Slovo úvodem Naší milí čtenáři, dostává se Vám do rukou trošku netradiční vydání našeho časopisu. Toto číslo je téměř výhradně věnováno Krtkovi. Přesněji řečeno Nadačnímu fondu dětské onkologie Krtek. Jak jste v předcházejících měsících možná zaregistrovali, naše škola s touto nadací již několikrát spolupracovala. Ať již se jednalo o prodej drobných předmětů s motivem Krtka, nebo o pozvání na tradiční Běh pro život. Novinkou, kterou jsme letos sami vymysleli, byl prodej fotografií, jejichž autorem byl Radim Znišťal, který sám byl pacientem Kliniky dětské onkologie. A o tom, že náš nápad nebyl až tak špatný (a především zbytečný), svědčí fakt, že jsme v minulých dnech jeli do Brna s šekem na krásnou částku 10 200 Kč. Tento výtisk je tedy poděkováním všem, kteří se do sbírky zapojili.
Beseda s primářkou Dne 12. května jsme se my, žáci třetího ročníku, zúčastnili besedy s paní primářkou Kliniky dětské onkologie Fakultní nemocnice v Brně, Vierou Bajčiovou, na téma onkologie. Tato přednáška nás upozornila na nebezpečí rakoviny, která se v současné době stále více vyskytuje i u mladých lidí. Informovala nás o možnostech léčby a osudech lidí, kteří si tím prošli. Bylo nepochopitelné, jakým rozdílným způsobem se lidé stavěli k této nemoci před zahájením léčby a následně po jejím ukončení. Slyšeli jsme několik příběhů s dobrým koncem, hlavně proto, že se tito lidé nebáli a zahájili léčbu včas. Také jsme mohli zhlédnout fotky projevů rakoviny v různých stádiích, které byly velmi odstrašující, a poté, co je člověk spatřil, si uvědomil, jak si váží svého zdraví. Hlavní myšlenkou bylo poukázat na možnost léčby, protože život tímto nekončí a je důležité si připustit, že i když jste se ocitli na samém dně, vždy najdete důvody proč žít. -vp-
Návštěva Vídně Článek o návštěvě Vídně, která se uskutečnila v prosinci minulého roku, zařazujeme až do červnového čísla z organizačních důvodů, jinými slovy proto, že jsme na něj úplně zapomněli. Davidovi a Anetě se tímto omlouváme. Dne 10. prosince 2010 nám zazvonil brzo ráno budík. Rozlepili jsme oči a chvíli jsme se museli přemlouvat, abychom do toho mrazivého dne vstali. Venku byla tma, drtivá většina lidí ještě počítala ve spánku ovečky. Ale očekávání a touha po nových zážitcích nás vyhnala z postele. Sraz s ostatními byl před vlakovým nádražím ve Frýdku. Poslední opozdilci dobíhali s ještě rozepnutými bundami za minutu 4. Ve čtyři jsme tedy mohli zvednout kotvy a namířit si to směr Vídeň. Autobus jsme sdíleli společně s žáky ze ZŠ Karviná. V Brně k nám přistoupila naše průvodkyně, která nám cestou povídala o Vídni, její historii, ale i současnosti. Do hlavního města Rakouska jsme dorazili okolo 9. hodiny. První památkou, kterou jsme navštívili, byl Schönbrunn. Už před samotným Schönbrunnem byly vánoční trhy, kde jsme si mohli koupit třeba svařák za 3 eura a další 3 eura jsme dali jako zálohu na hrneček. Za ten, když jsme vrátili, jsme dostali naše peníze zpět. Většina z nás si ale hrnečky nechala, protože byly moc pěkné. Ani vnitřní prostory krásného sídla nám nezůstaly utajeny. Každý z nás vyfasoval malý přístroj ve tvaru telefonu a sám si tak při prohlídce jednotlivých místností korigoval, co a jak hlasitě chce slyšet. Se slyšitelností byl ale celkem problém. Narazili jsme
