Časopis přerovského děkanátu

Časopis přerovského děkanátu Říjen 2008 Číslo 9 Ročník 14

Sociální učení církve

Církevní památky

Úvodník

Dětské okénko

Rozhovory

Jáhen Miroslav

Liturgický kalendář Rosteme ve víře… Santo subito!

Střípky ze života papeže Jana Pavla II.

Sollicitudo rei socialis

Z Centra pro rodinu Ráj Stránka pro mládež Zachráněné království Malchut Adonai Pozdrav ze semináře

Slovo pro každého Číslo 9, Ročník 14, Říjen 2008

Kaple sv. Urbana v Buku S P. Bedřichem Horákem, administrátorem farnosti Horní Moštěnice

Jen tak ve stručnosti Světec měsíce

Svatá Terezie od Ježíše … a mnoho dalšího…

Ani jsme se nenadáli a léto, doba radostných zážitků z prázdnin a dovolených, je za námi. Ohlásil se podzim (letos o sobě dal vědět poněkud dříve, než je zvykem) a s ním – zejména pro děti a mládež – doba plnění školních povinností a starostí s nimi spojených. Podzim má však také svoje specifické kouzlo. Rozmanitost jeho barev ukazuje na krásu Tvůrce; jako bychom měli před sebou paletu božského Mistra, který jenom pro nás, pro potěchu našeho oka, maluje Svou obrazovou báseň. Podzim přírody, stejně jako podzim života, nutně vede vnímavého člověka také k přemítání o smyslu věcí, o řádu bytí a jeho tajemství... To je ovšem možné pouze za předpokladu maximálního ztišení v našem nitru k vyloučení hluku světa, který chce tak často ovládnout i svatyni našeho srdce. Bezděky se nám pak může vybavit obraz Té, která podivuhodné události, jichž byla svědkyní, „uchovávala ve svém nitru a rozjímala o nich“, a také apoštolů, kolem Ní shromážděných v očekávání vylití Ducha, jak naslouchají Jejím vyprávěním o dětství Páně, o Jeho prvních krůčcích po této zemi, o Jeho dětském pláči i úsměvu, o prvních řemeslnických výtvorech Tesaře z Nazareta, ale také o tom, čeho pak dále oni sami byli již svědky... A právě nastávající měsíc říjen nás zve, abychom spolu s apoštoly usedli k nohám Mariiným a naslouchali Jejímu vyprávění: od andělského zvěstování, přes dětství a veřejný život Ježíšův, až po Jeho umučení a oslavení, na kterém i Maria získala svůj podíl. Zkusme se opravdově ztišit a zaslechnout hlas Růžencové Královny, která vždy tak mocně chránila Evropu před nebezpečími, jež jí hrozila, a jejíž mocná přímluva nezůstane nikdy nevyslyšena. Nebuďme lhostejni k naléhavému volání starostlivé Matky, která je zároveň Ženou oděnou sluncem, jak to ostatně ukázala i před jedenadevadesáti lety při slunečním zázraku ve Fatimě. Modlitba a pokání, láska a smír – to jsou nejúčinnější léky na bolestné rány současného světa. Jak je krásné přicházet k Bohu skrze tuto mocnou Paní, která je Jeho Srdci nejblíže a které neumí nic odmítnout. V tomto směru je zajímavá zkušenost některých exorcistů: zatímco jsou posedlí schopni poplivat kříž, nestalo se, že by někdo z nich tímto způsobem zneuctil obraz Mariin; Ježíš prostě nedovolí, aby někdo beztrestně plival na Jeho Matku. A proto také, jako by Mu nestačila smírná pobožnost prvních pátků, dává samo nebe pokyn k zavedení podobné pobožnosti prvních sobot na smír za urážky spáchané vůči Neposkvrněnému Srdci Té, kterou Pán tolik miluje. To všechno jsou nabídky pro nás, možnosti jak udělat radost dobrému Bohu, vyprosit požehnání pro svět a napomoci záchraně duší. Každý z nás má možnost na ně nějakým způsobem odpovědět... Jestliže jsme se zmínili o velikosti Tvůrce, kte-

Strana 2

Říjen v liturgii 1. 10. sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panna 2. 10. sv. Andělé strážní Jak o andělech strážných hovoří papežové a svatí ? Papež PIUS XI. měl velkou úctu k andělům strážným. Vzýval svého anděla na počátku i na konci každého dne a v různou denní dobu. Prohlašoval, že považuje za svou povinnost projevovat vděčnost a úctu ke svému andělu strážnému, jehož cítil stále nablízku a kterého mu Bůh poslal „aby ho chránil na všech jeho cestách“ (Ž 91,11). Pozdějšímu papeži Janu XXIII. svěřil krásné tajemství: „Když se mi stane, že musím mluvit s někým, kdo je jen málo přístupný mým argumentům, obracím se ke svému andělu strážnému. Celou záležitost mu svěřím do rukou a prosím ho, aby se přimluvil u anděla strážného toho člověka, s nímž se mám setkat a prosím ho,aby uklidnil a osvítil svého chráněnce. Rozhovor se pak velice usnadní.“ Také PIUS XII. mluvil o úloze andělů v křesťanském životě. Řekl např.: „Každý, ať je sebeubožejší, má anděly, kteří nad ním bdí. Jsou ve slávě, čistí, nádherní a přesto nám byli dáni jako průvodci na cestu, jejich úkolem je pečlivě nad námi bdít… Náš anděl strážný se stará také o naše posvěcení, dělá všechno pro to, aby podpořil náš duchovní růst a rozvinul náš intimní život s Bohem...“ JAN XXIII. věřil pevně v existenci andělů a využíval každé příležitosti, aby tuto pravdu lidem připomněl. V roce l961 ve svém poselství pro Vatikánské rádio se zmínil o tom, že „andělé mají jakousi tajemnou schopnost dodávat slovům kněze zvláštní náboj, který jim pomáhá pronikat do ducha posluchačů a zasáhnout jejich srdce..“ Stejným způsobem, jako sv. František Saleský - před kázáním s oblibou putoval zrakem po shromážděných lidech, a tak zdravil a vzýval neviditelné, ale přítomné anděly strážné svých posluchačů. A konečně Pavel VI. v roce l968 říká: „V Krédu, které se modlíme při mši svaté, se hovoří o andělech pouze nepřímo. Vyznáváme víru v jednoho Boha, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného a neviditelného je zde tedy zahrnut i svět neviditelný, včetně andělů a všech duchových bytostí.“ Dále říká tento papež: „…andělé a blahoslavení jsou na různých stupních přidruženi k Božímu vedení světa. Vyvolení se přimlouvají za lidi, zatímco u andělů strážných se jedná o přímluvu a přímý zásah - jsou tedy andělé zároveň přímluvci lidí u Boha i Božími vyslanci lidí.“ 4. 10. sv. František z Assisi, řeholník 5. 10. sv. Faustyna Kowalská, panna 7. 10. Panna Maria Růžencová 15. 10. sv. Terezie od Ježíše, panna a učitelka církve 16. 10. sv. Hedvika 17. 10. sv. Ignác Antiochijský, mučedník 18. 10. sv. Lukáš, evangelista 19. 10. 29. neděle v mezidobí, Den modliteb za misie 28. 10. sv. Šimon a Juda, apoštolové „Lidé se mě často ptají, jestli se modlím růženec. Myslí si, že já jako moderní kněz, co jde s dobou, to přenechávám Slovo pro každého Číslo 9, Ročník 14, Říjen 2008

rou můžeme vyčíst z knihy přírody, pak nekonečné množství možností a způsobů, jak následovat dokonalost Krista (nejvýš Svatého, který se stal člověkem), nám ukazuje pohled do říjnového kalendaria: Tak např. „malá“ Terezka nás upozorňuje, že nebudeme-li maličcí, pak jen stěží vejdeme do Božího království, František kromě toho poukazuje též na potřebu ducha chudoby. Sestra Faustyna (5.10.) je pro nás učitelkou velké důvěry v Boží Milosrdenství, „veliká“ Terezie zase mistryní modlitby, když zdůrazňuje, že modlitba ani tak nespočívá v mnohém mluvení, jako spíše v „mnohém milování“, v láskyplném prodlévání před Bohem. Hedvika v sobě zahrnuje zkušenost života rodinného i řeholního a vede nás svým příkladem k účinnému prokazování skutků křesťanské lásky a milosrdenství; téhož dne Markéta Marie Alacoque poukazuje na Ježíšovo probodené Srdce, obklopené plameny lásky. Jestliže na úsvitu našich křesťanských dějin stojí postava mírumilovného knížete Václava, tak i v moderní době nám Bůh dává podobný příklad a vzor k následování, mj. také pro politiky - posledního rakouského císaře a českého krále, blahoslaveného Karla I. (21.10.), který zemřel ve vyhnanství a obětoval své utrpení za národy sobě svěřené. Kolik máme vzorů k následování, kolik světel v měsíci, kdy tma venku přibývá. Vydejme se spolu s nimi na cestu vstříc Tomu, který je „Světlem lidí“, svítícím ve tmách, jež nemají moc Jej pohltit. jáhen Miroslav

,bigotním ženským‘. Modlím se ho každý den a rozjímám o něm. Růženec mám nesmírně rád. Modlím se ho na malinkém kulatém růženci - je to praktické a přitom nenápadné.“ Růženec je rozjímání o dvaceti zásadních okamžicích Ježíšova života, které prožívá také jeho Matka. S růžencem můžeme rozjímat o Kristově životě a o nejzávažnějších momentech v životě jeho Matky. Je to skvělé rodinné album. Střídá se v něm radost s utrpením a končí nádherným oslňujícím světlem: vzkříšením. Otevřme rodinné album Panny Marie a uvažujme o velkých okamžicích jejího života! Vzývejme ji v modlitbě růžence. Mějme stále v kapse „růžencové kolečko“, které nám ulehčí kdykoliv a kdekoliv říkat prostě jako dítě: „Zdrávas Maria…“ Jednou z námitek proti růženci je tvrzení, že je to „omílání stále stejné modlitby, což unavuje a člověk přitom pak myslí na jiné věci“. Myslím si ale, že opakuješ-li modlitbu „Zdrávas Maria“ soustředěně, pak, i když se občas v mysli odchýlíš, zůstáváš v proudu, v dechu lásky, který tě nese a oživuje. Růženec tě tak uvádí do povznášejícího ovzduší. Modlitba totiž nepřitahuje nebesa k zemi. Je to povznesení tvého srdce k Bohu, který ví lépe než ty, co potřebuješ.“

DÝCHAT OBĚMA PLÍCEMI...

