Miloslav Ransdorf Anatomie krachu aneb příběh české ekonomické reformy LIdé jsou u nás velmi nespokojení, cítí se podvedení a chtěli by něco, jako byl kdysi v USA " ový úděl". Abychom mohli přikročit k narýsování půdorysu takové politiky, je třeba pochopit, co se v České republice stalo a proč se to stalo. Proč Klausův údajný zázrak skončil krachem. Pro současnou českou politiku je příznačné, že ústředním tématem se stala opět ekonomika a její sociální kabát. Přes tvrzení bývalého premiéra i bývalého ministra financí, že naše ekonomika je zdravá a máme ji pod kontrolou (masivní růst byl naposled v roce 2006 a šlo o řádově šestiprocentní růst HDP) byly minulé rozpočty vesměs i přes značný schodek velice napjaté a společnosti toho dovolovaly velmi málo. V této situaci komunisté kritizovali vlády rozpočtové odpovědnosti, jak se hrdě nazývaly, že ignorovaly potřeby hospodářství. Premiér Topolánek stejně jako jeho nástupce ečas i bývalý ministr Schwarzenberg i jeho kolega, bývalý ministr financí Kalousek, mluvili o vylepšeném image republiky, o nastávajícím proudu investic ze zahraničí. eodrazovali jsme svou kritikou investory? ení opravdu postojem komunistické opozice „čím hůře, tím lépe“? Ne. To, co znejišťovalo a znejišťuje investory, nebyl a není postoj komunistů, ale přetrvávající český „kapitalismus bez pravidel“. Mám na mysli nekvalitní a velmi deformovaný trh, který vysílá špatné signály ekonomickým subjektům a ztěžuje racionální rozhodování v dlouhodobé perspektivě. Nepodceňuji ani v nejmenším vnější faktory, např. v době potíží naší koruny vliv spekulací o zvýšení úrokové míry v USA na pozici slabších měn (ať už je to česká koruna nebo thajský baht); následné mírné a selektivní oživení táhla konjunktura v Západní Evropě (hlavně v Německu; naopak v roce 1997 nám škodila stagnace v Západní Evropě), dnes nám dělá opět problémy slabý výkon Západní Evropy a do jisté míry i Německa (obchod s Německem má 23% podíl na našem HDP), ale příčinu nepřekonaných potíží je třeba hledat doma. A to přesto, že po roce 2008 je klíčovou realitou světová finanční krize. Ostatně v jedné ze svých studií o problémech ekonomické nerovnováhy kdysi Václav Klaus prohlásil: „Impuls může být pro danou ekonomiku vnější nebo vnitřní, ale příčina je vždy vnitřní.“ Co je tou vnitřní příčinou toho, že se s krizí tak těžce vyrovnáváme? To, že nutná ekonomická reforma byla realizována ve své zúžené podobě, jako pouhý vlastnický převrat a podceňovaly se věcné problémy fungování ekonomiky. Vycházelo se z naivní víry, že přechod k soukromému vlastnictví zajistí „přirozeně“ vyšší produktivitu práce. To si, zdá se, myslí i Andrej Babiš, stejně jako trosky klausovské pravice, o Kalouskových společnících z TOP 09 nemluvě. Zanedbal se mimo jiné základní poznatek teorie managementu, že motivující je nikoli vlastnictví samo, ale užití vlastnictví. Privatizace byla realizována v duchu Čapkova aforismu o moderní době, u níž cíl byl nahrazen rychlostí. Výsledkem je šokující zjištění, že v privatizovaných podnicích byla na konci Klausovy éry téměř o 20 procentních bodů nižší produktivita práce než ve veřejném sektoru. V jednom svém článku mluvím o tom, že česká ekonomika je plná paradoxů, ať už jde o makroekonomický nebo mikroekonomický rámec. To je podstatná věc, od jejíž analýzy by se měl odvíjet každý reformní postup. Když začínala reforma, měli Češi na vybranou mnoho inspirací. Například poválečný model Německa a Rakouska, který bral vážně sociální rizika, anglosaský model s dominantní pozicí podnikatelských subjektů, centralistický, etatistický model Francie či Itálie a v neposlední řadě
