Archivy | Texty | Články | Tariq Ali: Kam se poděl všechen hněv?
Tariq Ali: Kam se poděl všechen hněv? Nesouhlas s válkou ve Vietnamu podnítil v roce 1968 protesty a nepokoje po celém světě, od Paříže a Prahy až po Mexiko. Tariq Ali se zamýšlí po čtyřech desetiletích nad odkazem roku 1968. Rok 1968 přinesl bouři do celého světa. Začala ve Vietnamu, prohnala se Asií, zaplavila Evropu a šířila se dál. Televize denně přinášela zprávy o brutální válce, kterou rozpoutaly Spojené státy Americké proti chudé východoasijské zemi. Nové a nové záběry padajících bomb, hořících vesnic, země ničené napalmem a defoliantem Agent Orange, vyvolaly vlnu globálních protestů v měřítku předtím ani potom nevídaném.
Když mohou Vietnamci bojovat s největší světovou velmocí, proč bychom se nemohli svým vládcům vzepřít i my? Tak smýšleli radikálnější členové generace šedesátých let.
V únoru roku 1968 zahájili vietnamští komunisté svoji slavnou ofenzívu Tet a zaútočili na americké jednotky ve všech velkých jihovietnamských městech. Vrcholem bylo obsazení ambasády Spojených států v Saigonu (Ho-či-minově městě) severovietnamskými partyzány a vyvěšení jejich vlajky na budově. Byla to samozřejmě sebevražedná akce, ale neuvěřitelně odvážná. Výsledek se dostavil okamžitě. Vůbec poprvé si většina amerických občanů připustila, že tuto válku nelze vyhrát. Navrátilci z řad černých vojáků přenesli vietnamskou válku domů a sehráli výraznou roli během protestů proti chudobě a diskriminaci, které vybuchly v černošských ghetech.
Jiskra roznítila oheň. V březnu 1968 vyšli do ulic studenti univerzity ve francouzském Nanterre. Vzniklo tak Hnutí 22. března, vedené dvěma Danieli (Danielem Cohn-Benditem a Danielem Bensaidem, tehdejšími studenty univerzity v Nanterre, dodnes činnými v levicových a zelených politických uskupeních), kteří vystoupili proti Charlesu de Gaulleovi, hrdému autokratickému prezidentovi Páté republiky, jenž později v dětinském citovém výlevu popsal události vedoucí téměř k jeho pádu, jako chie-en-lit, „maškarní průvody“. Studenti začali u požadavků univerzitní reformy a pokračovali revolucí.
Téhož měsíce pochodovali v Londýně demonstranti k americké ambasádě na Grosvenor Square. Demonstrace skončila násilím, když se policie snažila zabránit davu, aby po vietnamském vzoru ambasádu obsadil. Poté, co americký senátor Eugene McCarthy shlédl záběry těchto událostí, vyzval k ukončení války, která, jak řekl, má mimo jiné za následek i to, že „americká ambasáda v nejpřátelštějším městě Evropy“ je ve stavu obležení. Ve srovnání s protesty v jiných zemích však byly události v Británii okrajovou záležitostí („...in sleepy London Town there's just no place for a street fighting man,“ zpíval Mick Jagger o pár měsíců později). Protesty na univerzitách a demonstrace na Grosvenor Square nebyly pro vládu labouristů, která podporovala Spojené státy, ale odmítla poslat vojáky do Vietnamu, velkým nebezpečím.
Ve Francii byl na vrcholu svého vlivu existenciální filosof Jean-Paul Sartre. Na rozdíl od stalinistických levičáků prohlašoval, že není důvod těšit se na šťastné zítřky za cenu současné nespravedlnosti, útlaku a neštěstí, a žádal okamžitou nápravu.
V květnu se studentské bouře rozšířily z Nanterre do Paříže, přidaly se i odborové organizace. Desátého května, v době, kdy Paříž prožívala demonstrace, jsme zrovna připravovali první číslo časopisu The Black Dwarf. Jean-Jacques Lebel, náš pařížský korespondent, nám telefonoval každých pár hodin. Hlásil, že do Latinské čtvrti byl vyslán známý sportovní komentátor, který popisoval noční události následovně: „Policejní jednotky CRS útočí na barikádu, ale pozor! Vypuká bitva, studenti přecházejí do protiútoku, slyšíte ten rámus, a policie ustupuje. Nyní se policejní jednotky znovu formují a chystají k dalšímu útoku. Obyvatelé házejí na policii z oken předměty – ale ne! Policisté odpovídají střelbou, vrhají granáty do oken
bytů...“ Režisér ho přerušuje: „To nemůže být pravda, takové věci jednotky CRS nedělají!“
„Říkám jen to, co vidím...“ Pak nastalo ticho. Přerušili vysílání.