(Zpracováno podle knihy „Setkání s Marií“ od Guy Gilberta - kněze pařížského podsvětí. Vydalo Karmelitánské nakladatelství 2002) Jaroslav Branžovský

Velký papež Jan Pavel II., první Slovan na Petrově stolci, za dobu svého pontifikátu mnohokrát hovořil o potřebě Církve „dýchat oběma plícemi“, tedy jak východní, tak západní. Jeho přáním bylo, aby jedním z mostů, který toto „dýchání“ ve sjednocující se Evropě umožní, byl také náš moravský Velehrad. Proč právě Morava a Velehrad? V povědomí mnoha lidí jsou sv. Cyril a Metoděj prvními věrozvěsty v naší zemi, což je ovšem hluboký omyl. O prvních křesťanských misiích mezi Slovany hovoří v 6. století arcibiskup Martin z Bragy, když popisuje misijní činnost sv. Martina z Tours († 397), což však bylo ještě před jejich příchodem na naše území, v době tzv. „stěhování národů“. Bezpečně však víme o působení mnichů-misionářů na Velké Moravě v 9. století, a to z oblastí franckých, akvilejského patriarchátu, ale též z Byzance. Ve Znojmě – Hradišti se předpokládá jeden z nejstarších kostelů u nás, který vznikl v 1. polovině (snad už v 1. třetině) 9. století. Prvními věrozvěsty u nás byli tedy západní mniši-bendiktini a je zcela neudržitelná představa, že by hlásali evangelium jinak, než v řeči místního obyvatelstva. V čem však spočívá význam a úspěch cyrilometodějské misie je schopnost inkulturace (= přizpůsobení místním poměrům) a také pomoc při utváření samostatné kvalitní domácí kultury, včetně vytvoření slovanského písma a překladů bohoslužebných knih do srozumitelné řeči; dá se říci, že díky nim naše první opravdová domácí kultura měla křesťanský charakter. Právě toto dílo sv. bratří zapříčinilo, že jejich evangelisační úsilí přineslo své plody. Církev totiž spolu s vírou vždy přinášela i určitou kulturu a zřejmě neexistuje jiná cesta ani pro dnešní dobu. Kromě toho byzantská (východní) forma obřadu mohla být slovanské mentalitě do určité míry bližší než západní, jak dokazuje i pozdější vývoj v Rusku. Je ale pravděpodobné, že liturgie na našem území byla spíše západního ražení, obohacená o některé žádoucí východní prvky (tzv. liturgie sv. Petra). Vzhledem k tomu, že sv. Metoděj byl předtím představeným nejvýznamnějšího byzantského kláštera na Olympu, kam se dostaly i některé ze syrsko-palestinských mnišských praktik, je možné, že některé z nich byly přeneseny i na Moravu. Na soluňských bratřích je velmi sympatické, že různé navzájem obohacující se prvky a zvyklosti nestavěli proti sobě, ale naopak, dokázali je moudře pospojovat a jako věrní křesťané z Východu neváhali pro podporu svého úsilí získat i římského biskupa na Petrově stolci. Pro mnohé by mohlo být překvapením zjištění, že neexistuje přesná dělící čára mezi východními a západními vlivy v Evropě, a že vzájemná spolupráce pokračovala i po nešťastném rozkolu v roce 1054. Zatímco v Itálii i samotném Římě existovaly řecké kláštery (basiliánský monastýr byl např. i v uherském Visegrádu), lze se od konce 10. století setkat pro změnu s italským klášterem na samotné hoře Athos, hlavní výspě dnešního pravoslaví. Ačkoli se např. o našem svatém Slovo pro každého Číslo 9, Ročník 14, Říjen 2008

Strana 3

Prokopovi předpokládá, že byl benediktinským mnichem, není zcela vyloučen ani jeho dočasný pobyt na Athosu (tato teorie však není prozatím dostatečně potvrzena). Kromě toho víme, že se v jím založeném Sázavském klášteře slavila slovanská liturgie a v jednom z oltářů byly uloženy ostatky ruských mučedníků, sv. Borise Gleba, což se stalo až po rozkolu a navíc podle západních zvyklostí. Na cyrilometodějskou a sázavskou tradici se snažil později navázat i Karel IV. založením benediktinského kláštera Na Slovanech v Praze, kam se svolením papeže povolal mnichy se slovanskou (hlaholskou) liturgií z Chorvatska. Nově pak je návaznost na cyrilometodějskou myšlenku patrná v úsilí moravských obrozenců (zejména v okruhu P. Františka Sušila) a nejmarkantněji v díle A. C. Stojana, především díky vzniku Apoštolátu sv. Cyrila a Methoda a pořádání známých velehradských unionistických sjezdů. Na závěr našeho velmi stručného přehledu toho, jak se vztah křesťanského Východu a Západu projevoval v našich dějinách, můžeme konstatovat, že existovala řada společných momentů, navzájem se obohacujícího prolínání vlivů či podnětného soupeření, ale též skutečnost opravdového nepřátelství a snahy potlačit rozmanitost uniformitou. Vysvětlovat historii pouze „západně“ nebo zase naopak pouze „východně“ vždy vede k jednostrannosti. Zajisté není náhodou, že jsme se stali integrální součástí křesťanského Západu, stejně jako není náhodná skutečnost neustálého obracení se i směrem k Východu (Karel IV., Stojan). Možná, že v tomto směru máme opravdu prozřetelnostní úlohu být mostem ve sjednocující se Evropě, jak to vyjádřil Jan Pavel II. při své první návštěvě u nás na Velehradě 22. dubna 1990. Také kardinál Špidlík vnímá úkol Slovanstva jako celku, pokud jde o evropskou kulturu a teologii; jedná se zde především o otázku personalismu (primátu lidské osoby), tak drahou i zmiňovanému papeži. Je známo, že některými Špidlíkovými postřehy byl fascinován i někdejší francouzský president Mitterand. Často se – poněkud zjednodušeně – hovoří o Východu jako o srdci a o Západu jako o hlavě. Použijeme-li tohoto zjednodušení, pak můžeme konstatovat už jen skutečnost, že organismus se vyvíjí zdravě pouze tehdy, je-li hlava a srdce v rovnováze a ve vzájemné spolupráci. Na příkladu našich světců vidíme, že prolínání obou kulturních oblastí je možné a prospěšné. Myslím, že bychom se neměli uzavírat jiným vlivům, které nás mohou obohatit a pomoci v poznávání věčné Pravdy jakoby z jiné strany. Vždyť právě toto poznání nás pak může přivést k daleko větší lásce (a o tu jedinou jde) a láska zase k hlubšímu poznávání Toho, kterého jsme si zamilovali. À propos, zkoušeli jste už někdy srovnat vrcholné projevy východního a západního duchovního umění – ikony a gotickou deskovou malbu (třeba právě tu českou)? Možná byste došli k zajímavým závěrům... jáhen Miroslav

Bratři a sestry. Než se společně začneme zabývat jednotlivými pohledy na osobu svatého apoštola Pavla, je nutné se podívat souhrnně na jeho život. Jak se tedy tento muž stal „apoštolem národů“? Pavel, hebrejsky Šavel, se narodil v Tarsu kolem roku 10 po Kristu. Místo jeho narození leží v dnešním Turecku. V době narození a života svatého Pavla byl Tars významným obchodním městem a zároveň také hlavním městem římské provincie Cilícien. Otec apoštola Pavla byl farizejem a v Tarsu vyráběl stany. Od svého otce dědí Pavel jeho živnost - stavitel stanů a především římské občanství.V běhu jeho života mu ještě mnohokrát pomohlo a bylo pro něj velikou výhodou. O jeho matce není nic jistého známo. Přísně nábožensky vychovaný Pavel se stal sám farizejem, a dokonce podle jeho vlastní výpovědi se stal také radikálním odpůrcem křesťanství. Jeho horlivost v potlačování křesťanství se však nakonec proměnila v planoucí lásku ke Kristu poté, co se mu před Damaškem ve vidění zjevil sám Pán Ježíš Kristus. Zkušenost Pavlova na jeho cestě do Damašku je vylíčena ve Skutcích apoštolů. Podle této knihy Písma svatého chtěl Pavel vyhledávat v Damašku křesťany, které by pak v okovech přivedl do Jeruzaléma. Na cestě ho náhle ozářilo světlo z nebe, takže padl na zem a uslyšel hlas: „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“ On odpověděl: „Kdo jsi Pane?“ Ten řekl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ, vstaň a jdi do města; tam ti bude řečeno, co máš dělat.“ Pavel najednou oslepl a jeho pobočníci ho doprovodili do Damašku. Ananiáši, Ježíšovu učedníku, pak Pán řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá a zeptej se v domě Judově po muži jménem Šavel z Tarsu. Ten se právě modlí a ve vidění uzřel, jak muž jménem Ananiáš vchází a vkládá na něj ruce, aby opět viděl.“ Pavel tedy prohlédl a nechal se pokřtít. Zůstal u Ježíšových učedníků v Damašku a hlásal Ježíše v synagogách a svědčil o něm, že je to Syn Boží. Pro Pavla to znamenalo, že všichni, kteří ho slyšeli, se dostali do rozrušení a říkali: „Není to ten muž, který chtěl v Jeruzalémě zničit všechny, kteří vzývali toto Jméno?“ Tři roky pak Pavel tráví odloučen v osamocení poté, co se předtím setká s Petrem a ostatními apoštoly v Jeruzalémě. Skrze zážitky z obrácení, a také aby splnil popsaný služební příkaz šířit evangelium v celém římském světě, tituluje se tento světec sám ve svém listě Římanům (11,13) jako apoštol (poslaný) pohanů nebo jako apoštol národů. Tři misijní cesty zavedou jeho a jiné do Athén, Malé Asie, ano až do Evropy a ke konci do hlavního města tehdejšího světa, do Říma. Skrze četné listy pak udržuje živý kontakt s jím založenými církevními obcemi a útrpně se také nasazuje pro evangelium. Co vše musel vytrpět pro evangelium, o tom mluví ve druhém listu Korinťanům (11,24n): „Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři.“ O Pavlově cestě do Říma nás zpravují Skutky apoštolů. Jeho poslední cesta, dobře udržovaný kus římské silnice, který se nachází na území opatství Tři fontány jihovýchodně od Říma. Zde byl podle římské tradice tento apoštol národů popraven. Zde se také nachází sloup, u kterého byl svatý Pavel přikován. Za císaře Nera vytrpěl Pavel kolem roku 67 po Kristu smrt stětí mečem. Tři prameny vytryskly, jak se praví, když jeho useknutá hlava se třikrát odrazila. Tyto prameny jsou už dlouho vysušeny. Jen pramen Pavlovy inspirace vyvěrá živě nadále. P. Zdeněk Strana 4 Slovo pro každého Číslo 9, Ročník 14, Říjen 2008

