AZKABAN: SEVEN DAYS OF DARKNESS

„AZKABAN:

“

SEVEN DAYS OF DARKNESS

V roce 2085 je na Lucase A. Laurieho vydán mezinárodní zatykač a v dubnu téhož roku je zatčen a převezen do Azkabanu, kde setrvá pouze sedm dní. Podaří se mu totiž uprchnout ještě dříve, než je předveden před Starostolec.

SCÉNICKÉ ČTENÍ: „AZKABAN: SEVEN DAYS OF DARKNESS“

Vypravěč nejprve naprosto civilně představí jmenovitě všechny postavy a jejich představitele. Medailonky postav jsou vyvěšeny nebo promítány. Čtení je jednoduché, s důrazem na slovo a atmosféru, včetně hudby.

VYPRAVĚČ.

Hlasitý večer v hostinci U Děravého kotle. Stoly jsou osazené tucty štamgastů, Lilien se ani na chvíli nezastaví a zadýchaný opar plní lokál unavenou, ale vcelku příjemnou atmosférou.

ABERGEN.

(Vplouží se znavenou chůzí do hostince směrem od Příčné ulice a neurčitě pozdraví do pléna. Povolí si límec košile a posadí se k baru, zatímco očima sleduje kmitající Lilien. Mlčky se natáhne přes pult a podá si výtisk Denního Věštce. Rozhlédne se po zakouřeném lokálu a z kapsy vytáhne zmuchlanou krabičku s cigaretami.)

LILIEN.

(Když se konečně dostane zpět k pultu, sáhne po lahvi Ohnivé whiskey a s tázavým výrazem ji pozvedne Cidovi na oči. Ani se nezdržuje se zakecáváním.)

ABERGEN.

(Spokojeně přikývne, zatímco si zapaluje cigaretu. Usadí se pohodlněji a rozevře noviny.)

VYPRAVĚČ.

Když se dveře lokálu po dlouhé chvíli znovu otevřou, objeví se na práhu jakási osoba, zahalena v omšelém, cestovním plášti. Prakticky nikdo jí nevěnuje pozornost a ona se tak v poklidu vydá směrem k baru. Po cestě si sejme svou kápi, která jest stejně jako celý plášť, zmáčena deštěm.

LAURIE.

Dobrý večer, pane Abergene. (Vydá ze sebe vskutku zdvořile a pokyne hlavou. V mezičase se vyhoupne na barovou stoličku vedle něho. Lilien pokyne též a zároveň zavrtí hlavou, v rámci své objednávky.) Již dlouho se po vás sháním..

LILIEN.

(Postaví před Cida celou lahev a jednu skleničku.) Jak myslíte...

ABERGEN.

Po mně? (Povytáhne obočí, ale nezvedá oči od novin.) To se omlouvám, měl jsem trochu napilno. Copak jste mi chtěl, pane Laurie?

[1]


LAURIE.

(Zlehka se pousměje, načež jen nepatrně ztiší svůj hlas.) Jen mě tak napadlo, že se vás zeptám, zda-li jste byl někdy v Yangonu. Řekněme, na dovolené nebo tak?

ABERGEN.

(Zamračí se a vydatně popotáhne z cigarety – tak silně, že jí vmžiku skoro polovina zmizí.) Myslím, že do mých dovolenkových plánů Vám toho moc není.

LAURIE.

Ovšemže, není. (Přitaká bystře a na okamžik se zadívá do jeho stále rozložených novin.) Je to zajímavé místo, velmi rušné. I známý a sotva zaměnitelný obličej, by se zde mohl snadno ztratit, že…

ABERGEN.

(Dál popotahuje z cigarety a zkoumavě sleduje Lucase, jako by čekal, co z něj vypadne za moudro.) Vskutku?

LAURIE.

Inu, neplýtval bych jinak slovy. Ale přejdu k věci, jak vidno, nemáte zrovna pěkný den. Černou pumu chytili v Yangonu. Nakonec se ale ukázalo, že to byl nějaký chudák, ze kterého si Cairo udělal jednu z loutek, aby obrátil pozornost bystrozorských jiným směrem než tím, na kterém jest on sám... Ale domnívám se, že ten tajný spis jste četl, když si jej později britské jednotky převzali i s tím človíčkem.

ABERGEN.

