časopis farnosti svatého Jiljí

Aegidius časopis farnosti svatého Jiljí

pro Jirkov a okolí, září-říjen 2008 (č.55) Dejte si pauzu, dejte si…

:-)

2

Pozvánky na říjen: * V sobotu 4.10. bude na Květnově vikariátní pouť. Růženec začíná v 10.00 hod., mše v 10.30 hod. Autobus pojede jako obvykle od Hudební školy v 9.15, z Chomutova od divadla v 9.25 hodin. Vrací se ve 12.00 hodin. * Výuka náboženství je na faře vždy ve středu od 15.00 hodin. Povinnost křesťansky vychovávat děti slíbili u jejich křtu rodiče a kmotři! Součástí výchovy je i přihlášení na výuku náboženství!!!! * Diecézní setkání mládeže se koná 10.-12.10.2008 v Příchovicích. * V neděli 12.10. bude mše v Sušanech v 14.00 hodin. * V neděli 26.10. bude mše v Boleboři v 15.00 hodin, poté modlitby za zemřelé na místním hřbitově. * V pátek 17.října bude mše v kapli Panny Marie ve Vinařicích - v 17:00 h. ** věci do charity přinášejte až po domluvě na tel. 474659460 ** Na internetu www.youtube.com/user/dvoulety najdete série fotek a videa ze všech prázdninových akcí. Nejedná se o farní stránky, nýbrž o osobní, jsou tam i jiné věci, než farní. Výhodou youtube je rychlé ukládání fotek. Proto k vyhledávání informací užívejte www.jirkov.farnost.cz (nebo o Květnovu nově: www.kvetnov-quinau.eu) a k vyhledávání fotek výše zmíněný web. Stalo se v srpnu a září: Křty: Sára Wälzerová, Elena Kostová, Natálie Peštová, Denis Pešta, Eliška Kalibánová, Lijana Schybalová, Elena Mirgová, Milan Schybal, Alexandr Gorol, Kateřina Godlová, Elisa Danielová, Daniel Balog, Matěj Huňka, Adéla Mirgová Pohřby: Marie Hajná, Hildegarda Andělová, Růžena Heranová, Vladimíra Římalová, Josef Heran Svatba: Lukáš Dvouletý a Petra roz. Čechová, —Svatý Hostýn

3

Tábor jirkovské farnosti na Kokořínsku Svou faru nám zapůjčil k prázdninovému pobytu P.Leopold. Počasí nám přálo, a tak jsme strávili hodně času na výletech a při koupání. Večer jsme měli u otce Leopolda kino - promítání. Stravování zařizoval též on. Nezapomeneme na posezení venku na dvoře pod ořechem. Místní kostel je zasvěcen svatému Jiljí, tak jako náš jirkovský. Průvodcem po okolí nám byl bystrý ministrant Tomáš. Na našich cestách jsme navštívili hrad Kokořín (na youtube dvoulety najdete krátké video-“kabaretní představe-

ní“ o Kokořínu od holek). Kromě našeho hlavního cíle Kokořína jsme navštívili město Mělník a jeho zámek a historické podzemí s hlubokou studní. Mezi poli jsme vyšplhali na dřevěnou rozhlednu a ve vsi Kadlín

navštívili muzeum motyček. Prosekávali jsme se džunglí kokořínských dolů a obdivovali kamenné obří sochy u Želíz. Samozřejmě vše doprovázeno koupáním. Nezapomeneme též na super zmrzlinu z nebuželského hřiště. Tož tak. Bohu díky za vydařený pobyt a skvělé počasí. Poděkování též Katce G. za pomoc při pořádání akce a doufám, že to nebyla naše akce poslední. P.Mirek (Fota i na další straně →)

