Autorka romancí. I Pro nás již opona spadla a dozněla píseň poslední. Květina ve váze zvadla a marně čeká, až se rozední

Autorka romancí I Pro nás již opona spadla a dozněla píseň poslední. Květina ve váze zvadla a marně čeká, až se rozední. „Co na tu básničku říkáš, Michale?“ „Je fakt dobrá, Květo. Ne vážně, neříkám to proto, že jsi to ty a je od tebe, ale prostě… tahle sloka všecko vystihuje, víš co. Celý ten příběh, který jsi až doposud vytvořila, v tom je.“ „Myslíš?“ „Jsem si jistý.“ „Tak ti tedy budu věřit, když to říkáš.“ „Věř mi, Květuško – nikdy jsem nic nemyslel vážněji.“ II Příběhy se dají začínat různě – můžete skočit rovnou doprostřed nějaké situace, která čtenáře okamžitě strhne s sebou do víru dění, akorát že mu chvilku bude trvat, než se zorientuje. Anebo můžete začít všecko popisovat od začátku, krok za krokem čtenáře uvést do děje. Oba postupy mají svá pro i proti a já se snažím volit je vždy tak, aby do celé konstrukce zapadly a vytvořily celkový obraz. Ne vždy je nutné začínat od samého začátku, pokud by to mělo být na úkor spádovosti a čtivosti celého dílka. Kdybyste se probrali mou dosavadní tvorbou, zjistili byste, že je oba používám zhruba stejně. Když vyprávím příběh někoho jiného, nemám obvykle problém nastoupit na danou cestu dějové linie a provést po ní čtenáře až do konce. Jistě, občas člověk vždy zaškobrtne, někdy i upadne, avšak pokaždé se znovu zvedne a dorazí až k cíli. Tak to mám se psaním. Ale ve skutečném životě? Kdyby po mně někdo chtěl, abych sepsala svůj příběh, byl by to hrozný brak, naprosto nečitelný. Jednak protože nesnáším tvorbu stoprocentně založenou na realitě (mám problém ji číst, natož ji ještě psát, chraň bůh!), a také protože si nemyslím, že můj vlastní život je natolik zajímavý, aby stál za to zaznamenat. Došla jsem k závěru, že jediné, co můžu psát, jsou milostné příběhy, rozvodová dramata a vtipy. Ty totiž obsahují dost motivů, aby se čtenář nenudil. Detektivky a horory mi nejdou, takže jsem zamrzla u těchhle tří. Někdo by mohl říct, že kdybych byla co k čemu, zvládnu toho víc. Hm, taky názor, ovšem pak by to bylo utrpení pro mě i pro čtenáře – založila bych nový žánr, kolektivní nudu. Ne vážně, na dobrý příběh musí být motivy, jež mi reálný život neposkytuje, a hned vám vysvětlím proč: na univerzitě se snažím plně ponořit do děl zadaných autorů a nemyslet přitom na to, že v mém vlastním příběhu se na to ti dva právě chystají skočit a já jako autor chci sakra být u toho (!); o rodičích, u nichž pořád ještě musím bydlet, neboť nevydělávám dost na to, abych si mohla dovolit uplatit vlastní nájem (ehm, nebo spíš nevydělávám skoro vůbec, abychom byli naprosto korektní), psát nemůžu, protože by se jednak urazili, a jednak takové problémy s nimi, jako mám já, má snad každý v okruhu třiceti kilometrů a nejspíš i dále; o přátelích, kteří jsou někdy jedinou motivací k přežití, taky nemám, co bych řekla – to, že bez nich bych asi už nebyla, nikoho nezajímá. Hlavně nemůžu psát o lidech, které znám, když zároveň plní záhy i funkci mých čtenářů – musíte uznat, že to by byla naprostá profesionální sebevražda! A tak píšu smyšlené věci o smyšlených lidech. Psaní se pro mě stává naprostou existenční nezbytností, důvodem proč vstávat a proč jít večer spát, proč si otevřít skleničku

vína a proč pořád trpět buzeraci ze všech stran. Ano, to je můj vlastní život – a teď mi někdo tvrďte, že stojí za to o něm psát, ha, ha, ha! Ne, ne, od skutečného života si chodím odpočinout, neboť ten se dá pozřít jen jednou, a ne že ho budu žít opakovaně několikrát za sebou! Dobře, jsou dva šílenci, kteří si myslí, že píšu neuvěřitelné braky a že bych měla psát ze svého života – moji rodiče. Ale o těch se nemá cenu bavit, ty jsem ze svého života už dávno vyjmula a teď se plácají někde na okraji životního spektra. Nehodlám je řešit, dokud nemusím. Již jsem nejspíš došla do stadia, kdy bych snad radši žila životním stylem ponravy, než bych se chovala jako oni. A pak je tu můj milostný život. Další důvod k zastřelení. Ten bych taky nerozebírala. Myslím, že stačí jen podotknout, že to, že člověk naprosto detailně rozpitvává pocity při milování a je schopen stvořit milostný trojúhelník ještě neznamená, že sám si všech těchto radostí užívá, to ani omylem. Jen řekněme, že někde je ve svých třiadvaceti mít zkrátka musí, pokud není úplně frigidní, a když je nemá ve svém vlastním životě, bude je holt muset mít v životě někoho jiného a užívat si je s ním (zkrátka se přiživovat na cizí účet). Aspoň ve fantazii. Aby se nezbláznil zcela (ale jen napůl). Tak to bychom měli. Tím výše rozvedeným seznamem si začínající a vydavatele stále hledající autorka milostných románů Květa Petrová musí každodenně procházet. Úplně vším, bez výjimky. Takže jistě chápete, proč o sobě za žádnou cenu nechci psát. Realita, a především má realita, je k uzoufání hloupá, pitomá, nudná a naprosto nečitelná (a občas i nežitelná, přiznejme si to na rovinu). Ták, teď jsem si to všechno obhájila a vyjasnila a mám klid. Hlavně se člověk musí smířit sám se sebou – svět se pak už nějak přizpůsobí. Ale poslední dobou bych přeci jen našla ještě jednu silnou motivaci k tomu, proč to všechno pořád podstupovat. Někoho, kdo mi poslední dobou neuvěřitelně pomáhá, a především je jedinou osobou mužského pohlaví, o níž mohu tvrdit, že si s ní skutečně a nefalšovaně rozumím… Ale takové příběhy se přeci ve skutečnosti neodehrávají, ne? „Ale odehrávají,“ tvrdil on, „jen musíš věřit na šťastné konce, víš?