ANEB JAK TO DĚLÁME MY
„Když lidé vyučují, sami se učí.“ Seneca
Projekt Nenech sebou zametat! vznikl počátkem roku 2011. Jeho cílem je neformálně vzdělávat děti a mládež v oblastech Úmluvy o právech dítěte, šikany a kyberšikany, umožnit jim o těchto tématech diskutovat s příslušnými odborníky a politiky a vytvářet stanoviska či návrhová opatření, jak s danými tématy pracovat. Projekt probíhá především formou workshopů vedených mladými lidmi, kteří vyslovili zájem stát se lektory a absolvovali školení. Každá škola má možnost si sama vybrat, kterou kombinaci témat pro své studenty preferuje. Úmluva o právech dítěte je zanesena jako úvodní, povinná, část každého workshopu. Volitelnými tématy jsou šikana a kyberšikana. Řídíme se heslem „mladí pro mladé!“ zastáváme tedy názor, že pokud mladí realizují workshopy pro mladé, účastníci jsou otevřenější a více se zapojují do průběhu programu bez jakýchkoli předsudků. Workshopy v rámci projektu absolvovalo do června 2013 více než 2 000 mladých lidí. Besed se zúčastnilo více než 200 mladých. Touto publikací bychom Vás chtěli inspirovat, abyste se věnovali také podobné aktivitě. Její obsah Vás stručně seznámí s projektovými tématy a se stanoviskem projektu obsahujícím i návrhová opatření. Projektový tým Tom, Anička, Barča a Renča
1
ÚMLUVA O PRÁVECH DÍTĚTE Úmluva o právech dítěte je mezinárodní dokument zabývající se dětskými právy. Vychází z přesvědčení, že každé dítě je lidská bytost, a proto má nárok na všechna lidská práva. Chrání všechny děti bez rozdílu a zdůrazňuje zájem a blaho dítěte. Dítětem se v úmluvě rozumí každá osoba mladší osmnácti let. Úmluva o právech dítěte však není prvním dokumentem snažícím se definovat a postihnout práva dětí. Již v roce 1924 tehdejší Spojené národy deklarovaly základní dětská práva (Bartková 2008/2009: 82). Rok 1959 přinesl vyhlášení Deklarace dětských práv, která byla prvním konkrétním dokumentem specifikujícím práva dětí. I přes skutečnost, že byl daný dokument schválen a podepsán většinou států, nezavazoval je k plnění daných povinností. V roce 1979 navrhli polští zástupci OSN vytvoření dokumentu, týkající se práv dětí, který však bude pro zúčastněné státy pevně závazný. Jeho příprava trvala deset let, byl sestaven týmem odborníků z různých oblastí (ČRDM 2013: [online]). „Úmluva o právech dítěte byla jednomyslně přijata Valným shromážděním OSN 28. listopadu 1989 v New Yorku“ (Pešlová 2010/2011: 67). „V platnost vstoupila 30. září 1990. K 30. listopadu 2000 ji ratifikovalo celkem 191 států světa“ (ČRDM 2013: [online]). Dnes je jí vázáno již 192 států světa, protože i Somálsko, které dlouho vyčkávalo s ratifikací úmluvy, ji již přijalo. Pouze jeden stát světa úmluvu doposud nepřijal, a to Spojené státy americké. Česká republika je úmluvou vázána od ledna 1993. Dokument obsahuje 54 článků, které jsou rozděleny do třech skupin. Vychází ze zásady „3P“ (Bartošová 2006/2007: 28): • Provision – přežití a rozvoj dětí, zajištění a zabezpečení vývoje dítěte • Protection – ochrana dětí • Participation – účast na životě ve společnosti Zúčastněné státy musí pravidelně po 5 letech předkládat zprávy o stavu práv dětí v jejich zemi. Dodržování úmluvy kontroluje specificky stanovený orgán, Výbor pro práva dítěte OSN. Je složen z 10 odborníků z různých organizací, kteří jsou voleni na 4 roky. Schází se třikrát ročně ve Středisku pro lidská práva OSN v Ženevě. Spolupracuje i s dalšími organizacemi, například UNICEF, ILO, WHO. Plné znění dokumentu vč. jednotlivých článků www.nenechsebouzametat.cz/umluva 2
a obrázků naleznete na
Příklady her na workshop Workshop o Úmluvě o právech dítěte může být především pro menší děti náročný na udržení pozornosti. Proto je vhodné oživit program hrami, u kterých se účastníci na chvíli odreagují a následně se mohou opět soustředit na danou problematiku. V rámci našich workshopů provádíme 2 typy her (scének), které se liší v časové náročnosti.