4

5

Česko-německá mše v Boleboři u příležitosti 15. výročí znovupostavení kostela svatého Mikuláše. Z těchto setkání mám každým rokem větší radost. Komunikace je důležitým prvkem v církvi. Bez komunikace není život. Letos přijel i farář z Wernigerode (obr.-vlevo). Kromě něj faráři z Marienbergu, Jirkova a Chomutova a samozřejmě místní rodáci. Farní setkání u příležitosti 35. narozenin duchovního správce proběhlo na dvoře fary v Jirkově a k dobré náladě velkou měrou přispěla cimbálová muzika Jirkovák (a víno a slivovica od přátel z Moravy). Děkuji všem za blahopřání i za dárky. Pařeztour do Labských pískovců 8/2008. Parta zkušených zálesáků prošla napříč celým krásným územím - tedy od Tiských stěn a Děčínského Sněžníku přes Maxičky, Pravčickou bránu, Hřenské soutěsky, až po Jetřichovické skály, Černou Bránu a Kyjovské údolí. Parta dobrá, počasí trochu horší. Ale tak už to bývá. Dá-li Pán Bůh, příští rok plánuju (nejen) pro pařeztouráky pobyt v italských Alpách (chata Velehrad).

6

Mše svatá ke cti svatého Jana Křtitele se uskutečnila na Červeném hrádku. Po mši jsme chvíli poseděli, jak je naším dobrým zvykem, v zámecké restauraci. Příští možnost navštívit krásnou kapli při mši svaté bude až v červnu u příležitosti svátku Narození Jana Křtitele. Koncert u příležitosti svátku svatého Jiljí, patrona jirkovského kostela a města (1.9.). Jak už je pár let tradicí, snažíme se s heslem „trochu kultury nikoho nezabije“ a „kultura povznáší“ uspořádat hudební vystoupení. Letos přijal pozvání můj bývalý spolužák z kněžských studií P.Mgr. Jaroslav Konečný, farář ve Zruči nad Sázavou a pan Tomáš Najbrt. Své posluchače neustále překvapovali, ať už různými historickými nástroji, které se jen tak nevidí nebo svým úžasným obdarováním od Pána Boha z těchto nástrojů vykouzlit překrásné melodie starých mistrů. Pán Bůh zaplať. (Fota ilustrační, z podobného koncertu v Olbramkostele) Zamyšlení Jarmily Ranšové z BTM. Začal školní rok a s ním přichází pro mnohé lidi životní změny. Někdo nastupuje na novou školu nebo do nového zaměstnání, bude mít nové spolužáky nebo spolupracovníky a těší se na novou etapu života. Lidé v novém prostředí by si měli klást otázku, jak se uvedou, ale i ti, u kterých se nic nezměnilo, by se měli zamyslet, jak působí na své okolí. Připomínám si často jeden zážitek. Ráno jsem spěchala do zaměstnání. Proti mně šla sousedka a nevěřícně na mě koukala a řekla:“ Vám se muselo něco smutného přihodit!

7

Vy se tak hrozně tváříte!“ Velmi mě to překvapilo, že jsem se zmohla jenom na slova:“Díky Bohu, nestalo se nic hrozného, jenom přemýšlím, jak ten den zvládnu.“ Často jsme se potkávaly a prohodily pár slov. Několikrát jsem jí nabídla letáček, který si ochotně vzala. Ale tentokrát jsem neměla odvahu cokoliv o Pánu Bohu říct. S letáčkem nebo svědectvím bych v té chvíli asi neobstála. Hned se mi vybavil verš z Bible, z epištoly Filip.4,4: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ Přeji Vám, aby Vám moje zkušenost posloužila jako připomenutí, a aby bylo na Vás vidět, že máte dobrého Pána na nebesích, který se o Vás stará. Svojí tichou radostí byste měli všude, nejen ve škole a v zaměstnání, navodit lidem kolem Vás příjemné prostředí. Pak jim můžete říct, odkud radost a pokoj čerpáte. I oni potřebují poznat Tvůrce pokoje a radosti. K rozjímání. Modlitba sv. Tomáše Akvinského. Všemohoucí Bože, ty všechno víš, nemáš začátku ani konce, tys dárce a ochránce ctnosti! Rač mne postavit na pevný základ víry a chránit neproniknutelným štítem naděje, ozdob mě též svatebním rouchem lásky. Dej mi poddanost tobě skrze spravedlnost, dej mi unikat opatrností nástrahám dábelským, mírností držet střed, ve statečnosti trpělivě snášet protivenství. ´Dej, abych pokorně hledal u majících dobro, kterého nemám; abych pravdivě vyznával zlo viny, jež jsem učinil; abych vždy vzdával díky za tvé dary; abych vždy zachovával ukázněnost v šatu, chůzi a pohybu; abych zdržoval jazyk od planého mluvení, nohám odpíral potulky; očím abych zabránil v těkavosti, uši abych zavíral novinkám; abych pokorně sklonil tvář a mysl pozdvihoval k nebi; abych pohrdal pomíjejícím, toužil toliko po tobě; abych krotil tělo, zachoval čisté svědomí; abych ctil svaté, tebe náležitě chválil; abych v dobrém prospíval a dobré skutky dokončil svatou smrtí. Pane, zasaď do mne ctnosti, abych v božských povinnostech byl oddaný, v lidských prozřetelný, svého těla bych neušetřil břemen. Pane, dej mi vřelou lítost, ryzí vyznání, dokonalé zadostiučinění. Rač nitro mé uspořádat k dobrému životu, abych činil, co se sluší a co mi přináší zásluhy a ostatním bližním dobrý příklad. Dej mi, abych nikdy nemoudře nedychtil po tom, co bude, ani s nechutí neliknavěl v tom, co jest, aby nenastala předčasná nedočkavost začátku nebo opouštění započatého před dokonáním. Amen.

