Brepta v pohybu aneb Jak sportujeme (nejen) v Nové Trojce

BREPTA

Časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka

Vím, co jiní netuší Listopad 2012 / číslo 8

Brepta v pohybu aneb Jak sportujeme (nejen) v Nové Trojce Breptův editorial Jako malá jsem, pokud se týče mého dalšího sportovního směřování, neměla příliš na výběr. V mém rodném městě všechny děti buď plavaly, nebo v případě dívek hrály basketbal. Zvolila jsem basketbal. A protože ženský basketbal měl v našem městě velkou tradici a trenér byl v jisté době zároveň trenérem reprezentačním, nenazvala bych jeho pojetí zrovna „rekreačním“. Trénink čtyřikrát týdně a v sobotu nasednout v pět ráno spolu s ostatními kolegyněmi do vymrzlé Karosy a jet, pokud možno do co nejošklivějšího města, na utkání… Díky tomuto režimu jsem se nenaučila pořádně lyžovat, hrát tenis ani golf – ten navíc nebyl v době mého dětství úplně v kurzu. Vydržela jsem to od první třídy do prvního ročníku gymnázia. Pak jsem se vzbouřila, ve snaze zapojit se konečně do společenského života svých vrstevníků. Navíc mě můj mladý, zcela nesportovní profesor češtiny naprosto nadchnul pro literaturu a já se začala bezuzdně věnovat knihám. Moji lásku ke knihám, filozofickým debatám v hospůdkách, kavárnách či vinárnách prohloubil i výběr vysoké školy. Studenti práva veskrze nebyli velkými sportovními nadšenci a příznivci zdravého životního stylu – na kolegy z FTVS se dívali s lehkým despektem. A tak mým vrcholným sportovním výkonem na vysoké škole byl zimní lyžařský kurz a několik ojedinělých (a velmi, velmi komických) návštěv aerobiku. Ani mé sedavé zaměstnání mě později nepřimělo k větší sportovní aktivitě.

sprinty za rozjetým odrážedlem, koloběžkou, kolem… Skončilo to tím, že jsem se dokonce znovu postavila na lyže a koupila si kolo – ojeté, leč funkční. Kromě toho mě má stárnoucí a bolavá záda přiměla věnovat se v novotrojkové tělocvičně alespoň občas cvičení pilates pod laskavým vedením shovívavé a intelektuálně založené sportovkyně Zuzanky. Ale pozor, happy and nečekejte! Sportovec tělem a duší se ze mě nestal. Touhy překonat co nejvíc kilometrů v co nejkratším čase mi stále přijdou poněkud směšné a nadšení z totálního vyčerpání mě naprosto míjí. Pořád čekám na okamžik popisovaný těmi sportuchtivými. Okamžik, kdy moje tělo a duši bude bolet, že jsem ten den ještě nenavštívila tělocvičnu či neudělala alespoň sto sedů lehů. Nic takového se mi však v mém dosavadním životě zatím nepřihodilo. A endorfiny? Ty získávám úplně jinak než ze zpoceného a vyčerpaného těla. Mě zaplavují spíše po návštěvě kina Aero nebo Venda baru – a když je nouze, tak pomůže i tabulka bílé Studentské pečeti. Nicméně, „bootcampistům“ zdar a užijte si to! Edita Janečková

Jistý obrat nastal, jak jinak, po narození našich dětí. Vzhledem k tomu, že byly od samého počátku poněkud živější (eufemisticky řečeno), stal se pohyb mým denním chlebem. Nejdříve dlouhé túry s kočárkem po Parukářce, později

Breptův rozhovor

„Ohýbat, ale nezlomit…“ Tak zní jeden z rodičovských postřehů herce Davida Matáska. Je otcem tří dětí – Lindy (21), Marušky (6) a Beníčka (2,5) a s Trojkou je spojen přes prostřední Marušku, která navštěvuje dva místní kurzy. Davide, máš dvě malé děti – jak si rodičovství užíváš? Jako „meducínu“. Jsem starší rodič a snad i klidnější. Netlačím na pilu, aspoň doufám.

Foto: archiv D. Matáska

BREPTA Listopad 2012 / číslo 8

1

Breptův rozhovor

Brepta Tě neoslovil jen kvůli Tvé herecké slávě, ale také proto, že vaše Maruška do Trojky dochází a všichni žijete na Žižkově. Prozradíš, jaký kurz jí učaroval? Maruška chodí na zpívánky a na cvičení. Má trošku problémy s páteří a se správným držením, tak jsme dali na doporučení. Jako třetí dítě se Ti narodil syn Benjamin… Jsi hrdý otec jediného syna? Na čem stavíš jeho výchovu? Já našemu Benouškovi soukromě říkám „pozdní sběr“. A tam bych chtěl tu svoji metodu nevměšování dotáhnout k dokonalosti. Žádné „prosím“ a „děkuji“. Jen „jdi a ber!“. Ne, vážně. Po dvou děvčátkách mě, myslím, čeká opravdový oříšek. Chlapec je zatím dost svéhlavý a bude vyžadovat mimořádné zacházení. Ohýbat, ale nezlomit. Máš nějaký konkrétní trik, jak na zlobivé děti? Záleží na situaci, někdy je lepší šoková terapie, lupanec přes zadek, někdy to spraví izolace od zbytku rodiny. Zavřít do pokoje a delikventa ignorovat. Hlavně se nenechat vyprovokovat a nejednat v afektu. To je asi nejdůležitější a nejtěžší. Co s nimi nejraději děláš?

Brepta byl při tom

Cokoli, co děláme spolu. S Maruškou chodíme na výlety, je zdatný chodec a turista. Česání jablek na chalupě. Válení na gauči. Přepadení pirátské lodi tamtéž. Hrady, zámky, hory, řeky. Je toho dost a užíváme si to. Co Ti na rodičovství připadá nejsložitější? Nehroutit se z momentálních neúspěchů. Nesrovnávat. Nemít přehnaná očekávání. Nepanikařit. Ale to platí obecně, ne? Brepta se v tomto čísle věnuje sportu – vyhrává u Tebe stále hot jóga? A proč? A pokud aktuálně ne, tak co? Kombinuji hot jógu s posilovnou. To je, myslím, ideální mix. Trochu činky, chvíli rotoped a hodina a půl ve studiu Hot Yoga 42. Aspoň dvakrát týdně. Sportuje někdy celá vaše rodina? A kdo z vás nejraději? Hádej. No, asi já. Neříkáme tomu sportování, ale výlety. Teď je momentálně trochu složitější období, děti jsou výkonnostně dost rozdílné, ale až se to srovná a až se oba naučí jezdit na kole, otevřou se nám nové obzory! Díky za rozhovor a sportu zdar!

Kateřina Ondroušková

Jak se žije...

Když ráno vstanou, je lepší na ně nemluvit. Vstávání je náročná činnost. Každý průměrný puberťák potřebuje spát alespoň do dvanácti, zvláště pokud tráví noci u počítače. Na pozdrav sotva kývne a odebere se do koupelny, kde tráví více než hodinu. Následuje oblékání, kdy se z pokoje ozývají věty jako „To je hrozný, vůbec nemám co na sebe, tady mi totiž nikdo nic nekoupí, nikoho nezajímá, že potřebuju nový kalhoty, hlavně že ségra dostala minulej tejden nový“. Nebo „Člověk si potřebuje rozsvítit, aby něco viděl, ale ne, Míša si spí, tak se musej brát ohledy. Když já spim o víkendu, tak to se tady mlátí dveřma, křičí, tancuje…“. Na to je lepší nereagovat, jinak se zapletete do zbytečné hádky. Do školy odchází pozdě, to taky nekomentujte. Byla by to určitě vaše chyba.

Sobotní ráno 22. září nevypadalo dobře, pršelo. Snad to odpoledne bude lepší! Nebo si musíme moc přát, aby podzimní deštík neodradil milovníky hledání pokladů od návštěvy naší akce Tajuplné putování za trojkovým pokladem. Přípravy byly velké, fyzicky a hlavně psychicky náročné (zapojila jsem i svého milovaného muže Míru). A jak jinak by mohla akce začít než divadlem? A kdo jiný by měl mít hlavní roli než Mirka se svou rodinou? Kdo to ještě neví nebo čirou náhodou u toho nebyl, Mirka právě v sobotu odpoledne v průběhu divadelního představení porodila dalšího syna. Otec dítěte neznámý. Bez otce se špatně vede a Mirka by jen nerada přišla na Žižkově do řečí. Jeden milý, mladý a krásný muž z obecenstva se role otce ujal (určitě velmi rád) a tak děťátko dostalo jméno po něm – Honza. Přesněji tedy Honza Šiška. Rodině se nevedlo nijak valně, neměli peníze, neměli co jíst a pít. Hodný syn Jenda to vzal do svých rukou a něco málo po okolí pro rodiče nakradl, ale chytli ho. Za krádež je trest krutý, ale spravedlivý. Dorazil kat a už už se chystal Jendovi useknout ruku. Nevypadalo to s ním moc dobře, ale zachránil ho anděl s tváří bratra…, nebo to byl bratr s tváří anděla?

No a my jsme si jen mohli přát, aby se nám nikdo neztratil. Hurá směr Vítkov (jasně že podle GPS)! Putování Vítkovem bylo celkem dlouhé a hledání ukrytých indicií zabralo více času, než jsme si mysleli. Ale nakonec jsme se všichni sešli u sochy Jana Žižky, jak bylo v plánu. Tady každý tým dostal poslední indicii – fotku s označením místa pokladu. A co dodat na závěr? Technika je nevyzpytatelná, v některých týmech bohužel zklamala. Míra byl asi unaven víc, než si přál, objížděl na koloběžce všechny týmy volající o pomoc. Skoro se 100% jistotou se vždy volající tým nacházel na úplně opačné straně Vítkova než Míra. A co poklad? Ten nezůstal ukryt dalším generacím, děti ho našly. Hanka Hemerková

A mohlo se vyrazit. Týmy pohromadě, instrukce v rukou zkušených hledačů pokladů, technika rozdělena, nápovědy uděleny a pro případ nouze předáno i telefonní číslo Míry.