1. Pantomimické scénky Pantomimické scénky jsou časové méně náročné. Účastníci se rozdělí do menších skupin (po 4–5 lidech). Následně si vylosují jeden článek úmluvy z námi vybraných dvanácti článků, které jsou s nimi dopodrobna rozebírány při workshopu. Dostanou zhruba 3–5 minut na přípravu scénky. Následně postupně předstupují před své spolužáky a ztvárňují jednotlivá dětská práva, samozřejmě bez mluvení. Ostatní účastníci mají za úkol hádat, o který článek úmluvy se jedná.
2. Hrané scénky Tento typ scének je již časově náročnější. Účastníci jsou opět rozděleni do skupin po 4–5 lidech. Vylosují si článek úmluvy, na který však musí připravit hranou scénku i s mluveným dialogem. Dostanou zhruba 5–10 minut na přípravu. Následně postupně předstupují před své spolužáky a ztvárňují jednotlivá dětská práva. Ostatní účastnici mají za úkol uhádnout, o který článek se jedná, také však hodnotí kvalitu scénky hlasováním. Tým s největším počtem bodů vyhrává a získává odměnu.
ŠIKANA Šikanu lze popsat pomocí mnoha definic, nejjednodušeji ale tento jev můžeme charakterizovat jako úmyslné a opakované ubližování a zastrašování jedince, při kterém dochází k omezování osobní svobody. Rozdělit samotné ubližování v tomto případě můžeme na psychické, jež zahrnuje například pomlouvání, zesměšňování a vyhrožování, a na fyzické, pod kterým si můžeme představit například bití a poškozování či ničení věcí. Se šikanou se můžeme setkat naprosto všude, s vyšší pravděpodobností pak ve skupinách lidí nebo ve větších kolektivech, které se tvoří ve školách, vězeních, internátních zařízení, zaměstnání, ale také v rodině.
Aktéři šikany Obětí šikany (šikanovaní) se často stávají jedinci něčím odlišní od ostatních, ať už svou výjimečností nebo naopak handicapem. Pocházejí většinou z rodin s velkou péčí o dítě nebo sociálně znevýhodněných rodin. Oběť je často bojácná, 3
sebekritická, rychle propadá panice a v kolektivu je neoblíbená (Vágnerová a kol. 2009: 86). Agresory (šikanující) můžeme rozdělit do několika základních typů. Jedním z nich je hrubián, který je impulzivní a primitivní, má kázeňské přestupky a často se zapojuje do různých gangů. Šikanuje většinou tvrdě, nelítostně a masivně. Druhým typem je slušňák (oblíbenec), který je slušný a kultivovaný, většinou ale pochází z rodiny bez lásky. Šikana probíhá rafinovaně a bez přítomnosti publika. Srandista naopak šikanuje pro pobavení co největšího publika, v kolektivu to je největší vtipálek, který je sebevědomý, oblíbený a vlivný (Vágnerová a kol. 2009: 84). Ve speciální pozici je tzv. nohsled, který šikanu sám nevykonává, ale ze strachu z agresorů se k ní připojuje. Často je to kvůli obavám, aby se sám nestal obětí agresora. Důležitou roli hraje mlčící většina, což jsou všichni přihlížející šikaně, kteří na ubližování často neupozorní, oběť nebrání a agresora se nijak nepokouší zastavit. Typická oběť ani typický agresor však neexistuje! Může se jimi stát kdokoliv (Vágnerová a kol. 2009: 86).
