2 | 2008/9
AGin
Časopis Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži
Obsah
1 Aktuálně ze školy 1 Evropský den jazyků 1 Koncert scholy Adorare 2 Prvopáteční rande 3 Víkendovka scholy AG 4 AG čte Karla Čapka 5 Výprava do divadla 6 Kroměříž se bavila 6 Rozloučení s prezidentem 7 Seriál - o VŠ 7 Přírodovědecká fakulta UPOL 8 Rozhovory 8 s Richardem Čanakym 10 s Ewou Farnou 12 Vzpomínky veterána 12 Jak jsem začínal 15 Směj se s námi 15 Něco pro pesimisty 15 Škola a vše, co k ní patří 16 Hlášky z hodin
Úv
odník
Ú vo d n ík Milí příznivci AGinu, s novým měsícem přichází opět i toto čtivo, které Vám dá alespoň na chvíli zapomenout každodenním povinnostem. Takže se teď uvelebte a dopřejte si nezapomenutelné chvíle při čtení. Pro snazší orientaci nabízíme menší ochutnávku toho, čeho užijete až při důkladném prolistování. Najdete tu řadu aktualit ze školy, reflexi o průběhu rozloučení s prezidentem AG, rozhovory se známými osobnostmi, tradiční rubriku Hlášky z hodin, něco ze vzpomínek absolventa… Zkrátka jídelníček, kde si každý přijde na své… Dobrou chuť Vám přejí Diana s Radkem a redakcí
Ak tu
E v r op s ký d e n ja zy ků Sedím ve třídě, kde jsem ještě nebyla, kolem sebe mám neznámé tváře, slyším nějaký cizí jazyk. Science-fiction? Ne. Takhle jste se mohli na našem gymnáziu cítit dne 25. září 2008. Slavil se u nás totiž Evropský den jazyků. Nebyli jsme jediní. Po celé Evropě probíhají v tento den různé akce od roku 2001. Modré plakáty plné cizojazyčných přání dobrého dne dávaly tušit, že to jen tak obyčejný den nebude. Celý den byl rozdělen do čtyř workshopů, na které jsme se mohli libovolně zapsat. Jejich vyučujícími byli nejenom naši učitelé, ale zapojili se i vychovatelé
á l n ě z e š k ol y
a studenti. Myslím, že spokojenost byla oboustranná. Opusťte zažitou představu všedního vyučování. Promítaly se filmy, ochutnávaly speciality a vyplňovaly zábavné testy. Dokonce se i tančilo, zpívalo a hrály hry. Každý z nás se naučil hodně nového. Kdo ví, kam se dostaneme a kdy se nám to bude hodit. Mohli jsme poznat nové spolužáky z vedlejších tříd. Nelze říci, co bylo nejlepší. Ptala jsem se svých spolužáků a nedobrali jsem se k jasné odpovědi. Asi to tak má být. Ludmila Rozsypalová
Koncert scho l y A d o ra re V jednom nabitém víkendu, a to sice 3. - 4. října, se tady na AG konala opravdu velká spousta akcí, o kterých si ještě v tomto čísle přečtete (nebo jste si už přečetli někde jinde). Mezi ně patřil také koncert scholy Adorare, kterou k nám pozval bratr Pavel Šupol. V pátek v 19 hodin se začaly prostory chrámu sv. Jana Křtitele, již naplněného spoustou nedočkavých posluchačů, linout nádherná melodie
úvodní skladby – Tvoje jméno vyznávám. Všechny přítomné zaujala schola již svým „organizovaně neorganizovaným“ nástupem a posléze oznámením, že texty všech písní, které tento večer zazní, bude možno vidět promítnuté dataprojektorem na připravené plátno. Podle mého názoru se jednalo o skutečně skvělý nápad, ovšem mělo to jednu malou vadu na kráse – 1
Ak
t uá ln ě z e š k o l y
většina písní se ukázala jako neznámá pro zúčastněné, a proto se téměř nikdo z publika ke zpěvu nepřipojil. Avšak ani tato skutečnost nijak zásadně neovlivnila celkový úspěch všech interpretovaných skladeb. Dovoluji si tvrdit, že jsme zde měli měli možnost
prožít opravdu výjimečných a krásných šedesát minut. Zpěváci si v závěru vysloužili bouřlivý potlesk a také nádhernou rudou růži. Myslím si, že se už všichni těšíme na další vystoupení tohoto „tělesa“. -janey-
Prvopátečn í ra n d e „Prvopáteční rande, co je to za výmysl. To je mimo.“ Snad právě tyto myšlenky mohou některým z vás běhat hlavou, když jste přečetli název tohoto článku. Jestli mi dovolíte, rád vám ho přiblížím. Jeden student se mě ptal, jak má vysvětlit nevěřícímu kamarádovi, co je to adorace. Napadla mě myšlenka, že adoraci je možné přirovnat k rande. Dva mladí lidí – chlapec a děvče – se na rande těší, pokud se mají opravdu rádi. Oni si totiž budou spolu vyprávět, co všechno během doby, po kterou se neviděli, prožili. Jeden bude naslouchat druhému. Mají se totiž 2
rádi. Ale to, co je nejdůležitější, je, že jsou spolu. Jeden vedle druhého. Jeden pro druhého. Srdce naslouchá srdci. Být spolu. To je rande. A adorace je být spolu – člověk a Bůh, přítomný v Eucharistii vedle mě. Adorace je vykládání si, naslouchání, dívání se na Boha a On se dívá na mě. Rande bychom nějak přiblížené měli. A co prvopáteční? Podívejme se trochu do historie. Svatá Markéta Marie Alacoque, která žila v 17. století v klášteře, ve svém životě objevila nepostradatelnost adorace. Ona byla vyzvána Ježíšem, aby šířila úctu k Jeho Nejsvětějšímu Srdci.