modernizační politiky zemí východní Asie. Tam úzce spolupracovaly stát, banky a velké podniky a bylo tu úsilí udržet po celou dobu reformy sociální soudržnost při nevelkém rozptylu příjmů obyvatel (1:9). U nás však žádný systém s pevnou vnitřní logikou nevznikl. A tak současná česká ekonomika je schizofrenní. Jak už jsem jinde napsal, má značný výrobní a kvalifikační potenciál, ale je kapitálově vyprahlá. Podíl státu na jejím fungování je příliš velký i příliš malý, protože institucionální rámec změn byl hluboce podceňován. Česká ekonomika je příliš otevřená i málo otevřená. Má domácí měnu, která má příliš velkou i příliš malou sílu: výsledkem jsou rozpaky centrální banky, co vlastně podniknout. Investic ze zahraničí je příliš mnoho i málo. Má deformovanou poptávku i nedostatečnou nabídku. Ani podniková sféra, ani stát za těchto okolností nemohou náležitě fungovat a výsledkem je patová situace. Příklad: premiér Klaus opakovaně kázal proti centralistickému rozumu vševědoucích byrokratů, ale spoluvytvářel systém, který vedl k rozkvětu tohoto jevu. Náklady na veřejnou správu (i když jsem si vědom odlišné struktury a obtížné srovnatelnosti) vzrostly v jeho době v reálných číslech asi pětkrát od konce 80. let. A bývalý premiér a bývalý president Klaus, který v roce 1969 napsal štiplavý článek proti záplavě komisí, sám nejednu zřídil. V jeho „balíčku“ se jich ostatně předpokládalo vícero: přitom jejich právní základna byla pochybná. Jiný příklad: privatizace. Tak, jak byla uskutečněna, nezlepšila ani kapitálovou pozici podniků, ani je neoživila, nemluvě o menší míře odpovědnosti managementů. Správně napsal Tomáš Ježek v roce 1989 (ještě před „sametem“), že rozptyl akcií nevede k demokratizaci vlastnictví, ale k nekontrolovatelné moci manažerské elity. A nekontrolovanost vede k neodpovědnosti, k chybám v alokaci zdrojů. Neprůhlednost kapitálového trhu byla založena už způsobem privatizace, nikoli nedbalostí nebo selháním jednotlivců. Reforma byla založena na konvenčních tezích ekonomů z MMF a jeden z jejich kritiků, John Kenneth Galbraith, velice případně praví, že „nepřítelem konvenční moudrosti nejsou ideje, ale pochod událostí“. Václav Klaus ovšem opakovaně mluvil o tom, že vytváříme standardní tržní prostředí, že jde o návrat k „přirozeným pořádkům“. Po něm to opakovali další a další až do hořkého konce. Žádné přirozené pořádky dnes nejsou, dnešní situace je bez jakéhokoli precedentu. Ve skutečnosti šlo o přejímku iluzí 80. let, z nichž mezitím vystřízlivěla mezitím celá Západní Evropa a Severní Amerika. A zejména od roku 2008, od vypuknutí globální finanční krize. Dojemné je to, že všechny strany mluví o tom, jak se zastávají „obyčejného člověka“. Pro českou pravici, zejména pro ni v tomto kontextu platí, že „řeči v naší kultuře jsou vakuum, jež vyplňuje vakuum“ (Galbraith). Čeští politici ostatně mnohokrát změnili své názory a v politické praxi přímo „surfují“ politickým spektrem. I když volebním heslem sociálních demokratů bylo na samém začátku jejich vzestupu „lidskost proti sobectví“ a dnes chtějí prosadit fungující stát, co dokázali jejich ministři? I za jejich vlád chaos stále přetrvával a vlády rozpočtové odpovědnosti ho tvořivě rozvinuly. Stát dnes prakticky neplní své funkce. Dnes se opět diskutuje o koncepci ekonomické reformy. Jak lze charakterizovat její počáteční vývoj? Začátkem 90. let převládalo sebevědomé očekávání, že reforma je plně v souladu se špičkou světového ekonomického myšlení a že její uplatnění brzy přinese efekt. Už v roce 1991 ale zaznívaly obavy, že místo J -křivky nastoupila L-křivka, křivka poklesu (R. Portes). Václav Klaus tehdy tvrdil, že vůči jeho strategii reformy není alternativa. Alternativy ovšem byly:
