Časopis přerovského děkanátu

Časopis přerovského děkanátu

28. 6. 2015 Primiční mše svatá novokněze P. Zdeňka Mlčocha – Rataje u Kroměříže

Červenec-Srpen 2015 Číslo 7, Ročník 21  Úvodník P. Marie Goretti

 Toulky přerovským děkanátem

 Dětské okénko

 Národní eucharistický kongres 2015

 Z Centra pro rodinu Ráj

 Rozhovory – P. Pavel Martinka

 Jen tak ve stručnosti

 Rosteme ve víře – Kněžské osobnosti  Slovo z Charity

 Liturgický kalendář

 Rosteme ve víře - Desatero

 Porciunkule v Přerově

 2015 – Rok zasvěceného života

 Světec měsíce

 Informace …a mnoho dalšího...

Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 7, Červenec-Srpen 2015

„Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete… Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vám, praví Pán, já vám odpočinek dám…“ Každý člověk ve svém životě zakouší únavu. Často býváme unaveni tělesně, ale i duševně a psychicky, prací, námahou po celý den, týden, po celý rok. Prostě naše síly jsou omezené. A proto je třeba, abychom si odpočinuli a načerpali novou sílu a energii pro další období. A Bůh ve své prozřetelnosti to velmi dobře zařídil. Dává nám k tomu čas – čas prázdnin a dovolené. Ale je třeba, abychom tento čas opravdu přijali a použili – ne promarnili! A jak na to? - vybrat nebo zvolit si čas a prostředí - být s druhými, s rodinou, ve společenství, se svými přáteli - dělat to, co mě baví Únava nás vede k zastavení a je šancí nového počátku. Otvírá nás pro kontemplativní rozměr života. Proto je určitě dobré si vybrat pro odpočinek a relaxaci přírodu, nebo některé jiné místo, které nám poskytuje jak své krásy, kde můžeme objevovat a žasnout, ale zároveň nám pomáhá také ke ztišení a usebrání. Pak také prožitý čas s druhými – ať už v kruhu své rodiny, společenství nebo přátel nás osvěží, ale i utuží a obnoví naše vzájemné vztahy a přispěje k radosti, pohodě a otevřenosti. A to, co děláme v životě rádi a na co nemáme přes rok při práci čas, u toho si vždy odpočineme a odreagujeme se. Ať už je to cestování, hra, sport, malování, prostě jakýkoli náš koníček. Je třeba se obracet do svého nitra, až tam, kde jsme v jednotě se sebou samými, se světem a s Bohem. V tomto základě naší duše zůstáváme bdělí. A nezapomínejme na modlitbu. Modleme se nejlépe nahlas a pomalu slovy žalmů a starozákonních písní či modliteb z duchovní tradice. Jsou to Strana 2

Červenec-Srpen v liturgii V červenci a srpnu prožíváme dobu prázdnin a dovolených. Máme možnost rekreace a odpočinku nejen pro tělo, ale také pro duši. Volného času bychom měli využít i k obnově a povzbuzení našeho duchovního života. K návštěvě poutních míst, účasti na mši svaté i ve všední den, duchovní četbě a dalším aktivitám, na které nám během roku zbývá málo času. V Církvi prožíváme liturgické mezidobí. O nedělích čteme letos z evangelia sv. Marka. Během prázdnin, právě když nastává doba žní, začínáme postupně číst z evangelia sv. Jana, 6. kapitoly, o zázračném nasycení zástupů a Ježíšovu eucharistickou řeč. Zaujal mne Ježíšův požadavek, aby učedníci sebrali všechny zbytky, aby nic nepřišlo nazmar. A nasbírali 12 košů kousků. Papež František prohlásil, že jídlo, které vyhazujeme, jako bychom kradli ze stolu těm, kteří hladoví. A v duchovním životě je to podobné. Jak nasloucháme Božímu slovu při mši sv. a kázání? Jak jsme přítomni na eucharistické oběti? My můžeme být na mši každý den, a jaká je naše účast na bohoslužbě ve srovnání s křesťany v misiích, kteří kněze nevidí delší čas? „Zbožný člověk se vyznačuje tím, že jeho myšlení a konání spolu souhlasí a tvoří jednotu. Zbožnost je ctností, která vzájemně spojuje teorii a praxi, vytváří mezi nimi most.“ Právě v letních měsících, v době velkých prázdnin, jsou tyto myšlenky důležité. Nejenom tělo, ale také duše potřebuje zotavení. V žádném případě bychom se neměli dát svést k tomu, abychom o prázdninách vyhledávali jenom rozptýlení. Právě doba prázdnin poskytuje příležitost k tomu, abychom s celou rodinou strávili cenné dny ve vyrovnané vzájemnosti akce a kontemplace. Každý výlet a každý společný podnik získá na hodnotě, když z něho nevyloučíme Pána Boha, ale vyhradíme mu čestné místo. Je zapotřebí víru začlenit do všedního života. Prázdninová doba poskytuje zvláštní příležitost k tomu, abychom prožili radost z víry. Velká výzva křesťanství spočívá přece právě v tom, že neoddělujeme svůj život od své víry, nýbrž že je spojujeme. Prožívaná víra obohacuje všechno naše konání. Dává smysl a pravou radost. Den člověka, který žije víru, získává lesk a krásu. Využijme tedy příležitosti, abychom se o prázdninách také vnitřně posílili. Využijme příležitosti, abychom jednou zase celou rodinu nasměrovali k Bohu. Když při všem našem podnikání vyhradíme našemu Pánu čestné místo, uvidíme, že všechny naše aktivity, je jedno jakého druhu, získají na lesku a na kráse. Pán nám neodebere nic z toho, co činí život krásným a příjemným. Nebere nic, ale dává všechno! Tak přeji Vám všem, aby se nadcházející doba prázdnin stala v tomto smyslu cenným a naplněným časem stejně pro duši i pro tělo.“ (P. Michael Ramm) 3. 7. Sv. Tomáš, apoštol 4. 7. Sv. Prokop, opat 5. 7. Sv. Cyril, mnich a Metoděj, biskup, patroni Evropy 6. 7. Sv. Marie Goretti, panna a mučednice 11. 7. Sv. Benedikt, opat, patron Evropy 16. 7. Panna Maria Karmelská 22. 7. Sv. Marie Magdaléna 23. 7. Sv. Brigita, řeholnice, patronka Evropy 25. 7. Sv. Jakub, apoštol 26. 7. Sv. Jáchym a Anna, rodiče Panny Marie 31. 7. Sv. Ignác z Loyoly, kněz 1. 8. Sv. Alfons Maria z Liguori, biskup a učitel církve 4. 8. Sv. Jan Maria Vianney, kněz 5. 8. Posvěcení Římské baziliky Panny Marie svatá Brigita Švédská 6. 8. Svátek Proměnění Páně Můj Bůh září do mých temnot… (Žl 18,29) Ježíš své poselství nezjevuje jen slovy, ale též skrze znamení. Událost proměnění Páně je postavena jako protiváha k předpovědím o Ježíšově utrpení. Pán zjevil, že není jen trpící nebo jen oslavený. Je trpící, ukřižovaný, ale zároveň ten, který přemohl zánik a vstal z mrtvých. Událost proměnění Páně se tak stává světlem pro okamžiky, kdy i my putujeme temnotami života. Událost proměnění Páně je zároveň příslibem i našeho proměnění a naplnění. Když slavíme svátek Proměnění Páně, opěvujeme současně očekávání vlastního proměnění. Kristus totiž prochází lidskou bytostí a dává ji své vlastní rysy. Proměňuje v nás všechno: to dobré i to zlé. Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 7, Červenec-Srpen 2015

prastaré obrazy, vytvořené před třemi tisíci lety lidmi, kteří v nich předkládali Bohu starosti i svou únavu. Možná Vám tyto obrazy pomohou vyjádřit vaši osobní zkušenost. Tím, že svou únavu vyjádříte, dáte jí možnost, aby se proměnila. (Např. Ž 40; Iz 35, 1-10; Iz 38, 10-20; Iz 40, 26-13; Ž 143, 1-11; Ž 6 či Ž 69) Přeji sobě i Vám hojnost Božího požehnání k našemu odpočívání. sestra Marie Goretti

8. 8. 9. 8. 10. 8. 11. 8. 14. 8. 15. 8.

 Prodejna „na faře“. Milí čtenáři, stejně jako v letech minulých, i letos se v těchto prázdninových měsících provádí na faře stavební úpravy. V tomto roce se opravy týkají prostor, ve kterých byla umístěna prodejna a knihovna. Opravovat se budou podlahy v prodejně, v přilehlé kanceláři a také WC, které bylo přístupné pro návštěvníky bohoslužeb. Protože jsme však nechtěli provoz prodejny přerušit, přestěhovali jsme ji do náhradních prostor, abychom Vám mohli být stále k dispozici. Nově přestěhovaná prodejna se tedy nachází v místnosti, kde se vařila káva a čaj po nedělních mších svatých – tedy v bočním křídle v přízemí – vlevo od vchodových dveří. Vše je značeno směrovkami. Provozní doba prodejny je nezměněna, stále platí, že můžete přijít od pondělí do pátku vždy od konce ranní mše svaté do 12 hodin a odpoledne od 14 do 17 hodin. Pro návštěvníky bohoslužeb bude v bočním křídle přístupné i WC. Ukončení oprav a otevření nové prodejny plánujeme na měsíc září. Přijďte, těšíme se na Vás. Alena Pizúrová

20. 8. 21. 8. 22. 8. 24. 8. 27. 8. 28. 8. 29. 9.