S puberťákem V tomto příběhu jsou všechny postavy smyšlené a všechny podobnosti se skutečnými lidmi jsou čistě náhodné.

Mirčin žižkovský poklad

Foto: Rejka Balcarová

(věk roli nehraje), ale nic jiného vám asi nezbyde. Přijde někdy v noci. Přistavte kýbl a vodu a ráno nebuďte, na lince nechte ideálně kebab nebo jiné kocovinové jídlo.

Žižkovské létání aneb Kdo přemůže draky

Vychovat se nedá. Mlčte, plaťte a zbytečně se nerozčilujte. Ono to přejde. Kikča Rudišová

Drakiáda 2012 Jak už je poslední dobou tradicí, uskutečnila se Drakiáda i letos na Židovských pecích. Děti si mohly obejít pět dračích stanovišť a pro tatínky byla připravena soutěž v hodu.

Na půlhodinky nás přijeli navštívit i hasiči, draci vzlétli při komentované přehlídce a nakonec jsme se pobavili u divadýlka. Doufáme, že nám bude příští rok více přát počasí a že se sejdeme v ještě hojnějším počtu. A třeba někdo překoná rekord v hodu talířem – ten současný se pyšní délkou letu 38,5 metru. Kikča Rudišová

Školní dopoledne probíhají docela v pořádku. Většina „dětí“ v pubertálním věku je sice drzá a – učitel neučitel – říká svůj názor, ale tyto problémy se naštěstí řešily jen na třídních schůzkách, které si musí prožít každý rodič. Rodiče v podstatě nevědí, co se ve škole děje. Na střední škole se už nic neřeší – studenty podepsané omluvenky, kouření, drogy, nepřítomnost na určitých hodinách. A vy taky nic nevíte. Věci jim prohledávat nemůžete, hledat jizvy na rukách taky ne. Je to přece jejich soukromí. Odpoledne je někde s kamarády. Když přijde, neptejte se, kde a s kým byl/byla. Trefíte se do odpoledne s někým opačného pohlaví a o tom vám vyprávět nebude. Páteční a sobotní večery se doma netráví. Platí pravidlo neptat se. Pokud chcete mít jistotu, že dojede v pořádku domů, dejte peníze na taxíka. Nemáte jistotu, že je nepropije

2


Foto: Kikča Rudišová

Fota: Hanka Brožová


3

Brepta šmíruje lektorky

Brepta šmíruje lektorky

Anička Švecová Usměvavá a milá lektorka klavíru a akordeonu (čili fňukny, drštěk, zednickýho piána či harmoniky) už v Nové Trojce nějaký čas působí. Je tedy nejvyšší čas seznámit se s ní blíže.

No a od té doby je mi výborně. Trochu mi vždycky pustí žilou – a jsem jako rybička, neomdlévám. Co ráda čteš, když se nemusíš učit? Nejradši mám osobní výpovědi, příběhy, které se opravdu staly (něco jako Bez dcerky neodejdu a podobně).

Aničko, co to vlastně všechno studuješ a děláš? Dokončuju šestý ročník konzervatoře, píšu absolventskou práci na téma „Vliv zpěvu na logopedické problémy, zejména na koktavost a afázii“. K tomu kombinovaně studuju v Ostravě speciální pedagogiku (tam jezdím každý pátek) a chodím na dvouletý kurz varhan při liturgii v Praze. Budu certifikovaná varhanice a budu moci hrát při mších. Třikrát týdně učím v Trojce hrát děti na klavír… Jak to, probůh, stíháš? Našla jsem si ještě brigádu, budu skládat noviny… Zadrž! Abys nám vydržela! Kdy se učíš?

A co si nejraději dáš k jídlu?


Těstoviny a salát. V tom jsem nenáročná. Ale tatínek je řezník, tak když nám koza ožrala všechny stromky na zahradě a šla do klobásek, u vegetariánství jsem nezůstala. Panečku, tatínek řezník, máte zvířectvo… Jak ses dostala k muzice?

Psát?

Tu jsem vlastně zdědila. Nejstarší sestra hrála na akordeon po dědečkovi a pak dostala nový, větší, a ten její jsem zdědila já. A tak to šlo pořád, vždycky jsem dorostla do sestřina akordeonu…, až jsem se přihlásila na konzervatoř.

Kupodivu. Je to z teorie. Ale už se těším, že se začnu učit víc, už to bude lepší.

Takže kdybys zdědila lyže, byla by teď z tebe Záhrobská? (komentuje od svých rozpočtových tabulek Markéta, pozn. J. K.)

Kdy jezdíš domů? Jsi z Netvořic, to máš v Praze intr?

No… (váhá Anička) Koníčky sice mám, kromě hudby je to příroda a focení, ale na lyžích jsem stála jen jednou v životě, na povinném výcviku.

Všechno mě to baví! A zatím se moc neučím. No, teď budu psát test z tělesné výchovy.

Přesně tak. A domů to stíhám tak jednou za měsíc. Mám dva bratry a sestru. Maminka je taková rodící babička. Cože? Kolik jí je? No sestra měla synovce dřív než maminka mého nejmladšího bratra. Jednomu bráchovi je čtyři a půl roku a druhému jedenáct měsíců. Mamince je čtyřicet. Takže synovec je starší než jeho strýček. No pane jo. To jste tedy na dnešní poměry netradiční rodinka. Co ty sama, máš nějakou zvláštnost? Mám úplně jinou termoregulaci než ostatní lidé. Mám nízký tlak, a když ostatním je horko, mně je zima. A když oni navlékají svetry, já je svlékám. Kvůli tlaku jsem i omdlévala, dokud jsem nezačala dávat krevní plazmu.

A máš hudební sluch, to se ti to hraje a zpívá… (zazávidí J. K.) No, ale výzkumy říkají, že i rodiče bez sluchu mohou svým dětem zpívat. Dětem to nevadí, nenaučí se to blbě. Je lepší dětem zpívat falešně než vůbec.

Catherine, odkud jsi? Z Londýna, z místa, které je vzdálené centru asi jako Kralupy od Prahy. Ale je to pořád Londýn. Je oproti Praze veliký. Praha je vlastně taková vesnice…

4


A jak vám to funguje? No…, funguje, nefunguje. Někdy dobrý, někdy je spíš jako host ve vlastním domě. My už máme zajeté rituály, nějak to doma děláme a to on tolik nezná, není zvyklý na náš režim, tak z toho můžou být trochu Foto: Rejka Balcarová problémy. Ale pro děti jsou ty jeho příjezdy jako návraty marnotratného syna: všechno mu odpustí a jsou z něj nadšené. Ale radši bychom byli, kdyby s námi byl víc. Znám lidi, kteří jsou rádi, že je muž pryč, ale to není náš případ. Těšíme se na sebe a občas jsme o víkendu jen my dva spolu a to je skoro jako druhá svatební cesta. Před narozením Ríši jsme měli takovou druhou svatební cestu v Paříži a moc se těšíme na třetí! Když jsi s dětmi přes týden sama, jak to zvládáš? Zvládám. Zoe je přes den ve školce a jednou za měsíc o víkendu hlídají prarodiče. To je ten týden, kdy manžel nejezdí domů. To pak mám volno… A jezdíš za ním a užíváte si. Kdepak (směje se). To mám čas na takové věci jako vyprat a vyžehlit, co chci prodat na burze, vymalovat pokoj a tak… Ani když manžel přijede domů, tak to nejsou samé výlety a zábava. Taky musíme udělat spoustu věcí, které sama se dvěma dětmi nezvládám. No jo, jasně. A máš nějaké hlídání přes týden? To nemám. Ale úklid mám, abyste si nemysleli, že jsem úplně na všechno sama. Jak děti zvládají oba jazyky najednou, zvlášť když táta na ně asi tedy mluví méně?

A co plány do budoucna? Chceš být varhanice, klavíristka, muzikoterapeutka? Kdepak. Vzpomeň na tu moji absolventskou práci. Mám nasměrováno trochu jinam, chci pracovat jako logopedka. Tak držím palce. Když tě tak vidím, nikterak o splnění tohoto cíle nepochybuju. Děkuju za rozhovor! Jolča Kurzweilová

Catherine Land O naší nové cizojazyčné letorce angličtiny hrou pro malé děti – Catherine Land – si můžete přečíst v lektorském medailonu, že vystudovala historii umění, učila angličtinu, sepsala knihu „Nemluvte czenglicky“ a miluje své dvě děti… Brepta ale vyzvídal ještě víc.

a to není pro mne). Manžel pracuje jako IT projektový manažer. Domů jezdí na víkendy.

