UNIVERZITA KARLOVA
FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD
INSTITUT POLITOLOGICKÝCH STUDIÍ
Aplikovatelnost teorie voleb druhého řádu
ve volbách na komunální úrovni
Bc. Veronika Zacharníková
MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
Praha 2009
Prohlášení studenta: Autorka čestně prohlašuje, že diplomovou práci zpracovala samostatně a uvedla v ní všechny zdroje, s nimiž pracovala a v textu řádně vyznačila jejich použití.
2
Autorka souhlasí se zveřejněním práce pro studijní a výzkumné účely.
3
Zacharníková, Veronika Aplikovatelnost teorie voleb druhého řádu ve volbách na komunální úrovni / Veronika Zacharníková. - Praha 2009. - 79 s.
volby druhého řádu – Česko obecní volby – Česko volební systémy – Česko politické strany – Česko Anotace: Tato práce se snaží analyzovat teorii voleb druhého řádu a její využitelnost ve volbách na lokální úrovni, respektive ve volbách do zastupitelstev obcí v České republice. Na počátku představí teorii voleb druhého řádu a možnosti její aplikace. Věnuje se také vývoji volebního systému na komunální úrovni, dopadu jednotlivých reforem na výsledky voleb a postavení politických stran v komunálních volbách. Po té se zaměří na testování teorie voleb druhého řádu na komunální volby v České republice v roe 2002 a 2006. Obecně zhodnotí výsledky voleb a porovná obecné předpoklady s volebními výsledky. Zmiňuje též faktory, jež mají vliv na testování teorie na lokální úrovni v ČR. klíčová slova: volby druhého řádu, lokální volby This article aims to analyse the theory of second order elections and its application in elections at the local level, both generally and specifically in the Czech Republic. At first it presents the theory of second order elections and the possibilities of its application. It also talks about the progress of the electoral system at local level, the impact of its revisions on outcomes of election and the position of political parties in elections at local level. Then it focuses on the testing of the theory of second order elections for local elections in the Czech Republic in 2002 and 2006. Generally it evaluates the results of these local elections and compares the theoretical preconditions with the outcomes. It also discuses the observed factors which have influence over theory-testing at the local level in the Czech Republic. key words: second order election, lokal election 4
Obsah Seznam tabulek................................................................................................... 6 Seznam zkratek................................................................................................... 8 Úvod ................................................................................................................... 9 1 Použité metody a metodologie....................................................................... 15 2 Teorie voleb druhého řádu ............................................................................. 19 3 Aplikovatelnost teorie SOE na další typy druhořadých voleb....................... 28 3.1 Aplikovatelnost teorie SOE na lokální volby v ČR ............................... 29 4 Vývoj volebního systému pro komunální volby............................................ 35 5 Postavení politických stran ve volbách do obecních zastupitelstev .............. 41 5.1 Sněmovní strany v lokálních volbách .................................................... 41 5.2 Nesněmovní subjekty v lokálních volbách ............................................ 45 6 Komunální volby 2002 .................................................................................. 47 6.1 Testování teorie SOE v rámci celé České republiky.............................. 50 6.2 Testování teorie SOE ve vybraných obcích ........................................... 54 7 Komunální volby 2006 .................................................................................. 58 7.1 Testování teorie SOE v rámci celé České republiky.............................. 59 7.2 Testování teorie SOE ve vybraných obcích ........................................... 64 Závěr ................................................................................................................. 69 Summary........................................................................................................... 74 Literatura a prameny......................................................................................... 75 Projekt diplomové práce ................................................................................... 79
5
Seznam tabulek Tabulka 1: Znalost kandidátů komunálních voleb, 2006.............................................30 Tabulka 2: Velikostní skupiny obcí podle stavu k 1. 1. 2006 ......................................31 Tabulka 3: Minimální nutná podpora kandidatury nezávislých kandidátů a jejich sdružení (1990 – 1994) ....................................................................35 Tabulka 4: Počet členů zastupitelstva podle velikosti obcí (od roku 1994) ................37 Tabulka 5: Vyžadovaná podpora kandidatury nezávislých kandidátů a jejich sdružení (od roku 1994)............................................................................38 Tabulka 6: Zisky hlasů a mandátů ČSSD v komunálních volbách..............................42 Tabulka 7: Zisky hlasů a mandátů ODS v komunálních volbách................................43 Tabulka 8: Zisky hlasů a mandátů KDU-ČSL v komunálních volbách ......................44 Tabulka 9: Zisky hlasů a mandátů KSČM v komunálních volbách ............................44 Tabulka 10: Kandidáti v komunálních volbách 2002 podle navrhující strany, všechna zastupitelstva..............................................................................48 Tabulka 11: Celkové výsledky komunálních voleb v roce 2002 .................................50 Tabulka 12: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2002 ve všech obcích .................................................................52 Tabulka 13: Výsledky komunálních a sněmovních voleb ve všech obcích, 2002.......53 Tabulka 14: Výsledky komunálních a sněmovních voleb ve vybraných obcích, 2002 .........................................................................................................55 Tabulka 15: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2002 ve vybraných obcích .........................................................56 Tabulka 16: Kandidáti v komunálních volbách 2006 podle navrhující strany – všechna zastupitelstva..............................................................................59 Tabulka 17: Výsledky komunálních a sněmovních voleb ve všech obcích, 2006.......61 Tabulka 18: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2006 ve všech obcích .................................................................62 Tabulka 19: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2006 ve všech obcích .................................................................63 Tabulka 20: Volební výsledky komunálních a sněmovních voleb v obcích s počtem obyvatel nad 50 000, 2006 ..........................................................65 Tabulka 21: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2006 ve vybraných obcích ..........................................................66 6
Tabulka 22: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2006 ve vybraných obcích .........................................................67
7
Seznam zkratek ČR
Česká republika
ČSNS
Česká strana národně sociální (socialistická)
ČSSD
Česká strana sociálně demokratická
DŽJ
Důchodci za životní jistoty
EP
Evropský parlament
FOE
First-order election (volby prvního řádu)
HNHRM
Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst
KDU-ČSL
Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová
KSČM
Komunistická strana Čech a Moravy
M
Moravané
MDS
Moravská demokratická strana
NEZ.
Nezávislí
ODA
Občanská demokratická aliance
ODS
Občanská demokratická strana
PSP ČR
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
RMS
Republikáni Miroslava Sládka
SNK
Sdružení nezávislích kandidátů
SNK ED
SNK Evropští demokraté
SOE
Second-order election (volby sruhého řádu)
SOS
Strana pro otevřenou společnost
SV-SOS
Strana venkova-Spojené občanské síly
SZ
Strana zelených
US-DEU
Unie svobody-Demokratická unie
VPM
Volba pro město
8
Úvod Chování voličů a tématické zaměření volební soutěže v historicky prvních přímých volbách do Evropského parlamentu (EP) konaných v roce 1979 přivedlo o rok později Karlheinze Reifa a Hermanna Schmidta k formulování teorie „voleb druhého řádu“ (second order election – SOE). Podle Reifa a Schmitta se jedná o koncept aplikovatelný také na další typy voleb, které neslouží pouze k ustavení hlavního zákonodárného či výkonného orgánu1. Pokud se zaměříme přímo na Českou republiku, můžeme do těchto „druhořadých“ voleb zahrnout volby do obecních a krajských zastupitelstev, Senátu Parlamentu ČR, celostátní referenda2 a již zmíněné volby do Evropského parlamentu. Proč jsou výše uvedené volby chápány jako druhořadé? Jak voliči, tak samotné politické strany chápou tyto volby jako méně důležité a z tohoto důvodu jsou jim po té přizpůsobeny, respektive sníženy, finanční náklady na předvolební kampaň, odlišuje se samotný průběh volební kampaně a z toho také plynoucí nižší zájem médií a posléze i samotných voličů. I přes jistou opomíjenost a podřadnost mají volby druhého řádu svůj význam. Jejich pomocí dochází jednak k naplnění nižších zastupitelských orgánů, dále k vyslání zástupců země do Evropského parlamentu a v neposlední řadě se jejich prostřednictvím rozhoduje o závažných společenských otázkách. Současně je tento typ voleb relevantní i pro politické strany mající zastoupení v parlamentu, a to z toho důvodu, že na nižších úrovních samosprávy mohou upevnit svoje regionální postavení pro celostátní volební kampaně – v regionálních volbách se může prosadit celá řada oblastně známých a uznávaných osobností, které mohou straně přinést nové voliče a sympatizanty. Navíc v případě krajských voleb znamená úspěch politické strany také zisk značných finančních prostředků ve formě příspěvku na mandát3. Parlamentní strany ve volbách druhého řádu využívají především své známosti a jakési „důvěryhodnosti“, jež jim přinesly volby prvního řádu (first
1 REIF, Karlheinz – SCHMITT, Hermann: Nine Second-Order National Elections – A Conceptual Framework for the Analysis of European Election Results. European Journal of Political Research 8, 1980, č.1, s. 8–9. 2 V České republice se dosud konalo pouze jediné celostátní referendum, a to referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii konané v červnu 2003. 3 Podrobněji viz. OUTLÝ, Jan: Strany a stát, volby a finance. Olomouc, Periplum 2003, s. 77–78.
9
order election – FOE), resp. volby do dolní komory parlamentu. Ovšem existuje zde i opačná tendence – nově etablované nebo zatím neznámé politické strany na sebe mohou prostřednictvím voleb druhého řádu upozornit a za jistých okolností tak získat potřebné množství voličských hlasů pro překročení volební klauzule do dolní komory parlamentu. Volby druhého řádu také představují příležitost pro voliče vyslovit nesouhlas s politikou vládnoucích stran, což je typické především pro druhořadé volby, které se konají v polovině volebního cyklu parlamentních voleb. Jednou z možností projevu nesouhlasu je ignorace voleb spojená s následnou nízkou volební účastí. Nejnižší volební účast v České republice tradičně zaznamenávají volby do Senátu (blíže viz graf 1), což však bývá interpretováno jako nesouhlas voličů s existencí tohoto ústavního orgánu4. Další možnost pro voliče jak vyjádřit svou nespokojenost představuje volba politického subjektu, jež má slabé nebo žádné zastoupení v dolní komoře parlamentu. Voliči si jsou vědomi, že ve volbách druhého řádu není tolik „v sázce“ a tudíž se nebojí riskovat a volí takové politické strany, které by v případě voleb prvního řádu nepodpořili. Současně se voliči na této úrovni voleb rozhodují i na základě popularity a oblíbenosti jednotlivých kandidátů, spíše než podle jejich stranické příslušnosti. Naopak ve volbách prvního řádu voliči preferují spíše ty strany, u kterých je větší pravděpodobnost, že získají zastoupení v parlamentu, ačkoli se nejedná o stranu, jež je jim ideologicky nejbližší - tj. voliči upřednostňují tzv. strategické hlasování.
4 Podle výzkumu CVVM uveřejněného v prosinci 2006 59 % občanů ČR vnímalo instituci Senátu jako zbytečnou a její zřízení za vyhazování peněz (62 % dotázaných). Blíže tisková zpráva CVVM dostupná na: http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100628s_pi61211.pdf (21. 3. 2009).
10
Graf 1: Vývoj volební účasti v ČR ve volbách prvního a druhého řádu v období 1992 – 2008 (v procentech)
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Všechna výše naznačená specifika voleb druhého řádu jsou spojena s jedním jevem, a to s přesvědčením voličů, že v takovýchto volbách je méně v sázce. Rozdílné postavení voleb prvního a druhého řádu je ještě umocněno tím, že se konají ve stejném politickém prostředí a účastní se jich stejné politické subjekty. Teorie voleb druhého řádu už byla potvrzena v mnoha nezávislých studiích a analýzách. Jmenujme například Michaela Marshe, který testoval model voleb druhého řádu na volbách do Evropského parlamentu na základě agregovaných dat za jednotlivé země a strany a dospěl k totožným závěrům s tím, že model mnohem více platí pro země, v nichž národní volby mají přímý a významný vliv na složení vlády5. Mezi další autory, kteří se zabývali testováním teorie voleb druhého řádu, patří také například Cees van der Eijk, Mark Franklin nebo Eric Oppenhuis. Většinou se ovšem tyto studie zabývaly volbami do nadnárodního legislativního orgánu, tedy volbami do Evropského parlamentu. Ale platí tato teorie, nastíněná výše, i na lokální volby, které se také řadí mezi druhořadé volby? A pokud ano, je možné aplikovat teorii Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta na volby do obecních 5 LINEK, Lukáš: Analýza voleb do Evropského parlamentu 2004 v ČR. Platí stále teorie voleb druhého řádu? 2006, s. 2. Dostupné z:˂ http://www.cvvm.cas.cz/index.php?lang=0&disp=nase_společnost&r=1&offset=103& shw=1000 ˂(4. 4. 2007).
11
zastupitelstev v České republice? Na tyto a další otázky se autorka pokusí odpovědět v této studii. Práci jako celek je možné rozdělit do dvou částí – první, teoretickou, jež vysvětluje teorii voleb druhého řádu a druhou, empirickou, která se věnuje samotné aplikaci teorie SOE na volby do obecních zastupitelstev v ČR ve vybraném vzorku obcí. Po tomto úvodu následuje první kapitola věnující se použitým metodám a metodologii. Druhá kapitola představuje teorii voleb druhého řádu, zaměřuje se především na vznik teorie a její postupný vývoj od 80. let až do současnosti. Na základě nastíněné teorie jsou vymezeny hypotézy, které jsou v průběhu práce testovány. Třetí kapitola se věnuje aplikovatelnosti teorie SOE na komunální úrovni, současně jsou v této kapitole vymezeny podmínky, za kterých je možné teorii SOE aplikovat na lokální volby, respektive na volby do obecních zastupitelstev v ČR. Následující kapitola stručně prezentuje vývoj volebního systému na komunální úrovni od roku 1989 do současnosti. Zároveň analyzuje účinky jednotlivých volebních reforem na výsledky lokálních voleb a nastiňuje možné dopady legislativních změn na znaky sledované teorií voleb druhého řádu. V páté kapitole je analyzována volební a geografická podpora čtyř parlamentních stran ve volbách do obecních zastupitelstev. Současně se text zmiňuje i o neparlamentních politických subjektech, které jsou úspěšné na úrovni komunálních voleb. Šestá a sedmá kapitola se postupně věnují komunálním volbám konaným v roce 2002 a 2006 a testují jednotlivé hypotézy teorie SOE na volebních výsledcích. V závěru jsou shrnuty analýzy z obou voleb, vyhodnoceny cíle práce a analyzováno testování hypotéz. Přestože v české politologické literatuře je věnován velký prostor výzkumu politických stran, většina prací se zabývá především zkoumáním vývoje stranického systému a působení politických stran v něm. Zcela na okraji zájmu politologů donedávna zůstávaly lokální volby a komunální politika vůbec. Ovšem v průběhu posledních pěti let se situace značně změnila. Zatímco před dvěma lety bychom našli pouze pár publikací a článků týkající se této problematiky, dnes se můžeme setkat s řadou prací zabývajících se touto problematikou. Jedná se například o publikace politologů Stanislava Balíka, Jana Outlého, Pavla Šaradína, Petra Jüptnera, Lukáše Valeše, Jaroslava
12
Čmejrka či sociologů Dana Ryšavého a Michala Illnera6. Studie týkající se voleb do obecních zastupitelstev se zaměřují zejména na deskripci vývoje komunálních voleb, pravomoci jednotlivých orgánů místní správy či případové studie7 výsledků voleb v rámci určitého teritoria. Pokud jde o samotnou teorii voleb druhého řádu, vyšla v českém prostředí jediná publikace, jež se tomuto tématu plně věnuje, a to Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice od Pavla Šaradína8. Autor ve své práci nejprve představuje teorii SOE, na jejichž základě formuluje hypotézy, které po té testuje na volbách do krajských zastupitelstev a do Evropského parlamentu. I přes to, že se na české politologické scéně začíná komunální politika těšit
zvýšenému
zájmu,
je
nezbytné
konstatovat,
že
problematice
aplikovatelnosti teorie SOE na lokální úrovni není zatím věnován žádný prostor. A právě tuto mezeru se pokusí zaplnit tato diplomová práce. Stěžejním textem k diplomové práci je koncept Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta nazvaný Nine Second-Order National Election – a Conceptual Framework for the Analysis of European Election Results publikovaný v European Journal of Political Research v roce 1980. Text se zabývá výsledky voleb do Evropského parlamentu z roku 1979, na jejichž základě autoři vymezují rozdíly mezi volbami prvního a druhého řádu. Na bázi svých šetření autoři přichází se čtyřmi základními tezemi, jež podle Reifa a Schmitta platí pro volby do Evropského parlamentu, respektive pro volby druhého řádu. Dalším klíčovým textem práce je článek Karlheinze Reifa: National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984, kde autor upřesňuje původní hypotézy a tvrzení týkající se výzkumu voleb druhého řádu. 6 BALÍK, Stanislav (ed.): Komunální volby v České republice v roce 2002. Brno, Masarykova univerzita 2003. - ŠARADÍN, Pavel a OUTLÝ, Jan (eds.): Studie o volbách do zastupitelstev obcí. Olomouc, VUP 2004. - JÜPTNER, Petr: Komunální politika v České republice a role poltických aktérů na lokální úrovni. In: Fiala, Vlastimil a Říchová, Blanka (eds.): Úloha politických aktérů v procesu decentralizace evropských zemí. Olomouc, Moneta FM 2003, s. 102–112. – VALEŠ, Lukáš: Zrod demokratických politických systémů okresů Klatovy, Domažlice a Tachov a jejich vývoj v 90. letech 20. století. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2007. 7 Případové studie jsou součástí prací například Stanislava Balíka či Pavla Šaradína a Jana Outlého. 8 ŠARADÍN, Pavel: Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Univerzita Palackého v Olomouci 2008.
13
Pro kapitolu týkající se analýzy postavení čtyř parlamentních stran na lokální úrovni byla zásadní publikace Pavla Šaradína a Jana Outlého nazvaná Studie o volbách do zastupitelstev v obcích. Kniha se zabývá jednak volebním systémem do obecních zastupitelstev v České republice a analýzou výsledků voleb, ale také seznamuje čtenáře se strukturou místních stranických systémů a s programovým zaměřením kandidujících subjektů. Druhá část publikace pak přináší detailní rozbor průběhu komunálních voleb v roce 2002 ve Zlíně, Brně, Olomouci, Hradci Králové a Plzni. Druhá část diplomové práce, věnující se analýzám volebních výsledků a na jejich základě pak testování jednotlivých hypotéz, vychází z empirických dat Českého statistického úřadu dostupných na internetových stránkách http://www.volby.cz.
