O B S A H. Sociologie

1

OBSAH

Návod úvodem

4

První blok - Cesty aneb o směřování Kapitola první: Zlatý věk je před námi

7

Kontrolní test č. 1

15

Kapitola druhá: Poznat, předvídat, jednat

17


23

Kapitola třetí: Společnost jako organismus

25


31

První zastavení

33

Kontrolní blokový test I

34

Kontaktní instrukce

34

Druhý blok - Mosty aneb o propojování Kapitola čtvrtá: Pravidla sociologické metody

37


42

Kapitola pátá: Společnost a společenství

44


51

Kapitola šestá: Konflikt skupin

53


59

Kapitola sedmá: Společenské elity

61


66

Druhé zastavení

68

Kontrolní blokový test II

69


70

Sociologie

2

Třetí blok - Meze aneb o pochybování Kapitola osmá: Analytická a chápající sociologie

73


81

Kapitola devátá: Sociologie vědění

83


93

Třetí zastavení

95

Kontrolní blokový test III

96


98

Evropská sociologie (shrnutí)

99

Čtvrtý blok - Stezky aneb o zkoumání

Sociologie

Kapitola desátá: Studie sociální změny

102


117

Kapitola jedenáctá: Studie společenství

119


129

Kapitola dvanáctá: Studie malých skupin

130


142

Kapitola třináctá: Kudy kam?

144


150

Čtvrté zastavení

152

Kontrolní blokový test IV

153


154

Americká sociologie (shrnutí)

156

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie

158

3


208


209

Česká sociologie (shrnutí)

209

Klasická sociologie (shrnutí)

211

Slovo závěrem

213

Literatura

214

Informační zdroje životopisných dat

215

Zdroje ilustračních materiálů

216

Rejstřík pojmů

217

Sociologie

4

Návod úvodem

Návod úvodem

Čas Tento studijní text je určen pro vaše studium v průběhu několika měsíců. Snaha zvládnout ho za pár dní nemůže být úspěšná - text je konstruován tak, že to prostě nejde.

Literatura Ukázky z potřebné literatury jsou obsaženy v textu. Touto službou řešíme vás pravděpodobný problém s obtížnou dostupností knihoven a především nedostatkem potřebných sociologických titulů v nich. Návštěvě knihoven se ovšem při studiu „nevyhnete“ (např. při psaní seminární práce). Možná budete při hledání v jejich kartotékách překvapeni, jaké tituly sociologické literatury jsou v okresní, městské či místní knihovně.

Postup Berte vážně výraz „průvodce“ v podtitulu názvu studijního textu a nechte se kapitolu po kapitole vést. Budete číst jak o sociologii, tak původní sociologické texty, budete přemítat nad otázkami, plnit úkoly a cvičení a budete si testovat získané znalosti. Vše je propojeno - bez splnění úkolů budou pro vás cvičení a otázky obtížné, bez respektování všech pokynů nemůžete být úspěšní v testu. Nebojte se cvičení a otázek, nejde v nich o správné či špatné odpovědi, ale jejich smysl spočívá ve vašem přemítání o sociálních jevech - pusBte se do nich s chutí. Na kontrolní testy odpovídejte bez nahlížení do jakýchkoliv materiálů - šidili byste jenom sami sebe. Pokud budete vybírat z nabízených odpovědí, jsou vesměs řazeny nikoliv logicky, ale abecedně (tím jim dáváme stejnou šanci být vámi vybrány). Po celou dobu studia tohoto textu budete v kontaktu s vedoucím kurzu. Budete spolu komunikovat na magnetofonové kazetě, budete mu posílat vyplněné testy a na závěr mu pošlete i svoji seminární práci. Snažte se při nahrávání na kazetu o srozumitelnost a stručnost a držte se zadání. Kdy a jak ke kontaktu dojde, vás vždy informuje Kontaktní instrukce. Nerespektování tohoto návodu a pokynů ve studijním textu způsobí, že budete studovat ve stresu a ohrozíte úspěšné zakončení svého studia. Budete-li studovat podle uváděných pokynů, je téměř vyloučeno, aby vaše studium nebylo úspěšné. A možná vás bude i těšit?

Sociologie

5

Ukončení Kurz úspěšně ukončíte, splníte-li tři podmínky: 1. budete průběžně pracovat s magnetofonovou kazetou, 2. získáte 75 % bodů v kontrolních testech každého bloku, 3. bude vám vedoucím kurzu uznána seminární práce, kterou napíšete na jedno z deseti nabízených témat v rozsahu 5-7 stran s uvedením literatury.

Sociologie

6

První blok Cesty aneb o směřování

Sociologie

Kapitola první: Zlatý věk je před námi!

7

Kapitola první: Zlatý věk je před námi! Až budou děti, které te- přicházejí na svět, samy pomýšlet na založení své rodiny, tj. za jednu generaci, tak jak ji v sociologii chápeme, bude tomu dvě stě let, kdy toto zvolání Saint-Simona bylo esencí představ, nadějí a přesvědčení, z nichž vzešla sociologie jako sociální věda.

Zdají se mi jenom televizní seriály, pane

*** Otázky 1. Myslíte si, že se jeho výrok naplňuje? 2. Jaké argumenty máte pro svoji odpověM (uveMte alespoň tři)?

èè

1. ...................................

èè

2. ................................... 3. „Oprašte“ své znalosti dějin a pokuste se bodově zformulovat svůj názor na to, co mohlo vést k takovému sociálnímu myšlení. èè 3. ................................... Zařadili jsme tedy ve svých úvahách o počátcích sociologických teorií „zpátečku“ a zastavili se v 18. století. Proč právě tam, když přece společnost existovala nepochybně již dříve a úvahy o ní ji provázely, kam lidská paměB sahá? A proč právě tam, když „rodný list“ sociologie je datován „až“ rokem 1839? Termín „sociologie“ pochází od Augusta Comta, který ho užíval od roku 1839, počínaje 47. lekcí 4. dílu svého Cours de Philosophie Positive, předtím Comte používal výrazu „sociální fyzika“. Nový termín mu měl umožnit, aby odlišil nový vědní obor od Quételetova pojetí „sociální fyziky“, Quételet tímto termínem označoval sociální statistiku. Novotvar „sociologie“ se prosadil přesto, že byly proti němu lingvistické námitky. Je neorganicky složen z jednoho slova latinského a jednoho řeckého.1)

Důvodem je konec feudalismu, kdy se Velkou francouzskou revolucí tak zcela zjevně rozbila dosavadní struktura společnosti, zpochybnilo se to, co ji dosud drželo pohromadě, rozpadly se jistoty stálosti sociálního řádu a evropská společnost se ocitla v období výrazné sociální změny. Přečtěte si Saint-Simonův životopis. Jistě budete souhlasit, že jeho biografická data dokumentují změny společnosti té doby:

Saint-Simon Claude Henri de Rouvroy, hrabě de Saint-Simon, 1760-1825. Rodina se odvozuje od Karla Velikého. V sedmnácti letech vstoupil do armády, jako dobrovolník se účastnil bojů Američanů za nezávislost. V americké revoluci viděl počátek pokroku obecné civilizace, nové politické éry. V roce 1785 vystoupil z armády. Nadšeně pozdravil Velkou francouzskou revoluci, ale jako bývalý šlechtic pociBoval nepatřičnost vměšování se do ní - odmítl např. z tohoto důvodu zastávat místo starosty. V říjnu 1790 se vzdal šlechtického titulu, a aby demonstroval občanskou rovnost, vzdal se hodností a vyznamenání. Byl vězněn jakobíny. Protože nechtěl být aktivní v politice, věnoval se obchodu. Ani vojenská ani Sociologie

8


podnikatelská kariéra ho neuspokojily, studoval lékařství, technické vědy, teologii. Začátkem 19. století se ocitl před hospodářským krachem a tehdy, když pracuje devět hodin denně jako opisovač, začíná v noci psát své úvahy o reorganizaci společnosti. Čtyři roky žil v domácnosti svého bývalého sluhy, kam byl pozván se slovy: „Pane, místo které zastáváte není hodno Vašeho jména a Vašich schopností. Prosím Vás, pojMte ke mně. Můžete používat všeho, co mám. Pracujte podle libosti a čiňte spravedlnost.“ On sám tehdy píše: „Vášnivá láska k vědě, úsilí o veřejné blaho a touha nalézt prostředek jak ukončit strašnou krizi, v níž se nalézá evropská společnost, mě uvedly do stavu nejvyšší nouze.“ V roce 1816 se jeho postavení zlepšilo, měl bohaté intelektuální styky a tehdy se sbližuje s mladým Comtem, žákem polytechniky, který o něm mluví jako o „otci Simonovi.“ Byl celoživotní buřič, odsuzoval zbohatlickou vrstvu. Ke konci života opuštěn přáteli, se pokouší v roce 1823 o sebevraždu a v roce své smrti, 1825, píše své poslední dílo Nové křesBanství s mottem „Ten, kdo miluje bližní, naplňuje zákon.“ Saint-Simon ve svém díle rozvíjí myšlenky, že společnost se stále vyvíjí a zdokonaluje, civilizační pokrok je podmíněn pokrokem intelektuálním, kulturním a rozumovým. Reorganizace společnosti je nutná na základě zákonnosti. V takové společnosti budou všichni pracovat, neboB v práci je ušlechtilost a velikost. Všichni lidé mají mít stejné možnosti uplatnění svých schopností a společenského vzestupu. Absolutní rovnost je nesmyslná, ale nebude podporováno sociální parazitování. Nová společnost bude vyznávat nové náboženství lásky k bližnímu, náboženství milosrdenství.

Výběr z literatury Introduction aux travaux scientifiques du dix - neuviéme siécle, 1807 Mémoire sur la science de l homme, 1813 Travail sur la gravitation universele, 1813

Příklad sekundární literatury Manuel, F. E.: The New World of Saint-Simon, 1956

Sociologie


9

Henri de Saint-Simon O reorganizaci evropské společnosti1 Všechny evropské státy mají být spravovány národními parlamenty a přispěti k utvoření evropského parlamentu, který bude rozhodovati o společných zájmech celé Evropy.

O nové organizaci evropské společnosti Rozebral jsem starou organizaci Evropy. Ukázal jsem na její výhody a vady, naznačil jsem, jakým způsobem by bylo možno ponechati si tyto výhody a odstranit vady. Pak jsem dokázal, že jestliže je nějaká vládní forma dobrá sama svou povahou, jest to jen vláda parlamentní. Tato fakta vedou neúprosně k následujícímu závěru: Je nutno nahradit ve staré organizaci vládu hierarchickou neboli feudální vládou parlamentní. Touto prostou záměnou dostaneme organizaci, která bude dokonalejší, než byla dřívější, a která nebude míti takový přechodný ráz jako předešlá, protože její dobrý základ nebude jen důsledkem určitého způsobu myšlení lidské společnosti, které se mění s dobou, nýbrž protože bude důsledkem podstaty věcí, která se nikdy nemění. To, co jsem až dosud řekl, shrnuji takto: Evropa by měla nejlepší organizaci tehdy, kdyby byly všechny evropské národy spravovány parlamenty a kdyby uznávaly svrchovanost evropského parlamentu, který by byl nade všemi národními vládami a který by měl moc rozsuzovat jejich spory. Nebudu zde mluvit o zřízení národních parlamentů. VždyB víme ze zkušenosti, jak á má být jejich organizace. Jen naznačím, jak může být složen evropský parlament.

O poslanecké sněmovně evropského parlamentu Každý občan, aB je narozen kdekoli a je občanem kteréhokoliv státu, navykne si vlive m své výchovy, svých styků s lidmi i příkladů, které vidí kolem sebe, viděti dále, než je jeho osobní blahobyt, a ztotožňovati svůj vlastní prospěch s prospěchem společnosti, jejímž jest členem. Z tohoto zvyku, který se časem zakoření a který se stane jakýmsi citem, vyplývá snah a svůj osobní prospěch generalizovati, to jest viděti jej stále v úzkém vztahu k prospěchu obecnému. Tento cit, který je někdy slabě vyvinut, ale který nikdy nemůže zmizeti, se nazývá vlastenectvím. V každé národní vládě, jestliže jest dobrá, se změní vlastenecký cit, který cítí každý jednotlivec v okamžiku, kdy se stane členem národa, ve vědomí společné

1)

Henri de Saint-Simon: O reorganizaci evropské společnosti, kniha II, v: Výbor z díla, Praha 1949.

Sociologie

10

Kapitola první: Zlatý věk je před námi! sounáležitosti, protože nutným znakem dobré vlády je snaha ztotožnit zájem vlády se zájmem celého národa. Toto vědomí sounáležitosti je jakousi duší vlády. Toto vědomí totiž spojuje všechny národy a jejich úsilí, jeho působením všechno směřuje k témuž cíli a všechno se řídí touž vůlí. Jak ve federativní evropské vládě, tak ve vládách národních se nic nemůže státi bez společného vědomí všech jejích členů. Toto vědomí sounáležitosti, které v národních vládách vzniká z národního vlastenectví, musí ve společné evropské vládě vyplývati jen ze stejných názorů a z nejvšeobecnějšího citu, který můžeme nazvati evropským vlastenectvím. Co říká Montesquieu, je sice pravda, ale naopak zase lidé tvoří instituce, žádnou instituci nelze zřídit, jestliže se nenajdou lidé, kteří jsou pro ni předem vzdělání nebo aspoň připraveni. Je proto nutno poslati do poslanecké sněmovny evropského parlamentu, to jest do sboru, který bude nadán v evropské konstituci výkonnou mocí, jen takové lidi, kteří jsou svými četnými styky, svými zvyky, které se vymykají zvykům zděděným, i svými pracemi, které jsou prospěšné nejen jednomu národu, nýbrž všem národům, nejschopnější, aby si co nejdříve osvojili všeobecné hledisko, to jest vědomí evropské sounáležitosti, a vědomí všeobecného prospěchu, který musí být společným zájmem evropského parlamentu.2

To by samo o sobě nemuselo být důvodem vzniku sociologie. Revoluce a sociální změny tady byly již dříve. Specifičnost situace francouzské a evropské společnosti na konci 18. století však spočívala v symbióze této sociální změny a historické zkušenosti s pokrokem techniky a vědy, a to především přírodních věd. Vstup lidského rozumu do těchto oblastí se zdál být úspěšný, protože technický a vědecký pokrok usnadňoval život lidí a otevíral před společností nové možnosti. Tento pohled na vědu a techniku přetrvával ostatně dost dlouho a je stále aktuální. Začátkem dvacátého století byla představa budoucí společnosti - neuvěřitelně bohaté, s dostatkem volného času, uspořádané a výkonné, společnosti zářivého, aseptického světa ze skla, oceli a sněhobílého betonu - součástí vědomí skoro každého gramotného člověka. Věda a technika se rozvíjely obrovskou rychlostí a zdálo se přirozené předpokládat, že se tak budou rozvíjet i nadále.2)

2)

Sociologie

Henri de Saint -Simon: O reorganizaci evropské společnosti, kniha II, v: Výbor z díla, Praha 1949.


11

*** Cvičení Technický pokrok umožnil např. rozvoj dopravy a bydlení, poznatky přírodních věd např. prodloužily lidský život a umožněním zvýšení produkce potravin vedly k tomu, že je nás na světě stále více. Pokuste se uvést k těmto sociálním jevům svá „ale“, tedy ty sociální jevy, které nebyly vůbec nebo dost předvídány a vedou nás nyní k tomu, že píšeme pokrok v uvozovkách nebo za něj malujeme otazník. Podpořte vždy alespoň jedno své „ale“ výstřižkem z novin nebo časopisu, které jste v těchto dnech četli.èè 1. doprava 1.1. zkrácení dopravního času, ale .............................................................. 1.2. možnost mobility a migrace, ale ................................................................ 2. bydlení 2.1. je komfortnější, ale ..................................................................................... 2.2. je hodně urbanizováno, ale ......................................................................... 3. lidský život 3.1. se prodloužil, ale ........................................................................................ 3.2. je méně ohrožen v dětství, klesla novorozenecká a kojenecká úmrtnost, ale 4. potraviny 4.1. produkovat v dostatečném množství je možné, ale .................................. 4.2. představují pro obyvatele prosperujících zemí širokou nabídku

V této situaci se formují sociální představy osvícenců a utopických socialistů o racionálně řízené společnosti, a to je to, co tu dosud nebylo: společnost založená na racionalitě poskytne všem lidem stejné možnosti používat vlastní rozum a schopnosti a ti všichni budou této možnosti využívat pro blaho všech. Je to otázka svobody k rozumu, osvobození od tradičních autorit středověké, pevně vystavěné společnosti. Podle výroku jednoho starého opičáka z Planety opic představuje lidstvo zvláštní směs geniality a naprostého idiotství. Nechceme-li zůstat intelektuálně příliš pozadu za citovanou opicí, měli bychom se snažit pochopit, proč tomu tak vlastně je. Nebude to nijak snadné, protože lidé našeho kulturního okruhu jsou po dobu posledních dvou či tří století systematicky přesvědčováni o tom, že společnost, ve které žijí, je vrcholně rozumná. Již 18. století přišlo se sebevědomou myšlenkou společnosti fungující na zásadách rozumu. Ve většině zemí Evropy se od té doby vystřídaly dva až tři radikálně odlišné typy společenského uspořádání. Jejich oporu tvořily velmi rozdílné sociální skupiny a jejich ideologie byly oslavou značně odlišných hodnot. Společné měly jen jedno - každý z těchto rozdílných režimů se prezentoval jako vrcholně rozumné uspořádání lidské společnosti. Přinejmenším od dob osvíceného absolutismu věnuje každý režim zcela mimořádnou pozornost právě propagaci své rozumnosti a je

Sociologie

12

Kapitola první: Zlatý věk je před námi! považováno přímo za neslušné ptát se, proč bylo vlastně zapotřebí tolika vražedných převratů a krvavých revolucí, aby jedno rozumné uspořádání lidské společnosti bylo nahrazeno jiným, vždy přinejmenším stejně rozumným. Ve skutečnosti nebyla lidská společnost nikdy příliš rozumná. Byly ovšem doby, kdy byla rozumná alespoň natolik, že to o sobě netvrdila. Pak nastoupil “věk rozumu“ a vše se změnilo. Přibližně od poloviny 18. století jsou o racionalitě společnosti, do které se narodili, systematicky přesvědčování potomci rodičů všech sociálních vrstev, jakmile dosáhli šesti let věku. Toto přesvědčování tvoří ve skutečnosti základní osnovu všech školních osnov. Nemusí mít vždy tak průhlednou podobu jako v hodinách věnovaných rozboru moudrosti panovníka nebo zaměřených na dokazování rozumnosti rozdělení společnosti na ty, kdo nezištně vládnou, a na ty, kdo jsou moudře spravováni. Většinou se přesvědčení o rozumnosti vládnoucích poměrů vpravuje do myslí žáků a později studentů tisíci mnohem méně viditelnými způsoby. Spolu se zprostředkovanými vědomostmi upevňují učitelé ve svých svěřencích jen jakoby mimoděk, vždy však s příslovečnou pečlivostí přesvědčení o správnosti existujících poměrů, vzbuzují v nich snahu začlenit se do těchto poměrů a přispět svým třeba i malým dílem k jejich dalšímu náležitému fungování. O tom, co je “náležité“, rozhodují ti, kdo učitele platí. O úspěšnosti žáka ve škole rozhoduje, nakolik se s cíli učitelů ztotožní. Z tohoto hlediska je potom zpravidla posuzována i jeho inteligence. Škola chce kultivovat rozumové schopnosti dětí proto, aby dorostly do úrovně, která jim umožní hladce se začlenit do světa dospělých; o tom se v každé době s naprostou samozřejmostí předpokládá, že je vůbec vrcholem rozumnosti, které kdy bylo v uspořádání lidských poměrů dosaženo. Mýtus rozumné společnosti je tak stále znovu a znovu sugerován každé nastupující generaci. V daleko promyšlenější a dokonalejší podobě je však tento mýtus udržován a pěstován vědci z oblasti společenských věd. Obraz společnosti, tak jak ho dnes vnímá běžný příslušník vzdělaných vrstev, je poněkud upraveným výsledkem činnosti několika generací vědců. Tento obraz, který je ve svém originálním provedení neuvěřitelně suchopárný a neatraktivní, je přibarvován a zdoben pery žurnalistů, skrze fantazii filozofických spekulantů je mu propůjčena svůdná falešná perspektiva a poté je dochucen v pikantních polemikách politiků a demagogů různých stran a vyznání. Teprve v této podobě je předkládán k věření veřejnosti. Žádný z těchto dodatečných zásahů a retuší se ovšem nesmí dotknout základních obrysů obrazu společnosti, tedy těch črt, které dávají vyniknout právě její rozumnosti. Tato nová kvalita moderní společnosti má kontrastně vyniknout na pozadí všeho nerozumného, co se ve světě událo před majestátním nástupem osvíceného 18. století. Proto také všechny učebnice novověku obsahují kapitolu nazvanou “Věk rozumu“, žádná však nevěnuje ani jediný odstavec rozmachu nerozumu, nekontrolovanému bujení sociálních dysfunkcí a četným projevům omezenosti lidského ducha, s nimiž se přesto setkáváme na každém kroku. Panuje nevyřčené mínění, že by se tímto způsobem snížila serióznost a vědeckost učebnic a utrpěla by určitě i jejich výchovná stránka. Obraz rozumné společnosti, takto budovaný několika generacemi badatelů, se vyznačuje vzornou uspořádaností, pravidelností, souladem, vysokou účelovostí a vzájemnou provázaností všech svých částí. Vše zde má své místo a svůj čas. Ve značně abstraktní rovině byla tato představa zformulována vědci do poněkud nezáživné teorie společnosti jakožto obecného systému, jehož jednotlivé části jsou funkčně závislé na

Sociologie


13

řídícím centru, celek je pak právě zásluhou řídícího centra udržován v rovnováze vnitřní i v rovnováze se svým okolím. Lidé se v tomto systému nevyskytují, asi žijí někde jinde. Optimistická představa lidské společnosti jako systému schopného seberegulace, a dokonce sebezdokonalování je dědictvím sociálních teorií osvíceného století, právě tak jako plodem tohoto století je systém univerzálního, pro všechny stejně povinného systému základního školství. Souvislost není náhodná. Základním přesvědčením moderní doby je, že naprosto vše v oblasti přírody i společnosti je regulovatelné. Regulujeme-li v průběhu školní docházky určitým způsobem vědomí dítěte, dospěje z biologického mláděte v dospělého člověka. Regulujeme-li chod celé společnosti, rozvine se z polobarbarského stavu v rozumně uspořádaný organismus. V obou případech je výsledek stejně blahodárný jak pro jednotlivce, tak pro celek. Společnost má prospěch z toho, vstupují-li do ní lidé rozumní, školou vychovaní a způsobů znalí. Jednotlivci mohou být zase šBastni, že vstupují do rozumné, civilizované, prosperující a nikoli již barbarské společnosti. Tato zcela racionální a přesvědčivá argumentace rodících se věd o společnosti, které byly okouzleny vším, co bylo moderní, působila velmi povzbudivě: zdálo se totiž, že jednoduchost a nezpochybnitelnost podobných tezí již brzy umožní také vědám o společnosti vyjadřovat se stejně exaktně, jako to činí již delší dobu vědy přírodní, a regulovat s matematickou elegancí společenský pokrok a blahobyt. Dlouho to vypadalo, že je jen otázkou času, kdy lidé zvládnou konflikty, předsudky, nerovnosti, sociální nespravedlnosti a podobné drobné kazy, které dosud hyzdily obraz společnosti. Stalo se však něco jiného. Čím chudší byly výdobytky společenské vědy 19. století, tím úžeji se začala proplétat a zaplétat se světem politiky. Představa o hluboké souvislosti spojující společnost s jejími jednotlivými členy se stala shodným teoretickým pozadím dvou jinak přímo protikladných sociálně-politických hnutí. Prvé z nich lze pro jednoduchost označit termínem liberalismus, druhé termínem socialismus. Liberalismu i socialismu jde v konečném důsledku vlastně o totéž - zajistit blaho každého jednotlivce a zároveň rozkvět celé společnosti. Oba ideové proudy přitom vycházejí z myšlenky o velmi úzké vzájemné spjatosti mezi chováním jednotlivců a celkovým stavem společnosti. Liberalismus klade v tomto vztahu důraz na prvý z obou pólů. Pohlíží optimisticky na jednotlivce, důvěřuje jeho vitalitě, sympatizuje s jeho podnikavostí. Na společnost pohlíží poněkud s nedůvěrou, neboB se obává, aby jednotlivce v jeho iniciativě příliš nesvazovala. Socialismus naopak věří celku. S nedůvěrou pohlíží na jednotlivce a snaží se jeho egoismus usměrňovat tak, aby nepoškozoval zájmy ostatních. Věří naopak společnosti, která formuje své členy, a činí tak dokonce v jejich vlastním zájmu. Jsme-li zastánci osvícenské představy rozumné společnosti, ze které vyplynuly jak ideje liberalismu, tak přesvědčení socialistů, mělo by nás zarazit, kolik neštěstí jednotlivců a jak velké společenské ztráty se staly pravidelným doprovodem střetávání dvou idelogií, které si nekladou za cíl nic jiného než sladit prospěch individuí se zájmy celku, manifestovat jednotu individuálního rozumu a celospolečenské racionality. Z tohoto hlediska jsou dějiny sérií katastrof vyvolaných těmi nejušlechtilějšími lidskými úmysly.

Sociologie

14

Kapitola první: Zlatý věk je před námi! Položme si kacířskou otázku, zda centralizace moci, která stojí u zrodu moderní společnosti, vede skutečně k tak jednoznačně rozumným důsledkům, jak to sugerují dětem učitelé, vzdělancům vědci a voličům politikové. Pokusme se zjistit, zda odstranění starých mýtů neuvolnilo pouze cestu mýtům novým a zda odmítnutí rituálů minulosti skutečně zásadně změnilo povahu lidského jednání. Naše zkoumání bude zároveň alespoň částečnou odpovědí na otázku, jak se vlastně do geniálních projektů lidského rozumu mohlo vloudit tolik stupidity.3)

Vize “šBastné společnosti“ se nenaplnily, člověk ač je tvor rozumný, nepoužívá velmi často svůj rozum ani pro blaho své, natožpak ostatních členů společnosti. Svoboda k rozumu nebývá obvykle “čerpána“, neboB znamená také odvahu k odpovědnosti a vyvádí nás tak z pohodlí každodenních stereotypů. Navíc konstatujeme, že uskutečnění sebelépe míněných myšlenek a vizí přináší nepředvídané důsledky a ty mohou v sítích mnohanásobných souvislostí sociálních jevů znamenat problémy úplně nové, často větší než ty původně “řešené“. Tolik o sociální situaci a myšlenkovém “podhoubí“ vznikající sociologie. M už, který je považován za prvního sociologa, “otec sociologie“ Auguste Comte byl myšlenkami Saint -Simona ovlivněn tak významně, že bývá nazýván jeho žákem a Saint-Simon, který používal pro vědu o společnosti název “sociální politika“, duchovním otcem sociologie.

*** Shrnutí: Sociální situace rozbití feudálních společenských struktur a pozitivní zkušenosti s uplatněním lidské racionality ve sféře techniky a přírodních věd vedly k úvahám o “šBastné“ civilizaci vlády lidského rozumu. Ty představují myšlenkové zázemí vzniku sociologie.

Pojmy: sociologie - sociální jev - sociální situace - sociální změna - sociální pokrok věk rozumu - stejné možnosti všem - láska k bližnímu - reorganizace společnosti - svoboda k rozumu - odvaha ke svobodě - nepředvídané důsledky - sociální politika

*** Otázky VraBte se nyní k úvodním otázkám této kapitoly a zamyslete se znovu nad svými odpověMmi. Uplatněte v nich uvedené „pojmy“. Namluvte své odpovědi na kazetu, nahrávku nazvěte „První kapitola“.

Sociologie


15

*** Kontrolní test č. 1 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 6 bodů. Vyplňte test na další stránce, až po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou. 1. Sociologie se jako samostatná společenská věda konstituovala (zakroužkujte jednu odpově-): a) v antice b) v 18. století c) v 19. století 2. Začátky sociologie jsou spojeny se sociální situací (zakroužkujte jednu odpově-): a) pevností sociálního řádu b) sociální změny 3. Saint-Simon nazýval vědu o společnosti (zakroužkujte jednu odpově-): a) sociální fyzikou b) sociální politikou c) sociologií 4. Sociální spravedlnost Saint-Simon chápal jako (zakroužkujte jednu odpově-): a) rovnost šancí (stejné možnosti všem) b) rovnost požitků (všem stejně) 5. Doplňte text Saint-Simona O reorganizaci evropské společnosti: „Každý občan, aB je narozen kdekoli a je občanem kteréhokoliv státu, navykne si vlivem své ......................., svých styků s lidmi i příkladů, které vidí kolem sebe, viděti dále, než je jeho ................., a ztotožňovati svůj vlastní prospěch s prospěchem společnosti, jejímž jest členem.“

Sociologie

16


Poznámky:

Sociologie


17

Kapitola druhá: Poznat, předvídat, jednat pravil zakladatel sociologie Auguste Comte a definoval tak pro sebe a 19. století smysl sociologie. Sociolog pozoruje sociální jevy, nepátrá po jejich příčině, ale hledá jejich vzájemné souvislosti, a tak poznává společnost. Je vědec, protože jeho způsob myšlení překonal myšlení teologické a nezbytné abstraktní myšlení metafyzické a je tak myšlením tzv. “třetího stadia“. Toto nejvyšší stadium myšlení, vědecké, je pozitivní, neboB přijímá jevy tak, jak jsou, a nespekuluje o jejich podstatě. Pozitivismus je směr ve vědě a ve filozofii, který tvrdí, že vědecké poznávání musí vycházet z toho, co je dané, skutečné, pozitivní. Poznávat tedy můžeme pouze to, co je přístupné naší zkušenosti. Naopak všechna tvrzení, která nejsou empiricky ověřitelná aparátem vědeckých technik a procedur, musí být odmítnuta jako metafyzická. Ačkoli některé prvky pozitivismu byly předjaty již antickou filozofií, např. sociálně politickými spekulacemi řeckých sofistů, vzniká pozitivismus jako soustavně formulovaná teoretická a metodologická koncepce rozvoje vědy teprve v první polovině 19. století. Zakladatelem pozitivismu v sociologii byl Auguste Comte (1798-1857). Ve svých spisech, zejména v Cours de philosophie positive (6 dílů, 1830-1842) a v Discours sur l esprit positiv (1844), vytvořil Comte systém pozitivistické sociologie, která je vyvrcholením a sjednocením empirických, racionalistických a jiných tendencí západoevropské filozofie a vědy 17. a 18. století. Pozitivistická sociologie Comtova je encyklopedickým pokusem o vytvoření nové, “vědecké“ sociální filozofie, protikladné všem dosavadním soustavám “metafyzické“ spekulace o společnosti.1) Pozitivismus byl a je přijímán i odmítán. Takto je např. stejné slovníkové heslo pojednáno marxisticky: Pozitivismus - jeden z nejvlivnějších směrů nemarxistické filozofie XIX. a XX. století, který se pokusil o to, aby se stal filozofií moderní vědy; vyjadřuje význam vědy v moderní společnosti a reaguje na její problémy, avšak vždy z hlediska buržoazního vědomí a v duchu jednostranného scientismu. Opřen o tradice agnosticky pojatého empirismu (zejména o Huma - viz), o francouzskou předrevoluční kritiku metafyziky (např. d Alembert - viz) a o některé koncepce porevoluční (ze jména Saint-Simon - viz) utvořil se ve druhé třetině XIX. století v díle A. Comta (viz) jako “pozitivní filozofie“, tj. filozofie orientující se na to, co je dáno, co je “faktické“, a odmítající vše nadpřirozené nebo “vyspekulované“. Tím dal výraz typicky porevolučnímu buržoaznímu vědomí “pozitivity“, tj. přitakávajícímu poměru k dané skutečnosti (v protikladu k “negativním“, tj. kritickým koncepcím předrevolučním a revolučním); proto bývá právem

Sociologie

18


prohlašován za nazíravou “filozofii diváka“ a za apologetiku dané (tj. kapitalistické) společnosti.4) Pozitivistické pojetí poznání společnosti nekončí 19. stoletím připomeňme si např. americký novopozitivismus před druhou světovou válkou, považující za poznání “stohy“ neinterpretovaných empirických dat sociologických výzkumů (viz 13. kapitola), a doložme si jeho životnost ukázkou současného textu: Opět Respekt, nositel ceny za nejlepší časopis 1991, uvedl asi poprvé vazbu, že “volby dopadly, jak dopadly“, což v dalších parafrázích zní: “návrh ústavy je, jaký je“, “pan Kalvoda dělá, co dělá“, “komunisté dosáhli toho, čeho dosáhli“ atd. Chce se většinou říci, že určitý stav věcí musíme prostě vzít na vědomí, musíme se s ním smířit, i když nás neuvádí do radostné euforie - je, jaký je. Vlastně pardon, čáka prvenství jistě náleží Karlu Gottovi a jeho textaři, protože ona “je, jaká je“. Převedeno z erotiky do politiky to dává většinou slaboduchost.5) Comte se domníval, že pozorováním jevů a jejich souvislostí odkrývá sociolog zákonitosti sociálního vývoje. Společenské dění je zákonité stejně jako přírodní, společnost tíhne k přirozenému pořádku. Vše pozitivní již ve společnosti je, jde o to jen to neustále odkrývat a tak se k onomu přirozenému řádu přibližovat - to je zákon pokroku. Pokrok (progres) Pohyb vpřed. Jako první velký teoretik moderní verze této ideje se zpravidla uvádí Condorcet. Avšak o jejím rétorickém významu lze mluvit už někdy v 17. století. Například J. B. Bury (The Idea of Progress, 1920) tvrdí, že tento pojem vstupuje do říše lidských hodnot jako součást vědecké revoluce a jako důsledek sekularizace myšlení, k níž dochází v poreformačním světě. “Víra“ v pokrok je formou optimismu, který má dva aspekty - prvním je víra, že pokrok dělají věci, druhým víra, že lze rozpoznat cosi jako “progresivní“ názor na svět. Druhé hledisko se někdy nazývá “progresivismus“ a má sklon dokládat svou platnost tradicemi liberálního humanismu, jenž má za to, že všechny reformy a společenská hnutí směřují k úplné emancipaci jednotlivce od pověr, které jej deptají. První hledisko, totiž víra, že pokrok je přirozeným řádem věcí, je forma historismu, který byl sám odsouzen (Deanem Ingem) jako “zhoubná pověra“. Skládá se ze tří myšlenek: (i) Některé stavy věcí jsou lepší než jiné a všechny reformy, které směřují k oněm prvním stavům a odstraňují ty druhé, je třeba velebit. (ii) K tomuto posunu dochází ve skutečnosti plynutím času. (iii) Vědecké znalosti vedou ke stále hlubšímu porozumění situaci člověka a k ovládání lidského osudu. (i) se blíží k tautologii; (ii) tak, jak je formulována, obsahuje klam (tento klam, vystižený Kantem, spočívá ve víře, že samotnému času lze přičítat příčinnost); Sociologie


19

(iii) je téměř falešná. Nicméně (iii) se dosud udává na podporu (ii) jako základ víry v pokrok. Jestliže hromadění vědeckých znalostí umožňuje, abychom se stávali pány svých osudů, pak se pod jejich vlivem musí - protože toto hromadění je pokrokové - stav lidstva neustále zlepšovat. (Velmi vytříbená verze této myšlenky je obsažena v historickém materialismu, zejména v té jeho variantě, která se někdy označuje jako technologický determinismus; její naivní verzi lze nalézt v Comteově pozitivismu)6) .

Auguste Comte Isidor Auguste Marie Francois Xavier Comte, 1798-1857. Pochází z katolické a monarchistické rodiny. Od čtrnácti let studoval na pařížské polytechnice, která byla tehdy centrem francouzského pokrokového a liberálního myšlení. On sám brzy myšlenky čistého liberalismu opustil, stavěl se především proti ekonomickému liberalismu a kritizoval Adama Smitha. V letech 1817-1824 byl jako jeho sekretář v těsném kontaktu se Saint-Simonem, který jeho myšlení významně inicioval.

Auguste Comte

Jeho původní přírodovědné vzdělání ho vedlo k požadavku používání přírodovědných metod při zkoumání společnosti. Používá proto pojem sociální fyzika, kterou dělí na sociální statiku a sociální dynamiku. Tento pojem používá již v prvním díle svého šestisvazkového Cours de philosophie positive, který psal dvanáct let a jehož lekce věnoval analýze krize francouzské společnosti po revoluci. Především proto, že pojem sociální fyzika byl od r. 1835 používán pro sociální statistiku, přešel sám od čtvrtého dílu Kurzu, v r. 1839, k pojmu sociologie. Ale důvodem byl i stále větší význam, který pro vývoj sociálních věd přičítal vedle uplatnění matematiky i historickému přístupu. Jako všichni první sociologové byl evolucionista - věřil, že společnost tíhne spontánně k přirozenému pořádku, stále o něj usiluje, přibližuje se k němu, ale nikdy ho, protože je příliš složitá, nedosáhne. Vývoj je neustálé zdokonalování, opravování současného pořádku. Přitom společenské dění je zákonité, jsou to přírodní zákony neustálého a pomalého pohybu vpřed. Sociální organismus je analogický k biologickému, základním článkem společnosti je rodina, tak jako biologického buňka. Od rodiny se vše odvíjí: “Rodina, vlast, lidstvo.“ Jeho hlavním zájmem byla systemizace znalostí o společnosti - vytváří proto systém věd, do něhož nezahrnuje psychologii a na jehož “špici“ soupeří sociologie s etikou - a rozbor praktických přís tupů k sociální reformě: Poznat, předvídat, jednat.

Výběr z literatury Cours de philosophie positive, 1830-1842 Traité philosophique d astronomie populaire, 1844

Sociologie

20


Synthése subjective: ou systém universel des conceptions propres á l état normal de l humanité, 1856

Příklady sekundární literatury Dubská, I. : A. Comte a vznik sociologie, 1963 Fischer, J. L.: Saint-Simon a A. Comte, 1925 Marvin, F.: The Founder of Sociology, 1936

Auguste Comte Výklad pozitivistické filosofie3 ObraBme se nyní k podmínkám sociálního života vzhledem k rodině. Jelikož každá soustava musí být utvořena ze stejnorodých prvků, vědecký duch nám nedovoluje, abychom se domnívali, že společnost se skládá z individuí. Společenská jednotka spočívá v rodině, uvedené aspoň na jednu dvojici, která tvoří její podklad. Rodina podává zárodek společenského ústrojí, jest přechodem mezi individuem a druhem. Zde člověk počíná vystupovat ze své osobnosti a učí se žíti v jiném člověku. Spontánní podřízenost, jež ustavila rodinu, je nezbytný typ vší moudré koordinace sociální. Všecky věky civilizace vzdaly úctu typu rodinnému. Kde našli bychom v takovém stupni na straně nižšího úctyplnější poslušnost, kterou beze vší poníženosti ukládá nejprve nutnost a pak vděčnost, a kde u vyššího absolutnější vážnost, spojenou s větší oddaností? Život rodinný zůstane školou života sociálního jak pro poslouchání, tak pro velení, obé musí se ve všech ostatních případech blížit co nejvíce tomuto vzoru. Pro doplnění úvahy o domácí podřízenosti je důležito poukázati k té vlastnosti rodiny, že podává první pojem sociální nepřetržitosti, vážíc přítomnost k budoucnosti. nechaB sociální pochod dospěje ke kterémukoli stupni, vždy půjde o to, aby se člověk nepovažoval za včera zrozeného a aby úhrn jeho zařízení a mravů směřoval pomocí soustavy rozumových a hmotných známek ke spojení vzpomínek z minulosti s nadějemi na budoucnost. Revoluční duch naší doby musil v tomto ohledu způsobit jakýsi zatímní převrat, bez něhož by obraznost byla bývala přílišně zdržena v rozletu po obnově společenské soustavy, ale toto rozšířené, ačkoli pomíjivé opovrhování minulostí jest na úkor spolčivému proudu. - Pozitivní filozofie pokládá všecky lidi všech dob i míst za spolupracovníky jediného vývoje. K dokončení nástinu sociální statiky zbývá nám, abychom z analogického stanoviska uvažovali společnost jakožto skupení rodin a ne individuí.

3)

Sociologie

v: Výbor z díla, str. 126-133, VŠP 1969.


21

Biologická studia ukazují, že rostoucí dokonalost živočišného ústrojí spočívá hlavně ve stále větší specializaci jednotlivých úkonů, jejichž orgány více a více se odlišují, zůstávajíce nicméně solidárními. Takový jest charakter společenského ústrojí a důvod jeho povýšenosti nad každé ústrojí individuální. Možno-li si představiti podivuhodnější úkaz než tuto shodu mnoha individuí, obdařených rozmanitou a do jisté míry neodvislou existencí, která všecka hotova jsouc přes různost talentů a charakterů účastniti se samovolně téhož všeobecného rozvoje bez jakékoli úmluvy a nejčastěji i bez vědomí většiny z nich, která se domnívá, že jde jen za svými osobními podněty? Takový jest aspoň vědecký ideál jevu, nehledě k úrazům a neshodám, kterým tak složité ústrojí nemůže uniknout. Smír mezi rozdělením prací a součinností snah, jenž tím více se projadřuje, čím více se společnost komplikuje, tvoří charakter lidského počínání, když ze stanoviska domácího vystoupím e na sociální.

Poznání není pro Comta samoúčelné, je podmínkou našeho racionálního jednání. Jestliže poznáme sociální jevy v jejich souvislostech a zákonitosti sociálního pokroku, pak můžeme sociální vývoj předvídat a vstupovat do něj svou racionalitou. Sociologie má umožňovat praktický přístup k sociální reformě, má poskytnout (řečeno dnešními slovy) jakýsi “balík“ znalostí potřebných k reorganizaci společnosti. Comte tak, když opouští filozofii a vytváří sociologii, má na mysli poznání jako předpoklad toho, co bývá čas od času nazýváno sociálním inženýrstvím. Diskuse o tom, zda má být sociologie právě takovou, či do jaké míry takovou, patří k sociologii stejně nerozlučně jako diskuse o jejích metodách. Sociologové společenské praxi

Až po tobě, soudruhu ...

Sociologické fórum bere na sebe na základě jednání ze dne 13. 2. 1990 úkol všestranně podporovat iniciativu českých sociologů při tvorbě podnětů pro rozvoj společenské praxe a pomáhat při předávání takových podnětů těm institucím a osobám, které praktický vývoj společnosti mohou ovlivnit. Přesto, že existuje celá řada stále se rozšiřujících možností publikace sociologických poznatků i jejich přímého sdělení kterékoliv instituci, domnívá se fórum, že ještě po jistou dobu bude účelné zachovat a zdokonalit systém rychlé a neformální komunikace mezi sociologickou obcí a institucemi ovlivňujícími bezprostředně společenskou praxi. Spolu se sociální skupinou Občanského fóra a po projednání se Sociologickým ústavem ČSAV, s Výzkumným ústavem sociálního rozvoje a práce a s vedením Masarykovy české sociologické společnosti se obrací na české sociology s těmito sděleními: 1. V souvislosti se svou prací na přípravě sociálního programu bude sociální skupina programové komise Občanského fóra prostředky rychlé informace čas od času publikovat nebo připomínat témata, jejichž rychlé zpracování je žádoucí. Bude se přitom dbát, aby se v publikovaných námětech zobrazily potřeby občanských hnutí, státní správy i významných společenských asociací, popř. dalších důležitých společenských subjektů.7)

Sociologie

22


*** Cvičení çç Sledujte po celý týden v televizi či rozhlase vystupování různých osobností z 2. ............................ těchto hledisek:

Po 1. ............................

3. ............................ 1. pozitivismus Út 1. ............................ 2. výskyt slova „pokrok“ 2. ........................... 3. výskyt slova „angažovanost“. 3. ........................... Při sledování používejte záznamový sloupec vlevo, poté namluvte krátkou úvahu o tomto sledování na kazetu. Nahrávku nazvěte „Druhá kapitola“.

St 1. ........................... 2. ........................... 3. ........................... Čt 1. ........................... 2. .......................... 3. .......................... Pá

1........................... 2. ...........................

***

3. ........................... So 1. ........................... 2. ........................... 3. ...........................

Shrnutí:

Sociologie poznávala sociální jevy a jejich souvislosti především jejich pozorováním, nezabývala se podstatou jevů a jejich příčinami. Odkrýváním 2. ........................... přirozeného řádu společnosti objevovala zákon pokroku, předvídání sociálních dějů a racionální zasahování do nich. V tomto smyslu byla v 19. 3. ........................... století sociologie chápána jako praktická pozitivistická věda.

Ne 1. ...........................

Pojmy: pozorování sociálních jevů - vzájemné souvislosti sociálních jevů - vědecké myšlení - pozitivismus - novopozitivismus - přirozený řád - zákon pokroku sociální reforma - sociální angažovanost

Sociologie


23

*** Kontrolní test č. 2 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 9 bodů. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou. 1. Pozitivismus v sociologii uvažuje sociální jevy (zakroužkujte jednu odpově-): a) bez vzájemné souvislosti, hledá podstatu jevů b) bez vzájemné souvislosti, nehledá podstatu jevů c) ve vzájemné souvislosti, hledá podstatu jevů d) ve vzájemné souvislosti, nehledá podstatu jevů 2. A. Comte se domníval, že existují: a) přirozený řád b) sociální pokrok c) sociální smír d) sociální zákony 3. Doplňte text A. Comta vykládající pozitivistickou filosofii: „Je důležité poukázati k té vlastnosti rodiny, že podává první pojem sociální .............................., vážíc přítomnost k budoucnosti. Pozitivní filozofie pokládá všecky lidi všech dob i ............................ za spolupracovníky .............................. vývoje. Smír mezi rozdělením prací a součinnosti ............................, jenž tím více se projadřuje, čím více se společnost ............................, tvoří charakter lidského počínání.“

Sociologie

24


Poznámky:

Sociologie


25

Kapitola třetí: Společnost jako organismus *** Otázky „pro zahřátí“ Co si myslíte o vývoji společnosti? Existuje? Pokud ano, jak se děje? Pořád? Občas? Ponenáhlu? Drastickými zvraty? Neexistuje? Takřka slovo do pranice: stagnace nebo evoluce nebo revoluce - nebo cesta do pekel? Sociologové 19. století byli přesvědčeni, že společnost se stále vyvíjí od horšího k lepšímu. Byli tedy nejen evolucionisté, ale i sociální optimisté. Tento svůj názor opírali tak výraz ně o darwinismus, že nejslavnější sociolog konce století, Herbert Spencer - a nejen on - bývá nazýván sociálním darwinistou.

Tak já pomalu půjdu. Kdybyste zjistil, že nemůžete být sám, Františku, vemte si tuhle zelenou pilulku.

*** Cvičení Spencer uvažoval o tom, proč v probíhající průmyslové revoluci jsou někteří lidé úspěšní a jiní nikoliv. Problémy měli především ti, kteří opouštěli své vesnice a přicházeli pracovat do městských továren a bydlet do městských slamů, zatímco původní městští obyvatelé se v nových situacích dobře přizpůsobovali a uplatňovali své nápady. Jako sociální darwinista měl za to, že s touto situací nelze nic dělat - každá z obou sociálních skupin je na svém stupni vývoje a jediné, co může společnost, tj. vláda, dělat, je pomáhat udržet mezi oběma těmito skupinami smír a tak jim umožnit přežít. Souhlasíte se Spencerem (zakroužkujte svoji odpověM a postupujte po šipce)? ano

ne

ê

ê

Na jak dlouho odhadujete vývoj potřebý ke splynutí obou sociálních skupin do jedné? ........................ê

Jaká opatření byste jako člen vlády inicioval a podporoval? èè ê

................................... ................................... .................................... .....................................

Napadá vás současná analogie tohoto historického případu? ê ano è jaká, jaké? ...............................................................................èè. .................................... ne .................................... Namluvte své odpovědi na kazetu, nahrávku nazvěte „Třetí kapitola“.

Sociologie

26


Sociologie používala k vysvětlování sociálních jevů přírodovědných analogií a je proto nazvána biosociologií. Organismus (lat.‹řeč.) I. v biologii ústrojenec, živá bytost, živý jedinec, základní jednotka živé přírody, otevřená soustava vyznačující se určitou stavbou a uspořádaností svých částí, tvořících vyvážený celek, a určitým souborem životních projevů. II. ve společenských vědách o. sociální, označení užívané pro společnost jako celek, po případě některé její složky, aby se vyjádřila jejich složitost, celistvost a relativní samostatnost (obdoba živých organismů). Používání tohoto označení v burž. sociologii je často spojováno s metafyzickými a mnohdy vyloženě reakčními představami sociálního darwinismu. V. darwinismus. Darwinismus, odvětví biologie studující zákonitosti hist. vývoje organismů, nazvané podle Ch. R. Darwina, který svými pracemi o vzniku druhů, proměnlivosti užitkových zvířat a rostlin a o původ u člověka postavil vývojové učení na věd. základ a nashromáždil veliké množství věd. poznatků svědčících v jeho prospěch. - Podstatou d. je poznatek, že organismy (živočichové, rostliny a mikroorganismy) ve své dnešní rozmanitosti nevznikly najednou, nějakým nadpřirozeným zásahem, ani neexistují odevždy, ale vyvíjely se postupně.8) Jestliže Spencer uvažuje o podobnosti mezi společností a biologickým organismem, pak u společnosti považuje za jednotku struktury (analogickou k buňce biologického organismu) člověka. Zákon vývoje je všeobecně platný, je jeden jak pro přírodu, tak pro společnosti. Vše se vyvíjí tak, že se nejprve integruje (a stává se stejnorodým) a pak diferencuje (a stává se rozmanitým). Tedy i společnost se vyvíjí na základě univerzálního principu od neurčité a nesouvislé stejnorodosti k určité a souvislé různorodosti.

Herbert Spencer Herbert Spencer, 1820-1903. Pocházel ze střední Anglie, byl vzděláván doma otcem a později strýcem, který ho připravoval pro univerzitní kariéru. V sedmnácti letech odešel do Londýna, pracoval u železnic a stal se civilním inženýrem. Věnoval se literatuře a ve třiceti letech vydává první politicko-filozofickou knihu Sociální statika. Z řady dalších děl jsou nejznámější The Study of Sociology, vydané roku 1873 a Principles of Sociology, vydané roku 1896. Herbert Spencer

Ve své biosociologii se zabývá podobností mezi organismem a společností - obé se skládá z buněk (tou je ve společnosti jedinec), které jsou na sobě nezávislé a tvoří strukturu, která přežívá své části. Pro veškerou hmotu platí vývojový zákon - nejprve se vše integruje, tj. cesta k větší

Sociologie


27

stejnorodosti, a jak diferencuje, tj. cesta k větší rozmanitosti. Společnost se tedy vyvíjí od neurčité a nesouvislé stejnorodosti k určité a souvislé různorodosti. Pozoroval a porovnával. Ve svém díle O studiu sociologie uvádí: “Jenom historie má praktickou hodnotu, to, co můžeme nazvat deskriptivní sociologií. Tak se získávají materiály pro komparativní sociologii.“ Jeho důraz na induktivní a komparativní metodu byl oceňován především později. Spencer byl uznáván jako evolucionista, měl ve své době významný vliv a koncem století byl považován za nejvýznamnějšího sociologa vůbec. Až pozdější moderní, především americká sociologie čerpala z jeho myšlenek o spjatosti struktury a funkce a cenila si ho jako funkcionalistu. Tento nepřímý vliv jeho učení - přes Durkheima a britskou antropologii k teorii strukturního funkcionalismu - je považován za ještě významnější přínos sociologickým teoriím než jeho tehdejší působení.

Výběr z literatury: First Principles, 1862 The Study of Sociology, 1873 The Man versus the State, 1884 Principles of Sociology, 1876-1896 Descriptive Sociology, 1876-1896

Příklad sekundární literatury Cooley, Ch. H.: Reflections Upon the Sociology of Herbert Spencer, in : American Journal of Sociology, 26/1920

Sociologie

28


Herbert Spencer Pokrok a organizace4 Běžná koncepce pokroku je proměnlivá a neurčitá. Někdy představuje jen o málo více než prostý růst - jako národa počtem jeho členů a rozšiřováním území, které je jimi obýváno. Někdy se vztahuje k množství materiálních produktů - jako když se povyšují zemědělství a továrny. Někdy se sleduje lepší kvalita těchto produktů a někdy nová nebo vylepšená zařízení, kterými jsou vyráběny. A když mluvíme o morálním a intelektuálním pokroku, uvažujeme o jednotlivcích nebo lidech, u nichž je zřejmý, zatímco pokrok ve vědě nebo umění vztahujeme k určitým abstraktním výsledkům lidského myšlení a činnosti. Nejen že je běžná koncepce pokroku více nebo méně vágní, ale je také do značné míry mylná. Nevystihuje ani tak skutečnost pokroku jako spíše jeho průvodní znaky ani tak jeho podstatu jako spíše jeho odrazy. Pokrok inteligence shledává v dospívání dítěte v muže nebo divocha ve filozofa a všeobecně se má za to, že toto pojetí je podloženo spoustou faktů, které známe a kterým rozumíme. Ale skutečný pokrok spočívá ve vnitřních proměnách toho, co se jen projevuje těmito značnými znalostmi. Předpokládá se, že sociální pokrok spočívá ve vyrábění velkého množství rozmanitých věcí požadovaných pro uspokojování lidských potřeb, ve vzestupu lidských jistot a majetku, v široké svobodě konání. Avšak abychom si správně rozuměli, sociální pokrok spočívá v takových změnách struktury sociálního organismu, které umožnily tyto jevy. Běžná koncepce je koncepce teologická. O jevech se uvažuje jako o přispívajících k lidskému štěstí. Za přispívající k pokroku je považována jen taková změna, která přímo nebo nepřímo vede ke zvýšení lidského štěstí. Ale abychom správně porozuměli pokroku, musíme studovat povahu těchto změn a odhlédnout od vlastních zájmů. Coesing například pohlížel na postupné geologické proměny země z hlediska vhodnosti pro obydlí člověka, které tak utvářelo geologický pokrok. Ale my musíme zjistit obecný charakter těchto proměn - zákony, jimiž se řídí. A totéž musíme dělat i v ostatních případech. OpusBme pohled průvodních a užitečných důsledků a ptejme se, co je pokrok sám o sobě. Respektujíce takový pokrok, který individuální organismy vykazují během svého vývoje, zodpovídali tuto otázku Němci. Bádání Wolffa, Goetha a von Baera položilo základy pravdě, že řada změn, které se odehrávají v průběhu vývoje od semene ke stromu nebo od vajíčka k živočichu, je postupem od homogenní k heterogenní struktuře. Ve svém primárním stadiu je každý zárodek složen ze substance, která má jak tkáňové, tak chemické složky. První krok je objevení rozdílnosti mezi oběma částmi substance, neboli jak je tento jev nazýván v jazyce fyziologie, diferenciace. Každá z těchto rozdílných částí začíná v té chvíli sama ukazovat nějaké odlišné části a tak tato sekundární diferenciace pokračuje až do definitivní podoby originálu. Tento proces se stále opakuje - děje se současně ve všech částech rostoucího embrya. A výsledkem nekonečné diferenciace tohoto druhu je komplexní kombinace tkání a orgánů tvořících dospělého živočicha

4)

Sociologie

v: Park, R. E., Burgess, E. W.: Introduction to the Science of Sociology, Chicago 1921 (překlad E.N.).


29

nebo rostlinu. To je historie všech organismů odjakživa. Je to nesporný opěrný bod tvrzení, že organický pokrok je změna od homogenního k heterogennímu. Nyní si ukažme, že tento zákon organického pokroku je zákonem veškerého pokroku. AB už se jedná o vývoj země, o vývoj života pod jejím povrchem, o vývoj společnosti, vlád, továren, obchodu, jazyka, literatury, vědy, umění - pro všechno platí stejný vývoj od jednoduchého ke komplexnímu prostřednictvím postupné diferenciace. Shledáme, že od raných, patrných kosmických změn k pozdějším výdobytkům civilizace je to transformace od homogenního k heterogennímu, co je základem pokroku.

