ARNOLD VAN GENNEP : PŘECHODOVÉ RITUÁLY. Praha 1996.
Arnold van Gennep (23.4. 1873 – 7.5. 1957) -
-
francouzský etnolog, zakladatel moderní francouzské folkloristiky,
autor studií o zvycích a obřadech ve Francii, v Evropě v i mimoevropské společnosti
Klasifikace rituálů
Každá společnost v sobě zahrnuje několik zvláštních společností. V moderních
společnostech existuje jasnější oddělení mezi společností laickou a náboženskou, mezi
profánním a posvátným. Profánní a posvátný svět jsou neslučitelné, přechod z jednoho do druhého není možný bez nějaké přechodné doby.
Život člověka se skládá z různých etap: narození, společenské dospívání, smrt atd. a ke každému z těchto celků se vztahují obřady, jejichž cílem je nechat jedince přejít z jedné situace do jiné.
Rozlišují se rituály sympatetické a kontaktní. Sympatetické jsou ty, které se zakládají
na víře v působení podobného na podobné, opaku na opak, nádoby na obsah, části na celek,
slova na čin, nebo napodobeniny na skutečný předmět nebo bytost. Některé tyto formy studovala škola animistická (animizmus= víra v existenci nadpřirozených sil oživujících
neživé předměty a přírodu). Vedle nich existují skupiny rituálů s dynamistickým základem
(dynamizmus= dění závislostí nemateriální hybné síly) a rituály kontaktní, které se zakládají na materiálnosti a přenosnosti vrozených nebo získaných vlastností dotykem, nebo na dálku.
Rituál může působit přímo (má okamžitou účinnost – prokletí, uhranutí) nebo nepřímo (uvádí do pohybu sílu, která zasáhne ve prospěch osoby, která rituál provedla, k účinku dochází odrazem). Dále rozlišujeme rituály pozitivní (jsou projevem vůle převedeným v čin) a negativní (ty se nazývají tabu, tabu je zákaz, nebo příkaz něco nedělat).
Dále se rozlišuje zvláštní kategorie přechodových rituálů, které se dělí na rituály
odluky, rituály pomezní a rituály sloučení. Tyto tři vedlejší kategorie nebývají u téže
populace ani v témže souboru obřadů rovnoměrně rozvinuté.
Odlučovací rituály bývají více rozvinuté v pohřebních obřadech; slučovací (přijímací)
v obřadech svatebních; pomezní rituály mohou mít značný význam při těhotenství, zásnubách,
iniciaci, nebo naopak mohou být zredukovány na minimum při adopci, při druhém porodu, druhém sňatku, přechodu od druhé věkové třídy ke třetí apod.
Obsahuje-li tedy úplné schéma přechodových rituálů teoreticky rituály odloučení (preliminární), rituály pomezní (prahové), rituály sloučení, přijetí (postliminární) pak v praxi
tyto tři skupiny nebývají zdaleka vždy stejně důležité nebo propracované.
Navíc se v některých případech schéma rozdvojuje – a to tehdy, je-li pomezí natolik rozvinuté, že tvoří samo o sobě zvláštní etapu. Tak zásnuby jsou v podstatě pomezí mezi
dospíváním a manželstvím; ale přechod od dospívání k zásnubám zahrnuje zvláštní řadu
odlučovacích rituálů, rituálů druhotného pomezí a rituálů sloučení s pomezím; a přechod od zásnub k manželství zase řadu rituálů odlučujících od pomezí , pomezních a rituálů sloučení
s manželstvím. Takovéto prolínaní najdeme i v souboru rituálů týkajících se těhotenství, porodu a narození.
Není ovšem pravdou, že všechny rituály spojené s narozením, iniciací, sňatkem atd.
jsou přechodové. Kromě svého obecného cíle zajistit změnu stavu, nebo přechod z jedné magickonáboženské nebo profánní společnosti do jiné, totiž tyto obřady sledují vždy i svůj
vlastní cíl. Tak svatební obřady obsahují rituály oplodňovací; obřady narození rituály ochranné a předpovědní; obřady pohřební rituály obranné; obřady iniciační obsahují rituály usmiřovací atd. Všechny tyto rituály, které mají svůj zvláštní a reálný cíl, zde existují vedle
rituálů přechodových nebo se s nimi kombinují, a to někdy tak úzce, že nelze určit, zda je detailní rituál vlastně rituálem ochranným, nebo odlučovacím.
