Elf hraničář Xaxy a jeho dobrodružství aneb Jak v žádném, ale opravdu v žádném případě nepsat Napsal: Cyril Brom Kapitola první – Výběr povolání Byl jednou jeden elf Xaxy. Byl sličný a měl vysokou inteligenci. Zato skoro žádnou sílu. Ale tak už to u elfů bývá. Jednou šel lesíkem, který rostl na vrcholku kopce nad vesnicí. Byl to listnatý les a všude v něm rostly samé olše. Zrovna byl podzim, a tak k zemi padalo listí a tlelo na zemi. Foukal vítr. Měl u sebe: krátký meč, luk a toulec se šípy (jeden stříbrný), šaty obyčejné, vlčí mor a nějaký červený lektvar ve flakonku, který dostal od tatínka, když mu bude nejhůř. Všude byl klid a mír. Ptáčci zpívali, sluníčko svítilo. Xaxy přemíšlel, že si zastřílí z luku na ptáky. Tak to dělal každý den a vracel se domů obložený kořistí. Najednou ze obou stran vyskočili na Xaxyho skupiny nestvůr, každá po pěti kusech. Skovávaly za stromy. Byly strašně chlupaté a šeredné a svítily jim oči. Páchly jako žumpa. Vytasily šavle a zaútočily, jedna strašně řvala a z huby jí ukápla slina. První nestvůra máchla šavlí, jenže Xaxy měl vysokou obratnost a lehce se vyhnul a rozpáral jí břicho. Na zem vyteklá horká střeva. Útočník padl mrtev k zemi. To jsou skřeti, uvědomil si. Tatínek mu o těch pekelných bytostech vyprávěl před spaním. Další nestvůry si poklepaly šavlí o dlaň pravé ruky. Zachrčely něco strašného, až slunce zezelenalo strachem. Xaxy si přehodil meč do druhé ruky a postupně je všechny zabil. Mrtvoly ležely na zemi a některé byli rozsekané a všude spoustu krve a vnitřností. Jejich těla byli v křečích a některé křičela bolestí. Pak se otočil a utíkal to domů povědět tatínkovi. Ale pak se zarazil. Vzpomněl si, že některým ze zad čouhal šíp....... Ale já jsem přeci z luku nestřílel? Kdo tedy........ “Ahoj,” řekl mohutný hlas a vynořil se z křoví. Byl to kamarád člověk Wave měl dlouhý luk a deset šípů, z toho sedm vystřílených. “Ahoj Wave, tos byl ty?” “Jasně. Hezky jsme je zmákli, co.” “Hm. Hele, nevíš, kde se tu vzali?” “No to ne. Ale to je jedno. Nechceš přijít večer na narozeniny.” “Ty máš narozeniny?” “Jo. Bude mi deset. Uříznul jsem jednomu skřetovi hlavu a táta mě zato večer pasuje na hraničáře.” Hlava byla opravdu odporná, z pusy jí vysel fialový jazyk a byl úplně mrtvý. “A jaké máš povolání ty.” “Já ještě nevím. Mě ještě deset nebylo. Ale umím střílet z luku a lovím po lese ptáky.” “Tak to můžeš být bojovník.” “Ale já chci být čaroděj protože mám vysokou inteligenci.” “Jenomže čarodějové nemůžou střílet z luku.” “Opravdu?” “Opravdu.” A šli domů a Xaxy cestou zlomil luk, protože strašně moc chtěl být čaroděj. Brzy nato vtrhly skřeti i do vesnice, všechny zabili a Xaxy a Wave je začali pronásledovat. Tak začalo jejich první společné dobrodružství, protože už měli povolání. Kapitola druhá – Krátká rekapitulace Když se na knižním trhu objeví nějaká autorova prvotina (jakou byly například Enderova hra či Píseň Kálí), většina lidí nabývá závistivého dojmu, že pámbů či matka příroda zase jednou nechali někoho spadnout z nebe. Jen málokdo pokývá hlavou, přimhouří oči a uvědomí si ty roky, ba dokonce desítky let tvrdé práce, které před takzvanou prvotinou stály. Přimhouří oči, aby spatřil ty stovky a tisíce normostran, tucty odmítnutých povídek a stohy popsaných papírů. A police plné encyklopedií a naučných knih a běhání po knihovnách a antikvariátech a vystřihování nových článků při shánění nových nápadů. Tak vypadá spisovatel. Je samozřejmě pravda, že existují i ti, kteří sednou, napíší a vydají, aniž by kdy předtím viděli psací stroj nebo tužku byť jen skrz skla dalekohledu; ovšem takových je velmi málo. A troufám si říci, že – navzdory větru a bouři a navzdory vašim nejskrytějším touhám – nikdo z vás mezi to “málo” nepatří. Zajímavá otázka potom ovšem je, proč si to všichni myslí.