KSČM předložila jednu z nich, včetně své verze privatizace a agrární reformy. Ralf Dahrendorf roku 1990 napsal zcela přesně, že „neexistuje nic takového jako dokonale vybroušená hospodářská politika, jež má na palubě jediného reformátora s jasnou vizí a s drzostí prosadit ji v každém sporu“. Tím, že diskuse o reformě byla zbytečně ideologizována a odpůrci Klausovy cesty bývali nálepkováni jako přátelé starých pořádků, byla vyřazena zpětná vazba. A její absence vede k degeneraci každého systému. Václav Bělohradský právem upozorňoval i na společenský kontext: pro něj byl přechod k tržní ekonomice výsledkem komplikovaného kulturního procesu. Vídeňský profesor K. Laski tehdy také varoval, že „přístup velkého třesku připomíná spíše skok do tmy, jehož výsledek se nedá předvídat“ (1992). Radikální bořitelé všech institucí a ekonomických struktur podkopali reálnost dosáhnout svého cíle. Na snahu vyřešit skokem všechno naráz doplatily nejvíc podniky. Neměly možnost investovat do svého rozvoje. Už zmíněný Portes to vyjádřil přesně. „minulé dluhy jsou špatným vodítkem budoucí výkonnosti, drahé peníze vedou k nesprávné restrukturalizaci“. Tento ekonom se bál vzniku nových dluhů z nedostatku likvidity. Přitom bylo jasné, že nemůže uspět reforma, jež ignoruje potřeby oživení podnikové sféry. Trvalejší růst přišel v devadesátých letech až poté, kdy vlády nechaly podniky žít, i když jim jinak příliš nepomáhaly. Dnes opět citlivě vnímaný (a v oné době nevyslyšený) Jan Švejnar psal už tehdy (1991): „bude obtížné dosáhnout makrostabilizace v transformujících se socialistických ekonomikách, nebude-li existovat adekvátní mikroadaptace“. Sociální demokraté se ale svým původním programem příliš neřídili. Původní program obsahoval řadu rozumných prorůstových opatření, ale jako celek by byl zhoršil kvalitu makroekonomického prostředí. Znamenal by rozbití daňové báze, zhoršení už existující rozpočtové nestability, vzestup inflace. Zcela se tu také podceňoval změny v oblasti mikroekonomiky. Jakoby to měl být přímo stát, kdo bude restrukturalizovat podniky. Ve skutečnosti se musí podniky restrukturalizovat samy, stát jim k tomu ovšem musí poskytnout finanční, legislativní i informační předpoklady. Vůbec sociálně demokratický „antibalíček“ kladl na stát úkoly, pro které tehdy už neměl ani personální, ani jiné předpoklady. Přiznám se, že mne občas šokovala neodpovědnost řady výroků bývalého premiéra a dnešního presidenta Miloše Zemana. Zeman neváhal, stejně jako Lux, mluvit o možnosti zablokování devizových účtů. Nebo jiný výrok: že prý ČSSD navrhne omezení volné směnitelnosti koruny. Lux zase „bodoval“ tvrzením o třicetiprocentní devalvaci koruny v horizontu jednoho roku. To jsou příklady neodpovědných promluv, které jsou schopné vyvolat paniku. Pamětníku krátce polistopadových dob to připomene, jak Zeman měnil svá stanoviska nebo se dopouštěl vyslovených úletů. Byl přece první, kdo mluvil o potřebě utahování opasků, o nutnosti asketické morálky, o odložené spotřebě. Pamatujeme si také komické srovnávání České republiky s Nepálem: prý nás Nepál předhonil pokud jde o počet vysokoškoláků na počet obyvatel. Země s 90% negramotností! Šlo nepochybně o účelový tah diskreditace minulého režimu. Ale politik by neměl vědomě klamat. Vezměme si například Zemanův argument z roku 1989, že „jsme za posledních dvacet let klesli v podílu výdajů na vzdělání na národním důchodu z dvacátého druhého na sedmdesáté druhé místo na světě „ (Prognostikův podzim, Lidové noviny, 12, prosincec 1989). Zeman se tu dovolává Statistické ročenky UNESCO a uvedený pokles výdajů charakterizoval jako „kulturní masakr“. Ale příslušná statistická ročenka nedává právo k tak silným prohlášením. V tabulce 4.1.čtenář zjistí, že od roku 1975 do roku 1986 došlo u řady vyspělých zemí k poklesu celkových výdajů na výchovu a vzdělání (education) vzhledem k hrubému domácímu produktu, ale československé výdaje rostly. Tak se roku 1986 ocitla SRN za Československem (4,6% oproti 5,2 %), stejně jako Švýcarsko (4,8%), Velká Británie měla v roce 1986 stejný podíl uvedených výdajů na HDP. To je nějaký „kulturní masakr“? Největší bohatství naší ekonomiky jsou
