Časopis Apoštolské církve

Časopis Apoštolské církve

Ročník 21

Navštivte nás na www.apostolskacirkev.cz

Číslo 11 / 2009

Sloupek

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. (Gn 1,1–5)

2

M

ilí bratři a sestry, vážení čtenáři, pokoj vám. Děkujeme vám za kvalitní zaslané články i vaši ostatní podporu včetně modliteb. Bez vašeho angažmá by náš církevní časopis ztratil smysl. Díky Bohu i vám se již přes dvacet let můžeme sdílet na následujících stránkách. S ohledem na kulaté výročí jsme se rozhodli v tomto čísle dotknout tématu Darwinovy evoluční teorie. Téma kontroverzní nejen ve vztahu nevěřící svět – křesťané ale i v samotných církvích. Pro nás členy Apoštolské církve důležité i do budoucna. – Naše církev totiž doposud k této otázce nezaujala oficiální věroučné stanovisko. Jaký postoj můžeme či máme aktuálně zaujmout jako jednotlivci? Budeme verše uvedené v záhlaví v sloupku (a následující) brát doslovně nebo se přib kloníme k majoritně přijík manému názoru světové m vědecké obce? Či řídíce v se úslovím „aby se vlk nažral…“ přijmeme zamlžený ž kompromis? k Nejsem kompetentní, abych poskytl vyčerpávající odpověď a ostatně by se do sloupku nejspíše nevešla. Proto vás jen upozorním na historickou skutečnost, která mne zaujala: Když Tomáš Akvinský, jeden z nejproslulejších učenců křesťanské historie obhajoval Boží existenci, vycházel z Aristotelova názoru, že vesmír je věčný. Na otázku, proč nevyšel z hypotézy, že vesmír má počátek, odpověděl, že v takovém případě by byl jeho úkol příliš jednoduchý… Dnes, kdy věda neuvěřitelným způsobem pokročila a nejsme odkázáni v řadě oblastí jen na filosofické úvahy starých Řeků, byla by pozice Akvinského při dokazování Boží existence podstatně pevnější. Než však věda takto dopěla, muselo uplynout více jak půl tisíciletí. V době, kdy „nosila plénky“ případně je pomaličku odkládala, byla Boží existence předmětem sžíravého výsměchu, který se často pokoušel opírat o tehdejší „vědecké poznatky“, které však byly posléze překonány serióznějšími, kupodivu biblickému pojetí mnohem bližšími. Aktuálně se nacházíme jen o trochu dále. Oficiální věda není již batole ale možná domýšlivý teenager, který si je prakticky jistý, že rodiče, kteří jej vychovali (židovsko-křesťanské základy dnešní civilizace), mu již nemají co říci. Při rychlosti rozšiřujícího se a prohlubujícího se lidského poznání je velmi pravděpodobné, že v dohledné době se budou zapálení evolucionisté hanbit za své dnes radikální postoje. S požehnáním Aleš Navrátil.

Úvodník 3

Jak nezestárnout

Po stopách evoluce 4 8 8 9 10

Po stopách evoluce >>> Zamyšlení nad vědou a vírou Aby nás svět neměl za pitomce? Lidský rozum není Bohem Věda není cestou z vězení

4

Duchovní dary 11

Dar rozlišování duchů

Izrael 13

Islám versus Izrael

Ze života církve 14 18 18 18 19 19 20

Rozhovor s bratrem Yunem >>> Filadelfie - Přístav Oldřichovice >>> Podpoříte nás svým hlasem? Nejdříve bych zachraňoval perličkový sešit Z perličkového sešitu Modlitba za děti Konference NLI Malenovice

O B S A H

Úsměvné i poučné střípky z minulosti 17

Kazatelna

14

Čtenáři píší 20

Číst či nečíst

Svědectví 21

Neboj se, já jsem tvá pomoc

Výpravy do minulosti 13 22, 23 Království Severního Izraele

Procházky světem Bible 13 22, 24 Sedm církví v Malé Asii

18

Život v Kristu - časopis Apoštolské církve Šéfredaktor: Martin Moldan Redakce: Mgr. Pavel Slepička, Petr Skřičil, MUDr. Aleš Navrátil Sazba a grafická úprava: Ing. Jindřich Novák Strany 22-24 sestavil Mgr. Pavel Slepička Ilustrace: Petr Fiurášek Příspěvky a připomínky prosím zasílejte na adresu redakce: Život v Kristu, U Podjezdu 12, 772 00 Olomouc tel.: 585 150 455, e-mail: [email protected] Uzávěrka vždy 1. den předcházejícího měsíce, respektive poslední pracovní den předtím. Veškeré objednávky vyřizuje nakladatelství Křesťanský život, 735 43 Albrechtice 504 tel. & fax: 558 761 571, 558 761 572, e-mail: [email protected] Ročně 11 čísel, cena jednoho čísla 21 Kč, pro předplatitele 20 Kč, poštovné podle tarifů, pro hromadný odběr slevy podle počtu výtisků. Podávání novinových zásilek povoleno Oblastní správou pošt v Ostravě č. j. 2725/92-P/1 ze dne 1. 12. 1992 Jak objednat časopis Stačí libovolným způsobem napsat objednávku na adresu: Nakladatelství Křesťanský život, 735 43 Albrechtice 504. S prvním číslem časopisu obdržíte složenku, kterou použijete k zaplacení buď určitého období, např. do konce roku, nebo budete platit zvlášť každé jednotlivé číslo. Veškeré objednávky časopisu pro Slovenskou republiku Pavel Vimpel, mobil: 0905-831 356

Jak nezestárnout Tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. (Ef 5,27)

D

razí čtenáři Života v Kristu, tento měsíc si náš národ připomíná 20 let od pádu komunismu. V médiích se setkáváme s různými úvahami a hodnoceními, jakže si to v té svobodě vedeme. Je dvacet let dlouhá doba? Kdo se před dvaceti lety narodil, je dnes již dospělým člověkem. Mladí lidé mají z našeho líčení způsobu života v komunistickém státě podobný pocit, jako jsem míval já, když mi babička vyprávěla o válce. Za dvacet let se leccos prověří. Charaktery lidí, odhodlání jít za svým cílem i to, zda jsme stavěli na písku či na skále. Dvacet let je dost dlouhá doba, aby nejedna bouře prověřila pevnost našich základů – v osobním životě, manželství i v životě církve. Jsem vděčný Bohu, že naše církev žije i dále roste. Jsem vděčný Bohu za životy a službu těch, kteří se zasadili o to, aby Boží dílo bylo budováno na správných základech. Dvacet let je ale dostatečně dlouhá doba na to, aby v našich tvářích bylo vidět, jak stárneme. Paradoxní je, že si to sami zřídka uvědomujeme, stačí ale zalistovat albem starých fotografií, a hned uvidíme, co se změnilo. Stačí potkat přátele, se kterými jsme se neviděli deset let, anebo stačí jen vidět vlastní děti… Stárnutí je proces, který nelze zastavit. Moderní kosmetické prostředky nabízejí sice možnosti, jak stárnutí (zdánlivě) zpomalit, avšak zastavit jej nelze. Z čeho však mám větší obavu, to nejsou nějaké ty vrásky či začínající šediny, ale vnitřní stárnutí. Myslím tím proces, kdy nikoli naše tělo, ale duch a duše se stávají unavenými, vyčerpanými, bez nadšení a zápalu pro Boží věci. Něco takového měl apoštol Pavel na mysli ve výše uvedeném verši. Když popisuje církev bez poskvrny a vrásky, myslí tím dvě věci: Poskvrna odkazuje na hřích, tedy něco, co člověka znečišťuje. Souvisí s vinou a pocitem hanby. Šaty se skvrnami si člověk možná oblékne, když jde na pole, ale nikoli když jde na svatbu. Jaksi dobře všichni víme, že skvrna je něco nepatřičného. Pán Ježíš chce mít církev bez poskvrny. Tou druhou věcí jsou vrásky. V celé Bibli není nikde řečeno, že stárnutí je cosi špatného, naopak, staří lidé se těšili obecné úctě. Proč jsou zde vrásky najednou v roli čehosi nevítaného? Vysvětlení je nasnadě, ale můžeme se podívat na jiné biblické místo, abychom měli jistotu, o čem je zde řeč:

A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. (2K 4,16) Pavel v tomto textu popisuje těžkosti, se kterými se musel během své služby vypořádávat. Popisuje mnohá zlá soužení, kterými musel projít kvůli kázání evangelia. Tyto těžkosti se podepsaly na jeho těle – a kdyby to dovolil, bylo by i jeho nitro zasaženo. Naštěstí zná tajemství neustálé obnovy, i když navenek stárne, jeho duch zůstává mladistvý. Je smutné vidět lidi, kteří zestárli ve svém nitru. Dovolili starostem, aby ubíjely jejich nadšení a zápal pro Pána, nechali vyrůst ve svém srdci kořeny hořkosti, připustili, aby zklamání ze života udusilo jejich víru. Aby lidé vnitřně zestárli, k tomu ani nemusí mít šediny. Duchovní vrásky mohou být i ve třiceti. A naopak – i lidé v pokročilém věku mívají svěží víru. A řeknu vám, je radost potkat člověka, který je i ve vyšším věku duchem mlád. Na jednu stranu nemůžeme být stále ve víře jako děti. Všichni rosteme, zrajeme a to, čím procházíme, má nějaké dopady na naše nitro. Přesto je ale velký rozdíl mezi zráním a stárnutím. Je-li zrání důsledkem práce Ducha svatého na našem nitru, pak stárnutí je důsledkem našich špatných reakcí na to, čím procházíme. Jak je tedy možné, že Pavel nestárnul? Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné. (2K 4,17–18) Recept spočívá v umění hledět na neviditelné místo na viditelné. Tím je obrazně řečeno, že by nás neměly formovat krize, zklamání od druhých lidí či neúspěchy, ale měli bychom být formováni pohledem na samotného Pána. Výrazem neviditelné totiž Pavel rozumí nebeskou naději a vše, co je s ní spojené, především samotného našeho Pána Ježíše Krista. Pavel ukazuje, že pro nestárnoucí život je důležité mít vnitřní zrak neustále upřený na Boha a jeho moc. Tím se dostáváme i k definici víry jako „schopnosti vidět Boží svrchovanost, dobrotu a lásku ve všech aspektech života“. Živá víra je vírou, která se raduje a vzdává Bohu chválu, i když to není zrovna snadné. Pokud dovolíme, aby to byly pochybnosti, které zaplaví

naši mysl, či reptání namísto vděčnosti, buďme si jisti, že rychle zestárneme. Mládí s sebou nese krásu, a vnitřní mládí dokonce takovou krásu, která dokáže zářit navzdory sešlosti věkem. Přísloví, které říká, že „po čtyřicítce si za svůj obličej každý může sám“, je pravdivé. Je důležité zůstat takto mladým, neboť jen ten, kdo je duchovně mlád, dokáže svou vírou oslovit druhé. Vrásčitá víra se stává náboženstvím a vrásčitá církev pak mrtvou denominací. Chceme-li být církví, která přináší do společnosti život, žijme tento život sami na každý den. Stárnutí je předzvěstí smrti. Vrásky na naší tváři nás ujišťují, že jednoho dne (pokud dříve nepřijde Pán) vydechneme naposled. Tragédie je, pokud duch smrti má vládu nad naším duchem! Buď žijeme z moci Ducha Kristova a stáří se nám vyhýbá, anebo žijeme pouze ze vzpomínek na to, co bylo, a v tom případě na nás koná své dílo duchovní smrt. Je to vážné. Bratři a sestry, učme se hledět k Neviditelnému a naše nitro bude obnovováno na každý den! Přicházejme k Tomu, který vyhlazuje naše vrásky, a dovolme mu, aby nás naplňoval radostí, horlivostí a nadšením! Nedovolme, aby nás ovládl smutek či zklamání, nedopusťme, aby se naše víra stala včerejší zkušeností. Letniční probuzení je jedním z nejdéle trvajících probuzení v historii církve, protože klade důraz na práci Ducha svatého. Zachovejme si tento důraz. Zůstávejme duchem mladí! Boží požehnání Vám přeje Martin Moldan, biskup AC

Úvodník

Ročník 21, listopad 2009

3

ŽIVOT V KRISTU

Po stopách evoluce

Po stopách evoluce Když 24. listopadu 1859 vyšla kniha oslavována a druhými odmítána. Právě nyní Charlese Darwina O původu druhů... (v an- si připomínáme jednak 150. výročí prvnígličtině On the Origin of Species by Means of ho vydání Darwinovy knihy, ale i 200 let od Natural Selection, or the Preservation of Fa- Darwinova narození. Jako křesťané se setkáváme s tvrzeními, že voured Races in the Struggle for Life)*, málokdo asi tušil, jaký rozruch dílo vyvolá. V ději- evoluce „je vědecká, a proto musí být přece nách vědy se stalo přelomem dvou epoch. Od pravdivá“. Ne každý má dostatečně obsáhlé počátku kniha patřila k základním pilířům informace o problematice stvoření vs. evoluevolučního učení. Po generace byla jedněmi ce či o podobném tématu vědy vs. víry, aby si troufnul do otevřené diskuse. Někdy se nám stává, že z několika kusých informací skládáme „fundované“ odpovědi (mnohdy perfektně připravenému) oponentu a pak přinejlepším poděkuje a zklamaně odchází. To je ostuda. Stává se také, že křesťané sice mají argumenty dokládající, že Darwinova teorie neobstojí, ale již si neuvědomují, že to jsou 150 let staré závěry, že sami evolucionisté v lecčem Darwina překonali a jeho teorii upravili. Proto jsme pro vás právě nyní, kdy se díky oběma darwinovským výročím mohou rozpoutat nové rozhovory, připravili několik článků, které pomohou doplnit informace nejen o tom, co vlastně evolucionisté tvrdí, ale i jak se za posledních 150 let jejich názory vyvíjely.

VÝZNAMNÉ POSTAVY

Anaximandros z Mílétu (asi 610 – 546 př. n. l.)

Empedoklés z Akragantu na Sicílii (asi 490 – 430 př. n. l.)

Aristotelés ze Stageiry (384 – 322 př. n. l.)

Titus Lucretius Carus (asi 99 – 55 př. n. l.)

*česky vyšla roku 1953 pod názvem O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život. redakce Karl Ernst von Baer (asi 28. 2. 1792 vývojové kroky se snaží racionálně zdů- – 28. 11. 1876) Význam pojmu evoluce 1) Pojem evoluce je odvozen z latin- vodňovat. ského evolvere, což znamená vyvíjet se. Evoluce tedy obecně znamená proces Pohled do dobového zákulisí Darwinismu 3) Evoluční teorie se neobjevila na věprůběžného, postupného vývoje. Opakem evoluce by mohl být revoluční vývoj decké scéně 19. století jen tak z ničeho nic. Můžeme dokonce říci, že je zcela lo– změna náhlým skokem. 2) Evoluce je pojem univerzální, vyvíjí gicky vyvrcholením – dítětem své doby. se nová metoda v medicíně, společenské Jakmile humanismus v 17. stol. rozvíjí normy, palivová směs pro automobily. myšlenku „vyzdvihnutí a sebeuvědoměNení to tedy jen známá Darwinova teorie ní si člověka“, navazuje na něj osvícenevolučního vývoje druhů přirozeným vý- ství v 18. stol. se „světlem rozumu“, který Gregor Johann běrem. Přesto je nejznámější použití poj- se měl stát neomezeně silným nástrojem Mendel mu evoluce právě v přírodních vědách. pro očištění lidského poznání od „pověr (20. 7. 1822 Pomocí řady různých hypotéz (laicky a zatuchlých církevních dogmat“. Deva- – 6. 1. 1884) obecně označovaných jako evoluční teo- tenácté století se rodí s Kantovou ideou rie) je popisován vznik a vývoj života na „čistého rozumu“, který rozvíjejí PozitivisZemi. V užším pohledu se evoluce zabý- té (zkladatel A. Comte) tak, aby nebyl zavá také původem člověka a jeho postup- tížen ničím, co nejde racionálně, vědecky ným rozvojem do současného stavu. Klí- zdůvodnit a ověřit. Lidstvo vstupuje do čovým rysem evoluční teorie zůstává, že dynamického období vědecko-technicve svých úvahách neopouští rámec při- ké revoluce a proto je vroucně (někdy až rozených přírodních pochodů. Postupné nekriticky) přijímáno vše, co je nové, tzv.

