ÚVOD DO ANATOMIE
ANATOMIE • věda o tvaru a stavbě lidského těla • název anatomie je odvozen z řeckého slova anatemnein = rozřezávat, pitvat • Místo anatomie se užívá i označení morfologie – morfé = tvar
• Znalost stavby lidského těla zajímala člověka už od pradávna. Příčinou byly náboženství, víra v posmrtný život (starý Egypt) nebo v dobách pozdějších touha po poznání.
• Aby si zajistili nesmrtelnost, trávili Egypťané celá léta přípravou hrobek naplněných obětinami. Hrobky byly bránou do posmrtného života.
SMRT – věčný život začíná cestou z hrobu do podsvětí. Ka neboli životní síla opouští tělo jako první. Po pohřbu je následuje ba, duše. Bůh HOR se sokolí hlavou provádí ba branou z plamenů a kober do soudní síně.
POSLEDNÍ SOUD – Bůh ANUP s šakalí hlavou váží srdce zemřelého. Proti němu leží na vahách peříčko, zastupující maat neboli věčnou pravdu. Bůh USIR a další bohové přihlížejí jako soudci. Je-li srdce příliš těžké nebo příliš lehké, pozře je nestvůra a odsoudí tak mrtvého k věčnému zatracení.
VĚČNOST – Jestliže je srdce stejně těžké jako peříčko, spojí se znovu okřídlené ba s ka a vytvoří ach (ducha), který se objeví v USIROVĚ říši. Ach se může nyní vrátit do světa živých a užívat jeho radostí. Neskutečný život znázorněný na stěnách hrobky je nyní navěky jeho životem.
• Rovněž Číňané přikládali péči o vlastní zdraví veliký význam. Věcná a racionálně chápaná anatomie lidského těla byla střídavě přijímána i odmítaná. První pitvy byly prováděny na počátku 1.tisíciletí n.l. na mrtvolách zločinců.
• Tradiční čínské lékařství čerpalo z obrovského množství empirických poznatků z oblasti bylinkářství a znalosti účinků podráždění obzvláště citlivých bodů na lidském těle.
ROZDĚLENÍ • Anatomie mikroskopická – studuje strukturu lidského těla pomocí mikroskopické techniky
ROZDĚLENÍ
• Anatomie makroskopická – studuje stavbu těla prostým okem nebo při malém zvětšení (např. lupou)
Anatomie makroskopická • Anatomie soustavná (systematická) – popisuje jednotlivé orgánové soustavy (systémy) • Zakladatel soustavné anatomie – Andreas Vesalius (1514-1564)
• Anatomie topografická (regionální) studuje složení jednotlivých tělních krajin a vzájemné vztahy orgánů a útvarů v nich uložených.
Transversální řez tělem; šipka – žaludek (NMR)
• Anatomie klinická (užitá) je zaměřená na bezprostřední využití anatomických poznatků v klinické praxi např. anatomie radiologická
Kyčelní kloub
Ischemická choroba dolních končetin
Kolenní kloub
Sagitální řez pravým hlezenním kloubem
• Anatomie plastická – popisuje zevní tvary lidského těla a jeho proporce v klidu i za pohybu. Je orientována na potřeby uměleckých oborů.
• Anatomie antropologická – studuje anatomické struktury a znaky na vzorcích populace a u lidských plemen
• Anatomie porovnávací – zabývá se studiem rozdílů a shod ve stavbě, vymezováním typů apod. • Pierre Belon r.1555 provedl srovnání kostry ptačí s lidskou a ukázal, že lze stanovit kosti sobě odpovídající
FYZIOLOGIE • Sesterský obor anatomie • Zabývá se studiem funkcí (činností) lidského těla • Stavba tělových částí je s jejich funkcí nerozlučně spjata
Základy mikroskopické anatomie člověka 1. Buňka (cellula) 2. Tkáně - výstelka (epitel) - pojivo - tkáň svalová - tkáň nervová - tekutiny tělní 3. Orgány
BUŇKA • Základní stavební a funkční jednotka živočichů i rostlin – J.E.Purkyně • Buňky stejného tvaru a funkce tvoří tkáně
• V roce 1665 poprvé Robert Hooke použil název cellula – buňka, komůrka, když popsal pevné schránky stavebních elementů korku. Tento název se rozšířil i na označení živého obsahu rostlinných a živočišných tkání.
• Buňka je schopna základních životních projevů, tj. metabolismu, dělení, pohybu, dráždivosti a růstu.
• Za základní stavební jednotku považujeme buňku také proto, že je to nejmenší částice živé hmoty, kterou dovedeme za umělých podmínek udržet na živu, že existují jak rostlinné, tak živočišné organismy jednobuněčné, a konečně proto, že i mnohobuněčné organismy se vyvíjejí z jediné buňky (oplozeného vajíčka).
TKÁNĚ • 1. 2. 3. 4.
Soubor buněk, které mají jednu hlavní funkci Tkáň krycí (výstelka) Tkáň pojivová Tkáň svalová Tkáň nervová
Tkáň krycí (výstelka) • Tkáň, která je složená z buněk, těsně k sobě přiřazených, která buď kryje volný povrch (tkáně krycí) nebo vystýlá dutiny (tkáň výstelková). • Epitel je bezcévná tkáň, výživa probíhá difúzí z vaziva, má velké regenerační vlastnosti • Epitely můžeme dělit buď z hlediska jejich tvaru nebo jejich funkce
POJIVO • Pojiva se skládají z buněk a z mezibuněčné hmoty, která má složku vláknitou (vlákna = fibrily; proteinové povahy; 3 druhy – kolagenní, elastická a retikulární) a amorfní (proteinpolysacharidový komplex)
•
1. 2. 3.
Podle typu a zastoupení jednotlivých vazivových buněk a charakteru mezibuněčné hmoty rozeznáváme tři hlavní typy pojiv: Tkáň vazivová Tkáň chrupavčitá Tkáň kostní
Tkáň vazivová • Tkáň vazivová, vazivo, se skládá z buněk a hmoty mezibuněčné a ta se dále diferencuje na složku vláknitou (vlákna kolagenní, elastická nebo retikulární) a na základní hmotu amorfní
•
1. 2. 3. 4. 5. 6.
Podle poměru zastoupení různých druhů buněk a složení mezibuněčné hmoty rozlišujeme tyto druhy vaziva: Vazivo mesenchymová (embryonální tkáň) Vazivo rosolovité (pupečník) Vazivo kolagenní – řídké (vmezeřené) a tuhé (fascie, šlachy, vazy) Vazivo elastické (některé vazy páteře) Vazivo retikulární (mízní uzliny, slezina, kostní dřeň) Vazivo tukové (tukové lalůčky)
Tkáň chrupavčitá • Chrupavka (chondros) je tužší než vazivo. Je tkání odolnou proti tlaku. Je složena z buněk a mezibuněčné hmoty. Podle jejich poměru a kvality rozlišujeme tři druhy chrupavky.
• Tkáň chrupavčitá je obvykle bezcévná. Výživa probíhá jednak prolínáním z kosti, na níž je přirostlá, jednak z cévnaté vazivové blanky (perichondrium), která kryje chrupavku. Regenerační schopnost chrupavky je velmi malá. Chrupavka jednou zničená se zpravidla neobnoví.