Stádia šikany První stádium je jakýsi zárodek šikanování. Neoblíbený člen se v kolektivu necítí dobře, ostatní se s ním nebaví, odmítají ho a pomlouvají ho. Pokud šikanování pokračuje dále, ve druhém stupni dochází k mírné fyzické agresi a k vybíjení si zlosti na neoblíbeném členovi. Třetí a nejdůležitější stádium je pro šikanu klíčový moment. Oběť se stává obětí, smiřuje se se situací a snaží se agresorům vyhýbat (Vágnerová a kol. 2009: 81). Agresoři si vytváří skupinu šikanujících. Okolí, mlčící většina o šikaně ví, oběti neubližují ani ji však nepodpoří a agresora nezastaví. Ve čtvrtém stupni se chování agresorů v kolektivu většinou přijímá, oběť se nijak nesnaží bránit. Pátým stupněm je dokonalá šikana, kdy násilí všichni přijímají jako normální a agresor má oběť absolutně ve své moci (Vágnerová a kol. 2009: 82).
Změny chování Oběti se málokdy svěřují se svým problémem kvůli strachu z agresorů, reakce rodičů a ze ztráty posledních přátel. Bojí se, že by jim nikdo neuvěřil, stydí se a nechtějí žalovat, donášet. V prvních stádiích šikany se mění jejich chování a vzhled. Nechtějí jít ráno do školy, stěžují si na bolesti břicha či hlavy, jejich 4
prospěch se zhoršuje a ve škole se snaží pobývat blízko učitelů. Kromě toho se vrací pozdě ze školy, mají poškozený a ušpiněny oděv, vymlouvají se na ztrátu osobních věcí či peněz a provází je smutná nálada.
Následky šikanování Šikana zanechá následky na celý život na oběti i na agresorovi. Ten se většinou stává členem pochybných part a gangů, jeho prospěch ve škole se zhoršuje. Potýká se se zákonem a hlavně u děvčat pak dochází při rodičovství ke krutosti k vlastním dětem. Naproti tomu oběť má sníženou schopnost navazovat a udržovat vztahy s lidmi, je stále v napětí a stále má strach, který může vést od neúspěchu ve škole či zaměstnání až k poruchám spánku.
Kde hledat pomoc Nejdůležitější pro oběť je rodina a blízcí přátele, přestože se většinou právě jim svěřovat nechce, protože se bojí, že jí neuvěří nebo je ztratí. Rodina by se však nikdy neměla k oběti otočit zády, naopak by při ní měla státi. Existuje mnoho organizací, které se zabývají pomocí obětem šikany. Jedna z nejdůležitějších je Linka bezpečí. Pomáhá dvacet čtyři hodin denně od roku 1994. Kromě Linky bezpečí, která dětem poskytuje bezplatnou pomoc na tel. čísle 116 111, sdružení nabízí také pomoc dětem prostřednictvím chatu, služby Vzkaz domů, ale také pomoc rodičům šikanovaných a šikanujících dětí (Linka bezpečí 2013: [online]). Dalšími, kdo může obětem pomoci, jsou krizová centra zaměřená na děti a dospívající. Centra nabízí nonstop telefonické linky důvěry, komunikaci po chatu nebo individuální osobní schůzky. Důležitou roli také hraje škola (popř. jiná instituce, kde šikana probíhá). V každé škole má být pracovník, ať už psycholog nebo výchovný poradce, který by se touto problematikou měl zabývat a řešit ji.