stále, navzdory experimentům minulých vlád, lidé. 40% aktivní populace pracovala už v druhé polovině devadesátých let v jiném povolání než v roce 1989 (asi 1 mil. lidí změnil práci z „politických“ důvodů). To nemělo a nemá obdobu. Školství je v krizi, ale čeští žáci měli roku 1996 mezi sledovanými 41 zeměmi výsledky mezi druhým až šestým místem. A mohlo by to být ještě lepší, kdyby vlády nepodceňovaly investice do lidského činitele, do kvalifikace. Mimochodem, nedávné srovnání ze vzorku 72 zemí už tak dobře nedopadlo. Byli jsme na druhém místě v EU od konce. Myslím, že styl Miloše Zemana, Václava Klause i dalších českých politiků se tak dalece nezměnil: když se něco hodí, realita se prostě přistřihne na míru politické potřebě. Tak je to i s řečmi o skvělém ekonomickém růstu. Když mluvím o tom, že politik by neměl vědomě klamat, mluvím i o Zemanovu antipodu Václavu Klausovi. Ten spojuje polistopadový pokles zpracovatelského průmyslu takřka výlučně s rozpadem východních trhů. Proto byl prý ústup výroby nutný. Už Bulletin FSÚ č. 1/92 hovoří jinak. Hlavní příčinou byl pokles investic v domácí ekonomice a zúžení domácího trhu. Autoři tohoto materiálu dovozují, že vliv ztráty východních trhů se zpravidla přeceňuje a vliv utlumení domácí poptávky se podceňuje. Když Klaus mluvil o oficiálních datech vývoje reálné mzdy, měl by také povědět, jak se upravoval oproti minulosti spotřební koš, jaké procento lidí má stále reálnou mzdu pod rokem 1989. Statistická ročenka u nás má své zvláštnosti: brzo se vyšplhala na 600 Kč a přitom obsahuje asi třetinu údajů oproti minulosti. Občany ale uklidňují tím, že po potížích koruny z devadesátých let docházelo následně k jejímu zhodnocování nebo posilování. Jako nedávné vlády, i centrální banka je částečně dnes v situaci, kdy musí dělat vynucené kroky. Protože nedošlo k restrukturaci podnikové sféry, která nemá ve státu ani finanční, ani informační, ani diplomatickou podporu pro skutečnou exportní expanzi (podíl vývozu na výrobě zpracovatelského průmyslu by měl být zhruba kolem 50%, dnes šplhá k řádu 80%, je tedy vyšší než u Německa a Číny, ale problém je struktura a kvalita exportu, stejně jako docilované kilogramové ceny), byla zahraničně obchodní bilance dlouhodobě od dubna 1994 donedávna v minusu. Krátkodobý předstih růstu vývozu před růstem dovozu neznamená zásadní změnu trendu, jak se snažila dovodit vládnoucí elita. Na spekulativní tlaky, pro něž bezprostřední impuls přišel zvnějšku (na rozdíl od dlouhodobé příčiny, která je vnitřní) reagovala centrální banka správně. Ale je nutno se ptát, co by dlouhodobě udělal tento vývoj s podniky, které byly v minulosti postiženy úvěrovou restrikcí, nutností platit daň za nerealizované zisky atd. Vzestup úrokových sazeb by byl pro podnikovou sféru vražedný. V stabilizovaných ekonomikách je normální úrokovou sazbou taková, kde se skládá cena peněz (běžně 2-3%), inflace (u nás začátkem nového století 8-9%) a přirážka stanovená s ohledem na rizikovost úvěru, resp. na podíl nekvalitních úvěrů na portfoliu banky (odhady kolísají od 2 do 9%). Z tohoto pohledu by se zdálo, že dnešní úrokové sazby nejsou nadsazené. Ale politika drahých peněz brzdí rozvoj podniků a vede k přesunu kapitálu z podniků do bankovní sféry, zhoršuje už existující nedostatek likvidity v podnicích. To se promítá do cen. Politika drahých peněz nepomohla restrukturaci podniků. Banky, které mají v rukou osudy velké části podniků, zase nemají zkušenost s vyhodnocováním situace podniků a své relativně monopolní situace na trhu využívaly k tomu, že produkty s nízkou kvalitou draho prodávaly. Na prstech jedné ruky lze spočíst banky, které obsluhují většinu úvěrových operací velkých podniků. Je jasné, že bez součinnosti všech, státu, bank i podniků se nepodaří propletenec problémů řešit. Ke snížení úrokové míry může nejvíce přispět stát snížením rizika pramenícího z malé průhlednosti hospodářské situace podniků i kapitálového trhu.