4

Jean-Baptiste Pierre Antoinede Monet, Chevalier de la Marck, známý spíše jako Jean-Baptiste Lamarck (1. 8. 1744 – 18. 12. 1829)

Charles Robert Darwin (12. 2. 1809 – 19. 4. 1882)

Alfred Russel Wallace (8. 1. 1823 – 7. 11. 1913)

August Weismann (17. 1. 1834 – 5. 11. 1914)

Ernst Heinrich Philipp August Haeckel (16. 2. 1834 – 9. 8. 1919)

George John Romanes (19. 5. 1848 – 23. 5. 1894)

Sir Julian Sorell Huxley (22. 6. 1887 – 14. 2. 1975)

Sewall Green Wright (21. 12. 1889 – 3. 3. 1988)

Sir Ronald Aylmer Fisher (17. 2. 1890 – 29. 7. 1962)

John Burdon Sanderson Haldane (5. 11. 1892 – 1. 12. 1964)

Ernst Walter Mayr (5. 7. 1904 – 3. 2. 2005)

Stephen Jay Gould (10. 8. 1941 – 20. 5. 2002)

Michael K. Richardson

vědecké. Právě v průběhu 19. stol. nabírá na síle nesmiřitelný boj vědy a víry. Do možností (přirozeného, mechanického) rozumového poznání jsou kladeny čím dál větší naděje. Vědci svou činnost zaměřují na jediný hlavní cíl – poznat, co je (ideologicky vyhovující) pravda. 4) K hlavním charakteristickým rysům modernismu 19. století patří právě poznání „nezkreslované“ pravdy o přírodě, člověku i společnosti v přísném souladu s rozumem. K tomu slouží nejen řada nově se rozvíjejících vědních oborů, ale též progresivní metody – např. si připomeňme hlavní zásady pozitivizmu: „za pravdivé lze považovat jen to, co je objektivně doloženo (nejlépe empirickým výzkumem)“. Věda v 19. stol. svými kriticko-racionálními postupy zkoumá též Bibli, jako základ křesťanské víry. Dlužno podotknout, že vědeckými metodami empirickou či historicko-právní) se údaje psané v Bibli nepodařilo prozatím zcela prokázat. Některá biblická tvrzení jsou navzdory snaze generací výzkumníků těmito metodami zkrátka nedoložitelná. Proto jsou biblická svědectví logicky zpochybňována a odmítána jako nevědecká. Z pozice Pozitivizmu je tedy Bible jako celek pro moderního člověka 19. stol. nepřijatelná. 5) Moderní vědecké odpovědi o tak zásadních otázkách jako je vznik života na Zemi či přímo původ člověka na sebe přirozeně nemohly nechat dlouho čekat. Široká veřejnost dychtila po odpovědích, které by vyhovovaly přirozenému (mechanicky uvažujícímu) rozumu. Uvědomíme-li si povahu doby, jistě bude pochopitelné, že po staletí tradované učení o stvoření světa a člověka Božím zásahem podpírané dogmatickou autoritou církve, byly prostě nejen nedostačující, ale přímo „vědecky nekorektní“. Není proto divu, že biblické podání bylo vědci interpretováno jako mytologické, nemoderní a vědecky nevěrohodné. 6) Přijímáme-li za existující a možné jen to, co lze vědeckými metodami dokázat, pak úvaha o čemkoliv, co naše rozumové možnosti přesahuje, musí být scestná. Ve sporu vědy (založené na pozitivistických zásadách výzkumu) a víry (založené na Bibli) se musíme vydat po jedné ze dvou různoběžných cest: • Věda má plnou pravdu a Bibli musíme považovat za nevědeckou, a proto nevěrohodnou. • Bible má plnou pravdu a přesahuje jak možnosti vědy tak rozumové schopnosti člověka vůbec. 7) Od 19. století se samozřejmě vztah vědy a víry měnil, opakovaně mnohokrát

definoval, a tak nabýval různých poloh. Mezi lidmi však tento protiklad nadále přetrvává. V současné době si část odborné veřejnosti již plně uvědomuje, že i teologie patří mezi vědní obory vyučované na univerzitách a že protichůdnost vědy a víry je jen zdánlivá. Přestože se věda a Bible (víra) setkávají nad jedněmi otázkami, každá k nim přistupuje nejen z jiného úhlu, ale dokonce z jiné (mimoběžné) roviny. Proto plně věřit ve věrohodnost Bible nevede (a nemá vést) vědce k „intelektuální sebevraždě“, ale k hlubšímu zamyšlení nad předkládanými fakty. Věda a víra jsou v souladu, ale je potřeba studovat obě zcela upřímně, do hloubky a bez ideologických předsudků. Vývoj úvah o evolučním vývoji 8) S nejstaršími úvahami o vzniku života „přirozenou cestou“ bez nadpřirozených (božských) zásahů se setkáváme již v 6. stol. př. n. l. u předsókratovských myslitelů na počátku řecké filosofie. Slavný milétský učenec Anaximandros na počátku 6. století př. n. l. předpokládal,

Po stopách evoluce

Ročník 21, listopad 2009

„To je ale dnes počasí!“ že všechno v přírodě je složeno a vzniká z protikladů – teplo a chladno, vlhko a sucho. Tyto principy (jako důsledek prvotní nerovnováhy) vznikají „z apeironu“ (neurčité, neohraničené a nekonečné pralátky). Námi vnímatelný svět se všemi přírodními zákony tak sám od sebe vzniká vzájemným působením těchto protikladů, a tak se postupně formuje všechno existující. Zkoumáním přírody např. dospěl k názoru, že živočichové mají svůj původ ve vodě, z níž se rozšířili na souš. O člověku Anaximandros tvrdil, že pochází ze zvířat. „První živočichové se zrodili ve vlhku… vystupovali na souš… Praví, že se na po-

5

Po stopách evoluce

ŽIVOT V KRISTU

6

čátku zrodil člověk z živočichů jiného druhu...“ (zl. A 10 z Pseudoplutarcha) DŮSLEDKY VYPLÝVAJÍCÍ Z EVOLUČNÍCH TEORIÍ 9) Tyto myšlenky v 5. stol. př. n. l. dále rozvíjel další řecký myslitel Empedoklés a) Vše na světě je, ve svém základu i původu, pouze hmotné povahy. Ostatz Akragantu. K jeho závěrům patří, že ní věci jsou pouze vedlejší projevy hmoty – tedy i radost, smutek, soucit, … vše je tvořeno ze čtyř základních živlů láska. a tvorové postupně vznikají z prvotního b) Vše na světě je v procesu dlouhodobého sebezdokonalování. Hmota chaosu. Ti, kteří nejsou schopní života je schopna, i bez konstruktéra, programu či informace, sama od sebe, shodou okolností, dosáhnout té nejvyšší organizace, jakou známe – vytvořit hynou, a přežijí jen ti, kteří jsou lépe přičlověka. V průběhu času tak hmota ožila a začala myslet, cítit a … milovat. způsobení okolním podmínkám. c) Vše na světě je relativní, tedy i mravní zásady a zákony. Protože neexistuje 10) Zásadním přínosem byla Aristotežádná nadřazená forma života, má člověk jedinou odpovědnost za své myšlova aplikace „teleologie“ (učení o účellení a jednání jen vůči společenským dohodám a svému vlastnímu svědomí. nosti, směřování k cíli) do biologie. Na A to je také relativní. Aristotela již v antice navazoval třeba Lucretius a řada dalších. Účelnost nabízí evolučnímu vývoji smysl. „Příroda přizpůsobuje orgán funkci, a nikoli funkci orgánu.“ (ARISTOTELÉS, De partibus (1834-1914) prokázal, že to ani není mož- du“, neboť všechny jsou nepřesné, a více či méně „schematické a vykonstruované“. animalium IV.12., 694b.) Bez směřování né (tzv. Weismannova bariéra). 12) Dalším Darwinovým předchůdcem (Ernst Haeckel, po prokázání podvodu; k cíli je jakýkoli vývoj jen „řadou slepých kroků ve tmě“. Aristotelovy úvahy ve 4. byl Karl Ernst von Baer (1792-1876), kte- viz: Francis Hitching, The Neck of the Gistol. př. n. l. však představovaly spíše teo- rý vypozoroval, že embrya různých ob- raffe: Where Darwin Went Wrong, Tickretický úvod. Pravdou zůstává, že o přes- ratlovců během svého vývoje mají (na- nor and Fields, New York, 1982, p. 204.) 13) Asi nejznámější přínos při formonější formulování cíle evolučního vývoje vzdory některým výjimkám) v určitých se úspěšněji pokouší až Charles Darwin fázích podobné tvary. Proto roku 1828 vání evoluční teorie přinesla práce Charpřichází s von Baerovým pravidlem. Tvr- lese Darwina. Postupný vývoj živočišo více než 2000 let později. 11) Darwinův předchůdce Jean-Baptis- dil, že všeobecnější znaky se v embryo- ných druhů působí drobné změny, které te Lamarck přispěl v počátku 19. století nálním vývoji obratlovců projevují dříve pomáhají živočichovi v lepším přizpůsok vývoji evoluční teorie myšlenkou, že než znaky speciální. Dále předpokládal, bení se okolí, a tak zvyšují šance tohoto organismy se vyvíjejí proto, protože zku- že dojde-li ke změně na jednom stupni „pokročilejšího“ tvora na přežití a úspěššenosti nashromážděné během svého ontogeneze, ovlivní to změny i na dal- né rozmnožení. Na druhou stranu ty orživota geneticky předávají svým potom- ším stupni. S touto myšlenkou se pus- ganismy, které se nedokážou včas přikům. Jeho teorie zvaná lamarckismus je til Ernst Haeckel (1834-1919) do tvorby způsobit, vymírají, čímž uvolňují těm na poli vědy považována za ucelenou srovnávacích kreseb embryí. Když byly vyvinutějším místo. Tento „princip přievoluční teorii, ale nezískala si tak širo- kresby počátkem 20. století zpochybněny rozeného výběru“, vede k vítězství v konkou podporu jako darwinismus, který ji jako podvrh, jenská univerzita, kde Haec- kurenčním „boji o místo na slunci“. Darnahradil. Dnešní neodarwinistická bio- kel působil, vše „zametla pod koberec“. winovým nejslavnějším dílem, které slaví logie Lamarckův zajímavý předpoklad Dlouhá léta se pak tento podvrh předá- letos 150 let od svého prvního vydání, je genetického přenosu informací vyvra- val v učebnicích biologie jako důkaz evo- kniha O původu druhů prostřednictvím cí. Protiargumentem je fakt, že u mno- lučního vývoje. Haeckelovy závěry prově- přirozeného výběru. 14) Darwinovy evolucionistické myšhobuněčných organismů nebyl objeven řil porovnáváním desítek embryí britský způsob, jak pomocí genů předávat zku- embryolog Michael K. Richardson a roku lenky si postupně podmanily nejen šenosti potomstvu, August Weismann 1997 tak znovu podvod prokázal (publi- odbornou veřejnost druhé poloviny kováno v odborném časopisu 19. století, ale v podstatě celý západní Science a také v Anatomy and svět. Darwinismus nabízel jednoduchá a moderní řešení „věčné otázky našeho Embryology). „Po tomhle polovičatém při- původu“ přirozenou cestou (v duchu znání k „podvodu“ bych se asi „povinného“ pozitivizmu). K rozšíření měl považovat za odsouzeného darwinismu přispěla i skutečnost, že poa zničeného, kdybych nespatřo- znatky o buňce, biochemických recesech val útěchu ve faktu, že vidím na či genetice nebyly nijak rozsáhlé. O DNA lavici obžalovaných bok po boku se nevědělo vůbec. „Darwinismus není ani teorií, ale náse sebou stovky spolupachatelů, mezi nimi mnohé z těch nejdů- ladou, která uchvátila mysl lidí. Je věvěryhodnějších pozorovatelů dou asi tak, jako je pohádka dějepisem.“ přírody a nejváženějších biolo- (Francouzský botanik A. WIGAND) 15) S postupem času, kdy se vědní obogů. Velká většina všech těch náčrtů v nejlepších učebnicích bi- ry rozvíjely a Darwinova vysvětlení již neologie, pojednáních i časopisech mohla stačit, přichází na scénu roku 1895 by vyvolala proti sobě do téže neodarwinismus, jak tento proud pojmemíry jako já obvinění z „podvo- noval George John Romanes ve svém

Ročník 21, listopad 2009

„Když přijde na původ života na Zemi, jsou zde jen dvě možnosti: stvoření nebo spontánní plození (evoluce). Není žádná třetí možnost. Spontánní plození bylo popřeno před 100 lety, ale to nás vede jen k jednomu dalšímu závěru: nadpřirozené stvoření. My to nemůžeme přijmout z filozofických důvodů (osobní důvody); a tak volíme víru v nemožné: že život povstal spontánně náhodou.“ (Dr. George WALD, NC 1967)

„Karlíčku! Svačina!“ třísvazkovém díle: Darwin, and after Darwin (Darwin, a po Darwinovi), které vycházelo v letech 1892 až 1897. Myšlenku darwinovského přirozeného výběru prohloubil německý biolog Alfred Wallace a do podoby neodarwinismu rozpracoval August Weismann. Tento nový „ultradarwinismus“ či „panselekcionismus“ chápe přírodní výběr za jediný mechanismus evolučního vývoje. Neodarwinismus se vyznačuje „moderním“ neodarwinistickým dogmatem: „fenotyp je vnějším projevem genotypu“*, které doplňuje a zpřehledňuje darwinovskou kauzalitu (princip příčiny a důsledku). 16) Moderní evoluční syntéza se formovala od poloviny 30. let 20. století. Uznávaným přínosem byly např. práce R. A. Fishera, J. B. S. Haldana a S. Wrighta. Po řadě desetiletí byly též oprášeny genetické principy, které objevil kněz Gregor Mendel. Stěžejní roli v evolučním procesu hrála náhodná genetická změna (drift), kterou nezpůsobil bezprostřední vliv přírodního výběru. Toto působení je v mikroevolučním modelu využíváno pro šlechtění. Po několika generacích se díky šlechtění tvoří „lépe přizpůsobené“ organismy, které v přírodním výběru snadněji obstojí. Podle zastánců tohoto proudu moderní evoluční syntézy jsou genetický drift a přírodní výběr jak nutné, tak i postačující pro vysvětlení celé evoluce. Skutečnost, že takto funguje mikroevoluce (v rámci biologického druhu) podpořila úvahy o tom, že makroevoluce (mezi biologickými druhy) je v podstatě podobný

proces, jen v mnohem delším (geologickém) čase. Tyto závěry slavily ve 40. – 60. letech 20. stol. především v západním světě obrovský úspěch (rozhodující vliv měly knihy: Mayr, Ernst: Systematics and the Origin of Species; a Huxley, Julian: Evolution: The Modern Synthesis, které vyšly nezávisle na sobě roku 1942). Později však tento evolucionistický proud smetla zdrcující kritika hned z několika stran. 17) Současných vědeckých proudů stavějících na základech evolucionismu je celá řada. Některé se doplňují, jiné stojí v opozici. Zejména v USA jsou na vzestupu punktuacionalismus či makroevolucionismus – proud navazující na paleontologa Stephena Jay Goulda, charakterizovaný teorií „přerušované rovnováhy“. Dlouhá období evolučního klidu střídají poměrně rychlá období rozvoje nových druhů (speciace). Odtud např. pramení vysvětlení, proč nejsou ve zkamenělinách (fosilním záznamu) dochovány vývojové mezičlánky. Někteří ortodoxní neodarwinisté však považují tento směr za nedarwinistický a zcela mylný. Odmítají tuto hypotézu a doufají, že se chybějící články v předpokládané vývojové posloupnosti najdou. * Genotyp jsou kompletní genetické informace organismu, tedy i ty znaky, které se neprojeví. Fenotyp (částečně ovlivňovaný konkrétním prostředím) představuje všechny projevené vlastnosti a znaky organismu. Pavel Slepička, AC Prostějov

