Časopis přerovského děkanátu

Časopis přerovského děkanátu Leden 2005 Číslo 1 Ročník 11 Úvodník Jáhen Jan Franta Liturgický kalendář na leden

Církevní památky historie kostela sv. Maří Magdalény v Předmostí Církev husitská Sociální učení církve Dětské okénko Stránka pro mládež

Slovo pro každého Číslo 1, Ročník 11, Leden 2005

Jen tak ve stručnosti P. Pavel Hofírek Duchovní cvičení na Velehradě 2005 S tebou mě baví svět víkend pro tatínky s dětmi Světec měsíce Informace

… a mnoho dalšího

Leden v liturgii NOVOROČNÍ PŘÁNÍ

Drazí bratři a sestry, kdo z Vás si myslí, že číslo 2005 v novém kalendáři věští naše zestárnutí o jeden rok, má pravdu. Ale neměli bychom zapomenout na to, že tento čas milosti, který nám Pán Bůh dává, je určen k tomu, abychom dosáhli věčného mládí, které nebude znát konce. Dovolte, abych Vám do celého příštího roku těmito slovy popřál opětovnou a upřímnou snahu o svatost: „Abys zůstal ušetřen každého utrpení – to ti nepřeji. Ani to, aby tvá další cesta byla samá růže a aby po tvé tváři neskanula žádná slza, abys nezakusil nikdy žádnou bolest, - ne, nic z toho ti do nového roku nepřeji. Vždyť slzy očišťují srdce, utrpení zušlechťuje, bolest a úzkost tě uvedou do společenství s Kristem a jeho úsměv tě naplní důvěrou a útěchou. Mé přání tobě zní spíše takto:Kéž bys byl vděčný a provždy uchovával ve svém srdci drahocennou vzpomínku na dobré věci svého život!. Abys vždy statečně obstál ve své zkoušce, když tvrdě spočine kříž na tvých ramenou, když vrchol, k němuž nutno vystoupit, se zdá nedostižitelný a světlo naděje mizí v tmách. Aby Boží dary v tobě rostly a celý rok ti pomáhaly vnášet radost a sílu v duše těch, k nimž tě pojí láska. Abys vždy měl přítele, jenž je opravdový a je hoden tvého přátelství, jenž ti dodá důvěry, když ti síly slábnou a nedostává se ti světla. Abys vytrval vždy v bouřích a dosáhl výšin...... aby v radosti i bolesti provázel tě stále láskyplný úsměv vtěleného Slova a aby tě s Pánem pojila vždy vroucí láska, jak On si to s touhou přeje kvůli tobě.“ Strana 2

(převzato z internetu) Ze srdce přeje bratr Jan

1. 1. 2. 1. 6. 1. 9. 1. 17. 1. 18. 1. 20. 1. 24. 1. 25. 1. 26. 1. 28. 1. 31. 1.

Slavnost Matky Boží, Panny Marie Druhá neděle po Narození Páně Slavnost Zjevení Páně Svátek Křtu Páně Památka sv. Antonína Velikého Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů Památka sv.Fabiána a Šebestiána, mučedníků Památka sv. Františka Saleského, biskupa Svátek Obrácení sv. Pavla Památka sv. Timoteje a Tita Památka sv. Tomáše Akvinského,kněze a učitele církve Památka sv. Jana Bosko, kněze

1. 1. Slavnost Matky Boží, Panny Marie Prvním lednem začíná nový občanský rok. I křesťan tak měří a počítá čas. Svrchovanost nad ním má však rok liturgický, začínající už o několik týdnů dříve. Motiv začínajícího nového roku, motiv vánoční a mariánský, se tento den vhodně prolínají a někde i spojují. Začínajícího nového roku se týká např. 1. čtení s motem: „Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám“, podobně i verše vybrané z Žalmu 67. Začátek nového roku je hodný pro slavnost Matky Boží také proto, že Maria je branou, kterou věčný Bůh vstoupil do našeho času a dějin, aby jim dal vyšší smysl, hodnotu a cíl. Brána je však pro toho, kdo jí prochází, něčím příliš vnějším. Věčný Syn vstoupil do našeho života skrze Marii nejen jako se prochází branou, ale tak, že z ní přijal lidské tělo. Abychom udrželi v novém roce správný směr naší životní cesty, je třeba často čerpat posilu svatým přijímáním. „Prosíme tě, Bože, provázej nás v tomto novém roce svou pomocí a posiluj nás svým svátostným pokrmem, ať pod ochranou Panny Marie, Matky tvého Syna i matky nás všech, celým svým životem směřujeme k tobě.“ (modlitba po přijímání).

9. 1. Svátek Křtu Páně Ve mši svaté slyšíme z evangelia (Mt3,13-17) hlas nebeského Otce, přiznávajícího se k Ježíši, zjevujícího Ježíše jako svého milovaného syna. Dosvědčuje to Duch svatý, snášející se jako holubice. K tomu dochází, když se Ježíš zařadil mezi hříšníky přijímající od Jana Křtitele křest pokání. Také Ježíš tak projevil své odhodlání činit pokání:ne však za hříchy své, neboť byl zcela bez hříchu, ale za hříchy celého světa. On je Beránek Boží, který na sebe vzal hříchy světa. Toto jeho pokání vyvrcholilo obětí života na kříži – „křtem ve smrti“. U Jordánu zazněl hlas Otce: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ (Mk 1,11). Tato slova vrhají světlo na tajemství Ježíše Krista: není jen „Božím mužem“, jako proroci a světci, nýbrž je jednorozeným Synem (Jan1,18). Ježíš je jako věčný Syn jedné podstaty s Otcem a Duchem svatým a žije od věků v trinitárním společenství jediného Boha. Při vtělení Duch svatý zcela zaplaví i jeho lidství. Při křtu Duch svatý sestupuje na něj, aby ho uvedl do mesiášské služby, a aby zahájil onu velkou „hodinu“ milosti, která se naplní jeho smrtí a vzkříšením. Ježíš Kristus totiž je nevyčerpatelným pramenem Božího Ducha pro každého člověka, který se otevře jeho nabídce spásy. Svátkem Křtu Páně končí vánoční období liturgického roku. Začíná první část liturgického mezidobí. 16. ledna je tedy 2. neděle v mezidobí. Podle knihy „Zachraňte Vánoce“ od P. Hroznaty Janouška

