Umělecká agentura MgA. Tomáše Thona
VI. Mezinárodní varhanní festival barokní hudby Chrám sv. Ducha v Opavě 4. května – 1. června 2006
BAROKO V KLASICE (1756 – 1791) W. A. MOZART 250. výročí narození Čtvrtek 4. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Schola Gregoriana Pragensis
David EBEN – um. vedoucí
Tomáš THON – varhany
François Couperin – Messe pour les Couvents (Konventní mše), 1690 Gregoriánský chorál In festo Corporis Christi Čtvrtek 11. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Sylvain PLUYAUT – Francie Bach – Mozart – Beethoven Čtvrtek 18. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Helga VARGA-BACH – soprán Mário SEDLÁR – varhany Slovensko Staří slovenští mistři a Mozart
Čtvrtek 25. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Martin PORUBA – Německo Hudební soužití Čechů a Němců
Čtvrtek 1. června v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Ensemble Inégal
Adam Viktora – um. vedoucí, varhany – ČR Koncerty pro varhany a komorní orchestr
Festival podpořili:
Ministerstvo kultury ČR
ELEKTRICKÉ POHONY - STANIČNÍ AKUMULÁTORY MĚNIČE - KOMPENZAČNÍ A FILTRAČNÍ ZAŘÍZENÍ
Partneři festivalu:
Církevní konzervatoř Opava Konvent Minoritů v Opavě
Mediální partneři:
Podrobné informace: http://www.volny.cz/artthon 2
„Když jsem oznámil panu Steinovi, že bych si rád zahrál na jeho varhany, neboť varhany jsou moje vášeň, velice se podivil a pravil: ,Jakže, muž jako Vy, tak velký klavírista, chce hrát na nástroj, který nemá žádnou jemnost, ani sílu výrazu, žádné piano, ani forte, nýbrž ustavičně hraje jen a jen stejně?’ – To všechno nic neznamená. Varhany jsou v mých očích i uších králem všech nástrojů.“ W. A. Mozart v dopise otci z Augsburgu 18. října 1777 Jednotící dramaturgickou myšlenkou letošního ročníku opavského varhanního festivalu je „Baroko v klasice“. Varhany jsou ideálním médiem, spojujícím tyto tak kontrastní a zároveň i úzce spjaté epochy. Klasicizmus totiž samotným varhanám nepřinesl, kromě výtvarného hlediska, v podstatě nic tak nového a výrazně charakteristického, takže varhany konce 18. století, postavené léta po Mozartově smrti, běžně označujeme jako varhany barokní. Jsou dokonce známy nástroje až z poloviny 19. století, tedy z doby úplné kulminace romantických ideálů, s typicky barokní dispozicí, tónovým rozsahem a dokonce i s krátkou oktávou. A byli také skladatelé, kteří hájili pravidla barokního kontrapunktu hluboko do 19. století, ale také autoři, v jejichž díle se dal nastupující klasicizmus poznat dávno předtím, než ovládl Evropu. Mohli bychom klidně hovořit i o baroku v romantizmu, baroku v impresionizmu, nebo baroku v moderní hudbě 20. století. Baroko totiž objevilo jeden ze základních a doposud nepřekonaných principů hudebního myšlení, princip dialogu, polaritu sopránu a basu, tedy melodie a doprovodu. Ten byl ústřední myšlenkou, která podnítila vznik hudebního baroka a stanovila archetyp základního hudebního myšlení a vnímání, který je po čtyřech stech letech stále živý, a přetaven do nesmírného množství nejrůznějších podob, dodnes utváří, v podstatě až na malé výjimky, veškerou evropskou hudební kulturu. Adam Viktora
3
Čtvrtek 4. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Schola Gregoriana Pragensis David EBEN – um. vedoucí
Tomáš THON – varhany
François Couperin (1668-1733) Messe pour les Couvents de Religieux et Religieuses, 1690 In festo Corporis Christi (Konventní mše k svátku Božího Těla) Ad processionem: Pange lingua gloriosi (chorál) Introitus: Cibavit eum (chorál) Kyrie (varhany + chorál) Gloria (varhany + chorál) Alleluia O Iesu pastor pie (chorál) Sequentia Ave caro Christi (chorál) Lectio Evangelii (chorál) Credo (chorál) Offertoire sur les grands jeux (varhany) Praephatio (chorál) Sanctus (varhany + chorál) Elevatio (varhany + chorál) Agnus Dei (varhany + chorál) Communio: Qui manducat (chorál) Ite missa est (varhany + chorál) Motetus Panis ecce angelorum (Petrus Wilhelmi de Grudencz) François Couperin se narodil v roce 1668 v rodině, v níž všichni členové byli hudebníci. Jeho zřetelný talent a vyspělost umožnila, že se již v 17 letech stal královským varhaníkem a v 22 letech – v roce 1690 vydal svou jedinečnou „Livre d’orgue“ (varhanní knihu). Od roku 1693 působil společně s Lebèguem, Buternem a Niversem jako varhaník v královské kapli ve Versailles, kde od roku 1711 měl k dispozici nádherné čtyřmanuálové Clicquotovy varhany. Jeho hudební výraz se dovršil kolem roku 1715 ve vznešených Leçons de Ténébres. Mezi nejvýznamnější skladby duchovní hudby francouzského baroka patří bezesporu obě Couperinovy varhanní mše. Messe pour les Paroisses (Farní mše) a Messe pour les Couvents (Konventní mše), které dle doložené dobové praxe klášterních ceremoniářů střídají jednotlivé verše gregoriánského chorálu mešního ordinaria s varhanami (alternatim). Jednohlasé vokální vstupy, jež prokládají jednotlivé varhanní části, pocházejí z jedné z pozdních chorálních kompozic: z mešního cyklu od Henri Du Monta (1610-1684) z roku 1696. Barevná výstavba varhanních části je určena francouzskému typu varhan, který počítá s použitím pléna (Plein Jeu), jazýčkových hlasů (Grands Jeux), sólových hlasů (Cornet, Tierce, Anches) a doprovodu (Jeux doux). 4
