ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE číslo 11 ZÁŘÍ 2011 NOVÁ LEVICE POMOZME ODBORŮM SVRHNOUT VLÁDU GENERÁLNÍ STÁVKOU

ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE  číslo 11 – ZÁŘÍ 2011

NOVÁ LEVICE

POMOZME ODBORŮM SVRHNOUT VLÁDU

GENERÁLNÍ STÁVKOU

AKTUÁLNĚ

2

Připravme vládě HORKÝ PODZIM! 1.

Politika Nečasovy vlády představuje ohromné přerozdělení bohatství na úkor pracujících, chudších a středních vrstev společnosti ve prospěch finančního sektoru, nadnárodních korporací a úzké vrstvy nejbohatších.

2.

pracujících, aby oslabila solidaritu, zatímco bude rozbíjet odborové svazy v jiných sektorech.

5.

Sama politika vlády vytvoří podmínky pro růst sociálního napětí, velký nárůst chudoby a v důsledku toho i kriminality a projevů asociálního chování. Přitom hrozí výrazný nárůst rasové a národnostní nesnášenlivosti, který se bude snažit využívat k odvedení frustrace občanů vůči nejchudším a sociálně vyřazeným skupinám obyvatel.

Vládní politika usiluje také o zásadní posílení postavení zaměstnavatelů a oslabení postavení zaměstnanců, a to nejen v oblasti pracovního práva. Radikální snížení sociálních dávek, podpor v nezaměstnanosti a podmínek pro jejich vyplácení představuje také tlak na snižování mezd pro většinu zaměstnanců.

6.

Ačkoliv se vláda snaží podbízet živnostníkům a drobným podnikatelům, její politika razantně a negativně postihne také tuto vrstvu v důsledku podlomení koupěschopné poptávky zaměstnanců.

7.

3. 4.

Vláda evidentně plánuje rozbití odborářského hnutí podobně jako konzervativci v čele s Margaret Thatcherovou v Británii v 80. letech. Bude tedy zřejmě využívat selektivní a dočasné zvýhodnění určitých skupin

Úsilí o kompromis a vyjednávání s vládou nemá šanci na úspěch. Vláda zvolila konfrontaci s drtivou většinou obyvatelstva a jediné, co může tento vládní program zastavit, je svržení vlády. Pro svržení vlády jsou klíčové odbory. Je třeba nekompromisní a dobře koordinované stávkové hnutí. Vláda se přitom bude snažit vyprovokovat nepřipravené a svým rozsahem a bojovností omezené stávkové akce, jejichž porážkami se bude snažit stávkové hnutí demoralizovat. Rozhodnost, rozšiřování solidárních stávkových

akcí na další sektory a pracoviště je proto klíčové.

8.

Zároveň je nezbytné mobilizovat veřejnou podporu stávkovému hnutí prostřednictvím masových demonstrací a protestů široké veřejnosti, včetně akcí občanské neposlušnosti, jako jsou například blokády dopravy. Tyto akce musí představovat prostředek k zapojení dalších vrstev společnosti do konkrétní a organizované podpory stávkových akcí, nejen pouhý protest. Ve všech akcích je třeba vystupovat ostře proti rasismu, nacionálnímu šovinismu a dalších snah o rozdělení obyčejných lidí. Fašisté a pogromisti musí být zastaveni. Všichni, kdo správně chápou politiku současné vlády jako součást systémové krize kapitalismu, se musí spojit do jednotné antikapitalistické politické strany tak, aby byla schopna poskytnout hnutí správnou analýzu situace, strategii a taktiku boje proti vládě a jejím protilidovým a protidemokratickým reformám.

9.

10.



PROHLÁŠENÍ:

PROTI RASISTICKÝM POGROMŮM, BOJUJME PROTI VLÁDĚ! Nová antikapitalistická levice zásadně odsuzuje nedávný pokus o pogrom na romské obyvatele města Rumburk. V reakci na několik závažnějších kriminálních incidentů ve městě i širším okolí, zde došlo k srocení početného davu, který skandoval rasistická, nenávistná hesla a nevybíravě se snažil napadnout řadu místních romských rodin, často žijících běžným životem českých pracujících. Nejméně jedna romská rodina musela před pogromisty uprchnout i  s dětmi do několik kilometrů vzdálené Krásné Lípy. Tento pokus o  pogrom a  další akce proti romské menšině vnímáme jako produkt ve společnosti živé a  médii živené rasistické ideologie, přisuzující odpovědnost za jednání jednotlivce celé komunitě či etniku, které je apriorně a  stereotypně vykreslováno v  negativních barvách. Tyto akce podle nás zároveň představují zcela nefunkční, pochybenou a zkratkovitou odpověď na reálné problémy chudoby, bytové spekulace, sociálního vyloučení a s nimi spojeného růstu kriminality, které se nedávno ve šluknovském regionu projevily v mimořádně ostré formě. Nová antikapitalistická levice odmítá vinit ze vzniku těchto problémů Romy. Zcela jasně naopak deklarujeme, že veškerá odpovědnost za sociální problémy nejen zmíněného regionu

padá na ty, kteří svým jednáním způsobili ztrátu pracovních míst a zánik nových pracovních příležitostí, nedostatek sociálně dostupného bydlení, rostoucí chudobu a řízený vznik nových lokalit ohrožených sociálním vyloučením, které postihují etnické Čechy stejně jako Romy. Tito viníci nejsou mezi chudými, ale sedí ve vládě, parlamentu, vysokých úřadech a  podnikových představenstvech. Proto apelujeme na odmítnutí laciného hledání obětních beránků za společenské problémy v  řadách neprivilegovaných skupin (Romů, zahraničních pracovníků, penzistů, bezdomovců atd...) a  naopak vyzýváme veřejnost k  zaujmutí aktivního postoje proti neoliberální pravicové zločinecké vládě, která škodí drtivé většině obyvatel této země, a  proti rasismu, kterým se nás privilegované skupiny a  třídy snaží rozeštvat mezi sebou. Zvláště důrazně pak vyzýváme síly parlamentní levice, především ČSSD, aby přestaly hrát s populistickou, proti-cikánskou kartou, neposkytovaly nadále platformu rasistům a  naopak se začaly aktivně účastnit protivládních aktivit na pracovištích, školách a v ulicích. Pryč s rasismem! Pryč s vládou! 2. září 2011, Celostátní výbor NAL

Z DO M OVA

3

Stravenky a pan Spravedlivý Být proti diskriminaci je jistě chvályhodné. Když se ale proti ní vehemnentně vyjadřuje současný ministr financí, pak je potřeba se podívat, jestli tento výraz nedostal v nedávné době úplně jiný význam. Anebo jestli skutečný vládce kabinetu neposunul pravicovou demagogii na zcela novou úroveň.

„Daňová výhoda pro jednoho je daňová diskriminace pro všechny ostatní. Je pochopitelné, že daňové zvýhodnění stravenek si bude vždy přát zaměstnavatel i zaměstnanec, protože na tom vydělávají oba,“ tvrdí Kalousek. Tak proč ten humbuk, když to skoro všem vyhovuje? Záleží Kalouskovi tolik na té zhruba čtvrtině zaměstnanců, kteří stravenky nemají? Nebo na živnostnících, kteří si je nemohou dát do nákladů? Nebo snad bude znamenat zrušení daňového zvýhodnění zvýšení příjmů státního rozpočtu?

nadále poskytovat a  bude tedy co danit, a to zdaleka není u všech pravděpodobné.

postihla buď krize celého systému, nebo jejich vlastní neschopnost.

Jenže Kalousek chce zavést zaměstnanecký paušál, který by zaměstnancům snížil daňovou povinnost o 250 Kč měsíčně. Tím v porovnání se stravenkami přijdeme každý měsíc sice o  méně, ale pořád ještě o  několik set korun. Navíc na to rozpočet vydá na 12 miliard ročně. Celkové skóre státního rozpočtu je tedy v  lepším případě mínus 7 miliard.

Takže když si to shrneme – státní rozpočet na změně prodělá, nelíbí se to zaměstnancům, zaměstnavatelům, majitelům restaurací, zhorší se stravovací návyky, což bude mít dopady ve zdravotnictví. Proč tedy tento Kalouskův „boj proti diskriminaci“?

Že by tolik bránil Kalousek živnostníky? Těch je v  ČR necelý asi jeden milion. Za rok 2009 na dani z  příjmu zaplatili 5,6 miliardy korun. Od zaměstnanců, kterých je čtyřikrát tolik, dostala státní kasa 111 miliard korun, tedy zhruba dvacetkrát tolik. Že by oproti zaměstnancům měli živnostníci tak nízké příjmy? Většina rozhodně ne, diskriminace tu bude spíše opačná, ta ale ministrovi financí nevadí.

Vezměme to odzadu – tím, že přes tři miliony zaměstnanců připraví o  několik stovek měsíčně, by do prý státní kasy mělo přitéct o pět miliard ročně více. Ale to jen v případě, že firmy budou stravenky

V prvním pololetí letošního roku je to dokonce ještě horší. Protože firmy více investují nebo odepisují ztráty, „zinkasoval“ stát z  daně z  příjmů z  přiznání -1,1 miliardy. Takže zaměstnanci jsou naopak těmi, kdo doplácí na podnikatele, které

Umění neviditelnosti, spolu s  kamenem mudrců a  elixírem mládí, patřilo odjakživa k  fantómům a  tužbám, za kterými se lidstvo hnalo a  pachtilo. A platí to i dnes, v době kvantové fyziky a genových manipulací. Jak úžasně tedy působí důvěrná, leč z více zdrojů ověřená zpráva, že v  Praze žijí hned dva mistři, kteří kouzlo neviditelnosti dokonale ovládají. Jejich identitu známe a  vydáváme se je najít, aby nám prozradili, jak to

s  tou neviditelností vlastně je. Jde přece o  novinářského sólokapra. Nové protesty lékařů, hádky kolem hnědého personalisty z ministerstva školství, boj o stravenky, tupé účetní škrty dopadající na hlavy rodin s  dětmi, ba dokonce demonstrace hendikepovaných – to vše plní stránky novin a televizní reportáže, leč „zázrak“ lidské neviditelnosti zůstává poněkud stranou. Posviťme si tedy na ty dva. Jenže ono to není jednoduché. Naši čeští Copperfieldové, ovládající taje do-

Že by ho tolik trápila ona čtvrtina zaměstnanců bez stravenek? Tomu nevěří ani on sám a  náprava by mohla jít opačným směrem. Spíš má jít o  další zářez na jeho pažbě tažení proti všem námezdně pracujícím. Zatím skoro každá jím nebo jeho partají navržená „reforma“ snižuje příjmy státního rozpočtu, které se snaží kompenzovat zvýšením těch daní a odvodů, které se týkají pracující většiny. Na odborářské demonstraci před svým úřadem dostal Kalousek podle svých slov jediný konstruktivní návrh – aby šel do jistého těžce publikovatelného místa. Čím dříve, tím lépe. Martin Mikula [email protected]

Kouzlo neviditelnosti

konalého skrývání, zjevně kouzlo použili k  tomu, aby sami nebyli vidět. Jak se k nim tedy dostat? Člověk se dívá všude, kde se něco děje, ale marně: mezi stávkujícími dopraváky nebyli, v  čele odborových pochodů nepochodují, mobilizace protestů také nevedou, jejich plamenné projevy rovněž nezní éterem, kde tedy jen mohou být? Ale štěstí a  především trocha důvtipu nám pomohli. Našli jsme je! V  šeptacím podvýboru výboru pro plkání Parlamentu ČR seděli oba dva, s  rukama složenýma v  klín, v  družném rozhovoru o  zálibě ve svém mimikry. Je tedy na čase si oba pány představit a  položit jim otázku, která zajímá velmi mnoho lidí v  této zemi. Nuže, pane magistře Bohuslave Sobotko a  pane doktore Vojtěchu Filipe, jménem zaměstnanců, kterými se zaštitujete, jménem voličů, kteří vám dali hlas, se vás tážu – Jak dlouho ještě hodláte v dnešní situaci rostoucích protivládních bojů zůstat neviditelní?! Nikola Čech [email protected]

Z DO M OVA

4

PRAŽSKÉ METRO: 1984 RELOADED

Na narušování našeho soukromí současným kamerovým systémem v pražském metru jsme si již zvykli, přesto se v  polovině dubna tohoto roku začaly objevovat v  mainstreamových médiích znepokojující články o  připravované spolupráci Dopravního podniku Praha s  firmou Saab Czech na vývoji sledovacího systému pro pražské metro sofistikovaného natolik, že by Orwellův Velký Bratr mohl závidět. Systém má hardwarovou a  softwarovou část, o té první se nelze v novinách mnoho dočíst, ale podle nepřímých sdělení snadno usoudíme, že by patrně zahrnovala instalaci kamer i do míst, kde zatím nejsou – např. do všechn vozů metra. Softwarová část pak zahrnuje, jak DPP i  Saab sami přiznávají, programy na rozpoznávání obličejů, mimiky i lokomoce a to jak k  identifikaci a  předběžnému zaznamenávání pohybu všech osob (při vstupu do metra budete označeni číselným kódem a  váš pohyb bude ukládán, případné spojení kódu a jména zajistí např. databáze OP, nebo třeba mobilní telefon, jehož lokalizační údaje jsou také v hledáčku bezpečnostního aparátu kapitalistického státu), tak k  vyhodnocování, zda-li se nedopouštíte „divného“ („nestandardního“) chování. V této souvislosti uvedu vyjádření J.Špringla pro Novinky.cz: „Až bude systém hotov, automaticky dispečerovi nahlásí divné chování. Dá se totiž naprogramovat, jak se standardní cestující chová“. Firma Saab i  DPP podle očekávání mlží, odvolávajíc se na obchodní a  bezpečnostní tajemství a fakt, že instalace systému bude trvat čtyři roky a  pokročilý software na rozpoznávání obličejů bude instalován údajně až v  jeho poslední fázi. Nelze předjímat budoucnost, stanovisko Úřadu na ochranu osobních údajů (úřad se o  kauze dozvěděl nepřímo, DPP ani Saab se jej ve věci kontaktovat neobtěžovaly) je jednoznačně odmítavé, což však nevylučuje, že systém nakonec zaveden bude s ohledem na narůstající míru kriminality a  napětí ve společnosti v  důsledku postupujících neoliberálních reforem. Co by potom tento Orwellovský systém znamenal? Patrně velmi výhodný obchod pro jednu bezpečnostní firmu, zisk pro její politické komplice, ale ztrátu pro značnou část obyvatel Prahy – nejen ve formě ekonomické (argumenty pro další nárůst již tak nesmyslně vysokého jízdného), ale především lidskoprávní. Pokud totiž člověk nechodí a  netváří se jako dostatečně „standardní jedinec“, může být veden jako podezřelý a podle toho náležitě šikanován

(v přepravě, zaměstnání, jednání s  úřady, ...).

To zasáhne i mnohé, v politických bojích nijak nezainteresované obyvatele. Býváte po ránu nervózní? Trpíte úzkostnými stavy? Vítejte v  protiteroristické databázi... V  této souvislosti mne napadá případ brazilského elektrikáře zavražděného protiteristickým komandem v  londýnském metru – měl dlouhou bundu a  s neuniformovanými agenty dostatečně nespolupracoval. Možné zneužití sledovacího systému fašizujícím se státem (dítkem neléčené systémové krize kapitalismu) je děsivé, stejně jako samotný fakt, že DPP (jako podnik stále ve veřejném vlastnictví) namísto aby podporoval politiku prevence (jak zajištěním slušného živobytí svým zaměstnancům/ kyním, tak zajištěním co nejnižší ceny jízdného pro své zákazníky/ice), prosazuje politiku represe a presumpce viny, když neváhá podrobně sledovat všechny cestující a  vyhodnocovat zvlášť jejich pohyb i mimiku. Sledovací systém pro pražské metro je dalším částí pestrého spektra nástrojů kontroly privilegované menšiny (velkokapitalistů a  jimy ovládaného státního aparátu) nad životy neprivilegované většiny zahrnujícího např. pokus o  zavedené sociálních karet ministrem Drábkem (detailní kontrola spotřeby), nápad na povinné hlášení se na

poště v předem neznámou dobu a nucené práce pro nezaměstnané (kontrola volného času), plán na zavedení školného na veřejných VŠ (tlak na vytvoření závislosti na systému bankovních půjček) nebo stále se opakující volání po omezení všeobecného volebního práva ve smyslu sociálního darwinismu (Joch, T.Jarolím z VV).

