ČASOPIS NEZÁVISLÉ REVOLUČNÍ MLÁDEŽE

Číslo 36. – Listopad 2007

www.revo.cz.tc

ČASOPIS NEZÁVISLÉ REVOLUČNÍ MLÁDEŽE

Kolik utrácí Putinovo Rusko za zbraně? čtěte na straně 6...

Exkluzivní rozhovor s Janem Neoralem

pouze pro Revo - strana 4...

Náckové

neprošli!

1

Proti fašismu

36. číslo

Náckové neprošli! V sobotu 10.listopadu, na 69. výročí říšského pogromu na židy z roku 1938, známého pod názvem Křišťálová noc, zažila Praha jednu z největších antifašistických akcí za poslední roky. Neonacisté si, podobně jako v roce 2003, vzali za cíl provokativně projít starým židovským městem, a to i přes mnohé neúspěšné pokusy o řádné nahlášení tohoto pochodu, který byl ze strany Magistrátu hlavního města Prahy rázně zamítnut. Neonacistické úmysly však hodlali někteří lidé překazit. Díky velkému mediálnímu zájmu se proti nim postavila široká koalice občanských a židovských organizací, vrcholných politiků a pochopitelně také jejich tradičních protivníků – mladých antifašistů. Pojďme se na události z druhé listopadové soboty podívat očima přímých účastníků. Členové nezávislé organizace mládeže REVO se podíleli na několika akcích. Tou první bylo společné setkání antifašistických levicových organizací. Vedle Reva se na akci objevili zástupci Mladých sociálních demokratů (MSD), Mladých Zelených (MZ), Socialistické solidarity (SocSol) nebo Socialistické organizace pracujících (SOP). Vinou špatné mobilizace se ale na náměstí Franze Kafky, kde bylo naplánováno společné setkání, shromáždilo ve 14:00 jen několik desítek lidí. Po přečtení projevu jsme se vydali směrem k Židovské radnici v Maiselově ulici. Zde se konalo náboženské shromáždění pořádané Židovskou obcí Praha (ŽOP). Na tuto akci dále navázala Židovské liberální unie (ŽLU) v 15:00 na Staroměstském náměstí a na závěr v 17:00 na rohu Břehové a Maiselovy ulice akce občanského sdružení Tolerance a občanská společnost (TOS). Obou akcí se účastnily také zástupy politických elit napříč politickým spektrem. Zejména primátor Bém dával rozhovory do televizí jak na běžícím páse a několikrát poděkoval všem, kteří se přišli postavit pochodu neonacistů. Problémem ale bylo, že hlavní akce probíhala na Staroměstském náměstí, které vůbec nebylo v trase neonacistického pochodu. Na místo skutečné blokády, roh ulic Pařížské a 17.listopadu, se velká část lidí ani nepodívala a spokojila se tleskáním politikům. Názor typu „budeme raději stranou a poprosíme policii, aby to nějak udělala“ nakonec převládl i u zpočátku bojovně naladěné ŽLU. Neonacisté, kteří tento den oslavují a považují ho za vítězný, byli ale odhodláni dát o sobě rázně vědět. To však bylo výzvou pro mladé antifašisty, ať už anarchisty, marxisty nebo jinak levicově smýšlející, kteří si takovou drzost nenechali líbit a nebáli se náckům postavit čelem. Na periférii ve Vysočanech, daleko od všeho dění, ale blízko jednomu z obchodů s neonacistickým oblečením se shromáždilo něco okolo 200 neonacistů. Zřejmě je lákala šance si na poslední chvíli koupit něco hezkého na sebe a zároveň tím přispět na rozvoj neonacistické scény. (Zajímavé články o neonacistickém oblečení a o pochybné právní zástupkyni MND, která podala kvůli sobotními zákroku žalobu na

http://www.revo.cz.ct

Podívejte se na fotky naší fotografky z akce na naší webové galerii http://revo.rajce.net! policii, jsou na našem webu). Neonacisté nebudou na 10.listopadu 2007 vzpomínat v dobrém. Ten den totiž připomínal loveckou sezónu a oni byli lovnou zvěří. Ve Vysočanech si smlsnul lovecký klub jménem Policie ČR. Tajný plán neonacistů, sejít se tajně v ústraní a do centra pak dojet metrem, zřejmě zas tak tajný nebyl. Policie je od počátku monitorovala a nařídila kvůli nim nezastavovat soupravám metra v nejbližších stanicích, aby nemohli nastoupit. Poté, co se pokusili vydat na pěší pochod, je téměř všechny pozatýkala tak rychle, že mnozí jen stěží stačili odhodit boxery, nože, teleskopy a jednu sekyru, které prý měli jen tak náhodně u sebe. Tou dobou se už v centru města na Náměstí Republiky sešlo přes 1000 antifašistů. Po druhé hodině došlo k prvnímu konfliktu. Skupina nácků si ve stanici metra vyšlápla na mladého člověka, o kterém se domnívali, že je antifašista. Lidé mu ale rychle přispěchali na pomoc, takže se útočníci dali na útěk. Tři neběželi moc rychle, takže skončili na zemi v obležení antifašistů, dokud je „nevysvobodila“ policie. Přibližně o půl čtvrté se demonstrace vydala na pochod vstříc původně ohlášenému místu srazu neonacistů. To už se k akci připojili i členové REVO. V čele jel vůz s hudební aparaturou a škála účastníků akce byla opravdu pestrá. Mezi radikálními antifašisty z černého bloku byla velká část osob z Německa, kteří do Prahy přijeli v ten den ve třech autobusech. Vedle revařů se akce zúčastnilo i spousta mladých lidí, kterým nepřišlo tleskání panu Bémovi a poslouchání židovských modliteb jako ideální vyjádření odporu proti fašismu. K největšímu střetu došlo na rohu ulic Pařížské a 17.listopadu u Právnické fakulty a hotelu Intercontinental. U Vltavy vyčkávala skupina dvaceti neonacistů převážně ze Slovenska, kteří si podle vyjádření novinářům přijeli do Prahy podívat na židovské památky. Jeden z nich zároveň prozradil, že výročí křišťálové noci pro něj znamená mnoho, protože začalo vyvražďování židů. Policie se snažila nácky chránit a přicházející demonstraci v Pařížské ulici zablokovat. Část z antifašistů ale stihla proběhnou a neonacisty napadnou. Během toho se udála i mediálně nejvděčnější událost celé soboty, když bývalý mluvčí Národního Odporu Petr Kalinovský v zoufalství vystřelil do davu antifašistů plynovou pistolí. Byl zbyt do

krve, stejně jako několik dalších jeho kamarádů, kteří nestačili včas utéct. I když antifašisté dobyly celou křižovatku, policie se snažila dál nesmyslně blokovat okolní ulice a došlo k pár tlačenicím, při které si své „užili“ i členové Reva, kteří byli mezi prvními, které policejní blok zastavil a tvořili tak styčnou linii při pokusu robokopů vytlačit zbytek davu z křižovatky pryč. Antifašisté se ale nehodlali z klíčového místa pro obranu židovské čtvrti vytlačit, utvořili lidské řetězy a policejnímu ataku odolali. Zhruba po hodině se situace zklidnila a bylo jasné, že tudy už žádný neonacista projít nezkusí. Černý blok, doplněný o členy Reva, ale i řadu dalších lidí momentálně nabuzených prozatím úspěšným průběhem protiakcí, vyrazil na obchůzku městem. Při ní dopadlo neslavně několik fašistů, včetně dvojce holohlavců, kteří se po zoufalém úprku snažili ukrýt v policejním autě. Nepomohlo jim to. Naše hlídkování po městě trvalo několik hodin. Nakonec skončilo ve Vodičkově ulici, kde policisté zaútočili na antifašisty s cílem rozehnat je a neumožnit jim pronásledování skupiny neonacistů na Palackém náměstí. Některé média přinesli zprávy, že antifašisté začali házet dlažební kostky, ale i sama policie byla nucena tuto záměrnou dezinformaci později vyvrátit. Neonacisté se údajně v malém počtu nakonec sešli na Palackého náměstí a raději se vydali pochodem pryč od pro ně nebezpečného centra města směrem na Vyšehrad. Trefně pojmenovala sobotní události jindy lživá MF Dnes: „Neonacistické Waterloo“. Svou verzi o sobotních událostech představili i neonacisté. „10.listopadu jsme zvítězili,“ hlásal titulek na webových stránkách Národních odporu. Pokřivený výklad reality, který u neonacistů můžeme vídat častěji, dostal tímto ubohým pokusem opět absurdnější rozměr. Sobotní akce také znovu potvrdila některé teze, které Revo dlouhodobě hlásí. Policie se chová podle objednávky politických elit. Když si chtějí získat sympatie veřejnosti, nařídí klidně zásah proti hlavní akci neonacistů. Drobné skupiny nácků, kteří se dostali do obklíčení antifašistů, se ale policie pokoušela chránit. Stejně jako znemožnila závěrečné pronásledování zbytku neonacistů po cestě na Vyšehradě. Naopak poté začala útočit na antifašisty a část z nich zatkla, aniž by k tomu měla důvod. Na policii se při potírání fašismu a rasismu nelze spoléhat. Akce také ukázala rostoucí drzost neonacistických aktivistů. Tento den prohráli, ale v minulých měsících se jim podařilo beztrestně projít např. Kladnem, Otrokovicemi či Berounem jen za minimálního odporu tamější veřejnosti a politiků. Desátý listopad ale jasně ukázal, že propagaci nacismu a fašismu se dá čelit aktivním odporem antifašisticky naladěné mládeže! Žádný prostor neonacismu a krajní pravici! Roman a Šárka

listopad 07

Proti fašismu

2

Hrozí dnes ve středovýchodní Evropě úspěch fašismu? Podíváme-li se v poslední době na dění ve střední a východní Evropě, vidíme zřetelné posilování krajní pravice a její úspěchy v politickém boji i na ulicích: Ve spolkových zemích býv. východního Německa již několikrát uspěly krajně pravicové, neonacistické strany NPD (Sasko 2004 a Meklenbursko-Pomořany 2006) a DVU (Braniborsko 2004). Na Slovensku sedí krajně pravicová nacionalistická Slovenská národní strana přímo ve vládě. V Maďarsku již více než rok probíhají divoké a násilné demonstrace pravice a ultrapravice proti současné, neoliberalismu holdující vládě lži-socialistů a v srpnu letošního roku zde spatřila světlo světa tzv. Maďarská garda – uniformované oddíly připravené zasáhnout „pro blaho Maďarska“ proti neschopné a zkorumpované vládě. Fašismus se z určitých násilných subkultur mládeže dostává na terén „počestných otců od rodin“. A tak by se dalo pokračovat dále i o Polsku, Rusku a jiných státech, nemluvě o nadnárodním fašistickém a nacionalistickém spojenectví (v současnosti ohroženém neprozřetelnými invektivami Mussoliniho vnučky) v Evropském parlamentu, které by nemohlo vzniknout bez pomoci bulharské a rumunské ultrapravice. Hrozí středovýchodní Evropě možnost, že by zde fašismus dosáhl vítězství? Odpověď nalezneme pouze při identifikaci kořenů a sil z nichž vyvěrají současné úspěchy krajní pravice.

