Antický Řím – Krize římské republiky
Mgr. Jakub Němec
VY_32_INOVACE_D1r02017
Z Říma se stala mocná říše, která měla dostatek všeho, co stát ke svému rozvoji potřebuje - obilí, drahé kovy, kovy na nástroje, dostatek pracovní síly (otroci – zajatci) a luxusní zboží. Postupem času se však začal dostatek obilí z ciziny projevovat ve vnitřní hospodářské situaci římské říše. Dostatek obilí způsobil jeho nízkou cenu, takže obyčejní zemědělci se nemohli uživit. Jejich pozemky skupovali bohatí vlastníci půdy, kteří zakládali latifundia (velkostatky). Z rolníků se stávali bezzemci, kteří se stěhovali do měst, kde žili jako chudina, jež byla živena státem a jež se nechávala podplácet při volbách. Bezzemci nemuseli sloužit v římském vojsku, takže se zmenšoval počet legionářů. Legionáři, kteří se vrátili z povinné služby v armádě, zjišťovali, že jejich pole jsou zanedbaná a tak se stávali také chudými obyvateli říše. Velkostatkáři využívající otrockou práci (nezaměstnávali bezzemky – to bylo drahé) se zaměřili na pěstování oliv a vinné révy, takže obilí se muselo dovážet, čímž jeho cena paradoxně rostla. Hojnost obyčejných pracovních otroků rapidně snížila jejich cenu, a proto se o ně vlastníci hůře starali (nebylo problém zemřelého otroka rychle a levně nahradit), což vedlo k řadě otrockých povstání. Největší proběhlo v roce 136 př. n. l. na zemědělsky zaměřené Sicílii (velký počet otroků), které trvalo téměř čtyři roky. Nespokojenost chudiny v Římě rostla a stala se vážným problémem v rozvíjející se říši.
Velikost římské říše na začátku krize 1) Na mapě vidíte území získané do 3. století př. n. l. (zeleně) a ve po válkách se státy ve Středomoří (oranžově). V angličtině
O řešení problémů se pokoušeli především zástupci nižších vrstev – tribuni lidu. Jedním z nich byl i Tiberius Sempronius Gracchus, který v roce 133 př. n. l. prosadil v Římě pozemkovou reformu. Jeho návrh vycházel z faktu, že krize způsobena bezzemky pramení z hromadění půdy bohatými. Proto určil, že každá rodina má právu na maximální výměru pozemku, který může užívat, a zbytek bude odkoupen státem a poté přerozdělen mezi nemajetné, kteří na ní budou pracovat. Z pozemků by bývalí bezzemci platili daň, takže by se římská investice pomalu vracela (nevyživovala by nemajetné a navíc by získávala daně). Tiberiova reforma zvedla obrovskou vlnu nevole, především mezi velkostatkáři. Navíc Tiberius nestihl vše potřebné zařídit během jeho funkce tribuna lidu a hodlal kandidovat i v dalším roce (což bylo proti zvyklostem). Není proto překvapením, že byl obviněn z pokusu o uzurpování moci a posléze byl v potyčce zabit. O deset let později v roce 123 př. n. l. se tribunem lidu stal Tiberiův bratr Gaius Gracchus. Nesnažil se jít proti velkostatkářům přímo, ale rozhodl se pomoci nemajetným tím, že stanovil maximální cenu obilí, navrhl vybírat daně i v asijských provinciích a chtěl prohlásit spojence římskými občany (kvůli daním). Narazil však na odpor různých vrstev obyvatel a když pochopil, že jeho boj je marný, navíc byl ohrožován na životě vojáky svých nepřátel, raději zvolil sebevraždu. Reformy bratří Gracchů byly poté postupně rušeny.
Bratři Gracchové 2) Busta zobrazující Tiberia a Gaia Graccha.
Spory mezi majetnými a chudými pokračovaly nadále a v politice se vyprofilovaly dvě skupiny, které hájily jejich zájmy.