Setkání s Ježíšem proměňuje. V evangeliích vidíme různé lidi, kteří se setkali s Ježíšem. Když se například žena dotkla jeho šatů, vyšla z něho síla. Ježíšova síla se dotkla i Zachea na stromě a změnila ho. Dotkla se i Petra, když se na něho po zradě Ježíš podíval, a Petr se změnil. Dotkla se zločince, ukřižovaného vedle Ježíše. I tento muž se změnil. A tak bychom mohli ve vyprávění pokračovat. S Ježíšem se můžeme setkávat například v modlitbě, ve společenství dalších křesťanů, ve službě, ve svátostech, při četbě Bible… (Zpracováno podle knížky Eliase Velly „Ježíš, lékař těla i duše) Sv. Dominik, kněz Svátek sv. Terezie Benedikty od Kříže, patronky Evropy Svátek sv. Vavřince, jáhna a mučedníka Sv. Klára, panna Sv. Maxmilián Kolbe, kněz a mučedník Slavnost Nanebevzetí Panny Marie Oslava nebeských narozenin Panny Marie patřila odpradávna k vrcholům mezi všemi mariánskými slavnostmi. Pod různými názvy se s ní můžeme setkat na Východě i na Západě již před koncilem v Efezu (r. 431). Vstup Panny Marie do nebeské slávy se od počátku netýkal pouze její duše, ale i jejího svatého těla, které nemohlo poznat porušení, nýbrž bylo vzkříšené znovu slavně spojeno s oslavenou duší. Svatý papež Sergius I. (687–701), kterému vděčíme za zařazení modlitby Agnus Dei do římského kánonu, zavedl také tři velká liturgická procesí, a to o svátcích Narození Páně, Očišťování Panny Marie a Nanebevzetí Panny Marie. Oslava tohoto starobylého svátku tak ještě více zvýšila svůj lesk. „Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým … Vydat se na cestu, kráčet – toto prosté sloveso má u Lukáše význam teologický, „kráčet podle Božího plánu“ (podmětem bývá přitom Ježíš, viz Lk 9,51 nebo 13,22). A upřesnění „se spěchem“ vyjadřuje Mariinu poslušnost Božímu plánu – její poslušnost není pouhé podřízení se, ale „aktivní oddanost“, s nasazením celé bytosti. Podobně i Mariin souhlas „kéž se mi stane“ (v řečtině „přací“ způsob) vyjadřuje ani ne tak „pasivní podřízenost“, jako spíš „aktivní souhlas“. V Bibli jsou muži a ženy „na cestě“ tam, kde Bůh zasahuje. Lukáš se „nezdržuje“ detaily o cestě (zřejmě trvala 4 dny). V řeckém textu máme dokonce třikrát předložku „eis“ (do, k), aby se tak podtrhlo nasměrování. Nejdůležitější je však Mariino setkání s Alžbětou. V první kapitole Lukášova evangelia je mnoho setkání – Bůh totiž zasahuje a přináší spásu v rámci běžných lidských vztahů. Ve starověku a především v židovském prostředí ještě pozdrav nebyl formalitou: nebyl pouze „přáním dobra“, ale též „účinným prostředkem“. A Lukáš neuvádí Mariina slova, protože se chce zaměřit na reakci Alžběty. Radostné poskočení dítěte je znamením vnitřního doteku. Jan Křtitel už teď vystupuje jako prorok a předchůdce: vydává svědectví ne slovy, ale svým tělem. A jeho matka Alžběta, naplněna Duchem svatým, vysloví proroctví. Toto radostné zvolání (zároveň s pohybem dítěte) je předzvěstí času spásy. Požehnaná, rozuměj od Boha. „Mezi ženami“ – tím se vyjadřuje superlativ, tj. nejvíc mezi ženami. Boží požehnání a vyvolení jsou „identické“. Pán žehná „novou kategorii“ lidí, dosud zapomenutých, na okraji společnosti (chudé ženy). Podle starověkého přesvědčení dává syn důstojnost matce – požehnání má tedy svůj zdroj v Ježíši. Toto požehnání provází ty, kteří přijali od Boha poslání. Evangelium začíná požehnáním prokázaným Marii a končí rovněž požehnáním, uděleným tentokrát učedníkům od Vzkříšeného (Lk 24,50).“ (podle Angela Scarana, webové stránky Pastorace) Sv. Bernard, opat a učitel církve Sv. Pius X., papež Panna Maria Královna Sv. Bartoloměj, apoštol Sv. Monika Sv. Augustin, biskup a učitel církve Umučení sv. Jana Křtitele Jaroslav Branžovský


Strana 3

Rok zasvěceného života Dnes přinášíme rozhovor P. Petrem Cvrkalem Jak dlouho jste v řádu a o jaký řád se jedná? Jsem salesián a první sliby jsem skládal v roce 1993. Co je to zasvěcený život, co přináší Vám osobně, církvi a vůbec celé společnosti? Zasvěcený život znamená, že hoch či dívka objeví, že jeho/její povolání je dát svůj život plně Bohu a to i prostřednictvím služby druhým. Jako každé povolání, které chce člověk prožívat naplno, tak i povolání k zasvěcenému životu přináší radosti i těžkosti. To, že jsem se stal salesiánem, je pro mne velikým darem, který není darem jen pro mne, ale pro všechny, s kterými se setkávám. I my salesiáni jsme kamínkem v mozaice církve. Tato církev ukazuje, jak je rozmanitá, a jak každý člověk v ní může najít své místo. Naše poslání je především práce s mládeží a dětmi. Tím také aktivně vstupujeme do společnosti, v které žijeme. Don Bosco často opakoval, že cílem jeho činnosti pro mládež je, aby byli dobrými občany a dobrými křesťany. Samozřejmě život darovaný Bohu může být pro dnešní konsumní společnost provokující alternativou. Kdo Vás přivedl (nasměroval) do řeholního společenství, ve kterém nyní žijete a sloužíte? Co Vás na něm nejvíce oslovuje? Byl to Josef Brtník, který během totality přišel do mé rodné farnosti jako kaplan a díky kterému jsem začal jezdit na salesiánské chaloupky – prázdninové tábory, které organizoval nynější biskup Karel Herbst. Chaloupek jsem se napřed účastnil jako kluk, potom jako pomocník a těsně před pádem komunismu i jako vedoucí. Na Josefovi Brtníkovi mne oslovil přístup k nám mladým, kdy si každý pátek po večerní mši svaté obul kopačky a vyrazil s námi na fotbal. Na Karlu Herbstvi jsem obdivoval jeho laskavý přístup. Velice na mne zapůsobilo, kdy po roce, kdy jsme se na jedné chaloupce potkali, si pamatoval mé jméno. Přitom během prázdnin se potkal se stovkami hochů.

Rok zasvěceného života si dává za úkol „probudit svět“. V čem vidíte největší potřebu tohoto úkolu a máte, prosím, pro nás nějaké praktické rady, jak ho naplnit? Vnímám, že někdy můžeme prožívat pokušení měnit druhé, měnit svět kolem nás. Pokud chceme „probudit svět“, musíme především probudit sami sebe. Pokud chceme být darem pro druhé, musíme naplno žít své povolání, musíme objevit, že pokud investuji do svého duchovního života, investuji především do lidí, které mám rád, investuji do společnosti, v které žiji. Nechtějme měnit druhé, ale pokusme se změnit sami sebe. Pokud se rozhodnu žít více s Bohem, pozvu ho do svého života, přestanu dělat kompromisy se svojí vírou, toto vše mám ve svých rukou, mohu se podílet na „probuzení světa“. Stalo se Vám v posledních dnech něco, co Vás potěšilo, udělalo radost nebo překvapilo? Nechtěl byste se s námi, prosím, o to podělit? Jako kněz prožívám největší radost, když vidím, že lidé berou vážně svoji víru, když prožívají svátost smíření jako setkání s milujícím Otcem a nejen jako nějakou formalitu. Poslední červnovou neděli jsem prožíval velikou radost z prvního svatého přijímání dvacetileté dívky a třiceti dvou letého muže. Měl jsem radost, jak vážně berou svůj vztah s Bohem, byl jsem vděčen, že díky roční přípravě jsem mohl kráčet s nimi v objevování Boží lásky v jejich životech. Váš rozhovor se objeví v prázdninovém čísle našeho časopisu - co byste vzkázal farníkům našeho děkanátu? Krásné na Bohu je, že nikdy nemá dovolenou, nikdy nepotřebuje odpočinek a stále je připraven vstoupit s námi do kontaktu. Využívejme toho i o prázdninách, kdy třeba můžeme mít více času na druhé i na Boha. P. Petr Cvrkal

V sobotu 6.6.2015 se v Přerově konalo biřmování, které při mši svaté udělil Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký. Strana 4


Farnost Říkovice Obec Říkovice je malou vesnicí ve střední Moravě a mnohým z vás není jistě cizí. Její první zmínka sahá do roku 1274, čili čtyři roky před smrtí Přemysla Otakara II. Počet obyvatel se pohybuje kolem pěti set. V roce 2014 byl počet občanů 481. Tato malá vesnička se však může i lecčím pochlubit. Metu významné osobnosti dosáhl Metoděj Vlach (1887 - 1957), který byl konstruktérem a cestovatelem. Je prvním českým letcem, který letěl letadlem vlastní konstrukce vyrobeným z místních materiálů. Vzpomněl bych také významného archeologa Viléma Hrubého (1912 – 1985), který ve Starém Městě u Uherského Hradiště objevil velkomoravské hradiště o rozloze 512 hektarů nebo gymnazijního profesora klasické řečtiny Františka Šťuříka (1895 – 1968). Další osobností je hokejový reprezentant Československa Miroslav Vlach (1935 – 2001). Nejstarší památkou je u nás socha sv. Jana Nepomuského z roku 1719. Na „dolním konci“, jak říkají rodáci, se nachází se kostel. Ten byl postaven na náklady říkovských občanů roku 1908 a o rok později vysvěcen proboštem Antonínem Cyrilem Stojanem. Kostel je v novorománském slohu, není velký, ale krásný. Patronkou kostela je svatá Anna. Oltářní plátno, na němž je namalována, je v něčem originální. Ne vždy je maminka Matky Boží vyobrazena tak mladá, jako na tomto obraze, kdy mladičká Panna Maria naslouchá Božímu slovu z jejích úst. Zajímavý je také jeho vznik. Namaloval ho jistý malíř z Itálie, který byl v Říkovicích na krátkém pobytu. Farníci se o kostel horlivě starají. V bývalé boční kapli je místnost, která dříve sloužila k výuce náboženství. Nyní se využívá jako farní místnost. Mimo výroční setkání se zde schází společenství Živého růžence, které zde vzniklo roku 2002. Za poslední měsíc zde byly dvě svatby, dva pohřby. První svaté přijímání zde bylo 2010. Pravidelná účast na nedělní mši svaté je kolem třiceti lidí, u oltáře pravidelně ministrují tři chlapci a farnost má dva místní varhaníky. Roku 2012 z farnosti vyšel jeden bohoslovec a také odtud vyšli tři kněží: P. Richard Zavadil, P. Antonín Stískal a P. Jacek Horák. Stalo se tradicí, že od roku 2010 se zde konají vánoční benefiční koncerty. Můžete zde slyšet známé české koledy nebo skladby zahraničních mistrů. Farnost žije také velikonočními obřady, které zde bývají, nebo tzv. „půlnoční“ bohoslužbou, při které je kostel vždy plný občany Říkovic. Také u nás bývá vánoční představení našich ministrantů nebo dětí, co chodí do kostela, které s nimi připravuje paní katechetka. Nesměl bych zapomenout na tradiční poutě. Je dobrým zvykem chodit na Svatý Hostýn. Byl to květen 1945, kdy Boží lid šel děkovat Matce Boží za skončení války. Tyto poutě byly asi 15 let zpět znovu obnoveny, a tak pravidelně 8. května putujeme k Panně Marii. Ti, co nemohou, přijíždí vlakem. Posléze v srpnu jezdí celá farnost dvěma autobusy spolu se sousední farností Vlkoš. Jezdí s námi i lidé, kteří společenství na mši svaté nezažívají či nemají vztah k Pánu Bohu. Vnímám to jako velké požehnání. Právě tehdy mohou toto společenství zakoušet, být na mši svaté, na adoraci a vůbec být blízko těm nejsvětějším tajemstvím. Farníci jsou nesmírně vděční, že tady mají kněze, který sem pravidelně dojíždí z Vlkoše a s velkou obětavostí slouží u oltáře a ve zpovědnici ke spáse duší. Josef Hovád