“ III Michal. Pamatuji si, jak jsme se seznámili ve škole na výtvarném kroužku. Oběma nám tenkrát bylo tak dvanáct a pokoušeli jsme se probudit ten skrytý tvůrčí talent, jenž v nás obou nepochybně dřímal. Zatímco já toho po půl roce nechala a raději přesedlala na umění slova, Michal si své umění štětce a barev podržel až do své dospělosti, kdy ve třiadvaceti (a o čtvrt roku starší než já) studoval výtvarné umění se zaměřením na malířství. Milovala jsem ty chvíle, kdy jsme na naší společné schůzce oba, aniž bychom se předem nějak domluvili, zničehonic vytáhli své pohotovostní poznámkové bloky, unisono vyhrkli: „Promiň,“ a okamžitě jsme začali zachytávat múzu, jež nás zrovna vášnivě ocucávala. Zatímco já si pokaždé dělala jen slovní poznámky, Michal někdy črtal, někdy slovy popisoval ten vjem, který bude chtít později ve svém malém ateliéru zachytit. Zbožňovala jsem pohled na něj, jak stojí u svého stojanu postříkaného od barev ve stejně tak pokecaném malířském plášti a soustředěně nanáší barvu na plátno. Jednou jsme dokonce udělali takový umělecký experiment spočívající v tom, že zatímco on se snažil namalovat mě, jak píšu, já se na notebooku snažila slovy zachytit v líčení jeho, jak maluje můj portrét. Uznávám, na nobelovku ani jedno z toho nebylo, ale rozhodně jsme se u toho později dost nasmáli. A takové to s ním vlastně bylo vždycky. Zatímco já se na těch pár rande, jež jsem za poslední tři roky měla, musela vždycky strašně snažit, aby nevládlo to rozpačité, trapné ticho, které jsem tolik nesnášela, s Michalem jsem se nikdy o nic pokoušet nemusela. Když jsem neměla o čem mluvit já, vždycky mne zastoupil on. Nikdy jsme neměli o témata nouzi, nikdy

– vždy se našlo něco, co bylo potřeba probrat. A nejen to. Neznala jsem galantnějšího člověka, než byl on. Pokaždé mi podržel dveře, když jsme spolu někde byli. Zaplatil za mne večeři, nabídl mi rámě, vzal deštník… zkrátka gentleman, který jako by vypadl z mých historických romancí. Takhle se dnešní muži mnohdy nechovají ani ke svým vážným známostem, ale on se mnou nikdy nejednal jinak než jako s dámou, již je třeba chránit a hýčkat, i když jsme „jenom“ kamarádi. Milovala jsem ho za to. Zezačátku jen jako přítele a nejvěrnějšího druha, ale později… Ach ano, později se mělo všechno změnit. A ta píseň hrála dokola, pořád dokola, až mysleli, že už nikdy hrát nepřestane, že se už pro ně nic nezmění. Ale pak se deska zasekla, jehla zlomila a bylo po písni. Buď se koupí nová jehla, anebo gramofon již nikdy více hrát nebude. IV Navazování vztahů s opačným pohlavím nikdy nebyla naše silná stránka. Největší ironie spočívala v paradoxním faktu, že zatímco já nejvíce psala milostné romány, on nejraději maloval obrazy s nějakým typem milostné tématiky. Samozřejmě jste u něj nalezli i zátiší, krajinomalby atp., avšak tam hlavní těžiště jeho práce nebylo; stejně jako eseje či básně, jichž jsem též pár víceméně v bolestech porodila, dle mého názoru nepatřily k hlavním pilířům mé tvorby. A tak jsme oba tvořili to, co nám vlastně nejvíce chybělo. Michal se tak moc snažil nějakou dívku okouzlit a bylo jich nespočet, jimž se dvořil, žádná ovšem nebyla schopna ocenit ho takového, jaký je, a vidět v něm tu úžasnou vnitřní krásu, jíž v sobě skrýval tolik. Uznávám, nebyl to žádný krasavec, ale copak je hezká fasáda zárukou kvality a spokojenosti? Ženy, o něž se pokoušel, však nejspíš byly moc mladé, aby tohle chápaly. Vždycky mi přišlo zvláštní, že se pokusil snad o všechny naše společné známé, avšak nikdy ne o mě. Věřte, že na sebevědomí mi to nepřidalo, když jsem věděla, že i u něj jsem vyjmuta z kategorie potenciálních kandidátek. Tak jsem to totiž měla u většiny mužů, s nimiž jsem se pravidelně stýkala. Pro všecky jsem byla fajn holka a dobrá známá, ale nikdy nic víc. Marně jsem se v zrcadle snažila najít, čím je to způsobeno. Prsa a zadek jsem měla na svém místě a ne obráceně, tlustá jsem nebyla, krátkonohá taky ne, přes obličej mi parní válec nepřejel, tak co těm chlapům na mně pořád chybí? Muselo to být asi něco ve mně, jen kdybych tak věděla co. Ovšem nedělejte si iluze, že bych byla obklopena samými úžasňáky, kteří by jeden za druhým plnili kolonky pro má beznadějná zamilování a platonické lásky. Ne, ne, všichni byli jen kompromisy, abych si nepřipadala jako úplně beznadějný případ. Jestli jsem měla nějaký ideál, tak ho ztělesňoval právě Michal – galantní, ukecaný, vtipný, citlivý a za všech okolností milý. Ano, to byl on. A ano, to byl právě ten problém. Když už je člověk tři roky pořád bez partnera, začne nad některými věcmi přemýšlet. A já došla k závěru, že vedle svého ideálu už tři roky sedávám, ani si to neuvědomuji, ale on ten ideál je též nezadaný. Jistě, žádný David Beckham to není, jeho hruď nehrozí explozí pod tlakem vyrýsovaných svalů, ovšem nic lepšího už nejspíš nenajdu. A v momentě, kdy jsem se na něj tímto způsobem jednou podívala a začala jsem si tu možnost připouštět, to všecko začalo… Díval se na ni, jako by ji neviděl. Hleděl skrz ni na iluzi, jež se rýsovala na obzoru. A dokud slunce nezapadne, ta iluze bude pořád zářit. Krásným, opojným světlem, které ovšem zhasne v momentě, kdy slunce zajde za horizont. A pak bude zase tma.

