Proč tak těžko … ?1 aneb
Jaké elity takové reformy Petr Matějů
Otázkou „Proč tak těžko …?“, se táži po příčinách obtížného uskutečňování reforem v naší zemi. Byla inspirována opačnou otázkou „Proč tak snadno …?“, na kterou se v roce 1991 pokusil ve stejnojmenné knížce odpovědět nestor naší sociologie Ivo Možný. Tehdy měl na mysli naopak lehkost, s jakou se u nás na přelomu let 1989 a 1990 zhroutil komunistický režim a otevřela se cesta zpět do rodiny demokratických a vyspělých zemí. Teď, patnáct let po snadném začátku, by nás mělo zajímat, proč po této cestě jdeme tak váhavě a klopotně, pokud dokonce nepřešlapujeme na místě. Nejsem jistě sám, kdo si klade otázku, proč nás předstihly mnohé ze zemí, které nám díky naší příznivější výchozí situaci hleděly na počátku reforem na záda. Klíčovým problémem je, proč jsou stále odkládány zásadní reformy a dokonce ani dnes se ještě nediskutují takovým způsobem, který by naznačoval alespoň minimální ochotu je dobře připravit a provést? K čemu to otálení a odklady? Jsme si vůbec vědomi rizik, která z každého roku zpoždění plynou? Diskuse na konferencích, seminářích i v denním tisku naznačují, že mnoho odborníků i řadových občanů si tato rizika uvědomuje. Měli bychom rovněž předpokládat, že ztráty, které se tak snadno kumulují a které půjde tak těžko v krátké době nahradit, si uvědomují i příslušníci politické elity. A tím jsme u sociologické otázky par excellence. Není tomu tak, že v pátrání po příčinách nedokončených či dokonce ani nezapočatých reforem se nelze vyhnout genezi našich politických elit a pohledu na transformaci jako na proces, který na jeho začátku jiný vynikající sociolog Claus Offe popsal jako „druhý zrod kapitalismu v režii politických elit“? Možného odpověď na otázku „Proč tak snadno …?“, vlastně předurčuje odpověď i na naši otázku „Proč tak těžko ... ?“. Možný totiž s erudicí sociologa vnímajícího skutečnou realitu (což není pleonasmus, neboť mnoho našich „salónních sociologů“ dává přednost virtuální realitě nebo uzavřenému světu samotné discipliny) tvrdil, že snadné zhroucení totalitního režimu lze vysvětlit jen tím, že už přestal vyhovovat jak „těm dole“ (ovládaným občanům), tak „těm nahoře“ (vládnoucí třídě). Pro obě tyto skupiny se stal „sociální kapitál“ (známosti, příslušnost ke klanům, vytváření závazků plynoucích ze vzájemných úsluh) spíše přítěží. Pro ty „dole“ trvale klesal význam peněz, kterých sice nebylo nikdy dost, ale ne zase tak málo, aby museli ve všem spoléhat na známosti. Ti „nahoře“ naopak cítili, že jejich peníze a spravované majetky z titulu podílu na moci postrádají legitimitu, nezakládají úctu (spíše pohrdání) a hlavně - slovy Možného - „špinavé známosti nelze v žádné bance uložit a pak v jiném kontextu použít, špinavé peníze ano“ (Možný 1991, s. 62). Aniž to bylo otevřeně řečeno, vládnoucí i ovládaní se nakonec podle Možného shodli v tom, že bude lepší zbavit se závislosti na sociálním kapitálu a obnovit význam soukromého vlastnictví, trhu a peněz. Příčin poměrně snadného kolapsu totalitního režimu jistě bylo více, avšak snaha konvertovat v minulosti akumulovaný sociální a politický kapitál v ekonomický kapitál otevírající cestu k legitimnímu ekonomickému úspěchu v budoucnosti, byla jistě velmi podstatným důvodem jeho usnadnění ze strany mocenské elity. Správnost Možného úvahy
1
Upravená a rozšířená verze k úvodu k publikaci „Proč tak těžko ...“ vydané na jaře roku 2003 Institutem pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA, 2003) 1
ostatně později potvrdily i empirické studie formování politických a ekonomických elit v reformních zemích (Eyal, Szelényi a Townsley, 1998). Nezbývá tedy než říci, jakým způsobem Možného odpověď na otázku „Proč tak snadno…?“ předjímá odpověď na otázku „Proč tak těžko …?