Časopis přerovského děkanátu

Časopis přerovského děkanátu V neděli 7. července jsme mohli společně doprovodit bývalého přerovského jáhna, nyní novokněze P. Ladislava Sovadinu při jeho primiční mši svaté v chrámu Páně v Holešově.

Červenec-Srpen 2013 Číslo 7 Ročník 19  Úvodník Vlastimil Rudolf, trvalý jáhen  Liturgický kalendář  Světec měsíce  Ve šlépějích sv. Cyrila a Metoděje

 Rozloučení s přerovským kaplanem P. Liborem  Dětské okénko  Den rodin v Čekyni  Pozdrav z teologického konviktu

 Jak se v Holešově našla konsekrační listina kojetínského kostela  Služebníci v Medjugorje  Kněží a soukromá zjevení  Jen tak ve stručnosti

 Z Centra pro rodinu Ráj

 Přečetli jsme a doporučujeme

 … aneb jak budovat šťastné manželství

 Informace

Slovo pro každého Ročník 19, Číslo 7, Červenec-Srpen 2013

…a mnoho dalšího...

Sestry a bratři, víte, co mají společného města Přerov a Domažlice? Asi si řeknete: „To je jednoduchá otázka. To ví přece každý, nebo skoro každý… V obou těchto městech se nalézá kostel zasvěcený svatému Vavřinci, jáhnu a mučedníku.“ Ano, je to tak. V Přerově je to hlavní městský kostel a v Domažlicích poutní kostel na vrchu nad městem, zvaným Veselá hora. Prostřednictvím zasvěcení obou bohoslužebných prostorů se můžeme dostat ke spojení mezi námi a svatým Vavřincem. Z jeho životopisu je dobré si povšimnout zejména věrnosti a lásky k církvi, k mystickému tělu Krista, kterého ve své lásce neochvějně následoval, a pro něž se také stal tak oslavovaným. Pro nás má pak svatý Vavřinec ještě jeden význam: v dobách těžkých pro náš národ byl znamením, že zlu lze čelit, že je možné se mu nepoddat. Vše vychází ze svatovavřinecké pouti v Domažlicích v roce 1939, jíž se podle tehdejších zpráv účastnilo na 100 tisíc poutníků. Tam také Msgre. ThDr. Bohumil Stašek pronesl své poutní kázání, které se mimo jiné týkalo i obrany národa. Fyzické následky přednesení této promluvy na sebe nedaly dlouho čekat, protože ho okupační moc uvrhla do vězení, v němž strávil dalších šest let a přišel o zdraví. Ale slova jednou vyřčená již nelze vzít zpět. Všichni přítomní, a mnozí další, kteří získali kázání v opisech, byli posíleni. Pouť ke sv. Vavřinci tedy prokazatelně prospěla českému národu duchovně. Svatý Vavřinec jej tehdy nesmírně posílil. Posilovat nás může i dnes, i

Strana 2

Červenec-Srpen v liturgii V červenci a srpnu prožíváme dobu prázdnin a dovolených. Máme možnost rekreace a odpočinku nejen pro tělo, ale také pro duši. Odpočinek není to, že neděláme nic, ale že nabíráme síly pro další život. Můžeme tuto dobu využít k návštěvě poutních míst, k častější četbě Písma svatého a duchovní literatury, k účasti na mši svaté i ve všední den a podobně. Prožíváme liturgické mezidobí. O nedělích čteme letos z evangelia sv. Lukáše. 3. 7. Sv. Tomáš, apoštol 4. 7. Sv. Prokop, opat 5. 7. Sv. Cyril, mnich a Metoděj, biskup, patroni Evropy 6. 7. Sv. Marie Goretti, panna a mučednice 11. 7. Sv. Benedikt, opat, patron Evropy 16. 7. Panna Maria Karmelská 23. 7. Sv. Brigita, patronka Evropy 25. 7. Sv. Jakub Starší, apoštol 26. 7. Sv. Jáchym a Anna, rodiče Panny Marie 31. 7. Sv. Ignác z Loyoly, kněz 1. 8. Sv. Alfonf Maria z Liguori, biskup 4. 8. Sv. Jan Maria Vianney, kněz 5. 8. Posvěcení římské baziliky Panny Marie 6. 8. Svátek Proměnění Páně 8. 8. Sv. Dominik, kněz 9. 8. Svátek sv. Terezie Benedikty od Kříže, patronky Evropy 10. 8. Svátek sv. Vavřince, jáhna a mučedníka 11. 8. Sv. Klára 14. 8. Sv. Maxmilián Kolbe, kněz a mučedník 15. 8. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie Když Maria, která byla uchráněna od jakékoli poskvrny dědičné viny, dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy a vyvýšena Pánem jako královna všeho tvorstva, aby se dokonaleji připodobnila svému Synu, Pánu pánů a vítězi nad hříchem a smrtí. Nanebevzetí svaté Panny je zvláštní účastí na vzkříšení jejího Syna a předjímá vzkříšení ostatních křesťanů: Ve svém mateřství jsi uchovala panenství, ve své smrti (dosl. usnutí - pozn. překl.) jsi neopustila svět, ó Matko Boží; dosáhla jsi pramene života, ty, která jsi počala živého Boha, a osvobodíš svými modlitbami naše duše od smrti. (srov. Katechismus čl. 963) „V dnešní sváteční den si připomeňme verše francouzského básníka Michela Quoista, které citlivě přeložil Václav Renč. „To nejkrásnější, co jsem vymyslel, praví Ježíš, je má Matka. Chyběla mi maminka, a tak jsem si ji stvořil. Stvořil jsem si matku dřív, než ona utvořila mne. Bylo to tak jistější. Nyní jsem opravdu člověk, jako všichni lidé. Nemám vám co závidět, neboť i já mám maminku. Skutečnou. To mi chybělo. Má Matka se jmenuje Maria. Její duše je čistá a plná milosti. V jejím těle sídlí takový jas, že na zemi jsem se na ni nemohl vynadívat, doposlouchat se jí, doobdivovat. Krásná je má Matka. Tak krásná, že i když jsem opustil nádheru nebes, u ní jsem se cítil dobře, u ní jsem byl doma. Vím, - vždyť jsem Boží Syn, - Co je to být nesen anděly, ale maminčině náručí se to nevyrovná, věřte mi. Slovo pro každého Ročník 19, Číslo 7, Červenec-Srpen 2013

když je jiná doba a fyzické nebezpečí zániku národa nám nehrozí. Svatého Vavřince bychom zcela jistě mohli brát také jako jednoho z našich národních světců, třebaže oficiálně tak deklarován není. To, že nepocházel odsud, není podstatné, vždyť ani sv. Zikmund nebo Norbert nebyli zdejší. Rozhodující je, co svatí učinili, a zde sv. Vavřinec žádné „body“ neztrácí… Dle svatého Ambrože byl oheň Boží lásky, který měl sv. Vavřinec v srdci, mnohem silnější než oheň, který pálil jeho tělo, proto nemohl přemoci jeho vnitřní pokoj a lásku. To je to, co trvá navěky: Boží láska, která si žádá naši odpověď. Vavřincova poslední tichá slova patřila jen Bohu: „Děkuji ti, Pane, že jsem si zasloužil, abych prošel branou Tvého království.“ A tato slova jsou trvalým odkazem i pro nás. Vlastimil Rudolf, trvalý jáhen

Od chvíle, co jsem znovu vystoupil k Otci, chyběla mi. A já jsem chyběl jí. Proto přišla za mnou. S celou svou duší. S celým svým tělem. Nemohl jsem jinak. Muselo to tak být. Bylo to tak správné. Prsty, které se dotýkaly Syna Boží, nemohly znehybnět. Oči, které hleděly na Syna Božího, nemohly oslepnout. Rty, které mne líbaly, nemohly se rozpadnout.

20. 8. 21. 8. 22. 8. 24. 8. 27. 8. 28. 8.

A mimo to, udělal jsem to i pro vás, lidi, své bratry. Abyste měli také maminku v nebesích. Skutečnou. S tělem i duší. Mou maminku. Ona je se mnou od okamžiku své smrti. Využívejte toho tedy, lidští bratří! V nebesích máte Matku, která vás sleduje svýma očima. V nebesích máte matku, která vás miluje zplna srdce. Mělo by vás napadnout, že já své mamince nemohu nic odmítnout. Je to má maminka. S tělem i s duší. Jeden s druhým jsme navěky spolu. Matka a Syn. Navěky: Matka a Syn." Sv. Bernard, opat a učitel církve Sv. Pius X., papež Panna Maria Královna Sv. Bartoloměj, apoštol Sv. Monika Sv. Augustin, biskup

29. 9. Umučení sv. Jana Křtitele

Jaroslav Branžovský

Svatý Alberto Hurtado Cruchaga Jezuitský kněz, jenž věnoval svou lásku a úsilí chudým. Alberto Hurtado Cruchaga se narodil 22. ledna 1901 v chilském městě Viňa del Mar. Po smrti svého otce byl od 4 let sirotek. Jeho matka byla nucena prodat veškerý jejich skromný majetek, aby byla schopná uhradit rodinné dluhy. Alberto se musel se svým bratrem často stěhovat k příbuzným a putovat od jedné rodiny ke druhé. Již od útlého věku Alberto zakoušel, co to znamená být chudý, bez domova a být odkázaný na milost druhých. Alberto obdržel stipendium Jezuitské univerzity v Santiagu. Zde se stal členem Solidarity Panny Marie a vytvořil si živoucí zájem o chudé, se kterými trávil v těch nejubožejších čtvrtích každé nedělní odpoledne. Po ukončení středoškolského studia v roce 1917, zatoužil stát se jezuitou, ale bylo mu doporučeno svůj úmysl odložit, aby se mohl postarat o svou matku a mladšího bratra. Prací odpoledne a večer se dokázal o oba postarat a ještě studovat právo na Katolické univerzitě. Zároveň nepřestával pečovat o chudé a každou neděli je navštěvovat. Povinná vojenská služba sice přerušila jeho studia, ale jakmile splnil svou službu, pokračoval ve studiu a roku 1923 univerzitu úspěšně dokončil. 14. srpna 1923 vstoupil do Noviciátu Tovaryšstva Ježíšova v Chilliáně. V roce 1925 se přesunul do Cordoby v Argentině, kde studoval humanitární vědy a roku 1927 byl poslán do Španělska studovat filozofii a teologii. Nicméně z důvodu potlačení jezuitů ve Španělsku roku 1931, odešel Alberto do Belgie a pokračoval ve studiích teologie v Louvainu. 24. srpna 1933 byl vysvěcen a v roce 1935 obdržel doktorát z pedagogiky a psychologie. Po dokončení služby v Belgii se roku 1936 vrátil do Chile. Působil jako profesor náboženství v Colegiu San Ignacia a pedagogiky na Katolické universitě v Santiagu. Byl pověřen Solidaritou Panny Marie pro práci se studenty, které zapojil do výuky katechismu pro chudé. Často poskytoval útočiště a nabízel duchovní vedení mnoha mladým mužům. Některé z nich doprovázel v jejich odpovědi na kněžské povolání a taktéž přispíval vynikajícím způsobem k vyučení mnoha křesťanských laiků. V roce 1941 vydal otec Hurtado svou nejslavnější knihu „Je Chile katolickou zemí?“ Stal se asistentem pro mladé z katolického hnutí, nejprve pod záštitou arcidiecéze v Santiagu a poté celonárodně. Alberto zastával obě tyto role s výjimečnou iniciativou, odhodláním a obětí. V říjnu roku 1944, při své službě mladým, pocítil potřebu apelovat na své posluchače, aby vzali v úvahu velký počet chudých lidí z města, zejména malých dětí bez domova, které se toulají ulicemi Santiaga. Albertův požadavek vyvolal odhodlanou a štědrou odpověď. A to byl počátek iniciativy, pro kterou se stal otec Hurtado známý: pro formu charitativní činnosti, která poskytovala nejen bydlení, ale i domov lidem bez domova, kterému se říkalo „El Hogar de Cristo“. Prostřednictvím příspěvků od dobrodinců a za aktivní spolupráce angažovaných laiků otevřel otec Hurtado první dům pro děti; později dům pro ženy a také jeden dům pro muže. Chudí lidé zde našli teplo domova. Domy se rozšiřovaly a dosáhly nových rozměrů, v některých se objevila rehabilitační centra, v dalších obchodní školy a tak dále. A všechny byly Slovo pro každého Ročník 19, Číslo 7, Červenec-Srpen 2013