Výběr gregoriánských zpěvů se v tomto programu zaměřuje na repertoár svátku Božího těla (Corpus Christi), jehož hlavním tématem je úcta k eucharistii (proměněné hostii). Tento svátek se slavil od pozdního středověku a velice populární byl také v Čechách. Součástí bývala procesí s vystavenou hostií v monstranci, při němž se zpívala řada procesních hymnů i písní. Mezi gregoriánskými zpěvy dnešního večera uslyšíme jednak „klasický“ chorální repertoár, rozšířený v celé západní Evropě, jednak i některé ukázky z českých pramenů pozdního středověku. Autorem závěrečné skladby – moteta Panis ecce – je Petrus Wilhelmi de Grudencz, vynikající autor polského původu, který patrně přebýval v Čechách v 1. polovině 15. století. Tomáš Thon, David Eben SCHOLA GREGORIANA PRAGENSIS, dir. DAVID EBEN Hasan El-Dunia, Marián Krejčík, Ondřej Maňour, Michal Medek, Martin Prokeš, Stanislav Předota, Matouš Vlčinský SCHOLA GREGORIANA PRAGENSIS byla založena Davidem Ebenem v roce 1987. Soubor se intenzivně věnuje nahrávání a často koncertuje doma i v zahraničí (Itálie, Španělsko, Francie, Belgie, Nizozemí, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Švédsko, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Izrael). Nahrávky souboru na CD získaly již řadu ocenění (Choc du Monde de la Musique, 10 de Répertoire, „Zlatá Harmonie“ za nejlepší českou nahrávku roku). Práce souboru se soustřeďuje jednak na semiologickou interpretaci gregoriánského chorálu podle nejstarších neumatických pramenů z 10. – 11. století, jednak na uvádění gregoriánských zpěvů vlastní české chorální tradice včetně rané polyfonie. Díky intenzivnímu studiu středověkých pramenů v programech zaznívá i řada unikátních nově objevených skladeb ze 13. – 15. století. (http://www.trifolium.cz) TOMÁŠ THON (*1962) začal studovat varhany u PhDr. Jiřího Čecha v Opavě, je absolventem Akademie múzických umění v Praze (u Prof. Milana Šlechty) a Conservatoire National RueilMalmaison (u Prof. Susan Landale a Marie-Claire Alain) v Paříži. Díky dvojímu studiu se T. Thon zasazuje o uvádění francouzské hudby u nás a české hudby v zahraničí. Z jeho bohatých uměleckých aktivit lze jmenovat např. členství v soutěžních porotách (Česká republika, Itálie), vedení varhanních kurzů (Polsko, Francie, USA), založení a pořádání Mezinárodního varhanního festivalu barokní hudby v Opavě, nahrávky pro český, polský a francouzský rozhlas, CD (Supraphon, Studio Matouš). Jako stipendista Českého hudebního fondu studoval varhanní dílo Petra Ebena pod vedením autora a za interpretaci jeho skladeb byl oceněn ČHF. Na několika koncertech spolupracoval s legendárním francouzským trumpetistou Mauricem André. V současné době vyučuje varhanní hru na Církevní střední varhanické škole v Opavě a pro vlastní nakladatelství ARTTHON zpracovává staré tisky barokní varhanní hudby. Kromě koncertů v České republice sólově vystupoval na Slovensku, v Rusku, Polsku, Německu, Rakousku, Francii, Belgii, Švýcarsku, Itálii, Lucembursku, Alžírsku a USA. (http://www.volny.cz/artthon) 5
Čtvrtek 11. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Sylvain PLUYAUT Francie
Bach – Mozart – Beethoven Johann Sebastian BACH (1685-1750) Preludium Es dur, BWV 552/1 (Trinité, III. díl Klavierübung, Dogma v hudbě) Sylvain PLUYAUT (*1961) Partita improvizovaná v barokním stylu na téma luterského chorálu (7 variací) Johann Sebastian BACH Chorálová předehra „O Lamm Gottes unschuldig“ (Pašije, Lipské chorály) Wolfgang Amadeus MOZART (1756-1791) Sonáta XIV (1783), KV 331 (varhanní transkripce S. Pluyaut) Andante grazioso (6 variací) – Alla Turca Kyrie ze Mše, KV 427 (varhanní transkripce S. Pluyaut) Variace na německou píseň Unser dummer Pöbel meint, KV 455 (varhanní transkripce S. Pluyaut) Divertimento, KV 525 (varhanní transkripce S. Pluyaut) “Laudate Dominum”, výběr z Nešpor zpovědníka KV 339 (varhanní transkripce S. Pluyaut) Ludwig van BEETHOVEN (1780-1827) V. symfonie – Osudová 1. věta Allegro con brio (varhanní transkripce S. Pluyaut)
6
SYLVAIN PLUYAUT se narodil v roce 1961. Studoval hru na varhany na konzervatoři v Dijonu u prof. S. Chaisemartin a v Besançonu u prof. M. Chapuise. V letech 1989 získal cenu na národní soutěži Marcela Duprého v Chartres, 1990 na soutěži UFAM v Paříži a 1991 na varhanní soutěži zaměřené na francouzskou hudbu v Rodez. Od počátku se S. Pluyaut zabývá improvizací, kterou studoval v letech 1973 – 1979 u J. M. Meigniena v Troyes, u P. Pincemaille v Paříži (1990-91) a nakonec u T. Escaïche v letech 19921995. V roce 1994 obdržel na soutěži M. Duprého zvláštní ocenění poroty za improvizaci v barokním stylu. V roce 1993 založil letní školu pro chrámové varhaníky a od roku 2002 je pověřen vedením varhaníků a liturgické hudby dijonské diecéze. V roce 2003 založil varhanní školu « Balbâtre », která je podporována Rotary Clubem. V roce 2005 byl jmenován profesorem varhanní hry na konzervatoři v Dijonu. Jako chrámový varhaník působil S. Pluyaut v letech 1992-93 v basilice St-Denis (Paříž), 1995 v sanktuariu St-Bonaventure v Lyonu, v letech 1986-2002 byl varhaníkem známého dijonského katedrálního sboru (Maîtrise de la cathédrale de Dijon), s nímž provozoval duchovní hudbu a gregoriánský chorál. S. Pluyaut je zván ke spolupráci se známými francouzskými orchestry. Kromě Francie vystupoval v Bělorusku, Polsku (pod vedením Lorda Yehudi Menuhina), Maďarsku, v Concertgebow Amsterdam v Holandsku, spolupracoval s Národním lucemburským orchestrem, Litevskou filharmonií, v roce 2004 s Národním ukrajinským orchestrem (pod vedením K. Pendereckého) atd. V roce 1994 působil jako porotce na Soutěži mladých varhaníků v Opavě. V České republice vystupuje koncertně po druhé.