Ak tu
Zároveň tlumočila světu velké milosti, které z tohoto Srdce vyvěrají. Jedna z velkých věcí je nabídka člověku, který ve zbožnosti a v milosti posvěcující (bez těžkého hříchu) po devět po sobě jdoucích prvních pátků v měsíci přijme Krista ve svatém přijímání, nezemře v těžkém hříchu. To není vypočítavost, ale to je možnost žít vztah důvěry a lásky s Kristem. Chtěl jsem dát sobě i studentům na AG a jejich kamarádům možnost, abychom si toto rande mohli dopřávat. Poprvé jsme randili v pátek 3. října i s mladými ze scholy Adorare. A stálo to za to. Další rande nás čeká v pátek 7. listopadu. Po ukončení pátečního vyučování bude čas na odpočinek, na film
á l n ě z e š k ol y
a večeři. Dále nás bude čekat přednáška otce Vojtěcha Kodeta s kroměřížskou farností, mše svatá a společná adorace v kapli Panny Marie na AG. Adorace bývá nejprve tichá a poté vedená slovem a zpěvem. Trvá asi dvě hodiny. Po celou dobu je příležitost ke svátosti smíření. V sobotu ráno nejpozději v 9 hodin se odjíždí domů. Komu by se ještě nechtělo, má možnost sobotní a nedělní den strávit v přírodě kolem Svatého Kopečku a v komunitě Blahoslavenství v Dolanech. Nezapomeňte prosím: na toto rande je zapotřebí se přihlásit u mě nebo bratra jáhna. Přeji všem čtenářům Aginu pěkné podzimní dny a ať se vám daří. Otec Pavel
V ík e n d o v k a s c h ol y A G První víkendovka scholy AG proběhla o víkendu 3.-5.10 2008. O tomto víkendu bylo na AGéčku bylo celkem dost lidí, protože zde neměla soustředění jenom schola, ale i sbor a ještě se někteří jedinci sešli na noční adoraci. Za scholu nás zůstalo asi 25. Tato víkendovka proběhla hlavně proto, abychom se více poznali s prváky. V pátek jsme se sešli na večeři na A2, která se na tento
víkend proměnila v jídelnu. Celkem narychlo jsme se od Lidušky dozvěděli pár základních informací. Po vynikající večeři, kterou pro nás nachystala Anežka & spol., jsme se všichni vydali k Janu Křtiteli na koncert Scholy Adorare. K večeru jsme měli chvilku volna, a poté jsme šli na noční adoraci, která měla být až do půlnoci. Proto ihned po jejím skončení jsme se všichni odebrali 3
Ak
t uá ln ě z e š k o l y
na kutě. V sobotu se konala arcidiecézní ministrantská pouť. Doprovázeli jsme ministranty při mši. Poté jsme snědli dobrý oběd a šli na zkoušku, na které jsme zpívali, a dál nebudu prozrazovat, co se tam dělo. I když můžu se vámi prozradit o jeden nezapomenutelný výrok, a to, že i chaos musí být organizovaný. Kolem čtyř hodin jsme se šli všichni projít Podzámkou (museli jsme vypadat velice vtipně, představte si dlouhou řadu děcek, po dvou). Udělali jsme spoustu fotek a vydali se zpátky
na zkušebnu…. Večer jsme se dívali na film a málokdo z nás při něm udržel slzu v oku. V neděli dopoledne jsme byli na mši u Mořice. A pak jsme cvičili na koncert, který proběhl v rámci dnů křesťanské kultury v neděli na náměstí. Koncert se vydařil, ovšem menší problém byl v tom, že málokdo z nás počítal s tak studeným počasím. Myslím, že tato víkendovka patří k vydařeným. poděkovat bych chtěla Lidušce & spol. kteří pro nás tuto víkendovku připravili. -janey-
Přijďte si po s l e c h n o ut aneb AG čte K a r l a Ča p ka
6. října 2008 se na AG uskutečnila zatím nevídaná akce. Naše škola si tohoto dne připomněla významnou událost – uplynulo sedmdesát let od úmrtí spisovatele Karla Čapka. Akce začala v 16 hodin v miniaturní knihovničce našeho gymnázia. (Myslím tím, že je v ní, díky tolika knihám, málo místa k pohybu.) Vše se pro tento den vzorně snažily nachystat naše paní knihovnice. Jak tato akce vlastně probíhala? Studenti, z domova mládeže i ti 4
dojíždějící, i někteří vyučující a vychovatelé se dobrovolně přihlásili, že budou předčítat z děl Karla Čapka. Četlo se z nejrůznějších žánrů, zazněly bajky, povídky i apokryfy. Názvy všech děl, ze kterých bylo čteno, najdete na vývěsce u knihovny. Zvláště se líbila povídka Právní případ, mně osobně potěšil legrační příběh O hodném loupežníkovi Lotrandovi. Zatímco začátek akce byl jasný, konec byl ovšem nejistý. Paní knihovnice
Ak tu
konec ohlásily na devatenáctou hodinu, ale když už to nikdo nečekal, přišla paní Řezníčková a neplánovaně přečetla vánoční apokryf, který byl podle mne tou pravou třešinkou na dortu.