Proč posílají do Dechu Draka a do Altaru nabídky povídek a románů stejné úrovně, jako je ta výše (a kterou jsem mimochodem zkomponoval z dvou rukopisů, které leží na stole přede mnou)? Proč si sednou večer k počítači a místo toho, aby hráli Quaka, spustí Word a čekají, že za dvě hodiny naklepají dílo, za něž je nakladatelé zasypou zlatem? A proč jim připadá, že je konec světa, když se jim vrátí dopis, že jejich text v žádném, ale opravdu v žádném případě není možné otisknout? To jsou otázky, na které odpovídat nebudu; koneckonců odpověď ani neznám. Možná je to prokletí – stejně jako lumíků, topících se v moři –, možná jen naivita a touha vidět své jméno na stránkách časopisů. Nebo obojí. Ne, nebudu odpovídat. Místo toho se pokusím nastínit několik základních pravidel psaní a upozornit na ty nejhrubší chyby, kterých se mladí autoři, domnívající se, že vládnou peru jako Tolkien, nejčastěji dopouštějí. Kapitola třetí – Čeština Chtěl bych, aby si všichni uvědomili, že ta ukázka na začátku článku je opravdu strašná. Pokud si to někdo nemyslí, měl by pár let počkat, než mu to dojde, anebo se urychleně objednat na psychiatrické vyšetření. My ostatní se teď, ještě než přejdeme k hlubším radám, zamyslíme nad tím nejzákladnějším problém, kterým je, světe div se, náš jazyk. Existuje jedna krutá pravda, již si většina lidí bohužel neuvědomuje, a sice: Kdo nezná češtinu, neměl by psát. Dělat chyby je normální, ovšem pokud se jejich počet neudává vzhledem ke stránce, ale vzhledem k řádku (jako v naší ukázce), není chyba ve složitosti našeho jazyka, ale ve vás. Skutečně se nepíše ani vysel, ani přemíšlel, čárky nejsou v textu pro okrasu jako květiny a rozdíl mezi mě a mně stále ještě nebyl zrušen. Při psaní příčestí minulého (a koncovek obecně) je nutné dávat pozor nejen na tvrdá a měkká i, nýbrž i ostatní samohlásky. Nikoli tedy ...těla byli v křečích a některé křičela bolestí..., ale ...těla byla v křečích a některá křičela bolestí.... S psaním česky se vyjma znalosti pravopisu váže také znalost slov a dostatečná slovní zásoba. Pokud si nejste nějakým slovem jisti, buď ho nepoužívejte, nebo se podívejte do slovníku. Tak například přestože korektor Wordu neopraví slovo skovat, neznamená to, že se můžete skovat za stromy. Znamená to, že kovář může skovat dva kusy železa. Stejně tak se Xaxy z lesa nevracel obložený kořistí, ale obtěžkaný kořistí. A samozřejmě dal Xaxymu tatínek červenou kapalinu ve flakónu, čili v lahvičce se skleněnou zátkou, nikoli ve falkonu, čili v lehkém polním dělu. Kapitola čtvrtá – Proč nepsat podle Dračího doupěte Dračí doupě je pro začínající autory jako masožravá rostlina pro hmyz. Přitahuje je vůní dálek a tajuplností jeskyní – a vzápětí je pohřbí v zapomnění i s celou povídkou. Problém spočívá v tom, že Dračí Doupě je jenom hra. Zkoušeli jste někdy něco psát podle jiné hry? Třeba podle šachů? Že to nejde? A proč by to tedy mělo jít zrovna podle Dračího doupěte? Pravdou samozřejmě je, že napsat dobrou povídku jde jak podle šachů, tak podle DrD, ovšem zatímco u šachů je evidentně zřejmé, že to bude velmi náročné, u DrD se zdá, že tomu bude právě naopak. Ale nenechte se mýlit. To, že máte předem daný děj, se nestává výhodou, ale obtíží, protože jste příliš svazováni, navíc musíte zastírat spoustu nelogičností, které teprve v povídce vyplynou napovrch, a musíte dodržovat jisté herní reálie. Podívejme se na text výše. Elf Xaxy každé ráno vyráží do lesa na lov a vrací se s pytlem ptáků. V pořádku, to je jistě zajímavá vlastnost postavy a je dobré ji mít zapsanou v osobním deníku. Ovšem v povídce se zvídavý čtenář zarazí a nedá mu, aby si nepoložil otázku: Jak dlouho by trvalo, než by v lesíku (který jistojistě není příliš veliký) nezůstal ani vrabec? Stejně tak je možné, aby Xaxy se svým kamarádem přemohli desítku skřetů – koneckonců od toho skřeti ve hře jsou – jenže v povídce to, co vypadalo původně jako hrdinství, začíná vypadat jako utloukání stařečků o berlích – vždyť na koho jiného by stačili dva desetiletí kluci?
