Autorská kniha ILUSTRACE ŘECKÉ POEZIE

MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy

Autorská kniha ILUSTRACE ŘECKÉ POEZIE

Author book Illustration of Greek poetry Doprovodný text k praktické části magisterské práce

Vedoucí práce:

Autorka práce:

doc. Jan Bružeňák

Bc. Markéta Lopraisová

Jméno a příjmení autora:

Bc. Markéta Lopraisová

Název magisterské práce: Ilustrace řecké poezie Název práce v angličtině:

Illustration of Greek poetry

Katedra:

Katedra výtvarné výchovy

Vedoucí práce:

doc. Jan Bružeňák

Rok obhajoby:

2014

Bibliografický záznam: LOPRAISOVÁ, Markéta. Autorská kniha - Ilustrace řecké poezie. Doprovodný text k praktické diplomové práci. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra výtvarné výchovy, 2013, s. 57. Vedoucí diplomové práce doc. Jan Bružeňák. Text práce má 87 086 znaků, tj. 57 normalizovaných stran.

ANOTACE: Diplomová práce, Ilustrace řecké poezie, je složena ze dvou částí – první je praktická výtvarná část - autorská kniha a tu druhou tvoří teoretická textová část, která má doprovodný charakter praktické části. Cílem této práce je osobitost výtvarného sdělení. V celém souboru ilustrací je zdánlivě patrná nejednotnost – nesourodost v rukopisu i v kompozici, v celkovém výrazu. To vše je, dalo by se říci časovým odstupem od vzniku první k poslední ilustraci. Nemyslím si, že by tato skutečnost ubírala na hodnotě mé práce, naopak ji považuji za přínos pro tento celý výtvarný soubor ilustrací a možná i cestu k hlubšímu poznání významů básnického sdělení, a zároveň citlivou cestu k vlastnímu sebeuvědomění a uměleckému projevu. Tato okolnost je z mého pohledu jistě i možnou, dobrou cestou k využití v mezioborových vazbách propojení literatury a výtvarného umění, zprostředkovat a přiblížit žákům a studentům řeckou poezii, se kterou se setkávají i v povinné četbě na základních a středních školách. Autorská kniha je souborem vybrané řecké lyriky je doplněna ilustracemi tak, že text i obraz tvoří jednotný celek. Základní užitou výtvarnou technikou je práce s tuší, kresba štětcem, lavírovaná kresba a experimentální prvky s tuší. Ilustrace jsou nadále upraveny a zpracovány v grafických programech a propojeny se samotnými texty básní.

ABSTRACT: Diploma thesis Illustration of Greek poetry consists of two parts. The first part is an artwork – a book of illustrations, the second theoretical part is textual and is supplementary to the practical part. The aim of this thesis is peculiarity of art expression. There is a seeming disunity in the collection - disparateness in the manuscript and in composition and overall expression. That is due to lapse of time from the first created illustrations to the last one. I do not believe this fact decreases the value of this work. On the contrary, I considered it to be a positive contribution to the whole art collection as it reflects the journey to deeper realization of poetic message and at the same time

3

a sensitive way to my own self-esteem and individuality of art expression. This circumstance is important for its interdisciplinary connections – connection of literature and art which is a good way how bring Greek poetry nearer to the students who encounter these topics in compulsory readings at lower secondary and secondary schools. Authorial book is a collection of selected Greek lyric poetry and it is supplemented with illustrations in order to create a unified complex work. The basic art technique is ink work, paintbrush and experimental elements with ink. Illustrations are processed and adjusted in graphic programmes and interfaced with poems themselves.

KLÍČOVÁ SLOVA: Ilustrace, knižní ilustrace, řecká poezie, řecká lyrika, autorská kniha, kresba, malba, lavírování, tuš.

KEY WORDS: Illustration, book illustration, Greek poetry, Greek lyric poetry, authorial book, drawing, paining, black ink.

4

Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Hlavní částí diplomové práce je praktický umělecký výkon (autorská kniha – ilustrace řecké poezie). Předložený text má charakter doprovodné průvodní zprávy k praktické magisterské práci.

V Brně, 2013

....................................... Bc. Markéta Lopraisová

5

PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kteří mě podpořili při tvorbě diplomové práce, zejména panu doc. Janu Bružeňákovi. Za jeho vstřícnost, ochotu, podporu a cenné připomínky, díky němuž jsem dokončila tuto práci a pochopila podstatu tvůrčí a především pedagogické činnosti.

6

OBSAH 1

VÝVOJ ŘECKÉHO PÍSMA ...................................................................................................... 10

2

VÝVOJ ŘECKÉ LYRIKY .......................................................................................................... 12 2.1

ARCHAICKÉ OBDOBÍ ................................................................................................ 13

2.2

ATTICKÉ OBDOBÍ ....................................................................................................... 23

2.3

HELÉNISTICKÉ A ŘÍMSKÉ OBDOBÍ ..................................................................... 26

2.4

LITERATURA BYZANTSKÁ A NOVOVĚKÁ ......................................................... 32

2.5

NOVOŘEČTÍ BÁSNÍCÍ 20. STOL. ........................................................................... 33

3

O ŘECKU A ŘECÍCH ............................................................................................................... 35

4

ILUSTRACE ............................................................................................................................... 39 4.1

ZAČÁTEK A KONEC .................................................................................................... 39

4.2

PŘÍČINA .......................................................................................................................... 39 4.2.1 OD TUHY K TUŠI .............................................................................................. 40

4.3

ILUSTROVÁNÍ............................................................................................................... 42 4.3.1 PAPÍR.................................................................................................................... 42 4.3.2 TUŠÍ A VODOU .................................................................................................. 45 4.3.3 PEREM A ŠTĚTCEM ....................................................................................... 47

4.4

UŽITÁ GRAFIKA A GRAFICKÁ ÚPRAVA.............................................................. 49 4.4.1 ILUSTRACE ......................................................................................................... 49 4.4.2 GRAFICKÁ ÚPRAVA ........................................................................................ 49 4.4.3 PÍSMO, TEXT A KOMPOZICE ....................................................................... 50

5

MEZIOPŘEMĚTOVÉ VZTAHY ............................................................................................ 51

6

ZÁVĚR ......................................................................................................................................... 52

7

POUŽITÉ ZDROJE ................................................................................................................... 54 7.1 7.2

BIBLIOGRAFIE ............................................................................................................. 54 ELEKTRONICKÉ PRAMENY .................................................................................... 56

7

PŘEDMLUVA Tato magisterská práce je tvořená dvěma částmi. První a hlavní část je praktická práce, přesněji řečeno vybrané texty řecké poezie, ke kterým jsem vytvořila soubor ilustrací inspirovaných Řeckem, jeho jedinečnou krajinou, svébytností světelných kontrastů, jejich barvou, prozářeností sluncem a proměnlivostí moře. Všechny tyto optické vjemy mi jistě násobili vnímání čtených řeckých textů, které byly východiskem pro moji výtvarnou práci. Tyto básně jsou nahodilým výběrem z nejstarších dochovaných básní, až po ty mladší z posledních dvou století. Text diplomové práce je složen z několika kapitol, popisujících a vysvětlujících podstatu řecké lyriky a rovněž samotný vznik mých ilustrací, dále pak vše podstatné co ovlivnilo vznik, průběh, formu a finální výtvarné dílo. V první kapitole se stručně zmiňuji o vývoji písma (zvláště řeckého). Na to navazuje vývoj řecké lyriky, jelikož v mé sbírce jsou zejména básně z období starověké literatury, která jistě měla velký vliv na literaturu vůbec. Další kapitolou je popis Řecka a všech jeho rozmanitostí, které jsem sama zaznamenala, zažila, co mě fascinovalo a vedlo k určitému poznání a pochopení jejich kultury. Následující rozsáhlejší kapitola vám sdělí příčinu a postupný vznik cyklů ilustrací, všechny vlivy, materiály, pomůcky a využité prostředky k tvůrčí činnosti. Naleznete i zde různé vysvětlení pojmů, definice, členění ilustrací a grafiky, jelikož to vše má souvislosti a návaznosti v tvorbě. Cílem této práce je osobitost výtvarného sdělení. V celém souboru ilustrací je zdánlivě patrná nejednotnost – nesourodost v rukopisu i v kompozici, v celkovém výrazu. To vše je, dalo by se říci časovým odstupem od vzniku první k poslední ilustraci. Nemyslím si, že by tato skutečnost ubírala na hodnotě mé práce, naopak ji považuji za přínos pro tento celý výtvarný soubor ilustrací a možná i cestu k hlubšímu poznání významů básnického sdělení, a zároveň citlivou cestu k vlastnímu sebeuvědomění a uměleckému projevu. Tato okolnost je z mého pohledu jistě i možnou, dobrou cestou k využití v mezioborových vazbách - propopojení literatury a výtvarného umění, zprostředkovat a přiblížit žákům a studentům řeckou poezii, se kterou se setkávají i v povinné četbě na základních a středních školách.

8

Autorská kniha je souborem vybrané řecké lyriky, která je doplněna ilustracemi tak, že text i obraz tvoří jednotný celek. Základní technikou je práce s tuší, kresba štětcem, lavírovaná kresba a experimentální prvky s tuší. Ilustrace jsou nadále upraveny a zpracovány v grafických programech a propojeny se samotnými texty básní. To vše je zkompletováno do autorské knihy Ilustrace řecké poezie.

9

1 VÝVOJ ŘECKÉHO PÍSMA Abych mohla více podpořit inspirační zdroj své diplomové práce – ilustrování starořeckého básnického textu, výsledného výrazu svých ilustrací. Rozhodla jsem se v této kapitole stručně nastínit vývoj řeckého písma v souvislosti s vývojem písma obecně. Podoba písma je dána vývojem společnosti, odráží jeho potřeby, které se neustále mění. „Dosavadní archeologické nálezy svědčí o tom, že kulturní kolébkou evropské civilizace byl ostrov Kréta v Egejském moři. Byly na něm nalezeny hieroglyfy z 3. tisíciletí př. n. l. a dva druhy tzv. lineárního písma z 2. tisíciletí. př. n. l.... Tabulky s lineárním písmem B byly nalezeny i v Mykénách na Peloponéském poloostrově, proto se často hovoří o krétsko-mykénské civilizaci.“ (Černý, 1996, s. 50) Je tomu tedy kolem 5000 let, kdy se mluvené slovo začalo převádět do vizuální formy a stává se důležitým nosičem informací. Jak je výše zmíněno dochovaly se na Krétě hieroglyfy a o něco mladší dva typy lineárních písem A a B. Druhý, lineární typ písma byl rozluštěn teprve nedávno, asi před šedesáti lety, dokázalo se, že to je jeden ze starých řeckých dialektů a díky tomu víme, že literatura má své počátky ještě před Homérem. Řekové časem opustili svá lineární písma a převzali hláskové písmo od mořeplavců - Féničanů, které vzniklo 1300 př. n. l. a obsahovalo 22 hláskových znaků. Zajímavé je, že ho psali bez mezer a zprava doleva. „Z fénické abecedy je odvozeno zhruba 80 procent dnes známých abecedních systémů... Fénické písmo dosáhlo dokonalosti svou jednoduchostí... - každé písmeno vyjadřuje jen jedinou hlásku.“ (Kneidl, 1989, s. 19). Řekové nejdříve převzali a používali fénické písmo v originální podobě, které časem upravili dle svých potřeb. Fénické písmo rozšířili - obohatili o samohlásky a změnili směr psaní písma. „Řecká kapitála měla znaky jen pro velká písmena. Psané formy- kurzívy- se pozměňovaly v unciální typy. „Řecké archaické písmo se v průběhu staletí objevovalo v tvarových variantách, největší rozdíly byly mezi východní variantou (ionskou) a západní (dórskou). Řecké písmo se stalo základem vývoje jak latinského, tak i byzantského (slovanského) písma.“ (Eliška, s. 6, [online])

10

K psaní používali Řekové štětec nebo psací tyčinku a text zaznamenávali na papyrus, později na pergamen. O původu a výrobě papyru a pergamenu se můžete více dočíst v kapitole číslo 4.3 Ilustrování. Na základě řeckého písma vytvořil Konstantin a Metoděj (původem Řekové) staroslověnské písmo hlaholské tzv. hlaholice, která měla 38 znaků a byla používaná ve Velkomoravské říši (první státní útvar na našem území). (srovnej (Kneidl, 1989, s. 22) „Slovanské písmo se u nás neujalo, i když se Karel IV. v klášteře Na Slovanech pokusil hlaholici znovu zavést. Naopak se rozšířila mezi Chorvaty, Bulhary a Srby. Měla až 43 znaků, proto ji Kliment (Metodějův žák) upravil na Cyrilici.“ (Eliška, s. 12, [online]). Latinka se vyvinula z řeckého písma západního, které ovlivnili Etruskové a zejména Římané. V období před naším letopočtem se vyvíjela pouze velká písmena neboli kapitálky. Od 1. stol. n. l. do 8. stol. n. l. se k velkým písmenům přidala malá abeceda tzv. minuskule. V období středověku vzniká psaná forma písma tzv. kurzíva a až v 13. století latinka proniká do Českých zemí.

Obr. č 1, Písmeno A v egyptském písmě hieroglyfickém a démotickém, v písmě fénickém, řeckém, římském a staroslověnském. (Menhart, 1954)

11

2 VÝVOJ ŘECKÉ LYRIKY „Básníci jsou neuznávání zákonodárci světa.“ Shelley Percy Bysshe (Citáty, 2007, [online]) Autorská kniha - ilustrace řecké poezie, která tvoří základ této diplomové práce je z části složena z poezie z období nejstarší archaické řecké lyriky, a z tvorby 20. století. Proto považuji za důležité zde uvést kapitolu obsahující přehled vývoje řecké lyriky, zejména těch žánrů a období, ze kterých jsem nejvíce čerpala nebo takových období, která měla nepopiratelně významný vliv na změnu a samotný vývoj poezie. Čtenář si tak na základě znalosti vývoje lyriky a samotných textů básní může vytvořit jednotnější představu, jež se váže k dané tématice a tím si lépe uvědomit a pochopit samotnou podstatu básní a autorských ilustrací. Pro přehled zde uvádím základní rozdělení řecké lyriky dle jednotlivých období vývoje a datace literatury/období, ze které v této kapitole vycházím a dále popisuji v následujících podkapitolách. literatura starověká -

období archaické

do 5. stol. př. n. l.

