BEZPEČNOSTNÍ OTÁZKY A EVROPA MEZI ROZŠÍŘENÍM ATLANTICKÉ ALIANCE A EVROPSKÉ UNIE Magdalena Pokludová, 14. prosince 2002 1. 2.
4.
Úvod Změny v Atlantické alianci po Pražském summitu 2.1. Rozšíření 2.2. Posílení vojenských schopností a transformace NATO 2.2.1. Pražský závazek o vojenských schopnostech 2.2.2. Síly rychlé reakce NATO 2.3. Irák Evropská bezpečnost v kontextu vývoje Evropské unie 3.1. Evropská bezpečnostní a obranná politika a NATO 3.2. Policejní mise v Bosně a Hercegovině 3.3. Turecko, Kypr a Evropská unie 3.4. EBOP a Konvent Závěrečná doporučení
1.
Úvod
3.
Začátek nového století vnesl do úvah o dalším směřování evropské bezpečnosti nové prvky, které souvisí s vývojem tradičních bezpečnostních organizací (NATO), snahou o vytvoření alternativních struktur v Evropské unii (Evropská bezpečnostní a obranná politika - EBOP) a vývojem na mezinárodní scéně (rozšíření EU, boj proti terorismu, možná válka proti Iráku). Celá Evropa v současné době prochází množstvím paralelních a navzájem se prolínajících procesů. Severoatlantická aliance oznámila své rozšíření o sedm postkomunistických států, a zároveň oznámila jména dalších kandidátů. Význam Ruska Aliance potvrdila založením společného jednacího fóra. Dále chystá vytvoření elitních jednotek schopných okamžitého zásahu, kdekoli to bude třeba. K posílení efektivity a schopnosti reakce by měl přispět plán na větší specializaci armád jednotlivých členských států. Také Evropskou unii čeká historické a největší rozšíření. Zároveň probíhá diskuse o budoucnosti Evropy a Unie se připravuje na posílení své role ve světovém dění. Důkazem této snahy je ustavení hned dvou pracovních skupin v Konventu – pro vnější vztahy a pro obranu. Vývoj EBOP doufající v plnou akceschopnost jednotek rychlého zásahu (RRF – Rapid Reaction Force) do konce roku 2003 se v poslední době zkomplikoval a zpomalil. Jedním z důvodů je i zvláštní postavení Turecka. Turecko je členem NATO a usiluje o vstup do EU, ale pro svůj spor Řeckem a také v souvislosti s předpokládaným vstupem Kypru do EU téměř dva roky – až do summitu Evropské rady v Kodani – účinně blokovalo dosažení dohody mezi Unií a Severoatlantickou aliancí. Do hry se dostávají také Spojené státy, jejichž tažení proti Iráku dělá z Turecka jejich významného strategického spojence. Neotřesitelná pozice USA v Alianci zároveň nutí
Evropany naslouchat projevům George Bushe, který svého aktuálního významného partnera samozřejmě podporuje. 2.
Změny v Atlantické alianci po Pražském summitu
Zasedání Severoatlantické aliance, které proběhlo na konci listopadu 2002, nebylo jen velkolepým setkáním hlavních představitelů států a vlád členských států, od kterých se očekávalo oficiální rozhodnutí o přijetí sedmi kandidátů – Bulharska, Estonska, Litvy, Lotyšska, Rumunska, Slovenska a Slovinska. V Praze se jednalo o budoucnosti NATO jako celku, jeho schopnosti reagovat na stále se zrychlující světové dění a o možnosti spolupráce s ostatními státy sdruženými v Euroatlantické radě partnerství (Euroatlantic Partnership Council – EAPC). Pražský summit měl vyvrátit pochybnosti o životaschopnosti Aliance visa-vis novým bezpečnostním hrozbám. Kromě rozšíření, které americký prezident Bush označil za „rozhodující a historický moment“, byly hlavními tématy posílení aliančních schopností vyrovnat se s novými riziky (včetně hrozby mezinárodního terorismu), a to transformací existujících a vytvořením nových mechanismů, které by umožnily na tato nebezpečí účinně reagovat1, a dále také otázka Iráku. Během jednání s Ruskem a Ukrajinou se hovořilo hlavně o pokračování a možné intenzifikaci spolupráce. Albánii, Chorvatsko a Makedonii označila Aliance za další možné kandidáty na členství2. Členské státy NATO se také dohodly na pokračování mírové operace v Makedonii i po 15. prosinci, kdy měla původně jejich mise skončit3. 2.1.