O reáliích se snad ani nemusím zmiňovat. Myslím, že je jasné, že rozhovor o tom, jaké si kdo vybere povolání, je veskrze absurdní. Stejně tak nikdo nepochybuje, co to měl s sebou Xaxy za červenou kapalinu ve flakónku. Zde je tedy moje rada, možná největší z celého toho článku: zapomeňte na Dračí doupě. Vymažte si ho z paměti. Vymyslete si vlastní příběh a nechejte ho ožít postavami, jež nemají ani povolání, ani počet životů. A nepoužívejte hliněné vybuchující koule a rudé lektvary, které zázračně uzdravují. Kapitola pátá – Před psaním No jo, ono se řekne: vymyslet vlastní příběh. Jenže jak? Je osm hodin, v půl desátý dávaj Gremliny, tak co s tím? Myslet si, že povídka se napíše za večer, je stejně naivní jako se domnívat, že politici nelžou. – No ale přeci to nebudu psát týden? Ne, to nebudeš. Budeš to psát měsíc. Pokud to dobře půjde. A jestli se ti měsíc zdá moc, tak psaní nechej a raději si zahraj toho Quaka. Já sám (a podotýkám, že toto je pouze můj názor a že se může lišit od názorů jiných autorů) dělím povídky do dvou základních kategorií: krátké s pointou a dlouhé s dějem. Krátká povídka může mít od pár řádek do pár stran a musí být zakončená výraznou pointou. Naproti tomu nemusí mít žádný zvláštní děj, což je ovšem věc, která by neměla chybět u povídky dlouhé. Tam ale zas může být poněkud otupena brysknost pointy. Problém začínajících autorů je ten, že si většinou netroufají psát nic delšího (tedy pokud nepíší rovnou román), ale zároveň nejsou schopni vymyslet pořádnou pointu. A tak vznikne krátký text s dějem, nejlépe o tom, jak do malebné vesničky přijde družinka dobrodruhů, vytluče ji, sebere rychtářův poklad a zase odejde. Všimněme si, že něco takového nezapadá ani do jedné, ani do druhé kategorie; ve většině případů je to totiž – proč to nenazvat pravým jménem? – paskvil. Dále si všimněme, že jsem nezmínil kategorii románu. Román je něco zcela speciálního, má své vlastní zákonitosti a vřele vám doporučuji, abyste od něj (alespoň ze začátku) dali ruce hodně daleko pryč. Předtím, než začnete psát, je třeba vědět, co chcete psát. Pokud nemáte žádnou pointu v zásobě, nezbývá, než vymyslet děj – a to může trvat i několik dní, případně týdnu nebo měsíců... při kterých nenapíšete ani řádku. Při vymýšlení děje nezapomeňte zejména na: – prostředí, v němž se bude povídka odehrávat (pokud se jedná o prostředí, o němž máte jen matnou potuchu – například hrad –, je dobré si o něm něco nastudovat – například v kterém století se jaké hrady stavěly, jaký je rozdíl mezi hradem a tvrzí, co je to donjon a barbakán atd.) – jaké postavy se budou účastnit děje (jak budou staré – ať to proboha nejsou děti! –, jak budou vypadat, jak se budou chovat, co budou mít u sebe a na sobě) – základní konflikt (čili nějaká událost, díky níž celá povídka začíná; například umřela královna, nevyšlo slunce atd. – je samozřejmě možné základní konflikt skrýt a ozřejmit ho až na dalších stránkách) – směr děje (je dobré, když povídka někde začíná a někde jinde končí – pokud budete psát o tom, jak hrdina jezdí od rána do večera na koni po hlavním nádvoří a píská si do větru, čtenář mít dobrý pocit nebude) – závěr (pokud nevíte dopředu, jak má povídka skončit, může se vám stát, že neskočí nijak, navíc hrozí riziko, že jednotlivé scény spolu nebudou souviset, protože si nebudete jisti, co mají vlastně vyjadřovat a k čemu mají směřovat) V souvislosti s dějem je dobré mít načrtnutou osnovu, abyste alespoň zhruba věděli, kolik bude mít vaše povídka scén a co se v nich bude odehrávat. Je téměř jisté, že se jednotlivé scény v průběhu psaní změní, některé ubudou a jiné se naopak objeví – to je normální a nemá smysl se tomu bránit. Bylo by ovšem dobré, aby každá scéna, která zůstane, nějak souvisela se směrem děje. Vždy, když scénu vytvoříte, zamyslete se, jestli není pro povídku zbytečná. Když už nebudete mít osnovu, mějte alespoň závěr.