Příslušníci maďarské gardy Když se koncem 80. a začátkem 90. let zhroutily byrokratické státy východního bloku i samotný SSSR, začala zde pro pracující éra otevřené reakce. Tu nelze ztotožňovat s pádem stalinismu samotného - stalinistický režim nepochybně představoval obrovský balvan na krku pracujících, jehož tíze nebyla perestrojka schopna včas ulehčit. Příchod reakce spočíval v tom, že k zničení stalinismu nedošlo revoluční cestou, cestou boje za odstranění tohoto vředu z těla dělnického hnutí při uhájení všech důležitých výdobytků, kterých si dělnická třída historicky vydobyla a které byla vládnoucí byrokracie nucena (kvůli svému vlastnímu přežití) zachovat a hájit. Normalizační a gulášový “socialismus” se zhroutil především svou vlastní chronickou neschopností uspokojovat potřeby pracujících po kvalitních výrobcích a službách a neochotou garantovat důležité svobody a práva. Právě z jeho chronické ekonomické, sociální a politické krize 80. let se zrodila i ideologická krize, která zasáhla jak tehdejší elity tak i veřejnost. Není jistě žádným přeháněním říci, že v druhé polovině 80. let byl oficiální “marxismus” v ČSSR nejen objektivně nerevoluční (to byl už dávno), ale i zcela vyčpělé a nikoho neoslovující učení, které nikdo nebránil před nově nastupujícími ideologiemi přicházejícími skrze rozpadající se železnou oponu nebo vznikajícími tlením domácího brežněvovského kompostu. Právě v tuto dobu se objevují po více než 40 letech první proto-fašistická a fašistická hnutí ve středovýchodní Evropě. V Rusku je to neblaze proslulá Pamjať, která vznikla původně jako zájmový klub armády, aby se posléze stala za podpory KGB a konzervativní části KSSS (její schůze se nezřídka konaly na sekretariátech strany)

útočištěm zuřivých šovinistů, antisemitů a ultrancionalistů obdivujících Stalina i Mikuláše Krvavého. V Jugoslávii se již v druhé polovině 80.let začali na obou stranách oživovat běsi a z masových vzpomínkových procesí a exhumací kostí “národních mučedníků” organizovaných společně Komunistickou stranou a Ortodoxní církví se zrodil utlačovatelský velkosrbský nacionalismus, který našel svůj protipól ve “vzpomínání” Chorvatů na samostatný stát (bez ohledu na to, že válečné ustašovské Chorvatsko bylo zodpovědné za vyvraždění 700 tisíc Srbů). V NDR se již v době před pádem Berlínské zdi formují první neonacistické bandy, organizované již zavedenými skupinami západoněmeckých neonacistů (Kuhnen) s tichou podporou vedení SED a Stasi. Vzápětí po těchto prvních vlaštovkách přišlo navzdory známému přísloví opravdové “jaro”, kdy všude vypučelo a vyrostlo jedovaté býlí fašismu. Pád režimů vytvořil vakuum, v němž se začalo dařit zuřivému “hledání příčin” a hlavně „viníků“, proč se “národ dostal na špatnou cestu”. Do popředí se dostávalo všechno, co bylo dříve zavržené a odsuzované, bez ohledu na to, že to bylo zavrhováno a odsuzováno ze zcela dobrých důvodů. Oslavné vzpomínání - na ustašovce a Železnou legii, Tisa a Horthyho, na Banderu, vlasovce a národní divize SS “bránící Evropu proti východnímu podčlověku” bylo naopak „z dobrých důvodů“ hojně podporováno jak nově se utvářející kapitalistickou třídou (obvyklou směsicí mafie, části bývalé nomenklatury, zahraničních spekulantů a domácích bezskrupulosních žraloků) tak mnohými ultrakonzervativními think-tanky a lobby. Vždyť při vzpomínání a nacionalistickém omámení lze snáze zapomenout na hlad, mráz, nevyplacené mzdy, žebrácké důchody, hroutící se zdravotnictví a sociální systém, vytunelované podniky a uloupené úspory. A když se náhle dostaví vystřízlivění a hněv, vždy je možné poukázat, že viníkem všeho toho není kapitalismus, ale že jsou to znovu oni – bývalí, ještě neodhalení komunisté, agenti Moskvy, tradiční národní nepřátelé (obvykle sousedé), zednáři a sionisté. Je to jako kocovina - člověk chce usilovně přemýšlet, už je blízko tomu dopátrat se skutečné příčiny, postavit se kapitalismu, ale pak se znovu projeví nápor alkoholu - nechuť k existujícímu se mísí s potlačenou nenávistí k sobě samému, bídná skutečnost pustnoucího šedého sídliště je překrývána vířením bubnů včerejšího “vítězství” („to jsme ale ty špinavé přivandrovalce vykouřili!“ - Rostok 1992) a nakonec se vytrácí vůle a zůstává jen odevzdanost plná zklamání a bezmocného vzteku, který se občas projeví erupcí zuřivé nenávisti - ne proti systému, ne proti nepřátelům nahoře - ve vládách, výkonných radách korporací a bank, ale proti těm ještě slabším. Právě toto je hlavním udržovacím momentem nebezpečí fašismu ve střední a východní Evropě. Privatizace, nezaměstnanost, destrukce sociálních systémů a následná vlna neoliberálních útoků, která tento region zasáhla, narazila jen na velmi chabý odpor pracujících. Jejich schopnost samostatné organizace a akce se za léta přežívání v laskavé i škrtící náruči byrokratického státu přiblížila nule. Odbory byly v 90. letech v mnoha případech úplně rozbity, nebo přinejmenším podstatně oslabeny. Za takovéhoto stavu je obtížné budovat odpor proti neoliberálním škrtům, zahájit masové stávky, obnovit důvěru pracujících v nutnost budovat novou revoluční stranu. A právě tento stav demoralizace z předchozích porážek, nedůvěry ve vlastní síly a neschopnosti vzdorovat těm, kteří odbourávají jeden historický výdobytek pracujících za

druhým, vede k tomu, že se zvětšuje vzájemná konkurence v táboře utlačovaných a vykořisťovaných. Není-li síla a vůle bojovat se silnějším nepřítelem nahoře, což je obtížné téměř v každé historické situaci, je zde pořád možnost bojovat s „nepřítelem dole“ – tj. s někým, kdo je vykořisťován stejně jako já, šikanován stejně jako já a bit stejně jako je, ale je ještě slabší a ještě bezbrannější než já, a proto mu můžu vzít to co má a přilepšit si na jeho úkor. Dlouhodobě je to jistě cesta zhoubná, která jenom dále podkope pozice pracujících v třídním boji s kapitalisty, která ještě více sníží vyhlídky na skutečné řešení situace ve prospěch dělníků. Krátkodobě to ale může přinášet výhody. Je to cesta nejmenšího odporu, cesta s proudem, kdy můžu útočit proti „flákačům“,„zneužívačům dávek“, bezdomovcům, Cikánům a imigrantům i proti dalším dělníkům, pokud zrovna stávkují (atmosféra nesolidarity až averze pracující části společnosti ke stávkujícím nebo jinak svá práva hájícím dělníkům je i v ČR velmi rozšířený, neblahý ale v kontextu výše zmíněného ne až tak překvapivý fenomén posledních let). Útočit na tyto cíle má tu „výhodu“, že přitom nemusím s nikým bojovat, neboť šéfové, jejich média a policie vyjadřují vesměs stejné postoje. Zadruhé tak lze dosáhnout snazší identifikace s hierarchickou pyramidou kapitalistického útisku, svého „sebepotvrzení“ ve společnosti, která mě předtím poslala na dno. Ano, včera jsem byl úplný chudák ve špatně placené zato flexibilní práci (a jsem jím pořád), ale kopnu si do Cikána, „flákače a nepřizpůsobivého parazita“ bez práce (o kterou jej připravil ten samý systém, který mě pak poslal dělat jeho bývalou práci) a hned vím, že na tom nejsem nejhůř, že pode mnou je ještě někdo („kdo si to samozřejmě zaslouží“) a že i já v tomto systému přece jen něco znamenám. Zdokonalené, „ideami podložené“ a pro masovou konzumaci zabalené uplatnění tohoto principu – to je politické zboží krajní pravice. Jakmile jsme popsali společenskou nemoc a její příčiny, máme zároveň v ruce i lék, jak na ni. Je-li období všeobecné porážky dělnického hnutí - ztráty důvěry ve vítězství ale i vlastní cíle svého boje, období rostoucího vzájemného soupeření v táboře pracujících v důsledku neustále probíhajících útoků kapitálu na pracovní příležitosti, sociální systém, odbory a další dosažené výdobytky skleníkem s klimatem příznivým fašismu, pak lékem na krajní pravici může být právě jen obnovení sil dělnického hnutí, jeho organizované síly v odborech a dalších masových organizací a zejména pak obnovení jeho revolučních ambicí ztělesněných v revoluční straně. Současné úspěchy středoevropské krajní pravice jsou jen jiným vyjádřením nedávných neúspěchů a zrad (krajní) levice. Je v našem eminentním zájmu oživit hnutí pracujících, praktickou cestou bojů znovu vytvořit důvěru v sílu solidarity a organizace a strhnout masku krajně pravicových bosů – demagogicky řvoucích proti všem „zlořádům“ a v pozadí tiše stavějícím rodinné vily za miliony z peněz důvěřivců (viz Sládek a jeho vila v Útěchově a svým způsobem i Čunek). To ale znamená i nutnost získat tu část pracujících, podléhající dnes krajní pravici, na stranu skutečného antikapitalistického odporu. Parlamentaristická levice se příliš namočila do všech těch třetích cest a nových středů, do liberalismu a neoliberalismu. Levice tak krajní pravici mnohdy vykidila pole a nebojovala proti jejímu vlivu v dělnickém hnutí. Rasistický dělník jako by už pro ni byl jednou pro vždy ztracen ba jakoby už snad ani nebyl dělník. My se ale právě musíme utkat s pravičáky v boji o pracující, kteří dnes oblékají uniformu Maďarské gardy. Vystoupíme-li otevřeně ve čtvrti či na učilišti, kde dnes vládne krajní pravice (a vládne tam jen proto, že proti ní nestojí myšlenkově i fyzicky připravený revoluční rétor ale zdálky přicházející šepot zalezlého pololiberála), dokážeme-li s dělníkem otevřeně mluvit o problémech, kterými trpí (např. kriminalita) aniž bychom sebeméně ustoupili tlaku jeho předsudků a dokážeme-li mu, že cesta boje s nepřítelem nahoře je sice nebezpečnější ale jako jediná může přinést trvalé a zásadní výdobytky celému hnutí pracujících, pak hrozba fašistického úspěchu (nejen) ve střední Evropě bude úspěšně zažehnána. Nikola, REVO Praha

[email protected]

3

Ne základnám!

36. číslo

Mezinárodní konference odpůrců základen Mezinárodní setkání proti nukleárnímu zbrojení a novým vojenským základnám, takový je celý název velké konference, která se uplynulou sobotu 20. října konala v obci Březnice u Příbrami. Na akci dorazila více něž stovka zástupců měst, mírových a humanitárních organizací, protizákladnových iniciativ a dalších uskupení ze 16 zemí světa, 86 starostů měst a obcí z Česka a přibližně 400 občanů nejen z blízkého okolí.

mluvila Kate Hudson z CND, která přinesla pozdrav od starosty Londýna Kena Livingstona, a Pol D’Huyvetter z iniciativy Starostové za mír (Belgie). Po projevech byla přečtena i zpráva odeslaná na naši podporu od starosty Hirošimy pana Akiby. A od bolívijského prezidenta Eva Moralese byla jako symbol míru prezentována 300let stará vlajka z různých barev, kde každá barva symbolizuje jeden národ Bolívie.

Nejprve bychom se tímto chtěli omluvit čtenářům deníku Právo, kteří možná čekali diskusi o zbrojení a jeho rozvoji a dárečky v podobě pušek nebo pistolí. To proto, že se do Práva 20.10. v článku o konferenci dostala i větička: „Březnice v okrese Příbram bude v sobotu hostit konferenci Evropa se vysloví pro mír a ozbrojení“. Tak to ne, pro ozbrojení jsme se opravdu nevyslovili. To se asi jen tiskařský šotek prošel kolem sázecího stroje. Ale teď už zase vážně. Hlavními pořadateli byly tři organizace, Evropa pro mír – organizace usilující o Evropu bez jaderných zbraní podporovaná například Noamem Chomským, Michailem Gorbačovem, Tadatoši Akibou (starosta Hirošimy) nebo Janem Kellerem. Dále to byla Liga starostů – volné sdružení starostů vytvořené v reakci na arogantní chování vlády k radarové otázce. A samozřejmě iniciativa Ne základnám, jejímž členem je i REVO, usilující o vypsání referenda v otázce amerického radaru na území České republiky.

Po slavnostním zahájení byla pauza na oběd a na nákup propagačních předmětů různých organizací. Asi po hodině pak začaly workshopy a diskuse v pracovních skupinách: Těch bylo celkem šest: 1. „Formální demokracie proti skutečné demokracii“ (Jan Neoral – starosta Trokavce, Josef Řihák – Starosta Příbrami a poslanec ČSSD, Oscar Peroglia – NoTav z Itálie a Alain Ducq z francouzské Humanistické strany [HS]) 2. „Jak čelit válkám a zbrojení nenásilnou formou“ (Luis Felipe Guerra – HS, Portugalsko a Peter Noordendorp – HS, Nizozemí) 3. „Nezbytnost jaderného odzbrojení“ (Kate Hudson – CND, Velká Británie a Rafael della Rubia – Mundo sin Guerras, Španělsko) 4.„Protiraketový deštník USA – PROČ?“ (Jan Tamáš – Ne základnám, Bruce Gagnon – Global Network Against Weapons & Nuclear Power in Space z USA a Oskar Krejčí – český politolog) 5. „Militarizace Evropy“ (Jan

Mirošova Jaroslav Vašák (nez.) vyslovil názor, že demokracie nemá být v rukou žádných vůdců ani starostů, ale je nutno se zaměřit na lidi aby chodili více k volbám. Tím ovšem jaksi pominul onu „maličkost“, že právě v minulých volbách byla otázka základny před voliči cílevědomě a účelově utajena spojeným úsilím přinejmenším tří parlamentních stran (ODS, ČSSD a lidovců). Po všech workshopech se v hlavním sále prezentovaly ústy nějakého ze zástupců výsledky jednotlivých diskusí. Nutno dodat, že vesměs vyjadřovaly utopické vize humanistů nebo bláhové a v podstatě bezobsažné plky o „nenaplněné demokracii“ (jako by snad demokracie třídní společnosti s vládou vykořisťující menšiny mohla být jiná než neúplná a okleštěná ve prospěch majetných) a podobně. „Války pramení z násilí a násilí je v každém z nás. Nutno aby každý bojoval proti násilí v sobě“, „Je nutno chodit více k volbám“ nebo „Demokracie je o lidech, a proto musíme držet za jeden provaz“ – tato a další podobná „moudra“, která nikoho neurazí a kterým se každý usměje (či vysměje), se jedno za druhým ozývala prostorem sálu a naplňovala většinu přítomných pocitem sebeuspokojení. Inu, i poctivý a zdravě rozčílený demokrat, má-li maloměšťácké nitro, podléhá rád iluzím o vlastní důležitosti – v tomto případě iluzi o roli občanské společnosti před níž se mají sklonit i kapitalističtí politici, i státní aparát, i zbrojovky, i zájmy majoritních akcionářů, i jaderné mocnosti. Ale skutečnost ukazuje, že tomu tak většinou není a v otázkách pro kapitalistickou třídu klíčových už vůbec ne.