-

období attické

5. – 3. stol. př. n. l.

-

období helénistické

3. – 1. stol. př. n. l.

-

doba římská

1. - 5. stol. n. l.

literatura byzantská

5. - 15. stol. n. l.

literatura novověku

od 15. stol. n. l.

Vzhledem k nerovnoměrnému vývoji společnosti a literatury v různých oblastech Řecka nelze určit přesnou dataci jednotlivých období.

12

2.1 ARCHAICKÉ OBDOBÍ – vývoj, forma, obsah, podstata Archaické období sahá daleko do minulosti, jak hluboko nám není známo, ale z dochovaných děl, které vynikají svou formou i obsahem z čehož vyplývá, že samotný vývoj musí mít bohatou lidovou slovesnost, z které mohl vycházet, čerpat a přejímat mnoho různých témat.

Homérovy hrdinské eposy jsou pro nás základem, který tvoří nejstarší dochované památky řecké literatury, jsou jimi Ilias a Odyssea a jejich vznik se datuje od poloviny 8 stol. př. n. l. Vzhledem k velikosti obsahu jsou různé domněnky, které vyjadřují názor o větším počtu autorů, než jen jednoho básníka, Homéra. Básník nebo básníci navazují na širokou epickou tradici, která byla předávaná ústně. Tyto texty nás odkazují do doby mykénské, to je až do 2. tisíciletí př. n. l. kdy ještě tvorba neměla pevnou formu na rozdíl od Homérovských eposů. Řecká lyrika, stejně jako veškeré umění má prvotní a ne zcela doložitelné počátky v lidové tvorbě. „V lůně primitivní společnosti se tajily dozajista lidové zárodky všech hlavních básnických druhů, epiky, lyriky i dramatu; všechny ty druhy byly v zárodcích stejně staré.“

(Stiebitz, 1954 str. 7). Období vzniku těchto

básnických druhů je stejné, ale vlivem jejich nerovnoměrného vývoje a šíření, začali vznikat a rozvíjet se další literární druhy. Například se tímto způsobem po předešlém rozvoji epiky a lyriky vyvinulo attické drama a tragikomedie. Podíváme-li se do římské literatury, zjistíme, že tento přirozený postupný vývoj zde není. Římané totiž od Řeků rovnou přejímají hotové slovesné druhy a začínají dramatem. Řecká lyrická tvorba popsala a zaznamenala vývoj a měnící se poměry staré řecké společnosti, která se dělila podle kmenů a jejich odlišného nářečí. V překladech tyto rozdíly v nářečí většinou nenajdeme. Další společenská skupina je tvořena obyvateli městských států (poleis = obce), tyto oblasti se odlišovaly hospodářstvím, sociálně, politicky, kulturně atd. Jedno měly společné a to uplatňování vykořisťování nesvobodných obyvatel těmi svobodnými, neboli otrokářství a antagonismus, který podpořil vývoj této společnosti. Tyto proměny měly vliv na lidovou tvorbu a její nerovnoměrný rozvoj.

13

Řecká lyrika je odlišná od našich dnešních představ, dále v textu nalezneme její rozdělení, různé podoby a formy, které se v průběhu doby také měnily. Melos neboli písně se zpívají za doprovodu lyry (nebo jiného podobného strunného nástroje). Monódiá je sólový zpěv, sborový zpěv se nazývá choros, který má tři hlavní složky, a to nápěv, hudební doprovod a tanec. „Název lyrikos se objevuje u Řeků jako označení lyrického básníka (v našem smyslu) velmi pozdě, kdy se už lyrika dávno stala poesií z největší části čtenou a recitovanou. Odtud jej převzali Římané a od nich jej máme my.“ (Stiebitz, 1954, 8.) A jak ve své knize uvádí Stiebitz, lyrikos – lyrický básník byl zároveň hudebním skladatelem a také choreografem. Monodická lyrika – „skládala většinou takty v členy (verše) a ty v kratší strofy, tu prostší, tu umělejší, jež se s nápěvem opakovaly; byla monostrofická.“ (Stiebitz, 1954, str. 8) Ve verších jsou velmi časté osobní citové projevy. Sborová lyrika byla nejprve monostrofická, později byla tvořena uměle se složitým rytmem, z čehož se vyvinula umělá trojdílná skladba sborových zpěvů – strofě odpovídá antistrofa a na závěr strofa dopěvná (epóda). (srovnej (Stiebitz, 1954, s. 8 )) Elegie – (definice) původem asi neřecké slovo, znamená rozměr básně. Subjektivní poezii vyjadřovali Řekové i jiným způsobem tzv. elegickým dvojverším. Do dnešní doby se nám nedochovaly žádné texty s obsahy, ale domníváme se, že se podobají našemu chápání žalozpěvu. Antická elegie je naplněna pestrým různorodým obsahem, tak jako písně byli zpívané jednotlivcem nebo přednášeny za doprovodu píšťaly, časem se hudební doprovod oddělil, Řekové ji k lyrice neřadili, ale dle obsahu ji my k lyrice právem řadíme. Iambos („jamb“) (definice) – satirická poezie subjektivní. Jamby a trochejská poezie byli z části hudebně doprovázené zvláštními hudebními nástroji nebo zpívány či recitovány. Řekové trochej nezařazovali k lyrice. Obsah byl různý, ale velmi často měl útočný charakter. Řecká subjektivní poezie má hlavní čtyři druhy lyrického projevu, píseň sólová neboli melos, píseň sborová, elegie a jamby. Lyrické projevy najdeme i v jiných druzích řecké poezie: v dramatu, v bukolské poezii, v mimu, v hymnech skládaných epickým veršem, v epigramech. Vývoj řecké lyriky jak je doloženo byl různě ovlivněn řeckými kmeny. Aiolové na Lesbu psali tzv.

14

aiolštinou převážně monodie, pro nás nejznámější ailoská básnířka je Sapfó z Lesbu. Dórové nejvíce psali sborovou lyriku tzv. dórštinou. Iolové ovládali jambické básnictví a časem elegie, které se rozšířili po celém Řecku, toto nářečí nazýváme ionština. Z toho vyplívá, že Řekové v období starověku ještě neměli jednotný spisovný jazyk, ale různé druhy nářečí, dle již výše zmíněných oblastí a kmenů. Elegie a jamby nejčastěji vyjadřovaly kritiku společnosti. „Z toho ze všeho je vidět, že Řekové spatřovali podstatu lyrické poesie jinde než my: nikoli v myšlenkovém obsahu básně, nýbrž v její stránce hudební

a rytmické...

Ve většině lyrických druhů se ustálil pevný stil. Poměrně nejméně byly druhy vázány obsahem...“ (Stiebitz, 1954, s.10-11) Obsah tedy býval velice různorodý a bohatý zprostředkován objektivním často neosobním způsobem a vyjádřen jakýmkoliv druhem. V řecké lyrice výrazně převládala didaktická a poučná témata nad osobním a citovým vyjádřením. Což je zapříčiněné tím, že poezie byla často psána na objednávku aristokraty k určitým příležitostem veřejného i osobního života (např. oslavy, svatby a pohřby, svátky bohů, vítězství ve hře atd.) Poezie se nám do dnešní doby zachovala jen ve zlomcích a o samotných životech autorů se nám dochovalo ještě méně. Samotná autorství jsou často jen domnělá a nejistá. „Hudba je až na vzácné výjimky ztracena“ (Stiebitz, 1954, s. 12) Přesný vývoj celé řecké lyriky je téměř nemožné určit, protože nám schází příliš mnoho částí. Jeden z mála důkazů je od básnířky Sapfó s tématikou člověka, společnosti, vztahů, politické situace a tehdejšího společenského života aj. VII. a VI. století př. n. l. je období, kdy nastává klasické období řecké lyriky a začíná bohatnout do obsahu i rozměru. Toto období nastává po epickém, které bylo nejrozšířenější a nejoblíbenější a už tehdy velmi precizní, což napovídá o bohaté nedoložené minulosti. Lyrika lidová (folklórní) je plná pocitů a nálad, zprostředkovává nám různé situace všedního dne, ale i jakýchkoliv svátečních příležitostí a událostí (svátky, sňatky, ale i úmrtí, výhry a prohry, smutné i radostné události běžného života). Lidová tvorba je složena ze tří musických umění: rytmizované slovo, hudba (nápěv s doprovo-

15

dem) a rytmický pohyb (práce, hra, tanec, jakýkoliv pohyb v nejširším slova smyslu). Umělá sborová lyrika měla kultovní charakter, kdy básník sloužil jako zástupce lidí. Lyrika sólová nabyla rázu světského a vyjadřovala city a myšlenky. Umělá lyrika se dostala do popředí a upozadila tak lyriku lidovou, která ji nepochybně a místy i významně ovlivnila. „Ohlasy lidové lyriky se vyskytují v umělé poesii zvláště u Sapfy, Aristofana a Theokrita... Umělá lyrika se objevuje u Řeků s úpadkem epické poesie. Je to spojeno s vážnými změnami řecké společnosti,...“ (Stiebitz, 1954, s. 13) Vývoj řecké společnosti můžeme sledovat už v básních Homéra a Hésioda, tedy v nám nejstarší zachovalé epické literatuře, kde jsou popsány boje, královláda, vláda šlechty, politická situace, mytologie, náboženství atd. „Začátky řecké lyriky neznáme; ale když se objevuje, zřejmě je závislá na homérské epice. Elegie na ni přímo navazuje.“ (Stiebitz, 1954, str. 15) Lyrika sborová má základy v epice, kterou se inspiruje a často opěvuje slavné činy mužů tzv. klea andrón, další témata se týkají náboženství, změnou společenských poměrů, opěvováním veřejného života (např. světské oslavy) a mnoho dalších vycházející především ze společenského dění a života. „Nejstaršími lyrickými projevy elegie a jamby. Elegie má rozsah rozmanitý.“ (Stiebitz, 1954, s. 15) A jak se můžeme dále dočíst v knize Řecká lyrika, tak vznikaly elegie válečné k povzbuzení k boji, gnomické pojednávající o mravních zásadách a sdělující rady, dále elegie politické, threnetické (thrénos=nářek) neboli žalostné, sympotické, což jsou pijácké a elegie milostné, o lásce. Jambický poezie je výrazná a odlišná co se týká obsahu i stylu a nenavazuje na homérovu epiku Iónové převzali a rozvinuli jambickou poezii a elegii, která se postupně rozšířila a stala se oblíbenou po celém Řecku. Hlavním a prvním známým elegikem je Kallinos z Efesu (VII. stol. př. n. l.) byl vlastenec a svou tvorbou podněcoval k boji za vlast. Za zakladatele řecké lyriky, zejména jambické je považován Archilochos z ostrova Paru, který žil kolem roku 650 př. n. l. Byl velice osobní a individuální, nasvědčuje tomu jeho původ, otec byl aristokrat, za to matka otrokyně. Archilochos byl básníkem a vojákem, to druhé se mu stalo osudné. Nejvíce tvořil

16

elegie a ostré jamby, kde kritizoval společnost a svou tvorbou silně ovlivnil řeckou a římskou literaturu. Archilochos zavedl melodramatický přednes, což je umění přednesu, zpěvný prvek v řeči, recitované slovo je úzce spjato s hudbou. Tyrtaos je první elegik v samotném Řecku, tvořil ve Spartě a svými díly vyzívá k boji a opěvuje spartskou ústavu. Další řečtí básnící námi známí jsou Semonides z ostrova Amorgu a pištec Mimneros z Kolofonu. Solón byl první básník athénský (asi 640/635 př. n. l. - 561/560 př. n. l.), státník a položil základy k demokratizaci Athén. „Solon do nich přenesl tradici elegického a jambického básnictví.... Velkým básníkem nebyl, ale jeho verše jsou jasné, výrazově svěží a ideologicky příznačné. Rozumová vyrovnanost je hlavním znakem jeho osobnosti.“ (Stiebitz, 1954, s. 17) A proto byl Solón řazen mezi sedm mudrců. Fokylida z Milétu (VII. - VI. stol. př n. l.), řadíme k starším elegikům a jambikům, psal hexametrem. Hipponax z Efesu (polovina 6. stol. př. n. l.) se vyjadřoval svou nespoutanou originalitou, jeho osobnost, vzhled a charakter je negativně popisován, což lze vycítit i z jeho satirických básní. „Hippónax byl považován také za vynálezce parodie a přičítá se mu vytvoření jambického trimetru.“ (Borecký, Dostálová, 2006) Xenofanes z Kolofonu (VI./V. stol. př. n. l.) „byl pronikavým kritikem antropomorfismu v náboženství.“ (Borecký, Dostálová, 2006) To napovídá, že byl filozoficky založen a snažil se vyzdvihnout a prosadit moudrost nad tělem a poživačným způsobem života. Theognis z Megar (kolem VI/V. stol. př. n. l.) byl původem dórský aristokrat, který vlivem politických změn přišel o veškerý svůj majetek. Ve svých básních podával rady o vztazích mezi přáteli, v rodině, k bohům a lidem. Psal i elegie o lásce, mládí, erotice a požitku. Ion z Chiu (asi 490 př. n. l. – asi 422 př. n. l.) „řecký všestranný spisovatel. Studoval v šedesátých letech v Athénách, kde byl ve styku s velkými osobnostmi své doby, s Aichylem, Sofoklem, snad také Sókratem a Periklem...V Athénách později uváděl svá dramata. Psal elegie, epigramy, hymny, paiany, skolia... a především tragédie v nichž byl nejúspěšnější.“ (Borecký, Dostálová, 2006, s. 275-276)