Dopis posluchačům: S potěšením jsem přijal pozvání, jímž mne prof. Thon podnítil k vytvoření osobitého programu pro festival barokní hudby v Opavě, obsahující vlastní transkripce skladeb Mozarta a Beethovena. „Tradutore, tradittore“ – překladatel je zrádce, říká italské přísloví. V pokusech o přepis je riziko zrady v každé nové notě, jež se odchyluje od původního zápisu. Avšak nejprve od počátku – Bach, monument plně neprozkoumatelný, který zůstává těžištěm umění varhaníků. V nedostižné trojdílné stavbě znázorňuje jeho Preludium Es dur v celé oslavě Božskou Trojici. Dá se tvrdit, že po jejím poslechu může nevěřící jen pochybovat o své nevíře... Nedá se však zajistit, že interpret bude na výši této výpovědi. Jemnější, křehčí a poetický je luterský chorál O Lamm Gottes unschuldig, u něhož není nutné poznat rozbujelost figurativních prvků zápisu lipského Kantora, abychom si postupně zvykli na jeho intenzivní sílu. Skromně, abych představil jednu z oblastí varhanního umění improvizace, pokusím se zpracovat luterský chorál do několika variací improvizovaných v klasickém barokním stylu. 7
Vlastní transkripce Mozartových skladeb, pocházející z roku 1986, zůstaly v mém šuplíku, neboť jsem je považoval za chyby mládí, vždyť je přece tak mnoho varhanních skladeb a není třeba se zabývat tzv. gymnastikou transkripcí. Přesto, když píši tento dopis, po dlouhé době jsem vytáhl noty na pult a pod mými prsty se znovu vrátily nevýslovné melodie, čisté harmonie a stavba tak důstojná, že jsem s velkým osobním překvapením začal tuto hudbu považovat za nadčasovou. Ať je to díky dětství, nebo vzpomínkám na studium klavíru, nebo výsledkem mého povolání pedagoga hudební teorie, že mám to štěstí proniknout podstaty skladeb, dostal jsem velkou chuť upravit tuto hudbu – odmítnout klavír, sólisty, orchestr... prostě si egoisticky pro své potěšení zahrát tuto hudbu na varhany, i když ji Mozart pro varhany nenapsal. Jakou hloubku přináší přepis Kyrie ze Mše, KV 427, pokus přeměnit 5hlasý sbor, orchestr a sólistu do dvou rukou a do dvou nohou, abych mohl, jak doufám, vyzpívat toto příkladné mistrovské dílo, které spojuje neobyčejný fugový kontrapunkt s ušlechtilým operním uměním. Měl jsem téměř dětskou radost z kolorování ve variacích ze Sonáty A dur a z rozpustilého uvolnění v závěrečném „Alla Turka“. Jaká překvapení dále skrývají Variace na německou píseň, KV 455 daleko přesahující obyčejné variační cvičení; němž tolik Mozartových současníků vidělo jen formu pro zábavu a hudební vložku! Ale také jak zřejmá je vnitřní modlitba v árii Laudate Dominum, KV 339! Chtěl bych se s Vámi, alespoň částečně, s mnoha pocity tohoto niterného hledání podělit. Nakonec jaká smělost! Věta Beethovenovy symfonie – ne ledajaké – 1. věta z Osudové. Je výsledkem studia s mými studenty nad ohromující hrou Glena Goulda ve verzi pro klavír od F. Liszta. Je vzpomínkou na vyprávění mých rodičů, pro něž uvádění tohoto díla zůstává spojeno s tragickým obdobím v dějinách 20. století. A ještě jaká čest je hrát na Vaše varhany! Nechť jsem 11. května inspirován, abych skrze tento krásný nástroj dokázal přenést to podstatné. Váš
Doprovodný program ve spolupráci s Církevní střední varhanickou školou v Opavě:
Interpretační kurz prof. Sylvaina PLUYAUTA
Francouzská varhanní tvorba a improvizace Pátek 12. května 2006 Chrám sv. Ducha v Opavě Konkatedrála Nanebevzetí P. Marie v Opavě Podrobné informace: http://www.csvs-opava.cz 8
Čtvrtek 18. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Helga VARGA-BACH – soprán Mário SEDLÁR – varhany Slovensko
Staří slovenští mistři a Mozart Samuel MARKFELNER (1621-1674) Preambulum Veni Sancte Spiritus Fuga 6. Thoni František Xaver BUDINSKÝ (1676-1727) Non me Tyranni pænae de sancto Joanne Nepomuceno (soprán) Jozef P. ROŠKOVSKÝ (1734-1789) Prælude in E Peter PEŤKO (1713-1793) Jesu decus angelicum (soprán) Jozef P. ROŠKOVSKÝ Fuga Finaliter cum Coronaliter Johann Matthias SPERGER (1750-1812) Vom Himmels’ Freud Aria de sancto Xaveris (soprán) Franz Paul RIGLER (cca 1748-1796) Sonata in C – Allegro moderato Pál ESTERHÁZY (1635-1713) Dulcis Jesu (soprán) Anton ZIMMERMANN (1741-1781) Preludio in G Wolfgang Amadeus MOZART (1756-1791) Agnus Dei (Korunovační mše, KV 317) (soprán) Maria STANISLAVA von Seydl (1752-1837) Preludium Nr. 8 F dur Wolfgang Amadeus MOZART Laudate Dominum, KV 115 (soprán) Fantasie in f moll, KV 608 9
HELGA VARGA-BACH Studovala na Konzervatóriu v Bratislave a v roce 2001 ukončila studium operního zpěvu na Vysokej škole múzickych umení v Bratislavě u Zlatice Livorové. Již v době studií se aktivně věnovala koncertní činnosti. Spolupracovala s domácími a zahraničními komorními soubory jako Camerata Bratislava, Musica aeterna, Slovenský komorný orchester, Štátna filharmónia Košice, Musica Florea, Collegium Marianum, Voci festose aj. Inklinuje především k interpretaci staré hudby. Její repertoár zahrnuje zvláště díla období baroku a klasicismu. Od sezóny 1999/2000 hostuje v Opere Slovenského národného divadla v Bratislavě. V premiéře uvedla díla současných slovenských autorů. Mimo vystoupení na domácích koncertních pódiích účinkovala v zahraničí (Maďarsko, Itálie, Rakousko, Česká republika) a spolupracovala s předními světovými dirigenty J. Toll, S. Stubbs a P. van Heyghen. MÁRIO SEDLÁR – varhany. Studoval hru na varhany a církevní hudbu na bratislavském Štátnom konzervatóriu, Vysokej škole múzickych umení (F. Klinda) a Universität für Musik ve Vídni (H. Tachezi); muzikologii na Univerzitě Komenského v Bratislavě. S úspěchem se zúčastnil a je laureátem domácích i zahraničních varhanních soutěží, festivalů a akademií (Bratislava, Praha, Brno, Opava, Zurich, Varšava, Luxembourg, Innsbruck, Norimberg, Karlsruhe atd.). Účinkoval téměř na všech domácích varhanních festivalech, s nejvýznamnějšími slovenskými orchestry a sbory (Slovenská filharmónia, Symfonický orchester Slovenského rozhlasu, Štátny komorný orchester Žilina, Musica Vocalis atd.) a na koncertech v Evropě i v zámoří. Pedagogicky působil na Cirkevnom konzervatóriu v Bratislavě a na Katolíckej univerzite v Ružomberoku. V současnosti působí na Církevní střední varhanické škole v Opavě.