připravil Jaroslav Branžovský


Historie farnosti Předmostí

Pokud se dá věřit ústnímu podání a tradici, mělo by být Předmostí starší než samotný Přerov, když na „Svatovojtěšské skále“ zanechal své vytlačené stopy sám sv. Vojtěch. Hradiště na předmostské Skále („Hradisku“) a přerovském Kopci střežila spolehlivý brod přes Bečvu a vstup do Moravské brány – jedné z větví prastaré Jantarové stezky. Denár knížete Břetislava I. (1034-1055) v ruce nebožtíka, pochovaného na zdejším slovanském pohřebišti, je nejstarším datovatelným nálezem, dokazujícím zdejší raně středověké osídlení. Jméno „Předmostí“ dostala obec pravděpodobně až v době, kdy byl v Přerově postaven stálý most přes Bečvu, někdy ve 12. nebo ve 13. století. První zmínka o kostele je v zápisu zemských desek z roku 1373. Určitě však stál už v roce 1362, protože zápis z tohoto roku uvádí předmostského faráře Macúrka. Další farář Licek se uvádí k roku 1410. Roku 1412 skončil dvacet let trvající spor o pole „menšího dvora za kostelem“ mezi vdovou Mabkou a olomouckým měšťanem Petrem Gersnarem. Z roku 1523 pocházel nejstarší zvon kostela. V roce 1769 byl při kopání základů pro novou zákristii nalezen náhrobník z roku 1526, který je zazděn na vnější straně presbytáře, jenž nese erb a dodnes čitelný nápis: Leta M-CCCCC-XXVI w vtery po Swatem Bartholomiegi vmrzela g(es)t Vrozena panij Katerzina Manželka Pana Kunsse z Wrchlabie a Na cžekin, a tuto pochowana. (Kuneš z Vrchlabí a na Čekyni směnil s Janem z Pernštejna některé své poddané ve Lhotě výměnou za několik poddaných v Předmostí a Vinarech.) V roce 1596 získal ves Předmostí Bedřich ze Žerotína k Přerovu. Bylo v ní tehdy 25 usedlostí – 2 půllány, 9 čtvrtlánů a 14 podsedků bez polí. Grunty tvořily náves, v jejíž západní části stál kostel, chalupy stály na tzv. Malém Předmostí u silnice k Rokytnici, které končilo kapličkou sv. Floriána. K Předmostí byly přifařeny také vsi Čekyně, Popovice, Lýsky, Vinary a Dluhonice, do roku 1784 také Buk a Prosenice. Obročí bylo založeno dávno některým z přerovských arcijáhnů, olomouckých kanovníků, jejichž nástupci v této funkci byli i patrony, takže 15. května 1453 sem byl investován kněz Jan z Kostelce, navržený přerovským arcijáhnem Augustinem. (Návrh biskupovi podávala světská vrchnost, biskup jej mohl po prověření kandidáta schválit a tím jej investovat, nebo zamítnout. Jeho práva nebyla narušena ani rozšířením utrakvismu na Moravě – kompaktáta připouštěla přijímání pod obojí a utrakvističtí kněží mívali řádné kněžské svěcení. Problémy začaly až kolem poloviny 16. století, kdy utrakvismus přerůstal v luterství a stále častěji se objevovali „pastoři“ a „predikanti“, jejichž kněžské svěcení bylo pochybné.) V obci ležící v těsné blízkosti luteránského Přerova také brzy převládlo toto evangelické učení, takže měla pastory, z nichž první známý byl jakýsi Jan, jenž v roku 1540 nebyl uznán olomouckou kapitulou, a proto byl mu odepřen desátek z Dluhonic, načež odtud v roce 1545 odešel. Evangelický kněz Adolf odešel v roce 1571 z Předmostí do Přerova, kde byl jmenován farářem. V roce 1581 se podařilo biskupovi Stanislavu II., jemuž dal v roce 1580 držitel přerovského panství Vilém z Pernštejna plnou moc k obsazování far ve svých državách, uvést sem olomouckého kanovníka Mathiase, jenže ten po sporech s farníky odešel už v roce 1583 a biskup se pokusil (s plnou mocí Vilémova syna a dědice Jana z Pernštejna a podporou přerovského vrchnostenského správce) dosadit sem kroměřížského kaplana Matouše. Farníci se proti tomu postavili. Biskup jim tedy v roce 1584 poslal kněze Paula Pompinia i s novým rektorem, opět marně. Okamžitě si stěžoval u Jana z Pernštejna, že farníci nechtějí vyhnat nekatolického „popletence“ (byl to jakýsi laik z Předmostí). Stejně bezvýsledná zůstala v roce 1588 výhrůžka, že nebude-li přijat poslaný farář, nebudou přifařené obce, náležející dómské kapitule, dávat farní desátek. Tehdy, konkrétně v roce 1588 a ještě 1593, tu byl pastor Jan Prostějovský, jemuž přes opakované žaloby u zemského soudu odepřela desátek kapitulní ves Dluhonice, stejně tak nejmenovanému predikantovi v roce 1612, ačkoliv ji kvůli tomu žaloval držitel panství Karel st. ze Žerotína. Evangeličtí kněží museli opustit Moravu po roce 1624. Předmostí bylo připojeno prokazatelně od roku 1629 jako komenda k Přerovu, kam byl 19. října 1629 investován farář Jan Tančík. V březnu 1642 prosili předmostští konsistoř Slovo pro každého Číslo 1, Ročník 11, Leden 2005

Strana 3

„pro smilování Boží“ o vlastního faráře, že jinak zcela zdivočí, že se tu jen zřídka slouží nedělní mše, kostel a fara jsou zcela opuštěny, a že farář z desátku 190 kop (snopů obilí) může docela dobře žít. Ve svém vyjádření to farář Tančík popřel a tvrdil, že farní pole si dávno přivlastnila nekatolická vrchnost Přerova, desátek je mnohem menší a špatný, už před 12 lety zmizely ze zdejšího kostela kalichy a všechna paramenta (liturgická roucha) a farníci se nedají pohnout k pořízení nových. Než se záležitost vyřídila, byl v červnu 1642 Přerov dobyt a vypleněn Švédy a o rok později znovu. Venkov byl zpustošen tak, že nepožaté obilí zůstalo na polích až do sv. Martina. Zkázu dovršila morová epidemie, zavlečená v roce 1645 z Kroměříže. Ještě v prosinci 1651 žaloval nový přerovský farář Adam Bartlíček předmostské kvůli zadržování desátku. Farář Friedrich Ausschwitzer vymáhal v roce 1658 aspoň snížený desátek, jenž činil ročně 32 kop pšenice, 54 kop žita a 74 kop ovsa. Konečně 4. května 1661 bylo zdejší obročí opět osamostatněno a obsazeno Janem Aloisem Korneliem, který si v popisu farnosti v tzv. děkanské matrice v roce 1672 trpce stěžoval na zubožení kostela i beneficia. Tehdy bylo patrocinium slaveno první neděli po sv. Havlu, obročí patřila kromě desátku jen malá louka za Lýskami u „Žebračky“, více než 30 měřic farských polí („kniežske role“) bylo v držení sedláků, kteří je nechtěli vrátit ani z nich platit desátky. Farářem Korneliem začala souvislá řada předmostských farářů, která skončila P. Norbertem Jiřím Viačkou. Od té doby je Předmostí opět spravováno z Přerova. Patronem kostela se v josefinské době stal Religionsfond, později jím byla Náboženská matice, v padesátých letech 20. století byly patronáty zrušeny. Původní obec prakticky smazala z tváře země výstavba sídliště v letech 1975-1980.