Policii se nepodařilo dobýt zpět Latinskou čtvrť, nyní přejmenovanou na Hrdinskou vietnamskou čtvrť. O tři dny později zaplnil pařížské ulice milionový dav, vyzývající ke svržení prohnilého státu, demonstranti psali na zdi hesla jako „Bráníme kolektivní imaginaci“ a „Spotřební zboží je opium lidstva, revoluce je extáze dějin“.
Eric Hobsbawm v časopise The Black Dwarf napsal: „Demonstrace ve Francii dokazují, že lidé nejsou úplně bezmocní, že mohou začít znovu jednat.“
Měl jsem v úmyslu vydat se do Paříže, dokonce jsme o tom mluvili v redakci, ale pak nečekaně v noci zazvonil telefon. Uhlazený hlas mi oznámil: „Neřeknu vám svoje jméno, ale radím vám, abyste necestoval do zahraničí, dokud nebudete mít za sebou pětiletý pobyt v zemi. Jinak vám nedovolí vrátit se zpátky.“ Tehdy bylo automatické získání občanství Commonwealthu podmíněno pětiletým trvalým pobytem. Můj pětiletý pobyt měl uplynout až v říjnu 1968. Jeden z ministrů labouristické vlády již dokonce veřejně probíral možnost, zda bych neměl být vyhoštěn. Moji právníci mi radili, abych zemi neopouštěl.Šéfredaktor našeho časopisu Clive Goodwin proto nakonec rozhodl, že nikam nepojedu, a vydal se do Paříže sám.
Jel jsem až o rok později, abych pomáhal s prezidentskou kampaní Alainu Krivinovi, jednomu z vůdců protestů v roce 1968, který kandidoval za Ligu komunistických revolucionářů. Když jsme po návratu ze shromáždění v Toulouse přistáli na letišti v Orly, obklopila letadlo francouzská policie. „Doufám, že jdou po tobě, ne po mně,“ zahučel Krivine. Měl pravdu. Byl jsem z Francie vypovězen a směl jsem se tam vrátit až o mnoho let později, když byl prezidentem zvolen François Mitterand.
Revoluce se nekonala, ale události Francií otřásly. De Gaulle poučen dějinami se obával převratu: začátkem června odletěl z vojenské základny do Baden-Badenu, kde byly rozmístěny francouzské jednotky, aby si zajistil jejich podporu pro případ, že by Paříž padla do rukou revolucionářů. Vojáci se za něj postavili, ale požadovali rehabilitaci ultrapravicových generálů, kterých se de Gaulle zbavil, protože nesouhlasili se stažením z Alžíru. De Gaulle se podvolil. Přesto ale donutil k odstoupení ministra vnitra za to, že měl v úmyslu nechat zatknout Sartra: „Nemůžete přece uvěznit Voltaira,“ prohlásil.
Francouzský příklad se šířil a znepokojoval byrokraty v Moskvě i vládnoucí elity na Západě. Buřiči a kverulanti museli být přivedeni k pořádku. Robert Escarpit, dopisovatel Le Mondu, 23. července 1968 napsal: „Francouz, který cestuje do zahraničí, má pocit, že s ním jednají, jako by byl rekonvalescent, který se vzpamatovává po vážné nemoci. Kdy se objevily první příznaky barikád? Jak vysoko stoupla devětadvacátého května horečka? Může De Gaullova medicína vyléčit příčiny nemoci? Nehrozí nebezpečí recidivy?... Na jednu věc se ale nikdy neptají, snad se bojí odpovědi. V hloubi duše, se strachem nebo s nadějí, by všichni chtěli vědět, zda je ta nemoc nakažlivá.“
Byla. Komunističtí reformátoři v Praze – mnozí z nich účastníci protifašistického odboje za druhé světové války – už na jaře vyhlásili „socialismus s lidskou tváří“. Cílem Alexandra Dubčeka byla demokratizace politického života v Československu. Byl to první krok k socialistické demokracii, a tak to viděli v Moskvě i ve Washingtonu. Dvacátého prvního srpna sovětské tanky toto reformní hnutí rozdrtily.
