Časopis přerovského děkanátu

Časopis přerovského děkanátu

Říjen 2015 Číslo 9 Ročník 21  Úvodník P. Pavel Ryšavý  Liturgický kalendář  Světec měsíce  Francouzská bojová pilotka obětovala svůj život…  Pronásledování křesťanů ve světě  Co nového v Přerovské mateřince?  Svědectví pro evangelizaci  Šetření vodou  Dětské okénko  Stránka pro mládež  Z Centra pro rodinu Ráj  Manželství – cesta ke svatosti  Slovo z Charity Domácí hospicová péče  Jen tak ve stručnosti  Toulky přerovským děkanátem  Z Centra pro rodinu Ráj  Informace …a mnoho dalšího...

Svatý Hostýn 19. září 2015

Děkanátní modlitby za obnovu rodin a nová kněžská a řeholní povolání Manželé, kteří se společně modlí, mohou si být jisti zvláštní přítomností Ježíše a nejsvětější Panny Marie a vytvářejí již modlitební skupinu, která se navíc rozšiřuje slibnou přítomností dětí. Každé duchovní povolání, ať už ke kněžství nebo k zasvěcenému životu, je velký Boží dar nám všem. Je znamením Boží existence a velkým projevem Boží přízně.

Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 9, Říjen 2015

Říjen v liturgii

Vstupujeme do měsíce října, který tradičně patří modlitbě svatého růžence. Každý rok se snažím v tomto měsíci číst apoštolský list svatého otce Jana Pavla II., který vydal v roce 2002 k vyhlášení Roku svatého růžence. Onen apoštolský list je vynikajícím papežským dokumentem o této modlitbě. Je zdůrazněn a velmi podrobně vylíčen duchovní rozměr modlitby svatého růžence. Modlitba růžence má být denní součástí našeho života, protože dlouhodobá zkušenost prozrazuje její velmi dobrý duchovní vliv. Slovy apoštolského listu s Pannou Marií hledíme na tvář Pána Ježíše a adorujeme ho, jako počatého, narozeného, obětovaného, nalezeného, pokřtěného, toho, který hlásá evangelium, proměněného, zmučeného, trpícího, zemřelého, oslaveného. Proto se někdy říká růženci evangelium podle Panny Marie. Bohužel tato krásná modlitba je v ohrožení, má své úskalí a dokonce i nepřátele. Nejenže vymizela z rodin jako společná rodinná modlitba (je víc soukromou modlitbou), ale dokonce mizí i z kostelů, kde byla vhodnou modlitbou přípravy přede mší svatou. Přibývá kostelů, kde už se tuto modlitbu přede mší svatou nemá kdo modlit. Lidé k ní nemají vztah, anebo nemají čas. Možná by stačilo si přečíst výše zmíněný apoštolský list o modlitbě svatého růžence, možná bychom my, kněží, měli o této modlitbě více kázat, možná by se nemělo tolik při různých setkáních mluvit, ale víc modlit růženec…aby modlitba svatého růžence byla víc pochopena jako důležitý prostředek uskutečňování evangelia v našem životě. Věřím, že v modlitbě růžence je ukryto veliké duchovní bohatství milostí a nejedna možnost vyslyšení našich proStrana 2

Měsíc říjen je v církvi zasvěcen modlitbě růžence. V říjnu slaví také farnosti, u nichž není známo datum posvěcení kostela, Slavnost výročí posvěcení kostela. Prožíváme liturgické mezidobí. V neděli nasloucháme evangeliu sv. Marka. Svatý Marek byl průvodcem apoštolů Petra a Pavla. Jeho evangelium patří mezi takzvaná synoptická (srovnatelné s Matoušem a Lukášem) je ze všech čtyř nejkratší (má jen 16 kapitol). Je psáno pro křesťany z pohanství a obsahuje kázání apoštola Petra. Bylo sepsáno před rokem 70. Z Ježíšova života dává přednost skutkům před kázáními. V neděli 18. října je den modliteb za misie. Modleme se za všechny, kteří podle příkazu našeho Spasitele jdou ke všem národům hlásat radostnou zvěst, křtít je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učit je všechno, co nám přikázal.(Mt 28, 19). 1. 10. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panna a učitelka církve 2. 10. Sv. Andělé strážní „Od svého počátku až k hodině smrti je lidský život obklopen ochranou andělů a jejich přímluvami. Každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a pastýře, aby ho vedl k životu. Křesťanský život má již zde na zemi podíl na blaženém společenství andělů a lidí sjednocených v Bohu.“ (Katechismus kat. církve). Tak nás učí církev i Písmo svaté. V Bibli nacházíme mnoho úryvků, které ohlašují existenci andělů a jejich poslání. V nakladatelství Paulínky vyšla před několika lety malá knížečka „Novéna k andělu strážnému“, která nabízí k zamyšlení i modlitbě např. tyto služby andělů: Anděl spojuje nebe a zemi (Gen 28, 12). Anděl průvodce na cestě (Ex 23, 20-21). Anděl pomáhající porozumět Božímu slovu (Dan 9, 21-23). Anděl, který předkládá Pánu naše modlitby a léčí. (Tob 12, 12.14-15). Anděl, který vysvobozuje z jámy lvové. (Dan 6, 23). Anděl, který se zjevuje ve snu. Anděl, který posiluje v úzkostech. Anděl vzkříšení. Anděl, který přenáší do nebe. Existence andělů, bytostí duchovních, je pravda víry a církev je uctívá, poněvadž oni spolupracují na spáse lidí. Dává se jim titul „Strážcové“, protože nás ochraňují a za nás se přimlouvají. Učení o andělech strážných se opírá o některé přesné texty Písma svatého, např. „Neboť andělům svým přikázal o tobě, aby tě ostříhali na všech tvých cestách“ (Ž 90, 11.) „Neboť vám pravím, že jejich andělé v nebesích stále hledí na tvář mého nebeského Otce“ (Mt 18, 10) „V té chvíli se objevil anděl Páně a světlo zazářilo v kobce, vzbudil Petra a řekl mu: Rychle vstaň!“ (Sk 12, 7). Tato víra v anděla strážného byla velmi často potvrzena v životě světců, např. sv. Františka Římská cítila často ochranu svého anděla, když ji pokoušel ďábel. Sv. Rajmund z Peňafortu pocítil jeho přítomnost při probuzení. Sv. Izidor zakusil, že za něho pracoval, když byl v kostele. Sv. Gemma posílala jeho prostřednictvím dopisy svému duchovnímu vůdci, atd. Liturgická úcta k andělům strážným se objevuje ve středověku roku 1411 ve Valencii ve Španělsku, když město potřebovalo ochranu. Papež Sixtus V. potvrdil tuto památku v roce 1590 i pro Portugalsko. V Římě byla zavedena zvláštní památka v roce 1608. „Jak málo se lidé zamýšlejí, že při sobě stále mají takového hosta a současně svědka všeho – anděla. Pamatujte, že existuje svědek vašich skutků.“ (Deníček, sestra Faustyna Kowalská). Papež Pius XI. měl velkou úctu k andělům strážným. Vzýval svého anděla na počátku i na konci každého dne a v různou denní dobu. Prohlašoval, že považuje za svou povinnost projevovat vděčnost a úctu ke svému andělu strážnému, jehož cítil stále nablízku a kterého mu Bůh poslal „aby ho chránil na všech jeho cestách“ (Ž 91,11). Pozdějšímu papeži Janu XXIII. svěřil krásné tajemství: „Když se mi stane, že musím mluvit s někým, kdo je jen málo přístupný mým argumentům, obracím se ke svému andělu strážnému. Celou záležitost mu svěřím do rukou a prosím ho, aby se přimluvil u anděla strážného toho člověka, s nímž se mám setkat, a prosím ho, aby uklidnil a osvítil svého chráněnce. Rozhovor se pak velice usnadní.“ Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 9, Říjen 2015

seb, či dokonce uskutečnění zázraku! Přidejte se k těm, kteří se růženec už denně modlí, rozšiřte řady těch, kteří se jej modlí přede mší svatou, anebo buďte alespoň součástí společenství Živého růžence, kde se zavazujete modlit se jeden desátek denně. Vydáváme tak velké svědectví víry nejen k Panně Marii, ale i jejímu Synu. K tomu Vám ze srdce žehná P. Pavel Ryšavý

Děkanátní modlitby Děkanátní modlitby za obnovu rodin a nová kněžská a řeholní povolání se letos konaly v sobotu 19. září na Svatém Hostýně. Tuto pouť konaly společně dva děkanáty - přerovský a vsetínský. V bazilice Nanebevzetí Panny Marie jsme se od 15 hodin modlili modlitbu růžence, a poté od 16 hodin následovala adorace před Nejsvětější svátostí. V 17 hodin jsme společně s otcem arcibiskupem Janem Graubnerem prožili mši svatou. Věřím, že každý, kdo se těchto modliteb účastnil, měl za co prosit i děkovat. Vždyť v našich rodinách je stálá ochrana a pomoc Boží tak potřebná. Aby se modliteb měly možnost zúčastnit i rodiny s dětmi, pro které by „tak dlouhý čas na modlitbách“ byl těžko vydržitelný, připravili katecheté spolu s CPR Ráj program, při kterém se děti nejen zabavily, ale také poznaly něco nového. V rámci letošního Roku Eucharistie jsme připravili program o chlebu – Tělu Páně a vínu – Krvi Páně. Děti měly možnost si samy namlít mouku z pšenišných zrnek, přinést si hostýnskou vodu, přidat kvásek a sůl, a pak se pustit ho hnětení těsta na chléb. Také jsme si vylisovali z kuliček hroznů šťávu. Dětem se to moc líbilo, a abychom to vše propojili se svátostí Eucharistie, vložili jsme vypracované těsto do mističky, vodu a šťávu z hroznů nalili do konviček a tyto dary přinesli na mši svatou, kterou už děti prožily se svými rodiči. Fotografie najdete na titulní straně. Alena Pizúrová