Staří slovenští mistři a Mozart Prostředí habsburské monarchie bylo i v prostoru dnešního Slovenska umělecky stimulující a hudebně vyspělé. Vzpomeňme aspoň pěstování vysoké hudební kultury na šlechtických dvorech (např. Bratislava, Žilina, Košice apod.), ale také ve školách, kostelích či klášterech (např. Trnava, Trenčín, Banská Bystrica, Kremnica, Prešov, atd.). Právě z tohoto plodného prostředí vyšla většina hudebníků – instrumentalistů i kapelníků – jejichž hudba dnes zazní. Vzájemné ovlivňování zde bylo samozřejmostí. Nejen národnostní (Slováci, Němci, Maďaři), sociální (sféra profánní a sakrální), ale i konfesní (katolíci, evangelíci), stylové (baroko, klasicizmus) či regionální (na Slovensku – v Bratislavě, Dolnej Krupej apod. – vystupovali např. Haydn, Mozart, Beethoven...). Tyto a další skutečnosti tvořily podhoubí pro vznik mnohých zajímavých hudebních skladeb. 10
Samuel Markfelner je nejstarší známý varhanní skladatel z dnešního slovenského území. Tento košický rodák působil ve 40. letech 17. století i v Sedmihradsku (Brašov), především díky intenzivním dobovým kontaktům Spiše s touto oblastí. Roku 1647 se stal varhaníkem ve Spišských Vlachoch a od prosince 1648 až do smrti v roce 1674 jako vážený měšťan a senátor byl varhaníkem v Levoči. Musel být umělcem výjimečných kvalit – v Levoči šlo totiž o exponované místo, spojené s největšími varhanami v Uhersku od významného mistra Hansa Hummela. Z Markefelnerovy duchovní hudby se zachovalo několik skladeb. Jeho varhanní tvorba odráží každodenní praxi 17. století v Levoči respektive ve městech východního Slovenska. Varhanní preambula a fugy jsou zapsanými verzemi (skicemi) tehdy běžně improvizované hudby. Vyznačují se náznaky imitací, které postupně vyústí v bohatém figurativním slohu. Markfelnerovy chorály na latinské a německé texty jsou troj až pětihlasné vokální skladby. Ve smyslu požadavků tzv. „levočské konvence“ umožňují i instrumentální interpretaci. P. František Xaver Budinský, SJ jako jezuitský kněz střídavě působil v klášterech tehdejší rakouské provincie, nejdéle v Trnavě a Košicích. Jeho skladby potvrzují mimořádný talent, reagující na vývojové trendy evropské hudby. Árie „Non me tyranni paenae“ je ukázkou da capo formy s Budinského typickým lombardským rytmem, jemnou melodiku s bohatstvím ozdob a drobných chromatických kroků. Současný přepis vychází z opisu kežmarského hudebníka Jozefa Ignáca Friedmanského z roku 1766. P. Jozef Pantaleon Roškovský, OFM pocházel z rodiny kantora ve Starej Ľubovni. V roce 1759 byl vysvěcen na kněze a působil jako varhaník, ředitel kůru, učitel zpěvu a varhanní hry střídavě v různých františkánských klášterech mariánské provincie – v Bratislavě, Trnavě, Nových Zámkoch, ale i v Pešti. Jeho dva sborníky klávesových skladeb jsou prameny prvořadého významu i v mezinárodním měřítku. Páter Pantaleon zde v obdivuhodném rozsahu zaznamenal tvorbu desítek skladatelů více generací – od Kerlla a Fuxe přes Georga a Gottlieba Muffata, Händla, P. Martiniho, OFMConv až po Wagenseila a Haydna. Ve vlastní klávesové tvorbě mu byl vzorem právě Wagenseil a později Haydn. Fuga „Finaliter“ je však komponovaná v objektivním kontrapunktickém slohu – tzv. stylus gravis, který od přelomu 16. – 17. století (Frescobaldi a další) až do začátku 19. století nezaznamenal podstatnejší změny (Albrechtsberger apod.). Piarista P. Peter Peťko, SchP prožil většinu života v Podolínci, kde ukončil studium filozofie a teologie. Později zde působil jako profesor rétoriky, magister a vicerektor kolegia. „Pro choro Podoliensis“ zkomponoval i svá díla duchovní hudby. Árie „Jesu decus angelicum“ (1781) patří stylově do přechodu mezi barokem a klasicismem a vychází z jednoduché, spontánní melodiky. Památka je uložena v piaristickém fondu v Modre. Johann Matthias Sperger v letech 1777-1783 účinkoval v Bratislavě jako kontrabasista v orchestru kardinála primase Jozefa Baťániho. Napsal zde 18 ze svých 45 symfonií, 6 ze 17 koncertů pro kontrabas a několik koncertů pro různé nástroje. Árie vznikla asi na objednávku bratislavských uršulínek k svátku sv. Františka Xaverského. Je komponovaná v raně klasicistním stylu a v obsazení odpovídá možnostem kláštera (vokální hlasy a smyčce). Je jednou z mála dochovaných Spergrových vokálněinstrumentálních duchovních skladeb. 11
