kam se kutálejí kaštany ivo vodička

kam se

kutálejí

kaštany ivo vodička

3

4

kam se

kutálejí

kaštany ivo vodička

litoměřice 2004 (revidováno 2014)

5

© copyright ivo vodička, 2004 (2014 rev) © illustrations ivo vodička, 2014 (2014 rev)

6

Ne všechny postavy jsou vymyšleny, ne všechny příběhy jsou skutečné; pokud ovšem někomu připadá vyprávění této knihy důvěrně známé, je to tím, že dětmi jsme kdysi byli všichni.

7

8

kolotoč »Nečum a vodprejskni vocuť!« řekly mi velký holky, když jsem se chtěl taky povozit na kolotoči v parku, a tvářily se zle, že je votravuju. »To určitě!« řekl jsem, ale zůstal jsem stát jak tvrdý Y a málem jsem puknul zlostí, když jsem si uvědomil, že se stejně na víc nezmůžu. Kdyby mi to řekli kluci, jako jsem já, vyhnat bych se nedal a určitě bych se pral, i když mám brejle, ale s velkýma holkama, to bylo něco úplně jinýho. Byly opravdu moc velký a narostlý a nemělo smysl se s nima strkat, protože byly silnější, a kromě toho jich tu bylo mnohem víc.

… pro ploštice, který pořád někam lezou a lezou, a nikdo neví kam, i když jsme se na to ve škole už kolikrát ptali.

Naproti našemu domu je krásný park a my si tam s klukama chodíme hrát, i když ne tak, jako když jsme byli malí. S mrňatama se už nekamarádíme a raději se jim vyhýbáme, abysme nezpůsobili nějakou kalamitu. A když vidím, že si hrají stejně jako my, když jsme byli malí, tak se za to trošku stydím a doufám, že si to už nikdo nepamatuje. Mrzí mě, že jsme byli taky tak hloupí a že jsme se vrtali klacíčky v zemi a stavěli z písku ohrádky pro ploštice, který pořád někam lezou a lezou, a nikdo neví kam, i když jsme se na to ve škole už kolikrát ptali. V našem parku se dá dělat i spousta jinejch věcí, než si jen hrát s plošticema, a tak lezeme po stromech a běháme po trávě, i když se to nesmí, skáčeme po lavičkách a závodíme v parku na kole, i když to se taky nesmí. Po jedný straně parku je hlavní silnice a za ní domy, kde bydlíme, a po druhý jsou hradby z červenejch cihel a všude kolem kasárna, protože naše město Terezín je bývalá vojenská pevnost. Jenže to nejlepší v našem parku přes ulici je přeci jenom kolotoč. Je totiž 9

mnohem, mnohem lepší než lavičky, na kterých se dá jen sedět nebo skákat, a taky proto, že kolotoč je taková lavička v pohybu a člověk si aspoň na chvíli připadá jako kosmonaut nebo pilot tryskáče. My, co bydlíme kolem parku, se u kolotoče scházíme, točíme se a přitom si i něco povídáme, a když se na něčem neshodneme, někdy se i hádáme. Nejvíc nás ale trápí to, že na kolotoči je jen šest sedaček a nás dětí z domů kolem parku je hodně, a to ani nepočítám všecky ostatní z jiných částí města. Nejhorší však je, že sem chodí i velký holky, takže se s nima musíme pořád hádat kvůli tomu, že velký holky si myslí, že si tady můžou dělat, co je napadne, a hlavně si myslí, že nám menším klukům můžou poroučet, což je hrozně nespravedlivý, protože my za to nemůžeme, že jsme menší. Velký holky navíc nechtějí na kolotoč nikoho pustit a říkají, že my malí nemáme nárok, a někdy se s náma kvůli tomu dokonce i perou. S ostatníma se dá vždycky nějak domluvit a pak se chvíli na střídačku vozíme a chvíli točíme kolotočem dokola, aby si užili všichni a nikdo se neulejval. A když se nám z toho motá hlava, tak za jízdy seskakujeme a naschvál se potácíme jako opilí a s rozpaženýma rukama se točíme, přitom řveme, až z toho padáme a válíme se po zemi, že máme kolena od trávy. A to je bezva, taková legrace každýho baví, pak se zase vystřídáme, čas rychle utíká a nikdo ani neví jak, a najednou je už večer, na park sedne tma, všude se rozsvítí zelený výbojky, co jsme se o nich učili, že šetří proud, a my už musíme jít, abysme ňákou nechytli, že jsme přišli domů zase pozdě. Ale jak jsem už řekl, není nic horšího, než když se do toho zamotají velký holky, i když musím připustit, že velký kluci o nich mluví nadšeně a obdivují je, přestože jim to neříkají. Kluci se rozvalí na lavičkách, zapálí si cigáro, pokřikují kolem a plácají se po ramenou, chechtají se a šklebí se a říkají o nich takový věci, jako ta by určitě křičela, tu bych si nechal říct a ta má kozy jako vozy a tak. Mně velký holky ale připadají jako vdolky, protože jsou takový všude nafouknutý, žádná pružnost, žádný svaly a vůbec se s nima neužije, což může potvrdit úplně každý. A pro příklad ani nemusím chodit daleko, protože Kalivodová, co k nám propadla, nad námi ohrnuje nos se a nechce se s náma vůbec bavit, protože má teď ty úplně jiný zájmy, jak říkají učitelé. V poslední době rychle narostla a chodí celá hrbatá, ve škole na to berou ohledy, a tak dostala druhý knížky, aby si je nemusela nosit každej den z domova, i když nikdo přesně neví, k čemu právě jí jsou ty knížky dobrý, když přece nepropadla poprvé. A když máme tělák, nemůže ani běhat, jak je vyvinutá, což brzdí hodiny tělocviku a zdržuje od práce školníka Czákyho, který nás chodí kontrolovat, jestli jsme se přezuli. Chvíli jsem tam teda stál a koukal jsem se na velký holky, jak se točí dokola, přešlapoval jsem na místě a sbíral rozhodnost a odvahu. Za chvíli jsem toho všeho měl už dost, a tak jsem co nejvíc nahlas a nazlobeně křikl: »Já se chci taky svízt!« Hrozně moc jsem chtěl ukázat, že se umím hlásit o slovo, že si taky chci prosadit svou a že jsem to ani náhodou nevzdal. Jenže dneska se to asi moc nepovedlo, protože velký holky se bláznivě smály, komíhaly se v sedačkách a vší silou se odrážely nohama od země, aby kolotoč dostal co největší rychlost. Zakláněly se do nebe, vlasy jim vlály kolem hlavy a chovaly se úplně praštěně. Zůstal jsem jako opařený, protože to jsem tedy nečekal. Pozoroval jsem je a přemýšlel, co zrovna dneska je to chytlo. A když jsem si to v hlavě uspořádal, usoudil jsem, že za to nejspíš může taková úplně cizí holka, kterou jsem tu ještě nikdy neviděl, a překvapilo mě, že za tak krátkou 10

dobu už tady všechno převrátila vzhůru nohama. Zakláněla se totiž do nebe ze všech holek nejvíc, ze všech holek nejvíc se bláznivě řehtala a vyhazovala nohy do vzduchu. Měla vlasy jak vyleštěná měď, co nám ji ukazovala Horáková v chemii, k tomu krátký sestřih jako nějaká modelka a v uších jí svítily náušnice, v každém uchu jedna kulička jak červená jeřabina. Holky po ní pokukovaly a pořád dělaly to, co ona. Nějaká Pražanda, pomyslel jsem si, ale nemohl jsem od ní odtrhnout oči, i když jsem chtěl, a musel jsem se na ni pořád dívat, hlavně na ty jeřabiny, co měla v uších. Stál jsem tam, klátil se jak rákos a nemohl jsem ani tam, ani zpátky. A jak jí při každý otočce kolotoče lítaly nohy do vzduchu, na chviličku se vždycky objevil takovej malinkej bílej trojúhelníček. No páni, tak to jsem teda ještě neviděl! A byl jsem tak překvapenej, že mám takový divný pocity až tam dole, někde uvnitř v hloubce, že dál to radši nechci ani rozvádět. »Co čumíš, vole?« zakřičela některá z velkých holek, ale při tý rychlosti se nedalo říct, která to byla. »Co čumíííš, volééé?« opakovaly všechny po ní a ječely radostí. Jak jsem tam stál a nevnímal nic, protože před očima se mi pořád míhaly ty jeřabiny i ty bílý šmouhy, ucítil jsem, že mě zezadu někdo tahá za loket: »Kobra, pojď! Tak pojď už … !« Ale já na to nedbal a pořád jsem se díval, až se mi z toho taky začínala točit hlava a dělalo se slabo od žaludku. Sebral jsem sílu, abych se dokázal na chvilku odtrhnout, a otočil jsem se dozadu. Za mnou stál Achil, rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu, jako by se omlouval, že mě ruší, díval se na mě překvapeně a trochu divně, že jsem najednou nevěděl, co mám honem udělat. »Héééj! Héééj! Musíííš nejdřííív točííít!« svištěly kolem velký holky. »Tóóóč! Tóóóč!« pobízely mě se smíchem a znovu vyhazovaly ruce i nohy, jak to šlo nejvýš. Jen jako z dálky jsem slyšel Achilův hlas: »Kobra, nech je bejt a pojď!« a znovu jsem cítil, jak mě tahá dozadu. Ta naléhavost mě rozčílila, vytrhnul jsem se Achilovi a vběhnul přímo doprostřed kolotoče, chytil jsem se trubky, kterou se točilo, a vší silou jsem se do ní zapřel. Hned jsem ucítil, že kolotoč o něco zrychlil, a tak jsem srovnal dech s rytmem nohou a věděl jsem, že jsem pořádnej chlap, kterej na kolotoči zmákne šest velkejch holek. A holky křičely: »Tóóóč, děléééj! Tóóóč, děléééj!« Roztáčel jsem kolotoč a všechno kolem mi začalo splývat v jednu barevnou šmouhu kromě těch jeřabin, z kterých jsem pořád nemohl spustit oči. A pak to šlo ráz na ráz – začala se mi hrozně motat hlava, až jsem se leknul, že se mi tím točením zešišatí. Nestačil jsem ani s dechem a nakonec už ani běžet, natož abych se dostal z roztočenýho kolotoče ven. Najednou mi zeslábly nohy a trochu jsem škobrtnul, trochu zpomalil, což si budu do smrti vyčítat, protože to byla největší chyba, jakou jsem kdy udělal. Stáhlo mě to dolů, polykal jsem prach, kolotoč mě vlíknul a já jel břichem po zemi. A pak jsem se pustil. Ani nevím, proč jsem chtěl vstát, abych vyklouznul z kolotoče ven, stejně jako nevím, proč jsem nezůstal ležet a radši nepolykal všechen ten prach, když už jsem se válel po zemi a velkým holkám jsem to zas tak moc neukázal. A dál, dál pak už nevím, neboť jsem koupil ránu zezadu, až se mi hlava rozskočila na střepy. Jako kouzlem jsem se ocitnul v záplavě stříbřitě modrého světla, překrásně 11

dlouho jsem v něm plaval a převaloval se ze strany na stranu líně jako velryba. Kolem mě poletovaly malinkatý světlušky, vířily pořád sem a tam a pořád dokola vznikaly a zanikaly, já jsem proplul mezi nima a vznášel se někam nahoru, někam nahoru vysoko a lehce jako balónek na stříbřité niti, a pak jsem se napínal a napínal, až jsem se v úplném tichu rozplynul. Tak takhle to tedy vypadá, když je člověk po smrti. Tak tohle je to nic, pomyslil jsem si, protože ráj není, jak nám v dějepise vysvětlila Jiráková. Tak to se toho komunizmu už nedožiju, pomyslil jsem si, a bylo mi to docela líto.

… kolem hlavy mi s rachotem lítaly barevný světla jako na 7. listopadu, když se slaví Říjnová revoluce z roku 1917, která úplně změnila svět, jak jsme se to učili ve škole.

Jenže pak se mě lehoučce, jakoby jen tak z dálky dotknul takový nepatrný záchvěv, jako když na dlaň dosedne suchý list, a do všech prstů najednou se mi pomaličku začala vkrádat slabá bolest. A když jsem si to trochu srovnal v hlavě, docela mě potěšilo, že nejsem vlastně tak úplně mrtvej. Tak to nic není ještě úplný a navždy, pomyslel jsem si, a nemůžu říct, že by mi to nějak vadilo. Zkusil jsem se zavrtět a nadzvihnul jsem ruku, která se mi teď zdála těžká jak z olova. Pomalu jsem si sáhnul na obličej, abych se přesvědčil, že jsem to ještě já. V hlavě mi šumělo, ale i tak jsem začal rozeznávat jemně probublávající holčičí hlasy. Prsty jsem nahmatal nos a oči a zjistil jsem, že nemám brejle a na čele mám nějaký kus látky. Opatrně jsem to sundal, chvíli se 12

soustředil a pak jsem si sednul. Vybuchla bomba, až to se mnou praštilo o zem a tisíce jehliček mě začaly nesnesitelně píchat v obou uších. Kolem hlavy mi s rachotem lítaly barevný světla jako na 7. listopadu, kdy se slaví Říjnová revoluce z roku 1917, která úplně změnila svět, jak jsme se to učili ve škole. To je pak ve městě ohňostroj, všude visí transparenty a vojáci střílejí do vzduchu, ve škole kvůli tomu děláme nástěnky a výzdobu, i když je ta revoluce zvláštní tím, že se jmenuje říjnová, ale slaví se až v listopadu. Když všechno utichlo, rozlepil jsem oči a opatrně jsem se rozhlédnul. Nade mnou postávaly velký holky a civěly na mě. »No slávabohu, že už je při sobě,« řekla jedna a maličko mě poplácala po tváři, »pojďte mi ještě pomoct!« Holky mě vzaly v podpaží a dotáhly mezi kořeny velkýho kaštanu, abych se mohl opřít zády o kmen. Odněkud se přišoural i Achil, sednul si vedle mě, rukama objal kolena, opřel se o ně bradou, a přestože jsem neměl brejle, viděl jsem, že se mu oči lesknou slzami. Ta zrzavá Pražanda si ke mně sedla na bobek, odněkud vykouzlila ty moje brejle, pečlivě mi je nasadila, a jak se nade mnou sklonila, mohl jsem si konečně v klidu a zblízka prohlídnout ty její červený jeřabiny. »Eliško, už se s ním nezdržuj, ten autobus ti jede za chvilku,« hlásily holky. »Já vím, ale mně se líbí, že je to takovej kocourek malej a blbej,« pohladila mě po tváři a zlehounka políbila na čelo. Holky se rozřehtaly, posbíraly si věci a zamířily si to k náměstí. Přes celý park bylo slyšet, jak něco vykřikují a jak se tomu celou cestu smějí. Šťouchnul jsem do Achila, že jsem už nachystanej a pomalu, pomaloučku jsem se zvedl. A když jsem se trochu rozhýbal a oprášil se, beze slov jsme se šourali rovnou přes trávu, mávnuli jsme si na pozdrav a každý jsme šli svou cestou domů. * A když mi trochu otrnulo, plánoval jsem pomstu, tu největší pomstu, kterou kdy někdo vymyslel. Mezi tátovýma barvama ve sklepě jsem co chvíli špekuloval a převracel v rukou jednu plechovku za druhou, až jsem se konečně rozhodnul. Nakonec jsem si vybral vysokou a těžkou plechovku, v který to jen tak pomalu žbluňkalo, jako když se ve sklenici převaluje med. Na boku týhle plechovky byl papírek, kde stálo, že to je vysoce kvalitní ochranný lak širokého použití a že tento LODNÍ LAK LNĚNÝ je ze všech laků nejlepší a nejodolnější. A já myslím, že to je pravda, protože jsme ho používali i při pracovním vyučování a škola by pro žáky přece nekoupila nic špatného. Vyštrachal jsem ten největší štětec, který jsme ve sklepě měli, a vzal jsem i šroubovák, abych mohl lehce otevřít víčko plechovky. Všechno jsem si to dal do kostkovaný nákupní tašky a šel jsem pro Achila a pro rohlíky, protože byla sobota. Na zpáteční cestě jsme se s Achilem stavili u našeho kolotoče v parku a štětcem jsme důkladně napatlali sedačky tímhle speciálním průsvitným lakem, co schne v teple minimálně tejden, ale při tomhle počasí v půlce září aspoň čtrnáct dní. Pak jsme se s Achilem chodili celý dva dny koukat, která kráva se chytla. A velký holky mohly puknout zlostí, když si ve vývěsce na zdi radnice, kolem který chodí spousta lidí do práce nebo na nákup, mohly přečíst cedulku 13

NAŠI DVA PIONÝŘI JDOU VŠEM OBYVATELŮM PŘÍKLADEM PŘI ÚDRŽBĚ A ZKRÁŠLOVÁNÍ MĚSTA!

To o nás někdo psal velkým tiskacím písmem, červenou a modrou pastelkou, aby se to dalo přečíst i zdálky. A bylo tam toho o nás ještě víc, a ten, kdo to psal, si dal dokonce tu práci, aby umyl i sklo, který před zničením chránilo pozvánky na schůze a četné výzvy k občanům. ***

14

deník »A co mi sem brejlíš?« houkla Bartoška naštvaně a tvářila se hrozně zle. Bartoška a já ve škole sedíme spolu, já vlevo, Bartoška vpravo, abysme se nestrkali rukou, protože jsem levák odmalička, a tak při psaní jsou se prý mnou věčný potíže. Nejdřív mi vadilo, že mě sem naše třídní posadila a že se mi kluci šklebí, že sedím v lavici s holkou, ale nakonec jsem se s tím smířil, protože moji nejlepší kamarádi stejně chodí do vedlejší třídy, a z těch řečí si už vůbec nic nedělám. Navíc jsem zjistil, že Bartoška je fajn, a i když je holka, není pořád uražená a nefňuká jako ostatní holky ze třídy, a dává mi sešity, abych si je mohl opsat, když náhodou nejsem ve škole. Ale to se stane málokdy, protože do školy chodím rád, ale ostatním to neříkám, aby se mi nesmáli. Bartoška ke mně seděla zády, aby nebylo vidět, co to tam dělá, a navíc si to ještě schovávala rukou. Natáhnul jsem krk jako žirafa, protože jsem doufal, že konečně zjistím, proč je to tak důležitý, že s tím dělá takový drahoty. Nahýbal jsem se na všechny strany a Bartoška se schválně natáčela, aby mi v tom bránila, ale i tak jsem přes její záda viděl, že si píše něco do sešitu. Nebyl to ale takový sešit, jako dostáváme ve škole, ale sešit to byl velký, s žíhanýma deskama, a dole z něj vykukoval zlatý cancourek, kterým se zakládají listy, aby se vědělo, kde znovu začít psát. »Ájo,« snažil jsem se, »ukaž mi to přece!« »To tak, to je tajemství,« řekla Bartoška přes rameno, jako by se nic nedělo. »Kecáš, to nemůže bejt pravda!« řekl jsem nevěřícně, ale ve skutečnosti mě to úplně vyřídilo. Bartoška, a má tajemství! Pak začala hodina a nebyl už čas, abych z Bartošky něco vytáhnul, protože jsme se učili o Žižkovi a o husitech a o tom, jak válčili s křižáky a kolikrát zahnali nepřítele písní. Celá třída napjatě poslouchala, ani nedutala a držela husitům palce a všem přišlo nespravedlivý, že to nakonec s křižákama u Lipan úplně prohráli. A mně vrtalo hlavou, proč si naši vojáci z toho nevzali ponaučení a nechali si na bráně do kasáren nápis VOJENSKÝ ÚTVAR JANA ŽIŽKY Z TROCNOVA, když to s těmi husity tak neslavně dopadlo. »Žáci, teď dávejte dobrý pozor,« řekla Jiráková, »protože co teď řeknu, bude zajímavé a pro váš život i velmi důležité,« a významně na nás mrkla. »Pamatujte si, že tady u nás v okolí bojovali husité skoro všude,« pravila slavnostně a vítězoslavně se po nás podívala. »Když pominu drobné šarvátky se zbabělými litoměřickými měšťany, kteří než by statečně podlehli proslulému vojevůdci Žižkovi, se nakonec s husity raději spojili, a aby nepřišli o majetek, navíc ještě pro jistotu zaplatili výkupné, pak nejblíže našemu městu husité skutečně slavně bojovali v bitvě u Ústí nad Labem dne 16. června 1426,« řekla a zdvihla prst. »Na tom místě, kterému se říká Na Běhání, svedli velkou vítěznou bitvu a dodnes tam stojí památník, kde se možná stavíme na školním výletě, ovšem, jen když budete hodní,« a zdvihla prst podruhé, aby dala najevo, že to s tou zastávkou v místě bitvy myslí smrtelně vážně. »Kromě toho tam v okolí uvidíme ještě další památníky v místech tak zvané bitvy tří císařů, a tam jsou také památníčky na počest prostých vojáků, kteří ve válkách mezi pány přišli o život,« pokračovala dál Jiráková a snažila se nám dívat do očí jednomu po druhém, aby poznala, jestli jsme se na ten výlet už začali těšit. 15

Rozhlédl jsem se po třídě, ale nezdálo se mi, že by někoho ty památníky a památníčky moc nadchly, myslím, že většina z nás by jela radši s vedlejší třídou do Prahy třeba na Matějskou pouť. Tam se dá jezdit na kolotočích, střílet ze vzduchovky, jíst cukrovou vatu a turecký med nebo jen tak koukat, kde co lítá, což je bezva, a každý se na to ohromně těší. A mně by se to líbilo dvojnásob, protože vedle do třídy chodí Dvojčata, Achil a Lupínek, což jsou moji nejlepší kamarádi. Ale to je jen sen, protože my jako na potvoru máme Jirákovou, která je zapálená do umění a historie, a takhle na to doplácíme.

… se dá jezdit na kolotočích, střílet ze vzduchovky, jíst cukrovou vatu a turecký med nebo jen koukat, kde co lítá, což je bezva, a každý se na to těší.

»… kroniku Vavřince z Březové,« zaslechl jsem poslední tři slova z toho, co říkala Jiráková a pokračovala nezměněným hlasem, »Vopate, probuď se!« To bylo jako na mě, a tak jsem honem dělal, že už poslouchám. A Jiráková nám vysvětlovala, jak jsou pro náš národ takové staré kroniky cenné, jak si jich máme vážit a také si vážit těch, kteří je píší. Myslím, že v tomhle má Jiráková úplnou pravdu, protože já jsem jednu na jehněčích kůžích ručně napsanou viděl v muzeu a mohlo se na ni koukat jen přes tlustý sklo a návštěvníci koukali jak blázni, že si s tím dal někdo takovou práci, když ta kronika nakonec leží jen v muzeu. Ale s tím ten kronikář určitě dopředu nepočítal, protože jinak by ho to ani nebavilo. Jenže kdyby si Rychlé šípy a Vontové nepsali kroniku, co bysme o nich asi věděli? Napadlo mě, co si asi tak může psát Bartoška, že by psala taky kroniku? No to by byla ale rána! řekl jsem si potichu, aby to Jiráková náhodou nezaslechla, protože je přecitlivělá, zvlášť když něco vypráví a někdo ji při tom ruší. Kronika to ale být nemůže, protože když se to píše tajně, je to deník, to je přece 16

jasný! Začal jsem Bartošku obdivovat, že přišla na takovou věc, i když je holka, a vůbec se jí nedivím, že to nikomu nechce ukazovat, ani mně, i když s ní sedím v lavici. Navíc to dělá úplně jinak než ostatní holky, který si píšou památníček a který si v papírnictví u paní Veselý koupí památníček, takovou knížečku obšitou zlatou stuhou, vlastně takový sešitek s fotografií růže navrchu, pak si tam nechávají malovat obrázky a psát růžový básničky. Obletují kvůli tomu učitelky a všelijaký návštěvy, co k nám chodí do školy, pak to na potkání ukazují, hihňají se tomu a plácají nesmysly, protože neví, co je pořádný tajemství. Pro tohle jančení si kluci památníčky nepíšou, ale to, co dělá Bartoška, to je prostě něco úplně jinýho. Hodina už pomalu končila, za domácí úkol máme zjistit, jak se jmenovali další husitský vojevůdci, ale to je lehký, protože jeden z nich se jmenoval jako můj dědeček ze Pšovky. Pozdravili jsme se a začali se balit, protože dneska to byla poslední hodina. Sledoval jsem Bartošku, jak si uklízí věci do tašky a jak převrací v ruce ten sešit v žíhaných deskách, abych si ho ještě jednou všimnul. A když viděla, že ji pozoruju, řekla tak, aby mě naštvala: »Abys věděl, píšu si deník!« Ale já měl odpověď promyšlenou už dávno: »No to je toho, já si ho píšu taky, to nevíš?« a řekl jsem to tak, aby bylo jasný, že mě žádná holka nemůže překvapit ani za nic, i když mě žralo, že jsem na to už dřív nepřišel sám. * Cestou domů ze školy jsem se těšil, že si taky já začnu psát svůj deník, a v hlavě se mi rojily bezva nápady. Před očima jsem měl už desítky stránek povídání o tom, co jsem kdy zažil, a mraky tajných map a nákresů míst, který znám jen já. Jenže nejdřív musím někde splašit taký takový sešit s linkama a špagátkem, jako má Bartoška, protože bez něj nemůžu ani začít, a pořád jsem usilovně přemýšlel, jak to udělat, když zrovna nemám našetříno. Nakonec jsem usoudil, že na deník by se dal použít takový sešit, jaký jsem několikrát viděl u táty, ale na který jsem nikdy nesměl ani sáhnout, natožpak si ho prohlídnout, neboť jsem prý ještě malý, zatímco uvnitř jsou velký vojenský tajemství. Přemýšlel jsem, jak si o ten sešit neříct přímo, abych nemusel všechno zbytečně vysvětlovat, to já totiž moc nerad, a jak vhodně zpracovat tátu tak, aby mi takový dal. Nakonec jsem se rozhodl použít vyzkoušený postup, se kterým uspěl Achil, když z rodičů úspěšně vydoloval slib, že k Vánocům dostane závodní kolo s přehazovačkou. Choval jsem se tedy podle Achilovy rady a ploužil jsem se bytem jako mátoha, aby si mě naši všimli. Věděl jsem, že to nebude jen tak a že to bude chvíli trvat, než naši zpozorují, že se se mnou něco děje, ale měl jsem na to celý odpoledne a večer až do doby, než budu muset jít spát. Po chvíli mně ale z tý finty bylo nějak divně, kolem žaludku jsem měl svírání a všude mě svědilo, protože jsem se ještě nenaučil přetvařovat. Hlavou se mi honilo všechno možný, a tak jsem se pořád ploužil a ploužil, a cítil jsem se provinile, až jsem z toho sám byl celej rozvrzanej a rozbolavěnej. Nemrcouch, jak říká máma, když s někým není žádná řeč. S bradou opřenou o předloktí jsem koukal do parku, a sledoval, jak se v místech, kde lampy dělají světelný kola, vynořujou ze tmy lidi, co chodí z práce domů poslední, a jak se do ní zase zanořujou tolikrát, kolik je v parku pouličních lamp. Pozoroval jsem, jestli se objeví znovu a znovu nebo jestli náhodou někde po cestě neuhnou někam jinam, a přemýšlel jsem, jestli jsem to s tím sešitem na deník přeci jen neměl zařídit jinak. Čas ubíhal a ubí17

hal a celkem nic se nedělo, kolem projelo pár aut a další lidi se vraceli z práce. Stál jsem v obýváku u okna a zdálo se mi, že jsem tu už věčnost, čelo mě záblo od toho, jak jsem ho měl přitisknuté na sklo, a jestli z toho nebudu mít aspoň rýmu, tak to bude zázrak. Přemítal jsem, jestli už to nevzdám, jenomže i kdybych chtěl, tak nakonec jsem nevěděl, jak s tím skončit, protože to už mi Achil neporadil. »Hochu, hochu, tak povídej, co tě trápí?« zeptal se mě konečně táta a položil mi ruku na rameno. »Tati, já bych potřeboval takovej tlustej sešit, víš, jako má máma na recepty,« řekl jsem opravdu smutně, protože jsem byl z toho už úplně unavenej. »A vy jste nedostali sešity na začátku školního roku?« divil se táta a nevěřícně kroutil hlavou. »Takovej ne, já bych ho potřeboval na písničky,« lhal jsem statečně a hrozně jsem se styděl a možná, že jsem se i červenal, ale v tý tmě to naštěstí nebylo vidět. »Chlapi, pojďte k večeři!« volala máma z kuchyně. »Slyšíš?« řekl táta. »Už jdeme!« odpověděl mámě, obrátil se na místě a šel. Ach jo, s rodičema je to pořád těžší a těžší. Vždycky, když po nich člověk něco chce, dokážou si to zařídit tak, aby do toho něco určitě vlezlo. Celý utrmácený tím dnem jsem se svalil na postel, obrátil se na břicho a oběma rukama vjel pod polštář. Takhle to mám rád, mám rád ten chlad, co je cítit právě jen v ten okamžik, než se člověk v posteli zachumlá. Jenže pod polštářem bylo něco, co tam nepatří. Vylovil jsem to a zajásal jsem. Byla tam nová dvoubarevná propiska s nápisem West Germany a tlustý sešit v pevných deskách, přesně ten, co jsem tak strašně potřeboval. Opatrně jsem ho otevřel, byl prázdný, sotva slyšitelně zapraskal ve hřbetě a na peřinu se z něj snesl malý potištěný lísteček -

Kniha vázaná A4 150 listů Obchodní tiskárny Kolín ON 08005673/284

***

18

zpívání »Milí žáci,« oslovila nás Šafránková a snažila se, aby to znělo slavnostně, »jak jistě dobře víte, v tomto školním roce budou z naší školy odcházet žáci devátých tříd a je potřeba doplnit náš školní pěvecký sbor vámi, mladšími ročníky. Přihlaste se do něj sami dobrovolně, nechci totiž nikoho nutit, ale přitom myslete na to, že kdo z vás bude chtít odcházet třeba i na střední školu, bude chtít od naší školy dobrý posudek,« řekla a rozhlédla se významně po třídě. »Myslete na to,« připomněla ještě jednou a dodala, »zájem máme hlavně o chlapce.« Ve třídě bylo ticho, nikdo se ani nezavrtěl, každýmu bylo jasný, že kdo se dá teď nachytat, ten se z toho už v životě nevyvlíkne. To tak, zpívat nějaký budovatelský písničky o polích a lesích, raketách a šťastném životě pionýrů, a ještě k všemu sborově! Po odpolednách ve škole nacvičovat Ať si je déšť, ať si je mráz, ať bije hrom, ať se blýská …, a po večerech to zpívat po schůzích, na manifestacích, a když se předávají medaile, a taky na rodičáku. To byla ohromná otrava, to jsme věděli samozřejmě už dávno, neboť nejsme padlí na hlavu, a kromě toho nás už varovali starší kluci, který do toho spadli před námi. »Valino, přijdeš?« obrátila se Harfa k Valinovi a třída si oddechla. »Já dojíždím,« zabručel Valina, »soudružko učitelko, mně pak nic nejede.« Pravda to nebyla, že by Valinovi nic nejelo, ale na Šafránkovou to zabralo. »Ano, ano, s dojíždějícími žáky je to těžší,« hlesla zamyšleně. Třída opět zpozorněla, nebezpečí nebylo ještě zažehnáno. Harfě bleskl hlavou nápad, což se poznalo podle toho, že jí zajiskřilo v očích. Rázem se celá uvolnila a pravila: »Kdo je z města a má jedničku ze zpěvu, zvedne ruku! A pro jistotu se podívám do sešitku, abych si to ověřila,« a začala sešitkem listovat. Pomalu a neochotně jsme zvedali ruce, ale stejně nám to nebylo nic platný, a kluci z vesnic na nás dělali obličeje. »Ale vy vždycky říkáte, že v áčku umí zpívat líp,« troufnul si namítnout někdo z vyvolených. »Čermáková, Machaničová, Sluka, Rybová, Řípa, Týnek a Vopat si píšu. Však se tam s nimi potkáte,« uzavřela rozhovor, pečlivě zastrčila zlatou propisovačku do malinkého penálku a obtočila ho zipem, až to hvízdlo. »Zítra, to je v úterý, vás přesně ve 14:00 čekám v tělocvičně, a abych nezapomněla, chlapci, dejte se hezky ostříhat, abyste sboru nedělali ostudu!« »… a vezměte si cvičební úbor,« dodal vtipálek Schwarz, který schválně nic pořádnýho neuměl, aby nemusel ve škole nebo v pionýru jaktěživo hnout ani prstem, a tak mu nehrozilo nic. Jednou na ty frky chcípneš, debile, pomyslel jsem si, protože nahlas jsem to říct nemoh. Ale stejně se mi neulevilo a do smíchu mi taky nebylo. * »Tak co bylo ve škole?« řekla máma. Tak tuhle otázku a takové další podobné jsem k smrti neměl rád, jenže jsem na ně povinně odpovídat musel, aby se máma nedozvěděla od cizích lidí všechno jako poslední. Ne že bych měl o škole co skrývat, ale takhle mi máma vždycky připomínala, že tu nejsem jen tak pro zábavu, ale taky pro povinnosti. »Hmmm,« řekl jsem, abych to nemusel moc rozvádět, právě jsem si totiž četl bezva knížku, která se jmenuje Jesse James kontra Buffalo Bill. Ten plukov19

ník Cody alias Buffalo Bill byl pěknej divoch a s každým si to uměl vyřídit a já jsem přemýšlel, jak to udělat, abych se to taky naučil, protože jsem to přece každou chvíli moh potřebovat. »Tak co bylo ve škole, dozvím se to konečně?« naléhala máma, která si na takovouhle nebo nějakou takovou podobnou otázku vždycky dokáže vybrat nevhodnou chvíli. Samozřejmě že vím, že takhle trápí svý děti i jiný rodiče, ale od vlastních rodičů se to přeci jen hůř snáší, než když o tom člověk jenom slyší. »Hmmm,« řekl jsem ještě jednou a zavřel knížku, abych nepřivolal hromy a blesky. »Co – hmmm? Co to je – hmmm?« zbystřila máma a přestala mazat chleba k večeři a pootočila se ke stolu, kam jsem si se žuchnutím právě sednul. »No, že jako Harfa si vymyslela, že máme chodit zpívat do sboru,« řekl jsem schválně otráveně. »Jaká harfa?« dělala máma, že nerozumí, čímž mě chtěla donutit, abych se vyjadřoval slušně a škole prokazoval patřičnou úctu, která jí patří. »Tak teda soudružka učitelka Šafránková, co nás má na hudebku,« řekl jsem schválně medově, ale zahlídnul jsem, jak po mně máma šlehla pohledem. Čert se v tom vyznej, když se účám říká přezdívkou, tak je to neslušný, a když se to vysloví přesně, slušně a zřetelně, tak se to taky nelíbí, protože to prý zní zase až moc slušně. Navíc máma vždycky poučuje: »Ty vaše věčné přezdívky, to se hodí akorát tak pro vás, pro takový kluky, jako jsi ty, ale ty si dobře pamatuj, že je lepší říkat si křestními jmény než třeba Pizizub, Uzenáč nebo Vole.«

… a tak jsem hladově kousal do chleba jako vlk a pro jistotu jsem nic neříkal.

V tomhle hovoru se mi nechtělo moc pokračovat, a tak jsem hladově kousal do chleba jako vlk a pro jistotu jsem nic neříkal. »Tak já se od tebe nakonec nic nedozvím,« začala máma teď už netrpělivě. Z toho jsem poznal, že doba laškování je pryč a že by to mohlo skončit nějakou fackou, tak jsem to raději vyklopil najednou a popořádku, jak to má máma nejraději. Jenom když jsem barvitě líčil, jak jsme se stali členy školního pěveckýho sboru, malinko se jí zúžily oči, ale neřekla nic, protože mě už viděla stát na pódiu. A to byl konec. Máma byla totiž hrdá, že zpívám, že vůbec zpívám, abych byl přesný, protože v celý široký rodině jsem byl jediný, kdo uměl udržet písničku na uzdě. 20

V tomhle směru jsem byl takový malý rodinný úkaz, i když jednooký mezi slepými. A pak jsem toho napovídal ještě moc a moc, ale vůbec to nezabralo, čímž se mi potvrdilo pravidlo, že ať děláš co děláš, s rodiči je samá potíž. Když pak za chvíli přišel táta a já mu to musel zopakovat ještě jednou, zacukaly mu koutky, suše zakašlal a podíval se dlouze na mámu. Na to, co si vyslechnul, neřekl nic a začal si jen pobrukovat Krásný vzhled je na ten boží svět, ty modravé hóóóry, ptáků plné bóóóry …, protože tuhle písničku měl táta ve velké oblibě a zpíval si ji s nadšením v naprosto nevhodných situacích, za což mu máma hlasitě hubovala. Jediný místo, kde ten tátův krásný vzhled máma strpěla, byla kamenitá cesta uprostřed luk, kterýma jsme v létě chodili do lesa na houby. Táta hulákal a máchal přitom rukama ve vzduchu, až v košíku praštělo, a máma ho za to dloubala do žeber. Táta ryčel a smál se tomu, a když se máma navíc škaredila, šel pochodovým krokem, což souviselo s jeho vzpomínkami na dětství, kdy byl ještě junák. A i teď to tátovo zpívání a poletování po bytě mámu dožralo. »Tak si přece sedni a něco tomu klukovi konečně řekni!« mračila se zle. Táta se zastavil, zmlknul, chvilku se na mě díval a pak řekl: »Kluk by se měl dát ostříhat, aby nám v tom sboru nedělal ostudu.« »To tak!« křikl jsem, protože se mi zatmělo před očima tou dvojí křivdou, »nedám se přece ostříhat na blbečka!« Rodiče jsou divní, a tak je někdy nechápu. Naši mi říkají, že si mám vybírat nějaký kladný vzory, aby ze mě něco bylo, a když to dělám, tak se musíme přít, protože si to myslí jinak než já. Mně se líbí John Lennon, pro ty jeho brejličky, jako mám já, a musím říct, že mámě se líbí, tátovi taky. A že všichni Beatles nosí dlouhý vlasy, to už naši nevidí, a tak nerozumím tomu, proč mám vypadat jako tykev, když se to dneska nenosí. Mně se vlasy nad čelem vlní a máma mě vždycky pohladí prstama po čele a řekne: »… kdyby se mně takhle vlnily, tys měl bejt holka. Ale protože holka nejsi, tak jseš kluk zarostlej jak Rýbrcoul! Půjdeš se dát ostříhat!« což je od mámy fikané, protože mě chce zviklat, abych nevěděl, jestli mám být rád, že jsem kluk, a proto se nechat dát ostříhat, nebo že kdybych si směl nechat vlasy, tak bych jako musel spolknout, že jsem jenom nějaká holka. Jenže já to už prokouknul a udělal jsem si jasno v tom, že dlouhý vlasy jsou lepší. Dlouhý vlasy totiž dneska letí a velký kluci mají před námi už náskok, protože s dlouhejma vlasama začali dřív a už dneska vypadají jak Indiáni. Jenže učitelky si je pletou s holkama a všichni se tomu smějou, je z toho zmatek nad zmatek, dospělí jsou z toho naštvaný a schválně jim říkají máničky. Ale máničkám to nevadí, že si je pletou s holkama, a jsou hrdí. A aby si někdo nemyslel, že nevědí co a jak, ukazují bezva obrázky zpěváků, kterým lítají vlasy kolem hlavy, a za těma zpěvákama se svíjejí kytaristi v kožených kalhotách. S dračíma zubama na nahatým těle, s řetězama kolem krku a s rozježenejma vlasama vypadají, jako by byli z jinýho světa, akorát s tím rozdílem, že z jinýho světa skutečně jsou. Máničky mluví podivnejma cizíma slovama, věčně se hádají, kdo mydlí větší pecky a kdo ne, a aby to dokázali, prozpěvují k tomu útržky z těch pecek, významně přitom pomlaskávají a klátí se do rytmu – a nám je pak líto, o co všechno jsme už přišli. Rodiče i učitelé nám však hrozí prstem a dávají nám máničky za špatný vzor. A když chceme vědět, proč máničkám jejich rodiče dlouhý vlasy dovolili, naši rodiče říkají, že nás chtějí vychovávat poctivě, aby se z nás stali slušně vychovaní lidé a nerostli jsme pro kriminál, a že je to pro naše dobro a tak. 21

Jo, zlatý voči! Ale kdo to může rodičům říct? Z dálky ke mně proniknul mámin hlas: »… ale ty přece nejsi žádný Beatles!« a já si stačil jen uvědomit, že než se mi tohle všechno prohnalo hlavou, uběhla pěkná chvíle, a to, že jsem zticha, brali naši jako souhlas s tím, co říkají. »Jenže když budu ostříhanej jak Fantomas, nikdy pořádnej zpěvák ani nebudu!« řekl jsem vzdorovitě. Naši se na mě podívali, jako kdyby mi moc dobře nerozuměli nebo mi nechtěli rozumět, jenže já vím, že to dělají jen tak, aby mě vyvedli z míry. »Jak budu moct zpívat, když budu jak oškubaný kuře?« zaúpěl jsem, když jsem viděl, že to nezabralo, a taky aby to nevypadalo, že si nechám hned poroučet. Naši zkameněli, nejdřív se podívali na sebe, pak na mě a máma řekla zvýšeným hlasem: »Soudružka učitelka přeci ví, proč si tě vybrala!« Zamračila se, pohrozila mi prstem a pak rozhodila rukama, jako že už neví, co se mnou dál, a že jsem jí tou drzostí vzal úplně řeč. Zato táta hned věděl a začal se rozhlížet, kde zůstaly kalhoty, aby z nich vytáhnul pásek. Teď už šlo opravdu do tuhýho, a tak jsem fofrem musel něco vymyslet, abych zachránil kůži. Naštěstí mě napadlo, že jsem se před chvílí podivoval nad jednou indiánskou lstí, kterou mnohokrát použil i Buffalo Bill. Při lovu na bizony si je totiž potřeba navlíknout jejich kůži a vyrazit mezi ně – a to byl ten návod, jak ze všeho vyklouznout! Použít mimikry, jak tomu říkala Mrázová v biologii. »… no tak dobře, i Harfa říkala, že se máme dát ostříhat,« ubral jsem hned a snažil jsem se, jak jsem moh, abych nedostal nářez hned, ale třeba až potom. »No vidíš!« řekl táta. »Řeknu paní Košťákový, aby tě vzala sakra důkladně! Ale teď už nic nechci slyšet,« a podíval se vítězoslavně na mámu. A já jsem věděl, že to udělá, protože paní Košťáková stříhala všechny důstojníky ve městě, aby šli příkladem normálním vojákům, a s tátou se dobře znala, protože táta platil za nováčky účet, když se museli nechat stříhat poprvé. * Ráno jsem na stole našel lísteček od mámy NEZAPOMEŇ SE DÁT OSTŘÍHAT! KUP SI SVAČINU. MÁMA a papírovou desetikorunu s obrázkem copatejch holek. To bylo fajn, protože stříhání stálo pětikorunu a za zbytek se toho dalo ještě hodně koupit. Po škole jsem se loudal k holičství a bylo mi nanic z toho, co udělám, a tak jsem zašel nejdřív do cukrárny na náměstí a koupil si dva kopečky vanilkový zmrzliny, abych na to aspoň chvíli nemusel myslet. Před holičstvím jsem se zastavil, hodil jsem rozmáčenou oplatku od zmrzliny do koše a vzal za kliku. Slušně jsem pozdravil, ale odpověděl mi jenom zvoneček nade dveřmi a do nosu mi vnikla vůně šeříku, co se na krk rozprašovala gumovým balónkem z velký skleněný láhve, když byl už člověk se stříháním hotov. Posadil jsem se na židli a čekal, až na mě přijde řada. Hodiny na stěně ukazovaly, že je jedna, ale já věděl, že pospíchat nesmím. Prohlížel jsem si ušmudlaný a otrhaný časopisy, co ležely na stolku, aby se tu při čekání nikdo nenudil a mohl se i ve volných chvílích vzdělávat, a pouštěl jsem před sebe ostatní pány, který byli nervózní z toho, že to jde pomalu. Uctivě mi děkovali a byli mi hrozně vděčný a podivovali se tomu, že jsem tak slušně vychovaný, a já zase nechápal, proč se dospělí do toho stříhání tak hrnou, že by dokázali i předbíhat. Prolistoval jsem tři starší čísla časopisu Voják a Svět socialismu a 22

zjistil jsem, že tam není nic tak zajímavýho, co bych už dřív neznal. Odtrhl jsem oči od čtení a všimnul jsem si, že se mezitím malá ručička posunula na dvě. »Tak, kterejpak ty seš?« vyptávala se paní Košťáková, když jsem došel na řadu. »Ty seš přece mladej Vopat, že jo?« ujištovala se, aby se náhodou nespletla. »Jo, to jo,« připustil jsem a dosednul jsem do křesla, na kterým stála malá dřevěná bedýnka, abysme my kluci byli vejš a viděli na sebe do zrcadla. Ale mně to bylo jedno, protože jsem si stejně kvůli stříhání musel sundat brejle a bez nich jsem se viděl v zrcadle jen rozmazaně. »Já bych chtěl, abyste mě ostříhala, co nejvíc to jenom jde!« řekl jsem, protože v tuhle chvíli mi už nic jinýho nezbejvalo. Paní Košťáková několikrát cvakla nůžkama, aby se rozcvičila a získala tak čas na rozmyšlenou.

… a dosednul jsem do křesla, na kterým stála malá dřevěná bedýnka, abysme my kluci byli vejš a viděli na sebe do zrcadla.

»… a opravdu si to přeješ tak nakrátko?« ptala se nedůvěřivě, protože se jí to nezdálo a nešlo jí do hlavy, že po tak dlouhém vysedávání v oficíně si nakonec poručím stříhání přesně takový, jak to kluci nikdy nechtějí a kterýmu se vždycky urputně brání, i když to pak někdy končí řevem a několika fackama. »Jo, jako na vojáka!« poručil jsem si ještě, »slyšela jste přece mýho tátu!« odpověděl jsem pevně, protože jsem měl svůj plán a musel jsem na sebe být tvrdý, i když mě to bolelo. A když bylo po všem, vyšel jsem před holičství a cítil jsem, jak mi podivně fouká na krk, a taky jsem cítil chlad kolem uší. Rozepnul jsem si knoflík u košile a škrábal se za krkem, kde mě svědily ostříhané vlasy, který mi tam spadly. Kouknul jsem se na hodinky a potvrdil jsem si, že tu dnešní zkoušku školního pěveckého sboru i při nejlepší vůli už prostě nestihnu. * A když se máma vrátila domů z práce, vyvalila oči a spráskla ruce: »Ty ale vypadáš! A kdo tě to tak zpizdil?« A než jsem stačil něco říct, přeskočil jí hlas: »To zas bude ostudy!« a celý večer se mnou nemluvila, zato na tátu mluvila dost, a hlasitě. * 23

Hned ráno mě na chodbě chytila Harfa. »Kdes byl včera přesně ve 14:00?« hubovala mě, »teď už to nedoženeš, protože zpíváme hned ve čtvrtek!« Pak se zarazila a nevěřícně si mě prohlídla ze všech stran. »Ty ale vypadáš!« vyhrkla, »takhle bys nám stejně dělal pěknou reklamu, vždyť vypadáš jako trestanec! A já na tebe tak spoléhala! Přines mi žákovskou knížku, napíšu tam něco pěkného rodičům!« Ani jsem neprotestoval, protože všechno šlo jak po másle. Počkal jsem, až mi Harfa napíše do žákajdy, co jsem potřeboval, a vyšel jsem po schodech nahoru. Na chodbě postávali kluci a halekali na mě: »Kde sis zapomněl vlasy, Fantomasi? Hele, chodící koleno!« a tak. Kráčel jsem hrdě a vzpřímeně a dělal jsem, že si toho nevšímám. Vešel jsem do třídy a mezi dveřma jsem vylovil žákovskou knížku a zamával s ní nad hlavou, otevřel ji a na celou třídu jako Jiráková, když nám v hodině recituje básničky, jsem četl: 24/9/75 Dnes jsem pro nedocházku a nevhodné oblečení vyloučila Vašeho syna ze školního pěveckého sboru. Šafránková Doma lítaly facky a bez křiku se to prostě neobešlo. Televizi mám zakázanou navěky, za klukama ven nesmím celý týden, a tak mám čas, abych si mohl psát tenhle svůj deník. Život je prostě paráda! ***

24

rádio Venku je krásně a přes den je ještě teplo, i když je už konec září. Po obloze bloudí beránci, jak se u nás říká malým chundelatým obláčkům, a když k večeru zapadá slunce nad Středohořím, nad kopci se objeví zářící pruh a všechno kolem se barví dozlatova jako na nějakých hodně starých obrazech, který jsme viděli v galerii, kde jsme byli v loňským roce se školou. Lidi, co chodí přes náměstí, přes park a potom naší ulicí, jsou letos naposledy nalehko, svetry a saka si nosí přes tašky nebo přes ruku a vojáci si nadzvedávají čepice a utírají si čelo. V parku pobíhají mrňousi a honí se kolem laviček a já skrz stromy sleduju, že kolotoč je zase plný a že na hřišti vedle parku hrajou kluci z Pražský ulice kopanou. A když tak na ně dívám, moc mě mrzí, že nemůžu jít taky ven, protože mám domácí vězení za to vyloučení ze školního sboru, jak o tom psala Harfa rodičům do mý žákovský knížky. A tak aspoň koukám z okna, jenže tím se trápím ještě víc, a tak abych zapomněl, sedím u svýho psacího stolu a píšu si deník. A když o tom tak přemýšlím, zjišťuju, že jsem na tom úplně stejně jako Božena Němcová, která psala svoje nejkrásnější dílo Babička v době, když jí bylo nejhůř, jak nám to nadiktovala do sešitu Jiráková, co ji máme na dějepis a na češtinu. Včera totiž jsem dostal nový psací stůl, kterej budu mít už natrvalo u sebe v pokoji; ale to není samozřejmě následek toho, že mě Harfa vyloučila z pěveckého sboru ještě dřív, než jsem tam vlastně začal chodit, ale toho, že jsem zase o něco narost, že jsem už velkej a v kuchyni překážím. A ten stůl je bezva, protože má několik šuplíků, který se dají zamykat malinkým zlatým klíčkem. Nejlepší na tom stole je to, že pod posledním šuplíkem, co se mu správně říká zásuvka, je trocha místa, což je úplně skvělá skrýš třeba i na ten můj nový sešit, kam si píšu, co všechno jsem už prožil. A když nevím, co mám psát dál, zkouším si dávat ten deník do tajný skrýše pod posledním šuplíkem, abych ho mohl kdykoliv v mžiku skrýt před každým, kdo by se mi v něm chtěl vrtat. Několikrát jsem si to vyzkoušel a za chvíli mi to šlo stejně rychle a hladce jako pistolníkům na Divokým západě, když tasili šestiraňák vykládaný perletí, aby neomylně skolili nějakýho padoucha dřív, než se to podaří jemu. Jenže pak mě to už nebavilo, a tak jsem se ploužil bytem jak poraněná labuť, jak říká táta, a aby se na to naši nemuseli dívat, poslali mě zpátky do pokoje, abych se učil. Já ale stejně bloumám a zase se koukám z okna do parku a na kostelní věž, protože do večeře je už jen chvíle a nemá smysl se pouštět do něčeho pořádnýho. Když člověk musí zůstat doma a skoro všechno má zakázáno, nemusí s ničím pospíchat jako jindy, a tak takovýmu vězni zbývá najednou tolik času, že ani neví, co s ním. A jako každý vězeň musím každý večer vysvětlit, jak jsem si odpykal trest a co už jsem se naučil do školy, nechám si podepsat domácí úkoly na zítřek a jsem pro dnešek propuštěn. Mám spoustu času jen pro sebe, protože naši se dívají na televizi, kde jdou filmy jenom pro dospělý, a já si musím jít lehnout. A protože mám to domácí vězení, nemůžu ani škemrat, aby mě naši taky nechali na něco koukat. Připadám si jako vězeň na Bezdězu, a abych si zkrátil chvíli, než mi vyprší trest, rozsvítím si lampičku nad postelí a čtu si nějakou pěknou knížku o pirátech nebo o kovbojích nebo poslouchám rádio. 25

Na peřiňáku, rovnou nad mou postelí, mám totiž veliký rádio a můžu si s ním dělat všechno, co chci, protože je jenom moje. A když mi je smutno nebo když mi dojdou knížky, tak si tohle rádio pouštím, abych nebyl sám. Nejdřív si ale musím počkat, až se mu nahřejou všechny žárovky, co jsou uvnitř, někdy mu to trvá jen chvíli, ale někdy si dává pěkně načas, protože má už leccos za sebou. Maminka kdysi tohle rádio koupila dědovi ze svého prvního platu, jak se to tehdy dělávalo, a já myslím, že to byl dobrej nápad, protože po tom, co děda umřel, ho teď mám já. Rádiu se pomalu, pomaličku rozsvítí magický oko, jak tomu říká táta, zdáli se ozve lehoučké škvrkání a pak se rozehraje nějaká stanice. Ale to magické oko žádné pravé, ani magické vlastně není, tomu se tak říká možná jen právě proto, že s tečkou uprostřed pořád kulatě mrká, a čím zeleněji, tím lépe. Vedle toho oka je zlatým ozdobným písmem vyveden nápis Kantáta podle toho, jak se to rádio jmenuje. A když se Kantáta konečně už celá rozsvítí a potichoučku rozehraje, prohlížím si stupnici, kde se objeví fůra svítících obdélníčků s názvy měst, odkud se vysílá. Jenže všechny stanice se chytit nedají, protože jsou někde daleko až v Africe nebo v Asii, a já nemám venkovní anténu a vlny chytám jen na takový obyčejný drát hozený za peřiňák. Máma se táty vždycky ptá, jestli mě to nemůže zabít, a táta udělá takový ty oči do stropu, ale máma mu stejně nevěří a tváří se nedůvěřivě. Ale táta má pravdu, protože jsem si to už vyzkoušel, jestli mě ten drát kopne, jako to tehdy udělala ta kávová lžička, kterou jsem se šťoural v zásuvce, a tak můžu potvrdit, že tenhle drát je skutečně bezpečný.

A když mi je smutno nebo když mi dojdou knížky, tak si tohle rádio pouštím, abych nebyl sám.

Někdy si rádio pootočím a dívám se do něj skrz díry v zadní stěně a pozoruju, jak si tam elektronky sedí jak houby v lese a vesele si svítí. Elektronky jsou nejkrásnější večer, když je všude zhasnuto a z parku mi do pokoje nakukuje pouliční lampa a ciferník hodin kostelní věže, který říká lidem, co jdou večer z práce domů, aby se nikde necourali, že už je pozdě. V nazelenalým pokoji plným stínů zlehka točím knoflíkama a lovím z éteru nějakou bezva muziku nebo mluvení v neznámý řeči. A přestože ničemu nerozumím, je mi krásně a připadá mi to vznešené a bavím se tím, že v duchu hádám, z jaký země že se to asi vysílá, a představuju si, že jsem badatel přes cizí řeči. Přitom mě zlobí, že mi ty nejkrásnější stanice někde pořád mizí 26

v dálce a že se klidně ztratí, i když třeba jen nakrátko. Někdy se vloudí všelijaký praskání, pískání, kňučení a kvíkání a mě pak trápí pomyšlení, že se už nikdy nedozvím, co mi za tu chvilku navždycky uteklo. Napětím se mi svírá žaludek, jako když se děje něco naposled nebo jako když čekám, kdy už přijde rozluštění nějakého tajemství. Z toho věčnýho bloudění po stupnici, z toho nacházení a ztrácení, z toho napětí jsem unavenej zrovna tak, jako když hltám knížky a musím přeskakovat stránky, abych se honem honem dozvěděl, jak se ty příběhy vyvrbí. Dál kroutím knoflíkama, přepínám z vlny na vlnu, lovím ty cizí řeči a různý druhy škvrkání jak rybář, který nikdy neví, co mu skočí na háček – a všechno tak dělám pořád dokola a večer utíká jako voda.

Pak z okýnka vidím moře a vlnobití, který se tříští o černý skály, a žirafy v savaně, jak okusují stromy, a zasněženej vršek hory Kilimandžáro a pyramidy ze žlutýho kamene.

A aby mě to bavilo ještě víc, vypnu rádio, dám si ruce za hlavu, zavřu oči a představuju si všechny ty země, odkud až ke mně do pokoje dorazily ty rádiový vlny a přinesly s sebou hudbu a hlasy neznámých lidí, který jsem nikdy neviděl a v životě už ani neuvidím. Vyvolávám z paměti ty svítící obdélníčky s názvy měst a k nim přidávám všechny obrázky, co jsem kde viděl v knížkách, ve filmech i v televizi. Po stěnách vidím mrakodrapy, dlouhatánský mosty se šňůrou aut, co jedou tam i zpátky, kašny s tryskající vodou na náměstí a lidi, co si tam máchají ruce a loví drobný penízky, a pak ty samý lidi ještě jednou, když nastupujou po schůdkách do letadla, a vidím taky sebe, jak jdu po těch schůdkách s nima. Pak z okýnka vidím moře a vlnobití, který se tříští o černý skály, a žirafy v savaně, jak okusují stromy, a zasněženej vršek hory Kilimandžáro a pyramidy ze žlutýho kamene. Ale pak si uvědomím, že je to stejně jenom jako, a trápím se pomyšlením, jestli v těch zemích poslouchají taky naše stanice, i když nejsou tak bezva jako ty cizí, a jestli tam někde točí knoflíkama takoví kluci, jako jsem já, a představují si třeba naše město a třeba mě, jak sedím s uchem u rádia, aby mě naši neslyšeli. A když i pak ještě nemůžu usnout, znovu si představuju ty cizí země podle poštovních známek, který s klukama sbíráme, a pak si je prohlížíme u nás v domě. To sedíme na schodech, ukazujeme si albumy se známkama, přeříkáváme si názvy států a luštíme obrázky, co jsou na známkách, a vyprávíme si, jaký by to bylo, kdyby jsme tam jako byli. A protože každýmu se líbí něco jinýho, vyměňujeme si ty známky mezi sebou podle toho, z jaký dálky jsou, 27

podle velikosti a barvy razítek. Přitom se hádáme o to, jestli je lepší sbírat známky naše nebo cizí, handrkujeme se a překřikujeme se, protože každý z nás chce mít nejlepší známky i největší pravdu. A jak se ty pravdy rozbíhají po chodbách, tluče se to a rozléhá v prázdných koutech, hlučí to a lomozí a stará Pánková, kterou ten kravál hrozně naštve, na nás vyletí a my musíme směňování přerušit a jít na dvůr, a nesmíme ani ceknout, neboť už dávno jsme doma byli poučeni, že je na nervy. Všechno mezi námi zůstane nerozhodně, což je nakonec asi to nejlepší, protože v tom příště zas můžeme pokračovat. Musím přiznat, že někdy mě mrzí, že neznám žádný cizí řeči, abych rozuměl tomu, co z rádia slyším. My se sice učíme ve škole ruštinu a němčinu, ale i tak je znám jenom trochu. Mně to však nevadí, protože do Sovětskýho svazu jezdí za odměnu jen ti nejlepší pionýři, a to já pořád ještě nejsem. A abych se ji učil jenom kvůli rádiu, to mě ani nehne, protože na těch ruských stanicích věčně hrají, jako kdyby právě umřel nějaký státník, nebo čtou jen samý zprávy, což nikoho nebaví, protože ty si každý může přečíst v našich novinách. Navíc se z těch nejsilnějších stanic v ruštině nakonec zaručeně vyklube jen vysílačka z ruských kasáren u Milovic nebo Mimoně. Jednoznačně nejlepší stanice, která se dá chytit i na ten drát za peřiňákem, je Radio Luxembourg, ačkoli se to tak divně píše. A já jsem se to pro jistotu naučil nazpamět, aby se mi kluci nesmáli, že to neumím říct. Rejdióu laxmbérk síouéj zní z rádia jako vábení mezi písničkama, aby každý věděl, odkud se ta krása vysílá, jenomže vždycky jenom večer, kdy si nesmím nic pouštět nahlas, jinak na mě vletí táta, já pak musím jít okamžitě spát, abych byl ve škole svěží. K tomu dostanu kázání a nemám si komu ani postěžovat, protože nesmím nikde moc vyprávět, že poslouchám právě tohle rádio, i když není sice zakázaný, ale kdo ví. A máma si přisadí, že je to asi dědičný, protože táta, když byl ještě mladý, zrovna na tý samý stanici seděl přilepený uchem večer co večer, až ho musela máma odhánět, aby s ním taky něco užila. »Jenže teď je to už jen samý řev a třískání do kytar,« odfrkne táta, aby potvrdil, že tohle se už dneska vážně nedá poslouchat. »… a mně to nakonec zase tak nevadí,« dodává významně máma a culí se přitom na tátu. Mně ale přijde, že to zase takovej žádnej řev a třískání do kytar není, a musím říct, že to, co hrajou v rádiu Luxembourg, se mi docela dost líbí, i když dokážu pochopit, že to není takový, jak by si to představovali dospělí. Dospělí se totiž často mýlí, protože jsou přesvědčeni, že už je v životě nemůže nic překvapit. A když je pak skutečně něco překvapí, nevědí najednou kudy kam, a aby si ostatní nemysleli, že tomu nerozumí, dělají, jako že už to pro ně není, čímž samozřejmě myslí, že pro jejich děti taky ne, a tím svým dětem hrozně škodí. Ještě že naši nevědí, že s velkejma klukama posloucháme Rolling Stones a Black Sabbath. To by naši teprv koukali, jak do toho řežou, a je škoda, že se to nedá ani vyzkoušet, protože na rádiu Luxembourg to nikdy nehrajou. Tátovi by asi slezly poslední vlasy. ***

28

kotlina Kolem náměstí a v parku začaly žloutnout stromy, po dláždění sem tam projel chrastivý suchý list, ale sluníčko přes den přeci jen hřálo, když se nám opíralo do zad. Seděli jsme v rohu náměstí na červenobíle pruhovaném zábradlí a dívali jsme se, jak po žulových kostkách na silnici kloužou stíny a jak se na telefonních drátech houfují vlaštovky, až se pod nimi ty dráty celý prohýbají, jako když se pověsí mokrý prádlo. Mžourali jsme do posledního vysokýho nebe a hádali jsme se, co budeme dneska s klukama dělat. Bylo líný, skoro nehybný nedělní odpoledne. »… kecáš, tos nemoh vidět!« protestovali nahlas Dvojčata, když jim Lupínek něco potichu říkal a ukazoval na jednu velkou holku z města. Ta zrovna někam štrádovala přes liduprázdný náměstí a blížila se k nám. Tahle holka nebyla nijak zvlášť hezká a velký kluci o ní říkali, že chodí jen s vojákama, a mně přišlo, že to tak říkají jen tak, protože o nikoho z nich neprojevila ani špetku zájmu. Nás nijak moc nezajímala, protože k nikomu nepatřila, ale občas jsme na ni narazili, jak to v tak malém městě, jako je Terezín, ani jinak nejde. Párkrát jsme ji viděli, jak se vede po náměstí s vojákem nebo jak se někde muchluje v průjezdu. Ale tady ve městě to nebylo nic zvláštního, protože o vojáky a holky se dalo zakopnout na každým rohu. Vždycky se na nás koukala svrchu, a i teď, když procházela jen tak kolem, si nedala ujít tu příležitost, aby nás nesjela pohledem. Lupínek se zašklebil, ale ona se otočila a dělala, že to neviděla a proplula kolem nás jak plně naložený koráb a zmizela za rohem. »… a co nemoh vidět?« zajímal se Achil, který stejně jako já nic neslyšel, protože jsme seděli až na opačný straně zábradlí. Lupínek seskočil dolů, postavil se před nás a několikrát se rytmicky zhoupnul v kolenou. Přitom otevřel pusu a udělal obličej s očima vyvrácenýma do nebe, jak na jednom obraze od Petra Brandla, co jsme ho viděli se školou v litoměřický galerii. Pokušení sv. Antonína, moc dobře si to pamatuju, a to i proto, že jsme nedávno psali diktát, kde byla věta Kráčeli jsme ztemnělými chodbami Anežského kláštera na Starém Městě pražském, abychom zhlédli krásu obrazů Škrétových a Brandlových., a nikdo to nenapsal správně. »Fakticky?« divil se Achil a já byl radši zticha, abych před klukama nevypadal blbě, a taky proto, že jsem byl strašně zvědavej. »Jasně, uvidíte!« sliboval Lupínek a tvářil se jako někdo, kdo ví, o čem mluví. Stál před námi, díval se na nás a čekal, jestli se chytíme. My jsme nic neříkali a převraceli si v hlavě, co jsme právě teď slyšeli a co nám jen pomalu a po kouskách postupně docházelo. »Pánové, je to příležitost, ale jestli nechcete …,« pokoušel nás Lupínek a rozhodil ruce, jako to dělají kouzelníci, když chtějí ukázat, že je mají prázdné, ale že to hlavní překvapení přeci jen přijde. Otočil jsem se do strany a podíval se na ostatní. Všichni zmalátněli, jako by se jim najednou nechtělo dělat vůbec nic. Seděli jsme mlčky, koukali se přes náměstí někam do dálek, jako by se každý z nás bál, co vlastně chceme. »Podívejte se na hodiny,« nedal pokoj Lupínek a ukázal prstem na kostelní věž, která čouhala mezi stromy, »přesně ve dvě jsou vycházky, nebo to nevíte?« Přikývli jsme, to taky nebylo nic novýho, to přece věděl každej kluk ve městě. Ve dvě se město plnilo vojáky, který byli celý týden hodný, a tak dostali povolení jít z kasáren na vzduch. 29

Díval jsem se po ostatních, ale nebyl jsem z toho moudrej. Dvojčata se ošívali a Achil měl hlavu skloněnou a díval se dolů, jako by počítal, kolik je v chodníku dlažebních kostek. »Takže jestli chcete něco vidět, musíme dělat, protože na věži je těsně před druhou,« zavelel Lupínek, a protože nikdo nic neřekl, vyrazil prudce přes náměstí, strhl nás s sebou jak lavina a nám nezbylo, než běžet za ním.