4. 10. Sv. František z Assisi, řeholník 5. 10. Sv. Faustýna Kowalská, řeholnice „Modlitba, která je mi nejmilejší, je modlitba za obrácení hříšných duší, věz, má dcero, že tato modlitba je vždy vyslyšena.“ (Deníček, sestra Faustýna) 7. 10. Panna Maria Růžencová Modlitba růžence se ve své dnešní podobě šířila v 15. století především zásluhou dominikánů. Jednotnou podobu růžence stanovil papež Pius V. roku 1569. Svátek Panny Marie Růžencové se původně jmenoval Panny Marie Vítězné a byl zaveden roku 1572 na památku slavného vítězství křesťanských vojsk nad Turky v námořní bitvě u Lepanta, která se odehrála 7. října 1571. Aby zachránil křesťanství před invazí islámu, vyhlásil Pius V. křížové růžencové tažení a svěřil osud rozhodující bitvy Růžencové Panně Marii. Prosil křesťany v Římě, aby se v den válečného střetnutí v římských chrámech modlili nepřetržitě svatý růženec. Na poděkování Panně Marii za vítězství byl potom zaveden svátek Panny Marie – Královny svatého růžence a přeložen na první říjnovou neděli. Po vítězné bitvě nad Turky v bitvě u Petrovaradina (v bývalé Jugoslávii) 5. srpna 1716 bylo slavení svátku rozšířeno na celou církev. Při úpravě liturgického kalendáře za papeže Pia X. roku 1913 se slavení svátku vrátilo zpět na 7. říjen. (Mariánské svátky během liturgického roku) Není to pouhé drmolení pro staré babičky, ale modlitba, při které s Marií rozjímáme o životních událostech Ježíšova i jejího života, modlitba, která nás může doprovázet i naším životem. Když držíme v rukou růženec, jako bychom se drželi za ruku P. Marie a kráčeli životem s ní. Ona nás učí poznávat Ježíše a vede nás k němu. „Všechny památky od matky jsou nám drahé. Ať jsou to drobnůstky nebo velká věc, památka je nám drahá, ne tak pro hodnotu samé věci, jako spíše pro hodnotu lásky matky, s jakou nám ji zanechala. Stačí tuto památku sevřít do dlaně a cítíme tlukot matčina srdce. My - křesťané - děti Ježíšova Kříže, máme takovou vzácnou památku od Matky Marie - svatý růženec! Je pravda, že nám ho sama nesestrojila, nenavlékla nám na řetízek 50 perel ani dřevěných a ani zlatých. Přesto růženec má větší cenu než zlato, než diamanty světa! Nejsvětější Panna ho zjevovala svatým duším, a když přichází z nebe na zem, vždy ho sama zbožně drží ve svých rukou. Při každé návštěvě prosí nevinné dítky: Modlete se růženec! Mariánští ctitelé z řad duchovenstva i laiků brali růženec tak vážně, že ho ve svém duchovním životě kladli po mši svaté na první místo. Papež Jan XXIII. to potvrdil, když řekl: „Kněz po breviáři, laik po mši svaté, má mít v rukou růženec a zbožně se ho modlit.“ Sám dal příklad, protože se denně modlíval celý 15 desátkový růženec, a to i na papežské katedře. Kde na to bral čas? Kdy se láska k Matce ptá na čas? Kdy čeká na úřední volno?“ (podle www.fatym.com) „Můj dojem je, že růženec má nejvyšší hodnotu nejen podle slov Panny Marie ve Fatimě, ale podle účinků růžence, jak to můžeme vidět v celé historii. Mám dojem, že Panna Maria chtěla dát obyčejným lidem, kteří třeba ani nevědí, jak se modlit, tento jednoduchý způsob, jak se dostat blíže k Bohu.“ Sestra Lucie z Fatimy 12. 10. Sv. Radim, biskup 15. 10. Sv. Terezie od Ježíše, řeholnice, učitelka církve 16. 10. Sv. Hedvika, řeholnice 17. 10. Sv. Ignác Antiochijský, biskup a mučedník 18. 10. Sv. Lukáš, evangelista 22. 10. Sv. Jan Pavel II., papež 23. 10. Sv. Jan Kapistránský, kněz 28. 10. Sv. Šimon a Juda, apoštolové


Jaroslav Branžovský

Strana 3

Blahoslavený Marcel Callo Mladý muž, který dovolil, aby ho Pán vedl až k mučednictví Marcel Callo se narodil 6. prosince 1921 v chudé rodině bretaňských rolníků, kteří nechali hospodaření a přestěhovali se do Rennes. Jeho otec si našel práci v chemické továrně. Marcel měl osm sourozenců – nejstarší bratr se později stal knězem. Marcel byl skautem a ve 12 letech začal pracovat jako pomocný dělník v tiskárně, aby pomohl rodině. Ve skautu se naučil službě a zodpovědnosti, doma ho matka naučila víře. Jeho srdce se brzy otevřelo dokořán Pánu Ježíši. V práci musel snášet obhroublé a sprosté řeči starších spolupracovníků, a to ho velmi trápilo. Svěřil se v ochranu Neposkvrněné Panny Marie, a tak se už nebál, co přijde. Když dovršil 14 let, vstoupil do dělnického hnutí křesťanské mládeže JOC (Jeunesse Ouvriere Chrétitenne), které vedli jezuité. Pro angažovanost v JOC se musel vzdát vedení skauta, se kterým se sžil. Chápal ale, že musí být především apoštolem v pracovním prostředí, a to vyžadovalo solidnější křesťanskou formaci. I v tiskárně si všimli jeho schopností, poctivosti a ryzosti. Přitom byl normální mladý kluk, rád s kolegy organizoval sportovní závody, společné večery v kině či taneční večírky. Začala druhá světová válka. Marcel nadále pracoval v pozemních strukturách JOC. Marcelovi bylo dvacet let, když se zasnoubil se svou láskou, Marquerite Derniaux. Kamarádům řekl: „Věděl jsem, že musím čekat na pravou lásku. Je třeba zdokonalovat své srdce, dřív než ho dám někomu, koho mi určil Kristus.“ V roce 1943 byl Marcel povolán na nucené práce v Německu, do továrny, která vyráběla rakety. Řekl: „Jedu tam ne jako dělník, ale jako misionář.“ Tábor nucených prací v Zella-Malhis v Durynsku se příliš nelišil od vězení. Dělníci bydleli v přecpaných barácích, pracovali víc než 10 hodin denně a dostávali jenom nepatrný žold. Ale mohli se po práci setkávat a společně si organizovat čas. Marcel ze začátku propadl depresi, nemohl jíst a ztrácel síly. Ale po setkání s knězem, který souhlasil, že bude sloužit jednou měsíčně mši svatou na baráku, kde bydleli mladí Francouzi, získal novou naději. Obyvatelé baráku se stali malým společenstvím, jedli společně, společně se modlili a každý měsíc se zúčastnili mše svaté. Marcel byl znovu lídr jako na setkání JOC. Mladí se snažili chovat obezřetně, ale světlo se nedá držet pod nádobou… Marcel byl 19. března 1944 zatčen a obviněn z příliš velké katolické aktivity, která škodí Třetí říši. Byl převezen do koncentračního tábora ve Flossenburgu a později do Mauthausenu. Odtud napsal svému bratrovi, jenž byl právě vysvěcen na kněze: „Naštěstí On je přítel, který mě ani na chvíli neopouští, který mě podpírá a utěšuje. S Ním mohu snést všechno, i ty hrozné hodiny plné utrpení.“ V Mauthausenu měl Marcel potíže se žaludkem a trpěl znovu depresemi, ale spoluvězni svědčili, že to snášel velmi trpělivě. Dokonce pozvedal druhé na duchu a povzbuzoval je k důvěře v modlitbě. Marcel, vyčerpaný úplavicí, zemřel na slavnost svatého Josefa roku 1945. 4. října 1987 prohlásil Svatý otec Jan Pavel II. Marcela blahoslaveným. Při beatifikační mši svaté řekl: „Vám všem adresuje Marcel Callo všeobecnou výzvu ke svatosti: ke svatosti a k mládí ducha, které náš starý západní svět potřebuje, aby nadále hlásal evangelium, vhod či nevhod. Marcel nedosáhl evangelijní dokonalosti hned. Musel svést boj s duchem světa, se sebou samým, s tíhou věcí i lidí, Byl ale otevřený milosti a dovolil, aby ho Pán postupně vedl až k mučednictví. Jeho láska ke Kristu dosáhla zralosti ve zkouškách.“ tým spolupracovníků redakce

 Francouzská bojová pilotka obětovala svůj život… . Příběh téhle ženy mi vyrazil dech. V době maření mnohých lidských životů se najdou i ti, kteří jeho hodnotu znají a sebe pokládají až za druhé. Caroline Aigle se narodila v roce 1974 a už ve 14 vstoupila do vojenské školy. V 25 letech se stala první bojovou pilotkou v dějinách Francie. Měla nalétáno přes 1600 hodin, hlavně se strojem Mirage 2000-5. Byla šampionkou v triatlonu. V armádě získala titul major. Patřila mezi horké kandidáty Evropské kosmické agentury pro zařazení mezi budoucí kosmonauty. Caroline měla se svým manželem Christophem (rovněž bojovým pilotem) syna Marka. Když čekala svého druhého syna Gabriela, zjistilo se, že trpí velmi nebezpečnou formou rakoviny. Caroline však odmítla neodkladnou léčbu, aby neohrozila život svého dítěte. Gabriel se narodil císařským řezem - sice předčasně, ale v pořádku. Caroline patnáct dnů po porodu (21. srpna 2007) zemřela. Bylo jí 32 let. Otec Pierre Demoures, který kázal na jejím pohřbu, připomněl jednu zvláštní událost. Když ho Caroline a Christoph vyhledali kvůli přípravě na svou svatbu, chtěli po něm nějakou knihu - ale ne takovou, která by vyprávěla o jejich vzájemné lásce, ale o lásce, která nás otvírá pro lásku vůči druhým. Caroline, žena, na jejíž zářící úsměv a modré oči nikdy nezapomenete, ochotně položila svůj život v tom nejvznešenějším boji. P. Pavel Martinka Strana 4


PhDr. ThDr. Josef Karel Matocha, (14. 5. 1888 - 2. 11. 1961) arcibiskup olomoucký a metropolita moravský

(pokračování)

Po 7. 7. 1954 byla zavedena jeho samovazba ještě tvrdší a natrvalo, aby zcela kapituloval. Byl určen k likvidaci. Vládní zmocněnec měl volnou ruku. Olomoucký internista MUDr. Florián Pumprla ve svém třístránkovém svědectví uvádí, že v roce 1948 byl arcibiskup zcela zdráv, neboť to potvrdil jako jeho osobní lékař pro Vatikán. On sám ho mohl léčit až do izolace v roce 1950. Pak k němu byl povolán až v roce1958, kdy byl požádán vedoucím zdravotního odd. ONV v Olomouci, aby zašel k arcibiskupu Matochovi společně s prof. Dr. Kojeckým z 2. Interní kliniky UP. „Ležel na posteli v černém svetru…, vedle postele na židli talíř polévky. Šlo o akutní záchvat dny, krevní tlak 190/110.“ Lékař poznamenal, že to vyžaduje léčení a kontrolu. „Pravda je taková“, píše MUDr. Pumprla, že „žádný lékař (kromě zubního) za celých jedenáct let (tedy do Matochovy smrti) u něho nebyl“. MUDr. Pumprla už nikdy nebyl k panu arcibiskupovi volán - ani po jeho smrti. O ní se dozvěděl od prof. Dr. Rozmaryče, který byl s prof. Dr. Kojeckým po arcibiskupově smrti 2. 11. 1961 povolán do rezidence. „Mrtvý arcibiskup seděl v křesle…“ MUDr. Kojecký usoudil, že šlo o srdeční infarkt. Bylo upuštěno od pitvy. Arcibiskup Matocha zemřel po jedenáctileté samovazbě ve vlastní rezidenci bez lékařského ošetřování. Max Jablonský pak 14. 6. 1968 v Lidové demokracii napsal, že „arcibiskup Matocha měl takovou lékařskou péči, že takovou nemá dodnes zajištěnou ani jediný občan města Olomouce.“ Generální vikář Glogar, který mohl v posledních letech navštívit arcibiskupa jen dvakrát do roka, se o jeho smrti dozvěděl od vládního zmocněnce a od církevního tajemníka. Věznitelům šlo o to utajit smrt a pohřeb arcibiskupa. Právě vztyčená černá vlajka musela být z arcibiskupského paláce na příkaz stažena, ale zvoníkům se přece jen podařilo rozezvučet hrany zvonu sv. Václava. Zpráva o arcibiskupově smrti se rozlétla po Moravě. Pohřeb zařizovali úředníci z ministerstva školství a kultury. Místo z katedrály sv. Václava jen z kaple arcibiskupské rezidence. Requiem tam sloužil biskup Dr. Robert Pobožný z Rožňavy. Pohřeb v rodném Pitíně byl přes všechny zákazy manifestační. Zúčastnilo se jej množství kněží a věřících. Kněží nesli rakev na ramenou k hrobu, ale i za to byli potrestáni přeložením… Hotovost arcibiskupa v den jeho smrti činila 6,50 Kč. Jeho majetek byl odhadnut v pozůstalostním řízení na 20 tisíc korun československých. Stát ovšem přihlásil do pozůstalosti pohledávku ve výši 40 tisíc Kč za stravování během posledních tří let jeho života, takže pozůstalost byla předlužená. O nekrvavém mučednictví arcibiskupa Matochy se nesmělo mluvit ani psát. Měl být umlčen i po smrti. Památku tohoto vyznavače Božího, který byl věrným nástupcem svatých Cyrila a Metoděje, lze vyjádřit jednoduše: „Víře vždy věrni budou Moravané! Kéž i v nás přetrvává nadále ono "dědictví otců"! Dědictví Otců zachovej nám, Pane!“ P. Zdeněk Mlčoch CSI zve na Shromáždění za náboženskou svobodu a solidaritu s pronásledovanými křesťany zejména z oblasti Středního a Blízkého východu, které se uskuteční 14. října 2015 od 17hodin v Praze na Hradčanském náměstí. Cílem je apel na občany - povzbudit pronásledované křesťany zejména z těchto zemí, abychom prostřednictvím médií spolu s představiteli církví a veřejného života vytvářeli tlak na utiskovatele pronásledovaných křesťanů, aby dodržovali náboženské svobody, aby obchod nenadřazovali lidským právům. Chceme, aby byl azyl přednostně udělován pronásledovaným křesťanům a příslušníkům ostatních ohrožených náboženských menšin. Více informací na http://www.csi-cr.cz