zrovna na skupinku nezvykle hlučných Japonců, kteří měli svého osobního průvodce. Někteří z nás, kteří se učí japonsky, si tak mohli procvičit své vědomosti v praxi (Sumimasen nebo Gomennasai). Docela nezvykle na nás působilo i to, že někteří z Japonců měli na tvářích roušky. Ze začátku nám to připadalo, že se štítí lidí z okolí. Až pak nám bylo vysvětleno, že to dělají právě z opačného důvodu – aby nikoho nenakazili. Pak jsme jeli okružní jízdou Vídni a dojeli jsme k Maria-Theresien-Platz, kde byla obrovská socha Marie Terezie, jak sedí na trůnu, a dvě naproti sobě stojící identická muzea. Tam zamířili žáci základní školy, my jsme se mezitím mohli projít po trzích a ochutnat pražené kaštany, oříšky, různé další sladkosti a nakoupit vánoční dárečky či suvenýry. Pěšky jsme pak došli ke Kaisergruft, kde byly hrobky a ostatky Habsburků. Ponuré místo, kde se nesmělo fotit s bleskem, bylo kupodivu symbolem místa, kde jsme udělali bezkonkurenčně nejvíce fotek. Každý chtěl být na jedné fotografii s rakví
některého z Habsburků. Poté jsme dostali mapy a měli rozchod na velkém náměstí, kde se hrdě tyčí jeden ze symbolů města a celého Rakouska vůbec – Stephansdom. Někteří z nás, kteří byli dychtiví po umění, zamířili do Albertíny a mohli si tam prohlédnout díla např. od Michelangela nebo Picassa. Další početnou skupinku zaujaly obchody, kavárničky a hlavně skupina žebráků. Ti si na náměstí snažili přivydělat. Proto byli ochotní se převléci za sochy, klauny apod. Klaun, který prodával krásně barevné balonky, byl veselý a říkal něco, čemu jsme bohužel nerozuměli. Jeden žebrák vypadal jako socha. Byl celý stříbrný, dokonce i v obličeji. Když jsme mu hodili pár centů, potřepal si s námi rukou a nechal se vyfotit. Další z nich měl na sobě dlouhé bílé prostěradlo a vydával zvuky, které nejdou popsat, protože byly tak legrační. Mluvili jsme o něm, než jsme přišli na to, že je to Polák a že nám celou dobu rozumí. Sdělili nám, že jsou Rakušané bohatí, přesto jim dávají jen pár centů. Zaujal nás i poník, kterého využíval jeho majitel k získání peněz, pod záminkou, že zvířátka v cirkuse trpí hlady. Po cca dvou hodinách rozchodu jsme měli sraz a šli jsme společně k radnici, kde byly největší trhy. Ty byly nádherně vyzdobené, všechno krásně svítilo a všude to vonělo svařákem, praženými oříšky a dalšími dobrůtkami. Po necelé hodině jsme spěchali na autobus, abychom se vyhnuli dopravní zácpě, kterou je Vídeň proslulá. V autobuse jsme dělali kvíz o Vídni, abychom si připomněli, co všechno jsme viděli. Výherci získali sladkou odměnu. Byli jsme tak unavení, že jsme dokonce usnuli u filmu, který nám páni řidiči pustili. Do Frýdku-Místku jsme dorazili okolo 9. hodiny večerní. Kromě jedné ztracené rukavice, které se očividně ve Vídni líbilo, protože tam zůstala, dorazili všichni zdraví a celí. Výlet se všem líbil!!! Příští rok jedem zas.