„Vznikla široce rozšířená iluze, že evoluční teorie byla dokázána již před sto lety a že všechen následující biologický výzkum poskytuje stále rostoucí důkazy pro Darwinovu ideu. Nic není vzdálenějšího pravdě než toto... Jeho teorie, že všechen život na Zemi se vyvinul následkem postupného hromadění náhodných mutací, je stále – jako v době Darwinově – jen vysoce spekulativní hypotézou bez přímé faktické podpory.“ „Není pochybností, že kdyby molekulární důkazy byly k dispozici o jedno století dříve, idea organické evoluce by nikdy nemohla být přijata.“ (molekulární biolog Dr. DENON: Evoluce, teorie v krizi)

Po stopách evoluce

SLAVNÉ CITÁTY O EVOLUCI

„Všeobecně rozšířené úvahy o chemické evoluci, která měla předcházet evoluci biologickou, postrádají jakékoliv vědecké opodstatnění.“ (makromolekulární chemik Prof. Bruno VOLLMERT) „Je absurdní a absolutně nemyslitelné věřit, že živá buňka vznikla sama od sebe. Avšak věřím tomu přece, protože jinak si to neumím představit.“ (Ernst KAHAN) „Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je srovnatelná s pravděpodobností, že dokonalý slovník je výsledkem exploze v tiskárně.“ (Biolog, prof. CONKLIN z university Princeton) „Rozhodl jsem se, že nebudu zarputile lpět na svých názorech, nýbrž je opustím a přejdu k jiným, když mi někdo ukáže rozumné důvody, kterých bych se mohl chopit. Nemám totiž jiný cíl, než se přiblížit k pravdě.“ (Antony van LEEUWENHOCK) zdroj: www.memento.junweb.cz

7

ŽIVOT V KRISTU

Zamyšlení nad vědou a vírou

Po stopách evoluce

S

vět kolem nás občas přichází s něčím, co nám „rozum nebere“. Jednou jsou to krásy či záhady přírody, jindy jsou to sami lidé. Písmo navíc zmiňuje i jedinečné a zázračné Boží skutky, které se také nedají vypočítat, změřit či empiricky dokázat. Člověk, jak je patrné již od biblických dob, je tvor zvídavý, nespokojí se jen s tím, že „Bůh řekl“. I malé děti se snaží kde čemu přijít na kloub a ptají se neúnavně na svá „proč?“. Není proto divu, že se již od nepaměti setkáváme s badatelským úsilím myslitelů a vědců. Věda sama o sobě není špatná, je to jen systematická snaha o hlubší a úplnější poznání světa kolem nás. Na druhou stranu se však do vědeckého zkoumání někdy naprosto nevědecky :-) promítají osobní názory a ideologické předpoklady vědců. Pokud vědec ve svém bádání hledá důkazy, kterými by doložil, že „Bůh již není moderní“ a že lidský mozek je to „nejdokonalejší, co se evolučním vývojem zformovalo“, nemůžeme se divit, že výsledek bude scestný. Vezmeme-li řadu vědců, kteří sice správně a logicky řadí argumenty, formulují a dokládají teorie, ale celkově jdou špatným směrem, vznikne zdání vědecky doložené pravdy. Laik těžko může porozumět složitým bioche-

mickým procesům či astronomickým výpočtům, proto si celkem přirozeně řekne, když to tak páni profesoři spočítali, asi na tom něco bude. Ale podívejme se spíše než na rovnice a vzorce na život a názory těchto vědců. To, čemu (komu) věří, formuje nejen jejich život, ale také i badatelské úsilí. Z tohoto úhlu pohledu i laik může vidět, že člověk, byť by se snažil sebevíc, nemůže jen pouhým rozumem obsáhnout a pochopit hloubku Božího záměru. „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ (1K 2,14) Bez porozumění, které dává Duch zůstává i věda „bezduchá“. Kdo Boha zná, tomu Bůh dává porozumění a hluboké poznání a také je to na jeho vědeckém výzkumu poznat. Takové vědě může Pán žehnat a je ku prospěchu. „Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci.“ (Mt 12,33) Mezi vědci jsou samozřejmě mnozí obrácení křesťané, i z historie máme dostatek svědectví o tom, kdo žil s Bohem, proto není možné obecně tvrdit, že věda a víra jsou v protikladu. Jsou ale směry a teorie ve vědeckém výzkumu, které vedou od pravd Písma nebo se jim přímo protiví.

…mně Bible říká 6000 let…

…ale mně věda Velký třesk a miliardy…

Aby nás svět neměl za pitomce?

V

období několika posledních let můžeme být svědky neustále sílícího mediálního tlaku stran evolucionistů na širokou veřejnost. Vzhledem k tomu, že média nepřipouštějí v tomto směru žádnou diskuzi, stává se evoluce v dnešní době prakticky jedinou odpovědí na otázku, kde že jsme se tu vlastně vzali. Zvláště anglická televizní stanice BBC, která, jak se zdá, hraje v propagaci darwinismu prim, předkládá divákům zcela

8

bezostyšně počítačová show, kořeněná miliardami let vývoje života na Zemi. Jejich tvůrci přitom pranic nedbají úctyhodného množství solidně doložených protievolučních argumentů. Díky naprosté absenci slovních výrazů jako je například: domníváme se, asi, snad, možná a podobně, působí komentáře k těmto populárně naučným pořadům značně sugestivně. Tím je rovněž vytvářen dojem neomylné vědeckosti, a to i přes skutečnost, že se jedná o pouhé chiméry. Evolu-

Vycházejí z děl vědců, kteří Boha buď nepoznali nebo byli přímo nepřátelští a Písmo popírali. Následující jednoduchý hlavolam může pěkně doložit to, že kolem nás jsou nejrůznější „záhady“. Pokud uznáme, že náš rozum nemusí být všemocný, můžeme děkovat Pánu, že On všemocný je a dobře o nás pečuje. Pokud nám zvídavost přece jen nedá, můžeme se vypravit „cestou vědy“ a bádat, jak že to s tím čtverečkem je. Vydáme-li se však špatnou cestou, můžeme třeba dojít až k závěru, „co není možné rozumem dokázat neexistuje“, to bychom potom měli před hlavolamem buď zavřít oči a dělat, že není, nebo začít bádat znovu a jinak (pořádně na zdravém základu). úspěšné vyluštění hlavolamu přeje Pavel Slepička, AC Prostějov

…no chlapci, nevím jak to teď počítáte, ale já jsem musela vyjít s 2000 na měsíc! ce totiž, i přes své přesvědčivě se tvářící image exaktní vědy, nebyla doposud vědecky dokázána a je dokladována pouze hypoteticky. Na tento „bolavý zub“ evoluční teorie jsou evoluční „mazáci“, pokud je jim připomenut, obzvláště citliví. Úkolem tohoto krátkého článku však není zabývat se nátlakovými způsoby dnešního neodarwinismu, ale poukázat na nebezpečí z nich pramenící. Skutečnost je totiž taková, že stále větší počet věřících připouští možnost, že Bůh tvořil, a tudíž doposud tvoří, skrze evoluci. Stále častěji můžeme v církevním tisku,

a nejenom v něm, narazit na prohlášení typu: „Evoluci je nutno začít chápat spirituálně“ nebo „Teprve v evoluci lze spatřovat skutečnou tvůrčí genialitu Stvořitele“ či „Evoluční proces nastartovaný Bohem nás vede k pokoře a učí nepohrdat dny malých začátků“. Zjistit příčiny tohoto vstřícného tónu vůči evoluci v církevním prostředí není nijak těžké. Krom skutečnosti, že mezi křesťany ubývá valem znalost Bible a tím pádem i schopnost jejího chápání v širších duchovních souvislostech, je zde fakt, že si církev nechce zavdat se světem. Jak to vyjádřil jeden můj dobrý známý: „Aby nás svět neměl za pitomce…!“ Výsledkem takového a podobného smýšlení je náboženský liberalismus, který lze bez rozpaků označit za jeden z nejmohutnějších duchovních proudů valící se současnou církví, a to bez respektování denominačních hranic. Dnes hrozí církvi více než kdykoli jindy, že se zlikviduje sama tím, že přestane věřit tomu, čemu věří (stvoření světa skrze Boží slovo, nadpřirozené početí Ježíše Krista, Ježíšovo zmrtvýchvstání, jeho druhý příchod v moci a slávě, existence pekla a nebe a podobně).

V sekularizované společnosti má ovšem evoluce své opodstatnění a význam. Na rozdíl od biblických křesťanů si lidé nějakou tu alternativu svého bytí a odejití najít musí. Je smutné, když jim k tomu církev ještě přikyvuje často jenom proto, aby světu ukázala, že se umí tvářit i „vědecky“. Nenechme se však mýlit! Čím více budeme jako křesťané v základních biblických tezích liberálnější a relativističtější, tím méně si nás právě svět bude vážit.

Závěrem mi dovolte otázku. V Bibli je na mnoha místech zmíněno, že Bůh na konci věků zničí staré a stvoří nové nebe a novou zemi. Stane se tak skrze evoluci, nebo se bude jednat o dílo okamžiku? Pokud věříme Božímu slovu, pak je velice nesnadné, ba nelogické, věřit v evoluci, byť i v onu řízenou, jak je dnes moderní říkat, „vyšší inteligencí“. Pavel Dolejší Veselí nad Lužnicí, sbor AC Čáslav

Po stopách evoluce

Ročník 21, listopad 2009

Maruš, pojď se podívat! V televizi zrovna říkali, že Pán Bůh před stvořením světa vymyslel evoluci!!!

Lidský rozum není Bohem

pitelné pasáže v Bibli. Písmo nám totiž říká, že naše poznání je jen částečné: ěda v 19. století stavěla na poučce: Co ho věcí v Bibli nestravitelných, proto je Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše nejde vysvětlit a pochopit rozumem, odmítali – a místo nich vytvořili teorie, prorokování je jen částečné; až přijde plto není vědecké. Kdyby někdo tvrdil proti kterým jejich rozum neprotestoval. nost, tehdy to, co je částečné, bude překonálidem před několika stoletími, že může viVěda se může vyvíjet a činit pokroky, no. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dět člověka, který je od něj vzdálen něko- bude přibývat věcí, které je možné vy- dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem lik set kilometrů, a že s ním může i mlu- světlit, tím může v Bibli ubývat „pro ro- jako dítě; když jsem se stal mužem, překovit, byl by to pro tyto lidi bludař, tmář zum nestravitelných údajů“, přesto na nal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako a fantasta. A přece, dnes díky existenci základě Písma nemůžeme říct, že věda v zrcadle, jen v hádance, potom však uzřítelefonu a televize víme, že jde o běžnou někdy v budoucnu dosáhne úrovně, kdy me tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, věc. Tak i pro vědce 19. století bylo mno- zodpoví všechny pro rozum nepocho- ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. (1Kor 13,9–12) Plnost, o které se zde mluví, nastane teprve na věčnosti u Pána Ježíše Krista. Pro vědu, která odmítá vše, co nedokázala racionálně vysvětlit, může tudíž Bible navždy zůstat „knihou nevěrohodnou“ – problém však není v nevěrohodnosti Bible, ale v nedostatečném poznání vědy. Zjednodušeně řečeno jde o totéž, jako kdyby člověk, který se naučil počítat jen do sta, byl postaven před úkol sečíst, kolik je 51 + 51, a protože by to neuměl, řekl by, že takový příklad nemůže mít výsledek. Stejně tak pro takovou vědu nemůžou být některé pasáže v Bibli věrohodné. Navíc, pokud jsou čísla 101 až 110 pro člověka nepřijatelná, protože ukazují na hříšnou přirozenost člověka a na nutnost činit pokání, pak se vymyslí teorie, že 51 + 51 = 112 – pak se ale svět nemůže divit, že se stále nemůže dopočítat… Petr Skřičil, Vážení kolegové, mé výzkumy ukazují, že dostat se na druhý břeh je nemožné! AC Olomouc

V

9

ŽIVOT V KRISTU

Věda není cestou z vězení

Po stopách evoluce

K

10

dyž chtěl apoštol Jan zapsat, co zaznělo v sedmeru zahřmění, bylo mu to zakázáno: Jakmile doznělo to sedmero zahřmění, chtěl jsem to zapsat; ale uslyšel jsem hlas z nebe: „Zachovej v tajnosti, co se ozvalo v sedmeru zahřmění, a nic nepiš!“ (Zj 10,4) – tento úsek Písma nám ukazuje, že v Nebi jsou informace, které není lidem dovoleno poznat, a lidé je tudíž nepoznají, i kdyby se věda snažila sebevíc. Důvodem, proč jsou tyto informace lidem zatajeny, je totiž lidský hřích. Kvůli hříchu také podléháme smrti. A protože věda nedokáže náš hřích uzdravit, nemůže být cestou k životu věčnému. Boží slovo nám říká, že smrt vešla do světa skrze hřích: Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Ř 5,12) To se stalo už v ráji, když Adam s Evou zhřešili tím, že neposlechli Hospodina a jedli ze zakázaného stromu. Neposlechli, přestože je Hospodin dopředu varoval, že jejich hřích bude mít za následek smrt: A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z kaž-

lidské hříchy vzal na sebe zástupně Boží Syn Ježíš Kristus. V Kristu Bůh lidem dého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu nabízí lék, kterým mohou být uzdravepoznání dobrého a zlého však nejez. V den, ni z hříchu a vyjít z otroctví smrti. Avšak kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ jedinou cestou, jak toho lze dosáhnout, (Gn 2,16–17) Lidé však poslechli ďábla, je učinit pokání a přijmout Ježíše Kriskterý jim nalhal opak: Had ženu ujišťoval: ta za Spasitele a Pána, jiným způsobem „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však tento problém odstranit nelze. Kdo poví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se hrdne touto Boží nabídkou, ten se nikdy vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ života věčného nedočká. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věč(Gn 3,4–5) Tak lidstvo propadlo smrti. Bůh se ný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,23) však nad lidmi smiloval, když trest za Možná si někdo myslí, že věda dnes prodlužuje lidský život a že snad jednou v budoucnu objeví i nějaký ten „gen věčnosti“ a zvítězí i nad smrtí – takové smýšlení je podobné tomu, když si lidé v Bábelu stavěli věž, která se měla dotýkat nebe: Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“ (Gn 11,4) To je snaha dosáhnout života věčného nelegálním způsobem – bez vypořádání se s hříchem, snaha, kdy zloděj chce vyjít z vězení, aniž by přestal být zlodějem, a stejně jako tehdy, ani dnes nebude tato snaha úspěšná. Petr Skřičil, AC Olomouc