 Pronásledování křesťanů ve světě… . Naši bratři a sestry jsou, podle slov našeho Spasitele – „Když nenáviděli mě…“ pronásledováni ve světě v rostoucím počtu i s rostoucí brutalitou. K „tradičním“ islámským a komunistickým zemím přibyla v posledních letech i Indie. I v této druhé nejlidnatější zemi světa je vypalování kostelů, bití věřících a znásilňování řeholnic a křesťanek na denním pořádku. Mezinárodní křesťanskou solidaritu – CSI (z anglické názvu Christian Solidarity International) založil v naší vlasti pan František Adamík. Chtěl se odvděčit za podporu CSI, které se mu dostalo, když si dovolil „nezákonně“ vydávat náboženskou literaturu. Také chtěl, aby i v naší zemi působila organizace, která vystupuje na obranu pronásledovaných a na mnoha místech jim pomáhá hmotně i duchovně. Šestkrát ročně dávám do poličky v kostele a rozesíláme po farnostech Zpravodaj CSI. Naleznete v něm informace o činnosti CSI, pronásledování našich bratří a sester ve světě a v každém čísle i „protestní lístek“. Prosím, abyste jej vystřihli, podepsali a nechali buď na poličce, nebo v zákristii (můžete je nechávat i u sv. Michaela a sv. Magdaleny). Odešlu je společně. Také chci poprosit i o finanční dary. Velkou radost míváme z nárůstu darů v prosinci, protože zjišťujeme, že jsou lidé, kteří ještě dokáží vzdorovat konzumu. Závěrem si Vás dovoluji pozvat do Prahy na Shromáždění za náboženskou svobodu a solidaritu. František Kopečný, prezident CSI ČR


Strana 5

 Co nového v Přerovské mateřince? . „Září, září, na léto jde stáří, zlaté slunce stále mizí nad hlavou…“ Na sklonku babího léta se vracíme v čase do druhé poloviny prázdnin, kdy děti přivítala školka s nově vymalovanou hernou a dřevěným obložením stěn. Dětem se moc líbila. Na naši otázku, co je ve školce nového, děti odpovídaly podobně: „Nové hračky a plot…“ Těmi hračkami myslely nové obrázky na stěnách a plotem krásné obložení. Pochvalu a poděkování zaslouží dva šikovní tatínkové, kteří úpravy provedli. Ještě v pondělí před začátkem školního roku jsme se loučili s dětmi, které již dnes usedají do školních lavic, a v úterý jsme místo nich přivítali nové tříleté děti. Některé přišly veselé, u jiných se objevily slzičky…, ale první hračky nebo písničky usušily i je. A dnes? Děti se seznámily a učí se společně hrát i učit a poznávat všechno nové. Ty starší začínají chodit s paní učitelkou na bazén, kde je čeká plavecký výcvik. S dětmi, které již školku opustily, se však setkáváme nadále a děti se vzájemně baví a zdraví, ať už je to na Sonusu v náboženství, ve schole, v Sokole, v plavecké škole, v hudební škole, v badmintonu nebo v tanečním kroužku či při jiných aktivitách… Také v letošním školním roce plánujeme spoustu školních i mimoškolních aktivit ve spolupráci s Centrem pro rodinu a s přerovskou farností. Již třetím rokem jsme se přihlásili do městské soutěže ve sběru papíru, kdy máme možnost děti učit chránit přírodu a současně získat pro školku finanční prostředky z každého nasbíraného kilogramu. Tento papír máme možnost nosit do přistaveného kontejneru před Sonusem ve stanovených časech nebo také vozit do sběrného dvora na jméno některého dítěte, které školku navštěvuje. Tato soutěž je jak mezi školami, tak mezi jednotlivci a výherci mohou dostat věcné odměny i mimo získané finanční prostředky pro školu. V letošním roce chceme za ně nakoupit dětem hračky na zahradu. Budeme moc rádi a vděčni, pokud nám pomůžete. Moc děkujeme všem, kteří se v minulém roce zapojili k celosvětovému modlitebnímu dni Milion dětí se společně modlí za jednotu a pokoj. Budeme moc rádi, pokud se přidáte i v letošním roce. Plakátek s celou modlitbou můžete shlédnout na našich webových stránkách nebo v kostele sv. Vavřince v Přerově a sv. Máří Magdaleny v Předmostí. Do nového školního roku si přejeme, aby čas strávený ve školce byl pro děti cenným vkladem/pokladem do jejich života. Iveta Frýdková Milí čtenáři. Před časem byla ve Slově pro každého otisknuta výzva, abyste se se čtenáři našeho časopisu podělili o svou osobní zkušenost a svědectví, jak Bůh působí ve Vašem životě. Dnes Vám přinášíme jedno takové svědectví, které nám poslala farnice, jejíž jméno na její přání neuveřejňujeme. Budeme rádi, napíšete-li nám také svůj příběh. Příběh o doteku Boha Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj příběh a věřím, že v každé situaci se můžeme obrátit na Boha – odevzdat mu svoje starosti – vyprázdnit srdce a přijmout požehnání, naději a radost. Žít nohama na zemi, ale srdcem v nebi a věřit, neboť víra je Boží dar! Vyrůstala jsem v křesťanské rodině ještě se dvěma sourozenci – bratrem a sestrou. Matka s námi chodila pravidelně do kostela. Já i sestra jsme měly svatbu v kostele, ale kostel jsem v dospělosti navštěvovala jen na vánoční a velikonoční svátky. Sestra se od křesťanství téměř odklonila úplně a bratr byl nevěřící, poněvadž se oženil s učitelkou, která byla proti víře. Po náhlé matčině smrti jsem se začala více obracet na Boha a začala se modlit. Měla jsem na starosti otce a bylo to pro mne těžké období, ve kterém jsem si sáhla na úplné dno. Lékaři mně bohužel nepomohli a cítila jsem, že sílu nacházím v modlitbách a v těžkých chvílích důvěřuji Ježíši, který mi přináší naději. Mé srdce bylo pokorné, začalo se mi dařit v podnikání, i v osobním životě. Po otcově smrti jsem sourozence téměř nevídala. Psala jsem sestře osobní dopis, jestli bychom se nemohly navštěvovat, ale vůbec na to nereagovala. Byla jsem z této situace smutná, ale přijala jsem ji a modlila se, aby se vše změnilo. Začala jsem číst Bibli. Jednoho dne zazvonil telefon a sestra mi oznámila, že její dceři při kolonoskopii objevil lékař veliký nádor na tlustém střevě a vzal jí vzorek, jehož výsledek měl být za týden (vypadalo to na rakovinu, i lékař je na tuto skutečnost připravoval). Moje sestra byla z toho zaskočena, ale já jsem věděla, že ne nadarmo se říká: Když je nouze nejvyšší – pomoc Boží nejbližší. Řekla jsem, že se musíme modlit za její uzdravení – obrátit se na Boha a prosit. Napsala jsem jí i její dceři modlitby, které si mají říkat, a sama jsem do svých modliteb zahrnula prosbu o Boží pomoc. Nechala jsem odsloužit mši svatou za uzdravení neteře a za její ochranu Pannou Marií. Za týden byly hotové rozbory, které rakovinu nepotvrdily, nádor se odstranil bez komplikací a neteř je zcela zdravá. Od sestry jsem dostala SMS zprávu: Děkuji za všechno – to Bůh nám pomohl – podal nám ruku v pravý čas. Od této chvíle se pravidelně navštěvujeme a její rodina se přiblížila více k Bohu. Strana 6


 Šetření vodou . V letošním parném létě nám papež František adresoval výzvu, abychom uvažovali o způsobu a možnostech hospodaření s vodou, a to v celosvětovém měřítku. Jeden takový konkrétní příklad způsobu života nám zaslal Ing. František Kopečný. Moto: Buď pochválen, Pane, pro sestru naši vodu… Voda je boží dar a mnoha lidem se jí nedostává. Ještě si pamatuji, že se pro vodu chodilo u stařečků skoro 200 metrů, a to na všechno. Sám jsem viděl, jak před jurtou skoro 4000 metrů vysoko maminka prala a kluci chodili s oslíkem k potoku pro vodu odhadem do 3600m. Možná to stihli i třikrát za den. Moc mi pomohlo i skoro třicetileté ježdění na loveckou chatu po Liechtensteinech, která je 1100 metrů vysoko a je z ní 400 kroků doprava i doleva pro vodu. Tam jsem přišel na mytí nádobí níže popsané a vzpomněl si i, jak se stařečci umývali a pak viděl v televizi, že se tak myjí i Křováci (a vůbec voda v „třetím světě“! Když otevřete kohoutek, vzpomeňte si na Afriku nebo Haiti, kde chodí pro vodu často nevalné kvality až tři hodiny; kolik jí mohou spotřebovat za den?) Minimalizaci spotřeby vody bych rozdělil do dvou oblastí: přímá úspora vody a opakované využití vody. V obou případech jde samozřejmě o životní styl. Protože voda je jen jedna z energií, obecně říkám, že „zelený život“ lze žít i v paneláku a šetřím i dalšími energiemi. Přímá úspora vody Nečistím si zuby. Maminka dbala na to, abychom se ráno a večer pomodlili a na čištění zubů se jaksi pozapomnělo. Nemáte ponětí, jak je to nepříjemné, když si asi jednou za rok před návštěvou zubaře musím vyčistit zuby. Ale i to mi žena vyřešila, nepoužívám zubní pastu, pak se to dá přežít. Protože používám zuby důsledně na kousání a neničím je „čištěním“, mám je v šestasedmdesáti všechny (kromě dvou, co jsem si ulomil). Neholím se. Od roku 1968 nosím plnovous, a když „spřátelená armáda“ odešla, už jsem se s ním nedokázal rozloučit. Sprchuji se minimem vody jen jednou týdně. Nepamatuji, kdy jsem si naposledy napustil vanu. V létě se koupu převážně jen v přírodě. Denně si opláchnu nohy ve studené vodě (bez mýdla, to nepoužívám). Na splachovadle máme spořič.

plánujte takové postupy, abyste ušpinili co nejméně nádobí. Všechny veďte k tomu, aby nechávali čisté talíře, a to i když máte myčku. Jídlo je boží dar! Uvedený postup také šetří saponát. Jar si ředím na polovinu vodou a většinou ještě předávkuji. Stačí nám asi litr na rok. Jímání dešťové vody je v paneláku problematické. Ale, i sníh je dešťovka. Tak jsem jím napěchoval plné kýble, nechal ve sklepě roztát, znovu už do vody doplnil sníh a vodu slil do petek a zaléváme s ní květiny, které vyžadují měkkou vodu, několik měsíců.

