Časopis přerovského děkanátu

Časopis přerovského děkanátu V neděli 6. srpna 2006 jsme v Přerově slavili svatovavřinecké hody se mší svatou a odpoledním programem.

Září 2006 Číslo 8 Ročník 12

Úvodník P. Pavel Hofírek

Liturgický kalendář Jak chápat Boží spravedlnost a milosrdenství

Santo subito! Střípky ze života papeže Jana Pavla II.

8. kontingent VP v Iráku

Zpráva o kapli v Újezdci …

140. výročí prusko-rakouské války

Sociální učení církve Pacem in terris

Světec měsíce Sv. Pio z Pietrelciny

Farní kostel sv. Marie Magdaleny

Dětské okénko

Tábor se sv. Dominikem

Slovo pro každého Číslo 8, Ročník 12, Září 2006

Jen tak ve stručnosti

Rozvrh vyučování náboženství Informace

… a mnoho dalšího…

Září v liturgii Někdy se říká, že život je cesta, a že každý člověk kráčí svou vlastní životní cestou. Křesťan by asi hned dodal, že cílem této cesty života je Bůh sám. Ano, proto se můžeme ptát nad jednotlivými událostmi v životě, nad jednotlivými rozhodnutími, či nad uplynulými měsíci, jestli jsme na této cestě udělali krok směrem k Bohu nebo krok, který nás od Boha vzdálil, nebo jestli jsme zůstali stát na stejném místě. Toto zamyšlením nad tím minulým může být velmi užitečné, ale zároveň je dobré přemýšlet, jak chci prožít ten příští měsíc či rok, jak se chci posunout na své životní cestě. Křesťan by jistě měl chtít, co nejvíc se Bohu přiblížit, ale už asi také ví, že toto stojí hodně námahy a úsilí. Možná ho napadá, že cesta k Bohu je jako cesta do pořádného kopce, tak velkého jako Bůh sám. Tak si možná potichu řekne, hlavně se Bohu nevzdálit a aspoň zůstat na stejném místě. Ale vzdát se touhy pokročit dál na životní cestě a spíš se držet toho, co právě máme, může být docela zrádné. Napadá mne, že spíše než chůze po cestě, je život veslováním proti proudu řeky k pramenu všeho života, k Bohu. Na cestě totiž, když člověk přestane jít, tak zůstává stát na stejném místě. Ale v lodi uprostřed řeky ve chvíli, kdy přestaneme veslovat, tak nás unáší proud zpátky a zpátky. Připadá mi totiž, že dnešní společnost, kultura, sdělovací prostředky apod. jsou jako silný říční proud. Ale není to proud, který nás nese směrem k Bohu, spíše právě naopak. Křesťan dnes tedy nemůže zůstat stát na své životní cestě, to by totiž automaticky znamenalo, že se Bohu začíná vzdalovat, možná ze začátku nepozorovaně, ale o to jistěji je nesen směrem, který k Bohu nevede. Je před námi nový školní rok. Zamysleme se, jak ho prožít, aby byl dobou, kdy se na své životní cestě Bohu přiblížíme. Pavel Hofírek

Strana 2

8. 9. 12. 9. 13. 9. 14. 9. 15. 9. 16. 9. 21. 9. 23. 9. 27. 9. 28. 9. 29. 9. 30. 9.

Svátek Narození Panny Marie Památka Jména Panny Marie Památka sv. Jana Zlatoústého Svátek Povýšení svatého Kříže Památka Panny Marie Bolestné Památka sv. Ludmily Svátek sv. Matouše, evangelisty Památka sv. Pia z Pietrelciny, kněze a řeholníka Památka sv. Vincence z Paula Slavnost sv. Václava, hlavního patrona českého národa Svátek sv. archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela Památka sv. Jeronýma

Jako po oslavě Kristova narození následuje památka jeho Jména, tak i po oslavě narození jeho matky následuje památka jejího Jména. V biblickém prostředí má osobní jméno mnohem hlubší smysl než pouhé administrativní označení. Jména biblických osob často vyjadřují i jejich vztah k Bohu. Hebrejské jméno Marjam či Mirjam bývá vykládáno různě (Paní, Krásná, Hvězda mořská…), tyto výrazy jsou však spíše alegorické než etymologické. Protože se toto jméno vyskytuje v bibli poprvé u sestry Mojžíše (Ex 15,20), není vyloučen jeho egyptský původ – pak by mohlo znamenat „Bohem milovaná a Boha milující“. Liturgická oslava Jména Panny Marie začala ve španělské diecézi Cuenca roku 1513, postupně se rozšířila po celém Španělsku a slavila se 17. září. Po vítězství polského krále Jana Sobieského nad tureckým vojskem u Vídně 12. září 1683 ji zavedl papež Inocenc XI. pro celou církev a stanovil pro ni neděli v oktávu svátku Narození Panny Marie. Při liturgické reformě za Pia X. r. 1912 pak byla přeložena na 12. září.

V liturgickém roce si připomínáme archanděly (Gabriel, Michael a Rafael) a anděly strážné. Bohužel se ale často zapomíná na tradiční přesvědčení, že při liturgii oslavujeme Boha spolu s anděly a všemi svatými. Tato tendence se objevuje zvláště dnes, kdy je velmi často akcentován společenský rozměr slavení liturgie - tedy shromáždění obce. Kladení důrazu i na tuto horizontální rovinu liturgické oslavy je samozřejmě správné, ale dejme pozor, abychom nezapomněli na sepjatost celého tvorstva při oslavě jediného Stvořitele a Boha. Myšlenka, že andělé oslavují nepřetržitě Boha, je společná křesťanům západním i východním a účast věřících na eucharistické liturgii je chápána jako společenství a účast na liturgii andělské. Ve východní liturgii toto chápání zřetelně vyniká např. v cherubínském chvalozpěvu (My, kteří cherubíny tajemně představujeme a Trojici, dárci života, třikrát svatou píseň zpíváme, odložme nyní všechny světské starosti, abychom důstojně oslavili krále, kterého andělské sbory neviditelně nosí ve vítězné slávě. Aleluja.). V západní liturgii se tento motiv také objevuje např. v první eucharistické modlitbě: Přikaž svému svatému andělu, ať ji (tzn. eucharistickou oběť) přenese na tvůj nebeský oltář, před tvář tvé božské velebnosti… Oběma liturgiím jsou společná slova před zpěvem Svatý, svatý: a proto s andělskými sbory, které stojí u tvého trůnu a ustavičně ti slouží, a se všemi nebeskými zástupy zpíváme píseň o tvé slávě a voláme... Jaroslav Branžovský


Jak chápat Boží spravedlnost a milosrdenství Milí Boží přátelé. Chtěl bych se v tomto čísle krátce zamyslet nad tématem Božího milosrdenství a spravedlnosti. Tato slova jsou v Bibli obsažena v hojném počtu. Starý zákon ukazuje předně Boží milosrdenství než spravedlnost. Bůh uzavřel s Izraelem smlouvu, kterou tento národ v dějinách často porušoval, ale Bůh se nad nimi stále znovu smilovával, posílal jim ze své milosrdné lásky proroky, aby jim ukazovali správný směr a tak to šlo neustále. Lidé tak poznávali Boží milosrdenství více než Boží spravedlnost. Může se nám zdát, že je ve Starém zákoně určitý dualismus mezi Boží spravedlností a milosrdenstvím, ale to je pouze zdánlivé. Lidé Starého zákona poznávali Boha z jeho projevů a byla jen mírná teologická reflexe, na úrovni jejich myšlení. V knize Deuteronomium se píše: „Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání“. Můžeme tedy říci, že Boží spravedlnost nastupuje tehdy, když lidé nepřijmou Boží milosrdnou ruku, a tím Boha pokoušejí. Podobenství o marnotratném synu V Novém zákoně přichází na svět Boží syn, který zvěstovává Otce jako milosrdného a milujícího, jako toho, který miluje každého člověka konkrétní jedinečnou láskou. Můžeme si to ukázat na podobenství o marnotratném synu. I když v tomto podobenství nezazní ani jedenkrát slovo milosrdenství, vystihuje ho na výsost výborně. Syn opouští se svým podílem majetku otce a jde ho do světa prohýřit. Majetek prohýří a začne uvažovat nad svým životem, začíná si uvědomovat svou opuštěnost i svou vinu, ale zároveň si uvědomuje i velice podstatnou věc, že odchodem z domu ztratil i svou synovskou důstojnost, kterou měl u otce v jeho domě. Zjištění ho přivede k rozhodnutí, že by se měl vrátit domů k otci a stát se alespoň jeho nádeníkem a už se ani neodvažuje pomyslet na to, že by mu otec vrátil jeho synovskou důstojnost. Mohlo by se předpokládat, že otec bude na takového syna přísný, a že mu dá pocítit jeho chybu, ale stal se opak, nejen, že syna láskyplně přijímá a vrací mu jeho