8

Jak jsem sbíral turistické známky

-

České vesnice v Rumunsku

Abych si užíl tych 35-ti let, pozvál jsem svoje bráchy na malý poznávací pobyt, spojený s raritníma plackama. Manželky sa trochu šprajcovaly, no ale nakonec sa spáčily. Tož jsme vzali rance, nakúpili pro tamní děcka barjaké margotky a z Lukášovej svajby trochu slivovice a hurá - vyrazili jsme! No, byla to bomba. Mosím říct, že teda nejvíc se hodila bomba od paní Jeřábkové, měli jsme vyvařování jak o hodech. Bomba s dvojvařiA uchránili se zbytečného břu- čem od paní Jecha boléní. V tych dědinách řábkové :-) lautr nic néni. Člověk by řekl, že tam zdechl pes. Ale psů tam mají habaděj. No, možete to zhlédnout aj na mojem webu: www.youtube.com/user/ dvoulety Tož tak. Cílem pobytu bylo získat pět turistických známek z Banátu. Je tam celkem 6 echt českých dědin, ale placku majú enom v pěti: Eibental (Jevental), Bígr, Rovensko, Gernik a Svatá Helena. Tych pět je víc při sobě. Jsou včíl nově pospojované turistickou značkou (červenou) od Klubu českých turistou. A z teho se včíl odvozujou další odbočky - k tej šestej Šumici, k řece Neře, k Dunajským sou těskám, atd. To nejlepší má tento kraj z turistického hlediska pořád před sebou. A tož my jsme to nějak nehrotili, měli jsme moju fabišku a s lidima jsme pokecali, jak sa majú (včíl veliké sucho), popili gořale, zhodnotili právě sklizené grumbíry, a tak. Občas ale dostalo auto zabrat, připadal jsem si jako Zikmund a Hanzelka kolem světa. Bratři

9

moseli jit pěšky a ukazovat, kadyma že mám jet. Příroda je ale krásná. Akorát, že mladí většinou odešli nazpátky do Čech severní Čechy, Plzeňsko, Praha. Takže dědiny vypadajú postarší. Komunikace ale funguje dobře - toťkaj jezdí autobus z Brna do Svatej Heleny každý týden! Stavijou nové asfaltky, tož dobré.. Lidi tam chodijou všecí do kostela. Zrovna, když jsme přijeli, měli svátek asi Narození Panny Marie, bylo pondělí, ale nikdo nepracoval. Chodili s procesím kolem dědiny. Jináč, spíš vám povykládám hubou, když sa optáte. Néni problém. To koneckonců nejde moc sdělit, mosíte si to prožit. Tož tak. Lovu turistických známek zdar! Mějte se!