Opakované využití vody Všechnu vodu z praní zeliny a ovoce chytám a v létě s ní zalévám květiny v bytě i před domem, v zimě jí splachuji záchod. Jímám i vodu, kterou odpouštím, než začne téci teplá. Myji nádobí, abych se nemusel dívat na to, když je umývají jiní. Říkám tomu „ekologická katastrofa“ a proudu vody „Nijagára“. Ještě horší je varianta oplachovat nádobí v druhém dřezu – po chvíli je plný saponátu. Připravím si do ucpaného dřezu nádobí tak, že narovnám talíře mělké, polévkové a nahoru malé a sklenice (pokud je jich více, nechám je na lince), před talíře narovnám příbory. Hrnce nechám na sporáku. Do první sklenice dám saponát, pustím mírným proudem vodu, umyji sklenice jednu podruhé, oplachuji čistou vodou (doma z kohoutku, venku naběračkou) a dávám na odkapávač. Přejdu na mytí talířů. Pokud jsou moc špinavé, zastavím na chvíli vodu a pustím až na oplachování. Po domytí talířů a skla zastavím vodu, umyji si první hrnec, do něj narovnám umyté příbory. Nechám odmokat další hrnce a pokud je třeba, umyju sporák a utřu stůl. Domyji hrnce a další špinavé nádobí a nástroje, vypustím vodu a znovu ucpu dřez. Opláchnu do něj příbory a hrnce. Poslední už studenou vodou, aby se šetřilo i teplou vodou. V této relativně čisté vodě vymáchám hadr, houbičku i drátěnku. Je-li třeba, dočista otřu stůl i sporák. Už jsem se zmínil, že je to z lovecké chaty, kde jsem zavedl také mytí pod tekoucí vodou (tu zde supluje kotlík a naběračka). K nádobí ještě následující. Při vaření si

Šetření dalšími energiemi Energie byly vždy drahé a jejich zajištění znamenalo mnoho práce. Ještě si pamatuji, jak se chodilo do lesa na „baruše“ a na pařezy. Všechen odpad se zpracoval do otýpek (za chrást se platilo!). To dnes máme plyn a elektřinu. Jejich ceny oprávněně porostou a naše odpověď by neměla být nadávání, ale šetření. Nepřetápějte, teple se oblečte. My starší si dobře pamatujeme, že se obvykle topilo jen v jedné místnosti a pod peřiny v ledové ložnici se dávaly nahřáté cihly z plotny nebo termofory s teplou vodou. K tomu vás nikdo nenutí, ale 14 až 16 stupňů v ložnici stačí. V kuchyni se pracuje, stačí tedy 18 až 20 stupňů. Také se „topí“ při vaření (mimo vaření už se v kuchyni tolik nezdržujeme) a teplo uvolňuje do prostoru i lednička a mrazák. Přehnaná hygiena škodí, to vám potvrdí každý kožní lékař (i když ne naplno, protože právě přehnaná hygiena mu dodává většinu pacientů). Sprchujte se, a když už si napouštíte vanu, začněte studenou vodou a tou také končete. Podobně když si napouštíte vodu na mytí podlahy. Ruce si oplachujte studenou vodou. Hodně se dá ušetřit vhodnými postupy při vaření, nevařit si zbytečnou vodu na kávu nebo čaj – přesně si odměřit, kolik budu potřebovat. Platí i pro elektřinu. Úsporné žárovky, zbytečně nesvítit. Pozor na mrazáky. „Výhodné“ nákupy se mohou pěkně prodražit. Jídlo – dobře plánujte, abyste nic nevyhodili. Vyhazování jídla a poživatin by se mělo objevit ve zpovědním zrcadle – plýtvání božím darem…. S pozdravem „zelený život i v paneláku“ František Kopečný


Strana 7

Milí chlapci a děvčata! Na začátku měsíce října je dobré se vždy podívat, zda jste si do kalendáře nezapomněli zapsat - udělat si chvíli na modlitbu růžence. Určitě se ji nemusíte modlit jen doma. Když se projdete kolem řeky nebo potoka, kde je více stromů, zjistíte, jak se krásně začíná zbarvovat listí a příroda vás sama láká vzdát Bohu díky za tu nádheru. Vítr, který je stále silnější a studenější, si otrhává lístky ze stromů a nám se pak zdá, že prší zlatý déšť. A to je ta chvíle, kdy si z kapsy vytáhnete růženec, a společně s rodiči nebo s kamarády se pomodlíte. Už vás v duchu slyším: A proč se mám modlit tak dlouhou modlitbu? Tak jako v 16. století pomohla modlitba růžence k vyprošení míru, tak i my, lidé 21. století, se máme za mír a dobro ve světě modlit. Nesmí nám to být lhostejné! V říjnu si také připomeneme Misijní neděli. Co to je? Je to světový den modliteb za misie. Ten den můžeš myslet na to, že naše víra žije kolem dokola zeměkoule v mnoha kulturách a národech. Ten den máš možnost zjistit, že máme mnoho sester a bratří po celém světě. A také to, že víru můžeme všichni dále na tomto světě žít pouze tehdy, když se dokážeme dělit a držet spolu. Misie je věcí všech křesťanů. To znamená i vás, chlapci a děvčata. Misie znamená „vycházet na cestu“ a pomoci lidem poznat Pána Ježíše a jeho učení. Více se o misiích dozvíte na stránkách PAPEŽSKÉHO MISIJNÍHO DÍLA DĚTÍ (www.missio.cz). Našla jsem jednu píseň, která se jmenuje Mosty a ukazuje, jak se lidé mají k sobě chovat, aby děti nemusely žít v uprchlických táborech. Z jedné brožurky jsem si přečetla, jak všechny děti si přejí vrátit se domů, až to v jejich zemi bude bezpečné! 1. Všude na této zemi řeky mnohé pramení, řeky dlouhé a hluboké, co rozdělují nás. Z břehu na břeh díváme se na sebe, ta řeka nám ale nikdy nedovolí podat si ruce své. R: Proč už nepostavíme mosty mezi břehy, proč už nepostavíme mosty, co všechny lidi spojí… 2. Ty řeky tvoří hranice uprostřed mládí a stáří, hranice dělí boháče od bídy ostatních. Jeden lid se z dálky dívá na druhý, z velké dálky bratry vidí, kteří stojí tam na břehu druhém. R: Proč nepostavíme mosty mezi břehy, proč nepostavíme mosty, které lidi spojí… Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem, vždyť je nejvyšším tvým obrazem. Trochu humoru z misií: Milí přátelé, v neděli 18. října budeme slavit MISIJNÍ NEDĚLI.  Dva misionáři jedou rychle na motorce. Zastaví je policie a říká: ,,JedeTento rok 26. srpna uplynulo již 105 let od narození MATKY TEREZY. te moc rychle, dostanete 100 Kč poNarodila se ve Skopji, v albánské oblasti Kosovo, v katolické rodině kuty!!“ ,,Ale páni policajti, my se neNicoly Bojaxhiu, obchodníka a doktora farmacie. Při křtu dostala jméno máme čeho bát, s námi jede Pán JeAgnese. Měla o dva roky staršího bratra Lazara a mladší sestru Agátu. V žíš!“ odpoví misionáři. ,,No tak to červnu 1919 jí zemřel otec, asi byl zabit. O tři roky později zaslechla vám musíme dát 200 Kč pokuty, prov jezuitském kostele o misiích v Indii. A tak zatoužila se stát misionářkou. tože 3 na motorce nemáte co dělat!!!“ V roce1928 v irském Dublinu vstoupila k sestrám naší Paní Loretánské  Stalo se v Africe. Misionář vzal děti a odjela do Indie. Stala se tam ředitelkou školy, ale po dvanácti letech cítí po vyučování k vodě. Africké děti povolání zcela se věnovat službě chudým. Založila kongregaci sester vodu milují, i když voda v jejich říčMISIONÁŘKY LÁSKY. Tak známe Matku Terezu z Kalkaty, nositelku ce byla špinavá. Malý Pepino brzy Nobelovy ceny míru. Navštívila i Olomouc a v době, kdy se ve velkém vylézá z vody. Misionář se ptá: „Copomáhalo na misiích posíláním balíků s potřebnými věcmi, se naší farnosti pak, Pepino, tobě se už nechce pladostalo poděkování od Matky Terezy, vlastnoručně psaným dopisem pro vat?“ Pepino odpovídá: „Ale jo, planás všechny s prosbou o vzájemnou modlitbu. Dnes vat se mi chce, ale už nemám žízeň.“ pomáháme misiím tak, že posíláme peníze,  Pouští jde poutník, když najednou ale stále i balíčky. Je zvláštní, že i když zpozoruje, že jej pronásleduje lev. mnozí misionáři jsou již u Pána, tak Začne utíkat, avšak lev je stále blíž. spojení mezi námi a misijními stanicemi Když už je těsně u něho, padne na v Africe a Indii zůstalo. Posíláme brýle kolena a prosí Boha: „Pane, vnukni a vystřihnuté, použité dopisní známtomu lvovi, prosím, křesťanské smýšlení!“ Lev okamžitě padne na ky, bonbony, polévky atd. Peníze kolena, sepne packy, vzhlédne k nebi nejvíce vybereme při pořádání a říká: „Pane, děkuji ti za tento poMasopustního koblihu. krm, který mi tak milosrdně posíláš A tak všem Pán Bůh zaplať za do cesty…“ dary! Liba Calábková Strana 8