synovskou důstojnost, ale ještě jako projev vděčnosti, že syn pochopil svou identitu k otci a přijal jeho pozvání domů, mu na uvítanou nechá přichystat hostinu. Ale je tu ještě druhý syn, který otci nikdy nepřestal sloužit a když vidí, co se stalo, nechce se s tím smířit, nedokáže přijmout to, že otec je milosrdný a chápe toto milosrdenství vůči bratrovi jako nespravedlnost vůči své osobě, neboť nikdy nepřestoupil otcovo nařízeni. Nedokáže se přizpůsobit otci v jeho jednání, protože on se počítá mezi ty tzv. poslušné a spravedlivé. Tak se můžeme mnohdy chovat i my, nechceme pochopit lásku a milost, kterou Bůh projevuje našim bližním, kteří zhřešili a odvrátili se od Boha, a přitom si neuvědomujeme, že i my jsme hříšní, a že i vůči nám musí být Bůh neustále milosrdný a v konečném důsledku závisí jen na nás, jestli Boží nabídnutou ruku přijmeme nebo ne. Podobenství o marnotratném synu končí tím, že otec přijde za druhým synem a zve ho domů slovy: „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje.“ Jednání tohoto syna zůstává otevřené, jakoby Ježíš chtěl apelovat na lidskou svobodu. Ukazuje, že člověku zanechává nesmírný dar rozhodnout se, vždyť přece Bůh si váží natolik lidské svobody, že nikdy nepřekročí její práh a bude záležet jen na něm, jak se rozhodne. Bůh sice touží, abychom byli zachráněni, ale nikoho k tomu nenutí, chce, abychom řekli své „Ano“. Chce, abychom napodobovali Boží otcovskou lásku k člověku! Jaký je poměr mezi Boží spravedlností a milosrdenstvím? Mezi těmito pojmy je jistý dualismus, ale víme-li, že Bůh je zcela jednoduchý a nesložený, vyplývá z toho, že v něm nemůže být rozpor mezi jeho vlastnostmi a tím, čím je. Též musíme vzít v úvahu tzv. analogii entis, která nám říká, že Boží spravedlnost není jako lidská a zároveň že je míra veškeré spravedlnosti. Jak se liší Boží spravedlnost od lidské? Lidská spravedlnost se snaží člověka posuzovat, soudit a odsoudit, jednoduše potrestat. Boží spravedlnost však nechce člověka soudit, protože Bohu nejde o to, aby nás potrestal, nevyhledává naše provinění, není náš osobní „policajt“, ale naopak nabízí člověku šanci změnit své chování a začít znovu. Bůh nám podává svou ruku a záleží jen na nás, jestli ji přijmeme. V listě sv. Jakuba čteme: „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Milosrdenství vítězí nad soudem“. Záleží tedy jen na svobodné vůli jak se rozhodneme, buď pro Boha, nebo pro peklo. Bůh přece chce, abychom mu byli podobní, chce, abychom dokázali odpouštět nezištně svým bližním bez ohledu na svůj prospěch. Už ve Starém zákoně se píše: „Buďte svatí jako váš Hospodin je svatý“. Když tedy Bůh soudí, tak soudí zároveň milosrdně i spravedlivě a nikdy jinak. Jenom nám lidem se může zdát, že Bůh se hněvá a má různé nálady, ale to je pouze naše subjektivní prožívání. Nejčastěji se s těmito pocity prožívání Božího jednání můžeme setkat ve Starém zákoně. Bohu tedy nejde o to, aby člověka potrestal a odsoudil, ale aby člověku zachránil život, aby ho přivedl k sobě. Vždyť za každého zaplatil vysokou cenu na kříži! Vůbec kříž samotný je pro nás ten největší projev Boží milosrdné lásky k nám, právě tam se ukazuje plná Boží vydanost nám lidem, kde pravý Bůh a pravý člověk se stává nejubožejším z lidí. Proto má plné právo od nás žádat, abychom milovali své nepřátele a odpouštěli jim, abychom prokazovali milosrdenství, protože on ho prokázal v největší možné míře a nezištně nám všem. Vždyť i člověk, lidmi odsouzený, který se dopustil nejhorších zločinů, může přijmout od Boha impuls k obrácení, a to i v poslední sekundě svého života. Právě pro tyto lidi platí Kristova slova: „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“. Tudíž nemáme právo zavrhovat tyto lidi, protože Nejvyšší kvůli nim položil život. Kdo z nás může říci sám o sobě, že je bez hříchu? Vždyť už i tím, že se nesnažíme napodobovat Boha v jeho jednání, se ve skutečnosti vůči němu proviňujeme. A co říci závěrem? Milí Boží přátelé! V dnešní době mnozí lidí ztrácí smysl pro víru a mají představu Boha dosti zkreslenou, ale málokdo má představu Boha milujícího a milosrdného, kterému jde o člověka a zároveň přitom silně respektuje jeho svobodu. Na všech cestách života služby církve se má v evangelijní chudobě služebníků, správců i celého lidu, který vydává svědectví o velikých skutcích svého Pána, více ukázat, že Bůh je nekonečně milosrdný. Proto je našim úkolem Boha představovat takového, jaký skutečně je. Máme ukazovat a napodobovat Boha, a to hlavně svým životem, v konkrétním jednání s druhými v různých životních situacích, odpouštěním provinění, která proti nám někdo spáchal - vždyť o to prosíme každý den v modlitbě „Otče náš“, aby na nás bylo vidět, že patříme právě Kristu. Právem tedy církev považuje za svou povinnost, za úkol svého poslání, střežit opravdovost odpuštění jak v životě a v jednání, tak i ve výchově a pastoraci. A zdroj tohoto odpuštění můžeme hledat právě v Božím milosrdenství, které se nám zjevilo v Ježíši Kristu. otec Tomáš


Strana 3

Kněz V Polsku je po válce. V červenci 1944 podepsal Polský výbor za osvobození národa dohodu s východním sousedem, která Rusům zaručovala absolutní kontrolu v týlu postupující Rudé armády. Toto nové ovládnutí Polska se navíc odehrávalo v nových hranicích. Na Teheránské a Jaltské konferenci bylo spojenci totiž rozhodnuto, že se Polské hranice posunou o 250 km na západ. Vilnius a Lvov tak ležely v Sovětském svazu, Vratislav, Štětín a Gdaňsk se znovu staly součástí Polska. Přitom nová Polská lidová republika byla o 280 tisíc km2 menší než před válkou. Noví vládcové Polska, Polská dělnická strana v čele s Gomulkou byla v roce 1948 násilně obměněna, Gomulka odstraněn, a místo něj dosazen Boleslav Bierut, stalinista. Navíc ministrem obrany se stal sovětský důstojník. Druhá světová válka tak v Polsku neskončila vzkříšením svobody a práv národa, ale totalitářským komunismem, který infikoval více jak polovinu Evropy. V Karolu Wojtylovi zanechaly tyto skutečnosti otevřenou ránu. Hluboce v nitru cítil, že politika není jen otázka moci, ale že má i svůj morální rozměr. Přiblížil se závěr jeho studia. Už když válka v Evropě skomírala, dokončil Wojtyla třetí ročník studia teologie a po prázdninách, na podzim roku 1945, nastoupil do posledního ročníku teologie. To už si přivydělával jako odborný asistent v nižších ročnících. Začal se učit španělsky proto, aby mohl číst karmelitánská díla v originále. Pohrával si s myšlenkou, že vstoupí do kláštera v Czerne jako řeholník. Mínil se věnovat kontemplativnímu způsobu života v úplné odloučenosti od světa. Někdy v roce 1945 nastolil tuto otázku před arcibiskupem Sapiehou, ale ten rázným závěrem vyřešil celou otázku: „Nejprve musíte dokončit, co jste začal.“ Karol se rozhodl definitivně pro kněžství, když se doslechl o sebeobětování františkána Maxmiliána Maria Kolbeho v Osvětimi, který se vzdal svého života, aby zachránil jiného vězně (Francizska Gajowniczka pozn. a.), na něhož „venku“ čekala rodina a děti. Vzor kněze-muže, který prožívá svůj úděl alteri Christi, druhého Krista, tento pojem odevzdanosti Pánu, se potom ve Wojtylově životě i díle stane jednou z klíčových myšlenek jeho filozofie lidské osobnosti a mravního jednání. Ještě jedna hluboká oddanost se u něj již tenkrát projevovala, potom i v celém životě. Jeho profesor (otec Ignacy Rózycki) si povšiml, že student připisuje na každý horní okraj listu „Ježíši skrze Marii“ nebo „Ježíši, Marii a Josefovi“. Tehdejší student bohosloví Mieczyslav Malinski, který sedával vedle Karola, uváděl i dvě jiné iniciály:

Strana 4

Střípky ze života papeže Jana Pavla II. (4. pokračování) J+M a OAMDG (Omnia ad maiorem Dei Gloriam - pozn. aut.) Tomu zvyku zůstal Wojtyla věrný po celý život. V létě 1946 složil Karol Wojtyla zkoušky z biblistiky, dogmatické teologie, morální teologie, církevního práva a katechetiky, čímž završil studium teologie, vyžadované ke kněžskému svěcení. Kardinál Sapieha (Papež Pius XII. ho jmenoval kardinálem 18. 2. 1946) rozhodl, že jeden z jeho nejtalentovanějších kněží bude v doktorském studiu teologie pokračovat na papežském Athenaeu sv. Tomáše Akvinského v Římě, na tzv. „Angelicu“. Nejdříve ho chtěl ale v rámci zrychleného plánu vysvětit na kněze. Po exerciciích, slavnostním slibu celibátu a dalším, byl dne 13. 10. 1946 vysvěcen na podjáhna (tento úřad - subdiakonát - byl roku 1972 papežem Pavlem VI. zrušen – pozn.aut.). Už za týden, 20. října, byl vysvěcen na jáhna. Ráno 1. listopadu 1946 se Karol Wojtyla, toho dne jediný uchazeč o svěcení, dostavil do soukromé kaple v arcibiskupské rezidenci. Sám pozdější papež Jan Pavel II. si uvědomoval, že ritus svěcení se hodně od roku 1946 změnil. Tuto nejkrásnější slavnost v životě kněží si mnohokrát připomínal. „Po prvním čtení z Písma svatého se kardinál Sapieha posadil na biskupský stolec před oltářem. Karol měl na sobě humerál, albu, cingulum, štólu a manipul - část liturg. oděvu, bílý lněný šat ke kotníkům, přepásaný šňůrou, štólu a pruh látky v liturgické barvě nošený na levé ruce. Přes paži měl složený ornát (kněžské roucho svrchní), v pravé ruce držel zapálenou bílou svíci. Seminární autority dosvědčily, že je způsobilý pro kněžské svěcení. Kardinál se obrátil na Karola a uložil mu pevnost ve víře a v konání. Budoucí kněz si lehl na zem, tváří dolů s rukama roztaženýma, jako by byl na kříži, a nad ním se rozezněly litanie ke Všem svatým, v nichž pozemská církev prosí církev nebeskou, aby přišla na pomoc muži, který je svěcen na kněze. Karol se zvedl, klekl si před stojícího kardinála. Ten mu položil ruce na hlavu – a to byl úřední akt kněžského svěcení. Na svěcence svolal moc Ducha svatého a znovu se posadil. Vzal do ruky část štóly, která visela z Karolova levého ramene, přehodil si ji přes své pravé rameno, zkřížil ji na svých prsou a zvolal: „Přijmi Hospodinovo jho, neboť Jeho jho je sladké a Jeho břemeno lehké.“ Poté oblékl Karola do ornátu a zvolal: „Přijmi kněžské roucho, jež znamená lásku; neboť Bůh má moc dát ti více lásky a jejích dobrých skutků.“ Novokněz byl pomazán znamením kříže na dlaně rukou, pak celé dlaně. Načež kardinál Karolovy ruce spojil a jeden z kněží je obvázal bílým plátnem. Sapieha pozvedl kalich s vínem a vodou a paténu s hostií. Kalich s paténou vložil do Karolových obvázaných rukou tak, aby se jich dotýkaly a přitom zaznělo: „Přijmi moc přinášet Bohu oběti a sloužit mši, jak za živé, tak za zemřelé, ve jménu Hospodinově.“ „Když byly Wojtylovy ruce posvěceny, předal svou zapálenou svíci kardinálovi jako symbolickou oběť. Nyní již otec Karol Wojtyla celebroval bohoslužbu s kardinálem Sapiehou, vyměnil si tradiční políbení pokoje a společně přijal při svatém přijímání Tělo a Krev Krista. Po přijímání opět Karol poklekl před kardinála, který se modlil: „Přijmi Ducha Svatého: těm, jímž hříchy odpustíš, budou odpuštěny; těm, jímž jejich hříchy zadržíš, budou zadrženy.“ Rozevřel zadní část ornátu na Karolových zádech a pokračoval: „Hospodin tě obléká do šatu čistoty.“ Na to Karola požádal, aby slíbil, že bude zachovávat úctu a poslušnost k němu samému a jeho následníkům. Po Karolově „promitto“ (slibuji) si kardinál Slovo pro každého Číslo 8, Ročník 12, Září 2006

s ním vyměnil opět políbení pokoje. Nato kněžském úřadě, přinášej oběti smíření za hříchy a provinění lidí s mitrou na hlavě a s biskupovou berlou v ruce Bohu všemohoucímu, jemuž patří sláva a čest, na věky věkův.“ Karol povstal, třikrát novokněze požehnal: „Žehnám ti odpověděl: „Amen.“ 1. 11. 1946 se Karol Wojtyla stal knězem Páně. ve jménu Boha všemohoucího, Otce, Syna i Ducha svatého. Buď požehnán ve svém (pokračování příště) Připravil Rostislav Dočkal