17

Dalších básníků a děl bylo mnohem více, některá zde neuvádím a mnoho jiných se nám ani nedochovalo. V V. století př. n. l. se ujímají kulturní vlády demokratické Athény a básně píše široká veřejnost. Epigram „je krátká útočná satirická báseň kritizující společnost nebo jedince, většinou jde o čtyřverší, kde se hlavní pointa skrývá v posledním verši.“ (Epigram. In: SOUČEK, Tomáš. Český-jazyk.cz [online]) Tato námi známá definice je platná, epigram tak jak ho známe teď vznikl až od období 1. století z Říma. Zakladatelem tohoto žánru byl římský satirik Martialis. V antickém Řecku měl epigram jinou funkci a to jednoduše, stručně a výstižně informovat, obsah byl čistě praktický a věcný formou nápisu na soukromých a veřejných památkách, darech, hrobech atd., což velice brzy přešlo na elegické dvojverší a stalo se součástí lyriky. S epigramem se lze setkat na všech řeckých památkách, ze všech dob a na všech řeckých územích od kterého se i odvíjelo užité nářečí. Epigram se nejvíce rozšířil v období řecko-perských válek v V. století př. n. l. a psali jej téměř všichni básníci. Nejproslulejší básník nejen epigramů Simónides z Kea (asi 556 - 468). „Bývá považován za nejnadanějšího řeckého lyrika, pěstoval a rozvíjel všechny druhy chórické lyriky, elegii i epigram, je mistrem formy.... byl vyhledáván pro svou duchaplnost, pro umění budit soucit i něhu, pro uhlazenost tvorby.“ (Řecká poezie [online]) Dal formu náhrobnímu epigramu, ale autorství u všech děl není vždy jisté. Proslavil ho epigram k oslavě padlým hrdinům u Thermopyl: "Poutníče, zvěstuj Lakedaimónským, že my tuhle mrtvi ležíme, jakož zákony kázaly nám." (Stiebitz, 1954) Působil

na

různých

místech

zejména

v Athénách,

kde

se

přátelili

s nejvýznamnějšími aristokraty a demokraty. Později žil v Thesálii a zemřel v Syrakusách na Sicílii. Jak již zaznělo, stal se mistrem epigramu a určil jeho klasickou formu. Další formou epigramu je epigram literární neboli knižní, kde už je postrádán praktický účel, jeho forma je zachována, ve své jednoduchosti a intenzivně zachycuje pocity či nálady a stává se tak lyrickým dílem. Mezi literárním a nápisným epigramem není jasná hranice, jelikož epigramy, které jsme znaly jen literárně, byly objeveny jako nápisy na památkách.

18

Řecká melika neboli lyrika, „závisela na rozvoji instrumentální hudby“ (Stiebitz, 1954, s. 20) a dělila se na sborový zpěv, který vznikl dřív než monodický melos. „Za nejstarší odvětví bývá označován nomos (nápěv), který koncem 8. století př. n. l. začal rozvíjet Olympos z Frygie a později i Terpandros z Lesbu a Polymnastos. Vrcholná díla vznikla až koncem tohoto období [archaického obd.], kdy tvořili Echembrotos a Sakadas.“ (Stiebitz, 1954) V Řecké lyrice od Stiebitze můžeme také najít zmínku o instrumentální hudbě, tzv. nomos, což popisuje jako jednoduchou hudební skladbu, která měla podtrhovat náladu a děj. „Brzy se k hudbě připojil i zpěv.“ A z počátečních tří částí se rozšířil na sedm. Nomy se dělily podle toho, jestli byli jen instrumentální, nebo i se zpěvem. Další dělení a pojmenování podlého hudebnímu nástroji „...kitharistické, auletické (aulos = píšťala) nebo kitharodické a aulodciké (ódé = zpěv).“ Na rozvoji monódiích se nejvíce podíleli Aiolové z ostrova Lesbos a Dórové. K rozvoji tance zase přispěli Kréťané. Monodická melika byla vokální lyrika převážně světského obsahu, písně jsou naší společností stále blízké a to svou tématikou: láska, práce, politika a oslavy, s kterými se pojí alkohol (pijácké písně) a jiné, dle různých příležitostí. Monodie nabyla své obliby a rozvinula se na přelomu VII. a VI. stol. př. n. l., až po lyrice sborové. Těmito písněmi se nejvíce proslavili Alkaios a Sapfó z Lesbu. Alkaios byl významný básník aristokratického původu. „Skládal hymny, stasiotika, erotiky a sympotika.“ (Stiebitz, 1954, s. 23) Jeho tvorba reflektuje aktuální dění a vzhledem ke svému původu píše i poezii za práva šlechty. Sapfó (také Sapho, v aiolském dialektu Psapfó) „Ó Sapfó, čistá, kadeří violkových a sladce usměvavá!...“ Alkaios „Někteří praví, že Múz je devět; jak málo jsou dbalí! Zde je i Sapfó z Lesbu: ejhle, to desátá jest!“ Platón Obr. č.1 Sapfó,

(Stiebitz, 1954)

(Antika, 2004, [online)

19

Tato významná básnířka je nám po Homérovi ze všech spisovatelů nejznámější. Příčinou je právě umístění na seznamu středoškolské povinné četby a nesprávně domněnky a její orientaci. Sapfó se narodila kolem roku 630 až 612 př. n. l. na ostrově Lesbos ve městě Mytiléné nebo Eressos a zemřela 568 př.n.l. Pocházela z rodiny přední aiolské šlechty a svou dceru pojmenovala po matce Kleis. Sapfin manžel byl také šlechtického původu a pravděpodobně dvakrát museli odejít do vyhnanství, uchýlili se na Sicílii, odkud se Sapfó po mnoha letech vrátila na rodný Lesbos pravděpodobně bez manžela.

Ze svého domu vytvořila dům Múz neboli tzv.

Múseion, kde žili a vzdělávaly se umění a duchovním hodnotám mladé dívky. Na její počest byly vyraženy mince s jejím portrétem. Její dílo bylo rozděleno na 9 knih podle metrické podoby, první kniha byla nejobsáhlejší. Psala zejména ódy, hymny a elegie. Žádná Sapfina báseň se nedochovala v celku, pouze ve zlomcích, až na jednu jedinou tzv. “Modlitba k Afroditě“. Atthidě Já jsem tě milovala dávno, Atthido. Ty ses mi zdála dívkou prostou půvabu, když bylas malá; láska přišla však: jak severáku van, jenž duby zachvěje, když vpadne náhle do hor lesy pokrytých, tak otřásl mou duší Erós, zuřivec, syn Úranův a Gajin, sladce trpký tvor, či spíše netvor, hrozný, stále vítězný… Když slavík, věštec jara, hlasem lahodným se rozezpíval nocí - slavík lesbický a v bílé údy měkkým peplem halené, se vtělovaly rytmy zpěvů panenských, jež k tanci kolem oltáře jsme zpívaly, my slavily jsme lásku Afrodítinu. Jaks tehdy tančila, ó družko, Atthido! Já milovala dávno krásnou duši tvou i zpěv, jenž melodicky splývaje s tvých rtů se mísil do úderů mého barbita;

20

že jsi však tolik krásná, netušila jsem! Mne zamrazilo v prsou při tom pohledu, žár pod koží se rozlil, potem zkalenou, jenž v chladných kapkách po těle se rozběhl, mne závrať pojala, zrak nemohl zřít nic a s jazyka, jenž zlomen v ústech klopýtal, ni slovo nesplynulo na užaslé rty… To byla krásná noc, má sladká Atthido, když srpek Selénin se k lesům naklonil, jak milence by hledal v sluji spícího, a potom v dálce zašel, na svět padl stín a nebe pokrylo se celé hvězdami … (Stieblizt, 1954přeložil Stiebitz,)

Jak si lze povšimnout z textu její básně, obsah je velmi procítěný a osobní. Hlavními a nejčastěji opěvovanými tématy jsou city zejména láska, nadále krása dívek a mládí, velmi často se inspiruje přírodou, faunou i flórou. Anakreon z Teu (2. pol. 6. stol. př. n. l.) psal ionským nářečím. Byl dvorním básníkem a nejvíce se proslavil v Athénách. “Anakreóntovy básně pracují s motivy zařaditelnými do několika následujících kategorií: láska, bláznivá láska, zaslepenost láskou, poblouzněnost láskou, zklamání láskou, opilství pro nenaplněnou lásku k ženě, opilství pro lásku k vínu, láska k hýření.“ (Anakreón, 2013, [online]) Sborová melika byla oblíbená a nejvíce rozšířená ve Spartě odkud se šířila dál i na jiná místa Řecka, kde se nadále více rozvíjela a bohatla. Sborová lyrika byla určena více pro veřejnost a její druhy byly různorodé. Písně lze rozdělit do dvou kategorií a to světské a náboženské. Nejznámější kultovní forma sborových písní je hymnos: „Z kultovních je nejznámější hymnos, což byla v širším smyslu jakákoliv píseň k oslavě božstva, v užším smyslu slavnostní vzývání božstva u oltáře; paian. prosebná nebo děkovná píseň Apollonovi a Artemidě; a vzrušený dithyrambos, původně zpěv k oslavě Dionysově.“ (Stiebitz, 1954, s.21). Alkman (kolem roku 650 př.n.l.) pocházel z Malé Asie, ale tvořil ve Spartě. Dal základy počátkům umělé sborové lyriky a proslavil se zejména písněmi pro dívčí chóry (partheneia), které hudebně doprovázel a milostnými písněmi. „Jeho básně

21

psané dórským dialektem byly sebrány do 5 knih.“ (Borecký, Dostálová, 2006) Psal i monodie, ale o životě tohoto umělce nic nevíme. Stesichoros, vl. jménem Teisias (žil kolem VI. stol.př.n.l.) byl významným básníkem, do sborového zpěvu zavedl tří slokovou stavbu (strofa, antistrofa, epóda). Ibikoros z Rhegia „skládal písně lyricko epické, ale nejvíce proslul svými erotiky na krásné chlapce.“ (Stiebitz, 1954, str. 25) „Vrcholu dosáhla sborová lyrika koncem VI. a v 1. pol. V. století, na přelomu dvou dob... První rozkvět archaického umění výtvarného a první rozmach prózy, uvedli Ionové v život i filosofii a vědu nezávislou na představách náboženských a podali první pokusy o materialistický výklad vývoje kosmu a vývoje civilizace, jejíž hybnou silou je člověk, ovládající postupně přírodu... Již koncem VI. stol. se stávají Athény učilištěm hudby a básnického řemesla a rozvíjí se v nich vrcholný básnický druh řecký, attické drama. (Stiebitz, 1954, s. 26) Hlavními zástupci vrcholové sborové lyriky je Simónidés, Bakchylides a Pindaros. Simónidés z ostrova Kea (viz str. 8) Bakchylides (asi 520 - 450 př. n. l.) pocházel tak jako Simónidés z ostrova Kea, odkud byl z nám neznámých důvodů vyhoštěn. Byl to všestranný chórový básník a z jeho děl se nám dochovaly zlomky zejména pajánů, hymnů, ale i milostné a erotické poezie. Pindaros (asi 520 – 440 př. n. l.) jak uvádí různá literatura, pocházel ze vznešeného rodu a svým umem získal ještě ctěnější postavení ve společnosti. Tento umělec byl hodně žádaný a vyhledávaný aristokraty, šlechtou, ale i panovníky a příležitostně jim skládal verše na objednávku. V Athénách se vzdělával básnictví, ale i v hudbě ze které se nám nic nedochovalo. „Co se týče formální stránky Pindarovy tvorby, je básník velmi vynalézavý, téměř každá báseň má jinou formu. Jeho slov je myšlenkově soustředěný a úsečný, a proto je jeho četba poněkud obtížná. Celkově se dají básně charakterizovat tak, jak to učinil Horatius - jsou mohutné, vznešené, plné velkých obrazů a hlubokých myšlenek.“ (Antika, 2004, [online]). „Psal téměř všechny druhy sborové meliky.“ (Stiebitz, 1954, s. 28). Z jeho chórové tvorby se nám dochovala asi čtvrtina. Nezřídka cestoval a to kvůli

22

slavnostem a hrám. Tvrdí se, že zemřel asi v osmdesáti letech v divadle ve městě Argu. „Činností těchto tří choriků dosáhla sborový zpěv takového stádia, že se původním směremuž dále nemohl rozvíjet a musel buď ustrnout, nebo si hledat nové cesty... Ze sborových písní tam [v Athénách] vznikl a ještě za života Pindarova dosáhla své klasické výše nový, nejvyšší útvar řecké poesie, attické drama,...“ (Stiebitz, 1954,s. 28)

2.2 ATTICKÉ OBDOBÍ Attické období je poměrně krátké, ačkoliv se nemusí tak zprvu jevit, je velmi významné. Začíná 5. stoletím př. n. l. a končí přesně smrtí Alexandra Makedonského tj. roku 323 př. n. l. „Kolem roku 500 př. n. l. se nejvýznamnějším kulturním střediskem Řecka staly Athény a po jejich vzoru se po celém Řecku začalo rozvíjet drama.“ (wiki) Sólová a sborová melika se tak stává spíše součástí attického dramatu, které dělíme na komedii a tragédii. Nejznámější dramatici byli Aischylos, Sofokles, Euripides a Aristofanes. Nebyli jen pouhými spisovateli dramat, ale básníky, hudebními skladateli, režiséry i herci. Aischylos byl demokrat, který se zabýval státními problémy. Byl člověk jeviště, který měl rád velkolepost a efekty, používal zcela vymyšlené nestvůry, dá se říci, že hry měly surrealistické prvky. Aischylost je známý pro své tragédie Oresteia a Peršané, sám se účastnil her i z pozice jeviště, tedy jakožto herec. Sofoklés je básník lidské duše, navazoval na Aischyla a naproti Euripidovi byl umírněnější. Známá dramata Antigona, Élektra, Král Oidipus Euripides, měl pravděpodobně agorafobii, takže nehrál a her se ani nezúčastňoval. Díla byla realistická, témata, děje i řeč se podobala tehdejšímu každodennímu životu. Z obsahu děl jasně vyplývá inspirace Hippokratem a jejich diskuzemi. Zajímaly ho především ženské hrdinky (Médea), dochovalo se nám pouze osmnáct z více než devadesáti her. Aristofanés pocházel z Athén, je hlavním zástupcem staré antické komedie ve kterých kritizoval společnost, politiku a morálku. Žáby, Ptáci, Vosy, Jezdci jsou názvy jeho děl. K antickému divadlu neodmyslitelně patří masky, které se vyráběli z různých, zejména přírodních materiálů, například kůže a byly kolorované přírodními