ZVOLÁNÍ LIDU V EUCHARISTICKÉ MODLITBĚ Poslední encyklika papeže sv. Jana Pavla II. Ecclesia de eucharistia začíná slovy: „Církev žije z eucharistie!“ Proto bychom měli stále čerpat sílu z tohoto tajemství pro náš každodenní život nejen pravidelným přijímáním této svátosti, ale také uvědomělou a aktivní účastí na slavení eucharistie. Zastavme se tedy v několika řádcích u slov, kterými se zapojuje společenství věřících do eucharistické modlitby. Protože se jedná o výrazy, které v běžném životě nepoužíváme, může nám lehce uniknout jejich pravý význam. Eucharistická modlitba je druhým vrcholem každé mše chny dny až do konce světa.“ svaté (první je v naslouchání Božímu slovu, zvláště pak „I s tebou!“ Původní latinská forma zní – et cum spiritu textu evangelia). Tuto modlitbu jménem celého shromáž- tuo (i s duchem tvým). Lidé přejí knězi (a zároveň mu to dění pronáší kněz. Boží lid vyjadřuje svou aktivní účast vyprošují), aby Bůh chránil a obnovoval milost, kterou jednak svým postojem, stání a klečením, jednak svými kněz přijal vkládáním biskupových rukou. zvoláními (aklamacemi). Celá tato modlitba je oslavou „Vzhůru srdce!“ Kněz vyzývá Boží lid, aby znovu odložil Boha Otce skrze Kristovu oběť, která se stává obětí celé všechno, co ho vzdaluje od Pána, co mu brání, aby se církve, neboť věřící se obětují spolu s Kristem.. s Kristem setkal. Protože si lidé v obřadu obětního průvodu Co vlastně lidé vyjadřují? uvědomovali, co přináší k oběti, jsou vyzváni, aby si uvě1. Eucharistická modlitba začíná úvodním dialogem mezi domili svobodu Božích dětí. knězem a liturgickým shromážděním: „Máme je u Pána!“ Toto zvolání lidu je odpovědí souhla„Pán s vámi!“ V tomto pozdravu kněz ujišťuje Boží lid o su na výzvu kněze. V této odpovědi si také uvědomujeme, Ježíšově přítomnosti. Je to sám Ježíš, kdo k nám ve mši že všechno důležité a potřebné pro život dostáváme od Bosvaté mluví, kdo se za nás obětuje. Ježíš stále plní to, co ha, cele se k Němu obracíme. kdysi řekl svým učedníkům: „Hle, já jsem s vámi po vše- „Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci!“ Vzdávat díky je Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 7, Červenec-Srpen 2015 Strana 5

něco úplně jiného, než říci laskavé „děkuji“, abychom nezůstali nic dlužni. Vzdát Bohu díky znamená uznat nutnost vždy a ve všem vzdávat chválu a díky za Boží dobrodiní, vzdát chválu někomu, kdo je nám nesmírně blízký, Otci. „Je to důstojné a spravedlivé!“ Toto zvolání vyjadřuje opět souhlas shromážděné církve. Spravedlnost se naplňuje v tom, že jsme hluboce vděční za dary, které od Boha máme, a které jsou připomenuty v následujících slovech preface. Projev vděčnosti vůči Bohu také uskutečňuje nezpochybnitelnou důstojnost těch, kdo byli ve křtu přijati za vlastní děti Boží. 2. Podruhé vstupuje liturgické shromáždění do eucharistické modlitby zvoláním: „Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů!“ Toto zvolání není pouhou „zpěvní vložkou“ do eucharistické modlitby, ale společným chvalozpěvem na Boží velikost a nádheru. Trojí zvolání „Svatý“ se v liturgii odpradávna chápalo jako vyjádření úcty k Nejsvětější Trojici. Hebrejské slovo „Hosana“ znamená v původním významu „pomoz“. Později se stalo zvoláním vyjadřujícím čest Boží všemohoucnosti (provolání slávy). 3. Po slovech proměňování kněz vyzývá obec věřících: „Tajemství víry“ a shromáždění odpovídá zvoláním, jímž vyslovuje souhlas. Tato odpověď Božího lidu je zároveň vyjádřením podstaty křesťanské víry. Nejčastěji se užívá

odpověď: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste!“ Je však více možností, zvláště pak ve mši svaté s dětmi se lidé zapojují četnějšími zvoláními k vyjádření své víry. 4. Celá eucharistická modlitba je zakončena tzv. doxologií (zvoláním chvály a slávy). Kněz pozvedne paténu a kalich s Tělem a Krví Páně a říká: „Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí…“ a obec stvrzuje tento chvalozpěv svým „Amen“. Význam zvolání „amen“ má nesmírnou závažnost. V některých jazycích je toto zvolání vkládáno dokonce třikrát, aby bylo jasně a slavnostně stvrzeno, že přijímáme účast v eucharistické oběti. Svatý Augustin říká: „Říci amen znamená podepsat se“, souhlasit s chvalozpěvem i s naším zapojením do Kristova obětování se. K zamyšlení Zkuste při účasti na mši svaté zaměřit vaši pozornost na eucharistickou modlitbu, její slova, její chvály a prosby... Modlitba Pane Ježíši, kéž je každá mše svatá, kterou společně slavíme, skutečně Tvojí chválou a oslavou, neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. Petra Pročková

Drazí farníci! „Zase nám stěhují kaplana!“ – slyším kolem sebe a musím říct, že tato slova neslyším poprvé. Něco podobného jsem slyšel před dvěma lety v Uherském Brodě a ještě před tím v Kojetíně – to ještě jako jáhen. Tehdy jsem měl trochu strach – kaplan v Přerově a v Předmostí a taky kaplan pro mládež. Teď se dívám za uplynulými dvěma lety s nostalgií. Přípravy na křest, na svatby, pohřby, katechumeni, výuka náboženství, První svaté přijímání, Modlitby mládeže, různé duchovní rozhovory, zpovědi, mše svaté – to vše a ještě mnohem víc mi víří hlavou, když se ohlížím zpět. Asi nejvíc mně ovšem vyvstanou v paměti tváře konkrétních lidí, které jsem potkával nejen v kostelích, ale i v kaplích v okolí Přerova. Jsou to Vaše životy, Vaše starosti a radosti, které jste mi dovolili nést s vámi, a to je jedna z úloh kněze. Být ten, který jde část cesty s Vámi. Teď mě napadá jedno přirovnání – jak jinak než ve vyprávění: Někdo přirovnal život k cestě vlakem: cesta, skládající se z nastupování a vystupování, plná nehod, příjemných překvapení, a též hlubokého smutku... Narozením nasedáváme do vlaku a potkáváme v něm osoby, se kterými bychom si přáli zůstat po celou cestu: naši rodiče... Bohužel pravda je jiná!! Oni na nějaké stanici vystupují, zbavujíce nás svojí citlivosti a nenahraditelné vazby k nim... To ale nepřekáží tomu, aby nastoupily jiné osoby, které se pro nás stanou velmi důležité... Přicházejí naši sourozenci, přátelé a zázračné lásky... Mezi osobami, které cestují tímto vlakem, se najdou i tací, kteří se přišli jenom svézt... Tací, kteří při cestování vyvolávají jenom smutek... A též tací, kteří chodí po vlaku a jsou stále připraveni pomoci nemohoucím... Mnozí po vystoupení zanechávají stálou citlivost... Jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo... Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíce milujeme, obsadili místa ve vagonech, které jsou nejdál od toho našeho... Proto budeme muset přežít naši cestu i bez nich... Samozřejmě nic nebrání tomu, abychom se během cesty rozhodli, a i když s těžkostmi opustili náš vagon a vypravili se k nim... Ale bohužel, už si nebudeme moci sednout vedle nich, protože toto místo už bude obsazené jinou osobou... Nevadí, tato cesta vypadá právě takto: plná výzev, snů, fantazie, očekávání a rozloučení... Ale nikdy návratů!!! A proto absolvujme naši cestu nejlépe, jak se dá. Pokusme se navázat známost s každým cestujícím, hledajíce v každém z nich ty nejlepší vlastnosti. Pamatujme, že v každém momentě cesty mohou koktat a my jim pravděpodobně budeme muset porozumět... Protože i nám se mnohokrát bude plést jazyk a najde se někdo, kdo nám bude rozumět. Velké tajemství na konci spočívá v tom, že se nikdy nedozvíme, na jaké stanici vystupujeme, ani kde vystupují naši společníci, a dokonce ani ten, kdo má místo po našem boku... Zamýšlím se, jestli ve chvíli kdy vystoupím z vlaku, pocítím nostalgii... Věřím, že ano. Odloučit se od některých přátel, se kterými jsem cestoval, bude bolestné. Dovolit, aby moji blízcí zůstali sami, bude velmi smutné. Ale držím se naděje, že až přijdu na hlavní stanici, uvidím je přicházet s batohem, který neměli při nastupování. Myšlenka, že jsem se přičinil k tomu, aby se jejich batoh zvětšoval a stával se hodnotnějším, mě dělá šťastným. Milí farníci, doufám, že jsem se přičinil k tomu, aby se ten váš „batoh“ stával hodnotnějším právě na cestě k Bohu – o to jsem se snažil! Z celého srdce Vás prosím o modlitbu za nás kněze a na oplátku Vám můžu slíbit, že budu vzpomínat v modlitbě na Vás. Ze srdce Vám žehná váš kaplan + P. Pavel Martinka Strana 6 Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 7, Červenec-Srpen 2015