Zpráva o kapli v Újezdci za léta 1982 – 2006

♦ Dne 7. listopadu 1982 jsem převzala od manželů Nesvadbových do opatrování kapli a 207,50 Kč. Zakoupili jsme koberec a můj manžel, František Znamenáček, natřel sochy. Dodnes jsou jako nové. ♦ 5. května 1983 byl u nás v Újezdci na návštěvě otec biskup Josef Vrana. ♦ V roce 1991 jsme nechali zhotovit nové lavice od firmy Vrbík z Újezdce, v ceně 35.000 Kč. ♦ Roku 1994 byla postavena sakristie, na kterou občané přispěli 26.000 Kč. Celá stavba sakristie stála 46.000 Kč. Na stavbě pracovali: Bohumil Bouchal a jeho syn Zdeněk, bratři Mádrovi (Rostislav a František), Pavel Stejskal, Josef Pavlík, Jiří Vaculík, František Tománek mladší, zedník Miroslav Kopeček, Marie Chytilová, Alena Tománková, Marie Miklíková, Věra Tihelková, Marie Dufková, Anežka Sopčáková a Milada Znamenáčková. Střechu dělal František Znamenáček a Pavel Stejskal. Na stavbě sakristie se platilo za Pán Bůh zaplať. Tentýž rok jsme pořídili nový nábytek od firmy Vrbík a Tománek z Újezdce za 30.200 Kč, koberce za 12.000 Kč. Novou elektrickou instalaci platilo město. ♦ 5. května 1995 byla u nás opět návštěva z Olomouce - otec biskup Josef Hrdlička. Toho roku v Újezdci poprvé pan děkan Josef Lambor křtil - 5. března Gábinu Stokláskovou a 25. března dvě romské děti děvče a chlapce. ♦ V roce 1996 byl zakoupen nový zelený ornát, který stál 4.500 Kč. Restaurování obrazů stálo 22.000 Kč. ♦ 5. května roku 1997 přijel na návštěvu otec arcibiskup Jan Graubner, a to k výročí 130 let trvání kaple. ♦ V roce 1999, a to 9. června, křtili manželé Stokláskovi druhou dceru Martinu. ♦ Roku 2000 jsme nechali provést pozlacení kalichu, obětní misky a svícnu. Vše stálo 6.000 Kč. Elektrické zvonění platilo město. ♦ V roce 2002 jsme nechali zbudovat elektrické topení pod lavicemi. Tuto akci platilo město. Nechali jsme udělat také mříže na dveře a okna, které stály 11.000 Kč. Dne 24. ledna bylo překrásné počasí, tak jsme natírali střechu a malovali kapli – tuto akci platilo město. ♦ V roce 2003, a to v měsíci květnu, jsme nechali vyměnit okna a bylo provedeno malování kaple z venku žlutou barvou – tuto akci platilo město. Ve stejný měsíc jsme nechali udělat novou křížovou cestu, která stála 35.000 Kč. ♦ Každým rokem jsme přispívali na misie a různé akce. Za 24 roků jsem odzvonila v naší kapli 386 zemřelým občanům. Na veškeré činnosti se podíleli občané Újezdce, navštěvující místní kapli.

Zapsala Milada Znamenáčková

V neděli 23. července 2006 se v Předmostí slavila hodová mše svatá ke cti svaté Marie Magdaleny. Odpoledne pak bylo svátostné požehnání spojené s udílením novokněžského požehnání P. Tomáše Strogana. Slovo pro každého Číslo 8, Ročník 12, Září 2006 Strana 5

Farní kostel sv. Marie Magdaleny

Faráři, kteří působili v Předmostí od roku 1661

Josef Lambor, nar. 26. 11. 1955 ve Zlíně, ord. 27. 6. 1981 v Olomouci, byl k 1. 7. 1991 přeložen z Postřelmova do Přerova a současně ustanoven administrátorem excurrendo Předmostí. Ke 3. 10. 1991 byl jmenován přerovským děkanem. 25. 7. 2001 byl přeložen do Kyjova. V r. 1995 byla ve farnosti ustavena Farní rada. 11. 4. 1997 srazil poryv vichru kříž a makovici věže kostela, jejichž nosná tyč byla zcela prorezivělá. Do opravené makovice byla uložena pamětní listina. Pavel Hofírek, nar. 7. 5. 1970 v Kyjově, ord. 17. 6. 1995 v Olomouci, byl k 1. 7. 2001 přeložen z Jevíčka do Přerova a současně ustanoven administrátorem excurrendo Předmostí.

Kněží pocházející z farnosti Předmostí

Karel Quapil (Kvapil), nar. Předmostí, ord. 1774. V letech 1775 - 88 kooperátor v Předmostí, potom žil pod jurisdikcí vlkošského faráře (pro nemoc) do r. 1797, v letech 1797 - 1798 pod jurisdikcí v Dubicku u Zábřeha na Moravě. Zemřel 20.3.1799 jako kooperátor v Hranicích. František Kaffka (Kavka), nar. Předmostí r. 1765, ord. 1790. R. 1791 kooperátor ve Vlkoši, 1792 - 99 kooperátor v Hulíně. R. 1810 arcibiskupský ceremoniář, r. 1819 farář v Kelči, děkan soběchlebský a titulární konsistorní rada. Zemřel 20.8.1834. Vendelín Wodiczka (Vodička), narozený v Čekyni r. 1781, ord. 1813, nastoupil jako novokněz na kooperátorské místo ve Vrchoslavicích, tamtéž byl ještě roku 1819. V letech 1820 - 1827 kaplan v Tištíně, 1828 - 1833 lokální kaplan v Sirovíně u Bzence, roku 1834 se stal farářem v Bzenci, kde jako kněz-jubilant zemřel 24.12.1855. Karel Dostál, nar. ve Lhotě u Penčic 1838, vyrostl ve Vinarech, kde měl otec kovárnu, ord. 1865. R. 1870 byl kooperátorem v Halenkově. Zemřel jako farář v Blazicích 7.1.1879. Josef Dostál, nar. Vinary 1844, ord. 1870 (bratr P. Karla Dostála). Zemřel 26.5.1906 jako farář v Ostravě-Zábřehu. Josef Krátký, nar. Dluhonice 1843, ord. 1868. Jako novokněz se stal kooperátorem v Jívové, od r. 1873 kooperátorem v Těšeticích, tamtéž ještě jako kooperátor r. 1882. R. 1897 farář v Ptení u Slatěnic. Zemřel tamtéž 24.3.1925. Antonín Pospíšil, nar. Předmostí 1844, ord. 1871. Pro plicní chorobu musel na rok přerušit bohoslovecká studia. Jako novokněz se stal kooperátorem v Jesenci, odkud r. 1872 odešel jako kooperátor do Olšan. Zemřel jako kooperátor citovský 31.7.1873 v lázních Gleichenbergen ve Štýrsku. Msgre Florián Mrázek, nar. Dluhonice 1854, ord. 1882. 7 let působil jako kooperátor v Hranicích, pak 2 roky v Týně nad Bečvou, od r. 1892 do r. 1901 farář v Bělotíně, pak 4 roky v Oseku, odkud přišel do Lipníka nad Bečvou. V únoru 1932 jmenován papežským komořím, 10.7.1932 oslavil 50leté kněžské jubileum. Zemřel 4.1.1933 jako papežský komoří, čestný kanovník a konsist. assesor, arcikněz, děkan a farář v Lipníku nad Bečvou. Ignác Künstler, nar. Dluhonice 1860, ord.1882. R.1892 odešel z místa kooperátora ve Vyškově jako administrátor do Hodslavic, kde se stal farářem. R. 1923 farář v Bernaticích u Nového Jičína, r. 1927 děkan. Zemřel 12.7.1931 jako kanovník kroměřížský. ThDr. Alois Zlámal, nar. Dluhonice 1865, ord. 1888. R. 1923 farář v Myslejovicích, r. 1928 farář ve Spytihněvi. Zemřel 21.3.1933 jako tit. konsist. rada a farář ve Spytihněvi. Antonín Suchánek, nar. Předmostí 1867, ord. 1891. Od r. 1913 farář v Komárově u Opavy. R. 1931 jako opavský děkan a farář v Komárově jmenován konsist. a arcibiskupským radou a assesorem. Zemřel 23.11.1939. Antonín Pospíšil, nar. Předmostí 20.9.1869, ord. 5.7.1892. R. 1897 kooperátor ve Valašských Kloboukách, později farář v Dolním Němčí. Od r. 1923 farář v Kozlovicích u Frenštátu. Zemřel 2.7.1965 jako konsistorní rada a par. em. v Rokytnici, kde byl od r. 1945 spirituálem v Charitním ústavu, pochován 6.6.1965 v Předmostí. Jan Stejskal, nar. Předmostí 24.1.1917, ord. 5.7.1942 v Olomouci. Jako novokněz nastoupil do Provodova jako kooperátor, 1.11.1942 - 31.3.1946 kooperátor v Loukově, pak ve Staré Bělé a Ostravě - Zábřehu. Od 1.10.1948 kooperátor v Čechách pod Kosířem, od 1.2.1950 administrátor tamtéž. Zemřel v Čechách pod Kosířem 3.10.1984, pochován 10.10.1984 v Horní Moštěnici do hrobu svých rodičů. Ing. Václav Ježík SJ, nar. 23.9.1948 Přerov (Předmostí). V Brně, kde absolvoval stavební fakultu VUT, tajně vstoupil 14.10.1973 do jezuitského řádu. Na kněze byl vysvěcen tajně 10.2.1984 v Bratislavě, věčné sliby složil 21.11.1990 na Velehradě. V sobotu 24.3.1990 ve farním kostele sv. Maří Magdalény v Předmostí sloužil poprvé veřejně mši sv. Od 1.4.1990 byl druhým kooperátorem na Velehradě, pak kaplanem baziliky P. Marie Nanebevzaté na Svatém Hostýně, pak v Holešově, od 28.2.1997 působí v duchovní správě v Českém Těšíně. Karel Antonín Janíček, nar. 11.9.1965 Předmostí. Teologická studia konal v Litoměřicích, jáhenské svěcení přijal 16.3.1990 v Olomouci. 26.5.1991 byl v Římě papežem Janem Pavlem II. vysvěcen na kněze. Jako novokněz byl jmenován kooperátorem v Havířově, později působil ve Svitavách, od 1.7.1994 byl administrátorem v Hulíně exc. Pravčice a Záhlinice. Vladimír Mrázek, nar. 17.12.1977 v Přerově, absolvoval zdejší ISŚ v Přerovských strojírnách, kde se vyučil strojním zámečníkem a v roce 1996 odmaturoval. Od školního roku 1996/97 nastoupil do konviktu v Litoměřicích a od září 1997 do semináře v Olomouci. Jáhenský pastorační rok absolvoval v Kojetíně, kněžské svěcení přijal v Olomouci 28.6.2003. Jako novokněz se vrátil na kaplanské místo do Kojetína. Připravila Zdeňka Mollinová