14
1 Použité metody a metodologie Na volby druhého řádu a jejich problematiku lze nahlížet z mnoha úhlů. Můžeme na ně pohlížet jako na celek, nebo se věnovat jednotlivým druhům voleb. Pro následné zkoumání platnosti teorie voleb druhého řádu Reiffa a Schmitta si autorka vybrala jeden typ druhořadých voleb, a to volby do obecních zastupitelstev. V nich se autorka bude věnovat především čtyřem politickým stranám, které jsou stabilní součástí stranického systému ČR, tedy úspěšně prošly volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (PS PČR) v letech 1996, 1998, 2002 a 2006. Jedná se tedy o Českou stranu sociálně demokratickou
(ČSSD),
Komunistickou
stranu
Občanskou
Čech
a
demokratickou
Moravy
(KSČM)
a
stranu
(ODS),
Křesťanskou
a
demokratickou unii – Československou stranu lidovou (KDU-ČSL). Před samotnou deskripcí použitých metod je nutné uvést jednu terminologickou poznámku. V práci je užíván pojem obec ve stejném smyslu jako v zákonu o obcích, tedy jako shrnujícího termínu pro obec i město. Primárním cílem práce je provést analýzu teorie voleb druhého řádu a uvést podmínky, za kterých je možné teorii aplikovat na lokální volby, respektive na volby do obecních zastupitelstev v České republice. Následně bude uskutečněno testování základních tezí teorie SOE, a to na základě komparace výsledků voleb do Poslanecké sněmovny PČR a zastupitelstev obcí v letech 2002 a 2006. Testování proběhne jednak v rámci území celé České republiky a jednak na konkrétním vzorku 20 obcí. Na základě analýz volebních výsledků bude potvrzena nebo vyvrácena platnost hypotéz, kterými je teorie SOE vymezena. Z povahy testovaných hypotéz teorie SOE vyplývá, že mezi použité metody diplomové práce patří především kvantitativní analýza dat týkající se volební účasti a podílů hlasů pro jednotlivé politické subjekty účastnící se voleb do Poslanecké sněmovny a obecních zastupitelstev v letech 2002 a 2006. Na základě komparace budou analyzovány volební výsledky za účelem testování teorie SOE a ověření jednotlivých hypotéz. Práci tak můžeme označit za případovou studii, která je prostorově a časově ohraničena. Dále je při analýzách využita deduktivní metoda, na jejíž bázi jsou vyvozeny hypotézy, které budou při následném testování potvrzeny nebo vyvráceny. 15
Samotné zkoumání jednotlivých hypotéz proběhne na základě volebních výsledků komunálních voleb z let 2002 a 2006 v obcích s počtem obyvatel nad 50 tisíc9. Kategorie obcí byla určena jednak na základě odlišného volebního chování voličů v závislosti na velikosti obce, ve které žijí a jednak také na skutečnosti, že v menších obcích kandidují především místní sdružení a hnutí, jež se často ucházejí o přízeň voličů pouze v jednom volebním období a po splnění vytyčených cílů se rozpadají nebo přetransformovávají, což přináší potíže při zkoumání lokálních voleb a komunální politiky vůbec. Dalším důvodem pro výběr této kategorie obcí je skutečnost, že politické strany, i ty mající zastoupení v parlamentu, nejsou schopny sestavit kandidátku ve všech obcích, zejména v menších obcích je ustavení kandidátních listin problematické (například ODS dokázala v komunálních volbách 2002 ustavit kandidátku pouze v 21,59 % obcí10). Ve snaze předejít těmto specifickým problémům při zkoumání teorie SOE na komunální úrovni, bylo testování volebních výsledků omezeno pouze na obce s populací nad 50 000. Autorka si je vědoma skutečnosti, že výše naznačený výběr obcí může v
závěru
ovlivnit
výsledek
testování
jednotlivých
hypotéz,
avšak
s přihlédnutím k velikostní struktuře obcí v rámci České republiky a k zastoupení jednotlivých parlamentních stran a jejich kandidátních listin ve volbách do obecních zastupitelstev, považuje omezení zkoumaných obcí na obce s počtem obyvatel nad 50 000 za relevantní a opodstatněné. Jedním z konkrétních cílů zkoumání je prověření několika hypotéz, jež mají základ v teorii voleb druhého řádu. Jedná se o následující teze: Hypotéza 1: Volební účast ve volbách do obecních zastupitelstev bude nižší než při volbách do dolní komory parlamentu. Současně
lze
na
bázi
předchozího
výzkumu
předpokládat, že v obcích nad 50 000 obyvatel se volební účast v komunálních i parlamentních volbách bude pohybovat pod celorepublikovým průměrem. Hypotéza 2: V komunálních volbách získají vládní strany nižší počet
9 Zkoumání se týká celkem 20 obcí na území celé České republiky, které k 1. 1. 2008 dosáhly počtu obyvatel nad 50 000. Z průzkumu bylo ze specifických důvodů vyloučeno hlavní město Praha. 10 ŠARADÍN (2008), s. 14.
16
hlasů než strany opoziční. Hypotéza 3: Malé politické subjekty získají více hlasů v lokálních volbách než ve volbách do dolní komory parlamentu. Součástí teorie SOE je i další hypotéza. Jedná se o tvrzení, že ve volbách druhého řádu je uděleno vyšší procento neplatných hlasů než při volbách prvního řádu. Avšak tuto čtvrtou tezi nelze v českém prostředí lokálních voleb potvrdit či vyvrátit, z důvodu nedostatečně zpracovaných informací poskytovaných Českým statistickým úřadem, který u výsledků komunálních voleb neudává počet neplatných hlasů. Všechna data, která jsou použita pro následné analýzy voleb do obecních zastupitelstev a Poslanecké sněmovny jak za jednotlivé obce, tak za celou Českou republiku, byla získána na základě volebních statistik Českého statistického úřadu. V práci jsou použity jednoduché matematické operace. Nejčastěji použitou metodou je prostý aritmetický průměr, na jehož základě dochází ke komparaci a analýze jednotlivých volebních výsledků politických stran. Před samotným výzkumem je nutné upozornit na určité problémy, na které autorka během testování narazila. Prvním z nich je skutečnost, že KDUČSL v parlamentních volbách v letech 1996, 1998 a 2006 kandidovala jako samostatný subjekt, zatímco v roce 2002 měla společnou kandidátku s USDEU, což by samo o sobě nebylo překážkou ve výzkumu. Samotný problém spočívá ve volbách do obecních zastupitelstev na podzim roku 2002, kdy oba subjekty kandidovaly samostatně (až na pár výjimek, kdy i na lokální úrovni utvořili koalici, jako příklad jmenujme společnou kandidátku zmíněných stran v komunálních volbách v roce 2002 v Ústí nad Labem). Druhým faktorem, jenž znesnadňuje zkoumání komunálních voleb jako voleb druhého řádu, je skutečnost, že se lokální volby v roce 2002 i 2006 konaly po necelém půl roce od voleb do Poslanecké sněmovny. Zmíněná skutečnost vedla k situaci, že voliči v době voleb do obecních zastupitelstev v roce 2006 mohli vnímat ČSSD jako stranu vládní, kterou byla předchozích osm let a od nových voleb uplynula příliš krátká doba na to, aby se mínění o ní změnilo. Zároveň v době komunálních voleb stále ještě nebyla ustavena nová vláda s nadpoloviční podporou napříč politickým spektrem. Tato specifičnost situace nám bohužel 17
nedovoluje zcela spolehlivě testovat hypotézu týkající se nižšího zisku hlasů vládních stran, protože teorie voleb druhého řádu je vystavěna na předpokladu konání druhořadých voleb v polovině funkčního období a nepředpokládá jejich uskutečnění v tak krátkém časovém horizontu, jako tomu bylo v obou případech v České republice. Pro zjednodušení situace budeme za vládní subjekty považovat ty strany, které tvořily vládu minulou. K nastíněným problémům se autorka podrobněji vrátí v dalším textu, aby tak předešla případným nedorozuměním, nepřesnostem a pochybnostem.
18
2 Teorie voleb druhého řádu V posledních letech se i v české politologii začíná věnovat prostor analýzám neparlamentních voleb. Obecně se jim sice nepřikládá přílišná důležitost, ale v mnoha směrech hrají důležitou roli. Pokud politický subjekt uspěje v evropských, regionálních či komunálních volbách, může mu tento zisk pomoci i v parlamentních volbách. Jedním takovým příkladem je německá strana Zelených, jejíž počátečný úspěch ve volbách do Evropského parlamentu, tedy volbách druhého řádu, hrál významnou roli pro její další vzestup. Při výzkumu neparlamentních voleb se klade důraz především na výzkum volební účasti, územní podpory politických stran, analýzu aktérů voleb, vznik a působení menších politických subjektů atd. Otázkou zůstává, jestli mezi parlamentními a neparlamentními volbami existuje určitý vztah. Mnoho autorů přišlo s několika teoriemi týkajících se vztahu mezi parlamentními a neparlamentními volbami. Jednou z nich je i teorie voleb druhého řádu. Cílem této kapitoly je prezentovat chronologický vývoj této teorie a představit její základní hypotézy, které budou později testovány na vybraném vzorku dvaceti obcí. Už od 70. let 20. století se politologové zabývají teoriemi týkajících se rozdílných volebních zisků stran, které jsou u moci, v určitých etapách jejich funkčního období. Komplexně jako první tento jev popsali Karlheinz Reif a Hermann Schmitt na základě prvních přímých voleb do Evropského parlamentu (EP) konaných v roce 1979. Na bázi zkoumání volebních výsledků dospěli k několika závěrům, které posléze shrnuli v teorii „voleb druhého řádu“ (second-order election, SOE). Pro své bádání Reif se Schmittem rozdělili národní volby do dvou kategorií. První z nich je všeobecně považována za důležitější, jedná se o tzv. národní „volby prvního řádu“ (first-order election, FOE), a to z toho důvodu, že na jejich základě lze ovlivnit, kdo bude u moci a jakou politiku bude na národní úrovni vykonávat, což je pro voliče nejpodstatnější. Na bázi FOE se formují vlády, a proto jsou jak veřejností, tak i politickými stranami považovány za podstatnější. Každý volební systém disponuje tímto typem voleb, avšak souběžně zde také existují jiné druhy voleb. Tuto další vrstvu Rief se Schmittem označili za národní „volby druhého řádu“. Mezi druhořadé volby 19
jsou obecně řazeny jednak zmíněné nadnárodní volby do EP, dále pak volby na lokální a regionální úrovni, prezidentské volby v neprezidentských systémech, referenda a v neposlední řadě také volby do druhých (horních) komor parlamentů. Vhled pro zmíněné rozdělení autorům poskytla rozdílná voličská účast a
volební
zisky
jednotlivých
politických
subjektů
v
regionálních
a parlamentních volbách v Německu a odlišné hlasování v prezidentských a kongresových volbách ve Spojených státech. V obou případech autoři zjistili, že vládnoucí strany, resp. prezidentská strana v USA, ztrácejí nejvíce uprostřed svého funkčního období11. Během 70. let 20. století představili Tufte, Dinkel a Goodhart s Bhansalim teorii volebních cyklů, která vysvětluje pokles hlasů odevzdaných vládním stranám během jejich funkčního období. Podle Goodharta s Bhansalim popularita vládních stran sleduje určitý cyklický vzorec. Na základě průzkumů volebních výsledků ukazují, že krátce po volbách roste popularita vládních stran a politických stran, jež vládu ustavily, avšak hned po té klesá. Po dosažení minimální voličské podpory, přibližně v polovině funkčního období, obliba vládních stran opět roste, ale s přiblížením nových parlamentních voleb zpětně klesá12. Podle Tuftea je výsledkem tohoto jevu fakt, že při volbách, jež se konají v polovině volebního období, mají vládní strany jistou nevýhodu před stranami opozičními. Příčiny této skutečnosti jsou často hledány v relativně vysoké mobilizaci volební podpory opozice. Důvodem podpory opozice je jisté zklamání z vládní politiky, a tak mnozí z voličů, ačkoli jinak pravidelně podporují vládní stranu, dají svůj hlas ve volbách druhého řádu straně opoziční, s cílem vyvinout na vládu určitý tlak13. Na základě zmíněných analýz Reif se Schmittem přicházejí s teorií „voleb druhého řádu“. Přímé volby do EP nepovažovali za jedny volby, kde rozhodovala konkrétní témata, programy a volební kampaň, ale za soubor devíti národních voleb14. Reif se Schmittem zde upozorňují, že se jednotlivé
11 V případě prezidentských voleb v USA je ztráta uprostřed volebního období chápána jako referendum o spokojenosti s výsledky prezidenta a částečně i jako neúspěch v plnění slibů daných v předvolební kampani. 12 GOODHART, C.A.E. a BHANSALI, R. J.: Political Economy. Political Studies 18, 1970, č.1, s. 4 –106. 13 REIF, SCHMITT (1980), s.10. 14 ŠARADÍN (2008), s. 31.
20
volby do EP, jakožto národní volby druhého řádu, odehrávají ve stejné politické aréně jako národní volby prvního řádu, čímž dochází ke střetu totožných politických subjektů ve shodném politickém prostředí. Podle autorů teorie SOE nelze ve stejném politickém systému oddělit volby prvního a druhého řádu, a to z toho důvodu, že záležitosti týkající se voleb prvního řádu zasahují i do voleb řádu druhého. Čímž následně dochází k ovlivňování volebního chování voličů při rozhodování v druhořadých volbách, ačkoliv se týkají něčeho jiného. Při druhořadých volbách má na voliče vliv především situace v národní aréně v momentě, kdy se tyto volby konají. Současně jsou voliči také ovlivněni národními tématy a celkovým ideovým profilem kandidujících politických stran15.16 Národní volby druhého řádu se oproti volbám řádu prvního projevují celou řadou specifik. Reif se Schmittem vycházejí z faktu, že se v SOE hraje o méně, tedy že je méně v sázce (less at stake) než ve volbách prvního řádu. V druhořadých volbách se rozhoduje o méně významných kompetencích a navíc tento typ voleb nemá přímý vliv na podobu exekutivy. Mezi dalšími zvláštnostmi SOE, respektive evropských voleb, Reif se Schmittem uvádějí, že volby druhého řádu probíhají ve specifickém prostoru, „což znamená, že si klademe například otázky, nakolik je akceptována role politických stran, jak se chovají strany, platformy, kandidáti atd.“17 Dále platí, že volby druhého řádu probíhají v odlišných institucionálních a procedurálních mantinelech, mají odlišnou volební kampaň a v neposlední řadě je také důležitý charakter politické změny. Na základě zmíněných pěti dimenzí autoři upozorňují na hlavní charakteristiky voleb do Evropského parlamentu jakožto voleb druhého řádu. První z nich je nižší volební účast, dále SOE poskytují více šancí malým a novým stranám, avšak současně je v nich zaznamenáno vyšší procento udělených neplatných hlasů. Dalším typickým znakem druhořadých voleb je skutečnost, že v nich vládní strany ztrácejí volební podporu, protože voliči se zde rozhodují méně na stranické bázi a spíše podporují osobnosti. Navíc volby do Evropského parlamentu překračují národní hranice, a čím jsou volební 15 REIF, SCHMITT (1980), s. 8–9. 16 Pokud jde o komunální volby, domnívám se, že ke zmíněné ovlivnitelnosti voličů dochází spíše ve větších městech, a to z toho důvodu, že v obcích s nižším počtem obyvatel jsou hlasy udělovány spíše na základě osobní znalosti kandidátů než na jejich stranické příslušnosti. 17 ŠARADÍN (2008), s. 32.
21
pravidla vzdálenější od národní tradice, tím je volební účast nižší. Ve volbách druhého řádu roste význam volební kampaně, neboť jim média i samotní voliči věnují menší pozornost (volební kampaň SOE tak musí v médiích konkurovat jiným politickým tématům). Jak již bylo zmíněno, mezi volby druhého řádu patří nejenom volby do Evropského parlamentu, ale i jiné typy voleb. Přestože všechny spadají do kategorie druhořadých voleb, existuje mezi nimi jistý rozdíl. Reif se Schmittem říkají: „To, co odlišuje Evropské volby od ostatních voleb druhého řádu, je skutečnost, že překračují národní hranice. Všechny ostatní volby druhého řádu jsou subnárodními arénami, politickými a administrativními subsystémy.“18 Volby druhého řádu bývají všeobecně chápány jako volby ověřovací (testelection). Na toto téma píše například Pippa Norris ve své práci Nomination: Second-order elections revisited: „Na základě cyklického vzorce vládnoucí strany ve volbách druhého řádu většinou ztrácejí podporu, a to především v polovině volebního období, neboť lidé vidí ve volební soutěži příležitost, jak se vymezit proti stávající administrativě.“19 V roce 1984 se konaly druhé volby do Evropského parlamentu, na jejichž základě pak Karlheinz Reif ověřoval výše naznačené hypotézy. Základní tezí jeho teorie se stala myšlenka, že „v politickém systému existuje systematický vztah mezi výsledkem všech SOE a výsledky FOE a tento systematický vztah je založen na postavení politických stran v politickém prostoru prvního řádu tohoto systému: zda jsou součástí vlády, nebo zda jsou v opozici“20, čímž upozornil, že při analyzování výsledků SOE musí být brány v úvahu i časové intervaly mezi konáním SOE a FOE, tedy existence volebních cyklů. Existuje mnoho pojetí a interpretací volebních cyklů. Avšak jako nejběžnější periodizace se vyskytuje následující, kdy je volební cyklus rozdělen do tří fází. První z nich je tzv. honeymoon, což je období do 12 měsíců po volbách, kdy doznívá euforie z voleb a obliba vládních stran je stále poměrně vysoká. Dále následuje mid-term, který probíhá mezi 13. a 36. 18 REIF, SCHMITT (1980), s. 11. 19 NORRIS, Pippa: Nomination: Second-order elections revisited. European Journal of Political Research 31, 1997, č.1, s. 112. 20 REIF, Karlheinz: National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984. Electoral Studies, 3, 1984, č. 3, s. 245.
22
měsícem po volbách. V tomto období se projevuje nejnižší spokojenost s vládními stranami a zároveň obliba opozičních stran dosahuje svého maxima. Poslední fáze volebního cyklu se nazývá later term trvající od 37. do 48. měsíce po volbách, kdy opětovně dochází k nárůstu popularity vládních stran.21 Po těchto druhých Evropských volbách Reif upřesnil původní hypotézy a tvrzení týkající se výzkumu druhořadých voleb. První z nich se týkala volebních kampaní SOE, jež obsahují nejenom témata prostoru druhého řádu, ale i většinu problematiky arény prvního řádu. Následně Reif předpokládá, že volební účast v SOE je pravidelně nižší než u FOE a reflektuje, jaká je závažnost rozdílných druhořadých voleb. Třetí premisa říká, že menší, nové a radikálnější strany mají větší šanci na úspěch v SOE ve srovnání s FOE než strany velké. Poslední upravená teze tvrdí, že v druhořadých volbách ovlivňuje výsledky stran, jež tvoří vládu, křivka popularity vládních stran v jednotlivých fázích volebního cyklu. V roce 1997, po konfrontaci Karlheize Reife s Pippou Norris, došlo k dalšímu upřesnění tezí týkajících se SOE, a to zejména ve vztahu k volebním cyklům: „Strany, které formují vládu politické arény prvního řádu, mají tendenci k tomu, že ve volbách druhého řádu, které se konají krátce po FOE, získají více hlasů než v těchto nedávno proběhlých FOE. Avšak pomine-li volební euforii z FOE, vládní strany většinou v SOE ztrácejí.“22 Na základě dalších výzkumů pak Reif konstatuje, že vedle nových, malých a radikálních stran mají v druhořadých volbách šanci na úspěch i strany protestní a populistické. Navíc začíná o Evropských volbách s jistou nadsázkou hovořit jako o volbách třetího řádu, a to z toho důvodu, že na rozdíl od komunálních či regionálních voleb voliči nevolí „exekutivní orgán“, protože neví, kdo v Evropské komisi zasedne.23 Na zmíněnou skutečnost poukazují i jiní autoři (například Anthony Heath nebo Galen Irwin), kteří se snaží vymezit evropské volby od ostatních SOE. Cliff Carruba s Richardem J. Timponem poukazují na to, že ne všichni voliči považují volby do Evropského parlamentu za volby druhořadé či symbolické. Autoři tvrdí, že řada voličů v evropských volbách 21 Blíže k fázím volebního cyklu např. viz. FREIRE, André: Second Order Elections and Electoral Cycles in Democratic Portugal, 1975 – 2002. Working Papers, říjen 2002, s. 14. Dostupné na: http://www.ics.ul.pt/publicacoes/workingpapers/wp2003/WP3-2003.pdf (7. 4. 2009). 22 ŠARADÍN (2008), s. 34. 23 ŠARADÍN (2008), s. 34.