Konference se konala v místním kulturním domě, který již byl z velké části vyzdoben. Na chodbách byly například mírové citáty známých osobností, po hlavním sále velké transparenty pořádajících Na závěr konference zazněly opět organizací. A samozřejmě výzdoba projevy zástupců pořadatelů. Za Ligu nechyběla ani v Březnici na náměstí starostů se vyslovil starosta Jinců a u kulturního domu. Zlé jazyky by Josef Hála (KSČM) s tím, že podporuje jistě mohly říci, že tohle všechno možnost komunikace se Starosty za připomíná předlistopadové mírové mír. Velmi si váží starosty Trokavce, manifestace vládní moci. Jenže, a Jana Neorala, za jeho práci. Obce z v tom je ten zásadní rozdíl, tehdy okolí Brd se nenechají uplatit novými lidé v rámci „dobrovolné povinnosti“ asfaltkami nebo penězi do regionu. prokazovali loajalitu vládnoucí Je třeba dále pracovat společně a stalinisticko-gerontokratické koordinovaně, neboť v tom je naše klice všech těch Jakešů, Bilaků, síla. Štěpánů a spol., zatímco dnes Jan Májíček a Jan Tamáš hovořili bojujeme proti aroganci a intrikám za Ne základnám a zmínili některé vládnoucí garnitury. Tehdy nebylo konkrétní připravované akce. Kulturn dům byl naplněn k prasknutí Foto: Vojta, Revo místo pro spontánní vystoupení Májíček účastníkům konference ani organizované úsilí iniciované oznámil, že iniciativa vypraví autobus neprivilegovanými občany. Vše mělo svůj daný Májíček – Ne základnám, Monia Giacomini – Via „Nezákladňák“, který projede přibližně 20 měst v le bombe Committee of Pordenone z Itálie, Filip scénář a železnou režii. A dnes bojujeme právě za republice. Při zastávkách autobusu se budou konat svá vydobytá práva, práva na svobodu projevu, Ilkowski – Inicjatywa STOP wojnie z Polska a protestní a informační setkání jako ukázka růstu práva účastnit se rozhodování o zásadních věcech Otol Jackson – No Dal Molin Vicenza z Itálie) 6. aktivity iniciativy. Dále zval k velké demonstraci „Starostové za mír“ (Pol D’Huyvetter – Mayors země, práva na informace a možnost jejich šíření 17. listopadu na pražském Václavském náměstí. for peace, Abolition 2000, Belgie a Josef Hála (přes bojkot a urážlivé manipulace médií, přes Podle Tamáše máme proti sobě vládu a média jako úřednické zákazy našich akcí, přes vyhrožování – starosta obce Jince). nepřátele. Musíme vyvinout maximum aktivity, jít soudem za vlastizradu z úst „arcidemokrata“ Já sám jsem se účastnil prvního workshopu – mluvit s lidmi, psát protesty Radě pro rozhlasové Štětiny). Dnes neděláme nikomu stafáž ani alibi „Formální demokracie proti skutečné demokracii“. a televizní vysílání (RRTV) a vyjít do ulic. 17.11. – poklonkování a lokajství k nejmocnějším, Šlo o dosti zajímavou diskusi. V jejím rámci se očekává až 10 000 demonstrantů! Po ukončení mocným i malomocným je „výsadou“ druhé jeden sociálně demokratický zastupitel dušoval, celého programu byl před kulturním domem strany barikády! že ČSSD v Plzeňském kraji a v celé republice sestaven ze svíček na podporu míru (a pro klid stavbu radaru nepodpoří a bude pro celostátní Program začal slavnostním zahájením s projevy humanistovy duše) velký mírový znak… zástupců jednotlivých pořadatelských organizací. referendum i pro jiná referenda. Hrozby budoucí Zakončeme nicméně slovy Jana Tamáše: „Deset Hovořili Giorgio Schultze, mluvčí Humanistického koalice s ODS a smíření se se stavbou radaru jsou evropského fóra a iniciátor kampaně „Evropy pro prý jen virtuální. Na otázku, co pánové Melčák mluvících nadělá větší hluk než milion mlčících“. a Pohanka, řekl, že ti už nejsou členy ČSSD. Radar a jakýkoliv jiný podmět, který vyvolá růst mír“ z Itálie, Jan Májíček a Jan Tamáš z iniciativy zbrojení, neohrožuje jen cíl, na nějž je v tomto Ne základnám. Jan Neoral – člen ligy starostů proti To je sice hezké, ale ČSSD zůstává stranou, případě radar namířen – ať už je to kdokoliv; radaru – měl velmi působivý projev proti pravicové která se na své vrcholné úrovni nikdy jasně vládní garnituře, o níž prohlásil, že „se nerozpakuje nevyslovila a stále mlží. Paroubkovo vytrvalé neohrožuje také pouze Česko a Polsko, ale je nebezpečím pro CELÝ SVĚT. Je třeba zastavit vzkázat většině občanů, že se s nimi nehodlá o tokání po velké koalici s ODS (a lidovci) musí znít závody ve zbrojení. Přidejte se k odporu k radaru v uších protizákladnového hnutí jako výstražná cizí vojenské základně v jejich domovech bavit (. . .) ten vztyčený prostředník je jeho (Topolánka) siréna. Nakonec ani Tvrdík a jeho role v celé a nenechejte se obelhávat „naší“ vládou! vzkaz občanům: tohleto mě můžete!“ Po Neoralovi věci nesmí být nikdy zapomenuti. Zastupitel z Vojta, Revo Praha

http://www.revo.cz.tc

listopad 07

Ne základnám!

4

Exkluzivní rozhovor s Janem Neoralem, starostou Trokavce

1. Kdyby se Vás někdo zeptal na to, proč jste proti radaru, ale dal by Vám možnost uvést pouze jeden jediný (nejdůležitější) důvod – který důvod by jste uvedl? Mezinárodní dopad tohoto zařízení. Důvěryhodní politici a vědci světa uvádí, že jednak důvod postavení radaru je nepravdivý, jednak fyzicky antirakety nemohou ochránit Evropu. Slouží to jen k ochraně území USA. 2. Proč velká media neinformují o problému základny objektivně a nestranně? Protože si to zřejmě tak přejí jejich majitelé – to se týká zejména MFDnes, Lidových novin, a České televize. Čí chleba jí, toho píseň zpívají. 3. Vláda slíbila, že brdskému regionu přiklepne na rozvoj více než 1 miliardu Korun, a prý za to ani nebude chtít souhlas se stavbou radaru. Údajně má jít o gesto dobré vůle, ale my v tom vidíme spíše snahu koupit si souhlas se stavbou základny a v podstatě pokus o korupci a vydírání. Jaký je Váš pohled na tuto věc? Je to pokus o zastřený úplatek. 4. Kromě toho, že jste starostou Trokavce – jaký je Váš vztah k Brdům? Co by se podle Vás mělo/mohlo pro Brdy udělat? Myslíte, že by Brdy měly zůstat vojenským újezdem? Nemusí to být vojenský újezd. Třeba jen přísně chráněné památkové území. Rozhodně ne území pro komerční využití. Zdevastovali by ho velmi rychle. 5. V případě, že vláda či parlament rozhodne o výstavbě amerického radaru bez

referenda a navzdory většinové vůli občanů a obyvatel Brd, hodláte se i přesto dále angažovat v boji proti radaru? Myslíte si, že by mělo cenu pokračovat v dosavadních způsobech projevu nesouhlasu, nebo by se mělo uvažovat spíše o bojovnějších způsobech vedení protiradarové kampaně? Ano, budeme se angažovat dále. Nikdy není rozhodnuto definitivně. Vše je možné změnit. Blokády? Možná ano, možná ne. Nevím, tak dopředu. 6. Nemáte někdy pocit, že nevolení vysocí státní úředníci a/nebo vláda již tajně o stavbě radaru rozhodli a hlasování v parlamentě bude probíhat podle scénáře „Už jsme jim to slíbili, tak to teď musíte odhlasovat, aby nebyla ostuda…“? Ano, jednak to tak může asi být, a na druhé straně, věřím i tomu, že si takto chtějí pojistit své mocenské postavení vládnoucí koalice. Přitom věřím i tomu, že někteří z nich na nějaká rozhodnutí prostě nemají. Příkladně paní Parkanová, která vybírala Gripeny, protože se jí líbily… 7. Odhlédneme-li od radaru v Brdech, jaký je ve stručnosti Váš názor na zahraniční politiku Spojených států? A co soudíte o návrhu Ruska na pronájem radarové základny v Gabale? Nelíbí se mi jejich agresivní politika. Nevěřím tomu, co říkají. Viz HZN v Iráku, které se nekonaly. Vymýšlí si důvody. Nevěřím ani Rusku, že návrh na Gabalu myslelo vážně. Jemu spíše vyhovují rozkoly mezi ČR, NATO a USA. 8. Jaký máte pocit z konference v Březnici. Není trochu zvláštní, že ve světě se

o to lidé zajímají více než u nás? Je. Ale to už je dáno naší národní povahou. Jsme líní něco udělat, nechť to za mě udělá někdo jiný, ne? Nemáme v povaze se zvednout a jít proti něčemu protestovat, když nám to sem proti naší vůli strkají. Budeme remcat v hospodě u piva a doma u televize, všichni jsou hloupí, jen my jsme chytří – ale nezvedneme se. Aby se opakoval rok 1989, to už by muselo někde hořet… Děkujeme panu starostovi Neoralovi za odpovědi na naše otázky. otázky kladl Vojta, REVO Praha

Úspěšné putování autobusu „Nezákladňák“! „Nezákladňák“ zastavil v Brně. Roh ulic Joštovy a České se tak na toto odpoledne proměnil na zónu živých diskusí a hlavně šíření informací, které vám v kapitalistických médiích neřeknou. Počasí sice nepřálo (byla zima a lehce mrholilo), ale i tak se většina lidí procházejících tímto frekventovaným místem ze zajímavosti zastavovala. Výrazný autobus, petiční stánky, distribuce brožurek, V sobotu 28. 10. na výročí Dne vzniku letáků zvoucích na demonstrace konající se samostatného československého státu se 17. listopadu v Praze a Brně. Mluvené slovo doprovázené hudbou z výkonné aparatury, všudypřítomné vlajky, ale především nezměrný elán a ochota dvaceti dobrovolníků se setkaly jen s pozitivními reakcemi. Během krátké doby se nasbíraly stovky nových podpisů pod petici za vyhlášení referenda. Díky ochotě Brněnských aktivistů mělo svůj vlastní stánek na této akci také REVO. Přes počáteční obavy, jak budou lidé reagovat na participaci antikapitalistické organizaci (brněnská iniciativa funguje na principu individuálního členství a odmítá zapojení celých Shromáždění před budovou ČT nakonec ukončila policie organizací a hnutí) se ukázaly být přivolaná zaměstnanci televize Foto: Roman, Revo Poslední říjnový týden objížděl celou Českou republiku putovní autobus iniciativy NE základnám. V upraveném zájezdovém autobuse Karosa ŠL 11 navštívili během osmi dnů dobrovolníci iniciativy 30 velkých i menších měst, sesbírali více než 5000 podpisů a rozdali přes 9000 brožur „Proč je radar v Česku nebezpečný“.

zbytečné. Naopak! Většina občanů se o naše témata zajímala, o čemž svědčí i větší počet prodaných brožur REVO o bídné situaci dělnic v asijských továrnách či o skutečné povaze amerického kongresu. Autobus Iniciativy poté navštívil střední a severní Moravu (29. 10. Olomouc a o den později Ostravu) a ve středu 31. října v 16:00 zakončil své putování před budovou České televize v Praze na Kavčích horách. Jeho posádka, čítající toho dne 30 aktivistů včetně zástupce organizace nezávislé mládeže REVO, předala Radě České televize otevřený dopis upozorňující na neobjektivní informování o radaru a pomlouvačnou kampaň proti iniciativě NE základnám, které se většina redaktorů ČT dopouští. „V uplynulých dnech jsme projeli téměř všechny kraje naší země a setkávali se s občany, kteří si tak jako my nepřejí pobyt cizích vojáků na našem území“, uvedl pro tisk Jan Tamáš, mluvčí iniciativy Ne základnám. I přes náročnost celého projektu nutno konstatovat, že se záměr o asymetrickou kampaň proti vládní propagandě „Marlboro-mana“ Klvani povedl na výbornou! Roman a Šárka

[email protected]