A neustále pamatujte na to, že čím víc informací budete mít před začátkem, tím rychleji a snadněji vám půjde vlastní psaní. Kapitola šestá – Jména Ještě než začnete psát, je dobré vědět, jak se vaše postavy budou jmenovat, případně jak se bude jmenovat celá povídka. Jméno povídky by mělo vystihovat směr děje, případně myšlenku či smysl. Pokud to má být Elf Xaxy a jeho dobrodružství (nebo Rytíř Ctirad nebo Jeskyně pod Kozlím hrádkem nebo Výprava na Bílý hrad), dáváte tím čtenáři jasně najevo, že v povídce není vůbec nic. Vždyť kdyby bylo, proč to do jména nepromítnout – jméno je přeci to první, čeho si čtenář všimne. Jako na ukázku: Mít tak sebou prachovku (H. Clement), Poslední přání (A. Sapkowski), Devět miliard božích jmen (A. C. Clarke) – všimněte si, že zmiňuji jména povídek, nikoli románů. Postavám se snažte dávat taková jména, která se líbí nejen vám, ale mají naději na úspěch i u čtenářů. Xaxy sice obsahuje jedno ypsilon a dvě iks, ale to neznamená, že se z toho čtenář nepozvrací. Stejně tak Wave – to je jméno tak možná pro vodního skřítka, ale ne pro elfa. A když už jsme u toho skřítka, proč mu nedát jméno české (Vlna), proč – pokud to nemá nějaký hlubší význam – ho překládat do angličtiny? Pokud nějakou postavu používáte často, je dobré pro ni mít vícero označení; rytíře ve fialovém plášti můžete nazývat rytířem či fialovým, elf Xaxy může být elf, chlapec nebo prostě Xaxy. Dávejte ovšem pozor, abyste důsledně používali jedno označení pro právě jednu postavu. Pokud bude přízvisko fialový patřit tu rytíř v plášti, jindy královskému šaškovi a onde mluvícímu kavalci, čtenář vám děkovat nebude. Dále při tvorbě jmen pamatujte také na to, že musejí být snadno zapamatovatelná a musejí dobře znít. Rozdíl mezi Geralt – Karthandekriera, Bilbo – Anzalthoon je myslím dostatečně zřejmý. Stejně tak asi temného mága nenazveme Čečerin a starého roztržitého hokynáře Morgor. Kapitola sedmá – Typografie přímé řeči Při psaní je dobré dávat pozor nejen na to,aby to mělo hezký děj,ale také na to,aby se to dobře četlo.Asi se vám teď nelíbí,že nedělám za čárkami a tečkami mezery,přitom ale každý druhý text,který do Altaru přijde,přesně takhle vypadá. Dále je dobré vědět, jak se píší přímé řeči a v souvislosti s tím nezapomínat na existenci uvozovacích vět a jisté struktury, zvané odstavce. Následuje ukázka veskrze špatného textu: Kdo tedy........ “Ahoj”, řekl mohutný hlas a vynořil se z křoví. Byl to kamarád člověk Wave, měl dlouhý luk a deset šípů, z toho sedm vystřílených. “Ahoj Wave, tos byl ty?” “Jasně. Hezky jsme je zmákli, co.” “Hm. Hele, nevíš, kde se tu vzali?” “No to ne. Ale to je jedno. Nechceš přijít večer na narozeniny.” A nyní, jak by to mělo vypadat (alespoň co se typografie a uvozovacích vět týče): Kdo tedy... “Ahoj,” řekl mohutný hlas a vynořil se z křoví. Byl to kamarád člověk Wave, měl dlouhý luk a deset šípů, z toho sedm vystřílených. “Ahoj Wave, tos byl ty?” zeptal se Xaxy. “Jasně,” zašklebil se chlapec. “Hezky jsme je zmákli, co?” “Hm. Hele, nevíš, kde se tu vzali?” “No, to ne. Ale to je jedno. – Nechceš přijít večer na narozeniny?”