Rozšíření
Význam rozšíření Severoatlantické aliance o sedm nových států z východní a jihovýchodní Evropy4 leží spíš v politické rovině než čistě vojenské. To dokazuje posun ve vnímání evropské bezpečnosti, a to přesto, že Aliance zůstává i nadále především vojenskou organizací. Zatímco z čistě vojenského hlediska je přínos nových členů zcela zanedbatelný, psychologický a politický efekt může být velmi podstatný. Někteří komentátoři poukazují na skutečnost, že především zásluhou NATO se bývalé komunistické státy (z nichž některé dokonce postrádají jakékoli demokratické tradice) staly součástí rodiny svobodných a demokratických zemí5. Aliance dala zároveň jasně najevo, že dveře zůstávají i nadále otevřené, a že podpoří kandidaturu kterékoli země, která splní základní kritéria členství6. Tento pozitivní signál tak může významně ovlivnit průběh demokratické transformace ostatních zemí východní a jihovýchodní Evropy, jejichž stabilizace je klíčem k bezpečnosti celého kontinentu. Jedním dechem s ohlášením rozšíření se Aliance a především Spojené státy snažily uklidnit Rusko, že rozšíření není v žádném případě namířeno proti ruským zájmům. Rusko přirozeně znepokojuje fakt, že ve srovnání s rokem 1999, kdy do NATO vstoupila Česká republika spolu s Maďarskem a Polskem, byly tentokrát do Aliance přizvány státy, které ještě před několika lety byly součástí Sovětského svazu. Rusko stále vnímá Alianci jako 1
Prague Summit Declaration, 21st November 2002, Press Communique PR/CP (2002) 127, čl. 3.4 Prague Summit Declaration, 21st November 2002, Press Communique PR/CP (2002) 127,čl. 6 3 Prague Summit Declaration, 21st November 2002, Press Communique PR/CP (2002) 127, čl. 14, NATO to continue supporting the former Yugoslav Republic of Macedonia, M2 Presswire, 29th November 2002 4 Bulharsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko 5 McFaul: An Alliance That Really Works, New York Times, 24th November 2002 6 demokratické instituce, respekt k občanským právům a právům menšin, občanská kontrola ozbrojených sil 2
přetrvávající (i když skrytou) hrozbu ruským bezpečnostním zájmům. Zároveň se Rusko ještě musí vyrovnat s tím, že hlavní roli v evropské bezpečnostní architektuře hraje organizace, do které nemá – a v blízké budoucnosti ani mít nebude – přímý přístup7. NATO si uvědomovalo význam vztahů s Ruskem, ale zároveň trvalo na tom, že jeho postoj nesmí být překážkou dalšímu rozšíření. Ruský prezident Putin pochopil, že rozšíření nemůže zabránit, a rozhodl se proto využít zájmu Aliance o spolupráci. Oboustranně pragmatický tah vyústil ve vytvoření partnerství, které dává Rusku pocit, že mu Aliance naslouchá, a Alianci záruku, že se Rusko nepustí do vážnějších akcí než jsou politické protesty. 2.2.
