Bakalářská práce ŽIVOTNÍ KRIZE Z POHLEDU NÁBOŽENSTVÍ

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta Katedra praktické teologie

Bakalářská práce

ŽIVOTNÍ KRIZE Z POHLEDU NÁBOŽENSTVÍ

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Veber, Th. D. Autor práce: Alena Nováková Studijní obor: Sociální a charitativní práce Ročník: 3.

2009

Prohlašuji, že svoji bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.

Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění, souhlasím se zveřejněním své bakalářské práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách.

Datum: 9. 6. 2009

Alena Nováková

2

Děkuji vedoucímu bakalářské práce Mgr. Tomáši Vebrovi, Th. D. za cenné rady, metodické vedení práce a výbornou spolupráci.

3

OBSAH OBSAH

4

TEORETICKÁ ČÁST

6

ÚVOD

7

1

Krize 1.1 Definice krize 1.2 Příčiny krize 1.3 Typologie krizí 1.4 Typy krizí 1.5 Průběh krize 1.6 Řešení krizí 1.6.1 Svépomoc a vzájemná pomoc 1.6.2 Odborná pomoc v krizi

8 8 11 12 14 15 19 19 20

2

Náročné životní situace 2.1 Základní typy zátěžových situací 2.1.1 Frustrace 2.1.2 Konflikt 2.1.3 Stres 2.1.4 Deprivace 2.2 Mechanismy psychické adaptace na zátěžové situace 2.2.1 Útok 2.2.2 Únikové obranné reakce

23 24 24 25 25 29 30 31 31

3

Souvislost krizí a duchovních otázek

34

PRAKTICKÁ ČÁST

35

ÚVOD

36

CÍL VÝZKUMU

36

METODIKA

36

HYPOTÉZY

36

INERPRETACE DAT

37

DISKUZE

44

4

ZÁVĚR

45

Seznam literatury Seznam příloh

46 47

ABSTRAKT

51

ABSTRACT

52

5

TEORETICKÁ ČÁST

6

ÚVOD

Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolila mapování postojů věřících lidí k náročným životním situacím, ke krizím. Pojmem krize jsem se zabývala již ve své absolventské práci před třemi lety na VOŠ v Domažlicích, kdy jsem zjišťovala povědomí táborské veřejnosti o poskytovaných sociálních službách , které nabízejí pomoc v náročných situacích. Zajímalo mě, jestli lidé vědí, jaké služby jsou v jejich regionu dostupné a jestli je využívají. Svou bakalářskou práci jsem zaměřila na konkrétní skupinu lidí, a to na věřící. Zajímalo mě, jak se lidé s náročnými životními situacemi vyrovnávají a jestli jim víra pomáhá tyto situace překonávat. Z prostudované literatury jsem ve své práci využila především knihu od V. Kastové Krize a tvořivý přístup k ní, od D. Vodáčkové a kol. knihu Krizová intervence, od O. Matouška a kol. knihu Metody a řízení sociální práce a od M. Vágnerové knihu Psychopatologie pro pomáhající profese. Tato literatura se mi zdála být přehledná a vhodná pro mou práci. Nebezpečím se stává stresující povaha dnešní doby. K všeobecným tendencím patří spěch, strach ze sociálních a jiných nejistot, hrozba nezaměstnanosti, osamělosti, bezohledná konkurence, boj o prestiž, život v přelidněných velkoměstech, lhostejnost a cizost jiných lidí. Tyto a další situace přivádějí často i nevěřící lidi k obracení se k víře, modlitbám a k doufání v zázrak. Ve své práci jsem se chtěla přesvědčit, zda věřícím lidem pomáhá víra v překonávání náročných životních situací, zda řeší tyto situace svépomocí nebo se obracejí na rodinné příslušníky, přátele či odbornou pomoc. Také mě zajímalo, jestli existují rozdíly v řešení krizí mezi mladšími věřícími (do 40 let) a staršími věřícími lidmi. V teoretické části vysvětluji, co znamená pojem krize, jaké jsou její příčiny, typy, průběh, řešení – svépomoc a vzájemná pomoc. Dále se zabývám

7

pojmem náročné životní situace, popisuji základní typy zátěžových situací (frustraci, konflikt, stres a deprivaci) a mechanismy psychické adaptace na zátěžové situace (útok a únikové obranné reakce). Poslední kapitolou v teoretické části je souvislost krizí a duchovních otázek. V praktické části popisuji cíl výzkumu a metodiku. Na základě vyhodnocování dotazníků potvrzuji či neguji hypotézy, které jsem si předem určila. V dotazníku zjišťuji, kterých náročných životních situací se věřící lidé nejvíce obávají, zda existuje důvod, proč je člověk vystavován těmto situacím, zda se lidé s krizí vyrovnávají sami nebo spoléhají na jinou pomoc, jestli jim někdy víra pomohla v těžké situaci, jak reagují, když se modlí za konkrétní věc a získají dojem, že jejich modlitba nebyla vyslyšena nebo jak si vysvětlují existenci zla ve světě. V závěru praktické části stručně shrnuji výsledky.

1

Krize

1.1 Definice krize O krizi hovoříme tehdy, když se člověk ocitne v zatěžující nerovnováze mezi subjektivním významem problému a možnostmi jeho zvládání. V krizi cítí jedinec ohrožení vlastní identity, kompetence utvářet svůj vlastní život. Prožitek schopnosti formovat život pro nás má vysokou hodnotu, a ta je v krizi ohrožena. Reagujeme na to

více či méně vyjádřenou úzkostí a právě tato úzkost nás

ochromuje. Marnost našeho jednání a narůstající úzkost způsobují, že opouštíme zaběhnuté strategie, jimž jsme důvěřovali, na něž jsme spoléhali a na něž jsme byli zvyklí, a doufáme, že se dostaví nový nápad, podnět, nová myšlenka. Problém se může nově formulovat, požadavky se během zvládání problému samy o sobě nově vymezí. Právě to je prostředkem uskutečnění tvůrčího procesu.

8

Člověk by měl odložit staré, v dané situaci neúčinné strategie chování a řešení a objevit nápad, který se pro zdolání příslušného problému jeví jako nejvhodnější. Pokud problém přesto přetrvává nebo se nedaří svolit k přechodné bezmoci a čekat na nápad – což se při velké úzkosti , provázející krizi, může docela dobře stát – pak úzkost ještě intenzivněji ovládne celou osobnost, takže se jí zmocní panika. V té chvíli musí zákonitě nastat nějaká forma krizové intervence. Člověka může potkat nečekané štěstí (ten správný člověk na správném místě řekne to správné slovo, učiní to pravé gesto, jindy ukáže cestu k vysvobození sen), ale stejně tak může potřebovat pomoc centra krizové intervence nebo terapeuta. Intervence tedy znamená, že mezi jedince a jeho krizi vstoupí prostředník, a ten, kdo se ocitl v krizi, od ní získá poněkud větší odstup, takže s ní bude schopen navázat kontakt – vývoj krizové situace se zastaví a je možné využít jejího potenciálu. Latinské „crisis“ v podstatě znamená rozdělení, svár, rozhodování nebo rozsudek. Krize označuje nejvyšší bod, vrchol, ale také bod obratu, zvrat v dění. Potud označuje výraz „krize“ specifickou kvalitu změny ve formě vyhrocení, v tomto případě jde o změnu psychickou. Krizi prožíváme jako neodkladnou, naléhavou situaci. Člověk, který se ocitne v krizi, se cítí pohlcen panickým strachem, nevidí už žádné východisko, je svým problémem mimořádně omezen. Připadá si bezmocný, má dojem, že už se nedá nic změnit, přinejmenším ne k lepšímu. Často se k popisu krize užívá obrazu: Cítím se jako v tunelu, nevidím žádný východ. V krizi se ocitá celý život, který se zároveň zužuje na předmět krize – život zůstává soustředěn jen sám na sebe. Abychom se dostali k podstatě krize, zkusme si představit svou reakci na malou krizi, která nás může potkat v běžném životě. Každodenní situace: Máme se v určité době dostavit na místo, kde jsme dosud nebyli, máme tam důležitou schůzku. Jedeme sami autem. Přestože jsme měli dostatečnou časovou rezervu, během jízdy se rozplynula, k tomu se přidala bouře. Zabloudili jsme a nejsme schopni se zbavit myšlenky, že se tam v žádném případě nemůžeme v určenou dobu dostat. Zmocní se nás úzkost, jsme ještě hektičtější. Snažíme se o nemožné,

9

a tím pravděpodobnost, že místo najdeme, ještě snižujeme – bloudíme čím dál víc. Většinou pak dojde k vlastní krizové intervenci. Zhluboka dýcháme, zastavíme a říkáme si: Alespoň jsem ještě naživu. Bude sice nepříjemné, když tam přijedu pozdě, ale pořád to bude lepší, než kdybych nepřijel vůbec. Pak se znovu dostaví klid, člověk uvažuje, co je třeba udělat, jak lze situaci zachránit. Krizová intervence v tomto případě spočívá v tom, že ve svém nitru nahradíme jednu hodnotu druhou. V popředí už nebude jako hodnota figurovat absolutní přesnost a spolehlivost, ale hodnota jim nadřazená – ještě jsem naživu. Právě tyto malé krize , které prožíváme všichni a téměř stále, nám ukazují, že krizová intervence musí být do značné míry také návodem, jak máme krizi překonat. Nahrazení méně důležité hodnoty vyšší, obsažnější, je jednou z forem, jak překonat úzkost: úzkostní jsme vždy, když je ohrožena námi preferovaná hodnota. Pokud je však ohrožena hodnota, kterou člověk považuje za nejvyšší, lze ji nahradit jen stěží. Proto bývají krize, ve kterých je ohrožen samotný život, mimořádně podbarveny úzkostí. Řadu krizí v našem životě neřešíme krizovou intervencí v příslušném centru nebo s terapeutem, ale rozhovorem s jinými lidmi. Když cítíme, že se krize vyhrocuje, hovoříme obvykle s jinými lidmi, kteří vidí více možností než my sami. Přitom se dokážeme uvolnit, odpočinout si a znovu se zaměřit na nové perspektivy, takže se mnohdy ani neocitneme na vrcholu krize. Zde je třeba si povšimnout dalšího, ještě významnějšího aspektu krize: totiž že existuje řada lidí, kteří se v krizi nedokážou otevřít – nedovedou během krize oslovit druhého člověka. Mnohdy se jedná o vztahovou krizi: lidé nechtějí požadovat po druhých, aby naslouchali jejich problémům, anebo nemají důvěru v emoční otevřenost. O krizi hovoříme v případě, že je zmíněná porucha nerovnováhy: - těžká - časově ohraničená - nezvládnutelná dosavadními regulačními mechanismy

