Aplikace teorie voleb druhého řádu na volby do Senátu Parlamentu ČR

Univerzita Hradec Králové Filozofická fakulta Katedra politologie

Aplikace teorie voleb druhého řádu na volby do Senátu Parlamentu ČR Bakalářská práce

Autor: Studijní program: Studijní obor: Vedoucí práce:

Anna Zítková B6701 Politologie Politologie PhDr. Jan Outlý Ph.D.

Hradec Králové, 2014

Zadání bakalářské práce Autor:

Bc. Anna Zítková

Studijní program:

B6701 Politologie

Studijní obor:

Politologie

Název závěrečné práce:

Aplikace teorie voleb druhého řádu na volby do Senátu Parlamentu ČR

Název závěrečné práce AJ:

Application of the Second Order Elections Theory on the Czech Parliament Senate Elections

Cíl, metody, literatura, předpoklady: Cílem bakalářské práce je ověření hypotéz teorie voleb druhého řádu na senátních volbách v České republice konaných v letech 2004, 2006, 2008, 2010 a 2012. Základem pro stanovení hypotéz o volbách druhého řádu, z kterých nevychází exekutivní moc v zemi, Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta byly volby do Evropského parlamentu, které se poprvé konaly v roce 1979. Tato teorie nicméně odpovídá i volbám na ostatních úrovních, které nejsou volbami prvního řádu, v tomto případě volbami do Poslanecké sněmovny. Pro účely této práce budou použity volby do Poslanecké sněmovny v roce 2002, 2006, 2010. V první části práce bude představena teorie voleb druhého řádu, volební systém do Poslanecké sněmovny a volební systém do Senátu. V druhé části práce budou ověřovány hypotézy na základě empirických dat. V závěrečné části práce budou výsledky analyzovány a zhodnoceny hypotézy teorie voleb druhého řádu. 1) Chytilek, Roman, Šedo, Jakub, Lebeda, Tomáš a kol. 2009. Volební systémy. Praha: Portál. 2) Klíma, Michal. 1998. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: Radix. 3) Novák, Miroslav a Lebeda, Tomáš. 2004. Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk. 4) Reif, Karlheinz a Schmitt, Hermann. 1980. "Nine Second-Order National Elections - A Conceptual Framework for the Analysis of European Elections Results." European Journal of Political Research 8, č. 3, 3-44. 5) Sartori, Giovanni. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Slon. 6) Šaradín, Pavel. 2008. "Evropské volby: vznik a vývoj teorií voleb druhého řádu. In: Evropské volby v postkomunistických zemích. Pavel Šaradín a kol. Olomouc: Periplum, 9-26. 7) Šaradín, Pavel. 2008. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

2

Garantující pracoviště:

Katedra politologie, Filozofická fakulta

Vedoucí práce:

PhDr. Jan Outlý, Ph.D.

Konzultant: Oponent: Datum zadání závěrečné práce: 11. 3. 2013 Datum odevzdání závěrečné práce:

3

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala pod vedením vedoucího bakalářské práce samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu. V Pardubicích dne 26.6.2014

4

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu bakalářské práce PhDr. Janu Outlému Ph.D. za cenné rady a trpělivost při vedení mé bakalářské práce.

5

Anotace

Zítková, Anna. 2014. Aplikace teorie voleb druhého řádu na volby do Senátu Parlamentu ČR. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Filozofická fakulta, Katedra politologie. Bakalářská práce. V bakalářské práci jsou ověřovány hypotézy teorie voleb druhého řádu na senátních volbách v České republice konaných v letech 2002, 2004, 2006, 2008, 2010 a 2012. Základem pro stanovení hypotéz o volbách druhého řádu Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta byly volby do Evropského parlamentu, které se poprvé konaly v roce 1979. Tato teorie nicméně odpovídá i volbám na ostatních úrovních, které nejsou volbami prvního řádu, v tomto případě volbami do Poslanecké sněmovny. Pro účely této práce byly použity volby do Poslanecké sněmovny v roce 2002, 2006 a 2010. V první části práce je představena teorie voleb druhého řádu, volební systém do Poslanecké sněmovny a volební systém do Senátu. V druhé části práce jsou ověřovány hypotézy na základě empirických dat a v závěrečné části práce jsou výsledky analyzovány a zhodnoceny hypotézy teorie voleb druhého řádu v kontextu voleb senátních. Klíčová slova:

senátní volby, volby do Poslanecké sněmovny, volby druhého řádu

6

Annotation Zítková, Anna. 2014. Application of the Second Order Elections Theory on the Czech Parliament Senate Elections. Hradec Králové: University of Hradec Králové, Philosophical Faculty, Political science. Bachelor Degree Thesis.

In the Bachelor's thesis are verified hypotheses of second-order elections theory on the Senate elections in Czech Republic held in years 2002, 2004, 2006, 2008, 2010 and 2012. The basis for determination of the hypotheses about the secondorder elections of Karlheinze Reifa and Hermann Schmitt were the elections to the European Parliament, which were first held in 1979. However, this theory corresponds to elections on other levels, which aren´t the first-order elections, in this case the elections to the Chamber of Deputies. For the purpose of this thesis were used the elections to the Chamber of Deputies in 2002, 2006 and 2010. In the first part of the thesis is presented the theory of second-order elections, the electoral system in the Chamber of Deputies and in the Senate. In the second part of the thesis are verified hypotheses on the basis of empirical data. In the final part are analysed the results and the hypotheses of second-order elections theory are evaluated in context of elections to the Senate.

Keywords:

second-order elections, senate elections, elections to the Chamber of Deputies

7

Obsah

ÚVOD .................................................................................................................... 11 1. Teorie voleb druhého řádu a aréna senátních voleb v ČR........................... 17 1.1 Vznik a vývoj teorie ..................................................................................... 17 1.1.1

První

přímé

volby

do

Evropského

parlamentu

-

Hlavní

charakteristiky SOE ....................................................................................... 18 1.1.2

Volební cykly ................................................................................... 21

1.1.3

Další zpřesňování původních hypotéz ............................................. 23

1.2

1.2.1

Volební systém poměrného zastoupení do Poslanecké sněmovny .. 24

1.2.2

Většinový volební systém do Senátu PČR ...................................... 25

1.2.3

Vliv účinků většinového systému na výsledky voleb ...................... 26

1.3 2.

Volební systémy ...................................................................................... 24

Možnosti aplikace teorie na volby do Senátu Parlamentu ČR ................ 27

Charakteristika zkoumaných voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu

Parlamentu ČR .................................................................................................... 29 2.1

Volební účast a počty neplatných hlasů ve volbách do Poslanecké

sněmovny PČR konaných v letech 2002, 2006 a 2010...................................... 29 2.2

Volební účast a počty neplatných hlasů ve volbách do Senátu PČR, které

proběhly v letech 2002, 2004, 2006, 2008, 2010 a 2012 ................................... 30 2.3

Volby do Poslanecké sněmovny PČR ..................................................... 33

2.3.1

Výsledky voleb 2002 ....................................................................... 33

2.3.2

Výsledky voleb 2006 ....................................................................... 34

2.3.3

Výsledky voleb 2010 ....................................................................... 35

2.4

Volby do Senátu PČR ............................................................................. 37

2.4.1

Výsledky voleb 2002 ....................................................................... 37

2.4.2

Výsledky voleb 2004 ....................................................................... 38

2.4.3

Výsledky voleb 2006 ....................................................................... 39

2.4.4

Výsledky voleb 2008 ....................................................................... 40

2.4.5

Výsledky voleb 2010 ....................................................................... 41

2.4.6

Výsledky voleb 2012 ....................................................................... 43

8

2.5

Témata kampaní voleb do Poslanecké sněmovny PČR konaných v letech

2002, 2006 a 2010 .............................................................................................. 44 2.5.1

Volební kampaň v roce 2002 ........................................................... 44

2.5.2


2.5.3


2.6

Témata kampaní voleb do Senátu PČR konaných v letech 2002, 2004,

2006, 2008, 2010 a 2012 .................................................................................... 47

3.

2.6.1

Volební kampaň v letech 2002 a 2004............................................. 47

2.6.2


2.6.3


Zhodnocení platnosti hypotéz teorie voleb druhého řádu v kontextu

senátních voleb v ČR ........................................................................................... 51 3.1

Volební účast a procenta neplatných hlasů ............................................. 51

3.2

Porovnání výsledků vládních stran se stranami opozičními ve FOE a

SOE a volební cyklus ......................................................................................... 54 3.3

Menší, nové a radikálnější strany ............................................................ 56

3.4

Témata kampaní voleb do Senátu ........................................................... 58

3.5

Zhodnocení role osobnosti kandidátů v senátních volbách..................... 60

3.6

Shrnutí výsledků a vyhodnocení druhořadosti voleb do Senátu ČR ....... 61

ZÁVĚR ................................................................................................................. 63 PRAMENY A LITERATURA ........................................................................... 67 Prameny ............................................................................................................. 67 Internetové zdroje .......................................................................................... 67 Literatura ............................................................................................................ 69 PŘÍLOHY ............................................................................................................. 72

9

Seznam zkratek CSU – Český statistický úřad ČSSD – Česká strana sociálně demokratická ČR – Česká republika EP – Evropský parlament EU – Evropská unie FOE – first-order elections (volby prvního řádu) HNHRM – Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst HOPB – Občané pro Budějovice KDU-ČSL – Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy NV – Nezávislá volba ODA – Občanská demokratická aliance ODS – Občanská demokratická strana PČR – Parlament České republiky PS – Poslanecká sněmovna SNK ED – Sdružení nezávislých kandidátů Evropští demokraté SOE – second-order elections (volby druhého řádu) SZ – Strana zelených STAN – Starostové a nezávislí US-DEU – Unie svobody – Demokratická unie VV – Věci veřejné ZVP – zákon o volbách do Parlamentu ČR

10

ÚVOD Cílem bakalářské práce je ověření hypotéz teorie voleb druhého řádu, neboli second-order elections (SOE), na volbách do Senátu Parlamentu České republiky. První senátní volby proběhly v roce 1996 a staly se, díky dvouleté periodě, kdy dochází k obměně 1/3 komory, nejpočetnějšími v České republice. Přesto jim dosud nebylo věnováno příliš mnoho badatelských aktivit. O aplikaci teorie druhořadých voleb na české prostředí se pokusil Vlastimil Havlík či Pavel Šaradín, kteří však tuto teorii testovali pouze na volbách do Evropského parlamentu a krajských zastupitelstev, nikoliv na volbách do Senátu. Proto se autorka této práce pokusí teorii SOE aplikovat na senátní volby, rozšířit tak danou teorii na nový příklad, a ověřit, zdali tento koncept odpovídá i tomuto typu voleb v českém prostředí. Již od počátku je nepochybné, že to nebude lehký úkol, neboť u voleb do Senátu Parlamentu ČR a Poslanecké sněmovny (dále jen PS) se uplatňuje odlišný volební systém. Abychom mohli komparaci mezi oběma komorami provést, je nezbytné zaměřit pozornost na rozdíly ve volebních systémech a jejich účincích na výsledky voleb, a v závěrečném hodnocení k nim přihlédnout. Český statistický úřad pak zveřejňuje výsledky a údaje o procentuální podpoře stran na úrovni volebních obvodů, které je možno spočítat a zjistit tak výsledky celostátní. Zároveň mohou být porovnána témata kampaní voleb do Senátu a Poslanecké sněmovny ČR. Komparace tedy může být provedena. Ucelený teoretický rámec pro zkoumání tzv. „méně důležitých“ voleb vypracovali Karlheinz Reif a Hermann Schmitt na základě analýzy prvních přímých voleb do Evropského parlamentu, které proběhly v roce 1979 (viz Reif, Schmitt 1980) V následujících letech byla teorie rozpracována dalšími autory a analýza voleb druhého řádu se stala základním tématem výzkumu v politické vědě. Pod koncept second-order election se řadí všechny druhy voleb, z kterých nevychází exekutivní moc v zemi. V České republice bychom mezi prvořadé volby, neboli first-order elections (FOE), mohli zařadit volby do Poslanecké sněmovny a ostatní volby by spadaly pod koncepci SOE. Jednalo by se o volby do

11

Evropského parlamentu (dále jen EP), do Senátu Parlamentu ČR, do krajských a obecních zastupitelstev a o celostátní referenda1. Základním znakem SOE je jejich „druhořadost“. Ta se vyznačuje zejména nižším zájmem voličů o jednotlivé volby vzhledem k FOE, což se projevuje nízkou volební účastí. Druhořadost je vnímána nejen voliči, ale i médii a samotnými politickými aktéry. Bylo vymezeno mnoho dalších znaků, jimiž se volby do Evropského parlamentu vyznačují, a které je možné podle autorů teorie aplikovat i na ostatní druhy voleb. (Reif, Schmitt 1980: 8–9) Například ztráta podpory vládních stran, větší důraz na kampaně v SOE než v případě FOE, vyšší procento neplatných hlasů a podobně. Na základě těchto charakteristik autorka bakalářské práce stanovila hypotézy2, které budou testovány na volbách do Senátu Parlamentu ČR konaných v letech 2002, 2004, 2006, 2008, 2010 a 2012. Jsou to následující hypotézy: H1: Volební účast bude v případě voleb do Senátu PČR nižší než u voleb do Poslanecké sněmovny. H2: Strany, které jsou u vlády, budou v senátních volbách ztrácet podporu a naopak budou posilovat strany, které jsou opoziční. Ty budou dosahovat lepších výsledků, než jakých dosáhly v posledních volbách do PS ČR. H3: Podpora vládních stran v senátních volbách bude uprostřed jejich volebního období, tzv. mid-term, nejnižší.

Výsledky vládních stran

v druhořadých volbách budou ovlivněny jednotlivými fázemi volebního cyklu, přičemž pokud se budou konat senátní volby těsně po volbách do Poslanecké sněmovny nebo těsně před nimi, vládní strany v nich budou mít větší podporu, než pokud se budou volby konat v polovině volebního období. H4: Větší šanci na úspěch budou mít menší, nové a radikálnější strany v senátních volbách než ve volbách do Poslanecké sněmovny. Voliči se v druhořadých volbách budou rozhodovat spíše „srdcem“ než strategicky, a proto budou dávat hlasy i stranám, kterým by jinak v prvořadých volbách hlas nedali, protože by nechtěli, aby jim propadl. Proto budou ve FOE spíše podporovat strany velké.

1

Od vzniku České republiky se konalo pouze jedno celostátní referendum, v červnu roku 2003, o přistoupení ČR do EU. 2 Nejedná se o hypotézy, které by měly formu hypotéz, tedy vztah dvou proměnných, ale autorka práce přejímá podobu hypotéz, tak jak je formulovali autoři teorie Reif a Schmitt.

12

H5: V senátních volbách bude vhozeno do volebních uren vyšší procento neplatných hlasů než ve volbách do Poslanecké sněmovny. H6: Kampaně senátních voleb budou obsahovat v mnoha případech témata charakteristická pro volby do Poslanecké sněmovny. H7: Voliči se budou v senátních volbách více zaměřovat na osobnost kandidáta, méně pak na strany. To se projeví zejména v případě, pokud na tom bude strana špatně, ale některý její kandidát výrazně uspěje, nebo naopak. Vzhledem k rozsahu bakalářské práce a z důvodu častého konání voleb budou zkoumány volby do Senátu, které se konaly za posledních deset let. Komparace bude provedena s volbami do Poslanecké sněmovny PČR konanými v roce 2002, 2006 a 2010. Pro otestování hypotéz H2 a H3 budou použity výsledky pouze prvního kola voleb do Senátu agregované na celostátní úroveň. Druhé kolo nebude zohledněno, neboť by došlo ke zkreslení výsledků z důvodu omezeného výběru kandidátů. V rámci jednotlivých kapitol o volbách v empirické části práce budou popsáni vládní a opoziční kandidáti. Zároveň ale druhé kolo, pokud se konalo, může přispět k posouzení některých dalších hypotéz a autorka práce se o něm bude zmiňovat a zkoumat souvislosti týkající se úspěchu malých či nových stran a s tím související hlasování srdcem, výše volební účasti a vlivu prvořadé arény na senátní volby. Práce má charakter případové studie, která je vymezena prostorem a časem. V práci budou použity metody analýza statistických dat a komparace, pomocí kterých budou ověřovány stanovené hypotézy. Jak bylo řečeno výše, podobná studie dosud nebyla vypracována. Tématem voleb druhého řádu se zabývá Pavel Šaradín v díle „Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice“ z roku 2008 a spolu s dalšími autory v díle „Evropské volby v postkomunistických zemích“ z roku 2008. V první publikaci se věnuje analýze volební podpory ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a ODS ve volbách do Poslanecké sněmovny a její komparaci se situací v krajských a evropských volbách. Dále pak srovnává vybrané aspekty voleb do Poslanecké sněmovny a prověřuje platnost některých teorií voleb druhého řádu vzhledem ke krajským a evropským volbám.