Strana 3

inspirovány a prostoupeny křesťanskými hodnotami. V roce 1945 navštívil otec Hurtado Spojené státy za účelem studia hnutí „Chlapeckého města“ a jak by jej bylo možné přenést do jeho vlasti. Posledních 6 let svého života věnoval rozvoji rozličných forem, ve kterých mohly „El Hoganské“ formy ubytování existovat a prosperovat. Mezi roky 1947 a 1950 napsal otec Hurtado 3 důležitá díla: práce odborového svazu, sociálního humanismu a křesťanského společenského řádu. Roku 1951 založil „Mensaje“, což byl známý jezuitský časopis, věnující se vysvětlování učení církve. Rakovina slinivky však brzy přerušila jeho službu a během pár měsíců se přiblížil konec. Uprostřed krutých bolestí jej blízcí slyšeli často říkat: „Jsem spokojený, Pane.“ Poté, co strávil otec Hurtado celý svůj život projevováním Kristovy lásky chudým, byl povolán k Pánu 18.sprna 1952. Otec Hurtado byl blahořečený Janem Pavlem II. 16. října 1994. Mezi svaté byl zařazen 23. října 2005 svatým otcem Benediktem XVI. P. Libor Churý a kol.

 Ve šlépějích Cyrila a Metoděje . Cyril a Metod kázali nám spásu Na Velkou Moravu se Konstantin a Metoděj vydali asi v polovině roku 863 i se svými spolupracovníky, z nichž jsou známi: Kliment, Sáva, Gorazd, Naum a Angelárius, kterým se s Konstantinem a Metodějem říkalo Sedmipočetníci. Cesty tenkrát trvaly dlouho, po neupravených stezkách, lesy i kolem bažin, po tzv. hradských cestách (Mons. ThDr. F. Přikryl, kněz a archeolog, † 4. 12. 1939 v Drahotuších, se věnoval jejich průzkumu – pozn. autor), plní námahy a odříkání, utrpení a nebezpečí, přišli na Moravu i s ochrannou družinou. Pravděpodobně putovali po Via Ignatia. Z Konstantinopole do Soluně, odtud lodí do přístavu Dyrrhachion (dnes Drače v Albánii), odtud lodí do Benátek. Zde začínala tzv. Jantarová stezka – tenkrát nejbezpečnější cesta, která vedla přes území Velké Moravy až k Baltskému moři. Příchod učitelů víry sice moudrého Rastislava zklamal, neboť čekal biskupa, ale přesto bylo uvítání slavnostní a srdečné. Upevnilo postavení knížete. Věrozvěstové přinesli písmo i řeč. První věcí, kterou bratři udělali, bylo, že shromáždili mladé muže a začali s jejich výukou. Chtěli se opřít o domácí duchovenstvo, jež se snažili vychovat. V této církevní škole učili oba bratři tři roky se svými spolupracovníky a právě zde vyrostla první generace slovanského kněžstva. Jim chtěli postupně předávat vedení moravské církve. To vyvolalo odpor německých biskupů. Bavorská misie založila na Moravě také církevní školu, ta měla také připravit domácí žáky ke kněžskému svěcení, ale ti pak měli plnit jen pomocnou úlohu, zatímco v čele církevní organizace měli být kněží franští. Do této říše Franské Bavorsko patřilo. Výchova a vzdělanost slovanských kněží byla v rámci byzantské vzdělanosti na vyšší úrovni, vždyť měli vést církevní správu. Proti se postavili tedy ti, kterým byla slovanská bohoslužba trnem v oku. Situace se začala vyvíjet nepříznivě, zvláště když na podzim roku 864 vpadl na Moravu franský král Ludvík Němec. Odpůrci se tedy postavili proti liturgii konané ve slovanské řeči a označili ji za heretickou. Přitom svatí bratři přeložili vedle byzantské liturgie také tzv. liturgii sv. Petra. Byl to řecký překlad západní římské mše sv. Řehoře Velikého, rozšířená na začátku a na konci o přídavky sv. Jana Zlatoústého. Přeložením římských mešních formulářů, známých z Kyjevských listů, přešli k vlastní římské liturgii. Oba bratři přeložili celé Písmo svaté, Starý i Nový zákon. K překladu evangelií napsal Konstantin předmluvu ve verších, tzv. Proglas, chvalozpěv na Písmo svaté, vlastně první báseň našeho písemnictví. PROGLAS (ukázka) „Jsem předzpěv k svatému evangeliu. Jak dříve předpověděli proroci, Kristus přichází shromáždit národy, neboť je světlem světa.

Proto slyšte, Slované, toto: Dar tento jest zajisté od Boha daný, dar boží jest to údělu na pravici, dar duším, nikdy se nekazící, těm duším, které jej přijmou.“ (Prof. PhDr. J. Vašica – Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1965)

Aby se odstranily nedostatky v právním řádu, sepsal Konstantin pro Moravu civilní zákoník – Zákon sudnyj ljudem, kterým doplnil již existující právní Strana 4

řád. Jsou zde obsaženy tresty za těžké zločiny, články týkající se svědků u soudů, rozdělování válečné kořisti, práva azylu v kostelích a nerozlučitelnosti křesťanských manželství. Zákoník tak ovlivňoval veřejný i soukromý život našich předků. Vznikl z přepracovaného římského práva, tehdejšího vrcholu evropské právní vědy a praxe a z užívaného práva Byzantské říše. Spolu s Metodějovým dílem Napomenutí vladařům to byl základ národního a státního pořádku Svatoplukové říše. OHEŇ (ukázky z Civilního zákoníku) Kdo z nějakého nepřátelství nebo pro loupež majetku zapaluje ohněm obytná stavení, je-li to ve městě, ať ho upálí ohněm, pakliže to je ve vsi nebo ve statku, ať ho mečem popraví, ale podle církevního zákona se předává na pokání dvanácti let, poněvadž je to nepřítel. Chce-li kdo spálit strniště nebo křoví na svém poli a zažehne oheň a ten oheň přeskočí a zapálí cizí pole nebo cizí vinici, třeba věc posoudit a vyšetřit, a stalo-li se to tím, že z nevědomosti nebo z lehkomyslnosti zapálil oheň, ať vyhořelého odškodní; nebo by zapálil oheň za větrného dne nebo neučinil potřebná opatření, řka: oheň se nerozšíří, nebo kdyby mu bylo líno, nebo nebylo by mu to nemožné, a oheň spálí, ať zaplatí a ať jest bit. Pakliže by všechno zachoval, a náhle přikvapí bouře, a proto se oheň daleko rozšíří, ať není odsouzen. Jestliže se bleskem zapálí něčí dům shoří to nebo ono u jeho vlastního obydlí, a oheň se rozšíří a sežehne nakonec domy okolních jeho sousedů, jelikož požár ten vznikl znenadání, nebývá odsouzen. AZYL V KOSTELE Nikdo ať toho, kdo se utíká do chrámu, násilím nevyvede, ale ten, kdo se sem utekl, ať vyloží knězi svou věc a vinu jím spáchanou, a ten ať jej převezme jako utečence, aby jeho zločin byl podle zákona vyšetřen a pro-


zkoumán. Pokusí-li se kdo, ať je to kdokoli, násilím vyvést z chrámu toho, kdo se sem utekl, ať dostane 140 ran, a potom ať se, jak naleží, prozkoumá zločin toho, kdo se sem utekl.