Pozdrav ze semináře Chvála Kristu a Marii! Pěkně vás zdravím, milí farníci a čtenáři časopisu Slovo. Prázdniny jsou dávno za námi a bohoslovci v září nastoupili nový rok své formace ke služebnému kněžství. Letos za moravskou provincii studuje 48 bohoslovců. To, že na nás pamatujete v modlitbě, není samozřejmostí. Pán Bůh zaplať! V tomto poprázdninovém pozdravu bych se s vámi rád podělil o mé tři zážitky nebo postřehy z nedávné doby. O letošních prázdninách jsem mohl vážit cestu do mariánské svatyně Lurdy. Dlouho jsem toužil poznat toto tak krásné místo. Mnozí z Vás jste tam již byli, a tak mi dáte zapravdu. Dnes už není problém zorganizovat farní pouť, nebo se k nějaké připojit. Byť je to cesta dlouhá 2000 kilometrů. Před rokem jsem mohl být také v Medjugorji. Tam jsem jel spíše se zvědavostí. Do Lurd s vírou. Tam, kde se pokorné dívce zjevila Matka Boží. Tam, kde můžeme mít jistotu, že právě tady probíhaly tiché a velice krátké rozhovory mezi „Neposkvrněným početím“ a svatou Bernadettou. A když se jí lidé ptali: „Proč zrovna tobě se zjevila Panna Maria? Jsi snad svatá?“ Ona odpověděla: „Protože ubožejší stvoření, než jsem já, Matka Boží nenašla.“ Tak skončil tichý příběh svaté Bernadetty Soubirousové, která se uchýlila do kláštera Saint-Gildard v Nevers, kde dodnes její tělo po více než 130 let očekává vzkříšení zcela neporušené. Mimo nádherné trojposchoďové baziliky mě dojaly eucharistické průvody, tedy procesí Božího Těla, které se pravidelně konají v 17 hodin. Za zpěvu eucharistických hymnů jsme s Nejsvětější Svátostí kráčeli do podzemní baziliky sv. papeže Pia X., která je schopna pojmout až 20 000 poutníků. Nemocní na vozíčku, různá společenství, řády, farnosti, všichni kráčeli a zpívali. Jak krásné jsou průvody Božího Těla! No a ve 21 hodin se zase zpívá k Matce Boží. Prochází se se svíčkami před bazilikou a za známé písně „AVE“ (kancionál č. 811), se modlí růženec. Bylo to něco krásného a moc doporučuji, vykonat si zde pouť za někoho, nebo za vlastní posvěcení. Přicházíme k druhému zážitku. Studenti Teologického konviktu a bohoslovci II. ročníku mají o letních prázdninách zdravotnickou praxi. Ta trvá dva týdny. Já byl letos v sanatoriu Paseka. Roznášeli jsme lidem svaté přijímání nebo domlouvali setkání s panem farářem. Především ke zpovědi. Narazili jsme, ne doslova, také na jednu paní. Chtěla si spíše jen popovídat. Byla „připoutána“ k posteli. Když jsme jí nabídli pana faráře, že by došel, nechtěla ani slyšet. Věděli jsme, že paní je v posledním stadiu rakoviny. Lékaři odhadovali pár týdnů. Ovšem kněze, ne! Uplynuly dva dny od naší návštěvy a nechala si nás zavolat. „Chtěla bych pana faráře“, řekla a pokračovala: „Cítím, že umí-

rám.“ Pan farář ten den přijel, vyzpovídal ji, podal jí Pána Ježíše a pomazal svatým olejem. U paní jsme se modlili růženec, pomalu odcházela, na dotyk byla studená. Byly to asi tři hodiny, co jsme odešli a její tělo skonalo. Byla však připravena na setkání tváří v tvář dobrému Bohu. O pokoj vedle bydlela paní, něco přes šedesát. Ta v náručí objímala tři plyšové hračky. Její smutné oči mě upoutaly. Paní jsme vůbec neznali, ale chtěl jsem ji pozdravit. Vešli jsme dovnitř. Ten den bylo zrovna Pavlíny a paní se rozplakala, že nemůže do kostela. Že nemůže do kostela zapálit za maminku Pavlínu svíčku. V areálu sanatoria je však malá dřevěná kaplička, kde je dokonce schovaná Nejsvětější svátost (jaký div v našich kaplích a poměrech). Paní byla ráda, že tam s ní zajdeme. Mezitím často plakala a říkala nám vzpomínky na maminku. Byla po operaci zraněné nohy, tak se v Pasece léčila. Dojalo mě, že paní Tereza projevila zájem o svatou zpověď. Na druhý den, když jsme ji navštívili na pokoji, se stalo něco krásného. První slova, co mi řekla, byla: „Já jsem se tak dobře vyspala. Mně je tak krásně.“ Chtěla jít opět do kaple. Teď už to ale nebyla cesta uplakaná a plná bolesti. Paní zářila a smála se. Vykládala vtipy a říká: „Já už vůbec nebrečím. Je mi dobře.“ V tu chvíli mi bylo jasné, jaký vliv mělo na ní setkání s Pánem ve svaté zpovědi a svatém přijímání. Byla naplněna takovým pokojem a radostí … Nejdojemnější na tom však bylo, že paní si to asi ani neuvědomovala. Rád na to vzpomínám. Setkání s Pánem ji utěšilo. Jsem rád za tuto zkušenost, že lékaři léčí a Pán Bůh uzdravuje. A konečně třetí bod, pokud ještě máte trpělivost ke čtení. Ale už nebude tak dlouhý . Právě jsme se vrátili z exercicií – duchovních cvičení, kterými začínáme každý nový rok. Je to týden v absolutním tichu na staroslavném Velehradě. Letos zaznívaly přenášky na Sedm darů Svatého Ducha. Každý z těchto darů nám otec exercitátor rozebral a o každém jsme si dělali patřičné zápisky. Ale potom přišla chvíle, kdy jsem měl do kroniky napsat a namalovat, že jsme tady měli duchovní cvičení. Tak jsem začal s malováním Ducha Svatého v podobě holubice. A z něj vycházelo sedm paprsků. Na každý ten paprsek jsem začal psát: moudrost, rada, síla, bázeň Boží, poznání … a jaké jsou ty další? Nemohl jsem si vzpomenout. Stejně tak další dva bohoslovci, které jsem poprosil o radu. Jaký paradox. Týden o tom mluvíme a stejně nevíme. Jestli to není ta pozitivní selekce, která hrozí při naslouchání Božímu slovu. S vědomím, že „to už znám“, to jde jedním uchem tam a druhým ven. Věděli byste, jaké dva dary ještě schází? Z těch pěti, co jsem vypsal? Nebo byste dopadli jako já? Mnoho síly do nového školního roku a Boží požehnání vám přeje a za všechny bohoslovce v Olomouci zdraví Říkovčan Josef Hovád

SETKÁNÍ MLÁDEŽE PŘEROVSKÉHO DĚKANÁTU Animátoři přerovského děkanátu zvou na modlitby mládeže, tentokrát proběhnou 9. 10. v 19:30 ve Vlkoši u Přerova. Po duchovním programu následuje malé agapé na faře. Zvou animátoři přerovského děkanátu Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 9, Října 2015

Děkujeme všem ministrantům, kteří se zapojili do služby u oltáře na Sv. Hostýně při Děkanátních modlitbách za obnovu rodin a nová kněžská a řeholní povolání. Kluci, velké díky a Pán Bůh zaplať! P. Zdeněk Víkend pro ministranty se bude konat ve dnech 16. – 18. 10. 2015. Místo pobytu – Bílovice u Uherského Hradiště Všechny ministranty srdečně zve Vítek, Adam, Vašek a P. Zdeněk, kaplan Strana 9

OKÉNKO Z CENTRA PRO RODINU RÁJ, se sídlem v Pavlovicích u Přerova 5 PŘIJĎTE DO CENTRA PRO RODINU V PAVLOVICÍCH. Můžete využít nabídku programů, které pro Vás připravujeme, nebo si domluvit individuální návštěvu. Můžeme také přijet za Vámi do Vaší farnosti, popovídat si, jak se žije u Vás, nebo pobesedovat na nějaké téma z manželského a rodinného života… Volejte nebo pište na tel.: 731 604 120, email: [email protected] JSME TU PRO VÁS. Hana a Petr Školoudovi a Hedvika Krejčí, pastorační asistenti pro rodiny děkanátu Přerov POTŘEBUJETE SE OBČAS POTKAT S TĚMI, CO ŘEŠÍ PODOBNÉ RADOSTI I STAROSTI JAKO VY?

Pravidelný týdenní program na Centru pro rodinu v Pavlovicích: každé pondělí od 10 h – „Láska matek proměňuje svět“ Modlitby matek Herna a zahrada je otevřená pro veřejnost v tyto dny: pondělí 9 – 17 h, středa 9 – 15 h, čtvrtek 9 – 16 h, pátek 9 – 16 h, mimo tento čas je možné po telefonické domluvě. Keramika pro mění se den – bude ve čtvrtek 1x za 14 dní v sudé týdny - 15:30 – 18 h. děti i dospělé hudebně dramatický kroužek pro děti 1-3 roky s rodiči – ve středu 10 – 11 h. Hravý klub vždy ve čtvrtek od 10 h: Besedy pro 8.10. s Žanetou Valentovou na téma „Jaké kompetence prohlubuji na RD“, maminky 15.10. s Jarmilou Skřečkovou na téma „Rodina včera a dnes“, 22.10. s Veronikou Rychtovou na téma „Moje budoucnost začíná nyní“, 5.11. s Žanetou Valentovou na téma „Timemanagement jako organizace všedního dne“. Děti jsou vítány. Kytara individuální lekce pro začátečníky – děti i dospělé – dle domluvy na tel.: 605 732 307 s úsměvem Kroužky pro děti Stodola – klub pro děti od 6 let – pondělí 11 – 17 h, pátek 12 – 16 h. Časopis to není jen tak! – pro děti od 10 let – pondělí 14 – 15:30 h. Na plno! – klub pro děti od 10 let – pátek 14 – 15:30 h. V pátek 9. 10. od 17h bude tradiční USPÁVÁNÍ BROUČKŮ – pojďte s námi uložit broučky a berušky k zimnímu spánku a užít si hezkého podzimního podvečera se hrami a táborákem. Sraz na hřišti za KD. V neděli 25. 10. od 17 h Vás zveme na zajímavou přednášku Mgr. Zdeňky Dohnalové, Ph.D. z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity z Brna na téma: „JAK MLUVIT S DĚTMI O SMRTI“. Touto tematikou se zabývá už řadu let a pomáhá dětem a jejich rodinám vyrovnat se s odchodem blízkého člověka.