V Přesně v té době si Michal uvědomil, že je ještě jedna žena, u níž své štěstí nezkusil. Já to překvapivě opět nebyla – byla to baletka Alice, která s námi chvíli hrála v ochotnickém souboru, než zjistila, že tanec jí přece jen jde lépe než hraní. Milá holka, o tom žádná, skromná a uvolněná, s pěknou vytančenou postavou a plavě blond vlasy. Ale copak u ní má Michal šanci, ten můj milý, avšak lehce mimózní Michal, když jí u nohou leží půlka baletního souboru? Ano, sice si tuhle stěžovala, jak jsou baleťáci povrchní a nudní, ale zároveň si posteskla, jak je už dlouho zamilovaná do svého baletního mistra, pohledného čtyřicátníka, jenž ovšem také intenzitu pozornosti opačného pohlaví reklamovat nemůže. A tak tu najednou vznikl můj oblíbený milostný trojúhelník, že? Baletní mistr, Alice a Michal. Ne, počkat, ještě já, že? No jo, ale já se přeci nepočítám, no ne? To by to pak byl milostný čtyřúhelník, a věřte mi, to už je moc. Nesmíte čtenáře zase moc přehltit, to taky nefunguje. A najednou se charakter našich setkání s Michalem úplně změnil. Horší než chlap je snad už jen zamilovaný chlap. Dříve jsme také probírali naše milostná selhání, nicméně bylo to s větší lehkostí a rozhodně to nebylo naše hlavní a v podstatě jediné téma. Což ovšem najednou přestalo platit, neboť zničehonic jsem začala slýchat ódy na Alici. Jak je nádherná, skromná, úžasná, ale tak nedostupná, ach jo… Stejně se však Michal odmítal hned vzdát. Rozhodl se postavit do fronty jejích obdivovatelů, ba co víc – měl ambice je všechny předběhnout! Nevěděl ovšem moc, jak na to, a zároveň se samozřejmě bál zlomeného srdce. Proto se radil se mnou. Víte, to bych mu nevyčítala. Byli jsme kamarádi, koneckonců velmi blízcí kamarádi, co si říkají všechno, a dokud se mu Alice jen líbila a ptal se mě, jak na ni, dalo se to vydržet. Tedy, snášela jsem to první asi tři schůzky. Stále se snažil ze mě vydolovat odpověď na tu palčivou otázku, zda má u Alice šanci. A teď mu odpovězte. Copak jsem mu mohla říct upřímně, že si nemyslím, že je její typ, a že u holky její krásy a oblíbenosti má šanci víceméně nulovou? Copak se to dělá, aby se brala lidem naděje ještě před tím, než to zkusili? Co já vím, třeba je Alice jiná, než jaká se domnívám, že je, a vážně bude Michala chtít. Ne, nemohla jsem mu jeho úmysl vymluvit, to zkrátka nešlo. A tak jsem jen ze slušnosti házela nějaké nápady, krčila rameny a vzdychala. Víte, kdyby měl Míša trochu pozorovacího talentu, možná by zahlédl ty postranní vražedné pohledy, které jsem na třetí schůzce už občas hodila. Také by možná dokázal dešifrovat těžké povzdechy a protáčení očí. Ale ne, on pozoroval jiné věci než mě a mé reakce. Já byla mimo kategorii, pamatujete? A pak to přišlo – Alice dohodila Michalovi kšeft, aby jel s jejich souborem na týdenní soustředění a přitom je fotil při tréninku. Focení byl totiž další z jeho koníčků. Když už má člověk oko pro kompozici, musí z toho vytřískat co nejvíc na všech frontách, no ne? A on se samozřejmě nebránil. Věřte mi – nebylo to jen z finančních důvodů! V té době jsem ještě tolik nežárlila. Jistě, nedělalo mi kdovíjak dobře slýchat pravidelné chvalozpěvy na Alici, navíc jsem záviděla jemu, že opět má nějaký idol, zatímco já měla o idoly dost nouzi. Ale pořád se to dalo snést. Ovšem to jsem nevěděla, co přijde potom. „Když ti řeknu, že tě nikdy neopustím a budu tě navždy milovat, budeš mi věřit?“ „A mohu ti něco takového vůbec kdy uvěřit?“ VI Michal se vrátil ze soustředění a hned mi ze svého ateliéru volal, aby mi vylíčil, co všechno se tam dělo. Můžete si zkusit tipnout, kdo byl hlavním motivem celého vyprávění. Ano, byla to Alice – jak jste to uhodli? Ukázalo se, že Aliciny baletní špičky dosáhnou skutečně všude. Do Michalova života, snů i tvorby. Sdělil mi totiž, že se do ní naprosto bezhlavě zamiloval. V životě prý do žádné