Franz Paul Rigler patří k vynikajícím postavám hudby na Slovensku ve 2. polovině 18. století. Kontakty tohoto vídeňského rodáka s Bratislavou (učitel hudby) se datují od 70. let 18. století. Byl zodpovědný za hudbu v rámci školní reformy Ratio educationis (1777) a napsal učebnice, které vyšly ve čtyřech vydáních. Dvě varhanní sonáty s velmi tvořivě uplatněným vlivem D. Scarlattiho patří k jeho nejstarším skladbám. Pál Esterházy – skladatel, básník a patron umění, pocházel z významné uherské rodiny (byl synem uherského palatina Mikuláše Esterházyho). Navštěvoval jezuitskou školu v Trnavě a jeho pozdější státnická kariéra vyvrcholila podobně jako u otce titulem palatina Uherska (správce paláce, království). Byl zručným virginalistou a jeho repertoár obsahoval kolem 80 sakrálních i sekulárních písní a tanců (polských, slovenských, maďarských a valašských). Vytvořil 50 duchovných kantát (vydaných ve Vídni 1711), ve kterých zhudebňoval tradiční latinské texty i své básně a parafráze. Jeho hudba vychází ze soudobého jihoněmeckého a severoitalského barokního stylu. Kantáty jsou psány v různých podobách: strofická, homofonní sazba s polyfonními vsuvkami, kombinace vokálních partů s instrumentálními sonátami či ritornely a technikou ostinato. Anton Zimmermann byl rodák ze Slezska (Široká Niva) a patřil k největším zjevům hudebního umění na Slovensku v 18. století. Podobně jako Riegler měl od 70. let kontakty s Bratislavou jako významným kulturním centrem. Byl skladatelem, kapelníkem a houslistu kardinála primase Baťániho, kde kromě něho působilo více vynikajících hudebníků (Sperger, Lotz, Červenka apod.). V roce 1780 se stal nástupcem J. A. Šantracha jako varhaník v bratislavském Dómě sv. Martina. Zimmermann je autorem množství kvalitních děl – symfonií, koncertů, duchovní a komorní hudby – s ohlasem v celé Evropě, kde vycházely tiskem. Jeho varhanní preludium určené pro bohoslužbu používá dobově běžný tematický materiál, způsob zpracování však svědčí o výborném ovládání harmonie a modulací. Uršulínská hudebnice M. Mária Stanislava von Seydl, OSU strávila celý svůj plodný život v bratislavském klášteře, kde zastávala od roku 1805 až do smrti funkci regenschori. Významnými nositeli hudebních tradic tohoto města v klášterech byli také františkáni, jezuité a notredamky. Z tvorby M. Stanislavy se zachovalo mj. sedm varhanních preludií. Její hudba je ovlivněna formově-výrazovými principy raného klasicizmu. Patřila k uznávaným varhanicím a jako vyspělá skladatelka se smyslem pro sólistické prvky varhanní hry obohatila hudební život Bratislavy. Hudba Wolfganga Amadea Mozarta neztrácí v církevně-hudebních skladbách nic z krásy a originality svého stylu. Nádherné klenby melodických linií se snoubí se zdánlivě jemnou, ale výrazově maximálně účinnou harmonií a vytvářejí dokonalý celek. Ten citlivého posluchače oslovuje vždy, nejen v roce, kdy slavíme mozartovské jubileum. Dnes z této studnice pozitivní energie a vytříbené krásy zaznějí dvě vokální díla – Agnus Dei – závěrečná část světoznámé Korunovační mše, KV 317 a skvostný zpěv, patřící do Mozartových Slavnostních nešpor – Laudate Dominum, KV 115. Varhanní Fantasie f moll přináší ve dvou krajních částech harmonicky bohatou dramatickou hudbu, plnou vášnivých vzruchů, asociující bachovský varhanní zvuk. Po kantabilní druhé větě odkazy na Bacha ještě stupňuje závěrečná efektní dvojitá fuga. Pozorný posluchač zde zachytí mozartovského hravého ducha, který v této vrcholné varhanní skladbě působí nanejvýš jedinečně. Mário Sedlár 12
Čtvrtek 25. května v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Martin PORUBA Německo
Hudební soužití Čechů a Němců Hans Leo HASSLER (1564-1612 ) Fantasie Canzona Johann Jacob FROBERGER (1616-1667) Toccata I Capriccio VI Canzona in D Johann Joseph FUX (1660-1741) Harpeggio e Fuga Jan ZACH (1699-1773) Fuga a moll Josef Ferdinand Norert SEGER (1716-1782) Toccata a Fuga in d František Xaver BRIXI (1732-1771) Preludium F Dur Seykorka Jan Křtitel VAŇHAL (1739-1813) Fuga III Fuga V Fuga VI Jan Křtitel KUCHAŘ (1751-1829 ) Fantasie d moll Partita C dur Wolfgang Amadeus MOZART (1756-1791) Adagio, Allegro, Adagio, KV 594 Martin PORUBA (*1951) Improvizace na témata českých a německých duchovních písní Segne du Maria – Žehnej o Maria Matko přesvatá – O du fröhliche 13
MARTIN PORUBA se narodil v Ludgeřovicích u Hlučína. Studoval na konzervatoři v Ostravě obory hru na pozoun a klavír, pak muzikologii na Karlově univerzitě v Praze. Od roku 1981 žil v Německu, kde vystudoval katolickou chrámovou hudbu na Musikhochschule v Mnichově. Absolvoval mistrovské interpretační kurzy u F. L. Tagliaviniho, H. Vogela a D. Rotha. V letech 1994 – 1999 působil jako dómský varhaník a regenschori v katedrále sv. Víta v Praze a byl členem mezinárodní komise pro restaurování Mundtových varhan z roku 1673 v Týnském chrámu v Praze. Nahrávky na historické varhany pro Český rozhlas v Praze, Bayerischien Rundfung Německo a Radio Hilversum Holandsko. Martin Poruba je docentem hudební teorie na Musikhochschule München a varhaníkem a sbormistrem v chrámu St. Georg ve Freisingu (Německo).