ně uvítal jeho nástupce Hadrián II., který byl intronizován 14. prosince 867. K novému papeži se doneslo, že z Moravy přicházejí s ostatky sv. Klimenta, a tak tyto byly neseny v Římě ve slavnostním průvodu. Svatého Klimenta určil za svého nástupce samotný sv. Petr, ale čtvrtým papežem se stal až po Linovi a Anakletovi I. v letech 90-99. Při pronásledování křesťanů, za císaře Trajána, byl poslán do vyhnanství do kamenolomu na mramor v Chersonesu SVĚDECTVÍ na Krymu. Usmrcen byl za to, že poskytl vodu vyčerpaným spoluvězňům. …má kníže a soudce v každé při konat vyPodle legendy si povšiml, že na jednom vlhčím místě hrabe kopýtkem jehšetřování s veškerou pozorností a trpělivostí a neodsuzovat bez svědků, nýbrž vyhledá- ňátko. Sám zde hrabal a modlil se až do chvíle, kdy vytryskl pramínek vody. vat svědky pravé, kteří se bojí Boha a jsou Za to byl utopen v Černé moři s kotvou na krku v roce 100/101 po Kr. Konvážení a nemají žádného nepřátelství ani stantin obhájil slovanskou liturgii a papež Hadrián II. ji požehnal počátkem zlosti, ani odporu, ani žaloby s tím, o němž roku 868. Celá slavnost trvala několik dní. Svatý otec liturgické knihy polovypovídají, ale pro strach boží a jeho spra- žil na oltář v chrámu Santa Maria Maggiore (P. Marie Sněžné nebo P. Marie vedlnost. Počet pak svědků ať bývá jede- Větší), požehnal a schválil je slovy: „Kdo stvořil tyto tři řeči (v liturgii tennáct nebo víc než tento počet, při malých krát používané), stvořil i ostatní ke své chvále a oslavě.“ Bulou Gloria in sporech od sedmi do tří, ne však méně než Altissimis v r. 869 slovanskou liturgii schválil. Slovanské liturgické knihy tento počet. Soudce pak má moc vzít zásta- tak v další dny byly položeny na oltáře v bazilice Svatého Petra, v rotundě na vu od toho, proti němuž vypovídají, a určit jižní straně baziliky, kde je vystavil biskup Arseming a bibliotékář Anastásvědkům buď přísahu, nebo peněžitou po- zius a v další dny v chrámu sv. Petronily, sv. Ondřeje a nad hrobem apoštola kutu nebo týž trest, budou-li v některé době sv. Pavla. Konstantina a Metoděje na příkaz papežův vysvětili biskupové přistiženi, že lžou. Formosa a Gauderich na kněze. Konstantin v Římě v předtuše blížící se smrti vstoupil do řeckého kláštera, Působení obou bratří na Velké Moravě kde přijal řeholní roucho a nové jméno, obyčejně začínající týmž písmenem nebylo ani bez dalších velkých překážek. jako jméno světské - Konstantin – Kirill = Cyril. Obřad jeho přijetí mnišství Roku 864 vpadl do země Ludvík Němec, se zachoval i ve francouzském překladu, vydaném v Paříži 1933 a 1939. východofranský král, na Moravu se vrá- 40 dnů trval ještě život Cyrilův. Dech i tělo bylo slabší a slabší, až 14. února tila i pasovská misie po porážce Rastisla- r. 869 ve věku 42 let zemřel. V jazyce, který zemřelý vytvořil, se Metoděj vově. modlil: „Bože blahij, jehož milosti ňesť predila spasenija našeho radi preRoku 867 byli slovanští kandidáti kněž- tepivyj strasti, i jazvy, i horkuju smerť na kresti, Tebi userdno moľusja, dažď ství připraveni ke svěcení. Konstantin se mi skončati, jako pravedňuja skončašasja …“ Na žádost římských biskupů vypravil do Benátek, aby získal souhlas bylo upuštěno od převozu jeho ostatků a tělo bylo slavnostně přeneseno do akvilejského patriarchy k působení mezi chrámu sv. Klimenta, kde bylo pohřbeno nejprve po levé straně oltáře. Slovany, sídlícími na jih od řeky Sávy. Ostatky sv. Cyrila byly pak dlouho pokládány za ztracené. Za napoleonZastihla ho tam zpráva o zavraždění císa- ských válek uložil kanovník Lateránské baziliky Lorenzo Mattei světcovy ře Michala III. jeho nástupcem Basilem ostatky, aby se neztratily, ve své pokladnici. Na to se zapomnělo. Teprve I., který byl považován za zakladatele v roce 1963 je našel dominikán Leonard Boyl v Recanti u Loreta, v paláci makedonské dynastie. Z úřadu byl svržen rodiny Antici – patriarcha Fotios. V Benátkách Konstan- Mattei. Drahocenné tin sice uspěl teologicky, právně ne. pozůstatky sv. CyVyhrál polemiku o užívání slovanského rila odevzdala majijazyka při liturgii, když označil ty teolo- telka papeži Pavlu gy, kteří hlásali při obřadech užívání jen VI. 14. 11. 1963. Za tří jazyků – latiny, řečtiny a hebrejštiny – tři dny, 17.11., byly za Pilátníky a trojjazyčníky, protože v pak přeneseny do jednom z těchto jazyků byl napsán nápis baziliky sv. Klimenna Kristově kříži. ta a uloženy na olOba bratři byli papežem Mikulášem I. táři sv. Cyrila a Mepozváni do Říma, aby obhájili své učení. toděje, který nechal Vydali se tedy na cestu. postavit biskup J.J. Zastavili se u Kocela, Pribinova syna, Strossmayer. který vládl v Panonii, dnešním Maďar- Metoději bylo v době bratrova úmrtí 54 let. Když papeže požádal Kocel, aby sku, v tzv. Blatenském vévodství. Ten je k němu poslal „blaženého učitele“ Metoděje, jmenoval jej tento svým legápřijal s radostí. Aby i tam mohli působit, tem pro řešení sporu s metropolitou solnohradským Ribaldem. Arcibiskup shromáždil jim na padesát mužů, kteří byl sesazen. Kocel jednal i jménem knížete Rastislava a jeho synovce Svabyli vyučeni pro slovanskou liturgii. Zdr- topluka, údělného knížete nitranského, kteří si přáli mít vlastního biskupa. želi se tedy déle, Konstantin už byl těžce Papež tedy obnovil zaniklou srěmskou diecézi, a když se Metoděj vrátil do nemocen, a tak další cesta do Říma, při Říma, vysvětil jej a jmenoval arcibiskupem panonsko-moravským. Srěm níž měli s sebou i liturgické knihy přelo- neboli Sirmius bylo sídlo samostatné panonské diecéze (dnes Mitrovica). žené ve slovanském jazyce, mu velmi Jmenování nového arcibiskupa vzbudilo odpor u bavorského episkopátu, přitížila. Také papež onemocněl, zemřel který si na území činil nárok. Pomohl jim i východofranský císař Ludvík 13. listopadu r. 867 a v Římě je slavnost- Němec. Při průchodu Metoděje byl tento bavorskými biskupy zajat a téměř Slovo pro každého Ročník 19, Číslo 7, Červenec-Srpen 2013 Strana 5

tři roky vězněn ve švábském klášteře Ellvangenu. Byl nejen vězněn, ale i mučen, dokonce poháněn bičem na koně. Zavlekli jej nejdříve v listopadu 870 do Řezna před biskupskou synodu, které předsedal Ludvík Němec. Osvobodil jej až papežský legát Pavel r. 872 na příkaz papeže Jana VIII., který Švábsko (dnes Würtenbersko) navštívil, a biskupy suspendoval do doby, než se arcibiskup Metoděj opět ujme svého místa na Moravě, jejíhož území se museli zříci. Přitom si ale činili dále nároky na stolec sv. Andronika v Panonii. Metoděj se sice vrátil na Velkou Moravu se slávou, ale jeho situaci zhoršilo to, že zde došlo ke zradě. Rastislavův synovec Svatopluk, tenkrát kníže nitranský, už v roce 870 strýce zajal, uvěznil, v Řezně byl odsouzen k smrti, oslepen, ale trest mu byl změněn na doživotí. Také Svatopluk byl zatčen a uvězněn, ale r. 871 se dostal na svobodu. Naopak tři ze čtyř biskupů švábských, kteří se proti Metodějovi nejvíce provinili, zemřeli rychle za sebou: Adalvin solnohradský 14. 5. 873, Hermanrich pasovský – 874, Hanno „frízenský“ 9. 10. 875 a Lantfried, solnohradský sufragán (pomocný světící biskup) kolem r. 874. Největším zásahem ale podle dohody mezi Svatoplukem a Němci byl zákaz slovanské bohoslužby. Kázat se slovanskou řečí mohlo i nadále, takže církev se dále rozvíjela. Také kníže Svatopluk Velkou Moravu upevnil a rozšířil, k říši inklinovali Češi. Kníže Bořivoj s manželkou Ludmilou a další přední muži byli arcibiskupem Metodějem r. 875 pokřtěni, slovanská liturgie pronikla mezi Lužické Srby do Lužice (Budyšín), dále do Saska i na Krakovsko. Od roku 874 žil Svatopluk v přátelství s Východofranskou říší a bavorští kněží se vraceli na Moravu. Svatopluk byl ale nakloněn latinské liturgii a za poradce si vybral právě dva z jejich kněží – Wichinga a Jana z Benátek. Znovu byl Metoděj obviněn u papeže z užívání slovanské liturgie i z hereze. Znovu byl r. 879 povolán do Říma k papeži Janu VIII. Obhájil slovanskou liturgii i sebe. Bulou „Industriae tuae“ (Tvým přičiněním) z 25. června r. 880 potvrdil papež Metodějovi jeho práva, užívání slovanské liturgie a zřídil nitranskou diecézi, za jejíhož biskupa byl vysvěcen Němec Wiching, sufragán. Ten pracoval proti svému arcibiskupu Metodějovi. Část textu papežské buly: „Milovnému synu Svatoplukovi, slavnému velmoži. Horlivosti tvé chceme oznámiti, že k našemu dvoru přišel spolubratr náš Metoděj, arcibiskup svaté církve moravské, … Vyptali jsme se tudíž tohoto … zdali v základní články pravé víry tak věří a je ve slavnosti mše svaté tak zpívá, jak je známo, že činí svatá římská církev… On pak prohlásil, že věří a zpívá … A rozkazujeme… Schvalujeme právem slovanské písmo, vynalezené zesnulým Konstantinem Filosofem, aby podle něho, jak se sluší, boží chvála zaznívala, a rozkazujeme, aby tímto jazykem dál se výklad učení a skutků Krista, pána našeho … Ani ve víře, ani v nauce zajisté nic není na překážku tomu, aby se v témž slovanském jazyku zpívaly mše, aby se v něm četlo svaté evangelium a boží čtení Nového i Starého zákona…

Dáno v měsíci červnu ve třinácté indikcii (tj. starořímské datování, číslo označu-jící pozadí roku v patnáctiletých cyklech).“

Po návratu z Říma navštívil arcibiskup naposled Konstantinopol. Potom se vrátil zpět na Velkou Moravu a dokončil překlad Písma svatého a svá další díla. Před svou smrtí doporučil za svého nástupce Gorazda. Na Květnou neděli v roce 885 vešel nemocný arcibiskup do chrámu, vyslovil požehnání císaři, knížeti, duchovenstvu a lidu. Třetího dne od toho dne, když svítalo, řekl naposled: „V ruce tvé, Pane, poroučím svou duši.“ Zesnul v rukách kněží 6. dubna r. 885. Učedníci jej zavinuli do rubáše, smuteční obřady vykonali latinsky, řecky a slovansky a pochovali jej v katedrálním chrámu za účasti nespočetných poutníků. Hrob arcibiskupa Metoděje neoznačili a nezaznamenali. Dodnes nevíme, kde sv. Metoděj odpočívá. Víme jen ze staroslověnského prologu o Cyrilovi a Metoději: „Leží ve velikém chrámu moravském po levé straně za oltářem svaté Bohorodičky.“ Jsou to Mikulčice, či Sady u Uherského Hradiště? Mělo by to být někde v blízkosti Velehradu na Moravě. Průzkum není ukončen. Víme ale jistě: „Lidské životy zanikají, ale lidé žijí dál ve vytvořeném díle.“ Gorazd se ale moravským arcibiskupem, nástupcem Metodějovým, nestal. Wichingovým přičiněním nový papež Štěpán V. požadoval jako podmínku jeho jmenování zrušení slovanské liturgie, což Metodějovi žáci odmítli. Následoval její zákaz a slovanští kněží byli z Moravy vypuzeni do Čech, Polska, Bulharska, Makedonie, Slovinska… Wiching své neblahé dílo dokončil r. 893, kdy od Svatopluka odešel k jeho soku Arnulfovi. 894 Svatopluk zemřel a na žádost Mojmíra II. poslal papež Jan IX. r. 899 na Moravu tři legáty – arcibiskupa Jana a biskupy Benedikta a Daniela, kteří vysvětili arcibiskupa a tři sufragány (pomocné biskupy). Čechy se odtrhly r. 895 definitivně od Moravy. Kníže Mojmír II. (894 – 905) podlehl maďarskému vpádu. Velká Morava zanikla r. 906 /907 a rozpadla se i její církevní organizace. Roku 1088 papež Řehoř VII. zakázal slovanský obřad. (pokračování příště)