Tento tlak je pak obhajován „logikou“ sociálního darwinismu a představuje jasný signál o  tom, že pravicová vláda provádí fašizaci českého státu a společnosti shora. Netřeba zdůrazňovat, že případná privatizace DPP (předpřipravená od roku 1991 převodem na a.s.) by nejen nesnížila riziko zneužití případného sledovacícho systému (autoritativní stát buďto zaplatí, nebo zatlačí, ale každopádně ke spolupráci dojde), ale ještě by zvýšila obchodovatelnost velmi osobních informací o cestujících (kdo se s  kým kdy bavil, kudy cestoval, atd.) a  naopak šance veřejnosti na zvrácení těchto Orwellovských plánů by rapidně poklesly (ať již kvůli tlaku na „svobodu podnikání“ za každou cenu, nebo kvůli nepostižitelnosti DPP jako stále monopolního dopravce). Hromadná doprava by měla fungovat jako veřejná bezplatná služba a jako taková cestující přepravovat bez krácení jejich základních lidských práv. Michaela Modrá

Naši (vládní) furianti Politické dění kolem zřejmě nejproslulejšího českého státního úředníka Ladislava Bátory je vskutku mnohotvárné. Nepostrádá prvky dramatu (koneckonců jde o dost, či přímo o  D.O.S.T.), ale zároveň často nabírá prvky pokleslého pimprlového divadla. Situace, kdy ministři druhé nejsilnější vládní strany přestanou docházet na zasedání vlády, je dramatická sama o sobě. Když se ministr financí a  ministr zahraniční zaklínají naprosto zásadními hodnotovými principy (obohacenými v  případě ministra zahraničí o  dětskou vzpomínku na protektorát), proč nemohou sedět ve vládě vedle ministra, který si hýčká Ladislava Bátoru jako své krajně pravicové alter ego, je to konflikt principů, kdy ustoupit nelze a vítěz může být jen jeden. A v tomto okamžiku se najednou z antické tragédie stává Televarieté. Ministr

zahraničí a ministr školství se spolu sejdou, na ministrovi financí nic neřeknou (nezdá se, že by mu to vadilo), a dohoda je na světě. Ladislav Bátora přestane být ředitelem personálního odboru ministerstva školství, aby byl vzápětí jmenován zástupcem ředitele sekretariátu ministra. Připomeňme, že ředitelka sekretariátu je na mateřské dovolené, a je to ta dáma nevšedních kvalit, které opilý ministr Dobeš osobně psal seminární práci (samozřejmě o sobě). Nedosti na tom, Bátorovi je hbitě přidělen neoficiální titul „vícekancléř“ - doufejme, že po příští rošádě to bude aspoň „velmistr“ nebo „presbyter cardinalis“. Všichni se tváří jakoby nic a zásadní střet principů jaksi vysumblimoval oknem ze Strakovky. Ani dětské vzpomínky na protektorát nic nezmohly. A  kdo je vítězem? Klaus, D.O.S.T. a česká šmíra. František Pražák

Z DO M OVA

5

Norský masakr v současných souvislostech Strašlivá zpráva o  bestiálním vraždění dětí a  mladistvých v  Norsku otřásla koncem července celým světem. Pachatelem nebyl, jak ihned začala automaticky spekulovat mainstreamová média, imigrant či muslim, ale mladý blonďatý Nor, podnikatel ze středních vrstev, syn diplomata s  aristokratickou vizáží. A  důvodem proč se rozhodl otřesným způsobem pozabíjet převážně mladé sociální demokraty, celkem má na svědomí 77 lidí, byly jeho konzervativní, pravicové názory, odpor k imigrantům, islámu a „kulturnímu marxismu“.

„Důvody“ a  zejména ideologické postoje, které Anderse Behringa Breivika vedly k  jeho neodpustitelnému činu, ale nejsou dnes v Evropě ani v České republice nijak ojedinělé a  o to víc se s  nimi nesetkáváme jen v  kriminálním neonacistickém podzemí. Pokud se člověk začte do řádků Breivikova, více jak patnácti set stránkového „manifestu“, který před hromadnou vraždou rozeslal na více jak tisíc mailových adres, znepokojivě zjistí, že zde nalézá totožné deklarace a názory, které slýchá denně z  některých politick-

ých kruhů i  jim nakloněných médií. Jistě ne náhodou Breivik ve svém „manifestu“ citoval i  prezidenta ČR Václav Klause a  nemálo z  jeho tezí je naprosto shodných s  tím, co veřejně prezentuje i  stále se rozšiřující politický kruh části české pravice, Klausovy sympatizanty i  ODS nevyjímaje. To, že jsou stále více slyšet otevřené projevy rasismu (například vůči imigrantům a u nás zejména proti Romům), volání po lynčování levice (zběsilý antikomunismus) i  vládě silné ruky (co jiného jsou úvahy o tom, zda například má mít volební právo každý?) z uhlazenějších kruhů než jen od neonacistické scény, má svoje příčiny. Ty tkví v ideologickém prostředí fašizující se pravice, která není schopná reálně analyzovat historický vývoj i  současné problémy společnosti. Stejně jako Anders Breivik se tato pravice uchyluje do vlastního (a mezi sebou neustále až sektářsky potvrzovaného) vybájeného světa, kde se její zastánci staví do patetických obhájců „starého správného řádu“, do role statečných křesťanských rytířů pravdy stojících

O LASKAVÉ VRCHNOSTI

Platy kuchařek, školníků a  uklízeček ve školách neklesnou, důchodci se prý nemusí bát, že povinně vyfasují sociální karty, Bátora nebude zastávat funkci personální ředitele ministerstva školství a pokud budeme hodní, tak se dočkáme i  zvýšení minimální mzdy - možná snad o  celou pětistovku. Drábek dokonce myslí i  na opuštěná miminka, kterým chce pro jejich dobro zrušit bezcitné kojenecké ústavy (a jen tak mimochodem pořádně ušetřit). Lid může začít jásat a  oslavovat, však školské odbory se už daly slyšet, že není třeba „vyvolávat sociální neklid“. Co na tom, že platy nepedagogických pracovníků zůstávají mizerné a už předtím tito zaměstnanci pocítili důsledky sociálních škrtů. Kdo by se zneklidňoval tím, že pro vyplácení dávek v  hmotné nouzi povinné sociální karty stále platí, i  dobrovolné karty mohou být zajímavý tunel a  co je dneska dobrovolné, bývá obvykle zítra povinné, s tím rozdílem, že už to nikoho tolik nepohoršuje.

Proč panu Bátorovi nepřát místo zástupce ředitele ministerské kanceláře? Vždyť si toho musel chudák tolik vyslechnout a  přetahování věcí z  jedné kanceláře do druhé je tak namáhavé. Také bychom neměli rýpat do toho, že z 8500 hrubého se žít stejně nedá nebo upozorňovat na fakt, že zajištění plnohodnotné individuální pěstounské péče o  malé (často i  třeba různě postižené a nemocné) děti by bylo všechno, jen ne levnější. Vytváří se tu ovzduší, které známe z  filmů (historických a  pro pamětníky). Osvícený feudál občas zrušil trest smrti chudákovi, co ukradl chleba, nebo továrník zaměstnal žebráka a ten mu pak vděčně líbal ruku. Takhle daleko zatím nejsme, ale směr je jasný. A vůbec se není čemu divit. Třeba dlouhodobě nezaměstnaní, kteří jsou ve finanční nouzi a  vystavení pohrdání okolí, přijmou jakoukoli práci, za podmínek, které by byly dříve nepřijatelné. A  bude to ještě zřetelnější, až se budou muset hlásit „dozorcům“ na czechpoin-

na stráži „Staré Evropy“. Evropy, která ovšem nikdy reálně neexistovala a žije jen v přáních a tužbách dnešních pravičáků. Ostatně Breivikova (ale například i  lidí kolem české iniciativy D.O.S.T.) ahistorická fascinace konečným apokalyptickým bojem mezi Dobrem a Zlem je výmluvná. Zlo jsou v tomto případě socialisté (hlavní Breivikův terč), imigranti, homosexuálové, odboráři, ostatně demokracie jako celek. Nor Breivik nebyl žádným pomatencem, jak se dnes snaží někteří tvrdit, popsaná pseudoideologie mu jeho zrůdný čin pomáhala plánovat roky. Neschopnost pochopit současnou lidskou společnost vede tedy dnešní fašizující pravici do tohoto záští nasyceného světa a Breivika přivedla až k mrazivým vraždám v  Oslu a  na ostrově Utoya. Nicméně není nic tak vysloveně neevropského i  nekřesťanského jako fašismus, dnes natřený do barev „pravicového konzervativismu“ plného nenávisti. Vývoj Evropy v sobě nese hlavní linii racionality a  humanismu, jejímž vyústěním je radikální demokracie a  socialismus. Nikoliv Breivik, ale právě jeho oběti byly pravými pokračovateli nejlepších evropských tradic a  strážci skutečných historických hodnot. Čest jejich památce! Tomáš Mládek tu a  po dvou měsících na ÚP nastoupit veřejně prospěšné práce pod pohrůžkou odebrání podpory v nezaměstnanosti. Jedná se tu totiž o dobře známou kombinaci strategií – „vařená žába“ (přituhuje plíživě, postupně si zvykáme, až nakonec zjistíme, že je pozdě) a  „cukr a  bič“ (samozřejmě s  náležitou převahou biče). Tyto metody bohužel bývají účinné, proto si musíme dávat pozor, abychom nenaletěli na ústupky, které jsou navíc buď jen zdánlivé, nebo dočasné. Když podlehneme iluzi, že s  touto vládou (nebo jí podobnou) se dá vyjednávat, že je možné dosáhnout nějakého kompromisu ke spokojenosti všech, můžeme se za pár měsíců či let dočkat dalších „laskavých“ ústupků. Novinové titulky by pak mohly vypadat např. takto: „Volební právo bude odebráno pouze osobám pobírajícím dávky v hmotné nouzi, nikoli důchodcům a  rodičům na RD“ nebo „Trest odnětí svobody na tři roky se nebude týkat těžce nemocných nezaměstnaných, kteří odmítnou nastoupit veřejně prospěšné práce ze zdravotních důvodů“. Takže: buďme nevděční! Soňa Škodová

AKTUÁLNĚ

NÁVRAT KRIZE?

O vážných ekonomických problémech celého současného světa není sebemenších pochyb. Značná část Evropy se potácí v dluhové krizi a strhává sebou nejen zbytek eurozóny, ale celou EU. Spojené státy nakonec odvrátily bankrot, ale své problémy tím nevyřešily, spíše odsunuly. Globální ekonomika zpomaluje, USA i Německo snížily své odhady růstu DPH. Finanční trhy po celém světě v srpnu zaznamenávaly výraznou nestabilitu, až o  desítky procent. Čeká nás ještě horší pokračování nedávné hospodářské krize? Pokud bychom se na další vývoj měli ptát těch, kdo mají oficiálně ochranu před krizí na starosti, moc chytří z  toho nebudeme. Šéfka Mezinárodního měnového fondu Lagarde na konci srpna varovala před recesí. Ten samý den její náměstek oznámil, že MMF recesi nepředpokládá. Ani prezident Světové banky Zoellick nebyl úplně konkrétní: „Křehké oživení a  nedůvěra zatlačují trhy do nové nebezpečné zóny“. Renomovaní ekonomové se shodují, že za pravděpodobným nástupem dalšího

Ministr financí říká, že už jenom jeden rok ...

Na cestě k cestě k  ekonomickému oživění...

kola krize stojí dluhová situace Spojených států a  USA a  „přehnané“ a  „iracionální“ panikaření investorů a  trhů v  kombinaci s  činností ratingových agentur. Za paniku prý do značné míry může medializace, odpovědnost za vyřešení první části problému má ležet na politicích.

Po první krizi, která oficiálně propukla pádem americké banky Lehman Brothers v září 2008, se většina vyspělých zemí dostala do vážných finančních problémů. Za prvé ekonomický propad způsobil nižší výběr daní ve spojení s  většími výdaji na rostoucí nezaměstnanost atd.

Dluhy – z korporací na lidi

Za druhé se vlády rozhodly řešit krizi zoufalými finančními injekcemi (tzv. bail out) do těch nejklíčovějších odvětví. Banky tak dostaly v  podstatě bezúročné půjčky, které měly zachránit jednak je samotné, jednak stimulovat tok peněz v  ekonomice (což se nepříliš dařilo). Ty nejohroženější byly znárodněny, tzv. toxická aktiva byla převedena na daňové poplatníky, a  následně byly opět zprivatizovány. Dalším příkladem je podpora automobilového průmyslu dotacemi v  podobě tzv. šrotovného.

Politici zatím předvádějí to, co se dalo očekávat. Náklady na krizi přenášejí z těch, kdo tento systém řídí a  profitují z  něj, na ty, kteří hodnoty skutečně vytvářejí. Všechny vlády světa sledují program škrtů a úsporných opatření, které zdaleka nejvíce, pokud ne výlučně, postihují pracující, mládež, důchodce. Spoří se zejména na programech pro ty, kteří se mohou nejhůře bránit – ať již jde o etnické menšiny nebo zdravotně postižené. Snahy vlád oškubat „obyčejné lidi“ dokonce podnítila řadu miliardářů z  různých zemí k  výzvě, aby vlády zdanily i  je. Koneckonců v dnešní době stejně většina investic do akcií hrozí 30-40% ztrátou…

... a budeme na cestě k ekonomickému oživení.

Jo?!

6

Ještě rok? A na jaký cestě jsme teď?

Myslím, že už vidím tmu na začátku tunelu super!

To vše se odrazilo v rostoucím zadlužení států. Problém je v  tom, že si půjčují za drahý úrok, určovaný soukromými ratingovými agenturami, od těch samých institucí, do kterých nalily miliardy a  miliardy za nulový úrok, aby vůbec udržely finanční systém nad vodou. Celé to ale znamenalo jednu podstatnou změnu. Zatímco po vypuknutí krize byly dluhy z větší části soukromé, vlády je přesunuly na obyvatele, do veřejného sektoru. S vysokými úrokovými sazbami je snaha o oddlužení naprosto sisyfovská. Dluh zemí Evropské unie stoupl od roku 2007 o 20% na 80% HDP. V USA je situace ještě horší, za stejné časové období to bylo o 31% na 93% HDP. To naoplátku znamená, že se investoři „bojí“ o schopnost států dluhy splácet, klesají jim ratingy. Tím se opět zvyšují úrokové sazby, na které si musejí půjčovat na obsluhu dluhu… zkrátka bludný kruh. Nyní se situace ještě zhoršila tím, že se ekonomiky USA, Německa, Francie a  v průměru i  celé EU podle mezikvartálního růstu HDP ve druhém čtvrtletí prakticky zastavily. Podle statistik mají USA i EU v porovnání s rokem 2008 nejen vyšší dluhy, ale i  nezaměstnanost. Bývalý ministr financí Mertlík, nyní hlavní ekonom Reiffeisenbank, tvrdí, že celkově je na tom světová ekonomika hůř, než v  předvečer pádu Lehman Brothers a AIG. Propady na burzách jsou v  posledních měsících podobné těm, které předcházely poslední krizi. Nyní vlády s hrůzou v očích hledají, kdo se stane příští rozbuškou,

AKTUÁLNĚ podobně jako Lehman Brothers před třemi lety.

Čína vítězem krize? Mohlo by se zdát, že z problému USA a EU bude těžit ten třetí, Čína. Udržuje si relativně vysoký růst HDP (byť ten je do velké míry nutností vzhledem k  nárůstu populace) a má dostatek zdrojů k financování nejen domácích investičních projektů, ale i  na „zachraňování“ zadlužených zemí. K tomu roste domácí kupní síla. Čína stále drží obrovské množství dollarových rezerv. Dříve této páky na Washington využívala k  zajištění amerického trhu pro čínské zboží, nyní spíše pro politický tlak. Čínská ratingová agentura Dagong tak rating USA snížila ještě před S&P. Čína po USA požaduje „rozhodnou politiku“, která je zbaví „dluhové závislosti“ prostřednictvím rozsáhlých škrtů v  sociálních službách a výdajích na armádu. Čína se totiž obává další devalvace dollaru a  eura, které ještě zvýší inflaci na klíčové zboží – ta nedávno tvrdě postihla chudší země a  jejich obyvatelstvo. Čína samotná bojuje nyní s  vysokou inflací a dalšími rozpory svého vývoje. Spory o  finanční stabilitu, nejrůznější nerozhodné summity a  zde uzavírané bezzubé pakty ukazují, že mocní tohoto světa nejsou schopni dosáhnout nějaké významnější dohody. Je to ale logické, protože zastupují navzájem si konkurující skupiny – ať už jde o souboj zemí a bloků o  rozdělení světových trhů, nebo o  nejednotného kapitálu v jejich rámci. Krize totiž ještě zostřila konkurenci a  jde doslova o boj o přežití. Na čem se ale politici shodnou je to, že se budou snažit o to, aby dluhy zaplatili pracující a chudí.

