SOCIOLOGIE JAKO VĚDA a) Vysvětlete, co je to sociologie, stanovte předmět jejího zkoumání Sociologie je věda, která se snaží podat - celkový obraz společnosti - obecné zákonitosti vývoje společnosti - společenské jevy v souvztažnosti s dalšími sociálními jevy Sociologie je teoreticko-empirická věda, společenské jevy popisuje a vysvětluje. Sociologie jako věda vzniká v devatenáctém století, jejím zakladatelem je August Comte (poprvé užil pojmu sociologie v roce 1839 ve čtvrtém svazku svého základního díla Cours de philosophie positive). Sociologie se během svého vývoje rozvíjí, ze svých jednotlivých etap vývoje se inspiruje, vyrůstá sama ze sebe do dnešní bohatě pluralitní podoby. Sociologie je dnes teoreticko-empirickou vědou. Na základě empirických postupů společenské jevy popisuje, díky svým teoriím se tyto jevy snaží vysvětlovat. Sociologie se zabývá: 1. empirickým výzkumem jednotlivých jevů 2. teoriemi středního dosahu, kdy zobecňuje a vysvětluje určité třídy podobných jevů a procesů 3. obecnými sociologickými teoriemi V průběhu vývoje sociologie se vytvořila řada specifických sociologických výzkumných metod, především jsou to metody zprostředkovávané výpovědí respondenta (dotazníky a dotazování) a metody nezprostředkované respondentem (pozorování, práce s dokumenty, analýzy).
b) Vysvětlete hlavní obsah protosociologie a charakterizujte vývoj sociologie Před vznikem sociologie jako vědy trvá dlouhé údobí tzv. protosociologie. V tomto údobí jsou formulovány všechny podstatné sociální problémy (problém moci, sociální rovnost, spravedlnost, lidská odpovědnost, svoboda, determinace, tolerance, výchova, potřeby, autorita, legitimita, vláda) a jsou postihovány základní sociální vztahy (vlastnictví a potřeby, vlastnictví a právo atd., atp.); toto vše se děje v rámci filosofie v dílech a myšlenkách těch filosofů, kteří se tak či onak zabývali problémy společnosti. Během svého vývoje prošla sociologie velmi složitým a pestrým vývojem – proměňovala se její metodologie, zaměření, celkové ambice. Období velkých teoretických systémů, klasické období V tomto úvodním vývojovém období (čtyřicátá léta devatenáctého století až dvacátá léta dvacátého století) usilují velké osobnosti sociologie vysvětlit společnost jako celek, chtějí postihnout základní zákonitosti společenského vývoje na základě jednoho určujícího principu. Většina sociologů-klasiků se při svém zkoumání opírá o ten který proud exaktních věd (darwinismus, ekonomismus, psychologie). Pokusy zakladatelských osobností o vytvoření sociologie jako exaktní vědy byly neúspěšné, jejich jednotlivé poznatky však přetrvají v dalším vývoji sociologie. Karel Marx – pokusil se vysvětlovat společnost na základě ekonomismu, formuloval problém odcizení, teorii třídního boje, postihl příčiny krizí z nadvýroby v raném kapitalismu volné soutěže, vytvořil také vizi beztřídní společnosti a možnou cestu jejího dosažení. Emile Durkheim [dyrkhem] – je považován za zakladatele francouzské sociologie, je přívržencem pozitivismu v sociologii. Je přesvědčen, že je nutné nejprve definovat samu společnost a společenské jevy, které jsou předmětem zájmu sociologie, a že je dále nutné stanovit metody, jimiž se tyto jevy budou zkoumat. Sociální jevy se podle Durkheima neprojevují přímo, jsou vyjádřeny v institutech náboženství, práva, morálky, jazyka, módy. Pokoušel se tedy vysvětlovat sociální jevy z nich samotných, odstraňoval vliv psychologie a biologie ze společenských výkladů, zabýval se problémy dělby práce, sebevraždou, popsal přechod raného kapitalismu k industriální společnosti. Max Weber – položil základy moderního uvažování o politice, pokusil se vyložit protestantismus jako zdroj vývoje a vzniku kapitalismu, zabýval se teorií moci, byrokracií, třídami a stavy, sociologií náboženství. Vilfredo Pareto – zabýval se především problémem politických elit, vytvořil teorii oběhu elit, zkoumal také problémy ekonomické. Společenské zákonitosti jsou vyjádřením funkcionálních závislostí mezi sociálními fakty. Sama společnost je systém vytvořený z lidských molekul spojených složitými vztahy. Život společnosti ovlivňují faktory geografické (klima, flora, fauna, půda), vnější (sousední společnosti, předešlé podmínky, historie), vnitřní (rasové znaky lidí, jejich pocity, schopnosti, zájmy, ideologické zaměření).