“ Řada sociologických studií, novinářských komentářů a nakonec i zdravý rozum ukazují jedním směrem, totiž ke způsobu, jakým se utvářely politické a ekonomické elity na počátku transformace. Iván Szelényi na základě rozsáhlého výzkumu formování elit ve střední a východní Evropě (Eyal, Szelényi a Townsley, 1998) ukázal, že lidé, kteří na počátku transformace po zásluze ovládli politiku (morálně silní disidenti), potřebovali teoreticky zdatné ekonomy, kteří by dokázali vyprojektovat přechod od plánu k trhu (moderně vzdělaní ekonomové). Těch byla ovšem připravena řada, neboť zejména v posledních letech totality mnoho ekonomů v komunistických zemích se namísto podepisování petic věnovala studiu západních ekonomických teorií a někteří i úvahám o možnostech transformace plánované ekonomiky na tržní. Ani jedna z těchto skupin, ochotných převzít moc a transformovat ekonomiku, však nevěděla, jak se vlastně řídí podnik a jak tyto neuvěřitelné „slepence“ hospodářství, politiky a sociálních sítí privatizovat a přitom zajistit kontinuitu výroby a pracovních míst. Toto know-how zůstalo v rukou staré ekonomické elity, která nabídla své služby za podmínky, že některé atributy navyklého prostředí zůstanou zachovány. To se týkalo měkkých rozpočtových omezení (János Kornai) a také možnosti vstoupit osobně do privatizace tak, aby formální transfer majetku většinově legitimoval již existující dispoziční práva. Jakkoli to možná zní málo pravděpodobně, právě tato „stará ekonomická elita“ nakonec předurčila směr transformace, neboť již měla v rukou dispoziční práva a skutečnou ekonomickou moc plynoucí z nutnosti zajistit kontinuitu produkce. Proto si intelektuálští disidenti a teoretičtí ekonomové, jakkoli si nebyli nijak blízcí, nakonec museli podat ruce a společně vyhovět „kapitánům“ post-socialistických podniků. To šlo ale pouze při uchování kontroly nad bankami, které tak musely plnit spíše politická zadání než roli hlídačů efektivity (proto dnes tolik nedobytných úvěrů). Tento triumvirát moci, který vznikl spíše z nutnosti než ze vzájemné náklonnosti (Szelényi jej nazývá „uneasy alliance“) nakonec určil povahu transformace. V konání této aliance je podle nás také skryta paralela, ne-li shoda, mezi odpovědí na Možného otázku „Proč tak snadno …?“ a odpovědí na naši otázku „Proč tak těžko ... ?“. Proč se z “tygra“ východní Evropy pomalu stává skanzen? Souvislost geneze transformace s odloženými reformami je větší než by se mohlo na první pohled zdát. Ti, kdo ovládli podniky a velkou část ekonomiky, potřebovali čas, klid a sociální smír na „privatizaci peněz“ (nikoli podniků, které de facto byly v jejich rukou již předtím) a legitimizaci již existujících majetků. Ačkoli všem muselo být jasné, že pro prosazení reforem není vhodnějšího času než právě na počátku transformace (kdy ochota k obětem i životní úroveň ještě byly značné a tehdy ještě nebylo „vítězů“ ani „poražených“), nepopulární reformy sociální politiky, penzí, školství a zdravotnictví byly odloženy. Hlavním zájmem byly nikoli reformy, nýbrž prodloužení doby euforické podpory transformace ze strany „těch dole“, a to za vědomé i nevědomé podpory zbývajících dvou segmentů politické elity. Prosazovat tyto reformy dnes, kdy transformační euforie dávno vyprchala, společnost je již silně stratifikovaná a politické zájmy vykrystalizované, není snadné, je-li to vůbec možné. Přesto je jasné, že jiná cesta zpět do rodiny vyspělých zemí nevede. Předně je nutné se ptát, co dělaly společenské a ekonomické vědy v době, kdy se toto vše dělo a na řadu let zapisovalo do genetického kódu naší společnosti. Jak se mohlo stát, že Možného brilantní analýza příčin rychlého rozkladu starého systému nebyla následována stejně prozíravou analýzou
2
druhého dějství, tj. důsledků konverze delegitimizovaného sociálního a politického kapitálu v legitimně držený ekonomický kapitál? Proč jsme na podobně pronikavou analýzu formování elit museli čekat až do roku 1998, kdy vyšla kniha Ivána Szelényiho a jeho studentů „Kapitalismus bez kapitalistů“? Odpověď opět nemůže být vyčerpávající. Navíc jen těžko mohu konkurovat Jiřímu Večerníkovi, jehož analýzu selhání společenských věd v naší zemi máme v tomto sborníku k dispozici. Jedno ale musím zdůraznit: společenské vědy, včetně sociologie, se u nás pomalu probíraly z čtyřicetiletého komatu a zabývaly se převážně samy sebou, očišťováním, lustrováním a samozřejmě také zápasem o pozice (což nezřídka činí dodnes). Proto jim na reflexi reality nezbývalo (a dodnes nezbývá) mnoho času a energie. Ekonomové byli rozděleni na dvě skupiny. Mnoho z nich se dostalo do vnitřního kruhu hybatelů transformace a tedy velmi blízko ke gravitačnímu poli skutečné moci. U nich samozřejmě nad ekonomií a uskutečňováním