Dar utrpení „Povinností církve je nabádat ke svatosti“, připomínal papež Jan Pavel II. na každém kroku. Ideálem křesťana pro něj byl svědek nebo mučedník, jehož život splýval s pravdou tak, že se jí zcela odevzdal v sebeobětující lásce. Celému světu pak připomínal, že 20. století je největším stoletím mučednictví v dějinách. Pro přelom druhého a třetího tisíciletí připravil Svatý otec program oslav.Inspiroval se Nejsvětější Trojicí. V tříletém přípravném období k roku 2000 byl každý rok věnován jednomu z Boží Trojice: rok 1997 se stal rokem rozjímání o Ježíši Kristu a posílení víry a svědectví, rok 1998 Duchu Svatému a ctnosti naděje a rok 1999 byl rokem rozjímání o Bohu Otci a meditací o ctnosti lásky, protože Bůh sám je láska. Samotné výročí bylo oslavou Nejsvětější Trojice, z níž vše pochází a k níž se vše vrací i člověk. Papež viděl jasně blížící se krizi civilizace, ale přesto jeho apoštolský list z 10. 11. 1994 Tercio millennio adveniente nebyl apokalyptického typu, neboť věřil, že vše nutné pro spásu lidstva již bylo v dějinách učiněno Kristovou smrtí na kříži. Jan Pavel II. měl již delší dobu střevní potíže. Jeho lékař MUDr. Renato Buzzonetti se radil s MUDr. Francescem Crucittim, který papeže operoval po Agcově atentátu na něj (13. 5. 1981) a zachránil mu život. Usoudili, že je potřeba nasadit testy, které by odhalily příčiny potíží. Vyšetření, provedená 12. 7. 1992 v nemocnici, prokázala nádor na esovité části tlustého střeva. Ten byl odstraněn po čtyřhodinové operaci již za tři dny nato. Kromě toho mu lékaři vyoperovali kamínky z močových cest. Papež byl z Gemelli propuštěn 28. července a zotavoval se Castel Gandolfo a na chatě v Lorenzaga di Cadore v Dolomitech. Pětitýdenní rekonvalescence vzbudila u veřejnosti množství úvah o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu. Příčinou těchto úvah byla iniciativa kardinála Casaroliho, který svolal mezinárodní skupinu poradců, aby kontrolovali práci lékařů a radili jim, což veřejnost přijala s pochopením a věděla o všem dění. Zato Casaroliho nástupce, kardinál Angelo Sodano, který později jediný mohl po dalších operacích a onemocněních zprávy vydávat, tento informační tok uzavřel. Proto se potom šířily ony zaručené „zvěsti“ o zdravotním stavu Svatého otce. Papež naopak 9. října odletěl do Dominikánské republiky k oslavě 500. výročí Kolumbova objevu Ameriky (1492) a počátku její evangelizace. Konferenci (CELAMO) svolala rada latinsko-amerických biskupů.

Střípky ze života papeže Jana Pavla II. (25. pokračování) Nedosti na tom. 11. listopadu 1993 byl papež Jan Pavel II. zpátky v Gemelli. Uklouzl totiž na nově položeném koberečku v Aule Blahoslavenství, na vrcholu atria baziliky sv. Petra, a spadl po několika schodech dolů. V bolesti ještě levou rukou mával pracovníkům OSN, k nimž krátce předtím v aule hovořil a vtipkoval: „Upadl jsem, ale nebyl jsem degradován.“ Rentgen na poliklinice v Gemelli ovšem odhalil pravé poraněné rameno a zlomenou klíční kost. Po noci strávené v nemocnici se vrátil do Vatikánu, aby jako každodenně psal v kapli papežského apartmánu. Nešlo to. Ruka byla v sádře a rameno zafixované. Nešlo psát, ale nebyl by to on, aby si neporadil. Nechal si zavolat Msgre. Stanislava Ryllka, který si přinesl svůj laptop (přenosný počítač), posadil se vedle papeže a ten mu diktoval List rodinám (vyšel 1994). V této praxi papež pokračoval i po vyléčení zlomeniny. 28. dubna 1994 se papež ocitl opět v nemocnici. Bylo to 4 dny poté, kdy blahořečil dětskou lékařku Giannu Berettu Mollovou, matku tří dětí, které objevili ve druhém měsíci posledního těhotenství zhoubný nádor na obou vaječnících. Ona dala před svým životem přednost životu svého třetího dítěte a po jeho narození do týdne skonala. Týž den upadl Jan Pavel II. v koupelně. Přes noc zůstal v apartmá a ráno byl odvezen do Gemelli, kde mu byl implantován umělý kyčel, protože si při pádu vážně poškodil stehenní kost. Tentokrát se ale chirurgický zákrok příliš nepovedl. Papež už nikdy nemohl chodit tak dobře, jako dříve. Trvalo mu nějakou dobu, než si zvykl na pomoc hole při chůzi a na nové fyzické okolnosti. Zprvu přátele bavil tím, že je to golfová hůl, šťouchal s ní a točil, dokonce i před účastníky společných audiencí v Aule Pavla VI. Když ale v říjnu 1994 obtížně kráčel na synodě biskupů k předsednickému stolu, podíval se na ně, zatočil holí, a pronesl bez úsměvu, avšak nahlas, to, co kdysi Galileo potichu: „Eppuŕ si muove“ (A přece se točí). Poté u předsednického stolu, opíraje se plnou váhou o hůl, pronesl zadumaně: „Býval jsem sportovec, to přece víte“, a naznačil gesto bezmoci. Stárnutí a přizpůsobování se novým fyzickým omezením nebylo po Jana Pavla II. snadné. Prostě od roku 1994 bylo stále více vidět, že papež jde křížovou cestu. On sám o tom říkával: „Chápal jsem, že musím vést Kristovu církev do třetího tisíciletí modlitbami, různými programy, ale viděl jsem, že to vše ještě nestačí. Za pobytu v nemocnici jsem o tom neustále přemýšlel. Církev musí být vedena utrpením, útokem na mou osobu a touto obětí. Proč právě nyní? Musí se útočit na papeže, papež musí trpět právě v Roce rodiny, aby každá rodina a svět viděly, že existuje… vyšší evangelium, jímž se připravuje budoucnost.“ Svatý otec častokrát i při Anděl Páně děkoval Kristu a Panně Marii za dar utrpení, jež chápal jako dar nezbytný. Jan Pavel II. slavil následně padesáté výročí svého vysvěcení na kněze (1. 11. 1946) tzv. zlaté výročí. Při té příležitosti pozval v listopadu 1996 do Říma kněze a biskupy z celého světa, kteří měli rovněž v tom roce jubileum svěcení ke společné slavnosti. Měsíc předtím se ale papežův zdravotní stav zhoršil. A nebylo to poprvé. V plné šíři se začaly projevovat neduhy, vyplývající z dřívějších onemocnění, zranění i přepracování. Všechna ta zranění byla vážná a první z nich se událo již v době papežova mládí za války, když 29. února 1944 ho cestou z dvojité směny v Borku Faleckém srazil německý nákladní automobil (více 3. pokrač.). Zlomená ruka,


Strana 5

poraněné rameno, nesčetné řezné rány na těle, dlouhé bezvědomí a silný otřes mozku, z nichž se dlouho vzpamatovával v nemocnici, byly dávno sice v návalu práce zapomenuty a následky zasunuty hluboko i v jeho mysli, ne ale v jeho zdravotním a fyzickém stavu. Nyní ovšem ho trápila horečka a střevní potíže, a tak 8. října 1996 byl na poliklinice Gemelli znovu operován, bylo mu odstraněno slepé střevo. Jako obvykle ihned po operaci přijímal návštěvy, jak s úsměvem říkal, ve „Vatikánu číslo 3“ (1. Vatikán, 2. Castel Gandolfo, 3. Gemelli). Rychleji než bylo zdrávo rehabilitoval, neboť 1600 kněží a 90 biskupů z celého světa přijalo jeho pozvání ke slavnosti zlatého jubilea. Setkání se uskutečnilo v hale Pavla VI. a bylo zakončeno v neděli 10. listopadu slavnostní mší v bazilice sv. Petra. Na 1700 jubilantů šlo téměř tři čtvrtě hodiny bazilikou k oltáři ve štólách s vyšitým papežským erbem, dárkem Jana Pavla II. Tam vytvořili půlkruh kolem oltáře, který byl vyzdoben rudými, bílými a zlatými květy, tedy kombinací barev Polska a Svatého Stolce. Jan Pavel II. v zářivě červeném rouchu a zlaté mitře „předložil“ ve své homilii obraz Poslední večeře a připomněl, že kněz, když slouží mši, prožívá znovu ustanovení eucharistie. Kristovo mytí nohou apoštolům pak připomíná, že každý kněz je služebníkem tajemství spásy. Po mši se k jubilantům připojilo před bazilikou 116 kardinálů z celého světa. Když se všichni pozvaní usadili na zvláštní sedadla, přivítalo přicházejícího papeže nejen zcela zaplněné náměstí a ulice Via della Conziliazone, ale i obrovský pestrobarevný balon s nápisem: „Vše nejlepší, Svatý otče!“, který pomalu za zpěvu Haydnova „Te Dea“ stoupal k obloze. Svatý otec po modlitbě Anděl Páně, kterou pronesl celý v bílém papežském rouchu z lodžie papežského paláce, oslovil veškeré katolické duchovenstvo: „Objímám vás, drazí kněží, roztroušení po celém světě a svěřuji vás Marii, Matce Krista, věčného nejvyššího kněze, Matce Církve a našeho kněžského stavu.“ 18. října 1998 oslavil Jan Pavel II. dvacáté výročí svého pontifikátu (zvolen papežem 16. října 1978) a 40. výročí vysvěcení na biskupa (28. září 1956) další slavnou mší svatou na náměstí sv. Petra. Společně s ním koncelebrovalo mši 40 kardinálů, 100 biskupů a 800 kněží z římských farností. Oblečen v zelenozlaté roucho, dar římských farností, kázal na téma: „Ale až přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“ (Lk 18,8) „Takto se zeptal Kristus mne, krakovského kardinála 16. října 1978, i když otázka zněla jinak.“ Řekl: „Přijímáš své zvolení? Právě v této právní formulaci byla