Protesty nevynechaly žádné západoevropské město. Britský bulvární tisk vytrvale napadal představitele levice jako „agenty Moskvy“ a byl nesmírně překvapen, když jsme se vydali demonstrovat před sovětskou ambasádu, kde jsme důrazně odsuzovali invazi a pálili figuríny nadutého sovětského vůdce Leonida Brežněva. Alexander Solženicyn později prohlásil, že sovětská invaze do Československa pro něj byla poslední kapka. Uvědomil si, že systém nelze reformovat zevnitř, že musí být svržen. Nebyl sám, kdo si to myslel. Moskevští byrokraté zpečetili svůj vlastní osud.
V Mexiku se studenti zmocnili univerzit a požadovali konec vlády jedné strany. Vláda proti nim vyslala armádu, která univerzity na řadu měsíců obsadila, čímž se z ní stala nejlépe vzdělaná armáda na světě. Druhého října, deset dní před zahájením olympijských her, kdy se na Mexiko City upíraly zraky celého světa, vyšly do ulic tisíce studentů. Po západu slunce nastal masakr. Armáda střelbou rozehnala shromáždění naslouchající projevům na jednom z hlavních náměstí. Na místě zůstaly desítky mrtvých, stovky dalších byly zraněny.
V listopadu propukly bouře v Pákistánu. Studenti zaútočili na stát vedený zkorumpovanou a nemohoucí vojenskou diktaturou podporovanou Spojenými státy (neznáme to odněkud?). Připojili se k nim dělníci, právníci, úředníci i prostitutky, všechny sociální vrstvy. Revolta nabírala na intenzitě i přes brutální represe, při nichž zahynuly stovky lidí. Následujícího roku byl polní maršál Ajub Chán konečně svržen.
Když jsem se v únoru 1969 vrátil do vlasti, vládlo v zemi nadšení. Spolu s básníkem Habibem Jalibem jsme promlouvali na shromážděních po celé zemi v atmosféře, která se naprosto lišila od atmosféry v Evropě. Doma nám moc nepřipadala tak nedosažitelná. Vítězství nad Ajub Chánem vedlo k prvním všeobecným volbám v dějinách země. Bengálští nacionalisté získali ve východním Pákistánu většinu, kterou však elita a vrcholní politici odmítli uznat. Občanská válka nakonec vyústila v indickou vojenskou intervenci, jež znamenala konec starého Pákistánu. Výsledkem tohoto krvavého císařského řezu byl Bangladéš.
Úžasné desetiletí mezi roky 1965 až 1975, ve kterém byl rok 1968 pouhou kulminací, obsahovalo tři hlavní témata. Převládala politika, ale byla tu i dvě další, jež zanechala hlubší stopu: sexuální osvobození a požitek z drobného podnikání. Byli jsme vděčni hlavně za to druhé. Redakce časopisu The Black Dwarf, kde jsem pracoval v letech 1968-69, ustavičně žádala čtenáře o příspěvky. Jednoho dne přišel do naší kanceláře v Soho chlapík v montérkách a vysázel nám v ušmudlaných pětilibrových bankovkách 125 liber, poděkoval nám za vydávání našeho časopisu a odešel. Přicházel každých čtrnáct dní. Nakonec mi to nedalo a zeptal jsem se ho, co je za zač a proč se k nám chová tak velkoryse. Ukázalo se, že má stánek na Portobello Road a pomáhá nám z prostého důvodu. „Víte, já si myslím, že kapitalismus je podfuk.“ Zrada je v tom, že dnešní kapitalismus se tváří až moc nevinně.
Šedesátá léta byla svým způsobem reakcí na léta padesátá a na probíhající studenou válku. V padesátých letech mccarthismus se svým honem na čarodějnice způsobil ve Spojených státech velké škody, ale teď mohli spisovatelé, kteří byli dosud na černé listině, znovu pracovat. V Rusku byly na svobodu propuštěny stovky politických vězňů, byly rušeny gulagy, Chruščov veřejně odsoudil Stalinovy zločiny a východní Evropa doufala v rychlý nástup reforem. Doufala marně.
