ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE číslo 10 ČERVENEC 2011 NOVÁ LEVICE REFORMY ZASTAVÍ JENOM DEMISE VLÁDY STÁVKOVÉ HNUTÍ MUSÍ POKRAČOVAT

ČASOPIS NOVÉ ANTIKAPITALISTICKÉ LEVICE  číslo 10 – ČERVENEC 2011

NOVÁ LEVICE „REFORMY“ ZASTAVÍ JENOM DEMISE VLÁDY

STÁVKOVÉ HNUTÍ MUSÍ POKRAČOVAT

AKTUÁLNĚ

2

Vláda nám vyhlásila válku

Rok po svém nástupu vláda definitivně ukázala svoje karty – na cestě přesunu bohatství od většiny společnosti k úzké elitě, z veřejných financí do soukromých fondů a kapes, se nehodlá zastavit před ničím. Bude ignorovat Ústavu, bude zneužívat justici a bude vyhrožovat nasazením policejního násilí proti legitimním protestům. Již dvakrát byla Ústavním soudem upozorněna, že prosazuje své „reformy“ v  rozporu s  ústavou. Přesto se v  tom rozhodla pokračovat a  ještě přitvrzuje. Pamatujete ještě na začátky Nečasovy vlády a prohlášení o tom, jak budou dělat věci jinak a  ohlížet se na občany? Lhali, jako ostatně tolikrát. Když skutečně chtějí občané projevit svůj nesouhlas s  vládní politikou, snaží se jim v  tom zabránit všemi dostupnými, i  nelegálními, prostředky. Jaký div, že si devět z deseti obyvatel přeje pád vlády! Jenže za tím, jak rychle se vládě podařilo dosáhnout předběžného zákazu stávky, se neskrývá pouze pohrdání vůlí občanů. Je za tím především strach – protože stávka je tou zbraní, která ji může skutečně porazit. My jsme těmi, kdo vytváří hodnoty, oni těmi, kdo dohlíží na to, aby se výsledky naší práce dostaly do těch vyvolených kapes. Pokud naši práci zastavíme, bude to rána do toho nejbolestivějšího místa.

BRAŇME SE! Akce odborů proto zasluhují naši stoprocentní podporu. Na loňské podzimní demonstrace a  prosincovou stávku ve veřejném sektoru vláda nereagovala. Nemocniční lékaři ale svou razantní kolektivní akcí již vládu porazit dokázali. Více než čtyřicetitisícová květnová demonstrace vládní plány sice nezastavila, nicméně ukázala připravenost se bránit. Vláda se rozhodla neustoupit ani v  nejmenším. Za vyhlášení stávky tak nese plnou odpovědnost ona, respektive její asociální akce. Ať již penzijní reforma, která má svým přesunem peněz do soukromých fondů ještě snížit vládní příjmy, a  tak se je snaží nahradit zvyšováním nepřímých daní, které nejvíce postihují nízkopříjmové skupiny, plus zvyšování věku odchodu do důchodu na fyzicky neúnosnou míru. Nebo třeba reforma zdravotnictví, zvyšující naši spoluúčast a  zavádějící nadstandardy, umožňující kvalitní péči jen těm, kdo na ni budou mít. Takovýchto „reforem“ nás, pokud je nezastavíme, čeká celá řada. Neústupnost vlády přinutila k  stejné

minci i  odbory – a  stávka v  dopravě tak bude bolet. Škody jen v tomto sektoru jsou odhadované na 200 milionů a tato částka by se zmnohonásobila započítáním neodvedené práce těch, kteří se do zaměstnání nedostanou. Pokud vláda neustoupí ani pak? Cestu ukázali zaměstnanci ostravského dopravního podniku, kteří se rozhodli stávkovat do té doby, než zaměstnavatel přistoupí na jejich legitimní požadavek zvýšení mezd. A  zvítězili. Pokud jednodenní stávka v dopravě nepřinutí vládu stáhnout ocas a s hanbou zmizet ze scény jako ta nejneoblíbenější vláda v  historii České republiky, tak bychom měli tohoto receptu využít – a  rozšířit z  dopravy na všechny další odvětví.

VLÁDA V PROBLÉMECH Samotná vláda totiž není nijak silná. V posledních týdnech to dokonce vypadalo na její rozpad, když byla sužovaná hádkami mezi jednotlivými stranami i  uvnitř vládních stran samotných. Tajné nahrávky, koloběh lží, vzájemná obviňování a  korupční skandály oslabily vládu nejen o  tři poslance, ale ještě zhoršily vztahy mezi vládními partajemi. A  úplně zničily jakékoli zbytky její legitimity v  očích veřejnosti. Věci veřejné, které založily svůj volební úspěch na znechucení voličů z  etablovaných stran, se ocitly pod hranicí volitelnosti a  ve svém boji o  politické přežití jsou schopny udělat cokoli nepředvídatelného. Drsný souboj mezi ODS a TOP 09 o to, kdo se stane vůdčí silou české pravice, dokonce (podle zdrojů z ČSSD) vyvolal v části ODS touhy po zreplikování „pražského modelu“, tedy koalice mezi ODS a ČSSD, na celostátní úrovni. Akce odborů tak mají velký potenciál podkopnout vládě její hliněné nohy.

DEMOKRACIE A NEZÁVISLÁ JUSTICE? Většina lidí, kteří v  roce 1989 cinkali klíči a  volali po demokracii, se asi nepředstavovala zrovna to, co se děje nyní. Kalousek s  Nečasem a  další páni „demokrati“ ukázali, co si pod tímto pojmem představují. Jednou za pár let můžeme jít k  volbám a  ti, kdo mají dostatek peněz na masivní rozšíření lží a  diskreditačních kampaní, pak dostanou bianco šek k tomu, aby dělali něco úplně jiného, než slibovali.

Pokud by se na tom někomu něco nezdálo, pak má teoreticky právo jít demonstrovat či stávkovat, praxi jsme ovšem teď viděli. Na stávku se použije předběžný soudní zákaz, nad kterým zůstává rozum stát – na základě paragrafu, který pojednává úplně o něčem jiném, totiž o stávce při kolektivním vyjednávání. A  s ignorováním dřívějšího nálezu Nejvyššího soudu z roku 2002 nebo Ústavního soudu z roku 2006. A taky prý proto, že během stávky měly probíhat blokády komunikací, což má být v rozporu s „dobrými mravy“. Co jsou dobré mravy, určuje v  tomto případě nikým neodvolatelný a  prezidentem jmenovaný soudce, očividně na základě politických instrukcí pánů Kalouska a Nečase. Soudní zákaz tak dodal váhu výhrůžkám vládních představitelů, že budou vymáhat škody stávkou způsobené po odborech. A vzhledem k tomu, že by o tom rozhodovala tatáž „nezávislá“ justice, která byla schopná tento nesmyslný zákaz uvalit, je poměrně zřejmé, jak by to dopadlo. Pokud jde o blokády, které naplánovala Asociace samostatných odborů, neváhala vláda rovnou pohrozit policejním násilím. Podle mistra absurdit poslední doby Kalouska prý „kvůli bezpečnosti občanů“. Je jedině správně, že odbory reagují na vládní zvůli přiostřením akcí, prodloužením stávky a  rozšířením do dalších lokalit. Teď už totiž nejde jen o to, že se na nás vláda snaží přeložit zvyšováním daní, věku odchodu do důchodu, spoluúčasti u lékaře, zavedením školného či snížením jistot v  práci nebo sociálních dávek náklady za svou korupci a  především nefunkčnost a neefektivnost celého kapitalistického systému a jeho krizí. Snaží se zničit poslední zbytky těch svobod a  práv, které můžeme využívat k  vyjádření a  prosazení našich názorů a  aspirací. To jim nesmí za žádnou cenu projít. Vláda se může ohánět svým počtem poslanců a starým, na lživých kampaních dosaženým volebním výsledkem jak chce. Tlak veřejnosti, ulice a stávek ji může poslat na smetiště dějin. Nic jiného si ani nezaslouží. Martin Mikula [email protected]

A KC E

3

Odborářská demonstrace 21. května:

PŘES 40 000 LIDÍ PROTI VLÁDĚ Před dvanáctou se demonstrace vydala na pochod. To už čítala desetitisíce lidí. K  vidění byly kontingenty kováckých, hornických i zdravotnických odborů, odborového svazu pracovníků ve školství, ve stavebnictví i  ve dřevozpracujícím průmyslu. Menší zastoupení ale mělo mnoho dalších odborových svazů. Vyjádřit svou podporu odborářům a svůj odpor vůči pravicové vládě přišla řada levicových organizací a  iniciativ, včetně iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ (ProAlt). Cestu pochodu lemovaly protivládní a antikapitalistické plakáty Československé anarchistické federace. NAL samozřejmě nemohla chybět a vytvořila malý kontingent, který část pochodu oživil svým skandováním. Po jedné hodině dorazila demonstrace na Václavské náměstí, kde si její účastníci vyslechly projevy řady odborových vůdců a  představitelů dalších iniciativ a  organizací. Sérii projevů moderovaly místopředsedkyně ČMKOS Radka Sokolová a  herečka Táňa Fisherová. Na tu měly pravicové vlády po roce 2006 takový vliv, že se z poslankyně za Unii svobody v letech 2002-2006 stala jednou ze signatářek ProAltu. Jednotlivé projevy byly kromě moderátorských vystoupení prokládány i známými písněmi, vztahujícími se ke kritizovaným reformám.

Na začátku z  videozáznamu zaznělo několik prohlášení levicového publicisty Jana Kellera. Poté už následovaly projevy. Promluvili předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil a  předseda Asociace samostatných odborů Bohumil Dufek. Po nich slovo dostala předsedkyně OS zdravotnictví a  sociální péče Dagmar Žitníková, která mluvila především proti reformě zdravotnictví. Následoval předseda rady zdravotně postižených Václav Krása a představitelka Společenství práce a solidarity Eva Novotná. Jako pokračování pozitivního trendu začínající spolupráce odborů s protiškrtovým hnutím veřejnosti promluvila Tereza Stöckelová za iniciativu ProAlt. Shromáždění se pomalu začalo chýlit ke konci, když se solidárními vzkazy vystoupili zástupci zahraničních odborů – Josef Niemiec za Evropskou odborovou konfederaci a  Daniela Žuffová za Slovenskou konfederaci odborových svazů. Na závěr přečetl předseda OS KOVO Josef Středula prohlášení účastníků demonstrace proti zákeřným reformám. Všemi projevy se neslo odsouzení asociálních reforem, především důchodové a  zdravotnické reformy a  reformy sociálního systému, a  vládních lží, počínaje strašením Řeckem před volbami. Oba představitelé hlavních odborových federací ČR se vyslovili pro pád vlády, pokud

bude nadále vládnout pouze pro velký byznys. Bohumil Dufek dokonce zakončil svůj projev skandováním: „Chceme nové volby!“ Řečníci také zdůrazňovali nutnost jednoty a možnost postavit se proti vládě, pokud budeme postupovat kolektivně. Představitelé vládní koalice zareagovali, jak se dalo čekat, neústupností a  výhrůžkami. Poslanec za ODS Michal Doktor se v ČT podivoval nad Zavadilovými slovy o hromadění hněvu v lidech, jako by to nebyla sama vláda Nečase a Kalouska, kdo svými útoky na dolních deset milionů nejvíc šíří hněv a nenávist ve společnosti. Projev Terezy Stöckelové si dokonce troufl nazvat fašizujícím jen proto, že vyzvala k vypovězení poslušnosti vládě a ke kolektivnímu odporu. Jedno je jisté. Vláda dobře ví, v  čím zájmu vládne, a ze svých plánů dobrovolně při vyjednávání nesleví. Nezastaví ji ani pouze symbolické akce. Na demonstraci ani po ní žádné další konkrétní plánované kroky odborů proti reformám nepadly, i když se nesla v duchu toho, že to není poslední akce. Měly by ale probíhat přípravy ke stávce v  dopravě. V  každém případě nás všech obyčejných lidí, pracujících, studentů a  sociálně slabých, abychom i nadcházející akce podporovali a aktivně se jich účastnili. Jde o naše životy. Lenka Světlá [email protected]

A KC E

4

10 tezí NAL ke stávce v dopravě 1.