P. Bohuslav Uhlíř, oběť nacismu (1914 – 1945) P. Bohuslav Uhlíř se narodil 19. února 1914 v Lověšicích u Přerova č. p. 47. Byl nejmladší ze šesti dětí manželů Uhlířových. Otec Jan (*1871) pracoval jako železniční zřízenec, maminka Františka (*1878), roz. Říhová, pečovala o malé hospodářství. Bohuslav byl 21. února 1914 pokřtěn ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Horní Moštěnici, kam obec po stránce církevní správy spadala. Obecnou školu v Lověšicích navštěvoval od školního roku 1920-21. Ve věku jedenácti let nastoupil od školního roku 1925-26 na Státní reálné gymnázium v Lipníku nad Bečvou. Po sedmi letech studia úspěšně složil 17. června 1932 maturitní zkoušku a rozhodl se pro kněžské povolání. Podal si přihlášku do Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci, jenže byl přijat pouze podmínečně – mohl nastoupit do semináře, ale s podmínkou úspěšného složení doplňující maturitní zkoušky, což se mu na Zemském reformním státním gymnáziu ve Velkém Meziříčí dne 27. září 1933 podařilo. Do druhého ročníku studia teologie byl pak už zapsán jako řádný posluchač. Postupně se prokousával obtížemi studia bohosloví i formací v kněžském semináři. Vše probíhalo zdárně. V pondělí 5. července 1937 v katedrále sv. Václava v Olomouci přijal kněžské svěcení. Primiční mši svatou ve farním v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Horní Moštěnici slavil v neděli 11. července 1937. Pak nastoupil na své první kněžské místo, jímž byla obec Velká Polom na Opavsku s farním kostelem sv. Václava, kde se ve funkci farního vikáře (kaplana) zaučoval pod vedením místního faráře P. Aloise Stratila kněžské práci v duchovní správě. Zde žil a pracoval P. Uhlíř od začátku srpna 1937 do konce srpna 1939. Zapojil se do místního spolkového života náboženského i kulturně společenského. Na Opavsku prožil nejen první roky svého kněžského života, ale také v blízkosti obranné linie mobilizaci, důsledky podpisu Mnichovské dohody a obsazení pohraničí německými vojsky a jeho přičlenění k Německé říši. Řada českých kněží tehdy musela opustit své farnosti a především mladí kněží byli narychlo posíláni na různá působiště jako dočasní správcové farností – administrátoři. Také P. Uhlíř byl od září 1939 poslán jako administrátor do farnosti Lesnice u Zábřehu na Moravě. Tato obec byla součástí enklávy českých farností na Zábřežsku. Po roce působení byl jmenován 26. září 1940 zdejším farářem. Jenže působení mladého českého kněze bylo sledováno gestapem a jeho navenek projevované vlastenecké názory a postoje se staly příčinou jeho nuceného odchodu do Protektorátu Čechy a Morava. Ve druhé polovině května 1941 dostal na základě udání pro svou vlastenecky laděnou řeč na pohřbu jednoho z farníků od německých úřadů příkaz opustit do 24 hodin území Německé říše. V případě neuposlechnutí mu hrozilo vězení. K 1. srpnu 1941 se stal administrátorem ve farnosti Vranová Lhota, která zůstala v Protektorátu Čechy a Morava. Jeho působení v této farnosti však bylo velmi krátké, jen čtyři měsíce.

Od 1. prosince 1941 byl ustanoven druhým kaplanem ve farnosti Hranice na Moravě. Zde trvalo jeho kněžské poslání do konce března 1942 a od 1. dubna 1942 byl ustanoven do farnosti Bílá. Tam opět pobyl velmi krátce, tři měsíce. Od 1. 7. do 31. 8. 1942 byl jmenován kaplanem ve farnosti Brušperk. Jeho putování se zastavilo v Chlebovicích u Frýdku-Místku, kde se stal administrátorem od 1. 9. 1942. Obec Chlebovice měla 700 obyvatel a dvoutřídní obecnou školu. Jako celek byla pod drobnohledem gestapa. Několik týdnů před nástupem nového duchovního správce pozatýkalo gestapo v této malé obci několik desítek jejích obyvatel včetně faráře P. Antonína Olšovského pro podezření z organizované odbojové činnosti. Farář byl sice po čtrnácti dnech propuštěn, jenže s příkazem, že musí obec okamžitě opustit. Po něm nastoupil P. Bohuslav Uhlíř a zde se dovršil jeho kněžský život. O jeho působení napsal jeden z jeho nástupců ve farnosti P. Karel Bršlica: „Mladý nebojácný kněz, statečný vlastenec, se nevzdává boje proti nacismu ani v Chlebovicích. Navazuje spojení s partyzánskou skupinou „Jiskra“, která soustředila svou činnost na okres Frýdek-Místek pod vedením sovětského velitele Tkačova a jeho zástupce Bílka z Palkovic. Jednou týdně dochází na schůzky této partyzánské skupiny střídavě do Místku a Bašky. Přináší partyzánům zprávy a zajišťuje jejich akce v okrese. ... Přesto se osvobození naší vlasti nedožil. 4. května 1945 v pozdních odpoledních hodinách vracel se z Kabatice, odkud pozoroval blížící se frontu, a vybízel občany, aby ihned vyhledali kryty, neboť se schylovalo k boji o Chlebovice. Tu přiběhne k němu vedoucí místní prodejny se smíšeným zbožím Kantor a sděluje mu, že němečtí vojáci drancují obchod. Pan farář se ihned rozhoduje, že půjde zachránit aspoň nejnutnější potraviny pro své spoluobčany na první dny po osvobození. Obec však již byla pod hustou dělostřeleckou palbou. A tu je P. Uhlíř na cestě k obchodu zasažen střepinou granátu do nohy, byla mu proražena hlavní tepna, utrpěl i vnitřní zranění. Ve večerních hodinách 4. května umírá vykrvácením. Podle svědectví občanů volal v posledních chvílích života svou matku. Jeho poslední slova byla: „Umírám za vlast!“ Pohřeb se konal v pondělí 7. května 1945 v Chlebovicích za velké účasti občanů místních i z okolí, kněží i zástupců odbojových složek. Tělo zabitého duchovního správce bylo uloženo na místním hřbitově. Na přání rodiny byly ostatky zesnulého po necelých čtyřech týdnech exhumovány, převezeny do Lověšic a v sobotu 2. června po smutečních obřadech uloženy do rodinného hrobu na hřbitově v Horní Moštěnici. O rok později, v dubnu 1946 byly ostatky z rodinného hrobu vyzvednuty a uloženy do nově zbudovaného kněžského hrobu, kde jsou až dosud. Vděční občané na jeho paměť umístili na Kulturním domě v Chlebovicích pamětní desku s nápisem: „Zde padl v boji P. Bohuslav Uhlíř, horlivý kněz a vlastenec, zasažen granátem 4. května 1945.“ V parčíku po pravé straně kostela byl postaven na jeho počest pomník s bustou zemřelého a nápisem: „Zde žil, působil a padl v den osvobození 4. května 1945 P. Bohuslav Uhlíř.“ P. Dr. Jan Larisch


Strana 7

Milí chlapci a děvčata! Prázdniny máte určitě všichni rádi, tak jen nezapomínejte na Pána Ježíše! Bylo pěkným zvykem, že když bylo v kalendáři jméno známého světce, tak se běželo za jakéhokoliv počasí do kostela na mši svatou. A v červenci i v srpnu jich v kalendáři máme mnoho. Hned na začátku jsou uvedeni dva svatí muži, kteří jsou spolupatroni Evropy. Jsou v Božím království blízko Pána Ježíše a moc se za naši zemi a za Evropu přimlouvají. Kteří to jsou? Nezapomeňte se stát poutníky, vzít si poutnickou hůl a jít s dospělými pěšky třeba na Velehrad. Tak si připomenete, že Pán Ježíš chodil také pěšky. Při takové cestě si můžete vzpomenout, kde se v evangeliích mluví o poli, obilí, o stromech, květinách a o ptácích. Poutí se nemyslí jen putování k nějakému posvátnému místu, nebo kostelu. Poutí také nazýváme slavnost na památku svatého, kterému je kostel zasvěcen. Poutníci v českých a moravských zemích chodívali pěšky a cesta trvala i několik dní. Zastavovali se u kapliček a křížů. Obvykle chodívalo větší společenství z vesnice, města, nebo farnosti. Cestou se modlilo, zpívalo, ale i vyprávělo. Chodili mladí i starší, kteří předávali své vzpomínky i příběhy spojené s určitými místy. Vzájemné poznání a sblížení spojené s modlitbou a zpěvem bylo významnou částí poutí. Dnes se tyto poutě začínají obnovovat. A teď otázka pro vás, děti. Najdete ve svém okolí místo, kam směřovaly kroky poutníků? Nejznámější poutě jsou prokopské a anenské. Svatý Prokop má svátek 4. července. Vypráví se, že vyhnal ďábla z jeskyně a znamením kříže ho donutil, aby oral jeho pole, spoután řetězem a zapřažen do pluhu jako dobytče. Až budete na horách a podaří se vám zahlédnout kopku sena a bude pršet, tak si řekněte: Prší-li na Prokopa, zmokne každá kopa. To znamená, že potom již často prší. „Svatá Markéta hodila srp do žita“- právě 13.července na svatou Markétu začínají u nás žně, a to uvidíte na poli kombajny. Obilí lidé sklízeli srpem a známe to i z Bible. Dříve to byl rodinný svátek. Po skončení těžké společné práce se všichni z dokončeného díla pospolu radovali. Velký význam se přičítal poslednímu snopu, kterému se říkalo „bába“, „děd“, „nevěsta“, „starý“, „žebrák“, „barbora“, ten se všelijak zdobil, oblékal a nakonec se stavěl do kouta světnice. Krásnou dekoraci z obilí můžeme vidět na pouti v Dubu na Moravě. Svátek svaté Anny, maminky Panny Marie je 26. července. To bývaly velké poutě. Otázka pro vás a hlavně pro skauty: Znáte nějaký kostel, ke kterému se putuje na svatou Annu? Říká se: „Svatá Anna, chladna z rána“. Pokud si budete všímat přírody kolem sebe, a nejen posuzovat své kamarádky a dívat se po chlapcích, zjistíte, že to tak je. Poslední den v červenci, to je sv. Ignáce. Tak to už se léto pomalu obrací a zase se již tiše a klidně bude čas ubírat a příroda se připravovat na podzim. „Od svatého Ignaca, leto sa obraca.“ V srpnu má svátek sv. Vařinec a v noci z devátého na desátého srpna padají z nebe hvězdy. Říká se, že jsou to slzy svatého Vavřince, který byl 10. srpna 258 v Římě upálen. To hlásá také nápis na vedlejším obrázku – svatý Vavřinec mučedník. V některých zemích je zvykem na jeho památku v tu noc rozdělávat ohně a vyprávět příběh o tom, jak byl umučen a přitom čekat na ty padající hvězdy. „Svatý Vavřinec – první podzimec“. Také v přerovském děkanátu máme kostely, které jsou zasvěceny těmto světcům: sv. Prokop – Vlkoš u Přerova, sv. Markéta – Troubky, sv. Anna – Říkovice a farní kostel v Přerově je zasvěcen svatému Vavřinci. Liba Calábková Strana 8