No jo, jsi zvyklá na velikou metropoli. Jak se ti v Praze žije? Už si nedovedu představit, že bych v Londýně pracovala nebo žila, teď když mám děti. Jedině že bych tam bydlela jako bohatá dáma. Něco jako Nová Trojka tam neexistuje, tady je to pro děti lepší. I zoo tady máte lepší. V Praze se cítím doma. Vy máte s mužem takové víkendové manželství, že ano? To jo. Můj muž bydlí přes týden v Německu. Ale já bych tam s ním žít nechtěla, není to pěkné místo pro děti. Hřiště jsou ošklivá, špinavá. Plná střepů, žádné mateřské centrum, které bych chtěla navštěvovat (jediná dostupná jsou církevní

Úplně v pohodě. Zoe mluvila dřív česky, chodili jsme sem do Trojky na program, poslouchala české písničky. První její slovo možná bylo „houpy“, chtěla pohoupat. Ríša mluví pěkně půl na půl. Přemýšlela jsi už o škole pro děti? Na to máme ještě čas… No vlastně ne! Už za rok! Ale ještě jsem o tom nepřemýšlela. A dala bys dceru do nějaké takové té pravé anglické internátní školy, co je známe z filmů? Na to bychom ani neměli peníze (směje se). Ty jsou jenom soukromé a hrozně drahé. Ale nedala. Chci být s dětmi. A státní školy jsou v Anglii různé, dobré i špatné, jako všude. Tak se zeptám na něco lehčího. Co tak nejraději jíš? No… Kari. Ale už jsem ho snad čtyři roky neměla. Děti to nejedí… Vybodni se na děti a uvař si kari. (Radí krkavčí matka puberťáků.) Ale ne, půjdeme do nějakého indického bufetu (zasněně praví). Ale nesmí být moc drahý… A pravé anglické jídlo ti nějaké chybí? No, chybí mi taková zvláštní uzená ryba, zvaná „haddock“ (česky se jmenuje skvrnitá treska). Jí se s bramborovou kaší a tmavozelenou zeleninou, něco mezi kapustou a zelím… Tak to bych si tedy dala! Česká jídla ale zase moc nemusím. Nejhorší je to třeba týden na horách, to už mám úplný absťák po ovoci a zelenině. To ti rozumím. Chtěla bych se tě zeptat ještě na spoustu dalších věcí… (a některé z nich prásknout Breptovi). Ale až příště. Teď moc děkuju za rozhovor a přeju hodně sil do toho tvého mámovo-lektorského maratónu! Jolča Kurzweilová

Brepta byl při tom

Příměstský tábor aneb Po stopách žižkovských strašidel Stalo se již tradicí, že v době prázdnin, kdy školská zařízení na Praze 3 omezují svůj provoz, naše rodinné centrum nabízí dětem možnost strávit volný čas pod vedením svých lektorů, dobrovolníků a studentů-praktikantů v prostorách Nové Trojky. Právě z těchto důvodů prožilo 12 dětí dva dny na konci října na tzv. příměstském táboře Nová Trojka. Do čela tábora byla postavena osvědčená trojka: Péťa Kupková, zkušená lektorka, Honza Červeňák, student Vyšší odborné školy sociální a právní, který se osvědčil při školičce o letních prázdninách, a já, nadšený dědeček. Hodně z našich zážitků vyfotografovala Hanka Brožková, taktéž studentka zmíněné VOŠ.

památek a restaurací, kde naše skupina dětí ve věkovém rozpětí od 6 do 12 let budila úsměvný rozruch. Zaujala nás televizní věž svými miminky a Národní památník na Vítkově, kde jsme trochu vyrušili spící hrdiny našich dějin. Při lovu razítek jsme zjistili, že naše městská část na děti pamatuje moderně vybavenými hřišti a na třech z nich jsme si užili všech atrakcí, které nabízejí. Běhalo se, soutěžilo, a když byly vyjedeny všechny svačinkové zásoby z batohů, museli jsme se rychle vrátit zpátky do Nové Trojky, kde nám další kolegyně – Helenka Kovářová, Leonka Poletínová a Edita Janečková – připravovaly obědy a odpolední svačinky.

V hlavní táborové hře se Péťa Kupková velmi vtipně napojila na akci Městské části Prahy 3 o žižkovských strašidlech, jejichž razítka se měla sbírat do knížky po provozovnách Prahy 3. Takže naše finanční ředitelka Markéta Vokrouhlíková operativně obstarala všem knížku Žižkovské strašidelno, kterou vydala MČ Prahy 3, a my jsme mohli ve čtvrtek 25. října hned ráno vyrazit na trasu, kterou Honza Červeňák velmi pečlivě vytyčil. Ve dvou dnech jsme poctivě navštívili 20 žižkovských prodejen,

Po obědě vytvořily děti krásné keramické modely Žižkovské televizní věže a hrozná strašidla z kukuřičných klasů, se kterými nám sehrály vlastní divadlo. A protože se nám podařilo sesbírat všech 20 razítek, mohli jsme si vyzvednout na žižkovské radnici cédéčka s příběhy o strašidlech vyprávěnými panem Lábusem a trička potištěná zmíněnými strašidly, aby bylo na co vzpomínat. A co jsem vlastně dělal já? No, hrál si, cvičil a poučoval děti tak, jako to dělám celý rok. Váš děda Petr Hájek


5

Breptovy srdeční záležitosti

Breptovy srdeční záležitosti

Anika, Koletka a Andrea Dohnalovy Andreu Dohnalovou v Trojce ani na tradičních akcích nepřehlédnete. Nejen pro její vysokou štíhlou postavu, ale také pro neutuchající schoppnost a potřebu být všem po ruce a v neposlední řadě pro stálý úsměv na rtech. Kolem ní se zpravidla pohybují dvě black&white holčičky – druhačka Koletka a pětiletá Anika. Právě s Anikou Andrea prošla náročnou a dlouhou cestu, během níž se z předčasně narozeného miminka stala veselá holčička, která se na táboře účastní běžeckých závodů. Když Andreu pozoruji, často myslím na to, že určitě platí, že děti si své rodiče vybírají. A Anika si zkrátka vybrala extra dobře… Nesmíme v této souvislosti zapomenout ani na charismatického tatínka Káju, který pro trojkové děti pravidelně organizuje turnaje v pétanque, rozumí vínu a – jen tak na okraj – umí připravovat skvělé sushi.

zapomněla, ale umí je potlačit. Motol je její „druhý domov“ – lékaři, rehabilitace, zákroky… A ona stejně řekne, že mají v „domečku“, jak říká oddělením motolské nemocnice, kde už spala, pěkné nové chodby. Mám ráda, když mi vysvětluje, že bude v Motole doktorkou, ale bude mít svoji vlastní tramvaj a tou tam bude jezdit…

Co jsi dělala před narozením Aniky a jak se změnil tvůj život po jejím narození?

Naší velkou motivací současné rehabilitace je nástup do školky, obě se moc těšíme. Anika půjde za Helenkou Vokrouhlíkovou do Rybiček, kam chodila i její sestra Koletka.

Před narozením Aniky jsem pracovala na francouzské ambasádě. Byla jsem ředitelkou PR oddělení pro podporu francouzských potravinářských komodit (francouzská vína, sýry, ovoce, zelenina atd.) a Francie jako takové v České republice a na Slovensku. Koletka měla necelé tři roky a chystala se na svůj první velký krok bez rodičů, do školky. Líbila se mi představa, jak si pěkně od září zvykne na školku a v listopadu se jí narodí sestřička, že to bude vše v poklidu… Ale Anulka rozhodla jinak. Měla být listopadový Štír, ale zvolila si červencovou Lvici, stejně jako její starší sestřička. Narodila se ve 26. týdnu těhotenství jako těžce nezralé miminko a měla mnoho zdravotních problémů – se srdíčkem, plícemi a levou částí těla. Ruku jsme rozcvičily do úplného uzdravení a nožce se letos pomohlo operativně, prodloužením Achillovy šlachy. Co pro tebe bylo nejtěžší? Skutečnost, že mé dítě bojuje o život, a když ten boj vyhraje, tak aby ten život byl kvalitní. Sáhly jsme si obě až na dno. Opustila jsem milovanou práci a společenský život. Najednou jsem žila permanentně ve stresu a šíleném strachu. Poprvé v životě jsem musela neustále potlačovat emoce. Velký boj s každodenní rehabilitací, čtyřikrát denně Vojtova metoda, kterou Anika neustále odmítala. A byla tu malá Koletka, která také ještě hodně potřebovala maminku, a najednou se vše točilo kolem Aniky. Co máš na Anice nejvíce ráda? Za co ji obdivuješ? Miluji Aničin smích, úsměv, její hlášky. Anulka mě strašně dobíjí svojí srdečností a neuvěřitelnou statečností. Je velmi tvrdá, vydrží strašně moc na to, jak je malá. Často mě napadlo, že když už si ten život vybojovala, tak se nevzdá. Má odzbrojující smích. Je to největší komik v naší rodině a není den, abychom se všichni nesmáli od srdce, když Anika mluví nebo koná. Je velmi šikovná na ruce, hezky a ráda a stále zpívá, miluji její taneční kreace u zrcadla. Když jsme dnes jely z hiporehabilitace, řekla mi v autě, že se hodně mám, že mi každou písničku může nyní přezpívat do angličtiny, když se v Trojce učí anglicky. Miluje Koletku a umí ji neuvěřitelně bránit. Má velký dar vymazat rychle špatné a smutné zážitky, ne že by na ně zcela

6


Jakou roli hraje ve vaší rodině a jaký vztah má se starší sestrou Koletkou? Anika je bavič a stmelovač, pozitivní veselá holčička, která šíří optimismus. Jsou s Koletkou nerozlučná dvojka a velmi hezky spolu vycházejí. Koletka mi s Anikou odmala hodně pomáhá a Anika často přijímá některé pokyny od Koletky přirozeněji a lépe než ode mě. Co dává tobě a celé vaší rodině? Anika mě posunula mnohem dál, k lepšímu, mnohé jsem se naučila mezi lékaři; díky ní jsem potkala tolik skvělých lidí, které bych jinak nepoznala. Na co se nejvíce těšíte v blízké budoucnosti?