»Takže jestli chcete něco vidět, musíme dělat, protože na věži je těsně před druhou,« zavelel Lupínek …

Před branou do kasáren čekali různý lidi, rodiče a všelijaký velký holky. Postávali ve skupinkách nebo jen tak sami, povídali mezi sebou a koukali se na hodinky, aby jim lépe utekl čas. Občas si zapálili cigaretu, bloumali kolem, nepřítomným pohledem se dívali někam do dáli nebo zakláněli hlavu nahoru, nad kamennou bránu kasáren, aby si prohlídli dvě velký koňský hlavy z kamene, který říkají, že tady za císaře pána sloužili huláni. Po očku však sledovali dvířka uprostřed mohutných vrat z hrubých fošen, kde se měli každou chvílí objevit vojáci. Napětí rostlo, pak to všemi trhlo, protože se konečně otevřely malý vrátka. Ze tmy průjezdu se vynořovali vojáci po jednom, po dvou, s hlavou skloněnou, aby se neuhodili. Na ulici je ale zaskočilo sluníčko, a tak se hned zastavili a slepě mžourali na všechny strany. A protože jim už zkontrolovali uniformu a poučili je, jak se mají venku chovat, mohli si dát doklady do kapes a přivítat se s těmi, kteří na ně tak dlouho čekali; po skupinkách, ve dvojicích nebo jen sami pak volným krokem odcházeli do města. Sledovali jsme, co dělá Lupínek, drželi jsme se za ním, schovávali jsme se za rohem a čekali, až přejde za roh další, a pak jsme zase teprve šli a připadali jsme si jako Indiáni, co stopovali generála Castra s jeho kavalérií. 30

Vepředu šel voják, objímal tu naši velkou holku kolem pasu, v druhý ruce cigáro, kterým máchal kolem sebe, a po cestě se obracel k dalšímu vojákovi, který si vedl taky nějakou holku; pak šel Lupínek a za ním v dostatečný vzdálenosti my. Proplížili jsme se kolem několika domů a schovali jsme se za domovníma dveřma. Vykoukli jsme ven a zdálky jsme viděli, jak se vojáci zastavili před Vodní bránou a ukazovali si prstem na prosvítající nápis, který zdobil zeď nad ní. ИВАН ИДИ ДОМОЙ! stálo tam azbukou, a přestože tam Tonda Hruška musel čas od času vylízt a vápnem přešmudlat čelo brány, nápis se objevoval znovu a znovu stejně jako DUBČEK! SVOBODA! vyvedený na cihlový zdi proti mostu přes Ohře. Pak se všichni dali do pohybu a zmizeli ve tmě brány, kterou se opouští město, a tma spolkla i Lupínka, který se plížil za nimi. Vyrazili jsme z úkrytu, vřítili se do průjezdu, nakukovali mezi sloupy a volali: »Lupine, Lupine, kde jsi? Lupíííne, ozvi se!« Běhali jsme mezi sloupy z velkých, hladce opracovaných kamenů, které stoupaly do výše a nesly celou klenbu brány a val hlíny nad ní, schovávali jsme se do výklenků a s řevem jsme se ve tmě chytali. A když jsme už chraptěli a sotva popadali dech, stáli jsme uprostřed brány jako v nějakým tajným chrámu nebo kostele a počítali řady cihel, z kterých je postavena klenba vysoko nad námi. A kvůli ozvěně, která se odrážela od vysokého stropu, jsme volali Vinnetouůůů a Vinnetouůůů jako Old Shatterhand v Pokladu na Stříbrném jezeře. Terezín měl původně čtyři brány, ale Pražská a Litoměřická jsou už dávno zbořený, nezbyla z nich nic než díra v hradbách, násep ve vodním příkopu a několik starých fotografií. Dolní a Horní vodní brána zůstala, ale Dolní je zavřena z obou stran, uvnitř je bůhvíco, a tak nám klukům zůstala na řádění jen tahleta poslední. Pak jsme si uvědomili, že tu Lupínek skutečně není a že už nikoho nepronásledujeme, protože jsme se tu nadobro zapomněli a vychladla nám tak stopa. Vyšli jsme z brány a na mostě přes hlavní příkop jsme se na chvíli zastavili, naklonili jsme se přes zábradlí, abysme zkusili, kdo plivne až na střechy boudiček v zahrádkách na dně příkopu. Nikam jsme teď nepospíchali a přišlo mi, že to Dvojčatům ani Achilovi nevadí. Klábosili jsme o všem možným a loudali jsme se k mostu přes Ohři. Tam seděl Lupínek, celý načuřený. »No to je dost, že už jdete!« řekl vyčítavě a seskočil ze sloupku na kraji zábradlí. »Čekám tu na vás celou věčnost! Musíme tam!« ukázal někam do dáli a dal se do pohybu. A když jsme se nehnuli, zastavil se a překvapeně na nás koukal. »Tak, co bude, chlapi?« pobízel nás. »Víš, Lupine, my jsme mysleli, že toho necháme, když jsme se už ztratili,« řeklo jedno Dvojče a druhý vážně přikyvovalo. Ale Lupínek se nedal jen tak a říkal, že to nevadí, protože je to vždycky stejný, a že půjdeme zkratkou na místo, odkud je všechno dobře vidět. Zaváhali jsme, chvíli jsme přešlapovali na místě a pak jsme se přeci jenom vydali dolů podle řeky. Obešli jsme město kolem hlavního příkopu a pak jsme už šlapali cestou, která se klikatí po šancích v ostrých záhybech kolem celý pevnosti, stejně jako se klikatí vodní příkopy, který kdysi měly chránit město před nepřítelem. Valy za pevností jsou však už dávno zarostlý všelijakým křovím a vysokými stromy, ale místy je vidět dolů do kotliny a pak až někam k obzoru, kde jsou Litoměřice a nad nimi Český středohoří, kam chodíme s našim vedoucím Jardou a s oddílem na výlety. 31

Šli jsme jako husy za sebou, jen Dvojčata se o něco přeli, až úplně zapomněli, že jsme na válečný výpravě. A na místě, kde byla cesta nejužší a stráně po obou stranách nejstrmější, jsme se s Achilem na sebe podívali a hlavou nám bleskl stejný nápad. Přitočili jsme se k Dvojčatům a prudce jsme je strčili dolů. Dvojčata vyjekli a skutáleli se vysokou trávou a suchým bodláčím rovnou do křoví, kterýho tady bylo plno. Chvíli bylo ticho, až jsme se lekli, jestli se jim skutečně něco nestalo, pak se ozvalo štrachání a brumlání; po chvilce oba zase ztichli, což bylo podezřelé.

… a nad nimi České středohoří … (pohled č. 1)

»Polezte nahoru, mátohy!« volal Achil, »vylezte, vy lemry líný!« Dvojčata hrabali se nahoru a mávali kolem hlavy nějakými klacky, až to svištělo, a křičeli: »Boj! Boj!« S Achilem jsme se na místě otočili a hnali se jak blázni za první zatáčku a ječeli: »Kdo uteče, vyhraje!« Schovali jsme se do křoví, ulomili si taky nějaký klacky a čekali, až nás Dvojčata přejdou. Vyřítili jsme se na ně, šermovali jsme těma klackama a honili se kolem cesty a kolem stromů. Pak jsme sekali do křoví, jako kdyby to byli křižáci a my husiti, až nažloutlý listí lítalo na všechny strany. Lupínek šel celou tu dobu za námi, byl na nás naštvanej, ale neříkal nic, jen koukal, jako by mu ulítly všechny včely. Ale to se jen tak říká, protože Lupínek žádný včely nemá. »Neřvěte jako krávy, volové, už tam budeme!« syčel na nás, když jsme se zastavili a přestali ječet, protože nám došel dech. »Už jsme blízko, pojďte za mnou!« rozkázal nám a zabočil někam do spleti větví. Podle zvuku praskajících větviček jsme se za ním protáhli hustým křovím a rázem jsme se ocitli na špici pevnostního valu, odkud se mírně svažoval řídký les a odkud bylo vidět do dáli přes celou kotlinu. Vyhlídli jsme si místo, kde bylo zlámaný bodláčí a polehlá tráva, a udělali jsme si pozorovatelnu, aby nás nebylo vidět. Lehli jsme si na břicho, rukama jsme si podepřeli bradu a čekali, co se bude dít. Co naše klukovská paměť sahala, na litoměřický kotlině měli vojáci cvičiště. Jezdili tam auty a a zkoušeli si všelijaký vojenský dovednosti, běhali ve vysoký trávě a zalehávali, kopali zákopy a občas i stříleli, ale jen slepýma patronama. Všechno tu bylo rozrytý vyježděnýma kolejema, černaly se tu kola 32

spálený trávy, celý okolí bylo jak ementál proděravělý vykopanýma chodbama a polníma bunkrama, kde se pak vojáci schovávali před deštěm, když kouřili. Ukazovali jsme si, co tu nedávno přibylo a jak se co změnilo, když Achil najednou vyjekl: »Já něco vidím!« a ztišil hlas. Padla na nás tíseň z nečekaného objevu a všichni jsme se dívali na světlý skvrny na rozhraní lesíka, který se odrážely od pískově temné žluti trávy, zbarvené pozdním létem, která se táhla až k Ohři. »Tak a je to tady! Už je to tady!« liboval si nadšeně Lupínek, kterej byl v těchhle věcech nejdál, protože měl staršího bráchu, a tak věděl, co se má v takovým okamžiku říkat.

… a nad nimi České středohoří … (pohled č. 2)

»Už je to tady a my něco uvidíme!« nevydržel Lupínek, vyskočil a poskočil na místě jak pimprlátko, že měl přeci jen pravdu. Pak sebou plácnul na zem, přivalil se k nám a v obličeji zářil jako sluníčko. »Vidíš, Kobra?« obrátil se ke mně zadýchaně, protože jsem ze všech nejstarší, a čekal, že mu to někdo konečně potvrdí. »Jo,« zalhal jsem a musím přiznat, že mě to moc mrzelo. Po pravdě řečeno, nic jsem neviděl, protože já vidím špatně na dálku pořád a tím upřeným pozorováním jsem teď viděl ještě hůř. Ostatní taky přikyvovali, že jako všechno vidí, a nespouštěli z tamtoho místa oči. A když bylo po všem, obrátili jsme se na záda a koukali se na mraky, co se objevily někde v dálce na severozápadě, a nechali jsme v sobě pomalu doznívat ten zvláštně přítomný pocit. Dlouho, dlouho jsme mlčeli a žvejkali stonky suchý trávy, co jí bylo mezi bodláčím dokola, a beze slov jsme si na obloze ukazovali místa, odkud se vynořil stříbrný bod, za kterým se táhla bílá šmouha. »To bude paráda, až budem velký,« řekl Achil a všichni jsme věděli, na co myslí. Představovali jsme si takový ty hodně vyvinutý blondýny, co se všelijak producírujou před fotografy, aby se to mužskejm líbilo a šli si pak koupit kalendář s těma jejich fotkama a dívali se na něj, když je jim někdy smutno. »Matějková,« řekl někdo a všichni jsme se začali bláznivě smát, protože Matějkovou znal kdekdo. »Koubová!« to už jsme řičeli smíchy a ukazovali si prstem a křičeli přes sebe: »Ta je tvoje! Ta je tvoje!« Váleli jsme se po sobě a strkali se do doby, než nás to unavilo, a pak jsme 33

zase leželi na zádech a koukali se, jak se kříží dlouhý bílý pruhy za letadlama a jak se pomalu rozplývají, až z nich není vůbec nic. A na všech bylo znát, že pořád koumají nad tím, jaký to bude, až budeme velký. »Já vám teda, pánové, nevím, proč se lidi vůbec berou,« přemítal Lupínek nahlas a my jsme mu rozuměli, protože měl svý zkušenosti s tím, jak se mu rozváděli rodiče. Mlčeli jsme, protože jsme nevěděli, co na to říct, a taky jsme nechtěli, aby Lupínek nebyl smutnej, že na něj táta kašle. »Náhodou, ta nová holka tvýho bráchy je docela dobrá, Lupine, a možná si ji tvůj brácha taky nakonec vezme,« osmělil se říct svůj názor Achil a tvářil se zamyšleně. »A jaks to zrovna ty, Achile, poznal?« zeptali se Dvojčata posměšně a začali se zubit a šťouchat do sebe. »Můj starší brácha říkal, že …,« začal zeširoka Achil, ale nikdy jsme se to už pořádně nedozvěděli. Nad našima hlavama se zničehožnic vztyčily nějaký postavy, ohromením jsme zmkli a v tu chvíli jsme se nezmohli na nic. »To sou voni, ty malý šmejdi!« vykřikovala rozradostněně velká holka, která stála nad náma s těma dvěma vojclama, a nám nebylo vůbec nic platný, že o ní velký kluci říkali, že za korunu jde s každým. »Teď si to ale vypijete, čuňáci!« křičela chraptivým hlasem, ale ukazovala na Lupínka, kterýho si už dobře pamatovala. Vystřelili jsme na všechny strany, prodírali se roštím pryč hlava nehlava, přeskakovali jsme spadlý kmeny a kličkovali mezi překážkama, protože jsme za sebou tušili velký nebezpečí. Stejným směrem jako já utíkal chvilku i Achil, ale pak jsme se mezi stromy nadobro ztratili z dohledu. Utíkal jsem dál a dál a nekoukal jsem nalevo napravo a držel jsem si brejle, aby mi v tom kalupu nespadly na zem. Po chvíli jsem se zastavil, abych zjistil, jestli mám ještě pořád tak utíkat, a taky že mě začalo nesnesitelně píchat v boku. Zdálky jsem slyšel praskání větví a chvílema i řev a podivný vysoký kvílení. Sešli jsme se u kanálu, kterým se zpátky do Ohře vypouští voda z hradebních příkopů, u dolního kanálu, kam se chodíme koukat na rybáře, jak z výšky chytají ryby, co žijou ze svinstva, který tudy teče. Zalezli jsme za strážní domek, kterej ke kanálu patřil, a dávali jsme si pozor, aby nás nebylo vidět. Všichni jsme byli uřícený, zamazaný a poškrábaný. Prudce jsme oddychovali, urovnávali si shrnutý oblečení a vytahovali z tepláků jehličky bodláčí, kterýho jsme si dneska nakonec užili dost a dost. Sem tam jsme po sobě nejistě mrkli, ale nikdy jsme se na sebe dlouho nedívali, uhýbali jsme očima a zase jsme dlouze a pečlivě vytahovali všechno bodláčí, co se na nás nachytalo. Nic jsme neříkali, protože nebylo co a protože nás hryzalo svědomí, a tak jsme netrpělivě čekali, kdy se konečně objeví i Lupínek. Pak se objevili vojclové s těma dvěma úplně velkejma holkama, holky se na ně věšely a něčemu se smály. Skrčili jsme se za baráček až úplně k zemi, aby nás neviděli, a byli jsme rádi, že prošli kolem, a ani si nás nevšimli, i když nám bušila srdce, že to muselo být slyšet na dálku. Za nimi v dálce se těžkým krokem šoural Lupínek, a když přišel blíž, viděli jsme, že si rukávem utírá nos. Ramena se mu třásla roztroušenýma vzlykama, na opuchlých rtech měl rozmazanou krev a zarudlé oči plné slz. Přidali jsme se mlčky k němu a šli jsme s ním domů. *

34

Zazvonili jsme a doprovodili jsme ho do kuchyně, schlíple jsme seděli kolem stolu a dívali jsme se, jak velkej brácha dával Lupínkovi mokrou žínku na rty. Přitom si nás po jednom významně prohlížel a pobaveně se usmíval, a když uzrál čas, postavil se před nás a uzavřel celou věc: »Velký holky, pánové a pionýři, to není váš obor. Ty jsou pořád ještě mimo vaše míry a váhy.« A musím uznat, že má asi pravdu. ***

35

lísteček »Přines mi to!« zaječela zničehožnic Jiráková a všichni jsme se lekli. Rozhlíželi jsme se kolem, co se děje, protože Jiráková předtím vyprávěla o nějakým Broučkovi v převlečení a v přetvářce a blábolila něco o poučení, který si z toho máme vzít. Jenže tím povídáním nás úplně ukolíbala, a tak si každý radši přemýšlel o něčem, co ho baví víc. Teď jsme se probudili, koukali ospale na všechny strany a nevěděli, co se vlastně děje. Jiráková zrudla a nasupeně se dívala někam k nám, do zadních lavic, a tak jsem se rozhlídnul, abych zjistil, co ji tak pekelně naštvalo. Koutkem oka jsem uviděl, jak Sláma ve vedlejší řadě honem honem strká do svýho penálu malinkej složenej papírek a bere z něho jinej. »Slámo, na tebe to platí! Tak rychle, rychle! Nebudu čekat věčně!« popoháněla ho Jiráková a z jejího hlasu znělo jasně, že kdo ji neposlouchá a navíc ještě ruší její výklad, ten si to bude pamatovat do smrti. Ale Sláma se k tabuli schválně šoural jen co noha nohu mine a dělal, že mu Jiráková může vlízt na záda. V ruce žmoulal papírek, na který byla už celá třída zvědavá, až netrpělivostí poposedávala. »Ukaž, dej mi to a zůstaň pěkně tady,« řekla Jiráková a vzala mu papírek z dlaně. Pomalu ho rozbalila a nikdo ani nedutal a každý čekal, co tam bude a jestli nám to Jiráková přečte. Jiráková se do lístečku zahloubala a schválně to protahovala, aby nás trochu napnula, pak se ušklíbla a četla slavnostním hlasem, jako kdyby byla herečka v pražském Národním divadle: »Miluji Tě! Chceš se mnou chodit? E.« Třída zahučela, kdekdo se začal otáčet a dohadovat se, nakonec všichni postupně zmlkli, zadívali se na Rybovou, pak na Slámu, jak přešlapuje před tabulí, a nastalo ticho jako v kostele. »To není pravda! To není pravda!« nevydržela už Rybová, máchala kolem sebe rukama a poskakovala na židli, protože ve třídě byla jediná, která se jmenovala od písmene E. Holky nadšeně zaječely, protože to braly jako přiznání, zvlášť od Rybový, která vždycky tvrdila, že Slámu nesnáší. »Tak na to vás užije! Já se tady s vámi mořím, ani naši velcí národní spisovatelé vás nezaujmou, a jak k tomu přijdu já?« vřeštěla do toho pronikavým hlasem Jiráková, aby nás přeřvala, a vypadalo to, že to snad myslí i vážně. Tak tohle je teda krycí manévr, vydechl jsem a úžasem mi málem sjely brejle z nosu. Zaměnit dopisy a udělat zmatek! A když jsem se podíval na Schwarze, zjistil jsem, že se spokojeně usmívá jako vždycky, když se mu něco povede. Bylo mi jasný, že tuhle fintu nemoh Sláma vymyslet sám, na to jsem ho znal moc dobře. Tohle mohl vymyslet jenom Schwarz a jeho parta se to od něj naučila. Pánové, musím uznat, že v něčem máte tedy náskok, ale jen tak vám to zase neprojde, pomyslel jsem si. Natáhnul jsem se přes uličku, ze Slámova penálu jsem vytáhnul ten druhý papírek a strčil ho do zadní kapsy u kalhot. Hrabánek, co sedí se Slámou, mi to chtěl překazit a snažil se mě chytit za ruku. Jenže jemu vždycky chvíli trvá, než si něco rozmyslí, navíc si to špatně vypočítal, a tak mě minul. Z lavice shodil všechny Slámovy věci a po podlaze se rozstříkly všelijaký krámy z penálu, sešity a knížky. Nakonec tam přistál i Hrabánek, protože se zoufale snažil všechno pochytat, opřel se rukou do prázdna a skácel se s rachotem k zemi. »No to je vrchol!« zalapala po dechu Jiráková, zatvářila se rozhořčeně a prudce rozhodila rukama, přičemž hřbetem dlaně sekla Slámu do tváře. 36

»Jaúúúúúúú!« zavyl Sláma a schválně sebou praštil na zem. Třída zkoprněla, protože tělesné tresty jsou ve škole zakázány, což přece zavedl už J. A. Komenský, učitel národů, jak nás o tom učila sama Jiráková. »Nic nebudu vyšetřovat!« zařvala Jiráková, »sedněte si a dejte mi už dneska pokoj, syčáci!« řekla vyčerpaně a těžce dosedla za učitelský stolek. Když se to vezme kolem a kolem, myslím, že si to všechno dělá Jiráková sama. Nevím, proč se nás rozhodla mučit nějakým Jankem od Zvonu a Matějem Broučkem. Pak se nemůže divit, že to nikoho nebaví, a navíc to vypadá, jako kdyby všechny knížky byly úplně stejně nemožný. Jenomže tak to není, protože kdo by si přečet knížku Jacka Londona nebo J. F. Coopera stejně jako já, poznal by, že mu čtení škola prostě nemůže otrávit. A protože radši pravidelně chodím do knihovny, vím, že v ostatních knížkách jsou ve všech směrech lepší příběhy než ty, o kterých se učíme ve škole. A i knížky, co mi kupujou naši, nejsou špatný, přestože dospělácký, co mají za sklem doma v knihovně, jsou mnohem lepší, a to i proto, že dospělí si to pro sebe umí zařídit líp. A nejlepší knížky ze všech napsali spisovatelé, co byli na čas skutečný zálesáci, mořeplavci, detektivové, polárníci nebo potápěči, protože takovým spisovatelům pak nedělá žádný potíže vyprávět o pralesích v Africe, zámořských plavbách a kosmických letech a třeba i o zlatý horečce v Dawsonu. A přestože tam proudem tekla whisky, i když by se dalo s úspěchem pochybovat o tom, že je prý neškodná jak mateřský mlíko, jak praví mnohá lidová píseň, vyjímá se to v knížkách mnohem lépe než Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho, i když musím uznat, že husiti tou písničkou mnohokrát uhonili křižáky celkem úspěšně. A asi proto se ve škole učíme to, co celkem vzato nikoho nezajímá, protože by se na to rychle zapomnělo a neudržela by se tak historie, zvláště ta naše, i když pořád nechápu, proč se máme ve škole učit především o opilcích, jako byl pan Brouček, a proč si z nich máme brát příklad, i když to byli slavní Češi. Hodina končila, Schwarz mě zamračeně pozoroval a ukazoval mi zaťatou pěst. »Tebe se tak bojím, kryso!« vyslovoval jsem pečlivě, aby mi přes uličku rozuměl, ale neříkal jsem to samozřejmě nahlas, ale jenom jsem kroutil pusou, aby to vypadalo, jako když se u televize vypne zvuk. To slovo kryso jsem si přečet v jedný bezvadný knížce a teď jsem byl rád, že jsem si na to vzpomněl. Ale abych hned otevřel ten složený lísteček, který jsem Schwarzově partě ukořistil, to mě ani nenapadlo. Řekl jsem si totiž, že musím zjistit, jestli se umím ovládat tak, že bych složil bobříka sebeovládání jako ti kluci od Bobří řeky. Ba ne, jestli v něm bude nějaký překvapení, tak si ho nechám na pozdější dobu. ***

37

výprava »Jsem úplně vyřízenej,« řekl můj vedoucí, když jsem dorazil do pionýrských kluboven, »Kobra, neslyšíš? Jsem vyřízenej!« Oči mu ale jen hrály a vypadal náramně spokojeně, a tak jsem najednou nevěděl, co na to říct, protože to nějak nezapadalo do sebe. Přesto jsem se nadechnul a něco jsem chtěl odpovědět, ale daleko jsem se nedostal. »Z ní,« přerušil mě totiž šeptem a ukázal přes rameno, aby mi už konečně došlo, že nejsme v klubovně sami. S námi tu byla ještě Marcela, jenže ta celou dobu nic neříkala, seděla před skříní na bobku, pořád si popotahovala sukni a vyndavala ze skříně nějaký papíry a potom je zase dávala dovnitř. Na podlaze se válely hromady starých lejster, knížek a různých plakátů s chytře vymyšlenými hesly, který měly podpořit aktivitu nás pionýrů i aktivitu našich vedoucích. Vypustil jsem vzduch, protože mi to konečně došlo, a taky mi došlo, že s Jardou dneska už nic nebude. Mrknul jsem na Marcelu, jestli na to něco říká, ale Marcela dělala, že nevidí, neslyší. Zčervenal jsem, protože jsem navíc zjistil, že některý věci mi docházejí fakt hrozně pomalu, a tak jsem radši vypadnul ven. Doma jsem našel papírek MLÍKO JE V LEDNICI, NAMAŽ SI CHLEBA. MÁMA. Odpolední slunce na stole přes záclonu črtalo světlý a tmavý pruhy, a ty mi připomněly, že jsem ve škole byl zase o kolo zpátky. Každý ve třídě musí fandit nějakýmu fotbalovýmu klubu, já se to dozvěděl jako poslední, všechno bylo už rozebraný, a tak na mě zbyly zelený a bílý pruhy. Každá parta ve třídě si ale chrání svoje, nechce k sobě nikoho pustit a vyměnit pruhovaný za nějaký jiný není teď ani možný, a tak jsem zatím klokan zelenej. A tak nevím, co z toho mám, protože moji klokani jsou úplně poslední, a fotbal mě ani nebaví, nemám kopačky a navíc mám brejle, bez kterých nevidím nic. Nakonec mi pokaždý zůstane jen ta brána, kam nikdo nechce, protože každý chce góly dávat, a ne je pouštět. A tak radši jezdím s našima na chatu nebo na výlety s Jardou a s klukama z oddílu, a ze všeho nejradši si doma čtu dobrodružný knížky a nemám rád, když mě máma vyhání ven, abych se šel proběhnout, když sám třeba nechci. Vyndal jsem mlíko z lednice, zubama utrhnul roh sáčku a studený jsem ho vypil naráz aspoň polovinu. Pít mlíko přímo ze sáčku mám ze všeho nejradši, ale když je máma doma, tak to dělat nesmím, protože mě máma kontroluje, abych si nezachladil žaludek a jestli piju z hrnku jako civilizovanej člověk. Uříznul jsem si chleba po celý dýlce bochníku, namazal jsem ho sádlem, posypal krájenou cibulí a otevřel knížku. Ukusoval jsem chleba a musel jsem ho držet dvěma rukama za sebou, aby se neprohýbal a nesesypala se mi z něj ta cibule. Přitom jsem šilhal do řádků, a když jsem se už do tý bezva knížky o lovcích orchidejí konečně začet, zazvonil zvonek. Do háje, pomyslel jsem si, otevřel jsem okno a naštvaně jsem vykouknul ven. Dole na ulici stáli Dvojčata a mávali na mě. »Kobrááá, Kobrááá, jdeš vééén?« vyřvávali jednohlasně nahoru. A když viděli, že váhám, lákali mě: »Lupin je nemocnej, stavíme se jen pro Achila!« »Čtu si zrovna!« odpověděl jsem otráveně, že ty orchideje zase nedočtu. »Kobrááá, poď už konečně, stejně na to nevidíš!« přesvědčovali Dvojčata a znovu na mě zuřivě mávali rukama. 38

Hmm, možná mají pravdu, ten chleba byl skutečně dlouhej, že mi při tom čtení úplně překážel. Vzal jsem si mikinu a pospíchal ven, abych se nepotkal s mámou, jak se vrací z práce, protože by se mě ptala, kam jdu a kdy se vrátím, jako kdyby nevěděla, že přijdu jako vždycky při setmění. Touhle dobou byla už brzy tma a ostatní kluci taky museli domů zrovna jako já. Před bytem jsem si zašněroval pionýrky, udělal si pevnou kličku a jen krátký konce, aby mi na ně kluci nešlapali. Zbytek namazanýho krajíce jsem sebral ze schodu, kam jsem ho předtím položil, vytáhnul klíč ze zámku a pověsil si ho na krk. Sjel jsem po zábradlí o dvě patra dolů, přitom držel ten chleba oběma rukama, aby se mi z něj nesesypala cibule. Vyběhl jsem na ulici a tam stáli Dvojčata v sešlapaných keckách a v teplákách s vytahanejma kolenama, o něčem se dohadovali a ukazovali někam daleko přes park. »Tak co budeme dělat?« ptal jsem se. »No my ještě nevíme, ale nejdřív zajdeme pro Achila a pak se uvidí,« hlásilo starší Dvojče, »jenže brácha chce jít sbírat kaštany, abysme byli mezi všema první!«

»No a co? Když jich nasbíráme nejvíc, pojedeme zas do Německa na vejlet!,« hájilo se mladší Dvojče.

»No a co? Když jich nasbíráme nejvíc, pojedeme zas do Německa na vejlet,« hájilo se mladší Dvojče. »Jenomže tam jsme byli přece už vloni!« zaúpělo starší Dvojče a dělalo nechápavý obličeje a ukazovalo si rovnou prstem na čelo. »To je pěkný! Vy mě taháte rovnou od čtení, a ani nevíte, co budeme dělat!« naštval jsem se, »ale na kaštany se zatím vykašlem, protože já mám v zásobě bezva plán, a to budete čumět! A když na mě chvilku počkáte, možná vás vezmu s sebou,« řekl jsem. Dvojčata se na sebe přestali šklebit a přestali se i strkat a zkoumavě se na mě podívali, protože věděli, že sprostý slova neříkám, i když vykašlem a čumět zase tak moc sprostý slova nejsou. Já jinak sprostý slova neříkám, protože vedu modrý život jako kluci ze Ztracený stopy od Foglara a snažím se být slušný, abych šel klukům z oddílu příkladem, a proto mě všichni berou za rozumnějšího, spolehlivějšího a také zodpovědnějšího, než ve skutečnosti jsem. Ale protože mám teď nějaký to modrý okýnko našetřený, můžu si dneska leccos klidně dovolit. »No vážně, to ještě nevíte, co vás čeká! Ale musím se pro to stavit doma,« řekl jsem a dupal jsem zase s tím dlouhým chlebem přes celý bochník po schodech nahoru, abych si to něco vzal, a celou cestu nahoru i dolů jsem měl výčitky, že lesní zvěř, pro kterou jsme měli sbírali ty kaštany, bude mít 39

letos v zimě docela hlad. A když jsem se vrátil, Dvojčata byli napnutý jako kšandy a žebronili: »Kobrááá, ukáž, nebuď sketa a vybal to!« Ale já jen zuřivě kousal ten chleba a dělal, že neslyším, Dvojčata zmlkli a cestou přes park dumali, co je asi čeká. Pod nohama nám šustilo spadaný listí, který se list po listu snášelo pod mohutný stromy. Sem tam jsme přeci jen neodolali a shýbli jsme se pro nějaký ten matně lesklý kaštan, který se vykulil z chomáčů trávy a listí. Spíš ze zvyku jsme je cpali do kapes, až se celé boulily a stahovaly nám tepláky dolů. Prošli jsme dvorem dvěstěšestnáctky a vydupali po širokých schodech až do patra, kde bydlel Achil. Postavili jsme se před dveře, jedno Dvojče se opřelo o zvonek a dlouze na něm drželo prst, aby nám někdo fofrem přišel otevřít. A když se konečně rozlítly dveře, objevil se Achil, podíval se zrovna na mě a vztekle zařval: »Kobra, ty vole, naši jsou doma!« Koukli jsme po sobě, zašklebili se na Achila a pak jsme se obrátili a hnali se ven. Běželi jsme dlouhou chodbou s vysokými klenutými stropy a pak po hlavním schodišti, kudy za císaře pána Josefa II. směli do kanceláří chodit jenom důstojníci, protože čp. 216 bylo kdysi pevnostní velitelství, jak to stálo na cedulce v průčelí a jak nám to potvrdili i ve škole. S řevem a se smíchem jsme klopýtali po širokých schodech a brali jsme je po několika najednou a sloupky zábradlí se nám kolem očí jen míhaly. A museli jsme si dávat dobrý pozor, kam se kutálejí kaštany, abysme se o ně nepřerazili, protože nám vypadávaly z kapes a hopsaly a tancovaly kolem nás jak čertíci. Přeskákali jsme schodiště, chvíli hlučeli v průjezdu a ještě na dvoře jsme se smáli a nemohli jsme se utišit, a smáli jsme se a strkali se dál až do chvíle, kdy za námi přišel s protaženou tváří Achil. A my jsme se toho smíchu nemohli nabažit, ani když už tu stál a mračil se jak kakabus. Ale nám to bylo jedno, protože jsme věděli, že nás nikdo neslyší, protože do dvora byly jen okna z hlavního schodiště a chodeb, který spojovaly všechny místnosti tak, jak to bývá zvykem na zámcích, i když pevnostní velitelství žádným zámkem nebylo. A když jsme se konečně jakž takž uklidnili, Dvojčata se po sobě podívali a začali významně pokyvovat hlavou, čímž chtěli naznačit, že už to mám tedy konečně vybalit. »Kobra se vytahoval, že pro nás něco má, ale zatím nám to neřek,« hlásili. A mně bylo trošku úzko, protože jsem k tomu potřeboval, aby Achil vzal doma svou velkou baterku na pět špalků, a to se teď možná trochu zkomplikovalo. No nic, řekl jsem si a nadechnul jsem se. »Protože jste se už možná naučili číst,« řekl jsem slavnostně, »můžete se podívat na tohle,« zalovil jsem v zadní kapse kalhot a vytáhl složenej papírek, kterej jsem včera stáhnul z oběhu Schwarzově partě. Achil ho chvilku převracel v ruce, než našel to správný místo, odkud ho začít rozbalovat. Dvojčata si stoupli za Achila a koukali se, jak na malý formát několikrát přeloženou zprávu pomalu rozkládá a jak ji na dlani uhlazuje, aby se dala přečíst, protože písmo bylo málo zřetelné.

40

»Co je to za blbost, Kobra, vždyť to nemá ani hlavu ani patu,« vzdychl si unaveně Achil a díval se zmateně. »Pánové, kdybych to slyšel od nějaký nanicovatý holky, tak ani nemrknu, ale že to říkáte vy, tak to jste mě dorazili,« usmál jsem se. Achil znejistěl a zase se do toho zahloubal, Dvojčata se natáhli a mohli si krk i hlavu vykroutit a bylo na nich vidět, že z toho rozumní moc nejsou. »Sirky,« řekl jsem, když už to trvalo moc dlouho. »Jaký sirky, proboha?« zaúpěli Dvojčata a bylo vidět, že jim asi praskne hlava, jako když se brčkem nafoukne žába, jak nám o tom jednou vyprávěli velký kluci. »No přece, dejte mi sirky! Potřebuju vypálený sirky,« poručil jsem si a všichni tři začali štrachat po kapsách, a když nic nenašli, vyrazili hledat do míst, kde obvykle kouřili velký kluci. Za chvilku byli zpátky a každý měl v dlani několik vyhořelých sirek. Sesypal jsem si je do dlaně a pečlivě jsem z nich vybíral jenom ty, který byly krásně ohořelý a který slibovaly, že určitě budou hodně černit. »A teď mrkejte!« řekl jsem a na papírku, který jsem si rozložil na dlani, jsem začernil každé liché písmeno. »Kobra, ty seš kouzelník! Jaks na to přišel?« vydechl ohromeně Achil. »Pánové, to musíte mít tady,« řekl jsem a zapích si jednu sirku do hlavy, ale že jsem včera celej večer listoval tátovejma příručkama o tábornictví, který si nastřádal, když byl ještě skaut, to jsem pochopitelně neříkal. Táta byl skaut nebo junák, jak se to vezme, a dodneška je na to hrozně hrdej, protože mu z těch dob zůstal klobouk a pásek s kovovou sponou, kde je vyražená skautská lilie a nápis BUĎ PŘIPRAVEN! Ten klobouk i ten pásek máme na chatě spolu s parůžkama, liščí kůží a jinejma dalšíma trofejema. My pionýři sice nemáme klobouk, ale máme taky takovej pásek s kovovou sponou, na kterém je znak pionýra s nápisem VŽDY PŘIPRAVEN!, což je určitě lepší, než být jen připraven, jak říkala i naše hlavní vedoucí.

»Tak, a teď rozumíte. Schwarz a jeho parta byli už v chodbách, ale my ne!« začal jsem polehoučku a čekal jsem, kdo se chytne. Nikdo nic neříkal, všichni se ošívali a až za chvilku se konečně ozval Achil. »Kobra, to přeci nejde, to nemyslíš vážně. Vždyť víš, že je to zakázaný, a navíc nemáme ani baterku.« »Hele, posránci, to vím taky. Ale sledujte, od koho je to zakázaný? Od rodičů a ze školy! Aha! A chcete bejt aspoň takový hrdinové jako Schwarz a ty jeho trdla?« řekl jsem schválně nakvašeně a rozhodil rukama, abych je přesvědčil, což se mi někdy podařilo. »No jo, ale kdo tam s náma půjde?« zabrali konečně Dvojčata. »Ty ses normálně zbláznil, snad nechceš, abysme tam šli sami?« Zdálo se, že všichni teď stáli proti mě. 41

Celá pevnost Terezín je provrtaná podzemníma chodbama, tedy vlastně ne provrtaná, protože za císaře pána nejdřív ty chodby postavili z cihel na rovině jako tunely a pak je teprve zasypali hlínou. Takhle se dostaly pod zem, jenže po těch letech jsou už poškozený, část z nich se propadla a na hradbách z nich zůstaly jen trychtýře, jak se do nich provalila zem; něco za války zazdili Němci a někde hospodaří vojáci, co slouží ve městě dnes. Většina chodeb je otevřená a my bysme je měli taky jednou prozkoumat, přestože nám ve škole vysvětlili, proč je to tak nebezpečný. A i když jsme hrozně zvědaví, dole jsme zatím nikdy nebyli, a jak to v podzemních chodbách vypadá, známe jen z vyprávění od velkejch kluků. Velký kluci s tím ale dělají drahoty, všelijak se vykrucují a nechtějí nám nic pořádnýho říct. A když naléháme, přezíravě mávají rukou a pokukují po sobě a hádají se o to, co nám můžou říct a co nemůžou. Nakonec se shodnou, že jsme moc malý a že na takový věci máme fůru času, což nám tedy moc nepomůže, na takový řeči máme přece rodiče. Proti velkým klukům sice malý jsme, to je fakt, ale na druhý straně jsme taky hrozně napnutý, co všechno se v podzemních chodbách skrývá, a tím pádem jsme zvědavý ještě víc. A tak nám nezbývá nic jinýho, než překročit všecky zákazy a přesvědčit se o tom sami, což nás učí i náš vedoucí Jarda, kterej vždycky říká významně: »Teprve praxe ukáže, a tak si to, chlapi, musíte nejdřív pořádně ošahat!« A velký kluci, co už dávno nejsou v oddílu, ale co občas s námi ještě někam chodí, se tomu jen kření. »… a že nemáme baterku, to přece není pravda, protože perfektní baterku má Achil, že jo?« pokračoval jsem v přesvědčování. Pak jsem se podíval na Dvojčata, a jakmile se jim rozleželo, jak to myslím, horlivě přikyvovali. »Baterku máme, víme, kde jsou chodby, velký kluci tam byli, Schwarz tam byl už taky,« vypočítával jsem na prstech, »jenom my se bojíme, co na to řeknou rodičové, že jo?« a podíval jsem se zpátky na Achila. »No tak teda jo, počkejte za kostelem,« řekl Achil a pomalu se coural přes dvůr směrem ke schodišti. Vysypali jsme se ze dvora a šli jsme za kostel, posadili jsme se na lavičku a přeli se, z který strany města do podzemních chodeb vnikneme a kdo z nás půjde první a kdo za ním a na jak dlouho nám vydrží ta Achilova baterka a jestli s sebou potřebujeme zásoby jídla a vody jako opravdová průzkumná výprava a na kolik dní a jestli máme doma nechat dopis s poslední zprávou rodičům, kde nás hledat a co v něm komu odkážeme. Pak se už setmělo a Achil pořád ještě nedorazil, a tak jsme museli jít, abysme doma nedostali, že jsme přišli pozdě. * »Vy volové, vy ste mi ale dali!« stěžoval si druhý den ráno Achil, když jsme se jako obvykle sešli pod sochou Mistra Jana Husa, abysme šli spolu do školy, »já dostal řemenem, vojenským, to si nikdo neumíte ani představit. Aspoň že z něj táta sundal ty další řemínky, ještě teď mě bolí prdel,« hlásil dotčeně Achil. Smáli jsme se tomu a píchali jsme Achila ukazováčkama do půlek a ptali se ho, jestli je to to správný místo, kam dostal tím řemenem, nebo jestli to to správný místo není. Ale Achilovi do smíchu moc nebylo, byl vzteklej, plácal nás po rukou a díval se uhýbavě. Pak nám všechno vyprávěl a my jsme ho litovali, ale stejně si myslím, že Achil neměl doma hned říkat, že tu baterku potřebuje na průzkum podzemí, protože takový věci tátové chápou až moc dobře. 42

Odpoledne po škole jsme s Achilem seděli na lavičce v parku a čekali na Dvojčata, až přijdou z domova. Sledovali jsme netrpělivě hodiny na kostelní věži, protože tu už měli dávno být; klábosili jsme o všem možným a dohadovali, jak dlouho ještě bude Lupínek nemocnej, a krátili si všelijak čekání pozorováním lidí, co chodí parkem z práce domů, a hádali jsme, kdo kam na konci parku zabočí. Nasbírali jsme si hromadu krásnýho barevnýho listí, abysme si z něj udělali co nejdelšího draka, ale nakonec jsme na to ani neměli chuť, a tak jsme toho nechali. Hodiny na kostelní věži už dvakrát bily celou. Když se stíny už dlouze plazily po zemi a byly několikrát delší, než když jsme sem přišli, konečně se v dálce objevili Dvojčata. Přibližovali se zvolna a nám se zdálo, že to trvá věčnost, a když byli blíž, bylo vidět, že jdou strnulou chůzí a oči mají celý zarudlý. Nic nám nemuseli říkat, protože to bylo jasný. Dvojčata taky nic neříkali, jen opatrně, zlehka, zlehoulinka dosedli na lavičku, předklonili se dopředu, opřeli si lokty o stehna a mezi rozkročenýma nohama se koukali do země. Dlouho bylo ticho, jen sem tam zašustil suchý list, jak na něj někdo šlápnul. Připadal jsem si nějak divně provinile, a tak jsem po chvíli řekl: »Tak jo, já teda jdu taky.« A říkalo se mi to opravdu moc těžce a musel jsem se moc přemáhat, abych to vůbec vyslovil, protože v puse jsem měl úplně vyprahlo z toho dlouhýho mlčení. Chvilku jsem ještě počkal a pak jsem šel. * „… a pamatuj,« řekla máma, když už bylo po všem, »jestli ještě jednou uslyším, že polezete někam do ňákejch chodeb, tak máš se vším utrum.« Co je to utrum, jsem nevěděl, ale jinak jsem tomu rozuměl docela dobře. Akorát mě hrozně mrzelo, že jsme si za ten vejprask vůbec nic neužili. ***

43

široko Všechno to bláznění začalo před několika dny, když se po celým městě objevily na zdech a na vratech nápisy –

ŠIROKO JE TU! BOJTE SE MĚ! Roztřesené písmo slibovalo, že se ve městě bude konečně něco dít, a my jsme si říkali, že by bylo fajn, kdybysme tu skutečně nějakýho Široka měli. Na to, jak se to se Širokem vyvrbí, se ale netěšili všichni; malí kluci se báli, chodili městem po skupinkách, pořád se houfovali, něco si šeptali a s vykulenýma očima se vyptávali učitelek, co mají dělat. Učitelky se chodily ptát ředitele školy, co mají říkat malejm klukům a jestli by se Širokem opravdu nešlo něco dělat. Ředitel pak chodil školou, vyptával se, kdo o tom co ví, a když nic nezjistil, říkal, že ty nápisy jsou nevhodná legrace a že úplně všem žákům zakazuje cokoli psát křídou na vrata a na domy, protože se tím straší nevinné děti a ničí se státní majetek. »Žáci – Sluko, Hrabánku, Týnku, Valino, Vopate, Schwarzi,« ukazoval na nás prstem a snažil se přitom vypadat hrozivě, »koho z vás chytím, toho přísně potrestám, aby se z toho už nikdy nevzpamatoval – tedy, hmm, chtěl jsem říct, aby to žádný z vás do smrti nezapomněl.«

Široko je tajemný přízrak v černým plášti a s bílou maskou na obličeji, aby ho nikdo nepoznal, protože pak by to už nebylo vůbec napínavý …

Velký kluci tvrdili, že je Široko nezajímá, že je zajímají úplně jiný věci, a významně po sobě pomrkávali a před tělem dělali rukama takový malý i větší obloučky ve vzduchu. To tak, říkal jsem si, to vám honem tak nikdo neuvěří, protože když šel v televizi seriál o Rychlých šípech, o Široka se zajímal každý, nejenom kluci a holky, ale i dospělí, a skoro si myslím, že dospělí z toho byli naměkko daleko víc než my. A kdo tvrdí, že ho Široko nezajímá, ten určitě lže, protože kdo ho jenom uvidí, tomu zaručeně hrůzou naskočí husí kůže a stejně s tím nic neudělá. 44

Široko je tajemný přízrak v černým plášti a s bílou maskou na obličeji, aby ho nikdo nepoznal, protože pak by to už nebylo vůbec napínavý a každý by jenom říkal Pch, to je toho, to se přeci dalo čekat! A Široko běhá jenom v noci, umí skákat po zdech a po střechách, umí se plazit tajnými chodbami a podzemními stokami a je hrozně obratný a silný, což mu pomáhá, aby všechny přepral a potom jim zdrhnul. Široko to ale taky nemá jednoduchý, protože na si něj brousí zuby kdekdo, a tak si Široko musí dávat pekelnýho majzla, aby ho nikdo nechytil. Je totiž všeobecně známo, že Široko má u sebe ježka v kleci, ve kterém je ukrytý plánek na létací stroj, který se dá vyrobit z jízdního kola, což je príma věc pro lidi, co jsou jen trochu šikovný a umí si doma leccos udělat. A tak se není ani co divit, když všechno, co se týká Široka, zajímá i dospělý. Když se ale Široko dlouho neobjevovalo a všechno kolem pomalu utichávalo, po celým městě pod těmi starými nápisy přibyly ze dne na den nový. CHYTÍME TĚ ŠIROKO! a BOJ SE TY ŠIROKO! se všem líbily nejvíc, akorát jsme měli pocit, že byly napsaný stejnou rukou jako ty původní. Cestou do školy jsme si opět všechno důkladně prohlíželi a pak jsme se hádali, jestli řádí ve městě skutečný Široko nebo neřádí, anebo všechno je jenom taková bublina, protože si někdo dělá legraci, a přišli jsme do školy zase pozdě, za což jsme dostali hrozitánsky vynadáno. Jenže městem se začaly šířit zprávy, že Široko se skutečně vyskytuje, a kdekdo začal tvrdit, že Široka už viděl. Malý kluci to doma tvrdili každý den a doufali, že po odpolednách nebudou kvůli Širokovi chodit na housle a na piáno do hudebky a že si budou moct doma hrát s autíčkama nebo se dívat na televizi. Ve škole to vřelo, o přestávkách se nemluvilo o ničem jiným, všichni se dohadovali, kdo vlastně Široko je a jak ho chytit. Učitelé z toho byli celý pryč, protože to už trvalo moc dlouho a nikdo neměl na vyučování ani pomyšlení a všichni chtěli chodit na doučování z tělocviku, aby rychle zesílili a mohli Široka konečně polapit a zničit. Kdekdo z města se dušoval, že Široka viděl, Sluka dokonce přísahal na svý svědomí a na všechny rozbitý okna, jenže Sluka lže úplně pořád, a navíc se ani nezačervená, tak mu nikdo ani za mák nevěřil. A i kdyby měl náhodou pravdu, řekl by to stejně jenom Schwarzovi, aby byla Schwarzova parta při chytání Široka ve výhodě, a navíc by to neříkal i před holkama, protože holky by šly hned žalovat Jirákový a Sluka by šel fofrem k řediteli na kobereček vysvětlovat to svý tajemství, což mu nikdo nepřeje, ani když jsme se Schwarzovou partou nepřátelé. Jenomže za pár dnů Janota z osmičky předváděl hloučku zvědavců škrábance a modřiny a všichni mu to věřili a nepochyboval o tom nikdo, protože celá škola je na něj hrdá. A až bude dospělej, bude v cizině hrát fotbal za peníze, což mu kdekdo závidí už teď, i když zatím jezdí na tréninky jenom do Prahy. Nikdo ani nedutal, když tvaroval rukama ze vzduchu Široka tak, jak ho zahlíd na dvorku, když šel do sklepa pro uhlí. »… a byl celej černej s bílou maskou na obličeji,« a tělem naznačoval, co se stalo. »Já vystartoval, jako když jdu na míč, a kopnul jsem ho vší silou. Jenže nohou jsem se nějak zamotal do takovýho širokýho pláště, co měl Široko na sobě, šel jsem k zemi, a Široko na mě! Ale strhnout masku se mi nepodařilo,« dodal smutně, protože takhle na něj zbyla z tý slávy sotva polovina. Ale holky byly přesto vykulený a hltaly ho očima a chtěly, aby jim toho Janota řekl víc taky o sobě, protože ho všechny úplně milovaly. Jenže Janota chtěl radši ještě jednou předvést všechny ty zákroky, a když se zezadu ozvalo Kecá! a Zase chce bejt zajímavej! stoupnul si na židli a přísahal na mou duši, na psí 45

uši, na slepičí svědomí na důkaz toho, že nemůže lhát, protože jinak by skončil v pekle. Pak zazvonilo a my jsme šli do třídy a říkali jsme si, že to, co jsme slyšeli, se už nedá brát na lehkou váhu, a Schwarzova parta vyhlásila slavnostně Širokovi válku, protože je nebezpečný jako démon a je potřeba s tím něco udělat. * »Pánové, měli bysme taky jít chytat Široka,« řekl jsem, když jsme se po škole sešli u lavičky v parku, kde obvykle vymýšlíme, co zrovna budeme podnikat. »Široka?« zazíval Lupínek, rozvalil se na lavičce a tvářil se znuděně. »No jasně, Široka!« přidal se Achil. »Přece tady nebudem jen tak sedět, když je celý město na nohou a ostatní party poletují po městě jak vosy?« »No jo, jenže když všichni poletují po městě jako vosy, kam ho půjdeme chytat my?« zeptali se Dvojčata, protože jim vrtalo hlavou, jak a kde se takový Široko chytá. Podívali jsme se s Achilem po sobě a zamračili jsme se na Dvojčata, aby dali pokoj a nezabývali se takovýma maličkostma. »No právě,« prohlásil otráveně Lupínek, »to nikdo neví, a tak asi budem muset jako blázni poletovat taky.« A když jsme nevěděli, co na to máme říct, pokračoval: »No a když ho chytíte, co s takovým Širokem uděláte?« Podíval se na nás, a když jsme zase nic neřekli, rozvalil na lavičce, ruce přehodil přes opěradlo a hlavu zaklonil do nebe. Dvojčata i s Achilem na mě významně koukli a čekali, co na to řeknu, protože věděli, že jsem už přečet kdejakou knížku a že nějakou tu pomstu na Široka určitě vymyslím. Zavřel jsem oči, položil jsem si dlaně na spánky, aby se mi líp přemýšlelo a hlavou se mi honily všechny možný i nemožný příběhy a bylo jich tolik, že jsem si zatím nemohl vybrat. »Dělej, Kobra, tak dělej! Snaž se přece!« pobízeli mě netrpělivě Dvojčata i s Achilem, ale mě hlava šrotovala, až jsem to měl konečně v kupě.

»Vrazíme mu kudlu do zad, aby se nemohl bránit; polejeme ho vitriolem, až jen zasyčí; přivážeme ho ke stromu a dáme pod něj dynamit …

Nadechl jsem se zhluboka a začal jsem jsem to vyjmenovávat hezky popořádku, co uděláme, a počítal jsem přitom na prstech, abych na nic nezapomněl: »Vrazíme mu kudlu do zad, aby se nemohl bránit; polejeme ho vitriolem, až jen zasyčí; přivážeme ho ke stromu a dáme pod něj dynamit, aby nechtěl utýct; budeme ho mučit jako Vinnetoua a budeme ho řezat jako v Jámě a v kyvadlu od Edgara Allana Poea, roztrháme ho koňma, jako se to dělalo ve středověku a jako jsem to taky viděl na jednom obrázku v dějepise a …,« došel mi dech, protože jsem se splet v tom počítání a najednou jsem 46

nevěděl, jestli mám to přivázání ke stromu s dynamitem počítat jako jednu nebo dvě pomsty. »… zazdíme ho do chodeb, jako neposednou jeptišku, na to místo položíme co největší miny, odpálíme je, aby udělaly do země obrovskou ďouru, kterou nakonec zalejeme silnou vrstvou betonu,« dokončil jsem a byl jsem rád, že jsem vyčerpal skoro všechny možnosti, který připadaly v úvahu. »To přece nemůžete udělat, takové věci se nesmí!« zaječel Lupínek a vyskočil z lavičky, »a navíc jsme pionýři!« »Chachá! Co bysme nemohli, když je někdo Široko, musí počítat se vším!« zařičel Achil a podle všeho měl asi pravdu. »A koho se ptal Široko, jestli tady smí řádit, aha?« bránili Achila Dvojčata, poskakovali kolem Lupínka a šťouchali ho prstem, jak to mají ve zvyku, aby si Lupínek jako nemyslel, že si hned tak dáme poroučet, co se smí a nesmí, když se jedná o Široka. »Neptal se nikoho,« musel připustit Lupínek nakonec, i když ho štvalo, že nás nezviklal a že tentokrát nebude po jeho. »Tak vidíš, a nechtěl bys nakonec Širokovi poslat doporučeně uctivej dopis, že ho jako srdečně zdravíme a co jako zdravíčko a tak, a jestli by se s námi pan Široko neráčil seznámit za účelem jeho dopadení, následného zatčení a zneškodnění, a tak dále a tak dále, s pozdravem Vaši vděční pronásledovatelé?« vychrlil ze sebe Achil jedním dechem. Užasle jsme se podívali na Achila a divili jsme se, jak přišel na takový krásný a spisovný formulace, který by nevymyslela ani Jiráková, co ji máme na dějepis i na češtinu. I Achila samotnýho to překvapilo, že je tak dobrej, a tak znejistěl a začal úplně jinak: »Lupine, nebuď měkkej, přece nebudeme koukat na to, až Široka chytí někdo jinej a bude navěky slavnej!« Pak se otočil k nám, rozhodil rukama a vyzývavě se nás zeptal: »Tak jdeme chytat Široka, nebo ne?« a dlouze se nám jednomu po druhém díval do očí. Dvojčata se zavrtěli, popotahovali si tepláky nahoru a kývali hlavama na souhlas, že teda jo. »Jasně, že chceme!« řekl jsem pevně a připadal jsem si jako d´Artagnan, když s Porthosem, Athosem a Aramisem domluvili pomstu na lady Winterové. A pak jsme se běželi domů převlíknout a vzít si věci na pátrání po Širokovi. * »Kam letíš jak splašenej?« zeptala se mě máma hned, když jsem se přihrnul domů jak velká voda. »Jdeme chytat Široka!« zvěstoval jsem ještě mezi dveřma a začal si rozvazovat tkaničku. »Jakýho Široka?« podivovala se máma, ale podle tónu hlasu jsem usoudil, že to pro ni není nic překvapivýho, ale že o tom zatím nechce nic slyšet. To je taková mámina taktika, kterou občas používá, když ze mě chce vytáhnout, co mám v nejbližší době za lubem, »to ti nestačily ty chodby?« »No přece takový, jako bylo v televizi, víš?« pokračoval jsem. »Myslím, že už ani nevím …, « řekla, ale já myslím, že to maminka moc dobře ví, ale nechce to přiznat, a jen tak dělá, že si to už nepamatuje. Na Široka jsme se totiž doma koukali všichni. A už dávno před tím, než jsme mohli Široka vidět v televizi, psali o něm ve všech časopisech a diváky připravovali na nový televizní seriál o Rychlých šípech, Stínadlech a o ježkovi v kleci, ve kterém bude Široko taky vystupovat. Tatínek odněkud vykouzlil knížku, podle který to bylo zfilmovaný, a několik večerů v ní soustředěně hloubal, aby se naladil na tu správnou frekvenci, jak říkal. Máma se smála, a kudy chodila, tudy prohlašovala, že tatínek je horší než já, 47

a co chvíli se zastavila a říkala: »Ty se na ty Stínadla těšíš víc než ten kluk!« Táta dělal, že si toho nevšímá, a jenom si bručel pod vousy, že já vlastně o Rychlých šípech nic nevím, zatímco Široko a Stínadla jsou jeho dětství, a ne moje, a že se tak ani nemám na co těšit. To mě dožralo, protože o Rychlých šípech už taky něco vím, a navíc jsem si tu knížku chtěl taky přečíst, jenže nebylo kdy, protože táta mi ji vůbec nepůjčil. A když už to konečně běželo v televizi, museli jsme se s mámou dívat povinně, abysme viděli, čím vším žili kluci, když táta byl ještě kluk, i když mně to vlastně přikazovat nemusel, protože já bych se na to chtěl dívat stejně. Táta navíc prohlásil, že si nenechá ujít ani kousek a zakázal nám u televize mluvit a vlastně dělat úplně cokoli, aby ho to nerušilo. Jenže špitnout jsem nakonec nesměl jen já, protože aby tátu trochu popíchla, špitala máma každou chvíli, a to právě vždycky, když to bylo v příběhu nejnapínavější. Táta rozhazoval rukama a křičel, že když se jednou za čas dívá na televizi, tak se couráme od televize do kuchyně sem a tam, že tu není ani chvilka klidu a rozčileně vypouštěl oblaka kouře ze sváteční dýmky, ale tentokrát to nevonělo jako jindy, protože jak potahoval zlostně, tabák hořel nějak tak horce a štiplavě. Maminka chodila střídavě otvírat dveře do kuchyně a okno do ulice, aby udělala průvan a vyvětrala ten kouř, a když si konečně na chvíli sedla, po očku sledovala nás, po očku televizi. A mě zlobilo, že se pořád usmívala i přesto, že nikdo nevěděl, jak to všechno dopadne, a i přesto, že mě z toho bolelo břicho, jak to bylo napínavý. Nakonec musím přiznat, že ten seriál nebyl vůbec špatný, i když k tomu příběhu měla máma všelijaký připomínky. Seděla v křesle a mluvila o dvou klucích a o tom, co všechno mohla za tu dobu stihnout jinýho. Táta prskal, že máma nezná romantiku a že u ženských je to normální, na což máma jízlivě odpovídala, že jí to zase jako velká romantika nepřipadá a že nevidí důvod, proč by se měl zastavit svět kvůli nějakýmu televiznímu seriálu, notabene, zarazila se a zvedla obočí, když je to pro děti a táta to už přece jednou četl jako kluk. To zase nevydržel táta, vybouch jak papiňák, a pak se hašteřili, až jsem musel tu televizi vypnout, protože nebylo nic nerozumět. Tu knížku, podle který to bylo natočený, jsem si musel vybrečet a číst ji dopředu, abych si doplnil mezery a neztratil souvislost a taky proto, abych se měl o čem bavit s klukama ve škole. »… ale stejně nepočítej s tím, že dneska ještě někam půjdeš! Daleko široko nic takovýho není!« pokračovala maminka. Takováhle očividná lež mě naštvala, až se mi zatmělo před očima, a tak jsem si vylil zlost na tkaničce, co se zašmodrchala. Škubnul jsem s ní znova tak silně, až se utrhla. »Do háje!« ukázal jsem otráveně cancourek. »Jak to, že není?« protestoval jsem ještě jednou. Pomyšlení, že při pátrání po Širokovi budu chybět, mě dožralo znova, škubnul jsem i druhou tkaničkou a udělal se mi uzel. »Jak to, že není?« dožadoval jsem se odpovědi. »Prostě není, jak to říkám, tak to říkám! Stejně nikam nemůžeš, musíš jít zamést schody, jak jsem ti už aspoň dvakrát říkala, potom mi pomůžeš pověsit prádlo v sušárně. A abych nezapomněla – …,« a pak následoval ještě celý výčet toho, co mám udělat, čímž maminka ukončila moje dnešní pátrání po Širokovi. Ale i tak mi zbylo dost času na přemítání o tom zatraceně zašmodrchaném uzlu na tkaničce a podivném chování dospělých. *** 48

pátrání po širokovi Všechny party kluků z města zachvátila pátrací horečka, a kdo má ruce a nohy, lítá po všech čertech a honí Široka, aby ho lapnul nebo ho alespoň uviděl a měl tak ve škole o čem vyprávět. Dneska jsme vyrazili konečně i my poprvé, jenomže na pátrání po Širokovi jsme se domluvili poprvé, když nepočítám ten nevydařený pokus, a tak jsme za ostatníma pozadu a musíme se mnohem víc snažit. Po krátké poradě jsme si dali závazek, že to musíme dělat mnohem důkladněji než ostatní, do hloubky prozkoumat a prošťourat každou skulinu, každý kout v parcích, každou škvírečku kolem domů a v průjezdech, abysme si nemuseli nic vyčítat, až budem velký, že jsme v dětství něco propásli, což by nás do smrti smrťoucí určitě mrzelo. Rozdělili jsme si, co bude kdo dělat a co si vezme s sebou, abysme byli na tu průzkumnou výpravu správně vybaveni. Já si vzal úplně novou vojenskou baterku s červeným, modrým a zeleným zašupovátkem a boty se zubatou podrážkou. Proto mě nemůže při pátrání nic překvapit, a navíc můžu dávat baterkou všelijaký barevný znamení, jak je třeba. Sešli jsme se u naší lavičky v parku a čekali si, až se setmí, protože pátrat po Širokovi má smysl jenom večer; za dne se Široko totiž zásadně neukazuje, neboť je noční pták. Chvíli jsme se o něčem přeli, ale pak nás to už nebavilo, a tma pořád ještě nepřicházela. Dvojčata nám vyprávěli, jaký zápasnický chvaty na Široka si doma nacvičili, ale nechtěli nám je předvést, aby si zbytečně neumazali tepláky. Lupínek pochyboval, jestli se tomu dá věřit vzhledem k tomu, že Dvojčata zápasníky v životě neviděli, a tvrdil, že by se jim určitě smál Široko i Frištenský. Dvojčata se nafoukli a prohlásili, že žádnýho Frištenskýho neznají, a že jestli se naštvou, každýmu klidně ukážou, zač je toho loket, a aby Lupínek sám předvedl, co umí, když je tak chytrý My s Achilem jsme usoudili, že si nenecháme ujít příležitost, abysme se taky něco nepřiučili, a tak jsme obcházeli hromady spadanýho listí, který jsme shrabávali přes den se školou a po odpolednách s pionýrem, abysme k nácviku našli tu pravou. Jenže Lupínek jen tak prostě do Achila jenom pořádně strčil, a ten sebou plácnul do listí. Dvojčata se vrhli na Lupínka, aby mu ukázali, že ten Frištenský je stejná třasořitka jako Lupínek, a já si sundal brejle, položil jsem si je k patě nejbližšího stromu a skočil jsem na ně, a tak se se nám to zápasení nějak zvrtlo. Váleli jsme se v těch hromadách a skákali v nich jako blázni, házeli jsme po sobě plný náruče listí a cpali si je navzájem za krk, což je bezva zábava, kterou si musíme užít, protože každým dnem to listí může pan Kalhoun nebo Tonda Hruška odvézt valníkem. Přesněji řečeno – pan Kalhoun s Tondou Hruškou naloží listí vidlema na valník, ale na skládku za město ho odveze jejich kůň Šemík, který slyší na prr a hou a který umí kličkovat s valníkem mezi stromama a lavičkama v parku sám a sám se umí zastavovat u další hromady, aniž by mu to kdo poručil. Spadaný listí je bezva věc a dá se s ním hodně užít, když se ví, jak na to. A i když nejsme už malí caparti, při cestě ze školy se stejně couráme pod vysokýma a rozložitýma kaštanama a javorama a hledáme ty největší a nejbarevnější listy, jako když jsme byli ještě malí. Z listů svázaných na uzlík děláme dlouhatánský draky a musíme dávat pozor, aby se ani náhodou nepřetrhnul; 49

člověk se musí pomalu, polehoučku rozeběhnout a takovýho draka opatrně zvednout do vzduchu, aby v něm jen tak lehce vlál. Dvojčata s Lupínkem při tom táhle ječí, aby to ještě strašidelně vylepšili. Lidi, co pospíchají domů z práce, na nás po očku koukají, jak tam tak pobíháme, a usmívají se. A když se na nás už nikdo nekouká, tak toho necháme, protože lítat s drakama jen tak nás nebaví, jako když jsme byli malí, a tak se raděj honíme kolem stromů. Listí nám pod nohama šustí a nám se líbí, že je ho všude po kotníky a že za sebou necháváme v zežloutlém listí cestičky. »Volové, nechte toho, už je tma!« prohlásil najednou Achil a ukázal na lampy v parku, protože se právě naplno rozsvítily a oddělily tak den a noc. Lupínek po mně přestal skákat, z hromady vylezli i Dvojčata a plivali kolem sebe zbytky rozdrobenýho listí, který jim vlezlo do pusy. Všichni jsme byli rozjařený, uřícený a rozcuchaný, vyklepávali jsme listí z rukávů i z bot, sem tam jsme se ještě občas šťouchli a smáli se tomu, protože to jančení nešlo naráz zastavit. Já jsem si šel pro brejle, jenže jsem je nemoh najít, protože bez nich skoro nic nevidím a navíc byla už tma. »Kobra, ty vole, my se z tebe jednou zblázníme,« kvíleli Dvojčata a s Lupínkem i Achilem lezli po kolenou kolem stromů po okolí, protože jsme se váleli a pobíhali bůhvíkde, a nikdo si už nepamatoval, kde jsme začali. Nakonec jsme ty brejle přeci jenom objevili a já si o sobě musel vyslechnout spoustu nepříjemnejch řečí, ale mně to nevadilo, protože jsem byl sťastnej, že se konečně našly. Začalo drobně pršet, z lavičky jsme si vzali věci na to pátrání a vyrazili jsme nazdařbůh do města.