V následujícím textu si povšimněte, jak Spencerova biosociologie přesáhla analogie biologického organismu a společnosti v úvahách o souvislostech nikoliv zjednodušeným pojetím příčiny a důsledku. Tyto jeho myšlenky byly “znovuobjeveny“ moderními sociologickými funkcionalisty a jsou považovány za Spencerův nejvýznamnější vklad do sociologie. Obyčejně není možno ani správně vystihnouti bezprostředně po sobě jdoucích taktů, jež podává život jednotlivce, poněvadž lidé nedovedou pochopiti, jak z jistých postupně se odehrávajících pochodů plynou konečné účinky. Tak můžeme to pozorovati na pošetilé matce, jež povoluje svému nezdárnému dítěti, bezprostředně opatřuje si dobrodiní pokoje a nedovede předvídati zlo trvalé neposlušnosti, jež její politika později vyvolává. A v životě národa, jenž je-li na vyšším stupni rozvoje, trvá alespoň sto individuálních životů, jest správné hodnocení výsledků ještě více znemožňováno nesmírným rozsahem dějů, ve kterých předcházející jest původem následujícího. Posuzuje politické dobro a zlo chová se mnohý průměrný zákonodárce po způsobu matky zacházející se svým rozmazleným dítětem: způsobí-li nějaké opatření bezprostřední prospěch, považuje se za dostatečně odůvodněné. Teprve nedávno konáno bylo šetření o výsledcích působnosti jistého úřadu, činného teprve pět let, a samozřejmě se předpokládalo, že, budou-li tyto výsledky shledány dobrými, i zřízení úřadu bude ospravedlněno. A přece pro ty, již v dějinách minulosti se ohlížejí, ne aby si libovali v líčení bitev anebo aby se pásli na skandálech u dvorů, nýbrž aby poznali, jak povstaly instituce a zákony a jak působily, není očividnější pravdy, než že pokolení za pokolením musí pominouti, nežli jest možno uzříti výsledek učiněných skutků. Zde v těchto nejsložitějších případech jest obtíž nepoměrně větší než ve všech jiných (jako přibližně se naskýtá jenom v postupu jedinečného rozvoje), že každý nový činitel nejen že pozměňuje bezprostředním způsobem směr postupu, ale pozměňuje jej i nepřímo, přepodobuje summy a směry všech jiných činitelů. Nový vliv uvedený na společnost zasahuje její členy zpříma v jejich činech, ale i nepřímo v jejich charakterech a neustále účinkuje na jejich charaktery po několik pokolení, pozměňuje vlivem dědičnosti city, s nimiž vůbec do společenského života přicházejí, přepodobuje tento vliv i sílu a poměr všech jiných vlivů ve společnosti. Zaváděje pozvolna proměny v přírodě, rozpoutává síly rozmanitého druhu, nevypočitatelné v jejich důraznosti a směru, a tyto síly působí bez ohledu na původní působení a mohou i zcela opačné účinky zploditi.

Sociologie

30


Abychom si zplna znázornili tuto objektivní obtíž a ještě jasněji ozřejmili, jak jest důležito užívati pro sociologické závěry dat ne bezprostředně po sobě jdoucích, ale rozprostírajících se po století, anebo takových, jež lze stopovati v celé civilizaci, čerpejme poučení z jistého rysu, jejž vládnoucí moci u všech národů projevovaly.9)

*** Shrnutí: Analogie biologického organismu a společnost i pomáhají biosociologům 19. století poznávat zákony společenského vývoje, o němž, právě tak jako o jeho zákonitosti, jsou přesvědčeni.

Pojmy: evolucionismus - sociální darwinismus - biosociologie - člověk jako jednotka struktury společnosti - univerzální vývojový zákon - homogennost a heterogennost

Sociologie


31

*** Kontrolní test č. 3 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 8 bodů. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat následujícím zastavením. 1. Biosociologie považuje za základní jednotku sociální struktury (zakroužkujte jednu odpově-): a) sociální skupinu b) jednotlivce c) rodinu 2. Podle univerzálního vývojového zákona biosociologie jde vývoj vždy touto cestou (sestavte dvojice z abecedně řazených pojmů v pravém sloupci): a) heterogenita od .......... k .......... b) homogenita od .......... k .......... c) integrita od .......... k .......... d) diferenciace e) různorodost f) stejnorodost

3. Evoluční vývoj je (zakroužkujte odpovědi): a) náhlý

d) postupný

b) pokrokový

e) rychlý

c) pomalý

4. Domníval se Spencer, že nezávislí jedinci tvoří strukturu společnosti, která zaniká spolu s nimi (zakroužkujte jednu odpově-)? ano

-

ne

Sociologie

32


Poznámky:

Sociologie

První zastavení

33

První zastavení Ocitli jsme se v sociologii na konci 19. století. To je příležitost k první rekapitulaci, konzultaci a kontrole studia.

Situace: Vzpomínáte, jak právě také pokrok přírodních věd vedl v 18. století k víře v moc svobodné racionality? Bylo-li toto přesvědčení první přírodovědnou sudičkou stojící u kolébky sociologie, vložila do ní druhá metody přírodních věd a třetí jí přisoudila pojetí společnosti jako biologického organismu. Možná že právě díky přimknutí k přírodním vědám podařilo se formující se sociologii vymanit z “mateřského lůna“ filozofie.

Jak dál: Základní otázky zůstávají - jaký je stav společnosti (co je to, jaká je, co činí, jak drží pohromadě) a jaké jsou její proměny (kudy, jak a kam). Metody přírodních věd se však zdají být neadekvátními a hledání vlastní metodologie zkoumání jevů stále aktuálnějším.

V řece času: Dnešníma očima se začátky sociologie mohou jevit jako fiasko myšlenky, z nichž vzešla, se ukázaly být utopickými, sám pojem sociologie byl dodatečně přijatým “nouzovým“ řeše ním. Pro sociologii však mluví nejen fakt, že tyto “rány“ přežila a etablovala se jako sociální věda pro celé následující století, ale i ty myšlenky sociologů 19. století, které, ač byly ve své době třeba i okrajovými, nepozbyly své aktuálnosti a staly se duchovními zdroji dalších, nejen klasických, ale i moderních sociologických teorií. (A teM si dovolím velmi zjednodušující a velmi subjektivní výrok: je to především Comtovo dvojrozměrné, tj. statické a dynamické, pojetí společnosti a je to Spencerovo pojetí sociální struktury.)

Kontrolní (a zkouškové) otázky: 1. Vznik sociologie a její témata. 2. Metodologie sociologie 19. století. 3. Zákonitosti společenského vývoje v sociologii 19. století. 4. Biosociologie 19. století.

Sociologie

34

První zastavení

*** Kontrolní blokový test I Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, tímto testem byste měli získat všech 6 maximálně možných bodů. Vyplňte test na další stránce a postupujte podle následující Kontaktní instrukce. Pokud vás vyplňování testu nutilo k listování předchozími kapitolami, doporučuji vám prostudovat blok znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a po splnění pokynů Kontaktní instrukce pokračovat dalším blokem. Sestavte správné trojice (vepište odpovědi):

osobnost

pojem

myšlenka

Comte Saint-Simon Spencer

pojmy: a) přirozený řád b) reorganizace společnosti c) struktura společnosti

myšlenky: a) univerzální zákon pokroku vede k rozmanitosti b) vědecké poznání je pozitivní, neboB nehledá podstatu jevů c) všichni mají mít stejné šance

Ö Kontaktní instrukce V tuto chvíli máte vyplněné Kontrolní test č. 1, č. 2, č. 3 a Kontrolní blokový test I a máte namluvené tři vstupy na magnetofonové kazetě. Nabízím vám ještě možnost namluvit své dotazy k tématům bloku na kazetu a použít ji tak ke konzultaci, máte-li takovou potřebu. Odešlete 4 listy testů a kazetu se třemi nahrávkami vedoucímu kurzu!

Náměty pro seminární práci Seminární práce má být aktuální úvahou na jeden z námětů uvedených v Zastaveních. Námět budete názvem konkretizovat a vyberete si ho na konci kurzu. Seminární práce má mít rozsah 5-7 stran, v seznamu studijních pramenů by měl být alespoň jeden původní sociologický titul a novinové zdroje. 1. Zlatý věk je před námi?

Sociologie

2. Společenský pokrok?

35

Poznámky:

Sociologie

36

Druhý blok Mosty aneb o propojování

Sociologie

Kapitola čtvrtá: Pravidla sociologické metody

37

Kapitola čtvrtá: Pravidla sociologické metody “Sociologie se včera zrodila a teprve se ustavuje,“ píše muž, který ač publikoval svá stěžejní díla na konci 19. století, předznamenal svým sociologickým myšlením století dvacáté. Při tomto “ustavování“ vymezil sociologii “místo na slunci“ nejen ve vztahu k filozofii a psychologii, ale i přírodním vědám.10)

Émile Durkheim

Émile Durkheim

Émile Durkheim, 1858-1917. Narodil se nedaleko Štrasburgu, studoval v Paříži a učil filosofii na provinčních lyceích. Jeho zájem se přesouval stále více od filozofie jako takové spíše k politickým a sociálním aplikacím. V roce 1895 odjíždí studovat, především psychologii, do Německa, od roku 1902 působí jako profesor sociologie na Sorbonně. Ve svých čtyřech stěžejních dílech napsaných v letech 1893-1912 a v řadě článků a monografií navazuje na myšlenky Descarta, Rousseaua, Saint-Simona, Comta a vytváří rámec pro analýzu sociálních systémů, kterou se má zabývat jak sociologie, tak antropologie. V dějinách sociologie mu patří řada prvenství: první napsal metodologickou knihu Pravidla sociologické metody, založil sociologický časopis, soustředil kolem sebe skupinu sociologů a tak začal s týmovou prací a první označil sociologii za vědu o skupinách, i když to byla z jeho strany spíše proklamace. Ústředním pojmem je pro Durkheima solidarita, kterou rozlišuje mechanickou, vyskytující se ve starších typech společností, a organickou, typickou pro moderní společnosti. Společnost je více než jen součet jedinců, je novou kvalitou a je třeba ji, resp. společenské představy o ní, zkoumat bez používání různých analogií. Sociální jev, který existuje nezávisle na nás, je pro nás cizí, vnější, nátlakovou silou, kterou musíme zkoumat jako “věc“. Požadavek objektivity badatele, který Durkheim vyslovuje, splývá pro něj nejen s odmítáním spekulací, ale i s odmítáním hodnocení vůbec. Uvažuje o vzájemné závislosti sociálních jevů a vyslovuje názor, že změny jedněch způsobují změny druhých. Podle Durkheima je třeba zkoumat, jak se ustavilo určité společenství, proč a jaký je jeho účel. Proto pozorujeme, srovnáváme, a než něco začneme studovat, musíme se zbavit předsudků a zaujmout postoj “předem o tom nevím nic.“ Ovlivnil generace dalších sociologů a jeho metodologický přínos sociologii není překonán.

Výběr z literatury De la division du travail social, 1893 Les régles de la méthode sociologique, 1895 Le Suicide, 1897

Příklad sekundární literatury Parsons, T.: The Structure of Socialaction, 1937

Sociologie

38


Émile Durkheim Co je společenský jev5 Dříve než budeme zkoumati, která metoda se hodí ke studiu společenských jevů, jest důležité věděti, které jevy tak jmenujeme. Otázka je tím naléhavější, poněvadž se užívá tohoto označení bez valné přesnosti. Užívá se ho zběžně k označení téměř všech jevů, které probíhají ve společnosti, jestliže jen projevují, v jisté všeobecnosti, nějaký společenský zájem. V tomto smyslu však není takřka lidských událostí, které by nemohly býti zvány společenskými. Každý jednotlivec pije, spí, jí, uvažuje a společnost má všechen zájem na tom, aby tyto činnosti probíhaly pravidelně. Kdyby tedy tyto jevy byly společenské, pak by sociologie neměla svého vlastního předmětu a její obor by spadal v jedno s oborem biologie a psychologie. Ale ve skutečnosti je v každé společnosti určitá skupina jevů, které se liší ostrými rysy od jevů studovaných ostatními vědami přírodními. Konám-li úkol bratra, manžela nebo občana, provádím-li sjednané závazky, pak plním povinnosti, jež jsou stanoveny mimo mne a moje činy, v právu a mravech. I když se shodují s mými vlastními city a i když cítím uvnitř jejich skutečnost, tato skutečnost jest přece jen objektivní, neboB nevytvořil jsem těchto povinností já, nýbrž přijal jsem je výchovou. Kolikrát ostatně se přichází, že si nejsme vědomi po drobností závazků a že, abychom je poznali, musíme sáhnouti k zákoníku a jeho oprávněným vykladačům! Právě tak nalezl věřící věroučné články i zvyklosti svého náboženského života již hotové při narození, byly-li tu před ním, je to tím, že existují mimo něho. Soustava značek, jíž užívám k vyjádření svých myšlenek, soustava peněžní, jíž užívám k placení svých dluhů, úvěrové prostředky, kterých užívám ve svých obchodních stycích, zvyklosti, jichž se přidržuji ve svém povolání, působí nezávisle na tom, zda jich užívám. Vezměme všechny členy, z nichž je společnost složena, jednoho po druhém, to, co předchází, bude moci býti opakováno příležitostně u každého. Jsou to tedy druhy jednání, myšlení a cítění, které mají tu pozoruhodnou vlastnost, že existují mimo individuální vědomí. Tyto typy počínání nebo myšlení nejen že existují mimo jedince, nýbrž jsou nadány silou rozkazovací a utlačivou, kterou mu vnucují, aB již chce, či ne. Když se jim ovšem dobrovolně přizpůsobím, pak tento tlak není vůbec cítiti nebo velmi málo, ježto je zbytečný. Tlak je však nicméně podstatným znakem těchto jevů a důkazem toho je, že se projeví, jakmile se pokusím o odpor. Pokusím-li se porušiti právní normy, obrátí se proti mně tak, aby mému činu zabránily, je-li ještě čas, nebo aby jej zvrátily a uvedly do jeho normálního tvaru, je-li proveden a náprava možná, anebo aby mne donutily jej odpykati, nemůže-li být jinak napraven. To je tedy řada jevů, které vykazují znaky zcela zvláštní. Jsou to druhy jednání, myšlení a cítění existující mimo jedince a nadané utlačivou silou, kterou se mu vnucují. Následkem toho nemohou býti zaměňovány s jevy biologickými, poněvadž spočívají

5)

Sociologie

É. Durkheim: Pravidla sociologické metody, Praha 1926.


39

v představách a činech, ani s jevy psychickými, které existují jen ve vědomí individuálním a jím. Tvoří tedy nový druh a jim musí býti dáno a vyhrazeno označení společenské.

Vést úvahy o tom, jaká by společnost měla být, je věcí filozofie, zatímco sociologie má společnost poznávat. Poznávat společnost znamená porozumět zákonitostem jejího vývoje, které vyplývají z její povahy. Durkheim tedy neuvažuje o univerzálních zákonech platných jak pro přírodu, tak pro společnost. Sociální jevy se řídí jinými vývojovými zákony než přírodní jevy. Proto je třeba zkoumat společnost přímo, bez pomoci jakýchkoliv (včetně dosavadních přírodovědných) analogií. Sociální jevy není možno zkoumat ani s pomocí psychologie, protože společnost je nejen něco více, ale i něco jiného než součet jedinců. V této souvislosti Durkheim jako jeden z prvních sociologů používá pojem „sociální skupina“. Podle něj právě „kolektivní představy“ vytvářené sociálními skupinami má sociologie poznávat, protože ty společnost spojují.

*** Cvičení Ukažme si tento Durkheimův přístup k sociálním jevům na případě sebevraždy. Zatímco většina evropských sociálních vědců opírala svá vysvětlení tohoto jevu o psychologii, tedy individuální stav mysli, poukázal Durkheim na význam diktátu kolektivních představ sociální skupiny, jejímž je jedinec členem (např. sebevraždy ovdovělých Indek) a na vliv sociálních podmínek takového rozhodnutí vůbec - křivka sebevražednosti stoupá např. vždy v takové společnosti, jejíž ekonomické podmínky se mění, aB již k horšímu, nebo k lepšímu.

autor .............................. titul ................................ ....................................... soc. skupina ..................

UveMte alespoň jeden příklad „diktátu kolektivních představ“ vůči členům kol. představa ................ sociální skupiny zachycený v krásné literatuře. èè ....................................... diktát ............................. Namluvte své odpovědi na kazetu, nahrávku nazvěte „Čtvrtá kapitola“.

Společnost drží pohromadě nejen společné představy, ale také solidarita jejích členů. Určitému typu společnosti odpovídá určitý typ solidarity. Primitivnější a starší typy společností spojuje víra, mravy, názorová homogenita a to vše se přenáší dědictvím a tradicí. Tyto tradiční společnosti nepotřebují zákony, porušení nepsaných pravidel solidarity trestá skupina mechanicky. Oproti tomu moderní společnost je spojena organizací, tedy organickou solidaritou. Sociální skupina v ní ztrácí svůj posvátný charakter, s přibýváním svobody přibývá porušování pravidel a je nutno je uzákonit. Mechanická solidarita tradiční společnosti se mění v organickou solidaritu moderní společnosti - a tuto svoji myšlenku dovádí Durkheim do obecnější roviny: sociální změna je vždy změnou solidarity.

Sociologie

40


É. Durkheim je oceňován především jako metodolog. Nejen že je autorem první metodologické sociologické knihy11), ale také pravidla jím definovaná nezpochybnil „zub času“. Než začne sociolog studovat (tj. pozorovat a srovnávat) sociální jev (tj. jeho příčinu, způsob a účel), musí se zbavit předsudků a zaujmout postoj „o tomto sociálním jevu nic nevím“. Být objektivní je velmi obtížné, protože to znamená nejen vyloučit spekulace předem, ale vyloučit i hodnocení poznaného poté. I když Durkheim uvažuje o souvislostech sociálních jevů a o souvislostech jejich změn, nemůžeme ještě hovořit o sociologickém výzkumu jako takovém - analyzoval data statistiky, etnografie a jiných věd. Konečně, kdyby společenský vývoj měl svůj původ vskutku v psychologické stavbě člověkově, nevidíme, jak by mohl nastati. NeboB tu by bylo nutno připustiti, že jeho hybnou silou je nějaká vnitřní pružina lidské přirozenosti. Ale jaká pružina by to mohla býti? Byl by to snad onen pud, o němž mluví Comte a který žene člověka, aby uskutečňoval čím dál tím více svou přirozenost? Ale to znamená odpovídati na otázku otázkou a vysvětlovati pokrok vrozenou tendencí k pokroku, opravdovým metafyzickým jsoucnem, jehož existenci ostatně nic neprokazuje; neboB živočišné druhy, i nejvyšší, nejsou nikterak vypracovány potřebou pokroku, a je také mnoho lidských společností, které rády zůstávají neurčitě nehybné. Je to snad, jak zdá se domnívati Spencer, potřeba většího štěstí, kterou by stále složitější tvary civilizace měly uskutečňovati čím dále úplněji? Pak bylo by nutno stanoviti, že štěstí roste s civilizací, a vyložili jsme jinde všechny nesnáze, jaké působí tato domněnka.*) Ale jde o více. I kdyby jeden z těchto dvou předpokladů musil býti připuštěn, historický vývoj by se tím nestal pochopitelný; neboB výklad, jaký by z toho plynul, byl by ryze finalistický a ukázali jsme výše, že společenské jevy, jako všechny jevy přírodní, nejsou vyloženy, jen když se ukázalo, že slouží k nějakému cíli. Když se dokázalo, že společenské organizace stále umělejší, jež v dějinách následovaly, ukájely stále více ten či onen z našich základních sklonů, neukázali jsme tím, jak vznikly. Fakt, že byly užitečné, nepoučuje nás o tom, co je způsobilo. I kdyby se vysvětlilo, jak jsme si je vymyslili, jak jsme předem vypracovali jejich plán tak, abychom si představovali jejich očekávané služby a již tento problém je nesnadný -, přání, jichž předmětem mohly býti, neměla síly, aby je z ničeho vyvodila. Jedním slovem, i když připustíme, že jsou nutnými prostředky k dosažení sledovaného cíle, otázka zůstává otázkou: Jak, to jest z čeho a čím, byly tyto prostředky vytvořeny? Dospíváme tedy k tomuto pravidlu: Určující příčina společenského jevu musí býti hledána v předcházejících jevech společenských, a ne ve stavech individuálního vědomí. Na druhé straně snadno pochopíme, že každé antecedens platí pro určení funkce právě tak, jako pro určení příčiny. Funkce spo lečenského jevu může býti jen společenská, to jest spočívá v tvorbě účinků společensky prospěšných.

Sociologie


41

Je ovšem možno a přihází se zajisté, že slouží nepřímo také jedinci. Ale tento šBastný výsledek není bezprostředním důvodem jeho bytí. Můžeme tedy doplniti předešlou větu takto: Funkce společenského jevu musí vždy býti hledána v jeho vztahu k nějakému společenskému cíli.11) *) Division du travail social, I., II., kap. 1.

* * * Shrnutí: Sociologie zkoumá objektivně sociální jevy svými vlastními metodami. Společnost je více než souhrn jedinců, řídí se svými zákonitostmi sociálního vývoje, drží pohromadě kolektivními představami a její změny jsou změnami solidarity jejích sociálních skupin a členů.

Pojmy: sociální jev - kolektivní představy - solidarita - sociologická metoda sociologismus

Sociologie

42


*** Kontrolní test č. 4 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 6 bodů. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou. 1. Durkheim v sociologii první (zakroužkujte správné odpovědi): a) odmítl univerzální zákon pokroku b) napsal metodologickou knihu c) uvažoval o sociálních skupinách d) uvažoval o souvislostech sociálních jevů e) uvažoval o zákonitostech sociálního vývoje f) založil časopis 2. Domníval se Durkheim, že podstatným znakem sociálních jevů je jejich nátlak na jednotlivce (zakroužkujte j ednu odpově-)? ano - ne 3. Zabýval se Durkheim předpojatostí sociologa (zakroužkujte jednu odpově-)? ano - ne

Sociologie


43

Poznámky:

Sociologie

44



A budete spát ve vypůjčených bytech ...

K pochopení zákonitostí společenského vývoje, o něž usilovali, volili evropští sociologové 19. a začátku 20. století cestu studia tehdejších „přírodních národů“. Jejich způsob života považovali za „konzervovanou minulost“ a jeho poznání za klíč k porozumění současnosti a předvídání budoucnosti. Podstatné části, z nichž je vytvořena každá společnost, jsou společnosti jednodušší než je ona. Národ pochází ze spojení dvou nebo tří národů, jež mu předcházely. Kdybychom tedy znali nejjednodušší společnost, jaká kdy existovala, abychom provedli své roztřídění, potřebovali bychom pouze sledovati, jak se tato společnost spojuje sama se sebou a jak její složky se spojují mezi sebou. Spencer velmi správně pochopil, že metodické roztřídění společenských typů nemůže vycházeti z jiného základu. „Viděli jsme,“ praví, „že společenský vývoj začíná malými, jednoduchými agregáty; že postupuje spojením několika z nich v agregáty větší a když se tyto skupiny upevnily, že se spojují s jinými podobnými v agregáty ještě větší. Naše roztřídění musí tedy začíti společnostmi prvého řádu, tj. nejjednoduššími". Abychom uvedli tuto zásadu v praxi, museli bychom bohužel nejprve přesně definovati to, co rozumíme jednoduchou společností. A tu Spencer nejen že tohoto výměru nepodává, nýbrž pokládá jej téměř za nemožný. Jednoduchost, jak on ji chápe, spočívá podstatně v jisté hrubosti organizace. A není snadné říci přesně, v kterém okamžiku společenská organizace jest dosti počátečná, aby byla označena za jednoduchou; to vše je věc odhadu. Proto také formule, jakou on podává, je tak kolísavá, že se hodí na jakoukoliv společnost. „Nepotřebujeme dělati nic lepšího,“ praví, „nežli pokládati za jednoduchou takovou společnost, která tvoří celek nepodrobený jinému a jejíž části spolupůsobí vzhledem k jiným účelům veřejného zájmu“. Ale je mnoho národů, kteří vyhovují této podmínce. Z toho plyne, že spojuje v téže rubrice poněkud nazdařbůh, všechny společnosti nejméně civilizované. Lehko si představíme, jaký může býti při podobném východisku ostatek jeho roztřídění. V podivuhodném zmatku vidíme tu spojeny nejrozmanitější společnosti, Řeky homérské vedle lén 10. století a pod Bečuány, Zulukafry a Fidžiji, athénský svaz vedle francouzských lén 13. století i pod Iroky a Arokany.11) Tak se sociologická literatura té doby jen hemží zeměpisnými názvy a popisy chování různých kmenů a etnických skupin. Sociologové opírali své úvahy o společnosti o poznatky historie, etnografie či antropologie necestovali-li sami a nebyli-li sami považováni za sociální antropology. Předmětem antropologova studia jsou různé druhy chování žijících lidí, kteří spolu žijí, způsoby, jimž se naučili od svých předchůdců, kteří měli společné vzory chování. Laboratořemi antropologa jsou předně domorodé společnosti, malé

Sociologie


45

oddělené skupiny lidí, kteří pro své zeměpisné odloučení zůstali mimo hlavní proud dějin a zachovali si zvláštní osobité praktiky, které jsou v živém protikladu k chování ve velkých společnostech. Antropolog nestuduje přírodní národy v prvé řadě proto, aby vypátral více o původu našich dnešních způsobů chování. Eskymáci i Samoané, Ašanti i Čejniové mají historii stejně dlouhou jako my, pouze odlišnou. Zatímco může studium těchto „přírodních“ lidí osvětlit vztahy mezi prostou technologií, nejistým zdrojem potravy, malou lidnatostí a dalšími stránkami společenského života, ve svém myšlení o původu společnosti můžeme tyto vztahy použít jen jako námět (sugestivně); nikdy si nemůžeme být jisti, v čem byly formy společnosti našich předků podobné. Můžeme však studovat přírodní národy proto, abychom se zásobili látkou, která nám bude podkladem k uvažování o lidském chování, abychom si opatřili klíče k tomu, kdy a jak se lidé učí určitým druhům chování. Chodíme k takovým původním společnostem proto, abychom našli materiál o hranicích, za nimiž nemůže společnost popírat biologické dědictví člověka, a také, abychom vyhledali proměny (variace) v lidském chování, které bychom si jinak nedokázali ani představit jako možnosti.12) Zatímco se sociální antropologie jako empiricky orientovaná sociální věda rozvíjela především na britské půdě, pokoušeli se evropští sociologové na základě těchto dat o srovnání různých společností hledáním jejich podobností a rozdílností a vytvářeli tak typologické konstrukce společnosti. Způsobem, který poznamenal sociologické myšlení natrvalo, vstoupil do tohoto usilování svým dílem Gemeinschaft und Gesellschaft Ferdinand Tönnies.

Ferdinand Tönnies Ferdinand Tönnies, 1855-1936. Jeho univerzitní dráha byla nelehká - celý život podporoval emancipační snahy dělnictva a tak byl jmenován řádným profesorem až více než třicet let po své habilitaci. Má zásluhy o uvedení sociologie na německé univerzity, byl spoluzakladatelem a předsedou Německé společnosti pro sociologii a nikdy nepřestal usilovat o zlepšení postavení sociologie. V roce 1887 vydal své stěžejní dílo Gemeinschaft und Gesellschaft, které patří do klasického fondu sociologické literatury. Rozeznává obecnou sociologii, která je tvořena sociální biologií a sociální psychologií, a speciální sociologií, kterou dělí na aplikovanou, empirickou a čistou. Tönnies sám se zabývá právě touto „čistou“ sociologií, v níž rozeznává základní sociologické pojmy, nauku o sociálních spojitostech, o sociálních normách, teorii sociálních hodnot a teorii sociálních konstrukcí. Sociologii chápe jako vědu o lidském soužití. Toto soužití existuje ve dvou základních typech: jednak je to soužití založené na hlubokém vzájemném porozumění a solidaritě, tj. pospolitost, a jednak je to soužití založené na konvenci, zisku, pravidlech a právu, tj. společnost. Toto jeho rozlišování se Sociologie

46


stalo základem německé „kulturní sociologie“, přejímá ho a modifikuje ve svém učení o autoritě Max Weber a předchází americké předválečné studie malých skupin.

Výběr z literatury Gemeinschaft und Gesellschaft, 1887 Die Sitte, 1909 Soziologische Studien und Kritiken, 1925-1929

Příklad sekundární literatury Heberle, R.: The Sociological System of Ferdinand Tönnies: „Community“ and „Society“, 1937

Ferdinand Tönnies Teorie společnosti6 Teorie společnosti pojednává o okruhu lidí, kteří, jako je tomu ve společenství, pokojně spolu žijí a bydlí. Nejsou však podstatně spojeni, ale podstatně odděleni a pokud v ní zůstávají spojení navzdory všemu, co je odděluje, tak v něm zůstávají oddělení, navzdory tomu všemu, co je spojuje. Z toho plyne, že zde nenajdeme žádné činnosti odvoditelné apriori z nějaké nutně existující jednoty, které pokud se dějí skrze individuum, vyjadřují v něm vůli a ducha této jednoty, a proto jsou prospěšné především těm, co jsou s ním spojeni, než pro individuum samotné. Ale tady je každý sám pro sebe a stojí v napětí vůči všem ostatním. Oblasti jejich činností a jejich moci jsou vůči ostatním ostře ohraničeny, takže každý brání tomu druhému v doteku a vstupu. Tento negativní postoj je normální a zakládá vztah těchto mocenských subjektů mezi sebou a charakterizuje společnost ve stavu klidu. Nikdo pro toho druhého nic neudělá, nic nevykoná, žádný nedopřeje a nechce dát nic tomu druhému, i kdyby to měla být protihodnota za obdržené, kteréžto chování respektuje taky u toho druhého. Je dokonce nutné, aby mu to bylo vítanější, než si něco podržet pro sebe, protože jenom dosažení zdání lepšího člověka ho přiměje k tomu, aby udělal něco dobrého. Když ale každý má tuto vůli jenom částečně, je samo o sobě zřejmé, že by mohla věc a být pro subjekt B

6)

Sociologie

Ferdinand Tönnies: Gemeinschaft und Gesellschaft, Leipzig 1887 (překlad Marian Zajíček).


47

lepší a právě tak věc b by mohla být lepší pro subjekt A, jako věc a. Neplatí však bez těchto vztahů, že by zároveň a bylo lepší než b a b bylo lepší než a. Vzniká tady otázka, v jakém smyslu vůbec lze mluvit o dobru nebo hodnotě věcí nezávislých na těchto vztazích. Na to nelze odpovědět. V nabízené představě se předpokládá, že všechna dobra (příp. majetky) jsou oddělena, tak jako jejich subjekty, to, co má jeden a užívá to, tak to má a užívá s vyloučením všech ostatních, ve skutečnosti neexistuje tedy společné dobro. Může však existovat prostřednictvím fikce subjektů, což však není možné jinak, než vytvořit nebo fingovat zároveň společný subjekt, na který se musí tato společná hodnota vztahovat. Takové fikce ale nevznikají bez dostatečného důvodu. Dostatečný důvod proto je obsažen již v jednoduchém aktu dávání a přijímání nějakého předmětu, pokud tím dojde k doteku a vzniku společného území, chtěného oběma subjekty a existujícího po čas trvání „transakce.“ Toto trvání může být nejen mizivé nebo rovné nule, nýbrž může být v představách rozšířeno do libovolné délky. V tomto čase přestává v této oblasti řekněme od A se oddělivší část stát pod vlivem této vůle a této moci a ještě nezačala být pod vlivem a mocí, řekněme B. Stojí ještě pod parciální mocí A a pod parciální mocí B. Je to nezávislé od obou subjektů, pokud obě vůle chtějí být v tomto vztahu stejně zaměřené, a to je v tomto případě, pokud vůle dát a přijímat trvá, je to společné dobro, sociální hodnota. Vůli, která se na tento akt vztahuje, je s ním spojena a je společná, můžeme označit jako jednotnou, požadující uskutečnění podvojného aktu, dotaženého do konce. Je potřeba chápat ji jako jednotu, pokud je chápána jako subjekt anebo jí je subjekt dán, protože myslet něco jako existující nebo jako věc a chápat to jako jednotu, je totéž. Tady by se ale mělo pečlivě rozlišovat, jestli a jak dlouho by takovéto ensvictivum mělo existovat jenom pro teorii nebo ve vědeckém myšlení, a kdy vzniká za určitým účelem také v myšlení jeho vlastních subjektů (což předpokládá, že již jsou schopny beze všeho společného dobra a jednání). Něco jiného je, když oba představují pouze účastníky objektivního autorského práva ve vědeckém smyslu slova (pokud je to to, co si za daných okolností musí „VŠICHNI“ myslet). Je třeba ovšem pochopit to, že každý akt dávání a přijímání, způsobem, jaký jsme naznačili, spoluimplikuje jistou sociální vůli. Taková akce není myslitelná bez jejího základu a účelu, a to implikuje přijatou protihodnotu, z čehož plyne, že tato akce je taky podmíněná, nemůže totiž j eden druhého předběhnout, musí se to odehrát ve stejném čase, anebo kdybychom to chtěli vyjádřit jinak: přijetí se rovná dávání přijaté náhrady, takže výměna sama, jako sjednocený a jediný akt, je obsahem fingované sociální vůle. Ve vztahu k té samé vůli jsou vyměněná dobra a hodnoty stejné.

Tönnies rozlišuje dva základní typy lidského soužití. První typ se vyznačuje hlubokým vzájemným porozuměním jedinců a respektováním jejich přirozených práv. V tomto typu soužití spojuje lidi solidarita založená na způsobu jejich jednání předávaném tradicí a zkušeností. Druhý typ soužití lidí je postaven na racionalitě a zákonech, které jsou lidmi respektovány ve snaze vyhnout se sankcionování. První základní typ nazývá Tönnies pospolitostí, společenstvím, a druhý typ společností. Zatímco společnost se vyznačuje konvencemi, ziskem a strojově mechanickým fungováním, pro společenství je příznačná přirozená emocionalita. Tönniesovo pojetí společnosti a společenství se zcela v sociologii a sociálních vědách vžilo - nejen, a možná méně než jinak, pro označení historických typů lidského soužití jako spíše v úvahách o aktuální rozmanitosti lidského soužití různých sociálních skupin a v úvahách mikrosociologů o postupném vstupování jednotlivců ze společenství do společnosti v průběhu jejich života.

Sociologie

48


Např. takto pracuje s pojmem společenství v polovině našeho století antropolog: Antropologové od Morgana po Lowieho se mnohem více zajímají o formy rodiny, příbuzenství a klanů než o uspořádání společenských skupin na čistě místním základě. Naproti tomu sociologové se již určitou dobu vážně zabývají uspořádáním lidské společnosti. Teprve v posledních letech se obdobný zájem projevuje i v antropologii, zejména přispěním Stewarda a Lintona (The Study of Man, 1936). Sociologickému termínu společenská struktura se tu dává přednost před neurčitými a méně výstižnými alternativami, jako je „lokální skupina“ a „tlupa“, a označují se jím skupiny uspořádané převážně podle místa. Společenstvím se definuje „maximální skupina osob, které žijí pohromadě, v nejužším vzájemném vztahu“. Společenství a základní rodina jsou jedinými společenskými jednotkami, které nacházíme na celém světě. Vyskytují se ve všech známých lidských společnostech a v zárodečné podobě je nalézáme i na předlidské úrovni. Nikde na světě nežijí lidé za normálních okolností v odloučených rodinách. Územní příbuzenství a řada jiných pout spojuje vždy alespoň několik sousedních rodin do větší společenské skupiny, jejíž členové spolu žijí v nejužším kontaktu. Když Weyer (The Eskimos, 1932) upozorňoval na tuto skutečnost u Eskymáků, zdůraznil, že společenská organizace poskytuje jednotlivci více možností ke spokojenému životu, protože mu umožňuje společenský styk, společné způsoby získávání potravy a tím i bohatší stravu a zajišBuje ho před dočasnou chorobou či neštěstím, protože členové si vzájemně pomáhají a o všechno se dělí. K těmto výhodám můžeme připojit ještě ochranu, kterou si lidé poskytují, jestliže žijí ve větším počtu a jejich hospodaření je schopné specializace a dělby práce. Společenství tak zřejmě zajišBují lepší hmotné podmínky života, což spolu s přímo získanými výhodami vysvětluje, proč se rozšířila po celém světě. Společenské struktury se liší svými typy založenými na způsobu života. Kde je hlavním zdrojem obživy převážně sběr potravy, lov či pastevectví a lidé se proto za různých ročních období musí stěhovat z místa na místo, skládá se typická místní skupina z několika rodin, které žijí obvykle v jednom táboře. Takovému typu společenské organizace říkáme tlupa. Zemědělství vyžaduje naopak stálejší život na jednom místě, i když se může stát, že po vyčerpání půdy se musí lidé vždy za několik let znovu stěhovat do jiných krajin. Stálé bydliště vyžaduje rovněž hospodářství založené na rybolovu, či dokonce lovu, ovšem v takových podmínkách, kdy zvěře je dostatek a není nutné se stěhovat. Společenská organizace, která se takto natrvalo či alespoň přechodně utvoří, nabývá podoby vesnice a formuje se v sídlištích poblíže středu území, které slouží k obživě, nebo získává podobu osady - sousedské občiny, kde jsou rodiny rozptýlené v poloodloučených usedlostech, nebo jakéhosi kompromisu mezi oběma, jak to vidíme například u amerického venkovského sídliště, kde zemědělské usedlosti jsou roztroušeny daleko po kraji a středisko tvoří kostel, škola, pošta a obchod. Stává se také, že lidé žijí jeden rok usedle, ve vesnici, a druhý v kočovné tlupě. Ze zkoumaného vzorku 241 společností, o němž je možno podat bližší

Sociologie


49

informace, se 39 sdružovalo v tlupách, 13 v osadách bez jakéhokoli významného jádra a 189 ve vesnicích nebo městech. Základem společenské struktury jsou, jako je tomu například u lovců sobů Čukčů, přinejmenším dvě nebo tři rodiny. Horní hranice udává zřejmě „praktická nemožnost navázat úzké vztahy mezi vytvářejícími se zvyklostmi a jakýmkoli větším počtem lidí“ (Linton, The Study of Man, str. 218). Proto se pravděpodobně začínají členit velké městské populace v době, kdy již nedochází k zeměpisným přesunům , na místní obvody či čtvrtě, které pak nabývají charakteristických rysů společenské organizace. Gooden ough (Basic Economy and the Community, 1941) ve své studii o základech hospodářství a společenské organizaci zjišBuje, že průměrný počet lidí ve společenství se pohybuje od 13 do 1000 osob, přičemž u kmenů s kočovnými tlupami činí průměr 50, u kmenů organizovaných v sousedských občinách 250 a u kmenů usedle žijících ve vesnicích 300 osob. Velikost společenských struktur závisí především na hlavním způsobu získávání potravy. Tak například ve společenství, která se živí převážně lovem, sběrem potravy či rybolovem, činí průměrný počet osob o něco méně než 50, zatímco ve společnosti, která se živí obděláváním půdy a chovem dobytka, dosahuje průměrný počet 450 lidí.13) A takto stojí pojetí společnost - společenství v pozadí současné filozoficko-sociologické úvahy: Norimberský proces je klíčovou událostí našeho století, protože poprvé je souzen občan respektující zákony svého státu, tedy „dobrý občan“. Němečtí občané jsou tu odsouzeni ve svém celku, protože se nevzbouřili proti platným zákonům. V Kafkově Procesu říká dveřník střežící vchod do zákona: „Není třeba považovat vše za pravdivé, ale jen za nutné.“ Abstraktní řeč zákonů a racionalita státního stroje dodávají každému jednání zdání nutnosti, kterému němečtí občané neodolali. Mezi tváří druhého člověka, křehkým poutem, které se ustavilo naším soužitím s ním, a vznešenou imperativností zákona si Němci vybrali to druhé. „Méně civilizovaní“ Bulhaři naopak neopustili „ocejchované mezi nimi“ a uchránili své Židy před tábory smrti. Je rozdíl mezi pogromem, v němž rozvášněný dav vyplení ghetto, a nacistickým chladným byrokraticko-průmyslovým aparátem zla. Nejdříve přijde úřední přípis, který prohlásí občana za Žida, pak další razítka, až nakonec státní úředník vláčí osmdesátiletou stařenku tisíc kilometrů daleko a tam ji zplynuje podle předpisů a pod dohledem odborníků. To hrůzné na nacismu je, že stát a zákon, tedy i ctnosti, které k nim patří - byrokratická racionalita a neutralita soudce -, udělaly z občanů nacistického Německa největší zločince moderní doby. Připomeňme, že stará křesBanská moudrost rozlišuje mezi ctnostmi prvotními a druhotnými, mezi ctnostmi Marie a Marty. Ctnosti prvotní jsou ty, v nichž jde o duši, zatímco ctnosti druhotné jsou například pilnost nebo pečlivost. V naší sekularizované perspektivě ctnosti prvotní jsou ctnosti občanské: jde v nich o to, že nemohu nikdy jednat, jako by země byla neobydlena, jako bych mohl rozhodovat o druhých lidech; ctnosti druhotné jsou spjaty s efektivností, Sociologie

50


s činností. Hrůznost nacismu je v tom, že proměnil všechny pilné a pečlivé Marty 14) autor ........................... ve zločince. název ...........................

*** Úkol çç

popis společenství ..... ...................................... UveMte alespoň jeden příklad popisu společenství a popisu společnosti v krásné literatuře - nebo raději vyhledáte taková výtvarná díla? autor ........................... název ........................... Namluvte na kazetu své odpovědi, nahrávku nazvěte „Pátá kapitola“.

popis společnosti ..... ......................................

*** Shrnutí: Studium „přírodních národů“ má sociologům 19. a začátku 20. století pomáhat poznávat zákonitosti společenského vývoje. Srovnáváním různých společností vytvářejí obecné typologické sociální konstrukce. Tönniesovo rozlišování dvou základních typů lidského soužití, společenství a společnosti, patří i do současného sociologického myšlení.

Pojmy: sociální antropologie - komparativní metoda - typologické konstrukce společnosti, typy lidského soužití - vzájemné porozumění - přirozené právo - společenství - zákony - společnost

Sociologie


51

*** Kontrolní test č. 5 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 6 bodů. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou. 1. Tönnies členil sociologii na několik částí, přičemž sám se zabýval, jak měl sám za to, jednou z nich. Kterou (zakroužkujte správnou odpově-)? a) aplikovanou sociologií b) čistou sociologií c) empirickou sociologií d) obecnou sociologií 2. Domníval se Tönnies, že ve společnosti jsou jedinci odděleni od sebe navzájem, každý jedná sám za sebe a mezi členy společnosti vládne napětí (zakroužkujte správnou odpově-)? ano - ne 3. Které z uvedených znaků byste přiřadili společenství (zakroužkujte správné odpovědi)? a) konvence b) porozumění c) přirozené právo d) racionalita e) solidarita f) tradice g) zákon h) zisk

Sociologie

52


Poznámky:

Sociologie


53

Kapitola šestá: Konflikt skupin To co nás jako jednotlivce spojuje do společnosti není ani vzájemná solidarita ani přirozený řád či zákony, ale konflikt, který existuje mezi sociálními skupinami. Touto myšlenkou a pojmem konfliktu nejen že Georg Simmel vstupuje úspěšně do tehdejší sociologie, ale stává se „duchovním otcem“ moderní teorie konfliktu, kterou svým myšlením předznamenává. Konflikt mezi skupinami spojuje jednotlivce uvnitř těchto skupin, ustavuje skupinové hranice a upevňuje skupinové sebevědomí. Vědomí společného nepřítele nás spojí ve skupinu lépe než „pozitivní program“. Při jejich příchodu sestra vstala a postavila se před ředitele do pozoru. „Jakou máte dnes odpoledne lekci?“ zeptal se. „V prvních čtyřiceti minutách jme měli Záhady pohlavního života. Ale te- je přepnuto na Začátky kastovního uvědomění.“ Ředitel zvolna kráčel podél dlouhé řady postýlek. Leželo tu osmdesát růžových a spánkem uvolněných chlapečků a děvčátek. Klidně oddechovali. Pod každým polštářkem to tiše šeptalo. Ř. L. P. se zastavil, sklonil se a pozorně naslouchal nad postýlkou. „Začátky kastovního uvědomění, jste říkala? To bychom si chtěli poslechnout trošku hlasitěji!“ Na konci sálu byl ve stěně reproduktor. Ředitel k němu popošel a stiskl knoflík. „... nosí zelené šaty,“ pronášel tichý, ale neobyčejně jasný hlas právě uprostřed věty, „a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech a neumějí ani část a psát. Kromě toho se oblékají černě a to je ohavná barva. Jsem velice rád, že jsem beta!“ Následovala přestávka. Potom začal hlas znova. „Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat! A kromě toho my bety jsme něco mnohem lepšího než gamy a delty. Gamy jsou hloupé. Všechny nosí zelené šaty a delty nosí khaki. Ne, nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech ...“15) Jsme-li v konfliktu, znamená to, že máme na předmětu sporu zájem, a tak nás vlastně to, oč se v konfliktu jedná, spojuje - budou-li se naše zájmy míjet, konflikt nenastane a budeme si lhostejní. Postupně promluvili i ostatní donové. Každý z nich odsoudil obchod s drogami jako zlo, které způsobuje těžkosti, ale všichni se shodli v názoru, že potlačit se už nedá. Prostě proto, že se v něm dá vydělat příliš mnoho peněz a že se tedy vždycky Sociologie

54


najdou lidé, kteří budou riskovat cokoli, jen aby tady něco ukořistili. Taková je už lidská povaha. Nakonec se dohodli. Obchod s drogami se povoluje a don Corleone mu musí na východě Spojených států poskytnout určitou ochranu před zákonem. Bylo dohodnuto, že famiglia Tattagliů a Barziniů převezme většinu tohoto obchodu, a to zejména ty operace, které se provádějí ve velkém měřítku. Když toto bylo vyřízeno, mohla se porada věnovat ostatním záležitostem širšího dosahu. Bylo třeba vyřešit mnoho složitých problémů. Bylo dohodnuto, že Las Vegas a Miami zůstanou otevřenými městy, kde bude smět vyvíjet činnost každá famiglia. Všichni se shodl i v tom, že tato města mají budoucnost. Bylo rovněž dohodnuto, že se v nich nepřipustí žádné násilné akce a že je třeba odtamtud vyhnat všechny malé zločince. Dále bylo dohodnuto, že v naléhavých případech, zejména u nutných poprav, jež by mohly vyvolat příliš velké pohoršení veřejnosti, musí akci schválit Velká rada. Bylo dohodnuto, že pistolníkům a ostatním vojákům musí být zabráněno dopouštět se ozbrojených přepadů nebo používat při vyrovnávání osobních sporů násilí. Bylo dohodnuto, že famiglie si budou na požádání poskytovat nejrůznější služby, jako propůjčovat popravčí a prokazovat si technickou pomoc při určitých akcích, například při podplácení porotců, což v některých případech může být životně důležité. Tato jednání byla vedena neformálně, přátelsky a na vysoké úrovni; trvala dlouho a byla přerušena jen v době, kdy donové obědvali nebo se šli k bufetu napít. Nakonec se don Barzini pokusil schůzku ukončit. „Tak, to by tedy bylo všechno. Dosáhli jsme míru a dovolte mi, abych vzdal úctu donu Corleonovi, kterého všichni po celá ta léta známe jako čestného muže. Jestli vzniknou mezi námi nové neshody, můžeme se opět sejít, není třeba znovu se dopouštět nepředložeností. Pokud jde o mě, nevidím na své další cestě žádné překážky. Jsem rád, že se všechno urovnalo.“16) Každý z účastníků konfliktu je buM představitelem skupinových zájmů, nebo sleduje konfliktem své osobní zájmy.

*** Cvičení Objasněme si Simmelovo pojetí konfliktu na případu současné migrace. Do ekonomicky prosperujících zemí přicházejí legálně i ilegálně davy imigrantů. Ti nejen že mohou ohrozit onu prosperitu, ale jsou potenciálním „nebezpečím“především pro jejich kulturu, neboB si s sebou přinášejí kulturu svoji (své „jiné“ chování - jinak vychovávají své děti, mají jiné hygienické návyky, jsou pilnější či línější, hlučnější či ...). Jaké vztahy mezi těmito skupinami s více či méně odlišnou kulturou mohou nastat?

Sociologie


55

Od tolerance k toleranci: genocida - vyhnání - otroctví - segregace - asimilace17)

Škálu problémů střetu kultur si uvědomíme na příkladu USA - následující graf ukazuje třicetiletý průběh imigrace. Skupina I jsou imigranti z Evropy, Japonska, Turecka, Kanady, Nového Zélandu, Austrálie a skupina II jsou imigranti z Asie, Afriky, severní a jižní Ameriky a ostrovů Pacifiku (vzestup je způsoben především imigrací z Mexika, Kuby a Vietnamu).

konflikt o .................... ..................................... Co se děje s imigranty, do jaké míry setrvávají ve „svých“ sociálních skupinách (Simmelovými slovy: upevňují se hranice skupin a roste skupinové sebevědomí) a do jaké míry se integrují do jiných sociálních skupin?

Souhlasili byste se Simmelem, že je to právě konflikt, který ze všech těchto sociálních skupin dělá společnost? Že je tedy v případě USA střet kultur cestou vytváření „jiné“ americké kultury?

projevy 1. skupiny: skupinových hranic .................................... skup. sebevědomí ..................................... konflikt o .................... .....................................

UveMte příklad konfliktu mezi sociálními skupinami, který znáte ze svého každodenního života. Nahrajte své odpovědi na kazetu pod názvem „Šestá kapitola“. èè

projevy 2. skupiny: skupinových hranic .................................... skup. sebevědomí .....................................

Sociologie

56


Sociolog má podle Simmelova názoru studovat formy socializace člověka, sociální skupiny jsou předmětem jeho zájmu právě jako formy této socializace. Jaké to jsou skupiny (mladých matek, fanoušků Sparty, odpůrců Temelína), jaký je jejich, obsah není již předmětem sociologových úvah. Takové pojetí sociologie jí dává přívlastek „formální“ a Simmel je jedním z jejich představitelů.

G. Simmel

Georg Simmel Georg Simmel, 1858-1918. Studoval historii, psychologii, historii umění, habilitační práci věnoval Kantovi a jeho první i poslední dílo bylo filozofické. Žil ve svém rodném městě Berlíně. Dokud nedosáhl akademických hodností působil jako učitel a byl málo spjat s aktuálním děním. Po sňatku roku 1890 se jeho dům stal intelektuálním centrem. Byl velmi úspěšný již za svého života, jeho knihy vycházely současně v několika jazycích. Patří k zakladatelům formální sociologie, která přispěla především ke studiu skupin. Jako ke svému duchovnímu otci se k němu hlásí příznivci sociologické teorie konfliktu. Sociologii chápe Simmel jako vědu o formách socializace člověka, formální sociologie má zkoumat vztahy uvnitř lidských skupin. Předmětem zájmu je tedy pouze forma, jak se co děje, nikoliv příčiny a následky. Pro systém socioemocionálních vztahů, které si individuum vytváří k jiným a oni k němu, vytvořil pojem sociální atom, který později převzal J. Moreno. Simmel však přistupuje k malým skupinám nejen z formálního hlediska, ale i s vědomím všeobecné vzájemné souvislosti jevů, jejich relativnosti a tento jeho druhý přístup bývá označován jako funkcionalistický. On to také je, kdo příležitostně používá při analýze skupin pojem role. Simmel dochází k závěrům, že konflikt mezi skupinami posiluje jejich sebevědomí a ustavuje tak hranice skupiny. Rozlišuje takový konflikt, v němž jedinec sleduje pouze své osobní zájmy a konflikt, v němž je jedinec nositelem skupinových zájmů. První z teoretiků konfliktu L. Coser při tvorbě své teorie v podstatě komentoval Simmelovo dílo a shodně jako on shledával pozitivní funkci konfliktu. Názory na Simmelovo dílo jsou rozporné - zatímco jedni v něm vidí jednoho ze zakladatelů moderní sociologie, druzí ho považují pouze za brilantního stylistu bez originálních myšlenek.

Sociologie


57

Výběr z literatury Über Soziale Differenzierung, 1890 Grundfragen der Soziologie, 1917 Der Konflikt der modernen Kultur, 1918

Příklad sekundární literatury Coser, L. A.: The Functions of Social Conflict, 1956

Georg Simmel Družnost7 (Příklad čisté nebo formální sociologie) Základní motiv, který konstituoval, jak je uvedeno v první kapitole, „čistou sociologii“ jako zvláštní okruh problémů, musí být vzhledem k exemplifikujícímu použití ještě jednou formulován. Proto že onen motiv, od mnoha dalších příjímán jako všeobecný princip zkoumání, neurčuje pouze tento příklad, ale sám bezprostředně poskytuje látku pro následující příklad. Onen rozhodující motiv je tvořen dvěma pojmy: jednak že lze v každé lidské společnosti rozlišovat mezi jejím obsahem a formou, a jednak, že ona sama má mezi individui střídavý účinek. Tento střídavý účinek vzniká vždy z určitých pudů nebo za určitými účely. Erotické instinkty, věcné zájmy, náboženské impulzy, účely obrany, např. před útokem, účely hry, např. řemeslo, účely poskytnutí pomoci, např. poučování, a nespočetné jiné faktory způsobují, že člověk vstupuje do společenství s jinými, koná něco pro jiného, s někým jiným, proti někomu jinému, vstupuje do korelace stavů s jinými lidmi, to znamená, že je ovlivňuje a je jimi ovlivňován. Tato vzájemná působení jsou příčinou toho, že z individuálních nositelů oněch podnětných instinktů a účelů vzniká jednota, tedy „společnost.“ Označuji všechno to, co je přítomno v individuích, v bezprostředně konkrétních místech všech historických skutečností, jako jsou instinkt, zájem, účel. sklony, psychické stavy, tak, že to působí na jiné lidi a že toto působení je jinými lidmi přijímáno - to vše nazývám obsahem a zároveň materií sdružování. Tyto látky, kterými je život naplněn, samy o sobě a pro sebe, motivace, které to všechno pohánějí, nemají ještě sociální charakter. Ani hlad, ani láska, ani práce, ani religiozita, ani technika, ani funkce a rezultáty inteligence neznamenají v bezprostředním slova smyslu sdružování, začínají ho tvořit až tehdy, když začnou vytvářet z izolovaného bytí individuí vedle sebe určité formy spolubytí a bytí pro druhé. Tyto formy jsou řazeny pod společný pojem vzájemného působení. Zespolečenštění je

7)

Georg Simmel: Grundfragen der Soziologie, Leipzig 1917 (překlad Marian Zajíček).

Sociologie

58

Kapitola šestá: Konflikt skupin tedy v nespočetných rozdílných způsobech se uskutečňující forma, ve které individua na základě oněch smyslových nebo ideálních, momentálních nebo trvalých, vědomých nebo nevědomých, kauzálně nebo teleologicky působících zájmů společně vyrůstají k jednotě, ve které se tyto zájmy realizují.

*** Shrnutí: Lidé jsou členy společnosti prostřednictvím sociálních skupin. Sociální skupiny jsou formami socializace lidí. Konflikt mezi sociálními skupinami posiluje skupiny a tak i společnost.

Pojmy: konflikt - skupinové hranice - skupinové sebevědomí - společný nepřítel předmět sporu - skupinové zájmy - formální sociologie

Sociologie


59

*** Kontrolní test č. 6 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 6 bodů. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou. 1. Podle Simmela má sociologie studovat (zakroužkujte jednu odpově-): a) důsledky sociálních jevů b) formy sociálních jevů c) příčiny sociálních jevů

2. Simmel nazval socioemocionální vztahy jednotlivce sociálním atomem (zakroužkujte jednu odpově-): ano - ne

3. Doplňte Simmelův text: „Zespolečenštění je tedy v nespočetných ................ způsobech se uskutečňující ......................, ve které individua na základě oněch smyslových nebo ideálních, momentálních nebo trvalých, vědomých nebo nevědomých, kauzálně nebo teleologicky působících zájmů společně vyrůstají k ..............., ve které se tyto .......................................... realizují.

Sociologie

60


Poznámky:

Sociologie


61

Kapitola sedmá: Společenské elity Spekulativní konstrukce společnosti vytvořená Vilfredem Paretem nás „vrhá“ do pohybu a rozmanitosti. Společnost není ani stejnorodá ani statická - jak jednotlivci, tak sociální skupiny, které tvoří její strukturu, jsou různí, a to do té míry, až jsou často protikladní. V této rozmanitosti uvažovat o příčině sociálního jevu a jeho následku je ne patřičným zjednodušováním, které nevede k poznání. Sociologie musí postupovat cestou zkoumání funkcionální závislosti sociálních jevů. Dějiny společnosti jsou dějinami neustálého boje, které spolu vedou protikladné prvky sociální struktury, tj. ovládaní a ovládající, o moc v rozmanitých sférách společnosti. Ti, kteří moc v té či oné sféře sociálního života mají, jsou v této sféře elitou. AB tedy studujeme kteroukoliv tuto sféru, vždy se shledáváme jednak s elitou (ovládající) a jednak s „těmi druhými“ (ovládanými). I když Pareto hovoří o elitách (a můžeme uvažovat např. o právnické, průmyslové, obchodní, žen, mládeže, managerů, studentů), soustřeMuje jak on tak i jeho následníci svoji pozornost především na mocenskou elitu společnosti. Kdo jsou příslušníci elity?

*** OTÁZKY (spíše provokující) 1. Jsou to ti nejambicióznější? 2. Jsou to ti nejschopnější? 3. Jsou to ti nejlepší? 4. Jsou to ti nejvzdělanější? 5. Jsou to ti nejbohatší atd.? ad 1. Morálka sem morálka tam? ad 2. Čeho? ad 3. V čem? ad 4. V jakém smyslu? ad 5. Zjevně atd.?