10

Ministranti a jejich služby

Kříž

Kříž je symbol Krista a jeho spásy, kterou nám přinesl skrze sebeobětování na kříži. A je jedno, zda-li máme obyčejný kříž nebo krucifix (s vyobrazeným tělem Kristovým). Nést kříž v procesí je velká čest. Ten, kdo nese kříž, se nazývá latinsky: kruciferář (nositel kříže). Jednak je to i pro něj zamyšlení a uvědomění si slov Ježíšových: „Kdo chce být mým učedníkem, vezmi svůj kříž a následuj mě“. Jednak je to symbol jistoty a ochrany křesťanského společenství. Kříž je nesen v čele procesí jakožto záštita. Jako by chtěl říct: Nebojte se, Kristus nás přece vede. Dříve se nosíval kříž v procesích častěji. Odtud také máme příjmení „Kříž“ jeden z důvodů přezdívky byla častá služba kruciferáře. Dnes nosíme kříž při pohřbu, při Božím Těle, při pobožnosti křížové cesty nebo při slavnostním nástupu na bohoslužbu. Svíce Svíce používáme v kostele častěji. Hned při našem křtu zapaloval kmotr od paškálu světlo Kristovo, symbol víry ve zmrtvýchvstání. Paškálem rozumíme svíci, žehnanou o velikonoční noci - noci, kdy Kristus vstal z mrtvých. Kdykoli používáme při liturgii svíci, je to připomenu tí naš í vír y ( tz n. vír y v e zmrtvýchvstání). Kde je světlo, tam je život - nebo aspoň předpoklad pro něj. Svíčku také zapalujeme jako prodloužení naší modlitby u oltáře. My se chvíli pomodlíme, ale pak musíme domů - a ta hořící svíčka se jakoby „modlí za nás“. Zhmotňuje naše prosby před Bohem, naše chvály, vůbec naši modlitbu. Plamen není strnulý, kmitá a poskakuje živě, jako i naše modlitba, je-li nám vztahem s živou osobou, Bohem. Svíce, jakožto tzv. věčné světlo, svítí i před svatostánkem. Ministranti, kteří při bohoslužbě slouží při svících se nazývají „ceroferáři“ a většinou jsou dva. Jejich služba je spojena s tím nejvíce božským, co se při mši děje, to znamená 1.stojí při ambonu, když se čte Kristovo evangelium a za 2. můžou držet svíce během podávání svatého přijímání nebo v průvodu na Boží Tělo. P.Mirek

11

Nejvzácnější dar Bylo mi téměř 18 let, když jsem se nechala zlákat na svou první cigaretu... Ze začátku to byla jen potřeba v něčem se vyrovnat svým spolužákům a vrstevníkům. Jistě, bylo to hloupé, ale můj názor byl tehdy jiný. Postupem času se z toho stal návyk. Cigareta byla mou věrnou společnicí. Nejprve mi to vůbec nevadilo. Když jsem však chtěla s kouřením skončit, nešlo to. Nepomohly domluvy, prosby, výtky, ani různá ultimáta ze strany mých nejbližších. Všechny pokusy byly bezvýsledné. Pak jsem však dala slib: „Opravdu skončím!“ Tento slib jsem dala mamince a svým dvěma dětem. Z počátku se mi dařilo kouření značně omezit z dvaceti na dvě až tři cigarety denně. Všichni měli radost a věřili mi. Cigareta však byla opět silnější. Takže zase neúspěch. Děti jsem zklamala a mamince jsem se přiznat nedokázala. Kvůli cigaretě jsem se uchýlila ke lži. Vždy jsem lež nenáviděla a nyní jsem v nížila, a co horšího, nutila jsem i své dětí, aby kvůli mně lhaly také. Moje pocity z toho všeho byly strašné. Byla jsem jako uvězněna a nevěděla jsem, kudy ven. A tehdy jsem stále častěji začala uvažovat o existenci Boha. Četla jsem vše dostupné a hledala různé odpovědi. Tím však rostla moje potřeba stýkat se s lidmi, kteří jsou ochotni o Bohu mluvit a také s ním žijí. Nastalo tedy hledání vhodného společenství křesťanů. Po několika týdnech mi bylo doporučeno jedno společenství v nedalekém městečku, a tak jsme se tam s dětmi jeli podívat. Moc se nám tam líbilo, už jsme se nemohli dočkat, až zase pojedeme. O tři týdny později se stalo něco, co jsem si myslela, že já prožít nemohu, protože si to nezasloužím. Dostala jsem od Boha dar — dar víry. Prožila jsem velikou milost. Cestou domů z nedělní bohoslužby jsem si již v autě uvědomila, že to moje kouření je vlastně bariérou mezi mnou a Bohem. V myšlenkách jsem začala prosit Pána Ježíše o pomoc, o dar pevné vůle, abych mohla s cigaretami skoncovat. Věděla jsem, že bez Boží pomoci nemám šanci. Do večera jsem si i přes velké pokušení již nezakouřila. Pozdě večer jsem pak odevzdala celý svůj život do Božích rukou. Klečela jsem u postele a v slzách vyznávala Bohu každý hřích, na který jsem si vzpomněla a prosila o odpuštění. A opravdu, tato modlitba byla vyslyšena a to hned. Pocítila jsem obrovskou úlevu, slzy odplavily z mého srdce bolest a zavládl klid. Pán Ježíš však působil mocně i dál. Od tohoto vzácného okamžiku jsem totiž nepocítila nejmenší potřebu si zakouřit. Je tomu téměř čtyři měsíce a je to pořád stejné, jako bych vůbec nikdy nekouřila. Byl to úžasný a vzácný dar. Pán Ježíš mi nesplnil to, o co jsem ho prosila, nedal mi pevnou vůli. Udělal to podle svého a lépe. Prostě mě vysvobodil z mého vězení. Nechal mě cigaretě zemřít. Tato dlouholetá společnice přestala pro mne existovat a já pro ni. A ještě něco jsem dostala — šanci začít znova, NOVÝ ŽIVOT! Tak veliká a mocná je jeho láska. Díky Tobě, Pane, za tuto Tvou lásku. Díky. Jana T.