23
vidí příležitost názorově se identifikovat se sobě nejbližší stranou. Jedná se o tzv. hlasování srdcem, zatímco ve volbách prvního řádu hlasují spíše strategicky.24 Důvodem pro strategickou volbu je obava, že voličem preferovaná politická strana nepřekročí uzavírací klauzuli potřebnou pro přidělení mandátu a jeho hlas by mohl (z pohledu voliče) propadnout. Zde se také dostáváme k dvojímu chápání voleb druhého řádu z pohledu voličů. Zatímco Van der Eijk tvrdí, že prostřednictvím voleb druhého řádu strany komunikují se svými voliči, Reif argumentuje, že prostřednictvím SOE voliči upozorňují na nedostatky hlavních politických stran.25 Pavel Šaradín ve své práci Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice upozorňuje, že vzhledem k výsledkům SOE se liší volební cykly popularity vládních politických stran v bipolárních a multipolárních stranických systémech. Současně tvrdí, že v bipolárních stranických systémech jsou odlišné výsledky SOE zřetelnější.26 Základní teze teorie národních voleb druhého řádu byly potvrzeny v mnoha nezávislých studiích a analýzách. Tvrzení o nižší volební účasti, ztrátách větších a vládních stran a ziscích malých stran na základě volebních výsledků voleb do Evropského parlamentu (z let 1979 – 1994) ověřili Cees Van Der Eijk, Mark Franklin a Michael Marsh.27 Autoři všechny uvedené předpoklady potvrdili a zdůraznili, že stranické systémy jsou v porovnání s předešlými národními volbami fragmentovanější, a to z toho důvodu, že zaznamenávají více udělených hlasů malým stranám.28 Na základě zmíněného testování voleb do Evropského parlamentu Michael Marsh uveřejnil další předpoklady, týkající se druhořadých voleb. V prvním z nich Marsh říká, že volby do Evropského parlamentu manifestují antivládní hlasování. Největší propad zaznamenávají vládní strany uprostřed svého funkčního období, pak se již jejich ztráty nezvětšují. Touto Marshovou propozicí došlo k upřesnění Reifovy hypotézy. Dále Marsh uvádí, že volby do
24 CARRUBA, C. a TIMPONE, R. J.: Explaining Vote Switching Across First- and SecondOrder Elections. Evidence from Europe. Comparative Studies, 38, 2005, č. 31, s. 261. 25 ŠARADÍN (2008), s. 35. 26 ŠARADÍN (2008), s. 36. 27 Výsledky testování publikovány v článku What voters Teach Us About Europe-Wide Elections: What Europe-Wide Elections Teach Us About Voters uveřejněném v Electoral Studies, 15, č. 2 v roce 1996. 28 ŠARADÍN (2008), 36.
24
Evropského parlamentu představují odklon voličů od velkých stran k menším (malými stranami Marsh nazývá ty strany, jež ve volbách prvního řádu získaly nižší podporu než 4 %). U politických stran s podporou nad 30 % ve volbách prvního řádu, pak dochází v evropských volbách k poklesu jejich zisku. Ovšem i zde záleží na vnějších okolnostech, jako je například fáze volebního cyklu. Marsh také předpokládá, že výsledky evropských voleb jsou ukazatelem pro následující národní FOE. V poslední propozici Marsh říká, že tam, kde existuje přirozené střídání vládních alternativ, se volby prvního řádu blíží svému ideálu. Současně jsou zde menší anti-vládní výkyvy, slabší odliv voličů od velkých stran k malým a výsledky voleb do Evropského parlamentu více napovídají o příštích FOE.29 V současnosti jsou zmiňovány především čtyři základní dimenze evropských voleb, jež ve své práci Explaining Vote Switching Across First- and Second-Order Elections. Evidence from Europe shrnují Carruba a Timpone. Autoři píší, že volby do Evropského parlamentu jsou v podstatě referendem o vládě. Voliči tyto volby chápou jako doplňovací a projevují v nich souhlas či nesouhlas se svými národními vládami. V evropských volbách také voliči vyjadřují své skutečné preference (zmíněné hlasování srdcem) a hlasují tak i pro malé strany. Důvod pro odlišné hlasování v druhořadých volbách vidí autoři především v preferenci různých politik a sledování odlišných zájmů. Poslední základní dimenzí je teorie vyvažování, podle které voliči nechtějí, aby vládla pouze jedna strana a proto volí jiné strany.30 V souvislosti s druhořadými volbami je zmiňována volební účast. Volební účast se liší v jednotlivých zemích a typech voleb v závislosti na řadě faktorů
–
ať
již
geopolitických,
kulturních,
demografických
či
socioekonomických. Mezi faktory ovlivňující výši volební účasti můžeme zařadit například právní podmínky, respektive vyřízení administrativních povinností občanů pro získání možnosti volit; „typ volebního systému (většinové volební systémy účast spíše snižují, proporční systémy spíše zvyšují);
politický
systém
(unikameralismus
zvyšuje
volební
účast,
bikameralismus spíše snižuje); typ stranického systému (bipartismus zvyšuje,
29 MARSH, Michael: Testing the Second-Order Election Model after Four European Elections. British Journal of Political Science, 28, 1998, č. 4, s. 606. 30 CARRUBA, TIMPONE (2005), s. 262–263.
25
multipartismus snižuje). Mezi další faktory bývá řazena četnost voleb (čím četnější, tím je účast nižší), geografické a klimatické podmínky, sociálně demografické faktory (častěji volí ženy, osoby ve věku 35–55 let, vzdělanější voliči)“31. Mnohdy se lidé také rozhodují na základě důležitosti voleb, tedy toho, co mohou (z hlediska pravomocí voleného orgánu) ovlivnit. Obecně můžeme říci, že pro volby druhého řádu platí následující: za prvé voliči se v nich nerozhodují o nejdůležitějších společensko-politických záležitostech, za druhé časté konání voleb způsobuje voličskou únavu a voliči pak méně důležité volby opomíjejí a za třetí volební kampaně SOE jsou většinou méně nákladné než při volbách prvního řádu, tudíž kandidáti jsou méně viditělní a mobilizace voličů je tak nižší.32 Rozšířený je i názor, jež konstatuje, že pokles volební účasti je známkou klesající kvality demokracie a snižující se důvěry občanů v politické instituce. Na voličskou neúčast lze nahlížet dvěma způsoby. První z nich nazírá na pokles volební účasti jako na varovný signál voličů politické elitě, jako signál voličské apatie, jež může za určitých okolností vést k nárůstu podpory populistických stran a osobností.33 Druhý pohled vnímá voličskou neúčast jako přirozený jev. Voliči nechápou volbu jako životně důležitou a z toho důvodu svou volební účast nepovažují za nezbytnou. Jejich rozhodnutí nevolit může být spojeno buď se souhlasem se stávající situací, anebo s rezignací, že svou volbou stejně nic nezmění. Rezignace je však spojena s přesvědčením, že ve volbách nejde o nic závažného. Naopak vysoká volební účast může být, podle některých autorů, znakem závažných problémů ve společnosti, například porušování demokratických principů. „Zvláště obtížné je interpretovat pokles či vzrůst volební účasti v komunálních volbách v jednotlivých obcích. Zde totiž naznačené interpretační dilema platí snad ještě více než u voleb jiných. S nezbytnou dávkou opatrnosti snad lze potvrdit platnost výše uvedeného tvrzení o nechápání volebního aktu jako osudové volby (…) tedy, že tam, kde občané
31 BALÍK, Stanislav: Okresy na severu. Komunální politika v okresech Šumperk a Jeseník v letech 1989–2006. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, s. 41–42. 32 ŠARADÍN (2008), s. 38. 33 Blíže viz. LIJPHART, AREND: Patterns of Democracy: Government Forms and Performance in Thirty-Six Countries. New Haven, London: Yale University Press 1999, s. 284–286.
26
volební akt takto chápou, lze předpokládat vzrůst volební účasti.“34 V posledních letech se výzkumy zabývající se rozdíly mezi volbami prvního a druhého řádu nezaměřují pouze na volební chování, ale zaměřují se i na rozdíly ve volebních kampaních, programech, financování, podporu jednotlivých politických stran v rámci regionů atd. Je nutné si uvědomit, že výsledky voleb druhého řádu mohou ovlivnit i výsledky příštích voleb řádu prvního. Jako příklad jmenujme Le Penovu Národní frontu ve Francii, jejíž úspěch odstartovaly právě druhořadé volby, respektive volby do Evropského parlamentu.
34 BALÍK (2008b), s. 43.
27
3 Aplikovatelnost teorie SOE na další typy druhořadých voleb Autoři teorie „voleb druhého řádu“, Karlheinz Reif a Hermann Schmitt, uvádějí, že zmíněný koncept je aplikovatelný i na další druhy voleb, které neslouží k ustavení hlavního zákonodárného či výkonného orgánu. Základním předpokladem aplikovatelnosti teorie SOE i na ostatní typy druhořadých voleb je skutečnost, že všechny volby se konají v rámci jednoho politického systému a účastní se jich víceméně totožné politické subjekty. Avšak, jak Pavel Šaradín upozorňuje, u ostatních voleb druhého řádu vstupuje do hry několik dalších proměnných. Jedná se například o volební systémy, pravomoci regionální či lokálních zastupitelstev a kandidátní listiny. Současně komparaci druhořadých voleb mohou omezit sociální, ekonomické, kulturní, náboženské anebo národnostní podmínky. Z uvedených důvodů je vhodné porovnávat ty země, které mají shodné či podobné parametry, nebo teorii SOE aplikovat v rámci jednoho politického systému. Nejčastěji je teorie SOE aplikována právě formou případových studií. Jednou z nich je například případová studie André Freirea, jenž v Portugalsku srovnával volební cykly politických stran v parlamentních volbách, jako volbách prvního řádu, a v evropských a lokálních volbách, jako volbách druhého řádu. Ve svých poznatcích došel k závěru, že ve volbách prvního řádu mají větší vliv sociální a ideologické determinanty než ve volbách řádu druhého.35 Dalšími autory, kteří se věnovali volebním cyklům, jsou Charlie Jeffery a Daniel Hough. Při svých výzkumech zemských a federálních voleb ve Spolkové republice Německo nenalezli žádný významný cyklický model, a to z toho důvodu, že význam zemských voleb neustále roste a ty se pak stávají méně druhořadými.36 Testování teorie voleb druhého řádu na úrovni evropských referend, jako jiném typu SOE hlasování, se věnovali John Garry, Michael Marsh a Richard Sinnott, a to především na příkladech dvou irských referendech o Smlouvě z Nice. První referendum se konalo v roce 2001, kdy voliči přijetí dokumentu nepodpořili. Autoři toto neúspěšné referendum označují za vyřizování si účtů s vládou, což se projevilo v obsahu kampaně předcházející
35 FREIRE (2002), s. 14. 36 ŠARADÍN (2008), s. 42 – 43.
28
druhému referendu, kdy již došlo k úspěšnému přijetí dokumentu. Garry, Marsh a Sinnott uvádějí, že pokud voliči pojmou referendum jako hlasování proti vládě, tak „ve skutečnosti může být evropské referendum všeobecnou volbou ukrývající se za jiným termínem“.37 Ve Velké Británii v roce 1997 testovali teorii SOE na lokální úrovni Anthony Heath, Ian McLean a Bridget Taylor. O dva roky později ti samí autoři spolu s Johnem Curticem analyzovali vztah mezi britskými volbami prvního řádu a evropskými a lokálními volbami jako volbami druhého řádu. Ve svých zjištěních autoři došli k závěru, že britští voliči považují lokální volby za méně podstatné než volby do Evropského parlamentu. V evropských volbách se pak voliči dvakrát častěji rozhodují na základě národních než evropských témat. Tímto výzkumem autoři dokázali, že teorie SOE je aplikovatelná i na lokální volby.38 Otázkou zůstává, zda lze teorii druhořadých voleb a její premisy použít na všechny lokální volby, tedy i na volby do obecních zastupitelstev v České republice. A pokud ano, za jakých podmínek je tato aplikace možná. Tomuto tématu se bude věnovat následující subkapitola. V českém prostředí se výzkumu voleb druhého řádu doposud věnoval pouze Pavel Šaradín, který teorii SOE aplikoval tradičně na volby do Evropského parlamentu a současně také na volby do zastupitelstev krajů. Ve svých analýzách došel k závěru, že politické strany v evropských volbách hojně využívají tematiku voleb prvního řádu, protože v těchto volbách kandidáti nabízejí volební program pro celou republiku a neexistuje zde žádná regionální diferenciace, jako je tomu například ve volbách do krajských zastupitelstev. Tematika FOE sice hraje roli i v krajských volbách, avšak není tak zásadní, protože zde existuje nutnost řešit i regionální problémy, jež se kraj od kraje liší.39 3.1 Aplikovatelnost teorie SOE na lokální volby v ČR Primárním předpokladem aplikace „evropské“ teorie voleb druhého řádu na další typy SOE je, že všechny volby probíhají v rámci jednoho
37 GARRY, John – MARSH, Michael a SINNOTT, Richard: „Second order“ versus „Issue voting“ Effects in EU Referendums: Evidence from the Irish Nice Treaty Referendums. European Union Politics, 2, 2005, č. 6, s. 204. 38 ŠARADÍN (2008), s. 43–44. 39 ŠARADÍN (2008), s. 43–44.
29
politického systému a účastní se jich stejné politické subjekty. Pokud bychom tedy chtěli aplikovat teorii voleb druhého řádu v českém prostředí, musíme najít takové volby, které splňují obě zmíněné podmínky. Bezesporu jsou jimi volby do zastupitelstev krajů, ale je možné to samé prohlásit i o volbách senátních a komunálních? Aplikací teorie SOE na volby do Senátu PČR se zde nebudeme podrobně zabývat, protože se v nich rozhoduje o jednotlivých kandidátech a ne o politických stranách jako takových. Navíc se v senátních volbách uplatňuje jiný volební systém než v ostatních případech. Možnosti aplikace teorie SOE na senátní volby a jejich následné testování by mohlo být tématem pro další studii zabývající se touto problematikou. Ve volbách do obecních zastupitelstev v České republice mají parlamentní strany silnější konkurenci než v ostatních volbách druhého řádu. V komunálních volbách kandidují kromě parlamentních stran i nejrůznější lokální a nezávislá uskupení a nezávislí kandidáti samostatně, což samo o sobě snižuje pravděpodobnost úspěchu parlamentních stran. Navíc se voliči na této úrovni voleb rozhodují spíše na základě osobní znalosti kandidátů (blíže tabulka 1) a jejich kvalit spíše než na základě jejich stranické příslušnosti. Tabulka 1: Znalost kandidátů komunálních voleb, 200640 Zná všechny nebo téměř všechny kandidáty
38 %
Zná jen některé kandidáty
55 %
Nikoho z kandidátů nezná
7%
Zdroj: CVVM (zpráva pv61127), realizace autorka Největším problémem při aplikaci teorie voleb druhého řádu na české komunální volby je kandidatura stran v jednotlivých obcích. K 1. lednu 2006 měla Česká republika 6 248 obcí a 10 251 079 obyvatel, což průměrně představuje 1 641 obyvatel na jednu obec. Pokud se podíváme podrobněji na velikostní skupiny obcí, zjistíme, že převládají malé obce s populací do 1 000 (Blíže o velikostních skupinách obcí viz tabulka 2). Současně se ukazuje, že naprostou většinu obcí, téměř 90 %, tvoří komunity s populací do 2 000, ale
40 Průzkumu se účastnilo 672 respondentů.
30
těchto 90 % obcí také představuje výraznou menšinu obyvatel, 26 %. Nejenom v těchto, ale i v obcích s vyšším počtem obyvatel nejsou schopny všechny parlamentní strany sestavit kandidátní listinu (dokonce i ve skupině obcí s počtem obyvatel nad 50 000 nalezneme obce, ve kterých nekandidovaly všechny parlamentní strany41), což téměř znemožňuje testování teorie voleb druhého řádu na tomto typu voleb. Například ODS ve volbách do obecních zastupitelstev v roce 2002 byla schopná ustavit kandidátku pouze v 21,59 % obcí42. A právě neschopnost relevantních politických stran ustavit kandidátku ve všech obcích je pro některé autory důvodem proč vyloučit tento druh voleb z výzkumu platnosti teorie voleb druhého řádu v České republice. Tabulka 2: Velikostní skupiny obcí podle stavu k 1. 1. 2006 Velikostní kategorie podle počtu obyvatel
Počet obcí (abs.)
Počet obcí (%)
Počet obyvatel (abs.)
Počet obyvatel (%)
Do 199
1 614
25,83
197 865
1,93
200–499
2 016
32,27
655 165
6,39
500–999
1 302
20,84
910 087
8,88
1 000–1 999
671
10,74
929 167
9,06
2 000–4 999
376
6,02
1 139 318
11,11
5 000–9 999
138
2,21
939 382
9,16
10 000–19 999
68
1,09
954 239
9,31
20 000–49 999
41
0,66
1 197 676
11,68
50 000–99 999
17
0,27
1 206 595
11,77
Nad 100 000
5
0,08
2 121 585
20,70
6 248
100,00
10 251 079
100,00
Celkem
Zdroj: BALÍK, Stanislav: Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností. Koalice, voličské vzorce a politické strany na místní úrovni v letech 1994–2006. Brno, CDK 2008, s. 23.
41 V obcích nad 50 000 obyvatel se to týká především KDU-ČSL, která ve zmíněné skupině obcí neustavila ve lokálních volbách kandidátku v Karlových Varech a koalici se SZ nebo s US-DEU kandidovala v Mostě a v Ústí nad Labem. V komunálních volbách konaných v roce 2006 pak vůbec nekandidovala ve 4 obcích s populací nad 50 000 (Most, Teplice, Liberec a Zlín) a ve 4 pak pouze v rámci koalice. Zbylé 3 zkoumané politické strany (ODS, ČSSD a KSČM) byly schopné v komunálních volbách 2002 a 2006 ustavit samostatnou kandidátní listinu ve všech zkoumaných obcích až na výjimku voleb do obecního zastupitelstva v roce 2006 ve Frýdku-Místku, kde ODS kandidovala v rámci koalice s KDU-ČSL. 42 ŠARADÍN (2008), s. 14.