Elitu tvoří ti, kteří jsou schopni se do ní dostat a poté se v ní udržet. Je to jedno, jací jsou a jaké prostředky pro získání a udržení moci používají. Pareto nejen že použil jako první pojem elita v uvedeném slova smyslu, ale také zcela jednoznačně ponechal stranou dosud tak frekventované pojmy

Sociologie

62


jako „čest, svoboda, pokrok“. V této své rozhodně nikoliv morální teorii nehodnotí existenci a proces vzniku elit žádným způsobem a zachovává si své „technické“, nestranné, funkcionální stanovisko. Akceptování Paretovy teorie elit italskými fašisty a jeho senátorství za Mussoliniho bylo důvodem jeho dočasného „vymazání“ z dějin sociologie.

Vilfredo Pareto

V. Pareto

Vilfredo Federico Damaso Pareto, 1848-1923. Narodil se ve Francii otci Italovi a matce Francouzce, v Itálii žil od sedmi let. Studoval polytechniku v Turině a stal se po otci civilním inženýrem - byl např. ředitelem Římské železniční společnosti. Celý život se velmi angažoval v politickém dění, zprvu působil v opozici a bezúspěšně kandidoval ve Florencii, kde s rodiči žil. Posledních dvacet let života byl výrazným antidemokratem. Po smrti rodičů se jeho život zcela změnil, oženil se s ruskou dívkou a odstěhoval z Florencie a měl řadu přátel v okruhu politických ekonomů. Politické ekonomii se také intenzivně věnoval a přednášel ji, v roce 1896 píše dvousvazkový „Kurz politické ekonomie.“ Poté se věnuje především sociologii, v níž často díky svému technickému vzdělání používá matematických přirovnání a odmítá spekulace. Pareto už hovoří o funkcionální závislosti jevů, neboB kategorie příčina a důsledek nevysvětlují sociální jevy dostatečně a žádný sociální jev nelze vysvětlit jedinou příčinou. Společenské jednání lidí je určováno psychologickými konstantami, iracionálními silami, rezidui. Teprve dodatečně přikládají pak jednotlivci svému jednání důvody, derivace. Tato teorie jednání je jádrem jeho sociologie. Pareto je však nyní oceňován především pro svoji teorii společnosti, v níž rozvíjí teorii elit. Elity jsou podle něho vedoucí vrstvy společnosti existující ve všech sférách jejího života. Jsou tvořeny těmi nejschopnějšími v dané oblasti vládnout, přičemž pod nejschopnější nemyslí „nejlepší“, zbavuje tedy tento pojem jakéhokoliv hodnocení. Svým pojetím schopnosti vládnout, tedy dosáhnout moc jakýmikoliv prostředky a právě tak si ji udržovat, byl sympatický pozdějšímu fašistickému italskému režimu. Dějiny společnosti jsou dějinami neustálého boje o moc mezi ovládanými a ovládajícími. Tento boj zajišBuje neustálou obměnu, koloběh elit, a tak se struktura společnosti stále proměňuje. Je-li koloběh elit narušován, dochází k revolucím.

Výběr z literatury Les Systémes Socialistes, 1902-1903 Trattato di socilogia generale, 1916 Fatti e Teorie, 1920 Transformazione della democrazia, 1920

Příklady sekundární literatury Bousquet, G. H.: Introduction aux Systémes socialistes de Pareto, 1925 Bousquet, G. H.: Précis de sociologie d asprés, 1925 Sociologie


63

Vilfredo Pareto Sociální heterogenita a cirkulace elit8 Ačkoliv si to někteří teoretikové myslí, lidská společnost není ve skutečnosti homogenní a individua jsou fyzicky, morálně a intelektuálně rozdílná. S tím musíme počítat, máme-li brát věci tak, jak jsou . Musíme také brát v úvahu další fakt: sociální třídy nejsou zcela odděleny, dokonce ani v těch zemích, kde existuje systém kast, navíc, v moderních civilizovaných zemích je cirkulace mezi různými třídami opravdu velmi rychlá. Mohli bychom zde uvažovat o různých aspektech této otázky rozmanitosti všech velmi početných sociálních skupin a nespočetných způsobů, kterými se mísí (...) Bud eme však chápat tento problém po uze ve vztahu k sociální rovnováze (...) Předpokládejme, že každý obor lidské činnosti každého jedince může být označen indexem či stupněm jako indikátorem jeho kapacity, stejným způsobem, jaký používáme pro různé subjekty při školním zkoušení. Když pak přiřadíme 10 jako nejvyšší váhu profesionality člověka (lékaře, právníka atp.) a 1 jeho kolegovi, který selhal vůči pacientovi či klientovi, náleží 0 absolutnímu hlupákovi. Člověku, který si vydělal milion - není důležité jakým způsobem -, rovněž dáme 10. Tomu, který si vydělal tisíce, dáme 6, jedničkou označíme člověka, který má co dělat, aby udržel tělo a duši pohromadě, a nulou takového, který končí v chudobinci. „Politická žena“, jako Aspasia, Mme de Maintenon nebo La Pompadour, která uplatní svůj důvtip k získání mocného muže a hraje roli v jeho práci jako veřejná osoba, bude oceněna vysoko - někde u 8 nebo 9. Coura, která jenom uspokojuje smysly takového muže, aniž by uplatňovala svůj vliv na veřejné záležitosti dostane 0 (...) Básníku jako Carducci dáme 8 nebo 9 podle našeho vkusu, nudnému veršotepci, jehož sonetům se lidé vyhýbají jako pohromě, dáme O (...) A tak pro všechny obory lidské činnosti. Musíme mít na zřeteli a poznamenat zde, že jde o současný a nikoliv možný stav záležitostí. Jestliže někdo půjde na zkoušku z angličtiny a řekne: „Já neumím anglicky protože jsem se nerozhodl učit se to, ale uměl bych anglicky velmi dobře, kdybych se učil,“ zkoušející jistě odpoví: „Proč a z jakých důvodů neumíte anglicky není moje věc, neumíte a dostáváte 0.“ Právě tak, jestliže bychom řekli: „Tento muž nekradl, ne protože by nemohl být dobrý zloděj, ale protože je gentleman,“ mohli bychom odpovědět: „Dobrá, dáme mu plné ocenění jako gentlemanovi, ale jako zloděj dostává 0.“ Utvořme tedy třídu z takových lidí, kteří mají nejvyšší ocenění ve svých oborech činnosti a nazvěme ji elitou . Našemu zkoumání sociální rovnováhy pomůžeme, jestliže rozlišíme dvě další třídy uvnitř hlavní třídy elity: vládnoucí elitu a nevládnoucí elitu. První elitní třída zahrnuje ty, kteří hrají přímo či zprostředkovaně významnou roli ve vládě a politickém životě, druhá představuje ten zbytek elity, který ve vládě a v politice nehraje významnou roli (...) A tak zde máme v populaci dvě vrstvy: 1. nižší vrstvu, ne-elitní třídu - v této chvíli neuvažujeme o možném vlivu této třídy na vládu, a 2. vyšší vrstvu, elitní třídu, která se dělí na: a) vládnoucí, politickou elitu, b) ne-vládnoucí, ne-politickou elitu.

8)

V. Pareto: Sociological Writings, London 1966 (překlad, zkráceno E.N.).

Sociologie

64

Pareto

kolegožáci vé


*** Úkol çç Zkuste si zařadit své kolegy na Paretově jedenáctibodové škále profesionality! Je někdo z nich členem profesní elity? Porovnejte si tento žebříček se svou představou žebříčku jejich oblíbenosti mezi kolegy a žáky.

........... ........... ........... ........... ........... ........... ........... ........... ........... ........... ..........

Příslušníci elity bojují o udržení se v ní a ti, kteří do ní nepřísluší, bojují o včlenění se do ní. Tento neustálý boj o moc je mechanismem oběhu mocenských elit, kdy do nich přirozeným způsobem stále přicházejí ti nejschopnější a odcházejí z nich ti nejméně schopní (z nejschopnějších). Pokud není tomuto přirozenému procesu dán volný průchod a mobilita mocenské elity je malá, postaví se ti, kteří by za přirozených okolností do ní vstupovali, proti ní a dojde k revoluci, v níž se zmocní elitních pozic.

*** Cvičení

Tady se teda fakt nedá spát!-

Postrádáte v Paretově pojetí společnosti ideály a považujete ji za cynickou? Pak vězte, že jeho myšlenky jsou vedle Durkheimových hlavními zdroji moderní strukturně funkcionální teorie společnosti, kritizované a překonávané z pozic nikoliv morálních, ale odborných. çç Aplikujte jeho myšlenku „koloběhu elit“ na pád komunistické moci ve východní Evropě koncem 80. let! Napište si body své úvahy s použitím Paretových pojmů, uveMte svoje argumenty pro a proti.

Namluvte svoji krátkou úvahu s názvem „Sedmá kapitola“ na kazetu. Druhým významným prvkem Paretovy sociologie je jeho teorie jednání. Činnost lidí dělil Pareto na logickou a nelogickou, kteréžto dělení vyplývá z toho, že ve společnosti odhalil dva aspekty: objektivní stránku společenského systému, tj. jeho skutečný stav, a stránku subjektivní, tj. souhrn lidských představ o tomto stavu. Představy, jimiž se lidé řídí, se často podstatně liší od skutečného stavu. Vede to k tomu, že nedosahují vytčených cílů, jejich činnost je nelogická. Psychické stavy, jež jsou nejsilnějšími stimuly sociální činnosti, nazýval Pareto rezidua. Lidé dávají živelně působícím reziduům zdání logičnosti pomocí různých „jazykových reakcí“, ideologií, jež Pareto označoval názvem derivace. Většina politických, ekonomických a sociálních učení, náboženských systémů apod. jsou derivace uznávané ne proto, že jsou logicky zdůvodněny, ale proto, že se za nimi skrývají mocné působící rezidua.4)

Sociologie


65

*** Shrnutí: Elity, které v každé společnosti existují, jsou tvořeny těmi nejschopnějšími a jejich koloběhem je umožněno fungování společnosti. Rozmanité prvky sociální struktury jsou na sobě funkcionálně závislé a uvádějí svým neustálým bojem o moc společnost do pohybu. Naše sociální jednání bývá nelogické, neboB naše představy o společnosti, na jejichž základě jednáme, bývají objektivnímu stavu společnosti vzdáleny .

Pojmy: sociální struktura - funkcionální závislost - boj o moc - elity - schopnost moci - koloběh elit - revoluce - nelogické jednání - představy o společnosti - rezidua a derivace

Sociologie

66


*** Kontrolní test č. 7 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 4 body. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat následujícím zastavením. 1. Paretova sociologie se opírá o (zakroužkujte správné odpovědi): a) filozofii b) matematiku c) přírodní vědy d) psychologii 2. Vyberte z následujících výroků ty, které odpovídají Paretovu pojetí společnosti (zakroužkujte je) a) dějiny společnosti jsou dějinami boje o moc b) derivace jsou zdůvodňovány rezidui c) nejlepší členové společnosti tvoří elity d) poznání sociálních jevů znamená poznání příčin, forem a důsledků e) prostředky získání a udržení moci nemají s morálkou nic společného

Sociologie


67

Poznámky:

Sociologie

68

Druhé zastavení

Druhé zastavení

Čtveřice slavných mužů sociologie přelomu 19. a 20. století nás vede k druhému zastavení.

Situace: Sociologové se stále pokoušejí poznat společnost ve smyslu poznání zákonitostí jejího vývoje. Cestou k takovému poznání je jim srovnávání poznatků jiných věd o společnostech přírodních národů, na jehož základě vytvářejí typologické konstrukce společnosti. Nepoužívají již analogie přírody a společnosti, ale vysvětlují sociální jevy opět sociálními jevy.

Jak dál: Spekulativní charakter těchto makrosociologických teorií způsobil odklon od teorie v sociologii vůbec, což vedlo, spolu s vytvářením adekvátní sociologické metodologie , k formování empirické sociologie.

V řece času: Mnohé pozdější klasické, ale i moderní sociologické teorie, vycházejí z myšlene k sociologů přelomu století. Tak vede od Durkheima a Pareta cesta ke strukturně funkcionální teorii společnosti, od především Tönniese, ale i Durkheima cesta k sociologii malých skupin. Paretova teorie elit je rozvíjena a moderní teorie konfliktu je zprvu vytvářena komentováním G. Simmela.

Kontrolní (a zkouškové) otázky: 5. Metodologie sociologistické sociologie. 6. Typologické konstrukce společnosti sociologů přelomu 19. a 10. století.

Sociologie

Druhé zastavení

69

*** Kontrolní blokový test II Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, tímto testem byste měli získat všech 8 maximálně možných bodů. Vyplňte test na další stránce a postupujte podle následující Kontaktní instrukce. Pokud vás vyplňování testu nutilo k listování předchozími kapitolami, doporučuji vám prostudovat blok znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a po splnění pokynů Kontaktní instrukce pokračovat dalším blokem. Sestavte správné trojice (vepište odpovědi):

osobnost

pojem

myšlenka

Durkheim Pareto Simmel Tönnies pojmy: a) koloběh elit b) organická solidarita

myšlenky: a) rozmanité prvky sociální struktury jsou na sobě funkcionálně závislé

b) sociální skupiny jsou formou socializace člověka c) skupinové a osobní zájmy d) vzájemné porozumnění

c) soužití lidí je založené bu- na přirozeném právu, nebo na zákonech d) změny sociálních jevů způsobují opět změny jiných sociálních jevů

Sociologie

70

Druhé zastavení

Ö Kontaktní instrukce V tuto chvíli máte vyplněné Kontrolní test č. 4, č. 5., č. 6, č. 7 a Kontrolní blokový test II a máte namluvené další čtyři vstupy na magnetofonové kazetě. Nabízím vám ještě možnost namluvit své dotazy k tématům bloku na kazetu a použít ji tak ke konzultaci, máte-li takovou potřebu. Zatím si vyplněné testy i nahranou kazetu ponechte, pošlete vše až po dalším zastavení!

Náměty pro seminární práci Seminární práce má být aktuální úvahou na jeden z námětů uvedených v Zastaveních. Námět budete názvem konkretizovat a vyberete si ho na konci kurzu. Seminární práce má mít rozsah 5-7 stran, v seznamu studijních pramenů by měl být alespoň jeden původní sociologický titul a novinové zdroje. 3. Solidární společenství 4. Konflikt sociálních skupin

Sociologie

71

Poznámky:

Sociologie

72

Třetí blok Meze aneb o pochybování

Sociologie

Kapitola osmá: Analytická a chápající sociologie

73


Studujeme-li historii společnosti, pak zjišBujeme, že po určitých stejných nebo podobných - příčinách následují určité - stejné nebo podobné - důsledky, a tak nás vědecká kauzální analýza vede k poznávání obecných pravidel dění. Autor této myšlenky, Max Weber, tak sice setrvává u představy kauzality sociálních jevů (oproti některým svým současníkům), ale jednoznačně vybočuje z dosavadních sociologických představ poznávání zákonitostí sociálního vývoje. Jeho konstatování „zpravidla se tak děje“ odpovídá zřejmě mnohem lépe našemu současnému uvažování o společnosti. Jak však „uchopit“ sociální jevy v jejich rozmanitosti? Rozhlédneme-li se každý z nás kolem sebe ve své každodennosti, pak vidíme jednotlivé osoby, jednotlivé sociální jevy a výpověM o takových konkrétních jednotlivostech můžeme nazvat spíše více či méně poučeným glosováním skutečnosti než jejím poznáním. Tento problém řeší Max Weber utopickou racionalizací jednotlivého, konkrétního a vytváří pojem „ideální typ“.

*** Cvičení Sám M. Weber uvádí jako příklad ideálního typu pojem „demokracie“. Ta neexistuje, protože jednotlivé konkrétní demokracie různých jednotlivých konkrétních společností nejsou totožné. Právě tak můžeme za ideální typ, jakýsi model zbavený individuality, tresB jednotlivostí, považovat např. pojmy „občan“ či „spotřebitel“. Každý z nás se může cítit, a právem, rozhořčen, když se v novinách dočte, že „občan by volil X a spotřebitel si přeje Y“, pokud on by nevolil X a nepřeje si Y, ač je občanem a spotřebitelem. Projděte si s tužkou v ruce hlavní článek na titulní stránce „vašich“ dnešních či včerejších novin. Podtrhněte v něm weberovské „ideální typy“ a poznamenejte si je. èè

Sociologie se podle M. Webera zabývá sociálním jednáním. Jednání je sociálním, bere-li v úvahu jednání ostatních a přizpůsobuje se mu. Na své sociální jednání očekáváme odezvu a toto očekávání nazývá M. Weber šancí. Jednáme-li, nejen že máme šanci, ale také nutně vytváříme sociální vztah.

Myslíš, že nás budou mít rádi?...

Sociologie

74


*** Cvičení 1. Zaměstnanec nepřijde bez omluvy do práce. .................. ...................

ç Jaké jsou šance jeho jednání vůči vedoucímu? çJaké jsou šance jeho jednání vůči spolupracovníkům? 2. Následující den vedoucí se zaměstnancem o jeho absenci hovoří.

................. .................

çJaké jsou šance jeho jednání vůči zaměstnanci? çJaké jsou šance jeho jednání vůči ostatním zaměstnancům? 3. Zaměstnanec přestupek opakuje a je zavolán k řediteli firmy.

.................. ...................

ředitel vedoucí ostatní zaměst. zaměstnanec

Ještě slovo o poezii a jdu k mamince! ...

çJaké jsou šance jednání zaměstnance vůči řediteli? çJaké jsou šance jednání ředitele vůči zaměstnanci? í Dokreslete šipky znázorňující sociální vztahy vzniklé v této situaci!

Každé sociální jednání má svoji racionální a iracionální složku. Zatímco racionální část sociálního jednání můžeme analyzovat, a to v pojmech hypotetický činitel, motivace, prostředky a cíle, iracionální část sociálního jednání se vymyká naší vědecké analýze a můžeme ji pouze chápat. Odtud pochází přívlastek Weberovy sociologie jako „analytické“ či „chápající“. sociální jednání

ç

sociologie

racionální

ç

analytická

iracionální

ç

chápající

Analýza racionální složky sociálního jednání pracuje s uvedenými pojmy zhruba tímto způsobem: hypotetický činitel, tj. ten kdo jedná, chce dosáhnout svým jednáním určitých cílů. Pro dosažení cílů má určitou motivaci a volí určité prostředky. Motivace, prostředky i cíle mohou být, každý tento prvek sám o sobě, racionální či iracionální a samo jednání hypotetického činitele se jeví racionální či iracionální. Důležité je, zda hypotetický činitel zná dobře výchozí situaci svého jednání (dnes bychom asi hovořili o dostatku adekvátních vstupních informací). Pak samozřejmě může nastat řada kombinací racionálních a neracionálních motivací, prostředků a cílů - uvědomme si např., že hypotetický činitel může špatně znát výchozí situaci, volit iracionální prostředky, a přesto dosáhnout racionálních cílů právě tak, jako jich nedosáhnout volbou racionálních prostředků ... atp. Nejednáme ovšem vždy jen racionálně, ale také afektivně nebo tradicionálně. To, že své jednání vzájemně chápeme, je umožněno existujícími vzorci chování dané společnosti, které vytvářejí její kulturní vzorce.

Sociologie


75

Vzor kulturní - koherentní systém spol. institucí, forem chování, hodnot a norem charakteristických pro danou společnost a kulturu, který je obecně přijímán, napodobován, vstupuje do procesu socializace jedinců a reprodukuje se v kult. výtvorech a stabilizuje ve zvycích a obyčejích. V. k. jsou součástí kult. tradice. V běžném životě umožňují, spoluurčují a podmiňují substituci čistě individ. zkušenosti obecně akceptovanými, hist. ověřenými postupy v rozhodovacích alternativách spol. života. V. k. nemusejí být nutně akceptovány všemi příslušníky dané společnosti. Na druhé straně mohou přesahovat její hranice, procesem kult. difuze, resp. akulturace, se mohou přenášet do jiných společností a kultur, mohou spolupůsobit při kult. změně, zejména otevřených a méně kult. vyvinutých společností. V užším slova smyslu se hovoří o v. k. jako o modelu činnosti nebo chování v určité spol. roli. V tomto významu je pojem v. k. právě blízký pojmům obyčej a zvyk, se kterými je běžně zaměňován, a zároveň pojmu vzor chování, příp. příklad chování. Pojem v. k. byl do slovní zásoby spol. věd uveden teprve počátkem 20. st., nedlouho potom, co se v odborné terminologii sociální situace stal běžným samotný pojem kultura. Ale v sociologii kultury se nestal ústřední kategorií, i když je poměrně často používán v teorii i v empir. zkoumání ..................................... kultury.18) hypotet. činitel

èè

*** Cvičení

UveMte jeden libovolný případ sociálního jednání v sociální situaci. Označte hypotetického činitele. 1. analyzujte jeho racionální jednání z hlediska jeho motivací, prostředků a cílů.

2. analyzujte jeho racionální jednání v případě iracionálnosti alespoň jednoho z uvedených prvků.

...................................... 1. rac. motivace ............ ...................................... rac. prostředky .............. rac. cíle ..........................

3. uveMte příklad iracionálního afektivního jednání téhož hypotetického činitele v téže situaci.

2. ...... motivace ................

4. uveMte příklad iracionálního hypotetického činitele v téže situaci.

tradicionálního

jednání

téhož

...... prostředky .............. ...... cíle ......................... 3.

Nahrajte svoji analýzu jednání na kazetu pod názvem „Osmá kapitola“.

afektivní jednání ......... ....................................... 4. tradicionální jednání

Sociologie

76


Max Weber je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších sociologů v dějinách sociologie vůbec. Ačkoliv byl současníkem „spekulativních“ sociologů přelomu století a jeho sociologie rovněž není typologických konstrukcí prosta (viz jeho pojetí autority), poznamenal vznik moderních sociologických teorií a otázky, které si kladl, i způsob jeho odpovídání na ně, provokuje a inspiruje sociology dodnes. Svoji historickou metodu aplikoval v neobyčejně širokém záběru - jeho práce se netýkají jen sociologie, ale rovněž národohospodářství a práva. (Zcela odlišně od K. Marxe interpretuje vznik kapitalismu. Na rozdíl od něho popírá dominantní roli ekonomického faktoru a uvádí souvislosti s kulturou a náboženskými myšlenkami, konkrétně protestantismem.) Je zakladatelem politické sociologie nebo, chcete-li, politické vědy či politologie. To je významné tím spíše, že později bývá často sociologie na politologii některými sociology redukována.

Max Weber

Max Weber

Max Weber, 1864-1920. Vyrostl v rodině právníka v Německu a studoval v Heidelbergu, kde později také působil. Je autorem prací nejen sociologických, ale i právnických, historických aj. Pro svoji teorií společnosti je považován za zakladatele politické vědy, proslulá je jeho teorie autority a ústředním tématem jeho sociologie je teorie jednání, která jí dala přívlastek „chápající sociologie “. Řada základních, běžně užívaných sociologických pojmů pochází právě od něho. Společenské vědy mají být objektiv ní, neměly by tedy hodnotit, jen objevovat. Mají uplatňovat přísnou kauzální analýzu a docházet k objevování pravidelností, nikoliv zákonů. Max Weber svým dílem „předběhl svou dobu“ a poznamenal nejen tehdejší německou a evropskou sociologii, ale poté, co emigrační vlna inteligence prchající před fašismem do USA zprostředkovala znalost jeho díla i tam, ovlivnily jeho teorie výrazně americkou sociologii a zasáhly do formujících se moderních sociologických teorií. Jestliže má sociologie objevovat pravidelnosti dění, pak musí pracovat s „čistými“ pojmy, které jsou utopickou racionalizací, ve skutečnosti neexistují, s tzv. ideálními typy. Jedním z jeho zásadních pojmů je pojem autority, kterou rozlišuje jako tradiční, racionální a charismatickou. Sociologie má zkoumat sociální jednání, jeho příčiny, průběh a účinky, zatímco jeho praktickými důsledky se zabývá politika. Jednání je sociální, bere-li v úvahu jednání ostatních a přizpůsobuje se mu. Každé sociální jednání má složku racionální, kterou můžeme analyzovat, a složku neracionální, kterou můžeme jenom chápat. Analýza jednání se děje v pojmech hypotetický činitel, motivace, prostředky a cíle. Nelze se při ní spokojit jen se zjevným, manifestovaným jednáním, nezbytné jsou postojové studie. Vzájemné chápání jednání umožňují kulturní vzorce. Ve společnosti

Sociologie


77

je sociální, hospodářský a právní řád. Sociální řád je způsob rozdělení sociální prestiže, hospodářský řád je způsob rozdělování a používání ekonomických statků a služeb. Hospodářský řád podmiňuje sociální, který na něj zpětně působí. Existence obou je umožňována a zaručována právním řádem. Právní řád může být zárukou jak prestiže, tak moci. Lidé usilují o „moc samu o sobě“, tato touha po moci je dána sociální prestiží, ta může být zárukou moci. Zatímco třídy jsou determinovány ekonomicky, stavovské postavení jde napříč ekonomickými faktory, je podmíněno prestiží. Politika je snaha o podílení se na moci a o ovlivnění rozdělení moci. Moderní podobou politického svazu je stát, ten je vždy spjat s násilím.

Výběr z literatury Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus, 1901 Wirtschaft und Gesellschaft, 1922 Gesammelte Aufsätze zur Soziologie und Sozialpolitik, 1924

Příklad sekundární literatury Parsons, T.: Introduction in Max Weber, 1957

Max Weber Smysl „vyloučení“ hodnot ve společenských vědách9 „Hodnocením“ mají být v dalším, pokud nebude řečeno jinak, nebo není samo patrno, rozuměna „praktická“ oceňování jevu, který můžeme naším jednáním ovlivnit jako zavrženíhodný nebo chvályhodný. Se slovem „hodnotící soud“ je spjato neustálé nedorozumění a hlavně naprosto neplodný terminologický spor, který není věci zřejmě vůbec na prospěch. Je zcela nepochybné, jak již bylo řečeno, že v našich disciplínách při těchto úvahách jde o praktická hodnocení sociálních skutečností jako žádoucích nebo nežádoucích z hledisek etických, kulturních či jiných. Že věda chce dosahovat 1 . „hodnotných“, tj. logicky a věcně správných výsledků, a výsledků 2. „hodnotných“, tj. ve smyslu vědeckého zájmu významných, a že dále již výběr látky obsahuje „hodnocení“, je samozřejmá. Avšak přes všechno, co už o tom bylo řečeno, se tyto věci ve vší vážnosti uplatňují jako „námitky.“ Stejně tak se znovu s téměř nepochopitelnou houževnatostí projevilo nedorozumění, jako by někdo tvrdil, že empirická věda prý nemůže pojednávat o „subjektivních“ hodnoceních lidí jako o předmětu (zatímco je na tomto předpokladu založena sociologie, v národním hospodářství pak celá nauka o mezním užitku). Jde však jen a jen o ten nejtriviálnější požadavek, že vědec a přednášející v žádném případě nesmí směšovat zjišBování empirických skutečností (včetně zjištěného „hodnotícího“

9)

Antologie textů z díla M. Webera, FF UK 1969.

Sociologie

78

Kapitola osmá: Analytická a chápající sociologie chování zkoumaných empirických lidí) a své prakticky hodnotící stanovisko, tj. takové, které tyto skutečnosti (včetně eventuálních „hodnocení“ empirických lidí, uvažovaných jako předmět zkoumání) posuzuje jako potěšitelné a nepotěšitelné, tedy je „ohodnocuje.“ Jde totiž o dva napros to heterogenní problémy. V jinak cenném jednání jistý publicista dovozuje: badatel by přece mohl brát jako „skutečnost“ i své vlastní hodnocení a pak z toho vyvozovat důsledky. To, co je tím míněno, je nepopiratelně správné, avšak výraz sám je scestný. Můžeme se přirozeně před diskusí sjednotit na tom, že určité praktické opatření, třebas úhrada výloh na zvýšení stavu vojsk pouze na úkor majetných, má být „předpokladem“ diskuse a že diskutovány mají být pouze prostředky, jak to provádět. To bývá obvykle účelné. Avšak takový společně předpokládaný praktický záměr přece nenazýváme „skutečností“, nýbrž „apriorně stanoveným cílem.“ V diskusi o „prostředcích“ by se velmi brzy ukázalo, že i věcně jde o dvě různé záležitosti, leda že by onen diskusi nepodléhající „předpokládaný cíl“ byl tak konkrétní jako např. zapálit si te- doutník. Pak přirozeně potřebujeme prostředky diskuse jen zřídka. Naproti tomu téměř v každém případě obecně formulovaného závěru se přesvědčíme, že při diskusi o prostředcích se ukáže nejen to, že jednotlivci pod zdánlivě jednoznačným cílem chápali každý něco zcela jiného. Může však především dojít k tomu, že naprosto stejný cíl je chtěn z velmi odlišných konečných motivů a to že pak ovlivňuje diskusi. To však nechme stranou. NeboB nikoho snad ještě nikdy nenapadlo popírat, že lze vycházet z určitého cíle jako společně chtěného a diskutovat pouze o prostředcích, jak jej dosáhnout, a že z toho pak může vyplynout diskuse čistě empirického rázu. Avšak celá úvaha se právě točí kolem volby cílů (nikoli tedy: „prostředků“ při pevně daném cíli), tedy právě kolem toho, v jakém smyslu by mohlo být hodnocení bráno nikoli jako „skutečnost“, nýbrž učiněno předmětem vědecké kritiky. Nebude-li toto dodrženo, je všechen další spor zbytečný.

Významné je jeho pojetí autority: Weber spojuje Tönniesovu „Gemeinschaft“ s typem tradicionální autority, Schmalenbuchův „Bund“ (emocionální svazek, skupinovou mysl) s typem charismatické autority a Tönniesovu „Gesellschaft“ s typem racionální autority. Tradicionální autorita znamená, že společnost je ovládána tradicí a rutinou. Jimi je též ustavován vládce a výkon moci. Charismatická autorita je vlastněna těmi, kdož mají výjimečné kvality nebo se věří, že je mají, a to kvality, jimž se v dané skupině nebo společnosti přisuzuje vysoká hodnota (např. proroci v náboženských hnutích, válečný náčelník, vůdce strany apod.). Důkazem víry v jeho kvality jsou úspěchy. Charismatická autorita není vázána na tradici nebo existující řád. Neobjevuje se ve společnosti často kromě případů, kdy se jedna hodnota stane vládnoucí (ve válce, revolucích apod.) nebo kdy je společnost ovládána jen jedinou skupinou věřící v tento typ autority. Racionální autorita je funkční, tj. záleží na funkci a úřadu autority, a ne na osobě. Weber rozlišuje podstatnou racionalizaci, kdy se vytváří správní systém pro efektivní vládu, od formální, prováděné vyškolenými právníky (racionálně ustavené zákony a právní experti provádějí správu společnosti: tento proces kulminuje v moderní byrokracii). Racionálnost autority implikuje tak dva aspekty: efektivnost vlády a vládu podle objektivního zákona, který má vyloučit zneužití moci. Podle Webera závisí formy autority na změnách společnosti, ale zároveň typ vedení působí na společenský proces. Weber se zabýval zvláště charismatickou autoritou a byrokracií. Charismatická autorita vládne spíše psychologickými prostředky, vnucuje společnosti osobní názory nebo i cíle a zájmy vůdce, který není omezován tradičními nebo zákonnými normami a je legitimován vírou lidu. Jestliže se charismatický vůdce ztotožní s hodnotami, cíli a zájmy společnosti, může být charismatická autorita nejlepší

Sociologie


79

formou v době rychlých změn. Ale pro to není žádná záruka. Někteří sociologové kladou otázku, zda právě dnes v zemích, kde se odehrává přechod od převážně tradiční společnosti k společnosti moderního typu, neexistuje tendence k prvkům charismatické autority, kdy vůdci typu spíše proroků než nejvyšších administrátorů sjednocují lid, inspirují jej ideály a vedou od vykořisBování k zaslíbené společnosti tak, že nedostatky současnosti se jeví jako přechodné zlo, které lze snést.19)

Zatím jsme se zabývali „jednou stranou mince“ Weberovy sociologie, totiž jeho teorií jednání, a „druhá strana mince“, jíž je jeho politologie jako věda o politice, tj. praktických důsledcích onoho sociálního jednání, zůstala stranou naší pozornosti. A vlastně zůstane i nadále, protože bude předmětem Vašeho samostatného studia politologie. V každé společnosti existuje právní, sociální a hospodářský řád. Sociální řád je způsob rozdělení sociální prestiže mezi jednotlivce a sociální skupiny. Hospodářský řád je způsob rozdělování a používání ekonomických statků a služeb. Hospodářský řád podmiňuje sociální a ten na něj zpětně působí, oba tyto řády jsou pak umožňovány právním řádem společnosti. Právní řád působí na dělbu moci. Moc chápe M. Weber jako schopnost (ve smyslu umět, mít šanci být poslouchán) jednotlivce či skupin prosadit vlastní vůli proti vůli ostatních. Moc nelze redukovat na ekonomickou moc, protože lidé netouží jen po ní a bohatství, ale po „moci samé o sobě“. Ne každá moc přináší prestiž, prestiž může zaručovat moc.

*** Úkol Máte-li hlubší zájem o Weberovo pojetí tříd a stavů, které je rovněž polemikou s Marxem a které se dotýká pojmů stavovské prestiže a způsobu života, vyhledejte jeho staB Třídy, vrstvy, stavy z roku 1953 (VŠP 1967). Zcela jinak u politika. Pracuje s úsilím po moci jako nevyhnutelném prostředku. „Instinkt moci“, jak se obyčejně říkává, patří proto skutečně k jeho normálním kvalitám. - Hřích proti svatém u duchu jeho povolání ale začíná tehdy, když se úsilí o moc stává nevěcným a předmětem ryze osobního sebeopojení, místo aby sloužilo výhradně „věci“. Jsou koneckonců jen dva druhy smrtelných hříchů v politické oblasti: nevěcnost a často, ale ne vždy s ní totožná - neodpovědnost. Ješitnost, touha sám se co možná nejvíce stavět do popředí, uvádí politika v nejsilnější pokušení, aby se dopustil jednoho z obou, nebo obou. Tím spíše, že demagog je nucen počítat s „účinkem“. Je právě proto stále v nebezpečí, jednak že se stane hercem, jednak že bude brát odpovědnost za následky svého konání na lehkou váhu a bude se pídit jen po „dojmu“, kterým působí. Jeho nevěcnost jej svádí, aby se hnal za skvělým leskem moci místo za mocí skutečnou, jeho ne zodpovědnost opět, aby požíval moci jen pro ni samu, bez obsažného účel u. Ačkoliv, nebo spíše právě, poněvadž moc je nevyhnutelným prostředkem a úsilí o moc jednou z hnacích sil veškeré politiky, není škodlivější karikaturou politické síly než povýšenecké chvástání se mocí a ješitné vzhlížení se v pocitu moci, vůbec každé zbožňování moci pro moc. Pouhý „politik moci“, jak se jej také u nás snaží oslavit horlivě provozovaný kult, může silně zapůsobit, ale působí fakticky do prázdna a nesmyslně. V tomto mají kritikové „politiky moci“ úplně pravdu. Když typičtí nositelé tohoto smýšlení se náhle vnitřně zhroutili, přesvědčili jsme se, jaká vnitřní slabost a bezmocnost se skrývá za tímto

Sociologie

80

Kapitola osmá: Analytická a chápající sociologie procovským, ale úplně prázdným gestem. Je plodem nanejvýš nutné a povrchní blazeovanosti vůči smyslu lidského jednání, která nemá nic společného s vědomím o tragice, v kterou se každé konání, zvláště politické, opravdu zaplétá. Je úplně pravda a základním starým dějinným faktem, že konečný výsledek politického jednání často, ba přímo pravidelně je v úplně neúměrném, často přímo obráceném poměru k jeho původním u smyslu. Ale proto tento smysl: služba nějaké věci nesmí snad přece chybět, má-li jinak jednání mít vnitřní pevnost.20)

*** Shrnutí: Sociologie se zabývá sociálním jednáním, jehož racionální složku může analyzovat a iracionální složku může chápat. Praktickými důsledky sociálního jednání se zabývá politika, které se věnuje politologie.

Pojmy: historická metoda - kauzální analýza - obecná pravidla dění - ideální typy sociální jednání - šance - sociální vztahy - analytická sociologie - hypotetický činitel, motivace, prostředky, cíle - chápající sociologie - vzorec chování kulturní vzorce - autorita - moc - prestiž - právní, sociální, hospodářský řád - třídy, stavy - způsob života - politika, politická strana, politik

Sociologie


81

*** Kontrolní test č. 8 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 8 bodů. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou.

1. U kterého z Weberových typů autority je nástupnictví nejvíce problematické (vepište)? ........................................................................................................................................ 2. V textu Smysl „vyloučení" hodnot ve společenských vědách uvažuje M. Weber o hodnocení jevu z hlediska toho, kdo hodnotí, uvádí dva typy hodnotících a trvá na tom, že tyto dva typy hodnocení nelze směšovat. O čí hodnocení se jedná (vepište)? a) .................................

b) .................................

3. Doplňte pojmy: Podle M. Webera mají příslušníci téže třídy stejné ......................................... Zatímco třídy jsou determinovány vztahy k ....................................... a souvisí s ......................... řádem společnosti, jsou stavy determinovány vztahy k ................................ a souvisí s

Sociologie

82


Poznámky:

Sociologie


83

Kapitola devátá: Sociologie vědění „Tato kniha se zabývá problémem, jak lidé skutečně myslí. Nechce zkoumat, jak se myšlení jeví učebnicím logiky, nýbrž jak skutečně funguje ve veřejném životě a politice jako nástroj kolektivního jednání,“20) píše úvodní odstavec své slavné knihy „Ideologie a utopie“ žák George Simmela, silně ovlivněný Maxem Weberem, Karl Mannheim - knihy natolik obsahující jeho pojetí sociologie, až bývá nazýván, navzdory svému autorství mnoha statí a děl, sociologem „jedné knihy“. Jestliže se sociologové dosud věnovali hledání otázek a odpovědí týkajících se mj. poznávání sociálních jevů (a někteří uvažovali o vztahu sociální skutečnosti a našich představ o ní) a týkajících se sociálního jednání (a někteří konstruovali jeho teorie), je sociologie Karla Mannheima sociologií vztahu mezi myšlením a jednáním. Musíme proto považovat za anomálii naší doby to, že právě ty metody myšlení, s jejichž pomocí dospíváme k našim nejdůležitějším rozhodnutím a snažíme se poznávat a řídit náš politický a sociální osud, zůstaly nepoznány, a tedy i pro rozumnou kontrolu a sebekritiku nedostupny. Tato anomálie se ukáže o to nepřirozenější, připomeneme-li si, že dnes záleží na korektním promyšlení situace daleko více, než tomu bylo v dřívějších společenských formách. Význam sociální vědy roste proporcionálně s nutností regulujících zásahů do společenského procesu. Je úkolem této knihy vypracovat vhodnou metodu pro popis a analýzu tohoto typu myšlení a jeho proměn a formulovat s tím spojené problémy tak, aby učinila zadost svému zvláštnímu charakteru a připravila cestu pro kritické chápání. Metoda, kterou se zde snažíme vysvětlit, je metoda sociologie vědění. Hlavní tezí sociologie vědění je, že existují způsoby myšlení, které nelze adekvátně pochopit dotud, dokud jejich společenský původ zůstává zastřen v temnotách. Je ovšem pravda, že jen individuum je schopno myšlení. Neexistuje žádná taková metafyzická bytost, jako je skupinový duch, který myslí nad hlavami individuí i mimo ně a jehož ideje individuum pouze reprodukuje. Bylo by však chybné z toho vyvozovat, že všechny ideje a pocity, které individuum ovládají, mají původ v něm samém a že by mohly být adekvátně vyloženy jedině na základě jeho vlastní životní zkušenosti. Stejně jako by nebylo korektní vyvozovat řeč pouze z pozorování jednotlivého individua, které přece nemluví svou vlastní řečí, ale spíše řečí svých vrstevníků a předků, kteří mu razili cestu, tak by také bylo nepřesné, kdyby se měla totalita osobnosti vysvětlovat pouze z její individuální geneze. Jen ve zcela omezeném smyslu vytváří si individuum samo ze sebe způsob řeči a myšlení, které mu připisujeme. Mluví jazykem své skupiny; myslí způsobem, jakým myslí jeho skupina. Pro svou potřebu nalézá určitá slova a jejich významy a tyto určují v širokém rozsahu nejen jeho přístup k okolnímu světu, ale současně vyjevují, z jakého hlediska a v jaké akční souvislosti byly předměty až dosud pro skupinu nebo individuum vnímatelné a přístupné.

Sociologie

84


Musíme proto jako první bod zdůraznit, že nástin sociologie vědění nevychází intencionálně z jednotlivého individua a jeho myšlení, aby potom pokročil přímo k nejabstraktnějším výšinám „myšlení o sobě“, jak to činí filozofové. Spíše se sociologie vědění snaží chápat myšlení v konkrétní souvislosti s historickospolečenskou situací, z níž lze individuálně diferencované myšlení vyzdvihovat jen velmi pozvolna. Nejsou to tedy lidé jako takoví, kteří myslí, nebo izolovaná individua, která myšlení obstarávají, nýbrž lidé v určitých skupinách vyvíjejících specifický styl myšlení v nekonečné řadě reakcí na určité typické, pro jejich společnou pozici charakteristické situace. Přísně vzato je ve skutečnosti nepřesné, řekne-li se, že jednotlivé individuum myslí. Spíše by bylo namístě upozornění, že individuum se pouze účastní dalšího promýšlení toho, nač mysleli jiní lidé před ním. Ocitá se ve zděděné situaci s modely myšlení, které jsou této situaci přiměřené, a pokouší se zděděné způsoby reakce dále vypracovat či jiné posunout n a jejich místo, aby se mohlo adekvátně vypořádat s novými požadavky, které vyplývají ze změn a prom ěn situace. Každé individuum je tedy předurčováno faktem, že vyrůstá ve společnosti, a to ve dvojím smyslu: nalézá hotovou situaci a v této situaci nachází už zformované modely myšlení a jednání. Druhým charakteristickým znakem metody sociologie vědění je, že nevykládá konkrétně existující způsoby myšlení ze souvislosti s kolektivním jednáním, jímž teprve objevujeme svět v duchovním smyslu. Lidé, kteří žijí ve skupinách, neexistují prostě fyzikálně jako jednotlivá individua. Nevnímají předměty světa kontemplativně abstraktně, ani tak nečiní výlučně jako jednotlivé bytosti. Naopak jednají v různě organizovaných skupinách spolu i proti sobě a zatímco tak činí, spolu i proti sobě myslí. Tyto osoby, vzájemně spojené ve skupinách, snaží se podle zvláštního způsobu a postavení skupin, k nimž náležejí, změnit okolní přírodu a společnost, resp. je uchovat v daném stavu. Směr této vůle ke změně, resp. zachování, tj. kolektivní jednání, vytváří to, co lze považovat za vodítko pro vznik jejich problémů, pojmů a forem myšlení. Ve specifické souvislosti kolektivního jednání, na němž se podílejí, mají lidé stále sklon k různému pohledu na okolní svět.2 1 )

Nechceme ti do toho mluvit, Alenko, ale nevypadá přece jen trochu moc jako velký bílý králík?

O sociálním světě přemýšlíme každý z nás „sám“, jako individuum, a tak je naše poznání tohoto světa podmíněno naší existencí, z níž se nemůžeme vymanit. A nejen to: je podmíněno také sociálně, protože my jsme ve své existenci sociálně zakotveni. Tato podmíněnost našeho myšlení znamená, že jsme schopni pouze „částečných pohledů“ (partikularismu) a naše poznání je vždy „ve vztahu k něčemu“ (relativní). Žádný z nás nemůže poznat „pravdu“ o sociálních jevech, ale pouze „svoji pravdu“. Co s tím? Jestliže každý vidíme „svůj“ kousek světa, neboB ve své sociální zakotvenosti dál nedohlédneme, má sociologie vědění vůbec šanci? Možnosti řešení nalézá Mannheim v procesech sociální distance. Pro rolnického synka, který vyrůstá v úzkém okruhu své vesnice a zůstává celý svůj život v této své rodné vsi, je myšlení a řeč ve stylu vesnice něco zcela samozřejmého. Pro rolnického synka, který se přestěhuje do města a pozvolna se přizpůsobí životu městských lidí, přestává být vesnický způsob života a myšlení něčím samozřejmým. Získal vůči němu distanci a rozlišuje te- snad s veškerým uvědoměním způsoby a obsahy myšlení, které označuje jako „vesnické“, od těch,

Sociologie


85

které zná jako „městské“. V tomto rozlišování záleží první náznak postupu, který se snaží plně vypěstovat sociologie vědění. To, co uvnitř určité skupiny platí jako absolutní, poznává mimo stojící člověk jako touto skupinou podmíněné, jako parciální (v příkladu jako „vesnické“). Předpokladem pro tento druh poznání je, jak vidět, distancování. K tomuto distancování může dojít tím, a) že se jeden z konkrétních nositelů skupiny (člen skupiny) přemístí v historicko-sociálním prostoru (sociální vzestup, emigrace atd.); b) že se základna bytí celé skupiny posune ve srovnání s jejími dřívějšími normami a institucemi; c) že ve stejném sociálním prostoru spolu zápasí dva (nebo více) sociálně vázané způsoby výkladu světa a ve své kritice se navzájem natolik osvětlují a distancují, že distancující vidění se postupně stává pro celkové pozice nejprve možností, později stále realizovaným myšlenkovým postojem (přičemž se odkrývají existenciální a systematické obrysy protichůdných způsobů myšlení). Bylo již poukázáno na to, že sociální geneze sociologie vědění záleží především v této poslední možnosti.21) Ovšem sám Mannheim již upozorňuje na problematičnost přispívání onoho „zápasu“ k všeobecnému procesu distancování. Dva lidé, kteří spolu diskutují ve stejné myšlenkové situaci, ve shodě se stejnou situací historicko-sociální, mohou a musí vést spor jiným způsobem než dva lidé, kteří se dostanou do sporu solidárně se svým různým sociálním zakotvením. Tyto dvě formy sporu, mezi sociálně a duchovně homogenními partnery a mezi partnery sociálně a duchovně heterogenními, je třeba jasně rozlišovat. Není to tedy žádná náhoda, že rozdíl mezi těmito druhy sporu se stává explicitním problémem právě v době, jako je naše. Max Scheler charakterizoval kdysi naši přítomnost jako „věk vyrovnání“, což aplikováno na naši problematiku znamená jako svět, v němž všechny životní kruhy, které dosud žily více nebo méně izolovaně - každý zabsolutňující sebe sama a svůj vlastní myšlenkový svět -, se octly v té či oné formě ve vzájemné závislosti. Nejen Východ a Západ, nejen různé národy Západu, ale i dříve více nebo méně ve svém klidu spočívající sociální vrstvy těchto národů, konečně různé skupiny podle povolání uvnitř těchto vrstev a duchovní kruhy tohoto nanejvýš diferencovaného světa, ty všechny jsou dnes čím dál více vyrušovány ze samozřejmosti svého spočívání v sobě a musí bojovat, aby odolaly náporu heterogenních skupin a produktů jejich ducha. Ale jak bojují? Pokud jde o duchovní síly, abstrahujeme-li od několika málo výjimek, bojují tak, že se ve svém rozhovoru míjejí, to znamená: i když si víceméně uvědomujeme fakt, že diskutující partner je reprezentantem jiné skupiny a že tím jeho duchovní struktura jako celek je velmi často něco jiného, mluví se v konkrétním duchovním sporu o určité věci tak, jako by diference záležela pouze v této věci, o níž nyní a zde spor krystalizuje, jako by partner nebyl heterogenní celým svým zakotvením, ale pouze v tomto bodě diskuse.

Sociologie

86


Jak je vidět, existují opět dvě formy styku mezi dvěma heterogenními partnery. Jedna, při níž totálnost diference a její struktury tvoří potemnělé pozadí pro konkrétní styk. Krystalizační bod všech intencí a afektů se zde v konkrétním styku stává pro partnery něčím určitým, „věcí“, která pro každého z partnerů má víceméně jiný smysl, neboB mu vyrůstá z celku jeho vlastní skladby světa, kdežto její funkce v celku jiné skladby světa mu zůstává navždy přinejmenším zčásti zastřena . Z toho plyne, že míjení se ve vzájemném rozhovoru je nutný fenomén ve „věku vyrovnání“. Na druhé straně je ale možné přistoupit k heterogennímu partnerovi i se snahou využít každou teoretickou pohnutku setkání k tomu, aby se důsledným tázáním až k základním diferencím vyjasnilo povrchové nedorozumění a to, že se ve svém rozhovoru míjejí, aby se vyzdvihly všechny různé předpoklady, které v obou aspektových strukturách implicitně existují jako konsekvence různých situací bytí a právě proto znemožňují bezprostřední konfrontaci výpovědí. Sociologie vědění se v takových případech nesetkává s protivníkem obvyklým způsobem, ale snaží se mu porozumět tím, že nejprve fixuje jeho způsob vidění a chápe jej jako funkci jeho pozice.21) A takto ilustruje své pojetí relacionismu poznání: Rolnický syn, který se stal městským obyvatelem, který určité jednotlivé (politické, světonázorové, sociální) mínění třeba svých příbuzných charakterizuje jako „vesnické“, nediskutuje již tedy bezprostředně o tomto jednotlivém mínění jako homogenní partner, totiž ve stylu přímé zaměřenosti k obsahům výpovědí, nýbrž vztahuje toto mínění vždy k určitému způsobu výkladu světa a tento opět k určité sociální struktuře jako k jeho předpokladu v bytí. Tedy je relacionizuje. Tím vůbec nemusí být řečeno, že tyto výpovědi jsou falešné.21) Určité řešení existenciální podmíněnosti poznání sociálního světa spočívá v „rozšiřování omezení existence“, tj. sociálním distancování (souvisejícím s mobilitou). Horizontální mobilita, tj. pohyb z jednoho místa na jiné nebo z jedné země do druhé, který nemění sociální status, ukazuje totiž, že různé národy různě myslí. Pokud však tradice národní nebo lokální skupiny zůstávají neporušeny, jsou lidé tak silně v zajetí navyklého způsobu myšlení, že způsoby myšlení pozorované u jiných skupin pociBují jako kuriozity, omyly, dvojsmysly a kacířství. Nepochybují pak ani o správnosti vlastních tradic myšlení, ani o jednotě a uniformitě myšlení vůbec. Teprve když horizontální mobilita je provázena intenzívní mobilitou vertikální, tj. rychlým pohybem mezi vrstvami ve smyslu sociálního vzestupu a sestupu, je otřesena víra ve všeobecnou a věčnou platnost vlastního myšlení. Vertikální mobilita tvoří rozhodující faktor, který působí, že lidé ztrácejí jistotu o svém tradičním obrazu světa a stávají se vůči němu skeptičtí. Konečně i ve statických společenských formách, které znají jen nepatrnou vertikální mobilitu, prožívají různé vrstvy uvnitř stejné společnosti svět různé. Je zásluhou Maxe Webera, že ve Sociologie


87

své sociologii náboženství zřetelně ukázal, jak často stejné náboženství různě prožívali rolníci, řemeslníci, obchodníci, šlechtici či intelektuálové. Jestliže je společnost rozčleněna do uzavřených kast a stavů, a je tedy bez vertikální mobility hodné nějaké zmínky, pak bude ve všech skupinách společný obraz světa buchybět, anebo bude přece podle různých životních souvislostí chápán různým způsobem. Z hlediska sociologie nastává rozhodující proměna tehdy, když je dosaženo onoho stupně historického vývoje, na kterém se dříve izolované vrstvy začínají vzájemně stýkat a dochází k určité sociální cirkulaci.21) Pak ještě zůstává otevřená otázka řešení sociální podmíněnosti sociálního jednání. Neboli: má-li každý jednotlivec a každá sociální skupina svoji pravdu, která pravda ve společnosti převládne? Mannheim se domnívá, že nárok na to být nositelkou pravdy má ta sociální skupina, která je nejméně ve společnosti zakotvená, která je jako beztřídní střed nejvíce distancovaná od tříd a jejich zájmů, která je ze všech sociálních skupin nejflexibilnější a nejdynamičtější, a za takovou sociální skupinu považuje inteligenci. Nejen že ji staví „mimo“ a tak trochu „nad“ protichůdnými zájmy se zmítající společnost, ale navíc jí přiznává sociální senzibilitu, jíž rozumí schopnost vcítění se do vzájemně si odporujících sociálních sil.

*** Otázka Myslíte si, že taková sociální skupina existuje? Která to je?

èè

Doplňme jeho představu sociální role inteligence ještě o pojetí kulturní elity - vychovávané v tradičních hodnotách, mající na mysli smysl jednání a života a střežící hodnotovou orientaci společnosti.

Karl Mannheim

.....................................

Promiňte, odcházím. Jak vidím tolik inteligentních lidí

Karl Mannheim, 1893-1947. Německý sociolog narozený v Budapešti. Před hrozbou fašismu odešel na londýnskou univerzitu a mluvíme tak o německém a anglickém období jeho díla. Studoval v Berlíně, Paříži a Heidelbergu, který byl tenkrát intelektuálním centrem Německa a kde byl ovlivněn Maxem Weberem. Zde se stal v roce 1926 soukromým docentem a o čtyři roky později byl jmenován profesorem ve Frankfurtu. V roce 1929 vydává Ideology and Utopia a v roce 1950 Freedom, Power and Democratic Planning. Svůj zájem věnoval zprvu tzv. sociologii vědění, později, kdy kombinoval mikro- a makrosociologické pohledy s pohledy sociálně politickými, studiu moderní struktury společnosti. Mannheimova sociologie vědění zkoumá vztahy mezi sociální skutečností a poznanou představou o této skutečnosti. Podnětem k takovému uvažování byl Marxův výklad odvoze ní společenského vědomí od společenského bytí - Mannheim byl také někdy nazýván „buržoazním

Sociologie

88


Marxem.“ Naše poznání je omezené, protože se nemůžeme vymanit ze svého bytí a být objektivní, nelze ho tedy absolutizovat, jsou to vždy jen „částečné pohledy.“ Pak jde ovšem o to, čí stanovisko má největší nárok na optimum pravdy, kdo ve střetu názorů vyhrává. Nositelem pravdy je ta společenská vrstva, která není pevně zakotvena ve společnosti, je dynamická a elastická, dostatečně distancovaná od tříd a třídních bojů - inteligence. Inteligence představuje pro Mannheima beztřídní střed, který má sociální senzibilitu umožňující vcítit se do protichůdných sociálních sil. Politická rozhodnutí týkající se hodnot má činit kulturní elita, nikoliv technokraté nestarající se o smysl konání a života. Kulturní elita také musí stanovovat kritéria, které svobody a hodnoty mají mít v určité situaci přednost, a rozhodovat, jakými prostředky bude svoboda omezována. NeboB masová společnost nemůže fungovat bez plánování, které je třeba neustále smiřovat s demokratickým fenoménem osobní svobody. Pak jde o míru kompromisu, o široký spontánní společenský konsenzus.

Výběr z literatury Ideologie und Utopie, 1929 Man and Society in an Age of Reconstruction, 1935 Freedom, Power and Democratic Planning, 1950

Příklad sekundární literatury Merton, R. K.: Karl Mannheim and the Sociology of Knowledge, in: Social Theory and Social Structure, 1941

Karl Mannheim Střetávání životních filozofií10 Zprvu si jenom několik lidí uvědomovalo náznaky chaosu a krize našeho systému hodnot. Povšimli si, že náboženská a morální jednota, která spojovala středověkou společnost, mizí. Zatím ještě nebyla dezintegrace zcela zřejmá, protože filozofie osvícenství se zdála nabízet nové přístupy k životu s unifikovanými cíli a sekularizované systémy liberalismu a socialismu se vyvíjely stranou těchto cílů. Než jsme poznali, že budoucnost bude poznamenána zápasem o mocenskou autoritu mezi těmito dvěma hledisky, vynořil se nový hodnotový systém, fašismus. Základní postoj tohoto nového názoru je tak odlišný od názorů předcházejících systémů, že jejich vzájemné rozdílnosti se zdají být nedůležité.