holky nebyl takový blázen jako do ní (ano, ty blázne, protože jsi ještě nikdy žádnou holku neměl, probuď se!!!). „Teď už to prostě musím zkusit, Květo, není jiná možnost. Vidím ji skoro všude, jak sedí na zahradní zídce, jak tančí Odettu v Labutím jezeře, jak si zavazuje špičky, a cítím, že ji ve všech těch pózách chci zachytit. Že chci vykreslit její krásnou tvář do každého detailu, její nádhernou postavu, jak se zaklání a prohýbá, a taky její úžasné nohy, jak se míhají jedna přes druhou, když tančí pas de quatre…“ A v tomto duchu básnil zhruba hodinu, načež se mi lehce přiškrceným hlasem přiznal, že o ní začíná mít i mokré sny. V té chvíli jsem málem zavěsila, ale on se okamžitě omluvil za svou netaktnost a v podstatě pohřebním hlasem naléhal: „Musíš mi poradit, Květuško, co mám dělat! Ty jsi jediná, která mi teď může pomoct, jsem v tom až po uši. Ona je ta nejlepší holka, jakou jsem kdy poznal!“ A co já, ty troubo, a co já? Co pro tebe kdy tahle nádhera udělala kromě toho, že ti dohodila báječnou brigádu mezi hopkajícíma tyčema? Bože, proč musí chlapům stačit ke štěstí tak málo?! Pak se mi ještě přiznal, že za dva týdny má Alice narozeniny a že neví, co jí k nim má dát. „Co třeba obraz?“ navrhla jsem lehce otráveným hlasem, zatímco se mi lehce klepala ruka, což nebylo úplně praktické vzhledem k tomu, že jsem si právě zalévala čaj vařící vodou. „Myslíš? A není to moc… víš co?“ „Ne, nevím co. Kur-… do prdele!“ vykřikla jsem, protože jsem se opařila tou čerstvě uvařenou vodou, jež mi udělala nádherný flek na břiše (a teď si na něm spokojeně chladla), stejně jako na kuchyňské lince a podlaze. „Co se stalo?“ zeptal se Michal starostlivě a mně se tak konečně podařilo změnit téma hovoru! Už bylo načase, ale vážně – musela jsem za to platit tak krutou cenu?! Nikdy nic ještě nehořelo tak dobře jako jeho fotky. A ještě dlouho nejspíš hořet nebude, neboť spolu s nimi vyhasla i ona. Chladl žhavý popel, chladla ona. I noc byla chladná, když vyšla na balkon a zírala přes zábradlí dolů. Jak daleko a zároveň blízko je země rozprostírající se pod ní… VII Prodírala jsem se horami všeho možného – štětců, lahví s ředidly, hadříky zadělanými vším možným, a hlavně tubami s barvami, jež byly snad všude, kam se člověk podíval. A pak, na stojanu uprostřed ateliéru, jsem ho spatřila. Dárek pro Alici. A přesně v ten moment jsem začala litovat nejen toho, že jsem mu doporučila, aby jí k narozeninám namaloval obraz – nejradši bych si nafackovala za to, že jsem mu rovnou neřekla, že se na ni má vykašlat, že si nemá dělat škodu a investovat do ní čas a energii, když vedle něj stojí žena, u níž by měl úspěch zaručen i bez snášení modrého z nebe. Nebo spíš barevného z nebe, abychom byli zcela přesní. Na stolku před plátnem měl otevřený notebook a z obrazovky se na mě zubila Marilyn Monroe, vypodobněná Andy Warholem ve stylu pop-art. A na Michalově plátně byl vlastně úplně stejný obraz, akorát že žena na něm už nebyla Marilyn, ale Alice. „Chtěl jsem udělat tu verzi, kde je čtyřikrát, pokaždé v jiném barevném pozadí, ale nebyl jsem si jistý, zda by to nerozbilo ten dojem, jehož chci docílit, tak jsem to radši udělal takhle. Ještě to sice není úplně hotové, ale ten základ už je vlastně kompletní, jen budu teď dělat takové to finální dolaďování, jestli mi rozumíš.“ „Jo, rozumím. Až moc dobře ti rozumím…“ vyrazila jsem ze sebe, šokem málem nedýchajíc. „Líbí se ti to, Květo? A myslíš, že jí se to taky bude líbit?“ Na tu první otázku jsem mu chtěla odpovědět kladně, ale jak tam přidal tu druhou část, už mi ta odpověď přes pysky tak dobře nešla. Ten obraz byl nádherný a příšerný zároveň. Ne kvůli tomu, že by se mu

nepovedl, Michal byl opravdu skvělý malíř, i ta myšlenka mi přišla originální a trefná, ale… ale co když ho Alice odmítne i po tom, co se tady tak dlouho dřel s jejím pitomým portrétem?! Co když jí to nebude dost? Nebo ještě hůř – co když jí Michal nebude dost? „Proč tak dlouho mlčíš, Květo? Nelíbí se ti snad?“ zkusil to Michal znovu. A sakra, zapomněla jsem, že se mě na něco ptal. Otočila jsem se na něj, avšak úsměv jsem vykouzlit nedokázala. „Je dokonalý,“ pronesla jsem s naprosto vážným výrazem. „Skutečně?“ „Jo.“ A sesunula jsem se na pohovku, která stála vedle. „Neříkáš to moc nadšeně,“ všimnul si a sednul si vedle mě. „Ne,“ souhlasila jsem. „Proč?“ vyzvídal. „Jestli máš nějaké nápady, tak-…“ „Michale,“ přerušila jsem ho a konečně se odhodlala k tomu, se na něj podívat, „proč to pro ni všechno děláš?“ „Protože… vždyť jsem ti to říkal, jsem do ní zamilovaný, to si nepamatuješ?“ „Pamatuju, pamatuju, samozřejmě si to pamatuju,“ ušklíbla jsem se. „A proč ji ještě třeba někam nepozveš? Na večeři nebo tak?