Ze zahraničí

5

36. číslo

Volby v Argentině - další vítězství levice Revoluční a radikálně levicová mládež jistě zaznamenala, že v Argentině nedávno proběhly důležité prezidentské volby. V čele Argentiny, na latinskoamerické poměry poměrně bohaté a rozvinuté země, doposud stál oblíbený levicový politik, Nestor Kirchner, který si získal sympatie pracujících mimo jiné tím, že dostal Argentinu z hospodářské krize, aniž by využil neoliberálních reforem, navázal přátelské vztahy s Chávézem a jeho „Bankou jihu“ a zrušil milost pro fašistické generály, kteří v 80.letech devastovali Argentinu. Nyní se do prezidentského úřadu dostala s rekordním počtem 45% hlasů a tedy totálním vítězstvím první dáma Argentiny, Kristýna Kirchnerová. Kristýna Kirchnerová sama o sobě prohlašuje, že chce pokračovat v levicové politice svého muže, že chce nadále podporovat sociální reformy ve prospěch dělnictva, městské chudiny a rolníků. Dále chce zvýšit tok financí do zdravotnictví, školství a sociální oblasti. Zřejmě také bude tolerovat malé skupiny továren, které jsou již od revoluční situace v roce 2001, kdy byla svržena argentinská pravicová vláda, v rukou argentinských dělníků. Ovšem nelehkým úkolem, který na Kirchnerovou čeká, je zajistit další rozvoj a růst hospodářství bez neoliberálních útoků. Právě díky takovéto taktice - taktice odmítání dalších půjček od MMF a SB, taktice podporování chudých a pracující třídy, se Argentiny dostala z hospodářské krize, ale není stále dostatečně silná. Přesto má Kirchnerová, s podporou kterou si získala, velké šance dostat Argentinu definitivně znova na nohy. Nová Evita? Šarmantní a charismatická Kristýna Kirchnerová je dnes přirovnávána k Evitě Peronové (manželce k fašismu inklinujícího populistického „pro-dělnického“ diktátora Argentiny z 50. a 70.let), ta byla také “milována” lidmi a byla „pro lidi“. Kristýna Kirchnerová se narodila 19.března 1953 v La Plata provincie Buenos Aires. Je členkou „Fronty

Pozvánka do kina:

Situace v Argentině a Jižní Americe Vítězství Kirchnerové je nepochybně velkým přínosem pro argentinské pracující i světovou levici. Vítězství Kirchnerové je i zárukou v pokračujícím trendu ztrácení pozic Mezinárodního měnového fondu, který je ve světě, hlavně v rozvojových státech, symbolem pro korupci, neoliberální útoky proti pracujícím a velké organizované finanční zločiny. Argentina ještě tento rok dlužila MMF 9,9 miliard amerických dolarů, ale skrze svoji účast v rámci projektu Hugo Cháveze „Banka jihu“ je splatila s několikaletým předstihem, MMF tak utřel nos a jeho „experti“(na pravicové hospodářské útoky a ničení ekonomik států v zájmu velmocí) museli opustit Argentinu tak jako před sedmi lety Venezuelu. Na jednom svém předvolebním mítinku Kirchnerová pronesla: “Stále nemáme dostatek škol a nemocnic, to vše chci změnit…“, s takovouto politikou již brzy klesne procento chudých i pod 15%. Již díky krokům Nestora Kirchnera tento rok klesl počet chudých na 23%, tedy na úroveň z období před hospodářskou krizí v letech 1999/2001. V roce 2001 přivedl MMF, Světová Banka a kapitalistické zájmy Argentinu na pokraj totálního kolapsu. V polovině prosince 2001 byl vyhlášen „státní bankrot“, který vedl až k ozbrojeným a násilným vystoupením, při nichž demonstranti - dělníci a chudina - svrhli nenáviděnou vládu prezidenta Fernanda De Ruy. V následujícím roce se

Argentina potácela od jednoho ekonomického problému k druhému, parlament se zhroutil a až teprve s vítězstvím Nestora Kirchnera se hospodářství začalo stabilizovat. Nestor Kirchner také provedl v historii Jižní Ameriky unikátní politický krok, který jsem již zmínil. Nechal zrušit milost pro fašistickou juntu generálů, kteří v 80.letech povraždili tisíce lidí a tisíce deportovali do pracovních táborů. Ještě nikdy se v Jižní Americe nestalo, aby byla některým z bývalých fašistických a vojenských diktátorů zrušena amnestie, stačí se podívat na Chile, kde pod vládou tamějších „socialistů“ dožil krutý diktátor Pinochet v klidu svůj život jako senátor s doživotním platem. Přes spolupráci s pokrokovým vůdcem Chávézem nemůžeme ovšem odhadnout jestli se bude rozvoj „dělnických“ továren, tj.továren vedených a spravovaných pracujícími, dál pokračovat, jako to bylo za vlády Nestora Kirchnera, nebo jestli se bude s novou prezidentkou utlumovat popřípadě stagnovat. V rámci Argentiny je to hlavně nejznámější továrna Zanon (FaSinPa - doslova “továrna bez šéfů”) na keramiku, kterou obsadili dělnice při hospodářském kolapsu a ozbrojených nepokojích v roce 2001 a která je od té doby i za ochrany tzv.lidové domobrany, místních ozbrojených dělníků, funkční a produktivní dodnes. V co tedy můžeme doufat? Že se Argentina bude dále ubírat správným směrem, že prezidentka Kirchnerová začne provádět další radikálnější reformy proti kapitalistické třídě, která neustále okrádá jak stát tak pracující. Argentina se musí dostat ze sevření amerického diktátu a začít spolupracovat ve vyšší intenzitě s Venezuelou a dalšími „revoltujícími“ státy Jižní Ameriky a více se organizovat v rámci „Banky jihu“. Musíme doufat, že se Kirchnerová rozhodne pro další ekonomické kroky po vzoru Cháveze, tedy znárodní podniky a půdu, předá je dělnictvu, rolníkům a bezzemkům. Zatím v to můžeme jen doufat, ale také poskytovat solidární podporu „Frontě Vítězství“, prezidentce Kirchnerové a její nové vládě v Argentině. Adam, Revo Praha

Nový film Michaela Moora - Sicko

V listopadu dorazil do českých kin nový film Michaela Moora Sicko. V případě, že jste ho ještě neviděli na internetu nebo v kině, doporučujeme tak co nejdříve učinit. Sicko nabízí trochu jiný pohled na „výhody“ privatizace veřejných služeb v USA, než jak je známe z komerčních médií. Moore se po oskarovém Bowling For Columbine o střelných zbraních a Fahrenheitu 9/11, vítězném filmu mezinárodního festivalu v Cannes věnovaném začátkům tzv. války proti teroru, tentokrát rozhodl podívat na zoubek americkému zdravotnictví. Nečekejte vyvážený dokument (to už od Moora asi stejně nikdo neočeká), ale ukázku nejhorších praktik soukromých amerických zdravotních pojišťoven. Volný trh, kterému neokonzervativec Reagan svěřil do neviditelných rukou systém zdravotního pojištění, funguje na jednu stranu tak jak má - pro management a akcionáře vydělává miliardy dolarů. Na „své“ si formou sponzorských darů přijdou i politici. Problém ale je, že soukromé pojišťovny se často při generování zisků za každou neváhají uchylovat ke špinavým praktikám. Zdravotní pojištění v USA není povinné. Přes 50 miliónů lidí si ho vůbec nemůže dovolit. Jeden nepojištěný muž ve filmu přišel o dva prsty, ale protože doktoři stanovili za zákrok vysoké ceny, mohl si dovolit nechat přišít pouze jeden. Ale ani ti šťastnější (rozuměj bohatší) nemají úplně vyhráno. Pojišťovny odmítají pojistit „rizikové klienty“, což je téměř každý, kdo měl někdy v životě byť i lehčí nemoc. Navíc i pojištěným klientům pojišťovny pod nejrůznějšími záminkami odmítají platit mnohdy i životu potřebnou léčbu (film přináší smutný příběh ženy, které kvůli vypočítavosti pojišťovny zemřel manžel). A když už vám náhodou zaplatí, existuje funkce speciálního kontrolora, který má za úkol najít nesrovnalosti ve vaší dokumentaci a umožnit tak pojišťovně vysoudit peníze zpátky (včetně pokut a poplatků

http://www.revo.cz.tc

Vítězství“, politické strany svého manžela Nestora. Je dobrou přítelkyní americké demokratické senátorky a kandidátky na příštího prezidenta Spojených států, Hillary Clintonové, se kterou se často vídá a spolupracuje.

pochopitelně) kvůli administrativním překlepům. S jedním z lidí, kteří tuto práci na krátký čas dělali, přináší dokument krátký ale zajímavý rozhovor. Moore (jeho vlastní zavalitá postava se objevuje méně než v předcházejících filmech) také hodně cestuje. Podívá se do Kanady, do Británie a do Francie. A všude se naoko strašně diví, jak je možné, že mají zdravotnictví nejen zdarma (placené z veřejných rozpočtů), ale i kvalitnější než v USA. V případě Francie navíc ukazuje i další výhody štědré sociální politiky (např. státem hrazenou pomocnici na praní prádla a hlídání dětí pro matky malých dětí). Také přináší zajímavý rozhovor obsahující téměř marxistickou kritiku a argumenty. Poukazuje se v něm mj. na fakt, že úroveň třídních bojů (protestů a stávek) je ve Francii neporovnatelně vyšší a právě proto si Francouzi na rozdíl od Američanů vymohli na své vládnoucí třídě tolik sociálních práv a výhod. „Tady se vláda bojí lidí, zatímco v Americe se lidé bojí vlády“. Finále skoro dvě hodiny dlouhého dokumentu obstarává výlet na Kubu. Moore shromáždí skupinu lidí, kteří trpí vážnými zdravotními problémy kvůli tomu, že dobrovolně pomáhali v troskách WTC po 11.září. Ty ale z části ještě hořely a do ovzduší unikaly jedovaté látky, stejně tak byl vemi nebezpečný prach z trosek obsahující například rakovinotvorný azbest. Pojišťovny i vláda nicméně jejich léčbu odmítly hradit. Nejprve se pro ně Moore snaží získat péči v nechvalně proslulém integračním vězení na americké základně Guantanamo. Neuspěje. Tak se vypraví zkusit kubánskou nemocnici, kde se podle představ mnohých Američanů naočkovaných neokonzervativní propagandou stále léčí pouštěním žilou. Jsou ale vlídně přijati a zdarma

léčeni týmem profesionálů. Otázkou zůstává, zda-li by i běžný Kubánec dostal stejně luxusní pokoj, nemusel by čekat na komplikovaná vyšetření a mladý usměvavý doktor s perfektní angličtinou by ho navštěvoval několikrát denně. I tak ale Moore revolučním způsobem prolamuje řadu mýtů a záměrných lží o Kubě na jedné straně a Americe jako zemi neomezených možností na straně druhé. Respektive zemí s neomezenými možnostmi částečně je. Pro majitele a velké akcionáře zdravotních pojišťoven, které si mohou kumulovat zisky navzdory utrpení a smrti mnoha svých „zákazníků“. Roman, Revo Praha

listopad 07

Ze zahraničí

6

Probuzení ruského medvěda O snaze USA posílit svou mocenskou dominanci bylo napsáno mnohé. Pod falešnou záminkou „války proti terorismu“ neustále navyšuje svůj vojenský rozpočet a investuje miliardy do vývoje nových a ještě ničivějších zbraní. Ostatní ale nespí a snaží se USA každým dnem dohnat. Japonsko a Evropská unie jako ekonomické velmoci též provozují své vojenské programy, ale jejich ztráta za Spojenými státy neustále narůstá. Mohutný vzestup naopak zaznamenala Čína, ale především Rusko. Po rozpadu Sovětského svazu, ztrátě spřátelených vlád v několika post-sovětských republikách a rozšíření NATO se Rusko nacházelo ve fázi ekonomického i vojenského propadu. Stejně jako Spojené státy, využil i Putin záminky boje proti terorismu a to ještě před 11. zářím. Rusko si dobře uvědomuje, že jeho mocenský vzestup je možný díky rostoucí ceně surovin. Proto Kreml posiluje svou pozici v petrochemickém průmyslu, těžbě ropy a zemního plynu. Stát si drží rozhodující vliv v klíčových národních podnicích a snaží se omezovat vstup zahraničních firem (v poslední době např. nucený odchod společnosti Shell z ropných nalezišť na ostrově Sachalin) na svůj trh. Rusové se také nedávno snažili prokázat, že jim patří bohatá ložiska nerostných surovin v Arktidě u severního pólu. A s jídlem roste chuť.

mnoha obyčejných Rusů tolerován, pakliže povede k znovuobnovení velmocenského postavení. Zároveň je to dobrý prostředek k zastrašování protivníků v zahraniční politice, například i USA v otázce rozmístění raket a radaru ve střední Evropě. K další z ruských zbraní nové generace můžeme zařadit např. raketu Bulava, vystřelovanou z ponorek. Její velkou předností je, že dokáže rychle manévrovat a je stěží zachytitelná radarem. Významnou modernizací prochází také arzenál mezikontinentálních raket Topol-M. Rusové také testovali novou raketu R-500 kratšího doletu, která je schopna překonat protiraketovou obranu NATO. Úspěšně pokračuje i rozvoj ponorkových sil. Letos na jaře byla na námořní základně v Severodvinsku spuštěna strategická atomová ponorka čtvrté generace třídy Borej. Je v plánu, že by do roku 2015 mělo přibýt dalších šest. Jsou schopné se potopit do hloubky 450 metrů a vydržet pod vodou až 100 dní. Všechny budou ozbrojeny raketami Bulava. V srpnu tohoto roku také Putin oznámil obnovení pravidelných letů strategických bombardérů Tu-160 a Tu-95. Strojů typu Tu160 mají Rusové sice jen čtrnáct, jsou ale jako jedny z mála na světě schopny nést právě novou bombu FOAB.