… já jsem si sundal brejle, položil jsem si je k patě nejbližšího stromu …

V téhle době na město padá tma už brzy, a jakmile zmizí slunce za střechou kasáren, do města se vplíží lezavý chlad. V parku a na náměstí se rozsvítí pouliční lampy sinalým nazelenalým světlem a všechno kolem je mrtvolně bledý jak v nějakým starým filmu. Město se vylidní, protože nikomu se nechce v takový zimě posedávat na lavičkách a koukat se, kde co lítá. Ani stará Závorková, která jinak věčně někde šmejdí, aby se mohla s někým zapovídat a pak se k němu vloudit, není už nikde vidět, a tak s klukama máme město jenom pro sebe. Lucerny kolem náměstí vrhají stíny a místa, o kterých jsem si až doteď myslel, že je moc dobře znám, najednou ztrácejí svůj obvyklý vzhled a jsou jiný, podivně neznámý. Město je najednou cizí a tajemný jako v nějaký dobrodružný knížce. 50

Jdeme indiánským krokem, držíme se pohromadě, pozorně se rozhlížíme a vyhýbáme se lidem, co jdou teprve domů. Protože právě když je už tma a nikdo nás nevidí, se teprve pak dají dělat pořádný průzkumný výpravy, na kterých se dá něco zajímavýho zažít, což nás hrozně baví, i když se přitom někdy třeba i bojíme. A abysme se nebáli, jdeme hodně pohromadě, až se skoro dotýkáme, a víme, že k sobě patříme, protože jsme parta, a že se jeden na druhýho můžeme spolehnout, ale o tom samozřejmě nikde nemluvíme, aby se nám pak někdo třeba nesmál. A přestože k sobě takhle patříme, nikomu stejně není do řeči, ani mně, a myslím, že se možná i malinko stydím, protože se mi tou stísněností motá hlava a svírá mě kolem žaludku. »Brrr, to je počasí, že by psa ven nevyhnal!« prohlásil Lupínek, když jsme obešli kostel. Ale vyhnali, jen kdybyste nějakýho měli, napadlo mě, ale neřekl jsem nic, protože jsem neměl čistý svědomí s těma brejlema. Achil vytáhnul z batůžku baterku na pět špalků, já tu s barevnýma blikátkama a posvítili jsme si na kostelní zdi. Jenže nic zvlášního jsme neviděli, a tak jsme vyrazili k jízdárně a k bývalýmu městskýmu pivovaru, který zvenku vypadá jako strašidelný zámek, i když uvnitř nestraší, protože tam dělají ovocný šťávy a konzervy se zeleninou. Proběhli jsme branou juknout ven na most nad hlavním příkopem a zase zpátky, obkroužili kasárna u Koňských hlav a pak kolem celýho města rovnou zpátky ke kostelu. A když jsme to oběhli podruhé, nedošli jsme ani ke kostelu a skončili jsme na Pražský u našeho kolotoče. Sedli jsme si na sedačky, zvolna jsme se odráželi od země nohama a šmejdili baterkama v korunách stromů. »Neměli bysme jít radši domů?« nadhodil Lupínek, »takhle Široka stejně nechytíme, doma ale dostaneme do držky zaručeně.« Na tom něco bylo, v tom měl Lupínek docela pravdu, ale když už jednou pátráme po Širokovi, přeci toho nenecháme v nejlepším. Tak to alespoň říkali Dvojčata, ale já s Achilem jsme chtěli vymyslet nějaký lepší plán, abysme zbytečně neběhali městem dokola jako janci. Jenomže jsme nevěděli jaký plán přesně vymyslet, abysme Široka dostatečně navnadili a pak ho mohli přepadnout a zneškodnit. Vyrazili jsme tedy městem ještě jednou; prošťárali jsme náměstí, nahlíželi do průjezdů, začouzeným oknem koukli, co dělají chlapi U Tří dědků, U Slunce i v Záložně. V Parkhotelu jsme si nakonec koupili studenou limonádu s bublinkama, a protože jsme načichli hospodou, rozhodli jsme se, že stejně hned nemůžeme domů a že oběhneme město pro jistotu ještě jednou, co kdybysme na to Široko přeci jenom narazili a abysme aspoň trochu vyvětrali tu hospodu. »To není možný, já už snad věřím, že Široko je jen v pohádkách,« povzdechl si Achil, když jsme zase skončili na kolotoči u nás v parku. »Že jo?« řekl Lupínek. »Jdu domů, je už hodně hodin,« ohlásil a nikoho se na nic neptal, což byla zrada. Pak se trhli Dvojčata, a tak jsme pátrání po Širokovi prozatím přerušili. * Ráno jsem málem zaspal, protože včera večer jsem do noci musel vysvětlovat, kde jsme byli a co jsme kde dělali, což bylo hrozně složitý, abych nic neprozradil, a několikrát jsem se do toho zamotal. Nevím proč, ale nařezáno jsem nedostal, jenom jsem si vyslechl kázání a musel jsem jít spát. Ráno jsem byl celej rozlámanej a bloumal bytem jak mátoha. A když jsem pak zjistil, kolik je už vlastně hodin, rychle jsem do sebe hodil snídani, abych nezmeškal školu, ale do třídy jsem přišel skoro poslední. 51

Kolem Honzánka se točil chumel holek, což bylo neobvyklý, Honzánek seděl v lavici, jenom zářil a zrovna vyprávěl: »… a potom se taťka otočil a uviděl, že za těma skleněnejma dveřma dole v průjezdu se něco vrtí, a tak se tam šel opatrně podívat. Jenže aby to nebylo nápadný, tak si předtím zhasnul a čekal tam potmě, až něco uvidí …,« a klesnul hlasem, jako kdyby právě skončil a dál už nechtěl vyprávět. »A co bylo dál, Honzánku? Vyprávěj a nedělej drahoty,« vyptávala se ho Leičiarová, a kdyby Honzánka vždycky nepomlouvala, že je šprt šprťáckej, vypadalo by to, že ho teď snad i miluje. Honzánek se tajuplně usmíval a schválně si dával na čas, naklonil hlavu a ruku si položil na čelo, aby to vypadalo, že si to rozmejšlí. »No tak, co bylo dál?« doprošovala se znovu Leičiarová. »Pak mi řekla mamka: Honzíku, běž se podívat, kde je táta! Tak jsem šel, ale splet jsem si vypínač a rozsvítil až dole v chodbě. A pak jsem uviděl …,« zajíknul se Honzánek a urovnával si vlasy na čele. »Cos uviděl, cos uviděl?« naléhaly netrpělivě ostatní holky. »No přece, uviděl jsem Široka!« prohlásil hrdě Honzánek a rozhlídnul se kolem, »byl úplně hloupej, když si stoupnul zády k těm skleněným dveřím.« »A cos udělal?« zeptala se obdivně Laičarová, která se do Honzánka dneska snad už skutečně zamilovala. »Já?« zeptal se udiveně Honzánek. »Já přece nic! To taťka vyběhnul a skočil po něm!« »A co dělal Široko?« zajímalo Leičiarovou, která měla oči navrch hlavy. »No co by dělal, když ho taťka držel. Křičel a chtěl se prát, přece!« řekl dotčeně Honzánek a vyskočil z lavice. »Kdo seje vítr, sklízí bouři, jak říká …,« chtěl dál rozvádět Honzánek, ale tohle nikoho nezajímalo. »Honzánku, Honzánku, a kdo dělal Široka?« dožadovaly se odpovědi holky. »Tůůůdle, neřeknu!« odseknul a posadil se do lavice, protože byl naštvanej, že holky zajímalo spíš to Široko. »Řekni nám to, Honzánku,« zaúpěly holky a hrnuly se za Honzánkem, »to nám přece nemůžeš udělat!« »Ale můžu, můžu,« žbrblal si Honzánek a odháněl od sebe ten chumel. To už nevydrželi ani kluci a začali na Honzánka taky doléhat. Hrabánek chytil Honzánka za krk, třásl s ním a křičel: »Já to z tebe vymáčknu, ty kriple!« Pak mu zkroutil ruku za zády, až Honzánek vypadl z lavice a zůstal ležet na zemi. Hrabánek si na něj sednul, sklonil se a něco mu šeptal do ucha; Honzánek funěl a pak tenounce kňoural, ale to už nikoho nebavilo. Nastala vřava, všichni se dohadovali, padlo i několik jmen, protože každej měl zaručený informace o tom, kdo byl Široko, a kdo je neměl, tak si je honem vymyslel, aby nezůstal pozadu. A když to bylo v nejlepším, vešla do toho Mrázová, co ji máme na přírodopis, všechny rozehnala na místa a řekla, že ji všechno to bláznění, co se děje po škole, už nebaví a že ji žádný Široko nezajímá a že ji zajímá, co si pamatujeme z minulý hodiny, a že bude zkoušet. Bartoška přilítla na poslední chvíli, proplížila se zadem, zapadla do lavice, vybalila si potichu věci a dělala, jako by tu byla seděla odjakživa. »Víš, že chytli Široka?« zeptal jsem se po chvilce šeptem, aby si mě Mrázová náhodou nevšimla a nechtěla mě vyvolat, přestože dneska začala zkoušet od písmene P. »Vím,« řekla Bartoška, zkoumavě se na mě podívala, a než jsem se jí stačil zeptat, chtěla půjčit trojúhelník s ryskou. A když jsem ho konečně vyhrabal z tašky, na sešitě mi ležel několikrát složený papírek. Rozbalil jsem ho a bylo na něm napsáno -

52

Rozhlídnul jsem se kolem a překvapilo mě, že mě kdekdo pozoruje, co já na to. Moc jsem tomu nerozuměl, a tak jsem špekuloval, co za tím vězí, že se mi kdekdo šklebí. Drknul jsem do Bartošky, a když nic neříkala, vzal jsem pero a nadrápal jsem na ten lísteček -

a přistrčil jsem ho k Bartošce, aby si ho přečetla. Bartoška se na mě dneska už podruhý zkoumavě podívala a tužkou mi tam něco připsala. Přečet jsem si to a málem jsem žuchnul ze židle. Ještě několikrát jsem si to přečet, abych se skutečně ujistil, že jestli se mi to jen zdá. A když jsem zjistil, že se mi to opravdu nezdá, měl jsem pocit, že mě nemůže vzkřísit ani živá voda, co se v takovýchhle případech celkem úspěšně používá v pohádkách. Praskala mi hlava, že to muselo být slyšet až u tabule, střídavě mi byla zima i horko a v prstech mi běhali mravenci a štípali jako zběsilí. Pánové, tak tomuhle já teda říkám pěknej podraz! Jako na jehlách jsem čekal, až skončí hodina, abych se šel poradit s Achilem, co bude dál. ***

53

trestná výprava Ve městě se nám všichni smějou, nejvíc kluci z naší třídy, ale protivně se pohihňávaly i některý holky. Bartoška si mě poťouchle prohlíží a několikrát za den mě při hodině drkla loktem, že si mám pořádně vyčistit brejle, abych viděl, že pod svícnem je nejvíc tma. To už bylo moc i na mě, a tak jsme se s Dvojčaty a s Achilem rozhodli, že si to se Širokem půjdem přeci jenom vyřídit, protože nás už přešla všechna trpělivost. V sušárně na prádlo u nás v domě jsme uřízli kus šňůry, a protože jsem ji dostal na starost já, udělal jsem na obou koncích pořádný uzly, aby se netřepila. To se pak nedají jen tak snadno rozvazovat smyčky, což zabrání každému zločinci, aby se vymanil z pout, jak o tom píšou v pořádných kovbojkách. A aby ta trestná výprava běžela jak na drátku, dopředu jsme se smluvili, kdo se Širokovi vrhne na nohy, kdo na ruce a kdo ho bude jen pro jistotu škrtit, aby se moc nevzpouzel a aby nemoh křičet o pomoc. Mysleli jsme si, že když zařveme Boj se, Široko!, to zatracený Široko se hrozně lekne a my že si to s ním pak skutečně rozdáme.

… u nás v domě jsme uřízli kus šňůry, a protože jsem ji dostal na starost já, udělal jsem na obou koncích pořádný uzly, aby se netřepila.

Vyšli jsme potichu po schodech, zastavili jsme přede dveřmi, já žmoulal tu prádelní šňůru za zády, aby nebyla na první pohled vidět, a zazvonili jsme. A když se otevřely dveře, zařvali jsme ze všech sil, jak jsme si to secvičili: »Boj se, Široko!« aby bylo hned od začátku jasný, že je to výzva na souboj. »Ahoj, pionýři, pojďte dál. Brácha na vás už čeká,« řekl starší Lupínkův brácha, otevřel nám dveře dokořán a ukázal rukou, kudy že máme jít. Pak se obrátil a odešel do kuchyně, jako by se nikdy nebylo nic stalo. Zahlédli jsme jenom, že se mu kolem oka začal vybarvovat monokl, velikej jak povidlovej koláček. Cestu jsme znali, a tak jsme beze slov, překvapeni tou otrlostí, zapadli k Lupínkovi do pokoje. Lupínek ležel na posteli, podpíral si rukama bradu a čučel do nějaký knížky. Mrkli jsme na sebe, a než se stačil vzpamatovat, s řevem jsme se na něho vrhli a sedli jsme si na něj. »Jaúúú, jaúúú, co ste se zbláznili?« kňučel Lupínek, ale jenom chabě, protože se cejtil zaskočenej, a taky proto, že se nemoh ani pořádně nadechnout. Seděli jsme tedy na něm a koukli jsme mu do knížky a zjistili jsme, že si prohlíží nahatý černošky z Hanzelky a Zikmunda. »To je ale príma zábavička! A my tu zatím děláme šašky celýmu městu!« kři54

čel Achil, kterej si na Lupínka brousil zuby ze všech nejvíc. Vyrvali jsme mu tu knížku z rukou a s významnými pohledy jsme si ji předávali z ruky do ruky, až znovu skončila u Achila. Achil ji převracel na všechny strany, jako by nevěděl co s ní, pak se ale ušklíbnul a – křáác! Vyškubnul jednu tu nahatou černošku z knížky, potom ji pomaličku zmuchlal do koule, vyhodil do vzduchu, a když letěla k zemi, odpálil ji knížkou, až přefrčela celý pokoj. To se nám líbilo, a tak jsme si podávali tu knížku dokola a trhali z ní listy, dělali z ní další koule jednu za druhou a házeli jsme je do stropu a nahoru na skříně a dolů na zem a smáli jsme se tomu. A když už z knížky zbyly jenom trosky, sbírali jsme ty koule ze země a házeli je po sobě a křičeli jsme a smáli jsme se a chovali jsme se jako úplný cvoci. »To ste mi, volové, neměli dělat!« pobrekával Lupínek a rozmazával si rukávem slzy, který se mu koulely po tvářích. A my si taky utírali slzy a šťouchali jsme do Lupínka, poskakovali jsme kolem něj a popichovali ho: »Lupine, přiznej se, ty srabe, žes to věděl! Přiznej se, nebo bude mučeníčko! Boj se a přiznej se! Přiznej, Lupine, přiznej, žes to věděl, žes to věděl?« »Co věděl? Co že sem věděl?« breptal Lupínek a sbíral ty papírový koule, narovnával je a dával je zpátky do desek, co zbyly z tý knížky. »Že tvůj brácha dělá Široka, přece!« a řehnili jsme se tomu na celý kolo, protože nám teď celý to chytání Široka přišlo k smíchu, i když z toho máme ostudu jako hrom. »Věděl, věděl, ale já za to fakt nemůžu,« ječel Lupínek, »vždyť je to můj brácha!« »Já ti dám bráchu, já ti dám bráchu!« vykřikoval Achil a zase mu rozhazoval ty narovnaný černošky po pokoji. »Já se bál, že ho chytíte a že mu něco provedete,« naříkal plačtivě Lupínek a kecnul si zpátky na postel, podivně se shrbil a ztichnul. »My?« divili jsme se a rázem nás to veselí přešlo, protože jsme přišli na to, že Lupínek to myslí vážně. »Já se o něj strašně bál,« řekl Lupínek a ukazoval někam za nás. Otočili jsme se tam, kam směřovala Lupínkova ruka, a za námi ve dveřích stál Lupínkův velkej brácha, kterej se přišel podívat na tu spoušť, co jsme tu způsobili. »Tak vy jste si na mě taky brousili zuby?« řekl vyzývavě, dal si ruce v bok a v tu chvíli z něj šla hrůza i bez masky, protože i bez ní vypadal jako skutečný Široko. »Jak to taky?« divili jsme se, ale jen aby se neřeklo; s konečnou platností nám teď došlo, že Široka už v životě nechytíme, a bylo nám to moc líto. »Koukněte se sem,« a ukázal prstem na ten koláčkovej monokl, kterej mu zbyl na památku toho, jak ho chytali, když byl ještě Široko. »Von to všechno věděl a nic nám neřek,« žalovali jsme na Lupínka a ukazovali jsme na něj vyčítavě prstem, protože jsme se najednou cítili hrozně podvedený a navíc nám to přišlo nespravedlivý. Starší brácha si stoupnul vedle Lupínka, vzal ho kolem ramenou, přitisknul ho k sobě a řekl: »Brácha je prostě bezva,« a z výšky se na něj usmál. No to je vrchol, řekl jsem si, a myslím, že si to myslel Achil i Dvojčata, protože Achil dělal kyselý obličeje a střídal je rychle, jako když běží obrázky v kresleným filmu, a Dvojčata si začali vytahovat tepláky jako vždycky, když je něco vyvede z míry. »Nic si z toho nedělejte, pánové! Bavili jste se přitom? A užili jste si to?« dotíral Lupínkův velkej brácha a díval se nám do očí, aby nás tí m zviklal, protože je starší a ví, jak vést psychologickou válku a jak nás tím umluvit, abysme na to nemohli říct ani Á, ani Bé. 55

Museli jsme připustit, že docela jo, že jsme si taky užili a docela se přitom bavili, i když to finále jsme si představovali úplně jinak, ale to jsme teď nemohli moc doširoka rozvádět. »Tak vidíte, pionýři!« řekl vítězoslavně starší Lupínkův brácha a prstem se opatrně dotknul toho svýho koláčkovýho monoklu. »Tak co byste ještě chtěli!« dodal jakoby mimochodem, zakuckal se smíchy a rozzářil se jako sluníčko. Nechtělo se nám přiznat, že už teda asi nic, a tak jsme i s Lupínkem vypadli ven za město, abysme zjistili, kolik je v Ohři vody a jestli už začala prosakovat do litoměřický kotliny, protože nás zajímalo, kde budeme bruslit, až bude mráz. ***

56

listí »Tak co, pane Hruška, jak to jde, jak to jde?« halekali jsme už zdálky na Tondu Hrušku, kterej vidlema probodával hromadu listí a s klením a hekáním ho házel nahoru na valník. Obklíčili jsme ho i s hráběma, který jsme dostali ze školního skladu nářadí, protože dneska odpoledne jsme měli pracovní vyučování, a tak nás ze školy poslali, abysme šli shrabovat listí do parku. Ve městě je několik parků se spoustou velikých stromů, který mají hrozně listí, a není v lidských silách to všechno uklidit, a tak Tondovi Hruškovi a panu Kalhounovi, co je mají na starosti, musíme v době vyučování pomáhat i my. »Holky přijdou až příští tejden, dneska mají vaření,« hlásili jsme dopředu, protože jsme věděli, že Tonda se vždycky na holky vyptává, i když nevím, co na nich vidí, když na ženský zatím moc nevypadají, žádnou práci s hráběma neodvedou, pořád si jen šeptají a chichotají se tomu. »Tak jak je, pane Hruška? Co budem dneska dělat?« ptali jsme se a opřeli se o hrábě. »Ále, stojí to za hovno,« řekl, když nás přejel očima. »To není práce pro starýho člověka. Toho listí neubejvá a navíc ho ňáký zkurvený parchanti věčně rozhazujou,« postěžoval si Tonda Hruška a zase propíchnul tu hromadu, vytrhnul z ní aspoň čtvrtinu a obloukem ji umístil za sebe. »Ale zase to tady bude čistý, uklizený, takový úpravný,« odpověděl Schwarz, kterej má v zásobě vždycky nějakou nevhodnou poznámku. Tonda Hruška si ho zkoumavě prohlížel a bylo vidět, že má podezření, jestli si z něj Schwarz čirou náhodou neutahuje. Rozhlédnul se po nás a zkontroloval, jestli se se tomu nesmějeme, ale protože jsme se jen vrtěli a opírali se o hrábě, narovnal se a zaklonil hlavu, aby se podíval, kolik je na kostelních hodinách. »Chlapi U Tří dědků mi už hřejou židli a k tomu všemu ještě vy!« povzdychnul si těžce a my jsme kývali hlavou a dělali, že mu rozumíme, protože my jsme si to taky nevymysleli, že nás sem poslali. »A co byste asi tak dělali, abyste nic nezkurvili a ani jinak se nepobili?« zahlížel na nás. »Jako vždycky budete hrabat a dělat hromady a já se Šemíkem se postaráme o další. A kdo bude dělat brajgl jako minule, tomu natrhnu … však víte co!« dodal Tonda Hruška, ale my víme, že to nemyslí vážně, protože je v jádru hodný člověk. A přestože víme, že máme nařízeno, abysme takový věci neposlouchali a raději na to nic neříkali, někdo za mnou se přesto zasmál. »No, co co? Je tady snad něco k smíchu?« ohradil se Tonda rozmrzele a pohrozil nám prstem. »A co Šemík? Můžeme si ho pohladit?« zavedli jsme řeč radši jinam, zaprosili jsme a udělali smutný obličeje, abysme ho obměkčili. »Chlapi, ne, vždyť víte, že to nemá rád a že je z toho celej říčnej!« zahartusil Tonda Hruška, sehnul se a znovu bodnul vidlema do hromady listí. »Říčnej?« podivovali jsme se, »a zrovna Šemík, takovej krásnej velkej kůň?« Koukli jsme se po sobě, protože nikdo z nás pořádně nevěděl, co to slovo říčnej přesně znamená. »Pane Hruška, a co to znamená bejt říčnej?« nepřestávali jsme se divit a chystali jsme se Šemíka pohladit. Jenže Tonda Hruška se vzpřímil, zle se na nás zamračil, a tak jsme si to radši rozmysleli. »Do prdele, to mě chcete ještě zkoušet? Zeptejte se ňákýho učitele, co má ta57

dy s vámi dozor! A vůbec, kdo vás dneska hlídá?« a rozhlížel se kolem. »No přece vy, pane Hruška, nikoho s námi neposlali,« informovali jsme o tak důležité věci pozdě. »A proč se mu to nelíbí, pane Hruška?« pokračovali jsme ve vyzvídání dál, aby nám to lépe ubíhalo, a bylo nám líto, že se to hlazení Šemíkovi nelíbí a že je z toho celej říčnej, protože nám by se to určitě líbilo. »V tý vaší škole mě teda pěkně serou, nechat na mě bandu zpovykanejch harantů. A Šemík? Ten už stojí taky za hovno, jako já,« odpověděl a nabral další kus hromady a s heknutím ji hodil na valník. »Takovej krásnej kůň?« zapochybovali jsme a vůbec nám to nešlo do hlavy, jak může takovej krásnej kůň stát za hovno, když byl velikej jak slon a z pusy mu šla pára jak drakovi z filmu o princi Bajajovi. »To protože dejchá jak sentinel a potí se, jen co vyleze ze stáje. Už je to takovej starej protivnej dědek jako já,« zabručel Tonda Hruška a my jsme nevěděli, co na to máme říct. »A kolik vám je, pane Hruška?« pokračovali jsme ve vyzvídání, aby řeč nestála, a taky proto, aby se nám osvětlilo, kolik let v kriminálu Tonda Hruška vlastně seděl. »Co se mě furt vyptáváte, běžte už a …,« začal si něco potichu brumlat a my jsme slyšeli jen nějaký holky a můžou mi a to se na to tak akorát, a bylo celkem jasný, že s ním už nebude žádná řeč, a tak jsme teda šli hrabat to listí. A když se školou shrabujeme listí v parku, máme přísně zakázáno se s Tondou Hruškou bavit, protože mluví sprostě a pořád říká seru na to, do prdele, kurva chlapi a je to na hovno, čímž by mohl snadno narušit naši výchovu. S panem Kalhounem se nesmíme bavit taky, snad proto, abysme ho nezdržovali od práce, protože pan Kalhoun mluví moc učeně, a hlavně rozsáhle, a taky proto, že bysme tomu stejně nerozuměli, jak nám ve škole vysvětlili. A když to porušíme, abysme si vyzkoušeli, jestli je to pravda, musím uznat, že s panem Kalhounem si skutečně nikdy tak pěkně jako s Tondou Hruškou nepopovídáme. Pan Kalhoun je totiž takovej tichej a jemnej pán, říká se o něm, že je doktor, i když ne takovej ten normální v bílým plášti, co léčí lidi nebo zvířata, ale doktor filozofie, co zná dějiny a ví, co kdo moudrýho řekl, ale politicky polepený to má navždy, říkají lidi. Pan Kalhoun na všechno odpovídá spisovně jako Jiráková, co ji máme na češtinu a na dějepis, a používá přitom spoustu cizích slov, kterým bez slovníku nikdo nerozumí. A tak musí sekat trávu, shrabovat spadaný listí a vysejpat koše v parku, na podzim a na jaře ořezává stromy kolem náměstí a v přilehlých ulicích, aby pak pěkně obrostly do pravidelných zelených koulí, a město bylo pěkný a úhledný. Nakonec je mu ta učenost k ničemu, protože se s těma vědomostma nedopracoval výš než popeláři, který aspoň jezdí velkým oranžovým autem, nebo než Tonda, který mu dělá parťáka, i když nemá školy žádný, a který několikrát seděl ve vězení, kde si nechal udělat tetování, což každý ve městě ví, a proto nám ho rodiče dávají za špatný příklad. Když je přestávka, Tonda Hruška si zapálí cigaretu, otevře si jedno pivo a pije ho rovnou z flašky. Pan Kalhoun vyndá termosku a vybalí si z papírovýho ubrousku chleba slepenej máslem, stejnej chleba, jako si většina z nás nosí do školy z domova, ale myslím si, že pan Kalhoun si ho musí mazat vlastnoručně, protože je sám. A pak si něco povídají, ale slyšet je jenom Tondu, jak hlaholí a jak panu Kalhounovi říká: »Že se na to nevyserete, doktore, a radši někam nezdrhnete, než se takhle zatlouct při vašem vzdělání? Věřte mi, mám v tom už nějaký zkušenosti,« dodává a mává přitom zuřivě rukou, 58

v který nedrží to lahvový. Pan Kalhoun ukusuje chleba a něco na to odpovídá, ale není slyšet co, protože má plnou pusu, a Tonda vykřikuje něco o pravdě a o spravedlnosti, Sókratovi a o Mistru Janu Husovi, vypráví o rybách v Ohárce a o tom, jaká škoda je městskýho pivovaru a kolik tady bylo hospod a jak se jmenovaly a jaký choroby na něj lezou a že pro starýho chlapa stojí všechno za hovno a že už mu zbylo jen to kouření a chlastání U Tří dědků. A pak se rozkašle a dojde mu dech, a tak už jen a jen mlčí a pan Kalhoun taky. Oba koukají do oblohy, jak se po nebi honí mraky a jak se každou chvíli odněkud z korun stromů měkce snáší další kaštanovej list, sedá si na zem a na čerstvě vyhrabaných místech svítí jak lampión. A když se pak oba naráz zvednou, Tonda s mohutným naříkáním, je to pro nás znamení, že přestávka už skončila a že se musíme dát do práce, i když se nikomu nechce a dál bysme se radši váleli v listí, přestože máme to pracovní vyučování. ***

59

inspekce Dneska byli učitelé nervózní, protože po škole se šuškalo, že je tu školní inspektor, a kluci z áčka se vytahovali, že ho už v hodině měli a že to nic nebylo. Jen co zazvonilo, Jiráková ho přivedla i k nám a chtěla ho představit před tabulí, ale on se jí vysmekl, chvilku kličkoval mezi lavicema a mlčky hledal, kam se posadí. A protože Nohejlová zrovna chyběla, sedl si vedle Týnka a otevřel si velké desky, do hrobového ticha cvaknul propisovačkou a začal si tam něco psát. Jiráková oznámila cíl hodiny a pak jsme se učili o tom, co jsou to slovníky, jak se v nich hledá a co v nich najdeme. Jiráková nám dávala otázky, abysme na ně mohli odpovídat, a přitom se snažila, aby to vypadalo, že jsme hrozně šikovný. Byla na nás moc hodná, a tak jsme se snažili i my, a určitě to na nás bylo vidět, protože inspektor si vzal zasedací pořádek a dělal si do něj poznámky, co kdo chytrýho řekl. A protože seděl přes uličku vedle mě, zahlídnul jsem, jak se koukal Týnkovi do sešitu a pokyvoval přitom hlavou. Jiráková zbledla a proklála Týnka pohledem, protože Týnek je strašnej patlal, škrábe jako kocour levou zadní a do sešitů si kreslí obrázky, který nesouvisejí s výukou, a nikdo mu v tom není schopen zabránit, i když mu to Jiráková mockrát napsala do žákovský knížky. Týnek si z poznámek nic nedělá a jeho máma taky ne, protože má teď spoustu starostí s panem Bourou, za kterýho se znovu vdala. Pan Boura je totiž opravdickej malíř obrazů a nic mu není svatý a při zahajování svých výstav čte z Týnkovy žákajdy návštěvníkům. A protože všichni jsou ze všech těch barevnejch bublin a čar celý tumpachový, tak se raději ptají, co soudružky učitelky vymyslely zase novýho. Jenže to inspektor nevěděl, a tak seděl, pokyvoval významně hlavou a nic neříkal a myslím, že s ním byla dokonce nuda. Kýval hlavou i na to, že nám Jiráková dala domácí úkol s tím, že máme navštívit knihovnu, protože tam mají fůru slovníků se strašnou spoustou slov, doplněných navíc ještě obrázky. Tam si máme najít nějaké libovolné heslo, což není takové to normální heslo jako na vojně nebo ve špionážních filmech, ale slovo, které je ve slovníku dopodrobna vysvětleno, abysme byli chytřejší, a to si máme v knihovně nejen najít, ale i vypsat do sešitu. A kdo přinese heslo nejzajímavější, tak v příští hodině češtiny už nebude muset psát diktát, protože vítěz dostane jedničku, což nám přišlo docela dobrý, a tak jsme slíbili, že se o to určitě pokusíme. Na konci hodiny jsme se pozdravili a vyrazili ze třídy. Jiráková cupitala dolů po schodech krok za inspektorem a my za nimi. Inspektor se náhle zastavil a Jiráková jen tak tak zabrzdila, aby do něj nevrazila. »Poslyšte, soudružko učitelko, musíte mi něco vysvětlit,« zaslechli jsme inspektora, když jsme se zastavili o několik schodů výše, protože jsme se nechtěli tlačit kolem zábradlí, aby si inspektor nemyslel, že ho chceme na schodišti předbíhat. A i když jsme nechtěli poslouchat, co inspektor říká, protože se to nemá, stejně jsme slyšeli, jak pokračuje: »Já vím, soudružko učitelko, že učit a zároveň postupovat podle metodických pokynů není lehké,« a přeladil hlas z konejšivého tónu na přísný, »ale není mi jasné, proč jste žákyni Rybovou během vyučování vyvolala pětkrát, zatímco žákyni Bartoníčkovou ani jednou. A víte, že ten Týnek má v sešitě na český jazyk nevhodné obrázky, a 60

navíc ani nemá narýsované čáry ve vzdálenosti dva centimetry od okraje, jak to doporučil metodický list soudruha krajského inspektora? Nebo jste ho snad nečetla?« »Ale ano, četla,« špitla Jiráková a zatvářila se provinile jako Vlková, když jí někdo domlouvá, aby si při psaní věčně necucala palec levý ruky, anebo si neokusovala nehty, z čehož se každýmu hned zvedá žaludek. Dělali jsme, že to neslyšíme, ale inspektor mluvil nahlas, až se to rozléhalo celou chodbou. Jenže já měl pocit, že tak mluví schválně, což není fér, protože před námi by se takové věci říkat neměly, abysme neztratili úctu k našim učitelům, kteří nás mají připravit pro život. A tak mi vrtá hlavou, jestli někdo může být tak neomalený, i když je inspektor, a myslím, že v době kamenné by ho někdo určitě vzal klackem po hlavě. Ale dneska se to už nedělá, což je možná škoda, protože je to jednoduché a neublíží to jiným lidem, jako když vybuchne nějaká atomová bomba, jak o tom mluvili v televizi. * Při cestě ze školy jsem se stavil na náměstí v knihovně, kam si obvykle chodím půjčovat knížky, protože ty doma už mám vcelku přečtený. Do knihovny chodí i spousta jinejch kluků a holek, který čtení taky baví, ale známe se většinou jen podle vidění, protože v knihovně se jenom čte nebo se vypůjčují knížky a nesmí se tam mluvit, jinak nás Ledvinková vyžene z knihovny ven. A když tomu někdo nechce rozumět a navíc se brání, tak si stěžuje řediteli, že nás tam učitelé posílají a nedají nám vychování a že takhle by to teda nešlo. A místo toho, aby z toho měla radost, že si půjčujeme knížky a vzděláváme se, je protivná a kouká nám přes rameno, v jakých knížkách listujeme a jestli si náhodou neprohlížíme nějaký sprostý obrázky. A dělá to všem, a někdy i dospělým, kterým to leze na nervy mnohem víc než nám, protože my mladší si nemůžeme říct ani ň, ale dospělí můžou, jenomže jim to není nic platný, protože nikdo tady po odpolednách a po večerech nechce za směšný peníz sedět a dělat záslužnou činnost pro ostatní obyvatele města jako ona. »Dobrý den, paní Ledvinková, jak se daří?« pozdravil jsem nahlas, protože každý ví, že Ledvinková je stará protivná baba, a kdo s ní neprohodí nějaké to vlídné slovo, tomu půjčí jenom samý nekvalitní knížky, co už nikdo nechce číst. Ledvinková místo odpovědi jen odfrkla, nadzvihla si brejle, aby na mě líp viděla, a přitom si vybryndala kafe, který držela v druhý ruce. »Do háje, kolik vás dneska ještě bude?« zeptala se Ledvinková a zle se na mě zakabonila, jako kdybych to kafe vybryndal já. »Já se jen podívám do nějakýho slovníku a hned jsem zase pryč,« informoval jsem ji a rychle jsem se snažil zmizet mezi regály s knihama, protože tam to bylo o něco bezpečnější. »Ne aby ses vrtal ve Slovníku medicíny, na to vás užije!« křičela za mnou Ledvinková a já jsem zahuhňal něco v tom smyslu, jako že by mě to ani ve snu nenapadlo. A abych ji uklidnil, řekl jsem přes regály ztišeným hlasem: »Já chci jen ten největší slovník, co tady máte!« a doufal jsem, že se nezvedne od svýho stolku, kde si v pracovní době čte knížky a pije jedno kafe za druhým, aby mě chtěla zkontrolovat. »No právě!« zahučela Ledvinková, ale od stolku nevstala a hledala něco, čím by to rozlitý kafe utřela. Nakonec si povzdychla, cvakla patentkem od kabelky, vytáhla kapesník a šmudlala s ním po stole. »Najdi si Ottův slovník naučný, ten je ze všech největší!« křičela přes celou místnost, i když v knihovně se má šeptat z úcty před tou spoustou vzdělanosti, co je ve všech těch knížkách. 61

Otta sem – Otta tam, hlavně abych nemusel psát ten diktát, bručel jsem si. Enyky benyky kliky bé, ábr fábr dominé, pomohl jsem si rozpočítáváním, abych neztrácel čas, protože těch slovníků tam byla půlka skříně a navíc všechny díly vypadaly navlas stejně. Stoupnul jsem na špičky a vylovil z police jeden svazek, na který to slovo padlo, potěžkal jsem ho v ruce a zanořil se.

… těch slovníků tam byla půlka skříně a navíc všechny díly vypadaly navlas stejně.

Musím uznat, že ten pan Otto musel být asi chytrý pán, a jestli všem těm slovům, co jsou v jeho slovníku, rozuměl, tak musel mít hlavu jak balón bratří Montgolfiérů! Jenže na druhý straně musím říct, že spousta těch slov byla o naprosto neznámých věcech, a tak si říkám, kdo to asi potřebuje. Ve svazku C – Čechůvky mě nejvíc zaujal slavný italský válečník Kastručo Kastrakány, který se píše sice jinak, než jak se čte, což je na tom asi to nejhezčí. Castruccio – Castracani, panečku, to by všichni koukali, kdyby se tak jmenoval někdo z naší třídy! V dalším díle bylo něco o lokomotivách, ale tomu by se dneska každý smál. Jirákový by se to určitě nelíbilo, byla by naštvaná, že dělám komedii, abych schválně narušil hodinu, a to jsem nemoh vůbec potřebovat. Zajímavější byli Mameluci, který koupil egyptský sultán Nedžmuddín od Džengischána, aby mu dělali tělesnou stráž, jenže potom se mu ty Mameluci vymkli z rukou a zasedli mu místo. Pročítal jsem si ty vědomosti, až mě z toho bolely ruce, protože ty knížky byly hrozně těžký. A pak mi začalo pískat v uších jako vždycky, když mě napadne něco bezva, takže jsem honem honem jel prstem po zlacených hřbetech těch knih, abych hledal u písmene Š. Jenže při tom všem listování jsem nenašel nic, hlava mi šrotovala na plný obrátky a v uších mi znovu zněl ten zvuk, jako když se vrtá do plechu, a tak jsem zkusil ještě Sc. »No páni!« ujelo mi, přestože jsem si chtěl dát moc pozor a neupozornit na sebe. »Tak našel milánek, našel, co hledal?« ozvala se zdálky medovým hlasem Ledvinková a bylo slyšet, jak si lžičkou míchá nový kafe. Nedočkavě jsem přelouskal celý heslo a byl jsem hrozně zklamanej, protože se to do sebe nějak netrefilo: Scirrocco [široko]; it., slove v zemích románských dusný deštivý vítr jižní, vyskytující se nejčastěji v chladnější době roční naproti suchému a chladnému větru severnímu. A byla tam toho ještě spousta, jenže jenom o samých větrech, který věčně dují tam a zase zpátky. 62

Zašel jsem ke stolku a začal to přepisovat do sešitu na domácí úkoly a znovu jsem jak v kině viděl, jak jsme pátrali po Širokovi a honili jen vítr v ulicích a co z toho máme ostudy a pošklebování dodnes. A jak jsem se do toho vzpomínání zabral, ani jsem si nevšimnul, že se za mě postavila Ledvinková, která se přeci jenom zvedla, a koukala se mi zvědavě přes rameno, jestli nečtu v nějakých nevhodných knížkách. »Tak Široko nás zajímá. No to se podívejme!« leknutím se mi zastavil dech, málem jsem spadnul ze židle, jako kdybych prováděl něco špatnýho. Fujtajbl, připlížit se jako duch a koukat někomu přes rameno, to se přece nedělá, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem nemoh říct nic. Byl jsem naštvanej, že mě Ledvinková takhle kontroluje a co že si vlastně myslí. A když jsem odcházel, byl jsem z toho leknutí pořád celej zmatenej a bylo to na mně asi znát, protože Ledvinková se jenom uculovala, baba jedna protivná! * Druhý den procházel ředitel třídama a uděloval důtky těm, kteří nám při inspekci před soudruhem inspektorem udělali ostudu. Ředitel si vyvolal před tabuli Týnka a říkal, že je zklamaný z toho, že musí řešit takové věci a že dává Týnkovi důtku a že mu ji vlastnoručně napíše do žákovské knížky, aby si Týnek nemyslel. Ale Týnek se netvářil tak zkroušeně, jak si ředitel představoval, což ředitele hrozně otrávilo, a znovu nám kladl na srdce, abychom mysleli na to, že to, jak se chováme a jak plníme příkazy, je zkoumáno nejen veřejností, ale i bedlivým a přísným pohledem různých institucí a orgánů, které mají těžký úkol organizovat společenský život a také náš zdárný vývoj, a jestli k tomu chceme něco říct. Týnek stál celou tu dobu vedle něj a tvářil se stejně vážně jako ředitel a teď, když se nás ředitel zeptal, jestli bychom mu mohli ledaccos vystvětlit, zvedl ruku a nechal se ředitelem hned na místě vyvolat. Obrátil se k řediteli a řekl, že má vyřídit pozdravení od pana Boury, akademického malíře, a že pan malíř Boura by chtěl se soudruhem ředitelem mluvit, protože se rozhodl namalovat pro školu zcela zdarma realistický obraz s názvem Ředitel školy předává uznání nejlepším pionýrům, a že by se chtěl domluvit, kam ten obraz přijde. Ředitel na to nic neřekl, dlouho se díval Týnkovi do očí, a protože se Týnek tvářil jako neviňátko, ukázal mu jen rukou, že si má jít už sednout. Pak stál zamyšleně a mlčky si důkladně prohlížel svoje ruce, obracel je dlaněmi dolů, pak zase nahoru a tak pořád dokola a vypadalo to, jako kdyby na nás zapomněl. A když se to už všem zdálo nesnesitelně dlouhý, v zadních lavicích u okna někdo schválně zakašlal. Ředitel sebou škubnul, jako by se naráz probudil, vzpřímil se, rozhodil rukama a řekl: »Žáci, mám milou povinnost vám oznámit, že u vás ve třídě vyučují vynikající učitelé, jako například tady vaše soudružka třídní, kterou kladně hodnotil i soudruh školní inspektor,« a šel ke stolku a podal Jirákový ruku a dlouho jí tou rukou potřásal, jak to dělají v televizi představitelé strany a vlády a dalších organizací. My jsme zatleskali, jak se sluší, pak jsme se všichni společně pozdravili a ředitel odešel. Jiráková zářila jako sluníčko a pustila se honem do vyučování, i když po škole se šuškalo, že ji inspektor pochválil i přes některé dílčí nedostatky, a skoro celou hodinu nás zkoušela. Nejprve chtěla dát možnost dobrovolníkům, aby přečetli celé třídě nahlas domácí úkol z toho slovníku, který si vybrali, ale kromě Honzánka Matějů, co sedí v první lavici, se nikdo dobrovolně nehlásil, a tak se už už chystala vyvolávat. A i když Jiráková Honzánka nevyvolala, 63

začal přesto sám od sebe nahlas číst: »Vydavatel a nakladatel J. Otto v Praze, Ottův slovník naučný, Illustrovaná Encyklopaedie obecných vědomostí, svazek XXII. z roku 1904, od hesla Rozkošný do Schloppe, strana 723. Scirrocco [široko]; it., slove v zemích románských dusný deštivý vítr jižní, vyskytující se nejčastěji v chladnější době roční … « Jiráková dělala, že to neslyší, rukou bloudila po třídě, než si rozmyslí, koho vytáhne, když se k tomu nikdo jiný než Honzánek nemá, a ta ruka pomalu, ale jistě sklouzávala až k nám a nakonec zamířila mezi poslední lavice. Mně se udělalo špatně, protože jsem už pochopil, proč se Ledvinková z knihovny tak uculovala. S hrůzou mi došlo, že mám stejný domácí úkol jako Honzánek. Zasunul jsem se v židli, co to šlo nejníž, a přestal jsem se vrtět. Jirákový ale klesla ruka a nakonec jen unaveně vzdychla. »… a jeho protichůdcem jest maestro, vítr sz., jenž přináší pěkné počasí a vane nejpravidelněji v létě. S. nazývá se též místní vítr neobyčejně horký a suchý, který vyskytuje se na pobřeží alžírském a jenž podobá se alpskému föhnu. Jest to vítr pocházející s teplých vrcholů hor anebo z pokraje vysočin do nižších poloh. Při tomto klesání teplota jeho stoupá o 10° a 15° a vlhkost neobyčejně se zmenšuje; listí stromů jeho působením vadne a opadává. Na jv. pobř. Španělska suchý a horký vítr dostavující se z Alžírska nazývá se leveche. Ag.,« dočetl Honzánek, když předtím obřadně a pečlivě vyslovoval všechny zkratky, a vítězoslavně se rozhlédl po třídě, abysme ho obdivovali, jak se tímhle vystoupením jejich rodina s konečnou platností se Širokem vypořádala. Pak se podíval na Jirákovou, která už zase vypadala, jako kdyby ji žádný inspektor nikdy nepochválil, netrpělivě se vrtěl a čekal, až ho Jiráková pochválí. »Dobře, dobře,« řekla jen zamyšleně a bylo vidět, že jí něco vrtá hlavou. Pak to vypadalo, že na to přišla, ušklíbla se a vyvolala Rothbauerovou, která si našla něco o angorských králíkách, potom vyvolala Machaničovou, Kutzlera a Řípu. Pak se ještě rozhlédla po třídě a prohlásila: »Valiny se radši ani neptám, ale zajímalo by mě, co sis připravil ty, Vopate?« »Nic,« řekl jsem, protože nebudu říkat to samé, co vypotil Honzánek, a dostal jsem pětku, že nemám domácí úkol, i když Valinu přeskočila. Na druhý straně musím uznat, že Honzánkovi za toho Široka nedala nic, a zajímalo by mě, jestli na to zapomněla, anebo to bylo schválně. Na závěr nám Jiráková nadiktovala hrozně těžký diktát, protože tam zpěněný vodní vír stáhl plavce do hlubiny a víly vily věnce, zatímco psi vyli na měsíc a tak, a kdo z toho diktátu na známky bude mít aspoň čtyřku, ten je zralej na vyznamenání nebo na blázinec, co se mu dneska běžně říká ústav pro choromyslné. * »Tak co, jak bylo ve škole?« zeptala se máma, když jsem dorazil domů. »Ále, dopadlo to špatně jako se Širokem,« řekl jsem celý rozmrzelý, protože po cestě domů se mi to všechno rozleželo v hlavě a bylo mi smutno, že Široko je jenom v knížkách. »S jakým Širokem?« dělala máma, že neví, i když ví, protože si to musí moc dobře pamatovat kvůli tomu hašteření s tátou. »No přece s tím, co bylo v seriálu. Jenže se nakonec ukázalo, že to žádný pravý Široko nebylo a že to byl jen starší Lupínkův brácha.« »Starší Lupínkův brácha?« divila se máma a opakovala to po mně, i když naše přezdívky nesnáší a chce, abysme si říkali tak, jak to máme v rodným listě nebo v žákovský knížce. »No a to byl ten největší podfuk na světě, protože Lupínek to celou dobu věděl, ale nám nic neřekl. A když jsme Široka hledali, nechal nás lítat po 64

všech čertech a dokonce tam lítal s náma, protože se prej bál, že Širokovi ublížíme.« »A vy jste mu chtěli doopravdy něco udělat?« zeptala se zkoumavě máma. »No,« musel jsem připustit, »plánovali jsme, že ho …,« chtěl jsem začít vysvětlovat, ale dál jsem radši nepokračoval a jenom jsem pokrčil rameny. »A kdybys byl Širokův mladší brácha, tak by ses o něj nebál?« vyptávala se dál máma a já už věděl, že s takovýma otázkama zase vyhraje. »Asi bál,« připustil jsem neochotně, aby to nevypadalo, že jsem necita a morální zvrhlík, jak říká táta. »Tak vidíš, vás se nakonec báli ze všech nejvíc,« ukončila celou věc máma a šla dělat do kuchyně večeři. Hmm, pomyslel jsem si, nakonec ani nevím, jak to pro naši partu vlastně dopadlo. Ještě dlouho jsem si lámal hlavu tím, jestli je Lupínek opravdickej zrádce nebo ne, když nás takhle vodil za nos, nebo jestli jsme byli skutečně to nejnebezpečnější komando ve městě, když se Lupínek tak klepal strachy o bráchu. Nicméně nejhorší na tom je, že se nám všichni ještě pořád smějou. Nakonec jsem aspoň rád, že zatím nepřišla řeč na tu pětku z češtiny za Široka a určitě i na další pětku za diktát. ***

65

posilovací péra »Neblni, Bartoško, zcvokneš!« nevydržel jsem a naklonil se k Bartošce, když jsem to její civění a vzdychání už prostě nemoh vydržet. Bartoška mě celý den štvala, protože od samýho rána se se mnou nebavila a pořád civěla na obrázek nějakýho chlápka s modrýma očima. Po ránu si položila toho chlápka na lavici a celý den z něj nespouštěla oči, nemluvila, někdy sebou zavrtěla a slabě si vzdychla, a nebylo s ní nic. S Bartoškou, a to i přesto, že je to holka, se dá většinou docela normálně mluvit, a aby byla legrace, můžu ji občas dokonce pozlobit nějakou tou rošťárnou, kterou děláme mezi klukama. Bartoška při tom nefňuká, nebrečí a nechodí si stěžovat jako ostatní holky. Ale ten chlápek s ulíznutejma vlasama, jako má Honzánek Matějů, co sedí dobrovolně v první lavici, všechno kazil, i když byl jenom vystřiženej. O přestávkách se k naší lavici sběhly i ostatní holky, tlačily se kolem, Bartošce něco potichu šuškaly a významně se pochichtávaly, až se Bartoška červenala a byla celá nesvá. »Zblbneš! A budeš mít děti!« prorokoval jsem dál a přitom jsem ji přátelsky dloubnul palcem do boku, aby si už konečně uvědomila, že tu jsem taky já a že jí něco říkám. Přiznávám, že to zrovna moc jemný nebylo, ale většinou to mívalo dobrý výsledky. Bartoška však nic neřekla a otočila se ke mně zády, ale to už jsem znal, takhle to dělala Bartoška vždycky, když trucovala. Tak ty tedy takhle, pomyslel jsem si, a udělal jsem něco, co jsem dělal jen málokdy, protože Bartoška potom vždycky moc vyváděla, navíc se mnou pak dobu nemluvila, ale dneska to byla jiná, dneska to má výchovný cíl, jak na začátku hodiny říká vždycky Jiráková. Naklonil jsem se tedy k Bartošce a oběma rukama jsem ji zezadu objal, aby se nemohla bránit, a kousnul jsem ji jemně do ucha. Hned nato jsem se rychle odtáhl, protože po tomhle vždycky přišla pořádná rána s pěkně přesnou trefou. Bartoška byla fajn, ale jakmile se stočila řeč na její uši, byla nepříčetná, rudla a prskala jako divoká kočka, protože za svoje uši se styděla, i když vlastně nevím proč, když mně se její uši docela líbí. Pustil jsem ji a skrčil se na židli, abych se kryl jako boxer, který v provazech zrovna dostává nakládačku, ale Bartoška vůbec nic. Tak tohle je tedy opravdu vážný, řekl jsem si, a překvapeně jsem čekal, co bude dál. Nejdřív se nedělo nic, pak se pomalu, pomaloučku ke mně otočila a s klidem jako Jesse James v tý knížce Jesse James kontra Buffalo Bill mi hlasem plným pohrdání řekla: »Takovej kostlivec mě vzrušit nedokáže!« Úplně mě tím ohromila, no to by mě tedy vážně zajímalo, kde to četla! »Jen počkej, Bartoško,« ucedil jsem, »tak tohle ti určitě nedaruju!« a urazil jsem se. Seděl jsem naštvanej, že nemůžu lautrnic vymyslet a lámal jsem si donekonečna hlavu nad tím, jak to udělat, abych jí to pěkně vrátil. * Naše nová škola je až za městem, až za hradbama, abysme měli kolem sebe víc čerstvého vzduchu a víc prostoru na tělocvik a tak, a když se vracíme ze školy domů, jdeme vždycky pohromadě, aby byla legrace a cestou jsme se nenudili. Dneska jsme šli ze školy zvlášť hodně brzo, protože byla středa, kdy máme jen krátkej rozvrh, a tak nikdo z nás domů moc nepospíchal. Loudali jsme se a občas se někde zastavili, abysme v mokrým listí pod 66

stromy našli poslední zakutálený kaštany. Vší silou jsme je házeli proti plotu z vlnitýho plechu, aby to krásně drnčelo a rachotilo. Za tím plotem jsou vojenský auta, kanóny, polní kuchyně a další věci obehnaný tím zeleně natřeným vlnitým plechem, aby nebylo vidět dovnitř a neprozradilo se žádný vojenský tajemství. To rachocení a bouchání ale spoustě lidí leze na nervy a každou chvíli nějakýmu vojáčkovi rupnou nervy, vyletí na nás a řve jak pominutý, protože kolem chodíme do školy den co den a kaštanů jsou tu pořád mraky. A když jde do tuhýho, tak utíkáme, protože vojáci za námi nesmí, aby se jim mezitím náhodou něco neztratilo, a tak si jen můžou chodit stěžovat do školy, což je jim houby platný, protože zpětně se stejně nic nedohledá. Ale dneska se nic nedělo a nás to brzy přestalo bavit a raději jsme se dívali škvírama v plotě, co se u vojáků změnilo a jestli se neobjevilo něco, co ještě neznáme, abychom nezůstali zaostalí navěky. Jenže nic novýho jsme neviděli a od toho koukání škvírama nás bolely jen oči, a tak jsme se vydali dál směrem k městu. Vyprávěli jsme si o letadlech a raketách a o různých vynálezech, který jsme kde viděli. Předháněli jsme se, kdo toho ví ze všech nejvíc, a když jsme se už úplně vymluvili, nastalo ticho a bylo slyšet jen šourání nohou. A Kutzler, kterej se dneska ještě nezapojil, si odkašlal a řekl: »… a stejně jste volové, na co vám je, že jste chytrý?« a bylo vidět, že mu to celou dobu vrtalo hlavou. »Lepší je mít tetu v západním Německu a spoustu peněz, protože já už dostal bezvadnýho robota na dálkový ovládání a vy máte prd!« A aby nás namíchnul ještě víc, pokračoval: »Na Vánoce k tomu dostanu autobus s ještě delším dálkovým ovládáním, než má ten robot. A kdo se může na Vánoce těšit víc než já?« Na to se nedalo nic moc říct, protože Kutzler má příbuzný v západní cizině a má tak úplně jiný možnosti než my, který jsme odkázaný na naši hračkárnu. Jenže líbit si to nechtěl dát nikdo, a tak jsme se začali předhánět, co určitě dostaneme k Ježíšku. Je už půlka listopadu, za pár dní bude Mikuláš a Vánoce jsou vlastně už za dveřma, ale na Ježíška už nevěříme, protože dávno víme, jaký je to švindl. Na to, že dárky stejně kupujou rodiče, jsem přišel sám nejdýl předloni, i když jsem tehdy udělal naposledy ještě jeden pokus, jak Ježíška vyzkoušet a jak ho přesvědčit, aby mi koupil kolťák na kapslíky, kterým po sobě stříleli kovbojové z Divokýho západu v jednom bezva filmu. Napsal jsem dopis, kam jsem ten kolťák nakreslil barevnýma pastelkama, hodil jsem ho do poštovní schránky na rohu ulice s adresou JEŽÍŠEK, NEBE a zezadu jsem pro jistotu napsal naši adresu domů kdyby náhodou, aby Ježíšek věděl, kam to případně doručit. A přestože jsem si myslel, jak jsem na to vyzrál, dopadlo to špatně, protože se to zamotalo rovnou na poště a paní Jelínková, co tam dělá u přepážky, to cestou z práce přinesla zpátky až k nám. To pak naši koukali! Co bych si přál k Vánocům od té doby musím říkat našim, ale toho kolťáka jsem stejně nedostal. A tak je s konečnou platností jasný, že dárky pod stromeček dávají vlastní rodiče, a podle toho to samozřejmě taky tak vypadá. Loudali jsme se městem a předháněli jsme se, kdo bude mít lepší vánoční dárek, protože kdekdo už věděl, co ho pod stromečkem čeká. Jenom já nevím nic, a jestli to zas bude takový překvapení jako vloni, na co se má pak člověk těšit, to tedy nevím. Nakonec se všichni shodli na tom, že ať chceme, co chceme, stejně nás rodiče pod stromečkem ošidí, protože dostaneme něco, co by nám stejně museli koupit, a k tomu přibyde jen něco maličkého navíc, abysme nebyli moc zklamaný a abysme je úplně nezavrhli a ve stáří se o ně trochu starali. 67

»Takže ty kolečkový brusle zase nedostanu!« zaúpěl Honzánek Matějů, kterýmu to teprve došlo. »To se ví,« přitakal Týnek. »Stejně nic nedostaneš, vyženou tě ulovit kapra a pak ti ho nakonec ke všemu sežerou,« nedal mu pokoj Týnek, protože měl už dlouho na Honzánka vztek. Honzánek letos složil rybářský zkoušky a v létě chodil chytat ryby, zatímco Týnek s prutem jen pytlačil a porybný chytil Týnka. Doma ho pak zmalovali, zaplatili za něj pokutu a slíbili, že ten lísteček o zaplacení dostane pod stromeček. Týnek byl svatosvatě přesvědčenej, že v tom má prsty Honzánek, protože se před holkama vytahoval, že ví, jak se pomstít všem pytlákům, který v řece loví ryby, aby na něj nic nezbylo.

… jak Ježíška vyzkoušet a jak ho přesvědčit, aby mi koupil kolťák na kapslíky, kterým po sobě stříleli kovbojové z Divokýho západu v jednom bezva filmu.

»Vánoce stojej za hovno,« vstoupil poprvé do hovoru Valina. Obřadně zachrčel a obloukem plivnul do dáli, mrknul po nás, jestli jsme to viděli, a když jsme kývli, že to jako bylo perfektní, pokračoval dál: »Člověk nikdy nedostane to, co by chtěl, a akorát musí čekat, až vyroste, aby si to koupil sám. Ale to pak může udělat kdykoli, takže Vánoce na to nepotřebuje!« a tím ukončil celou debatu o Vánocích a udělalo mu radost, že s Týnkem navrtali Honzánkovy představy o tom, že co dělají dospělí, je správný. Jenže Vánoce jsou i přesto všecko docela fajn a Valinovi určitě jednou upadne pusa, protože mluví sprostě a je se vším nespokojenej. Na Vánoce se totiž každej docela těší a říká, hlavně že jsou prázdniny a tak. A mě překvapuje, že cizí rodiče jsou tak důvěřiví a nechávají dárky k Vánocům povalovat, kde je napadne, a přitom si myslí, že se na nic nepřijde. Na druhou stranu je to od nich možná úplně fikané, protože vědí, že na všechno by se stejně jednou přišlo, a mnohem víc se bojí toho, že děti budou kousek po kousku prošťourávat byt a nakonec objeví zajímavější věci než jsou vánoční dárky, protože ty stejně jednou dostanou, ale na tyhle tajný věci by se jinak nikdy nepřišlo. Proto natahuju uši, abych se něco dozvěděl, i když se to nedělá, a mrzí mě, že se nemám čím pochlubit, protože jsme docela obyčejná rodina. A tak můžu jenom závidět Slukovi, že ví, kde mají docela opravdickou pistoli s patro68

nama, kterou měl Sluka jednou i ve škole, jenže nám ji nechtěl půjčit. Týnek zase objevil spodní prádlo s kraječkama, ale na mámu bylo moc malý, tak to radši vrátil tam, kde ho našel, aby ho pan Boura neseřezal, až se na to přijde. Mikulka z áčka našel prezervativy Primeros, ale když jsme je nafukovali, moc toho nevydržely, a tak doma můžou bejt rádi, že se ukázalo, jakej je to šunt. Zajímavější pak byly nějaký nahatý fotky a vysvědčení, na kterejch byla samá čtyřka. Jenže ostatní říkali, že na tom nic divnýho není, protože to z domova znají taky. Je to zvláštní, ale když byli rodiče mladí, tak se ty čtyřky a pětky tak nebraly jako dnes, a možná je to dokonce i pravda, protože to tvrdí celkem vzato všichni rodiče. Ale nám dnes to už do života prý určitě nestačí, a když se to tak vezme kolem a kolem, tak to vlastně je asi ten pokrok, o kterým se mluví i ve škole. A když mě už tohle klábosení přestalo zajímat, vzpomněl jsem si, jak mi dneska Bartoška řekla, že jsem kostlivec. A jak jsem na to jen pomyslel, moc a moc mě to zabolelo, protože to není pravda. Žádnej kostlivec nejsem, jsem jenom rychle narostlej stejně jako tráva. A protože mě to mrzelo i po tom, co jsem si to pro sebe tak hezky zdůvodnil, řekl jsem si, že se sebou musím něco začít dělat, než bude pozdě, a že musím pořádně cvičit, abych měl svaly, což je taky dobrý k tomu, že si potom na takovýho svalovce nikdo netroufne, a i kdyby, tak ho nepřepere. Probíral jsem možnosti, jak se stát svalovcem, ale ke svýmu úžasu jsem zjistil, že zase tak takový velký výběr není – mohl bych tak akorát chodit do Sokola, jenže tam se cvičí stejně jako ve škole, a to já nemůžu vůbec potřebovat, protože ve škole to prostě za ty léta nezabralo. * Když jsem se zakousnul do večeře, začal jsem opatrně: »Tak jsem si myslel, že bych mohl začít provozovat nějakej sport.« »Tvůj největší sport je přeci škola, to nevíš?« odfrknul táta a máma se na mě zkoumavě podívala, ale neříkala nic. »No já vím, ale já myslel, že bych měl dělat něco takovýho, aby mi sílila postava,« řekl jsem s plnou pusou. Chvíli bylo ticho, táta se kouknul po mámě, zakabonil se a za chvíli pokračoval: »Já myslím, že je to jednoduchý. Maminka potřebuje nosit nákupy, na Pšovce u tety a strejdy i na chatě je práce pořád. Můžeš tam okopávat záhony, zalévat konví a na podzim shrabovat listí a přitom ti postava určitě zesílí.« Pozor, pozor, řekl jsem si, když se rozmluva začala fofrem posouvat směrem, kam jsem se za žádnou cenu nechtěl dostat. »Takhle to já nemyslel,« uhýbal jsem honem honem, jak rychle to šlo, protože jsem se málem dostal na tenkej led. »Když ti tedy tohle nevoní, i když já i maminka bychom to jistě ocenili, můžeš to dělat jako já, když jsem byl kluk jako ty,« snažil se táta a dlouze se na mě podíval, což znamenalo, že si přeje, abych se ho na to zeptal. »A co jsi, tati, dělal, když jsi byl kluk jako já?« zajímal jsem se, ale jen ze slušnosti, aby se táta nenaštval a abych nedostal nějakej lepanec, že jsem drzej, nebo abych neměl zakázanej večerníček v televizi, což by byla ještě větší smůla. »Dělal jsem v pokoji kliky,« řekl táta vítězoslavně a podíval se na maminku. No to je ale rada, namíchlo mě, ale nemohl jsem na to říct nic. Navíc kliky děláme při tělocviku, a jak je vidět, výsledky to nemá žádný. To chce něco účinnějšího a nesmí to trvat moc dlouho. Chtělo by to pracovat s dřevorub69

ci v Kanadě, jak o tom psal Zane Grey. A co si pořídit činky velký jako kola od vozu, jaký zvedal v televizi jeden kulturista s opaskem kolem břicha, jaký nosil i Jánošík, než ho pověsili, jak jsme to viděli se školou na povinném filmu. Ale ty činky by se nám nikam nevešly, tak velký byt zase nemáme, a tak by to chtělo něco menšího. Jedl jsem ani nevím co a přitom jsem úporně přemýšlel a v duchu jsem si vypočítával různý možnosti, až jsem na to konečně přišel – nejlepší by totiž byly péra na posilování. Lesklý chromovaný péra s červenejma ručičkama, zabalený v růžovým hedvábným papíře jak miminko, všechno v dlouhý krabici s obrázkem svalovce na vrchu místo návodu, se svalovcem, kterýho ani Bartoška nikdy v životě neviděla!

… se sebou musím něco začít dělat, než bude pozdě, a že musím pořádně cvičit, abych měl svaly, což je taky dobrý k tomu, že si potom na takovýho svalovce nikdo netroufne …

»Já jsem spíš myslel, že bych moh dostat pod stromeček takový ty péra na posilování, to je teď mezi klukama úplná novinka, i ve škole o tom mluvili,« ale raději jsem neříkal kdo, aby to vypadalo, že to je jako nová učební pomůcka, kterou nutně potřebuju do školy. Vtom jsem uviděl, jak se maminka lehce pousmála a podívala se na tátu, a moc jí to slušelo jako vždycky, když vzpomíná na dobu, když byli s tátou ještě mladí. Ale táta se zamračil a řekl: »Já zase myslím, že by ti letos mohl 70

Ježíšek nadělit nějaký oblečení na lyže a nějakou pěknou knížku.« To mě tedy úplně otrávilo, protože to jsem si zrovna nepřál. A tak jsem nevěděl, jestli mám dělat, že se raduju, aby naši měli radost, nebo dělat smutný obličeje, aby si to radši ještě rozmysleli. Byl jsem zklamanej, že se s tím nedá nic moc dělat, a taky proto, že takhle je to s rodičema vždycky, když po nich člověk chce, aby mu udělali něco pro radost a taky něco pro jeho zdraví. »To zas budou Vánoce,« zabrumlal jsem potichu a táta dělal, že to neslyšel, protože jinak bych musel dostat facku, že jsem nevděčnej a že takový věci se před rodiči neříkají, i kdyby si to někdo náhodou myslel. Aspoň že budeme píct vánoční pečivo, poslouchat koledy a že budeme mít kapra ve vaně, což je napínavý, protože se do poslední chvíle nikdy neví, jestli ten kapr chcípne dřív, než ho stačíme zabít. ***

71

achil Seděl jsem na lavičce v parku, kde se scházíme s klukama, ale nikdo tu ještě nebyl, a tak jsem zaklonil hlavu a díval se nahoru do stromů, abych si zkrátil to čekání. Stromy z parku jsem vždycky miloval a možná mi i trochu naháněly hrůzu, i když jsem to nikomu nemohl říkat, protože by se mi všichni smáli, že jsem se zbláznil. Když jsem se opřel o strom a přiložil tvář na rozpukanou kůru, úplně zřetelně jsem cítil tu sílu, která z nich vyzařovala, ten pohyb, kterým proudila míza nahoru do koruny a pak zase dolů, a ani jsem se nedivil pralesním Indiánům, že když chtějí nějaký strom porazit, omlouvají se za jeho zmařený život lesním duchům, jak jsem se dočetl v jedný knížce. A ze všech stromů mám nejraději kaštany, jsou nejkrásnější a nejdůstojnější, a tak pro ty jejich listy, který připomínají lidskou dlaň i s prsty, je mám ze všech stromů nejraději. Když jsme byli ještě úplně malí, vzali jsme se za ruce, obestoupili jsme ten největší strom v okolí a přitiskli jsme se k němu, abysme ho ve třech či čtyřech objali dokola, a drželi jsme se jen za konečky prstů, aby nás bylo co nejmíň. A nikdo si neumí představit, jak nám bylo líto, že za jedné veliké bouřky spadl ten největší kaštan a že ležel přes cesty napříč a připadal nám takový mnohem mnohem menší, než se zdál předtím, když jsme ještě zakláněli hlavu a mohli se dívat do jeho koruny. Vdechovali jsme vlhkou práchnivinu, která se z něj vyvalila, šťourali jsme se v ní a vytahovali tlusté bílé larvy, z kterých by se byli mohli stát brouci nebo motýli. Několik dní jsme sedávali na jeho kmeni, a jak se do kmene opíralo slunko, nechávali jsme se kolíbat zvláštní kořeněnou vůní, která z něj vycházela. Jednou ho rozřezali a odvezli bůhvíkam, a nám nezbylo nic, jen dutý pařez na zemi, velký jak kolo od vozu, a v nose ta nezapomenutelná kořenitá vůně. Na podzim s Jardou a s klukama sbíráme spadlý kaštany, aby lesní zvěř měla v zimě něco do krmelce, ale mě to moc nebaví, a tak šplhám až do posledních větví těch obrovitých stromů. S rukama odřenýma od kůry si chvíli poposedávám, užívám si výšky, snažím si zapamatovat všechny komíny a střechy, co se vznášejí nad městem, a potom hádám, ke kterým domům asi patří. Nechávám se houpat větrem jak plavčík v stožárovém koši, jsem tu sám a je mi tu dobře. Kluci dole sbírají kaštany, a protože se po hladkých větvích bojí, zbyde to setřásání na mně, ale dlouho mě tu lelkovat nenechají a hned křičí, abych už začal, že na zemi už nic neleží. Větev po větvi pak slézám dolů, podupávám a poskakuju na nich, setřásám kaštany, poslouchám, jak propadávají skrz listy, a přemýšlím, co mne ponouká, abych se vědomě pustil a žuchnul dolů jako ty kaštany. »Kobra, ty vole, s tebou je dneska zábava jak v márnici,« zařval mi někdo do ucha. Píchlo mě to až u srdce, ale omámený vzpomínkama jsem procital pomalu. Otočil jsem se – vedle mě seděl Achil a zvědavě si mě prohlížel. Bylo mi hloupě, že jsem si vůbec nevšimnul, že přišel, a zároveň mě mrzelo, že celou tu dobu nic neříkal a určitě mě pozoroval, když jsem o tom nevěděl. Podíval jsem se na něj vyčítavě, abych mu naznačil, že takovou věc mi už příště nemá dělat. A protože jsem ani nevěděl, jak bych vysvětlil, o čem jsem tu celou dobu přemýšlel, hned jsem si postěžoval: »Tobě se to říká, ty to máš dobrý, ty aspoň dostaneš k Vánocům to kolo s přehazovačkou, jak ti to slíbi72

li vaši.« Řekl jsem to smutně, aby si Achil uvědomil, že je na tom mnohem líp než já, zatímco já jsem nešťastnej z toho, že mě rodiče nechápou. »Jo, to naši slíbili, jenže to kolo je po bráchovi.« »Fakt?« divil jsem se upřímně a musím se přiznat, že mě to i trochu potěšilo. Nikdo to nemá na tomhle světě jednoduchý, ani Achil, a utvrdilo mě to v tom, že ve spoustě věcí se rodiče podobají jak vejce vejci. »No dobře,« připustil jsem, »ale ty dostaneš aspoň kolo po bráchovi, ale mně naši nechtěj dát k Vánocům ani takový ty blbý péra na posilování!« Chvíli jsme seděli tiše a trápili se tím, jaký máme rodiče a jakej máme tím pádem těžkej život. Achil se několikrát zavrtěl, nadechnul se, jako kdyby chtěl něco říct, pak zase ten vzduch pomalu vypustil, udělal to ještě několikrát a já poznal, že něco přijde, ale zatím neví, jak na to. Taky to má těžký, pomyslel jsem si, a bylo mi líto, že jsem byl předtím na něj zlý. »Já už takový péra mám,« vypravil ze sebe konečně Achil a bylo vidět, že se mu ulevilo.

A ze všech stromů mám nejraději kaštany, jsou nejkrásnější a nejdůstojnější, a tak pro ty jejich listy, který připomínají lidskou dlaň i s prsty, je mám ze všech stromů nejraději.