31
Pokud tedy chceme testovat teorii voleb druhého řádu v českém prostředí na volbách do obecních zastupitelstev, jakožto jiném typu druhořadých voleb, je nutné vymezit si podmínky, za kterých je to možné. Hlavním kritériem pro výběr obcí je kandidatura všech relevantních politických subjektů43 v rámci komunálních voleb dané obce. Tento předpoklad bohužel nesplňuje většina obcí České republiky. Pokud tedy chceme testovat teorii SOE nejenom v rámci celého území ČR, ale i na určitém vzorku obcí, musíme najít takovou skupinu obcí, jež zmíněné kritérium naplňuje. Nejjednodušším rozdělením obcí je dělení podle počtu obyvatel. Nejvíce obcí v rámci České republiky spadá do kategorie do 2 000 obyvatel, ovšem lokálních voleb se v této nejpočetnější kategorii obcí účastní především místní uskupení nebo nezávislí kandidáti a není výjimkou, že kandidátní listinu v těchto obcích sestaví pouze jedna nebo dokonce žádná relevantní politická strana. Formálně zde většinou existují maximálně dvě politické strany, jedná se zejména o KSČM a KDU-ČSL, případně ODS.44 Z důvodu absence organizací politických stran v této kategorii obcí je častou a žádanou kandidatura jednotlivců. Ačkoli nedostatek kandidátů bývá důvodem, proč se volby v těchto obcích v řádném termínu neuskuteční. Další skupinou obcí jsou obce s populací mezi 2 000 až 10 000, ve kterých se daří ustavovat kandidátky především velkým politickým stranám, jako jsou ODS, ČSSD či KSČM, které doplňují řady nezávislých sdružení. Celkem v těchto obcích kandiduje 2-5 politických stran45. V obcích s počtem obyvatel 10 000 až 50 000 v komunálních volbách většinou kandidují všechny tři zmíněné parlamentní strany. Avšak pokud se zaměříme na ustavování kandidátek KDU-ČSL, zjistíme, že situace se trochu odlišuje. KDU-ČSL sice ustavuje kandidátky na Moravě i v menších obcích, avšak v Čechách je i ve větších městech (například v Jablonci nad Nisou, Chomutově nebo Chrudimi) neúspěšná. V této skupině obcí funguje až deset politických stran a hnutí. Díky povaze volebního zákona se zde téměř neobjevují nezávislí kandidáti a i sdružení nezávislých kandidátů jsou ze
43 Za relevantní politické strany jsou brány ty, jež mají zastoupení v dolní komoře parlamentu. 44 JÜPTNER, Petr: Komunální koalice a politické modely. Politologická revue 7, 2001, č. 2, s. 148. 45 JÜPTNER (2001), s. 151.
32
stejného důvodu v obcích nad 15 000 obyvatel ojedinělou záležitostí.46 V této kategorii obcí se můžeme často setkat s formální existencí politických stran, důvodem je především snadnější přístup do systému voleb než v případě kandidatury téhož subjektu pod hlavičkou sdružení nezávislých kandidátů. Zákon, jenž byl přijat v roce 1994 a přijala je též i současná právní úprava, ukládá sdružením nezávislých kandidátů předložit při registraci kandidátní listiny petici podpořenou podpisy alespoň 7 % voličů obce. V praxi to znamená, že v obcích s počtem obyvatel nad 14 000 obyvatel sdružení musí získat více než tisíc podpisů, což je zároveň nutný počet pro založení politické strany47. Z důvodu takto koncipovaného zákona o komunálních volbách vzniká v České republice velké množství lokálních politických stran, jež mají deset až čtyřicet členů a mnohdy nevyvíjejí téměř žádnou stálou činnost. Jako jediná možná kategorie obcí vhodná pro zkoumání teorie voleb druhého řádu se tak nabízí skupina obcí s počtem obyvatel nad 50 000. V těchto obcích většinou působí devět až patnáct politických stran. Přibližně pět až deset jich pak získá zastoupení v zastupitelstvu a politická scéna se tak v těchto obcích podobá té na parlamentní úrovni – před volbami dochází k agitaci a po nich k vyjednáváním mezi úspěšnými subjekty o podobě koalice. „Zastupitelstva největších obcí tedy fungují na principu „vláda a opozice“. Tento princip ale není determinován ani tak politickým profilem jednotlivých politických frakcí, jako spíše pragmatickou snahou o koncentraci moci či vytvoření koalice s harmonickými zájmy. Ideologie politiků největších obcí zůstává kdesi na půl cesty mezi nepolitickým myšlením „klasických“ komunálních politiků a ideologií některých politiků parlamentních.“48 Podobně jako na parlamentní úrovni, i zde je nejčastějším typem koalice minimální vítězná koalice. Ovšem v koalicích na lokální úrovni hraje ideová spřízněnost malou roli a koalice jsou utvářeny spíše na bázi podobných zájmů a cílů a osobní rivality mezi představiteli úspěšných politických subjektů. Ze zmíněných důvodů považuje autorka za vhodné věnovat se aplikaci teorie druhořadých voleb na obce s počtem obyvatel nad 50 000, i když je pravděpodobné, že ani ve všech těchto obcích KDU-ČSL není 46 JÜPTNER (2001), s. 151. 47 OUTLÝ, Jan: Volby do zastupitelstev – vývoj a souvislosti. Politologická revue 7, 2003, č. 2, s. 23–25. 48 JÜPTNER (2001), s. 154–155.
33
schopna sestavit samostatnou kandidátní listinu, což může omezit spolehlivé testování hypotézy teorie SOE týkající se nižšího zisku vládní stran.
34
4 Vývoj volebního systému pro komunální volby Následující text stručně pojednává o vývoji volebního systému pro volby do obecních zastupitelstev od roku 1989 do současnosti. Zároveň obsahuje analýzy o účincích jednotlivých volebních reforem na výsledky komunálních voleb a diskutuje možné dopady legislativních změn na atributy sledované teorií SOE. Listopadové události roku 1989 vedly k celé řadě změn. Jednou z nich byla i obnova samosprávného charakteru místní správy. Již na začátku roku 1990 byli kooptováni nekomunističtí zástupci společnosti do obecních zastupitelstev. První svobodné komunální volby se konaly 23. listopadu 199049. Jejich základní právní úpravou se stal zákon České národní rady č. 368/1990 Sb50. vydaný 5. září 1990. Podle tohoto zákona se počet členů obecního zastupitelstva pohyboval v rozmezí od 7 do 80 v závislosti na velikosti dané obce. Kandidátní listiny mohly předkládat jednotlivé politické strany, politická hnutí nebo jejich koalice. Dále mohli také kandidovat nezávislí kandidáti, či jejich sdružení (s jejich kandidaturou musel souhlasit zákonem daný počet obyvatel obce, a to formou petice – viz tabulka 3). U jednotlivých kandidátů na kandidátní listině koalice muselo být uvedeno, která část koalice ho navrhla.
Tabulka 3: Minimální nutná podpora kandidatury nezávislých kandidátů a jejich sdružení (1990 – 1994) počet obyvatel v obvodě
kandidatura nezávislého kandidáta i sdružení NK musí v petici podpořit
do 1 tisíce
alespoň 20 voličů
nad 1 tisíc a do 3 tisíců
alespoň 30 voličů
nad 3 tisíce a do 20 tisíc
alespoň 100 voličů
nad 20 tisíc a do 50 tisíc
alespoň 200 voličů
nad 50 tisíc
alespoň 400 voličů
Zdroj: Zákon č. 368/1990 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí.
49 Volby se týkaly celkem 5 690 zastupitelstev, v nichž si kandidáti rozdělili celkem 66 551 mandátů. 50 Zákon č. 368/1990 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí.
35
Každé volené zastupitelstvo mělo svůj samostatný hlasovací lístek, na němž byly uvedeny všechny strany (včetně seznamu kandidátů každé strany) kandidující v obci. Volič po té mohl volit třemi způsoby. Buď mohl označit jednu politickou stranu, čímž dal svůj hlas každému kandidátovi této strany. Dále volič mohl označit libovolný počet jednotlivých kandidátů z různých politických stran51, avšak nejvýše počet volených zastupitelů v dané obci. Třetí možností bylo označení jedné volební strany a současné označení jednotlivých kandidátů z ostatních politických stran. Takto nejprve získali hlas všichni označení kandidáti a z preferované volební strany pak ti kandidáti, kteří zbývali do počtu volených členů zastupitelstva po odečtení kandidátů označených jednotlivě. Tyto tři možnosti volby kandidátů do zastupitelstev přetrvaly i přes drobné změny ve volebním zákoně až do současnosti. Po uzavření volebních místností komise zjistila, kolik hlasů bylo odevzdáno každému kandidátovi a kolik každé kandidátní listině. Následně komise pomocí metody Saint-Laguë52 rozdělily mandáty. Mandáty přidělené kandidátní listině byly kandidátům rozděleny v závislosti na jimi získaném počtu hlasů. Při rovnosti hlasů rozhodovalo pořadí kandidáta na kandidátní listině. Kandidáti, kteří nezískali mandát, se stali náhradníky, a to v pořadí odpovídajícímu jejich zisku hlasů53. Je nutné podotknout, že v prvních svobodných komunálních volbách neexistovala uzavírací klauzule. Tento systém komunálních voleb z listopadu 1990 lze tak označit za personalizovaný poměrný systém, neboť pořadí kandidátů na kandidátní listině v podstatě nehrálo žádnou roli, čímž částečně znemožňovalo politickým stranám ovlivňovat výsledné složení obecních zastupitelstev54. Nastavení výše jmenovaných volebních pravidel, zejména pak zvolená matematická metoda přepočtu hlasů a neexistence uzavírací klauzule, zvýhodňovalo zejména „malé“ strany. Zvolená pravidla dále přispívala k roztříštěnosti zastupitelstev, což se projevilo především později – dokladem
51 Jedná se o tzv. panašování. 52 Při tomto systému se dělí celkový počet platných hlasů dané kandidátní listiny postupně lichými čísly počínaje jednou, třemi atd. tak, aby počet dělících operací odpovídal počtu kandidátů , kteří byli na kandidátní listině. Takto vypočítané podíly komise seřadila podle jejich velikosti až do počtu mandátů, které měly být rozděleny. 53 Zákon č. 368/1990 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí. 54 BALÍK (2003), s. 19.
36
může být například Brno po komunálních volbách 199855. Roku 1994 proběhly volby do obecních zastupitelstev56 18. a 19. listopadu podle stejného volebního systému jako v roce 1990. Podstatné změny volebních pravidel přinesl až zákon č. 152/1994 Sb. Především byl snížen minimální počet členů zastupitelstva ze 7 na 5, a zároveň poklesl i jejich maximální počet, a to ze 70 na 50, pokud jde o hlavní město, Prahu, počet členů jejích zastupitelstev byl stanoven minimálně na 55 a maximálně na 70 (blíže tabulka 4). Tabulka 4: Počet členů zastupitelstva podle velikosti obcí (od roku 1994) do 500 obyvatel
5–9 členů
501–3 000
7–15 členů
3 001–10 000
11–25 členů
10 001–50 000
15–35 členů
50 001–150 000
25–45 členů
nad 150 000 obyvatel
35–55 členů
hlavní město Praha
55–70 členů
Zdroj: Zákon č. 152/1992 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně a doplnění některých dalších zákonů.
Další změnou bylo i ztížení přístupu občanů ke kandidatuře mimo politické strany. Volební strany složené pouze z nezávislých kandidátů a také sdružení nezávislých kandidátů byly připuštěny k volbám pouze v případě, že předložily petici s určeným procentem podpisů občanů dané obce, kteří podporují podání kandidátky (tabulka 5). Tato část novely zákona pak vedla nezávislé kandidáty k tomu, aby se ucházeli o místa na kandidátkách politických stran coby bezpartijní, nebo vytvořili sdružení s některou politickou stranou nebo hnutím. Další variantou pro ně bylo vytvoření účelového politického hnutí, pro jehož registraci stačila petice s jedním tisícem podpisů.57
55 Blíže viz. BALÍK (2003), s. 106–125. 56 Volby se týkaly 6 130 zastupitelstev, ve kterých bylo celkem rozděleno 59 754 mandátů. 57 KOUDELKA, Zdeněk: Komunální volby 1994. Politologický časopis 2, 1995, č. 1, s. 62– 67.
37
Tabulka 5: Vyžadovaná podpora kandidatury nezávislých kandidátů a jejich sdružení (od roku 1994) počet obyvatel v obvodě
kandidaturu musí v petici podpořit u nezávislého kandidáta
u sdružení NK
5%
7%
nad 500 do 3 tisíc
4 %, nejméně 25
7%
nad 3 tisíce do 10 tisíc
3 %, nejméně 120
7%
nad 10 tisíc do 50 tisíc
2 %, nejméně 600
7%
nad 50 tisíc do 150 tisíc
1 %, nejméně 1 000
7%
0,5 %, nejméně 1 500
7%
do 500
nad 150 tisíc
z obyvatel obce Zdroj: Zákon č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů.
Jednou z dalších změn bylo také přetvoření podoby hlasovacího lístku. U každého kandidáta byly kromě jeho jména a trvalého bydliště uvedeny také jeho věk, pohlaví a členství v politické straně nebo hnutí, či informace, že je bez politické příslušnosti. Koalice stran, hnutí, nebo sdružení stran s nezávislými kandidáty uváděly také údaj o tom, která strana či hnutí kandidáta navrhla, případně bylo uvedeno, že se jedná o nezávislého kandidáta. Velmi podstatnou změnou bylo přerozdělování mandátů v rámci kandidátek. Mandáty byly přidělovány kandidátům podle jejich pořadí na hlasovacím lístku. Pokud některý kandidát přesáhl minimálně o 10 % průměrný počet hlasů na jednoho kandidáta dané volební strany, byl mu mandát dán přednostně, neboť takový kandidát postoupil na první místo kandidátky. Pokud bylo takových kandidátů víc, jejich pořadí bylo určeno počtem hlasů, které získali, v případě rovnosti rozhodovalo původní pořadí na kandidátce. Tato úprava zákonem č. 152/1994 Sb.58 platí dodnes. Díky této změně došlo také k posílení vlivu grémia sestavujícího kandidátku59. Následující řádné komunální volby, v pořadí již třetí, se konaly
58 Zákon č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů. 59 BALÍK (2003), s. 19–20.
38
13. a 14. listopadu 199860. Také tyto volby se řídily podle zákona č. 152/1994 Sb.61 Stávající volební systém komunálních voleb byl novelizován parlamentem až v roce 2001 zákonem č. 491/2001 Sb62. Nový volební zákon umožňuje volit všem občanům s trvalým pobytem v obci, a to i občanům jiného státu, kterým toto právo přiznává mezinárodní úmluva. Další změnou, oproti volebnímu zákonu č. 152/1994 Sb., je zavedení pětiprocentní uzavírací klauzule (Ve skutečnosti se jedná o kvórum v relativní výši, neboť pro zisk mandátu je nutné získat alespoň 5 % z celkového počtu platných hlasů v obci děleného počtem členů zastupitelstva a vynásobeném počtu jejich kandidátů.), čímž došlo ke ztížení vstupu do obecních zastupitelstev malým stranám. Ovšem jako nejpodstatnější zásah do volebního zákona se projevila změna volební formule. Od komunálních voleb 2002 se začíná používat méně proporční D’Hondtův dělitel63. Zatímco metoda Saint-Laguë zvýhodňovala hlavně „menší“ strany na úkor těch „větších“, u systému D’Hondt je tomu při malém počtu zastupitelů naopak.64 Volby do zastupitelstev obcí byly rozhodnutím prezidenta republiky s kontrasignací předsedy vlády svolány na 1. a 2. listopadu 2002. Ve čtvrtých komunálních volbách se celkem volilo 6 344 zastupitelstev a rozdělilo se 62 494 mandátů. Změna volební formule ze Saint-Laguë na tzv čistou D’Hondtovu metodu, měla za následek celou řadu změn. Ačkoliv byla zavedena pětiprocentní uzavírací klauzule, což už samo o sobě podstatně redukovalo počty politických subjektů, které se dostaly k přidělování mandátů, D’Hondtova metoda navíc způsobila, že faktická uzavírací klauzule může být při nízkých počtech členů zastupitelstva nižší než tzv. přirozený práh pro zisk jednoho mandátu. Uzavírací klauzule se pak ve skutečnosti uplatňuje jen tam, kde její výše překračuje hodnotu přirozeného prahu. V praxi se pak v podstatné části obcí (jde o malé a střední obce) uzavírací klauzule vůbec neuplatní,
60 61 62 63
Tyto volby se týkaly 6 184 zastupitelstev, kde se celkově rozdělilo 62 619 mandátů. Zákon č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů. Zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů. Podle metody D’Hondt se získané hlasy postupně dělí čísly 1, 2, 3 …n, kdy n- představuje počet volených členů zastupitelstva. 64 BALÍK (2003), s. 22–23.
39
protože ji převyšuje právě přirozený práh. Pěti procentní kvórum se fakticky uplatňuje až v obcích s počtem obyvatel mezi pěti až šesti tisíci, respektive u zastupitelstev se 17 členy. Naopak ve velkých městech, klauzule zabraňuje některým subjektům v zisku mandátu.65 Právě nastavení volebních pravidel má velký vliv na konečné výsledky voleb. Hypoteticky lze také říci, že při použití jiné volební formule a jiné uzavírací klauzule by výsledky komunálních voleb byly odlišné, což by také mohlo ovlivnit platnost teorie SOE, která je v této práci testována. Pokud by se v době testování teorie SOE na komunální volby 2002 a 2006 pro přepočet hlasů na mandáty stále používala matematická metoda Saint-Laguë a nebyla by stanovena žádná uzavírací klauzule, stejně tak, jak tomu bylo až do roku 2001, bylo by pravděpodobně možné pozorovat daleko vyšší zisky mandátů přiděleným malým politickým subjektům. O zkoumání vlivu volebních pravidel na výsledky komunálních voleb byla napsána již řada studií a z tohoto důvodu se jí nebudeme dále zabývat. Pro úplnost jen zmiňme alespoň dvě práce, jež se tomuto tématu na úrovni lokálních voleb věnují. První z nich je publikace editovaná Stanislavem Balíkem nazvaná Komunální volby v České republice v roce 2002, kde mimo jiné porovnává volební výsledky dosažené na základě formule Saint Lagüe a D˂Hondt66. Druhou publikací věnující se tomuto tématu je článek Jana Outlého Volby do zastupitelstev – vývoj a souvislosti publikovaný v Politologické revue v prosinci 2003.
65 OUTLÝ (2003a), s. 36–43. 66 BALÍK (2003), s. 22–23.
40
5 Postavení politických stran ve volbách do obecních zastupitelstev Po listopadu 1989 začalo s demokratizací postupně docházet i k decentralizaci státní moci. Postupem času obce začaly zastávat vyšší pravomoci a vyvíjet samostatnou politickou aktivitu. Vedle Občanského fóra a dalších parlamentních stran začala vznikat nejrůznější lokální uskupení. Současně se do politického života obcí začali aktivně zapojovat i jednotlivci, ucházející se o hlasy voličů jako nezávislí kandidáti. První volby do obecních zastupitelstev se ovšem konaly v politicky jednoduchém a nevyprofilovaném prostředí67, z toho důvodu se zaměříme spíše až na ty následující, s důrazem na volby v letech 2002 a 2006. Volby na komunální úrovni nabízejí aktivní účast v politickém procesu nejenom parlamentním stranám, ale i regionálním politickým stranám, nezávislým kandidátům a listinám. Dále je možné nejrůznější propojení těchto subjektů do různorodých koalic a sdružení. Od prvních komunálních voleb tak v obcích vzniká samostatný stranický systém založený především na aktivitě a vlivu jednotlivců, známosti a popularitě kandidujících občanů, volební úspěšnosti jednotlivých parlamentních stran v daném regionu a na dalších socioekonomických ukazatelích. Následující text představí úspěšnost jednotlivých politických subjektů ve volbách na lokální úrovni. První část kapitoly se věnuje politickým stranám, které mají zastoupení v Poslanecké sněmovně PČR. Druhý oddíl se pak soustředí na ty politické subjekty, jež zastoupení v dolní komoře parlamentu nemají, ale i přesto dosáhly na komunální úrovni zřetelnějších výsledků. 5.1 Sněmovní strany v lokálních volbách Od roku 2002 se volby do obecních zastupitelstev konají podle nového volebního zákona, jehož největší změnou bylo zavedení 5% uzavírací klauzule pro zisk mandátu, čímž došlo ke ztížení vstupu malých stran do obecních zastupitelstev. Ovšem jako podstatnější zásah do volebního zákona se projevila změna volební formule. Podle nového volebního zákona se začal používat méně proporční D˂Hondtův dělitel. Zatímco původní metoda Saint67 ŠARADÍN, Pavel a OUTLÝ, Jan (eds.): Studie o volbách do zastupitelstev obcí. Olomouc: 2004.