á l n ě z e š k ol y
Co dodat? Snad jen to, že celá akce byla velmi pečlivě připravena, přesto přišlo nemnoho posluchačů. Proběhl den velkého ducha, škoda jen… zůstal zkrátka téměř bez povšimnutí… Python
Vý p ra v a do d iv a dla Zapnout poslední knoflík, utáhnout kravatu, tady přečísnout a mohu vyrazit. Kam? No přece do Slováckého divadla na představení Medeia. Vyjížděli jsme od justiční školy téměř v plném počtu. Po cestě nastupuje ještě dalších pár lidí. Jel jsem poprvé, a tak jsem se samozřejmě těšil. Přijeli jsme, ještě kousek popojít a hle, jsme na místě. Hned u vchodu nám paní profesorka Řezníčková rozdávala předplatenky a mohli jsme rovnou vejít do hlediště, nebo si koupit něco k občerstvení. Sotva jsem našel své sedadlo, zaujal mě pohled na jeviště, kde se nacházely kulisy připomínající letištní terminál. Přestavení začíná a já jsem podruhé překvapen tím, že herci nemají na
sobě žádné starověké kostýmy, ale moderní šaty. Pomyslel jsem si, že představení bude i textem zcela zasazené do našeho prostředí. To jsem se spletl. Text zůstal původní; výkon herců byl vskutku úctyhodný, až jsem chvílemi uvažoval, jestli to co vidím, není skutečnost. Jisté rozptýlení představoval bublifukem ofukovaný král, uklízející a neustále odcházející uklizeč a také pán na kolečkových bruslích. Myslím si, že se všichni účastníci naší výpravy skvěle bavili a odnesli si skvělé zážitky. Joker
5
Ak
t uá ln ě z e š k o l y
K ro m ě říž s e b a v il a
Dne 9. října v 17:00 vypukl pod záštitou hejtmana kraje koncert Pod hanáckým nebem, na podporu Domova důchodců ve Vážanech a SOS vesničky Chvalčov. Vystoupily známé tváře (např. Legendy se vrací, kteří zpívali všem známé písničky, a do toho byli i vtipní). Dále zpívala Argema, Láďa Křížek, Staří psi,
Amici Italiano a samozřejmě účastník Super star Petr Bende a Ewa Farná(rozhovor s ní přinášíme v rubrice rozhovory) Ještě můj subjektivní názor: koncert se mi líbil, i když jsem ho díky časové tísni nemohla zhlédnout celý; když hvězdy zpívají pro dobrou věc, je to ještě lepší. Ewik, Mery
R oz lo u če n í s p r e z i d e nte m Každý, kdo v úterý 21.10. krátce před osmou vešel do baru, se nestačil divit. Místnost byla plná společensky oděných lidí. Právě končil rozlučkový raut jednoho z nejschopnějších prezidentů AG, Honzy Pavla. Raut se, co se společenské úrovně týče, mezi podobnými akcemi ani v nejmenším neztratil. Nejvýznamnější osobnosti studentského parlamentu přednesly projevy, byla pokřtěna kronika parlamentu a tuto dojemnou chvíli podtrhl slavnostní přípitek na počest (v tuto chvíli již) exprezidenta.