Jóga a křesťanství Nedávno se na mě obrátila moje kamarádka s následujícím dotazem: V poslední době se čím dál častěji setkávám s tématem jógy. Já tak nějak intuitivně tuším, že jóga ne, ale chybí mi pro to racionálně podložené argumenty. Hledala jsem je tedy na některých českých katolických serverech, ale vesměs jsem se dozvěděla jen to, že jóga jako systém je s křesťanstvím neslučitelná, nicméně jednotlivé cviky a sestavy cviků ať klidně křesťané cvičí. No, nevím... Moje odpověď byla následující: Jóga, jak se chápe u nás na Západě, tj. tělesná cvičení, jsou jakýmsi nepatrným střípkem z mnohem širší mozaiky určitého propracovaného duchovního systému hinduismu. Heslo ve Wikipedii je v tomto velmi průzračné a informativní: (http://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%B3ga) Naše jóga je v tomto kontextu tzv. hatha jóga, hlavně tedy ásany - pozice těla. Cvičit jógu znamená v rámci hinduismu provádět náboženský/asketický úkon, který má konkrétní duchovní cíl: dosáhnout osvícení. To je hlavní důvod, proč hinduisté hatha jógu (ásany) provozují. A je to také důvod, proč vlastně jóga existuje. Polohy v józe mají podle mého laického názoru určitou symboliku a logiku, která bude podle všeho hinduistická. Jsou to „výrazy těla“, které jsou plně srozumitelné jen v kultuře, ze které pocházejí. Je to „řeč těla“. Když bychom se na ně podívali čistě ze zdravotního hlediska, není úplně jasné, jestli lze všechny polohy doporučit, jestli jsou smysluplné, racionální v rámci „cvičení“, nebo je to jen převzetí určité nábožensky motivované pověry, kterou označíme za cvičení. Jistě není vůbec žádný problém, když člověk některé polohy využije (jógíni si je přece nemohou patentovat) a cvičí je v rámci „protahování“. Myslím si ale, že protahovacích a posilovacích cviků - a mnohem lepších než v józe - známe taky dost. Takže si nejsem jistý, opakuji, jestli trvání na určité sadě původně náboženských výrazů a postojů je z hlediska rozvoje těla racionální, nebo pouze více či méně pověrečné. Na těch cvicích, když je úplně vytrhneme z jejich kontextu, není „samo o sobě“ nic „duchovního“. Prostě si stoupnete na jednu nohu a někam dáte ruce... Některé jsou asi zbytečné nebo směšné a krkolomné. Pokud to člověk nespojuje s hinduistickou filosofii, nejspíš si akorát natáhne šlachy a pošramotí klouby  Mám jistou obavu, jestli „Zápaďák“ nedělá provozováním jógy „jako pouhého tělocviku“ něco podobně směšného, jako kdyby si hinduista koupil růženec a posunoval na něm korálky s tím, že to má „jako pouhé cvičení palce“. Jistě tím nedělá nic křesťanského a duchovního, ale... Nebo jiný příklad: co kdyby si nějaký křesťan pětkrát denně rozložil kobereček a klaněl se tváří k zemi s tím, že je to dobré na záda... Asi je, ale... Kdysi jsem byl na přednášce jedněch manželů, kteří jógu kdysi naplno žili s celou její filosofií. Dnes jsou křesťané a dost varují před jógou i jako „cvičením“. Asi bych nebyl tak přísný - spíš bych to vztáhl na celou kompletní sadu cviků jógy, nikoli na jednotlivé cviky, jak píšu výše. P. Karel Skočovský

Blahoslavená Marie Romerová Marie, salesiánská řeholnice, radostně pomáhající chudým lidem z předměstí, se narodila 13. ledna 1902 v bohaté rodině doktora Felixa Romero Meneses. Když měla 12 let, vstoupila do společnosti dcer Panny Marie Pomocnice v Granadě. Celý život ji charakterizovaly tyto dvě vlastnosti – uměla být spokojená a šťastná v každém koutku, všude kam ji poslali a dokázala udržovat živý kontakt s Bohem. V 18 letech odešla do San Salvadoru, aby vstoupila do postulátu, a za rok přijala roucho dcer Panny Marie Pomocnice. Po dvou letech noviciátu Marie složila řeholní sliby. Dcera z bohaté rodiny, slíbila Pánovi chudobu, hezká dívka, kterou by rád přijal za manželku nejeden chlapec, složila slib čistoty, a mladá žena, které by s radostí sloužili, se sama zavázala slibem poslušnosti. Představené poslaly Marii v jejich 29 letech do San José v Kostarice. Měla tam působit jako učitelka hudby a kreslení ve škole pro dívky z předměstí. Mezi chudými dívkami a jejich rodinami až do své smrti strávila 48 let. Sestra Marie vybrala ze svých žaček skupinu katechetek, které poslala na předměstí, aby se pokusily evangelizovat tyto chudé části města. Děvčata se vrátila a vyprávěla: „Jsou to jen špinavé brlohy, střechy z plechu, stěny z kartonu, na malém prostoru se tísní celé rodiny, spousta dětí. Když jsme jim vyprávěly o Pánu Ježíši, řekli nám: „To je hezké, ale kde máme vzít mléko pro svoje děti?“ Sestra Marie a její katechetky uspořádaly sbírku a získané oblečení a jídlo roznášely o Vánocích roku 1939 po chudých domácnostech. Tak se začala tzv. malá misie. Navštěvovaly lidi na předměstí, pomohly jim uklidit, rozdaly jídlo a šaty, ale nezapomněly ani na Pána Ježíše. Malá misie začala z ničeho, ale rozrostla se do velkých rozměrů. Pro chudé děti založila sestra Marie sváteční oratoře, kde se učily o Pánu Ježíši a Panně Marii. Postupně jich vzniklo 36. Sestra Marie nadále vyučovala hudbu a kreslení, ale přitom se neúnavně věnovala podpoře svých dívek a pravidelně navštěvovala jednotlivé oratoře, řešila proDĚKANÁTNÍ MODLITBY MLÁDEŽE blémy, sháněla milodary, povzbuzovala a rozdávala radost. 7. července 1977 si sestru Marii Pán povolal Dne 11. září 2015 se konají pravidelné děkanátní modlitby k sobě. Za blahoslavenou ji vyhlásil papež Jan Pavel II, mládeže ve farním kostele sv. Vavřince v Přerově s novým kaplanem pro mládež P. Zdeňkem Mlčochem. dne 14. dubna 2002. tým spolupracovníků redakce Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 7, Červenec-Srpen 2015

Strana 9

OKÉNKO Z CENTRA PRO RODINU RÁJ Třetí červnovou neděli slavili svůj svátek otcové. V Centru pro rodinu Ráj si tátové s dětmi užili celý společný dobrodružný víkend.

Jaké programy pro vás chystáme na srpen? Od 10. do 14. 8. bude v Ráji Letní tábor pro maminky s dětmi – PUTOVÁNÍ ZA DUHOU – s programem pro maminky i děti. Můžete se těšit na tvoření, povídání o výchově a vztazích v rodině, výlety i karneval. Je možné se také zúčastnit formou příměstské varianty a přespávat doma v pohodlí své postýlky. Přihlášky a další informace u Ž. Valentové na tel. 608 446 397 nebo emailu: [email protected] V tomtéž termínu od 10. do 14. 8. máme ještě několik volných míst pro děti ve věku 7 – 14 let na Prázdninovém povyražení POKLAD NA HRADĚ – v Hradčanech. Ve středu 26. 8. od 9 hod. bude další DEN PRO MAMINKY – s přednáškou psycholožky Mgr. Ireny Smékalové (v našich letáčcích původně uveden termín čtvrtek 27. 8. – z provozních důvodů bylo nutné jej změnit) Pravidelný program v CPR Ráj bude opět od září 2015. Podrobnější informace, přihlášky a plakátky naleznete na www.raj-pavlovice.cz Na našem webu www.raj-pavlovice.cz najdete další informace o pravidelném programu, základním individuálním rodinném poradenství, kurzech a přednáškách. email: [email protected], tel. 731 604 120, najdete nás i na Facebooku: Centrum pro rodinu Ráj Přejeme Vám krásné prožití letních prázdninových dnů, plných odpočinku a sluníčka. Hana Školoudová V sobotu 11. července 2015 se v olomoucké katedrále sv. Václava konalo jáhenské svěcení, které z rukou světícího biskupa Mons. Josefa Hrdličky přijal také Jan Berka, rodák z Dluhonic, který byl svěcený za farnost Předmostí. Vyprošujeme mu Boží požehnání. Na fotografii první zprava. Strana 10