Zpět k lovcům a sběračům? Vždy, když se ekonomická zhorší, stojí novináři frontu o  dveří ekonoma Nouriela Roubiniho. Ten se teď zapřel o klasika: „Marx měl pravdu, kapitalismus může v  určitém bodě zničit sám sebe, protože nemůžete donekonečna přesouvat příjmy od práce ke kapitálu, bez toho, aby v ekonomice nevznikla nadbytečná kapacita a nedostatečná poptávka. Mysleli jsme si, že trhy fungují, ale není to tak.“ Roubini ale jenom popisuje, praktickou cestu kupředu nenabízí: když se paranoia ještě zvýší, máme si prý koupit zbraně, munici a  chatu v  horách. Ano, kapitalismus jako systém má krize zakódované ve svém genomu. Pokud nebude existovat alternativa, může nabrat takových obludných forem, jako byl například nacismus, nebo zničit planetu válkami.

7 Na druhou stranu ale pokroková alternativa existuje. Společnost, která se nebude řídit slepým chtíčem zisku, ale naplněním potřeb obyvatelstva. Společnost, která nebude založená na individuálním soupeření, ale na koordinované a  plánované spolupráci. Společnost, ve které bude otevřeně rozhodovat většina obyvatelstva, nikoli hrstka mocných, scházejících za tlustými zdmi. K ní se ale nedostame tak, že budeme čekat na to, až se kapitalismus sám zničí. Začít musíme tak, že se začneme bránit škrtům a dalším opatřením, která se nám vlády snaží vnutit společně s  absurdním pocitem, že jsme líní a  žili jsme si nad poměry. K tomu se musíme organizovat – v  odborech, na pracovištích, školách i místech bydliště. Od Řecka, přes Francii, Španělsko, Blízký východ, Spojené státy až

po Čínu jsme byli v  posledních měsících či letech svědky mnoha masových bojů, demonstrací, stávek, generálních stávek či dokonce povstání. Proti rozpočtovým škrtům, penzijním reformám, omezování demokracie či brutálním diktaturám, proti spirálovitě rostoucím cenám nebo za vyšší mzdy. Po celém světě je ale potřeba i politické organizace, strany, která bude jednotlivé boje koordinovat a zevšeobecňovat. Na rozdíl od sociální demokracie nebo „komunistických“ stran musí vidět původ problémů tam, kde se skutečně nachází, v  samotném kapitalismu, nikoli jen v  jeho jednotlivých aspektech. Protože jinak skutečně můžeme jít do hor zastřelit si svého mamuta a bránit úlovek před ostatními hladovějícími. Martin Mikula

Pražský Dopravní podnik chystá další tunel Tím je privatizace Ústředních dílen Dopravního podniku v  Hostivaři. Ještě před loňskými komunálními volbami se kandidát ČSSD Karel Březina ve svých letácích dušoval, že nepřipustí tzv. outsourcing DP, tzn. převádění určitých činností na jiné firmy. Po té, co ČSSD spáchala zradu na voličích a  vstoupila na pražském magistrátu do koalice s  ODS, se stal Březina dokonce předsedou dozorčí rady DP… prý, aby zamezil nekontrolovanému plýtvání finančních prostředků na Opencard a  outsourcingu služeb, které si DP může zabezpečit sám. Nyní bez uzardění přihlíží největší krádeži v DP od dob jeho vzniku před více než 120 lety. Vedení DP v čele s Martinem Dvořákem (bývalý ředitel TV Prima) hodlá totiž od ledna příštího roku bezúplatně „pronajmout“ ÚD v  Hostivaři plzeňské Škodě Transportation. S tou má být (nebo právě byla) podepsána smlouva o  servisu tramvajových vozů na 9 let. Údajná úspora v hospodaření ÚD pod vedením Škodovky má činit 3%, tj. 80 až 90 milionů za oněch 9 let (úspora představuje cenu zhruba jedné tramvaje typu 15T a kousek). Nabízí se argument, že jestliže management DP říká, že management Škody Transportation zajistí servis tramvají o 3% levněji než dosud, usvědčuje se tak sám z vlastní neschopnosti. Nejpravděpodobnější scénář je však takový, že Škodovka pod nejrůznějšími záminkami své náklady dodatečně navýší

a z úspory 3% se stane prodražení údržby v řádech desítek procent. To jistě neznamená, že Škodovka nebude hledat možnost nějakých úspor za cenu propouštění či zjednodušení technologie oprav na úkor kvality. Na dotaz jedné odborové organizace působící v  ÚD, zda Škodovka zachová cca 220 současných pracovních míst, odpověděl generální ředitel Josef Bernard „budeme se snažit“ – přesně podle zásady slib nikoho nic nestojí. Jistě si dokážeme představit výrok „ snažili jsme se ale…“ Již nyní se musel upravit cyklus pravidelných oprav tak, aby outsourcingový projekt na oko vycházel alespoň na ta 3%. Připomeňme, že když Dvořákovo vedení v  roce 2008 představilo svůj záměr outsourcovat, co se dá, slibovali úsporu nejméně 10%. Otázkou zůstává, proč zrovna na 9 let a co bude potom. Odpověď je nasnadě. V Praze nyní jezdí šedesát škodováckých tramvají typu 14T (v médiích nesmyslně nazývané Porsche) a  dále probíhají dodávky tramvají typu 15T For City, jichž má do roku 2018 v Praze jezdit 250. Je jasné, že náklady na údržbu nových tramvají nejsou tak vysoké jako náklady na údržbu starších vozů. Je tedy klidně možné, že po devíti nebo více letech (možná se smlouva ještě o  nějaký ten rok prodlouží), až se údržba ojetých vozů stane náročnější, Škodovka ÚD opět předá DP a ten zaplatí nákladné generální opravy. A. Řeháková

DO P R AV N Í P ROGRAM NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE

8

Dopravní program NAL Nová antikapitalistická levice vnímá současnou situaci na poli dopravy v  ČR jako poměrně tristní. České vlády nejsou již léta schopné vypracovat žádnou ucelenou dopravní koncepci, natož jí pak realizovat v praxi. Existující, zděděná dopravní infrastruktura je zanedbávána (stav některých dálnic, mostů apod.), cíleně omezována (rušení lokálních železničních tratí, řídnoucí síť vnitrostátních

autobusových spojů), nebo i  tiše odsouzena k  zániku (říční nákladní doprava). Nové dopravní stavby se pak realizují nesystematicky a často za značně nadhodnocených nákladů a/nebo pochybného užitku. Přes opakovaná ujišťování se rovněž nijak nepracuje na společensky žádoucí preferenci ekologicky šetrné a  energeticky úsporné dopravy. Mnohé kroky, například politika šrotovného u automobilů, nebo růst cen jízdného v MHD,

ROZVOJ ŽELEZNICE ANEB Z POPELKY KRÁLOVNOU Železnici vidíme jako nosnou páteř dálkové osobní dopravy, kterou je třeba modernizovat a  rozvíjet. Česko patří ke státům s  největší hustotou železniční sítě i  stanic na světě, ale tento potenciál se dlouhodobě promrhává tím, že se po celá desetiletí do železnice pořádně neinvestovaly žádné peníze a zcela se zanedbávala rekonstrukce řady lokálních tratí, jakož i  výstavba tratí nových. Poslední nová železniční trať byla na území dnešního Česka otevřena v  roce 1953. Zejména v  první polovině 90. let a následně od roku 2003 se investiční výdaje do železniční dopravy ze Státního fondu dopravní infrastruktury pohybují jen v  rozmezí 33-50% investic putujících do silnic a  dálnic. Železniční osobní doprava je navíc ve srovnání se silniční dopravou mnoha způsoby diskriminována, například zavedením vysokých poplatků za používání železniční dopravní cesty, nebo působením šrotovného na automobily, které na popud nadnárodních automobilových korporací prosadila ČSSD.

Železniční doprava přitom z  hlediska ekologie, energetické úspornosti, bezpečnosti a  efektivního využití kapacity dopravní cesty ve srovnání se silniční dopravou zřetelně vyniká.

K nápravě současného stavu a rozvoji železnice požadujeme:  Při celkovém zvýšení objemu financování dopravy, přejít od současného podílu investic 2:1 ve prospěch silnic a  dálnic na nejbližší dobu k poměru právě opačnému, tj. nejméně dvojnásobnému objemu financí určených na železnice ve srovnání s dálniční a silniční infrastrukturou.  V  rámci investic do železniční dopravy zohlednit jak potřebu modernizace současných tratí (elektrifikace, výstavba koridorů, revitalizace nádraží) tak po mnoho let fakticky chybějící realizace nové infrastruktury a dopravních spojení.  Pro zatraktivnění mezistátní a  dálkové železniční dopravy zahájit v  koordinaci se sousedními státy výstavbu v  Česku zatím

PODPORA INTEGROVANÝCH DOPRAVNÍCH SYSTÉMŮ A DOSTUPNÉ MHD V dopravě lokální a  oblastní prosazujeme podporu železnici coby přirozené osy reálně existujících přepravních sítí a často zásadního či jediného prostředku, jehož fungování brání úpadku a  vylidňování celých regionů. Kolem těchto os je třeba budovat navazující dopravní spojení autobusy a další dopravou na základě přesně vymezených dopravních licencí pro jednotlivé linky a  na základě dodržování standardů kvality spojů a  nově definovaných standardů územní dopravní obslužnosti. Odmítáme likvidaci a  opouštění lokálních tratí a  jejich nahrazování autobusovými linkami, které nejsou srovnatelné z  hlediska spolehlivosti provozu (např. v zimě) a komfortu (např. pro cestující s koly). Všechna existující i  nově vzniklá lokální a  regionální spojení je nutné realizovat jako integrované systémy s  jednotně a  přehledně

koncipovanými tarify a s existencí efektivních, garantovaných přípojů a návazností jak v rámci systému, tak ve vazbách na síť dálkových železničních i  autobusových spojů. Tvorba těchto integrovaných systémů a jejich fungování musí probíhat na základě demokratických a  transparentních rozhodnutí přijímaných organizacemi zastupující cestující ve veřejné dopravě, stejně jako za účasti svazů místních obcí, komunit, samotných dopravců a  dopraváckých odborů. Ve městech a  městských aglomeracích zásadně podporujeme rozvoj městské hromadné dopravy (tramvaje, trolejbusy, autobusy, metro) na úkor individuální automobilové dopravy, a  to jak v  oblasti financování příslušné dopravní infrastruktury a  zajištění pravidelné obměny vozového parku podle standardů kvality, tak bezvýhradnou podpo-

se naopak nacházejí s  těmito deklaracemi v přímém rozporu. Hlavní zásadou dopravní politiky NAL je vytvořit jasnou koncepci jejího rozvoje, vycházející z  co největšího využití a  rozvoje veřejné osobní dopravy, zejména železniční dopravy a MHD, oproti individuální automobilové dopravě, a  rovněž z  co největšího, ekonomicky účelného využití ekologicky a  energeticky šetrných způsobů přepravy nákladů.  vůbec neexistujících vysokorychlostních tratí, v  prvé řadě spojení Berlín-Praha-Brno-Vídeň s odbočkami do Liberce a Bratislavy.  V  rámci modernizace železničního parku prosadit zavedení šrotovného na zastaralá hnací železniční vozidla a osobní vagony.  Snížit poplatky za používání železniční dopravní cesty na úroveň skutečně odpovídající nákladům na údržbu tratí.

 Zachovat železnici jako ucelený systém a  odmítnout snahu o  privatizaci či tzv. outsourcing určitých dopravních služeb nebo železničního zázemí. Železniční infrastruktura musí zůstat v  rukou státu a  její správu je třeba znovu plně provázat se samotnou funkcí dopravce.  Zabránit „Rozinkové metodě“ vyzobávání vybraných lukrativních železničních relací soukromými dopravci, neboť pouze podlamuje ucelenost, racionální dopravní plánování a  ekonomické chování systému jako celku (brání například využití příjmů z jedněch tratí k  pokrytí ztrát tratí jiných). Všechna mezinárodní a  vnitrostátní železniční spojení (kromě rekreační dopravy, nostalgických jízd apod.) ponechat výhradně v rukou státu. 

rou fyzické preference MHD v ulicích a zavedením mýtného pro osobní vozidla pro vjezd do městských center nebo oblastí/čtvrtí zvláště ohrožených exhalacemi. MHD se vzhledem ke svým obrovským ekologickým, bezpečnostním a kapacitním přednostem oproti automobilové dopravě musí stát pro cestující bezplatnou, tj. plně dotovanou z  rozpočtů měst, státu resp. jiné ekonomické činnosti dopravních podniků (reklama, služby).

V oblasti integrovaných dopravních systémů v regionech a městech požadujeme:  Zastavit likvidace lokálních tratí, nebo jejich uzavírání pro osobní dopravu. Místo toho je třeba hledat řešení pro zvýšení efektivnosti jejich provozu v  modernizaci problémových úseků, lepším plánování časů spojů a  zajištění návazností, v  případném přesunu zastávek blíže centrům obcí apod.  Všeobecně zavést standardy kvality dopra-

DO P R AV N Í P ROGRAM NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE vy (typy vozidel, nízkopodlažní spoje, přesnost spojů) a  standardy dopravní obslužnosti (jednotně v  ČR podle velikosti a  významu sídel), za jejichž dodržování by dopravce nesl zodpovědnost a  případné závazky směrem k  cestujícím. Obsluha území jako služba nesmí stát ve stínu rentability spoje.  Dát vzniknout integrovaným dopravním systémům ve všech oblastech Česka za účasti státu, místních obcí, organizací cestujících ve veřejné dopravě, dopravců, odborářů a odborných pracovníků v dopravě.  Provést postupnou obměnu vozového parku lokálních železnic s  využitím souprav Regionova a  nových, nízkokapacitních motorových vozů v náhradu za vozy řady 810.  Rozšířit návaznou dopravu od železničních

nádraží do řidčeji zalidněných regionů ve formě mikrobusů, nízkokapacitních maršrutek (veřejných taxíků s  definovanými trasami) a  pronajímatelných bicyklů. Podporu ekologické přepravy na základě místních zdrojů, např. vozidel na bioplyn.  V  rámci systému veřejných prací zahájit program likvidace resp. nahrazení všech nezabezpečených železničních přejezdů v ČR.  Podporovat přeshraniční dopravní integrace (včetně použití jednotných jízdných dokladů).  Z  ekologických, bezpečnostních a  dalších důvodů zajistit plné dotování MHD ve městech a  aglomeracích z  rozpočtu obcí či krajů, přednostně ve městech s  nejhorším stavem ovzduší (Ostravsko, Praha, severní

NÁKLADY ZPĚT Z KAMIONŮ NA ŽELEZNICI A ŘEKY Zatímco v  roce 1989 dosahoval v  nákladní dopravě podíl železnic, pokud jde o dopravní výkon, téměř 70%, nyní se jedná jen o zlomek původního stavu a  hlavní roli nákladního přepravce zaujala doprava silniční.

komunikací, zátěž na životní prostředí) jsou v dopravním plánování fakticky pomíjeny.

Tento vývoj byl zapříčiněn jednak změnami v  ekonomické struktuře a  ekonomickospolečenských vztazích panujících v  ČR (vyčerpání možností extenzivního růstu státní ekonomiky, útlum těžebního a  hutního průmyslu, mnohem větší nároky na pružnost dopravy a princip „just-in-time“ po roce 1989 apod.) a  zadruhé již zmíněnou dlouholetou cílenou preferencí silniční dopravy v  oblasti financování infrastruktury, stavby dálnic atd...

 Podporu a  investice do kombinované dopravy „nákladní auto-vlak“ jak v  přepravě kontejnerů, tak v  přepravě samotných kamionů vlaky v tzv. systému RoLa. Po vybudování těchto systémů zavést postupný zákaz veškeré transferové kamionové dopravy přes území ČR.

Jestliže návrat k  zcela dominantnímu postavení železnice v  přepravě nákladů je ekonomicky a  v řadě případů i  provoznětechnicky neospravedlnitelný, stejně tak nelze adorovat současný stav, v  němž se silniční nákladní dopravě dostává skrze aktivity automobilové a stavební lobby privilegií a  její vysoké externality (nehodovost, ničení

V oblasti nákladní dopravy proto požadujeme:

 Kompletní přepracování stávajícího systému mýtného postaveného na branách na systém (primárně) satelitní, fungující na silnicích všech tříd a  pro všechna nákladní vozidla. Z  placení mýtného osvobodit autobusy a zásobovací auta rozvážející do určité vzdálenosti zboží od nákladních terminálů železniční a lodní dopravy.  Zvýšit počet klidových hodin pro jízdu kamionů na českých silnicích na rozsah srovnatelný s našimi sousedy (minimálně 30 hodin v prázdninovém týdnu).