6
Jaký byl Jan Pavel vůbec prezident? Bezpochyby zdatný. Dokázal se obklopit pracovitými lidmi, sehnal sponzory, pozvedl parlament na nebývalou úroveň. Díky jeho nasazení proběhla řada povedených akcí, v čele kterých stojí největší počin minulého roku na AG: Akademie, díky které se naše škola dostala do povědomí veřejnosti. Velkolepá akce velkého formátu, jak sami jistě víte. Zdá se, že laťka je nasazena opravdu vysoko. Galf
S e r i ál
ok ý ch š k o l á c h o O vys či ma j e j i c h s t ud e nt ů Tentokrát jsem oslovila studentku Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, konkrétně oboru Přístrojové optiky. „Nejprve bys nám mohla přiblížit, čím se vlastně tvůj obor zabývá a jaké je uplatnění ní po dokončení této školy?“ „Obor Přístrojová optika je zaměřen spíše prakticky, aby vyškolil odborné pracovníky v oblasti návrhů přístrojové optiky a osvětlovacích soustav. Uplatnění je většinou ve firmách produkujících optické prvky, nebo například osvětlovací techniku automobilů. Pro tuto školu jsem se rozhodla, protože to bylo další navázání na moje předešlé studium.“ „Jaká je organizace tvého oboru?“ „Organizace je velice dobrá, kantoři se snaží co nejvíce studentům vyjít vstříc, tím pádem se dá studium zvládat snadno a není časově náročné, věnuji se spoustě dalších činností. Atmosféra v Olomouci mi připadá přátelská a vyučující hodně studentům pomáhají.“ „Jak bys sumárně hodnotila profesory?“ „Každý je jiný a každý podává probíranou látku jinak, ale naštěstí ti, kteří učí hlavní předměty dokáží látku
přednést tak, aby byla snadno pochopitelná a dokáží svým přednesem studenta zaujmout.“ „A systém zkoušek Ti vyhovuje?“ „Celkem ano, většina je písemných a hodně se počítá, ale mám raději ústní zkoušky, kde se můžu vykecat.“ „Komu bys svou fakultu doporučila a jaké rady bys případným zájemcům dala?“ „Přírodovědeckou fakultu a obory na katedře optiky bych doporučila lidem, které zajímá fyzika, matika a co se zajímají o optiku, radiokomunikaci, světlo a vše okolo. Spousta oborů si je hodně podobných. Holkám bych doporučila optiku optometrii a kluky by asi víc zaujala optika optoelektronika, která je docela náročná na matematiku.“ Tereza Darebníková
7
R o z ho vo r
v o r s R i ch Rozh o a r d em Ča n aky m
Richard Čanaky je sportovec, bavič dětských koncertů, moderátor rozhlasových pořadů pro děti, zpěvák, autor hymny setkání mládeže v Táboře. Ale také osobnost, která v úterý 16. 9. 2008 vystoupila v aule našeho gymnázia. Krátce po skončení koncertu se nám s ním podařilo udělat rozhovor: „Řekněte nám o svých začátcích." „Těch začátků je velice mnoho, a to také proto, že těch sestav, ve kterých hrajeme, není málo. Všechno to začalo, když si bratr koupil kytaru. Když později odešel na vojnu, tak jsem tu jeho kytaru jednoho dne vzal a zkoušel jsem. Nevěděl jsem vůbec nic, ale velice jsem toužil ten nástroj ovládat, protože jsem v něm viděl prostředek k vyřešení mých problémů, které mne tenkrát obklopovaly. Skrze kytaru jsem se dokázal nějak vyjádřit a filtrovat, začalo mě to určitým způsobem naplňovat. V tom momentě už mi vůbec nezáleželo na tom, jestli to zůstane doma v obýváku, nebo jestli to půjde někam ven..." „Jak se to ubíralo dál?" „Časem přišly ty možnosti hrát s někým. Jednu dobu jsem chodil hrát s kamarádkou do ústavu pro 8
dlouhodobě nemocné, což představovalo vznik jedné sekce kapely. Naším cílem v tu dobu nebylo hrát koncerty, ale hrát pro ty lidi. Jednou si to někdo poslechl a řekl: „Pojďte hrát tam a tam.“ A pak neustále nás někam volali a zvali. I dnes to tak platí, že jdeme hrát, jen když nás někam pozvou." „Slyšeli jsme, že máte mnoho takových hudebních projektů, dá se to vůbec stíhat?" „To člověk asi nemůže nějak řešit. Buď ta kapela vydrží, nebo se rozpadne, ale je třeba to dělat s radostí. Pokud má člověk vše nalinkované, tak se často stane, že právě to, na co vsadil, se rozpadne." „Co byste chtěl svou hudbou vyjádřit?" „Nad takovou otázkou jsem se v životě nepozastavoval. Jsou takové dva postoje: Buď budeme dělat hudbu, budeme jim jako kdyby vařit, přesně to, co řeknou, nebo přijdeme s navařeným; a buď chutná, nebo nechutná. Já jsem přesně ten druhý případ. To, co dělám, chci dělat s přesvědčením a umím se za to postavit." „Jak se Vám líbil koncert?" „Po zvukové stránce to bylo hodně zlé, protože sál působil jako jeden