“ „Když já nevím, to je takový moc okatý-…“ „Sakra, chlape, ty musíš bejt okatej, jestli si tě má všimnout!“ vyjela jsem na něj. Zamrkal a zatvářil se lehce vyděšeně, jako malý kluk, kterého maminka právě praštila přes prsty. „Dobře,“ pípnul. „Ale já se taky trochu bojím, víš, ono to není tak lehký holku jako ona někam pozvat, protože by mě taky mohla odmítnout a-…“ „S tím rizikem do toho taky jdeš, ne?!“ vyštěkla jsem. Dělal, že můj, pro něj nepochopitelně ostrý, tón neslyší. „To sice ano, ale přece jen se netěším na ten okamžik, kdy mě další holka pošle někam. Další z těch desítek a stovek, u nichž jsem už zkoušel štěstí…“ Ztěžka si povzdechl a mně se ho najednou hrozně zželelo. Naprosto jsem mu rozuměla, jak se musí cítit – mně to taky nepřidávalo na sebevědomí, věčně se před někým nakrucovat, plazit, snažit se za každou cenu zaujmout a pokaždé čelit neúspěchu. Pocítila jsem touhu ho nějak upokojit a dodat mu trochu sebedůvěry. „Víš, třeba se jen koukáš po špatném typu holek. Třeba jsou takové, které by tě ocenily, jen je musíš najít.“ Teď se ironicky ušklíbl on. „Jasně, díky za radu. Ale kde je najdu? Rostou na stromě? Celou dobu takovou hledám a naprosto neúspěšně!“ „Třeba se jen špatně díváš. Pro samé oči nevidíš.“ „Jak to myslíš? Ty snad nějakou takovou znáš?“ „No… náhodou ano,“ pravila jsem jakoby mimochodem. „Cože?!“ Úplně se na té pohovce napřímil a zůstal na mě fascinovaně zírat. „Kdo to je, řekni! Nutně to potřebuju vědět!“ Lehce jsem se usmála. „Hádej,“ vybídla jsem ho. Samým soustředěním vykulil oči a začal zkoušet snad všechny naše společné známé. Já pořád jen kroutila hlavou. Nakonec svraštil obočí a zamumlal: „Ale to není možné, to už jsou snad všechny, ne? Leda bys to byla ty, ale ty to být nemůžeš, protože jsme přeci jen kamarádi, ne?“ Tázavě se na mě podíval a zcela evidentně čekal ujištění. Jeho dotaz mne zranil, avšak copak jsem mu mohla tvrdit opak? Viděla jsem, že s jinou alternativou prostě nepočítá, tak jsem řekla: „Ano, jsme kamarádi.“ „No tak kdo to ale potom je?! Sakra, Květo, nemůžeš mě takhle napínat, já mám taky jen jedny nervy a potřebuju to strašně nutně vědět!“ „Proč? Vždyť jsi přece zamilovaný do Alice,“ rýpla jsem si do něj. „Ale to jo, ale nemůžu se ubránit takovému nepříjemnému pocitu, že mne stejně chtít nebude. Jsem skeptický, víš?“

„Hm, to se nedivím,“ zahučela jsem, avšak on jakoby to neslyšel, opět na mě začal naléhat, ať mu to jméno prozradím. „Ne, Michale, promiň, já ti tohle říct nemůžu,“ zvedla jsem obě ruce, jakože se vzdávám. „Vlastně zapomeň, že jsem tohle téma vůbec načala, končíme. Jiný téma.“ „Květo, no tak! Tohle nesmíš! Řekni mi to, hned! Nemůžeš něco načnout a pak to nedokončit, to se nedělá, zvláště pak u takovýchhle témat!“ „Ne, Michale, promiň, to nejde. A jestli budeš ještě naléhat, tak odcházím.“ „Ne, Květo, prosím! Květuško, no tak!“ Zvedla jsem se z pohovky. „Květo, okamžitě se zase posaď a řekni mi to!“ zahřímal autoritativním hlasem, pak ji strhnul zpět na pohovku, kde ji začal divoce líbat. „Květo, okamžitě se zase posaď a řekni mi to!“ zakňučel Michal jako nakopnuté štěně a sepjal ruce v prosbě. „Klidně si tady i kleknu na podlahu a budu tě prosit, jen mi to řekni,“ a chystal se svůj úmysl naplnit. „Ne, proboha, jen si neklekej!“ Nesnášela jsem, když se přede mnou takhle ponižoval. „Pochop, Michale, tohle nejde. Jsem blbá, že jsem o tom vůbec začínala, zapomeň, že jsi něco takového slyšel.“ Povzdechl si, když viděl, že pořád stojím. „Ty už vážně chceš jít?“ „Jo, už musím.“ Musím vypadnout odsud někam do soukromí, kde bych si mohla nafackovat za svou idiocii. „No tak já tě teda půjdu vyprovodit,“ vstal s povzdechem z pohovky, sundal si plášť a oba jsme se vydali do předsíně. Na něm však bylo vidět, že mu to vše ještě vrtá hlavou. „Jestliže to nebyla žádná z našich společných známých, a to musí být, jinak bys to vědět nemohla, tak pak… pak to zákonitě a zcela logicky musíš být ty,“ vyslovil na schodech hypotézu a tázavě se na mě zahleděl. Mlčela jsem. Chvilku. Otazníky v jeho očích ale bohužel nezhasly. Povzdechla jsem si. „Podívej se, já ti to prostě neřeknu, nemůžu ti to takhle říct, to nejde,“ vykrucovala jsem se. „Takže jsi to ty, když mi to nechceš říct!