Optimáti
Populáři
hájili zájmy lidu opírali se o lidové shromáždění a tribuna lidu chtěli reformy v čele Gaius Marius
hájili zájmy vyšší vrstvy opírali se o senát chtěli zachovat stávající situaci, upevnit pozici bohatých v čele Lucius Cornelius Sulla
Politické spory zhoršovaly atmosféru v Římě. Spory mezi optimáty a populáry se řešily i v ulicích Říma a nezřídka končily krvavou řeží. Zprvu měl převahu vojevůdce Gaius Marius, který vedl úspěšná tažení do Afriky a Germánie. Zavedl vojenskou reformu, díky níž vznikla profesionální armáda (práce pro muže na předem určenou dobu, zajištěn pravidelný přísun peněz). Po výslužbě byla vojákovi přidělena půda, na níž mohl hospodařit. V této době je Řím oslaben, čehož využívají okolní národy. Spojenci se dožadovali římského občanství (čehož dosáhli všichni v dnešní Itálii na jih od řeky Pád) a provincie Achaia (Řecko) byla napadena pontským králem Mithriadem VI. Mithriada porazila římská armáda v čele se Sullou (Marius chtěl být v čele vojska také, ale nebyl úspěšný), který tak získal silnou pozici v Římě. Navíc Gaius Marius v době Sullova tažení v Římě zemřel. V roce 82 př. n. l. se nechal prohlásit diktátorem na neomezenou dobu. Během své vlády sepsal seznamy svých odpůrců, kterým byl zabavován majetek a byli beztrestně vražděni (udavači a vrazi těchto osob navíc získali část jejich majetku) – tzv. proskripce. Sulla vydal řadu reforem, které posílily pozici senátu a nobility a naopak oslabily tribuna lidu a lidové shromáždění. Sulla nakonec kvůli zdravotním potížím odstupuje ze svého úřadu v roce 79 př. n. l. Ač byly během Sullovy vlády situace v Římě mírně zklidněna, nebyla optimální. Okolní státy se pokoušely využít oslabení Říma a napadali jej.
Marius a Sulla Busty Gaia Maria (3; vlevo) a Lucia Cornelia Sully (4; vpravo).
Je velmi pravděpodobné, že krizi římské republiky chtěli využít i otroci. Jejich povstání propukala po celé říši, avšak byla vždy vojensky potlačeny. Pravděpodobně nejnebezpečnější povstání otroků proběhlo v letech 73-71 př. n. l. a je nazýváno Spartakovo podle jeho vůdce. Spartakus byl bývalý legionář, který byl kvůli zběhnutí prodán do gladiátorské školy v Kapui. Zde začalo povstání, k němuž se přidávali otroci ze širého okolí (pravděpodobně přes deset tisíc). Spartakus nechtěl bojovat s Římem, pokud to nebude nevyhnutelně nutné při jeho cestě za svobodou. Jeho plán spočíval v útěku do Galie přes Alpy. Několikrát porazil římské vojsko. V polovině svého tažení si pravděpodobně rozmyslel svou taktiku a obrátil své vojsko na jih dnešní Itálie, odkud se chtěl přeplavit na Sicílii a poté dále od Apeninského poloostrova. Nakonec byl obklíčen a v roce 71 př. n. l. poražen Marcem Liciniem Crassem v Apui (jih Itálie). Okolo šesti tisíc Spartakových vojáků, kteří byli zajati, byli ukřižováni podél cesty Via Appia, která vede z Kapuy do Říma (asi 200 km).
Spartakus 5) Socha Spartaka stojící v Louvru.
Postupem času rostla nespokojenost občanů s vládou senátu. Mezi největší kritiky patřila i trojice mužů:
◦ Marcus Licinius Crassus – příznivec Sully, během proskripcí získal obrovské jmění, porazil Spartakovo povstání, stal se konzulem ◦ Gnaeus Pompeius Magnus – příznivec Sully, úspěšný vojevůdce (Hispánie, Středozemí, Pontie, Sýrie, Palestina), stal se konzulem ◦ Gaius Iulius Caesar – populár pronásledovaný během proskripcí, sjednotitel Crassa a Pompeia (60 př. n. l.), úspěšný vojevůdce (Galie), stal se konzulem
V roce 59 př. n. l. uzavřeli Crassus, Pompeius a Caesar dohodu o vzájemné podpoře a spojenectví - triumvirát. Rozdělili si sféry svého vlivu s tím, že nikdo nesmí operovat přímo v Římě:
◦ Crassus ovládal Sýrii (nakonec padl v boji proti Parthům v bitvě u Karrh v roce 53 př. n. l.). ◦ Caesar rozšiřoval římskou říši v Galii (v roce 52 př. n. l. potlačil povstání Galů – velitel Vercingetorix, útočil dokonce i do Británie). ◦ Pompeius získal pod svůj vliv Hispánii, ale poslal zde pouze své zástupce a sám přes dohodu působil v Římě.