Farní kostel sv. Maří Magdaleny

Kostel býval obklopen hřbitovem a podle zmíněné děkanské matriky byl už roku 1672 považován za konsekrovaný, ačkoliv bližší údaje chybějí. Tehdy měl dva oltáře (boční sv. Antonína Paduánského), 1 pozlacený stříbrný kalich, 4 kasule a 3 zvony. Až do roku 1769 nebyl klenutý, měl plochý dřevěný strop a v místě dnešní sakristie vysokou starou věž, už sešlou, která měla být 13 sáhů a 3 střevíce (25,3 m) vysoká. Toho roku začal tehdejší farář Franz Schaurek s jeho přestavbou – věž byla zcela zbourána, kostel prodloužen a zaklenut, nad hlavním vchodem byla postavena nová zvonice vysoká 7 sáhů a 4 střevíce (13,3 m). Stále vlhká zákristie s oratoří u severní stěny kostela byla také zbourána a nová postavena u jižní stěny kostela. Letopočet dokončení přestavby MDCCLXXII (1772) je vytesán v překladu hlavního vchodu. Kostel je dodnes 17 sáhů (32,2 m) dlouhý, 3 sáhy 5 střevíců a 4 palce (7,4 m) široký, vysoký 5 sáhů (9,5 m). V létě 1779 byl zhotoven nový hlavní oltář, o rok později byly udělány nové boční oltáře sv. Antonína a sv. Josefa. Po smrti P. Schaureka dal jeho nástupce Antonín Marek v roce 1799 nově pokrýt věž a její „cibuli“ červeně natřít. Uvnitř kostela dali v roce 1800 místní dobrodinci dozdobit boční oltáře . 2. září 1831 byl kostel zasažen požárem, šířícím se z hořícího Přerova, a spolu s částí vesnice, školou a farní stodolou, padl v oběť plamenům. Pro bohoslužby byl jenom nouzově zajištěn, teprve v roce 1840 byl vybílen a pozadí hlavního oltáře „mramorírováno“; tesařské a zednické práce provedli místní řemeslníci Kleiner, Klabazňa a Skreček, ozdobení udělal Johann Theissner, malíř z Hranic. Velké opravy kostela, věže a hřbitova začal až roku 1845 farář Josef Homm. Skončily v letech 1852 a 1853, proti ohni dal patron pokrýt střechu kostela břidlicí. Bohužel se nezachovaly dokumenty, které by umožnily určit autory oltářů, obrazů a soch. Jen Pamětní kniha o tom uvádí, že „hlavní oltář se dvěma bočními oltáři spolu s figurami sv. Petra a Pavla, sv. Cyrila a Metoděje, sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka a také s oltářními obrazy sv. Magdaleny, Ježíše, Marie a Josefa, sv. Antonína zcela nové; dále kazatelna, která byla předtím na druhé straně jako chlebová ošatka u země, byla nově pořízena, upevněna na protější stěně a prolomen k ní příchod. Proti kazatelně byla zavěšena úplně nová křtitelnice a vše bohatě ozdobeno, zvláště 16 novými svícny na oltářích. Také byly nově udělány některé lavice.“ Roku 1863 k miléniu příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Moravu byly zásluhou administrátora Oldřicha Brázdila, zaníceného vlastence, postaveny jejich sochy po stranách hlavního vchodu do kostela (dnes bohužel značně poškozené vandaly). V roce 1879 začaly práce na nových oknech kostela a novém kůru. Zeď za hlavním oltářem byla proražena a „dáno tam okno malebné“, zpodobňující sv. Maří Magdalenu klečící u nohou ukřižovaného Spasitele. Zhotovil je A. Kliem z Ratiboře, přišlo na 700 zl., „k čemuž věnovala dobroditelkyně Filomena Mackovíková z Předmostí, svobodná z čís. 24, obnos 500 zl.“ Boční oltáře byly ozdobeny sochami sv. Karla Boromejského, sv. Jana Sarkandera, sv. Jana Nepomuckého a sv. Aloisia z Gonzagy, které dodala Křesťanská akademie v Praze. Starý hlavní oltář byl nahrazen novým, zhotoveným Antonínem Čubou, stolářem a řezbářem v Přerově. (pokračování příště) Připravila Zdeňka Mollinová

Strana 4


V lednu uplyne 85 let od vzniku církve československé

Měsíc leden je již tradičně dobou ekumenických setkávání našich církví, kdy se společně modlíme za obnovení jednoty. Ovšem aby naše vzájemné sbližování bylo opravdu přínosné, je třeba nejen se společně modlit, ale také prohlubovat své znalosti – především o své vlastní církvi. Ačkoliv nadpis tohoto článku prozrazuje, že tímto pojednáním bych vás rád seznámil s počátky jiné denominace, je dobré si uvědomit, že církev československá husitská vyrostla na katolické půdě, a tak její vznik můžeme zahrnout do bohatých dějin církve katolické v naších zemích. Zrození nové církve se uskutečnilo na pozadí významných společenských proměn, které přinesl konec I. světové války a následný vznik samostatného československého státu. Klíčovou roli při formování nové církve však sehrálo reformní hnutí českého kléru. Silná vlna modernismu a sociálního cítění, která ovlivňovala myšlení katolických kněží na přelomu 19. a 20. století vykrystalizovala v konstituování tzv. „České katolické moderny.“ Ta se sice presentovala především na poli literárním a uměleckém ( k tomuto hnutí se hlásili známí kněží spisovatelé, např. K. Dostál-Lutinov či J.Š. Baar), ale zároveň se zabývala i tematikou sociální a církevně reformní. Toto reformní hnutí se však nesetkalo s přijetím u tehdejších biskupů a tak bylo záhy utlumeno. Nové obrození reformních tendencí v katolickém kléru přinesly již výše zmíněné společenské změny. Velmi zásadním faktorem, který ovlivnil další vývoj byla skutečnost, že v pražské arcidiecézi byl téměř rok neobsazen biskupský stolec (pražský arcibiskup Pavel Huyn se v době převratu nacházel na visitaci v Chebu a do svého sídla v Praze se již z politických důvodů nevrátil). V tomto období chybějící autority došlo k obnovení kněžského sdružení „Jednota katolického duchovenstva“, která se fakticky ujala vedení církevních záležitostí ( do této organizace vstoupilo téměř 90 % českých kněží). V „Jednotě“ ožily v nové intenzitě reformní myšlenky někdejší Katolické moderny, což bylo dokumentováno i tím, že v jejím čele stanuli J.Š. Baar, X. Dvořák a jiní předáci Katolické moderny. Na jaře roku 1919 vypracoval výbor Jednoty reformní návrhy, které měly přispět k obnově života katolické církve u nás a konkrétně tak zareagovat na aktuální výzvy doby. Požadavky reformistů byly shrnuty do devíti bodů, kde se mimo jiné žádalo zřízení československého patriarchátu, rozšíření církevní samosprávy a možnost laické spolupráce v ní, návrh na liturgii v národním jazyce, upravení praxe pohřbívání žehem či zdobrovolnění celibátu kněží. Tyto požadavky byly předloženy papeži Benediktu XV. v červnu 1919. Vatikán se však ke zmíněným návrhům postavil spíše rezervovaně, kdy v některých otázkách sice projevil pochopení, ale v některých (např. v otázce celibátu) zaujal naprosto nekompromisní stanovisko. Na pozadí jednání Jednoty o jejich návrzích došlo uvnitř tohoto kněžského sdružení k vnitřnímu pnutí, kdy se de facto ona ideově rozštěpila. Vedle umírněného a početně nejsilnějšího středu se stále hlasitěji projevovala také radikální frakce asi 200 kněží pod vedením Karla Farského, kteří usilovali o prosazení změn třeba i bez souhlasu hierarchie (tito radikální kněží se změny snažili vynutit cestou činu – vybízeli kněze, aby se neostýchali uzavírat tzv. kněžské sňatky a o Vánocích 1919 vybízeli ke sloužení obřadů v českém jazyce, a to navzdory biskupskému zákazu). Zlomovou událostí pro další vývoj, který urychlil schizmatické tendence uvnitř radikálního křídla, bylo jmenování Františka Kordače novým pražským arcibiskupem. Kordač sice viděl potřebu reforem, ale jeho představy se diametrálně lišily od představ reformních kněží (lékem na mravní úpadek měl být dle Kordače důraz na zachovávání celibátu a vyšší vzdělanost kněží). Jmenováním nového arcibiskupa se také změnilo postavení Jednoty, která ztratila rozhodující vliv na církevní dění a byla vyzvána, aby se zcela podřídila arcibiskupově autoritě. Pro radikální frakci Jednoty, která se však již vnitřně s katolickou církví rozešla, to znamenalo jediné – jít vlastní cestou. Toto rozhodnutí bylo oficiálně deklarováno na Valném sjezdu reformních kněží 8. ledna 1920 v Praze, kdy byl odhlasován vznik samostatné církve československé (hlasování se zúčastnilo 211 členů – 140 hlasovalo pro vznik, 66 proti, 5 bylo nerozhodných). Způsob vzniku nové církve a také její název poukazují na snahu příznivě oslovit národní a demokratické cítění českých a slovenských občanů. Založení národní československé církve mělo za následek řadu odchodů z katolické církve. Opouštěli ji jak radikálně naladění duchovní, tak i věřící, které k tomuto kroku vedl právě příklad jejich pastýřů. Na jedné straně znamenal exodus mnoha věřících do nové církve pro katolickou církev bolest, avšak z druhé strany znamenal vnitřní očistu, nutnou k uzdravení celého organismu církve. Připravil P. Antonín