We need guns. Lot of guns.

Kde na to berou? Rusko se po kolapsu z počátku 90tých let dostává opět mezi nejvýznamnější ekonomické mocnost. HDP roste cca o 7% ročně. Nezaměstnanost za posledních pět let klesla o čtyři procentní body z 10,5% na 6,5%. Životní úroveň se sice pro běžné občany zvedá jen pomalu, zato podnikatelská oligarchie a státem kontrolované podniky dosahují nepředstavitelných zisků. Můžou za to zejména neustále rostoucí ceny ropy a zemního plynu, ale i dalších nerostných surovin, které Rusko, pomocí státních firem, ve velkém vyváží.

Graf znázorňuje růst cen ropy za posledních dvacet let. Od roku 2002 se její cena na světových trzích zečtyřnásobila! Rusko je také největším prodejcem zbraní na světě. Velmocí, co se jejich výroby týče, je suverénně USA, ale ty spotřebují většinu z nich pro potřeby vlastní armády. Rusové je v exportu zbraní předběhli už v roce 2005. Mezi jejich hlavní klienty patří Čína následovaná Indií. Číňané mají zájem o nejnovější technologie, do Afriky jsou zase dodávány převážně lehké střelné zbraně. Relativně novým trhem je Jižní Amerika. Za léta 1998 – 2001 sem Rusko vyvezlo zbraně celkem za 300 miliónů dolarů, za roky 2003 – 2006 už to bylo za dvojnásobek. Velkým obchodním partnerem se zde stala zejména Chavezova Venezuela, která si objednala mnoho tanků a dokonce i stíhačky.

Tak tuto větu si vedle fanoušků filmu Matrix zřejmě oblíbil i Putin. V roce 2005 utratilo Rusko za nákup nových a renovaci starých zbraní 110,5 miliard rublů. V následujícím roce to už bylo 164 miliard! Letošní rok ruské výdaje na zbrojení patrně dosáhnou součtu obou sum. Na podzim roku 2006 prohlásil generál Nikolaj Pankov (tehdejší náměstek ministra obrany), že Rusko utratí do roku 2015 až pět bilionů rublů. Podle oficiálních údajů má Rusko v současné době 4399 jaderných hlavic. USA vlastnící kolem 5000 bomb jsou možná v převaze, co se počtu týče, ale ruské hlavice jsou mnohem silnější a ničivější. Jejich celková hmotnost činí 2547,7 tun oproti americkým 1797,9 tunám. Na druhou stranu hlavním problémem ruského jaderného arzenálu je to, že ne všechen je plně funkční a provozuschopný. Putin nicméně naplánovat částečnou obnovu jaderné výzbroje.

Někdo vnímá růst Ruské moci jako částečnou obnovu studené války. Média často poukazují na autoritativní styl prezidenta Putina. Problémem je, že další dva největší geopolitičtí hráči, Čína i USA, pro nás nesmí představovat alternativu.

Ruský otec lepší než americká matka! Rusové také získali primát v oblasti nejaderných výbušnin. Na existenci americké vakuové bomby Mother of All Bombs (MOAB) odpověděli 11. září letošního roku zkouškou svého Father of All Bombs (FOAB) Jedná se o termobarickou pumu, která je menší a až čtyřikrát silnější než její americká předloha (vyvine dvakrát větší teplotu na dvakrát větším území). Při její konstrukci byla údajně použita nová ruská nanotechnologie, ale tuto informaci zahraniční odborníci označili za spornou. Dobře ale poukazuje na fakt, který je vlastní celému rozvoji ruských vojenských technologií. Totiž že silácká gesta a řeči o síle mají sloužit jako symbol a ukázka síly premiéra Putina a jeho autoritativního stylu vládnutí, který je v očích

700,000 mužů je právě členy bezpečnostních agentur a soukromých armád.

Strategický bombardér Tu-160 Ruský Blackwater Letos v červenci ruský parlament odhlasoval, že státní gigantické podniky mohou mít vlastní armády. Pod záminkou boje proti terorismu, resp. nutnosti chránit se proti možným útokům teroristů na ropovody a plynovody, se skrývá podstatné rozšíření pravomocí již existujících bezpečnostních služeb Gazpromu, Lukoilu nebo Transněftu. V Ruské armádě slouží 1,134,000 vojáků, navíc 821,286 mužů mají pod svým velením vojska ministerstva vnitra. Dalších cca 250,000 (přesný počet je tajný) tvoří zpravodajské služby a jiné složky. Kolem

Někdo vnímá růst Ruské moci jako částečnou obnovu studené války. Média často poukazují na autoritativní styl prezidenta Putina. Rusko ale není o nic horší ani lepší než další hráči na imperialistickém kolbišti – USA, Čína či jiné mocnosti. Je to logika vzájemného soupeření o trhy, zdroje nerostných surovin a pole pro další expanzi, která vede i k novým kolům zbrojení a stále ostřejším konfrontacím (zejména na Blízkém východě a ve střední Asii), jichž jsme svědky. Boj proti zbrojení a válkám, aby nebyl utopií ale měl smysl, musí být bojem proti imperialismu a jeho satelitům, kde platí, že hlavní nepřítel sedí „nahoře“, ve vlastní vládě a žádný imperialismus nemůže lidstvu přinést nic jiného než útisk a barbarství. Roman, Revo s využitím informací časopisu Euro

[email protected]

7

Historie

36. číslo

Frakce rudé armády: terorem proti systému Proto vstoupila do radikálně levicového studentského hnutí v jehož jádru stáli mladí komunisté, vesměs idealisté, bohužel v řadě případů napojení na východoněmeckou tajnou policii Stasi. Díky své zapálenosti a intenzivnímu boji se právě Ulrike Meinhofová stala spoluzakladatelkou Frakce Rudé Armády. Frakce Rudé Armády, dále jen RAF (Rote Armee Fraktion) se stala v Německu významnou organizací zejména na přelomu 60. a 70.let, ale působila i později. RAF byla organizací bojující na principu „městské guerilly“.

Když se řekne terorismus, vybaví se dnes mnoha lidem tak nějak automaticky především islamismus, Hamás či Al-Qajda. Posledně jmenovaná organizace, jejíž kořeny přímo i nepřímo sahají k nadnárodním muslimským hnutím jako je Muslimské bratrstvo a k tajné islamistické síti vytvořené americkou vládou pro válku v Afghanistánu, už několik let rozsévá děs v mnoha zemích Blízkého východu, Afriky a Evropy. Má to jediný efekt – vystrašení prostých nevinných lidí, z nichž pak rostoucí strach notně hnojený mediální masáží, dělá otroky kapitalismu a nahání je do tábora vládnoucí třídy, do tábora útočných válek, rasismu, radarů, zbrojení a rušení občanských práv a svobod. Co více si mohou vlády přát?! Pojďme se ale podívat na teroristy, kteří byli pro změnu postrachy kapitalismu…

Frakce Rudé Armády a Ulrike Meinhofová

Ulrike Meinhofová byla západoněmecká levicová novinářka, která vždy bojovala proti státní diktatuře a průmyslnickému kapitalistickému režimu. A právě tato novinářka se stala čelní postavou teroristů, kteří skutečně terorizovali kapitalisty, politiky a policii – Frakce Rudé Armády. Po druhé světové válce se v Západním Německu dostalo do vrcholných mocenských – ekonomických, politických a represivních pozic mnoho nacistických válečných zločinců, kteří nebyli nikdy souzeni, nebo byli osvobozeni, aby bojovali v době studené války proti Sovětskému Svazu a východnímu bloku. A právě Ulrike Meinhofová se s něčím takovým nechtěla smířit, stejně jako s válkou ve Vietnamu a s dalšími zločiny světového imperialismu.

http://www.revo.cz.tc

První akce Ulrike Meinhofové (a několika dalších žen, které byly mezi vedoucími kádry RAF zastoupeny početněji než muži) bylo osvobození vězněného zakladatele prvních buněk RAF a spolupachatele bombového útoku na americké vojenské kasárny ve Frankfurtu nad Mohanem, při Ulrike Meinhof kterých byl zabit 1 člověk a 13 zraněno, Andrease Baadera. Po té se zúčastnila řady bankovních loupeží a bombových útoků proti americkým vojenským objektům, policejním stanicím a budovám obřího mediálního koncernu Alexe Springera, jehož krajně pravicové noviny často a poměrně nezastřeně vyzývali k násilí proti levicovým studentům a jejich vůdci, Rudi Dutschkemu (Ten byl v roce 1968 těžce zraněn střelbou jednou ultrakonzerva¬tivce). V roce 1972 byli všichni čelní představitelé RAF chyceni a posláni do vězení. Ulrike Meinhofová ve vězení spáchala v roce 1976 sebevraždu oběšením (mnoho lidí, včetně členů RAF se ale domnívá, že byla zabita dozorci). Po celou dobu existence dostávala RAF zbraně, munici a výcvik od Stasi (stalinisté, včetně německé komunistické strany, DKP ovšem oficiálně RAF ostře odsuzovali), spolupracovala s palestinskými jednotkami Fatah a palestinskou maloburžoasně revoluční odbojovou organizací „Lidová fronta pro osvobození Palestiny“. 1.generace RAF čítala celkem 29 členů.

Druhá generace a případ Schleyer

Druhá generace RAF, čítající 13 členů, se začala rodit na konci 70.let a patřili k ní mimo jiné Christian Klar, Brigitte Mohnhauptová, Knut Folkerts a Günter Sonnenberg. Pro obnovu RAF se rozhodli ke své nejslavnější akci. Tato skupina ozbrojených teroristů si vyhlédla opuštěný bezpečný byt a v září 1977 přepadla a unesla Hannse-Martina Schleyera, šéfa „Svazu průmyslníků a podnikatelů“ Německé Spolkové Republiky. Schleyerova minulost byla přitom velmi

temná, respektive hnědá. Schleyer byl dlouholetý vysoký činovník nacistických studentů na universitách v Heidelbergu a Insbrucku, od roku 1937 byl členem NSDAP a za druhé světové války působil jako důstojník Waffen-SS a trestných komand. Po válce byl osvobozen, vyšplhal se do funkce jednoho z ředitelů koncernu Daimler-Benz a stal se ekonomicky jedním z nejdůležitějších byrokratů v Západním Německu. Bojovníci 2.generace požadovali osvobození „starých členů“. Ve stejnou dobu skupina arabských teroristů unesla letadlo na cestě z Mallorky do Frankfurtu; také požadovali propuštění členů RAF a dodatečně i skupiny palestinských marxistických partyzánů. Elitní jednotky německé policie osvobodily unesené letadlo v somálském Mogadešu a zabili teroristy, stejný „úspěch“ se jim ale v Německu nepovedl. Po zprávě o osvobození letadla a nalezení Andrease Baadera spolu s dvěma dalšími soudruhy mrtvými ve vězení, zastřelila RAF 18.října 1977 zajatého Schleyera. Francouzské noviny „Svoboda“ dostali od RAF dopis: „Po 43 dnech jsme ukončili ubohou a zkorumpovanou existenci Hannse-Martina Schleyera! Jeho smrt je bezvýznamná pro naši bolest a náš vztek…Odpor teprve začíná. Svoboda skrze ozbrojený boj, anti-imperialistický odpor!“ Kromě únosu bosse Schleyera patřil mezi jednu z neúspěšných akcí-atentátů RAF dokonce útok na tehdejšího vrchního velitele vojsk NATO, Alexandra Haiga.

Unesený Hanns Martin Schleyer Třetí a poslední generace (1985–1993)

3. a zároveň poslední generace byla zřejmě nejúspěšnější. Ta se zaměřila především na atentáty. Mezi její oběti patřili především kapitalista Ernst Zimmermann, člen představenstva Siemensu, Karl Heinz Beckruts a vedoucí odboru na ministerstvu zahraničí, Gerold von Braunmuhl. Poslední obětí atentátu RAF se stal 1.dubna 1991 Detlev Rohwedder, zkorumpovaný předseda ještě zkorumpovanější státní organizace Treuhand zodpovědné za faktické rozkradení (sice se tomu v dnešní společnosti říká privatizace,ale…) východoněmeckých podniků a státních zařízení. Činností Treuhandu byly doslova zpustošeny rozsáhlé oblasti bývalé NDR, statisíce lidí přišlo o práci a propadlo se na úroveň životního minima. Vůbec poslední útok RAF proběhl 27.března 1993, kdy ozbrojenci RAF Wolfgang Grams a Brigit

listopad 07 Hogefeldová vyhodili do vzduchu konstrukci nové věznice. Celková škoda byla cca. 50 miliónů dnešních Euro.Wolfgang Grams byl při útoku zabit, stejně tak jeden důstojník německých elitních protiteroristických jednotek GSG 9. Tím akce RAF skončily. V roce 1998 přišel do kanceláře německé tiskové agentury Reuters vzkaz, že Frakce Rudé Armády je definitivně rozpuštěna!