Strana 6

Rostislav Dočkal

Ve dnech 1.-14. července probíhal na táborové základně Pístovice letní stanový tábor MALCHUT. Počasí vyšlo opravdu prázdninové, a tak mohli být děti i vedoucí spokojení v krásném prostředí i bez výdobytků moderní doby a techniky. Slovo pro každého Ročník 19, Číslo 7, Červenec-Srpen 2013

 Rozloučení s přerovským kaplanem P. Liborem . Drazí farníci, rok se s rokem sešel – dokonce už se sešly tři – a já se s Vámi loučím. Za tři roky člověk leccos zažije. Jak věci krásné, tak věci méně krásné. Ale ty už raději nechejme minulosti. Dalo by se říct, že jak jsem do Přerova přišel, tak také odcházím. V plné stavební činnosti. Když jsem se nastěhoval se třemi banánovkami, tak jsem se hned nastěhoval na Sonus, protože se měnila okna, pak se malovalo a prach se nosil až do prosince. Já se mohl opravdu nastěhovat kdysi v září. Aby toho nebylo málo, ještě se rozjížděla Církevní mateřská škola. Naštěstí došly peníze a mohl jsem se také věnovat duchovním věcem, kvůli kterým jsem byl do Přerova poslán. To ale nevydrželo dlouho a letos jsme rozjeli další opravy, které mi braly značnou část energie, protože jsem se do nich dost angažoval. Škoda, že se mi to nepodařilo dokončit. Ještě na tom budete muset zapracovat Vy, domácí, a dotáhnout to do zdárného konce. Věřím, že se najdou ochotní jedinci, kteří to zvládnou. Ale tím si vůbec nechci stěžovat. Dělal jsem to rád. Aspoň jsem si vyzkoušel, jak bych se uplatnil se svou původní profesí. V tandemu s panem farářem a paními účetními si myslím, že se podařilo kus práce. Potěšili mě zvlášť biřmovanci, kteří byli ochotní se také zapojit. Samozřejmě, že nám jde v prvé řadě o duchovní statky, ale ty je potřeba uskutečňovat v reálném světě. Naštěstí i na duchovním poli se leccos podařilo. S mládeží se podařilo rozjet modlitby mládeže – neschází se jich sice kdoví kolik, ale schází se pravidelně, a to je velmi důležité. A modlí se za mládež přerovského děkanátu. Výborné byly také získané zkušenosti za katedrou – ať už v náboženství ve školce či pro děti školou povinné, při biblické hodině s několika statečnými v prvních dvou letech, anebo křest ohněm při katechezi dospělých letos v Předmostí. Někdy to byly perné chvilky, protože to vyžadovalo dost přípravy, která se ne vždy dařila, ale troufám si doufat, že to nebylo nejhorší. Prožil jsem v Přerově rok jáhenské služby a dva roky kněžství – jako novokněz a jako „normální“ kněz. Zažil jsem mnoho křtů, mnoho pohřbů, nějaké svatby se také našly a letos jsem dokonce mohl pokřtít jednu dospělou farnici. To se mnoha kněžím nepoštěstí za desítky let služby. Neberu to jako svou zásluhu – ani přípravu jsem nevedl já, vedli ji jiní – ale mohl jsem být při tom. Důležitým prvkem byly také pravidelné měsíční návštěvy nemocných. Na tomto poli jsem udělal velmi zajímavou zkušenost – že mě setkávání se starými a nemocnými povzbuzuje a posiluje. Světský člověk by čekal pravý opak. Přerov je sice moje první zkušenost, možná budu svůj názor později lehce korigovat, ale přijde mi, že pastorace zde byla velmi pestrá. Děkuji Vám tedy všem, že jsem mohl kráčet těchto několik let po Vašem boku. Někdy to sice jiskřilo, ale jak pronesl jeden farník – to patří k životu. Setkal jsem se mezi Vámi s výbornými lidmi a jsem za to velmi rád. Nicméně nyní jsem převelen na nové působiště a tamní farníci si mě budou určitě také nárokovat celého. Takže nám nezbývá, než se rozloučit. Víme snad všichni, že zde na světě jsme jen na návštěvě, že náš skutečný domov je u Boha. Můžeme tedy být ve spojení skrze modlitbu a být si alespoň duchovně blízko. A když Pán Bůh dá, tak se třeba občas potkáme i fyzicky. Měéte se tedy v Přerově krásně!!! Váš otec Libor Měsíc červen přináší školákům chvíle hodnocení jejich celoročního snažení. Také v náboženství bylo co hodnotit, a tak jsme se 12. 6. sešli na mši svaté u sv. Vavřince v Přerově, abychom děkovali za uplynulý školní rok a také rozdali vysvědčení. Letos poprvé měly děti z náboženství možnost jet na společný děkanátní výlet. Konal se 26. června a cílem byla Kalvárie u Jevíčka, která letos slaví 300 let posvěcení chrámu na tomto poutním místě. I přes celodenní nepřízeň počasí se nám výlet velmi podařil a spokojené tváře dětí toho byly důkazem. Byla to možnost krásného rozloučení… Alena Pizúrová Slovo pro každého Ročník 19, Číslo 7, Červenec-Srpen 2013

Strana 7

Milí chlapci a děvčata! Prázdniny to jsou ty nejkrásnější dny, kdy poznáváte krásu světa, prožíváte velká přátelství a někdy i dobrodružství. Na chatách probíháte lesy, nebo si jen tak vyběhnete na vysoké vrchy hor, odkud se díváte na krásná údolí. Ve dne nasloucháte zpěvu ptactva a za teplých večerů cvrkot cvrčků a houkání sov či výrů. Mnozí na loďkách v prázdninové dny poznáte krásu řek, rybníků a přehrad. V zoologických zahradách objevíte neznámé druhy zvířat, které vás okouzlí svým pohybem, nebo zabarvením. Když se dostanete za hranice naší vlasti, poznáte moře a jeho sílu, nebo když se napijete, jeho slanost. Ano, to, co Bůh stvořil, je dobré a krásné! Určitě navštivte na cestách kostely, hrady, zámky a další překrásné stavby. Nevynechávejte obrazárny, muzea. Je dobré seznámit se s kulturou jiných národů. Vše to je důležité pro vaši moudrost - a člověk má být moudrý, aby poznával, co je dobré a co je zlé.

VÍTR, KVĚTINA A SVĚTLO JSOU GESTY NĚŽNOSTI Anselm Grün Boží láska potřebuje (stejně jako lidská) něžnost. Takovým gestem něžnosti je pro mne vítr, protože hladí mou kůži. Květina, která se na mne dívá, Slunce, které mne hřeje, vlídné večerní světlo, které všechno halí milosrdným svitem. Slunce a vítr ovšem nemohou samy o sobě tuto zkušenost Boží lásky vzbudit. Věřím-li ale v ni, může mi ji zprostředkovat i teplý sluneční paprsek. Jestliže se vystavím všemi smysly slunci a větru, pocítím skrze ně dotyk samého Boha. Krásné prázdniny plné sluníčka, radosti a nových zážitků vám přeje

Strana 8

Liba Calábková


 Den rodin v Čekyni . Rok se sešel s rokem a 2. června jsme tu měli náš oblíbený farní dětský Den v Čekyni a opět, jako již tradičně, jsme trnuli, zdali nebude deštivo, jak tomu bývalo v předchozích letech. A skutečně, v sobotu celý den poprchalo a vypadalo to, že nebe bude plačtivé i následující den tj. v neděli a dítka jako již tolikrá budou ochuzena o prima hrátky a zábavu. Celé nedělní dopoledne bylo ještě zamračeno, ale s přibližujícím se časem začátku her začaly mraky postupně ustupovat a sluníčko nabíralo na síle. Vedoucím a zároveň patronem letošní akce byl Jiří Sýkora a počínal si prvotřídně. Už od jedné hodiny odpolední, kdy se postupně začaly sjíždět ochotné ruce, Jiří rozděloval jednotlivé dovednostní disciplíny a všelijaké pomůcky jejich plnění. Celkem bylo rozděleno 17 dovednostních a vědomostních stanovišť, které byly umístěny jak v lese, tak v místě stanoviště tábora. Celá akce vypukla kolem druhé hodiny odpolední, a to již za plné asistence příjemně hřejícího sluníčka. „Á, už tady máme první soutěžící,“ řekli si asistenti u jednotlivých soutěžních zastavení a plně se jim věnovali. Dítka plnila statečně a s pečlivostí jim vlastní veškerá úskalí jednotlivých disciplín a mnohdy se zapojili do samotného klání i jejich rodiče. A jaké že byly letos úkoly? Nu všelijaké. Děti se tu učily poznávat květiny a bylinky, skákat v pytli, lyžovat v trávě, lovit magnetické rybičky, obratně házet ringem, navlékat neposedný kroužek na hrdlo láhve, shodit pokud možno co největší počet plechovek, střílet lukem, ručkovat po laně, no a samozřejmě nesmíme zapomenout na atrakci s největším zájmem a tou bylo stříkání hadicí na terč. Tato disciplína bývá každoročně nejoblíbenější, ale jen pro soutěžící, ne už tak pro asistující, neboť jsou většinou promočeni až na kost a o těch kbelících, co nanosí, ani nemluvě. Nu, budiž jim dík a pochvala dvojnásobná. Po projití posledních soutěží se začal připravovat tradiční táboráček, kde si rodiče mohli jednak vychutnat opékané všelijaké mňamky a hlavně vyposlechnout si umístění svých ratolestí v soutěži. Před i během opékání si mnozí dospělí poměřovali síly asi nejlepší společenskou hrou, která existuje vůbec, a tou jest volejbal. Bylo jedno, zdali to někomu šlo lépe či hůře, ale důležité bylo se dobře a slušně pobavit a protáhnout si ztuhlá těla. Neváhal se zapojit ani náš kaplan a pan děkan, ale druhý zmíněný spíše jen dokumentoval celé odpolední klání. Nakonec měl náš Pán i smysl pro humor a fair play, neboť s posledním opečeným a dojedeným kabanosem začalo náhle pokapkávat a po chvíli i pršet. Kromě organizátorů, kteří ještě v mírném deštíku hráli fotbal, většina šupsla na kola či do aut a tradá spokojeně domů. Dětský den se opravdu vydařil a kdo ještě váháte, tak neváhejte a příští rok určitě přijděte. Petr Vymazal

 Pozdrav z teologického konviktu .