Duch obnovy zavanul také v kultuře. Solženicinův první román vycházel na pokračování v oficiálním literárním časopise Novyj mir, ve většině Evropy se v kinematografii prosadila nová vlna. Ve Španělsku a v Portugalsku, kde s podporou Nato vládli fašisté Franco a Salazar, cenzura přetrvávala, zato v Británii vyšel v roce 1960 poprvé v nezkrácené podobě román D.H.Lawrence Milenec lady Chatterleyové, napsaný v roce 1928. Knihy se prodaly dva miliony výtisků.
Juliet Mitchellová, kráčející ve stopách Simone de Beauvoir a jejího díla Druhé pohlaví (1949), vydala v roce 1966 v revue The New Left rozsáhlou esej s názvem Ženy – nejdelší revoluce, která se okamžitě stala základní prací, jež shrnovala problémy, kterým čelí ženy: „V rozvinuté průmyslové společnosti má práce žen pro celkovou ekonomiku jen okrajový význam... ženám je nabízen jejich vlastní svět – rodina. Jako sama žena, i rodina se jeví jako přirozený objekt, ale ve skutečnosti je kulturním výtvorem... Obojí může být paradoxně velebeno jako ideál. Ideál ženy a ideál rodiny, symboly míru a hojnosti, mohou být ve skutečnosti plné násilí a zoufalství.“
V září 1968 narušily americké feministky v Atlantic City soutěž Miss World, aby upozornily na nutnost změny v postavení žen, požadovaly větší uznání, nezávislost a rovnost uplatnění ve světě ovládaném muži. V roce 1969 uvedlo lednové číslo časopisu The Black Dwarf celý ročník věnovaný ženám. Obsahovalo také provolání zapálené feministky Sheily Rowbothamové. Dnes je sice profesorka Rowbothamová uznávanou vědeckou pracovnicí, stále však musí o svoje místo na Manchesterské univerzitě zápasit s bezejmennými účetními, kteří univerzitu řídí. Dnešní univerzity naprogramované na výkon platí ohromné honoráře slavným osobnostem za osm hodin přednášek týdně, zatímco opravdových učenců se zbavují.
Samozřejmě nám to všechno přinášelo i potěšení. Je nesporné, že šedesátá léta byla hedonistická, ale nebylo to obchodně využívané požitkářství dneška. Doba se odpoutávala od pokryteckého puritanismu čtyřicátých a padesátých let, kdy cenzoři vystříhávali z filmů záběry na manželské páry v posteli. Vždy platilo, že v bouřlivých epochách se boří sociální omezení.
V Londýně osmnáctého století musely sexuální experimenty vždy probíhat pod rouškou církevních sekt, jako byli Moravští bratří nebo Swedenborgiáni. Obojí vyznávali jednotu náboženské a sexuální extáze. Sexuální orgie tvořily pravidelnou součást rituálu Moravských bratří, v němž byla penetrace analogií dotýkání Kristových ran. To vše výrazně ovlivnilo také Williama Blaka a jeho okolí, některé jeho rytiny byly v té době dokonce cenzurovány. Doufám, že nebude zděšen můj přítel Tony Benn a všichni, kteří zpívají píseň Jerusalém, když upozorním na skrytý význam veršů:
Přineste můj luk z hořícího zlata! Přineste mé šípy touhy! Přineste mé kopí!
Homosexualita byla v Británii dekriminalizována teprve v roce 1967. Aktivisté hnutí za rovnoprávnost homosexuálů požadovali zrušení homofobických zákonů a pořádali demonstrativní pochody, inspirováni bojem afrických Američanů za rovná práva. Pokrok v občanských právech žen a homosexuálů, která dnes pokládáme za samozřejmá, byl vybojován v ulicích proti nepřátelům, kteří vedli „válku proti hnusu“.