»Vážně?« podivil jsem se, protože o tom se předtím nikdy nezmínil, a s radostí jsem si uvědomil, že mít dobrý kamarády je prostě bezva. »Že bys mi je moh na chvíli půjčit?« zaprosil jsem a doufal jsem, že je nebude chtít hned tak brzy vrátit. »No já nevím, ty péra jsou po bráchovi a já s nima taky cvičím,« tvářil se rozpačitě, jako kdyby už litoval, že se mi o nich zmínil. »Ve sklepě, aby se mi brácha nesmál,« dodal ještě a uhnul mi pohledem, zato zacinkal svejma klíčema, který celou tu dobu držel v ruce. Překvapeně jsem se na něj podíval, Achil je jako nitka, o svalech se nedá vůbec mluvit a přitom říká, že s pérama posiluje! Asi to dělá blbě, usoudil jsem, a už jsem neměl výčitky, že Achil teď bude muset to svý posilování na chvíli přerušit, protože to stejně i tak nebude vidět. 73

V domě na náměstí, kde bydlí Achil, bývalo kdysi vojenský velitelství. Do prostornýho dvora se z náměstí projde vysokým klenutým průjezdem a z něj i stoupat širokým schodištěm do patra, ale z průjezdu vedou také schody do sklepů. Za těžkými, bytelnými dveřmi, z kterých vykukují hlavy šroubů, je ticho, tma a plesnivina. Klenutá chodba se prudce zalomí a pokračuje strmými schody někam až dolů, hluboko do tmy, jako kdyby se šlo do nitra pyramidy. A kdo po nich sestupuje a říká, že nemá strach a není mu úzko, až se v člověku všechno svírá, ten lže, jako když tiskne. A to je důvod, proč i mě Achil povzbuzoval, abych se ničeho nebál, že se mám jednou rukou opírat o zeď, i když ji budu mít celou bílou, a dával pozor na ty prudký schody. »Kobrouši, neboj se! Hlavně se mě drž jako klíště, abys někde nezabloudil a bídně tu nezhynul!« radí Achil a kličkuje chodbama a já si snažím zapamatovat čísla na plechových tabulkách nade dveřmi sklepů. »No jo, pořád,« bručím, aby to nevypadalo, ale oči mám na šťopkách, abych našel cestu zpátky, kdybych se tu náhodou ztratil. Achil mě po cestě pořád poučuje, rachotí klíčema a dupe, až se to rozléhá, a já určitě vím, že to dělá proto, aby se taky nebál, přestože je tu domácí. Říká se, že Terezín stojí na pilotech, a kdo tomu nerozumí a myslí si, že to jsou piloti od letectva, ten je vedle jak ta jedle. Tohle jsou totiž piloty, a to je veliký rozdíl, protože to jsou silný kůly z dubovýho dřeva zatlučený do země, aby se město nepotopilo v mokřadech, na kterých bylo postavený. A mezi terezínskejma klukama se odnepaměti šušká, že od těch dob vedou pod kostelem a pod celým náměstím tajný chodby, ale ty že jsou už dneska dávno zazděný, aby tam nikdo nemohl. O tom, co je v nich, se vedou dlouhý debaty a většinou nakonec zvítězí názor, že tam za války Němci ukryli zlato lidí, který tu byli v městě zavřený. Několikrát jsme kvůli tomu zorganizovali průzkumnou výpravu a zkoušeli jsme, jestli se někde ve sklepech neozve takový ten zvuk, který signalizuje zazděný místo. Když se poklepe kladívkem na zeď a zní to dutě, je tu naděje, že tam je nějaký tajný vchod, jako je to v napínavejch knížkách. Ale přestože jsme se moc snažili a důkladně to vzali podle plánku, který jsme si nakreslili, stejně jsme nikde nic neobjevili. Prostě kde nic tu nic a z pátrání jsme si přinesli akorát pavučiny ve vlasech a omítku v botách, která se nám při tom průzkumu vysypala na nohy. A i když jsme nebyli úspěšný, udělali jsme dobře, že jsme se na vlastní kůži přesvědčili, jak to vlastně chodí, protože dnes už víme, že v některých věcech ani velký kluci pravdu nemají. Se staženým hrdlem jsme s Achilem procházeli chodbama kolem řady dveří s železným kovaním, ke kterým už nikdo v domě dávno nemá klíč. Věčně jsme někam zahýbali, až jsem úplně ztratil představu, kde jsme, i když jsem tu nebyl poprvé. Brrr, tady bych se tedy opravdu nechtěl ztratit, blesklo mi hlavou, ale nechal jsem si to radši pro sebe. Achil se u jedněch dveří zastavil, chvíli se šťoural ve visacím zámku, a když zámek konečně cvaknul, zapřel se do dveří a dveře se s vrzáním a skřípěním otevřely. Všude byla tma, jen vysoko pod stropem světélkovalo okénko. Zdi tady jsou silný na dva metry jak na hradě, a tak z konce toho tunelu, který prochází tou mohutnou zdí, sem dolů dopadá jen několik štráfků světla. Nakoukli jsme dovnitř, a když jsme nic špatnýho neviděli, překročili jsme práh. Stejně jako vždycky, když jsme sem pro něco šli, nás nejdřív přitáhly nápisy a sloupky neznámých jmen napsaných křídou na vnitřní straně dveří. V přítmí jsme po nich jezdili prstem a snažili se je rozluštit, potichu jsme hláskovali slabiky a skládali je do celých slov. A když jsme se dopracovali na 74

konec řádku, sáhli jsme si na kamenný trámec nade dveřmi a vzali jsme si křídy, který jsme si už dávno kvůli tomu přinesli ze školy. Pečlivě a s vážností jsme obtahovali – Pollak Josip

Böhm Rudolf Zdenek Lauer Taub Otto

A když se nám ztupila křída, obrousili jsme ji o zem, aby byla zase pěkně ostrá a jela dobře po prknech dveří –

Klein Abraham Löwe Salomon Jan Goldschneider »Víš, Kobra, to jsou jména lidí, co tady ve sklepě byli zavřený,« špitnul Achil s vážnou tváří a tichým hlasem mi vysvětloval, jak to tady za války chodilo a odkud to ví. Poslouchal jsem napjatě, i když jsem to slyšel už kolikrát, a když jsem si všechnu tu hrůzu představil, padla na mě ještě větší tíseň než předtím a roztřásl jsem se zimou. Achil si odkašlal, začal šmejdit po sklepě, přehazoval nějaký papírový krabice sem a tam a já jsem si zatím na dveřích a na zárubních kolem nich prohlížel další jména, obrázky a nápisy. Litoval jsem, že ničemu nerozumím a neumím nic rozluštit, protože byly psaný takovými rozevlátými pavoučky, kterým se říká hebrejský písmo. A nejvíc mi bylo smutno z toho, že tihle lidé, kteří to psali, už dávno nežijí, a že tady po sklepech i půdách čekali, až je odvezou na poslední cestu do Osvětimi. Bylo mi smutno proto, že jich bylo moc a moc a že zpátky se už nikdy nevrátili, i když by byli bývali mohli žít, kdyby na sebe lidé nebyli tak zlí. »Kobra, pojď, něco ti ukážu…,« vyrušil mě z úvah Achil, který odněkud vytáhl ty svý péra na posilování paží, hrudníku a zbytku celého těla. Rozkročil se přede mnou jako Samson, prsty sevřel držátka na obou koncích, rozpažil ruce a opřel si ty péra o hruď. Zatajil jsem dech a čekal jsem, kdy už je konečně natáhne, abych viděl, o kolik je musím napnout víc, až budeme porovnávat, jak hodně jsem zesílil. »Tak tady jsou!« řekl pyšně Achil, vítězoslavně mu zablesklo v očích a mně přišlo, že je nejspíš rád, že ty péra v tom nepořádku vůbec našel. Když jsem je přejel očima, byl jsem tak trochu zklamanej. Nebyla to krásná, ladná a jiskřivá chromovaná ocel, s kterou se chce porvat každý pořádný chlap, ale matný, špinavý a rezavý šrot. No co se dá dělat, řekl jsem si a vzal jsem mu je z rukou. Rozkročil jsem se jako on a zabral, abych je natáhnul. Jenže byl jsem tak úspěšnej, jako kdybych chtěl udělat z ocelový trubky brčko na pití limonády. Nadechl jsem se jako Tarzan a zkusil to ještě jednou, potom ještě jednou a ještě jednou, a pak jsem už nemoh, i když jsem se hodně moc snažil. Achil mě celou dobu jen pozoroval a nic neříkal. Na na obou dlaních mi zůstala špína a šupinky červený barvy, který se oloupaly z rozpraskaných držátek. Panečku, to je dřina, pomyslil jsem si, ale radši jsem neřekl nic. »Chytni to na tomhle konci!« poručil jsem Achilovi a vrazil mu jedno držátko a svoje sevřel oběma rukama. Oba jsme se zapřeli o kamennou podlahu a 75

se supěním jsme zatáhli. Malinko se to pohnulo a k zemi se začala snášet rez. Zatáhli jsme znovu, ještě jednou jsme mocně zafuněli a péra se natáhla o něco víc než před tím a zase se z nich sesypal tmavý obláček. V ten okamžik nás ale ta kovová potvora vrhla zpátky proti sobě, až jsme se s heknutím srazili. Mrknul jsem po Achilovi, a když jsem zachytil jeho pohled, zamračil jsem se. Achil sklopil oči a jenom šeptl: »No já je už nějakou dobu nepoužíval, a tak jsou celý ztuhlý. Musíš je trochu rozhejbat, ale když ti to, Kobra, nepůjde, můžeš z nich nějaký to péro sundat, aby to bylo snazší.« »To určitě,« odvětil jsem, nadzdvihnul jsem teplákovou bundu a obtočil jsem si je kolem pasu, aby ani náhodou nikdo neviděl, co nesu domů. Cestou jsem držel ruce pěkně připažený k tělu a šel jsem vzpřímeně, aby se mi ten posilovač svalů nikde pod bundou neboulil, nebo dokonce nevypadl. Nestál jsem o to, abych někomu musel něco vysvětlovat. Ve sklepě, kde máme nářadí, plechovky s barvama a taky kompoty, jsem našel drátěný kartáč a odřel jsem ty péra na kost, aby byly pružnější a dobře chodily, a červenou barvou natřel držátka. Nakonec jsem z vnitřní strany dveří natloukl hřebík a opatrně je tam pověsil, aby se barva nerozmazala. Tak, dneska toho bylo už dost, řekl jsem si, zítra je taky den. Zavřel jsem dveře, zamknul zámek a klíčky si nechal u sebe, aby sem náhodou nikoho nenapadlo jít.

… a odřel jsem ty péra až na kost, aby byly pružnější a dobře chodily, a červenou barvou natřel držátka.

* »Tak co, Kobra, cvičils, cvičils?« vypálil na mě Achil jen tak mezi řečí, když jsme šli ráno do školy, a oči mu jen hrály. »To je jasný, cos myslel?« odsekl jsem a dál jsem to nechtěl moc rozvádět, neboť jsem se bál, že by to ostatní mohli slyšet a hned by se moc vyptávali, a já jsem chtěl, aby to zjistili teprve tehdy, až budu mít postavu jako Herkules. Ráno, než jsem šel do školy, jsem se totiž zaběhnul podívat do sklepa, jestli už uschly ty červený ručičky, kterejma se ty péra natahujou, a když jsem zjistil, že barva pěkně drží a nezůstává mi na rukou, neodolal jsem pokušení si to konečně zkusit. Z tašky jsem vyndal plán cvičení, který jsem si vypracoval večer místo domácího úkolu z matiky a připíchnul jsem ho na vnitřní stranu dveří vedle těch pér, abych na něj vždycky viděl. Chvilku jsem si vyčítal, že si 76

tímhle ranním cvičením celej rozpis naruším, ale pak jsem usoudil, že budu ve formě aspoň o něco dřív, než jsem plánoval. Kouknul jsem se do chodby mezi sklepy, jestli tam někdo není, aby mě nikdo zbytečně neokukoval. Rozkročil jsem se a vší silou zatáhl – a nic. Sundal jsem jedno péro, protože si ho tam přece můžu navlíknout vždyck zase zpátky, když budu chtít. Kouknul jsem zase do chodby a zatáhnul za zbývající čtyři péra – nic. Sundal jsem další péro, protože stejně nechci lámat všechny rekordy najednou. Do chodby jsem se už nekoukal, protože se blížil čas, kdy chodíme s klukama do školy. Nadechl jsem se a zase nic. Vyvlík jsem z kroužků další péro, a ty zbývající dvě se malinko poddaly. Kouknul jsem na hodinky, všechno to hodil na zem za dveře, rychle zamknul, klíčky strčil do kapsy a honem jsem běžel, aby mi kluci neutekli a abych od někoho stihnul opsat ten úkol z matiky. »Tak jsem slyšela, že jsi začal cvičit, abys měl pořádný svaly,« nadhodila najednou Bartoška, když končila poslední hodina, a řekla to takovým měkkým hlasem jak televizní hlasatelka. A když jsem na to nic neřekl, protože mě zaskočila tím, že to ví, po chvilce pokračovala: »To kvůli mně, že jo?« Podíval jsem se na ni, jí se rozzářily oči, ale na odpověď nečekala. »Jsi první kluk, kterej pro mě něco takovýho udělal,« řekla až možná příliš nahlas, protože některý holky se otočily a koukaly po nás. »Jsi prostě bezva,« dodala zasněně a naklonila se ke mně, až mě její vlasy zašimraly na krku, a dala mi pusu a bylo jí jedno, že jsem na to ani nestačil nic říct a že to učitelka i ostatní holky zase mohly vidět. Jupííííí, jupííííí! Bartoška! Budem spolu chodit! Jupííí, jupííí! Po celým těle se mi najednou rozlilo takový příjemný teplo, jako když člověk v létě leží u řeky a pere do něj slunce a zdálky je cítit čerstvou trávu a kdy je modrá obloha a čas vůbec nespěchá. Jenže teď jsem se nemoh dočkat, až skončí hodina. Pak jsme se pozdravili a já jsem běžel do šatny pro věci rovnou přes dva schody, abych byl na Bartošku včas nachystanej před školou, a těšil jsem se, že půjdeme domů sami a začneme tak spolu víc kamarádit. Když už všichni odešli a mě to čekání venku přestávalo bavit, ve dveřích se konečně objevila Bartoška a za ruku za sebou táhla nějakýho velkýho kluka. Před školou se zastavila a ovinula se kolem něj. Zaklonila hlavu, až se jí po ramenou rozutekly vlasy, a zamilovaně se na něj nahoru dívala. A pak si všimla mě, jak tam stojím na kraji chodníku a dívám se na ně. Usmála se, pokrčila nos, a aby to neviděl, ukázala na něj a za jeho zády zvedla palec nahoru, jako to dělají piloti, když sestřelí nějakej bombarďák nebo stíhačku. A udělala to nejspíš proto, abych věděl, že přestože se o tomhle průsvitným klukovi s dlouhýma holčičíma prstama ví, že se s nikým nekamarádí, neboť je něco jako houslista nebo klavírista, je prostě stejně bezva jako já. Holky jsou divný a je to s nima vždycky jinak, než si člověk myslí. ***

77

mikuláš Doma jsme utrhli poslední list z kalendáře, a tak už konečně začal prosinec. Brzo se stmívá, věčně drobně poprchává a všude jsou blátivý louže. Vítr do nich sfoukává mokrý listí, tráva v parku je celá polehlá a schumlaná, půda na šancích je vlhká, maže se a lepí. První mrazíky shodily ze stromů poslední zbytky listí, na loužích vykouzlily křehoučký led, tak tenký a šustivý jak vánoční papír. Všechno je náhle holý, rázem jako bez života, a parkem bez listí je vidět až k protějším domům, kde bydlí Achil a jeho brácha, a to je znamení, že se blíží Vánoce, a to je dobře, protože na Vánoce se všichni moc těší. Kdekdo si stěžuje, že prosinec je hrozně dlouhý, že je prostě nekonečný, a je to jako vždycky, když se člověk na něco moc těší. Neskutečně se to vleče a nikdo nemluví o ničem jiným, než kdy už budou ty Vánoce, s nimi i prázdniny a dárky. A když je po Vánocích, stejně to těšení neskončí, protože pak je Silvestr a Nový rok, změní se letopočet a všichni budou o rok starší, což s sebou přináší spoustu výhod. Na to se těší každý kluk i holka, jenom dospělí se netěší, i když budou taky o rok starší, ale jim, to na rozdíl od nás, žádný výhody nepřinese. A tak si ze zoufalství aspoň dávají osobní závazky, co se jim říká novoroční předsevzetí, ale pak je stejně neplní, aby si za rok zase mohli dát to samý, neboť je už nic lepšího nenapadá. Naše soudružka učitelka Jiráková nám říkala, že si máme dát taky nějaké pěkné předsevzetí do nového roku a že si máme zvolit takové, abychom se nějak tak vnitřně změnili a stali se takovými lepšími, z čehož budou mít radost především naši rodiče i naši učitelé. Rozhlédl jsem se po třídě a zdálo se, že každý z nás si to bere k srdci a přemýšlí, jak si to novoroční předsevzetí dobře rozmyslet, aby později nelitoval. Proto se mi nelíbilo, že se ke mně ze zadní lavice nahnul Valina a šeptal mi do ucha, co by chtěl s Liškovou z devítky, ale říkal to raděj potichu, aby to Jiráková neslyšela ani náhodou, protože by to jen tak nenechala. Rukou jsem zacpal Valinovi pusu a kouknul jsem na Bartošku a Bartoška se červenala, i když dělala, že nic neslyšela. Nevím, kam Valina na tyhle sprosťárny chodí a proč si vybral právě mě, komu je říká, ale od Valiny se dá čekat ledaccos, protože už několikrát propad a všude pochytal jen samý špatnosti. Jenže takový předsevzetí, jaký si dal Valina, stejně neplatí, takový věci určitě Jiráková na mysli neměla. Spousta dospělých kvůli Vánocům sem tam i mrmlá, ale mně přijde, že každý si na Vánocích může najít něco hezkýho. Ve vzduchu se totiž vznáší plno očekávání a všichni se těší, co dostanou pěknýho pod stromeček a co je potká příští rok, a netýká se to jen dětí, ale i dospělých, co mají nějaký velký přání, který se jim ještě nesplnilo, a tajně doufají, že jim to letos konečně vyjde. Jenže každý si přeje úplně něco jinýho a nikdo se v tom nevyzná, každý si to řeší po svým, a tak mě ani nepřekvapilo, že dole v šatnách se kluci z devítky bavili o tom, jestli se jim příští rok konečně povede chodit s nějakou holkou, co má čtyřky nebo pětky a tak. Ale když nás zahlídli, že je posloucháme, dělali s tím před náma hrozný tajnosti a šklebili se na nás. Já si ale myslím, že jedničky, maximálně dvojky, jsou lepší, protože s nimi se dá jít na střední školu, a možná i na vysokou, nehledě na to, že když má člověk jedničky a dvojky, tak se dá s rodičema docela vážně mluvit o tom, co člověk dostane k Vánocům nebo za vysvědčení na konci školního roku. 78

A když jdou lidi z práce, je už tma, město krásně září, v domech svítí spousta oken, a když se někde otevřou dveře průjezdu, světlo z něj utíká po chodníku pod stromy, co rostou kolem náměstí. Tam postávají lidé, kteří čekají na autobus, jen tak si povídají nebo se hlučně zdraví, poplácávají se a říkají, že už to je zase tady, že nám to už nikdo neodpáře a že to snad …, ale to už není slyšet, protože náhle ztiší hlas, aby jim radši nikdo nerozuměl. Pouliční lampy dělají všem nazelenalý mrtvolný obličeje, který se rozjasní, jenom když nakukují do výloh, aby se podívali, čím udělají radost svým blízkým. V obchodech se už objevili čokoládový čerti a Mikuláši v barevným staniolu a punčochy na uhlí, co se dávají dětem, který celý rok zlobily. A poprvé v tomhle roce jsou mandarinky, banány a kokosový ořechy a někde se objeví první vánoční výzdoba. Ale to všechno je jen taková zkouška, taková příprava; pravá vánoční atmosféra, jak tomu říká táta, propukne naplno teprve po Mikuláši, pokud tedy nějaký ten čert a Mikuláš vůbec je, protože současná věda soustavně prosvětluje tmářství a bourá naše staleté omyly. Ale přestože jsme se to takhle učili s Jirákovou v dějepise, budou Mikuláš, čerti i Vánoce stejně už brzy a všichni se na to tak těšíme, že už to prostě ani nemůžeme vydržet. Jednoho večera pak chodí Mikuláš, andělé a čerti a rozdávají dárky mrňatům, co byly letos hodný, úslužný a poslouchali rodiče. Jenže nás větších se to netýká, a tak se radši připravujeme na to, jak čertům letos zase zatopíme, a už dávno sháníme prskavky a sušíme je, aby pořádně hořely.

... a už dávno předtím sháníme prskavky a sušíme je, aby pořádně hořely.

Dopředu tajně vyzvídáme, kdo letos bude dělat čerty, anděly či Mikuláše, a když přijde ten správný den, jsme k neudržení, ve škole nedáváme pozor a všichni říkají: »No co se divíte, je tu Mikuláš a děti jsou jak splašený.« A tak to vypadá, že pro nás mají dospělý snad aspoň jednou v roce pochopení, a proto nám i sem tam něco projde. Po škole už s námi šijou všichni čerti a vydržet to nejde; jsme celý netrpělivý, kdy ta paráda vypukne, všechno nás svědí, a tak nemůžeme ani chvilku posedět, zmateně pobíháme a všude jenom překážíme. A na tohle je jen jediný a léty vyzkoušený lék – jak se setmí, musí kluci, jako jsme my, vyrazit do ulic a snažit se vypátrat Mikuláše, čerta a anděla, což je takový starý lidový zvyk. *

79

»Tak jak?« zeptal jsem se, když jsem dorazil k naší lavičce v parku. »A na co jako myslíš?« nedal pokoj Lupínek. »No, jestli jsou už Mikuláši a čerti, přece!« řekl jsem s nadějí, že se už něco děje. »Jo tak! Už tu byli a říkali, že mají sraz před cukrárnou přesně v pět,« odpověděl Lupínek s vážnou tváří a Dvojčata se rozchechtali. Uraženě jsem si sednul na lavičku a začal jsem trucovat, ale za chvíli dorazil Achil, a to bylo dobře, protože to trucování mě nebavilo. Z parku jsme zamířili k náměstí a postavili jsme se na roh, abysme měli přehled, co se kde děje. Vypátrat čerty s Mikulášem není jen tak, a někdy to dá hodně práce, protože jich je málo, což asi souvisí s tím, že náboženství je na ústupu, jak nás o tom učili ve škole i v pionýru. Ale když se městem někam táhne chumel kluků, je to znamení, že Mikuláš s čerty jsou tu a že všechno může začít. »Támhle! Támhle jsou!« vykřikli nadšeně Dvojčata a pelášili ulicí. Vedle hospody U Slunce mačkal jeden Mikuláš zuřivě domovní zvonek, dva čerti s andělem udělali kruh a bránili ho přitom košťatama. Kolem poletovala Schwarzova parta a další kluci a holky z města. Postavili jsme se za ně a čekali, co se toho vyvine. »Táhněte, parchanti! Táhněte!« křičel jeden z čertů a šťouchal kolem sebe koštětem, ale mělo to účinek, jako když se píchne do vosího hnízda. Několikrát to zablesklo a do vzduchu vyletěly první prskavky. »Dej ty pracky pryč!« zlobil se na někoho anděl, přitisknul k sobě košík, kde měl sáčky s nadílkama, a rukou odstrkával všechny, který na něj dotírali. Mikuláš pořád zuřivě zvonil a křičel: »Tak už přece votevřete, do prdele práce!« »Hoříš, Františku!« zaječel anděl a plácal Mikuláše po zádech, protože mu tam právě přistála prskavka. Hrabánek se sehnul a proplížil se až k Mikulášovi a snažil se mu šáhnout do košíku s nadílkou. Čerti si toho ale všimli a praštili ho násadou; nastala tahanice a při tom strkání a přetahování to už už vypadalo, že Mikuláš svůj košík s nadílkama přeci jenom neubrání, když se najednou Mikuláš s čerty propadli do tmy průjedu a za nimi se zabouchly vrata. Všichni zahučeli zklamáním, Pazuch přiskočil a mačkal dlouze zvonek a křičel: »Tumáš! Tumáš! a Tumáš!« Jenže když se nic nedělo, přestalo ho to bavit a z kapsy vytáhnul sirky, něco s nima kutil a prásknul podomácku vyrobenou bouchací kuličku. A když se zase nic nedělo, vylovil z kapes celou hrst prskavek a podal je dál. Sluka jim udělal háček, na opačným konci zapálil a gumičkou mezi prstama ji vystřelil proti oknu v patře. Ostatní to dělali po něm, a když nějaká prskavka obloukem letěla vzduchem, hučeli temně húú a húúú. Za oknem se pohnula záclona a někdo nám zahrozil pěstí. A když se odrazila už kolikátá prskavka, otevřely se domovní vrata a z nich vyběhnul starej Sýkora, co měl Mikuláše objednanýho, aby na jeho vnoučky čerti udělali bububu a Mikuláš jim pak dal nějaký to cukroví, že byly na dědečka celý rok hodný. Docela jen v pantoflích, v trenýrkách a v košili zapnutý na dva knoflíky řval jak pominutý, v rukou držel smeták a mával s ním nad hlavou. A není se ani co divit, že lidi jsou nervózní a že chtějí, aby k nim to nebeský komando dorazilo důstojně a v plný síle, a že vidí neradi, když se dostaví uřícený, potrhaný a ohořelý. Proto drží s Mikulášem a zamykají před námi domovní dveře a vymýšlí různý triky, jak nás obelstít. Posílají Mikuláše, anděly a čerty přes dvorky nebo je vodí sklepama ze sousedních baráků, abys80

me je nemohli vypátrat. A když už nevědí kudy kam, perou se s námi, sprostě nám nadávají, což není ani trochu výchovný, protože nás tím jen kazí. A starej Sýkora, aniž by se snad chtěl jen zeptat, kdo v tom má prsty, několik čumilů zčerstva přetáhnul tím smetákem přes hlavu. Dav kluků a holek zahučel, rozestoupil se a zezadu se ozvaly nadávky. »Dejte si bacha, parchanti, protože já vás všechny znám. Ty seš Pazuch, Sluka, Kulhánek, Majer, Bělohlávek, Dvorská, Vopat z Pražský a tady ty Dvojčata taky znám … « a pomalu ukazoval prstem na každýho z nás a my jsme se kroutili a nic neříkali, protože takovou podlost jsme tedy nečekali. Pak Sýkora udělal něco, co by nikoho ani ve snu nenapadlo. Chňapnul po Dvojčatech, který tam stáli s otevřenou pusou, že jsou ve městě tak známý osoby, a než se kdo nadál, zatáhnul mladší Dvojče do průjezdu. Dveře udělaly buch a schramstly Dvojče jak černá díra. »Poďte mi přece pomoct!« křičel Lupínek, kterej se chytil kliky jako první a visel na ní jak jehněda. Lomcovali jsme klikou jako divý, ale otevřít dveře se nám nepodařilo. Rumplovali jsme dveřma, až to v jednu chvíli vypadalo, že se otevřou, ale pak jsme se svalili na zem. Vyštrachali jsme se na nohy a zjistili jsme, že celý chumel se Schwarzovou partou mizí v dálce u kostela. »No to je tedy nadělení,« povzdechnul si otráveně Achil, »to nám to pěkně začíná! No co, zkusíme zazvonit a vyřídíme to s prosíkem.« Ale ať jsme zvonili, jak jsme zvonili, nikdo se neozýval. »Bez bráchy jít domů přece nemůžu,« bědovalo druhý Dvojče, oči mělo zalitý slzama a povytahovalo si tepláky jako vždycky, když nevědělo kudy kam. »To my víme přeci taky, tak neřvi a přemejšlej!« hudroval Lupínek, který se ujal záchranných prací. »Uvažujte přeci! Domů do bytu si nikdo kluka z ulice nevezme, aby mu doma všecko neumazal, a do schodů se s ním vláčet přece nebude. Že jo?« Krčili jsme ramenama, protože jsme nevěděli, kam to všechno směřuje. »No to ste celý vy,« propíchnul nás očima Lupínek, »zbít ho taky nemůže, a tak jediný, co mu může províst, je to, že se takovej kluk nevrátí včas domů a zmydlej ho vlastní rodiče, když už konečně přijde.« A my koukali jak blázni, jak na takový věci Lupínek přišel. »To znamená, že ho Sýkora nejdřív musí někam zavřít, a pak ho vypustit, než se do toho vloží policajti,« řekl Lupínek a vyrazil okolo bloku a bral za kliku u každejch domovních dveří v ulici. Šli jsme nevěřícně za ním, zabočili jsme za roh a třetí nebo čtvrtý vrata byly otevřený. »Pssst,« zašeptal Lupínek, »teď musíme projít až na dvůr a přes ploty k Sýkorovi do dvora.« Potichoučku jsme se vnořili do tmy průjezdu a zlehoučka jsme otevřeli dveře na druhý straně. Tam jsme se rozhlídli a Lupínek ukázal rukou, kudy musíme proniknout, a orientačním bodem se nám staly rozzářený okna hospody U Slunce. Oběhli jsme několik plechových garáží, za nimi jsme objevili starej sud od benzínu, stoupli na něj a přelezli jsme plaňkový plot. Zapadnul jsem do nějakýho záhonu, ale nebyl čas zkoumat takový drobnosti, protáhli jsme se kolem několika stromů a přeskočili cihlovou zídku a byli jsme u hospody. Zády jsme se opřeli o zeď, nad hlavou nám hučel větrák a do nosu nám vniknul hospodskej smrad. Popošli jsme opatrně dál, vylezli jsme po starý studni a přehoupli se přes poslední plot. »Jsme tady, a co bude dál?« dorážel šeptem Achil a rozhazoval zběsile rukama. »Někde tady musí být, nebojte,« šeptal Lupínek, »asi támhle!« a ukazoval na boudu přilepenou ke zdi. Obešli jsme popelnice a potichu jsme volali uúúúú a uúúúú, abysme s Dvojčetem navázali kontakt. Najednou se rozsvítilo a my jsme se museli stáhnout za popelnice. Škvírou mezi nima jsme viděli, jak průjezdem ke vratům jde 81

starej Sýkora a za ním Dvojče. »Tak vám teda pěkně děkuju, pane Sýkora, a dobrou noc! A nezlobte se, že to dneska takhle dopadlo … « pak nebylo slyšet nic, protože mluvili moc potichu, ale pak až k nám dolehlo: »… no jo, my to nějak zařídíme, určitě se můžete spolehnout, však se na tom ještě domluvíte s Jardou.« Sýkora odemknul vrata, pustil Dvojče na ulici, otočil klíčem a funěl po schodech nahoru. A když v průjezdu zhaslo, vyrazili jsme z úkrytu a úprkem přelejzali ploty, zídky a další překážky tou samou cestou, kterou jsme sem pronikli, a já si připadal jak kůň, co v Chuchli trénuje na velkej taxis. Profrčeli jsme průjezdem a hurá na ulici, abysme Dvojče znovu neztratili. Dohnali jsme ho skoro u náměstí, pusu měl celou od čokolády a v rukou žmoulal dva velký pomeranče. A když jsme se zalomili v pase a rozdejchávali ten překážkovej běh, podíval se na nás pobaveně a s klidem pravil: »Čau, volové, můžete si vybrat, kdo z vás příští rok bude dělat Mikuláše!« * Když jsem se vrátil domů, musel jsem se svlíknout už v předsíni, protože jsem byl zamazanej až za ušima. V trenýrkách a v nátělníku jsem se potajmu proplížil do obýváku, abych prozkoumal, jestli se tam za oknem čirou náhodou neobjevila mikulášská nadílka, která by byla pro mě. Snažil jsem se, abych tam přehopkal úplně nepozorovaně a aby to moje pokukování nikdo neviděl. Zdálky jsem slyšel, jak táta říká mámě: »To mi vysvětli, jak se takovej velkej kluk dokáže zprasit jak čuně?« Byl jsem ticho jako pěna, odtáhnul jsem záclonu a vklouznul za ni. »Co tam pořád šmejdíš?« překvapila mě máma, »to si myslíš, že na takovýho habána Mikuláš ještě pamatoval?« Jenže když je člověk přistiženej, špatně se to vysvětluje, a tak jsem na to radši neřekl nic, protože jsem naštvanej, že mě naši sledují na každým kroku. Chvíli jsem se potácel po bytě, pak se rychle vykoupal a byl rád, že se mě nikdo na nic neptal, a brzo šel spát. Ale předtím, než jsem usnul, jsem si na prstech počítal, kolik času ještě zbývá do Vánoc, a přemýšlel jsem, co asi dostanu pod stromeček. Za chvíli se mi začaly zavírat oči a poslední, na co si ještě pamatuju, je to, že jsem si umínil brzy ráno vstát a jít se podívat za okno v obýváku, jestli se tam nakonec neobjeví ta mikulášská nadílka aspoň stejná jako vloni, i když to uhlí budu muset samozřejmě vyhodit. V hlavě se mi všechno zatočilo, jako kdybych lítal na řetízkovým kolotoči. Proto mi ani není divný, že z toho kolotoče vidím zástupy Mikulášů, jak pochodují z kasáren u Koňských hlav jako vojáci a jak mašírují na hřiště. Tam na ně čekáme my, kluci z naší party a k tomu pár kluků z Pražský, a jsme přichystaný, že s nima budeme hrát fotbal o ty mikulášský nadílky, co mají s sebou. Mikuláši odloží berly, vykasají si pláště a pod nima mají bezva sportovní trenýrky a kožený kopačky se šroubovacíma špuntama od firmy Adidas, který jim můžeme jen závidět. Čerti už stojí kolem hřiště a fandí Mikulášům, andělé pobíhají mezi námi po hřišti a dělají soudce. Jenže je jich moc, mávají křídly a schválně se pletou, aby nám škodili, což je nespravedlivý, protože nejsou nestranný a Mikulášům očividně nadržují. Ale nám přijdou na pomoc kluci ze školy v čele s Jirákovou a ředitelem a fandí nám, až uši zaléhají. Já jsem jako vždycky v bráně a čerti na mě hlasitě povykují, aby mě rozptýlili, a vyhrožujou mi, že za oknem v obýváku bude zase jenom uhlí jako vloni. Jenže já se jim jen směju, protože si otevřu velko82

sklad s uhlím a budu ho prodávat lidem, co mají na venkově chalupy. Čerti se zlobí, jak jsem na ně vyzrál, zlostí se drbou po celým těle a dávají hlavy dohromady, aby ušili další čertovinu, ale na nic se nezmůžou a nakonec jen rozhořčeně mávají rukama a prskají. Dostal jsem branku, protože mi spadly brejle, čerti se válejí smíchy po zemi, strkají do sebe lokty a významně po sobě pokukují. A když se toho dostatečně nabaží, poskakují kolem mě a pošklebují se mi, že mám brejle jako dna lahví od sodovky, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbí, i když musím připustit, že je to tak možná trochu pravda, protože bez brýlí skutečně nic nevidím, jenom se motám a mám strach, abych se o něco nepřerazil.

Mikuláši odloží berly, vykasají si pláště a pod nima mají bezva sportovní trenýrky a kožený kopačky se šroubovacíma špuntama od firmy Adidas, který jim můžeme jen závidět.

Mikuláši na hřišti hrozně faulovali, dali nám ještě spoustu branek a ředitel si nás pozval na kobereček, což zařídili určitě ti čerti, vyčítavě se nás díval a vyptával se: »Tak, kluci, co myslíte, že ještě dostanete?« Za námi stáli Mikuláši, co nad námi vyhráli, a mračili se, protože nevěděli, jak na to odpovíme, a my zase nevěděli, co si o tom všem máme myslet, a báli jsme se něco říct, abysme nedostali dvojku z chování, a tak jsme jenom krčili ramenama. Na stole ležela hromada sáčků s mikulášskýma nadílkama, ředitel vzal jednu tu nadílku, rozvázal mašličku a vysypal ji na stůl v ředitelně. A když jsme byli napnutí, co bude dál, zasmál se, nafoukl ten pytlík a rázně ho bouchnul, až to pekelně zadunělo. Mikuláši s anděli se tvářili zarputile, ale velký čerti se tomu hrozně smáli, plácali se rukama do kolen a my jsme raděj honem vypadli. *** 83

praha Když je po Mikuláši, všude je to ještě hezčí, v každém obchodě za výlohou visí třpytivý koule, mezi nimi se vinou stříbrný řetězy a všude najednou se objeví nápisy VÁNOČNÍ KAPR NA VÁŠ STŮL, VÁNOCE JSOU JEDNOU V ROCE a HEJ, HEJ, KOLEDA, což má zákazníky upozornit, že si mají nakoupit včas, protože těsně před Vánocema už nic nebude, a budou jen samý fronty, lidi budou nervózní a hrozně protivní, že zatím nic nesehnali. A mě by docela zajímalo, kdo ty vánoční hesla a přání vymýšlí, neboť jsou docela dobrý, i když se jima vůbec nikdo neřídí. A protože VÁNOCE JSOU ZA DVEŘMI , musíme vymyslet, jaký dárky nakoupíme příbuzným. Doma pak děláme válečné porady a dohadujeme se, co komu skutečně ještě chybí a přál by si to, anebo co by se pod stromeček slušelo. Jenže vymyslet něco kloudnýho není jen tak a nakonec nezbývá nic jiného, než z těch nápadů, co jednou už padly, něco vybrat a někomu skutečně přidělit, i když příbuzní dopředu říkají, že všechno mají a nic nepotřebují, a navíc ani nechtějí. Ale to, myslím, není pravda, protože na Vánoce přece každý něco rád dostane, a to i když je jen příbuzný a i když to není úplně to, co si dopředu představoval. Jenže u nás na tak malým městě, jako je Terezín, není moc příležitostí něco tak vhodnýho sehnat, a tak se to pořád odkládá a odkládá, a když už je skoro pozdě, vezmeme si auto a jedeme se podívat do Prahy, abysme nasákli vánoční atmosféru a splnili ty vánoční povinnosti, jak říká táta. V Praze chodím chvíli s mámou a chvíli s tátou a hrajeme na to, kde se později sejdeme. Pak se ale stejně nemůžem najít, jelikož někde byla velká fronta a my se zdrželi, čímž se narušil tátou stanovený časový plán. Naši jsou nervózní, protože si nejsou schopni vysvětlit, kdo měl na koho kde čekat a co měl dělat, když ten druhý tam zatím ještě nebyl. »No můžeš mi říct, kdes byl, když jsme se jasně dohodli, že na nás tady na tom místě počkáš!« rozčiluje se máma. »Vždyť jsem tu byl! A přesně, jak jsme se domluvili!« prská táta. »Jenže když jsem vás tu neviděl, tak jsem se šel podívat, jestli jste už náhodou nešli kupovat ty boty! Já tady lítám jako vůl, abych vás sehnal, a vy se couráte bůhvíkde!« »Prosím tě, kdyby ses pořádně podíval, tak bys viděl, že stojíme jenom naproti. To seš celej ty, tebe taky nikdy nic nenapadne!« »Tak to tedy ne! To seš celá ty, Růženo! Když se řekne tady – tak tady!« dostával se do varu táta. »Nechápu, proč se tak čertíš, když minule jsi tady taky pobíhal, a to jsme se taky úplně přesně a jasně domluvili!« vedla si svou máma. »Kdybys tady byla, byl bych nikam nešel, ale takhle jsem si přece musel myslet, že si se šla podívat do toho obchodu …,« a pak si donekonečna vysvětlují, jakou chybu kdo udělal, když odešel, proč ten druhý neměl nikam odcházet, že jeden druhého nechápe, proč šel hledat právě tam, kam šel, jenže když ví, že vždycky, když je v Praze, tak tam chce jít, ale není na to čas, tak si myslel, že to ještě stihne a tak. Po několika minutách je to složitá, strašně zamotaná a naprosto nepřehledná debata o tom, proč se všechno tak zběhlo. »… a koupils, cos chtěl?« změnila máma taktiku, když si pohledem dopředu zjistila, že táta jde s prázdnou. »Neser mě, Růženo,« zavyl táta, protože máma teď ťala do živýho, »copak si myslíš, že Pražáci čekají na to, až si nějakej pan Vopat přijede nakupovat do 84

jejich Prahy! Slyšíš mě, že říkali do jejich Prahy?« »No a ne? A není to pravda?« divila se naoko máma. »No to se ví, že to pravda není! Navíc řekli: Milej pane mi, to jste si vybral blbou dobu teď před Vánocema, přijďte v lednu, až tu nebudou balíci z venkova!« »Balíci! A takhle ti to řekli?« zvolala s hraným údivem máma. »Jo, přesně tak!« prskal táta. »No tak vidíš, nakonec buď rád, že si tě s těma balíkama úplně spletli,« řekne na to máma, »a kvůli tomu se musíš tak rozčilovat?« Táta opět zařičí nad tou očividnou křivdou, která se mu dnes děje, ale to se už po nás ohlížejí i lidi na ulici, a tak se dáme do pohybu, abysme splynuli s davy. Musím popravdě říct, že mě tyhle debaty hrozně nudí, a tak radši sleduju, jak žije hlavní město, jak mi předtím radil táta. S úžasem obhlížím rozsvícený výlohy a barevný neóny a pozoruju, jak si krásně blikají a vyplňují se do různých nápisů a obrázků, a to mě nutí, abych se pořád zastavoval.

»Já tady lítám jako vůl, abych vás sehnal, a vy se couráte bůhvíkde!«

»Tak pojď už přece,« popohání mě táta, »nebo na tebe nebudeme čekat!« »Vždyť zrovna nasávám tu vánoční atmosféru,« bráním se, ale není mi to nic platný. »Necourej se pořád, zrovna dneska na to není čas!« »Mě bolí nohy, a navíc mám ukrutnej hlad!« stěžuju si a trochu to přibarvuju, aby si nemysleli. Jenže naši pro to nemají pochopení, začínají být netrpělivý a nechtějí na mě čekat, popohánějí mě jak nadmutou kozu a neustále se snaží odvádět mou pozornost jinam, zvlášť když si prohlížím obchody, kde prodávají to, co mě nejvíc zajímá. »Já mám pořád hlad!« protestuju, abych připomněl, že mi kručí v břiše, i když v tom kraválu tady to není vůbec slyšet. »Ježíšmarjá,« křičí táta, »to to nemůže ten kluk chvíli vydržet? Ze vší práce snad budeme tady v tom blázinci shánět něco k jídlu!« a ukazuje na ty 85

zástupy, co jdou sem a tam. »Jenže já jsem od rána nic nejed, a už je odpoledne!« křičím zoufale a zase se po nás začínají ohlížet lidi, i když je neznáme. Tu se do toho vloží máma a vyčte tátovi, že je jeho povinností udělat něco pro záchranu svého jediného dítěte, i když by raději myslel na své pohodlí. Ale ať nakoukneme, kam nakoukneme, všude je plno lidí, a ty spousty lidí, co sem přijely nakupovat, se na sebe mačkají, že není ani vidět, kde prodávají něco k jídlu. Nakonec najdeme samoobsluhu, ale tam už nemají taky nic, protože je tam ty předvánoční zástupy docela vyjedly, a tak dostanu jenom pokroucenej suchej rohlík, co zbyl na pultě poslední. Smutně ho žižlám a docela se těším, že pojedeme zpátky a že si doma dám, co budu chtít. V Praze jsme nic nesehnali, a tak vánoční dárky pro příbuzný nakoupíme pěkně v klidu tady doma. * Jakmile se po Mikuláši objeví vánoční výzdoba, to je nejvyšší čas, abysme začali péct vánoční cukroví, podle kterýho se pozná, kdo je jaká hospodyně a kdo to letos zase jenom odbyl. S maminkou si nejdřív naplánujeme, kolik druhů cukroví letos napečeme, a do kalendáře si napíšeme, jak to splníme. Maminka vybírá vykrajovátka z krabice od bot a převrací je v rukou, pak je zase dává zpátky, pak je zase vybírá, rozkládá po stole a dělá z nich skupinky a vzpomíná, kdy jakou formičku koupila a který vykrajovátko dostala od šopecký babičky, když byla ještě živa.

... a vzpomíná, kdy jakou formičku koupila a který vykrajovátko dostala od šopecký babičky, když byla ještě živa.

Já musím slíbit, že budu pomáhat, protože doma žádnou holku nemáme. Mně to ale nevadí, protože si pouštíme vánoční koledy z gramofonu nebo posloucháme rádio a já přitom můžu potajmu uždibovat těsto, oříšky, mandle a kandovaný ovoce, což já hrozně rád, protože uždibování je z toho pečení prostě nejlepší. Já sedím na malinký židličce před elektrickou troubou a koukám dovnitř, aby se nám náhodou něco nespálilo. Hlídám a radím. A aby nám práce ubíhala, vypráví maminka, co dělala, když byla malá, a jaký to bylo, když se tehdy slavily Vánoce u babičky na Pšovce. Při tom vyprávění vykrajuju těsto a mačkám ho do formiček, a když se upeče, vyklapuju ty kapry, hvězdy a stromky do moučkovýho cukru z mělnickýho cukrovaru, kde dělal celej život rousovickej dědeček. 86

Při tom pečení se nám i něco spálí, ale to nevadí, protože to rozdrobíme a dáme na okno, aby se měli i vrabčáci z parku. Poléváme, zdobíme a skládáme do nastřádaných krabiček od bonboniér, a když ty kolečka, pracičky, kuličky a nevímco ještě spočítáme, s údivem zjistíme, že je toho nějak prapodivně málo. Maminka fňuká, chodí po bytě a natahuje moldánky, a my s tátou jen rozpačitě rozhazujeme rukama a chtě nechtě musíme připustit, že jsme občas ochutnali. »To jste mi neměli dělat! To jsem si snad nezasloužila!«, pobrekává maminka vyčítavě a my se bráníme tím, že jsme koukali do těch krabic určitě jenom tak jednou za den, což snad není tak často. A protože Vánoce jsou už na spadnutí, nezbývá nám nic jinýho než si nějaký to pečení mandlových rohlíčků, slepovaných koleček a košíčků zopakovat a složit slavnostní přísahu, že se ničeho už ani nedotkneme, čemuž popravdě nikdo moc nevěří. Ale nakonec to děláme rádi, aby nám na Vánoce nezbyla jen ostuda, jak říká máma, a aby nás příbuzní nepomluvili, že jsme letos nic nepřivezli a sami raději doma všechno sežrali. ***

87

vánoce »Co kde pořád děláš?« křičí na mě máma. »Hned, už jdu!« odpovím, protože nemůžu říkat, že píšu deník a že mi to nejde, a proto jen tak sedím a koukám, kde co lítá, a k tomu cucám konec plnicího pera, zatímco naši dřou, abysme to na Vánoce měli všechno hezký. »Už jdu!« zakřičím pro jistotu ještě jednou, ale pořád sedím a malinko to natahuju, abych si vychutnal ten poslední okamžik, než budu muset vstát a pomáhat s uklízením, i když si myslím, že máme čisto až až. Velký úklid před Vánocema, to je takový málo pochopitelný zvyk, a místo toho, abysme koukali na pohádky nebo jen tak v klidu vánočně rozjímali, jak to radí v rádiu, jako diví myjeme lustry a skleničky, voskujeme parkety, přerovnáváme špajz, strojíme stromeček. Přitom se hádáme, protože to najednou nejde prostě stihnout, a myslím, že taky proto, že to nikoho z nás ani trochu nebaví. A jak to jen jde, koukám zmizet do koupelny, protože před Štědrým dnem kupujeme kapra, aby se z něj ve vaně vymáčela ta bahnitá kapří chuť, jak říká maminka. Já chodím každou chvíli kontrolovat, jak mu to máčení jde a jestli náhodou nechcíp, protože pak ho máma nechce a museli bysme ho vyhodit, což by byla velká škoda. A když se po mně zrovna nikdo neshání, klečím u vany, máchám rukama ve vodě, abych viděl, jestli se ten kapr skutečně ještě hejbá. Pak mě z toho máchání zebou ruce, a tak ho aspoň pozoruju a mám dost času na to, abych si mohl v klidu promyslet, proč lidi kupujou na Vánoce kapra, když stejně většina z nich jde a pustí ho do vody, jak to ukazují v televizi. Na Štědrej den má maminka zase tu vyprávěcí náladu a vzpomíná na Vánoce, jak to bylo, když byla malá holka. Ale já to moc neposlouchám, protože už od rána šilhám hlady, a jednou toho budu litovat, neboť si nebudu vůbec nic pamatovat, až budu velkej a až to budu chtít vypravovat svým dětem, jak říká táta. A tak i přesto, že mě to kručení v břiše ukrutně rozptyluje, snažím si z těch maminčiných vzpomínek co nejvíc zapamatovat a zdá se mi, že ty maminčiny Vánoce byly nějak lepší, i když tenkrát byla válka. Když maminka byla ještě holka s dlouhými copy, byl o Vánocích krásný sníh a bylo ho hodně, jak na starých vánočních pohlednicích, a ne jako dneska, kdy na Vánoce pořád jenom prší. Rok co rok zamrzla řeka a na soutoku pod mělnickým zámkem se dalo jezdit na bruslích. Na šlajfkách přišroubovaných takovou maličkou kličkou ke křuskám, jak se tehdy šněrovacím botám říkalo, se dalo bruslit po Labi a po Vltavě i dál, a dokonce plavebním kanálem, až vysoko proti proudu k zamrzlýmu a rampouchy obalenýmu zdymadlu v Hoříně. Na Štědrý den se v kuchyni sešli všichni z rodiny a usadili se kolem dlouhýho stolu, a kvůli tomu, že se jich sešlo víc, než bylo běžně zvykem, museli ten stůl v Čertovský ulici prodloužit dřevěnými nástavci, který se do čela stolu zasouvaly právě jen na Vánoce, Velikonoce, a když někdo z rodiny umřel. V kuchyni s podlahou z velikánských kamenů, stářím a mytím vyhlazených do matnýho lesku, jich sedělo tolik jak u Poslední večeře páně z nějakýho slavnýho obrazu. Pak si povídali o tom, co všechno se za ten rok stalo; kdo se narodil a kdo navždy odešel, kdo si co koupil nebo jen tak zdědil; kolik se v sadu za do88

mem urodilo ovoce, kolik má kdo nastřádáno ve sklepě na zimu a kolik sklenic kompotů a marmelády z toho při té bídě bylo; jaká byla letos voda v Labi a jestli byla výš než vloni. A tak si povídali a povídali, vyprávěli o všem možném, protože v tý době nebyla televize jako dnes, a Štědrý den tak rychle ubíhal. k tomu se pilo kafe z cikórie, usrkávalo víno ze zámeckých vinic a kolem se podávala ošatka s ořechy, které rostly na tom největším a nejsladším ořechu v rohu zahrady. Na stole byla jablka, štrůdl a nějaké to vánoční pečivo, co kdo v ubrousku přinesl. A když už se všechno důležité řeklo, vypilo a snědlo, teprve pak se mohlo jít ke stromečku, který dědeček sehnal nikdo neví kde, protože za války se do lesa nesmělo, natožpak se pokoušet o nějaký ten lesní pych. Pod stromečkem bylo jen pár dárků, aby se neřeklo, ale všichni říkali júúúúú! a no ne! a dívali se po sobě, že to tak dobře dopadlo, a každý měl z toho svého dárku obrovskou radost. Jako každý rok šel pak dědeček do stáje dát štědrovku zvířatům, což byl takový starobylý zvyk, který se už dneska nedá dělat, protože lidi mají jen kočky nebo rybičky v akváriu, ale hospodářská zvířata už běžně nikdo nemá. Ten zvyk spočíval v tom, že se od štědrovečerního stolu nosilo něco taky domácím zvířatům. Takže dědeček šel dát tu štědrovku hovádkům božím, jak se tehdy domácím zvířatům běžně říkalo, ale dědeček ji nesl hlavně Bubíkovi a Mindě, protože ti dva koně byli živnost, a tím pádem členové rodiny akorát s tím rozdílem, že mohli bydlet na dvoře v maštali. Dědeček totiž měl povoznictví, jak pravila modro-bílá smaltovaná cedule, která visela do ulice, aby každý věděl, že to není žádné tajemství, čím se dědeček poctivě živí. A všichni, kdo šli ulicí, se mohli navíc přesvědčit, že dědeček je řádný občan a nenechává nic na náhodě, protože vše je navíc POJIŠTĚNO u BANKY SLAVIA , jak zvěstovala další smaltovaná tabulka.

o

o

JOSEF JISKRA POVOZNICTVÍ

o

o

POJIŠTĚNO u BANKY SLAVIA

o

o

MĚLNÍK III. o

o

 Dědeček vozil po Mělníce uhlí a zeleninu na trhy v Praze, odvážel popel a také jezdil funusy s černým funebráckým vozem se stříbrnými cinkrlátky a s věčně opilým panem farářem. Ale o tom se doma mluvilo jen potají, protože teta Anna, dědečkova sestra, byla nábožná stará panna a nerada slyšela, že si pan farář taky rád přihne jako obyčejnej smrtedlník. Pro ty funusy museli Bubík a Minda krásně vypadat a dědeček je důkladně hřebelcoval, aby měli krásnou lesklou srst. A když jim vyleštil kopyta a nablýskal mosazný spony na postrojích, všichni ze Pšovky na to pak ještě dlouho vzpomínali a říkali Panečku, to byl ale krásnej a důstojnej funus! což dědečkovi přinášelo nový kšefty a nový ovečky panu faráři, přestože byl opilec. 89

V tý době byla maminka jen malá holka s dlouhejma copama, a tak by to mohlo vypadat jako pohádka, ale pohádka to není, protože tehdy za války nic nebylo, nebo jenom na lístky, což taky nic moc nebylo. A když nebyly kšefty s tím pohřebním vozem, protože lidem se nechtělo zbytečně moc umírat, aby se dozvěděli, jak dopadne tahle zatracená válka, anebo tehdy, když se neodvážel popel, protože lidi moc netopili, protože nebylo čím, chodil dědeček pracovat do přístavu. A z překladiště, kde se z lodí, který pluly po Labi až z Hamburku, vykládalo zboží pro důstojníky wehrmachtu a politický prominenty, jednou za čas přinesl dědeček na dně aktovky pravou zrnkovou kávu. To pak ale panečku byla sláva! Káva se totiž v těch dobách nikde nedala sehnat, a tahleta káva, to byla pravá káva z daleké Brazílie, která s Němci udržovala spojenectví i za války. Pak se ta pravá brazilská káva pražila doma, jenže nejdřív se musela zavřít obě okna směrem k ulici, aby se nic neprozradilo, protože si nikdo nebyl jist, kdo koho ze zlé vůle za prkotinu udá. Na dně dědečkovy aktovky se jednou dvakrát objevila i hrst buráků, což vám tedy byla ještě větší sláva. Tehdy za války jedla maminka buráky v životě vůbec poprvé. Nejdřív byly taky celý zelený, syrový jako ta káva, a tak se musely nejdřív upražit na kamnech. Dědeček vzal pánev na pražení kávy a točil rozvážně kličkou dokola, aby se buráky uvnitř hezky převalovaly. Pak chytil porcelánový knoflík na dvířkách, a z těch vrátek s porcelánovým knoflíkem, aby se člověk nespálil, se vyvalila vůně, jakou nikdo neznal. Maminka se mohla koukat dovnitř, jestli jsou ty buráky už pražený, a když měly medově zlatou barvu, vysypal je dědeček na talíř, aby si to každý užil, když nikdo neví ani dne, ani hodiny, kdo koho poveze v tom funebráckým voze na Ráj, jak se jmenuje hřbitov na Chloumku, kam dědeček nebožtíky vozíval.

… aby si to každý užil, když nikdo neví ani dne, ani hodiny, kdo koho poveze v tom funebráckým voze na Ráj, jak se jmenuje hřbitov na Chloumku …

A když maminka byla malá holka s dlouhejma copama, tak to byly doby, kdy se na Šopce, jak se tam také někdy říká, dělaly zabíjačky. Slavné to byly zabíjačky, na které se těšila celá široká rodina, a tak se také úplně celá sjela. Ještě dnes, když na to padne řeč, o nich strýc Karel říká, že to byli darmožrouti, který nikdy nic nepřivezli, ale s mastnou hubou by všechno byli pobrali! Jenže to se nesmí brát moc vážně, protože každý ví, že strejda Karel rád přehání a dělá tím zlou krev v rodině. 90

Tlačenky, jitrnice a jelítka dělal pan Suchý, dědečkův dobrý známý, s kterým se dědeček spřátelil, když jezdil s tím pohřebním vozem taženým koňmi. Všichni se cpali tou zabíjačkou až k prasknutí, a nikomu nevadilo, že ty báječný tlačenky, jitrnice a jelítka pro ně vaří nefalšovanej hrobník, protože tehdy to bylo poctivý řemeslo. A dědeček se snažil, aby se tu každému z rodiny líbilo, protože byl hodný člověk, který by všechno rozdal a neublížil by ani mouše, přestože kdysi jako voják bojoval na Pijávě za císaře pána. Maminka pak nečekaně změní téma a připomíná nějaký příbuzný, co sloužili u hraběte Harracha, který kdysi v Čechách vymyslel lyžování. Táta to poslouchá jedním uchem, vybírá si z toho jenom něco a směje se mi, že už konečně ví, odkud se vzala má panská láska k lenošení, a dobírá si maminku pro tu modrou krev rodiny Jiskrů. »Tobě taky není nic svatý, ani na Vánoce,« durdí se maminka. »To proto, že my jsme byli taková jednoduchá, přímá, praktická a neznabožská rodina z dělnickýho prostředí,« vypočítává na prstech táta a čeká, co na to maminka odpoví. Ale maminka to bere smrtelně vážně a přinese ze skleníku hrníček z památečního čajového servisu, který má být důkazem spolehlivosti a pracovitosti celé jiskrovské rodiny. »Koukej na tu krásu, na tu kvalitu,« mává maminka hrníčkem s pomněnkami tátovi před očima, »to byla výslužka za dobrou službu, slyšíš? Za dobrou službu!« »A ty tyhle tátovy řeči vůbec neposlouchej,« obrátí se ke mně, dlouze se na mě podívá, mávne rukou a vzdychne si. »Radši si pamatuj, že dědečkův bratr zjezdil celou Evropu s hrabětem Harrachem,« a náležitě to zdůraznila, aby to táta znovu slyšel, a když táta suše zakašlal, dodala, »jako osobní kočí pana hraběte, samozřejmě … « »… a jak jsme, mami, přišli k tomu porculánu?« zajímalo mě. »To prastrýc, dědečkův bratr, se na starý kolena dožíval na Šopce spokojeného stáří, na to já ještě dobře pamatuju; on byl totiž o hodně starší než dědeček. Na vejminku jsem sedávala na takový jeho velký okovaný truhle, kterou si brával s sebou na cesty, a v ní měl všelijaké poklady … « »Jé, mami, vyprávěj …,« žadonil jsem a opatrně jsem obracel ten zlatem a pomněnkama ručně malovaný hrníček a díval jsem se proti světlu, jak je ten porcelán slaboučký. »No ono toho na vyprávění není už tak moc,« zbrzdila moje nadšení pro poklady maminka, »a z těchhle hrníčků se pilo jen svátečně. Ale už tenkrát bylo těch hrníčků jenom pět, protože paní hraběnka jeden rozbila, a prastrýc dostal celý servis jako výslužku za dobrou službu, když se ženil s komornou paní kněžny,« náležitě zdůraznila maminka ještě jednou. »Tak vidíš, to jste si pomohli, pořádnou věc by vám stejně nedali!« ozval se znovu táta, šel a objal maminku. »Nechej toho, to jseš celej ty – nejdřív mi pomluvíš celou rodinu, a pak se lísáš!« Zatímco maminka pořád takhle vzpomíná, dostaneme se s tátou konečně k tomu, že strojíme stromeček, aby byly kam dávat vánoční dárky. Rozbalujeme krabice, v kterých si celej rok hověly vánoční ozdoby, a šustíme hedvábným papírem, kterým jsou probalený. Maminka nám radí, jak dávat pozor, abysme nic nerozbili a nepotrhali betlém z papíru, který je přibalený někde navrchu, ale po roce nikdo přesně neví kde. Táta potichu bručí, že máme radši dávat velký pozor, abysme neudělali škodu mezi skleněnýma kouličkama, protože ty jsou po jeho babičce, zatímco ten betlém jsme si v trafice koupili sami. A když ho konečně objevíme, postavíme ten betlém na ledničku a dáme vedle něj svíčku, aby byl dobře vidět nápis POKOJ LIDEM 91

DOBRÉ VŮLE, který má všechny lidi nabádat, aby se měli mezi sebou rádi a ve

spokojenosti ty Vánoce přežili – což se stejně nikomu nepodaří, jak říká s oblibou táta. Pak se radíme, jestli necháme stromeček tak, jak je, nebo mu trošku pomůžeme, aby byl krásně souměrný jako ty z vánočních pohlednic, který posíláme příbuzným. Pak sem tam navrtáme kmínek a zasadíme nějakou novou větvičku na místo, kde by správně měla být, abysme se za něj nemuseli stydět. Na místa, kam se dá něco položit, rozkládáme opatrně vánoční ozdoby, abysme měli přehled, co vlastně máme a co už vlastně nemáme. V pokoji se všechno blyští a vypadá to jako v pohádce a táta mi vypráví, že ty kouličky z foukanýho skla dělala jeho babička, tedy moje prababička Josefa, která pracovala ve sklárně, protože tehdy jiná práce ani nebyla. Pak převrací v rukou jednu ozdobu za druhou a vypráví, při kterých Vánocích přibyl skleněný vláček a kdy dostal od babičky skleněnýho kanárka na nožičkách z ocelových pérek a odkdy máme třípatrovou vánoční špičku. Jenže já byl z toho rodičovského vzpomínání tak unavený, že jsem si musel sednout, abych si vydechnul a abych si to vánoční povídání alespoň trošku strovnal v hlavě. Jenže jak jsem si sednul, slabounce, sotva slyšitelně to křuplo a jedna šiška pocukrovaná sněhem byla v háji i s červenou koulí. Táta na to neříkal nic, sbíral do dlaně střepy jeden po druhým, šlehal po mně očima a potichu si mumlal, že toho Herodesa by měly dějiny přeci jenom pochopit. A tomu rozumím, že se zlobí kvůli těm památečním ozdobám, ale nevím, proč sem plete nějakýho Herodesa, kterýho tady nikdo nezná. A protože jsem se netvářil dost kajícně, slíznul jsem pohlavek, což je nespravedlivý, protože jsem to neudělal schválně, a nespravedlivý je to taky proto, že se o Vánocích nemají využívat tělesné tresty. Proto jsem usoudil, že se musím za tu dvojí újmu odškodnit, a snědl jsem čokoládovýho sněhuláka, kterýho jsem potají utrhnul z vánočního stromečku. A aby nebylo nápadný, že tak rychle roztál, opatrně jsem rozbalil staniol, ve kterým byl ten sněhulák zamotaný, a potom jsem tam ten staniol znovu pověsil, což je taková finta, kterou mi už dávno před Vánocema poradili Dvojčata. Pak se na to ale přišlo, protože se mi udělalo špatně a nic mi už nechutnalo a cítil jsem se pod psa. Ploužil jsem se bytem jako mátoha, přál jsem si někde jen tak v klidu posedět a odpočívat, až si toho všimli naši, a tak jsem se musel vyzpovídat, co všechno jsem během dne snědl. Ale i tak se mi z toho stejně neulevilo, a když jsem se nakonec změřil, dostal jsem horečku, a tak jsme odpoledne jeli na pohotovost, kde zjistili, že mám chřipku jako hrom. Pan doktor, takový vánočně laskavý a vlídný, kladl mamince na srdce: »Paní Vopatová, musíte na toho kluka dohlídnout, nenechte ho nikde lítat, ať se nám hošík pěkně vyleží!« A maminka se tam na místě zničehožnic přiznala, že jí taky už od rána není dobře, a řekla to jen tak mimochodem, ale teď že musí jít s pravdou ven, že nám totiž nechtěla kazit Vánoce. Doktor jen pokyvoval hlavou a nakonec řekl: »Vy jste na tom, paní Vopatová, stejně jako ten váš kluk! Nedá se nic dělat, budete taky marodit, i když jsou ty Vánoce a i když se právě teď nikomu marodit nechce.« Pak jsme si potřásli s panem doktorem rukou, popřáli jsme si navzájem šťastný a veselý a jeli jsme si léčit tu vánoční chřipku. Tak jsme byli nemocný, maminka i já, a leželi jsme v postelích, polykali 92

prášky a na stromeček jsme se dívali jenom skrz dveře. Táta nám vařil čaj a chodil se ptát, jak nám je a jak se obaluje kapr a kde najde strouhanku a kde najde tu lopatku, co s ní maminka obrací ryby, a jestli má taky dělat ten bramborový salát, nebo ne – a vůbec se moc a moc snažil. Ale pak jsme to stejně nejedli, protože jsme měli žaludek jako na vodě, a táta ryby nerad, protože mají moc kostí a on na ně pořádně nevidí, a tak to všechno vlastně vařil stejně jenom kvůli nám. Pak šel radši uvařit další čaj a odněkud zdálky tajemně zvonil na zvoneček, jako že jsou už ty Vánoce a že se konečně budou rozdávat dárky. Pod stromečkem ležela halda věcí ve vánočním papíru, pro mě tam byly posilovací péra s červenejma držátkama, všude krásně chromovaný, až oči přecházely, a zbrusu nový autíčko s motorkem, který ale nejezdilo, a nikdo nemohl přijít na to proč. Mně to bylo hrozně líto, že se to nevyvedlo, celý večer jsem probrečel, i když jsem už velkej kluk. Strašně moc mi stoupla teplota, a o to víc jsem byl nemocnej. Maminka měla dostat nový hodinky v malinký krabičce, ale táta je nemoh najít, protože v tom zmatku zapomněl, kam je položil.

… v míse na zadělávání buchet jsme si pouštěli svíčičky ve skořápce …

Na druhý den, na Boží hod vánoční, kdy obykle jezdíme na Mělník, je hledali spolu s maminkou po celém bytě, a když je konečně našli, visely ve vánočním stromečku za špagátek jako ozdoba, i když nikdo neví, kdo je tam dal. Mně konečně začalo jezdit to autíčko, protože táta u sousedů vymodlil nový baterky; ale ty péra jsou mi stejně k ničemu, když už přeci vím, že Bartoška obdivuje toho houslistu. A aby nám bylo už trochu líp a přišli jsme na jiný myšlenky, v míse na zadělávání buchet jsme si pouštěli svíčičky ve skořápce a koukali jsme na televizi, na pohádky a na filmy pro pamětníky, a když se nám líp udělalo, jeli jsme autem na oběd za rousovickou babičkou a na Pšovku za tetou a za strejdou a hned zase zpátky, aby se nám náhodou zbytečně nepřitížilo. *

93

Venku se zase oteplilo, pořád prší, všude je bláto a já se už zase těším za klukama a do školy, ale nemůžu to nikomu říct, protože naši by byli smutní a všichni kluci by se mi smáli. Tak jsem si aspoň napsal na první papír, který jsem měl po ruce –

Pak jsem to zmuchlal a hodil do koše, aby to nikdo ani náhodou nenašel. ***

94

angína Jsem zase nemocnej, jenže mám angínu, a tak musím opravdu ležet v posteli, ale není to tak hrozný, jak se říká, a dalo by se říct, že to má i svý výhody. Nemusím do školy, i když musím říct, že škola mi většinou nevadí a že tam chodím docela rád. Skutečně nezpochybnitelnou výhodou tý mojí angíny je to, že mám fůru času, abych si mohl vklidu přečíst spousty správňáckých dobrodružných knížek, co jich jenom v naší knihovně najdu. Učení mi moc nezbejvá, protože v učebnicích si to přečtu všechno sám, a to je raz dva, nehledě na to, že sám sobě si domácí úkoly nedávám, to dá přece rozum. Když jsem nemocný, můžu marodit v obýváku, jinak tam totiž polehávat nesmím, na to mám svůj pokoj. Náš obývák má velký okno směrem do parku, dopoledne mi svítí do postele sluníčko a já se bavím tím, že sleduju, jak po nábytku lezou stíny a kličkují mezi vzory na peřině. Většinu dne jsem doma sám, neboť jsem už velký a nikdo mě přeci nemusí hlídat. Sem tam se objeví máma, která si odskočí z práce a přijde se podívat, jak se mi vede. Cestou mi koupí nějakou dobrotu, postaví vedle mě velikou termosku s čajem, sáček dětskejch piškotů a švestkový povidla v kelímku z voskovanýho papíru, abych si je moh namazat na piškoty, když mám chuť, což obvykle mívám, hlavně když čtu něco o trosečnících nebo polárních badatelích. To pak do povidel zatnu lžíci a nabírám jich nepočítaně, abych nabral sílu a ukrátil si čas; pak pročítám nápisy na těch povidlech a jsem šťastný, že ležím doma v posteli na rozdíl od těch trosečníků a polárních badatelů, přestože jsem nemocný a nesmím za klukama ven. A když jsou naši v práci, otočím si televizi k posteli a dívám se na pořady, který nejsou vhodný pro děti, což je veliká výhoda nemocí, protože večer se to ošidit nedá. A aby rodiče náhodou nezapomněli na nějaký ten pořad s hvězdičkou, v televizi jsou sakra bdělí a dopředu nachystaní, protože v takovým případě televizní hlasatelka nikdy nezapomene dodat medovým hlasem: »Upozorňujeme rodiče, že tento program není vhodný pro děti!« čímž spolehlivě udělá čáru přes rozpočet všem klukům a holkám a otráví jim celý večer, protože pak musí jít spát.

