Andrzej Stasiuk: Bílá vrána

Ukázky | Próza | Andrzej Stasiuk: Bílá vrána /ukázka/

Andrzej Stasiuk: Bílá vrána /ukázka/ V románu Bílá vrána vypráví autor o putování pětice mužů po polských Nízkých Beskydech, jež pro některé z nich znamená útěk před realitou, pro další se stává výpravou osudovou. Dějištěm jsou liduprázdné hory zapadané sněhem, ve hře pak základní lidské hodnoty. 

Andrzej Stasiuk: Bílá vrána

Paseka 2012 Překlad: Martina Bořilová 338 stran 

1

„Co to je za hnus?“ zavrčel Bandurko a potom už neříkal nic, jen se začal vyhrabávat ze sněhový břečky, do který zahučel skoro po pás.

Byl začátek února a přišla ta podělaná obleva. Šli jsme už čtyři hodiny, promáchaný až po koule, ale to by se ještě dalo vydržet, kdyby byl sníh aspoň trochu tvrdej. Jenže ne. Vál halnej vítr, s každým krokem jsme zapa­dali po kolena a vespod čvachtala voda. Les hučel nad hlavou bez jediný přestávky a člověk se z toho mohl zbláznit. Byli jsme v polovině třetího hřebenu. Bandur­ko předtím tvrdil, že to je dobrá zkratka a že tu ne­potkáme ani nohu. V tom měl pravdu. Ale ne v tom, že je to zkratka. Nechtěl jsem nic říkat, ale byl jsem si jistej, že bloudíme. Ta pitomá obleva dělala takovej rá­mus. Ke skučení nad hlavou se přidaly stoupající poto­ky v každým sebemenším údolí. Voda byla kalná, stu­dená a všude stejná.

Když je ticho a mráz, mozek líp pracuje. Viděl jsem, jak se Bandurko nervózně rozhlíží na všechny strany. Nejspíš dobře znal okolí, a měl by si to hasit jak s kese­rem. Ale teď jsme spíš byli ve velký továrně, v šíleným městě s tisícem příčnejch ulic a možností, a každá z nich byla naprosto k ničemu. Jo. Ten bukovej les hučel jako továrna. Duněl a lomozil. Nechtělo se mi jíst ani pít, jen ohluchnout, aspoň na chvíli. Ani snítko sněhu na vět­vích a všechno se v tom monotónním napětí naklánělo k jedný straně – na sever.

Zrak mi utkvěl na Bandurkovejch půlkách obepnu­tejch zelenou pytlovinou. Pracovaly rovnoměrně.

Ně­jakej stálej prvek v tom chaosu okolo. Draly se vpřed. Nocleh v lese se nám nezamlouval. Neměli jsme nic k jídlu ani nic suchýho na převlečení. Do setmění zbývaly nanejvejš tři hodiny.

Na vrcholu pahorku jsem prohlásil:

„Tak dobře. Pět minut a cígo.“

Bandurko se rozhlídl kolem, jako by se to místo odli­šovalo od všech ostatních. Pak shrnul sníh z povalený klády a sedl si.

„Nevím. Šel jsem tudy dvakrát, ale vždycky v létě. Byly vidět nějaký cesty, pěšiny, bylo vidět aspoň něco.“

Vytáhl jsem červenou krabičku kosynerek. Zvlhly. Nevím, jestli vodou nebo potem. Vzpomněl jsem si na tabatěrku. Když má člověk při sobě kousek kovu, hned si je jistější. Bandurko vytáhl cigaretu, strčil si ji do pu­sy, ale papírek se okamžitě rozlepil a Bandurko zůstal s vějířkem mezi rty, dokud jsem nevyhrabal nový cígo ve zdánlivě dobrým stavu. Třetí sirka chytla.

„Kdyby aspoň svítilo. Člověk by věděl, kde je sever, jih, cokoli.“

„Mech,“ řekl jsem.

„Jakej mech?“

„Na stromech.“

Ale nebylo nám do smíchu. Byla nám zima. Stáhl si černou kuklu a škrábal se na hlavě. Žlutý vlasy měl slepený a zplihlý. Jeho obličej, zrůžovělej a kulatej, při­pomínal prasečí rypáček z kreslenýho filmu, rypáček zničenýho prasátka. Povadlá kůže pod očima a v tom místě se hromadil stín, ačkoli kolem bylo světlo, mdlý a rozptýlený, jako by tady nebyl dvacátej stupeň vý­chodní dýlky a asi čtyřicátej devátej stupeň severní šíř­ky, ale Petrohrad a bílá noc.