12

Fanka - cesta do Lurd (dle skutečné události) P.Křivý, Podivín La Salleta Jednoho dne jsem dostal krásnou pohlednici, přímo z La Sallety: „Náš milý Otče, vzpomínám na Vás, aji na Vašu maminku u plačící Matičky. Všady sa nandú dobří ludé a Matička Boží mňa neopúščá a provází mňa. Modlím sa za vás za všeckých. Spat budu v Grenóbli. Zajtra odjíždím do Matičce milých Lurd. Tetka Fánka.“ Běžím s pohlednicí za maminkou: „Mami, Fánka je opravdu na La Salletě a jede do Lurd. Ona se tam skutečně dostala. To je veliký zázrak. To musí mít všichni andělé strážní a všech devět kůrů andělských pohotovost prvního stupně.“ Od té doby jsem byl nervózní. Čekal jsem, až se tetka vrátí z pouti. Nevěděl jsem ale, co všechno předcházelo. To jsem se dozvěděl od lidí. Její dcera pracovala na ONV. Všechno jí vyřídila, polovinu peněz jí dali příbuzní, druhou polovinu jí naskládali farníci a řekli: „Fánko, modli se na těchto posvátných místech i za nás. Pros Pannu Marii i za náš národ.“ Její dcera ji kontaktovala s jednou profesorkou, která s ní měla původně jet. Ta uměla dobře německy a francouzsky a měla tetku doprovázet. Nakonec doprovod odřekla, protože by jí to zkazilo její kádrový profil. Nakonec to dopadlo tak, že tetce napsala na kartičky, které měla přivázané na krku, německy a francouzsky: Kde je západní nádraží ve Vídni? Kde je WC? Kde je rychlík do Grenoblu? Kde se přestupuje? A podobně. Dcera zavezla maminku na nádraží v Břeclavi, posadila do vlaku do Vídně a tetka šťastně odjela. Na cestu ji ale museli vším vybavit. Tetka vystoupila ve Vídni na východním nádraží, pověsila si na krk příslušnou kartičku, zatahala za rukáv jednoho pána a říká: „Ná, čujete, strýče! Jak se dostanu na západní nádraží?“ a ukázala na kartičku. Pán si ji přečetl a odpověděl, což si tetka hned sama po svém přeložila: „Kam jedete“ A tetka hned začala břeščat: „La Salleta, La Salleta.“ „Aha“ Pán ji zavedl přes Vídeň až na západní nádraží. Byla to pro něj jistě rarita, když viděl takovou postavičku ve slováckých sukních, na zádech nůši, v jedné ruce demižón a v druhé hůl. Tetka se šťastně posadila do vlaku, přejela Rakousko, Německo a v noci dojela do Grenoblu. V Grenoblu vystoupila z vlaku a uvelebila se na lavici v čekárně. Říkala si: „Co bude ráno? Jak to bude dál? Ale, co, Bohu poručeno.“ Zamotala se do vlňáku a poklimbávala. Před půlnocí se probudila. Uviděla opilého chlapa, jak si ji prohlíží. Chmatla nůši, demižón i čagan a běží na perón. Tam stál výpravčí. Zatahala ho za rukáv a křičí: „Ná, čujete, strýčku, tam je také rezavé chlapisko jak Idáš, chce mě okrást nebo eště něco horšího udělat! Ná, dyť mně pomožte!“ Když výpravčí uviděl takovou postavičku, jakou ještě v životě neviděl a ptá se jí francouzsky, což si tetka hned po svém přeložila: „Tetičko, kam jedete?“ „La Salleta, Maximín, Melánie, La Salleta, La Salleta.“ „Aha. Tam vlak nejede. Tam musíte autobusem.“ Nevím, jak se dál do-