(Típne cigaretu a sáhne do kapsy pro krabičku. Pevně ji stiskne a pak z ní vyklepne poslední zmuchlanou roličku tabáku. Evidentně si dává načas.) Míříte k nějakému konkrétnímu závěru, nebo se jen chlubíte, pane Laurie? (Rozvážně dýchne na konec cigarety a tím ji zapálí. Pak ji vloží do úst a labužnicky přehodí do koutku.)

LAURIE.

Já nevím, možná bych si hned teď měl vzít jednu tu pilulku a způsobit tady trochu rozruch, nemyslíte? Aby to s vámi konečně pohnulo.

ABERGEN.

(Nakloní se o kousek blíž a pohledem se zaboří do Lucasových očí.) Vás evidentně baví dělat bezcílný rozruch, že? Nebojte, užijete si ho až dost.

VYPRAVĚČ.

Jakoby Cidova slova byla signál, vzduch se v lokále zavlnil, okna se zahalila mléčným oparem a shora se ozvalo rázné otevření dveří a několikanásobné kroky. [2]


LAURIE.

Naopak, příteli. Tenhle rozruch, který ve vás působím, není zcela bezcílný, ale je naprosto cílený a přesně mířený. (Odtuší a očima pozoruje každý jeho sval v obličeji, veškerou mimiku. Poté očima trochu zašilhá kolem sebe a do široka se usměje.) Chcete mě zatknout? Jsem váš. Ale bylo by dobré si uvědomit, že já nejsem ten nepřítel, který den co den bdí ve vašem stínu. Myslíte, že bych se tu vesele doznával k trestným činům, aniž bych neměl naději, že vás přesvědčím?

ABERGEN.

Nejsem si jistý, že s vámi bude někdo chtít jednat. (Popadne Lucase za zápěstí a z kapsy rychlým gestem vytáhne hůlku.) Všichni ke zdi a kryjte se, tohle je oficiální zásah Britského oddělení pro uplatňování kouzelnických zákonů! (Zakřičí na celý lokál a oči odtrhne od Lucasovy tváře.) Lucasi Arthure Laurie, jste zatčen na základě mezinárodního zatykače. Jste obviněn z použití neprominutelné kletby, neoprávněného vniku do ústředí zahraničních bystrozorských jednotek a několikanásobného ublížení na zdraví.

VYPRAVĚČ.

Po schodech do lokálu vojenským pochodem nakráčí další půltucet bystrozorů a rozestoupí se na strategická místa po lokále. Někteří pomáhají štamgastům na nohy a trochu bezohledně je tlačí ke zdi, aby měli manévrovací prostor.

ABERGEN.

Máte právo setrvat v mlčení až do vašeho zákonného předstoupení před Starostolec. Upozorňuji vás, že cokoli od této chvíle řeknete, může být bráno jako pokus o očarování a bude klasifikováno, jako bránění se zatčení.

LAURIE.

(Prudčím pohybem se tak tak smýkne z jeho sevření a poodstoupí několik kroků od něj. Svou hůlku prozatím vůbec nevytahuje.) Líbíte se mi, Abergene. Protože se ve vás člověk těžko vyzná. A to jsem si myslel, že ta užitečná mapa a dokázání mých schopností vás přesvědčí o mé užitečnosti. (Ruce pomalu pozvedne, na znamení, že prozatím se nehodlá bránit. Očima bloudí mezi všemi bystrozorskými.) Jen si už nevzpomínám, jestli jsou svědci. Vymazal jsem jim paměť nebo nevymazal?

[3]


ABERGEN.

Řekl jsem že máš mlčet, holomku! (Zavrčí a máchne hůlkou.) Expelliarmus!

VYPRAVĚČ.

Cidovo kouzlo má nevídanou váhu, jako by s jeho autoritou fungovalo mnohem mocněji. Lucasova hůlka vystřelí z rukávu jako splašená a přistane přímo v Cidově ruce. Pak se bystrozoři rozestoupí a s namířenými hůlkami a unisono zaryčí na celý Děravý kotel: Purpexedio!

LAURIE.

Asi jsem Vás a celé ministerstvo podcenil. Jste schopnější, než asijští kolegové.

VYPRAVĚČ.

Kouzlo způsobilo, že se Lucas nemůže přiblížit k žádnému ze sesilatelů – jelikož jsou ale rozestoupeni v pravidelném tvaru kolem něj, ve výsledku uvízl v maličkém oku, obklopený neviditelnou bariérou.