41
Laguë zvýhodňovala především „malé“ strany na úkor těch „velkých“, u systému D˂Hondt je tomu při malém počtu zastupitelů naopak68. Díky struktuře obcí v České republice, kdy převažují obce s počtem obyvatel do 1 000, získávají nejvíce zastupitelů místní sdružení, avšak při srovnání poměrů získaných hlasů jasně vítězí strany, které mají zastoupení v Poslanecké sněmovně PČR69. Tyto strany zaznamenávají úspěch především ve velkých městech, avšak v menších městech a obcích dominují hlavně lokální strany a sdružení. Nejstabilnější sněmovní stranou podle počtu získaných hlasů je ČSSD, která od roku 1998 nabývá podpory 15,5 – 17,5 procent a její oblíbenost u voličů na lokální úrovni stále roste. Avšak zisk mandátů se tradičně pohybuje kolem 7 % (podrobněji viz tabulka 6), což ČSSD mezi parlamentními stranami řadí v zisku mandátů až na čtvrté místo. Tabulka 6: Zisky hlasů a mandátů ČSSD v komunálních volbách Zisk hlasů (%)
Zisk mandátů (%)
1994
8, 54
2,62
1998
17,43
6,78
2002
15,58
7,47
2006
16,63
6,94
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Dominující stranou z pohledu získaných hlasů se stává ODS, jejíž zisk v posledních komunálních volbách činil vysokých 36,22 % (Za tuto nadprůměrnou podporu vděčí ODS pravděpodobně politické situaci v zemi v době konání komunálních voleb, kdy ČSSD odmítla podpořit vládu ODS, což mohlo v podzimních místních volbách vést voliče k vyšší podpoře ODS.). Jedná se zatím o její největší volební úspěch. Necelých třiceti procent strana dosáhla i v lokálních volbách v roce 1994, kdy se těšila značné popularitě. I v komunálních volbách 1998 a 2002 zaznamenala strana výrazný úspěch – v obou získala kolem 25 % hlasů. U ODS je viditelný značný rozdíl mezi ziskem hlasů a počtem obdržených mandátů, což je způsobeno strukturou obcí 68 BALÍK (2003), s. 22–23. 69 Mezi sněmovní strany v současnosti patří Občanská demokratická strana, Česká strana sociálně demokratická, Komunistická strana Čech a Moravy, Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová a Strana zelených, jež po volbách 2006 v pětici parlamentních stran vystřídala Unii svobody – Demokratickou unii.
42
– převažují obce s nižším počtem obyvatel70, kde dochází k nadhodnocení mandátů. ODS tradičně získává nejvyšší podporu v ekonomicky silných oblastech a ve velkých městech, což způsobuje zmíněnou distinkci. Pro bližší přehled následuje tabulka 7 znázorňující zisky hlasů a mandátů ODS v jednotlivých volbách. Tabulka 7: Zisky hlasů a mandátů ODS v komunálních volbách Zisk hlasů (%)
Zisk mandátů (%)
1994
29,56
11,73
1998
24, 17
9,09
2002
25,23
9,17
2006
36,22
11,27
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Pokud se zaměříme na volební zisky KDU-ČSL a KSČM zjistíme, že obě strany čelí jejich postupnému poklesu (blíže tabulky 8 a 9). V případě KDU-ČSL dochází i k pozvolnému poklesu získaných mandátů, a to i přesto, že stranu volí především lidé žijící v menších městech a obcích (zejména na Moravě), což straně vždy zajišťovalo relativní úspěch v zisku mandátů. Mezi parlamentními stranami KDU-ČSL vždy dosahovala jejich nejvyššího zisku. Ke změně tohoto trendu došlo v komunálních volbách 2006, kdy strana skončila v zisku zastupitelů až za ODS. Naopak KSČM má podporu hlavně v ekonomicky slabších regionech, jedná se především o západní Čechy a severní Moravu. Přestože se straně dařilo tradičně získávat stabilní volební podporu okolo 13,5 %, komunální volby v roce 2006 pro ni znamenaly ztrátu téměř 4 % v zisku hlasů a 2,5 % v zisku mandátů, čímž se celkově propadla na třetí a čtvrté místo. V předchozích volbách se KSČM v zisku mandátů umisťovala hned za KDU-ČSL, tedy na druhé příčce.
70 Podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2002 bylo v České republice 5 824 obcí s počtem obyvatel do tří tisíc a pouze 424 obcí s populací nad tři tisíce.
43
Tabulka 8: Zisky hlasů a mandátů KDU-ČSL v komunálních volbách Zisk hlasů (%)
Zisk mandátů (%)
1994
7,23
12,25
1998
10,7
11,36
2002
9,58
9,62
2006
5,76
8,09
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Tabulka 9: Zisky hlasů a mandátů KSČM v komunálních volbách Zisk hlasů (%)
Zisk mandátů (%)
1994
13,59
9,39
1998
13,65
9,17
2002
14,49
9,12
2006
10,79
6,84
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Komunální volby 2006 znamenaly velký nástup Strany zelených, která v nich obdržela 5 % hlasů a oproti předešlým lokálním volbám si tak polepšila o více jak 4 %. Nárůst hlasů znamenal pro stranu i nárůst mandátů, jejichž počet vzrostl čtyřikrát. Za volební úspěch na lokální úrovni strana vděčí především úspěchu ve volbách do Poslanecké sněmovny, který měl základ v předvolební mediální prezentaci strany a dosadil stranu do pozice jedné z pěti hlavních politických stran v zemi. Pokud porovnáme volební výsledky komunálních a parlamentních voleb jednotlivých stran, zjistíme, že jejich volební podpora se v některých případech překrývá, ale jindy se zase velmi liší. V případě ČSSD se struktura volební podpory velmi liší u městských a obecních zastupitelstev od struktury volební podpory při volbách do Poslanecké sněmovny. Naopak velmi jednoznačných výsledků dosahuje KDU-ČSL. Její volební podpora v obou typech voleb je téměř shodná. Vždy se jedná především o oblasti jihovýchodní Moravy, jižních Čech, Vysočiny a Slezska. Tyto výsledky odrážejí římskokatolické vyznání voličů, jejichž převaha je právě v těchto oblastech. Také u KSČM můžeme vysledovat určitá centra podpory, jedná se především o západní Čechy, Ústecko, oblast severní Moravy a Slezska a také v určitých 44
částech jižní a střední Moravy. Pokud se zaměříme na ODS, dojdeme k závěru, že její podpora v komunálních volbách je daleko rozptýlenější než ve volbách parlamentních. ODS vyhrává volby především v hlavním městě, středních a severních Čechách, Královehradeckém a Pardubickém kraji. Překvapivým vítězstvím ODS je také oblast Chomutova a Teplicka, což zapříčiňuje rivalita mezi ČSSD a KSČM a jejich soupeření o levicového voliče. Obě strany zde dosahují slušných výsledků a vítězství ODS je tak velmi těsné. Ovšem sečteme-li v těchto dvou oblastech volební výsledky levice, dojedeme k závěru, že zde jasně dominují sociální demokraté s komunisty nad pravicí.71 Pokud jde o volební podporu Strany zelených, nelze ji zatím zcela jednoznačně určit, neboť strana nedokázala ve většině obcí sestavit kandidátku. Lze ale předpokládat, strana bude mít v komunálních volbách podporu spíše ve větších městech, a to především u mladých lidí, podobně jako při volbách do dolní komory parlamentu. Pavel Šaradín ve své publikaci o volbách do obecních zastupitelstev říká: „při zkoumání působení parlamentních stran v komunálních volbách se objevují některé souvislosti, které nás opravňují k úsudku, že lokální politika se vyvinula do té podoby, kdy můžeme hovořit o jistých pravidelnostech.“ Na tyto pravidelnosti má velký vliv prostředí, ve kterém voliči žijí. Například ve velkých a ekonomicky silnějších městech s vyšší životní úrovní vítězí ODS. V oblastech, kde vítězí ODS a KSČM, jsou většinou méně úspěšná neparlamentní uskupení. A naopak ODS je oslabena v místech, kde jsou populární lokální a neparlamentní strany a sdružení.72 5.2 Nesněmovní subjekty v lokálních volbách Volební zákon z roku 2001 zavedl pro následné komunální volby 5% uzavírací klauzuli, což ztížilo vstup menším politickým subjektům do zastupitelstev obcí. Mezi nejúspěšnější neparlamentní subjekty na lokální úrovni patří kromě sdružení nezávislých kandidátů a nezávislých kandidátů i SNK Evropští demokraté, kteří v komunálních volbách v roce 2002 získali 4,9 % hlasů a v roce 2006 3,6 % hlasů. Jedno procento hlasů v roce 2002 překročili i US-DEU s 3,3 %, Nezávislí s 1,5 % a těsně také Strana zelených
71 ŠARADÍN, OUTLÝ (2004), s. 48–56. 72 ŠARADÍN, OUTLÝ (2004), s. 63.
45
s 1 % a Sdružení ED, NK. V roce 2006 přesáhly jedno procento hlasů následující subjekty: Volba pro město, Koalice KDU-ČSL, Nestraníci a Sdružení SOS, NK. Vedle politických stran a hnutí, které mají celoplošnou podporu a dokážou sestavovat kandidátky, v řadě měst existují i politické subjekty, jež kandidují pouze v rámci určitého regionu a jsou v tomto regionu úspěšné. Jedním příkladem je výše zmíněná Volba pro město či hnutí Nestraníci. Mezi další takové subjekty patří například Strana pro otevřenou společnost, Moravané nebo Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst.
46
6 Komunální volby 2002 Komunálním volbám v roce 2002 předcházelo přijetí novely volebního zákona (č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů), na jejímž základě došlo ke změně volební formule. Původní metoda Saint-Laguë (dělení celkového počtu hlasů dané kandidátní listiny postupně počínaje 1, 3, 5 atd.) byla nahrazena méně proporčním D´Hondtovým dělitelem (dělení řadou celých čísel počínaje 1, 2, 3, 4 atd.). Zatímco metoda Saint-Laguë zvýhodňovala hlavně menší politické strany na úkor těch větších, u systému D´Hondt je tomu při volbě malého počtu zastupitelů naopak. Změna volební formule v kombinaci se zavedením 5% uzavírací klauzule téměř znemožnila vstup malým stranám do obecních zastupitelstev. Již samotné zavedení uzavírací klauzule redukovalo počet stran, které si mezi sebou měly rozdělit mandáty, avšak D´Hondtova metoda navíc způsobila, že přirozený práh může být v obcích s nižším počtem zastupitelů vyšší než deklarovaná uzavírací klauzule. Poslední podstatnou změnou, jež zavedl nový volební zákon je možnost volit všem občanům s trvalým pobytem v obci, a to i občanům jiného státu, kterým toto právo přiznává mezinárodní úmluva. Volby do obecních zastupitelstev v roce 2002 se na základě rozhodnutí prezidenta republiky konaly 1. a 2. listopadu73. V těchto již čtvrtých lokálních volbách se celkem volilo 6 344 zastupitelstev a rozdělilo se 62 494 mandátů. Ve voličských seznamech bylo dohromady zapsáno 8 229 272 voličů, kterým bylo vydáno 3 745 083 obálek, přičemž jich bylo odevzdáno 3 739 020 s 80 708 321 platnými hlasy. Průměrná volební účast činila 45,51 %. Následující tabulka představuje počty a podíly kandidátů podle navrhujících stran. Uvedeny jsou pouze ty subjekty, jež navrhly kandidáty alespoň na jedno procento mandátů.
73 Ve třetině senátních obvodů se komunální volby se konaly souběžně s druhým kolem voleb do Senátu.
47
Tabulka 10: Kandidáti v komunálních volbách 2002 podle navrhující strany, všechna zastupitelstva kandidáti Abs.
%
Podíl z obsazovaných míst (%)
NK
72 144
37,40
115,44
KSČM
24 854
12,88
39,77
KDU-ČSL
22 348
11,58
35,76
ČSSD
19 298
10,00
30,88
ODS
18 669
9,68
29,87
SNK ED
9 536
4,94
15,26
US-DEU
6 502
3,37
10,40
NEZ
3 007
1,56
4,81
SZ
1 972
1,02
3,16
ČSNS
1 563
0,81
2,50
SŽJ
1 489
0,77
2,38
VPM
1 070
0,55
1,71
RMS
998
0,52
1,60
MDS
944
0,49
1,51
NpM
930
0,48
1,49
SV-SOS
811
0,42
1,30
SOS
666
0,35
1,07
ODA
650
0,34
1,04
187 451
100,00
299,95
celkem
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka V komunálních volbách v roce 2002 měly nejvíce kandidátů ve své historii KSČM a KDU-ČSL. KSČM navrhla kandidáty téměř pro dvě pětiny mandátů, čehož na lokální úrovni zatím nedosáhla žádná ze stran či hnutí. Současně ČSSD poprvé předstihla ODS v počtu navržených kandidátů, a to i přes to, že ODS navrhla více kandidátů než v komunálních volbách v roce 1998. US-DEU se, jako vládní straně, také podařilo navýšit počet kandidátů, ale i přes to zaostávala za ostatními parlamentními stranami.74 Před přikročením k samotným výsledkům voleb je nutné zmínit
74 BALÍK (2008a), s. 68–69.
48
politickou situaci v době konání voleb do obecních zastupitelstev. Podzimní komunální volby se konaly v nové vládní konstelaci – menšinovou vládu ČSSD tolerovanou ODS nahradila minimální vítězná koalice ČSSD, KDUČSL a US-DEU. Pro ODS to byly první komunální volby, ve kterých kandidovala jako opoziční strana. Nejúspěšnější kandidující stranou, pokud jde o zisk počtu hlasů, byla Občanská demokratická strana (ODS) s 25,24 %. ODS následovala Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) s 15,58 % dále Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) s 14,49 % a na čtvrtém místě se umístila Sdružení nezávislých kandidátů – místní sdružení celkem (SNK) s 10,16 % hlasů následováno Křesťanskou a demokratickou unií – Československou stranou lidovou (KDU-ČSL) se ziskem 9, 58 %, SNK Evropskými demokraty (SNK ED) s 4,9 % a poslední parlamentní stranou Unií svobody – Demokratickou unií s 3,28 % hlasů. Jedno procento získaných hlasů obdržely i následující strany: Nezávislí (1,47 %), Nezávislí kandidáti (1,32 %) a Strana zelených (SZ) s jedním procentem. Pokud se podíváme na počty získaných mandátů, pořadí úspěšnosti stran se radikálně změní. Na prvním místě se objevila Sdružení nezávislých kandidátů (SNK) s 41,61 % získaných mandátů následováno Nezávislými kandidáty s 11,59 % zastupitelů, teprve jako třetí se umístila první parlamentní strana, KDU-ČSL s 9,62 % křesel, následovaná s minimálním rozdílem ODS (9,17 %) a KSČM (9,12 %). Jako šestá v pořadí skončila ČSSD se 7,47 % mandátů následovaná SNK ED s 4,95 % zastupitelů. Pro větší přiblížení následuje tabulka zahrnující politické subjekty, které získaly více než jedno procento hlasů.
49
Tabulka 11: Celkové výsledky komunálních voleb v roce 2002 Navrhující strana
Získané hlasy (%)
Získané mandáty (%)
ODS
25,23
9,17
ČSSD
15,58
7,47
KSČM
14,49
9,12
SNK
10,16
41,61
KDU-ČSL
9,58
9,62
SNK ED
4,9
4,95
US-DEU
3,28
0,72
NEZ
1,47
1,12
Nezávislí kandidáti
1,32
11,59
1
0,16
SZ Zdroj: ČSÚ, realizace autorka
6.1 Testování teorie SOE v rámci celé České republiky Dříve než začneme testovat jednotlivé hypotézy vycházející z teorie SOE, je nutné vymezit vládní a opoziční strany a zmínit, s nimi spojené, metodologické nedostatky. Prvním problémem je skutečnost, že volby do zastupitelstev obcí se konaly po necelém půl roce od voleb do Poslanecké sněmovny, což může ovlivnit nejenom nahlížení na rozdělení stran na vládní a opoziční, ale i výši jejich volebních zisků (blíže viz kapitola o teorii voleb druhého řádu, respektive část o volebních cyklech). Po jarních parlamentních volbách utvořily vládu ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, což je teoreticky staví do pozice vládních stran. Pokud jde o ČSSD, je její zařazení do vládních stran zcela zřejmé, neboť tvořila i vládu minulou, tudíž byla v době konání lokálních voleb zcela nepochybně voliči nahlížena jako strana vládní. KDU-ČSL a USDEU byly obě stranami s vysokým koaličním potenciálem a mohly se tak podílet jak na levicové, tak pravicové vládě. Navíc KDU-ČSL byla zastoupena ve všech českých vládách od roku 1990, s výjimkou let 1998–2002. Z těchto důvodů je také zařadíme mezi vládní strany. Za opoziční strany pak označíme ODS a KSČM. Druhou komplikací při testování nižšího zisku vládních stran je skutečnost, že ve volbách do dolní komory parlamentu kandidovala KDU-ČSL s US-DEU v rámci koalice, zatímco v následujících komunálních volbách jako dva samostatné subjekty, ale protože jsme obě strany označili za strany vládní, nebude tato skutečnost mít vliv na testování druhé hypotézy. 50
První tezí teorie voleb druhého řádu je nižší participace voličů než při volbách řádu prvního. Tedy příkladně řečeno, při volbách komunálních, nebo při volbách do Evropského parlamentu bude volební účast nižší než při volbách do Poslanecké sněmovny. Za příčinu tohoto jevu lze považovat fakt, že při volbách druhého řádu je podle voličů méně v sázce. Což je také důvod, proč se voliči tolik nezdráhají volit menší, alternativní strany, které při volbách prvního řádu, tedy volbách do dolní komory Parlamentu, nemají příliš mnoho šancí na úspěch. V České republice lze na časové ose u všech druhů voleb mezi lety 1990 až 2004 sledovat pokles volební účasti. Zvrat nastal až v roce 2006, kdy došlo k mezivolebnímu navýšení volební účasti jak u voleb do Poslanecké sněmovny, tak u voleb komunálních. Do jaké míry se jedná o zvrat trvalý, či krátkodobý, ukážou až další léta. Pokud se zaměříme na rok 2002 a na celkovou volební účast v České republice ve volbách prvního a druhého řádu, dojdeme jednoznačně k potvrzení teze o nižším zájmu občanů o volby druhého řádu. Konkrétně se voleb do obecních zastupitelstev zúčastnilo pouhých 45,51 % voličů, zatímco voleb do Poslanecké sněmovny rovných 58 %, tedy o 12,5 % více. Což bezpochyby zmíněnou tezi potvrzuje. „Dalším důležitým rozdílem mezi volbami prvního a druhého řádu, je to, že voliči neberou volby druhého řádu jako příležitost ukázat svou nespokojenost s vládními stranami. Nespokojenost voličů je daleko vyšší u vládních stran než u stran v opozici75“. Výše jmenovaný rozdíl mezi volbami prvního a druhého řádu je základním kamenem pro další tezi teorie voleb druhého řádu. Z teorie vyplývá, že vládní strany si povedou hůře ve volbách druhého řádu, v našem případě v komunálních volbách, než v předešlých a následujících volbách do dolní komory Parlamentu. V následující tabulce (tabulka 12) je zřetelně vidět, že námi označené vládní strany dosáhly ve volbách do obecních zastupitelstev nižších zisků než ve volbách do Poslanecké sněmovny. Celkově vládní strany ve volbách do obecních zastupitelstev získaly o 16 % méně hlasů než v předchozích parlamentních volbách. Teorie voleb druhého řádu také předpokládá, že vládní strany ve volbách druhého řádu získají méně hlasů než nejenom v předchozích volbách prvního řádu, ale 75 SCHMITT, Hermann: The European Parliament Elections of June 2004: Still SecondOrder? West European Politics, 28, 2005, č. 3, s. 651–652.