Dar rozlišování duchů

J

eden z prvních biblických příběhů popisuje Adama a Evu, jak podléhají ďábelskému svodu a požívají ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Nechme nyní stranou skutečnost, že se jedná o vysvětlení původu zla a hříchu na zemi a podívejme se na tento příběh z jiné strany. První lidé představují Bohem milované stvoření, které Hospodin učinil ke svému obrazu. V jeho plánu bylo dobro pro člověka po všechny jeho dny. Tento záměr je hned v počátku překažen, neboť je někdo, kdo se vetřel do blízkosti prvních lidí, oklamal je a tak negativně ovlivnil veškerý další osud lidstva. Na příběh se můžeme dívat jako na určitý princip, který se stále opakuje. Tam, kde jde o společné přebývání člověka a Hospodina, tam se vždy snaží nastrčit své prsty ten Zlý a ovlivňovat běh věcí ve svůj prospěch. Ve všech příbězích, kde Bůh rozvíjel svůj plán záchrany lidstva, můžeme vidět tuto intervenci sil temna – a nutno poznamenat, že často úspěšnou. Jmenujme jen některé: Po vyjití z Egypta si Izraelité postaví zlaté tele, kterému se klaní, pohanský věštec Bileám se snaží svým vlivem zničit Izrael, a skutečně mu způsobí velikou škodu (Nu 25,9; 31,16). Dále to byly pohanské manželky některých Judských a izraelských králů, které je i celý národ odvracely od Hospodina. V neposlední řadě to byl zrádce Jidáš, který tři roky žil v blízkosti samotného Pána. Pravdivé je přísloví: Kde Bůh buduje svůj chrám, ďábel si staví kapličku. Dar rozlišování duchů (1K 12,10) je dán církvi k tomu, aby těchto kapliček bylo co nejméně. Jde tedy o dar obranný, určený k tomu, aby církev byla uchráněna důsledků satanových snah o proniknutí do svatého lidu. Apoštol Jan píše tato slova: Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. (1J 4,1) Již v první generaci křesťanů byli mnozí, kteří svým vlivem vnášeli chaos, zaváděli různá nová učení (často líbivá, lahodící lidské přirozenosti) a tak rozbíjeli církev. Přestože jde o proroky, tedy o lidské bytosti, Jan nás varuje, abychom zkoumali duchovní původ jejich poselství. Je to proto, že vystupování člověka může být matoucí: Může jít o dobrého řečníka, vzdělaného člověka či dokonce někoho, kdo má nadpřirozené obdarování. Pouhým úsudkem často nelze rozeznat, jakého ducha je daný člověk. Je jasné, že na letniční a charismatické křesťany musí satan použít zbraně jiného kalibru, než je kupříkladu uctívání sva-

tých či liberální teologie. Co takhle třeba různá zjevení? Co si budete myslet o člověku, který tvrdí, že se setkává s anděly? Anebo třeba přehnané důrazy – víra, osvobozování od démonů? Asi řeknete, že jde o jevy, které nelze jednoznačně označit za špatné. V tom je právě nebezpečí: Je zde něco, co vypadá na první pohled správně, ale než se vzpamatujeme, máme zde rozbití a ztrátu mnoha drahých duší. Potřebujeme zjevení Ducha svatého, neboli dar rozlišování duchů, abychom dokázali reagovat. Řecký výraz pro rozlišování duchů zní Diakriseis pneumatón a v řečtině jsou oba výrazy, duchové i rozlišování, v množném čísle. Tím pisatel naznačuje, že existuje množství způsobů, jak tento dar může fungovat. Současně jde o specifický dar pro specifickou situaci – nikomu nedává právo „být metrem“ a s nadhledem posuzovat druhé křesťany. Zkoumáme-li výskyt slova Diakriseis v Novém zákoně, dojdeme k závěru, že rozsuzování patř patří ří duchovně dospělým jedincům (Římanům man nům 14,1; Žd 5,14). Duchovní nemluvňata uvň ňata nejsou rozsuzování schopná, jde de o úkol duchovních otců a matek. Jak tento darr p prakticky používáme? Reinhold Ulonska ka v knize „Duchovní dary v učení a praxi“ i“ uvádí tři měřítka: Měřítko Písma: m Pro křesťana vždy a za ma: všech okolností tíí platí, že Písmo je nejvyšší autoritou v otázkách o víry. Přestože většina dnešních bludných b učení je jiná, než tomu bylo v době d sepsání Nového zákona, stále platí,, že pouze dobrá a praktická znalost Božího ž žího slova nás ochrání před působením bludných lu udných duchů. Pamatuji si,i, že kdysi v mém mládí mne Duch svatý ve vedl, dl, abych se intenzívně zabýval žalmy. Začal Z jsem je nejen číst, alee modlil jsem se je, v podstatě změnily ly můj m modlitební žiž vot až pod poddnes. V té doběě jsem opět po nějakéé do době obě navštívil jistý sbor,, se kterým jsem měl kontakt několikrát akt n ěkolikrát ročně, a zjistil jsem, sem, že tam cosi duchovně nesedí. esedí. Za prvé jsem cítil něco, co jse jsem em tenkrát nedokázal přesněě pop popsat, psat, a za druhé jsem si uvědomoval, omovaal, že modlitby žalmů mi daly cosi, co c mi umožnilo toto poznání. Po několika o něko olika letech se tento sbor rozdělil na zá základě ákladě jistých učení, které přišly zee Zápa Západu. du. V době mé zmiňované návštěvy nebylo vy neby ylo vidět nic konkrétního, ale Duch Písem, ch Písem m, kterého jsem nasával in-

tenzivním studiem Žalmů, byl zcela jiný než duch, který se tam prezentoval. Měřítko milosti: všechno, co zatemňuje milost a vede k zákonictví, neodpovídá správné biblické míře. Setkal jsem se jednou se svědectvím, v němž jistá žena popisovala setkání s Pánem Ježíšem. Do té doby žila jako formální věřící, která se omezila jen na občasné návštěvy bohoslužeb, popisuje zkušenost, která změnila její život: Jednou večer se jí zjevil Ježíš ve své slávě. Její svědectví, jak se zdálo, nemělo žádnou chybu. Nicméně tato žena se stala nesmírně zákonickou. Víra v jejím pojetí byla asketickým sebeodříkáním, jemuž nebyl schopen nikdo vyhovět, kromě ní samé. Její život postrádal prvek milosti, tak byla plna kritiky všech ostatních křesťanů. Měřítko budování: naším kritériem musí být: „Jak toto zjevení (učení, proroctví, projev Ducha) slouží k budování církve?“ Ne vše, co je zajímavé, co vypadá svatě či slavně, pochází z Boha. Ďábel s oblibou používá pravdu, ovšem pravda v jeho postává smrtící zbraní. Pravda sama dání se stá o sobě není garantem Božího o původu.

Duchovní dary

Ročník 21, listopad 2009

11

Duchovní dary

ŽIVOT V KRISTU

12

Musí být použita správným způsobem. Vede daný projev k pokání? Jsou křesťané povzbuzeni? Jsou motivováni ke službě Pánu? Či daný projev Ducha vzbuzuje otázky, rozpaky či dokonce rozdělení? Ulonska dále uvádí čtyřstupňový proces praktického použití tohoto daru. Prvním stupněm je vnitřní nepokoj. Je to něco jako vnitřní varovný signál, aniž bychom jasně chápali další souvislosti. Je třeba se začít intenzívně modlit a hledat původ tohoto nepokoje. Druhým stupněm je vnitřní zvažování a dotazování. Zde se učíme naslouchat Duchu svatému, ovšem je třeba určité zkušenosti, abychom dokázali odlišit duchovní od tělesného. Ne vše, co se mi osobně nelíbí, musí být špatné. Je zapotřebí velké dávky pokory i sebekritiky, abychom dokázali odlišit osobní antipatie od duchovního zjevení. Naše osobní zkušenosti, prostředí, v němž jsme vyrostli, vlastní preference – to vše hraje velkou roli v tom, co upřednostňujeme a co naopak máme tendenci odsoudit. Proto v použití daru rozlišení duchů je vítaná shoda více zralých křesťanů. Třetím stupněm je obdržení Boží jistoty skrze ducha. Často je to spojeno s vnitřním viděním nebo vhledem do skrytosti srdce. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že to bývá okamžik, který bych přirovnal k tomu, jako když sestavíte puzzle. Neuspořádaná hromada nekonkrétních vjemů a obrazů najednou dostává jasný tvar. Duch svatý dává porozumění. A konečně čtvrtým stupněm je odhalení a rozlišení falešného ducha. Vzpomínám si na jednu osobní zkušenost: Před lety do našeho sboru začal chodit mladý muž, který se projevoval zdánlivě velmi duchovně. Zajímavé na něm bylo, jakou jistotu měl v duchovních otázkách. Popisoval, jaký má úzký osobní kontakt s Ježíšem – stačí, když se na cokoli zeptá, hned obdrží odpověď. Protože prezentovaná „duchovnost“ byla v příkrém rozporu s jeho charakterem, hned od začátku jsme si byli jisti nečistým původem této jeho domnělé duchovnosti. Šlo jen o to, jak jej usvědčit. Jednoho dne jsme se odvážili k experimentu: Řekli jsme „Petře, budeme se s tebou modlit a požádáme toho ducha, aby ukázal, kým ve skutečnosti je“ (jméno bratra změněno). Bylo to trochu odvážné, ale věřili jsme, že Pán něco učiní. Po chvíli modlitby jsme přikázali tomuto Duchu ve jménu Ježíše, aby odhalil svou totožnost. Náš bratr najednou zmlkl a seděl jak zařezaný. Obdržel vidění, v němž (k jeho velikému překvapení – a zklamání) zahlédl skutečnou tvář

toho, komu důvěřoval. Nějakou dobu se zdál být problém vyřešen, ale protože nedošlo ke změně jeho charakteru skrze pokání, bratr se po čase vrátil ke svému „prorokování“ a po krátké době skončil jako opilec. Písmo nám rovněž poskytuje několik příkladů užití tohoto daru. Prvním je případ otrokyně s věšteckým duchem (Sk 16, 16–18). Zde je pozoruhodné, že tato mladá otrokyně vlastně dělala reklamu evangeliu a Pavlovi. Nebýt duchovního rozeznání, byla by první obrácenou ženou ve Filipis posedlá žena. Hrdinou druhého příběhu je kouzelník Šimon (Sk 8,9–24). Tento mág, který skrze magii manipuloval značným počtem lidí, se po Filipově kázání velice rychle obrátil. Nesl všechny znaky horlivého učedníka: nechal se pokřtít a všude se držel Filipa. Nicméně návštěva a zásah apoštola Petra s sebou přinesla i odhalení jeho skutečného stavu: Vidím, že jsi pln hořké závisti a v zajetí nepravosti. (Sk 8,23). Duch svatý dal Petrovi nahlédnout do Šimonova srdce a tak vyšly najevo skutečné motivy jeho obrácení: Byla to opět touha po moci a manipulaci s lidmi. Toto byly některé situace, v nichž jsme mohli vidět působení daru rozlišení duchů. Zbývá dodat, že jde o dar zcela klíčový pro vedoucí sboru – pastora a starší. Jejich rozhodování by mělo probíhat v duchovní úrovni, ne jen na úrovni intelektu. Proto je důležité, aby se starší společně modlili, a rovněž sbor aby se modlil za své vedení. Dar je rovněž důležitý pro pastoraci. Každý, kdo druhým duchovně slouží, se musí opírat o tento dar. Jen tak můžeme odhalit kořeny problému, pomoci a poradit. A poslední úrovní použití tohoto daru je praktický život každého křesťana. Měli bychom s modlitbou brát do rukou knihy, které čteme. Je nutné zvažovat vše, co přijímáme, a ptát se Pána, zda to pochází od něj. Ne každá konference, ne každý letniční či charismatický kazatel, ne každý div a zázrak má původ ve Svatém Bohu. Vždyť sám Pán řekl: Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy já prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘ (Mt 7,22–23) Kéž Pán církve dá, aby jeho lid byl moudrý a opatrný! Martin Moldan, biskup

Nepřemožitelné světlo Rudolf Bubik

K

niha, která právě vychází v našem nakladatelství, je nevšedním pohledem na dějiny církve. Spíše než prostřednictvím o¤ciální církve s její hierarchií, koncily a teologií se pravé evangelium předávalo mezi prostými lidmi, často neznámými a nezřídka i pronásledovanými. O skupinách těchto věrných Kristových následovníků máme jen velmi strohé informace, a to povětšinou z pera jejich nepřátel – tedy zprávy nejen kusé, nýbrž i tendenčně zkreslené. Rudolf Bubik se v této knize pokouší o rekonstrukci některých událostí. Formou beletrického vyprávění se snaží ukázat, že v každé době žili lidé, pro jejichž víru bylo závazné pouze a jenom Boží slovo. Na jednu stranu jde o úkol velmi nesnadný, na druhou stranu se autor snaží zvýraznit především hlavní odlišnost mezi většinovou církví a těmito malými skupinkami křesťanů. Zatímco ze světového křesťanstva se postupně vytrácí Duch a život, jsou lidé, pro které je víra stále osobním vztahem k Ježíši Kristu a Jeho následováním. Zatímco církevní autority se spojují se světskými vládci a budují „křesťanskou“ společnost, jsou lidé – jednotlivci i početnější skupiny – pro něž „Boží království není z tohoto světa“. Ač hanobeni, hnáni z místa na místo, pronásledováni a zabíjeni, stále jsou světlem, jež tma nepřemohla. www.krestanskyzivot.cz

Islám versus Izrael

M

ilí čtenáři, v minulém čísle, ve kterém byla řeč o duchovním pozadí antisemitismu, jsem slíbil, že se dnes podíváme na muslimský antisemitismus, lépe řečeno na muslimský antiizraelismus (hrozné slovo). Musím předeslat, že nemám teologické vzdělání v oblasti studia islámu a že jsem měl možnost s opravdovým muslimem hovořit zatím pouze jedenkrát v životě a to o úplně jiných věcech, nicméně informace, které vám chci předložit, jsou ze spolehlivých zdrojů, často budu citovat i svatou knihu islámu – Korán. Celé téma by se dalo probírat velmi zeširoka, ale to rozsah článku nedovoluje, pokusím se tedy poskytnout alespoň základní ucelený pohled. Za prvé se musíme podívat na kořeny samotného vzniku islámu, který dnes svým počtem následovníků zaujímá ve světě druhé místo hned po křesťanství. Podívejme se na ta čísla zblízka, budu citovat údaje získané z říjnové zprávy výzkumného střediska Pew Forum on Religion and Public Life. Odhadovaný počet vyznavačů islámu je 1,57 miliardy – konkrétně se pohybuje mezi jednou miliardou a 1,8 miliardy. Není sice z těchto čísel zcela patrné, zda se lidé k islámu hlásí zcela dobrovolně či zda jsou bráni za věřící prostě tím, že se narodí v muslimské zemi, je však patrné, že nejde o malé číslo. Dalo by se říci, že skoro každý čtvrtý člověk na planetě Zemi je muslim. Ke křesťanství se dle té samé zprávy hlásí celosvětově 2,1 až 2,2 miliardy stoupenců. O počtu Židů či lidí hlásících se k judaismu tato zpráva mlčí, z jiných zdrojů se však dozvídáme přibližně o 15 milionech lidí, což je cca jedna setina počtu muslimů. Kde se tedy vzalo takto silné náboženství, kde má kořeny? Ze školních lavic víme, že za vznikem islámu stojí muž jménem Mohamed, arabsky Muhamad ibn Abd Alláh ibn Abd alMuttalib, tedy syn Abd Alláha, jenž byl

