Volby do Evropského parlamentu ve Švédsku z hlediska teorie voleb druhého řádu. Pavel Maškarinec * Summary

3_Studie_2_2011.qxd 17.1.2012 14:59 Stránka 3

Studie Volby do Evropského parlamentu ve Švédsku z hlediska teorie voleb druhého řádu Pavel Maškarinec* Summary European Elections in Sweden in the Context of the Second-Order Elections Theory The article deals with the analysis of the European Parliament elections in Sweden. Four elections, which were held between 1995 and 2009, are examined here. The author chose the second-order elections theory, developed by Karlheinz Reif and Hermann Schmitt, as a framework of the analysis. He analyses the three most important characteristics that are attributed to the second-order elections: a) a lower turnout; b) a higher proportion of votes for non-parliamentary parties; c) a lower proportion of votes cast for government parties. The author also analyses whether EU-related issues affected a performance of political parties in the European elections, as results of some recent studies indicated. The analysis demonstrates validity of most of the Reif and Schmitt’s original propositions, despite some discrepancies found in the third above mentioned characteristic. The Swedish elections to the European Parliament thus correspond, to the large extent, with the basic assumptions connected with the second order-elections theory. Factors decisive for a success of political parties should be sought in particular with regards to current developments in the dominant political arena, while European factors play only a minor role, which is reflected primarily in a longterm comparison. Keywords: Sweden, European Parliament elections, second-order elections, ‘Europe matters’ view, political parties *

Mgr. Pavel Maškarinec, student doktorského studijního programu, Katedra politologie, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno. E-mail: [email protected].

Politologická revue 2, prosinec, 2011

3


Úvod Dne 7. června 2009 měli švédští voliči možnost již počtvrté zvolit své zástupce do Evropského parlamentu (EP) a výsledek voleb naznačil jistý pokles euroskepticismu švédského elektorátu (Aylott 2008: 190–192; Aylott, Sundström 2009: 1–3).1 Již letmý pohled na výsledky voleb přitom ukazuje, že i ve Švédsku mají evropské volby ve srovnání s volbami do národního parlamentu (Riksdag) jistá specifika. Obě nejsilnější strany švédského stranického systému, Sociálnědemokratická dělnická strana (Socialdemokratiska Arbetare Partiet, SAP) i Umírněná koaliční strana (Moderata Samlingspartiet, M), značně zaostaly za svými zisky z voleb do Riksdagu 2006. Naproti tomu výrazných úspěchů dosáhly neparlamentní subjekty. Červnová kandidátka (Junilistan, JL), která dokázala v roce 2004 získat 14,47 % hlasů, sice těsně nepřekročila 4% klauzuli (3,55 %), ale její místo zaujala v roce 2006 založená Pirátská strana (Piratpartiet, PP), jež obdržela 7,13 % hlasů. Volební účast dosáhla 45,53 % a byla téměř poloviční ve srovnání s účastí v předcházejících národních volbách (81,99 %). Cílem následujícího příspěvku je analýza švédských voleb do EP snažící se konfrontovat volební výstupy s teorií voleb druhého řádu (second-order elections) a odpovědět na otázku, zda je na základě charakteristik postulovaných touto teorií možné označit evropské volby v této skandinávské zemi jako druhořadé. Volba Švédska jako sledovaného případu je vedena několika skutečnostmi. Švédsko vstoupilo do EU v roce 1995,2 tedy až po ověření platnosti teorie ve „starých“ členských zemích, a z tohoto důvodu považujeme za přínosné podrobněji prozkoumat voličské chování v zemi, kde v roce 2009 proběhly teprve čtvrté volby do EP. Dřívější práce konfrontující švédskou zkušenost s volbami do EP s touto teorií (např. Ferrara, Weishaupt 2004; Hix, Marsh 2007; Hobolt et al. 2009; Jogheeová, Havlík 2010) se totiž věnovaly pouze omezenému počtu volebních aktů nebo pracovaly se Švédskem jako jedním z mnoha sledovaných případů, což nedává jasnou odpověď na výsledky konkrétních politických stran a zamezuje zprostředkování co nejhlubšího porozumění vybranému případu. To naopak může podat případová studie, usilující o poskytnutí komplexního obrázku daného případu (Kořan 2008). Dalším důvodem pro volbu Švédska jsou výstupy předchozích prací, podle nichž jsou výsledky evropských voleb v této zemi do určité míry ovlivněny výhradami velké části švédského obyvatelstva k procesu evropské integrace (Aylott 2002; Ferrara, Weishaupt 2004). I tato zjištění nicméně v mnoha případech zůstávají v rovině obecných tvrzení bez hlubší analýzy vlivu konkrétních „evropských“ faktorů. Od vstupu Švédska do EU přitom postupně docházelo k proměně míry euroskepticismu tamního obyvatelstva, a lze tudíž očekávat, že se tento posun může odrážet rovněž v proměně volební podpory jednotlivých stran, a do jisté míry tak omezuje platnost předpokladů postulovaných 4



teorií druhořadých voleb. Podle řady novějších studií se navíc ukazuje, že chování voličů v evropských volbách nelze bez výhrady připsat pouze domácím faktorům a že jistou roli hrají i faktory spojené právě s otázkou evropské integrace (Ferrara, Weishaupt 2004; Hix, Marsh 2007; Bakker, Polk 2009; Hobolt et al. 2009).

Teoretický a metodologický rámec výzkumu Koncept voleb druhého řádu je spjat se jmény německých politologů Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta. V textu analyzujícím výsledky prvních voleb do EP roku 1979 (Reif, Schmitt 1980) autoři jako základní ideu svého konceptu předložili rozdělení voleb do dvou kategorií. V rámci každého politického systému lze podle nich rozlišit dvě kategorie voleb: prvořadé volby (first-order elections), jejichž výsledky jsou rozhodující pro fungování politického systému, a volby druhořadé (second-order elections). Ty jsou voliči i stranami vnímány jako méně důležité, nicméně nelze je striktně oddělit od prvořadých voleb, protože jejich výsledky mohou ovlivňovat podobu soutěže v rozhodující aréně. Nejenže se voliči mohou při hlasování v druhořadých volbách rozhodovat na základě faktorů působících v celostátní politice, rovněž strategie a taktika politických stran v druhořadých volbách bývá často ovlivňována děním v hlavní aréně. Zřejmě nejvýznamnějším aspektem druhořadých voleb je skutečnost, že jejich výstupy přímo nerozhodují o změně vlády. To si uvědomují jak voliči, tak politické strany, které se voleb účastní, což se projevuje nižší volební účastí. V druhořadých volbách je „méně v sázce“ (there is less at stake) a voliči nepřikládají propadnutí hlasu takovou důležitost, z čehož by měly profitovat malé (neparlamentní) nebo nové politické strany, ohrožované v prvořadých volbách výší omezovací klauzule. Důsledkem toho, že voliči ve volbách do EP volí svou první preferenci, by tak mělo být vyšší procento neplatných hlasů nebo propad zisků vládních stran (srov. Reif, Schmitt 1980: 9–15).3 V pozdějším textu nicméně Reif (1997: 116–121) upozornil na několik nedostatků původního konceptu.4 Za nejzávažnější označil nedostatečné zdůraznění vlivu domácích faktorů na výsledky evropských voleb. Termín „druhořadé národní volby“ podle Reifa odkazuje na to, že volební kampaň i výsledky druhořadých voleb jsou více či méně ovlivněny politickou konstelací dominantní politické arény. Za druhý z vážných nedostatků Reif označil malou pozornost věnovanou povolební euforii po volbách prvního řádu a jejím důsledkům pro druhořadé volby. Pokud se totiž druhořadé volby konají těsně po národních volbách (v období povolební euforie), získávají vládní strany ještě více hlasů než ve volbách národních. Tato problematika je spojena s jedním z nejvýznamnějších rysů druhořadých voleb, jímž je názor, že v očích voličů mohou tyto volby sloužit jako nástroj, pomocí něhož lze vyjádřit Politologická revue 2, prosinec, 2011

5


(ne)spokojenost s vládní politikou. Z hlediska konceptu druhořadých voleb se předpokládá, že vládní strany jsou nejvíce ohroženy uprostřed svého funkčního období, zatímco s přibližujícím se termínem prvořadých voleb začíná podpora vládních stran znovu narůstat. Tuto problematiku se pokusil rozpracovat André Freire (2003), který rozdělil volební cyklus do tří stádií: a) období do dvanácti měsíců od národních voleb – tzv. období líbánek; b) období mezi třináctým a šestatřicátým měsícem po prvořadých volbách; c) období od sedmatřicátého do osmačtyřicátého měsíce po národních volbách.5 Výsledky novějších studií ovšem naznačují, že určitý vliv na výstupy druhořadých voleb (pokles zisků vládních stran, úspěch menších stran apod.) může mít rovněž problematika evropské integrace. Ferrara a Weishaupt (2004) např. ukázali, že úspěch v evropských volbách může ovlivňovat vnitřní rozdělení stran s ohledem na postoj stranického vedení k evropské integraci. Působení tohoto faktoru autoři identifikovali u vládních i opozičních stran (ve větší míře u vládních), nicméně nižší dopad nalezli v zemích, kde přetrvávají vážné a trvalé neshody o rychlosti integrace. Na druhé straně negativní vliv byl identifikován i v zemích, kde panuje široký konsenzus v otázce pokračující integrace, z čehož plyne, že evropská problematika může hrát jistou roli při rozhodování voličů v evropských volbách. Podobně Hobolt s kolegy (2009) potvrdili, že strany vládní koalice mohou ztrácet voliče díky odlišným názorům hlavních vládních stran a jejich příznivců v otázce evropské integrace, které vystupují do popředí právě v období voleb do EP. Mezi voliči vládních stran, kteří jsou skeptičtější k další integraci, lze totiž s větší pravděpodobností očekávat, že přesunou svůj hlas k jiné straně, nebo se voleb vůbec nezúčastní. Skutečnost, že velké strany ztrácejí (pokud se volby nekonají ihned po národních volbách) bez ohledu na jejich umístění na pravo-levém kontinuu, příslušnosti ke stranické rodině nebo vztahu k evropské integraci, konstatovali i Hix a Marsh, kteří ovšem na druhé straně uvedli, že bez ohledu na velikost nebo vládně/opoziční postavení dosahují ve volbách v průměru lepších výsledků protievropské strany a zelení. Celkově pak podle autorů nelze nahlížet evropské volby jako čistě volby druhého řádu, nicméně ve většině případů hraje evropská tematika při rozhodování voličů v nejlepším případě pouze vedlejší roli (zejména v patnácti „starých“ členských zemích) a primárním faktorem odlišujícím volby do EP a národní volby je spíše než protest proti EU potrestání vlády, což do velké míry potvrzuje přetrvávající platnost teorie voleb druhého řádu (Hix, Marsh 2007: 501–508). Cílem tohoto textu tudíž je ověřit hypotézy spojené se třemi nejvýznamnějšími charakteristikami druhořadých voleb (nižší volební účastí, vyšším podílem hlasů odevzdaným mimoparlamentním stranám, nižším podílem hlasů odevzdaným vládním stranám) a potenciálně komplikujícím vlivem evropských faktorů na tyto předpoklady. Jako hlavní nástroj výzkumu budou využity interpretační indexy, vycházející ze schémat, jejichž základem je vztažení volebních zisků k předchozím volebním soutěžím: index volební účasti 6