MANŽELSTVÍ - cesta ke svatosti Manželé Henry a Agnes Casolani Malta, krásné slunné souostroví ve Středozemním moři byla dějištěm života dalších služebníků Božích, manželů Casolani. Od roku 1530 Malta patřila rytířskému řádu, který po ní získal jméno, pak se stala roku 1800 britskou kolonií a od roku 1964 je samostatným státem. Je členem EU a zároveň Britského Commonwealthu. Kromě maltštiny se tu hovoří anglicky. 98 % obyvatel je katolického vyznání. Harry, jak se říkalo Henrymu, se narodil ve Vallettě – hlavním městě Malty. Měl o dva roky starší sestru. Jeho otec byl vydavatelem místního deníku, vážený občan. Zemřel, když měl Harry 24 let. Inéz, tak se zase říkalo Agnes, měla dva bratry a dvě sestry. Její otec vyučoval hudbě, byl varhaníkem, kapelníkem, ale také maloval. Zemřel, když měla 22 let. Oba vyrůstali v kulturním a také velmi zbožném prostředí. Harry vystudoval Uměleckou školu malířství a sochařství ve Vallettě. Kvůli známosti s Inéz odmítl další studium v Itálii a nastoupil roku 1934 do veřejné správy jako projektant. Tam zůstal kromě válečných let, kdy sloužil v armádě. Inéz byla veselá, inteligentní dívka, s velkým nadáním pro jazyky. Získala stipendium na výběrovou vyšší školu, v 16 letech složila oxfordské juniorské zkoušky, a získala tak oprávnění vyučovat angličtinu, italštinu, historii, matematiku a náboženství. Od svých 18 let vyučovala na škole jako první rodilá Malťanka. Poznali se velice brzy, protože bratr Inéz John byl Harryho kamarád. Postupně běžné přátelství mladých lidí přerostlo v zamilovanost. Období jejich známosti ale spadalo do těžkých let války. Malta hrála velkou strategickou roli ve 2. světové válce. Ve velké bitvě o Maltu byla Malta systematicky bombardována soustředěnými nálety ze Sicílie po celých pět měsíců. Byla poškozena veliká část budov a mnoho obyvatel zemřelo. Zároveň blokádou ostrova bránili nepřátelé jeho zásobování, takže ostrov byl opakovaně na pokraji vyhladovění. Ale ani stálá nejistota, ani hlad Malťany nezlomily. Všechno obyvatelstvo Malty bylo proto vyznamenáno za statečnost nejvyšším britským vyznamenáním, svatojiřským křížem, už během války, i naši manželé. Jistě po celý život vzpomínal Harry, jak po vybombardování školy, kde učila Inéz, ji šel hledat mezi trosky, ale ona se s dětmi zachránila a odešla jinudy. Oba také sloužili v armádě. Harry od počátku války, mimo jiné v nebezpečné pozici stráže v přístavu, Inéz později dobrovolně nastoupila k letectvu jako civilní personál. Konečně po válce –aspoň pro Maltu – se 19. 4. 1944 konala svatba. V době všeobecného nedostatku měla nevěsta, členka královského letectva, šaty ušité z hedvábí padáku. Ženich pak žertoval, že kdyby nesestřelili letadlo, nebyla by ani svatba… Po svatbě už Inéz zůstala doma. V lednu 1945 se narodila dcerka Cecilie Mary. Pro Harryho to byl nejkrásnější den jeho života, nezastínil jej ani pozdější den jeho zázračného uzdravení. Přestože oba milovali děti, zůstala Cecilie jedináčkem. O to víc byla milovaná a o to více projevovali rodiče opatrnost i obavy, ale nerozmazlovali ji. Snažili se, aby z ní vyrostl skromný člověk s pevným charakterem. Maminka jí říkávala: „Bůh nám Tě jen půjčil. Chci mu Tě vrátit jako dobrého milujícího člověka.“ Inéz uplatňovala své pedagogické nadání v péči nejen o Cecilii, ale i o další děti v širší rodině a v sousedství. Jako první na Maltě zaváděla prvky výuky dle metody Montessori. Později se oba starali o prasynovce jako o svá vnoučata a také o mladou rodinku v sousedství, kde se stali strýčkem a tetičkou. Oba manželé byli společenští, měli mnoho přátel a zvláště úzké vztahy v širší rodině. Ve skupině navštěvovali slavnosti svatých na venkově, slavené s celou jižní

parádou. S přáteli a příbuznými jezdili na letní byt na venkov. Cecilie tedy nebyla izolována. Když měla 12 let, vydala se rodina na velkou pouť – Itálie, Lurdy, Španělsko, Fatima a zpět. Zastávky kulturně historické, pobyt na pláži, ale hlavně pouť, známé svatyně. Veliká událost pro dospívající dívku. Snad i to přispělo k tomu, že Cecilie v 19 letech odjela do Marseille do noviciátu sester sv. Josefa. Stala se řádovou sestrou a pracovala pak na Maltě. Jak těžko se dnes i věřící rodiče smiřují s odchodem dítěte do kláštera. To nebyl případ jejích rodičů, vždyť se o milost řeholního povolání podle vůle Boží modlili. Přijali ji od Boha a dali Bohu. Harry s Inéz se snažili být denně na mši svaté, modlili se spolu, spolupracovali ve farnosti, využívali svých darů. Harry výtvarného talentu a Inéz psala různé články do farního časopisu. Harry kromě války pracoval vždy jako projektant. Byl v práci poctivý, až úzkostlivě svědomitý. Nadřízení si ho vážili, dokázal taktně poradit i mladým architektům a dobře vyjít i s čínskými inženýry při stavbě důležité silnice. Měl proto na starosti závažné projekty. Mezi kolegy byl oblíbený i přes svou náročnost. Zval denně k společné modlitbě, připomínal svátky, ale také měl vždy po ruce dobrý slušný vtip. Při neslušném vtipu ale demonstrativně odešel. V roce 1971 Malta přecházela na desítkovou soustavu a měnu. Harry se stal členem odpovědné komise a graﬁkem kampaně. Jeho logo, mapa Malty jakoby probodená písmenem D, bylo velmi úspěšné. Do důchodu odešel v 60 letech a nadále se věnoval rodině a službě v církvi. V roce 1984 se manželé přestěhovali do domu sester v Rabatu, aby byli blízko dceři a zároveň ji nezatěžovali péčí o sebe, až bude třeba. S láskou mysleli dopředu a vzdali se svého milého bytu, kde byli 20 let. V domově si zařídili pokoj podle sebe a byli spokojeni z blízkosti Eucharistie, z kaple v domě. Pořídili si také televizor, aby byli informováni o světě. Dál pomáhali podle svých sil v kostele a občas i s dětmi v klášterní škole. Harry trpěl od svých 48 let cukrovkou. V roce 1989 se náhle projevilo silné zhoršení zraku a byla zjištěna diabetická retinopatie a makulární degenerace (dvě prakticky tehdy neléčitelné oční nemoci). Mohl číst jen se silnou lupou a hrozilo mu oslepnutí. To bylo pro něho velmi těžké. Na podnět Inéz začal prosit o přímluvu ctihodnou Marii Adeodatu Pisani, benediktinskou mnišku z Mdiny na Maltě, o jejíž blahořečení se usilovalo. Harry se nejen modlil, ale plně se zapojil do pomoci procesu. Inéz žertem řekla o Adeodatě: „… naštěstí už je v nebi, jinak bych musela žárlit.“ V létě 1992 Inéz zemřela na letním pobytu na srdeční potíže, kterými roky trpěla. Harry už pak nikdy nejel na letní pobyt, i když ho fyzická aktivita neopustila. 29. 12. 1992 mohl při slavnostní mši opět jasně číst a lékaři potvrdili nečekané, nevysvětlitelné navrácení zraku. Stav nadále vydržel. Vděčný Harry mimo jiné složil k poctě s. Adeodaty dvě poemy, z nichž jedna se stala po jejím blahořečení oﬁciálním hymnem k ní. Takové společenství svatých v praxi. Harry zemřel roku 1999 v 82 letech. Odešel za svým přítelem Ježíšem, s Nímž se nikdy nerozloučil. Byl zahájen diecézní proces k blahořečení obou manželů. Hana Školoudová dle MUDr. Krausové (www.raj-pavlovice.cz/ke-stazeni.html)


Strana 11

Štěpán kardinál Trochta (*1905 - + 1974) Ani v koncentráku nebylo tak zle V roce 1951 mnohé překvapilo, když se jeho jméno objevilo mezi těmi, co složili slib věrnosti socialistické republice. V té době byl internován ve své rezidenci a k složení slibu byl násilně odvezen. Když ho přivezli zpět do rezidence, uvítala ho jeho maminka slovy: „Jestli jsi jim to podepsal, nejsi mým synem.“ Bylo to tvrdé, ale nehájil se ani před maminkou, ani před svými kněžími. Když se na něj sypaly maléry, neměl ve zvyku se z nich vykrucovat. Věřil v Boží prozřetelnost, že ho sama obhájí, bude-li to v zájmu Boží věci. Biskup Trochta mlčel tak dlouho, až jeho domnělé kolaborantství ocenil režim 25 lety vězení a mnohem později Pavel VI. kardinálským purpurem. Biskup Trochta se dočkal návratu do své diecéze v roce 1968. Všem velkoryse odpustil, a začal znovu s chutí pracovat. Poměry se však vyvíjely pro církev nepříznivě. Byla znovu zatlačována do kouta, odkud se odvážila v době „Pražského jara“ trochu vykročit. Trochtovi to přineslo nová utrpení. Mohl sice cestovat do Říma, ale jak ponižující muselo být pro něj vědomí, že i tam je na každém kroku sledován a hlídán. Kardinálem byl jmenován v roce 1969. Jmenování bylo „in pectore“, nebylo zveřejněno. Ke zveřejnění došlo až v roce 1973 k velké nelibosti režimu, s kterým se tehdy Svatý stolec pokoušel vyjednávat. V té době už kardinál Trochta zase slýchal tolik slibů a hrozeb, že si je nestačil pamatovat. Měl zdravou moravskou páteř a myslel hlavou. Z toho mělo mnoho panských lokajů strach. Neznali jeho laskavou moudrost, otcovské srdce a smysl pro humor, jimiž uměl obejmout každého, kdo ukázal jen trochu dobré vůle. Po mučednickém životě mučednická smrt Omezování jeho činnosti neustále pokračovalo. Musel nečinně přihlížet, jak církevní tajemníci kladou překážky horlivým kněžím, znemožňují jejich pastoraci ve farnostech, jak jsou zabavovány jeho pastýřské listy, jak je prováděna soustavná ateistická propaganda, rozpadají se kostely. A zhoršovalo se také jeho zdraví vystavené v minulosti tolika zátěžím. Srdce vypovídalo a zrak se stále více kalil. Začátkem roku 1974 to dosáhlo takového stadia, že se operace stala nezbytnou. Operace dopadla jen částečně dobře. Ve středu 27. března se vrátil z nemocnice do Litoměřic s naléhavým doporučením lékařů, aby zachovával absolutní klid. To však nebylo zcela v jeho moci. Kardinál Casaroli ve své knize uvádí: V pátek 5. dubna byl prakticky donucen přijmout krajského církevního tajemníka, jistého Dlabala. Ten si v podnapilém stavu vynutil nepřetržitých šest hodin jednání. Dlabal křičel a vyhrožoval a chtěl přinutit kardinála přijmout jistá opatření vůči některým kněžím, zvláště salesiánským spolubratřím, kteří s ním žili jako přímí spolupracovníci. Podle osobního kardinálova sekretáře v jistém okamžiku křičel na něj nadávky jako „ty hnusný starče, jestli nepropustíš všechny ty salesiány, tak ti zpřerážím hnáty“ a podobně. Po tomto dlouhém, vyčerpávajícím konfliktu kardinál jen řekl: „Myslím, že to bude moje smrt.“ A dříve než kdy jindy se odebral na lůžko. K následujícímu dni - sobotě 6. dubna - se vyjadřuje sekretář P. Josef Pekárek následovně: Příštího dne řeholní sestra dominikánka Aimona marně čekala na ranní probuzení otce kardinála. Otevřela dveře jeho pokoje a zjistila, že nehybně leží na své posteli. Zavolala Mons. Korejse, který ihned pochopil, oč jde, a udělil ochrnulému pacientovi svátost pomazání nemocných. Pak zavolal jeho osobního lékaře MUDr. M. Zbořila a postaral se o převoz do nemocnice. Odpoledne krátce před 15. hodinou kardinál skonal. V telegramu zaslaném Svatým otcem čteme: Vigil pastor, fidei defensor (bdělý pastýř, obránce víry)... dal všem vzácný příklad, jak se má hájit křesťanské náboženství... byl služebník dobrý, věrný svého Pána. Trochta byl Kristův kněz, katolický biskup - mučedník. Byl mužem víry, modlitby a oběti. Dal se vést Matkou Boží, odvážně přemáhal zlo dobrem, a nikdy se nemstil. Byl salesián. Hlásil se k tomu i v době, kdy se to u nás nesmělo. Dokázal vychovat z uličníků dobré křesťany a svědomité občany jako sv. Jan Bosco. Nemohl za to, že se mu jich do jeho klientely nahrnulo tolik, že všechny vychovat nestačil. Ale pracoval pro své malé i velké svěřence, obětoval se za ně a miloval je do posledního dechu, podle svého biskupského hesla: Práce - oběť - láska. Statečně předcházel svůj národ na cestě křížové, jak hlásá nápis na pamětní desce v jeho litoměřické katedrále. A my věříme, že se i dnes z nebe na nás laskavě usmívá i na ty, kteří mu tam pomohli trochu dříve, než měl naplánováno. P. Zdeněk Mlčoch V sobotu 27.6.2015 přijalo v olomoucké katedrále z rukou Mons. Jana Graubnera kněžské svěcení 5 kandidátů kněžství. Mezi nimi byl i přerovský jáhen Zdeněk Mlčoch. Vyprošujeme mu Boží požehnání. Strana 12