13

V druhém díle se pak zabývá volbami do Evropského parlamentu v postkomunistických zemích. V obou dvou publikacích je detailně popsán vznik a vývoj teorie voleb druhého řádu, z kterých autorka této práce čerpala některé údaje. Zároveň tyto publikace autorce práce poskytly vodítko, jakým způsobem je možno metodologicky uchopit jednotlivé druhy neparlamentních voleb a učinit z nich komplexní téma výzkumu vzhledem k volbám do Poslanecké sněmovny. Analýzou voleb do Senátu se dlouhodobě zabývá Tomáš Lebeda. Hned po prvních volbách, které proběhly v roce 1996, Lebeda a kolektiv autorů vydali sociologickou studii týkající se jejich výsledků. Pro účely bakalářské práce je čerpáno ze studie „Volby do Senátu 1996 až 2008“ z roku 2009, na které se podíleli autoři Tomáš Lebeda, Tomáš Lacina a Karolína Malcová. Studie se zabývá nastavením a potencionálními efekty volebního systému do Senátu PČR, volebními výsledky, které jsou porovnávány s výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, a volební účastí, přičemž v rámci této kapitoly byl popsán koncept SOE v kontextu nízké volební účasti. Součástí studie jsou individuální charakteristiky všech kandidátů, charakteristiky jednotlivých volebních obvodů a další politické proměnné. Publikace tak poskytuje výchozí prostor k naplnění cílů bakalářské práce. Výsledky senátních voleb z let následujících, tedy 2010 a 2012, pak budou čerpány z internetových stránek Českého statistického úřadu (CSU). Centrum pro studium demokracie a kultury vydalo publikace týkající se voleb do Poslanecké sněmovny. Ty detailně popisují jednotlivé strany a stranický systém v jednotlivých volebních obdobích, volební programy, kampaně, volební průzkumy, volební geografii a možnosti volebního inženýrství v kontextu voleb do Poslanecké sněmovny. Jako zdroj pro bakalářskou práci budou využity především kapitoly o charakteristikách a vývoji politických stran a o volební geografii. Pro porovnání rozdílů a účinků většinového dvoukolového volebního systému a volebního systému poměrného zastoupení bude autorka vycházet z publikací od Michala Klímy „Volby a politické strany v moderních demokraciích“ z roku 2003, která shrnuje tradiční i nejnovější teorie a přístupy jednotlivých západoevropských a amerických politologů, jako je např. Max Weber či Robert Dahl, a která se zaměřuje na klasifikaci a typologii stranických systémů, vztahy mezi politickými stranami a sociálními rozpory a klasifikaci 14

volebních systémů spolu s uvedením konkrétních příkladů, jejich výhod a nevýhod. Detailněji se pak volebními systémy zabývá práce Romana Chytilka a Jakuba Šedy „Volební systémy“ z roku 2004, která šířeji analyzuje jednotlivé typy subsystémů a obsahuje kapitolu o vývoji volebního systému v českých zemích od roku 1848. Vývojem volebních systémů a popsáním pokusů o jejich novelizace v ČR se pak věnuje publikace Miroslava Nováka a Tomáše Lebedy „Volební a stranické systémy: ČR v mezinárodním srovnání“ z roku 2004. Teorii voleb druhého řádu je věnována bohatá zahraniční literatura. Stěžejním dílem je článek Hermanna Schmitta a Karlheinze Reifa „Nine secondorder national Election: A conceptual Framework for the analysis of European election results“ z roku 1980. Základem práce je analýza voleb do Evropského parlamentu, jakožto voleb druhého řádu, a vymezení hlavních charakteristik těchto „méně významných“ voleb. Autoři zde uvedli 6 hlavních dimenzí, jejichž prostřednictvím mají být druhořadé volby zkoumány. Klíčovým pro další vývoj teorie byl článek Karlheinze Reifa „National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984“ z roku 1984, kde autor upřesnil původní hypotézy SOE a blíže rozpracoval otázku vlivu volebního cyklu na výsledky voleb, Pippy Norris „Nomination: Second-Order Elections Revisited“ z roku 1997 a Michaela Marshe „Testing the Second-Order Election Model after Four European Elections“ z roku 1998. Základní hypotézy teorie byly dále ověřovány a doplňovány mnoha dalšími zahraničními autory, jako jsou Cees Van Der Eijk, Mark Franklin, Jason Koepke, Nils Ringe nebo Mikko Mattila. Autorka bakalářské práce bude v práci čerpat údaje zejména ze všech 4 zde uvedených článků a představí teze některých dalších autorů uvedené v publikaci Pavla Šaradína (2008). Práce je členěna na 3 hlavní kapitoly. V první kapitole bude představena teorie voleb druhého řádu, z které celá práce vychází a která poskytuje teoretický rámec pro stanovení hypotéz. Budou zde uvedeny hlavní dimenze druhořadých voleb a shrnuty jejich základní vlastnosti vymezené Reifem a Schmittem v prvních evropských volbách. Následně bude představena podstata volebního cyklu a vývoj konceptu SOE. V další podkapitole budou vymezeny základní charakteristiky volebních systémů pro volby do Poslanecké sněmovny a do 15

Senátu, s důrazem na účinky dvoukolového systému a určení možné komparace se systémem poměrným. V poslední kapitole bude uveden způsob, jakým lze teorii SOE aplikovat na konkrétní případ druhé komory Parlamentu v ČR. Volební výsledky, volební účast, počty neplatných hlasů a témata kampaní voleb do Poslanecké sněmovny konaných od roku 2002 do 2010 a do Senátu od roku 2002 do 2012 budou popsány v kapitole druhé. Volební výsledky budou seřazeny chronologicky, přičemž jednotlivé podkapitoly budou vycházet z hypotéz stanovených pro tuto práci. V závěrečné kapitole budou zjištěné a popsané jevy zanalyzovány, posouzeny z hlediska teoretického rámce a zhodnoceny jednotlivé hypotézy. Na základě potvrzení či vyvrácení hypotéz bude možno posoudit, zdali senátní volby spadají pod koncept druhořadých voleb vymezený Reifem a Schmittem či nikoliv.

16

1. Teorie voleb druhého řádu a aréna senátních voleb v ČR 1.1 Vznik a vývoj teorie Teorie voleb druhého řádu byla vystavěna na evropských volbách. Nejdůkladněji a nejkomplexněji ji popsali němečtí politologové Karlheinz Reif a Hermann Schmitt ve studii z roku 1980, kde na základě analýzy prvních přímých voleb do Evropského parlamentu konaných v roce 1979, vymezili hlavní teze druhořadých voleb. V následujících letech byla teorie po každých dalších uskutečněných volbách do Evropského parlamentu doplňována a rozšiřována. Podstatou konceptu druhořadých voleb je rozdělení voleb do dvou kategorií – na volby prvořadé (first-order elections) a druhořadé (second-order elections). Mezi prvořadé jsou řazeny volby, které autoři teorie považují za nejdůležitější,

neboť

z nich

vychází

exekutivní

moc

v zemi.

V rámci

parlamentního systému to jsou volby do národního parlamentu, v případě prezidentského systému se jedná o volby hlavy státu. Zbývající, mezi něž patří jednotlivé druhy regionálních voleb, jimiž jsou obsazovány zastupitelské orgány na nižší úrovni země, volby do druhé komory parlamentu a do Evropského parlamentu řadí autoři mezi volby druhého řádu. (Reif, Schmitt 1980: 8–9) Druhořadé volby však není možné od prvořadých striktně oddělit, neboť mnozí voliči se často v second-order elections rozhodují podle dění v aréně prvořadých voleb, a naopak výsledky SOE se mohou projevit v rámci FOE. Příkladem může být projevení nespokojenosti s vládní stranou podporou opoziční strany v druhořadých volbách, nebo naopak subjekt, který není zastoupen v národním parlamentu, může upevnit své postavení nejdříve na úrovni voleb druhého řádu, dostat se do podvědomí voličů a následně uspět ve volbách prvořadých. (Reif, Schmitt 1980: 9–10) Článek Reifa a Schmitta nebyl první, který se zabýval rozdíly mezi volbami národními a tzv. méně důležitými. Odlišnosti byly mapovány již některými americkými studiemi či výzkumy zemských voleb v Německu v 60. a

17

70. letech.3 (Šaradín 2008b: 30–31) S první ucelenou teorií však přišli až tito dva autoři.

1.1.1 První přímé volby do Evropského parlamentu - Hlavní charakteristiky SOE Reif a Schmitt nepovažovali volby do EP za jedny, ale za soubor devíti národních voleb, kde hlavní roli sehrávají vnitrostranická témata. Důvod odlišnosti devíti národních voleb od first-order elections pak spočívá v tom, že se tyto volby odehrávají v jiné dimenzi. Autoři vymezili 6 hlavních dimenzí, ve kterých se nachází podstata druhořadých voleb a kterými se odlišují od FOE. Jedná se o: 1) Dimenzi významu = the „less-at-stake“ dimension 2) Dimenzi specifického prostoru = the specific-arena dimension 3) Dimenzi institucionálně-procedurální = the institutional-procedural dimension 4) Dimenzi volební kampaně = the campaign dimension 5) Dimenzi politické změny = the main-arena political change dimension 6) Dimenzi sociální a kulturní proměny = the social and cultural change dimension. (Reif, Schmitt 1980: 9–15) První dimenze charakterizuje nejvýznamnější aspekt konceptu SOE, kterým je menší významnost voleb. Druhořadé volby nemají přímý vliv na změnu vlády a nerozhoduje se v nich o nejvýznamnějších politických tématech týkajících se všech obyvatel země, jako je daňová politika, sociální a zahraniční politika či hospodaření státu. Hraje se zde tedy o méně než ve FOE. (Havlík 2009: 26–27) To se projevuje jak v chování voličů, tak kandidujících stran. Dochází k nižší volební účasti, ke které mohou přispět nevýraznou kampaní samotné politické strany či kandidáti, ucházející se o mandát. Jejich pasivní přístup zvyšuje neinformovanost voličů o volbách a přesvědčení o jejich nedůležitosti. (Reif, Schmitt 1980: 9) „Druhořadost“ dále ovlivňuje přístup voličů k hlasování. V prvořadých volbách se volič rozhoduje spíše takticky, aby nedošlo k propadnutí jeho hlasu v případě, že podpoří malou či novou stranu, která nepřekročí volební klauzuli či 3

Reif a Schmitt na tyto studie navázali.

18

nemá šanci dostat se do vlády. V druhořadých volbách pak zvolí spíše stranu, která reprezentuje voličův názor bez ohledu na to, zdali se jedná o silnou velkou stranu (kandidáta), či malou4 nebo novou5, z toho důvodu, že vlastně „o nic nejde“. (Reif, Schmitt 1980: 9) V politologické terminologii se takový způsob hlasování nazývá jako „volba srdcem“ či „upřímné hlasování“.6 (Cabada, Kubát 2002: 307) Voliči v druhořadých volbách často vyjadřují svoji nespokojenost s vládní politikou. To se odráží ve větším množství odevzdaných neplatných hlasů, jejichž znehodnocení je snazší díky „menší významnosti volby“, a ve ztrátě podpory vládních stran zejména uprostřed funkčního období vlády, tzv. mid-term period. Popularita vládních stran naopak roste s přibližujícím se termínem prvořadých voleb či krátce po jejich konání. Autoři upozorňují, že nižší podpora vládní strany může být rovněž způsobena odlišnou a obecně nižší volební účastí. (Reif, Schmitt 1980: 9–10) Druhá dimenze značí, že evropské volby probíhají ve specifickém prostoru. Znamená to, že i přes to, že je v sázce méně, mají druhořadé volby svůj význam, protože jsou jimi obsazovány zastupitelské orgány na nižších úrovních, na úrovni EP či se v referendu rozhoduje o závažných společenských tématech. (Havlík 2009: 29) Zároveň mohou být SOE nezávislé na politické soutěži prvořadé arény. Čím více se budou lišit politické a institucionální podmínky prvořadé a druhořadé arény jako jsou politické strany, kandidáti, podoba politiky a kontrolní funkce, tím bude menší vliv hlavní arény na podobu druhořadých voleb. Abychom mohli posoudit vliv FOE musíme zodpovědět 3 základní otázky: Účastní se soutěže stejné politické strany? (čím více se aktéři odlišují, tím složitější bude identifikace provázanosti hlavní a vedlejší arény). Jsou stejné strany u moci? (pokud tomu tak bude, můžeme předpokládat, že jejich ztráty jsou relativně nižší). Je role politických stran ve specifické aréně plně akceptována? (v komunální politice bývá akceptace stran nižší a prosazují se zde různé „nezávislé“ subjekty). (Reif, Schmitt 1980: 10–11)

4

Velikost politické strany se posuzuje dle jejích procentních zisků v národních volbách. V práci bude autorka vycházet z typologie P. Maira, kdy malá strana je taková, která ve třech po sobě jdoucích volebních období získala od 1 do 15 %. (Cabada, Kubát 2002: 250–251) 5 Nová strana je taková, která doposud nebyla stranou parlamentní. 6 Blíže bude taktické a upřímné hlasování popsáno v kapitole 1.2 v souvislosti s volebními systémy.

19

Při zkoumání vzájemného působení jednotlivých arén je nezbytné vzít v úvahu také institucionálně-procedurální třetí dimenzi, tedy podobu volebního práva a volebního systému v SOE a FOE. Odlišná nastavení formálních pravidel voleb mohou významně ovlivnit výši volební účasti. Výsledky volební účasti mohou být zkresleny v případě, že je zákonem stanovená povinnost volit. Úroveň volební účasti může být ovlivněna také odlišným volebním systémem v různých typech voleb. Čím více se budou volební systémy odlišovat od používaného systému v hlavních volbách, tím nižší bude volební účast. K zvýšení volební účasti naopak může přispět regionalizace a personalizace volebního systému, kdy je země rozdělena do více volebních obvodů, přičemž kandidát je blíže voliči, a je umožněno preferenční hlasování, které dává voliči možnost ovlivnit svým hlasem personální složení voleného orgánu. Zároveň autoři očekávají vyšší volební účast v druhořadých volbách, pokud se konají ve stejný den jako volby národní či ostatní SOE. (Reif, Schmitt 1980: 12–13) Dalším aspektem, kterým se od sebe liší prvořadé a druhořadé volby, jsou volební kampaně. Veřejnost, média a politické strany věnují kampaním větší pozornost ve FOE než v SOE. Veřejnost volby do SOE příliš nezajímají, a proto pokud chtějí politické strany přilákat voliče a přesvědčit je, aby odevzdali hlas konkrétní politické straně, musí vynaložit více finančních prostředků a aktivit na volební kampaně. Čím méně pak strany do kampaní investují, tím je pravděpodobnější nižší volební účast. Politická strana ale v některých případech, zejména pokud má pevné voličské jádro, využívá nižší volební účast ve svůj prospěch a záměrně nevěnuje příliš mnoho úsilí do kampaně, aby tím odradila i ostatní soupeře od zintenzivnění kampaní, a tím dosáhla volebního úspěchu. (Reif, Schmitt 1980: 13–14) Poslední dvě dimenze se týkají politických, sociálních a kulturních proměn. Při zkoumání druhořadých voleb je třeba vzít v úvahu proměnu popularity jednotlivých politických stran a případné sociální a kulturní proměny ve společnosti. Změna popularity politické strany, způsobená ekonomickým či politickým vývojem, se odrazí ve výsledcích následujících prvořadých voleb, a proto je třeba porovnávat výsledky voleb druhořadých i s volbami prvořadými uskutečněnými po těch druhořadých. (Reif, Schmitt 1980: 14) Jejich srovnání pomůže odstranit 20

případné nepřesnosti v analýze SOE, konkrétně pak mylné přisuzování proměny volební podpory některých politických stran povaze druhořadých voleb. (Havlík 2009: 31) Proměny ve složení společnosti a kulturních vzorcích mají vliv na volební podporu. Pokud se politická strana těmto změnám nepřizpůsobí, ovlivní to její výsledky. Příkladem může být snížení podpory agrárních stran v důsledku poklesu podílu populace zaměstnané v zemědělství. (Reif, Schmitt 1980: 15) Ze

všech

zde

vyjmenovaných

vlastností

druhořadých

voleb

je

nejdůležitějším znakem konceptu odlišné chování voličů v závislosti na typu voleb, vyplývající primárně z první dimenze. (Havlík 2009: 31–32) Jednotlivé dimenze pak poskytují návodný rámec pro výzkum druhořadých voleb. Shrnemeli jejich obsah, volby druhého řádu se vyznačují následujícími charakteristikami: a) Je v nich zaznamenána nižší volební účast. b) Poskytují větší šance a prostor pro nové a malé strany. c) Dochází v nich k vyššímu procentu neplatných hlasů. d) Vládní strany ztrácejí podporu. e) Voliči se více zaměřují na osobnosti, méně se rozhodují takticky. f) Volební účast klesá, pokud jsou volební pravidla vzdálenější od národních pravidel. g) Kampaně hrají v druhořadých volbách významnou roli. (Šaradín 2008b: 32–33) Evropské volby se oproti ostatní volbám druhého řádu vyznačují ještě jednou charakteristikou, a tou je fakt, že překračují národní hranice. Ostatní SOE jsou sub-národními arénami. (Reif, Schmitt 1980: 11) Jak ale upozorňuje Pavel Šaradín, výjimkou jsou volby do horní komory, které spadají mezi volby národní. (Šaradín 2008b: 33)

1.1.2 Volební cykly Karlheinz Reif po provedení analýzy druhých voleb do Evropského parlamentu uskutečněných v roce 1984 zpřesnil původní hypotézy výzkumu SOE a doplnil tvrzení o následující: a) V kampaních SOE se objevují jak témata prostoru druhého řádu, tak ale mnoho témat patřících do FOE. 21

b) Volební účast v SOE je pravidelně nižší než ve FOE, a odráží závažnost rozdílných SOE. c) Šanci mají jak menší a nové strany, tak také radikálnější strany. d) Výsledky vládnoucích stran jsou v SOE do značné míry ovlivněny jednotlivými obdobími volebního cyklu. (Reif 1984: 247) Vedle potvrzení většiny původních předpokladů, Reif upozornil na nutnost zahrnout do analýzy druhořadých voleb existenci volebního cyklu, který určuje „fázi oblíbenosti“ vládních stran a ovlivňuje tak výsledky v SOE. Tyto cykly jsou různými autory pojímány odlišně. Jak ale ukazuje Šaradín (2008: 33), bývá zejména používána následující periodizace:  Honeymoon (líbánky) - období do 12 měsíců po volbách do národního parlamentu. V tomto období je stále vysoká podpora vládních stran, doznívá volební euforie a psychologická spokojenost s volbou. Toto období je nejvhodnější pro ekonomické reformy.  Mid-term (střední období) – období mezi 13. a 36. měsícem po národních volbách. Vládní strany výrazně ztrácejí hlasy, dochází k únavě z politiky. Nejnižší obliba vládních stran nastává uprostřed volebního období. Lidé užívají volební soutěž jako příležitost, jak se vymezit proti stávající administrativě. (Norris 1997: 112) Volby druhého řádu proto bývají označovány jako volby ověřovací (testelection). (Šaradín 2008b: 33)  Later term (pozdní období) – období od 37. do 48. měsíce po hlavních volbách. Opět roste podpora vládních stran. Koepke a Ringe jsou kritiky této periodizace, neboť je založena na dichotomii vláda-opozice a nezabývá se úrovní aktérů, tedy jednotlivých politických stran. Ve studii „The Second-order Election Model in an Enlarged Europe“ z roku 2006 rozlišují velké a malé vládní strany, přičemž uvádí, že velké vládní strany budou ve volbách druhého řádu ztrácet více než malé vládní strany. (Cabada 2010: 10) Schmitt pak po volbách do Evropského parlamentu konaných v roce 2004, upozorňuje na rozdíly mezi západoevropskými zeměmi a zeměmi Střední a

22

Východní Evropy.7 Poznamenává, že ztráty východních vládních stran nenásledují tradiční cyklický model. Podporu ale ztrácejí. (Schmitt 2005) V této práci bude použita periodizace honeymoon - mid-term - later term.