Podrobnější informace, přihlášky a plakátky naleznete na www.raj-pavlovice.cz Na našem webu www.raj-pavlovice.cz najdete další informace o pravidelném programu, základním individuálním rodinném poradenství, kurzech a přednáškách. email: [email protected], tel. 731 604 120, najdete nás i na Facebooku: Centrum pro rodinu Ráj Hezké podzimní dny přeje Hana Školoudová Strana 10 Slovo pro každého Ročník 21, Číslo 9, Října 2015

MANŽELSTVÍ - cesta ke svatosti Dalším z příběhů svatých a blahořečených manželů je příběh Louise (Ludvíka) Martina a Marie-Azélie (zvané Zélie) Guérin Martinových. Louis (Ludvík) Martin * 22. 8. 1823, † 29. 7. 1894 (v 71 letech), Marie-Azélie (zvaná Zélie) Guérin * 23. 12. 1831, † 28. 8. 1877 (ve 46 letech), svatba: 13. 7. 1858, děti: devět, z toho čtyři zemřely v dětství: 1860 Marie, 1861 Pavlína, 1863 Leonie, 1865 Helena († v 5 letech), 1866 Josef († do 1 roku), 1869 Jan Křtitel († do 1 roku), 1869 Célina, 1870 první Terezie († do 1 roku), 1873 Terezka, Blahořečení: 19. 10. 2008, zahájen proces svatořečení. Ludvík a Zélie byli od sebe o 8 let a vzali se 3 měsíce po svém prvním setkání. Měli mnoho společného. Oba byli z rodiny vojáků, oba byli velmi zbožní a oba se marně snažili o vstup do kláštera. Oba neměli před svým setkáním žádnou známost. Oba byli lidmi práce, Ludvík byl vyučen hodinářem a měl hodinářství-klenotnictví; Zélie spolu se sestrou vybudovala už ve svých dvaceti letech podnikání s alenconskými krajkami od domácích dělnic. Ale také měli hodně rozdílného. Dětství Ludvíka bylo poznamenáno stěhováním z posádky na posádku a především zůstal sám, když jeho čtyři sourozenci zemřeli. Rodina ale byla harmonická, jeho otec byl velmi zbožný a materiálně byli také lépe zabezpečeni. Zélie psala o svém dětství, že „bylo ponuré jako pohřební rubáš“. Otec byl hrubší a matka málo citlivá, nadměrně přísná, neměli ani panenky, ale zato měla sourozence, o rok starší sestru Élise, která se později stala řeholnicí, a o deset let mladšího bratra Isidora, vystudovaného lékárníka. Sourozenci se milovali a drželi celý život při sobě. Zélie byla v dospívání často nemocná a trpěla migrénami. Vyrostla z ní úzkostná mladá žena, již její manžel musel často utěšovat a připomínat jí, aby se vším tolik netrápila. Přesto byla velmi vitální, energická a vytrvalá, o čemž svědčí i úspěch jejího podnikání a celý další život. Ludvík byl spíše méně společenský, tišší, introvert, s přezdívkou „rybář Martin“. Miloval rybaření, hory, přírodu, ale i hudbu, malování, četbu, klidnou hodinářskou práci. Byl velmi citlivý, při svatém přijímání někdy plakal. Ve svých rozdílech se vzájemně doplňovali. To hlavní, v čem se shodovali před svatbou, byla touha dát Boha na první místo ve svém životě. Zélie prohlašovala: „Chci se stát svatou“. Jejich láska se rozvíjela a byla plná něhy a touhy po sobě při odloučení. Přestože měli tolik dětí a byli už při svatbě celkem zabezpečeni, pracovali dále oba dva, později oba už jen v podnikání s krajkami. Zélii dlouho trvalo, než nalezla správný rytmus, jak vše sloučit, aby nebyla, jak se sama nazvala, „politováníhodnou otrokyní“, když bylo hodně zakázek, a netrápila se nad svými domácími dělnicemi, když zakázky nebyly. Majetek sloužil nejen k zabezpečení rodiny, ale i chudým, církvi, pomoci potřebným. Přednost měl ale vždy Bůh. Oba byli denně na brzké mši svaté zvané mše chudých (kteří pak museli jít do práce), víckrát týdně přistupovali k sv. přijímání, což v té době bylo výjimečné, hodně se modlili, žili s Bohem a pro Boha. Do života rodiny patřily i poutě a podpora farnosti; nenápadné, ale vytrvalé věrné stání za církví i v politicky nepříznivých dobách. A pak děti. Věnovali se jim s láskou a teplem, Ludvík měl pro každou dcerku jinou přezdívku, Perla, Diamant, Královnička atd., ale také s náročností. Toužili mít více dětí a samozřejmě i syna. Zélie o sobě psala, že je zblázněná do dětí. Ale roku 1865 zjistila nádor v prsu a od té doby nemohla kojit. Následující děti byly proto po narození dávány ke kojné. Je to bolest pro matku a pro děti zvýšené nebezpečí, a také problém s vazbou na mateřskou osobu. Tři z nich do roka zemřely. Těžkou ranou byla i smrt už pětileté dcerky Helenky. Poslední z dětí byla Terezka r. 1873. Starostí obou manželů byla zvlášť jedna jejich dcera – Leonie. Byla jiná než ostatní, „ubohá“ Leonie, jak se o ní říkalo a psalo. Už vzhledem byla jiná, jediná světlovlasá v rodině. Vyvíjela se pomalu, opožděná psychomotoricky a zůstala vždy poněkud zaostalá, navíc náladová, s povahovými zvláštnostmi. Leonie trpěla odmalička těžkým ekzémem, mívala časté úrazy pro nemotornost. Oba rodiče o ni měli strach a především (vzhledem k její povaze) o její duchovní život. Později se Leonie pokoušela opakovaně neúspěšně o řádový život, jedenkrát u klarisek, dvakrát u vizitantek, vždy po několika měsících odešla. Teprve napočtvrté uspěla a stala se sestrou vizitantkou (byl to její třetí pokus ve stejném klášteře). Zůstala vždy spíše pomocnicí, sestrou vzadu. Ale jako jediná ze sester Terezky byla spontánně uctívána lidem a je zahájen diecézní proces svatořečení. Nemoc paní Zélie plně propukla r.1877 a nakonec musela po velmi bolestném utrpení opustit své děti. Její slova, že „Bůh absolutně nic nečiní pro sebe“, ukazují, k jakému hlubokému porozumění Boží lásky dospěla. Nakonec zemřela po bolestné agonii doma, v přítomnosti zdrceného, ale do vůle Boží odevzdaného manžela. Po smrti manželky se Ludvík věnoval cele rodině. Ač své dcery miloval, odevzdával je jednu po druhé Bohu. Přeskočme nyní k závěru Ludvíkova života. Poté, co i Célina oznámila otci rozhodnutí vstoupit na Karmel a v r.1888 po pouti k hrobu své ženy se pan Martin v modlitbě nabídl Bohu v oběť, protože byl tak šťastný – a od května začala u něj pouť kříže. Objevily se potíže, které byly zapříčiněny cévní sklerózou a postupným selháváním ledvin (drobnou mrtvičku měl ovšem už před poutí do Říma s dcerami). Od června nastoupily halucinace, domníval se, že je válka, utíkal z domova, jeho myšlení bylo deformované, postupně se stal i nebezpečným a musel být internován v psychiatrické léčebně Dobrého Spasitele v Caen. Je-li dnes stále ještě psychická nemoc společensky stigmatizující, oč více tehdy. Skutečné léky se objevují až ve druhé polovině dvacátého století. A navíc tehdy téměř většina pacientů psychiatrických léčeben trpěla progresivní paralýzou – následkem syfilidy. Dovedete si jistě představit řeči klevetnic v Lisieux: Z čeho se zbláznil? Syfilis? Že by? Nebo z toho pánbíčkaření? A z toho, že děti šly do kláštera? A přece – ani psychická porucha (třeba neurotické potíže, úzkostnost, přecitlivělost atd.), ani závažná psychická nemoc, ani život v psychiatrické léčebně nejsou překážkou svatosti. I deformované myšlení Ludvíka směřovalo stále k Bohu a ve svých jasných chvilkách svůj život v léčebně přijímal a dle svých sil apoštoloval tím, jak vše přijímal jako vůli Boží. Samozřejmě to nebylo idylické, míval stavy neklidu, blouznění – a zase klidnější dny. Vždy se pak snažil přijímat Boží vůli. Postupem nemoci se stával dětským. Nakonec nebezpečné stavy vymizely, navíc ochrnul na nohy, takže byl propuštěn a zemřel 29. 7. 1894 doma. Opustilo ho jasné myšlení, paměť, schopnosti byly poničeny, ale zůstaly rysy laskavosti a kontemplativní duše a přijímání Boží vůle. Co víc je svatost? Převzato z Textů pro společenství manželů, které zpracovala MUDr. Jitka Krausová (www.raj-pavlovice.cz/ke-stazeni.html) Hana Školoudová