synem Abd al-Muttaliba. Tento muž žil v letech cca 570-632 n. l. Jeho rodným městem byla severoarabská Mekka, tehdy kultické město pohanského polyteizmu, což mělo na pozdější působení Mohameda silný vliv. Jako velmi mladý se účastnil četných kupeckých výprav a stal se tak světa znalým a vzdělaným. Jako pětadvacetiletý se oženil s bohatou vdovou po významném kupci, získal velký majetek a po dobu dalších patnácti let cestoval jako kupec do dalekého širokého okolí. Je jisté, že navštívil Sýrii a velmi pravděpodobně se vcelku detailně seznámil s judaismem i se stále více rozšířeným křesťanstvím. Roku 610 začíná Mohamed meditovat a dostává se mu „pravého zjevení“. Viz Korán, Súra 96:1–5: „Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.“ Zde začíná Mohamedova kazatelská činnost zaměřená na přesvědčení okolí ve víru v jediného Boha, Alláha. Musíme si znovu připomenout, že celé okolí bylo silně polyteistické, lidé uctívali přírodu a nejrůznější modly a bůžky. Mohamedova kázání byla zprvu ignorována či vysmívána, postupem času se však počet jeho stoupenců rozrůstal a jemu samotnému se dostávalo dalších a dalších zjevení. Nutno říci, že v mnohém připomínala kázání starozákonních proroků, lidé se měli odvracet od neživých model k jedinému živému Bohu. Proto byl nucen opustit Mekku, kde kvetl obchod právě z polyteizmu a usadil se v Medíně, kde díky své politické dovednosti sjednotil znepřátelené kmeny, zakázal mezi nimi krevní mstu a připojil je mezi své následovníky. Opomenut bývá fakt, že Židé, kteří zde též žili, jeho učení nepřijali s odůvodněním, že neodpovídá svatým spisům Tóry. To Mohameda natolik roztrpčilo, že nařídil změnit směr muslimských modliteb, od původního chrámu v Jeruzalémě ke Ka‘bě v Mekce (která však byla v té době stále rejdiš-

těm pohanských modloslužeb). Zhruba v té době též vznikla tzv. „Medinská ústava“, ve které stanovil pravidla, podle kterých mohou rozdílné frakce, a speciálně Židé, žít uvnitř nově ustanoveného Islámského státu. V tomto systému bylo Židům a ostatním „Národům Knihy“ povoleno udržet si své náboženství tak dlouho, dokud budou platit poplatek. Mohamedův vztah k Židům byl tolerantnější než v ostatních státech ovládaných křesťany! Začala však válka mezi Medínou a Mekkou. Vedly se strategické boje o nadvládu, muslimové přepadávali projíždějící karavany a na oplátku byli několikrát obléháni. Až roku 628 se povedlo Mohamedovi nashromáždit natolik silné vojsko, že se Mekka vzdala de facto bez boje. Mohamed zničil modly v Ka‘bě a ta se od té doby stala poutním místem islámu a muslimskou svatyní, od té doby se již mohl plně věnovat rozvoji svých myšlenek, psaní Koránu, obchodu a politickým dovednostem. Po jeho smrti v roce 632 začínají jeho nástupci, kalífové, přesvědčeni o pravdivosti Prorokova zjevení, vedeni vzorem jeho života coby důmyslného vojevůdce a obratného vyjednavače, aplikovat vše, co se naučili. Během jediného století se islám jako „sociálně spravedlivé náboženství“ rozšířil na území celé Arábie, dnešního Íránu, Iráku, Egypta, Izraele, Sýrie, Arménie a velké části severní Afriky. Také se ptáte spolu se mnou, jak to bylo možné? Vždyť Mohamed ani jeho následovníci nebyli nikterak dokonalí, byli to dobyvatelé, v Koránu, Súra 3:28 se píše např.: „Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby“, z čehož vyplývá, že muslimové mohou uzavřít mírovou dohodu s nevěřícími, kterou později, když jim nebezpečí nehrozí a jsou-li tedy silnější než nevěřící, prostě prohlásí za neplatnou! Je to možné jen a jen z toho důvodu, že všechny tehdy existující mocenské systémy na tom byly ještě daleko hůř a islámské právo Šari‘a bylo pro

Izrael

Ročník 21, listopad 2009

13

Izrael, Ze života církve

ŽIVOT V KRISTU

14

mnohé východiskem z nouze! A co hůř, některé mocenské systémy se prezentovaly jako křesťanské. Zjednodušeně řečeno, kdyby šest set let po Kristu neztratila Církev svou slanost, kdyby se nepromísila s mocenským aparátem a dál naplňovala poslání, které ji určil její Mistr, nikdy by nedošlo ke vzniku islámu. Možná by se naopak Boha hledající Mohamed stal skutečným prorokem a kazatelem, nikoliv zakladatelem cesty, vedoucí do věčného zatracení! Zpět však k našemu dnešnímu tématu, odkud se bere dnes tak silně nepřátelský postoj muslimů vůči Židům? Vždyť dávno už neplatí, že když hovoříme o muslimech, jedná se o Araby, ne, muslimů je daleko nejvíce v Asii a v Africe. Co mají tito, řekněme Indonésané nebo Somálci proti Židům, proč je tolik nenávidí? Za prvé, je zde pevně daný základ z Koránu. Muslimové věří, že je svět rozdělen na dvě oblasti, Dům islámu (Dar al-Islam), jinak též Dům pokoje (Dar alSalam) a Dům války (Dar al-Charb). Dům islámu je geografická oblast vymezená vládou islámského práva Šari‘a. Kde platí Šari‘a, je klid. V praxi by to mělo znamenat, že v muslimských zemích mohou pokojně žít i nemuslimové, když uznají autoritu Koránu a Alláha jako jediného Boha. Lidé jiných vyznání si mohou myslet, co chtějí, věřit, čemu chtějí, rozhodující je, jaký právní řád určuje jejich život. A opravdu z dějin víme o staletích mírumilovného soužití židů, křesťanů a muslimů – pod muslimskou vládou. Ale jinověrci, doslova „Lidé Knihy“, tedy křesťané a židé, jsou lidé druhé úrovně. Židé jsou však bráni ještě za více méněcenné, viz Korán Súra 5:41: „Na tomto světě bude jejich podílem hanba a na onom světě je očekává strašný život.“ Nebo Korán Súra 2:82: „…hanbu v tomto životě. A v den vzkříšení jim bude přiřčen nejtěžší trest.“ Židé jsou prostě v islámském zaměřovači jako nepoddajní, nepřizpůsobiví, nepřátelští, neschopní přijmout islámský řád. Závisí to pak na síle výkladu Koránu, ale ten základ zde je. No řekněte sami, když Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba říká lidu Izraelskému ústy Mojžíše: „Slyš Izraeli, Hospodin je Bůh, Hospodin jediný!“, hebr. „Š‘ma Israel, Adonai Eloheinu, Adonai Echad!“, může pravověrný žid uznat nějakého Alláha za Boha? Nemůže a nikdy to neudělá! Židé tak vlastně nikdy nemohou žít v Domě islámu. A co je tedy ten druhý dům, Dům války? To je oblast, kde ještě (prozatím) islámské právo Šari‘a neplatí. Jinými slovy, území, kde platí jiné zákony, než ty dané Mohamedem. Je to území, které se má pro Alláha dobýt a to jakýmkoliv způsobem. Dostáváme se ke známému výrazu pro toto

dobývání, džihád. Nejde však jen o dobývání ve smyslu vojenského zásahu, jde o vše, co slouží k šíření islámu. Např. televizní vysílání, stavby mešit, propagace na internetu, vysílání mladých muslimů do nemuslimských oblastí za účelem ženění a plození dětí, budoucích muslimů… A díky džihádu má být jednou celý svět dobyt, aby celý svět poznal, že je jenom jediný pravý Bůh – Alláh. Dům války se musí zmenšovat a Dům islámu růst. Pro muslimy je to životně důležité! Kdyby totiž nastal opak a Dům islámu by se začal zmenšovat, například tím, že jeho obyvatelé by se ve stále větší míře hlásili ke křesťanství, znamenalo by to prohru Alláha jako Boha. Vždyť Alláh nemůže prohrát! A islám jde tak daleko, že všechna území, kde byl kdy historicky platný islám jako státní náboženství, berou jako své teritorium. A i když tam jsou dnes například křesťanské vlády (Španělsko, balkánské státy), musí se za každou cenu znovu opanovat. Muslimové totiž věří, že až bude celý svět pod správou řádu Šari‘a, přijde Mesiáš. A aby už konečně mohl přijít a ustanovit ráj na Zemi, musí oni, muslimové, aktivně pomáhat šířit islám do všech končin světa. Z hlediska jejich teologie se nemusí stát každý člověk na Zemi muslimem, musí však žít v Domě islámu. A tady se dostáváme k druhému bodu, který vyvolává v muslimech přímo zděšení. Je jím zřízení izraelského státu, židovské domoviny. Po dlouhá staletí bylo celé území Izraele, nebo chcete-li, Palestiny, islámským územím. Teprve s pádem Osmanské říše ztratil islám svůj rozhodující vliv na toto území. Další ránu obdržel islám dne 14. května 1948, kdy byl vyhlášen nezávislý Stát Izrael. Proto mu také hned armády šesti sousedících muslimských zemí vyhlásily válku s jediným cílem, tento nově vzniklý stát vymazat z mapy a ihned zavést na dobytá území právo Šari‘a. Díky Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, Otci našemu, se to nepovedlo a muslimové prohráli v následujícím půlstoletí dalších pět válek. A spolu s prohranými válkami přišli o další území, o území, kde sice mohou naprosto pokojně žít vedle sebe židé i muslimové, ale pod vládou Izraele a to je pro muslimy nepřijatelné. Dům islámu se na Blízkém východě díky přítomnosti Židů evidentně zmenšil! A to je pravá podstata muslimského antisemitismu. V příštím čísle našeho časopisu se podíváme na novodobý antisemitismus, postavený na popírání holocaustu a na tvrzení, že Stát Izrael vznikl nelegitimně. K tomu vás požádám o studium následujících biblických veršů: Genesis 12,1–6; Genesis 21,11–13 a Genesis 35,12. Radek Hejret, AC Kladno

Rozhovor s bratrem Yunem

J

e-li má informace správná, bratře Yune, je to asi 15 let, co jsi musel utéct z Číny. Ne, je to pouze 12 let, bylo to v září roku 1997. A od té doby ses již nevrátil? Ne, pouze ve svých snech jsem často zpátky doma v Číně. Je to jedna z mých největších priorit v životě. Zrovna dneska ráno jsem mluvil s jedním ze svých spolupracovníků a ti se mě neustále ptají: „Kdy už se konečně vrátíš?“ Tak jsem jim odpověděl: „To vše záleží na vašich modlitbách, musíte se více modlit.“ (smích) Jeden z lidí, kteří na mě nejvíce čekají, je katolický kardinál z mého rodného města, se kterým jsem sdílel celu celé čtyři roky. Už mu je přes devadesát a tak mi říká: „Nevím, kolik let mi zbývá, proto se musíš vrátit dřív, než zemřu.“ Vrátím se, určitě se vrátím. Kde je těžší žít, tady nebo tam? V tom není vůbec žádný rozdíl. Jako učedníci Ježíše Krista jsme povoláni nést svůj kříž kdekoli na světě. Ten kříž na Západě je jiný, ale má být stejně těžký jako v Číně. Proto v podstatě nevidím rozdíl. Samozřejmě, co se týče fyzické bolesti je to jiné, protože v Číně byste byli s největší pravděpodobností zajati a mučeni, takže kříž byste cítili na svých údech. Západní kříž je jiný, přesto však vybízím všechny křesťany na Západě, aby si ten svůj kříž našli a učinili ho řádně těžkým. To se však rozchází s některými charismatickými učeními. Jestliže necítíte tíhu kříže a cenu následování Krista, pak nebudete mít na svém životě plné pomazání. Pomazání

Chtěli jsme bratra Yuna překvapit pravým českým jídlem, proto jsme mu objednali svíčkovou s knedlíky. Avšak knedlíky pro něj nebyly žádnou novinkou. Řekl nám, že v Číně mají dvě základní potraviny: nudle a chleba na páře. Ten se připravuje tak, že kvasnicové těsto se nechá kynout v košíku, který se umístí nad zdroj páry, a takto vznikne napařovaný chléb, který vypadá skoro úplně stejně jako náš knedlík.

Ročník 21, listopad 2009 lu, není tam žádný rozdíl. Vy jste v kříži spojeni, kříž nikdy lidi nerozděluje. Čtyři roky jste byli ve stejné cele, modlil se k Ježíši nebo k Marii? V čínských vězeních se všichni modlíme k Ježíši. Vypadali jsme stejně. Byli jsme stejně holohlaví, měli jsme stejný mundúr, dělali jsme stejnou práci každý den. I když byl tehdy biskupem a dneska je kardinálem, náš vztah to nezměnilo. Na začátku samozřejmě měl svoje nápady a svoje pohledy, které šly mimo Ježíše Krista, ale když jsem mu z Bible jasně ukázal, že jediný způsob, jak uctívat Boha, je skrze Ježíše, přijal to, a byl se mnou teologicky ve shodě. Před pár dny, když jsem mu volal do Číny, bavili jsme se právě o moci kříže, a o tom, jak kříž mohl způsobit takovou velikou změnu v komunistické Číně a že stejně tak kříž má moc změnit hinduistický, buddhistický a muslimský svět. Takže nejmíň jednou týdně s tímhle mužem, který je teď nejvyšším katolickým představitelem provincie, telefonuji.

Ze života církve

vždy přinese tíhu kříže. Podoby západ- práv, stal se služebníkem, stal se otroního kříže postrádají některé prvky, kte- kem. Myslím si, že to je to, do čeho má ré měl ve svém životě Ježíš, ať už to, že církev Kristova znovu vstoupit. Nevidím opustil učedníky a celou noc se modlil, konflikt v tom, že by Pán Bůh nechtěl jeho učedníci se třeba zase jindy postili požehnat svému lidu i finančně, probléa modlili a tohle všechno se musí znovu mem však je, zda církev vidí, že tento dar, vrátit do života západních křesťanů. Bo- který přijímá od Boha, není k tomu, aby hatá západní církev propadla omylu, že přijali požehnání sami pro sebe, ale aby veškeré bohatství, kterým jí Pán Bůh po- sloužili službou milosrdenství těm, kteří žehnal, je pro ni samotnou, a ne proto, nemají. aby mohla být požehnáním pro všechny V mé druhé knize, kterou jsem vydal chudé a ztrápené tohoto světa. Otázkou minulý rok, je kapitola, která se jmenutedy není, jestli máme být bohatší, ale je Proudy vody živé. Tam mluvím právě jak s tím bohatstvím, které máme z Boží o situaci, kterou vidím v západní církvi. ruky, zacházet. Vidíme církve jako výletní jezera, kam si křesťané přijedou zaplavat, zahrát si Pak se ptám, jestli máte s námi západní- s balónem, opalovat se, ale to není Božím mi pastory ještě trpělivost? záměrem. Pán Bůh řekl, že křesťané budou mít v sobě proudy vody živé, které poplynou z nich. Tady se mluví o znovuzrození, o tom, že proudy vody živé mají zasáhnout suchá místa a ne, že by to mělo být výletní jezero. Všichni si užívají, ať už v nedělní školce nebo na shromáždění, a všechno se točí jen kolem křesťanů, ale nemyslí na ty, kteří jsou opravdu potřební. Je nutné osvětlit ve vyučování rozdíl mezi učedníkem Osobně to vnímám jako službu milosr- a křesťanem. Mnozí lidé se domnívají, že denství. Když se Ježíš setkával s chudými, jsou křesťané tím, že jsou věřící, ale žitrpícími nebo nemocnými lidmi, proka- vot učedníka znamená, že člověka to stojí zoval jim mnoho milosrdenství. A když všechno. Jak říká Pavel: „Byl jsem téměř se podívám na západní pastory, vidím je ukamenován k smrti, byl jsem bičován, také tak. Jsem pohnut soucitem. Myslím byl jsem nahý a hladový“, to všechno si, že Ježíšův příklad a příklad apošto- jsou součásti života každého učedníka. lů je platný po celá dvě tisíciletí, je tím, A to samozřejmě lidé nechtějí příliš slyk čemu bychom měli směřovat. šet, že by následovat Ježíše stálo tolik. Taky vidím na Západě obrovské předůraznění lidských práv a práva jedinců, Zmínil jsi, že jsi byl v cele s katolickým avšak když se podíváme na práci Pána knězem, ale to je přece jenom trochu Ježíše, vidíme, že se vzdal všech svých problém, teologicky jste se rozcházeli. Kříž zničí všechny teologické rozdíly. Máte úplně stejný kříž, který nesete spo-