Koletka o Anice

Angažuješ se ve sdružení Nedoklubko. Můžeš nám prozradit, čemu se věnujete a jak jsi k němu přišla? Nedoklubko je sdružení, které se snaží pomáhat rodinám s předčasně narozenými dětmi. A pomáhá nejen maminkám a jejich dětem, ale i oddělením neonatologie. Když jsme po Aničině narození žily čtvrt roku v nemocnici U Apolináře, chyběla mi tam jako matce i ženě pomoc odborníka. Překvapilo mě, že není na neonatologii psycholožka. Ptala jsem se lékařů i sester a dostávalo se mi odpovědí, že by psycholog byl třeba, ale že jim ho nemocnice neumožní. A protože jsem se ptala často a na různé věci, jedna z lékařek se zmínila o Nedoklubku… Tak jsem se s nimi spojila a začala pomáhat. Do sdružení jsem naskočila v roce 2008 a v současnosti jsem koordinátorkou pro neonatologii Všeobecné fakultní nemocnice v Praze 2 a pro neonatologii ve Fakultní nemocnici v Motole. Zároveň s tím jsem se pustila i do pomoci jedné lékařce, která moc bojovala o to, aby U Apolináře měly maminky na neonatologii psycholožku. Během roku se to podařilo a psycholožka už tam má své důležité místo. Koncem října se chystám do Apolináře na předávání potřebných věcí pro oddělení i pro maminky a miminka a v listopadu půjdu s věcmi do Motola. V Nové Trojce jsem našla dobré duše, které Nedoklubku pomáhají, patří jim velké díky! Kateřina Ondroušková

Fota: archiv rodiny Dohnalů

Brepta byl při tom

Podzimní burza Nové Trojky Přidělený redakční úkol – napsat Breptovi o burzovních rekordech – jsem přijala s neskrývanou nevolí. Dokonce jsem tento požadavek kolegyním rozmlouvala. Argumentovala jsem tím, že burzovní laťka je již tak vysoko, že budeme rádi, když ji přeskočíme, natož abychom ji chtěli zvyšovat! Neubránila jsem se. Prý jsem měla psát o nejdražší prodávané mikině, o nejvyšší útratě či nejúspěšnějším prodejci… Již týden před burzou padly první rekordy: nejvíce přihlášených prodejců a dosažení stanoveného maxima (189), nejvíce odmítnutých (cca 20 – na tento údaj nejsem pyšná, protože odmítat zájemce o prodej mi skutečně rvalo srdce, znám však naše lidské i prostorové možnosti). Průběh burzy mě utvrdil v opodstatněnosti mého rozhodnutí. Zvládli jsme: během 6 hodin převzít 5401 kusů

prodávaného zboží, tentýž večer/noc vše roztřídit a rozvěsit, v průběhu 13 hodin prodat 2253 kusů všeho možného a obsloužit tak 264 nakupujících, za 2 hodiny roztřídit 3148 kusů zbylého zboží a za další 2 hodiny vyplatit tržby všem prodávajícím. O to vše se postaralo 55 dobrovolníků, dřeli celkem 555,5 hodiny. Uf! VŠECHNA výše uvedená čísla jsou REKORDNÍ. Úkol splněn! Výtěžek podzimní dobročinné burzy činí 53 000 Kč. Jak jsme slibovali, Nová Trojka bude mít krásnou novou kuchyňku. V lednu uvidíte! Děkujeme všem, kteří prodávali, nakupovali a pomáhali. Na jaře se zase uvidíme. Markéta Vokrouhlíková


7

Breptův rozhovor

Breptova anketa

S Kateřinou Brepta si dal rande s Kateřinou Ondrouškovou, aby zjistil, kdo je tato, pro mnohé možná tajemná, žena. Inu, dejme si na začátek malý kvíz. Kateřina je: a) blonďatá super top modelka, b) nová šéfredaktorka Brepty. Důvtipný čtenář jistě tuší a nemýlí se, že b) je správně! Což ovšem nevyvrací fakt, že Katka je super kočka! Katko, prozraď nám něco o sobě. Co jsi dělala, než tě cesta zavála na hlavní post oblíbeného trojkového časopisu? Narodila jsem se v Olomouci ve znamení Vah, na prvním stupni základní školy jsem toužila stát se herečkou, od páté třídy jsem chtěla mít vlastní lékárnu, na gymplu jsem toužila jít na medicínu, ale jelikož jsem nejprve udělala talentovky na JAMU, k přijímačkám na medinu jsem už ani nešla. Vystudovala jsem obor RTDS (rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika), v závěru studia jsem začala pracovat jako mluvčí činohry Národního divadla, kde jsem vydržela dlouhých osm let, až do narození našich dvojčat Ondry a Kryštofa. Mezitím jsem dělala ještě spoustu dalších věcí – třeba dokumenty pro Český rozhlas, PR k různým kulturním akcím a také pro Nadaci Fórum 2000 Václava Havla, kde jsem poznala otce svých dětí… Po mateřské jsem se do divadla vrátila, pracuji nyní na zahraničních projektech, mimo to jsem šéfredaktorkou časopisu Jóga Dnes. Proč tě baví zrovna jóga? Jsi typ asketické jogínky? Ne, to snad, proboha, nejsem. Jako dítě jsem dělala naprosto běžné sporty, jako gymnastiku, judo, orientační běh… V dospělosti jsem začala chodit na kick-box, ale s nikým jsem se nemlátila, jen simulovala bojové pohyby. Mám ráda ostré zlomy (i v životě) a to s tímto sportem souvisí. Jóga se mi vždycky líbila a díky partě přátel k ní byl od kick-boxu jen krůček. Už několik let je mou velikou láskou. A umíš se při cvičení do toho takzvaně dostat? Jestli myslíš zklidnit se, soustředit se na prováděné pohyby a prožít si je, tak jo. Ale tohle „umění“ potřebuje svůj čas.

Asi víš, že tohle číslo je celé o sportu, to nosím dříví do lesa, promiň… Zajímá mě, jaké sporty se ti líbí a jaké tě naopak odpuzují? V televizi si určitě vychutnám krasobruslení a moderní gymnastiku, je to elegantní a ženské. A nebaví mě rychlobruslení, fotbal a takový to cosi na kole, mohl by to být cyklokros. Nemůžu se nezeptat – běháš? Ale jo, chodila bych ráda i na bootcamp, ale to by musel muž včas přijít domů a pohlídat děti. Běhám na chalupě na Vysočině, máme tam takovou osmikilometrovou trasu, která vede naprostou samotou, přes obýváky divočáků. To mi dělá dobře. A v zimě vášnivě ráda lyžuju, na sjezdovkách trochu vášnivěji, ale jak stárnu, dávám za vděk i běžkám. Taky ráda plavu, ale ne v chloru, to se mi přímo hnusí, jen v moři a jihočeských rybnících. Co tě ještě baví? Že by nějaká kultura? Divadlo, výstavy, knihy (Žítkovské bohyně, Mistr a Markétka, Spolčení hlupců). Mám ráda hory – Jeseníky, Alpy a Dolomity – a nedělní snídaně… Jen kdyby čas trochu postál… Jak jsi přišla k Trojce, resp. jak Trojka přišla k tobě? Šuškandou… Doporučila mi ji jedna matka stejně starých dvojčat na pískovišti a vyprávěla mi o ní nadšeně v krátkých intervalech, kdy jsme zrovna nevybíhaly hvězdicovitě k našim čtyřem dětem. Vedle nás seděly jiné maminky, které si třeba četly časopis… Klukům byl tehdy rok a půl, asi nejhorší věk na to, abych je uhlídala, a Trojka mi fakt hodně pomohla udržet si zdravou mysl. Začali jsme chodit na cvičení k Mirce, které bylo super, i když jsem někdy měla pocit, že jsem si zacvičila více než moji kluci. Ale líbilo se mi, že si můžou hrát a já je mám na tom poměrně malém prostoru pod kontrolou. Jak ses vlastně cítila, když ses dozvěděla, že čekáš dvojčata? No, to mi přišlo jako hodně ironický vtip. A co tomu říkal tvůj muž Milan?

Předvedeš mi svou oblíbenou jógovou pozici?

Taky se tomu smál.

(Katka předvádí „tanečníka“, škoda, že to nevidíte, ono se to dost těžko popisuje.)

Jak bys popsala životní období, které zrovna prožíváš? Jsem hodně zrychlená, ale to za pár let přejde, až mě ti dva moji raubíři nebudou potřebovat, to mi pak bude smutno. Takže jsem vlastně spokojená. Jen mi je líto některých věcí, které mi utečou mezi prsty, třeba z letošního Designblocku jsem viděla jen jednu expozici, navíc s dětmi, takže náročnost vysoká. Vím, že by mě i ten zbytek hodně bavil. Ale zase jsem místo oběda stihla World Press Photo, na což jsem dost pyšná. Jaké máš plány do budoucna? Které sny by sis chtěla splnit? Dělat jen věci, které mě těší, ve kterých vidím smysl. To potřebuju. Měla bych si zajet do Thajska, chtěla bych vidět buddhistické chrámy, a v jižní Indii absolvovat kurz jógy. Táhne mě to do Mexika a na Kapverdské ostrovy. Cítím, že bych tam prostě měla jet. A Žižkov? Zůstaneš mu věrná? Ano. Jen k úplné spokojenosti potřebuju větší byt, a hlavně s velkou terasou.