Strana 6


PACEM IN TERRIS

Sociální učení církve Encyklika Jana XXIII. z 11. dubna 1963

Práva v oblasti hospodářské S právy člověka je spjato právo na ty pracovní podmínky, jež nenarušují jeho tělesné síly ani dobré mravy. Ženy mají právo na pracovní podmínky slučitelné s jejich povinnostmi manželky a matky. Dále právo dělníka na spravedlivou mzdu, která dovoluje jemu a jeho rodině životní úroveň odpovídající lidské důstojnosti. Z lidské přirozenosti též plyne právo na soukromé vlastnictví a to i výrobních prostředků. Přispívá ke klidu a pořádku v rodinném životě a podporuje i vnitřní mír a blahobyt země. V encyklice Mater et Magistra jsme připomněli, že je nutné zakládat sdružení a korporace k dosažení stanovených cílů. Je třeba je pokládat za nenahraditelný nástroj k zajištění osobní důstojnosti a vlastní svobodné a nedotknutelné odpovědnosti. Právo na svobodu pobytu a pohybu Každý člověk má mít plné právo na svobodu pobytu a pohybu uvnitř státu, jehož je občanem a pokud má oprávněný důvod, má také právo se přestěhovat do jiného státu a usadit se tam. Tím, že je někdo občanem jiného státu, nepřestává být členem velké lidské rodiny a občanem světového společenství lidí. Z právního řádu, jaký chtěl Bůh, vyplývá nezcizitelné a věčně platné právo, aby každý člověk měl zaručenou právní bezpečnost, a aby se mu přiznal okruh práv, který by byl zajištěn před každým svévolným útokem. Vztah mezi právy a povinnostmi Práva a povinnosti mají svůj základ v přirozeném zákoně, který je uděluje i ukládá. Z toho plyne, že v lidském společenství odpovídá přirozenému právu jednoho určitá povinnost ze strany druhých lidí, povinnost uznávat ono právo a mít je v úctě. Proto ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na své povinnosti zapomínají, zasluhují přirovnat k lidem, kteří jednou rukou stavbu budují a druhou boří. Tam, kde začíná právo druhého, tam končí v téže věci moje právo. Vzájemná spolupráce Protože lidé jsou přirozenou povahou společenští, musí žít s druhými lidmi a hledat i jejich dobro. Spořádané lidské soužití tedy žádá, aby lidé navzájem svá práva a povinnosti uznávali a podle nich jednali. Vědomí odpovědnosti Důstojnost lidské osoby také žádá, aby člověk mohl jednat z vlastního rozhodnutí a svobodně a ne z vnějšího donucení nebo nátlaku. Je-li společenství lidí založeno jen na vztazích síly, je nutno říci, že v sobě nemá nic lidského, poněvadž lidem je v něm upírána svoboda. Proto je třeba pokládat soužití lidí za spořádané, plodné a v souladu s lidskou důstojností, spočívá-li na pravdě. Má-li řád spočívat na pravdě, je třeba ho uskutečňovat podle příkazů spravedlnosti. Má jej oživovat a zdokonalovat vzájemná láska. Takový mravní řád, jehož zásady se týkají všech lidí, a jež jsou absolutní a neměnné, má svůj základ v Bohu osobním a přesahujícím lidskou přirozenost. Bůh je první Pravda a svrchované Dobro, a proto je pramen, z něhož může lidské společenství čerpat pravou životaschopnost, aby bylo spořádané, plodné, a aby odpovídalo lidské důstojnosti. Je zřejmé, že dobrota lidské vůle závisí mnohem více na věčném zákoně než na lidském rozumu. Znamení doby Naši dobu charakterizují tři základní znaky: - hospodářský a společenský vzestup dělnické třídy Slovo pro každého Číslo 8, Ročník 12, Září 2006

- účast žen na veřejném životě. Tento postup je rychlejší u národů s křesťanskou tradicí - lidská rodina a všechny národy si nárokují pro sebe svobodu. Proto se zcela odmítá rasová diskriminace. Když se v člověku probouzí vědomí jeho práv, je nezbytné si svá práva hájit jako známku své důstojnosti. Ostatní pak si mají být vědomi povinnosti tato práva uznávat a mít je v úctě. II. část Vztahy mezi lidmi a veřejnou mocí uvnitř politického společenství Nutnost veřejné moci a její božský původ Lidské společenství nemůže být spořádané ani plodné, nejsouli v něm lidé, kteří mají opravdovou moc, kteří zachovávají, co je ustanoveno a v dostatečné míře vynakládají svou práci a starostlivost k dobru všech. Moc, která se opírá o hrozby nebo o strach před trestem, nepodněcuje společné úsilí o dobro všech. Podaří-li se jí to, pak tento způsob není ve shodě s důstojností lidí se svobodnou vůlí. Autorita totiž souvisí s duchovní silou, proto je povinností každého občana ochotně se zasazovat o společné dobro všech. Státní představitelé mohou lidi zavazovat ve svědomí pouze tehdy, je-li jejich autorita ve spojení s autoritou Boží. Pak je také zabezpečena osobní důstojnost občanů. Moc je požadavek řádu duchovního a pochází od Boha. Jestliže vládci států ukládají zákony nebo nařizují něco v rozporu s tímto řádem, a tedy v rozporu s vůlí Boží, pak moc, která je jim svěřena, nemá pro svědomí občanů závaznou platnost, protože je třeba „více poslouchat Boha než lidi“. V takovém případě moc dokonce přestává být mocí a následkem je hanebné bezpráví. Lidský zákon je potud zákonem, pokud je ve shodě se zdravým rozumem. Je-li zákon v rozporu s příkazem rozumu, nazývá se zákonem nespravedlivým, a pak přestává být zákonem a stává se spíše činem násilným. Smyslem veřejné moci je obecné dobro Jednotlivci i sdružení mají svým dílem přispívat k uskutečňování obecného dobra. Jejich vlastní zájem a prospěch má být v souladu s požadavky druhých a svůj majetek a svou práci mají říditi podle toho, co státní správa předepsala při zachování spravedlnosti a vládnutí. Smyslem existence státní správy je uskutečňování obecného dobra ve vztahu ke člověku. V žádném případě se nesmí připustit, aby státní moc sloužila zájmu jednotlivce, poněvadž je ustanovena k dobru všech. Obecné dobro se týká celého člověka, tj. potřeb těla i ducha. Státní správa musí usilovat příhodnými prostředky, aby byl zachován správný řád věcí, a aby se občanům dostalo vedle statků hmotných také zabezpečení statků duchovních. Proto když kterýkoliv úřad neuznává nebo porušuje lidská práva, pak nejen že neplní své povinnosti, ale jeho nařízení nemají žádnou závaznou moc. Představitelé státu se musí snažit, aby občané dosahovali pokroku v hospodářském ohledu, a aby podle stupně rozvoje státu byly občanům poskytnuty služby, jako jsou silnice, dopravní prostředky, obchodní styk, pitná voda, bydlení, zdravotní péče, vhodné podmínky pro vyznávání víry a pod. Práceschopní mají dostat zaměstnání přiměřené jejich schopnostem a má se jim vyplácet mzda odpovídající spravedlnosti a slušnosti a konečně, všichni se mají náležitým způsobem a v přiměřeném rozsahu podílet na dobru vzdělání. (pokračování příště) Připravil František Adamík

Strana 7

Milí chlapci a děvčata! Jako sen utekly ty dva měsíce prázdnin a již je tu škola. Možná, že první den se vám budou ještě honit vzpomínky na prázdniny, ale další dny to již budou kolem vás kamarádi a kamarádky ze třídy a začnou nové zážitky z nového školního roku. Přeji vám, ať do něj vstupujete s radostí a s vírou, že Ježíš je váš přítel a je stále s vámi.

Dětské okénko

SVATÝ VÁCLAVE, NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM NI BUDOUCIM! Sv. Václav se ujal vlády v r. 925, bylo mu asi 18 let. Zavražděn byl v pondělí 28. září r.929 (nebo 935- letopočet není přesně znám). Buď s námi, chraň nás, veď nás, ó svatý Václave! Neb v koruně tvé spojeno je všecko, naše Česká země, Morava i Slezsko, co vzývalo tě na věky, ó svatý Václave!

KRÁLOVSKÁ KORUNA zvaná SVATOVÁCLAVSKÁ, by měla ležet na hlavě svatého Václava. Z ní byla králům jen propůjčována ke korunovaci a k důležitým státnickým úkolům. Sv. Václav je strážce hlavního poslání státu - chrání spravedlnost, učí moudrosti, povzbuzuje ke statečnosti. V koruně je kromě mnoha drahokamů zasazen také úlomek ze sv. Kříže.

Ludvík Středa Ze syslí školy

Na vysoké syslí škole vedle pšeničného pole probírali od svítání písmena a jejich psaní. A B C D

je střecha do špičata, ohrádky pro housata. je měsíc z oblohy, deštníkem bez nohy.

E jsou hrábě v kupce sena, H houpačka opuštěná. J držadlo od deštníku, L je stožár na parníku.

M jsou vlny vprostřed moře, S úkrytem pro úhoře. T zvonicí pod topoly, Z je zvonek, konec školy.

Pilní žáci příští středu znali celou abecedu. Každý večer, dřív než stmí se, čtou teď v syslím časopise.

Když vybarvíš políčka se sudými čísly, dozvíš se, že přátelé mají především ...

Strana 8

Někteří nás nazývají divadelní kroužek, ale jsme v základu jen tři. Všechny společné akce připravujeme jen díky kamarádům, kteří nám přichází pomoci. I letos chceme společně potěšit a rozradostnit lidská srdce. Nezapomeňte na nás! Scházíme se na Sonusu. Když se budeš chtít učit dávat čas a své dary pro druhé, můžeš si vybrat některou z naších připravovaných akcí. Adventní podvečery pro děti i dospělé, Setkání se sv. Mikulášem, Živý betlém a setkání u betléma pro děti, veselý dětský karneval, setkání pro ty, kdo milují básně, hraná Křížová cesta, dále Májové pobožnosti a tak podobně. Možností je dost! Když se naučíš jako dítě dávat svůj volný čas druhým a aktivně jej využívat, budeš obohacen poznáním na celý život . Poznáš, že tě lidé potřebují a nebudeš při tom dostávat hodnotu v penězích, ale v lásce.


Kojetínská farnost několik let nabízela dětem, které zůstávaly na prázdTábor se sv. Dominikem niny doma, a přitom se nechtěly nudit, účast na „Prázdninových čtvrtcích“, pořádaných společně s Charitou Kojetín. Na letošek jsme se ale odhodlali provést změnu a místo jednoho dne v týdnu po celé prázdniny nabídnout dětem týdenní tábor, na kterém by se mohly nejen bavit a hrát si, ale i dozvědět se něco více o Pánu Bohu a třeba i poznat nové kamarády. Po rozpačitých začátcích, kdy jsme přemýšleli, zda kvůli nízkému počtu přihlášených dětí tábor raději nezrušit, se přihlášky začaly pomalu scházet, a tak v neděli 16. července odjížděl na Provodov u Zlína autobus obsazený třiceti dětmi ve věku pěti až šestnácti let. Doprovod jim dělalo osm dospělých v čele s P. Pavlem Ryšavým a P. Miroslavem Bambuchem. Jako patron našeho tábora byl zvolen sv. Dominik Savio. Jeho životopis, se kterým byly děti postupně seznamovány při mši svaté i při večerní modlitbě, zároveň pomohl při vytváření táborové hry: po celý týden se totiž děti snažily bojovat o získání ctností Dominika Savia. A jak se takové ctnosti získávají? Deset vybraných ctností, tedy takových vlastností, které by měl mít každý křesťan, bylo rozděleno do dvou skupin. Ctnosti první pětky byly dětem svěřeny od začátku a táborníci o ně mohli přijít svým špatným chováním: podváděním při hrách například ztráceli poctivost a za vyhýbání se práci přišli o část stužky, která symbolizovala pracovitost. O získání ctností z druhé pětice musely děti postupně bojovat – každý den o jednu. Tak například v úterý dostal každý bílé tričko a pro získání ctnosti čistoty se musel snažit udržet je při celodenním výletě neposkvrněné. A komu se to nepovedlo? Ten dostal po návratu prací prášek a valchu a mohl tak po troše námahy získat ztracenou čistotu zpět, tak jako i my máme tuto možnost ve svátosti smíření. Teprve s čistým tričkem pak děti mohly vstoupit do „nebe“, kterým se pro ně po namáhavé túře v ten okamžik stala fara se stolem prostřeným k večeři. Kromě této hlavní táborové soutěže se samozřejmě hrála i spousta dalších her, z nichž největší oblibu si v horkém počasí získaly všechny varianty vodních bojů, polévání a stříkání. K tábornickým zážitkům určitě přispěly dvě noci strávené pod širákem (jen ti nejmenší měli připravený nocleh ve stanu) i noční čtyřkilometrový pochod na protější kopec, který byl, opět pro menší děti, nahrazen návštěvou hřbitova. A protože šlo o tábor křesťanský, samozřejmostí byla i ranní mše svatá a večerní modlitba, kterou ve středu vystřídal růženec a v pátek křížová cesta. Sobotní hodnocení pak ukázalo, že to s našimi dětmi není tak špatné – všechny ctnosti byly vybojovány a o žádnou nikdo úplně nepřišel. Odměnou za toto týdenní snažení bylo každému účastníku tričko s logem tábora, které jim snad bude připomínat, jakými vlastnostmi se má křesťan prokazovat i kolik námahy to často stojí, aby o své ctnosti nepřišel. Závěrem se sluší poděkovat všem, kteří měli na pořádání tábora svůj podíl a bez nichž by se vůbec nemohl konat: P. Pavlu Ryšavému a P. Miroslavu Bambuchovi (který si k nám snad ne naposledy odskočil ze svého nového působiště v Šumperku), ostatním vedoucím i kuchařkám, rodičům, že své děti svěřili do našich rukou, i všem, kteří pořádání tábora podpořili hmotnými či finančními dary. Za všechny zúčastněné: díky!!! Jiří Gračka