51
i v těch následujících. Pokud se tedy podíváme na volební výsledky voleb do Poslanecké sněmovny z roku 2006 a sečteme zisky ČSSD a KDU-ČSL (USDEU se díky nízké podpoře voličů do Poslanecké sněmovny nedostala.), dojdeme k počtu 39,54 % hlasů, což je sice o několik procent méně než v roce 2002, ale i přes to se jedná o vyšší zisk než ve volbách druhého řádu, tedy v lokálních volbách v roce 2002. Uvedená data tak jednoznačně potvrzují hypotézu o nižším zisku vládních stran v druhořadých volbách než v minulých a následných FOE. Tabulka 12: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2002 ve všech obcích Komunální volby (%)
Volby do PS PČR (%)
Vládní strany
28,44
44,47
Opoziční strany
39,72
42,98
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Nejrazantnější propad zaznamenala vládní ČSSD, a to téměř o polovinu. Pokud sečteme zisky z komunálních voleb KDU-ČSL a US-DEU, dojdeme k číslu 12,86 %, což je také o něco méně než při jejich společné jarní kandidatuře, kdy byl jejich volební zisk vyšší. Ovšem tento lehký pokles hlasů je dán skutečností, že obě strany (KDU-ČSL i US-DEU) nebyly schopny sestavit kandidátku v řadě obcí. Pokles hlasů na lokální úrovni zaznamenala i opoziční KSČM, ovšem na rozdíl od ČSSD, jež dosáhla podobného zisku hlasů, měla mírněji výraznější podporu v menších sídlech než ČSSD, takže za menší podíl hlasů získala větší část mandátů. Naopak opoziční ODS zaznamenala v lokálních volbách drobný nárůst hlasů. Pokud se zaměříme na celkové výsledky vládních a opozičních stran, zjistíme, že vládní strany celkem získaly v lokálních volbách 28,44 % hlasů, zatímco opozice dosáhla 39,72 % získaných hlasů. Zbylých 31,84 % hlasů si pak mezi sebou rozdělily menší politické subjekty. Z uvedených výsledků je zřejmé, že vládní strany neztratily podporu jenom jako celek, ale i jednotlivě.
52
Tabulka 13: Výsledky komunálních a sněmovních voleb ve všech obcích, 2002 Komunální volby (%)
Volby do PS PČR (%)
ČSSD
15,58
30,20
KDU-ČSL
9,58
US-DEU
3,28
ODS
25,23
24,47
KSČM
14,49
18,51
ostatní
31,84
12,55
14,27
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Třetí teze teorie voleb druhého řádu mluví o vyšším zisku menších politických stran. Z předchozí tabulky jasně vyplývá, že neparlamentní strany jako celek získaly ve volbách do obecních zastupitelstev více hlasů, což hypotézu bezesporu potvrzuje. Získaly ale i jednotlivé strany v lokálních volbách více hlasů než ve volbách prvního řádu? První zkoumanou stranou je Strana zelených, ta v jarních volbách prvního řádu obdržela 2,36 % hlasů a při podzimních komunálních volbách pouhé 1 %. Podobný „úspěch“ zaznamenala i Strana za životní jistoty (0,21 % ku 0,86 %) či Naděje (0,17 % ku 0,62 %). Z těchto příkladů je zřejmé, že na lokální úrovni získávají menší strany nižší podporu než ve volbách do dolní komory Parlamentu. Avšak tato situace je způsobena již několikrát zmíněnou skutečností, že na území České republiky existuje velký počet obcí s počtem obyvatel do 3 000, kde však žije více než 31 % obyvatel. V těchto ne příliš velkých obcích pak malé politické subjekty nejsou schopny ustavit kandidátku a z tohoto důvodu pak mohou získat vyšší podporu ve volbách prvního řádu, kde ustavují jednu celostátní kandidátní listinu a jejich šance na získání hlasů je tak vyšší. Ovšem celkově menší strany dosahují vyšších zisků na lokální úrovni, což je dáno i vyšším počtem těchto stran kandidujících v lokálních volbách. Pokud bychom chtěli zhodnotit naplnění hypotéz vycházejících z teorie SOE v komunálních volbách v roce 2002 v rámci celé České republiky, můžeme je všechny beze zbytku potvrdit. Důvodem pro potvrzení je jednak nižší volební účast v tomto typu voleb, a to téměř o 13 %, dále vyšší zisk malých politických stran jako celku a pokud budeme akceptovat rozdělení parlamentních stran na strany vládní a opoziční, pak můžeme potvrdit i 53
hypotézu o nižším volebním zisku vládních stran v druhořadých volbách. 6.2 Testování teorie SOE ve vybraných obcích Následující text se věnuje aplikaci teorie SOE na skupinu obcí s populací nad 50 000. Kategorii tvoří celkem 20 obcí, mezi které patří Kladno, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Most, Teplice, Ústí nad Labem, Děčín, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Olomouc, Brno, Zlín, FrýdekMístek, Havířov, Karviná, Opava a Ostrava. Ve zmíněných obcích se ke komunálním volbám dostavilo celkem 32,08 % voličů, což je o 13,43 % méně než činil celorepublikový průměr. Nejméně voličů přilákaly komunální volby v Karviné (23,47 %), naopak nejvíce v Pardubicích (37,34 %). Shodně v této kategorii obcí byla i nižší volební účast při volbách do dolní komory Parlamentu, kdy celorepublikový průměr byl rovných 58 %, zatímco v námi zkoumané kategorii obcí 54,89 %. Nejnižší volební účast při volbách do PS PČR byla zaznamenána v Mostě (47,84 %) a nejvyšší pak v Hradci Králové (63,34 %). Uvedené výsledky potvrzují jednak tezi teorie SOE o nižší volební účasti ve volbách druhého řádu a jednak námi předpokládanou hypotézu o nižší volební účasti v kategorii obcí s počtem obyvatel nad 50 000 než byl celorepublikový průměr, a to u obou typů voleb. Druhá zkoumaná hypotéza teorie SOE předpokládá, že v komunálních volbách získají vládní strany nižší počet hlasů než strany opoziční. V námi zkoumaném vzorku obcí nejvíce hlasů ve volbách do obecních zastupitelstev získala ODS (29,10 %), téměř s 10% rozdílem následovala ČSSD a KSČM, 7,32 % dosáhla KDU-ČSL a jako poslední parlamentní strana skončila USDEU s 4,07 % hlasů. Pokud porovnáme výsledky z lokálních voleb jednotlivých stran s výsledky z voleb do dolní komory Parlamentu, zjistíme, že jedinou stranou, jež zaznamenala nárůst hlasů ve volbách druhého řádu, je ODS. Všechny ostatní relevantní politické subjekty pak získaly hlasů méně. Největší ztrátu zaznamenala jako v celorepublikových výsledcích ČSSD, která v komunálních volbách v obcích nad 50 000 obyvatel ztratila téměř 13,5 % hlasů. KSČM obdržela téměř totožný počet hlasů, stejně tak jako US-DEU a KDU-ČSL, pokud sečteme jejich získané hlasy.
54
Tabulka 14: Výsledky komunálních a sněmovních voleb ve vybraných obcích, 2002 Komunální volby
Volby do PS PČR
ČSSD
19,38
32,75
KDU-ČSL
7,32
US-DEU
4,07
ODS
29,10
25,63
KSČM
18,10
18,49
ostatní
22,03
11,44
11,69
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Nyní se zaměříme na celkový zisk hlasů opozice a vládních stran. Vládní strany tvořené ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU celkově ve volbách do obecních zastupitelstev v obcích s populací nad 50 000 obdržely 30,77 % hlasů76, zatímco v jarních parlamentních volbách získaly ve stejných obcích 44,44 % hlasů, což je pokles volební podpory o téměř 14 % během necelého půl
roku.
Pokud bychom
chtěli
porovnat
výsledky vládních
stran
z komunálních voleb i s výsledky z následujících sněmovních voleb, dojdeme k závěru, že v druhořadých volbách, respektive volbách do zastupitelstev obcí, získaly vládní strany méně hlasů než nejenom v předchozích, ale i v následujících volbách řádu prvního. Ve sněmovních volbách v roce 2006 totiž ČSSD a KDU-ČSL společně v těchto obcích obdržely 41,77 % hlasů, což je o 11 % více než ve volbách lokálních, a to i přes skutečnost, že ve výsledcích komunálních voleb je zahrnut i volební podíl US-DEU. Naopak opoziční strany, ODS a KSČM, dosáhly v lokálních volbách vyššího výsledku než při volbách sněmovních, a to přibližně o 3 %. Celkově pak opoziční strany získaly v komunálních volbách ve vybraných obcích o téměř 16,5 % vyšších zisků než strany vládní, což naplňuje další z premis teorie SOE.
76 Výsledek vládních stran je lehce ovlivněn několika skutečnostmi, a to za prvé: KDU-ČSL a US-DEU shodně nekandidovaly v Karlových Varech a společnou kandidátku pro komunální volby vytvořily v Ústí nad Labem. Za druhé KDU-ČSL vytvořila koalici se SZ v Mostě a US-DEU v Plzni s SNK. Autorka do celkově obdržených hlasů započítala i hlasy přidělené jednotlivým koalicím, což může být diskutabilní.
55
Tabulka 15: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2002 ve vybraných obcích Komunální volby (%)
Volby do PS PČR (%)
Vládní strany
30,77
44,44
Opoziční strany
47,20
44,12
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Poslední zkoumaná teze vyplývající z teorie SOE říká, že malé politické strany získají ve volbách druhého řádu více hlasů než ve volbách prvního řádu. Při pohledu na celkové výsledky ze zkoumaných obcí je zřejmé, že malé (ostatní) politické subjekty obdržely ve volbách do obecních zastupitelstev téměř dvakrát tolik hlasů než při volbách do PS PČR. Ovšem jak je to s jednotlivými malými stranami? Získaly vyšší volební podporu i v jednotlivých městech? Jako příklad vezměme opět Stranu zelených (SZ), jež kandidovala samostatně v komunálních volbách v roce 2002 v šesti z dvaceti námi zkoumaných obcí77. Kromě jediné výjimky, Hradce Králové, Strana zelených získala ve všech obcích vyšší procento udělených hlasů v lokálních volbách než ve volbách do dolní komory Parlamentu. Jako další příklad může posloužit Strana za životní jistoty (SŽJ), která ustavila samostatnou kandidátní listinu v jedenácti obcích. U SŽJ se ovšem ukazuje opačný trend než u SZ. Pouze ve dvou obcích (České Budějovice a Karviná) z jedenácti strana získala v komunálních volbách více hlasů než ve volbách do PS PČR. Z těchto výsledků vyplývá, že neparlamentní strany jako celek sice získají při lokálních volbách více hlasů než při volbách sněmovních, ale jednotlivě to není pravidlem. Svou roli zde samozřejmě hraje skutečnost, že komunálních voleb se účastní více subjektů než voleb parlamentních, což sebou přináší vyšší konkurenci a tudíž i omezenější možnosti zisku hlasů. Největšími „rivaly“ malých celostátně působících stran v této kategorii obcí jsou subjekty, jež kandidují pouze v rámci určité obce, jako například Sdružení pro Pardubice, Zlínské hnutí nezávislých, Pravá volba pro Plzeň atd., což odvádí voliče celorepublikově kandidujícím stranám. Celkově lze říci, že při komunálních volbách, jakožto jiném typu 77 SZ ustavila samostatnou kandidátku v následujících obcích: Plzeň, Karlovy Vary, Hradec Králové, Jihlava, Brno a Havířov. V Mostě, Teplicích, Olomouci a Ostravě Strana zelených kandidovala v rámci koalice, ve zbylých deseti obcích pak nekandidovala vůbec.
56
voleb druhého řádu, v roce 2002 ve vybraných obcích došlo k potvrzení všech tří tezí teorie SOE. V lokálních volbách v obcích s počtem obyvatel nad 50 000 byla jednak nižší volební účast než při volbách do PS PČR a současně došlo i k naplnění předpokladu o podprůměrné volební účasti v této skupině obcí. Dále zde byl doložen nižší zisk vládních stran a vyšší procento udělených hlasů neparlamentním stranám jako celku, což potvrdilo druhou a třetí stanovenou hypotézu.
57
7 Komunální volby 2006 Podzimní komunální volby v roce 2006 se konaly v radikálně změněné politické situaci. Po jarních parlamentních volbách došlo nejenom k nahrazení US-DEU v Poslanecké sněmovně Stranou zelených, ale navíc ani po více jak čtyřech měsících od konání voleb do dolní komory parlamentu nevládla vláda s důvěrou Poslanecké sněmovny, tedy neexistovala parlamentní většina ani nebyla domluvena tolerance menšinové vlády ODS, jež byla v době lokálních voleb v demisi pro nevyslovení důvěry. Komunální volby tak byly chápány jako akt, ve kterém se voliči vyjádří k nastalé patové situaci. Volby do obecních zastupitelstev získaly vedle svého tradičního významu legitimace místních politických představitelů i další význam. Politická situace v aréně voleb prvního řádu se promítla ve zvýšené volební účasti. Jednalo se tak o první mezivolební navýšení účasti v komunálních volbách po roce 1990.78 Ve dnech 20. a 21. října 2006 měli voliči už po páté od listopadu 1989 možnost volit své zástupce do obecních zastupitelstev79. V celé České republice se celkově volilo 6 365 zastupitelstev a 62 426 zastupitelů. Ve voličských seznamech bylo zapsáno 8 325 892 voličů, kterým bylo vydáno 3 861 785 obálek, přičemž odevzdáno jich bylo 3 854 827 spolu s 108 697 677 platnými hlasy. Průměrná volební účast činila 46,31 %. Lokální volby v roce 2006 se konaly za shodných zákonných podmínek jako volby předešlé. Podíly a počty kandidátů jednotlivých navrhujících stran ukazuje následující tabulka. Zahrnuty jsou pouze subjekty, jež navrhly kandidáty alespoň pro jedno procento mandátů.
78 BALÍK, (2008a), s. 71. 79 Současně s nimi proběhlo ve třetině senátních obvodů první kolo senátních voleb.
58
Tabulka 16: Kandidáti v komunálních volbách 2006 podle navrhující strany – všechna zastupitelstva kandidáti Abs.
%
Podíl z obsazovaných míst (%)
NK
84 774
42,19
135,80
KSČM
23 050
11,47
36,92
KDU-ČSL
21 703
10,80
34,77
ODS
21 440
10,67
34,35
ČSSD
18 682
9,30
29,93
SNK ED
6 813
3,39
10,91
SZ
5 231
2,60
8,38
NEZ
2 642
1,31
4,23
NEZDEM
1 674
0,83
2,68
Nestr.