Nová antikapitalistická levice plně, bezvýhradně a aktivně podporuje stávku v  dopravě, jejíž začátek byl vyhlášen na 13. 6. 2011, a veškeré podpůrné akce typu blokád a solidárních stávek v jiných odvětvích. Stávkující odborové svazy bojují za drtivou většinu obyvatel Česka, jak správně vysvětlují ve své kampani (např. prohlášení „Ke stávce nás dohnala vláda ČR“).

2.

Nová antikapitalistická levice považuje slova premiéra Nečase, že obecně uznává právo na stávku, ale že by neměla narušit fungování země a  způsobit ztráty, za směšná a  lživá. Stávka, která nijak nenaruší chod země a  nezpůsobí ztráty, nemůže být ani považována za stávku.

3.

Nová antikapitalistická levice důrazně protestuje proti obviňování odborářů z  politického vydírání a z toho, že si z veřejnosti dělají „rukojmí a živé štíty“. Jedná se o nepokrytou snahu ve smyslu hesla „rozděl a panuj“. Je to naopak vláda, které si bere jako rukojmí drtivou většinu obyvatel Česka ve své snaze o  přerozdělení bohatství směrem od chudých a  středních vrstev k  bohatým. Naopak pracující a  další tímto přerozdělováním ohrožení nemají jinou možnost, jak se této loupeži bránit. Za propuknutí stávek nese jednoznačnou zodpovědnost vláda, vládní strany a  jejich sponzoři. Nová antikapitalistická levice také odsuzuje jakékoli případné provokace policie i  soukromých „ochránců“ veřejného pořádku v  době stávky i  veškeré pokusy o  kriminalizaci stávek a blokád.

4.

Nová antikapitalistická levice je přesvědčena, že stávku 13. 6. lze chápat pouze jako začátek podstatně větší stávkové vlny. Jedině tak mohou být reformy vlády zastaveny. Proto se buď už tato stávka, nebo hned ta příští, musí přeměnit v  časově neomezenou a  postupně se k  ní musí začít přidávat další skupiny pracujících.

5.

Programové prohlášení Nečasovy vlády, návrhy reformních kroků i  způsob jejich prosazování nás nenechává na pochybách, že vláda s  propuknutím stávek počítá od samého počátku. Pravděpodobně doufala, že špatně připravené a  nedůrazné akce

stávkové hnutí oslabí, zdemoralizují a zdiskreditují odbory. Proto je nezbytná co nejlepší organizace, masovost a  razance stávek.

6.

Vzhledem k  tomu, že Nečasova vláda přímo hájí zájmy pouhých horních deseti tisíc, je zastavení reforem úzce spojeno s pádem této vlády. Vládní strany jsou fakticky politickou reprezentací bank a  velkých zaměstnavatelů. Proto ani žádná jiná vláda těchto stran nebude prosazovat nic jiného, než její současný program – tak jako to činila i  vláda Topolánkova a  do značné míry i vláda Fischerova.

7.

Pád Nečasovy vlády a  předčasné volby samy o  sobě nezajistí, že se třeba v  mírnější podobě reformy současné vlády nebudou opakovat. Ani drtivé volební vítězství levice toho není garantem. Zahraniční zkušenosti to ukazují. Vlády socialistů v  Řecku a  ve Španělsku provádějí stejné reformy, diktované EU, MMF a  Světovou bankou, jako Nečas a  Kalousek. Předchozí koaliční vláda socialistů, komunistů a zelených ve Francii provedla ještě více privatizací za jedno volební období než dvě předchozí pravicové vlády.

8.

Proto by také mělo být stávkové hnutí využito i  k dlouhodobějším výdobytkům než pouze k  donucení Nečasovy vlády k  demisi a  vyvolání předčasných voleb. Stávky by

měly také bojovat za požadavky vůči zaměstnavatelům, za zvýšení mezd, dodržování zákoníku práce, proplácení přesčasů, zlepšení pracovních podmínek, proti propuštění, atd. Stávka v ostravské MHD ukázala cestu. Stávkové hnutí by mělo být též využito k  oživení a  posílení odborů. Je třeba v  rámci stávek provádět nábor členů do existujících odborových organizací, mělo by docházet k  demokratickému slučování odborů tam, kde jsou rozštěpeny podle profesí, odboráři a  sympatizující by měly i  pomocí přímých akcí podporovat zakládání nových odborových organizací tam, kde nejsou. Odboráři by též měli usilovat o  demokratizaci odborů tak, aby se na jejich fungování a na jejich rozhodování maximálně podíleli řadoví členové. Nová antikapitalistická levice zároveň každého, kdo s  těmito tezemi souhlasí, vyzývá, aby vážně zvážil své zapojení do vytváření nové levicové politické strany. Tato strana nemá být strojem na reprodukci poslaneckých a  jiných teplých míst, ani spolkem soupeřícím o  přízeň bohatých sponzorů a korupční peníze. Naopak má být stranou budovanou zdola na základě aktivismu, trpělivé práce v  místních komunitách, stranou radikální demokracie a  sociální spravedlnosti – tedy stranou antikapitalistickou.

9.

10.

A KC E

5

STÁVKA PROBĚHLA ÚSPĚŠNĚ, ALE PROTI VLÁDĚ JE TŘEBA PŘITVRDIT Čtvrteční stávka proběhla úspěšně! Odboráři právem slaví vítězství. Ať si již vládní garnitura, aktivistická média, prezident Klaus, nebo zaměstnavatelé namlouvají cokoliv, všude tam, kde se stávkovalo, projevili pracující solidaritu v  akci, organizační zručnost a odhodlání pokračovat dál v boji proti neoliberálně-kmotrovskému režimu v agónii, který již dnes ztratil legitimitu v očích 90 % občanů. Vlaky ani metro se nepodařilo rozjet, stávkokazů se našlo minimum a  stávce se dostalo podpory veřejnosti, což je tou nejlepší výchozí pozicí pro organizování dalších, ještě mnohem tvrdších stávek a protestů.

Co ukázala a přinesla stávka? Stávka především znovu všem ukázala a  připomenula, jakou reálnou moc mají ve svých rukou pracující, jsou-li jednotní. Ukázala, že jsou to především zaměstnanci, kteří svojí prací tvoří hodnoty a zajišťují služby, na nichž společnost stojí a bez nichž není schopná fungovat. V praxi to vypadalo tak, že na trať nevyjel jediný osobní ani nákladní vlak Českých drah. Poprvé od otevření před bezmála 40 lety nepřepravovalo cestující po celý den pražské metro. V povrchové dopravě bylo ve stávce více než 85  % řidičů tramvají a  autobusů z  pražského dopravního podniku. V  Brně a  Olomouci

šlo do stávky na 70 procent řidičů MHD. V Havířově pak stávkovala drtivá většina zaměstnanců ČSAD (ti stávku přerušili na rozvoz dětí do místních škol). V  Krnově, Bruntále a  Rýmařově stávkovali řidiči soukromé dopravní společnosti Veolia „jako jeden muž“ a  na linky nevypravili úctyhodných 98 % spojů.

výslovně sympatizovalo 57  % občanů, zatímco proti stávce je pouze 18  %. Stalo se tak navzdory provládnímu aktivismu soudů a  obrovské mediální masáži, snahám o  zastrašení, umlčení či zesměšnění stávkujících a  poštvání řadových pracujících proti „odborářským bossům a bafuňářům na golfu“.

Stávka tak způsobila nemalé ekonomické škody, což je určitě zpráva, kterou bychom měli přivítat. Velkou většinu těchto škod totiž pocítí právě ti, kteří představují skutečnou vládnoucí moc: podnikatelé, manažeři, státní i  soukromé korporace a  nadnárodní kapitál, tedy ti, kteří financují pravicové politické strany a ze zákulisí řídí, úkolují i  kontrolují Nečasův kabinet. Stávka zasáhla všechny nejhorší nepřátele pracujících na jejich nejcitlivějším místě, na jejich Achillově patě, kterou jsou portmonky a bankovní konta. To samozřejmě způsobí růst napětí mezi vládou v úřadě a jejími chlebodárci v představenstvech.

Všechno strašení a  štvaní ale tentokrát selhalo. Nové „Řecko“ si pravice nezopakovala. Snahy o  vyvolání pogromistické, proti-odborářské nálady bulvárním Bleskem dokonce vyzněly právě opačně. Lidé odborářům v  telefonátech a SMSkách nespílali, ale vyjadřovali svoji podporu. Marešové, Šafrové a jiní Krychtálkové tak své pány určitě nepotěšili.

Ve stávce se v  praxi demonstroval význam solidarity a  utužily se vztahy mezi velkou většinou zaměstnanců v jejich odporu nejen k vládě, ale i k jejím pomahačům a  pohůnkům – šéfům dopravních společností, arogantním manažerům a  stávkokazeckým Mrvům. Tím se vytváří lepší podmínky pro rozvíjení dalších bojů, mezi nimiž mají jistě místo i  boje o  lepší pracovní podmínky, nebo vyšší mzdu, které nedávno s úspěchem svedli dopraváci v Ostravě. Stávka ukázala pracující třídě, že odbory nemusí fungovat jen jako kancelář na levnou rekreaci, ale mohou být využity jako velmi efektivní nástroj k  prosazení zásadních sociálních, hospodářských a  politických zájmů zaměstnanců, ale i  penzistů a  jiných neprivilegovaných skupin společnosti. Je důvodné předpokládat, že takový závěr povede nejen k  početnímu nárůstu v  řadách odborářů, ale i  ke snahám o  zkvalitnění jejich činnosti – sjednocení rozdělených organizací, zvýšení aktivity ve vedení i  v základních organizacích a  k demokratizaci vnitřního života ve prospěch řadových členů.

NAL podpořila stávkové úsilí v Praze, v Liberci a v Brně

Konečně reakce na stávku ukázaly, že odboráři skutečně nestávkovali jen za sebe, ale za většinu veřejnosti. Podle průzkumu STEMU pro Právo se stávkou

Naopak nejenom prestiž vlády, ale i prestiž těch vedení radnic a dopravních společností, která se vyjádřila proti stávce, zřetelně klesla. Bylo zábavné vidět bezradnost pražského primátora Svobodu a generálního ředitele Dvořáka, kterak opakovaně odvolávají to, co slíbili. Bylo zábavné představit si hradního oslavence smutně pomrkávajícího nad nerozkrojeným dortem. Ovšem ještě poučnější bylo pozorovat ten řev, ten strach a  nenávist pravicových politiků v  Parlamentu, kterým samým rozrušením spadla maska „demokracie“, kterou se zaštitují. Jakmile šlo o  ušlé zisky a  o držení otěží nad chodem společnosti, přestal být rozdíl mezi liberálem Pospíšilem a  fašistou Škárkou. Soudní zákazy a  obušky – to jsou prostředky, po kterých unisono volá česká pravice. Pracující, ale i  všichni upřímní a  radikální demokraté tak dostali cennou školu třídního boje: základní občanské svobody jsou dnes v  rukou vládnoucí třídy v obrovském nebezpečí.