Strana 5

Sociální učení církve Sociální encykliky

Předmluva k souboru sociálních encyklik

Tyto encykliky z let 1891 až 1991 tvoří základní kameny stavby, kterou nazýváme „katolická sociální nauka“ nebo „sociální učení církve“. Katolická sociální nauka je podle slov papeže Jana XXIII. (Mater et Magistra) „integrální součástí křesťanské nauky o člověku“. Není to nějaký neměnný soubor věčných pravd, ale svědectví o setkávání výzev evangelia s konkrétními společenskými problémy v průběhu dějin. Tyto dokumenty nelze považovat za „neomylné“. Chce-li katolík používat sociální nauku církve k výkladu sociálních problémů společnosti, nesmí nekriticky - tj. bez ohledu na dobu a okolnosti vzniku - přejímat všechna stanoviska starších sociálních encyklik a vztahovat je na dnešní situaci a vzhledem k posunům významu slov hledat stále nová a době přiměřená vyjádření. Postoj papeže Lva XIII. (1878 - 1903). Vůči liberalismu a socialismu XIX. století nemůžeme bez dalšího užívat na liberalismus a socialismus v jeho dnešní podobě. Proto je teologická práce na poli sociální etiky náročným úkolem, předpokládajícím umění přesně rozlišovat, být jako dobrý hospodář z Ježíšova podobenství, který vybírá ze svého pokladu věci nové i staré. Sociální učení církve se málo dotýká „věčnosti“. Zabývá se převážně problémy tohoto světa a jeho proměn a chce si uchovat svobodu i vůči politickým režimům a institucím. Církev považuje za své právo a mravní povinnost kriticky vystupovat vůči určitým politickým režimům a institucím, zvláště tehdy, pokud ohrožují práva a důstojnost člověka. Sociální učení církve tak navazuje na praktické poslání církve a je součástí plně pojaté pastorální služby člověku. K ní patří i obhajoba lidských práva důstojnosti lidské osoby jakožto hodnot, které nejsou člověku propůjčeny státem, nýbrž svěřeny Bohem. Svatý otec Jan Pavel II. vnesl do sociálního učení církve draze zaplacenou zkušenost z konfrontace s totalitními režimy XX. století. Tam, kde ideologie zkresluje pravdu o člověku, tam je jen krok k útoku na lidskou důstojnost a svobodu svědomí a k destrukci základních hodnot, na nichž stojí svobodná společnost, politická a hospodářská demokracie a právní stát. Proto nám byl od Boha svěřen poklad pravdy a velmi odpovědné poslání hlásat mravní zákon v celém rozsahu, vykládat jej a naléhat, aby byl zachováván. Vždycky a všude má být dovoleno opravdu svobodně hlásat víru, učit svou sociální nauku a bez překážek plnit svůj úkol mezi lidmi. Druhý vatikánský koncil zdůrazňuje, že poslání církve není povahy politické ani ekonomické, nýbrž duchovní. Proto může koncil prohlásit, že právě z duchovního poslání církve vycházejí úkoly, inspirace, „světlo síly“ pro lidskou činnost také na poli politickém i hospodářském. Ježíš Kristus nepřišel, aby svět soudil, ale aby jej uzdravil a zachránil službou lásky. Kriteriem opravdovosti života z víry a věrnosti Ježíšovu přikázání lásky je také citlivost pro potřeby světa a solidarita s bližními, zvláště s chudými a pronásledovanými. Sociální učení církve není ideologie, ale přesné vyjádření výsledku hlubokého zamyšlení ve světle víry a církevní tradice nad složitou skutečností lidské existence v mezinárodní významové souvislosti. Jeho hlavním úkolem je vyložit tyto skutečnosti podle toho, zda se shodují či neshodují s učením evangelia o člověku a o jeho pozemském i nadpřirozeném povolání, aby na základě toho mohlo usměrňovat jednání křesťanů. Tedy nepatří do oblasti ideologie, nýbrž do teologie, zvláště do teologie morální. Sociální nauka církve je dnes chápána jako svébytná disciplína v rámci teologie a jako taková je pěstována na teologických fakultách po celém světě. Má být důležitým nástrojem „nové evangelizace“ a napomáhat kompletnímu a partnerskému dialogu církve se současným světem, který započal na druhém vatikánském koncilu. V naší zemi se kdysi kladly počátky novodobé tradice katolické sociální nauky – „Borské teze“ - hraběte Loewensteina a jeho spolupracovníků z roku 1883, které patřily k přípravným studiím první sociální encykliky Rerum novarum. Tato tradice byla po roce 1948 násilně přerušena. Více, než čtyřicetileté úsilí totalitní moci vytěsnit křesťanství a křesťany z veřejného života v naší zemi vedlo k tabuizaci této oblasti, takže málokterá disciplína byla tak důkladně potlačena, jako katolická sociální nauka. Starší odborná literatura byla z knihoven odstraněna a nová se tam nedostala. Lev XIII. PiusXI. Jan XXIII. Jan XXIII. Pavel VI. Pavel VI. Jan Pavel II. Jan Pavel II Jan Pavel II.

encyklika Rerum novarum encyklika Quadragesimo anno encyklika Mater et Magistra encyklika Pacem in terris encyklika Populorum progressio apoštolský list Octogesima adveniens encyklika laborem exercens encyklika Sillicitudo rei socialis encyklika Centesimus annus

( 1891 ) ( 1931 ) ( 1961 ) ( 1963 ) ( 1967 ) ( 1971 ) ( 1981 ) ( 1987 ) ( 1991 )

Symbolickým datem zrodu sociální nauky církve je rok 1891, v němž byla vydána encyklika papeže Lva XIII. Rerum novarum. Základním pramenem je Písmo a jeho pojetí člověka a světa. Hodnota člověka - každého člověka je v tom, že je obrazem Božím. Nový zákon přináší svědectví o Ježíši Kristu, jehož životní postoj se liší od sociálních a politických představ a chování lidí v tehdejším Izraeli důrazem na nenásilí a univerzalitu lásky. Křesťanství si je vědomo toho, že zřeknutí se soukromého vlastnictví je možné jen jako osobní úkon svobodné odpovědi na Boží volání, nikoliv jako celospolečenský požadavek, nesený mocí státu. Církev chápe soukromý majetek jako předpoklad svobody jednotlivce a rodiny vůči státu a považuje ho za posvátný. Majitel se má považovat spíše za odpovědného správce a kdo má nadbytek, má i mravní povinnost solidárně pamatovat na potřeby těch, kdo jsou sociálně hendikapováni. Zcela novou situaci přinesly sociální změny vrcholného novověku, kdy nový způsob výroby radikálně poznamenal společenské vztahy a rozbil tradiční sociální struktury, což mělo obrovský morální a kulturní dopad. Propastné sociální struktury vystupňovaly společenská napětí a objevovaly se ideologie, které místo všeobecné solidarity kladly důraz na Strana 6