Drazí přátelé v Kristu. V době, kdy si budete číst tuto zprávu z teologického konviktu, budeme už všichni doma. Rozjedeme se do svých diecézí po roce stráveném v Olomouci. A i když ten rok utekl opravdu rychle, bylo v něm nemálo krásných událostí. Za některými se můžeme společně podívat… První výlet nás čekal do kláštera sv. Kříže. V Kroměříži jsme měli za úkol pár věcí. Třeba očesat stromy od jablek, práce s dýněmi, někteří jeli upravit hřbitov v Choryni a jiní se podíleli na práci kolem velkého domu. Nežijí tam pouze řádové sestry, ale také starší a nemocní kněží nebo i civilní pacientky. Nejstarší bude slavit 100. narozeniny. K tomuto místu se ještě vrátím. Druhá naše cesta mířila do Čech, a to konkrétně přes Chrudim do Kutné Hory. Tam jsme měli příjemnou prohlídku konkatedrály sv. Barbory. Dostali jsme se až na střechy chrámu, odkud byl nádherný výhled. Do toho právě zapadalo slunce. Nebyl to ovšem konec naší cesty. Zatímco jsme se vyspali na faře, hned ráno jsme vyrazili na naše velké slavnosti – oslavy sv. Václava do Staré Boleslavi. (Zavzpomínal jsem si, kudy jsem chodil před 3 lety, když tady byl papež). Mši svatou celebroval otec arcibiskup Jan Graubner. Na zpáteční cestě jsme nezaháleli a navštívili jedno méně známé místo, a to Libice nad Cidli-

nou. Podle legendy se tam narodil druhý pražský biskup – sv. Vojtěch. Abychom nezapomněli zase na práci, následoval Hluk. Tam jsme trhali hrozny, ze kterých se následně lisuje arcibiskupské mešní víno. Do programu se však také postavila škola. Ani jsem neřekl, které to předměty byly. Z jazyků jsme měli na výběr. Já jsem si vzal angličtinu. Potom latina, literatura, spiritualita – dá se říct nauka o duchovním životě, katechismus a filozofie. Mezi dalšími byla liturgika – ta zkoumá bohoslužebný život církve a také biblistika. Abychom mohli obdržet certifikát za kompletní ukončené studium, museli jsme nasbírat 6 zápočtů. V jiném čísle jsem psal, jak jsme se chystali na duchovní obnovu do Rokole. Po ní zdravotnická praxe. A já si právě, spolu se třemi spolubratry, vybral opět Kroměříž. Tam jsme poznali úžasné kněze. Jednomu z nich jsme právě byli koncem května na pohřbu. Získali jsme si k nim krásný vztah, a když jsme se loučili, nebylo to pro nás snadné. Z těch posledních velkých akcí byly samozřejmě misie. Když je zhodnotím, dopadly opravdu velice dobře. Když dovolíte, přidám svědectví, které mi přišlo krátce po misích. Tento kluk má 15 let a jeho situace dopadla… však sami si přečtěte: „Chtěl jsem vám jen moc poděkovat za ten krásnej týden. Vypadá to, že díky vám vznikne spolčo a možná


Strana 9

časem i schóla . Pravdou je, že týden před vaším příjezdem jsem byl rozhodnutý skončit s vírou. Nastaly nějaké nesrovnalosti… a všechno vlastně jen kvůli blbosti. Ale důležité je to, že díky vám se to úplně otočilo. Strašně mě zajímalo, jací jsou mladí lidé, kteří jsou úplně oddáni Bohu. Tak jsem zašel do kostela, abych si vás prokouknul. Asi jste to nemohli vnímat, ale z vás šlo něco, co ani nejde popsat. Nikdy by mě nenapadlo, že jeden týden totálně změní mé chování, můj život. Miloval jsem ty chvíle s vámi. Dávali jste mi sílu a spoustu podmětů k zamyšlení a uvědomění si sebe sama. Nedokázal jsem vám nenaslouchat. Dali jste mi ten nejcennější dar, který jsem kdy mohl dostat. Dali jste mi zpět mou víru a přiblížili jste mě k Bohu. Ukázali jste mi tu pravou cestu, tu s cílem. Doufám, že se zase někdy uvidíme, třeba o prázdninách… René“ Nikdy jsem podobný dopis nedostal a ani jsem si nevšimnul, co všechno se muselo odehrávat uvnitř tohoto mladého člověka. Během týdne jsme s tamními lidmi vytvořili krásné společenství, na které velice rádi vzpomínáme. Pokud jste si vzpomněli a já věřím, že ano, upřímné díky za Vaše provázení v modlitbě. Velké díky však patří pře-

devším Kristu, který si z nás lidí činí své nástroje, které často „vržou“, ale jsou také chvíle, kdy vydávají líbivé tóny. Přeji Vám krásné prázdniny plné slunce, duchovní čilosti a radosti, pokoje v rodinách, lásky k ostatním a dá-li Pán, po prázdninách zase v semináři. Srdečně zdraví Josef Hovád

V době uzávěrky tohoto čísla právě probíhá v Centru pro rodinu v Pavlovicích první příměstský tábor – PRÁZDNINOVÉ POVYRAŽENÍ pro víc než třicet dětí. V posledním prázdninovém týdnu chystáme děkanátní příměstský tábor, kdy budeme děti vozit z Přerova do Pavlovic a zpět, ještě je pár místeček volných, můžete se přihlásit. Milé maminky, ve čtvrtek 25. července 2013 od 8,30 do 16 hodin Vás srdečně zveme do Centra pro rodinu Ráj do Pavlovic u Přerova na DEN PRO MAMINKY. Dopoledne si budeme povídat s psycholožkou Mgr. Irenou Smékalovou o ženství a mateřství. Irena Smékalová je manželka a maminka 4 malých dětí, psycholožka, přednáší pro ženy, muže i manželské páry. Odpoledne vás čekají tvořivé dílničky s lektorkou Lenkou Mrázkovou. Také bude příležitost k relaxaci, odpočinku a sdílení. Pro děti bude po dohodě zajištěno hlídání a program v areálu centra (příspěvek na hlídání a program pro děti: 1 dítě 50 Kč, 2 a více dětí 80 Kč). Příspěvek za besedu je 30 Kč, za tvoření 30 Kč. Je možné se zúčastnit jen části programu. Rádi uvítáme něco dobrého ke kávě a čaji. Kdo má zájem, může si objednat oběd - cena 50 Kč, dítě 20 Kč, je nutné se předem přihlásit! Hlaste se prosím nejpozději do 23.7.2013 u Jarmily Skřečkové na tel.: 777 043 567 nebo emailu: [email protected] Těšíme se na vás. TÁBOR PRO MAMINKY S DĚTMI bude letos opět v Dřevohosticích - 18. - 22.srpna, více informací a přihlášky také u Jarmily Skřečkové CESTA POHÁDKOVOU ŘÍŠÍ - v neděli 25.srpna od 13 hodin v Pavlovicích, srdečně vás zveme. Krásné letní dny Vám přeje Strana 10

Hana Školoudová


 …aneb jak budovat šťastné manželství .

TEOLOGIE TĚLA

je knižně vydaný soubor katechezí papeže blahoslaveného Jana Pavla II. z generálních audiencí z let 1979-1984. Jejím námětem je teologický význam lidského těla, sexualita, manželství a odpovědné rodičovství. Rozvíjí tak dále myšlenky obsažené v encyklice Humanae vitae papeže Pavla VI. Teologie těla je považována za jedno z nejzásadnějších teologických děl Jana Pavla II. Jeho životopisec George Weigel ji nazval „teologickou časovanou bombou“. Žádný jiný papež v dějinách církve se do takové hloubky a tak rozsáhle nevěnoval tématu manželské lásky, sexuality a teologického významu celibátu a panenství.