Vzhůru do dalších stávek a protestů! Stávka proběhla dobře, ale ukázala jedno – vláda nechce a  dost dobře zatím ani nemůže couvnout. Ví, že podnikatelé, manažeři a  úzká vrstva horních deseti tisíc nejbohatších na ní spoléhají, že po slabé Topolánkově vládě a nemastném, neslaném Fischerově intermezzu bude nyní využita existence nominálně nejsilnější pro-neoliberální konstelace v  historii České republiky k  prosazení šokové doktríny, která na dlouhá deseti-

AKTUÁLNĚ

6

letí změní hospodářskou, politickou a sociální tvář země.

nuté a kolísavé na stranu boje proti vládě a která vládu přejede jak parní válec.

Vláda sice zatím svými vnitřními spory a korupčnickými kauzami přidělává svým chlebodárcům pouze vrásky na čele a  ani nynější vývoj nevykazuje známky uklidnění (Johnův zájem o  setkání s  vedením odborů vyvolal v  řadách ODS a  TOP09 zřetelnou nelibost), nicméně vládnoucí třída ji stále nehodila přes palubu a  doufá v  její konsolidaci. A  vláda se musí snažit, protože pan Bakala nerozdává své miliony pro nic za nic.

Pokud někde některé odborové organizace udělaly ve stávce krok mimo, nebyla to přílišná razance, ale právě spíše ústupky, k  nimž sáhly ve snaze „ukázat dobrou vůli“. Odbory například neměly slevovat z  oznámených blokád silnic a hlavních průtahů a měnit je nejprve za nespecifikovanou „blokádu papalášů“ a pak za pochody, který v Praze nakonec nedovedli ani k původnímu cíli – k Hradu.

Z toho samozřejmě vůbec nevyplývá, že protesty pracujících a  stávky nemají cenu, ale právě naopak, že proběhlou stávku musíme brát jen jako začátek mnohem širší a  mohutnější stávkové a  protestní vlny, jako začátek skutečně horkého léta. Vláda spoléhá na to, že se zaměstnanci a  odbory časem vyčerpají v  opotřebovací válce, unaví se a  ztratí podporu veřejnosti, středních tříd. Aby se tak nestalo, je třeba uspořádat akci co nejmasovější a  nejrazantnější – takovou, která strhne všechny nerozhod-

Stesk na malou účast Pražanů znějící z úst předáků, jako je Dufek a Dušek, je sice do značné míry oprávněný, ale na vlastním pochybení nic nemění. Vedení mělo zůstat věrné původnímu plánu blokády (pro jehož realizaci mělo odhodlaných lidí více než dost) a  pokud jej už změnilo, tak mělo poslechnout radikální většinu a dovést pochod až k Hradu, kde by panu prezidentovi mohli odboráři za jeho arogantní a  agresivní výroky pěkně „pogratulovat“.

radnice v Brně a volání oranžových krajů po vstřícnosti k cestujícím a slevení z absolutní stávky. To protest zbytečně oslabilo. Stávka prostě musí bolet, aby byla účinná. Takzvané „solidární stávkování“ neplatí, nikdo jej neocení a nikomu, kdo opravdu bojuje, nepomůže. Naopak uznání je třeba vyjádřit odborářům-horníkům z  Ostravska, Karvinska a  Mostecka, stejně jako zemědělcům, kteří přijeli podpořit své stávkující kolegy přímo do Prahy. Severu za to patří velké díky! Každopádně veřejnost a  pracující ve své většině cítí, že stávka se povedla, ale přesto, a nebo právě proto je třeba v boji neustat a jít dál – ke stávce všeobecnější a časově neomezené. Takové stávky mají sílu nejen svrhnout vládu, která se naprosto odcizila občanům, ale také radikálně zlepšit všeobecné postavení pracujících a  vychovat silnou avantgardu boje za důslednou změnu společnosti, která dnes v Česku stále ještě chybí.

Stejně tak neměly odbory podlehnout falešnému apelu sociálně-demokratické

Nikola Čech [email protected]

existenčních starostí, zadlužení a  v nejhorším případě i exekuce!

Mezi lidmi, kteří jsou dnes postiženi Drábkovým zákonem a  nedostávají ani odstupné ani podporu v nezaměstnanosti, jsou například zaměstnanci papíren v Loučovicích, které se po 125 letech dostaly vloni v září do konkurzu. O práci zde přišly přes dvě stovky lidí. V minulosti existovaly problémy s vyplácením odstupného mimo jiné ve sklárnách v  Poděbradech a Novém Boru.

Drábek chyby nedělá… Od 1. ledna letošního roku vstoupila v  platnost novela zákona o zaměstnanosti z dílny ministra Drábka. Ta mimo jiné stanovuje, že zaměstnanci, který dostal z organizačních či některých zdravotních důvodů výpověď, nepřísluší po dobu nároků na vyplácení odstupného žádná podpora v  nezaměstnanosti. Tu začne dostávat až po třech měsících, kdy mu bývalý zaměstnavatel přestane odstupné vyplácet. Ale ouha! Neoliberální soudruzi z MPSV museli někde udělat chybu! Text zákona operuje s dobou, po kterou zaměstnanci „náleží“ odstupné, nikoliv „je vypláceno“ – a to je problém! V  čem? Pokud vám zaměstnavatel není schopen či ochoten odstupné zaplatit, i  když vám náleží, stát vás nechá na holičkách, podporu vám nevyplatí a  Vy se tři měsíce můžete jít leda tak pást! Skutečně, je to tak. Použití termínu „náleží“ místo „bylo vyplaceno“ vede k  tomu, že stát prostě nezkoumá, jestli zaměstnavatel dostál své povinnosti odškodnit zaměstnance, které propouští, nebo kteří museli odejít, a automaticky Vás nechává tři měsíce čekat, než vám začne vyplácet podporu, na kterou si přitom pravidelně platíte pojištění. Během těchto třech měsíců samozřejmě propuštěným lidem hrozí, nemají-li větší úspory, vznik

Od samého počátku přitom na problém se zněním zákona o  zaměstnanosti upozorňovali například experti Sdružení na ochranu spotřebitelů, odbory, ale dokonce i vládní právníci. Rovněž veřejný ochránce práv (ombudsman), Pavel Varvařovský, zmínil tento problém s  odstupným na druhém místě svého dubnového osmibodového seznamu „naprosto zásadních“ upozornění pro Poslaneckou sněmovnu, hned za otázkou nevyplácení sirotčích důchodů některým dětem. Podle svých slov se ochránce práv „prakticky ihned po nabytí účinnosti zákona o zaměstnanosti setkal s případy, kdy podpora v  nezaměstnanosti není vyplácena lidem, kteří ukončili pracovní poměr, protože jim zaměstnavatel nevyplácel mzdu [a není schopen zajistit odstupné].“ Ombudsman ale naprosto správně napadl nejen tento jeden aspekt Drábkovy novely, ale celkový koncept, kde se odstupné chápe jako dočasná náhrada příjmů mezi ukončením vyplácení mzdy a  počátkem vyplácení podpory v  nezaměstnanosti a  nikoliv jako odškodnění za vznik problémů a traumat spojených se ztrátou zaměstnání.

A co na to všechno ministerstvo? Uvědomilo si svoji chybu a  chystá se ji napravit v  další novele zákona o  zaměstnanosti? Ale kdepak! Ústy své tiskové mluvčí veřejnosti, ombudsmanovi i  propuštěným pracujícím sdělilo, že v zákoně žádná chyba není a že současný stav je právě takový, jaký má být. Nic se proto měnit nebude. Ano, ministr Drábek nedělá chyby. Politická rozhodnutí, která produkuje, jsou naprosto úmyslnou a  zlovolnou součástí války, kterou zločinci v  čele státu vedou proti všem pracujícím, nezaměstnaným, zdravotně postiženým, nemocným, chudým a vyloučeným v této zemi. Nikola Čech [email protected]

RO Z H OVO RY S PRACUJÍCÍMI

7

Rozhovor se zaměstnankyní pošty NAL je organizací podporující celospolečenské změny ve prospěch pracujících a  dalších neprivilegovaných skupin obyvatelstva. To ale neznamená, že nás nezajímají konkrétní lidé s  jejich pracovní, životní situací. Právě proto jsme potěšeni, že jsme měli možnost udělat další z  rozhovorů, tentokrát se zaměstnankyní pošty. Ahoj. Mohla by ses krátce představit a  říci, v  jakém podniku, na jaké pozici a jak dlouho tam pracuješ? Ahoj. Jmenuji se Míša, je mi 28 let. Pracuji čtvrtým rokem na poště jako motorizovaná poštovní doručovatelka, místo raději jmenovat nebudu. O problémech zaměstnanců České pošty se toho v  médiích obyčejný člověk moc nedozví. Jaká je tedy situace běžného pracujícího na České poště, co ho trápí? Největším problémem je shánění a plnění tzv. produktů. Každý zaměstnanec pošty musí čtvrtletně uzavřít nejméně tři smlouvy České pojišťovny, Poštovní spořitelny a Stavební spoření od Lišky (teď novinka ,,stavebko“ od Raiffeisen), a když nesplníš, tak peníze jdou dolů. Pošťačku dělám na vesnici, kde se možnosti plnění brzo vyčerpají. Nezbývá nám nic jiného, než uzavírat fiktivní smlouvy a ty po třech měsících rušit, aby jsme nepřicházeli o peníze. Jak je to s  platy? Jsou dostačující nebo jde o  neadekvátní almužnu ve vztahu k odváděné práci? Peněz asi není nikdy dost. Máte nějaké potíže při uzavírání pracovních smluv? Nevyužívá zaměstnavatel této problematiky jako bič na zaměstnance? Běžným jevem je místo nabídky řádné pracovní smlouvy řetězení smluv na dobu určitou. Přepočtený evidenční průměr zaměstnanců České pošty podle oficiálních údajů činí 34 948. Jsou ale počty zaměstnanců dostačující? Nenakládá na ně zaměstnavatel přespříliš práce? Minulý rok propouštěli dost lidí od přepážek. Letos se plánuje propouštět dál..další člověk od přepážky a  jeden z doručovatelů. Nedokážu si to vůbec představit. A  jako bonus (od příštího roku) k  tomu doručovatelé dostanou ranní roznášku novin?!

V  ranních hodinách může obyčejný člověk běžně potkat skupinky pošťaček s  narvanými batohy, chystajícími se na svoji směnu. Mají k  výkonu své práce dostatečné vybavení a  potřebné podmínky? Nemůžu se ubránit dojmu, že jsou přehnaně zatíženy jak v  objemu zásilek, tak časové náročnosti na jednoho pracujícího. Je možné takové pracovní nasazení bez obtíží celoživotně zvládat? Dostatečné vybavení určitě nemáme. Za celou dobu co jsem na poště, jsem vyfasovala pouze základní výbavu..jedny kalhoty letní, jedny zimní, tři trička, jedny kraťasy, jednu bundu a  vestu. Tak si asi dokážeš představit, jak to po čtyřech letech vypadá...tašky a batohy jsou taky v hrozném stavu. Chodit v  těch ,,uniformách“ je fakt pro ostudu. Co se týká zátěže, tak tu nám nejvíce dělají letáky, kterých je neuvěřitelné množství..víc jak pošty. Která je v žebříčku hodnot až na třetím místě po produktech a letácích. Na poště celkově pracuje značné množství žen. Máte nějaké specifické problémy jakožto pracující ženy? S ničím jsem se nesetkala. V poslední době se konalo několik akcí (stávka a  protesty zaměstnanců státního a  veřejného sektoru, protest lékařů, demonstrace proti škrtům a  reformám současné vládní koalice, demonstrace postižených proti vládnímu hyenismu, další protesty odborů) na obranu výdobytků pracujících a  sociálního státu. Zapojili nebo se nějak chystají zapojit zaměstnanci České pošty do probíhajících bojů? Pokud vím tak ne. Dělají něco pošťácké odbory pro zlepšení postavení zaměstnanců? Odbory s námi moc nekomunikují, mám pocit, že jsou spíš na druhé straně. V médiích jsme mohli zaznamenat informace o  tom, jaké problémy bude pošta mít s letošním sčítáním lidu, domů a bytů. Téměř vůbec ale nebylo slyšet o tom, jaké problémy tato akce přinese samotným pošťákům. Mohla bys popsat, o co jde? U nás to začalo už podpisem smlouvy. Kdo nepodepíše má padáka. Tak jsme to všichni se strachem podepsali. Každý den po práci jsme strávili hodinu na poště s  rovnáním pochůzky na sčítání. Potom jsme už dost utahaní vyrazili opět do terénu.