10)

Sociologie

K. Mannheim: Diagnosis of our Time, London 1947 (překlad E.N.).


89

A tak máme nyní v tomtéž sociálním prostředí nejprotichůdnější životní filozofie. Nejprve je zde, jako měřítko našich činností, náboženství lásky a všeobecného bratrství, inspirované především křesBanskou tradicí. Pak je zde filozofie osvícenství a liberalismus se zdůrazňováním svobody a osobnosti, přičemž jako prostředky k jejich dosažení se oceňují zdraví, bezpečí, štěstí, tolerance a filantropie. Dále tu máme výzvu socialistů založenou na nerovnosti, sociálních právech, základních jistotách a plánovaném sociálním pořádku jako stěžejním požadavku doby. A proti tomu všemu máme, jak jsem již uvedl, nejnovější filozofii, se šílenou představou zdůrazňující plodnost člověka, jeho rasu, moc a kmenový a vojenský duch dobývání, disciplíny a slepé poslušnosti. Nejen že jsme se nerozhodovali proti jakémukoliv jinému využití našich velkých východisek, takových jako jsou zásady dobrého života a nejlepší sociální organizace, ale my nemáme ani pevné názory, zvláště v našich demokratických společnostech, na správné vzorce lidského jednání a chování. Jedna strana výchovných vlivů připravuje novou generaci do praxe a hájí její vlastní racionální zájmy v konkurenčním světě, zatímco druhá klade důraz na nesobeckost, sociální službu a podřízenost společným cílům. Jedna strana sociálních vlivů je vedena ideou asketismu a omezování, druhá přáním odvážného sebevyjádření. Nemáme přijatelnou teorii a praxi věnovanou povaze svobody a disciplíny. Někteří si myslí, s ohledem na samoregulaci moci uvnitř skupin, že kázeň se objeví spontánně, když bude úplná svoboda a zmizí nátlak vnější autority. Na rozdíl od této anarchistické teorie jsou jiní zastánci striktní regulace v těch oblastech života, kde je to nezbytné, pole pro skutečnou svobodu není vymezeno, ale spíše tvořeno. Takové myšlenky jsou podmínkou svobody. Jestliže nemáme na svobodu a disciplínu vyjasněné názory, pak není divu, že nejsou jasná ani kritéria pro uvěznění a že nevíme, zda trest má být odplatou a zastrašením nebo druhem převýchovy a přípravy pro další život ve společnosti. Váháme, zda zacházet s porušovatelem zákona jako s hříšníkem, nebo jako s pacientem, a nemůžeme se rozhodnout, zda selhal on, nebo společnost.

Sociologie vědění je spjata s Mannheimovým životem v Německu poté co uprchl před fašismem do Anglie, věnoval se problémům rekonstrukce společnosti, především otázkám vztahu sociálního plánování a osobní svobody v masové společnosti. Hlavní tezí jeho knihy Člověk a společnost ve věku rekonstrukce (1935) je, že základní sociální změnou v Evropě byla v podstatě změna malých společenství ovládaných hodnotovými tradicemi a zvyky v masovou společnost, v níž vládne zmatek mnoha hodnotových tradic a spojení mnoha různých zvyků, a jednota nemůže být udržena bez uvědomělého plánování. Masy zmatené mnohostí tradic dostaly zároveň svá demokratická práva a nevázány tradicí obracejí se k spotřebě a k uspokojení biologických a materiálních požadavků. Není už zapotřebí kulturní elity, která byla tradičně vychovávána na vysokých školách a studiem klasiků, historie, umění. Kulturní elita je eliminována z vládnutí a vlivu. Na druhé straně, aby byly uspokojeny požadavky masové společnosti, vzrůstá potřeba organizačních a technických dovedností, funkční racionálnosti a efektivnosti v řízení i disciplíny mas. K moci se dostává nový typ člověka - technik nebo expert v regulování lidského života v době masové výroby a masové spotřeby. Tento typ se nestará o životní cíle a smysl života, jak to dělala kulturní elita.

Sociologie

90


Tento proces může probíhat dvojím způsobem. Jedním je cesta USA. Technická nebo organizační elita je tu dobře placena vzhledem k vysoké spotřebě a poptávce. Kulturní elita je daleko méně placena. Status je silně spjat s příjmem. Technická elita tak absorbuje kulturní elitu. Druhou je cesta nacistického Německa. V kalamitě nezaměstnanosti byli lidé připraveni podrobit se politické skupině, která slibovala použitím moci a organizačními opatřeními rozřešit problém nezaměstnanosti. Proto byli ochotni oddat se úplné disciplíně, i když politická skupina byla proti tradičním hodnotám. Mannheim soudí, že tento proces není nevyhnutelný. Plánování je mu nutným prvkem masové společnosti (když zcela selhal systém „laissez-faire“). Ale svoboda je hodnotou, která musí být uhájena za každou cenu. Proto vynalézá formuli „plánování pro svobodu“, které vždy omezuje některé svobody, aby zachovalo jiné. To vyžaduje politická rozhodnutí týkající se hodnot: které svobody mají mít přednost na úkor ostatních (např. práce, spotřeby nebo výchovy) a jaké prostředky budou přijatelné při omezování svobod? A tu má mít rozhodující místo kulturní elita vyrůstající z výchovného systému zdůrazňujícího kulturní hodnoty.19)

*** Cvičení V úryvku z novinového interview se spisovatelem Václavem Jamkem 1. vyznačte pojmy, s nimiž pracuje ve své sociologii Karl Mannheim, .....................................

ç2. „přeložte“ do mannheimovské sociologie výrazy „nekonečná mnohost světů“ a „můj život berou do svých rukou také jiní“,

....................................

ç3. označte to místo, které ve vás vyvolává představu Mannheimova pojetí kulturní elity. * A co oblast politického života? Dá se podle vás vyložit jako sféra svobody člověka rozhodovat se na trhu politických idejí a programů? VždyB lidé jsou podstatně ovládáni nejen lidmi, ale i mýty, kulty, atavismy ... To je metodologický problém. Mluvit o trhu v ekonomice je na místě. U Bělohradského má však člověk dojem, že nečiní rozdíl mezi věcným užitím pojmu trh a takovým užitím, kde už jde o metaforu. Pojem trhu se analogicky rozšiřuje zbožím a jeho směnou se stává všechno. V ekonomice je ovšem trh prostá skutečnost, ale mimo ekonomiku je to jen model, což není totéž; vzniká otázka jeho přiměřenosti. Proč vůbec mluvit o modelu trhu, když se totéž dá vyjádřit např. obecnějším modelem hry, který rovněž uvažuje v pojmech zisku a ztráty, ale samozřejmě přicházíme o liberální ideologickou nadstavbu. Dávat pojmu trh univerzální obsah vyžaduje přinejmenším opatrnost. Ono lze říci: politik usiluje o zisk hlasů na politickém trhu; ale je to jen příměr. Vytrácí se z něho

Sociologie


91

přitom, že politika je cosi specifického, že stát má své zcela svébytné funkce a že prostě existují otázky, které je nutné nahlížet z jiných zorných úhlů. * Jaké? Stát například není jen nějaká zbytečnost a překážka, stát je výrazem života společenství a služebníkem tohoto společenství. Má svůj pozitivní obsah ve službách, které svému společenství poskytuje, v justici, v péči o sociální záležitosti, o kulturu. Tedy tam, kde tržní optika nemusí dost fungovat. Společenství musí určit, co od státu chce a co od něho nechce. Musíme si třeba říci, zda chceme univerzity. Pokud nám stát řekne, že na ně nemáme, a my uvěříme, že je to rozhodující faktor, tak je zrušme. Také mravní zdraví národa je ekonomicky důležitá věc, ale nevyplývá přímo ze zákona nabídky a poptávky. Jednoduše proto, že poptávka po morálním zdraví není. Funkce politika prostě přesahuje funkci dobrého ekonoma a politik musí při vedení státu dbát i občanských hodnot. Netvrdím, že se do tržního modelu absolutně včlenit nedají, ale možná je praktičtější pojednávat je jako hodnoty svébytné. Naši politikové ovšem tuto část své profese neznají. Teprve když je potřeba čelit moravským snahám, vzpomene si někdo, že existuje český národ jako takový. Do té doby je pro něho společenská vazba mezi lidmi nepodstatná - všichni jsme přece individua. * V polemice s Václavem Bělohradským jste nedávno dokazoval, že „jediný možný pluralismus“ není už pluralismem. Šlo o to, co je dnes pro nás závazné, když jsme si přiznali nekonečnou mnohost světů a relativitu všech hodnot. Vy jste přitom obhajoval kategorii pravdy. Co to je? To, co je pravda, nemám určeno jako nějakou neměnnou hodnotu, ale věřím v rozdíl mezi pravdou a tím, co pravda není. To máte trochu jako se smyslem slov. Slovo nemá svůj smysl dán absolutně. Získává ho podle toho, čím je sémanticky obklopeno. A stejně tak mi nejde o nalezení nějaké závazné pravdy jako takové a o její definici, jde mi o to hledání. Václav Bělohradský vnáší do našeho intelektuálního dění pohyb, zbavuje nás bázlivého humanismu. V mnoha bodech jsem nakloněn s ním souhlasit, například právě v tom, že se nemůžeme řídit nějakou pevně stanovenou pravdou. Ale můžeme poměřovat naše jednání a myšlení určitými požadavky, můžeme k čemusi směřovat. Za podstatnější než pojem pravdy pokládám pojem horizontu pravdy. Ten je tu proto, aby se nám to, co myslíme a co děláme, nerozpadlo pod rukama. Chtě nechtě, všecko své jednání upínáme k nějakému horizontu, byB neznámému. Samozřejmě ho nikdy nedosáhneme, to je ostatně hlubokým smyslem horizontu vůbec, ale přítomnost horizontu je potřebná. Jinak není pole k diskusi. Bělohradskému hrozí, že se bude jevit, jako že přijímá za svou perspektivu dravce ... * Tomu nerozumím ... Nedopustil jste se podobné metaforizace, jakou nemáte rád? Bělohradský staví vše na myšlence individuální svobody; je na každém, aby vzal život do svých rukou. Jenže vždycky je tu druhá stránka věci: můj život berou do

Sociologie

92


svých rukou také jiní, a i já, když beru svůj život do svých rukou, zmocňuji se nutně jiných životů. Řeknete-li člověku bezmocnému či závislému, že má vzít svůj život do svých rukou, v krajním případě mu to může znít jako výsměch. Tím je vymezen problém moci. Pokud není Bělohradského vidění svobody jen apologií bezohlednosti, pak musí paradoxně vyústit v pojetí sartrovské: člověk má nepochybně vždy svobodu volby - ta je zaručena krajní možností zvolit si smrt. Proto stanu-li se na základě vydírání udavačem, je to mé svobodné rozhodnutí a jsem za ně odpovědný. V určitých situacích to znamená rozhodovat se velmi hrdinsky. V běžném lidském provozu je však dobré být shovívavější a nežádat od lidí, aby se takto hrdinsky rozhodovali příliš často: proto je moc ve společenství vždy regulována nějakými pravidly a proto je také společenství něco skutečného. U Bělohradského mi vadí, že ve svém liberálním optimismu potlačuje perspektivu ovládání jedněch druhými - proto mi to připadá jako optimismus dravce, i když on by asi hovořil spíš o „dojednávání vzájemně výhodných podmínek“. Osobně pokládám vztah ovládajícího a ovládaného, který se ve svobodě vytváří, vždy za velmi podstatný. Snad proto, že můj individualismus, ví Bůh že neméně zarytý, se vymezuje poněkud jinak: nechci být ovládán a nijak zvlášB ani netoužím někoho ovládat.

Namluvte volně své odpovědi na kazetu pod názvem „Devátá kapitola“.

*** Shrnutí: Naše poznání sociálního světa je existencionálně a sociálně podmíněné. Jeho partikularismus a relacionismus rozšiřuje sociální mobilita, umožňující sociální distanci. Role inteligence a kulturní elity je ve společnosti nezastupitelná. Dilema masové společnosti mezi sociálním plánováním a osobní svobodou je problémem hodnotových preferencí.

Pojmy: sociální zakotvenost - sociální distance - partikularismus - relacionismus pravda - inteligence - sociální senzibilita - kulturní elita - smysl jednání hodnotová orientace - sociální plánování - osobní svoboda

Sociologie


93

*** Kontrolní test č. 9 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 6 bodů. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou.

1. Doplňte Mannheimův text Střetávání životních filozofií: Zprvu si jenom několik lidí uvědomovalo náznaky chaosu a krize našeho .............. ........... Někteří si myslí, s ohledem na samoregulaci .................................. uvnitř skupin, že kázeň se objeví spontánně , když bude úplná .............................................. a zmizí nátlak vnější .......................................... 2. Rolí inteligence ve společnosti podle Mannheima je (zakroužkujte správnou odpově-): a) být nositelkou pravdy b) hledat smysl jednání c) sociálně plánovat d) střežit hodnotovou orientaci 3. Mannheimovo pojetí sociálního plánování znamená (zakroužkujte správnou odpově-): a) vyloučení individuálních svobod b) zachování jednoty společnosti

Sociologie

94


Poznámky:

Sociologie

Třetí zastavení

95

Třetí zastavení Toto zastavení je nejen příležitostí k rekapitulaci evropských sociologických teorií první poloviny 20. století, ale i určitým přeryvem mezi klasickou evropskou sociologií, kterou opouštíme (budeme se ovšem ještě věnovat české sociologii), a klasickou americkou sociologií, kterou budeme studovat v příštích kapitolách.

Situace: Evropská sociologie, která ve 20. století pokračovala jako teoretická především na půdě Německa, rezignuje na snahy dřívějších sociologů o vytvoření makrosociologických teorií společnosti. Její zájem se spíše soustřeMuje na sociální jednání a otázky poznatelnosti sociálních jevů. Vzniká sociologie politiky.

Jak dál: Neživotnost „akademických“ sociologických teorií, nejzřejmější v podobě formálních sociologií, nenaznačuje cesty dál. Uzavřenost německé sociologie do sebe neumožnila její ovlivnění tehdejší americkou sociologií, vyvíjející se zcela odlišně. Nové cesty pro sociologii otevírá až propojení evropské a americké sociologie po druhé světové válce.

V řece času: Problémy, jimiž jsme evropskou sociologii 20. století představili, řeší sociologie, a nejen ona, dodnes. Max Weber nejen že spolu s Durkheimem a Paretem předznamenává moderní strukturně funkcionální teorii společnosti, ale je i inspiračním zdrojem moderních sociologických teorií vůbec. To neznamená, že je jeho sociologie přijímána bezvýhradně - např. sociologové dávají čas od času před konstruováním obecného (Weberovy ideální typy) přednost analýze jednotlivých případů, domnívajíce se, že tak lépe poznávají sociální jevy vůbec než vyvozováním závěrů zobecněním mnohých. Např. současné interakční teorie se opět, byB jiným způsobem, vyrovnávají s poznatelností sociálního jednání.

Kontrolní (a zkouškové) otázky: 7. Sociální jednání v evropských sociologických teoriích 20. st. 8. Řešení otázek poznatelnosti sociálních jevů evropskými sociology první poloviny 20. st.

Sociologie

96

Třetí zastavení

*** Kontrolní blokový test III Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem byste měli získat všechny 4 maximálně možné body. Vyplňte test na další stránce a postupujte podle následující Kontaktní instrukce. Pokud vás vyplňování testu nutilo k listování předchozími kapitolami, doporučuji vám prostudovat blok znovu. Pokud by se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a po splnění pokynů Kontaktní instrukce pokračovat dalším blokem.

Sestavte správné trojice (vepište odpovědi): osobnost

pojem

Mannheim K. Weber M.

pojmy: a) autorita b) sociální zakotvenost

myšlenky: a) hodnotovou orientaci společnosti střeží kulturní elita b) sociální řád je způsob rozdělování sociální prestiže

Sociologie

myšlenka

Třetí zastavení

97

Poznámky:

Sociologie

98

Třetí zastavení

Ö Kontaktní instrukce V tuto chvíli máte vyplněné kontrolní test č. 4, č. 5, č. 6, č. 7 z předchozího bloku a č. 8 a č. 9 z tohoto bloku, kontrolní blokový test II z předchozího a Kontrolní blokový test III z tohoto Zastavení. Dále máte na magnetofonové kazetě čtyři vstupy z předchozího a dva vstupy z tohoto bloku. Opět můžete použít kazetu ke konzultaci. Odešlete 8 listů testů a kazetu se šesti nahrávkami vedoucímu kurzu!

Náměty pro seminární práci Seminární práce má být aktuální úvahou na jeden z námětů uvedených v zastaveních. Námět budete názvem konkretizovat a vyberete si ho na konci kurzu. Seminární práce má mít rozsah 5-7 stran, v seznamu studijních pramenů by měl být alespoň jeden původní sociologický titul a novinové zdroje. 6. Žít pro politiku. 7. Role inteligence ve společnosti. 8. Osobní svoboda a sociální plánování.

Sociologie

Evropská sociologie (shrnutí)

99

Evropská sociologie (shrnutí) Vznik sociologie a její konstituování jako samostatné vědní discipliny jsou neodmyslitelně provázeny přesvědčením, že existuje přirozený řád společenského dění. Toto dění je zákonité a společnost se neustále pomalu vyvíjí k lepšímu. První sociologové byli tedy evolucionisté a, měřeno pozdějšími teoriemi, optimisté. Jde jen o to poznat tyto zákonitosti, vytvořit teorii společnosti jako takové, porozumět jí. Humanistické ideály a optimismus, jimiž jsou prostoupeny jejich myšlenky, mají své předznamenání ve vizi nového náboženství založeného na lásce k bližnímu a milosrdenství Saint-Simona právě tak jako v jeho zvolání: „Zlatý věk je před námi!“ A je příznačné, že Comtovo přesvědčení o tom, že vše pozitivní ve společnosti již existuje, jen je třeba to racionálně odhalovat a vytvářet podmínky pro projevování dobra, je provázeno myšlenkou jeho duchovního otce o sociální spravedlnosti spočívající ve stejných možnostech všech lidí uplatnit své schopnosti a účastnit se společenského vzestupu. Snahy po chopit společnost pramení z víry v její poznatelnost a ústí v systémy věd, které jsou v počátcích sociologie konstruovány, neboB utřídění poznatků a přístupů je považováno za nezbytné. Otázka, jak k sociálním jevům přistupovat, jak zkoumat společnost, je prvními sociology zodpovězena používáním metodologie přírodních věd pozorování, indukce, komparace. Analogie společnosti s biologickým organismem, v němž rodina či jedinec představuje buňku, jsou pro sociologii druhé poloviny 19. století typické - připomeňme výchozí představu Spencerovy biosociologie univerzálního principu vývoje. A povšimněme si renesance těchto prvotních sociologických metodik, doprovázené rozčarováním z technik používajících výpovědí o jevech, v současné sociologii. Vedle této hlavní přírodovědné linie vývoje sociologie setkáváme se v té době se sociology vysvětlujícími sociální jevy geografickými faktory, které podle nich determinují jak společnost, tak jedince, či při použití pojmoslovného aparátu psychologie, považujícími společnost za bytost. Oba tyto směry, jak geografický - ústící mimochodem v geopolitiku - tak psychologický, nejsou specifikem pouze minulého století a určitým způsobem, v koexistenci s novými „postranními liniemi“ oboru, přetrvávají dál. Koncem století patří již tyto přírodovědné analogie minulosti, sílí snahy vysvětlovat sociální jevy zase jen sociálními jevy a hovoříme o sociologismu. Sociologové shromažMují spousty faktografických údajů o různých stránkách života společnosti, které jim poskytují takové vědní obory jako etnografie, jazykověda, historie aj. Na základě těchto faktů pak sestrojují typologické konstrukce vysvětlující „společnost vůbec.“ Tyto velké sociologické teorie přelomu století, reprezentované především jmény Durkheima, Pareta, Simmela a Tönniese, jsou nutně spekulativní a to je Sociologie

100

důvodem nejen jejich kritiky, ale i odklonu od teorie v sociologii 1. poloviny 20. století vůbec. Přitom tito sociologové usilují zcela záměrně o osvobození od „zátěže“ filozofie a subjektivního hodnocení. Tyto teorie byly a některé stále jsou inspiračními zdroji dalších teorií - aB už ovlivnily přímo žáky, kritiky a pokračovatele těchto sociologů, či aB byly v časovém odstupu znovuobjeveny některé jejich myšlenky a pojmy. Na další „velkou teorii“, funkcionálně strukturní analýzu, si sociologie počkala téměř půl století. Začátkem 20. století se sociologie institucionalizuje, vznikají sociologické společnosti, časopisy, vydává se sociologická literatura, sociologie se přednáší a učí a sociologů tak přibývá. Sociologická „obec“ nebyla, poměřeno dnešními kritérii, veliká, komunikace ve světových jazycích vzhledem k vesměs širokému vzdělanostnímu zázemí sociologů nebyla problémem a můžeme usuzovat, že vzájemná informovanost byla značná. Svým životem „patří“ mezi sociology přelomu století i Max Weber. Jeho „chápající“ sociologie a politická sociologie - jejíž, nebo chcete-li politické vědy, je zakladatelem - však přesahuje tehdejší dobu a je to právě ona, která překlenuje období mezi spekulativními teoriemi přelomu století a moderními teoriemi převážně americké sociologie po druhé světové válce. Uvědomme si mj., že řada představitelů moderní sociologie považuje sociologii politiky za synonymum sociologie vůbec. Evropská sociologie mezi světovými válkami „ustupuje ze slávy“ - nevytváří velké teorie, ty které vznikají jsou dílčí, víceméně spekulativní a vznikají vesměs v intelektuální atmosféře postweberovského Německa - jmenujme formální vztahovou sociologii L. v. Wiese či sociologii vědění K. Mannheima. Otázka metody se stává úhelným kamenem rozpojujícím další vývoj sociolog ie na dva nejen metodické, ale i geografické proudy: s výrazně zobecňující nadsázkou můžeme vnímat jednak sociologii evropskou, zachovávající si svůj víceméně teoretický charakter, a jednak sociologii americkou, která úměrně s odvrácením se od teoretických koncepcí nabývá stále více empirického charakteru. A tak se těžiště sociologie přesouvá koncem dvacátých a začátkem třicátých let z Evropy do USA, aby se zde transformovala, prosperovala a kladla otázky po svém smyslu přinášející poznání východiska spočívajícího v akceptování poznatků obou linií vývoje sociologie.

Sociologie

101

Čtvrtý blok Stezky aneb o zkoumání

Sociologie

102



Se znalostmi tehdejších sociologických teorií se po svých evropských studiích vracejí koncem 19. století domů první američtí sociologové. Ve snaze akceptovat odlišnou situaci americké společnosti na rozdíl od evropské zdůrazňují při aplikaci těchto teorií a při jejich rozvíjení především fenomén sociální změny a postavení jednotlivce ve společnosti. Od 90. let minulého století, kdy bylo území v podstatě dosídleno, se znatelně zostřují vnitřní rozpory řádu, kde se doposud zájmy a možnosti jedince zdály totožné se zájmy a možnostmi zřízení, urbanizace a industrializace, rychle se rozvíjející od občanské války, přinášející nejen prudké změny života, ale také viditelná a citelná sociální zla. Počátky sociologie byly v Evropě vázány na porevoluční poměry, na snahy upevnit a cílevědomě zlepšovat existující stav, pevněji začlenit všechny společenské složky do daného pořádku - podmínky amerického vývoje jen daly vyniknout aktivismu až voluntarismu, racionalismu, optimismu, údajně neomezené přizpůsobitelnosti člověka a neohraničené přeměnitelnosti světa, rozumí se v rámci daného a domněle nejlepšího řádu. Postupné vytváření amerického národa z mnoha rasově, národnostně a kulturně rozdílných skupin orientovalo daleko rozhodněji pozornost na konkrétní pochody, kterými jedinec vrůstá do své společnosti, na osobnostní vrstvy, v nichž si ho společnost asimiluje, a na strukturu mikroskupin, jimiž si tuto společnost nejintenzivněji přisvojuje - sociální psychologie nebyla náhodou po řadu desetiletí typickou americkou společenskou disciplínou.1) Studie sociální změny jsou studiemi zakladatelů americké sociologie F. L. Warda, W. G. Sumnera, F. H. Giddingse a W. C. Smalla, z nichž poslední se „zapsal“ do procesu institucionalizace sociologie v USA nejvýrazněji, mj. vytvořením první katedry sociologie v roce 1892. Všichni působili na univerzitách a vychovali stovky studentů a řadu žáků a pokračovatelů. Byli také prvními prezidenty Americké sociologické společnosti, založené v roce 1906. Jak ohromně rostl podíl sociologie na vyšším vzdělání, o tom svědčí skutečnost, že v roce 1905 vyučovalo v různých kurzech několik tisíc instruktorů asi na 1800 institucích vyššího vzdělání v USA téměř půl miliónu studentů. Na přelomu století byly sociologické texty omezeny na práce Wardovy, Giddingsovy a Smallovy, kdežto v roce 1950 bylo uveřejněno více než 100 úvodů do sociologie a asi 200 textů o speciálních oblastech sociologie.19) Všichni také věřili v trvalý pozvolný sociální pokrok a stálé zdokonalování člověka. Z evropských sociologů nejvýrazněji ovlivnil formující se americkou sociologii Herbert Spence r. (Uvědomme si, že pohled na společenský vývoj v relacích evoluce revoluce narušila podstatně až první světová válka. Klasická kniha nikoliv Sociologie


103

evolučního, ale cyklického pojetí dějin lidstva, totiž Zánik západu Osvalda Spenglera, vychází po jejím skončení.) Evoluce (lat.), vývoj jako pohyb od nižšího k vyššímu. V ideal. filozofii je e. chápána často nesprávně jako rovnoměrné narůstání bez kvalitativních revol. změn (tzv. plochý evolucionismus). Dialektickomaterialistické učení o vývoji zahrnuje v pojmu e. i uznání revolučních zvratů jako zvl. nutných forem přec hodu od jedné kvality k druhé. Evolucionismus (lat). 1. svět. názor pohlížející na svět z hlediska vývoje - evoluce; 2. v 1 9. století ideal. filoz. směr navazující na učení Darwinovo, příp. ho zneužívající. Za hl. filoz. problematiku pokládá vývoj, popírá skoky a kvalitativní revol. změny a chápe jej jen jako pomalé, postupné narůstání kvantitativních změn. Představitelem evolucionismu ve filosofii byl např. H. Spencer.4) Teorie dějinných cyklů - vytvořil ji vynikající italský myslitel Vico (viz). Podle ní se v dějinách nekonečně opakují jedna a tatáž období. U Vica měla tato nesprávná teorie některé pozitivní stránky, jako např. ideu historického pokroku, zákonitostí společenského vývoje atd. V XIX. a XX. století zdůrazňují četní buržoazní filozofové a sociologové pouze myšlenku o stálém návratu lidstva k výchozímu bodu (Nietzsche, Spengler). V dnešní době je hlavním stoupencem této historie anglický historik Toynbee. Vico Giambattista (1668-1744) - italský filozof, profesor univerzity v Neapoli. Vico vytvořil ve svém díle koncepci historického koloběhu (viz Teorie historického koloběhu). V rámci své základní koncepce dějinného procesu, která je poznamenána mystickými prvky, Vico zdůraznil zákonitost historického procesu. Současně chápe dějiny jako výsledek aktivity lidí, jako jejich dílo. Dějiny lidstva se liší od dějin přírody tím, že jsme jedny dělali, druhé nedělali. Každý národ podle Vica prochází ve svém vývoji třemi epochami - božskou, heroickou a lidskou, které jsou analogické obdobím života člověka - dětství, mládí a zralosti. Stát vzniká až v heroické době a je vládou aristokracie. V lidské epoše je vystřídán demokratickým státem, kde vítězí svoboda a „přirozená spravedlnost“. To je vrchol vývoje lidstva, po něm nastupuje úpadek, návrat společnosti k prvopočátečnímu stadiu (ricorso). Pak znovu nastupuje vývoj po vzestupné linii, nový koloběh. Spengler neuznával pokrokový vývoj v dějinách. Dějiny se mu rozpadávají na řadu na sobě nezávislých kultur, které procházejí stadii vzniku, vývoje a zániku.8)

Sociologie

104


F. H. Giddings Franklin Henry Giddings, 1855-1931. Autor řady obsáhlých sociologických děl, v roce 1896 vydává The Principles of Sociology a v roce 1922 Studies in the Theory of Human Society. Ze sociologů utvářejících počátkem století americkou sociologii měl k empirickému výzkumu nejblíže, byl prvním řádným profesorem sociologie v USA a v letech 1910-1911 byl prezidentem Americké sociologické společnosti. Jeho výchozí filozofie byla založena na Comtově pozitivismu a Spencerově evolucionismu. Namísto přirozeného výběru Sumnera či racionálního zasahování Warda vidí Giddings vývoj společnosti jako důsledek společenského nátlaku. Při trvalém pociBování toho společenského tlaku může jedinec přežít pouze respektováním společenského systému a neustálým a trvalým začleňováním se do něho. Jeho vlastní pojmy, s nimiž ve své sociologické teorii pracoval, obsahovaly v sobě esence takových základních později v sociologii široce používaných pojmů jako sociální distance, sociální situace či sociální interakce.

Výběr z literatury The Principles of Sociology, 1896 Studies in the Theory of Human Society, 1922 The Scientific Study of Human Society, 1924

Příklad sekundární literatury Northcott, Ch. H.: The Sociological Theories of Franklin Henry G iddings, in: An Introduction to the History of Sociology, 1948

Sociologie


105

F. H. Giddings Sociologická idea11

Takový jest objektivní a subjektivní požadavek sociologie. Požadavky ty odpovídají základním dvěma způsobům, modům, modu totiž zevnější síly a modu vnitřní pohnutky, jež ne ustále působí na sebe navzájem ve společenském vývoji. Učení o jejich vzájemném působení na sebe,jež fomulovati a dokázati jest úkolem sociologie, musí nutně v mnohých podrobnostech na dlouhou dobu příští zůstati nedokonalé. V hrubých rysech však, jak se osměluji mysliti, učení to musí vyjádřeno býti asi takto: Společenská seskupení (agregace) byla utvořena nejprve zevnějšími podmínkami, jako jest dostatek potravy, podnebí a styk nebo srážky jednotlivců nebo kmenů, a pro odlučující působnost všech naskytlých sil skládají se seskupení zpravidla hlavně ze stejných jednotek. Potud postup jest přírodní. Nyní však uvnitř seskupení objeví se vědomí druhové v stejných jednotlivcích a rozvine se v sdružení (asociaci). Sdružení zase počne příznivě působiti na libé stránky a na osudy života jednotlivcova. Jednotlivci postřehnou tuto skutečnost a pochod volní počne. Od této doby jednotlivci sdružení v e společnost vědomě hledí rozšířiti a zdokonaliti své společenské vztahy. Ve shodě s tím, jak výběr jednotlivcův, tak výběr společenský stává se důležitým činitelem ve společenské příčinnosti. V množství společenských vztahů a činností, jež se bu- nahodile ustavily, nebo o něž usilováno a jež vymyšleny, někteří dovolávají se vědomí druhového jako něčeho příjemného nebo žádoucího, kdežto jiní zdvihají odpor. Jednotlivci sdružení ve společnost činí výběr mezi těmito vztahy, snažíce se jedny z těchto vztahů sesíliti a ustáliti, jiné zrušiti. V celém tomto pochodu associace, společenský výběr a společenská vůle jsou určeny vědomím druhovým. Nyní však přírodní pochod se opět objeví. Výběr společenský má rozmanité důsledky. Soudíme-li se stanoviska širokého, výběr ten vzhledem k síle, rozvoji a blahu společnosti může býti nerozumný, pošetilý a škodlivý, nebo zase osvícený, moudrý a blahodárný. Zde tedy jest zase nové a téměř neobmezené pole pro působnost přirozeného výběru. V boji o život výběry neméně nežli jednotlivci mohou přetrvati nebo nepřetrvati. Výběry a plynoucí z nich činnosti a vztahy, jež v celku jsou záhubné, jsou rušeny bu- podrobením, nebo vyhlazením jednotlivců, ba snad zánikem celých společností. Takto kruh společenské příčinnosti začíná a končí pochodem fyzickým. Mezi počátkem a dovršením naskýtá se volní pochod, jenž záleží v umělém výběru nebo ve vědomé volbě a jest určen vědomím druhovým. Tento pochod není však nikterak

11)

F. H. Giddings: Základy sociologie, Praha 1900.

Sociologie

106

Kapitola desátá: Studie sociální změny náhradou pochodu přírodního pochodem umělým, jak tvrdí Ward. Jest to pouze nesmírné zmnožení obměn, na které konec konců působí týž přirozený výběr. Podle toho sociolog má tři hlavní úkoly. Předně musí se snažiti, aby objevil podmínky, jež určují pouze seskupení a styk. Za druhé musí se snažiti, aby objevil zákon, jenž řídí společenský výběr, zákon totiž subjektivného pochodu. Za třetí se musí snažiti, aby objevil také zákon, jenž řídí přirozený výběr a přežití výběrů, zákon to pochodu objektivního.

A. W. Small Albion Woodbury Small, 1854-1926. Vystudoval teologii, byl ovlivněn historickou ekonomií a ekonomy blahobytu, prostudoval dílo Marxe. Učil historii, politické vědy a sociologii. Když je zakládána chicagská univerzita, otevírá na ní první katedru sociologie na půdě USA, na dlouhá léta v Americe ojedinělou. Small udělal pro popularizaci sociologie a její začlenění na akademickou půdu ve Spojených státech více než jakýkoliv jiný sociolog: je spoluautorem první americké učebnice sociologie, vydané v roce 1894, o rok později zakládá American Journal of Sociology, který vydával třicet let a který byl dlouho jediným a později nejlepším sociologickým časopisem. V letech 1912-1913 byl prezidentem Americké sociologické společnosti. Small věnuje pozornost spíše než statice sociální struktury dynamice sociálních procesů. Sociální procesy podrobuje funkcionální analýze, základem těchto procesů je podle něh o skupinová aktivita. Tato skupinová aktivita vychází ze základních lidských zájmů, jejichž konflikt způsobuje dynamiku sociálních procesů. Neustálé vznikající konflikty má řešit sociální politika založená na vědě.

Výběr z literatury Small, A. W., Vincent, G. E.: An Introduction to the Study of Society, 1894 The Meaning of Social Science, 1910 Origins of Sociology, 1924

Příklad sekundární literatury Barnes, H. E.: The Place of Albion Woodbury Small in Modern Sociology, in: American Journal of Sociology 32/1926

Sociologie


107

A. W. Small Systémy sociálních orgánů12

Vycházíme-li při kladení si sociálních úkolů ze základních charakteristik sociálních orgánů nebo kombinací osob a majetků, pak dalším krokem bude tázat se po vzájemné souvislosti těch to orgánů a jejich přirozeném všeobecném rozdělení. Herbert Spencer vytvořil klasifikaci, která je, obzvláště bereme-li v úvahu společnost obecně nebo studujeme-li velkou a její politicky organizovanou část, asi tou nejlepší z možných. Podle Spencera jsou sociální orgány uspořádány ve třech obecných systémech: 1. systém udržování, 2. systém rozdělování, 3. systém regulace. Přijmeme tuto klasifikaci s malou změnou terminologie a nahradíme pojem systém rozdělování pojmem systém přepravy, který více odpovídá naší představě a zbavuje nás nebezpečí chápat rozdělování v ekonomickém smyslu slova. Je třeba zdůraznit, že to neplatí jen pro velké společnosti, ale pro každou ucelenou sociální skupinu, aB už je to rodina, vesnice, město, nebo národ. Vždy odhalíme tyto tři systémy, třeba i v té nejzákladnější podobě. Ilustraci tohoto faktu můžeme odložit až na tu dobu, kdy budou systémy samy více popsány, ale studenti by měli mít již nyní na mysli všeobecnou představu. Do systému udržování zahrnujeme všechny sociální orgány, které se podílejí na zdraví, těžební a zpracovatelský průmysl. Jak už jsme ukázali, struktura systému udržování dané společnosti je určena povahou země, její půdou, podnebím a minerálními zdroji. Systém udržování, ačkoliv je bezprostředním produktem zdrojů udržování fyzické vitality, zahrnuje v sobě také orgány, které poskytují ochranu včetně technických nápadů, a je tvořen i jinými druhy zdraví, které nepřispívá jen k individuální a sociální existenci, ale umožňuje i vyšší životní stupně. Ve zkoumané sociální struktuře rozeznáváme dále orgány sloužící dopravě zboží a osob mezi různými částmi společnosti a opět jiné, jejichž funkcí je výměna různých druhů zdraví. V tak všeobecné klasifikaci, jak je tato prováděna pro předběžné rozlišení, můžeme vše zahrnout pod jeden široce pojat ý systém přepravy. Zde není na místě diskuse o funkci peněz nebo výměně v technickém, ekonomickém smyslu slova. S přihlédnutím k tomu, že společnost existuje na velkém území představujícím rozmanité přírodní zdroje, můžeme přepravní systém popsat jako vysoce organizovaný. A stejně jako systém udržování platí nejen pro velkou společnost, pro niž je jasně definován, ale i pro všechny organizované sociální skupiny. Ve skutečnosti je přepravní

12)

A. W. Small: An Introduction to the Study of Society, New York 1898 (překlad E.N., kráceno s vynecháním ilustračních příkladů).

Sociologie

108

Kapitola desátá: Studie sociální změny systém společnosti v širokém pojetí tvořen přepravními systémy těch menších skupin, které zkoumanou společnost tvoří. Kromě orgánů, které slouží k tvorbě zdraví a přepravě věcí a osob, rozeznáváme ještě jednu třídu funkčních kombinací, jejímž úkolem je koordinovat a projevovat činnosti systémů udržování a přepravy a napomáhat rozvoji psychických sil jednotlivců ve společnosti. Je to řada činností, kterou jsme nazvali regulačním systémem. Opět můžeme pozorovat, jak každá úplná sociální skupina nebo orgán, od rodiny po stát, má svůj vlastní regulační systém a jak tyto regulační systémy menších skupin jsou součástmi regulačního systému velké společnosti, který tvoří. Z tohoto hlediska je nezbytné věnovat pozornost faktu, že regulační systém se ze zásady týká psychických vlivů generace a komunikace - znalostí, cítění a chtění.

W. G. Sumner William Graham Sumner, 1840-1910. Studoval na Yalu politickou ekonomii, po evropských studiích historie, teologie a jazyků se tam vrací. Do svých padesáti let byl znám nejen jako ekonom, ale i jako esejista, později preferoval před ekonomií sociologii - sám změnu svého postoje vysvětluje tím, že cítí povinnost rozvíjet induktivní vědu o společnosti. Otevřel v Americe první univerzitní kurz sociologie, v letech 1908-1909 byl druhým prezidentem Americké sociologické společnosti a v roce 1927 vydává po více než pětadvacetileté práci učebnici sociologie. Sumner přijal a rozvíjel, ale rovněž i kritizoval sociologii H. Spencera. Jeho přístup ke studiu společnosti je výrazně antropologický - studoval individuální a skupinové zvyky. Při analýze lidského chování hovoří o malých činnostech, „small acts“, které uspokojují lidmi pociBované základní lidské potřeby. Zvyky a chování lidí jsou dány čtyřmi silami: hladem, láskou, marnivostí a strachem. V uspokoj ování potřeb daných těmito silami si lidé konkurují a tak dochází k přirozenému výběru mezi nimi. Tato myšlenka uskutečňování vývoje společnosti konkurenčním přirozeným výběrem dala jeho sociologii přízvisko sociální darwinismus.

Výběr z literatury The Forgotten Man, 1883 What Social Classes Owe to each other, 1883 The Challenge of Facts, 1914

Sociologie


109

Příklad sekundární literatury Davie, M. R.: W. G. Sumner: An Essay of Commlitary and Selections, 1963

W. G. Sumner Stát jako „morální osoba“13

Často se v běžném společenském rozhovoru setkáváme s obhajobou výroku, že stát je „morální osoba.“ Toto tvrzení se netýká vztahu věcí, kde by to byla pravda, a nevychází také z pozorování faktu, který by mohl být nově ověřen. Je bu- východiskem, nebo způsobem pojetí z řady možných. Podobné výroky jsou nepochybně užitečné a plodné, jsou-li správné, ale velmi snadno se také vyslovují takové, které jsou náchylné k nesprávnosti a které vytvářejí široký základ pro falešné závěry. Podívejme se na jeden takový. Student zabývající se společenským blahobytem zjišBuje, že tento blahobyt je v průběhu času více závislý na možnostech rostoucího kapitálu než na kapitálu samotném. Ale v tom okamžiku, kdy se začíná věnovat růstu kapitálu, setkává se s morálními fakty a silami. Kapitál je výslednicí výroby, prozíravosti, střídmosti, hospodárnosti a dalších výrobních schopností. Blahobyt společnosti má tedy své kořeny v morálních silách a vztah mezi morálním a sociálním je dán v pojmech skutečných faktů a ne rétorických abstrakcí. To vede k tomu, že otázka, jak jsme bohatí, může být nakonec závislá na otázce, jak jsme rozumní, tvořiví a osvícení. Takže student shledá, že společnost je závislá na sociálním a hospodářském blahobytu, jehož existence je tvořena nebo podporována vývojem morálky, a že není možné zvyšovat blahobyt bez péče o její rozvoj. Je možné, že se vyskytnou překážky v politické nebo sociální organizaci, které zabrání současným morálním silám lidí dosáhnout, pokud jde o sociální a hmotný blahobyt, maximálních výsledků. V každé existující společnosti takové překážky jsou a je na reformách poradit si s nimi. Ale jestliže si představíme, že tyto překážky jsou odstraněny a sociální mechanismus je dokonalý, pak stojíme před faktem, že růst společenského bohatství musí být vždy provázen vytvořením lepšího člověka. A to je jen jiný způsob vyjádření toho, že jakékoliv důležité a radikální nedostatky naší společnosti - přesahující svým významem škody způsobené chybami

13)

W. G. Sumner: The Challenge of Facts and other Essays, New Haven 1914 (překlad E.N.).

Sociologie

110

Kapitola desátá: Studie sociální změny sociálního mechanismu - jsou nutně nedostatky našeho morálního rozvoje. Jsme tak bohatí, jak si zasloužíme. Jsme tak bohatí, jakou máme morálku. Pohromadě nás drží solidarita společnosti, a tak se na tom musíme podílet všichni, ačkoliv pokud jde o schopnost vyrábět, jsme někteří lepší než druzí. Pak vyvstává zajímavá otázka: Kde můžeme získat jakoukoliv morální sílu? Kde je její zdroj? Co urychluje nebo posiluje morální vývoj? Jestliže jsme řekli, že stát je morální osoba, pak otázka, kterou klademe, zní: Je zdrojem morální energie, kterou potřebujeme, stát? Může nám z nějakého zdroje poskytnout to, co postrádáme? Jestliže může, pak máme vskutku toho nejskvělejšího ochránce, jehož funkce se podobá teologickým doktrínám Ducha svatého.

Sociologie


111

L. F. Ward Lester Frank Ward, 1841-1913. Pocházel z farmy, studoval jazyky, měl doktorát z geologie a byl profesorem botaniky. Byl demokrat, věřil, že všichni lidé mají stejnou kapacitu. Ve svých pětatřiceti letech po studiu Comta a Spencera došel k poznání, že to, co dosud psal je vlastně sociologie. Sedm let poté vydává Dynamic Sociology a v roce 1905 učebnici sociologie. Byl prvním prezidentem v roce 1906 založené Americké sociologické společnosti. Ward rozlišuje čistou a aplikovanou sociologii. Čistá sociologie usiluje o po znání společnosti, soustřeMuje se na to, co člověk říká, a na studium funkcí - její funkce je tedy diagnostická. Aplikovaná sociologie plní funkci terapeutickou - soustřeMuje se na to, co by bylo, a na to, co bude, nikoliv na to, co je, a napomáhá racionální změně. Společenský vývoj není jeden široký proud, ale soustav a různých proudů, je do něj třeba účelně a racionálně zasahovat. Tyto zásady umožňují pokrok, dějí se tedy pro dobro člověka. Důraz, který klade Ward na sociální změnu, vede k tomu, že o jeho sociologii hovoříme jako o dynamické. Jedinec je ve společnosti a pro společnost velmi důležitý, on je to, kdo do ní ve jménu pokroku zasahuje. Moderní sociologie si všímá ve Wardově sociologii především dvou moment ů: zdůrazňování spíše psychologických než biologických základů života a preferování úvah o procesech a funkcích oproti strukturám.

Výběr z literatury Dynamic Sociology, 1883 The Outlines of Sociology, 1898 Pure Sociology, 1903

Příklad sekundární literatury Gerver, I.: Lester Frank Ward, 1963

Sociologie

112


L. F. Ward Sociální pokrok14

Ačkoliv sociologové nikdy neformulovali principy sociální statiky, většina jejich prací o ní pojednává, protože se zabývají sociálními strukturami. Nevysvětlují, jak se sociální struktury formují, ale věnují se jim jako konečným produktům. Jejich práce je naprosto analogická s prací systematického botanika nebo zoologa, který popisuje druhy a považuje je za neměnné. V biologii nyní vládne názor, že druhy nejsou neměnné, ale že jsou proměnlivé a že tato proměna se děje stále. To je oproti dřívější statické biologii biologie dynamická. A je nutné tím spíše zavrhnout studie rostlin a zvířat považující je za konečné produkty, že byl objeven jejich neustálý pomalý vývoj. Je právě tak snadné jako důležité popsat a klasifikovat druhy, jako to bylo před vznikem teorie přeměny. Totéž platí pro sociologii. Sociální statika, tak jako biologická statika, je teoretická věda. Předpokládá stálost lidských institucí, abstrakci při úvahách o pohybu či změně a zabývání se společností v určitém časovém okamžiku. Používá a používala fotografii společnosti, „momentku“, přenesenou do sociologické laboratoře a tam pak studovanou. Ten obrázek se už nemění a zatímco samotné instituce se mohou proměňovat, zkoumán je obrázek pořízený v určitém časovém momentu. Nebo abychom se vrátili zpět k biologii, statický sociolog může být přirovnán k přírodovědci, který, ačkoliv může být evolucionistou, popisuje své druhy tradičním způsobem a umisBuje je ve svém kabinetu sušených rostlin, vycpaných ptáků, napíchaných motýlů nebo brouků v chloroformu, nemění své způsoby a životní změny jdou mimo něj, jeho druhy jsou neměnné. Ve skutečnosti však všechny proměny, sociální právě tak jako organické, se dějí odedávna a můžeme je zaznamenat jen rozumným pohledem. Lidské instituce podobně jako rostlinné a zvířecí druhy jsou pro výzkumné účely v podstatě neměnné a vědomí jejich proměnlivosti nemusí rušit poklidné zkoumání vědců o nic více, než vědomí Země rychle letící prostorem znepokojuje obyvatele jejího povrchu.

14)

Sociologie

L. F. Ward: Pure Sociology, London 1919 (překlad E.N.).


113

V americké sociologii přelomu 19. a 20. století jsou vedeny úvahy o sociální statice a dynamice, o sociální struktuře a funkci a mnohem výrazněji než v tehdejší evropské sociologii o situaci a úloze jednotlivce ve společnosti.

*** Cvičení Pohled na jedince se u každého ze čtyř prvních amerických sociologů něčím odlišuje. Vycházejte v tomto cvičení z informací získaných četbou předchozího textu. Situace: vláda rozhodla o regulaci mezd a na to reagují jednotlivé státní a soukromé podniky a jejich ředitelé (Ř1 - Ř4) Reakce: Ř1 - z obavy před ztrátou ředitelské pozice okamžitě přikazuje mzdový stop- stav v podniku. Ř2 - jako funkční ředitel dává příkaz k respektování tohoto vládního rozhodnutí ve svém podniku. Ř3 - svolává poradu vedení podniku k řešení vzniklé situace. Ř4 - kontaktuje další ředitele, odbory a ministerstva veden snahou zjistit možnosti udělení výjimky pro svůj podnik, jehož zájmy považuje za konfliktní vůči vládním. Otázka: Který ředitel odpovídá představě jednání jednotlivce kterého sociologa? a) Giddings b) Small c) Sumner d) Ward

èè

Ř1 .......................... Ř2 .......................... Ř3 .......................... Ř4............................

Sociologie

114


Úkol: vyhledejte v reakci každého ředitele klíčové slovo, které vám pomohlo jeho jednání identifikovat. Ř1 .......................... Ř2 .......................... Ř3 .......................... Ř4 ...........................

çç

Aplikace: uveMte jinou sociální situaci a jednání čtyř jednotlivců v ní obdobně předcházejícímu případu. sociální situace ........................................

çç

jednání jednotlivce „Giddingsovo“ ......................................... „Smallovo“ ........................................ „Sumnerovo“ ........................................ „Wardovo“ ........................................

Namluvte celé cvičení na kazetu pod názvem „Desátá kapitola“.

*** Sociologie


115

Shrnutí: Vznikající americká sociologie přelomu 19. a 20. století je ovlivněna evropskými makrosociologickými teoriemi, především sociologií H. Spencera. Je evolucionistická, jejím ústředním tématem je sociální změna a jedinec ve společnosti.

Pojmy: sociální změna - evoluce - racionální zasahování - sociální darwinismus - malé činnosti - sociální politika - sociální nátlak

Sociologie

116

Poznámky:

Sociologie

117

*** Kontrolní test č. 10 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 20 bodů. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou. 1. Kdo, kdy a kde založil první katedru sociologie v USA (zakroužkujte v každém ze tří řádků jednu správnou odpově-)? a) Giddings

b) Small

c) Sumner

d) Ward

e) 1892

f) 1906

g) 1913

h) 1927

ch) Yale

i) New York

j) Saint-Louis

k) Chicago

2. Pro Giddingse je vývoj společnosti důsledek společenského nátlaku. Který jeho evropský současník používá ve své sociologii téhož pojmu (vepište jméno)? ............................................................................

3. Co rozumí Small sociální politikou (zakroužkujte správnou odpově-)? a) pomoc handicapovaným jednotlivcům b) řešení konfliktů skupin c) materiální pomoc sociálním skupinám

4. Dle Sumnera ovládají každého z nás „mocné síly“. Které to jsou (zakroužkujte správné odpovědi)? a) bojovnost b) hlad c) láska d) marnivost e) strach f) zištnost 5. Ward rozlišuje čistou a aplikovanou sociologii. Který z jeho evropských současníků používá také pojem „čistá“ sociologie (vepište jméno)? .................................................................

Sociologie

118

Jakou funkci má Wardova čistá sociologie (zakroužkujte správnou odpově-)? a) diagnostickou b) latentní c) terapeutickou Jakému časovému úseku se věnuje (zakroužkujte správnou odpově-)? a) minulosti b) přítomnosti c) budoucnosti d) stojí mimo čas

6. Doplňte následující texty a určete (vepište) jejich autory a) Giddings b) Small

c) Sumner d) Ward

A. Opět můžeme pozorovat, jak každá úplná sociální skupina nebo orgán, od rodiny po stát, má svůj vlastní regulační systém a jak tato regulační systém a jak tyto regulační systémy menších skupin jsou součástmi regulačního systému velké společnosti, který ......................................................................................................................... autor: ......................... B. Ale jestliže si představíme, že tyto překážky jsou odstraněny a sociální mechanismus je dokonalý, pak stojíme před faktem, že růst společenského bohatství musí být vždy provázen vytvořením

............................................................................................................... autor: ......................... CžÁSociální statika používá a používala fotografii společnosti, „momentku“, přenesenou do sociolog. laboratoře a tam pak studovanou. Ten obrázek se už nemění a zatímco samotné ........................................................ se mohou proměňovat, zkoumán je obrázek pořízeny v určitém časovém momentu. autor: ......................... D. V boji o život výběry neméně než jednotlivci mohou přetrvati nebo nepřetrvati. Výběry a plynoucí z nich činnosti a ......................................, jež vcelku jsou záhubné, jsou rušeny bu- podrobením, nebo vyhlazením jednotlivců, ba snad zánikem celých společností. autor: ......................

Sociologie


119

Kapitola jedenáctá: Studie společenství Úvahy prvních amerických sociologů o společnosti a zákonitostech jejího vývoje „zašly“ na svoji spekulativnost stejně jako makrosociologické teorie jejich evropských kolegů. Navíc jimi otřásla první světová válka, a tak se americká sociologie soustřeMuje stále více na problém jedince ve společnosti, praktické problémy lidského soužití. Studie společenství, Community Study, jsou tématem americké sociologie 20. let, která velmi rychle ztrácí svůj teoretický a nabývá empirický charakter. Zásady empirické sociologie byly Thomasem a Znannieckim v jejich slavném úvodu ke studiu polských přistěhovalců formulovány takto: (1.) Sociolog se musí oprostit od předsudků, jež brání objektivnímu pohledu na společnost. Především nesmí podléhat klamu, že zná skutečnost, kterou zkoumá. Jeho zkušenosti jsou čistě subjektivní, týkají se jen části společnosti a společenské vrstvy, s níž se stýká a žije. Jinými slovy: sociolog musí přistupovat ke zkoumání kteréhokoliv společenského jevu, jako by byl „tabula rasa“, jako by o něm nic nevěděl. (2.) Hlavní překážkou objektivního poznání sociální skutečnosti jsou subjektivní a hodnotící momenty, které do něho sociolog vnáší. Proto je třeba oprostit sociologii od všech praktických politických záměrů a jakéhokoliv hodnocení, a od veškeré filozofie. (3.) Jednotlivé společenské jevy spolu souvisejí, a proto nesmějí být zkoumány odděleně. Je třeba vždy přihlížet k této souvislosti. (4.) Sociolog se musí zbavit předsudku, že lidé jednají a reagují stejným způsobem na stejné vnější vlivy a ve stejných situacích. Je nutno přihlížet vždy k jejich sociální a individuální minulosti, stejně jako k jejich sociálně psychické povaze. (5.) Objektivní obraz o skutečnosti dosáhne sociolog, jestliže si opatří co největší množství empirického materiálu, fakt všeho druhu.19) Nikoliv obrazně řečeno vycházejí američtí sociologové z pracoven do ulic měst a venkovských sídel. Současně s tématem opouštějí akademickou mluvu a své poznatky prezentují téměř či docela žurnalisticky. Toto období americké sociologie je obdobím mezi makrosociologií začátku století a mikrosociologií třicátých let, obdobím začátků empirické sociologie. Studie společenství, ve smyslu především útvarů osidlování, tj. zemědělských a městských společenství, vznikaly ovšem již dříve, a to zcela konkrétními, empirickými postupy. Prvními empirickými sociologickými studiemi ve vlastním slova smyslu byly tzv. sociální přehledy (Social Surveys). Vznikaly zpravidla z charitativních pohnutek Sociologie

120


a zachycovaly životní poměry lidí v určitém místě. Klasický sociální přehled byl zpracován generálem Armády spásy v Anglii Boothem pod názvem Life and Labour of the People in London (Život a práce londýnského lidu - 17 svazků napsaných v letech 1889-1902). Podle tohoto vzoru byla potom napsána řada publikací tohoto charakteru. V roce 1930 vyšla Bibliografie sociálních přehledů (A. Eaton, S. M. Harrison: Bibliography of Social Surveys), která napočítala 2775 titulů. Sociální přehledy popisují určité dílčí stránky společenského života v určitém prostorově omezeném rámci. Jako materiálu používají všech obvyklých prostředků empirického výzkumu: statistických podkladů, interviewů, dotazníků, přímého pozorování, novinových zpráv apod. Sociální přehledy mají již všechny znaky moderního empirického sociologického výzkumu: zaměření k detailní problematice atomizující společenský život, rozsáhlé použití všech empirických prostředků k získání fakt, přechod ke kolektivní práci v sociologii. Vedle sociálních přehledů patří k prvním empirickým studiím společnosti tzv. případové studie (Case Studies), které zachycují určitý dílčí jev v jeho vývoji a změnách. Popisují bu- některé stránky života lidí na určitém místě - například náboženství, školství, sociální poměry apod., nebo, a to častěji, povšechný život lidí v nějaké obci nebo městě. 19) Postupující industrializace s průvodním znakem obrovským tempem postupující urbanizace však vede nejen ke koncentraci lidí v určitém prostoru, ale také ke koncentraci konkrétních, starých i nových, problémů jejich soužití. Američtí sociologové se věnují jednak „typickému střednímu městu“ a jednak dynamickému Chicagu. Jejich studie jsou přijímány dalšími sociology nejen v USA, ale i v Evropě, jako „prototypy“ (viz např. Bláhův brněnský projekt v kapitole o české sociologii). Studie konkrétních amerických středních měst zdůrazňují téměř dojemně středoměstskou obecnost poznatků již volbou názvů: tak proslulá studie H. a R. Lyndových z r. 1929 nazývá „své“ město anonymně Middletown a v téže době popírá W. L. Warner existující město svého stratifikačního výzkumu názvem Jonesville či Anytown se zdůvodněním Jonesville je v Američanech a všichni Američané jsou v Jonesvillu (v překladu: střední město, jakékoliv město, Jones je jedno z nejběžnějších amerických příjmení). Významnou úlohu sehrála práce Roberta a Heleny Lyndových „Middletown“, která spočívala v rozsáhlém empirickém výzkumu. Tento mnohostranný rozbor života středního amerického města se symbolickým jménem, zpracovaný statistickými metodami, se přihlásil k „funkcionálnímu“ přístupu; jestliže dříve vystupovaly sociální problémy jako dané samou tvářností specifických institucí, jsou te- nazírány z hlediska funkce vzhledem k určitému celku. Lyndovi sami charakterizovali „funkci“ jako označení „význačné životní činnosti nebo toho, co přispívá k jejímu vykonávání“ (uvidíme později pojetí funkce v dnešní rozsáhlé škole Parsonsově). „Middletown“ začal původně jako studie církve, ale sám průběh skutečného výzkumu ukázal, že ji lze provést jen rozborem širšího Sociologie


121

společenského systému, v němž jsou plněny určité funkce. Tak měla studie směřovat k dynamickému, funkcionálnímu rozboru života spe cifického amerického společenství ve světle trendů měnícího se chování pozorovatelného během třiceti let. Byly zdůrazňovány strukturní souvislosti, širší sociální struktury včetně stratifikačních problémů.19) Centrem americké sociologie bylo Chicago (připamatujme si, že první americká katedra sociologie byla založena právě zde) a to, co a jak tamější sociologové dělali a jak uvažovali, bylo nazváno chicagskou sociologickou školou. Chicagská sociologická škola se proslavila studiemi o problémech metropole, týkajících se např. etnických okrsků, gangů, prostitutek atp. Odmítá vysvětlovat jednání jednotlivců jejich zděděnými instinkty a studuje sociální interakci s trvajícím důrazem na psychologii. Při empirických výzkumech analyzuje různé dokumenty (dopisy, deníky, životopisy, novinové zprávy) a tuto techniku kombinuje s pozorováním a rozhovory.