… dívám se na pořady, který nejsou vhodný pro děti, což je veliká výhoda nemocí, protože večer se to ošidit nedá …

A když se pokouším namítat, že jsem už velký a že bych mohl zůstat zaostalý, říkají naši: »Vidíš, do patnácti let je to nepřístupný. Říká to i paní hlasatelka!« 95

Já protestuju, že takhle to neřekla, ale není mi to nic platný, protože stejně musím jít, což je nespravedlivý, protože dospělí jsou mezi sebou spolčení, a aby si to pojistili na všech stranách, napíšou to i do programu v novinách, kde je nakonec ta hvězdička taky. A tak my děti pořád doufáme, že se snad jednou v televizi i v novinách spletou. Jenže než se to stane, zatím si aspoň radíme, jak rodiče před začátkem pořadů od televize odlákat, což se moc nedaří, protože nás stejně vyženou, i když zkoušíme, co se dá, a tak nám nezbývá než se těšit, až budeme nemocný. Dopoledne naštěstí nikdo nikomu neradí, kdo se na televizi smí a nesmí dívat, protože dospělí si myslí, že všechny děti jsou ve škole, i když jsou nemocné. Tyhle dopolední pořady jsou určený lidem, co jsou večer v práci, a televize kvůli nim všechno opakuje, aby jim nic neuteklo. A myslím, že to je tak správně, protože já taky koukám, aby mi nic neuteklo a abych poznal, proč některý televizní vysílání nejsou pro děti. Pak to vyprávím klukům, protože máme takovou domluvu, že si mezi sebou říkáme, co jsme kde uviděli, abysme nebyli kolektivně nepoučený. A když si to tak hezky užiju, nejde mi do hlavy, proč je kolem toho takový povyk, a přemýšlím, proč nám dospělí brání, abysme ani náhodou nezahlídli nebo neuslyšeli něco, co jsme stejně brali v biologii. Nakonec mi připadá, že dospělí ani nevědí, co chtějí, a tak nám dělají ze života zmatek nad zmatek. Na jedný straně nás všemožně nutí k tomu, abysme se připravovali na život, zároveň nám ale zakazují, abysme ho skutečně poznávali, a to včetně takových zajímavých lidí, jako je Tonda Hruška, dědek Paroubků nebo starej Vejražka. A takový hvězdičky na obrazovce nám brání, abysme se dozvěděli, že lidi jsou na sebe zlí, že na sebe střílí, navzájem se vraždí, že lžou, kradou, rozvádějí a na nikoho neberou ohled. Snad tedy jedině se školou se dostaneme na skutečný filmy, kde jsou střílení, krev a mrtvoly úplně na denním pořádku, jak to bylo v tom Jánošíkovi, kterýho napíchli za žebro jak rybu na háček, a za to, že to bylo v barvě na širokoúhlý plátno, jsme museli zaplatit korunu navíc. A musím říct, že ve škole to někdy s tou výchovou k praktickýmu životu docela přehánějí, protože se učíme i o takových věcech, který bych zakázal i dospělým, aby se nezkazili. Jiráková nám v hodinách čte básničky, kde lítají usekaný ruce a nohy jak vlaštovky, všude teče krev a je to proložený samými vraždami a úkladným mordováním od začátku do samýho konce, až se jeden diví, co všechno je možný. Pode dveřmi mok se jeví krvavý, dvě věci tu v krvi leží, dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy … a … Hoj, vyjí čtyři vlci v lese, každý po jedné noze nese ze dvou ženských těl. Z hlavy jim oči vyňaty, ruce i nohy uťaty: co prve panně udělaly, toho teď na se dočekaly v lese hlubokém … Holky mají vykulené oči, kluci se tomu pochechtávají a Jiráková to čte zaníceně a asi se jí to líbí, a tak to při češtině vychvaluje horem dolem. A já si říkám, co by na to řekl školní inspektor, i když nás Jiráková přesvědčovala, že to napsal náš národní básník a že se těmi básněmi proslavil a celý národ ho za ně miloval, a žádala nás, abychom si ho taky honem zamilovali. Že se tím mordováním proslavil, tomu já i docela věřím, ale jestli jsem si ho už zamiloval, to zatím nevím, protože ještě teď mi běhá husí kůže po celým těle, jen když na to pomyslím. Baba Závorková, co si na nás chodí stěžovat do školy, učitelé a zkrátka všichni dospělí nám často vyčítají, že jsme k sobě hrubý, že sprostě mluvíme a na co pořád jen myslíme, a říkají, z koho si nemáme brát příklad a taky že žijeme jen pro šibenici. Jenže já se musím pokaždý ohradit, protože sprostě nemluvím, když nepočítám nějaký to volevole, a po šibenici vůbec netoužím. Musím ale poctivě přiznat, že velký kluci sprostě mluví, a to je tím, že si 96

z dospělých příklad berou, protože sami by to nikdy nevymysleli. A nemusím chodit daleko, protože když nemůžu usnout, večer co večer slyším jak dědek Paroubků jde od Tří dědků a zpívá: »Hop, holka, ty jsi prdla! Nejni pravda, bota vrzla. Ty vrdloužeš jako pes, já neprdla ještě dnes!« nebo něco podobnýho, rozléhá se to celou ulicí úplně všude a může to slyšet každý, kdo chce. »Zahrajte mi mou lito-, lito-, lito-, lito-, litoměřickou. Za zdraví Kačeny, že má nohy stočený, prrrdééél vodkrytou, prrrdéél vóóódkrytou …,« přidá navíc, když někomu rupnou nervy a když ten někdo na něj huláká a do nočního ticha, že je starej opilec a vošoust, že ruší noční klid a že si na něj půjde stěžovat. Jenže tím hulákáním vlastně taky ruší noční klid, protože dědek se hrozně naštve a celou dobu už jen zle a sprostě nadává a kluci, jako jsem já, pak nemůžou spát a ve škole jsou slabí. Z toho všeho vyplývá, že dospělí nám příkladem moc nejdou, i když si to o sobě myslí, a jsou k jakýkoliv kritice zatvrzelí. A jestli se dospělý člověk vyznačuje tím, že je sprostý, tak ke svýmu překvapení zjišťuju, že některý kluci budou dospělý už brzo, ale že i tak se máme ještě co učit – v tom tedy mají i ve škole úplnou pravdu.

… kouří přitom dýmku, aby to všude hezky vonělo, a cpe do ní tabák z plechový krabičky s nápisem AMFORA …

A právě když jsem nemocnej, listuju knížkama pro dospělý, aby to naši nevěděli, protože pak mají řeči, že mám svoje vlastní knížky a že na jejich knížky mám ještě fůru času. Jenže já na to nedbám a zajímavý místa si zakládám, abych to pak mohl ukázat klukům, co za mnou chodí na návštěvu, a nejsem tak hloupý, abych to tam založil, což by bylo nápadný, a mám už takový systém, že zakládám o sto stránek dřív, protože na prvních sto stránkách stejně k ničemu nedojde. A v těch tátovejch knížkách se pořád někdo mucká a miluje a vždycky jsou z toho děti, o který se nikdo nechce starat, a tak si je všichni přehazujou mezi sebou nebo je dají do sirotčince, pak se zase někdo s někým mucká a miluje a pořád dokola až do konce knížky, a tak je co zakládat. A při listování už poznám, že se k něčemu schyluje, jako když volnou ruku položil Sharon do klína a vyhrnul rukou v jejím klíně lem hedvábných šatů a odhalil mléčně bílé stehno nad průsvitně zlatým sítem punčochy, a Sharon si to nechá klidně líbit, což je nakonec dobře, protože to bude určitě ještě pokračovat, na což se už docela těším. 97

Nejvíc mě ale štvou ti spisovatelé, kteří když má už konečně k něčemu dojít, tak honem, honem skončí a dál už nic nepíšou nebo napíšou jen tři úplně mrňavoučký tečky, aby si pak člověk všechno musel domýšlet. Z toho je vidět, že dospělý jsou přecitlivělí a úplně zapomínají, že nejsou na světě sami. * A tak si myslím, že je správné, abych si doma při každý příležitosti stěžoval, že se chci koukat na televizi stejně jako ostatní děti, a někdy i brečím, aby to vypadalo věrohodně. A naši se hádají, jestli se s nima na televizi koukat smím, anebo ne, aby mi třeba nestoupla teplota, a jestli je ten program vůbec pro mě, nebo jestli se mám radši přestěhovat a jít spát do svýho pokoje. Nakonec se shodnou na tom, že jediný a ze všeho nejlepší pořad pro celou rodinu je večerníček o Křemílkovi a Vochomůrkovi, jenže ten je už dávno pryč, takže se na nic nedíváme. Táta pak čte nějakou knížku, kouří přitom dýmku, aby to všude hezky vonělo, a cpe do ní tabák z plechový krabičky s nápisem AMFORA; máma se zavře v kuchyni a s něčím tam bouchá a já mám konečně trochu klidu na to, abych mohl marodit, potajmu si psát deník, číst pěkný pohádky nebo nějakou dobrodružnou knížku pro děti a mládež. ***

98

miny Slunce vysušilo všechno bláto a každým dnem se dalo očekávat, že na stromech a na keřích už konečně vyrazí mrňavoučký lístečky. V parku a na šancích a všude tam, kam s klukama obvykle chodíme, se všechno rychle měnilo a my jsme se taky měnili a cítili jsme, že určitě k lepšímu. Nejvíc se ale změnily naše holky, což se poznalo podle toho, že se s náma nechtějí bavit a že si berou těsný trička, z kterých už schválně vyrostly, aby si jich všimli velký kluci. My kluci jsme taky vyrostli, jenže to se dalo poznat jen podle kalhot, který nám najednou končily někde nad kotníky. A tak když mě máma uviděla, spráskla nade mnou ruce a povzdychla si: »Ty kluku, ty mi taky ze všeho tak rychle vyrosteš!« a bylo vidět, že jí to dělá starosti. Ale pravdu stejně nemá, protože manžestrový kraťasy z loňska jsou mi ještě dost, a když teď bude už jen teplo, tak nic jinýho ani nepotřebuju. Raději jsem ale neřekl nic, abych si nemusel vyslechnout přednášku o tom, že jsem drzý a že bych všude nejradši lítal jako hastroš a že nedělám ostudu jen sobě, ale taky někomu jinýmu, a abych hádal komu asi. Mně se ale nechtělo hádat ani trochu, a navíc by mě mámina přednáška zdržela, tak jsem si rychle zavázal tkaničky, chytil namazanej krajíc a vypadnul ven. Na lavičce v parku, kde se obvykle scházíme, se už pošťuchovali Dvojčata, a když přišel Lupínek a Achil, vysypali jsme se z města a šli jsme zjistit, kolik je v Ohři vody. Na mostě jsme se opřeli o zábradlí a z výšky jsme koukali, jak se mezi hradebními zdmi víří kalná voda a vytváří jazyky mezi ostrůvky z naplavenýho štěrku. Oběma rukama jsme se drželi tyčí zábradlí a nakláněli jsme se, co nejdál to šlo, a plivali jsme dolů. Sledovali jsme, jak letící plivance strhne vzduch, který proudí mezi kamennými pilíři, a jak je snáší obloukem někam šikmo, až spadnou přímo do zpěněnýho víru, kde nakonec zmizí. Přeli jsme se o to, kdo vyhrál, ukazovali jsme si prstem, kam to dolítlo, a když už to nešlo jinak, házeli jsme do těch míst kameny. Jenže pro to naše soutěžení neměli pochopení rybáři, co dole chytají všelijakou rybí žoužel. Nejdříve se na nás jen dlouze dívali, pak si na nás ukazovali, o něčem se mezi sebou dohadovali a nakonec nám jako už kolikrát zespoda hrozili pěstí. »Raděj vypadneme,« řval jsem na všechny strany a dalo mi moc práce, než jsem překřičel ten rambajz, kterej nadělala voda i auta, co jezdí po mostě. Musím se přiznat, že jsem se těšil, až půjdeme pryč, protože jsem odjakživa nesnášel to drobounké chvění, kterým most oznamoval, že proti proudu za ním je nastavěna obrovská spousta vody. Kamenný most totiž nebyl jen mostem, ale sloužil tu odedávna jako jez; na jedné straně hradba vysoké, téměř stojaté vody, na straně druhé propast zpěněné vody, která přepadávala z výšky mezi pilíři. To totiž císař pán zabil dvě mouchy jednou ranou a postavil jez, z kterýho se napouštěly hradební příkopy, a zároveň maršparádní most, jaký v celým dalekým kraji nebyl, snad až někde v Praze. A přestože ten most z pískovcových kvádrů stál už dvě století, stejně mi vrtalo hlavou, jak udrží tu nahromaděnou vodu, a protože jsem si na to nedokázal odpovědět, měl jsem z toho husí kůži po celým těle. »Pojďte už!« křičel jsem a šťouchal do Dvojčat. Jenže Dvojčata dělali, že mě nevidí, protože se zrovna nahýbali, aby slyšeli, co Achil říká Lupínkovi. »To stejně nezkusíš, na to seš velkej srab!« přeřvával Achil kravál a ukazoval prstem dolů. Lupínek dělal nevěřícný obličeje a obracel prst na Achila, jako že je teď na řadě on. Achila to naštvalo, zamračil se a otočil se k řece, bři99

chem se opřel o zábradlí a s vážným obličejem si začal rozepínat kalhoty. Lupínek zatím mával na rybáře, že mají radši trochu uhnout, nebo by se jim mohlo něco stát. Rybáři ale nepochopili, že je Lupin chce předem přátelsky upozornit, aby neutrpěli nějakou újmu, a zase nám zespoda hrozili pěstí a vylejzali z vody, přitom něco hulákali, ale co, to prostě slyšet nebylo. A možná to bylo dobře, protože bychom si mohli udělat špatný úsudek o dospělých lidech, kteří se snaží zachránit i ty zbytky přírody, co nám tu ještě zůstaly, a tak dělají brigády směřované k záchraně vodních toků, aby se tam pak daly nerušeně lovit ryby. Takhle nějak nám to vykládal předseda místní organizace rybářů, když se nás nedávno ve škole snažil získat do rybářského kroužku, aby se jim omladila krev. A když dva rybáři zlostně odhodili pruty na naplavený štěrk a brodili se ke schodům v hradební zdi, Dvojčata nevydrželi, seběhli z mostu a utíkali nábřežím podle řeky. My ostatní za nimi, a než bys řekl švec, minuli jsme starou benzínku a za pár minut jsme už byli u spodního kanálu, kterým se vypouštěla voda z hradebního příkopu. Navalili jsme se na zábradlí, prudce jsme oddechovali a koukali jsme proti vodě k mostu, abysme viděli, jestli tam rybáři zůstali nebo jsou na cestě za námi. A když jsme je viděli stát s pruty skloněnými nad vodou, potěšilo mě, jak snadno jsme z toho vyvázli. Lupínek šťouchal do Achila a dohadoval se s ním, jestli by to byl skutečně udělal, anebo ne a že si to můžeme klidně zopakovat. Ale to se už nikomu nechtělo, a Lupínek se urazil a mračil se jak kakabus. Za chvíli nás to koukání do vody omrzelo, a tak jsme vyrazili po šancích a sklouzli jsme na kotlinu, odkud jsou v dálce vidět Litoměřice a obrys Českého středohoří, kam chodíme na výlety. Před hradbami pevnosti byly kdysi vykutány záplavové kotliny, které je měly chránit před obléháním, ale dnes tam měli vojáci cvičiště, jezdili tam tankama a zkoušeli si všelijaký vojenský dovednosti, a tak běhali v trávě a zalehávali, řvali uráá uráá, uráá uráá a kopali zákopy a bunkry. Pak po sobě stříleli slepýma nábojema a světlicema, bouchali vším možným a házeli dýmovnice, aby to vypadalo jak ve válce. Pro nás kluky tu byl ráj a chodili jsme sem na výpravy, ale to už jsem, myslím, jednou někde psal. Jakmile jsme došli do míst, kde se objevily vyježděný koleje a první ďoury v zemi, Achil rázem zahalekal: »Chyťte si mě, srabi, chyťte si mě!« a někde zmizel. »A mě taky! Mě taky!« zařval jsem, protože takhle jsme většinou začínali a skočil jsem za Achilem. Ten už byl dávno pryč, dvakrát, třikrát jsem v zákopech zabočil, našel jsem si provalenou výdřevu, shrbil jsem se za ni a čekal, co bude dál. Dlouho se nic nedělo, a tak jsem čekal, koukal se na hodinky a rozhlížel se kolem. Sledoval jsem, jak nekonečně se vlečou vteřiny, a když mě ze zkrčený pozice bolelo už celý tělo, opatrně jsem vykouknul ze zákopu. Na dohled se na slunci vyvaloval Lupínek s Dvojčaty a mávali kolem sebe trsem suchý trávy, aby na ně nesedaly mouchy. To mě tedy naštvalo – člověk se snaží, aby se tu užila nějaká legrace, a jiný mu to kazí. Zapátral jsem kolem sebe, našel si pěknou hroudu hlíny, potěžkal ji v ruce a obloukem vyhodil ven. Zaječel jsem ze všech sil: »Hovno letí!« i když zásadně sprostě nemluvím, přitisknul se ke stěně a čekal, co se bude dít. Jenže se zase nic nestalo, sebral jsem ještě jednu hroudu a vyhodil jsem ji ze zákopu ven, ale na další hovno letí jsem už sílu neměl. No to jste mě teda úplně otrávili, pomyslel jsem si. Seděl jsem a přemýšlel, co pěknýho jsme tady už s klukama prožili a jak je príma, že bydlíme právě tady v Terezíně a můžeme si lumpačit, kde chceme, a najednou mi blesklo 100

hlavou, že jsem nahoře před zákopem viděl něco podivnýho. »Klucííí, klucííí, já něco viděl,« křičel jsem, aby to znělo naléhavě, a mával jsem rukama, abych je sem co nejdřív přilákal. »Cos moh viďééét, Kobrááá? s brejlemááá, Kobráá? Nebo bez nííích?« křičeli jeden přes druhého a smáli se. Ale když jsem nedal pokoj a zuřivě jsem ukazoval za sebe, konečně se zvedli, loudavě přelezli několik hrbolů hlíny, protáhli se nízkým křovím a vyškrábali se ke mně. Mlčky jsem ukazoval o kus dál. A když jsme přišli blíž, pod keřem ležely dvě zelený kola. »Vidíte, co já? Vopravdovský protitankový miny, a navíc nejsou bouchlý!« snažil jsem se vzbudit zájem. »No a co,« řekl otráveně Lupínek, »takovejch ještě bude,« usoudil a chystal se odejít. Jenže Dvojčata přeskákali několik dolíků a posadili se na bobek, prohlíželi si ty podivný věci a kroutili nad nima nevěřícně hlavou. »To musí bejt nějakej podfuk,« pravil Lupínek, který si to nakonec rozmyslel a pozoroval nás, aby mu něco neuteklo. Sedli jsme si taky na bobek a prohlíželi jsme ty miny; kolem každé z nich se obtáčel bílý nápis azbukou, z kterýho vykukovaly čtyři puntíky, takový čtyři malý houbičky.

Sedli jsme si taky na bobek a prohlíželi jsme ty miny; kolem každé z nich se obtáčel bílý nápis azbukou, z kterýho vykukovaly čtyři puntíky, takový čtyři malý houbičky.

»Úderníky,« řeklo jedno Dvojče a ukázalo na ty kovový houbičky, co rostly z obou min. »Rusáci,« řeklo na to druhý Dvojče, »to jsou celý voni,« pokračovalo dál a nikdo nemusel víc říkat, ruský vojáky každej znal, protože občas přijeli z Milovic nebo bůhví odkud a cvičili s našima společně, a všichni věděli, jaký jsou to hrozný bordeláři. »Vidíš, ty vole, kdybys uměl pořádně rusky, tak aspoň víme, na čem jsme,« řeklo jedno Dvojče a myslelo tím to, že kdybysme se pořádně učili ruštinu, tak bysme si mohli přečíst, co je tam napsáno. »Kvůli tomuhle to snad ani nestojí za to,« mínil rozumně Lupínek. »Někomu nic nestojí za to …,« ozvalo se, a to byl Achil, který se vynořil bůhví odkud a který stál určitě celou dobu za námi, i když jsme si toho nevšimli. A zaznělo to jízlivě, protože Lupínek mu ještě pořád ležel v žaludku, kvůli tomu kropení z mostu. Lupínek na to překvapivě neřekl nic, a tak nastalo ticho. 101

»Takový opuštěný miny můžou bejt docela nebezpečný,« řekl jsem zadumaně. »Hmm,« souhlasili Dvojčata a začali sbírat ze země kameny. Rázem jsme pochopili a přidali se k nim, nasbírali jsme si pořádnou zásobu a zalezli do zákopu o kus dál. »Tak, kdo první, pánové?« chtěl jsem řídit tuhle zábavu, ale bylo to marný, protože nikdo nečekal. Několikrát to kovově drnklo, přikrčili jsme se, ale když se nic nedělo, v házení jsme pokračovali. A když už nikdo neměl ani kámen, šli jsme se podívat, co jsme s těma minama provedli. Zkoumali jsme škrábance, nějaká ta houbička byla ohnutá, ale jinak miny vypadaly stejně jako předtím. Stáli jsme nad nima rozpačitě, Dvojčata se šťourali v nose jako vždycky, když nevěděli co a jak, a povytahovali si tepláky. »Co teď?« zeptal se Achil a rozhlížel se po nás. »Tady je nechat nemůžem,« řekl jsem, »takový miny … « »Snad je nepotáhnem do města!« skočil mi do řeči Lupínek a vrazil si naschvál ruce do kapes, aby bylo vidět, že s tím nechce mít nic společnýho. Pak jsme se začali hádat, jak ty miny odneseme a jestli to má smysl a jestli za to budeme pochválený ve škole a jestli to vůbec za tu pochvalu stojí. Dvojčata rozhazovali rukama a strkali do sebe, Achil ječel na Lupínka, a protože jsem se je snažil uklidnit, nakonec se sesypali na mě a ukazovali si na čelo. A když jsme se vymluvili, Dvojčata čapli ty miny a vyrazili jsme do města, abysme je odevzdali na policii, protože všichni jsme byli vychovaný válečnejma filmama, a taky proto, že mít do zásoby nějakej ten dobrej skutek, se ve škole může vždycky hodit. Každá ta mina měla aspoň dvacet kilo, a tak byl div, že jsme si z toho neuhnali kýlu, i když jsme se po cestě střídali. Šourali jsme se co noha nohu mine a cesta ubíhala ukrutně pomalu. Na kraji města ty dvě miny neuvěřitelně ztěžkly, a tak jsme je nesli po dvou a blahořečili jsme tomu, kdo k nim vymyslel takový držátko, jako má bandaska na mlíko. Museli jsme losovat, na koho vyjde to držátko a kdo musí trpět, a cesty nebylo konce. Ach jo, nic není dokonalý, pomyslel jsem si, protože na mě už několikrát vyšla ta špatná strana, a když jsme se s Achilem střídali, prsty jsem měl celé rozbolavělé a záda jsem ani necítil. »Hlavně se nikdo nesmí dotknout těch čudlíků, pořád na ně musíte dávat pozor,« varoval jsem neustále zvýšeným hlasem, abych je udržoval v napětí. »No jo, no jo. A co nám ještě poradíš?« bručeli naštvaně Dvojčata, protože dávno je už přešlo pokřikování a teď jenom ztěžka oddychovali. »Střídat, střídat,« kvílel každou chvíli někdo, ale protože nás bylo jen pět, stejně se nedalo nic moc čekat. Achil se belhal, šoural nohama, až se vířil prach, a vzdychal. »Já už nemůžu, Kobra, já už nemůžu. Kterej vůl to vymyslel?« kňoural Achil vyčítavým hlasem a šlehal po mně očima, což mě dožralo. »Na mě se nekoukej, sami jste chtěli. Hlavně to nepouštěj, nebo z nás bude krmení pro rybičky!« varoval jsem taky z posledních sil, »chceš mít zásluhy, nebo ne?« »Já už vlastně ani nevím … « skučel Achil zlomeným hlasem a šel ohnutý jak vrbový prut, že i já jsem škrtal rukama o zem. Namířili jsme si to parkem, aby nás nikdo neviděl a hlavně aby se nás nikdo zbytečně nevyptával, a vzali jsme to nejkratší cestou na náměstí, kde byla radnice. Zády jsme se opřeli do velikých domovních vrat, prošli dlouhým 102

klenutým průjezdem a táhli jsme se po točitých schodech nahoru. Funěli jsme jak sentinel, a jak nám ubývaly síly, občas jsme do něčeho drcli a po zdech za námi zůstal nějaký ten šrám. »Tak dělejte, dělejte, lemry líný,« kibicoval nás Lupínek, protože byl zrovna lichý, a tak otevíral a zavíral dveře, abysme se v patrech někde nezadrhli. Na radnici, který se teď říkalo městský národní výbor, byla oddací síň, kde jsme byli našemu vedoucímu Jardovi na svatbě, pak nějaký kanceláře a v nejvyšším patře i policajti. »Nechápu, proč jsou policajti až v posledním poschodí,« naříkal Achil a šilhal po mně. Jedno Dvojče řeklo naštvaně: »Aby je nikdo nerušil, přece …,« a chtělo si poklepat na čelo, jako že Achil je trouba, když to neví. V tom okamžiku se mu ale ta mina vysmekla z rukou, rozkutálela se po schodech dolů, ztratila se nám z dohledu a chodby znělo jen drnc buch drnc buch a mizelo v dáli. »Zalehnout!« zařval Lupínek, »hlavu pod ruce!« a praštil sebou o zem a Dvojčata za ním, jak jsme to cvičili ve škole v hodinách výchovy k brannosti. Jen my s Achilem stáli na schodech jako sochy a drželi tu druhou minu, aby se nám taky nevysmekla z rukou. Nahoře v patře klaply dveře a z chodby na schodiště vykoukla paní Samková, co tu sedí v kanceláři, a zeptala se: »Copak to tady děláte, kluci?« »Ale nic, paní Samková, jenom nám tu něco upadlo,« snažil se zachránit situaci Achil a pokusil se o milý úsměv, který občas zabral, protože Achil byl jako dítě k zulíbání, jak často vyprávěla jeho maminka, i když nám to připadalo jako staré pověsti české. »Nechcete si jít hrát raději někam jinam?« zeptala se zkoumavě Samková a hned jí zmrznul úsměv, když viděla, jak se tu válíme po zemi a jakou špínu jsme sem přitáhli. Přejela nás očima, zamračila se a bylo jasný, že v tom okamžiku úplně změnila názor. »Ať vás tu už nevidím, nebo si promluvím s vašima,« píchla do nás jedovatě prstem, otočila se a zmizela v chodbě a zdálky bylo slyšet, jak bouchly dveře. »Tak a teď nám nezbývá než jít jako myšky, aby to Samkový nebylo nápadný,« upozorňoval Lupínek, který mezitím vstal a oprašoval si kolena. Já s Achilem jsme toho našeho drobečka položili opatrně na první schod a protahovali jsme si záda. Dvojčata s hekáním vystrkali tu skutálenou minu z dolního patra, sedli si na bobek a důkladně si ji prohlíželi. Musím říct, že ty miny byly skutečně kvalitní zboží, protože na nich nebylo vidět, že se válely takovou dobu bůhvíkde, a ani ta skutálená mina nevypadala pošramoceně. »Tak, a jdem na to,« vzdychnul Lupínek a shýbnul se jako první pro jednu minu, protože ho tížilo zlé svědomí. Potichu jsme se dovlíkli ke dveřím, složili náklad opatrně na zem, povytáhli jsme si tepláky, rukou si přihladili vlasy a zaklepali jsme rázně na dveře. »Volno!« ozvalo se. Vzali jsme za kliku a nakoukli dovnitř. Tam byli dva policajti, na stolech měli mastný papíry, protože zrovna něco svačili, byli celí červený a rozesmátý. Mladší se z těch drobků zrovna zakuckal a lítaly z něj drobky, druhý se tomu smál a bouchal ho vší silou pěstí do zad. Pak to staršího policajta přestalo bavit, obrátil se k nám, rozšafně si strčil palce za kšandy od kalhot, vystrčil břicho a zeptal se nás: »Tak co nám nesete, pionýři?« A když jsme jim na pult mezi dveřmi, co brání vožralům, aby k nim nepřepadli do oficíny, a s hrdým výrazem ve tváři vyvalili ty naše miny, začali zmatkovat, drželi se za hlavu a křičeli jéžíšmarjá! a krucinál! a taky doprdele práce! Pobíhali sem a tam a telefonovali ke všem čertům, až nás z toho bolela hlava. 103

Vycouvali jsme radši ven a čekali, co bude dál. A když to už vypadalo, že všechno se blíží ke zdárnýmu konci, zavolali si nás mezi dveře a pak nám hrozitánsky, ale opravdu hrozitánsky vynadali, že nemáme sbírat, co nám nepatří, a ať nelezeme tam, kam nás nikdo nezval. Vystrčili nás na chodbu a práskli za námi dveřma od služebny, až to Samkový muselo být určitě podezřelý. Loudali jsme se mlčky chodbou a schod po schodu jsme pomaličku sestupovali až do klenutého průjezdu v přízemí. »Tak to vidíte, volové, příště zase budem dělat ňáký dobrý skutky!« prohlásil otráveně Lupínek a podíval se na mě vyčítavě, což mi přišlo nespravedlivý, protože jsem nikoho přece nenutil dělat dobré skutky, aby někdo ve škole vypadal jako hrdina. Rozhodil jsem rukama, protože jsem na to nechtěl nic říct, ale do ostatních jako by něco vjelo. Naráz vybuchli, křičeli jeden přes druhého, obviňovali se navzájem a hádali se, kdo je větší trouba; semleli všechno najednou a rozčileně rozhazovali rukama a strkali se, protože si to nikdo nechtěl nechat líbit a protože každý si myslel, že ostatní za to všechno můžou mnohem, mnohem víc.

… rozšafně si strčil palce za kšandy od kalhot …

Nahoře hromově práskly dveře a na schodišti se ozvaly hlasy. Zmkli jsme a udusili jsme hádku. »… a ty si myslíš, že taková ruština je úplně na hovno! Co vás to tam, proboha, učili? To vám neřekli, co si Komenský myslel o tom, kolikrát jsi člověkem v těch cizích jazycích?« dupali po schodech policajti, čepice měli v podpaždí a starší zle hartusil na mladšího. »Vždyť já přeci nejsem úplně blbej, ve škole nás učili, že když …,« durdil se ten mladší, ale když nás uviděl, jak tam stojíme, ihned zmknul. 104

Oba policajti si nás přeměřili zlostným pohledem od hlavy až k patě, seběhli zbytek schodů do průjezdu, profrčeli kolem nás, otevřeli mohutný vrata a zastavili se na chodníku, kde chvilku mžourali do sluníčka. »Parchanti jedni,« ulevil si ten mladší, co zanedbal výuku cizích jazyků, a vůbec mu nevadilo, že ho slyšíme. »Ale co, aspoň máme žízeň,« dodal smířlivě starší. Pak mlčky prstem ukázal na čepice, oba si je pečlivě nasadili a zamířili ke Třem dědkům spláchnout ty miny. »Zasraný betonový konzervy!« zavyl Achil bez úvodu, když policajti zmizeli, a kopal vztekle do vrat. A když se uklidnil, řekl unaveně: »Ach jo, kdo to moh vědět, že ty miny jsou falešný,« a dlouze se díval na dlaně, kde mu právě začínaly rašit puchejře. »Já to říkal od začátku, volové,« zahlížel Lupínek, »já to přeci celou tu dobu věděl!« »No a co, já přece taky … « uklouzlo mi, přestože takovou věc jsem si měl nechat jen pro sebe. Příště budu chytřejší a dám si větší pozor. ***

105

pšovka Na konci šopecké zahrady se maminka zastavila a dlouho se dívala do dálky, kde proti nebi temněl obrys Českého středohoří. »Odtud jsme se dívali, jak hoří Drážďany,« řekla zadumaně, »a bylo nám strašně, když jsme slyšeli, jak tam zbytečně umřelo tolik lidí,« pokračovala po chvilce tiše a já věděl, že slůvko strašně říká maminka jen málokdy a že to tedy opravdu strašné bylo. »Až za několik dní jsme se z novin dozvěděli, že tam po ulicích teklo železo,« dodala ještě a podívala se na mě. Jenže já jsem dělal, že to neslyším, protože mi z toho bylo smutno. Ten zvláštní naléhavý tón maminčina hlasu mě znepokojil, že jsem ani nevěděl, co na to říct. »Hmm,« vypravil jsem ze sebe a připadal jsem si divně provinile, že to zaznělo tak dutě. Abych tu maminčinu vzdálenou vzpomínku zaplašil něčím příjemným, přemítal jsem raději o tom, na kterém stromě byly takový sladký žíhaný jabka, co voněly tak, že se z toho točila hlava. Mezi rašícími lístky jsem se snažil spočítat, kolik ptačích hnízd po zimě zbylo, a dumal jsem, jestli se v nich letos zase uhnízdili ptáci. Krabatil jsem čelo, protože se mi stejně nedařilo zapomenout na to, co maminka vyprávěla, a byl jsem celý nesvůj z toho, co jsem od maminky před chvílí slyšel, a maminka to na mně poznala. Neřekla nic, položila mi ruku na rameno, chvíli jsme jen tak stáli a rozhlíželi se po zahradě. »Nemysli už na to,« zašeptala mi do ucha, »pojď, ukážu ti, kde co bylo,« a tak jsme se vydali na obhlídku zahrady. Prolezli jsme kdejaký zákoutí, zastavovali jsme se u stromů a já maminku obdivoval, že si toho z dětství tolik pamatuje. Za chvíli se mi ale ze všech těch hrušní, jabloní, slív, třešní i ořešáků, který zasadil dědeček vlastnoručně, točila hlava. A nakonec vlastně i z toho, že jsem si usilovně zkoušel představovat, jak mezi nimi dědeček oral tak blízko, kam až to šlo, to aby se využilo co nejvíc půdy a zároveň se stromy nepoškodily. Jak v těch brázdách mezi stromy pěstoval brambory, mák a řípu, která se celou zimu skladovala v jámě z opuky, a jak se všechno využilo, a co se nesnědlo, to se uskladnilo nebo nasušilo na zimu v sušárně za domem, kde se muselo zlehoučka topit tvrdým dřevem tak, aby se ty jablečný a hruškový křížaly nespálily. A to už je maminka u vyprávění, jaký byl dědeček člověk a hospodář, a klade mi na srdce, abych nic z toho nezapomněl. A já se snažím, co můžu, protože na dědečka Jiskru si už nepamatuju, neboť jsem byl malej špunt, když umřel a odešel na pravdu boží, jak říká teta Marta. Proto dědečka znám jen z fotografií, z nichž mám nejradši tu, kde sedí dědeček s placatou čepicí na hlavě a já si mu hovím na kolenou. A když na tuhle fotografii přijde řeč, teta Marta zmizí někde vzadu a přinese ukázat ještě další, ale tu do rukou nedostanu, aby se jí snad nic nestalo. Na téhle zahnědlé fotografii se značkou Atelier Swoboda sedí dědeček Jiskra v rakouský uniformě pěkně zpříma, na klíně vojenskou čepici s cvočkem a s rukou na šavli, která mu sahá skoro až do podpaždí. A je vidět, že dědeček byl prcek s velkýma ušima, kterým se mezi náma klukama říká plachťáky. Ale oč byl menší, o to měl laskavější pohled, takový hebký, sametový, jako všichni ti koně, o který se dědeček celej život staral. Ve světový válce za císaře pána sloužil dědeček jako vozataj, protože na pěšáka neměl dobrou míru, jak je to vidět i z tý fotografie, a jako voják byl poraženej v Itálii, na řece Pijávě, kde tekla řekou krev a kde se v rozbouřených 106

vodách topili vojáci jako koťata. Dědeček kočíroval vůz s raněnými, a tak to naštěstí přežil, ale spousta jeho kamarádů to štěstí neměla a u Pijávy tam zůstala navždy. Dědeček o tom prý nikdy nechtěl vyprávět, protože to bylo moc a moc ošklivý, jenže z těch střípků stejně pravda vyšla najevo, a byla ještě o moc horší, než si doma všichni mysleli. Vojáci padali jak na jatkách, topili se v Pijávě, a ti, co to zatím jako zázrakem přežili, odhazovali flinty i náboje a chytali se povozů s raněnýma, aby je voda nestrhla. Raněný na voze se báli, že se převrhnou a utopí se taky, a tak je z posledních sil odstrkovali, a aby se k nim nahoru nikdo nedostal, sekali jim šavlema ruce. Maminku pozorně poslouchám a všechno hltám, i když to tak na první pohled nevypadá. Někdy se taky na něco zeptám a jsem vděčný za každý slovíčko, protože chci znát historii našeho rodu, což se může třeba hodit. Tajně totiž doufám, že jednou někdo objeví nějaký zápis v kronice, který dokáže, že jsme potomci Jana Jiskry z Brandýsa, velkého husitského náčelníka, přestože dědeček Jiskra moc velký válečník nebyl, natož vojevůdce, když prohrál s těma armádama na Pijávě. Ale já bych na to byl hrdý, nikomu bych to neřekl a nechal bych si to jen pro sebe, aby si kluci nemysleli, že jsem nafoukanej nebo že se jen tak vytahuju. Dneska na Pšovce bydlí teta Marta, dědečkova prostřední dcera, a se strejdou Karlem děti nemají, takže jediný dítě, který se tu vyskytuje alespoň občas, jsem právě já. Naši tu pořád mají svou komůrku, úplně malinkatou, kde bydleli zamlada, mě ale dávají do předního pokoje, kde žil a spával hospodář, to jako dědeček s babičkou. V tom parádním pokoji s oknama do ulice je všechno naleštěný, vypulírovaný, pokrytý háčkovanými ubrousky, tuhými, jako kdyby byly z papíru. Kolem toho pokoje všichni našlapují s úctou a mluví jen šeptem, jako kdyby tam strašilo, a já se musím přiznat, že se tam i trošku bojím, neboť se v něm roztahuje černočerná tma a tajemno. A když si dospělí musí říct něco vážnýho, pošlou mě spát s tím, že zítra je taky den i přesto, že mohutně protestuji. Odvedle ke mně doléhají kousky slov a já natahuju uši, abych se dozvěděl, co vážnýho si dospělí v kuchyni vyprávějí, a cítím se podvedený, protože slyším hlahol a smích, což je podezřelý, když dospělí jsou přece tak věčně ustaraný a unavený. Převaluju se z boku na bok a čekám, až si všechno dopovídají a až se zhasne a teta se strejdou sem konečně dorazí, abych tu nebyl sám. Do tý doby vykukuju přes peřinu a pozoruju okýnko ve dveřích, který spojuje pokoj s kuchyní. Dědeček tohle okýnko do pokojových dveří prořezal pilkou sám, sám je potom i zasklil a všechnu tu práci si dal proto, aby se mohl dívat, jestli se v pokoji nedějí nějaké výtržnosti a neplechy, když za tetou Bóbou a Martou chodili kdysi nápadníci. A když na to přijde řeč, teta Marta se červená a snaží se to honem honem všelijak zamluvit, ale strejda Karel si ji dobírá a říká: »Počkej, Martičko, až tady kluk bude hospodářem, tak ty dveře stejně jednou vybourá!« Teta se na mě zkoumavě podívá, protože doufá, že až tady budu hospodářem, nechám všechno tak, jak je. Jenomže já nechci být hospodářem, ale chci být restaurátorem a opravovat staré obrazy a sochy, aby si lidé někde na zámku nebo v muzeu překvapeně vydechli a řekli Panečku, to je ale krása! Tady beztak žádný hospodářství není, protože všechna pole jsou v družstvu, někde za hřbitovem na Ráji zabraný v sjednocených lánech, ale kde přesně, to po rozorání mezí nikdo dneska už ani neví, jenže je to asi jedno, protože zpátky nám je nikdy nikdo nevrátí. A o tom, jak to vlastně bylo, se pak obě tety, tedy Marta s Bóbou, vášnivě a donekonečna přou, jenže myslím úplně zbytečně, protože se po těch letech v ničem neshodnou, snad jen v tom, že na ty naše pole, když tam dědeček tehdy oral s koňma, nosily jídlo k obědu s bandaskou černýho kafe z cikorky. 107

Ale to slavný okýnko září ve tmě dodnes, a když ležím v posteli, pořád mě přitahuje, a když přimhouřím oči, mám pocit, že kolem něj lítám v menších a menších kruzích a že se k němu nezadržitelně blížím, i když sám nechci. Pak toho musím nechat, protože mám strach, že dopadnu jak můry, který lítají kolem svíčky, a i když jim chcete pomoct a odháníte je, stejně si smočí křidýlka, padnou do vosku a v plamínku smutně vybuchujou. To okýnko ve tmě mě pořád přitahuje a já nemůžu usnout, hlavou se mi honí všelijaký myšlenky, protože se tu pořád tak trošku bojím, i když sem patřím. V chladu pokoje se mi mlží brejle, který jsem si vzal, abych přeci jenom něco viděl, a peru se s peřinou natřepanou do kopce velikýho jak hora Říp.

… a peru se s peřinou natřepanou do kopce velikýho jak hora Říp.

Plácám do ní rukama, aby slehla, tahám ji za rohy a přesejpám ji ze strany na stranu. Nakonec se mi stejně všechno to peří sesype do nohou, a když si stěžuju, že takhle už to nejde, máma se mi směje a říká, že s pravou peřinou se to holt musí umět. To je sice pravda, ale mně to moc nepomůže, protože spaní pod peřinou bych musel trénovat soustavně, což není možný, protože na Pšovce jsme tak jednou za měsíc. A protože mě ta peřina pekelně naštve, nemůžu usnout ani za nic, a tak si z těch střípků vypravování snažím představovat, jak se tu žilo v dobách, kdy se dědeček bál, kdo se jim to přižení do rodiny. Ale to nakonec dopadlo docela dobře, a tak si myslím, že dědeček měl zbytečný obavy, protože se sem přiženil můj táta, a musím říct, že strejda Karel i Míla se taky určitě povedli. Strejda Karel a Míla totiž v životě nastřádali hodně zkušeností, ale nejvíc to dává k dobru Karel, který si dělá ze všeho a ze všech legraci, i když se mu to někdy nepovede a způsobí tím kalamitu v rodině. Ale každý z rodiny ví, že Karel má umělecký sklony, a proto je občas náladový a někdy mu ulítne nějaký to slovíčko, což se mu musí prominout, protože tak mu to kdysi promíjel už dědeček Jiskra, a to byla hlava rodiny. A protože strejda Karel se sem přiženil z Prahy, nemusí pracovat na zahradě, i když ostatní to obvykle nemine, a tak má čas a baví se tím, že vymýšlí povídky ze svýho dětství a pí108

še je na psacím stroji. A jsou to příhody z doby, kdy byl ještě kluk a kdy se ve škole ještě říkalo pane učiteli, zatímco my musíme říkat soudružko učitelko, protože učitelé jsou dnes na vymření. My pak večer sedíme u stolu v kuchyni, pijeme čaj a jíme koláč, co upekla máma, a Karel nám ty povídky čte a my se smějeme, protože ho v těch povídkách vždycky poznáme. A on se na mě každou chvilku kouká, co na to jako říkám, a vidím, že se směje pod fousy tak, abych mu záviděl, že dneska se už takový věci nesmí. Ale já tak asi budu vyprávět, co se smí a nesmí a co s klukama děláme, když nás nikdo nevidí! To bych musel bejt padlej na hlavu, a tak jen sedím, poslouchám a dělám, že mě to zas tak moc nezajímá. A pak když se v tom příběhu začne k něčemu schylovat nebo se tu a tam objeví nějaký to sprostý slovo, začnou se po mně všichni koukat a já vím, že mě brzy pošlou pryč, abych se nezkazil. A taky to nakonec udělají a já mám v tom příběhu děsivý mezery, což je pro můj vývoj horší, než kdybych ty místa slyšel, a nevím, proč já to nemůžu alespoň slyšet, když strejda to zažil na vlastní kůži a žádná újma na něm vidět není, jenže dospělým to není tak jednoduchý dokázat. Musím pryč a nezabere ani to, že fňukám a dělám, že jsem naštvanej. Pak se nudím na dvorku a čekám, až mě někdo zavolá, že už můžu jít zpátky; a všichni jsou červený a rozjařený, divně po mně pokukují, jako kdybych zrovna já mohl za to, že mě předtím vyhodili. A protože mi to je líto, umínil jsem si, že použiju stejnou zbraň a že si natruc napíšu něco o tom, co s klukama děláme po odpolednách, aby bylo vidět, že my kluci, co bydlíme v Terezíně, žijeme hrozně zajímavě a nejsme jen vymyšlený třeba jako kapitán Nemo, Vinnetou nebo Rychlý šípy a že můžeme vypravovat příběhy, který jsme skutečně zažili. A tak to ani nebude žádnej nanicovatej příběh, jako musíme psát ve škole na téma, který nám zadá Jiráková, ale bude to něco ze života, aby všichni jenom vyvalovali oči. * »Kóóóbra, kóóóbra z Indie, kóóónce týdnééé se nedožije …,« hulákali Dvojčata s Achilem, jako kdyby chtěli být slyšet až v Krkonoších, a za chvíli se k nim připojil i Lupínek. Sekali klackama do zbytků polehlé a zcuchané trávy, po zimě šedivé a špinavé. Prodírali jsme se křovím a suchým bodláčím na dně hradebního příkopu, kam kromě nás nikdo nikdy nepřišel. Prostředkem příkopu vedla struha, kterou za císaře pána tekla voda v hradebním systému, ale dneska byla zaplněná stojící vodou; všude kolem bylo křoví a po obou stranách rostly olše, vrby a habry a struha byla místy ucpaná spadanými stromy, hnijícími větvemi a starým rákosím. V těch místech se pak kalná a zapáchající voda rozlévala do stran, vytvářela bažiny a občas se dotýkala i hradebních zdí z červených cihel. Z výšky se do hradebního příkopu skláněly stromy, které rostly nahoře, zakrývaly oblohu a vytvářely příšeří. Příkop tvořil kolem města složitou hvězdici, která připomínala cípatou medaili z doby, kdy se město stavělo. »Kóóóbra, kóóóbra z Indie, kóóónce týdnééé se nedožije …,« řvali kluci znovu a schválně ještě hlasitěji a já jsem měl takový neodbytný pocit, že mě tím zpíváním chtějí trochu pozlobit a popíchnout. Všichni mi totiž říkají Kobra, protože má na hlavě taky takové brýle, jako mám já. To vymysleli velcí kluci a mně ani našim se to hned od začátku moc nelíbilo, ale já jsem na to už zvyklý, že mi to dneska ani nepřijde. Myslím, že nakonec je to lepší, než kdyby mi říkali Vole nebo Hele, jak to velcí kluci říkají jiným, a tak jsem dělal, že to o těch kobrách neslyším a že s tím si na mě nepřijdou. Dvojčata měla bojovnou náladu a do všeho kolem sekala hlava nehlava jako ve filmu, kde se američtí vojáci prosekávají pralesem, až šlápnou na dobře ukrytou minu a v tu ránu je po nich. Na takových výpravách my s klukama vždycky něco objevujeme, i když se to třeba nepodaří pokaždé, když někam jdeme. 109

»Pojďte sem, pojďte sem!« křičel pronikavým hlasem Achil a šťoural se klackem ve vodě. Šmejdil zuřivě tím klackem sem a tam, až vytáhl z vody několik dlouhých průsvitných hadiček, uvnitř kterých byly v pravidelných vzdálenostech malé černé tečky jako korálky. Nadzdvihl je do výšky a dlouho si je zblízka nevěřícně prohlížel. Koukal na ně jako husa do flašky a bylo vidět, že je z toho jelen. »Fůůůj, fůůůj, to je ale hnusný, pojďte se na to honem podívat, než mi to spadne zpátky! To jste ještě neviděli!« snažil se nás přilákat. Byl jsem hrozně zvědavý, co to je, protože takovou věc jsem také ještě nikdy neviděl, a tak jsem natahoval krk přes Achilova záda, abych si to mohl prohlédnout hodně zblízka, což není problém, protože Achil je pořád mrňous, i když musím říct, že si z toho nic nedělá.

Příkop tvořil kolem města složitou hvězdici, která připomínala cípatou medaili z doby, kdy se město stavělo.

»To jsou vajíčka,« uculovali se Dvojčata, když přišli blíž, »žabí.« A museli to asi vědět, protože jejich dědeček chodil na ryby a Dvojčata mu s tím často pomáhala. »Jaký vajíčka?« nechápal Achil, protože znal jenom vajíčka, co mu máma vařila do školy k svačině. »No, když maminka paní Žábová s panem tatínkem Žábou, aby z toho byly děti …,« vysvětlovalo trpělivě jedno Dvojče a druhý nic neříkalo, jen se křenilo a spojilo palec s ukazováčkem do kroužku a druhým ukazováčkem v něm jezdilo rytmicky dovnitř a ven. Achil na to nic neříkal, protože mu to pořád nešlo do hlavy, a bylo vidět, že než mu to dojde, bude mu to ještě nějakou dobu trvat. »Žabí vajíčka, přece!« opakovali Dvojčata a očividně měli radost, že mají navrch, a dělali na Achila všelijaké obličeje. »Aby pak žabožrouti měli co žrát,« dodali ještě, a mysleli tím určitě Francouze, kteří jedí s oblibou žáby, což je všeobecně známo, protože nám to říkali i ve škole. Achil se tvářil, jako 110

by byl také Žabožrout, který právě spolknul žábu, co vyroste z takových vajíček, a ztuhnul, jako by spolkl pravítko. A když už mu konečně došlo, že je trouba, zařval: »Teď si to ale sežerte vy, volové!« a vztekle švihnul tím žabím slizem do dálky. Dvojčata nic neříkali, abychom si uvědomili, že jsou uražení, a mlčky kosili všechno, co jim stálo v cestě. Prošlapávali si cestu tou nejvyšší trávou, vrhali se do rákosí, lámali suché větve, až to mezi hradbami třeskalo jak výstřely z pistole. Achil to dělal po nich, vztekle útočil na bodláky a ze všech sil křičel: »Zlom si vaz a čert tě vem!« a klackem srážel lepivé kuličky jednu po druhé jako ten don Quijote, který si vyléval zlost na větrných mlýnech.

Všichni mi totiž říkají Kobra, protože má na hlavě taky takové brýle, jako mám já.

Nakukovali jsme střílnami do podzemních chodeb v hradebních zdech, několikrát jsme nakoukli i do klenutých průchodů tam, kde končila hranice světla, a vzrušením jsme ani nedýchali. Do nosu nás udeřil těžký vzduch, ve kterém se nesla plíseň i pach mokré země. Abychom zjistili, kam tma až sahá a jestli je chodba rovná nebo se zatáčí, házeli jsme do tmy kamení, hulákali jsme dovnitř a čekali na ozvěnu, která ale stejně nepřicházela, a slova zapadávala dovnitř nenávratně jako ty kameny. Ale abychom se sami vydali do chodeb a prozkoumali je i tam, kde se ztrácely ve tmě, někde v dáli pod pevnostními valy, to bylo něco docela jiného. O to jsme se pokusili tehdy na podzim a skončilo to všeobecným výpraskem. Přesto nás mrzelo, že jsme pozadu, protože všichni kluci z města už nějakou tu chodbu objevili, i když je to ze školy i z domova přísně zakázáno, a jen my jsme s tím ještě vlastně ani nezačali. A tak když jsme stáli na kraji jednoho vchodu do podzemí, rozhlédl jsem se po ostatních a houknul jsem dovnitř: »Kdo není srab, jde dovnitř!« Nikdo na to nic neřekl, a tak jsem dovnitř houknul ještě jednou: »Kdo není srab, ten jde dovnitř!« A když se zase nikdo neozval, zeptal jsem se přímo: »Slyšeli jste?« »Slyšeli, jenže my jsme tam ještě nikdy nebyli,« zaskřehotal Achil, protože mu vyschlo v krku, a Dvojčata jen přikyvovali hlavami a mlčky si popotahovali tepláky, které jim předtím sjely dolů, protože je měli větší, aby jim 111

dlouho vydržely. »No právě,« přesvědčoval jsem, a když jsem viděl, že ani Lupínek se do toho moc nemá, začal jsem z druhé strany. »Nebojte se,« těšil jsem je, »kdyby se něco dělo, tak mám s sebou ještě tohle,« zalovil jsem v kapse a vytáhl z ní několik ztvrdlých chlebových kůrek, které jsem tam zapomněl, když jsme šli předevčírem krmit ryby ke kanálu. Všichni ztuhli a koukali vytřeštěně, Dvojčata si stoupli těsně k sobě, jak to dělají vždycky, když se jim chystá někdo ubližovat. Achil nemohl spustit oči z těch kůrek a Lupínkovi cukaly koutky, protože už všechno pochopil. S vážnou tváří jsem kůrky rozlámal na pět stejných kousků. Achil si těžce povzdechl a vzal si první, a než si svou kůrku zastrčil do kapsy, dlouze si ji prohlížel a převracel na dlani ze strany na stranu. Dvojčata chňapla současně po zbytku a vzali všechno, Lupínek udělal otrávený obličej a šlehnul očima po Dvojčatech. Jenže ta dělala, že nevidí neslyší, a ruce měla vražené do tepláků. »Stejně tam chcípneme žízní,« řekl Lupínek pohřebním hlasem a spiklenecky po mně mrknul okem. »Jo, nejhůř jsou na tom ty, co se nažerou suchýho chleba, protože ten do sebe vtáhne všechnu tělesnou vláhu,« přisvědčil jsem, ale tu moji a Lupínkovu kůrku Dvojčata stejně nevydala. »Máme štěstí, že v podzemí aspoň místy kape voda,« řekl jsem významně, abych to ještě jednou zkusil, »to zachránilo Toma Sojera s Beky Tchatcherovou, když se ztratili v těch hlubokých jeskynních chobách, jak je to v tý knížce.«

Jenže jak jsem napsal to chcípneme a nažerou, na papíře mi to připadalo najednou takový divný, že jsem to radši škrtnul a přepsal, aby měla Jiráková radost, kdyby to náhodou četla. Pak jsem se musel jít podívat do knížky o Tomu Sojerovi, jak se správně jeho jméno píše; jenže jsem tu knížku nikde nemohl najít, i když jsem prohledal všechny místa, kde by jen mohla být. Sednul jsem si zpátky k tomu psaní, ale pořád jsem musel přemýšlet, kam se ta knížka u nás doma zatoulala. A když jsem si konečně vzpomněl, znovu jsem se začetl do kapitoly, kde se Tom a Becky ztratili v podzemních jeskyních a kde se potkají s hrozným Indiánem, a představoval jsem si, co bychom s takovým Indiánem asi udělali my. Sednul jsem si k tomu psaní a chtěl jsem pokračovat, jenže mi to už nešlo, hlavou se mi pořád honily příběhy z Toma Sawyera a z Rychlých šípů, což mě pořád pletlo. Za chvíli jsem už nevěděl, co jsem vymyslel sám a co se mi tam přimotalo, a to byl konec. A i když jsem si na to psaní vzal krásnou propisovačku se spoustou barevných náplní, kterou mi přivezl strejda Karel z Itálie, seděl jsem nad papírem bůhvíjak dlouho a nevěděl, jak dál. Převaloval jsem tu tužku ze strany na stranu, až se na ní ulomila pacička, kterou se vystrkují barevný náplně. Že nic nevydržela, i když byla z ciziny, to mě naštvalo, ale že jsem zjistil, že psát povídky ze života, není zase tak jednoduché, jak se to na první pohled zdá, mě naštvalo mnohem víc. A taky jsem přišel na to, že strejda Karel ty umělecké vlohy asi skutečně má, a tak se už nedivím, že kvůli nim nemusí chodit pracovat na tu naši šopeckou zahradu. Strejda je zajímavý nejen tím, že píše povídky ze svýho dětství, ale taky tím, že umí krásně vyprávět a dělat legraci, i když to vždycky nedopadne dobře a někdo z rodiny se naštve, což končí tím, že mezi sebou na čas nemluvíme. A jak jsem se teprve nedávno dozvěděl, je to tím, že to má už v krvi, protože strejdův tatínek byl pravý dobrodruh, jako Otakar Batlička, který o tom ale napsal spoustu dobrodružných knížek. Strejdův tatínek už jako kluk utekl do daleký ciziny, až do Ameriky, a tam se živil jako plavčík, kamelot, herec, hudebník a taky jako kovboj. Ale protože honil krávy v Jižní Americe, tak se nejmenoval kovboj, ale gaučo, jak je tam 112

zvykem. A pak se vrátil, stal se železničářem na Masarykově nádraží v Praze, oženil se se svou dávnou láskou, která na něj mnoho let čekala, až se vrátí, stejně jako je to v pohádkách. Ale tak to vypadá jen na první pohled, protože ho ve válce sebralo na Masarykově nádraží gestapo, a z Mauthausenu, kde ho za protistátní činnost proti Říši popravili, přišel jen dopis, ve kterým byl zlatej prstýnek a fotografie ze železničářskýho průkazu, který měl u sebe, když ho zatkli.

… a z Mauthausenu, kde ho za protistátní činnost proti Říši popravili, přišel jen dopis, ve kterým byl zlatej prstýnek a fotografie ze železničářskýho průkazu, který měl u sebe, když ho zatkli.

A když na ten dopis přijde řeč, strejda Karel zmizí v pokoji a za chvilku se vrátí, v ruce drží obálku, pak ji otevře a vyloví z ní na čtvrtinky složený papír. Pak ho rozloží a uhladí dlaní na stole. Chvíli si ho mlčky prohlíží, trošku přitom vzdychne a v tu chvíli se všichni po sobě jen dívají a je ticho jako v kostele. Celá rodina si předává ten dopis kolem stolu jako svátost, bere ho opatrně do rukou a dává pozor, aby se mu nic nestalo. Každý se nad tím listem sklání, táta si posune brejle, aby na to líp viděl, a já si prohlížím obálku orazítkovanou říšskou orlicí uprostřed, abych z toho taky něco měl, protože s tím dopisem mě vždycky přeskočí. Na konci dopisu je přes razítko naškrábaný podpis, jenže nikomu se nedaří ho rozluštit, protože všechno se přes sebe šikovně překrývá. Teta Marta se zvedne a jde do pokoje, za chvilku se vrátí se slovníčkem a já v něm musím hledat německý slůvka, který by mohly být tím jménem dozorce, co má všechno na svědomí; a když reptám, že to tak rychle nemůžu hledat, všichni se do mě pustí a napomínají mě jako ve škole, že se mám snažit a že se mi to může vždycky hodit. Jenže najít to správný jméno se nedaří, dospělí se dohadujou, kdo má větší pravdu, protože takových slov, který se těm několika naškrábaným písmenům podobají, je spousta. A když je to právě v nejlepším, Karel ztratí náhle trpělivost, vyžádá si dopis, 113

opatrně jej složí a dá ho do obálky. »Necháme toho, dneska je to už jedno, nikomu to život stejně nevrátí,« řekne na vysvětlenou a ukončí tak celou věc. Nám všem je moc líto, že jsme s tím strejdovi moc nepomohli, a já si vyčítám, že jsem mrmlal. Řeč se plynule stočí na válku a každý dá k dobru nějaký ten příběh, jak se Němci dali ošulit, a pak se vzpomíná, jak k nám při leteckým poplachu chodila celá ulice do sklepa jako do krytu. Pak se mluví o tom, jak ten náš sklep několikrát zaplavila voda z Labe, když se rozvodnilo, a jak stála voda až v kuchyni. Všichni si vjedou do vlasů a začnou se hádat, jestli to bylo v roce 1923, 1937 a 1943 nebo 1920, 1935 a 1941 nebo v tom roce, kdy umřel pradědeček Jiskra, co v hospodě u Lípy propil málem celý grunt, a kdyby mu prababička nepohrozila, že mu uteče, tak by se mu to určitě povedlo. Strejda Karel nasadí vážný obličej a s ledovým klidem začne tvrdit, že od dědečka Jiskry naprosto přesně ví, že pradědeček Jiskra pil především proto, aby ho prababička opustila, ale že se mu to nikdy nepodařilo, i když si přitom úplně zkazil zdraví. To namíchne tetu Martu, která dbá na rodinnou pověst, a tak se pustí do strejdy, že si určitě vymýšlí, protože dědeček Jiskra by nikdy o pradědečkovi nic takovýho neřekl. Do toho se vloží teta Bóba s tím, že už ty řeči nemůže vydržet, a všechny důrazně upozorní, že je z rodiny nejstarší a že proto si toho nejvíc pamatuje, a tak může s klidným svědomím a s konečnou platností říct, že pradědečkovi bylo všechno jedno, že se nestaral ani o grunt, ani o prababičku. Navíc že mu musela jako holka chodit do hospody pro pivo a pro rum, z čehož vyplývá, že byl alkoholik. Teta Marta se dušuje, že si na nic takovýho nepamatuje a že i když je jenom o dva roky mladší, nikdy pradědečkovi pro pivo nechodila, nehledě na to, že je to jen otázkou pohledu, kdo je to alkoholik a kdo ne, když pije skleničku rumu a pár piv denně. Všichni se mezi sebou hádají, máchají rukama ve vzduchu a bouchají dlaní do stolu, a to je ta pravá rodinná pohoda, i když situace je značně nepřehledná. Kravál probudí strejdu Mílu, kterýho celá debata vůbec nezajímala, a protože ho zajímají hlavně včely, mezitím si hezky dáchnul, jak sám říká. Teď vyskočí jak rybička, a protože na těch svých čtyřicet úlů někde ve stráni u Mělnický Vrutice myslí dnem i nocí, řekne: »Bóbinko, je čas jet domů! Ahoj, Karle, a ahoj, vy všichni, i ty kluku!« a jde nastartovat auto, co stojí venku na ulici, aby se ještě i teď navečer mohl zajet podívat na ty svý pracantky. Jenže nikdo na to nebere ohled a naši to už nevydrží, a abych si neudělal špatný dojem z naší rodiny, pošlou mě do sklepa, abych tam počkal, až pro mě přijdou, a mezitím nabral tašku jablek, které si odvezeme domů. A kdybych se snad náhodou nudil, abych se podíval, jak vysoko jsou ty čárky, který se dělaly na zdech, aby se nezapomnělo, kdy byla jak vysoká voda. Mě mrzí, že když je všechno v nejlepším a můžu se konečně dozvědět něco hrozně zajímavýho o historii naší rodiny, musím jít zase pryč, přestože namítám, že si ty čárky i letopočty pamatuju už nazpaměť. Jenže táta mě vystrčí ze dveří s tím, že opakování je matkou moudrosti, a mně nezbývá nic jinýho, než do toho sklepa jít, protože se zatáhlo a na dvoře je jarně sychravo a fouká vítr, zatímco ve sklepě je aspoň stálá teplota. Tak přejdu dvůr a jdu na mlátek, otočím vypínačem, otevřu těžký dřevěný dveře a sestupuju opatrně dolů. Jako obvykle počítám schody, jenže se jich stejně nedopočítám. Musím totiž dávat moc velkej pozor, abych na těch schodech přes něco neupadl, protože na každým leží nějaký košík, bedna na ovoce, zavařovací láhve, holínky, co v nich teta Marta chodí na zahradu nebo nějaký jiný haraburdí. A 114

jak scházím dolů, s každým stupněm na mě padá pořád větší a větší tíseň, i když nevím proč, když tenhle sklep je náš a dávno ho přeci znám. Dole pak bloumám a jenom zdálky ke mně doléhá zvuk houkačky, jak v tom pozdním nedělním odpoledni strejda Míla zuřivě troubí, aby teta Bóba už konečně přestala krafat a pospíšila si domů. S rukama v kapsách pozoruju klenbu, prohlížím si opukový kameny jeden po druhém a zkouším si představit, jak se tady za války při náletu srovnala celá ulice a co bych asi dělal, kdyby se ta klenba začala hroutit. Opakuju si ty letopočty, jenže z tý samoty je mi zima, začne mě bolet břicho a nohy z toho přešlapování, tak si najdu prázdnou bednu od brambor a sedím na ní pod jedinou žárovkou, která tu svítí. Chroupám jablka z bedýnek jedno za druhým, abych zapomněl na ty svíravý pocity, a čekám, až táta zavolá, že už nám taky běží auto a že jedeme domů. Na cestu dostanu políbení od tety, tu tašku jablek ze sklepa a do sáčku ořechy, aby to strejda Karel neviděl, protože by měl řeči. * Celou cestu jedeme potmě, v autě svítí akorát několik kontrolek, naši mlčí a já se už těším, jak si večer, až se naši budou dívat na televizi, zapnu to svý rádio po dědečkovi a budu tajně poslouchat stanici Luxembourg a koukat z okna, jak svítí ciferník na kostelní věži. ***

115

kytara »Žáci, kdo z vás kdy viděl nějakou rybu?« zeptala se Mrázová, abychom se dostali do problematiky, jak vždycky říká, když s námi začíná probírat novou látku. Všichni se tvářili otráveně a koukali se z okna, protože vylezlo jarní slunce a sedět ve škole byl zrovna hřích. Mrázová je praštěná, když se nás ptá na takovou hloupost. Vánočního kapra zná přece každý a jiný ryby, snad kromě rybiček z plechovky, ani nestojí za řeč, a když se to vezme kolem a kolem, tak nakonec ty volejovky taky nestojí za řeč, protože na chlebíčkách nejsou stejně ani vidět. Nastalo ticho a Mrázová se rozhlížela po třídě a vyčkávala. Pak se dlouze dívala na Týnka, o kterým věděla, že konečně už složil rybářský zkoušky, aby nemusel lovit načerno jako vloni, kdy ho chytil porybný a pan Boura za něj musel zaplatit pokutu. Mrázová popošla uličkou až k Týnkovi a položila mu ruku na rameno. Týnek se zavrtěl, napřímil se a už už chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel, přikryl si rukou pusu a několikrát suše zakašlal. Mrázová se zamračila a pro změnu se zadívala na Honzánka, který byl sice s porybným jedna ruka, jenže netušil, že se s rybama začne už dneska, a tak si dopředu nic nenachystal. Ticho se natahovalo, Mrázová zrozpačitěla a rozhlížela se po třídě, jenže každý uhýbal očima a dělal, jako by tu ani nebyl. Sluníčko vykreslovalo ostré stíny, které se plazily po podlaze a po nábytku a tvarovaly se podle toho, kudy lezly. Mrázová si vzdychla, malátně se otočila, ale než stačila vyrazit k tabuli, zvedla se mezi lavicema ruka. »No? Prosím …,« pookřála Mrázová, ale hned se zarazila, protože teprve teď si uvědomila, že ruka patří Schwarzovi. Schwarz se rozhlížel na všechny strany, blýskalo mu v očích a urputně třepal rukou, že ho Mrázová chtě nechtě vyvolat musela; pak vyskočil, otočil se ke třídě a začal vykládat: »Já znám skaláry, paví očka, mečouny, čichavce a … « Všichni zpozorněli, protože tohle nikdo nečekal, taková snaživost byla vždycky podezřelá, notabene zvlášť od Schwarze. Mrázová se pekelně soustředila na to, co Schwarz vypráví, a byla ve střehu jako Cyrano z Bergeracu, protože čekala, co za lotrovinu se z toho vyvrbí. »… mám totiž, to vy ještě nevíte, akvárium s rybičkama a šnekama, k tomu knížku, vzduchovadlo a dafnie na krmení, sítko a teploměr na měření vody a …,« mlel Schwarz zaníceně jako kolovrátek. »Panebože, on to snad myslí vážně!« hlesla mi do ucha Bartoška. »Schwarz – a rybičky! No to je dílo!« neudržela se a vyprskla smíchy na celou třídu. Do téhle chvíle všichni seděli celý zkoprnělý a s vykulenýma očima poslouchali, co ze sebe Schwarz chrlí. Ale jak Bartoška vyprskla, všechno jim rázem došlo a začali se mezi sebou dohadovat, jestli Schwarz nekecá o těch rybičkách, a taky o tom, proč se s tím tak vytahuje. V tu ránu se debata rozběhla všemi směry a Sláma s Hrabánkem se hádali, jak nejlíp pytlačit na Ohárce a kolik ryb už takhle chytili, holky si klepaly na čelo a říkaly, že lepší je chodit na cvičení, aby z toho byla pěkná postava, a ať si Schwarz ty rybičky strčí někam – a vznikl takový rambajs a mumraj, až z toho drnčela okna. Schwarz si uraženě sednul, protože ho už nikdo neposlouchal, sklopil hlavu a koukal do lavice a po straně vrhal vražedný pohledy. »Tak dost! Buďte už zticha!« křičela Mrázová, protože s námi už měla zkušenosti. »Tak dost! Dost, buďte už konečně zticha!« a máchala vztekle rukama, aby nás uklidnila, »… vezměte si sešity – budu vám diktovat!« 116