Každý normální by si myslel, že dostaneme alespoň svůj rajón, který dobře známe. Ale tak to nebylo. Již téměř za tmy jsme se pachtili po neznámých vesnicích a lidech.. bylo to děsný. Druhý den, kdy vše propuklo, jsem si naplánovala jednu vesnici, kam přinesu formuláře, ale ta vesnice bohužel podle počítače vůbec neexistovala. Tak jsem místo rozdávání formulářů chodila po naplánovaných lidech a omlouvala se jim, že formuláře pro ně zatím nejsou. Po týdnu chození se sčítacími formuláři jsem ze sčítání dala výpověď. A to byla asi chyba.. mé nadřízené se se mnou přestaly bavit, neodpovídaly mi ani na pozdrav. Před čtrnácti dny nám nadřízená oznámila, že se bude propouštět. Lehce nadhodila, že se poohlédne, jak se kdo postavil ke sčítání. A že jsem jediná, kdo z toho dal výpověď, tak mi bylo vše jasné. Bývalá vláda Mirka Topolánka připravovala transformaci státního podniku České pošty na akciovou společnost, aby vytvořila podmínky pro jeho privatizaci a  vyvedení veřejných prostředků do soukromých rukou. To se naštěstí zatím neuskutečnilo. Zaznamenali jste v  souvislosti s  tím nějaké tlaky? Nemáte aktuální informace o připravovaném procesu privatizace? O těchto věcech nás vedení ani odbory neinformují. Chtěla bys ještě něco dalšího sdělit našim čtenářům? Snad jen, že by si každý měl uvědomit, ať už v soukromém nebo státním sektoru, že s ním bude zaměstnavatel vždy jednat tak, jak si to nechá líbit. Díky za rozhovor, hodně pracovních úspěchů a  vyhraných bojů za práva pošťáků a pošťaček.

R E FO R M A S O CIÁLNÍHO SYSTÉMU

8

Drábkův hyenismus se nezastaví před ničím Od největšího protestního vystoupení zdravotně postižených za posledních 20 let uplynulo asi jeden a  půl měsíce. Tehdy se v Praze před budovou Ministerstva práce a  sociálních věcí na Palackého náměstí sešlo asi 4000 lidí, kteří ostře kritizovali aspekty sociálního běsnění a  hyenismu ministra Drábka právě vůči sociálně tak zranitelným, hendikepovaným občanům. Ministr Drábek se ovšem vykrucoval, že prý plánované reformy nebudou takové, jak si lidé myslí, a že nikdo kvůli nim strádat nebude. O jak obludný výsměch lidem se jednalo, vychází najevo až teď, kdy ministerstvo postupně poodhaluje plán na zřízení tzv. sociální karty.

Drábkova (a)sociální karta Uniformní sociální kartu dostanou všichni příjemci sociálních dávek, příspěvků na péči a  mobilitu (zdravotně postižení) a  podpory v  nezaměstnanosti. Celkově by se mělo jednat asi o 800 tisíc lidí. Plán je přitom takový, že každý uživatel bude mít zřízený speciální účet pod Ministerstvem práce a  sociálních věcí (MPSV), kam mu budou chodit peníze z  dávek a příspěvků (které dnes mohou přicházet přímo na běžné osobní bankovní účty klientů). Každý pak bude moci tyto peníze bezhotovostně převádět na jiné bankovní účty. Možnosti použití sociální karty ale budou diferencované. Část uživatelů bude moci sociální kartu používat v bankomatech k vyplácení hotovosti ze svých nově zřízených účtů u MPSV. Druhá část lidí – ti, kteří pobírají dávky v hmotné nouzi, nebo příspěvky zdravotně postiženým vázané na konkrétní účel – s  nimi bude moci pouze platit v  obchodech vybavených terminály pro bankovní karty s tím, že systém bude sledovat, zda platby odpovídají účelu poskytnuté podpory, a nevhodné platby bude moci přímo blokovat. Karta bude pak rovněž sloužit jako náhrada průkazek ZTP a ZTP/P, které mají být zrušeny. Na celé myšlence sociální karty na první pohled upoutá zahrnutí všech kategorií lidí, opírajících se z  různých důvodů ve své životní nouzi o  solidaritu společnosti – nezaměstnaných, sociálně vyloučených, chudých a zdravotně postižených – do jedné uniformní „okartované“ populace, s níž

se má zacházet jako s  občansky nesvéprávnou resp. neplnoprávnou podtřídou. Tato populace „socek“ má být skrze nový systém kolektivně evidována, monitorována ve své spotřebitelské volbě, omezována v  možnostech nakládání se svěřenými prostředky a zároveň držena na elektronickém řetězu jako potenciální pátá kolona zneuživatelů veřejného rozpočtu. Je zřejmé, že sociální karta představuje principiální změnu státní politiky od konkrétních opatření proti konkrétním jednotlivcům prokazatelně zneužívajícím sociální dávky k  apriornímu monitorování celých, ve společnosti neprivilegovaných skupin na základě presumpce jejich zneužívání sociálního systému. Kvůli takto státem sankcionovanému předpokladu nekalých úmyslů u  lidí sociálně slabých, i  kvůli faktu, že bude zavedena společná evidence a  jednotný postup zacházení jak se skutečným, konkrétním zneuživatelem dávek tak třeba s  jakýmkoliv zdravotně postiženým, který čerpá příspěvky na benzín, bude mít sociální karta zřetelně stigmatizační funkci.

Průkaz “socky” V podstatě půjde o  poznávací znamení podřadného statusu v  nově se tužící společenské hierarchii cepované neoliberály a o vyčnívající hromosvod k vybití rozvášněných nálad tříd nacházejících se těsně nad hladinou úplné společenské marginalizace proti těm pod ní, proti „parazitům“ – chudým (nepřizpůsobivým, starým a tak dále). Není vůbec těžké si představit, že pokud dnes mají být chudí a zdravotně postižení paušálně omezováni v zacházení s penězi, mohou být zítra zrovna tak paušálně omezeni například ve svém volebním právu (vždyť by jej mohli „zneužít“ k volbě populistů). Premiérův poradce Joch ostatně již tuto myšlenku otevřeně propaguje! V této souvislosti je příznačné, jak se pravice, která s touto obludností přichází, zároveň zuby nehty brání majetkovým přiznáním pro Kellnery, Pitry, Bakaly a jim podobné, ačkoliv jde pouze o nijak neomezující doklad transparentnosti v podnikatelských vztazích, který s  sebou nenese žádné společenské stigma. Podnikatelé ovšem žádné na účtu vázané peníze ani žádnou kartu, s  níž

by nedobrovolně platili v  obchodech, pochopitelně mít nemusí – i když by podle logiky pravičáků asi měli mít. Vždyť tunely, neprůhledné veřejné zakázky a  čachry s akciemi na jméno způsobují společnosti mnohonásobně větší škodu, než všechny případy zneužití dávek dohromady.

Bič na zdravotně postižené Samozřejmě, nebyla by to bestie Drábek, aby za všeobecný hyenismus neschoval i nějaký hyenismus konkrétnější – v tomto případě přímo namířený proti zdravotně postiženým. Jde totiž o to, že spolu se zavedením sociální karty mají být zrušeny i průkazy ZTP a ZTP/P. Řeklo by se, že jde o pouhý přechod z papírové na plastovouelektronickou kartu, ale ouha! MPSV to vymyslelo tak, že při přechodu zároveň zmizí nárok na kartu širokým skupinám těch, kteří na dnešní průkazy (a s  nimi spojené benefity) mají nárok. Jde například o  lidi s  Downovým syndromem, část duševně nemocných, pacienty s onkologickými a interními chorobami s projevy na orientaci a  pohyblivost, nebo některé skupiny neslyšících. Na těch všech se nyní bude šetřit. Ale i  ti zdravotně postižení, kteří novou sociální kartu získají, pravděpodobně o mnohé stávající benefity přijdou. Zákon mluví totiž konkrétně pouze o tom, že k sociální kartě se bude vázat právo na vyhrazená místa v dopravním prostředku, právo na urychlení resp. přednostní vybavení úředních záležitostí a  právo bezplatného cestování prostředky MHD. Na průkazy ZTP a  ZTP/P jsou dnes ovšem vázány i mnohé další benefity, které nespadají do oblasti působnosti MPSV. Týká se to například výrazných slev pro poskytování povinného ručení a  havarijního pojištění vozidel, nárok na odpočet DPH při koupi nového vozu s  využitím

R E FO R M A S O CIÁLNÍHO SYSTÉMU státního příspěvku, výrazné slevy při cestování železniční dopravou, osvobození od poplatků za lázeňský a  rekreační pobyt apod. To, v  jaké míře, a  zda-li vůbec, zůstanou tyto slevy a  kompenzace pro zdravotně postižené zachovány, ví snad jen bůh (čti: Kalousek). A konečně je třeba také reflektovat, že celý systém sociální karty je ušit na míru zájmům korporátního bankovního sektoru.

Nákladné šetření na chudých a nemocných Ačkoliv Ministerstvo práce a  sociálních věcí tvrdí, že zavedení nového systému si pro stát nevyžádá žádné náklady (s odůvodněním, že výplaty dávek a  nákup zboží a  služeb budou probíhat přes stávající terminály), Ministerstvo financí naopak otevřeně kalkuluje s  náklady ve výši 5,3 miliardy korun, především za instalaci a správu systému rozpoznávajícího „nevhodné“ platby uživatele karty a  za placení poplatků za vedení účtů bankám. Takto enormní náklady mohou stěží ospravedlnit údajné úspory 40 milionů korun ročně, k  nimž má dojít zejména zamezením neoprávněného kopírování průkazů ZTP a ZTP/P. Sociální karta přitom bude nákladná i pro samotné uživatele – její první pořízení bude sice zadarmo, ale vystavení duplikátu při poškození, zcizení nebo ztrátě již vyjde každého na 100 Kč a  při „expresním“ vystavení do 14 dnů, což bude pro mnohé uživatele zcela závislé na čerpání adresných peněz z  účtů nutná volba, dokonce 200 Kč. Za vystavení náhrady průkazů ZTP a ZTP/P se přitom dnes platí pouze 50 Kč. Při výběru hotovosti z karty na bankomatu bude každý měsíc bezplatný pouze první výběr. Za jakékoliv další výběry se již bude muset platit bankám poplatek. Je zřejmé, že zavedení sociální karty je skrz na skrz pochybný experiment podobný neblaze proslulé pražské Opencard, který nijak neulehčí, ale zkomplikuje život zdravotně postižených, a  zároveň je – a nejen je – staví do pozice stigmatizovaných vyděděnců. Je to systém zcela poplatný základním principům neoliberálního kapitalismu – principům sociálních škrtů, zneužívání a  vyvádění veřejných zdrojů ve prospěch privátních subjektů a  pošlapávání sociálních a  občanských práv neprivilegované většiny společnosti. Nikola Čech [email protected]