1 539
0,77
2,47
VPM
1 444
0,72
2,31
SNs
944
0,47
1,51
M
878
0,44
1,41
US-DEU
815
0,41
1,31
SOS
752
0,37
1,21
192 381
100,00
308,19
celkem
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka 7.1 Testování teorie SOE v rámci celé České republiky Když se zaměříme na celkovou volební účast v komunálních volbách 2006 a na volební participaci při volbách do Poslanecké sněmovny, dojdeme jednoznačně k závěru, že v tomto ohledu v České republice můžeme potvrdit jednu z tezí teorie voleb druhého řádu. V řeči čísel se jedná o volební účast 64,47 % při volbách parlamentních a 46,38 % u voleb komunálních za celou Českou republiku. Z těchto údajů můžeme vyčíst, že podzimních voleb do zastupitelstev obcí se celkově účastnilo o 18,09 % méně voličů než červnových voleb do Poslanecké sněmovny. Což bezpochyby teorii SOE potvrzuje. Než přikročíme k samotnému zkoumání výsledků podzimních komunálních voleb 2006, musíme si vymezit vládní strany. Protože se komunální volby konaly po necelém půl roce od voleb do Poslanecké 59
sněmovny, voliči v době voleb do obecních zastupitelstev stále vnímali Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) jako stranu vládní, kterou byla osm let a od nových parlamentních voleb uplynula příliš krátká doba, aby se mínění o ní změnilo. Zároveň v době komunálních voleb stále ještě nebyla ustavena nová vláda s nadpoloviční podporou napříč politickým spektrem. Tato specifičnost situace nám bohužel nedovoluje zcela spolehlivě testovat a prověřit hypotézu týkající se nižšího zisku hlasů vládních stran. Pro zjednodušení situace budeme za vládní strany považovat subjekty, které tvořily minulou vládu, avšak bez Unie svobody – Demokratické unie (US-DEU), která v parlamentních
volbách
v roce 2006
nepřekonala uzavírací
klauzuli
a zastoupení tak Poslanecké sněmovně nezískala. Za vládní subjekty budeme z výše uvedeného důvodu pokládat již zmíněnou ČSSD a KDU-ČSL (Křesťanská demokratická unie – Československá strana lidová). Zbývající parlamentní strany – Občanskou demokratickou stranu (ODS), Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) a Stranu zelených (SZ) stanovíme za subjekty opoziční. Komunálních voleb se celkově zúčastnilo 46,38 procent voličů, kteří stranám či hnutím přidělili 108 697 677 hlasů. Z hlediska zisku hlasů byla nejúspěšnější stranou ODS. Získala celkově 36,20 % hlasů, čímž téměř o dvacet procent předstihla v pořadí zisku hlasů druhou ČSSD (16,63 %). Dále následovala KSČM s 10,79 % hlasů a teprve po té, na čtvrtém místě, Sdružení nezávislých kandidátů (SNK) s 8,41 % hlasů. Parlamentní strany celkově obdržely 74,43 % hlasů, z toho vládní strany, pokud na ně budeme nazírat z výše nastíněného hlediska, získaly 22,39 % hlasů a opoziční 52,03 %. Pokud porovnáme zisky hlasů jednotlivých stran v komunálních volbách se zisky z parlamentních voleb, dojdeme k následujícím závěrům. Připomeňme, že podle teorie SOE by vládní strany měly získat nižší voličskou podporu. Vítězná strana parlamentních voleb 2006, ODS, při volbách do Poslanecké sněmovny těsně vyhrála nad ČSSD v poměru 35,38 % ku 32,32 %. Svou dominanci také potvrdila o necelý půlrok později, kdy na komunální úrovni dosáhla dokonce ještě lepších výsledků, a to 36,20 %. U zbylých sněmovních stran došlo k poklesu zisku hlasů, a to alespoň o více jak jedno procento. Největší pokles hlasů zaznamenala ČSSD a to z 32,32 % na 16,63 %. Úbytky hlasů také postihly KDU-ČSL a Stranu zelených. U KDU-ČSL se 60
jedná o pokles o 1,46 % (ze 7,22 % na 5,76 %) a u SZ o 1,25 % (z 6,29 % na 5,04 %). Také u KSČM, došlo k úbytku hlasů, ale už ne tak radikálnímu jako v případě ČSSD. KSČM klesla volební podpora z 12,81 % na 10,79 %, což je v porovnání s ČSSD téměř zanedbatelný úbytek (blíže viz tabulka 17). Tabulka 17: Výsledky komunálních a sněmovních voleb ve všech obcích, 2006 Komunální volby
Volby do PS PČR
ČSSD
16,63
32,32
KDU-ČSL
5,57
7,22
ODS
36,20
35,38
KSČM
10,79
12,81
SZ
5,04
6,29
ostatní
25,58
5,98
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Pokud jde o zisk mandátů, nejúspěšnějším uskupením se stala Sdružení nezávislých kandidátů se ziskem 46,94 % zastupitelů. S 11,27 % se na celkovou druhou pozici dostala ODS, která se tak stala nejúspěšnější parlamentní stranou v komunálních volbách v roce 2006. Další parlamentní strana – KDU-ČSL se umístila až na čtvrtém místě, a to i přesto, že tento politický subjekt vždy na komunální úrovni vítězil. Před KDU-ČSL se ještě zařadili Nezávislí kandidáti (NK) s 11,16 procenty. Dále následovala ČSSD s KSČM s téměř shodným ziskem zastupitelů (6,94 a 6,84 %). Jedno procento získaných mandátů se ještě podařilo překonat Sdružení nezávislých kandidátů Evropští demokraté (2,06 %). Poslední sněmovní subjekt, Strana zelených získala pouze 408 zastupitelů, což činí pouhých 0,65 % z celkového počtu rozdělovaných mandátů. Souhrnem
tedy
můžeme
říci,
že
sněmovní
strany
získaly
v komunálních volbách v roce 2006 většinu hlasů, avšak při rozdělování mandátů jasně dominují strany a hnutí, které nemají zastoupení v Poslanecké sněmovně. Z údajů dále vyplývá, že opoziční strany celkově získaly nadpoloviční počet hlasů (52,03 %) a vládní strany pouze 22,39 %. Tyto výsledky jednoznačně potvrzují hypotézu o nižším zisku hlasů vládních stran v národních volbách druhého řádu, v našem případě ve volbách do obecních zastupitelstev (přehledněji viz tabulka 18). 61
Tabulka 18: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2006 ve všech obcích Komunální volby (%)
Volby do PS PČR (%)
Vládní strany
22,39
39,54
Opoziční strany
52,03
54,48
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka V roce 1997 přišel Karlheinz Reif s upřesněním své teze o nižším zisku vládních stran v druhořadých volbách. V této upravené hypotéze říká: „Strany, které formují vládu politické arény prvního řádu, mají tendenci k tomu, že ve volbách druhého řádu, které se konají krátce po FOE, získají více hlasů než v těch nedávno proběhlých FOE. Avšak pomine-li povolební euforie z FOE, vládní strany většinou v SOE ztrácejí“80 Tato situace nastala právě po parlamentních volbách v roce 2002 a 2006. Avšak zatímco v roce 2002 utvořila vládu ČSSD, jež byla vládní stranou i minulé funkční období, a spolu s ní dva malí koaliční partneři, jejich povolební euforie rychle opadla a volby druhého řádu s přehledem vyhrála opozice. Po parlamentních volbách v roce 2006 byla situace odlišná, volby vyhrála do té doby opoziční ODS, avšak v době konání voleb do obecních zastupitelstev stále ještě nebyla ustavena vláda ve složení ODS, KDU-ČSL a SZ s podporou napříč politickým spektrem. Zkusme uvažovat, že v době konání voleb druhého řádu již byla ustavena vláda v tomto složení a strany ODS, KDU-ČSL a SZ jsou stranami vládními. Opozici pak tvoří ČSSD a KSČM. V tomto složení pak vládní a opoziční strany obdržely následující zisky: ve FOE vládní a opoziční strany obdržely srovnatelný počet hlasů, avšak zatímco vládní strany si svou podporu udržely i po necelém půl roce, kdy se konaly volby druhého řádu, tedy volby do zastupitelstev obcí, opoziční strany ji ztratily téměř o 18 %, a to především ve prospěch malých politických subjektů (blíže viz tabulka 19).
80 ŠARADÍN (2008), s. 34.
62
Tabulka 19: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2006 ve všech obcích Komunální volby (%)
Volby do PS PČR (%)
47
48,89
27,42
45,13
Vládní strany Opoziční strany Zdroj: ČSÚ, realizace autorka
Z uvedených výsledků tak vyplývá potvrzení upřesněné teze Karlheinze Reifa o ziscích vládních stran v druhořadých volbách konaných krátce po FOE. Vládní strany sice ve volbách druhého řádu ztratily, ale jedná se pouze o necelá dvě procenta, takže jejich volební výsledek se stále pohybuje vysoko, což svědčí o vysoké popularitě v době konání voleb a potvrzuje tak Reifovu domněnku. Pokud se zaměříme na další z hypotéz teorie voleb druhého řádu, přesněji na hypotézu týkající se vyššího zisku malých politických stran v druhořadých volbách, dojdeme k následujícím poznatkům. V jarních volbách do Poslanecké sněmovny malé politické subjekty získaly celkově 5,98 % hlasů, což lze označit za relativní neúspěch. Avšak pokud se podíváme na výsledky z komunálních voleb, zjistíme, že tyto malé politické strany dohromady dosáhly více než čtvrtinové voličské podpory (25,57 % hlasů). Zmíněné volební výsledky za celou Českou republiku nám jasně dokazují, že teze o vyšším zisku malých politických stran ve volbách druhého řádu je pravdivá. Jak ale dopadly jednotlivé malé strany? V mnoha obcích došlo ke snížení počtu kandidujících stran, projevila se tato skutečnost i ve volebních výsledcích a získaly jednotlivé malé strany více hlasů ve volbách druhého řádu než ve volbách řádu prvního? V roce 2006 se začala prosazovat nově etablovaná strana SNK Evropští demokraté (SNK ED)81, která zaznamenala úspěchy nejenom na lokální úrovni. Ovšem toto uskupení nemá zastoupení v PS PČR, tudíž ji můžeme označit za malou stranu a zkoumat její zisky ve volbách prvního a druhého řádu. Při jarních volbách do dolní komory Parlamentu strana získala 2,08 % hlasů, což z ní učinilo největší neparlamentní stranu. O několik měsíců později strana v lokálních volbách obdržela o 1,5 % hlasů více, což by
81 Strana vznikla na počátku roku 2006 sloučením dvou subjektů – strany Evropští demokraté a hnutím SNK Sdružení nezávislých.
63
potvrzovalo tezi teorie SOE o vyšším zisku hlasů i u jednotlivých malých subjektů. Avšak SNK ED je jedinou výraznější neparlamentní stranou, jež dosahuje výsledků ve volbách prvního i druhého řádu. Ostatní celostátně kandidující strany pak ve volbách prvního a druhého řádu získávají ve volbách do obecních zastupitelstev téměř zanedbatelný počet hlasů. Závěrem můžeme potvrdit, pokud se zaměříme na výsledky za celou Českou republiku, všechny tři zkoumané hypotézy teorie voleb druhého řádu. Zcela jednoznačně došlo k potvrzení všech tří hypotéz. Neboť za prvé byla v podzimních komunálních volbách nižší volební účast, a to o více jak 18 %, než při volbách do Poslanecké sněmovny. Také malé politické subjekty v komunálních volbách získaly více hlasů než ve volbách parlamentních. Pokud jde o potvrzení druhé hypotézy týkající se nižšího zisku hlasů vládních stran, tak i zde volební výsledky odpovídaly předpokladům Reifa a Schmitta za předpokladu, že akceptujeme rozdělení stran na vládní a opoziční. Téměř všechny sněmovní strany dosáhly ve volbách do obecních zastupitelstev nižšího zisku hlasů. Jedinou výjimkou je ODS, která v komunálních volbách získala o necelé jedno procento hlasů více, avšak protože se volby do obecních zastupitelstev konaly necelý půlrok po volbách do Poslanecké sněmovny, označili jsme ODS za stranu opoziční, čímž nárůst jejích hlasů přestává mít vliv na platnost teorie SOE a můžeme tak potvrdit platnost i této poslední hypotézy. Pokud bychom však za vládní strany zvolili ty, jež později formovaly vládu, tak v tomto případě můžeme potvrdit pozdější Reifovu hypotézu týkající se vyšších zisků vládních stran v druhořadých volbách, za předpokladu, že se tyto SOE konají v krátkém časovém horizontu po FOE. 7.2 Testování teorie SOE ve vybraných obcích Ve všech zkoumaných obcích v komunálních volbách v roce 2006 došlo k poklesu volební účasti. Celkově se průměrná volební účast v obcích s počtem obyvatel nad 50 000 vyšplhala k 35,74 %. Nejméně obyvatel přišlo k volebním urnám, podobně jako v lokálních volbách v roce 2002, v Karviné (27,07 %), naopak nejvíce v Hradci Králové (41,11 %). Pokud jde o volební účast v obcích s populací nad 50 000 při volbách do dolní komory Parlamentu, tak i v zde se pohybuje pod celorepublikovým průměrem, který činil 64,47 %. Nejnižší volební účast zaznamenala opět Karviná s 54,32 % hlasů a naopak 64
nejvyšší Hradec Králové, 70,59 %. Průměrně pak volební účast ve volbách do PS PČR v námi zkoumaných obcích činila 62,02%, což je téměř dvakrát tolik než u podzimních lokálních voleb a dochází tak k potvrzení hypotézy o nižší volební účasti ve volbách druhého řádu. Současně také došlo k potvrzení předpokladu o podprůměrné volební účasti v obcích s počtem obyvatel nad 50 000 u obou typů voleb. Další zkoumaná hypotéza předpokládá nižší zisk hlasů vládních stran než stran nevládních. Ve vybraných obcích v komunálních volbách v roce 2006 s přehledem nejvíce hlasů obdržela ODS, a to 36,41 %, což téměř přesně koresponduje s celorepublikovým ziskem (36,20 %). ODS se podařilo téměř ve všech zkoumaných obcích ustavit samostatnou kandidátní listinu. Jedinou výjimku představuje Frýdek-Místek, kde kandidovala společně s KDU-ČSL. Na druhém místě, co do počtu hlasů, skončila ČSSD, která v obcích s obyvatelstvem nad 50 000 získala 21,25 % hlasů, tedy téměř o 5 % více než celou ČR. Tento několika procentní nárůst je dán, stejně jako u voleb konaných v roce 2002, volební geografií, protože v průzkumu lehce převládají obce s vyšší podporou levice, tedy ČSSD a KSČM. Což se také způsobilo vyšší zisk v těchto obcích u KSČM, 14,27 % oproti 10,79 % na celorepublikové úrovni. Pokud se blíže podíváme na KDU-ČSL, zjistíme, že přestože nekandidovala ve čtyřech obcích (Most, Teplice, Liberec a Zlín), vedla si o 0,18 % lépe v námi zkoumaných obcích než na celostátní úrovni. Naopak Strana zelených zaznamenala opačnou tendenci (blíže viz tabulka 20). Tabulka 20: Volební výsledky komunálních a sněmovních voleb v obcích s počtem obyvatel nad 50 000, 2006 Komunální volby
Volby do PS
ČSSD
21,25
35,14
KDU-ČSL
5,94
4,63
ODS
36,41
36,16
KSČM
14,27
12,16
SZ
4,53
6,61
ostatní
17,60
5,30
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka
65
Nyní se zaměříme přímo na komparaci výsledků vládních a opozičních stran. Vládní ČSSD po necelém půl roce od voleb prvního řádu zaznamenala prudký pokles, a to z 35,14 % na 21,25 %. Naopak KDU-ČSL zaznamenala drobný nárůst, ze 4,63 % na 5,94 %. Společně vládní strany ve volbách do obecních zastupitelstev ve vzorku obcí získaly 27,19 % hlasů, tedy o 12,58 % méně než při jarních volbách prvního řádu. Opoziční strany obdržely v lokálních volbách téměř totožný počet hlasů jako při volbách do dolní komory Parlamentu. Celkově opoziční strany v druhořadých volbách získaly 55,21 % hlasů, což je i více než při červnových volbách do PS PČR. Uvedené volební výsledky zřetelně potvrzují druhou hypotézu teorie SOE o nižším zisku vládních stran. Podrobné výsledky přináší následující tabulka: Tabulka 21: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2006 ve vybraných obcích Komunální volby (%)
Volby do PS PČR (%)
Vládní strany
27,19
41,77
Opoziční strany
55,21
54,93
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Pokud bychom i v této kategorii obcí označili za vládní strany ty, jež utvořily vládu vzešlou z jarních parlamentních voleb, tedy ODS, KDU-ČSL a SZ, došli bychom k následujícím výsledkům. V obcích s počtem obyvatel nad 50 000 získaly vládní strany ve volbách prvního řádu 54,93 % hlasů, tedy nadpoloviční většinu. Opoziční strany, ČSSD a KSČM pak ve sněmovních volbách získaly 41,77 % hlasů. O necelý půlrok později ČSSD společně s KSČM zaznamenaly ve volbách do obecních zastupitelstev 14,58% ztrátu, a to ve prospěch nejenom malých politických subjektů, ale i vládních stran, jež v druhořadých volbách dosáhly vyššího zisku než v předchozích FOE (podrobněji viz tabulka 22). Těmito výsledky dochází k potvrzení Reifova předpokladu o tendenci vládních stran k vyšším ziskům v druhořadých volbách, které se konají krátce po FOE než ve FOE samotných.
66
Tabulka 22: Zisky vládních a opozičních stran v komunálních a sněmovních volbách 2006 ve vybraných obcích Komunální volby (%)
Volby do PS PČR (%)
Vládní strany
55,21
54,93
Opoziční strany
27,19
41,77
Zdroj: ČSÚ, realizace autorka Třetí zkoumaná hypotéza mluví o vyšším zisku malých stran ve volbách druhého řádu. Při pohledu na tabulku 21 zjistíme, že dohromady neparlamentní strany (ostatní) získaly v komunálních volbách více jak třikrát tolik hlasů, což potvrzuje zmíněnou tezi. Pojďme se ještě zaměřit na největší neparlamentní subjekt, SNK ED. Tato strana ve volbách do PS PČR v námi zkoumaných obcích získala 1,88 % hlasů, při volbách do obecních zastupitelstev v totožných obcích o pár měsíců později pak 3,12 % hlasů. I v komunálních volbách v roce 2006 měly parlamentní strany velkou konkurenci v lokálních politických subjektech. Svědčí o tom i skutečnost, že některé lokální subjekty získaly ve volbách do obecních zastupitelstev ve zkoumaných obcích vyšší podíl hlasů než strany parlamentní. Jako příklad uveďme Sdružení Mostečané Mostu, jež v mosteckých komunálních volbách získalo nejvíce hlasů ze všech kandidujích subjektů (33,36 %). Dalšími úspěšnými lokálními uskupeními jsou například SOS pro Liberec, Nezávislí občané Jihlavy či Brno 2006 - tým J. Zlatušky. Souhrnně lze říci, že výsledky komunálních a sněmovních voleb v roce 2006 v obcích s populací nad 50 000 potvrdily všechny tři zkoumané hypotézy vycházející z teorie SOE. První z nich je teze o nižší volební účasti, jež byla beze zbytku potvrzena, protože lokálních voleb se ve zmíněné kategorii obcí účastnilo o 26,28 % voličů méně. Současně také byla potvrzena naše domněnka o nižší volební účasti, než činil celorepublikový průměr u obou druhů voleb. Pokud akceptujeme uvedené rozdělení parlamentních stran na vládní a opoziční, můžeme potvrdit i druhou hypotézu týkající se nižšího zisku vládních stran ve volbách druhého řádu, respektive pozdější upravenou tezi o zisku vládních stran v druhořadýh volbách, pokud se konají v krátkém časovém horizontu po FOE. Třetí teze o vyšším zisku malých stran v lokálních volbách pak byla také potvrzena a nejenom za malé politické subjekty jako 67
celek, ale i za největší neparlamentní uskupení, SNK ED.