Posílení vojenských schopností a transformace NATO
2.2.1. Pražský závazek o vojenských schopnostech Podle strategické koncepce, přijaté Aliancí ve Washingtonu v roce 1999, je i nadále jejím prvořadým úkolem společná obrana členských států. NATO si však zároveň uvědomuje, že bude muset být schopno reagovat na nové bezpečnostní hrozby, a to nejen v rámci, ale i mimo území svých členů (out of area). Proto vznikla tzv. Defence Capabilities Initiative (DCI), jejímž cílem je „zlepšení obranných schopností k zajištění efektivity budoucích mnohonárodních operací ve všech typech aliančních misí (…), se zvláštním důrazem na univerzálnost aliančních sil.“8 Pražský summit tuto iniciativu doplnil tzv. Pražským závazkem o vojenských schopnostech (Prague Capabilities Commitment – PCC), s cílem „zlepšovat a rozvíjet nové vojenské schopnosti pro moderní vedení války v prostředí s vysokou mírou rizika“9. Členské státy proto přijaly individuální závazky, které by měly v řadě oblastí zvýšit jejich akceschopnost10. Důraz se však klade na to aby si každý stát určil priority a na ně se soustředil. Taková specializovanost povede k minimalizaci tříštění sil a naopak maximálnímu zefektivnění tam, kde mají jednotlivé členské státy nejvíce znalostí a zkušeností. 2.2.2. Síly rychlé reakce NATO Aliance v Praze také rozhodla o vytvoření sil rychlého zásahu (NATO Response Force NRF)11. Tyto vysoce mobilní, speciálně vycvičené a vyzbrojené jednotky o velikosti 21 000 osob se budou skládat ze vzdušných, námořních i pozemních sil schopných okamžitého zásahu, kdykoli (a kdekoli) je k tomu Rada NATO zmocní. S uvedením NRF „do provozu“ se počítá nejpozději do října 2004, jejich plná akceschopnost se předpokládá nejpozději v říjnu 2006. Vytvoření NRF navrhl od americký ministr obrany Donald Rumsfeld v září 2002. Důraz na schopnost Aliance reagovat mimo území členských států jasně souvisí se snahou Američanů aktivně se angažovat ve světovém dění a záměrem přimět Evropany k přebrání většího dílu
7
Baranovsky, V.: NATO Enlargement: Russia´s Attitudes, IISS/CEPS European Security Forum, July 2001 the Statement on the Defence Capabilities Initiative, April 1999, odstavec 1, www.nato.int/docu/pr/1999/p99s069e.htm 9 Prague Summit Declaration, 21st November 2002, Press Communique PR/CP (2002) 127,čl. 4, odstavec c 10 “Individual Allies have made firm and specific political commitments to improve their capabilities in the areas of chemical, biological, radiological, and nuclear defence; intelligence, surveillance, and target acquisition; airto-ground surveillance; command, control and communications; combat effectiveness, including precision guided munitions and suppression of enemy air defences; strategic air and sea lift; air-to-air refuelling; and deployable combat support and combat service support units“ (Prague Summit Declaration, 21st November 2002, Press Communique PR/CP (2002) 127,čl. 4 odstavec c 11 Prague Summit Declaration, 21st November 2002, Press Communique PR/CP (2002) 127,čl. 4, odstavec a 8
globální odpovědnosti12. Někteří Evropané však za vytvořením NRF vidí konkurenci iniciativě EU – Evropskému základnímu cíli (European Headline Goal - EHG), a to z důvodu tradičně ambivalentního přístupu Spojených států k čistě evropským politicko-bezpečnostněvojenským projektům, přestože obě iniciativy se mají „vzájemně posilovat a zároveň respektovat autonomii obou organizací“. Obavy z rychlého vývoje NRF na úkor EHG mohou být zčásti opodstatněné, protože tlak USA na evropské spojence v NATO může být účinnější než tlak EU na své členy. Ze dvou důvodů. Zaprvé mezivládní charakter spolupráce v bezpečnostních otázkách a neexistence sankčního nebo „efektivně doporučujícího“ prostředku (jaký v Alianci do určité míry hrají Spojené státy) nenutí členské země příliš spěchat s plněním svých závazků. Zadruhé Evropská unie – narozdíl od Aliance – je multifunkční organizace a z důvodu právě finišujícího vyjednávání o rozšíření, debatě o budoucnosti Evropy a hledání vlastní evropské identity, jsou vůle i možnosti evropských politiků důsledně dohlížet na provádění dohodnutých kroků značně omezené. Další rozhodnutí přijatá na Pražském summitu týkala přeměny a zeštíhlení struktur vojenského velení Aliance a schválení koncepce obrany před terorismem. Ta má obsahovat opatření pro zlepšení koordinace zpravodajských služeb a zvýšení schopnosti reagovat na případný teroristický útok. 2.3.