(IVU), index úspěšnosti (IU) a index voličské stability (IVS) (srov. Eibl et al. 2009: 10–11). IVU ukazuje, kolik voličů z celkového možného počtu se k volbám dostavilo ve srovnání s prvořadými volbami, vyjádřeno jako počet voličů ve volbách do EP vůči počtu voličů v předcházejících volbách do národního parlamentu. IU vyjadřuje schopnost kandidátní listiny opakovaně oslovovat voliče. Stejně jako v předešlém případě index získáme tak, že vydělíme počet hlasů odevzdaný kandidátní listině ve volbách do EP počtem hlasů v předcházejících prvořadých volbách. Index zobrazuje možné limity a rezervy volební podpory, vycházející z nominálního počtu odevzdaných hlasů a vztažením k předešlým volbám umožňuje sledovat schopnost stran opakovaně mobilizovat vlastní voliče. Konečně IVS slouží ke zjištění stability mezi po sobě následujícími volbami do téhož zastupitelského tělesa. Konstrukce IVS je totožná jako u IU s tím rozdílem, že do zlomku dosazujeme počet hlasů získaný politickou stranou ve dvou následujících volbách do EP. Problematika potenciálně interagujícího vlivu evropských faktorů bude sledována s pomocí několika indikátorů. Prvním je vývoj podpory členství Švédska v EU a EMU (resp. přijetí eura)6 v rámci celé švédské populace a druhým její vývoj mezi voliči politických stran se zastoupením v Riksdagu. Data pocházejí od švédského Statistického úřadu (Statistiska centralbyrån, SCB). Zbývajícími indikátory jsou celkový postoj vedení politických stran se zastoupením v Riksdagu vůči procesu evropské integrace a míra nesouhlasu uvnitř stran k tomuto postoji. Zdrojem dat jsou v tomto případě expertní šetření Leonarda Raye a University of North Carolina, odhadující umístění stran v otázkách evropské integrace, ideologie a politiky (viz Ray 1999; Steenbergen, Marks 2007; Hooghe et al. 2010). V prvním případě je hodnota indikátoru měřena na sedmistupňové škále: od silné opozice vůči evropské integraci (hodnota 1) po silnou podporu integrace (hodnota 7). U druhého indikátoru byla do roku 1999 užívána pětistupňová škála: od naprosté jednoty (hodnota 1) po většinovou opozici vůči postojům vedení (hodnota 5), zatímco v následujících letech deseti (2002), resp. jedenáctistupňová (2006) škála: od naprosté jednoty (hodnota 1, resp. 0) po extrémní rozdělení (hodnota 10). Z tohoto důvodu jsou data prezentována ve dvou samostatných spojnicových grafech, přičemž v případě hodnot z let 2002 a 2006 byla data z roku 2006 převedena do desetistupňové škály a jsou prezentována společně s rokem 2002.

Švédský stranicko-politický systém: rámcová charakteristika Švédský stranicko-politický systém byl do konce 80. let 20. století charakteristický vysokou neměnností a stálostí relevantních aktérů, kteří se v rámci tzv. skandinávského pětistranického modelu (Berglund, Lindström 1978) dokázali etablovat na počátku 20. let (Petersson 1994: 40–42; Arter 1999a: 50–69). V systému získala vedoucí postavení SAP, jejíž podpora neklesla Politologická revue 2, prosinec, 2011

7


v letech 1932–1991 pod 40% hranici, čímž se stranický systém přiblížil systému predominantní strany (srov. Arter 1999a: 55–69; Särlvik 2002: 243–257). Postupné rozmrzání stranického systému, jehož znakem se od 70. let stal setrvalý nárůst volatility (Arter 1999a: 124–127), se naplno projevilo na přelomu 80. a 90. let, kdy se v systému etablovaly dvě nové strany. V roce 1988 získali parlamentní zastoupení zelení, což reflektovalo vzestup zájmů o postmateriální témata (srov. Burchell 2001: 243–248), a další novou stranou se v roce 1991 stali křesťanští demokraté, kteří dokázali mobilizovat voliče na otázce morálně-náboženské tematiky (srov. Maškarinec 2007: 58–64). Současná podoba švédského stranického systému je tak charakteristická dvoublokovou soutěží, v níž se o složení exekutivy rozhoduje ve volebním klání mezi blokem socialistických a nesocialistických stran. Socialistický blok tvoří SAP, k níž se připojují Levicová strana (Vänsterpartiet, Vp) a Strana životního prostředí–Zelení (Miljöpartiet de gröna, MpG). Vůdčí stranou nesocialistického bloku jsou konzervativci (M) a mezi jeho další členy patří Strana středu (Centerpartiet, C), Liberální lidová strana (Folkpartiet liberalerna, Fp) a Křesťanští demokraté (Kristdemokraterna, Kd) (srov. Kopeček 2005: 187–202; Brunclík 2009: 21–36). I přes klesající trend ve stranické identifikaci se tak při volbách do Riksdagu roku 2006 téměř třetina voličů identifikovala s konkrétní stranou (v roce 2002 se podobně vyjádřilo 40 % respondentů), téměř polovina z nich vyjadřovala silnou identifikaci (Oscarsson, Holmberg 2007: 6) a 56 % voličů ve volbách 1994, 1998 a 2002 hlasovalo pro stejnou stranu (Oscarsson 2007: 305–306). Švédská stranicko-politická soutěž, pro niž měla od počátku 20. století rozhodující význam socioekonomická konfliktní linie (Lane, Ersson 1996: 258), se tak i nadále odehrává uvnitř značně stabilního ideologického prostoru, charakteristického silnými jednodimenzionálními tendencemi (Holmberg, Oscarsson 2004: 155; Oscarsson, Holmberg 2007: 9). Ke změně podoby stranické soutěže nevedly ani pokusy Kd a MpG narušit tradiční dvoublokovou soutěž. Kd od svého vzniku až do přelomu 80. a 90. let, kdy se připojila k nesocialistickému bloku, usilovala o získání postu pivotální formace mezi oběma bloky (Maškarinec 2007: 60). Podobně skončila nezdarem i snaha MpG, která se po pokusu narušit jednodimenzionalitu pravo–levé stranické soutěže v první polovině 80. let přiklonila k socialistickému bloku (Kopeček 2005: 189). Logiku stranické soutěže dosud nedokázala narušit ani problematika evropské integrace, jejíž potenciál nezískal sílu, jež by umožnila formaci zaměřené pouze tímto směrem získat relevanci na národní úrovni (Kopeček 2005: 202). Prozatím posledním subjektem, jenž by mohl potenciálně narušit fungování dvoublokové soutěže, se po volbách 2010 stali krajně pravicoví Švédští demokraté (Sverigedemokraterna – SD), kteří dokázali získat zastoupení v Riksdagu (srov. Brunclík 2011; Maškarinec 2011).

8



Výsledky voleb do Evropského parlamentu ve Švédsku 1995–2009 Pohled na výsledky voleb do EP ukazuje, že zisky jednotlivých politických subjektů se v mnoha případech výrazně odlišují od dlouhodobých trendů vývoje voličských preferencí.7 Sociálním demokratům jako dlouhodobě nejsilnější švédské straně se sice podařilo obhájit vůdčí postavení ve stranickém spektru ve všech dosud uskutečněných volbách do EP, ale ve srovnání s volbami do Riksdagu ztratila SAP vždy více než 10 % hlasů a zatímco v národních volbách strana i přes setrvalý pokles nadále disponuje podporou více než 30 % voličů,8 v evropských volbách se musí spokojit s pouze přibližně čtvrtinovou podporou. Za SAP se na druhém místě evropských voleb pravidelně umísťují konzervativci, jejichž zisky v obou typech voleb se v minulosti příliš nelišily. Nárůst podpory M ve volbách do Riksdagu 2006 na jedné straně potvrdil, že strana představuje lídra bloku nesocialistických stran – pozici, již ve volbách 2002 atakovali liberálové (srov. Widfeldt 2007: 820) –, ale na druhé straně se neodrazil ve volbách do EP 2009, kdy konzervativci ztratili oproti předchozím národním volbám více než 7 % hlasů. Slabou podporu M v evropských volbách potvrzuje i srovnání s výsledky voleb do Riksdagu 2010, kdy konzervativci se ziskem 30,06 % pouze těsně zaostali za vítěznou SAP.


9


Tabulka 1: Výsledky voleb do EP 1995–2009 a Riksdagu 1994–2006 (počet hlasů / % hlasů) Volby do Riksdagu 1998

1994 SAP MpG Vp M C Fp Kd Ostatní Celkem Účast

2 513 905 279 042 342 988 1 243 253 425 153 399 556 225 974 125 669 5 555 540

45,25 5,02 6,17 22,38 7,65 7,19 4,07 2,26 100,00 86,82 %

752 817 462 092 346 764 621 568 192 077 129 376 105 173 – 73 284 2 683 151

36,40 4,50 12,00 22,91 5,13 4,72 11,75 2,61 100,00 81,38 %

2002

2 113 560 246 392 444 854 809 041 328 428 710 312 485 235 165 390 5 303 212

2006 39,85 4,65 8,39 15,26 6,19 13,39 9,15 3,12 100,00 80,11 %

Volby do Evropského parlamentu 1999 2004

1995 SAP MpG Vp M C Fp Kd JL/PP Ostatní Celkem Účast

1 914 426 236 699 631 011 1 204 926 269 762 248 076 618 033 137 176 5 260 109

28,06 17,22 12,92 23,17 7,16 4,82 3,92 – 2,73 100,00 41,63 %

657 497 239 946 400 073 524 755 151 442 350 339 193 354 – 12 031 2 529 437

25,99 9,49 15,82 20,75 5,99 13,85 7,64 – 0,48 100,00 38,84 %

616 963 149 603 321 344 458 398 157 258 247 750 142 704 363 472 54 577 2 512 069

1 942 625 291 121 324 722 1 456 014 437 389 418 395 365 998 315 014 5 551 278

34,99 5,24 5,85 26,23 7,88 7,54 6,59 5,67 100,00 81,99 %

2009 24,56 5,96 12,79 18,25 6,26 9,86 5,68 14,47 2,17 100,00 37,85 %

773 513 349 114 179 182 596 710 173 414 430 385 148 141 225 915 292 172 3 168 546

24,41 11,02 5,66 18,83 5,47 13,58 4,68 7,13 9,22 100,00 45,53 %

Zdroj: Statistiska centralbyrån

Zatímco první dvě místa evropských voleb obsazují stejné strany, které tyto pozice drží rovněž ve volbách do Riksdagu, o dalších pozicích již toto konstatování neplatí. V prvních volbách do EP 1995 se třetí umístila MpG (17,22 %), před Vp (12,92 %) a výrazně zaostávajícími nesocialistickými stranami (srov. Widfeldt 1996). Ve volbách v roce 1999 se na třetí místo přesunula Vp (15,82 %) a poklesu zelených (9,49 %) využila Fp (13,85 %), která se vklínila mezi obě socialistické strany (srov. Widfeldt 2000). Třetí volby do EP 2004 byly ve znamení výrazného vzestupu hlasů pro neparlamentní strany, v jehož důsledku obsadila třetí místo pouze několik měsíců před volbami založená JL (14,47 %). Za ní se umístila tradičně v evropských volbách silná Vp (12,79 %), následovaná liberály (9,86 %), kteří ovšem ve srovnání s volbami do Riksdagu 2002 výrazně ztratili. Porážkou skončily volby rovněž pro zelené (5,96 %), jejichž zisk se přiblížil podpoře, jíž strana disponovala v národních volbách (srov. Aylott, Blomgren 2004). Konečně poslední evropské volby v roce 2009 vyzvedly na třetí místo liberály (13,58 %) a značné obnovy dřívějšího elektorátu dosáhli rovněž zelení (11,02 %). K dalším z vítězů voleb lze připočíst PP (7,13 %), která využila pokračující ochoty švédských voličů hlasovat pro neparlamentní subjekty. Naopak drtivou prohru přinesly volby Vp. Strana 10



obdržela 5,66 % a ztratila více než polovinu voličů z předešlých evropských voleb (srov. Aylott, Sundström 2009). Z hlediska hodnocení dlouhodobějších trendů lze kromě výrazného zaostávání SAP pozorovat, i přes jisté výkyvy, silnější postavení zbývajících socialistických stran. V rámci nesocialistického bloku disponuje poměrně vyrovnanou podporou ve srovnání s volbami do Riksdagu C a v prvních třech volbách platilo toto konstatování rovněž pro konzervativce. Naproti tomu liberálové představují stranu s nejméně stabilním voličským jádrem, což platí jak pro volby do EP, tak pro volby do Riksdagu, a křesťanští demokraté, poslední z nesocialistických stran, vykazují dlouhodobě nižší schopnost oslovovat voliče v evropských volbách.