1.1.3 Další zpřesňování původních hypotéz Vedle otázky vlivu volebního cyklu na výsledky voleb se jednotlivé výzkumy, prováděné po roce 1984, zaměřovaly na prověřování dalších tezí teorie SOE, jako je nižší volební účast, postavení malých stran a volební kampaně. Karlheinz Reif v roce 1997 konstatuje, že ve volbách druhého řádu mají šanci malé, nové a radikálnější strany, a nově doplňuje i úspěšnost stran protestních a populistických. (Šaradín 2008b: 34) Michael Marsh pak rozvádí hypotézu týkající se odlivu voličů od větších stran k menším. Říká, že: „Politické strany, které v posledních národních volbách dosáhly zisku mezi 4 % a přibližně 30 % hlasů, by měly v evropských volbách ztrácet malé procento voličů. Větší politické strany, s výsledkem nad 30 % hlasů, však ztrácejí daleko více voličů.“ (Marsh 1998: 602) Upozorňuje tak na skutečnost, že velké politické strany ztrácejí ve volbách druhého řádu podporu bez ohledu na to, zdali jsou součástí vlády. V posledních letech se výzkum soustřeďuje na testování hypotéz SOE na členských postkomunistických zemích EU a na odlišnosti ve volebních kampaních, programech či financování subjektů. Autoři potvrzují, že politické strany pro volby do Evropského parlamentu většinou nepřipravují zvláštní programové dokumenty s tématikou EU, ale pouze doplní programy pro domácí politickou arénu či ani to. Aktéry není nabízeno nic podstatně odlišného od národních parlamentních voleb a voliči tak mají menší motivaci pro účast ve volbách do EP. (Cabada 2010: 12) Podle Šaradína (2008b: 38) je volební účast v SOE dále ovlivňována nižší důležitostí společensko-politických záležitostí, o kterých voliči rozhodují; v některých letech určitou únavou z voleb způsobenou jejich častým konáním8 a menší viditelností subjektů v důsledku nižších výdajů na volební kampaně a nižší 7

Ty jsou způsobeny nižší mírou stability stranických systémů postkomunistických zemí oproti stranickým systémům Západu. Jedná se zejména o rozpady politických stran na nejrůznější frakce a vznik zcela nových subjektů. 8 V České republice se v roce 2004 konaly troje volby. Byly to volby evropské, krajské a na třetině území senátní.

23

pozorností sdělovacích prostředků. Ovlivněna může být také typem volebního systému9 či nahlížením voličů na volenou instituci jako zbytečnou. Ač došlo za posledních 35 let k různým zpřesňováním a doplňováním hypotéz, podstata konceptu druhořadých voleb se příliš nezměnila. Mnohokrát došlo k potvrzení základních tezí, a je tak možné při zkoumání druhořadých voleb vycházet z hlavních charakteristik vymezených v kapitole 1.1.1 této práce a přihlédnout k následným zpřesněním.

1.2

Volební systémy Ústava10 ČR v článku 18 stanovuje základní principy volebního práva a

volebního systému11 používaného při volbách do Poslanecké sněmovny a do Senátu ČR. Volby do obou komor Parlamentu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Právo volit má každý občan České republiky od dosažení věku 18 let. Kandidovat do Poslanecké sněmovny mohou osoby starší 21 let, do Senátu 40 let. Pro volby do Poslanecké sněmovny Ústava stanoví systém poměrného zastoupení a pro volby do Senátu systém většinový. Konkrétní soubor volebních pravidel, jako jsou podmínky výkonu volebního práva, organizace voleb a rozsah soudního přezkumu, je uveden v zákoně o volbách do Parlamentu ČR a o změně a doplnění některých dalších zákonů (zák. č. 247/1995 Sb., dále jen ZVP).

1.2.1 Volební systém poměrného zastoupení do Poslanecké sněmovny Systém poměrného zastoupení spočívá na vícemandátových obvodech a jeho cílem je zajistit, aby složení parlamentu odpovídalo proporcionálnímu rozložení politických sil ve společnosti a dbalo tak ochrany menšin. Nastavení jeho parametrů, jako je volební formule, velikost volebního obvodu, volební kvorum, struktura hlasů a metoda přepočtu hlasů bude ovlivňovat konečné výsledky voleb. (Klíma 2003: 196) Ve volbách do PS mohou kandidovat registrované politické strany, politická hnutí a jejich koalice. Užíván je systém vázané kandidátní listiny. 9

Mikko Mattila říká, že vyšší volební účast je v poměrných volebních systémech. (Mattila 2003: 466) 10 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 11 Volební systém je možné definovat jako souhrn volebních pravidel, pomocí kterých se převádí hlasy voličů na mandáty mezi strany či jednotlivé kandidáty. (Novák, Lebeda a kol. 2004: 19)

24

Voličům je předkládána stranická kandidátka, kde pořadí kandidátů ovlivňuje příslušná politická strana. Volič dává hlas politické straně. Může však udělit tzv. preferenční

hlasy některým

z kandidátů

a

tím

ovlivnit

jejich

pořadí.

(Novák, Lebeda a kol. 2004: 242) Maximálně může volič udělit 4 preferenční hlasy. (§ 39 ZVP) Pokud kandidát získá 5 % z celkového počtu platných hlasů pro danou stranu, přednostně mu připadne mandát. (§ 50 odst. 5 ZVP) Česká republika je rozdělena do 14 volebních obvodů, které odpovídají 13 krajům a hlavnímu městu Praha. Velikost neboli počet mandátů připadající jednotlivým obvodům se zjišťuje pomocí republikového mandátového čísla12, kterým se vydělí celkový počet platných odevzdaných hlasů v každém volebním kraji. Zbývající mandáty připadnou krajům s největším zbytkem dělení. Hlasy jednotlivých subjektů jsou pak přepočítávány ve volebním obvodu pomocí D´Hondtovy metody (dělení čísly 1,2,3, atd.). (Klíma 2009: 221) Uzavírací klauzule v případě politických stran činí 5 %, dvoučlenné koalice 10 %, tříčlenné 15 % a čtyřčlenné 20 % hlasů. (§ 49 odst. 1 ZVP)

1.2.2 Většinový volební systém do Senátu PČR Většinový volební systém je založen na principu jednomandátových volebních obvodů, kde vítěz reprezentuje voličstvo daného obvodu. Důvod stanovení odlišného volebního systému, než jaký je v PS, spočívá v samotném smyslu existence Senátu, jako instituce stabilizující a kontrolní vzhledem k Poslanecké sněmovně, vytvářející předpoklad kvalitnějšího legislativního procesu a chránící základní ústavní principy demokracie a právního státu. K naplnění poslání Senátu je nezbytné, aby jeho složení a struktura byla odlišná od Poslanecké sněmovny. (Kysela 2004: 428–431) Pro volby do Senátu byl přijat absolutně většinový volební systém. Jde o dvoukolovou variantu většinového systému, kdy vítězí pouze kandidát, který získá více než 50 % hlasů. Pokud žádný tuto hranici nepřekročí, postupují dva s nejvyšším ziskem do druhého kola, kde vítězí ten lepší. Dosáhnou-li stejně hlasů, rozhodne los. (Chytilek, Šedo et al. 2004: 202) Území ČR je rozděleno na 81 jednomandátových obvodů, kdy počet občanů připadajících na jeden mandát by měl být přibližně stejný. Kandidáty 12

Republikového mandátového čísla se dosáhne vydělením celkového počtu odevzdaných hlasů ve všech obvodech počtem poslanců, tedy číslem 200.

25

mohou přihlašovat politické strany, politická hnutí a jejich koalice či se mohou přihlásit nezávislí kandidáti. V případě neplatnosti volby či zániku mandátu senátora se vypisují dodatečné či doplňovací volby. (Chytilek, Šedo et al. 2004: 201–202) Pro udržení kontinuity činnosti a nerozpustitelnosti komory dochází k obměně třetiny senátorů v dvouletém intervalu. (§ 56 odst. 1 ZVP)

1.2.3 Vliv účinků většinového systému na výsledky voleb Odlišný volební systém do Poslanecké sněmovny a do Senátu má vliv na strany a na voliče. Ve volbách do Senátu voliči vybírají kandidáta, proti tomu ve volbách do Poslanecké sněmovny politickou stranu. Voliči se tak v případě voleb do Senátu budou zřejmě rozhodovat více na základě osobnosti kandidáta, zejména pak ve druhém kole, kam postupují pouze 2 kandidáti. Tento typ volby je více personifikovaný. Zároveň to jsou ale zejména strany, které uskutečňují prvotní výběr kandidátů a mnozí voliči se budou rozhodovat podle toho, jakou stranu kandidát reprezentuje. Naopak i ve volbách do Poslanecké sněmovny se může volič rozhodovat na základě osobností kandidátů příslušné strany. V tomto ohledu je možno provést komparaci výsledků obou typů voleb a ověřit tak hypotézy týkající se politických stran. (Klíma 2003: 209–210) Vzhledem k ověřování hypotéz týkajících se politických stran je nutné zmínit, že další z vlastností většinového systému jsou jeho reduktivní účinky. Dochází jím k redukci počtu stran, k nepoměrnému zastoupení stran v Senátu. Jak říká Sartori (2001: 79-81) dvoukolové hlasování efektivně podprezentuje a vytěsňuje antisystémové strany13 a malé strany, které nemají dostatečně pevnou oporu ve volebních obvodech. Trestáni jsou kandidáti, kteří ačkoliv mají velké množství příznivců, mají ještě více odpůrců. To se projevuje především v druhém kole voleb. Nejvyššího výsledku dosahují v prvním kole. V případě jednomandátových volebních obvodů je ale třeba souhlasit s Duvergerovými zákony, které říkají, že dvoukolový uzavřený většinový systém podporuje systém mnoha stran, stejně jako systém proporční. Poměrný systém je však náchylnější k produkci vyššího počtu stran. Rozdíly mezi oběma systémy 13

Ty klasifikuje na extremistické, extrémní a izolované. Příkladem extrémní strany v ČR může být Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM).

26

pak spatřoval zejména v odlišné vnitřní struktuře stran a sdružování se do koalicí. (Lebeda, Malcová, Lacina 2009: 21–23) K procesu redukce tedy dochází zejména důsledkem druhého kola, a proto, aby nedošlo v rámci komparace obou arén ke zkreslení výsledků v důsledku omezeného výběru kandidátů v druhém kole voleb, pokud se konalo, autorka práce bude při porovnávání výsledků vládních a opozičních stran v druhořadých volbách brát v potaz pouze výsledky hlasování 1. kola voleb do Senátu, nikoliv konečné výsledky. Dvoukolový volební systém hraje roli také v otázce hlasování voličů. Ovlivňuje taktické hlasování a hlasování srdcem. V případě prvního kola senátních voleb je volič svobodný a může vyjádřit svou preferenci. Je tedy stejně svobodný jako v případě systému poměrného zastoupení. V druhém kole je volič naopak tlačen ke „strategické volbě“ mezi pravděpodobnými vítězi. (Sartori 2001: 75–76) Zároveň omezený výběr kandidátů v druhém kole může mít vliv na výši volební účasti, zejména pak na jejím snížení, neboť voliči vypadne kandidát, kterého by volil, a ani jednoho z nabízených kandidátů volit nechce. Při vyvozování závěrů týkající se výsledků druhého kola musíme být opatrní a přihlédnout ke všem zde uvedeným účinkům.

1.3

Možnosti aplikace teorie na volby do Senátu Parlamentu

ČR Pavel Šaradín vymezuje ve své studii (2008: 42-45) základní předpoklady aplikovatelnosti teorie „evropských“ SOE na ostatní typy druhořadých voleb, mezi něž patří skutečnost, že volby probíhají v rámci jednoho politického systému, účastní se jich stejné relevantní politické subjekty a jako druhořadé jsou vnímány jak voliči, tak médii a samotnými aktéry. Zároveň uvádí omezení, která zabraňují smysluplné komparaci. Jedná se odlišné volební systémy, pravomoci a sociální, kulturní, náboženské či národnostní podmínky. V případě aplikace teorie na volby do Senátu můžeme potvrdit základní předpoklady, že tyto volby probíhají v rámci jednoho politického systému, kterým je Česká republika a účastní se jich stejné relevantní politické subjekty. 14 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že nikoliv ve všech volebních obvodech se voleb účastní 14

Zároveň se jich účastní i nové politické subjekty či nezávislí.

27

všechny stejné politické subjekty, ale v našem případě na agregované celostátní úrovni mají zastoupení všichni hlavní aktéři české politické scény. Mezi

největší

hráče

můžeme

zařadit

Českou

stranu

sociálně

demokratickou (ČSSD), Občanskou demokratickou stranu (ODS), Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) a Křesťanskou a demokratickou unii – Československou stranu lidovou (KDU-ČSL), která však v poslední době zaznamenává spíše ústup z politické scény. V poslední době došlo ke vzniku nových stran, které měly či mají zastoupení v parlamentu a byly součástí některých vlád, a jsou jimi Strana zelených, TOP 09 a Věci veřejné. V následujících kapitolách budou uvedeny jednotlivé strany vzhledem k jejich postavení ve vládě či opozici. Omezením komparace může být odlišný volební systém. V předchozí kapitole jsou uvedeny odlišné účinky systému dvoukolového s možnostmi ovlivnění výsledků aplikace teorie na tyto volby a s řešeními jejich omezení a komparace. Zde můžeme znovu zopakovat, že budou uvedeny výsledky hlasování kola prvního a budou komparovány s arénou prvořadých voleb, a k druhému kolu bude přihlédnuto v případě zjištění odchylek a zkoumání volební účasti, neplatných hlasů, strategického hlasování a úspěšnosti malých či nových stran a vlivu osobnosti kandidáta na hlasování voličů a arény prvořadých voleb. Již samotné nastavení volebního sytému vzhledem k jeho účinkům potvrzuje některé základní charakteristiky týkající se druhořadosti voleb. To může vést k závěrům, že na tyto volby nemají volby probíhající v prvé aréně žádný vliv, ale stále je třeba zkoumat, zdali dění v aréně prvořadých voleb významně nepřispívá k dění ve volbách druhořadých. To je umožněno zejména díky prvnímu kolu, které se svým nastavením podobá podmínkám hlasování ve volbách do Poslanecké sněmovny. Závěrem je vhodné upozornit na názor brněnského politologa Romana Chytilka, který nesouhlasí se zařazením senátních voleb mezi volby druhořadé. Říká, že volby do druhých komor Parlamentů se konají na národní úrovni stejně jako volby do prvních komor. Jak ale upozorňují ostatní autoři, není důležité, na jaké úrovni volby probíhají, ale jde o to, zda mají rozhodující význam při utváření vlády. (Lebeda, Malcová, Lacina 2009: 5–72)

28

Charakteristika zkoumaných voleb do Poslanecké

2.

sněmovny a Senátu Parlamentu ČR V této části práce budou odděleně popsány jednotlivé atributy voleb do dolní a horní komory Parlamentu ČR uskutečněných v posledních deseti letech v České republice. Vzhledem k volbám do Poslanecké sněmovny se jedná o volby troje (2002, 2006 a 2010) a do Senátu o šestery (2002, 2004, 2006, 2008, 2010 a 2012). Pokud to bude účelné, budou využity i data z voleb dřívějších. Většina všech zde uvedených údajů týkajících se volební účasti, počtu odevzdaných neplatných hlasů a výsledků voleb, je čerpána z internetových stránek Českého statistického úřadu. Informace o volebních kampaních jsou pak čerpány z programových dokumentů stran, vyjádření představitelů stran a médií.