Irák
Otázka Iráku původně neměla být součástí oficiálního jednání Aliance. Oficiální potvrzení Saddáma Husajna, že je ochoten přistoupit na rezoluci 1441 Rady bezpečnosti OSN13 a na druhé straně jasně deklarovaný úmysl Spojených států proti Iráku vojensky zasáhnout v případě, že se tak nestane, se však přirozeně v jednáních odrazily. Už proto, že pro Spojené státy je Irák (spolu s Afghánistánem) v současné době jednoznačnou zahraničně-politickou prioritou. V Prohlášení Pražského summitu o Iráku14 šéfové států a vlád Aliance vyslovili svou plnou podporu implementaci rezoluce 1441 a zároveň zopakovali, že pokud bude Husajn i nadále odmítat plnit závazky dané rezolucí, Irák bude muset čelit „vážným následkům“ (jinými slovy vojenskému útoku), zejména ze strany Spojených států. Na summitu nedošlo k dohodě o využití sil NATO při invazi do Iráku, ale některé členské státy se individuálně zavázaly podpořit Spojené státy tím, že jim umožní využít jejich základny i vojenské jednotky.15 Prezident Bush však na summitu oficiálně nepožádal své spojence o podporu při případném útoku na Irák, což se považovalo za důkaz toho, že zatímco Evropa potřebuje NATO k tomu, aby udržela Spojené státy, opačně tento vztah neplatí a Spojené státy de facto nepotřebují ani Alianci, ani své nepříliš výkonné evropské spojence. Začátek prosince však přinesl posun v pozici Spojených států. Náměstek ministra obrany Paul D. Wolfowitz požádal jednotlivé členské státy NATO, aby svými vojenskými jednotkami
12
„For Europe, the primary purpose of the alliance is to bind the US to Europe. For Washington, that is not a priority, for Europe is no longer the prime area of insecurity. If Nato is to have a point for the US, it must be prepared to operate out of area – in regions such as the Middle East“. FT, 23. listopadu 2002 13
http://ods-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N02/682/26/PDF/N0268226.pdf?OpenElement Prague Statement on Iraq, Press Communique PR/CP (2002) 133, 21st November 2002 15 „there was no agreement to use NATO forces in any invasion of Iraq. But there were a series of committments from individual NATO members to support US action, with the use of bases and troops if necessary“ FT, 23rd November 2002 14
přispěly k případné vojenské kampani proti Saddámu Husajnovi16. Tento nový postoj dokládá změnu ve strategii Spojených států, které si od vytvoření široké mezinárodní koalice slibují možnost operovat z území Turecka a Perského zálivu. Předpokládají totiž, že tyto státy budou ochotny se na akci podílet jen v roli partnerů, nikoli když budou akci Spojených států vnímat jako jednostrannou iniciativu, která má dokázat americkou dominanci.17 3. 3.1.
Evropská bezpečnost v kontextu vývoje Evropské unie Evropská bezpečnostní a obranná politika a NATO
Evropská unie na summitu v Helsinkách (1999) rozhodla o vytvoření vlastních vojenských sil, zaměřených na zvládání mírových a humanitárních operací18. Na loňském summitu v Laekenu prohlásila Evropská rada tyto síly fungující v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky (EBOP) za částečně akceschopné; s jejich plnou připraveností zvládat celé spektrum Petersberských úkolů (humanitární a záchranné operace a operace na udržení či vynucení míru a zvládání krizí) počítá do konce roku 2003. Evropská unie však pro své operace bude potřebovat prostředky, které má k dispozici NATO. Aby se Unie vyhnula jejich nadbytečnému zdvojování, dohodla se s Aliancí na tom, že bude využívat jejích zdrojů a plánovacích (a do jisté míry i velících) struktur. Dohodu, na jejímž základě by Unie měla automatický přístup k aliančním prostředkům, však zablokovalo Turecko. Jednak z obavy, že by v důsledku této dohody mohly být evropské síly bezprostředně použity proti jeho zájmům na Kypru, a také proto, že se chtělo účastnit rozhodovacího procesu. Došlo sice ke kompromisnímu návrhu, ten ale odmítlo Řecko. Proto zůstávala otázka vztahů mezi NATO a EU dlouho nedořešena. Tím trpí především EBOP, protože bez aliančních prostředků nemůže plnit svou funkci. První akcí EBOP měla být operace v Makedonii, která v současné době probíhá pod hlavičkou NATO (operace Amber Fox). Evropská unie se však na sevillském summitu dohodla, že převezme pouze operaci, která bude založena na trvalém vymezení vztahů s NATO19. Unie se totiž brání ad hoc dohodě s NATO, která by jí sice umožnila operaci v Makedonii provést, ale z dlouhodobého hlediska by tento mechanismus nebyl dostatečnou zárukou autonomie EBOP. Tak se Alianci mandát v Makedonii prodloužil o dalších šest měsíců. Po Kodaňském summitu se však zdá, že obě organizace by mohly ke konečnému řešení dospět v nejbližší době. 3.2.