Dějiny se málokdy opakují, ale jejich ozvěna nikdy neutichá. Na podzim roku 2004, když jsem byl ve Spojených státech na přednáškovém turné, shodou okolností v době Bushovy druhé volební kampaně, jsem na velkém protiválečném shromáždění ve wisconsinském Madisonu takovou ozvěnu dějin postřehl – v podobě nálepky na autě s nápisem: „Irák je arabsky Vietnam.“ Zaměstnanec v přednáškové síni, mexický Američan, mi hrdě pošeptal, že jeho syn, pětadvacetiletý příslušník námořnictva, se nedávno vrátil z iráckého města Faludža, kde američtí vojáci způsobili strašné krveprolití, a že se tu má objevit. Později jsme se s mladíkem a několika jeho civilními kamarády setkali v zákulisí plném protiválečných aktivistů. Vyprávěl nám o své náročné službě vlasti a já jsem se ho zeptal, proč vlastně vstoupil k námořnictvu. „Lidé jako já nemají na vybranou. Kdybych zůstal doma, zabili by mě někde na ulici, nebo bych skončil na doživotí za mřížemi. Služba u námořnictva mi zachránila život. Dali mi výcvik, živili mě a to
mě úplně změnilo. Kdybych zemřel v Iráku, alespoň by mě měl na svědomí nepřítel.
Ve Faludži jsem nemyslel na nic jiného, než jak udržet v bezpečí vojáky, kterým jsem velel. Většina těch mladých, kteří tu dnes demonstrují za mír, nemá žádné problémy. Jdou na střední školu, účastní se demonstrací, a v okamžiku, kdy dostanou dobře placené zaměstnání, na všechno zapomenou. Lidi jako já to tak lehké nemají. Myslím, že by měla být zavedena všeobecná branná povinnost. Proč by měli posílat do války jen děti chudých? Asi tak čtyři až pět procent vojáků, se kterými sloužím, jsou nadšení hurá-vlastenci. My ostatní prostě děláme svou práci, děláme ji, jak nejlépe umíme, a doufáme, že se z toho dostaneme živí a bez zranění.“
O něco později se mladý námořník usadil mezi dva muže, válečné veterány. Po jeho levici seděl šedesátiletý Will Williams narozený v Mississippi, který vstoupil do armády v sedmnácti letech. Prohlásil, že kdyby neopustil Mississippi, zavraždil by ho Ku Klux Klan nebo jiný rasistický gang. Také on mi řekl, že mu armáda zachránila život. Po krátkém výcviku v Německu ho poslali do Vietnamu, kde byl zraněn. Obdržel několik vyznamenání. Zkušeností a podnětem k proměně pro něj byla vzpoura v přístavu Camranh na protest proti rasismu v americké armádě.
Williams se po návratu do civilu přizpůsoboval jen těžko, začal se hlouběji zabývat historií a politikou. Měl pocit, že nynější vláda občanům znovu lže, a spolu se svým společníkem Dotem, se kterým se přátelil již třiačtyřicet let, se přidal k hnutí proti válce v Iráku a vystupoval na demonstracích a shromážděních se svým gospelovým sborem.
Po pravici mladého námořníka seděl devadesátiletý Clarence Kailin, jeden z mála žijících členů brigády Abrahama Lincolna, která bojovala na straně Republikánů ve Španělské občanské válce. Také on se angažoval v hnutí proti válce v Iráku. „Vydali jsme se tehdy do Španělska v naprosté tajnosti, ani doma jsme nic neřekli. Dělal jsem řidiče náklaďáku, pak jsem byl u pěchoty a na krátký čas u sanity. Zblízka jsem viděl hrůzy války. Z pěti mládenců z Wisconsinu, kteří odjeli do Španělska se mnou, dva zahynuli... pak přišel Vietnam a naši kluci umírali na špatné straně. Teď zase máme Irák. Je to špatné, ale já pořád věřím ve vrozené dobro v člověku, věřím, že díky němu se hodně lidí dokáže rozloučit s bolestnou minulostí.“
V roce 2006, po dalším nasazení v boji, už onen mladý námořník nedokázal vnitřně souhlasit s odůvodněním války. Jeho vzorem se stala Cindy Sheehanová a organizace Rodiny vojáků proti válce, nejvlivnější protiválečné uskupení ve Spojených státech.
Krátce před Francouzskou revolucí Voltaire poznamenal, že „historie jsou lži, na kterých jsme se shodli.“ Později už se nikdo na ničem shodnout nedokázal. Nedávno otevřel debatu o roce 1968 Nicolas Sarkozy, když prohlásil, že jeho vítězství v prezidentských volbách bylo posledním hřebíkem do rakve osmašedesátého roku. Filosof Alain Badiou poté kousavě přirovnal nového francouzského prezidenta k Bourbonům v roce 1815 a k maršálu Pétainovi během druhé světové války. Také oni mluvili o hřebíku a rakvi.