Narození a dětství
V tomto období se provádějí rituály, které mají chránit před uhranutím, před nákazou,
nemocemi, démony a vztahují se zároveň na dítě i matku. I zde se setkáváme se sekvencí odlučovacích, pomezních a přijímacích rituálů.
Stejně jako cizince i dítě je třeba nejprve odloučit od jeho dřívějšího prostředí. Tímto
prostředím je matka (odtud pramení zvyk svěřovat dítě v prvních dnech jiné ženě). Hlavní
odloučení je vyjádřeno v obřadním přerušení pupeční šňůry (při této příležitosti se v mnoha
případech koná společná hostina či rodinné slavnosti).
Mezi odlučovací rituály také patří první koupel, umytí hlavy, rituál, při němž se dítě otírá, rituály, kdy se dítě podává skrze něco, nebo pod něčím, jakož i rituál pokládání dítěte na zem.
Dále pak všechny rituály, kde se něco odřezává, zejména první stříhání vlasů, holení hlavy, rituál prvního oblékání.
Za přechodové se považují všechny rituály, které mají dítěti umožnit vstup do prahového
období, které trvá u různých národů 2 až 40 dnů. Tam, kde existuje víra v převtělování duší, jsou rituály, mající novorozence oddělit od světa mrtvých a zajistit jeho přijetí do společnosti
živých, uspořádány systematičtěji. Tak tomu je u Aruntů, Kaitišů, Warramungů atd. ve střední Austrálii. Když se narodí dítě u kmene Tchwi v Guinejském zálivu, ukazují mu různé
předměty, které patřily zemřelým příslušníkům rodiny, a podle toho, jaký předmět si dítě vybere, je ztotožní s některým z předků. Tento rituál stačí k přijetí do rodiny.
Jako rituál pomezní chápeme rituál „procházení nepravými dveřmi“. Rituál dveří v Blidě –
sedmý den po narození si porodní bába položí umyté a zabalené dítě na ruce; na prsa mu položí kulaté zrcátko, na něm je vřeteno, indigo a špetka soli; takto přistoupí ke dveřím a sedmkrát s dítětem zahoupá nad odpadním kanálkem – přestavuje tak dítě džinům domu.
Dále jsou zde rituály přijímací , jde o rituály pojmenování, rituálního kojení, prvního zubu, křtu atd.
Jméno – získáním jména je dítě individualizováno a přijato do společnosti. Někde se dítěti
dává jen jméno druhové, které označuje, zda jde o děvče, či o chlapce, nebo že jde o třetí, či
sedmé dítě. Starší rituál v Gabunu : jakmile se narodilo dítě, veřejný vyvolavač oznamoval
narození a požadoval pro dítě jméno a místo mezi živými. Někdo slíbil jménem všech
obyvatel, že novorozence přijmou do společenství a že bude mít všechna práva a výsady, které náleží ostatním. Pak se lidé shromáždili na ulici, přinesli novorozeně a všem ho ukázali.
Přinesli nádobu s vodou a náčelník vesnice ho pokropil, dal mu jméno a pronesl invokaci, aby bylo zdravé, zdárně vyrostlo v muže nebo ženu, mělo početné potomstvo a spoustu bohatství.
Křest je většinou považován za očistný, nebo katarzní, tedy rozhodně za rituál odlučování od
dřívějšího světa buď obecně profánního, nebo nečistého. Může ale mít také význam přijímacího rituálu, sice když se nepoužívá voda obyčejná, ale posvěcená. Neboť v tom případě křtěná osoba ztrácí určitou vlastnost, ale rovněž nabývá vlastnosti jiné.
Iniciační rituály
Iniciační obřady jsou ty, jimiž se vstupuje do věkových tříd a tajných společenství, ty, které
provázejí svěcení na kněze a na kouzelníka, nastolení krále, přijímání mnichů a řádových sester, svěcení posvátných prostitutek atd.