10

Taková krize může postihnout člověka, který vychází se sebou a okolním světem obvykle dobře. Může ale potkat i jednotlivce, který to má se sebou a s okolním světem těžší. Čas krize je životním obdobím, které bývá většinou poznamenáno intenzivní tísní, zúžením, vlastně situací zrodu. Je pochopitelné, že tak velkou intenzitu úzkosti a tlaku nelze vydržet dlouho. Krize může spontánně odeznít, může ale také vyvolat chronické psychické problémy, aniž by dále přetrvávala naléhavá situace, která sice způsobuje nepříjemný charakter krize, zároveň však v sobě obsahuje pozoruhodnou možnost průlomu. Jedná se o skutečnou mezní situaci, bez které není možná žádná proměna.1

1.2 Příčiny krize Vymětal připomíná princip dvojí kvantifikace. Aby mohla vzniknout určitá reakce organismu, musí se propojit „vyladěnost organismu“ s „vnějším spouštěčem“.2 Jako vnější spouštěče krize (precipitory) označujeme tři situační konstelace: 1. Ztráta objektu – ztráta osoby úmrtím, rozchodem či odcizením, ale zároveň ztráta čehokoli, k čemu jsme vázáni a s čím jsme identifikování , je vnímána jako ohrožení. 2. Volba – zátěž může způsobit už sám fakt, že když zvolíme jednu cestu, hodnotu, znamená to, že se vzdáme jiné. Volba mezi dvěma stejnými kvalitami může způsobit bezradnost a vyčerpání váháním. Jde-li o volbu mezi dvěma negativními možnostmi, situace je velmi nepříznivá. 3. Změna – projevuje se zde fakt, že vše, co se odvíjí bez větších zlomů a skoků, máme tendenci vnímat jako „dobré“. Kvalitativní, stejně jako kvantitativní skoky v nás podporují pocit nepohodlí nebo nejistoty. To platí i v případě, že

1

KASTOVÁ, V. Krize a tvořivý přístup k ní. Praha: Portál, 2001. ISBN 7171-365- X s. 15 - 17

2

MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-548-2 s. 121

11

jde o zlom pozitivní. Krize může být spuštěna velkým nebo nenadálým štěstím (výhra velké sumy peněz, vytoužené těhotenství apod.).

Dále autor uvádí dva vnitřní spouštěče krizí:

1. Nutnost adaptace subjektu na vlastní vývoj a změny, které z toho pramení, tzn., že spouštěčem může být právě neschopnost vyhovět požadavkům vývoje. To lze dobře vidět u rodin, které mají problém s oddělením dospívajícího člena. 2. Jev, který je nazýván pojmem hybris (z řeckého hybris = zaslepenost, zpupnost). Jsou to kroky a strategie, které problém sice neřeší, ale v nejtěžších chvílích umožní překlenutí situace. Dlouhodobě však obstát nemohou a jsou zdrojem potenciálních krizí v budoucnosti. Podle stejného principu může v akutní krizi dojít k reaktivizaci osobního „citlivého místa“, které má kořeny obvykle už v dětství. )3

1.3 Typologie krizí Situační krize

Situační krize je událost, která je precipitována nepředvídatelným stresem. Závažnost krize je určena subjektivním nazíráním situace a dostupností vyvažujících faktorů. Převládají zde vnější precipitory – ztráta a její hrozba (ztráta zdraví, blízkého člověka), změna a její anticipace (rozvod, stěhování), volba (rozhodování mezi dvěma partnery). Krizová

intervence

spočívá

v navození

klimatu,

který

zajišťuje

rozpoznávání zdrojů krize s přihlédnutím k individuální zranitelnosti vůči nim a poskytnutí adekvátní formy terapeutického kontaktu podle potřeb a zakázky klienta.

12

Krize z očekávaných životních změn ( tranzitorní krize)

Během života se člověk musí utkat s řadou přirozených překážek, které jsou dány nároky růstu a zrání. Krize zrání se mohou vymezit jako předvídatelné procesy růstu a vývoje, které se rozvíjejí v určitém časovém období. Můžeme je definovat v rámci života jednotlivce (např. puberta) nebo v rámci života rodiny (výběr partnera, sňatek).

Krize pramenící z náhlého traumatizujícího stresoru

Krize tohoto druhu jsou precipitovány mocnými vnějšími faktory, které klient neočekává a nad nimiž nemá téměř žádnou kontrolu. Klient se může cítit vzniklými událostmi zdrcen a ochromen. Příkladem takových událostí může být náhlé úmrtí blízké osoby nebo znásilnění. Krizová intervence spočívá v mobilizaci a poskytnutí podpory. Důležité je navodit takovou atmosféru, aby klient mohl projít stádiem šoku přes další stádia, v nichž se může emoční prožívání vyvíjet a měnit a zároveň aby mohl své prožívání autenticky vyjádřit. Je nutné vycházet z předpokladu, že událost tohoto druhu je zpravidla nová a neznámá a člověk na ni nemá dopředu vytvořený vzorec chování. Role krizového pracovníka proto spočívá v navození bezpečného rámce, v němž může klient své zážitky přijmout, uchopit a včlenit do svého života.

Krize zrání, vývojové

Tento druh krizových situací má vztah k pojmu náhradní opatření. V kontextu mezilidských vztahů je člověk konfrontován s otázkami důležitými pro jeho další vývoj. Z určitých důvodů v nich však selhává. To může mít vztah k některým nedořešeným a nedokončeným tématům z jeho předchozího vývoje. Vývojová krize přichází obvykle tam, kde nemohla zdárným způsobem proběhnout krize tranzitorní (její podstatou je reakce jedince a jeho rodinného 3

MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce, s. 121

13

systému na přirozené změny či vývojové úkoly). Přínosem vývojové krize je, že jedinec dodatečně řeší to, co ve svém životě přeskočil či vyřešil náhradně a tím pádem i dočasně.

Krize pramenící z psychopatologie, resp. krize v kontextu psychopatologie

Lidé s dispozicí k duševním onemocněním jsou obecně zranitelnější než tzv. normální populace. Jsou také v určitém smyslu hůře vybaveni ke zvládání zátěže a vývojových nároků. Z psychodynamického hlediska má tento druh krizové situace podklad v neřešených nebo provizorně řešených vývojových otázkách. Je pravděpodobné, že kořeny obtíží budou směřovat do ranějších vývojových stádií jedince. Často jde o klienty, kteří mají zkušenost a psychiatrickou léčbou. Kdybychom měli skupinu klientů definovat diagnosticky, šlo by pravděpodobně o jedince s poruchou osobnosti nebo závažnými neurotickými obtížemi, jedince se závislostí na alkoholu či drogách.4 Precipitorem krize zde může být vše předchozí – změna, ztráta, volba, vývojové nároky, avšak je to umocněno specifickou zranitelností jedince či nerovnováhou rodinného systému. Smyslem krizové intervence je reagovat na aktuální problém. Jeho zpřehledněním a zapojením rodinného systému je možné přispět ke zvýšení kompetence klienta, k jeho stabilizaci na co nejvyšší úrovni fungování, takže v řadě případů se dá předejít dlouhodobější hospitalizaci. Po odeznění krize můžeme klienta doporučit do ambulantní psychiatrické péče a bude-li o to stát, do péče terapeuta.

5

1.4 Typy krizí

4 5

VODÁČKOVÁ, D. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-696-6 s. 35 VODÁČKOVÁ, D. Krizová intervence, s. 36

14

Podle způsobu manifestace můžeme rozlišit: Zjevné krize – jsou takové krize, které si člověk uvědomuje, připouští a většinou ho nutí čelit něčemu, co odporuje jeho sebeobrazu a hodnotovému systému. Patří sem např. krize, které souvisejí s rozpadem vztahu, nevěrou, nemocí. Tento typ krizí většinou nutí člověka k hledání řešení nebo pomoci. Latentní krize - jsou takové, které si člověk neuvědomuje a nechce nebo nemůže si je připustit. Tento stav může trvat dlouho, může vést k nevědomým, často nevýhodným způsobům adaptace. To se může projevit např. únikem do nemoci, k přílišné pracovní aktivitě a jiným únikovým reakcím. Ty pak mohou vyvolat krizi zjevnou. 6

Podle průběhu můžeme krize dělit na:

Akutní krize – bývají bouřlivé, mají jasný začátek a někdy i konec. Obvykle bývají reakcí na traumatické životní události. Takové krize vidíme v souvislosti s nevěrou, zradou, napadením apod. Lidé v takových situacích vyhledávají často odbornou pomoc. Chronické krize – bývají svým počátkem nenápadné. Trvají dlouho, řádově měsíce i roky. Jde o procesy, které mají charakter latentní krize, někdy vznikají nedostatečným nebo povrchním řešením akutních krizí. Mohou souviset s mezilidskými vztahy – typickým příkladem je nedořešený konflikt v manželství či vztahu. Častým důvodem bývají neuspokojivé sociální okolnosti, např. chudoba, domácí násilí, bezdomovectví apod. Chronické krize mají tendenci přerůstat do krizí akutních, k čemuž stačí obvykle i nepatrný impuls.7

1.5 Průběh krize Jednotlivé fáze popsal Caplan. 6 7

MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce, s. 124 Tamtéž.