9

Pomsta pokořeného ministra 27. dubna rozhodl Ústavní soud ČR, že změny podmínek stavebního spoření připravené ministrem financí Kalouskem a  schválené Parlamentem ČR odporují v řadě bodů ústavě a musí být tedy zrušeny. V případě schváleného snížení záloh státní podpory stavebního spoření od roku 2012 soud konstatoval, že přijetí tohoto rozhodnutí ve stavu tzv. legislativní nouze odporuje ústavě. Jako neústavní soud shledal též retroaktivní 50% zdanění přiznané státní podpory stavebního spoření pro rok 2010, které bylo zrušeno s  okamžitou platností. Stát nyní bude muset všem účastníkům stavebního spoření podpory za rok 2010 doplatit. A pan ministr Kalousek, místo aby se pokorně omluvil a stáhl ocas mezi nohy, se ihned začal mstít. Verdikt Ústavního soudu o státní podpoře stavebního spoření je během relativně krátké doby působení Nečasova kabinetu již druhým rozhodnutím, které dalo za pravdu navrhovatelům přezkoumání z  řad ČSSD ohledně protiústavnosti vládou přijatých zákonů resp. schvalovacích postupů, které k přijetí těchto zákonů vedly. Soud stejně jako v  případě Drábkova balíku sociálních škrtů opět potvrdil, že schválení zákonů ve stavu legislativní nouze, tj. v  radikálně zkráceném procesu bez možnosti opozice návrh seriozně studovat a připravit si k němu připomínky, a navíc za starého složení Senátu, které neodpovídalo situaci po volbách v říjnu 2010, odporovalo i  elementárním, formálně demokratickým zásadám, k nimž se hlásí jinak kluzký a zejména v  sociální oblasti pošlapávaný text Ústavy ČR a  Listiny základních práv a  svobod. Pro Nečasův kabinet, jeho faktického šéfa z Pražského hradu a pro koalici v Parlamentu představovalo rozhodnutí soudu šok. Prezident Jája Járádpero se v reakci na rozhodnutí soudu neudržel a  vzteky prskal z hradu tak, že na Malé Straně mrholilo. Ale pro ministra Kalouska, který platil za tygra neoliberálních reforem a  sebejistou oporu celé vlády, znamenalo rozhodnutí soudu zároveň i osobní pohanu. Kalousek sice na rozdíl od prezidenta zatnul zuby a skrze ně ucedil, že rozhodnutí soudu samozřejmě hodlá respektovat, nicméně okamžitě začal slout pomstu. Jako první nápad mu impulsivně přišlo na mysl udělat velké truc a zrušit od příště státní podporu stavebnímu spoření v celém rozsahu, což by se fakticky rovnalo likvidaci tohoto finančního produktu. Co na tom, že ještě začátkem března tohoto roku na Fóru Zlaté koruny Kalousek úmysl takového rušení veřejně popíral a  naopak předložil

plán rozšíření možnosti poskytovat stavební spoření na další finanční instituce?! Ovšem i  zde Kalousek narazil. Postavila se proti němu nejen opozice, ODS a  Věci veřejné, ale i část jeho vlastní strany. Co teď? Kalousek, jehož nepřešla zloba, ale prvotní zatmění mysli již pominulo, pochopil, že si musí najít jiný terč. Našel jej brzy. Kdo, konec konců, stál u  počátku jeho pokoření? Stěžovatelé z ČSSD! Ať tedy za to, že si proti jeho „zestátnění“ podpor střadatelů dovolávali ústavních práv, sociální demokraté pykají! V současnosti vede ČSSD až na Prahu všechny kraje, udeříme tedy tam, řekl si Kalousek a vláda mu s radostí přitakala. V průběhu týdne po rozhodnutí Ústavního soudu tak bylo vládou předběžně schváleno zmražení osmi miliard korun z  nevyčerpaných nároků jednotlivých státních rezortů za rok 2010, mezi nimiž jsou i  peníze určené na dotace regionální železniční dopravy. Na těchto penězích jsou kraje v  podstatě životně závislé. Kalousek hodlá přezkoumat smlouvu uzavřenou v  roce 2009 mezi Fischerovou vládou a  kraji o  financování železniční dopravy do roku 2019, a  pokud zjistí, že není právně závazná, chce okamžitě zrušit doplacení slíbené podpory pro letošní rok ve výši zhruba 1,87 miliard korun. Vládní rozhodnutí by mohlo podle odhadů způsobit snížení dopravní obslužnosti v  krajích o  20-30  % a  v podstatě rozvrátit železniční dopravní síť v podobě, jak funguje již více než sto let. Kalousek si zjevně vzal inspiraci ze Slovenska, kde hospodaření tamních neoliberálních i  sociálnědemokratických bankrotářů ve spojení s neschopným managementem vedlo k tomu, že od letošního 1. května muselo být zrušeno 374 regionálních vlakových spojů. Sečteno a  podtrženo, ve výsledku se peníze (na pracujících) zase ušetří, Kalouskovo ego dostane satisfakci a  vláda si podobně jako její slovenští souputníci bude navíc moci odškrtnout splnění své dopravní reformy. A poučení pro (s)prostý lid? Že před pánem ministrem si nikdo nemá vyskakovat, dovolávat se snad nějaké Ústavy a  vůbec se protivit vkusu našich neoliberálních gubernátorů, sic ho od pánů stihne pomsta. A nebo naopak, že pokud na tyto pány v  posledku neplatí ani stížnost k  soudní stolici, ani mávání Ústavou, ani sebedelší obstrukce v  parlamentních lavicích, je nutné vzít přeneseně do ruky kosy a  sudlice, vyjít do ulic a dát pánům ochutnat, jak pro změnu chutná pomsta pokořeného lidu. Zvolit si může každý!

Nikola Čech

[email protected]

DO P R AVA

10

MIZEJÍCÍ SVĚT ŽELEZNIC Česká republika se díky úsilí předchozích generací může chlubit jednou z nejhustších železničních sítí na světě. Místní tratě, poetičtěji označované jako lokálky, spojují osady i vesnice s regionálními a  krajskými centry a  představují tak jakési tepny zajišťující životodárný oběh v jinak odumírajícím těle českého venkova. Bohužel, dnešní doba a  její prominenti nemají pro význam tohoto dědictví pražádné pochopení. Ačkoliv železniční doprava poráží svojí konkurenci na poli ekologie i  bezpečnosti, její nepřátelé z  řad nekompetentního managementu, silniční lobby a jí poplatných politiků uštědřují lokálkám ránu za ranou. A v současnosti pak přímo řádí. K poslednímu většímu škrtání osobní dopravy na lokálních drahách i  rušení samotných spojů došlo v  roce 2006 v  Ústeckém a  Středočeském kraji, které tehdy oba ovládala modrá banda chovající k železnici a k lokálkám zvláště programovou averzi. Ve srovnání s tím, co se chystá a  částečně již realizuje dnes, a  to v  režii vlády, manažerů státně-kapitalistických podniků a  krajských rad, ovládaných ČSSD, se ale dění v  roce 2006 jeví jako pouhá ouvertura.

Řezník Kalousek Nepřítelem železnice číslo jedna je v  současnosti ministr financí Kalousek. Poté, co jeho snahy o  zpětné snížení příspěvků ke stavebnímu spoření skončily koncem dubna zásahem Ústavního soudu debaklem, rozhodl se zahojit ani ne tak státní rozpočet jako své raněné ego tím, že „neušetřené“ peníze chce sebrat krajům právě na provozu místní železniční dopravy. Fakt, že stát a  kraje podepsaly v  roce 2009 smlouvu o  zajištění financování místní železniční dopravy do roku 2019, Kalouska vůbec netrápí. Jako kompromis s  rozhořčenými kraji navrhnul, že snížení dotací bude oproti původnímu návrhu poloviční. Pokud by Kalouskovy plány prošly, jakože premiér Nečas s nimi nemá problém, zasadilo by to osobní vlakové dopravě v  Česku naprosto devastující ránu, ze které by se již nevzpamatovala. Tak například v  jihočeském kraji by hrozil v  případě zrušení platnosti memoranda výpadek ve výši 176 milionů korun (33  % stávajícího rozpočtu), který by vedl k  zrušení desítek spojů – například na tratích mezi Týnem nad Vltavou a Číčenicemi, Strakonicemi a Volary, nebo

Táborem a  Ražicemi. Královehradecký a Pardubický kraj by Kalouskovou finanční amputací společně přišly o  380 milionů korun, což by podle propočtů krajských radních přes dopravu vedlo ke zrušení 4050 % osobních vlaků. Ovšem řezník Kalousek si na železnice přichystal ještě jednu sekeru a tou je tzv. daňová reforma. Faktický převod veřejné (nejen vlakové) dopravy ze snížené do základní sazby DPH vlivem sjednocení obou sazeb na 17,5  % bude mít za následek prudký růst nákladů resp. jízdného a  nepochybně povede k  dalšímu nežádoucímu přesunu cestujících k  individuální automobilové dopravě.

Oranžové kraje sekundují Ovšem vedle asociální neoliberální vlády se kuchání železniční sítě agilně účastní též samotné kraje. Tvrdí sice, že jsou k  tomu nuceny snižováním centrálních dotací, ale faktem zůstává, že k  rušení tratí vede i jejich chybná dopravní politika. Ta se projevuje nedostatkem uplatňování plánování a  systematické tvorby integrovaných systémů využívajících železnici jako svoji páteř a  převažující mentalitou „úspor“ (fakticky ale ve svých důsledcích neúspor) v  podobě tupých škrtů namísto hledání cest k  zvýšení efektivnosti cestou modernizací a  účelnějšího využití železniční infrastruktury. Modelovým případem železnici nepřátelské politiky je Pardubický kraj a s ním spolupracují společnost Oredo, která organizuje dopravu v  regionu. Filosofií kraje je nalezení krátkodobých maximálních úspor cestou rušení nerentabilních vlakových spojů případně tratí a  jejich náhrada autobusovou dopravou. V minulém roce již došlo ke zrušení osobní přepravy na trati Chrudim – Heřmanův Městec. V  letošním roce k  tomu přibyla trať Heřmanův Městec – Prachovice. Osobní doprava motorovými železničními vozy dále skončí v  pracovní dny také na trati mezi Žďárcem u  Skutče a  Pustou Kamenicí. Jde přitom o  trať, kterou nechal kraj jen před pár lety modernizovat za přispění stovek milionů korun, což výborně ilustruje chatrnost a chaotičnost celé jeho dopravní koncepce. Již v březnu 2011 měly vlaky zmizet také z další lokálky, Vysoké mýto – Litomyšl, ale protesty místních obyvatel, kteří mimo jiné shromáždili 600 podpisů na petici proti rušení spojů, nakonec vedly ke „kompromisu“, kdy byly vlaky zachovány v  ranní

a  odpolední špičce a  během dne je nahradily autobusy. Proti dalším snahám o rušení tratí v Pardubickém kraji se lidé bouřili i  na jiných místech. Tak například obyvatelé obcí v okolí železnic na česko-moravském pomezí – mezi Dolní Lipkou a Hanušovicemi a  Dolní Lipkou a  Štíty, sesbírali do poloviny dubna na dvě papírové petice proti rušení těchto tratí dohromady 4000 podpisů. Také starostové obce odmítají přechod ze železnice k dopravě autobusy, a  to zejména z  důvodů nepříznivých klimatických podmínek v  regionu, kdy jsou vlaky při sněhových kalamitách mnohem spolehlivější než silniční doprava. Na jiných místech kraje – konkrétně na Svitavsku, se pod obdobné petice podepsalo dalších 5000 osob. Bohužel, navzdory tomu má i zde od prosince zaniknout osobní doprava na trati mezi Moravskou Třebovou a  Velkými Opatovicemi. Ukazuje se, že petice někdy nestačí a  je třeba přejít k jiným formám odporu. Inspiraci lze čerpat například ze sousedního Rakouska, kde se proti rušení lokálek nedávno demonstrovalo.