Naučil ses Bibli nazpaměť, pořád si pamatuješ všechny pasáže? Rozdíl je v tom naučit se Bibli nazpaměť a rozdíl je žít Bibli každý den. Ano, já si pamatuji spoustu pasáží, ale už ne tolik, že bych přesně věděl, ve které kapitole se co nachází. Ale když začnu na začátku nějakého evangelia, tak ho můžu až do konce často dovyprávět. Některé knihy, jako třeba kniha Písní, nebo Žalmy, nebo kniha Rút, jsou pro mě velice vzácné, ty znám slovo od slova. Myslím si, že pro pastora je životně důležité, aby se učil zpaměti Bibli celou, protože je to ve spojení s modlitbami velice silná kombinace. Hodně se modlím v jazycích, ale během modliteb, zvláště na veřejných modlitbách, když lidé modlitbu slyší, se vždy chci modlit srozumitelné Boží slovo. Samozřejmě je to jako s počítačem. Jestliže máte nahrané soubory, otevřete počítač a jsou snadno přístupné. Když je tam nemáte, práce je potom mnohem složitější. Stejné je to s Božím

15

Ze života církve

ŽIVOT V KRISTU

16

slovem. Jestliže ho nemáme v mysli, pak pak vidím lidi, kteří mají všechno, co si Boží Duch s námi může pracovat hůře, můžou přát a mají milióny důvodů, proč než když ho v mysli máme. Základem na- by mohli Boha chválit, ale oni si myslí: NOVINKY Z MISIJNÍHO POLE šeho chození s Pánem je Boží slovo. Je ži- „Jó, to jsem si zasloužil.“ Pamatuji si na jednu knihu, která se votně důležité mít Boží slovo v srdci, oči Bratr Ren, který Českou republiku upřené na kříž a následovat Ježíše Krista. jmenovala Lilie na trní. Je to nádherný navštívil opět po roce (o jeho loňské Pak nezáleží na tom, jestli jsi zdravý, ne- obraz, který ukazuje na to, že kdyby bylo mocný, bohatý, chudý, jestli jsi zavřený před námi pole plné lilií, nikdy by nebylo návštěvě jste se mohli dočíst v lednov cele, nebo jsi na svobodě, to na tom nic tak krásné, jako ty květy lilií, které rostou vém čísle časopisu ŽvK), nás seznána trní. Krása je mezi trny. nemění. mil s tím, co nového se událo za poObjevil jsem zajímavé důležité duslední rok: Zažíváte spoustu zázraků. Jsi neustále chovní tajemství, že Pán Bůh se obzvlášť „Rozjeli jsme satelitní televizní proraduje nad člověkem, který se rozhodne zdravý? gram, který je skrze satelit přijímán Nejprve musím říct, že můžete být ne- ho chválit uprostřed největšího utrpení. skoro na celém světě. Je to kanál, ktemocní, ale spasení. To jsou dvě úplně od- Tehdy Pán Bůh naslouchá chvále, která rý podporuje vizi Zpět do Jeruzalélišné věci. Pán Bůh používá těžkosti v na- je mu vzdávána, s největší radostí. Proto ma. šem životě, abychom byli schopni projít je tak důležité, kdykoli jsme před Bohem, Asi největší zázrak, který se stal od nejtěžšími lekcemi trpělivosti. Proto se abychom zjevovali Bohu co nejupřímdoby, co jsem tady byl před rokem, je zázrak v Severní Koreji. Ani bych neněkdy nemoc objeví jako zdroj vyučová- něji svoje city. Mnoho lidí říká: „Já před věřil, jak je úžasné zažívat moc evanní, abychom se naučili být slabí pro Pána, Bohem neprožívám vůbec nic.“ Když zagelia v takovém velikém měřítku. Miproto apoštol Pavel mluví o vytrvalosti, čnu uctívat Pána, tak přichází spousta citů, pláču a podivuji se, proč třeba zpínule jsem ukazoval malé MP3, které která roste z trpělivosti. vám a chválím Boha zpěvem uprostřed pašujeme do Severní Koreje, a nyní už máme z této země asi čtyři tisíce Ale u prvních apoštolů nevidíme, že by kázání. Je to takové zvláštní, někteří lidé uctívají Boha do takové dálky, že se bědopisů se zprávami, že přijali Pána zůstal někdo nemocný. Ježíše. Za ten rok už založili asi padeBible mluví o Pavlovi, který měl osten hem uctívání ztratí, a nevědí, kde vůbec sát pět podzemních sborů. v těle, což byl zjevně tělesný handicap, Bůh je. Ale když uctíváme my, uctíváTeď jsme se soustředili na pašovákterý způsoboval, že nebyl schopen plně me našeho drahého Otce a cítíme jeho ní nahrávek biblické školy. Je to vlastsloužit. A když mluví s Bohem a říká: blízkost, víme, že je nám po boku. A po„Pane, kdybys to ode mě vzal“, Bůh mu tom přichází více citů, které člověk zaně maličký dataprojektor, který obsana to odpovídá: „To neudělám.“ Takže žívá, když si uvědomí, jak je mu Bůh huje padesát hodin vyučování, skrze pokud si budete myslet, že první apošto- blízko. které se dostává vzdělávání místním lové nikdy nebyli nemocní, tak to v Bibli pastorům v severokorejských círknevidím. Přesto však žili vítězným živo- Církev také často mluví o pomazání, čevích. Dataprojektor má 10Gb paměti, tem a nesli kříž. Jestliže jsi povolán jako káme na pomazání. Jak může pomazání světlo je leddiodové, takže má velice malou spotřebu energie, má velkou svědek pro Ježíše Krista a nikdy bys ne- přijít? To je další duchovní pravda. Pomazáprošel žádným utrpením a problémem, mobilní baterku a asi šest hodin doo čem bys asi tak svědčil? Musíš mít svoje ní přijde jenom na ty, kteří jsou opravdu káže jet bez nabití. A pak se nabíjí ze osobní vítězství, jak jsi zvítězil ve finanč- mrtví. Jestliže nejsi opravdu mrtvý, tak solárního panýlku velikosti iPhonu, ních problémech, v nemoci, musíš mít pomazání nepřijde, je to jenom pomazáa potom ještě malý reproduktor vezdroj věcí, o kterých můžeš svědčit, že jsi ní ke smrti. Pomazání totiž přináší autolikosti vajíčka, který dokáže reproduskrze ně vítězně prošel, bez toho bys byl ritu a jestliže nejsi mrtvý, pomazání by kovat hlas i pro sto lidí, velice silný. jenom lidi zraňovalo, deptalo, odvádělo jen vypravěčem příběhů jiných lidí. Dalším krokem, který bychom rádi od Boha. Proto se Pán Bůh varuje dávat podnikli, je využití nanotechnologií Ale přesto jsme povoláni, abychom se pomazání těm, kteří nejsou zcela mrtví. k tomu, abychom do koncentračních modlili za nemocné. táborů v Severní Koreji mohli dostat Boží slovo pomocí minipřehrávače.“ Já chválím Boha za všechny, kteří jsou No jo, ale co lidé, kteří jdou v pomazání, uzdraveni, chválím Boha i za všechny, kte- ale jejich život zjevně není v pořádku? To jsou pouze zbytky pomazání, které ré Pán Bůh zrovna něco vyučuje, i když nejsou uzdraveni. Já to neřeším, protože si lidé nesou od okamžiku, co kdysi zeto vidím tak, že Pán Bůh má svůj plán mřeli pro Krista, ale potom se z toho ol- kolem tebe, abys byl ukřižován. Těžko pro každého člověka. Já se stále mod- táře zvedli a jdou si svou cestou. se přibiješ na kříž sám, vzít jednou ruNěkteří lidé říkají, že jsou tak poma- kou kladivo a do druhé ruky si zabíjet lím za nemocné, mažu je olejem, mnozí z nich byli uzdraveni, někteří uzdraveni zaní, že neprožívají žádné pokušení a že hřebík, to je nemožné. Víš, potřebuješ můžou jít kamkoli na světě. Já si však pomoc. Často však nejsme ochotni tunebyli, já se o to tolik nestarám. Určitě to neznamená, že jenom ti s nej- nemyslím, že výsledkem pomazání je, že hle pomoc ze strany druhých přijmout. lepším vztahem k Bohu dostávají uzdra- bych si mohl dělat, co chci, ale naopak: Možná někdo z tvých spolupracovníků vení, naopak, vidím, že ti, kteří mají nej- Mám vzít svůj kříž a následovat Krista, nebo manželka ti pomůže pěkně se přilepší vztah k Bohu, procházejí největším kamkoli On mě pošle. bít na kříž. (smích) Ovšem nejdůležitějutrpením a pak jsou Bohu ještě blíž. ší přitom je, během celého procesu být A zjistil jsem, zvláště v západní církvi, že Myslím, že tohle všechno si uvědomuje- nesmírně vděčný a milovat ty, kteří tě lidé, kteří opravdu procházejí tím nej- me, ale možná nevíme, co to pro nás zna- právě křižují, protože ti pomáhají. To je hlubším údolím smrti a jsou uprostřed mená vzít svůj kříž a následovat Krista. možná nová výzva pro křesťany, aby byli Myslím, že na to, abychom zemřeli, po- tak hodní a pomáhali si jeden druhému. zkoušek, přesto dokážou chválit Boha a být vděčni úžasným způsobem. A nao- třebujeme pomoc. Potřebuješ pomoc lidí (smích)

Ročník 21, listopad 2009

Jak na to, rozhodnout se radovat i v těžkých situacích? No to je tak, že všechno ve tvém životě, co se týče víry, je tvé rozhodnutí. Rozhodneš se následovat Ježíše a i uprostřed utrpení se můžeš rozhodnout, jestli se budeš radovat, anebo jestli tomu podlehneš a budeš plakat. Jestliže musíš čelit nemoci ve svém životě nebo ve své rodině, záleží na tobě, jestli se poddáš, anebo se rozhodneš a řekneš si: „Já mám být proč vděčný Bohu.“ Pak budeš kontrolovat svoji mysl a svoje city. Buďto se poddáš všem okolním situacím, které tě zdrtí, anebo z nich můžeš učinit svoji sílu a vyznávat: „Tehdy, když jsem sláb, jsem silný.“ To není žádný trik, který Pavel používá, on se rozhodl a dokázal takto žít. Ať se děje cokoli, to, co prožívám, je pro Ježíše. To nemá co do činění s tím, jestli mám chuť chválit, nebo mám chuť hřešit, ne, to je vnitřní hluboké rozhodnutí pro chválu Krista, které se týká každé oblasti života křesťana. Buďto se rozhodnu, že si pro jistotu vezmu dneska na shromáždění jenom desetikorunu, abych nehodil víc do sbírky, anebo ponesu deset tisíc. Prostě v každé situaci budu obětovat Pánu, co nejvíc. I když prožívám obrovskou bolest, budu chválit Boha. Co je zvláštní, že i když se lidé probudí do nejkrásnějšího rána, vždycky si najdou příležitost, pro kterou jsou schopni žehrat. A naopak, když se člověk probudí do toho nejhnusnějšího dne, kdy zrovna prší, přesto si může najít cokoli pro to, aby dokázal Boha chválit. A to je rozdíl mezi lidskými právy a právy Božího království. Ty se můžeš rozhodnout být stěžovatelem, anebo tím, kdo se neustále raduje. Je to jako s Mojžíšem, který řekl Izraeli: „Co si vyberete – život nebo smrt?“ Stejné je to v postoji církve. Samozřejmě, psychologická věc je to, že ať se rozhodnete jakkoliv, tak se k tomu pak připojí city. Ale rozhodnutí je prvním krokem. Jestli se rozhodnete radovat se z Boha, postupně přijdou i ty city.

Kazatelna

J

eden bratr starší byl pověřen službou Božím slovem ve vzdálenějším okresním městě. Bral to jako vyznamenání a jelikož to byl zároveň jeho první výjezd mimo domovské společenství, důkladně se na něj připravoval. Přál si, aby v posluchačích vzbudil ten nejlepší dojem. V určenou neděli se tedy s manželkou svátečně oblékli a usedli do svého automobilu. Času měli nazbyt, ale chtěli si pro každý případ ponechat nějakou rezervu, takže dorazili se značným předstihem. Kostel našli poměrně snadno podle velikého kalichu v průčelí budovy. K jejich překvapení, a dodejme i zklamání, shromažďovací sál zel prázdnotou. S jediným logickým vysvětlením, že jsou místní věřící naučeni chodit na poslední chvíli, usedli do lavic a čekali. Po nějaké době se skutečně otevřely dveře a dovnitř vešla jakási postarší paní, která však namísto obvyklého zpěvníku v ruce třímala kýbl a hadr na podlahu. „Co tady děláte?“ nedůvěřivě oslovila manželský pár. „Byl jsem pověřen vedením bohoslužeb, ale...“ „Tak to už za vás odříkal náš pan farář,“ skočila mu do řeči žena a namočila hadr. „Jsme správně v kostele evangelické církve?“ vzplálo v muži podezření, že věci nejsou tak, jak mají být.

„Kdepak,“ pleskla domovnice vyždímaným hadrem o podlahu, „toto je odjakživa Husův dům. Evangelíci mají svůj svatostánek o několik bloků dál.“ Manželé se zvedli a bez rozloučení vyrazili ze dveří k zaparkovanému automobilu. Pohled na hodinky jim prozradil, že čas určeného začátku bohoslužeb už minul. Kostel, kam po chvíli dorazili, byl již plný trpělivě čekajících lidí. Uličkou mezi lavicemi proběhli v rekordním čase a mírně zadýchaný bratr starší vystupoval svižným krokem na vyvýšené pódium za kazatelnu. V rozrušení však zakopl o poslední schůdek a v zájmu udržení rovnováhy se oběma rukama zachytil kazatelny, aniž by pochopitelně tušil, že není k podlaze přišroubována. V příští vteřině již balancoval zrudlý námahou s těžkým kusem nábytku v rukou nad hlavami věřících. Zvláště těm v prvních řadách se oči rozšířily hrůzou, jak to dopadne, jestliže muž statné postavy se i s kazatelnou zřítí mezi ně. Naštěstí řečník svůj boj se zemskou přitažlivostí vyhrál a kazatelnu usadil na místo, kam patřila. Bylo slyšet, jak celé shromáždění s úlevou vydechlo. Jeho výkon udělal na místní farníky značný dojem, přesně jak si přál, i když trochu jiným způsobem, než si plánoval. Dle vyprávění zaznamenali Dolejší.

Ze života církve, Úsměvné i poučné střípky z minulosti

To vypadá, jako by ses naučil smát se i během utrpení. Smích a opravdová radost, to je něco jiného. Opravdová radost přichází jenom tehdy, když se člověk i během utrpení rozhodne, že se bude radovat před Pánem. To není smích tohoto světa, to není to, že když burzy letí nahoru, všichni se smějí, a když burzy padají, všichni jsou smutní, ne. Ježíš mluví o opravdové radosti, která přichází i v nejhorších situacích, když se lidé rozhodnou: „Já se budu radovat z Pána.“

Děkuji za rozhovor. Ptal se Jirka Bartík.