Změny v děkanátu Odchází přerovský kaplan P. Pavel Martinka, který byl ustanoven kaplanem ve Zlíně. Místo něj v Přerově zůstává jako kaplan novokněz P. Zdeněk Mlčoch, který je jmenován také kaplanem pro mládež děkanátu. Bohužel do Přerova nepřijde žádný nový jáhen, a tak bude v našem děkanátu o jednoho duchovního méně, což se projeví hlavně v životě farností Přerov a Předmostí, jak píšu níže. Dále z důvodu nemoci P. Radka Sedláka došlo ke změně ve farnosti Bochoř. Místo otce Radka je opět administrátorem farnosti Bochoř P. Piotr Wardecki z Vlkoše, kterému ale zároveň nadále zůstávají jeho dosavadní tři farnosti, takže ve farnostech Vlkoš, Říkovice, Žalkovice a Bochoř asi nebudou ani vždycky všude nedělní bohoslužby. Navíc z našeho děkanátu odešel P. Jaroslav Kníchal, který jako vojenský kaplan býval často o víkendech na faře v Prosenicích a sloužil nedělní mše svaté v Radslavicích a případně vypomáhal i jinde, takže asi ani v Radslavicích už nebudou bývat nedělní mše svaté. Pokud si pamatuji, tak naposled ubylo duchovních v děkanátu, když zůstal Kojetín bez jáhna. Letošní změny znamenají pro děkanát další ztrátu a počet duchovních v přerovském děkanátu je nejnižší za celou dobu, co jsem v Přerově. Většinou se nás scházelo na děkanátních radách 14, ale od letošních změn je v našem děkanátu jen 10 kněží. Přerov bez jáhna Letos se nedostatek kněží dotkne také našich přerovských farností a dá se předpokládat, že ani v dalších letech to nebude lepší. V Přerově už nebudeme mít jáhna. Toho arcibiskupství posílá tam, kde má nahradit kaplana, a v Přerově budeme muset vše zvládnout jen ve dvou. Občas si lidé myslí, že jáhen, když ještě není kněz, tak vlastně nemůže moc dělat. Ve skutečnosti v Přerově měl jáhen vždy práce dost a tak nám bude skutečně chybět. Bez jáhna budeme nuceni některé aktivity zrušit a řadu dalších omezit. Představte si to tak, že bez jáhna budeme mít jako duchovní o třetinu méně času na práci ve farnosti. Co vše v našich farnostech jáhen dělal? A jak to bude dál? Bez jáhna jsme nuceni zrušit bohoslužby slova v kaplích, biblické hodiny, páteční společné adorace a částečně také vyučování náboženství. Počítám, že v příštím školním roce se už nebude učit náboženství v církevní školce, ve škole v Želatovicích, ani na faře v Předmostí a děti se přidají do skupin náboženství na Sonusu. Pokud se nenajdou lidé ochotní jáhna nahradit, tak budeme muset zrušit také florbal pro děti a mládež ve čtvrtek večer a omezit práci s ministranty. Některé jáhnovy úkoly budou muset zvládnout farníci: podávání svatého přijímání akolyté, přípravu bohoslužeb akolyté, kostelníci a starší ministranti. Jáhen dělal také řadu věcí, které zrušit nelze a které budeme muset zvládnout my kněží navíc: pohřby, úřední hodiny, přinášení svatého přijímání nemocným, přípravy na křty a svatby a sobotní křty dětí, kázání a různé praktické povinnosti na faře. Když jako kněží musíme převzít některé povinnosti jáhna, tak jsme tím nuceni zrušit či omezit také některé své dosavadní aktivity. Bude tedy zrušena katecheze pro dospělé v pondělí odpoledne, setkávání pro evangelizaci, encykliky s kaplanem v Předmostí a letos nezačne příprava na biřmování. Omezené budou úřední hodiny, vyučování náboženství a mše svaté mimo pravidelný program o výjimečných svátcích. Kromě toho mám otazník nad Nocí kostelů a nad děkanátním časopisem, zda a v jaké formě budeme schopni v jeho vydávání pokračovat. Také budeme méně přítomní na různých setkáních ve farnosti, které sice vedou farníci sami, ale často právě jáhen zastupoval duchovní například na setkáních společenství cetiletých, na modlitbách svatého růžence, křížových cestách a májových, na drakiádě, mikulášské besídce, živém betlémě, karnevalu pro děti apod. Také bude méně samozřejmé, že se na faře na někoho z duchovních dozvoníte. Pokusil jsem se vypsat vše podstatné, abych vysvětlil, proč budou aktivity v našich farnostech omezeny a jak konkrétně. Píši to také proto, aby všichni aspoň zpětně docenili a vážili si práce, kterou v našich farnostech jáhni v minulých letech vykonali. Těm, kdo se účastní jen nedělních bohoslužeb, se může zdát, že bez jáhna se snadno obejdeme, ale ve skutečnosti v každodenním životě farností byla práce jáhnů velkou pomocí. Díky Moc děkuji všem, kdo jste přišli na mši svatou na poděkování za 20 let mého kněžství a slavili jste ji spolu se mnou. Byla to pro mne velmi krásná, dojemná a vzácná chvíle a také velké povzbuzení. Také děkuji těm, kdo přispěli na dar - nový ornát, z kterého se raduji. Děkuji všem za osobní přání a laskavá slova. To vše mi pomáhá a dává sílu k službě. P. Pavel Hofírek Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 7, Červenec-Srpen 2015

Strana 13

Lačo jilo Vážení čtenáři, snad každý z Vás projel či prošel kolem domů obývaných především Romy na ulici Kojetínská v městě Přerov. Možná ve Vás budí tato oblast strach, ostražitost, možná i zvědavost a zájem. Ti pozornější si všimli, že na oknech jednoho z bytů v přízemí jsou vylepená loga Charity. A právě zde sídlí naše zařízení. Dovolte mi, v následujících řádcích Vám představit Romské komunitní centrum Lačo jilo – Dobré srdce, tedy nízkoprahové zařízení pro děti a mládež. Toto zařízení v současné podobě vzniklo v roce 2007, nicméně pracovnice Oblastní charity Přerov v této lokalitě působí již od roku 2000. Posláním našeho zařízení je poskytovat zázemí, pomoc a podporu dětem a mládeži, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci, vytvářet bezpečné a podnětné prostředí, nabídnout podporu a odbornou pomoc a předcházet sociálnímu vyloučení. Pracovnice zařízení se věnují dětem a mládeži z lokality Kojetínská, Husova a přilehlých ulic každý pracovní den (pondělí – pátek v čase od 12:30 – 16:30). Tyto děti i mladí lidé často vyrůstají v bezpodmětném prostředí, nevyhovujících podmínkách, nedostatku péče, pozornosti i přijetí a lásky. Pracovnice podporují rozvoj jejich schopností a dovedností skrze nejrůznější aktivity a činnosti (rukodělné a výtvarné činnosti, hudební a taneční kroužek, vědomostní a týmové soutěže, sportovní aktivity, dramatickou výchovu a jiné aktivity), podporují je při učení se novým dovednostem (práce na počítači, nácvik vaření základních receptů, péče o životní prostředí i své okolí, pomoc při přípravě na vyučování, pomoc s vyhledáváním navazujícího studia a komunikaci s úřady, či vyřizováním dokladů a vstupu do dospělosti, rozvoj finanční gramotnosti aj.). Klienti služby se zapojují do rozmanitých preventivních programů probíhajících v zařízení zaměřených na zdravý životní styl, problematiku užívání drog, hazard, prevenci kriminality aj. Pracovnice se také podílí na formování jejich osobností, kdy se klientům služby snaží dávat pozitivní vzory, pocit bezpečí i přijetí a ukazovat jim nová a bezpečnější řešení jejich obtížných situací. Významným a důležitým prvkem je také podpora kontaktu s majoritní společností a vzájemné obohacování, poznávání a respektování obou kultur, které probíhá skrze různé společné akce a vystoupení, do kterých se děti i mládež navštěvující zařízení aktivně a se zájmem zapojují. Významné úspěchy slaví čardášová taneční skupina Lače Jilorka (Dobrá Strana 14

srdíčka), která vyhrála 1. místo v taneční soutěži Terne Čercheňa 2014 v Hranicích na Moravě v kategorii čardášů a v současné době má za sebou již řadu úspěšných vystoupení na rozmanitých akcích nejen v Přerově, ale i v odlehlejších koutech naší arcidiecéze. Novým prvkem v naší službě je pořádání bohoslužeb a pravidelné náboženství pro děti a mládež, které se u klientů těší velké oblibě. Prázdniny odstartovala akce nazvaná Rozloučení se školním rokem, která proběhla ve středu 1. 7. 2015 na nádvoří lokality Husova díky podpoře sponzorů a ve spolupráci s neziskovými organizacemi, které se věnují dětem a mládeži - Armádou Spásy a Kappa-help. Prázdniny pak oživí nejrůznější výlety do okolí a návštěvy kulturních programů. Pokud máte zájem poznat blíže naši práci přímo ve vyloučené lokalitě, můžete nás po domluvě s vedoucí služby Pavlínou Mirgovou (777 729 525, [email protected]) navštívit, nebo věnovat našim dětem kousek ze svého času a dovedností jako dobrovolníci, kteří jsou pro nás i děti a mládež velkým obohacením. Přispět nám můžete také po domluvě s vedoucí zařízení finančně na konkrétní účel či aktivitu. Velkou pomocí jsou pro nás i naše klienty Vaše modlitby, které za toto díle obětujete. Za jakoukoli formu pomoci Vám velice děkujeme a věříme, že nezůstane bez odezvy, neboť jak praví Kniha Knih „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt. 25, 40) O tom, že naše práce má opravdu smysl, i když je náročná, vyžaduje hodně úsilí, času i trpělivosti, že je pro děti a mládež navštěvující Romské komunitní centrum důležitá, se můžeme často přesvědčovat skrze nejrůznější střípky, které postupně skládají krásnou mozaiku Božího díla. Na závěr bych se s Vámi chtěla rozloučit několika výroky, které zazněly z úst našich romských dětí. Kéž dokáže semínko lásky do nich zaseté vyrůst a přinést mnohonásobný užitek. Mgr. Jana Jeklová „Děkuji ti za nejlepší Charitu, a že je na světě. Děkuji ti Ježíši.“ Janka (9 let) „Charita je moje matka.“ Niky (9 let) „Charita je nejlepší.“ Áďa (11 let)