Rudé brigády

RAF v Německu nebyla jedinou západoevropskou levicovou teroristickou organizací útočící na jednotlivé kapitalistické prominenty, banky a vojenské objekty. Další podobnou teroristickou organizací, která byla postrachem tehdejší vládnoucí třídy, byly italské Rudé brigády, založené v roce 1970 příslušníky z generace mladých radikálů, stejně jako v Německu znechucených post-fašistickou elitou ovládající policii, soudy, armádu a politický a ekonomický život země. Oficiálně byla prohlašovaná za „marxistickoleninistickou organizaci“. Rudé brigády mimo jiné dostávaly rovněž podporu z Východního bloku: od Sovětů a Čechoslováků obdržely malé dodávky zbraní, munice a výbušnin. Někteří jejich členové byli napojeni na KGB a StB. Část členů Rudých brigád se dokonce účastnila výcviku v rámci StB a Československé lidové armády. 16.března 1978 zajali Rudé brigády premiéra Itálie, člena Křesťansko-demokratické strany, Aldo Móra. Podobně jako u Frakce Rudé Armády byla i tato akce byla provedena tzv.“Druhými Rudými brigádami“, protože všichni zakládající vůdci a bojovníci Rudých Brigád byli již v té době ve vězení. Únosci právě požadovali propuštění vůdců Rudých Brigád. Vláda

Antikapitalismus to odmítla a 9.května 1978 bylo nalezeno tělo Aldo Móra. Byl popraven po 55 dnech zajetí. Efekt Rudých Brigád byl viděn na tom, že nově vytvořená vláda se musela opírat o pomoc Italské komunistické strany. Během 70.let a na začátku 80.let probíhala souběžně s útoky Rudých brigád mnohem širší a vražednější teroristická kampaň ultrapravicových bojůvek řízená z vysokých politických a armádních míst v rámci subverzivních struktur NATO nazývaných operace Gladio. Mnoho teroristických činů spáchaných neofašisty a s nimi spjatými paramilitaris¬tickými skupinami a tajnými službami bylo státními orgány úmyslně připisováno levici. Tak například 12.prosince 1969 odpálili neofašisté, instruovaní speciálními policejními jednotkami, bombu na Piazza Fontana v Miláně, která zabila 16 lidí a zranila 88 dalších. Čin byl připsán levici a zcela nevinný anarchista Pietro Valpreda byl za něj uvržen na 16 let do vězení, než byl poté úplně očištěn. Praví viníci byli veřejně odhaleni až v roce 2001. Podobně krvavé činy krajní pravice a tajných služeb se odehrály také v Brescii (8 mrtvých a 102 zraněných na antifašistické demonstraci), Peteanu (vražda tří policistů hozená na Rudé brigády), boloňském nádraží (85 mrtvých a přes 200 zraněných) a jinde. V roce 1985 se část „rudých brigádníků“ přesunula do Francie, kde dostala azyl od francouzského „socialistického“ prezidenta, Francoise Mitteránda. V 90.letech došlo k reorganizaci Rudých brigád a obnově teroristických atentátů, ovšem ty již byly velice slabé a v malé intenzitě. V roce 2005/2006 bylo několik dalších členů zatčeno a uvězněno, dodnes je s nimi veden soud. Jde vlastně o jedny z posledních členů, Rudé brigády se rozpadly tak jako RAF pár let před nimi.

8 Je politický terorismus řešení?

Jako marxisté a stoupenci změny skrze skutečnou masovou revoluci vykořisťovaných tříd odmítáme taktiku teroristických útoků byť by byly namířeny proti mocným a privilegovaným zločincům, kteří si říkají státníci, nebo proti represivním a utlačovatelským institucím. Ano, dokáží někdy smést konkrétní jedince – kapitalistické pohlaváry se zločinnou minulostí či viníky masového zbídačení statisíců pracujících (poprava Schleyera nebo Rohweddera), ale kapitalismus jako systém nikdy nesvrhnou a neohrozí. Naopak, v konečném důsledku jen zvýší sílu antikomunistických a pravicových sil v rámci společnosti. Po zavražděném Rohwedderovi se konec konců dostala do čela Treuhandu osoba ještě daleko více nakloněná masovému výprodeji a tunelování po desetiletí vytvářených hodnot ve státních podnicích bývalé NDR. Stejně tak se většina proletariátu sotva má zájem účastnit teroristických akcí a podzemní činnosti malých uzavřených skupinek. Cesta teroru je cesta zřeknutí se skutečné organizační práce na vedení existujících bojů pracujících o slušnou práci, vyšší mzdy, úplnou demokracii, dělnickou kontrolu a převzetí výrobních prostředků a politické moci do svých rukou. Teroristé prostě s dělníky ani s revolucí nepočítají, a proto také nakonec zákonitě v boji s obrovskou státní mašinérií prohrávají. K uvedené problematice mohu jen doporučit článek Lva Trockého: “Proč marxisté odmítají individuální terorismus?“ Adam, REVO Praha.

Kodaňský dům mládeže Dne 6.10. proběhla v Kodani dosud největší demonstrace mladých lidí za posledních mnoho let. Dánsko je známé svojí liberální politikou vůči nezávislé a nekonformní mládeži, což jen zaslouží úctu, ovšem v poslední době pravicových vlád se tato liberalita vytrácí. Vše začalo před pár měsíci, kdy se mladí lidé vzbouřili proti „privatizaci“ Domu mladých, ke které došlo před šesti lety. Dům mladých je nejznámější objekt mládeže v Dánsku, nachází se v tradiční levicové a dělnické čtvrti Norrbero v Kodani a jde o squat, který sloužil mladým lidem přes 25 let. Je to shromaždiště mladých nekonformních lidí z celého Dánska. Dům, ve kterém si mladí lidé užívají života a unikají z kapitalistické diktatury peněz. A to se stalo domu osudné. Objekt, který mimo jiné navštívil kdysi i Vladimír Ilijič Lenin nebo nedávno zpěvačka Bjork, byl vydán na pospas Katolické kongregaci, která se rozhodla tento památný dům zbourat. To se ale naštěstí setkalo s rozhořčenou odezvou mládeže. Už v březnu, kdy začal probíhat konkurs na koupi tohoto domu, proběhly v Kodani masové demonstrace čítající i několik tisíc mladých „radikálů“. Policie, která o Domu mladých prohlašuje, že je to „ústředí drogových dealerů“, nasadila všechny své brutální prostředky na potlačení demonstrantů. Přesto mladí lidé ukázali, že se nebojí a 3.března udělali z Kodaně válečnou zónu plnou hořících barikád. S něčím takovým kapitalistická vláda jistě nepočítala, přesto odpověď policie byla

taktéž silná. Jen v první den demonstrace bylo zatčeno přes 50 lidí. Na několika místech v městě vypukly požáry, nejméně jedno policejní auto bylo zničeno zápalnými láhvemi. Je protest opodstatněný? Samozřejmě,že je! Dům mladých bylo jedno z posledních zařízení, které zabraňovalo úplnému zhroucení kultury mládeže do kapitalistického konzumerismu. Námitky policejních lhářů o údajné kriminalitě v oblasti těchto čtvrtí a squatu jsou naprosto neopodstatněné a lživé - v oblasti Norrbero je stejná kriminalita jako v ostatních částech Kodaně. Mládež je iritována jednáním katolíků, kteří jako tradičně neuznávají jiný životní styl než ten křesťanský - a proto lacině zprivatizovali “neobývaný” dům a s pomocí kapitalistické justice zničili dlouholetý kulturní projekt dělnické mládeže. Na podporu mladých lidí se ale postavila i většina místních obyvatel, která si uvědomuje, že zničení Domu mladých bude zničení nenahraditelné místní památky. Mladí lidé chtějí od úřadů možnost získat jiný squat, ale jejich snaha je marná - proč by úřady dávaly mladým právo na shromaždování, když jim ho jednou a ještě k tomu za doprovodu velkých problému vzaly? Squaty budou nahrazovány tanečními kluby pro buržoazní a rozmazlenou zlatou mládež

(tam se určitě drogy neberou, že?!), prostor pro ostatní mladé lidi se bude tenčit jak jen to půjde a bude nahrazován komerčními náhražkami. Za to v jednotné frontě bojují kapitalisté, politici křičící o “pořádku”, církev i brigády moralistů a pravičáků, kteří ani neví, co je to zábava. Útoky proti právům mládeže a přímo proti levicové a nekonformní mládeži jsou v kapitalismu na denním pořádku. Před summitem G8 byla v Německu levicová mládež pod těžkým útokem kapitalistické policie. Několik mladých lidí bylo falešně obviněné z „terorismu“, přičemž kapitalistický režim odkazoval na zřejmě jím samotným vytvořenou teroristickou organizaci Militante Gruppe. Ve Francii vyvolala před dvěma lety rasistická policie nepokoje tím, že mladého přistěhovaleckého chlapce nahnala k rozvodně vysokého napětí, kde zemřeli na zásah vysokým proudem. Následně začaly masové demonstrace a boje na barikádách. Jen pár měsíců poté francouzská vláda zavedla ultra-neoliberální zákon „První práce“ CPU, jenž spočíval v uloupení veškerých práv mladých pracujících. Následné milionové nepokoje donutily stáhnout zákon pryč. Útoky proti dělnické a nekonformní mládeži jsou po celém světě běžné. Jsou všude tam, kde jsou třídy, protože mnoho mladých lidí v sobě nosí vůli bojovat s bezprávím a změnit svět k lepšímu. Proto REVO podporuje veškeré akce mládeže v bojích za svá práva, a to v boji všemi prostředky, které jsou s to donutit kapitalisty a kapitalistické politiky k ústupu. Bojujme vším za svá práva! Za právo na svobodnou kulturu, na dobrou a dobře placenou práci! Adam, REVO Praha

[email protected]

Antikapitalismus

9

36. číslo

Kolem proti kapitalismu! Od 10.července letošního roku okupují zaměstnanci v Německém městě Nordhausen ve spolkové zemi Durynsko podnik na výrobu kol. Celkem 135 zaměstnanců odmítlo plán majitelů továrny na její zavření. Svou blokádou nejprve zamezili vedení firmy v odvozu a rozprodání vybavení továrny. Poté ustanovili nové vedení. Celý podnik je řízen kolektivisticky rozhodováním všech svých zaměstnanců. Nezávislá organizace mládeže REVO Německo jejich plány podpořila a zaměstnancům zaslala solidární dopis. Jedna zaměstnanci řízená továrna pochopitelně nemá sílu změnit dnešní globalizovaný kapitalistický systém. Může ale sloužit jako inspirace zaměstnancům celého světa, kterým hrozí jejich zaměstnavatelé propouštěním či snižováním mezd v zájmu zachování svých zisků. Je ukázkou toho, že proti jejich restrukturalizacím a tzv. ozdravným procesům, které přivádějí řadu lidí na dlažbu, mohou zaměstnanci odpovědět okupacemi, blokádami a převzetím výroby. Zatímco bez řadových zaměstnanců nemůže žádný dnešní provoz fungovat, bez kapitalistických vlastníků, vrcholových manažerů a spekulantských akcionářů se fungoval dá. A v některých případech i velmi dobře. Dobrou ukázkou je například továrna na keramiku Zanon v Argentinském městě Nequen. Od října 2001 (poté, co vláda v Buenos Aires vyhlásila bankrot a došlo k masivní vlně propouštění a zavírání továren) ji společně spravuje skoro 500 zaměstnanců bez ohledu na starého vlastníka. Všichni pobírají slušný plat v plné výši a vyplácený včas (což není ani dnes v Argentině vždy běžné) a pravidelně se účastní zaměstnaneckých schůzí, kde mohou volit či naopak odvolávat své zástupce. I přes opakované pokusy bývalého majitele získat závod zpět stále bojují za trvalé

znárodnění podniku a pokračují ve výrobě pod vlastní kontrolou. Situace v Nordhausenu je ale zatím na začátku. Výroba se znovu rozeběhne 23.října. I díky obrovské mezinárodní podpoře a solidárním kampaním a sbírkám rozličných levicových hnutí se povedlo d o začátku ř í j n a zajistit potřebnou prvotní

objednávku na 1.800 kol. Nutno dodat, že oficiální odborové centrály (podobně jako v ČR napojené na sociálně demokracii) se do kampaně zapojovaly pomalu a spíše symbolicky. Přispět ale můžete i vy! Cena jednoho kola je 275 Euro (cca 7.500Kč) a mezi prvními kupci se objevili lidé z celého světa. Kolo si lze zakoupit přímo od výrobce na adrese www.strike-bike. de. Bylo by ideální jít dále. Proto Revo bojuje za kolektivistické vlastnění a společné hospodaření ve všech továrnách i dalších firmách! Bohužel situace v Německu patrně nebude směřovat tímto směrem. Už i představitelé zaměstnanců připustili, že jim šlo hlavně o to zachovat si práci, ale že nemají vyšší politické cíle. V jednom interview nedávno připustili možnost přenechání podniku novému soukromému