Mimochodem, jistě jste si také z ukázky všimli, že větu je možné ukončit nejen tečkou, ale také otazníkem (zejména pak větu tázací), či vykřičníkem (zejména pak větu rozkazovací), či vykřičníkem s otazníkem (!? nebo ?!), či pomlčkou (–), či třemi tečkami (...). Někdy je naopak dobré napsat pouze tečku: Ale já jsem přeci z luku nestřílel. nikoli Ale já jsem přeci z luku nestřílel? Pokud opravdu nevíte, jak se mají interpunkční znaménka psát, podívejte se do učebnice češtiny či do nějakého časopisu nebo knihy (ne ovšem z dílny nakladatelství Classic (pozn. redakce – snad se i toto vydavatelství začíná lepšit). Kapitola osmá – Návaznost vět S jednotlivými větami bývají často potíže. Dvě z největších: zaprvé autoři zapomínají, že existuje něco jako souvětí, za druhé nenavazují na předchozí text. Náprava té první chyby je především věcí cviku, náprava té druhé je především věcí dobře udělané osnovy. Podívejme se napřed krátce na chybu první; souvětí: Byl jednou jeden elf Xaxy. Byl sličný a měl vysokou inteligenci. Zato skoro žádnou sílu. Tyto tři věty lze přepsat do jediné: Byl jednou jeden elf Xaxy; sličný jako spanilé pany ze Západu a chytrý jako čarodějové z Věží ze slonoviny – zato svalů mu příroda nadělila, jen co by se za nehet vešlo. Pravda, takovýto úvod povídky evokuje spíš než cokoli jiného pohádku pro pětiletá děcka – v tom ovšem nemají prsty souvětí, ale koncepce celé povídky. Nyní se vraťme k hlavní náplni této kapitoly, kterou je návaznost vět. Jedině pokud píšete “z voleje” nebo ve čtyři ráno, může se vám stát tohle: “A jaké máš povolání ty?” “Já ještě nevím. Mně ještě deset nebylo. Ale umím střílet z luku a lovím po lese ptáky.” “Tak to můžeš být bojovník.” “Ale já chci být čaroděj, protože mám vysokou inteligenci.” Tak sakra chce být čaroděj, nebo ne? Nebo další perla: Jednou šel (elf Xaxy) lesíkem, který rostl na vrcholku kopce nad vesnicí. Byl to listnatý les a všude v něm rostly samé olše. Zrovna byl podzim a tak k zemi padalo listí a tlelo na zemi. Foukal vítr. Měl u sebe: krátký meč, luk a toulec se šípy... Nevím, jak vy, ale já si vítr, který měl u sebe krátký meč, luk a toulec se šípy, představit nedovedu. Možná si myslíte; to se mu to kritizuje, když si to sám napsal... V povídce, podle které jsem vymýšlel tuto část Xaxyho dobrodružství, doslova stojí: Alchymista po něm bez odpovědi mrštil jakousi kuličku, která se rozprskla o mužovo tělo. Kulička způsobila obrovský výbuch. Muž padl k zemi mrtev s těžkými popáleninami. Přistoupil k malému dítěti... Už chápete, proč je návaznost tak důležitá? A není to jenom návaznost na větu, která těsně předchází, ale i na předcházející odstavce, případně kapitoly. Jak ale odstranit chyby, když už vzniknou? Jedná-li se pouze o jednoduché případy, jako v našich
ukázkách, stačí (v prvním případě) vypustit dva odstavce (konkrétně druhý a třetí), respektive (v druhých dvou případech) před choulostivé místo vložit označení jednatele (Xaxy měl u sebe..., Alchymista přistoupil...). Pokud se ovšem jedná o špatnou návaznost mezi odstavci nebo v celé povídce, nezbývá než příslušnou část textu úplně přepsat nebo vyškrtnout. Je to nepříjemná práce, ale udělat se musí. Kapitola osmá a půltá – Vid V této kratičké kapitolce vás chci upozornit na to, že čeština umožňuje většině sloves nabývat podoby ve dvou videch. Dokonavém a nedokonavém. Nestvůry vytasily šavle a zaútočily, jedna strašně řvala a z huby jí ukápla slina. Zopakujme si, co se stalo. Napřed nestvůry vytasily šavle. Potom zaútočily. A potom... co? Jedna nestvůra... řvala? Ale ona přeci řvala pořád, od začátku až do konce. Jak jí tedy přitom mohla ukápnout z huby slina? Nebo jak mohl předtím někdo vytasit šavle a zaútočit? Problém je totiž v tom, že nestvůra nikoli řvala, ale zařvala. Anebo jí z huby nikoli ukápla slina, ale kapaly sliny. V druhém případě by se navíc možná vyplatilo místo čárky uprostřed věty napsat středník. Kapitola