ABERGEN.

Dobře, vážení. Vyjdeme zadním vchodem a pak přenos do Azkabanu, než ho předvolá soud. (Mrazivým pohledem naposled probodne zatýkaného a udělá krok k zadním dveřím.)

VYPRAVĚČ.

S každým dalším krokem, jako dobře namazaný stroj, postupují bystrozoři ve formaci ven z hospody. Lucase berou nemilosrdně s sebou. Sotva opustí prostředí hostince, mléčný povlak z oken pomine.

ABERGEN.

Takže na můj povel! Tři... dva...!

VYPRAVĚČ.

Zbytek se Lucasovi zahalil do temné mlhy. Jeho mysl se rozostřila natolik, že mu unikla cesta po březích Azkabanského ostrova i vstup do temné pevnosti plné zoufalých nářků.

[4]


[01 - O'Death: AZKABAN.mp3] VYPRAVĚČ.

Tma. Naprostá tma, která nepropouští ani obrysy okolí. Lucas sedí na tvrdé kamenné podlaze a vnímá jen štiplavý pach hniloby a zaschlé močůvky. Ještě před chvílí byly slyšet zoufalé nářky rozléhající se mezi malými celami, ale i ty z nějakého důvodu utichly a tak jediným důkazem o tom, že ještě neohluchl, je zvuk vlastního dechu a tiché chroustání jakéhosi hmyzu kdesi opodál. Již sedmý den sedí v naprosté tmě opřený o studenou a vlhkou zeď. Ani jedna ze stěn nemá žádné dveře nebo mříž, jen u jedné z nich je při zemi malá ventilační šachta, sotva na zápěstí. Kromě toho, že je zdrojem štiplavého zápachu z ní jednou za několik hodin s tichým zařinčením kostnatá ruka dotlačí ešus s jakousi beztvarou hmotou, která kromě zahánění hladu nemá s potravou nic společného.

LAURIE.

(V naprosté bezvládnosti ztěžka oddechuje. Je celý špinavý a oděn do toho nejodpornějšího hadru, který má býti jakousi vězeňskou rouškou.) Ex.. Ex-.. (Ozývá se mezi vzdechy, jako by snad ve svém bdělém snění chtěl vykouzlit patrona, jehož podobu si po týdnu dokáže už jen sotva vybavit. Čas od času s sebou prudce škubne leknutím nebo se zatřepe zimou.) Aliénor.. Ali-é-nor. (Hlesne, načež se s vyčerpaným leknutím probudí jako ze zlého snu. Bohužel, do ještě horšího snu. Jeho zornice poplašeně zatěkají ve tmě, načež se hned unaveně schovají za malátná víčka. Sedřenými prsty, které požírá živoucí špína přejde po chladné zdi, díky čemuž se dovtípí, že musí sedět v rohu.) Uh. (Vydechne, ale na nic jiného se zatím nezmůže.) Už nechci. Já.. já, nechci. (Jeho hlas se zlomí jako skořápka. Rukou si přejde po tváři, kde má zaschlé slzy.) Vzdávám se.. Já se.. (Na samém dnu kam až člověk může dosáhnout jej drží při životě snad jen pár – v tuto chvíli malicherných – myšlenek a odporné vjemy Azkabanské cely.)

VYPRAVĚČ.

Sotva ozvěnou dozní jméno Lucasovy milé, do jeho mysli se vkradou hrůzné představy a vzpomínky. Jakoby se samotné prostředí pokoušelo pošlapat jeho nejdražší památku. Postupně, jedna po druhé, se mu před očima promítají všechny hádky a dny odloučení. Každá situace, kdy na ní musel záviset a nemohl jí její péči a něhu náležitě oplatit. V představách ho začne pálit každý moment, kdy ji zklamal a kdy selhal. [5]


LAURIE.

(Zavřeští z plného hrdla v návalu těch emocí, které si člověk sotva dokáže představit v takové síle. Opřený o zeď, shrbený, se vyškrábe na nohy – pevně se držíc nehty mezi zdivem.) Haló?! Pomoc! Prosím! Prosím, pomozte mi někdo! Slyšíte?! Vy odporný stvůry, to nemáte kouska citu v těle? Slyšíte?! Prosím! (Když málem ztratí dech, s dutou ránou padne na kolena a zůstane tak v předklonu, držíc se rukama, kteréžto se klepou jako křídla motýla.)