Ve dnech 6. - 12. srpna se jako každoročně konala pěší pouť z Krakova do Čenstochové. Pod vedením otce Slawomira Sulowského se na ni vydala letos už do Čenstochové po deváté i skupina 25 poutníků z České republiky. Kdo to nezažil, nepochopí. Pouť je to krásná, ale fyzicky náročná. Během šesti dnů musíme zdolat 150 km, to znamená 25-30 km denně. Po cestě se zpívá, modlí růženec, čte a rozjímá, tak cesta rychle utíká. Po červencových vedrech jsme měli obavy z kolapsových stavů z horka. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Ke konci druhého dne jsme promokli my i všechna naše zavazadla. Tím nastal problém, že jsme se neměli ani do čeho suchého obléct, ani na čem suchém spát. Přesto byla nálada dobrá a všichni to ve zdraví přežili. Poslední velká sprška nás zastihla až v Čenstochové. Promáčení, ale šťastní jsme doputovali do cíle své cesty. Všechny obtíže putování se rozplynuly, když jsme poklekli před obrazem Matky Boží Čenstochovské na Jasné Hoře, kde každý mohl odevzdat všechny své úmysly, se kterými se na pouť vydal. Dá-li Pán Bůh zdraví, chtěli bychom se v příštím roce zúčastnit v co nejhojnějším počtu naší jubilejní, desáté pouti.

Pěší pouť z Krakova


Dvě účastnice z Přerova

Strana 9

Milí čtenáři Slova pro každého, již několikrát jste se zde setkali s 8. kontingentem vojenské policie. Prošli jsme aspoň částečně tříměsíční život vojáků na základně Shaibah v Iráku. Dnes se ocitneme v samotném závěru a v šťastném návratu domů. Letadlo s první částí nového kontingentu (9. kontingent VP) přistálo 15. 12. 2005 kolem jedné hodiny v noci, vyložili jsme všechna zavazadla nového kontingentu a naložili to, co mělo být odvezeno do vlasti. Nastalo velké loučení s přáním, aby všichni odlétající šťastně dorazili a zůstávajícím aby poslední týden utekl co nejrychleji. Kolem třetí hodiny letadlo zmizelo v temné obloze a my jsme společně s novými členy mise opět vyrazili na Shaibah. Ubytování bude teď na týden trochu stísněné, protože víc lidí přijelo, než odjelo, ale nějak se srovnáme. Po snídani a krátkém odpočinku byli noví příchozí seznámení se základními pravidly života základny a začalo se bouřlivě předávat. Jedni odevzdávali, co jiní fasovali, a tak až do večera. Letadlo s našimi kamarády během rána šťastně dorazilo do Prahy, kam snad dorazíme brzo i my. Dnes je pátek, ale volný den to opravdu není. Předávání pulsuje oběma kontingenty. Nově příchozí se aklimatizují a rozhlížejí, co všechno je potřeba zařídit a udělat. Naštěstí už není takové vedro. V noci klesá teploměr pod 10°C a přes den vůbec nevyleze nad 30. Velitel seznamuje nového velitele s důležitými lidmi, čety najíždějí trasy a materiál se už pomalu přesouvá do nových rukou. V sobotu v 10:00 nastoupily oba kontingenty na nástupiště. Následovalo předání operačního úkolu novému kontingentu, které bylo vyjádřeno symbolem předání státní vlajky novému veliteli. Na závěr zazněla česká hymna a všichni jsme věděli, že nyní už nás čeká pouze návrat a spousta vzpomínek. V podvečer bylo kompletní předání kontingentu zahlášeno do vlasti, a tím jsme byli s prací na misi v Iráku v podstatě hotovi. Všechny věci, informace i funkce se podařilo předat bez větších problémů a napětí. Nevznikly žádné spory a velitel nového kontingentu to vyhodnotil slovy: „Takto nějak by předávání mezi normálními a myslícími lidmi mělo vypadat.“ Pak probíhaly volnější dny do odletu druhé části 8. kontingentu, které vytvořily krásnou atmosféru loučení a uvědomění si kamarádství, které snad potrvá i po skončení naší mise. Dnes je poslední den, který trávíme celý na Shaibah. Všechno je předané, není před námi už kromě sbalení a odjezdu žádná práce. Během dopoledne proběhlo několik zápasů ve volejbale a stolním tenise mezi družstvy starého a nového kontingentu. Vládla velmi pohodová atmosféra, ale na hře se jednoznačně projevila větší trénovanost těch, kteří už na našem hřišti odehráli spoustu hodin. Ostatní se věnovali odpočinku a jiným sportovním aktivitám. Nový kontingent už zatím plní své poslání a plně nás nahradil. Ve středu 21. 12. 2005 v brzkých ranních hodinách na pražském Ruzyňském letišti přistál vojenský speciál s příslušníky 8. VP na palubě. Vojáky na letišti přivítal ředitel Společného operačního centra Ministerstva obrany plukovník Jan Gireth: „Se svými úkoly jste se příkladně vyrovnali. Nejcennější však pro mne je, že jste se všichni vrátili domů v pořádku.“ „Jeli jsme do mise velmi dobře připraveni. Snad i díky tomu všichni odvedli profesionální výkon,“ řekl krátce po příletu velitel kontingentu podplukovník Gottfried. Součástí jednotky byl také šestičlenný polní chirurgický tým, který působil v Basře v sestavě britské polní nemocnice. Za dobu svého nasazení, od října do prosince letošního roku, provedli čeští vojenští zdravotníci více než osmdesát náročných operací zraněných spojeneckých vojáků. „Nejnáročnějším obdobím byl první měsíc po příletu do Basry. Nikdy jsem neviděl najednou tolik zranění,“ konstatoval major MUDr. Aleš Kopřiva, který chirurgickému týmu velel. Čeští zdravotníci v Iráku ošetřovali především střepinová zranění a amputace končetin. „Naše vojáky během mise žádná vážná zranění naštěstí nepotkala,“ dodal po příletu doktor Kopřiva. Jako kaplan jsem už od poloviny listopadu věděl, že se nebudu vracet před Vánocemi se svým kontingentem domů. Měl jsem za úkol prožít s 9. kontingentem Vánoce a Nový rok. Příslušníci vojenské policie plní na Vánoce běžné úkoly spojené se zajištěním mise. Slavnostní večeře proběhla na základně Shaibah. Na začátku jsme přečetli zdravice k Vánocům od našich politických a vojenských představitelů. Následně zazněl z Bible úryvek o narození Ježíše Krista. Místní cateringová společnost připravila štědrovečerní tabuli. Během slavnostního večera jsem sloužil štědrovečerní mši svatou. Připravil jsem pro vojáky i malé zpěvníky s českými koledami, které jsme si během večera společně zazpívali. Jelikož tento kontingent začal působit v Iráku od 19. 12. 2005, tak si většina vojáků vezla dárky od svých bližních s sebou a rozbalila si je až pod vánočním stromečkem na základně. Druhý svátek vánoční však byl již plně v pracovním duchu. Byl zahájen výcvik příslušníků irácké policie v policejní akademii a na IPTC. Skoro ve stejném duchu jsme na základně přivítali Nový rok. Sami jsme si připravili pohoštění, nechyběla na velkoplošném plátně ani pohádka ,Mrazík‘. A i já jsem pomalu začal odpočítávat poslední dny na základně Shaibah. V rámci tzv. závozu do Kuvajtu mě 9. kontingent odvezl do hlavního města Kuvajt City a odsud jsem odlétl 8. 1. 2006 v 9:00 hod. tamního času přes Londýn do Prahy. Celých 109 dnů na základně Shaibah v Iráku! kpt. Mgr. P. Jaroslav Knichal, vojenský kaplan Strana 10


140. výročí prusko-rakouské války Na letošní rok připadá 140. výročí prusko-rakouské války, která se téměř výhradně odehrávala na českém a moravském území a citelně zasáhla do života našich předků. To dokumentují tehdejší obecní, školní, farní i rodinné kroniky a také osobní vzpomínky i zážitky občanů, které nacházíme v dobovém tisku, kalendářích, brožurách a knihách. Rovněž se dá také předpokládat, že i mnozí naši starší spoluobčané se s vyprávěním o šestašedesáté, jak je prusko-rakouská válka 1866 mnohdy nazývána, mohli také setkat, a to když už ne od přímých účastníků, tak ze vzpomínek následující generace. Válka samotná a její výsledky neovlivnily jen naše lidi, jejich majetek a krajinu, ale šlo o událost, při které se téměř definitivně rozdaly karty pro utváření dalšího vývoje Evropy. O tom však bude zmíněno dále. Je tedy na místě si tyto události připomenout. V té době byly české země již několik století součástí rakouské monarchie a tvořily hranice především s výbojným Pruskem. V řadě válek s tímto sousedem Rakousko hájilo svou existenci, a tím současně i celistvost českých zemí. Byly to zejména dvě slezské války, nazvané také válkami o Korunu českou (1740 – 1742; 1744 – 1745), při nichž byla od českého království nenávratně odtržena část Slezska a Kladsko. Na čas byla dokonce obsazena Prusy i Olomouc (1742). V další válce, tzv. sedmileté (1756 – 1763) Prusko opět usilovalo o územní zisky a při nich uvažovalo také o odtržení Moravy. Je proto logické, že tyto události zůstávaly pevně v paměti našich lidí a vytvářely jasné protipruské postoje i v době, kdy se schylovalo k nové válce s tímto odvěkým nepřítelem. Naši předkové, prostí lidé i vůdčí politici, stáli za svou tehdejší vlastí a věřili v sílu a ochranu své armády. Byla to armáda jejich tehdejší společné vlasti a významná část vojáků pocházela z českých zemí a Slezska. Situace k válce s Pruskem v roce 1866 krystalizovala postupně. Po napoleonských válkách se v roce 1815 na čtyřicet svobodných zemí a měst širší střední Evropy sjednotilo do tzv. německého spolku – bundu se Spol-