třídní nenávist, revoluční a třídní zápas jako řešení, slibující dosažení pozemského ráje. Socialistická agitace byla o to nebezpečnější, že obsahovala i určitá zrnka pravdy. Když církev ranného středověku zapomněla na zásadu chudoby, dala tak možnost vzniku hnutí jako katharů, valdenských a podobných hnutí. Proto bylo zapotřebí takových osobností, jako byli světci František z Assisi a Dominik, kteří znovu vnesli zanedbávané hodnoty do církve a tehdejší kultury. Také XIX. století potřebovalo podobné osobnosti a hnutí a přinést odpověď na sociální ŽIVÝ BETLÉM 2005 otázky. Adolf Kolping, biskup Emmanuel Ketteler a mnozí další, jejichž názory a praktické iniciativy vytvořily možnosti vzniku sociálního učení církve a napomohly k první sociální encyklice Rerum novarum papeže Lva XIII. Díla katolických sociálních myslitelů se promítala do praktického života. Jen vzpomeňme na léta po druhé světové válce, kdy velikáni katolického života a politikové - Francouz Robert Schuman, Ital Acido de Gasperi a Němec Konrád Adenauer - vybudovali na křesťanském základu a na životě z víry novou Evropu na poválečných ruinách hospodářských i morálních. Stoleté dějiny katolické sociální nauky lze rozdělit do čtyř základních úseků. První část zahrnuje vznik a dopad encykliky Rerum novarum, kritický střet se starým liberalismem XIX. století. Druhá část souvisí se jmény papežů Pia XI. a částečně i Pia XII.. Papež Pius XI. rozvinul klasické principy katolické sociální nauky. Papež Pius XII. nevydal žádnou sociální encykliku, avšak v rozhlasových a jiných projevech za druhé světové války se významně zasazoval k otázkám politické etiky, demokracie a služby míru. Třetí část možno charakterizovat jako koncilovou. Kromě encyklik obou koncilových papežů je třeba si připomenout „Magnu chartu“ dialogického vztahu církve a moderního světa, konstituci Gaudium et spes, která pojednává o mnoha zásadních otázkách sociální nauky. Čtvrtá část je vytvářena sociálním učením papeže Jana Pavla II. především v jeho třech sociálních encyklikách. Charakteristický je papežův důraz na lidská práva, na „pravdu o člověku“, která je součástí neotřesitelných hodnot. V encyklice Centesimus annus se uzavírá první století sociální nauky a přináší novou myšlenku „sociální humánní ekologie“, péče o společné životní prostředí a základní etické hodnoty. Skupina myslitelů Ameriky - Michael Novak, Georg Weigel Co Richard John Neuhaus, obhájci demokratického kapitalismu, staví společnost na souhře tří nezávislých systémů - státně-politického, ekonomického a kulturně-morálního. Čtvrtým prvkem celého organismu svobodné společnosti je rodina. Sto let sociální nauky v dějinách církve není příliš dlouhým obdobím. Je jen malou částí katolického sociálního myšlení a sociálního jednání, které k církvi a víře náleží od počátku a bude je prostupovat dále v duchu toho, který je začátkem i koncem všeho lidského dění. Slovo pro každého Číslo 1, Ročník 11, Leden 2005

František Adamík

Strana 7

Dětské okénko

Milé děti,

přestože vánoční doba stále trvá, myslíme více na dny v měsíci lednu. Nebojte se otevřít tuto stránku a pořádně si ji prohlédnout.

ROK EUCHARISTIE

Emauzští učedníci

Člověk k životu potřebuje nutně jídlo. Základní potravinou je chléb. Někdy říkáme „chléb“, a myslíme tím všechno důležité.Člověk však potřebuje nejen pokrm pro tělo, ale i pro duši. Proto Pán Ježíš řekl: „Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“. A sám sebe označil za „chléb života“. Co nám tento „chléb“ přinese? To se dozvíš, když vyluštíš tajenku.

Strana 8


Bible

JEČMEN A PŠENICE Dva hlavní druhy obilí, které pěstovali rolníci biblických dob. Připravovali z nich chléb. Ječmen byl lacinější než pšenice, proto byl potravou chudých.

ORBA A SETÍ Oralo se v říjnu, v období dešťů, kdy byla půda kyprá. Voli nebo osli táhli dřevěný pluh s železnou radlicí. Rolník držel jednou rukou jediné držadlo pluhu, v druhé měl bodec, zahrocenou hůl, kterou poháněl zvířata. Selo se ručně. Když byla zem zoraná, rolník rozhazoval zrní po poli.

ŽNĚ Ječmen se kosil v dubnu, pšenice v květnu či červnu. Úroda byla někdy bohatá: 100 až 400 kg z 1 kg osiva. Ale jindy ji ničilo sucho, horký vítr nebo ptáci. Žně byly svátkem. Ze všech polí se ozýval zpěv ženců. Po skončení žní se konala slavnost sklizně a rolník obětoval Bohu prvotiny ze své úrody. VÝMLAT Zrno bylo třeba oddělit od klasů. Na zvláštních místech ve vesnicích šlapali po klasech býci. Pak se oddělovalo zrno od plev pomocí ošatky na prosívání obilí: plevy vítr odfoukal a těžší zrno spadlo na zem. Sláma se používala jako krmivo pro dobytek.

„Lámání chleba“ - tak byla na počátku nazývána Eucharistie, která je odjakživa středem života církve. Toto je můj milovaný Syn.... Na obrázku najdete jména, která si Ježíš dával sám i která mu dávali lidé. Najdeme mezi nimi i sedm Ježíšových výpovědí o sobě z Janova evangelia.

Budiž chvála Chvála zemi – chléb nám dává. Rodí, plodí, pochovává. Chvála lidem jejichž prací země vzkvétá, péči vrací.

Chvála slunci – dokud hřeje, nikdy nejsme bez naděje. Chvála hvězdám na obloze, chvála každé lidské touze vyjít výš, dojít dále – s pokorou, však neustále. Proto pojďme bez ustání. Je to prosba, výzva, přání.

Dovolte mi poděkovat všem dětem, mladým lidem a mnoha farníkům za to, že dali své ruce, nohy, srdce a dary jako službu církvi k obohacení života v adventní době a o Vánocích. Bůh, ať Vám odplatí čas, který jste věnovali zkouškám, přípravám a také těm neviditelným službám, které jsou tolik potřebné. Mnoho Božího požehnání v novém roce. Liba Calábková


Strana 9

Stránka pro mládež

Vánoční turnaj ve stolním tenise

V konkurenci vánočních lákadel České televize se 27. prosince 2004 na centru Sonus uskutečnilo tradiční vánoční klání milovníků stolního tenisu. Turnaj si za dobu několika let získal určitou prestiž, a tak i letos jsme byli svědky zajímavých sportovních, ale i nesportovních momentů. Celkem se do turnaje přihlásilo 21 hráčů, kteří byli rozděleni do tří kategorií: děvčata, mladší a starší chlapci. V dívčí skupině se od začátku bojovalo s velkým úsilím o každý míček, což mnoho diváků zvedalo ze sedadel. Milým překvapením pak byl srdnatý výkon nejmladší hráčky Moniky Punčochářové, která se nezalekla ani starších hráček a zaslouženě si odnesla třetí místo. Druhé místo si po nekonečných výměnách vybojovala Emilie Šmídová. Vítězkou se stala letos suverénní Anežka Adamíková, která neprohrála ani jeden zápas. V kategorii mladších chlapců bojovalo celkem pět borců, kterým vévodil nadaný sportovec Vítek Adamík a po zásluze si odnesl vítězství. Druhé místo si s přehledem pohlídal Vojta Dostal. O třetí místo se strhl neuvěřitelně vyrovnaný boj mezi Ondrou Malantem a Ondrou Fojtů. Úspěšněji z tohoto duelu vyšel Ondra Malant, a tak se radoval ze třetí příčky. Kategorie starších chlapců uspokojila ty nejnáročnější příznivce pingpongu, neboť to, co někteří hráči předváděli, mnohým z přítomných bralo doslova dech. Po zápasech ve skupinách následoval vyřazovací turnaj, z něhož jako vítěz vyšel Martin Dvořák, který ve finále porazil Michala Hozáka. Třetí místo pak vybojoval David Holboj. Připravil P. Antonín 24. prosince jsme společně v kostele sv. Vavřince slavili „půlnoční“ mši svatou pro děti. Následujícího dne se konala Vánoční besídka, kterou pod vedením Liby Calábkové připravili děti z farnosti Přerov.