Policejní mise v Bosně a Hercegovině
Evropská unie má v rámci EBOP kromě vojenských také nevojenské nástroje na zvládání krizí. Na svém zasedání v březnu 2002 rozhodla Rada ministrů o ustavení Policejní mise 16 Wolfowitz Says Use of Force in Iraq Would Entail Close Consultation, 5th December 2002, http://usinfo.state.gov/regional/nea/iraq/text/1205wfwz.htm 17 „…the United States is seeking access to Turkey and the Persian Gulf states for help in a military campaign. Those nations will go along, provided they are seen as contributing to a broad internatioal effort to disarm Iraq and not just to a unilateral American effort.“ Gordon, M. R.: U.S. Asks NATO Nations to Offer Forces for an Iraq Campaign, New York Times, 5th December 2002 18 Evropský základní cíl (European Headline Goal – EHG): vytvoření jednotek o velikosti 50 - 60 tisíc osob, a to včetně odpovídajících leteckých a námořních sil (zhruba 500 letadel a 15 lodí), schopnost udržet operaci takové velikosti včetně potřebných struktur velení a řízení, komunikace, průzkumu, logistiky a ostatní infrastruktury po dobu až jednoho roku a připravenost k nasazení těchto jednotek do 60 dnů a části z nich do 48 hodin 19 článek 14 Závěry předsednictví Evropské rady v Seville, 21. – 22. června 2002, http://ue.eu.int/newsroom/NewMain.asp?LANG=1
Evropské unie v Bosně a Hercegovině20. Od prvního ledna 2003 převezmou evropské policejní síly operaci, která v současné době probíhá pod hlavičkou OSN21. Bude se jednat o první akci EBOP a jejím hlavním úkolem bude pomoci úřadům v Bosně a Hercegovině při vytváření jejích vlastních policejních složek (do roku 2005). 3.3. Turecko, Kypr a Evropská unie Předpokládaný vstup Kypru do Evropské unie a skutečnost, že Turecko usilující o členství už od roku 1987 nezačne přístupové rozhovory dřív než v roce 2005, komplikují celý proces rozšíření. Turecko totiž neuznává kandidaturu Kypru, protože vyjednávání o členství probíhá mezi Evropskou unií a mezinárodně uznanou Kyperskou republikou. Ta reprezentuje de iure celý ostrov, který je však fakticky rozdělený od roku 1974 na řeckou a tureckou část, a na oficiální úrovni je reprezentovaným pouze kyperskými Řeky. Turci již několikrát pohrozili anexí severního Kypru v případě rozšíření, což by jim ale definitivně zavřelo dveře do Unie. Evropská unie se samozřejmě takové reakce Turecka obává, protože si uvědomuje jeho možnou destabilizaci v případě nepřistoupení k Unii a následnou izolaci. Evropská unie si však nemůže dovolit přijetí Kypru zpomalit, protože v tom případě je Řecko rozhodnuto zablokovat celý proces rozšíření. Snaha EU a OSN o dosažení dohody o znovusjednocení ostrova tak, aby do Unie v roce 2004 vstoupil Kypr sjednocený, situaci nezjednodušuje. Nátlak na představitele obou komunit (stupňovaný zájmy Řecka a Turecka) sice může vést k uzavření rámcové dohody, ale nijak nezvýší jejich skutečnou ochotu a připravenost k trvalému a oboustranně přijatelnému řešení, které tak i nadále zůstává v nedohlednu. 3.4. EBOP a Konvent V rámci Konventu se otázkám souvisejícím s bezpečnostní politikou věnují dvě pracovní skupiny – sedmá skupina pro vnější vztahy a osmá pro obranu. Zatímco skupina pro vnější vztahy se věnuje spíše obecným politickým a institucionálním změnám ve druhém pilíři, skupina pro obranu má identifikovat představy (a možnosti spolupráce) členských států o budoucí podobě bezpečnostně-politické dimenze EU. Uvažuje se o přijetí dokumentu, který by obsahoval strategickou koncepci pro další vývoj EBOP. Pracovní skupina pro obranu má diskutovat následující otázky: • připojení závazku o společné obraně do budoucího ústavního dokumentu • možnost zavedení konvergenčních kritérií v oblasti obranných výdajů, které mají zajistit posilování vojenských prostředků členských států • větší využití principu posílené spolupráce v EBOP • zrychlení a zefektivnění rozhodovacího procesu při zvládání krizí a zlepšení koordinace vojenských a civilních aspektů • možnost založení evropské zbrojní agentury s pravomocemi v oblasti výzkumu, vývoje a nákupu Velká Británie podporovaná menšími státy Unie klade důraz na zvýšení konkrétních vojenských kapacit. Navrhuje zřízení mezivládní Agentury pro rozvoj obranných schopností22. Zdůrazňuje význam transatlantického svazku. Úzká spolupráce mezi EU a NATO je podle Velké Británie nutná k tomu, aby nedocházelo ke zbytečnému zdvojování prostředků.