kovým sněmem ve Frankfurtu nad Mohanem. Smyslem utvoření tohoto společenství bylo především chránit nedotknutelnost dynastického postavení v jednotlivých zemích a vytvářet také jistou hospodářskou spolupráci. Vedoucí roli ve spolku mělo Rakousko. Druhá největší země tohoto převážně německy mluvícího uskupení, Prusko, začalo postupně usilovat o převzetí vůdčího postavení s úmyslem sjednotit spolek do jedné země, v níž by hlavou byl pruský panovník. Tento záměr byl pro Vídeň naprosto nepřijatelný. Teprve nový tvůrce pruské politiky, ministerský předseda Otto von Bismarck, pochopil, že vytvořit jednotné Německo nelze přes diplomatická jednání, ale tím, že habsburská monarchie bude vytlačena z vlivu na německý spolek a k tomu může dojít jen za pomoci „železa a krve“. Tedy válkou. K ní došlo v roce 1866. První pruské jednotky překročily hranice císařství 21. června 1866 a vstoupily do Čech. Rakouské, tzv. Severní armádě velel polní zbrojmistr Ludvík von Benedek. Ještě v červnu jeho vojska svedla řadu dílčích a krvavých bitev. Poté rakouské sbory ustoupily k Hradci Králové, u kterého došlo dne 3. července 1866 k rozhodujícímu střetnutí celé války. Co do rozsahu šlo o druhou největší bitvu v Evropě 19. stol. Účastnilo se jí téměř půl milionu vojáků. Bitva je také nazývána bitvou na Chlumu či u Sadové. Rakušané byli poraženi a jejich hlavní část ustupovala, za stálého ohrožování nepřítelem, k pevnosti Olomouc. Obavy o osud hlavního města rakouské monarchie je však brzy donutily k dalšímu pochodu směrem k Vídni. Čtyři brigády VIII. rakouského armádního sboru opouštěly Olomouc mezi posledními. Přesun byl zahájen v neděli 15. července brzy ráno. V čele šla pěší brigáda gm. Rothkircha o síle 6.000 mužů. Za ní pochodovaly další dvě pěší brigády. Čtvrtá brigáda plk. Wöbera měla chránit pravý bok sboru před napadením v blízkosti již operujícího nepřítele. Celý přesun byl však poznamenán nejen nepřízní osudu, ale i lehkomyslným jednáním velitelů. Vozatajstvo, mající z Olomouce určenu východnější trasu, zbloudilo a vmísilo se v Dubu nad Moravou a ve Věrovanech do rakouských bojo-


vých jednotek. Než se vše napravilo, ocitla se Rothkirchova brigáda před Tovačovem osamocena. V době, kdy dvě rakouské setniny (cca 330 mužů) byly již v Tovačově, bylo pravé křídlo brigády napadeno pruskými pluky č. 44 a 4 z brigády gm. Malotkiho, které se mezitím shromáždily u tovačovského viklického dvora. Rothkirch na situaci reagoval příliš pozdě a nedůrazně. Zprvu se domníval, že má po své pravé straně již zmíněnou Wöberovu brigádu (ta se však nezodpovědně zdržela u Duban). Když zjistil omyl, neudeřil na nepřítele plnou silou. Postupně do boje zapojil pěší prapory 71. pěšího pluku a později i 25. pěšího pluku. To však k úspěchu nevedlo a nepomohla ani nasazená dělostřelecká baterie (8 děl). Prusové chráněni lesíkem Bažantnice nabyli převahy a donutili Rakušany k ústupu. Nepříznivému vývoji nezabránily ani další čtyři rakouské baterie - z postavení u Věrovan vyčleněné samotným vrchním velitelem Benedekem. Osud dělostřelců i děl byl brzy zpečetěn překvapivým a rychlým přepadem pruských kyrysníků gm. Hartmanna. Jen části mužstva a polovině děl se podařilo uniknout. Rakouské pěší jednotky pak z větší části přešly na bezpečný levý břeh řeky Moravy, zbytek se vrátil do pevnosti Olomouc. Tak skončila bitva u Tovačova. Za dvě hodiny (mezi 9 a 11 hodinou) padlo na bojišti na 500 vojáků. Mezi nimi bylo i mnoho českých, moravských a slezských chlapců zařazených v 71. pěším pluku. Téhož dne odpoledne došlo i ke srážkám u Rokytnice a Dluhonic u Přerova. Rakouská vojska následující den ustupovala k Bratislavě, kde se dočkala klidu zbraní, který byl vyhlášen v Mikulově 22. července 1866 při jednáních znepřátelených stran. Mír byl uzavřen v Praze 23. srpna 1866. Prohranou válkou pozbylo Rakousko své vůdčí postavení mezi německými státy a ztratilo některá svá území. Přímým důsledkem války, a to je podstatné, byl nejen vznik německého království a posléze císařství, ale také vznik Rakouska-Uherska. To se postupně stále více a více dostávalo do vleku svého nyní mocnějšího souseda. Dá se tedy říci, že další směr vývoje evropských i světových dějin, který vedl až k I. i k II. světové válce, byl v mnohém předurčen výsledkem prusStrana 11

ko-rakouské války v roce 1866. Pro představu, jaké útrapy v roce 1866 zakoušeli naši předkové, třeba uvést, že okolí Přerova a Lipníka bylo místem soustředění rakouského pěšího VI. armádního sboru čítajícího na 34 tisíc mužů, téměř 4700 koní a 72 děl. Kolem Olomouce pak tábořily další 3 armádní sbory. Přímo Tovačov byl v červnu 1866 výchozím pro celou rakouskou dělostřeleckou zálohu čítající 16 baterií. Ty sestávaly ze 128 děl, každé z nich s kolesnou a muničním vozem. Tj. cca 3100 mužů, 2800 koní a více jak 250 zásobovacích vozů. Připočtěme k tomu ještě jezdecké divize a hlavní dělostřelecké baterie. To vše museli obyvatelé před odchodem vojsk (17. 6.) do Čech k rozhodujícím bojům tolerovat, přispívat na ubytování a poskytovat přípřeží k převozu vojenských zásob. Tentýž kraj i jeho obyvatelé byli za necelý měsíc svědkem hromadného ústupu císařské armády i následné několikatýdenní pruské okupace s ještě většími neblahými důsledky než před započetím války. K tomu všemu se navíc přidala Prusy dovlečená cholera, a ta si opravdu nevybírala. Ustala až v říjnu 1866. Jen na Moravě stačila zahubit na 50 tis. lidí. Počty obětí této zhoubné nemoci v jednotlivých obcích uvádí téměř každá místní kronika. Na tyto události vzpomíná tehdejší patnáctiletý student Antonín Cyril Stojan, pozdější arcibiskup olomoucký. V Pamětní knize farnosti Beňov o Společně na cestě – diecézní setkání ve Zlíně

Srdečně zvu na diecézní setkání do Zlína, které se koná v sobotu 23. září od 10 do 16 hodin, všechny kněze a členy pastoračních i ekonomických rad, také jáhny, katechety a pastorační asistenty. Všichni si mohou vzít s sebou také rodinné příslušníky, pokud bude dost místa. V tomto velkém společenství dopoledne prožijeme mši svatou, odpolední setkání nabídne vybrané zkušenosti z farností a různých společenství diecéze. Setkání se účastní také ministranti celé diecéze. Je to jejich diecézní pouť. Odpolední program budou mít samostatný. arcibiskup Jan

Strana 12

roku 1866 později píše: „Dne 27. května 1866 byli v obci od povoznictva ubytováni 2 důstojníci, 81 mužů a 59 koní. 15. července byla bitva u Dubu a Přerova. Lidé byli ještě – bylo to v neděli – na službách Božích v moštěnském farním kostele. Hned z rána bylo slyšet střelbu. Služby Boží byly odbyty zkrátka. Lidé z kostela vycházející již se setkali s rakouským vojskem a zároveň s hanáky kojetínskými, prostějovskými, kralickými, kteří do hor svatohostýnských utíkali. Nastal hrozný zmatek a shon. Lidé začínali zakopávat co kdo měl vzácnějšího, avšak v tom velkém zmatku tak nemotorně, že to každý hned najít musel. Mladíci od rodičů bojících se odvodu (pozn.: do pruského vojska) nuceni, aby utíkali, což též oni učinili. Utekli do svatohostýnských hor a lesa líšenského. Jeden chasník moštěnský též utíkal a teprve až v Uhrách se zastavil. V pondělí již přišli vojáci pruští. Ob den byly nařizovány rekvizice a Prušáci si při nich nadutě počínali. Při rekvizici dne 18. července byl jsem tlumočníkem, i žádali kterési vědro vína. Já na to, že vína nelze dostat, že víno se zde vůbec neprodává. „Nu tak půjdeme na faráře“, odpověděli Prušáci. Já na to. „Vždyť zde faráře nemáme“. Byli toho mínění, že kde nyní skutečná fara je – tenkráte, ale hospoda stála – farář bydlí. Brzy po bitvě u Přerova a Dubu vypukla kolera ve vojsku pruském, a po té brzy i mezi obyvatelstvem. Byly to smut-

né časy. Člověk mluvil s někým a týž za 3–4 hodiny již byl na desce. Všichni byli zkormouceni a velmi přátelsky se jeden ke druhému měl; mysl všech jen k Bohu obrácená, na zlé bylo zapomenuto. Žel na choleru zemřel i dobrý strýc Fabián (3. 10. 1866).“ Na válku 1866, zejména v místech bojů, je na našem území mnoho památek. Jde o unikátní funerální soubor, který nemá v Evropě obdoby. Tyto památky jsou totiž téměř vždy spojeny přímo s hroby padlých a na následky zranění a nemocí zemřelých vojáků. Většinou jde o hroby hromadné. O některých z těch 1400 evidovaných křížů, pomníku i monumentů, o jejich historické, umělecké hodnotě a o souvislostech bude psáno v následujícím čísle. Použito: Václav Burian: Bitva u Tovačova roku 1866 (vyd. roku 1996); Otto Urban: Vzpomínka na Hradec Králové (vyd. roku 1986); Ludvík Mühlstein, Aleš Doubrava: Válečné události roku 1866 (vyd. roku 1981); Antonín Šuránek: Světlo z Beňova (vyd. roku 1994); materiál paní Zdeňky Mollinové; Bellum 1866 – časopis Komitétu 1866. Poznámka: Pro rozšíření znalostí o událostech roku 1866 přijme autor článku od čtenářů jakoukoliv informaci o písemnostech a artefaktech, které se vztahují k tomuto období.

Jiří Jemelka

Setkání osamělých a rozvedených rodičů

Termín a místo: sobota 7. 10. 2006 od 10.00, v budově arcibiskupské kurie, sál II. patro, Biskupské nám. 2, Olomouc. Na programu bude přednáška: prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc.: O vnitřních zraněních a jejich uzdravování. Bude možnost konzultace s přítomnými odborníky. Po předchozí telefonické domluvě lze zajistit souběžný program pro děti. Setkání je také určeno ovdovělým a svobodným rodičům. Pořádá Centrum pro rodinný život v Olomouci, tel.: 587 405 250-3, e-mail: [email protected]

Víkend pro osamělé matky s duchovním programem

13.–15. 10. 2006 – exerciční dům Český Těšín Víkend je určeny pro maminky, které z nejrůznějšího důvodu vychovávají své děti samy. Program je určen pouze pro maminky, povede jej P. Antonín Krasucki OP. Čas bude rozdělen mezi zamyšlení nad Písmem, možnost soukromého rozhovoru s knězem, společné modlitby, setkání s ostatními osamělými matkami a příležitost ke svátosti smíření. Cena pobytu je cca 550,-Kč. V ceně je zahrnuto ubytování a strava. O přihlášku na víkend a bližší informace o setkání si napište na adresu: Centrum pro rodinný život, Biskupské nám. 2, 772 00 Olomouc, tel. č.: 587 405 250-3, e-mail: [email protected] Prosíme, předejte pozvání na setkání lidem, o kterých víte, že se jich téma dotýká.