Georg Simmel – popisoval změny společnosti v souvislosti se zmasověním kultury a společenského života. Vystupuje především proti comtovskému pozitivismu. Odmítá pojem pravdy, který nahrazuje pojmem užitečnosti. Opírá se o psychologii, tvrdí, že nelze poznávat, je možné pouze rozumět danému jevu (rozumění-verstehen). Současně odmítá determinismus a zákonitosti společenského vývoje. Filosoficky je blízek filosofii života. Herbert Spencer – Dovršitel comtovského sociologického pozitivismu, pouze pozitivní, dané a skutečné údaje mohou být zdrojem našeho poznávání světa. Zabývá se myšlenkou vývoje, kdy užívá svých znalostí z fyziky, biologie. Vývoj je rytmické střídání evoluce, vývoje a rozkladu, regrese. Společnost si představuje jako buněčný organismus, vývoj společnosti spěje k nabývání úplné svobody. Těmito názory Spencer silně ovlivňuje liberalismus devatenáctého století. Empirická sociologie na území Spojených států amerických Americkou sociologii ve dvacátých letech dvacátého století nemohly uspokojit různorodé závěry kontinentální sociologie. Amerika této doby je prudce se rozvíjející a měnící společností, problémem není stanovení obsahu pojmu společnost, stanovení konečného cíle společnosti, postihování nejobecnějších zákonitostí společenského vývoje. Americká sociologie stojí před úkolem vysvětlit celou řadu konkrétních a především aktuálních společenských problémů (prostituce, asimilace přistěhovalců, narkomanie, migrace obyvatel, ekonomické jevy, rasismus). Proto dochází k zavržení teoretického paradigmatu sociologie. Ten je nahrazen empirismem (výzkumy v terénu, dotazníky, sledování sociálních skupin, měření). Sociologie opouští zájem o jevy makrosociologické a napírá svou pozornost na problémy sociálních institucí (především problém sociálních skupin, jejich výstavby, vztahů uvnitř těchto skupin i vztahů mezi jednotlivými skupinami). Sociologie se proměňuje z vědy teoretické na vědu prakticky použitelnou. Empirické zaměření americké sociologie přineslo řadu konkrétních poznatků, její jednostranné zaměření však prokázalo, že ani jedna z krajností (teoretická evropská i empirická americká) nejsou pro konstituování sociologie přínosné. Období velkých sociologických teorií Po druhé světové válce dochází k propojení původní teoretické koncepce sociologie s empirickým přínosem americké sociologie. Na základě nejrůznějších teorií jsou prováděny dílčí výzkumy, které ve výsledku osvětlují určitou součást sociálního prostředí, postihují příčiny, stanovují jak kdy přesné prognózy dalšího vývoje. Největšího ohlasu z těchto teorií dosahuje strukturní funkcionalismus a konfliktualismus. Období interpretativní sociologie Na počátku sedmdesátých let se proměňuje přístup jednotlivých sociologů ke zkoumané problematice, ustává jejich zájem o samotný jev a jeho vysvětlování, narůstá zájem o aktéry tohoto sociálního jevu, jednotlivce. Sociologie se začne zajímat o to, jak člověk zažívá a prožívá svou každodennost, jak si ji vysvětluje.
c) Definujte sociální skupinu a uveďte její definiční znaky Proces socializace Člověk se rodí do složitých podmínek, vedle nároků přírodního prostředí je pod diktátem prostředí společenského, kultury. Proto potřebuje relativně dlouhé období k tomu, aby se stal člověkem, aby se vřadil do sociálního prostředí. V tomto dlouhém procesu se člověk musí naučit rozumět sociálnímu prostředí (porozumění kultuře dané společnosti), musí pochopit základní pravidla, jimiž se sociální život řídí (internalizace určitého souboru hodnot a norem), a musí se naučit základním způsobům chování (osvojení sociálních rolí). Bez procesu socializace se člověk nemůže stát člověkem v pravém slova smyslu. Socializace není vztažena pouze k jedinci, který je socializován, plní také funkce ve vztaženosti k sociálnímu prostředí: - socializací se zajišťuje kontinuita společenského vývoje; dříve vytvořené podstatné duchovní i materiální hodnoty se přenášejí na další generaci, socializací se tedy vytvářejí a zpevňují určité kulturní tradice - socializace zajišťuje určitou stabilitu společenského uspořádání tím, že si v procesu socializace většina společnosti osvojuje základní soubor stejných hodnot, norem a vzorců chování - socializací se vytváří hodnotový a normativní konsensus, tedy shoda většiny lidí o platnosti a funkčnosti určitých základních hodnot a norem, které nelze zpochybňovat; tímto je vytvářen společenský řád Sama socializace není jednostranný proces, jedinec v procesu socializace sehrává aktivní roli. Wurzbacher odlišuje: - socializaci – proces začleňování individua do systému společenských vztahů (člověk v tomto procesu ovládá základní pravidla hry sociálních rolí - enkulturaci – proces včlenění jedince do kultury