68
Závěr Text diplomové práce se věnoval teorii voleb druhého řádu, respektive tomu, jakým způsobem může být aplikována v aréně komunálních voleb v České republice. V tomto ohledu se jedná o první pokus analyzovat teorii SOE na lokální úrovni v českém prostředí. Přestože původní teorii voleb druhého řádu Karlheinz Reif a Hermann Schmitt vystavěli na prvních přímých volbách do Evropského parlamentu v roce 1979, pole jejího výzkumu se časem rozšířilo. Avšak i přes různá doplnění a zpřesnění, se již původní text teorie voleb druhého řádu stal základem dalších výzkumů. Postupné rozšiřování teorie se týkalo především volebních kampaní, které ve volbách druhého řádu hrají důležitou roli. Současně se formulovala teorie volební cyklů týkající se popularity vládních stran, jež se mění v průběhu funkčního období, což ovlivňuje výsledky druhořadých voleb. Později došlo k vytvoření dalších hypotéz, a to především o ziscích malých, radikálních nebo protestních stran a aplikování teorie SOE na jiné typy druhořadých voleb. Mezi volby druhého řádu se řadí i volby na lokální úrovni. Zkoumáním druhořadých voleb na místní úrovni se zabývalo již několik autorů, avšak vždy se jednalo o výzkumy v zemích, jež mají odlišnou strukturu obcí než Česká republika. A právě aplikovatelnost teorie voleb druhého řádu a její podmínky se staly tématem tohoto textu. Práce se soustředila na tři roviny, jednak na představení a vývoj teorie voleb druhého řádu, dále se zabývala aplikovatelností teorie na lokální volby a v neposlední řadě se pokusila testovat jednotlivé teze teorie SOE na volby do obecních zastupitelstev v České republice. Po úvodní části jsou představeny metody a postupy, jež byly v práci použity a současně jsou představeny zkoumané hypotézy vycházející z teorie SOE. V druhé kapitole (Teorie voleb druhého řádu) je popsán vznik a vývoj teorie SOE. Následující kapitola se pak věnuje aplikovatelnosti teorie na další typy druhořadých voleb a zejména pak komunálním volbám a využitelnosti teorie na tomto typu voleb. Součástí stati jsou i podmínky pro testování teorie na úrovni voleb do obecních zastupitelstev v českém prostředí. Čtvrtá kapitola prezentuje vývoj volebního systému pro volby do obecních zastupitelstev, dále obsahuje analýzy o účincích jednotlivých volebních reforem na výsledky komunálních voleb a diskutuje 69
možné dopady legislativních změn na atributy sledované teorií SOE. Poslední teoretický oddíl textu nastiňuje postavení, geografickou podporu a volební zisky jednotlivých politických stran v lokálních volbách. Text se nejprve věnuje subjektům, které mají zastoupení v Poslanecké sněmovně. Především jsou zmíněny jejich volební zisky v komunálních volbách a zároveň také oblasti, kde mají nejsilnější voličskou podporu. Dále se text věnuje stranám, které zastoupení v Poslanecké sněmovně nemají. Pátá a šestá kapitola se postupně zabývají komunálními volbami v letech 2002 a 2006. Obě kapitoly shodně testují vymezené hypotézy, a to jak na úrovni celé České republiky, tak na úrovni obcí s počtem obyvatel nad 50 000. Obce vybrané pro testování byly určeny jednak na základě odlišného voličského chování v této kategorii obcí, ale především na schopnosti politických stran ustavovat kandidátní listiny při volbách do obecních zastupitelstev v jednotlivých obcích. Celkově bylo do průzkumu zařazeno 20 obcí, jež k 1. 1. 2008 dosáhly stanoveného počtu obyvatel. Při aplikaci hypotéz vyplývajících z původní teorie voleb druhého řádu na volby do obecních zastupitelstev byly použity základní metody politické vědy, především, komparace, analýza a syntéza. Tři základní hypotézy, jež byly v průběhu empirické části práce testovány, zněly: Hypotéza 1: Volební účast ve volbách do obecních zastupitelstev bude nižší než při volbách do dolní komory parlamentu. Současně lze na bázi předchozího výzkumu předpokládat, že v obcích nad 50 000 obyvatel se volební účast v komunálních i parlamentních volbách bude pohybovat pod celorepublikovým průměrem. Hypotéza 2: V komunálních volbách získají vládní strany nižší počet hlasů než strany opoziční. Hypotéza 3: Malé politické subjekty získají více hlasů v lokálních volbách než ve volbách do dolní komory parlamentu. Součástí teorie voleb druhého řádu je i teze o vyšším počtu udělených neplatných hlasů v rámci druhořadých voleb, avšak tato čtvrtá premisa nemohla být ze specifických důvodů testována. V závěru dvou předchozích kapitol již byly prezentovány výsledky 70
výzkumu. Avšak i přesto je vhodné je souhrnně uvést v závěrečné kapitole. Na bázi jednotlivých výzkumů byly testovány tři zmíněné hypotézy teorie voleb druhého řádu. Zcela bez pochyb se podařilo prokázat první hypotézu teorie SOE o nižší volební účasti ve volbách druhého řádu. Současně se potvrdil i náš předpoklad o podprůměrné volební účasti v obcích s populací nad 50 000, a to nejenom při komunálních volbách, ale i při volbách do Poslanecké sněmovny. K potvrzení druhé hypotézy bylo nejprve nutné vymezit vládní a opoziční strany. Komunální volby v roce 2002 i v roce 2006 se konaly necelý půl rok po volbách do Poslanecké sněmovny PČR, což mohlo mít za následek odlišné vnímání vládních a opozičních stran u voličů. Po sněmovních volbách v roce 2002 utvořily vládu tři politické strany: ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. ČSSD tvořila i vládu předchozí, což ji jednoznačně stavělo do pozice vládní strany. Naopak KDU-ČSL a US-DEU byly předchozí čtyři roky v opozici. I přesto je však autorka zařadila mezi vládní strany. Jedním z důvodů byla skutečnost, že KDU-ČSL byla od roku 1990 zastoupena ve všech českých vládách, s výjimkou té v letech 1998 – 2002, a již před parlamentními volbami byla považována za budoucího koaličního partnera, ať již levé či pravé části politického spektra. A protože ve volbách kandidovala společně s US-DEU, v rámci jedné kandidátní listiny, byly oba subjekty zařazeny mezi vládní strany. Podobná situace nastala i o čtyři roky později, avšak parlamentní volby vyhrála, do té doby opoziční, ODS. Ovšem protože se i v roce 2006 volby do obecních zastupitelstev konaly pár měsíců po volbách do dolní komory Parlamentu, je zřejmé, že uběhla příliš krátká doba na to, aby voliči přestali vnímat ČSSD jako stranu vládní, jíž byla předchozích osm let. Z tohoto důvodu byly za vládní strany považovány subjekty, jež tvořily vládu minulou, tedy ČSSD a KDU-ČSL, bez US-DEU, neboť ta díky nízké volební podpoře zastoupení v dolní komoře Parlamentu nezískala. Pokud akceptujeme výše uvedené rozdělení stran na strany vládní a opoziční, můžeme potvrdit i druhou zkoumanou hypotézu teorie SOE o nižším zisku vládních stran ve volbách druhého řádu. Neboť jak na celostátní úrovni, tak na úrovni vybraného vzorku obcí došlo v obou volebních rocích k nižším ziskům vládních stran ve volbách do obecních zastupitelstev než ve volbách do dolní komory Parlamentu. Naopak strany opoziční zaznamenaly ve volbách druhého řádu nárůst podpory. 71
Součástí testování lokálních voleb konaných v roce 2006 se stala i pozdější Reifova hypotéza, jež předpokládá, že strany, jež tvoří vládu, mají tendenci v druhořadých volbách, které se konají krátce po FOE získat více hlasů než v těchto nedávno proběhlých FOE. Toto testování se týkalo později ustavených vládních stran ve složení ODS, KDU-ČSL a SZ. Výsledky komunálních voleb prokázaly, že tyto strany v rámci celé ČR získaly téměř totožný zisk jako v předcházejících volbách do PS PČR. Ve zkoumaných 20 obcích zmíněné strany dosáhly v SOE dokonce vyššího zisku než v předchozích FOE, což naplňuje Reifův předpoklad. Třetí zkoumaná premisa předpokládala vyšší zisk malých stran v druhořadých volbách. Pokud nahlížíme na malé strany jako celek, tak došlo k naplnění i této třetí hypotézy, a to jak na úrovni zkoumaných obcí, tak i na úrovni celé ČR, v roce 2002 i 2006. Pokud bychom však chtěli porovnávat výsledky z voleb prvního řádu a komunálních voleb jednotlivých malých subjektů, dojdeme k závěru, že v České republice mají tyto strany vyšší volební zisk ve volbách prvního řádu. Důvodem pro tyto výsledky je vysoký počet obcí, ve kterých malé, mnohdy regionální, strany nemají možnost ustavit dostatečný počet kandidátních listin a tudíž pak dosahují lepších výsledků v aréně celorepublikových voleb prvního řádu. Neparlamentní strany, jež mají širší voličskou základnu a nekandidují pouze v rámci určitého území, pak dosahují vyšších zisků právě ve volbách druhého řádu, v našem případě ve volbách do obecních zastupitelstev. Takovou stranou jsou SNK Evropští demokraté, kteří v podzimních lokálních volbách v roce 2006 získali více hlasů než v předchozích volbách prvního řádu. Analýza zmíněných tezí zřetelně ukázala hlavní rozdíly mezi SOE a FOE v České republice. Současně dokázala, že je možné za určitých podmínek aplikovat teorii voleb druhého řádu na lokální volby i v českém prostředí. Všechny cíle, jež byly na počátku stanoveny, se podařilo splnit, především se prokázala platnost základních hypotéz teorie Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta. K jejich prokázání pomohla existence zahraniční odborné literatury, jejíž počet se postupně zvyšuje. Vedle odborné literatury byla k dispozici i řada primárních zdrojů, mezi nimi hlavně internetové 72
databáze Českého statistického úřadu, většinou se jednalo o volební statistiky. Avšak jejich úprava není dostačující, což zamezilo výzkumu jedné z hypotéz vyplývajících z teorie voleb druhého řádu. V samotném závěru lze konstatovat, že volby prvního a druhého řádu se vyznačují celou řadou odlišností. Nejzřetelnější distinkcí je odlišná volební účast. Ale existují i rozdíly, jež nejsou na první pohled zcela patrné. Rozdíly mezi FOE a SOE se zabývá koncepce Karlheize Reifa a Hermanna Schmitta založená na komparaci evropských (SOE) a národních (FOE) voleb. O aplikaci jejich teorie na lokální volby, jako jiný typ druhořadých voleb, v českém prostředí se pokusila tato práce.
Počet slov: 19 366 Počet znaků s mezerami: 126 676 73
Summary The aim of the thesis Application of the theory of second order elections over the elections at the local level was to present the theory itself and introduce the conditions in which it is possible to applicate the theory over the election at the local level in the Czech Republic and to test hypotheses resulting in the theory of second order elections at the local level in the Czech Republic. The thesis was devided into two parts, the first one was theoretical and the other one was empirical. The first chapter of the theoretical part discussed the theory of second order elections and its progress. In the second chapter conditions for application of the theory at the local level especially in the Czech Republic were proposed. Next chapter described the progress of the electoral system at the local level in the Czech Republic and discussed the impacts of electoral changes over the election results. Then the thesis described the position of political parties in elections at the local level. The empirical part of the thesis applicated the theory of second order elections over the local elections which took place in Czech republic in 2002 and 2006. There are four parliamentary political parties which constituted privileged objects of the research – Civic Democratic Party (ODS), Czech Social Democratic Party (ČSSD), Communist Party of Bohemia and Moravia (KSČM) and Christian and Democratic Union – Czechoslovak People˂s Party (KDU-ČSL). The electoral results of these political parties were tested according to the theory of second order elections within the whole Czech Republic and within the category of twenty communes with more than 50 000 inhabitants. The main aims of the thesis were to present the theory of second order elections, to discuss applicance of the theory over the elections at the local level and to test hypotheses of the theory over the local elections in the Czech Republic. On the basis of the sampling we can confirm all the hypotheses resulting in the theory of second order elections within the local election in the Czech Republic.
74
Literatura a prameny Prameny: a) tištěné Zákon č. 368/1990 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí Zákon č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) Zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně a doplnění některých dalších zákonů
b) Internet Volby.cz
[online].
c2009.
[cit.
2009-04-20].
Dostupné
z:˂http://www.volby.cz/˂ CVVM. [online]. Nedatováno. [cit. 2007-04-04]. Dostupné z: ˂http://www.cvvm.cz/˂ CZSO.[online]. c2009. [cit. 2009-03-23]. Dostupné z: ˂http://www.czso.cz/˂
Literatura: BALÍK, Stanislav (ed.) (2003) Komunální volby v České republice v roce 2002. Brno: Masarykova univerzita. BALÍK, Stanislav (2008a) Česká komunální politika v obcích s rozšířenou působností. Koalice, voličské vzorce a politické strany na místní úrovni v letech 1994–2006. Brno: CDK. BALÍK, Stanislav (2008b) Okresy na severu. Komunální politika v okresech Šumperk a Jeseník v letech 1989–2006. Brno: CDK. CABADA, Ladislav - KUBÁT, Michal a kol. (2002) Úvod do studia politické vědy. Eurolex Bohemia. CABADA, Ladislav – ŠANC, David (2005) Český stranický systém ve 20. století. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. CARRUBA, Cliff – TIMPONE, Richard J. (2005) „Explaining Vote Switching Across First- and second-Order Elections. Evidence from Europe“. 75
Comparative Political Studies, 38, č. 31, s. 260–281. ČERVENKA, Jan (2002) Občané a komunální volby. Dostupné z: http://www.cvvm.cas.cz/index.php?lang=0&disp=zpravy&r=1&shw=100 127 (27.4.2007). EIJK, Cees Van Der – FRANKLIN, Mark – MARSH, Michael (1996) „What Voters Teach Us About Europe-Wide Elections: What Europe-Wide Elections Teach Us About Voters“. Electoral Studies, 15, č. 2. FREIRE, André (2002) „Second Order Elections and Electoral Cycles in Democratic Portugal, 1975 – 2002“. Working Papers, s. 14. Dostupné z: http://www.ics.ul.pt/publicacoes/workingpapers/wp2003/WP3-2003.pdf (7. 4. 2009). GARRY, John – MARSH, Michael a SINNOTT, Richard (2005) „Second order“ versus „Issue voting“ Effects in EU Referendums: Evidence from the Irish Nice Treaty Referendums“. European Union Politics, 2, č. 6, s. 201–221. GOODHART, C.A.E. - BHANSALI, R. J.(1970) „Political Economy“. Political Studies 18, č. 1, s. 4 –106. HAMPLOVÁ, J. (2003) „Novela zákona o obcích přináší zásadní změny“. Moderní obec, č. 1 s. 38–39. HAŠEK, Michal (1999) „Komunální volby 1998“. Politologický časopis 6, č. 2, s. 225–230. JÜPTNER, Petr (2001) „Komunální koalice a politické modely“. Politologická revue 7, 2001 č. 2, s. 147–148. KADEČKA, Stanislav (2001) „První dvě novely obecního zřízení“. Moderní obec, č. 12, s. 34-36. KADEČKA Stanislav (2002) „Co přináší zákon o volbách do zastupitelstev obcí“. Moderní obec, č. 3, s. 32–33. KOEPKE, Jason R. - RINGE, Nils (2006) „The Second-Order Election Model in an Enlarged Europe“. European Union Politics, č. 7, s. 321–346. KOSTELECKÝ, Tomáš - ČERMÁK, David (2003) „Výběrová šetření a analýza agregátních dat – diskuse na téma použitelnosti různých přístupů v komparativních analýzách politického chování“. Sociologický časopis 39, č. 4, s. 529–550. KOSTELECKÝ, Tomáš (2001) Vzestup nebo pád politického regionalismu? 76
Změny na politické mapě v letech 1992 až 1998 – srovnání České a Slovenské republiky. Praha: Sociologický ústav AV ČR. KOUDELKA, Zdeněk - ONDRUŠ, Radek - PRŮCHA, Petr (2002) Zákon o obcích (obecní zřízení): komentář. Praha, Linde. KOUDELKA, Zdeněk (1995) „Komunální volby 1994“. Politologický časopis 2, č. 1, s. 62–67. KOUDELKA, Zdeněk (2001) Obce a kraje. Praha: Linde. LIJPHART, AREND (1999) Patterns of Democracy: Government Forms and Performance in Thirty-Six Countries. New Haven, London: Yale University Press. LINEK, Lukáš - OUTLÝ, Jan - TÓKA, Gábor (eds.) (2006) Volby do Evropského parlamentu 2004. Praha: Sociologický ústav AV ČR a Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové. LINEK, Lukáš Analýza voleb do Evropského parlamentu 2004 v ČR. Platí stále teorie
voleb
druhého
řádu?
2006.
Dostupné
z:
http://www.cvvm.cas.cz/index.php?lang=0&disp=nase_společnost&r=1 &offset=103&shw=1000 (4. 4. 2007). MARSH, Michael (1998) „Testing the Second-Order Election Model after Four European Elections“. British Journal of Political Science, 28, 1998, č. 4, s. 591–607. NORRIS, Pippa (1997) „Nomination: Second-Order Elections revisited“. European Journal of Political Research, 31, č. 1, s. 109–115. NOVÁK, Miroslav – LEBEDA, Tomáš a kol. (2004) Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. OUTLÝ, Jan (2003a) „Volby do zastupitelstev – vývoj a souvislosti“. Politologická revue 9, č. 2, s. 17–44. OUTLÝ, Jan (2003b) Strany a stát, volby a finance. Olomouc: Periplum. REIF, Karlheinz (1984) „National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984“. Electoral Studies, 3, č. 3, s. 244–255. REIF, Karlheinz - SCHMITT, Hermann (1980) „Nine Second-Order National Elections – A Conceptual Framework for the Analysis of European Election Results“. European Journal of Political Research 8, č. 1, s. 3– 44. 77
SCHMITT, Hermann (2005) „The European Parliament Elections of June 2004: Still Second – Order?“. West European Politics 28, č. 3, s. 650– 679. SMITH, Julie (1999) Europe´s Elected Parliament. Sheffield: Sheffield Academic Press. ŠARADÍN, Pavel (2008) Teorie národních voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Olomouc: VUP. ŠARADÍN, Pavel - OUTLÝ, Jan (eds.) (2004) Studie o volbách do zastupitelstev v obcích. Olomouc: VUP. ŠKODOVÁ, Markéta. Občané a komunální volby. 2006. Dostupné z: http://www.cvvm.cas.cz/index.php?lang=0&disp=zpravy&r=1&shw=100 623 (27. 4. 2007) WEBER, Till (2007) „Campaign Effects and Second-Order Cycles: A TopDown Approach to European Parliament Elections“. European Union Politics, č. 8, s. 509–536.
78
Projekt diplomové práce Téma: Aplikovatelnost teorie voleb druhého řádu ve volbách na komunální úrovni Volební chování v historicky prvních volbách do Evropského parlamentu konaných v roce 1979 přivedlo o rok později Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta k formulování teorie „voleb druhého řádu“ (second order elections – SOE). Podle řady politologů jde o koncept aplikovatelný také na další typy voleb, které neslouží k ustanovení hlavního zákonodárného či exekutivního orgánu. Mezi příklady voleb druhého řádu patří komunální volby, regionální volby, nadnárodní volby do Evropského parlamentu nebo volba reprezentativní hlavy státu. Většina výzkumů týkajících se teorie K. Reifa a H. Schmitta se zaměřuje především na volby do Evropského parlamentu. Avšak jak již bylo zmíněno tato teorie se vztahuje i na jiný typ voleb. A právě volby do obecních zatupitelstev v České republice představují ideální příležitost pro testování teorie na komunální úrovni. Je nutné zmínit, že autorka se problematikou výše nastíněné teorie zabývala již v bakalářské práci, ve které se zabývala samotnou aplikací teorie SOE na komunální volby 2006 v České republice. Při testování teorie v obcích do maximálně 50 tisíc obyvatel autorka narazila na řadu specifických jevů a problémů, které ji podnítily k dalšímu zkoumání teorie K. Reifa a H. Schmitta na komunální úrovni. Je nezbytné konstatovat, že problematice teorie SOE na lokálním stupni není v naší akademické sféře zatím věnován žádný prostor. Z tohoto důvodu autorka považuje za přínosné věnovat se využitelnosti teorie národních voleb druhého řádu i v práci diplomové. Na základě analýzy teorie voleb druhého řádu bude provedena kritika teorie a uvedeny podmínky, za kterých je možno teorii aplikovat v praxi. Současně bude práce testovat hypotézy, vycházejících z teorie SOE, na komunálních volbách v České republice, konaných v roce 2002 a 2006. Použitými metodami budou kromě komparativní politologické metody zejména kvantitativní postupy, na jejichž základě budou analyzovány volební výsledky za účelem testování hypotéz teorie SOE.
79
Osnova: Úvod Teorie „voleb druhého řádu“ Využitelnost teorie v komunálních volbách Case study: Česká republika (volby 2002 a 2006) Závěr
První část diplomové práce se bude věnovat samotnému představení teorie voleb druhého řádu, okolnostem jejího vzniku a hypotézám, se kterými teorie pracuje. Dále se práce podrobněji zaměří na aplikovatelnost teorie SOE na lokální úrovni, a to především na podmínky, za kterých je možné testovat teorii na komunální úrovni. Nezbytnou součástí práce bude i testování teorie na komunálních volbách konaných v České republice v roce 2002 a 2006, na kterých budou demonstrovány podmínky, za kterých lze teorii aplikovat na tento typ voleb.
80