SŽDC - hrobník lokálek Rušení místních tratí je často motivováno ekonomicky, s  ohledem na rozdílnou výši nutných dotací pro železniční a  autobusovou dopravu. Toto srovnání však nebere ohled na existující diskriminační prostředí zaměřené proti vlakům v  podobě poplatku za použití dopravní cesty a současné osvobození autobusů od silniční daně. Stejně tak se v kalkulacích pomíjí absurdní náklady vykazované Správou železniční dopravní cesty (SŽDC), která zneužívá své postavení prakticky monopolního vlastníka české železniční infrastruktury. A  rovněž tak se opomíjí ekonomické externality silniční dopravy. Ovšem hájení lokálek nesmí stát pouze na odhalování účelovosti v  ekonomické argumentaci jejích odpůrců, ale také a  především na důrazném přihlášení se k výrazným ekologickým a bezpečnostním pozitivům vlakové dopravy. Ty lze najít nejen ve srovnání tvorby emisí, ale i  ve faktu, že železniční vozidla mají proti autobusovým mnohem delší životnost, že zimní údržba železnic nevyžaduje solení apod. SŽDC vedená dnes pověřencem Pavlem Habartou, „krizovým manažerem“, kterého si bývalý ministr dopravy Bárta vytáhl z  komerčního sektoru, je však ke

DO P R AVA všem těmto argumentům hluchá. Naopak, v rušení tratí projevuje překotnou iniciativu, když celkově navrhla letos ke zrušení 28 tratí! Tato horlivost ovšem vedla již k několika střetnutím s  Drážním úřadem, který se postavil proti rozhodnutí SŽDC svévolně nevpouštět na některé lokálky zájemce, kteří zde přitom chtěli provozovat dopravu. Pro SŽDC má rušení tratí přednost dokonce i  tehdy, pokud na nich fakticky někdo chce jezdit! Není toto příkladem až zločinného jednání proti zájmům veřejnosti?!

Lokálky mohou mít budoucnost Místní ale i celostátní železniční doprava může dlouhodobě uhájit svoji budoucnost pouze skrz radikální změnu dopravní politiky státu, odstřihnutí silniční lobby od rozhodovacích procesů a očistu železnice od nekompetentních manažerů a škůdců, kteří spíše než na jejím rozvoji mnohdy pracují na různých administrativních čachrech majících za cíl připravit půdu pro privatizaci lukrativních složek. Taková ozdravná kúra a  návazná systémová dopravní politika, které by nejen rozvíjely výše zmíněná ekologická a bezpečnostní pozitiva železnice, ale vedly by k dlouhodobému plánování, modernizaci a zefektivnění využití tratí – zejména jejich integrací coby páteřních dopravních tepen do regionálních a  místních dopravních systémů – se ovšem celkově a v každé jednotlivosti naprosto míjejí s filosofií dnešní epochy úpadkového, neoliberálního kapitalismu. V takových podmínkách je proto o  to více třeba hájit uchování cenných hodnot, které místní dráhy představují, pro budoucí generace cestou občanského odporu počínajíc peticemi až po přímé akce v ulicích. Nedovolme rušení tratí a s tím spojené pustnutí a  vylidňování venkova a  příklon lidí k  neekologické automobilové dopravě. Nenechme nenávratně zmizet svět železnic! Nikola Čech [email protected]

11

Místo zdražování MHD zdarma!

Modro-oranžová koalice vládnoucí pražské radnici před časem oznámila svůj plán zavést od 1. července bezplatnou (z rozpočtu města plně dotovanou) městskou hromadnou dopravu pro děti od 10 do 15 let a pro seniory ve věku 6570 let. Zmíněné skupiny obyvatel by se tak připojily k dětem mladším deseti let a k důchodcům starším 70ti let, kteří mohou veřejnou dopravou v Praze cestovat zdarma již nyní. Záměr by to byl sám o sobě chvályhodný. To by ovšem nesměl být doprovázen současným zdražením jízdenek pro jednotlivé jízdy všem ostatním. Takový krok naopak od využívání MHD lidi odrazuje, nedosti na tom, že je sociálně necitlivý vůči řadě občanů Prahy, kteří MHD využívají jen příležitostně. Stávající jízdenky pro cestu bez přestupu zdraží ze současných 18 Kč na 24 Kč (o 33 %) a jízdenky pro 75-minutovou cestu s přestupy zdraží z 26 na 32 Kč (o 23 %), což je v dnešní době bezprecedentně vysoké skokové zdražení jízdného. Zároveň podraží o 50 % také parkovné na parkovištích P+R, které mají řidiče přijíždějící do Prahy vést k využití MHD při pohybu v centru. Naopak zdarma, jak již bylo řečeno, budou jezdit senioři a starší děti a rovněž dojde k prodloužení doby platnosti jednotlivých jízdenek. Přístup pražské radnice není systémový, nevede směrem jednoznačné preference MHD a v podstatě jen vytlouká klín klínem. Hlavní problém Prahy jsou špatně nastavené dopravní priority, kdy se na stavbu částečně nepotřebných a především nehorázně předražených Blanek, městských okruhů a radiál, které město jenom zahlcují stále přibývajícími automobily, vydává každoročně tolik peněz, kolik jde na provoz MHD a  několikanásobně více, než kolik jde na nákup nových dopravních prostředků a stavbu nových tratí metra a tramvaje. Faktem je, že MHD v Praze by klidně mohla být plně dotovaná z rozpočtu, pokud by došlo k přesunu necelých dvou třetin prostředků vydávaných v průměru v posledních třech letech na městskou silniční a dálniční infrastrukturu. MHD zdarma by přitom vedlo k nemalým přímým úsporám na administrativě, výrobě a distribuci jízdenek a  Openkaret, na mzdách „oblíbených“ revizorů (kterým by se zařídila rekvalifikace) apod. Nepřímo by takové rozhodnutí vedlo k dalším pozitivním efektům, např. zvýšení počtu turistů, přílivu nových obyvatel a vyšší kupní síle Pražanů. Především by však velice pomohlo pražskému ovzduší a všem obyvatelům, kteří se dnes dusí smogem oxidů dusíku a prachu. V současnosti využívají MHD plně dotovanou z  městského rozpočtu obyvatelé Frýdku-Místku. V minulosti fungovala delší dobu také v Třeboni, Valašském Meziříčí a  za smogové situace například i  v několikasettisícovém velkoměstě Ostravě. Ve všech případech vedlo zavedení bezplatné MHD k  jejímu vyššímu využívání a k žádoucímu omezení individuální automobilové dopravy. Proč nejít touto cestou také v Praze a všude jinde? Nikola Čech [email protected]

Z E SV Ě TA

12

ŠPANĚLSKO: Arabské jaro se rozšířilo do Evropy Když v  prvních měsících letošního roku arabským světem procházela revoluční vlna, mnozí lidé spekulovali, zda neposlouží jako inspirace pro hospodářskou krizí a  škrty zasaženou Evropu. Protestní hnutí, které začalo 15. května ve Španělsku se zcela jistě dá nazvat jejím evropským pokračovatelem, i když zdaleka nedosáhlo svržení režimu jako v Egyptě nebo v Tunisku. Protesty byly svolány z  iniciativy mnoha organizací bojujících proti neoliberalismu, jako je Mládež bez budoucnosti [Juventud Sin Futuro], Ekologové v  Akci nebo Attac. Už první den se jich zúčastnilo 130000 lidí. Nakonec téměř v  60 místech, včetně velkých měst, tam po čtyři týdny probíhaly okupace náměstí po vzoru náměstí Tahrír v Káhiře, které se stalo symbolem egyptské revoluce, a  podobně jako v  Egyptě se hlavním heslem stal požadavek „skutečné demokracie“. Po celou dobu si hnutí zachovalo velkou podporu veřejnosti. I  ty nejpesimističtější odhady ukazovaly, že jej podporuje na 76 % obyvatel. Život na okupovaných náměstích byl dobře organizován, včetně zajištění distribuce potravin a  hygienického zázemí. Opět se tak ukázalo, že si lidé dovedou zorganizovat své záležitosti aniž by nad sebou musely mít dohled oficiálních autorit. Samozřejmě se zde vedly intenzivní politické diskuze a  jednotlivé tábory na jejich základě vydávaly prohlášení. Po čtyřech týdnech ovšem bylo zřejmé, že nelze jen na náměstí čekat, že vláda odstoupí a zavede se „skutečná demokracie“. Účastníci okupací začali být unaveni a začali hledat cestu, jak dál. Proto v neděli 1.června rozhodlo shromáždění zástupců jednotlivých táborů o změně taktiky. Tábory na náměstí mají vystřídat koordinované lokální protesty a  pravidelné porady o dalším postupu. Navíc se má 11. června konat vypískání nově zvolených místních zastupitelů a 19. červen byl určen za den velkých demonstrací.

Příčiny protestů Španělsko je jednou ze zemí, na které hospodářská krize a následně krize dluhová dopadla opravdu tvrdě. Nezaměstnanost dosahuje 21,3  %, mezi mladými lidmi do 25 let je to ovšem neuvěřitelných 45 % a ti, co zaměstnaní jsou, zastávají podřadná, špatně placená pracovní místa. U  moci je Socialistická dělnická strana, nicméně jejím receptem na překonání krize (receptem, který předepsaly MMF, Světová banka a Evropská unie) jsou škrty ve státní

Proto se právě ona stala motorem protestů a do popředí se dostal požadavek skutečné demokracie, ve které by lidé mohli aktivně rozhodovat o  správě společnosti a  jejich zástupci by jim byli skutečně odpovědní.

Co chtějí „rozhořčení“? Byly to tedy především demokratické požadavky, co se hned na začátku dostalo do popředí španělského hnutí. Jak v manifestu hnutí 15. května, tak v  základních požadavcích hnutí, je na změnu politického systému kladen zásadní důraz. Z  16 požadavků se jich 6 dotýká právě této oblasti, od změny volebního zákona, aby nediskriminoval malé strany, po odvolatelnost politiků. V manifestu také najdeme ostré odsouzení současného systému, jehož účelem je jen hromadění peněz a  ve kterém se moc hromadí v  rukou několika vyvolených. Jeho zásadnější kritiku a  odsouzení, které by šlo nad tyto (sice na počátku nutné) povzdechy, však v  dokumentech hnutí najdeme jen zběžně. A  ačkoli prvních 16 požadavků obsahuje významné reformy v  ekonomické oblasti, včetně práva na přiměřené bydlení, bezplatnou zdravotní péči a  úpravu a  kontrolu dodržování zákoníku práce, chybí v  nich mnoho důležitých věcí, dokonce i požadavek vypořádaní se s nejpalčivějším problémem, s masovou nezaměstnaností.

sféře v hodnotě 15 miliard euro, zvyšování věku odchodu do důchodu a  „uvolnění“ trhu práce oslabením právní ochrany zaměstnanců. Regionální vlády jí v  tom zdatně sekundují. Opozice, pravicová Lidová strana, nenabízí žádnou alternativu, kromě dalších privatizací a  oklešťování práv pracujících. Navíc právě také prochází korupčními skandály. Hlavní odborové federace, UGT a CCOO, nenavázaly na stávku proti škrtům v  září 2011. Naopak 4. února uzavřely s vládou a zaměstnavateli dohodu v otázkách penzijní reformy, kolektivního vyjednávání a „reformy“ trhu práce. Diktát MMF a EU, jehož asociální opatření ochotně prosazuje „socialistická“ vláda, ukázal, že současná demokracie není vládou lidu, ale vládou finančních institucí. Ze všech nejvíce to pociťovala „ztracená generace“ mladých Španělů, jejíž problémy nezajímaly velké parlamentní strany ani velké odborové federace a která viděla, že v tomto systému nemá žádnou budoucnost.