W. F. Ogburn William Fielding Ogburn, 1886-1959. Učil ekonomii, historii a sociologii na několika univerzitách v USA, nejen v Chicagu. Na sklonku života působil v Kalkatě, Oxfordu a byl hostujícím profesorem sociologie na Floridě. Zastával důležitá místa v americké federální vládě, byl ředitelem řady společností, vydavatelem Journal of Sociology. Věnoval se rozboru životních nákladů, soustavně celý život prosazoval statistické techniky a mezioborovost. Byl vydavatelem a spoluautorem vlivné mnohasvazkové publikace o vývojových trendech Recent Social Trends z roku 1933. Pozdější sociologové usuzují, že právě touto knihou se prosadila do sociologie neodvratně statistika. Ogburn se věnoval jako sociolog fenoménu sociální změny. Uvažuje o souvislostech technologických změn a organizace ekonomiky. Rozvíjí myšlenku kulturní mezery, která vzniká v důsledku nestejných temp vývoje materiální a nemateriální kultury.

Výběr z literatury Social Change, with Respect to Culture and Original Nature, 1922 Technology and Governmental Change, in: Ogburn F. W.: On Culture and Social Change, 1936 Social Evolution Reconsidered, in: Ogburn, F. W.: On Culture and Social Change, 1936 Sociologie

122


Příklad sekundární literatury Hughes, H.: William Fielding Ogburn, in: Social Forces 38/1959

W. F. Ogburn Sociální status15 Protože status je tak drahý srdci většiny z nás, je obtížné určit, co status je, jak ho získáváme a jak se různé skupiny, zvláště sociální třídy, proměňují při jeho respektování. To jsou základní otázky , které obsahuje tato kapitola.

Povaha statusu Jednoduchá definice statusu je, že respektuje pozici jednotlivce ve skupině. Na jedné straně toto pojetí předpokládá představu pořadí. Status jednotlivce je jeho stanoviště ve skupině nebo pořadí ve vztahu k ostatním. Pak můžeme říci, že osoba má vysoký nebo nízký status ve skupině, že je vůdcem nebo vedeným. Na druhé straně status také odpovídá představě formalizovaného chování nějakého druhu. Vůdce plánuje to, co ústí v řád, a pak svá rozhodnutí prosazuje. Vykonává určité funkce, definuje roli, kterou h raje. Chování spojené s dílčím statusem nazývají sociologové rolí. Role jednotlivce ve skupině je dynamickým aspektem jeho statusu. Jestliže je status pozicí ve skupině, pak jednotlivec má tolik statusů, kolika skupinami je přijat. Dokonce i když vynecháme spoustu příležitostných skupin a budeme brát v úvahu jenom trvalé a výrazné přijetí, má jednotlivec všeobecně mnoho různých statusů, a různých nemálo. Např. pan Smith má status jako muž, dospělý, manžel a otec. Je zcela patriarchální a je tak také uznáván svou rodinou. Pan Smith má také status v církevním sboru, jehož je členem a v němž nehraje významnou roli. Pan Smith má také status ve své zaměstnanecké skupině. Je náměstkem ředitele v malé bance už více než patnáct let s malou nadějí na povýšení, protože je považován svými kolegy a nadřízenými za neschopného. Všeobecně se pociBuje, že si svoji pozici drží jen díky tomu, že jeho rodina byla s bankou dlouho oficiálně i jinak spojena. Je členem nejlepšího klubu ve svém městě. Pojem status je používán v jednotném čísle, neboB se uvažuje všeobecný status jedince, který je sumou jeho dílčích statusů. Je však otázkou, zda tato koncepce je validní. Je obtížné zjistit, jak se status „skládá“, jako je obtížné sečíst dvě jablka a dva pomeranče. Když uvažujeme o sociálním statusu jednotlivce, pak obvykle neprovádíme generalizaci, ale selekci. Máme na mysli zvláště jeden status: sociální. Bereme v úvahu

15)

Sociologie

W. F. Ogburn: A Handbook of Sociology, London 1947 (překlad E.N.).


123

klub, k němuž přísluší, jeho bohatství, společenské kruhy, v nichž se pohybuje. Když budeme uvažovat o princezně Elizabeth, budeme věnovat jen malou pozornost jejímu statusu dítěte, ženy, žákyně, ale soustředíme se na její status jako člena královské rodiny. Když uvažujeme o panu Smithovi, tak stejným způsobem pomíjíme jeho neutrální status v církvi a jeho nižší status náměstka ředitele banky a zabýváme se široce jeho statusem v sociální řadě. Třídní status se zdá být nadřazen všem druhům statusu. Většina lidí naší kultury preferuje vlastní začlenění do vyšší střední třídy, protože takové zařazení koreluje s vysokým životním standardem a se sociálním přijetím. Ale vědci, řekněme si to, se více starají o svůj status výzkumných pracovníků neb o specialisté o reputaci ve své profesi. A je ovšem možné mít velkou reputaci jako výzkumník či specialista a být vyloučen, z takových důvodů, jako jsou rasa nebo chudoba, ze sociálních aktivit vyšších tříd .

R. E. Park Robert Ezra Park, 1864-1944. Studoval a působil na amerických univerzitách, působil i jako novinář. Během své univerzitní kariéry napsal spousty článků a skript, byl ředitelem a prezidentem řady společností. Je spoluautorem Introduction to the Science of Sociology, vydaného v roce 1921. Park je vůdčí osobností tzv. chicagské sociologické školy, z výzkumů v prostředí Chicaga vychází např. jeho studie The Ghetto. V roce 1923 vydává studii The City, která se stala vzorovou pro řadu sociologů v Americe i v Evropě. Jeho studie byly psány s novinářskou rutinou, velmi dobře se četly, používá metodu příkladů, po nichž následuje teoretické vysvětlení. Je spolu se svým studentem R. D. McKenziem autorem pojmu „lidská ekologie“ a díky němuž se do běžného slovníku sociologů dostal pojem „sociální distance.“ Park při analýzách skupinového života dochází k závěrům, že sociální postoje vedou k činnosti, a jsou-li koncentrovány, stávají se sociálními silami. Ty jsou buM neformální, např. zvyky, veřejné mínění, nebo institucionalizované, např. zákony. Vždy však přispívají ke konformitě a celospolečenskému konsenzu. Interakce má čtyři typické formy: kompetence, konflikt, přizpůsobení a asimilace. Studium společnosti nemůže být současně vědecké i moralistické, proto je třeba provádět analýzu sociálního života bez osobní angažovanosti, neuplatňovat normativní hledisko. Je třeba sociální jevy pozorovat, svá pozorování zapsat a pak formulovat názory. Sociologie je věda o kolektivním chování, odpovídá, podob ně jako např. antropologie, na otázky položené původně historií. Na základě této myšlenky chápe Park historii jako konkrétní a sociologii jako abstraktní vědu. Město vidí na pozadí obecnějších civilizačních proměn, ur banismus chápe jako základní znak civilizačního vývoje. Chápe ho jako útvar složený z relativně uzavřených celků, útvar, v němž se střetávají různé zájmy, sociální síly a tak dochází ke konfliktům. Sociologie

124


Výběr z literatury Park, R. E., Burgess, E. W.: Introduction of the Science of Sociology, 1921 Park, R. E., Miller, H. A.: Old World Traits Transplanted, 1921 The Immigrant Press and its Control, 1922

Příklad sekundární literatury Cooper, E.: Bibliography of Robert E. Park, in: Phylon 6/1945

R. E. Park Jednota sociální skupiny16 Bylo kardinálním problémem sociologie vyjádřit objektivními pojmy tak velice skutečnou a zřejmou věc, jakou je kontinuita a stálost sociálních skupin. Když se díváme na společnost jako na fyzikální objekt, zdá se být tvořena z mobilních a nezávislých jednotek. Problémem je porozumět povaze pout, která spojují tyto nezávislé jednotky dohromady, a tomu, jak se tato spojení udržují a proměňují. Představa jednoty sociální skupiny může být na té nejnižší úrovni přirovnána k jednotě částí komunity. V komunitách se vztahy mezi jednotlivými prostory, které je tvoří, zdají být nejprve zcela vnější a náhodné. Spolupráce a společenství, tak dalece jak vůbec existují, spočívají spíše na faktu společné geografické oblasti, určitého společného prostoru, protože žít ve společném prostoru s ostatními je snazší než žít v izolaci. To se zdá být jasné, avšak tento život ve společenství přináší i jiné formy života typické řadou změn, které korespondují s růstem, rozpadem a smrtí. Komunita vzniká, roste, stárne a případně zaniká. Zatímco se to děje v tomtéž prostředí, nalézají jiná společenství svůj přirozený charakter. Každé společenství tak připravuje cestu a podmínky pro svého nástupce. Za takových okolností má nástupnictví každého společenství samo o sobě charakter životního procesu. V případě animálních a lidských společenství máme všechny tyto podmínky a síly a ještě něco navíc. Jednotlivci se spojují do animálních společenství nejenom proto,

16)

Sociologie

Park, R. E., Burgess, E. W.: Introduction to the Science of Sociology, Chicago 1921 (překlad E.N.).


125

aby si opatřili fyzické prostředí, ve kterém mají všichni žít, ale členové společenství se organicky přizpůsobují jeden druhému. To vede k tomu, že vztahy mezi členy animálního společenství mají výrazně organický charakter. A tak je vlastně pro toto společenství charakteristické, že jeho členové jsou jeden na druhého organicky adaptováni, a proto jeho organizace je většinou zcela předávána fyzikálním dědictvím. V případě lidských společenství rozlišujeme nejen organickou dědičnou adaptaci charakterizující animální společenství, ale navíc i velký podíl zvyklostí a prostředků, které jsou předávány formou sociálního dědictví. Něco odpovídajícího sociální tradici jistě existuje i v animálním společenství. Živočichové se učí vzájemným napodobováním a je dokázáno, že tato sociální tradice se mění se změnou prostředí. Lidské společenství je však založeno na něčem více než na zvycích nebo instinktech. V lidském společenství existuje vědomí jeho smyslu, což je výrazně dáno používáním jazyka.

W. I. Thomas William Isaac Thomas, 1863-1947. Studoval v rodných Spojených státech a v Německu, působil na různých univerzitách, učil i klasické jazyky. Od roku 1893 do roku 1910 působil na chicagské univerzitě. Je považován jak za sociologa, tak za sociálního psychologa, psal řadu článků o sociální psychologii a sexu. V letech 1908-1918 cestoval po Evropě a začal sbírat materiál o polské společnosti a migraci polských rolníků do Ameriky, od roku 1914 spolu s Florianem Znanieckim. Tato práce vyvrcholila úctyhodným společným dílem The Polish Peasant in Europe and America, vydávaném v letech 1918-1920. Nejvíce byl však ceněn metodologický úvod této knihy, a to tak, že byl po dvaceti letech vydán samostatně a je považován za jedno z nejvýznamnějších děl sociologické literatury. Thomas za svého působení na chicagské universitě vychoval spoustu mladých sociologů a sociálních psychologů, psal pro ně učebnice, podílel se na řadě výzkumů. V roce 1927 se stal prezidentem Americké sociologické společnosti. Ústřední pojmem Thomasovy sociologie je sociální chování, po roce 1920 se zabýval situačním chováním. Chování je determinováno určitými podmínkami, které vytvářejí situaci. Jestliže člo věk definuje situaci jako reálnou, pak je reálná v jeho souvislostech. Vývoj společnosti a sociální změnu viděl zprvu jednoduše, mechanicky, ale později rozvíjí svoji myšlenku neustálých sociálních reorganizací: nejprve jsou normy společnosti v souladu s chováním lidí, postupně se objevuje ve všech společenských skupinách deviantní chování a to vede k inovaci norem.

Výběr z literatury Thomas W. I., Znaniecki, F.: The Polish Peasant in Europe and America, 1918-1920

Sociologie

126


The Unadjusted Girl, 1923 Pritmitive Behavior: An Introduction to the Social Sciences, 1937

Příklad sekundární literatury Hinkle, G. J.: The „Four Wishies“ in Thomas Theory of Social Change, in: Social Research, 19/1952

W. I. Thomas Normy primární skupiny17

Každá lidská společnost se snaží zůstat solidární a dosahuje to tím, že vytvoří kodex norem cDhování. Ve společnosti je ten samý akt dobrý nebo zlý, organizující nebo dezorganizující, vždy podle toho, jaký je jeho význam pro blaho celé skupiny. Tak může touha po ovládnutí najít svůj výraz ve zběsilé a sadistické zlosti a vraždě a v touze ničit, je to nemorální, dezorganizující a kriminální, je-li to namířeno proti členům vlastní společnosti. Stává se to však odvahou, patriotismem , hrdinstvím a ctností, je-li to zaměřeno na ochranu žen a dětí nebo na ochranu státu proti cizincům. Kodex tím představuje jakýsi soud společnosti nad jednáním jejích členů, diktuje hranice, v rámci kterých mohou přání najít svůj výraz, a vytváří se metodou, kterou bychom mohli nazvat „situační definice“. Tato definice situace začíná u rodičů ve formě příkazu, zákazu a učení, pokračuje pak ve společnosti vyjádřením chvály nebo pohany a ve škole formální reprezentovaná zákonem, církví. Samozřejmě že morálnost a nemorálnost, organizace a dezorganizace jsou pojmy relativní, to, co v jedné společnosti je nahlíženo jako dezorganizace, nemusí zdaleka platit pro jinou společnost - v některých oblastech Afriky patří usmrcení rodičů vysloveně k dobré organizaci, protože se rodiče na onen svět chtějí dostat ještě mladí, aby si ho ještě mohli užít - , a tak bude kodex velice rozdílný v různých lokálních, národnostních a rasových skupinách. Bude však definovat, všeobecně vzato, řadu hodnot pozitivních, např. pravdomluvnost, čestnost, poslušnost, čistotu, nezištnost, přátelskost, usilovnost, spořivost, zdvořilost, odvahu, cudnost, desatero, zlaté pravidlo „ženy a děti mají přednost,“ úctu ke stáří atd. Když jsou normy definovány, vyvolá jejich překročení vždy emocionální protest společnosti, který má citlivě zasáhnout delikventa a taky ho zasahuje, protože v tom, co se dotýká bezpečnosti a uznání, je jednotlivec na společnosti závislý. Označení jako „zbabělec“, „zrádce“, „zloděj“, „bastard“, „kacíř“, „stávkokaz“ jsou pregnantní definice, které mají jednotlivce zranit. Účinnost těchto definic je daleko hlubší, než by se mohlo zdát. Mnohé z našich fundamentálních odmítnutí, např. ta, která souvisí

17)

Sociologie

W. I. Thomas: Person und Sozialverhalten, Berlin 1965 (překlad Marian Zajíček).


127

s kanibalismem nebo krvesmilstvím, vznikly právě takto - to znamená, že se jedná o institucionální produkty, které byly ve vysoké míře emocionalizovány. Na dlouhou dobu budou všechny kodifikované akty, dokonce i ty málo významné, zatíženy citem. Samo o sobě je bezvýznamné, zdali si jídlo přinášíme k ústům nožem nebo vidličkou. Situace byla však definována ve prospěch vidličky a vážou se na ni vážné emocionální a sociální sankce - znechucení a sociální izolace. Zkrátka, i nejsvévolnější definice jsou brány jako zákon, jsou-li v lidských zvyklostech zakotveny. V Indii bývalo např. zvykem, že manželky byly po smrti svých manželů upáleny, na ostrovech Fidži uškrceny a každá žena se tohoto svého privilegia dožadovala, i když si to nepřála. Opačné chování by znamenalo sociální smrt. Tyto příklady nesmíme považovat jenom za kuriózní nebo odpuzující - otroctví, souboj, upalování čarodějnic jsou např. praktiky, které byly v naší vlastní minulosti definovány jako morální -, ale musíme v nich vidět důkaz toho, jakou moc mají definice společnosti nad konáním jednotlivce.

Např. Thomasova studie o životě prostitutek analyzovala jejich životopisné výpovědi a úřední záznamy podchycující nárůst prostituce během první světové války. Tyto analýzy autor doplnil rozhovory s prostitutkami a pokusil se určit důvody vedoucí dívky k takovému způsobu obživy. V další studii analyzoval spolu se Znanieckim dopisy polských přistěhovalců do USA domů a z domova ve snaze postihnout proces jejich asimilace. Ogburn chápal kulturu jako systém tvořený materiální a nemateriální kulturou. Materiální kultura je základem systému a je tedy jeho nezávisle proměnnou, zatímco nemateriální kultura se v jedné své části proměňuje závisle na materiální a ve své druhé části není závislá na materiální kultuře přímo. Ideální rovnováha celého systému kultury je neustále narušována nerovnoměrným vývojem jeho jednotlivých částí, který je způsoben především technickými objevy a vynálezy. Těmi se proměňuje materiální kultura, „v závěsu“ následují proměny části nemateriální kultury a teprve po překonání „kulturní mezery“ dochází se zpožděním, někdy i mnohaletým, k přizpůsobení druhé složky nemateriální kultury.

*** Cvičení Takto krásně popisuje případ „kulturní mezery“ ve svých pamětech ze začátku 20. století MUDr. Vladimír Vondráček: Otevřené vozy měly přirozeně skládací střechu, ale žádná okna. Proto bylo třeba mít do otevřených vozů zvláštní oblečení, zvláštní výstroj měly i vozy samy. Ta se skládala z podlouhlých proutěných pouzder na deštníky a hole, bičů na psy, eventuálně na kluky házející kamením. Jeden čas se do nich montovaly i přestřihovače lan, neboB lidé začínali automobilistům natahovat přes silnice provazy nebo dráty, které mohly cestujícím odříznout hlavu. Auta z prvního desetiletí se natáčela klikou, měla zprvu řetězový převod, teprve později kardan, osvětlení bylo acetylenové. Předstih byl na volantu, na volantu byla druhá možnost přidávání plynu.

Sociologie

128


Řazení rychlosti nebylo kulisové. Na tchánově renaultce z roku 1912 člověk nikdy nevěděl, zda se mu podařilo nebo nepodařilo zasunout rychlost. Houkačky byly ruční, měly štěkavý zvuk. Stírače ještě neexistovaly. Výstroj lidí do otevřených vozů byla složitá, účelná, a proto tehdy i vkusná, dnes by nám patrně připadala krajně komická. Muži nosili koženou kuklu, automobilové brýle, kožené nebo bílé protiprachové pláště (Staubmantel), a pokud řídili, rukavice s vysokými manžetami, podobné těm, které nosili kavalíři v 17. století a které ještě dnes mají motocyklisté. Ženy měly velké závoje, které si převazovaly přes klobouky, protiprachové pláště a případ ........................ přirozeně i brýle. V některých obcích byly slabomyslné nápisy „Auto 6 km“, které se někdy udržovaly až do druhé světové války a možná že i po ní. Jako by auto mohlo jet delší dobu rychlostí šesti kilometrů. Kdyby všechna auta v příslušné obci jela šestikilometrovou rychlostí, informační zdroje: asi by si občané zoufali. Někde na mostech na tom skutečně trvali a vybírali pokuty. Někdy roku 1935 jsem musel zaplatit pokutu, poněvadž jsem přes mělnický most jel .................................... rychlostí 8 km. Od té doby jsem ztratil o Mělníku dobré mínění. Podobně se chovali i v Bochově, ale tam jsem uprostřed náměstí vždy zastavil a kromě toho tou 22) ................................... šestikilometrovou rychlostí jel.

...................................

..................................

UveMte jiný příklad, který znáte z vlastní zkušenosti, četby či doslechu. Pokuste se uvést takový příklad, který můžete podepřít několika informačními zdroji (noviny, televize, rozhovor, dopis, pozorování).

çç

Nahrajte svoji úvahu na kazetu pod názvem „Jedenáctá kapitola“.

*** Shrnutí: Americká sociologie dvacátých let opouští makrosociologické teorie společnosti a věnuje se studiím soužití lidí v sídelních společenstvích. Vychází z pracoven do ulic měst, kombinuje výzkumné techniky a své závěry prezentuje stylem žurnalistiky. Vzniká empirická sociologie.

Pojmy: společenství - empirická sociologie - chicagská sociologická škola - interakce - sociální postoje - situační chování - kulturní mezera

Sociologie


129

*** Kontrolní test č. 11 Za každou správnou odpově- získáte 1 bod., testem můžete získat maximálně 6 bodů. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou. 1. Kde, kdy a z jakých důvodů vznikly první „sociální přehledy“ předcházející studie společenství a empirickou sociologii (zakroužkujte v každém ze tří sloupců správnou odpově-)? a) Anglie

f) 18. století

i) daňových

b) Francie

g) přelom 18. a 19. st.

j) evidenčních

c) Německo

h) přelom 19. a 20. st.

k) charitativních

d) USA

ch) 20. století

l) správních

2. Park uváděl čtyři typické formy interakce. Doplňte tu,která chybí: asimilace, konflikt, přizpůsobení, ..................

3. Doplňte v Thomasově textu Normy primární skupiny: Kodex tím představuje jakýsi soud společnosti nad jednáním jejích členů, diktuje hranice, v rámci kterých mohou přání najít svůj výraz, a vytváří se metodou, kterou bychom mohli nazvat „................................. definice“. Tato definice začíná u rodičů ve formě příkazu, zákazu a učení, pokračuje pak ve společnosti vyjádřením chvály nebo pohany a ve škole formální reprezentovaná zákonem, církví.

4. Označte v následujícím schematu místo, v němž vznikla Ogburnova kulturní mezera:

kultura materiální, nezávisle proměnná

kultura nemateriální, závisle proměnná

kultura nemateriální, nepřímo závisle proměnná

Sociologie

130


Kapitola dvanáctá: Studie malých skupin Spolu se studiemi společenství, ale především ve 30. letech vznikají v americké sociologii studie malých skupin. Daleko a „naivní“ se zdají být snahy po odhalení zákonitostí vývoje společnosti a sociologie je nyní považována za vědu o sociálních skupinách. Tak vzniká mikrosociologie, která při zkoumání skupin tvoří a propracovává techniky empirické sociologie. Původní slovo „skupina“ označovalo ve francouzštině určité uspořádání osob a věcí patřících nějakým způsobem k sobě. Pojem „sociální skupina“ se vyskytoval v sociologii 19. století jen výjimečně, což souviselo se situací, ve které se formovala, a s tehdejšími představami o společnosti „rovných“. Později jsou skupiny, např. Durkheimem (který první označil sociologii jako vědu o skupinách - vzpomínáte?) nebo Tönniesem, pojímány dichotomicky. Těžiště výhrad k chápání sociologie tímto způsobem spočívá v tvrzení, že skupina je fikce, neboB je tvořena jednotlivci, kteří jednají (oni, nikoliv skupina) a kteří jediní jsou reální. Faktem je, že sociologie malých skupin je nemyslitelná bez těsné symbiózy s psychologií. Tak vzniká pojem sociální psychologie, jehož autorství patří E. A. Rossovi. Zatímco Durkheim si svým vyhlášením „vysloužil“ označení „duchovní otec mikrosociologie“, za „otce“ je považován Ch. H. Cooley, který se malými sociálními skupinami skutečně zabýval.

Ch. H. Cooley Charles Horton Cooley, 1864-1929. Byl původním vzděláním inženýr, po studiu děl Comta, Spencera, amerických sociologů, Darwina a dalších se rozhodl ve svých osmadvaceti letech pro sociologii. Deset let poté vydává Human Nature and the Social Order, poté Social Organization a Social Process. Nebyl systematickým teoretikem, do vývoje sociologie se zapsal jako „otec“ sociologie malých skupin. Je považován pozdějšími sociology za funkcionalistu, i když on sám tento pojem nepoužíval. Cooley chápe společnost jako organismus, v němž všechny prvky spolu vzájemně souvisí. Lidem ovšem nepřináší uspokojení velké společenství, společnost jako taková, ale osobní vazby v malých skupinách, mimo dav a masu lidí. Studuje, jak se účastí jednotlivců ve skupinách utváří jejich vlastní „já“ v procesu sociální interakce. První také přichází s myšlenkou vlastního obrazu, představy jedince o sobě, jak on se sám vidí „lookingg-glass self“. Jako „otec“ mikrosociologie začíná také klasifikaci, typologii malých skupin tak bohatě rozvíjenou při uplatnění různých kritérií jeho následníky. Je to Cooley, který definuje primární skupinu pěti znaky: face to face, relativně malý počet členů, relativní intimita, relativní stálost, neinstrumentálnost a uvádí jako příklad typické primární skupiny rodinu.

Sociologie


131

Výběr z literatury Human Nature and the Social Order, 1902 Social Organization, 1909 Social Process, 1918

Příklad sekundární literatury Gutman, R.: Cooley: A Perspective, in: American Sociological Re view 23/1958

Ch. H. Cooley Primární skupiny18 Primárními skupinami myslím takové skupiny, které se dají charakterizovat intimním spojením a spoluprací tváří v tvář. Jsou primárními v několikerém smyslu slova, ale především v tom, že jsou základními při formování sociální povahy a ideálů jednotlivce. Výsledek intimního spojení, psychologicky, je určitým rozpuštěním individuálního ve společném celku, což je pro mnohé kromě společného života účelem skupin. Asi nejjednodušším způsobem popsání tohoto rozpuštění je říci „my.“ „My“ je přirozeným výrazem určité sympatie a vzájemné identifikace. Jednotlivec žije v pocitu celku a nalézá v tom smysl. Asi není překvapujícím, že jednotka primární skupiny je plná harmonie a lásky. Je to vždy diferencovaná a obvykle konkurenční jednota připouštějící vlastní výpověa rozmanitost přiměřených vášní. Ale tyto vášně jsou přijímány se sympatiemi a dějí se, nebo mají tendenci se dít, v rámci společného ducha. Jedinec může být ctižádostivý, ale hlavní objekt jeho ctižádosti zaujímá nějaké vhodné místo v myšlení druhých a on pociBuje oddanost ke společnému standardu služeb a fair play. Tak se chlapec bude se svými přáteli hádat o místo v týmu, ale nad tímto sporem se bude prostírat společná sláva jeho třídy a školy. Nejdůležitějšími oblastmi takových intimních spojení a spoluprací - nemyslím však, že pouze toho - jsou rodiny, skupiny hrajících si dětí a sousedství nebo komunální skupiny starších. Ty jsou prakticky univerzální, vyskytují se vždy a v každém stadiu vývoje a jsou v souladu se základem univerzální lidské povahy a lidských ideálů. Nejlepší komparativní studie rodiny, jako je Westermarckova nebo Howardova, nám je ukazují

18)

Ch. H. Cooley: Social Organization, New York 1918 (p řek lad E.N.).

Sociologie

132

Kapitola jedenáctá: Studie společenství nejen jako univerzální instituce, ale mnohem více jako svět bez přehánění tak zvláštních zvyklostí, že bychom to těžko mohli předpokládat. Asi nikdo nepochybuje o zvláštních zvyklostech skupiny hrajících si dětí nebo různých neformálních setkání jejich starších druhů. Taková společenství zřejmě vznikají z lidské povahy ve světě, jaký je, a nemáme žádný opodstatněný důvod domnívat se, že to kdy bylo jinak.

Připomeňme si, že typické Cooleyho primární skupině, rodině, byl dáván Comtem pro společnost základní význam „buňky“. Pojem primární skupiny patří k základnímu pojmoslovnému vybavení sociologa, ale o (logické) sekundární skupině nehovoří on, nýbrž R. E. Park. Jak se vytváří vědomí „já“ v procesu sociální interakce? Jak vznikají naše představy o nás samých? A nejen to - jaké jsou naše představy o tom, jak nás vnímají druzí? Tyto Cooleyho otázky, na něž hledá odpovědi jak sociologie malých skupin, tak především sociální psychologie a psychologie, nás každého „vzrušují“ i dnes. Stejně živým je Rossův pojem „sociální kontrola“.

E. A. Ross Edward Alsworth Ross, 1866-1951. Američan skotsko-irského původu, studoval v USA a v Německu. Byl mezinárodně uznávaným popularizátorem sociologie a sociálním reformátorem. Sociální změny pozoroval na místě, sbíral materiál v Číně, Mexiku, Indii, po VŘSR v Sovětském svazu. V roce 1901 vydává Social Control a jeho pojem sociální kontroly se stal nadále jedním ze základních pojmů sociologie. Právě tak přichází první s pojmem sociální psychologie, když v roce 1908 vydává Social Psychology. Mezitím vydává soubor esejů Foundations of Sociology, v nichž kritizuje konzervativní sociální darwinismus a pokouší se o sociologickou teorii postihující tehdejší změny americké společnosti. Byl rovněž jedno dvouleté funkční období prezidentem Americké sociologické společnosti. Jeho ústředním tématem je analýza sociálních procesů a kromě pozorování na místě vytváří formální koncepce - např. popsal v r. 1905 jedenáct kategorií a třicet dva subkategorií sociálních procesů, které o patnáct let později redukoval na čtyři: asociace, dominance, exploatace, opozice. Jeho Social Control mu získala mezinárodní věhlas, vysvětluje zde svoji představu sociálního řádu. Kulturní systém vede lidi ke zvykům a určitým způsobům chování. A právě zvyky, konvencemi, náboženstvím, vzděláním, právními i jinými společenskými sankcemi společnost kontroluje chování jedince. To jsou společenské mechanismy, kterými si společnost jedince podřizuje. Věnoval se studiu proměny ducha americké střední třídy v prvních patnácti letech tohoto století a v té souvislosti konstatoval, že tyto mechanismy fungují ve skupině původně, ale postupně je členové skupiny berou za své a stávají se tak jejich vnitřními mechanismy.

Sociologie


133

Výběr z literatury Foundations of Sociology, 1897-1904 Social Control, 1901 Social Organization, 1909

Příklad sekundární literatury Hertzler, J. O.: Edward Alsworth Ross: Sociological Pioneer and Interpret, in: American Sociological Review 16/1951

E. A. Ross Boj skupin ve společnosti19 Podívejme se na společnost jako na scénu boje mezi třídami, korporacemi a společenskými částmi, který vedou, aby podpořily své vlastní zájmy. Staré ontologické pojetí společnosti - chápající ji jako skutečně integrovanou nám zavřelo oči před řadou malých skupin, ležících mezi jednotlivcem a celkem. Organické pojetí rovněž zaměřovalo naši pozornost na funkční skupiny. V živém těle orgány prostřednictvím svých funkcí pečují o blaho celku a vzájemný spor částí je nevýznamný. Jestliže orgány a jednotky celku jsou nerovnoměrně živeny, pak je to proto, že nervový systém, na nic se netázající ředitel zbytku těla, rozděluje krev podle komunistické zásady - každému podle jeho potřeb. Nuže, jestliže společnost je bytí tohoto druhu, musíme předpokládat, že operativní skupiny podřízeně přijmou výživné prvky poskytované jim stávajícím systémem a že regulační aparáty - např. politické subjekty - budou jednat s plnou odpovědností vůči blahu celé společnosti. Přivlastnění si těchto aparátů intrikující třídou, jednající podle svých vlastních zájmů na úkor ostatních, způsobí zmatek, šílenství podobné osobní posedlosti idée fixe. Ale proč po tom všem pohlížet na naše fakta zlatou mlhou dobročinného přizpůsobení? Proč předstírat, že všechny zápasy ve společnosti mají formu soutěže muž proti muži? Nebudou nositelé stejných zájmů hledat možnost vyřazení těch druhých, nebudou ve spojování a organizování se vidět efektivnější způsob dosahování svých cílů na úkor podobně organizovaných band, usilujících o soupeřící cíle? Opravdu není konflikt skupinového vědomí nevyhnutelným momentem společenské diferenciace kategorií osob s odlišnými a neslučitelnými zájmy? Organicisté prodlévali nad funkčními skupinami nebo „orgány“ složenými z osob, které zaměřovaly svoje úsilí k vyrábění, rozdělování nebo regulačním činnostem . Taková je tovární dílna, účtárna, policejní oddíl, kancelář. Ale ve společnosti jsou přinejmenším tři druhy skupin:

19)

E. A. Ross: Foundations of Sociology, New York 1926 (překlad E.N.).

Sociologie

134

Kapitola jedenáctá: Studie společenství 1. Lokální nebo regionální skupiny určené jako „složky společnosti“ nebo „segmenty“ tvořené sousedstvími umístěnými ve stejném fyzickém prostředí a spojené určitými speciálními zájmy. V barbarských společnostech jsou v čele těchto jednotek boje vůdci, ale v moderní společnosti ztrácejí tyto skupiny své speciální zájmy a následně i svoji identitu. 2. Podobné skupiny charakterizované zvláštní soudržností, v nichž jsou zjevné vzájemné sympatie jejich členů a v nichž potěšení ze vzájemné společnosti je větší než ze společnosti mimo skupinu. To jsou některé volně spojené skupiny, mající více či méně jasné vědomí druhu, přičemž mezi členy různých skupin je relativní indiference, někdy dokonce podezírání a odpor. Tyto skupiny jsou založeny jednak na kultuře - podobnost názorů, ideálů, konání - a jednak na ekonomice - podobné finanční podmínky a způsob života. Ačkoliv tyto skupiny nejsou ve sporu, jsou relativně ne-bratrské a představují někdy skutečné „řešení kontinuity“ sociální podstaty. 3. Zájmové skupiny. Ty vznikají ze shromáždění osob společných zájmů ve snaze je podpořit proti expanzi jiných zájmů. Takové spojení zájmů nutí ostatní postupovat stejně a tak se stupňuje boj mezi nimi. Vyostřují se názory skupiny na to, co si její členové jednotlivě dosud sotva uvědomovali, a vytváří se menšinová solidarita na úkor solidarity všeobecné. Žádná velká národní společnost však nemůže být přirovnána k látce z jednoho kusu, beze švů a mezer, ale vždy jen k látce vzniklé sešitím jednotlivých částí, které jsou ještě ke všemu různě vzorované. Na scéně se neodehrává jen soutěž muže proti muži, ale také neustálý názorový boj mezi jejich spolky, korporacemi, sektami a třídami, jejichž soudržnost se tímto bojem tím více posiluje, čím byla větší před jeho započetím.

Začtěme se do současného textu o sociální kontrole: Především bychom měli pochopit, že bezpečnost na veřejnosti ve velkoměstech - bezpečnost na chodníku a na ulici - nezajišBuje v první řadě policie, i když je policie potřebná. Veřejnou bezpečnost zajišBuje především složitá, téměř mimovolná síB dobrovolné kontroly a norem, které existují mezi lidmi a které si lidé sami vynucují. V některých městských oblastech - výrazným příkladem často bývají starší sídliště, postavená z veřejných prostředků, a ulice, kde dochází k velkému střídání obyvatelstva - je udržování pořádku na chodníku přenecháno téměř výhradně policii a zvláštním strážcům. Taková místa jsou džungle. Sebevětší množství policistů nemůže vynutit civilizaci tam, kde selhalo její normální, každodenní prosazování. Ulice ve velkoměstě, určená pro pobyt lidí a poskytující jim bezpečnost, jak je tomu vždycky u ulic v úspěšných městských okrscích, musí mít tři základní vlastnosti: Za prvé musí být jasná hranice mezi veřejným a soukromým prostorem. Veřejné a soukromé prostory nemohou do sebe plynule přecházet, jak je to typické pro předměstská prostředí nebo pro sídliště. Za druhé musí být na ulici oči, oči těch, které bychom mohli nazvat přirozenými majiteli ulice. Domy v ulici musí být orientovány do ulice. Nemohou se k ní obracet zadní stranou nebo slepou boční stěnou a nechat ji bez očí.

Sociologie


135

A za třetí musí být uživatelé na chodníku téměř nepřetržitě, jak proto, aby zvětšili množství účinných očí na ulici, tak proto, aby dali podnět lidem v domech, aby v dostatečném počtu pozorovali chodníky. Nikoho netěší sedět na verandě před domem v prázdné ulici nebo se na ni dívat z okna . Něco takového nedělá téměř nikdo. Spousta lidí se ale občas baví tím, že pozoruje, co se děje na ulici. Příhoda, která zaujala mou pozornost, bylo střetnutí muže s osmiletou nebo devítiletou holčičkou. Zdálo se, že muž se pokouší přimět holčičku, aby šla s ním. Když jsem se na to dívala z našeho okna v druhém poschodí a rozhodovala se, jak případně zasáhnout, viděla jsem, že to nebude třeba. Z řeznického obchodu, který je dole v činžovním domě, vyšla žena, která vedla tento obchod se svým manželem. Postavila se na doslech od tohoto muže a stála tam se založenýma rukama a s odhodlaným výrazem ve tváři. Joe Cornacchia, který tu se svými zeti vede lahůdkářství, se objevil téměř současně a postavil se na druhou stranu. Seshora z oken činžovního domu vyhlédlo několik lidí. Jeden člověk se objevil ve dveřích za tím mužem. Dva muži z výčepu vedle řeznictví přistoupili ke dveřím a čekali. Viděla jsem, že i na naší straně ulice vyšli lidé z obchodů. Ten muž to neviděl, ale byl obklíčen. Nikdo nehodlal dopustit, aby holčičce ublížil, i když nikdo nevěděl, čí byla. Lituji - z čistě dramatických důvodů lituji -, že vám musím oznámit, že ta holčička, jak se ukázalo, byla dcerkou toho muže.23) 1. den Sledujte po dobu dvou dnů masmédia a zaznamenejte si zprávy o sociální noviny kontrole. Označte, zda se jedná o zprávu pozitivní (+) či indiferentní (?). Vepsáním TV počtu zpráv do tabulky evidujte svoji práci. èè Připravte si stručnou zprávu o svém sledování, která bude mít tři části: 1. rozhlas údaje tabulky, 2. poznatky, 3. Váš komentář k nim.

Každý z nás máme svůj životní prostor, v němž jsou složky sociální, tj. lidé (včetně nás samých), a složky nesociální, tj. věci. My si jednotlivé složky svého životního prostoru uvědomujeme nebo nikoliv, ale to nic nemění na tom, že v něm jsou. V životním prostoru se odehrávají interakce mezi námi a ostatními. Vztahy, které máme my k druhým a oni k nám, představují systém. Takto uvažuje J. L. Moreno a vztahy, které považuje za měřitelné, nazývá sociometrickými a jejich systém sociálním atomem. Sociometrie neanalyzuje jedince, ale sociální atom.

Sociologie

2. den

136


Sociální atom je pak v podstatě definován (u Morena ovšem čteme řadu vymezení, jež se sice neliší principiálně, v jednotlivostech však dosti značně) jako systém socioemocionálních vz tahů, které si vytváří individuum vůči jiným a jiná individua vůči němu; soubor vztahů jiných individuí k danému individuu vstupuje do jeho sociálního atomu bez ohledu na to, zda tyto jedince dané individuum zná nebo nezná. Z celku socioemocionálních vztahů, jež vytvářejí sociální atom individua, lze pak vydělit soubor, který tvoří objem známostí individua, z něhož pouze část má pro jedince osobní význam. Tato část vytváří jádro známostí, hranice mezi jádrem a objemem známostí je pak označena pojmem sociální práh. Jádro sociálního atomu má pak dvě základní úrovně: úroveň spontaneity, kterou tvoří ty vztahy, jež si individuum přeje realizovat a jež si přejí mít vůči němu jiní, a úroveň reality, která je sumou realizovaných socioemocionálních vztahů. Schematicky pak můžeme sociální atom individua zobrazit pomocí několika soustředných kruhů, které ukazují jednotlivé „úrov ně“ sociálního atomu.24)

J. L. Moreno Jacob Levi Moreno, 1892-1974. Narozen v Bukurešti, studoval ve Vídni, kde také získal v roce 1917 doktorát z medicíny. Jako psychiatr experimentuje s dětskými skupinami, s terapeutickými skupinami prostitutek a formuluje první teze budoucího psychodramatu a skupinové terapie. Je zakladatelem sociometrie, základní sociometrické techniky vypracoval v období 1916-1923, sám použil prvně sociometrického testu v armádě, když působil za první světové války jako zdravotnický důstojník. V roce 1925 odjíždí do Spojených států, kde vykonává soukromou psychiatrickou praxi. Pracuje opět se skupinami dětí, v roce 1931 začíná s dvouletým výzkumem v Sing-Singu. Soustředil kolem sebe skupinu sociologů, 1934 vydává klasické dílo Who Shall Survive a o tři roky později začíná vydávat časopis Sociometry. V Morenově klasické sociometrické teorii je individuum chápáno jako prvek sociální situace, s níž vytváří celek. Moreno klade důraz na

Sociologie


137

subjektivní přínos jedince do interakce mezi ním a jeho prostředím. Individuum a jeho prostředí představují jeho životní prostor, tvořený jak sociálními složkami, tj. lidmi, tak nesociálními složkami, tj. věcmi. Individuum si tyto složky buM uvědomuje, nebo neuvědomuje. Sociometrie se nezabývá individuem, ale systémem vztahů, které má jedinec vůči ostatním a oni vůči němu, tedy sociálním atomem. V rámci sociálního atomu definuje jeho jádro, sociální práh, objem známostí aj. Při této analýze uplatňuje Moreno neustále a cílevědomě postup zdánlivé redukce: hledá a nalézá zprvu sociální vztahy, z těch věnuje pozornost dále jen těm aktivním, z aktivních ho zajímají jen psychické a z těch opět pouze emocionální, přičemž emoce redukuje pouze na ty pohybující se na škále přitahování a odpuzování - pomíjí např. apatii, soucit aj. Moreno se domníval, že je možné nahradit spekulativní obraz společnosti jakýmsi „totálním obrazem“, který by byl vyčerpávající „psychologická geografie společnosti.“ Tato jeho představa byla silně kritizována.Pozdější široké uplatnění sociometrických technik se dálo bez výrazné souvislosti s původní Morenovou teorií, jejíž zdroje on sám spatřoval v díle nejen Durkheima, Wieseho, Simmela a v psychoanalýze vůbec, ale i v díle Franze Kafky a Otokara Březiny.

Výběr z literatury Who Shall Survive?, 1934 Sociometry, Experimental Method and Science of Society, 1951 Sociometry and Science of Man, 1956

Příklady sekundární literatury Jennings, H. H.: Sociometry and Social Theory, in: American Sociological Review 6/1941 Petrusek, M.: Sociometrie, 1969

J. L. Moreno Teorie atomu v sociálních vědách20 Lidská společnost má atomickou strukturu, která je analogická k atomické struktuře hmoty. Atom je odvozen z řeckého slova „atomos“ znamenajícího „jakoukoliv velmi malou věc.“ Do jazyka vědy ho pojal Demokritos. Užil ho k určení nejmenších částic ve fyzikálním univerzu. Fyzikové nemají prioritu v používání pojmů. Mnohá slova užívaná ranými filozofy popisujícími fyzikální jevy jako gravitace, atom, přitažlivost, nasycení, měla poeticko-symbolický charakter, jsou metaforami pro psycho-sociální zkušenost a právem náleží do našeho sociálního slovníku a používáme je. Můžeme se

20)

J. L. Moreno: Who Shall Survive?, New York 1953 (překlad E.N.).

Sociologie

138

Kapitola jedenáctá: Studie společenství naučit více o významu atomické struktury ze sociometrických studií, než jsme se kdy naučili z fyziky. Jsou dvě významné mikroskopické formy atomu, sociální atom a kulturní atom. Jejich existence byla dokázána empirickým testem představujícím sociální mikroskop. Vzory přitahování, odpuzování a indiference mohou být postřehnuty na prahu mezi jednotlivcem a skupinou. Tento vzorec je nazýván sociální atom. Je to nejmenší funkční jednotka uvnitř sociální skupiny. Každá osoba je v pozitivním nebo negativním vztahu k určitému počtu jiných osob, které jsou vůči ní také v pozitivním nebo negativním vztahu. Kromě těchto dvou druhů vztahů můžeme pozorovat ještě jeden. Někteří mají vztah k centrální osobě, aniž by ji znali, a ona také může mít vztah k některým osobám, aniž by je znala. To je totální konfigurace sociálního atomu. Jedinec má okolo sebe od narození strukturu vztahů, matku, otce, babičku a další členy svého ranného prostředí. Objem sociálního atomu roste tak, jak rosteme my, souvisí velmi konkrétně s naším životem. Každý jedinec, právě tak jako je ohniskem mnoha přitahování a odpuzování, je také ohniskem mnoha rolí, které jsou ve vztahu k rolím jiných jedinců. Právě tak, jako má vždy řadu přátel a řadu nepřátel, má také vždy okruh rolí a okruh proti-rolí. Ty jsou v různých stadiích vývoje. Zřejmé aspekty toho, co nazýváme „ego“, jsou role, které zastáváme. Ohnisko vzorců vztahů rolí okolo jedince je nazýváno jeho kulturním atomem. Zavádíme zde nový pojem „kulturní atom“, protože neznáme jiný, který by tento zvláštní jev vztahů rolí vyjadřoval. Je zřejmé, že pojem byl vybrán jako analogický k pojmu „sociální atom.“ Užití slova „atom“ je oprávněné, jestliže považujeme kulturní atom za nejmenší funkční jednotku u vnitř kulturních vzorců. „Kulturní“ je oprávněné, jestliže považujeme role a vztahy mezi nimi za nejvýznamnější složky kterékoliv specifické kultury. Socio-atomická organizace skupiny nemůže být oddělena od kulturně-atomické organizace. Sociální a kulturní atom vyjadřují stejnou sociální realitu.

Sociometrické techniky rozvíjené na základě Morenovy teorie se od ní časem zcela odpoutávají. Sociometrie sama bývá často redukována na sociometrický test, který vyjadřuje číselně, např. pomocí indexů, charakteristiky skupiny a pozice jednotlivců v ní (včetně modifikace Cooleyho obrazu sebe sama tzv. samoodhadem). Především tento test bývá nazýván „nebezpečně jednoduchým“ - zbaven teoretické dimenze je praktickou pomůckou restrukturalizace malých sociálních skupin. Moreno sám uvádí v různých textech různý počet sociometrických postupů, kombinací tří přehledných sdělení lze pak obdržet deset technik, jež Moreno obvykle za specificky sociometrické sám pokládá: 1. test seznámení (acquaitence test, test de la premiére rencontre) 2. sociometrický test 3. test vzájemného působení (interaction or act and pause test) 4. test rolí (role test) 5. test spontánnosti (spontaneity test) 6. psychodrama 7. sociodrama 8. živé noviny (le journal parté la plusieur foix)

Sociologie


139

9. terapeutický film 10. obecné studium jednání in situ.24)

*** Otázky S názvy některých sociometrických technik jste se již jistě setkali. Co vám říká pojem sociodrama a psychodrama, kde se používá? Jak si představujete terapeutický film? Je některá z Morenem uvedených sociometrických technik použitelná ve vašem okolí? ...................................... èè

Mikrosociologie si časem vytvořila řadu typologií malých sociálních skupin podle různých kritérií. Předesíláme, že se jedná nikoliv o sumativní skupiny (což jsou soubory jednotlivců se společnými znaky, např. černovlásky, takové skupiny nemají strukturu), ale o skupiny tzv. vnitřně integrované - v takových skupinách jsou jednotlivci spojeni vzájemnými vztahy, které vznikají při opakovaných interakcích. Uvádíme typologii Miloslava Petruska: I. Forma skupiny 1. Rozsah skupiny a) otázka malých skupin b) velké skupiny a problematika tzv. masové společnosti 2. Trvání skupiny a) situační skupiny b) dočasné skupiny c) stálé skupiny d) dlouhodobé skupiny II. Charakter společenských činností 1. Stupeň integrace skupinových činností 2. Charakter skupinových činností a) skupiny komunikační b) skupiny s mimokomunikačními funkcemi - hierarchie skupinových činností

Sociologie

140


III. Struktura skupiny vcelku 1. Podíl jednotlivců na skupinových činnostech a otázka rolí členů skupiny a) skupiny s nediferencovanými rolemi b) skupiny s vyhraněnou diferenciací rolí a typy diferenciací 2. Struktura sociálně psychologických aspektů společenských vztahů, např. vztahů prestiže, popularity, preferencí, sociometrická struktura apod. IV. Jedinec ve skupině 1. Zařazení člena do skupiny a) dobrovolný vstup b) faktické začlenění c) donucení 2. Charakter interindividuálních vztahů a) vztahy založené na funkčních momentech b) vztahy založené na osobních momen tech 3. Vztahy spolupráce a opozice ve skupině 4. Vztahy jedince a skupiny V. Skupinové vědomí a formy sociální regulace (sociální kontroly) 1. Charakter a stupeň rozvinutosti skupinového vědomí 2. Stupeň institucionalizace skupinových činností a skupinových vztahů 3. Charakter skupinových norem a hodnot a podíl skupiny na jejich vytváření 4. Charakter skupinových sankcí (odměny a tresty ve skupině) 5. Skupinová atmosféra VI. Skupina a celek společnosti 1. Přístup do skupiny a) otevřené skupiny b) uzavřené skupiny 2. Vztah skupiny k nadřazeným skupinám a k celku společnosti 1) V „každodenní“ sociologii se běžně užívají především pojmy primární a otevřená či uzavřená skupina.

Sociologie


141

*** Otázky Jakou byste uvedli situační skupinu? Napadá vás příklad skupiny s mimokomunikační funkcí? Uvažujte o skupinových rolích - jaká skupina s nediferencovanými rolemi a s diferencovanými rolemi vám přichází na mysl? Znáte skupinu, do níž se vstupuje z donucení? Nebo skupinu založenou na funkčních či osobních momentech? Jste členem nějaké uzavřené skupiny? èè

........................................

*** Shrnutí: Americká mikrosociologie 30. let propojuje sociologii s psychologií, vytváří a precizuje techniky empirické sociologie.

Pojmy: sociální skupina - mikrosociologie - sociální psychologie - primární skupina - obraz sebe sama - sociální kontrola - sociometrie - životní prostředí - sociální atom - vnitřně integrované skupiny - otevřené a uzavřené sociální skupiny

Sociologie

142


*** Kontrolní test č. 12 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 13 bodů. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou. 1. Jakým způsobem se podle Rosse stávají postupně společenské mechanismy skupiny vnitřními mechanismy jejich členů (zakroužkujte správnou odpově-)? a) napodobením

b) přinucením

c) přisvojením

2. Považuje E. A. Ross náboženství za jeden z prvků sociální kontroly (zakroužkujte správnou odpově-)? ano - ne 3. Skupina deseti žáků vytvořená pro výuku cizího jazyka není primární skupinou a nenaplňuje tudíž všechny její znaky. Které znaky naplňuje (zakroužkujte správné odpovědi)? a) neinstrumentálnost

d) relativní stálost

b) relativně malý počet členů

e) „tváří v tvář“

c) relativní intimita 4. Doplňte Cooleyho text Primární skupiny: Asi nejjednodušším způsobem popsání tohoto rozpuštění je říci „my“. „My“ je přirozeným výrazem určité sympatie a vzájemné ................................. Jednotlivec žije v pocitu celku a nalézá v tom ............................................ 5. Morenova sociometrie analyzuje (zakroužkujte správnou odpově-) a) individuum

b) malou skupinu

c) sociální atom

6. Doplňte Morenův text Teorie atomu v sociálních vědách: Jsou dvě významné mikroskopické formy atomu, sociální atom a ................ Jejich existence byla dokázána empirickým testem představujícím sociální .............. Vzory přitahování, odpuzování a ............... mohou být postřehnuty na ............... mezi jednotlivcem a skupinou. Tento vzorec je nazýván .............. Je to nejmenší ............... uvnitř sociální skupiny.

Sociologie


143

Poznámky:

Sociologie

144


Kapitola třináctá: Kudy kam? Za zhruba půlstoletí své existence prošla americká sociologie téměř dramatickým vývojem: pokud jde o předmět jejího zájmu, odkláněla se od evropského věnujícího se společnosti přes studium lokálních společenství až k malým skupinám. A pokud jde o metodologii, „opouštěla“ teorie a dala vzniknout empirické sociologii, kterou právě při analýze malých skupin rozvíjela. Trend odmítání teorií byl maximálně dovršen americkým novopozitivismem koncem třicátých let a v letech čtyřicátých, který nejen že otočil směrovku sociologie razantně od teorií, nepodložených empirickými daty, ale ještě ji názorem, že každá sociální teorie je spekulativní a tudíž zavádějící a „nepotřebná“, v této poloze za fixoval - byB jen na relativně krátký čas. Zatímco sociometrie se nejen sama vyvíjí, ale obohacuje i další obory psychologii, psychiatrii, human relations -, novopozitivistická sociologie bývá spíše charakterizována jako „slepé rameno“ tohoto vývojového proudu.

G. A. Lundberg Andrew George Lundberg, 1895-1966. Byl vlivným a úspěšným advokátem, který se rozhodl pro akademickou kariéru. Učil na univerzitách, vydal řadu publikací, vydával časopis Sociometry a byl také jedním z prezidentů Americké sociologické společnosti. Ve své presidentské adrese v roce 1943 vyjádřil nejen své vlastní válečné pocity: „Důležitější je naše povinnost jako občanů než naše funkce jako vědců.“ Jeho kniha z roku 1947 Can Science Save Us? byla velmi populární. Lundberg došel k závěrům, že základem všech jevů je jediný řád. Je proto zbytečné rozlišovat vědy přírodní, sociální, technické atd., protože existuje jedna věda. Základní úkol sociologie je pro to získat reliabilní data a vyvodit z nich závěry. Rozhodující je matematický popis, kvantitativní zachycení všech jevů, ostatní je spekulace. Jeho pozitivismus ovšem přináší též spekulativní konstrukce, nicméně úsilí, které Lundberg věnoval rozvoji kvantitativních metod a jeho požadavek konkrétní, nemoralizující sociologie byl pro další vývoj oboru přínosem.