- personalizace – aktivní stránka obou procesů, proces, v němž osobnost aktivně zasahuje do systému sociálního i kulturního Základními socializačními činiteli jsou rodina, škola a skupiny vrstevníků. Počátkem dvacátého století se z této skupiny vytrácí sousedství, v průběhu téhož století získávají významné místo prostředky masové komunikace. V průběhu socializace si musí jedinec osvojit řadu sociálních rolí, tedy soustav předem daného nebo vyžadovaného chování v určité situaci či pozici. Sociální role usnadňují mnohdy složitá jednání, jsou modelem, vzorcem. Jedinec je nositelem celé řady sociálních rolí, mnohdy mohou tyto role být ve vzájemném rozporu. Sociální skupina Sociální skupina v nejširším slova smyslu označuje jakékoliv seskupení lidí buď prostorové, nebo logické. Ve smyslu sociální kategorie je sociální skupina souborem osob, které vykazují alespoň jeden shodný, společný znak. Skupiny ve smyslu prostorově spojených lidí jsou sociálním agregátem, sociální agregát je vlastně přechodem k sociální skupině ve vlastním slova smyslu. Zvláštním typem agregátu jsou davy, tedy skupiny osob, které se shromáždily na tomtéž místě na základě téhož podnětu. Sociální skupiny ve vlastním slova smyslu jsou určeny definičními znaky: - interakce nebo alespoň její možnost – lidé, kteří tvoří skupinu, jsou ve vzájemném kontaktu a vzájemně na sebe působí, přičemž interakce může být přímá i nepřímá - existence komunikační sítě – interakce má formu předávání informací, sama komunikace se stává symbolickou interakcí - společná činnost – činnost může být jednak výsledkem interakce, jednak její podmínkou; společná činnost skupinu stabilizuje - přítomnost sociálního vztahu – opakovaná, pravidelná a stabilní interakce spolu s s vykonávanou činností ustavuje společenské vztahy mezi členy skupiny - společný cíl – bývá obvykle motivem společné činnosti, mnohdy cíl definuje skupinu - diferenciace rolí a pozic – díky dělbě práce ve skupině se vydělují specializované pozice a jím odpovídající role; každá skupina má vertikální diferenciaci (diferenciace autority) a diferenciaci horizontální ( vyjádření dělby práce); nutným znakem společnosti je utvoření více či méně patrného vedení skupiny - normativní a hodnotový systém – v průběhu fungování skupiny se utvářejí pravidla soužití, normy, které odpovídají uznávaným hodnotám ve skupině; normy mohou být formální i neformální, větší a početnější skupiny prostřednictvím svých hodnot a norem mohou vytvářet subkultury - sytém sankcí – přítomnost norem vyvolává nutnost sankcí za porušování těchto norem, každá skupina si vytváří jistý systém odměn i trestů - vědomí příslušnosti ke skupině – vědomí „my“ a vědomí „oni“; vyhraněné vědomí příslušnosti ke skupině může vést až k utváření vlastní skupinové ideologie, jako nejvyšší formy skupinového sebeuvědomění - vytváření autostereotypů (fixované představy o vlastní skupině) a heterostereotypů (fixované představy o cizí skupině) Sociální skupiny dělíme: - primární sociální skupiny – viz níže - sekundární skupiny - asociace – relativně dlouhodobá seskupení lidí více či míéně formálně organizovaná a založená na dlouhodobém členství vůle
- etnické skupiny – založeny na faktickém členství, příslušníkem se člověk stává bez přičinění vlastní - společenské vrstvy a třídy
Ve skupinovém prostoru se odehrává proces socializace, rozhodující roli v tomto procesu sehrávají primární skupiny. Primární skupinu definoval v roce 1902 Američan Cooley. Primární skupiny jsou založeny na osobním kontaktu svých členů (face to face), jsou málo početné, mezi jejími členy panují vztahy vzájemné důvěrnosti, intimity, která je zdrojem soudržnosti skupiny. Členství v primární skupině nevzniká z vnějších pohnutek, základním motivem členství je uspokojení ze samotného vztahu. Proto také primární skupiny mají dlouhé trvání, nemusejí totiž plnit prioritně vnější cíle, natož se ustavovat k jejich naplňování. Konečně postavení jedince ve skupině není dáno pouze jeho sociální rolí, jedinec se angažuje celou svou osobností.