23

barvami, velmi rozmanité, až nerealistické, vyobrazovaly zvířata i lidi. Zaměřovali se na lidské atributy, které ještě zvýrazňovaly a podtrhovaly osobnost jedince. Jelikož herci byli jen mužského pohlaví, pomocí masek mohli ztvárnit ženské role a jeden herec mohl zastoupit větší množství postav. Celý sbor byl vybaven jednotnými maskami bez rozdílu, avšak některé byly individualizované neboli portrétní, znázorňovali tak konkrétní osobu. Masky se vizuálně a stylizací měnily podle charakteru textu a postav, některé byly výraznější, jiné umírněnější. Chór byl tvořen mladými Athéňany do 18 let, kdy se pak

připravovali

a

nacvičovali

šest

měsíců

Obr. č. 2 - divadelní maska

před

představením, díky tomu mladí chóristé nemuseli jít do vojska. Divadlo bylo tedy velmi uznávané a na stejné úrovni jako bránění vlasti. Hry byly uváděny v neskutečně velkých amfiteátrech, která byla nezastřená, nejdříve se vyráběli ze dřeva, následně přešli Řekové k trvanlivějšímu materiálu – kameni. Půlkruhové hlediště a postupně se zvedající řady sedadel umožňovali vysokou kapacitu (až na 20 tisíc diváků) a vynikající akustiku, která byla podpořena samotným umístěním amfiteátru v krajině proti horám nebo otevřenému moři. Do divadla měli přístup všichni bez omezení, za chudé platil stát, jedinou výjimku tvořily ženy, které do divadla nesměly. Divadlo Epidauros je nejzachovalejší a je přibližně pro 12 tisíc, maximálně 14 tisíc lidí. Amfiteátr v Efesu je jedním z největších a je až pro 28.000 diváků. Další větší divadlo je v Megapoli, které pojme maximálně 24.000 návštěvníků.

Obr. č. 3 divadlo Epidauros (zdroj: Vašíková J.)

24

Během

studia

v Řecku

se

mi

naskytla

příležitost k cestování a navštívila jsem několik měst a památek z toho tato 4 divadla. Ve městě Patras, kde jsem studovala je jedno menší zrenovované divadlo (viz. obr), umístěné ve svahu a ve vyšší části města s nádherným výhledem. Jeviště je otevřeno směrem k moři. Další divadlo, které jsem viděla je v Delfách (viz. obr.) a Athénách (obr), bohužel tyto památky bylo pro vstup uzavřené. Obr. č. 4 Divadlo v Patrasu

Obr. č. 5 Divadlo v Athénách Obr. č. 6,7 Divadlo v Argosu, pohled z vrchu a ze spodu

Osobně mě nejvíce uchvátilo divadlo v Argosu na východním Peloponésu (určeno pro 16.000 – 20.000 posluchačů) možná i proto, že jsem měla možnost projít

25

všechny řady a vystoupit až na vrch. Z nejvyšších řad byl nádherný výhled, tehdy jsem si uvědomila velkolepost těchto staveb, která mě ohromila a na člověka nemůže působit tak významně, stojí-li na jevišti nebo v dolních řadách. Další věc, která mě zaujala u těchto pozůstatků divadla a je z fotografií viditelná, je hlediště vsazené do krajiny a obrostlé stromy. Jestli to takto vypadalo i v minulosti není jisté. Vrátíme-li se do poloviny V. století, zjistíme, že písňová lyrika je zatlačena attickým dramatem a v průběhu vývoje se stává próza rozšířenější. Athény, stále zůstávají kulturním i mocenským centrem. Hlavní zlomové období nastává po porážce v peloponéské válce v letech 431 př. n. l. až 404 př. n. l. kdy s demokracií upadá i umění a vzniká více nejednotných monarchií.

2.3 HELÉNISTICKÉ A ŘÍMSKÉ OBDOBÍ (od III. století př. n. l. do V. století n. l.) Helénistické období řeckého vývoje se píše do roku 30 př. n. l., „kdy zabral Augustus Egypt, poslední říši z dědictví Alexandrova...“ (Stiebitz, 1954, s. 32). Během toho období začínají vznikat nová kulturní střediska a hlavním centrem se stává egyptská Alexandrie. Athény si díky své minulé slávě udrželi pověst, ale celé Řecko je vykořisťováno a chudoba se začíná projevovat i v jazykovém umění. Do země a řecké kultury se začínají prolínat různé cizí a zejména orientální vlivy. Ovlivňuje je to zejména náboženství, vzdělanost, společnost, filosofii a ideologii. Veřejný život se mění ve více uzavřený a spíše soukromý. Odborné nauky se oddělily od filosofie, náboženství se stává mystickým a lidé začínají věřit v posmrtný život. V lyrice už se nepovedlo vytvořit nic zcela nového a převratného, i když se o to různí umělci stále pokoušeli a vznikalo mnoho „nových“ básní. Témata a styly byly zcela nebo částečně přejímány a upravovány. Nakonec tak vznikl nový básnický druh: „idyla, v níž básník Theokritos využil folklorních prvků“(str. 33). Dalším vlivným básníkem a učencem byl Kallimachos z Kyreny (310 – 240 př. n. l.), který navazuje na Asklepiadovu tvorbu (o něm se dočteme později). Theokritos tvořil elegie, hymny, drobné epiky, satiry a epigramy. Byl činný v alexandrijské knihovně.

26

Vlivem toho začal doporučovat tvořit básně menšího rozsahu s neobvyklým a méně otřelým obsahem. „Básníci sahali po neznámých nebo odlehlých látkách, připadali i na půvaby všedního života, dodávali svým výtvorům zajímavosti realistickou drobnomalbou, ale také určenými narážkami, neobvyklými výrazy a metrickými zvláštnostmi. Mythologie se stala takřka rokokovou hrou. V oblibu vešla erotika...“ (Stiebitz, 1954, s. 34) Nejvíce se proslavil Kallimachos sbírkou elegií „Původy“, které popisují legendy a pověsti o původech slavností, her, zvyků, mravů, měst a mnoha dalších témat. Poezie se začala vzdalovat od běžných lidí a začala být určena jiné společenské vrstvě, a to stejně učeným básníkům, mecenášům nebo vladařům, pro které bývala psána. „ ...další společenský vývoj Řeků, tak i nedostatek básníků opravdu tvůrčích zabránil tomu, aby Řekové využili prvků toho úsilí, schopných dalšího rozvoje. Učinili tak teprve Římané: rozkvětem své klasické poesie dovršili vývoj, který se začal v alexandrijské moderně.“ (Stiebitz, 1954) Tímto nezaniká kvalitní literatura, jen se poezie dostává do pozadí a rozšiřuje se zájem o prózu a rétoriku. Básně jsou vyumělkované a obsahově plytké až prázdné, což nenaplňuje potřeby obecného lidu. Na to začínají někteří umělci reagovat realisticky upravenou lidovou tvorbou. „...objevují se ohlasy lidové tvorby v poesii umělé i že vzniká rozsáhlá produkce populárních literátů, hudebníků i výkonných umělců, pro nás skoro vesměs bezejmenných, kteří vhodnými látkami a lidovým tónem dovedli podchytit záliby širokých mas.“ (Stiebitz, 1954, s. 36) Největší popularitě se dostává elegii, kterou psali ti nejlepší básnící poklasické doby. Inspirací a věčným tématem je láska a milostné příběhy osob z bájí. Jambického básnictví se z tohoto období nedochovalo mnoho, ale víme, že se inspirovali Hipponaktem z Efesu, což se projevilo používaným tzv. kulhavým trimetrem v epigramech, které pozbyli své útočnosti. Monodická lyrika se více čte, než píše. Forma lyriky se mění a upadá. Z období kolem roku 200 př. n. l. byl učiněn objev několika zajímavých písní, autorství je neznámé. V Egyptě se nalezla rozsáhlejší píseň „Zhrzená“, která popisu

27

city dívky, kterou opustil milenec. Další zajímavou písní je „Jitřní píseň“, kterou můžete v autorské knize, zajímavě popisuje vjemy přírody. JITŘNÍ PÍSEŇ Nahnědlí ptáci zvučných hlasů po háji, prostém vrhačů kopí, sedíce ve výši v jedlových haluzích švitořili a šveholili v hlučné sěsici: ti spouštěli, ti se chystali, ti už ztichli; jiní zas křičí hlasitě v horách a žvatlavá ozvěna, milovná samoty, odpovídá. Věrné pracovnice ploských tváří, včely nahnědlých křídel, houfné robotice léta, žahadla ztrácející, zhluboka bzučící, hnětoucí vosk a lásce nepřátelské, čerpají šťávu, z níž přýští med.

„Mnoho lyrických prvků je obsaženo v poesii bukolské, tak zejména u Theokrita (IV./III. stol. př. n. l.), u něhož nalézáme krásné ohlasy lidových písni (na př. milostných, žneckých, svatebních, ukolébavek) i ohlasy dávné aiolské meliky...“ THEOKRITOS Věnování pastýřovo Dafnis bělostné pleti, jenž píská na krásnou šalmaj lahodné pastýřské písně, věnoval Pánovi zde duté rákosy, pastýřskou hůl, též jelení kůži, ostrý oštěp a mošnu – nosíval jablka v ní.

„Bukolskými tóny zaznívá také lyrická báseň o jaře od epigramatika Meleagra (kolem r. 80 př. n. l.), snad nejcennější jeho výtvor.“ MELEAGROS Jaro Bouřlivá, mrazná zima když odejde s nebeských plání, rozesměje se vesna svou nádherou barev a květů,

28

země si zelenou trávou své tmavé ověnčí skráně, raší stromoví zas a zdobí se novými květy. Pijíce něžnou rosu, již sílí rostliny Zora, usmívají se louky, co růží se otvírá kalich. Pastýřské šalmaje radostný hlas se rozléhá v horách, těší se pasák koz svým kůzlatům bělavé srsti. Na širých mořských vlnách se plaví ji veselí plavci, příznivý zefyru proud když nadul plachtoví lodi. K Bakchovi, dárci révy, již volají jásavě lidé, vlasy břečťanu květem si pokryvše hroznovitého. Krásným, dovedným dílům se pilně věnují včely, sedí uvnitř úlu a hnětou bělostné krásy vosku, plného buněk, jenž proudí na nové plásty. Ptáci pak, pěvci zvuční, své písně zpívají všude: ledňáček poblíže vod a vlaštovka okolo krovu, labuť na břehu řeky a slavík v houštině háje. Těší-li rostliny jejich šat a vzkvétá-li země, píská-li na šalmaj pastýř a skotačí huňaté ovce, křepčí-li Dionýsos a plují-li po vlnách plavci, pějí-li opeřenci a včely robotí pracně: jak by tu nezapěl krásně i básník jarní svou píseň?

(Stiebitz, 1954)

Písňová lyrika se zachovala i z římské doby, např. některé Mesomedovy (II. stol. n. l.) písně se dochovali i s notami, což považujeme za významnou památku, která nám tak odkrývá charakter starší hudby. „Dvě neumělé písně plavců (II./III. stol.) jsou jediné poněkud výraznější ukázky řecké lidové poesie za pozdní římské doby.“

29

PÍSNĚ PLAVCŮ

2 Kázal jsem rhodským větrům

1 Plavci, co po vlnách hlubokých běháte,

i mořským oblastem tvým,

Tritoni mořských vod,

když jsem já plouti chtěl;

a Nilané, po sladkém živlu co běháte,

když jsem chtěl zůstati tam,

plujíce po smavých vlnách,

říkal jsem mořským oblastem:

přátelé, mluvte a porovnejte

„Nebičujte moře,

moře a úrodný Nil!

podřiďte je plavcům!“ Veškeren vítr hned spěchá, uzavřel všeliký van. A Noci, ty na vody snadný dej přístup!