KDE NA TO VZÍT PENÍZE? Nová antikapitalistická levice si je vědoma, že realizace jejího dopravního programu vyžaduje nemalé finanční náklady. Dopravní program NAL je v  tomto smyslu třeba chápat v  kontextu našich programových bodů v oblasti daňové politiky, sociální politiky, státního vlastnictví strategických podniků a bank atd., na jejichž základě lze zajistit i podstatně zvýšit přísun peněz na rozvoj dopravy v ČR.

staveb v  dopravním plánování. Odložit nebo zcela zastavit stavby, jejichž skutečný dopravní efekt je vzhledem k  nákladům nebo i absolutně sporný (viz rámeček).

Nehledě na výše uvedenou připomínku vidíme ovšem také řadu možností zajištění finančních úspor přímo v  rámci dopravního systému, které by měly být využity.

 Zrušit Správu železniční dopravní cesty resp. ji opět sjednotit s  železničním dopravcem (ČD), ušetřit na duplicitě fixních nákladů, platech manažerů apod.

V oblasti financování dopravy a dopravní infrastruktury požadujeme:  Podstatně větší využití závěrů nezávislých auditů ohledně společenské užitečnosti a návratnosti nákladů konkrétních dopravních

 Založit státní dopravně-stavební firmu jako konkurenci kartelu soukromých stavebních společností, které dlouhodobě předražují výstavbu prakticky veškeré dopravní infrastruktury v ČR.

 Zásadně omezit provozní režii železničního dopravce. Platy vedoucích pracovníků na železnici je třeba pevně provázat s dosaženým dopravním výkonem dráhy tak, aby byl státní dopravce motivován k  orientaci na získání a udržení cestujících. 

9

Čechy). Peníze na toto opatření čerpat jak z úspor dopravců (za revizory, výrobu a distribuci jízdních dokladů apod.) tak především ze zastavení financování neúčelné a drahé infrastruktury pro automobilovou dopravu a zavedením mýtného pro osobní auta v  centrech měst.  Rozšířit princip dlouholetých smluv s městskými dopravci s garancí pravidelných investic do vozového parku a  stavby nových tratí tramvají, trolejbusů a metra.  Podpořit větší integraci mezi MHD a dalšími druhy dopravy – městskou i  vnitrostátní železnicí, cyklistickou dopravou apod. Zajistit lepší fyzickou preferenci MHD v uliční síti. 

 V koordinaci s Německem zabezpečit lepší plavbu po Labi (a zprostředkovaně po Vltavě) stavbou vodních stupňů u  Děčína a  Malého Března.  V rámci modernizace zastaralého lodního parku nákladní dopravy (poslední nová loď byla postavena v  roce 1992) prosadit zavedení šrotovného na technicky, ekonomicky a morálně nevyhovující plavidla.

Rozvoj dalších druhů dopravy  Podporujeme rozvoj letecké dopravy investicemi do Letišť v  Praze-Ruzyni, v  Brně a Ostravě a adaptaci stávajícího podnikového letiště ve Vodochodech u  Prahy pro potřeby mezinárodní letecké dopravy (charterové lety) spojenou s jeho napojením na kolejovou dopravu.  Odmítáme privatizaci letiště Ruzyně a ČSA. Letecká doprava musí zůstat v rukou státu.  Podporujeme rozvoj rekreační lodní plavby na Labi a  Vltavě do Českých Budějovic, na přehradách a tzv. Baťově kanále.  Podporujeme opětovný vznik námořní plavby, o  kterou Česko přišlo v  dobách privatizačního zločinu. 

CO RADĚJI NESTAVĚT aneb zadarmo drahé… R35 v  úseku Ohrazenice- Jičín - Hradec Králové R43 v  úseku Moravská Třebová – Troubsko R52 v úseku Pohořelice – Mikulov R55 v  úseku Hulín – Napajedla – Uherské Hradiště – Břeclav Městský okruh v Praze v úseku PelcTyrolka – Jarov – Skalka/Jižní spojka Vysočanská radiála v  úseku Kbelská – Libeň a tzv. Libeňská spojka Elektrifikace tratě České Velenice – Veselí nad Lužnicí Vodní kanál na Labi mezi Chvaleticemi a Přeloučí a přístav Pardubice

AKTUÁLNĚ

10

DLUHY KOLEM NÁS

Podle údajů České národní banky dosahuje dluh českých domácností (agregující dluhy obyvatelstva, živností a  neziskových organizací) k  červnu 2011 hodnoty 1,080 bilionu korun. Jde o meziměsíční nárůst o 0,68% z hodnoty květnového dluhu 1,072 bilionu.

Květnová hodnota sama představovala meziměsíční nárůst o 0,53% proti hodnotě dluhu 1,066 bilionu v  dubnu, který byl zase o  0,2% vyšší než dluh v  březnu. Zadlužování českých domácností se tedy v  několika posledních měsících zrychluje a  jen za poslední měsíc přesáhl absolutní přírůstek tohoto dluhu částku sedmi miliard korun. Na každého z nás připadá v průměru již více než 100 tisíc korun „osobních“ dluhů.

Jak jsme se zadlužili Toto číslo samo o  sobě moc neřekne. Je to hodně nebo málo? Existuje důvod k nějakým obavám, nebo jde o něco normálního? Pravdou je, že se zadlužením českých domácností se to má podobně jako s  dluhy veřejných rozpočtů. Oproti jiným evropským zemím se Česko stále ještě vyznačuje jak relativně nízkým veřejným zadlužením tak relativně nízkým zadlužením domácností. Avšak podobně jako když v  době ekonomického boomu a neoliberální ofenzivy let 2001-8 došlo k úmyslnému přehrazení příjmových toků (zejména snižováním podnikových daní, zastropováním plateb pojistného a  odstraňováním daňové progrese) a  následnému vzniku umělého zadlužení ve veřejných rozpočtech, probíhal v  této době také soustředěný útok na peněženky občanů. Tento útok byl umožněn deregulací finančních trhů a nájemného bydlení, růstem cen energií, spotřební horečkou poháněnou dravým marketingem a  vznikem bubliny na trhu s  nemovitostmi. V  některých zemích střední Evropy, Česko nevyjímaje, se v té době rozběhlo zadlužování alarmujícím tempem nemajícím dříve obdoby. V roce 1993 české domácnosti dlužily 115 miliard korun. Do dubna 2004 se toto zadlužení zvýšilo o  více než 100%, nicméně dosáhlo stále pouze necelé čtvrtiny dnešního stavu – 243,5 miliard Kč. Zato v květnu 2009 domácnosti dlužily již 923 miliard, čili právě toto předkrizové období, s  vrcholem růstu dluhu domácností v roce 2007, patří z hlediska našeho současného zadlužení k rozhodujícím.

Aby bylo možné rozsah a  povahu tohoto zadlužení analyzovat, je třeba jej zasadit do kontextu vývoje české i evropské ekonomiky. Jeden z  těchto kontextů představuje vyjádření dluhu v  poměru k  hospodářským výkonům měřeným pomocí HDP. Statistika říká, že celková zadluženost českých domácností vůči HDP České republiky vzrostla z  5,7% v  roce 1997 na 20,5% (2007), na 27,2% (2008) a 30,8% (2010). Zadluženost domácností vůči HDP ve starých zemích EU vyrostla z 62% v roce 2007 na 65,1% v roce 2010. Dynamika růstu dluhu v  takto zvoleném vyjádření byla tedy v České republice v posledních letech několikanásobně rychlejší než v zemích EU.

Na zadlužování domácností se ovšem musíme dívat nejen v kontextu ekonomiky státu, ale i ekonomiky domácností samotných. Dluh českých domácností vyjádřený k jejich hrubému disponibilnímu důchodu (HDD, čili příjmy domácností po zaplacení přímých daní a  pojištění) dosahoval v roce 2000 12,1%, v roce 2003 18,2%, v roce 2006 40%, koncem roku 2008 již 49,6%, koncem roku 2009 pak 55%. To jinými slovy znamená, že průměrná česká domácnost dluží více než polovinu toho, co si za rok po zdanění vydělá. Dluhy domácností k  HDD v  zemích EU dosahovaly v roce 2000 – 73,3%, v roce 2003 – 75%, v roce 2008 93,2% a koncem roku 2009 96%. Zatímco tedy v roce 2000 byla česká rodina vzhledem ke svým příjmům asi šestkrát méně zadlužená než průměrná rodina Evropské Unie, v roce 2009 už na tom není ani dvakrát tak lépe.

Jsme na tom stále dobře? Z předchozích řádků vyplívá, že během předkrizových i krizových lét 2001-2010 se české domácnosti svým zadlužením rychle přibližovaly úrovni průměru starých zemí Evropské Unie. Ačkoliv je pravda, že dluhy domácností rostly extrémně rychle zejména v době hospodářské prosperity, kdy výkonnost české ekonomiky překonávala tempa růstu většiny zemí EU, ukazuje se, že růst dluhů – byť zpomaleným tempem – pokračoval a pokračuje i v době krize. Výsledkem působení neoliberálních „levicových“ i pravicových vlád posledních let tak je, že jsme se ekonomicky přiblížily Evropě v  jednom směru – v  tom, kolik dlužíme jako stát i jako domácnosti. Ovšem námitka k  tomuto pesimistickému závěru ohledně zadlužení českých domácností zní, že i  přes tento negativní

vývoj na tom jsme stále o mnoho lépe než Evropa jako celek. Použijeme-li například výše uvedené údaje o  poměru dluhu domácností k  HDP z  roku 2010, vyjde nám, že se svými 30,8% jsme na tom stále více než dvakrát lépe než průměr EU (65,1%). Lepší poměr dluhu domácností k HDP než ČR mají ze zemí EU pouze Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Litva. Bohužel, i tuto na první pohled utěšující informaci je nutné brát rezervovaně. Ve vztahu k  celkovým naakumulovaným finančním prostředkům českých domácností – čistým finančním aktivům – totiž dnes již dluhy nízké ba ani podprůměrné nejsou. Zatímco ještě v  roce 2002 dosahovaly dluhy českých domácností výše 18% jejich čistých finančních aktiv (oproti 44% v EU), koncem roku 2009 již dosáhly výše 56% oproti 53% v EU. S tím koresponduje i  údaj, že zatímco v  roce 1997 dosahovaly celkové dluhy domácností pouhých 8,3% výše jejich úspor v  bankách a  spořitelnách, v  roce 2009 to již bylo 65%. Podíl čistých placených úroků, které musí domácnosti odvádět bankám, vůči hrubým disponibilním důchodům domácností mezi lety 2004 a 2010 rovněž stoupl, a to více než čtyřnásobně z 0,5% na 2,1%. Samotné hrubé úspory českých domácností klesly v  letech 2008-2010 o  20%, přičemž významnou roli v  tomto poklesu sehrál strmý růst životních nákladů za bydlení a  energie. V  letech 2006 až 2010 stouply náklady na nájemné o 51,7%, na plyn o 49,6%, na vodné a stočné o 29,9% a na teplo o 27%. Ve stejné době činil růst průměrné reálné mzdy pouze 20,7%. Všechny tyto údaje nepředstavují jen cifry visící někde ve vzduchu, ale mají svůj reálný obraz v  rapidně se zhoršující finanční a platební situaci rodin. V roce 2009 bylo v průzkumu podniknutém Poštovní spořitelnou zjištěno, že ze 3,2 milionu českých domácností jich 320 tisíc nemá vůbec žádnou finanční rezervu. Ve velmi obtížné finanční situaci se podle průzkumu CVVM z října 2009 ocitlo během roku 2008 více než jedna třetina českých domácností. Novější průzkum společnosti Ipsos Tambor z  roku 2011 odhalil, že problém uspořit pravidelně větší finanční částky má již 54 procent českých domácností – třetina uspoří částky maximálně do výše jedné tisícikoruny a 18% domácností pak ze svých příjmů není schopna pravidelně

AKTUÁLNĚ

11

uspořit vůbec nic. Nečekanou platbu ve výši 8500 Kč by během měsíce nebylo schopno zaplatit již 40% českých domácností. Z dlouhodobého průzkumu pojišťovny CARDIF PRO VITA zveřejněném v  květnu 2011 vyplynulo, že obtíže se splácením úvěrů má pětina domácností, která si je vzala. Při výpadku příjmů by pak 60% lidí nevyšlo s  penězi déle než tři měsíce a každá desátá domácnost by se stala insolventní již během prvního měsíce. Zatímco koncem roku 2008 bylo jen zhruba 3% půjček v tzv. selhání, tj. nesplacených devadesát dnů po datu splatnosti, koncem roku 2009 to bylo 5,2% a  koncem roku 2010 již více než šest procent půjček. Akutní problém se splácením mělo na začátku roku 2010 asi 8% českých domácností – u úvěrů na bydlení, hypoték a  stavebního spoření to bylo zhruba 4% a u obecně rizikovějších spotřebitelských úvěrů asi 13,5%. V registru osob majících (někdy ve svém životě) potíže se splácením dluhů, vedeným sdružením Solus, které sdružuje mimo jiné řadu velkých bank, energetických společností a  hlavní telefonní operátory, má dnes v roce 2011 záznam již bezmála jeden milion osob. Ukazuje se tedy, že dobře na tom opravdu nejsme (byť jsme ještě donedávna vcelku byli), a to jsme přitom dosud vůbec nebrali v  potaz reálně existující rozdíly v  příjmech a  úsporách mezi jednotlivými sociálními skupinami české společnosti.

Dluhy, exekuce a bankroty Nezvladatelný růst zadlužení domácností vede k  velice závažným a  pro život občanů negativním důsledkům, kterými jsou nařízené exekuce majetku. Jejich růst je v České republice enormní: z více než 116 tisíc exekucí v roce 2003 se stalo 440 tisíc případů v roce 2007 a 702 tisíce exekucí v  roce 2010. Za sedm let došlo k více než šestinásobnému zvýšení. Exekuce dopadají na různé sociální skupiny – pracující, ženy s  dětmi, důchodce i  nezaměstnané. K  31. 12. 2010 například vykázala Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) exekuční srážky ze starobních, invalidních, vdovských a  sirotčích důchodů ve výši přesahující 514 milionů korun. V  roce 2010 bylo vůči důchodcům evidováno 129 tisíc exekučních příkazů – o  50 tisíc více než v roce 2009. Přitom v roce 2005 jich bylo „pouze“ 15 tisíc. Obrovský nárůst souvisí zejména s  rozvojem vládou tolerovaného zločineckého byznysu tzv. predátorských půjček a  pochybných nákupních akcí na předražené zboží cílených na starší, nezřídka již zdravotně hendikepované občany s horší orientací.