Předmostí Stále vybíráme na Jen tak zaplacení našeho podílu ve stručnosti na odvlhčení kostela sv. Magdalény. V neděli 20. srpna se vybralo ve sbírce 3.521,- Kč. Když připočteme všechny předchozí sbírky, dary a půjčky, tak nám zbývá vybrat už pouze 37.260,- Kč a všechny peníze na uhrazení prací budeme mít připraveny. Všem dárcům Pán Bůh zaplať a prosím o další pomoc. Děkuji. Asi jsem ještě nepsal o dohodě s městem Přerov na směně pozemků. Část farní zahrady podél silnice jsme směnili za pozemek v zadní části farní zahrady, který byl ve vlastnictví města. Rozhodli jsme se tak vyjít vstříc městu pro vybudování cyklostezky. V rámci této investiční akce města byl tedy posunut plot farní zahrady podle nových hranic a provedeny některé další drobné úpravy. Při setkání na konci června na faře v Předmostí jsme diskutovali o jejím dalším využití. Zdá se, že záměr vytvořit z fary jakési komunitní centrum za pomoci evropských dotací je v této chvíli nereálný. Provoz na faře by měl být tedy i letos stejný jako v minulých letech. Jako jediný konkrétní krok, který se zdá být uskutečnitelný, se ukazuje brigádně upravit farní dvůr a zahradu, aby se daly lépe využít pro setkávání farníků. Uvažujeme výhledově o nějaké „parkové“ úpravě. Přivítáme každého, kdo je ochoten přiložit ruku k dílu. Opravy v Přerově Na faře začaly práce na novém zádveří a zadním obslužném schodišti. Celková cena prací by měla být 358.941,- Kč a termín dokončení polovina října. V této chvíli máme ve sbírkách, darech a půjčkách vybráno na tuto akci 113.359,- Kč. Prosíme o další pomoc. Pokračují práce na opravách kaple před kostelem sv.Vavřince a také jste si možná všimli, že se opravuje kříž před kostelem na Šířavě. Na faře v místnosti na setkávání u kávy a čaje musíme udělat novou podlahu, takže setkávání po deváté mši svaté začnou asi až koncem září. Děkanát Přerov Jen telegraficky shrnutí změn v děkanátu. K 1.7.2006 byl jmenován Jindřich Peřina jáhnem v Přerově. P. Pavel Šíra farářem v Rokytnici, Brodku a Citově. P. Jiří Koníček z Kokor navíc také správcem farnosti Majetín. P. Milan Mičo z Tovačova navíc také správcem farnosti Lobodice. P. Tomáš Strogan kaplanem pro mládež našeho děkanátu. K 7.7.2006 P. Slawomir Sulowski děkanem našeho děkanátu. K 1.9.2006 P. Radek Sedlák administrátorem farnosti Troubky, Bochoř a Kyselovice. Začátek dalšího pastoračního roku Vyučování náboženství začíná hned první školní týden. Rozvrh najdete na str. 15. Bude pokračovat setkávání skupin Besed nad katechismem, letos jednou za tři týdny. Stejně počítáme, že budou pokračovat setkávání mládeže v pátek večer, v neděli večer a flórbal ve čtvrtek večer. Setkávání pro maminky s malými dětmi „Sedmikrásek“ bude každou středu od 9:00 na Sonusu. Budou pokračovat schůzky ministrantů v Přerově a nově také v Předmostí. Dále nácviky schól a sborů, setkávání seniorů, modlitby matek, setkávání společenství křesťanských žen atd. Podrobnější informace najdete v diáři na str. 15 a 16. Slovo pro každého Číslo 8, Ročník 12, Září 2006

Adorace a příležitost ke zpovědi Příležitost ke svátosti smíření je každý pátek od 16:00 do 18:00 v kostele sv. Vavřince a také vždy půl hodiny před začátkem mše svaté, s výjimkou nedělního dopoledne. Místo čtvrteční adorace uvažuji o zavedení adorace v době pátečního zpovídání. V 16:00 by byla vystavena Nejsvětější svátost k soukromé tiché adoraci, která by byla zakončena půl hodiny před večerní mší svatou, tedy od 18:00 společnou adorací a svátostným požehnáním. Není ale možné vystavit Eucharistii k adoraci bez toho, že bude zajištěna stálá adorační služba. Celou dobu musí v kostele někdo adorovat. Jedním z důvodů zrušení čtvrteční adorace byl právě malý zájem věřících. Proto nechci zavádět páteční adoraci bez toho, že budou zajištěny adorační služby. Prosím tedy všechny, kdo jsou ochotni se do adoračních služeb každý pátek od 16:00 do 18:00 zapojit, aby se přihlásili přímo u mne. Děkuji. Dogmatika a Biblické hodiny Otec Tomáš bude letos pokračovat v probírání dogmatiky v novém termínu, a to jednou za čtrnáct dnů, ve čtvrtek v 17:30 na Sonusu. Jáhen Jindřich povede Biblické hodiny jednou za čtrnáct dnů v pondělí v 19:00 na Sonusu. Zveme nejen ty, kdo se těchto setkávání účastnili v minulém roce, ale také všechny další nové zájemce o poznávání Bible a křesťanské víry. Hledáme kostelníky Znovu prosím o pomoc se službou kostelníků v kostele sv. Vavřince. Vidím, jak tento nevyřešený problém omezuje bohoslužby v našem kostele, jejich přípravu i průběh. Kdo váháte, jestli se do této služby zapojit, tak se, prosím, zastavte domluvit přímo se mnou. Děkuji. Liturgická skupina Hledám cesty, jak zlepšit bohoslužby v našem kostele. Kromě výše zmíněné služby kostelníka chci vyzkoušet další možnost, a to namísto setkávání akolytů a lektorů, dělat setkávání všech, kdo jsou ochotni se do přípravy a průběhu bohoslužeb zapojit. Na tato setkání „liturgické skupiny“ jsou tedy zváni nejen lektoři a akolyté, ale také další čtenáři, kostelníci a všichni, kdo chtějí aktivně přispět k bohatší liturgii v našich farnostech. Biřmování Chci zjistit, jestli je v naší farnosti zájem o svátost biřmování. Tato svátost je určena mladým po skončení základní školy a také všem dospělým, kteří tuto svátost ještě nepřijali. Proto prosím všechny, kdo by se chtěli na biřmování připravovat, ať se přihlásí přímo u mne, např. na mobil 731402153 či email [email protected] a domluví si se mnou schůzku. Chci se s každým osobně seznámit a zároveň vyplníme také přihlášku k biřmování. Kromě jiného budu potřebovat vědět datum a místo křtu, prvního přijímání a termíny, kdy by vám setkávání přípravy na biřmování vyhovovalo např. čtvrtek 17:00 či 19:00 nebo pátek 19:30 nebo sobota 19:30 nebo neděle 15:00 či 17:00 či 19:30. Bude-li zájem, tak předpokládám, že vzniknou dvě skupiny přípravy - jedna pro mladé a druhá pro dospělé. Tyto přípravy nabízím také těm dospělým, kteří třeba už biřmováni byli, ale mají zájem prohloubit své znalosti o křesťanské víře a životě. Prosím, přihlaste se mi co nejdříve, nejpozději do 20. září 2006. Děkuji. Pavel Hofírek Strana 13

Svatý Pio z Pietrelciny OFMCap.

Narodil se 25. května 1887 ve čtvrti Castello městečka Pietrelcina a při křtu dostal jméno František (Francesco). František Forgione vynikal pevností povahy a upřímností, která někdy hraničila až s vesnickou drsností jeho rodného kraje, kde zimy byly dosti chladné a léta parná. Lidé tohoto kraje byli zvyklí trpět mlčky a říkat pravdu bez toho, že by hleděli, čím kdo je. Právě tyto vlastnosti byly po dlouhá léta silnou stránkou P. Pia i ve zpovědnici, kde za přispění milosti dovedl vždy nazývat věci pravými jmény bez ohledu na to, jak důstojnou osobu měl před sebou. Pevná povaha, kterou zdědil po svých rodičích obsahovala v sobě i dar pohotově a vtipně odpovídat nebo vyprávět způsobem, který si rychle dovedl sjednat pozornost posluchačů. S kapucínským řádem spojil mladý František Forgione svůj život velmi záhy. Hábit oblékl v městě Morcone již 6. ledna 1903, tedy v necelých šestnácti letech, jak tehdy bylo běžné. Od té chvíle už navždy byl pro všechny jen br. Pio z Pietrelciny. Dne 10. srpna 1910 byl vysvěcen na kněze. Počínaje 7. zářím 1911 se u něj jedenkrát týdně začaly objevovat Kristovy rány v dlaních a nohou, provázené prudkými bolestmi, které však vždy zase zmizely, takže se mu dařilo vše tajit. Později se k těmto ranám přidal jedenkrát týdně i prožitek Kristova bičování a korunování trním. V říjnu 1911 proto upadl do vysokých horeček a podivných stavů, které měly za následek, že po 21 dní nemohl přijímat žádný pokrm a žil jen z eucharistie.V září 1916 se „dočasně“ přestěhoval do San Giovanni Rotonda, aby se trochu nadýchal horského vzduchu, který potřeboval pro upevnění svého zdraví. Boží Prozřetelnost však chtěla jinak, a tak v S. Giovanni Rotondu zůstal nepřetržitě až do své smrti po celých dvaapadesát let (s výjimkou období vojenské služby a jiných drobných pobytů jinde). Od srpna 1916 byl již rektorem serafínské školy v San Giovanni Rotondo, kde se věnoval běžným povinnostem. Postupně se kolem něj začala utvářet duchovní rodina, která se každým dnem zvětšovala, a o kterou on pečoval svými promluvami, povzbuzeními, a zvlášť velmi hutnou korespondencí, kterou však musel v některých letech na pokyn církevních úřadů přerušit. Byly to celé koše korespondence, se kterou mu museli pomáhat spolubratři. Většinu dopisů jen zběžně prohlédl, přesto však lidé dostávali správnou odpověď. Dne 20. září 1918 se mu v San Giovanni Rotondu stalo něco, co zcela změnilo jeho další život. Když se modlil před křížem v chórové kapli starého kostela, měl náhle vidění. Sám o tomto mimořádném okamžiku napsal 22. října svému duchovnímu vůdci Benediktovi od sv. Marka in Lamis: „Po slavení mše svaté jsem se modlil v chóru, a tu jsem byl zaskočen jakýmsi spočinutím podobným sladkému spánku. Všechny vnější i vnitřní smysly a také schopnosti duše se nacházely v nepopsatelném ztišení. … A zatímco toto všechno se dělo, uviděl jsem sám sebe před tajemnou Osobností.“ Když tato Osobnost odešla, Otec Pio si všiml, že jeho ruce, nohy i bok „byly probodnuty a řinula se z nich krev“. Celých 50 let pak tyto rány navzdory snaze lékařů zůstaly nezahojené, čerstvé a stále krvácely, zvláště v pátek. Svět viděl ve stigmatech senzaci. Sám P. Pio je pokládal za trest Boží spravedlnosti. Říkával: „Je pro mne velmi těžké snášet tento oheň, který Ježíš zapálil v mém maličkém srdci. Jsem stravován láskou k Bohu a k bližnímu“. Vytrvale říkal: „Bolesti, to jsou poklady Ducha“. Mezitím dostal od Boha kromě daru vidění do svědomí a skrytých myšlenek člověka (kardiognoze) také schopnost být současně na dvou místech (bilokace), která mu umožnila být zcela svobodný, věnovat se zcela modlitbě a současně být v době svobody i k dispozici pro službu lidem. Od roku 1936 začal naplno rozvíjet svou činnost a vzniká jeho »Casa Sollievo della Sofferenza« (neboli Dům úlevy v utrpení), který byl mohutným pokusem zpřístupnit kvalitní lékařskou péči i těm nejchudším. V jeho rodné obci současně vznikal nový klášter. Obojí bylo postaveno zcela z darů věřících. Ani jeden kámen nebyl koupen. O své nemocnici vždy zdůrazňoval: Nechci přinášet úlevu pouze tělu, to by byla jen dobře vybavená klinika, „přineste nemocným Boha“. Na duchovní podporu „Domu úlevy“ začaly stovky jeho »duchovních dětí« vytvářet »Gruppi della preghiera« (skupiny modlitby), které jsou dnes přítomny v celém světě. Otec Pio říkával: „Dejte mi jeden den v týdnu a já vám dám celý týden“. Myslel tím zvláště silný postoj kajícnosti v pátek – všechna svá trápení a těžkosti snášet radostně z lásky k Ježíši a ke spáse duší, a tak duchovně podpírat dílo Otce Pia. Otec Pio říkával: „Bez modlitby je náš Dům úlevy v utrpení něco jako rostlinka bez vzduchu a bez slunce“. V téže době stále rostl počet lidí, kteří toužili u něj přijmout svátost smíření. Musel být zaveden pořadník a čekací doba byla několik dní. Také starý kostel brzy nestačil a musel být postaven nový kostel P. Marie Milostné (S. Maria delle Grazie). Do San Giovanni Rotonda se s nadějí ubíraly nespočetné zástupy (anonymních poutníků, a zvláště také osobností filmového a divadelního života) po oné cestě, v té době již zpevněné, která celá staletí byla sotva více než jen napůl opuštěnou horskou stezkou pro soumary. P. Pio byl vskutku člověkem zpovědnice, který věnoval přemnohé hodiny této delikátní službě, pro kterou dostal dar jedinečného rozlišování: Stačil mu pouze jediný pohled, aby pochopil, nakolik je kajícník disponován, a aby proniknul až do skrytých hlubin duše, kde často viděl skrytá dramata, staré umně zatajené viny, kru-té pochybnosti a hluboké otazníky. Uměl pravdivě číst v srdci každého a rozhodně ponořit skalpel do rány, tak jak to umí jedině Boží lidé, jejichž jediným cílem je Boží sláva a dobro duší. Dříve než v noci ve 230 dne 23. 9. 1968 zemřel, řekl spolubratrovi ještě poslední slova: „Prosím, poděkujte všem spolubratřím za lásku, kterou mi vždy prokazovali, a poproste je mým jménem o odpuštění za obtíže, které kvůli mně museli přestát, za špatný příklad a pohoršení, které jsem snad někdy dal. Modlete se za mou duši. Ježíši, Maria; Ježíši, Maria…“ Blahořečen byl 2. května 1999. Dne 28. září 2001 byl potvrzen zázrak na malém chlapci jménem Matteo Colella, kterému v důsledku pokročilé meningitidy selhaly vnitřní orgány a upadl do kómatu. Jeho rodina se však modlila na hrobě P. Pia, a chlapec se náhle zcela uzdravil. Strana 14