(Stiebitz, 1954)

Tyto básně nezmiňuji jen kvůli tomu, že jsou to významné památky, které nám pomáhají vytvořit si obraz o celkovém vývoji řecké lyriky a nám konkrétní představu tehdejší tvorby. Dalším důvodem je, že jsem si tyto básně vybrala zcela spontánně a vytvořila k nim ilustrace, které jsou součástí praktické diplomové práce. V dalších kapitolách popisuji použitou techniku, materiály, postupy ilustrací i způsob jak jsem se dostala k řecké poezii, k těmto konkrétním písním a básním. Podíváme-li se zpátky do minulosti římského období na další melické památky, nalezneme nejrozsáhlejší sbírku písňové lyriky napodobenin Anakreotových milostných písní a pijácké lyriky. Tyto výtvory se nazývají anakreonteia a vznikaly i v raně byzantském období. Sborová melika v tomto období nezanikla, ale dochovala se jen minimálně v literárních svědectvích egyptských papyrů. Dle nalezených informací nebylo žádného významného básníka, a tudíž nevzniklo nic nového, témata a styly se jen opakovaly. V hojném množství se nám dochovaly epigramy, bohužel jejich kvalita byla naproti kvantitě nižší. Literární epigram si přestává zachovávat krátkou formu a nabývá na rozsahu, dá se říci, že zastoupil funkci lyrické elegie. „Staly se universální formou pro jakýkoli projev lyrický, nahradily dokonce i nejeden druh lyriky sborové... Lze rozeznávat tyto hlavní druhy literárních epigramů: náhrobní, věnovací, milostný, pijácký, epideiktický, protreptický a výsměšný (skoptický). Nejrozšířenější a obsahově nejrozmanitější byl epigram epideiktický: „Jsou tu básně na hroby heroů, dávných historických osob, básníků

30

a básnířek s jejich charakteristikami, na díla umělců výtvarných i slovesných, popisy maleb skutečných nebo jen básníkovou fantasií vytvořených, verše oslavující chrámy, města, významné stavby, modlitby, básnické dopisy, pozvání,listy provázející dárky, ocenění filosofů, mravní úvahy...líčení přírody...“. (Stiebitz, 1954) Protreptické epigramy poukazují na život a vybízejí k požitkům. Skoptický, neboli výsměšný epigram lze přirovnat k novodobému epigramu, tak jej známe dnes. Vzhledem

k rozšířenosti

vzniklých

epigramů

a

vysokého

množství

básníků

z poklasického období se nesnadno určují jména, ke kterým často nemáme další informace. Je-li určeno autorství, není vždy jisté. Hlavní dvě tematické linie epigramatické tvorby jsou zastoupeny ve škole dórskopeloponéské a ionsko- alexandrikské. Ta první dórsko-peloponéská škola vychází z peloponéského poloostrovu a zastupuje jej básnířka Anyte z Tegey a básník Mnasalkas ze Sikyonu. Spojují je společná témata, inspirují se přírodou a vyjadřují smutek nad zbytečnou smrtí mladých lidí, kteří zemřeli v boji za vlast, ale zároveň povzbuzují k vlastenectví. Oba dva autoři epigramů jsou zastoupeni v cyklu ilustrací a pro představu uvedu jejich krátké texty, které reprezentují jejich tvorbu.

ANYTE Zákoutí zve poutníka Pod krásné listové bujné si usedni vavřínu mého, naber si libého moku z půvabné studánky mé, abys tu na milých údech, tak zachvácených útrapu vedra, okřál, až bude v ně bít libého Zefyru van.

MNASALKAS Náhrobní nápis padlých bojovníků Slzami zkropenou vlast, jež okovy na šíji nesla, chráníce, ve tmavý prach tito se oděli zde. Velkou chrabrostí slávu si získali. Občane pohleď na ně a odvahu měj umírat za svou vlast!

(Stiebitz, 1954)

31

Ionsko-alexandrijská škola se ponejvíce prezentovala milostnou, erotickou a sympotickou tvorbou v elegiích. Což poukazuje na jejich sklony k poživačnému způsobu života. Nejznámějšími básníky, které řadíme do toho proudu, byli Asklepiades z ostravu Samu (kolem r. 280), Poseidippus a Hedylos. Všichni tři spolupracovali a vydali i společnou sbírku epigramů. Někteří epigramatici se neubránili vlivům různých směrů a básníků, a tak slučovaly znaky obou epigramatických škol, jako například Dioskorides a Alkaios Messenský. Nejen bukolské monodii, ale i milostnému epigramu se věnoval básník Meleagros z Gadar (2 - 1. stol. př. n. l.), vytvořil antologii svého díla a děl starších básníků, kterou pojmenoval „Stefanos“, neboli Věnec. Na Meleagra navázal římský spisovatel Ovidius (1. stol. př. n. l. – 1 stol. n. l.). „V II. stol. n. l., kdy se Řecko těšilo přízni římských císařů a řecká literatura se povznesla, udržuje se epigram na výši ještě dosti značně“. (Stiebitz, 1954, s. 49) V pozdní době antické se epigram charakterizuje třemi aspekty: epigramy nepíší jen v literatuře vzdělaní jedinci, ale je zastoupena v široké míře diletanty. Inspirují se krásnou prózou, epigram pozbývá stručnosti a nabývá délky, až přechází a vrací se k elegii.

2.4 LITERATURA BYZANTSKÁ A NOVOVĚKÁ

Byzantská literatura se datuje od 5. do 15. stol. n. l. a navazovala na řeckou literaturu, a je odrazem antické tradice ovlivněná orientálními prvky a křesťanskou ideologií. „Byzantská literatura zprostředkovala Evropě kulturní hodnoty Orientu a stala se vzorem východoslovanským literaturám.“ (Byzantská literatura, 2010, [online]) Byzantskou literaturu nejvíce ovlivnila helénistická tradice, náboženství (křesťanství), římská organizace státu a orientální vlivy. Literaturu dělíme do pěti hlavních skupin dle vlivů a formy na historickou (letopisy), encyklopedie a eseje, světská poezie, lidová poezie, církevní a teologická literatura Novověká literatura se datuje od 15. století, její počátky můžeme najít v byzantském období ve 12. století. Za zakladatele novořecké poezie je považován Dionysios Solomos ze Zakynthu (1798 – 1857).

32

Jak jsme se dočetli a můžeme si povšimnout, tak témata nejstarší řecké lyriky jsou i pro nás stále blízká, povahou a obsahem neměnná, jediné co se liší je styl, způsob vyjadřování, prezentace a použití tvorby.

2.5 NOVOŘEČTÍ BÁSNÍCÍ 20. STOL. Zde uvedu tři básníky, které se nacházejí v mém cyklu ilustrací nebo mě jinak zaujali, uvedli do řecké literatury a ovlivnili tím tento cyklus ilustrací. Jorgos Seferis Vlastním jménem Jeorijos Seferiadis je jedním z nevýznamnějších řeckých básníků a držitelem Nobelovy ceny za literaturu z roku 1963. Pochází z Turecka a narodil se v roce 1900. Seferis vystudoval práva v Paříži, často cestoval (což se projevilo i v jeho díle) a pracoval na mnoho vysoce postavených místech, např. jako ministr zahraničích věcí, velvyslanec, člen řecké delegace u OSN v New Yorku. Seferis za svou činnost obdržel mnoho vyznamenání a ocenění, mezi nimi čestné doktoráty z univerzity v Cambridge (1960), Oxfordu (1964), Soluni (1964), a Princetonu (1965). (Nobel prizes: Literature, 2013 [online]) Seferisova tvorba prezentuje řecký symbolismu a surrealismu, psal poezii, která byla z části zhudebněna. Proslavil se i prózou a poezií, kterou překládal z angličtiny, francouzštiny a ze staré řečtiny do novořečtiny. Jeho první sbírka se nazývá Obrat a vyšla roku 1931. „Mezi lety 1937 až 1953 si básník pro sebe psal tzv. Palubní deník [třídílná sbírka]. Tyto básně byly nakonec vydány a potvrzují autorovo věčné hledání, permanentní cestu, jíž není konce, a odsouzení k vyhnanství. To poznal ve velmi reálné podobě během 2. světové války, kdy pobýval v emigraci.“ (Kindlerová, 2001, [online]). Mezi jeho další básnické sbírky patří např. Studna (1932), Legenda (1935), Bosonohé tance (1936), Drozd (1947) a mnoho dalších. Ilustrace jsem vytvořila k básním Jížní vítr a Jménem Orestés. Jorgos Seferis zemřel roku 1971 v Athénách.

33

Odysseas Elytis Vlastním jménem Odysseas Alepoudhelis pochází z Kréty (Heraklion), narodil se roku 1911 a zemřel 1996 v Athénách. První básně vznikly při jeho studiích na gymnáziu, pokračoval právnickou fakultou, kterou nedokončil. Publikoval v časopise Nea Grammata (Mladá literatura) a v roce 1936 mu vyšla jeho básnická prvotina Směr. Roku 1940 bojoval v italsko-řecké válce, což se projevilo i v jeho básních. Po návratu do Athén dělal ředitele rozhlasu, později pracoval i v jiných kulturních institucích. Nejvíce ho proslavila sbírka Bláznivý granátovník, konkrétně skladba Hodno jest (Axion esti), na které pracoval deset let a byla vydána roku 1959. Z této sbírky jsem použila báseň Slunce spravedlnosti a vytvořila k ní ilustraci. Skladba "Hodno je" spojuje ve svých verších celou řeckou historickou i básnickou tradici od starověku (vložený zlomek ze Sapfó) přes biblické ohlasy a podněty z byzantských hymnů (12. píseň oddílu Pašije odpovídá metrickou stavbou jedné části Romanova hymnu Akathistos), řeckou lidovou píseň až k novodobé řecké poezii (Solomos, Kalvos, Palamas, Sikelianos). Dlouhá tradice básnického jazyka obohacuje i Elytisovy výrazové možnosti... Ve světové poezii zůstane Elytis především básníkem řeckého světla a slunečního jasu, jako by se v jeho verších ozývala ozvěna jednoho kratičkého zlomku z básnířky Sapfó: "Láska k slunci mi dala tento krásný a zářivý los". (Dostálová, 2011, [online]) Roku 1979 byl Odysseas Elytis oceněn za svou básnickou tvorbou Nobelovou cenou za literaturu.

Po vzoru antické literatury – melické poezie se můžeme setkat s čím dál častějším zhudebňováním poezie. Mikis Theodorakis vytvořil hudbu k mnoha básním Seferise a Elytise.

Nikos Chadzinikolau (Chatzinikolau) Narodil se v Řecku roku 1935 a zemřel teprve nedávno roku 2009 v Polské Poznani. Tento spisovatel na našem území není známý a je nám dostupná pouze jedna jeho sbírka v českém překladu. I přesto je významným řecko-polským spisovatelem a překla-

34

datelem. V patnácti letech se přestěhoval do Polska, kde vystudoval na vysoké škole polonistiku a filozofii. Bylo mu vydáno přes třicet sbírek poezie, dva romány, mnoho dalších literárních útvarů a překladů. V mé sbírce ilustrací můžete najít tyto básně: Drž mě za ruce, Od tebe ke mně a Pospíchej, srdce .

3 O ŘECKU A ŘECÍCH V této kapitole popisuji Řecko a hlavní rysy řecké kultury, to co se mi vrylo do paměti během mého studijního pobytu. Zmiňuji se o tom, co považuji za důležité, a charakteristické pro danou zemi. Stávka byla první neočekávaná událost, která mě v Řecku, konkrétně v Athénách, potkala. Byla to rozsáhlá stávka všech dopravních prostředků, takže nejezdili ani „taxíky“, jen osobní automobily. Nebyla to jediná stávka, se kterou jsem se za celý pobyt setkala, další stávky byly např. zaměstnanců jídelny nebo více příjemné – pedagogů. V Athénách se stávkovalo, za to v Patrasu zabrali univerzitu studenti a znemožnili přístup všem zaměstnancům na jejich pracoviště po celý měsíc. Studentům byly zpřísněny pravidla pro studium a odňaty výhody jako bezplatné učebnice a pomůcky, jízdné a kantýna. Tedy to co v ČR běžně platíme. Nejvíce mě na tom všem zaujal jejich přístup a přesvědčení. Dělali to, v co skutečně věří, bez pochybností a zcela koordinovaně se bouřili proti systému, s kterým nesouhlasili, a ničeho se nebáli. Dokázali bychom to jako národ s naší povahou taky? Na tomto příkladu je vidět řecký temperament. Jsou to totiž charakteristické vlastnosti, které se promítaly a stále promítají i do jejich umělecké tvorby. Přirovnala bych to k emotivnosti, dramatičnosti, až patetičnosti, které vyvěrají z nich samých. Nejen povahou, ale i vzhledem jsme odlišní. Typická je pro ženy i muže snědší kůže, velké hnědé oči, husté vlnité vlasy. Mladé dívky a ženy o sebe dbají, nosí delší rozpuštěné vlasy, chodí upravené, nalíčené a elegantně oblečené. Mladí muži často nosí dlouhé vlasy svázané do drdolu, ale vždy upravené nebo naopak velmi krátké, až zcela ostříhané. Často mají tváře zarostlé vousy. O řeckém písmu již byla řeč, ale ráda bych zmínila pár informací, které mě samotnou velice překvapily. Pokud si zavzpomínáme na studia na základní nebo střední škole, určitě se nám vybaví pár řeckých písmen jako „básnička“: „alfa, beta, gama, delta ...“,

35

v matematickém oboru je to „pí“ a „ró“. Řecká abeceda má samozřejmě více písmen, které si můžete prohlédnout na obrázku Řecká abeceda. Ráda bych se vrátila k druhému písmenu – beta β, které vypadá podobně jako naše „b“. Vzhled je právě to co nás tak mystifikuje, jelikož toto písmeno se nazývá „vita“ a v našem přepisu je to tedy písmeno „v“.

Řekové

samostatnou

ve

své

literu

abecedě shodnou

nemají s naším

písmenem „b“, ale tvoří ho spojením dvou různých písmen: μπ (mp). Jako názornou ukázku zde uvedu slovo, které je pro nás známé: μπράβο [brávo], jak bychom řekli u nás: bravo. Pro zajímavost bych ráda zmínila písmeno „h“,

což

je

tzv.

hrtanová

souhláska.