Primární skupiny se budují na primárním vztahu, což je takový vztah mezi individui, který je založen na osobním kontaktu, intimní známosti a vzájemné pozitivní emocionální orientaci. Od dvacátých let dvacátého století se v sociologii užívá i termín sociální skupina sekundární; sekundární sociální skupinou rozumíme každou sociální skupinu, která není primární sociální skupinou.
d) Uveďte hlavní zásady teorie referenční sociální skupiny Sociologie formulovala problém vlastní a cizí sociální skupiny, všímala si jejich vzájemných vztahů, stanovila východisko, podle něhož moje skupina (in-group) je vždy lepší než skupiny cizí (out-groups), proto také mezi skupinami mohou být vztahy hostility (nepřátelství), nebo indiference (nezájmu). Od čtyřicátých let dvacátého století dochází ke zpřesňování tohoto pohledu a vzniká teorie referenčních skupin. Ta ukazuje, že člen skupiny pociťuje ve své skupině sociální deprivaci, která není závislá na jeho postavení ve skupině, není závislá na situaci skupiny, natož na vlastním prožívání, je vyvolávána srovnáváním vlastní skupiny se skupinami dalšími. Každý člověk je příslušníkem více sociálních skupin, jeho členské skupiny se stýkají s nečlenskými skupinami. Tento meziskupinový vztah může nabýt formy spolupráce, lhostejnosti či nepřátelství. Každé individuum je různě ztotožněno s cíli svých skupin, jeho identifikace se skupinou má různou úroveň. Může se stávat, že se individuum neidentifikuje se svou členskou skupinou a orientuje se na skupinou nečlenskou. Tato identifikace začíná obdivem k nečlenské skupině, k činnosti jejích členů, k cílům, normám, hodnotám této nové skupiny. Jedinec začíná aspirovat na členství v jiné skupině. Právě takové sociální skupině říkáme referenční sociální skupina. Další vývoj závisí na tom, zda je referenční skupina otevřená či uzavřená. Je-li skupina člensky otevřená, je do ní více méně volný vstup. Jsou však i skupiny, do nichž nelze běžně vstupovat (kasty, šlechta), do nichž je vstup omezen obtížnými podmínkami, požadavky. Do otevřené referenční skupiny zájemce vstupuje snadno, prošel totiž anticipující socializací, tedy procesem, kdy, aniž by byl členem skupiny, přebírá její hodnoty a normy, na vstup se vědomě připravuje. Anticipující socializace může poškozovat původní členskou sociální skupinu, proto dochází k reakcím postupně převládající indiference či hostility. K odpadlíkovi skupina nejprve vyvíjí zvýšenou komunikaci s cílem přesvědčit a navrátit ho zpět skupině, tato komunikace přechází v případě neúspěchu k nulové fázi, dojde k přerušení komunikace, poslední fází tohoto procesu bývá exkomunikace, vyloučení z členství. V případech, že referenční skupina je člensky uzavřená, může se jedinec aspirující na členství v ní dostat do stavu psychického napětí a sociálního tlaku, které mohou vést až k sociálnímu vykořenění (sociální marginalizace).
e) Charakterizujte dav a davové jednání Dav je zvláštním druhem sociálního agregátu. dav definujeme jako skupinu osob, které se shromáždily na tomtéž místě na základě téhož podnětu. První teorii davu a teorii davového chování vytvořil francouzský sociolog Le Bon. Podle jeho teorie člověk v davu podléhá davovému jednání, pro které je charakteristické potlačení až ztráta vlastní individuality, výrazná převaha původních primitivních instinktů a převaha emocí nad racionalitou, ztráta rozumové kontroly a morální odpovědnosti. Le Bon davy rozděluje na heterogenní davy (skupiny osob, které se významně odlišují řadou podstatných znaků), které se dělí na davy anonymní a neanonymní. Homogenní davy se vykazují ještě dalšími společnými znaky kromě podstatné prostorové blízkosti. Le Bon je dělí na kasty, sekty a třídy. Další dělení davu provedl Američan Brown , když je rozdělil na aktivní: - útočné (lynčující dav) - únikové (panickýdav) - získávací (dav při nákupní horečce) - expresivní (demonstrace) pasivní (posluchačstvo) V současné době sociologie používá Davisovo dělení davů. Davy sociálně strukturované tvoří osoby spojené společným místem a soustředěné k témuž bodu zájmu, jsou to davy sociálně legalizované. Davy sociálně strukturované se dále dělí na : - posluchačstvo (divadelní a sportovní diváci, účastníci mše) - plánovaný expresivní dav (povolená demonstrace, manifestace, diskotéky).
Davy náhodné jsou spojeny týmž místem a týmž zájmem, avšak vznikly neplánovitě, nepředvídavě. Dělíme je na: - divácké davy - panické davy - znepříjemňující davy Posledním typem davů jsou nezákonné davy, v nichž se projevují takové druhy chování, které odporují zákonu. Patří sem: - aktivní expresivní davy (rebelující, drancující, lynčující, loupící davy) - amorální davy (orgaistické skupiny, opilecké výtržnosti, skupiny poživatelů drog