majoritnímu vlastníkovi. Ani nevysvětlili, proč se domnívají, že by nový zaměstnavatel neměl sáhnout k propouštění, zhoršování pracovních podmínek či opětovné snaze o uzavření továrny, pokud by mu zisk z podnikání připadal jako malý. Revo bohužel pochybuje o rozdělení kapitalistické třídy na „zlou“ a „hodnou“ část, takže otázka vedení firmy není ani tak morální problém přístupu k zaměstnancům. Logika kapitalistického výrobního způsobu velí neustále zintenzivňovat vykořisťování živé práce a střed mezi zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů je tedy nevyhnutelný. Leč politické vědomí většiny zaměstnanců prozatím bohužel není antikapitalistické a jejich cílem není revolučně narušit hegemonii kapitalismu. Naopak se v ideové mnohých ukázal být přítomný nacionalismus. Vypovídají o tom i hesla na transparentech vyvěšených po podniku: „Eine texanische Heuschrecke frisst sich durch Deutschland!“ = „Texaská kobylka vyžírá Německo!“ (slogan namířený proti bývalému majiteli – Texaské firmě Lone Star), nebo „Deutschland, wache auf!“ = „Německo, probuď se!“. Němečtí dělníci z továrny na kola se rozhodli spoléhat na „vstřícnost“ nového majitele. Revo zůstává k takovému přístupu skeptické. Musíme zaměstnance naučit nespoléhat se ani na vládu či oficiální odbory, ani na kapitalismus. Úkolem revolučních organizací musí být mj. osvěta a vysvětlování fungování současného systému v souvislostech. Německým dělníkům se doufejme podaří udržet si na nějaký čas práci. K trvalému prospěchu většiny lidstva je ale nutné vést skutečný boj za celkové odstranění kapitalismu! z textu německého Reva přeloži Roman

Stávka železničářů a 150 tisíc dělníků v ulicích Francie

Podle všeho to vypadá, že Sarkozyho líbánky dnes hned několika způsoby pomalu končí. Ve stejný den, kdy všichni mediální chytráci jako posedlí přinášeli zprávy o rozvodu francouzského prezidenta, napnuli francouzští pracující v dopravě své svaly a v majestátní ukázce své síly dali najevo svůj odpor proti Sarkozyho plánům zaútočit na jejich penzijní práva. Dnešní stávka s pevnou 95% účastí mezi dělníky v SNCF byla ještě silnější, než stávka v roce 1995, kdy pravicová vláda naposledy měla obdobné choutky vměšovat se do penzijního systému jako má vláda dnešní. Další dopravní dělníci, například v pařížském metru, rovněž vyšli do stávky, stejně jako i dělníci v plynárenství a elektrárnách. Po celé Francii vypukla vlna demonstrací. V Paříži vyšlo do ulic 30 tisíc a v celé Francii 150 tisíc lidí, kteří pochodovali za obranu zvláštních penzijních práv pro některé dělníky veřejného sektoru. Sarkozy a jeho vláda mohou být odhodláni protlačit svoji penzijní „reformu“, ale každopádně tak budou mít na krku střet a boje. Na druhou stranu může být vláda upokojena při vědomí toho, že dnešní ukázka dělnické bojovnosti nebude podpořena bojovností odborového vedení. V TV tonight se Bernard Thibault, vůdce CGT, jasně vyslovil, že šlo o jednodenní stávku s cílem dotlačit vládu k „vyjednávání“. Pro vedení CGT není dnešní stávka o obraně současného penzijního systému pro členy vlastních odborů, ale má sloužit k vydobytí místa CGT u jednacího stolu, kde je možné na vládě vymámit nějaké kosmetické ústupky z jejího plánu. Thibault nás ujistil, že je připraven jednat o vládním návrhu a že přijímá vládní premisu – že důchody ve veřejném sektoru musí projít reformou.

http://www.revo.cz.tc

Problémem vedení CGT je to, že řadoví železničáři se na věc nedívají ze stejného pohledu jako oni. Jejich důchodová práva nejsou předmětem k vyjednávání. Mít možnost dřívějšího odchodu do důchodu je jednou z mála výhod povolání, které jinak znamená nízké mzdy, práci o víkendech a svátcích a v některých případech nebezpečnou samostatnou práci. To je důvod, proč mnoho všeobecných stávkových výborů (AG) dnes ignorovalo linii CGT a hlasovalo pro pokračování stávky 19.října. Podle Christiana Mahieuxe z SUDRail (levicové odbory) se železničářská AG v Paříži, Lyonu a Marseille velkou většinou rozhodla pokračovat ve stávce. Tribault se snažil vše utišit a prohlásil, že míč je nyní na vládní straně hřiště. Vedení CGT se opakovaně vyslovovalo proti pokračování stávky a dokonce zůstalo v některých případech i mimo AG. Jednou z klíčových otázek pro úspěch stávky je její kontrola řadovými členy skrze AG. První den stávkové akce ukázal odhodlání k aktivitě: nikoliv nějaké ubohé drobečky vyprošené cestou kompromisu, ale obranu současného penzijního systému. Je potřeba jasné výzvy za pokračování stávky až do doby, kdy vláda svůj nápor vzdá. Právě tento přístup přinesl vítězství stávce železničářů v roce 1995. Jinou klíčovou otázkou je získat pro akci podporu dalších dělníků. Další zaměstnanci veřejného sektoru nejsou předmětem zvláštního penzijního systému s dřívějším odchodem do důchodu. Třebaže odbory vyzvaly tyto pracující k solidární stávce, účast dalších dělníků byla malá. Současné útoky se nicméně dotýkají všech dělníků, státních i soukromých, neboť vláda připravuje zaútočit na obecný důchodový systém již příští rok. Sarkozy doufám že tím, že si nejprve vybral nejbojovnější část dělnické třídy, zabrání dnes i později sjednocenému protiútoku.

Stávky musí vtáhnout do boje i další dělníky. Vláda ospravedlňuje své útoky na zvláštní penzijní režim odvoláváním se na „rovnost“ a „spravedlnost“ (a také na přímé lži). Pro dělníky ale musí rovnost penzijních práv znamenat srovnání zaměstnanců soukromých společností na úroveň pracujících ve veřejném sektoru při uznání toho, že některá práce vyžaduje dřívější odchod do důchodu. O tom, jaká to bude práce, ale musí rozhodnout samo hnutí pracujících, nikoliv nějací super placení političtí poradci v obleku. Takový požadavek může oslovit nejvíce zranitelné pracující v soukromém sektoru, kteří celý svůj život dostávali nízkou mzdu, svízelnou práci a na konci jejich pracovního života, který teď šéfové chtějí odložit ještě na vyšší věk, by je čekal směšný důchod. Francouzští dělníci utrpěli ve volbách porážku, když Sarkozy uspěl a stal se prezidentem. V blížících se týdnech mají šanci zvrátit rovnováhu sil zpět ve svůj prospěch. Míč je na jejich straně. (Článek autorky Christiny Duval byl převazt z webových stránek skupiny Permanent Revolution)

listopad 07

Historie

10

Říjnová revoluce a její skutečný odkaz Bylo to právě před pár dny, 7. listopadu, kdy si svět připomenul 90. výročí ruské říjnové revoluce - prvního a největšího historického vítězství dělnické třídy. V tento den se po předcházející několikaměsíční agónii definitivně přetrhl řetěz světového imperialismu, jemuž právě padlo za oběť několik milionů prostých lidí nahnaných na válečná jatka, a vykořisťované a utlačované obyvatelstvo Ruska se vymanilo z područí vlády kapitalistů a statkářů. Říjnová revoluce byla vedle povstání dělníků a řemeslníků pařížské komuny (1871) prvním praktickým důkazem toho, že marxistická teorie o roli dělnické třídy v dějinách coby negace veškerého soukromého vlastnictví výrobních prostředků, coby hrobaře jakékoliv třídní hierarchie je správná. Rok 1917 ukázal, že pracující mají sílu a možnost vládnout si sami, že je v jejich moci odstranit natrvalo vykořisťování a rozdělení společnosti na vlastníky a námezdně pracující, že se lze obejít bez burzy a parlamentu, že lze vyrábět nikoliv pro zisk ale pro lidské potřeby, že lze skoncovat s válkami a ustavit trvale přátelské a rovnoprávné vztahy mezi národy. Říjnová revoluce vykrystalizovala jako produkt zhroucení násilnické kapitalistické a statkářské kontroly nad ekonomikou a společností a uskutečnila se díky masovému organizovanému boji dělnictva Ruska dovedeného k vítězství revoluční proletářskou stranou v jeho čele. Kdybychom měli provést jen stručný výčet toho, co revoluce přinesla pracujícím a čím změnila a obohatila život lidí nejen v Rusku ale i v ostatních zemích světa, nevystačil by nám papír v celém našem časopise. Omezme se tedy jen na ty opravdu nejdůležitější výdobytky, o nichž dělníci a chudí sedláci snili po celá desetiletí. Na Druhém všeruském sjezdu sovětů 7. listopadu 1917 - v den revoluce - byl schválen dekret o půdě, díky němuž se zrušilo soukromé vlastnictví půdy, všechno nerostné bohatství přešlo do rukou státu a veškerá půda velkostatkářů, klášterů a církve přešla do rukou rolnických rad a byla rozdělena rolníkům, kteří na ní pracovali. Sen generací sedláků úpících jako nevolníci a později jako ožebračení nájemci půdy pod knutou velkostatkářů se splnil. Dekret o míru přijatý na témže shromáždění vyzval všechny vlády světa k jednání o spravedlivém demokratickém míru bez reparací, anexí cizích území a porobení malých národů. Současně s tím vláda lidových komisařů zveřejnila a zneplatnila všechny tajné smlouvy uzavřené carsko-statkářskou a buržoasní vládou a následně udělila dlouho vytouženou nezávislost Finům a Polákům, odvolala ruská vojska z Persie a uznala nezávislost Afghánistánu. Prohlášení práv národů Ruska vyhlásilo rovnost a svrchovanost národů Ruska a právo každého národa na odtržení a vytvoření vlastního státu. Odstraněny byly všechny národnostní výsady a diskriminace. V průmyslu, dopravě a obchodě byla zavedena dělnická kontrola - podnikové rady volené zaměstnanci získaly kontrolu nad účetnictvím podniků, obchodní korespondencí, skladišti a kontrakty a dostaly právo dozírat na provoz závodů, určit minimum výroby a zamezit plýtvání, rozkrádání a sabotážím výroby ze strany majitelů. Všechny banky byly ihned znárodněny a sloučeny do jedné. Ve všech závodech byl stanoven osmihodinový pracovní den (předtím trval 12 hodin), který byl v dolech a zdraví zvláště škodlivé výrobě dále zkrácen. Sovětské Rusko bylo první zemí na světě, která schválila osmihodinový pracovní den na celostátní úrovni, a razilo tak cestu emancipaci pracujících na celém světě. Revoluce učinila naprostou přítrž využívání dětské práce a stanovila jasnou pracovní ochranu žen a mládeže. Revoluce dále skoncovala s parlamentarismem kapitalistů a právníků (jehož zničující charakter a z něj vyplývající “oblibu” u pracujících si dnes může snadno

ověřit každý z nás) a místo něj předala definitivně moc do rukou zdola vzniklých rad pracujících - dělníků, sedláků a vojáků. Členové rad, pracující za průměrnou dělnickou mzdu a podléhající nepřetržité kontrole a možnému odvolání ze strany svých volitelů, měli jak zákonodárné tak výkonné pravomoci a rozhodovali cestou demokratického hlasování. Zásada volitelnosti se šířila zemí rychlostí blesku - od armádních jednotek přes tovární rady a soudy až třeba po kontrolu nad veřejným stravováním. Nevolený státní aparát, byrokraté a důstojníci ztratili svoji moc, výsady a privilegia. Armáda byla zdemokratizována, byl zaveden všeobecný vojenský výcvik (při zaměstnání) a všichni pracující byli vyzbrojeni na ochranu svoji i své revoluce. Zrušeny byly všechny tituly, armádní hodnosti a dědičné výsady.