2.1

Volební účast a počty neplatných hlasů ve volbách do

Poslanecké sněmovny PČR konaných v letech 2002, 2006 a 2010 Oproti předchozím dvěma volbám do PS konaných v letech 1996 a 1998 došlo ve volbách v roce 2002 k poklesu volební účasti ze 75 % na 58 %. Díky vypjaté předvolební kampani, včetně doprovodných skandálů a provokací, a předvolebním průzkumům predikujícím vyrovnaný volební výsledek dvou hlavních rivalů ČSSD (Jiřího Paroubka) a ODS (Mirka Topolánka), došlo ke zvýšení účasti ve volbách v roce 2006 o 6,5 %, ačkoliv předvolební průzkumy odhadovaly volební účast nižší než v roce 2002. (Havlík et al. 2006: 182–183) V roce 2010 pak došlo opět k poklesu volební účasti na hodnotu 62,60 %. Tabulka č. 1 – Volební účast ve volbách do Poslanecké sněmovny

Rok

Voliči v seznamu

Vydané obálky

Volební účast v procentech

2002 2006 2010

8 264 848 8 333 305 8 415 892

4 793 706 5 372 449 5 268 098

58,00 64,47 62,60

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Jedním z hlavních důvodů pro účast ve volbách, ke kterému dospěli autoři Linek a Lyons na základě analýzy důvodů účasti ve volbách do PS v roce 2006, je pocit politické efektivity, tedy míra přesvědčení voliče, že jeho hlas má vliv na výsledek voleb a v případě, že se jím volená strana dostane do vlády, také vliv na 29

vládnoucí stranu, kterou se občan cítí být reprezentován. Občan musí být přesvědčen, že odevzdaným hlasem může něco změnit. (Linek, Lyons 2007: 63– 85) Ve volbách konaných v letech 2002, 2006 a 2010 bylo do uren vhozeno průměrně 0,48 % neplatných hlasů ze všech odevzdaných obálek. Nejvíce neplatných hlasů bylo odevzdáno v roce 2010 a v přepočtu na odevzdané obálky se jednalo o 0,63 % hlasů. Tabulka č. 2 – Počty neplatných hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny

Rok

Odevzdané obálky

Neplatné hlasy

Procento neplatných hlasů

2002 2006 2010

4 789 145 5 368 495 5 263 822

21 139 19 519 32 963

0,44 0,36 0,63

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka

2.2

Volební účast a počty neplatných hlasů ve volbách do

Senátu PČR, které proběhly v letech 2002, 2004, 2006, 2008, 2010 a 2012 Při pohledu na výsledky, uvedené v tabulce č. 3, týkající se participace občanů při volbách do horní komory v České republice konaných za posledních deset let15 vidíme, že se volební účast pohybuje na poměrně nízké úrovni.16 Nejnižší hodnoty můžeme zaznamenat v roce 2004, kdy průměrná volební účast17 dosáhla pouhých 23,69 %. Od tohoto roku poté docházelo k vzestupu až k historickému maximu 34,69 % v roce 2008. Ve volbách v roce 2012 již opět došlo k poklesu na pouhých 26,75 %. Celkový trend je v posledních deseti letech kolísavý. Patrné jsou značné rozdíly mezi volební účastí v prvním a druhém kole. Za posledních deset let činila průměrná účast voličů v prvních kolech senátních voleb 36 %. Proti tomu v druhých kolech byla průměrná účast ve volbách pouhých 24 %, tedy o třetinu nižší. 15

Výsledky jsou brány za desetileté období od roku 2002 do roku 2012. Je tomu tak proto, že se dosud nekonaly senátní volby 2014, které se budou konat až na podzim tohoto roku. 16 Trvale nízkou účast však můžeme pozorovat již od prvních voleb konaných v roce 1996 a voleb následujících v letech 1998 a 2000. Průměrná volební účast se v těchto letech pohybovala od 27– 33 %. Nejvyšší pak byla v roce 1996, kdy činila 32,8 %. (Český statistický úřad – volby.cz) 17 Zjištěná jako aritmetický průměr volební účasti v prvním a druhém kole.

30

Tabulka č. 3 – Volební účast ve volbách do Senátu Rok 2002 2004 2006 2008 2010 2012

Kolo 1. kolo 2. kolo 1. kolo 2. kolo 1. kolo 2. kolo 1. kolo 2. kolo 1. kolo 2. kolo 1. kolo 2.kolo

Voliči v seznamu 2 797 846 2 708 764 2 715 437 2 614 630 2 780 914 2 781 827 2 852 506 2 764 218 2 774 178 2 774 982 2 795 405 2 796 196

Vydané obálky 674 333 881 693 786 732 481 475 1 170 474 576 630 1 127 259 825 126 1 237 072 683 705 975 511 520 216

Volební účast v procentech 24,10 32,55 28,97 18,41 42,09 20,73 39,52 29,85 44,59 24,64 34,90 18,60

Průměrná volební účast 28,33 23,69 31,41 34,69 34,62 26,75

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka První kola autorkou sledovaných senátních voleb konaných v jedné třetině 81 volebních obvodů se vždy konala souběžně buď s krajskými, nebo komunálními volbami. V letech 2004, 2008 a 2012 se první kolo konalo současně s volbami do zastupitelstev krajů, v letech 2006 a 2010 současně s volbami obecními. Výjimku představovaly senátní volby uskutečněné v roce 2002, které se konaly souběžně s komunálními volbami, tentokrát ovšem v souběhu s druhým kolem. Díky tomu se zvýšila účast voličů v druhém kole a došlo v těchto volbách k ojedinělému jevu, kdy hodnoty volební účasti pro druhé kolo předčily úroveň volební účasti pro první kolo. Jak vyplývá z grafu č. 1, hodnoty volební účasti v krajských/komunálních volbách se lišily pouze nepatrně od hodnot příslušného kola voleb do Senátu. Zmíněné skutečnosti naznačují, že současné konání jiného typu voleb s prvním nebo druhým kolem senátních voleb má vliv na úroveň volební účasti. Tabulka s konkrétními hodnotami je uvedena v příloze č. 1 této práce.

31

Graf č. 1 – Srovnání volební účasti v senátních volbách se souběžnými volbami

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Zároveň bylo v prvních kolech voleb odevzdáno vysoké procento neplatných hlasů. Ve volbách konaných v letech 2004 až 2010 vykazoval podíl neplatných hlasů k odevzdaným obálkám v průměru hodnotu 6,27 %. V roce 2012 pak bylo odevzdáno největší procento neplatných hlasů (9,03 %). Výjimkou byly opět volby z roku 2002, kde počet odevzdaných neplatných hlasů druhého kola předčil počet v prvním kole, ve kterém bylo odevzdáno pouhých 1,09 % hlasů. Proti tomu v druhém kole těchto voleb voliči vhodili do uren 4,5krát více neplatných hlasů než v kole prvním. S největší pravděpodobností si voliči popletli obálky při souběhu druhého kola s volbami komunálními. V ostatních senátních volbách se hodnoty z druhých kol pohybovaly od 0,26-0,50 % neplatných hlasů. Odlišné byly volby v roce 2012, v kterých bylo odevzdáno 1,13 % neplatných hlasů. Blíže viz tabulka č. 4. Tabulka č. 4 – Počty neplatných hlasů ve volbách do Senátu Rok 2002 2004 2006 2008 2010 2012

Kolo

Odevzdané obálky

Neplatné hlasy

Procento neplatných hlasů

1. kolo 2.kolo 1. kolo 2. kolo 1. kolo 2. kolo 1. kolo 2. kolo 1. kolo 2. kolo 1. kolo 2. kolo

673 821 857 491 777 417 481 191 1 140 247 576 292 1 115 868 824 490 1 213 224 683 271 966 464 519 947

7 366 35 204 52 731 2 300 76 633 1 737 68 510 2 137 65 834 2 834 87 242 5 855

1,09 4,11 6,78 0,48 6,72 0,30 6,14 0,26 5,43 0,41 9,03 1,13

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka 32

Znehodnocení či neodevzdání hlasovacího lístku nebo odevzdání více lístků může poukazovat na nespokojenost občanů se současnou politickou reprezentací, popletení obálek při souběžném konání senátních voleb s krajskými či obecními volbami a v případě voleb do Senátu pak nespokojenost s existencí či fungováním této instituce. V roce 2006, z 1092 respondentů vybraných kvótním způsobem18, vnímalo 59 % z nich Senát jako zbytečnou instituci, jejíž zřízení bylo vyhazováním peněz. (Červenka 2006: 1–2) V souvislosti s volbami konanými v roce 2012 se objevovaly názory, že jedním z dalších důvodů takto vysokého procenta odevzdaných neplatných hlasů byly internetové výzvy, například občanského sdružení Hnutí za Přímou Demokracii, které vybízely občany, aby volili kandidáty, kteří prosazují přímou demokracii, nebo přetrhli hlasovací lístek. (Hnutí za Přímou Demokracii) Podobná hnutí ovšem nejsou příliš masová, v médiích žádná taková výzva velký prostor nedostala.

2.3

Volby do Poslanecké sněmovny PČR V této kapitole bude nastíněn vývoj a dění v aréně voleb prvního řádu z

hlediska výsledků voleb do Poslanecké sněmovny PČR jako jediných prvořadých voleb v ČR. Vzhledem ke stanoveným hypotézám bude hlavní pozornost věnována stranám, které v jednotlivých volbách překročily 5 % volební klauzuli a dostaly se tak do Poslanecké sněmovny. Pro komparaci se senátními volbami je nezbytné představit velikost jednotlivých stran, rozdělení subjektů po volbách na vládní a opoziční strany, a uvést údaje o odevzdaných hlasech pro politické strany, které se do Poslanecké sněmovny nedostaly.

2.3.1 Výsledky voleb 2002 Zástupci 5 politických stran obsadili ve volbách v roce 2002 mandáty v Poslanecké sněmovně. Byli to poslanci z ČSSD, ODS, KSČM, KDU-ČSL a US-DEU. Vítězem voleb se stala ČSSD s 30,20 % hlasů. Po volbách utvořila vládní koalici společně s KDU-ČSL a Unií svobody – Demokratickou unií (USDEU). Do opozice se postavila ODS, jež ve volbách získala 24,47 % hlasů a 18

Jednalo se o výzkum veřejného mínění prováděný Sociologickým ústavem AV ČR v listopadu.

33

umístila se tak na druhém místě, a Komunistická strana Čech a Moravy, která v těchto volbách díky zisku 18,51 % hlasů výrazně posílila. (Šaradín 2008: 53) Ačkoliv KDU-ČSL ve volbách kandidovala společně s US-DEU, dosáhly pouhých 14,27 % hlasů. Podle klasifikace Petera Maira se tak oba subjekty řadí mezi malé politické strany, neboť ve třech po sobě jdoucích volebních obdobích nezískaly více jak 15 % hlasů.19 Tuto hranici v předchozích volbách nepřekročila ani KSČM20 a je rovněž možné ji zařadit mezi strany malé. Oproti tomu ODS a ČSSD patří mezi strany velké s více jak 20 % podporou voličů. Zbývající politické strany, které se nedostaly do PS, obdržely téměř 13 % hlasů. Nejvíce hlasů pak získalo Sdružení nezávislých (2,78 %) a Strana zelených (2,36 %). Ostatní strany dostaly méně než 1 % platných hlasů. Tabulka č. 5 – Výsledky voleb do PS 2002


2.3.2 Výsledky voleb 2006 Volby uskutečněné v roce 2006 znamenaly pro české sociální demokraty a pro občanské demokraty historicky největší zisky. Vítězná ODS obdržela 35,38 % hlasů a ČSSD se umístila jako druhá s odstupem necelých 170 tisíc hlasů (3 %). Přestože si KSČM po sečtení hlasů udržela 3. místo, utrpěla v těchto volbách ztrátu 5,7 % hlasů (z 18,51 % na 12,81 %). Na 4. místě se umístila KDU-ČSL, která v těchto volbách vstupovala do volebního souboje samostatně, bez spolupráce s další politickou stranou. Z výsledků uvedených v tabulce č. 6 je patrný postupný pokles podpory v porovnání s volbami z let 1996 a 1998, v kterých kandidovala samostatně a získala o 1-2 % více hlasů. Liberální US-DEU se nepodařilo obhájit své postavení

19

V roce 1996 KDU-ČSL získala 8,08 % hlasů a v roce 1998 pak 9 %. Podobně na tom byla Unie svobody, která vznikla v roce 1998 a v tomtéž roce ve volbách do PS získala 8,60 % hlasů. 20 Ve volbách v roce 1996 získala 10,33 % hlasů, v roce 1998 pak 11,03 % hlasů.

34

v PS21 a byla nahrazena novou politickou stranou Stranou zelených (SZ), jež oslovila 6,29 % voličů. Po volbách došlo k patové situaci, kdy po převodu hlasů na mandáty disponovaly dva hlavní tábory v PS stejným počtem mandátů. Středopravé uskupení zastoupené ODS, KDU-ČSL a SZ mělo dohromady 100 mandátů a levice ČSSD a KSČM rovněž 100 mandátů. Tato situace zkomplikovala povolební vyjednávání o formování vlády. Sestavením vlády byl pověřen předseda ODS Mirek Topolánek, kterému se díky toleranci dvou bývalých sociálnědemokratických poslanců22 podařilo v lednu 2007 na druhý pokus získat sněmovní důvěru a byl vytvořen trojkoaliční kabinet ODS, KDU-ČSL a SZ. Již při vzniku vlády se však objevovaly vnitřní programové a personální rozpory ve SZ, které je provázely po celé volební období. KSČM spolu s ČSSD se staly stranami opozičními. (Balík a kol. 2010: 23–27) Z ostatních 21 politických stran, které se zúčastnily politické soutěže do PS a neuspěly, pouze SNK Evropští demokraté získali přes 2 % hlasů, ostatní subjekty pak zůstaly pod hranicí 1 %. Tabulka č. 6 – Výsledky voleb do PS 2006


2.3.3 Výsledky voleb 2010 V těchto volbách došlo ke změně stranického systému a nástupu nových politických stran do Sněmovny. ČSSD a ODS si zachovaly pozici dvou nejsilnějších stran, avšak došlo k poklesu jejich podpory a ke zmenšení rozdílů v ziscích ostatních úspěšných stran.

21

Dosáhla pouhých 0,30 % hlasů. Miloš Melčák a Michal Pohanka se nezúčastnili hlasování o důvěře a umožnili tak Topolánkově vládě získat důvěru. (Nejezchlebová 2007) 22

35

KDU-ČSL se ziskem 4,39 % hlasů se poprvé po století parlamentního zastoupení v dobách různých politických režimů nedostala do PS.23 Pozice ve sněmovně naopak zaujaly dvě nové strany. Úspěšnější TOP 09 (16,7 % hlasů), založená v červnu 2009, složená z části členské základny KDU-ČSL a podporovaná Starosty, obsadila 3. místo a odsunula tak KSČM na místo 4. Druhou novou stranou, jež obsadila mandáty v dolní komoře, byly Věci veřejné, zaregistrované v červenci 2002. Jak podotýká Stanislav Balík, strana se považovala za pravostředovou alternativu k současným politickým stranám. (Balík a kol. 2010: 30–32) Přestože ČSSD ve volbách zvítězila, konečný výsledek 22,08 % hlasů pro ni byl zklamáním, neboť rozložení mandátů mezi politickými stranami pro ni znamenalo faktickou porážku z hlediska nemožnosti reálného sestavení vlády a tedy odchodu do opozice. Již před volbami totiž ODS, VV a TOP 09 odmítaly vládní spolupráci se sociálními demokraty, a ČSSD s KSČM nedisponovaly po volbách dostatkem mandátů pro vznik vlády levicové. (Balík a kol. 2010: 14–15) Došlo tak ke vzniku Nečasovy vlády složené z ODS, TOP 09 a VV. Levicovou opozici opět vytvořily strany KSČM a ČSSD. Mezi ostatní méně „úspěšné strany“, které dosáhly volebních výsledků v rozmezí od 2-5 %, se vedle KDU-ČSL řadí Strana práv občanů Zemanovci (4,33 %), Suverenita-Blok J. Bobošíkové (3,67 %) a Strana zelených (2,44 %). Tabulka č. 7 – Výsledky voleb do PS 2010


23

ČSL vznikla v roce 1919 a stala se nepostradatelnou stranou při sestavování vlád. V období komunistické diktatury pak byla součástí Národní fronty a i po listopadu 1989 si zachovala svou existenci. (Vodička, Cabada 2007: 230–231)

36

2.4

Volby do Senátu PČR Než budou popsány výsledky jednotlivých voleb do Senátu PČR konaných

za posledních deset let, je nutno opět zdůraznit, že údaje uvedené v tabulkách a popsané v jednotlivých podkapitolách, které poslouží pro komparaci s volbami do PS, se týkají pouze 1. kola a jsou vždy agregované na výsledky celostátní. Výsledky kola druhého zde budou uvedeny pouze v případě, že jsou vhodné pro posouzení šancí malých či nových stran na úspěch a pro posouzení vlivu osobnosti kandidáta na rozhodování voličů. Tabulky s počty obdržených mandátů stran v jednotlivých volbách jsou uvedeny v příloze č. 2. Rovněž nelze opomenout skutečnost, že v některých případech má vliv na výsledky voleb do Senátu neúčast politických stran v určitých volebních obvodech. Pokud by to mohlo mít velký vliv na výsledky strany, bude na tuto skutečnost upozorněno.