/David a Aneta 2.S/
Z rozhovoru s vrchní sestrou Kliniky dětské onkologie V Brně jsme měli možnost vyzpovídat vrchní sestru Kliniky dětské onkologie FN Brno, paní Martinu Petlachovou. Tímto jí ještě jednou moc děkujeme za rozhovor a věříme, že vás, naše čtenáře, její odpovědi zaujmou. Redaktor: Jak dlouho trvá léčba pacientů s onkologickým onemocněním? Vrchní sestra: Škála je různá. Liší se to podle typu onemocnění. Ale když to shrnu, doba je od půl roku až po dva a více let. Redaktor: Lze říct, jak se projevuje leukemie? Vrchní sestra: Projevy leukemie jsou nespecifické. Ale většinou je to únava, více modřin po těle, opakované infekce a kašel, i něco jako angíny, na které nezabírají normální léčby. A pro diagnózu je potřeba odebrat kostní dřeň. Redaktor: Je známo v procentech, kolik dětí se podaří vyléčit? Vrchní sestra: Ta čísla jsou opravdu pěkná. Uvádí se, že kolem 80 % dětí se vyléčí. U dospělých je to pak ještě větší číslo. Redaktor: Kolik dětí se asi léčí na nemoci onkologického původu? Vrchní sestra: Ročně je to kolem 300 nových diagnostikovaných dětí. Redaktor: Jsou pacienti hospitalizováni po celou dobu léčby? Vrchní sestra: Ne nejsou. Ta léčba trvá třeba půl roku, dva roky. Ale spíše jde o opakované hospitalizace, kdy to děťátko je tady třeba týden, potom jde domů třeba na 14 dní nebo jen na dva dny a pak musí být znovu hospitalizováno. Redaktor: A léčba se provádí pouze chemoterapiemi? Vrchní sestra: Léčba jednak spočívá v té chemoterapii, jednak také v podpůrné léčbě. Tím se myslí například i antibiotika a další. Ale o chemoterapii se vlastně dá říct, že to je právě ta léčba. Není to žádná krajní možnost, že by se to třeba léčilo něčím jiným nejprve a až jako krajní možnost chemoterapie. To ne. Redaktor: Moc vám děkujeme za váš čas i za rozhovor.
Dobročinná akce od začátku až po návštěvu Brna Celý projekt začal už někdy v prosinci. Poprvé nás tehdy napadla myšlenka na charitativní sbírku pro nadaci Krtek, respektive pro Dětskou nemocnici v Brně. Když jsme zhlédli fotky Radima Znišťala, měli jsme jasno v tom, co bychom chtěli prodávat. Nejprve nás čekaly schůzky se zástupcem našeho časopisu, p. učitelkou Molinovou. Poté jsme od Radimovy maminky získali povolení k prodeji fotek. Párkrát jsme se setkali s paní Martínkovou – manažerkou Nadačního fondu Krtek. Stanovili jsme cenu jedné fotografie na 30 Kč, s tím, že deset korun bude na pokrytí nákladů na tisk. Nakonec se však podařilo sehnat tiskárnu sídlíci v Brně spolupracující s nadací a ta nám všechny fotky vytiska zadarmo. Tím se zvýšil zisk z prodeje o jednu třetinu! Objevilo se pár komplikací s formátem tisku, tím se bohužel prodloužila doba dodání fotek. I přes tuto malou komplikaci jsme na konci dubna měli vybraných 10 200 korun. Byli jsme touto částkou opravdu potěšení. V porovnání s jinými sbírkami konanými na školách, kde se většinou vybere tak 2500 - 3500 korun, je toto číslo opravdu vysoké. Další z věcí, kterou jsme pro dětskou nemocnici chtěli udělat, bylo osobní předání šeku. V květnu jsme domluvili termín návštěvy brněnské dětské nemocnice a začali sestavovat náplň programu, kterým jsme chtěli děti v nemocnici na chvíli pobavit. Nakonec jsme se shodli, že uděláme dvouhodinový program s kapelou Jiný Podnik, divadelním představením, hrami a hostem z New Yorku – Rachel Nusbaum. Naďa Glincová z 2. C, která navštěvuje Literárně dramatický kroužek víc než deset let, napsala, po zkušenostech s malými dětmi, zábavný scénář. Také jsme si mohli zadarmo zapůjčit kostýmy, které má tento kroužek k dispozici. Sehnali jsme pár paruk a mohli začít nacvičovat. Po pár sezeních jsme měli vše dopilováno. Poslední naše schůzka byla dva dny před odjezdem. Ač na těsno, vše jsme stihli a ve středu 15.6. jsme mohli vyrazit do Brna.