Říjen 1917 znamenal revoluci nejen v sociálních a vlastnických vztazích, ale také v kultuře a zvyklostech lidí. Byla provedena důkladná odluka církve a státu. Byla zakázána jakákoliv diskriminace na základě náboženství a zrušeny všechny výsady náboženským společnostem a církvím, náboženství se stalo soukromou záležitostí věřících. Ve školách bylo zavedeno společné vyučování chlapců a dívek. Platy učitelů se prudce zvýšily (“Bohatý rozpočet na školství je pýchou a slávou každého národa”) a v zemi započala mohutná kampaň vedená zdola i shora za vymýcení negramotnosti mezi mládeží i dospělými. Zejména prudce rostla gramotnost, kultura a umělecké ambice dříve zcela utlačených národů (negramotnost u středoasijských národů se do revoluce pohybovala mezi 95-99%). Všude jako houby po dešti vyrůstaly kluby, osvětová střediska, po vesnicích cestovali civilní pracovníci i vojáci s knihovnami, filmy a novinami (pro negramotné fungovaly tzv. obrázkové noviny podobné dnešním comicsům). Ze státních peněz byla masově vydávána a zdarma distribuována populárně vědecká a naučná díla a romány ruských i světových klasiků. Sovětské Rusko se po revoluci stalo Mekkou umělecké avantgardy (Majakovský, Tatlin, Malevič, Chagall, Rodčenko, Eisenstein, Treťjakov, Dovženko, Vertov, Štěpanovová, Meyerchold a další) a průkopníkem nových perspektivních vědeckých disciplin - mimo jiné neurofyziologie (Pavlov, Bechtěrev), kosmologie (Friedmann, Gamow), genetiky (Vavilov) a teorie vzniku života (Oparin). Velkých změn se dočkala rodina a postavení ženy v tradičně silně patriarchální ruské společnosti. Sovětské Rusko bylo jednou z prvních zemí světa, které umožnilo rozvod na přání jedné strany bez povinnosti uvádět “závažné příčiny” (v USA umožněno až v 70. a 80. letech), jednou z prvních zemí světa (po Skandinávii a některých tichomořských státech) s volebním právem pro ženy, jednou z prvních zemí světa zrovnoprávňující nemanželské a manželské děti, první zemí světa umožňující interrupce na požádání (v USA - s řadou výjimek - až v roce 1973), jednou z prvních zemí světa s ženou ve vládní funkci (po Skandinávii) a první zemí světa s ženou jako diplomatkou. Stejná mzda za stejnou práci

pro muže a ženy se stala samozřejmostí. Sovětské Rusko bylo první zemí světa dekriminalizující homosexualitu (v USA definitivně až v roce 2003, v armádě je ale stále trestná). Ženám se otevřely všechny nejlepší vzdělávací ústavy, univerzity a akademie Ruska (v USA až o více než půl století později). A výčet progresivních změn by mohl pokračovat ještě mnoho a mnoho stran. Takto tedy vypadala říjnová revoluce 1917, vedená pracujícími měst, revolučními námořníky a vojáky a jejich revoluční stranou. Ovšem v hlavních médiích – televizi a novinách, stejně jako od dnešních „osobností“ a „autorit“ ve škole, politice i kultuře se o říjnové revoluci doslýcháme něco jiného. Prý nešlo o revoluci ale o převrat hrstky zakonspirovaných revolucionářů, počátek „masového bolševického teroru“ a „zločinů“. Tak revoluci očerňují údajně nejserioznější české noviny dneška, zneužívající mnoha trpkých zkušeností lidí s byrokratickým režimem československých normalizátorů (ten ovšem fakticky vyrostl v důsledku zničení revolučních výdobytků a likvidace samotných revolucionářů Stalinem a jeho spojenci). Chrlit síru proti revoluci – to není u kapitalistických médií nic nového. Byly doby, kdy tehdejší rovněž nejserioznější média přinášela o Sovětském Rusku „zaručené zprávy“, že zde dochází k masovému „znárodňování žen“ pro potřeby čínských a mongolských hord a že vláda Ruska spadla do klína „Židům, z drtivé většiny původem z newyorského East Side“. Tyto „zaručené zprávy“ čpící rasismem, touhou vlastnit a ovládat ženy i prostým strachem upadající třídy o svou existenci si současníci ruské revoluce mohli přečíst např. v londýnských Timesech, New York Times, oficiálních zápisech zasedání amerického Kongresu, článcích dnes zavrhovaného nacistického teoretika Artura Rosenberga i článcích dnes vynášeného britského imperialisty Winstona Churchilla. Jak by tyto zprávy působily v dnešních Lidových Novinách či TV Nova? Dnes je ovšem jiná doba a tento druh „zpráv“ už vyšel z módy. Jazyk médií se změnil, za ním schovaná třídní nenávist ale zůstala. Nesmíme však médiím úplně křivdit, to co říkají totiž není tak úplně nepravda. I v pomluvách a štvaní je totiž uložena určitá historická zkušenost. Je totiž docela dobře možné, že ti, kteří stáli a stojí za Timesy a Lidovými novinami, revoluci opravdu takto viděli a takto na ní dodnes i vzpomínají. Antisemitské povídačky v sobě svým způsobem odrážely pro tehdejší elity hroznou skutečnost, že vláda v Rusku přešla do rukou těch dříve nejutlačovanějších a nejbezprávnějších částí obyvatel, zatímco důraz na „bolševický teror“ opravdu ukazuje na osud té malé menšiny vykořisťovatelů, která jím byla postižena (o svém teroru podporovaném intervencí 14 zahraničních zemí proti Rusku ovšem mlčí). Takto tedy revoluci mohli vidět ONI. Je ovšem nutné či správné věřit tomu, co říkají média a politici? Co nám ti samí politikové a média včera napovídali o válce v Iráku, co nám dnes tvrdí o americkém vojenském radaru jako „zaručené pravdy“? Pravdu snad?! Není na čase přestat papouškovat třídní mýty a iluse, které vidí ONI? Není na čase přestat se dívat na svět očima kapitalistů, jejich právníků, politiků, profesorů a novinářů? Není na čase otevřít SVÉ vlastní oči? Pokud ano, pak revoluce z října 1917 dostává rysy velkolepého emancipačního boje, který v mnoha oblastech sociálních a občanských práv, osvěty, kultury a humanity posunul lidstvo mílovými kroky kupředu. Její památku a její odkaz pro naši generaci pak už nelze pošpinit. Nikola, REVO Praha (Na stránkách REVA www.revo.cz.tc přineseme v prosinci a listopadu originální znění hlavních dekretů revoluční vlády lidových komisařů)

[email protected]

Jak REVO Švýcarsko pomohlo rozbít rasistickou demonstraci Pravicově populistická Švýcarská lidová strana (SVP) doufala, že 6.října uskuteční v hlavním městě Bernu demonstraci pod xenofobním sloganem „povstaňte společně za naše Švýcarsko“. Tato pochodující demonstrace měla být následována festivalem před budovou švýcarského parlamentu, kde měly znovu zaznít nenávistné projevy vůdců strany. Třem až čtyřem tisícům členů a sympatizantů – společně s více než stovkou nacistických skinheadů a dalších fašistů a nacionalistů – se však nepodařilo dostat na náměstí, kde začínal jejich pochod. Kolem 2500 lidí, většinou z krajní levice a „autonomního spektra“ jim zablokovalo cestu a donutilo je tak změnit trasu pochodu a především zrušit jejich chystaný festival. Ve stejnou dobu se na jiném místě konal levicový festival organizovaný protirasistickým výborem „Černá ovce“ (odpověď na rasistickou propagandu SVP používající plakát s třemi bílými ovcemi, kterak vykopávají černou ovci ven ze Švýcarska). Zúčastnilo se jej kolem 4000 lidí. Cílem tohoto festivalu bylo protestovat proti rasistické špíně SVP muzikou, tancem a uměním. Ale „strašně-mocprotirasistické“ shromáždění na Munsterplatzu nijak nepoškodilo ani nebránilo pochodu SVP. Spíše se zde apelovalo na strany buržoasního státu, aby proti SVP nějak zasáhly. Mezitím se na okolních ulicích shromažďovali další lidé, kteří měli v úmyslu zastavit pochod SVP – někteří z nich nejen zapálení antirasisté ale i antikapitalisté. Od jedné se již stále více a více lidí shromažďovala v centru a připravovalo na to, jak SVP zastoupí cestu. Krátce před půl druhou byla cesta na náměstí zablokována policií. Odpůrci SVP zároveň budovali barikády na Nydeggbrucke a pokoušeli se zastavit její demonstraci pokojným protestem v sedě. Ale klid nevydržel dlouho, protože proti sedícím protidemonstrantům použila policie slzný plyn a gumové projektily. Co se stalo potom, je dnes buržoasními médii popisováno jako „Bitva o Bern“. Ti, co chtěli zablokovat pochod SVP se rozptýlili všude po městě a vypukla bitva až do chvíle, kdy policie demonstranty zahnala zpátky od věže Zytglogge. Na tomto místě byla policie schopna rozdělit demonstranty do různých skupin, které se rozprchly po městě budovat improvizované barikády a vést bitvy s policií. Na tuto novou situaci policie nebyla schopna reagovat. Tato tzv. „gerilová taktika“ nebyla plánována dlouho dopředu, jak tvrdí buržoasní média. Byla to spontánní reakce na naše zatlačení do defenzívy. Jedna ze skupin dále přišla na náměstí před budovou parlamentu, kde již byla připravena celá infrastruktura pro plánovaný festival SVP. Nejprve šokováni ale vzápětí potěšeni tím, že široko daleko nebyl jediný policajt, zaútočila skupina 200 lidí na náměstí a zdemolovala SVP stolky, pódium a propagační materiály. Zapáleno bylo také malé nákladní auto využívané dodavatelem masných výrobků „Bell“ a několik kamenů dopadlo na budovu parlamentu. Když policie nakonec dorazila, ustoupila skupina na vlakové nádraží, kde vypukly další šarvátky. Ty pak mezi antirasisty, policií a nacistickými skinheady pokračovaly celý den až do noci. Takže co si vzít ze dne akcí? Nezávislá organizace mládeže REVOLUTION Švýcarsko naprosto podporuje akce proti pochodu SVP 6. října. Tento den se odehrály dvě antirasistické akce. První byla pasivní „oslavou“; druhá bojovným pokusem mládeže zbavit rasistickou SVP jakékoliv platformy, zmařit její pochod a shromáždění naproti švýcarskému parlamentu. Právě mládež učinila shromáždění SVP rychlý a dramatický konec. Po našem úspěchu pak buržoasní média, pobízená rasistickou SVP, zpustila proti levici hon na čarodějnice. Tvrdila, že „nevinní“ chodci a dokonce i děti byli napadáni antirasisty, což je lež – lež SVP a soukromých médií. Nikdo z nás neviděl, že by se něco takového stalo. SVP reprezentuje pravé křídlo švýcarské buržoasní demokracie. Během současné volební kampaně opakovaně užívá vzkazy plné rasové nenávisti, aby vykouzlila bariéry uvnitř dělnické třídy.

Demonstrace 6.října byla otevřenou provokací vůči všem lidem, kteří jsou proti rasismu a systému, který jej reprodukuje. SVP je ale i symbolem stále otevřenějších útoků na pracující, symbolem sociálních škrtů a útoků na kulturu mládeže. SVP věděla, co dělá. Věděla, že pokud bude demonstrovat, dojde k nepokojům. Zbabělé klekání si ostatních parlamentních stran před SVP a jejich odsouzení událostí 6.října pouze vrhá světlo na charakter celého politického systému. Ten ochotně toleruje v parlamentu stranu, která vítá organizované fašisty a nacistické skinheady na svých akcích. Tito lidé jsou pokrytci, kteří nehájí skutečnou demokracii a svobodu, ale pouze využívají jejich povrchních institucí k podpoře hluboce zkorumpovaného a vykořisťovatelského kapitalistického systému. Bojovný odpor na ulicích, jak byl k vidění 6.října, ukazuje znovu že zlo plozené kapitalismem nebude každým tolerováno a že existující odpor může ve společnosti vyrůst do významné síly. V centru lživé kampaně vedené proti nám musíme dnes lidem ukázat, co se 6.října skutečně stalo. Prostřednictvím pokračujícího vytváření levicových informačních struktur a šířením naší propagandy je možné bojovat proti lžím mocných médií. Je našim úkolem bojovat s rostoucím rasismem a nacionalismem bojovně a ideologicky. Nenávistné tirády jaké provozuje SVP mají jediný cíl: Odklonit náš boj a rozdělit revoluční levici jako sílu. Xenofobii a fašismus můžeme překonat pouze bojujeme-li se systémem, který je vytváří. Náš hlavní nepřítel je kapitalismus! Nemáme žádnou důvěru v kapitalistický stát, jeho zákony a jeho represivní státní síly. To jsou naši otevření nepřátelé! Antirasistické zákony nenabízejí pro přistěhovalecké komunity vůbec žádnou ochranu. Kapitalisté je konec konců můžou kdykoliv zrušit či nahradit jinými. Bojovný odpor proti SVP a odpor vůči systému nejsou ještě „masovým hnutím“, ale nejsou také již jen akcemi několika izolovaných násilnických jednotlivců. Boj proti rasismu a proti SVP musí být, má-li uspět, přeměněn na antikapitalistický boj. Aby nedošlo k izolaci a následnému rozbití radikální levice, musí být do boje získány a vtaženy i širší masy. Grily a náklaďáky lze nahradit; Na okupaci továren, stávky a mezinárodní solidaritu ale může kapitalismu skutečně vykrvácet. REVO Švýcarsko

Vadí ti lži dnešních politiků? Odmítáš americkou okupaci Iráku? Štve tě neustálé šikanování mladých? Hnusí se ti fašisté a rasisté? A chceš s tím něco udělat?

Tak se přidej k REVO!

[email protected] ICQ: 494-438-907 sms: 602 852 335

http://www.revo.cz.tc