2.4.1 Výsledky voleb 2002 Říjnové senátní volby konané v roce 2002 znamenaly prohru pro ČSSD. Při pohledu na výsledky uvedené v tabulce č. 8 vidíme, že ČSSD obdržela o 11,8 % méně hlasů než v červnových volbách do PS konaných v témže roce. Výrazný pokles podpory byl s největší pravděpodobností zapříčiněn nízkou volební účastí v prvním kole24 (pouhých 24,10 % voličů), narůstajícími spory uvnitř strany a zahájením příprav reformy veřejných financí, která byla v rozporu s původně proklamovaným posílením sociálního státu.25(Havlík et al. 2006: 12– 14) KDU-ČSL a US-DEU v těchto volbách kandidovaly samostatně, ve volbách do Poslanecké sněmovny však vytvořily koalici, a proto jsou i výsledky ze senátních voleb v tabulce č. 8 uvedeny společně pro obě strany (16,16 % hlasů). Obě strany zvlášť obdržely přibližně stejné procento hlasů, KDU-ČSL o procento vyšší než US-DEU. Kandidát za US-DEU Richard Sequens, který jako jediný ze strany obsadil mandát v Senátu, získal trojnásobně vyšší počet hlasů, než obdržel průměrný kandidát strany. Poměr voličských hlasů opozičních stran ODS a KSČM pak téměř odpovídal výsledkům voleb do PS. 24

Zejména pak neúčastí osob, které by jinak volily ČSSD. Vnitřní rozpolcenost ČSSD se potvrdila na počátku roku 2003, když se strana nebyla schopna shodnout na jediném prezidentském kandidátovi, kterého by prosazovala. 25

37

Tabulka č. 8 – Výsledky parlamentních stran při volbách do Senátu 2002 Vládní strany ČSSD KDU-ČSL + US-DEU Opoziční strany ODS KSČM

Poměr hlasů v % 18,37 16,16 24,88 16,53

Výsledky voleb do PS v % 30,20 14,27 24,47 18,51

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Skoro čtvrtina voličů odevzdala svůj hlas neparlamentním subjektům. Po druhém kole se osmi kandidátům podařilo dostat do Senátu. NEZÁVISLÍ a SNK Evropští demokraté získali po 2 křeslech, Hnutí nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst (zkratka HNHRM), Cesta změny, Liberálové.CZ a Nezávislí kandidáti po 1 mandátu. Vladimír Železný z hnutí NEZÁVISLÍ byl ve volebním obvodě Znojmo zvolen již v prvním kole (50,82 % hlasů). Tabulka č. 9 – Souhrnné statistiky senátních voleb 2002 Fáze volebního cyklu Parlamentní strany (%) Vládní strany (%) Neparlamentní subjekty (%)

Honeymoon 75,94 34,53 24,06


2.4.2 Výsledky voleb 2004 Jasným vítězem voleb 2004 se stala ODS, která, jak zdůrazňuje Havlík, byla od posledních voleb do PS uskutečněných v roce 2002 striktně opoziční stranou opakovaně označující koaliční vládu ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU za antievropskou, prokorupční a klientelistickou. (Havlík et al. 2006: 16–17) Kandidáti ODS obdrželi v 1. kole 33,27 % hlasů. Znatelný byl naopak odliv voličů od vládní ČSSD, která utrpěla citelnou porážku, kdy ze všech parlamentních stran (mimo US-DEU) obdržela nejmenší počet hlasů agregovaných na celostátní výsledky. KSČM se pak podařilo zachovat si relativně stabilní volební podíl jako ve volbách do PS v roce 2002. Výsledky KDU-ČSL a US-DEU jsou opět ze stejného důvodu jako v předchozích volbách uvedeny společně (17,16 % hlasů). Vyšší voličská podpora však náležela KDU-ČSL, která obdržela 13,5 % hlasů. US-DEU se podařilo

38

oslovit pouze 3,7 % voličů.26 Navzdory takto nízkým celostátním výsledkům se dvěma kandidátům US-DEU ve volebním obvodu Pardubice (Jaroslava Moserová, 26,32 % hlasů) a Praha 6 (Karel Schwarzenberg27, 33,20 % hlasů) podařilo postoupit do 2. kola. Karel Schwarzenberg pak zvítězil i v kole druhém s 58,16 % hlasů nad kandidátkou ODS. Tabulka č. 10 – Výsledky parlamentních stran při volbách do Senátu 2004 Vládní strany ČSSD KDU-ČSL + US-DEU Opoziční strany ODS KSČM

Poměr hlasů v % 12,48 17,16 33,27 17,37

Výsledky voleb do PS v % 30,20 14,27 24,47 18,51

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Pro neparlamentní subjekty hlasovalo 19,71 % voličů. Po druhém kole získaly 1 mandát Strana zelených a 3 mandáty sdružení nezávislých – SNK Evropští demokraté, Spojení demokraté – Sdružení nezávislých a NEZÁVISLÍ. Tabulka č. 11 – Souhrnné statistiky senátních voleb 2004 Fáze volebního cyklu Parlamentní strany (%) Vládní strany (%) Neparlamentní subjekty (%)

Mid-term 80,28 29,64 19,72


2.4.3 Výsledky voleb 2006 Volby do Senátu se v roce 2006 uskutečnily v říjnu v době, kdy ještě nebyla sestavená vláda a česká politická scéna se vyrovnávala s těžkou situací způsobenou vyrovnaným poměrem sil pravice a levice v PS ČR. Označení na vládní a opoziční subjekty je tak provedeno podle podoby vlády schválené v lednu 2007, neboť již v období senátních voleb směřovala povolební vyjednávání v PS k tomuto rozdělení vládních a opozičních stran – viz tabulka č. 9. Výsledky ODS, SZ, KSČM a KDU-ČSL v senátních volbách jsou podobné výsledkům voleb do Poslanecké sněmovny z června 2006, kdy došlo u prvních 3 jmenovaných stran k nepatrnému poklesu hlasů a u KDU-ČSL naopak

26

Zde je nutno zmínit, že US-DEU měly své kandidáty pouze v 6 volebních obvodech a v ostatních 21 obvodech neměli voliči možnost dát této straně hlas. 27 Společný kandidát US-DEU a ODA. Navrhující stranou pak byla US-DEU.

39

k 5% navýšení. Kandidátům ČSSD pak odevzdalo svůj hlas o 13 % méně voličů než v červnu. Stranu zelených volilo pouhých 4,75 % voličů. V průměru na jednoho kandidáta z 19 volebních obvodů připadalo 2658 hlasů (5,26 %) ze všech odevzdaných hlasů straně. Mojmír Vlašín z volebního obvodu Brno-město pak obdržel dvojnásobně více hlasů. K podobným výsledkům je možno dospět analýzou výsledků strany KDU-ČSL. Ačkoliv průměr hlasů odevzdaných straně přepočtených na 1 kandidáta byl 6269, Václav Koukal (Svitavy) a Petr Pithart (Chrudim) získaly 2x více hlasů. Jiří Čunek (Vsetín) pak obdržel 3x větší počet hlasů. Všichni 3 postoupili do 2. kola, ve kterém uspěli. Jiří Čunek dokonce se 71,34% převahou nad soupeřem z ODS. Tabulka č. 12 – Výsledky parlamentních stran při volbách do Senátu 2006 Vládní strany ODS KDU-ČSL SZ Opoziční strany ČSSD KSČM

Poměr hlasů v % 33,31 12,35 4,75 19,23 12,68

Výsledky voleb do PS v % 35,38 7,22 6,29 32,32 12,81

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Neparlamentní subjekty obdržely téměř 18 % hlasů. Do Senátu se po druhém kole, kam postoupilo 5 subjektů, dostaly 3 neparlamentní subjekty. Dvě seskupení nezávislých a Strana pro otevřenou společnost zvolená v Jablonci nad Nisou. Tabulka č. 13 – Souhrnné statistiky senátních voleb 2006 Fáze volebního cyklu Parlamentní strany (%) Vládní strany (%) Neparlamentní subjekty (%)

Honeymoon 82,32 50,41 17,68


2.4.4 Výsledky voleb 2008 V celorepublikovém rámci se vítězem voleb do Senátu v roce 2008 stala ČSSD. Posílila také opoziční strana KSČM. Vládní strany ztratily výraznou část podpory, kdy oproti předchozím volbám do Senátu, ve kterých získaly 50 %

40

podporu, v těchto volbách již pro ně hlasovalo pouze 36,12 % voličů. Z vládních stran se pak pouze KDU-ČSL podařilo zachovat si relativně stabilní volební podíl. Velkým neúspěchem byly tyto volby pro Stranu zelených.28 Strana obdržela pouhých 3,99 % hlasů a žádnému jejímu kandidátovi se nepodařilo postoupit do druhého kola.

Dva nezávislí kandidáti nominovaní SZ, však

navzdory nízké volební podpoře strany, získali ve svých volebních obvodech přes 15 % hlasů. Helena Illnerová (Praha 5) obdržela v přepočtu 3x více a Michael Kocáb (Praha 1) 2x více hlasů než průměrně odpovídalo na 1 kandidáta této strany. Z KSČM se podařilo do druhého kola postoupit pouze Martě Bayerové, která již v prvním kole ve volebním obvodě Znojmo obdržela 41,39 % hlasů a v přepočtu na celostátní úroveň dosáhla trojnásobně vyšších výsledků než průměrný kandidát KSČM. Tabulka č. 14 – Výsledky parlamentních stran při volbách do Senátu 2008 Vládní strany ODS KDU-ČSL SZ Opoziční strany ČSSD KSČM

Poměr hlasů v % 24,14 7,99 3,99 33,20 14,05


Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Tabulka č. 15 – Souhrnné statistiky senátních voleb 2008 Fáze volebního cyklu Parlamentní strany (%) Vládní strany (%) Neparlamentní subjekty (%)

Mid-term 83,37 36,12 16,63


2.4.5 Výsledky voleb 2010 Volby do Senátu PČR se v roce 2010 konaly pět měsíců po volbách do PS. Poměr voličských hlasů ODS, ČSSD a KSČM téměř odpovídal výsledkům voleb 28

Důvodem neúspěchu SZ byly personální a programové vnitřní spory ve straně, které stranu provázely po celé volební období. Kvůli častým sporům nakonec v listopadu 2008 odešly z poslaneckého klubu Olga Zubová a Věra Jakubková a začátkem roku 2009 vznikla kolem Zubové vnitrostranická frakce s názvem Demokratická výzva. Spory s vedením SZ pak byly hlavním důvodem Zubové a Jakubkové pro hlasování pro nedůvěru vládě v témže roce.

41

do PS. Vítězem se stejně jako ve volbách do PS stala ČSSD, která získala 25,28 % hlasů, tedy o 3,2 % více než v PS. Výsledku podobnému jako ve volbách do PS dosáhla také TOP 09, které voliči odevzdali o 2,3 % méně hlasů než v květnových volbách do dolní komory.29 Senátní volby 2010 však znamenaly prohru pro novou stranu ve Sněmovně VV, jejíž podpora od voleb do PS dvojnásobně poklesla. Její nejúspěšnější kandidát byl Stanislav Czudek, který ve volebním obvodu Frýdek Místek získal 26 % hlasů, neboli 10 382 hlasů, což představovalo 18 procent hlasů ze všech odevzdaných hlasů straně. Czudek postoupil do druhého kola, ve kterém byl však poražen kandidátem ČSSD. Tabulka č. 16 – Výsledky parlamentních stran při volbách do Senátu 2010 Vládní strany ODS TOP 09 VV Opoziční strany ČSSD KSČM

Poměr hlasů v % 23,21 14,40 4,98 25,28 10,23


Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Volby do PS v roce 2010 znamenaly neúspěch pro KDU-ČSL, které se nezdařilo překročit 5 % volební klauzuli a proto ji ve výsledcích senátních voleb konaných v roce 2010 řadíme mezi mimosněmovní subjekty. Neparlamentní subjekty získaly 21,89 % hlasů, z nichž 7,6 % hlasů obdrželi kandidáti KDU-ČSL. Tato mimosněmovní strana tak byla úspěšnější než vládní strana VV. Zároveň i ve druhém kole dva její kandidáti obdrželi absolutní většinu hlasů a získali tak mandáty v Senátu. Dvě křesla pak v Senátu obsadilo regionální sdružení Severočeši.cz a jeden mandát nestraníci. Tabulka č. 17 – Souhrnné statistiky senátních voleb 2010 Fáze volebního cyklu Parlamentní strany (%) Vládní strany (%) Neparlamentní subjekty (%)

Honeymoon 78,11 42,60 21,89


29

TOP 09 v těchto volbách těžila ze spojení s hnutím Starostové a nezávislí (STAN). Je možné, že bez tohoto spojení by mohl být výsledek TOP 09 podstatně nižší.

42

2.4.6 Výsledky voleb 2012 Tyto volby se konaly v říjnu 2012 uprostřed volebního cyklu, a jak vyplývá z tabulky č. 16, vládní strany ztratily mnoho hlasů. Volilo je pouhých 25 % z účastněných voličů. 41 % voličů odevzdalo svůj hlas stranám opozičním. Zbylých 34 % voličů pak volilo neparlamentní subjekty. V těchto volbách došlo ke snížení voličské podpory nové strany TOP 09. Ta dosáhla 7 % a pouze v Benešově se podařilo kandidátovi uspět, postoupit do druhého kola a obsadit mandát v Senátu. Kandidát získal dvakrát více hlasů než průměrný kandidát strany TOP 09. Zároveň došlo k vládním změnám. 29. května 2012 založilo několik politiků ze strany VV politickou stranu LIDEM – liberální demokraté. Důvodem byly rozpory ve straně. Strana se posléze stala koaličním partnerem ODS a TOP 09, a VV odešla do opozice. V době konání voleb do Senátu 2012, již tedy Věci veřejné byly v opozici. Neboť však LIDEM nekandidovala ve volbách do PS v roce 2010 ani ve volbách do Senátu 2012, není třeba se touto stranou zabývat a proto ani není uvedena v tabulce č. 15. VV nominovaly své kandidáty jenom v 7 obvodech a získaly pouze 0,71 % hlasů. Tabulka č. 18 – Výsledky parlamentních stran při volbách do Senátu 2012 Vládní strany ODS TOP 09 Opoziční strany ČSSD KSČM VV

Poměr hlasů v % 17,28 6,59 23,47 17,44 0,71


Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Voliči v senátních volbách 2012 odevzdali neparlamentním subjektům největší procento hlasů ze všech zde zkoumaných voleb. Mimosněmovní strana KDU-ČSL obdržela v prvním kole přes 8 % hlasů. Zároveň obsadily neparlamentní subjekty stejně jako v roce 2002 vysoký počet mandátů, a to osm. Dva mandáty získali nezávislí kandidáti. Po jednom křeslu pak Strana zelených, KDU-ČSL, Ostravak a koalice KDU-ČSL a NV (Nezávislá volba), KDU-ČSL, SZ a Pirátů a koalice STAN a HOPB (Občané pro Budějovice).

43

Tabulka č. 19 – Souhrnné statistiky senátních voleb 2012 Fáze volebního cyklu Parlamentní strany (%) Vládní strany (%) Neparlamentní subjekty (%)

Mid-term 65,49 23,87 41,62


2.5

Témata kampaní voleb do Poslanecké sněmovny PČR

konaných v letech 2002, 2006 a 2010 Vzhledem k rozsahu a zaměření práce budou v této kapitole vedle krátkého obecného popisu jednotlivých kampaní blíže popsána témata kampaní pouze dvou největších stran – ODS a ČSSD.

2.5.1 Volební kampaň v roce 2002 Volební kampaň v roce 2002 byla médii označována jako konfrontační. V kampani se objevovala mnohem častěji než v roce 2006 témata osobní. Byla používána hesla, která zdůrazňovala osobu kandidáta. Například v závěru kampaně ODS byl její předseda vidět na všech plakátech a billboardech po celé České republice se sloganem „Zastavte socialisty – Národ volí Klause“. (Havlík et al. 2006: 62) Z celkového hlediska působila kampaň prázdně, neboť velké politické strany nebyly ochotny sdělit voličům, s kým chtějí, a s kým naopak nechtějí utvořit vládu. Hlavní dělicí čarou předvolební kampaně se stala podpora pro vstup či odpor ke vstupu do EU. ODS a KSČM oficiálně vstupu do EU nebránily, avšak lídři stran a někteří předáci během kampaně uváděli seznamy nedostatků Unie a varovali před možnými nebezpečími. V konečném výsledku tak byly obě strany protievropské. Naopak ČSSD vstup podporovala jako hlavní národní zájem ČR. Dalšími tématy, kterými se hlavní politické strany zabývaly, byly Benešovy dekrety,

téma

zahraničních

investic,

daně

a

reformy

armády.

(Pehe 2002) ODS jako první zahájila volební kampaň prostřednictvím tzv. „Témat dekády“. Jednalo se o volební program, který byl představován postupně každých 10 dnů na tiskové konferenci. „Témat dekády“ bylo celkově 10 a měly silná i

44

slabá témata. (Václav Klaus 2002) Nejvíce diskutovaná byla témata o zavedení rovné daně, již zmiňovaném vstupu do EU a debyrokratizaci státu. Kampaň sociální demokracie byla méně viditelná a nesnažila se o razantní změny, nýbrž zdůrazňovala úspěchy ČSSD. Volební program strany byl postaven na modelové rodině, ve které každého člena rodiny něco trápí a ČSSD zde nabízí řešení na problémy jednotlivých členů. (Volební program ČSSD 2002)

2.5.2 Volební kampaň v roce 2006 Mimořádnou pozornost politických stran, médií i veřejnosti si získala kampaň před volbami do PS v roce 2006. Díky své intenzitě, obsahu a úrovni vizuálního zpracování ji lze označit za průlomovou v historii kampaní ČR. (Lebeda, Bradová 2007: 111–112) Došlo k revoluci ve využívání marketingových metod a nástrojů. Politické strany využívaly negativní reklamy, zahraničních konzultantů a poradců v oblasti výzkumu veřejného mínění. Mluvilo se o amerikanizaci volebních kampaní. Byly vysílány televizní debaty politiků, volební spoty jednotlivých stran. Nově všechny velké internetové zpravodajské portály přinášely on-line reportáže z mítinků i z volebních místností a tištěná média psala o předvolebních sociologických šetřeních, volebních doporučení a kauzách. (Havlík et al. 2006: 46–64) Politické programy stran či zahraničněpolitické otázky se v médiích objevovaly spíše výjimečně. Tématy volební kampaně v médiích byly zejména aféry jednotlivých poslanců či stran, jako například Topolánkovy odposlechy, dotace na rekonstrukci Bursíkova domu či uveřejnění tajné zprávy šéfa Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu Jana Kubice. Kampaň byla označována jako negativní, brutální, agresivní, konfrontační, útočná a přízemní. (Havlík et al. 2006: 42–43) Díky profesionalitě volební strategie dvou hlavních politických stran, zvláště pak ČSSD, a výrazné personalizaci kampaně došlo k potlačení menších stran (KDU-ČSL či KSČM). Zpočátku byla kampaň tematicky orientována více než kdy dříve na programové otázky. Později pak byla hlavní pozornost věnována dvěma předsedům dvou nejsilnějších stran, Mirkovi Topolánkovi z ODS a Jiřímu Paroubkovi z ČSSD. Hlavním tématem voleb se tak stal konflikt mezi vládní ČSSD a opoziční ODS. (Havlík et al. 2006: 62–65) 45