Výběr z literatury Foundations of Sociology, 1939 Can Science Save Us?, 194 7

Příklad sekundární literatury Hartung, F. E.: The Sociology of Positivism: Proto-fascist Aspects, in: Science and Society 8/1944

Sociologie


G. A. Lundberg

145

Rámce zkušeností21

Vybíráme-li si ke studiu problém nebo z hlediska univerzálnosti soubor problémů, pak hledáme k použití takové údaje, které známe, a začleňujeme je do našeho již ustaveného systému návyků. Když jsou tak nové údaje nebo systémy přijaty naším intelektem, naše zvědavost se uklidní a my považujeme nový jev za „vysvětlený.“ Pokud nová pozorování vedou ke vzniku nových asociací a myšlenkových návyků, pak to nazýváme „názory“, „porozuměním“ atd. Náš stávající systém návyků je založen na tom, co obvykle nazýváme rámce zkušeností. Získáváme je, stejně jako jakékoliv jiné zvyky nebo jejich systémy, v našem prostředí, v případě člověka především v sociálním prostředí. Obvykle má člověk různé systémy zvyklostí, což je důsledek nutně selektivní povahy jeho reakce. Pak může mít určitý systém zvyklostí chování (včetně myšlení) pro členy své vlastní třídy a jiný pro členy mimo tuto třídu, jeden systém chování nebo rámec zkušeností pro veškeré lidské chování a druhý pro zvířecí chování, jako např. v době před Darwinem a v široce pojaté současné sociologii. Často se stává, že jak se zkušenost rozšiřuje, dva nebo více rámce zkušeností, které se původně zdály být výrazné, ztrácejí na důležitosti. Stává se to nepochybně tehdy, když se jiný rámec nebo systém ukáže být k jevu adekvátnější. To znamená, že jev může vzbuzovat asociaci se kterýmkoliv zvykovým systémem způsobem, který je pociBován jako smysluplný. Na druhé straně dvě interpretace mohou být konfliktní či protichůdné, a proto narušující integritu a rovnováhu, k níž organismus směřuje. Výsledkem napětí či nerovnováhy je obvykle přijetí takové konstrukce, která pojme rozmanitost jevu. Neustálá integrace návyků a jejich systémů zvyšuje integraci osobnosti. Ze základní tendence organismu k rovnováze (tj. k nejpravděpodobnějšímu stavu) je odvozena zásada šetrnosti ve vědě, právě tak jako hledání jednoduchých sjednocujících zásad, bůžků nebo démonů ve všech myšlenkových systémech. V souhlase s tím mají tendence k rovnováze za následek stálé hromadění rozmanitých zkušeností, pokud se, a tak to obvykle bývá, životní zkušenost organismu stále rozšiřuje. Kategorie, slova a symboly všech druhů označují, jak jsme uvedli v předchozí kapitole, vybrané odpovědi. Rámce zkušeností (ideologie, teorie atd.) jsou systémy takových slov a představují návyky odpovídající vzájemně relativní konzistenci rozmanitých osobních podnětů. Jak ukázal Thomas, tyto odpovědi musí být interpretovány v pojmech organizace, definujících situaci. Taková interpretace bude spočívat v určení situace a předcházejících zvykových systémů. Každá osoba nutně funguje podle nějakého zvykového systému nebo rámce zkušeností, pokud není zcela neintegrována a dezorganizována. Tyto zvykové systémy jsou lidově většinou nazývány „víry“, „zásady“ nebo „filozof ie života.“

Cokoliv poznáváme, poznáváme svými smysly, svou zkušeností a poznané sdělujeme slovy. Slova jsou symboly poznaného a tyto symboly jsou spolu s naším chováním s nimi spojeným jedinou realitou.Tou se máme zabývat stejným způsobem jako přírodovědnými jevy, neboB existuje jen jedna věda s jednou metodou, a používat namísto stávajících pojmů, např. „přání, zájmy“, pojmy fyzikální, jako např. „energie, pole, síla“. Jevy je třeba podchycovat kvantitativně, řečí čísel, neboB jiný postup je spekulací. L ze je

21)

G. A. Lundberg: Foundations of Sociology, New York 1964 (překlad E.N.).

Sociologie

146


pouze konstatovat, protože žádný není více či méně jednotný než jiný. Cílem novopozitivistické sociologie je zjišBovat souvislosti a posloupnosti a odhalovat tak obecné zákony. Typickým ztělesněním snah novopozitivistické „sociální přírodovědy“ je dílo Stuarta Cartera Dodda Rozměry společnosti (Dimensions of Society, 1942), které je pokusem o systematické zpracování základních „formulí“, postihujících všechny společenské situace. Tyto formule mají být výchozími hypotézami pro společenský výzkum a rámcem pro výzkumné problémy. Jaký je základ této „teorie“? Společenské chování se v nejobecnější formě chápe jako systém „energie“ působící uvnitř „silového pole“. Podobnosti a rozdíly charakteristik, chování, intenzity vzájemného působení, přitahování a odpuzování určují „sílu toku“ této „energie“. Síla a směr „energie“ určují pak strukturu a korelace v chování společenských skupin. Podobnosti a rozdíly určující „tok společenské energie“ mohou být různého druhu:prostorové, časové, sexuální, estetické, ekonomické atd. Specifické chování se považuje za výslednici všech daných podobností, rozdílností, „přitahování“ a „odpuzování“ ve stanoveném „silovém poli“ (společenské situaci). Hlavním úkolem sociologie má být formulace „základních faktorů všech situací“. Tak jsou v Doddově tzv. „S-teorii“ vybrány základní faktory, jimiž má být popsána každá společenská situace jako chování lidí v čase a prostoru. Společenské „chování“ se popisuje v pojmech „populací“ (P) s jistými indikátory (I) charakteristik měnících se v čase (T) a „prostorové délce“ (L). Pak prý mohou být všechny situace a chování popsány v permutacích a kombinacích těchto čtyř faktorů, tj. S ( P:I:T:L ). Pro nesmírnou složitost kombinací těchto složek v nejrozmanitějších situacích musí prý být každý faktor vyjádřen jednotkami a symboly, s nimiž lze zacházet matematicky. Dodd shromáždil na 1500 příkladů ve formě grafů, map, formulí popisujících „kvantitativně“ situaci v oblasti sociologie, ekonomie, politiky. To vše ale jen jako „ilustrativní data“ mající nastínit směr bádání současné sociologie. Pro ilustraci uve-me jednodušší případ: Stanoví se formule, kde P = počet lidí, kteří si přejí specifickou hodnotu, D = průměrná intenzita přání, V = kvantita hodnoty, o kterou jde, E = „společenské napětí“. Tak například uvážíme-li při nějaké volbě přání každého voliče, aby byl zvolen jeho kandidát, jako rovné a představované jednotkou a předpokládáme-li, že 1 000 000 voličů může vybrat kandidáty na 20 míst, je situace podle dané formule P - 1 000 000, D - 1, V - 20, pak E - 50 000 a může se říci, že za stanovených podmínek je „sociální napětí“ vůči každému místu měřeno 50 000 volebními jednotkami. Kdyby bylo dvakrát tolik míst a ostatní faktory zůstaly stejné, „napětí“ by se zdvojnásobilo. Kdyby se P zmenšilo na 1000, E by bylo jen 50. A co z toho vyplývá v běžných pojmech? Známá zkušenost, že například hodnota úřadu je úměrná počtu voličů, že úřad starosty New Yorku převyšuje úřad starosty malého města a že úřad prezidenta je více žádoucí než úřad guvernéra.19)

Je zřejmé, že kvantifikace a matematické postupy, které jsou nesporně v sociologii přínosem, mohou při absenci teorie přinést až fantastické, absurdní konstrukce. Dodd sám byl jedním z členů početného týmu novopozitivistických sociologů, kteří během druhé světové války uskutečnili s velkým technickým aparátem proslulý, grandiózní a rozsahem Sociologie


147

ojedinělý empirický výzkum „Americký voják“. Za pomoci armádní organizace, prostřednictvím na dvě stě různých dotazníků zjišBovali názory a postoje půl milionu amerických vojáků. Zpracování spousty dat trvalo několik let a následná deziluze novopozitivistických amerických sociologů uvolnila směrovku sociologie z dříve tak jasné cesty. Výzkum přinesl některé dílčí poznatky (někdy banální a někdy neočekávané - např. že strázně války snášejí lépe vojáci pocházející z venkovských lokalit než velkých měst nebo že větší respekt mají u „černých“ vojáků „bílí“ velitelé než velitelé stejné rasy) přispěl k rozvoji empirických technik a stal se argumentem pro americké sociology, včetně samotných novopozitivistů, pro potřebu alespoň dílčí sociologické teorie.

*** Cvičení

....................................

Děti na školním výletě scházejí po prohlídce hradu loukou k pokračující .................................... turistické značce. Některé si povídají o tom, co na hradě viděly a slyšely, jiné pokračují v rozhovorech návštěvou hradu přerušených. Tvoří se dvojice, .................................... skupinky, vzadu se někdo loudá a vpředu žene... Jak by asi tuto situaci zkoumali novopozitivisté? Nahrajte svoji úvahu na kazetu pod názvem „Třináctá kapitola“.

Než uzavřeme období klasické americké sociologie, uvědomme si, jak odlišnost její cesty od evropské byla poznamenána nejen propojením s psychologií (až po vznik sociální psychologie), ale též se sociální a kulturní antropologií. Jména některých antropologů, která zde padla, ovlivnila další cesty sociologie stejně významně jako uvedených sociologů. Antropologie vznikla na pomezí přírodních a sociálních věd v 70. letech 19. století a po čase se ubírala dvěma směry. Sociální antropologie navazuje jednoznačně na Comta a Spencera a věnuje se po celé námi sledované období studiu primitivních společností. Kulturní antropologie je

Sociologie

148


široce pojatou otevřenou sociální vědou zkoumající chování a jednání člověka v různých kulturních útvarech. Je ve svých počátcích téměř výhradně britskou záležitostí („nahrazující“ tam sociologii) bez výrazné evropské odezvy, doznává ovšem silného ohlasu v USA, a tak vzniká tzv. angloamerická antropologická škola. Teprve její poznatky (a otázky) inspirují i evropskou sociologii. Jednu z možných představ o souvislostech vědních o borů uvádí J. Wolf: 25) Vztah k sociologii Kořeny vzájemného ovlivňování sociologie a antropologie nalezneme již v evolucionismu 2. poloviny 19. století. Například jeden ze zakladatelů britské sociologie, H. Spencer, upozorňoval na význam etnologických a antropologických výzkumů přírodních národů, ve kterých viděl klíč k pochopení současných společností. Na tehdejší rozvoj společenských věd včetně sociologie měla nesporně velký vliv první antropologická definice kultury, již předložil v roce 1871 britský antropolog E. B. Tylor. Postupně zdomácněla nejen v sociologii a antropologii, ale také v psychologii, etnografii, etnologii a archeologii. Antropologické evolucionistické výzkumy sociálních institucí, příbuzenských systémů, rodiny, náboženství, ekonomiky a práva nesporně zapůsobily i na zakladatele moderní sociologie É. Durkheima. Vzájemná spolupráce mezi antropology a sociology se výrazně prohloubila ve 20. a 30. letech 20. století v souvislosti se vznikem britské funkcionální antropologie. Její zakladatelé B. Malinowski a A. R. Radcliffe-Brown totiž anticipovali základní zaměření sociologických výzkumů a přispěli k vybudování kategoriálního aparátu, který trvale zdomácněl v sociologických teoriích. Jednalo se zejména o rozpracování systémového přístupu ke studiu sociokulturních jevů, o teorii sociální struktury, jejíž základy položil svým dílem Radcliffe-Brown, a metodologii institucionální analýzy kultury, která je spojena s terénními výzkumy B. Malinowského. O blízkosti sociologie a antropologie v tomto období svědčí i Radcliffe-Brownovo řešení vzájemného vztahu těchto disciplín. Podle jeho názoru totiž není žádný důvod striktně je oddělovat, neboB společným předmětem jejich zájmu jsou sociální struktury. Sociální antropology je tedy možné považovat za sociology provádějící výzkum přírodních národů. Radcliffe-Brown proto navrhl pro sociální antropologii alternativní název „srovnávací sociologie„. Se základními myšlenkami obou klasiků funkcionální antropologie se v transformované podobě setkáváme v dílech předních představitelů americké strukturálně funkcionalistické sociologie T. Parsonse a R. Mertona. Příznačné je, že v letech 1958-62 v British Journal of Sociology byli mezi 22 nejcitovanějšími autory na prvních místech antropologové R. Firth, A. R. Radcliffe-Brown, P. Willmott a S. Nadel, zatímco Parsons obsadil až 6. místo. Souvislost sociologie s americkou kulturní antropologií je v 1. polovině 20. století patrná v přínosu etnopsychologicky orientovaných výzkumů F. Boase a jeho školy (A. L. Kroeber, R. Benedictová, M. Meadová, R . Linton, E. Sapir aj.) pro obě disciplíny. Na rozvoj sociologického myšlení zapůsobily zejména mezikulturní výzkumy vztahu osobnosti a kultury, na jejichž bázi byly Sociologie


149

zformulovány přístupy ke studiu kulturních vzorů a konfigurací, statusu a role, bazální osobnosti, socializací a enkulturací atd. Spolu s antropologickou teorií kulturního determinismu a kulturního relativismu velice rychle pronikly do sociologie a staly se trvalou součástí jejího teoretického aparátu. Podnětně na sociologii zapůsobila také lingvistická antropologie. Teorie lingvistického relativismu (Sapir-Whorfova hypotéza) výrazně stimulovala výzkumy v oblasti sociologie jazyka, sociolingvistiky a obecné sémantiky.18)

*** Shrnutí: Klasická americká sociologie vyúsBuje v sociologii novopozitivistickou vytvářející na základě kvantifikace dat „modely“ obecných zákonitostí. Souběžně s ní, ve spojení se sociální psychologií a kulturní a sociální antropologií, pokračuje a rozvíjí se široký proud empirické sociologie.

Pojmy: novopozitivismus - jedna věda - univerzální vývojový zákon - kvantifik ace kulturní a sociální antropologie

Sociologie

150


*** Kontrolní test č. 13 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 6 bodů. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou. 1. Novopozitivistická sociologie se v USA před druhou světovou válkou věnuje (zakroužkujte správnou odpově-): a) malým skupinám b) společenstvím c) společnosti 2. Které postupy z uvedených volí novopozitivističtí sociologové (zakroužkujte správné odpovědi)? a) hodnocení dat b) hromadný sběr dat c) kvalitativní analýza d) kvantifikace 3. Doplňte Lundbergův text Rámce zkušeností: Výsledkem napětí či nerovnováhy je obvykle přijetí takové konstrukce, která pojme ......................... Neustálá integrace návyků a jejich systémů zvyšuje integraci ............ ...................... 4. Kulturní antropologie vznikla v (zakroužkujte správnou odpově-): a) Evropě b) USA c) Velké Británii

Sociologie


151

Poznámky:

Sociologie

152

Čtvrté zastavení

Čtvrté zastavení Poslední zastavení uzavírá americkou sociologii první poloviny dvacátéh o století.

Situace: Americká sociologie prošla za padesát let své existence prudkým vývojem. Po svém vzniku na konci 19. století se rychle institucionalizovala a stala se jednou z „praktických“ sociálních věd, provozovanou stále větším počtem sociologů. Rozvíjela se v těsné simbióze především s psychologií a kulturní antropologií a pozbývala svého akademického charakteru, který měla v počátcích jako dědictví po evropských studiích prvních amerických sociologů. Od snah postihnout zákonitosti sociálních změn se orientovala na aktuální problémy lokálních, především městských, společenství a posléze na fungování malých sociálních skupin a interakce jednotlivců v nich. Vzniká empirická sociologie, která v mikrosociologii precizuje své postupy. Odmítnutí sociologických teorií jako „neužitečných“ spekulací však odhaluje slabiny „čisté“ empirie, stojící nakonec bezradně nad množstvím sebraných dat.

Jak dál: Ukazuje se (naprosto praktická) potřeba dílčích sociologických teorií - alespoň takových, které by definovaly pojmy, s nimiž výzkumy pracují, a umožňovaly interpretaci dat. Do obtížné situace, ve které se ocitá sociologie v polovině našeho století jak na evropském, tak na americkém kontinentě, zasahuje druhá světová válka. Ta kromě jiného přivede evropské sociologické myšlení do Spojených států a ze vzájemného ovlivnění teoretické evropské a empirické americké sociologie vznikají tzv. teorie středního dosahu, stojící na počátku moderních sociologických teorií.

V řece času: Studie společenství vycházející z britských Sociálních přehledů konce 19. století se jako výzkumy lokálních společenství „usadily“ v sociologii natrvalo. Vyhlášení G. Simmela o sociologii jako vědě o sociálních skupinách se stalo vznikem mikrosociologie v USA skutečností. Současní sociologové zkoumající malé skupiny pracují stále i s jejími pojmy a postupy sociometrie jsou stále živé. Techniky americké empirické sociologie 20. a 30. let patří k základnímu vybavení empirického sociologa i dnes.

Kontrolní (a zkouškové) otázky: 9. Ovlivnění klasické americké sociologie evropským sociologickým myšlením. 10. Vznik a rozvoj americké empirické sociologie. 11. Makrosociologie a mikrosociologie. Sociologie

Čtvrté zastavení

153

*** Kontrolní blokový test IV Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem byste měli získat všech 33 možných bodů. Vyplňte test na další stránce a postupujte dle následující Kontaktní instrukce.Pokud vás vyplňování testu nutilo k listování předchozími kapitolami, doporučuji vám prostudovat blok znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a po splnění pokynů Kontaktní instrukce pokračovat dalším blokem. Sestavte správné trojice (vepište odpovědi):

osobnost

pojem

myšlenka

Cooley Giddings Lundberg Moreno Ogburn Park Ross Small Sumner Thomas Ward pojmy: a) jedna věda b)kulturní mezera c) malé činnosti d) primární skupina

e) racionální zasahování f) situační chování g) sociální atom h) sociální kontrola ch) sociální nátlak

i) sociální politika j) sociální postoje

myšlenky:

f) jiné postižení jevů než kvantitativní je spekulací a) deviace ve skupině vede k inovaci g) lidé si vzájemně konkurují při uspokojování svých potřeb skupinových norem b) do vývoje společnosti je třeba v zájmu h) sociální interakcí ve skupinách se pokroku účelně a racionálně zasahovat utváří vlastní „já“ c) ideální rovnováha systému kultury je ch) sociální síly, neformální i narušována nerovnoměrným vývojem institucionalizované, přispívají k jeho složek sociálnímu konsenzu d) jedinec postupně přijímá společenské i) v životním prostoru každého jedince se mechanismy, které se tak stávají odehrávají interakce vnitřními mechanismy jeho jednání j) základem sociálních procesů je e) jedinec přežívá tím, že se začleňuje do skupinová aktivita systému

Sociologie

154

Čtvrté zastavení

Ö Kontaktní instrukce V tuto chvíli máte vyplněné Kontrolní test č. 10, č. 11, č. 12, č. 13 a Kontrolní blokový test IV. Dále máte na magnetofonové kazetě čtyři vstupy z tohoto bloku. Nyní můžete opět použít kazetu ke konzultaci. Testy a nahrávky si zatím ponechte, neposílejte je.

Náměty pro seminární práci Seminární práce má být aktuální úvahou na jeden z námětů uvedených v zastaveních. Námět budete názvem konkretizovat a vyberete si ho na konci kurzu. Seminární práce má mít rozsah 5-7 stran, v seznamu studijních pramenů by měl být alespoň jeden původní sociologický titul a novinové zdroje. 9. Jedinec ve společnosti 10. Sociální kontrola

Sociologie

Čtvrté zastavení

155

Poznámky:

Sociologie

156


Americká sociologie (shrnutí) Sociologie se začíná formovat a prosazovat jako samostatná věda na půdě Spojených států začátkem tohoto století. První američtí sociologové vesměs získávali či si doplňovali vzdělání na evropských univerzitách a byli ovlivněni evropskými sociologickými teoriemi. Je příznačné, že to bylo právě učení Spencerovo a Durkheimovo, které našlo u vznikající americké sociologie nejvýraznější odezvu. NeboB ta je sociologií nikoliv proměňující se, ale nově se utvářející společnosti, která řeší neustále praktické problémy svého konstituování se. Postupné osidlování Ameriky rasově, národnostně, jazykově a kulturně odlišnými jedinci nastolovalo každodenně problémy jejich adaptace, problémy skupin a meziskupinových vztahů. Střetávání, vzájemné ovlivňování, zanikání a přežívání odlišných vzorců chování a hodnotových systémů vede, cestami často složitými, k toleranci a konsenzu jako nezbytným pro fungování společnosti, právě tak jako k respektování jednotlivce. Důraz na individualitu se projevil v rozvoji a významu sociální psychologie, označované za typickou vědu Ameriky první poloviny dvacátého století. V popředí zájmu americké sociologie počátku století je téma sociální změny a jej í kontroly. Tato sociologie, představovaná dynamickou sociologií L. F. Warda, sociálním darwinismem W. G. Sumnera, sociální politikou A. W. Smalla a teorií společenského nátlaku F. H. Giddingse, věří ve společenský pokrok a zdokonalování člověka, v pozvolnou evoluci bez velkých konfliktů a zvratů. Studium sociální změny se však stále více ukazovalo pro pragmatickou americkou společnost málo „upotřebitelné“, příliš spekulativní. Sociologie se tak vyvíjí přes svoji sociálně-psychologickou orientaci (E. A. Ross, Ch. H. Cooley) ke svému převážně empirickému zaměření, „vychází do ulic“ a své poznatky prezentuje žurnalisticky. Pozornost sociologů se přesouvá od studií změn k sociální ekologii, ke studiím společenství. Tyto Community Study, jejichž prvopočátky spatřujeme v Social Survey vznikajících ve Velké Británii na přelomu století, věnují pozornost především městským společenstvím, jejich organizaci, institucím, politickým, správním a jiným problémům. Monografickými studiemi o problémech metropole ovlivnila další vývoj nejen americké sociologie dnes už legendární chicagská sociologická škola představovaná W. I. Thomasem, R. E. Parkem, W. F. Ogburnem a dalšími. Spolu se studiemi společenství se ve dvacátých, ale především třicátých letech uskutečňují studie malých skupin, které se posléze pro americkou sociologii v letech před druhou světovou válkou stávají typickými. Redukce sociologie na sociologii malých skupin dosáhla maxima v sociometrii J. L. Morena, zužující předmět zájmu sociologie na měření vztahů mezi jedinci. Tento odklon od makrosociologie k mikrosociologii pramenil jak z rezignace na poznání společnosti jako takové a sociální teorii, tak z obrovského rozšíření empirické sociologie. Ta byla nejen předpokladem existence a rozvoje mikrosociologie, v níž našla nejlepší uplatnění, ale právě současně studie malých skupin jí umožnily precizaci výzkumných technik. A tak empirické zkoumání malých skupin, vedoucí k rozvoji empirických přístupů ke sledovaným jevům - což bylo a je nesporně pro sociologii přínosem -, ještě více „rozevíralo nůžky“ mezi teorií Sociologie


157

a empirií. Tento trend vrcholí v novopozitivistické sociologii (A. Lundberg), která je považována, mj. svým zdůrazňováním fakt, matematického popisu a naprostým odmítáním hodnocení sociálních jevů, za „mrtvé rameno“ sociologie. Americká sociologie se po „průkopnických“ začátcích, kdy byla v roce 1892 založena první katedra sociologie a v roce 1906 Americká sociologická společnost, bouřlivě rozvíjí a velmi rychle institucionalizuje. Přibývá univerzit a škol, na nichž se sociologie přednáší, sociolog ů, odborných časopisů a publikací, včetně matematických příruček. Jestliže na přelomu století publikovalo několik sociologů, pak bibliografické přehledy z roku 1950 uvádějí na stovku „Úvodů“ do sociologie. Současně s expanzivním rozvojem sociologie pokračuje její „štěpení“. Sociologové se hloubkově zaměřují na speciální problémy, určité sféry společenského života a vytvářejí tak dílčí, tzv. aplikované sociologie - ostatně tento trend trvá dodnes, ovšem při současně stále se výrazněji projevujících integračních tendencích, a tak existuje např. sociologie pacienta, spotřebitele atp. Obavy před spekulací vedou americkou empirickou sociologii nejen k absenci sociálních teorií, ale k jejich zásadnímu odmítání vůbec. Přitom výzkumní pracovníci shromažMují spousty dat, sociologie jako obor je zahlcována více či méně zajímavými a více či méně vzájemně souvisejícími fakty. Základní principy takové sociologie vyjádřili v metodologickém úvodu své knihy The Polish Peasant in Europe and America Thomas se Znanieckim - sociolog se má oprostit od předsudků, filozofie a praktických politických záměrů a přistupovat ke každému problému, jako by o něm nic nevěděl předem. Nemá být subjektivní a zjištěná fakta, jichž by měl v zájmu vytvoření objektivního obrazu společenského jevu získat co nejvíce, nemá hodnotit. Všechny společenské jevy spolu souvisejí, a proto se nemohou zkoumat odděleně, přičemž je třeba přihlížet k psychice jednotlivce, k jeho sociální a individuální minulosti. Sociologové postupně zjišBují, že spousta fakt sama o sobě, bez teoretických východisek a vyústění, která se stávají východisky dalších empirických výzkumů, nevypovídá o ničem. A tak čistý empirismus odmítající teorii klade americkým sociologům před 2. světovou válkou stále naléhavěji otázku po smyslu sociologie. K vědomí bezvýchodnosti takové sociologie přispěl rozsáhlý výzkum prováděný během války novopozitivistickými sociology za pomoci armádní organizace s půl miliony respondentů „Americký voják.“ Sami autoři dospěli při jeho vyhodnocování k názorům o nezbytnosti alespoň takových sociálních teorií, které by vytvářely pojmy, s nimiž by empirický výzkum mohl pracovat. A v takových teoriích středního dosahu, omezené obecnosti a v koexistenci empirické a teoretické sociologie se ukázalo být řešení krize oboru, k němuž dochází v americké sociologii po druhé světové válce a které je iniciováno, tak jako samotné začátky americké sociologie před půl stoletím, sociologií evropskou.

Sociologie

158


Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie Česká sociologie první poloviny 20. století se rozvíjela se znalostí evropské a americké sociologie. Bylo to dáno jak tím, že řada sociologů studovala na zahraničních univerzitách, především v Paříži a v Berlíně (Král, Beneš, Mertl, Uhlíř, Václavek, Ullrich, Bláha byl žákem Durkheimovým), ale i v Anglii, Heidelbergu či USA (Machotka), tak znalostí současné sociologické literatury, o níž např. přinášela pravidelně informace Sociologická revue a jejíž některé tituly byly vydávány v českém překladu (např. Foustkův překlad Giddingse, Mertlův překlad Politiky jako povolání M. Webera). T. G. Masaryk

Sociologie se poté, co k nám byla „importována“ na konci 19. století T. G. Masarykem, poměrně rychle institucionalizovala - vznikla Sociologická společnost, časopisy, katedry, sociologické vzdělání bylo poskytováno i na středních a odborných školách. Návrh poslance dr. O. Srdínka a druhů na zavedení studia sociologie do osnov středních, odborných a vysokých škol Jest nesporným faktem, že vzdělání politické u občanů našeho státu ve všech vrstvách bez ohledu na národnost není na takovém stupni jako veškeré ostatní vzdělání. Správně bylo napsáno, že máme sice kulturní tradice a kulturní obecenstvo literární, umělecké, hudební, vědecké, chybí nám však hlubší kultura politická. A přece jednou z prvních podmínek zdárného rozvoje republiky jest právě pokud možno nejvyšší úroveň politického vzdělání jak nejširších vrstev lidových, tak jeho vůdců. Především je povinností inteligence, aby získala co nejširší základnu politického vzdělání, neboB jen tak může získati namnoze ztracené vůdcovství mas. Jen touto cestou možno dospěti k takovým veřejným činovníkům a politickým vůdcům, jakých zájem republiky žádá. Jestli která praxe by měla býti založena na čistém vědeckém poznání, tedy jistě především praxe politická, kde každý omyl, každá improvizace, každý hazardní experiment není odpykáván jen bolestmi, újmami, ztrátami individuálními, nýbrž hromadnými. Jednou z cest, které vedou ke správné přípravě k občanské činnosti a zvláště k činnosti veřejné a politické, jest studium sociologické, u nás dosud zcela zanedbané. „Dokud aspoň akademické vzdělání, zejména pak vzdělání učitelů všech oborů, právníků, národohospodářů a techniků, neobsahuje základního vzdělání sociologického, a dokud toto nevnikne i do vrstev lidových, dotud veřejnost československá chápe a bude chápati všecky státní a sociální otázky dosavadním namnoze jalovým, nesprávným a nebezpečným způsobem, to jest: bude všecky události i potřeby veřejné považovat za výsledek nahodilé činnosti, po případě holé agitace osob a stran libovolně seskupených a přeskupovaných. Z toho jednak vyplývá nepochopení skutečných potřeb a nebezpečí veřejných, jednak naivní, upřílišený strach před tendencemi a nebezpečími domnělými. Toto Sociologie


159

nepochopení a tyto obavy pak vedou k nekonečnému maření času bezpředmětnými diskusemi v novinách a korporacích, nakonec pak namnoze k nepřípadným pokusům o praktické kroky zákonné a právní. Bez sociologického vzdělání není dnes možno správně pochopit veřejné otázky ani podíl jednotlivých činitelů v nich zúčastněných - vliv, zásluhu a vinu osob, stran, korporací, časopisů, voleb, zákonů i armády. V takové situaci všecky státní a společenské akce sázejí se leckdy na jedinou kartu instinktu a nálady, a pak ovšem veřejný život poskytuje trapné divadlo náladovosti, nedůslednosti a změny stanovisek. A tudíž pokud vzdělání inteligence a širších vrstev lidových nebude prohloubeno sociologicky, zůstane všechen veřejný život náš, a ovšem tudíž i politika jako jeho složka, směsí nahodilých nápadů a náběhů chvilkových, jichž úspěchy odkázány jsou na šBastnou intuici toho neb onoho vůdce.“ Považujeme proto za nutné, aby sociologie byla zavedena do vyučovacích osnov na školách ČSR, a to na školách středních a jim na roveň postavených i na školách vysokých, a aby neprodleně se stalo všechno, čeho příprava k tomu vyžaduje. Představujeme si, že na školách středních i odborných by se vyučovalo sociologii dvě hodiny týdně v nejvyšším ročníku formou obdobnou, jako již se vyučuje základům psychologie a logiky. Na školách vysokých vykládala by se sociologie 2-4 hodiny týdně v I. semestru všech o borů s ohledem na speciální předmět dotyčných učilišB. Kromě toho na školách, jako jsou fakulty právnické a filozofické, budiž vykládáno v posledním roce studia o speciální sociologii dotyčného oboru a u staveny semináře sociologické. Na filozofické fakultě a všeobecném oddělení techniky bu-tež pro kandidáty učitelství na školách středních a odborných výklady o soustavné sociologii. Jako nezbytná podmínka k tomu jest založení sociologických knihoven příručních při všech školách a založení odborné knihovny sociologické v Praze, Brně a Bratislavě. Pro potřeby učitelů škol středních budiž vydána stručná sociologická učebnice. Pro potřeby studujících všech oborů i širší veřejnosti budiž vydávána periodická knihovna překladů hlavních spisů a literatury světové a prací původních. Soustavné bádání budiž vedeno a kontrolováno sociologickou revuí. Na vynikající výkony a výzkumy v oboru tomto bu-tež vypisovány ceny a podpory. Vzhledem k uvedenému navrhují podepsaní: Slavné Národní shromáždění račiž se usnésti: Vládě se ukládá vykonati všecky přípravy, aby sociologie mohla býti co nejdříve zavedena do učebných osnov všech středních, odborných a vysokých škol. Návrh tento budiž přikázán k projednání výboru kulturnímu. V Praze dne 10. ledna 1922 26) Sociologie

160


T. G. Masaryk Tomáš Garrigue Masaryk, 1850-1937. Narodil se a dětství prožil na Slovácku, otec byl Slovák z početné rodiny, který přišel na Moravu kvůli obživě, matka pocházela od Brna a vnášela do rodiny městský, kulturní prvek. Vyrostl ve velmi skromných poměrech prostoupených náboženskou vírou. V raném mládí se krátce učil zámečníkem a kovářem, na což byl celý život hrdý. Studoval na brněnském gymnáziu a vídeňském Akademickém gymnáziu, ve Vídni pokračuje ve studiu filosofické fakulty, obhajuje disertační práci Podstata duše u Platona a v pětadvaceti letech studium končí. Kladl důraz na sebevzdělání a četbu, již v Brně a pak ve Vídni se seznámil s dílem Saint-Simona, ale především Comta , které na něho silně zapůsobilo a přivedlo ho k sociologii. Ve Vídni se také setkal s otázkami národního uvědomění, existoval tam čilý spolkový život. Po vzniku české univerzity odchází do Prahy a jako univerzitní profesor „od svého příchodu překvapoval českou veřejnost, zarážel až šokoval, svými názory a postoji v ustrnutí uváděl“. (E. Chalupný: Masaryk jako sociolog, 1937). Důvodem byly nejen jeho nekonformní názory, praktičnost, aktuálnost a neknižnost, ale také nový obor, který uváděl - sociologie. Na univerzitě působil od roku 1907, vychoval a ovlivnil dvě generace studentů. Jeho názory budily i nesouhlas a kritiku, ale byl respektován a vážen. Hned po příchodu do Prah y se zapojuje do politického života - do boje o Rukopisy a do boje o reformu dvou politických stran, nejprve staročeské a později mladočeské, za kterou je i poslancem. R. 1892 se s mladočechy rozchází a opouští aktivní politický život až do roku 1906, kdy kandiduje d o Říšské rady a tím zahajuje svoji politickou kariéru trvající až do smrti. Právě v tomto mezidobí, kdy intenzivně studuje a zakládá časopis Nová doba apod., píše většinu svých sociologických prací. Knižně vyšla řada jeho projevů a přednášek na různá aktuální témata. Je považován za zakladatele české sociologie. Masaryk není tvůrcem žádného sociologického systému, byl pragmatik a analytik, výrazný individualista. Pozorování sebe sama považoval za nejlepší způsob zkoumání vůbec a v názorech na jednotlivce a psychologii se zcela rozchází s Comtem, jehož pojetí doby jako přechodné, systém věd a sociologii vůbec jinak přejímá (Comte má za to, že sebe pozorovat nemůžeme, protože nemůžeme být současně subjektem i objektem pozorování, a do svého systému věd psychologii nezahrnuje vůbec). Základy společnosti jsou sociální, národnostní a náboženské. Současná společnost je v krizi pramenící ze lži, východisko je proto v pravdě, která je jen jedna, vědecká a otevřená. Je demokrat, humanista, usiluje o smíření a toleranci. Jako sociolog byl kritizován, např. J. L. Fischerem, za zdůrazňování individuálních zřetelů a spíše statické pojetí společnosti.

Sociologie


161

Výběr z literatury Česká otázka, 1895 Naše nynější krize, 1895 Otázka sociální, 1898 Nesnáze demokracie, 1913 Ideály humanitní, 1919

T. G. Masaryk Příznaky doby přechodní22 Moderní člověk ztrácí svůj jednotný světový názor náboženský: tato ztráta znamená intelektuální a mravní rozháranost a anarchii, neboB tato ztráta je více méně násilným odhazováním starého názoru, je boj nehotového názoru nového se starým: moderní člověk je nehotový, neucelený, nejednotný, polovičatý: je bojem unavený, umdlený, nervózní, rozčilený, nemá z života radosti plné a čerstvé - zoufá si proto velmi snadno a život samovolně opouští. Tak se jeví naše doba, naše století, jako doba přechodní: padá staré náboženství lidové, a moderní člověk usiluje o to, nahradit si tuto ztrátu něčím novým - po případě zase náboženstvím novým, aneb alespoň obnoveným. Konkrétněji mluveno - padá středověký názor světový, jak byl ustálen a jak byl obecně rozšířen katolicismem: proti katolicismu stojí moderní filozofie a věda, a proto moderní boj duchovní a umdlenost jeví se nejintenzivněji u národů katolických - typicky v literatuře a ve filozofii francouzské. Také u pravoslavných národů jeví se tento náraz světa staršího a nového - opět typicky v literatuře a filozofii ruské. Rozdíl je ovšem mezi světem katolickým a pravoslavným značný, protože právě je rozdíl mezi oběma formami středověkého katolicismu a jeho církevní organizace. U národů protestantských, podle náboženské a církevní formy, opět je jiný typ toho boje a moderní umdlenosti. Duchovnímu a mravnímu ovzduší náboženskému odpovídá statistika sebevražd: ceteris paribus všude tam je sebevražednost nejsilnější, kde starý náboženský život je nejvíce podlomený. Statistika tedy udává veliká čísla sebevražd ve Francii a hlavně ovšem v Paříži, dále je sebevražednost značná v zemích rakouských, je značná v protestantských zemích německých a norských, je značná v Petrohradě a tak dále. Zato je poměrně slabší v zemích anglických, v jižní Itálii - tedy tam, kde náboženství má ještě značnější vliv, proto je méně sebevražd v Rusku a tak dále, u národů posud náboženstvím (starým) nejvíce ovládaných. Podrobnější důkazy pro toto rozpoznání, že, jedním slovem, časová sebevražednost je plodem naší moderní civilizace, plodem moderního civilizačního procesu, čtenář nalezne v mé knize.

22)

T. G. Masaryk: Moderní člověk náboženství, Praha 1934.

Sociologie

162


G. A. Lindner Gustav Adolf Lindner, 1828-1887. Po studiích filozofie, práv, matematiky a fyziky v Praze působil jako středoškolský učitel. Pro své svobodomyslné názory byl poslán d o vyhnanství na území dnešní Jugoslávie. Po šestnácti letech se vrací zpět do Čech, stává se ředitelem prachatického gymnázia a poté kutnohorského učitelského ústavu. Po otevření české univerzity v Praze se na ní stává v roce 1882 profesorem filosofie a pedagogiky. Je autorem řady filosofických prací, za první pokus o ucelený výklad sociologických problémů u nás, za první českou systematickou sociologii jsou považovány jeho Ideen zur Psychologie der Gesellschaft als Grundlage der Sozialwissenschaft vydané v roce 1871, v českém překladu 1929. Je zakladatelem prvního českého pedagogického časopisu Paedagogium v roce 1879, jeho výrazná vědecká a organizační pedagogická činnost navazovala na české tradice. O zařazení jeho osobnosti a díla do dějin světové sociologie se svými studiemi zasloužil J. Král. Lindnerovo pojetí společnosti vychází z herbartismu a darwinovského evolucionismu, je spekulativní a psychologické. Zabýval se jednak „fyziologií“ společnosti a jednak sociální psychologií, pod níž rozumí „duševně společenskou stránku“ společenské organizace.

Výběr z literatury Všeobecné vychovatelství, 1878 Paedagogika na základě nauky o vývoji, 1888

Sociologie


163

G. A. Lindner Vychovávání společnosti23 Vědomí jednotlivcovo jest totiž jen částí vědomí společenského. Tolikráte se opakovalo, že společnost jest organismem, až nám to konečně jednak filozofie Herbartova, jednak nejnovější přírodověda dokázaly. Ano společnost jest organismem, nejen ve smyslu přenešeném, obrazném, jak se posud za to mělo, nýbrž ve smyslu věcném. Historická společnost, jak ji nalézáme ustavenu tu a tam, nevystihuje ovšem nikterak ideálu „společnosti oduševnělé“, jak si jej představoval Herbart. Společnosti jsou organismy, ale stupeň jich organizace jest namnoze velmi nízký. Organizace společnosti stoupá rozhojněnými prostředky výroby a komunikace, tj. zdokonalenými stroji a šířícími se železnicemi. Čím více se vzmáhají prostředky výroby, tím více se šíří prostředky komunikační, tím více se vzmáhá oběh nejen statků, nýbrž i myšlenek. Důmyslné stroje natisknou za hodinu tisíce výtisků té které knihy, těch kterých novin, a spojení železniční roznese výtisky za jediný den do nejširších kruhů. A kde pára nestačí, nastupuje elektrický drát, aby konal své služby. Za takých okolností nespomohou ni hradby, ni náspy a příkopy, myšlenka zjednává si přístupu i do těch nejvýlučnějších kruhů, a není pochyby, že svět jedenkráte náležeti bude jí. V téže míře rozpíná se i vědomí společenské nad vědomím jednotlivců. Míra, jakou se účastní každý jednotlivec onoho vědomí, jest ovšem rozličná dle osobního postavení a vzdělání, avšak nátlaku společenských idejí, zájmů, zásad a snah podléhá až do jistého stupně každý této společnosti člen. Nebo není to zajisté pouhou náhodou, že za doby středověku myšlenka, navštíviti Boží hrob v Jeruzalémě, zmocnila se veškeré společnosti západoevropské tak, že i děti osnovaly svou výpravu křížovou, neníB to náhoda, že dnešního dne v téže společnosti vidíme nastupovati na místo spekulace filozofické spekulaci kupeckou a že snaha, zbohatnouti bez práce, lomcuje celou tou společností. Úvahy tohoto způsobu mírní posuzování jednotlivých osobních zjevův společnosti, zvyšují však zodpovědnost těch, kteří na jejím vychování pracují, bu-si to již vyučováním, nebo zákonodárstvím, nebo zhotovováním veřejného mínění.

23)

G. A. Lindner: Drobné články pedagogické a psychologické, V. Meziříčí 1885.

Sociologie

164


Edvard Beneš Edvard Beneš, 1884-1948. Po absolvování pražského gymnázia studoval jazyky, literaturu, filozofii a sociologii ve Francii, Anglii a Německu, získal dva doktoráty a po návratu do Prahy působil jako profesor na obchodní akademii. Od roku 1913 působil na Univerzitě Karlově, nejprve jako soukromý docent a po deseti letech jako profesor sociologie. Byl výraznou postavou našeho politického života. Po počátečním přijetí marxistických idejí a radikalismu se, i pod vlivem T. G. Masaryka, od marxismu odvrátil. Jeho aktivní politická činnost během první světové války vyústila v jeho jmenování ministrem zahraničních věcí v r. 1919 a později působil krátce i jako předseda vlády. Před zvolením prezidentem republiky na sklonku roku 1935 byl předsedou Společnosti národů. Po přijetí mnichovské dohody se vzdal prezidentské funkce a krátce přednášel politické vědy na chicagské univerzitě. Za druhé světové války řídil po vytvoření pařížského Národního výboru zahraniční odboj a v období 1945-1948 byl opět československým prezidentem. V řadě svých více či méně teoreticky či pragmaticky zaměřených statí a projevů se věnoval problémům demokracie a státu, národností, socialismu, politických stran atp.

Výběr z literatury Povaha politického stranictví, 1920 Válka a kultura, 1922 Podmínky úspěšného života, 1929 Demokratická armáda, pacifism a zahraniční politika, 1932 Demokracie dnes a zítra, 1946 Naše slovanská politika, 1946

Edvard Beneš Nepřipravenost evropských národů na demokratizaci Evropy24 Když jsme se po válce roku 1918 octli - za těchto z války a z předválečné historie vyšlých těžkých poměrů - ve změněné, zdemokratizované Evropě, musily se přirozeně ukázat v dvojnásobné, ba v desateronásobné síle všecky ty přirozené a jí inherentní nesnáze a obtíže, které každá demokracie jako politický režim má a míti nemůže. Žádná revoluce nikdy nevytvoří hned svůj nový dokonalý režim, a ještě méně revoluce vzniklá

24)

Sociologie

E. Beneš: Demokracie dnes a zítra, Praha 1946.


165

po tak strašné válce nebo z války, jako byla válka z let 1914-1918. To bude platit stejně po válce z roku 1939 a po převratech, které z této nové války vzejdou. Poválečná demokracie ve střední Evropě tudíž musila nejen začít takřka od počátku pro sebe připravovat masy, vzdělávat a vychovávat je, nýbrž zároveň překonávat největší obtíže ze všech zděděných přežitků z režimů předcházejících a současně řešit nejtěžší problémy politické, sociální a hospodářské vzniklé z války a z revoluce: tvoření nových ústav, řešení největší dosud známé nezaměstnanosti, přejímání nečekaných poválečných sociálních břemen, řešení pozemkové reformy, měnové otázky a finančního dědictví válečného a tak dále. Tím se vytvořil velmi přirozený sice, ale zároveň velmi nebezpečný stav, pro poválečné měšBanské demokracie charakteristický: jejich existence byla stále a stále ohrožována, žily ve stálé nejistotě. Byly stále nevykvašené a ne dost disciplinované. Potácely se často zleva napravo a zprava nalevo. Vyskytovalo se v nich mnoho extrémů všeho druhu. Podléhaly někde extremismu levému, někde pravému, a všude byly ohrožovány komunismem. To je snadno zahánělo k tendencím a extremismu pravému, to jest k fašismu a k polofašismu. Těžce řešily své finanční otázky a mívaly své hospodářství v nepořádku. Všecky známé obtíže demokracií vůbec: přehnané stranictví, štvavost a výstřednost tisku, arivism politiků z profese, neschopnost byrokracie a někde její podléhání korupci, nedostatky vůdcovství - a to především - se objevovaly přirozeně v těchto mladých demokraciích ve formách nejrůznějších a kompromitovaly instituce a režim demokratický více nežli ve státech starých a v demokraciích již osvědčených. Zásady platící pro demokracii vůbec: že je nutno míti pro demokracii aspoň do jisté míry vyspělý národ a hlavně, že je nutno míti vyspělé vůdce, ke každé sebeoběti, ke každé službě demokracii až k smrti oddané; že demokratická svoboda je statek, který je takřka v každé, i politicky vyspělé společnosti v nebezpečí, že se musí obhajovat stále a vždycky, že se musí kultivovat, opatrovat, střežit, stále zdokonalovat, pořád a pořád jí dávat nové formy při zachovávání jejích principů, a přitom stále a stále, denně a vždycky pro ni masy lidové vychovávat a o jejích výhodách a mravní ceně přesvědčovat - to vše platilo, jak jsem řekl, desateronásobně pro poválečné evropské demokracie nové a mladé. Tyto těžké přirozené existenční podmínky mladých evropských demokracií musíme m íti stále na paměti, když z té, či oné strany slyšíme ostrou jejich kritiku. Právě všecky tyto přirozené obtíže jejich nedostatky do jisté míry omlouvají. Na to nelze zapomínat, i když musíme s bolestí konstatovat, jak tyto demokracie po válce postupně padly téměř úplně jedna po druhé, podlehly vlivu expanzivních režimů totalitních a učinily místo pozdějšímu žalostnému stavu v Evropě. Odpovědnost za úpadek demokracie v Evropě připadá také do veliké míry velikým a starším demokraciím západoevropským, které mezinárodně politicky nedovedly vždycky správně Ev ropu vést a přijmouti na sebe úkoly, které XX. století jim ukázalo v zájmu jejich vlastním i v zájmu ostatního lidstva. Zvláště je třeba zdůraznit, že režimy totalitní byly ve svých akcích proti demokraciím vždy ofenzivní a důsledně solidární; režimy demokratické solidárními nebyly a byly namnoze ve svém těžkém boji jedny od druhých v kritických chvílích přímo opuštěny a zrazeny. Důsledky, vážnější nežli se soudilo, musily přijít a přišly. Historie bude tu jednou soudit přísně nejen režimy autoritativní jako viníky válečné katastrofy z roku 1939, nýbrž i viníky mezi evropskými demokraciemi.

Sociologie

166


Břetislav Foustka Břetislav Foustka, 1862-1947. Studoval filozofii a u Masaryka sociologii. Déle než čtvrt století působil jako středoškolský profesor na třeboňském gymnáziu a v Třeboni napsal svůj první sociologický spis vydaný v roce 1891 Turgot sociologem. V roce 1919 se stává profesorem sociologie na pražské univerzitě a ředitelem sociologického semináře, v letech 1928-1929 byl děkanem filozofické fakulty. Řada sociologů se považovala za jeho žáky. Uvažoval o rozšíření sociologického semináře do podoby sociologického ústavu, studium sociálních věd plánoval soustředit na sociologické fakultě. Je autorem mnoha článků a studií. Významná je jeho soustavná překladatelská činnost - uvedl k nám např. základní dílo Giddingsovo v roce 1900 jako Základy sociologie. Působil v řadě organizací, pět let byl prvním předsedou Masarykovy sociologické společnosti a byl též členem Mezinárodního sociologického ústavu v Paříži. Byl neúnavným popularizátorem sociologie a usiloval o výrazné rozšíření sociologického vzdělání ve společnosti. Foustka věnoval pozornost aktuálním problémům, jeho sociologie je věc ná, pragmatická, týká se sociálních poměrů s důrazem na postavení dětí a mládeže. Píše o práci a nezaměstnanosti, alkoholismu a zločinnosti, rovnoprávnosti žen, praktických problémech demokracie.

Výběr z literatury Slabí v lidské společnosti, 1904 Abstinence jako kulturní problém, 1909 Sociální politika. Socialismus a sociální hnutí, 1911 Alkoholism a ideály národa, 1922 Duše Ameriky, 1926 Pro zdraví a zdatnost naší mládeže, 1931 Sociologie, 1939

Břetislav Foustka Sociální reformy25 Proti hospodářským, politickým a kulturním škodám způsobovaným válkou a politickými otřesy zdvihá se teoretický protest lepších duchů. Snad postupem doby

25)

Sociologie

B. Foustka: Slabí v lidské společnosti, Praha 1904.


167

přihlédne se také ke škodám, jež způsobuje biologická ztráta kvalit tělesných i duševních. Rozšiřování mírumilovných tendencí bude mít, doufejme, za následek, že se bude čím dále tím více sporných záležitostí svěřovat mezinárodnímu smírčímu soudu. Čím hlouběji se bude zakotvovat u jednotlivců odpor proti prolévání krve a utrácení životů, tím více se bude ubírat půdy militarismu. Odstranění války je nejen ve smyslu ideálů humanitních, nýbrž i ve smyslu lepšího vývoje biologického. Podobně vzrůst snášenlivosti náboženské, politické a národnostní je s to, aby odnímal půdu perzekucím aB politickým, aB jiným. Škodlivinám nynějších hospodářských soustav lze poněkud čeliti jednak zlepšenou péčí zdravotnickou ve všech odborech průmyslových podniků, jednak péčí o další povznesení míry životní u dělnictva a nižších stavů živnostenských a úřednických, jako vůbec u všech vrstev vyděděných, trpících a strádajících nouzí, a především nejbližším cílem sociálním mělo by býti zmírnit a odstranit ze společnosti hlad - jeden z vážných činitelů degeneračních. Dalším cílem ovšem je spravedlivé vyrovnání přílišného rozdílu majetkového, ne ovšem vyrovnání schematické a mechanické, nýbrž poměrné a lidské přirozenosti odpovídající. Zákonodárství sociální je dosud v nejprvnějších počátcích. Ruku v ruce se zákonodárstvím sociálním může politika populační vykonat mnoho dobrého, bude-li více přihlížet ke kvalitě obyvatelstva, a to jak ke kvalitě duševní tak tělesné. Úprava vystěhovaleckých poměrů a především odstranění příčin, pro něž energičtí a zdatní občané často opouštějí vlast, by v této příčině napomáhaly. Proti nebezpečím, jakými ohrožuje lidskou živoucnost fyzické okolí, půda, voda, podnebí, nedostatečné odívání a bydlení, nezdravá zaměstnání, a proti nemocem a chorobám odtud vznikajícím společnost se počíná hájit, úspěchy novodobého lékařství a zdravotnictví jsou již znatelny, ale třeba snahy ty rozšířit, jak jsem již řekl, po všech krajích země, po všech oborech povolání, zejména profylakční činnost sociální, jež má pečovat o lepší a zdravější bydlení chudších a nuzných vrstev je nedostatečná, také organizace lékařského ošetřování nemajetných trpí vleklými vadami.

Čeští sociologové uvažovali o „problémech dne“ společnosti restrukturalizující se z rakousko-uherské a česká sociologie tak nenabyla, až na extrémní polohy, odtažité podoby vzdálené realitě.

Sociologie

168


Jan Dušek Jan Dušek, 1897-1934. Narodil se a je pochován v Litomyšli, zemřel v táborské nemocnici po těžkém zranění, které utrpěl při pádu z okna v důsledku nervové choroby. Studoval v Brně obchodní akademii a v Praze vysokou školu obchodní, ve snaze působit v diplomatických službách studoval vysokou školu konzulární, studijní pobyt uskutečnil v Německu a Paříži. Působil na středních školách v takových městech, jako byly Klatovy, Šumperk, Náchod, Tábor. Jeho vlastním nákladem vydanou Sociologii, recenzoval v kolínském sociologickém čtvrtletníku L. v. Wiese. Je autorem několika článků, např. Člověk horský a nížinný nebo Stát organismem. Je jediným představitelem organicistické sociologie u nás. A. Bláha končí nekrolog v Sociologické revue: „Česká sociologie ho zapsala do svých dějin a nezapomene mu věrnosti a lásky, se kterou jí podle svých nejlepších sil sloužil." Dušek aplikoval biologické jevy na společenské, považoval se za žáka H. Spencera. Domníval se, a ve svých pracích tuto myšlenku rozvíjel, že „sociolog není než biolog“.

Výběr z literatury Sociologie. Úvod do myšlení biosociologického, 1926

Jan Dušek Předmluva26 Moderní člověk je skutečně v nebezpečí šílenství, nedovede-li si ten chaos myšlenek, teorií a skutečností uvésti v soulad a podříditi nějakému univerzálnímu hledisku, jež rázem rozřeší ty nejspletitější problémy a otázky dne. Z toho vyplynula tato moje kniha. Geneticky skládá se ze dvou částí: a) z části biosociologické, b) z části mesologické.

26)

Sociologie

J. Dušek: Co je to sociologie?, Praha 1926.


169

Na biologickou sociologii upozornil mne nejprve Charles Gide ve svých základech národního hospodářství, kde cituje některé myšlenky Edgara Quineta (La création) týkající se analogie zákonů biologických se zákony sociologickými .Quinet nazývá tuto shodu největší vědeckou událostí naší doby. Dalším impulzem ke studiu tohoto přitažlivého problému byla mi kniha berlínského biologa Oscara Hertwiga Der Staat als Organismus, která pod zorným úhlem biologie rozbírá vývoj evropského lidstva, hlavně vývoj posledních dvou století, který jest z nejvelkolepějších sociálních procesů vůbec. Je-li biosociologická část učenou kompilací, jest část mesologická úplně samostatným zpracováním myšlenek, které mi vířily hlavou při mých cestách po evropském kontinentě a po britském ostrově. Nechápe-li někdo francouzsko-německá nepřátelství nebo francouzsko-anglickou nebo anglicko-rusko u antipatii, nechB navštíví tyto země. Teprve pak pozná, jaký ohromný vliv na charakter národa vykonává prostředí, hlavně prostředí přírodní, a uvědomí si, že vlastně Angličan nemůže za svoji těžkopádnost, z níž vyplývá jeho solidnost a houževnatost, jako Francouz nemůže za svůj temperament, za svoji přelétavost a povrchnost. Při přecházení z jednoho prostředí do druhého uvědomí si dále člověk řádně relativnost všeho společenského. Co v Německu jest ctností, tomu se ve Francii vysmívají. Při vzpomínce na anglickou důkladnost a houževnatost Francouz zívá a nudí se, Angličan toB egoista. Angličanovi jest pak Francouz přelétavý a povrchní požitkář, který pro samou lásku k bližnímu nedostane se k tomu, aby pro něho něco udělal, aby proň pracoval. Totéž a ještě hůře smýšlí o Rusovi.

Sociologie

170


Bedřich Vašek Bedřich Vašek, 1882-1959. KřesBanskou katolickou sociologii studoval v Anglii, Německu, USA, Itálii a jinde. Působil jako profesor a vedoucí katedry sociologie Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci, sociologii přednášel též po jejím zřízení na teologické fakultě v Bratislavě. Byl členem Sociálního ústavu. Domnívá se, že společnost není poznatelná empiricky. Sociální dění vysvětluje působením nadpřirozených sil, za jeden z pramenů sociologického bádání považuje také zjevení. Ve svých sociologických spisech vychází z papežských encyklik. V dějinách české sociologie je považován za transcedentálního idealistu.

Výběr z literatury Moderní člověk, 1919 Cesty k sociální spravedlnosti, 1931 KřesBanská sociologie I, II, III, 1929-1931 RukověB křesBanské sociologie, 1935 Doba úzkosti a varu, 1936 Dějiny křesBanské charity, 1941 Mladý dělník, 1940

Bedřich Vašek Pojem a zdůvodnění autority státu27 Vyplývá z toho, že Bůh je zdrojem autority, vyplývá již z toho samo sebou, že by Bůh sám přímo určoval, kdo vladařskou moc má vykonávat? Již ve výroku Lva XIII., právě citovaném, je vysloveno, že to nutno není. Právo vladařské může býti docela dobře od Boha, i když při jeho uskutečnění i lidský činitel vydatně zasahuje do celého procesu. Je to podobné jako při právu soukromého vlastnictví. Lev XIII. v okružníku Rerum novarum opět a opět prohlašuje, že instituce soukromého vlastnictví je zařízení přirozeného zákona, že tedy původcem, zdrojem soukromého vlastnictví je Bůh, tvůrce přirozenosti. Avšak do toho, jak majetek konkrétně je rozdělen, zasahují a zasahovali vydatně i lidé, takže dnešní faktické rozdělení majetku je dílem i do značné části lidským, dílem dějinného vývoje, v téže encyklice, v níž tolikrát se zdůrazňuje přirozenoprávní ráz vlastnictví, přichází i věta: „Bůh sám nikomu nějaké části majetku k vlastnění neurčil, přenechávaje starosti lidí a zařízením státním, aby provedly rozdělení majetku.“

27)

Sociologie

B. Vašek: Život sociální, v: KřesBanská sociologie I., Praha 1933.


171

Podobně jsou to jen velmi, velmi řídké výjimky, že by Bůh sám přímo určil, kdo a kde má vykonávati vladařskou moc. Obecně vzato, ponechává to Bůh lidem. Ale osobě, která takto je lidem označena - volbou, dědičnou posloupností apod. - Bůh uděluje potřebnou moc. Jiné znázornění. Muž má svobodnou vůli, chce-li vstoupiti ve stav manželský a státi se otcem. Když však tak učiní, pak stává se nositelem otcovské autority, jejích práv i jejích povinností, aB sám chce, nebo nechce, aB již kdo jiný chce, nebo nechce. Tato otcovská autorita je nutna, aby mohlo býti dílo rodiny řádně splněno, a Bůh sám, jenž rodinu založil a její úkoly stanovil, je původcem a zdrojem jejím. I když ji tedy Bůh neustanovuje pro každý jednotlivý případ zvláště, tož přece je z Boha. - Podobně autorita státní. Není nutno, aby Bůh sám přímo jednotlivce pro ni určil. Když však někdo - např. volbou, ústavní dědičností - je určen pro vladařskou úlohu, pak ve chvíli, kdy ji přejímá, Bůh mu dává potřebnou moc. 4. Tím, co dosud řečeno, byla aspoň částečně napověděna jiná důležitá zásada, kterou je žádoucno te- rozvésti v plné jasnosti. Je to zásada: Vladařská moc nepropůjčuje se k soukromému prospěchu nositele, nesmí se v ní viděti jen osobní privilegium jeho, nýbrž účelem jejím jest obecné blaho. Autorita má sloužit celku. Výslovně ještě dodávám: Tato zásady, že autorita a moc s ní spojená se propůjčuje nikoli v e prospěch nositele jejího a jeho rodiny, nýbrž pro blaho celku, neplatí jen pro vladaře. Platí i pro všecky, kdo jsou - třeba jen v menší míře - účastni této autority: pro poslance, ministry, úředníky všech odvětví. I oni jsou nositeli práv a autority a moci jen k tomu účelu, aby pracovali o obecné blaho . A každé neoprávněné těžení z těchto funkcí bu- pro vlastní osobu nebo pro rodinu nebo pro stranu politickou je zvrácením přirozeného řádu a nemůže zůstati pro celek bez zhoubných následků.