Mýty o šikaně Podle Vágnerové a kolektivu (2009: 13) existují mýty o šikaně, které většina lidí nesprávně považuje za pravdivé. První z mýtu říká, že se šikany dopouštějí jen chlapci. Chlapci se často dopouštějí fyzické šikany, která je lépe rozeznatelná od 5
šikany psychické, která je naopak typická pro agresory děvčata. Šikanu provádějí tedy jak chlapci, tak děvčata. Pro někoho může být překvapivé, že šikanují i inteligentní jedinci. Jejich šikanování je však mnohem rafinovanější a méně rozpoznatelné, a proto méně „viditelné“ (Vágnerová a kol. 2009: 14). Třetí mýtus praví, že kdo je týrán si za to může sám a také si sám pomůže. Přestože je dítě jiné než ostatní, nedává to ostatním důvod k tomu, aby mu ubližovali. Také je naprosto absurdní si myslet, že si dítě pomůže samo. Je to velice obtížné zvlášť v případě, kdy si oběť myslí, že je sama vinna. Potřebuje podporu a pochopení blízkých lidí kolem sebe, aby následky šikanování byly minimalizovány (Vágnerová a kol. 2009: 14). Poslední věcí, kterou si často rodiče bohužel naivně myslí je, že jejich dítě se nemůže stát obětí šikanování. Opak je však mnohdy pravdou (Vágnerová a kol. 2009: 14).
KYBERŠIKANA Kyberšikanu lze definovat jako takový druh šikany, který využívá informačních a komunikačních technologií (ICT), například mobilních telefonů či internetu. Mezi její základní typy patří: happy slapping, kybergrooming, stalking, sexting a krádež identity. V kyberprostoru je však možné setkat se i s dalšími pojmy, a to např. netholismus a hoax. Cílem kyberšikany je stejně jako u šikany ublížit druhému. Na rozdíl od šikany však u kyberšikany nedochází k přímému kontaktu osob, může být pouze jednorázová a hlavně může být způsobena nechtěně. Útočníci (agresoři) bývají častěji chlapci než dívky, kteří tráví více času na internetu a mají větší znalosti internetových aplikací. Rodiče se méně zajímají o to, k čemu jejich děti internet používají (E-Bezpečí 2013: [online]). Oběťmi jsou většinou dívky více závislé na internetu, které mají málo kamarádů a hledají nové ve virtuálním světě (může to však být i naopak). Na internetu navazují často kontakty s neznámými lidmi, čímž velmi riskují. V některých případech je to díky skutečnosti, že jsou méně seznámeny s riziky spojenými s využíváním ICT (E-Bezpečí 2013: [online]).
6
Druhy kyberšikany Happy slapping (šťastné, pokojné fackování) je termín, označující propojení šikany s kyberšikanou. Jedinec pořizuje audiovizuální nahrávku případu, kdy je šikanovaná druhá osoba, a tento záznam následně uveřejní na internet. Poprvé se objevil v roce 2005 v Londýně. Ve Francii se stal trestným činem od roku 2007 (Nebuď oběť 2013: [online]). V roce 2008 byla odsouzena na 2 roky dívka z Velké Británie, která nahrávala na mobilní telefon fyzický útok na muže prováděný jejími komplici. Muž zemřel v nemocnici na následky vnitřního krvácení. Její komplici (17 – 19 let) byli odsouzeni k 6 – 7 letům odnětí svobody. (Krejčí 2010: 16). Kybergrooming (internetové zkrášlení) označuje nebezpečnou internetovou manipulaci, v rámci které útočník usiluje o osobní schůzku s oběťmi, kterými jsou nejčastěji nezletilé děti. Útočník se vydává za někoho jiného, protože důvodem schůzky bývá nejčastěji sexuální zneužití (E-Bezpečí 2013: [online]). Klasický průběh budování závislosti je následující (Univerzita obrany 2013: [online]): 1. Vzbuzení důvěry a snaha izolovat oběť od okolí. 