Nejdůležitějším tématem volebního programu ODS nazvaným Společně pro lepší život se stala daňová reforma. Vedle návrhu na rovnou daň se jednotlivé kapitoly volebního programu ODS soustředily na oblasti zdravotnictví, vytvoření nových pracovních míst, vzdělání, důchodovou reformu a bezpečnost. Charakteristickým znakem kampaně bylo téma antikomunismu a využívání negativní reklamy proti ČSSD a KSČM, nazvanou Masky, s cílem zdůraznit, že ČSSD nedodržuje své sliby vůči voličům a je ochotná spolupracovat s komunistickou stranou. (Matušková 2010: 93–103) ČSSD pak nebyla v pozici, aby vnesla do kampaně nové myšlenky. Jako vládní strana se musela zaměřit na propagaci a obhajování svých vládních rozhodnutí, jinak by se nemohla ucházet o znovuzvolení. Programově se zcela soustředila na ekonomické a sociální otázky. Volební program byl nazván Jistoty a prosperita a ČSSD byla představována jako jediná strana, která dokáže zajistit a realizovat sociální jistoty spolu s ekonomickou prosperitou. Zároveň strana kritizovala dopady reforem ODS na sociální zázemí a útokem30 na daňovou reformu znemožnila ODS používat jejich hlavní téma v kampani. Komunistické straně pak vytýkala, že nenabízí žádný program pro udržení ekonomické stability a rozvoje. (Matušková 2010: 108–114)

2.5.3 Volební kampaň v roce 2010 Kampaň 2010 do značné míry kopírovala trendy kampaně roku 2006. Opět byla agresivní, útočná a negativní. ČSSD a ODS na sebe v průběhu kampaně prostřednictvím novinové inzerce a webových portálů systematicky útočily, na mítincích se však strany snažily komunikovat pozitivně. (Balík a kol. 2010: 104– 106) Výraznou roli v kampaních sehrály občanské iniciativy a sociální politická hnutí. Více bylo využíváno internetu a sociálních sítí. Mezi jednotlivými politickými subjekty došlo k výraznému snížení ideologické vzdálenosti a programové podobnosti stran. Hlavními tématy se stala ekonomické krize, korupce, zdravotní péče a důchodová a sociální politika. (Balík a kol. 2010: 104– 114) 30

ČSSD nechala po celé ČR vylepit plakáty s nápisem ODS mínus, které byly reakcí na plakáty ODS plus, přičemž plakáty ODS mínus obsahovaly stejné grafické prvky typické pro ODS a citovaly některé programové teze ODS ovšem v negativním kontextu. Například oznamovaly, že bude zvýšeno školné, nájemné, daně či zrušeno bezplatné zdravotnictví. (Matušková 2010: 112)

46

Důležitými

prioritami

ODS

bylo

zvládnutí

hospodářské

krize,

zjednodušení daňového systému, zvyšování zaměstnanosti, ozdravení veřejných financí, důchodová reforma, zvýšení kvality lékařské péče a boj s korupcí. (Volební program ODS 2010) ČSSD se ve svém volebním programu zavázala ke zvýšení dostupnosti a kvality zdravotní péče, zavedení protikorupčního balíčku, vytvoření nových pracovních míst, zvýšení mateřské a snížení tempa zadlužování státu úsporami a spravedlivějšími daněmi. (Program změny a naděje ČSSD) V těchto volbách pak realizovala zřejmě nejdražší volební kampaň v historii ČR. (Balík a kol. 2010: 14–15)

2.6

Témata kampaní voleb do Senátu PČR konaných v letech

2002, 2004, 2006, 2008, 2010 a 2012 Tato bakalářská práce neposkytuje prostor pro detailní analýzu volebního programu a kampaní jednotlivých kandidátů. Jednotliví kandidáti mají vlastní volební kampaně, často kladou důraz na vyzdvihnutí své vlastní osobnosti a svých schopností. V práci proto budou uvedeny pouze hlavní, nejvíce diskutovaná témata a informace o kampaních dvou největších stran, ČSSD a ODS, na celostátní úrovni. Jelikož se první kolo senátních voleb vždy konalo současně spolu s volbami do krajských či obecních zastupitelstev, některá témata sledovaných stran se v obou volbách překrývají či jsou totožná. Kapitola je členěna do tří podkapitol – volební kampaň 2002 a 2004, volební kampaň 2006 a 2008, a volební kampaň 2010 a 2012. Každá podkapitola se zabývá těmi volbami do Senátu, které proběhly v jednom volebním období Poslanecké sněmovny.

2.6.1 Volební kampaň v letech 2002 a 2004 Jedním z často zmiňovaných témat voleb 2002 byly prezidentské volby, které se měly konat na počátku roku 2003, a ve kterých doposud sehrával klíčovou roli Parlament ČR, tedy i Senát, který volil společně s PS osobu prezidenta.31 ODS ve svém předvolebním poselství nazvaným „Nabízíme Vám pravici“ upozorňovala na konání volby prezidenta a roli Senátu v této volbě, dále zde kritizovala Špidlovu vládu a vyzývala občany, aby volily pravici, která je

31

V ČR v té době byla nepřímá volba prezidenta, přímá volba byla zavedena až v roce 2012.

47

připravena hájit a prosazovat hodnoty svobody, tržního hospodářství a odpovědného hospodaření. (Nabízíme Vám pravici: ODS 2002) V obecné rovině se politické strany volební kampaní do Senátu příliš nezabývaly a nezaměřovaly se na žádná nová témata. V roce 2004 byla volební kampaň společná pro volby do Senátu a do krajských zastupitelstev. Hlavním tématem politické kampaně se stala privatizace kraji zřizovaných nemocnic. ODS prosazovala možnost privatizace, ČSSD pak na svých billboardech slibovala, že to nikdy nedopustí. Heslem „Stop modrým tunelům“ sociální demokraté útočili proti politice ODS. Cílem bylo upozornit, že ČSSD nechce, aby se poskytování veřejných služeb řídilo ziskem. (iDNES.cz 2004b) ODS do volebního boje přišla s heslem „Jsme tým“. Hlavní body kampaně byly nazvány jako Modrá cesta – ODS 2004. ODS usiluje o dosažení Modré cesty bez zbytečných razítek na úřadě, složitých a vysokých daní, bez překážek v podnikání, bez hrozeb kolapsu zdravotnictví a vedle dalších usiluje o cestu bez komunistů u politické moci. Takto bylo představeno 12 základních bodů, které z většiny odpovídaly volebnímu programu ODS z voleb do PS z roku 2002. (Listy ODS 2004) ODS navíc ve své kampani využila popularity hokejisty Jaromíra Jágra, který se stal ústřední postavou billboardů ODS a vyzýval občany, aby spolu s Jágrem volily ODS v senátních a krajských volbách. Heslo znělo: „Vyhrát můžeme všichni“. (Ekolist.cz 2004)

2.6.2 Volební kampaň v letech 2006 a 2008 První kolo senátních voleb se v roce 2006 konalo společně s volbami komunálními. Jak bylo uvedeno výše, v ČR byla napjatá politická situace, a tyto říjnové volby byly chápány jako možnost voličů vyjádřit se k nastalé patové situace. Sami političtí představitelé deklarovali, že s vyjednáváním o vzniku nové vlády vyčkají až do skončení těchto voleb. Říjnové volby se tak staly zvláště významným ukazatelem síly jednotlivých stran, jejichž výsledky rozhodnou o budoucím uspořádání vlády. Z tohoto důvodu byly kampaně stran nejvíce zaměřeny na kritiku ostatních politických subjektů se zdůrazňováním, že výsledky těchto voleb budou mít vliv na sestavení vlády. ODS vyzývala občany, aby svým hlasem dali najevo, co si myslí o touze předsedy ČSSD Jiřího Paroubka vládnout za každou cenu, třeba i 48

s nereformovanými komunisty. Podobně jako v kampani v květnových volbách do Poslanecké sněmovny byl tedy hlavním tématem strany antikomunismus. Předseda ODS Mirek Topolánek považoval senátní volby za referendum, ve kterém občané svým NE komunismu, dají antikomunistům symbolický sto první mandát. (ODS: Občanská demokratická strana) ČSSD naopak vyzývala ostatní strany, aby se proti ODS spojily, a v druhém kole vytvořily koalici všech proti ODS. (iDNES.cz 2004a) V roce 2008 se senátní volby konaly společně s volbami do krajských zastupitelstev. Hlavní pozornost byla zaměřena na téma zdravotnictví. Kritika poplatků u lékaře, které zavedla pravicová vláda ODS, a zabránění privatizací nemocnic se staly hlavní náplní kampaně ČSSD jak na krajské, tak senátní úrovni. (Česká strana sociálně demokratická) Strana svou kampaň nazvala „ODSouzeni k reformě“ a navázala na předvolební kampaň z parlamentních voleb z roku 2006 nazvanou ODS mínus. Opět se tak jednalo o silně negativní kampaň zaměřenou proti vládní straně. ODS se naopak distancovala od negativní celostátní kampaně a svoji kampaň decentralizovala na jednotlivé senátní okrsky. Na celostátní úrovni pak hlavním charakteristickým rysem volební kampaně bylo vyzdvižení výsledků, kterých strana ve vládě dosáhla, například dosažení dostupnosti zdravotní péče, usnadnění podnikání či zrychlení soudních řízení. (ODS: Občanská demokratická strana) Při pohledu na volební magazíny a prohlášení jednotlivých kandidátů ČSSD a ODS je možno konstatovat, že většina akcentovala celostátní témata strany, jež byla podobná tématům z voleb do PS z roku 2006. Sami kandidáti si pak zvolili některé pro ně významné téma strany, které bylo klíčové pro určitý region, a způsob komunikace s voliči v jednotlivých volebních obvodech. (ODS: Občanská demokratická strana, Česká strana sociálně demokratická)

2.6.3 Volební kampaň v letech 2010 a 2012 Senátní volby se v roce 2010 konaly společně s volbami komunálními. ODS zahájila centrální volební kampaň představením volebního manifestu s názvem „I v těchto volbách rozhodujete o odpovědných reformách“, který byl společný pro oba druhy voleb. (ODS: Občanská demokratická strana) Hlavním tématem kampaně se staly reformy. „Reformy důchodů, zdravotnictví, sociálního 49

a daňového systému jsou nevyhnutelné, abychom v blízké budoucnosti neupadli do chudoby. Škrty totiž nejsou reformy“, říká Manifest ODS. (Volební manifest ODS k senátním a komunálním volbám 2010) Zároveň v něm ODS vyzývá občany, aby nepřipustili blokování reforem v Senátu a nepodporovali hlavního soupeře ODS stranu ČSSD, která je stoupencem masivního zvyšování daní a státních výdajů. V Manifestu se pak objevil bod, který přímo nesouvisel se senátními či komunálními volbami. V tomto bodě ODS slibuje, že v PS nebude během projednávání zákonů předkládat návrhy, které povedou k vyšším výdajům, než předpokládala původní předloha. (Volební manifest ODS k senátním a komunálním volbám 2010) ČSSD jako opoziční strana postavila svou kampaň na kritice reforem a brždění plánů Nečasovy vlády, v případě že ve volbách do Senátu uspěje. Někteří její kandidáti na billboardech slibovali věci, které je nemožné v Senátu ovlivnit. Například v Pardubicích na vyvěšených billboardech byl uveden slogan kandidáta do Senátu Jiřího Komárka: „Volte do Senátu pro záchranu pracovních míst“. (Zlinský 2010) Ve volbách v roce 2012, které se konaly společně s krajskými volbami, pokračovala ČSSD v protivládní a protireformní agitaci. Ve volebním manifestu nazvaném Spravedlivá společnost strana prezentovala svou představu jiné vládní politiky založené na sociálně a ekologicky orientovaném tržním hospodářství s cílem chránit důstojné životní podmínky občanů a nediskriminovat přístup ke vzdělání, lékařské péči, zabezpečení nemocných, starých lidí a lidí v nouzi. (Spravedlivá společnost) ODS pak vstoupila do senátních a krajských voleb 2012 s programem nazvaným „Šance pro zodpovědné“. Uvolnění podnikání, vznik nových pracovních míst, zabránění zneužívání sociálních dávek a rozpočtová disciplína byly hlavními body programu. (Šance pro zodpovědné)

50

3.

Zhodnocení platnosti hypotéz teorie voleb druhého

řádu v kontextu senátních voleb v ČR V této třetí části práce budou komparovány jednotlivé aspekty voleb senátních s volbami do PS v kontextu teorie voleb druhého řádu. V závěrečné podkapitole budou výsledky shrnuty a bude provedeno zhodnocení, zdali senátní volby v ČR odpovídají konceptu druhořadých voleb, tak jak ho vymezili dva zahraniční autoři Reif a Schmitt na základě voleb do Evropského parlamentu.

3.1

Volební účast a procenta neplatných hlasů Z grafu č. 2 je patrné, že volební účast do PS o mnoho převyšuje volební

účast do Senátu. I v porovnání s největší účastí voličů ve volbách v prvních kolech senátních voleb konaných v letech 2006 a 2010, se hodnoty pohybují o 20 % níže, než jsou hodnoty ve sněmovních volbách. Vyšší volební účast je v prvních kolech (u voleb z roku 2002 v kole druhém) dána zejména souběhem voleb senátních s volbami komunálními či krajskými, kdy volební účast v obou souběžně konaných volbách spolu úzce koresponduje. Volby z roku 2002 pak potvrzují, že souběh voleb má vliv na výši volební účasti, neboť v tomto roce došlo k ojedinělému jevu, kdy se v druhém kole dostavilo k volbám vyšší procento voličů než v kole prvním, přičemž souběh se konal právě až v kole druhém. Rovněž je možno vypozorovat, že v letech 2006 a 2010, kdy se v létě konaly volby do PS, a na podzim volby do Senátu, bylo dosaženo největší volební účasti v prvních kolech senátních voleb. Zvýšenou účast32 lze s nejvyšší pravděpodobností přisuzovat mobilizaci voličstva ČSSD díky intenzivní předvolební kampani sociálních demokratů.

32

Také v senátních volbách konaných v roce 2008.

51

Graf č. 2 – Porovnání výše volební účasti v PS a Senátu

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Z výzkumu veřejného mínění, provedeným 2006 Sociologickým ústavem, vyplynulo, že kolem 60 procent voličů33 vnímá Senát jako zbytečnou instituci. To může představovat jeden z hlavních důvodů trvale nízké volební účasti v Senátu a poukazovat na vnímání voleb do Senátu voliči jako méně významných či nevýznamných. Jak uvedli Linek a Lyons (2007: 63-85) na základě analýzy voleb do PS v roce 2006, hlavním důvodem pro účast voličů ve volbách je pocit politické efektivity. V senátních volbách ale tento faktor není naplněn, neboť občané těmito volbami nerozhodují o tom, kdo bude vládnout. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se první hypotéza, týkající se dosažení vyšší volební účasti v senátních volbách v porovnání s volební účastí ve volbách prvořadých, potvrdila. V prvních kolech senátních voleb bylo odevzdáno vyšší procento neplatných hlasů než ve volbách do PS (viz graf č. 3). V roce 2002 dosáhl podíl neplatných hlasů v prvním kole dvojnásobně vyšších hodnot než ve volbách v PS v témže roce. V senátních volbách v dalších letech byl v průměru čtrnáctinásobně vyšší než v PS. Jestliže bychom brali v potaz samotné neplatné hlasy bez přepočtu na počet odevzdaných obálek, pak v prvních kolech senátních voleb od roku 2004 bylo voliči v průměru odevzdáno 2,5 násobně více neplatných hlasů než v PS (viz tabulka č. 2 a 4). 33

Jak bylo řečeno výše, jednalo se o 1092 respondentů vybraných kvótním výběrem.

52

Graf č. 3 – Porovnání podílů neplatných hlasů ve volbách do Senátu a PS

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Při porovnání druhých kol s volbami do PS (graf č. 4), jsou však podílové hodnoty obdobné, v některých případech i v senátních volbách nižší než v PS. Ve volbách konaných v roce 2002 bylo vysoké procento odevzdaných neplatných hlasů zapříčiněno zejména popletením si obálek při souběhu druhého kola s volbami komunálními. V druhém kole senátních voleb konaných v roce 2012 mohli mít vliv na podstatný nárůst podílu neplatných hlasů různé internetové výzvy, které vyzývaly občany, aby vyjádřili svoji nespokojenost se současnou politickou situací odevzdáním neplatného lístku. V roce 2006 a 2008 v porovnání s volbami do PS konanými v roce 2006 a v roce 2010 v porovnání se sněmovními volbami z roku 2010 však byla procenta neplatných hlasů v druhém kole nižší než v PS. V druhých kolech se tedy nepotvrzuje hypotéza, která říká, že občané v senátních volbách odevzdají vyšší procento neplatných hlasů. Klíčovou roli v rozdílnosti výsledků vzhledem k počtu odevzdaných neplatných hlasů v prvním a druhém kole sehrál zejména efekt více souběžně konaných voleb, kdy mnoho lidí pravděpodobně v souběžně konaných volbách zaměnily lístky. To potvrzuje i volební rok 2002, ve kterém se souběh konal až v druhém kole a proto i výsledky byly v druhém kole o tolik vyšší než v prvním. Ačkoliv údaje o neplatných hlasech z prvních kol hypotézu potvrzují, v druhých kolech tomu tak není a nelze tedy tuto hypotézu považovat za verifikovanou. Přestože se hypotéza nepotvrdila, nemusí to však ještě znamenat odmítnutí pojetí senátních voleb jako voleb druhého řádu, neboť vzhledem k nízké volební účasti zůstalo mnoho voličů doma, a i když považují senátní volby za druhořadé, neobtěžovali se znehodnocením lístku a voleb se raději vůbec nezúčastnili. 53

Graf č. 4 – Porovnání podílů neplatných hlasů ve volbách do Senátu a PS


3.2

Porovnání výsledků vládních stran se stranami opozičními

ve FOE a SOE a volební cyklus Z uvedeného grafu č. 5 vyplývá, že vládní strany ve volbách do Senátu ztrácejí podporu. Jedinou výjimkou jsou volby konané v roce 2006, ve kterých vládní strany získaly vyšší procento hlasů než v PS uskutečněných v témže roce. Tato skutečnost však nemá vliv na celkové výsledky, neboť v těchto volbách z důvodu politického patu nebyla dosud sestavená vláda a označení stran na vládní bylo stanoveno až podle vlády sestavené v lednu 2007. Voliči tak při svém rozhodování reagovali na odlišné podněty než v ostatních volbách a byli politickými stranami vyzýváni, aby těmito volbami rozhodli o tom, kdo má být ve vládě. Výsledky tedy byly klíčové pro sestavení vlády. Na základě výsledků trojích voleb konaných vždy uprostřed volebního období vládních stran v letech 2004, 2008 a 2012 se potvrzuje, že vládní strany v období mid-term výrazně ztrácejí hlasy voličů (graf č. 5). Porovnáme-li výsledky voleb 2004 s výsledky voleb do PS v roce 2002, došlo ke snížení podpory vládních stran o třetinu, ve volbách v roce 2008 v porovnání s volbami do PS v roce 2006 o čtvrtinu. Nejnižší byla obliba vládních stran v senátních volbách v roce 2012, kdy strany obdržely pouhých 23,87 % hlasů a jejich podpora se od sněmovních voleb z roku 2010 snížila na polovinu. Naopak v senátních volbách uskutečněných v letech 2002, 2006 a 2010, které se konaly v období 5–6 měsíců od voleb národních, v tzv. období líbánek, 54

dosahovaly zisky vládních stran vyšších hodnot než v období mid–term a v roce 2006 i o 2 procenta vyšších hodnot než v témže roce ve volbách do PS. V roce 2002 pak byly zisky vládních stran o 10 procent nižší než ve volbách do PS a v roce 2010 o 5 procent nižší. Teorie volebních cyklů se tak ukázala být platnou. Graf č. 5 – Zisky vládních stran v senátních volbách v poměru k ziskům v PS

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz; realizace: autorka Ve čtyřech z šesti zkoumaných senátních voleb dosáhly opoziční strany lepších výsledků, než jakých dosáhly v posledních volbách do PS (graf č. 6). V roce 2002 obdržely opoziční strany v senátních volbách o 2 % méně hlasů než v PS. V roce 2006 pak byly zisky opozičních stran o 13 % nižší. Opět se jednalo o projev specifičnosti senátních voleb 2006, při kterých nebyla dosud sestavená vláda, a výsledky tak byly významné pro její vznik. Obecně se tedy potvrzuje, že opoziční strany v senátních volbách posilují, kdežto vládní strany ztrácejí podporu. Zároveň je možné vypozorovat, že i zisky opozičních stran se v senátních volbách pohybují v cyklech. Jedná se o obrácený cyklus, kdy v období mid-term, v letech 2004, 2008 a 2012, opoziční strany získávají nejvyšší volební podporu, kdežto v období líbánek nejnižší.