devátá – Rychlost děje Nikoho asi nepřekvapí, když řeknu, že děj má svou rychlost, s níž úzce souvisí napětí. Tyto věci samozřejmě můžete měnit, ovšem ne libovolně, jak je tomu v naší ukázce: Další nestvůry si poklepaly šavlí o dlaň pravé ruky. Zachrčely něco strašného, až slunce zezelenalo strachem. Xaxy si přehodil meč do druhé ruky a postupně je všechny zabil. Toto se autorovi může stát, když neví, jak souboj Xaxyho a skřetů popsat (koneckonců se jedná o přepis z Dračího doupěte, kde se souboj odbývá hody kostkou...). Je to ovšem ostudná chyba, protože první dvě věty (byť naprosto stupidní) vyvolávají jisté napětí – a je škoda ho takhle zničit. Nejednoduší pomoc v tomto případě je snížit počet nestvůr a souboj rozepsat. Žádná obecná pomoc, stejně jako žádný obecný případ, však neexistuje. Nejlepší je řídit se svým citem, který je možné zvýšit tréninkem; čtením a psaním. Dále je dobré vědět, že ne každý text je čten stejně rychle. Schválně si vezměte stopky a změřte si, jak dlouho vám bude trvat přečíst následující úryvky a zamyslete se nad tím, jak dlouho by trvaly ve skutečnosti (Mickey Spillane; One Lonely Night a Ian Fleming; Casino Royle; poprvé dohromady otištěno v knize Šest procházek literárními lesy – Umberto Eco): Slyšeli můj křik a hrozný řev pušky a kulek tříštících kosti a trhající vnitřnosti. A to bylo to poslední, co slyšeli. Když se pokoušeli běžet, padali. Cítili, jak se jim rvou vnitřnosti a stříkají na zeď. Viděl jsem generálovu hlavu roztříštěnou na lesklé mazlavé kousky, které pocákaly podlahu. Chlapec z podchodu nastavil proti kulkám ruce a rozplynul se v noční můře modrých děr. Ozvalo se slabé prasknutí, asi jako když se v zubní pastě při vytlačování z tuby vyskytne vzduchová bublina. Žádný jiný zvuk. Náhle se v Le Chiffrově obličeji objevilo další oko, třetí mezi dvěma původními, přesně v místě, kde silný nos přecházel v čelo. Bylo to malé černé oko bez řas a obočí.
Tři oči si chvilku prohlížely místnost a pak celá tvář jako by uklouzla a padla na jedno koleno. Dvě vnější oči se chvějivě vytočily ke stropu. Kapitola desátá – Popisy I pokud nebudete psát podle Dračího doupěte, budete jím (jestliže ho hrajete) do značné míry ovlivněni, zejména při popisování. Je třeba myslet na to, že popis v DrD je úplně něco jiného než popis v povídce, a že čtenář má svou vlastní fantazii, které stačí naznačovat, nikoli podstrkovat všechny detaily. Uvažte tyto dvě ukázky: Lžička při míchání lehce cinkala o stěny šálku. Zamíchal si černý čaj z pytlíku v šálku s červenými puntíky o vnitřním průměru pět centimetrů stříbrnou lžičkou, na jejíž rukojeti byla rytina hradu Karlštějn. Nezdá se vám, že v druhém případě cosi přebývá? Navíc naprosto zbytečně? Vždyť copak potřebujeme vědět, jak široký byl šálek? Nemohli bychom tento detail nechat na čtenáři? A navíc; byť jsme konkrétní sebevíc, podaří se nám udělat dokonalý obraz? – Je snad ve druhé ukázce psáno, jestli byl pod šálkem talířek a jaký tvar mělo ouško? Pokud vám nebyla předchozí ukázka dostatečně jasná, zde následuje ještě jedna: Pomalu se rozkoukával. Pochodně byly zavěšeny asi metr a půl nad zemí na stěnách stojících proti sobě ve vzdálenosti tři metry. Obě stěny spojovala další stěna, která byla proti němu. O ní byli opření další dva elfové, Thern a Fli. Spali. Alespoň doufal, že jen spali. Podíval se na strop. Byl vysoký tři metry. Takže vlastně byl v cele o tvaru krychle. Toto se povedlo napsat mně zhruba před pěti lety. Takže když brojím proti psaní podle DrD, vím, proč to dělám. Oč lépe bych býval udělal, kdybych do povídky napsal toto: Ležel ve studené kobce a viděl, že tam jsou s ním ještě další dva elfové, Thern a Fli. Po stěnách tančily plameny louče a v jednom rohu kapala ze stropu voda. Mimochodem, všimli jste si, že pochodeň je (naprosto nelogicky) uvnitř vězení? To proto, aby se elfové mohli dostat ven. Ovšem takovéto faux pas si v povídce, kterou posíláte