Analýza voleb do EP z hlediska teorie voleb druhého řádu Volební účast Výrazně nižší míra volební účasti ve volbách do EP je považována za jeden ze základních charakteristických rysů druhořadých voleb. V případě Švédska se volby do Riksdagu vyznačují tradičně vysokou účastí. Průměrná volební účast v celém poválečném období (1948–2006) dosáhla 85,48 %, přičemž od roku 1960 nikdy nepoklesla pod 80 % a výrazná proměnlivost v míře participace voličů není přítomná, ani pokud sestoupíme na regionální úroveň (srov. Särlvik 2002: 230–231; Maškarinec 2008b: 23). Naproti tomu ve čtyřech dosud uskutečněných volbách do EP byla volební účast vždy výrazně nižší. Data o volební účasti ukazují, že rozdíl v participaci voličů mezi evropskými a národními volbami se postupem doby snižuje, nicméně rozsah tohoto sbližování je velmi pozvolný, a to i přes postupný nárůst počtu příznivců setrvání Švédska v EU. V prvních volbách do EP 1995 dorazilo k volebním urnám 41,63 % voličů. Následující dvoje volby přinesly pokles účasti, když se participace voličů snížila na 38,84 % v roce 1999, resp. 37,85 % v roce 2004. Obrat v sestupném trendu se odehrál v posledních evropských volbách, ve kterých dosáhla volební účast historicky nejvyšší úrovně (45,53 %). Podle některých autorů (Aylott, Sundström 2009: 9–10) přispěly ke zvýšené ochotě voličů dostavit se k volbám aktivity PP, která dokázala mobilizovat mnoho mladých voličů, kteří by jinak k volebním urnám nedorazili.


11


Tabulka 2: Index volební účasti ve volbách do Riksdagu a EP 1994–2009 R 1994 Počet hlasujících voličů Volební účast (v %)

2 727 317

86,82

41,63

R 2002

Volební účast (v %) Rozdíl (%)

IVU

R 1998

0,48

5 373 575

2 588 514

81,38

38,84

45,19

Rozdíl (%)

Počet hlasujících voličů

EP 1995

5 640 393

EP 2004

5 385 430

2 584 464

80,11

37,85 42,26

EP 1999

IVU 0,48

42,54 IVU

R 2006

EP 2009

0,48

5 650 416

3 227 561

81,99

45,53

IVU 0,57

36,46

Zdroj: Statistiska centralbyrån; vlastní výpočet

Z hlediska teorie voleb druhého řádu představuje rozhodující otázku srovnání výše volební účasti v evropských volbách s jim předcházejícími volbami do národního parlamentu. Srovnání volební účasti v letech 1994 a 1995 ukazuje, že rozdíl volební účasti dosáhl 45,19 %. V případě další dvojice voleb byl zaznamenán téměř shodný rozdíl přibližně 42 % a dosud nejvyšší účast v prozatím posledních evropských volbách se projevila dalším snížením rozdílu, který poprvé poklesl pod 40% hranici (36,46 %). Uvedené závěry dobře ilustruje index volební účasti, zobrazující možný poměr všech voličů. Jeho výše se ve volbách 1995–2004 stabilně držela na hodnotě 0,48 a nárůst na 0,57 (mezi volbami 2006–2009) ukazuje, že se v roce 2009 poprvé v historii švédských voleb do EP hlasování zúčastnila více než polovina voličů, kteří svůj hlas odevzdali i v předcházejících volbách do Riksdagu. Propadlé hlasy a zisky neparlamentních stran Dalším charakteristickým rysem Reifova a Schmittova konceptu je předpoklad odlišného přístupu k hlasování ze strany voličů. Ten by se měl projevit vyšším podílem propadlých hlasů, protože voliči mají nižší tendenci využívat ve volbách strategického hlasování, jehož hlavním motivem v prvořadých volbách je obava z propadnutí hlasu pro stranu, která nepřekročí omezovací klauzuli, a nebude tak mít možnost podílet se na vládě. Z hlediska podílu propadlých hlasů můžeme pozorovat výrazné proměny tohoto indikátoru. Zatímco mezi první dvojicí sledovaných voleb (1994–1995) dosáhl rozdíl propadlých hlasů mezi volbami do EP a volbami do Riksdagu 4,39 %, což by nabízelo potvrzení teoretických předpokladů, následující dvojice voleb (1998–1999) toto zjištění nepotvrdila. Ve volbách do EP 1999 propadlo pouze 0,48 % hlasů ve srovnání s 2,61 % v předcházejících volbách do Riksdagu 1998 a podobně i ve třetích volbách do EP 2004 propadlo méně hlasů (2,17 %) než ve volbách do Riksdagu konaných o dva roky dříve (3,12 %). Konečně výstupy posledních evropských voleb z roku 2009 přinesly obrat a přiblížily se situaci z prvních voleb do EP. Ve volbách do EP 2009 propadlo 12



9,22 % hlasů, tento výsledek překonal i výrazný nárůst propadlých hlasů při volbách do Riksdagu 2006 (5,67 %) a výsledný rozdíl dosáhl 3,55 %. Tyto změny nás tudíž nutí blíže prozkoumat možné důvody stojící za těmito posuny. Pohled na výsledky voleb do EP 1995 ukazuje, že vyšší podíl propadlých hlasů byl v těchto volbách způsoben skutečností, že Kd ve volbách obdržela 3,92 % hlasů a zůstala těsně pod 4% klauzulí zaručující zastoupení v EP. Pokud by křesťanští demokraté dokázali překročit omezovací klauzuli, snížil by se podíl propadlých hlasů pod 3 % a rozdíl mezi evropskými a národními volbami by nepřekročil 0,4 % (v neprospěch voleb do EP). Následující volby do EP 1999 byly naopak ve znamení nejnižšího podílu propadlých hlasů ze všech dosud uskutečněných švédských eurovoleb. K výsledné hodnotě 0,48 % propadlých hlasů napomohla jednak skutečnost, že se všem stranám zastoupeným v Riksdagu podařilo překročit omezovací klauzuli, ale současně i podoba stranického spektra, protože v tomto období neměli švédští voliči mimo parlamentních stran na výběr žádnou výraznější volební alternativu, jejíž podpora by se na celostátní úrovni přibližovala hranici nutné pro získání mandátu v EP.9 Žádný z neparlamentních subjektů navíc nedokázal výrazněji mobilizovat voliče na evropské nebo jiné otázce i s ohledem na to, že z poměrně širokého potenciálu voličů nespokojených se vstupem do unie dokázaly profitovat euroskeptické levicové subjekty Vp a MpG. Vzorec voličského chování tak do velké míry napodobil výstupy voleb do Riksdagu 1998, kdy nespokojení voliči dali namísto hledání neparlamentní alternativy přednost výraznému přesouvání hlasů v rámci obou stranických bloků švédské politiky (srov. Möller 1999: 266–267). Faktorem ztěžujícím nástup nových subjektů bylo i to, že parlamentní strany dokázaly svými postoji k evropské integraci obsáhnout celé spektrum názorů veřejnosti k této otázce; od horlivé podpory unie ze strany Fp a M přes opatrnou podporu SAP, C a Kd až k přímé opozici Vp a MpG (Aylott, Blomgren 2004: 2; viz níže graf 3). Tabulka 3: Podíl propadlých hlasů ve volbách do Riksdagu a EP 1994–2009 (%) Riksdag

Evropský parlament

Rozdíl (R-EP)

1994/1995

2,26

6,65

–4,39

1998/1999

2,61

0,48

+2,13

2002/2004

3,12

2,17

+0,95

2006/2009

5,67

9,22

–3,55


Třetí volby do EP 2004 přinesly dosud nejnižší rozdíl propadlých hlasů mezi parlamentními a evropskými volbami (0,95 %). Ve volbách do EP propadlo Politologická revue 2, prosinec, 2011

13


2,17 % hlasů, nicméně za touto hodnotou stojí výrazná proměna chování voličů. Zatímco v prvních dvou evropských volbách obdržely neparlamentní strany 2,73 % (1995), resp. 0,48 % hlasů (1999), a tyto hodnoty se výrazně nelišily od zisků neparlamentních subjektů ve volbách do Riksdagu (1994: 1,02 %; 1998: 2,61%),10 v roce 2004 získaly neparlamentní strany 16,64 % hlasů, přičemž nízký podíl propadlých hlasů byl důsledkem skutečnosti, že většinu z nich (14,47 %) obdržel jediný subjekt, v únoru založená JL,11 jejíž vznik krátce před volbami byl odpovědí na „úspěšnou“ kampaň proti přijetí eura.12 Právě v důsledku úspěchu JL došlo k výraznému navýšení rozdílu hlasů získaných neparlamentními stranami ve volbách do EP 2004 a Riksdagu 2002, když hodnota tohoto indikátoru stoupla až na 13,52 %. Výstupy posledních eurovoleb do jisté míry znovu proměnily vzorce voličského chování. Množství propadlých hlasů dosáhlo nejvyšší hodnoty ze všech dosud uskutečněných voleb do EP (9,22 %) a oproti volbám do EP 2004 se zvýšilo o více než 7 procentních bodů. To bylo důsledkem skutečnosti, že na rozdíl od roku 2004, kdy většinu hlasů pro neparlamentní strany dokázal na svou stranu přetáhnout jeden subjekt (JL), o pět let později voliči své hlasy pro neparlamentní strany mnohem více diverzifikovali. Ve srovnání s předchozími volbami do EP zůstal téměř nezměněn podíl hlasů neparlamentních stran (2004: 16,64 % vs. 2009: 16,35 %). Mírné snížení rozdílu zisků neparlamentních stran v evropských volbách 2009 a jim předcházejících volbách do Riksdagu 2006 oproti předešlé dvojici voleb (2002–2004: 13,52 % vs. 2006–2009: 10,68 %) bylo výsledkem voleb do Riksdagu 2006, kdy zvyšující se ochota voličů hlasovat pro neparlamentní subjekty vyústila v 5,67 % propadlých hlasů a poprvé od konce druhé světové války překročila 5% hranici.13 Výstupy voleb do EP 2009 tak při pohledu na podíl a strukturu propadlých hlasů naplnily předpoklady spojené s teorií voleb druhého řádu. Pirátská strana získala 7,13 % hlasů a potvrdila odhady předvolebních průzkumů, jež PP jako jediné z neparlamentních stran předpovídaly překročení omezovací klauzule.14 Tabulka 4: Podíl hlasů neparlamentních stran ve volbách do Riksdagu a EP 1994–2009 (v %) Riksdag