55

Graf č. 6 – Zisky opozičních stran v senátních volbách v poměru k ziskům v PS


3.3

Menší, nové a radikálnější strany Jak bylo řečeno výše v empirické části, mezi velké politické strany řadíme

ČSSD a ODS, neboť odpovídají klasifikaci velkých politických stran od Petera Maira. V pěti ze šesti senátních voleb konaných od roku 2002 ztrácely velké strany v prvních kolech podporu voličů v porovnání s podporou, jakou získaly ve volbách sněmovních v témže volebním období. Z malých sněmovních stran byl poměr odevzdaných hlasů u KDU-ČSL v senátních volbách v prvních kolech do roku 2008 vždy o 0,5 až 5 % vyšší než ve volbách do PS v konkrétním volebním období. Od sněmovních voleb konaných v roce 2010, ve kterých se KDU-ČSL nepodařilo do dolní komory dostat (4,39 %), obdrželi kandidáti této strany v dvojích senátních volbách (2010, 2012) kolem 7,5 (8) % hlasů. Potvrzuje se tedy, že velké strany v senátních volbách ztrácejí, kdežto malá strana KDU-ČSL posiluje. Druhá malá relativně stabilní parlamentní strana KSČM, kterou můžeme zařadit mezi radikálnější strany34, obdržela pouze ve dvou senátních volbách vyšší podporu než ve volbách sněmovních. Nepotvrzuje se tak, že by radikálnější strany měly v senátních volbách větší šanci na úspěch než v PS. V druhých kolech se pak potvrzuje efekt dvoukolového většinového systému, který říká, že kandidáti, kteří mají velké množství příznivců, jsou trestání v případě, že mají ještě více odpůrců.

34

Nejedná se o stranu umírněnou, ale antisystémovou. Podle Sartoriho klasifikace pak stranu extrémní.

56

Ačkoliv se totiž mnoha kandidátům KSČM podařilo postoupit do druhého kola (v roce 2012 postoupilo až 12 kandidátů), a některým z nich i s nejvyšším počtem hlasů v jejich volebním obvodě, v druhém kole ale byli pokaždé krom jednoho případu ve volbách v roce 2002, 2004, 2008 a 2012 poraženi protikandidátem. Voliči ostatních stran se pak spíše přiklonili k volbě konkurenta, přičemž roli zde sehrávala zřejmě zejména příslušnost kandidáta ke straně. Ostatní malé sněmovní strany, které se nově dostaly do PS (SZ, TOP 09 a VV), v senátních volbách získávaly méně procent hlasů než ve volbách sněmovních. U nich jsou ovšem výsledky výrazně ovlivněny tím, že všechny tyto tři strany se hned po svém prvním zvolení staly součástí vlád a vzhledem k tomu, že dosud neměly utvořenou stálou voličskou základnu a jednalo se o subjekty v PS nové, voliči byli citlivější na pochybení dosud nestabilních stran, a zejména VV a SZ výrazně ztrácely voliče kvůli vnitřním rozporům ve straně a kauzám týkajících se jejich poslanců. Z uvedených důvodů jsou pro posouzení hypotézy o úspěšnosti malých a nových stran důležitější výsledky nesněmovních stran, které nejsou ovlivněny negativním hodnocením z důvodu jejich vládního postavení. Pokud se tedy podíváme na výsledky ostatních mimosněmovních subjektů (graf č. 7), pak vidíme, že se v senátních volbách voliči rozhodují svobodněji, než ve volbách do PS a nebojí se dávat hlasy i stranám, kterým by ve volbách do Sněmovny hlas nedali, protože by nechtěli, aby jim propadl. Nejvíce hlasů nesněmovním subjektům odevzdali voliči ve volbách do Senátu v roce 2012 a jednalo se o 41,62 procent. Je zde důležité upozornit na skutečnost, že v senátních volbách kandidují i některá hnutí, například nestraníci či HNHRM, a regionální strany, například Středočeši či Strana občanské sebeobrany, které nekandidují ve volbách do Sněmovny. Většinou se ale jedná o jednoho či několik kandidátů, kteří nemají velký vliv na celkové výsledky. Můžeme tedy potvrdit, že první kola senátních voleb poskytují větší šance a prostor pro nové a malé strany a voliči se v nich rozhodují spíše „srdcem“ než strategicky. Rovněž platí, že ve volbách do PS voliči více podporují strany velké než v Senátu. Hypotéza týkající se vyšší úspěšnosti malých a nových stran je tedy platná. Nepotvrdila se ale hypotéza týkající se radikálnějších stran, což může být zapříčiněno jak volebním systémem (ten sehrává roli spíše až v druhém kole), tak

57

ale zejména nesouhlasem těchto stran s existencí Senátu a nevysílání svých kandidátů do voleb.35 Rozhodování v druhých kolech je pak ovlivněno volebním systémem, ve kterém jsou voliči z důvodu redukce počtu stran tlačeni spíše ke strategické volbě, a většina mandátů tak byla obsazována zejména velkými stranami. Přesto ale, až na výjimku z roku 2008, se v druhých kolech daří uspět i subjektům, kterým by se nezdařilo uspět ve sněmovních volbách. Vyšší roli zde ale hraje osobnost kandidáta (k tomu více kapitola č. 3.5) a proto jsou pro nás klíčové zejména výsledky prvního kola. Graf č. 7 – Porovnání zisků mimosněmovních subjektů ve volbách do Senátu a PS


3.4

Témata kampaní voleb do Senátu Při pohledu na kampaně voleb do Senátu vidíme, že převážně obsahují

témata charakteristická pro volby do Poslanecké sněmovny. Je tomu tak proto, že Senát je spolu s Poslaneckou sněmovnou součástí moci zákonodárné a obě komory se podílí na schvalování zákonů. Ačkoliv může být Senát PS přehlasován, sehrává významnou roli v legislativním procesu a proto většina témat, která se týkají PS, se dotýkají také Senátu. Například v roce 2002 bylo jedním z hlavních témat volební kampaně volba prezidenta, ve které Senát sehrával klíčovou roli, neboť v té době se spolu s PS podílel na jeho nepřímé volbě. V roce 2004 se 35

Příkladem mohou být volby uskutečněné v roce 2004, do kterých česká monarchistická politická strana nazvaná Koruna česká vyslala pouze 3 kandidáty či česká krajně pravicová strana Národní sjednocení pouze 1 kandidáta.

58

hlavním tématem senátní kampaně stala privatizace kraji zřizovaných nemocnic. Toto téma je také pro Senát relevantní, neboť Senát spolu s PS může schválit zákon o zákazu privatizace krajských nemocnic. Stejně tomu bylo ve volbách v roce 2008, ve kterých se stalo hlavním tématem kampaně ČSSD téma zdravotnictví, konkrétně zrušení poplatků u lékaře a zabránění privatizací nemocnic. Témata relevantní Senátu se objevovala také v kampani v roce 2010, kde ODS hlásala „I v těchto volbách rozhodujete o odpovědných reformách“. Hlavním tématem ODS se staly reformy důchodů, zdravotnictví a daňového systému, které jsou opět relevantní Senátu Parlamentu ČR, neboť může tyto reformy blokovat. ČSSD pak v roce 2012 ve volebním manifestu nazvaném Spravedlivá společnost oznamovala, že chce nediskriminující přístup ke vzdělání, lékařské péči, zabezpečení nemocných, starých lidí a lidí v nouzi. Zároveň se ale v kampaních objevovala i témata charakteristická pouze pro volby do PS, nikoliv však relevantní pro volby do Senátu. Jedním z častých témat kampaní ODS bylo téma antikomunismu a hrozeb, že KSČM bude brzy ve vládě díky spolupráci s ČSSD. V roce 2004 vstoupila ODS do volebního boje s kampaní nazvanou Modrá cesta, ve které se zavázala, že bude usilovat o cestu bez komunistů u politické moci, o cestu bez hrozeb kolapsu zdravotnictví, bez zanedbaných silnic a železnic či o cestu bez nereálných slibů všeho všem. Hesla ODS v těchto volbách hlásala „Jsme tým“ či „Vyhrát můžeme všichni“. V manifestu ODS pro senátní volby 2010 se objevil bod, ve kterém ODS slibuje, že nebude během projednávání zákonů předkládat návrhy, které povedou k vyšším výdajům, než předpokládala původní předloha. Pardubický kandidát ČSSD pak ve stejných volbách hlásal „Volte do Senátu pro záchranu pracovních míst“. Je zřejmé, že tato témata, stejně jako téma ODS z roku 2012 týkající se rozpočtové disciplíny a slibu vzniku nových pracovních míst, nejsou na senátní úrovni realizovatelná. Celkově tedy můžeme říci, že v senátních volebních kampaních převažují témata arény voleb prvního řádu, což je ale způsobeno zejména tím, že jsou tato témata významná i v senátních volbách. Ačkoliv Senát nemá vliv na podobu vlády, má moc zákonodárnou a tudíž se částečně (může být přehlasován) podílí na rozhodování o nejvýznamnějších politických tématech, stejně jako PS, jako je 59

sociální či daňová politika. Zároveň ale kampaně obsahují i témata charakteristická pouze pro volby do PS, nikoliv speciálně zaměřená na témata relevantní Senátu. Z uvedeného vyplývá, že autorkou stanovená hypotéza, která říká, že kampaně senátních voleb budou obsahovat v mnoha případech témata charakteristická pro volby do PS, je verifikována, neboť kampaně obsahují jak témata prostoru senátních voleb, tak mnoho témat prostoru prvního řádu. To že senátní volby naplňují charakteristiku druhořadých voleb vzhledem k aspektu předvolebních kampaní, potvrzuje také skutečnost, že politické strany věnují senátním kampaním a propracovanosti programů senátních voleb, který je většinou společný pro souběžně konané komunální/krajské a senátní volby, méně pozornosti než ve volbách do PS. Zároveň bylo prokázáno, že kampaně hrají v senátních volbách významnou roli, neboť díky intenzivní předvolební kampani zejména sociálních demokratů došlo k přilákání voličů a tím ke zvýšení volební účasti v senátních volbách v letech 2006, 2008 a 2010. V ostatních letech pak nebyla kampaň tak intenzivní, a volební účast byla nízká.

3.5

Zhodnocení role osobnosti kandidátů v senátních volbách Poslední autorkou ověřovaná hypotéza se týká role osobnosti kandidátů

v senátních volbách. Zajímalo nás, zdali se voliči budou v senátních volbách více zaměřovat na osobnost kandidáta, méně pak na strany. Uvedenou hypotézu je možno verifikovat díky výsledkům jak prvního, tak druhého kola senátních voleb. Z výsledků uvedených v empirické části práce je možno dovodit, že osobnost kandidáta sehrává pro voliče v senátních volbách významnou roli. V každých autorkou zkoumaných senátních volbách se objevil jeden či více kandidátů, kteří navzdory nízkým volebním výsledkům strany, kterou byli nominováni, obdrželi v prvních kolech vysoké procento hlasů a většinou pak uspěli i v kolech druhých, ve kterých často porazili kandidáty z dvou velkých stran ČSSD a ODS. Nejvýrazněji se podařilo uspět Jiřímu Čunkovi z KDU-ČSL, který v druhém kole porazil kandidáta nominovaného ODS se 71,34 % převahou. Zároveň platnost hypotézy prokazují také úspěchy neparlamentních subjektů v senátních volbách, ve kterých se dařilo kandidátům příslušejícím ke sdružení nezávislých obsazovat mandáty v Senátu. Výjimkou byly volby konané v roce 2008, ve kterých obsadily křesla v Senátu pouze stabilní sněmovní strany. 60

Na druhou stranu, podíváme-li se na složení Senátu, je jasné, že příslušnost kandidáta ke straně má také vliv na rozhodnutí voliče a nelze říci, že by se voliči rozhodovali pouze na základě osobnosti kandidáta. Na to bylo upozorněno již v kapitole č. 3.3, kde příslušnost kandidáta ke KSČM měla vliv na jeho neúspěch v druhém kole. Obecně tedy můžeme potvrdit, že se v senátních volbách volič více zaměřuje na osobnost kandidáta, méně pak na stranu. Neznamená to však, že by nemohly být senátní volby porovnávány s volbami do PS, neboť jak bylo řečeno již v úvodu práce, mnohokrát se i voliči ve volbách do PS rozhodují na základě osobností či jedné osobnosti reprezentující konkrétní stranu a nezaměřují se na program či cíle strany. Vždy bude mít na rozhodnutí voliče určitý vliv i příslušnost kandidáta k nominující straně, zejména pokud se jedná o sněmovní strany.

3.6

Shrnutí výsledků a vyhodnocení druhořadosti voleb do

Senátu ČR V práci se potvrdilo, že v senátních volbách dochází k nižší volební účasti než ve volbách do PS. Voliči považují senátní volby za méně významné, což se projevuje nízkou volební účastí. Někteří voliči, ale i politické strany, nesouhlasí s existencí Senátu, nahlížejí na tuto instituci jako na instituci zbytečnou, bez významných oprávnění.36 Rovněž se prokázalo, že vládní strany obecně v senátních volbách podporu ztrácejí, kdežto opoziční strany posilují. Nejvíce hlasů pak vládní strany ztrácejí uprostřed volebního období, nejméně pokud se volby konají několik měsíců po volbách do PS. Malé a nové strany mají ve volbách do Senátu větší šance uspět. Voliči se v senátních volbách rozhodují více srdcem než takticky (platí pro první kolo) a nebojí se odevzdat svůj hlas i malému či novému subjektu, který nemá zastoupení v PS. V senátních volbách se však objevují i některé nové subjekty, které dosud nekandidovaly do PS. V následujících sněmovních volbách však, ale většinou již kandidují a přesto nemají šanci na úspěch. V senátních volbách se pak nedaří uspět radikálnějším stranám. V práci se dále potvrdila hypotéza týkající se témat kampaní. Ačkoliv jsou témata kampaní relevantní Senátu Parlamentu ČR, objevují se zde často témata, 36

Ačkoliv má zákonodárné pravomoci, může být v legislativním procesu přehlasována dolní komorou.

61

která jsou charakteristická pouze pro volby do PS a nesouvisí s činností Senátu. Jednalo se zejména o témata týkající se vládních záležitostí a vzniku vlád, na jejichž formování nemá Senát žádný vliv. Ze sedmi hypotéz se neprokázala jedna, která se týkala míry neplatných hlasů. V prvních kolech senátních voleb bylo sice odevzdáno vyšší procento neplatných hlasů než ve volbách do PS, při porovnání s výsledky z kol druhých vyplynulo, že vysoká procenta neplatných hlasů v kolech prvních jsou pravděpodobně ovlivněna souběhem senátních voleb s volbami komunálními či krajskými a popletení si barevně odlišených obálek. S ohledem na tuto skutečnost a zejména pak výsledky kola druhého, ve kterých se předpoklad nepotvrdil, nelze hypotézu považovat za ověřenou. Jak již ale bylo uvedeno, nemusí tento závěr vést k odmítnutí voleb do Senátu jako voleb druhořadých. Před závěrečným vyhodnocením je ještě třeba zmínit poslední autorkou zkoumanou hypotézu, která se týkala rozhodování voličů. Bylo prokázáno, že voliči se v senátních volbách více zaměřují na osobnost kandidáta, méně pak na stranu, kterou byl nominován. Přesto ale volič věnuje určitou pozornost této straně a díky tomu mohou být komparovány výsledky voleb do horní komory s výsledky voleb do komory dolní, neboť až na zde uvedené výjimky, se v obou volbách objevují stejné politické subjekty. Na základě zde uvedených skutečností, můžeme konstatovat, že autorkou zkoumané senátní volby v ČR naplňují předpoklady teorie voleb druhého řádu, ačkoliv ne vždy je tomu tak zcela bez výhrad. Senátní volby jsou tedy v souladu s konceptem druhořadosti, a naplňují jeho základní podstatu. Voliči i politické strany je vnímají jako volby druhořadé, tedy tzv. méně významné, v kterých není tolik v sázce.