13

mlouvali, asi rukama a nohama, ale nakonec vše dobře dopadlo. Výpravčí vzal tetičku do kanceláře, kde byla jedna úřednice. Tetka pak vyprávěla: „Otče, tam byl takový šmajchlkabinét, také fotéle. Ta slečinka se na mňa usmála a říká: Tetičko, pojedete dál autobusem. My vám to zaplatíme. Pojedete až do Corpsu. Teď Vám uvařím čaj a pak se tady vyspíte. Tý Francúzé sú hodní ludé a v tým Grenóbli sú zvlášť hodní. Tak sem sa tam vyspala a o půl šesté mě ta slečinka zavedla k autobusi a já šťastně dojela až do Corpsu. Tam jsem musela vystúpnút a hore na La Salletu, že sa mosí jet taxíkem. Ná, čujete ludé milí, padesát franků tenkrát. Ná, to je peněz. Jedna Jugoslávka, co měli tých taxáků, taká bachratá, tak sme sa s tú bachyň handrkovaly a já říkám: Pětadvacet. Ne, prý padesát a já volám: Matičko Boží plačící, jestli mě tam chceš mět, tak se postaraj! Stúpnu si k cestě, nošu dám dole, demižón vedle a mávám čaganem. Však mňa někdo sveze. Nic nejélo. Až za dluhy čas jelo také malé nákladní autíčko. Mávám čaganem a volám: Zastavte, zastavte! Zastavili. Prý: Tetičko, kam jedete? Ptali sa francisky. Břeščím: La Salleta, Maximín, Melánie. Oni: Máte ščestí. My jsme kameníci a jedeme hore do kostela opravovat dlažbu. My Vás svezeme. Pojďte. My vám tady hore na korbě uděláme také sedátko. To sa budete divit. To ste ešče neviděla. Rozdělali pytle s cimentem, dali tam také staré tépichy, udělali mě tam také posezení, vysadili mňa, hodili tam za mnú nošu, demižón a čagan a už jsme jeli. To, pane, byla jízda. Otče, co já jsem viděla, to ste ešče neviděl. Ty hory, ty kopce, ty rokle, to byla krása. Ščastně jsme dojeli až ke kostelu na La Salletě. Až ke dveřám chrámu. Sdělali mňa z tej korby, já jsem jim pěkně poděkovala. Řekla jsem jim: Já su tetička Fánka a budu se za vás modlit. Oni sa na mňa usmíli a řekli: To je dobré. Pomodlila jsem sa v kostele, všecko obešla a šla dole, kde sa ta plačící Matička zjevila. Bylo poledně. Ale co bude dál? Včíl vidím, že u tej sochy Panny Marie La Salletskej klečí jakýsi černě oblečený pán a modlí sa z tej vašej farářskej knížky, ve kterej sú tý barevné šňůrečky a přehazuje s něma. Říkám si: To bude určitě dústojný pán. Dodám si odvahy, přindu k němu, poklepu mu opatrně na rameno a říkám: Důstojný pane, tady sa tá plačící Matička zjevila tým dvěma dětom? Maximínkovi a Melánii? Tady nad nama plakala? A ten důstojný pán si stúpli a říkajú: Paní, jak víte, že jsem Čech a že Vám dobře rozumím? Ná, to já nevím, to Vás Matička Boží poslala. Oni odpovídajú: Já jsem misionář. Pocházím od Hradce Králové a konám tady pouť. Tož, to sme dvá a konáme pouť spolem. Oni mňa všecko povykládali, jak to tady všecko bylo, spolem sme sa pomodlili a bylo už hodně přes poledňa. Říkám: Důstojný pane, mně už škručí v břuchu, už mám hlad. Já mám hen v noši ešče koláčky, co sem si napékla na púť doma a ve feldflaška čaj. Nemohla bych si to někde zjest? A ten důstojný pán sa ťukli do čela a říkajú: Paní, já jsem zapomněl. Dneska jste mým hostem. Pokračování příště