Evropský parlament

Rozdíl (R-EP)

1994/1995

1,02

2,73

–1,71

1998/1999

2,61

0,48

+2,13

2002/2004

3,12

16,64

–13,52

2006/2009

5,67

16,35

–10,68


14



Nižší podíl hlasů vládních stran Významným rysem druhořadých voleb je rovněž názor, že v očích voličů mohou tyto volby sloužit jako nástroj, pomocí něhož lze vyjádřit (ne)spokojenost s vládní politikou. Z hlediska konceptu druhořadých voleb se předpokládá, že vládní strany jsou nejvíce ohroženy uprostřed svého funkčního období, zatímco s přibližujícím se termínem prvořadých voleb začíná podpora vládních stran znovu narůstat. První švédské volby do EP se konaly 17. září 1995, téměř přesně rok poté, co se sociální demokraté na základě výsledku voleb do Riksdagu 18. září 1994 znovu ujali vlády, když nahradili koalici nesocialistických stran (M-C-Fp-Kd) vládnoucí v letech 1991–1994. Hodnoty indexu úspěšnosti ukazují, že největší ztrátu zaznamenala v evropských volbách vládní SAP (IU = 0,30), jejíž zisk ve srovnání s volbami 1994 nedosáhl ani třetiny hlasů. Ztráty zaznamenaly i opoziční nesocialistické strany. Konzervativci a křesťanští demokraté přišli o přibližně polovinu voličů (IU = 0,50, resp. 0,47), nicméně M relativně navýšila svou podporu, a při vědomí přibližně poloviční volební účasti se elektorát těchto stran pohyboval na úrovni voleb do Riksdagu. Podstatně hůře skončilo volební klání pro liberály, které stejně jako SAP podpořila méně než třetina voličů z roku 1994 (IU = 0,32). Oproti tomu C, která se po volbách 1994 rozhodla poskytovat legislativní podporu menšinové sociálnědemokratické vládě, získala téměř polovinu voličů z předchozích voleb (IU = 0,45), což z relativního hlediska představovalo ztrátu necelého 0,5 % voličů. Tabulka 5: Index úspěšnosti a rozdíl obdržených hlasů (%) ve volbách do Riksdagu a EP 1994–2009 SAP

MpG

Vp

M

C

Fp

Kd

R 1994

2 513 905

279 042

342 988

1 243 253

425 153

399 556

225 974

EP 1995

752 817

462 092

346 764

621 568

192 077

129 376

105 173

0,30

1,66

1,01

0,50

0,45

0,32

0,47

Rozdíl hlasů EP-R

–17,19

+12,20

+6,75

+0,79

–0,49

–2,37

–0,15

R 1998

1 914 426

236 699

631 011

1 204 926

269 762

248 076

618 033

EP 1999

657 497

239 946

400 073

524 755

151 442

350 339

193 354

0,34

1,01

0,63

0,44

0,56

1,41

0,31

Rozdíl hlasů EP-R

–10,41

+4,99

+3,82

–2,16

+0,86

+9,13

–4,11

R 2002

2 113 560

246 392

444 854

809 041

328 428

710 312

485 235

EP 2004

616 963

149 603

321 344

458 398

157 258

247 750

142 704

0,29

0,61

0,72

0,57

0,48

0,35

0,29

–15,29

+1,31

+4,40

+2,99

+0,07

–3,53

–3,47

RP 2006

1 942 625

291 121

324 722

1 456 014

437 389

418 395

365 998

EP 2009

773 513

349 114

179 182

596 710

173 414

430 385

148 141

0,40

1,20

0,55

0,41

0,40

1,03

0,40

–10,58

+5,78

–0,19

–7,40

–2,41

+6,04

–1,91

Počet hlasů

IU 1994–1995

Počet hlasů

IU 1998–1999

Počet hlasů

IU 2002–2005 Rozdíl hlasů EP-R Počet hlasů

IU 2006–2009 Rozdíl hlasů EP-R



15


Druhé volby do EP se uskutečnily 13. června 1999 (necelých devět měsíců od voleb do Riksdagu) a stejně jako o čtyři roky dříve utrpěla vládní SAP výrazné ztráty. Sociální demokraté uzavřeli po volbách 1998 dohodu o parlamentní podpoře své jednobarevné vlády s Vp a MpG a velikost jejich elektorátu v evropských volbách pouze těsně převýšila třetinu voličů, kteří straně odevzdali hlas ve volbách do Riksdagu (IU = 0,34). Naopak úspěchem volby znovu skončily pro Vp a MpG. Zelení ztratili vůči prvním eurovolbám téměř polovinu hlasů, ale i přesto je znovu podpořilo více voličů než v předcházejících volbách do Riksdagu (IU = 1,01). Naproti tomu pokles indexu Vp z hodnoty 1,01 na 0,63 je třeba hodnotit s ohledem na rekordní zisk strany ve volbách do Riksdagu 1998, kdy Vp obdržela 12,00 % hlasů a stala se třetí stranou systému. I přes pokles hodnoty indexu dokázala Vp ve srovnání s předchozími evropskými volbami posílit o 2,90 % hlasů a udržet si postavení třetí nejsilnější strany. Pohled na výsledky opozičních stran nesocialistického bloku ukazuje na jejich rozdílnou úspěšnost. Zatímco konzervativci ve srovnání s předešlou dvojicí voleb mírně ztratili (IU = 0,44) a C mírně posílila (IU = 0,56), zbývající strany tohoto bloku dosáhly výrazně odlišných výsledků. Křesťanští demokraté překonali, na rozdíl od voleb do EP 1995, 4% omezovací klauzuli a téměř zdvojnásobili svůj zisk, nicméně ve srovnání s volbami do Riksdagu 1998 nedokázali získat ani třetinu voličů (IU = 0,31). Naproti tomu podpora liberálů se v porovnání s předcházejícími evropskými volbami zvýšila téměř třikrát (IU = 1,41). Výslednou hodnotu indexu obou stran ale do velké míry ovlivnily výsledky předcházejících voleb do Riksdagu, v nichž Kd dosáhla historického maxima, zatímco výsledek Fp byl nejhorší od zavedení systému poměrného zastoupení v roce 1911. Třetí volby do EP proběhly 13. června 2004, téměř přesně v polovině funkčního období Riksdagu 21 měsíců po volbách, z nichž vzešla stejně jako o čtyři roky dříve menšinová vláda SAP, podporovaná v parlamentu Vp a MpG. Podobně jako v minulých eurovolbách ztratila i v roce 2004 nejvíce hlasů vládní SAP, přičemž dosud nejnižší hodnota indexu úspěšnosti (0,29) potvrdila předpoklad největšího ohrožení vládních stran uprostřed jejich funkčního období. Nejlépe si v roce 2004 vedly zbývající levicové strany, zajišťující vládní většinu SAP v parlamentu, a to i přesto, že obě strany a zejména zelení ve srovnání s předešlými evropskými volbami výrazně ztratily. Index úspěšnosti MpG dosáhl hodnoty 0,61 a Vp 0,72. Z opozičních stran uspěly nejlépe M (IU = 0,57) a C (IU = 0,48), jejichž výsledky z hlediska indexu úspěšnosti i relativního počtu hlasů potvrdily, že obě strany disponují poměrně stabilním voličským jádrem. Výrazný propad naopak zaznamenali liberálové, které, podobně jako v roce 1995, podpořila pouze přibližně třetina voličů z voleb do Riksdagu 2002 (IU = 0,35). Nejhůře si z hlediska schopnosti oslovit početně co největší skupinu voličů jako v národních volbách vedli křesťanští demokraté, kteří nedokázali, stejně jako ve volbách do EP 1999, navázat na předchozí zisky z voleb do Riksdagu, a dosažená hodnota indexu úspěšnosti (0,29) ukazuje na slabou schopnost Kd oslovit v evropských volbách své voliče. 16



Prozatím poslední volby do EP se ve Švédsku uskutečnily 7. června 2009, třiatřicet měsíců po volbách do Riksdagu v září 2006, po nichž usedli sociální demokraté po dvanácti letech do opozičních lavic, když novou vládu vytvořila koalice nesocialistických stran. Evropské volby se konaly v období přibližujícího se konce prostředního volebního cyklu vlády M-C-Fp-Kd, přičemž z hlediska teorie druhořadých voleb jsou uprostřed funkčního období nejvíce ohroženy vládní strany. Situace ve Švédsku tomuto předpokladu ne zcela odpovídala. Z vládního tábora dosáhly nejhorších výsledků C a Kd (IU = 0,40) a M (IU = 0,41); v případě M a C se jednalo o dosud nejhorší hodnoty indexu. Opačně dopadli liberálové, kteří se v úspěšnosti oslovit voliče z předcházejících voleb umístili na celkově druhém místě, když se jim, podobně jako ve volbách do EP 1999, podařilo získat více voličů než v národních volbách (IU = 1,03). Pohled mezi strany socialistického bloku ukazuje, že nejlepšího výsledku dosáhli zelení (IU = 1,20) před Vp (IU = 0,55) a SAP (IU = 0,40), u níž se opoziční postavení odrazilo v dosud nejvyšší hodnotě indexu. Stejně jako jsme mohli pozorovat výrazné odlišnosti ve schopnosti oslovování voličů mezi národními a evropskými volbami, i index voličské stability, zobrazující schopnost stran oslovovat voliče mezi po sobě následujícími volbami do téhož zastupitelského tělesa, potvrzuje jejich různou úspěšnost. Nejstabilnější voličské jádro má z hlediska IVS v evropských volbách SAP, u níž značnou část změn hodnot indexu můžeme připsat proměnám volební účasti. V případě Vp hodnoty indexu potvrzují, že se postupný pokles podpory strany v celostátní aréně odráží i v jejím úpadku v evropských volbách. Pohled na hodnoty indexu stran nesocialistického bloku ukazuje, že nejstabilnějším voličským jádrem disponují C a M, tedy strany, u nichž byly nalezeny i poměrně stabilní hodnoty indexu úspěšnosti. Naproti tomu Kd dosáhla stabilnějších hodnot IVS až mezi posledními dvěma eurovolbami. Nejméně stabilním elektorátem disponují na pravici, bez ohledu na typ voleb, liberálové, což dobře demonstrují výsledky voleb do EP 1999, kdy Fp téměř ztrojnásobila počet svých sympatizantů; podobně v roce 2009 se počet voličů strany téměř zdvojnásobil. Tabulka 6: Index voličské stability ve volbách do Riksdagu a Evropského parlamentu, 1994–2009 Volby do EP