Návštěva Dětské nemocnice v Brně Náš výlet do Brna se uskutečnil 15. 6. 2011, když se ráno kapela Jiný Podnik, Rachel, paní Molinová, 3 žáci z 2. C a kameraman setkali na nádraží ve Frýdku–Místku. Jeli jsme vlakem do Ostravy na Hlavní nádraží, kde jsme přestoupili na vlak do Brna. Kapela Jiný Podnik si sedla do vlastního kupé, kde se mohla v klidu připravovat a dolaďovat drobnosti. My ostatní jsme měli taky své vlastní kupéčko. Cestou do Brna jsme byli všichni trošku nervózní, protože jsme chtěli, aby bylo všechno dokonalé. Opakovali jsme si texty k naší pohádce a přitom se skvěle bavili. Cesta s půlhodinovým zpožděním pomalu finišovala. Konečně jsme dojeli do Brna. Z Hlavního nádraží byla Klinika dětské onkologie Fakultní nemocnice Brno kousek. Namířili jsme si to přímo do výtvarné dílny, kde jsme připravili místnost pro děti. Po chvilce se děti začaly pomalu, ale jistě shromažďovat a bylo na čase začít. Nejprve jsme předali šek v hodnotě 10 200,- Kč paní Martínkové, která je manažerkou Nadačního fondu dětské onkologie v Brně. Poté zahrála kapela Jiný Podnik své písničky a na řadu přišla pohádka s názvem: ,,Karkulka, jak ji neznáte“. Dá se říct, že to byla parodie na známou Červenou Karkulku . Po skončení pohádky jsme si s dětmi zazpívali známé písničky. Další na řadě byla hra pro děti. Na kartičce měli napsanou pohádkovou bytost, známé herce, zpěváky, hokejisty a další. Měli ji předvést buď pantomimou, nebo o ní mluvit tak, aby to ostatní uhádli. Každý, kdo věděl, dostal maličkost na památku. Šlo vidět, že to děti bavilo, protože se všechny zapojily a byly moc šikovné . Nakonec přišla na řadu Rachel, která se anglicky představila, řekla něco málo o sobě, aby jí všichni rozuměli. Tím jsme náš program ukončili, protože se děti musely vrátit zpátky na pokoje. Po ukončení se nám věnovala vrchní sestra z dětského onkologického oddělení, Martina Petlachová, se kterou jsme udělali rozhovor. Pak si nás odvedla paní Martínková, která nás provedla po budově, kde sídlí Nadační fond dětské onkologie Krtek. Jsou tam ubytovány děti, které nemusí být v nemocnici. Dále následovala ,,exkurze“ po nemocnici. Podívali jsme se do místnosti, kde probíhají chemoterapie. Z toho mám smíšené pocity, které nejdou jenom tak popsat. Nechali jsme tam dětem různé přívěsky, protože po každé chemoterapii dostávají nějakou drobnůstku. Nemocnici jsme prošli křížem krážem a vyšli se kouknout na hřiště, kde děti tráví svůj volný čas. Tímto jsme ukončili náš den v nemocnici a odcházeli. Vyzvedli jsme si věci, které jsme si schovali u paní Martínkové, a dali si rozchod. Rozprchli jsme se po Brně a za hodinu jsme se setkali u Hlavního nádraží. Odtamtud jsme všichni pohromadě nakráčeli do vlaku. Tam nás čekalo nemilé překvapení. Celá druhá třída byla plná a my si neměli kam sednout (i když jsme se nejprve posadili do první třídy a dělali ze sebe Američany, pan průvodčí nás prokoukl a z krásného, pohodlného a prostorného kupé nás vykázal), takže jsme museli sedět na uličce, kde procházeli lidi. Tohle bylo jako noční můra. Ale kapela byla šikovná a zpříjemnila nám to mini koncertem ve vlaku. Zazpívali jsme si, posmáli se a cesta zpět nám utekla jako voda.
Z vlaku
Poděkování Na závěr bychom velice rádi poděkovali všem, kteří nám se zdárným průběhem akce pomohli: Paní Stáni Martínkové, za to, že si na nás udělala čas, vše nám s nemocnicí domluvila a poskytla nám cenné kontakty, kapele Jiný Podnik, která se s námi (bez nároku na honorář) vydala do Brna zahrát dětem, vrchní sestře Kliniky dětské onkologie FN Brno, Martině Petlachové, za to, že byla ochotná nám odpovídat na naše otázky, vedení školy a Klubu rodičů, že nám umožnili sbírku a následnou cestu do Brna uskutečnit, Dance Cvičkové, ze třídy 3. S, za grafické zpracování šeku a v neposlední řadě žákům a učitelům, kteří se zasloužili o to, že jsme mohli na šeku uvést tak krásnou cifru.