“ vyhrkl a vykulil oči ještě víc. Několikrát zamrkal a pak pokračoval: „Jistě, celou dobu jsi to byla ty, jen… bože, já jsem ignorant! Jsem takovej pitomec, takový necitlivý hovado, takovej vůl-…“ „Přestaň!“ okřikla jsem ho polohlasem, protože jednak jsem nesnesla, když si takhle nadával, a jednak křičel přes celou chodbu. „Nejsi nic z toho, prosím tě, proč bys byl?“ „Protože jsem se celou dobu choval jako největší pitomec! Vykládal jsem ti o tom, jak miluju Alici, a ty jsi přitom celou dobu… bože!“ „Tos nemohl vědět,“ řekla jsem popravdě, teď už rudá až za ušima a s klepající se pravou rukou, jež se už nemohla dočkat, až mi nafackuje. „Ježiš, Michale, ty jsi přeci takový kripl, takový idiot, nepozornej pitomec-…“ „Přestaneš si už konečně nadávat?!“ vyjela jsem na něj a měla jsem co dělat, abych zadržela slzy, které už hrozily vytrysknout. Ještěže už jsme byli dole u hlavního vchodu. „Podívej, zapomeň, že jsem cokoli řekla. Nic jsi neslyšel. Nebudeme o tom už mluvit, ano?“ „Počkej, to ale nejde!“ trval můj malíř na svém. „Já to s tebou musím probrat, to je moc vážná věc na to, aby-…“ „Není o čem mluvit!“ přerušila jsem ho rázně. „Zapomeň na to, ahoj!“ Chtěla jsem prásknout dveřmi, ale on je chytil a nedovolil mi to. „Tak mi aspoň slib, že se zítra uvidíme. Musíš mi to ještě vysvětlit, protože-…“ „Tady není co vysvětlovat!“ trvala jsem na svém. „Ale je! No tak, slib mi to!“ Musela jsem jít, za žádnou cenu jsem před ním nechtěla brečet. „Nevím, možná, ozvu se ti, jo? Tak čau.“ Otočila jsem se na podpatku a rozběhla se pryč.

Nemohl ji nechat takhle odejít, s rudýma očima utíkající od jeho domu. Vyběhl za ní, na půli cesty ji dohnal, vzal ji do náručí, zatočil ji dokola a pak jí vlepil tu nejsladší pusu, jakou kdy od koho dostala. V půlce chodníku jsem uslyšela bouchnout vchodové dveře – to Michal odcházel zpět do svého ateliéru k jednomu ze svých nejlepších děl. Někdy je až směšné, jak se realita totálně míjí se všemi představami a sny, které máte. Jak lidé jednají naprosto opačně, než byste potřebovali. Realita a vaše realita – dvě naprosto nesourodé skutečnosti. VIII Nejdřív se tady otevřeně přiznám, že první věc, kterou jsem po příchodu domů udělala, je, že jsem se zavřela do svého pokoje a zavolala jedné ze společných známých mě a Michala. Vše jsem jí s brekem vypověděla. Ona absolutně nechápala, v čem je problém – její názor byl, že si Michal teď uvědomí, jak hloupý byl, že mě vlastně miluje, a druhý den se ke mně připlazí po kolenou s kytkou. Jak nádherně pohádkový závěr celé anabáze – přesně takhle by jistě skončil nějaký z mých románů. Ale skutečnost? Té jsem v tomhle ohledu nějak nevěřila. Už jen proto, že jsem si přišla hrozně poníženě. Opět se před nějakým mužem plazím, opět prosím o pozornost… sakra, nemělo by to být obráceně?! Já mám taky svou hrdost, víte? Abych svou hrdost znovu nabyla, zasedla jsem k vlastnímu psaní (a především vlastní realitě, která vždy dopadne tak, jak chci já!) a nechala jsem hlavní hrdinku nejdříve hrdě odmítnout všechny nabídky přítomných mužů, jichž se jí za jeden večer dostalo, a pak jsem ji poslala spát s vínem a dobrou knížkou. Tak, já vám ještě ukážu, vy pitomci – já možná hrdost nemám, ale ona pořád ještě ano! Opřela jsem se do židle, asi tak pět vteřin spokojená, než jsem si opět vzpomněla na svou vlastní ubohost a obrazovka se mi před očima rozmlžila. Sakra, hlavně ne další pláč! Odvádění svých myšlenek od mužů obecně jsem posunula do dalšího levelu otevřením povídky své kamarádky-spisovatelky a ponořením se do milostné scény dvou lesbiček. Jo, to jsou holky podle mého gusta, ty svou hrdost neztrácejí, a když, tak aspoň v rámci svého vlastního pohlaví! Nesmíte hlavně myslet na to, že tvorba a čtení milostných románů je jen dočasné řešení sloužící k okamžitému uklidnění a relaxu. Je to stále lepší než nic a hoďte přes palubu všechny muže, kteří se vám za to budou vysmívat – a to auto, pod něž se chodí schovávat zase oni, shoďte ze skály za nimi! IX Nejlehčí věc, kterou znám a praktikuji, abych opět nabyla hrdosti, je začít nenávidět onoho jedince, jehož podezřívám z její krádeže. Což ovšem v Michalově případě zkrátka nešlo, na to jsem ho asi milovala až moc. Ono ho ani nešlo moc nenávidět, neboť hned druhý den, od okamžiku, kdy vytušil, že už jsem asi vzhůru, mne