Podíváme-li se do pravého sloupce, zjistíme, že pro písmeno „h“ není řecký ekvivalent. S tímto

písmenem

měli

Řekové

při

výslovnosti problém a zaměňovali ho za „ch“. Ačkoliv je v řecké abecedě písmeno „H“ vyslovuje se „I“,

což bývá chybně

uváděno (viz. obrázek). Tak jako Řekové nemají určitá písmena naší abecedy, tak latinka neobsahuje všechna řecká. Obr. č. 8 Řecká abeceda http://www.extra-recko.estranky.cz/clanky/recke-pismo.html

Další zvláštností je, že ve městě Patras nemají jízdní řády. Jedinou městskou dopravou jsou autobusy, které občas jezdí a občas také ne. A chcete-li aby vám na zastávce, ale i mimo zastávku autobus zastavil, stačí mávnout na znamení. Jak je patrné na systému dopravy, tak s časem si v Řecku nikdo hlavu příliš „neláme“. Běžně se dodržuje akademická čtvrthodinka, která je zde půlhodinová. A nic „není“ problém vyřešit u cigarety s kávou i v pracovní době. Vše má řešení, ale většinou nikdo

36

neví, kdo je za co zodpovědný. Sehnat správnou a kompetentní osobu je výcvikem k trpělivosti a to i na akademické půdě. Tomu odpovídá řecké „siga siga“, které znamená pomalu, zvolna a například v neděli se nepracuje, nenajdete žádný obchod otevřený. Namísto toho se pravidelně konají každý týden na stejném místě trhy, kde se prodává široké množství místních potravin (ovoce, zelenina, sušené plody a ryby). Téměř na každé ulici jsou tzv. kafeterie, které jsou určené jen pro muže, kteří tam sedávají od rána až do večera. Popíjí kafe, hrají karty, šachy a jiné hry, sledují televizi, povídají si nebo si jen v ruce prohazuji komboloi, což jsou větší korále navlečené na provázku a slouží jen k manuálnímu zabavení. Večerní život je bohatý, plný zábavy, hlavně jídla a hudby. V řeckých tavernách (restauracích) je k dostání různých tradičních pokrmů jako je plněná pita (řecký chléb), tzatziky, souvlaky, musaka, různé mořské ryby až po řecký salát, v kterém nesmí chybět feta (tradiční bílý ovčí sýr) a olivy. Základem sladkých jídel býval med, který se teď často nahrazuje cukrem, tradičními sladkostmi jsou baklava, chalva a sušené ovoce. Vynikající je řecký smetanový jogurt s medem. Jídlo zapíjí vodou a vínem, tradiční silnější alkohol se nazývá tsipouru (pálenka z hroznového vína), ouzo a sladká rakia. Vrátíme se zpět do večerní taverny, ve které se můžeme setkat s živou instrumentální i vokální hudbou. Muzikanti hrají na tradiční nástroje nejčastěji strunné (př. bouzouki), ale i dechové a bicí.

Obr. č. 9 Odpočívající psi v Athénách

Jedna z nepříjemných věcí, se kterou jsem se setkala v Athénách a Patrasu, ale i mimo tato velká města, jsou toulaví psi, kteří jsou často agresivní. Soukromé pozemky (mimo střed města) nejsou často ohraničené, oplocené a bývají hlídané psi. To jsem zjistila většinou na poslední chvíli, kdy na mě pes nejednou zaútočil. A mohu říci, že v této zemi neplatí pravidlo pes, který štěká, nekouše. Málem jsem zapomněla zmínit nepořádek, který je ve městě i mimo něj. Téměř kdekoliv se válejí různé předměty a vzduchem poletují igelitové sáčky a papírky. Během zimních měsíců často silně prší a fouká vítr. Vlivem toho jsou odpadky a polámané deštníky

37

skutečně všude. Některé předměty a pestrost deštníků mě tak zaujaly, že jsem to dokumentovala a vytvořila sbírku fotografií daných předmětů. Toulaví psi a odpadky ve mně zanechaly negativní stopu na tak bohatou zemi protkanou mnoha nádhernými památkami. V této kapitole jako poslední zmiňuji řeckou přírodu, krajinu a památky. To, co mě na celém Řecku oslovilo a inspirovalo nejvíce. Vzduch ovlivněn mořem, neskutečná pestrost barevných květů, plodů a slunce, charakteristická krajina tvořená skalami, stromy a památkami. Památky, které přečkaly tisíciletí a přitom se zachovala jejich monumentalita a krása. Olivové lesy, stromy, které po staletí plodí, mají různé tvary s rozrostlými kořeny a připomínající zvětšené bonsaje. Fíkovníky se svými obrovskými listy a medově sladkými plody. Pomerančovníky obsypané jako vánoční stromky baňkami, které svou barvou připomínají vycházející slunce. Stromy, keře a rostliny rozmanitých velikostí, tvarů a odstínů, které od jara do podzimu kvetou a proměňují krajinu, která má pokaždé trochu jinou barvu. Tak jako východ a západ, který se opakuje každé ráno a večer, ale pokaždé skrývá jinak zbarvené kouzlo daného okamžiku. To jsou mé střípky z Řecké země, které se mi vybavují, čtu-li řeckou poezii.

38

4 ILUSTRACE 4.1 ZAČÁTEK A KONEC „Každý konec je novým začátkem.“ Autor neznámý (Citáty, 2007, [online])

Jak napovídá citát, začátkem této diplomové práce, je konec, konec mé bakalářské práce. Konec je to jen pomyslný, protože v určitém smyslu na něj navazuji, žádného konce není. Jsou zde jen určité změny, transformace, přerody a dalo by se říct až reinkarnace. Samotný rozdíl a posun spatřuji v několika aspektech. Ten hlavní a na první pohled patrný rozdíl mezi jednotlivými pracemi je v tématu a zdroji poezie. Od osobních a hlubokých básní českého spisovatele Jiřího Skácela, jsem přešla k samotnému zrodu, zdroji a vývoji poezie, k tzv. kolébce Evropské kultury, řecké lyrice.

4.2 PŘÍČINA „Abys došel k svému pokladu, musíš dávat pozor na znamení. Bůh vyznačil na světě cestu pro každého člověka. Teď jenom musíš pozorně sledovat tu svou.“ (Coelho, 2005) Znamení – někdy nevyzpytatelná, jindy velmi zřetelná – jsou všude kolem nás. Ale pokud mají posloužit jako cestovní mapa, musíme je interpretovat velmi přesně. (Coelho, 2006) Vztah, zájem o to, zprostředkování.... Nechávám se vést cestou a znameními. Jedním takovým „znamením“ byla neúspěšně složená zkouška z anglického jazyka, která mě přiměla k tomu, co jsem chtěla a měla udělat už dávno – vycestovat. Cestování není nikdy otázkou peněz, nýbrž odvahy. (Coelho, 2011)

39

A na to navazuje výše zmíněný citát, nikdy k tomu nebyl čas, a když byl, nebyly peníze – jen omluvy a výmluvy. Nezdar, touha a odvaha se spojily a zažádala jsem si o studijní stáž do Řecka – do města Patras. Cestou se vyskytlo mnoho komplikací, které vždy naštěstí dopadly dobře. Studijní pobyt byl původně sjednaný na čtyři měsíce, ze kterých se nakonec stalo osm. V první semestru jsem na univerzitě Patras studovala v angličtině pedagogiku a řecký jazyk. Pravidelně jednou týdně jsem docházela na výtvarné kurzy do města, toto výtvarné vyžití pro mě nebylo dostatečně uspokojující. A tak, když jsem po zkouškách a čtyřech měsících v Řecku jela zpět do České Republiky, abych ukončila další předměty a vyřídila si prodloužení studijní pobytu v zahraničí. Zapůjčila jsem si dvě knihy: Řeckou lyriku a Sapfó – Písně z Lesbu. Po schválení prodloužení Erasmového pobytu mě tyto knihy doprovázely a tvořily společnost v dalších čtyřech tentokrát prosluněných měsících. Od března do prvních červencových měsíců se okolí začalo probarvovat květy, plody a ptactvem. Což vizuálně podpořilo Sapfiny básně. Ilustrace tedy začaly pomalu vznikat v Řecku a počáteční tvorba byla konzultována s univerzitním učitelem výtvarného umění Nicolasem Presassem. Praktickou část mé magisterské práce jsem tedy započala v zemi, kde na mě přímo a bezprostředně dýchala kultura, tradice, zvyky, prostředí i lidé, kteří se zde narodili. Nelze srovnávat obsah básní a minulost s přítomností, ale je možné si to aspoň představit dle dochovaných materiálů, literatury, tradic a památek. Některé věci jsou stále neměnné, jakožto např. slunce, měsíc a hvězdy, svědci veškerého dění na Zemi a v básních zmiňováni. Obr. č. 10 Dvě břízky

4.2.1 OD TUHY K TUŠI Prvotní počátek změny technologie kresby, kterou jsem použila v projektu, sahá do roku 2008/2009. Nedovedu to určit s přesností času, jen s přesností místa. Kousek od malé vesničky Koněšín s výhledem do okolí a na dvě osamocené břízky. Inspirovala mě spolužačka svou vlastní tvorbou, a tam jsem poprvé zatoužila pracovat s tuší. Do té doby jsem preferovala kresbu tužkou, nebo malbu akrylovými barvami. Což mě stále baví a naplňuje, ale nedává mi

40

takové možnosti k vyjádření vlastní potřeby spontánního projevu tak, jako to dělá tuš. Tuš má pro mě těžko slovy uchopitelné kouzlo. Je černá i barevná, další různé barvy a odstíny lze získat mícháním a kombinováním jednotlivých barev. Tuš nám umožňuje klasickou perokresbu, kombinovat techniky, ale i lavírovanou kresbu, kterou lze získat mnoho valér. Dílo může vypadat výrazně, tvrdě dynamicky nebo naopak velmi jemně až bez hranic. Tato technika nám dává široké pole působnosti dle výběru pomůcek, pera, štětců, dřívek, papíru, aj. Další podstatnou věcí je množství média a případně vody, to nám ovlivní styl a tempo práce. S použitím většího množství vody je potřeba více opatrnosti a trpělivosti, možnost experimentovat se zvyšuje a lze tím docílit mnoha různorodých stop, skvrn až fleků, do kterých můžeme v průběhu procesu neustále zasahovat a měnit obraz. André Breton řekl: „Srdcem lze tušit, jen rozumem předvídat.“ Převedeme-li to na kontextualizaci tuže a vody, lze jen tušit, co se stane; tak jako nelze předvídat vliv poezie a umění vůbec na duši, pocity a osobnost jedince. I když v uměleckých dílech často bývá určitý záměr, není možné určit s přesností konečný efekt. Lze to jen předvídat na základě vlastních zkušeností. „Představivost je důležitější než vědomosti“ (Eistein, Citáty, 2007, [online]) Další neskutečně důležitou roli hraje představivosti a hravost. Bez těchto dvou vlastností bych nemohla vytvořit tuto práci a ani jakákoliv jiná výtvarná díla. Jsou to jedny z mnoha vlastností, které tvoří podmínku tvůrčího procesu. Ve stručnosti: z klasické kresby tuhou jsem přešla na jedno i více barevnou perokresbu, tu jsem postupem času začala kombinovat s lavírovanou kresbou a nakonec jsem se vrátila k čistotě a jednoduchosti černé barvy tuše a odstínů šedi, se kterými neustále tvořím a experimentuji.

41

4.3 ILUSTROVÁNÍ „Má někdo koncem devatenáctého století jasné ponětí o tom, co básníci silných období nazývali inspirací? … Pojem zjevení v tom smyslu, že se cosi náhle, s nevýslovnou jistotou a jemností stane viditelným, slyšitelným, cosi, co člověkem v hloubi otřese a porazí jej, popisuje jednoduše stav věci. Slyšíme, leč nehledáme; bereme, leč neptáme se, kdo tu dává; jako blesk se zaskví myšlenka, s nutností, zformována bez zaváhání – nikdy jsem neměl volbu. Vytržení, jehož nesmírné napětí si čas od času uleví proudem slz, vytržení, v němž se bezděčně hned zpomaluje, hned zrychluje krok; dokonalé sebezapomenutí s nejodstíněnějším vědomím bezpočtu jemných mrazení a tetelení až do kostí; hloubka štěstí… Vše se děje nanejvýš mimovolně, ale jako při vpádu pocitu svobody, nepodmíněnosti, moci, božství… Tím nejpozoruhodnějším je mimovolnost obrazů, podobenství; není již znát, co je obraz a co podobenství, vše se nabízí jako nejbližší, nejsprávnější, nejprostší výraz.“ Friedrich Nietzsche

(Citáty, 2007, [online])

Samotný vznik ilustrací se přímo odvíjí od četby řecké poezie a konkrétních básní, které ve mě vyvolaly určitou představu, obraz, či emoci. Prvotní návrhy jsem jen zaznamenávala tužkou do bloku nebo na jakýkoliv papír, co jsem měla po ruce. Až později jsem náčrty převáděla tuší na papír, často i ve více různých variantách jednoho obrazu nebo i více různých obrazů vyjadřující jeden a ten samý text.

4.3.1 PAPÍR Jako první věc zmíním podklad neboli to, na co jsem různými technikami realizovala kresby a malby ilustrující básně. Ve stručném přehledu zmíním materiály používané jako podklad pro kresbu, přes předchůdce po vynález a rozšířením samotného papíru. Předchůdců papíru bylo více; od kamene, dřeva, kosti, hlíny se postupně dostáváme k známému papyru a pergamenu. Pergamen, ale zejména papyrus, byl Řeky velmi používán, psali na ně štětcem nebo psací tyčinkou. dochovalo se nám na něm několik známých a pro historii důležitých památek, viz. obrázek papyrového svitku s Homérovou Iliadou.