„Czetwertne musí bejt někde tam,“ pokývl hlavou směrem k nejbližším stromům.

„Musí tam bejt, pokud se teda nemotáme v kruhu nebo nejdeme zpátky. Je po levý straně toho hřebenu, na severním svahu.“

„Kterýho hřebenu?“

„Tohodle.“

„Cestou jsme vylezli na pár kopců.“

„To nestojí za řeč. Celou dobu jdeme vzhůru.“ Nechtěl jsem nic namítat. Byl to jeho nápad. Já ne­měl žádnej. Nejspíš to nešlo jinak. Schválně jsme vy­sedli o dvě zastávky dřív. U turistický chaty. Autobus jel dál, ale tam, ve vsi, ve zbytcích státního statku, kde se otáčel, znali všichni všechny a nechtěli jsme poutat pozornost. A tak jsme vyskočili u tý horský boudy, pro­tože tam vždycky vysedali cizí, obešli jsme velkej dřevě­nej barák se zrezivělou střechou a cestou rozježděnou sáněma se zanořili do lesa. O několik stovek metrů dál prohlásil Bandurko, že musíme doprava.

„Poslyš, tou cestou bysme taky mohli jít, ale po pěti kilometrech je vesnice a museli bysme přes ní prome­novat. No, vesnice, pět domů a v každým okně pět ksichtů. To nejde.“

A tak jsme uhnuli na nějakou příčnou cestičku. V mokrým sněhu byly vidět stopy holinek. Dřevorubci tudy museli chodit na mýtinu. Pak cestička zmizela a cestu nám zastoupil les. Poslední výhled mezi stroma­ma byl na chatu daleko dole. Maličkej domeček na velký bílý pláni. Z komína stoupal kouř a někdo nabíral vodu z pramene do červenejch kbelíků. Doufali jsme, že je to poslední člověk. Doufali jsme, že už nikoho neuvidíme.

Les se táhnul vzhůru a my jsme předbíhali jedle a buky jako v nějakým závodu. Bandurko šel jistě a rych­le, jako by ho vedla stezka nebo instinkt. Stěží jsem držel krok. První přestávku jsme si udělali asi za hodinu, když se svah narovnal, změnil se v hřeben a vítr zaduněl dvakrát hlasitějc než dole. Nechtělo se nám si sedat. Ne­chtělo se nám ani kouřit, ale kouřili jsme, ačkoli ciga­rety měly divnou chuť, jako po větru, ubývaly nerovno­měrně, rozsívaly jiskry a rozžhavený kousíčky papírku.

„Slyšíš?“ řekl Bandurko a nesmyslně si přiložil prst ke rtům.

„Ne.“

„Psi z Czetwertnýho.“

Stejně nesmyslně jsem nastražil ucho a nejspíš jsem uslyšel štěkot, ale mohla to bejt padající haluz, představa nebo strach před lesní prázdnotou, ve který nejsou ani psi. Bandurko zahodil svojí kosynerku do sněhu a vstal.

„Mělo by se tomu říkat smrťák. Pojďme.“

A vyrazil, úplně jako by se zvedl z lavičky v parku a vy­dal se nazdařbůh.

Po určitý době bukovej prales trochu prořídl, zakr­něl a potom zmizel. Plochej vršek porůstaly rachitický vrby a břízy. Několik pokroucenejch borovic se zarylo do vzduchu spletencem haluzí podobnejch kořenům. Tu a tam, jako sloupy neexistující chrámový lodi, stály trouchnivějící jedle. Kmeny měly proděravělý naskrz. Dul nima vítr. Napadlo mě, že v okolí musí bejt plno datlů.