VYPRAVĚČ.

Jak tak klečí na čtyřech, mihne se Lucasovi pod zavřenými očními víčky stín ještě temnější, než všudypřítomná čerň. Jen zableskne a zase se rozplyne.

LAURIE.

Za všechno může ta pitomá Věštba. Neměl jsem ji nikdy uvěřit. To ona mě dostala až sem. A kde jsi teď, Lucasi?! Slyšíš, kde jsi, mé drahé druhé a zlé já?! Jsi už dávno přemožen, ale já, já ještě mám sílu stát na nohou! Jsi slaboch! Kde jsi teď? Kde jsou tvé pošetilé řeči? Ukaž se! Dokaž, že byla Věštba skutečná! Prosím.. (Vydechne těžce. Dlouho mlčí, jak přemýšlí.) Co? Bojíš se? Máš snad strach? Lucasi! Vylez, vylez!... Vylez, Lucasi, vylez! Zbabělče! Dokaž, že existuješ! Já tě o to prosím! Ať se jednou pro vždy ukáže pravda. Kdo je z nás silnější a lepší.. Zbabělče! Já tě prosím, dej mi svou temnotu, propůjči mi svou moc!

VYPRAVĚČ.

A opět stín. Na zlomek okamžiku jakoby Lucas ztratil pevnou půdu pod nohama a propadl se do něčeho ještě hlubšího, než je jeho cela.

LAURIE.

Já věděl, že je to lež. Jen další noční můra! Čiré bláznoství, zmocnilo se mé duše! A víš co?! Mě se to líbí! Chci víc, víc! Já dokážu čelit Osudu!.. Tak se zatraceně ukaž!

VYPRAVĚČ.

Záblesk. Žena s dlouhými, tmavě hnědými vlasy, stojí oděná v zkrvaveném rouše kdesi v prázdnotě. Výjev se promítne jen na několik okamžiků a zase zmizí. A další. Oltář uprostřed katedrály. A opět jen čerň. Ale ne kdejaká. Temná všepohlcující čerň v pracovně v Tkalcovské ulici. A z ní se najednou vynoří postava.

[6]


LAURIE.

Teď se budeš schovávat. Teď jsi slabý. Vyčerpal jsi všechen můj strach, všechny mé černé myšlenky. Co horšího by mohlo ještě být, než být tady. Sedm. Sedm dlouhých dní! (Lká slova ze slabých, rezignovaných povzdechů, než zaostří na výjev ze svého nitra.) [02 - O'Death: AZKABAN_ins.mp3]

VYPRAVĚČ.

Cela jakoby se rozplynula a spolu s ní veškerá představa o prostoru. Lucas klečí a hledí na svoji vlastní tvář. Ten druhý, sedmnáctiletý, ve Zmijozelské uniformě stojí kousek od něj a s tichým posměšným úsměvem jej sleduje. Oči má černé jako dehet, bez zorniček a kolem celého těla sálá toxická čerň a olizuje každý záhyb jeho oděvu.

LAURIE.

*Prohlíží si klečícího Lucase a se spokojeným výrazem mlčí.*

LAURIE.

(Dlouze hledí na své druhé já, než se zmátoří a podaří se mu dostat na nohy – jde to o poznání lépe, než v cele. Jako by nabyl na síle.) Takže je to pravda. Ty jsi skutečně mojí součástí.. tam uvnitř. Věštba nelhala.

VYPRAVĚČ.

Oba Lucasové, respektive Lucas a jeho démon se nacházejí v jakési neznámé dimenzi Lucasova nitra. Celý děj se odehrává kdesi v něm. Proto má tolik síly a dokonce je oděn do svého sametově černého obleku. Je zase normální...

LAURIE.

A ty jsi o mně přec nikdy nepochyboval, nemám pravdu, bratře? *Jeho oči plápolají temnotou, výraz je neměnný, strnulý, ale velice spokojený.*

LAURIE.

Nevěděl jsem, že i ty z něčeho můžeš mít strach. Poznal jsem tvou slabost. Začal si mi napovídat zřetelněji. Poznával jsem ty osoby, ta místa – tu prokletou Salisburskou katedrálu Panny Marie! Poznával jsem všechno. Dokonce i to, co jsem si nemohl pamatovat. Poznal jsem Věštbu.