15

1. Jedinec vnímá ohrožení - důsledkem je zvýšení úzkosti. Proto se aktivuje vyrovnávací strategie. Když se neosvědčí, nastupuje druhá fáze. 2. Neúčinnost vyrovnávacích mechanismů v první fázi vede k dalšímu zmatku, pocitu zranitelnosti a nedostatku kontroly nad vzniklou situací. Vzniká tendence vyrovnat rovnováhu náhodným způsobem. Nezdaří-li se redukovat úzkost a řešení se neobjevuje, jedinec vstupuje do další fáze. 3. Jedinec se pokusí o předefinování krize s nadějí, že důvěrně známé vyrovnávací prostředky budou úspěšné. Nové způsoby řešení problémů mohou přinést rozuzlení. Jedinec je většinou schopen si připustit pocity a dělat rozhodnutí, která ho mohou vrátit na předkrizovou úroveň fungování. Když se to nezdaří, krize se prohlubuje. V této fázi je jedinec nejvíce otevřen pomoci. 4. Tato fáze se vyznačuje závažnou psychickou dezorganizací. Úzkost může přerůstat do stavů paniky, objevují se hlubší kognitivní, emocionální a psychologické změny. V této fázi se odborný zásah jeví jako nejproduktivnější opatření. 8

Často se diskutuje časový rámec, v němž krize probíhá. Přestože platí, že rozhodující doba pro zpracování krize je asi 6-8 týdnů, je zřejmé, že pro skutečnou integraci extrémní psychické zátěže je zapotřebí mnohem delší doby. Není výjimkou, že tento proces trvá řadu měsíců, někdy i let. Jestliže se nezdaří vyrovnat vliv stresorů, objeví se alarmující signály a dochází ke krizovému stavu. Jde o vyvrcholení běžné psychické nestability. Člověk subjektivně prožívá „vykolejení“, které bývá doprovázeno nespecifickými somatickými obtížemi, jako je únava, předrážděnost, nespavost, nechutenství apod. Krizový stav se také hlásí tenzí, úzkostí, bezradností, smutkem. V krizovém stavu bývá člověk více ohrožen psychosociální zátěží. Nejčastějšími ukazateli bývají: a) Pociťování změny tělesné celistvosti, ztráta pocitu dobrého zdraví. b) Prožitek změny ve vlastním sebeuspokojení (zvýrazňují se pocity nejistoty a postupně sílí).

16

c) Člověk prožívá narušenou emoční rovnováhu, kterou doprovází pocit vnitřního nebo vnějšího ohrožení. d) Prohlubuje se stav nejistoty ve vztahu k sociálním rolím a sociálním úkolům. e) Vzniká pocit ohrožení života, objevuje se s tím spojené životní balancování, které je provázené obavami z vlastní nedostačivosti. Zkušenosti potvrzují, že je rozhodující, jestli člověk nalezne v rozmezí prvních 4-6 týdnů od vzniku krize způsob, jak zážitek akceptovat, řešit a integrovat. Krizové stavy ve svém vývoji buď odeznívají samy, nebo mají tendenci se prohlubovat a vyvolávat poruchu nebo onemocnění, případně se stávají chronickými. 9 Pokud se nepodaří krizový stav zvládnout, obvykle se prohlubuje a může vést k syndromu psychického ohrožení. Ten se může projevovat např. nesnesitelnou úzkostí, neúnosnými pocity viny, studu, snížením sebehodnocení a může se objevit Ringelův presuicidální syndrom. Ten je charakterizován zejména tzv. dynamickým zúžením psychického pole (tzn., že se snižuje schopnost vnímat druhé lidi, sebe, hodnoty). Prosazují se staré, fixované vzory chování, mizí kreativita, potlačenou agresivitu zaměřuje

člověk proti sobě.

Postižený jedinec pak nedokáže využít energii pro vyřešení problému a rozvíjí se typické únikové chování, jakým je útěk od zdroje ohrožení (z domova), útěk za ochranou a péčí (do nemoci, k matce), útěk do světa fantazie, snů, nereálných plánů a někdy i útěk od života. Setkáme-li se s člověkem v akutní krizi, můžeme být zaskočení zvláštnostmi v jeho chování a projevech. Pro pochopení těchto (někdy i hrubých a nápadných) změn je užitečné být dobře informován o akutních reakcích na stres. Tyto reakce souvisejí se starými obrannými mechanismy, kterými jsme všichni vybaveni a které původně sloužily k zachování života v situaci ohrožení. Jsou řízeny vegetativně a vybavují se okamžitě a spontánně v situaci, když se objeví výrazný stresor. Tyto reakce pozorujeme nejčastěji bezprostředně po podnětu, který krizi spustil, ale obecně sem řadíme reakce v prvních 2-3 dnech po dopadu 8 9

MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce, s. 128 Tamtéž.

17

zátěže. Podle charakteru projevů, které můžeme pozorovat u zasažených osob, je dělíme na aktivní a pasivní reakci na stres. Při aktivní reakci se ve vegetativním systému prosazuje sympatikus. Cílem změny v organismu je připravit tělo na rychlou a produktivní akci, takže můžeme pozorovat zrychlený tep a dech, prokrvení a napnutí ve svalech, rudnutí. Často se projevuje neklid, přecházení, bohatá mimika i gestikulace a emoční projevy všeho druhu. Výjimkou není agresivita nebo autoagresivita.. Typický je překotný, neuspořádaný slovní projev, někdy i vulgarita. Člověk v takové situaci se domáhá pomoci často neadekvátním způsobem, bývá obtížný a neodbytný. V krajních polohách této reakce může dojít k projevům, které je obtížné rozlišit od dezorganizovaného chování duševně nemocného člověka. Reakce obvykle netrvá dlouho a zejména při adekvátní péči beze zbytku odezní. U tzv. pasivní reakce převažuje funkce parasympatiku. Někdy se tato reakce nazývá reakce „mrtvý brouk“. Připomíná totiž primitivní obranný mechanismus, který využívají zejména nižší živočichové. Tělesné pochody se snižují, nápadná je bledost, strnulost, ochablost. Člověk se většinou neprojevuje, ničeho se nedožaduje. Jeho skutečný stav však může uniknout pozornosti a nedostane se mu adekvátní pomoci. Mylně může být považován za statečného, necitlivého či „rozumného“. Ve skutečnosti tato reakce svědčí o hlubší šokové reakci, než jaká je popsána u reakce aktivní. Může skrývat prožitek depersonalizace, derealizace, hluboké disonance. Člověk, který se projevuje v zátěži nápadně klidně, by neměl uniknout pozornosti odborníka. Reakce na traumatizující podnět se mohou objevit se zpožděním několika týdnů i měsíců. Pak mluvíme o posttraumatických reakcích. Objevují se zejména u lidí s dobrými obrannými mechanismy, dobrou sebekontrolou nebo u těch, kteří si nemohou v akutní situaci „dovolit“ reagovat. Nejčastěji se objevují psychosomatické obtíže, které člověk nespojuje s událostí, jež trauma vyvolala, podrážděnost nebo nápadná únava, poruchy spánku nebo bolesti, pro které se nenachází vysvětlení.10

18

1.6

Řešení krizí

Caplan uvádí, že řešení krize je závislé na činitelích: 1. realistický odhad precipitujících událostí 2. dosažitelnost podpůrné sítě 3. dosažitelnost vyrovnávacích strategií Přestože současná krize je relativně nová situace, můžeme použít takové postupy, které se osvědčily v minulosti nebo vyzkoušet nové. Tak se prostřednictvím procesu učení vytváří během života repertoár vyrovnávacích strategií.11 1.6.1

Svépomoc a vzájemná pomoc Svépomocí se rozumí ty postupy, které napomáhají „přeorientováním“

zaměření ohrožené osoby. Sem řadíme např.: ● Zaměření na náhradní aktivitu – je poměrně časté, že osoby v krizi mají sklon k nadměrnému výkonu v práci, neadekvátnímu poklízení, přílišnému nakupování. ● Tendence něco změnit, vedená představou, že pomůže „změnit aspoň to, co změnit mohu“. Proto se stává, že osoby v tísni mění prostředí (útěky, přestěhování, emigrace), někdy volí změnu partnera nebo zaměstnání. ● Nárazová tendence ke zneužívání alkoholu, psychofarmak apod. Důvodem a cílem tohoto počínání je „necítit“ zdrcující pocity beznaděje, smutku, ohrožení a znehodnocení. ● Tendence vyhledávat magické praktiky souvisí s představou, že pomoc nebo řešení přijde zvenčí, jakoby zázrakem – proto dochází v krizi k vyššímu lnutí k církvím, případně k náboženským sektám. ● Obecně lze pozorovat sklon k potlačení zraňujících vzpomínek, k dennímu snění.

10

Tamtéž.