SAP

MpG

Vp

M

C

Fp

Kd

IVS 95–99

0,87

0,52

1,15

0,84

0,79

2,71

1,84

IVS 99–04

0,94

0,62

0,80

0,87

1,04

0,71

0,74

IVS 04–09

1,25

2,33

0,56

1,30

1,10

1,74

1,04

Volby do Riksdagu

SAP

MpG

Vp

M

C

Fp

Kd

IVS 94–98

0,76

0,85

1,84

0,97

0,63

0,62

2,73

IVS 98–02

1,10

1,04

0,70

0,67

1,22

2,86

0,79

IVS 02–06

0,92

1,18

0,73

1,80

1,33

0,59

0,75



17


Hodnocení druhořadosti švédských voleb do EP v otázce očekávaného nižšího podílu hlasů vládních stran umožňuje vyslovit několik závěrů. Zisky SAP jako největší švédské strany, a v letech 1994–2006 jediné vládní strany, v evropských volbách výrazně zaostávají, bez ohledu na volební cyklus nebo vládně/opoziční angažmá strany, což je v souladu s teoretickým očekáváním, podle něhož jsou přesuny voličů v evropských volbách nejvíce postiženy největší strany. Výsledek nesocialistických stran v posledních evropských volbách, poté co tyto subjekty sestavily v roce 2006 koaliční vládu, potvrzuje předpoklad poklesu podpory u M, C a Kd, naopak u Fp vidíme opačný trend. V případě Kd se navíc jedná o menší pokles než v období jejich opozičního postavení, což ale odráží trvale upadající podporu strany v evropských i národních volbách. Teoretickým předpokladům spojeným s úspěchy stran v době jejich opozičního působení odpovídají i výsledky Vp (s výjimkou posledních voleb) a zejména MpG.15 Naproti tomu hodnocení úspěšnosti stran nesocialistického bloku v době jejich opozičního působení (1994–2006) nenaplňuje ve většině případů očekávání o nárůstu jejich podpory na úkor vládní SAP. Lze ale vysvětlit tyto dílčí rozpory oproti teoretickým předpokladům spíše politickou konstelací v dominantní politické aréně, nebo převažují faktory spojené s evropskou integrací? Právě na tuto otázku se pokusíme odpovědět v další části textu.

Postoje k evropské integraci a volby do Evropského parlamentu ve Švédsku Švédský postoj k projektu evropské integrace je označován jako nacionalismus blahobytu (välfärdsnationalism) a v jeho jádru stojí přesvědčení, že kombinací dlouholetého mírového stabilního vývoje, neutrality a paternalistického národního státu se zrodila idea výjimečnosti švédského sociálně-politického modelu, přičemž právě proces rozšiřující se evropské integrace je nahlížen jako hrozba, potenciálně ohrožující zachování tohoto svébytného modelu (Kaniok 2004: 150). Z hlediska konfigurace postojů politických stran k evropské integraci se Švédsko liší od dalších členských zemí rovněž tím, že největším zastáncem integrace jsou nesocialistické strany (Fp, M), zatímco opozice je soustředěna především na levici (Vp, MpG). V případě dalších stran (SAP, C, Kd) došlo ke zlomu v postoji jejich stranického vedení ve vztahu k EU na přelomu 90. let 20. století (viz níže graf 3). V tomto období se SAP, C a Kd posunuly na prointegrační platformu (srov. Petersson 2000: 3–6; Kaniok 2004: 150–151; Aylott 2008: 182–186), což ovšem iniciovalo vznik organizovaných frakcí uvnitř těchto stran, jev, který je v ideologických a programových otázkách ve švédských stranách krajně neobvyklý (Aylott 2008: 184). Někteří autoři tak SAP, C a Kd označují (z hlediska sebeidentifikace 18



voličů a existence euroskeptických vnitrostranických frakcí) jako evropsky rozdělené strany (Kaniok 2004; Aylott 2008). Pokud se zaměříme na dlouhodobý vývoj postojů švédských obyvatel k EU, lze pozorovat pozvolný, ale téměř setrvalý nárůst počtu příznivců členství země v unii. Od listopadu 2007 se pro setrvání v unii pravidelně vyslovuje nadpoloviční většina občanů a poměr příznivců a odpůrců členství před posledními eurovolbami byl 56,3 % k 18,8 %. Tento trend tak ukazuje na postupné zužování rezervoáru nejeuroskeptičtějších voličů, a to zejména ve srovnání s předchozími volbami. V roce 2004 byl počet odpůrců unie oproti roku 2009 téměř dvojnásobný (35,1 % proti členství, 45,1 % pro) a před volbami 1999 byl poměr opačný a převažovali odpůrci evropské integrace (45,4 % k 37,1 %). Graf 1: Podpora členství Švédska v EU, 1996–2009 (v %)


Na druhé straně i přes značný pokles přímých odpůrců členství v unii zůstávají euroskeptické nálady mezi švédskými voliči k vybraným evropským tématům na vysoké úrovni, což dokládají např. jejich postoje k přijetí společné měny. K této otázce se od neúspěšného referenda z 14. září 2003 (srov. Aylott 2003) vyjadřuje negativně přibližně polovina respondentů (po volbách do EP 2009 dokonce došlo k nárůstu až k 60 %), zatímco pro přijetí eura se mezi evropskými volbami 2004–2009 vyslovovalo v průměru 36,9 % respondentů a poté došlo k poklesu až pod hranici 30 %.


19


Graf 2: Podpora přijetí eura ve Švédsku, 1997–2010 (v %)


Z hlediska cílů předkládané práce je důležitá především souvislost mezi rozdílnou úspěšností politických stran v evropských volbách a jim předcházejících národních volbách, postoji stran a jejich voličů k evropské integraci a vnitřním rozdělením stran vůči postoji stranického vedení k této otázce. Jak již bylo zmíněno výše, postoje vedení švédských stran k evropské integraci jsou přibližně od počátku 90. let 20. století, kdy došlo k přesunu několika stran do prointegračního tábora, poměrně stabilní, a to zejména na obou koncích sledované škály. Dlouhodobě nejsilněji deklarují podporu pokračující integraci liberálové a konzervativci, k nimž se později připojili i křesťanští a sociální demokraté. Naproti tomu postoj vedení C se vyznačoval vyšší proměnlivostí, ale od roku 1999 již strana vykazuje vzestupně pozitivní trend, řadící ji v současnosti mezi zastánce integrace. Na opačné straně názorového spektra se i přes zmírnění euroskeptických postojů dlouhodobě nacházejí zelení a postkomunisté, nicméně v tomto případě je nutné zdůraznit, že prezentovaná data nezohledňují vývoj po roce 2006, kdy MpG v roce 2008 odstranila ze svého programu požadavek na vystoupení z unie (viz MpG 2008), a lze předpokládat, že se tento krok odrazí i v postavení strany na sledované škále.

20



Graf 3: Postoje vedení švédských stran k evropské integraci

Zdroj: Chapel Hill expert survey; Expert Survey of Party Positions on European Integration Poznámka: Hodnota 1 odpovídá silné opozici, hodnota 7 silné podpoře.

Stejně jako byl nalezen jednoznačný trend v nárůstu počtu příznivců členství v EU mezi obyvateli, přinášejí grafy s postoji voličů parlamentních stran obdobné výstupy. Před volbami do EP 2009 zůstala Vp jedinou stranou, jejíž elektorát se z více než 40 % vyslovil proti členství. U ostatních stran tato hodnota nepřevýšila čtvrtinu (mezi voliči M a Fp dokonce desetinu), zatímco v roce 1996 se s výjimkou M a Fp nadpoloviční většina voličů zbývajících stran vyslovovala proti členství. U voličů většiny stran tak lze identifikovat výraznou proměnu postojů, a to zejména mezi voliči MpG a C, u nichž se podíl odpůrců EU mezi rokem 1996 a volbami do EP 2009 snížil z 81,1 % na 24,3 %, resp. z 65,1 % na 17,9 %, a i v rámci nejeuroskeptičtějšího elektorátu Vp byl v období 1996–2009 zaznamenán pokles odpůrců unie o 42,4 %.


21


Graf 4: Odpůrci členství Švédska v EU mezi voliči jednotlivých stran před volbami do EP (v %)


Zrcadlově obrácený obraz nabízí graf podpory členství v unii. Zatímco po volbách 1995 se s nadpoloviční podporou setrvání v EU bylo možné setkat pouze u příznivců M a Fp (mezi dalším stranami tato hodnota dosahovala maximálně jedné čtvrtiny), před posledními evropskými volbami se již ve stejném duchu vyjádřili voliči všech stran s výjimkou Vp, ale i mezi voliči této strany stoupla podpora z méně než 10 % až k téměř jedné třetině. Významnou změnu znovu vidíme zejména na postojích elektorátu C a MpG. Mezi voliči zelených vzrostl počet příznivců členství z 10,6 % na 53,8 % a v případě C z 18,5 % na 62,6 %.

22



Graf 5: Příznivci členství Švédska v EU mezi voliči jednotlivých stran před volbami do EP (v %)


Z hlediska vnitřní frakcionalizace potvrzují sledovaná data názor o SAP jako rozdělené straně, zatímco v případě C a Kd již toto tvrzení zcela neplatí. Nejmenší rozpory ze strany členské základny vůči postoji vedení k otázce evropské integrace dlouhodobě panují mezi liberály, konzervativci, postkomunisty a zelenými. Naproti tomu ani šestnáct let, které uběhly od změny politického postoje vlády SAP v roce 1990, nedokázalo umenšit rozpory mezi členy a vedením SAP, která tak je i v současnosti nejméně jednotnou stranou. Naproti tomu v případě C a Kd lze po počátečním vzestupu pozorovat pomalý, ale téměř nepřetržitý pokles názorového rozštěpení, a zejména data z roku 2006 ukazují, že vnitrostranické rozpory se dále snižují, a do jisté míry tak následují přesun postojů elektorátu těchto subjektů.


23


Graf 6: Vnitřní rozdělení švédských stran ve vztahu k postoji stranického vedení k otázce evropské integrace

Zdroj: Chapel Hill expert survey; Expert Survey of Party Positions on European Integration Poznámka: 1 (naprostá jednota) až 5 (většina strany proti postojům vedení) v letech 1988–1999, resp. 1 (strana je naprosto jednotná) až 10 (strana je extrémně rozdělená) v letech 2002–2006.