LAURIE.

Ale to bylo přece naším společným cílem! Prozřít! Konečně jsi dospěl k porozumění! *Udělá krok k němu, čerň, jež ho olizuje se pohne s ním.* Teď jsme si rovni. Jsme stejní, bratře… [7]


LAURIE.

Neříkej mi bratře! Nikdy nebudeme stejní. Já tu kletbu totiž prolomím. A díky Tobě, vím jak! S tím si nepočítal, že se ta Věštba může obrátit i proti tobě, co, bratříčku?!

LAURIE.

Jsi směšný! A kdo tu před chvílí tak snažně prosil o mou pomoc?! Kdo chtěl vypůjčit a zneužít sílu démona, který už tak tolik nabízí! Řekni to, chci to slyšet!

VYPRAVĚČ.

Odkudsi se ozvou všechny Lucasovi nářky. Nejen za posledních sedm dní, ale za celý jeho prokletý život. Za každou jeho noční můru. To vše se zde hlasitě a v plné síle přehraje...

LAURIE.

(Dlouho, opravdu dlouho se snaží vzdorovat. Má pocit, jakoby se mu měla hlava rozletět na několik ostrých střepů, které se mu později nemilosrdně zabodají do jeho nyní prázdné duše.) Já! Já jsem to byl! (Zakřičí co nejhlasitěji to jde, když už to nevydrží. Poté se opět sveze na kolena, jako předtím v cele.)

VYPRAVĚČ.

Hlasy, nářky a stesky ustanou.

LAURIE.

Vidíš, nebylo to tak těžké. A ani to tolik nebolelo.

LAURIE.

Co po mě chceš. Ukončeme to jednou pro vždy. Co po mě zatraceně chceš! (Několika kroky se dostane přímo k němu.) Co po mě chceš a co mi bude tou zatracenou odměnou, pro kterou mé Srdce buší a Duše plesá. Řekni to!...

LAURIE.

Nabízím ti svobodu. *Jeho hlas je nyní úlisný a kdyby mohl, zhmotní se ve lstivého Mefista, který právě získal svého Fausta.* Propůjčím ti víc své síly než doposud. Ta síla tě osvobodí.. Vím, život uprchlíka není nic moc, ale Azkaban také ne, že? *Pousměje se.* A k tvým dosavadním schopnostem přidám ještě jednu. Most. Most skrze tvou Duši, kde se budeme moci kdykoliv setkat.

LAURIE.

(Nevědomky se jeho pravá ruka posunuje k té jeho.) A čím ti mám tuhle tvou dobrotu splatit? (Tělo říká souhlas, slova a tón hlasu je však rezignovaně zklamaný a nenávistný.)

[8]


LAURIE.

Pro začátek jen maličkost. Přiznej. Přijmi mě a svou Temnotu, která je Ti mocným darem. Přijmi nás, svého démona. Přiznej a přijmi nás! Už žádné zapírání, jsme stejní Lucasi.. Přiznej si to!

VYPRAVĚČ.

Ticho. Dlouhé, nepříjemné a smrtící ticho. Nejsilnější okamžiky na poli lidské Duše připravují svou první velkou válku. Neznámé místo v čase, kde slova nestačí... A pak... pak se ruce dotkly.

LAURIE.

Nyní čekej, až nadejde náš čas. Jsem jediný komu můžeš věřit.

VYPRAVĚČ.

Temná dimenze jako by se rozplynula a Lucas opět klečí v temné kobce. Ledový chlad a pocit zoufalství však po něm stékají, jako by se ho ani netýkaly. Démonova posedlost svobodou jako by byla na Azkabanské strážné příliš silná. Minuty se vlečou, ale Lucasovo zoufalství jako by nahradila spíš... nuda. Jednotvárná tma a ticho nenabízejí žádný zjevný náznak únikové cesty.

LAURIE.

Čekám... (Slza beznaděje prodere se skrze zaprášená víčka.)

VYPRAVĚČ.