»Lepší je napsat nějakou knížku nebo hrát na kytaru než krmit rybičky v akváriu,« zašeptla mi do ucha Bartoška. »Myslíš?« zapochyboval jsem a napadlo mě, jak na to Bartoška přišla. Deník si už píšu, a nic tak zvláštního na sobě nepozoruju, ale za kytaru i za rybičky s akváriem bych dal nevímco. »No jasně … « zašeptala mi znovu Bartoška do ucha a já jsem ucejtil, jak mě její vlasy šimrají na krku, »s kytarou můžeš zpívat a bejt slavnej třeba jako Bob Dylan.« »To já bych byl radši slavnej jako Beatles nebo Black Sabbath,« namítnul jsem. »No to je přece jedno,« řekla netrpělivě Bartoška, »ale dokážeš bejt slavnej s rybičkama?« pokračovala a zaťukala si prstem na čelo, pak ukázala na Schwarze a zvedla oči ke stropu. Na tom něco bylo, jenomže jsem se nechtěl dát jen tak, aby to nevypadalo, že mě ukecá kdejaká holka. »Rybičky seženeš docela snadno a můžeš je dát i do sklenice od okurek, ale kde vezmeš kytaru?« namítal jsem, přestože jsem v duchu s Bartoškou už dávno souhlasil; kytara je stutečně lepší než rybičky, třebas by byly i v akváriu. »Náhodou, já kytaru mám,« řekla s převahou Bartoška, a tím mě úplně uzemnila, protože kdo by to byl do ní řekl. Holky chodily na klavír, na housle nebo na další jiný zastaralý nástroje, ale v širokým okolí uměl hrát na kytaru jen starší Achilův brácha. Nechtěl jsem se už ani za nic vyptávat, aby to nevypadalo, že dolejzám, což zásadně nedělám, jenže se mi to převracelo v hlavě sem a tam, a tak jsem to za chvilku už nemoh vydržet. Šťouchnul jsem do Bartošky a naklonil jsem se k ní, abych se zeptal, jak ta její kytara vypadá, ale nevybral jsem si tu správnou chvíli. »Vopate! Dej pokoj! Dívám se na vás už hezkou chvíli!« zařvala hrozitánsky Mrázová. »Nesnáším, když mi někdo ruší výklad, zvlášť když vykládám ryby, které mám tak ráda!« a proklála mě pohledem. Strnul jsem a snažil jsem se tvářit nevinně, abych neslíznul nějakej trest jako minule, kdy jsem pak musel v biologickým kabinetě přerovnávat sklenice s chemikáliema a všelijakejma mrtvolkama v láku. Schwarz se otočil a zakýval hlavou, jako že Mrázová má pravdu, pak zachmuřil obličej, přes uličku se ke mně nahnul a pohrozil mi vážně prstem. Málem jsem puknul zlostí. »… a co verlyba?« zeptal se někdo z dojíždějících a tak převedl řeč někam jinam, což mě zachránilo. »Žádná verlyba, ale velryba,« opravovala na úvod odpovědi Mrázová a znovu jí blesklo v očích, protože byla ráda, že se konečně někdo na něco pořádnýho zeptal, a vysvětlovala nám, že velryba není ryba, ale savec, což půlka třídy nemohla pochopit, přestože se Mrázová hrozně snažila a oháněla se spoustou knížek s různými nákresy a barevnými obrázky. A když si už nevěděla rady, jak nás přesvědčit, jenom si vzdychla a tiše se zeptala, jestli ještě někdo má nějaký dotaz. Valina se přihlásil s tím, že pořád ještě nerozumí tomu, proč se tedy velryba jmenuje ryba a navíc velká, ale na odpověď nečekal a brumlal polohlasem tak, aby ho všichni slyšeli, že by chtěl vidět, kde má velryba prsa a jestli nosí podprsenku, když je taky savec. Mrázová se mračila a dělala, že to neslyší, aby se nemusela s Valinou hádat a všechno vysvětlovat pořád dokola. »Jaké ryby se ale nejvíce líbí vám, žáci?« změnila opět taktiku Mrázová a zkoušela nový styl výuky, který škole na podzim doporučila školní inspekce. »Ve voleji, ve voleji,« bručel jsem si pod fousy, protože jsem byl naštvanej, 117

že mě před celou třídou tak zpražila, ale nahlas jsem to neříkal, protože Mrázová na nás měla různý metr a mně by to jako Valinovi nemuselo projít. A když bylo dlouho ticho, nevydržela a naléhala: »Tak chce se někdo ještě na něco zeptat?« a určitě si myslela, že tak podnítí naši aktivitu v hodině. Nikdo nic neříkal, protože se blížil konec hodiny a zapovídat se s Mrázovou o rybách místo přestávky, to by nikdo nepřežil. Nakonec zvedl ruku Valina a Mrázová zpozorněla. »Moh bych jít už na záchod?« řekl Valina, »já totiž hrozně potřebuju,« dodal, na nic nečekal a začal si balit věci. Mrázová zalapala po dechu, ukázala mu rukou, že už má tedy jít, rychle ukončila hodinu a vypadla. O přestávce se kolem Schwarze shlukli jeho nejvěrnější, několik zvědavců a posměváčků, kteří nemohou chybět u ničeho, a Schwarz jim vyprávěl, jak velký je to jeho akvárium a natahoval ruce, co moh nejdál, aby vypadalo přinejmenším jako bazén. Vysvětloval všem, jaký má rybičky a šneky a kde vzal písek a kamení na dno. Otáčel se ke každému, kdo začal jen malinko pochybovat, a sliboval, že až jeho rodiče nebudou doma, vezme všechny na návštěvu, aby se každý mohl přesvědčit, že nelže. Bartoška zůstala v lavici, okusovala svačinu a nepřítomně se dívala na to hemžení po třídě. »Ty, Ájo,« řekl jsem Bartošce, »a ty na tu kytaru hraješ?« Začal jsem zvolna, abych z ní něco vytáhnul a nepoplašil ji; Bartoška se totiž někdy zasekla a pak s ní už nebyla žádná řeč. »Blázníš? Jasně že ne! Já mám přeci ty literární sklony!« odpověděla smrtelně vážně a položila svačinu na lavici. Podepřela si dlaní hlavu, až jí vlasy sklouzly po ramenou a rozprostřely se. To jsem teda netušil, že Bartoška má takový zvláštní sklony, a bylo to poprvé, kdy o tom tak mluvila. Slyšel jsem už, že je dobrá lyžařka a že z ní určitě bude letuška nebo herečka, taky zubařka nebo advokátka, ale že má i ty literární sklony, to pro mě byla úplná novinka. »To jako že si píšeš deník a dopisy babičce?« nedalo mi, když tu byla alespoň malinká naděje, že se přeci jenom něco snad dozvím. »No vážně, píšu teď básnickou sbírku a na kytaru nemám vůbec čas,« řekla Bartoška, »a bude se to jmenovat Jak chytit motýla!« vypálila na mě bez rozmýšlení. Zůstal jsem ohromen. Podle toho, že ji dneska nic nevyvedlo z míry, to bylo opravdu vážný. »A to kvůli tomu klidně necháš hraní na kytaru?« nešlo mi do hlavy. »Ale jo!« řekla rázně, »stejně to bylo kvůli tátovi a Petrovi, víš, kvůli tomu houslistovi.« Těžce jsem polknul. Ten houslista, co k němu měla taky ty sklony, mně pořád ležel v žaludku, a když jsem o něm jen něco slyšel, měl jsem na něj hned vzteka, i když se ani neznáme. Radši jsem se už na nic neptal, nakonec i tak jsem se toho dneska dozvěděl až moc. ***

118

přepadení Jakmile jsme se na začátku první hodiny uvelebili v lavici, Bartoška se ke mně naklonila a řekla: »Něco pro tebe mám,« a tvářila se tajuplně. »Vážně? Nekecáš?« řekl jsem. »Ukaž, ukááž!« zaprosil jsem a udělal dychtivej obličej, jako že jsem celej nedočkavej. Zaklonila se v židli, vypjala se a vlasy jí po ramenou padaly jako vodopád. »Teď ne, až o velký přestávce. A už nic neřeknu, abys věděl,« a zamračila se. Celý ty dvě hodiny do velký přestávky jsem dumal, co mi Bartoška chce tak zajímavýho ukázat, že ani pořádně nevím, co jsme brali, a byl jsem napnutej jak kšandy, jak říká strejda Karel. Ale Bartoška se tvářila nepřístupně, a tak jsem si nedovolil něco vyzvídat, aby se zbytečně nenaštvala, protože pak by nebylo vůbec nic. A když zazvonilo na velkou přestávku, nic neřekla, vyskočila a chytila za loket Ďuricovou, která měla tenhle týden službu v šatně. Chvíli si s ní něco povídala, chvíli se chichotaly a Ďuricová sáhla do kapsy a dala jí klíč. Bartoška vyrazila ze třídy, ale než vyšla, podívala se na mě a kývla hlavou. Vyrazil jsem za ní, protahoval jsem se mezi lavicema a do cesty se mi postavila Ďuricová, dala si ruce v bok, našpulila rty a pak se hihňavě zasmála. To by mě tedy zajímalo, čemu se směje, když každý ví, že nemá žádný smysl pro humor, kráva jedna, a hlavně nemá ani proč, pomyslel jsem si. Ďuricová bere všechno vážně, každou legraci tím zkazí, ale Bartoška tvrdí, že to dělá jen tak, aby se pobavila tím, že přivede ostatní k šílenství. Bartoška na mě ještě jednou kývla, skákala dolů po schodech a zabočila k naší šatně v přízemí. Doběhnul jsem ji právě v okamžiku, když se ztratila mezi bundama a pytlíkama na cvičky. Chvíli jsem nakukoval dovnitř, abych zjistil, co má za lubem, ale jak jsem se opřel o rám zasouvacích dveří, vynořila se a nesla něco, co jsem poznal na první pohled. Zastavilo se mi srdce – ta věc byla kytara v zeleném plátěném obalu. »Tady si ji vem,« řekla Bartoška a podávala mi ji. »Jak to, vem?« vyhrkl jsem překvapeně, i když jsem si už dávno umínil, že mě hned tak něco nevyvede z míry. »No vezmi si ji, mně teď stejně není k ničemu,« řekla. I když jsem nechtěl, vyhrkly mi slzy, a tak jsem se pootočil, aby to Bartoška neviděla, a nevěděl jsem, co mám udělat, aby bylo vidět, že jsem šťastnej. Připadal jsem si hloupě, ale nemohl jsem se ani hnout, a každá vteřina mi připadala neskutečně dlouhá. Tisíc věcí se mi honilo hlavou a měl jsem pocit, že tohle se už jednou stalo, a přitom jsem věděl, že to tak nikdy být nemohlo. Byl jsem zmaten z toho, že si nevím rady a že Bartošce neumím něco hezkýho říct. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale objal jsem Bartošku volnou rukou kolem krku a přitáhl ji k sobě, abych jí dal opravdovskou pusu. Bartoška ucukla, vykroutila se a zacouvala zpátky. Připadal jsem si jako přistižený zloděj a polilo mě horko. Není každý den jak namazaný krajíc, pomyslel jsem si, a ke všemu se za mnou ozvalo: »… ááááá, milenci!« »Milencííí! Milencííí!« křičel někdo. Pak do šatny nakoukl Schwarz a dělal, jako že hraje na kytaru, a přitom se kroutil, všelijak pitvořil a krákal: »Po starých zámeckých schodech, po schodech z káméénééé.« Za ním stál Hrabánek s Pazuchem a zubili se na celé kolo. Ďuricová, Ďuricová, ty potvoro zákeřná, nadával jsem duchu, ale platný mi to nebylo nic. 119

Dělal jsem, že je nevidím, a oběma rukama jsem si přitiskl kytaru k tělu, abych ten poklad před každým uchránil. »Každý večer panna chodí, za ruku se s hochem vodí, srdce má zmáméénééé,« řvali teď už všichni a poskakovali kolem nás jak kanibalové kolem pečínky. »Že mu jednu nevrazíš?« řekla Bartoška a vyčítavě se na mě podívala a já nevěděl, co na to odpovědět, protože normálně se neperu. Opatrně jsem postavil kytaru ke zdi, pootočil se a rovnou od boku jsem vrazil Schwarzovi facku, až to mlasklo. Schwarz zalapal po dechu a já se napřáhnul, že mu vrazím ještě jednu, když už jsem se do toho tak vložil. Jenže Hrabánek mě zezadu sevřel přes prsa a dejchal mi na krk. Kopal jsem nohama do vzduchu, ale ať jsem dělal, co jsem dělal, stejně jsem od Schwarze dostal pořádnou do žaludku, protože jsem si musel držet brejle. »Hoši, hoši, co to vidím,« ozvalo se za námi, »zase souboje kvůli dámě?« To byla Chlumecká, co ji máme na zeměpis a co jaktěživ nepozná, o co zrovna kráčí, protože chodí jako mátoha a věčně je zahloubaná v modrých dopisech, co jí chodí přímo do školy.

… a věčně je zahloubaná v modrých dopisech, co jí chodí přímo do školy.

»Bartošková, Bartošková, ty taky musíš být u všeho! Nic mi nevysvětlujte a běžte do třídy!« nařizovala a počkala si, až se rozprchneme. * Po škole jsem čekal na Bartošku, jestli se mnou půjde domů, a taky proto, abych zjistil, jestli se ještě zlobí kvůli tý šatně. A musel jsem čekat dlouho, protože Bartoška nepospíchala, a když se konečně ve dveřích objevila, rozbušily se mi žilky na spáncích a v krku jsem měl knedlík. Přidal jsem se k ní, a protože nic neříkala, šli jsme jen tak spolu. A když pořád nic neříkala, vzal jsem jí tašku, a taky jsem mlčel, protože jsem nevěděl, z kterýho konce začít. Přemýšlel jsem, jak se budu učit hrát na kytaru a jak s ní budu jezdit na výlety, který pořádáme s klukama z oddílu a vedoucím Jardou, a docela tajně mě i napadlo, jestli třeba náhodou nebudu tím hraním opravdu slavnej. Jenom mě trápilo, jak doma vysvětlím, kde jsem ke kytaře přišel, protože naši nemají rádi, když si něco půjčuju od cizích, i když si říkám, že to přeci není nic špatného, když si my děti navzájem trošku pomáháme. Několikrát jsem si odkašlal, jako že bych chtěl něco říct, ale Bartoška na to 120

nic, a tak jsme bez řečí došli až k sokolovně a zabočili za první roh ve městě. Procházeli jsme ulicemi k náměstí a já přemýšlel, co řeknu Bartošce na rozloučenou, až jí budu u nich před domem dávat tašku. Zastavili jsme se na chodníku a já se podíval na Bartošku, jestli si to mlčení už konečně rozmyslela. Bartoška se na mě taky dlouze podívala, pak pohodila hlavou a náhle se jí rozšířily oči. Tak přeci jenom dobrý, pomyslel jsem si, ale co dobrý, jsem už nikdy nedomyslel, protože jsem zezadu dostal ránu do hlavy docela bez varování. Všechno se mi před očima rozmazalo, svět se mnou točil na řetízkovým kolotoči a hlava se rozskočila nejmíň napůl. Zavrávoral jsem a snesl se na chodník jak list. Potácivě jsem se i s těma taškama hrabal na nohy a cítil jsem, že mi někdo rve kytaru z podpaží. Namířil jsem si to do průjezdu a hned jsem se rozplácnul jak širokej tak dlouhej, protože mi někdo podrazil nohu. Z rukou mi vypadly ty tašky, kytara bouchla o zem a na dlažbě zaskřípaly brejle. A když jsem si pro ně chtěl sáhnout, někdo mi přišlápnul ruku a přišpendlil mi ji k zemi. Někdo jiný mi sednul na záda, druhou ruku zkroutil za zády, k tomu jsem dostal několikrát pěstí do boku, až mi to vyrazilo dech.

… a já přemýšlel, co řeknu Bartošce na rozloučenou, až jí budu u nich před domem dávat tašku.

Odehrávalo se to náhle a v tichu a bylo slyšet jen supění a ozvěny kroků v klenutém průjezdu. Kdosi hvízdnul, já dostal do boku ještě na rozloučenou jednu a pak už byl slyšet jen dusot nohou, který se průjezdem vzdaloval ke dvoru, kde na krátký okamžik utichnul. Nadzvihnul jsem se, a i bez brejlí jsem na tu dálku poznal, že je to Schwarz s celou svou partou. Poznal jsem i Hrabánka, když zvedl tu ukořistěnou kytaru nad hlavu, třísknul s ní o zem a vší silou na ni skočil; zadunělo to a ozval se takový zborcený harfy tón, jak nám o něm jednou vypravovala Jiráková. Všichni zaječeli indiánským pokřikem, otočili se jak na obrtlíku a zmizeli někam do dvorů. Zvednul jsem se a měl jsem pocit, že stojím na palubě lodi v rozbouřeným moři. Celé se to zběhlo tak rychle, že mi pořád ještě nedocházelo, co se 121

vlastně stalo. Doklopýtal jsem na konec průjezdu a mžoural jsem na tu hromádku v zeleným plátně. Zdvihnul jsem futrál za ucho a vevnitř to jen zachrastilo. »Koukej, co zbylo z tvý kytary,« řekl jsem Bartošce. »To nevadí,« řekla Bartoška a snad to i myslela vážně, protože mě pohladila po tváři a nasadila mi brejle. ***

122

kino »Milý synu,« pravil vážným hlasem táta a s tváří, která by slušela i šerifovi s ledovýma očima, »musím si s tebou vážně promluvit.« Nebezpečně to ve mně hrklo, i když jsem si nebyl vědom toho, že by na obzoru plál nějaký požár. Honem honem, říkal jsem si, vzpomeň si, co jsi kde proved nebo komu jsi co řekl od posledního vejprasku. To jsem se totiž začet do bezva knížky o partě kluků a holek, co měli strýčka kapitána Flinta a bezva plachetnice, se kterýma zažívali spousty příhod a dobrodružství. Ten vejprask jsem samozřejmě nedostal za to čtení, ale za to, že jsem při tom čtení docela zapomněl, že v konvici vařím vodu na čaj a že voda se může docela vyvařit, což taky najust udělala. Konvice se úplně přehřála, zbortila se a vypadala, jako by byla ze zmačkanýho papíru – pak jsem to nemohl vysvětlit a dostal jsem páskem. Takže za tu konvici jsem už nařezáno dostal, čímž to bylo všechno smazáno. Na nic jinýho jsem nemohl přijít, a tak se mi ulevilo, protože trestat znovu, navíc za stejnou věc, se dvakrát nesmí, to se vědělo i na Divokým západě, a když někoho špatně pověsili a on ještě dejchal, tak ho prostě museli pustit. Trosky z Bartoščiny kytary jsem zatím dobře schoval, než vymyslím, jak to dát do pořádku, a žádný další průšvih jsem neočekával. Ach jo, povzdechnul jsem si v duchu, a dokázal jsem si představit, co bude následovat – předběžný rodičovský výslech, čistě zjišťovací, co kdyby náhodou, a následné poučení, jak se mám vlatně chovat, i když jsem čistý jak slovo boží, co se mu říká lilium. Na druhý straně zase jeden nikdy neví, co na sebe může prozradit, přestože je svatosvatě přesvědčen, že ho nic netíží, a tak jsem si umínil, že se musím držet, protože by se skutečně nějakej ten vroubek přeci jen našel, jenže to se nesmím prořeknout. Zbystřil jsem a mozek se mi otáčel dvacet tisíckrát za minutu jako gyroskop, který ukazuje letadlu, jakým směrem má letět, a nenechá se ošálit ani za nic. »Hovořili jsme o tobě s maminkou a dospěli jsme k názoru, že už jsi velký kluk,« pokračoval táta a přitom se podíval na mámu. Ale ta se jenom mračila a neřekla nic, přestože jsem měl pocit, že by toho chtěla říct hodně. To tedy jsem, řekl jsem si v duchu, ale když ta rozprava takhle začíná, tak to je lepší nebejt. »No …,« řekl jsem neurčitě, abych se do něčeho nezaplet a později mě to nemrzelo, že jsem byl tak důvěřivej a hloupej. »Mně se to stejně nelíbí!« vpadla do toho máma, protože už nevydržela, a podívala se na tátu, »na to je ještě malý!« »No …,« pokračoval jsem a začalo mi svítat, že se tady nejedná vůbec o mě, a spadl mi kámen ze srdce, až jsem se divil, že naši nic neslyšeli. Takže naši o tý naší Africe snů od Hanzelky a Zikmunda, co jsme ji museli vrátit Lupínkovi za tu roztrhanou, zatím nic nevědí a kvůli tý rozšlápnutý kytaře si asi taky nikdo nestěžoval. »Zkrátka a dobře,« pravil táta, »rozhodli jsme se s maminkou, že jsi už dost velký na to, abychom s maminkou mohli jít večer zase jednou po letech do kina.« Jupííííí, jupííííí! zařval jsem v duchu; pro jistotu jsem ale udělal rozpačitý obličej, aby to nevypadalo, že se na to moc těším, protože by to bylo podezřelý a mohl bych tím všechno jen pokazit. Jupíííí, jupíííí! budu mít večer jenom pro sebe! Jupííí, jupííí, stejně jako jiný 123

kluci a holky, jejichž rodiče chodí do kina nebo někam na návštěvy už dávno. Zamotala se mi štěstím hlava a už jsem si plánoval, co všechno budu dělat – celej večer budu lovit stanice v rádiu po dědečkovi a budu poslouchat rádio Luxembourg nebo nějakou jinou zakázanou stanici, i když se to nesmí, jak nám kladli na srdce ve škole. A v posteli si budu prohlížet knížky a přitom jíst chleba se sádlem a vrchem posypaný cibulí, což mám absolutně zakázaný, prošmejdím rodičovský fotky, kde jsou naši, když byli ještě mladí, natočím si vanu plnou horký vody a budu se v ní máčet celý hodiny. A ještě lepší by bylo se koukat na televizi, na nějakej film, kterej je jenom pro dospělý, abych se jednou konečně taky poučil a mohl pak klukům vyprávět, proč to nebylo pro děti a tak, a budu … a budu …, vypočítával jsem. Jenom nevím, jak to za ten jeden večír všechno stihnu. »… a teď už běž,« vystrčil mě táta z kuchyně a zavřel dveře, ale nebylo to stejně nic platný, protože ty dveře jsou hrozně tenký a vždycky je přes ně slyšet, jak máma cinká nádobím a jak táta něco vypráví a máma se tomu směje. Ale teď bylo slyšet, jak táta zvýšeným hlasem říká, že ten film je tady jednou za život a že to Američani točili v Tichým oceáně a že už to tady nikdy nepoběží, vždyť víš proč, a že …, ale to už jsem moc dobře neslyšel, protože máma křičela, že nesmí zapomínat, že je taky rodič a že na to vůbec nemyslí a že myslí jenom na svou zábavu a že nepředvídá, co všechno by se mohlo stát.

… bylo slyšet, jak táta zvýšeným hlasem říká, že ten film je tady jednou za život …

A táta na to říkal, že co by se mohlo stát, když budeme doma vlastně za chvilku, v čemž jsem mu musil dát za pravdu, protože když jsem náhodou na tu chvilku doma sám, tak to strašně rychle uteče, navíc jsem vždycky úplně hodnej, a když se nepustím do žádnýho zkoumání, tak se nikdy nic nestane. A už teď jsem si dal závazek, že určitě nic neprovedu, aby naši mohli chodit do kina častěji. Jenže to jsem jim nemohl jít říct, protože by měli vítr, že mám něco za lubem, a tím pádem bych to všem jen zkazil, protože máma se o mě bojí, neboť jsem její jediný dítě, zatímco táta je jen přiženěný, jak máma vždycky říká. *** 124

beseda Dneska o velký přestávce k nám jen tak bez ohlášení vrazil ředitel. Spolknul jsem sousto, zbytek chleba jsem nacpal do pusy a začal jsem se dusit, protože to nešlo tak rychle skousat. To mě namíchlo, protože to se nedělá, aby učitelé chodili do přestávek, na které přece žáci mají svatý nárok, a to i když je to sám ředitel. Podíval jsem se na Bartošku a Bartoška na mě, přitom nápadně zbledla a mě přepadl strach, protože mi došlo, že ředitel jde řešit tu včerejší skrumáž před šatnou. Ředitel se postavil před tabuli a ani nám nevynadal, že nejsme na místě. Počkal, až se všichni usadíme a sbalíme si svačiny, rozhlížel se po třídě a dlouho nic neříkal. »Milí žáci,« oslovil nás jako vždycky, když něco potřeboval, »dnes naši školu zcela neočekávaně přijela navštívit delegace soudruhů z Německé demokratické republiky. Vybral jsem si proto vaši třídu, aby se s nimi účastnila malé improvizované besedy.«

… a hned jsem si představil ty letící dvojky z chování, jak mávají malinkejma křídlama jako boubelatý andělíčci na vánočních pohlednicích …

Podíval se na nás a pak pokračoval: »Za chvíli sem přijde soudružka učitelka Heřmánková a probere s vámi otázky, které si připravíte na besedu. Doufám, že nebudu muset řešit žádné kázeňské přestupky, a když …,« pohrozil prstem, »tak budou lítat dvojky z chování!« změnil ředitel způsob, jak s námi vyjít po dobrém. To mě zaujalo a hned jsem si představil ty letící dvojky z chování, jak mávají malinkejma křídlama jako boubelatý andělíčci na vánočních pohlednicích, a musel jsem se usmát, protože mi to připadalo hrozně pošahaný, a taky proto, že jsem si oddychnul, že se to netýká mě a Bartošky. »Vopate, nesměj se, nebo budeš první na řadě!« přispěchala na pomoc řediteli Heřmánková, která právě dorazila. »V této hodině si procvičíte otázky a odpovědi na besedu, a abychom to neprotahovali, začnete hned a já se přesvědčím, že vám to jde,« pokračoval ředitel. Otočil se k Heřmánkové, pokynul rukou a řekl: »No tak, prosím … « Heřmánková těžce polkla, začala listovat ve svém sešitě, kam si obvykle píše 125

známky a poznámky o tom, kdo ji zlobil, aby mu to mohla na konci roku spočítat. Bylo ticho a Heřmánková šustila svými papíry a nebralo to konce. Za chvíli začal ředitel přešlapovat a významně si prohlížel hodinky. A když Heřmánková listovala se sklopenou hlavou v šešitě dál, poklepal prstem na ciferník, odkašlal si a řekl nakvašeně: »Myslím, že jsem tu asi úplně zbytečný.« Podíval se na Heřmánkovou a potom na nás. Heřmánková nic neříkala a my pochopitelně taky nic, i když jsme si mysleli svý a Heřmánková si to možná myslela taky. Ředitel ještě chvilku postával beze slova a v tichu, který by porazilo i slona, přešlapoval na místě, až mu vrzaly boty. Pak to už nevydržel, otočil se na místě a vyrazil ze třídy. Heřmánková přestala listovat ve svém sešitě, sklapla ho, vzhlédla k nám a promluvila plačtivým hlasem: »Žáci, proboha vás prosím, nedělejte žádné vylomeniny, jinak …,« což dělat neměla, protože se jí přitom zlomil hlas, a tak jsme hned pochopili, kdo tady má navrch. Někdo jen tak z bujnosti zavyl a všichni se naráz začali bavit a dělali takový rámus, že nebylo slyšet vlastního slova. Bylo jen vidět, jak Heřmánková otevírá pusu jako kapr, a k nám zaznívaly jakési útržky slov, které se vznášely vzduchem jako ty dvojky z chování. Honzánek Matějů z první lavice se hlásil a bylo vidět, jak mu Heřmánková dává rukou znamení, že se může na něco zeptat, ale co ho zajímalo, to slyšet nebylo. Heřmánková nato párkrát pokývala hlavou, pak se jen smutně usmála a Honzánek se posadil a bůhvíproč se po nás ohlížel a byl naštvanej, že jsme si ho nevšímali. Pak se rozlétly dveře, dovnitř rázně vešel školník Czáky, zarazil se, pak obhlédl situaci a zařval z plných plic: »Ticho buďte, smradi jedni!« V tu ránu ticho bylo, a aby v tom definitivně udělal jasno, dal Slukovi pořádný pohlavek, jen to mlasklo. »Jdu vám vyřídit, že už máte jít,« dodal a podíval se na Heřmánkovou. »Jen si tady doladíme poslední otázku a jdeme,« vrkla Heřmánková a celá zčervenala. »Tak, kdo ještě?« zeptala se a rozhlédla se po třídě. A holky se začaly hlásit o překot, že by je prý zajímalo, co se teď v Německu nosí, jestli taky ty minisukně jako u nás, vyptávaly se na všelijaké ty holčičí věci a chtěly vědět, jak se to řekne. »Ale na takové věci se přeci nemůžete ptát,« hlesla udiveně Heřmánková. »A proč ne?« divily se, »vždyť nás to přece zajímá.« »Jenže to nemůžete!« vedla svou Heřmánková, »nemůžete se ptát, co vás zajímá, ale na co se sluší ptát!« »A na co se sluší ptát?« nedaly se jen tak odbýt holky. Na to Heřmánková něco odpověděla, ale nebylo slyšet co, protože Czáky hrozitánsky zakašlal a ukazoval nám rukou, že už tedy máme konečně jít. Tak jsme se seřadili a šlapali jsme po chodbách přes celou školu do síně tradic. Se sklopenou hlavou jsme se potichoučku vplížili dovnitř, protože tam už na nás čekal ředitel. Zatím si jen mlčky prohlížel ty diplomy a mračil se jak kakabus, a to nebylo radno se s ním chytit. Síň tradic je taková věčně zamčená učebna, kde je špatný vzduch a kde visí vlajky, diplomy po stěnách a medaile za úspěchy, které škola utržila v minulosti. A my se tam čas od času musíme jít podívat, abychom si z toho vzali dobrý příklad a pořád jenom nelotračili. S Heřmánkovou nás pak rozesadili, naposledy nám pohrozili prstem a těmi létajícími dvojkami, Heřmánková zmizela a za chvíli přivedla ty Němce. »Dovolte, abych přivítala dva německé soudruhy z naší družební oblasti,« zaševelila Heřmánková a dva němečtí soudruzi seděli úplně vpředu na stupín126

ku, oba v pomačkaných oblecích se svítivě oranžovou kravatou. Rybová a Leičiarová jim předaly kytku v celofánu a vlaječku se znakem města a bylo to moc krásné a všem to vehnalo slzy do očí. Holky povzdychávaly, protože je to dojalo, a taky proto, že jeden z nich vypadal jak filmový herec, co si je holky lepily do sešitu. A já se musel držet taky, protože když nastane ten okamžik, kdy vypuknou ty nacvičený zdravice a projevy a kdy všichni jen klopí oči a mlčky koukají do země, něco mě nutí vstát a do toho ticha zakřičet větu, co se sem vůbec nehodí. A tak se musím vší silou držet, aby mi to neujelo a nevyskočil jsem jak čertík z krabičky a do toho posvátnýho ticha nezařval Proč má netopýr oči na uších? Je to slon choboton! Každý strom má šalmandr! nebo něco takovýho. Jenže tím bych narušil hladký průběh takovýho významnýho setkání, a tak něco takovýho samozřejmě nemůžu udělat. Ale jen z pomyšlení, jak by se všichni tvářili zmateně, se mi valí horkost do hlavy a v uších mi zní vysoké pííííí. Proto se tvářím strnule, jelikož ve mně bojuje ten ježatý čertík. Učitelům se líbí, že jsem takový vážný a že to dobře vypadá, že máme takové pozorné žáky, a tak mě vždycky nakonec posadí někam dopředu, aby na mě bylo dobře vidět. Já trpím jak zvíře, poposouvám si brejle sem a tam a pokyvuju hlavou. A tak mám z první ruky to, jak se v lidově demokratickém Německu pěstuje kukuřice, jak se staví nový kravín a proč němečtí pionýři mají modré šátky na rozdíl od nás, kteří nosíme červené, co se jim říká rudé. A protože besedě není ještě konec, dozvím se určitě ještě spoustu takových dalších zajímavých a pro život důležitých poznatků. Heřmánková to překládala a hrozně se přitom červenala, občas se zadrhávala, kradmo se dívala po řediteli, co na to říká. Ale ten neříkal nic, jen si prohlížel kytky na okně a dělal, že tam vlastně ani není. »Máte ještě nějaké dotazy?« ptala se Heřmánková, i když se už nikdo radši na nic neptal, aby to na poslední chvíli nezkazil, a na Heřmánkové bylo vidět, že by byla ráda, kdyby mohla besedu ukončit. Chvilku bylo ticho, a když se zdálo, že Heřmánková poděkuje německým hostům za ta krásná a vřelá slova o jejich zemi, ze židle vyskočil Schwarz, rozhlídnul se kolem, jestli si ho všimli všichni a s nevinnou tváří se zeptal: »Mir interessiert, wenn Sie haben in der Krieg auf die Leute geschissen!« Pak se otočil k nám, a abysme tomu taky rozuměli, řekl: »Prostě jsem chtěl vědět, kolik lidí za Hitlera zabili!« Třída zkameněla, protože nikdo nevěděl, že Schwarz umí tak krásně a plynule německy, a taky proto, že ptát se delegace z Německa na takové věci, to se přeci nedělá, i když je ta návštěva družební. Heřmánková se otočila k Schwarzovi, a místo aby ho za ten výkon pochválila, jen se na něj vyčítavě podívala a v hrobovém tichu, který by porazilo i slona, jej káravě opravila: »Mich würde interessieren, ob Sie in dem Krieg auch die Menschen geschossen haben. Teprve takhle je to správně!« a posadila se. Ředitel se narovnal, ztuhnul jako žulová socha Mistra Jana Husa, která stojí v parku před starou školou, a zlostí mu svítily oči. My jsme jenom nechápavě civěli a čekali jsme, jak to dopadne. Ředitel se nadechnul, pak jen mávnul rukou a sednul si taky. A ten Němec, co vypadal jako filmový herec, se podíval na Heřmánkovou, zacukaly mu koutky, pak si dal ruku před pusu, odkašlal si a klidným hlasem spustil: »Das ist eine richtige Frage … « »To je dobrá otázka …,« překládala Heřmánková, drmolila jako stroj a v tu chvíli taky tak vypadala, »na to je potřeba odpovědět.« Prohrábnul blonďatou kštici a vyprávěl, že tehdy byl ještě kluk, zrovna jako jsme právě teď my, že měli malinkatý hospodářství nad Ostravou a že jeho 127

táta padnul někde před Moskvou, ale kde přesně, to že se nikdy nedozvěděli. Pak že s maminkou a sestrou utíkali před Rudou armádou k příbuzným na severní Moravu a pak k jiným příbuzným do Levína. A právě proto na Úštěk a Levín rád vzpomíná, že ten půlrok na konci války, co tady žili u příbuzných, patří k jeho krásným zážitkům z dětství, a snad i proto se sem k nám tak rád vrací. Jenže pak zase utíkali dál, válka dávno skončila a tak, pak že to pro nás není tak zajímavý. Nikdo ani nedutal, všichni napjatě poslouchali a nikomu to vyprávění nešlo do hlavy. »Ale Waltera se radši na nic neptejte,« dodal a úkosem se podíval doleva, kde zamračeně seděl ten druhý. »Walter byl plavčíkem na ponorce, která potápěla lodi, a nerad o tom mluví.« To vyprávění se nám nějak nezdálo, protože nám to nezapadalo do toho, co jsme o válce slyšeli, a protože takhle jsme si tedy válku nepředstavovali. Zaselo nám to do duší zmatek a myslím, že se to netýkalo jenom nás – Heřmánková podivně ztichla a ředitel si bručel pod vousy, že přijdou topenáři a že u toho chce být, protože Czáky by to určitě zbabral; rychle se rozloučil a zmizel. Vrtalo mi hlavou, jak někdo může mít hezký vzpomínky na válku, ale pak jsem usoudil, že každý má na dětství takový vzpomínky, jaký si chce pamatovat, a že všechno je jen tak důležitý, jak chceme, aby to důležitý bylo. Po cestě domů jsem si koupil dvojitou jahodovou zmrzlinu, abych i já měl jednou o čem vyprávět. ***

128

na ulici Dneska ve škole jsem zahlídnul, že Bartoška má po dlouhý době ve škole ten svůj žíhanej sešit se zlatou šňůrkou. Chvíli se v něm štrachala, něco z něj vytahovala a pak zase dávala dovnitř, dala ho do tašky, pak ho zase vyndala a položila si ho do lavice. Nic jsem neříkal a dělal jsem, že to nevidím, a hned mě napadlo, že vůbec nevím, kolik si toho od začátku školního roku Bartoška do svýho deníku napsala a jestli je tam taky něco o mně, když já o ní píšu jen skoro to nejlepší. Ale protože jsem věděl, že kdybych se jí na to zeptal, dělala by drahoty a nic by mi neukázala, musel jsem si počkat na přestávku. Jakmile byla Bartoška pryč, sáhnul jsem do lavice pro deník a otevřel ho, v prstech jsem měl mravenčení, jako vždycky, když dělám něco, co se nemá, v uších mi šumělo a v krku knedlík. Rychle jsem sešitem listoval, až mi málem upadnul na zem. Ale ať jsem listoval, jak jsem listoval, skoro nic jsem v něm nenašel! Tak tohle jsem tedy nečekal! Kolikrát už jsme se s Bartoškou bavili o tom, jak si píšeme ten svůj deník a kolik listů jsme už popsali! A když Bartoška dělala nevěřícný obličeje, nechal jsem ji do svýho deníku nakouknout, co jsem o ní napsal, a nebylo to jednou – a teď tohle! Prolistoval jsem ho pro jistotu od konce dopředu ještě jednou, ale na první stránce bylo jen něco o tajemstvích a další takové ty další holčičí věci, pak jsem otočil list a na druhý straně byl jen hodně starý datum, nadpis a článek:

Ale co z toho vyplývá dál, to už tam nebylo. Pod tím byly několikrát proškrtávaný a přepisovaný básničky, který nakonec zněly:

Na dalších listech bylo pár čmáranic, několik nalepených pohlednic, nějaký obrázky herců z časopisů a několik dopisů v obálkách vloženejch jen tak me129

zi listy. No to jsem moh přeci vědět, že holky neumí psát deník! Byl jsem tak zahloubanej, že jsem si ani nevšimnul, že ty dopisy vyklouzly na zem. Sednul jsem si na bobek, sbíral jsem obálky ze země a dával je zpátky, když se mi přes stránku mihnul stín. Zvedl jsem oči a nade mnou stála Bartoška a v očích jí hořely ohníčky. »Tak co, už sis všechno přečet?« zeptala se. »Jo,« hlesl jsem a vůbec mi nebylo dobře. * Ve škole zazvonilo naposledy, běželi jsme úprkem do školní jídelny, zhltli oběd a sypali jsme se ven. My na sebe nejdřív čekáme, pak obejdeme školu, ale couráme se, vyprávíme si a všemu se smějeme, nebo jen tak spolu jdeme a je nám fajn, protože nás je hodně a jdou s námi i Kopisťáci a Trávčičáci, kterým to jede domů z náměstí. Nová škola stojí až za městem, aby byla pěkně na zdravém vzduchu, a z města k ní je to pěšky pěkný kus. Nám to ale nevadí, protože zrovna dneska jsme skončili brzo a před námi je celý dlouhý odpoledne, než přijdou dospělí z práce. Loudáme se podle plotu, za kterým stojí vojenský auta, polní kuchyně a další vojenský věci, projdeme kolem hřiště a kolem sokolovny a pak zabočíme do prvních ulic v městě, který jsou rovný jako podle pravítka, protože se skutečně podle pravítka stavěly, aby bylo všude co nejblíž. Všechny ulice se kříží v pravých úhlech, aby bylo město přehledný v dobách války, a každou ulicí je vidět až na druhý konec města. A když k nám přijedou příbuzní, pochybovačně nad tím kroutí hlavou a říkají, že se jim to tak nelíbí. Jenže já se směju tomu, jak jsou hloupí, že nevědí, jak se ve vojenský pevnosti muselo vojsko rychle a efektivně přesouvat po předem dohodnutých spojnicích, aby se navzájem nepletlo a nesnižovalo tak svoji sílu. Ale směju se samozřejmě jen v duchu, protože to nesmí být vidět, aby k nám zase přijeli. A přestože nám to tady každý pomlouvá, mně se tu líbí, a to i proto, že jsem tu doma. Jak jsem si tak přemýšlel, splynulo mi všechno to brebentění do šumivýho vodopádu, i Bartošku jsem slyšel jen tak zdálky, jako když se u Ohárky odrážejí hlasy od vodní hladiny. Někdo vedle mě dlouze zachrčel a odplivnul, a to mě vytrhlo z toho snění. »Hele, kripl Schwarz!« rozpoznal jsem Valinův nakřáplý hlas. Z okna v patře se vykláněl Schwarz a díval se na hlouček dětí, který se pod ním houfovaly na chodníku. Mezi nima stála Čermáková a žebronila za ně: »Schwarzi, neblbni přece, slíbils, že je ukážeš, tak nebuď sketa!« Ale Schwarz se jen šklebil a špunti dole dělali bůůů. Valina zrychlil krok a namířil si to ke skupince a zařval: »Hej, kecale, co dělaj ty tvý posraný rybičky? Chcípaj nebo jste je už sežrali?« Schwarz to ale nevnímal a jen povykoval: »Chtěli byste, co? Tak si povyskočte!« posmíval se z okna, »ale vám je neukážu a neukážu … « a chumel mrňat na ulici znovu zakvílel bůůů a bůůů. Zastavili jsme a nevěřili jsme vlastním očím. »Schwarzi, ukaž nám přece to akvárko!« volali jsme zespodu. »Jen si zůstaňte, kde jste!« křičel a odháněl nás rukama. »To je beznadějný, takhle nic nezjistíme,« postěžovala si Rybová, která byla chorobně zvědavá, a teď ji mrzelo, že jí to uteče. »A proč by ne?« zasmál se Říha, mrknul na Táborskýho, položil tašku na zem a Táborský se postavil ke stromu na kraji chodníku, udělal z dlaní schů130

dek, a než se kdo nadál, Řípa se po něm vyhoupl a už lezl po stromě. »Na pravoboku vidím neckýýý a v nich kaprááá!« hlásil jako lodník, když se uvelebil v koruně, zaclonil si dlaní oči a rozhlížel se kolem. »Josef, řekni nám, co opravdu vidíš! Má vůbec nějaký akvárko?« zajímala se Bartoška a Rybová horlivě přikyvovala.

Všechny ulice se kříží v pravých úhlech, aby bylo město přehledný v dobách války …

»Vidím jenom chcíplotinu,« křičel Řípa a ukazoval na Schwarze. Nakláněl se ze stromu, aby viděl oknem dovnitř, ale moc mu to nešlo, protože Tonda Hruška s panem Kalhounem je na podzim ořezali, aby na jaře pak co nejvíc obrazily. Teď na nich byly zatím jenom takový pruty, a tak se nebylo čeho chytit, ale nanicovatý lístečky při vší tý smůle aspoň nebránily ve výhledu. »Běžte pryč! Vypadněte!« prskal Schwarz, a to už se začali zastavovat i dospělí, co jdou brzo z práce, otáčeli se a dívali se, co se děje. »Zmizte! Zmizte!« vyl nepříčetně a máchal rukou, abysme odešli, a když to nezabíralo, pak ještě chvíli postál u okna a náhle se ztratil. »Řípo, tak má to akvárko, nebo ne? Tak má to akvárko?« nedala se Bartoška jen tak odbýt. »Jo, až na konci pokoje,« hlásil Řípa, »óóóbrovký akvárium!« a chtěl to ukázat rukama, zakymácel se, a tak si v koruně sedl na bobek. V okně se znovu objevil Schwarz, a než se kdo nadál, letěl na nás proud vody. »Tu máte ty rybičky,« zakvičel na nás, protože mu zlostí přeskočil hlas. Jen tak tak jsme stačili uhnout a několik lidí na ulici se zase otočilo. »Utopte se, volové!« zavřeštěl na rozloučenou a zabouchnul okno. »Krysa jedna,« frknul Valina a setřepával ze sebe vodu. 131

Děti se znovu rozbrečely a Čermáková je utěšovala, že Schwarz to tak určitě nemyslel, a slibovala jim, že jednou to všechno nakonec dobře dopadne. »Mamlas jeden krpatej,« bručel Valina, protože rád mluví sprostě, aby si vyvětral plíce, a tím si ulevil od školy, jak říká. Ale kam chodí na ty výrazy, to by mě moc a moc zajímalo. Všichni kolem se tomu zasmáli a Valina se kabonil, protože nevěděl, jestli se smějeme Schwarzovi nebo jemu, a bylo vidět, že má pořádnýho vzteka. Dál už tu nebylo nic k vidění, a tak jsme se dali do pohybu; Kopisťáci a Trávčičáci utíkali na autobus a my z města jsme se rozcházeli každý svým směrem. Šel jsem ještě kousek s Bartoškou, nic jsme neříkali a oba jsme si přemýšleli o tom svém. »Fuj, ten Schwarz je ale hnusnej!« vybuchla najednou Bartoška, »to by se mu mělo vrátit!« To je docela dobrej nápad, pomyslel jsem si, a mrzelo mě, že Bartoška zase přišla na něco dřív než já. »Já bych dala nevímco, aby mu někdo vylovil rybičky nebo vypustil to blbý akvárko, když se o něj tak chrtí,« pěnila rozhořčeně Bartoška a musím říct, že jí to moc slušelo. Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsme mlčky šlapali dál, až jsme došli před dům, kde Bartoška bydlí. Tam jsme se zastavili, a než mi Bartoška stačila říct něco na rozloučenou, podíval jsem se jí do očí a řekl jsem vážně: »Já bych věděl, jak na to. Nebude to sice hned, ale do měsíce určitě.« »Vážně?« rozzářily se jí oči. »Ty bys něco takovýho dokázal?« zeptala se měkkým hlasem, z kterýho se mi vždycky motala hlava. Polila mě horkost, která si úplně nekontrolovaně bloudila celým mým tělem sem a tam. »Jasně, vždyť to říkám,« zabručel jsem a sklopil oči, protože nevím, co dělat, když na mě holky obdivně koukaj. »Když se ti to povede, tak zapomenu, co se stalo s tou kytarou. A až se mě budou doma ptát, řeknu, že mi spadla na zem nebo že jsem s ní upadla nebo tak. Však já si už něco vymyslím,« slibovala Bartoška a já jsem věděl, že tohle na oplátku dokáže určitě. »No páni, to by bylo bezva,« řekl jsem a vzklíčila ve mně naděje, že sprovodím ze světa jeden velkej problém, a byl jsem rád, že se na mě Bartoška už nezlobí za ten její deník. ***

132

chata Myslím, že jsem ještě ani nevyprávěl, že máme chatu a že jsme tak vlastně bohatí, jak říkají naši, protože spousta lidí tu možnost nemá. A abysme mohli na chatu jezdit, máme oktávku, bílou jako sníh, tu v pátek nacpeme vším, co potřebujeme, a něčeho přidáme i trochu navíc, pak nastartujeme a vyrazíme. A přestože jedeme do přírody, spousta lidí se nám diví, že radši nesedíme doma a nekoukáme na televizi jako ostatní a harcujeme se raděj až na konec světa. Jenže my víme, co děláme, protože naše chata stojí v místech, kudy možná šel i Mácha, když po cestě přemýšlel, o čem bude jeho slavná báseň Máj. Není proto divu, že ho to nakonec muselo napadnout, když všude kolem je divoká příroda, hluboké rozeklané rokle s jeskyněmi a hladkými buky, které korunami zavírají nebe vysoko nad hlavou. Lesům vévodí skalní hrady, pod nimiž v tom příšeří vedou staré cesty lemované pískovcovými kvádry porostlými věčně zeleným mechem, klikatými stezkami odnikud nikam a tak tajemnými, že se v člověku všechno až svírá. Teď právě je příroda v rozpuku, kvetou šeříky a omamně voní a to je hezké, to je potřeba vidět, a nejen že sem vede hrbolatá cesta, která tady končí a dál už není nic, jen Kameníkov, jak říká babička Bedřiška. Je tu prostě krásně a já se sem těším i přesto, že musím pomáhat s různými pracemi, třeba s vyhrabováním listí, který tu zbylo ještě z loňska, i když musím říct, že jen málo, protože ho na podzim táta pro jistotu česal ze stromů hráběma. »Chlapi, nařežte šeříky na stůl a pojďte honem k obědu!« ozvala se máma a mně se ulevilo, protože hrabání listí mě nebaví. Táta zašel pro zahradnický nůžky, stříhal tu modrofialovou nádheru a dával mi květy do náručí. A když jich bylo tolik, že jsem se bál, aby se mi nerozsypaly, zaslechl jsem z dálky podivný, temně brumlavý zvuk. Bradou jsem rozhrnul tu náruč a dole v zatáčce pod chatou jsem uviděl něco tak senzačního, co bych ani ve snu nečekal. Dole v zatáčce plula motorka, zvolna, ale lehce se sunula po cestě jako parník a bylo vidět, že jí ten kopec nedělá vůbec žádný potíže. Vyzařovala z ní důstojnost a síla, všechno na ní se jen blyštělo, samý chrom a bílá barva a indiánský třásně kolem sedla. V sedle seděl opravdickej kovboj v červený kostkovaný košili s koženou vestičkou, s oblýskanýma koženýma legínama a v širáku se širokou střechou. No páni, řekl jsem si, to je přeci jak z knížky. Táta zamával na pozdrav a kovboj se u nás pomaličku, skoro obřadně zastavil, pákou vyřadil rychlost a zhasnul motor. »Dobrý den, majore!« řekl ten člověk, když motor dobublal, a dotkl se střechy klobouku. »Koukám, šerife, že jste připraven úplně na všechno,« volal táta a ukazoval na kolťák zavěšený proklatě nízko u pasu v koženém pouzdře, pak se otočil a šibalsky na mě mrknul. Točila se mi hlava z toho pomyšlení, s kým se to táta zná, a taky z těch šeříků, z kterých stoupala ta omamná vůně. »Jo, člověku už z života moc nezbývá, a tak si to musí užít,« zahlaholil a postavil svůj stroj na stojánek a já si teprve teď všimnul, že už má bílé vlasy, což mě trošku zmátlo, protože se pohyboval jako mladý člověk, s takovými pružnými plíživě vláčnými pohyby kočky. Stál jsem celý zkoprnělý a koukal se na tátu a pak na toho kovboje a měl 133

jsem pocit, že se tu odehrává nějaký film, na který jsem si ani nemusel koupit lístek. Kovboj posunul klobouk do týla, aby na tátu líp viděl, a začal vyprávět o počasí a co zdravíčko a taky o tom, koho kde a kdy potkal a kdo by to byl řekl, kdyby to byl slyšel dřív než předtím a tak. My s tátou jsme stáli v naší stráňce a já s vyvalenýma očima sledoval, s jakou lehkostí přecházeli z řeči na řeč, jako by se viděli naposledy právě včera, i když jsem o nějakém kovbojovi doma v životě neslyšel. Pak z pouzdra vyskočil kolťák a šel z ruky do ruky, tátovi v dlani zachrastily náboje, aby se náhodou nic nestalo, a řeč se stočila na ten kolťák a taky na tátovy pistole, na služební vojenskou i na malinký stříbrný browning, co máme doma v šuplíku. Přátelsky se přeli o to, čí pistole je spolehlivější a přesnější než tenhle kolťák, a jakou dírku vyvrtá ta tátova hračka, když se s ní člověk trefí tam, kam chce, což bych si chtěl taky někdy zkusit, ale nesmím, protože mám přísný zákaz na ni jen pomyslet, natožpak sáhnout. »Tak pojďte už konečně!« zaslechl jsem zase mámu, jak nás volá k obědu. »Dej pokoj, Růženo! Zrovna teď nemáme čas!« odpověděl na to táta, roztočil dlaní bubínek a uznale připustil, že tahle osmatřicítka chodí snadno a že je to fajnová věcička zrovna jako ten Harley Davidson, celej v bílém a v chromu s umělecky vyvedeným nápisem na nádrži. Mlsně jsem koukal po kolťáku a nastavoval ruku, i když jsem měl v rukou tu kyticí šeříků a musel jsem dávat pozor, aby se mi nerozsypaly. Ale když se mi už pokolikátý ten kolťák vyhnul, přišlo mi to líto a vyhrkly mi slzy. Oba se zarazili, rozpačitě se zasmáli, táta vzal tu náruč šeříků a mně do ruky vplula ta osmatřicítka. Zalil mě pocit blaha a zahladil to příkoří, který jsem si musel vytrpět, než se dostala ke mně. Překvapilo mě, jak je ten kolťák těžký, ale měkký, až sametový a krásně tvarovaný, že padne bezvadně do ruky. Zblízka jsem prohlížel každé místečko, každý nejmenší šroubek a spoj, vyryté nápisy HIGHWAY PATROLMAN po obou stranách hlavně a nahlas jsem si přeříkával M A D E I N U. S. A. Marcas Registradas SMITH & WESSON SPRINGFIELD MASS

a vší silou jsem si to snažil zapamatovat, abych to pak někdy mohl vyprávět. A když táta s kovbojem viděli, jak se snažím, smáli se a kolťák se vrátil do pouzdra, jenže já pořád cítil v ruce tu tíhu a nemohl jsem uvěřit, že to bylo opravdu, a bylo mi moc líto, když mi došlo, že to stejně nebudu moct vyprávět, protože by mi kluci nevěřili a říkali by, že jsem si to jen vymyslel. »Pojďte už, co kde zase děláte?« pobízela nás máma, zrovna když se to nejmíň hodilo. »Tak kde jste? Všechno už bude studený! Aspoň toho kluka pošli domů!« volala máma. »Sakra, nech nás, Růženo! Přijdem hned! Už jsem ti to jednou říkal!« křičel táta a vzteky na místě podupával a já byl radši zticha, protože domů se mi taky nechtělo ani za nic. »… ale věčně vám to přihřívat nebudu,« zaznělo úsečně z dálky a vzápětí bouchly dveře. »Tak běž, běž už, majore!« řekl kovboj, našlápnul toho svýho krásnýho bílýho harleye, na pozdrav se dotknul klobouku, přidal plyn a zmizel. 134

Na stole leží studený oběd, ale my děláme, že nám to nevadí, ale jedno nám to není. Vzal jsem aspoň džbán, naplnil ho vodou a urovnal v něm ty šeříky, jenže na mámu to nezabírá a je naštvaná, má ubrečený oči a bouchá nádobím, čemuž obvykle s tátou říkáme, že máma stávkuje. Jenže tentokrát to tak není a my to přece víme, a tak občas po sobě provinile mrkneme a bez řečí jíme ten studený oběd. »Tak kdopak to byl? s kým jste to tak dlouho povídali?« ozve se najednou. »Tramp, scout a zálesák, jako jsem já!« zařičel táta, protože byl rád, že všechno je na dobrý cestě. Ale kdo to byl a odkud ho zná, to táta neřekl a usmíval se tajemně jako vždycky, když to nějakým způsobem souviselo s jeho vzpomínkama na doby, kdy byl ještě junák. »No to jsem se toho dozvěděla,« povzdychla si máma a já v duchu taky. Ach jo, má to tak někdo štěstí, že se zná s kovbojem, a bylo mi docela líto, že jsem zatím v životě přišel tak zkrátka. A abych si užil aspoň něco, vytáhnul jsem z knihovničky Jezdce z neznáma a přečet jsem hned dvě kapitoly. Ale pak mě to užívání přestalo bavit, protože mi pořád nešel z hlavy ten Harley Davidson i ta bouchačka, a tak jsem se vypařil do lesa. Chvíli jsem jen tak bloumal mezi stromy, prolezl jsem několik tajných skrýší ve skalách a pak mě to přestalo bavit. Tady okolo se dají objevovat tajemné jeskyně vytesané ve skalách, boží muka s nápisy, staré rozvaliny a spousta a spousta dalších věcí, který tu zbyly po Němcích, co byli odsud vysídleni. Jenže k pořádným dobrodružstvím jsou potřeba kamarádi nebo aspoň nepřátelé a tady, a já tu nemám nikoho, protože jsme skoro na samotě. Vybral jsem si slunnou skalku nad roklí, lehnul si na jehličí a koukal se, jak oblohou plují mraky. Pozoroval jsem to divadlo a musel jsem přemýšlet o tom podivným kovbojovi a o tátovi, o bílém oři s třásněma a o kolťáku z modročerné oceli. A musel jsem pořád myslet na to, že bych si chtěl aspoň jednou zastřílet takovou bouchačkou, a jaký by to bylo. A zase mi přišlo líto, že ten kolťák z naší party nikdo neviděl, a ani neuvidí, a že já zas neuvidím, jak by se tvářili kluci, kdyby viděli, jak jsem byl blízko takovýmu pokladu. Hned jsem si kluky snažil představit, jak stojí v úžasu, jak jim oči lezou z důlků překvapením a jak mně by se to líbilo, kdyby to tak bylo. A když jsem se těch představ nabažil, napadlo mě, co asi touhle dobou všichni dělají, jestli se šli podívat na starou řeku pod Malou pevností nebo někde pod kanálem číhají po kolena ve vodě Ohárky na plotice a na okounky a jestli je pak na ohýnku pečou na klacku pěkně osolený a okmínovaný. A bylo mi líto, že nejsem u toho a že nevidím, jak řádí na litoměřický kotlině, někde v šancích nebo poletují městem a prakem střílejí po všem, co vidí, na počest toho, kdo prak vymyslel. Ale protože to se stalo už dávno, není tak jednoduché říct, kdo to byl, ale i tak mu stejně všichni kluci, jako jsme my, musíme být nadosmrti vděční. A že to byl objev nad objevy je jasná věc, protože prak se používá odnepaměti, vždyť už David střílel na Goliáše, jak se o tom zpívá i v písničce. Jenže na rozdíl od nás měl David prak z pruhu velbloudí kůže, do kterýho se dal kámen a točilo se s ním ve vzduchu, až to svištělo, čímž bacil obra Goliáše a zabil ho ranou kamene do hlavy a navždycky se proslavil. Tenhle styl pak dovedli k dokonalosti práčata, kterým se říkalo podle těch praků, a tihle kluci husitský hravě sestřelovali křižáky z koní, až jim drnčelo brnění, jak jsme se o tom učili v dějepise. A protože nás zajímalo srovnání mezi našimi praky a těmihle historickými, zkoušeli jsme to na pionýrský schůzce v parku s naším vedoucím Jardou. 135

Musím ovšem uznat, že nám to tak hravě nešlo a kamení nám pořád lítalo někam jinam, než jsme chtěli, a když od někoho koupil Malej Míra, radši jsme nácvik přerušili, aby se nestaly ještě jiné úrazy. »Tývole, tývole, to to bolí! Do hajzlu, to je bolest!« kňučel Míra, seděl na bobku, valil oči a nepřestával naříkat, a že mluvil sprostě, mu po takový trefě nikdo ani neměl za zlý. A když se odšoural domů, domluvili jsme se, že mu za to ani nestrhneme body v oddílové soutěži, protože se vlastně není čemu divit. Ale i tak jsme při tom dalším zkoumání úplně nechtěně nakřápli lampu, která večer co večer osvětluje cestu lidem, kteří se vracejí pozdě z práce, a na který nesmíme za žádnou cenu házet ani kaštany, ani kameny nebo střílet skobičky, protože rozbité lampy nás všechny pak stojí hrozně moc peněz, když není vypátrán viník, jak říkal ředitel školy. Raději jsme tedy nácviku nechali, neboť ničit státní majetek je nám cizí, a taky z toho důvodu, že jsou z toho potíže, a to i přesto, že jsme pionýři. A abysme omezili potíže na minimum, raději jsme se domluvili, že toho úplně necháme, a vzali jsme si ponaučení, že staré české úsloví ševče, drž se svého kopyta platí i po těch letech a že riskovat ve jménu vědy se má s rozumem. Po těchhle zkušenostech jsme usoudili, že současný prak na gumu je prostě lepší a že pokrok je prostě pokrok, a ten se nedá ničím zastavit. A i když to máme ze všech stran přísně zakázáný, rozhodli jsme se, že si úplně tajně vyrobíme ty nejlepší praky, a tak jsme mezi velkejma klukama udělali průzkum a nechali si vysvětlit, jak takový prak sestrojit. Na šancích jsme nařezali krásný vidličky z jasanu, který má pevný, ale pružný dřevo, navíc všemi mnohokrát vyzkoušený a doporučovaný; pár nahatejch fotek z válečný kořisti jsme vyměnili za pořádnou leteckou gumu a na ni jsme připevnili kůži, do který se vloží střelivo. Padnul na to sice můj pásek z pionýrských kaťat, ale zato si každý z nás vlastnoručně sestrojil smrtonosnou zbraň, za kterou by se nemusel stydět ani Vilém Tell, kdyby tehdy byla guma už běžně k dostání. Jenže v tý době ji asi tak akorát Američan Charles Goodyear objevil a měl s tím ještě moc problémů, jak se ta guma dělá, a tak musel určitě ještě dlouho střílet z proklatě nízko zavěšených pistolí. Ale střílení dělá moc kouře a rámusu na rozdíl od praku, který je úplně nehlučný. Prak má navíc tu výhodu, že se vejde do každý kapsy a že se z něj dá střílet úplně vším, co je po ruce. Takový kameny, kaštany, žaludy, matice, hliněnky a v nejhorším případě i cucací bonbóny nic nestojí a jaký se z nich dá udělat střelivo, panečku! Ve škole po sobě pak střílíme bábrlaty, a kdo neví, co to bábrle je, tak ho to rychle naučíme, protože stačí vytáhnout z trenýrek nebo z tepláků jeden pramínek gumičky, na koncích udělat očka, navléknout mezi palec a ukazovák a zbraň je hotová. Vezme se papírek stočený do ruličky, třeba i z jízdenky nebo ze sešitu, v polovině se přehne, pak ho stačí jen vložit do gumičky, natáhnout – a prásk! Navíc to má výhodu, že gumička se dá snadno schovat v dlani, aby ji po střílení nikdo neviděl. Bábrlata jsou srandovní, protože nikomu neublíží, jenom tak trochu štípnou, a tak se s nima dá střílet i po holkách, přestože ty hned fňukají a chodí žalovat, neboť ve škole je střílení přísně zakázáno. Ale i když je to psáno ve školním řádu, najde se sem tam někdo, kdo si nedá pokoj, a ti nejotrlejší zločinci, jak říká ředitel školy, si dělají skobičky z drátu a někteří jsou dokonce tak líní, že si je chodí kupovat do železářství. To pak přestává všechna legrace, a když se něco podobnýho ředitel školy náhodou dozví od vedoucího železářství pana Sýkory, dostane školník Czáky příkaz a každé ráno hlídá v hlavních dveřích, aby se předešlo nebezpečným incidentům a zhoršeným 136

známkám z chování. A tak prohledává tašky, šacuje kluky i holky a zabavuje všechno, co najde, a z těch zabavených praků a střeliva vytvořil sbírku, za kterou by se nestydělo ani Národní technické muzeum v Praze, kdyby je sbíralo, jak pyšně podotýká ředitel školy. A když do školy přijde školní inspekce nebo rodiče, aby se podívali, jak se vzděláváme a připravujeme se na to, abysme mohli úspěšně vstoupit do samostatnýho života, zavolá ředitel školníka rozhlasem a požádá ho, aby otevřel to svoje království, jak tomu Czáky někdy říká. Ale školník se mračí, že se ředitel zase hodlá chlubit cizím peřím, ale nemůže dělat nic, protože musí poslouchat stejně jako my. A když se ty návštěvy diví, kolik těch praků v tom svém kamrlíku má, Czáky jen suše podotkne, že je tu tak dlouho a přežil už tolik ředitelů, že je to div, že ta sbírka není ještě větší. Pak vyndavá ty praky ze šuplíků a ukazuje rukou po stěnách a vypravuje všelijaký neuvěřitelný příhody. Návštěvy jsou z toho celý vykulený, říkají jen hele! a koukejte! a no tedy! a to snad není možný! a podivují se a nevěřícně kroutí hlavou, jestli to všechno je pravda. A to se ví, že Czákyho to naštve, a aby ukázal, jaký šikovný a vynalézavý žáky ve škole máme a že mluví svatosvatou pravdu, otevře okno a střílí do vojenskýho prostoru, který sousedí se školou. A návštěvy jsou z toho celý paf a říkají, že v životě něco takového neviděli, a my se musíme smát tomu, že i když jsou už dospělí, tak nevědí, že velké věci se dějí jednoduše. A tak tedy když se to vezme kolem a kolem, máme my kluci z města vlastně štěstí, že bydlíme právě tady. Večer, když se setmí, je tu tajemno jako v nějaký anglický detektivce, člověku až běhá mráz po těle, jak tu za každým rohem číhá historie. Pořád co objevovat a kam chodit na průzkumný výpravy, protože ať koukneme, kam koukneme, všude se dá něco zažít. Proto milujeme ty naše šance, cihlový zdi zakončený kvádry z jemnýho pískovce a zarostlý pevnostní valy, kde si můžeme dělat všechno, co nás napadne. A kam jen člověk šlápne, pod nohama jsou podzemní chodby, a ty jsou nejtajemnější a opředené mnoha dohady a nejasnostmi. Když máme dost času, přejdeme vodní příkop, kterýmu se už dneska jen tak říká, protože tam vodu dlouho nikdo neviděl – příkop se už alespoň sto let nenapouštěl, leda když je velká voda v řece na podzim nebo na jaře, zaplaví se obě kotliny za městem, voda z Ohárky prosákne a příkop se zalije. Jenže to je pak ve městě velká nespokojenost a lidi brmlají, neboť jim to zaplaví zahrádky, co tam mají dole. Z vody jim koukají jen vršky plotů a střechy boudiček, v kterých mají nářadí, a jsou naštvaný, že se zase přemnoží komáři v mělké a stojaté vodě a každý bude popíchaný jak svatý Šebestián. Když ale čas nemáme, tak řádíme rovnou na šancích, který máme hned za domem, protože to je takové území nikoho – pro lidi z města tam na koukání není nic, vojáci mají svých kasáren a starostí dost, a tak ten zbytek je jenom pro nás. Nám klukům z Pražský ulice patří všechno kolem Dolní brány, ale dovnitř nemůžeme. Ta naše brána je z obou stran zavřená vysokými dubovými vraty, lidi mají uvnitř různý harampádí, ale nahoře je stvořená akorát pro nás, pro to naše klučičí řádění. Celá brána je přesypaná hlínou a tvoří takový vršek, takový malý kopeček, a ten si před všemi vetřelci pěkně bráníme. A když se nám tu začnou rozvalovat dospělí, aby si užili samoty a klidu v přírodě, tak se proháníme kolem dokola jak žíznivá čára a řveme jako paviáni, aby je ta pohoda rychle přešla. Tady na šancích jsme jen kluci z Pražský a na pionýra se tu nehraje, i když tu bydlím já, Lupínek a Míra, a každá parta z města má svý místo, kde se hou137

fuje a užívá si, a ostatní tam chodí jen na návštěvu nebo na výzvědy. Jenže my nikam nechodíme, protože si vystačíme sami, a z velkejch kluků zvolíme dva kapitány. My ostatní si stoupneme do půlkruhu a čekáme, až si kapitáni vylosují, který z nich si do svýho mužstva bude vybírat první. Zavládne nepokoj, protože každý má svou představu, kam by chtěl patřit, a trápí ho jen pomyšlení, že by musel bojovat proti nejlepším kamarádům společně s kdejakou plívou.