Prezentovaná data tak ukazují, že pokud jako podmínku vymezení evropsky rozdělené strany stanovíme naplnění obou dimenzí (postoj voličů strany k evropské integraci a vnitřní rozdělení strany), nelze v současnosti žádnou ze švédských parlamentních stran označit za jednoznačně evropsky rozdělenou, a to především s ohledem k postojům voličů, kteří v nadpoloviční většině (s výjimkou voličů Vp) podporují členství Švédska v unii. Elektorát C, který byl po eurovolbách 1995 charakteristický třetím nejmenším počtem příznivců unie, se před volbami v roce 2009 přesunul hned za největší příznivce integrace (voliče Fp a M). Většinově podporují v současnosti členství v unii i voliči Kd a SAP a změnu postoje vedení MpG k otázce členství země lze považovat za vstřícný krok vůči vlastním voličům po jejich názorovému posunu. Podobně pohled na rozdělení stran ukazuje značný pokles hodnot tohoto indikátoru u C a Kd a jedinou stranou, jejíž členská základna se i nadále většinově neztotožňuje s postojem vedení k integraci, je SAP. Mohou ale představené evropské faktory vysvětlit jistou míru nalezených rozporů oproti teoretickým předpokladům, nebo tyto odchylky můžeme připsat spíše aktuálnímu dění v dominantní politické aréně? I přes výrazné ztráty SAP v druhořadých volbách (10,58–17,19 %), je třeba konstatovat, že výsledky sociálních demokratů v evropských volbách jsou z relativního hlediska poměrně stabilní (max. rozdíl 3,65 %, mezi poslední trojicí voleb dokonce pouze 1,58 %) a výraznější vliv na ně neměla ani změna postoje voličů SAP, 24



která je postupně stále více přibližuje postojům stranického vedení. Názory vedení SAP na proces evropské integrace i rozdělení strany tak podle našeho názoru nelze považovat za rozhodující pro výsledky dosahované sociálními demokraty v evropských volbách. Za důvod omezeného vlivu lze zmínit např. strategii SAP, která na ohrožení vnitřní integrity reagovala tzv. „rozčleněním“ (compartmentalization) různých arén, v nichž strana působí tak, aby omezila potenciálně ničivé efekty, jež by evropská otázka mohla mít na cíle strany, její vnitřní jednotu a volební úspěch (srov. Aylott 2002: 454–458).16 Z pohledu dalších levicových stran přinesly poslední evropské volby změnu jejich vzájemného postavení. Zatímco zelení navýšili po dvou poklesech svou podporu téměř dvojnásobně, Vp zaznamenala druhý pokles v řadě a celkově nejhorší výsledek ze všech eurovoleb. I v případě těchto stran je nicméně nutné hodnotit vliv evropské otázky na výsledky stran opatrně. Podle švédských politologů Aylotta a Blomgrena naznačily již výsledky voleb do EP 2004 a úspěch JL, do jisté míry právě na úkor Vp, ale také MpG, zjemňování euroskepticismu švédského elektorátu (srov. Aylott, Blomgren 2004: 10; Aylott 2008: 190–192). V reakci na mírný pokles protievropských postojů švédských občanů (včetně vlastních voličů) odstranili zelení po vnitrostranickém referendu v roce 2008 ze svého programu požadavek na vystoupení z unie, zatímco Vp jako jediná z etablovaných stran setrvala na tvrdě euroskeptickém postoji, včetně požadavku na vystoupení. Na jedné straně se tak nabízí spojit změnu trendu v podpoře obou stran s celkovým poklesem euroskepticky naladěného elektorátu, jenž se mohl projevit ztrátou téměř poloviny voličů Vp a naopak více než zdvojnásobením počtu voličů MpG. Na druhé straně tento závěr podle našeho názoru příliš opomíjí politickou konstelaci v dominantní politické aréně. Přibližně od roku 2002 totiž začalo docházet k posilování tradicionalistického křídla uvnitř Vp a k radikalizaci ideového profilu strany a tento proces na sjezdu Vp v roce 2004 vyústil ve vítězství tradicionalistického a v porážku modernistického křídla (srov. Maškarinec 2008a: 54–56; Maškarinec 2009: 20–30). Posílení tradicionalistů ve vedení Vp se ale u voličů nesetkalo s příznivou odezvou a lze předpokládat, že postupný úpadek podpory strany, který potvrdily i volby do Riksdagu 2010, v nichž zelení poprvé od svého vstupu na půdu parlamentu dokázali získat více hlasů než Vp, je spojen právě s přesunem části bývalých voličů Vp k MpG. Pokud se přesuneme ke konzervativcům a liberálům, vidíme, že i přesto, že se názor voličů M a Fp stále více shoduje se stranickou linií (mezi prvními a posledním evropskými volbami vzrostl počet příznivců členství mezi voliči obou stran z více než 50 % až na 76 %) a obě strany jsou vnitřně jednotné, dosahují sice na jedné straně značně odlišných výsledků, což je v očekávání s teorií druhořadých voleb (M jako velká strana by měla v druhořadých volbách ztrácet, zatímco Fp jako malá strana by měla získávat, zejména pokud působí v opozici), nicméně tyto nepůsobí zcela očekávaným směrem. Výsledky Fp se vyznačují obecně nízkou stabilitou a jsou charakteristické výraznými Politologická revue 2, prosinec, 2011

25


přesuny hlasů v obou typech voleb, což dokládají jak výše prezentované hodnoty indexu stability, tak práce analyzující stabilitu (uniformitu) voličských vzorců švédských stran ve volbách do EP na obecní úrovni (srov. Maškarinec 2010: 29–31). Značné úspěchy liberálů ve volbách do EP 1999 a 2009 současně byly do velké míry spjaty s kandidaturou Marit Paulsen, veřejně známé bojovnice za kvalitu životního prostředí a potravin a důrazné zastánkyně vstupu Švédska do unie během referenda v roce 1994, která se k liberálům připojila v listopadu 1998. Paulsen se neúčastnila voleb do EP 2004, ale její návrat na kandidátku Fp v roce 2009 straně přinesl téměř zopakování rekordního zisku z roku 1999 (srov. Widfeldt 2000: 525; Aylott, Sundström 2009: 11). Konzervativci na jedné straně zaznamenávají ve volbách do EP setrvalý pokles, nicméně ve dvou případech obdrželi více hlasů než v prvořadých volbách a ani jejich ztráta v roce 1999 nebyla ve srovnání s SAP tak výrazná. I tyto anomálie oproti předpokládaným výstupům druhořadých voleb ale spíše než evropské faktory, jež by měly konzervativcům s postupujícím zjemňováním euroskepticismu švédského elektorátu postupně spíše nahrávat, vysvětluje dění v prvořadé aréně. Výsledky M v obou typech voleb měly sestupnou tendenci od roku 1999 a vyvrcholily ve volbách do Riksdagu 2002, v nichž konzervativci téměř ztratili pozici druhé největší švédské strany, již drželi od roku 1979, ve prospěch Fp. Tato situace přitom byla způsobena změnami ve vedení strany a soustředěním se na problematiku snižování daní, které odrazovaly voliče. K regeneraci voličského potenciálu a upevnění pozice M jako lídra bloku nesocialistických stran tak došlo až po roce 2003, kdy se do čela konzervativců postavil Fredrik Reinfeldt, který posunul ideologický profil strany doleva, zmírnil požadavek na drastické daňové škrty a označil se za příznivce „švédského modelu“ (srov. Widfeldt 2003: 779–780; Oscarsson, Holmberg 2007: 12–14; Aylott, Bolin 2007: 625–626; Widfeldt 2007: 820–821). Právě nejnižší zisk M od roku 1973, kdy se strana v roce 2002 se ziskem 15,26 % přiblížila pozici malé strany, přitom vysvětluje skutečnost, že M obdržela v druhořadých volbách větší podíl hlasů než ve volbách do Riksdagu. Následný vzestup na 26,23 % v roce 2006 (nejvíce od roku 1928) pak spolu s přesunem strany do vládní role potvrzuje předpoklad, že nejvíce jsou v evropských volbách postiženy velké strany, když konzervativci ztratili ve volbách do EP 2009 oproti volbám do Riksdagu 7,40 % hlasů. Zbývající strany nesocialistického bloku (C a Kd) byly v minulosti označovány jako evropsky rozdělené. Jak jsme nicméně ukázali výše, toto označení lze v současnosti používat pouze s výhradami. V době opozičního působení získávala C v evropských volbách relativně stejně hlasů jako ve volbách do Riksdagu a nejvíce se její výsledek lišil mezi volbami 1998–1999, a sice o 0,86 % ve prospěch evropských voleb. Z hlediska evropských faktorů došlo ve stejné době k mírnému zhoršení postoje strany k evropské integraci, které snížilo rozdělení strany. Tato situace by s ohledem k tehdejšímu značně negativnímu postoji voličů k unii nabízela hypotézu spojující vliv těchto faktorů na 26



jistý nárůst podpory C v evropských volbách. Pokud nicméně zohledníme situaci v prvořadé aréně, ukazuje se, že za posílením C stojí především její značný pokles ve volbách do Riksdagu 1998. Ten lze přitom označit jako „trest“ od voličů za legislativní spolupráci C s SAP v období 1994–1998. V očích mnoha voličů nebylo před volbami 1998 zřejmé, zda je hlas pro C hlasem pro pokračování vlády SAP nebo alternativně pro vládu nesocialistických stran, protože postoj strany k této otázce nebyl před volbami zcela jasný (Arter 1999b: 298; Möller 1999: 264–265). Naopak nejvyšší pokles počtu příznivců zaznamenala C po svém vstupu do vlády nesocialistických stran mezi posledními národními a evropskými volbami (2,41 %), a to i přesto, že se v této době do velké míry sblížil postoj vedení strany a jejích voličů k evropské integraci a snížilo se i rozdělení strany. Oproti C, jejíž posun do prointegračního tábora byl spíše pozvolný, přijala Kd proevropský postoj již před prvními volbami do EP 1995 a byla tak konfrontována s vlastním elektorátem, který podobnou pozici zaujal až před posledními evropskými volbami. V případě Kd by tedy bylo možné očekávat, že s postupným sbližováním postojů strany a jejích voličů bude docházet k nárůstu mobilizačního potenciálu strany. Tento předpoklad nicméně data nepotvrzují. V prvních volbách do EP, kdy se postoj Kd a jejích voličů výrazně rozcházel, obdržela strana pouze o 0,15 % hlasů méně než ve volbách do Riksdagu. Při analýze následujících volebních klání je nezbytné zohlednit dramatický vzestup podpory Kd ve volbách do Riksdagu 1998, v nichž strana ztrojnásobila svou podporu a z pozice nejslabší parlamentní strany se přesunula těsně za třetí Vp. Vzestup Kd byl nicméně do velké míry vázán na osobu u veřejnosti velmi populárního předsedy strany Alfa Svenssona. O křesťanských demokratech se z hlediska vnímání voličů dalo hovořit jako o „straně jednoho muže“ a dvou témat (rodinné politiky a náboženské otázky), přičemž Svenssonův osobní důraz na rodinnou politiku patřil mezi jeden z rozhodujících faktorů, který stál za rekordním ziskem Kd v roce 1998. V následujícím období již Kd na tento úspěch nedokázala navázat a její postupný pokles se prohloubil zejména po Svenssonově odstoupení v roce 2004 (srov. Maškarinec 2007: 60–62; Maškarinec 2008b: 26).17 Zlomit trend v klesající podpoře Kd nepomohl ani nárůst příznivců členství EU mezi jejími voliči a velmi slabý výsledek z posledních evropských voleb pouze demonstruje klesající mobilizační potenciál strany, což dále potvrdily volby do Riksdagu 2010, v nichž se Kd umístila nejhůře ze všech parlamentních stran (spolu s Vp) a předstihla ji i dosud neparlamentními SD.