19

Vzájemná pomoc má v krizi značný význam. Velký a nezastupitelný vliv má rodina. Často lze v tíživé situaci pozorovat příkon k rodinným příslušníkům, a to i tehdy, když vztahy v rodině nejsou ani časté, ani hluboké. Také vztahy s přáteli, spolupracovníky nebo spolubydlícími nabývají velkou důležitost. Smyslem vzájemné pomoci je většinou vytvoření akceptujícího, nestresujícího prostředí, ve kterém zasažený jedinec může uspokojit potřebu být vyslechnut a pochopen, zažije empatii, účast. V rámci svépomoci a vzájemné pomoci se jak u postižených, tak u pomáhajících objevují v hojné míře psychické obranné reakce jako bagatelizace, racionalizace, popření nebo rezignace. Výjimkou není ani sklon k agresivitě či regresi. Rizikem svépomoci a vzájemné pomoci může být náhradní, dočasné řešení, ohrožení abúzem návykových látek a neadekvátním hodnocením situace pod vlivem „tunelového vidění“. Následkem nepřiměřeně zpracované krize může být také sebevražedné chování. 12

1.6.2

Odborná pomoc v krizi

Krizová pomoc je komplexem služeb, které odpovídají na klientův prožitek vlastní životní situace, již vnímá jako neodkladnou a naléhavou a ve stavu nouze ji není schopen řešit vlastními silami či z vlastních zdrojů. Cílem je poskytnout klientovi bezpečí, podporu, naději a vedení, aby pocítil úlevu, aby se zvýšila jeho schopnost situaci zvládat a aby se vrátil na předkrizovou úroveň přizpůsobení a žití. Krizová pomoc je krátkodobá, trvá obvykle do sedmi dnů a v dosahu má krizové lůžko.13

K obecným principům odborné krizové pomoci patří:

11

VODÁČKOVÁ, D. Krizová intervence, s. 45, 46 MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce, s. 128, 129 13 VODÁČKOVÁ, D. Krizová intervence, s. 53

12

20

a) Princip dostupnosti. Krizová pomoc je veřejně známá, je dostupná klientům bez ohledu na rozdílnost věku, pohlaví, rasy, původu, náboženské a sexuální orientace, řeči, handicapu a socioekonomického postavení. Princip dostupnosti můžeme charakterizovat následujícími kritérii: Dostupnost informací o krizové pomoci. Vědí o ní občané, stejně tak jako spolupracující složky a organizace. Zařízení pravidelně informuje o svých službách jak veřejnost, tak i organizace, dohlíží, aby informace o službách byly přehledným způsobem zařazeny v telefonním seznamu. Bezodkladnost a nepřetržitý provoz. Krizová pomoc spočívá v možnosti okamžitého kontaktu s odbornou pomocí. Bez této možnosti hrozí riziko další zátěže nebo riziko chronifikace krizového stavu. Ideální krizové služby fungují nepřetržitě. Centra, která nemohou zajistit nepřetržitý provoz, by měla aktivně informovat o své provozní době a současně o nejbližším krizovém pracovišti s nonstop provozem. Vnější bezbariérovost. Při vyhledávání a absolvování krizové pomoci by klient neměl překonávat žádné překážky. Místo, kde se centrum nachází by mělo být dobře dostupné hromadnou dopravou a mělo by být přehledně značené. Krizová pomoc je poskytována v zařízení i v terénu. Zařízení poskytující krizovou pomoc by mělo mít propracované strategie terénní práce – formou mobilní služby, terénní krizové pomoci sociálního charakteru, terénní práce při hromadných neštěstích. Citlivost s ohledem na rozdíly věku, pohlaví, původu, náboženské a sexuální orientace.

b) Princip individuality krize. Krizové služby musí byt otevřeny každému člověku podle jeho uvážení, aniž by bylo třeba písemných doporučení od jiných odborníků.

c) Princip komplexnosti péče. V případě osobního kontaktu klienta má krizová pomoc komplexní charakter. Měla by se dotýkat bio-psycho-sociálních i duchovních potřeb. To znamená, že je třeba umět skloubit rozhovor s jedincem

21

či celou rodinou, konzultací se sociálním pracovníkem, s eventuálním použitím psychofarmak, konzultací se somatickým lékařem.

d) Princip vnitřní bezbariérovosti. O bariérách se dá mluvit i v souvislosti s vnitřním uspořádáním zařízení. Lidé opakovaně oceňují letáčky s informacemi, nabídkové letáčky nejrůznějších sebepoznávacích akcí, seznamy práv dítěte, pacientů, vtipné a moudré úvahy a citáty, poezii na plakátech, hračky v čekárně. Další bariérou bývá vzdálená a špatně přístupná toaleta a nedostatek tekutin. Měli bychom počítat s tím, že člověk v napětí či úzkosti má sucho v ústech.

e) Princip návaznosti. Na krizovou pomoc by měla navazovat další péče o klienta podle jeho potřeb. Každé krizové pracoviště by mělo mít dobře zmapovány možnosti, kam klienta nasměrovat, mělo by mít vypracovaný postup, jak klientovi sdělit doporučení na navazujícího odborníka. 14

Aktuální cíl krizové pomoci spočívá ve stavu klienta, snížení nebezpečí, že se bude krizový stav dále prohlubovat. Minimálním krokem je zajistit klientovo fungování alespoň na úroveň před započetím krize. Perspektivním cílem je propracovat s klientem blízkou budoucnost, a je-li to vhodné, nasměrovat ho na další možnosti řešení. Jedním z takových prvků je podpora kompetence a samostatnosit klienta15.

Formy odborné krizové pomoci V české republice je možné specifikovat pět forem krizové pomoci, které spočívají buď v osobním kontaktu klienta v krizi s krizovým pracovníkem, nebo v kontaktu telefonickém.

Podle D. Vodáčkové rozlišujeme tyto formy krizové pomoci: 14 15

VODÁČKOVÁ, D. Krizová intervence, s. 55 Tamtéž.

22

a) ambulantní forma b) forma hospitalizace c) forma terénní služby d) forma krizové pomoci a služby v klientově přirozeném prostředí e) telefonická forma16

2

Náročné životní situace

Každý člověk už od svého dětství získává zkušenosti, a to jak pozitivní, tak negativní (např. nemůže vždycky uspokojit všechny své potřeby tak, jak by si přál). Musí se naučit, jak se s různými zátěžemi a překážkami vyrovnávat a jak je překonávat. Zátěže jsou do jisté míry užitečné, protože podněcují aktivitu jedince, a tím i jeho rozvoj. Pokud se nejedná o extrémní zátěže, je třeba přihlížet k jejich subjektivnímu hodnocení – pro každého člověka mohou mít trochu jiný význam. Jestliže se míra subjektivní zátěže zvyšuje natolik, že se s ní člověk nedokáže vyrovnat, může působit jako zdroj psychických potíží17. Děje se tak tehdy, když dochází ke kumulaci problémů, nebo pokud příliš dlouho trvají, resp. pokud je na ně člověk z nějakého důvodu citlivější. Obecná míra odolnosti k zátěžovým situacím se označuje jako frustrační tolerance.18 Je to schopnost vyrovnávat se s náročnými životními situacemi bez nepřiměřených reakcí, schopnost vynakládat úsilí na překonávání potíží, ale zároveň i dostatečná sebedůvěra v tyto schopnosti a v možnost najít přijatelné řešení. Označuje míru zátěže, se kterou se člověk dokáže bez větších problémů vyrovnat. Tato kompetence se u každého jedince rozvíjí jiným způsobem. Záleží

16

Tamtéž. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178- 802-3 s. 48 18 Tamtéž. 17

23

na vrozených dispozicích, na vývojové úrovni, individuálních zkušenostech a aktuálním stavu. 19

2.1 Základní typy zátěžových situací Jednotlivé zátěžové situace mohou mít pro vznik a rozvoj psychických poruch různý význam.

2.1.1

Frustrace Jako frustrující označujeme situaci, kdy je člověku znemožněno uspokojit

nějakou subjektivně důležitou potřebu, přestože si myslel, že uspokojena bude. Frustrace je neočekávaná ztráta naděje na uspokojení.20 Taková situace vyvolává prožitek zklamání, stimuluje reakce zaměřené na vyrovnání nepříznivé bilance. Jednou z obranných reakcí

je omezení očekávání. Frustrace bývá překonána

pouhým odložením uspokojení nebo posílením vytrvalosti řešení vzniklého problému. Frustrace je poměrně častá varianta zátěže, která může být do určité míry žádoucí zkušeností, protože nutí člověka hledat jiná řešení a napomáhá tak rozvoji jeho schopností. M. Nakonečný poukazuje na rozdíl mezi vnějšími a vnitřními zdroji frustrace. Člověk může být frustrován vnějšími vlivy (např. reakcemi blízkých lidí, neočekávanými překážkami, chyběním zdroje potenciálního uspokojení), stejně tak jako vlastními zábranami, nedosažitelnými aspiracemi, nízkým sebehodnocením...

19 20

Tamtéž. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 48

24

2.1.2

Konflikt Konflikt patří mezi běžné potíže, se kterými se v životě opakovaně setkává

každý člověk. Subjektivně významným se stává teprve tehdy, když je skutečně závažný, trvá příliš dlouho, zahrnuje osobně důležitou oblast a pokud jej člověk není schopen řešit. Z psychopatologického hlediska mohou být významné vnitřní konflikty – ty se odehrávají ve vědomí jedince a znamenají střetnutí dvou navzájem neslučitelných, přibližně stejně silných tendencí. S. Freud zmiňuje konflikt principu slasti a principu reality, tj. požadavků prostředí, sociálních tlaků. Příkladem může být konflikt sexuální touhy po určitém člověku a společenské normy, která takový vztah nepřipouští. Podle E. H. Eriksona je pro každé vývojové období charakteristický určitý typ konfliktu. Například pro školní věk je typický konflikt mezi potřebou výkonu a obavou ze selhání. Pokud nějaký závažnější vnitřní konflikt přetrvává, může působit jako patogenní činitel. Člověk se mu obvykle nějak brání, ale obranné mechanismy mohou v případě větší zátěže selhávat. Taková obrana je podle Freuda důležitou funkcí ega.