2. Podplácení dárky, penězi, budování přátelského vztahu. 3. Získání nebezpečných materiálů k vydírání. 4. Emocionální závislost na útočníkovi. 5. Osobní schůzka. 6. Zneužití, napadení, vydírání. Čtrnáctiletá dívka dostala od rodičů nový počítač, seznámila se s dospělým mužem a začala udržovat e-mailovou konverzaci. Rodiče to zjistili a učinili řadu kroků, aby tomuto kontaktu zabránili. Kontakt dívky s dospělým mužem však pokračoval prostřednictvím mobilního telefonu, který dívce útočník poslal. Po několika měsících zmizela z domova. Policie našla jejich počítačovou konverzaci a po pěti měsících byla dívka navrácena rodičům. Neustále však tvrdila, že útočníka miluje. Po terapii si začala vzpomínat na detaily sexuálního a fyzického mučení, začala mít sebevražedné sklony a byla hospitalizována na psychiatrické klinice. (E-Bezpečí 2013: [online]). 7
Stalking a kyberstalking (lov, pronásledování) je dlouhodobé, systematické obtěžování (časté SMS, telefonáty, zasílaní nechtěných dárků, pronásledování). Útočník u oběti vyvolává pocit strachu. Téměř 40 % obětí v důsledku tohoto jevu mění své bydliště nebo pracoviště a v 30 % případech dochází až k fyzickému násilí. Mezi nejčastější oběti patří známé osobnosti. V České republice je nebezpečné pronásledování od 1. 1. 2010 trestným činem. Mezi nejčastější útočníky patří bývalí partneři, uctívači, neobratní nápadníci, ublížení pronásledovatelé, sexuální útočníci a poblouznění milovníci (E-Bezpečí 2013: [online]). 8. prosince 1980 se John Lennon vracel se svou manželkou z nahrávacího studia. Před domem k němu přistoupil jeho fanoušek a pětkrát na něj vystřelil. Čtyři rány mu způsobily vážné zranění, kterým Lennon brzy poté podlehl. Důvod, proč se takto zachoval, byl nesouhlas s Lennonovým tvrzením, že Beatles jsou více než Ježíš. Fanoušek byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody (Wikipedie 2013: [online]). Sexting (sexování) je termín, složený ze slov sex a textování tj. elektronické rozesílání textových zpráv, fotografií či videa se sexuálním obsahem, který nejčastěji vzniká během partnerského vztahu. Může se týkat také šíření dětské pornografie či ohrožování mravní výchovy mládeže. Mnoho lidí si neuvědomuje, že útočníkům sami dávají materiál, který proti nim může být následně zneužit a může na internetu kolovat i několik let. Oběť sextingu může být vystavena tzv. harašení či sexuálním útokům. Šiřitelé sextingu se mohou stát pachateli přestupku či trestného činu (E-Bezpečí 2013: [online]). „Známý případ sextingu představuje i kauza nezletilého Phillipa Alperta z Floridy. Aniž by o ně žádal, jeho přítelkyně mu zaslala své nahé fotografie. Když se rozešli, Philip rozeslal její nahé fotografie kamarádům, a také rodičům dívky. Philip byl usvědčen a odsouzen na 5 let podmíněně z šíření dětské pornografie a až do svých 43 let bude zařazen do registru sexuálních útočníků. Je tak na registru sexuálních útočníků společně se sexuálními násilníky, devianty, lidmi, kteří obtěžovali nezletilé. Podobně je na tom řada mladistvých, kteří se baví například tím, že si vzájemně posílají své nahé fotografie. I oni mohou být v USA obviněni a odsouzeni za šíření dětské pornografie“ (E-Bezpečí 2013: [online]). Krádež identity (impersonation) je zneužití cizí identity ke kyberšikaně. Patří sem manipulace s profily, rozesílání nevhodných zpráv jménem majitele účtu, zneužívání osobních údajů nebo úmyslné mazání kontaktů a zpráv (Bezpečný internet 2013: [online]). 8