Nejslabší stránkou hnutí 15. května jsou ale jeho představy ohledně samotného provedení změny. V manifestu je například navrhovaná „etická“ revoluce. S  tak obtížně uchopitelným termínem se ovšem nikdo daleko nedostane. V průběhu hnutí však na protestních shromážděních probíhaly intenzivní debaty o  tom, co požadovat a  jak si změny prosadit. Další dokumenty, které hnutí na základě těchto debat vydalo, jsou daleko podrobnější a  obsahují i  návrhy na řešení nezaměstnanosti, zajištění práva na bydlení, vyšší zdanění bohatých a finančních transakcí, kontrolu bank atd. Tento posun ukazuje, jak důležitá je společná diskuze a společná zkušenost v rámci hnutí.

Jak dál? Hnutí 15. května je velmi inspirativní a získalo podporu podporu v mnoha dalších evropských zemích. Především v Řecku se vlilo další krev do žil hnutí proti brutálním škrtům. V  samotném Španělsku se ale hnutí stojí před otázkou, co dál. Nedá se



Z E SV Ě TA

13

Odborářství sociálního hnutí

Odborářství sociálního hnutí má potenciál znovu tyto dimenze propojit. Je to důležité zvláště dnes, kdy se stále více útočí na sociální a  ekonomická práva a zároveň získávají vliv osoby známé svým nepřátelským postojem k  právům kulturním (práva menšin, zákaz diskriminace atd.), což odůvodňují snahou o zachování morálky a  záchranu západní křesťanské civilizace. Z obou těchto problémů pak vyplývá i xenofobie, obzvlášť poslední dobou populární islamofobie.

Odborářství sociálního hnutí (social movement unionism) je strategie, při které odbory rozšiřují své aktivity a  zaměřují se i na problémy, které přesahují rámec kolektivního vyjednávání. Spojují se tak s  dalšími organizacemi a  snaží se prosazovat sociální spravedlnost. Důležitá je přitom jak dimenze ekonomická, tak i politická a kulturní.

Spolupráce sociálních hnutí a  odborů umožňuje vidět nejrůznější formy útlaku a vykořisťování komplexně a v širších souvislostech. Odbory se tak mohou zapojovat do kampaní za globální spravedlnost, proti rasismu, sexismu atd. Cílem odborářství sociálního hnutí tak není jen prosazení dílčích požadavků, ale společenská změna. Jedním z  fenoménů, na který odborářství sociálního hnutí reaguje, jsou změny v  organizaci práce a  ve vztazích mezi zaměstnanci a  zaměstnavateli. V současné době je populární zaklínat se kouzelným slovem „flexibilita“, které ale spíše než větší svobodu přináší nejistotu a marginalizované formy práce. Stále častěji jsou zaměstnanci tlačeni k  tomu, aby namísto řádné pracovní smlouvy na dobu neurčitou přistupovali na různé dohody, brigády či „podnikání“ na živnostenský list. Rozšířenější jsou i práce z domova, přes internet atd. Mnoho lidí je také nuceno pracovat „načerno“, protože

 totiž čekat, že pouhé obsazení náměstí svrhne vládu, natož aby přimělo privilegované vrstvy dát moc do rukou lidem. I v Egyptě a v Tunisku k tomu bylo zapotřebí širokých mobilizací pracujících, včetně hrozby generální stávkou. Právě spojení s  hnutím pracujících zatím španělskému hnutí chybí. Organizátoři i  účastníci protestů nemají důvěru k  odborům ani k  (nevládním) levicovým politickým stranám, a  proto se vyhýbají jejich spolupráci. Tím se však dostávají do slepé uličky. Naopak, pokud se podaří navázat spolupráci s  těmito organizacemi a do dalších mobilizací se tak organizovaně zapojí i pracující, bude mít hnutí 15. května sílu nejen změnit politiku a zabránit tomu, aby za krizi platili obyčejní lidé, ale i zbavit se ekonomického systému, který onu krizi zplodil. Lenka Světlá [email protected]

jim zaměstnavatel odmítá dát jakoukoli smlouvu. V  obtížné situaci se nezřídka ocitají imigranti a  zahraniční pracovníci, kteří často pracují za otřesných podmínek. A pak je tu i práce, která se mnohdy vůbec za práci považovaná není, např. neplacená práce v  domácnosti, kterou obvykle vykonávají ženy na své „druhé směně“. Toto je situace, která je v rámci tradiční strategie odborů v  podstatě neřešitelná. Mnoho lidí vůbec nemá možnost se odborově organizovat a  efektivně bránit svoje práva. Bez zohlednění širších souvislostí také hrozí slepota k  prolínání různých druhů nerovností, kdy se třídní vykořisťování kombinuje s  diskriminací z  důvodu etnicity, genderu nebo např. věku. Postavení a  životní zkušenosti lidí jsou ovlivněny mnoha systémovými faktory. Je naprosto pochopitelné, že každý má tendenci vidět především ty problémy, které se ho týkají a  opomíjet ostatní. Proto je spolupráce nejrůznějších organizací obohacující pro všechny strany, ne jen pro odbory. Různá sociální hnutí se zaměřila spíše na kulturní dimenzi, tedy na problematiku uznání identit, které jsou většinovou společností odmítány nebo naopak na odmítnutí identit, které jsou vnucovány. To se týká třeba některých proudů feminismu, LGBT hnutí atd. Toto rozpojení kulturní a ekonomické dimenze umožnilo, že přes značný odpor, který trvá bohužel dodnes, bylo v  západních zemích i  v rámci kapitalistického systému mnoho požadavků těchto hnutí oficiálně akceptováno. Byla to logická reakce na předchozí situaci, kdy byl naopak kladen důraz na oblast ekonomiky, a přes nesporné výhody sociálního státu byla práva mnoha lidí potlačována a společnost byla značně konzervativní.

Příkladem, jak odborářství sociálního hnutí funguje v praxi, může být třeba spolupráce odborů s  USAS (United Students Against Sweatshops), studentské organizace, která se zaměřuje na monitorování pracovních podmínek sweatshopech nebo spolupráce studentů s CIW (Coalition of Immokalee Workers), sociálního hnutí převážně latinskoamerických, haitských a indiánských imigrantů, kteří jsou nuceni na Floridě pracovat za velmi nízké mzdy. Časté je i propojení odborů a různých ekologických organizací. I v  ČR se odbory věnují tématům s  přesahem. Příkladem mohou být priority ČMKOS ohledně rolí žen a  mužů ve společnosti, zvláště pak slaďování pracovního, soukromého a  rodinného života, prosazování žen do rozhodovacího procesu či spravedlnost v  odměňování. Širší a  dlouhodobá spolupráce s  feministickými organizacemi může být nepochybně velkým přínosem. Ovšem i  pak by tu byly určité limity, především nevybočení z  rámce opatření, která nijak nenarušují legitimitu kapitalismu. Politika, která pracuje s  koncepty „rovných příležitostí“ či „lidských zdrojů“, je problémem jak odborů, tak mainstreamových feministických organizací. Odbory v poslední době oslovily veřejnost např. svojí kampaní „Otevřete oči“, která kritizuje asociální vládní reformy a  spolupracovaly s dalšími organizacemi a iniciativami při pořádání různých akcí a demonstrací. Vysoká účast lidí na odborářské demonstraci 21. května mimo jiné ukázala, že odbory mají velký mobilizační potenciál. I  z toho důvodu je určitě prospěšné, aby se různá sociální hnutí s  odbory snažila navázat spolupráci. Otázka ovšem je, jestli takové propojení skutečně povede ke snahám o  hlubší společenské změny nebo zůstane u  krotkých požadavků v rámci kapitalistického pískoviště. Soňa Škodová [email protected]

Ž E N Y A   G E N DER

Pochody štětek Protesty nazývané „SlutWalk“ („Pochody štětek“) vyvolal v  Kanadě a  následně i  v USA výrok torontského policisty, který v  rámci přednášky pro studenty prohlásil, že by se ženy neměly oblékat jako štětky, pokud se nechtějí stát obětí znásilnění. Některé z  protestujících se oblékly způsobem, který je tradičně považován za vyzývavý a neslušný. Důvodem protestů bylo odmítnutí stigmatizace žen a podpora svobody sebevyjádření. Uvažování, jaké v  tomto případě zastupuje kanadský policista, je součástí hluboce zakořeněných genderových stereotypů a  důsledkem nerovného postavení žen ve společnosti. Přesto je v  médiích prezentováno jako v  podstatě nevinné šlápnutí vedle: „nešťastná rada kanadského policisty“, „poněkud neuvážená poznámka“ (viz. www.idnes. cz). Bagatelizace systémových příčin je to, co obecně provází mainstreamovou představu o  znásilnění: spoře oděná osamělá žena jde v  noci parkem, načež jí znásilní sexuální deviant trpělivě číhající ve křoví na vhodnou oběť. Tento scénář nám říká především jednu věc – znásilnění je individuální problém, patologie, která je zapříčiněna odchylkou od normy, kterou ctí spořádaní občané. Vina je tedy hledána u  konkrétních jedinců. V  lepším případě se zaměří pozornost na pachatele, který je onálepkován jako „úchyl“ a  v horším na oběť, která je označena za „štětku“, protože byla nevhodně oblečená, nebo za naivní a neopatrnou husu, protože nedodržovala pravidla bezpečnosti – pohybovala se v noci bez mužského ochránce, byla opilá atd. Takový přístup není ničím překvapivým, když se zamyslíme nad tím, kdo má vůbec šanci definovat pravidla, normy, morálku, kdo má „hlas“, který je slyšet, jednoduše řečeno: kdo má moc. Přestože dnes nejsou kategorie, které určují postavení jedinců ve společnosti, tak rigidní jako dříve, předsudky o  lidech, kteří nespadají do škatulky „bílý heterosexuální bohatý muž“ stále přetrvávají. A samozřejmě nejde jen o  předsudky, ale i  o reálné situace, do kterých se lidé kvůli hierarchickému uspořádání společnosti dostávají. Tak se setkáváme se znásilněnými ženami, které se prý neměly chovat vyzývavě, s homosexuály,