Závěr Cílem předkládaného textu bylo analyzovat švédské volby do EP z hlediska teorie druhořadých voleb a ověřit vliv evropských faktorů, které by Politologická revue 2, prosinec, 2011

27


potenciálně mohly omezovat předpokládané výstupy postulované touto teorií. Zcela jednoznačně lze i ve Švédsku potvrdit předpoklad očekávající v druhořadých volbách nižší volební účast. Rozdíl ve volební účasti v evropských volbách a jim předcházejících národních volbách byl ve všech případech výrazný, a Švédsko tudíž v tomto rysu zcela naplňuje teoretické předpoklady spjaté s teorií voleb druhého řádu. Potvrzeno bylo rovněž očekávání vyššího podílu hlasů pro neparlamentní subjekty v důsledku tendence voličů rezignovat na strategické hlasování. S výjimkou voleb v roce 1999 odevzdali švédští voliči neparlamentním subjektům v evropských volbách vždy více hlasů než v předcházejících volbách do Riksdagu, přičemž zejména mezi posledními dvěma dvojicemi voleb došlo k výraznému vzestupu tohoto indikátoru, když se podíl hlasů pro neparlamentní subjekty ustálil nad hranicí 16 % a rozdíl mezi evropskými a národními volbami v obou případech přesáhl 10 %. Naproti tomu v případě hodnocení vlivu vládně/opozičního angažmá politických stran na volební výsledky jsme nalezli několik anomálií oproti teoretickým předpokladům. Na jedné straně se potvrdilo, že přesuny voličů jsou v evropských volbách nejvíce postiženy největší strany, což dokládají jak výsledky sociálních demokratů, tak konzervativců, u nichž je tento závěr platný zvláště poté, co M potvrdila ve volbách do Riksdagu 2006 svůj status velké strany. Podobně teoretickým předpokladům odpovídají vyšší zisky opozičních MpG a Vp (s výjimkou posledních voleb) v druhořadých volbách. Ve srovnání s nimi úspěšnost stran nesocialistického bloku v době jejich opozičního působení v převážné míře nenaplnila očekávání o nárůstu jejich podpory. V tomto případě nicméně analýza prokázala, že nalezené rozpory byly v rozhodující míře dány převážně situací v prvořadé aréně. Z hlediska podoby stranické soutěže je na národní úrovni pro Švédsko charakteristická dvojbloková soutěž mezi socialistickými a nesocialistickými stranami, kdy nespokojení voliči dávají ve velké míře přednost přesouvání hlasů v rámci obou stranickopolitických bloků před odchodem k jedné ze stran opačného bloku. Podobně lze konstatovat, že celkové zisky obou bloků se při srovnání prvních dvou dvojic evropských a národních voleb lišily pouze minimálně, a to i přes proměny síly jednotlivých částí těchto bloků. K výraznějšímu nárůstu rozdílů (na levici zejména v roce 2004, resp. na pravici v roce 2009), který se však pouze v jediném případě silněji přiblížil 10 %, tak došlo až v posledních dvojích volbách, tedy v době, kdy se míra euroskepticismu švédského elektorátu značně snížila, přičemž výsledek voleb do EP 2009 ukazuje, že úspěšnost neparlamentních subjektů v evropských volbách není nutně vázána výhradně na evropskou tematiku. Pouze omezenou důležitost evropských faktorů pro výsledky švédských stran ilustruje rovněž srovnání jejich volebních zisků vůči sledovaným evropským faktorům. Zde je zřejmé, že se značná proměna postoje voličů politických stran neprojevila ve stejné míře v jejich úspěšnosti, což je dobře patrné 28



především u stran, které byly v minulosti označované jako evropsky rozdělené (SAP, C, Kd). Podobně, přestože se podle některých autorů (Aylott, Sundström 2009: 13–14) lze ve Švédsku přinejmenším od roku 2004 setkat s ryze evropskou volební kampaní, neovlivnila ve vyšší míře zisky SAP a M v roce 2009 ani skutečnost, že tyto strany zaujaly ve volební kampani oproti minulosti kritičtější postoje vůči vybraným evropským politikám. Ze stejného důvodu není v současnosti podle našeho názoru relevantní vysvětlení pomocí fenoménu tzv. „překřížení“, s nímž přišli po prvních švédských eurovolbách švédští politologové Gilljam a Holmberg (1998, cit. dle Kaniok 2004: 152). Podle jejich názoru stála za slabší volební účastí a rozdílnými zisky švédských stran v národních a evropských volbách nejen nízká atraktivita druhořadých voleb, ale rovněž to, že řada voličů, kteří se v postoji k EU neshodli se stranou, jíž běžně podporují, řešila svůj rozpor tím, že se voleb neúčastnila. Jak jsme nicméně ukázali výše, zatímco toto tvrzení bylo možné přijmout pro první švédské volby do EP roku 1995, kdy se názory mnoha stran výrazně rozcházely s postoji jejich voličů, v případě posledních voleb byla situace odlišná. Postupné sbližování postoje stranických lídrů s názory jejich elektorátu ale nenašlo svůj odraz ve výraznějším nárůstu volební účasti (participace voličů mezi volbami 1995–2009 se zvýšila o pouhá 3,90 %) ani v zásadnějších změnách úspěšnosti jednotlivých stran, což znovu ukazuje, že vliv evropských faktorů lze považovat za pouze omezený. Závěrem je možné konstatovat, že případová studie švédských voleb do Evropského parlamentu 1995–2009 prokázala platnost teorie voleb druhého řádu i v této skandinávské zemi, která do Evropské unie vstoupila až po představení tohoto konceptu. Rozhodující faktory pro úspěšnost politických stran je třeba hledat zejména s ohledem na aktuální vývoj v dominantní politické aréně. Pro analytické možnosti konceptu se nicméně jako nezbytné ukazuje zohledňovat při vysvětlení potenciální nekompatibility konceptu s reálnými výsledky vliv aktuální situace v dominantní aréně, tedy názor, s nímž přišel později autor konceptu Karlheinz Reif. Analýza pak při pohledu na možný vliv evropských faktorů potvrdila zjištění autorů, kteří přisuzují těmto faktorům v nejlepším případě pouze vedlejší roli. To se projevilo zejména v dlouhodobém srovnání, které se zaměřilo na postupné proměny hodnot těchto indikátorů, a právě analýza evropských voleb vedená v delší časové řadě představuje nástroj, který může lépe osvětlit případné anomálie, jež mohou ovlivnit výsledky jedněch voleb, ale z dlouhodobějšího pohledu mohou mít pouze omezený význam.


29


Poznámky: 1

2 3 4 5

6 7 8 9 10 11

12 13

30

Euroskeptické postoje švédských občanů dobře ilustruje výsledek přístupového referenda, v němž 13. listopadu 1994 hlasovalo pro vstup do EU 52,3 % švédských voličů, zatímco 46,8 % vyjádřilo odmítavý postoj. S výjimkou průzkumu těsně po referendu se přitom většina obyvatel stavěla proti členství. Tento trend byl poprvé narušen v listopadu 2007, kdy se pro setrvání v unii vyslovilo 50,2 % občanů a prozatímního vrcholu dosáhl počet příznivců unie před volbami do EP 2009, kdy na tuto otázku odpovědělo kladně 56,3 % respondentů (viz graf 1). Švédsko vstoupilo do EU k 1. 1. 1995 v rámci tzv. čtvrtého rozšíření (srov. Kaniok 2001: 88–107). Předpoklad vyššího podílu odevzdaných neplatných hlasů byl mnoha výzkumy vyvrácen (Jogheeová, Havlík 2010: 113), a proto se mu nevěnuje ani tento text. Více k teorii a vývoji konceptu druhořadých voleb viz např. Šaradín 2008: 30–44; Havlík, Hoskovec 2009: 25–31; Strmiska et al. 2009: 32–40. Zatímco v otázce působení prostředního cyklu panuje shoda (zvláště u evropských voleb konaných v polovině funkčního období vlády), u dalších dvou cyklů se různí autoři ve svém hodnocení rozcházejí. V případě prvního cyklu část autorů tvrdí, že obliba vládních stran nemusí ihned klesnout, ale snižuje se až v dalších etapách, avšak druhá skupina autorů uvádí, že vzhledem ke krátké době od prvořadých voleb nemohou mít druhořadé volby žádné důsledky pro vládu a voliči mají sklon upřednostňovat „upřímné hlasování“ (sincere votes), což snižuje zisky největších vládních i opozičních stran na úkor menších subjektů. Podobně neexistuje shoda o směru vývoje podpory vládních stran ani v případě posledního cyklu (srov. Freire 2003: 14–15; Ferrara, Weishaupt 2004: 298–299). Do roku 2004 se SCB dotazoval na podporu členství v EMU, od roku 2004 je otázka směřována na podporu přijetí eura. Pro přehled rozložení teritoriální podpory švédských stran ve volbách do EP viz Maškarinec 2010. Ještě ve volbách 2006 dosáhla podpora SAP 34,99 %, ale v roce 2010 strana zaznamenala nejhorší výsledek od roku 1914, když obdržela „pouhých“ 30,66 % hlasů. Preference neparlamentních subjektů před volbami do Riksdagu 1998 i volbami do EP 1999 nepřekročily 1 % (SCB 2002: 8). Jako parlamentní strana byla ve volbách do Riksdagu 1994 počítána i Nová demokracie (Ny Demokrati – ND), která byla v období 1991–1994 parlamentní stranou, nicméně v roce 1994 zastoupení v Riksdagu neobhájila. JL byla založena jako tzv. „single-issue“ formace zaměřená primárně proti přijetí eura a evropské ústavy, nicméně na rozdíl od tvrdě euroskeptických Vp a MpG nepožadovala vystoupení Švédska z EU. Ve srovnání s podobnými formacemi v dalších státech unie navíc byla poměrně mírná v kritice tradičních stran a jejím cílem bylo nabídnout volební alternativu euroskeptickým voličům, kteří nechtěli svůj protest vyjádřit hlasem pro Vp nebo MpG (Aylott, Blomgren 2004: 1–7; Widfeldt 2005: 1198). I přes relativně umírněný program nahrálo úspěchu strany rovněž její vnímání voliči jako protestní strany (Widfeldt 2005: 1198) a podle švédského politologa Esaissona se ve výsledku JL projevilo i to, že se strana neúčastnila předvolebních debat ve švédské televizi, protože v opačném případě by její podpora zřejmě nepřekročila průzkumy avizovaná 3 až 4 % (The Local 2004). Referenda o vstupu Švédska do EMU se 14. září 2003 zúčastnilo 82,57 % oprávněných voličů a jeho výsledek skončil v poměru 55,94 : 42,02 % ve prospěch odpůrců měnové unie (srov. Aylott 2003). Nejsilnější neparlamentní stranou zůstali, stejně jako v roce 2002, SD, kteří obdrželi 2,93 % hlasů, před Feministickou iniciativou (Feministiskt initiativ, FI) (0,68 %),



14 15

16 17

PP (0,63 %), Švédskou zájmovou stranou důchodců (Sveriges Pensionärers Intresseparti, SPI) (0,52 %) a JL, která získala pouhých 0,47 % hlasů ve srovnání s 14,47 % ve volbách do EP 2004. V posledních předvolebních průzkumech disponovaly nejsilnější neparlamentní subjekty následující podporou: PP 8,2 %, SD 2,2 %, JL 1,7 % (agentura Sifo), resp. PP 6,1 %, JL 2,9 % (agentura Synovates) (Svenska Dagbladet 2009). MpG a Vp považujeme za opoziční strany, a to i přes jejich parlamentní podporu vlády SAP, vzhledem k jejich výrazně odlišnému pohledu na problematiku evropské integrace. Ten hraje jistou roli v rozhodování voličů v evropských volbách, ale nemá žádný vliv na spolupráci těchto stran se SAP v prvořadé aréně. Z podobných důvodů předložila SAP ve volbách do EP 1995 dvě kandidátky (švédský volební systém připouští možnost sdružování kandidátek, tzv. apparentement), z níž jednu vedli příznivci a druhou odpůrci unie (srov. Widfeldt 1996: 117). Zvolení Görana Hägglunda (místopředsedy strany) do čela Kd v roce 2004 bylo považováno za projev politické kontinuity s odcházejícím předsedou. Hägglund nicméně postrádal výrazné Svenssonovo charisma, což vedlo k propadu stranických preferencí ihned po jeho nástupu do předsednické funkce (Widfeldt 2005: 1199).