Svátostná povaha manželství. Jedno z ústředních poselství tohoto cyklu a celé teologie těla je překvapivě prosté: snubní vztah muže a ženy (vzájemné výlučné, úplné, trvalé a upřímné sebedarování) vypovídá velmi mnoho o smyslu a cíli našeho bytí, o pravé touze našeho srdce, o povaze manželství, kněžství a zasvěceného života. Manželé celým svým životem jistým způsobem zobrazují v tomto světě tajemství vnitřního života Boží Trojice. V okamžiku intimního sebedarování jsou tím nejdokonalejším odleskem vzájemné sebedarující se lásky osob Trojice ve viditelném vesmíru. Jejich intimní setkání se stává zpřítomněním tohoto tajemství i pro ně samotné. Jedná se samozřejmě pouze o analogii a obraz nekonečně vzdálený realitě Božího života. Ale lepší obraz nenajdeme. Teologie těla byl nejrozsáhlejší učitelský projekt Jana Pavla II. Téma krásy a důstojnosti lidského těla a jeho významu v povolání k manželství či panenství mu zvláště leželo na srdci. „Dějiny církve nás poučují, že propojení těla a ducha ne vždy je pro člověka snadno pochopitelné. Setkáváme se proto s mnoha falešnými představami o lidské lásce, o manželství, o rodině. K pomýleným názorům ve společnosti je třeba přidat i ty, které se vyskytovaly a někdy přežívají v církvi až dodnes. Díky manichejským bludům se setkáváme s nedoceněním lidského těla a lidské lásky. Různé puritánské proudy se dívaly na lidské tělo jako na něco nečistého. Dochází tak k rozdělení života s Bohem a života manželské intimity. Výsledkem je život v určitém pokrytectví a dojem, že církev sexualitu odmítá, nebo že do ní nepatřičně zasahuje. Průlom v učení církve zahájený II. vatikánským koncilem a práce Jana Pavla II. na tomto poli jsou dostatečným předpokladem k překonání všeho, co dříve nebylo úplně pochopeno. Toto nové vnímání přináší pro věřící velkou odpovědnost. Je na nich, aby se je snažili proniknout a hledali vhodná slova, jak předávat Boží pravdu o člověku druhým lidem, zvláště mladým. Nedávno přišel do redakce časopisu IN email, který komentoval článek vybízející k předmanželské zdrženlivosti. Autorka psala: Pocházím z rodiny, která chodí do kostela, ale nikdy jsme o takovýchto záležitostech nemluvili, a tak jsem se vždycky ztotožňovala s názory vrstevnic, proto si myslím, že sex až po svatbě je dost nepředstavitelný. Ráda bych si to představila, ale neznám nikoho, u koho by to tak fungovalo. Pokud mě umíte přesvědčit o opaku, zkuste to. Zmíněné děvče je typickým zástupcem nové generace: na jedné straně slabé, ale zároveň ochotné jít za vysokými ideály. Tak jako mnozí, ani ona zatím nenašla nikoho, kdo by jí dodal odvahu, ukázal pozitivní příklad, vhodně vysvětlil postoj víry. Je to hřích nás křesťanů spočívající v nedostatku odvahy zvěstovat evangelium života. Jestliže církev dokáže o sexualitě a manželské lásce říci tolik hlubokého a pozitivního, což sice není snadné, ale vede k plnému lidství, proč pak hlasatelé evangelia o této oblasti mlčí? Služba člověku sebou vždy nese i službu lidské lásce. V pastoraci mládeže a rodin je rozhodující předložit evangelium života, nabídnout argumentaci pro Boží zákon a ukázat jeho krásu. Popřejme všem, aby se nechali inspirovat, a tak snadněji nacházeli způsob, jak hovořit s druhými lidmi o lidské lásce a manželství. Právem to od nás vyžadují.“ P. Jan Balík Mystika rodinného života - Jestliže chceme přivést manžele k Bohu, nemůžeme, dokonce nesmíme, je vytrhnout z běžných starostí jejich rodinného života. Ukazovat lidem Boha neznamená vzít je za ruku a odvést je do „jiného světa“, mimo to, co je jim nejvíce známé. Naopak – znamená to naučit je vidět v každodennosti Boží přítomnost. Bůh nepřebývá kdesi "daleko"; on sestoupil mezi obyčejné prosté lidi. Provází nás na naší pouti životem, podobně jako učedníky jdoucí do Emauz. Často však kráčí nepoznán - něco brání našim očím vnímat jeho přítomnost. Je to víra, která nám „léčí zrak“, otvírá oči, takže uprostřed denního shonu zůstáváme někdy stát s údivem, vděčností a radostí, když za obyčejným začneme vidět svaté, když začínáme v běhu událostí číst Boží rukopis. Bůh má zvláštní zálibu setkávat se s námi v tom, co je nám nejbližší, nejdůvěrněji známé, co nám připadá až příliš „málo vznešené“. Karel D. Skočovský Teologie těla pro začátečníky svěžím způsobem překládá ohromující poselství Jana Pavla II. do jazyka běžného čtenáře. Stránku za stránkou, odstavec za odstavcem odkrývá hluboké vzájemné souvislosti mezi sexualitou a nejdůležitějšími otázkami lidské existence.

Předností knihy Dobrá zpráva o sexu a manželství je její praktické uspořádání. Většina textu je napsána formou otázka-odpověď. Autor se rozhodl přistoupit k tématu odvážně a otevřeně – nevyhýbá se odpovědím ani na ty nejintimnější otázky. Kniha může být průvodcem pro všechny, kdo se chtějí dozvědět, jak katolická církev chápe lidskou tělesnost, sexualitu, manželství a křesťanské panenství a celibát. Hana Školoudová


Strana 11

 Jak se v Holešově našla konsekrační listina kojetínského kostela . Snad hned v úvodu krátké vysvětlení: konsekrační listina je úřední osvědčení, že kostel byl biskupem řádně posvěcen. Jak vážný úkon to byl, dosvědčuje i osobní příprava biskupa, který se měl před posvěcením kostela postit. Biskup pomazal stěny kostela olejem – křižmem na dvanácti vyznačených místech a zároveň posvětil všechny oltáře v kostele, do kterých byly vloženy ostatky svatých, aby na nich mohla být sloužena mše svatá. Tak získal kostel oficiální schválení ke konání bohoslužeb a mohly se v něm odehrávat všechny liturgické slavnosti bez zvláštních povolení. Od té chvíle mohla být také v kostele uchovávána trvale Nejsvětější svátost. Kostel byl tak trvale zasvěcen Bohu – lat. con-secratio – a stal se Božím domem. Vraťme se však k našemu tématu. Někdy před lety jsem zavítal do holešovského farního kostela a udivilo mě, když jsem na nástěnce nalezl stejné datum posvěcení kostela jako u kojetínského, který je také zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Tehdy jsem tomu nevěnoval zvláštní pozornost a jen jsem poznamenal – „kojetínský kostel a holešovský mají stejné datum posvěcení 22. října 1741.“ Někdy na začátku tohoto roku se zjistilo, že konsekrační listina, pečlivě uchovávaná v Holešově, není listinou týkající se holešovského děkanského a farního kostela, ale listinou, která potvrzuje posvěcení kostela v Kojetíně 22. října 1741. Jak je to možné? Kde se stala chyba? Když se prohledávají farní archivy, ledacos se objeví. Ne nadarmo je psáno: Hledejte a naleznete. Po více než 150 letech si latinskou listinu konečně celou důkladně přečetl P. Jan Hrudík. Zarazilo ho, že holešovský děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie má jiné boční oltáře, než jsou v textu vyjmenovány. Na konci listiny sice už nebyl čitelný podpis biskupa (časem zcela vybledl), ale místo vydání nebylo Holeschovium, nýbrž Coietin – proč? Vznesl dotaz, zda je možné boční oltáře přesvětit. To lze ve zcela zvláštních případech, např. když kostel vyhoří do základů. Nic takového holešovský kostel od roku 1705 nepotkalo. Tak se dalo do běhu malé pátrání. Jeden z klíčových dotazů směřoval na Mgr. Štěpána Kohouta, pracovníka Státního zemského archivu, a ten nalezl zcela jednoznačnou informaci o svěcení kostela v Kojetíně a v Holešově. V SZA jsou uloženy tzv. matriky biskupských úkonů Strana 12

a tak ve fondu ACO v knize 6 na s. 317 je zápis apoštolské práce biskupa Jana Arnošta z Lichtenštejna, že 22. října 1741 konsekroval kostel v Kojetíně. O Holešově nic. Tak Mgr. Kohout hledal v tzv. děkanských matrikách a v děkanské matrice děkanátu Holešov z roku 1772 (ACO kn. 184, s. 26) je uvedeno, že kostel v Holešově byl posvěcen 26. července 1736 světícím biskupem Ottou Egckhem z Hungersbachu, což potvrdil i zápis v Egckhově matrice. Tímto bylo tedy dotvrzeno, že kostely v Kojetíně a v Holešově nebyly posvěceny v jeden a týž den, a tudíž konsekrační listina kostela, která se nachází v Holešově, nepatří Holešovu, ale Kojetínu! Ale jak se kojetínská konsekrační listina do Holešova dostala? Tento problém následně vyřešila Mgr. Zdeňka Mollinová, která dlouhodobě pracuje s farními archivními materiály děkanátu Přerov. Ona vyslovila teorii, že to mají na svědomí kojetínští rodáci bratři Dudíkové a tehdejší způsob doručování pošty. PhDr. Beda Dudík OSB má v Kojetíně na rodném domě pamětní desku. Narodil se 29. ledna 1815, zemřel v rajhradském klášteře 11. ledna 1890. Do benediktinského řádu vstoupil v roce 1836 a rozhodl se pro studium klasické filosofie a všeobecného dějepisu. Vysvěcen na kněze byl roku 1840 a téhož roku převzal po P. Gregoru Wolnym stolici klasické filologie a roku 1843 všeobecných dějin na brněnském lyceu. V roce 1848 měl rajhradský klášter oslavit 800 let od svého založení a Dudík byl vyzván, aby napsal historii kláštera. Roku 1855 se na vídeňské universitě habilitoval pro studium středověkých pramenů a moravskými stavy byl jmenován stavovským moravským historiografem. Na základě studia církevních i světských archivů publikoval řadu statí, nejrozsáhlejším výsledkem jeho bádání jsou dvanáctisvazkové dějiny Moravy, napsané na oficiální žádost moravských stavů – „Mährens allgemeine Geschichte“ (Brno, 1859-1888), od r. 1872 začal vydávat jejich přepracované devítisvazkové české vydání „Dějiny Moravy“. Mladší bratr Bedy Dudíka Antonín se narodil 2. června 1824 v Kojetíně, na kněze byl vysvěcen v roce 1850 a jako novokněz jmenován kooperátorem v Holešově. Od roku 1853 byl kaplanem ve Velkém Týnci, v roce 1864 se stal lokálním kaplanem v Hrušce, odkud v roce 1876 odešel do Vyškova. Zemřel 12. března 1892 jako viceděkan a farář vyškovský. Podobně jako bratr, ale pod pseudonymem „Kojetínský“, publikoval četné cestopisné práce, kázání a nábožná rozjímání. Roku 1858 vydal v Brně „Pravé dějiny svatých mučedníků východních“. Také zpracoval a vydal dějiny farnosti hrušecké. Je velmi pravděpodobné, že Bedovi Dudíkovi půjčil ke studiu kojetínskou konsekrační listinu Antonínovým prostřednictvím kojetínský farář Josef Doubravský (zemřel v Kojetíně 10. prosince 1855). Beda ji po prostudování poslal Antonínovi zpět do jeho působiště – Holešova, jenže ten se mezitím odstěhoval do Velkého Týnce. Holešovský děkan a farář Ludwig svobodný


pán z Horky, erbovní pán v Berencs, člen královského uherského magnátského domu, pravděpodobně pověřil některého ze svých pomocných kněží (měl čtyři), ať zařídí potřebné. Ten letmo pohlédl na první dva řádky a usoudil, že P. Antonín půjčil bratrovi holešovskou listinu a tedy není nutno ji posílat dál. Pak se omyl ještě utvrdil tím, že do dotazníku Gregora Wolnyho pro jeho „Kirchliche Topographie“ opsali její údaje, aniž by si ji celou

pořádně přečetli. Wolnyho práce je považována za jeden ze základních pramenů k moravským dějinám a tak se omyl tradoval až do letošního roku. Jsme rádi, že jsme si 17. června mohli v Holešově z rukou pana děkana Jerzyho Walczaka konsekrační listinu kojetínského kostela vyzvednout a dovézt ji zpět do Kojetína, tady tam, kde patří. Získali jsme důležitý historický dokument, který může být nazván jakýmsi dobovým rodným listem, že kojetínský kostel má všechny náležitosti, které předepisuje církevní právo. Tuto listinu rádi vystavíme při nějaké důležité události, abyste si ji mohli prohlédnout. O tom vás určitě budeme dopředu informovat. P. Pavel Ryšavý, Zdeňka Mollinová