Často funguje pouze tak, že ohrožující

a nezvladatelné konflikty vytěsní do nevědomí. Vytěsněním problému se sice člověk zbaví akutní úzkosti, ale může narušovat psychickou rovnováhu. Vnitřní konflikty a způsob jejich zpracování se mohou stát zdrojem psychických problémů. 21

2.1.3

Stres Pojem stres poprvé použil kanadský endokrinolog H. Seyle. Označil

jím charakteristické fyziologické projevy, jimiž organismus reaguje na různé zátěže. V současnosti má termín stres mnohem širší použití, označuje se jím např. i zátěžová situace nebo stav individua. Z psychologického hlediska je stres stav nadměrného zatížení či ohrožení.

21

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 49

25

Charakteristické znaky stresových situací Neovlivnitelnost situace – jedinec vnímá určitou situaci s větší pravděpodobností jako stresovou, když ji považuje za neovlivnitelnou. Příkladem může být nevyléčitelná nemoc. Přesvědčení, že nemůžeme průběh události nijak ovlivnit, zvyšuje prožitek stresu.

Nepředvídatelnost vzniku zátěžové situace – nemožnost předvídat určité situace a připravit se na jejich zvládnutí zvyšuje pocit intenzity stresu. Více stresován se cítí člověk, který neví, jak se jeho nemoc bude vyvíjet, než ten, kdo byl srozumitelně informován.

Subjektivně nepřiměřené, nadměrné nároky – nároky určité situace mohou dosahovat až na hranice možností jedince. Například stará žena, která se sama stará o těžce nemocného a zcela závislého manžela, může žít v dlouhodobém stresu.

Životní změna, která vyžaduje značné přizpůsobení – taková změna omezuje dosavadní zvyklosti a znehodnocuje dosud funkční strategie chování. Za stresovou situaci je považována nejen smrt manželského partnera, ale i rozvod nebo sňatek.

Subjektivně neřešitelné vnitřní konflikty – např. muž si vytvořil nový citový vztah, který ho plně uspokojuje, ale nemůže požádat o rozvod, protože jeho manželka je těžce nemocná a je na něm závislá v mnoha směrech. V tomto případě je to konflikt potřeby vlastního uspokojení proti morálnímu tlaku.

Fáze reakce na stres

26

Fáze uvědomění zátěže – to je fáze, kdy člověk prožívá a interpretuje určitou situaci jako stresovou. Způsob, jakým člověk potenciálně stresovou situaci vnímá, závisí na jeho zkušenosti, jeho aktuálním stavu, schopnostech a na sociální podpoře, kterou má. a) Fáze aktivace psychických obranných reakcí – může jít například o popírání reality, tendenci k izolaci ze situace, která je hodnocena jako neúměrně zátěžová apod. b) Fáze aktivace fyziologických reakcí – fyziologické adaptační mechanismy jsou spuštěny psychickými podněty. Všechny tři fáze po sobě následují velice rychle. c) Fáze zvládání (copingu) – fáze hledání strategií, které by mohly vést ke zmírnění účinků stresu. d) Fáze prvních chorobných příznaků – uvědomění, že jde o závažnější a trvalejší obtíže. e) Fáze diagnostikování

stresem

podmíněné poruchy –

nejčastěji

jde

o psychosomatické onemocnění. 22

Psychické reakce na stres Změna emočního prožívání bývá obvyklou reakcí na zátěž, zvlášť pokud trvá delší dobu.

V závislosti na typu osobnosti i na vnější situaci může mít emoční reakce různou kvalitu. Úzkost – člověk reaguje na stres pocitem napětí a obav z nějakého, blíže neurčeného ohrožení. Vztek a agrese – člověk má tendenci se proti stresujícím vlivům bránit, a proto se mnohdy chová agresivněji než za normální situace. Deprese – tj. smutek jako reakce na pocit neřešitelnosti určité zátěžové situace.

27

Apatie – rezignace a uzavření se do sebe jsou výrazem pocitu bezmocnosti nalézt přijatelné řešení.23

Oslabení kognitivních funkcí. V zátěžových situacích se zhoršuje úroveň logického uvažování. Významnější změna emočního ladění může zatěžovat zpracování informací (např. úzkost zvyšuje celkové napětí a negativně ovlivňuje koncentraci pozornosti), rušivě mohou působit i různé asociace vyvolané zážitkem stresu.

Uvědomění zátěže aktivizuje psychické obranné mechanismy. Obranné reakce jsou různé, individuálně specifické. Jejich smyslem je zachování psychické rovnováhy jedince.

Zvládání (coping)

Pro další fázi je typická zvýšená tendence zbavit se subjektivně nepříjemných projevů psychické i fyziologické aktivace, zvládnout je a nebo je alespoň zmírnit. K tomu slouží mechanismy copingu (zvládání). R. S. Lazarus a S. Folkman rozlišují dva základní způsoby zvládání.

1. Zvládání zaměřené na řešení problému. 2. Zvládání zaměřené na zlepšení emoční bilance, tzn. na zmírnění negativních prožitků. Jedná se o symptomatický způsob reagování, který neřeší základní problém, ale přesto může člověku alespoň dočasně pomoci.

Někteří lidé se dovedou vyrovnat i se závažnými zátěžemi natolik efektivně, že se další fáze ani nerozvinou. Pokud jedinec nedokáže zátěžovou 22 23

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 51 VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 52

28

situaci zvládnout, tzn. pokud by coping nebyl dostatečně účinný, mohou se postupně objevit různé chorobné příznaky. Každý nadměrný, dlouhodobý i často opakovaný stres je škodlivý. Mechanická i psychická traumata organismu škodí. Psychické podněty mohou vést k somatickým potížím či onemocněním (např. vysoký krevní tlak, zhoršení cukrovky, vředy žaludku atd. ).24

2.1.4

Deprivace Deprivace je stav, kdy některá z objektivně významných potřeb,

biologických a psychických, není uspokojována v dostatečné míře, přiměřeným způsobem a po dostatečně dlouhou dobu.25 Deprivační zkušenost patří k nejzávažnějším zátěžovým vlivům – může nepříznivě ovlivnit psychiku jedince, případně jeho vývoj vůbec. Patogenní význam deprivace je závislý na období, kdy k ní došlo. Ve vztahu k různým základním psychickým potřebám můžeme mluvit o období zvýšené citlivosti k určitému typu deprivace (např. v raném věku jsou děti citlivější k citové deprivaci než v období pozdějším). Dlouhotrvající deprivace může vést k narušení psychického vývoje nebo ke vzniku specifických psychických odchylek.

Deprivace biologických potřeb (nedostatek jídla, spánku...) ohrožuje přímo tělesné i duševní zdraví jedince. Při dlouhodobějším trvání vede k závažnému poškození až smrti postiženého.

Člověk může strádat v oblasti stimulace. To znamená, že mu chybí žádoucí množství a variabilita smyslových podnětů. Takovým typem deprivace mohou trpět např. lidé se smyslovým, zrakovým či sluchovým postižením (senzorická deprivace). 24

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 52

29

Variantu deprivace v oblasti potřeby učení (kognitivní deprivace) představuje výchovné a výukové zanedbávání. Člověk, který je zanedbávání vystaven, se pak nemůže rozvíjet požadovaným způsobem, protože nemá potřebnou příležitost k učení. Okolí ho pak může považovat za mentálně postiženého, ačkoli mu chybí pouze potřebná zkušenost.

Citová deprivace – dítěti chybí stabilní a spolehlivý vztah s matkou (nebo náhradní mateřskou osobou). Citové strádání v dětství může podstatným způsobem ovlivnit celkový vývoj jedince a jeho chování k lidem v dospělosti. O sociální deprivaci hovoříme při omezení přiměřených mezilidských kontaktů. Může postihovat např. děti nebo dospělé dlouhodobě upoutané na lůžko v důsledku choroby či postižení.26

2.2 Mechanismy psychické adaptace na zátěžové situace Člověk používá v zátěžové situaci takové obrany, které vycházejí z jeho minulých zkušeností. Jestliže někdy přinášely alespoň nějaký pozitivní efekt, zafixují se a člověk má tendencí je opakovat. Stávají se základem jeho obranné strategie, která má trvalejší charakter. Individuálně typický způsob reakce na zátěže ovlivňuje i dispozičně podmíněný typ temperamentu a další faktory, např. úroveň inteligence. Projeví se zde i sociokulturní zkušenost. Každá společnost totiž určité obranné strategie preferuje a jiné potlačuje. Cílem obranných reakcí je obnovení (resp. uchování) psychické pohody a rovnováhy. Někdy mohou být obranné mechanismy méně funkční, a rovnováha, kterou vytvářejí, je nedokonalá (nestabilní či zcela neadekvátní). To se děje z důvodů příliš velké zátěže nebo omezenějších kompetencí určitého jedince.

25 26

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 53 Tamtéž.