Náhle se shůry ozve zarachocení a Lucas bez jakéhokoli varování ztratí půdu pod nohama. Vznáší se tmou kamsi vzhůru. Když už je v letu několik dlouhých vteřin, strhne s ním proud bokem a on se najednou smýkne na podlahu na mdle osvětlené kamenné chodbě. Za ním je vidět otevřená rezavá branka s temnou dírou v podlaze. U ní stojí vysoká postava v roztrhaných hadrech a se svistivým zvukem ozývajícím se z temnoty pod kápí jej sleduje. Mozkomor sáhne po Lucasovi kostnatou paží a nelidskou silou jej vytáhne na nohy. Silným a bezohledným postrčením je Lucas veden mdlou chodbou kamsi kupředu. Míjí desítky podobných polorozpadlých branek po každé straně chodby. Z jedné z děr se ozve zoufalé zaúpění, když se jeho kroky přiblíží. Jeho eskorta si však ničeho nevšímá a dál jej tlačí po chodbě. Pomalou chůzí se doplouží dobrých sto metrů na konec chodby, k jedinému zdroji světla na mnoho metrů – staré plápolající pochodni zasazené do jakési nelidsky vypadající lebky. [9]


VYPRAVĚČ.

Po straně chodba ústí do točitého kamenného schodiště, které hlídá další strážný. Strážní si syčením vymění nějakou zprávu, když tu se v Lucasově hlavě rozduní jeho vlastní hlas.

LAURIE.

Už mi důvěřuješ?

LAURIE.

Ještě jsi mě odsud nedostal...

VYPRAVĚČ.

Bez dalšího vyzvání se Lucasovi zatmí před očima. Ozve se několik výkřiků, protáhlých jako závan meluzíny. Oheň několikrát zakmitá a Lucase se zmocní závrať. Když uklidní pomatené smysly a otevře oči, zjistí, že jeho mozkomorská eskorta mu již nestojí za zády.

LAURIE.

Tohohle pokušení se bude těžko zbavovat. (Vydá ze sebe poněkud nepřítomně a pak se hlasitě zasměje.)

VYPRAVĚČ.

Jak Lucas promluvil, uvědomil si, že má na jazyku hořkou olejnatou pachuť. A že mu z koutku úst stéká mazlavá černá hmota, připomínající tmavý olej. Je jí nasáklý celý a nuzný olej navíc odkapává i ze stěny proti němu... Druhý mozkomor je také v nedohlednu, ale než Lucas stihne vypátrat, kde je mu konec, za rameno ho pevně chytne ruka a násilím jej otočí vzad, kde stane tváří v tvář odhalené mrtvolné hlavě bez očí a s děsivě vypadající dírou místo úst. Když už se jejich tváře téměř dotýkají, opět Lucasovy smysly ovládne temná závrať. Cítí jen neurčitý pohyb kupředu a náraz jako do hladiny. Otevře oči a zjistí, že má celou hlavu pokrytou černou tekutinou a že v zubech drží kousek hořkou hmotou nasáknutého hadru. Mozkomor, který se jej ještě před okamžikem snažil políbit, nyní bezvládně ležel bez hlavy na zemi a jeho tělo se pomalu rozplývalo v čerň, kterou bylo nyní pokryté všecho kolem Lucase. Schody se táhnou mnoho pater vzhůru a už skoro vzbuzují naději, že směřují k východu. Pak však náhle skončí a další cesta pokračuje podobnou chodbou, kterou už jednou následoval – jen o něco lépe osvětlenou. A také hlasitější.

[ 10 ]


VYPRAVĚČ.

Tato chodba však nemá žádné hluboké kobky, ale normální cely. Cely plné vězňů sedících v rozích na dřevěných postelích, tiše vzlykající, nahlas truchlící, nebo jen mlčky zírajících do prázdna. Někteří vypadají, jako by jim jakýkoli pohyb měl zlámat kosti, jak dlouho už leží bez hnutí. Jiní si však všimli procházejícího vězně a začali se tisknout na mříže a šátrat po vizi svobody. Desítky chraplavých hlasů naříká, kvílí a slibuje Lucasovi cokoli, jen aby se slitoval nad jejich osudy.

LAURIE.

Pomožte si sami, ubožáci. (Utrousí skrze svá temná ústa, když míjí cely trestanců. Ani nepřidává do kroku, jako by si svou cestu slávy doslova užíval.)

VYPRAVĚČ.

Celá chodba se v odpovědi rozezněla hlasitými zoufalými hlasy a nářky pozůstalých. Hluk dozajista co nevidět přivolá další strážné.

LAURIE.