Pompeius, Crassus a Caesar Busty členů prvního triumvirátu – Gnaeus Pompeius Magnus (6; vlevo), Marcus Licinius Crassus (7; uprostřed) a Gaius Iulius Caesar (8; vpravo).
Po smrti Crassa se do sporu dostali Caesar a Pompeius, který posiloval svou pozici v Římě proti svému, nyní již bývalému, spojenci tak, aby se stal samovládcem. To si Caesar nenechal líbit a v roce 49 př. n. l. překročil řeku Rubikon (což znamenalo otevřenou agresi proti Římu) a začala občanská válka (v pořadí druhá, první před Sullou) – „Alea iacta est“. Pompeius před Caesarem utekl do Řecka, kde byl dostižen a proběhla bitva u Farsálu, v níž zvítězil Caesar. Pompeiovy kroky vedly dále do Egypta, kde se připravoval na další střetnutí. Tomu chtěl předejít místní vládce Ptolemaios XIII. (kvůli hospodářským důsledkům války, kvůli přítomnosti římských vojáků na egyptském území a navíc měl spory se svou sestrou Kleopatrou) a nechal Pompeia zavraždit. To Caesar označil jako zločin, vtrhl do Egypta, porazil Ptolemaia a na trůn dosadil Kleopatru, toho jména sedmou. Do roku 45 př. n. l. porazil všechny Pompeiovy přívržence v Africe a především v „jeho“ Hispánii, čímž se stal neomezeným samovládcem v Římě.
Bitva u Farsálu 9) Popis bitvy u Farsálu, v níž byl poražen Pompeius Caesarem. (v angličtině)
Caesar byl zvolen diktátorem (což však byla jen formalita) a vládl neomezeně v Římě. Caesar nenechal své nepřátele pronásledovat a zabíjet, ale zavázal si je vysokými úřady ve správě Říma (nezrušil ani senát). Caesar zavedl v Římě řadu reforem, které měnil život obyčejných lidí: ◦ ◦ ◦ ◦ ◦ ◦
kolonizace na západ od římské říše (Galie, Británie, Hispánie) povinnost statkářů zaměstnávat i svobodné občany – bezzemky bezplatné příděly obilí chudině zaměstnávání chudiny ve státních službách udělování římského občanství spojencům méně problematické zpřesnění kalendáře – juliánský kalendář (do 16. století)
Řada myšlenek nebyla zrealizována (vysoušení močálů, korintský kanál, nový římský zákoník, vznik veřejných knihoven, obnova Kartága, přesun sídla panovníka do egyptské Alexandrie), protože Caesar si svým velikášstvím získal řadu nepřátel, především mezi mocnými Římany. 15. března 44 př. n. l. byl Caesar ubodán v senátu 23 ranami – „Et tu, mi fili, resp. Brute“.
Smrt Caesara 10) Plátno znázorňující vraždu Gaia Iulia Caesara dle představ italského autora Vincenza Camuciniho z přelomu 18. a 19. století.