30

Obranné mechanismy vycházejí ze dvou základních, fylogeneticky velmi starých mechanismů. Jsou jimi únik a útok. Preference určité varianty vychází ze zkušenosti a osobních dispozic každého jedince (především temperamentových).27

2.2.1

Útok Útok je obranou aktivní. Znamená obecnou tendenci nějakým způsobem

s ohrožující situací bojovat. Člověk může buď zaútočit přímo na předpokládaný zdroj ohrožení, nebo se zaměří na náhradní objekt. Agrese může být obrácena i vůči sobě samému – může se projevit sebeobviňováním, v krajním případě až sebevražednými tendencemi. S agresivním typem obrany souvisí i sklon ke zvýšené aktivitě, která s aktuálním problémem nějak souvisí. Například osamělý frustrovaná jedinec hledá usilovně až křečovitě nějaký vztah a zaměřuje k tomuto cíli veškerou energii. Způsoby, které používá, však potenciální partnery spíše odrazují.

2.2.2

Únikové obranné reakce Dalším způsobem, kterým se jedinec snaží zbavit ohrožující situace, je

úniková reakce. Ze situace, s níž se nedokáže vyrovnat, uniká jedinec buď změnou postoje k jiné situaci hledáním podpory, nebo rezignací na uspokojení. Únik může být i faktický (např. člověk řeší chronický manželský konflikt tím, že od rodiny odejde). Obranou může být i zkreslení ohrožující reality. Jednotlivé druhy obrany se liší rozsahem zkreslení skutečnosti a způsobem, jakým člověk s vnímaným obsahem naloží. Je možné rozlišovat:

Popření – člověk se brání tím, že přijímá jen ty informace, které pro něho nejsou ohrožující (např. nemocný člověk popírá svou chorobu a dál se chová, jako když byl zdravý). Popření může ale mít až patologický charakter. Člověk musí změnit 27

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 54

31

své postoje a chování tak, aby odpovídaly jeho představě. Tím přestávají být přiměřené skutečnosti.

Potlačení a vytěsnění – fungují spíše v oblasti vlastního vědomí. Člověk má tendenci zbavit se pocitů a myšlenek, které jsou subjektivně nepříjemné a nepřijatelné. Vytěsněné obsahy vědomí se projevují i nadále, ale již v nějaké zastřené, pozměněné podobě, v níž nevyvolávají tak intenzivní pocit napětí či ohrožení.

Funkci obrany může plnit i fantazie, která pomáhá nahradit nesnesitelné zážitky jinými, uspokojujícími, přestože jsou nereálné. Takový význam mívá i bájná lhavost, kdy si neuspokojený člověk vymýšlí příběhy, které kompenzují jeho problémy (je v nich statečný, úspěšný, oblíbený... přestože ve skutečnosti tomu tak není).

Racionalizace představuje pokus o zvládnutí náročné situace jejím zdánlivě logickým přehodnocením. Slouží k zastření příliš traumatizující situace, i když zkreslujícím způsobem (např. alkoholik si racionalizuje svou neschopnost přestat pít neutěšenými podmínkami nebo odmítáním partnerky...). Racionalizace poskytuje subjektivně přijatelné zdůvodnění nějaké nepřijatelné situace (např. kriminální recidivista zdůvodňuje svou opakovanou trestnou činnost tím, že nemůže najít jiný zdroj obživy...) Obranou může být i změna postoje resp. z něho vyplývajícího chování.28

Regrese je únikem na vývojově nižší úroveň chování, obvykle vyjadřuje větší potřebu závislosti na podpoře okolí. Regrese může přinést úlevu a pomoci k dočasnému vyrovnání se situací. Pokud se zafixuje jako trvalejší postoj, může mít problematičtější důsledky jak v oblasti sociálních reakcí, tak pro osobnost takového jedince. K regresivním projevům dochází např. při těžké somatické

32

nemoci (Nemocný člověk touží být ochraňován a dostává stejnou péči jako malé dítě, upíná se na nějakou autoritu – lékaře – a stává se až nepřiměřeně závislým).

Identifikace znamená pokus o posílení vlastní hodnoty ztotožněním s někým, koho můžeme obdivovat. Člověk si za těchto okolností připisuje žádoucí vlastnosti a úspěchy obdivované osoby či skupiny. Ztotožnění poskytuje sebevědomí, snižuje pocity nejistoty a méněcennosti. Může být výrazem neschopnosti vytvořit si přijatelnou individuální identitu. Důsledky přijetí tohoto obranného řešení mohou být sociálně nežádoucí. Skupina nebo osobnost, se kterými se jedinec identifikuje, jej může vést k asociálnímu chování. Příkladem mohou být agresivní skupiny skinheadů.

Substituce znamená náhradu jednoho nedosažitelného uspokojení jiným, které se jeví dostupné. Hledání náhradního cíle je častou reakcí na nějakou frustrující překážku, která je považována za nepřekonatelnou. Takový přesun zcela neodstraní pocit frustrace, ale přispěje ke snížení intenzity zklamání a učiní situaci alespoň snesitelnou. Například dospívající, který není sociálně akceptován svými rodiči ani spolužáky ve třídě, hledá náhradní uspokojení v pouliční partě. Mnohdy mu sice taková sociální skupina nevyhovuje ve všem (např. proto, že se v rámci norem musí krást, brát drogy apod.),ale na druhé straně uspokojuje jeho potřebu někam patřit a být někde přijímán. Náhradní cíl nemusí být vždy cílem sociálně žádoucím, může být jen snadno dosažitelný. M. Nakonečný připomíná běžnou symbolickou substituci, třeba prostřednictvím peněz a věcí (např. člověk hromadí peníze, aby kompenzoval svou vztahovou neúspěšnost).

Rezignace je výrazem takového postoje k obvykle dlouhodobé zátěžové situaci, který se uspokojení předem vzdává, protože ho považuje za nedosažitelné. Vyjadřuje bezmocnost, pasivitu a apatii. Jedinec se brání tím způsobem, že rezignuje na uspokojení těch potřeb, které daná situace zablokovala. Obranný efekt spočívá v tom, že když nic neočekáváme, nemůžeme být zklamáni. 28

VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 58

33

Rezignace je často součástí prožívání chronického onemocnění nebo trvalého postižení. Podobným řešením je izolace od situací, které by mohly působit traumaticky. Tento postoj zaujímají např. oběti násilných činů, které se v důsledku svých negativních zkušeností distancují od společnosti. Podobně se od společnosti zdravých izolují někteří nemocní či postižení lidé. Takový postoj obyčejně vyjadřuje nevyrovnanost se situací, únavu a vyčerpání.29

3

Souvislost krizí a duchovních otázek

V krizové pomoci je duchovní téma přítomno samo o sobě, protože člověk v krizi důvěru (a víru) ztratil (nebo ztrácí, nebo se bojí, že ji ztratí). Oběma stranám, pomáhajícím i hledajícím pomoc, často přicházejí na mysl otázky smyslu života, lidské dočasnosti a duchovního přesahu. Ve světě, v němž převládají jiné hodnoty (např. moc světská, peníze, násilí a nenávist), nejsou prvoplánově hovory o duchovních tématech příliš časté. Se žádostí o krizovou pomoc se však obracejí také lidé, kteří věří v osobního Boha (nebo jinou člověka přesahující moc). Z nich někteří věří ve Vzkříšeného Ježíše Krista, a potřebují naše lidské slovo. Mnozí z nich si pak řeknou – pokud se hovor podaří – že pracovníka na lince jim poslal Bůh. Jestliže uvažujeme o pracovníkovi, který má poskytnout krizovou pomoc, domníváme se, že i ten, kdo se nehlásí ke křesťanské (islámu, židovství..), má mít dovednost, aby vedl rozhovor na téma duchovních otázek s věřícím klientem. Musí však znát některá specifika a reflektovat své vlastní postoje a prožitky. Zároveň je třeba ctít pravidlo linek důvěry, že volající se – až na výjimky –

29

Tamtéž.

34

nedovídá o tom, zda pracovník je či není křesťan (či příslušník jiného náboženského směru).30

PRAKTICKÁ ČÁST

30

VODÁČKOVÁ, D. Krizová intervence, s. 315

35

ÚVOD Výzkum je zaměřený na zjištění postojů věřících lidí k náročným životním situacím. Výzkum jsem prováděla mezi věřícími lidmi v církvích fungujících v Táboře, a to v církvi římsko-katolické, bratrské a apoštolské.

CÍL VÝZKUMU Hlavním cílem výzkumu bylo zjistit, zda existují markantní rozdíly v postoji k náročným životním situacím mezi věřícími lidmi z hlediska věku, ve vyrovnávání se s takovými situacemi svépomocí a vzájemnou pomocí a zda prodělané situace ovlivňují vztah věřících k víře.

METODIKA Jako výzkumnou techniku jsem zvolila dotazník. Celkem jsem rozdala 60 dotazníků, z toho 20 dotazníků členům církve římsko-katolické, 20 dotazníků členům církve apoštolské a 20 dotazníků členům církve bratrské. Návratnost byla 100%.

HYPOTÉZY 1. Předpokládám, že věřící lidé do 40 let řeší NŽS častěji svépomocí než ti starší.

36

2. Předpokládám, že většina věřících je přesvědčena, že existuje důvod, proč je člověk vystavován NŽS. 3. Předpokládám, že NŽS neodradí věřící od jejich víry.

INERPRETACE DAT V hypotéze č. 1 jsem předpokládala, že mladší věřící (do 40 let) řeší NŽS častěji svépomocí než ti starší. Údaje pro ověření této hypotézy jsem čerpala z otázek č. 2, 7 a 8. V otázce č. 2 jsem se ptala na věk respondentů, otázkou č. 7 jsem zjišťovala, zda se lidé s těžkými životními situacemi vyrovnávají sami. Otázka č. 8 zahrnovala výběr možností pomoci v případě, že na předchozí otázku odpověděli respondenti záporně. Výsledky jsou zpracovány v tabulce č. 1, 2.