Dobrá, myslím, že to stačí. Dostaň mě rychle odsud a já splatím svou daň!

VYPRAVĚČ.

Lucas se rozeběhl cestou kupředu a na konci chodby opět nalezl další schodiště. Jeho nohy s neskutečnou lehkostí kmitaly po schodech a když v horních patrech konečně ucítil slaný vzduch, ještě přidal do kroku. Chodby v celém vězení byly přímočaré a nikde se nevětvily, jako by tvůrci tohoto strašlivého místa chtěli zajistit, že každý vězeň při procházení uvidí všechny nebožáky, kteří sdílí jeho osud... Když dospěl do jednoho z vrchních pater, všiml si, že cesta začala vypadat o něco zdobněji, pokud to lze prohlásit o něčem souvisejícím s tak strašlivou lokací, jako je Azkaban. Podlaha začala být vykládaná granitovými dlaždicemi a louče začaly vypadat mnohem způsobněji. Chodba se co nevidět začala také větvit. Ve spěchu míjel jedny dvoukřídlé dveře za druhými a hnal se nejpřímější cestou v zoufalém přání, aby byly chodby stavěny rozumně. Vtrhl do posledních dveří s obrovským emblémem a na místě ztuhl... Podlaha totiž končila ihned za dveřmi – nebylo tam víc, než úzká římsa, sotva na pohodlné došlápnutí.

[ 11 ]


VYPRAVĚČ.

A pod ní bující příboj a minimálně sto metrů volného pádu. Celá výška Azkabanské pevnosti se nyní propadala pod jeho nohama a ledový vítr si pohrával s jeho špinavým a roztrhaným oděvem.

LAURIE.

(Vůbec se nebojí, naopak. S první nádechem nabere do plic tolik čerstvého vzduchu, kolik mu je dovoleno.) Teď už jen hůlka... Útěk začíná.

VYPRAVĚČ.

Okolí pevnosti však také zodpovídalo otázku, kam se poděli všichni strážní. Desítky, možná skoro stovky mozkomorů kroužilo v odstupu od pevnosti v tak hustém pásu, že téměř nebylo možné rozpoznat jednotlivé bytosti od sebe... Celé hejno se točí jako černý vír, jen se občas pár strážných odtrhne od proudu a střemhlavým náletem se přiblíží ke zdi, chytaje šťastné vzpomínky, jako by to byly chutné laskominy. Pak se zase vrátí zpět... Jenže teď se něco začalo dít, vír začal zpomalovat, jak si stále více mozkomorů všimlo otevřených dveří a vězně stojícího v nich. Rozmáchlým obloukem se protáhnou kolem hlavního proudu a namíří si to letmo přímo na Lucase.

LAURIE.

(S dalším hlasitým smíchem se odrazí od svých bosých, zkrvavených nohou a vrhne se střemhlav do divokého příboje mořských vln.)

VYPRAVĚČ.

Proud mozkomorů jako šíp následuje Lucase v pádu, ale nestihne ho polapit, než dopadne do vody. Sotva jeho tělo prolomí ledovou hladinu a ta se za ním zavře, začnou mozkomoři svůj let stáčet vzhůru. Několik z nich už však svůj let neovládne a jako ohromné dešťové kapky začnou narážet do vodní plochy. Jejich nárazy se rozeznívají pod hladinou, jako údery obrovského kladiva... Ledová voda Lucase štípe po celém těle a vší silou vůle bojuje s bolestí a mžitkami, které ho z mrazu stíhají. Ví, že se nemůže vynořit nad hladinu, ale nemá nejmenší tušení, jak daleko potrvá, než narazí na nějakou pevninu – a hlavně jak dlouho potrvá, než v této ledové vodě bez nádechu zahyne.

LAURIE.

Jen plav, bratříčku. Nemysli si, že nás tu nechám zemřít. *Ozve se rozhodný hlas s nádechem panovačnosti.* [ 12 ]


POTŘEBNÉ REKVIZITY: obecné / scéna  hrát „malou aranž“ (intonačně hrané čtení, vedle sebe/na zemi v rohu)  hudba, Vypravěčův atribut  stůl, židle (3x; popřípadě jedno křesílko), svíčky PŮVODNÍ HNP LOG:  HNP_CHAPTER_Azkaban.html

[ 13 ]

AZKABAN: SEVEN DAYS OF DARKNESS

Recommend Documents