reformních vizí postupně převládla politika a každodenní pragmatismus. Ti, kteří zůstali na poli vědy, se ubírali podobnou cestou jako příbuzné vědy společenské a politické, tj. procesem „očišťování“ a vnitřním zápasem o pozice. Na počátku transformace tedy chyběl důležitý prvek kontroly vznikající mocenské elity ze strany intelektuální a profesionální (kontra)elity. Tehdy na to bylo příliš brzy (důvěra v nové elity byla obrovská) a dnes se zase zdá být už docela pozdě. Rozhodující roli hrají politické zájmy, ostatně tak jako v každé normální společnosti. Přesto politická elita se nemůže zbavit své zásadní role pokud jde o předkládání reforem a jejich obhajobu před veřejností. Jen tím si může opět vydobýt ztracenou důvěru. Pokud si ovšem reformy nepřeje, anebo se jich bojí (protože pozitivní efekt se dostaví až s velkým zpožděním), pouhým strašením voličů snadno smete ze stolu i sebelépe připravenou reformu. To samozřejmě staví společenské a ekonomické vědy do téměř beznadějné pozice. Nepropadám pesimismu, jen upozorňuji na reálné důvody ke znepokojení nad situací, ve které se naše společnost nachází. Objektivní informace o stavu naší ekonomiky a společnosti již řadu let zpracovávají renomované mezinárodní instituce, jako například OECD v pravidelně publikovaných zprávách o ekonomickém vývoji, dynamice vzdělávacích systémů, zaměstnanosti, o stavu výzkumu, vývoje a inovací atd. Podobné informace přináší Světová banka a její interaktivní internetové stránky Knowledge Assessment, dále World Economic Forum a jeho Global Competitiveness Report, IMD a jeho World Competitiveness Yearbook apod. Všechny tyto zdroje v prvé řadě ukazují, že společnost založená na znalostech (knowledge based society) není jen módním sloganem jako tomu asi bylo s tzv. novou ekonomikou (new economy). Zmíněné zdroje shodně potvrzují, že ekonomická úspěšnost zemí plyne v prvé řadě z jejich konkurenceschopnosti. Ta je dnes spojována především s lidským kapitálem, což je – jednoduše řečeno - síla ukrytá v lidech, v jejich intelektuálních schopnostech, vzdělání a kvalifikaci, flexibilitě a mobilitě, hodnotách a motivacích. Tyto síly se nepochybně staly mnohem důležitější podmínkou ekonomického rozvoje moderních společností než cokoli jiného. To není nic nového - již v 60. letech přišli ekonomové s myšlenkou, že schopnosti lidí a jejich motivace tyto schopnosti uplatnit a zhodnotit, představují kapitál stejného, ne-li ještě většího významu než přírodní či jiné materiální zdroje. Proto také pozornost vlád, podniků a korporací vůči lidským zdrojům a podmínkám jejich rozvoje již desítky let stoupá. Projevuje se to zejména v růstu investic do vzdělání a vědy, v otevírání vysokých škol stále většímu podílu mladých lidí, ve změnách v pojetí vzdělávání od prostého absorbování vědomostí k osvojování si aktivního přístupu k informacím a hledání podmínek pro silnější identifikaci lidí s jejich prací či podnikem. Co je ale poměrně nové a co stále častěji reflektují i mezinárodní instituce, je rostoucí význam sociálního kapitálu pro ekonomický růst. V tomto případě však nejde o sociální kapitál, z jehož sevření se podle Možného snažili vymanit mocní i ovládaní v totalitních režimech (závislost na příslušnosti do sociálních sítí založených na vzájemných výměnách a úsluhách), ale o sociální
3
kapitál úplně jiného typu. Jeho podstatou je naopak transparentnost a důvěra jako základní kvality sociálního prostředí umožňujícího vzájemnou spolupráci lidí, skupin, podniků, firem a organizací. Sociální kapitál v tomto pojetí je tedy spíše význačnou pozitivní kvalitou společnosti než brzdícími otěžemi, jejichž prostřednictvím jednotlivci ovládají různé sociální sítě s cílem dosáhnout vlastního prospěchu. Je nasnadě, že tyto dva typy sociálního kapitálu ve skutečnosti jdou proti sobě. Čím více lidé využívají sociálních sítí k dosažení vlastních cílů a čím více je tedy společnost protkána různými bratrstvy a klany, tím větší prostor také vzniká pro různé formy korupce, od nejnižší úrovně místních společenství až k vrcholkům politických elit. Čím více postranních cest se uplatňuje na cestě k výhodám, tím méně panuje důvěry, která je základem pozitivních forem sociálního kapitálu. Na tomto poli zbývá udělat ještě mnoho práce, nicméně