„Hezky to vymlátili,“ ucedil Bandurko. „Jen pak už moc nevěděli, co s tím udělat.“

Klády, který nám ležely v cestě, nebyly z polomu. Pod tajícím sněhem bylo vidět, že konce mají rovně seříznutý. Trochu to připomínalo márnice, ty filmový. Těla popadaný na sebe, překřížený, propletený, nehyb­ný, s červama uvnitř, s hnijící a odlupující se kůží na povrchu. Přelízali jsme je a přelízali. Velká mýtina před náma vypadala jako amfiteátr. Teplej vítr obnažoval trčící kmínky. Šlo vylízt na samej vršek hlediště, posa­dit se a pozorovat pozvolnou změnu krajiny, ustupu­jící bělost, vynořující se čerň a šeď. Hrozně vleklý představení.

Les zmizel a pocítili jsme, že jsme v horách. Z levý i pravý strany obzor ohraničovalo nebe. Šedý, zpřehá­zený a rozmáchlý, ale nebe.

„To by mohla bejt Ickova hora,“ ozval se Vasil Ban­durko. „Ickova. To byla taková holina. Za dobrýho po­časí z ní je vidět Pisany vrh.“

„Co?“

„Vrh. To je slovensky, to je slovenskej vrch.“ Zpomalil a podíval se doprava, jako by chtěl spatřit ten svůj vrh, a pak řekl:

„Stejně nevíme, kde jsme, ne?“

„Já to nevěděl od začátku.“

„No dobře. V tom případě se můžeme domluvit, že to je ta zasraná Ickova hora, a to pak budeme muset hned za tou pasekou zahnout doleva, sjet po držce až na samý dno údolí a tam bude takovej mohutnej potok. Velkej, celkem velkej. A tím potokem půjdeme dolů a dorazíme tam ještě dneska.“

 

2

Hleděl jsem na černej ciferník. Červený plamínky na něm hrály, ale ta pohyblivost byla zdánlivá. Zlatý ručič­ky stály na místě. Jen vteřinovka se snažila vypořádat s nocí. Bylo skoro dvanáct. Tu a tam jsem upadal do čehosi jako spánek. Ale nebyl to sen. Myšlenky nemohly dosáhnout tíhy přízraků. Nemohl jsem plout s jejich proudem a věřit v ně, jako se věří ve snový přání. Ban­durko ležel na druhý straně ohně a asi spal. Opřenej hlavou o trám, s rukama spletenejma na břichu, odde­choval rovnoměrně a pomalu, jeho tvář byla klidná a ne­hybná. Pytlovina kalhot se ohřívala, sálala; Bandurkovi muselo bejt horko, protože tu a tam zahýbal nohama.

Lehl jsem si na bok a přisunul kolena k ohni. Pomy­slel jsem si, že konečně uschnu a přestanu se třást.

To nebyla žádná Ickova hora. Bandurko se musel něčeho chytit, a tak vyhrabal z paměti ten název, pro­tože se přece musej používat nějaký názvy, i tehdy, když se bloudí. Přešli jsme paseku, vydali se dolů sva­hem porostlým mladýma borovicema a potom jsme uviděli potok. Ale Bandurko si nebyl jistej.

„Je nějak malej. A teče na druhou stranu. Dolů by mělo bejt doprava. A on teče doleva.“

Žlutá bahnitá voda se valila u našich nohou a my jsme se bezmyšlenkovitě dívali do proudu, kterej si usmyslel, že si bude plynout svým směrem. Na dně průrvy zhoustla tma natolik, že nám zšedly tváře, úplně pozbyly rysy, takže jsme vypadali jako hliněný loutky, náhodný tvorové z bláta, stejně křehký jako zbytek okolí, jako ten str­mej břeh, z kterýho každou chvilku odpadávaly hrou­dy země.

„Měli bysme přejít strouhu a vylízt na ten svah.“

„Tak lezem,“ zabručel jsem a sjel po prdeli několik metrů přímo do kalnejch vod. Vody bylo trochu nad kolena, uprostřed o něco hloubějc, ale abysme se vy­hrabali z koryta, museli jsme jít několik desítek metrů řekou dolů, protože tady břeh tvořil strmej jílovitej sráz.

Za půl hodiny jsme byli na vrcholu.

„Co je to za zkurvenou dobu,“ mumlal Bandurko. „Za chvíli bude noc.“

Vtom začal les řídnout. Přestali jsme klopýtat o kme­ny a vyvrácený kořeny. Zmizely ostružinový pole, sníh teď ležel ve velkejch hladkejch plochách a jen tu a tam se objevovaly obrysy jalovců a vypadaly tak, jako by čeka­ly, až se k nim přidáme. A pak čerň a šeď zmizely úplně. Vstoupili jsme do bělosti, asi ne nejčistší, ale lepkavý a hmatný. Svah mírně klesal a my se brodili v suspenzi, v cukrový vatě, v ledový parní lázni.