Sociologie

172


Ivan Žmavc Ivan Žmavc, 1871-1956. Narodil se a vyrostl v Jugoslávii, před příchodem do Prahy působil do r. 1897 jako profesor národního hospodářství na univerzitě v Lublani. V Praze byl vrchním radou ve veřejné a univerzitní knihovně, jeho žádosti o udělení docentury ze sociotechniky nebylo v r. 1925 filozofickou fakultou UK vyhověno. Jeho snaha o exaktnost sociologie a národohospodářské vědy spolu s ovlivněním setkáním s belgickým průmyslníkem a sociologem E. Solavyem ho přivedly k úzce zaměřené „sociotechnice.“ Je představitelem mechanistické sociologie, tzv. školy sociální energetiky nebo také sociálního produktivismu. Ve Žmavcově pojetí individuum soustřeMuje část vesmírné energie a smyslem veškeré lidské činnosti je soustřeMovat jí co nejvíce a nabývat tak energetickou mocí stále větší vlády nad prostředím. Proto se lidé sdružují do společnosti. Zásoby zachycených přírodních energií stále rostou a je jich používáno k urychlení společenského vývoje, tj. stále větší produktivitě. Aby toto bylo možné, je třeba individuum k tomu vychovat, uschopnit, a to se děje „zasvěcením do vědění a praxe produktivistické“, capacitariatem. Každé individuum vychované capacitárií má v sociálním účetnictví společnosti svůj „běžný účet“, kam se zanáší jeho sociální výkonnost a z níž se nárokuje rozsah jeho spotřeby.

Výběr z literatury Práce-základ světového míru, 1919 Úvod do sociální energetiky, 1919 O sociální soustavě osvětové činnosti, 1920 O přírodovědeckých základech sociálních náprav, 1922 O sociotechnickém dlouhodobém plánu řešení krize a o základech sociální technokracie, 1935 O vzniku sociotechniky a některých časovostech, 1941

Ivan Žmavc Druhá hlavní věta energetiky28 Použijeme-li druhé hlavní věty energetiky, zásady hospodárnosti čili principu ekonomie, na životní energie, dospějeme k závěru, že musíme nahraditi staré hrubé

28)

Sociologie

I. Žmavc: Úvod do sociální energetiky, Praha 1919.


173

právo novým právem lidského působení, staré materialistické právo novým právem práce. To pak zároveň tvoří uskutečnění starého ideálu všech lidumilů a šlechetných myslitelů, ideálu lidské svornosti a vzájemné lásky, který je nám ještě dodnes znám zvláště v podobě, jakou mu dali Mojžíš a proroci, mezi nimi zvláště ušlechtilý prorok z Nazareta. Tento ideál pak se dá dnes exaktně, to jest čísly, dokázati, a tedy i uskutečniti. Druhá hlavní věta energetiky jest exaktně vyjádřený ideál přeměny přírodních energií v energie lidem prospěšné, hospodářské. Přiblížiti se k tomuto ideálu jest úkolem techniky, hygieny a celé přírodovědy. Tak se dle dnešního stavu těchto odvětví upotřebí např. při parostrojích sotva nějakých 20-30 % vší energie v čiře hospodářský prospěch, zatímco je při elektromotorech výsledek mnohem větší. Dosíci co možno nejlevnějším a nejjednodušším způsobem co možno největšího účinku, jest účel vší duševní činnosti. Tu by bylo mluviti o pojmu, který zovou Němci „Auslösung“, který však je přemálo zpracován vůbec. Dovésti společenské životní síly v takový souhlas, aby se ztratilo co možno nejméně sil a umožnil se největší výsledek, nejlepší úkoj lidských potřeb, to je ideálem společensko-životního umění a vědění. Tento ideál se dosáhne tehda, neobmezuje-li se žádnému člověku svobodný rozvoj jeho sil, plní-li každý člověk svou povinnost, která je v tom, že přináší člověk, je-li práce schopen, v první řadě tedy, je-li zdráv, a zdráv býti je také povinnost, někdy velmi těžká - prospěšnou prací svůj podíl k úkoji lidských potřeb. Tento podíl, který je povinen vykonati každý práceschopný člověk, dá se vypočítati. Vezmeme-li území např. stát s jistým počtem obyvatelstva, snadno nám statistika vypočítá, kolik je v určité době lidí majících potřeby - všickni lidé bez výjimky mají potřeby - a kolik je práceschopných lidí, odečtou-li se od celku obyvatelstva děti, starci a nemocní. Přirozeně nutné potřeby se dají vypočítati, vyjmut pak je ovšem všechen přepych, jak jsme už shora řekli. Při určitém stavu techniky dá se pak ustanoviti soustava hospodářské práce, která může ukojiti ony přirozené potřeby národa. Rozděliti tuto potřebnou práci na skupiny a jedince není také nic nemožného při dnešních rozvitých dopravních a jiných prostředcích, jako jsou železnice, pošta, novinářství atd.

A právě tam, kde čeští sociologové použili empirické postupy, byla česká sociologie uznávána ve světovém kontextu. Připomeňme dva výzkumy inspirované americkými studiemi společenství, z nichž první, Bláhův komplexní výzkum města Brna, zůstal „díky nástupu“ marxismu koncem 40. let pouze ve stadiu projektu, a druhý, „PoměšBování pražského okolí“ Zdenka Ullricha byl realizován za pomoci Rockefelerovy nadace a zveřejněn v roce 1938. „Líhní“ empirické sociologie by l Bláhův sociologický seminář, v němž studenti spolu s dřívějšími absolventy a pedagogy soustavně uskutečňovali empirická šetření, nevyhodnocovaná kvantitativně, která byla podkladem řady Bláhových sociologických studií.

Sociologie

174


Připomeňme však také dvě teoretická díla, Masarykův Selbstmord z roku 1881 (jeho poslední sociologickou německy psanou práci), kterou o 16 let předešel Sebevraždu E. Durkheima, a Sociologii inteligence Inocence Arnošta Bláhy z roku 1937, v níž se blíží Mannheimovu pojetí role inteligence ve společnosti. Česká klasická sociologie představuje především dvě „školy“ v hlavním proudu vývoje, který byl Bláhou nazván kritickým realismem. První je brněnská sociologická škola, soustředěná kolem brněnské filozofické fakulty a časopisu Sociologická revue, provozující angažovanou sociologii, která zaujímá hodnotící postoje a klade důraz na sociální práci.

Sociologie


175

Inocenc Arnošt Bláha Inocenc Arnošt Bláha, 1879-1960. Po maturitě v Pelhřimově studoval teologický seminář v Hradci Králové a poté na vídeňské a pražské univerzitě, kde byl Masarykovým žákem. Působil jako středoškolský profesor v Praze a v Novém Městě na Moravě. Po studiích sociologie u Durkheima přednášel v letech 1921-1949 sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, kde vedl svůj legendární sociologický seminář. Spoluzakládal Masarykovu sociologickou společnost, byl předsedou Sociologické knihovny, v období 1947-1949 byl rektorem brněnské Vysoké školy sociální. Je autorem řady děl, ojedinělá a ve světové sociologické literatuře oceňovaná je „Sociologie inteligence.“ V roce 1925 formuloval programové zásady malé Strany pokrokové vycházející z pozic humanismu, mravnosti a nezávislosti jedince. Je zakladatelem a čelným představitelem brněnské sociologické školy a je považován za našeho nejvýznamnějšího sociologa vůbec. Pro Bláhu je sociologie naukou o podmínkách sociálního procesu, o je ho povaze a výtvorech. Sociální život je složitý systém sociálních činností, podmínky určují sociální situaci. Člověk ovšem není jen produktem sociálních podmínek, ale i jejich spolutvůrcem. Dějištěm sociálních činností jsou sociální skupiny, nejvýraznějším znakem skupiny jsou její funkce. Diferenciaci společenských funkcí odpovídá diferenciace společenských potřeb, z nichž některé jsou dominantní. Jednou ze složek sociální kultury civilizované společnosti je politika, ta má rozhodovat ve smyslu sociálního blaha. V pojetí politiky a role inteligence jako nositelky kultury v politice s blíží K. Mannheimovi. Měl blízko k americké sociologii a kulturní antropologii, jeho projekt komplexního výzkumu města Brna z konce 40. let byl přetištěn a oceňován ve světovém kontextu. Především ve svých posledních pracích vychází ze strukturálního funkcionalismu.

Výběr z literatury Město. Sociologická studie, 1914 Sociologie sedláka a dělníka, 1925 Sociologie dětství, 1927 Dnešní krize rodinného života, 1933 Sociologie inteligence, 1937

Arnošt Bláha Krize inteligence29 Ale byly ještě jiné okolnosti sociální povahy, které znesnadnily inteligenci normální výkon jejích sociálních funkcí. S demokratizací vzdělání a s demokratizací volebních řádů rozšířila se podstatně výběrová základna pro přístup k povoláním inteligence. To vedlo k některým důležitým důsledkům. Karl Mannheim u kázal, jak následkem toho stoupl příliv k povoláním inteligence a jak vzrostl její počet. Její funkce i její vzdělání přestalo být výsadou uzavřené skupiny a hranice její exkluzivity byly zrušeny. Také výběrový princip se v nové společnosti změnil. Kdežto šlechtická

Sociologie

176

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie společnost, zvláště když se stabilizovala, vybírala svou inteligenci na základě principu krve a rodu, společnost měšBanská připojila k tomu výběrový princip majetku, kterýžto princip platil i pro inteligenci, poněvadž vzdělání si mohl dovolit jen jedinec zámožný. Princip třetí, princip výkonnosti, platil sice i dříve, bývaje kombinován s oběma prvními principy. Přece jen však důležitou novotou poslední fáze vývoje demokratické společnosti jest to, že tento princip jest pokládán za jediné kriterion společenské hodnotnosti. Rozšíření výběrové základny, vzrůst počtu inteligence, jakož i odstranění hranic exkluzivity mělo za následek, že její sociální prestiž i její vliv doznal určitého oslabení. Uvolněním možnosti přístupu k povoláním inteligence pro nejširší vrstvy jistě získala společnost jako celek v tom smyslu, že byla usnadněna sociální mobilita (ve smyslu vertikálním) a že otevřena byla svobodná dráha talentům (carriére ouverte aux talents!). Ovšem pro inteligenci situace byla nesnadná tím, že nastalo rozsáhlejší a intenzivnější závodění o společenské pozice a že se - a to platí především o politice - objevily nové prostředky a nové metody sociálního vzestupu, jimž inteligence nedovedla dost dobře čelit. NeboB cirkulace elit - a na to upozornil částečně již V. Pareto - přivádí k činnostem politickým a hospodářským jedince, kteří kompromitují moc a ničí bohatství. Dostávají se tam nikoli snad podle starších výběrových principů (rod, vzdělání, bohatství, výkonnost), nýbrž zásluhou metod politické a hospodářské spekulace. A neplatí to jen o činnostech politických (ač o těchto především) a hospodářských, nýbrž často i o funkcích administrativních (úřednických) a intelektuálních (vzdělávacích). To je následek toho, co bylo výše nazváno překrvením tendencí politických. Tak se stává, že činnosti veřejné, svěřované dotud do rukou inteligence na základě její odbornosti, kvalifikace, výkonnosti - ač tento Mannheimův výběrový princip výkonnosti dnes již nestačí a má platnost jen jsa doplněn a podepřen principem sociálního ducha - ocitají se v rukou nekompetence, tím spíše, že formální vzestup do vyšší společenské vrstvy je poměrně snadný, zvláště přijdou-li na pomoc prostředky politické a hospodářské, nikoli ovšem vzestup materiální (psychologií a morálkou), jenž je rezultátem delšího vývojového a přizpůsobovacího procesu, jak to rozpoznal dobře už Jaspers (1, c.20). Znechucena marným závoděním s touto nekompetencí na místech politických, hospodářských a kulturních a s tímto znehodnocením své funkce, při němž zřetel mocenský zatlačuje úplně zřetele kulturní a mravní (vzdělání, kvalifikaci, charakter), inteligence, ztrácejíc víru v účinnost své práce, uzavřela se do rezignovaného, aristokratického osamocení, zatrpklá, bezradná a sarkastická, ale přitom přece jen hnětena znepokojujícím pocitem nad zpronevěřením se své sociální a kulturní funkci. NeboB nemůže spát dobře, kdo opustil své dílo. K této izolaci směrem vzhůru (od poměrů mocenských) i směrem horizontálním (od členů vlastní kategorie) druží se pak i izolace směrem dolů (od širokých vrstev, od lidu). Inteligence pozoruje, že okruh jejího vlivu se podstatně zúžil i zmenšil, když okolo ní a mimo ni se vytvořila mocná konkurenční střediska (zábavní, sportovní, hospodářská, politická), jež působí na pozornost širokých vrstev a zájmovost doby daleko větší přitažlivostí než ony činnosti, které představovaly dosud smysl její existence a oporu její důstojnosti.

29)

Sociologie

I. A. Bláha: Sociologie inteligence, Praha 1935.


177

Tomáš Čep Tomáš Čep, 1888-1959. Studoval na pražské univerzitě filozofii a filologii. Působil jako středoškolský profesor na Moravě a později přednášel sociologii na Vysoké škole zemědělské v Brně. Zde se pro obor sociologie venkova v roce 1935 habilitoval a v roce 1947 stal profesorem. Po únoru 1948 nezměnil své názory na nedotknutelnost soukromého vlastnictví půdy a vystupoval proti kolektivizaci v zemědělství. Byl proto v r. 1952 předčasně penzionován, později odsouzen a po dvou letech věznění v Leopoldově zemřel. Studium kulturních tradic přivedlo Čepa k sociologii venkova, které se věnoval celý život. Z řady jeho článků na toto téma jsou zřejmé jeho konzervativní politické postoje spjaté s agrárnictvím té doby. Věnoval se empirické sociologii, uskutečnil např. výzkum spotřeby zemědělské rodiny.

Výběr z literatury Jubilejní sborník svobodného učení selského v zemi moravsko-slezské, 1933 Družstevník velké víry, 1939 Zemědělství na nových cestách, 1945

Tomáš Čep Sociální funkce zemědělské mládeže30 Hospodářský a kulturní význam zemědělského stavu v sociálním životě našeho národa jest tak pronikavý, že můžeme v něm plným právem viděti živý a vydatný pramen naší civilizace a kultury. Bylo tak v dobách minulých, kdy selské rody tvořily a uchovávaly si zdravým konzervatismem selskou tradici, jíž národu zachránily nejdražší hospodářské a kulturní statky, půdu a jazyk, jest tak i dnes, kdy zemědělec-intelektuál stojí ve službách zemědělského pokroku, aby nejen národu, ale i jeho samostatnému státu chránil a zabezpečoval půdu a jazyk. Selská svoboda jest předpokladem národní svobody, selská samostatnost pak zárukou státní samostatnosti. Proto jest potřebí, aby zemědělská mládež uplatnila své sociální funkce plně, aby budovala hospodářsky i kulturně nové předpoklady sociálně vzájemného života. Problém tento uskuteční agrární demokracie, jež může svým hospodářským a kulturním programem zaručiti sociální konsenzus všech složek národa. Dnešní zemědělská mládež spojuje v sobě harmonicky ideál selské tradice a zemědělského pokroku. Její snahou jest, aby sedlák zůstal především sedlákem, ale kulturně se rozvinul v typ člověka-intelektuála, který

30)

V: Sociologická revue 1934.

Sociologie

178

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie necítí a nemyslí třídně, nýbrž totálně. Kdo chce vesnici rozumět a vést, musí si uvědomit, že i dnešní vesnice má svůj určitý konzervatismus, jímž se hájí proti překotné civilizaci a kultuře světové. Sociální funkce zemědělské mládeže dob minulých se rozvíjely v rámci vesnice, bez pomoci jiných sociálních vrstev, zvláště však města. Proto selská tradice a městská kultura stály přímo diametrálně proti sobě. Rys selské nedůvěry vůči městu a městskému obyvatelstvu udržel se namnoze i dodnes, někdy vinou vesnice, někdy také vinou města. Dnešní zemědělská mládež rozvíjí a uplatňuje své sociální funkce přes rámec vesnice v hospodářské a kulturní spolupráci s městem, kde hledá porozumění a pomoc u inteligence a intelektuálů. Kultura vesnice a s ní i zemědělec spějí výše, město a vesnice nacházejí řadu společných zájmů hospodářských i kulturních, jejichž řešení vyžaduje spolupráci zemědělce s ostatními společenskými třídami. Zemědělec a intelektuál tu nestojí nepřátelsky proti sobě, nýbrž s porozuměním pro společné zájmy jdou oba za vyšším sociálním cílem humanity a opravdové demokracie, které jsou životní podmínkou hospodářského a kulturního rozvoje a zárukou národní a státní samostatnosti.

Sociologie


179

J. L. Fischer Josef Ludvík Fischer, 1894-1973. Po studiích na Filozofické fakultě UK působil v olomoucké knihovně. V roce 1927 se habilitoval ze sociologie na Masarykově univerzitě v Brně, válku prožil v Holandsku. Po roce 1945 byl děkanem brněnské filozofické fakulty a rektorem Palackého univerzity v Olomouci. Fischerova sociologie v souvislosti s jeho filozofickými názory představuje strukturálně funkcionalistické pojetí společnosti. Uvažuje o sociální podmíněnosti poznání, pravdy a všech hodnot vůbec, důraz klade na individualitu a psychologické faktory lidské činnosti. Kriticky přistupoval k sociologii T. G. Masaryka, především pro statické pojetí společnosti a zdůrazňování individuálních zřetelů. První také upozornil v této souvislosti na rozdílný pohled na jednotlivce a psychologii u Comta a jeho obdivovatele Masaryka.

Výběr z literatury Glosy k české otázce, 1926 Budoucnost evropské kultury, 1928 Kultura a regionalismus, 1930 O neklidu dneška, 1930 Krize demokracie, 1933 Politika a stranictví, 1947

J. L. Fischer Výchova elit31 Navíc jsme právě protrpěnou pohromou válečnou byli postaveni před úkol nový, který sice existoval i za dob prvé republiky, ale tehdy nebyl mnohým dost jasně viditelný. Míním tím otázku národních elit. Bylo netajeným záměrem německé okupace soustavně zbavovat národ jeho vůdčí vrstvy, a ztráty, které jsme po této stránce utrpěli, jsou tím citelnější, že výběr obětí postihoval právě ty nejprůbojnější živly, zatímco mravně méněcenné měly větší naději na to, že nebudou postiženy. Následek tohoto jednostranného výběru je, že vlastně ve všech odvětvích veřejného a kulturního života trpíme nedostatkem schopných hlav, nadto právě v dobách, kdy jsme postaveni před úkoly a sami si stavíme řadu nových,

31)

J. L. Fischer: Pedagogické stati, Praha 1968.

Sociologie

180

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie jichž zvládnutí vyžaduje nadměrné vypětí sil. Mohli bychom říci také, že naše elity žalně prořídly a že nám nezbývá, než pokusit se o výchovu nových. Konstatoval jsem právě před okamžikem, že otázka elit existovala už za dob republiky, jenže méně viditelně. Přesněji bylo třeba říci, že jsme tehdy trpěli nerovnoměrným rozdělením elit v tom smyslu, že se nám mnoha elit téměř nedostávalo, zejména elity politické. Abychom porozuměli smyslu i dosahu tohoto tvrzení, bude třeba zastaviti se několika slovy u způsobu, jímž se zhruba od počátku XIX. století počaly naše elity vytvářet. Je známo, že po exodu a vymýcení valné části českých elit v době třicetileté války a po teroru doby protireformační, obrozující se národ byl národem drobných zemědělců a řemeslníků, z nichž se jen zvolna počala vynořovat nová česká inteligence. Pohled do jakékoli příručky kulturních dějin obrozujícího se národa poučí, že vůdčí role v obrozeneckém procese připadla mužům vědy a literatury. To mělo své nesporné přednosti, ale také své nesporné nedostatky. Přednosti potud, že se nejúčinnější zbraní národního vzestupu stalo vzdělání. Za vzděláním šel český národ tak intenzivně, že se na sklonku XIX. stol. mohl chlubit jedním z nejvyšších vzdělanostních průměrů v civilizovaném světě. Ale mělo to také své nedostatky, potud, že řada ostatních činností byla přitom povážlivě zanedbávána. Na prvém místě činnosti hospodářské. Je s podivem, že dosud nikdo nepovažoval za nutné zabývat se českým hospodářským vzestupem, který se udál během XIX. stol. a že pokud vím - neexistuje žádná práce o vzniku a vzrůstu českého měšBanstva. Nesporně i na hospodářském poli dosahovalo české úsilí nemalých úspěchů, je však otázka, nepohybovalo-li se i ono v mezích průměru nad nějž vyniknout se podařilo jen nemnohým. Souviselo to i s celkovým provinciálním prostředím, jemuž za dob Rakouska podléhalo i středisko veškerého národního života českého, provinciální město Praha. (Je zbytečno podotýkat, že životní rytmus venkovských měst zůstával idylicky maloměstský a že jím konečně v řadě venkovských měst zůstal až dodnes.) Je se nadíti toho, že nás zkušenosti, jichž jsme nabyli během bezměrného utrpení šesti válečných let, naučily jinak a jinýma očima se dívat na prostou skutečnost, již nazýváme s t á t a že vlastnosti dobrého státnictví nám budou zřejmější než doposud. A stejně je se nadít toho, že si počneme uvědomovat význam, který elity mají v životě národním a státním. Až do nedávna bylo toto slovo nadáno u nás přízvukem, aB nedím odiózním. Cítili jsme v něm cosi nedemokratického, po pravdě ovšem mnohem spíše něco, co se příčilo našemu přízemnímu a v jádře maloměstskému životnímu stylu. Pokud jsme vůbec naráželi na problém elity, opisovali jsme jej jako otázku po roli inteligence v národě či jako otázku vůdcovství (dokud toto slovo nebylo zdiskreditováno německým národním socialismem), anebo jsme se pokoušeli mluvit „o dělnících hlavou“ apod. AB už je nám libo, či nikoliv, před tuto otázku postaveni jsme a musíme se pokusit ji řešit, doplnit, scelit a vyrovnat naše národní elity. Tato úloha ovšem naráží na řadu nesnází.

Sociologie


181

Emanuel Chalupný Emanuel Chalupný, 1879-1958. Masarykův žák, narodil se a zemřel v Táboře. V Táboře žil celý život, nejprve jako advokát, ale i později, kdy přednášel sociologii v Brně na technice a na univerzitě a Svobodné škole politických nauk v Praze. Je autorem patnáctisvazkové Sociologie, což je svým rozsahem ve světové sociologické literatuře ojedinělé dílo. Jeho dílo je rozsáhlé a týká se řady témat - jsou to i monografie osobností (František Bílek, Josef Holeček, Josef Jungmann aj .) a míst (Husovo rodiště). První z našich sociologů se pokusil o záměrný sociologický průzkum, jeho Poměry dělnictva táborského vydal Dělnický spolek v Táboře v roce 1904. V roce 1923 vystoupil veřejně proti trestu smrti. Byl čelnou osobností brněnské sociologické školy. Chalupný byl systematik a jako většina systematiků se nevyhnul zjednodušování a schematismu. Sociologii ztotožňuje s kulturní antropologií a chápe ji jako vědu o civilizaci čili kultuře. Obdobně psychologii chápe jako další větev antropologie a hovoří o ní jako o psychické antropologii, přičemž třetí větví antropologie je antropologie fyzická. Sociologie se zabývá sociálními jevy, základem sociálního dění jsou hmotné a duševní lidské činnosti. Tyto činnosti jsou podněcovány činiteli a vedou k výtvorům. Činitelé jsou rozmanití - mohou to být lidé, aB už jako jednotlivci, či jako skupiny, právě tak jako výtvory dřívějších činností, či příroda. Sociologická teorie vychází ze společenské praxe, vzájemně se podmiňují, jedna bez druhé zaniká, mohou existovat jen společně.

Výběr z literatury Národní povaha česká, 1907 Český stát z hlediska sociologie, 1918 Reforma veřejné správy a rozdělení krajů, 1919 O trestu smrti. Anketa, 1923 Husovo rodiště a jihočeská sociologie, 1924 Sociologie a školy, 1929 Literární historie a sociologie, 1943 Sociologie pro každého, 1948

Emanuel Chalupný Národní povaha česká32 Čech není originálem v nejpůvodnější podobě; dejte mu však popud a on sirku rozžhne v plamen. Aby plamen brzy neuhasl, ale potrval a přinesl užitek, o to se musí postarat zase jiní.

Sociologie

182

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie Čech se vmyslí, vžije do všeho - dobrého i špatného. Ale nevytrvá v tom ani v onom . Uchvátí mnohdy primát, ale brzy ho pozbude. Učiní skvělý vynález, jako takový Ressl, ale nedovede ho zpeněžit. Český závod Laurin a Klement zvítězí v mezinárodní soutěži - a pak se změní v majetek cizinců. Čech razí cestu, ale ne sobě, nýbrž jiným. Jakýsi bezděčný altruism. Dějiny reformace, střed historie české, jsou velikolepý doklad této analýzy. Z nepatrných popudů cizích vytvořili jsme dílo, jež otřáslo tehdejší nejvyšší mocí duchovní i světskou. Prorazili jsme cestu německé reformaci, ale sami jsme ochabli a dílem couvli, dílem se dali zatlačit nazpět. Hus předcházel Luthera, Chelčický Tolsého a Kanta, Komenský Pestalozziho - ale nic jsme nedokonali. Ukázali jsme napřed cestu moderní taktice válečné - a sami jsme to pak přivedli na Bílou horu, národní gardu r.1848 a na rakouský militarism. Povaha českého lidu se význačně projevila za hnutí husitského. Náš konzervativní sedlák i měšBák se ztěžka rozhoupal, pak dělal divy šlechetnosti a statečnosti, ale brzy uvázl většinou v utrakvismu. Také v nové době jsou podobné zjevy, v menších rozměrech: na konci let osmdesátých začalo to vřít proti straně staročeské, pak nastal výbuch r. 1891, avšak oheň vrzy dohořel a rozhostily se rozpaky a kompromisy s minulostí domněle překonanou. To jsou dobré i špatné stránky české povahy. Každý to částečně postřehuje, ale z nedostatku celkového rozboru bylo to až dosud křivě vykládáno. Tak např. cizinci přízniví nám často prohlašují Čechy za nejnadanější národ slovanský; je to patrně omyl - je oslňuje česká čilost, rychlá přizpůsobivost, ale uniká jim rub. Nepřátelé stejně křivě zase nás očerňují. Ze stanoviska, k němuž jsme dospěli, pochopíme též vlastnost, konstatovanou Masarykem ve zmíněné historii o kočkách; nebyla to ani tak nesmělost a nepřímost, co českého šafáře tam vyznačuje oproti německému, jako spíše projev české sekundární anticipace: napřed tupost a nevtipnost, ale pak rázem uhodnuto a vycítěno, čeho si pán přeje. Česká povaha dává se do díla flegmaticky, pak rychle přejde v sangvinické nadšen í, aby brzy zas ochabla. Čecha lákají vždy nové a nové potíže, neznámé končiny, dobrodružství. Trochu se rozpakuje, pak nedočkavě se v ně vrhá, ale jakmile se vyšine na vrchol, neví často, proč tam je. Víme, co umějí naši krajané, když si pomohou k penězům anebo přednostem. Ani předáci nejsou vad těchto prosti. Palacký po dvěstěleté politické nečinnosti české dává rakouským národům r. 1848 lapidární program: ocitá se v středisku situace, je dvakrát volán do ministerstva - a odmítne, couvne v pozadí a nikdy již nedostoupí tam, kde byl tehdy. Čechové si v tom libovali jako v důkaze nezištnosti! Rieger téhož roku náhle oslní řečmi svými Evropu - a zmizí, aby se později spojil se šlechtou, kterou v prvém zápalu ruší, a aby „sbíral ve Vídni drobty“. Nebo srovnejme dráhu Vrchlického! Český vrchol není ve středu, a dokonce ne na konci etapy: český vzestup je rychlý, příkrý a bravurní, brzy však nastane sestup. U nás nic nevytrvá v delším klidném vzrodu.

32)

Sociologie

Praha 1907.


183

Antonín Obrdlík Antonín Obrdlík, nar. 1905. Byl žákem A. Bláhy a řadí se k brněnské sociologické škole. Ve třicátých letech přednášel sociologii na Komenského univerzitě v Bratislavě, kde se též habilitoval. Publikoval řadu statí a drobných zpráv v Brněnské sociologické revue. Před druhou světovou válkou emigroval do USA, od roku 1941 působil v česko slovenských diplomatických službách a v roce 1947 pracoval v OSN. Obrdlíkova sociologie je empirická, ovlivněná výrazně americkou sociologií. Věnuje se sociologii politiky, problémům povolání, mobility a dějinám sociologie.

Výběr z literatury Povolání a veřejné blaho, 1937

Antonín Obrdlík K sociologii politické volby33 Důsledkem diferencovanosti lidských tužeb a zájmů jest, že se vzájemně kříží a že tak vyvolávají boj mocenského uplatnění, hybnou silou a hlavním znakem všech politických procesů jest právě tento boj o moc. Státu, jako vrcholné a v rámci daných hranic všem ostatním nadřazené společenské organizaci, připadá za úkol, aby urovnával nesrovnalosti zájmů skupin částečných (partikulárních) a převáděl je na společného jmenovatele zájmů obecných (totálních). Jde ovšem o to, jakým způsobem tento společensky scelovací a harmonizační proces ve státě probíhá. NeboB jest jistě podstatně důležité, k d o reguluje mocenské poměry ve státě (jedinec, několik jedinců, početný sbor zastupitelský nebo strana diktátora), jaký jest nástroj procesu vládnutí (forma absolutní monarchie, republikánská ústava, politický režim fašistický apod.), odkud je vyvozována sankce této nejvyšší moci ve státě (právem dědičným: monarchie, volbou: demokratická republika, uchvácením: diktatura jedince, strany), a konečně jaká je účast ovládaných na procesu vládnutí (zdali jsou jen zcela pasivními objekty, či zdali se vytváření mocenských poměrů ve státě účastní nějak aktivně). Domyslíme-li všechny možnosti, shledáme, že krajní případy jsou v zásadě možné toliko dva, a oba jsou ve své krajnosti stejně neuskutečnitelné: není uskutečnitelna stoprocentní vláda jedince, který by vládl zcela libovolně (autokracie), ale není také proveditelna vláda všech, jakási

33)


Sociologie

184

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie holokracie, jež by se nutně zvrhla v popření jakéhokoliv společenského řádu vůbec (všeobecná anarchie). Skutečnost se pohybuje mezi těmito dvěma extrémy a vytváří dvě odlišné skupiny států. Do skupiny první patří ony státní formy, v nichž mocenské poměry a tím i blaho „celku“ jsou určovány bez spoluúčasti všech těch, o které přitom jde především - občanů, vyznívají proto ve zjevné nebo zastřené donucení (princip násilí). Do skupiny druhé lze naopak zařaditi ony státy, které šetří základních politických i obecně lidských práv svých občanů a jež jsou vedeny zásadami demokracie (princip svobodné spoluúčasti). Pro první je příznačné násilné tvoření mocenských poměrů ve státě shora, kdežto pro druhé je příznačné dobrovolné přijímání zásahů moci utvořené zdola . Odtud závěr: demokratické státní zřízení jest nejvhodnější formou pro udržení dynamického sociálního konsenzu, je pružné, přizpůsobivé, je schopno vývoje, a proto také změny a zlepšení, zaručuje lidsky dosažitelné kvantitní maximum (všichni občané), doplněné kvalitním optimem (co nejlépe). A poněvadž demokratické volby jsou dnes nezbytným nástrojem demokratického státního zřízení, můžeme nyní po hořejších poznámkách už také přesněji definovat: Sociologickou funkcí politických voleb jest zajistit ve státě vytvoření takových výsledných mocenských poměrů, v nichž by se všem složkám občanů dostalo náležitého uplatnění, ovšem za stálého přihlížení k předpokladům všem společného zájmu, obecného blaha. V moderním státě není možno, aby se každý občan přímo a osobně účastnil vládních úkonů, jako tomu bylo ve starověkých republikách nebo ve středověkých státech městských. Činí tak skrze svého voleného zástupce. Volbami je tak dán smysl principu politické reprezentace.

Juliana Obrdlíková Juliana Obrdlíková, 1909-1983. Sestra Antonína Obrdlíka. Patřila k Bláhovým žákům, působila jako neplacená asistentka jeho semináře. Po druhé světové válce krátce přednášela sociologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Své statě, převážně empirického charakteru, publikovala především v Sociologické revue. Obrdlíková se věnovala otázkám společenské konvence a sociální distance, postavení ženy ve společnosti, ženské zaměstnanosti atp. Podílela se spolu se svými brněnskými kolegy na empirickém zkoumání ženských záchytných ústavů v Brně a v Boskovicích v rámci výzkumu mravně narušené mládeže.

Výběr z literatury Pedagogická sociologie, 1947

Sociologie


185

Juliana Obrdlíková Povaha společenské konvence34 Individua tvořící určitou společnost mají různé sklony, různé potřeby a proto i různé zájmy. Podle nich se seskupují v různé sociální skupiny, které však neexistují odděleně, ale vzájemně do sebe zasahují. Tak jeden a týž člověk je členem určité rodiny, určité skupiny profesionální, určitého nebo více klubů sportovních, určité politické strany, určité skupiny náboženské atd. Tato mnohost individuální i sociální může být překonána a určitá společnost může přetrvat jako jednotný celek jen proto, že v procesech vznikajících ze styků interindividuálních a intersociálních se vytvořily určité normy, pravidla, jež mají závazný charakter a jež tyto procesy v různých oblastech sociálního života regulují a vytvářejí tím i udržují sociální řád. Takovým regulativem je právo, mravnost, náboženství, výchova, řeč atd. NechB však člověk funguje v kterékoli oblasti sociálního života, vždy přichází do styku s lidmi, jakožto lidmi, a tato okolnost sama působí, že se chová a jedná jinak, než kdyby byl sám: všímá si, má-li v pořádku boty a šaty, je-li pro určitou příležitost vhodně oblečen, nestrká při jídle nůž do úst, snaží se skrýt smrkání a kýchání, omezuje své sobectví a nevyhledává nejpohodlnější židli, nutí se do drobných zdvořilostních službiček, dává jiným přednost, dbá toho, jak mluví, jak se směje. Zkrátka, snaží se ze všech sil nebýt nápadný, dobře se chovat a pěkně vystupovat. A toto jeho pěkné vystupování a dobré chování je řízeno objektivními normami, které stejně jako normy právní, mravní, normy řeči, vědecké aj. vznikly ze sociální situace, tj. v daném případě z obecné potřeby, styk mezi lidmi usnadnit a zpříjemnit. A ovšem usnadnit a zpříjemnit jej jednotně, aby jednotlivé projevy chování byly všem srozumitelné. Tyto obecně platné normy, regulující dobré chování mezi lidmi, stejně jako toto chování samo, zahrnujeme do sociálního jevu společenské konvence. Normy společenské konvence jsou tedy také jednotícím řádovým principem ve společnosti, neboB jednotně určují naše chování i při zcela povrchním styku s lidmi. Velký nátlak, jímž společenská konvence vymáhá plnění svých příkazů, je dán tím, že reguluje vnější chování, všem kolem viditelné. Je to tlak veřejného mínění, jímž společenská konvence disponuje a jenž činí člověka tak poslušným jejích příkazů. Jedinec je totiž velmi citlivý na to, jak ho lidé kolem posuzují, jaké city k němu chovají, jak s ním v důsledku toho jednají. Strach, že by svým odlišným chováním a vystupováním mohl působit směšným dojmem, a snaha, aby svým konformním chováním a vystupováním si jedinec zajistil, že bude počítán za rovna ostatním členům společnosti, k níž náleží nebo chce náležet, působí jako velmi účinné sociálně psychologické sankce společenské konvence. Kromě těchto sankcí, které působí jako sociálně psychické prostředky donucení, jsou však i vnitřní, psychické podněty, vedoucí jednotlivce k tomu, aby plnil příkazy společenské konvence. Jsou to takt a vkus nebo jakýsi cit pro společenské formy, vypěstovaný stykem s lidmi a předpokládající znalost pravidel slušného chování. Člověk, který má tento cit pro společenské formy, chová se společensky vhodně, protože jinak jednat nemůže. Ten ovšem sociální tlak společenské konvence necítí.

34)


Sociologie

186

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie Konečně je společenská konvence vybavena sankcemi v pravém smyslu sociálními, neboB jedinec, který se nechová souhlasně s požadavky společenské konvence, je vyloučen ze své společenské vrstvy bu- chladem, s kterým se s ním jedná, bu- tím, že se mu lidé začnou vyhýbat. Shrneme-li výsledky této kapitoly, jeví se nám společenská konvence jako regulativ sociálního života, řídící a sjednocující vnější chování lidí, zejména při povrchním společenském styku, a skrze ně i jejich duševno, a to ve směru etickém i estetickém. Tlak, jejž společenská konvence vykonává, je povahy sociologické a sociálně psychologické.

Sociologie


187

Emanuel Rádl

Emanuel Rádl, 1873-1942. Vzděláním biolog, bývá označován za filozofického žáka T. G. Masaryka. Po působení na středních školách se stal v roce 1904 soukromým docentem Filozofické fakulty UK a později profesorem filozofie její přírodovědné fakulty. Před první světovou válkou proslul Dějinami vývojových teorií v biologii 19. století, mezi světovými válkami byl „jednou z nejvýraznějších postav našeho kulturního a politického života“ (L. Hejdánek). V roce 1920 založil časopis Nové Atheneum a o sedm let později zakládá a řídí KřesBanskou revue. Byl členem redakce České mysli, předsedou Jednoty filozofické, účastnil se činností YMCY a jiných protestantských organizací. Bývá nazýván Donem Quijotem české filozofie a jeho sociologie „bilanční.“ Rádl se vyslovoval k řadě tehdy aktuálních problémů nově vzniklého československého státu. Psal o sociální indikaci potratů, o moderních pověrách a nebezpečí zjednodušované „východní moudrosti“, o rasismu, sudetských Němcích, přestavbě národní školy. Četné jsou jeho publikace k národnostní problematice. Národ chápe jako společnost lidí, kteří se sdružili v jednom státě, aB již se v něm narodili, či v něm získali občanské právo po přistěhování. Rozhodující je vůle člověka být loajálním členem této společnosti a tvořit ta k státní organizaci. Odmítá romantickou koncepci přirozeného národa, jazyka a rasu považuje při definování národa za podružné, zatímco vědomí jedince je dominantní.

Výběr z literatury Dějiny vývojových teorií v biologii 19. století, 1909 Demokracie a věda, 1919 Náboženství a politika, 1921 Národ a stát, 1921 Co soudím o spiritismu, 1922 Krize inteligence, 1928 Národnost jako vědecký problém, 1929

Emanuel Rádl Protikandidáti inteligence35 Jsou tři kandidáti následnictví po novodobé vládě vzdělance: rousseauovský primitiv jako opak civilizovaného člověka, socialistická víra v hospodářství jako poslední základ života a americké pojetí života jako v podstatě praxe měřené makavým úspěchem. Nebudu zvlášB jednat o Rousseauovi; jeho učení mělo rozkladný vliv v

Sociologie

188

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie minulém století a zvláště podrývalo víru v inteligenci v Rusku. Gogol na konci Mrtvých duší, Turgeněv skoro ve všech svých románech, Dostojevský i Tolstoj pořád a pořád se vraceli k problému, jak nahraditi vzdělance člověkem nemajícím zájem o otázky abstraktní; jest snad nevzdělanec pravým ideálem člověka, jako Platon Karatajev v Tolstého Vojně a míru, Aljoša Dostojevského, či snad praktický inženýr a hrubý chemik, jako hrdinové Turgeněva, Bazarov a Solomin? „Nehle-te na to,“ praví se na konci Turgeněvovy Noviny, „že u nás tena Rusi všelijací vyskytují se lidé : slavjanofilé, úředníci i prostí i plnokrevní generálové, epikurejci, napodobitelé i podivíni ... (což jest ona inteligence), nehle-te na všechno to, má velectěná, ale vězte, že pravá, odvěká naše cesta je tam, kde jsou Solominové, šeří, prostí, chytří Solominové ...“ A tito Bazarovové, Solominové a mužici, které napodoboval Tolstoj, konec konců vzali ruskou inteligenci za slovo - a vyhnali ji za revoluce ze země. Zdá se, že samo slovo „inteligence“ ve smyslu zvláštní skupiny lidí podchází z Ruska; nikde nebylo napsáno tolik pojednání o tom, co je to vlastně inteligence a jaké jest její poslání, jako v Rusku a nikde nebyla její krize tak zdrcující jako tam. Dnes bloudí tato inteligence světem a čeká, až ji nějaký car vysvobodí ... Sovětské Rusko se namáhalo obejíti se bez inteligence; tlak ruský pak i v střední Evropě znehodnocoval význam zájmu o abstraktní otázky, nahražuje je politickým zájmem o revoluci, diktaturu, rovnost lidí. Jest známo, že v Rusku se filozofie neuznává, že duchovědy se tam podceňují a že ideálem jest tam dělník a inženýr. Do rozporu mezi ruským vzdělancem a nevzdělaným mužikem se brzo přimísilo učení Marxovo, že prý společnost lidská konec konců závisí na tělesné práci proletariátu. Dělníkovi prý patří svět - a nepatří tedy vzdělanci. Odtud v Rusku, ale také v Německu, ve vlasti marxismu, vznikaly diskuse o tom, jaké právo má vzdělanec na účast ve vedení sociálně demokratické strany. Ob začátku byl odpor k „intelektuálům“, kteří prý chtějí uchvátiti nejlépe placená místa ve straně, a dodnes se vypočítává, kolik jest mezi předáky sociálně demokratickými a komunistickými dělníků a kolik intelektuálů. Marxismus byl velikou ranou pro vládu inteligence; dodnes si socialisté nevědí rady, co s inteligencí počíti. Poválečný amerikanismus přinesl třetí otřes do inteligence. V Americe se cení na prvním místě praktičnost v denním životě; schopnost vydělávati si peníze; dovednost využíti technických pomůcek; umění, vybojovati si své místo ve společnosti. Nikoli teorie, nikoli literatura, nikoli filozofie, nikoli myšlenka sama o sobě, nýbrž „inteligence in action“, jednající rozum, jak učí John Dewey; už nikoli věčné pravdy, ani ideály, nýbrž „moderní život si žádá zbožštění toho, co jest zde a te-; toho, co jest specifické, zvláštní, jedinečné, co se jen jednou přihází a nemá jiné míry pro svou hodnotu, než kterou samo s sebou přináší,“ jak píše týž americký filozof. Americký pragmatismus, zvláště v tom smyslu, jak jest chápán v Evropě, záleží na soustavném podceňování těch ideálů, za něž se stavěla inteligence. „Technická kultura“ na těchto teoretických základech vyrůstající, vytlačuje smysl pro teoretické vzdělání a bere inteligenci půdu pod nohama. Vývoj jest přirozený: od středověké teologie k novodobému rozumu a smyslům a odtud k dnešní praktičnosti; inženýr, dělník a rolník oplácejí dnes vzdělanci to, co on druhdy učinil kněžím.

35)

Sociologie

E. Rádl: Krise inteligence, Praha 1928.


189

Bedřich Václavek Bedřich Václavek, 1897-1943. Studoval filozofii ve Vídni, Berlíně a Praze. Působil v Brně jako středoškolský profesor a od roku 1925 jako knihovník Zemské univerzitní knihovny. Ve dvacátých a třicátých letech byl v těsném kontaktu s uměleckou avantgardou, byl redaktorem několika uměleckých revue a působil v redakční radě Sociologické revue. Byl výrazně marxistického smýšlení: v roce 1927 se stal členem KSČ, ve 30. letech byl ve styku se sovětskými spisovateli. Po vypuknutí 2. světové války přešel do ilegality a byl členem Národního revolučního výboru české inteligence. Po zatčení v r. 1942 byl vězněn a zahynul v Osvětimi. Václavek je znám jako literární kritik a teoretik, jeho zájem se však stále více přesouval od formální stránky uměleckého díla k jeho společenské funkci a on sám se považoval za sociologa literatury. Věnoval svůj zájem nejen literatuře, ale kultuře vůbec. Přitom se soustřeMoval především na „okrajové“ kulturní jevy, jakými tehdy byl rozhlas a film. Jeho postřehy o sociálních souvislostech začínajícího filmu a masové kultuře vůbec, založené na sociologické metodě, vyústily v články o masových médiích, v nichž již poukazuje na problémy rozdvojení života jedince na sféru pracovního a volného času.

Výběr z literatury Od umění k tvorbě, 1928 Poezie v rozpacích. Studie k sociologii umění a kultury, 1930 České písně kramářské, 1937 Tvorbou k realitě, 1937

Bedřich Václavek Obrácená perspektiva36 Čekali bychom u knihy, jež vede průřez mezinárodní současností a usiluje o objevení kořene dnešní doby, že jí bude blízká metoda sociologická. Jak dalece můžeme mluvit o sociologickém pohledu na snění v Götzově „Tváři“? Tu jsme u otázky metody Götzovy kritické práce. Götz vychází od jednotlivých osobností, od individualit. Proto přichází sociologie v jeho výkladech zkrátka. Dokresluje jen portréty, místo aby ony na ní spočívaly. Sociologických kořenů jevů se Götz nikde nedobírá, nemoha k nim takto proniknouti. Ale na druhé straně nikde téměř nepostihuje jedinečnosti osobností,

36)


Sociologie

190

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie nenoří se studiem do jejich nitra, nýbrž vtiskuje je do předem pojatého schématu, spojuje pro svůj důkaz namnoze velmi povážlivé osoby a zjevy z rozličných ploch a světů. V tom spočívá problematičnost jeho knihy. Jest to zároveň nešBastné stmelení metody historické a filozofické. Líče jednotlivé zjevy nebo úseky historické, nevykládá jich z dobových podmínek, ale ideologicky. To znamená, že ideologická perspektiva je omezena omezeností historického zjevu nebo úseku, ale ani historie nepřišla na své: Jev nebyl vyložen ve svých dobových kořenech. Götz je zkrátka kritik vysloveně ideologický. Nevykládá knihy vůbec sociologicky. Musil by si jinak postavit otázku, co je to „století“, jehož tvář hledá, musil by si sociologicky vymeziti nositele těch a oněch filozofických nebo uměleckých zjevů. Nemá v knize vůbec žádné sociologické perspektivy. Nehledá kořenů dění v dění společenském - společenské dění je mu prostě jen jedním z mnoha jevů rovnoprávných. Pěkně je to vidět na str. 24, kdy při vypočítávání rysů, jimiž vyznívá XIX. století, má vedle jiných faktů tuto perspektivu: „Na začátku století velký vzmach měšBanstva, jež se uchopilo vlády nad světem, nakonec jistá dekadence třídy a uvědomění čtvrtého stavu.“ To však je pro něho jen jeden z mnoha rysů. Nebo jeho poměr k světové válce: Zdůrazňuje tolik její význam pro fungování tváře století, ale béře ji čistě jak o izolovaný zjev. Což nebyla pouze markantním symptomem stavu společnosti? Ani tam, kde se sociologická úvaha přímo vnucuje, jí není. Filozofové začátku XX. století prý ukazují, že podstatou světa není řád, nýbrž neřád, anarchie, nepořádek. Jak to souvisí se společností a jejím stavem, včerejším, dnešním, zítřejším? - Pátraje po „tváři století“ a hledaje ji v podobách jednotlivců, užívá Götz jen opory biologie a psychologie. Z biologických energií vyvozuje pak přímo tvorbu kulturních hodnot a filozofuje o nich. Základny společenských sil ani jejich zasahování do tohoto procesu nezná a nechce znáti. Mohli bychom jmenovati desítky případů, kdy přímo postrádáme zřetele sociologického. Tak, když kontrastuje silné, zdravé osobnosti ze začátku XIX. století a choré, slabé z jeho konce, nebo když konstatuje sklon evropské a každé staré kultury, ulpěti na hotovém, dokonalém, historicky daném komplexu kultury, vykládaje jej evropským historismem. (Nebývá to spíše vždy rysem určitého stadia společenského vývoje: stáří společnosti?) Výsledek našeho šetření o sociologickém fundování úvah Götzových je tedy negativní.

Sociologie


191

Bruno Zwicker Bruno Zwicker, pseudonym Z. Bystrý, 1907-1944. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Zaměřil se na studium sociologie, byl žákem I. A . Bláhy. Působil jako knihovník pedagogického a později od roku 1930 jako asistent sociologického semináře. Po založení Sociologické revue byl jejím „dobrým duchem“, vykonával práce organizační, technické, psal do ní recenze a další nesčetné drobné příspěvky. Před svým zatčením v roce 1942 působil jako profesor na klasickém a židovském gymnáziu v Brně. Po transportu do Terezína tam nejen studoval vědeckou literaturu, ale i učil děti. Byl svým myšlením spjat s levicovými intelektuály a v Terezíně se stal členem KSČ. Zahynul v plynové komoře v Osvětimi. Zwickerova vědecká práce zůstala torzem. Jeho studie nezaměstnanosti vychází z empirického výzkumu, výzkum věnoval také problematice společenského hodnocení a prestiže jednotlivých profesí. Celý svůj krátký život studoval, analyzoval, soustřeMoval fakta a připravoval se k jejich kritickému výkladu.

Bruno Zwicker K sociologii nezaměstnanosti37 Hmotná základna a hmotný sloh životní, daný nezaměstnaností, jež jsme se pokusili vystihnout v hlavních složkách v prvé části tohoto článku, jsou jednou podstatnou součástí sociální situace nezaměstnaného člověka, která přetvářejíc jeho život duševní a společenský směřuje ve svých důsledcích k postupnému pozměňování jeho psychosociálního habitu. Stejného významu je pro jeho proměnu ztráta pracovní funkce ve vlastním slova smyslu. Ztráta pracovní funkce v povolání znamená nejen přerušení činnosti v dosavadním profesionálním okruhu, nýbrž jest poruchou základní funkce sociálně-kooperační a navozuje následkem toho i stav částečné sociální izolace, záležející ve vyřazení ze značné části normálních vztahů a činností společenských na straně jedné, jež však je provázeno v případě nezaměstnanosti vznikem odlišných vztahů nové závislosti na straně druhé. Souhrnně lze z tohoto hlediska říci o nezaměstnaných, kteří byli předmětem našeho výzkumu, tolik: Nenalézají - bez výjimky - žádné náhradní funkce, která by rovnocenně nastoupila na místo funkce pracovní. To, co s jistými výhradami bylo by lze nazvat denním jejich zaměstnáním, nevyznačuje se nějakými trvalejšími pravidelnostmi. Není tu žádného sociálně fixovaného bodu, kol něhož by se trvaleji seskupovaly jednotlivé fáze jejich denního života. Příležitostné a pomocné práce v rodině (mezi nimi i některé tradičně ryze „ženské“), různé pochůzky, hledání práce (zvláště čekání u staveb apod. podnikání, kde je trochu naděje na příležitostné práce), obcházení

37)

V: Sociologická revue 1935/1, 2.

Sociologie

192

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie bez velkých nadějí („aby čas ubíhal a člověk nemusil myslit na zítřek“), postávání a schůzkování známých v dělnických čtvrtích, před administracemi novin, na nádraží apod., opatřování otopu pro domácnost, četba novin (u politicky uvědomělých pravidelná) i knih, trochu sportu (u mladších), návštěva vzdělávacích kurzů (skoro 1/10 našich nezaměstnaných) - to jsou hlavní kategorie činností, jež nezaměstnaní - v míře různě odstupňované - uvádějí. Postrádají veskrze sociální vztažnosti profesionální. (...) Poměr nezaměstnaných ke společnosti. Ztratí-li pracující člověk, zvláště dělník, svou funkci pracovní, je porušena nejdůležitější vazba v jeho vztažnosti k společnosti. Tuto poruchu pociBuje celá intelektuálně vyspělejší vrstva nezaměstnaných jako „vyřadění ze společnosti“ a sociální deklasaci. Ztráta činné profesionální funkce, snížení životní úrovně, závislost na společnosti, jednostranně určovaná soustavou podpůrnou, vyplývají ze sociálně-ekonomické situace naší společnosti, aniž mají v ohromné převaze všech případů jakékoliv subjektivní podmínění, tím méně pak zapříčinění se strany nezaměstnaného. Tuto ryze vnější determinaci své životní situace, již nemůže téměř nikdy čelit ani svrchovaným vypětím svých schopností, pociBuje nezaměstnaný jako nejtěžší sociální příkoří.

Kolem pražské filozofické fakulty a časopisu Sociální problémy byla soustředěna Skupina pražských sociologů, zaměřená více teoreticky a zastávající i v empirických výzkumech pozice „nehodnotící“ sociologie. Z nich především politologické práce Mertlovy, včetně studie byrokracie, čekají na své zařazení do kontextu nejen české sociologie. Obdobně „nezpracováno“ je dílo Šímovo, který se svou prací a životem nevčlenil do žádné z obou sociologických škol.

Sociologie


193

Josef Král Josef Král, 1882-1978. Studoval na pražské a pařížské univerzitě, považoval se za Masarykova žáka. Po studiích působil v Lounech, Sušici a Nymburku jako středoškolský profesor, v letech 1923-1932 přednášel jako první sociologii, ale také dějiny filozofie, na před čtyřmi lety otevřené Komenského univerzitě v Bratislavě, kde byl ke konci svého působení děkanem. V roce 1932 přechází po odchodu B. Foustky na Filosofickou fakultu UK, kde působí do roku 1950 jako profesor a v letech 1946-1947 se stává děkanem. V roce 1937 zakládá po neshodách s E. Chalupným a po opuštění Masarykovy sociologické společnosti vlastní Společnost pro sociální bádání. J. Král je mj. autorem řady monografických studií takových osobností, jako byl Lindner, Masaryk, Drtina, Tyrš, Krejčí, Jessenius. Je považován za vůdčí osobnost Pražské sociologické skupiny, článkem Sociální vědy a jejich třídění uvedl v roce 1931 vydávání jejího časopisu Sociální problémy. Král jako filozof a sociolog věnoval pozornost především dějinám těchto oborů. Sám se považoval za pozitivistu, věnoval „úzkostlivou“ (A. Bláha) pozornost faktům. V Lindnerově soc iologii rozpoznává jak linii herbartovské sociologie, tak prvně se vůbec v sociologii objevující linii psychologicky fundované sociologie. Svými pracemi na toto téma vřadil natrvalo G. A. Lindnera do dějin světové sociologie.

Výběr z literatury Herbartovská sociologie, 1921 Vztahy sociologie k psychologii a pedagogice, 1922 Sociologické základy pedagogiky, 1926 Ze základních principů přirozené morálky, 1948

Josef Král Ze základních principů přirozené morálky38 Člověk nežil nikdy mimo společnost, aB již měla jakoukoliv podobu. Člověk žil vždy v pospolitosti s jinými lidmi sobě nejbližšími a potřeboval k záchově svého života různé spolučinnosti s druhými. Tím byly dány podobné, stejné situace a ve stejných situacích člověk jednal stejně nebo podobně. Z nich vznikaly určité vztahy k spolulidem, aB už byly jakékoliv, a určité společenské útvary. Objevila se jakási pravidelnost v životě

38)

Praha 1948.