20
21 22
European Union Police Mission in Bosnia and Herzegovina – EUPM
United Nations International Police Task Force – UN IPTF
Defence Capability Development Agency (DCDA)
Naopak Německo a Francie předložily společný návrh, který počítá s „komunitarizací“ EBOP a vyslovují se i pro vytvoření evropské obranné zóny, které by se po vzoru Eurozóny účastnily státy ochotné hlubší spolupráce v oblasti obrany. Kromě toho podporují koordinaci evropského zbrojního průmyslu. Tento návrh však přímo naráží na britské zájmy, protože jakákoli ochranářská opatření, která by Unie zavedla, by ohrozila četné kontrakty britských zbrojařských firem ve Spojených státech. 4. Závěrečná doporučení • Evropa chce na mezinárodní scéně hrát roli odpovídající jejímu ekonomickému významu. Uvědomuje si nová rizika, mnohé členské státy Aliance a Evropské unie ale nejsou schopny nebo ochotny zvyšovat (nebo jen zachovat) stávající úroveň svých obranných výdajů. Proto je třeba naučit se co nejefektivněji pracovat s těmi prostředky, které mají evropské státy k dispozici. Finanční prostředky se dají ušetřit jen za předpokladu, že každý stát nebude muset udržovat celou škálu vojenských schopností – a bude se moci více specializovat na své preferenční oblasti. Z tohoto důvodu je třeba co nejrychleji rozvíjet rozhodnutí přijatá na Pražském summitu Aliance. • V současné Evropě je riziko válečného konfliktu velmi malé. Hlavní ohniska napětí, která mohou její stabilitu ohrozit, však nadále existují mimo kontinent. Evropané tak musejí mít k dispozici nástroje (vojenské a nevojenské), které by případné hrozby eliminovaly. Takové síly vytváří jak Evropská unie (RRF), tak nově i NATO (NRF). Odlišný charakter a zkušenosti obou organizací se zřejmě projeví i během plnění vojenských misí. Zatímco zásahové jednotky NATO by se zaměří na zvládání lokálně omezených konfliktů vyšší intenzity, jednotky EU se mají soustředit spíš na mírové a humanitární operace. • I přes rozdílnou povahu zásahových jednotek EU a NATO je třeba co nejužší spolupráce mezi oběma organizacemi, a to z několika důvodů. Evropská unie bude pro své mise využívat prostředky NATO, protože nadbytečné zdvojování není v zájmu Unie ani Aliance. Obě organizace jsou založeny na stejných demokratických principech a hodnotách. Šíření těchto hodnot by mělo být společným zájmem, proto je třeba, aby akce Unie a Aliance byly co nejvíce koordinované. Spolupráce a provázanost by se měly projevovat jak na úrovni institucí, tak při konkrétním řešení krizí. Jednotky NATO a EU se mají vzájemně doplňovat, nikoli si konkurovat. • Atlantická aliance musí i nadále zůstat hlavním pilířem evropské bezpečnosti a kolektivní obrany, protože účast Spojených států je nejúčinnější zárukou proti vnějšímu útoku. • Existence nových hrozeb (mezinárodní terorismus, šíření zbraní hromadného ničení) vyžaduje nové přístupy, odlišné od tradičního teritoriálního pojetí bezpečnosti. Je třeba brát v úvahu také jejich globální podstatu a nevyzpytatelnost. Úsilí o eliminaci těchto hrozeb vyžaduje nejen společný postup v rámci Evropy, ale v rámci celého mezinárodního společenství, v jehož rámci by Evropa měla usilovat o co možná nejaktivnější roli. • Rusko by se mělo nadále vnímat jako významný hráč v bezpečnostní architektuře Evropy. Je třeba s ním rozvíjet všestrannou spolupráci a pokračovat v politickém dialogu. Zároveň by však Evropská unie i NATO měli společně uplatňovat svůj ekonomický i politický potenciál a zesilovat tlak na demokratizaci a důslednější dodržování demokratických hodnot a lidských práv.