k otištění nebo do soutěže, nemůžete dovolit. Dále si dávejte pozor na přebytečnost informací: Byl to listnatý les a všude v něm rostly samé olše. Zrovna byl podzim a tak k zemi padalo listí a tlelo na zemi. Foukal vítr. Podtržené části textu jsou zbytečné. Cožpak olše jsou jehličnaté? Cožpak listí padá jindy než na podzim? Má nějaký zvláštní smysl, že foukal vítr? Kolem něj se tyčily stovky olší, zem byla pokryta spadaným listím. Jeho nohy s šustěním brouzdaly v té barevné nádheře a ranní rosa mu máčela nohavice. Když tedy popisujete novou scénu nebo postavu, nesnažte se obsáhnout všechno. To se samozřejmě týká i vybavení postavy (Měl u sebe: krátký meč, luk a toulec se šípy (jeden stříbrný), šaty
obyčejné...). Popisují se jen věci, které jsou důležité v dalším ději, dokonce se o nich nemusíte zmiňovat najednou, ale v různých částech textu. V případě elfa Xaxyho je důležitý pouze meč, protože to je jediná věc, kterou používá. Jistou roli by mohl hrát i luk; tím, že ho má postava u sebe, dáváme čtenáři najevo, že s ním nejspíš umí zacházet – ovšem v naší ukázce Xaxy luk nepoužije, a tak se čtenář o této jeho schopnosti může dozvědět později. Kapitola jedenáctá – Přirovnání Nyní se podívejme trochu blíže na přirovnání. V ukázce na začátku článku se vyskytuje pouze jedno: Páchly jako žumpa. Přirovnání má mnohem větší účinek než pouhé přídavné jméno, protože je konkrétní a evokuje v mysli čtenáře jasnou situaci, kterou zná. Jestliže napíšete, že nestvůry příšerně páchly, kdo má vědět, jestli páchly jako nemyté nohy, záchod, kanály před bouřkou, plesnivý kompot, sirovodík, mrtvola, zpocený dědek nebo žluklé máslo? Co si má čtenář vybavit? Pokud napíšete, že páchly jako žumpa, je smrad jasně definovaný a nezaměnitelný. Ale nesmí se to přehánět: Jeho meč se jako blesk řítil na krk, zakousl se do něj jako do másla, až hlava vystartovala z krku jako nakopnutý fotbalový míč a táhla za sebou krvavý ohon jako kometa. O zeď se rozprskla jako přezrále rajče. Kromě toho, že výše zmíněný úryvek je čistě absurdní (proč by měla hlava odletět jako nakopnutý míč?), se tam pětkrát opakuje slovo jako. Už dvě přirovnání těsně za sebou by se měla zvážit, natož pět. Pokud jsou opravdu nezbytná, musíme si pomoci jinak, například přídavkem, příslovcem či prostým nahrazením slova jako: Jeho meč se rychlostí blesku řítil na krk, zakousl se do něj jako do másla, až hlava vystartovala z krku podobna nakopnutému míči, táhnouce za sebou krvavý ohon komety. O zeď se rozprskla jako přezrále rajče. Leč i v tomto případě, přestože jsme zabránili opakování slova jako, je text špatný. Čtenář je zahlcen přemírou informací a neví, co si má představovat dřív. Rovněž není dobré přirovnávat k něčemu, co čtenáři neznají, nebo co neexistuje: Bylo to ostré jako odkryté piny. (Piny – tenké kovové vývody na počítačových kartách.) Měl černé vlasy jako havran. (Havran nemá vlasy.) Jeho slova česala vzduch medem. (Vzduch se zásadně medem nečeše.) Také je lepší se vyhnout standardním klišé typu: Byl zelený jak sedma. Vždy, pokud použijete nějaké přirovnání, zkuste zavřít oči a danou věc si na jeho základě vybavit. Je jasnější? Nebo se naopak ztrácí v mlze? V druhém případě přirovnání nemilosrdně vyškrtněte, byť by věta jako taková zněla sebelíp. Kapitola dvanáctá – Nezapomínat na logiku Problém logiky neleží, jak bychom si nyní mohli myslet, pouze v psaní podle Dračího doupěte. I ti, kteří si vymýšlejí vlastní děj, se jim občas nevyhnou. Mám-li se vrátit k první kapitole – ukázce – z našeho povídání:
Už jste někdy viděli, že by slunce zezelenalo strachy? Nebo mrtvoly, které křičely bolestí? Nebo nestvůry, které si poklepávají ostřím šavle o dlaně? Nebo někoho, kdo u sebe nosí sedm vystřelených šípů? Nebo skřety, kteří vybili vesnici, ale nestačili na dva desetileté kluky? Tyto výstřelky nejlépe zlikvidujete, když po dopsání povídku necháte nějakou dobu ležet (alespoň čtvrt roku) a pak se k ní vrátíte. Budete se divit, co naleznete chyb. A nezapomínejte si klást otázky jako: Mohli to tak opravdu udělat? Stihl by tam za tu dobu doběhnout? Nebylo by jednodušší, kdyby to udělal nějak jinak? Jsou opravdu habry vysoké patnáct metrů? Existovala v jedenáctém století funkce rychtáře? Mohl ten barbar přehodit meč z jedné ruky do druhé a zároveň přitom držet louč? Kapitola třináctá – Opakování slov V tomto povídání jsme se již s opakováním jednou setkali – bylo to opakování slova jako. Může se vám ovšem stát, že budete opakovat i jiná slova. A to se nevztahuje jen na podstatná jména, jak si mnozí myslí, ale na všechny slovní druhy. Velice často začínající autoři opakují sloveso být: Byl jednou jeden elf Xaxy. Byl sličný a měl vysokou inteligenci. Zato skoro žádnou sílu. Ale tak už to u elfů bývá. Jednou šel lesíkem, který rostl na vrcholku kopce nad vesnicí. Byl to listnatý les a všude v něm rostly samé olše. Zrovna byl podzim a tak k zemi padalo listí a tlelo na zemi. Velmi často se také daří opakovat zájmeno které: Uchopil nůž, který byl čerstvě nabroušený, a začal jím krájet chleba, který koupila maminka. Pokaždé, když se stane, že použijete těsně za sebou stejná slova, snažte se dotyčnou část textu přepsat – sloučit věty, vypustit část textu, atd. Teprve pokud přepsání z nějakého důvodu není možné, nahraďte slovo synonymem nebo zájmenem. První úryvek je už přepsaný v kapitolách 8. a 10., druhý si můžete přečíst zde (první část věty jsem změnil a v druhé použil slovo obdobného významu): Uchopil čerstvě nabroušený nůž a začal jím krájet chleba, jenž koupila maminka. Dejte si také pozor na podobná slova. Vtrhnul do pokoje a vrhnul se k umyvadlu. V takovém případě obvykle stačí jedno slovo nahradit jiným. Epilog Na závěr bych rád shrnul to nejhlavnější, co bylo v tomto článku řečeno a navrch ještě něco přidal: Nepiště podle Dračího doupěte. Nepište bez rozmyslu, mějte předem připravenou osnovu a dostatek informací, z nichž budete čerpat. Nečekejte, že vám příběh spadne do klína z prázdného okna Wordu. Nečekejte, že povídku napíšete za večer. Nebojte se přepisovat text a po delší době se k němu vracet zpátky. Nebojte se text proškrtávat. Každá věta musí mít pro děj svůj smysl, jinak je to špatná věta. Nečekejte, že vám otisknou hned první povídku. Může to trvat roky, než se “chytnete”.
Nečekejte, že vám někdo za vaše texty zaplatí nebo že vám nakladatel vydá román. O vydávání českých románů (natož pak sbírek povídek) nemají nakladatelé zájem, protože se to při nákladech tisíc kusů finančně nevyplatí. Pište, jenom pokud opravdu máte o čem.
poznamka ke zbytecnostem mity - 18.12.2001 11:21:00 Kdyz jsem cetl to o tech "zbytecnych" vecech, vzpomnel jsem si na nejaky citat (tusim od Cechova) (jen zhruba prepsano): "Visi-li v prvni kapitole ve srubu nad krbem karabina, musi se z ni do destate kapitoly stuj co stuj strilet; jinak tam nema co viset." Sice mluvil o romanu, ale u povidky (jakozto kratkeho utvaru) to asi plati trojnasob. Nadpis neuveden Sideoflight - 25.2.2002 19:32:00 … Jelikož už nějaké zkušenosti s psaním povídek mám, avšak jen v žánru fantasy. Tak vím, že nestačí mít představu o ději. V okamžiku zapsání musí být daný okamžik děje zcela jasný v celé své šíři, i z hlediska jeho popsání slovy. Rozehrát úžasný příběh v hrubých rysech ve své mysli, ještě neznamená že autor čitvě přenese své hrdiny, z jednoho místa děje k dalšímu. Když člověk dokáže barvitě vykreslit ukořistění meče z podzemního jezera, kde pomocí kouzel přelstily temného démona i dokonale popsat jak byl tímto mečem usmrcen drak, neznamená to že přechod z jeskyně k drakovi neodradí čtenáře od dalšího čtení povídky. Ale určitě mi tento článek v dalším psaní pomůže. Povídky i přes své nedostatky určitě budu psát dál, protože nejdůležitější je osobní pocit z ní. A pak se často stane, že když se dílo libí vám, vřele ho přijme i okolí i odborná kritika.