1

obsažena i evangelní Kristova otázka: Miluješ mne? Otázka, která mne přitahovala i děsila, protože jít za Kristem a milovat Jej, znamenala i projít křížovou cestu.“ V hrobovém tichu desetitisíců přítomných na náměstí se v jejich očích objevily slzy, stejně jako u papeže. Atletický, energický muž, papež z doby před dvaceti lety, patřil již historii. Když se ho přátelé nyní tázali, jak se cítí, odpovídal suchým humorem: „Hlavou dole, nic moc.“ Ti, kteří s ním spolupracovali denně, pozorovali, že je intelektuálně bystrý jako jindy, ale brzy večer už býval unaven. A práce se na něj valila. Potíže s chůzí způsobovala, že mohl stále méně chodit, začal mít problém i s nenáročným tělesným cvičením, a v důsledku toho nabyl na váze. Třes levé paže a ruky a následná diagnóza, stanovená už v roce 1994, hovořila o Parkinsonově chorobě, která sebou nese medicínský stav charakterizovaný třesem, svalovou ztuhlostí a ztrátou automatických pohybů, což je způsobeno degenerativními změnami mozku (zeslabení výkonnosti). Ten, jehož se vše týkalo, sloužil Pánu denně do vyčerpání. Bolest a utrpení spojené s postupující chorobou, chůzí a pohybem počínaje a výslovností konče, svěřil Kristu a Té, jíž věnoval své heslo: Totus Tuus (Celý Tvůj) – Panně Marii. On, který stanovil, že 11. února, ve svátek Panny Marie Lurdské se bude konat Světový den nemocných, se plně zařadil po jejich bok. Ještě více se přimkl k Matce Boží Fatimské, k níž poprvé připutoval jako papež již v době prvního výročí atentátu na něj, 13. května 1982. Do Fatimy se Jan Pavel II. vrátil i v den desátého výročí atentátu v květnu 1991, potřetí v roce velkého jubilea roku 2000, kdy svatořečil dvě děti, svědky zjevení z roku 1917 – Františka a Hyacintu. Poslední setkání s Matkou Boží Fatimskou se konalo v říjnu 2000. Její socha byla přivezena v pátek 6. října na římské letiště Ciampino, odkud byla dopravena do Vatikánu, do soukromé papežovy kaple. Jan Pavel II. strávil před ní na modlitbách mnoho času. Druhý den byla umístěna v bazilice sv. Petra a poté odpoledne vynesena na náměstí před baziliku. Papež se s ní rozloučil slovy: „O Maria, loučím se s Tebou! O Maria, miluji Tě! O Maria, požehnej všem dětem svým!“. Spolu s 1500 biskupy z celého světa, v roce jubilea, kleče na náměstí před její sochou, s důvěrou prosil o přímluvu Panny Marie Fatimské u Boha: „Tobě, Jitřenko spásy“, modlil se, „svěřujeme svou cestu v novém miléniu, aby pod Tvým vedením všichni lidé nalezli Krista,Světlo světa a jediného Spasitele.“ Svatý otec Jan Pavel II. znovu přemýšlel o Kristově agonii v Getsemanské zahradě, jak již o ní přednášel ještě jako Karol Wojtyla v roce 1976 papeži Pavlu VI. a kurii. Tvrdil tehdy, že Kristus prožíval nejsilnější bolet v duchovní rovině – v zápase zesíleném fyzickou bolestí, ale dokázal ponechat vše na Bohu Otci, poslušný až k smrti na kříži. Papež Jan Pavel II., muž zesláblý, trápený nemocí, se stále ještě i na přelomu tisíciletí tázal: „Miloval jsem Krista dost?“ (pokračování příště) Připravil Rostislav Dočkal

Řád menších bratří kapucínů Vám s radostí oznamuje, že v sobotu 22. listopadu 2008 v 10.00 hodin při mši svaté v klášterním kostele Zvěstování Páně v Olomouci přijme vkládáním rukou pomocného biskupa olomouckého Mons. Josefa Hrdličky bratr Petr Alk. Petřivalský jáhenské svěcení.

Strana 6

6. setkání lektorů

směřující k soustavnému prohlubování služby se koná v sobotu 25. 10. 2008, 10 - 15 hod. ve velkém sále Kurie, Biskupské nám. 2, Olomouc


Sociální učení církve SOLLICITUDO REI SOCIALIS Když člověk není poslušný Boha a odmítá se podrobit jeho moci, příroda se mu staví na odpor a neuznává ho za svého „pána“, protože pošpinil Boží obraz. Vlastnění a užívání stvořených prostředků se stává obtížným a plné námahy. Z toho plyne závěr, aspoň pro lidi věřící ve slovo Boží, že takzvaný současný „rozvoj“ se má pokládat za součást dějin započatých stvořením světa a stále ohrožených opomíjením Boží vůle, především k modloslužbě. Sám Pán Ježíš v podobenství o hřivnách upozorňuje, jak přísně bude naloženo s tím, kdo se opovážil ukrýt obdržený dar: - „Služebníku špatný a líný!“… Vezměte tu hřivnu a dejte tomu, kdo má deset hřiven. Víra v Krista Vykupitele osvěcuje povahu rozvoje zevnitř a je vodítkem v uskutečňování úkolu pomáhat druhým. Do tohoto Božího plánu je zahrnuta naše historie. Je poznamenána naším osobním i kolektivním úsilím o zlepšení životních podmínek a překonání těžkostí na naší cestě. Pohled víry dobře objasňuje důvody, které vedou církev k tomu, aby se zabývala problematikou rozvoje, aby k tomu směřovala povinnost její pastýřské služby. V nejstarší nauce a praxi církve je obsaženo přesvědčení, že církvi, jejím služebníkům i všem věřícím jejich povolání přikazuje mírnit bídu nuzných bližních. Závazné úsilí o rozvoj národů není jen povinnost čistě individuální, jako kdyby bylo možné dosáhnout pokroku izolovanými silami. Je to příkaz pro všechny i pro každého zvlášť, pro muže, ženy, pro společenství, národy, obzvláště pro katolickou církev a pro všechny společnosti. Spolupráce na rozvoji člověka a každého člověka je povinností všech vůči všem a musí být sdílená všemi částmi světa – Východem, Západem, Severem i Jihem. Jestliže se usiluje o rozvoj pouze v jedné části světa, dělá se to k velké škodě ostatních. Model rozvoje, který by nerespektoval a nepodporoval lidská práva, osobní a společenská, hospodářská a politická, včetně práv národů, by nebyl důstojný člověka. Dnes snad víc než kdy jindy poznáváme vnitřní rozporuplnost rozvoje omezeného jen na hospodářskou oblast. Takový rozvoj snadno podřizuje lidskou osobu a její nejhlubší potřeby hospodářskému plánování, které sleduje jenom zisk. Ve vnitřních záležitostech každého národa má nesmírný význam respektování celého komplexu práv. Zvláště práv na život v každé fázi jeho existence, práv rodiny jako základního společenství, spravedlnost v pracovních vztazích, práv spojených se životem společnosti jako takové ve smyslu politickém, práv založených na Božím povolání člověka v přesahu řádu přirozeného. Na úrovni mezinárodní je nutné plné respektování totožnosti každého národa a jeho historických a kulturních specifik. Také je nutno vytvořit každému národu možnost „posadit se ke společnému stolu“, místo, aby Lazar ležel za dveřmi, kam by „psi přicházeli a lízali mu vředy“. Jak národy, tak i jednotlivci se musí těšit základní pozornosti, o kterou se opírá Charta Organizace spojených národů. Aby byl rozvoj úplný, musí se uskutečňovat v solidaritě a svobodě. Jinými slovy – opravdový rozvoj se musí opírat o lásku k Bohu a k bližnímu. Řekové označovali přírodu a svět kolem nás slovem kosmos. Toto vyžaduje respektování v trojím ohledu. První úvaha záleží v tom, že je nutno čím dále tím více chápat, že nelze beztrestně využívat všech tvorů libovolně podle svých vlastních potřeb. Druhá úvaha se zakládá na tísnivějším zjištění, totiž na omezenosti přírodních zdrojů, z nichž část není „obnovitelná“. Jejich bezohledné využívání, jako kdyby byly nevyčer-


Encyklika Jana Pavla II.

patelné, představuje vážné nebezpečí, že z nich nebudou moci těžit ani nynější, a tím méně budoucí generace. Třetí úvaha se týká přímo důsledků jistého druhu rozvoje. Účinkem industrializace je stále častější znečištění ovzduší, což s sebou nese poškození zdraví obyvatelstva. Z toho vyplývá, že rozvoj, jeho plánování, užívání přírodních zdrojů a způsob, jakým se z nich těží, nelze oddělovat od respektování mravních zákonů. Omezení uložené člověku od počátku samotným Stvořitelem dostatečně ukazuje, že ve vztahu k viditelné přírodě jsme podrobeni nejen biologickým, ale i mravním zákonům, které nelze beztrestně přestupovat. V. kapitola Rozbor moderních problémů ve světle teologie Protože rozvoj má z velké části mravní povahu, je nezbytné přiznat také překážky, které mu stojí v cestě. Rozhodnutí urychlující nebo brzdící rozvoj národů jsou činiteli politického rázu. Aby se překonaly uvedené zvrhlé mechanismy a nahradily novými, spravedlivějšími, je nutná politická vůle, která dosud nebyla k dosažení. Proto je zapotřebí najít příčiny mravní povahy, které svým působením rozvoj brzdí a brání jeho plnému dosažení. Stejně tak i prostředky vědecké a technické mají se přičinit o to, aby národy dostaly impuls k opravdovému rozvoji. Pak rozhodnutí morální povahy u věřících lidí, spočívající na zásadách víry, odstraní zábrany a překážky – s pomocí milosti Boží. Svět rozdělený do bloků ovládaných ustrnulými ideologiemi, kde místo vzájemného společenství a solidarity vládnou různé formy imperialismu, může být jen světem podléhajícím „strukturám hříchu“. Tyto struktury mají kořeny v hříchu osobním, proto jsou vždy spojeny s konkrétními skutky osob, které takové struktury zavádějí, utvrzují a ztěžují jejich odstranění. „Hřích“ a „struktury hříchu“ jsou kategorie, které málokdy slouží za měřítka situace dnešního světa. Dá se mluvit o „sobectví“ a „krátkozrakosti“, může se poukázat na „pochybené politické záměry“ a na „nemoudrá ekonomická rozhodnutí“. Při těchto hodnoceních se dostává ke slovu měřítko eticko-morální. Toto nahlížení je užitečné, zvláště když vyvozuje důsledky, a když se zakládá na víře v Boha a na jeho zákonu, který přikazuje konat dobro a zakazuje zlo. V tom spočívá rozdíl mezi rozborem společensko-politickým a zřetelem na formy „hříchu“ a „struktury hříchu“. Pán a Dárce života vyžaduje od lidí přesně stanovené postoje, projevující se též v určitém jednání vůči bližnímu nebo ve vyvarování se jistého chování. Přichází na mysl Desatero. Jeho nezachováváním je urážen Bůh a křivdí se bližnímu. K tomuto všeobecnému rozboru z hlediska náboženského lze připojit podrobnější úvahy. Na jedné straně nezřízená honba za ziskem a na druhé touha po moci s úmyslem vnucovat jiným svou vůli za každou cenu znamená vládu lidské svévole se všemi možnými následky. Kdybychom uvažovali o jistých formách soudobého imperialismu ve světle těchto morálních měřítek, pak bychom za určitými rozhodnutími zdánlivě diktovanými pouze hospodářskými nebo politickými důvody objevili skutečné formy modloslužby – uctívání peněz, třídní ideologii a technologie. Jaká je skutečná povaha zla, které v otázce rozvoje národů musíme prozkoumat? Jde tu o zlo mravní, plod mnoha hříchů, které vedou ke strukturám hříchu. Zaměřit se takto na zlo znamená v rovině lidského chování vhodně stanovit cestu k jeho překonání. (pokračování příště) František Adamík

Strana 7

P. Jiří Doležal

MISIJNÍ NEDĚLE Mysleme na své hladové kamarády. Misie zítřka Promítání dokumentů z nejchudších zemí Afriky a Asie

proběhne v neděli 5. října 2008 v 15 hodin v Domě sv. Josefa v Kojetíně. Dobrovolné vstupné bude věnováno na misie.