Sociologie

194

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie lidském, a to je první znak mravních jevů a mravnosti (uvádí je j též Krejčí ve své Etice přirozené). Vykládám to tak, že lidé na stejné nebo podobné situace, poněvadž jsou nadáni stejnými schopnostmi a vlastnostmi, reagují stejným nebo podobným způsobem. Ale to nestačí. Člověk se vyvíjí nejen fyzicky, ale také duševně, rozumově, ponenáhlu se vyvíjejí rozumové schopnosti a s nimi se stává poměr k jiným lidem a různé společenské vztahy složitější. Zde už od začátku vidíme tendenci, která je jednou ze základních tendencí lidských, a to neustále přizpůsobovat svůj život poměrům, které se také mění, a přizpůsobovat znamená lépe nebo hůře, a tedy také zlepšovat a zdokonalovat, protože člověk se nikdy necítil stále spokojen svým jednáním. Nejzřejmější je to v technice. Větev, kterou člověk našel, mu sloužila za hůl, konec této hole opálený na ohni a ztvrdlý mu sloužil za zbraň. Kmen, který se skácel přes řeku, se přeměnil v most. Takovouto tendenci zdokonalovací vidíme u člověka v celém životě. Lidé nejsou spokojeni s tím, jak dosud žili a jak žijí, a v tom máme další moment, který bychom snad mohli označit za ideální nebo racionální moment, kdybychom to ovšem nevykládali jednostranně, a snad i zdokonalující, zlepšující moment, který je pro celý lidský život po všech jeho stránkách, tedy i po stránce mravní, podstatný. Tato snaha se projevuje především v některých oborech, jako zvláště v technice, ale později v celé oblasti životní. Touto snahou o zlepšení života začíná již vlastní moment etický, mravní a etisace jednání. Můžeme si to kontrolovat i v současném životě samém. Jednou jsme spokojeni svým jednáním, po druhé nejsme spokojeni a neustále hledáme nějaké zlepšení. Někdo se též o zlepšení nesnaží, to však závisí na okolnostech, např. je-li někdo unaven, pak postupuje většinou mechanicky. Jindy však uvažuje o svém jednání, jaké má místo v jeho životě, aby svůj život podle toho upravil. V tom máme právě onen etický zřetel. Jako znaky mravních jevů bych uvedl tedy: 1. pravidelnost jednání a 2.ustavičnou snahu po zdokonalení. Když člověk srovnává své jednání v různých případech, stává se, že mimoděk jedno své jednání považuje za lepší než druhé. Teprve potom přechází k poitivu a vytyčuje si to, co považuje v určité chvíli za jednání dobré. Je to silné slovo, silnější než jeho komparativ nebo superlativ, poněvadž nejlepší jednání není ještě vždycky dobré. My takto své jednání hodnotíme. Vytváříme tedy soudy hodnotné, hodnotící.

Sociologie


195

Otakar Machotka Otakar Machotka, 1899-1970. Studoval na pražské univerzitě, kde navštěvoval Foustkův sociologický seminář. Sociologii a sociální psychologii se věnoval též za svého amerického studijního pobytu. Působil nejprve jako úředník Státního úřadu statistického a později přednášel na vysokých školách. Byl členem redakčního kruhu časopisu Pražské sociologické skupiny Sociální problémy. Sociologii přednášel na Komenského univerzitě v Bratislavě, kde vystřídal J. Krále, jímž byl silně ovlivněn. Do druhé světové války pak přednášel na Universitě Karlově sociální psychologii, po válce sociologii a v roce 1946 se stal profesorem. Po únoru 1948 emigroval do USA, kde přednášel sociální psychologii a kde také zemřel. Jeho sociologické dílo je ovlivněno jak É. Durkheimem, tak pragmatickou americkou sociologií a sociální psychologií. Věnuje se konkrétním úvahám o sociálních jevech, které nezatěžuje ani filozofií ani snahami o hodnotící postoje.

Výběr z literatury Mravní problém ve světle sociologie, 1927 K sociologii rodiny, 1932 Sociálně potřebné rodiny v hlavním městě Praze, 1936 Americká sociologie, 1938 Amerika. Její duch a život, 1946 Socialism českého člověka, 1946

Otakar Machotka Vztahy mezi lidmi39 Američan všude nalézá přátelsky smýšlející lidi a není nikdy tak osamocen jako Evropan. Přitom Američanův život v rodině není tak uzavřený jako v Evropě. Rodina není pro něho místem tolika a tak silných intimních hodnot a situací, takže přátelský styk s lidmi i cizími nebo málo známými Američanu do větší míry nahradí nedostatek rodinného života, aB již je na cestách, nebo žije-li bez rodiny. Příčiny tohoto rozdílu od evropské mateřské kultury můžeme jen tušit. Vědecky nebyly zjištěny. Jistě základ americké blízkosti k lidem byl dán pionýrskými poměry. Nebylo společenských přehrad, ale zato bylo mnoho obtíží a lidé byli odkázáni na

39)

O. Machotka: Amerika, její duch a život, Praha 1946.

Sociologie

196

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie vzájemnou pomoc, aby je překonali. Aby ve společnosti vznikly přehrady, jaké jsou ještě dnes nebo jaké byly v Evropě, musila společnost býti delší dobu usazena pevně na půdě a musilo v ní vzniknout společenské rozvrstvení. Od středověku počínaje, byly v Evropě hierarchické rozdíly mezi společenskými vrstvami veliké až do Francouzské revoluce. Mnoho z nich se udrželo dodnes. Nejvíce zůstalo z těch společenských distancí, které se zakládají na rozdílu funkcí, práce a zájmů. Rozdíly rodu pominuly do značné míry. Jiný druh společenské vzdálenosti vznikl vzdáleností fyzickou, kterou lidé nedovedli překonat technickými prostředky. Lidé, kteří po staletí sídlí na své půdě a nemohou se často stýkati s lidmi sídlícími na vesnici řekněme jen 10 nebo 20 kilometrů vzdálené, pociBují tyto málo vídané nebo nikdy nevídané lidi jako sobě zcela cizí. Neznají jejich způsob života, jejich představy a jejich city. Dokonce právě naopak vědí, že život těch druhých naplňují jiní lidé, jiná půda, jiné předměty, jiná zvířata. Stromy, lidé, půda, které jsou jim milé, jsou oněm lhostejné a naopak. Tak je tomu do jisté míry v Evropě, kde přežívají staré provinciální rozdíly, které udržují také rozdíly a sociální vzdálenost mezi lidmi. Ještě dnes se necítí Moravan v Čechách tak doma jako na Moravě. Méně časté užívání komunikačních prostředků než ve Spojených státech pomáhá k udržení tohoto stavu. Občan Spojených států je stejně doma téměř na celém území USA. Rozdílů výslovnosti a zvyků téměř není. Společenská vzdálenost plynoucí z rozdílu společenských funkcí a práce je pravděpodobně větší. Je to tím, že lidé i předměty, se kterými je člověk ve styku, jsou nejen jiné, nýbrž i jiného druhu. Např. úředník je obklopen akty, stoly, kartotékami, psacími stroji atd., řemeslník třebas prkny, klihem, hoblinami, třískami, hoblíky, učedníky, tovaryši atd. Tito lidé si musí být vzdálenější než dva sedláci ze sousedních vesnic, kteří sice nemají stejné krávy, stejná pole a louky, ale oba mají přece jen pole, krávy a louky. K tomu může přistoupiti rozdíl ve společenské situaci. Vedoucí, vládnoucí, rozhodující činitelé jsou v situaci nadřazeného a odpovědného, ostatní naopak v situaci ovládaného a poslouchajícího. Jedni jsou zvyklí na poslušnost a na reakce obranné, reakce úniku a odporu, druzí na reakce rozhodování, poroučení. Tohoto dodatečného činitele odcizení u fyzické vzdálenosti není, naopak, společenské situace dvou vesnic jsou analogické (tj. mají starostu, sedláky, zemědělské dělníky atd. ). Také poměr k jejich práci je analogický (orají, sejí, žnou, pohání tažná zvířata, pěstují krmná zvířata atd.). Vzdálenost,kterou způsobuje rozdíl práce, společenských funkcí a s nimi spojených zájmů, byla zvětšována a upevňována, pokud tyto funkce byly dědičné (rodová povýšenost pánů). A to právě feudální Evropa, z níž stále ještě zachováváme velmi mnoho ve svých postojích, způsobech a ve formách vztahů k lidem, měla po dlouhá staletí. U nás padly např. dědičné funkce správní, soudcovské i politické teprve po r. 1848. Společenské formy, které jim odpovídaly, nezmizely zcela, byly modifikovány a doplněny novými formami a zčásti přeneseny na sociální rozvrstvení průmyslové a obchodnické společnosti. V Anglii a zčásti ve Francii, Španělsku a některých jiných státech se udržely do větší míry než u nás. I u nás by se byly udržely, kdyby byly mezitím nenastaly jiné změny. Staré městské vrstvy byly postupně nahrazeny novými, z venkova přicházejícími živly, které nebyly zatíženy starými formami. Jsme méně diferencovaní, a proto máme blíže k lidem. A přesto v tomto ohledu jsme ještě velmi daleko od Američanů. Ti si do své nové vlasti (s výjimkou jihovýchodu USA) nepřinesli nic ze starých forem společenského styku. Na nové půdě byli všichni v nové stejné situaci sobě rovni. Společenské funkce byly demokraticky obsazovány volbou, nebyly dědičné. Nebyl-li zvolen, vrátil se funkcionář mez i ostatní jako rovný mezi rovné; proto ani ve své funkci jim nebyl společensky příliš nadřazen. Nevzniklo ani nové sociální rozvrstvení, jaké se

Sociologie


197

vyvinulo v průmyslové Evropě, neboB lidé jednak měnili rychle svoje povolání, jednak rychle bohatli a postupovali po společenských stupních až ke společensky vedoucí skupině. A druhá příčina, fyzická vzdálenost, nebyla nikdy taková jako v Evropě. Američané postupovali svou kolonizací stále na západ, tichomořské pobřeží bylo kolonizováno teprve nedávno. Lidé se hojně stěhovali a stýkali s novými lidmi a hojně se stěhují i dnes; fyzickou vzdálenost překonávají snáze než my.

Sociologie

198


Jan Mertl Jan Mertl, 1904-1978. Během studia práv v Praze navštěvoval též Foustkův sociologický seminář, později studoval ve Frankfurtu, Heidelbergu a Ženevě politické vědy. Pracoval jako úředník pražského magistrátu a Sociálního ústavu. Po habilitaci v roce 1933 působil na Vysoké škole obchodní v Praze, kde byl po pěti letech jmenován mimořádným profesorem sociologie a politické vědy. Během druhé světové války byl činný v českém Svazu pro spolupráci s Němci. Věnoval se problémům politických stran a postavení byrokracie v demokratických společnostech. Svým překladem stati Politika jako povolání k nám uvedl M. Webera. Jeho politicko-sociologické studie jsou jak svým teoretickým, tak svým objektivním přístupem v české sociologické předválečné literatuře pozoruhodné.

Výběr z literatury Politické strany, jejich základy, 1931 Ideologie parlamentarismu a naše doba, 1933 Byrokracie, 1937 Co s politickými stranami?, 1938 Z dějin politického myšlení, 1943

Jan Mertl Vláda a byrokracie40 Nedostatečná výkonnost naší veřejné správy je sice způsobena především některými nedostatky administrativně-technického rázu, nicméně i při zkoumání příčin této závady bychom se setkali s působením stranického systému. Pokud jde o výkonnost jednotlivých úředníků je to především pocit nedostatečného ocenění skutečné práce, který brzdí jejich snahy o dokonalý a rychlý pracovní výkon. Systém stranických protekcí při jmenování a povyšování úřednictva oslabuje iniciativu a chuB k práci u těch, kdož se ve své kariéře nemohou nebo nechtějí opřít o stranickou protekci. Odtud ono volání o „odpolitizování“ veřejné správy, jímž se ovšem myslí vymanění veřejné správy z mocenského vlivu politických stran. Veřejná správa je správou v pravém slova smyslu „politickou“ a proto musí být politicky řízena vládou jako celkem. Jde jen o to, aby řízení

40)

Sociologie

J. Mertl: Co s politickými stranami?, Praha 1938.


199

veřejné správy se nedělo podle partikulárních hledisek jednotlivých politických stran, nýbrž podle jednotných směrnic politiky státní. Kromě této nevýkonnosti jednotlivce se v naší veřejné správě setkáváme i s úmyslnou či neúmyslnou nevýkonností celých úřadů. Bývá tomu tak tehdy, když úřady brzdí určitá opatření, nepohodlná jejich politickému vedení. Tak jsou známy případy úmyslně pomalého tempa při provádění investičních prací, nebo při uplatňování národnostní proporcionality v osobní politice úřadů. Pak již nejde jen o nevýkonnost, nýbrž o rozpory mezi vládou jako celkem a jednotlivými resorty státní správy, kontrolovanými některou z vládních stran. Často bývá naší veřejné správě vytýkáno, že se úřady odcizují občanstvu, jehož potřebám se nesnaží vyhovět. Také toto odcizení má svůj zdroj z velké části ve vládním systému. Našim úřadům, stejně jako vládám, schází živý kontakt s veřejným míněním. Vůdcové politiky státu, podobně jako její vykonavatelé v úřadech, mají v rukou nekontrolovanou veřejnou moc, nemají však prostředků, jimiž by se přesvědčovali o tom, vyhovuje-li jejich činnost potřebám občanů. Styk mezi správními úřady a veřejností by měly udržovat zastupitelské sbory laiků, jako jsou právě obecní, okresní a zemská zastupitelstva. Ve skutečnosti však tuto funkci plně nevykonávají, neboB jsou jen součástí celkového systému vlády stran. Tím se úřady dostávají do izolace od sociální skutečnosti, kterou mají svou činností pořádat. Poměr občanů k veřejné správě by se mohl zlepšit, kdyby důkladná její reforma dávala naději, že dojde v dohledné době k změnám. Rychlejší výměna úřednických generací na vedoucích místech veřejné správy by mohla z části odstranit ono odcizení mezi občanem a státem. Snad se dá očekávat, že úředníci vychovaní již v ovzduší dnešní doby budou svým pracovním tempem i svým chápáním potřeb dnešního člověka bližší demokratickému prostředí, v němž mají pracovat, než příslušníci generace, vychované v úřadech staré monarchie. To je ovšem těžko proveditelné bez předchozí reformy systému vládního a po litického vůbec. Veřejná správa je tu jen součástí celé vnitropolitické výstavby demokratického státu.

Sociologie

200


Jaroslav Šíma Jiří Jaroslav Šíma, 1914-1955. Studoval Filozofickou fakultu UK, teologický seminář československé církve a Svobodnou školu politických nauk, kde byl žákem E. Chalupného a asistentem jeho sociologického semináře. Působil na ministerstvu sociální péče jako úředník a knihovník. Snažil se udržovat kontinuitu oboru i po druhé světové válce, byl zástupcem ředitele Sociologického ústavu a v padesátých letech se opět vrátil k práci knihovníka. Patřil k levicově orientovaným intelektuálům. Byl hlavním představeným československé unitářské církve. Šíma se výrazně po celý život věnoval otázkám duchovního života a sociologii náboženství. Během války se podílel na komplexním výzkumu Moravských Kopanic, pořádaný brněnskou sociologickou školou.

Výběr z literatury Sexuální revoluce?, 1933 K sociologii duchovního, 1937 K sociologii umění, 1937 Sociologie výchovy, 1938 Práce, společnost, kultura, 1944 Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, 1945 Sociální obnova, 1945

Jaroslav Šíma Pojmy41 Krátce: vědy hodnotící, právě proto, že jsou blíže konkrétní skutečnosti, nemohou se omeziti výhradně na jednu sociologickou sérii, nýbrž zabírají svými soudy takřka celou oblast civilizace a zasahují i do jevů mimokulturních. Poměr estetiky k vědě o umění je obdobný jako poměr etiky k mravovědě. Z toho se už vyjasňuje pojem vědy o umění, kterou jest nám odlišiti od sociologie umění, když odlišnost od psychologie umění je vcelku zřejmější. Věda o umění bude popisovat, třídit a srovnávat ony způsoby umělecké schematizace, její formy a druhy. Sociologie umění bude míti za svůj předmět nikoliv toliko umění v užším slova smyslu, nýbrž umění jako sociologickou serii, čili jako kulturní oblast, včetně s umělci, jejich činnostmi i výtvory. Bude tudíž jejím úkolem zkoumat vztahy mezi jednotlivými složkami této kulturní oblasti, např. vztah skupiny umělců k nějaké umělecké teorii nebo k jinému směru uměleckému, vztah mezi uměním

41)

Sociologie

J. Šíma: K sociologii umění, Praha 1937.


201

slovesným a hudebním vůbec a speciálně za určitých historických a geografických okolností a podobně. Dále bude jejím úkolem zkoumat podmíněnost umění jako kulturní oblasti i jejích jednotlivých složek ostatní kulturou. Např. vztah a vlivy, který má hospodářská a politická situace na umění vůbec, na postavení umělců, na prózu, poezii, hudbu aj. Ale i opačně, jak působí umění, umělci, jednotlivé složky umění na společnost, na jednotlivé sociální vrstvy, na hospodářství, politické, mravní a náboženské ideály? Jaká je vůbec sociální funkce umění? Budeme pečlivě shromaž-ovati materiál všemi metodami, které nám sociologická věda dává k dispozici: přímým pozorováním, náhodným i soustavným, interviewem, méně už testem, dotazníkem a referentským archem, hojněji opět studiem historie umění a výsledků popisné vědy o umění tam, kde chybí přímý názor. Méně, ale přece bude možno užíti experimentu. Po shromáždění materiálu bude sociologie umění srovnáním, indukcí a abstrakcí od jednotlivostí tvořiti vědecké pojmy v oblasti umění, stanoví pravidelné zjevy a korelace mezi těmito zjevy, pokud se týkají jednotlivých složek oblasti umění a ostatní kultury. Konečně stanoví své zákony a srovná je s obecnými zákony sociologickými.

Antonín Uhlíř Antonín Uhlíř, 1882-1957. Studoval filozofii a filologii v Praze a v Paříži. Po krátké dráze středoškolského profesora pokračoval ve studiu filozofie a sociální vědy v Berlíně a v Paříži, v období 1930-1931 studoval v Paříži sociologii. Účastnil se politického života jako národní socialista, po vzniku Československa byl poslancem Národního shromáždění a členem Meziparlamentní unie. V letech 1945-1949 působil jako docent sociologie na ČVÚT v Praze. Uhlíř přijal za svou sociologii É. Durkheima, byl odpůrcem subjektivní „filozofické“ sociologie. Usiloval o co největší rozšíření sociologického vzdělání, požadoval např. výuku sociologie pro všechny budoucí učitele a prosazoval zavedení občanské výchovy na školách. Toto jeho úsilí bylo úspěšné a jím iniciovaný návrh zákona byl v tomto smyslu Národním shromážděním v roce 1919 přijat.

Výběr z literatury Sociální filozofie, 1913 K české demokracii kulturní, 1914 Český socialismus, jeho filozofie, 1917 Občanská výchova, 1919 Sociologická idea, 1932 Škola a sociologie, 1933

Sociologie

202


Antonín Uhlíř Sociologická idea42 Poměrně nejjistější ochranou proti omylu je hledisko neosobní, objektivní, věcné, vyžaduje však úplného sebezapření a naprosté oddanosti věci. Přírodní vědy postupně se dopracovaly této objektivní metody, v sociologii jsou k ní položeny základy. Poznat, co je sociologie jako pozitivní věda, jaký jest její předmět a jaká jest její pozorovací metoda , znamená vniknout do dějin pozitivních věd vůbec. Nelze sociologií zváti všeliké ony úvahy o společenském a politickém životě, kterých nechybělo od samých takřka začátků lidské kultury. Platon ve své Republice, Aristoteles ve své Politice vyslovili skvělé myšlenky o společnosti lidské, a přece, aB jsou sebe zajímavější jejich utopie nebo jejich představy o družnosti lidské, nezakládají vědecké soustavy, která by vystihovala nebo aspoň naznačovala nutnou pravidelnost a zákonitost společenského života a jeho vývoje. Je mnoho poučení ve spisech myslitelů, kteří uvažovali o filozofickém smyslu dějin a nejčastěji vymýšleli, jak by se lidstvo mělo duchovně zdokonalovat, aby dospělo k nejvyšší blaženosti na tomto nebo zvláště na onom světě. Nicméně právě tato nábožensko-reformní touha nebyla způsobilá k tomu, aby nestranně a věcně prozkoumány byly funkce společenského ústrojí a podmínky sociálního pokroku. Ani renesanční obrat směrem ke skutečnosti, k politice a přirozenému právu nebyl ještě pravou orientací sociálně vědeckou. Ale již anglický empirism upozorňuje na potřebu experimentální metody i v oboru otázek mravních a politických a posléze historická metoda vniká i do problémů hospodářských a dochází se až k teorii dělby práce. Vcelku však, zatímco se velikému úsilí matematiků, fyziků a přírodovědců vůbec podařilo představy světa zbavit příměsků lidské obrazotvornosti, představy o společnosti lidské ustavičně vězely v mlze lidových pověr, náboženských a metafyzických dohadů nebo spekulativních soustav, které od případu k případu mohly být oporou násilné moci světské, aB politické, aB hospodářské, nebo osou skvělého světového názoru, nemohly však definitivně založit vědu o společnosti, vědu té přesnosti, jakou se vyznačovaly vědy přírodní. Bylo třeba překonat nesprávné pojetí povahy sociální skutečnosti: že je buzcela nahodilá, nebo že závisí na jakési vůli nadpřirozené, nadlidské, na vůli boží nebo na lidské libovůli, jak se společnost vyvíjí a utváří, nebo že je nad síly ducha lidského, aby pochopil, zda a jaké zákony lidstvo ovládají. Člověk byl povyšován nad přírodu nebo stavěn mimo její řád, ale tato vznešenost a mimořádnost člověka byla zároveň jeho slabostí. Proti tomu bylo zapotřebí takového pojetí člověka a společnosti, které by především zjistilo, že i lidstvo je součástí vesmíru a že tedy i sociální život podléhá zákonitosti světa, a za druhé, že i při vědeckém pozorování sociálního života a jeho zřízení, která přece nejsou dílem jednotlivce, nýbrž dílem a dědictvím generací, je dlužno používati stejně věcného způsobu zkoumání, jakého používají přírodovědci pátrající po zákonech vnějšího dějství přírodního. Což znamená, že také v souvislosti jevů sociálních shledává se týž determinism, který vyznačuje souvislosti jevů přírodních, a že není rozdílu v poznávací metodě, aB jde o přírodu, nebo o společnost lidskou, věci jsou přirozeně různorodé, ale poznávání jich je stejnorodé, - vědy se různí svých předmětem, ale řadí se a tvoří jednotný systém.

42)

Sociologie



203

Zdeněk Ullrich

Zdeněk Ullrich, 1901-1955. Studoval práva a filozofii v Praze a v Němec ku. V Praze byl žákem B. Foustky, navštěvoval jeho sociologický seminář a později působil jako jeho asistent. Od roku 1930 pracoval jako úředník Státního úřadu statistického. Je jedním z členů Pražské sociologické skupiny, byl činný v Králem založené Společnosti pro sociální bádání a v redakci pražských Sociálních problémů. V roce 1938 zveřejňuje německy zprávu z výzkumu PoměšBování pražského okolí, který se uskutečnil s podporou Rockefelerovy nadace a jeho širší ohlas byl omezen předválečnou situací. V letech 1946-1948 působil jako docent sociologie na VŠPS v Praze, po únoru 1948 emigroval do Egypta, kde působil na univerzitě v Alexandrii. Zemřel v Káhiře. Ullrich vycházel z Pareta, Durkheima a M. Webera, jeho pozitivistická sociologie zdůrazňovala empirický výzkum. Jeho výzkum pražského okolí byl uváděn jako důkaz důrazu, který kladla na empirický výzkum skupina pražských sociologů.

Výběr z literatury Společnosti ve světě zvířat, 1928 Úvod do studia lidské společnosti, 1928 Osvobození práce, 1947

Zdeněk Ullrich Poměr velkoměsta a venkova43 Každý den ráno tisíce a tisíce lidí směřuje do průmyslových a obchodních čtvrtí velkoměsta. Od časného rána trvá toto velké každodenní stěhování z periferie do středu města, kde jest středisko obchodu, peněžnictví, pojišBovnictví a většina veřejných úřadů i škol, a do průmyslových čtvrtí, kde se soustře-uje, blíže k periferii města, především těžký průmysl. Po skončení práce vracejí se odpoledne tytéž davy školáků, dělníků, zřízenců a úředníků do svých domovů. K večeru nastává nový proud, tentokráte menší, lidí přijíždějících z periferie města do středu za zábavou.

43)

V: Brázda 1939/51.

Sociologie

204

Kapitola čtrnáctá: Česká sociologie Tento každodenní pohyb tisíců lidí nazýváme kyvadlovým stěhováním. Pracovní místo ve velkoměstě, především jeho střed - city, jest jako srdce, které jednou denně se rozevírá, aby přijalo davy pracovníků, a večer se opět svírá a posílá tyto lidi na periferii. Příliv a odliv obyvatelstva, jeho denní přesunování, jest jedním z nejdůležitějších jevů života moderního velkoměsta a jest podmíněn rozrůzněním diferenciací velkoměstských čtvrtí na obytné, úřední, obchodní, tovární, případně školní apod. V evropských městech, vzniklých z měst středověkých, se starým stavebním plánem a starými historickými čtvrtěmi, není toto rozrůznění sociálních funkcí tak patrné jako v městech amerických, vyrostlých s překotnou rychlostí na místech, kde dosud nebylo lidského sídliště a zakládaných podle jednotného moderního plánu. Zde je možno ostře rozlišiti střed města, soustře-ující obchod, peněžnictví a centrální úřadovny průmyslových koncernů, pásmo přechodné, v němž je hojně zastoupen lehký průmysl, dále pásmo dělnických domů, pásmo rezidenční a konečně pásmo těžkého průmyslu. Přesto, že např. v Praze jest starý stavební plán značně na překážku utvoření tak jasně specializovaných městských čtvrtí, počíná se i zde jeviti táž tendence a vytváří se čtvrti určitého charakteru. Vytváří se tu střed (city) kolem Václavského náměstí, Příkopů, Jindřišské, Poříčí a Národní třídy a v okolních ulicích. Dělnické a zřízenecké čtvrti např. na Žižkově a ve Vršovicích, se odlišují. Těžký průmysl se soustře-uje do údolí v Karlíně, Libni, Vysočanech a na Smíchov. Velké vilové čtvrti rostou v Dejvicích, Střešovicích a nad Smíchovem a tvoří se i okrsky úřední (na nábřeží, na Hradčanech a v Dejvicích) a školní (kol Rudolfina, mezi Všeobecnou nemocnicí a Albertovem a v Dejvicích). Rozdělení sociálních funkcí do jednotlivých oblastí velkoměsta znamená, že se pracovní místo oddaluje čím dále tím více od bydliště, že se obytné čtvrti diferencují čím dále tím více od čtvrtí pracovních. Moderní komunikace umožňují, aby i v tak ohromném organismu, jako je velkoměsto, každý se včas dostal na svoje místo. Tím je způsobeno, že se obytné čtvrti v pracovní době vylidňují, aby se odpoledne a na večer opět naplnily těmi, kteří se vracejí do svých domovů. Toto stěhování se však neomezuje na hranice velkoměsta. Nepracují, neprodávají a nevzdělávají se tam jen lidé ve městě bydlící. Velkoměsto přitahuje denně tisíce a tisíce lidí ze svého velmi vzdáleného okolí a nutí je k sociálnímu styku. Výzkum poměšBování pražského okolí, který jsem v minulých letech podnikl s řadou svých kolegů sociologů na severovýchodním okraji Velké Prahy, ukázal, že tento pohyb sahá daleko za jeho hranice. Kolem Prahy už za hranicemi jejího městského obvodu rostou kolonie domků dělníků a nižších zaměstnanců, kteří každodenně dojíždějí do Prahy za svým zaměstnáním a jejich děti do škol. Široké okolí velkoměsta představuje tak jeho životní prostor, prostoupený vedle původního zemědělského obyvatelstva, promíšeného menším počtem dělníků, místních dílen a továren i obytné čtvrti městských zaměstnanců, kteří j sou svým pracovním zájmem vázáni na město. Tyto kolonie městských zaměstnanců - dělníků, zřízenců a nižších úředníků - jsou zakládány především mladými manželi. Proto také oproti středu města jest na jeho okraji zastoupena velmi početně věková skupina v plném pracovním věku ( od 25 do 44 let) a malých dětí (od 4 let), zatímco ve středu města převládají věkové skupiny mladých od 15 do 24 let, tj. většinou svobodných a pak osob starších 45 let, mezi nimiž jest již mnoho ovdovělých. V obcích sousedících s Prahou bylo zjištěno, že téměř 2/3 všech výdělečně činných jsou zaměstnány v Praze, a ještě v obcích značně vzdálených jest to 1/5 až 1/3 všech výdělečně činných. To znamená, že každý den časně ráno vyprazdňují se tyto obce, aby ožily teprve odpoledne, kdy se často otevírají krámy a kdy začíná intenzivněji prouditi život těchto obcí.

Sociologie


205

V tomto jevu můžeme spatřovati jeden z nejdůležitějších vlivů velkoměsta na jeho okolí: venkovské obce ležící na periferii velkoměsta jsou postupně uchvacovány poměšBovacím procesem, jejich sociální struktura, stavební plán a životní styl se mění a nakonec srůstají s jednotlivým blokem rostoucího velkoměsta, aby se staly vpřed posunutými strážemi jeho dalšího šíření. Dávno již minula doba, kdy jako ve středověku a v novověku, před průmyslovou revolucí, bylo město a venkov odděleným světem, odděleným nejenom svým krojem, povoláním, životní úrovní, vzděláním, nýbrž především právním řádem . Dnes zasahuje velkoměsto svými obytnými čtvrtěmi daleko do okolního venkova a poměšBuje postupně jeden pás svého okolí za druhým. Toto poměšBování vykazuje určitou pravidelnost: nejprve nastává fáze vl ivu, přičemž se promění struktura zemědělského podnikání, názory, mravy a sociální pohyblivost v zemědělství. Obec však zůstává ještě stejnorodým organismem bez větších sociálních rozdílů. Tento stav se mění, jakmile nastává fáze přípravy poměštění, uskutečněná tím, že město počíná bezprostředně zasahovati do života venkovské obce. Domkářské a chalupnické čtvrti se pozvolna mění v kolonie městských dělníků a jejich půda jest skupována většími statky, takže dochází ke koncentraci zemědělského majetku. Přicházejí již první přistěhovalci, obyčejně z řad nejchudších dělníků, kteří hledají v těchto obcích laciné bydlení a přinášejí s sebou svůj životní styl a názory. Sociální sourodnost, která venkovskou obec dříve charakterizovala, jest ta tam. Proti sobě stojí průmysloví dělníci a sedláci, s podstatně jinými zájmy a názory. Náhle dochází k nástupu třetí fáze poměšBovacího procesu - k invazi velkoměsta. Na okraji chalupnických a domkářských čtvrtí obce počnou houbovitě rychle vyrůstati nové čtvrtě městských rodinných a vilových domků se zahrádkami, stavěných již zcela jiným slohem, podle jiného plánu, nežli dosavadní obec, k jejímuž dosavadnímu tělu se pojí zcela nesourodě. Orientují se přirozeně k hlavním komunikacím z města vybíhajícím, na nichž dřívějšímu obyvatelstvu tolik nezáleželo. Jsou zalidňovány přistěhovalci, a to především přistěhovalci z města samého i přistěhovalci ze vzdálenějších krajin, kteří se do těchto vesnic přistěhovávají jako do periferie velkoměsta. Celá sociální struktura se rychle mění: obyvatelstvo překotně vzrostlo, takže převahu v obci nabývají prvky městské a zemědělci ocitají se v mizivé menšině. Tím se stává z vesnice kolonie městských zaměstnanců, avšak zůstávají tu mnohé nedostatky venkovského života, s nimiž tito často nejsou spokojeni, dochází k odcizení mezi starousedlíky a novými přistěhovalci, k úplné změně celého života po stránce hospodářské, politické, mravní, náboženské, spolkové, po stránce módy i zábavy. Tak se připravuje pozvolna poslední fáze - přivtělení. Venkovská obec srůstá podél hlavních komunikací se zastavěným blokem velkoměsta, jest připojována do jeho dopravní sítě a nakonec i do jeho správy. Tvoří se v ní nové, tzv. vedlejší centrum obchodní a zábavní při hlavní ulici a bývalé jádro obce, složené ze starých selských statků, nyní již často změněných v obytné domy chudiny, dohasíná pomalu v ústraní, zatímco na hlavních ulicích, projíždějí tramvaje a vládne městský život. To můžeme pozorovati např. v Bubenči, Starých Dejvicích, Vysočanech a jinde.

Sociologie

206


Koexistence těchto dvou sociologických škol vytvořila příznivou situaci pro rozvoj kriticky realistické sociologie - motivovala sociology k udržování kontaktů se světovou sociologií a snaze k vymanění se z české uzavřené „malosti“. Zájem o aktuální problémy formujícího se státu, který stavěl na ideách sociální spravedlnosti, vedl řadu sociologů, tak jako českou inteligenci vůbec, na „levou“ stranu politického spektra a k marxistické orientaci. Připomeňme, že vůbec první český empirický dokumentovaný průzkum by Chalupného Poměry dělnictva táborského ze začátku století a že situace dělníků, nezaměstnaných a sociálně slabých byla trvalým tématem českých sociologů, aB patřili k té, či oné „škole“ (ze Skupiny pražských sociologů např. realizoval Machotka na objednávku pražského magistrátu výzkum pro účely vymezení pojmu sociální potřebnosti).

*** OTÁZKY ......................................

ççHodnotit sociální jevy nebo nehodnotit? Tato věčná otázka sociologie nabývá vždy na naléhavosti v období prudkých sociálních změn. Zaznamenali jste nyní, např. v masmédiích, projevy angažované sociologie? Na základě čeho usuzujete na její angažovanost? Jak si představujete, že může být současná česká socioojena se „sociální prací“? Víte o takových případech? Můžete uvést současný příklad „nehodnotící“ sociologie? Namluvte své úvahy na kazetu pod názvem „Čtrnáctá kapitola“. Česká sociologie se mohla nerušeně vyvíjet pouze v období klasických sociologických teorií. Druhá světová válka byla pro ni nejen předělem mezi klasickou a moderní sociologií, ale především prvním ze tří předělů, které ji postihly a z nichž každý byl delší než předcházející. Druhým je období 50. a začátku 60. let a třetím 70. a 80. léta. Přesto má současná česká sociologie na co navazovat - je zde půlstoletí klasické české sociologie.

*** ÚKOL Máte-li o českou sociologii hlubší zájem, vyhledejte tematický Sociologický časopis 3/1968 či tabulkový přehled M. Petruska Klasická sociologie v konfrontaci s českou sociologickou tradicí27), str. 57-62. K dispozici je vám samozřejmě dílo českých sociologů.

*** Sociologie


207

Shrnutí: Česká sociologie, založená T. G. Masarykem, se v první polovině dvacátého století rozvíjela se silným akcentem na aktuální sociální problémy a jejich empirické zkoumání. Byla v kontaktu s vývojem evropského a amerického sociologického myšlení a její hlavní „kriticky realistický“ proud tvořili sociologové Brněnské sociologické školy a Skupiny pražských sociologů.

Pojmy: Masarykova Sebevražda - kritický realismus - Brněnská sociologická škola Bláhova Sociologie inteligence - Chalupného Sociologie - brněnský sociologický seminář - Skupina pražských sociologů - Ullrichovo PoměšBování pražského okolí - redukcionalismus

Kontrolní (a zkouškové) otázky: 12. Česká klasická sociologie v kontextu evropského a amerického sociologického myšlení.

Sociologie

208

*** KONTROLNÍ TEST č. 14 Za každou správnou odpově- získáváte 1 bod, testem můžete získat maximálně 16 bodů. Vyplňte test na další stránce a po skončení bloku stránky s odpově-mi vytrhněte a odešlete. Pokud se budete muset při vyplňování testu několikrát vracet k textu kapitoly, nestudovali jste dost pozorně a doporučuji vám prostudovat kapitolu znovu. Pokud se vám test vyplňoval snadno a rychle, můžete být se svou prací spokojeni a pokračovat další kapitolou. Přiřa-te k otázkám jméno českého sociologa (jedno jméno se může přiřadit vícekrát a všechna jména nebudou přiřazena): 1. Kdo napsal v Čechách první systematickou sociologii? .... 2. Kdo první v Čechách přednášel sociologii?.... 3. Kdo byl vůdčí osobností Brněnské sociologické školy? .... 4. Kdo byl vůdčí osobností Skupiny pražských sociologů? .... 5. Kdo je autorem první sociologické studie o sebevraždě ve světové sociologické literatuře? .... 6. Kdo je autorem ojedinělé knihy o inteligenci v klasické sociologické literatuře? .... 7. Kdo je autorem svým rozsahem ojedinělé patnáctisvazkové Sociologie? .... 8. Kdo je autorem výzkumu o urbanizaci okolí Prahy? .... 9. Kdo se věnoval politologii a studiu byrokracie? .... 10. Kdo se v brněnském sociologickém semináři věnoval problémům žen a mládeže? ......... 11. Kdo z kriticky realistických sociologů se věnoval sociologii náboženství? .... 12. Kdo se věnoval mj. sociologii rozhlasu a filmu? .... 13. Kdo se věnoval problémům nezaměstnanosti a stál „v pozadí“ Sociologické revue? ...... 14. Kdo se věnoval sociologii venkova? .... 15. Kdo zdůrazňoval jako metodu sociologie pozorování sebe sama?.... 16. Kdo usiloval o rozšíření školního sociologického vzdělání a dovedl své snahy až Jména: na půdu a) Beneš l) Obrdlík s) Václavek parl g) Chalupný am h) Král b) Bláha m) Obrdlíková t) Vašek c) Čep n) Rádl u) Zwicker ent ch) Lindner d) Dušek o) Šíma v) Žmavc u? ....i) Machotka e) Fischer j) Masaryk p) Uhlíř f) Foustka k) Mertl r) Ullrich

Námět seminární práce č. (zakroužkujte): 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Název seminární práce (vepište) .....................................................................

Sociologie

209

Ö Kontaktní instrukce V tuto chvíli máte vyplněné Kontrolní test č. 10, č. 11, č. 12, č. 13, č. 14 a Kontrolní blokový test IV. Dále máte na magnetofonové kazetě čtyři vstupy z předchozího bloku a jeden vstup z této kapitoly. Opět můžete teM použít kazetu ke konzultaci. Rozhodněte se pro jeden z deseti námětů pro svoji seminární práci z těch, které vám byly nabízeny v jednotlivých zastaveních, nazvěte svoji seminární práci a napište oba údaje na vyhrazené místo pod Kontrolní test č. 14. Odešlete 6 listů testu a kazetu s pěti nahrávkami vedoucímu kurzu! Začněte ihned na své seminární práci pracovat. Používejte sociologické pojmy, uveMte literaturu.

Česká sociologie (shrnutí) Česká sociologie vznikla a rozvíjela se v evropském a světovém kontextu. Sociologii uvádí na půdu obnovené české univerzity v 80. letech minulého století T. G. Masaryk, který je ovlivněn a inspirován „otcem“ sociologie A. Comtem. V okruhu herbartovského myšlení ho o deset let předchází první pokus o systematickou sociologii G. A. Lindnera. Masaryk a po něm na FF UK působící B. Foustka vychovali řadu sociologů. Sociologii bylo možno studovat také na filozofické fakultě v Brně a teologické fakultě v Olomouci44 a jako doplňující obor na řadě dalších vysokých škol. Bylo vyvíjeno úsilí o rozšíření sociologického vzdělání, např. i na střední školy. Vycházela původní i překladová literatura, sociologické časopisy - především od roku 1930 vycházející brněnská Sociologická revue, ale i o rok mladší pražské Sociální problémy - poskytovaly zprávami o světové sociologické knižní produkci, událostech , výročích a recenzemi rozsáhlý informační servis. Teoretické cíle si kladla v roce 1925 založená Masarykova sociologická společnost, při jejímž vzniku již existovaly Sociální ústav Československé republiky, vydávající pro sociální pracovnice časopis Sociální revue, Masarykova akademie práce a Československá akademie zemědělská se sekcí sociologie venkova.

44)

Čeští sociologové také přednášeli sociologii na (v roce 1919 založené) Komenského univerzitě v Bratislavě. Od roku 1923 až do roku 1938, kdy převzal výuku sociologie masarykovsky orientovaný čechoslovakista Anton Štefánek, který vychoval řadu dalších slovenských sociologů, zde působil J. Král, A. Obrdlík a O. Machotka.

Sociologie

210

Česká sociologie (shrnutí)

Hlavní témata rozvíjející se sociologie po první světové válce se týkala jak aktuálních problémů společnosti nově se utvářející Československé republiky, tak sociálních jevů vůbec - byl to národ a národní povaha, rodina a populační problémy, právo a zločinnost, politika a sociální otázky všeobecně. Sociologové se názorově volně spojovali do skupin, šlo spíše o geografická cen tra v Praze a v Brně, řada jich stála mimo tato seskupení (J. Šíma). Mimo hlavní proud české sociologie stály málo početné skupinky či jednotlivci, kteří zůstávali již tehdy většinou bez většího ohlasu a nemají pro další vývoj oboru prakticky význam. Byli to jednak redukcionalisté, vysvětlující sociální skutečnost mimospolečenskými faktory a redukující společenské vztahy na jednodušší (I. Žmavc, J. Dušek), a jednak transcendentální idealisté, hledající vysvětlení sociálního dění v působení nadpřirozených sil (B. Vašek). Rozmanitost přístupů, kladení a zodpovídání otázek patří k rozvíjející se, hledající a otevřené vědecké disciplíně - o situaci v tehdejší české sociologii svědčí závěrečná věta blahopřání A. Bláhy k šedesátinám I. Žmavce (otištěného v Sociologické revue): „Přes zásadní námitky, které máme proti stanovisku autorovu - jsme totiž přesvědčeni, že jevy společenské jsou složitější, než aby se daly beze zbytku postřehnout metodami kvantitativními -, nemůžeme autoru upřít poctivé a záslužné vědecké úsilí ... přejeme mnoho let plodné práce ve prospěch vědy a společnosti.“ Hlavní proud české sociologie vycházel z empiricko-teoretické sociologie, z přesvědčení, že o povaze sociálních jevů nevíme nic předem a musíme je dlouze a trpělivě zkoumat a pokoušet se o objektivní kritickou analýzu skutečnosti. Společenské dění je výslednicí dvou stejně významných faktorů, totiž subjektivního (psychično) a objektivního (sociální situace). Tento hlavní proud, který nazval Bláha kritickým realismem, tvoří jádro české sociologie první republiky, z níž některá díla a osobnosti získaly světový věhlas a představuje „světlé období“ české sociologie vůbec. Je tvořen brněnskou sociologickou školou (A. Bláha, T. Čep, J. L. Fischer, E. Chalupný, A. Obrdlík, B. Václavek, B. Zwicker a další), kladoucí důraz na sociální angažovanost sociologa, jeho povinnost jevy hodnotit a sociální práci. Bláhův sociologický seminář uskutečnil spoustu empirických šetření, pro něž hledal společenskou objednávku, běžná byla týmová práce s orientací na kvalitativní metody. Byly to např. výzkumy ostravského alkoholismu, dojíždění do Ostravy za prací, věkových průřezů sociálních vrstev venkovského obyvatelstva v souvislosti s jejich uvažovaným začleňováním do průmyslu, mravně vadné mládeže, několikafázové výzkumy k jednotlivým tématům hmotného životního stylu určitého regionu, monografické studie lokalit apod. V přístupu brněnské sociologické školy ke společnosti a sociálním jevům jsou zřejmé výrazné prvky strukturálního funkcionalismu. Druhou větev hlavního proudu české sociologie představuje skupina pražských sociologů (J. Král, O. Machotka, J. Mertl, E. Rádl, A. Uhlíř, Z. U llrich a další) která považuje za hlavní úkol sociologie konstatovat zjištěná fakta. Vydává výzkumné práce z oblasti sociologie rodiny, byrokracie, mravů, známý je předválečný výzkum poměšBování pražského okolí. Na Sociologie


211

rozdíl od brněnské sociologické školy však pražští sociologové odmítají své výzkumné poznatky hodnotit. Vývoj české sociologie byl, tak jako sociologie (a nejen sociologie) vůbec, přerušen druhou světovou válkou. Zatímco však světová, především americká sociologie, zaznamenává obrovský poválečný rozmach, jsou snahy české sociologie o znovukonstituování, projevené např. obnovováním přednášek na vysokých školách, omezovány diskusí o oprávněnosti její existence ve společnosti s vládnoucí ideologií marxismu-leninismu. Tyto diskuse končí začátkem padesátých let, kdy je sociologie „nahrazena“ historickým materialismem. Výrazná renesance sociologie v šedesátých letech trvala jen velmi krátce, a tak odkaz české klasické sociologie je při přerušované kontinuitě českého sociologického myšlení stále znovu objevován.

Klasická sociologie (shrnutí) Sociologie existuje něco málo přes 150 let. Jeden a půl století si kladou sociologové své věčné otázky, co to je společnost, jak funguje a kam směřuje, jeden a půl století vine se za nimi jako červená nit Ariadnina více či méně výrazná stopa hledání a zavrhování způsobů zkoumání sociálních jevů. Rubem líce otázky po definování společnosti je otázka po definování sociologie a slouží jistě sociologům ke cti, že přes rozmanitost nalézaných odpovědí v jednom se shodli: sociologie existuje něco málo přes 150 let. Přitom tato všeobecná shoda na datování vzniku prvním použitím pojmu „sociologie“ Augustem Comtem není takovou samozřejmostí, jak se nám dnes snad jeví - ještě ve 30. letech tohoto století se shledávaly doklady zárodečného formování sociologie v myšlenkách antiky a civilizací Dálného a Blízkého východu. Sociologie se však vyděluje z filozofie v tom čase, kdy dochází v nové společenské situaci po Velké francouzské revoluci k rozbití starých společenských struktur a obtížnému vytváření nových. Konec feudalismu, představujícího pevnost řádu, s sebou přináší koncem osmnáctého a začátkem devatenáctého století pokusy o návrhy nového společenského systému, pokusy zasáhnout do zmatků a střetů doby racionálním myšlením. Impulzem ke vzniku sociologie jako samostatné vědy je tedy nikoliv existence společnosti, ale její radikální proměna. Sociologie je ve svých počátcích evropskou záležitostí - je to evropská společnost, která prochází sociální změnou, jsou to francouzští utopisté, kteří vytvářejí myšlenkové podhoubí jejího zárodečného utváření, a jsou to především francouzští a němečtí sociologové, kteří ji formují jako samostatnou vědeckou disciplínu. A formují ji, zcela logicky vzhledem k Sociologie

212


myšlenkovým tradicím svých zemí, svému vzdělání a svým podmínkám, jako disciplínu teoretickou. Snad to byl jeden z důvodů, proč se vznikající sociologie „neujala“ ve Velké Británii, ačkoliv právě na její půdě vznikly na přelomu století první Social Survey a Case Study, k nimž se jako ke svým prvním náznakům hrdě hlásí pozdější empirická sociologie. Paralelně s evropskou sociologií vzniká a rozvíjí se britská kulturní antropologie a je krásným paradoxem, že jejich vzájemné poznání a sblížení se událo prostřednictvím „třetího“, totiž Spojených států amerických. Pozitivní odezva na britskou kulturní antropologii v Americe začátkem tohoto století vedla k vytvoření angloamerické antropologické školy a ta pronikla po 1. světové válce do Evropy. Výraznější zásah britské sociologie do vývoje oboru můžeme konstatovat rovněž spíše až v polovině dvacátého století, kdy se těžiště sociologie přesunulo do USA. Evropskými sociologickými teoriemi je ovlivněna vznikající americká sociologie počátku dvacátého století, zaznamenávající prudký, expanzivní růst. Je to však sociologie jiné společnosti, společnosti, která se neproměňuje ze staré, ale která vzniká nově a která věří, že je tou nejlepší. A tak rychle, jak se americká sociologie rozvíjí, opouští také neadekvátní spekulativní, velké, teoretické koncepce společnosti a vedena pragmatickými pohnutkami stává se stále více a více empirickou. Vyhraněný empirismus, odmítající programově teorii ztotožňovanou se spekulací, však přivádí americkou sociologii přelomu třicátých a čtyřicátých let do stejně bezvýchodné situace, v jaké se ocitá, ovšem ze zcela jiných důvodů, sociologie evropská. A tak končí prvních sto let existence sociologie, období klasických sociologických teorií, všeobecnou krizí oboru: je zde však spousta pojmů, myšlenek a koncepcí, z nich ž význam některých ozřejmí až čas, a je zde spousta někdy až detailně propracovaných přístupů ke zkoumán í sociálních jevů. A především je zde poznání o nezbytnosti symbiózy teoretické a empirické sociologie, o nezbytnosti teoretických východisek a závěrů empirických výzkumů a o nezbytnosti empirických podnětů a vyústění teoretických koncepcí. Emigrační vlna evropské inteligence prchající před fašismem přináší do USA znalost evropských teorií a je to zprvu především dílo Maxe Webera, jehož objevení Američany vede k renesanci sociologie. Dílčí sociologické teorie, které jsou východiskem z krize oboru, píší však již kapitolu moderních sociologických teorií, neboB „není nic tak praktického, jako dobrá teorie“.

Sociologie

Slovo závěrem

213

Slovo závěrem Tento text nepřináší vyčerpávající informaci o klasických sociologických teoriích. Neseznámili jste se ani se všemi sociology tohoto období, ani s myšlenkami uvedených sociologů v plném rozsahu. Víte však o prvních sto letech sociologie to podstatné, co vzniklo z tehdejší sociální situace a někdy ji i ovlivňovalo a na co navazují moderní sociologické teorie. Studijní text má jediný smysl - uvést vás do sociologického myšlení, jeho hledání a rozmanitosti, otevřít před vámi takový úhel pohledu na sociální jevy a seznámit vás se sociologickými pojmy. Bez jejich znalosti je seriózní uvažování a vyjadřování se o sociálních jevech obtížné až nemožné - užívejte jich. Byl-li tento smysl naplněn, bylo vaše studium úspěšné. Nyní máte načteno něco o sociologii a něco ze sociologie. Namluvili jste pár metrů pásku kazety svými úvahami, pracovali jste s původními texty i aktuálními masmediálními zprávami a přemítali nad otázkami. Píšete seminární práci, kterou jste si zvolili, a blížíte se tak k ukončení kurzu. Zalíbilo se vám v sociologii? Potěšení je i na naší straně.

Sociologie

214

Literatura

Literatura 1) Malý sociologický slovník, Svoboda 1970 2) Orwel, G.: 1984, Naše vojsko 1991 3) Keller, J.: Nedomyšlená společnost, Doplněk 1992 4) Stručný filosofický slovník, Svoboda 1966 5) Grňa, P.: Signály newspeeku?, v: S-Obzor 2/1992 6) Scruton, R.: Slovník politického myšlení, Atlantis 1990 7) Sociologické aktuality 6/1990 8) Příruční slovník naučný, ČSAV 1962 9) Sociologické aktuality 3/1993 10) Durkheim, E.: Sociologie a sociální vědy, Orbis 1926 11) Durkheim, E.: Pravidla sociologické metody, Orbis 1926 12) Meadová, M.: Male and Female, London 1964 13) Murdock, G. P.: Social Structure, New York 1960 14) Bělohradský,V.: Zločiny a zločinné zákony, v: Lidové noviny 18. 6. 1993 15) Huxley, A.: Konec civilizace, Horizont 1970 16) Puzo, M.: Kmotr, Čs. spisovatel 1974 17) Kornblum, W.: Sociology in changing World, City University of New York 1988 18) Sociální a kulturní antropologie, SLON 1993 19) Klofáč, J., Tlustý, V.: Soudobá sociologie I, NPL 1965 20) Weber, M.: Politika jako povolání, Ped. fakulta Č. Budějovice 1990 21) Mannheim, K.: Ideologie a utopie, Bratislava 1991 22) Vondráček, V.: Lékař vzpomíná, Avicenum 1973 23) Jacobsová, J.: Smrt a život amerických velkoměst, Odeon 1975 24) Petrusek, M.: Sociometrie, Svoboda 1969 25) Wolf, J.: Kulturní a sociální antropologie, Svoboda 1971 26) Chalupný, E.: Sociologie a školy, Praha 1929 27) Petrusek, M.: Sociologické školy, směry, paradigmata, SLON 1994

Sociologie

Informační zdroje životopisných dat:

215

Informační zdroje životopisných dat: Čep, T., Kříženecký, J.: O vědeckém a Chalupného, Praha 1938

filozofickém díle Emanuela

Foustka, B.: Hrst osobních vzpomínek a příspěvků k jeho sedmdesátinám, Praha 1932 Hejdánek, L.: Emanuel Rádl, v: Rádl, E.: Útěcha z filozofie, MF 1969 Chalupný, E.: Masaryk jako sociolog, Praha 1937 International Encyclopedia of the Social Science, New York 1968 Klofáč, J., Tlustý, V.: Soudobá sociologie I., NPL 1965 Malý sociologický slovník, Svoboda 1970 Pareto, V.: Sociological Writings (bibliografický přehled), London 1966 Petrusek, M.: Sociometrie, Svoboda 1969 Sociologická revue, 1930-1949 Sociologický časopis 3/1968 Stručný filozofický slovník, Svoboda 1966 Z díla Maxe Webera (předmluva J. Klofáče), VŠP 1966

Sociologie

216

Zdroje ilustračních materiálů:

Zdroje ilustračních materiálů: Sociologické aktuality 3/1993 Kornblum, W.: Sociology in changing World, City University of York 1988 Vondráček, V.: Lékař vzpomíná, Avicenum 1973 Garbini, G.: Starověké kulty Předního východu, Artia 1971 Jiránek, V.: Běžte a milujte se, MF 1987 Jak je tomu u lidí, Práce 1983 Knížka pro snílky, Čs. spisovatel 1989 Kronika sametové revoluce, ČTK 1989 Lidové noviny 1993 Malá československá encyklopedie, Academia 1987 Občanské fóry, Odeon 1990 Pember, D. R.: Mass Media in America, Chicago 1987 Sociologické aktuality 2, 7/1992

Sociologie

New

Rejstřík pojmů

217

Rejstřík pojmů (za pojmem je uvedeno číslo kapitoly) analytická sociologie 8 autorita 8 biosociologie 3 Bláhova Sociologie inteligence 14 boj o moc 7 Brněnská sociologická škola 14 brněnský sociologický seminář 14 člověk jako jednotka struktury společnosti 3 elita 7 empirická sociologie 11 evoluce 10 evolucionismus 3 formální sociologie 6 funkcionální závislost 7 historická metoda 8 hodnotová orientace 9 homogennost a heterogennost 3 hypotetický činitel, motivace, prostředky, cíle 8 Chalupného Sociologie 14 chápající sociologie 8 chicagská sociologická škola 11 ideální typy 8 interakce 11 jedna věda 13 kauzální analýza 8 kolektivní představy 4 koloběh elit 7 komparativní metoda 5 konflikt 6 kritický realismus 14 kulturní a sociální antropologie 13 elita 9 mezera 11 vzorce 8 kvantifikace 13 láska k bližnímu 1

Sociologie

218

Rejstřík pojmů

malé činnosti 10 Masarykova Sebevražda 14 mikrosociologie 12 moc 8 nelogické jednání 7 nepředvídané důsledky 1 novopozitivismus 2, 13 obecná pravidla dění 8 obraz sebe sama 12 odvaha k svobodě 1 osobní svoboda 9 otevřené a uzavřené sociální skupiny 12 partikularismus 9 politika, politické strany, politik 8 pozitivismus 2 pozorování soc iálních jevů 2 pravda 9 právní, sociální, hospodářský řád 8 prestiž 8 primární skupina 12 předmět sporu 6 představy o společnosti 7 přirozené právo 5 přirozený řád 2 racionální zasahování 10 redukcionalismus 14 relacionismus 9 reorganizace společnosti 1 revoluce 8 rezidua a derivace 7 schopnost moci 7 situační chování 11 skupina pražských sociologů 14 skupinové hranice 6 sebevědomí 6 zájmy 6 sociální angažovanost 2 antropologie 5 atom 12 darwinismus 3, 10 distance 9 jednání 8 jev 1, 4 kontrola 12 nátlak 10 Sociologie

Rejstřík pojmů

219

plánování 9 politika 1, 10 pokrok 1 postoje 11 psychologie 12 reforma 2 senzibilita 9 situace 1 skupina 12 struktura 7 vztahy 8 zakotvenost 9 změna 1, 10 sociologická metoda 4 sociologismus 4 sociologie 1 sociometrie 12 solidarita 4 smysl jednání 9Rspolečenství 5, 11 společnost 5 společný nepřítel 6 stejné možnosti všem 1 svoboda k rozumu 1 šance 8 třídy, stavy 8 typologické konstrukce společnosti 5 typy lidského soužití 5 Ullrichovo PoměšBování pražského okolí 14 univerzální vývojový zákon 3, 13 vědecké myšlení 2 věk rozumu 1 vnitřně integrované skupiny 12 vzájemné porozumění 5 vzájemné souvislosti sociálních jevů 2 vzorec chování 8 zákon pokroku 2 zákony 5 způsob života 8 životní prostředí 12

Sociologie

O B S A H. Sociologie

Recommend Documents