Foto: Gabriela Albrechtová

8


Katko, hodně štěstí a velké díky za rozhovor! Zuzka Sadílková

ANKETA aneb Řekni mi, jaký sport je tvému srdci blízký, a já ti řeknu, jaký jsi… Jaký máte vztah ke sportu? Zajímáte se o něj, jste dokonce aktivními sportovci, nebo obdivujete sportovní televizní přenosy z pohodlí obývákové sedačky? Případně vás třeba sport vyloženě irituje a nechápete to nesmyslné snažení podivných upocených figur? Ať je to tak či onak, jistě vás zaujme anketa, která v průběhu letošního krásného podzimu proběhla mezi návštěvníky a lidmi blízkými Nové Trojce. Průzkumu se zúčastnilo velké množství žen, menší množství mužů a též nezanedbatelné množství dětí. Tomuto prozkoumáníhodnému vzorku dotazovaných jsem pokládala následující tři otázky. Kterému sportu se věnuješ, a pokud se žádnému nevěnuješ, který sport tě fascinuje?

tují dokonce i podivínky, jež obdivují týpky, kteří se honí za koženou mičudou a žení se s modelkami a kadeřnicemi! A nemohu též opomenout, jak jinak ji nazvat, voyaerku, která prostě ráda pozoruje chlapy při sportu, zejména když plavou kraula! V tom, co se nám ženám nelíbí, jsme byly razantní, nekompromisní a jednotné. Box! Fotbal! Curling a dráhová cyklistika! Dotazovaní muži byli (ne)překvapivě struční. Vyhrává u nich fotbal a na celé čáře to projíždí krasobruslení. A naše milé děti byly ve svých odpovědích mile přímočaré… Líbí i nelíbí se jim všechno, líbí i nelíbí se jim olympiáda, nač to prostě zbytečně konkretizovat?

Existuje sport, který tě vyloženě odpuzuje a připadá ti naprosto nesmyslný?

Nejobdivovanější sportovní ikonou se napříč všemi kategoriemi, bez ohledu na pohlaví a věk dotazovaných, stali se shodným počtem hlasů krásný Roman Šebrle a fenomenální Emil Zátopek.

Koho bys označil/označila za svou sportovní ikonu?

Resumé? „Zelená je tráva, fotbal to je hra…“

Dotazované ženy odpovídaly vskutku šalamounsky… Vybíraly tzv. umělecké sporty – krasobruslení, synchronizované plavání, gymnastiku, i sporty víceméně neumělecké – veslování, rugby, cyklistiku, karate, atletiku, sumo či pozemní hokej. Považte, exis-

Ať děláme, co děláme, stejně s tím nic nenaděláme, fotbal hýbe světem, fotbal hýbe i Trojkou a vyhrává plusové i minusové kategorie. Ale mezi námi děvčaty – Maradona dostal jen jeden hlas! Zuzka Sadílková

Breptovo poučení

Jak jsem se stala mediátorkou Na začátku jsem si, jako spousta jiných lidí, pletla mediaci s meditací a toto slovo mi zavánělo tak trochu šarlatánstvím. Moje nedůvěra k mediaci snad ještě vzrostla poté, co se mé kolegyně Jolana s Mílou účastnily kurzu, jehož cílem bylo seznámit účastníky s tím, co to mediace vlastně je. Jednoho dne totiž odcházely na seminář obě dvě nezvykle v sukni, aby prý mohly pracovat s ženskou energií. To mě, přiznám se, trochu vyděsilo. Ale uběhl nějaký čas, já si o mediaci něco málo přečetla a konečně jsem se zbavila dojmu, že mediace je cosi neuchopitelného a hodně, hodně alternativního. Je to prostě pouze způsob, jak řešit některé spory za pomoci třetí – nezávislé – osoby. Jde o jasně popsaný proces, který má svá pravidla a zákonitosti. Ve světě se již dlouho běžně využívá, u nás se snad také pomalu dostává do obliby. Protože se pomocí mediace často a poměrně úspěšně řeší rodinné spory, bylo jasné, že by mohla fungovat i v Nové Trojce. A tak – podpořena názory svých kolegyň, že jako právnička jsem vlastně už půl mediátorky – jsem se přihlásila na stohodinový výcvik pořádaný Asociací mediátorů ČR. Hned na začátku mě lektorky, obě zkušené mediátorky, vyvedly z omylu. Být právníkem neznamená automaticky být dobrým mediátorem. Někdy právnické myšlení zaměřené na jednoho klienta a jeho výhru může být naopak na škodu. Výcvik u Asociace mediátorů ČR předčil veškerá má očekávání. Naprostá profesionalita, zkušené lektorky používající i selský

rozum a humor, stoprocentní využití času. Trochu mě šokovalo, když nás hned druhý den rozdělily do trojic a přiměly mediovat nebo alespoň pokoušet se o to. S odstupem času jsem ale pochopila, že praxe je jediný způsob, jak se to opravdu naučit. Během výcviku jsem se potácela od pocitu naprosté vlastní nedostatečnosti a neschopnosti až v závěru k lehké euforii. Okamžik, kdy jsem zdárně dovedla svou první cvičnou mediaci k cíli a mí kolegové – pokusní králíci – se cítili dobře a byli spokojeni, byl jedinečný! I když vše bylo proti mně (zkolabovala mi záda, propukla viróza), výcvik jsem nakonec úspěšně dokončila. Po čase jsem ještě prošla tréninkovým workshopem, což neznamená nic jiného, než že tři dny probíhá jedna cvičná mediace za druhou. Velkou výhodou je fakt, že vás přitom sledují ty nejlepší mediátorky u nás, které vám nakonec dají velmi užitečnou zpětnou vazbu. Za to, že jsem mohla absolvovat tohle úžasné vzdělávání, děkuji Nové Trojce, protože mi poskytla potřebné finance, které v případě takovéhoto výcviku nejsou vůbec zanedbatelné. V současné době jsem ve fázi, kdy se chystám a psychicky připravuji na složení akreditační zkoušky u Asociace mediátorů ČR tak, abych mohla být zapsána v seznamu akreditovaných mediátorů. Se svými kolegy z výcviku jsem strávila několik odpolední, kdy jsme se vzájemně střídali v rolích mediátorů a klientů a nahrávali na video cvičné kauzy. Právě tyto nahrávky jsou podkladem pro zkoušku. Ještě mě čeká video sestříhat, aby na něm byly podstatné části mediace, a napsat práci o tom, jak mediace probíhala, co se mi jako mediátorce povedlo a co mi dělalo potíže. Ráda bych si složení akreditační zkoušky nadělila ještě k letošním Vánocům. A pak už vzhůru do praxe! A mediovat a mediovat a mediovat… Edita Janečková


9

Breptovy objevy

Breptovy objevy

Já a sport „Evo, sport, to je život! Žádnej blbej film, žádný předstírání.” Těmito slovy doprovázel můj otec každé handrkování o televizi v dobách dřevních, kdy jedna rodina vlastnila pouze jeden televizor. Dvojice ve složení já a matka skálopevně prosazovala týdenní dávku Bakalářů, kdežto táta s bráchou vyžadovali okamžité přepnutí na hokejové mistrovství světa. Bylo to šílené, bylo to hlučné a plné nevyvážených argumentů, bylo to naprosto absurdní. Obvykle nás vysvobodila varianta půjčit si k Bakalářům, Chalupářům, Sanitkám a jiným hovadinám osmdesátiletou sousedku a její televizor vydat všanc hrubým nadávkám mého fandícího táty.

abych jeden kilometr měla pod půl hodinu. Neznám lepší relaxaci a žádnou jinou už ani nehledám. Jsem sama, jsem ve vodě, kde se cítím nejlépe, každý pohyb mi přináší nové endorfiny. Budiž má závislost stvrzena koupí nové permanentky. Jednu celoroční jsem již vyplavala. Život nám determinují poučky našich rodičů. Pochopila jsem, že kvalita osobnosti je proseta i sítem sportovních dovedností. Stále však čekám, kdo to konečně ocení. Můj muž očividně ne, ten daleko více bere na zřetel moje filmové znalosti. Tedy znalosti „předstírání“ mám dostatečné. Sportovat se mnou nechce, protože ví, že ho předplavu. A on zas umí lépe házet petanqovými koulemi, hrát ping pong a nebrat všechny poučky vážně. Za to ho mám upřímně ráda. Vaše Eva Procházková

Těch několik dní v jižních Čechách, které jsem deset let předtím opustila pobitá, bylo úchvatných. A protože jsem již byla spinningem a chalupovými výlety trénována, jezdilo se jako po másle. Též do Třeboně. Víte, co mají v Třeboni? Náměstí, lázně, zámek, to ano. Ale taky Regenta. Však víte, speciální řezaná třináctka. Majitel plátěné čepičky objednává, já chci limonádu. „Zbláznila ses? Dvě velký!“ obrací se na lepou číšnici. Co udělá správná manželka (a účastnice provozu)? Pošle svůdce do pryč. Avšak ještě třináct let po svatbě nejsem manželka správná, ale blbá. Zato pivo je excelentní. Po třech kouscích se (někteří poněkud omámeně) zvedáme, nasedáme na kola a jedeme. Jedeme přes náměstí, krása! Ty domy, ta kašna, ta dlažba..., kočičí hlavy, lesklé, velké…, kolo se smyká a lup! Naštěstí se tenkrát už nosily helmy. Ta moje břinká o dlažbu a páni středního věku se sbíhají,

Další poučka, která létala nad mou dětskou hlavou, zněla: „Evo, musíš umět všechno, jinak budeš za blbce.” Takže jsem v osmi letech vyfasovala svoji hokejku, malou raketu na tenis a dědila po bráchovi kopačky. Umím bruslit popředu i pozadu, brzdit smykem a občas vzít přihrávku. Umím kopat placírkou a nadhodit si míč, brát hlavičku i kolínko. Umím jezdit šusem z kopce i makat na běžkách, co to dá. Umím skákat salto do vody a šipku pozadu. Umím zahrát forhand, backhand beru pořád obouručně. V osmnácti jsem konečně dostala svého favorita se šesti převody a trojtácem. Mojí specializací se stal nohejbal, jsem dobrá u sítě i skvěle beru míče ze zadní lajny… Zkrátka nejsem blbec, alespoň v očích mého táty. Dlužno dodat, že na mámu měl při výběru zcela jiná kritéria. Sportování bylo zkrátka nedílnou součástí rodinné výbavy, kterou jsme s bráchou vyfasovali. A každý si věkem vycizeloval tu svou.