již samotné otevření otázky různých forem sociálního kapitálu a jejich role v ekonomickém rozvoji, je důležitým krokem na cestě k poznání spletitých vazeb společnosti, z nichž ekonomika buď čerpá svoji sílu, nebo ji naopak nechá odtékat. Ani tomuto tématu nemohu věnovat více než těchto pár řádek. Jednak proto, že výzkum vlivu těchto dvou odlišných forem sociálního kapitálu právě probíhá, jednak i proto, že se hodlám více věnovat tématu, které považuji za ještě důležitější.2 Téma, kterému chci věnovat více pozornosti, je stav české společnosti po patnácti letech z hlediska lidského kapitálu, který se - jak dokazují renomované studie ekonomů3 - stává rozhodujícím zdrojem růstu konkurenceschopnosti. Různé zdroje se shodují v tom, že konkurenceschopnost naší ekonomiky je velmi nízká a má klesající tendenci. V rámci zemí OECD se dlouhodobě řadíme na jedno z posledních míst. Podle Světové ročenky konkurenceschopnosti (The World Competitiveness Yearbook) jsme v roce 2001 byli z 29 zemí na 28. místě, na které jsme klesli z 21. místa v roce 1996. Poslední vydání Globální zprávy o konkurenceschopnosti (The Global Competitiveness Report 2002-2003), která porovnává celkem 80 zemí, jsme v indexu růstové konkurenceschopnosti (GCI), který svědčí o růstovém potenciálu ekonomiky na 39. místě a i zde se projevuje klesající tendence (tabulka 1). Skutečnost, že jsme uprostřed světového žebříčku není možná tak varující jako fakt, že se před nás dostávají země, které byly v minulosti hluboko pod námi (Estonsko, Slovinsko, Maďarsko, Litva). Obě hlavní světové ročenky konkurenceschopnosti ukazují, že jednou z hlavních příčin nízké a klesající úrovně konkurenceschopnosti České republiky je nízká úroveň rozvinutosti lidských zdrojů a nízký inovační potenciál. Naše zaostávání je nejvíce patrné v dynamice rozvoje terciárního sektoru vzdělávání, v managementu a financování výzkumu a vývoje a ve spolupráci univerzit s průmyslem a technologicky orientovanými firmami. Zejména v těchto ukazatelích se dostáváme do stále horší pozice i ve srovnání se zeměmi střední a východní Evropy. Tabulka 1 ukazuje, že naše zaostávání v inovačním potenciálu je větší než v případě celkové konkurenceschopnosti. S ohledem na to, že právě inovační potenciál je považován za jeden z hlavních faktorů konkurenceschopnosti ekonomiky a udržitelného ekonomického růstu, je třeba uvedené údaje brát jako předzvěst dalšího možného poklesu konkurenceschopnosti České republiky vůči zemím, které se v inovačním potenciálu dostaly před nás. 2
Zájemce o diskusi o tom, jak empiricky uchopit rozdíly mezi sociálním kapitálem v té formě, jak ji definoval Bourdieu a aplikoval Možný a sociálním kapitálem, v jehož centru je „důvěra“, jak se tohoto pojmu zmocnil Robert Putnam, odkazuji na můj příspěvek připravený pro konferenci OECD k měření sociálního kapitálu (www.stratif.cz vystoupení na konferencích) a na prezentaci založenou na analýze vztahů mezi těmito dvěma „mutacemi“ sociálního kapitálu připravenou pro konferenci ISSP v Bledu (rovněž na www.stratif.cz - vystoupení na konferencích) 3 Nedávno vydaná studie Kanadského statistického úřadu o příčinách ekonomického růstu v zemích OECD prokázala, že vliv investic do lidského kapitálu na ekonomický růst trojnásobně přesahuje vliv běžných kapitálových investic (viz. Coulombe, S. Tremblay, F. and. Marchand, S.: Literacy scores, human capital and growth across fourteen OECD countries. Statistics Canada, June 2004). Podobné odhady přinášely práce ekonomů od 80. let minulého století – viz. např Mankiw et al (1992) v Quarterly Journal of Economics. 4
TABULKA 1: POŘADÍ V INDEXU RŮSTOVÉ KONKURENCESCHOPNOSTI (POTENCIÁL RŮSTU) A INDEXU INOVAČNÍ KAPACITY (INOVAČNÍ POTENCIÁL)
USA Finsko Estonsko Slovinsko Maďarsko Litva Česká republika Lotyšsko Polsko
Potenciál růstu 2001 2002 2 1 1 2 29 26 31 28 28 29 43 35 37 39 47 42 41 49
Inovační potenciál 2002 1 3 28 24 34 33 42 26 29
Zdroj: The Global Competitiveness Report 2002-2003