Netholismus je označení pro psychickou závislost na internetu ve všech formách, která se nejčastěji týká teenagerů a dětí. Oběť často přestává žít reálný život (Nebuď oběť 2013: [online]). Utlučení syna V Jacksonvillu mladá matka zabila své vlastní tříměsíční dítě, které ji při hraní hry Farmville na Facebooku svým pláčem vyrušovalo. Byla odsouzena na doživotí. (Fanda 2013: [online]). Hoax (fake zpráva) je termín označující falešnou či poplašnou zprávu (šokující objev, neuvěřitelná novinka,…) nebo jde o snahu získat z uživatelů peníze (zboží, služby, pomoc – na falešnou charitu,…). Falešnou zprávu šíří hlavně samotní uživatelé pomocí ICT. Jeden z případu fake zprávy je uveden níže (Hoax 2013: [online]). Infikované jehly na sedadlech! V USA kyberšikana představuje federální zločin. V ČR zatím není konkrétním trestným činem, avšak se za ní mohou jiné trestné činy schovávat. • vydírání – §175 • šíření pornografie – §191 • výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií – §192 • zneužití dítěte k výrobě pornografie – §193 • svádění – §202 • šíření toxikomanie – §287 • násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci - §352 • nebezpečné vyhrožování – §353 • nebezpečné pronásledování – §354 • hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob – §355 • podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod – §356
9
JSEM OBĚTÍ KYBERŠIKANY! JAK SE MÁM ZACHOVAT? Základní tři kroky, které je nutno učinit, pokud se člověk stane obětí kyberšikany (Vágnerová a kol. 2009: 102): 1. STOP! – Ukončit komunikaci! 2. BLOCK! – Blokovat útočníka a identifikovat útočníka! 3. TALK! – Oznámit útok! Jak se chovat, abych se obětí vůbec nestal/a? Řídit se dle desatera projektu:
DESATERO SPRÁVÉHO CHOVÁNÍ NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH součást stanoviska projektu 1. Nedůvěřuj každému, nedůvěřuj lidem, které neznáš. 2. Nezveřejňuj všem všechny své údaje. 3. Přidávej si toho, koho opravdu znáš. 4. Neváhej věci řešit hned, neboj se o tom mluvit. 5. Nevěř všemu, co se píše na internetu. 6. Mysli na důsledky svého jednání. 7. Nečiň jinému, co sám nemáš rád. 8. Nesnaž se na sebe za každou cenu upozornit. 9. Nedávej přednost internetu před reálným životem. 10. Nikomu nedávej přístup do svých účtů.
NENECH SEBOU ZAMETAT! Pár metodických poznámek V projektu dbáme na to, aby byly workshopy realizovány mladými lidmi, mnohdy dokonce vrstevníky posluchačů. Dochází tak k hlubší interakci, diskuzi a celkovému zapojení účastníků workshopu do programu. Pro zefektivnění části o šikaně a kyberšikaně seznamujeme účastníky s konkrétními příběhy pouštěním 10
videí, snažíme se tyto příběhy přizpůsobit jejich věku a dané situaci. Tato videa naleznete na www.nenechsebouzametat.cz/videa/. Ze zkušenosti víme, že žáci, kteří absolvovali workshop projektu, zjišťují, že se s šikanou či kyberšikanou již v životě setkali. Uvědomují si, že se jedná opravdu o závažné fenomény dnešní doby, o kterých je nutno mluvit.