Fyziologická a společenská dospělost – fyziologická puberta a „společenské dospívání“ jsou dvě podstatně odlišné věci. Je tedy lepší nenazývat iniciační rituály jako rituály dospělosti, i
když existují rituály týkající se fyziologické dospělosti, které se v některých vzácných
případech shodují s iniciačními rituály. Většina těchto rituálů, jejichž sexuální charakter
nelze popírat a o nichž se říká, že dělají muže nebo ženy, jsou rituály odluky od
bezpohlavního světa a vzápětí rituály přijetí do světa sexuálního. Je tedy třeba rozlišovat dospělost fyzickou a sexuální (př.: dívky u Thompsonských Indiánů byly zasnubovány už v dětství i s muži o 20 let staršími, ale schopné sňatku byly až po vykonání všech obřadů týkajících se začátku dospělosti, tj. mezi 17 a 23 lety).
Další viditelný rozdíl mezi fyziologickou a společenskou dospělostí dokazuje rozdílnost věku, při kterém se provádí obřízka. U mnoha národů se tato operace dělá v dost značných
intervalech, např. jednou za dva, tři, nebo pět let, takže se obřezávají zároveň děti různě pohlavně vyspělé.Obřízka patří do kategorie praktik, které odnětím, useknutím, či viditelným
zmrzačením jakékoli části těla mění osobnost v jedince. Mrzačený jedinec je vyjímán
z obecného lidstva rituálem odluky, který ho automaticky připojuje k určité skupině lidí,
jelikož operace zanechává nesmazatelné stopy = toto přijetí je definitivní. Obřízka je pak totéž jako vyražení zubu (v Austrálii), odseknutí posledního článku malíčku (jižní Afrika), uříznutí ušního lalůčku, nebo proražení panenské blány nebo nosní přepážky.
Zasvěcování do totemických společností – př. australský kmen Kurnai – obřad přijímání do
totemické skupiny se koná od 10 do 30 let. Nejdříve nastane odluka od dřívějšího prostředí, od světa žen a dětí; novic pobývá stranou v buši, na zvláštním místě; je obklopen
nejrůznějšími tabu, týkajícími se především stravy. Pouto novice s matkou někdy určitou dobu přetrvává, ale vždy nadejde okamžik, kdy je novic nějakým násilným způsobem odloučen od matky, která zpravidla pláče. Záměrem veškerého jednání tohoto obřadu je
způsobit přechodnou změnu v životě novice; minulost od něj musí být oddělena mezerou, kterou nikdy nebude moci přejít zpátky. Jeho dětské příbuzenství s matkou je náhle přerušeno
a nadále patří k mužům. Musí opustit všechny hry a sporty dětství a zároveň ruší všechny
domácí svazky, které ho doposud spojovaly s matkou a sestrami. Nyní se stává mužem jako příslušník společenství Murringů.
U Australanů se právo náležet k totemickému klanu dědí; u Kwakiutlů se navíc nabývá
sňatkem. U Kwakiutlů dřívější svět zosobňuje „duch“, kterého je třeba zažehnat, což je stejný pohled na věc jako u křesťanů, kteří zažehnávají Satana při křtu.
Posvátné panny a prostitutky – i posvátné panny a prostitutky se při vstupu do tohoto nového
postavení podrobovaly obřadům sestaveným podle schématu přechodových rituálů př.:
hinduistický rituál- v Kójamputtúru – nejméně jedna dcera z každé rodiny zde musela sloužit
v chrámu jako tanečnice, hudebnice a prostitutka; první série obřadů odpovídá zásnubám, druhá svatbě; při první souloži se mezi obě osoby pokládá šavle.
S iniciací kouzelníka vstupujeme do kategorie jevů smíšeného typu. Kouzelníci totiž
nepodstupují rituály sloučení s určitou lidskou skupinou. Musejí ale vstoupit do posvátného světa, což se může stát jen za využití schématu přechodových rituálů.
Př. – Uralskoaltajský šaman – 1.je od raného dětství nervózní a vznětlivý; 2.několikrát je
„posedlý“ duchy (halucinace, fobie, epilepsie, trans atd.), odtud je představa dočasné smrti; 3.odchází do ústraní v lese, do tundry atd., vystavuje se nejrůznějšímu odříkání, psychologickému a neuropatickému tréninku; 4.ukazují se mu stále častěji duchové, někdy
nepřátelští, jindy ochranní, učí ho věcem jeho řemesla atd.; 5.nebo šaman umírá a jeho duše
jde do světa duchů, bohů, zemřelých, aby se seznámila s topografií a nabyla zkušeností
potřebných ke zkrocení zlých duchů a k zajištění pomoci dobrých duchů; 6.šaman se vrací k životu, znovu se rodí a vrací se domů, nebo chodí od vesnice k vesnici atd.