Po smrti Caesara již nebylo možné obnovit republiku. Navíc se Řím rozdělil na stranu senátu (nechtěli potrestat Caesarovy vrahy) a na stranu těch, kteří se klonili k přísnému potrestání. V nastalém zmatku se k moci dostal proti senátně orientovaný Marcus Antonius, který měl podporu ve veliteli římské jízdy Marcovi Aemiliovi Lepidovi. Caesar ve své závěti určil jako svého nástupce adoptovaného příbuzného Octaviána, kterého však Antonius neuznal. Octaviánus se přidal na stranu senátu a Antonia porazil. Poté mohlo k dojít k jednání, jež v roce 43 př. n. l. vyústilo ve vznik druhého triumvirátu (Antonius, Octavianus, Lepidus). Druhý triumvirát se rozhodl k přísnému pronásledování nepřátel – proskripcím, a nakonec v Řecku potrestali i Caesarovy vrahy po bitvě u Filipp v roce 42 př. n. l. Podobně jako první triumvirové si i druzí rozdělili sféry vlivu: ◦ ◦ ◦
Octaviánus vládl v Itálii. Marcus Antonius spravoval východní provincie. Lepidus se staral o Afriku (ale brzy byl zatlačen do pozadí, takže se vše svrhlo v boj předchozích dvou o moc).
Agrese mezi Octaviánem a Antoniem přerostla v otevřený spor, který byl vyřešen v roce 31 př. n. l., kdy v bitvě u Aktia Octavianus porazil spojené vojsko Antonia a egyptské Kleopatry. Ti poté utekli do Alexandrie, kde spáchali sebevraždu. Octavianus se stal jediným vládcem Říma a později prvním císařem, čímž končí období republiky.
Antonius, Lepidus, Octavianus Podobizny členů druhého triumvirátu – Marcus Antonius (11; vlevo), Marcus Aemilius Lepidus (12; uprostřed) a Octavianus(13; vpravo).
1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8)
Urči příčiny krize římské republiky. Popiš snahu bratří Gracchů. Vysvětli spor populárů a optimátů. Charakterizuj Sullovu diktaturu. Přibliž Spartakovo povstání Vysvětli vznik a vývoj prvního triumvirátu. Charakterizuj Caesarovu diktaturu. Vysvětli vznik a vývoj druhého triumvirátu.
POPELKA, Miroslav; VÁLKOVÁ, Veronika. Dějepis 1 pro gymnázia a střední školy: Pravěk a starověk. 1. vydání. Praha: SPN pedagogické nakladatelství, 2001, 143 s. ISBN 80-7235-145-1. MANDELOVÁ, Helena; KUNSTOVÁ, Eliška; PAŘÍZKOVÁ, Ilona. Dějiny pravěku a starověku. Vydání první. Liberec: Dialog, 2002, 179 s. ISBN 80-86218-57-0.
1) THE DEPARTMENT OF HISTORY, UNITED STATES MILITARY ACADEMY.Wikipedia.cz [online]. [cit. 27.1.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/62/Expansion_of_Rome%2C_2nd_century_BC.gif 2) BARONNET. Wikipedia.cz [online]. [cit. 27.1.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d5/Guillaume_Les_Gracques.JPG 3) SAINT-POL, Bibi. Wikipedia.cz [online]. [cit. 27.1.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e9/Marius_Glyptothek_Munich_319.jpg 4) SAINT-POL, Bibi. Wikipedia.cz [online]. [cit. 27.1.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/99/Sulla_Glyptothek_Munich_309.jpg 5) FOYATIER, Denis. Wikipedia.cz [online]. [cit. 27.1.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0f/Spartacus1.jpg 6) JW1805. Wikipedia.cz [online]. [cit. 5.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/26/Pompei_Magnus_Antiquarium.jpg 7) CJH1452000. Wikipedia.cz [online]. [cit. 5.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/cc/Marcus_Licinius_Crassus_Louvre.jpg 8) MCLECLAT. Wikipedia.cz [online]. [cit. 5.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fc/Jules_cesar.jpg 9) THE DEPARTMENT OF HISTORY, UNITED STATES MILITARY ACADEMY.Wikipedia.cz [online]. [cit. 5.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/3c/Battle_of_Pharsalus%2C_48_BC.gif 10) CAMUCCINI, Vincenzo. Wikipedia.cz [online]. [cit. 5.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/ac/Cesar-sa_mort.jpg 11) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit. 5.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e3/Mark_Antony_Vatican.jpg 12) CNG. Wikipedia.cz [online]. [cit. 5.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/da/Marcus_Aemilius_Lepidus.jpg 13) SAINT-POL, Bibi. Wikipedia.cz [online]. [cit. 5.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0b/Augustus_Bevilacqua_Glyptothek_Munich_317.jpg