Milí chlapci a děvčata! Večery se nám prodlužují, někdy nás zebe v rukou a pomalu začínáme myslet na zimu. Měsíc říjen nás oslovuje a volá: „NEZAPOMEŇTE NA PANNU MARII!“ Nezapomeňte večer u svíčky na modlitbu růžence. Určitě každý z Vás ví, kdo napsal tak krásnou modlitbu:

Strana 8


Ohlédnutí za prázdninovými programy: 5.-12.7. – prožilo 11 rodin společně dovolenou v Krkonoších – v diecézním středisku Mariánum v Janských Lázních. Počasí bylo střídavé, jak už to v horách bývá, přesto si všichni mohli vybírat z mnoha možností, které zdejší kraj nabízí a zbyl i čas na společné programy. Ráno a večer jsme se scházeli v nejvyšším patře penzionu v krásné kapli, abychom načerpali sílu i odevzdali starosti. Každý večer byly maňáskové večerníčky. Díky fantazii herců a hereček byl repertoár opravdu pestrý. Po večerníčku děti s hudebně nadanými rodiči ještě zazpívali několik písniček. Nechyběla také noční Krakonošova stezka odvahy ani podvečerní Krkonošská olympiáda, kde nebylo poražených. Většina tatínků pak volné chvíle využívala při celotýdenních turnajích ve stolním fotbálku a v kulečníku, zatímco maminky byly rády za chvíle sdílení o radostech a těžkostech života. Zdaleka jsme ale nevyčerpali všechny možnosti tohoto místa, proto se tam vypravíme, dáli Pán, i příští rok. 13.8. – jsme měli poprvé odpolední program pro prarodiče s vnoučaty – BABIČČINY BUCHTY A DĚDOVY NÁPADY. Odpoledne bylo plné soutěží a her pro děti i pro dospělé. Prarodiče si zasoutěžili v kroketu. Společně s dětmi vyzkoušeli svůj um v soutěži ze svého mládí zvané SEMELA. Děti si zkusily roztočit a popohánět klackem kolo i skákat panáka. Další hry už byly pro děti, které měly o něco více energie než jejich prarodiče. Ti si pak poseděli a zazpívali s harmonikářem strýcem Jarkem z Hradčan. Když přišel čas odjezdu domů, tak se nechtělo ani dětem, ani dospělým… Odpoledne se zúčastnilo 8 prarodičů, 3 rodiče a 15 dětí. Další akce bude 26.10. 15.8. – DEN PRO MAMINKY – 4 maminky přijely už na předprogram, který začal mší svatou v předvečer slavnosti nanebevzetí Panny Marie. Poté bylo modlitební setkání maminek. Druhý den dopoledne jsme malovaly na hedvábí pod vedením výtvarnice Lenky Mrázkové, o naši fyzickou krásu se postarala také kadeřnice Věruška. Odpoledního programu se zúčastnilo 7 maminek a 2 tatínkové. Přišla mezi nás maminka 4 dětí Lenka Pchálková ze Slavíče a podělila se s námi o zkušenosti s výchovou dětí. Zájemkyně také mohly využít masérských služeb Zdeňka Babáčka. Děti měly samostatný program. Po přednášce jsme ještě zůstali v živé debatě nad ožehavým tématem sebevýchovy i výchovy svých dětí, až nás zaskočila velká bouřka. Proto nemohl nikdo včas odejít a diskuse se tak ještě o hodinu protáhla. Téma je široké, proto se k němu jistě ještě v průběhu roku budeme vracet. 18.-26.8.- PRÁZDNINOVÉ POVYRAŽENÍ – tzv. příměstský tábor pro děti od 6 let do 17 let. Denně přicházelo 25 – 40 dětí z okolních i vzdálenějších vesnic. O pestrý program se postaral tým skvělých vedoucích – mládežníků z celého děkanátu. Děkujeme všem dobrovolníkům, kteří se starali o děti i o vaření za jejich čas i kus sebe sama. Tento tým se tak stmelil, že se chystá připravit v příštím roce kromě prázdninového povyražení i týdenní tábor pro starší děti od 12 do 17 let. Těšíme se na další spolupráci ☺. 24.8. - CESTA POHÁDKOVOU ŘÍŠÍ – tradiční velká dobrodružná akce pro rodiny s dětmi. Říší pohádek letos prošlo 85 rodin z různých koutů Moravy, ale i Čech. Rodiče s dětmi se při procházce po 2km trase setkali s tajemným čarodějem a dobrým Honzou, Silvestrem a Tweetym, zákeřnými loupežníky, zvědavou včelkou Májou, obratným pavoukem Pepou, vtipným oslíkem, Shrekem a Fionou i s dalšími pohádkovými bytostmi. U cíle na ně čekala i letos kromě dobrých sudiček z řad našich maminek i Červená karkulka, která všechny provázela po zbytek odpoledne. I když bylo chladnější počasí, nechybělo koupání – a to v bazénu s balonky, které s radostí uvítaly děti všech věkových kategorií. Odpoledne plné dobrodružství, posezení s přáteli, dobrého občerstvení a her zakončila pohádková tombola pro děti a ocenění všech zúčastněných dobrovolníků, kteří se podíleli na přípravě krásného odpoledne. Ještě jednou děkujeme. Slovo pro každého Číslo 9, Ročník 14, Říjen 2008

Nejbližší plánované akce: 8.10.–26.11. – kurz MANŽELSKÉ VEČERY – z organizačních důvodů bude změna v začátku i místě kurzu Manželské večery. Kurz začne ve středu 8.10.2008 v 18 hodin v Pavlovicích v CPR Ráj. Volná místa pro 2-3 páry. Přihlaste se! Program je pro každou dvojici, která chce budovat pěkný a trvalý vztah. Cílem kurzu je poskytnout manželům v příjemném prostředí nové informace a podněty, aby spolu mohli diskutovat o všech důležitých oblastech vztahu muže a ženy. Každý večer manželé zhlédnou promítanou přednášku se svědectvím na různá témata manželského života, po které mají příležitost si spolu o tomto tématu popovídat, i o dalších otázkách, na které ve spěchu všedního dne často nenacházíme čas. Soukromí každého páru je respektováno, skupinová diskuse není součástí kurzu. Témata jednotlivých večerů jsou: 8.10. - Vybudovat pevné základy, 15.10.Umě-ní komunikace, 22.10. - Řešení konfliktů, 29.10. - Síla odpuštění, 5.11.- Rodiče a rodiče partnera, 12.11. - Dobrý sex, 19.11. - Láska v akci, 26.11. - Slavnostní závěrečný večer. Bližší info a přihlášky na tel. 731 604 120. 17.-19.10. - Expedice „Kelčský Javorník“ dobrodružný víkendový pobyt pro táty s dětmi v táborovém středisku Archa v Rajnochovicích. Program: lehká turistika, sport, soutěže a hry, duchovní programy, přednášky s besedou na téma otcovství, krize středního věku apod… Příjezd a ubytování v pátek mezi 15-17 hod. Bližší informace a přihlášky u Petra Školouda na e-mailu: [email protected] nebo na tel.: 739 245 905 www.raj-pavlovice.cz 26.10. – od 14 hodin bude další setkání prarodičů s vnoučaty v rámci kampaně „Babiččiny buchty a dědovy nápady“. Program: turnaj ve stolních hrách, výstava foto a obrázků na téma: „Co dělám s babičkou a dědou“ Své příspěvky můžete přinést už během října – nejpovedenější obrázky a fotografie budou oceněny. Uvítáme na stůl babiččiny buchty a do programu dědovy nápady! Podpořil Olomoucký kraj. 27.10. – EXIT AKCE - od 19 hodin další NEALKODISKOTÉKA v KD v Pavlovicích. Bohatý program, velká nabídka nealkonápojů, občerstvení zajištěno. Těšte se na nové duo DJ. Zveme nejen mládež, ale i všechny dospěláky, kteří se umí bavit i bez alkoholu !!! 14.–16.11. – TVOŘIVÝ VÍKEND PRO MAMINKY S DCEROU v Dřevohosticích. Víkend je vhodný pro matku s dcerou nejlépe ve věku od 8 let (výjimky dle domluvy). Kapacita max. 14 maminek a 14 dcer. Informace a přihlášky na tel. 731 604 120. Strana 9

Zachráněné království Malchut Adonai Na počátku nebylo nic. Jen prázdno a temnota. Nicota. Beznaděj. A do toho všeho (nebo možná spíš ničeho) vstupuje Arje. Nikdo jej nevidí, nikdo zde vlastně ještě ani není. Jen do ticha a nicoty se rozlévá tichý a krásný zpěv. Melodie. Zvuk beze slov. Najednou nicota začíná ustupovat. Zvolna, pomalu, nenápadně se začíná objevovat světlo, slunce, obrysy hor a země. Vše v souladu s melodií, která se mění na silnější, živější, svižnější. Všechno, celý svět povstává skrze melodii, která vychází z úst velkého Arjeho. Za všemi horami, stromy a rostlinami se začínají objevovat živí tvorové. Píseň se stává rychlejší a energičtější, objevují se stvoření nejrůznějšího druhu a každé radostně a zvědavě běží vstříc svému stvořiteli. Pozvolna melodie zpomaluje a utichá, až je ticho docela. Ale ne takové, jako na počátku. Toto ticho je docela jiné. Skoro se ho dá dotknout, je plné - světla, radosti a života. Stvoření Malchutu Adonaie je dokončeno. Skoro již tradičně se i letos 26. 7. – 9. 8. uskutečnil letní tábor pro děti od 6 do 15 let. Trochu jsme zaexperimentovali a jeli na stejné místo jako loni – do stanového tábořiště ve Valašské Polance. Troufám si tvrdit, že se pokus vydařil, protože všechno bylo stejně úplně jinak. Už při přijezdu si všech 34 dětí, 14 vedoucích a 2 kuchařky všimli, že vstupujeme do jiného světa, což se nám vzápětí potvrdilo. Ocitli jsme se v království Malchut Adonai, světě, kterému vládne mocný a vznešený Arje, a ve kterém žije spousta podivných bytostí – víly, elfové, najády, draci, trpaslíci, skřítci… Naneštěstí však království ovládl zlý čaroděj Mechašef, šířil zde své nekalé úmysly a tyranizoval všechny poctivé obyvatele Malchutu. Království však neztrácelo naději, neboť podle starého proroctví může Malchut Adonai zachránit skupina statečných chlapců a dívek. Brzo po zabydlení nám bylo oznámeno, že právě my jsme považováni za tyto zachránce a rozhodli jsme se důvěru obyvatelů království nezklamat. Byl to tvrdý boj – 6 skupinek (M. B., Tygři, Bohoušci, Bezďáci, White Shadows a L. U. S. K.) pomáhalo obnovovat vesnice a města, zachraňovalo od strašlivé epidemie Conem, vyšetřovalo chladnokrevné vraždy, hledalo poklad, někteří z nich byli uneseni, prokazovali Arjemu schopnosti jako je spolupráce, vzájemná důvěra, logika, umění – naučili se spoustu tanců, prohledávali knihovnu a posléze i celý Malchut a konečně byli nuceni postavit se Mechašefovi a jeho služebníkům tváří v tvář. Byla to krutá bitva, neušli jsme zraněním, ale nakonec jsme zvítězili a strašného Mechašefa porazili! Ten večer jsme pořádně oslavili diskotékou (rozhodně nebyla jediná, stejně jako mnohočetné táboráky ☺). Arje a vděční obyvatelé Malchutu nám dojatě děkovali a tajuplně nám prozradili, co jsme zatím jen tušili – kdo jednou vstoupí do království Malchut Adonai, ten s ním již navždy zůstane nerozlučně spojen. Myslíš, že se tam ještě někdy vrátíme….? Twixik