Obr. č. 11 Papyrová svitek (Žabková, 2007)

42

PAPYRUS Neboli papyrový svitek se vyráběl ze stejnojmenné rostliny – papyrus (Cyperus papyr, Šáchor papyrový). „V egyptských textech se dochoval popis výroby papyrového svitku. Vytrhané stonky se svázaly do otepí a dopravily se v člunech na místo prvního zpracování. Zde se čerstvé stonky oloupaly, bílá dřeň se rozřezala na kusy asi 40 cm dlouhé, které se podélně rozřezaly na tenké proužky. Ty se kladly na tvrdou dřevěnou podložku tak, aby se okraje plátků nepatrně překrývaly. Na tuto vrstvu se kolmo položila druhá vrstva, obě vrstvy se slisovaly a lepkavá tekutina z dřeně papyru je slepila...Pak se list usušil, vyhladil se pemzou nebo mušlí... Kvalitní list papyru byl jen o málo silnější, než náš moderní papír... Řekové užívali pro označení tohoto materiálu spíše slovo býblos, z něhož později vznikla slova bíblos, biblíon (kniha) a odtud slovo bible. Teprve kolem roku 300 př. Kr. se u Theofrasta (asi 371 až 286) objevilo slovo pápyros1 které se dochovalo do dnešních dnů v našem slově papír.“ (Žabková, 2007, s. 18-19)

Na papyrus se psalo štětečkem, který se vyráběl z rákosu. V Egyptě se používal tuhý inkoust, který se před použitím musel namíchat. Nejčastěji se psalo černým inkoustem, který se získával ze sazí s vodou a arabskou gumou, což vytvořilo hustou kaši, která se usušila. (srovnej (Žabková, 2007, s. 21)

PERGAMEN Pergamen se používal od nepaměti hlavně v Asii, první zmínky jsou asi od doby 2500 let př. n. l.. Na počátku 2. stol. se významně rozšířil. Papyrus byl nahrazen pergamenem, protože Šáchor papyrový téměř vymizel. Pergamen byl podstatně pevnější a světlejší, než papyrus, měl mnohonásobně delší životnost. Dal se také běžně používat z obou stran a lépe se na něj zapisovalo. Pergamen je různě zpracovaná a opracovaná kůže zvířat, v různých oblastech se používaly různé druhy domácích zvířat a lišily se i postupy výroby. Nesnadná technologie a omezený zdroj kůže se odrážel na hodnotě pergamenu. „Pergamen rovněž výborně uchovával barvy, nevsakoval inkousty a byly na něm kresleny nejhonosnější iluminace.“ (Žabková, 2007, s. 24) PAPÍR Papír byl vynalezen v Číně, datace objevu papíru není jednotná, první zmínku o papíru a receptuře, která se blíží té dnešní podobě, je z roku 105 n. l. Tehdy se vyráběl

43

z hedvábného odpadu a různých rostlinných vláken (např. morušovníku, konopí, bambusu). Od 14. století se stal papír běžným artiklem pro psaní i výrobu knih. Ke zvýšení zájmu o papír nejvíce dopomohl vznik Gutenbergova knihtisku (přelom roku 1447/1448). Díky těmto objevům se začala nezadržitelně šířit vzdělanost. Dnešní papír popisuje Slánský takto: „Papír je zplstěná směs rostlinných vláken s přísadou klížidel a plnivých látek. Hlavní součástí rostlinných látek je celulóza. (…) Dalším činidlem, na němž závisí jakost papíru, je délka vlákna. (…) Rostlinná vlákna se dělí na lněná a bavlněná (nejhodnotnější), dřevní buničina a dřevní ubrus. Dále se papír zpracovává ručně. Ruční papír je velice kvalitní a nejvhodnější pro umělecké potřeby. Pokrok dvacátého století podpořil výrobu, a tím vzniká strojový papír, který se vyrábí ze stromů jehličnanů.“ (Slánský, 1973)

Papír, “obyčejný“ papír, tvrdá čtvrtka, která se dá sehnat v každém papírnictví i jakémkoliv větším obchodě je snadno dostupný, běžný a námi často nedoceněný materiál, tvoří podklad pro celou mou diplomovou práci. Použila jsem tedy klasickou čtvrtku, formátu A4, výjimečně jsem použila papír o rozměrech B5 nebo A5 většinou o gramáži 180g/m2. Tyto papíry mám běžně po ruce a dva bloky jsem si dovezla s sebou do Řecka. Za celý pobyt v Řecku se mi nepovedlo najít místní prodejnu s uměleckými potřebami, takže mi tento papír přišel vhod. Mohla jsem si dovézt akvarelový papír, který by někdo mohl považovat za vhodnější, ale tehdy jsem ještě neměla konkrétní záměr toho, co budu dělat. Později při tvorbě, jsem experimentovala s tuší i samotným papírem, takže jsem nakonec používala různé druhy dle potřeby. Akvarelový papír je k dostání v různých gramážích, formátech, samostatně nebo v blocích. Bývá tenčí než klasický kreslící kartón a je-li v samostatných arších, tak se při použití většího množství tuše nebo vody (dle mé zkušenosti) vlní a kroutí. Jak uvádí Teissig je vhodné papír předem připravit tak, že jej za vlhka napneme na kreslící desku, při práci se totiž promáčí, kroutí a varhaní. (srovnej (Teissig, 1995, s. 153) Akvarelový papír má také jemnější nebo hrubší strukturu, která může výrazně ovlivnit charakter samotné kresby nebo malby a tomu jsem se chtěla vyhnout na rozdíl od bakalářské práce, kde jsem strukturu těchto papírů využívala ve prospěch malby.

44

Což vedlo k jiným rozličným a zajímavým efektům, ale i mnoha úskalím a to zejména při grafickém zpracování.

4.3.2

TUŠÍ A VODOU

Co je to tuš, co je voda? Tuší voda, že je tuší? „Když lidé začnou brát vodu vážně, začnou jí rozumět, pochopí, že základem života je rezonance a harmonie,” (Skutečná síla vody, 2005)

Voda je součástí tuše, tuš je černá tekutina a byla vytvořena v Číně přibližně 3. stol. př. n. l. a její vývoj souvisí s vývojem písemnictví. Další zdroje popisují tuš následovně: „Tuš je kapalina tmavé barvy, která se využívá pro kreslení a tisk obrázků a textů. Je využívána grafickou technikou zvanou perokresba a nanáší se pomocí rýsovacího pera.“ (Tuš. In: Wikipedie, 2013, [online]) „Více jak 2000 let se tuš vyrábí z rozemletých sazí borového dřeva, rybího a pergamenového klihu. Následně se do této hmoty přidává voda s růžovou silicí a výsledný produkt se vtlačuje do dřevěných forem, kde vysychá. Dnes se černá tuš vyrábí z uhlíkového pigmentu v šelaku nebo uhlíkového pigmentu se syntetickou pryskyřicí. Mimo klasických černých a bílých tuší se vyrábí i tuše barevné, které jsou více transparentní s velmi čistou barvou. Oproti černé tuši na světle ale většinou časem mírně blednou. Tuš je používána hlavně v kresbě s pery či malbě štětcem, velké využití má v tradiční kaligrafii.“ (Art slovník, 2010)

Tuš jsem používala černou tekutou značky Km´s Ink - liquid, stejnou tuš, kterou jsem použila i při bakalářské práci, jelikož se mi dobře osvědčila. Černá tekutá tuš je snadněji dostupná než pevná, se kterou prozatím nemám žádnou osobní zkušenost. Pevná tuš se před použitím musí utřít na speciálním kameni s vodou, což prodlužuje samotný proces tvorby, ale zároveň to může být pro někoho rituálem. Jeden z důvodů proč jsem si zvolila černou tuš jako hlavní médium je její sytost a světlostálost, možnost s ní kreslit v liniích, ale i malovat větší plochy, vytvářet valéry, stupňovat a překrývat jednotlivé vrstvy. S tuší se dá experimentovat, lze ji kapat, rozfoukat nebo rozpíjet a vytvářet tak zajímavé mapy a struktury na vlhkém papíře. Tyto široké možnosti se částečně odvíjí od použitých nástrojů a pomůcek.

45

Prošková, autorka knihy Malba v čínském stylu, popisuje malbu tuší takto: „Tušová malba je také určitý životní názor – není to jen a pouze technika. Malba tuší je velice osvěžující a dokonale vyjadřuje umělcovi čisté pocity a myšlenky. Nespočívá však pouze v používání černé tuše, ale hlavně ve způsobu malby. Spočívá v estetickém cítění umělcově.“ (Prošková, 2009) S tímto pohledem na malbu tuší souzním, „není to jen a pouze technika“, ale hlavně forma a způsob sebevyjádření. I když sama vlastní tvorbu a ani techniku nepřirovnávám, nebo přesněji řečeno jsem dosud nepřirovnávala k určitému konkrétnímu stylu, protože jsem se žádným směrem, stylem ani umělcem neinspirovala. Tvořím zcela volně a spontánně, projevem reaguji na poezii a vlastní pocity, které vyjadřuji různými výtvarnými technikami. Při psaní tohoto textu a vyhledávání odborných informací si začínám uvědomovat určitou spojitost, místy možná i podobnost s tradiční čínskou malbou tuší. Tato spojitost přesahuje hlouběji, než jen k umění, ale i duchovní orientací. „Nečerpá-li umění aspoň jedním tajným kořínkem sílu a zdraví z živné půdy víry a náboženství, není uměním, ale rutinou.“ — Otto František Babler (Citáty, 2013, [online]) V Číně je vyznáváno mnoho druhů náboženství, nejvíce je v populaci zastoupen buddhismus a taoismus. Jsou to duchovní směry, ke kterým vnitřně inklinuji bez vnějšího vlivu, stejně jako k určitému výtvarnému projevu. Z čehož vyplývá, že proměna použité výtvarné techniky koresponduje s vnitřními změnami, jak uvádí výše zmíněný citát od Bablera. V důsledku toho je patrný rozdíl v projevu mezi první až poslední ilustrací.

46

4.3.3

PEREM A ŠTĚTCEM „Obraz se musí malovat s týmž pocitem, s jakým zločinec koná svůj čin.“ Edgar Degas „Dříve než začneš, uvažuj, a když uvážíš, pak je třeba rychlého činu.“ Gaius Sallustius Crispus (Citáty, 2013, [online])

Pero, štětec a později rozprašovač patří k základním pomůckám, které jsem používala při práci s tuší. Jen zcela výjimečně jsem používala tužku k ilustracím, ta mi sloužila ke skicám - zachycování inspirace na papír. Perem – dámskou špičkou jsem kreslila z počátku a používala jsem ji při snaze zachytit detail přesnou linkou. Na perokresbě se mi líbí nutnost koncentrace, přesnosti, rychlosti a nemožnosti provádět opravy. „Perokresba snáší dobře kombinování s transparentními technikami. Lze ji obohatit lavírováním a nebo lehkým okolorováním akvarelovými barvami. Můžeme ji však též pointovat tušovou (štětcovou) nebo lavírovanou kresbou... Perokresba je cennou průpravnou disciplínou pro grafiku, neboť cvičí pevnost ruky, jistotu oka a samostatnost grafického úsudku.“ (Teissig, 1954, s. 134) Stínování perem na mě působilo dost tvrdě (zejména k vybrané poezii), proto jsem k iluzornímu vytváření prostoru používala štětce a dotvářela tak lineární kresbu lavírováním. Lavírování je „Technika širokých štětcových nánosů zředěné tuše nebo bistru, již se užívá ponejvíce ve spojení s perokresbou. Pak se mluví o lavírované perokresbě. Bývá založena na vazbě pevné lineární konstrukce a malířsky nasazovanými měkkými přechody a stíny.“ (Slovník světové kresby a grafiky, 1997, s. 455). V určitých ilustracích přecházím z perokresby jen kresbu štětcem, která mi umožňuje různě proměňovat šířku linky a její světlost. „...vývoj samozřejmě odpovídal změně obsahu uměleckého sdělení.... Rozvoj štetcové kresby těsně souvisí s rozvojem malířství, neboť právě ta má ze všech kreslířských technik k malbě nejblíž svou měkkostí i tím, že je založena zejména na vystižení světelných a objemových slastností toho, co zobrazuje.“ “ (Teissig, 1995, s. 159) Další techniku, kterou jsem používala, zejména u posledních ilustrací bylo rozpíjení a různé experimentální prvky. Papír jsem nejprve vlhčila čistou vodou pomocí houbičky, menší plochy pouze štětcem. Do vlhké plochy papíru jsem zasahovala štětcem a různými

47

způsoby, kapáním, lehkými dotyky, nebo delšími liniemi. Experimentální techniky spočívaly zejména ve využití různých druhů rozprašovačů. Tuto pomůcku jsem využívala v různých etapách kreslení tuší, a to před, v průběhu nebo až na samotném konci. Často jsem i tyto techniky střídala a kombinovala v různých pořadích do vlhké i suché kresby. Nejpatrnější je to v ilustraci s názvem Písně plavců.

Obr. č. 10 Písně plavců – autorská ilustrace Štětce jsem používala značky Pébéo s měkkým syntetickým vlasem, kulaté i ploché, velikosti č. 4 – 8.

48

4.4 UŽITÁ GRAFIKA A GRAFICKÁ ÚPRAVA Grafiku můžeme dělit dle různých funkcí na volnou, originální, reprodukční nebo užitou. Ilustrace spadají do poslední zmíněné kategorie – užitá grafika. „Užitá grafika je souhrnné označení pro grafiku vytvořenou primárně jako nositele určité vizuální informace.“ (Užitá grafika, 2013, [online]) Grafika užitá má praktický účel a dalšími příklady je novoročenka, plakát, ex-libris, pozvánka a knižní obal, který také tvoří část praktické diplomové práce.

4.4.1 ILUSTRACE „Knižní ilustrace tvoří většinou názorný doprovod textu, anebo mají jen výzdobnou funkci. V širším smyslu se za ilustraci považuje každé vyobrazení v knize, v užším pojetí se jí rozumí originál určený k reprodukci.“ (Slovník světové kresby a grafiky, 1997, s. 453) Ilustrace tedy doprovází knihu nebo text. A dělíme je dle funkce do dvou hlavních kategorií: na vědeckou nebo uměleckou. Vědecká ilustrace bývá nejčastěji kresba nebo fotografie, protože obrazově doplňuje, objasňuje text. Umělecké ilustrace členíme dle použití na literární, dekorativní, propagační, vědeckou a dětskou. Své ilustrace řadím do kategorie literární ilustrace, částečně plní i funkci dekorativní.