Pokud jde o inovační potenciál, který úzce souvisí s výzkumem a vývojem, mezinárodní srovnání ukazují, že v porovnání s vyspělými zeměmi jsou u nás velmi nízké nejen veřejné výdaje na výzkum a vývoj, ale že zaostáváme i v jejich využívání (Graf 1). Zásadní problém máme nejen v počtu studentů vysokých škol, ale též v hodnocení vysokého školství jako zdroje konkurenceschopnosti a v pružnosti trhu práce při využívání kvalifikace nabyté na vysokých školách. Extrémně nízké jsou u nás výdaje na výzkum a vývoj ze soukromých zdrojů. To je ovšem do značné míry důsledek nedostupnosti kapitálu pro inovační podnikání (venture capital), značných administrativních bariér pro vznik nových firem (start-up capital) a velmi slabé spolupráce univerzit a firem. Jakkoli je tedy zřejmé, že není možné dále odkládat zásadní řešení nepříznivé situace ve financování výzkumu a vývoje, je třeba mít na paměti, že při daných výdajích na výzkum a vývoj by bylo možné dosáhnout lepších výsledků. Vše nasvědčuje tomu, že jedním z největších problémů je zatím nedostatečné institucionální propojení výzkumu a vývoje s výukou na vysokých školách a s inovačním podnikáním zejména v malých a středních podnicích. Oddělenost řady výzkumných institucí od vysokých škol nedovoluje vytváření skutečných vědeckých škol a působí negativně i na transfer poznatků a metod výzkumu do vývoje a praxe. Partnerství vysokých škol a technologicky orientovaných firem, které je ve vyspělých zemích významným zdrojem dynamiky inovačního podnikání a motorem inovačního cyklu i financování výzkumu a vývoje, naráží na řadu bariér v legislativě a v institucionálním uspořádání výzkumu a vývoje, které brání skutečně systémovému dokončení transformace výzkumu a vývoje a jeho správy. To je také jedním z důvodů, proč se ani za více než deset let transformace nepodařilo zmenšit propast mezi základním a aplikovaným výzkumem a odstranit rivalitu mezi institucemi v těchto dvou oblastech výzkumu a vývoje. Ze stejného důvodu se nepodařilo výrazně změnit hodnocení výsledků výzkumu a vývoje, ve kterém zatím prakticky nefiguruje jako významný faktor uplatnění výsledků práce vědců, výzkumných týmů a celých ústavů v technologickém pokroku a inovačním podnikání.
5
GRAF 1: PROFIL
INOVAČNÍHO POTENCIÁLU ČESKÉ REPUBLIKY VE SROVNÁNÍ S
FINSKEM A USA. ČR Finsko USA
Průměrný růst HDP Podíl studentů VŠ z příslušné věkové skupiny VŠ vzdělání příspívá ke konkurenceschopnosti
10
Index technologické vyspělosti
8 6
Výdaje na VaV (% HDP)
4 2 0
Studenti v technických a přírodovědných oborech (%)
Výdaje na VaV ze soukromých zdrojů
Příhlášky patentů na 1000 obyvatel
Spolupráce univerzit a firem
Dostupnost kapitálu pro inovativní podnikání
Administrativní podmínky pro vznik nových firem
Zdroj: Knowledge Assessment, World Bank, 2002
Jednou z příčin tohoto stavu je to, že se nedaří rozvíjet partnerství veřejného a soukromého sektoru, které se ve světě stalo základem inovačního podnikání. Zdá se, že chybí odvaha otevřít pole pro spolupráci mezi státem dotovaným výzkumem a technologicky orientovaným podnikáním. To je také jedním z důvodů, proč se nedaří modernizovat vysoké školy a univerzity. Je známo, že moderní univerzita umí vyvážit abstraktní hledání pravdy s participací na komerčních aktivitách a na produkci ekonomicky zhodnotitelného know-how. Zkušenosti z vyspělých zemí přitom ukazují, že tohoto stavu lze dosáhnout, aniž by se vysoká škola musela vzdát svého tradičního poslání. Diskuse o změně univerzitní kultury se přitom zdá být tabuizována samotnými vysokými školami. Místo kooperace mezi vysokými školami a inovační podnikatelskou praxí vznikají poziční sítě mezi vysokými školami a institucemi zprostředkujícími přísun veřejných prostředků. Vytváří se přímo opačný typ zainteresovanosti, než jaký vyžaduje urychlení inovačního cyklu. Přitom právě ve spolupráci vysokých škol a firem a v rozšiřování prostoru pro podnikání vysokých škol (spinoffs) lze hledat nové zdroje financování, nové příležitosti pro absolventy a v některých oborech i nové směry výzkumu. Jakou úlohu hraje terciární vzdělávání? Náš problém je i v tom, že celý terciární sektor vzdělávání v České republice trpí chronickými nedostatky, které v delší perspektivě mohou komplikovat příznivý rozvoj lidského kapitálu a konkurenceschopnosti. Neúnosně velký převis poptávky po vysokoškolském vzdělání nad nabídkou studijních příležitostí na vysokých školách již řadu let znemožňuje velkému množství mladých lidí získávat úroveň vzdělání, na kterou by svými schopnostmi v zemích EU stačili.