Roz velký zesilovač..." „Slyšel jste se?" „Ne, to ne. Publikum vytvořilo takový hluk, že jsme museli všechno zvýšit... Snažili jsme se držet bicí, které byly ve středu, ale atmosféra byla výborná. Takhle vyhecovat dav, to se nám podařilo opravdu málokde, takže pro nás výjimečná záležitost." „Jak vnímáte církevní školství?" „Bydlíme v Bratislavě a před čtyřmi lety jsme začali přemýšlet, kam dát naše děti do školky. Chtěli jsme naše děti vychovávat v duchu křesťanství, ale nebyla tady ta možnost. Tak jsme pod záštitou státní školky otevřeli třídy s křesťanským zaměřením. Školka nám funguje dodnes a já s tím souhlasím, protože ty děti jsou jiné, opravdu jiné. Samozřejmě záleží na učitelích. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že tam nemáme jediného “bitkaře.“ Ty děti jsou aktivní, uctivé, milé. Bylo by perfektní pokračovat i další rok. Ty děti jsou neustále ve společenství, učí se sociálně žít. Nedovedu si představit, že bych své dítě vozil všude možně a to dítě by nemělo žádné kamarády, žádné stálé místo." „Co Vaše budoucnost v kulturistice?" „Tento rok jsem absolvoval MS Slovenska. V kultiristice se dá soutěžit i do 70 let, takže je toho přede mnou mnoho. Pro mě je to sport, který mne učí vůli a pracovat na
hovo r
sobě. V dietě, kterou musím dodržovat, se musím velice ovládat, dodržovat fyzický trénink. Je to stejné, jako když člověk chodí do kostela, jde vidět, že chodí do kostela, okolí to o něm ví, ale ho to unavuje, a to je přesně ta paralela z posilovny. Když přijdete do posilovny, mnoho lidí cvičí nesprávně a ničí si tělo. Při dietě si musím dávat pozor na každou kalorii. Když to funguje pro to tělo, tak to musí fungovat i pro duši. Věřím tomu, že člověk bez přátel a společenství je na tom špatně a je to pro něj velice těžké." „Vidíte i nějakou podobnost s východním bojovým uměním, které staví na víře a jednotě těla a ducha?" „Znamenalo to pro mě hodně, když jsem viděl, že tibetský mistr kung-fu chodí do kostela načerpat sílu. Křesťané mají tu nevýhodu, že křesťanská filozofie neposkytuje téma bojových umění. Křesťan, který by se chtěl věnovat bojovému umění, to je jako kdybyste chtěli doma chovat bojového psa - nemůžete k němu přistupovat jako k pudlíkovi, má v genech jinou povahu. Musí mít výcvik, disciplínu a jednoho pána. Když je ještě malé štěně, vypadá jako malý pudlík, hraje si a tak dále. Může se zdát, že je to příjemné, ale on roste a ty jako křesťan nemáš software na tento hardware. Nevíš, co s tím. Může to ovlivnit tvůj charakter, agresivitu, 9
R o z ho vo r tvoje ego a ty nevíš co s tím. Tak si přizpůsobíš celé křesťanství k bojovému umění a dostaneš nějaký kompromis; více méně tohle hrozí při čemkoliv. Při sportu, kulturistice nebo při malování obrazů. Jak se ti něco stane od Boha, něco vstoupí do tvého srdce a ty tomu podřídíš život, tak je jedno co to je. Uvidíš malíře a ten bude žít jen tím, jaké bude mít nové štětce, jaké nové barvy a jakou krajinku bude malovat. V neděli ale půjde do kostela, protože je malující křesťan. I mně hrozí, že budu žít jen kulturistikou, nejenom pro to že je to tělesný sport." „Bojíte se tedy i vy, že tomu propadnete úplně?" „Často o tom přemýšlím a stále to kontroluji. Hlavně se to týká diety, kdy to může vypadat, že jsem tomu velice podřízený. Když chci jít na tu
soutěž, není to jako běh, kdy můžu jíst běhat a potom na té soutěži to buď vyjde, nebo ne. V tomto čase se velmi modlím, abych mohl využít svých znalostí na pomoc těm, kteří jsou na tom hůře. Mluvím s nimi a podávám jisté svědectví a podporu. I v Písmu je, že ti, kteří milují Boha, se mají dobře a všechno slouží k jejich prospěchu. Určitě mi to ale hrozí." „Co teď chystáte nového?" „Točím teď s kapelou nové cédéčko Vďaka Ježíš 4 a běhám s tím z mého nahrávacího studia různě po Slovensku. Točíme i v terénu a zrovna teď jsem točil nadějného rapera, který se jmenuje Adrem. Má dobré texty, které jsou srozumitelné a dobré i pro nekřesťanské posluchače, a myslím si, že koncert, který se chystá, bude stát za to." Děkujeme za rozhovor Filip Skála a Vojtěch Slezáček
Rozhovor s Ewo u F a rno u Ewa Farna pochází z české části Těšínska, na poli rockové hudby se na celostátní úrovni začala prosazovat již v roce 2006. V Kroměříži na náměstí vystoupila 9. 10. v rámci koncertu Pod hanáckým nebem. ,,Slyšela jsem, že chodíš na gympl, jak to zvládáš? Školu a zpěv?" ,,Zatím je to dobrý, i když se musím 10
přiznat, že je to trochu těžší a škola trochu upadá, ale dá se to zvládnout.“ ,,Taky tě strašili na základce strašili, že to bude hrozný?" ,,No, a jak já jsem z toho dostala úplný strach, ale fakt to není tak hrozný.“ ,,Máš už nějaký oblíbený předmět? Proč?"