17

ŽIVOT V KRISTU

Podpoříte nás svým hlasem? Ze života církve

M

Filadelfie Přístav Oldřichovice: stavíme další domy!

V

prázdninovém čísle tohoto časopisu jste se dočetli některá základní fakta o našem sdružení a o naší činnosti na podporu náhradní rodinné péče. Během několika měsíců, které od té doby uplynuly, jsme se díky Boží milosti mohli radovat hned z několika věcí:

ůžete tak pomoci projektu DĚTI PATŘÍ DO RODINY. Jedná se o výstavbu rodinného domku v Třinci – Karpentné, kde nabídneme domov v náhradní rodině šesti dětem z dětského domova. V případě úspěchu můžeme z grantu Prazdroj lidem získat až půl miliónu korun. Záleží jen na počtu vašich hlasů. Uzávěrka hlasování je 30. listopadu. Můžete hlasovat dvěma způsoby: Pomocí dárcovské SMS (tzv. DMS) ve tvaru DMSmezeraPLR18 , kterou odešlete na číslo 87 777. Cena každé DMS je 30 Kč, z čehož naše sdružení obdrží 27 Kč. První zaslaná DMS z každého vašeho telefonního čísla je pro nás zároveň důležitým hlasem v hodnotě 2 bodů. Každá další zaslaná DMS je pouze finanční podpora a již se nepočítá jako hlas (peníze z těchto DMS budou bonusem navíc k tomu půl miliónu). Službu DMS provozuje Fórum dárců. (www.darcovskasms.cz) Pomocí internetu na www.prazdrojlidem. cz v sekci Radegast – veřejné hlasování (pozor, nesplést s Plzeň – veřejné hlasování). Náš projekt najdete pod číslem 18. Z každého počítače může hlasovat libovolný počet lidí, pokud každý z nich uvede svou originální e-mailovou adresu. Hodnota internetového hlasování je 1 bod. Můžete hlasovat i oběma způsoby zároveň a poslat tak našemu projektu 3 cenné body! Více se o našem sdružení dozvíte na www. oldrichovice.filadelfie.cz Vaší podpory si velice vážíme. Děkujeme!

• Podařilo se nám dokončit rekonstrukci domu v Třinci – Osůvkách, takže se sem na konci srpna mohla nastěhovat další pěstounská rodina se třemi dětmi. V domě je teď dost místa pro další brášky a sestřičky. • Byli jsme nominováni na cenu Nadace O2. Toto prestižní ocenění získá v naší republice každý rok jedna nezisková organizace, která „dokáže měnit zavedené společenské zvyklosti, reflektuV případě jakýchkoli dotazů nás neváhejte je na aktuální témata ve společnosti a je iniciátorem společenských změn“. kontaktovat: Ivo Sysala, e-mail: [email protected] I když jsme tuto cenu nakonec nezístel: 602 502 589 kali, tak už i zmíněná nominace mezi deset finalistů je pro nás velkým oceněním a povzbuzením k další činnosti. • Připravili jsme vše pro to, aby ještě letos vyrostl nový dům v Třinci – Karpentné. Další pěstounská rodina a hlavně další děti z ústavů se tak mohou těšit na nový domov. Nyní se nám naskýtá možnost získat až půl miliónu korun na další dům. Postoupili jsme totiž mezi 26 projektů, které mohou získat tuto částku ve veřejném hlasování. Pokud nám v tom chcete pomoci, pošlete nám, prosím, svůj hlas podle pokynů v rámečku. Za všechny děti, jež se tak i díky vám dostanou do nové rodiny, DĚKUJEME! Tyto děti již dnes nežijí v dětském domově

18

Nejdříve bych zachraňoval perličkový sešit

V

době, kdy jsme začali uvažovat o přijetí prvního dítěte, navštívili jsme jednu zkušenou pěstounskou rodinu, abychom „nasbírali rozumy“. Hned při té první návštěvě nám kromě spousty cenných rad ukázali svůj poklad – perličkový sešit. Do něj si zapisovali všechny humorné a legrační příhody a výroky svých sedmi dětí. Tolik jsme se u toho nasmáli, že to byl nakonec nejsilnější zážitek z celé návštěvy. Jejich děti se u toho čtení předháněly: „...a to ještě přečti!“ „...a to je taky dobré!“, a nám se hrozně líbilo, jak si všichni dokážou udělat legraci sami ze sebe i ze svých slabostí a nedostatků, a jak společně vzpomínají na staré veselé historky. Za několik měsíců jsme si jeli do dětského domova pro naši první dcerku – Míšu. Byly jí tenkrát čtyři roky. Nedlouho poté za námi přišla ráno do postele a ptá se: Mami, jsem zdravá? No jistě. A jsem živá? A proč se ptáš, Minečko? No, jestli to funguje. A co jako? To, jak jsme se včera modlili, abychom se probudili živí a zdraví! Přišlo nám to tak pěkné a legrační, že jsem si vzpomněl na perličkový sešit, a hned zašel koupit pořádný notes v tvrdých deskách. Od té doby, už skoro patnáct let, ho mám ve svém psacím stole a stále se plní novými a novými hláškami, dnes už našich osmi dětí. Stal se i nedílnou součástí našich narozeninových oslav, kdy si se smíchem připomínáme, čím náš oslavenec do našeho sešitu „přispěl“. Sešit nám s manželkou slouží i jako spolehlivý lék na špatnou náladu. Taky je vítaným zpestřením programu pro naše návštěvy. Zvláště, když jim přečteme třeba takovou upřímnou modlitbu: „Pane Ježíši, děkujeme ti za tu návštěvu a prosíme tě, ať už ta návštěva zítra odejde...“ Takže kdyby se mě dnes někdo zeptal: „Kterou věc bys zachraňoval z hořícího domu jako první?“ Asi bych odpověděl: „Perličkový sešit!“ Ivo Sysala

Ročník 21, listopad 2009

Tatínek: Než se vrátím, tak můžeš pojest. Danielka: Dobře, já pojdu, a pak si lehnu.

U Štědrovečerní večeře: Maminka: Vašíčku, jsi napapaný? Máš dost? Vašek: Vzhledem k dárkům – ano!

Míša čte: Zásady poskytnutí první nemoci: Nejprve zavedeme umělecké dýchání...

Danielka: Tati, když jsi byl malý, taky jsi zvracel, jako já? Tatínek: Nejenom, když jsem byl malý. Danielka: I v téhle velikosti?!

Paní doktorka: Tak pojď Vašíčku, poslechneme si srdíčko. Vašek: Ale tam je teď Pán Ježíš! Dáša: A kolik si koupíme kun, až pojedeme do Chorvatska? Tatínek: Asi tisíc. Vašek: A to už jako celý život budeme jíst kuny? Evička (na výletě): Kde se ta Dáša se Zdeňkem ztratili? Co když je sežrala nějaká kořist? Tatínek: Kdo ví, jak se jmenuje 15. žalm? Dáša: Hospodine, proč přebýváš v mém stanu?! Danielka čte: Jeníček s Mařenkou přišli na paseku, a tam bylo jahod, kam až oko nedohlédne...

Vašek: Já na to čekám už spoustu let! Tatínek: Ano? Vašek: Jo! Už včera, předevčírem a dneska! Danielka: Mami, a co je to ten nesmrtelný hřích? Vašek: Můžu se jít podívat do parku na ty oslavy 1. máje? Maminka: Můžeš, ale neber jim srp a kladivo. Vašek: Ani kdyby to dávali zadarmo? Dáša: Mami, Vašek mi vzal kyblík a popsal ho! Hnusně! Napsal tam „Přispějte na postižené děti“ a pověsil ho na plot! Míša: Tak to je hustý... Zdeněk (na návštěvě v nemocnici ): Maminko, ty jsi ozdobou tohoto zařízení!

Anička: Já se v bazéně dívám normálně Marcelka: Mi nevadí ta práce. Ani ti lidi. pod vodou bez brýlí! Evička: Ale to se ti může poškodit ro- Jenom ten personál! hožka! Na výletě Maminka: To je krása! A ti ptáčkové jak Tatínek: Je tam zima, vezmi si dlouhé zpívají! To je úplná hudba! kalhoty. Vašek: Ještě ta hudba, kdyby nehrála... Táňa: Jenže ony jsou v prdelním koši! Maminka: Jak se jmenoval ten člověk, podle kterého se jmenuje naše země Čechy? Danielka: Jó – to byl ten dědoušek, co pořád chodil! Danielka rozbaluje dárek: Co to asi bude? To bude Bible! Já to poznám podle dutého hlasu! Maminka: Evičko, tu písničku jsi složila sama? Evička: Né, to jsem si vymyslela!

Míša: Ten pan učitel Pavelek je fajný... Maminka: Jó? Pokaždé, co jdu kolem školy, tak ho slyším řvát. Míša: To on je takový zvučný. Maminka: Když se zeptáš, jestli můžeš jít ven, a já ti řeknu ANO, ale tatínek řekne NE, tak co z toho platí?! Vašek: ANO Maminka: A proč myslíš!??? Vašek: Protože ANO vítězí nad NE!

Vašek: Já vím, jak se jmenoval ten král: Karel ívé čtvrtý!

Maminka: Ti lidi už jsou tak rozežraní, že prostě MUSÍ mít ten adrenalin! Danielka: Jako by si nemohli vzít acylpyrin.

Zdeněk: Jsou dva hluky, které nesnáším! A které, když slyším, tak bych vraždil! A já ti to, maminko, řeknu! Jsou to PRD a GRK!

Maminka: K čemu slouží vylučovací soustava? Dáša: K odstranění škodolibých látek z těla.

Modlitba za děti Podle Bunty Bunce – misionářky z Británie

S

nad každý křesťan, který má dítě, se za své dítě modlívá. Modlitba má úžasnou moc a může přinést v životech těch, za které se modlíme, radikální změnu. Když jsem dospívala, byla jsem nevěřící a věděla jsem, že je někdo nebo něco, co nade mnou drží ochrannou ruku. Bylo to tak zřejmé, že bych musela být slepá, abych si toho nevšimla. Chtěla jsem přijít na to, co to je. Představa, že jsou za tím mnohé modlitby mé tety, mi připadala nepřijatelná. Dnes už vím, že tomu tak bylo, a také znám sílu požehnání, které skrze takové modlitby bez mého přičinění do mého života plynulo. Když jsem poznala, kdo stál za tím požehnáním, věděla jsem, že to nejlepší, co mohu pro své děti dělat, je dnes a denně je svěřovat do Boží péče. Myslím, že i v těch modlitbách jsem udělala spoustu chyb. Učila jsem se žít s Bohem až jako dospělá a učila jsem se i modlit. Moc mi chyběl někdo, kdo by mě v tomto směru učil a vedl. Před několika dny jsem se vrátila z Bratislavy z konference pracovníků s dětmi, kde se sešlo několik vynikajících misionářů, kteří slouží dětem po celém světě. Byla to pro mě přímo studnice velmi praktických postřehů, zkušeností, rad a velmi povzbudivých svědectví. Mezi jinými jsem tam měla možnost poznat sestru Bunty Bunce, která se s námi podělila o to, jak vede rodiče k praktickým modlitbám za své děti. K tomu všemu dodává pár rad cílených pro rodiče: Tak třeba, že je dobré se modlit za své děti, ale ještě lepší je, učit děti, aby se za sebe naučily modlit samy. Jakmile dorostou do věku, kdy jsou schopné zvládnout určitý druh modlitby, je dobré je v tom podpořit, ale nemodlit se jakoby místo nich. Děti se tak naučí, že modlitba je součást jejich života, a už jako malé si vyzkouší, jaké to je, když vidí vyslyšenou modlitbu. Roste jejich důvěra vůči Bohu a učí se stát na vlastních nohou, pokud jde o vztah s Bohem. Když se pak jako mladí nebo dospělí dostanou do situace, kdy budou sami a situace bude nad jejich možnosti, budou vědět, jak se modlit a budou se modlit s důvěrou. Jinak se stává, že když není po ruce nikdo, kdo by se za ně modlil, jejich víra často v takových situacích značně utrpí. Další drobné připomenutí bylo, že Bůh dbá na dobré mravy. Je dobré vědět, že mu máme zač být vděční a je dobré děkovat mu.

Ze života církve

Z perličkového sešitu

19

Ze života církve, Čtenáři píší

ŽIVOT V KRISTU A konečně věc pro nás rodiče asi velmi těžká, naučit se modlit: „Ať ne má, ale tvá vůle se stane v životech mých dětí.“ V souvislosti s tím je praktická modlitba, ve které se stavím proti duchu nadvlády, která je spojená s osobami (manipulace), s místem (vzpomínky? nepatřičnosti?) a s věcmi, které mě (a mé děti) odvádějí od Boha a snaží se mě (a mé děti) obrat o Boží vůli pro tento den. A nyní vám jen v bodech představím, jak je možno se dnes a denně za své děti modlit. Z těchto bodíků se dá udělat záložka do Bible a je dobré se takto modlívat za své děti pravidelně. Mnohé bodíky vám budou připadat skoro stejné. Když se nad nimi na chvíli zamyslíte, uvědomíte si, že rozdíl mezi nimi je podstatný. • Aby děti viděly duchovní věci. • Ať na ně sestoupí Duch svatý a pomaže je. • Aby Duch svatý pracoval v jejich srdcích. • Aby Boží autorita přišla do jejich života. • Aby dokázaly sloužit.

Konference NLI Malenovice podzim 2009 Být spolu, navzájem se povzbudit, učit se a budovat druhé

Z

ávěrečná ze série konferencí pro služebníky z církve Slova života a Apoštolské církve proběhla v týdnu od středy 30. září do 3. října 2009. Jednalo se o vyvrcholení tříletého tréninkového projektu zakládání sborů na Severní Moravě ve spolupráci s mezinárodní organizací Next Level International. Intenzivní program zahrnoval vyučování šestičlenného týmu pod vedením bratra Williama Howella. Jak připravit předání sboru svému nástupci? Jak si uspořádat svůj život, abych jako vedoucí obstál a nevyhořel? Co udělat proto, abych úspěšně doběhl do cíle? Jak pracovat v týmu? Přednášky a debaty na uvedená témata tvořily pilíře tohoto setkání. Bratr Ken Harrison (superintendent Assemblies of God New Zealand) vyučoval o problémech důvěryhodného vůdcovství, dokončení běhu a předávání štafety nástupcům; pastor Greg Carter (Indiana, USA) kázal na večerních shro-

mážděních a hovořil o vnitřním životě vedoucího; pastor Kirk Bowman (North Carolina, USA) hovořil o prorockém vedení a osobním růstu; pastor Bill Howell (Indiana, USA) konferenci uvedl a uzavíral stanovením cílů a slovem o tom, co by rád za organizaci NLI v České republice zanechal. Vyučování v hotelu Malenovice bylo zaměřeno na praktické uplatnění při vedení a zakládání sborů a bylo nesmírným povzbuzením pro všechny zúčastněné posluchače. Nahrávky seminářů ze všech proběhlých konferencí budou ke stažení na webu apoštolské církve www.apostolskacirkev.cz. Nechejte se inspirovat slovy jednoho z učitelů: „Konec jedné etapy je v Božích očích začátkem nové. Hledejme tedy, jak mezi nimi postavit most, po kterém by mohlo přejít, co nejvíce lidí.“ autor článku Vladimíra Lasotová

• Aby měly srdce služebníka (což je povede mimo nevhodné party kamarádů). • Aby se staly poslušnými služebníky živého Boha. • Aby se staraly o svůj vzhled a čistotu (aby věděly, že jejich těla jsou chrám Ducha). • Aby toužily po svatosti. • Aby se jim protivil hřích. • Aby poznaly rozdíl mezi dobrým

Číst či nečíst

a zlým. • Aby měly dobrou „reputaci“ u Boha i u lidí. • Aby hovořily v Boží moudrosti a jednaly podle toho. • Aby byly plné chvály a díků, aby byly vděčné v každé situaci. (Ne za každou situaci.) • Aby měly odvahu zachovat si spravedlnost a čistotu v dennodenních situacích (př. Josef – Potifarova žena). • Aby věděly, kdo je jejich nepřítel. • Aby se Boží povolání naplnilo v jejich životech. Ať se naplní Boží vůle, ať se uskutečňují Boží plány v jejich životech. Dana Navrátilová

20

V

lastně jsem dobře věděla, že dělám, co nemám, když jsem ty ženské časopisy nevyhodila, ale dala se do čtení. Napřed jsem zdolala křížovky. Prý je dobré trénovat soustředění. Pak jsem se dala do čtení psychologických rad. Nebyly špatné – alespoň některé – ale chyběla informace, kde vzít sílu změnit sama sebe. Jde to vůbec bez Boha? A pak jsem si početla ve vyprávění čtenářek. O čem? O problémech. O nezaměstnanosti, nevěrách, rozvodech, problémech s dětmi. Samé starosti, kterými jsem si postupně naplnila mysl. A výsledek? Únava, strach z budoucnosti, beznaděj. Málem mne to přemohlo. Jsou vlastně všechny stejné, ty Vlasty, Katky, Světy ženy, Chvilky pro tebe a já nevím, jak se všechny jmenují. Jsou barevné, většinou laciné, všude dostupné.