Proto milujeme ty naše šance, cihlový zdi zakončený kvádry z jemnýho pískovce a zarostlý pevnostní valy, kde si můžeme dělat všechno, co nás napadne.

Všichni po sobě pokukují a ošívají se, někdo na sebe beze slov ukazuje prstem, aby přesvědčil, že nejlepší by bylo si vybrat právě jeho, jiní koukají nahoru nebo do dáli, kde po obloze plují mraky, a na první pohled to vypadá, že je ta volba nezajímá. To já zas koukám do země, prohlížím si špičky tenisek a jsem napnutej, když už konečně uslyším svoje jméno. Přitom mi srdce lítá nahoru a dolů jak splávek na vodě, když zabere ryba, a napětím se mi potí ruce. Když uslyším svoje jméno, štěstím se zatočí svět, protože jsem vybrán jako jeden z prvních, a to je lepší než vyznamenání, co se připichuje na uniformu, protože to nakonec časem dostane každý. Přeme se, koho ještě přibereme a vezmeme i malý kluky, který jsou rádi, že se můžou na někoho přilepit. Nakonec zbydou ti, který nikdo nechce a stejně se sami k někomu přidají, a když ne, tak trucují, naschvál prozrazují, kde se kdo schovává, vykřikují sprosťárny a mají radost, že to ostatním kazí. Jakmile jsme takhle pohromadě, každá parta si vybere jednu stranu kopce nad bránou a začne kopat hlínu na koule. Když za císaře pána stavěli pevnost, sváželi z dalekýho okolí cihly a kameny na zakončení hradeb a především jíl, který mezi to pěchovali. A ten jíl z obou břehů Ohře se nám teď 138

hodí na výrobu střeliva, protože se bezva lepí, a tak místo toho, aby přes hradby fičely dělové koule tam a nazpátek, lítají tu jen hliněný, čemuž se říká historický paradox. Dolujeme jíl a plácáme koule a od našeho válčení jsou šance poďobaný syslíma dírama, protože si budujeme kryty před nepřítelem, a bojíme se, abysme se rovnou neprovrtali někam do podzemních chodeb, kterých je tu pod nohama habaděj. Kudy vedou, to nikdo neví, to je tajemství zahalený tmou a přísnými zákazy. A právě proto nám to vrtá hlavou a myslím, že by bylo úplně nezodpovědné, abysme se zalekli nějakých překážek a tuhle záhadu konečně jednou provždy neodhalili. Ale aby to dopadlo líp jak na podzim, kdy jsme dostali nářez, raději nic neříkáme a potichoučku sbíráme ty správný vědomosti a i já jsem je jako detektiv začal tajně shromažďovat. Doma jsem prolezl celou knihovnu, zašel i do knihovny na náměstí a musím říct, že nejtěžší ze všeho bylo to pátrání utajit. Se vším jsem se musel vypořádat sám, a byla to pořádná fuška, neboť tátovi ani Ledvinkový, co půjčuje v knihovně knížky, jsem samozřejmě nemohl nic říct. Než jsem všechno prolistoval, ztratil jsem spoustu času, a je až k neuvěření, kolik nemožných knížek o výchově dětí, dějinách dělnického hnutí a zdravé výživě tam v knihovně zabírá místo, proto se nikdo ani nemůže divit, že všichni radši sedí u televize a ládují se bůčkem a sekanou. Prolistoval jsem tedy mraky knížek, protože jsem si myslel, že by tam pro nás mohlo být něco užitečnýho, a srdce mi bušilo nadějí, co se dozvím. Jenže když jsem si to promyslel, došlo mi, že hrdinové z knížek jsou vlastně k ničemu: škrabat spáry mezi kameny jak hrabě Monte Christo je nesmysl, když do chodeb v hradbách se dalo vlízt každých pár metrů, Dva roky prázdnin nemáme a Indiány zajímali spíš bizoni a ohnivá voda. Nejlíp se vyrovnali se zkoumáním podzemí Rychlé šípy, když při hledání deníku Jana Tleskače s sebou měli baterky a švihadla, z kterých se dalo udělat lano, a taky starý oblečení, aby pak nemuseli doma nic vysvětlovat. Pak se jim dobře hledalo, tajný deník skutečně získali a nalezenou podzemní chodbou nakonec šikovně unikli svým nepřátelům. Jenže to pořád nebylo ono, a tak když mě to mý pátrání docela omrzelo, postěžoval jsem si na všechny strany, a světe div se, za několik dní se mi na stolku objevila bílá knížka a na ní lísteček psaný tátovou rukou: Paní Ledvinková ti vzkazuje, abys ji vrátil včas a vpořádku!

Udělalo se mi špatně z toho, že tady v městě se nic neutají, a když jsem knížku otevřel a prolistoval, ještě se mi přitížilo. Uvnitř bylo pěkně doširoka popsáno to, po čem jsem tak dlouho pídil, celé důkladně pojmenováno a vyobrazeno stavebními plány z doby, kdy se pevnost stavěla. Před očima se míhaly průřezy ravelinů, kavalírů a bastionů, mostních pilířů a sítí minových chodeb, které s rytmickou pravidelností a železnou logikou větvily do stran. Těžce jsem dosedl na židli, střídavě mě oblévalo horko a zima a bylo mi, jako když mi poprvé roztál sněhulák. Tajemství vyprchalo jak bublinky z limonád, protože jsem si uvědomil, že pátrat v podzemí podle plánku v knize by bylo jak stokrát přepisovat domácí úkol z matiky. A tak jsem přišel na to, že dneska už je hrozně těžký něco objevovat, protože všechno už je stejně dávno objevený a na každou věc se nakonec najde 139

nějaká knížka nebo dvě i tři, kde je to už popsaný – když člověk chce mít nějaké tajemství, musí si ho vymyslet sám. Při tom vzpomínání a přemítání v borůvčí se prodloužily stíny, a tak jsem se vydal zpátky k naší chatičce. A to byl dneska asi ten nejrozumnější nápad, protože jsem si z domova přivezl ten svůj deník se spoustou volných nepopsaných stran, a já se už rozhodl, že si to psaní ještě pěkně užiju. * V noci se změnilo počasí, začalo drobně pršet a proti měsíci byly vidět černý mraky. Venku je vlezlo a sychravo, drobně mží a v okapových rourách se stékají čůrky ze střechy; a když je takový počasí jako dneska, my s tátou si čteme zajímavý knížky, táta v křesle, já si na stole rozložím nějakou školní knížku a sešit, aby to vypadalo, že píšu domácí úkoly, co máme na pondělí, ale píšu ty naše příběhy do deníku a přitom občas vzdychám, aby to vypadalo věrohodně. Máma vaří nedělní oběd, chvíli poletuje venku a chvíli zase za chatou, kde na pracovním stole krájí zeleninu, přeskupuje nádobí a přitom jím cvaká a cinká, a táta se mračí, že ho to ruší, když je zrovna začtenej. Ale máma to možná ani neví, a venku si tam pořád něco brouká a z dálky to zní jako stále stejná písnička, jako to zurčení v okapových rourách. »Co tam uvnitř děláte, chlapi, že jste tak potichu?« křičí na nás přes okno, ale na odpověď nečeká, protože než stačíme něco odpovědět, už zase cinká nádobím. Táta kouří dýmku a mračí se ještě víc, a já jsem zase ztratil myšlenku a hloubám, co vlastně jsem chtěl napsat. »Kdybych byla z cukru, tak bych se už rozmočila!« ťuká na nás máma přes okno, k tomu je slyšet bouchání a zní to jako prázdný hrnce. »Kdyby byla z cukru, tak bych ji olizoval,« konstatuje docela potichu táta, ale tak, jako kdybych to ani neměl slyšet. ***

140

skládka »Kdo to byl? Řekněte mi, kdo to byl?« řval ředitel jako tur a my jsme radši ani nešpitli a tvářili jsme se jako neviňátka. Před chvílí k nám vrazil bez zaklepání a mračil se jak kakabus, a když jsme si sedli, proklál nás očima a spustil rozzlobeně: »Teď tady byl pan Vejražka a stěžoval si, že mu včera někdo rajtoval na skládce. Pan Vejražka říkal, že mu nějaký darebáci rozhrabali navezený písek a napáchali další škody, a já jsem přesvědčen, že to byl určitě někdo z vás!« Díval se nám do očí pěkně jednomu po druhém, chodil kolem mlčky, postupně na nás ukazoval prstem a kromě holek nevynechal nikoho. »Teď jste jistě pochopili, proč jsem přišel právě k vám, a kdybyste to ještě i teď náhodou nevěděli, tak i proto, že už vás dobře znám! Řekněte mi, kdo to byl, a já to budu brát v úvahu, že jste se přiznali sami, a dali jste tak najevo svou lítost!« naléhal a koulel očima. Všichni jsme sklopili hlavy a mlčeli. Ticho se natahovalo, ve vedlejší řadě někdo zavrzal židlí a všichni sebou trhli. To tak někdo udělá, to určitě, pomyslel jsem si. Kdo by si to asi chtěl dobrovolně polepit, navíc když při tom ani nebyl chycenej. Jen blázen by si chtěl dát oprátku na krk, když na skládku za městem chodí přece řádit kdekdo. Za městem, až venku za hradbama, je skládka kamení, kde se dá zažít spousta bezvadných dobrodružství, pokud to ještě někdo neví. A když zrovna nic jinýho nemáme, tak se domluvíme a po škole pospícháme, abysme tam byli první. Obhlídneme situaci, přelezeme vrata, i když na nich visí plechová cedule -

NA SKLÁDKU VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN! OKRESNÍ SPRÁVA SILNIC

A aby nikdo nebyl na pochybách, jestli se to s tím zákazem myslí smrtelně vážně, na druhém křídle vrat visí ještě jedna -

POZOR! ZLÝ PES!

Jenže my to raději nečteme, aby nám to úplně nezkazilo radost a neměli jsme výčitky svědomí, že si sem chodíme užít, i když nám to ve škole přísně zakázali. 141

My o tom však víme svý, protože žádnýho psa tu nikdo nikdy neviděl, když ovšem nepočítám Rexe starýho Vejražky, kterej vlastně už ani pořádnej pes není, protože je taková dejchavičná obluda, která se radši někde svalí a chrápe. Kam až člověk dohlídne, jsou uvnitř ohrady různý kopce, kopečky a haldy štěrku – šedivýho, černýho nebo i jemně růžovýho, hrubě i drobně drcenýho, podle toho, odkud to kamení přivezli a k čemu je dobrý. Některý hromady strmí do výše jako homole cukru, jinde jsou oblý jako velikonoční bochánky a nakousnutý různými údolíčky, odkud si už cestáři nabrali, aby po zimě mohli spravit nějaký díry v silnici. Ale mezi tím vším září krásný žlutý písek vytvarovaný do špičatý homole, jak postupně napadal z pásu nejvyššího dopravníku. Všechny ty hromady a kopečky vypadají jako malinkatý pohoří udělaný právě pro nás, abysme si to parádně užili. A protože většina toho kamení a písku je z blízkého okolí, máme za městem miniaturní České středohoří, abysme ho mohli prošmejdit za chvilenku a nemuseli jezdit na dlouhé školní exkurze, které stojí tolik drahocenného času, ve kterém bysme se mohli konečně něco naučit, jak říká ředitel školy.

… když ovšem nepočítám Rexe starýho Vejražky, kterej vlastně už ani pořádnej pes není, protože je taková dejchavičná obluda, která se radši někde svalí a chrápe.

A tak přelézáme hromady a hrajeme si na schovávanou a na Indiány, šplháme se nahoru jako horolezci a sjíždíme po těch homolích písku dolů, protože je měkký a neškrábe jako štěrk. A kromě těch kopců písku a štěrku jsou tu taky nákladní auťáky, dopravníky, posuvníky a další stroje, po kterých lezeme. My taháme za všelijaký páky a točíme klikama a kolečkama, abysme získali nějaký zkušenosti do praktického života, kdybysme náhodou propadli a museli se živit opravdickou prací, jak nám vyhrožuje naše třídní, když nenosíme domácí úkoly. Jenomže pro to naše zkoumání nemá nikdo pochopení, proto si na nás chodí stěžovat do školy a my máme přísný zákaz tady cokoliv dělat, aby z toho škola neměla problémy. A tak čas od času ředitel školy prochází třídama a dopředu nám vyhrožuje, že koho chytí, ten se z toho nikdy v životě nevzpamatuje, a na třídních schůzkách to oznamuje rodičům, aby se mohli včas připravit na nejhorší, až někoho z nás dopadne. Jenže nikdo se nebojí, protože nikoho stejně nechytí, neboť jsme chytří a nenecháváme za sebou žádný stopy. Řediteli tak nezbývá nic jiného než chodit po třídách a vyzvídat, aby se alespoň něco dozvěděl, jenže to se mu nedaří a nic se nedoví; pak je mrzutý a bručí si pod fousy, ale tak, aby ho nikdo neslyšel. Ale my to slyšíme, protože máme dobrý uši, a proto už dnes víme, že jsme zločinci a že jaký strom, takový jabka, což by neměl říkat, i když je ředitelem školy. A když vidím, jak 142

je z toho nešťastný, říkám si, jestli by nebylo lepší, kdyby mu konečně někdo prozradil, že má být vlastně rád, že jsme takový, jaký jsme, že se nedáme chytit, protože to je důkaz, že nás škola přeci jenom něco naučila. A protože nechceme škole dělat ostudu tím, že by nás ve skladu kamení někdo načapal, děláme, že běžíme na pionýrskou schůzku, hrát fotbal nebo že jako jdeme jen tak kolem. Po očku přitom koukáme, jestli už mají řidiči náklaďáků a přesejpačů po šichtě a jestli maringotka, kde mají pracovní hadry, zůstala prázdná a jestli na vratech visí zámek, podle kterýho se pozná, že široko daleko už nikdo není. Ale po tomhle průzkumu musíme ještě zjistit, jestli tu už není starej Vejražka a zrovna na nás někde nečíhá. A když tu číhá, musíme počkat, až mu dojde trpělivost nebo lahvový pivo a vyrazí si ke Třem dědkům prohodit nějaký to slovo s Tondou Hruškou, kde to proloží rumem a taky nějakým tím točeným. Vejražka je z toho věčnýho hlídání na žaludek, jak sám říká, a musí chodit domů na teplý obědy a večeře, a někdy už ani nepřijde, protože ho na starý kolena bolí kolena, jak říká, a protože se tomu U Tří dědků dávno nikdo nesměje, řehní se sám, aby to aspoň trochu vypadalo. Cestou zpátky pak zpívá nebo nadává a huláká na celý svět. Jenže na to všechno se nesmí spoléhat, protože když ho naštve stará Vejražková, přijde často dřív i přes to, že je chabrus a opilec. A když se s babou poštěká, je v maringotce pořád, a to už máme úplnou smůlu, stejně jako teď, kdy je ředitel hrozitánsky naštvanej, spouští hrůzu a vyšetřuje jako Sherlock Holmes. »Tak, kdo to byl? Kdo to byl?« ptal se ředitel, jenže už neřval, protože mu asi vyschlo v krku. Všichni seděli jako zařezaní a jenom mlčeli, sem tam zavrzala židlička a někdo si odkašlal. Ředitel mlčel, stál ve střehu a spoléhal na to, že nám rupnou nervy. Jenže my jsme mladí a neopotřebovaní, jak říkají učitelé, takže jsme byli ve výhodě a je divné, že to řediteli taky ještě nikdo neřekl. Navíc nám utíkala hodina češtiny, a to jsme nemuseli nikam pospíchat. Když se ticho natáhlo pomaličku k prasknutí, ředitel nevydržel, kouknul se na hodinky a výhružně pokračoval: »Nóóó, tak bude to?« Nebude, nebude, zaradoval jsem se škodolibě, když jsem si uvědomil, jak ta hodina hezky ubíhá, že se už nic neprobere a možná ani nedostaneme domácí úkol, protože Jiráková se tvářila rozpačitě a za ředitelovými zády se už několikrát podívala na hodinky. A když ani tohle natahování nepomohlo, obrátil se ředitel k Řípovi a houknul na něj: »Řípo, tak pověz, kdo to byl?« »Já nevím, já nic nevím,« zapípal Řípa, protože se vyděsil, proč si napoprvé vybral ředitel právě jeho. »A co mi na to řekneš ty?« obrátil se ředitel a zapíchnul prst do Honzánka Matějů, který ztuhnul, úplně ztratil řeč a vypadal jak bronzová socha národního buditele, takže to po chvilce čekání ředitel vzdal a obrátil se na dalšího. »Valino, ty samozřejmě také nic nevíš?« pokračoval ředitel ve výslechu. »Soudruhu řediteli, budete se možná divit, ale já vo tom taky nevím vůbec nic. Lítat po skládce, to už není nic pro mě, to je leda tak pro malý kluky,« neztratil Valina svůj obvyklý klid a navíc dal všem najevo, že s takovou si na něj ředitel nepřijde a škola i s ředitelem mu může bejt úplně ukradená. »Pravda, pravda, Valino, možná, že ti i věřím,« pokýval ředitel hlavou, »ale takhle típat vajgly na záchodě, na to tě užije, co, Valino?« »Ano, soudruhu řediteli, tedy ne, jsem chtěl říct,« opravil se, »ale vy jste se přišel zeptat na tu skládku,« upozornil Valina, aby se nezapomnělo, proč tu ředitel vede to vyšetřování. »Ano, to je to, oč tu běží,« přitakal, »no, jak tak koukám, nikdo z vás to určitě nebyl, že ano?« zvedl hlas a zase se díval přísně od lavice k lavici. »Jak 143

se tak rozhlížím – samý neposkvrněný andílek!« »Já myslím, že to byl někdo z jiný třídy,« ozval se náhle Schwarz a zvedl přitom ruku, aby se neřeklo, že mluví bez vyzvání. »To by se vám tak hodilo!« zařval vztekle ředitel a bouchnul pěstí do stolu, protože mu bylo líto, že u nás zase nic nevyšetří. »A abyste si nemysleli, berte to jako poslední varování a řeknu to tak i v ostatních třídách, aby se mi pak někdo nevykrucoval, že nic nevěděl, až budu dávat dvojky z chování.« My jsme na to neřekli nic a myslím si, že to s tím vyšetřováním v jinejch třídách měl ředitel docela dobrej nápad, a jsem svatosvatě přesvědčenej, že celá naše třída mu v duchu přála dobrý pořízení, a to včetně Jirákový, i když ta jenom koukala a nic neříkala. Pak jsme se postavili a čekali, až ředitel projde třídou. U dveří se však zastavil a zařval znovu jak zraněný lev: »A jestli nevíte, kdo pan Vejražka je, tak můžu říct, že se spolu moc dobře známe!« My jsme to s mlčením vzali na vědomí; to nebylo nic překvapivýho – se starým Vejražkou se ve městě znal kdekdo, protože jak jsem už říkal, věčně se motal po městě, klábosil donekonečna s kdekým a lidé se mu vyhýbali. A když jsme se posadili, Jiráková nám vysvětlovala, že kdo chce kam, pomozme mu tam, což má znamenat, že s největší pravděpodobností skončíme špatně a že konečně vidíme, jak byli naši předkové chytří a zkušení, když vymysleli takovou hromadu různých lidových moudrostí, jak jsme se to v češtině učili zrovna nedávno. Významně pokyvovala hlavou a připomněla, že zakázané ovoce nejvíce chutná, jak jsme si to přečetli v čítance i dnes na začátku hodiny, a holky to zase nechápaly, i když to bylo jasný jako facka. Kluci se po sobě významně dívali a šklebili se na holky, až nás musela Jiráková napomínat. Schwarz se naklonil k Hejdovi a něco mu špital a jen zdálky jsem zaslech, jak říká, že Vejražka je starej vošoust a že z toho mraku nezaprší, ale co z toho plyne dál, to jsem už neslyšel. Celá Schwarzova parta se uculovala, pokukovala po sobě a celou hodinu se tvářila svatouškovsky. Tak takhle to je, pomyslel jsem si, teď už je to jasný, kdo byl na skládce. Na skládku přivezli před sezónou novej písek a kamení a teď to díky řediteli ví už celá škola. Kdo si nepospíší, najde to tam rozhrabaný a moc si neužije, to je přeci jasný. * »Do háje, vidíte, co já?« zaúpěl Lupínek a rukou ukázal, že se máme fofrem schovat. Sekli jsme sebou do trávy a plazili jsme se až k plotu. Přitiskli jsme obličej na drátěná oka a chvíli jsme pozorovali ty nádherný kopce štěrku a další věci, co se tady objevily v době, kdy jsme tu nebyli. »Hamouni nenasytný, dneska se sem zase nacpali, a to tu byli už včera,« řekl jsem potichu, když jsme chvíli pozorovali Schwarze a jeho partu, jak si krásně užívá to, na co jsme se právě chystali my. »S nima se nedohodnem, a navíc se budou chtít prát,« mínil Achil a nikdo nic nenamítal. »Můžeme jít třeba k řece, když je tak hezky,« špitnul jsem, »nebudem dráždit hada bosou nohou.« »Dej s tím pokoj, Kobra,« okřikl mě otráveně Lupínek, protože Jirákovou měli na češtinu stejně jako my, »radši přemejšlejte, jak je odtud dostat pryč.« Ze skládky se ozýval smích, vejskání a hulákání. Hrabánek balancoval těsně pod špičkou dopravníku, který čněl nad nejvyšší hromadou písku, a ukazoval, že dosáhne až na pás; chytil se za něj oběma rukama a houpal se jako 144

opice. Pak všichni, pěkně jeden po druhém, lezli po pásu, po kterým všechen ten písek jezdí nahoru, aby se udělaly krásný homole. Nahoře se zastavili, hulákali jak opilí a snažili se vší silou dopravník rozhoupat. A když už to vypadalo, že se ten krám i s celou Schwarzovou partou skácí, na jeden povel houpání zabrzdili a Hrabánek skočil dolů do písku a kutálel se jako šiška ze stráně. Škrabal se hned nahoru a Schwarz na něj něco křičel a ukazoval rukou. Hrabánek změnil směr a do neposkvněného písku vyšlapal sprostý kosočtverec s čárkou a ostatní do něj z výšky skákali a ječeli přitom koukééj a helééé a skákééj, volééé a nebuď labůůť a hrozně se tomu smáli. A když je to přestalo bavit, sjeli po písku až dolů, na chvilku zmizeli mezi skružema a vzápětí se vynořili a tlačili před sebou jeden betonářský vozejček, pak vylezli na vyskládaný patníky a převraceli je tak, aby žuchnuly přímo do toho vozejčku, co se mu říká japonka, i když na to nevypadá. A když je to přestalo bavit, seskočili a někam zmizeli – dlouho bylo ticho, až jsme si mysleli, že se Schwarzova parta dala na ústup, když tu se ozval sykot a jedno nákladní auto se naklonilo na stranu. Potom se vyšplhali nahoru, z korby náklaďáku vykouzlili žebřík, přeložili ho na hromadu skruží, ale když zjistili, že se žebřík povážlivě prohýbá, nechali toho a vylezli na jednu z cisteren, která sloužila k uschovávání asfaltu; odklopili víko, nakukovali dovnitř a hulákali, až to v ní dunělo. »Ach jo, tak o tohle všechno přicházíme,« povzdychnul si Achil a převrátil se v trávě na záda. »To se ví, ale co s tím?« nedal pokoj Lupínek a zuřivě se škrábal na hlavě, protože ho z tepla svědila hlava. »Přece se tady nebudem jen tak smažit a koukat na ně.« Ale nic vhodnýho nás pořád nenapadalo, a tak jsme se smutně dívali na Schwarzovu partu a bylo nám líto, že nás je jen pět. »My bysme možná i věděli, kdybyste se nám hned nesmáli,« špitli po chvíli Dvojčata, tvářili se rozpačitě a šťourali se při tom v nose. »Tak ven s tím,« pobízeli jsme je a byli jsme zvědaví, na co přišli. »Ale vy se nám budete smát …,« ale když jsme na to neřekli nic, pokračovali zdráhavě, »no vono je to úplně jednoduchý,« řeklo jedno Dvojče, »vono by na ně totiž stačilo poslat starýho Vejražku a … « »… a pak bysme viděli ten šrumec,« dodalo druhý Dvojče a skromně se zaculilo. »Chachá! Líp by to nevymyslel ani medvídek Pú!« chichotal se Achil a já jsem musel uznat, že má asi pravdu. Kuckali jsme se smíchem, až se nám třásla ramena. »Pssssst, držte huby, ať nás neuslyší,« okřiknul nás vztekle Lupínek, »chcete se prozradit? Ale na tom medvídkovi Pú něco je … « Přestali jsme se smát, protože nám došlo, jak je to geniálně jednoduchý; vždyť kdyby tu byl Vejražka, hnal by je všechny bez rozdílu. Vyrazili jsme na výzvědy ke Třem dědkům, abysme zjistili, jak se věci mají, nejdřív jsme ale prošátrali kapsy, jestli s sebou máme dost peněz. Chodit na výzvědy něco stojí, protože u nálevního pultu si musíme něco koupit, aby se neřeklo, nejmíň třeba na stojáka limonádu za korunu. Vešli jsme do průjezdu a zabočili do hospody, něco jsme špitli ve dveřích a hrnuli jsme se k pultu, kde pan Kudláček roztáčí piva. »Tak, hoši, co to bude?« zeptal se nás chraplavým hlasem. »Každýmu jednu limonádu,« objednal za nás Lupínek, »ale tu žlutou, ta je nejlepší.« »Když myslíte, hoši,« opověděl Kudláček a s heknutím se shýbnul pod pult, kde měl schovaný láhve s limonádou, a my položili koruny na porcelánový talířek s nápisem Jednota. 145

»Tak tady je ta žabí moč,« postavil před nás pět lahví a zkušeným pohybem je v cuku letu otevřel; limonády zasyčely, cinkla víčka a my jsme je obrátili do sklenic. »Vypít a ven, tady to není nic pro vás,« utrousil po straně a stočil pohled ke stolu, kde se rozvalovali policajti, který si našli ten nejlepší způsob, jak mít všechny opilce z města na jednom místě hezky pod palcem. »No jo, vypijem a hned padáme, dneska máme totiž na práci jiný věci,« řekl nahlas Lupínek a schválně se otočil směrem k Vejražkovi, který seděl jako vždycky u stolu pro štamgasty. Několik chlapů to zaslechlo, drkli do sebe, pak do Vejražky a ukazovali na nás prstem, dávali hlavy k sobě a něco si špitali. Pak vybuchli smíchem, Vejražka se zakabonil, protáhnul obličej a chvatně upíjel pivo. My jsme si zatím ukazovali prstem na všelijaký legrační nápisy, co jsou rozvěšený po stěnách, abysme vhodně využili čas a něčemu se také přiučili. Smáli jsme se, upíjeli limonádu a po očku jsme koukali na starýho Vejražku, jestli si nás už konečně všimnul. Pak jsme se otočili a obdivovali pana Kudláčka, jak umejvá sklenice, aniž by nějakou rozbil, jak zručně roztáčí piva a máchnutím nože usekává čepice pěny, aby mohl rychle dotáčet a chlapi v hospodě nemrmlali, že musí krmit žízeň. »Platím, platím …,« vykřikl Vejražka. Kudláček dělal, že neslyší, jenže mrknul po chlapech, co na to jako říkají. »Platím, tak já už platím!« křičel Vejražka, vrtěl se netrpělivě na židli, mával rukou na Kudláčka a chlapi si ho zatím dobírali. Kudláček na něj mrknul, že už ví, ale když roztočil další sklenici s pivem, Vejražka se zvednul a křičel: »Napiš mi to, Milane, na futro!« »Jako vždycky, jako vždycky, Pepíčku,« pokyvoval hlavou Kudláček a chlapi vybuchli smíchem, »jen běž, aby se ti, Pepíčku, zase neztratily ty betonový skruže jako před rokem … « Vejražka zbrunátněl, protože ty skruže mu skutečně někdo vykutálel až na silnici, jedno auto se o ně rozmázlo a muselo se to vyšetřovat až ve škole, a jak se o tom někdo jen zmínil, hned se naježil a prskal jak křeček. Ale my na nic nečekali, vystřelili jsme ven jak špunt z láhve, a než se za námi zabouchly dveře, slyšeli jsme, jak křičí: »Rexi, vylez! Tak hni sebou, potvoro líná!« Vzali jsme to první ulicí a pelášili jsme, abysme měli nějaký ten náskok. Z dálky se k nám neslo hulákání, ale toho jsme si nevšímali a mířili jsme si to přímo z města ke skládce. Udržovali jsme náskok, ale ani za nic jsme se neotočili, aby to vypadalo, že jsme si Vejražky vůbec nevšimli. A když jsme se ke skládce přiblížili, prudce jsme uhnuli kolem plotu a zalehli jsme na druhý straně, než byly vrata, abysme dobře viděli, co se stane. Hrabánek zrovna řval jak praštěný a bušil klackem do prázdnýho sudu jako do bubnu, ostatní stáli dokola a kroutili se do rytmu, pohazovali hlavama a neviděli, neslyšeli. »Himmelpotzblitszeherrgottsakrament!« zařval ze všech sil svým chraplavým hlasem Vejražka – všichni zkoprněli a ztuhli na místě jak v šípkovým království. Vejražka došel až k nim a zničehožnic přetáhl Rexe holí přes zadek, aby se konečně probral a začal se chovat jako hlídací pes. Rex zoufale zavyl, mocně a táhle, protože tohle nečekal, a vyrazil neznámo kam. Přitom porazil Sluku, který tý bestii nestačil uhnout, a všichni ostatní se rázem rozprchli do stran. Vejražka chňapnul Sluku, držel ho za ruku a chtěl ho zatknout, jenže Sluka se mu vyškubnul a pelášil pryč. Vejražka za ním supěl, ale Sluka skákal přes 146

betonový patníky a plechový sudy a ztratil se někde mezi kanalizačníma rourama. Vejražka ještě chvíli klopýtavě pobíhal po skládce sem a tam a zase zpátky, a ani si nevšimnul, že Sluka se vyšplhal po žebříčku první cisterny a skočil dovnitř. Starej chvíli těžce oddychoval, postával na místě a přešlapoval, pak donekonečna sípavě chrchlal, a když se ujistil, že skutečně nikoho nevidí, odšoural se k maringotce a zalezl do ní. »Tak a je to,« povzdychnul si Lupínek, »a máme po legraci.« Nikdo na to nic neřekl, protože se na to ani nedalo nic říct. Leželi jsme v trávě, kolem nás bzučely mouchy a pralo do nás slunce.

… vylezeme po žebříčku, zdvihneme poklop a čucháme, jak asfalt krásně voní …

»No a co, chvíli ještě počkáme,« řekl jsem, protože jsem zrovna přemýšlel o tom, kolik jsme tady už zažili dobrodružství, i když dospělý tomu říkají lotroviny. Mrzelo mě, že jsme to úplně nedomysleli, protože jsem se těšil na všelijaký zkoumání strojů, kterých je tu habaděj, a bylo mi docela líto, že dneska nebudeme tahat za páky, kroutit volantem a točit kličkama všech těch strojů, co tady jen jsou. A bylo mi líto, že potom, co se všeho nabažíme, se jako obvykle nesejdeme u cisteren, v kterých je asfalt na spravování silnic. To vylezeme po žebříčku, zdvihneme poklop a čucháme, jak asfalt krásně voní, a těšíme se, až městem zase pojede asfaltérský auto. Takový asfaltérský auto jede pomalu, pomaloučku podle chodníku a jen tak se šine, že vedle něj stačíme jít a ještě se občas i zastavit a povídat si. Vzadu z něj šlehají plameny a na dálku je cítit žár, všude kolem to čoudí a smrdí jako v pekle. Lidi, co jdou kolem, si zacpávají nosy nebo alespoň zrychlí krok, ale nám to nevadí a jsme celí paf z toho, jak asfaltéři čepujou ten horkej bublavej asfalt do malejch dřevěnejch korejtek a šikovně ho vylévají mezi latě, aby se jim neroztek do všech stran. A aby jim ten asfalt brzy neztuhnul, ti svalnatí chlapi s cigárem v puse se obratně vyhýbají, aby se nesra147

zili, a poletují s neomylnou lehkostí jak baletky, když tančí Labutí jezero. Nám klukům se líbí, že jsou svlečení do půl pasu, se svaly jako soudečky a že na sebe křičí sprostý slova, aby jim to šlo lépe od ruky. My si je prohlížíme a ukazujeme si ně prstem, jak jsou tetovaný, a hádáme se, jestli jsou tetovaný po celým těle jak Tonda Hruška, co u nás v městě vysejpá odpadky z košů na valník. Mezitím, co se tak hádáme, nám pomaličku ujedou, takže je musíme předběhnout, čímž se jim pleteme do cesty, a tak si vysloužíme nějaký to doprdele, kurvahoši a parchantijedni a my jsme hrdí, že si nás všimli. Ale lidi z města, co jdou kolem, se na to dívají divně a odhánějí nás, abysme si šli po svých, že to není nic pro takový kluky, jako jsme my, protože si myslí, že nás může zkazit nějaký to sprostý slovo nebo to, že koukáme, jak pijou pivo z flašek v pracovní době a nikdo jim to nemůže zakázat. Ale než potetovaný chlapi rozlejou asfalt na chodník, starej Vejražka pod těma cisternama celou noc topí starýma prknama, aby se asfalt náležitě nahřál a ráno ho pak mohli přečerpat do asfaltérskýho auta. Tři cisterny na betonových nohách se žebříky a těžkými, bytelnými poklopy vypadají jako ponorky, úplně stejně jako Nautilus z knížky 20 000 mil pod mořem od Julese Vernea. A musím říct, že ta knížka se mi hrozně líbila, protože měla spoustu obrázků s takovými popisky jako Leželi jsme na hřbetě jakési podmořské lodi (str. 55) a Zuřivý vztek vyvěral z celé jeho osoby (str. 193), aby každý věděl, co ten obrázek znamená. Nejvíc mě ale překvapilo, že ponorka kapitána Nema je stejná jako ty naše cisterny na asfalt, a protože mi to pořád vrtalo hlavou, vzal jsem si zvětšovací sklo a zkoumal jsem, jestli ten malíř mohl znát ty naše cisterny, když mají stejný ocelový pláty jako Nautilus, dokonce i řady nýtů, věžičku s poklopem a uzoulinkým žebříčkem. A myslím, že jsem se nemýlil, protože jediný rozdíl, který jsem objevil, byl v tom, že Nautilus má na boku napsáno –

MOBILIS IN MOBILI znamená, že všechno je v pohybu, zatímco ty naše cister-

ny stojí na místě, což nám nevadí, protože takhle máme kde řádit a kam se schovat, když prší. Čas se vlekl, jít jinam se už ani nevyplatilo, navíc jsme byli ze sluníčka celí zlenivělí, a tak jsme už jen lenošili a klábosili o všem možném. Najednou mě napadlo, že jsem neviděl Sluku, jak vylejzá z tý první cisterny, což mi bylo divný, a od toho okamžiku, kdy jsem si to uvědomil, mi to pořád vrtalo hlavou. »To by mě zajímalo, jestli je Sluka pořád v tý cisterně,« nadhodil jsem a čekal, co na to kdo řekne. Jenže nikdo nic, Dvojčata si něco šeptali a hihňali se 148

tomu, Lupínek házel po Achilovi paličky jitrocele a Achil mu je cvrnkal zpátky. »Říkám, že by mě zajímalo, jestli je Sluka ještě pořád v tý cisterně,« vedl jsem si svou. »Kobra, ty se nedáš chvíli pokoj,« zívnul Achil, »tak se běž podívat a neotravuj!« odbyl mě a dál se rozvaloval v trávě za plotem. A když jsem viděl, že se ani ostatním nikam nechce, vydal jsem se na výzvědy sám. Nadzvihnul jsem pletivo a pomaličku jsem se protáhnul pod plotem, obloukem se připlížil k cisternám a přitom mě mrazilo v zádech, když jsem si představil, co by se stalo, kdyby mě viděl starej Vejražka. Nikde se nic nehýbalo, a to mi dodalo odvahu. Potichoučku jsem vylezl nahoru a připadal jsem si, jako kdybych ležel na kamnech. Nakouknul jsem do cisterny a tam dole stáli Sluka a Hrabánek a neměli nohy. Jéžiškotemankote, hrklo ve mně, ale když jsem se podíval podruhý, zjistil jsem, že nohy mají, ale že se malátně kymácejí jak nítěnky v bahně, protože se v tom teple probořili a asfalt je chytil za nohy. Nevypadalo to, že by si mě všimli, a tak jsem se spustil dolů a byl jsem rád, protože se mi k žebříčku lepily ruce. »Jsou v asfaltu! Představte si to!« zvěstoval jsem udýchaně, když jsem se zase vrátil. »Jak v asfaltu?« nechápali Dvojčata. »Probořený, naložený, utopený, přece! Hrabánek a Sluka. Protože je dneska teplo, kruci!« chrlil jsem napřeskáčku. »No jo, ale co my s tím?« divili se Dvojčata a podívali se na Lupínka. »A co když se jim něco stane?« naléhal jsem. »Kobra, nech to bejt, co by se jim asi tak mohlo stát?« znervózněl Lupínek. »Utopěj se, uvařej, zahynou – co já vím, co všechno se jim tam může stát,« odseknul jsem podrážděně, protože mě pořád nechtěli pochopit, »musíme je přece zachránit!« »Kobra, ty seš padlej na hlavu – něco mezi Vinnetůem a Rychlejma šípama. Zrovna je budeme zachraňovat, ať si je vytáhne Schwarz, když jsou z jeho party!« syčel zlostí Lupínek. »A když je budeme zachraňovat, nikdo nám neuvěří, že jsme tady jenom náhodou, když nás viděl Vejražka i chlapi v hospodě!« přidal se Achil. »No a co!« křiknul jsem, až mi málem přeskočil hlas, a začal jsem trucovat rozpálený doběla. Všichni jsme seděli naštvaně, ani jsme se na sebe nepodívali a ticho se natahovalo. Kolem nás bzučely mouchy, doléhal k nám zvuk náklaďáků z vojenskýho prostoru a z dálky čísi chraplavý zpěv. »No jo, Kobra, tak jo, ale jak to teda uděláme?« vzdychnul Achil, aby nás usmířil. Celou tu dobu jsem si lámal hlavu tím, jak to zaonačit, abysme se v tom taky nenamočili, a přišel jsem na docela jednoduchý nápad – použijeme úplně stejný finty jako předtím, kdy jsme vytáhli Vejražku z hospody. Musel jsem se v duchu zasmát, jakou radost by z nás měl medvídek Pú. »Proběhneme jen tak kolem maringotky a budeme dělat, že jsme Schwarzova parta, abysme Vejražku přilákali k cisterně, aby je našel, a pak se vypaříme.« »Ale na cisternu si, Kobra, vylezeš sám!« vyhrožoval Lupínek, ale mně to nevadilo, protože jsem už věděl, že mě v tom teď nenechají. Vydali jsme se k maringotce a plížili jsme se podle plotu, protahovali jsme se skrz křoví a všelijaký rápelí, a když jsme už byli blízko, zaslechli jsme halekání a rány na plechový vrata; to za Vejražkou přitáhli kumpáni od Třech dědků, protože jim tam bylo smutno. To nám ještě tak scházelo, pomyslel jsem si. 149

»Koukej, co neseme!« povykovali na Vejražku, »to čumíš, vochlasto,« a zvedali síťovky s lahváčema a cinkali s nima. Zalezli jsme za maringotku a čekali, co bude dál. Ale protože jsme od přírody zvědaví, nevydrželi jsme a vydrápali se po ztvrdlých pytlech cementu až pod okno a opatrně jsme do něj nakoukli, abysme věděli, jak se věci mají. Všichni tři plesnivci se rozvalili na židlích kolem umakartovýho stolu, na kterým se povalovaly mastný papíry, noviny, plechovky, ušmudlaný sklenice a hrnky, taky tuny vajglů v kompotových miskách, zkrátka nepořádek, jaký svět neviděl. A ze všeho toho sajrajtu čněly právě otevřený lahváče jak komíny od výtopny. Vejražka se zrovna zhluboka napil, krknul si a významně pravil: »Tak takový to bude v ráji!« a podíval se, co na to řeknou ti druzí. »Ale v ráji by se chlastat a kouřit asi nemělo,« namítl pochybovačně menší s křivou pusou, která mu šla úplně šejdrem, a poškrábal se na hlavě. »To by byl ale blbej ráj …,« odvětil Vejražka, zmlknul a do ticha znělo jen lokání z lahve, »do takovýho ráje by se mi teda ani za nic nechtělo!« »To se ví, pod dozorem andělů na nebeských kůrech zpívat nábožný písně. Takovej ráj je zkrátka na hovno, na to se raděj vyseru!« přisadil si druhý, který se zatím nijak neprojevil. »Mít u nohy asopoň lahváče, možná bych i zpíval …,« mudroval Vejražka, ale odpovědělo mu jen další žbluňkání, jako když se vypouští voda z dřezu. »… ale mít za sebou takovou semetriku, jako máš ty, dědku, to taky stojí za hovno, to moje stará mě nechá chlastat, jak chci!« provokoval ten s křivou hubou. »No vidíš, tak přece aspoň jedna ženská je hodná!« nedal se Vejražka. »Tak to přece není, dědku. Žádná není hodná – ta má je vycvičená, a to je sakra velký rozdíl!« smál se vítězoslavně křivohubý a plácal se do kolen. »Ale hovno! Řekni mi, v kterým cirkusu jsi ji koupil, a já si tam taky zajedu!« medili si chlapi a řehnili se tomu. »Pojďte něco dělat, to se nedá poslouchat!« šťouchal do nás Lupínek, abysme se nezkazili, neboť dospělí nám nejdou vždy příkladem, a taky proto, že se mu na kraji hromady špatně stálo a neměl dobrý výhled. »Ty jen tak nevylezou,« mínili Dvojčata, »musíme je trošku rozdráždit!« a přitiskli obličeje na špinavý sklo. A než jsme si mohli rozmyslet, co se může stát, bouchly dveře a po schůdkách ven se vyřítil starej Vejražka. Zaječeli jsme jak podsvinčata na porážce a vyrazili jsme k cisternám. »Voni snad nedají pokoj, parchanti jedni!« řval Vejražka a ti vobejdové ho ze dveří maringotky povzbuzovali: »Dělej, chyť je syčáky, ať poznaj, jak chutná držťková!« a radili mu další věci, co s námi má udělat. Proběhli jsme kolem betonových trubek, namířili si to k cisternám, vyšplhali po žebříku – nahoře jsme se zastavili a ječeli jako Indiáni, abysme na sebe přilákali pozornost, mávali jsme rukama a bouchali víkem ostošest. »Támhle jsou! Utíkej támhle, dědku!« ječeli strašáci a ukazovali na nás. »Lezou na cisternu! Je tam ten ušatej i s tím brejlatým!« řvali na dálku a tleskali do rytmu. »Dělej, dědku, nebo ti bába strhne prémie!« Vejražka se zastavil, zahrozil pěstí nejdřív nám, pak kumpánům, který řvali smíchy, nabral směr a hrabal se k nám. A když zmizel mezi skružema, po zadku jsme sjeli na druhou stranu, protáhli se rourama a metelili si to k plotu a pod ním ven. Oběhli jsme při zemi skládku a zastavili se na druhý straně. Tam jsme sebou práskli na zem a jenom jsme funěli. »Jestli za tohle nedostaneme medaili, tak se vám na tu dobročinnost příště 150

vyseru,« procedil sípavě mezi zubama Lupínek a Dvojčata horlivě přikyvovali. Ze skládky se ozývaly zmatené hlasy, Vejražka křičel jéžišmarjá a parchanti blbý, z čehož jsme poznali, že Hrabánka se Slukou už objevil. A když ožralové táhli přes skládku žebřík a tlustý provaz, poznali jsme, že dneska tu už nejsme nic platný a že toho bylo až až, a vydali jsme se k domovu. * Ředitel rozrazil dveře přesně v 11:08 a já hned jsem věděl, kolik uhodilo, protože za ním se šinul starej Vejražka. Pánbůh s námi a zlý pryč, pomyslel jsem si, ale platný mi to nebylo nic. Ředitel nakráčel k tabuli, a když všechno utichlo, řekl jen: »Tak prosím … « Vejražka si nasadil brejle, důkladně si nás prohlížel a vypadal přitom jak sova. Bylo ticho, žaludek jsem měl jak na vodě a těžce se mi polykalo. Kolik si toho asi tak pamatuje, špekuloval jsem, ale velký naděje jsem si nedělal, protože moje brejle si nesplete snad nikdo. Díval jsem se na Vejražku a snažil jsem se neuhnout očima, protože jak jsem se už dávno dočetl, to je největší chyba všech podezřelých, která pachatele nakonec vždycky usvědčí. Vejražka hvízdavě sípal rozčilením, pak přešlápnul z nohy na nohu a řek: »Ty, ty a ty! A tenhle k nim taky patří, řediteli!« a poslední, na koho ukázal, byl Hrabánek. A vždycky, když řekl to svý TY!, hrozitánsky se zašklebil a kolem se rozlinul takový zvláštní nakyslý opar, že i holky z třetích řad se tvářily, jako by kously do citrónu, a zacpavály si nosy. Na chodbě už stál Lupínek a Achil, u nich Czáky, kterýho ředitel jako vždycky pověřil hlídáním zločinců. Hrabánek, Hejda, Sluka a já jsme se mlčky přidali a šli jsme chodbami do ředitelny. Vepředu Czáky, pak my, za námi Vejražka s ředitelem, abysme zatím někam nezdrhli. Pak si nás vyrovnali po jedný straně ředitelskýho stolku, na druhý straně řval ředitel, máchal rukama ve vzduchu, vysvětloval, prosil, přesvědčoval a vyhrožoval. My jsme se tvářili nechápavě a všechno jsme zapírali, že by z nás měli Indiáni i partyzáni ohromnou radost. Já si sundal brejle, abych nic neviděl, protože pak se nemusím bát zkoumavých pohledů. »Tak co, pane Vejražko? Řekněte s konečnou platností, koho jste tedy viděl?« ptal se úředním hlasem ředitel, a to neměl dělat, protože Vejražka z toho celý znejistěl. Přešlapoval z nohy na nohu a začala na něj padat všechna ta učenost, ty knihy, diplomy a kytky a taky odpovědnost za to rozhodnutí. »Tak co, Pepíku, co na to říkáš?« zabrzdil ředitel, když to vypadalo, že Vejražka z ředitelny snad radši vycouvá. Vejražka se ošíval a byl zmatenej z toho, kdo je kdo, a taky tím, jak jsme tvrdošíjně, soustavně a s ledovým klidem všechno zapírali. Nakonec si byl jistý jen tím, že zná Hrabánka a Sluku, protože s nima se důkladně seznámil, když je včera lovil z cisterny a pak z nich umejval asfalt benzínem, a tak s konečnou platností ukázal prstem jen na ně. »Tak to tedy máme,« zvolal vítězoslavně ředitel, protože se mu splnil dávný sen a konečně zatknul usvědčené pachatele a proti Vejražkovu svědectví nebylo odvolání. »Hrabánku, ty tady zůstaň, a ty, Sluko, samozřejmě taky! A vy ostatní běžte, s vámi si to ještě vyřídím jindy!« a ukázal nám rukou, že máme jít. Vyrazili jsme z ředitelny najednou a ve dveřích nastala skrumáž. Dostal jsem loktem do žaludku a Hejda mi zasyčel do ucha: »Tohle si ještě vypijete, sviňáci, to vám nedarujem,« a strčil do mě ve dveřích, »my vám to ještě zavaříme!« 151

»To tak!« stačil odpovědět Lupínek, aby se neřeklo, a dal Hrabánkovi zezadu stolku, ale do smíchu nám nebylo, protože se Schwarzem a jeho partou člověk nikdy neví. Třída po nás koukala, ale Jiráková naštěstí se nás nechtěla před ostatníma na nic vyptávat. Dosedl jsem na židli a zařekl jsem se, že už v životě neudělám žádný dobrý skutek. Ani mě nehne, abych zachraňoval zoufalé tonoucí a ještě z toho málem měl polízanici a vděku ani co by se za nehet vešlo! A Vinnetou i s Rychlými šípy mi taky můžou leda tak vlízt na záda. Ach jo, proč se věci mají vždycky jinak, než by člověk chtěl! Jenže když se to vezme kolem a kolem, nakonec to stejně bylo veliký dobrodružství a můžeme být docela rádi, že bydlíme v městě, kde se dá každý den něco zažít. ***

152

akvárium »… a kdyby se něco dělo, tak zazvoň u sousedů,« pokračovala máma, ale ani trochu se nedala vyrušit tátovým hulákáním, přestože tátův hlas zněl naléhavě jako vždycky, když naši někam jedou a táta už propadá panice, že to kvůli mámě zase nestihnou. »Pojď už konečně, přesně v osm to začíná!« křičí zdola chodby táta a nese se to celým barákem. »Nikomu neotvírej a dělej, že nejsi doma. Kdybys měl hlad, najdeš něco v lednici. Nezapomeň si vyčistit zuby a zavři pořádně vodu, ať nás nevytopíš. Ale nic si nevař, stejně jsi už večeřel. A dlouho neponocuj!« vyjmenovávala máma napřeskáčku a já jsem kýval hlavou, jako že to všechno tak udělám a že budu hodný kůzlátko. Z chodby se ozval dusot, protože tátovi už z toho čekání ruply nervy, a křičel jak pominutý: »Tak sakra, Růženo, kde jsi? Pojď už, do prdele, nebo jedu sám!« Máma si tichounce vzdychla, pohladila mě po vlasech a smutně se na mě podívala pohledem, kterýmu táta vždycky říká loučení J. A. Komenského s vlastí, v chodbě se ještě jednou letmo prohlédla v zrcadle a přibouchla dveře. Stál jsem za dveřma a slyšel jsem, jak táta zase něco křičí, ale nerozuměl jsem co, a máma něco odpovídala a její hlas slábl, až nebyl slyšet vůbec. Počkal jsem, až dole v chodbě se zadrnčením skla třísknou dveře do dvora, a šel jsem do kuchyně, abych se podíval, jak se našemu autu začoudí z výfuku a zmizí na hlavní silnici. Pak jsem přeběhl k oknu v obýváku, vyklonil jsem se, abych se naposledy přesvědčil, že naše oktávka v dáli zatáčí a určitě si to míří do Litoměřic, protože u nás v městě žádné kino nebylo. Díky, ó, díky, Velký Manitů! říkal jsem si, stejně jako to v knížkách dělali Indiáni, když někoho propíchli oštěpem, a pak ho skalpovali nebo když se jim podařilo ukořistit soudek ohnivé vody, aby se mohli opít do němoty a mohli tak alespoň na chvíli zapomenout, že běloši je stejně jednou vyhubí. Posadil jsem se do křesla a dal jsem našim půl hodiny na to, aby se mohli vrátit, kdyby si něco náhodou zapomněli nebo kdyby se v kině dneska náhodou nehrálo. Díval jsem se na hodinky, jak minutku po minutce ukrajují čas, ale když uplynulo jedenáct a půl minuty, sevřel se mi žaludek a zašumělo mi v uších, že jsem to už prostě nevydržel a pustil se do příprav. Nanosil jsem na postel věci a pozorně prohlížel, jestli mi něco nechybí. Chodil jsem po pokoji a v hlavě se mi točilo pořád dokola – tepláková souprava, tričko, tenisky, švihadlo, hodinky, vojenská baterka, klíč od bytu, taška, tři kameny velké jak holubí vejce z Ohře, drobné kamínky k tomu, jeden prak, ručně dělaný a na chatě stokrát vyzkoušený. Převléknul jsem se z pyžama do tepláků, drobnosti jsem nasypal do tašky od plynový masky, u sebe v pokoji jsem rozsvítil lampičku a zapnul rádio nad postelí. Zelený oko mrklo a zazněla dechovka … už troubějííí, už troubějííí na horááách jéééléééni! v kuchyni jsem si uříznul krajíc chleba a dal si ho do kapsy a pomaloučku jsem otevřel dveře na chodbu. Chvilku jsem poslouchal, jestli na chodbě nikdo není, jestli se tam sousedovic Kateřina náhodou s někým nemucká, když na to má už věk, jak říká táta, a protože jsem nic neslyšel, opatrně jsem zamknul na jeden západ a potichoučku jsem se vytratil z baráku. Kličkoval jsem parkem, pro jistotu jsem to ale vzal parkem a zadem kolem kostela, abych se vyhnul náměstí a někoho náhodou nepotkal, i když touhle 153

dobou naštěstí už nikdo stejně nechodil; pro lidi, co chodí z práce, bylo pozdě, a pro ty, co jdou z hospody, jestě moc brzo. Místy mžourala pouliční lampa, protože se stmívalo, všechno se začalo ztrácet v přítmí a já najednou pochopil, jak bylo Rychlým šípům, když chodili na výpravy do Stínadel. Na každém rohu jsem se zastavil a opatrně se za něj podíval, ale všude bylo pusto, jen v oknech blikaly zelenomodrý odlesky, protože všichni jsou radši doma a koukají na televizi, než by se snažili zažít nějaké skutečné dobrodružství. Dorazil jsem na místo, kde do tmy zářilo to správné okno. Potichu jsem se vloudil do tmy, kterou pod sebou nechal dokulata sestříhaný strom. Všude bylo ticho, jen od náměstí občas zazněl hlahol, jako když opilí vojáci se vracejí domů, do kasáren. Přitisknul jsem se tváří ke kmeni, až se mi kůra vtlačila do kůže; mírně to zabolelo a já se s konečnou platností utvrdil, že to udělám. Sebral jsem odvahu, vzburcoval odhodlání, poručil jsem si obejmout pevně kmen a pomaličku jsem se začal soukat jako housenka nahoru. Sevři ruce a přitáhni se, obtoč nohama kmen a nepusti se, přitáhni se rukama, neudělej rámus, podrž se nohama, říkal jsem si. Lez radši jen po kousíčku, přitáhni ruce a k tomu nohy, ruce, nohy, ruce, nohy a vydrž ještě o kousek výš. Vytáhnul jsem se do rozsochy a chtěl jsem chvilku odpočívat, jenže mi to nedalo a popolezl jsem na větev, kterou jsem si vyhlídnul už dávno předtím. Ulicí prošli dva vojáci a o něčem se dohadovali, ale listí na větvích bylo už dost, aby mě ochránilo. Přesunul jsem si tašku od plynový masky na břicho, otevřel jsem ji a vstrčil do ní ruce. Uvnitř jsem si rozsvítil baterku a ciferník hodinek se rozzářil jak hodiny na kostele. Půl deváté – mám ještě hodinu, oddychl jsem si. Okno, na který jsem si počíhal, bylo zavřený i přesto, že byl vlahý večer, ale za zataženým závěsem se občas mihnul nějaký stín. Vzal jsem prak a zlehoučka jsem vystřelil k oknu jeden kamínek. Nic se neozvalo, vzal jsem rovnou tři – a sláva – jeden rozdrnčel okno. Ještě jednou jsem to opakoval a výsledek se dostavil. Okno se otevřelo, z něj vykoukl Schwarz a polohlasem volal: »Je tam někdo? Kdo je tam?« a z místnosti za ním se ozýval medový hlas Karla Gotta, … přijelááá pouť, nóóó a já bloud … A když se nikde nic nehýbalo, chvíli ještě postával a koukal do tmy, vykláněl se, aby viděl na chodník a do výklenku domovních vrat. Pak okno zavřel a zatáhl závěs. Smůla, pomyslel jsem si a vylovil další kamínky. Drnc, drnc, tentokrát se chytily dva. »No tak, kdo je tam? Tak kdo je tam?« vykláněl se zase Schwarz. »Co se děje? Kdo je tam?« volal podrážděně do ulice, ale okno už nezavřel, zhasnul a postavil se do stínu závěsů, vyčkával a pozoroval ulici. Na konci místnosti zářilo matným světlem obrovský akvárium. Na tu dálku sice nebylo vidět, jaká havěť v něm plave, ale čnělo nad postelí jak veliká skleněná rakev a větší nebylo snad ani v zoologický zahradě. Za chvíli bylo Schwarzovi to vyhlížení dlouhý, a tak si rozsvítil, rozvalil se na posteli, mával do taktu rukama a pohvizdoval si. Vylovil jsem z kapsy ten svůj krajíc chleba, pomaličku jsem ho okusoval a čekal jsem, jak se věci vyvinou. Dohrála hudba, Schwarz vyskočil a chvíli někde něco kutil. A když se ozvaly první tóny, zase se odněkud vynořil, drobnými, skoro tanečními krůčky přehopkal místnost a začal se všelijak kroutit do rytmu, pobíhal po pokoji a rozjařeně třepetal rukama. Kdepak ty, ptáčku, hnízdo máš? pokračoval v další písni Kája Gott, ty ještě léčky málo znáš … Tak, tak, pravda pravďoucí, řekl jsem si, a z tašky jsem vylovil jeden z těch 154

tří krásných valounků, který jsem si k tomuto účelu našel v Ohři, a pečlivě jsem jej vložil do praku. Schwarz poletoval pokojem jak motýlek a na prstu žongloval s gramofonovou deskou jako klaun a házel ji, aby krásně plachtila vzduchem. Když se odrazila od akvária a spadla na zem, Schwarz se pro ni shýbnul, a to byla moje chvíle. Natáhl jsem gumu, pečlivě jsem zamířil a ten říční valounek ohlazený věčným převalováním v Ohři vypustil. Kámen udělal krrrrršíííííc skrz listy a z pokoje se ozval temně dutý zvuk. V přední stěně toho krásnýho Schwarzova akvária se objevila prasklina a vystříknul z něj pramen vody. Schwarz překvapením vykvikl a pak se všechno dělo ráz na ráz. Proud vody se zvětšil, sklo se v jednom okamžiku zhroutilo, jako by bylo z celofánu, a v jedný mohutný vlně se voda vyhrnula do místnosti. Schwarz stál uprostřed tý spoušti, držel si rukama uši a nepřetržitě ječel a pak jen podivně hvízdal, jak mu postupně docházely síly.

… a pečlivě jsem jej vložil do praku.

Dveře do místnosti se rozlétly, dovnitř vrazil Schwarzův otec, a když viděl tu spoušť, zastavil se a dal Schwarzovi takovou facku, že se mi v tu ránu ztratil z dohledu. Pak přiskočil k oknu, rázně ho zabouchnul a zatáhnul závěs, aby snad nikdo z ulice nekoukal. Seděl jsem ve stromě a ani nedutal, ale když se dlouho nic nedělo, usoudil jsem, že představení opravdu skončilo. Sjel jsem opatrně ze stromu a volným krokem jsem došel za nejbližší roh a nabral směr k domovu. * Na kostelních hodinách bilo půl desátou, když jsem se vplížil do baráku. Všecky věci jsem uklidil, zhasnul jsem rádio a lehnul si do postele. Ruce jsem si dal za hlavu a všechno se mi před očima odehrávalo obraz za obrazem ja155

ko ve filmu; někdy jsem se vrátil a přehrával jsem si scénky tam a zase zpátky, dokud mě to nepřestalo bavit. Přemítal jsem o tom, kolik jsem za sebou nechal stop, podle kterých by mě mohla Schwarzova parta vypátrat a pomstít se mi. Já budu mlčet jako hrob, to dá rozum, jen nevím, co z toho prozradím Bartošce, protože i když je fajn, je přeci jenom holka, která to jednou stejně někde vybreptá. Zaslechl jsem, jak klaply dveře od bytu, a za chvíli se do mýho pokoje vloudil proužek světla; a já věděl, že máma se šla podívat, jestli jsem tu jejich návštěvu kina přežil a jestli se mi nic nestalo. Ani jsem se nepohnul a dělal jsem, že spím, a vtom mě napadlo, co by tomu asi řekli naši, kdyby se dozvěděli, co se dneska večer zběhlo, navíc když jsem si uvědomil, že to určitě vyplavilo ostatní partaje a vůbec to způsobilo další škody. Ten vítězoslavný a povznášející pocit, v kterým jsem si celou dobu tak lebedil, naráz vyprchal, vyšuměl jak bublinky z limonády a nezbylo z něj nic. Měsíční světlo olizovalo nábytek a vrhalo stíny po pokoji. Nemohl jsem spát a ještě několikrát jsem slyšel, jak kostelní hodiny bijí celou. Myslím, že teď už vím, co to znamená, když se o někom řekne, že se v něm pohnulo svědomí – ty rybičky za to opravdu nemohly. ***

156

školní výlet »Tak, milí žáci, blíží se doba, kdy pojedeme na náš školní výlet, jak jsme se na tom už na začátku roku domluvili,« řekla Jiráková, »ovšem nevím, nevím, jestli jste byli celou tu dobu hodní, abychom mohli skutečně vyrazit.« Potom čekala, jestli ji budeme přesvědčovat, že jsme hodní byli, a přestože jsme ani nepípli, pokračovala: »Samozřejmě očekávám, že v tom budete pokračovat,« dívala se nám do očí, a když si myslela, že to zabralo, dodala, »a to vy budete, že ano?« »To tak!« poznamenal za mnou Valina, ale potichu, aby to Jiráková neslyšela. »Mohu vám s radostí oznámit, že jsem na středu příštího týdne už zajistila autobus a navíc ještě pro vás připravila pořádné překvapení. Na cestu si každý s sebou vezměte svačinu, pořádné oblečení do přírody a pár korun pro strýčka příhodu … a můžeme vyrazit!« řekla radostným hlasem, abysme poznali, jak se na ten výlet hrozně těší. »A proč třeba nemůžeme jet do Prahy nakupovat?« ptaly se holky, protože už pochopily, že budeme lítat po všech čertech, a byly očividně zklamaný, že jim v Praze něco uteče. »Do Prahy můžete jet kdykoli s rodiči nebo s pionýrem, ale uvědomte si, že na historickou exkurzi se jen tak nedostanete,« namítala Jiráková, »nehledě na to, že jsme se přeci dávno dohodli, a navíc jsem už objednala autobus.« »S Jirákovou to bude stát za hovno všude,« šeptal mi zezadu Valina a musel se k tomu naklonit přes celou lavici, ale pravdu neměl, protože s Jirákovou se to dá občas vydržet, i když je blázen do historie, což nikdo celkem nechápe. »A kam teda pojedeme?« nedaly pokoj holky. Jiráková zalomila rukama, obrátila oči v sloup a povzdychla si: »Vždyť jsem vám to říkala už tolikrát, že to prostě nebudu znovu vysvětlovat! Jediný problém je to, že je málo učitelů, a tak zkuste poprosit někoho z rodičů, jestli by s námi nejel jako další pedagogický dozor.« Pokývali jsme hlavou, že to jako doma vyřídíme, a Jiráková říkala, že na to spoléhá, jinak že bysme nikam nejeli, a to že určitě nikdo nechce. A já myslím, že to je pravda, protože já jezdím na výlety hrozně rád, a hrozně rád se z nich i vracím domů, protože bez výletu se člověk vracet domů prostě nemůže. A když zazvoním, máma stojí ve dveřích a čuchá, jestli jsem od kouře jak uzenáč a jestli jsem rovnou celý do pračky. Že jsem uzenáč, to vždycky popírám, a tak smím dovnitř aspoň na kousek, ale stejně se musím ze všeho svlíknout, protože ze mě vypadávají šišky a jehličí. Jdu bosky rovnou do vany, a když se mě máma ptá, jak bylo, říkám jen, že dobře, a máma se zlobí, že se na všechno zase bude muset ptát cizích lidí, což jí vadí. *** Ráno jsme se sešli před školou, holky všelijak poposedávaly a my kluci jsme si z batůžků udělali brány a lítali za tenisákem. A když jsme byli v nejlepším, před školou zatroubil autobus. Nechali jsme všeho a hrnuli jsme se k němu, protože každý chtěl obsadit to nejlepší místo. Otevřely se dveře, z autobusu vylezl řidič, podíval se po nás a řekl: »Tak kde máte nějakou tu učitelku?« Překvapeně jsme se rozhlédli kolem a po Jirákové ani vidu, ani slechu. »Viděl jste někdo Jirákovou?« křičela Čermáková, ale když viděla, jak se řidič zatvářil, začala ještě jednou: »Neviděl jste někdo naši třídní?« 157

Všichni se po sobě rozhlíželi a dělali posunky, že neviděli. »No jo, tak co budeme dělat?« strachovaly se holky a my, abysme využili čas, šli jsme zase hrát proti áčku, protože ještě nezvonilo na vyučování. »A co kdybyste se po ní šly někam podívat?« navrhnul řidič holkám a mávnul pracovníma rukavicema směrem ke škole. »A jo!« ťukly se holky do čela a vyrazily a za chvíli se objevily i s Jirákovou. »Jé, to jsem ráda, že tě zase vidím, Jaroušku!« volala radostně Jiráková, ale pak se opravila: »To jsme rádi, že jedeme právě s vámi, pane Bláho.« Udělali jsme hlouček, aby nás mohla Jiráková spočítat, jestli jsme všichni, a protože jsme byli všichni, začali jsme se cpát do autobusu. »Moment, moment, kde máme druhý pedagogický dozor?« vzpomněla si Jiráková a z autobusu nás zase vyhnala. Stáli jsme před autobusem a Jiráková si vzdychla: »Řekli jste doma, že rodiče prosím, tedy vlastně žádám, ano, žádám o to, aby s námi někdo jel alespoň do počtu?« Kývali jsme hlavami, že jo, ale Jiráková si nedala pokoj: »… a víte, že sama s vámi nemůžu nikam vyjet?« a my jsme zase kývali, že jo. »Tak to nikam nepojedeme?« došlo holkám, i když se jim původně na historickou exkurzi vůbec nechtělo. »Jak s vámi, proboha, můžu jet sama a porušit tak všechny předpisy?« zaúpěla Jiráková a chytila se za hlavu. »My budeme hodný!« volali jsme a mysleli jsme to úplně vážně. »To tak, to vám budu určitě tak věřit!« odsekla Jiráková a holky smutně vydechly, pak se pomalu otočily a začaly dělat oči na řidiče, který celou debatu sledoval a koukal přitom na hodinky. »Já musím řídit, sledovat provoz a jak mi šlape motor a kdovíco ještě, a nemám k tomu čas hlídat školní vejlet! Nota bene, když za to nejsem ani placenej!« rázně odmítnul důvěru řidič autobusu. To byla pravda, na to se opravdu nedalo nic říct, a tak nastalo ticho, protože už začalo vyučování a kromě nás před školou nikdo nebyl. »Miluško,« ozval se náhle řidič, »a nemohla by třeba nějaká ta soudružka učitelka, třeba ta, která má dneska tak nějak míň práce?« a my jsme souhlasně zamručeli, aby si Jiráková dala poradit, protože to byl docela dobrej nápad, »… ehm, ehm,« odkašlal si ještě rozpačitě, »když už to tedy máte zaplaceno, aby to tak nějak nepropadlo.« Rozestoupili jsme se, abysme Jirákové udělali místo, ta na to nic neřekla, sklopila hlavu a vydala se do školy. Řidič zalezl do autobusu a my jsme se začali hádat, jestli je to naše vina, nebo vina Jirákový, že nemáme nikoho s sebou, a jestli se nám vrátí nějaké peníze, když s námi na poslední chvíli nikdo nepojede. A tak jsme čekali a všichni koukali na hodinky a mě překvapilo, že máme zatím jen půlhodinku zpoždění. A když se Jiráková znovu objevila a ukázala nám, že si máme sednout do autobusu, zařvali jsme ohromný uráááá jak slavná Rudá armáda, a protože za chvíli se z hlavních dveří školy vyloudala Mrázová, co ji máme na přírodopis, řidič nastartoval a jelo se. Jiráková se ohromně snažila, abysme se nikde neztratili, a tak si sedla hned vedle řidiče a pořád koukala do mapy a ukazovala na všechny strany, nakonec si vzala mikrofon a vysvětlovala nám, kudy přesně jedeme a co všechno po cestě ještě uvidíme, když budeme dávat dobrý pozor, a my jsme na sebe museli hrozně křičet, abysme se vůbec slyšeli, i když jsme seděli docela vedle sebe. A než jsme stačili sníst svačinu z domova, autobus zastavil, otevřely se dveře a my jsme se vysypali ven. Holky si hned chtěly odskočit, ale nebylo kam, protože všude kolem byly 158

jenom samý holý pláně, uprostřed vedla hlavní silnice do Děčína a na ní spousta aut. Jiráková s Mrázovou daly hlavy dohromady, aby vymyslely, jak bude exkurze postupovat, a pak nás nechaly nastoupit do dvojřadu. Kluky dopředu, holky dozadu a Jiráková začala vysvětlovat, proč tu na planině pod Krušnými horami armády rády bojovaly už od nejstarších dob, a rukou ukazovala za sebe, do míst, kudy do naší země nepřátelé pravidelně přicházeli, a my jsme se tam museli dívat, a kdo se chtěl podívat někam jinam, dostal od Mrázový zezadu pohlavek. A když jsme se dozvěděli úplně všechno o tom, co tu 16. června 1426 u Ústí nad Labem prováděli husité s křižáky v bitvě Na Běhání, přešla k válkám napoleonským a líčila způsob boje tehdejších armád a jaké útrapy stíhaly prosté vojáky a jak přitom také strádalo i místní obyvatelstvo. »Tak, a teď víte, o co tu šlo. Děvčata, můžeme už jít?« zeptala se na závěr Jiráková, a když i holky řekly, že jo, že všechno pochopily a že jsou úplně spokojeny, šli jsme si prohlídnout ty bronzový lvy, co jdou po stěnách památníku jako mimochodníci, což je proti přírodě, jak nás upozornila Mrázová, která učí biologii a zvířata má v malíku. Fofrem jsme oběhli pomník padlým vojákům, naskákali do autobusu a honem pryč.