Když mi bylo deset, lokomotivy ještě byly černý a jen jejich masivní paprskovitý kola měly živou červenou barvu. Bydleli jsme poblíž železniční trati. Kvůli těž­kejm nákladním vlakům se dům chvěl a omítka se

sy­pala ze stropu jako drobnej pyl, bílej jako mouka. Ale hluk nebyl velkej, protože nás od kolejí odděloval bře­zovej hájek. Když jsem chtěl vidět vlak, musel jsem se vydat na procházku, nejlíp až na stanici – dva peróny vysypaný hnědým štěrkem a zelená dřevěná budka.

Hněď štěrku, zeleň olejový barvy, čerň a červeň loko­motiv, ačkoli některý z nich nebyly vůbec černý, ale tmavě olivový.

V tý staničce, poslední z řady olezlejch staniček s ná­zvem Varšava taková a maková, stavěly jen osobáky. Ano, to jejich lokomotivy byly tmavě olivový, nákladní a rychlíkový byly černý. Člověk musel zastavit na konci perónu, dojít až na jeho okraj a čekat, až se velikej ob­lak páry vyvalí zpod břicha mašiny. Úplně jsem v tom mraku mizel. Cítil jsem na tváři teplej dotek, trochu kožešinovej. Vonělo to olejem, uhelným kouřem, hor­kým kovem a ještě něčím, snad prostředkem na im­pregnování pražců. Myslel jsem si, že takhle je v nebi mezi oblakama, tak se určitě cítí andělé, který jsem vídával na nebeský klenbě presbyteria kostela, kterej stál stanici před náma. Strojvedoucí podobnej ďáblovi se díval na to nanebevzetí ze svýho okýnka a někdy, když měl dobrou náladu a semafor dole, vypouštěl do­datečný oblaka.

Ale tohle úbočí připomínalo spíš očistec, podlý, severní, slovanský pole elizejský, roztok z chladu, vlhka a šera.

Spolu se soumrakem přišel mrazík. Sněhová poleva ztvrdla a kroužili jsme dolů s hmyzím praskotem. Ban­durko křupal vpředu a já se snažil trefovat do jeho děr.

„Tam něco je!“ křiknul proti větru. Slova o mě sotva škrtly.

Ze šedivý tmy se vynořila zeď a strmá eternitová střecha.

„Chatrč.“

„Jaká chatrč, Vasile? Černošská? Indiánská?“

„Patřila statku. Pásli tu ovce. Přibližně vím, kde jsme.“ Dveře visely na jednom pantu. Smrdělo to tu starý­ma hadrama. Ale nefoukalo sem. Vítr se opíral do zdí a střechy, ale dovnitř pronikly jen jednotlivý tenký zá­vany. Bandurko si přidřepl k ohništi, shrnul na hro­mádku trochu smetí, nějakou papírovou krabici a za­pálil to. Potom si všiml v koutě prkna, opřel ho šikmo o zeď a rozštípnul podpatkem. Položil třísky na skomí­rající plamínky. Našli jsme zbytky lavičky, nějaký větve, odtrhli jsme několik uvolněnejch latěk ze střešní kon­strukce. Rozjasnilo se a rabování nás zahřálo. Vytržený dveře jsme natlačili na místo a nezbylo nám nic jinýho než si sednout, zout promáchaný boty a schnout. Kouř se valil, hledal únik, ale my to měli u prdele. Lehli jsme si na podlahu. Dole se dalo dejchat.