Milí farníci, milé sestry a bratři, jsem rád, že po prázdninové přestávce Vás mohu prostřednictvím Slova pro POZDRAV ZE SEMINÁŘE každého nechat nahlédnout pod naši seminární pokličku a do života bohoslovce. Jelikož je to teprve pár dnů, co jsme zase zaplnili pokoje a místa v seminární kapli, rád bych Vám proto v druhé části mého příspěvku alespoň krátce přiblížil můj měsíční pobyt v jedné z anglických farností. Seminář pro nás, jako každoročně, začínal týdenními exerciciemi na Velehradě. Je to celkem dobrodružná změna, přejít z prázdninového režimu přímo do ticha a rozjímání exercicií. Ale určitě to stálo za to. Mohli jsme se alespoň trošku zastavit, ztišit a taky připravit na celý ten nadcházející rok v semináři a na fakultě. Naším exercitátorem byl otec Jiří Kaňa a jako téma jsme měli, pro někoho možná překvapivě, manželský slib a jeho odkaz pro život kněze. Nejprve jsem si říkal, jak to asi bude pojato, ale hned první promluva nám ukázala, že otec Jiří zvolil správně. Téma bylo praktické, obohacující, chvílemi humorné a především – bylo neseno hlubokým vztahem člověka k Bohu i ke druhým lidem. Pro žádného z nás, díky těmto exerciciím, už nebude manželský slib pouze těch několik slov, kterými si snoubenci tuto svátost udělují, ale především trvalý odkaz na to, že Bůh i člověk stojí za to, aby byli milováni upřímně, opravdově a celým srdcem. Po těchto fajn exerciciích nás už čekal seminář. Vplout co nejrychleji do onoho seminárního režimu a nechat se jím vést v průběhu celého roku. Dá-li Pán, určitě to půjde a ta škola... ta se taky nějak zvládne:-) Rád bych Vám také alespoň pár řádky přiblížil můj pobyt v Anglii, konkrétně ve farnosti Dulverton. Je mi jasné, že tady napíši pouze 3% toho, co bych skutečně chtěl, ale myslím, že si i z toho dokážete udělat dostatečný obrázek. Možnost jet jako bohoslovec na měsíc do Anglie – to už je zhruba 10letá tradice a taková nabídka se prostě neodmítá. Proto jsem po několika vzá-

Strana 10


jemných dopisech a mailech s tamním otcem Robertem vyrazil směr Londýn - plný očekávání. A teď už mohu říct, že skutečnost všechna má očekávání mnohonásobně předčila. Dulverton má asi 12 000 obyvatel a je vstupní branou do národního parku Exmoor (oblast Somerset). Je tam všude nádherná příroda, a to se myslím odráželo i v lidech. Všichni byli velmi příjemní, otevření, komunikativní a přijali mě jako vlastního. Ani bych nedokázal spočítat, kolik hodin jsem strávil v rodinách, se staršími, s dětmi, s mladými, s nemocnými... Všechno to byly krásné chvíle, za které jsem nesmírně vděčný. Člověk nakoukne i do práce kněze tak, jak se to u nás doma nedá. Katolíci jsou tam v menšině, ale zato velmi otevření a pravidelně spolupracují (koncerty, výstavy, modlitby) s ostatními církvemi (anglikány, metodisty). Den jsem měl ve farnosti obvykle rozdělený mezi práci, akce s otcem Robertem, pobyt v rodinách a volný čas. Zažil jsem tam toho opravdu spoustu (od exkurze v krematoriu, přes interview pro místního biskupa až třeba po čvachtání se v moři), ale skutečně nejvíc mě obohatila osobní setkání s lidmi a taky možnost jezdit s otcem Robertem k nemocným se svatým přijímáním. Jedinou nevýhodou bylo, že můj pobyt v Anglii tak děsně rychle uběhl. Ale vděčím mu za mnohé – poznal jsem novou kulturu, nové lidi, zvyklosti, jídlo a pití, zlepšil angličtinu, ale především – získal nové přátele. Také jsem si tam mohl znovu více uvědomit, co vše obnáší kněžská služba, jak je rozmanitá, a že je to především veliký dar a milost, když Bůh člověka povolá na tuto cestu. Tak upřímně doufám a modlím se, abychom na ní, všichni tři děkanátní bohoslovci, úspěšně vytrvali. bohoslovec Ríša Vysloužil

Kaple sv. Urbana v Buku Kaple byla postavena na místě původní obecní zvoničky z roku 1725, v letech 1836-37, za P. Ignáce Spurného, lokalisty v Prosenicích, kam byl Buk přifařen. 12. května 1837 požádala obec o udělení mešní licence, „první totiž na den 25. května neboli den našeho obecního patrona sv. Urbana, a druhou v úterý po slavnosti posvěcení chrámu“ (po „císařských hodech“ – po třetí neděli v říjnu). Konsistoř nato 17. června 1840 žádala o příslib obce o zaopatření duchovního správce, pověřeného sloužit tyto mše. V dopisu z 28. července 1840 obec slíbila udržovat místní kapli „v důstojném stavu“ a ve zmíněné dny posílat „příležitost“, tj. kočár pro duchovního správce do Prosenic, jemuž zaplatí také obvyklou taxu 1 zl. za mši a za námahu cesty 30 krejcarů konv. měny. Také prosenickému kostelu uhradí za poskytnutí mešních potřeb a zapůjčení parament vždy po 1 zl. konv. měny. Podepsali Florián Zmrzlík, rychtář, Anton M(příjmení nečitelné) „pudmistr a súsedé Franc Pohanka, Johan Andrášek, Franc Trpač jmenem celey obci“. Své doporučení a podpis připojil i P. Ignác Spurný, tehdejší prosenický kaplan. Není jasné, proč je patronem Buku právě sv. Urban, biskup, patron vinařů. Vypráví se, že se tu kdysi opravdu pěstovala vinná réva, kterou však zničil jakýsi „mor viničný“, nejspíše perenospora. Když byl v roce 1867 rozběhnut cukrovar v Lipníku, přešli v Buku na pěstování cukrovky a kolem roku 1880 tu vznikly první chmelnice. Kaple byla posvěcena „v úterý v oktávě posvěcení chrámu Páně (o císařských hodech) v říjnu 1841.“ Světitelem byl přerovský děkan P. Václav Záblatský, farář v Horní MoštěSlovo pro každého Číslo 9, Ročník 14, Říjen 2008

nici, P. Spurný asistoval. V kapli se sloužily až do roku 1855, kdy P. Spurný 26.8. zemřel na choleru, dvě mše svaté ročně. (V roce 1860 byla licence na žádost faráře Antonína Fekara a děkana Františka Navrátila obnovena s podmínkou, že obec opraví kapli a doplní její nutné vybavení.) V Inventáři zapsal asi v roce 1903 farář Antonín Liebner, který byl v Prosenicích farářem od roku 1879 do roku 1912: „V kapli v Buku se již od mnoha let neslouží mše svatá. Obyvatelé na den sv. Urbana přicházejí v průvodu na mši sv. do Prosenic.“ Teprve za faráře Františka Valacha od roku 1936 slavil opět Buk své hody vždy v neděli po svátku sv. Urbana, mše svatá v kapli byla už jen jednou v roce. V březnu 1942 byl odebrán zvon s nápisem „S. Florianus / Donatus pro Pago Buk A. 1726“, ozdobený reliéfem sv. Floriana ve věnci z ratolestí. Naposled bylo zvonkem zazvoněno při pohřbu Františka Kočainara 25. ledna 1942. Josef Křížek, rolník na odpočinku a dlouholetý starosta v Buku, jehož bratr byl těžce nemocen a jeho stav byl beznadějný, nemohl snést představu, že bratrovi není čím zazvonit k „hodince“ a k pohřbu. Objednal proto u firmy „Rudolf Sýkora, slévárna pro zvláštní sloučeniny v železe a kovu v Moravské Ostravě – Mariánských Horách“ 25 kg železný zvon za 500 K, a daroval jej obci. Zvon byl dodán 12. června 1943 a okamžitě zavěšen na zvoničku. O dva dny později (v pondělí svatodušní) se jím poprvé zvonilo – k pohřbu dárcova bratra Zdeňka Křížka. (Původní zvonek se v létě 1945 podařilo najít na „hřbitově zvonů“ v Praze a vrátit jej na místo. Dnes visí ve věžičce nový zvon ze zvonařské dílny Dytrychových v Brodku a oba staré zvony pietně opatruje Obecní úřad.) V rámci „Akce Z“ byla v roce 1967 kaple zvenčí opravena (třetinu nákladu opravy uhradila sbírka mezi občany Buku), a roku 1969 bylo do ní zavedeno elektrické osvětlení. Protože 3. června 2005 oslavila obec 730 let svého trvání – první písemná zmínka o obci pochází z roku 1275 – dala provést generální opravu kaple. Při příležitosti oslav byla kaple znovu posvěcena prosenickým farářem P. Kamilem Obrem. Připravila Zdeňka Mollinová