10


Následovala další spousta výletů. Těch historek, co bych vám mohla vyprávět! Jak jsme pili jedno pivo za druhým (zase, i když jsem se přeorientovala na kofolu) a pak se plazili v pěta-třiceti stupních vedra do kopce na Šobes, jak jsem málem umřela hlady v okrese Pelhřimov, jak jsem pomstila sama sebe a donutila mého chudáka jet šedesát kilometrů s vyhřezlou plotýnkou… Kilometry v dešti, cesty do kopce, jízdy s kamarádkami, dětmi, s již ohelmovaným mužem, kilometry ujeté sólo – kolo prostě miluju. A svého šílence, toho miluju taky. Už se těším na jaro! Jolča Kurzweilová

Foto: archiv rodiny Kurzweilových

Malá houbařská Foto: archiv Evy Procházkové

Kolo a já Miluju ježdění na kole úchvatnou českomoravskou krajinou. Šlapu, funím do kopců, dávám si rychlé rovinky, ujedu spoustu kilometrů a kochám se. Kam se dívám, tam taky jedu. Kochám se a auta brzdí… Zatím jsem naživu. Miluju kolo tak, že kvůli němu (a kvůli endorfinům) chodím na spinning – abych pak na jaře nebyla nemožná. Ale vždycky to tak nebylo.

Druhý rok nato, už ženatý a vdaná, jsme jeli zas. Jižní Čechy, dlouhé rovinky, to nemůže být problém, říkám si bezelstně. A taky dlouhé sjezdy, těší se můj šílenec. Jeden takový přišel hned druhý den našeho výjezdu. Jedu pěkně, střídmě. Okolo mne se mihne plátěná čepička (helmy se tenkrát ještě nenosily) a haleká: „Přidej! Pusť to!“ Co udělá správná manželka? Pošle šílence do někam. Avšak tři měsíce po svatbě jsem nebyla správná, ale blbá. A pustila jsem to. Už jste někdy brzdili v zatáčce na písku? Že je to sebevražda? No… Když jsme mne dopravili k lékaři a paní doktorka mi ošetřovala pomlácená kolena, ramena, lokty, záda a dlaně, už bylo jasné, že jsem zase přežila. A překvapivě – nezanevřela.

aby pomohli. Jen ten můj stojí a čučí – ne, on nečučí, on se chechtá! A vidíte, přežil. A já to rozjela s bicyklem naplno.

Další léta jsme měli malinké děti a ty já v nosiči nevozím. Od toho jsou tatínci (a maminky dvojčat ). Takže výlety byly malé a střídmé, avšak krásné. Nakonec jsme se přece jen dočkali (slibuju, dočkáte se taky): oba miláčci jeli na tři týdny do lágru. I my jsme jeli!

Pasivní sportování je kapitola sama pro sebe. Já jsem však pramálo poznamenaná. Umím fandit a hlasitě komentovat, zuřivě gestikulovat, ale výšin svých mužských příbuzných zdaleka nedosahuji. A hlavně nemám vypěstovanou patřičnou závislost. Nikdo mě holt nebudil ve dvě ráno, abych na německých kanálech sledovala v přímém přenosu Davis Cup či NHL.

Mojí vášní se stala padesátka v podolském bazénu. Nelením, a pokud mám večer čas, nasednu do auta, pustím si Vivaldiho a za 20 minut už vstupuji turniketem do bran svého ráje. První ponoření do vody spláchne všechnu únavu, kterou za celý den nashromáždím. Pak podplavu třetinu bazénu a potom už jen mechanicky a naprosto uvolněně makám,

A zůstala jsem naživu. Kupodivu, vyklubal se z toho nakonec první z úchvatných cyklistických výletů – desetidenní putování po zemi moravské. Byla jsem lapena.

Půl roku poté, co jsme se s mým mužem seznámili, dostal nápad: pojedeme na kola. Asi to myslel jako nějaký předsvatební test. Byla jsem lehkomyslná a šla do toho. Nebyla jsem lehkomyslná, byla jsem šílená! Do té doby jsem ujela nanejvýš tři kilometry ke koupališti a zpět. První den jsme vyložili kola z vlaku a jeli. Kilometry přibývaly a já, tenkrát padesátikilová, ubývala. Když jsme (někteří z nás plačící únavou) dorazili do tábořiště, upadla jsem z kola na zem. Vlastně na karimatku, kterou tam strůjce této zábavy umístil. Ke cti mu přičítám, že postavil stan, do nějž jsem se následně (po čtyřech) přemístila.

Podzim a houby a les. „Kam dneska pojedem?“ „Ty řekni.“ „Ne, ty.“ „Je mi to jedno.“ „A mně je to u p…le.“ Nikdo nechce říct, kam dneska jet. Protože co kdyby tam NEROSTLY? Viník blbého výběru lesa je pravidelně pranýřován. Měli jsme jet na Strašík. To tys chtěl do Hutin! Nakonec v tom lese jsme. Pravda, nálada není ideální. Naštvaní jsme oba, protiva se courá, schválně jde pomalu…, no jen si mě ztrať. Ještě prstíčkem budeš hrabat, až budeš doma hledat ponožky nebo máslo v lednici! V lese je nádherně, ztraceni jsme oba a nikomu to nevadí. Konečně nikdo nepíská, nehučí, nefuní… Nebo funí? Je tady? Něco se sem žene… Panebože! Přímo na mne se žene kanec! Ne rozvášněný manžel, ale fakt divočák. A za ním druhý, třetí… Hlavou mi střelí poučka z hodin přírodopisu na základce: neprchat, postavit se zády ke stromu a dělat jakoby nic.

Kterej blbec to vymyslel? Stoupám si zády ke smrku s kmínkem polovičním, než jsem já, a… Ježišmarjá, běží sem, v řadě za sebou a jejich víc než deset. Možná čtrnáct. Ani je nestačím počítat. Co když je mezi nimi bachyně a roztrhá mě? Strachy se klepu, chci se aspoň modlit, ale nevzpomínám si ani na Andělíčku, můj strážníčku. Prasata mne však ve vzdálenosti tak pěti metrů míjejí a mizí v poli. Je zase ticho, jenom kolena a zuby drkotají na půl lesa. Třesoucí se rukou vyťukávám číslo na mobilu… „Představ si! Teď jsem vyplašil divočáky! Běží směrem ke Křížovu,“ vytahuje se atentátník. „Kde jsi?“ „V lese, u stromu,“ snažím se udat svou polohu a zároveň vylíčit vážnost situace. Směje se a chce vědět směr. Myslí si snad, že mu řeknu souřadnice? Prý aspoň jestli spíš na západ, nebo na východ od Křížova. Vzdávám to. Ten mě nezachrání. Cestu zpět znám, ale trvá mi dlouho. Musím sbírat hříbky a klouzky, přece jen jsem ten les vybrala dobře. A Malí myslivečci mi tentokrát mohou jen závidět. Jolča Kurzweilová


11

Poradci Nové Trojky – vážně i nevážně

Poradci Nové Trojky – vážně i nevážně

Pohovor se zájemcem o pozici poradce Nové Trojky aneb Kdo se chce stát poradcem, bude cele prověřen! Projekt Poradenství a mediace v Nové Trojce se pilotně rozbíhal od podzimu 2011 a naplno běží od začátku roku 2012. Nová Trojka postupně rozšiřuje tým poradců, se kterými spolupracuje, a ty si pečlivě vybírá. Brepta vám přináší střípky z procesu prověřování jednoho potenciálního poradce, který se Nové Trojce sám nabídl.

Ahoj, omlouvám se, ale jsem hrozně vytížený, navíc mám rozhozený metabolismus z prohibice, teď v baru až do středy nebudu, mohu sloužit jen jako teleoperátor. Vašek Ach jo.

Jakou máš představu o průběhu poradenství? Doufám, že ke mně budete přepojovat zhroucené manželky závisláků. A co zhroucení manželé závislaček a mužské obětí domácího násilí? Ty taky vezmeš? To je moc náročný. Já si představuju, že budu dělat obdobu sexu po telefonu, že budu pořád chodit s těma sluchátkama s mikrofonem a při všech běžných činnostech budu klábosit se sesypanýma matkama o jejich vylitých manželích a budu je utěšovat, že moje manželka je na tom mnohem hůř, ať si z toho nic nedělaj a začnou taky pít. A vzal bys třeba taky kuchařskou pohotovost? Zachraňovat vyhladovělé manželky, to taky není špatné… Projekt TÁTA VAŘÍ čeká v šuplíku!

Dobrá víla, nedobrovolník a majitel Venda baru – pan Václav Č.

To sice zní zajímavě, ale moje recepty jsou tajné. Když prozradím, jak naložit maso na steaky, tak se všichni najedí doma před tím, než půjdou do Venda baru, a já přijdu o kšeft.

Mám radu, která je vyzkoušená ve spoustě rodin. Ať pije taky! S alkoholem jí bude život připadat snesitelnější.