Strana 11

Domácí hospicová péče Moto: „Lidský život je jako cesta. Má začátek a má konec. Dojde-li na konec někdo, na kom mi záleží, chci být s ním. Dojdu-li na konec já, budu snad s těmi, kteří mi rozumějí a mají mě rádi…“ Téma umírání je velice náročné a vysilující, před smrtí mnohdy zavíráme oči jako by se nás netýkala. Převážná většina umírajících končí ve zdravotnických institucích, kde je jim poskytována odborná péče, umírající je ovšem vytržený z domácího prostředí a je vystaven sociální izolaci, samotě, odkázaný na pomoc a péči zdravotnického personálu. Nejen umírající, ale také nejbližší lidé jsou zbaveni možnosti kvalitního a konečného prožitku smíření s životem a smrtí. Smrt je již delší dobu ve společnosti tabu, nevědomost a strach brání lidem přijmout smrt jako nedílnou součást lidského života. V poslední době byl ovšem zaznamenán zvýšený zájem o umírání doma, což přispělo spolu s myšlenkou pomoci umírajícím lidem, ke vzniku Domácí hospicové péče Oblastní charity Přerov. Tato služba poskytuje duchovní a odbornou komplexní péči o nemocného v konečném stádiu onemocnění a zároveň nabízí podporu rodinám, které se rozhodly provázet jej do posledních chvil života. K realizaci projektu Domácí hospicové péče přispěl také benefiční koncert Oblastní charity Přerov, který se konal pod záštitou náměstka primátora města Přerova Bc. Tomáše Navrátila a přerovského děkana Pavla Hofírka. Vystoupilo na něm známé hudební seskupení Hradišťan pod uměleckým vedením Jiřího Pavlici. Benefiční koncert se konal dne 17. 9. 2015 v kostele sv. Vavřince. Zájem o akci byl velký a vstupenky byly vyprodány. Na koncertě vystoupila a pracovníky charity povzbudila i zakladatelka a vedoucí osobnost Českého hospicového hnutí MUDr. Marie Svatošová. Z výtěžku koncertu budou zakoupeny kompenzační pomůcky pro Domácí hospicovou péči. Koncert podpořila i řada místních sponzorů. Vedoucí a koordinátorkou odborného týmu Domácí hospicové důvěru nemocného v Boha, odpouští hříchy, dává mu klid péče je vrchní sestra Charitní ošetřovatelské služby Lenka a jistotu. Dobrovolníci dále nabízí svoji pomoc například při Sekalová. Odborným garantem projektu je MUDr. Lubomír péči o nemocného (přítomnost s nemocným, podávání jídla, Skopal. Odborný tým je složen ze zdravotních sester, pečova- čtení knížek, modlitby, komunikace, naslouchání, podpora rotelek, sociální pracovnice, psychologa, duchovního a pastorač- diny a podobně). Rodina i nemocný mají možnost využít sluního asistenta a dobrovolníků. Tento tým zajišťuje biologické, žeb týmu Domácí hospicové péče dle individuálních potřeb, psychologické, sociální a spirituální potřeby nemocného a je- a zároveň mohou své rozhodnutí o péči v domácím prostředí ho rodiny. Domácí hospicová péče nabízí své služby za před- kdykoli změnit a podat žádost o přijetí do lůžkového hospice pokladu aktivní spolupráce s praktickým lékařem nemocného. či jiného zdravotnického zařízení podle vlastního rozhodnutí. Jenom praktický lékař má možnost ordinovat poskytování O Domácí hospicovou péči je možné požádat u praktického zdravotní péče v domácím prostředí pacienta, a to jak péči lékaře nemocného nebo přímo u Domácí hospicové péče zdravotních sester, tak péči lékaře specialisty v paliativní me- osobně v úředních hodinách Po - Pá 7:30 – 15:00 hod. na dicíně. Zdravotní sestry zajišťují domácí zdravotní službu na adrese Šířava 27, 750 02 Přerov, telefonicky na 581 216 006 základě indikace lékaře nemocného a lékaře specialisty pro nebo email [email protected]. Podrobnější paliativní medicínu a léčbu bolesti. Sestry aplikují léky, infuz- informace o Domácí hospicové péči Oblastní charity Přerov ní terapii, pečují o rány, monitorují bolest, zaučují rodinu v lze získat na webových stránkách www.prerov.charita.cz. péči o nemocného. Dostupnost péče zdravotních sester je 24 Domácí hospicová péče oblastní charity Přerov vychází přehodin denně. Péče zdravotních sester je hrazena zdravotními devším z křesťanské lásky, úcty k člověku jako neopakovapojišťovnami. Pečovatelky zajišťují pomoc při péči o blízké- telné lidské bytosti. Doprovázení na poslední cestě v domácím ho v rodině. Pomáhají například s hygienou, poskytováním prostředí a přítomnost blízkých dává šanci k povzbuzení, odstravy, nebo její přípravou, oblékáním. Zajišťují dozor u ne- puštění, projevu lásky, ke spáse a důstojnému odchodu. mocného po dobu nepřítomnosti příbuzného nebo během jeho Pojednání o smrti, poslední cesty člověka na jeho životní odpočinku, mohou pomoci s provozem domácnosti (s úkli- pouti, vyjadřuje Jan Pavel II. ve své encyklice slovy: „Umírat dem, nákupy apod.) Péče pečovatelské služby je hrazena sa- pro Pána znamená přijímat dar a žít vlastní smrt jako nejvyšší mostatně, a to dle ceníku služeb Charitní pečovatelské služby. úkon odevzdanosti Stvořiteli, připraveni setkat se s ním v hoCeny za poskytnutou službu jsou pouze částečnou úhradou dinu, kterou on stanoví. Žít pro Pána znamená zkoušet a poskutečných nákladů. Sociální pracovník poskytuje sociální znávat, že i zkoušky a utrpení se mohou stát zdrojem dobra.“ poradenství a doprovází nemocného, rodinu a jeho blízké ve MUDr. Marie Svatošová nás inspirovala k důležitému modlivzniklé životní situaci. Je-li to aktuální, pomáhá vyřídit pří- tebnímu společenství, kdy je třeba modlitbou provázet umíraspěvek na péči a další potřebné záležitosti. Péči poskytuje dle jícího, pak na výzvu SMS tato skupina vzdáleně provází svýpotřeby a dohody. Psycholog se stará o duševní pohodu ne- mi modlitbami daného člověka. V této skupině jsou i kněží, mocného a jeho rodiny v citlivém stadiu odcházení. Spiritu- ochotní sloužit mši svatou za umírajícího. Tato jednoduchá ální péči zajišťuje duchovní nebo pastorační asistent a do- zkušenost přinesla již mnoho milostí a zázraků obrácení v jibrovolníci, kteří přichází do domácností na přání nemocného ném domácím hospici. Máte telefon, nadchla Vás tato myšlenči rodiny. Je velmi důležité pro spásu duše zprostředkování ka? Volejte pastorační asistence Emilii Šmídové 731 914 944, a udělení potřebných svátostí. Ve svátosti nemocných zakouší ať společně můžeme stát na stráži, bude-li to třeba. křesťan, že ani v nemoci a v utrpení nezůstává opuštěn, že i za Prosíme o Vaše modlitby, abychom v této službě pomáhali v této situace je zahrnut Ježíšovou láskou. Kristus posiluje souladu s Boží vůlí. Díky. Lenka Sekalová a Marta Šťastná

Strana 12


Duchovní obnova na Velehradě Opět po roce zvu na tradiční duchovní obnovu, která bude na Velehradě o víkendu 20. – 22. listopadu 2015 na téma: Eucharistie – Jak prožívat mši svatou. Více informací najdete níže v rámečku. Ty, kdo plánují se zúčastnit, prosím, aby se přihlásili co nejdříve. Kdo o účasti na duchovní obnově uvažujete, ale zatím jste na žádné nebyli, tak si sice můžete udělat představu z níže uvedeného programu, ale nejlepší je zeptat se těch, kdo se obnov zúčastnili v minulých letech. Jistě Vám rádi řeknou, co můžete čekat. Duchovní obnova má být obnovením duchovního života. Je to čas, který si člověk vyhradí pro Boha a setkání s Ním. Zároveň je to K říjnovým pobožnostem příležitost zastavit se a zamyslet se nad svým každodenním životem Země se tiše ukládá k spánku, ve světle Božího slova a modlitby. Většinou také v čase zklidnění člověk načerpá nové síly a chuť do dalšího života. s Marií jdeme k Božímu Beránku. V semináři je zvykem, že bohoslovci mají duchovní obnovu každý Korálky růžence věřící zdobí, měsíc, což je duchovní přepych, který si běžně člověk dovolit desátky Zdrávasů o lásce poví. nemůže. Určitě je ale dobré zúčastnit se duchovní obnovy aspoň jednou do roka. Na Velehradě je nabídka týdenních exercicií Ora pro nobis – tak zaznívá světem, a víkendových obnov taková, že si může vybrat každý. Maria naději rozdává dětem. Naše tradiční listopadová duchovní obnova má výhodu, že se na ní Oroduj za nás – Tvůj český lid prosí, setkáváme my, kteří se známe z farnosti nebo z minulých obnov. vlej v srdce vyprahlá krůpěje rosy. Člověk se tak cítí jako mezi svými a zároveň má možnost si čas V studených mlhách, v nepřízni podzimu obnovy prožít sám po svém, jak mu to nejlépe vyhovuje. jak hvězda záříš, zjasňuješ krajinu. Také pro mne je příjemné dávat duchovní obnovu lidem, které znám a kteří jsou mi blízcí. Proto se na Velehrad každoročně těším. Barevná duho, svítící vesmírem, Opravy Stále pokračují práce na generální opravě kaple sv. Jiří. Naopak opravy na faře pro letošní rok končí. Děkuji Vám, kdo jste akce podpořili svými dary nejen ve sbírkách, ale také dary navíc. Děkuji i Vám, kdo jste farnosti poskytli půjčky. Ještě není vše vyfakturováno a zaplaceno, proto zatím nevím, jak letošní rok finančně dopadne, ale doufám, že do nového roku vstoupíme jen s malým dluhem.

v životních bouřích naplníš nás mírem. V měsíci říjnu, slavná Matko Boží, Každý své touhy před Tvůj oltář složí. Nauč nás ctnostem, Ježíši k radosti, a jednou přijmi v nádherné věčnosti. Anna Zatloukalová

Prodejna na faře Tuto neděli budeme žehnat nově opravenou prodejnu na faře v Přerově. Po skoro roční zkušenosti s provozem jsme se spolu s členy ekonomické rady rozhodli, že farnost bude nadále prodejnu provozovat a že ji podpoříme celkovou opravou místnosti včetně vybavení. Po třech měsících se tedy vrací prodejna na své místo a doufáme, že přiláká ještě více lidí než dosud. K rozhodnutí pokračovat s provozem prodejny nás nevedly ekonomické důvody, zisk z prodeje je zatím minimální, ale důvody pastorační. Prodejnu bereme jako službu farníkům a veřejnosti. Povzbudily nás ohlasy, že taková prodejna tady chyběla. Zároveň je tím fara přístupnější a otevřená pro všechny. Také velmi děkuji všem, kdo nám v prodejně pomáhají. P. Pavel Hofírek


Strana 13

Farnost Tovačov Vážení čtenáři děkanátního časopisu, jakožto duchovní správce farností Tovačov a Lobodice bych Vám rád krátce přiblížil něco ze života místních společenství věřících. Na nedělních bohoslužbách je přítomno v Tovačově asi 120 lidí, v Lobodicích asi 30. Kromě zmíněných obcí probíhají pravidelné bohoslužby v kapli sv. Floriána v Ivani a v kapli sv. Jana Nepomuckého v Klopotovicích (zúčastňuje se jich na obou místech do 20 farníků). Hodová mše sv. bývá sloužena také v obci Oplocany, která rovněž náleží do tovačovské farnosti. Z pravidelných aktivit v obou farnostech jsou to především: Tříkrálová sbírka, hodová mše svatá – v Tovačově na slavnost sv. Václava, v Lobodicích na svátek sv. Matouše (přestože titulární slavnost kostela je 8.12., tedy na slavnost Neposkvrněného početí P. Marie); věřící se také scházejí o Vánocích k poslechu koncertů, zpívání koled u jesliček, popř. k inscenaci „Živý betlém“. V letošním roce jsme kromě děkanátní pouti na Svatý Hostýn uskutečnili farní pouť do Blatnice pod Svatým Antonínkem, a to se zastávkou v Hroznové Lhotě, kde je pohřben dlouholetý farář tovačovský P. Josef Macek (letos 20. výročí úmrtí). Navštívili jsme i Ostrožskou Lhotu – místo posledního odpočinku P. Miroslava Bachana, který v Tovačově i Lobodicích působil jako jáhen (letos 10. výročí úmrtí). V Tovačově se krom výše zmíněných akcí koná každoročně farní ples (v loňském roce to byl již 20. v pořadí), a to v sále místní hasičské zbrojnice. Náboženství ve farnosti Tovačov probíhá v budově školy (výuku má na starosti katechetka paní Jana Nesvadbíková z Klenovic na Hané). Výuka II. stupně ZŠ, až do loňského roku realizovaná ve farní budově, letos pro nezájem ani nezačala, nicméně v září byla ve farnosti Tovačov zahájena příprava na svátost biřmování. Krom toho se konají setkání seniorů, schůzky zde má i schola, kapli s Nejsvětější svátostí v přízemí fary též navštěvuje společenství Modlitby matek. V Lobodicích se již několik desetiletí náboženství nevyučuje, v loňském školním roce nicméně paní ředitelka přivedla skupinu dětí I. stupně ZŠ do kostela na seznámení – některé z dětí sem zavítaly vůbec poprvé… Mohl by na nás všechny v Evropě i na nás věřící v Tovačově a Lobodicích negativně působit úbytek praktikujících křesťanů a jakési zatlačování víry do zcela soukromé sféry života. Je však zapotřebí i v této situaci svůj pohled upírat nahoru a nezapomnět počítat s Bohem. I proto byl v předvečer letošních hodů, tedy v neděli 27. 9. odpoledne, připraven 1. ročník akce „Den tovačovských věží“, kdy je možné navštívit a prohlédnout si místa, která běžně ke spatření nejsou (např. zvony), a zároveň získat trochu jiný pohled na náš běžný život. Již nyní jste zváni na druhý ročník v příštím roce... P. František Urban, duchovní správce