začal esemeskami nutit, abych se s ním co nejdřív sešla a vše s ním probrala. Půlka mě se chtěla schovat a už nikdy nevylézt ze svého brlohu, ale druhá půlka opravdu toužila po setkání a diskuzi. Chtěla jsem si položit hlavu na jeho rameno, nechat se obejmout a mluvit, mluvit a mluvit, vše to ze sebe vysypat a případné nejasnosti vysvětlit, abych měla opět klid a mohla vesele tvořit další ideální zápletky. Proto jsem nakonec po půl hodině jeho naléhání a vyhrůžek, že si pro mě osobně dojede, souhlasila, že se sejdeme v parku poblíž mého bydliště. Neměla jsem už sílu na to, se nějak extrémně zvelebovat, takže jsem na sebe hodila jen tričko a džíny, ani jsem se nemalovala a vyrazila jsem tak, jak jsem byla – lehce zdeptaná a v teniskách.

Cestou do parku jsem se snažila sebrat, brát vše s ironickým humorem a nad celou situaci se povznést, ale moc mi to nešlo. V momentě, kdy jsem ho spatřila, jsem sice dokázala vypáčit ze sebe cosi na způsob úsměvu, jenž mi však ztuhl na rtech, když jsem spatřila, co drží v ruce. Ano, papír, v němž měl nepochybně zabalenou nějakou květinu. Zrudla jsem až po uši a zalitovala, že jsem si na sobě přeci jen nedala víc záležet. Ono to asi nebude tak zlé, jak jsem čekala. V papíru byla krásná, voňavá růže a já ho ujistila, že si vůbec nemusel dělat škodu s něčím takovým, avšak on mne odbyl, že to je naprostá samozřejmost. Byl na mě tak hodný; na mě, která v životě nedostala od žádného chlapa kytku! (Opravdu – jediný muž, jenž mi kdy věnoval kytici, byl můj otec k mým třináctým narozeninám, a to se nepočítá.) Už jen tímhle si mě úplně získal. Než jsme si našli lavičku na sezení, podařilo se mi žvanit o všem možném a statečně se vyhýbat palčivému tématu, na nějž jsem se vybavila balíčkem papírových kapesníčků. Ovšem potom už to nešlo dále oddalovat. Michal vše vyřešil naprosto osobitým způsobem – oficiálně mi tu růži předal v kleku na jednom koleni, což jsem samozřejmě vehementně odmítala, ale on na tom trval. Těch pár dopoledních kolemjdoucích, co nás minulo, na nás nepokrytě civělo, avšak já v hloubi duše byla na svého nejlepšího kamaráda hrozně pyšná. Choval se jako pravý gentleman, přesně tak, jak jsem si ho vždy vysnívala ve svých románech. A teď mi můj hrdina běhá po světě, skutečný, z masa a kostí. Ano, byl můj hrdina a ideál, v tu chvíli už nezpochybnitelně. I poté, co se mi svěřil, jak moc o nás dvou přemýšlel, a s tisícero omluvami mi sdělil onu bolestnou pravdu, že mne bohužel nemiluje, ale že se samozřejmě můžeme pokusit o vztah, pokud si to tak budu přát, on se však bojí, aby tím nezkazil naše krásné přátelství, jež jsme až doteď měli – tím vším mi dokázal, jak úžasný člověk je, jak skvělý muž, a že každá holka, která ho kdy odmítla, je vlastně neuvěřitelně pitomá. Protože já, milé dámy, já bych ho ocenit dokázala! Já nekoukala na jeho vzhled ani popularitu, ne, ne – já koukala na něj. Bohužel, já jsem pro něj nebyla dostatečným argumentem k tomu, aby přestal milovat Alici, jak se mi vzápětí přiznal. S bolestným bodnutím u srdce jsem si vzpomněla na svou přítelkyni a její pohádková proroctví. Jo, má milá – i já bych si přála, aby to tak dopadlo. Ale pohádkové konce se asi stávají jenom někomu. Asi jsou ti lidé nějak předurčení či co. Musela jsem ho uklidnit, ujistit ho, že vše chápu, že mu rozumím a že ho samozřejmě do žádného vztahu nutit nebudu a že… no ano, že jsem si ho vybrala jen proto, že nikdo jiný v okolí nebyl a že se ke mně tak hezky choval. Připustila jsem před ním, že nejspíš šlo o nějaké poblouznění z toho, že jsme se poslední dobou vídali velmi často a byli si tak blízcí. Věděla jsem totiž, že to je jediné řešení, které existuje. Slíbili jsme si, že i nadále budeme nejlepší kamarádi, jen on mi musel přísahat, že už přede mnou nebude básnit o Alici. To bych totiž už asi nepřežila… Vzala mi srdce muže, jehož jsem milovala, ale mé nervy si k němu skutečně přibalit nemusela! A jen ať se opováží mu to srdce zlomit! To bych si to s ní pěkně vyřídila! Ještě jsme se nějakou dobu procházeli a já se mu snažila vysvětlit, jak moc pro mě znamená a jak je úžasný člověk. Když už jsme v těch upřímnostech, tak ať z toho aspoň něco má. Ať si je vědom toho, že aspoň v něčem je svět spravedlivý, že aspoň někdo ho dokáže plně ocenit. Držela jsem si svou růži a byla jsem na ni hrdá. Na ni a na něj, jak úžasně se ke mně zachoval. Doprovodil mne domů a ještě se dvakrát ujistil, že je opravdu vše v pořádku a že se nezlobím. Nezlobila jsem se. Na něj ne. Ani na Alici. Dokonce jsem mu řekla, ať se o ni dál snaží, jestli chce, že jim to přeju. A já jim to opravdu přála. Aspoň někdo ať tady dostane svůj happyend. Ale víte, soukromě dost pochybuji o tom, že jim to vyjde. Už jsme se přesvědčili, že šťastné konce nejsou na denním programu a že já je do okolí rozhodně nevypouštím. Ale kdoví – třeba Michal patří k předurčeným…