Strana 11

Můžete se nám v krátkosti představit? Jmenuji se Bedřich Horák a od 1. srpna jsem byl ustanoven administrátorem farnosti Horní Moštěnice a exkurendo administrátorem Beňova a Domaželic. Budu mít zanedlouho 37 let. Pocházím také z Hané – z Pivína, z okresu Prostějov – chcete-li, směrem od Přerova to není daleko od Tovačova. Do Moštěnice přicházím z Kyjova, kde jsem kaplanoval pod otcem Josefem Lamborem, kterého si mnozí určitě pamatujete z jeho působení v Přerově. Přitom jsem studoval v Římě. Ale pěkně po pořádku. Pocházím z věřící rodiny, tatínek je zvěrolékař, maminka je v důchodu. Mám ženatého bratra a dva malé synovečky. Měl jsem ke kostelu vždy blízko – od 4. třídy jsem chodil ministrovat – ale byla to zatím taková dětská víra, která mě udržovala v tomto stavu. Dokonce i tehdy, v nějakých třinácti letech, se ve mně objevila myšlenka stát se knězem. Ale zatím nebyla příliš nosná. Až když jsem nastoupil na gymnázium, začal se můj vztah k Bohu pozvolna měnit – bylo to způsobeno dospíváním a zejména působením jednoho kněze – salesiána (tehdy to bylo ještě za totality a nevěděli jsme, že jím je), který právě od začátku mého středoškolského studia do naší farnosti nastoupil. On tehdy začal působit na nás mladé z těch několika věřících rodin, které v naší vesnici žily. Zpívali jsme s kytarou písně z Cantate (tehdy rozšířený zpěvník křesťanských rytmických písní), což bylo pro nás tehdy fascinující, že je možná v kostele i jiná hudba než varhanní. Z duchovního hlediska byl pro mě velice cenný pobyt na chaloupce na Valašsku a Pielgrzymka krakowska (pěší pouť z Krakova do Częstochowe) v 89. a pak 90. roce (za komunismu to všechno byly u nás napůl tajné akce). Během gymnaziálních studií zatím myšlenka na kněžství dřímala, ale když se blížila maturita – a před ní přišla i „sametová“ revoluce – znovu se oživila, přinejmenším v tom, že mě lákalo studium teologie. Ovšem tehdy jsem měl podanou přihlášku na elektrotechnickou fakultu VUT v Brně a bylo mi doporučeno, ať zatím s tou teologií (a s ní spojeným kněžstvím) počkám – až se ukáže zřetelněji tato cesta. Proto jsem po maturitě nastoupil do Brna. Ale i když jsem měl zájem o výpočetní techniku, kvůli které jsem si vybral tu školu, přece jen to celkově nebyla moje parketa a čím dál víc se ve mně prohluboval zájem o humanitní vědy. Po roce jsem toho nechal, s tím, že rok možná budu na pracovním úřadě, a mezitím se pokusím o přijímací zkoušky na nějakou školu s humanitním zaměřením (tehdy jsem si netroufal ještě s jistotou se hlásit na teologii). Ale tu přišla zase událost, ve které jsem později viděl řízení Boží. Nastoupil k nám jiný pan farář a ten mi navrhl, poté co se dověděl o mém ukončení školy v Brně, jestli bych nezkusil právě to studium teologie a tedy proč ne rovnou seminář? Říkal jsem si, že snad už to ani možné ten rok není, protože akademický rok už začal, ale on to chtěl zkusit, tak jsme zašli za otcem biskupem Graubnerem (tehdy ještě nebyl arci-). Ten si se mnou trochu popovídal a zavolal do Teologického konviktu, který byl tehdy ještě v Litoměřicích, jestli tam mají ještě místo, a po kladné odpovědi jsem dostal několik dní, abych si sbalil věci. I když to bylo pro mě (i pro mé okolí) dost náhlé a nečekané rozhodnutí, koncem září jsem do Litoměřic odjel. Jenže tam už od první zářijové dekády začali a já jsem musel dohánět, co ostatní už probrali – byly to hlavně jazyky latina a řečtina. Ale naštěstí se mi to podařilo docela rychle zvládnout a do kolektivu jsem docela dobře zapadl. Právě ten kolektiv veselých a přátelských kluků, kteří tam byli, mi pomohl překonat i ten menší šok z toho rychlého rozhodnutí. I když jsem ze začátku nebyl ještě plně rozhodnutý, jestli budu dál pokračovat, během toho roku v konviktu toto rozhodnutí ve mně uzrálo. Pak jsem nastoupil, Strana 12

po obligátních přijímačkách na Teologickou fakultu, do olomouckého semináře. V polovině druhého ročníku přišlo další náročné rozhodování – nabídli mi, jestli bych nešel studovat do Říma. Protože jsem trochu ty jazyky uměl, nakonec jsem tu nabídku přijal. Bral jsem to jako další dobrodružství s Pánem. Bydlel jsem v české papežské koleji Nepomucenu a studoval na Lateránské univerzitě, také papežské. Ale nakonec to nebylo tak náročné, jak jsem zpočátku očekával. Jen člověk musel stále doplňovat slovní zásobu, abych mohl, už na konci zimního semestru, dělat zkoušky v italštině. Ale zvládlo se to, a tak jsem mohl základní teologii v Římě dostudovat. Poté jsem se vrátil do České republiky, abych nastoupil, zprvu jako pastorační asistent a po svěcení v září (kvůli jinému studijnímu programu v Římě jsem nemohl stihnout řádné jáhenské svěcení v Olomouci) jako jáhen ve Vsetíně. První moje pastorační aktivita byla, že jsem přijel do Troubek se skupinou farníků, abychom pomohli lidem postiženým tehdejšími velkými povodněmi. Ve Vsetíně jsem zůstal i další rok po svém kněžském svěcení v roce 1998 jako kaplan. Pak mě otec arcibiskup jmenoval kaplanem v Hranicích. Po roce jsem ale, stále vedený tamtéž jako kaplan a působící tam aspoň o prázdninách a velkých svátcích, byl poslán na další studia do Říma. Byl to licenciát (jakýsi malý doktorát) z biblické teologie, který jsem začal dělat na Gregoriánské univerzitě. V rámci těchto studií jsem pobyl studijně i jeden semestr v Jeruzalémě. Licenciát jsem dokončil, po odevzdání licenční práce a po náročné závěrečné zkoušce z celé šíře oboru, v roce 2003. Když jsem se vrátil, čekal mě už jmenovací dekret na kaplanské místo do Kyjova. Tam, pod vedením otce Josefa Lambora, jsem plně působil jeden rok a po něm jsem znovu odešel na studia do Říma. Tentokrát na doktorandské studium. Zaměřil jsem se při něm na Janovo evangelium, konkrétně druhou polovinu osmé kapitoly, kde se jedná o víru skupiny lidí v Ježíše a o její hloubku, ale i o možnost v této víře selhat, jak k tomu v této části došlo. Letos jsem se z těchto studií vrátil, abych už převzal svou samostatnou farnost. Zůstává mi ale, abych tu doktorskou práci dovedl do úspěšného konce a obhájil ji. Prostředí, do kterého nastupuji, není pro mě cizí, takže se budu jistě cítit dobře. Jen musím zvládnout ještě povinnosti samostatného správce farnosti, se kterými se nyní seznamuji. Proto všechny také prosím o modlitbu. Za představení se děkuje redakce


Nové aktivity farnosti a církevní škola? Z prvního přípravného setkání jsem měl radost. Přišlo asi patnáct farníků nejen z Přerova a setkání se zúčastnil nečekaně také otec arcibiskup. Ze společné živé a otevřené diskuse vyplynuly dva návrhy, co by bylo vhodné v Přerově začít: církevní mateřskou školku a aktivity pro dospělé na způsob univerzity třetího věku. Domluvili jsme se, že budou následovat další setkání už samostatně k jednotlivým záměrům a také třetí setkání - modlitba za tyto nové aktivity ve farnosti. Měl jsem dojem, že pro nové záměry je ve farnosti potřebné nadšení a ochota se zapojit. Nejdříve jsme se sešli k projektu pracovně nazvaném „křesťanská školka“ a tentokrát nás bylo již méně. Jako první krok byla domluvena přednáška Doc. Rudolfa Smahela, viz str. 14, a druhým krokem bude anketa mezi farníky, zda a o jakou církevní školu je ve farnosti skutečný zájem. Setkání nad druhým návrhem „univerzita třetího věku“ se zúčastnili pouze čtyři lidé včetně mě a tak bylo jasným závěrem, že je třeba najít a oslovit více lidí, kteří by se do organizování aktivit pro dospělé v centru Sonus chtěli zapojit. Dále jsme se dohodli, že nebudeme záměr zužovat pouze na „seniory“ či „univerzitu“, ale necháme vše otevřené pro jakékoliv aktivity, které by mohly ještě více oživit naše farní pastorační centrum Sonus. Na modlitebním setkání se sešli také jen čtyři lidé a tak doufám, že ostatní farníci se na tento úmysl modlí FARNOSTI PŘEROV NA VELEHRADĚ aspoň doma. Stejný úmysl „za nové aktivity ve farnosti“ budou mít říjnové modlitby svatého růžence Téma: Poznali Ježíše a uvěřili Kristu ve čtvrtek v kapli sv. Jiří v 18:00 hod. Místo: Poutní a exerciční dům Stojanov www.stojanov.cz Bohoslužba 17. listopadu Začátek: Pátek 7. listopadu 2008 večeří v 18:00 hod. S představiteli ostatních křesťanských církví jsme se Závěr: Neděle 9. listopadu 2008 obědem ve 12:00 hod. domluvili, že o státním svátku uděláme společnou ekumenickou bohoslužbu - modlitby za náš národ, stát Plánovaný program obnovy: a město. Bohoslužba bude začínat v 9:00 v kostele Pátek: 19:00 Promluva sv. Vavřince. 20:30 Adorace Křesťanskou odpovědí na nedostatky a špatnosti, Sobota: 8:30 Promluva které v naší společnosti vidíme „odshora až dolů“, je na 10:30 Promluva prvním místě jistě modlitba. Modlitbou vyprošujeme 15:00 Promluva Boží pomoc tam, kde lidské síly na změnu nestačí. 17:00 Mše svatá Zároveň právě z modlitby by mělo vyrůstat následné 19:00 Promluva zapojení křesťanů do občanského života. 20:30 Adorace Život naší farnosti Neděle: 9:00 Mše svatá Na farní setkání spojené s promítáním fotografií 10:30 Beseda, dotazy z uplynulého pastoračního roku přišlo jen pár farníků, Příležitost ke svaté zpovědi bude v sobotu během dne. což je škoda. Díky nadšení kaplana Jindřicha pro Volný čas je vhodné využít k osobní modlitbě a ztišení, fotografování se nasbíralo za tento rok opravdu hodně abychom Boha i svůj život dokázali uvidět novýma očima. fotek a tak bylo pěkně vidět, jak je život naší farnosti Duchovní obnova je určena pro dospělé a povede ji „barevný a rozmanitý“ a přitom je ještě řada dalších přerovský farář P. Pavel Hofírek. akcí a aktivit, ze kterých fotografie nemáme. S těmi, kdo na setkání přišli, jsem si notovali, že Jak se přihlásit: „uvidět“ je lepší než slyšet v ohláškách či číst Na faře v Přerově nebo v zákristiích přerovských kostelů do v časopise a že takto ukázaný život farnosti je pro nás 26. října. Při přihlášení se vybírá nevratná záloha 100,- Kč povzbuzením a důvodem k hrdosti. Jistě všichni tušíme, a zbytek se doplatí při příjezdu v kanceláři poutního domu. že je v naší farnosti mnoho co zlepšovat, ale je také Cena za ubytování a stravu: Jednolůžkový pokoj 700,- Kč řada věcí, které se daří a jsou zdrojem radosti. Dvoulůžkový pokoj 640,- Kč P. Pavel Hofírek