STANOVISKO ÚMLUVA O PRÁVECH DÍTĚTE Účastníci projektu se shodují, že výuka Úmluvy o právech dítěte je dnes na školách nedostačující nebo zcela chybí. Zastávají názor, že by výuka Úmluvy o právech dítěte měla být zakotvena v rámcovém vzdělávacím programu (RVP) MŠMT, a to v hodinách občanské, rodinné či etické výchovy pro žáky od 6. tříd základních škol po 2. ročníky středních škol. Na základních školách by mělo docházet k prvotnímu seznámení s články Úmluvy o právech dítěte, na středních školách potom k prohlubování těchto znalostí, například formou workshopů, následných diskuzí či tvorby projektů na danou problematiku. Účastníci dále považují za nutné seznamovat s Úmluvou o právech dítěte i žáky prvních stupňů základních škol, a to například formou pexes, omalovánek, slabikářů apod. Za vhodný způsob seznamování veřejnosti s Úmluvou o právech dítěte považují účastníci následující formy: besedy, workshopy, přednášky, internet, propagační materiály větších rozměrů. Mělo by docházet také ke vzdělávání pedagogických pracovníků či rodičů, a to v oblastech práce s danou problematikou, řešení konkrétních problémů a metodách, jak informovat děti a mládež. V rámci výuky by měl být kladen důraz především na výuku těchto práv: právo na rodinu, vzdělání, soukromí, přístup k informacím, náboženské vyznání, vlastní názor, zachování totožnosti, nejlepší zájem dítěte, volný čas či svobodu sdružování. Dále by měly být zmíněny zákazy nezákonného přemisťování, oddělení od rodičů, diskriminace, dětské práce či účasti dětí v ozbrojených konfliktech. Je nutné zmínit také povinnosti vyplývající z těchto práv. Účastníci projektu se také shodují, že měl být v České republice zaveden úřad dětského ombudsmana. 11
Šikana Účastníci projektu se shodují, že je šikana v dnešní době rozšířená především na základních školách. S jistými prvky šikany se však mnohdy setkávají děti již v raném věku, například v mateřské škole. Účastníci doplňují, že je její situace vážná, ale nepovažují ji zatím za krizovou. Za hlavní důvody nárůstu šikany v posledních letech vnímají především rozšíření násilných filmů a her, menší zájem rodičů a jejich sníženou autoritu. Účastníci zastávají názor, že snížit míru šikany může každý jedinec, pokud si bude více všímat situací, které se dějí kolem, jakýkoli náznak šikany bezprostředně oznámí, a zastane se oběti, kterou podpoří v ohlášení daného činu. Za problematickou označují účastníci také skutečnost, že pouze malé procento obětí šikanu ohlásí. Proto je důležité informovat širokou veřejnost o institucích, na které se lze bezplatně či anonymně obrátit pro radu a o institucích, které jsou již zpravomocněné šikanu řešit. Účastníci se také shodují, že postih žáků ze strany učitelů je minimální. Za případnou šikanu jim mohou udělit maximálně kázeňský postih, který však mnohdy u daných jedinců ani jejich rodičů nevyvolá požadovaný efekt. Proto účastníci tvrdí, že by mělo dojít k lepší formulaci prvků šikany a činů s nimi spojených v zákoně, což by mohlo vést ke zlepšení řešení daných problémů a postihů agresorů. Účastníci projektu zastávají názor, že na každé škole by měl být zaměstnaný psycholog. Městské samosprávy by měly školy dotovat dostatečným množstvím peněž, aby si každá z nich mohla psychologa dovolit, což i přes jejich vysoký zájem, v dnešní době zatím není možné. Za důležitou účastníci projektu považují spolupráci mezi rodiči a školou (učitelem, školním psychologem, výchovným poradcem, ředitelem). Domnívají se, že tato spolupráce bývá často nedostačující i ze strany rodičů. Přitom nejlepší ochranou dítěte je rodina.