Hmmm. Tak my tvoji nabídku ještě probereme s koordinátorkou poradenství, statutární zástupkyní, revizorkou, supervizorem, tvojí manželkou a pak se ti ozveme. Po důkladném zvážení se Nová Trojka rozhodla prověřit poradenské schopnosti, připravenost, flexibilitu a empatii pana Vaška formou assesment centra, která je velmi oblíbená zejména mezi personalisty. Najatá odbornice Nové Trojky požádá pana Vaška o radu, průběh poradenství zaznamená, své poznatky vyhodnotí a závěry pak předá vedení Nové Trojky.

Assesment č. 1: telefonická komunikace Vašku, trápí mě situace mojí kamarádky. Začala pracovat na plný úvazek, nestíhá domácnost, cítí se vyčerpaná, manžel pracuje jen nárazově, pije, už svoji ženu několikrát uhodil tak, že měla modřiny a styděla se vycházet. Co má dělat? Poradíš?

12


Výňatek z odborného vyhodnocení assesment centra Resumé: Pan Vašek se jeví jako nevhodný kandidát na pozici poradce Nové Trojky. Jeho rady mohou ohrozit psychické i fyzické zdraví klientů. Pan Vašek je patrně obětavý nedobrovolník, otec, manžel, vtipný přispěvatel Brepty, šikovný kuchař a nákupčí, ale nechť se drží svého kopyta a – proboha – ať nikomu nic neradí. Vysvětlení: Má omezený repertoár poradenských nástrojů. Evidentně ho fascinuje slovo teleoperátor, což je v analýzách dle Freuda hodnoceno jako znak hraničních rysů osobnosti, sexuální úchylky a závislosti na alkoholu. Zodpovědné orgány by měly přezkoumat, zda je způsobilý pro řízení motorových vozidel. Ing. MK

Dobrá rada nad zlato

Nabízím se jako specialista na návykové látky v rodině, případně sexuální harassment.

Žádnou. Jsem Dobrá víla, nedobrovolník. Pokud bude linka, tak budu i dobrovolník.

Opakovaný kontakt cca po týdnu, kdy nepřišla žádná odpověď. Vašku, tak co s tou poradnou? Kdy mi můžeš poradit? MK

Vašku, projevil jsi zájem o to být poradcem v Nové Trojce. V čem bys chtěl trojkovým klientům radit? Co umíš?

Nesmíme opomenout ujednání o ceně. Jakou si představuješ za svoje poradenství odměnu?

P.S. Co všechno je možné dělat díky Skype, je pouze na tvé fantazii. Kybersex je určitě moderní, ale ani já, ani moje kamarádka ho nepěstujeme.


Aha. Zajímavá rada. Děkuju.

V Nové Trojce se radí odborně, laicky, se zápalem, často, často i dobře, a hlavně radí kdokoli a kdekoli – v malé herně, ve velké herně, na chodbě, v šatně, v předsíňce před WC, mezi dveřmi, za dveřmi i před vchodem na chodníku. Pokud se vás někdo snaží přesvědčit, že projekt Poradenství začal na podzim 2011, musím vás vyvést z omylu.

Postupně se šíře problematiky probíraná mezi ženami-maminkami velmi rozrostla. A tak nadešel čas specializace, kdy se dotazům a radám určitého typu věnovaly konkrétní ženy. Štěpánka a později Leah byly připravené pomoci s angličtinou. Pohádku nebo písničku měla vždy po ruce Daniela. Martina P. se ochotně podělila o zkušenosti, jak se připravit na porod doma. Jana poradila s lecčíms včetně výběru kočky do domácnosti („Vysvoboďte ji z útulku!“). S Jolčou jste mohly probrat, jak upéct tu nejšťavnatější krkovičku. Martina M. vám pomohla vybrat glazuru na výtvor z keramiky. Atd. Atd.

Rady patří k Nové Trojce odjakživa. Trojkové ženy, které si v prehistorické době někdy okolo roku 2003–2005 říkaly jednoduše maminky, si předávaly nejednu dobrou radu: Jaké polívčičky vařit batoleti. Proč nemít těžkou hlavu ze společného spaní s dítětem. Do kolika let dítě kojit. Jaké pohádky číst před spaním. Co uvařit k večeři, aby to bylo za 12 minut hotové. S kým se jít poradit, jak lépe snášet nesnesitelné zlobení dítěte. Jaké lino používat na rytí linorytů. Které lepidlo je nejlepší na ubrouskovou techniku. Zda jde skloubit role matky, manželky a dobrovolnice Nové Trojky bez hádek s manželem. Jak ve Wordu nadefinovat styly odstavců. Proč chodit se spolupracovnicemi na supervizi. Co můžeme udělat pro záchranu planety. Atd.

Ale Nová Trojka je stále profesionálnější a sofistikovanější, takže i radění se postupně proměnilo. Tým Nové Trojky sepsal metodiku poradenství, vybral a oslovil zkušené odborné poradkyně, resp. poradce. Vyhlásil termíny poraden a určil cenu za jednu poradu (cena je součinem druhé mocniny finančního přínosu rady a koeficientu zvýšení rodinného blaha, čili obvykle 50 Kč). Chcete si vyzkoušet úvazy na nošení dítěte v šátku? Na to máme v N3 Mariku. Rozvádíte se a potřebujete sepsat návrh na uspořádání péče o děti? Je vám k dispozici Vlasta. Nejste si jisti co dát do přílohy Přiznání k dani z příjmu? Přijďte za paní Hájkovou. Potřebujete se zorientovat sami v sobě a v tom, co od života chcete? Jednou za měsíc přichází do N3 Jana, která se vyzná v psychoterapii. Šílíte, že vaše nemluvně v šesti měsících ještě nesedí? Jasno a klid do problému vnese Lenka. Atd. Atd. Atd.

Assesment č. 2: e-mailová komunikace (pokus o neformální kontakt)

A v Nové Trojce můžete dostat i nejednu radu, za kterou se neplatí, ale je k nezaplacení. Na co zajít do divadla, aby to opravdu stálo za to? Dejte na doporučení Kateřiny. Na kolik oček začít háčkovat čepičku? Podrobný popis dodá Iva. Jak si najít partnera, který je silný, chytrý, obětavý, oddaný rodině a dobře vydělává? To má zmáknuté Markéta. Komu zavolat do ČT, když chcete být hostkou pořadu Sama doma? „Brnkni paní Losové,“ doporučí vám Hanka. Kde správně napsat čárky ve složitém souvětí? Plně můžete důvěřovat názoru Zuzky.

Vašku, potřebovala bych opět poradu pro svou kamarádku. Nemám ale velký rozpočet na volání mobilem – poskytuješ poradenství osobně? MK Záleží, jak daleko mne Mirka pustí. Teleoperátor Václav A na Skype tě Mirka pouští? Dotaz je vážný. Rodinná situace se tam vyhrocuje, hrozí psychické zhroucení. MK To je nějaká poloha nebo alkohol, to Skype? Zní to jako likér nebo hodně skákavý sex (skipi klokan). Nic jiného mi manželka nedovolí. Mám to doma dost přísný, přesto se stanu rád teleoperátorem. Je-li zhroucená Asiatka a mladší 16 let, rád bych ji vyslechl a terapizoval. Jinak zůstanu u telefonu, mám i pevnou linku, ale nevím číslo, často se stěhujeme. Vašek Pokud máš pevnou linku od O2, moje finanční bariéra padá. Napiš číslo, zavolám po 19 hod. Manželka může určit maximální délku hovoru, já to tipuju tak na 45–75 minut. Moje kamarádka je opravdu cizinka, ale Evropanka. Snad to není překážka pro poskytnutí odborné konzultace. MK

Věc má drobný háček: ty nejmoudřejší rady a zkušenosti, které jsou zadarmo, úplně lehce k mání nejsou. Na ně je dobré mít konexe… A ty nejlépe získáte jako pravidelný návštěvník Nové Trojky, jako členka či člen dobrovolnického týmu nebo jako lektorka, lektor či jiný aktivní spolupracovník.

„Ondřeji, poraď mi, hodí se mi tenhle lak na nehty k triku, který mi máma Hela dneska oblíkla?“


Vplujte mezi ně a budete mít ke zdroji trojkové moudrosti neomezený přístup! Dobrá rada je zkrátka nad zlato. Hodně štěstí! Míla Kramná


13

Breptův kaleidoskop

Breptův kaleidoskop

Ze zákulisí náročných příprav na výjezdní terénní výcvik dětských frekventantů kurzu „Malý mysliveček“

Kaleidoskop aneb Co Breptovy kamarádky mají a nemají rády

E-mailová komunikace lektora a jeho asistenta

Jolana Kurzweilová

Kikča Rudišová

Nemohu doporučovat nic jiného než četbu. Já čtu furt. Na záchodě a u jídla, když jsem kojila i v tramvaji (tam je mi z toho trochu blbě). A jsou knihy, které jsem s to číst třeba podesáté, nejen kvůli jejich obsahu, ale hlavně kvůli kráse jazyka, jímž jsou napsané. Doporučuju: Zrzavý Orm: I. Plavci na západ, II. Doma a znovu na lodi Desáté století, drsné výpravy Vikingů za drancováním na dračích lodích a vybroušený styl, dokonalý jazyk a nadhled hodný seveřana. Neuvěřitelný požitek a sranda zároveň. Těžké drsňárny, plenění a loupení popsané tak, že si musíte některé věty číst nahlas, abyste se víc pokochali jejich vtipem a půvabem. Ani jedno slovo navíc. Pronikání křesťanství na drsný sever: Pak k ní přišel a rozvázal jí pouta, ale k jídlu ani k pití nepřinesl nic. Když usnul, Torgunn potichu vylezla z kožešin a popadla do obou rukou válek na těsto. A když dostal Saxulf válkem do hlavy, ani nehlesl, jen trochu zatřepal nohama. Sílu jí prý dodala touha pomstít Rappa a taky vztek, že musí spát s mužem, který se k ní tak chová.