14

kteří údajně nemají svojí sexuální orientaci veřejně prezentovat a být rádi, že je společnost vůbec v tichosti nechá žít, či s bezdomovci, kteří se asi podle kapitalistické logiky měli víc snažit, protože kdo se snaží, ten bohatne a prosperuje. Jaká jsou tedy fakta o  znásilnění? Pachatelem znásilnění není vždy muž a  obětí není vždy žena, i  když to je nejčastější případ. Co ale nejčastější případ není, je onen model neznámého sexuálního devianta znásilňujícího cizí ženu. Nadpoloviční většina znásilnění se odehrává mezi lidmi, kteří se znají, může jít o  kolegy, přátele, partnery, manžele atd. Z  tohoto důvodu se pak znásilnění obvykle neodehrává někde v  parku, ale u oběti doma, či na nějakém jiném rádoby bezpečném místě. Většina pachatelů netrpí sexuální deviací a jsou z psychiatrického hlediska v  normě. Častými důvody k  znásilnění bývá pomsta, důkaz moci, a obecně ke znásilnění přispívá pocit pachatele, že má na tento čin právo. Přesvědčení o  legitimnosti znásilnění je velmi důležitý faktor. Vztah mezi způsobem oblékání žen a  počtem znásilnění neexistuje, zato existuje nepřímá úměra mezi počtem znásilnění a  genderovou rovností, tedy čím více je daná společnost z genderového hlediska rovnostářštější, čím více si váží žen, tím méně znásilnění se zde vyskytuje. V naší kultuře bohužel historicky existuje náhled na ženu jako na „nositelku hříchu“ (v případě negativního pohledu na sexualitu) nebo jako na sexuální objekt určený k uspokojení mužů. Tyto dva pohledy se v  přístupu k  znásilnění kombinují. Pachatel si čin ospravedlní jako něco v  podstatě přirozeného a  ostatní pak pečlivě zkoumají míru zavinění oběti. To potencionálním pachatelům dodá kuráž, protože mají poměrně vysokou šanci, že oběť znásilnění neohlásí, a  to buď z  důvodu, že splňuje některá stereotypní očekávání (krátká sukně, opilost), a  tak bude stigmatizována, nebo z  důvodu, že znásilnění neodpovídá modelové situaci (např. pachatelem je partner), a tak je nižší šance, že jí někdo bude věřit. Takové stereotypy se vyskytují opravdu hojně, a to i v řadách policistů, kteří se následně oběti skutečně ptají, jak byla oblečená atd. Výmluvným příkladem objektifikace žen je znásilnění v manželství, které dříve z  právního hlediska vůbec neexistova-

lo (u nás do r. 1950, např. v  USA ještě mnohem déle). To velmi dobře ilustruje, že byla žena považována v  podstatě za majetek muže. Ten si sňatkem pořídil jakousi „permanentku na manželku“. Znásilnění pak bylo bráno jako přečin muže vůči muži – poškození cizí věci. Torontský policejní důstojník vyjádřil „svůj“ názor z pozice moci, autority a zákona a čekal, že přítomné i nepřítomné ženy sklopí zrak, budou mlčet a stydlivě se uklidí do ústraní. Naštěstí se mýlil. Symboly útlaku je třeba obrátit naruby, vystavit vládnoucí třídě na oči a tím znehodnotit jejich význam. Bohužel je to trnitá cesta a předsudky mají tuhý kořínek. Je to vidět třeba v internetových diskuzích, kde jsou protestující ženy zesměšňovány, je hodnocen jejich vzhled a nechybí komentáře o  tom, že takové ženy by nikdo znásilnit nechtěl. Tyto výroky ukazují, že misogynie je stále vážným společenským problémem. A  tak je třeba toto téma zviditelňovat. Není to jen věcí žen, ale i mužů, kterým není jedno, jak odpudivá a  autentickým vztahům nepřátelská je tradiční představa „mužnosti“. Soňa Škodová [email protected]

Stručně z místních skupin NAL Místní skupina Praha…

Místní skupina Liberec…

Během května se NAL Praha aktivně účastnila velkých demonstrací proti vládní neoliberální politice (demo ProAltu 7. května a demonstrace odborů 21. května na Václavském náměstí). Členové pražské skupiny se ovšem prezentovali také na prvomájových akcích organizovaných KSČM v  Praze a  v Plzni, na seminářích Masarykovy demokratické akademie a na dalších politických událostech. Vedle distribuce posledního čísla časopisu jsme také rozdali stovky samolepek, letáků a pozvánek na Antikapitalistický kemp.

Členové místní skupiny Liberec se rovněž účastnili 45 tisícové demonstrace odborů v  Praze a  vytvořili na ní vlastní prodejní a  petiční stánek. Předtím hráli důležitou roli v  organizaci protifašistické blokády v  Brně, kam NAL vypravila z Liberce vlastní autobus.

Skupina koná pravidelné týdenní schůzky s  diskuzemi o  tématech jako je kampaň odborů – Otevřete oči; Budoucnost Eurozóny nebo Perspektivy politické situace v  ČR. V  průběhu května skupinu v  Praze posílili noví členové/členky a  organizovaní sympatizanti.

Místní skupina Brno… Organizačně zajistila participaci NAL na masové blokádě nacistického pochodu směřovaného částí Brna obývanou převážně Romy a  sociálně slabými občany. Blokády, z  níž přinášíme report, se zúčastnilo skoro 3000 lidí. Vedle toho se Brňáci aktivně účastnili demonstrace odborů v  Praze a  organizačně připravili pohodový přechod Jizerských hor, kterého se vedle NAL zúčastnili i naši přátelé z řad německých antifašistů. Také naše brněnská skupina byla v  průběhu května posílena novými členy a sympatizanty.

Skupina koná pravidelné schůze každých 14 dní a mimo jiné se podrobněji zabývala diskuzí situace v Libyi.

Místní skupina Vyškovsko… Zatím nejmladší místní skupina NAL se během května zabývala především propagováním NAL ve Vyškově, Ivanovicích na Hané a  dalších místech regionu. Prováděla výlepy samolepek a  šíření letáků a časopisů mj. i mezi zaměstnanci místních podniků, které trápí šikana ze strany šéfů, neúměrné zvyšování pracovních norem a  nízké mzdy. Vyškováci navázali spolupráci také s  místními antifašisty a Romy.

Další činnost… Vedle těchto aktivit resp. v  jejich důsledku se NAL během května podařilo založit skupinu svých organizovaných sympatizantů v  Jihlavě. Společně se všichni členové a  sympatizanti podíleli na tvorbě časopisu (prodáno 500 kusů posledního čísla) a  webu, který dosáhl v  květnu zhruba 3800 návštěv. Hlavní zájem celé NAL nyní poutá příprava letního Antikapitalistického kempu v Telči.

Nikola Čech, Michal Fidelka

www.antikapitalista.cz

Antikapitalistická PRÁVNÍ PORADNA http://poradna.antikapitalista.cz/

Pravidelné informace v jednom e-mailu  VÝBĚR ČLÁNKŮ  POZVÁNKY NA PROTEST Y, AKCE, MÍTINKY

http://www.antikapitalista.cz/infomail

ZA ČÍM STOJÍME  Kořeny hospodářské krize leží v samotných hlavních zákonech fungování kapitalismu. Z toho vyplývá, že příčiny krize nemohou být trvale odstraněny v jeho rámci.  Pracující mají své vlastní zájmy jako třída, které jsou nejen odlišné od zájmů podnikatelů, ale obecně jsou k nim přímo protikladné.  Pracující nesmí platit za krizi, kterou nezpůsobili. Požadujeme nacionalizaci strategického průmyslu (např. výroby a distribuce elektřiny, těžby uhlí, vodárenství, výroby zbraní) a finančního sektoru. Žádáme rozdělení práce mezi nezaměstnané snížením pracovní doby zaměstnanců, kteří dnes musí odvádět mnoho hodin přesčasů, a pro odstranění nezaměstnanosti rovněž navrhujme vznik státního programu veřejných prací. Požadujeme inspekci účetnictví v podnicích, které bankrotují, nebo masově propouštějí své zaměstnance.  Vyzýváme odbory k jednotné a silné aktivitě proti chování šéfů a politiků v době krize (propouštění, sociální a mzdové škrty) a na podporu našich požadavků. Chceme usilovat o demokratizaci odborů a jejich aparátu.  Žádná platforma pro fašisty. Vytvořme na pracovištích, školách i v místních komunitách masové antifašistické hnutí. Podporujeme obranu všech skupin a komunit ohrožovaných neonacistickým násilím.  Jsme proti všem formám útlaku a diskriminace.  Bojujeme za nárůst minimální mzdy a za všeobecný růst mezd ve veřejném sektoru (mimo politiků, soudců apod.) Podporujeme daňovou progresi u daní z příjmů fyzických i právnických osob a žádáme veřejný audit všech velkých státních zakázek soukromým společnostem. Jsme za vznik veřejného programu masové výstavby cenově dostupných bytů. Odmítáme neoliberální „reformy“ důchodů, poplatky ve zdravotnictví a školné na univerzitách. Stejně tak jsme proti privatizaci zdravotnictví.  Odmítáme agresivní (imperialistické) války a militarismus. Požadujme odchod Česka z NATO.  Braňme naše občanská práva a svobody a odmítněme jakékoliv restrikce těchto svobod navrhované ve jménu „boje proti extremismů, boje proti terorismu apod.“ Požadujeme volební právo pro všechny obyvatele ČR starší 15 let (včetně pracovníků z ciziny, zahraničních studentů a dalších).  Chceme postupně vytvořit novou stranu pracujících, která při hájení našich zájmů nebude dělat žádné bezzásadové kompromisy.  Jako „řešení“ problémů kapitalismu nepřijímáme žádný druh státního policejněbyrokratického režimu (jaký tu třeba byl do roku 1989). Našim řešením je demokratický socialismus založený na možnosti pracujících efektivně rozhodovat o všech záležitostech společnosti.

ANTIKAPITALISTICKÝ

KEMP

PROGRAM DISKUSÍ A AKTIVIT sociolog a publicista

PROTI NEOLIBERALISMU A VLÁDNÍM REFORMÁM

ekonomka

Světová krize a její české zvláštnosti (Ilona Švihlíková) Zákeřnosti reformy zdravotnictví (Josef Mrázek, Svaz pacientů ČR) Proč jsou některé země chudé a jiné bohaté? (Stanislav Holubec) Ekonomické vyhlídky Česka Vzdělání není na prodej (Lucie Albertová, Hnutí za svobodné vzdělávání) Zákeřnost penzijní reformy Devastace zemědělství a co s tím? Dopravní politika pravice a naše alternativa

JAN KELLER ILONA ŠVIHLÍKOVÁ levicový filozof

MILAN VALACH místopředseda Svazu pacientů

JOSEF MRÁZEK levicový filozof

MICHAL HAUSER socioložka a genderová specialistka

MARTA KOLÁŘOVÁ sociolog

STANISLAV HOLUBEC a řada dalších zajímavých a fundovaných hostů a řečníků vystoupí v diskusích

PROTI ÚTLAKU ŽEN, DISKRIMINACI, RASISMU A FAŠISMU Diskriminační povaha kapitalismu (Milan Valach) Ženy v sociálních hnutích (Marta Kolářová) Sexismus v reklamě (Nesehnutí) Různé tváře feminismu Fašismus – mohou se opakovat 30. léta? Antirasistické strategie

ANTIKAPITALISTICKÉ ALTERNATIVY Jakou chceme demokracii?

Strana nebo hnutí? Krize soukromého vlastnictví (Michal Hauser) Odbory a antikapitalisté Systémová kritika nebo konspirační teorie?

BESEDY S HOSTY Beseda s Janem Kellerem Arabské revoluce Britské hnutí proti školnému a hnutí proti škrtům (Uncut) Mexické zapatistky Slovensko pod jhem neoliberalismu

VĚDA, ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, KULTURA A SPOLEČNOST Revoluční myšlenky Karla Marxe Internet, pirátství a antikapitalismus Náboženství v boji proti kapitalismu? Víte, co jíte? – současné potravinářství Energie versus trh

ODPOLEDNÍ DOPROVODNÝ PROGRAM Představení Food Not Bombs / Jídlo místo zbraní Představení myšlenky a výrobků fair trade (spravedlivý obchod) Antikapitalistický antikvariát Sport s Dělnickou tělovýchovnou jednotou - petangue a střelba

Ekonomika po kapitalismu

HTTP://KEMP.ANTIKAPITALISTA.CZ