 Přečetli jsme a doporučujeme… . První kroky z úzkosti

Dr. Kate Middleton Autorka, jejíž knihu Vám chci představit, vysvětluje, že úzkost, strach, nás mají upozornit na nebezpečí, které nám hrozí. Pokud je „všeho moc“ může to být nepříjemné a může to škodit. Nabízí praktické rady pro objevení toho, co naši úzkost způsobuje a jak těmto skutečnostem čelit. Nechybí povzbuzení i doporučení pro rodinu. Nakladateství Doron nabízí tyto knihy v edici, nebo skupině Pomoc v různých životních situacích. Jedná se, jak již napovídá i název, o První kroky. Proto je i na konci knihy kontakt na různé společnosti, organizace, internetové stránky, kde je možné získat další pomoc.

První kroky z problémového pití alkoholu

John McMahon Autor této knihy je specialistou na látkové závislosti. Dříve byl sám závislý na alkoholu. Popisuje, jak alkohol funguje, jak ovlivňuje mozek, tělo, život. Ve své knize těm, kteří si uvědomují, že jejich pití se může stát, nebo stává obtíží, nebezpečím pro jejich život a život jejich blízkých, nabízí několik způsobů, jak postupovat, pokud chtějí s pitím přestat, nebo omezit konzumaci alkoholu. Připomíná skutečnost, že nejtěžší není přestat pít alkohol, ale vydržet ve zdrženlivosti. Proto nabízí několik způsobů, které pomohou v různých příležitostech. Jak např. reagovat na nabídku k pití, nebo v případě, že se nedaří, i opakovaně konzumaci omezit, nebo ukončit. Povzbuzuje k vytrvalosti a nabízí několik doporučení i pro blízké onoho člověka. Knihu vydalo nakladatelství Doron v roce 2013. V edici První kroky vyšly také knihy První kroky z deprese, z hráčské závislosti, z poruch příjmu potravy, a také z kouření. Knihy z nakladatelství Doron (www.doron.cz) je možno také zakoupit v naší farní prodejně a knihovně. Jaroslav Branžovský

 Porciunkule v Přerově. 2. srpna - Slavnost Panny Marie Andělské z Porciunkule Jménem „Porciunkule“ (z latinského portiuncula – malý podíl, malý pozemek) je označována kaple Panny Marie Andělské, která se nachází čtyři kilometry od Assisi v Umbrii ve střední Itálii. Kaple se proslavila tím, že ji vlastníma rukama opravil sv. František, který v její blízkosti také zemřel. Svatý František se vždy o tuto kapličku zasvěcenou Panně Marii Andělské zvlášť staral. Tady založil Řád Menších bratří, svůj počátek tu měl II. Řád klarisek a přijal zde také kajícníky III. Řádu, kteří k němu přicházeli ze všech stran. Pro tuto kapličku dostal svatý František od papeže Honoria III. zvláštní odpustky, které následně potvrdili papežové i v dalších kostelích Řádu. Františkánská tradice uvádí, že sv. František si tento odpustek vyprosil po jednom zjevení pro den posvěcení kostela Panny Marie Andělské 2. srpna 1216 a pro všechny příští výroční dny posvěcení. Zprávu o tom podává spis bratra Theobalda, biskupa Assisi, z roku 1310, který uvádí toto: „Když sv. František dlel u Panny Marie Andělské, dostal v nočním zjevení pokyn, aby šel do Perugie za papežem Honoriem III. a vyžádal si odpustek pro kostelíček Porciunkuli, který opravil. Šel tam druhý den v doprovodu bratra Massea. Papež se ptal: „Kolik roků odpustků žádáš?“ Sv. František odpověděl: „Svatý otče, ať mi Vaše Svatost ráčí dát ne roky, ale duše“; a pokračoval: „Chci, budete-li souhlasit, aby každý, kdo přijde do tohoto kostela vyzpovídán a s lítostí (nad hříchy), byl zbaven všech svých hříchů, viny a trestu, na nebi i na zemi, ode dne křtu až po den a hodinu, kdy vkročí do tohoto kostela.“ Na papežovu námitku, že „není zvykem římského dvora udělovat takový odpustek“, světec odpověděl: „To, co žádám, není ze mne, ale od Toho, který mne poslal, našeho Pána Ježíše Krista.“ A papež uzavřel: „Souhlasíme, abys jej dostal.“ Plnomocný odpustek mohou i v současnosti získat věřící, kteří dne 2. srpna navštíví jakýkoliv farní kostel za splnění dalších obvyklých podmínek. Tuto slavnost si letos v neděli 2. srpna zpřítomníme také formou setkání v prostorách centra Sonus, kde pro Vás společenství sekulárního františkánského řádu připravilo přátelské posezení. Začátek bude v 15 hodin a čeká Vás povídání a četba související s františkánskou spiritualitou, a také hudební zážitek z živé produkce jednoho z našich členů. Všichni jste srdečně zváni! Za místní bratrské společenství Eva Jeronýma Prinzová Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 7, Červenec-Srpen 2015

Strana 15

Sob

n

Všechny zveme na tradiční svatovavřinecké hody v Přerově v neděli 9. srpna 2015. Program farnosti najdete na straně 13. Program organizovaný městem najdete na plakátech a na webových stránkách města.

Neděle 19.7.

8:45 15:00 15:45 13:00 18:00 15:00 17:30 17:30 8:45 8:00 17:30 17:30 15:00

Úterý 21.7. Čtvrtek 23.7. Sobota 25.7. Čtvrtek 30.7. Sobota 1.8. Neděle 2.8. Pondělí 3.8. Čtvrtek 6.8. Neděle 9.8. Čtvrtek 13.8.

Předmostí, kostel Předmostí, kostel Předmostí, fara Přerov, sv. Vavřinec Přerov, sv. Vavřinec Přerov, sv. Vavřinec Čekyně Újezdec Přerov, sv. Vavřinec Přerov, sv. Vavřinec Předmostí, kostel Podolí Centrum Sonus

16:00 Centrum Sonus 15:00 Přerov, sv. Vavřinec Přerov 8:45 Přerov, sv. Vavřinec 17:30 Dluhonice 17:30 Fara v Přerově Slavnost Nanebevzetí Panny Marie 10:30 Fara v Přerově 15:00 Přerov, sv. Vavřinec 17:30 Újezdec 13:00 Pavlovice 9:00 Pavlovice 8:45 Přerov, sv. Vavřinec 9:00 Pavlovice 17:30 Čekyně 8:00 Fara v Přerově

Sobota 15.8. Středa 19.8. Čtvrtek 20.8. Sobota 22.8. Neděle 23.8. Středa 26.8. Čtvrtek 27.8.

Sobota 29.8. Úterý 1.9. Čtvrtek 3.9. Pátek 4.9. Sobota 5.9. Víkend 5-6.9. Sobota 19.9.

17:30 Podolí Přerov 15:00 Přerov, sv. Vavřinec 19:00 Centrum Sonus 16:00 Přerov, sv. Vavřinec 8:00 Přerov, sv. Vavřinec 17:30 Předmostí, kostel Přerov a Předmostí 15:00 Svatý Hostýn

Římskokatolická farnost Přerov Kratochvílova 6 750 02 Přerov telefon: 581 217 079 [email protected] www.farnostprerov.cz

Strana 16

Hodová mše svatá v Předmostí Adorace a novokněžské požehnání Hodové posezení na faře Adorační den: Tichá adorace od 13:00 Společné zakončení adorace a požehnání Úklid kostela, skupina „B“ Mše svatá v kapli v Čekyni Mše svatá v kapli v Újezdci Úklid kostela, skupina „A“ Ranní mše svatá Mariánské večeřadlo Mše svatá v kapli v Podolí Františkánské setkání u příležitosti slavnosti Porciunkule, viz str. 15 Začátek přípravy rodičů na křty dětí Úklid kostela, skupina „C“ Svatovavřinecké hody, viz str. 13 Úklid kostela, skupina „A“ Mše svatá v kapli v Dluhonicích Modlitby Fatimského apoštolátu Mše svaté: Přerov 9:00 a 18:30 Předmostí 8:45 Redakční rada časopisu Úklid kostela, skupina „B“ Mše svatá v kapli v Újezdci Pohádková říše Centra pro rodinu Přednáška Centra pro rodinu Úklid kostela, skupina „A“ Den pro maminky s dětmi Mše svatá v kapli v Čekyni Zapisování úmyslů na mše svaté v Přerově na říjen, listopad a prosinec Mše svatá v kapli v Podolí Začátek vyučování náboženství v Přerově Úklid kostela, skupina „C“ Zkouška scholy dospělých Zpověď na začátek školního roku Ranní mše svatá Mariánské večeřadlo Dny evropského dědictví, viz str. 15 Děkanátní modlitby za rodiny a duchovní povolání

Vydává Římskokatolická farnost Přerov pro vnitřní potřebu děkanátu Přerov. Redakční rada: P. Pavel Hofírek, P. Pavel Martinka, Zdeněk Mlčoch, R. Dočkal, J. Branžovský, A. Pizúrová. Stálí spolupracovníci: L. Calábková, Z. Mollinová. Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře v Přerově.

Uzávěrka zářijového čísla je 19. srpna 2015. Neprodejná tiskovina. Prosíme o příspěvek 10,- Kč na výrobu časopisu.


Časopis přerovského děkanátu

Recommend Documents