Vlastně je ani kupovat nemusíte, on už se najde někdo, kdo vám je půjčí nebo daruje. Ale je to čtení pro nás? Když různá lidská selhání popisuje Bible, nechybí tam širší souvislosti: Proč se to stalo, jak to člověk řešil a jak to s pomocí Boží mohl zvládnout. Vím dobře, jak mne Boží slovo posiluje, vede, buduje, a přesto nedokážu odolat a čtu, co nemám. Při tom vím, jak to zase dopadne. Možná tento problém neřešíte. Jste při péči o rodinu v jednom kole a nečtete momentálně nic. A možná je v tom i návod pro mne: najít si raději takovou činnost, která mi prospěje a poslouží druhým. Věřím, že Pán Ježíš bude mít velkou radost, až ty časopisy konečně vyhodím. Ale teď je zklamaný z toho, že musel tak dlouho čekat. Marie Faldynová, AC České Budějovice

Neboj se, já jsem tvá pomoc

J

ako nemluvně mě rodiče nechali poVěřím, že tehdy jsem směřovala do křtít v katolickém kostele. A pak – NIC pekla. Můj život byl plný hříchů, kte– to byl začátek i konec mé křesťanské ré jsem si tehdy ani nepřipouštěla. Žila „výchovy“. Doma se o Bohu nemluvilo, do jsem opravdu špatný život – bez cílů náboženství jsem nechodila a do kostela a bez chuti dokázat něco víc než je kažtaky ne. Takže veškeré mé církevní zážit- dodenní stereotyp. To nejkrásnější, co mě ky byly buď ze svateb nebo z pohřbů. v té době potkalo, byl můj manžel a mé Žila jsem 34 let bez víry v Boha. dvě děti. Ale jinak nemám nic, na co bych Můj život podle toho taky vypadal. Od mohla být z těch prožitých let pyšná. útlého věku jsem měla neustále zdravotní problémy. Začalo to epilepsií, pokračovalo chronickým zánětem ledvin, sezónním astmatem, zvýšený krevní tlak, do toho různá onemocnění, která si žádala operační zákroky. Bylo jich celkem sedm. No a nakonec to vyvrcholilo v mých cca 28 letech, kdy jsem začala mít záhadné problémy a nevysvětlitelné bolesti. Lékaři mi stále tvrdili, že všechny výsledky mám v normě a tudíž jsem zdravá. Manžel mě téměř každý týden vozil na pohotovost s ukrutnými bolestmi břicha, ale vždycky mě čekala V létě v roce 2008 jsem vozila své kluky stejná odpověď: „Jste v pořádku!“ Do- na fotbalový tábor, o kterém jsem se dopadlo to tak, že jsem jeden a půl roku věděla čistě náhodou od kamarádky. Orstrávila na lůžku a zhubla 20 kg. Mezitím ganizoval jej nějaký pán, který byl moc proběhla další operace, která měla údaj- milý a příjemný, ale nic víc jsem o něm ně problém odstranit, ale nebylo tomu nevěděla. Až poslední den tábora jsem se dověděla, že ten pán je pastor Apoštolské církve, pan Bohuslav Cupal. To on mě oslovil a pozval na nedělní bohoslužbu do sborového domu. Nikdy dřív jsem něco tak krásného nezažila. Ty pocity, které tam probíhaly mou duší a celým mým tělem

tak. Během roku jsem využívala desatery antibiotika, takže moje tělo už bylo zcela vyčerpáno. Léky od bolesti už mi nezabíraly, léky na spaní taky ne. Takže jsem prožívala dny i noci v ukrutných bolestech. Za celý den se mi podařilo sníst jen dvě lžíce polévky nebo kousek suchého rohlíku. Když už jsem ztrácela veškeré naděje i sílu chtít žít, poslal mi Bůh lékaře, který okamžitě určil mou diagnózu. Je to Crohnova choroba. Ihned na- se nedají popsat. Byly prostě sadil správnou léčbu a já jsem pomalu nádherné! Celou dobu se mi plazačala unikat ze spárů smrti. Ve třice- vily po tvářích slzy dojetí. Něco mi tam ti letech jsem dostala invalidní důchod říkalo, že tohle mi celý život chybělo. Než a myslela na to, kolik času mi asi ještě bohoslužba skončila, byla jsem v hloubi zbývá. svého srdce přesvědčena, že tam prostě

a jednoduše patřím! Nehledě na to jak mě vychovali mí rodiče. Začala jsem bohoslužby navštěvovat pravidelně, pokud to jen šlo, a zároveň mě pastor začal vyučovat evangelium. Můj život se začal pomalu měnit. Začala jsem se na svět dívat jinýma očima. Jenže jsem žila 34 let bez víry v Boha a ponořená do hříchů v „satanském ráji“. Začalo se se mnou dít něco moc zvláštního. Nedá se to snad ani popsat. Každou noc jsem usínala s myšlenkou na Boha, ale noci byly bezesné a plné hrůzy. To zlo mě prostě nechtělo pustit! V noci jsem se budila vyděšená a zpocená. Třásla jsem se strachy a nevěděla, co to má znamenat. Jednoho večera se mi opět dělo to samé. Náhle jsem sebou trhla a něco mě posadilo. Neumím to popsat – prostě jsem najednou seděla vyděšená a probraná ze spaní v místnosti ve tmě. Vtom jsem v té tmě velmi silně cítila uklidňující přítomnost Ježíše Krista. Nikdy nezapomenu na ten pocit, který mnou proběhl. Začala jsem na něj mluvit. Řekla jsem mu, že vím, že je tam proto, aby mi pomohl, že s ním se už nemusím bát. Pak jsem si lehla a uvolněná, plná klidu a lásky jsem spala až do rána. Vím, že mám obrovské štěstí, že zrovna mě Bůh dal poznat svého jediného Syna. Dal mi vědět, že opravdu existuje! Od té noci mé veškeré pochybnosti skončily. Teď už mám jasno. Bůh je a miluje mě takovou, jaká jsem! Postupem času mě připravili na vodní křest, který jsem absolvovala a ukončila tím etapu svého starého života. Jsem opravdu vděčná Bohu, že mi poslal do cesty pastora a umožnil mi změnit můj život, který už nežiji jen obavami a strachem, ale vírou, láskou a poznáním nového štěstí a radosti ze života. Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh, držím Tě za pravici, pravím Ti: „Neboj se, já jsem Tvá pomoc“. (Izajáš 41,13)

Svědectví

Ročník 21, listopad 2009

Jana Rábová, AC Hodonín

21

ŽIVOT V KRISTU Pro přehlednost uvádíme k tematice království Severního Izraele tabulku králů s pravděpodobnou dobou vlády (biblické archeologii stále ještě chybí některé opěrné údaje) a hlavními biblickými událostmi. KRÁLOVÉ SEVERNÍHO IZRAELE 13

Rok vládnutí:

Král a délka vlády:

Poznámka: Proroctví o zničení dynastie: prorok Achijáš, 1Kr 14,10–14 Proroctví se naplnilo skrze Baešu, 1Kr 15,29–30 Proroctví o zničení dynastie: prorok Jehú, 1Kr 16,1–4 Proroctví se naplnilo skrze Zimrího, 1Kr 16,11–12

Dynastie Jarobeáma I.: Jarobeám I. (22 let)

931/30–910/9 910/9–909/8

Nádab (2 roky) Baešova dynastie: 909/8–886/85 Baeša (24 let) 886/85–885/84 Éla (2 roky) 885/84 Zimrí (7 dní) Omrího dynastie: Omrí (12 let) vystavěl město Samaří Proroctví o zničení dynastie: 885/84–874/73 874/73–853 Achab (22 let) manželka Jezábel, uctívání Baala prorok Elijáš, 1Kr 21,19–24 853–852 Achazjáš (1 rok) Proroctví se naplnilo skrze Jehúa, 2Kr 9,11–10,17 852–841 Jóram (12 let) Jehúova dynastie: 841–814/13 Jehú (28 let) vymýtil uctívání Baala, nikoli však Jarobe- Zaslíbení o vládnutí dynastie jen do čtvrtého pokolení: ámův hřích 2Kr 10,30 814/13–798 Jóachaz (17 let) Naplnění zaslíbení: 798–782/81 Jóaš (16 let) 2Kr 15,12 782/81–753 Jarobeám II. (41 let, částečná souběžnost 793/92–782/81) 753–752 Zekarjáš (6 měsíců) Poslední králové: 752 752–742/41 742/41–740/39

Šalúm (1 měsíc) Menachem (10 let) Pekachjáš (2 roky)

740/39–732/31 732/31–723/22

Pekach (20 let, částečná souběžnost 752–740/739) Hóšea (9 let)

Velká část území zabrána Asyřany Pád Samaří, Izrael vystěhován

13

K Procházce po maloasijských městech může být užitečná přehledová tabulka srovnávající jednotlivé tamější sbory z Božího úhlu pohledu. 7 církví Efez Odkaz Zj 2,1-7 Charakterizuje historické doba apoštolů období Ježíš se představuje jako:

Klady

22

Smyrna Zj 2,8-11

Pergamon Zj 2,12-17 křesťanství státdoba mučedním náboženníků stvím

Thyatiry Zj 2,18-29 doba středověku

Sardy Zj 3, 1-6

Filadelfie Zj 3,7-13

Laodikea Zj 3,14-22 doba do drudoba doba probuzení hého příchodu protestantismu Ježíše

ten, který drží ten, jehož Syn Boží, ten, který má sedm hvězd ve ten první ten Svatý jméno jest ten, jenž má oči sedmero duchů své pravici, i poslední, a Pravý, Amen, svědek Božích který má ostrý jako planoucí který se prochá- který byl mrtev který má klíč věrný a pravý, a sedmero dvousečný meč oheň a nohy a je živ Davidův počátek zí mezi sedmi jako zářivý kov hvězd stvoření Božího zlatými svícny úsilí, vytrvalost, opravdovost

odolnost navzdory útrapám

oddanost, pevná víra

dobré skutky, zpočátku slyše- zachovávání láska, víra, ní Božího slova Slova nejsou uvedeny vytrvalost a poslušnost a nezapření víry

tolerance ke následně nezatolerance k favlažnost opuštění kompromisům chovávání BoZápory nejsou uvedeny lešnému učení nejsou uvedeny a falešné prvotní lásky se světskou žího slova a dua modloslužbě sebeuspokojení mocí a hříchem chovní smrt držet se Slova odvrátit se od zachovávat zase navrátit se na nepropadat rychle se obrátit a víry, aby vzpamatovat se Pán vyzývá své původní strachu a věrně smilstva a činit Boží slovo k Bohu nic nebránilo a činit pokání místo vytrvat pokání a činit pokání vítězství a kdo setrvá jeho jméno dostane jíst ze v Ježíšových nebude vyma- bude navždy dostane jíst ze usedne Zaslíbení tomu, druhá smrt skryté many skutcích až do záno z Knihy sloupem stromu života s Ježíšem kdo zvítězí neublíží a obdrží nové konce, ten života a Ježíš se v Božím v Božím ráji na trůn jméno dostane moc k němu přizná království nad národy před Otcem

13

Rekonstrukce královského paláce v Samaří.

Jezábel nechala intrikami odstranit Nábota, aby Achab mohl zabrat jeho vinici.

K

rálovství Severního Izraele V období mezi lety 931 až 722 vládli deseti kmenům Izraelitů králové Severního Izraele. Písmo o nich říká, že nechodili po Hospodinových cestách. Na trůnu se vystřídalo několik rodových dynastií. Nakonec byl Severní Izrael roku 722 zcela rozvrácen krutými Asyrskými vojsky. Izraelité byli zotročeni a podle běžných dobových zvyklostí deportování do Asýrie. Zde je čekalo potupné rozptýlení mezi ostatní zotročené národy, aby se už jako národ nemohli znovu sjednotit a povstat proti svým pánům. (Kde není uvedeno jinak, obrázek je dílem neznámého ilustrátora.)

Rekonstrukce brány do Ninive. Bylo to slavné a pyšné hlavní město Asyrské říše. Jeho hradby měly prý asi 100 km.

Asyrský král Sargon II., který dobyl Samaří se svým hodnostářem.

Izraelský král Jehú přináší Asyrskému králi daň za mír. Elijáš Achabovi oznamuje Boží soud – psi budou lízat Achabovu krev na místě Nábotova ukamenování. Jezábelina modloslužba

Asyrští obléhatelé „Nebyl nikdo jako Achab, aby se zaprodal a dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, jak ho k tomu podněcovala Jezábel, jeho žena. Jednal velice ohavně tím, že chodil za hnusnými modlami; páchal všechno to, co Emorejci, které Hospodin před Izraelci vyhnal.“ (1Kr 21,25-26) Achab i Jezábel zemřeli násilnou smrtí, u obou se naplnilo slovo od Hospodina: „Na dílu pole v Jizreelu budou psi žrát tělo Jezábely.“ (2Kr 9,36) <<< Achabova smrt, jak ji namaloval Michiel van der Borch (14. stol.).

13

S

Rozvaliny kdysi slavného a velkolepého Artemidina chrámu v Efezu, který patří k jednomu ze sedmi divů starověkého světa.

edm církví v Malé Asii (ze Zjevení) Významnou oblastí je západ Malé Asie, kde blízko sebe leží sedm klíčových měst, v nichž se nacházelo sedm sborů, kterým jsou adresovány listy v Janově Zjevení. Poselství, napomenutí i zaslíbení těchto listů se vztahují jak k jednotlivým etapám v historii církve, tak jsou stále platná nejen pro dnešní dny, ale i do našich vlastních životů.

Kniha Zjevení

Synagoga v Sardách.

Pozůstatky římských staveb v Laodikei.

Pergamonská Acropolis a velké divadlo z 2. stol. př. n. l. vytesané do skály.

Městský park v centru Thyatir.

Smyrna (dn. Izmir, asi 2 700 000 obyvatel) patřila k předním křesťanským městům, r. 1415 byla dobyta muslimy a přejmenována.

Muslimská mešita ve Filadelfii. Ostrov Patmos v Egejském moři, kde apoštol Jan psal knihu Zjevení.