Hudební soužití Čech a Němců Geografické oblasti jižního Německa, Rakouska, Čech, Moravy a Slezska se kulturně těžko dají od sebe přísně oddělit. Vždyť i státosprávně tvořily větší a spolu související celky. Již dlouho před rokem 1600 existovaly kvetoucí obchodní i kulturní vztahy mezi Vídní a Olomoucí, Salzburgem a Prahou, Norimberkem a Plzní, Pasovem a Budějovicemi, Řeznem a českými zeměmi atd., vztahy, které trvají až do 21. století. Josef Bieber a Pavel Josef Vejvanovský, jejichž životní dráha je po roce 1650 spjata s Opavou, Hlučínem, Kroměříží, Vídní a Salzburgem, jsou svědky hudebních vztahů mezi německy a česky mluvícími zeměmi. Jako celkem neznámý příklad mladších vztahů z oblasti uměleckého řemesla uvádím kostel sv. Mikuláše v Ludgeřovicích, jehož dřevěné polychromované oltáře navrhl a vytvořil kolem roku 1910 umělecký řezbář a sochař Georg Schreiner z Řezna a nástěnné figurální malby v kostele provedl akademický malíř Filip Schuhmacher z Mnichova. K nejstarším hudebním stykům mezi německými a českými zeměmi patří partnerství H. L. Hasslera a císařského dvora Rudolfa II. v Praze kolem roku 1600. Hasslerovy umělecké i obchodní styky s Rudolfem II. jej několikrát přivedly do Prahy, a tak lze předpokládat, že – sám varhaník – poznal a hrál na slavné Ferdinandovy varhany v katedrále sv. Víta, postavené 1560 Friedrichem Pfanmüllerem z Amberka. Vídeňský dvorní varhaník, rodák ze Stuttgartu J. J. Froberger, měl možnost poznat tento nástroj při návštěvách vídeňského dvora v Praze nebo při svých koncertních cestách, které ho vedly celou Evropou. Jeho Toccaty – tak jako kompozice Hasslerovy, přinesly do Čech vliv italských vzorů (Hassler i Froberger studovali 14
v Itálii) a přispěly tak k vytvoření rakousko-česko-jihoněmecké hudební kultury a varhanní hry. V roce 1723 byla v Praze v rámci korunovace císaře Karla VI. na českého krále provedena opera Costanza e Fortezza vídeňského dvorního komponisty J. J. Fuxe. Účinkovalo několik set zpěváků a instrumentalistů a Fuxova hudba zanechala hlubokou stopu ve zdejším hudebním životě. Účinkující byli většinou členové pražských kostelních sborů nebo příslušníci šlechtických kapel či jezuitských škol. Hudební impulzy v 18. stol. však vycházely podstatnou měrou i z českých zemí: soupis hudebnin kláštera Ottobeuren v jižním Německu uvádí 12 skladeb Mozartových a asi 60 skladeb pražského dómského kapelníka F. X. Brixiho. Brixi byl ve druhé polovině 18. století jedním z nejhranějších skladatelů v rakouských a jihoněmeckých klášterech a šlechtických sídlech. V roce 1793 byly v Lipsku vydány Toccaty a Fugy Josefa Segera. Vydavatel Daniel Gottlob Türk v předmluvě nazývá Segera „jedním z nejsolidnějších varhaníků Německa“ a doporučuje zabývat se Segerovými kompozicemi z důvodu povznesení varhanní hry. Impulzy vycházely i od českých výkonných umělců, instrumentalistů, kteří žili a pracovali v celém prostoru jižní Evropy (Jan Zach, Stamicové otec a syn, Stich-Punto) nebo hudebních pedagogů (Vaňhal, Benda, Koželuch). Všichni tito čeští, rakouští a němečtí skladatelé, pedagogové, instrumentalisté a zpěváci vytvářeli hudební prostor, se kterým byl spojen W. A. Mozart. Mozartova hudba padla na úrodnou a dobře připravenou půdu zvláště v Praze. Opera Figarova svatba byla roku 1786-87 přijata s nevšední vřelostí. Mozart píše 15. 1. 1787 z Prahy: „...zde se nemluví než o Figarovi, nehraje se než Figaro, troubí se, zpívá se, píská se – Figaro, do opery se chodí pouze na Figara, a věčně jen Figaro.“ Grandiózní úspěch další zakázky pro Prahu – Dona Giovanniho v Praze v říjnu roku 1787, „mit dem lautesten beyfall“, měl odezvu i ve Vídni – tam byly ještě v listopadu zveřejněny nadšené pražské recenze úspěšné premiéry – a tato opera byla pak uvedena ve vídeňské národní opeře. J. K. Kuchař, přítel a spolupracovník Mozarta v Praze, se svým vyhotovením klavírních výtahů Mozartových oper, svoji dirigentskou činností v Nosticově divadle a posléze jako varhaník Strahovského kláštera postaral o proniknutí Mozartovy hudby do celé české hudební společnosti. Tímto ovšem hudební styky mezi česky a německy mluvícími zeměmi nekončí, naopak měly i v dalších staletích vetší nebo menší intenzitu a jsou tak jen přirozeným obrazem kulturní sounáležitosti těchto zemí. Martin Poruba
15
Čtvrtek 1. června v 19.30 hod. chrám sv. Ducha
Ensemble Inégal Adam Viktora – umělecký vedoucí, varhany Česká republika
Koncerty pro varhany a orchestr Johann Sebastian BACH (1685-1750) Koncert A Dur Allegro – Larghetto – Allegro ma non tanto Johann Josef FUX (1660-1741) Sonata a Quattro Introduction – Allegro – Adagio – Allegro Jan Josef Ignác BRENTNER (1689-1742) Concerto IV. G Dur, z Horae pomeridianae op. 4 Largo – Allegro. Vigil Nocturnus – Menuet Giovanni Baptista SAMMARTINI (1701-1775) Sinfonia in G Allegro ma non tanto – Grave – Allegro assai – Minuetto František Ignác Antonín TŮMA (1704-1774) Sonata in e Adagio – Allegro Jan Křtitel VAŇHAL (1739-1813) Koncert F Dur Allegro moderato – Adagio – Allegro František Ignác Antonín TŮMA Sonata in A Largo – Allegro Wolfgang Amadeus MOZART (1756-1791) Chrámová sonáta C Dur, KV 336 16