 Úspěšná „přerovská devítka“ . Přerovští ministranti složili tým starších ministrantů a vydali se čelit konkurenci z dalších farností olomoucké arcidiecéze. Nejistota z neúspěchu byla zahnána nejen napečeným pekáčem buchet od tety Otky z Předmostí, ale hlavně složením týmu: Víťa Adamík, Adam Schön, Ondra Fojtů, Jenda Bernard, Tomáš Stejskal, Jirka Cekota, Pavel Dostál a Matouš Bílek. To ale není devět hráčů. Důležitou podporou pro nás byl místní golman a dobrý kamarád ze Suché Loze, Jirka Píše. V takovém složení bylo zaděláno na úspěch. Ale bez Božího požehnání marné lidské namáhání a turnaj započal slavnostní mší svatou, kterého se účastnilo cca 130 ministrantů, 15 týmů z toho větší půlka mladších tymů. První úkol bylo porazit 4 týmy, aby byl snadnější boj o medaile. To se povedlo a od prvního místa nás dělilo počet vstřelených branek, jelikož z první Kyjovem jsme remízovali. Do rozhodujícího semifinále jsme nastoupili z druhého místa proti Konici, kterou jsme již jedenkrát porazili, ale výsledek byl jasný až 20 vteřin před koncem zápasu a my jsme s oddychem mohli bojovat o první místo, jak jinak než s dobrým týmem Kyjova. Finále bylo napínavé a diváci se měli na co koukat. Když v druhé minutě vstřelil Kyjov gól, vyburcovalo to nás ještě k většímu úsilí. A to se vyplatilo, jelikož Adam v zápětí zavěsil pod víko soupeřovy branky. Stav byl nerozhodný a to i po čtyřminutovém prodloužení, kdy nás velice podržel náš golman Jirka. Následovaly nájezdy. Byli to nervy a přerovským se nedařilo proměnit samostatné nájezdy, až poslední hráč Kyjova, a zároveň nejlepšího střelce turnaje, vše rozhodl. A tak ministranti z Přerova, ačkoliv vydobyli 2. místo, tak neudělali žádnou ostudu a z Bánova si odvezli, jak diplom s pohárem, který je vystaven v zákristii, ale také kopačák, který bude nedílnou součástí ministrantských schůzek. První roční florbalového turnaje v Bánově se vydařil a doufám, že příští rok se bude farnost Přerov účastnit i s týmem mladších ministrantů. Víťa Adamík  Strana 14


 Přečetli jsme a doporučujeme… . Růženec mi zachránil život Immaculée Ilibagiza Immaculée Ilibagiza, autorka knih Přežila jsem, Odpustila jsem, Panna Maria Kibežská a Chlapec, který se setkal s Ježíšem (na knihách spolupracoval Stev Erwin), se narodila ve Rwandě a studovala na Rwandské národní univerzitě. V roce 1994 vypukla ve Rwandě genocida, která tuto africkou zemi zpustošila. Téměř sto dnů bylo skoro veškeré rwandské obyvatelstvo patřící k menšinovému kmeni Tutsiů, přes milion lidí, nemilosrdně mučeno, znásilňováno a vražděno. U nás jsme v tu dobu měli docela jiné starosti – privatizace, hospodářská transformace, první roky demokracie a svobody, ještě s určitým nadšením, začátek vysílání první soukromé televize, atd. Autorka knihy přišla o většinu nejbližší i široké rodiny a přátel a díky laskavosti místního pastora, který ji a dalších 7 žen skrýval tři měsíce ve stísněných podmínkách, přežila. Immaculée nám ve své knize přináší zkušenosti s modlitbou růžence od svého dětství, kdy se sice tuto modlitbu s rodiči modlila, ale nerozuměla jí. Přináší také svědectví o tom, jak ji tato modlitba chránila během pronásledování, kdy jejími stálými průvodci byly strach a zoufalství, zabijáci z nepřátelského kmene a myšlenky na sebevraždu a ďáblovo našeptávání. Připojuje také rozjímání o tajemstvích, u kterých mohla být duchovně zvláštním způsobem přítomna. „…Jistě. Jak jste v této knize mohli znovu a znovu vidět, víra v Boha je tou největší silou, v jejíž pomoc můžeme doufat, a neexistuje lepší způsob, jak tuto sílu učinit součástí svého života, než upřímná modlitba růžence. Avšak ty největší dary, které můžeme od růžence dostat, jsou neviditelné…“ … „O růženci bylo řečeno, že je provazem, který přitahuje nebe k zemi. Mým nejhlubším přáním je, abyste dočetli tuto knihu, radostně a celým srdcem se modlili růženec a pocítili, že nebe je skutečně o něco blíž.“ Knihu vydalo nakladatelství Cesta v roce 2014. Má 252 stran, cena 260 Kč. Přeji hezké čtení a duchovní užitek z této knihy, podle přání autorky. Jaroslav Branžovský

Sobota 31.10.

9:00 Přerov, sv. Vavřinec

Pondělí 2.11.

16:00 Centrum Sonus 17:15 Předmostí, hřbitov Vzpomínka na všechny věrné zemřelé (Dušičky) Úterý 3.11. 16:00 Centrum Sonus Čtvrtek 5.11. 8:45 Přerov, sv. Vavřinec 10:00 Pavlovice, CPR 17:30 Centrum Sonus 19:30 Fara v Přerově Pátek 6.11. Pavlovice Sobota 7.11. 8:00 Přerov, sv. Vavřinec 9:00 Centrum Sonus 16:30 Předmostí Neděle 8.11. 15:30 Přerov, hřbitov Pondělí 9.11. 18:45 Předmostí, fara Úterý 10.11. 17:30 Přerov, sv. Vavřinec Středa 11.11 16:00 Přerov, sv. Vavřinec 18:00 Přerov, sv. Vavřinec Čtvrtek 12.11. 8:00 Přerov, sv. Vavřinec 15:00 Přerov, sv. Vavřinec 16:00 Fara v Přerově 19:00 Centrum Sonus Pátek 13.11. 17:00 Přerov, sv. Vavřinec Úterý 17.11. 9:00 Přerov, sv. Vavřinec 17:30 Přerov, sv. Vavřinec Středa 18.11. 19:00 Fara v Přerově Čtvrtek 19.11. 19:00 Centrum Sonus Pátek 20.11. Velehrad, Stojanov


Mše svatá za nemocné se společným udělováním svátosti pomazání nemocných. Možnost zpovědi od 8:00. Začátek přípravy rodičů na křty dětí Dušičková pobožnost v Předmostí Mše svaté: Přerov 8:00 a 18:00 Předmostí 18:00 Setkání společenství křesťanských žen Úklid kostela, skupina „A“ Beseda pro maminky, viz str. 10 Katecheze pro dospělé Modlitby matek Víkend pro matky a dcery, viz str. 10 Ranní mše svatá první soboty Schůzka ministrantů Mariánské večeřadlo Ekumenické modlitby za zemřelé Náboženství pro dospělé Mše svatá pro pomocníky ve farnosti Kavárna pro seniory Mše svatá pro školní děti Mše svatá za zemřelé kněze děkanátu Úklid kostela, skupina „B“ Setkání františkánského společenství Zkouška scholy dospělých Modlitby Fatimského apoštolátu Ranní mše svatá v 9:00 – Státní svátek Ekumenická bohoslužba za město a stát Schůzka katechetů děkanátu Setkání s rodiči přípravy dětí na přijímání Víkendová duchovní obnova, viz str. 13

Strana 15

Sob

n

Prodejna na faře v Přerově je otevřena každý všední den dopoledne od 9:00 do 12:00 a odpoledne od 14:00 do 17:00.

Sobota 3.10.

Neděle 4.10.

Pondělí 5.10. Úterý 6.10. Čtvrtek 8.10.

Pátek 9.10. Úterý 13.10. Středa 14.10. Čtvrtek 15.10.

8:00 9:00 9:00 17:30 9:45 9:45 15:00 15:00 15:00 16:00 18:45 16:00 8:45 10:00 17:30 19:30 17:00 19:30 18:00 16:00 10:00 15:00 19:00

Pátek 16.10. Sobota 17.10. 10:30 Neděle 18.10. 10:30 Pondělí 19.10. 16:00 Úterý 20.10. 16:00 Středa 21.10. 15:30 18:30 Čtvrtek 22.10. 8:45 10:00 17:30 19:30 Pátek 23.10. 9:00 Sobota 24.10. 9:00 Neděle 25.10. 17:00 Pondělí 26.10. 18:45 Středa 28.10. 9:00 Čtvrtek 29.10. 15:00 19:30 Pátek 30.10. 16:00

Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Centrum Sonus Předmostí, kostel Předmostí, fara Předmostí, fara U hvězdárny Fara v Přerově Fara v Přerově Centrum Sonus Předmostí, fara Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Pavlovice, CPR Centrum Sonus Fara v Přerově Pavlovice, CPR Vlkoš u Přerova Přerov, Šířava Centrum Sonus Pavlovice, CPR Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Bílovice Brno Kozlovice, kaple Fara v Přerově Centrum Sonus Fara v Přerově Přerov, sv. Vavřinec Přerov, sv. Vavřinec Pavlovice, CPR Centrum Sonus Fara v Přerově Fara v Přerově Centrum Sonus Pavlovice, CPR Předmostí, fara Přerov, sv. Vavřinec Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec

Římskokatolická farnost Přerov Kratochvílova 6 750 02 Přerov telefon: 581 217 079 [email protected] www.farnostprerov.cz

Strana 16

Ranní mše svatá první soboty Schůzka ministrantů Setkání františkánského společenství Mariánské večeřadlo Setkání po mši na faře u kávy a čaje Setkání členů Živého růžence Drakiáda v Přerově Žehnání nové prodejny na faře Den otevřených dveří fary 15:00 - 18:00 Začátek přípravy rodičů na křty dětí Náboženství pro dospělé Setkání společenství křesťanských žen Úklid kostela, skupina „A“ Beseda pro maminky, viz str. 10 Katecheze pro dospělé Modlitby matek Uspávání broučků, viz str. 10 Děkanátní modlitby mládeže Modlitby Fatimského apoštolátu Kavárna pro seniory Beseda pro maminky, viz str. 10 Úklid kostela, skupina „B“ Zkouška scholy dospělých Víkendový výlet ministrantů Národní eucharistický kongres: Mše svatá Hodová mše svatá v Kozlovicích Setkání seniorů Setkání společenství křesťanských žen Modlitby za Charitu Mše svatá pro školní děti Úklid kostela, skupina „A“ Beseda pro maminky, viz str. 10 Katecheze pro dospělé Modlitby matek Redakční rada časopisu Schůzka ministrantů Přednáška Centra pro rodinu, viz str. 10 Náboženství pro dospělé Ranní mše svatá v 9:00 – Státní svátek Úklid kostela, skupina „C“ Zkouška scholy dospělých Dušičková zpověď od 16:00 do 18:00

Vydává Římskokatolická farnost Přerov pro vnitřní potřebu děkanátu Přerov. Redakční rada: P. Pavel Hofírek, P. Zdeněk Mlčoch, Rostislav Dočkal, Jaroslav Branžovský, Alena Pizúrová. Stálí spolupracovníci: L. Calábková, Z. Mollinová. Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře v Přerově.

Uzávěrka listopadového čísla je 23. října 2015. Neprodejná tiskovina. Prosíme o příspěvek 10,- Kč na výrobu časopisu.


Časopis přerovského děkanátu

Recommend Documents