Roz ,,Oblíbený předmět je angličtina, francouzština, polština, čeština a ještě přemýšlím nad španělštinou. Prostě miluji jazyky a ráda mluvím!“ (smích) ,,Teď trochu k tomu, co chystáš. Jaké bude nové album?" ,,Teď je jedno natočené v polštině a na prodej jde v listopadu. Jinak je udělané DVD z mého turné a v Esu je klip k písni Boží mlýny melou, které je sestřihem scén z DVD.“ ,,Vím, že jsi před pár měsíci jsi byla na turné, plánuješ už další?" ,,Samostatné turné ne, ale v listopadu jedu s No name po Slovensku, prý jako host, ale jsem spíš takoví předskokan.“ (smích) ,,Písničky si skládáš sama? Kde bereš inspiraci?" ,,Písničky si úplně sama nepíšu spíš texty, ale teď jsem si koupila nové PC s programem na skládání melodie, ovšem ještě se s ním budu muset naučit. A inspiraci – zatím jsem toho moc neprožila, takže spíš jak to přijde a ze života teenagera.“ ,,Byla jsi už někdy v Kroměříži?" ,,Jsem tu poprvé, ale je tu moc hezky, mají hrozně pěkný náměstí a úžasný publikum.“ ,,Býváš někdy před vystoupením nervózní?" ,,Ani ne, jenom občas, dneska jsem se spíše klepala zimou. Meteorologové se trochu sekli s počasím.“ ,,Jaké byly tvé reakce, když ti
hovo r
vypnuli elektriku?" ,,To jsem opravdu znervózněla. Napřed jsem nevěděla, co mám dělat, ale potom jsem si všimla těch bicích a trochu si zabubnovala.“ ,,Co rovnátka, nechybí ti? Nevyslovuješ třeba hůř?" ,,Nechybí! Výslovnost je dobrá, nevím, proč z toho kritika dělá takový povyk.“ ,,Co bys řekla holkám, které si myslí, že rovnátka jsou hrozná věc?" ,,Ať to chvilku vydrží, rok – dva. Potom budete mít krásný rovný zuby a všem vytřete zrak!“ ,,Při vystoupení jsme viděli, že hraješ na bicí, hraješ ještě na něco?" ,,Kromě bicích jsem hrála na piano a teď se pokouším o kytaru.“ ,,Na co hraješ nejraději?" ,,Jak kdy. Když mám špatnou náladu, tak se ráda vyřádím na bicích. Holky, to je rada pro vás, jestli se vám bude někdo posmívat, tak si zahrajte na bicí a vztek na něho vás s určitě přejde. A taky je to skvělá relaxace!“ ,,Na konec: nějaký vzkaz pro fanoušky?" ,,Byli jste dobrý publikum a zase se na vás budu někdy těšit. Ahóóóóój!!!“ Ewa zpívala: Ticho, Laj laj laj, Boží mlejny melou, Kočka na rozpálený střeše, Ty víš jaký to je, zahrála na bicí Mery a Ewik 11
Vz
pomínky veter
án a
J a k jse m V z p o m í n ky
začí na l, aneb vete r á na p o pr vé
O tom, že v Kroměříži existuje nějaké Arcibiskupské gymnázium, jsem se dověděl, sotva bylo založeno, protože na jeho existenci a na to, že přijímá studenty do prvních ročníků, nás na mši při ohláškách upozornil pan farář Heger. Okamžitě jsem se rozhodl, že tam budu studovat – jedno z rozhodnutí, kterých jsem nikdy v životě nelitoval. Vstupní překážky byly minimální. Pokud měli rodiče nějaké námitky, nechali si je moudře pro sebe, osobně si ale myslím, že byli s mojí volbou naprosto spokojeni. Největší překážkou se ukázala naše základní škola, respektive paní učitelka, která měla na starosti pomáhat žákům s přihláškami na střední školy. Nešlo ani tak o to, že církev nesnášela a církevní školy neschvalovala – byla dost inteligentní na to, aby jí bylo jasné, že probírat to se mnou nemá cenu. Horší bylo, že absolutně netušila, jak by se měl člověk na církevní školu hlásit, takže mne tam nechala poslat první ze dvou přihlášek, určených pro státní školy. Také mi doporučila podrobnější dobrozdání od pana faráře, takže z jednořádkového dobrozdání „není námitek“ se zcela zbytečně staly dva 12
odstavce, vychvalující mé zásluhy ve farnosti až do nebe (čistě sebekriticky přiznávám, že se daly shrnout do dvou holých vět či jednoho krátkého souvětí). Poslední překážkou byly přijímačky, které jsem zakončil jako pátý nejlepší, což mého otce strašlivě potěšilo. Pokud mne zpětně ve vzpomínkách na Ágéčko něco mrzí, tak je to fakt, že jsem nikdy neměl být vzorným žákem, a dokonce ani pilným žákem, takže tento úspěch u přijímaček byl vlastně též mým posledním studijním úspěchem (jediný další, ke kterému jsem se přiblížil, byla až moje kovbojská maturita, kde jsem sahal po vyznamenání, leč trojka z němčiny mi ho po zásluze sebrala; Ale to je trochu jiné téma). Další otcovo potěšení mohlo tak pramenit maximálně už jen z toho, že jsem školu úspěšně dokončil, což je dost málo. Úspěšné přijímačky měly za následek, že jsem byl přijat a základka byla požádána, aby mne uvolnila na týdenní červnové seznamovací soustředění, které se odehrávalo v chatách někde na střední Moravě, kde se to jmenovalo Jablůnka. Tehdy jsem si ještě nepsal deník, zpupně