DLUH

Příjemci důchodů, kterým ČSSZ strhává peníze, přežívají na necelých 5300 korunách měsíčně, které již ze zákona nelze zabavit. Vedle strašných důsledků na životní úroveň s  sebou exekuce nesou i další traumata v asociálním jednání exekutorů s oběťmi dluhů. Jeden obzvláště nechutný případ se odehrál před nedávnem v  Jirkově, kdy exekutor přišel přímo do zdejšího domova důchodců a  začal z něj kvůli dluhu jednoho seniora vynášet nábytek, v  čemž mu zabránily pouze rozhořčené protesty pracovnic sociálního zařízení! Roste rovněž počet exekucí na sociální dávky (např. sociální příplatek, rodičovský příspěvek, nemocenskou, nebo podporu v  nezaměstnanosti). Koncem roku 2010 bylo exekvováno 11 tisíc z  1,1 milionu sociálních dávek tedy zhruba 1%. Pravicoví vládní politici jako Řápková, Drábek a  další přitom tlačí na další uvolnění exekucí namířených proti sociálně nejslabším občanům. Kvůli dluhům dnes přichází stále více lidí o střechu nad hlavou. V roce 2010 se uskutečnilo 785 nedobrovolných dražeb nemovitostí dlužníků, v  absolutním měřítku nárůst o  635 dražeb oproti roku 2009. Očekává se přitom jejich další strmý nárůst, neboť k využívání tohoto nástroje ve větší míře sahají banky teprve v poslední době. Na Blanensku skončily pouze za první polovinu roku 2011 kvůli dluhům na ulici rodiny čítající 55 osob a  počet lidí, kteří se přihlásili místní charitě, se oproti loňskému roku ztrojnásobil. Ze statistiky zveřejněné na webovém portálu Centralniadresa.cz vyplývá, že částka získaná vydražením nemovitosti, dosahuje u  nedobrovolných dražeb v průměru pouze 36 % z její odhadní ceny. Protože se ale od částky, za kterou byla nemovitost vydražena, musí odečíst ještě

náklady věřitele za právní zastoupení, náklady exekučního řízení a  dokonce i  provize za prodej nemovitosti ve výši 3-7% z  dosažené ceny, nepřekvapuje, že ani prodej nemovitosti v  nedobrovolné dražbě v  mnoha případech nepokryje všechny závazky dlužníka, který je tak i  nadále postihován exekucemi. Ostatně, cílem mnoha věřitelů je NIKDY nevymoci celou částku – a  bezpracně vykořisťovat dlužníka třeba až do smrti! Poměrně nedávno vytvořený institut oddlužení formou tzv. osobního bankrotu umožňuje dlužníkům schopným splatit alespoň 30% svého dluhu odpuštění zbylých závazků, pokud budou pět let žít na nezabavitelném minimu. Tento nástroj se zdaleka nenabízí všem dlužníků. Kritéria pro jeho uplatnění jsou ve skutečnosti velmi přísná. Nicméně i na nárůstu počtu osobních bankrotů je vidět zhoršující se platební bilance českých domácností resp. rodin. Za první půlrok roku 2011 byly osobní bankroty vyhlášeny u  5299 osob, což je o  2 667 případů více než ve stejném období loňského roku. V  Ústeckém kraji dnes připadá 8 osobních bankrotů na každých deset tisíc obyvatel, v  Karlovarském kraji dokonce 9,4 bankrotu, přičemž meziroční nárůst zde není dvojnásobný jako v  celorepublikovém průměru, ale hned šestinásobný. Tento článek se záměrně vyhnul popisu konkrétních životních příběhů lidí, které postihly exekuce. Řada opravdu otřesných případů zahrnujících i  kriminální jednání exekutorů nebo zabavování věcí, které dlužníkům vůbec nepatří, se přece jen dostává na stránky alternativních i komerčních médií. Mým cílem zde ovšem bylo poskytnout souhrnný obrázek rapidního nárůstu zadlužení a  následného zbídačování občanů ČR, k  němuž přitom došlo v  průběhu pouhých několika, maximálně snad deseti uplynulých let. Samozřejmě, některé jiné země, například Maďarsko, kde se domácnosti ve stejné době zadlužovaly především v  cizí měně, na tom skončily ještě hůře, což ale sotva může někoho uchlácholit. Neoliberální kapitalistický řád za sebou nechává nejen zdevastované veřejné rozpočty, rozpadající se školství, kulturu, vědu a  sociální systémy, ale masově produkuje také zadlužené lidi – již ne občany, ale uťápnuté nevolníky s břemeny hypoték a  půjček, jejichž strach a  nejistotu z budoucnosti potřebuje k naší pacifikaci a  ke svému přežití. Buďme si toho vědomi! Nikola Čech

Z E SV Ě TA

12

Izraelský neoliberalismus v krizi

Řekne-li se Izrael, automaticky se všem jeho radikálně i  umírněně levicovým kritikům vybaví agresivní militaristická politika, bohatě dotovaná vrchním protektorem z  USA. Už daleko méně se však debatuje o  tom, jakou politiku tento utlačovatelský stát provádí na poli hospodářství a sociálních věcí. Samotné izraelské vlády se ostatně v médiích vyjadřují hlavně k otázkám izraelsko-palestinských sporů, pokud se někdy v mainstreamovém tisku referovalo o Izraeli v souvislosti s ekonomikou, pak prakticky vždy zaznívaly jen obecné fráze o „vyspělé blahobytné zemi“, jež je obléhaná „nedemokratickými režimy“. Leč masové protivládní protesty převážně mladých lidí, probíhající již několik týdnů, učinily tomuto mediálnímu stereotypu konec. O co vlastně v  Izraeli dnes jde? Nejde jen o  čím dál drastičtějším nájmy, kvůli kterým vzniklo už téměř 100 protestních stanových městeček. Obrovské vášně vyvolává mj. situace ve veřejné hromadné dopravě nebo neúměrné zvyšování cen elektřiny, před časem se podařilo poněkud kuriózním facebookovým protestem proti zdražování sýra vynutit jeho následné zlevnění. Demonstrovat se tak začalo pomalu už proti celému sociálnímu systému (a s  ním souvisejícímu ekonomickému) jako takovému. Celá tato krize má samozřejmě své kořeny v  době, kdy se moci chopila neoliberální pravice. Ještě prvních třicet let existence tohoto státu, kdy mu vládla nepřetržitě reformistická levice, se budování ekonomiky neslo v sociálně-demokratickém, místy dokonce experimentálně komunistickém duchu (kibucy). Podle odhadů více než 50 % průmyslu bylo koncentrováno ve vlastnictví státu či družstev.

Po nástupu pravicového Likudu k  moci se však země začala čím dál více řídit thatcheristickými recepty. Pravice i  mezinárodní instituce sloužící kapitálu se sice dodnes ohánějí čísly, jakých obrovských růstů HDP či nízké nezaměstnanosti se podařilo dosáhnout. Pochopitelně, že nikdy nepřipomínou, jak z  celého pseudorůstu profituje výhradně menšina zbohatlíků, zatímco třída pracujících, která jej svým namáhavým úsilím vytvořila, může pouze žít z bídy. Neoliberální vlády dovedly situaci v zemi až tak daleko, že dnes v Izraeli kontroluje třetinu aktiv v zemi zhruba jen deset rodin velkopodnikatelů a realitních magnátů.

V důsledku škrtů, prováděných v  tak citlivých oblastech, jako jsou důchody nebo dětské a  rodinné přídavky, se počet lidí žijících pod hranicí chudoby postupně zvyšoval z 21,8 % v roce 2002 až na 35 % v současné době. Je nutné podotknout, že pod hranici chudoby stále častěji propadají dokonce i  představitelé střední třídy, jako jsou lékaři, patřící dnes mezi nejaktivnější reprezentanty lidových protestů.

V rámci zemí OECD zastupuje Izrael 5. nejhorší místo v míře nerovnosti příjmů, podle Gini Indexu měřeném CIA se Izrael v  nerovnosti pohybuje dokonce na úrovni Ghany a Burkiny Faso. Zemím třetího světa je blízký i  jinými jevy – z  celkového počtu 850 tisíc chudých dětí jich přes 600 tisíc neustále trpí nedostatkem potravin i přímo hladem. Vývařovny pro chudé každým dnem praskají ve švech. Jednociferná nezaměstnanost je zde udržována pouze díky rozvoji neplnohodnotných, mizerně placených a  sociálně neošetřených forem práce. Pravice za poslední roky redukovala výdaje na pracovní rekvalifikace o  celých 50 %, čímž masám pracujících znemožnila sehnat si práci v dobře placených sektorech. Alarmující je pak i  celková míra nezaměstnanosti arabského obyvatelstva, která činí 68 %. Izraelští Arabové mají samozřejmě prakticky ve všech sférách horší podmínky než židé – ze 40 měst v Izraeli s nejvyšší nezaměstnaností jich je 36 arabských a 53 % všech chudých rodin v Izraeli jsou arabského původu... Státní dluh tohoto údajného „ekonomického tygra“ i přes pokles v minulých letech patří k nejvyšším na světě a stále se pohybuje podle údajů CIA kolem 70 % HDP. Zato

zdanění práce patří k  tomu z  nejnižších v  rámci OECD (kdo z  toho čerpá zisky netřeba dodávat). Celkové zdanění je naopak o něco vyšší než je průměr OECD – mamutí výdaje na obranu (či spíše vojenské agrese) samozřejmě něco stojí. O rapidním růstu cen či o Tel Avivu, jednom z nejdražších měst na světech, by se mohly psát celé romány. Současné protivládní protesty ukázaly stopku nejen čím dál zrůdnější tváři neoliberalismu. Jsou také důkazem toho, že vládnoucí šovinismus přestal hrát roli v  aktivitách obyvatelstva. Mezi protestujícími se tak objevují jak ortodoxní židé, tak i palestinští Arabové a přistěhovalci. Navzdory všem útokům ze strany vlády proti údajně „rozmazlené mládeži“ stojí za demonstranty drtivá většina obyvatel, podle průzkumů celkem 87 %. Ačkoliv demonstranti ve své kritice vládní politiky občas prezentují své návrhy změn (například zvýšení sociálních výdajů za cenu osekání přebujelých výdajů na armádu), skutečně propracovanou alternativu k dnešnímu systému zatím vytvořit nedokázali. I fakt, že aktuálním volebním preferencím stále dominuje Likud a  symbol celého neoliberálního úpadku Netanjahu má ze všech avizovaných kandidátů na premiéra nejvyšší podporu, není pro jejich boj příliš povzbudivý. Ústupky, které například v  otázce bydlení slibuje vláda protestujícím, mohou být jen cestou do pekel. Je třeba doufat, že boj proti pravicové politice se změní na smysluplný boj protisystémový, antikapitalistický. A to i v Izraeli, zemi právem označované za loutkový stát USA a nadnárodního kapitálu. Vladimír Trojan

Z E SV Ě TA

13

NEPOKOJE A RABOVÁNÍ V LONDÝNĚ:

KDYŽ POHÁR PŘETEČE

Jakmile česká média začala informovat o  nepokojích v  Londýně, které se následně rozšířily do dalších britských měst, rasisté na sociálních sítích a diskusích pod články na zpravodajských serverech měli okamžitě jasno – může za to multikulturalismus. Ve skutečnosti byl tento výbuch zloby jen vyvrcholením dlouhotrvajícího napětí. Nepokoje vypukly 6. srpna 2011 v  severolondýnské čtvrti Tottenham, dějišti obdobných nepokojů v 80. letech. Za bezprostřední roznětku je považováno zastřelení 29tiletého otce čtyř dětí Marka Duggana policejní zbraní. Zatímco policie, která prováděla operaci proti držení střelných zbraní, tvrdí, že Duggan odmítl zastavit auto, očitý svědek říká, že Duggan byl zastřelen po té, co byl vyvlečen z auta a ležel na chodníku.

Případy policejního násilí v posledních letech v  Británii přibývají. Při protestech proti zasedání G20 zemřel kolemjdoucí napadený policisty. Studentské protesty v  roce 2009 byly neustálým terčem policejních zásahů. Nepřiměřený rozsah protidrogové razie v Gospel Oak, kde 200 policistů „zatýkalo“ pouhý tucet hříšníků, nepřidávají na důvěře k  policii, zvláště když přitom policie prokopla dveře místního komunitního centra, kde všechny prohledala, ale žádné drogy nenašla.

Nedůvěra k policii je v chudých komunitách britských velkých měst velká. Zejména mladí černoši jsou často policií obtěžováni a  uráženi na ulici. Tenze ještě vzrostly, když letos v  březnu za podezřelých okolností při policejní razii přišel o život reggae zpěvák a DJ Smiley Culture.

Britská vláda provádí prakticky stejnou politiku jako Kalousek s  Nečasem. Nezaměstnanost mládeže prudce roste. Na milion mladých Britů je bez práce, u  mladých Britů černé barvy pleti dosahuje nezaměstnanost neuvěřitelných 50 %. Masivní škrty se dotýkají všech oblastí života společnosti, včetně sociálních dávek a  služeb, volnočasových aktivit mládeže a  programů podporujících zařazení sociálně vyloučené mládeže do společnosti. Mnoho programů pro mládež přišlo až o 75 % financí. K tomu se stupňuje šikanování a  zastrašování mládeže ze strany policie, neúměrně více mladých černochů a asiatů.

Zabití Marka Duggana vyvolalo okamžité protesty před místní policejní stanicí v  Tottenhamu, které požadovaly vysvětlení a volaly po spravedlnosti. Když však před stanicí policisté brutálně zmlátili šestnáctiletou dívku, která přišla za policistou s dotazem, propukly nepokoje.

Není potom divu, že v  atmosféře všeobecné frustrace a  bezvýchodnosti se nepokoje v  pondělí večer 8. srpna rozšířily do čtvrtí Hackney, Lewisham, Peckham, Croydon i  do Birminghamu. Potyčky probíhaly i  v Claphamu, Seven Sisters a desítce dalších míst.

V 80. letech za vlády bohyně našich vládních stran Margaret Thatcherové byla situace obdobná. I  dnes mnozí připomínají „rasové“ nepokoje v Brixtonu či v Broadwater Farm v roce 1985. Mnohé podobnosti bychom opravdu našli, avšak za více než 30 let se britská společnost přeci jen proměnila. Současné nepokoje nejsou ani zdaleka výhradně záležitostí černošské či asiatské mládeže, účast bílé mládeže na nepokojích je dosti významná. Zpravodajství BBC až do pondělí, třetího dne nepokojů, zatajovalo nahrávky, kde bílí obyvatelé a dokonce orthodoxní židé podporují obranu demonstrantů poté, co policie napadla šestnáctiletou dívku. Do nepokojů se navíc zapojují i  lidé starší generace, což bylo dosud velmi neobvyklé.

Jakmile byla policie vytlačena z  ulic, došlo k  rabování obchodů. Rabování je samozřejmě zavrženíhodné, snad s výjimkou potravin a ošacení. Na jednu stranu je zřejmé, že do rabování se zapojily i kriminální živly. Na druhou stranu v  zemi, kde je míra chudoby šestkrát vyšší než v  Česku, se není čemu divit. Rozsáhlé chudinské čtvrti v  situaci, kdy se bída prudce prohlubuje, si o rabování skoro říkají. Pokud se současné české vládě podaří prosadit její „reformy“, stanou se nepokoje a  rabování také součástí české reality. Na jednu stranu se nelze lidem v  tak obtížné sociální situaci divit, když nemají po ruce žádný způsob, jak svoji situaci zlepšit. Na stranu druhou rabování a  nepokoje nejsou účinnými prostředky k  zlepšení života lidí a  boj proti vládním škrtům a  proti chudobě mohou výrazně dezorganizovat. Jsou spíše projevem zoufalství než vidiny reálné změny. I když jeden obyvatel Tottenhamu na to má jiný názor, který poskytl BBC: „Takhle my tady dosahujeme změn. Po roce 1985 [povstání v  Broadwater Farm] jsme dostali úplně nový plavecký bazén. Jinak by tu nebyl.“ Pavel Mladý

A KC E

14

ANTIKAPITALISTICKÝ KEMP 2011 - REPORTÁŽ

V malebném venkovském prostředí Českomoravské vrchoviny proběhl ve dnech 27. až 31. července další ročník Antikapitalistického kempu pořádaného Novou antikapitalistickou levicí. Přes výraznou nepřízeň počasí, panující zejména během druhé poloviny kempu, se nám letos s pomocí spolupořadatelů a  dalších obětavců podařilo přilákat podstatně vyšší zájem levicové veřejnosti než vloni. Čtyřdenního soustředění se celkově zúčastnilo přes sedm desítek hostů, nepočítaje v  to ty, kteří kemp navštívili, aniž by se zdrželi na nocleh, kterých také nebylo málo. Tento zájem nás samozřejmě velmi těší, a je pro nás povzbuzením i závazkem k další práci pro zdar antikapitalistické myšlenky. Stejně jako v  minulosti nabídl Antikapitalistický kemp i  letos bohatý program namíchaný z  přednášek, diskuzí, různých typů prezentací a  odpočinkových aktivit.

Věnovat se v  tomto článku každému kamínku této pestré mozaiky zvlášť by bylo příliš náročné na čas i rozsah textu. NAL se ostatně pokusí přiblížit vám alespoň výběr kempového programu jak formou přímých záznamů přednášek, tak zpracováním diskusních úvodů do podoby článků či tezí.