6
Terciární vzdělání přitom je v dnešní společnosti předpokladem dobrých šancí na profesní uplatnění a životní úspěch. Statistické údaje potvrzují, že vzdělanostní struktura české populace se sice zlepšuje, ale mnohem pomaleji než v zemích, které se vydaly na cestu vzhůru po žebříčku konkurenceschopnosti. Podle údajů zveřejněných OECD (Education at a Glance) u nás v roce 2001 studovalo 25 % dvacetiletých, ve Finsku 47 %, v Irsku 42 %, v Nizozemí 57 %, v zemích OECD v průměru 43 %. Obraz kritického zaostávání lze ještě doplnit podílem absolventů terciárního vzdělávání z příslušné věkové skupiny: Česká republika 17 %, průměr v zemích OECD činil 42 %. V podílu lidí s vyšším vzděláním (úplné střední a terciární) postupně ztrácíme původně slušnou pozici, zatímco srovnatelné země, jejichž konkurenceschopnost však již několik let roste, se postupně i v tomto ohledu dostávají na špičku. Zatímco v nejstarší věkové skupině (nad 50 let) jsme ještě byli z hlediska vzdělanostní struktury poměrně vyspělou zemí, rozhodně nad Irskem a poměrně blízko Finsku a Nizozemí, v nejmladší věkové kohortě (do 35 let) je naše pozice ve srovnání s těmito zeměmi již žalostná. Většina studií zabývajících se naším školským systém a jeho vývojem po roce 1989 se dále shoduje v tom, že jde o systém velmi uzavřený a vysoce selektivní. To platí zejména o vysokých školách. Zatímco v zemích, které se vydaly cestou ekonomického růstu založeného na rozvoji lidského kapitálu, nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělávání klesaly (například Holandsko, Irsko, Švédsko), u nás stoupaly. Poměr šancí dětí různě vzdělaných rodičů na studium vysoké školy je u nás stále ve srovnání s vyspělými zeměmi velmi nepříznivý a spíše se zhoršuje. Výraznou změnu zatím podle dostupných údajů nepřineslo ani větší otevření vysokých škol po roce 1989. Hlavní příčinou velkých sociální nerovností v přístupu k terciárnímu vzdělávání je prokazatelně stále příliš velký převis poptávky po vyšším vzdělání nad nabídkou studijních příležitostí a uzavřenost terciárního systému vzdělávání, o které svědčí všechna renomovaná mezinárodní srovnání. Nemalý vliv má i systém výběru uchazečů (přijímací zkoušky). Analýzy ukazují, že při stejných studijních předpokladech má dítě vysokoškolsky vzdělaného odborníka dvakrát větší šanci začít studovat na vysoké škole než dítě z dělnické rodiny.4 Na tom se podílí jak nižší ochota dětí pocházejících z rodin s nižším sociálním statusem se za daných podmínek ucházet o přijetí na vysokou školu, tak menší šance na přijetí, v případě, že se nerovné soutěže nakonec přeci jen zúčastní. Pokud nedojde k zásadní změně, současný systém by nežádoucím způsobem ještě více prohluboval sociální rozdíly a zároveň výrazně brzdil hospodářský potenciál zemí v příštích desetiletích. Vše nasvědčuje tomu, že hlavní překážkou většího otevření terciárního sektoru vzdělávání a podstatného rozšíření nabídky studijních příležitostí je dlouhodobě slabý růst výdajů na vysoké školství a zejména pak neexistence mechanismů, které by rozdělovaly prostředky podle efektů z poskytovaných vzdělávacích služeb. Rozhodně ale nejde jen o výši výdajů ze státního rozpočtu. Podstatnou reformou musí projít celý systém financování vysokého školství. Hluboký rozpočtový deficit systému terciárního vzdělávání začíná zřejmě snižovat jeho efektivitu. Současný neuspokojivý vývoj vede všechny zúčastněné strany k hledání nouzových řešení. Předně se ukazuje, že k nouzovým řešením se uchylují uchazeči o studium a studenti. Výzkumy Centra pro výzkum vysokého školství a Sociologického ústavu shodně ukazují, že zhruba třetina studentů vysokých škol nestuduje obor, který by si přála. Ve většině případů se jedná o rozhodnutí vyplývající z obrovského převisu poptávky po atraktivních oborech a tudíž z velmi nízké šance na přijetí „na první pokus“. Řada uchazečů se nakonec přihlásí na obor, kde je šance na přijetí větší a během studia čeká na příležitost přejít na obor, který je opravdu zajímá. O rozsahu této strategie 4