Vz p om důvěřuje své rádoby dokonalé paměti, takže si už z toho soustředění mnoho nepamatuji. Vzpomínám jen na to, že jsme hráli hodně volejbal a že nás tam učitelé honili do zblbnutí. Z nich si pamatuji jen na prof. Tomečka a poněkud nevýrazného (rozuměj nijak zvlášť krutého) prof. Kotase, našeho třídního. Profesor Tomeček se představil jako tělocvikář, nejlepší tenista Kroměříže a organizátor „plaveckého výcviku“. V té chvíli ještě nikdo z nás netušil, že ona tekutina, v níž si budeme moci během výcviku vydatně zaplavat, je náš vlastní pot. Plavalo se hned dvakrát denně – při rozcvičce a odpoledním programu. Zjistili jsme také, že Tomeček umí šplhat – když se
í n k y v e t e r á na
zasekla vlajka na stožáru, tak pro ni vylezl. Jeden nový kolega při té podívané ucedil, že vědět to, tak ten stožár ráno nařízl. Vlastně mám dodnes neodbytný pocit, že učitelé vsadili na strategii, že nejlépe studentský kolektiv stmelí společný nepřítel, do jehož role se Tomeček s gustem stylizoval. Díky němu jsme také zjistili, že máme ve třídě poetu – nezapomenutelného baviče, ironika a satirika Petra Šišku. Jeho první báseň si velmi dobře pamatuji dodnes. Navíc Petr měl i další talenty: dokonalý hlas a cit pro přednes. Takže ukázka ze studentské poezie čerstvě přijatého vlastně ještě ne studenta Arcibiskupského gymnázia z června 1993:
Tomeček Petr Šiška Tomeček v chatě své pikle kuje, a pak nás ráno buzeruje. Vříská a řádí, jak ňákej ras, Hoďte ho do Bečvy! Zlomte mu vaz! Jak tohle dopadne, nemám páru, asi ho pověsím na stožáru! Pak přišly prázdniny a po nich už škola. Ta začínala a vypadala mnohem hůř než dnes. Neměla ještě ani maturitní ročníky, polovinu internátu (a myslím, že ještě i část přízemí) okupovala jiná škola (myslím, že
obchodní akademie, ale možná to byla střední pedagogická). Škola taky měla opačný poměr chlapců a děvčat, než dnes, 2/3 studentů byli kluci, neboť na arcibiskupství žili ještě v přesvědčení, že je Arcibiskupské gymnázium bude 13
Vz
pomínky veter
án a
zásobovat kvanty kněží, a proto stanovilo takový poměr přijímaných studentů. Brzy ale zjistili, že zas až tak žhavé to nebude, a ještě někdy v průběhu devadesátých let (tuším, že ještě za mého studia) to zrušili. Ono taky se již v té době se mluvilo hodně o diskriminaci a na určitou část veřejnosti dělaly kvóty podle pohlaví dost špatný dojem. Zrušeno bylo záhy i privilegium, že studenti AG nemusejí projít konviktem. Neosvědčilo se. Upřímně řečeno, nedivím se tomu. Škola to byla obecně dobrá, nicméně měla určité nedostatky v personálním obsazení některých předmětů, kde vedle vynikajících učitelů existovali i učitelé, řekněme, méně dobří. Vzpomínám si velmi živě na vyloženě katastrofální výkony části latinářů a angličtinářů (zejména těch, co učili angličtinu ve třídách, kde byla až druhým jazykem), jakož i na zajímavé způsoby látání nedostatku učitelů informatiky (na druhé straně, tehdy počítače začínaly, tohle byl patrně problém každé školy)… Učilo se převážně ne po jednotlivých hodinách (ty byly výjimky), ale po dvouhodinových blocích, přičemž čas pětiminutové přestávky uvnitř dvouhodinovky si tuším vybíral učitel sám (tohle se možná ještě za mne změnilo, nicméně dvouhodinové bloky byly z mně ne zcela jasných 14
důvodů zrušeny až po mém odchodu ze školy, což je asi škoda, podle mně byly lepší než jednohodinovky). Když jsem u začátku, nesmím zapomenout na první hodiny výuky a prof. Koutného, který začínal zároveň s naším ročníkem a měl s námi první dvouhodinovku výuky. Když jsem se po ní s několika spolužáky flákal na chodbě, objevil se proti nám pan profesor a jeho obličej se okamžitě rozzářil úsměvem člověka, který právě nalezl řešení obrovského problému. Zrychlil. Vedeni pudem sebezáchovy jsme se okamžitě pokusili zmizet, leč mne zradilo mé nezapomenutelné jméno. „Ignáci!“ Odevzdaně jsem zastavil a otočil se: „Ano, pane profesore?“ „Ignáci, tu máte…“, vrazil mi profesor Koutný do ruky třídnici. „Víte, já strašně spěchám a nějak nemůžu najít sborovnu. Ale Vy už si jistě poradíte...“, zašvitořil skrze svůj zubatý úsměv, v němž se med snoubil s hrozbou, a zmizel tryskem ve směru hlavní vchod. Chvíli jsem za ním užasle civěl a pak jsem pokrčil rameny. Ten úkol nebyl zas až tak těžký. Vlastně byl docela lehoučký. Stačilo se otočit o devadesát stupňů, udělat jeden krok a zaklepat na dveře sborovny. Ignác Pospíšil alias Cinik
Sm ě
N ě co pr o p es i m i st y
j s e s n á mi
Když se ti něco povede, snaž se nevypadat moc překvapeně. Stanovíš-li si nedosažitelné cíle, nebudeš muset nic dělat. Čistý stůl znamená přecpaný šuplík. Originalita tkví v umění zatajit prameny.