Letem světem tak můžeme shrnout, že na kempu zazněla formou přednášek a prezentací tak různorodá témata, jako jsou úvahy o  bohatství jedněch a  chudobě druhých zemí, různé podoby feminismu, problém komercionalizace vzdělávání, devastace českého zemědělství a potravinářství, úloha strany a hnutí v boji proti kapitalismu, strategie boje proti rasismu, role trhu v energetice, současná dopravní politika a její alternativy, mexické zapatistky, internetové pirátství a mnohá další. Ačkoliv si troufám říci, že všechna témata byla podána kvalitně a  vzbudila proto také

zajímavé diskuze, z  mého subjektivního pohledu se opravdu mimořádně povedly debaty o odborech a o podobě demokracie, kterou bychom chtěli. Zatímco tu první bych vyzvedl proto, že se v  ní nezaměnitelným, působivým projevem řečníka podala otázka odborů ve spojení se zkušenostmi a  praktickými radami člověka, který je sám jejich organizátorem na svém pracovišti a ví tedy přesně, o  čem mluví, debatu o  demokracii oceňuji proto, že se v  ní kromě jiného nastavilo kritické zrcadlo nemalé části levice i  údajným spasitelům a  tzv. alternativám přicházejícím s jednoduchými řešeními. Velkého potlesku posluchačů se dále dostalo také přednášce o diskriminační povaze kapitalismu od doktora Milana Valacha a přednášce o světové krizi a jejích českých zvláštnostech v  podání ekonomky Ilony Švihlíkové. NAL rozhodně nechápe antikapitalistický kemp jako čistě „svoji“ akci, kde

Také NAL demonstrovala za odvolání fašisty Bátory Ultrakonzervativci a kryptofašisty se to od nástupu Nečasova kabinetu ve státní správě jen hemží. Jedním z do výšin vynesených vítečníků nikterak pokrokových názorů je i  vysoký úředník ministerstva školství Ladislav Bátora. Naposledy takzvaně proslul homofobními výroky na adresu účastníků a  samotné akce Prague Pride. Nebyl však jediný, takový prezidentský kancléř Hájek nebo sám profesor všeználek Klaus si názorově ani co do projevů na toto téma s Bátorou nijak nezadají, nicméně pan Bátora jako úředník ministerstva školství v tomto ohledu jednoznačně vyniká. Právě proto jsem uvítal, když jsem se na facebooku asi před týdnem dozvěděl, že Strana zelených připravuje před budovou ministerstva školství v Praze na Malé Straně protest za Bátorovo odvolání. Jelikož fašizující názory Bátory a jeho druhů z hradní kliky jsou příliš silné kafe i pro lidi spíše pravicově-liberálního smýšlení, zejména ty mladé, byla budova úřadu ministerstva obklopena a přilehlé Maltézské náměstí celkem dost zaplněno především mladými lidmi, kteří se rozhodli vyjádřit nesouhlas s dobře pozorovatelnou fašizací české společnosti. Její myšlenkovou základnu a předvoj tvoří právě lidé jak z okolí hradu, tak z iniciativy D.O.S.T., která se snaží zavádět do společnosti, zejména školství, regulérní prudérii. Navíc lidé z D.O.S.T.u jsou dobře známými tvářemi české ultrakonzervativní scény s názory, za které by se nestyděl ani lecjaký italský či španělský

NAL na pochodu Prague Pride s hesly proti homofobii a ultrapravicové iniciativě D.O.S.T. /čtěte na str. 16-17/

fašista třicátých let minulého století. Smýšlení pánů Jocha či Bátory je mnoha lidem znalých poměrů české politické scény dobře známé. Proto jedno z hesel na transparentech NAL znělo „D.O.S.T.-fašistický chvost“. A to bylo trefné. Samozřejmě že trefných hesel bylo vidět mnohem víc, nejen z dílny NAL. Jak již bylo zmíněno, akci pořádala Strana zelených. Učinila určitě správně, nicméně mám takový dojem, že akce měla působit i jako vylepšení image strany před veřejností, které utrpělo během velice neslavného působení zelených ve vládní koalici s ODS pod taktovkou pravicového předsedy Bursíka. Akcí provázel předseda zelených Ondřej Liška. Nutno říct, že nemluvil nijak špatně, hlavní apel jeho projevu byl na zachování demokratičnosti a lidských práv v republice. Hovořil rovněž religionista Ivan Štampach a zástupce židovské obce v Praze, dále pak jistý odborník na pravicový extremismus a ještě herec Miloš Havelka. Nejdůležitější byl, podle mě, projev zástupce ProAltu, který jako jediný zmínil devastující dopad asociálních škrtů na sociálně vyloučené a na celou společnost. To byla důležitá nadstavba v porovnání s projevy ostatních řečníků, kteří dbali především na zachování demokratičnosti života české společnosti. Nějak mi tam mezi zmiňovanými utlačovanými menšinami chyběly ty sexuální, díky kterým vlastně nedávný humbuk vznikl. Akce se zúčastnilo zhruba 300 lidí, zejména mladých, starší ovšem byli přítomni také a  to je správně. Celkový duch akce byl spíše liberálnědemokratického ražení, ovšem projev zástupce ProAltu akci trochu zradikalizoval. Dvěma písničkami do vínku shromáždění přispěl také písničkář Jiří Dědeček, který zřejmě pomalu střízliví z  iluze v  demokratičnost českého kapitalismu. Je jasné, že lidé jako Bátora nejsou správní lidé na správném místě. Naopak, jsou to lidé svými názory a  činy nebezpeční, jak pro demokracii a svobodu, tak i třeba pro české školství. Jejich lékem na bolavou společnost pod jhem neoliberalismu je totiž jed útlaku a  prohlubování sociálních propastí spojené s  hledáním obětních beránků. A těch český fašista spolu s českým maloměšťákem najde vždy dost. Jestli chceme, aby lidé jako Bátora skutečně zmizeli na propadlišti dějin, musíme nadále vest aktivní boj za jejich sesazení a  vytěsnění z veřejného prostoru. Je dobré také podepsat petici za Bátorovo odvolání, která je již v oběhu. Přemek Klamperna

ZE SVĚTA se ostatní mají držet role návštěvy. Proto dostaly volný prostor pro prezentaci svých organizací také brněnské Nesehnutí, Ekumenická akademie (spojeno s  vysvětlením principů Fair trade obchodu a  prodejem Fair trade výrobků) a  občanské sdružení Reforma společnosti. NAL samotná se prezentovala řadou fotografií z  minulých akcí i  zajímavých momentek z  dob vzniku naší organizace. Přednáškami a  diskuzemi ale program kempu zdaleka nekončil. Po celou dobu akce byly k dispozici prodejní stánky s materiály Nové antikapitalistické levice, na nichž se vyjímala zbrusu nová trička, s nimiž se jistě setkáte na budoucích akcích proti vládě. Své materiály k  prodeji i  rozebrání stejně jako petice zde nabízelo i Nesehnutí, Hnutí za přímou demokracii a  další organizace. Na pultech antikapitalistického antikvariátu se vedle protifašistických brožur sešly osobnosti jako Marx, Trockij, Reed, Kropotkin nebo Castro. A pro ty, kteří hledali také jiné občerstvení než to duchovní, fungoval na kempu stan s barem, který vydával alko- i nealko- nápoje dle požadavku hostů až do pozdních nočních hodin (jsou přece prázdniny, ne?). Program kempu byl dále zpestřen výletem, který část účastníků podnikla do blízkých, vzorně udržovaných družstevních lesů, zatímco druzí dali přednost nácviku sebeobrany. Večerní program pak zahrnoval promítání filmů (Konzumní děti, The Corporation), velice zdařilý vědomostní kvíz z vícera oborů, pouštění hudby různých žánrů a – navzdory nevlídnému počasí – „povinný“ táborák i se špekáčky. Velká škoda, že nepřízeň nebes nakonec zabránila konání sportovní části kempu – petangu a střelby – kterou pro nás přichystali kamarádi a  sympatizanti NAL z DTJ Horácko. Vedle počasí patřila k určitým negativům letošního kempu příliš častá změna původně ohlášených termínů diskuzí a jisté další organizační nedostatky, byť ne všechny padaly na hlavu nás, pořadatelů. Škoda též toho, že až na jedinou výjimku se kampu zúčastnili pouze hosté z  České republiky – přímé zkušenosti ze zahraničních bojů by se nám jistě velmi hodily. Naopak velice potěšující byla oproti loňsku výraznější přítomnost seniorů a rovněž rodin s malými dětmi. Antikapitalistický kemp má totiž být akcí opravdu pro každého. Pokud je vám po přečtení předchozích řádků trochu smutno, že jste se letos nemohli kempu zúčastnit, či jste prostě se svoji účastí příliš váhali, nezoufejte. Ať už svět skončí v prosinci 2012, anebo ne, kemp se koná v létě, takže to se svojí účastí ještě alespoň jednou můžete stihnout A pokud se nám rozhodnete s přípravou příštího kempu pomoci, budeme samozřejmě velmi rádi. Ať žije Antikapitalistický kemp 2012! Nikola Čech

Trh s potravinami a hladovějící svět

Když se v roce 2008 vyšplhaly světové ceny potravin na rekordní úroveň za několik posledních desetiletí, vedlo to k radikálnímu růstu chudoby, podvýživy a  v řadě zemí, například v  Kamerunu, Haiti a  Egyptě, i  k hladovým bouřím a  nepokojům. Uplynuly pouhé tři roky a podobná situace se opakuje znovu. Po relativním uklidnění situace na trhu s potravinami v  roce 2009 došlo mezi červnem 2010 a únorem 2011 k prudkému růstu jejich světových cen, který šel ještě nad úroveň léta 2008. Zatímco během předchozího maxima dosáhly ceny potravin 190 % svého průměru z  let 2000-2006, v  současnosti již atakují hodnotu 225%. Není žádným tajemstvím, že vysoké ceny potravin sehrály významnou roli v  letošních lidových revoltách a  smetení diktátorských režimů v severní Africe během tzv. arabského jara, což je ovšem asi jediný jejich vedlejší pozitivní dopad. Důvody toho, že ceny potravin atakují rekordy, jsou v  mnoha případech stejné, jako tomu bylo v  roce 2008: Hlavní viníky představuje tržní spekulace, honba agrobyznysu za vyššími zisky z využívání půdy na produkci biopaliv, vysoká cena ropy a  růst domácí poptávky v zemích jako je Čína a Indie. Kritiku sklidila také americká centrální banka (FED), jejíž měnová politika podporuje přesun kapitálu právě ke komoditám. Celosvětovým problémem je rovněž stále větší vyčerpanost půdy intenzivním zemědělstvím. Absence jakékoliv tržní regulace neřku-li plánování ve výrobě potravin vedla k tomu, že současný svět má jen minimální zásoby jídla, což pochopitelně dále tlačí ceny vzhůru. Index nominálních světových cen potravin Organizace pro výživu a  zemědělství (FAO) se tak v  únoru letošního roku vyšplhal na historicky nejvyšší hodnotu 238 bodů a  od těch dob se drží již několik měsíců na této vysoké hladině. Hlavní potraviny na světových trzích během posledního roku (do června 2011) podražily v  průměru o  více než 39%. Meziroční růst cen jednotlivých komodit pak dosáhl v  červenci 2011 u  kukuřice 84%, u cukru 62%, u  pšenice 55% a  u sojového oleje 47%. Tento vývoj světových cen se dramatickým způsobem podepsal na vývoji cen potravin v  jednotlivých zemích, zejména pak v  chudších státech Třetího světa. Ceny pšenice se například od června do prosince 2010 zvýšily v Kyrgyzstánu o 54%, v Mongolsku o  33% a  v Pákistánu o  16%, ceny rýže se zvýšily ve Vietnamu o  46% a  v Indonésii o  19%, ceny kukuřice v  Brazílii se zvýšily o 56%, ceny kasavy v Demokratické republice Kongo o 20% atd… Devastující efekt tohoto nárůstu cen lze rámcově vyčíst z  údajů o  kalorickém podílu

15 daných zemědělských produktů na výživě společnosti. Pšenice se v  Kyrgyzstánu, Mongolsku i  Pákistánu podílí na kalorickém přijmu obyvatel země zhruba ze 40%, rýže dodává 60% energetického příjmu Vietnamců a 50% energetického příjmu Indonésanů, na kasavu připadá 53% potravních kalorií obyvatel Konga apod. Tyto podíly ovšem u chudé a  nejchudší části společnosti dosahují ještě vyšších hodnot. Výsledkem tedy nemůže být nic jiného než rapidní zhoršení životní úrovně, podvýživa obyvatelstva a v krajním případě i hladomor. Dokonce i Světová banka přiznává, že nedávný růst cen potravin zapříčinil skoro čtyřiačtyřiceti milionový čistý nárůst lidí žijících v  naprosté chudobě. Prudké zhoršení životní úrovně postihlo řadu zemí střední Asie, Blízkého východu a Afriky. Nejhorší situace panuje aktuálně v  oblasti tzv. Afrického rohu, kde se k zhoubným vlivům působení trhu přidala i strašlivá sucha a léta trvající ozbrojené konflikty. Vážné problémy s  opatřováním potravin má v  této oblasti 12 milionů lidí (4,6 milionů v Etiopii, 3,7 milionů v Somálsku a 3,5 milionů v Keni). Nejméně 30 tisíc dětí mladších pěti let zemřelo do začátku srpna pouze v  Somálsku přímo v  důsledku hladomoru a  dalších 600 tisíc dětí je kvůli hladu v ohrožení života. V oblasti se navíc začínají šířit spalničky, malárie a  cholera. Podobně katastrofická situace panuje i v Jižním Súdánu, který nedávno dosáhl dlouho očekávané nezávislosti. Alarmující vývoj potravinového trhu vede některé osobnosti a instituce k snahám o nalezení globálního řešení, nebo alespoň k výzvám tohoto druhu. K okamžitému přehodnocení politiky podpory výroby biopaliv vyzval – čtyři roky po Fidelu Castrovi – například generální ředitel FAO, Senegalec Jacques Diouf. Tato „ekologická“ politika, donedávna nadšeně propagovaná lidmi jako Al Gore, vede každý rok k  přesunu zhruba 120 milionů tun obilovin od potravinářského k  energetickému využití. Vlády USA a zemí EU přitom navíc tento zločin na chudých každoročně podporují 13 miliardami dolarů subvencí z veřejných rozpočtů. Ba i papež Ratzinger vyjádřil své znepokojení nad současnými dopady fungování kapitalismu v oblasti produkce jídla: „Jak můžeme zůstat zticha, když se již i  potraviny staly předmětem spekulace, nebo jsou bez jakýchkoli regulací vázány na trh, který, zbaven morálních principů, se zdá být propojen pouze s účelem zisku.“ Tyto proklamace a vzdechy ale samy o sobě krizi neukončí. Naopak, výhledy jsou více než pesimistické. Pokud nedojde k  zásadní, systémové změně ve světové organizaci výroby a  distribuce potravin, mají se podle údajů renomované humanitární organizace Oxfam jejich ceny do roku 2030 zvýšit až o 150% nad nynější úroveň. Pro svět by takový vývoj znamenal katastrofu. Nikola Čech

A KC E

NAL na Pochodu hrdosti

V sobotu 13. srpna proběhl v  Praze první ročník Pochodu hrdosti a  tolerance, který společně s následnou velkou hudební oslavou na Střeleckém ostrově představoval vyvrcholení pětidenního festivalu Prague Pride. Celý festival, který proběhl v  režii liberálních homosexuálních aktivistů, byl zamýšlen především jako zábavně pojatá akce umožňující participaci široké veřejnosti. Program festivalu zahrnoval mimo jiné i přednášky, filmové projekce nebo turistické výlety. Tento záměr organizátorů byl však do určité míry narušen ve chvíli, kdy se stali homosexuálové obecně a tato akce zvláště předmětem urážlivých a  nenávistných výroků (či spíše výronů) ze strany několika klerikálů a  ultrapravičáků z  ministerstev i  z ulic. Nová antikapitalistická levice se rozhodla podpořit sobotní Pochod hrdosti svojí organizovanou účastí jako vyjádření solidarity s lidmi, kteří jsou i  přes obecně poměrně tolerantní prostředí sekulární české společnosti stále terčem útoků bigotů, a  to pouze pro-

to, že si jako my ostatní svobodně vybírají partnery, s  nimiž chtějí žít a  milovat se na základě své vrozené sexuální orientace.

Naši solidaritu jsme chtěli aktivně vyjádřit tím spíše, že několik těchto homofobních bigotů bohužel zastává vysoké postavení v  politice a  veřejném životě vůbec a  reálně může škodit a  pošlapávat práva nejen homosexuálů, ale i všech skutečných demokratů a osvíceně smýšlejících lidí. Účastníci pochodu se v sobotu na náměstí Republiky scházeli již kolem jedenácté hodiny. Z  rychle se zaplňujícího prostoru začalo být zřejmé, že mediální výstupy Bátory, Hájka, Vandase či Klause zmobilizovaly k  účasti i  řadu lidí, kteří by jinak třeba ani nepřišli. Ostatně, různými karikaturami těchto postav a parodiemi na jejich výroky se to mezi účastníky jen hemžilo. Z politických organizací se kromě nás výrazněji prezentovali například Mladí sociální demokraté a  Strana zelených. Je potěšující, že útoky proti menšinám budí v  Česku stále častěji aktivní odpor veřejnosti, jak ostatně před časem ukázaly třeba i  občanské blokády

16

nacistických pochodů zaměřených proti Romům v Novém Bydžově či Brně. Ani prudká letní přeháňka těsně před začátkem pochodu neodradila další a  další účastníky – homosexuály, transsexuály i heterosexuály, aktivisty i bavící se veřejnost – aby zaujali své místo v průvodu, který nakonec obsáhl přes 5000 účastníků, mnohem více než pořadateli předpokládaných patnáct set osob. S jistým zpožděním, které šlo na vrub právě letošnímu rozmarnému létu, pak po půl druhé vyrazil celý průvod po trase Příkopy-Můstek-28. října-Jungmannovo náměstí-Národní třída a most Legií směrem ke Střeleckému ostrovu. Kontingent NAL byl od počátku vybaven transparenty s  hesly: Homosexualita je lidská – homofobie je zvrácená, D.O.S.T. = fašistický chvost, anebo: Jsme homo sapiens. A  co vy? Stop homofobii! V  průběhu akce jsme ovšem s  radostí přijali za své i různé propriety organizátorů reprezentující rozmanitost a  hravost festivalu – duhové vlajky, píšťalky a „květinové“ řetězy.