Strana 10


Katastrofa v Asii

Není příjemné dívat se na velké neštěstí ve stručnosti druhých. A dokáži si představit otázky, kterými nás nevěřící mohou zahrnout. Ani pro věřícího člověka není lehké srovnat se s existencí zla, natož tak pro ně. Jistě existují moudré odpovědi na lidské námitky proti Bohu, který dopouští něco tak zlého, ale asi nejmoudřejší je mlčet. Věřit neznamená mít odpovědi na všechny otázky a rozumět všemu. Věřit může znamenat pravý opak: „Nerozumím a nechápu, ale přesto Ti důvěřuji, protože Tě znám.“ Ptát se, kde byl Bůh, když se to stalo, může být jenom záminkou a útěkem před otázkou, kde jsem byl já, co jsem udělal já. Nebo v tomto případě spíše před otázku, co udělám, protože teď pomáhají všichni, ale za půl roku, kdo bude ochotný pomáhat lidem, kteří jsou na tom nesrovnatelně hůře než my. Tito lidé totiž na tom byli nesrovnatelně hůře už předtím. Změní tato katastrofa naše srdce k lepšímu? Pokud ano, může to být jedna z odpovědí na otázku, proč se to stalo. Pokud ne, tak nám to jenom potvrdí, že problém není v Božím srdci, ale v našich.

Jen tak

Co se týká pastorace, tak na prvním místě chci, aby nadále fungovaly aktivity, které ve farnostech máme. S pastoračními radami můžeme uvažovat o dalších možnostech rozvoje našich farností, ale v této chvíli máme těžkosti sehnat ochotné farníky pro zajištění základního fungování farnosti, takže nevím. O příchodu do Přerova uvažovaly řeholní sestry ze Slovenska. Během svátků jsem od nich dostal zprávu, že se rozhodly začít působit ve farnosti Kelč. Do Přerova tedy nepřijdou.

Děkuji, prosím a přeji

Děkuji všem, kdo jakkoliv přispěli k životu našich farností v uplynulém roce 2004, zvláště těm, kdo pomáhají ve farnostech pravidelně. Zároveň prosím také ostatní o pomoc. Konkrétně hledáme kostelníky pro kostel sv. Vavřince. To nás teď trápí asi nejvíc. A těch možností pomoci se nabízí celá řada. Například úklid v kostele sv. Vavřince každý čtvrtek ráno nebo pomoc s vařením kávy a čaje po deváté mši svaté. Právě v neděli 9. ledna v 16:00 na Sonusu máme setkání těch, kdo si tyto služby vaření rozdělili. Hledáme další pomocníky, protože někteří museli přestat a tak nám ve skupinkách chybí lidé. Služba bývá jednou za čtyři týdny. Do nového roku 2005 přeji Vám všem to nejdůležitější: hojnost Božího požehnání. Kéž tuto Boží pomoc ve svých životech dokážeme vidět a z ní se radovat. Pavel Hofírek Nahoře je fotografie pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Přerově, kde proběhlo v neděli 2. ledna 2005 první ekumenické setkání, z kterého je také fotografie dole. Na další ekumenická setkání u ostatních církví Vás všechny zveme. Termíny a místa těchto společných modliteb najdete v diáři na str. 16.

Vstup do nového roku

Podrobnější finanční přehled o roce 2004 bude v příštím čísle časopisu, až stihneme zpracovat všechny účty. Letos sice nevstupujeme do nového roku s mínusem, ale na plánované akce peníze nemáme a tak opět prosím o štědrost i v roce 2005. V Předmostí se jedná o plánované odvlhčení kostela a předběžná cena je kolem 450.000,- Kč. V Přerově plánujeme nové topení a novou střechu na faře; projekty se připravují a náklady budou velké.


Strana 11

O duchovním doprovázení

Dříve se mluvilo o „duchovním vedení“ a dnes se více používá označení „duchovní doprovázení“. Duchovní vedení se, zjednodušeně řečeno, chápalo tak, že kněz (doprovázející) toho druhého (doprovázeného) formou pravidelných osobních rozhovorů vede životem. Protože ale nikdo nemůže žít život za někoho jiného či za něho rozhodovat a protože každý musí najít svoji životní cestu sám, tak název „duchovní doprovázení“ lépe vystihuje, o co během těchto setkání jde. Ono je snadnější říci, co duchovním doprovázením není. Není to krizové poradenství, není to psychoterapie, není to zpověď, není to vyučování ve víře, není to kamarádský rozhovor s knězem, není to řešení každodenních problémů. Jistě s tím vším má duchovní doprovázení mnoho společného, ale v jádru je o něčem jiném. Co to tedy je? Definici napsat nedokáži. Zkusme vyjít z těch dvou slov. První slovo „duchovní“ nám připomíná, že půjde o věc v životě člověka nejdůležitější, tedy o vztah k Bohu. Jistě v duchovním doprovázení mají své místo i další věci jako jsou lidská trápení a radosti, úspěchy a selhání, pocity, myšlenky apod. Ale všechno toto má být nahlíženo z perspektivy našeho vztahu k Bohu. Přibližuje mne to k Bohu či vzdaluje? Když tedy například během duchovního doprovázení mluvíme o nemoci, tak o ní mluvíme hodně jinak, než s doktorem. Když mluvíme o hříchu, tak také z jiného úhlu než při zpovědi. Druhé slovo je „doprovázení“. Abychom mohli mluvit o doprovázení, tak musí být někdo „na cestě“ a někam směřovat. V tomto případě na duchovní cestě svého života k Bohu. Duchovní doprovázení je tedy určeno těm, kdo chtějí ve svém duchovním životě, tedy životě s Bohem, postupovat dál a dál. Nesouvisí to tedy ani tak moc s tím, jak je kdo v duchovním životě daleko, ale jestli chce jít dál. Někdy paradoxně má větší touhu se Bohu přiblížit ten, kdo je na začátku svého duchovního života, než ti, kdo už víru žijí roky a roky. „Doprovázení“ také naznačuje, že oba mají ochotu jít kus cesty spolu. Kdo chce jít k Bohu „po svém“, tak asi po duchovním doprovázení toužit nebude. Snad časem dojde na to, že „není dobře člověku samotnému“. A proč je pro skutečný duchovní život duchovní doprovázení nezbytné? Souvisí to právě s tímto poznáním, že pokud budu žít svůj duchovní život „sám“, tak ho také budu žít „podle svého“. Tento můj životní plán se pak ale může až tragicky lišit od toho, k čemu mne Bůh stvořil, od Božího plánu. Když o svém životě mluvím s druhým, tak sice nemám jistotu, že společně vždy poznáme Boží vůli pro můj život, ale pokud nemluvím s nikým, tak mám jistotu, že ji určitě nepoznám. Člověk totiž potřebuje někoho, kdo mu pomůže vidět sebe a věci také z jiné strany. Ale uznat pohled odlišný od mého vlastního může být těžké a někdy i bolestné. Strana 12