62

ZÁVĚR Cílem bakalářské práce bylo ověření hypotéz teorie voleb druhého řádu na volbách do Senátu Parlamentu České republiky. V tomto směru nebylo senátním volbám dosud věnováno příliš mnoho pozornosti. Teorie SOE byla vystavěna na zkoumání prvních přímých voleb do Evropského parlamentu v roce 1979 a jejími autoři se stali Hermann Schmitt a Karlheinze Reif. Následně byla teorie doplňována a konkretizována dalšími autory, ale původní charakteristiky neztratily nic na své aktuálnosti. Teorie SOE pak poskytovala dalším zahraničním a českým autorům teoretický rámec pro testování platnosti hypotéz i u jiných druhů voleb, nejen voleb do EP. V českém prostředí se tématem voleb druhého řádu zabýval zejména Pavel Šaradín, který prověřoval platnost některých hypotéz teorie SOE na krajských volbách a volbách do EP. Také Vlastimil Havlík aplikovat teorii druhořadých voleb na volby krajské. Autorka bakalářské práce se proto rozhodla otestovat tuto teorii na senátních volbách konaných v ČR v desetiletém období od roku 2002 do roku 2012 včetně a rozšířit tak danou teorii na nový případ. V úvodu textu bylo autorkou vymezeno sedm hypotéz, tak jak je stanovili autoři Reif a Schmitt, které byly v průběhu práce ověřovány. Byly zjišťovány údaje o výši volební účasti, o počtu neplatných hlasů, o ziscích vládních a opozičních subjektů, malých a nových stran a úspěchy jednotlivých kandidátů v senátních a sněmovních volbách. Na závěr byly podrobeny zkoumání také témata kampaní voleb do Senátu a PS. Celkem bylo zkoumáno šest voleb do Senátu, které se vždy střídavě konaly ve 27 (z 81) volebních obvodech, uskutečněných v letech 2002, 2004, 2006, 2008, 2010 a 2012. Pro komparaci výsledků těchto voleb s volbami do PS byly v práci představeny troje výsledky sněmovních voleb konaných v letech 2002, 2006 a 2010. Analýzou a komparací aspektů voleb do horní a dolní komory se ukázalo, že dění v aréně voleb prvního řádu, tedy voleb do PS, ovlivňuje výsledky ve volbách do Senátu. To se projevilo ve výsledcích vládních stran, které v senátních volbách ztrácely podporu zejména z důvodu nespokojenosti voličů s vládní politikou a naopak posilovaly strany opoziční, které zaměřovaly své předvolební kampaně na kritiku vládních kroků. Rovněž se prokázalo, že vládní strany nejvíce ztrácejí podporu voličů uprostřed volebního období. Zde je vhodné zmínit, že při 63

komparaci zisků opozičních subjektů v Senátu a PS se projevil tzv. obrácený volební cyklus. V období mid-term, ve kterém vládní strany nejvíce ztrácely, naopak opoziční strany získávaly nejvyšší volební podporu. V období honeymoon podpora opozičních subjektů byla naopak na nejnižší úrovni. Dvakrát i strany obdržely méně hlasů než ve volbách sněmovních. Arénou voleb prvořadých byla ovlivňována rovněž témata kampaní. Vedle témat patřících do kompetencí Senátu, se v kampaních objevovala také témata charakteristická pouze pro volby do PS. Pokud chtěly strany (zejména větší strany) výrazněji uspět v senátních volbách, musely se více zaměřit na předvolební kampaně a tím přilákat více voličů. Příkladem byly intenzivní kampaně ČSSD v letech 2008 a 2010, které dokázaly zmobilizovat voličstvo a zejména díky tomu došlo ke zvýšení volební účasti a zisků strany. Zde je třeba opět připomenout, že senátní volby jsou více personifikované, a strana v nich sehrává menší roli, což se projevuje i v předvolebních kampaních, ve kterých si kandidáti často kampaně připravují sami a intenzivně či méně intenzivně se jim věnují. Strana většinou poskytuje určitý návod, jakým způsobem je vhodné kampaně provádět či na jaká témata se zaměřit, a pomoc s realizací. Osobnost kandidáta má tak často vliv na rozhodování voličů, což se projevilo jak v prvním, tak druhém kole. V druhém kole se ale ukázalo, že se voliči rozhodují i dle příslušnosti kandidáta ke straně, a není tak vyloučeno, že se takto rozhodují rovněž v kole prvním. V senátních volbách se tedy voliči více zaměřují na osobnost kandidáta, ale všímají si také jejich příslušnosti ke straně. Základním znakem SOE je pak jejich „druhořadost“. Nejvýznamnějším argumentem pro potvrzení druhořadosti senátních voleb v ČR z pohledu voličů je trvale nízká volební účast. Druhořadost voleb se projevovala také v přístupu voličů k hlasování v prvních kolech. V nich se voliči vzhledem k „menší významnosti voleb“ nebáli propadnutí svého hlasu, a hlas odevzdali i kandidátům, kteří reprezentovali malou či novou politickou stranu. Ve druhých kolech se pak již projevil efekt většinového dvoukolového volebního systému a voliči se více rozhodovali takticky, neboť měli na výběr pouze mezi dvěma kandidáty, a tak byly častěji úspěšnější strany velké. V průběhu práce tak byly téměř všechny hypotézy, které si autorka stanovila, potvrzeny. Nepotvrzeny zůstaly hypotézy o vyšší míře neplatných hlasů 64

jako projevu nespokojenosti s vládní politikou či druhořadosti volby a teze o větší podpoře radikálnějších subjektů v druhořadých volbách. Ze sedmi hypotéz se jich tedy potvrdilo šest. Senátní volby v ČR naplňují předpoklady stanovené teorií SOE a koncept druhořadých voleb odpovídá volbám do horní komory v českém prostředí. Závěrem je ještě třeba zhodnotit použité metody a možná zkreslení. Při zpracování práce a testování hypotéz se ukázalo, že je velmi obtížné porovnávat senátní volby s volbami do PS, neboť vzhledem k odlišnému volebnímu systému, jeho účinkům, větší personalizaci voleb a konání vždy pouze na 1/3 území ČR, je třeba přihlédnou k mnoha okolnostem, které mohou mít vliv na konečné výsledky a vzít je v úvahu. Aby nedošlo ke zkreslení výsledků způsobených účinky odlišného volebního systému, komparace výsledků voleb do PS byla provedena pouze s prvním kolem senátních voleb. Nezajímalo nás, kdo získal mandát v Senátu, ale zdali vládní strany v senátních volbách ztrácejí podporu a naopak či opoziční strany posilují. Výsledky tak byly porovnávány pouze s kolem prvním, aby nedošlo ke zkreslení při omezeném výběru kandidátů. U zjišťování volební účasti, míry neplatných hlasů a vlivů na hlasování voličů byly v úvahu brány i výsledky kola druhého, které zejména u míry neplatných hlasů, ale i u volební účasti přispěli k objasnění uvedených výsledků a možnosti co nejobjektivnějšího zhodnocení. Druhé kolo bylo tedy využito ke zjištění odchylek či nedostatků a ověření vhodnosti zkoumat senátní volby pouze z pohledu prvního kola. Vhodnost byla potvrzena, neboť se ukázalo, že v druhém kole se projevují účinky typické pro většinový dvoukolový volební systém a při porovnání výsledků s volbami do PS by mohlo dojít ke zkreslení. Posledním nedostatkem při porovnání senátních a sněmovních voleb, na který je třeba v rámci závěrečného zhodnocení upozornit, je skutečnost, že v senátních volbách kandidují také subjekty, které nekandidují ve volbách do PS, a zejména pak nezávislí kandidáti. Zisky malých a nových stran tak mohou být mírně zkresleny. Nejedná se však o velký počet odlišných subjektů, a vzhledem k vysokým rozdílům v ziscích nesněmovních subjektů ve volbách v horní a dolní komoře, jsou závěrečná zhodnocení platná. Budoucí možné směry výzkumu by se mohly zaměřit na analýzu všech voleb konaných v ČR v kontextu teorie SOE a zhodnocení, které z těchto typů 65

voleb více, a které méně či vůbec, naplňují charakteristiky teorie. Rovněž je možné ověřovat teorii na dalších senátních volbách, které se budou konat v následujících letech a prověřovat, zdali je teorie stále platná, nebo dochází ke změnám.

66

PRAMENY A LITERATURA Prameny Internetové zdroje Cabada, Ladislav. 2010. Volby do Evropského parlamentu jako volby druhého řádu: reflexe voleb v nových členských zemích EU ze středovýchodní Evropy. Working paper 11, Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta mezinárodních

vztahů.

Dostupné

na:

http://vz.fmv.vse.cz/wp-

content/uploads/11_2010.pdf (15. 2. 2014). Červenka, Jan. 2006. Veřejné mínění o Senátu. Praha: Sociologický ústav AV ČR. na:

Dostupné

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a3355/f3/1 00628s_pi61211.pdf (18. 3. 2014). Český statistický úřad – volby.cz. http://www.volby.cz/. Česká strana sociálně demokratická. http://www.cssd.cz/. Ekolist.cz. 2004. „Krajské volby 2004.“ 10. listopad 2004. Dostupné na: http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/specialy/krajske-volby-2004 (3. 6. 2014). Hnutí za Přímou demokracii. http://www.hzpd.cz/hzpd-vyzyva-obcany-k-ucastiv-nadchazejicich-volbach/. iDNES.cz: zprávy. http://www.idnes.cz/. iDNES.cz. 2004a. „Paroubek vyzval ke koalici všech proti ODS.“ 21. října 2006. Dostupné

na:

http://zpravy.idnes.cz/paroubek-vyzval-ke-koalici-vsech-

proti-ods-f21-/domaci.aspx?c=A061021_191829_domaci_nel (1. 6. 2014). iDNES.cz. 2004b. „Grossův útok na ODS pokazil protest.“ 3. listopad 2004. Dostupné na: http://zpravy.idnes.cz/grossuv-utok-na-ods-pokazil-protestd7w-/domaci.aspx?c=A041103_124537_domaci_ton (3. 6. 2014). Kubík, Jiří, Slonková, Sabina a Dolanský, Lukáš. 2002. „Umělci podporují ČSSD. Za peníze.“ iDNES.cz: zprávy, 17. května 2002. Dostupné na: 67

http://zpravy.idnes.cz/umelci-podporuji-cssd-za-penize-dnq/domaci.aspx?c=A020516_214613_zpr_volby_pol (3. 6. 2014). Klaus, Václav. 2002. „Projev Václava Klause na předvolební konferenci ODS v Praze na Žofíně: Vstříc novému osudu aneb Občan, demokracie, svoboda.“

Václav

Klaus,

20.

května

2002.

Dostupné

na:

http://www.klaus.cz/clanky/1825 (15. 5. 2014). Listy ODS. 2004. „Modrá cesta“. 4. října 2004, 16. Dostupné na: https://moje.ods.cz/media/reading/listy_2004-04.pdf (3. 6. 2014). Nabízíme

Vám

pravici:

ODS

2002.

https://www.ods.cz/volby/weby/2002/pdf/leaflet.pdf. Nejezchlebová, Lenka. 2007. „Melčák a Pohanka nechají Topolánkovu vládu projít.“

iDNES.cz:

zprávy,

16.

ledna

2007.

Dostupné

na:

http://zpravy.idnes.cz/melcak-a-pohanka-nechaji-topolankovu-vladuprojit-fvq-/domaci.aspx?c=A070116_180344_domaci_nel (15. 5. 2014). ODS: Občanská demokratická strana. http://www.ods.cz/profil. Pehe, Jiří. 2002. „Jaká byla volební kampaň.“ www.pehe.cz, 18. června 2002. Dostupné na: http://www.pehe.cz/clanky/2002/jaka-byla-volebni-kampan (2. 6. 2014). Program změny a naděje ČSSD: Lepší budoucnost pro obyčejné lidi. http://www.cssd.cz/data/files/maly_volebni_program2010.pdf. Spravedlivá společnost: volební manifest ČSSD ke krajským a senátním volbám 2012. http://www.cssd.cz/data/files/cssd_manifest_2012.pdf. Šance pro zodpovědné: program ODS pro krajské a senátní volby 2012. http://www.ods.cz/docs/programy/sance-pro-zodpovedne.pdf. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Volební

manifest

ODS

k senátním

a

komunálním

http://www.ods.cz/volby-2010/pdf/volebni-program.pdf 68

volbám

2010.

Volební program ČSSD 2002. http://www.cssd.cz/data/files/volebni_program_css d_2002.pdf Volební

program

ODS

2010.

http://www.ods.cz/docs/programy/volebni-

program2010.pdf. Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zlinský, Milan. 2010. „Podzimní volební kampaň nabízí ještě více frází a klišé než obvykle.“ iDNES.cz: Pardubice a Pardubický kraj, 7. září 2010. Dostupné na: http://pardubice.idnes.cz/podzimni-volebni-kampan-nabizijeste-vice-frazi-a-klise-nez-obvykle-1fh-/pardubicezpravy.aspx?c=A100907_1446000_pardubice-zpravy_klu (3. 6. 2014).

Literatura Balík, Stanislav a kol. 2010. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Cabada, Ladislav, Kubát, Michal a kol. 2002. Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia. Havlík, Vlastimil et al. 2006. Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2006. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Havlík, Vlastimil a Hoskovec, Libor. 2009. „Krajské volby v České republice v kontextu konceptu voleb druhého řádu. Analýza vybraných aspektů voleb do krajských zastupitelstev v letech 2000-2008.“ European Electoral Studies 1, č. 4, 22-47. Chytilek, Roman, Šedo, Jakub et al. 2004. Volební systémy. Brno: Masarykova univerzita. Klíma, Michal. 1998. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: Radix. Klíma, Karel a kol. 2009. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk.

69

Koepke, Jason a Ringe, Nils. 2006. „The Second-Order Election Model in an Enlarged Europe.“ European Union Poitics 7, č. 3. Dostupné na: http://users.polisci.wisc.edu/ringe/PDF/KoepkeandRinge_EP-EE.pdf (21.2.2014). Kysela, Jan. 2004. Dvoukomorové systémy: teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů. Praha: Eurolex Bohemia. Kysela, Jan a kol. 2006. Parlamenty a jejich funkce v 21. století. Praha: Eurolex Bohemia. Lebeda, Tomáš a Bradová, Eva. 2007. „Nerozhodnutí voliči a volební kampaň.“ In: Voliči a volby 2006. Ed. Lebeda, Tomáš, Linek, Lukáš, Lyons, Pat et al. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 111-132. Lebeda, Tomáš, Malcová, Karolína a Lacina, Tomáš. 2009. Volby do Senátu 1996 až 2008. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Linek, Lukáš a Lyons, Pat. 2007. „Zdroje a motivace volební účasti.“ In: Voliči a volby 2006. Ed. Lebeda, Tomáš, Linek, Lukáš, Lyons, Pat et al. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 63-85. Marsh, Michael. 1998. „Testing the Second-Order Election Model after Four European Elections.“ British Journal of Political Science 28, č. 4, 591607. Mattila, Mikko. 2003. „Why bother? Determinants of turnout in the European Election.“ Electoral Studies 22, č. 3, 449-468. Matušková, Anna. 2010. Politický marketing a české politické strany. Volební kampaně v roce 2006. Brno: Masarykova univerzita. Norris, Pippa. 1997. „Nomination: Second-Order Elections Revisited.“ European Journal of Political Research 31, č. 1, 109-124. Novák, Miroslav, Lebeda, Tomáš a kol. 2004. Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda: Aleš Čeněk.

70

Reif, Karlheinz a Schmitt, Hermann. 1980. "Nine Second-Order National Elections - A Conceptual Framework for the Analysis of European Elections Results." European Journal of Political Research 8, č. 3, 3-44. Reif, Karlheinz. 1984. „National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984.“ Electoral Studies 3, č. 3, 244-255. Sartori, Giovanni. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Slon. Schmitt, Hermann. 2005. „The European Parliament elections of June 2004: Still second-order? “ West European Politics 28, č. 3. Dostupné na: http://www.mzes.unimannheim.de/publications/papers/HS_EP_ParElec_2004.pdf (15. 2. 2014). Slámová, Kateřina. 2011. Volby druhého řádu v ČR v kontextu členství v EU. Brno: Masarykova univerzita,

Fakulta sociálních studií, Katedra

mezinárodních vztahů a evropských studií. Diplomová práce. Šaradín, Pavel. 2008a. "Evropské volby: vznik a vývoj teorií voleb druhého řádu. In: Evropské volby v postkomunistických zemích. Pavel Šaradín a kol. Olomouc: Periplum, 9-26. Šaradín, Pavel. 2008b. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Vaníček, Petr. 2012. Volby tzv. druhého řádu v České republice. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra ústavního práva a politologie. Diplomová práce. Vodička, Karel a Cabada, Ladislav. 2007. Politický systém České republiky. Praha: Portál.

71

PŘÍLOHY Příloha č. 1 – Srovnání volební účasti v senátních volbách se souběžnými volbami (v absolutních hodnotách) Příloha č. 2 – Počty obdržených mandátů v senátních volbách uskutečněných v letech 2002, 2004, 2006, 2008, 2010 a 2012 podle volební strany

72

Příloha č. 1 Srovnání volební účasti voleb senátních se souběžnými volbami


73

Příloha č. 2 Počty obdržených mandátů v senátních volbách 2002

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz Počty obdržených mandátů v senátních volbách 2004

Zdroj: Český statistický úřad – volby.cz

74

Počty obdržených mandátů v senátních volbách 2006




75

Počty obdržených mandátů v senátních volbách 2012


76

Aplikace teorie voleb druhého řádu na volby do Senátu Parlamentu ČR

Recommend Documents