Co mám ráda: DIÁŘ Je to něco, bez čeho si nedokážu představit jediný den. Líbí se mi mít všechny stránky barevně popsané a polepené. Tip: albi.cz

Od: Radim Procházka Komu: Edita a Vlastimil Janečkovi Předmět: Vlasto, co fotbal? Ahoj Vlasto, ještě mě napadlo, jestli bude v nabitém programu místo na sledování fotbalu. To by děti mrzelo, kdybychom jim neumožnili sledovat fotbal… Díky a těším se, R Od: Edita a Vlastimil Janečkovi Komu: Radim Procházka Předmět: Re: Vlasto, co fotbal?

Tento mail přepošlu tvé ženě a ta tě náležitě poučí… , ale jinak to vypadá pro nás dobře, David je hostitel a garant akce, Tomáš má 10 připravených aktivit… tak ty, Milan a já budeme relaxovat… Třeba při fotbale, ale ženy se to nesmí dozvědět. vj Od: Radim Procházka Komu: Edita a Vlastimil Janečkovi Předmět: Re: Re: Vlasto, co fotbal? Ženě už jsem svoje obavy o hladký průběh posledního zápasu ve skupině svěřil… Nechci relaxovat celý víkend, rád se do programu zapojím, ale v sobotu hrají Češi, … do toho! Díky, R

Pozor, soutěž!!! Chcete vyhrát permici na letošní kurzovní hit bootcamp? Nikdy to nebylo snazší! Odhadněte nejvyšší hodnotu tepové frekvence nejstaršího účastníka trojkového bootcampu při maximální sportovní zátěži.

Nápověda: Měření probíhalo při výběhu na Vítkov a sledovanému jedinci je 46 let. Své tipy zasílejte e-mailem do 31. 12. 2012 na e-mailovou adresu: [email protected]. Tři výherce vylosujeme, kontaktujeme a předáme permice.

Co Brepta připravuje PROMÍTÁNÍ S RADIMEM PROCHÁZKOU V NOVÉ TROJCE Nechceme sice konkurovat Aeru, ale jsme přesvědčeni, že atmosféra trojkového filmového klubu, který povede producent, režisér, oblíbený manžel, otec, dobrovolník a inspirativní člověk Radim Procházka, bude dokonalá. Výběr filmů je na Radimovi, o zajištění pohoštění si v kanceláři střihneme a o pestrou barovou nabídku se jistě rádi postarají Radimovi kumpáni. Sledujte měsíční program Nové Trojky, aby vám neunikl termín prvního promítání, které je plánováno na leden 2013! NOVOROČNÍ VEČÍREK NOVÉ TROJKY Znáte Vendu? Nějakého určitě… Ale co toho našeho, který

v Želivského ulici provozuje populární Venda bar? Srdečně zveme všechny na trojkový mejdan do tohoto podniku. Bude to jízda! Těšíme se na vás v pátek 11. 1. 2013 ve 20 hodin. Propojení s Pyžámkovým večírkem je samozřejmostí aneb o vaše děti se postaráme my. SPORTUJTE S NOVOU TROJKOU Cvičit v Nové Trojce můžete se Zuzkou, Lenkou, Ivou nebo Karin. Od pondělí do čtvrtka, ráno či večer můžete v Trojce nebo jejím okolí posilovat, běhat, tančit, protahovat se či relaxovat při bodystylingu, bootcampu, pilates s balóny i bez a při relaxačním tanci. Markéta Vokrouhlíková

Bludiště pro Breptovy čtenáře, kteří ještě neumějí číst

Prostě požitek!

Markéta Vokrouhlíková Kromě toho, že už NIKDY nechci jezdit s tchýní na lochnesce, mě napadlo pouze toto: Pro ty, kteří chtějí ve svých dětech vzbudit zájem o klasickou hudbu nebo jim nenápadně představit hru na různé hudební nástroje, doporučuje (Brepta) návštěvu pravidelných školních koncertů v blízké hudební škole. Koncerty začínají obvykle v 18 hodin, jsou zdarma, nikdy není plno, atmosféra v sálech je opravdová, poslechnout si můžete malé děti i dospělé umělce-maturanty (v pondělí smyčce, v úterý dechaře a zpěváky, ve středu mix a ve čtvrtek klavíristy).

Edita Janečková Můj tip, co mám ráda: salát s gorgonzolou a jahodami z bufetu Ambiente – Pizza Nuovo v Revoluční u Kotvy a skleničku ledového prosecca k tomu. Navíc si to mohu v klidu sníst, i když moje děti běhají číšníkům pod nohama a špiní kečupem ubrus, a NIKDO z personálu se na mě kvůli tomu ošklivě nedívá. Co nesnáším: hektická rána, kdy po mně všichni členové rodiny něco chtějí, a zimu.

Co nemám ráda: HLAVNÍ NÁDRAŽÍ Ať už ho modernizují, jak chtějí, ten park je hrozný. Bez sluchátek v uších se tam projít nedá, pořád vás někdo oslovuje a něco chce. S dětmi bych se tam bála i za dne. Tip: Jezděte jinudy!

Zuzana Sadílková Wabi a Ďáblovo stádo Pokud máte jen trochu rádi country, nenechte si ujít tuto horkou CD novinku. Wabiho projev je jedinečný, civilní a přitom citlivý a jeho hlas medový. Spolu s dalšími ďábly (Radůza, Aneta Langerová) nahrál a přezpíval úžasný, letitý a místy neprávem opomíjený country a folk pecky. Především starší ročníky zaručeně chytne za srdce! Michail Bulgakov: O prospěšnosti alkoholismu Možná jste obdivovateli velkých ruských autorů, ale přece jen si netroufáte na mnohasetstránkové popisné romány… Právě vám se nabízí tato útlá a svěží četba. Zalezte si do teplého pelíšku, něco dobrého si nalijte (třeba vodku), na chvilku unikněte realitě; vždyť: „Umírněné pití, dlouhé žití“, „Vodka mysl rozjasní, historii objasní“ a „Když si trochu přihneš, problémům se vyhneš!“

Kateřina Ondroušková Blíží se zima – takže můj tip zní lyžování na Stubaiském ledovci v rakouských Alpách. Nejen že je tam z Prahy dobrá cesta, ale i skvěle zařízený areál v duchu „kids friendly.“ Třeba restaurace má dětský koutek, kde si děti mohou odpočinout. Pozor! Může tam ale být i minus 18 a to pak dětská lyžařská výbava z Tchiba nestačí! Kids Friendly pro změnu není Baťa na Floře. Kromě toho, že tam nevedou téměř žádné dětské boty, ještě se před vámi prodavačky schovávají.

BREPTA, časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka Vychází 2krát ročně v Praze Evid. č. period. tisku: MK ČR E 18531. Vydavatel: o. s. Nová Trojka, Jeseniova 19, 130 00 Praha 3, IČ: 26594161. Vydavatele zastupuje Edita Janečková. Brepta poprvé spatřil světlo světa v roce 2007. Číslo 12 vychází v listopadu 2012. Breptu č. 12 koordinovala Kateřina Ondroušková. Do jeho tvorby se zapojili tito přispěvatelé a přispěvatelky: Rejka Balcarová, Hanka Hemerková, Edita Janečková, Jolča Kurzweilová, Míla Kramná, Eva Procházková, Kikča Rudišová, Zuzana Sadílková, Markéta Vokrouhlíková, Vašek Černý, Petr Hájek a další oslovení. Pro Breptu fotila Rejka Balcarová a další. Chyby a překlepy odstraňovaly Zuzana Ježková a Edita Janečková. Grafické zpracování: Karolína Matušková Vážení čtenáři, nakládejte prosím s Breptou ekologicky. Pokud jste už dočetli, možná najdete někoho, kdo se vašeho Brepty rád zmocní. A pokud vás náhodou desáté číslo nudí, odložte ho prosím do tříděného odpadu. Autoři své články píší bez nároku na honorář. Předem děkujeme za vaše dobrovolné příspěvky na Breptu do breptovské kasičky. Předchozí čísla najdete na webu www.novatrojka.cz v sekci „ke stažení“. Vaše e-maily očekáváme na adrese [email protected]. Těšíme se s vámi na breptovskou počtenou i v roce 2013!

14



15

Breptův fotoeditorial

Fotoreportáž z běžeckých závodů na táboře pro rodiče s dětmi v Kytlici 2012 A zde přinášíme důkaz, že my Trojkové ženy-sportovkyně a naše neméně nadané děti do toho umíme šlápnout. Závod se uskutečnil v Kytlici pod rozhodcovským dohledem sportovkyně z největších Zuzky Sadílkové. A běželi zkrátka všichni – kategorie volitelná byla, délka dráhy nikoli… A protože drtivou většinu táborníků tvořily duše spřízněné pracovně, volbou či láskou s N3, archivních důkazů máme dosti:

Až culíky vlály… Ema

S neutuchající silou… Anežka

S úsměvem … Verča

Matky startovaly zákeřně po večeři

Běželo se v různých kategoriích… Janka s dětmi

16


A statečná Mirka, s Vendelínem na zádech

Helča – ta se přihlásila do kategorie žen jako první – nebo že by ji přihlásil její nápadník Rytíř Vendelín?

Matky nejen běžely, ale i nadšeně fandily…

Fota: Kikča Rudišová

Brepta v pohybu aneb Jak sportujeme (nejen) v Nové Trojce

Recommend Documents