V duchovním doprovázení tedy dovolím doprovázejícímu nahlédnout do svého života tak, aby v tomto společném rozhovoru mohlo mé vidění být doplněno pohledem odjinud. A toto společné zamýšlení se nad životem má být také otevřeno Božímu duchu a směřovat k tomu, abychom se snažili podívat na věci „Božíma očima“. Otevření se druhému člověku je způsob, jak se naučit otevírat se Bohu samotnému, o což nakonec ve skutečnosti jde. Duchovní doprovázení se tak stává těžším než přistupování ke svaté zpovědi. Ve zpovědi sice vyznáváme své hříchy, a to také není zrovna lehké, ale v duchovním doprovázení je třeba odhalit mnohem více – své touhy, pocity, zklamání, uvažování, své cíle a motivace... Někdy už samotné vyslovení těchto věcí nahlas je takovým duchovním krokem vpřed, že ani není třeba, aby kněz k tomu cokoliv dodával. Hlavním tématem duchovního doprovázení je tedy můj vztah k Bohu. S tím je neodmyslitelně spojena modlitba. Modlitbou se má nakonec stát všechno, co děláme. Jen tak můžeme naplnit biblickou výzvu „bez přestání se modlete“. Pokud modlitbu chápeme takto, pak vlastně můžeme říci, že duchovní doprovázení je „jenom“ o modlitbě. V duchovním doprovázení nejde na prvním místě o hřích a o rozlišování mezi dobrým a zlým. V duchovním doprovázení jde spíše o to, jak naplnit svůj život a o rozlišování mezi dobrým a správným. Ne všechny dobré věci, které děláme, jsou tím správným, co bychom měli dělat. Někteří lidé „nedělají nic špatného“ nebo dokonce „dělají mnoho dobrého“, ale bohužel nedělají to, co mají. Některá témata a momenty duchovního doprovázení se objevují ve zpovědi, katechezi či při osobních setkáních křesťanů. Duchovní doprovázení v užším slova smyslu pak prakticky probíhá jako pravidelné asi hodinové rozhovory většinou s knězem. V začátcích či v obdobích, kdy je v životě člověka „rušno“, to mohou být setkání jednou měsíčně. Později stačívají setkání méně častá. Náplní rozhovorů je to, s čím člověk přichází. Ze začátku většinou člověk není schopen mluvit o tom nejvnitřnějšíma a nejdůležitějším, teprve časem, pokud se podaří vytvořit ovzduší vzájemné důvěry, přichází i na ty věci nejpodstatnější. Ze začátku také lidé většinou očekávají, že jim kněz poradí či nabídne řešení problémů, se kterými přicházejí. Teprve později člověku dochází, že není to nejdůležitější vyřešit konkrétní problém, ale naučit se „řešit“ svůj život s Bohem. Pokud se podaří prostřednictvím duchovního doprovázení naučit člověka „otevřít“ před Bohem všechny oblasti jeho života, tak se stane to nejdůležitější. Všechny problémy pak budou „vyřešeny“ a další duchovní doprovázení se stane zbytečným. Vždyť je jenom jeden Mistr a jen jeden Pán. Pro nás, kteří jsem na cestě ke svatosti ještě cíle nedosáhli, je ovšem duchovní doprovázení stále ještě důležitou a úžasnou pomocí. Pavel Hofírek Slovo pro každého Číslo 1, Ročník 11, Leden 2005

Duchovní cvičení na Velehradě 2005

23. – 27. 1. Duchovní cvičení pro laiky a past. asistenty 9. – 13. 5. Ignaciánské exercicie pro všechny P. Cyril John, SJ P. J. Čupr, SJ 3. – 6. 2. Ignaciánské exercicie pro všechny 20. – 22. 5. Víkend pro mladší manžele P. Pavel Bačo, SJ P. F. Petrík 10. – 13. 2. Víkendová postní duchovní obnova 24. – 28. 5. Exercicie s Pannou Marií P.S. Peroutka, SJ P. J. Hladiš, SJ 20. – 26. 2. Kněžské exercicie 3. – 5. 6. Víkend pro manžele P. Bohumil Kolář P. F. Petrík 27. 2. – 3. 3. Příprava na velikonoční liturgii 3. – 5. 6. Víkend pro podnikatele P. Miloš Kabrda, SDB P. V. Slamečka 3. – 6. 3. Příprava na manželství – pro snoubence 5. – 9. 6. Duchov. cv. pro důchodce, osamělé, nemocné P. J. Berka, Opraem P. S. Peroutka, SJ 14. – 18. 3. Postní duchovní obnova 24. – 25. 6. Duchovní obnova formou večeřadla P. Petr Vaculík, SDB P. M. Filip, OP 24. – 27. 3. Velikonoční triduum pro vysokoškoláky 10. – 16. 7. Kněžské exercicie P. Pavel Bačo, SJ P. P. Ambros, SJ 1. 4. – 3. 4. Duchovní obnova formou večařadla 17. – 21. 7. Duchovní cvičení pro pedagogy a vychovatele P. S. M. Filip, OP P. P. Šustáček 13. – 16. 4. Duchovní obnova pro pracovníky charit 17. – 21. 7. Duchovní cv.pro muže a ženy (frant. spirit.) Mons. J. Šich P. A. Dabrowski, OFM 29. 4. – 1. 5. Víkend pro manžele 24. – 27. 7. Duchovní cvičení.pro manžele Mons. J. Mikulášek P. Miloš Kabrda, SDB Bližší informace naleznete na adrese www.stojanov.cz Přihlášky posílejte na adresu: Poutní a exerciční dům Stojanov, 687 06 Velehrad 62, tel.: 572 571 420, 572 571 531, e-mail: [email protected]

Adventní podvečery

Každou neděli v adventu jsme měli možnost setkání na centru Sonus, kde se konaly Adventní podvečery. První podvečer si připravily děti z přerovské farnosti, kde zazpívaly a přednesly pásmo písní a básniček, vztahujících se k adventu.

Druhou adventní neděli nás navštívil biskup sv. Mikuláš v programu nazvaném Mikuláš pro dospělé a třetí adventní neděli zněla opět poezie. O čtvrté neděli se konal na náměstí TGM Živý betlém.


Strana 13

Tak je tu po roce opět víkend vyhrazený pro předvánoční úklid. Někteří tatíci vycítili napětí a neklid v domácím prostředí a raději se vypařili i s dovádivými potomky z dosahu pokynů svých krásnějších a pořádkumilovnějších poloviček. Stačili ještě sdělit své přání „maminko ty perníčky napeč raději ze dvou dávek“ a zmizeli. Ti odvážnější z nás takto učinili již ve čtvrtek, zbytek až v pátek odpoledne. Po loňské průjmové zkušenosti jsme nevolili Vysoké Žibřidovice, ale s dostatečným množstvím desinfekčních prostředků jsme vyrazili na východ. Naším místem pobytu byla salesiánská chaloupka ve Vidči. V pátek večer, hned po bohoslužbě slova, jsme se ubytovali, a protože světla ubývalo a zimy přibývalo a my měli maminčiny koláče s tvarohem a mákem, seděli jsme u krbu a povídali a povídali a dobře se nám to povídalo. V sobotu ráno jsme osedlali své plechové oře a sjeli do Rožnova, který nás přivítal příjemně ospalou atmosférou. Ovšem hned při parkování nastal problém – nebylo kde. Věhlas „Rožnovského vánočního jarmeku“ už totiž daleko přesáhl hranice místního regionu. Když se nám konečně po delším pátrání podařilo zaparkovat, pevně jsme doufali, že auto najdeme tak, jak jsme ho opustili – tedy bez dalšího obutí od Policie ČR. Po přemístění k dřevěnému městečku jsme vystáli několika set metrovou frontu na pokladnu, odkud jsme se vrhli každý jinam. Jakmile jsem vstoupil do prostoru skanzenu, vrhli se na mne a mého tříletého syna dva rozdovádění čerti. Praví valašští čerti – jen při pohledu na ně dospělému vstanou hrůzou všechny chlupy na těle a ještě dva dny stojí v pozoru a salutují. Mohl jsem tedy být jen rád, že pro syna toto setkání skončilo jen okamžitým odchodem ze skanzenu a ne nočními můrami s pomočováním. Protože „fišta“ zůstal bez obutí, mohli jsme bez dalšího zdržení vyrazit zpět do laskavé náruče našeho šéfa kuchyně. Okamžitě po obědě jsme vyhnali potomstvo ven a snažili jsme se je unavit hraním různých her. Toto odpoledne vyhráli úplně všichni, protože fotbal i šátky měly velkou odezvu a kupodivu jen jedno lehké zranění (nepočítám-li infarktově zarudlé tváře některých tatíků). No a to už jsme se připravovali na mši svatou, večeři a večerní karneval (chcete-li masoahoj) se spoustou nádherných masek a se soutěžemi. Hned, jak jsme v pozdních nočních hodinách uložili děti, začali jsme s generálním úklidem a pokračovali s desinfekcí. Přitom všem jsme si opět u krbu s maminčinými koláči povídali a povídali a dobře se nám to spalo. V neděli ráno jsme mezi sebou přivítali vzácnou návštěvu – salesiánského provinciála, který s námi slavil mši svatou. No a pak už jen oběd, úklid a odjezd domů. Ještě před odjezdem jsme se stačili ubezpečit, že 5. ročník určitě musí proběhnout. Takže zase za rok. Zdeněk Navrátil