Rizika vyplývající z velkého množství špatných úvěrů by bylo možno snížit tím, že by jistá část špatných půjček byla zaměněna za obligace FNM. Stát by měl plně také převzít pohledávky podniků za nesplacené vývozy v rámci mezivládních dohod. Není a nemůže být snadné celkové řešení: hospodářské vedení státu musí mít podrobný přehled o výrobní a vývozní výkonnosti podnikové sféry v jednotlivých oblastech, vytvořit si ucelenou představu o konkurenceschopném, vývozním jádru české ekonomiky. Banky by měly být vedeny k výběrovějšímu přístupu vůči podnikům, k větší diferenciaci úrokových sazeb vůči jednotlivým podnikům v závislosti na jejich výsledcích, bonitě, perspektivnosti, podnikatelských záměrech atd. Žádoucí by bylo také vytvářet trvalá partnerství odborníků ze špiček průmyslové a bankovní sféry, což se osvědčilo v určité době např. v Japonsku a Jižní Koreji. Společně by stát, banky i podniky měly hledat cesty, jak dosáhnout vyšší míry úspor a akumulace v české ekonomice. Současná úroveň je nedostatečná. Atmosféra nejistoty a nedůvěry v politiku vlád není řešení tohoto problému příznivá. A soudím, že bez dalších návazných opatření se proexportní dosah efekt měnového vývoje e rychle vyčerpal. Současný trend koruny a jistá a poptávka po korunách na zahraničních trzích souvisí nikoli s růstem konkurenceschopnosti, ale (při souběhu více faktorů) především se vstupem do EU, se situací eura a eurozóny jako celku, kdy nákupy majetků na koruny se jeví jako výhodnější. Náš finanční trh je sice malý, ale zase nikoli tak malý, aby neumožňoval různé spekulativní tahy. Poslední diskuze o rozpočtu svědčily vždy o značné nervozitě. Vlády nebyly stabilní ani pokud jde o složení, ani pokud jde o program. Programy stran byly těžko slučitelné a pojítkem byla pouze stále citelnější touha po dělení kořisti. Pozice této koalic častokrát závisela na přeběhlících a koupených duších a programové zázemí bylo mlhavé. O ministrech z různých stran, kteří se pouze snažili "být při tom" platí bonmot Jiřího Žáčka, že „kaluže také předstírají hloubku“. A chování stran před těmito volbami? Přemýšlím o myšlence velkého ekonoma Johna Kennetha Galbraithe, že „ačkoliv moc korumpuje, očekávání moci paralyzuje“. Chování jednotlivých stran a hnutí se moc neliší. Tato země potřebuje oddych, možnost získat nové sebevědomí a realizovat věcná, neutrální opatření. Vím, že podle ústavy spočívá náš politický systém na svobodné soutěži politických stran, ale žádná čistě koaliční vláda toho momentálně schopna není: proto jsem pro co největší podíl odborníků, pro kabinet na širší než čistě koaliční základně. Jeho zformování by měl předcházet a provázet otevřený dialog ekonomů a sociologů o všech otázkách týkajících se překonání dnešní situace. Současný stav nelze už akceptovat a každý měsíc, který se současné politické elitě k dispozici, je těžko nahraditelnou ztrátou. Obměnil bych myšlenku George Orwella, že „akceptovat civilizaci tak, jak je, prakticky znamená akceptování úpadku“. Akceptovat moc, tak jak je dnes v České republice, její konceptuální a personální podobu, znamená akceptovat úpadek. Nevím, do jaké míry mohou volby přinést korekci tohoto stavu.