Z uvedených výsledků je patrné, že hypotéza se nepotvrdila. Svépomoc využívá 8 lidí (26%), kterým je méně než 40 let z celkového počtu 31, zatímco lidé, kterým je více než 40 let spoléhají na svépomoc v 11 případech (38%) z celkového počtu 29. Pomoc u rodinných příslušníků by hledalo 20 lidí mladších 40 let (65%), 16 lidí starších 40 let (69%). Podpory přátel by v náročné životní situaci využilo 17 lidí mladších 40 let (55%), 10 lidí starších 40 let (34%). Na Boha se v tíživé situace obrací 12 mladších lidí (39%) a 11 starších lidí (38%). Odbornou pomoc v podobě psychologické poradny by nevyhledal ani jeden z respondentů.

Tabulka č. 1: Řešení náročných životních situací svépomocí a vzájemnou pomocí u lidí mladších 40 let Svépomoc a vzájemná pomoc

Počet hlasů

Vyjádření v %

37

SVÉPOMOC VZÁJEMNÁ POMOC

8

26

Rodina

20

65

Přátelé

17

55

Odborná pomoc

X

X

Jiná pomoc - Bůh

12

39

Tabulka č. 2: Řešení náročných životních situací svépomocí a vzájemnou pomocí u lidí starších 40 let Svépomoc a vzájemná pomoc

Počet hlasů

Vyjádření v %

11

38

Rodina

16

69

Přátelé

10

34

Odborná pomoc

X

X

Jiná pomoc - Bůh

11

38

SVÉPOMOC VZÁJEMNÁ POMOC

V hypotéze č. 2 jsem předpokládala, že podle většiny věřících existuje důvod, proč je člověk vystavován náročným životním situacím. Tuto hypotézu jsem ověřovala otázkami č. 5 a 6 z dotazníku. V otázce č. 5 jsem se ptala, zda existuje důvod, proč je člověk vystavován náročným životním situacím. Otázka č. 6 navazovala na otázku předchozí, respondenti měli napsat, jaký důvod to je, pokud na předchozí otázku odpověděli kladně, případně důvod svého rozhodnutí, jestliže odpověděli záporně. Výsledky jsou uvedeny v tabulce č. 3.

Z výsledků vyplývá, že hypotéza se potvrdila. Z celkového počtu 60 respondentů jich 56 (93%) odpovědělo kladně. Pouze 4 lidé (7%) odpověděli, že žádný důvod neexistuje, že je to prostě součást života. Za důvod náročných životních situací považuje 12 lidí (21%) zkoušku, které jsou vystaveni, aby dokázali svou víru. 4 lidé (7%) uvedli jako důvod takových situací výzvu

38

k pokoře a uznání své malosti. Podle 15 (27%) dotazovaných je člověk vystavován tíživým situacím proto, aby našel cestu k Bohu a naučil se mu důvěřovat. 6 respondentů (11%) spatřuje smysl prožívaní krizí v možnosti poučit se. 7 lidí (12%) uvedlo, že důvodem, proč je člověk vystavován náročným situacím je ten, že prodělané situace posilují jeho osobnost. Zbylých 12 lidí (21%) si myslí, že uvedené situace se dějí jako důsledek hříchu, případně špatného rozhodnutí. Tabulka č. 3: Existuje důvod, proč je člověk vystavován NŽS? Existuje důvod, proč je člověk vystavován NŽS?

Počet hlasů

Vyjádření v %

Zkouška od Boha

4 12

7 21

Výzva k pokoře

4

7

Nalezení cesty k Bohu

15

27

Poučení

6

11

Posilování osobnosti

7

12

Důsledek hříchu

12

21

NE

ANO

V hypotéze č. 3 jsem předpokládala, že náročné životní situace neodradí věřící od jejich víry. Údaje pro ověření této hypotézy jsem čerpala z otázek č. 11 a 12 z dotazníku. V otázce č. 11 jsem se ptala respondentů, jestli se někdy modlí za jednu zcela konkrétní věc. Navazující otázkou č. 12 jsem pak zjišťovala, jak lidé reagují, když se modlí za konkrétní věc a získají dojem, že jejich modlitba není vyslyšena. Výsledky jsou uvedeny v tabulce č. 4, 5.

Z výsledků je patrné, že hypotéza se potvrdila. Všech 60 respondentů

(100%) odpovědělo, že se modlívají za jednu zcela konkrétní věc. Reakce v případě nevyslyšené prosby bývají různé, ale všechny svědčí o tom, že věřící lidé svou víru nezpochybňují. 23 dotázaných (38%) uvedlo, že se snaží být

39

trpěliví a čekají, protože vědí, že dříve nebo později jejich modlitba vyslyšena bude. 14 lidí (23%) odpovědělo, že když získají pocit, že jejich modlitba nebyla vyslyšena, modlí se dál. 21 respondentů (35%) uvedlo, že je to Boží vůle, že Bůh ví, co je pro nás nejlepší, a proto se s danou situací vyrovnají. 2 dotázaní (3%) odpověděli, že všechno zlé je pro něco dobré, že každá tíživá situace má určitý smysl, Bůh ví, proč tak činí.

Tabulka č. 4: Modlíte se někdy za zcela konkrétní věc? Počet hlasů

Vyjádření v %

ANO

60

100

NE

X

X

Tabulka č. 5: Jak reagujete, když se modlíte za konkrétní věc a získáte dojem, že Vaše modlitba nebyla vyslyšena?

Reakce

Počet hlasů

Vyjádření v %

23

38

14

23

Smířím se s tím, je to Boží vůle

21

35

Všechno zlé je pro něco dobré

2

3

Jsem trpělivý a čekám na vyslyšení Modlím se dál

V otázce č. 1 jsem zjišťovala zastoupení můžu a žen mezi respondenty. Žen bylo 44 (73%), mužů bylo 16 (27%).

V otázce č. 4 jsem zjišťovala, kterých situací se respondenti nejvíce obávají. K nejvíce obávaným situacím patří představa úrazu s následkem postižení, úmrtí v rodině a osamocení (bez přátel, rodiny a příbuzných). Výsledky jsou uvedeny v tabulce č. 6.

40

Tabulka č. 6: Přehled obávaných situací Přehled náročných životních situací 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28

Úmrtí v rodině Úraz s následkem trvalého postižení Ztráta domova Narození dítěte s tělesným či mentálním postižením Živelná pohroma Zavinění dopravní nehody s následkem smrti Odebrání dítěte z nedostatku péče Drogová závislost Prostituce Násilí v rodině či mezi partnery Závislost na alkoholu Znásilnění Svobodná matka Ovládnutí sektou (závislost na sektě) Nástup do výkonu trestu Závislost na automatech Šikana na pracovišti Zahájení trestního stíhání Návrat z výkonu trestu Ztráta zaměstnání Osamocení (bez přátel, rodiny, příbuzných) Rozvod manželství Stáří spojené s nedostatkem soběstačnosti "Nezvladatelné dítě" (záškoláctví, krádeže) Ztráta dětí v důsledku rozvodu Rozchod s partnerem Nemoc Deprese vlivem každodenních starostí

Počet hlasů 29 34 0 4 1 12 1 7 1 2 4 8 0 4 3 1 1 1 0 1 23 5 13 6 1 7 17 3

41

V otázce č. 9 jsem zjišťovala, zda respondentům někdy pomohla víra v těžké situaci. Všech 60 dotazovaných odpovědělo kladně.

V otázce č. 10 jsem se respondentů ptala, jakou úlohu zaujímá modlitba v jejich životě. Většina respondentů odpověděla, že modlitba má pro ně velkou a nezastupitelnou úlohu, umožňuje jim spojení, rozhovor a možnost děkovat Bohu. Tento význam dává modlitbě 44 lidí (73%). Další úlohu modlitby vidí dotazovaní v čerpání síly a získávání radosti. Takto modlitbu chápe 7 lidí (12%). Modlitba lidem přináší i klid a pokoj v duši, tak se vyjádřilo 5 lidí (8%). Pro 4 respondenty (7%) je modlitba usnadněním těžké situace.

Tabulka č. 7: Jakou úlohu zaujímá modlitba ve Vašem životě?

Úloha modlitby

Počet hlasů

Vyjádření v %

Spojení s Bohem Čerpání síly, získání radosti

44 7

73 12

Nalezení klidu, pokoje v duši

5

8

Usnadnění těžké situace

4

7

V otázce č. 13 jsem se ptala, jestli je náš osud předurčen (včetně náročných životních situací) nebo máme svobodnou vůli se rozhodovat a nést za naše rozhodování následky. Všech 60 dotazovaných odpovědělo, že nám byla dána svobodná vůle a s tím spojená povinnost nést za naše rozhodování následky.

V otázce č. 14 jsem zjišťovala, jak si lidé vysvětlují existenci zla ve světě. Většina dotazovaných, 30 lidí (50%), spatřuje příčinu zla v satanovi, ďáblovi, démonech či padlých andělech. Další respondenti považují zlo za důsledek špatného lidského rozhodnutí, tak odpovědělo 19 lidí (32%). 6 lidí (10%) si myslí,

42

že zlo vzniká jako následek hříchu. 5 lidí (8%) spatřuje zlo v nedostatku víry v Boha.

Tabulka č. 8: Jak si vysvětlujete existenci zla ve světě?

Existence zla

Počet hlasů

Vyjádření v %

Satan, ďábel, démoni, padlí andělé Důsledek špatného rozhodnutí

30 19

50 32

Následek hříchu

6

10

Nedostatek víry v Boha

5

8

43

DISKUZE Ověření hypotéz

1. Předpokládám, že věřící lidé do 40 let řeší NŽS častěji svépomocí než ti starší.

První hypotéza se mi nepotvrdila. Svépomocí řeší náročné životní situace 8 lidí mladších 40 let z 31 dotazovaných (26%). Respondenti starší 40 let využívají svépomoc k řešení těžkých situací v 11 případech z 29 (38%).