Co říci o tomto kapucínovi, o kterém bylo napsáno více než 200 životopisů? Především to, že on jako i mnozí jiní svatí jsou zřetelným svědectvím, že Bůh pečuje o svůj lid. Kardinál Lercaro o něm řekl krátce po jeho smrti: „Spolu s ním umlknou mimořádné skutky, které stahovaly pozornost světa do tohoto malého kláštera v pohoří Gargano: stigmata, tajemná vůně, která se kolem něj šířila, dar prorokování, vhled do srdce člověka ,… nepopřu je ani nepotvrdím, to nechávám na posouzení Církve. Se sv. Pavlem jsem však přesvědčen, že tyto dary Ducha svatého udílí Bůh svobodně komu chce, ne proto, aby zvětšily slávu člověka, ale pro dobro mystického těla, tj. církevního společenství, jehož je Kristus Hlavou“. Všechny ty zázračné jevy totiž svatost nepůsobí, pouze ji dosvědčují. Svatořečen byl 16. června 2002. Připravil Jaroslav Branžovský

Vyučování římskokatolickému náboženství ve školním roce 2006-2007 v Přerově

Vyučování náboženství v Přerově začíná od pondělí 4. září 2006 včetně. Prosíme rodiče, aby na první hodinu přišli společně se svými dětmi, a tak se mohli seznámit s osnovami vyučování, učebnicemi a katechetou, který bude děti učit. Děkujeme. Připomínáme rodičům, že děti z okolních farností přerovského děkanátu, které navštěvují školy v Přerově, se mohou také přihlásit k výuce náboženství v Přerově. Prosíme všechny rodiče, aby vyplnili pro své děti přihlášky, které se budou rozdávat přímo v hodinách náboženství. Děkujeme. dokončení ze strany 16

Pondělí 25.9. Středa 27.9.

Čtvrtek 28.9. Pátek 29.9. Sobota 30.9. Neděle 1.10. Pondělí 2.10. Úterý 3.10. Středa 4.10. Čtvrtek 5.10. Pátek 6.10. Sobota 7.10. Neděle 8.10. Pondělí 9.10. Středa 11.10. Čtvrtek 12.10. Pátek 13.10. Sobota 14.10. Neděle 15.10.

16:00 Centrum Sonus 19:00 Centrum Sonus 18:30 Přerov, sv. Vavřinec 19:30 Fara v Přerově Slavnost sv. Václava 15:00 14:00 18:00 18:30 9:00 15:00 19:30 17:30 16:00 19:30 19:30 18:30 9:00 15:00 18:45 19:00 18:30 19:30 17:30 17:30 9:00 9:45 19:30

Fara v Přerově Přerov, Šířava Přerov, Šířava Přerov, Šířava Fara v Předmostí Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Fara v Přerově Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Přerov u Hvězdárny Fara v Předmostí Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Fara v Přerově Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Fara v Předmostí Fara v Předmostí Centrum Sonus


Přerov - výuka na centru Sonus

1. třída středa 2. třída čtvrtek 3. třída pondělí 4. třída středa 5. třída čtvrtek 6. třída pondělí 7. třída čtvrtek 8. třída středa 9. třída čtvrtek Střední školy středa

15:00 15:00 15:00 15:00 16:00 16:00 15:00 16:00 16:00 16:30

Předmostí - výuka na faře

1. - 3. třída čtvrtek 15:00 4. - 6. třída čtvrtek 16:00

Bc. Eva Tkadlecová Mgr. Alena Pizúrová P. Mgr. Tomáš Strogan Ing. Jindřich Peřina, jáhen Mgr. Alena Pizúrová P. Mgr. Tomáš Strogan Ing. Jindřich Peřina, jáhen Ing. Jindřich Peřina, jáhen Ing. Jindřich Peřina, jáhen P. Mgr. Tomáš Strogan Mgr. Martina Göblová Mgr. Martina Göblová

Začátek přípravy rodičů na křty dětí Biblická hodina s jáhnem Mše svatá zvláště pro školní děti Redakční rada časopisu Mše svaté: Přerov 9:00 a 18:30 Předmostí 8:45 Svatováclavské pečení hostií Tichá adorace na Šířavě 14:00 – 18:00 Společné zakončení adorace na Šířavě Hodová mše svatá na Šířavě Schůzka ministrantů v Předmostí Schůzka animátorů mládeže děkanátu Setkání mládeže Besedy nad katechismem Setkání společenství křesťanských žen Schůzka liturgické skupiny Besedy nad katechismem Mše svatá zvláště pro mládež Schůzka ministrantů v Přerově Den díků za úrodu v Přerově Drakiáda, společné pouštění draků Besedy nad katechismem v Předmostí Biblická hodina s jáhnem Mše svatá zvláště pro školní děti Schůzka vedoucích dětí a mládeže Dogmatika s otcem Tomášem Modlitby Fatimského apoštolátu Schůzka ministrantů v Předmostí Setkání po mši svaté na faře u kávy a čaje Setkání mládeže Strana 15

Informace Sobota 2.9. Neděle 3.9. Pondělí 4.9. Úterý 5.9. Čtvrtek 7.9. Pátek 8.9. Sobota 9.9. Neděle 10.9. Pondělí 11.9. Středa 13.9. Čtvrtek 14.9. Sobota 16.9.

Neděle 17.9. Pondělí 18.9. Úterý 19.9. Středa 20.9. Čtvrtek 21.9. Pátek 22.9. Sobota 23.9. Neděle 24.9.

Od 7. července 2006 je novým děkanem přerovského děkanátu P. Slawomir Sulowski z Vlkoše u Přerova.

8:00 Fara v Přerově 9:45 Fara v Předmostí 10:30 Přerov, sv. Vavřinec Přerov 16:00 17:30 16:00 18:30 19:15 9:00 8:45 15:00 17:30 19:00 17:30 18:30 19:30 19:30 9:00 17:00

Centrum Sonus Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Centrum Sonus Předmostí Přerov pod nemocnicí Centrum Sonus Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Přerov, sv. Vavřinec Fara v Přerově Centrum Sonus Fara v Předmostí Olomouc, katedrála

10:30 18:30 16:00 18:45 16:00 9:00

Dluhonice Centrum Sonus Centrum Sonus Fara v Předmostí Centrum Sonus Centrum Sonus

19:30 Fara v Přerově Dřevohostice 17:30 Centrum Sonus 18:30 Přerov, sv. Vavřinec 19:15 Centrum Sonus Zlín Zlín 8:45 Předmostí 9:45 Fara v Předmostí 15:00 Centrum Sonus

Římskokatolická farnost Přerov Kratochvílova 6 750 11 Přerov 2

Strana 16

telefon: 581 217 079 [email protected] www.farnostprerov.cz

Zapisování úmyslů na mše svaté v Přerově na říjen, listopad a prosinec Setkání po mši svaté na faře u kávy a čaje Mše svatá s žehnáním školních tašek Začátek vyučování náboženství v Přerově Viz rozvrh na str. 15 Setkání společenství křesťanských žen Dogmatika s otcem Tomášem Zpověď na začátku školního roku Mše svatá zvláště pro mládež Program pro mládež Schůzka ministrantů v Přerově Dětská mše s žehnáním školních tašek Společná modlitba u kaple Panny Marie Besedy nad katechismem Biblická hodina s jáhnem Modlitby Fatimského apoštolátu Mše svatá zvláště pro školní děti Setkání vedoucích dětí a mládeže Besedy nad katechismem Schůzka ministrantů v Předmostí Děkanátní modlitby v olomoucké katedrále za rodiny a duchovní povolání 17:00 růženec, 17:30 adorace, 18:00 mše Hodová mše svatá v kapli v Dluhonicích Setkání mládeže Setkání společenství seniorů Besedy nad katechismem v Předmostí Setkání společenství křesťanských žen Sedmikrásek, setkávání pro maminky s malými dětmi, první po prázdninách Pastorační rada farnosti Přerov Děkanátní kněžská rekolekce Dogmatika s otcem Tomášem Mše svatá zvláště pro mládež Program pro mládež Diecézní setkání ve Zlíně viz str. 12 Diecézní ministrantská pouť Mše svatá na poděkování za úrodu Setkání po mši svaté na faře u kávy a čaje Ekumenické setkání na Sonusu dokončení na str.15

Vydává Římskokatolická farnost Přerov pro přerovský děkanát. Redakční rada: P. Pavel Hofírek, P. Tomáš Strogan, Jindřich Peřina, R. Dočkal J. Branžovský, A. Pizúrová. Stálí spolupracovníci: L. Calábková, Z. Mollinová Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře v Přerově.

Uzávěrka říjnového čísla je 27. září 2006.

Neprodejná tiskovina. Prosíme o příspěvek 10,- Kč na výrobu časopisu.


Časopis přerovského děkanátu

Recommend Documents