14 1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11 1. první měsíc roku 2. zrno k setí 3. obrat 4. sporák 5. kulečník se hraje (s)… 6. cestování po okolí 7. hnilý 8. valit 9. výhodná koupě 10. krmiti na louce 11. zdravotní sestra bez maturity +(!)

NÁPOVĚDA: OŠKA!, TLELÝ

Otázky - kvíz 1. Jonáš je A) izraelský král, který vybudoval chrám B) chetitský bojovník, který měl velkou sílu C) prorok, který se plavil po moři 2. Lukáš byl A) lékař B) tkadlec C) rybář 3. Jan má v Novém zákoně A) jeden spis B) tři spisy

C) pět spisů

4. Nejkratší evangelium je A) Matoušovo B) Markovo C) Lukášovo 5. Knize Zjevení svatého Jana se říká také A) Antifona B) Areopag C) Apokalypsa

Doplňovačka: svatý Lukáš evangelista Kvíz: 1C 2A 3C 4B 5C Postava NZ: Jakub

Znáš postavy Nového zákona? Je jedním ze dvanácti apoštolů a spolu s Petrem a Janem patří k trojici učedníků, která byla Ježíšovi nejblíže. Spolu se svým bratrem žádal o zvláštní místo v Ježíšově království. Jeho otcem byl Zebedeus a matkou Salome. Jako první ze dvanácti učedníků byl zabit pro svou víru.

15 Jirkov

Blahoslavený Hyacint Maria Cormier OP. Když papeži Piu X. oznamovali, že byl (21.5.1904) do čela řádu zvolen zvolen P. Cormier, neskrýval svou radost: „Je to světec! Už jsem mu jasně řekl, že by měl přijmout tento úřad, kdyby mu byl svěřen.“ Rok po svém zvolení (14.9.1905) obnovuje P. Cormier českou provincii. Celkem přivtělil k řádu 27 kongregací sester, mezi nimi i českou kongregaci sester dominikánek v r. 1908. Toto 60. výročí jsme si již připomínali. Zmínili jsme se tehdy o bohaté překladatelské činnosti sester. V “Doslovu“ jedné knihy překladatelka uvádí: „V roce 1995 nám P.Inocenc daroval knihu o P. Cormierovi. V říjnu 1997 mě ranila mrtvice. Ležela jsem deset dní bez možnosti posadit se na postel a vzít si něco z nočního stolku. Nemodlila jsem se v ty dny Liturgii hodin. Po těchto deseti dnech jsem si bez námahy sedla, spustila nohy z postele a začala se modlit breviář. Mohla jsem také pravou rukou psát. Když mě přišly navštívit naše sestry, říkaly mi, že za mne konaly novénu k P. Cormierovi. Tehdy jsem se rozhodla, že mu projevím vděčnost, a budu-li moci, přeložím knihu o něm. Hned jsem si ji dala do nemocnice donést a začala jsem už v nemocnici psát nanečisto. V prvních pěti měsících po onemocnění jsem celkem sedmkrát upadla, avšak nikdy se mi nic vážného nestalo. To ve mně vyvolávalo novou vděčnost. Nakonec jsem překlad i opsala na stroji, a to jen jedním prstem, protože levá ruka je stále ještě neschopná. Bude-li z této mé práce nějaký užitek, to ponechávám Bohu.“ - píše S.M.Zdislava Černá OP. Během svého působení v čele řádu se P. Cormier mimo jiné zasloužil o blahořečení Zdislavy z Lemberka, dobroditelky řádu v Čechách, schválením její úcty. V dalších letech to bylo např. vydání misálu a breviáře podle řádového obřadu a mnoho dalších moudrých rozhodnutí podporujících rozvoj řádu. 23. prosince 1993 Jan Pavel II. schválil zázrak, který spočíval v rychlém, trvalém, úplném uzdravení bez dostatečného léčení P.Jiřího Veselého OP (těžká sepse s mnohočetnými abcesy, nefrosický syndrom, velké otoky; člověk nedostatečně vyživovaný, po prodělané plicní tuberkulóze s kavernami, s žaludečními vředy). Na základě uznání tohoto zázračného uzdravení byl P.Cormier blahoslaven. A to je další důvod, proč je úcta P. Cormiera v naší provincii stále živá a proč si v pokračování připomeneme jeho myšlenky. Z.