 Služebníci v Medjugorje. Dnes už se asi nenajde mnoho těch, kteří by o místě zvaném Medjugorje aspoň neslyšeli (myslím především z řad věřících). Tato kdysi malá hercegovinská vesnička je požehnaným místem. Již řadu let (od června 1981) se zde každý den zjevuje Panna Maria. Medjugorské poselství je známé po celém světě a davy poutníků i zvědavců proudí celoročně na toto zvláštní místo. Letos v květnu se sem vydalo (stejně jako již minulý rok) i naše modlitební hnutí SJVS. Celý název zní Služebníci Ježíšova Velekněžského Srdce a naší hlavní snahou je se modlit a obětovat každodenní starosti za kněze. V Medju jsme prožili několik krásných dnů (pouť se konala od 19. do 25. května). Každodenní mše svatá pro české a slovenské poutníky byla vždy velmi silným zážitkem. Byl to pro nás všechny (soudím tak i podle reakcí a svědectví jednotlivých poutníků) tak trochu týden mimo běžnou realitu. Daleko od svých každodenních stereotypů a zajetých kolejí jsme se mohli zklidnit a více se přiblížit Bohu. Naši větší skupinu (bylo nás skoro do dvou autobusů) vedli a duchovně provázeli kněží P. Jiří Ševčík, P. Pavel Šíra a sestra Kateřina Klosová. Kromě klasického duchovního programu, který ve farnosti Medjugorje probíhá po celý rok, jsme se scházeli i k dalším společným aktivitám (výstup na kopec zjevení – Podbrdo, přednášky, společné modlitby, atp.). Mě osobně v Medjugorje vždycky nejvíce nadchne a „nakopne“ večerní adorace na venkovním prostranství. Ten efekt, když přinesou Pána Ježíše (v obrovitánské monstranci) a ty davy venku nashromážděné najednou padnou na kolena, se nedá popsat. Tam vždycky znovu hmatatelně pochopím, o co v životě jde, a co je opravdu důležité. Z těch mnohých kázání a přednášek, které jsme mohli společně vyslechnout, mi v hlavě utkvěla myšlenka otce Pavla z kázání při poslední mši svaté, slavené těsně před návratem domů, že kněz nám na zemi zpodobňuje Ježíše, a to v poměru 1:1. Nad tímto faktem zůstává až rozum stát. To bychom si měli hlavně uvědomit, než začneme kněze kritizovat nebo dokonce pomlouvat. Vždyť oni to s námi, neposlušnými ovečkami, mají někdy hodně těžké. Simona Vondráková

 Kněží a soukromá zjevení. Dovídám se o tom, že někteří kněží mající sklon stavět na soukromých zjeveních a poselstvích podporují a dokonce šíří irské poselství, tzv. Velké varování Ježíše Krista, a to i ve svátosti smíření či v duchovním vedení. Upozorňuji, že jde o velmi závažnou věc, kterou považuji za velký hřích proti jednotě církve a víře v církev. Jestli „poselství“ tvrdí, že současný papež není řádným papežem, ale „lstivým podvodníkem a falešným prorokem“, pak je napadán sám základ jednoty církve. Kněz, který by takový postoj zastával, nemůže bez těžkého provinění ani slavit mši svatou, protože ta se vždy slaví v jednotě s papežem. Věřící katolík a tím spíše kněz, který před svěcením a kněžským ustanovením musel vyznat víru církve, je povinen vyznávat, co učí církev, ne soukromá poselství, která jako v tomto případě jsou anonymní a očividně dílem ďábla, který rozbíjí církev. Podobné je to s poselstvím z Ukrajiny, za kterým stojí bývalí čeští kněží v čele s P. Antonínem Dohnalem nyní vystupujícím jako patriarcha Eliáš, kteří se pro neposlušnost dostali do církevních trestů. Prohlásili se za biskupy, vyloučili z církve papeže Benedikta XVI. i Jana Pavla II. a téměř všechny biskupy světa. Založili Ukrajinskou pravověrnou řeckokatolickou církev, kterou se snaží zaregistrovat v ČR, získávají podpisy pro registraci se lživou argumentací, že kdo je podpisem podpoří, neopouští svou církev, a svými poselstvími svádějí zbožné katolíky, aby nechodili na mši, pokud se tam modlí za papeže. Ďábel se umí schovat i za zdání pravověrnosti a zbožnosti.

Tuto situaci vidím jako zvláštní výzvu k jasné věrnosti katolické nauce v Roce víry u všech, především u těch, kteří mají být jako kněží učiteli, otci i vychovateli ve víře druhých. arcibiskup Jan Slovo pro každého Ročník 19, Číslo 7, Červenec-Srpen 2013

Strana 13

Změny v děkanátu Z farnosti Přerov odchází kaplan P. Libor Churý, který byl ustanoven kaplanem ve Zlíně. Odchází také novokněz P. Ladislav Sovadina, který byl ustanoven kaplanem v Zábřehu. Do Přerova přijde kaplan P. Pavel Martinka, který byl dosud kaplanem v Uherském Brodu a je zároveň ustanoven také jako nový kaplan pro mládež našeho děkanátu. Novým jáhnem v Přerově bude František Ponížil. Administrátorem farnosti Bochoř byl ustanoven P. Radek Sedlák, který tam bude dojíždět z Troubek. P. Piotr Wardecki z Vlkoše namísto do farnosti Bochoř bude dojíždět do farnosti Žalkovice v děkanátu Kroměříž. Jinak v děkanátu Přerov nejsou letos žádné změny. Kaplička Panny Marie pod nemocnicí Mnozí jste si jistě všimli, že již delší dobu špatně funguje odtok vody z pramene u kapličky pod nemocnicí. Nedávno navíc někdo poničil také přítok vody. Zjišťujeme, jestli a jakým způsobem by bylo možné tyto závady odstranit. Podle technické a finanční náročnosti možného řešení budeme uvažovat, co dál. Pokud je někdo ochoten na tyto případné opravy přispět vyšší finanční částkou, ať se přihlásí u mne, abychom věděli, co si můžeme dovolit udělat či ne. Pokud se setkáte s někým, kdo špatný stav pramene kritizuje, tak ho přátelsky povzbuďte, ať pošle peníze na účet farnosti. Na prosbu v ohláškách zatím reagoval jen jeden dárce, takže v této chvíli příliš optimistický ohledně opravy nejsem. Děkanátní modlitby na Velehradě V sobotu 7. září 2013 budou společné modlitby našeho děkanátu Přerov za rodiny a kněžská a řeholní povolání na Velehradě. Program bude obvyklý: 16:00 modlitba svatého růžence, 17:00 eucharistická adorace a 18:00 mše svatá s otcem arcibiskupem či biskupem. Také tentokrát připravujeme ve spolupráci s Centrem pro rodinu a s katechety děkanátu samostatný program pro děti na první dvě hodiny. Je to také příležitost podívat se na Velehrad po skončení generální opravy baziliky a jejího okolí. Prosím, přihlaste se během srpna do autobusů, které z našich farností pojedou. Modlíme se vlastně sami za sebe a za budoucnost našeho děkanátu, farností a rodin. Klečení při svatém přijímání Po delším váhání jsem se rozhodl vyjádřit k tomu, čeho si už nějakou dobu můžete všimnout při bohoslužbách v našem kostele, že někteří farníci při svatém přijímaní klečí. Někdo by si mé dosavadní mlčení mohl nesprávně vyložit jako tichý souhlas, a proto chci jasně říct, že s touto praxí nesouhlasím. Zkoušel jsem to řešit osobní domluvou, ale byl jsem neúspěšný. Vím, že bylo v minulosti církve období, kdy se přijímalo kleče, a chápu, že to někdo může pokládat za zbožnější, ale vzhledem k tomu, že je u nás normální při svatém přijímání stát, tak klečení při veřejné bohoslužbě vhodné není. Dokonce mám velkou obavu, že klečení při svatém přijímání může být znamením nezdravé zbožnosti a nezdravé víry. Bohužel názory těch několika farníků nezměním, ale pro většinu ostatních, u kterých má slovo faráře ještě nějakou váhu, chci jasně říct: V současné době v naší farnosti je správné u svatého přijímání stát SVATOVAVŘINECKÉ HODY V PŘEROVĚ a naopak klečet při svatém přijímání je 11. SRPNA 2013 špatně. MŠE SVATÁ V PŘEDVEČER SLAVNOSTI - Kostel, sobota v 18:30 hod. Jinak stále platí všeobecná zásada, že když SLAVNOSTNÍ NEŠPORY A PŘÍLEŽITOST KE ZPOVĚDI - 19:30 hod. se účastníme bohoslužeb jinde, tak se přizpůsobujeme tamním zvyklostem, a když HLAVNÍ HODOVÁ MŠE SVATÁ - Kostel sv. Vavřince v 9:00 hod. nějaký cizí účastník našich bohoslužeb dělá SLAVNOSTNÍ SLOVO K HODŮM - Náměstí TGM v 10:15 hod. věci odlišně, tak se snažíme být tolerantní. Primátor města, senátor Ing. Jiří Lajtoch a děkan P. Pavel Hofírek. Výše uvedené jsem napsal proto, aby bylo jasné, co je správné u nás. HODOVÁ MŠE SVATÁ - Kostel sv. Vavřince v 10:30 hod. Tato věc nás může vést také k přemýšlení, ADORACE A SVÁTOSTNÉ POŽEHNÁNÍ - Kostel v 14:00 hod. s jakou úctou přistupujeme k Eucharistii a NOVOKNĚŽSKÉ POŽEHNÁNÍ - Kostel sv. Vavřince v 14:30 hod. jestli přijímáme Tělo Kristovo s náležitou Bude udělovat P. Ladislav Sovadina. zbožností. Pokud cítíme svoji nedostatečnost, tak se zaměřme na dvě věci: První je postoj PROHLÍDKA KOSTELA SV. VAVŘINCE S VÝKLADEM srdce (nikoliv těla) a tedy opravdovost naší Kostel v 15:00 hod. - O historii kostela sv. Vavřince, sochách modlitby před, při a po svatém přijímání. a obrazech v našem kostele promluví paní Zdeňka Mollinová. Druhou je to, jakým způsobem si odnášíme SPOLEČNÉ SETKÁNÍ NA FARNÍ ZAHRADĚ, HUDBA, OBČERSTVENÍ Boha do svého života mimo kostel, protože pokud svaté přijímání neproměňuje náš HRY A SOUTĚŽE PRO DĚTI PŘIPRAVENÉ CENTREM PRO RODINU každodenní život, tak je něco špatně. Ježíš Farní zahrada od 15:00 hod. Kristus v nás a skrze nás chce přicházet VEČERNÍ MŠE SVATÁ - Kostel sv. Vavřince v 18:30 hod. k našim blízkým. Jak žijeme s druhými? Všechny srdečně zveme. P. Pavel Hofírek Strana 14