Literatura: Arter, D. (1999a). Scandinavian Politics Today. Manchester, New York: Manchester University Press. Arter, D. (1999b). The Swedish General Election of 20th September 1998: A victory for values over policies? Electoral Studies, 18: 2, str. 296–300. Aylott, N. (2002). Let’s Discuss This Later: Party Responses to Euro-Division in Scandinavia. Party Politics, 8: 4, str. 441–461. Aylott, N. (2003). The Swedish Referendum on EMU of September 14 2003. EPERN Referendum Briefing No 9. London: Royal Institute of International Affairs. URL: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/epern-ref-no-9.pdf [15. 11. 2011]. Aylott, N. (2008). Softer but Strong: Euroscepticism and Party Politics in Sweden. In Szczerbiak, A., Taggart, P. A. (eds.): Opposing Europe? The Comparative Party Politics of Euroscepticism. Volume 1: Case Studies and Country Surveys. Oxford: Oxford University Press, str. 181–200. Aylott, N. (2010). Europe and the Swedish Elections of September 19th 2010. EPERN Election Briefing No. 59. London: Royal Institute of International Affairs. URL: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/epern-election-briefing-no-59.pdf [15. 11. 2011]. Aylott, N., Blomgren, M. (2004). The European Parliament Election in Sweden, June 13 2004. EPERN European Parliament Election Briefing No 7. London: Royal Institute of International Affairs. URL: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/epern-no-7-sweden-2004.pdf [15. 11. 2011]. Aylott, N. Bolin, N. (2007). Towards a Two-party System? The Swedish parliamentary election of September 2006. West European Politics, 30: 3, str. 621–633. Aylott, N., Sundström, M. R. (2009). The European Parliament Election in Sweden, June 2009. EPERN European Parliament Election Briefing No 37. London: Royal Institute of International Affairs. URL: http:// www.sussex.ac.uk/sei/documents/epern-no-37-sweden-2009.pdf [15. 11. 2011]. Bakker, R., Polk, J. (2009). Re-testing The Second-Order Model of European Parliamentary Elections. Paper prepared for the 2009 Annual Meeting of the American Political Science Association. Toronto, ON, Canada, September 3–6, 2009. URL: http://ssrn.com/abstract = 1451266 [15. 11. 2011].


31


Berglund, S., Lindström, U. (1978). The Scandinavian Party System(s). A Comparative Study. Lund: Studentlitteratur. Brunclík, M. (2009). Nové trendy ve vývoji švédského stranického systému. Politologický časopis, 16: 1, str. 21–43. Brunclík, M. (2011). Příčiny vzestupu radikální populistické pravice ve Švédsku. Politologický časopis, 18: 2, str. 111–132. Burchell, J. (2001). ‘Small Steps’ or ‘Great Leaps’: How the Swedish Greens Are Learning the Lessons of Government Participation. Scandinavian Political Studies, 24: 3, str. 239–254. Chapel Hill expert survey. SPSS data set, URL: http://www.unc.edu/~hooghe/data_pp.php [15. 11. 2011]. Eibl, O., Havlík, V., Kyloušek, J., Pink, M. (2009). Krajské volby 2008. Brno: CDK. Expert Survey of Party Positions on European Integration. SPSS data set, on-line zdroj: http://www.lsu.edu/faculty/lray2/data/data.html [15. 11. 2011]. Ferrara, F., Weishaupt, J. T. (2004). Get Your Act Together: Party Performance in European Parliament Elections. European Union Politics, 5: 3, str. 283–306. Freire, A. (2003). Second Order Elections and Electoral Cycles in Democratic Portugal, 1975–2002. Working Papers WP 3–2003. URL: http://www.ics.ul.pt/publicacoes/workingpapers/wp2003/WP3-2003.pdf [15. 11. 2011]. Havlík, V., Hoskovec, L. (2009). Krajské volby v České republice v kontextu konceptu voleb druhého řádu. Analýza vybraných aspektů voleb do krajských zastupitelstev v letech 2000–2008. Evropská volební studia, 4: 1, str. 22–47. URL: http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/007/EVS_4_1_2.pdf [15. 11. 2011]. Gilljam, M., Holmberg, S. (1998). Sveriges första Europaparlamentsval. Stockholm: Norstedts juridik. Hobolt, S. B., Spoon, J.-J., Tilley, J. (2009). A Vote Against Europe? Explaining Defection at the 1999 and 2004 European Parliament Elections. British Journal of Political Science, 39: 1, str. 93–115. Hooghe, L., Bakker, R., Brigevich, A., de Vries, C., Edwards, E., Marks, G., Rovny, J., Steenbergen, M., Vachudova, M. (2010). Reliability and Validity of the 2002 and 2006 Chapell Hill Expert Surveys on Party Positioning. European Journal of Political Research, 49: 5, str. 687–703. Hix, S., Marsh, M. (2007). Punishment or Protest? Understanding European Parliament Elections. The Journal of Politics, 69: 2, str. 495–510. Holmberg, S., Oscarsson, H. (2004). Svenskt väljarbeteende. Redogörelse för 2002 års valundersökning. Stockholm, Örebro: Statistiska centralbyrån. Jogheeová, E., Havlík, V. (2010). Volby do Evropského parlamentu v roce 2009 optikou konceptu voleb druhého řádu. Evropská volební studia, 5: 1, str. 111–129. URL: http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/010/EVS2_2010_2.pdf [15. 11. 2011]. Kaniok, P. (2001). Čtvrté rozšíření: Rakousko, Finsko, Švédsko. In Fiala, P., Pitrová, M. (eds.): Rozšiřování ES/EU. Brno: Masarykova univerzita, str. 88–107. Kaniok, P. (2004). Euroskeptické strany ve Skandinávii. Politologický časopis, 11: 2, str. 149–158. Kopeček, L. (2005). Švédsko. In Strmiska, M., Hloušek, V., Kopeček, L., Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál, str. 182–203. Kořan, M. (2008). Jednopřípadová studie. In Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál, str. 29–60. Lane, J.-E., Ersson, S. (1996). The Nordic Countries. In Colomer, J. M. (ed.): Political Institutions in Europe. London, New York: Routledge, str. 254–281. Maškarinec, P. (2007). Křesťanští demokraté. Analýza identity švédské relevantní křesťansko-demokratické strany. Středoevropské politické studie, 9: 1, str. 56–75. URL: http://www.cepsr.com/dwnld/maskarcl07.pdf [15. 11. 2011].

32



Maškarinec, P. (2008a). Analýza ideově-programového profilu švédské Levicové strany z hlediska politického extremismu a radikalismu. Středoevropské politické studie, 10: 1, str. 46–67. URL: http://www.cepsr.com/dwnld/maskarinec20080104.pdf [15. 11. 2011]. Maškarinec, P. (2008b). Volby do švédského Riksdagu v letech 1998–2006: analýza strategických účinků volebního systému na úrovni volebních obvodů. Slovenská politologická revue, 8: 3, str. 3–42. URL: http://ns.ucm.sk/revue/2008/3/maskarinec.pdf [15. 11. 2011]. Maškarinec, P. (2009). Transformace švédských komunistů: Levicová strana mezi neokomunismem a demokratickým socialismem. Slovenská politologická revue, 9: 2, str. 3–55. URL: http://ns.ucm.sk/revue/2009/2/maskarinec.pdf [15. 11. 2011]. Maškarinec, P. (2010). Voličská základna švédských politických stran ve volbách do Evropského parlamentu 1995–2009: kontinuita či diskontinuita voličských vzorců? Slovenská politologická revue, 10: 4, str. 22–50. URL: http://www.ucm.sk/revue/2010/4/maskarinec.pdf [15. 11. 2011]. Maškarinec, P. (2011). Švédští demokraté: analýza teritoriální a voličské základny krajní pravice v současném Švédsku. Rexter – časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu, 9: 2, str. 75–117. URL: http://www.rexter.cz/wp-content/uploads/rexter-41.pdf [15. 11. 2011]. Möller, T. (1999). The Swedish Election 1998: A Protest Vote and the Birth of a New Political Landscape. Scandinavian Political Studies, 22: 3, str. 261–276. MpG (2008). Mp ska inte förorda att Sverige ska lämna EU. URL: http://www.mp.se/templates/mct_177.aspx?number = 156616 [10. 9. 2010]. Oscarsson, H. (2007). A Matter of Fact? Knowledge Effects on the Vote in Swedish General Elections, 1985–2002. Scandinavian Political Studies, 30: 3, str. 301–322. Oscarsson, H., Holmberg, S. (2007). Swedish Voting Behavior. Göteborg: Göteborg University. URL: http://www.valforskning.pol.gu.se/digitalAssets/1220/1220317_ Holmberg_Oscarsson_2007_Swedish_Voting_Behavior.pdf [15. 11. 2011]. Petersson, O. (1994). The Government and Politics of the Nordic Countries. Stockholm: Fritzes. Petersson, O. (2000). Svensk Europadebatt. Notre Europe, Studier och Forskning No. 12. URL: http://www.notre-europe.eu/uploads/tx_publication/Etud12-se_02.pdf [15. 11. 2011]. Ray, L. (1999). Measuring Party Orientations towards European Integration: Results from an expert survey. European Journal of Political Research, 36: 2, str. 283–306. Reif, K., Schmitt, H. (1980). Nine Second-order National Elections. A conceptual framework for the analysis of European election results. European Journal of Political Research, 8: 1, str. 3–44. Reif, K. (1997). European Elections as Member State Second-order Elections Revisited. European Journal of Political Research, 31: 1–2, str. 115–124. Särlvik, B. (2002). Party and Electoral System in Sweden. In Grofman, B., Lijphart, A. (eds.): The Evolution of Electoral and Party Systems in the Nordic Countries. New York: Agathon Press, str. 225–269. SCB (2002). Partisympatier i valkretsar, maj 2002. Stockholm: Statistiska centralbyrån. URL: http://www.scb.se/statistik/ME/ME0201/2003H02/me0201_tab2.pdf [15. 11. 2011]. Statistiska centralbyrån, URL: http://www.scb.se/. Steenbergen, M., Marks, G. (2007). Evaluating Expert Judgments. European Journal of Political Research, 46: 3, str. 347–366. Strmiska, M., Chytilek, R., Šedo, J., Eibl, O. (2009). Volební komplexy zemí V4. Studie k pojetí víceúrovňového volebního prostoru. Brno: CDK. Svenska Dagbladet (2009). Fortsatt upp för Piratpartiet, URL: http://www.svd.se/nyheter/inrikes/fortsatt-upp-for-piratpartiet_3013537.svd [15. 11. 2011]. Šaradín, P. (2008). Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého.


33


The Local (2004). Time to get the party started. The Local, URL: http://www.thelocal.se/228/20040618/ [15. 11. 2011]. Widfeldt, A. (1996). The Swedish European Election of 1995. Electoral Studies, 15: 1, str. 116–119. Widfeldt, A. (2000). Sweden. European Journal of Political Research, 38: 3–4, str. 523–528. Widfeldt, A. (2003). The Parliamentary Election in Sweden, 2002. Electoral Studies, 22: 4, str. 778–784. Widfeldt, A. (2005). Sweden. European Journal of Political Research, 44: 7–8, str. 1195–1202. Widfeldt, A. (2007). The Swedish Parliamentary Election of 2006. Electoral Studies, 26: 4, str. 820–823.

34


Volby do Evropského parlamentu ve Švédsku z hlediska teorie voleb druhého řádu. Pavel Maškarinec * Summary

Recommend Documents