16

Grünthal—Zelený Důl Zaniklá vesnice Zelený Důl ležela kdysi v nejzazším výběžku českého území přibližně kilometr severně od dolního okraje Brandova. Rozkládala se v místech dnešní tržnice u hraničního přechodu B r a n d o v / O lb e r n h a u . Sousedila se stejnojmennou saskou vesnicí - Grünthalem - která dosud existuje a je částí města Olbernhau. Obě vsi od sebe odděloval pouze Načetínský potok, který tvoří státní hranici i dnes. První zmínka o Zeleném Dole pochází z roku 1582. Původní obyvatelé vesnice byly převážně evangelíci a chodili do kostela v saském Olbernhau, resp. Oberneuschönbergu. V roce 1786 byl statek Zelený Důl majetkem pražského měšťana F. X. Glasera z Glasersbergu. Na začátku 20. století patřil zdejší statek podnikateli F. A. Langemu, který byl majitelem blízkého měděného hamru Saigerhütte v saském Grünthalu (obr.). Ten je dodnes jediným zachovalým evropským souborem staveb, ve kterých se rozvíjelo zpracování barevných kovů. Dnes budovy v areálu huti tvoří skanzen a muzea. Ve vsi stával zámeček a poplužní dvůr. Roku 1930 zde žilo 363 obyvatel ve 37 domech. Po druhé světové válce byla ves postupně vysídlena a roku 1963 zaniká. Jedinými zbytky obce jsou torza základů několika domů nad jižní částí dnešní tržnice a bývalý hřbitov. Nedaleko hřbitova stával hostinec Nový Svět. K Zelenému Dolu patřil také tzv. Svídnický mlýn, ležící u soutoku Flájského potoka a Svídnice u německé vsi Hirschberg. Pověst o zelenodolském černém psu: Na začátku 20. století vyprávěla řada starších obyvatel Zeleného Dolu následující historku: Okolo huti v saském Grünthalu se pohyboval velký černý pes. Na tom by nebylo nic až tak neobvyklého; tento pes ale měl prý pouze dvě nohy. Napadal pracovníky hutě, kteří se vraceli domů, skákal jim po krku a nejednou překračoval hranici a pronásledoval lidi i v Čechách. Zajímavý byl fakt, že se tento pes objevoval vždy v době, kdy se v huti tavilo stříbro a napadal hlavně zaměstnance podezřelé z nepoctivosti. Proto se objevilo bizarní vysvětlení o původu psa: byl to prý převlečený úředník z huti, který chtěl tímto svérázným způsobem zabránit krádežím stříbra. Citát na říjen:

Když se ti tvůj všední den zdá být chudobný, neobviňuj jej, ale obviňuj sebe, že nejsi dost silný, abys přivolal jeho bohatství. (R.M.Rilke) Cena 5 Kč. Vydává Děkanství Jirkov (www.jirkov.farnost.cz) e-mail: [email protected]