Ensemble Inégal Od svého založení v r. 2000 se vokálně-instrumentální soubor Ensemble Inégal profiluje jako jedinečné těleso, jehož interpretační záběr se pne od renesance až po romantizmus. Inégal – nestejný – znamená kromě proměnlivosti v obsazení také stylovou všestrannost, dramaturgickou vynalézavost a nekonvenční přístup k hledání interpretačních hodnot. Jeho předností je vytříbený výběr členů z nejlepších českých i zahraničních zpěváků a instrumentalistů. Dnes se Ensemble Inégal řadí ke špičkovým hudebním souborům, za dobu svého působení se mu podařilo vzbudit zájem hudební veřejnosti a získat mnoho nadšených ohlasů odborné kritiky v celé Evropě a USA. Ensemble Inégal vydal již několik velice úspěšných CD. První CD s nahrávkou Mše D Dur op. 86 „Lužanské“ Antonína Dvořáka vznikla v roce 2001 v zámecké kapli v Lužanech, pro jejíž zasvěcení Dvořák Mši zkomponoval. V roce 2003 uskutečnil Ensemble Inégal světovou nahrávací premiéru sakrálních skladeb českého barokního skladatele Jana Josefa Ignáce Brentnera (1689-1742), autora, který byl za svého života jedním z nejúspěšnějších skladatelů středoevropské provenience, a přesto postupně upadl v téměř naprosté zapomnění. Podařilo se oživit jeho hudební dílo nabité nevšední nápaditostí, originálním, nezaměnitelným rukopisem a zvláštní niternou citovostí. Před několika měsíci vznikla nejnovější CD nahrávka souboru Ensemble Inégal, a to opět ve světové nahrávací premiéře. Ve hvězdném obsazení bylo natočeno oratorium Il serpente del bronzo (Bronzový had) jednoho z největších zjevů evropské barokní hudby, fenomenálního českého skladatele Jana Dismase Zelenky. 17
ADAM VIKTORA (*1973) vystudoval Konzervatoř v Plzni pod vedením Jitky Chaloupkové a Akademii múzických umění v Praze ve třídě Jana Hory. Vzdělání si dále rozšířil soukromým studiem u Ch. Bosserta a na mistrovských interpretačních kurzech – např. u F. L. Tagliaviniho, H. O. Erickssohna, E. Koimanna a H. Haselböcka. Jako dirigent, varhaník, hráč na harmonium či sbormistr vystupoval na hudebních festivalech u nás i v zahraničí, jeho koncertní činnost ho zavedla do většiny evropských zemí. Účinkoval na hudebních festivalech Pražské jaro, Concentus Moraviae, Varhanní léto v Obecním domě, Svatováclavské slavnosti aj., přednášel a koncertoval na varhanních kongresech ve Švédsku a Chorvatsku, nahrává pro Český rozhlas a Českou televizi. Jako sólista vystupoval s Českým komorním orchestrem (světová premiéra varhanního koncertu Zdeňka Lukáše), s Jihočeskou filharmonií a se Severočeskou filharmonií Teplice. Velký zájem věnuje studiu historických varhan a aktivitám usilujícím o jejich záchranu a propagaci, působí jako poradce v odborných komisích při restaurování historických varhan, publikuje v českém i zahraničním odborném tisku a aktivně spolupracuje na mezinárodním projektu „Varhany – evropská kulturní hodnota“. Od roku 1998 vyučuje varhanní hru na Konzervatoři v Plzni. Je zakladatelem a uměleckým vedoucím souboru Ensemble Inégal.
I když se J. S. Bach zcela vymyká možnosti jakéhokoliv zařazení, neboť stojí jakoby mimo čas i prostor a zahrnuje vše podstatné, co přinesla hudba před ním i po něm, považujeme ho za toho nejbaroknějšího hudebníka. Umírá v roce 1750, v našich představách, coby pantokrator kontrapunktu, tedy jako barokní člověk. Mozart se rodí o šest let později již do úplně nového světa a je pro nás tím nejklasičtějším ze všech klasiků. Tento nekonečný rozdíl mezi nimi může představovat století přesahující propast, pouhých 6 let, nebo také 60 minut jednoho koncertního programu. Bachův koncert A Dur, původně určený cembalu, dnes uslyšíte v transkripci pro varhany. Skladatel nenapsal žádný varhanní koncert jistě jen z nedostatku příležitosti, koncertantní uplatnění varhan s orchestrem ho totiž velmi lákalo a uplatnil jej mnohokrát ve svých kantátách. Již jsme částečně přivykli uvádění Bachovy cembalové literatury na moderním klavíru, jenž nemá s cembalem po technické ani hudebně-estetické stránce vůbec nic společného. S varhanami je však situace docela jiná. Právě v barokní době nebýval kladen důraz na přesné určení jednoho z obou nástrojů. Jen zřídkakdy se objevilo jasné označení jako např. Bachovo „a due claviere con pedale“ (pozn. na dvě klaviatury – nikoliv dva klavíry), a tak se rozhodujícím faktorem vždy stávala příležitost; a dnes ji tady máme s varhanami. Mimochodem, sám Bach transkripce všemi směry přímo miloval. J. J. Fux byl jedním z nejdůležitějších skladatelů a teoretiků – pedagogů 18. století. Byl strážcem starého stylu a tlumočníkem kontrapunktu nastupujícím generacím. Jeho škola kompozice, vydaná pod názvem Gradus ad Parnassum v roce 1725, tedy v době vrcholícího baroka, byla nepostradatelným východiskem ve výuce kompozice pro Mozarta, Haydna i Beethovena, ale také i pro Cherubiniho a Schuberta. 18