2. Předpokládám, že většina věřících je přesvědčena, že existuje důvod, proč je člověk vystavován NŽS.

Tato hypotéza se mi potvrdila. Z celkového počtu 60 dotazovaných jich 56 (93%) odpovědělo kladně, tedy že existuje důvod, proč je člověk vystavován těžkým situacím. Pouze 4 respondenti (7%) uvedli, že tyto situace jsou prostě součástí života a není možné je nějak zdůvodnit.

3. Předpokládám, že NŽS neodradí věřící od jejich víry.

44

Třetí hypotéza se mi potvrdila. Z 60 respondentů jich 23 (38%) uvedlo, že v případě, že získají pocit nevyslyšení jejich modlitby jsou trpěliví a čekají, protože vědí, že jednou daná modlitba vyslyšena bude. 14 dotazovaných (23%) se modlí dál. 21 respondentů (35%) uvedlo, že je to Boží vůle, Bůh ví, co je pro nás nejlepší, a proto se s jeho rozhodnutím smíří. Poslední 2 respondenti (3%) si myslí, že všechno zlé je pro něco dobré. Ani jeden z dotazovaných se nevyjádřil ve smyslu odvrácení se od víry.

ZÁVĚR Člověk se rodí jako svobodný a má tedy svobodnou vůli, může se rozhodnout, zda vloží svůj život do rukou Božích nebo si ho bude žít po svém. Výzkum své bakalářské práce jsem orientovala na lidi, kteří si zvolili první možnost. Zaměřila jsem se na členy tří církví působících v místě mého bydliště, tzn. v Táboře. Hlavním cílem mé práce bylo zjištění postojů věřících lidí k náročným životním situacím v souvislosti s vírou. Na základě výzkumu jsem zjistila, že věřící lidé jsou si myšlenkově velmi blízcí, jejich názory na důvod a řešení krize jsou podobné, v některých případech jsou dokonce totožné u všech dotazovaných. Víra pomáhá lidem lépe zvládat náročné situace. Když se ocitnou v krizi, jsou vyrovnaní, trpěliví a ochotni smířit se s důsledky dané situace. Hledají klid, radost a sílu v modlitbách, nesnaží se svalit vinu za vzniklou situaci na ostatní. Celkem jsem rozdala 60 dotazníků, z toho 20 členům římsko-katolické církve, 20 členům apoštolské církve a 20 členům bratrské církve. Návratnost byla 100%. Spolupráce se zástupci jednotlivých církví byla vynikající. Výzkum prokázal, že: •

Nejsou markantní rozdíly ve způsobu řešení náročných životních situací mezi mladšími (do 40 let) a staršími věřícími.

•

Převážná většina dotazovaných věřících je přesvědčena, že existuje důvod, proč je člověk vystavován náročným životním situacím.

45

•

Prožití náročné životní situace neodradí věřící od víry.

Seznam literatury ♦ EIS, Z. Krize všedního dne. Praha: Grada Publishing, 1994. ISBN 80-85424-56-8. ♦ DUFFACK, J. J. Člověk za hranicemi svých sil. Praha: Naše vojsko, 2007. ISBN 978-80-206-0006-0 ♦ HONZÁK, R. – NOVOTNÁ, V. Krize v životě, život v krizi. Praha: Road, 1994. ISBN 80- 85382-60-00 ♦ KASTOVÁ, V. Krize a tvořivý přístup k ní. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-365-X ♦ KENNERLYOVÁ, H. Jak zvládat úzkostné stavy. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-266-1 ♦ MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-548-2 ♦ PLAMÍNEK, J. Jak řešit konflikty. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1591-0 ♦ ŠPATENKOVÁ, N. Krize: psychologický a sociologický problém. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0888-4 ♦ ÚLEHLA, I. Umění pomáhat. Praha: Slon, 2005. ISBN 80-86429-36-9 ♦ VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-802-3

46

♦ VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-696-9

Seznam příloh Příloha 1 - Dotazník

47

DOTAZNÍK

Jmenuji se Alena Nováková a jsem studentkou Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích – obor sociální a charitativní práce. Tento dotazník mi přinese cenné informace pro mou bakalářskou práci, proto se na Vás obracím s prosbou o jeho vyplnění. Dotazník je anonymní a uvedené údaje budou použity pouze pro účely mé bakalářské práce.

Děkuji Vám za spolupráci a čas, který jste mi věnovali.

Pokyny k vyplnění:

48

Dotazník obsahuje 3 typy otázek A) otevřené – zde, prosím, uveďte stručnou a výstižnou odpověď podle Vašeho uvážení B) uzavřené – vyberte 1 z možností ANO – NE C) výběrové – vyberte si 1 nebo více možností, které jsou Vám nabízeny a označte je.

1) Uveďte, prosím, jste a) muž b) žena 2) Kolik je Vám let? …………… 3) Jaké církve jste členem? …………………………….. 4) Před sebou máte přehled náročných životních situací. Zakroužkujte, prosím, situace, kterých se nejvíc obáváte. 1) Úmrtí v rodině 2) Úraz s následkem trvalého postižení 3) Ztráta domova 4) Narození dítěte s tělesným či mentálním postižením 5) Živelná pohroma 6) Zavinění dopravní nehody s následkem smrti 7) Odebrání dítěte z nedostatku péče 8) Drogová závislost 9) Prostituce 10) Násilí v rodině či mezi partnery 11) Závislost na alkoholu 12) Znásilnění 13) Svobodná matka 14) Ovládnutí sektou (závislost na sektě) 15) Nástup do výkonu trestu 16) Závislost na automatech 17) Šikana na pracovišti 18) Zahájení trestního stíhání 19) Návrat z výkonu trestu 20) Ztráta zaměstnání

49

21) Osamocení (bez přátel, rodiny, příbuzných) 22) Rozvod manželství 23) Stáří spojené s nedostatkem soběstačnosti 24) „Nezvladatelné dítě“ ( záškoláctví, krádeže) 25) Ztráta dětí v důsledku rozvodu 26) Rozchod s partnerem 27) Nemoc 28) Deprese vlivem každodenních starostí 5) Existuje podle Vás důvod, proč je člověk vystavován náročným životním situacím? a) ano b) ne 6) Pokud jste v předchozí otázce odpověděli a), napište, prosím, jaký důvod to je. Pokud jste odpověděli b), napište důvod svého rozhodnutí. ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… 7) Když se ocitnete v krizi (náročné životní situaci), vyrovnáváte se s ní sami? a) ano b) ne 8) Pokud jste v předchozí otázce odpověděli b), uveďte, na koho se v dané situaci obracíte. a) rodina b) přátelé c) odborná pomoc ( psychologické poradny apod.) d) jiná pomoc - ………………………………….. 9) Pomohla Vám někdy víra v těžké situaci? a) ano b) ne 10) Jakou úlohu zaujímá modlitba ve Vašem životě? ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… 11) Modlíváte se někdy za jednu zcela konkrétní věc? a) ano b) ne 12) Jak reagujete, když se modlíte za konkrétní věc a získáte dojem, že Vaše modlitba není vyslyšena? ……………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………

50

13) Je podle Vás celý náš osud předurčen (včetně náročných životních situací) nebo máme svobodnou vůli se rozhodovat a nést za naše rozhodování následky? ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… 14) Jak si vysvětlujete existenci zla ve světě? ……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… 15) Zde je prostor pro Vaše vyjádření k dotazníku jako takovému, k jeho obsahu, ke všemu, co Vás k němu napadá. ……………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………

ABSTRAKT NOVÁKOVÁ, A. Životní krize z pohledu náboženství. České Budějovice 2009. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta. Katedra praktické teologie. Vedoucí práce T.Veber.

Klíčová slova: Krize, svépomoc a vzájemná pomoc, náročné životní situace, frustrace, konflikt, stres, deprivace, mechanismy psychické adaptace na stres, útok, únikové obranné reakce

Práce se věnuje věřícím lidem a jejich postoji k náročným životním situacím. Teoretická část je rozčleněna do tří kapitol. Ty jsou zaměřeny na charakteristiku pojmu krize, na její příčiny, typologii, typy, průběh a řešení, dále na charakteristiku pojmů náročné životní situace, frustrace, konflikt, stres, deprivace a na mechanismy psychické adaptace na stres. Praktická část obsahuje zpracování, vyhodnocení a následné srovnání dat sebraných pomocí dotazníků, které byly rozdány rovnoměrně mezi členy tří církví.

51

ABSTRACT NOVÁKOVÁ, A. Living a crisis from the perspective of religion. Ceske Budejovice in 2009. Bachelor thesis. University of South Bohemia in Ceske Budejovice. Theological Faculty. Department of Practical Theology. Supervisor T. Veber.

Keywords: Crisis, self-help and mutual assistance, difficult living situations, frustration,

conflict,

stress,

deprivation,

mechanisms

of

adaptation

to

psychological stress, attack, defense emergency response

Work is dedicated to the faithful people and their attitudes towards difficult life situations. The theoretical part is divided into three chapters. They are focused on the characteristics of the concept of crisis, its causes, typology, types, process and solutions, as well as the characteristics of the concepts difficult living situation, frustration, conflict, stress, deprivation and the mechanisms of psychological adaptation to stress.

52

The practical part includes the processing, evaluation and subsequent comparison of data collected through questionnaires that were distributed evenly among the members of three churches.

53