Stála na prahu a dívala se, jak odchází. Západ slunce maloval kolem něj jakousi naoranžovělou auru a dělal z něj bytost z jiného těsta, než byla ona sama. Věděla, že se jejich cesty už nikdy více nezkříží. Že po žádné už nikdy nebudou kráčet spolu, ruku v ruce. Bodlo ji z toho u srdce, avšak ta bolest byla naštěstí zmírněna vědomím nezměrné lásky, již k němu cítila. X Jakou léčbu si myslíte, že jsem svému srdci předepsala? Samozřejmě že kreativitu říznutou kapkou tvorby a okořeněnou fantazií. Psala jsem jako divá, avšak pak jsem se dostala na rozcestí – mohla jsem se držet svého konceptu a dovést vše do šťastného konce, stejně jako bych dovedla do šťastného konce sebe a Michala, kdybychom byli postavy v mé knize a já byla její autorka. Anebo jsem mohla pro jednou následovat zkušenost a realitu a oddělit je, nedopřát jim společné štěstí. Pohlédla jsem na svou růži, jež stále ještě spokojeně kvetla ve váze vedle mého počítače. Byla tak nádherná, hrdá a rudá. A já se rozhodla. Ať si jde realita někam, tady jsem paní já! A já chci, aby na světě bylo více lásky a happyendů. A budu tedy tou změnou, již chci ve světě vidět! Zatočil ji v náručí a objal ji, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. A ten polibek, který si dali, byl ten nejsladší na světě! XI „Ale tím jsi mi stále ještě nevysvětlila, proč jsi zvolila tu méně uvěřitelnou verzi celého příběhu,“ trval na svém můj spolužák z univerzity, jemuž jsem dala přečíst svůj další pokus, který jsem se hodlala pokusit udat v nějakém nakladatelství (ani nepočítám, kolikátý můj pokus o proražení to byl). „Proč? Nejdřív mi řekni, proč si myslíš, že si někdo chce tu knížku přečíst,“ vyzvala jsem ho. „Já nevím, aby… aby se pobavil?“ pokrčil rameny. Bylo na něm vidět, že žádný vyšší účel mému dílku není ochoten přiřknout. „Správně. A teď mi řekni, zda by ho na konci potěšilo, kdyby vše skončilo tak, jak chceš ty, to znamená tak, jak takové příběhy obvykle končívají. Nepřijde pak ten čas, který tomu příběhu věnoval, trochu vniveč? Zastávám názor, Petře, že milostné romány se čtou pro oddech, pro znovuzískání naděje a optimismu. Jejich funkce je neprávem podceňována a shazována, a ty mi jen řekni, proč by někdo měl chtít číst špatný konec, když takových špatných konců má kolem sebe mraky. To by přece tu knížku pak vůbec nemusel otvírat, ne?“ „No…“ Petr chtěl nepochybně oponovat, avšak nějak mu došly argumenty. Pousmála jsem se. Výborně! „Víš, Petře, když už někdo nechce věřit v rovnoprávnost mezi lidmi, věřme aspoň v rovnoprávnost literární. Neshazujme žánr pro něj samý, shazujme až dílo, které se nepovedlo. Protože i filozofické úvahy mohou být špatně napsané a ztrácet pro čtenáře svoji hodnotu. Uznávejme, že každý žánr má v literatuře své místo a funkci, již plní, a jen proto, že slouží k pobavení, ještě neznamená, že je méněcenný. To je můj vzkaz světu, jejž chci předat a jejž si hodlám obhajovat kdekoli a před kýmkoli!“ K čemu jsem se však už nepřiznala, bylo, že jsem nakonec z onoho díla vyjmula básničku, kterou jsem k němu původně začala psát a již jsem také dokončila – ovšem ne tak, aby nakonec odpovídala konečné verzi příběhu. Ona odpovídala jinému příběhu – mému příběhu. A ten jsem rozhodně zaznamenávat nechtěla, neboť bych se z toho nejspíš zbláznila! Ať si můj otec říká, co chce, já odmítám mučit sebe i čtenáře – happyendů je málo, a tak je tvořme aspoň v našich fantaziích, když už nejsou v realitě!

Pro nás již opona spadla a dozněla píseň poslední. Květina ve váze zvadla a marně čeká, až se rozední. Pějme píseň o smutku a žalu, o hloupém skutku a života cvalu. Hysterický smích sloupovím hřmí a marně čeká, až se rozední.