 Rozloučení s bývalým přerovským jáhnem Ladislavem . Milí přerovští farníci, je to několik dní, co jsem slavil primiční mši svatou, a vlastně teprve teď si pořádně uvědomuji, že po roce jáhenské služby z Přerova odcházím. Další rok budu působit jako kaplan v Zábřehu na Moravě. A tak je čas trochu se za uplynulým rokem poohlédnout. Když jsem začal loni v červenci v Přerově fungovat, bylo pro mě po letech strávených v semináři, všechno nové. Hlavně v začátcích mi hodně pomohl otec Pavel, protože bylo vcelku jasně stanoveno, jaké povinnosti budu jako jáhen mít. Když bylo něco napsáno v kalendáři, tak to téměř stoprocentně „sedělo“. Jáhenská služba byla velice pestrá. Od služby u oltáře, výuku náboženství, katecheze, různé přípravy, křty, pohřby, po různá farní setkání a mnoho dalšího. Mohl jsem se setkávat se všemi věkovými kategoriemi lidí – s dětmi, mládeží, rodinami i se seniory. Téměř na všechno budu rád vzpomínat. Jsou však některé momenty, které v paměti utkví více. Občas se totiž stávalo, že to, z čeho jsem měl původně obavy, se nakonec stalo největší radostí. Když jsem se někdy v srpnu dozvěděl, že mám chodit na pravidelné katecheze do Církevní mateřské školy, dostavilo se jakési chvění, protože jsem si naprosto nedokázal představit, jak by to mělo všechno probíhat. Avšak po několika rozpačitých hodinách to najednou začalo fungovat! Hodiny strávené s dětmi ve školce patří nakonec k tomu nejlepšímu, co jsem zde v Přerově prožil. Rád vzpomínám také na přípravu na křty, která probíhala každé pondělí na Sonusu, kdy jsem mohl být u toho, že se někteří z rodičů setkali s církví buď poprvé, nebo po delší době. Mohl jsem být u toho, když se přípravu podařilo dotáhnout do „finále“, a když se děti mohly křtem stát dětmi Božími. Vlastně také v pondělí probíhaly dvě další akce, ze kterých jsem měl velkou radost. Byly to katecheze pro dospělé na téma „Krédo a bible“ a také jednou za měsíc uskutečňovaná „Škola modlitby“, kterou se povedlo realizovat za velkého přispění Spolča cetiletých. A tak bych mohl ve jmenování toho, z čeho jsem měl radost, pokračovat dál - od nedělních mší svatých pro rodiny přes spoustu dalších akcí a setkání, která jsem zde v Přerově mohl prožít. Vlastně radostné, až na nepatrné výjimky bylo celé mé přerovské působení. A jakousi korunou bylo jedno přání, které jsem dostal krátce před kněžským svěcením. Byl na něm citát z druhého listu svatého Pavla Korinťanům: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl. Ne s nechutí, ani z donucení: „Vždyť radostného dárce miluje Bůh.“ A hned na druhý den poté se tento úryvek objevil v prvním čtení při mši svaté. Ano, vždyť člověk, který dává, může být také nesmírně obdarován. Děkuji Vám všem, přerovští farníci, za všechna setkání s Vámi, která byla pro mě nesmírným obdarováním. A ze srdce Vám žehnám! P. Ladislav Sovadina

 Přečetli jsme a doporučujeme… . Dáváš mi prodlévat na svěžích pastvinách

Josef Hrdlička

Kniha, jejíž název nás odkazuje na Žalm 23, „Hospodin je můj pastýř“, vznikla s úmyslem obohatit duchovní život těch, kteří v této době usilují o prohloubení své víry, duchovního života, modlitby a rozjímání. Je určena členům modlitebních hnutí matek, otců, starším i mladším, věřícím i hledajícím. Otec biskup Josef Hrdlička nás nejprve seznamuje se vztahem víry a modlitby, se způsoby křesťanské modlitby, jejími druhy, jak je představuje Katechismus a jak jsou známé již od dob první církve (chvála, prosebná modlitba, díky, lítost, přímluva). „Prosebná modlitba má v sobě něco „tvůrčího“, cílevědomého, naléhavého, jí sám se člověk svou vírou přímo podílí a účastní na Božích divech. Bůh slyší každou prosbu, rozumí každé řeči. Nezůstává dlužen odpověď, i když může být zcela jiná, než jakou očekáváme.“ Představuje nám také prameny modlitby, mezi které patří Písmo svaté - Boží slovo, liturgie a jak upozorňuje katechismus, také ctnosti: víra, naděje, láska. Jaké jsou cesty modlitby – modlitba k Otci, k Ježíši a s Ježíšem, modlitba k Duchu svatému. Známe také různé formy modlitby – ústní modlitba, rozjímání a vnitřní modlitba. V závěru knihy nám představuje Pannu Marii jako učitelku modlitby. „Při zvěstování obdivujeme, jak je Maria pro Boha „oslovitelná“. Je schopna dialogu, slyší a naslouchá. I nám Bůh neustále chce něco sdělit a napovědět mnoho dobrých věcí, které by obohatily náš často vyprahlý a chudý život, ale nedovolá se k nám. Zatím co mobil umožňuje rychlé kontakty mezi lidmi, naše komunikace s Bohem často vázne. Vázne pouze z naší strany. I srdce musí být jako „živý mobil“ zapnuto a nabito. Někdy, když voláme mobilem, ozve se signál: „Ať děláme, co děláme, nemůžeme vás spojit… Zkuste to později.“ Něco podobného nastává i v našem srdci, které je neustále „obsazeno“ jinými zájmy a hlasy, a tichý Boží signál neslyšíme.“ Knihou, která nás zve „zajeď na hlubinu“, nás provázejí obrázky malíře Jana Knapa. Jeho ilustrace odrážejí pokoj, čistotu srdce a tajemství Svaté rodiny v kontextu naší doby. Z obrazů vyzařuje vzpomínka na ztracený ráj, do kterého nám Kristus ukazuje cestu zpět. Knihu vydalo v roce 2012 Karmelitánské nakladatelství, má 70 stran a je možno si ji půjčit ve farní knihovně. Přeji hezké čtení a duchovní užitek. Jaroslav Branžovský Slovo pro každého Ročník 19, Číslo 7, Červenec-Srpen 2013

Strana 15

Sob

n

Všechny srdečně zveme na svatovavřinecké hody v Přerově v neděli 11. srpna 2013. Hlavní hodová mše svatá bude v 9:00 a druhá hodová mše svatá v 10:30. Odpolední program v kostele od 14:00 a na farní zahradě od 15:00.

Neděle 21.7.

8:45 Předmostí, kostel 11:30 Přerov, sv. Vavřinec

Čtvrtek 25.7. Sobota 27.7. Neděle 28.7. Čtvrtek 1.8. Sobota 3.8. Neděle 4.8. Pondělí 5.8. Čtvrtek 8.8. Sobota 10.8. Neděle 11.8. Úterý 13.8. Středa 14.8. Čtvrtek 15.8.

Sobota 17.8. Neděle 18.8. Úterý 20.8. Středa 21.8. Čtvrtek 22.8. Sobota 24.8. Neděle 25.8. Čtvrtek 29.8. Sobota 31.8. Pondělí 2.9. Úterý 3.9. Čtvrtek 5.9. Sobota 7.9.

Předmostí, kostel Pavlovice, fara Přerov, sv. Vavřinec Podolí Přerov 8:45 Přerov, sv. Vavřinec 8:00 Přerov, sv. Vavřinec 17:30 Předmostí, kostel 8:45 Předmostí, kostel 16:00 Centrum Sonus 15:00 Přerov, sv. Vavřinec 17:30 Čekyně Přerov 17:30 Přerov, sv. Vavřinec 8:45 Přerov, sv. Vavřinec Slavnost Nanebevzetí Panny Marie 8:00 Přerov 17:30 Újezdec 8:45 Předmostí 16:00 Centrum Sonus 9:00 Fara v Přerově 15:00 Přerov, sv. Vavřinec 17:30 Dluhonice 17:30 Podolí 13:00 Pavlovice 8:45 Přerov, sv. Vavřinec 8:00 Fara v Přerově 15:00 8:30 15:00 17:30

17:30 Čekyně Přerov a Předmostí 16:00 Centrum Sonus 16:00 Centrum Sonus 15:00 Přerov, sv. Vavřinec 19:00 Centrum Sonus 8:00 Přerov, sv. Vavřinec 16:00 Velehrad Přerov

Římskokatolická farnost Přerov Kratochvílova 6 750 02 Přerov telefon: 581 217 079 [email protected] www.farnostprerov.cz

Strana 16

Hodová mše svatá v Předmostí Adorační den farnosti u sv. Vavřince Tichá adorace 11:30 – 18:30 Adorace a novokněžské požehnání Den pro maminky, viz str. 10 Úklid kostela, skupina „B“ Mše svatá Přivítání kaplana 7:30, 9:00 a 10:30 Úklid kostela, skupina „A“ Ranní mše svatá Mariánské večeřadlo Přivítání kaplana v Předmostí Začátek přípravy rodičů na křty dětí Úklid kostela, skupina „C“ Mše svatá Svatovavřinecké hody, viz str. 14 Modlitby Fatimského apoštolátu Úklid kostela, skupina „A“ Mše svaté: Přerov 8:00 a 18:30 Předmostí 18:00 Přivítání jáhna v Přerově Mše svatá Přivítání jáhna v Předmostí Setkání františkánského společenství Redakční rada časopisu Úklid kostela, skupina „B“ Mše svatá Mše svatá Cesta pohádkovou říší Úklid kostela, skupina „A“ Zapisování úmyslů na mše svaté v Přerově na říjen, listopad a prosinec Mše svatá Začátek vyučování náboženství Začátek přípravy rodičů na křty dětí Setkání společenství křesťanských žen Úklid kostela, skupina „C“ Zkouška scholy dospělých Ranní mše svatá Společné modlitby děkanátu Přerov za rodiny a nová duchovní povolání Není večerní mše svatá v Přerově

Vydává Římskokatolická farnost Přerov pro vnitřní potřebu děkanátu Přerov. Redakční rada: P. Pavel Hofírek, P. Libor Churý, L. Sovadina, R. Dočkal, J. Branžovský, A. Pizúrová. Stálí spolupracovníci: L. Calábková, Z. Mollinová. Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře v Přerově.

Uzávěrka zářijového čísla je 21. srpna 2013. Neprodejná tiskovina. Prosíme o příspěvek 10,- Kč na výrobu časopisu.


Časopis přerovského děkanátu

Recommend Documents