4.4.2 GRAFICKÁ ÚPRAVA Před samotnou grafickou úpravou bylo nutné přenést kresby do digitální podoby, to jsem udělala pomocí skeneru. Ilustrace jsem skenovala v minimální rozlišení 300 dpi v odstínech šedi, jelikož různé druhy papíru při barevném skenování byly výrazně rozpoznatelné a měly negativní vliv na oskenovanou ilustraci. Následovala úprava v grafických programech CorelDRAW X4 a CorelPHOTO-PAINT X4. V programu CorelPHOTO-PAINT jsem měnila dle potřeby jas, kontrast, intenzitu, ořez a rozměry, které jsem sjednocovala u všech ilustrací na maximální velikost formátu B5.

49

Výjimečně jsem ilustrace upravovala i jiným způsobem (např. deformací), tak abych docílila potřebných rozměrů nebo vyvážené kompozice.

4.4.3 PÍSMO, TEXT A KOMPOZICE Písmo je nedílnou a podstatnou součástí této diplomové teoretické i praktické práce. Je to jeden ze základních komunikačních prostředků, kterým lidstvo šíří informace. Úpravy písma, textu a kompozice jsem prováděla v programu CorelDRAW X4. Nejprve jsem si otevřela nový soubor a nastavila formát papíru B5 na šířku. Do otevřeného souboru jsem importovala upravenou ilustraci a text básně odpovídající vložené ilustraci. Font písma jsem použila pro všechny ilustrace stejný Myriad Pro Cond. Texty se liší velikostí a zarovnáním neboli sazbou písma, která je vždy individuální. Písmo se odvíjí od délky básně, rozměrů ilustrace a umístěním v prostoru. Cílem bylo vytvořit vyvážený obraz, tak aby jednotlivé části byly ve vzájemné harmonii a tvořili jednotnou kompozici.

Pro úpravu teoretické diplomové práce, jsem použila textový editor Microsoft Word.

50

5 MEZIPŘEDMĚTOVÉ VZTAHY Ráda bych využila získané teoretické i praktické zkušenosti z této diplomové práce v praxi – při výuce výtvarné výchovy na základní nebo střední škole.

Propojení výtvarné výchovy a českého jazyka (konkrétně literatury) se zde samo nabízí. Jak je patrné z textu diplomové práce, literatura nám nabízí široké možnosti uplatnění v různých formách.

Budeme- li se přidržovat osnovy tohoto textu, vyplyne nám jednoduchý návod, který lze upravit dle úrovně a potřeb žáků a studentů na základě jejich získaných dovedností, možností a prostředků, které nám poskytuje výuka a škola.

Jako první a motivační krok je důležitý správný výběr literatury. U mladších žáků bych zvolila kratší, jednodušší texty. U žáků na druhém stupni ZŠ nebo studentů SŠ, bych se nebála použít náročnější obsah. Techniku ilustrací bych zadala zcela volnou. Pokud by žáci byli rozděleni do skupin nebo by pracovali všichni dohromady, zadala bych jim jednotnou techniku. Tento způsob by podpořil jejich komunikaci a koordinaci ve třídě.

Po dokončení ilustrací by se práce odvíjela dle technického zázemí školy.

51

6 ZÁVĚR Cílem této práce je osobní výtvarné vyjádření k řecké poezii, ke které jsem získala bližší vztah při zahraničním studiu v Řecku. Práce má dvě části, teoretickou a praktickou. Teoretická část má doprovodný charakter a obsahuje stručné informace týkající se vývoje řeckého písma, na které navazuje vývoj nejstarší řecké lyriky, až po básníky 20. století. Další kapitola pojednává o samotném Řecku a to jakým způsobem mě tato země ovlivnila a promítla se do výběru poezie a tvorby ilustrací. Naleznete zde popis použitých technik, materiálů a postupů, způsob grafického zpracování a vše co se pojí s mojí tvorbou cyklu ilustrací. V samotné praxi jsem si vyzkoušela nové kombinace s tradiční technikou - kresba tuší, která přešla, až do experimentální výtvarné tvorby. Osvěžila jsem si již získané dovednosti s perokresbou, lavírovanou kresbou a prací v grafických programech, na které jsem navázala a rozšířila, tak své zkušenosti. Uvědomila jsem si, že není mezí ve výtvarné tvorbě a stále je se co učit po praktické i teoretické stránce. Výsledkem výše zmíněných informací je soubor ilustrací. Hlavní roli hraje celý proces, který považuji za velice přínosný pro můj osobní a profesní rozvoj. Ráda bych získané zkušenosti uplatnila v praxi při výuce výtvarné výchovy.

RESUMÉ/ SUMMARY The aim of this work is my personal art expression of Greek lyric poetry which I have established a closer relationship with during my study stay in Greece. The thesis consists of theoretical and practical part.

The theoretical is of supplementary nature and contains brief information concerning the development of Greek writing system followed by the development of the oldest Greek lyric poetry to poets of 20th century. The next chapter deals with Greece and the way this country has effected me personally as well as it has contributed to my choice of poetry and creation of the illustrations. There are descriptions of used techniques, materials and procedures and everything that is connected with creation of cycle of illustrations.

52

In the practical part, I tried new combinations with traditional technique of ink work which transferred to experimental art work. I refreshed gained skills with line drawing and work in graphic programs. I have proceeded and broadened my experiences. I realized that there are no boundaries in art work and there are always many practical and theoretical things to learn.

The result of previously stated information is a cycle of illustrations. The main role is the whole process which I consider as contributing for my personal development and professional. I would like to apply my gained experience in my future teaching.

53

7 POUŽITÉ ZDROJE 7.1 BIBLIOGRAFIE

1.

AMBROSE, Gavin a Paul HARRIS. Grafický design: Typografie. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2010, 175 s. ISBN 978-80-251-2967-8.

2.

BORECKÝ, Bořivoj a Růžena DOSTÁLOVÁ. Slovník řeckých spisovatelů. 2. přeprac. a dopl. vyd.,v nakl. Leda vyd. 1. Praha: LEDA, 2006, 663 s. ISBN 80-733-5066-1.

3.

CANFORA, Luciano. Dějiny řecké literatury. Vyd. 1. Překlad Dagmar Bartoňková. Praha: KLP-Koniasch Latin Press, 893 s. ISBN 80-859-1769-6.

4.

COELHO, Paulo. Alchymista. Vyd. 4., V Argu 3. Překlad Pavla Lidmilová. Praha: Argo, 2005, 161 s. ISBN 80-720-3697-1.

5.

COELHO, Paulo. Alef. Vyd. 1. Překlad Pavla Lidmilová. Praha: Argo, 2011, 243 s. ISBN 978-802-5704-745.

6.

COELHO, Paulo. Rukověť bojovníka světla. Vyd. 1. Překlad Pavla Lidmilová. Praha: Argo, 2006, 157 s. ISBN 80-720-3755-2.

7.

ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996, 517 s. ISBN 80-8588596-4.

8.

DUSONG, Jean-Luc. Typografie: Od olova k počítačům. 1. vyd. Praha: Svojtka a Vašut, 1997, 191 s. ISBN 80-718-0296-4.

9.

ELIŠKA, Jiří. Vizuální komunikace - písmo: [historie, terminologie, souvislosti, informace, ukázky]. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005, 59 s. ISBN 80-720-4418-4. Dostupné z: http://www.jirieliska.cz/fileadmin/user_upload/knihy/Písmo01.pdf

10. ELYTIS, Odysseus. Bláznivý granátovník. Vyd. 1. Překlad Růžena Dostálová. Praha: Mladá fronta, 2003, 133 s. Květy poezie, sv. 232. ISBN 80-204-0971-8. 11. EMOTO, Masaru. Skutečná síla vody: léčení a poznání sebe sama. Vyd. 1. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2005, 122 s., [56] s. obr. příl. ISBN 80-858-8043-1. 12. HLAVSA, Oldřich. Wick, Karel. Typographia – Písmo, ilustrace, kniha. Vydání 1. SNTL - Nakladatelství technické literatury. Praha, 1976, 352 s.

54

13. KARPATSKY, Dusan a [na některých heslech spolupracoval Viktor KUDĚLKA]. Malý labyrint literatury. 2. prepracovane vyd. Praha: Albatros, 1997, 573 p. Klub mladých čtenářů. ISBN 80-000-0527-1. 14. KINDLEROVÁ, Rita. Seferis, Jorgos. In: ILiteratura.cz [online]. 2001 [cit. 2013-1210]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/11229/seferis-jorgos 15. KNEIDL, Pravoslav. Z historie evropské knihy: po stopách knih, knihtisku a knihoven. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1989, 143 s. ISBN 80-205-0093-6. 16. KUČERA, Miloslav. Mluví písmo: proč, kdy, jak a ke komu. Praha: Avicenum, 1991. ISBN 80-201-0186-1. 17. MARCO, Jindřich. O grafice. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1981, 502 s. 18. MENHART, Oldřich. Nauka o písmu: pomocná kniha pro průmyslové školy grafické. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1954, 87 s. 19. ODEHNAL, Antonín. Grafické techniky: praktický průvodce. Brno: ERA, c2005, 111 s. ISBN 80-736-6006-7. 20. OSTLER, Nicholas. Říše slova: jazykové dějiny světa. 1. vyd. v českém jazyce. Překlad Petra Andělová. Praha: BB art, 2007, 639 s. ISBN 978-807-3811-525. 21. PROŠKOVÁ, Iva. Malba v čínském stylu. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, 111 s. Výtvarný kurz. ISBN 978-802-4727-271. 22. SEFERIS, Jiorgos. Básně. Vyd. 1. Překlad Růžena Dostálová, Vojtěch Hladký, Jiří Pelán. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011, 335 s. Edice současné české poezie (Pavel Mervart), sv. 55. ISBN 978-808-7378-939. 23. SLÁNSKÝ, Bohuslav. Technika v malířské tvorbě: malířský a restaurátorský materiál. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1973, 186 s., 28 obr. příl. Polytechnická knižnice, Sv. 113. Dostupné z: http://qwertzuiop.wbl.sk/knihy/technika_v_malirske_tvorbe_web.pdf 24. Slovník světové kresby a grafiky. 1. vyd. Praha: Orbis, 1997, 510 s. ISBN 80-2070550-3. 25. SMITH, Ray. Encyklopedie výtvarných technik a materiálů. 1. vyd. Praha: Slovart, 2000, 352 s. ISBN 80-720-9245-6.

55

26. STIEBITZ, Ferdinand. Řecká lyrika. Vyd. 1. Překlad Ferdinand Stiebitz. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, 356 s. 27. TEISSIG, Karel. Techniky kresby. Vyd. 2. Praha: Aventinum, 1995c1990, 190 s. Umělcova dílna. ISBN 80-852-7749-2. 28. TROJAN, Raoul a Bohumír MRÁZ. Malý slovník výtvarného umění. Vyd. 2., upr., ve Fortuně 1. Praha: Fortuna, 1996, 236 s. ISBN 80-716-8329-9.

7.2 ELEKTRONICKÉ PRAMENY 1.

Anakreón: Starověcí řečtí básníci. In: Wikipedia [online]. 2013. vyd. 2013 [cit. 2013-12-11]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Anakreón

2.

Antika: Literatura - Řecko. CHLUBNÝ, Jiří a spol. Antika [online]. 2004 [cit. 201312-08]. Dostupné z: http://antika.avonet.cz/index.php?ID=2001

3.

Byzantská literatura. In: CoJeCo [online]. 14.3.2000, 20.1.2006 [cit. 2013-12-08]. Dostupné z: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&s_lang=2&id_desc=13258

4.

Citáty. In: Citáty slavných osobností: Výroky, myšlenky, přísloví a aforismy [online]. 2007, 2013 [cit. 2013-12-09]. Dostupné z: http://citaty.net/

5.

DOSTÁLOVÁ, Růžena. Piják slunce stvořený pro ostrovy Egeidy. [online]. 2011 [cit. 2013-12-09]. Dostupné z: http://www.dialogos-kpr.cz/txt_80/txt_0024.htm

6.

Epigram. In: SOUČEK, Tomáš. Český-jazyk.cz [online]. [cit. 2013-11-24]. Dostupné z: http://www.cesky-jazyk.cz/slovnicek-pojmu/epigram/#ixzz2ONR0dfuV

7.

ELIŠKA, Jiří. Grafický design [online]. [cit. 2013-12-07]. Dostupné z: http://www.jirieliska.cz/fileadmin/user_upload/knihy/Grafický%20desicn03.pdf

8.

ELIŠKA, Jiří. Písmo II: Písmo a grafický design [online]. [cit. 2013-12-07]. Dostupné z: http://www.jirieliska.cz/fileadmin/user_upload/knihy/Písmo02.pdf

9.

EMUR. Řecká antická literatura. [online]. 2000-2006 [cit. 2013-12-07]. Dostupné z: http://emur.sweb.cz/recka-literatura/

10. HLADÍK, Jiří. Vznik latinky. [online]. [cit. 2013-12-08]. Dostupné z: http://www.heidelberg.cz/hdnew/hdinfo/clanek.asp?id=020202

56

11. Historie písma. [online]. [cit. 2013-12-07]. Dostupné z: http://www.volny.cz/solctisk/historie_pisma.htm#historie 12. Nobel prizes: Literature. [online]. 2013 [cit. 2013-12-09]. Dostupné z: http://www.nobelprize.org/nobel_prizes/literature/laureates/1979/ 13. Řecká poezie. Vývoj světové literatury [online]. [cit. 2013-12-11]. Dostupné z: http://www.crg.cz/sekce/svetova_literatura/Recka_poezie.html 14. Tuš. In: Wikipedie [online]. 2013 [cit. 2013-12-11]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tuš 15. Užitá grafika. In: Wikipedie [online]. 2013 [cit. 2013-12-10]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Užitá_grafika 16. ŽABKOVÁ, Kateřina. Jak vznikala kniha - destičky, papyrus, pergamen, kodex. Pardubice, 2007. D15992. Dostupné z: http://hdl.handle.net/10195/27537. Bakalářská práce teoretická. Univerzita Pardubice. Vedoucí práce Slovik, Radomír.

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA: Není-li u vložených obrázku uveden zdroj, fotografie pochází z vlastního archivu.

57