Prezidentova kritika Prague Pride a ústupky krajní pravici Prezident Václav Klaus se zapojil do celospolečenské diskuse k  Prague Pride dopisem členům ODS na Vysočině, kteří odsoudili záštitu pražského primátora nad pochodem, slovy: “Jestliže nebude jisté konzervativní názory zastávat ODS, kdo jiný to může dělat? Pak skutečně necháváme prostor pro jakousi krajní pravici, aby se toho chopila ona.” Není jasné, koho míní krajní pravicí, okruh jeho spolupracovníků má ke krajní pravici docela blízko, ale to je jiné téma. Dejme tomu, že V. Klausovi se jedná skutečně o ubrání potenciálu pro krajní pravici. Pak je jeho taktika ovšem dost sporná.

když mají děti informace, nedochází téměř k  šikaně.” Spouštěčem šikany bývá nějaká odchylka, pokud se děti naučí vnímat homosexuály jako normální součást společnosti, pak může nové vnímání homosexuálů snížit riziko šikany a horšího sociálního začlenění.

Potenciál přívrženců krajní pravice existuje, Klaus navrhuje držet je u  klasické konzervativní pravice důrazným lpěním na “jistých konzervativních názorech”. V  praxi to znamená jediné, legitimizovat názory krajní pravice jako relevantní, jako respektuhodné. V západních zemích probíhá tento postup u otázky imigrace. Pravice přebere restriktivní politiku fašistů, aby ti nezískali příliš hlasů ve volbách, ale jen tím utvrzuje postoj, že imigranti jsou škodliví, a  to zase dává zpětně sílu fašismu.

Taková výuka může přinášet třeba tvrdá biologická fakta. Sexuální zaměření i  další sexuální záležitosti vycházejí z  pohlavních hormonů. V  období plodu má budoucí heterosexuální muž určitou hladinu mužského pohlavního hormonu testosteronu, budoucí homosexuální muž má tuto hladinu asi poloviční. Určitou, i  když přirozeně mnohem nižší, má hladinu testosteronu i ženský plod. Pokud je taková hladina asi dvakrát vyšší než u  průměrného ženského plodu, vyroste z  něj v  dospívání žena s  lesbickým zaměřením... Pohlavní hormony mají vliv na vytváření fyzického pohlaví, a teprve později na vytváření pohlavní identity. Kolísání pohlavních hormonů pak přivodí situaci, kdy vytvoří mužské tělo a ženskou sexuální identitu, popř. naopak. To je veškeré tajemství, tajemství zbavené tabu, zbavené všeho šuškání a  posměšků, zakrývání, kradmého ukazování prstem a moralizování...

Souběžně s  diskusí nad Prague Pride běžel proběhla 14. srpna v  Událostech ČT zpráva o  nově přijatém kalifornském zákonu, který přikazuje začlenit do školní výuky i  to, “jak k  vývoji společnosti přispěli gayové i lesby”. Autor zákona a senátor Mark Leno vysvětluje ideu slovy: Je prokázané, že

Taková fakta jsou potřebná v situaci, kdy biologické pojmy po svém vykládají lidé jako prezidentův mluvčí Petr Hájek slovy, že “ve světě, který účastníci akce (=Prague Pride) prosazují, je jediným “ohroženým druhem” typicky běloch, heterosexuál a  křesťan”. Nejde ani o  vymezení heterosexuála nebo

křesťana jako “druhu”, kteréžto slovo ostatně dal Hájek sám do uvozovek - vždyť ani člověk v jeho pojetí není biologický druh, ale bytost přímo stvořená Bohem. Ale ve výroku se skrývá osten, že homosexualitě se lze naučit. Že barevný průvod dokáže přesvědčit člověka, aby se stal homosexuálem. Tento a  další Hájkovy výrok pak rozvíjejí myšlenku o  “homosexualismu” jak ideologii, která se jako každá ideologie snaží prosazovat a získávat lidi. To zase znamená získávat je pro homosexuální chování… A tak školní výuka snad zbaví i obav, že by homosexuální chování někdo mohl získat pohledem Prague Pride nebo jiné akce, že by Prague Pride takto “ohrožovala” heterosexuály (nebo snad bělochy a křesťany). Je to jiná cesta než mlžit a  moralizovat, jiná cesta než přitvrzovat v  postupu proti homosexuálům, aby téma nepřebrala krajní pravice. Je to cesta plného začlenění jedné menšiny do společnosti, tak plného, aby útok krajní pravice na ní vedl jen k další izolaci krajních pravičáků. V případě homosexuálů může (jakýkoli) prezident podpořit postoj, že nikoho ničím neohrožují. Vahou své autority může pomoci oslabit i  potenciál homofobie, a  tím bude krajní pravice ztrácet půdu pod nohama. Ale i  když se toho neujme prezident, zbýváme ještě my jako občané. Jan Hackenschmied

ŽENY A GENDER Na Jungmannově náměstí průvod minul skupinku nacistů z  DS-SS, kterých se i  se započtením jejich hned dvou čtyřprocentních menšin (gayů a  žen) nesešlo ani padesát. Vandasovci, kteří se v prohlášení označili za „jedinou konzervativní stranu, která se staví za morální hodnoty ve společnosti a chrání občany naší země proti zvrhlostem moderní doby“, se prezentovali pouze ubohým nadáváním a sprostými gesty. Do o  chlup sofistikovanější podoby zaobalili své homofobní smýšlení různé tzv. pro-rodinné iniciativy, jejichž zhruba 200 přítomných členů roztroušených po stranách průvodu rozdávalo mimo jiné časopis „léčitelů homosexuality“ ze spolku Exodus. Na jeho stránkách jsme se dobrali skutečných perel, např. že homosexuálové prakticky neznají přátelství, nebo že lesby se mohou „vyléčit“ cvičením v  poslušnosti k mužské autoritě. Zatímco většina účastníků si homofobů nevšímala, nebo jim mávala a  smála se na ně, NAL je konfrontovala skandováním „Fašisti z  ulic pryč!“ a  „Středověk! Středověk!“, což ovšem po chvíli narazilo na nesouhlas pořadatelů pochodu. Jejich reakce v  nás vzbudila dilema – na jednu stranu chápeme a  v konečném důsledku respektujeme, že se chtěli vyvarovat toho, aby se akce dostala do polohy konfliktu. Na druhou stranu ale musíme považovat jejich nenásilný a  tolerantní přístup k nacistům z DS-SS za kontraproduktivní. Vždyť právě fašisté, jejichž strategie stojí na organizovaném použití fyzického násilí, před třemi lety zápalnými lahvemi a slzným plynem napadli a částečně znemožnili pochod homosexuálů v  Brně. Nemluví snad tedy vlastní zkušenost homosexuálních aktivistů proti taktice nenásilí a  proti spoléhání se na ochranu policií/státem a  naopak pro vznik sebeobranných skupinek z řad samotných účastníků? Každopádně nutno také říci, že s výjimkou nacistů a  organizovaných bigotů vzbuzoval průvod u  kolemstojících Pražanů i  turistů prakticky výlučně pozitivní reakce a  jasně vyjádřené sympatie. Z oken domů na Národní třídě i  z terasy kavárny Adria mávalo průvodu početné obecenstvo. Pochod tak bez větších komplikací dorazil až na Střelecký ostrov, kde dále pokračovala hudební produkce, k  níž se připojilo i několik členů a sympatizantů NAL. Celý Pochod hrdosti se vzhledem k  účasti i průběhu nepochybně povedl a naplnil přání organizátorů ukázat veřejnosti, že homosexuální komunita může být otevřená všem lidem, dovede si zorganizovat skvělý, zábavný program a chce ho s heterosexuální majoritou společně sdílet. Nikola Čech

17

Ohrožuje homosexualita tradiční rodinu? Odpověď ANO dává zdánlivě zapravdu konzervativnímu názoru, podle kterého jiné než heterosexuální vztahy rozkládají tradiční model rodiny a  tím způsobují neodvratný zánik naší civilizace a  snad i  celé planety. Když se nehomofobní člověk s tímto názorem setká, první reakcí obvykle bývá nesouhlas. Jak by mohli homosexuálně orientovaní lidé způsobovat něco takového? Proč by mělo uznání homosexuálních partnerství nějak rozbíjet heterosexuální vztahy a  rodiny, které lidé dobrovolně utvářejí? Je to přeci nesmysl. Jedním z  argumentů odpůrců homosexuálních vztahů je to, že gayové a lesby spolu v takovém partnerství nemohou počít vlastní potomky. Není tedy důvod, aby měli právo uzavřít např. manželství, protože manželství je prý určeno především k výchově dětí. Ale moment. Není nikde slyšet, že by se někdo ohrazoval proti manželství neplodných lidí nebo proti manželství uzavíraném v pokročilém věku. Nemožnost páru mít spolu děti totiž není jediným důvodem, proč jsou neheterosexuální vztahy odmítány. To se ukáže nejpozději v  okamžiku, kdy dojde na téma adopcí. Ti, kdo adopce homosexuálními páry odmítají, tvrdí, že adoptované děti budou poškozeny absencí mužského a ženského vzoru v rodině. Nedovedou si představit, že dítě může šťastně vyrůstat i v rodině, ve které takové role nejsou, v rodině, kde rodiče nejsou z Marsu a Venuše. Rozpad „romantické“ představy o  dvou živočišných druzích, které jsou tak odlišné, že ani nemohou být ze stejné planety, o  bytostech, které jsou naprosto opačné ve všem, co jen koho napadne a  bez psychoanalytiků a  sexuologů by snad spolu vůbec nemohly komunikovat, nesouvisí jen s  existencí homosexuálních vztahů. Rozvolnění mužské a  ženské role se týká i  heterosexuálů. To, že je společnost schopná akceptovat lesby, gaye, bisexuály či transexuály, je součástí širších změn, které ale zatím nejsou dostatečně razantní na to, aby strašidlo homofobie a  sexismu zahnaly. Otázka v nadpisu je tedy nepřesná. Není to homosexualita, která ohrožuje tradiční rodinu. Jsou to celospolečenské změny, které umožňují uznání větší rozmanitosti genderových a  sexuálních identit, včetně homosexuality. Ovšem akceptování homosexuálních vztahů může být inspirací i  pro heterosexuálně zaměřené lidi, kteří uvidí, že věci se dají dělat i jinak, že život může fungovat mnoha způsoby, ne jen podle jediné šablony. Potom je nadpis pravdivý. Jde jen o to, jak k tomu přistupujeme. Jestli nás taková situace vyděsí a budeme proti ní bojovat, nebo zda to vyhodnotíme jako výzvu a  šanci k osvobození. Účastníci Pochodu pro rodinu, kteří během Prague Pride rozdávali svůj časopis varující před neheterosexuálními vztahy, reprezentují první přístup. V  článku „Obnovení pohlavní role“ vyjadřují obavu ze všeho, co nezapadá

do přihrádek „ženská žena“ a  „mužný muž“. Podle tohoto článku je příčinou homosexuality nevyzrálost, která se projevuje právě oním odmítáním tradičních genderových rolí. Dospělost je tak ztotožněná s přijetím striktně vymezeného souboru chování, oblékání, myšlení i cítění, s konformitou podle tradicionalistického vzoru. Není tedy považováno za dobré to,co je funkční, co lidem umožňuje prožít smysluplný a  spokojený život. Naopak, za smysluplné a  funkční je považováno jen to, co odpovídá výše zmíněnému modelu. A  komu se to nelíbí, ten se má snažit sám sebe převychovat. A když bude pilný, tak bude odměněn báječnou normalitou. Odpor k homosexualitě úzce souvisí s odmítáním emancipace žen (i jakékoli jiné lidské emancipace a  zpochybňování mocenských vztahů a  struktur). Jde tedy jak o  strach z něčeho neznámého a ze změny, tak o snahu udržet společenské hierarchie netknuté. Výstižný je např. následující úryvek z  článku: „Žena s  homosexuálním komplexem musí přemoci svůj odpor k tomu, že se své roli ženy obětuje a plně přijme mužovo vedení. Toto je, jak známo, hříšné v očích feministek, ale ideologie rovnosti pohlaví je natolik nepřirozená, že bude v budoucnosti bezesporu považována za odchylku dekadentní kultury. Pohlavní rozdíly jsou vrozené a ti, kteří své homosexuální náklonnosti chtějí přemoci, se k nim musí vrátit.“ Myšlenka rovnosti pohlaví je tak označena za „ideologii“, zatímco názor, že ženy jsou podřízeny mužům, získává status něčeho „přirozeného“, tedy samozřejmého, normálního, toho, o  čem zdravý, rozumný, dospělý a  vyzrálý člověk snad ani nepochybuje. I  když jsou v  časopise na podporu homofobních postojů používány např. biblické citáty, významně se tu projevuje sklon k  psychologizaci. Tím je pak možné oslovit širší okruh čtenářů, tedy i  ty, kteří nejsou nábožensky založení. Někdo si možná může myslet, že v  dnešní (snad dokonce postmoderní) době, není nikomu nic svaté, že si užíváme (podle mravokárců zneužíváme) plurality a  netušených možností. Ve skutečnosti ale své „bohy“ máme: je to např. psychologie (populární) nebo ekonomie (neoliberální) a  samozřejmě absence kritického myšlení (důvěrně nazývaná „zdravý selský rozum“). Odmítnutí těchto „bohů“ není nesmyslná pubertální vzpoura, která musí skončit „dospělostí“, tedy pokorným přijetím stávajícího společenského systému a  jeho pravidel. Může to být šance, jak společnost udělat zase o  něco demokratičtější a  pro (nejen privilegované) lidi přátelštější. Jestli je tradiční rodina rodinou, která posvěcuje útlak žen a nakazuje lidem třeba to, jestli je má bavit vyšívání nebo fotbal, není žádná škoda, když uznání homosexuálních vztahů přispěje k jejímu zániku. Soňa Škodová

RO Z H OVO R

18

STANDARD: NEKVALITNÍ, LEVNÉ ZBOŽÍ rozhovor s účastnicí happeningu proti reformě zdravotnictví 12. července proběhl v Praze na Palackého náměstí happening k  reformě zdravotnictví pořádaný Odborovým svazem zdravotnictví a  sociální péče ČR. Přinášíme rozhovor s  Dominikou, zdravotní sestrou na JIP a  odborovou aktivistkou, která se podílela na hraní scének varujících před dopady zmíněné „reformy“. Proč se odbory rozhodly pro protest formou happeningu? Myslím, že je důležité upozornit veřejnost jakoukoli formou na situaci, co se tu dnes děje. Demonstrace i  stávka už tu byla, happening byla taková odlehčenější forma protestu, snad i zaujala. Na co hlavně chtěly scénky na pódiu upozornit? Scénky na pódiu mají upozornit na spornou reformu o  standardu a  nadstandardu. Nikde není přesně definována kvalita hlavně standardní péče. Lidé mají strach a oprávněný, že standard bude to méně kvalitní, levné “zboží”. Ono to také tak vypadá a asi i bude. Levnější obvazový materiál, levnější léky, levnější pomůcky pro různě postižené pacienty. Příklad: standardní setík, to je pomůcka pro diabetika, který si inzulin aplikuje pomocí pumpy, stojí 160 Kč, ale je nekvalitní, jsou po něm zánětlivé komplikace, zanechává v  místě vpichu jizvu. O kvalitě funkční se dá také pochybovat. A nadstandardní setík, kvalitní, moderní stojí už 360 Kč. To jsou dopady reformy na dostupnost zdravotní péče pro středně a  nízkopříjmové občany. Jak se reforma projeví ve vztahu ke zdravotnickému personálu? To ti můžu říct ze své zkušenosti z loňského roku přesně. Už loni se vláda uchýlila k nějakým škrtům a pojišťovny tudíž na péči posílají méně peněz. A  kde si myslíš, že vedení jako první sáhlo k  úsporám? Samozřejmě přemýšlelo, jak ušetřit na personálu. Tudíž se mělo začít propouštět, i začalo, ale naštěstí po intervenci zaměstnanců s odbory se to podařilo zastavit. S vyšším DPH půjde do nemocnic na péči opět méně a méně peněz. Nechci ani domýšlet, kde se všude dá šetřit. Samozřejmě je správné, že se vypovídají nevýhodné smlouvy s pomocným zajištěním chodu nemocnice (úklid, ochranka, technické zázemí aj.). Ale to asi stačit nebude. Běžný pacient by si mohl říci, že zdravotnickému personálu by to - v uvozovkách - mohlo být fuk. První, k  čemu se nemocnice uchýlí, je snižování počtu lůžek. Tím se prodlouží čekací lhůty na operace. Myslím, že nedůvěra mezi personálem a pacienty bude velká a dá hodně práce je přesvědčit, že dostávají opravdu tu nejlepší péči. Pokud na to bude nemocnice mít. Takže reforma v  podstatě omezuje i  zdravotnický personál v  plnění Hippokratovy

přísahy a k tomu ještě ohrožuje vztah důvěry mezi zdravotníky a  pacienty, rozumím tomu správně? Já myslím, že rozumíš velice dobře. Personál, hlavně managament, bude muset volit mezi kvalitou péče, a  ta se dobře bez kvalitního a  dostatečného počtu personálu dělat dnes fakt nedá, a  mezi tím, zda nemocnice přežije i za cenu méně kvalitní péče. Pacienty si totiž správná nemocnice nevybírá. Pacienty si může vybírat nějaké s.r.o.-čko, které uzavře nelukrativní obory. Dobrá nemocnice má poskytovat péči komplexně, to znamená o pacienta se dokázat postarat od přijetí až do jeho propuštění, se vším všudy. A  bohužel, co vím od lékařů, někdy pojišťovny neproplácí ani samotné náklady na výkon. Tudíž mi není jasné, jak má nemocnice s penězi vyjít.