Strana 14


Sv. Timotej a Titus - biskupové

Svatý Timotej pocházel z Lystry v Lakónii (dnes je to Konye v Turecku). Po otci, který mu brzy zemřel, byl řeckého původu. Matka Euniké byla hebrejka a žili společně s babičkou Lois. S apoštolem Pavlem se zřejmě setkali, když zavítal do Lystry při své první misijní cestě do Malé Asie. Pavel jej jmenuje na začátku některých svých dopisů (jako by je psali společně - 1Tes, 2Tes, 2Kor, Kol, Fp, Fm). Kolem roku 55 byl jako jáhen poslán Pavlem s 1.listem do Korintu. Pavel jej poslal také s Erastem napřed do Makedonie, ale tam se rozhodl dojít později. Timotej dále provázel Pavla do Achájska (na dnešní jižní území Řecka). Po společném návratu do Jeruzaléma byl Pavel uvězněn, odveden do Césareje a nakonec do Říma. Timotej tam Pavlovi pomáhal a v nemoci ho ošetřoval. Po prvním Pavlově římském věznění, asi v letech 61-63, podnikli spolu ještě apoštolskou cestu do Efezu. Zde měl Timotej za úkol vést místní církev, kde vzrůstalo nebezpečné šíření bludných nauk. Svatý Titus byl Řek, narozený pohanským rodičům v Antiochii Syrské. Nejspíše byl pokřtěn apoštolem Pavlem, jehož se stal důvěrným přítelem. Spolu s Barnabášem ho doprovázel na apoštolský sněm do Jeruzaléma. Pavel jej při své třetí apoštolské cestě poslal z Efezu do Korintu, aby tam zavedl pořádek. Když do Korintu psal druhý list, uvedl v něm: „A tak jsme vybídli Tita, který započal toto dílo lásky, aby je mezi vámi také dokončil. Buď Bohu dík, že dal Titovi do srdce stejně horlivý zájem o vás!“ (2Kor 8,6; 8,16) Tita ustanovil Pavel biskupem na Krétě, kde byla značně pokleslá mravnost a mnozí se houževnatě drželi gnostického bludu. Roku 65 mu poslal list, v němž psal o tom, jaké jsou potřebné vlastnosti budoucích kněží a biskupů i k čemu vést jednotlivé stavy věřících. Za druhé Pavlovy vazby působil v Dalmacii jako první věrozvěst. Na Krétu se vrátil zpět a tam zemřel ve věku 94 let. Oba dva společně oslavovaní biskupové, Timotej i Titus, doplňují dílo apoštola Pavla jako jeho věrní žáci. Jaroslav Branžovský

40 DA

Čtyřicet dnů bez alkoholu - Forty Days of Abstinence

Dobrovolné rozhodnutí čtyřicet dnů nepít žádný alkohol. Začínáme ve středu 9. února 2005 a končíme v sobotu 26. března 2005. Pokud to chcete zkusit, můžete se přidat. Netýká se:

Osob mladších 18 let - ty alkohol přece stejně nepijí. ☺

Alkoholiků - ti to stejně nedokáží; pro ně je spíš potřebná léčba…. Abstinentů - to by bylo příliš snadné. ☺ Bližší informace také na Internetu:

Akce

DUB

www.40da.hypernet.cz

dokončení ze strany 16 Sobota 5.2. 9:00 Centrum Sonus 17:00 Přerov, sv. Vavřinec Neděle 6.2. 9:00 Přerov, sv. Vavřinec Pondělí 7.2. Úterý 8.2. Středa 9.2. Čtvrtek 10.2. Sobota 12.2.

9:45 19:30 17:30 18:45 16:00

Fara v Předmostí Centrum Sonus Centrum Sonus Fara v Předmostí Centrum Sonus Popeleční středa

19:00 Centrum Sonus Přerov


Schůzka ministrantů Pobožnost první soboty Mše svatá za pracovníky a klienty Oblastní charity Přerov Setkání na faře v Předmostí u kávy a čaje Setkání mládeže Biblická hodina Besedy nad katechismem v Předmostí Setkání františkánského společenství Mše svaté: Přerov 8:00 a 18:00 Předmostí 16:45 Besedy nad katechismem – Modlitba Postní duchovní obnova s P. Petrem Vaculíkem SDB Strana 15

Popeleční středa je letos 9. února 2005. V sobotu 12. února bude v Přerově postní duchovní obnova s P. Petrem Vaculíkem SDB. Na tuto obnovu všechny srdečně zveme. Ł

Informace Pátek 7.1. Sobota 8.1. Neděle 9.1.

Pondělí 10.1. Středa 12.1. Čtvrtek 13.1. Pátek 14.1. Sobota 15.1. Neděle 16.1. Pondělí 17.1. Úterý 18.1. Středa 19.1. Čtvrtek 20.1. Pátek 21.1. Sobota 22.1. Neděle 23.1. Pondělí 24.1. Středa 26.1. Čtvrtek 27.1. Pátek 28.1. Pondělí 31.1. Úterý 1.2. Středa 2.2. Čtvrtek 3.2. Pátek 4.2.

19:00 19:30 9:00 16:00 17:00 9:00 19:30 16:00 9:00 17:30 18:45 17:00 18:00 17:00 19:00 18:45 20:00 9:45 17:00 16:00 17:30 16:00 18:00 19:00 19:00 19:00 9:00 19:30 17:30 18:45 16:30 19:00 19:00 18:45 17:30 16:00 18:00 19:00 19:00 19:00

Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřince Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Fara v Předmostí Kostel ČCE Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Centrum Sonus Klub ČEZ Svatý Hostýn Fara v Předmostí Kostel ČCH Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Fara v Přerově Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Fara v Předmostí Centrum Sonus Fara v Přerově Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Fara v Přerově Centrum Sonus Centrum Sonus

Římskokatolická farnost Přerov Kratochvílova 6 750 11 Přerov 2

Strana 16

telefon: 581 217 079 email: [email protected] web: www.farnostprerov.cz

Elipsa, katecheze pro mladé Koncert duchovní hudby Schůzka ministrantů Setkání služeb vaření kávy a čaje

Ekumenická bohoslužba u katolíků

Žehnání koledníkům Tříkrálové sbírky Setkání mládeže Začátek přípravy rodičů na křty dětí Zahájení klubu seniorů SPOLU v roce 2005 Biblická hodina Besedy nad katechismem v Předmostí Ekumenická bohoslužba u evangelíků Kavárna pro seniory - Národní parky USA Modlitby Fatimského apoštolátu Besedy nad katechismem – Modlitba Církevní dějiny Jubilejní 10. farní ples v Přerově Pouť františkánského společenství Setkání na faře v Předmostí u kávy a čaje Ekumenická bohoslužba u husitů Setkání seniorů Besedy nad katechismem na Sonusu Setkání společenství křesťanských žen Mše svatá s přípravou dětí na sv. přijímání Pastorační rada farnosti Přerov Besedy nad katechismem – Desatero Elipsa, katecheze pro mladé Schůzka ministrantů Setkání mládeže Biblická hodina Besedy nad katechismem v Předmostí Setkání rodičů přípravy dětí na přijímání Redakční rada časopisu Besedy nad katechismem – Modlitba Církevní dějiny Besedy nad katechismem na Sonusu Setkání společenství křesťanských žen Mše svatá s přípravou dětí na sv. přijímání Schůzka lektorů a akolytů Besedy nad katechismem – Desatero Elipsa, katecheze pro mladé dokončení na str. 15

Vydává Děkanát Přerov římskokatolické církve Redakční rada: P. Pavel Hofírek, P. Antonín Pechal, jáhen Jan Franta, L. Calábková, J. Branžovský, V. Pavlů, A. Pizúrová, R. Mazániková. Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře v Přerově.

Uzávěrka únorového čísla je 26. ledna 2005.

Neprodejná tiskovina. Prosíme o příspěvek 10,- Kč na výrobu časopisu.


Časopis přerovského děkanátu

Recommend Documents