„Květen 1968 nám všem vnutil intelektuální a morální relativismus,“ prohlásil Sarkozy. „Obhájci května '68 nám vnucují myšlenku, že přestal existovat jakýkoli rozdíl mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, krásou a ošklivostí. Dědictvím května roku osmašedesát v naší společnosti a politice je cynismus.“
Sarkozy dokonce prohlásil, že dědictvím května roku šedesát osm jsou chamtivé a nekalé obchodní praktiky. Tehdejší útok na etické normy pomohl „oslabit morálku kapitalismu a připravil tak půdu pro bezohledný kapitalismus zlatých padáků pro protřelé bossy“. Takže podle Sarkozyho je generace, která se podílela na událostech v roce šedesát osm, odpovědná za účetní machinace ve firmě Enron, zpronevěry mediálního magnáta Conrada Blacka, krizi na trhu s hypotékami, za obrovské ztráty hypoteční banky Northern Rock, za zkorumpované politiky, deregulaci, diktát „volného trhu“ i kulturu zamořenou nestoudným oportunismem!
Boj proti válce ve Vietnamu trval deset let. V roce 2003 protestovalo v Evropě a v Americe proti válce v Iráku ještě větší množství lidí, ale bez úspěchu. Hnutí postrádalo vitalitu a ideje svých předchůdců. Na důkaz změněných poměrů prakticky zaniklo během osmačtyřiceti hodin.
Byly snad všechny sny a touhy roku 1968 pouhými neplodnými fantaziemi? Či snad krutá historie potratila něco, co mělo být zrozeno? Revolucionáři – utopičtí anarchisté, fidelisté, trockisté, maoisté všeho druhu, chtěli celý les. Liberálové a sociální demokraté viděli jen jednotlivé stromy. Les, varovali nás, je záludný, příliš velký a nedefinovatelný, zatímco stromy jsou kusy dřeva, které mohou být popsány, vylepšeny a přetvořeny v židli nebo stůl. Teď jsou pryč i ty stromy.
„Jste jako ryby, které vidí návnadu, ale nevidí vlasec,“ posmívali jsme se jim na oplátku, neboť jsme věřili – a stále ještě věříme – že lidé by neměli být poměřováni svými hmotnými statky, ale svou schopností přetvářet životy ostatních, chudých a opovrhovaných; že hospodářství by mělo být reorganizováno ve prospěch mnoha, ne jen některých; a že socialismus bez demokracie nikdy nebude fungovat. Především věříme ve svobodu projevu.
Mnohé z toho se dnes zdá být utopií a někteří, pro které rok 1968 nebyl tehdy dost radikální, jsou smířeni se současností a podobně jako členové starých sekt, jež se snadno přeorientovaly od rituálních orgií k čistotě, považují dnes každou formu socialismu za hada, který pokoušel Evu v Ráji.
Pád „komunismu“ v roce 1989 vytvořil základ pro novou společenskou smlouvu, Washingtonský konsensus, díky němuž se deregulace a vstup privátního kapitálu do dříve hájených domén veřejného zájmu stane všudypřítomnou normou, nahradí tradiční sociální demokracii a ohrozí samotnou podstatu demokracie.
Někteří z těch, kdo snili o lepší budoucnosti, to prostě vzdali. Jiní si osvojili hořkou poučku: kdo se odmítne přizpůsobit, nebude vydělávat. Francouzská inteligence, která od dob osvícenství činila z Paříže politickou dílnu světa, dnes vede ústup na všech frontách. Odpadlíci sedí na teplých místech ve vládách všech západoevropských zemí a obhajují vykořisťování, války, státní terorismus a neokoloniální okupaci; jiní, kteří odešli z akademie do důchodu, se specializují na výrobu blábolů pro blogosféru se stejným zanícením, s jakým dříve vymítali své ultralevicové partajní rivaly. Ani to není nic nového. Anglický romantický básník Percy Bysshe Shelley to v odpovědi Wordsworthovi, který nejprve vítal Francouzskou revoluci, aby se pak obrátil k pastorálnímu konzervativismu, vyjádřil výstižně:
Ve ctnostné chudobě spřádal tvůj hlas písně zasvěcené pravdě a svobodě, opustils je a nechal mě tu truchlit, tak zůstals tím, číms měl přestat být.
přeložil Petr Mayer