Narozdíl od J. S. Bacha, jenž se sice jako varhaník, improvizátor a pedagog těšil úctě určité části odborné veřejnosti, ale jako skladatel si za svého života zvláštní uznání nebo snad popularitu rozhodně nezískal, a je dnes všeobecně přijímán coby největší hudební génius všech dob, byl český skladatel J. J. I. Brentner jedním z nejpopulárnějších, nejhranějších, nejuznávanějších a v barokních Čechách také nejvydávanějších skladatelů. Jeho díla se za jeho života rozšířila nejen po celé střední Evropě, ale i do Jižní Ameriky. Teprve s úspěšnou a mnohokrát ve světovém odborném tisku oceněnou CD nahrávkou Ensemble Inégal začal postupný proces jeho znovu objevování. Dnes je již takřka pravidelně koncertně uváděn a v přípravě jsou i notové edice. V jeho barokních skladbách se začíná ohlašovat příchod nového stylu – klasicizmu. Italský skladatel z Milána G. B. Sammartini dosáhl úspěchů jako barokní skladatel, to když byla jeho díla hrána a vydávána ve Francii a Anglii; sám Vivaldi dokonce dirigoval jeho skladby v roce 1738 v Amsterodamu. Roku 1759 Sammartini uvedl své pašijové kantáty v Praze a je doloženo, že byl s oblibou hrán, to již jako skladatel klasicistní, na dvorech významné česko-rakouské šlechty: Lobkowitz, Morzin, Pálffy, Clam-Gallas, Waldstein a dalších. Jako klasik bývá hudebně srovnáván s Haydnem. Roku 1770 přátelsky a obětavě pomohl Mozartovi na jeho cestě do Milána. Skladatel, teorbista a gambový virtuóz, F. I. A. Tůma z Kostelce nad Orlicí, získal vynikající vzdělání v hudební kompozici u J. J. Fuxe ve Vídni, byl klasicistním kontrapunktikem, později ovlivnil Mozarta a v některých svých pozdních instrumentálních dílech naznačil dokonce i blížící se romantizmus. Jeho patronem a zaměstnavatelem byl po řadu let hrabě František Ferdinand Kinský. V roce 1741 se stal Tůma kapelníkem vynikajícího komorního souboru o 5 zpěvácích a 12 instrumentalistech císařovny vdovy, Alžběty Kristýny. Tůma je jednou z nejdůležitějších osobností, představujících přechod baroka k vídeňskému klasicizmu. J. K. Vaňhal se narodil v Nových Nechanicích a zemřel ve Vídni. Byl oblíbeným člověkem, vyhledávaným učitelem a slavným skladatelem, jehož skladby byly známy po celé Evropě a byly hrány i v Americe. Je jedním z prvních skladatelů, kteří nebyli zaměstnáni vrchností a živili se pouze vyučováním a výnosem z vydávání a provozování vlastních skladeb. Vaňhal bývá označován za reprezentativního představitele české hudební emigrace, která našla své uplatnění za hranicemi Českého království. Je to však zařazení nepřesné. České království bylo totiž nedílnou součástí Rakouské monarchie a tvořilo po staletí, spolu s mnoha dalšími národy, jeden politicky, ekonomicky i kulturně významný celek, mocnou říši, v níž se setkávali, působili a vzájemně se ovlivňovali hudebníci mnoha národností. Hranice nebo národnost byly pro ně veličinami podřadnými, neboť všichni hledali své oddané posluchače tam, kde jim dovolila příležitost. Vaňhal je našel ve Vídni a W. A. Mozart, jehož chrámová sonáta s koncertantním varhanním partem uzavře naši pouť z baroka do klasiky, zase v Praze. Adam Viktora
19
Varhany v chrámu sv. Ducha v Opavě – Václav Smolka, opus 5 Současné varhany vycházejí ze starých varhan firmy bratří Riegerů z roku 1895. Nástroj byl v průběhu sta let několikrát opravován a rozšiřován; celek byl nesourodý, proto byl nahrazen nástrojem novým. K původní varhanní skříni byl přistavěn do zábradlí kůru tzv. zadní pozitiv jako zmenšenina hlavní varhanní skříně. Nástroj je v našem prostředí specifický jak po stránce zvukové a dispoziční, tak i po stránce varhanářské a technické – s využitím velmi progresivních konstrukčních prvků. Tónová traktura umožňuje snadnou a precizní hru i při poměrně silném rejstříkovém obsazení a zapnutých spojkách. Rejstříková traktura je vybavena dvojitým ovládáním – mechanickým i elektrickým, což umožňuje ve spojení s počítačem splnit nejnáročnější požadavky interpreta. Při intonaci varhanních rejstříků spolupracoval varhanář Václav Smolka s varhanářem Ferdinandem Stemmerem ze Švýcarska. Výjimečná je zvolená zvuková dispozice nástroje se zvláštním zaměřením na zpěvnost a barevnost jednotlivých rejstříků při jejich dobré pojivosti. Vychází z osvědčených dispozic barokních nástrojů s jihoněmeckými a francouzskými vlivy. Využívá historické barokní ladění Werckmeister III. Nástroj staví na kontrastu jednotlivých strojů včetně zachování možnosti dobré pojivosti při jejich spojení i sledovatelnosti charakteristických hlasů u vícehlasé hry. Varhany jsou situovány na západní kruchtě kostela. Hrací stůl je vestavěn ve výklenku pod prospektem varhanní skříně, zadní pozitiv v zábradlí, a je tak za zády varhaníka.
Kostel sv. Ducha s Minoritským klášterem – jednolodní stavba se severní věží, protáhlým, polygonálně uzavřeným presbytářem a bočními kaplemi. Stavba je sklenuta valenými klenbami s výsečemi. První ověřená zpráva o Minoritském klášteře pochází z roku 1269, obvodové zdi kostela byly postaveny v osmdesátých letech 13. století, ve třicátých letech 14. století k nim byly přistavěny presbytář a věž. Přistavěná západní část klenby spolu se zvlněným průčelím jsou barokní a pocházejí z roku 1741. Klenba kůru a hudební kruchta pocházejí z počátku století dvacátého. Kostel byl hlavním pohřebištěm opavských Přemyslovců. Programová brožura VI. Mezinárodního varhanního festivalu barokní hudby Zpracování textů a sazba ARTTHON © Opava 2006 20