Viz například P. Burdová, P. Matějů, a I. Procházková: Skryté stránky přijímacího procesu na vysoké školy. In: Matějů, P. a Straková, J.: Vyšší vzdělání jen pro elitu?. ISEA, Praha 2003, s. 33 - 63. 7
svědčí rostoucí počet uchazečů o studium, kteří nejsou „čerstvými maturanty“, ale fluktuujícími studenty, kteří po čase mění nejen školu, ale i obor studia (podle Ústavu pro informace ve vzdělávání počet uchazečů tohoto typu stoupl z 15 tisíc v roce 1995 na 24 tisíc v roce 2002) . K nouzovým strategiím se samozřejmě uchylují i učitelé vysokých škol. Růst jejich velmi nízkých platů již řadu let naráží na omezené rozpočty vysokých škol. To se projevuje ve stále častějších protestech a peticích, jejichž reálný efekt na financování vysokého školství nemůže být jiný než zanedbatelný. Jednak proto, že vysoké školy nebyly a nejsou politickou prioritou, ale hlavně proto, že o platech učitelů veřejných vysokých škol rozhoduje akademická obec sama, ovšem pod obrovským tlakem omezeného rozpočtu. Nouzová řešení jsou však i zde: podle výzkumu Centra pro výzkum vysokého školství z roku 1999 věnovali učitelé českých vysokých škol ve srovnání se svými kolegy z vyspělých zemí nejméně času práci ve škole (výuka a výzkum v rámci školy) a také podíl jejich příjmů z jiné činnosti než z výuky a výzkumu v rámci školy byl mnohem vyšší než u učitelů vysokých škol ve vyspělých zemích (podobné charakteristiky vykazovali pouze učitelé v Brazílii, Mexiku a Chile). V této souvislosti je třeba identifikovat přínosy, rizika a bariéry případného prosazení investičního přístupu k financování studia na vysoké škole. Současně je nutné posoudit možnosti založení obratu v dynamice rozvoje vysokého školství na tzv. „skandinávském modelu“, který „investičnímu modelu“ zatím úspěšně konkuroval. Zkušenosti z dynamicky se rozvíjejících systémů terciárního vzdělávání (Austrálie, Kanada, Korea na jedné straně, Finsko, Švédsko, Norsko na straně druhé)) vedou k závěru, že oba modely umožňují růst nabídky příležitostí ke studiu a tím i určité snižování nerovností. Je nejvyšší čas se zbavit ideologických předsudků a začít věcně diskutovat i o tom, zda investiční model financování vysokého školství umožňuje snížit nerovnosti v přístupu k vysokoškolskému vzdělání a vede k větší zainteresovanosti poskytovatelů vzdělávacích služeb (tj. vysokých škol) na dlouhodobém uplatnění svých absolventů a na jejich společenském a příjmovém vzestupu. Pokud se ukáže, že tomu tak je, není důvod otálet s jeho zavedením. Totéž platí o předpokladu, že tento model přispívá k vytváření absolventských sítí a vytvoření účinné zpětné vazby mezi univerzitou a zkušenostmi i poznatky vznikajícími při uplatnění jejich absolventů. Tyto sítě (networking) jsou totiž považovány za jeden ze zdrojů růstu konkurenceschopnosti, neboť usnadňují vznik formálních i neformálních inovačních center a podstatným způsobem umožňují zkracovat cestu k uplatnění nových myšlenek v praxi. Nejde však jen o vzdělání K lidským zdrojům však patří nejen vzdělání a kvalifikace, ale také ochota podat výkon, schopnost adaptovat se na měnící se podmínky a samozřejmě i pracovní morálka. Z těchto hledisek je obraz ještě méně příznivý než pokud jde o formální charakteristiky pracovních sil. Podle The World Competitivenes Yearbook jsme na jednom z posledních míst ve schopnosti přizpůsobit se měnícím se podmínkám a podobně tomu je i v postoji k práci měřeném připraveností k výkonu a inovačnímu jednání – v tom jsou za námi už jen Indonésie, Rusko, Venezuela a Jihoafrická republika. S pracovní morálkou jsme na tom nevalně i podle druhé z uvedených ročenek. Umístění na 46. místě z 59 zemí asi není v souladu s tím, co si o sobě myslíme. Kromě Polska jsou za námi jen země, o kterých jsme si mysleli, že práce je tam chápána spíše jako trest. Možná je to ale i proto, že i špatná práce je u nás ve srovnání s jinými zeměmi placena až příliš dobře - v relaci mezi průměrnou mzdou a produktivitou práce patříme k nejštědřejším zemím na světě, za námi je už jen Rusko, Ukrajina, Vietnam, Bulharsko, Čína a Island. Přístup k investicím do vzdělání a postoje k práci jsou součástí celkového hodnotového spektra, jehož podstatnými dimenzemi jsou také míra odpovědnosti za vlastní situaci a s ní spojený časový horizont našich rozhodnutí. Ta se týkají nejen kariéry samotné a faktorů profesního úspěchu, ale