Vraťme se k happeningu. Proč si myslíš, že ministr Heger přišel na happening vystoupit a co říkáš na jeho projev? Já nevím. Osobně si s  panem ministrem už delší dobu vyměňujeme maily a  i komunikujeme přes facebook. Někdy odepíše sám, někdy jeho asistentka. Tudíž vím, že se komunikaci a připomínkám z davu nevyhýbá. Ovšem včerejšek na mě působil trochu nešťastně. Už první větou si vlastně ty nemocné a postižené, kterých tam byla většina, poštval proti sobě. Od Hegera mám osobní mail, kde říká, že zákony jsou dělány na koleně na úkor jejich kvality. Prostě něco říká do TV, něco jiného za kamerou. Musel přeci očekávat negativní reakce protestujících... Já z  toho mám osobní dojem, že to byla “Kalouskovina”. Nevím. Jdi, trochu do nich rýpni, ať je můžeme pošpinit v TV. Ale to je čistě má spekulace. Všimla sis na demonstraci našeho hnutí Nová antikapitalistická levice? Mám pocit, že mám v kapse váš letáček. No v jednu chvíli nějak pochod ztratil vedení, tak jsme ho museli vést a  nakonec demonstraci i ukončit. Já jsem ihned po happeningu musela domů a  do práce. Takže, co bylo dál, vím jen z  TV a novin. Vláda se ovšem happeningu opět vysmála. Co si myslíš, že bude potřeba udělat, aby tyto šílené neoliberální reformy byly zastaveny? Bez podpory veřejnosti se toho nic moc nezmění a  zůstane to u  dohadů, arogance a  výsměchu od politiků. Včera jsem slyšela, že už odborům došly argumenty, tak volí formu pantomimy A  to řekne veřejně činný politik námi zvolený do televize. A  co bude třeba dělat? Stále upozorňovat, burcovat, asi se přistoupí i  k radikálnějším protestům formou generální stávky, ale to po prázdninách.

Myslíš si, že jsou odbory připravené na přesvědčování veřejnosti a  na generální stávku? Jak je to třeba v  tvém odborovém svazu? Když spojí síly a ucítí podporu veřejnosti, tak ano. Pokud podporu cítit nebudou, pánbůh s  námi ... Ani odbory nepůjdou do generální stávky bez podpory veřejnosti. A  proč by to také dělaly, že? Musíme se také trochu postarat o sebe, ne jen aby za nás bojoval ten druhý. Řada lidí, kteří jsou proti reformám, nejsou v  odborech a  rádi by něco udělali, vlastně neví, jak mohou k  úsilí o  zastavení reforem přispět. Co bys jim poradila? Těžká rada. Mám strach, že už jsou lidi znechucení a  rezignovaní. Zajímat se, uvědomit si, že nejde ani tak o  nás, ale i  o naše děti. Přemýšlet, nebýt ovčan . Doba je zlá, fakt je to moc těžké. Ale mně pomáhá používat vlastní rozum. To je možná ta rada. NAL třeba dělá petiční stánky proti důchodové reformě na frekventovaných místech, kde diskutujeme s  občany o  reformách vůbec, o stavu společnosti a snažíme se je vybudit k akci. Co říkáš na takový přístup? Je docela zarážející, kolik lidí vlastně o reformách neví skoro nic. Určitě. Každá viditelná a  slyšitelná aktivita je výborná. Informovanost lidí je fakt mizerná. A dát jim informace je to nejdůležitější. Týká se to nás všech. Až na malou skupinu lidí, které toto vyhovuje, že? Kampaň odborů Otevřete oči se o  něco takového pokusila. Není slabinou této kampaně právě to, že zapadá mezi mnoha reklamními kampaněmi? Nebylo by lepší, kdyby se odboráři, a tím nemyslím jen odborové předáky, nýbrž právě členskou základnu, inspirovali aktivitami, které jsou založeny na osobním kontaktu, přímo mezi lidmi? Slabinou je podle mě to, že se stále plete ROH s  nynějším odborovým svazem. Důvěra v  odbory je dobou minulou také dost nabourána. A je nabourávána i vyjádřením a degradací od politiků. Jednu dobu se s peticemi roztrhl pytel a už je nikdo ani nečetl. Stejné je to s kampaní. Těžko však odhadnout ten správný čas. Lepší než nedělat vůbec nic. Ono by to bylo i jiné, kdyby média nebyla tím, čím jsou a čí jsou, a dala prostor i  opozici a  nejen odborům, ale i  vám, vašemu hnutí a dalším skupinám.

Tomu rozumím, ale nemyslím, že dokážeme změnit média dříve než zastavit reformy... To nedokážeme, to máš pravdu. Uvidíme, co bude po prázdninách.

Děkuji ti za rozhovor a  nashledanou v horkém podzimu.

Léto v místních skupinách NAL Ačkoliv organizační život Nové antikapitalistické levice v letních měsících vyplnily z nemalé části příprava, samotný průběh a následné bilancování Antikapitalistického kempu, jednotlivé místní skupiny se samozřejmě také i nadále zaobíraly svými vlastními aktivitami.

Místní skupina Praha... Se během letních měsíců zúčastnila dvou větších akcí v ulicích Prahy. V červenci to byl happening odborů proti zdravotnické reformě a v srpnu pochod Prague Pride. Posílení skupiny dalšími členy/členkami a organizovanými sympatizanty v průběhu léta vedlo k tomu, že konání některých svých aktivit začala skupina paralelně rozdělovat na různá místa Prahy. V posledních měsících začali pražští členové a  členky úzce spolupracovat s  facebookovými skupinami Už stačilo! a  Iniciativa za demisi vlády. Spolupráce spočívá mimo jiné v  konání společných petičních stánků a  přípravách Festivalu za demisi vlády 21. září. Skupina i  nadále pořádá každý týden své pravidelné schůzky s diskuzemi o tématech jako je například dopravní politika vlády a naše alternativy, nebo kácení v NP Šumava.

Místní skupina Brno... Se věnovala především propagaci NAL v  ulicích svého města, konkrétně například v  CT Parku v  Černovicích. Členové skupiny se v  červenci zúčastnili piety za Otu Absolona, zavražděného ve Svitavách v  roce 2001 neonacisty. Vedle toho participovali na výše zmíněném happeningu proti zdravotnické reformě v Praze. Skupina koná vlastní schůze každé tři týdny.

Místní skupina Liberec... Se v  červenci a  srpnu významně podílela na aktivitách lokální odnože platformy „Skutečné demokracie“. V  jejich rámci se uskutečnilo v  Liberci několik veřejných akcí, které se věnovaly problémům korupce ve městě, nezdravé situace v místní nemocnici, nebo skutečnému pozadí dění kolem řeckého dluhu. NAL se na všech těchto veřejných akcích účastnila v  pozici organizátorů, moderátorů či řečníků. Akcí podporovaných

odbory se mimo jiného zúčastnily i zdravotní sestry z  liberecké nemocnice, pracovnice místního hospicu a další pracující. Členové liberecké skupiny rovněž přijeli podpořit pražskou Prague Pride a  také se zúčastnili výletu pořádaném místní skupinou Mělnicko. Schůze se v Liberci konají každých 14 dní a v poslední době na nich mimo jiné zazněla témata českého zdravotnictví, nebo ožehavá situace sociálního vyloučení a rasismu na Severu.

Místní skupina Vyškovsko... Zatím nejmladší místní skupina NAL se během léta zabývala především propagováním NAL ve Vyškově, Ivanovicích na Hané a  dalších místech regionu. Prováděla výlepy samolepek a šíření letáků a časopisů mj. i mezi zaměstnanci zdejších podniků. Pokračuje také spolupráce s místními antifašisty.

Místní skupina Mělnicko Koncem léta se po navázání komunikace a prvních schůzkách s místními lidmi z facebookové skupiny „Už stačilo!“ podařilo oživit činnost místní skupiny Mělnicko. Po zorganizování spíše oddechového železničního výletu za krásami a dary našich lesů se místní skupina rozhodla pro „ostrý start“ – každotýdenní konání schůzek, petičních stánků a vylepování letáků a samolepek, zejména v rámci přípravy již zmíněného Festivalu za demisi vlády.

Další činnost... Petiční aktivity NAL se i  v létě zdárně rozvíjely, a  proto mohla být našim přátelům, sympatizantům a  veřejnosti oznámena na kempu radostná správa, že potřebných tisíc podpisů nutných pro registraci NAL na politické hnutí již bylo sesbíráno. Vedle toho nám občané na našich stáncích podepsaly i mnoho archů petic připravených skupinami a iniciativami Už stačilo!, ProAlt, SPAS a další. Webové stránky NAL zaznamenaly v červenci i v srpnu pokaždé více než 5000 návštěv. Hlavní zájem NAL nyní poutá očekávaný, „horký“ protivládní podzim.

Na základě zpráv z místních skupin připravil Nikola Čech

www.antikapitalista.cz

antikapitalistická

PRÁVNÍ PORADNA http://poradna. antikapitalista.cz/

INFOMAIL Nové antikapitalistické levice

www.antikapitalista.cz/ infomail

ZA ČÍM STOJÍME  Kořeny hospodářské krize leží v samotných hlavních zákonech fungování kapitalismu. Z toho vyplývá, že příčiny krize nemohou být trvale odstraněny v jeho rámci.  Pracující mají své vlastní zájmy jako třída, které jsou nejen odlišné od zájmů podnikatelů, ale obecně jsou k nim přímo protikladné.  Pracující nesmí platit za krizi, kterou nezpůsobili. Požadujeme nacionalizaci strategického průmyslu (např. výroby a distribuce elektřiny, těžby uhlí, vodárenství, výroby zbraní) a finančního sektoru. Žádáme rozdělení práce mezi nezaměstnané snížením pracovní doby zaměstnanců, kteří dnes musí odvádět mnoho hodin přesčasů, a pro odstranění nezaměstnanosti rovněž navrhujme vznik státního programu veřejných prací. Požadujeme inspekci účetnictví v podnicích, které bankrotují, nebo masově propouštějí své zaměstnance.  Vyzýváme odbory k jednotné a silné aktivitě proti chování šéfů a politiků v době krize (propouštění, sociální a mzdové škrty) a na podporu našich požadavků. Chceme usilovat o demokratizaci odborů a jejich aparátu.  Žádná platforma pro fašisty. Vytvořme na pracovištích, školách i v místních komunitách masové antifašistické hnutí. Podporujeme obranu všech skupin a komunit ohrožovaných neonacistickým násilím.  Jsme proti všem formám útlaku a diskriminace.  Bojujeme za nárůst minimální mzdy a za všeobecný růst mezd ve veřejném sektoru (mimo politiků, soudců apod.) Podporujeme daňovou progresi u daní z příjmů fyzických i právnických osob a žádáme veřejný audit všech velkých státních zakázek soukromým společnostem. Jsme za vznik veřejného programu masové výstavby cenově dostupných bytů. Odmítáme neoliberální „reformy“ důchodů, poplatky ve zdravotnictví a školné na univerzitách. Stejně tak jsme proti privatizaci zdravotnictví.  Odmítáme agresivní (imperialistické) války a militarismus. Požadujme odchod Česka z NATO.  Braňme naše občanská práva a svobody a odmítněme jakékoliv restrikce těchto svobod navrhované ve jménu „boje proti extremismů, boje proti terorismu apod.“ Požadujeme volební právo pro všechny obyvatele ČR starší 15 let (včetně pracovníků z ciziny, zahraničních studentů a dalších).  Chceme postupně vytvořit novou stranu pracujících, která při hájení našich zájmů nebude dělat žádné bezzásadové kompromisy.  Jako „řešení“ problémů kapitalismu nepřijímáme žádný druh státního policejněbyrokratického režimu (jaký tu třeba byl do roku 1989). Našim řešením je demokratický socialismus založený na možnosti pracujících efektivně rozhodovat o všech záležitostech společnosti.

NOVÁ ANTIKAPITALISTICKÁ LEVICE

WWW.ANTIKAPITALISTA .CZ

A co je jejich receptem na následné dluhy? Škrty a  přenášení nákladů na sociálně slabé. To ale rozhodně není jediná cesta. Je to řešení pro hrstku nejbohatších, kteří si už brousí zuby na to, jak

Ke kvalitní zdravotní péči se tak dostane jen ten, kdo bude schopen si ji zaplatit. Přitom jsou to naopak sociálně slabí – důchodci, zdravotně postižení, rodiny s  dětmi - kdo ji nejvíc potřebují. A  takové zdravotnictví nám předepisují (s mnoha slovy o  nutnosti šetřit), právě ti, kdo snížením daní těm nejbohatším a zastropováním odvodů na zdravotní a  sociální pojištění, peníze ze systému odvedli.

Ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči už po Julínkových „reformách“ bylo spíš k smíchu. Ty Hegerovy ho popřou úplně. Natvrdo se zavede dvojí standard, a to tak, že ze zdravotního pojištění budou propláceny jen ty nejlevnější úkony a  materiál. Poplatky za den v  nemocnici se zvýší na nehorázných 100 Kč. Budeme si muset platit právě ty nejlevnější, nejvíce kupované léky.

Naprostá destrukce sociálního systému a  veřejných služeb – to si na svůj prapor vepsala vláda Nečase, Kalouska a  spol. Jejich útoky neminuly ani službu nejnezbytnější – zdravotnictví. Naopak, spolu s důchodovým systémem či zákoníkem práce se stala jedním z hlavních cílů.

Program NAL v oblasti zdravotnictví: http://antikapitalista.cz/program_ zdravotnictvi

Připravme vládě horký podzim!

A začátkem tohoto roku právě nemocniční lékaři ukázali, že to jde. Jen je potřeba rozhodná a organizovaná akce. Pokud spojíme odbory, neorganizované pracující a sociálně slabé do silného hnutí proti škrtům, které se nebude bát ani generální stávky, dokážeme to také.

Zdravotní péče by měla být právem každého člověka, a  ne zbožím. Proto se musíme postavit také proti všem privatizacím zdravotnických zařízení. Naopak bychom měli usilovat o převedení již zprivatizovaných zařízení a  odvětví, kde je trh zjevně ke škodě pacientů i  lékařů, zpět do rukou státu. Jenže ... nejdříve musíme donutit Hegera a  celou současnou vládu, aby ze svých plánů ustoupili, nebo sami odešli.

My musíme prosazovat jiné řešení. Řešení ve prospěch naprosté většiny lidí, které nebude spočívat v rušení, ale v zachování a dalším rozšíření veřejných služeb. Peníze na to jsou, jen jsou v  těch nesprávných kapsách, ze kterých je musíme progresivními přímými daněmi a odstropováním odvodů opět dostat.

si z dříve veřejných služeb udělají výnosný byznys.

Zdravotní péče: právo, ne zboží!