Jsou tři druhy lidí: ti, kteří dovedou počítat, a ti, kteří nedovedou. Na každý lidský problém existuje snadné řešení- elegantní, přijatelné a naprosto špatné. Logika je systematická metoda, jak dospívat k nesprávným závěrům s co největší sebejistotou. -janey-
Škola a v še, c o k ní p a t ř í Pavel k mamince: „Mami, já mluvím ze spaní.“ „A to nějak vadí?“ „Víš, mami, ona se mi ve škole při hodině kvůli tomu směje celá třída.“ „Mami, pan učitel mě dnes pochválit!“ „A za co, Jiříčku?“ „Říkal, že všichni jsou hlupáci, ale já, že jsem ten největší!“ Profesor ukazuje studentům skříňku, ve které jsou pouze ptačí nohy a ptá se: „Co je to za ptáka?“ „Nemám tušení.“ „Jak se jmenujete?“ Student si vyhrne nohavici a říká: „Schválně, jestli to uhádnete!“ 15
Sm ě
j se s ná m
i
Učitel se ptá ve třídě: „Jaký je rozdíl mezi elektřinou a bleskem?“ Hlásí se Martin: „Blesk je zadarmo, pane učiteli.“ Do ředitelny vběhne školník: „Pane řediteli, právě někdo volal, že ve škole je bomba a všechno vyletí do povětří.“ Ředitel: „Sláva... Konečně!“ Při písemce si povídají dva spolužáci: „Písemka-dneska! Ten učitel je idiot!“ Od tabule se ozve: „Ticho tam vzadu! Každý na to musí přijít sám!“ -janey-
H l á š ky z ho din V hodině ZSV při probírání občanských práv: p. Ondráček: „Další je právo volit a být volen. Být volen, ne být volem.“ V hodině dějepisu: Jarda: „Co je to lesní slon?“ p. Zahradníček: „Lesní slon je slon, který žije v lese.“ p. Kotas v hodině biologie: „..., proto je taky přeslička jedovatá. Používá se do léčiv.“ p. Pluhař: „Já tady vyvětrám, ty dotazy svědčí o tom, že je tu horko.“ pí. Vláčilová: „Všechno se archivuje. I vy budete archivováni.“ 16
p. Zahradníček ke spolužačce, která jedla v hodině čokoládu: „Mně nevadí, že jíš, ale že mi nenabídneš!“ p. Zahradníček v hodině dějepisu: „Ve střední Evropě jsme nebyli 100 let za opicemi, ale 3000 let za opicemi.“ pí Vláčilová na dvojčata Hodinkovy: „Jste na sebe strašně podobní. Nejste sourozenci?“ Třída: „Však to jsou dvojčata.“ pí Vláčilová nevěřícně: „Vy jste dvojčata?“ Dvojče: „Ano“
Sm ě
pí Jurasková: „Napište si větu "...odešel na Ostravsko..." . Jaké O budeme psát ve slově Ostravsko?“ Student: „No samozřejmě, že velké O.“ Jurásková: „A proč?“ Student: „Protože odtud pocházím a je to pro mě velmi důležité.“
j s e s n á mi
p. Koutný: „Marketerie znamená, že nábytek je vykládaný slonovinou, želvovinou nebo jinýmy kovy"
p. Vláčil: „Přestávky jsou od toho, abychom se napapali, nabumbali,...“ Student: „Vyčůrali a vykakali...“ p. Vláčil: „Vyprázdnili! A tak nechci, abyste mi potom v hodinách papali a bumbali.“ Student: „a vyprazdňovali se.“
ŠÉFREDAKTOŘI: Radek Janoštík, Diana Trtílková REDAKTOŘI: Darebníková Tereza, Gal Petr, Gleň Stanislav, Hlobilová Eva, Jakubíček Václav, Janáková Petra, Majdová Pavlína, Rozsypalová Ludmila, Ruszo Hana, Rýznarová Mariana, Skála Filip, Slezáček Vojtěch, Štolfová Jana, Talaš Ondřej SPOLUPRÁCE: Ignác Pospíšil GRAMATICKÁ ÚPRAVA: prof. Aranka Řezníčková GRAFICKÁ ÚPRAVA: Radek Janoštík TISK: Sponzoři 17