DUCHOVNÍ


OBNOVA

Strana 13

S předškoláky a Pánu Bohu

Jistě se shodneme, že věta: „Nezlob, nebo tě Pán Bůh potrestá!“ není dobrým formačním základem pro život budoucího křesťana. Nalezneme i mnoho jiných zvláštních tvrzení, která při podrobení kritice ,zdravým rozumem‘ neobstojí. Bohužel je nemálo patologických postojů i projevů, které si s sebou neseme z dětství a navíc třeba ani nemáme sílu se jich zbavit, pokud si je vůbec uvědomujeme. Rodiče vědí, že není jednoduché zasévat do dětí zdravou víru a opravdový vztah k Bohu. Netřeba zdůrazňovat, že nemůže zaset, kdo sám nemá. Kromě vlastní formace a duchovního růstu, na jejichž základě sílí i naše pedagogické schopnosti, je zajistá řada možností, jak posílit křesťanskou formaci v našich rodinách i mimo ně. Jak na to? Na tuto těžkou otázku není jednoduchá odpověď. Je dobré se Doc.Dr. Rudolf Smahel, Th.D.: poradit s odborníkem. Rodiče v naší farnosti mohou využít jedinečnou V přednáškách a seminářích se zabývá příčipříležitost a vyslechnout si přednášku doc. Dr. Rudolfa Smahela, Th.D., nami a řešením problémů dnešní mladé genevedoucího Katedry křesťanské výchovy na Cyrilometodějské teologické race, zabývá se např. tématy jako „Duševní žifakultě Univerzity Palackého v Olomouci, zkušeného pedagoga a autora vot a duchovní zrání dítěte v křesťanské rodině.“ řady publikací a článků. Přednášející se s posluchači podělí o cenné poz- Spolupracuje se školskými úřady a pořádá natky ze své dlouholeté praxe při práci s dětmi, jejich rodiči, učiteli i ka- přednáškové cykly pro učitele a rodiče. V letechety. Rodiče tak mohou načerpat nové poznatky a inspiraci pro své tech1997, 2002-03 realizoval cykly rozhlasových přednášek v Radiu Proglas. Od roku každodenní úsilí o křesťanský a osobnostní vývoj svých dětí. 1974 až doposud působí jako duchovní římPřednáška pod názvem skokatolické církve. V letech 1989-90 vedl JAK VYCHOVÁVAT DĚTI PŘEDŠKOLNÍHO VĚKU? Katechetický kurz v Olomouci, pro který vyse uskuteční 21. října 2008, 18.30 hod na centru Sonus. pracoval osnovy a studijní program. Byl členem pracovního týmu, který vytvářel učebSmyslem setkání bude mimo jiné i diskuse v jeho druhé části. Vzácný host nice pro výuku náboženství na základních zajisté ochotně odpoví na všechny položené otázky. Mimo to bude možné školách a tyto učebnice lektoroval. Od roku vést diskusi o aktivitách farnosti na poli výchovy a církevního školství, 1993 působí jako vedoucí katedry křesťanské např. o zřízení křesťanské školky v Přerově, o které se v současnosti výchovy na CM teologické fakultě, kde předuvažuje, nebo o aktivitě Sedmikrásek, kterou je možné rozvinout. Řada náší pedagogiku a katechetiku. dalších témat se možná nabídne sama. Přijďte a odejdete obohaceni. Členové skupinky „křesťanská školka“

Den díků za úrodu v Předmostí

V neděli 21. září jsme při mši svaté ve slavnostně vyzdobeném chrámu sv. Maří Magdalény v Předmostí děkovali za přijaté dary. V obětním průvodu děti nesly květiny, zem a vodu, ovoce, zeleninu i koláče. S chlebem a vínem jsme přinášeli také vroucí díky za neustálou Boží pomoc a ochranu, za život na Zemi, poděkování za to, že můžeme slavit Nejsvětější oběť - dar Eucharistie, i prosbu, aby se Kristus stal naším světlem, vzorem a silou našeho života, abychom dosáhli dědictví nebeského království.

Marie Spáčilová

Strana 14


Svatá Terezie od Ježíše - řeholnice

Narodila se roku 1515 ve Španělsku, v Kastilii, v Avile. Od dětství byla temperamentní a přátelská, milovala romantiku. Nejprve vstoupila k augustiniánkám, roku 1536 ke karmelitkám. Po vstupu do karmelitánského řádu prožila tělesnou i duševní krizi. Kolem roku 1556 se v jejím srdci rozrostla touha podnikat v duchovním životě veliké věci. Přestala žít sama pro sebe a místo jejího „já“ zaujal Bůh. Zbavena nejistot nebála se protivenství, dělala velké pokroky v dokonalosti, měla mystická zjevení. Žila životem hluboké vnitřní modlitby a toužila po návratu k původní řeholi s přísnou klauzurou. Zakládala kláštery reformovaných karmelitek a po setkání se sv. Janem od Kříže dala podklad k zakládání mužských reformovaných klášterů. Zemřela 4. října 1582. Roku 1970 byla prohlášena první učitelkou církve. „Jak rychle jsme ochotni urazit Boha a oč ještě rychleji je Bůh ochoten nám odpustit.“ „ Je daleko cennější modlit se občas jedinou prosbu Otčenáše, než říkat celý Otčenáš často a bezmyšlenkovitě.“ (Sv. Terezie) Jaroslav Branžovský dokončení ze str.16 Úterý 28.10. 9:00 Přerov, sv. Vavřinec 16:00 Centrum Sonus Středa 29.10. 18:00 Přerov, sv. Vavřinec 19:00 Fara v Přerově Čtvrtek 30.10. 8:00 Přerov, sv. Vavřinec 8:45 Přerov, sv. Vavřinec 17:30 Centrum Sonus 20:00 Centrum Sonus Pátek 31.10. 16:00 Přerov, sv. Vavřinec 19:00 Centrum Sonus Sobota 1.11. Slavnost Všech svatých Neděle 2.11.

Pondělí 3.11. Středa 5.11. Čtvrtek 6.11. Pátek 7.11. Sobota 8.11. Neděle 9.11. Pondělí 10.11. Úterý 11.11. Středa 12.11. Čtvrtek 13.11.

Pondělí 17.11. Sobota 22.11.

16:30 Předmostí Vzpomínka na všechny věrné zemřelé - Dušičky 9:45 Hřbitov v Předmostí 15:30 Hřbitov v Přerově 19:30 Centrum Sonus 16:00 Centrum Sonus 17:30 Centrum Sonus 17:30 Centrum Sonus 19:30 Přerov, sv. Vavřinec 15:00 Přerov, sv. Vavřinec 17:30 Centrum Sonus 18:00 Velehrad 9:00 9:45 18:45 16:00 16:00 16:00 18:00 19:00 8:45 17:30 17:30 20:00 9:00 10:00

Centrum Sonus Fara v Předmostí Fara v Předmostí Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Fara v Přerově Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Olomouc


Ranní mše svatá v 9:00 - Státní svátek Setkání společenství křesťanských žen Mše svatá pro školní děti Redakční rada časopisu Mše svatá za Oblastní charitu Přerov Úklid kostela, skupina „A“ Liturgika s kaplanem Modlitby matek Dušičková svatá zpověď Katecheze pro dospělé - Nová skupina Mše svaté: Přerov 9:00 a 18:30 Předmostí 8:45 Mariánské večeřadlo Mše svaté jsou stejně jako každou neděli Dušičková pobožnost na hřbitově Ekumenické modlitby za zemřelé Setkání mládeže po biřmování Začátek přípravy rodičů na křty dětí Svatý Pavel v textech Písma Biblická hodina s jáhnem Koncert duchovní hudby Úklid kostela, skupina „C“ Setkání dospělých po biřmování Duchovní obnova farnosti Přerov na Velehradě viz str. 13 Schůzka ministrantů Setkání po mši svaté na faře u kávy a čaje Svatý Pavel v textech Písma Setkání františkánského společenství Setkání společenství křesťanských žen Kavárna pro seniory Mše svatá pro školní děti Setkání liturgické skupiny Úklid kostela, skupina „A“ Liturgika s kaplanem Modlitby Fatimského apoštolátu Modlitby matek Ekumenické modlitby Jáhenské svěcení viz str. 6

Strana 15

Společná modlitba svatého růžence v Přerově v měsíci říjnu je takto: Každé pondělí a čtvrtek v 18:00 v kapli sv. Jiří vedou modlitbu křesťanské ženy. Každé úterý je společenství modlitby růžence v kostele sv. Michaela v 18:30. Ve středu, sobotu a neděli je růženec u sv. Vavřince v 18:00 (v pátek je adorace). j

Pátek 3.10. Sobota 4.10.

19:30 Centrum Sonus 9:00 Kroměříž 8:00 Přerov, sv. Vavřinec 9:00 Centrum Sonus 16:30 Předmostí Přerov 15:00 Centrum Sonus 15:00 Kojetín, Dům sv. Josefa 19:30 Centrum Sonus 17:30 Centrum Sonus 16:00 Centrum Sonus 15:00 Přerov, sv. Vavřinec 17:30 Centrum Sonus 15:00 Přerov u hvězdárny 16:00 Centrum Sonus 17:30 Centrum Sonus 18:00 Přerov, sv. Jiří 16:00 Centrum Sonus 18:30 Přerov, sv. Vavřinec 19:30 Fara v Přerově

Neděle 5.10.

Pondělí 6.10. Středa 8.10. Čtvrtek 9.10. Neděle 12.10. Pondělí 13.10. Úterý 14.10. Středa 15.10. Čtvrtek 16.10. Pátek 17.10. Sobota 18.10. Neděle 19.10. Pondělí 20.10. Úterý 21.10. Čtvrtek 23.10. Sobota 25.10.

8:45 17:30 20:00 19:30 9:00 9:45 10:30 19:30 16:00 17:30 18:45 18:30

Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Fara v Předmostí Kozlovice Centrum Sonus Centrum Sonus Centrum Sonus Fara v Předmostí Centrum Sonus

15:00 17:30 8:00 9:00

Přerov, sv. Vavřinec Centrum Sonus Přerov, sv. Vavřinec Přerov, sv. Vavřinec

Římskokatolická farnost Přerov Kratochvílova 6 750 11 Přerov 2

telefon: 581 217 079 [email protected] www.farnostprerov.cz

Strana 16

Katecheze pro dospělé - Nová skupina Diecézní pouť ministrantů - Sraz 7:20 v Přerově před vlakovým nádražím. Mše svatá – Františkánské společenství Setkání františkánského společenství Mariánské večeřadlo Den díků za úrodu Setkání animátorů mládeže děkanátu Misie zítřka – P. Jiří Doležal S promítáním dokumentů z misií Setkání mládeže po biřmování Biblická hodina s jáhnem Kavárna pro seniory Úklid kostela, skupina „C“ Setkání dospělých po biřmování Drakiáda, společné pouštění draků Fatimský apoštolát – Video o Fatimě Svatý Pavel v textech Písma Modlitby Fatimského apoštolátu Setkání společenství křesťanských žen Mše svatá pro školní děti Schůzka skupiny pro rozvoj nových aktivit pro dospělé v prostorách centra Sonus Úklid kostela, skupina „A“ Liturgika s kaplanem Modlitby matek Katecheze pro dospělé - Nová skupina Schůzka ministrantů Setkání po mši svaté na faře u kávy a čaje Poutní mše svatá v kapli v Kozlovicích Setkání mládeže po biřmování Setkání společenství seniorů Biblická hodina s jáhnem Svatý Pavel v textech Písma Přednáška: Jak vychovávat děti předškolního věku? viz str. 14 Úklid kostela, skupina „B“ Setkání dospělých po biřmování Příležitost ke svaté zpovědi Mše svatá pro nemocné se společným udělováním svátosti nemocných dokončení na str.15

Vydává Římskokatolická farnost Přerov pro přerovský děkanát. Redakční rada: P. Pavel Hofírek, P. Zdeněk Klimeš, Miroslav Jáně, R. Dočkal, J. Branžovský, A. Pizúrová. Stálí spolupracovníci: L. Calábková, Z. Mollinová Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře v Přerově.

Uzávěrka říjnového čísla je 29. října 2008.

Neprodejná tiskovina. Prosíme o příspěvek 10,- Kč na výrobu časopisu.


Časopis přerovského děkanátu

Recommend Documents