8
rovněž finanční rozvahy zahrnující celý náš život včetně zabezpečení v důchodu. Dosud tato odpovědnost připadá z naprosto převážné míry státu, přičemž soukromé penzijní pojištění má jen doplňkovou roli. Bohužel státní péče proměňuje – ať cíleně či nechtěně – v sociálně potřebné a tedy vlastně chudé i ty, kdo jimi nejsou a zejména nemají být. Důchod je předvídanou součástí života každého a také každý si na něj po celou kariéru přispívá - přesto však zůstává ve stáří závislý na státu. Tak je tomu ale hlavně u nás, nikoli ve vyspělých zemích a dokonce i sousední transitivní země už přistoupily k penzijní reformě. Snadný začátek se změnil v těžké pokračování Každou statistiku je jistě možné zpochybnit, každou kalkulaci možných budoucích výnosů odmítnout a každé zobecnění napadnout na základě jednotlivých příkladů, které ukazují opak. Než tak učiníme v případě jistě nepříjemných informací o našich lidských zdrojích, světě hodnot a odpovídajících perspektivách, zkusme se podívat na naše školy, učitele, vědecké ústavy, úřady, instituce, na naše spolupracovníky a hlavně sami na sebe trochu kritičtěji než obvykle. Není třeba propadat hlubokému pesimismu, možná je ale na čase zbavit se mýtů o zlatých českých ručičkách, výjimečné vynalézavosti a adaptabilitě. Naše budoucnost v Evropě a ve vyspělém světě spočívá v tom, jak vážně budeme brát realitu okolního světa a poměřovat se s ní, nikoli se svými subjektivními dojmy. Vrátíme-li se ke spojitým nádobám oněch dvou otázek, pak zřejmě platí, že čím snáze na počátku, tím obtížněji potom v procesu samém. Potíží v prosazování reforem je to, že o nich nikdy nemůže panovat obecný konsensus, protože lidé mají různé časové horizonty, zájmy a představy. Nejsme sami, kdo hledá „šém“ úspěchu a tajemství kompromisu mezi důsledností změn a jejich politickou přijatelností. Naším vzorem by měly být země, které našly cestu k úspěchu v lidských zdrojích - v kvalitě vzdělání, v obnovení významu práce a úsilí pro životní úspěch a zejména v příležitostech pro ty, kdo chtějí životní úspěch založit právě na těchto hodnotách. I když se v demokracii střídají vlády různých orientací, mohou si přesto předávat štafetu reforem a kultivace uvedených hodnot, namísto domněle „spálené země“ a skutečných dluhů vůči budoucnosti. Dokázalo to Maďarsko i pobaltské země, na cestu reforem se vydalo dokonce i Slovensko. Mesaliance elit na počátku reforem není tedy nutně poukázkou na stagnaci země po „velkém třesku“ privatizačního rozdělení a vytvoření nových struktur moci. Po tak dlouhém odstupu od prvotních změn se jistě můžeme „sine ira et studio“ podívat na problémy země, přispět k jejich analýze a snad tedy i následnému řešení. I to by měl být cíl našich setkání. Literatura: Bourdieu, P. (1985). “Forms of Capital”, in: J Richardson (ed.), Handbook of Theory and Research in the Sociology of Education, New York: Greenwood Press. Education at a Glance. OECD, Paris 2004. Eyal, Gil, Ivan Szelenyi a Eleanor Townsley: Making Capitalism Without Capitalists. The New Ruling Elites in Eastern Europe. Verso, London and New York 1998 Možný, Ivo: Proč tak snadno ....? Slon, Praha 1991. Putnam, R. (1993). Making Democracy Work, Princeton University Press. The Global Competitiveness Report 2002-2003. World Economic Forum, Oxford University Press 2003. The Sources of Economic Growth in OECD Countries. OECD, Paris 2003. World Bank Knowledge Assessment: http://www1.worldbank.org/gdln/kam.htm World Competitiveness Yearbook (1996-2002). IMD, Lausanne, 1996-2002.
9