„Vím, kde jsme. Mohlo to bejt horší. Dva kiláky smě­rem dolů je cesta, ale teď ne, protože je zima. Přečkáme do rána a ráno už je to v klidu. Už všechno vím. Víš, kolik jsme ušli?“

„Netuším.“

„Tak dvacet kilometrů. Skoro o deset víc. Až moc jsme se chtěli vyhnout tý vsi. Svedlo nás to. Ze strachu nebo z opatrnosti. Možná je to i lepší. Jediná chalupa v okolí je hájovna. Tak pět kilometrů odsud. Ale dřevo­rubci tudy nechodí. To koneckonců uvidíme podle stop. Dole je cesta, jak jsem říkal. Před dvěma rokama byla povodeň, ta stružka, kterou jsme přebrodili, roze­srala předválečnou asfaltovou cestu, se kterou si ne­poradili ani Němci, ani Rusáci, ani Poláci. Pršelo půl hodiny. Teď tamtudy neprojede nic, protože z jedný strany je svislá stěna a z druhý sráz přímo k řece. S ko­lem se tamtudy neprotáhneš. Jestli ráno nebude mlha, tak si to všechno prohlídneme. Potom dvě hoďky a jsme na místě. Mám hlad.“

Ale neměli jsme nic k jídlu. Měli jsme jen kosynerky. A oheň. Teplo mu rozvázalo jazyk jako kořalka.

„Pustina. Není tu nic. Tady poblíž je jeden dům, ale opuštěnej. Celej grunt. Wrona se jmenoval ten chlap. Oběsil se. Říkali, že se zbláznil. On byl vždycky pošaha­nej, ale nakonec se zbláznil úplně. Měl dva syny, žena mu umřela už dřív. Prej je zapřahal do pluhu nebo k bránám a honil po polích. Kluci byli trochu slabší na hlavu. Třeba neviděli rozdíl mezi sebou a zvířatama... No, protože kde vlastně je ten rozdíl, ne? U takovýho Wrony například? Pak si koupil další ženu. Patnáctile­tou holku za peníze od nějakejch hamtavejch chudáků. Nejdřív jí držel jakoby na výpomoc v domácnosti, a jak jí začalo táhnout na sedmnáct, oženil se s ní. Paní Wro­nová taky orala. Lidi říkali, že jí někdy poroučel, aby dělala psa a štěkala. A pak se pověsil. Wrona. Viděl jsi někdy takový ty strašáky postavený v záhonech? Mrtvá vrána, wrona, pověšená na tyči... Synové i ta holka ně­kam odešli.“

Vítr lomcoval uvolněnýma eternitovýma taškama. Pronikal trojúhelníkovým otvorem nade dveřma a mu­seli jsme tisknout víčka a schovávat obličeje do rukávů, protože kouř se rozlízal po podlaze. Bandurko ztichl, čekal, až se vzduch vyčistí. Utíral si usmolenýma palce­ma slzy a mluvil dál:

„Když tu byl státní statek, jezdil sem i autobus. Tak tři kiláky odsud je silnice. A pásli tu ovce i dobytek.

Tak na volno. Šli na půl roku do hor a pásli, samo se páslo. Tady spali, pili, šukali, pokud bylo co. Možná i ovce. Když člověk tráví celej život se zvířatama, tak je to trochu polidšťuje, ne? To byl vězeňskej statek. Tres­ty končily, a oni zůstávali. Dcerky bachařů si braly zlo­děje, bachařky z kanclu se zamilovávaly do vyvrhelů. Nová mutace, novej národ. Svoboda? Těm chytřejším došlo, že rozdíl není zas tak velkej. A měli pravdu. Do­ konce když už vězení zrušili, mříže v oknech vězely ješ­tě pár let. I ploty z ostnatýho drátu. Představ si mříže, dráty a mezi tím vším si hrajou děcka, suší se plíny. A teď tam není nic. Ruiny. Jak oni museli nadávat a brečet, když se dozvěděli, že můžou a musí odejít! A těžko říct, kam šli.“

Pak vyprávěl ještě něco, ale neposlouchal jsem. Ostatně, nemyslím, že by to čekal. S pohledem upře­ným do ohně, se zamhouřenýma zarudlýma víčkama vyprávěl ty příběhy asi proto, aby přesvědčil sebe sa­mýho, že se nachází na nějakým konkrétním místě. Prostor ho zmátl, udělal si z něj blázna, a tak se zachy­til paměti. A byl to dobrej způsob. Usnul s cigaretou mezi prstama. Opatrně jsem vytáhnul nedopalek.

Nemohl jsem spát. Díval jsem se do ohně, na hodin­ky, na svýho kámoše. V hromadě polámanejch prken v rohu salaše jsem si všiml něčeho, co připomínalo kostru nějakýho zvířete. Pravidelná stavba hrudníku,

pozůstatky psa nebo ovce.