Fofrem jsme oběhli pomník padlým vojákům, naskákali do autobusu a honem pryč.

Ale když jsme už asi pošestý nebo posedmý vylízali z autobusu, abysme viděli další bojiště s příslušnými památníky, začali jsme mrmlat, protože nám to připadalo všechno stejný, i když každé místo bylo věnováno jiným vojskům – tu německým, tu rakouským, francouzským či ruským. »Soudružko učitelko, kolik je tady ještě těch pomníků? A nemohli bysme radši zajet do Teplic a podívat se do Prioru, to bysme totiž i tak krásně stihli,« snažily se holky urychlit program. »Nejsme tu proto, abychom promarnili takovou příležitost, nehledě na to, že zábavy si v životě užijete ještě dost,« zarazila Jiráková debatu, »že ano, pane řidiči?« a mrkla na něj. »To se ví, Miluško,« přitakal řidič, »jako učitelka to přece musíš vědět.« A tak nezbylo nic jinýho než kolikrát vystoupit a nastoupit, a myslím, že úplně zbytečně, protože nikdo už nic nevnímal, a z mrákot jsme se probrali teprve, když jsme zjistili, že z hor sjíždíme k Děčínu. 159

Prokličkovali jsme městem, po mostě přes Labe a autobus se začal škrábat až nahoru mezi kopce Českého středohoří, a když se už zdálo, že to nemá konce, v jakési vesnici jsme zahnuli doprava a zastavili na vlakovém nádraží. »Tak, děti, vystupovat, vystupovat, a vezměte si všechno s sebou,« pobízela nás Jiráková, »teď teprve přijde to překvapení.« »Tak vona si nedá a nedá pokoj,« bručel Valina a sbíral si věci. Vylezli jsme ven, protahovali se na sluníčku a dohadovali jsme se, kde si tady na konci světa budeme moct koupit aspoň zmrzlinu. Dveře se zavřely, řidič nastartoval, zamával Jirákový a rozjel se pryč. Zahučeli jsme údivem a holky si prohlížely tu pustinu, ukazovaly na okolní lesy a lamentovaly, že přece nepůjdou pěšky, to že nikdo snad ani nemůže myslet vážně a tak. Jiráková s Mrázovou to pobaveně sledovaly, a když se vynadívaly, Jiráková si vynutila ticho a ukázala na drážní barák z prken, kterýmu vévodila cedule –

LOVEČKOVICE »Tak co vám to říká?« uculovala se a vypadalo to, že jí ani nevadí, že nic nechápeme. »Podívejte se přece pořádně!« nabádala nás a ukazovala prstem. Dívali jsme se po sobě a bylo vidět, že to nikomu neříká nic, ale Jirákový to náladu nezkazilo. »A co takhle film Páni kluci inspirovaný Tomem Sawyerem spisovatele Twaina, to vám už něco říká?« »To jo,« připustili jsme, protože na tom filmu jsme byli se školou a šli jsme na něj dobrovolně povinně, abychom poznali, jak děti dřív těžce žily, a taky proto, že se ten film točil tady u nás v kraji. »Tak a právě to je to moje překvapení! My se teď totiž vydáme po stopách právě tohohle filmu a pojedeme vláčkem přes Levín až do Úštěka.« Zatvářili jsme se kysele, ale Jiráková na to nedbala a řekla: »Odjezd vlaku je ve 12:45 a my jdeme koupit lístky do pokladny,« a to bylo rozumné, protože my jsme si už mezitím vyhlídli třešně ve stráni za kolejema, abysme si udělali radost místo tý zmrzliny. Ve 12:40 jsme se namačkali na dřevěný lavice jedinýho vagónu a Sluka s Hejdou obíhali násypný kamna, který stály uprostřed, a povykovali na celý kolo no to je ale rána, to ste teda ještě neviděli! A když se jako poslední nahoru vydrápala Jiráková, snažila se je umravnit a domlouvala jim: »Hoši, poslouchejte, nepředvádějte se a nedělejte ostudu, každý nemusí vědět, že jsme škola.« Já ale myslím, že na nás bylo vidět hned, že jsme škola, a ostatní lidi ve vlaku také nebyli hloupí a sedli si radši do uličky až ke dveřím, aby pak mohli rychle vystoupit. Aby předešla stížnostem, kdo vedle koho sedí a kdo se na koho tlačí, nás Mrázová pečlivě rozesadila, ale když se vlak třaslavě rozjel, vyskočili jsme z přidělených míst a navalili jsme se k oknům a vyklonili jsme se i přesto, že je to zakázáno, jak pravila Mrázová i modrobílá smaltovaná cedulka nahoře. Vykukovali jsme se ven, jak to šlo nejvíc, pozorovali jsme přírodu a nechali si větrem provívat vlasy, přestože to je přísně zakázáno, jak pravila smaltovaná cedulka nad našimi hlavamai přichycená čtyřmi šroubky. To vyklánění z oken se líbilo hlavně holkám, ale jen do doby, než Sluka plivnul ven a ono se to obloukem vrátilo zpátky. Holky uskakovaly a žalovaly a Mrázová nám vyklánění z oken definitivně zatrhla, a tak se Sluka 160

s Hejdou bavili tím, že stříleli pecky od třešní ven tak, aby se vracely do vagónu, a hrozně se tomu smáli, když zase přistály na holky. Mrázová se mračila a hrozila na ně prstem, čemuž se bránili tím, že tu nikde neviděli koše a že se těch pecek přece nějak zbavit musí. »Tak to dělejte tak, abyste tu všude nesvinili!« křičela Mrázová přes celý vagón, protože cizí lidi ve vlaku se už pátravě dívali a dávali hlavy k sobě a ukazovali si na ni i na Jirákovou. Sluka s Hejdou změnili taktiku, vyzývavě jedli třešně s peckama a se stopkama, aby byli silný jak brontosaurus, jak hlásili na celý vagón. To se zalíbilo a přidali se další – na to však ale Mrázová neřekla nic, jen z očí jí sršely blesky, a bylo vidět, že se drží jen tak tak. Lidem ve vlaku už z toho šla hlava kolem, a když si Valina přisedl k jedný bábě s nákupníma taškama a začal jí vyprávět, která holka z devítek by stála za hřích, došla trpělivost i průvodčímu a odvedl si Jirákovou a Mrázovou do chodbičky, ale to už jsme projížděli Levínem, a než to na chodbičce stačili vyřídit, blížili jsme se k Úštěku, takže zasahovat už nemělo ani smysl. Musím říct, že všichni se zle nechovali, ale i tak jsme se pro jistotu předem prodrali ke dveřím, abysme byli na nástupišti první a mohli ukázat, že nejsme tak špatní. Při vystupování jsme všem pomáhali, i Valina pomáhal, a já jenom koukal, když mu jeho bába ještě na poslední chvíli znovu vrazila tašky, aby jí je podržel, a točila rukama nad hlavou a s vážnou tváří mu vysvětlovala: »… a když je mi ten košíček na hlavu, tak je mi ta podprsenka akorát,« z čehož jsem usoudil, že se za tu cestu docela sblížili. »Jste rozjívenci, jak z utržených vajec!« rozčilovala se Jiráková, když nás v autobusu počítala, jestli jsme skutečně všichni. A my jsme se kuckali smíchem, protože chtěla určitě říct, že jsme jak utržený z řetězu nebo vylíhnutý z divokých vajec. »A abyste věděli, ta komedie před vlakem, tak ta na mě nezabrala!« dodala ještě a dívala se, jestli se Mrázová všimla, že to řekla.

… došlo nám, že se budeme smířit s tím, že na obchody, kde měli zásoby zmrzliny, limonád, čokolád a bonbónů, se budeme jen smutně dívat.

»Na náměstí teď nabereme pana kastelána, co má klíče od hradu, a pojedeme na poslední místo našeho výletu. A kdo nesedí věčně za humny, už jistě ví, že blízko Úštěka je zřícenina hradu Helfenburku. A važte si toho, že se budete moci podívat do hradní věže, kam se jinak nikdo nedostane. Je to jen proto, že pan kastelán má s naší školou dobré zkušenosti, a proto je ochoten nás tam ve svém volném čase vzít – tak, a to je všechno. Můžeme pokračovat v cestě, Jaroušku?« »To se ví,« kývnul Jaroušek, nastartoval autobus a zamířil k náměstí. A když jsme na minutku zastavili a nabrali vousatého kastelána, došlo nám, že se budeme muset smířit s tím, že na obchody, kde měli zásoby zmrzliny, limonád, čokolád a bonbónů, se budeme jen smutně dívat. 161

Zastavili jsme někde, řidič zamknul autobus na visací zámek a Jiráková ukazovala kudy k hradu a jak si stavitelé vybrali úžasně vhodné místo, aby mohli na skalní ostrožině postavit takový stavební klenot, i když tehdy samozřejmě ještě nevěděli, jak to dopadne. A když jsme se vyškrábali s vyplazenýma jazykama nahoru, na hradě nebylo živé duše, což holky náležitě komentovaly a litovaly, že nechodí do vedlejší třídy, která jezdí na výlety do Prahy. »Tady musíte poslouchat na slovo, protože místy je to tu nebezpečné kvůli archeologickým vykopávkám a stavebním úpravám a také proto, že tu straší!« zahrozila Jiráková žertovně, ale nikdo se nesmál, protože nás zrovna opustily síly. Jeden za druhým jako husy jsme stoupali po úzkém schodišti na boku hradeb, prošli lomeným obloukem u paty hradní věže a škrábali jsme se po ještě užším schodišti nahoru. A když holky ještě ve tmě kvičely, my už stáli na věži, rozhlíželi se po kraji, mačkali jsme si oči a dívali se přímo do sluníčka, abysme pod víčky viděli obrazce jak v kukátku se sklíčky. Pak jsme si to vyprávěli a samozřejmě jsme přeháněli a hlasitě se hádali, kdo z nás to měl nejlepší, až nás Mrázová musela napomenout, že jsme moc hluční, a navíc ještě sprostí. A tak jsme se radši šli dívat, jestli Hrabánek za pětikorunu skutečně spolkne živý sluníčko sedmitečný, ale než se mu to podařilo, volali na nás, že máme jít okamžitě dolů, protože se něco stalo. Dusali jsme po schodišti, až se nám točila hlava, a zezdola někdo křičel: »Zastavte! Zastavte se, blázni jedni!« A dole u paty schodiště ležela Jiráková, taková schoulená, taková drobná hromádka bez duše a u ní řidič a kastelán. Oněměli jsme úžasem, a když jsme se vzpamatovali, potichoučku a opatrně jsme ji překročili a vytratili se na nádvoří, kde už posedávali ostatní. Jaroušek nesl Jirákovou na zádech až k autobusu a nechtěl se ani za nic střídat, ani s kastelánem, ani s námi, a tak jsme jen dělali smutný doprovod. Cestou domů jsme se koukali z oken a potichu jsme si povídali, Vlková celou cestu brečela, přestože ji holky utěšovaly, že si z toho nemá nic dělat, že i když strašila ve tmě, vlastně za nic nemůže, že taková věc se může stát kdekomu. Někdo z kluků poznamenal, že to je tím, že Vlková je jak z utrženejch vajec, ale nám ostatním to nepřipadalo moc směšný, protože Jiráková z toho zůstala v nemocnici a protože to dopadlo tak, jak nikdo určitě nechtěl. Zase netekla teplá voda, a tak ji pro mě máma ohřívala v hrncích. Ještě dlouho do noci jsem se převaloval jak oblázky v řece, přestože bych měl být po výletu řádně unavený. Probíral jsem všechno horem dolem a nakonec jsem si řekl, že Jirákovou máme vlastně rádi, i když nikdo po nás nemůže chtít, abysme to někde nahlas říkali, ale myslím, že to je určitě pravda, i když pravda je zčásti odkoukaná od života a zčásti vymyšlená, jak už to tak bývá. A pak jsem usnul. ***

162

ohárka Známky jsou už napsaný, i když do konce školního roku zbývá skoro ještě týden, a tak ve škole nastala taková zmatená doba. Všichni jsou hlučnější než obvykle, a to kluci i holky, věčně se o něčem přou, navzájem se překřikují, až uši zaléhají, strkají se, pobíhají sem tam a chvilku nikde neposedí, neboť s nimi šijí všichni čerti, i když do Mikuláše je ještě daleko. Učitelé jsou podráždění, pořád nám něco nařizují, neustále si stěžují a vyhrožují nám a říkají, že je to k nevydržení, což my si myslíme taky. Říkají, že letos jsme zase o mnoho horší, než jsme byli vloni, a že kdyby nám ještě trochu popustili, byla by z toho úplná sodomagomora. A aby z toho nebyla ta sodomagomora, učitelé musí na konci školního roku vymýšlet, kam s námi půjdou, abysme nezbořili školu nebo se jinak nepotloukli. A tak se pro jistotu pořádají školní exkurze a výlety, který jsou děsně fajn, a všichni se na ně hrozně těší. A ministerstvo školství na to myslí a zařazuje je do výchovněvzdělávacího plánu, abysme se mohli všestranně rozvíjet, přestože to učitelům přidělává práci, což je třeba morálně ocenit. Tak to alespoň říkal ředitel školy do rozhlasu, když nás nabádal, abysme ještě na poslední chvíli nelotračili a nemuselo se nám přepisovat vysvědčení kvůli nějaký zhoršený známce z chování. Proto nás ani tak nepřekvapilo, že k nám při češtině bez zaklepání vtrhla Mrázová, co ji máme na biologii, a vůbec jí nevadilo, že jsme zrovna psali do sešitu Mluvit směle a upřímně je těžké, proto o tamějších poměrech raději pomlčím. Bez pozdravu šlehla po Jirákové očima, postavila se před tabuli a bez úvodu na nás spustila: »Zítra půjdeme na přírodopisnou exkurzi, ale ne proto, že byste mi nějak přirostli k srdci, jak jistě dobře víte, ale jedině proto, že mě o to poprosil ředitel školy. Ve vaší třídě předčasně budou probíhat údržbářské práce, které se jinak dělají o hlavních prázdninách, aby nenarušily výuku. Jenže pan Kouba si přivezl kbelíky a štafle už dnes a začne tady zítra malovat, protože jste první třída na kraji chodby,« dodala na vysvětlenou. »Hurááá!« zařvali jsme jak šílenci a samou radostí jsme poskakovali v lavicích, otáčeli jsme se jeden na druhého a pokřikovali jsme po sobě a radovali jsme se, že se tu alespoň jeden den nebudeme muset trápit. A když už nám došly síly a trochu jsme se uklidnili, Mrázová se po nás zamračeně rozhlédla, pohrozila nám prstem a úsečně přikazovala: »Budu od vás vyžadovat přiměřené oblečení do přírody, sešity na přírodopis a absolutní kázeň. Sraz je v 8:00 na náměstí před poštou, místo exkurze – biotop Stará Ohře, účast je povinná,« řekla už jen telegraficky, na Jirákovou se přitom ani nepodívala, rázně přešla třídu a práskla za sebou dveřma. Pomyšlení, že půjdeme na přírodovědnou exkurzi, nás tak rozrušilo, že jsme se ani nemohli soustředit na to pravopisný cvičení, a Jiráková musela hodinu skončit dřív. Dopředu jsme si pochvalovali, že se nebudeme učit, protože je už docela před prázdninama, a proto je to taky úplně zbytečný. Největší nadšení však prožívali Kopisťáci, protože od Staré Ohře to pěšky přes pole mají jenom kousek a jednou budou konečně doma dřív než my z města. Na Starou Ohři jsme se těšili úplně všichni, protože to místo má každý rád. V zimě tu bruslíme a hrajeme hokej, a když je pěkný slunný počasí, podnikáme tam průzkumný výpravy, pálíme ohýnky a pytlačíme ryby. Kromě nás, Kopisťáků a velkejch kluků, který tu pijou pivo a muchlujou se s holkama, sem nikdo nechodí. A my jsme šťastní, že nás pořád nikdo nenapomíná a nic nám nezakazuje, a že si tu můžeme dělat úplně všechno, co nás jen 163

napadne. Toho, že nás tak daleko za městem nikdo nevidí, nezneužíváme, nejsme totiž trapiči přírody jako Kopisťáci, a tak jen divokou přírodu pozorujeme, abysme poznali to, co ve městě nemáme. Stará Ohře se říká místu, kudy tekla řeka ještě dávno předtím, než ji za císaře pána svedli do koryta v šancích, aby se z něj dala napouštět voda v příkopech kolem vojenský pevnosti. Už tehdy se jí říkalo Ohárka, a i když už většina vody tekla jinudy, zbytkem Ohárky se pak napouštěl příkop Malý pevnosti. Dnes tady byla klidná a stojatá voda, řeka se kolem cihlových zdí klikatila složitými smyčkami jako had a vytvářela jezírka a bažiny. Všude bylo plno rákosí a různýho křoví, který místy rostlo až do vody a vytvářelo neprostupný houštiny; rostly tu lesíčky, kde bylo plno osik, topolů a habrů. Jenže ani ve snu by mě nenapadlo, že Stará Ohře je tak významný místo pro konání školní přírodopisný exkurze. * Druhý den v osm jsme se sešli na náměstí před poštou, ale ani v osm pět jsme nebyli všichni, a tak Mrázová rozhodla, že ještě chvíli počkáme, jestli náhodou nedorazí ještě někdo. A udělala správně, protože za chvilku přišla Ďuricová s Nohejlovou, protože si ještě na poslední chvíli šly koupit zmrzlinu. Pak přiběhla Hodačová, která se omlouvala Mrázové tím, že když uviděla, jak jsou oblečné ostatní holky, tak si ještě nahonem běžela vzít krátkou sukni a boty s vysokejma podpatkama, aby si mezi nima nepřipadala úplně nemožně. Nakonec se ze dveří pošty vysypal Schwarz, Hejda a Hrabánek a za nimi po schodech skákala paní Jelínková, celá nasupená, sotva dechu popadala. Ale když zjistila, jak v chumlu stojíme na chodníku, zabrzdila na posledním schodu, podívala se na Mrázovou velmi dlouze a vyčítavě a pak za sebou práskla dveřma, až se v nich rozdrnčely skla. Mrázová si celou partu změřila zkoumavým pohledem, a radši se na nic ani neptala, protože všichni byli rudí a celí rozčepejření. Ti nám tu tak ještě scházeli, pomyslel jsem si, a možná jsem si to nemyslel jenom já. Mrázová semkla rty a suše, jen tak beze slov, pokynula, že už máme jít. Šli jsme městem, pak parkem na Pražský ulici, potom z hradeb ven a přes most za město ke staré řece. Ale to už jsme zjistili, že holky se courají bůhvíkde, a tak jsme na ně museli čekat a Mrázová se mlčky dívala na hodinky, jenže dlouho to nevydržela, nasupeně vyrazila a dozadu se neohlédla, ani když za ní zněly všelijaký výkřiky a ječení podmalovaný věčným holčičím hašteřením. Pochodovali jsme za sebou jako husy, procházeli jsme vysokou, čerstvě zbujelou trávou, poskakovali mezi kopřivama a proplétali se křovím. Po pravé ruce nám strměly hradby z červených cihel, nahoře zakončený ostnatými dráty, a dole se rozprostíralo moře zelenýho rákosí v hradním příkopu. Mezi rákosím probleskovala stojatá voda Ohárky, tvořila malinký rybníčky a mokřiska. Nalevo od pěšinky se zvedal val porostlý lesíkem a za ním se táhla nížina až k Labi. Kopisťáci najednou ožili a ukazovali, kam všude chodí na dobrodružný výpravy a co tu dělají, a ukazovali nám, kam už nesmíme, abysme nedostali přes držku. Nám nezbylo než se hádat, protože Kopisťáci si myslí, že si můžou dovolit úplně všechno, na co si vzpomenou, a museli jsme se bránit, protože Stará Ohře patří nám, klukům z města. Jenomže Kopisťáci to schválně nechtějí pochopit, aby z toho měli výhody, a taky proto, aby nás 164

naštvali. Holkám bylo šumafuk, komu ta krásná příroda patří, a hudrovaly, kdo že to má vydržet a jestli už tam budeme a jestli by se nedalo zastavit tady, protože je to tu stejně dobrý jako kdekoliv jinde; mračily se na všechny strany a zuřivě se škrábaly a zamačkávaly komáry, až jim po nohou zůstávaly krvavý fleky. Mrázová se konečně zastavila na místě, kde se pěšina trochu rozestoupila a v půloblouku se svažovala k řece, která se tu pod hradební zdí rozlila doširoka, zakousla se do krajů, a jak se do něj celá léta zařezávala, podemlela břeh a vytvořila malý zákrut obrostlý vysokým rákosím. A když člověk vylezl po stráni nahoru, bylo dobře vidět na řeku, jak se všelijak kroutí, vine se rákosím a mizí někde v dáli v polích, vzduch jenom drnčel a vysoké nebe slibovalo krásný den. Holky si otráveně kecly na zem a znechuceně si prohlížely svoje zablácený boty. Mrázová nás spočítala, jestli jsme všichni, a udělala pusou: »Cililink, cililink! Cililink, cililink!« abysme jako věděli, že už začíná hodina a že se kolem ní máme seskupit, abysme dobře slyšeli, co bude povídat. Pomalu jsme vstali a shlukli jsme se kolem ní. Všiml jsem si, že Schwarz se naklonil k Hejdovi, dlouze mu něco šeptal a někam ukazoval prstem. Po chvilce se od nás Hejda odlepil, zadem obešel celou skupinku a potichu se postavil za holky. Dlouhou dobu se nic nedělo, až jsem si myslel, že z toho nic nebude, ale pak některá holka dotčeně vypískla, a byla to Pařízková, protože zrudla jako krocan. Prudce se otočila, aby dala Hejdovi facku, ale netrefila se, protože Hejda to čekal a hbitě uhnul. Pařízková ztratila rovnováhu a chytila se Švrdlíkový, která stála hned vedle ní, obě se zamotaly a začaly se kácet na ostatní holky, co stály kolem. Holky se v úleku rozestoupily a Švrdlíková s Pařízkovou žuchly na zem, několikrát se překulily, sjely rukama po svážku a po lokte se zabořily do bláta na kraji stojatý vody. »Ne, ne, ne! Tak takhle by to tedy nešlo!« prohlásila důrazně Mrázová, dupla si a zahrozila prstem na nás kluky, což bylo nespravedlivý, protože jsme za to nemohli a zase jsme to za Schwarze slízli všichni pěkně dohromady. Z bahna se vyvalil smrad a ostatní holky se ošklíbaly a uhýbaly před Pařízkovou a Švrdlíkovou, který se už zatím vyštrachaly na nohy a s vykulenýma očima tam stály a nevěděly, co dělat. Chvíli se koukaly na ty svý černý ruce, pak na holky, pak zase na ty svý černý ruce a pak zase na holky a pak se už nikam nedívaly a rozbrečely se, protože jim bylo líto, že ostatní holky s nima nechtějí nic mít. Mrázová v tom okamžiku začala brát to vyučování hrozně vážně a pro jistotu nás rozdělila na kluky a holky a ukázala nám, kam se máme posadit, abysme byli od sebe co nejdál. »Tady si sedněte a ani se nehněte!« nařídila nám úsečně, protože ji to asi dožralo. »A k nim,« ukázala na naše holky, který nám teď škodolibě strouhaly mrkvičku, »k nim se celou dobu ani nepřiblížíte, jinak si to vyřídíme jinak!« hrozila zamračeně a my jsme věděli, že to myslí vážně, protože s ředitelem školy jsou jedna ruka. Sedli jsme si a věci dali na trávu a Mrázová na něco ukazovala, ale musím se přiznat, že jsme neměli moc času to sledovat, protože jsme se koukali, jak si holky poposedávaly, aby si našly to správný místo, odkud bude na všechno vidět. Holky si musely dát pod zadek tašky, jak jim to přikázala Mrázová, a sedět na nich, aby nenastydly, protože jsou jinak ustrojený než kluci. To byla celkem pravda, protože mezi holkama zrovna letěly minisukně a vypasovaný 165

trička, a musí se uznat, že ty minisukně nejsou vůbec špatný, a je divný, že na to holky tak snadno a s chutí skočily. Těkali jsme očima sem a tam a neměli jsme z toho výkladu nic, protože jak si holky poposedávaly z místa na místo, aby se uvelebily, bylo jim vidět úplně všechno, a tak dodneška nevím, jak rozlišit znaky, které znemožňují zaměnit orobinec s rákosím. Ale mě to ani tak nemrzí, protože až půjdeme domů, budeme si mít s klukama aspoň o čem vyprávět. A pak jsme se dozvěděli, jak se kolem co jmenuje, a museli jsme si to zapisovat do sešitu bez linek, co ho máme na biologii, přestože někdo namítal, že nemá čím psát, protože Mrázová neřekla, že máme mít s sebou i propisku. »Nech si ty vtipy, nebo ti jednu střihnu!« štěkla na něj Mrázová jen tak mezi řečí, čímž dala jasně najevo, že se nedá dělat nic jinýho, než se vzdělávat, abysme byli chytrý. Pak nám to všechno diktovala a popsali jsme spoustu stran, přestože byl konec školního roku a známky byly už jistý. Všechny nás otrávilo, když jsme zjistili, kolik všelijaký havěti může být na tak malém místě, jako je Stará Ohře, protože nás od psaní bolely už ruce. Taky nás zaskočilo, že kdeco je tak důkladně pojmenováno, a dokonce i několika jmény. Ale nejvíc nás udivilo, že se Mrázová ve všem tak dobře vyzná, i když jsme ji tu nikdy neviděli, a že to umí říct i latinsky, což je taková řeč, kterou jinak nikdo nepoužívá, akorát doktoři, právníci a naše Mrázová. A probrali jsme toho spoustu od soužití rostlin a živočichů k jejich typologii a k jejich specifickým vlastnostem. Ukazovali jsme si, jak poznáme komára pisklavého, Culex pipiens L., vážku od šídla, čím se živí a komu za potravu slouží hrotnatka tůňková, Daphnia pulex L. Dozvěděli jsme se, že Stará Ohře se jmenuje cizím jménem biotop, což znamená, že tu pohromadě žije spousta rostlin a zvířat, a taky že se zde zbytečně nesmí nic trhat a ani jinak zasahovat do přírody. Dozvěděli jsme se ještě spoustu dalších věcí, které bysme v životě sami těžko zjistili, kdyby nás to Mrázová neučila a kdyby nás nevzala na povinnou přírodopisnou exkurzi. Mrázová pak udělala přestávku, abysme byli jako ve škole, a všichni jsme se hned rozeběhli všemi směry. Holky se smály a strkaly se a šly na svoji stranu čůrat; do dálky bylo slyšet, jak se prodírají křovím, aby byly co nejdál, neboť se bojí, abysme je neokoukli, a tak s čůráním nadělaj vždycky spoustu cavyků. A když skončila přestávka, vrátila se nás jen polovina a z okolí se ozývalo hulákání, vřeštění, všelijaký kvičení a taky praskání větví. Mrázová se nervózně dívala na hodinky, přešlapovala z nohy na nohu a mračila se na nás. Pak už to nevydržela a stěžovala si, že jsme horší než ta zvěř, protože ta nemá rozum, i když my vlastně taky ne, a vyhrožovala nám, že to tedy takhle nenechá, protože ani po přestávce nejsme schopni se dát dohromady. Sklopili jsme hlavy a bezmocně jsme krčili rameny, protože jsme nevěděli, co na to říct, a štvalo nás, že Mrázová to říká právě nám, kteří jsme tu byli včas, a nepočkala s tím na ty, co si užívali a řádili si klidně po okolí. Potom se z křoví po jednom, po dvou vynořovali uřícení kluci a za nima si s chichotáním sedaly na svou půlku holky, rozhlížely se, co se jako děje, odháněly od sebe poletující mouchy a dělaly, že Mrázovou vůbec nevidí. Pak už chyběl jen Schwarz s Hejdou, ale Mrázová přesto pokračovala v látce a vyprávěla o tom, co se stane s imágem, než z něj příroda vytvoří něco kloudného, a jak se třeba rozmnožuje hlemýžď zahradní, Helix pomatia L., a škeble říční, Anodonta cygnea L. Jenomže u takovejch škeblí je to jinak než u 166

lidí, a tak nás to moc nebavilo. Jen Sluka dělal hloupýho, aby byl zajímavý, a pořád se hloupě vyptával, co je to hermafrodit, abysme se tomu smáli. Mrázová mu to několikrát trpělivě vysvětlovala, ale bylo vidět, že už jí ta trpělivost pomalu dochází a že se schyluje k další bouřce. Ale první překvapivě nevydržel Valina, který seděl za Slukou, naklonil se k němu a zasyčel: »To je, že nemá ptáka, vole!« a celou debatu tak utnul.

… a jak se třeba rozmnožuje hlemýžď zahradní, Helix pomatia L.

Mrázová těžce polkla, pro jistotu na to neřekla nic a dělala, že to neslyšela, ale myslím, že se po hodně dlouhý době podívala na Valinu s pochopením. Ale my jsme to slyšeli dobře, i holky naproti nám to slyšely dobře, a tak jsme se kuckali smíchem a dívali jsme se po sobě a znovu jsme se kuckali smíchem, až někdo zašeptal: »Hele, hele, koukněte za Mrázovou!« Pěšinou, po který jsme sem ráno přišli, se strnulým krokem, jen co noha nohu mine, blížil Schwarz; v rukou držel dlouhý klacek, na kterým něco viselo a pravidelně se to houpalo v rytmu chůze. Za ním našlapoval Hejda a dělal stejný pohyby jako Schwarz a oba toporně kráčeli s nosem vytrčeným vzhůru. A když Schwarz zmerčil, že ho pozorujeme, sklonil ten klacek před sebe jako vojáci, když nesou bojový zástavy, a přitom se tvářili slavnostně jak státní činitelé, když kladou na hřbitově věnce. Pak se v tichosti zastavili dva kroky za Mrázovou, která zatím nic netušila a právě vysvětlovala potravní řetězec v biotopu rybníka. Natáhli jsme krky, abysme si konečně mohli pořádně zblízka prohlídnout, co se to houpá na konci klacku. Když jsme si to konečně prohlídli, oněměli jsme úžasem, protože tohle nikdo nečekal – ta věc na konci klacku byly dámský kalhotky s úplně průsvitnou krajkou uprostřed, byly celý špinavý a ke všemu růžový, což mi přišlo hrozně nevkusný. Schwarz kýval tím klackem ze strany na stranu, aby se kalhotky houpaly, a bavil se tím, že všichni musíme očima sledovat ten houpavý pohyb, a za Mrázovou se k tomu pořád pitvořil a dělal opičky, aby nás rozesmál. Chtě nechtě jsme se museli dívat na ten výjev, a když Mrázová konečně zpo167

zorovala, že se díváme někam dál, docela skrz ni, došlo jí, že by se měla otočit, a tak to taky udělala. Chvíli stála celá zkoprnělá tou troufalostí a sotva popadala dech, ale když se jí ty zamazaný kalhotky s kraječkou zastavily před očima, zhluboka se nadechla a zavřískla: »Schwarzi, ty čuně! Okamžitě to někam zahoď!«

… ta věc na konci klacku byly dámský kalhotky s úplně průsvitnou krajkou uprostřed, byly celý špinavý a ke všemu růžový, což mi přišlo hrozně nevkusný.

Schwarz nasadil výraz úplnýho neviňátka, s vážnou tváří se rozkročil a prudce mávnul tím klackem, aby ty růžový kalhotky umístil zpátky do křoví daleko od nás, tak daleko, kam až Mrázová ukazovala prstem. Jenže Schwarz s tím házením růžovejch kaťat neměl moc zkušeností, a tak se ty kalhotky z klacku odlepily, ale zamířily si to jinam, než si Mrázová přála. Kalhotky vylítly vysoko do vzduchu, vysoko až do korun stromů. Tam se zachytily a visely dolů jak jahodová žvejkačka přesně v místech, kde se rozvalovaly holky. Holky se štítivě ošklíbaly a dělaly brrr a fůůůj a okamžitě prohlásily, že pod tou věcí nebudou sedět ani za nic, co kdyby náhodou spadla. Že by se to mohlo stát, to musela připustit i Mrázová, a tak se holky zase začaly zvedat ze země a sbíraly si svoje tašky, na kterých předtím seděly, točily se na místě a rozhlížely se, kam že si jako mají sednout. Přitom si pořád popotahovaly dolů ty minisukně, ale nebylo jim to nic platný, protože jim co chvíli něco upadlo a musely se pro to zase sehnout. Celou tu dobu vrhaly zkoumavé pohledy po nás a pak nahoru do koruny stromu, jestli to náhodou už neuzrálo a neletí to dolů. A když jsme se my kluci dost vynadívali, někdo zařval ze všech sil: »Už padaj!« Pravda to sice nebyla, ale k tomu, aby holky zpanikařily, to stačilo. Holky zoufale zavřeštěly, každá chtěla být z místa co nejdřív pryč, a tak se začaly strkat a drát se někam hlava nehlava. Jenže v těch podpatkách jim to klouzalo a kácely se, chytaly se navzájem a zase odstrkovaly a padaly a vstávaly. Pařízková se dneska už podruhý skutálela do blátivý vody, Rothbauerová se chytila Mikšovský a natrhla jí halenku. Nohejlová uhýbala jiný holce, šlápla si z pěšinky do prázdna a s jekotem se pozadu skácela mezi rákosí, až to vy168

šplíchlo – a byla z toho úplná sodomagomora. »To jsem ještě nezažila! No to se mi snad jen zdá!« vykřikovala Mrázová, a možná měla v tu chvíli i pravdu. Rozhlížela se na všechny strany a divoce rozhazovala rukama, protože se nedalo nic jinýho dělat. »Končím exkurzi! Slyšíte? Končím exkurzi!« volala, ale nikdo se tím neřídil, protože všichni měli na práci něco docela jiného. Mrázová si tedy alespoň držela dlaně na spáncích a jako gramofon opakovala pořád dokola: »Pro dobrotu na žebrotu, to po mně nemůže nikdo chtít! Přece se nebudu rozčilovat a ředitele ať vezme ďas!« a bylo jí jedno, jestli to někdo z žáků uslyší. My kluci jsme celou tu dobu jen tiše seděli a k holkám jsme se nepřibližovali, abysme si u Mrázový ještě nepřitížili, i když jsme samozřejmě za nic nemohli. Holky fňukaly a vzlykavě si stěžovaly, navzájem se obviňovaly, zlostí špulily rty a ukazovaly na nás prstem; nejdřív na Hejdu, pak na Valinu a Řípu, a dokonce namířily prst i na Honzánka, protože se z toho úplně pomátly. Jenže pak v nich ale zvítězilo to, čemu holky vznešeně říkaj ženská solidarita, a půjčovaly si navzájem kapesníky, plačtivě si ukazovaly odřený místa, vystrkovaly na nás ušpiněný zadky, trhaly chomáče trávy a všude si tu špínu rozšmudlávaly. Vrhaly kolem sebe vražedný pohledy, šklebily se na nás a hrozily pěstí, ale přesto pořád stačily po očku pokukovat nahoru do koruny stromu. Mezi holkama pobíhala Mrázová, důkladně je prohlížela, jestli se jim náhodou něco skutečně nestalo, a říkala jenom: »Děvčata, děvčata, to jsme to dopadly!« A za chvilku, protože ji nic lepšího nenapadalo, pokračovala: »Děvčata, tak tohle já někomu nedaruju! Děvčata, to já jen tak nenechám! To si někdo šeredně odskáče, to vám tedy slibuju!« A když bylo už po všem, Mrázová si nás zavolala k sobě, sprostě nám vynadala, rozdala facky na všechny strany a ukončila hodinu. Ještě jsme jí na poslední chvíli museli slíbit, že nebudeme v přírodě nic ničit, že nebudeme lámat větve, trhat vzácnou květenu a doutníky v rákosí, že nebudeme honit žáby a nafukovat je brčkem, lovit všelijakou rybí žoužel a škeble a pak je dávat na sluníčko a ještě spoustu dalších takových věcí. A museli jsme slíbit, že nebudeme zneužívat právě nabytých znalostí, abysme se povyšovali nad přírodu, jak to má člověk někdy ve zvyku, a to taky proto, že jsme pionýři, i když někdo jen povinně, jak dodal potichu ze zadních řad Valina. Všechno jsme jí to svatosvatě slíbili a myslím, že to i někdo dodrží. A pak jsme mohli jít už konečně domů. ***

169

doutníky Když jsem prokličkoval mezi stromy v parku k naší lavičce, na kostelní věži bily právě dvě. Kluci tu už čekali, Dvojčata se strkali na konci lavičky, na druhým konci seděl Lupínek a soustředěně protrhával kaštanový list těsně podle žilek. Achil na bobku mordoval tkaničku od tenisek, funěl a něco si při tom žbrblal. »To je dost, že jdeš! Jsou už dvě, neslyšíš?« huboval bez pozdravu Lupínek a hodil za sebe tu rybí kostřičku, co mu z kaštanovýho listu zbyla.

… a hodil za sebe tu rybí kostřičku, co mu z kaštanovýho listu zbyla.

»A jak bylo s Mrázovou? Komu dala těch pár facek?« zajímali se Dvojčata. »Jak to víte?« uklouzlo mi, ale hned jsem si uvědomil, že tady ve městě se všechno rozkřikne rychlostí blesku. »My jsme byli s Mrázovou na exkurzi vloni,« řekli Dvojčata důležitě a Achil s Lupínkem přikyvovali, protože všichni chodili do vedlejší třídy a Mrázovou měli na biologii taky. »Jenomže tohle jste nezažili!« řekl jsem a začal jsem líčit, co všechno se na přírodovědný exkurzi zběhlo a kluci kroutili hlavama a tvářili se nevěřícně. »… a pak jsme museli slíbit, že nic nebudeme trhat a lámat, ani kytky, ani větve, ani doutníky,« vypočítával jsem na prstech, co máme od Mrázový zakázáno. Dvojčata se na mě zkoumavě podívali: »Doutníky? Vopravdický doutníky?« divili se, »takový ty hnědý?« »Jo, takový ty hnědý,« přitakal jsem, »takový, co rostou v rákosí,« odpověděl 170

jsem a znovu jsem si uvědomil, že vlastně pořád nevím, čím se liší orobinec od rákosí. »Jééé, ty bysme moc chtěli,« zatoužili Dvojčata, vyskočili z lavičky, nekoukali nalevo napravo a vyrazili přes park, a tak nám nezbylo než běžet za nima. Po cestě jsme se nikde nezdržovali, jenom na mostě přes Ohři jsme neodolali, opřeli jsme se o zábradlí a chvíli se koukali pod most. Nakláněli jsme se, abysme viděli, jestli se pod mostem někdo koupe a kdo loví ryby. Jako vždycky jsme si párkrát plivli dolů a pozorovali jsme, kam to doletí, a protože nám zezdola hrozili pěstí, raději jsme se dali na ústup a vydali jsme se dál po hlavní silnici a kolem vojenskýho prostoru k Malý pevnosti. »… dneska se sem ale chystaj i Kopisťáci,« varoval jsem předem, protože mně před chvílí blesklo hlavou, že Kopisťáci dávali hlavy dohromady, kuli pikle a mlsně pokukovali po těch našich doutníkách. »To nevadí, Kopisťáci sem, Kopisťáci tam …,« prohlásil Lupínek a všichni byli v dobré náladě, že prázdniny skoro už začaly. Z nejbližšího křoví jsme si ulomili pruty, mávali jsme s nima nad hlavou. »Když makovičky zrály, všíchni hašiší zvesela se smáli …,« řvali jsme jako pominutý a švihali jsme těma klackama kolem sebe a sekali jsme do kopřiv podle pěšiny, abysme se o ně nespálili, »… pak se nafetováli a zpívali alélujá!« A já se musel smát, když jsem si představil, co by na to řekl Marc– Antoine Charpentier, co to složil, a jak by tomu chlápkovi lezly oči z důlků, kdyby nás slyšel, protože tu hudbu, tohle preludium, složil pro velice slavnostní příležitosti, jak nám to v hudebce říkala Harfa. »… jedno zrnko hašiše, jedna kapka heroinu, budem ležet na břiše, milovat se celou zimu …,« změnili jsme notu, abysme zastrašili Kopisťáky písní, ale pak nám vyschlo v krku a zbytek cesty jsme šli tiše. Dorazili jsme na místo, kde jsme byli dneska se třídou, a Dvojčata náhle poskočili radostí. »Už je vidím. Já je vidím taky!« pokřikovali nadšeně a ukazovali do rákosí na kraji vody, odkud se vynořovaly ty doutníky, »škoda, že …,« nedořekli překvapeně, protože v křoví zapraskalo a z listí se vyřítil chlápek v bílý košili a řval jako tur. Za ruku vlíknul nějakou velkou holku a druhou rukou šermoval před sebou, aby nás rozehnal, a ta holka kvičela prasečím hláskem a zakrývala si tvář, abysme ji nepoznali Ztuhli jsme úžasem, a než jsme se vzpamatovali, oba zmizeli po pěšině. »Tak to by bylo … « vydechl udiveně Lupínek, poškrábal se na hlavě a začal šmejdit kolem. Rozhrnul křoví a ukázal na zválenou trávu a všichni jsme se začali šťouchat a smáli jsme se jako blázni. »Vidíte, vidíte,« ječel nadšeně Achil, »kalhotky, a jsou úplně stejný jako ty, co visej ze stromu!« a poskakoval na místě jak Indián a ukazoval nahoru. Všichni se otočili, dlouze se do stromu dívali a Lupínek poznamenal: »Tak Kobra přeci jen nekecal.« Podíval jsem se po ostatních a ze srdce mi spadl balvan, protože jsem se bál, jestli tam ty kalhotky ještě budou, a cítil jsem se v tom okamžiku klidně a nadějně jak právě zasazená fazole. »Ale, ale, hošánkové, co tady chcete?« ozvalo se náhle za námi. Trhli jsme sebou, otočili jsme se a v první chvíli jsme nic neviděli. Potom se z křoví odněkud vynořil Schwarz a za ním postupně další. Když jsem je přejel očima, zjistil jsem, že to je celá Schwarzova parta. Hrabánek, Sláma, Hejda, Pazuch, Sluka a navíc Týnek. Protahovali se na sluníčku, mžourali kolem a oprašovali si kolena, na kte171

rých měli smetí a nalepený kousky trávy. »A co tady chcete vy?« ujal jsem se slova, protože to byli kluci z naší třídy, a tak mi přišlo přirozený, že jsem začal vyjednávat právě já. »My jsme tu na přírodovědný exkurzi,« řekl Hejda a ukázal na to zválený místo v křoví. »Chtěli jsme udělat Mrázový radost, ale vy jste nám to překazili!« a mrknul po Schwarzovi, co na to jako říká. Hrabánek se jako vždycky jenom přiblble usmíval a Pazuch bouchal sevřenou pěstí do dlaně druhé ruky, jak to asi viděl v nějakým filmu o lupičích.

… my si tady jen vezmeme nějaký doutníky a hned zase půjdeme …

V duchu jsem si rychle spočítal, jak to asi může dopadnout, protože jich bylo o dva víc. Tak se nám to pěkně rozbíhá, pomyslel jsem si, nás bylo jen pět a budeme si muset vystačit a nedělat s tím velký štráchy. »No,« mávnul jsem doširoka rukou, »my si tady jen vezmeme nějaký doutníky a hned zase půjdeme,« prohlásil jsem ledabyle, jako bysme přišli do cukrárny pro zmrzlinu. »To půjdete, volové, ale bez těch doutníků. Ty tady pěkně necháte, jinak by se vám taky mohlo něco stát,« řekl Pazuch, tvářil se zarytě a pořád bouchal tou sevřenou pěstí do dlaně, jako kdyby nám chtěl vyhrožovat. To mě tedy naštvalo. »A co asi? To byste se museli moc a moc snažit!« ohradil jsem se, ale že jsme byli ve svalový i početní nevýhodě, dál jsem to radši nerozváděl. »Nás je víc a co proti vám neumíme?« chytil se Schwarz a rozzářily se mu oči, a to mě mělo varovat, že zase vymyslel nějakej podraz, a úplně jsem zapomněl, že nemám důvěřovat někomu, kdo si promíchává krupicovou kaši s kakaem rovnou na talíři. V první chvíli jsem nevěděl, co na to říct, ale pak jsem chytil dech: »No to je jednoduchý – třeba skočit padákem z letadla, přeplavat Máchovo jezero 172

nebo aspoň skočit ze šancí do Ohárky,« vyjmenovával jsem, ukazoval na prstech a schválně jsem vymýšlel takový věci, který se nedají splnit ani za nic, to abych odvedl pozornost a my se s nima nemuseli prát. »A co takhle sníst žížalu?« zeptal se Schwarz a podíval se na mě vyzývavě. »Pch, to je toho, to přece umí každej,« vyhrknul jsem a přál jsem si, aby to znělo přezíravě, protože jsem si myslel, že se tím celá ta záležitost odsune do ztracena a my se polehoučku vytratíme pryč. Ale než jsem se stačil otočit, Schwarzovi zacukaly koutky, našpulil pusu a řekl pobaveně: »Tak dělej, kecale, tady ji máš!« a vylovil ze sevřené ruky krásnou růžovou žížalu dešťovku, Lumbricus terrestris, a hodil ji přede mne na trávu.

… a vylovil ze sevřené ruky krásnou růžovou žížalu dešťovku, Lumbricus terrestris …

Schwarzova parta se začala pochechtávat a pobaveně se po sobě rozhlížela, jen Pazuch se zklamaně mračil a pro změnu pumpoval rukama, aby mu naběhly svaly. Zatmělo se mi před očima, ale nedalo se nic dělat. Achil nápadně zblednul a ohryzek mu lítal nahoru dolů, Dvojčata stáli napnutý jak struny, jen se vymrštit. Lupínek vrazil ruce do kapes, houpal se ze špiček na paty a zpátky, rozhlížel se kolem a dělal, že se ho to netýká. Sebral jsem žížalu ze země, ale moc jsem s tím nepospíchal, protože jsem doufal, že se snad ještě něco stane, že někdo něco řekne, a všichni se tomu zasmějou a my se odtud honem vypaříme. Ale Schwarzova parta se jen šklebila, a když jsem se rozhlídnul po ostatních, nikdo nic neříkal a všichni čekali, co udělám. To jste mě teda dostali, pomyslel jsem si, tak z takovejch situací mám pupínky velký jak rumový pralinky. Důkladně jsem tu dlouhou růžovou dešťovku očistil, ale při představě, co mě čeká, se mi žaludek houpal jak splávek na vodě. Zavřel jsem oči, i když to zrovna hrdinsky nevypadá, zaklonil hlavu jako polykač mečů a spustil si jeden konec žížaly do pusy. Prudce jsem stisknul zuby a snažil jsem se nemyslet na to, co dělám. Ještě několikrát jsem se zakousnul, pak ještě a ještě a ještě a nebralo to konce. V puse jsem měl divnou pachuť hlíny a nasládlou mazlavost. Několikrát jsem polknul, poslední koneček žížaly jsem vyplivnul na zem a vítězoslavně jsem se rozhlížel kolem. »A teď vypadněte!« máchnul jsem rukou jak archanděl Gabriel, když vyháněl Adama a Evu z Ráje, a hřálo mě, že jsem dokázal takovej neskutečnej kousek. Schwarz se ale rozesmál, plácal se do kolen a já nechápal, co jsem řekl tak legračního. A když se uklidnil, podíval se na nás pobaveně a řekl: »Ba ne, ho173

šánkové, teď se na oplátku podívejte vy, a to se pak uvidí, kdo kam půjde!« Pak se obrátil se k Hrabánkovi, kývnul na něj a lhostejným hlasem rozkázal: »Ukaž žábu, Hrabánku!« Hrabánek se rozzářil a dal se do pohybu jako klaun, který se dlouho těší na svoje oblíbený číslo a trápí ho, že ho v ten den může předvíst jen jednou. Se slastným úsměvem, jako kouzelník, když tahá z klobouku nějaký bezva překvapení, sáhnul obřadně za tričko a vylovil žábu. Držel ji za tělo a žábě trčely nohy na všechny strany. Skokan skřehotavý, poznal jsem hned, Rana ridibunda, ohrožený přírodní druh, jak nám ráno na exkurzi vysvětlila Mrázová.

… a žábě trčely nohy na všechny strany. Skokan skřehotavý, poznal jsem hned, Rana ridibunda …

Hrabánek nás přejel očima, jestli se dobře díváme, rozkročil se doširoka jako Tarzan, naprázdno zacvakal zubama a nahlas zavrčel jako pes, pro větší názornost zavrčel ještě jednou a tvářil se jak Golem, který se už dlouhou dobu těší na zbrusu nový šém. Pak pomalu zaklonil hlavu, obloukem strčil tu žábu do pusy a pevně ji skousnul; až k nám bylo slyšet jemný křupání, žába cukala zoufale nohama a nechtěla se poddat. Hrabánek s ní chvíli zápasil a snažil se jí ukroutit hlavu, a když mu to ani za živýho boha nešlo, nakročil si dopředu nohou, zapřel se a vší silou trhnul rukama. Udělalo se mi hrozně špatně, protože jsem si uvědomil, že Hrabánek tím nenávratně poškodil naši přírodu, a taky proto, že můj žaludek se ještě neuklidnil po tý žížale. Zlomil jsem se v pase a úplně jasně jsem cítil, že v útrobách mi skáče fotbalová mičuda. Museli jsme se dát na ústup a za sebou jsme slyšeli řev, pískání a ječení a ještě zdálky bylo slyšet, jak někdo křičel: »Přijďte zase, my k vám taky nelezeme!« 174

Dvojčata mlčky pochodovali a byli naštvaný, že nemají ty doutníky, přestože byly na dosah ruky, a dávali mi najevo, že za všechno můžu já, i když to přece nebyla pravda, protože nakonec jen já jsem se snažil, aby je měli. Cestou jsem přemítal o tom, proč to tak neslavně skončilo, a s hrůzou jsem zjistil, že my kluci z naší party jsme moc slušně vychovaný a že takovej živočich, jako je Hrabánek, vždycky vyhraje, stejně jako kdysi Vandalové rozvrátili zjemnělý Řím, jak se nám o tom v dějepise zmínila Jiráková. »To jsme tedy dopadli!« bručel nakvašeně Lupínek. Pak se ke mně otočil a jízlivě se zeptal: »Kobra, je to zelený a strašně rychle se to točí dokola. Víš, co to je?« Schválně nečekal, co na to řeknu, a ze všech sil na mě zařval: »Žába v mixéru, ty vole!« »No vidíš, brejloune, máš ještě mezery,« alespoň trochu si rejpnul Achil, což bylo nespravedlivý, protože mám brejle, a když s klukama chodím hrát fotbal, musím do brány, abych si je nerozbil. A tak si nejradši ze všeho čtu dobrodružný knížky a v životě jsem jich přečet mnohem, mnohem víc než všichni kluci dohromady. Ale i přes ty vědomosti, který jsem už takhle v životě získal, jsem si toho na svou osobu musel vyslechnout až až a musel jsem překousnout moc a moc dalších připomínek navíc; naštěstí si z toho moc nepamatuju, protože se mi konečně zvednul žaludek a cestou domů jsem úporně zvracel. ***

175

vysvědčení »Tak, žáci,« oslovila nás Jiráková, »dneska je poslední den školního roku, a to je ten správný čas, kdy se má rozdávat vysvědčení. A vy jste určitě zvědavi, jaké známky jste od učitelů dostali, a mnozí z vás budou možná i mile překvapeni, že máte tak zodpovědné, ehm, ehm …,« odkašlala si, »… a smířlivé učitele,« dopověděla a sklopila oči, jak to dělají lidé, když mají špatné svědomí. »To určitě,« utrousil za mnou Valina, ale jen tak, aby to nebylo slyšet dopředu, protože Jirákové by se to určitě nelíbilo. »Ale než vám dám vysvědčení do rukou, chtěla bych vám nejdříve dát několik rad na prázdniny, protože pak už s vámi nebude žádná řeč,« a pak povídala o tom, jak hrozně jsme se chovali během školního roku, že máme chránit mladší a nepovyšovat se nad ně a nebrat si špatný příklad z některých dospělých, že nemáme skákat do ledové vody rozehřátí, že nemáme jezdit na kole jako blázni a nehrát si s domácky vyrobenými výbušninami a tak vůbec, aby nás nepotkalo něco ještě horšího, než jsou odřený kolena nebo bolení břicha. »Co horšího mě může potkat než doma, až dneska dostanu do držky,« bručel za mnou Valina, ale většina třídy se tvářila shovívavě a dělala, že Jirákovou pozorně poslouchá, jako kdyby Jiráková mluvila o něčem, co ještě nikdo nikdy neslyšel. A to je asi tím, že poslední den jsou všichni tak slavnostně naladěni, a hlavně vědí, že čím rychleji se to ve škole odbyde, tím dřív začnou prázdniny, a na to se všichni žáci těší, přestože budou třeba i špatný známky. Poslední den si všichni neseme do školy co největší kytku, jako že to s náma naše třídní zase vydržela a že na nás byla hodná, což je samozřejmě jen taková hra, i když některý holky to berou vážně a pak dojetím brečí. Předháníme se v tom, která třída přinese do školy co nejvíc kytek a která učitelka jich má tolik, že je pak nemůže ani za nic odnýst domů. A když vyhrajou třídy, kde je hodně vesnických, tak mám zlost, protože oni mají kytky ze zahrádek, jenomže my z města je musíme kupovat, a tak jsme na tom biti. Sehnul jsem se a díval se do lavic po celý třídě, abych viděl, jak si letos s těma kytkama stojíme. »Vopate, nech toho!« upozornila Jiráková, zpražila mě pohledem a holky, co sedí kolem mě, se začaly vrtět v lavicích a popotahovat si minisukně. Zrudnul jsem, protože mi to přišlo nespravedlivý, Valina za mnou se uchechtl a zezadu mi pošeptal něco sprostýho. Ostatní kluci se začali vrtět taky a Jiráková nás pro jistotu začala vyvolávat, aby nám předala vysvědčení. Šli jsme jeden po druhém podle abecedy, aby se nikdo nemohl povyšovat, a Jiráková občas utrousila nějakou poznámku, jako že doma budou mít určitě radost a že by to přístí rok mohlo být lepší a ještě celou řadu různých jiných výchovných rad, i když nevím, jaký to má smysl, když přes prázdniny stejně zvlčíme. Každý dal za vysvědčení kytku a šel si sednout. A všichni se otáčeli k těm, co už vysvědčení dostali, a zkoumali známky a z různých stran se ozývalo to je nespravedlivý nebo tak to kolo zase nedostanu a já se na to … a tak. »Pařízková, Pazuch, Rothbauerová!« běželo to rozdávání vysvědčení jako po drátku a vypadalo to, že budeme rychle doma. »Rybová, Řípa, Schwarz,« vyvolala Jiráková další, a když pro vysvědčení natahoval ruku Schwarz, zaťukala propisovačkou o stůl a vynutila si ticho. 176

»Teď vám, žáci, musím říct něco důležitého. Tady Leopold,« a položila Schwarzovi ruku na rameno, »se bude v létě stěhovat do Tachova v západních Čechách, protože jeho tatínek tam byl převelen, a tak je dneska v naší třídě naposled,« a rozhlédla se po nás. Ve třídě bylo najednou hrobový ticho, protože tohle nikdo nečekal a nikomu to honem nešlo na rozum. »Tak, Poldíku, hodně štěstí!« ukončila věc Jiráková a postrčila Schwarze, aby si šel sednout na svý místo. Schwarz šel pokorně, smutně se usmíval a koukal se přitom do země. Vsoukal se do lavice a pomaličku si překládal vysvědčení, nejdřív na výšku a pak ještě na polovic, aby se vešlo do obálky. Hrabánek vykulil oči a zkameněl, Pazuch mrkal a rozpačitě se škrábal ve vlasech, Sláma sklopil hlavu a něco si pro sebe šeptal; jen Hejda se tvářil potěšeně, kroutil pusou a střídavě zadržoval dech, až celý zčervenal. »Cha chá!« zavřeštěla hystericky Rybová, protože jí došlo, že si konečně bude moct oddechnout a nikdo jí už nebude otravovat život. »No tak, Evo!« pokárala ji Jiráková, ale Rybová na to jen našpulila pusu a udělala pffrrrrrrrr, čímž úplně zlomila to slavnostní kouzlo, které při předávání vysvědčení obvykle bývá. Všichni začali naráz mluvit, otáčeli se a ohnivě debatovali o Schwarzovi, o Rybové, o známkách a o tom, kdo z učitelů si na koho zased a komu se naopak přilepšuje.

… protože si před časem sednul na připínák, kterej mu dal Sluka na židli.

Jiráková k tomu něco zprvu chtěla říct, ale pak jen mávla rukou a zařvala: »Sláma, Sluka!« a vzala to pro jistotu jen po dvou. Třída se bavila ostošest a někdo už začal dokonce vlčit. Čermáková se přes uličku tahala s Ďuricovou, Machaničová se natáhla dopředu přes lavici a koukala do vysvědčení Kutzlerovi, něco mu v něm ukazovala prstem a úplně zapomněla, že má ty minisukně, co teď tak letěly. Řípa na to nejdřív upozornil Valinu a pak mával na celou třídu, aby se kluci podívali. Holky na nás vyplazovaly jazyk a Čermáková dávala Machaničový dlaně na zadek, aby nebylo nic vidět. Rothbauerová seděla z těch známek celá uražená a červená jak krocan a vylila si zlost na Slukovi, kterej se právě vracel s vysvědčením a 177

se sklopenou hlavou do něj byl tak zahloubanej, že si sedal do lavice popaměti. A když už skoro dosed, cukla mu se židlí a Sluka se rozplác na zemi jak širokej, tak dlouhej. »Švrdlíková, Táborský, Týnek!« vzala to zase po třech Jiráková. Řípa se tomu hrozně smál a dělal na Sluku kiš kiš, protože si před časem sednul na připínák, kterej mu dal Sluka na židli. Řípovi se to podebralo, až mu to museli řezat, nosil na zadku náplast a ještě pořád se nesměl koupat v Ohři. »Valina, Vlková, Vopat, Wimmer!« zrychlila Jiráková, aby honem vyčerpala abecedu a všechno šlo ráz na ráz. Běžel jsem pro vysvědčení, a když jsem se vracel, Hejda mi nastavil nohu a zařval: »Skákej, žábo!« ale nikoho to nezajímalo, protože všichni se už balili a vstávali, aby bylo konečně po všem. Stačil jsem ještě zachytit pohledem Bartošku a říct jí: »Ahoj!« »Zvedněte židle! Nic tu nezapomeňte!« snažila se překřičet tu vřavu Jiráková a ukazovala rukou ke dveřím na znamení, že už máme radši jít. »Ahoj,« odpověděla Bartoška a uhnula mi očima, desky s vysvědčením si přitiskla k tělu, obrátila židli a položila ji na stolek a pak ji strhnul proud. Shlukli jsme se ve dveřích a strkali jsme se, protože dneska nikdo nechtěl být poslední, neboť po prázdninách to zaručeně přinese smůlu. Za řevu jsme se vysypali ze třídy, valili jsme se po schodech a chodbou rovnou před školu, protože poslední den se nikdo nemusí přezouvat. A tak začaly prázdniny. ***

178

pevnost terezín Na místě Německých Kopist a Trávčic, dvou vesnic, které patřily k doksanskému klášteru, byla na příkaz císaře Josefa II. vojenskými geometry v letech 1779 – 1780 vyměřena moderní vojenská pevnost, jež měla chránit Čechy a zvláště Prahu před útoky Prusů, kteří ze severu odnepaměti přicházeli do Čech podle řeky Labe, tzv. "labskou cestou". Pevnost byla nazvána na císařovo přání Theresienstadt, česky Terezín, "Zemi k obraně, matce ke cti", jak pronesl Josef II. při příležitosti položení základního kamene 10. října 1780, v době, kdy už probíhaly přípravné zemní práce. Po zkušenostech z několika válek s Prusy, které se odehrály do poloviny 18. století a které nebyly pro Habsburky vždy příliš úspěšné, se největším podnětem pro založení pevnosti v na severu Čech stala bitva u Lovosic v roce 1756. Zkušenosti z této války byly rozhodující; tehdy padlo rozhodnutí postavit na severu Čech obranný pilíř proti vpádu nepřítele. Při tehdejším způsobu vedení války se jako nejvýhodnější prostor pro nasazení vojsk a hlavně jízdy k ofenzívě na Prahu jevil trojúhelník, který až k soutoku vymezují dvě velké řeky – Labe a Ohře. Z tohoto důvodu habsburští stratégové umístili vojenskou pevnost právě sem, do roviny kolem řeky Ohře, aby vykryla manévrovací prostor pro sestavení armád, které by mohly ohrozit Čechy, a aby pevnost mohla dělostřeleckou palbou kontrolovat i řeku Labe, ale sama nemohla být účinně ostřelována z okolních vyvýšených míst Českého středohoří. Pevnost dostala přísně racionální ráz a klasicistní tvář, která je dodneška téměř neporušena; hvězdice hradeb s navršenými valy, nový tok Ohře, pravoúhlá dispozice města s pravidelným prostorným náměstím, posádkový kostel v ose náměstí, střízlivý vzhled vojenské i civilní zástavby, červená barva natvrdo pálených cihel "šancovek" v hradebních zdech – to všechno vytváří nezaměnitelnou atmosféru a podobu města. Nedílnou součástí celého pevnostního systému levého i pravého břehu Ohře byl kamenný most se stavidly, Malá pevnost a předsunutý šíp na pravém břehu Ohře a kotliny (rozsáhlé záplavové oblasti napájené z řeky Ohře, které měly znemožnit nepříteli, aby si vybudoval palebná postavení v bezprostřední blízkosti pevnosti); k celému systému patřily různé zemní úpravy a vybudování palebných postavení na vrchu Křemín v dáli na pravém břehu Labe. Pevnost Terezín nebyla nikdy obléhána a s novým způsobem vedením válek po napoleonských taženích postupně ztrácele svůj strategický význam. Na konci XIX. století pak vojenský dosah ztratila úplně a zůstala střediskem ubytování a výcviku vojska. Z Malé pevnosti Terezín se stala ještě za doby Rakouska–Uherska vojenská věznice a věznice pro politické a těžké delikventy, známá mimo jiné vězněním Gavrila Principa a dalších aktérů atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu. V roce 1938 byl Terezín posledním místem na hranicích okleštěné republiky, za nímž byla jen závora, která i později oddělovala protektorát a Sudety. Tragické období historie města Terezína přišlo v letech 1941 – 1945, kdy se pevnost stala židovským ghettem a Malá pevnost vězením pražského ředitelství gestapa. Terezínští starousedlíci museli město opustit, podle možností přesídlili do okolních českých vesnic, uchýlili se k příbuzným, ale odcházeli i jinam. Do Terezína pak byli sváženi protektorátní Židé z celých Čech a Moravy, ale i z řady nacistickým Německem okupovaných zemí, aby namačkáni v civilních domech, vojenských kasárnách, kasematech, po půdách a sklepech, zde čekali, jestli právě oni odjedou do vyhlazovacího tábora v Osvětimi nebo dalších táborů smrti. Po osvobození sovětskými vojsky byl Terezín ještě celý rok uzavřen, po odchodu vězňů v něm byly jen krátce ubytovány sovětské jednotky, ale již na jaře roku 1946 se začali vracet do města původní obyvatelé a do kasáren a vojenských objektů i vojáci a s nimi noví obyvatelé – manželky a děti důstojníků. V Malé pevnosti Terezín byl vybudován důstojný památník obětem války, na bohušovické kotlině památník obětem židovského ghetta. Do Velké pevnosti Terezín – města, se vrátil život. Radnice, škola, původní mlýny na obou březích Ohře obnovily svou činnost, z bývalého městského pivovaru se stala konzervárna; obyvatelé města se opět naučili žít v sousedství s vojáky a stali se z nich civilní zaměstnanci vojenské správy – topiči, údržbáři, úředníci. 179

Přestože Terezín od doby svého vzniku sloužil vojenským účelům téměř přes dvě staletí, v důsledku reorganizace a snižování počtu vojsk České armády, se z něj v letech 1993 – 1994 na základě rozhodnutí vlády začala stahovat vojska, aby je postupně úplně opustila. Pro menší část vyprázdněných vojenských objektů se našlo uplatnění, ostatní na své využití zatím čekají a chátrají. Pevnost Terezín, tento jedinečný klenot klasicistní pevnostní architektury, zaplavila při povodních v srpnu 2002 voda z Ohře do výše jednoho a půl metru na několik dní a způsobila značné škody na majetku obyvatel města i na celém hradebním systému. V bývalé rodinné usedlosti v Čertovské ulici v Pšovce u Mělníka při této povodni sahala voda z Labe až do poloviny štítu. Dům se zhroutil a později byl zbourán; zachoval se pouze opukový sklep a boží muka sv. J. Nepomuckého, která přečkala vysokou vodu obestavěna zdivem stodoly.

Použitá literatura  

180

Romaňák, A.: Pevnost Terezín, Severočeské nakladatelství, 1972 Votoček, O., Kostková, Z.: Terezín, Odeon, Praha, 1980

seznam kapitol kolotoč deník zpívání rádio kotlina lísteček výprava široko pátrání po širokovi trestná výprava listí inspekce posilovací péra achil mikuláš praha vánoce angína miny pšovka kytara přepadení kino beseda na ulici chata skládka akvárium školní výlet ohárka doutníky vysvědčení

… … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … … …

9 13 19 25 29 36 38 44 49 54 57 60 66 72 78 84 88 95 99 106 116 119 123 125 129 133 141 153 157 163 170 176

pevnost terezín

… 179

181

kam se

kutálejí

kaštany ivo vodička sobě pro radost, přátelům pro potěšení napsal a ilustroval ivo vodička v litoměřicích, 2004 (leden 2014)

182