Kyberšikana Účastnící besedy se shodují, že by bylo vhodné stanovit hranice samotného pojmu kyberšikana, tj. podrobněji charakterizovat veškeré jevy, které se pod tímto pojmem mohou skrývat. Účastníci se dále shodují, že by měl být kladen větší důraz na prevenci i na 12
samotné řešení problému. Je důležité těmto jevům předcházet. Přestože si jsou vědomi postižitelnosti skrze jiné zákony Trestního práva České republiky, navrhují zakomponovat právní ochranu proti kyberšikaně do dnešní legislativy. Dále tvrdí, že by měl být kladen větší důraz na tresty, takové, které by viníky nevyřazovaly mimo společnost, jako například uvěznění. Za velký problém současnosti označují skutečnost, že i když jsou již mnohá rizika užívaní internetu a sociálních sítí známa, většina uživatelů stále na sociálních sítích riskuje. Nepovažují to za tolik problematické, aby se zajímali o možnosti ochrany a zabezpečení. Dále se účastníci shodují, že využívání sociálních sítí je v dnešní době nezbytné. Účastníci se dále shodují, že by na každé škole měl být zaveden specialista, který by pomáhal řešit problémy spojené s kyberšikanou na půdě školy. Ideálně by měl být zaměstnaný na plný úvazek, pokud by to však nebylo možné, tak s návštěvami školy alespoň 2x týdně a možnostmi individuální konzultace. Účastníci tvrdí, že v současnosti na školách dochází k absolutní absenci výuky o kyberšikaně. Navrhují, aby toto téma nebylo součástí výuky občanské výchovy, naopak upřednostňují výuku mladšími externími odborníky, kteří by měli k daným studentům věkově blíže. V tomto případě by mohlo docházet k hlubší interakci. Účastníci besedy se dále shodují, že je dnešní společnost poměrně pasivní v oblasti zájmu o problematiku kyberšikany. Zvýšení jejich motivace by dle názoru účastníků mohlo pomoci: • Větší míra informovanosti rodičů ze strany školy. • Vytvoření důvěryhodné kampaně či reklamy apod. • Výstupy projektů o kyberšikaně představovat rodičům, například formou divadla. • Problémy více diskutovat ve veřejnoprávních médiích, například pozváním hostů do různých pořadů. • Celková lepší informovanost o důsledcích „nevinné srandy“ na internetu a jejich dopadech na aktéry, například sebevraždy, deprese, psychická zhroucení
Za nejlepší formu ochrany veškerých osobních údajů na internetu účastníci 13
považují: • Vytváření správného hesla. Takové heslo by mělo obsahovat alespoň 8 znaků – malá, velká písmena a číslice. V různých e-mailových schránkách by neměla figurovat stejná hesla. Ta by také neměla být personalizovaná. • Být si vědomi všech dokumentů, které sdílíme a vždy si pořádně rozmyslet, co k tomu napíšeme. • Sledovat všechny fotky, na kterých jsme označeni. Účastníci také došli k závěru, že běžný uživatel internetu by měl: • Ověřovat své okolí, tedy i ostatní uživatele a jejich aktivitu • Aktivně se seznamovat s užíváním aplikací na internetu, především s jejich bezpečnostními možnostmi • Zabezpečovat svůj přístup k aplikacím a citlivá data • Nepřidávat si zcela cizí lidi • Při setkání s kyberšikanou se někomu svěřit s žádostí o pomoc • Dát pozor, která data sdílí, a to nejen osobní údaje, ale i fotografie či videa.
Při řešení již konkrétního problému kyberšikany účastníci považují za nejvhodnější obrátit se na Policii ČR, Linku bezpečí, ICT odborníka, administrátora dané webové stránky, psychologa či specialistu. Dále navrhují, aby se vytvářela celostátní statistika, která by se pravidelně opakovala a následně porovnávala dosažené výsledky (zda problematika kyberšikany roste či klesá, zjištění nejvíce kritických oblastí, apod.). Účastníci projektu tvrdí, že v současnosti na školách dochází k absolutní absenci výuky o kyberšikaně. Jako řešení navrhují: • Důraz na informování žáků o formách a dopadech kyberšikany ideálně formou peer programů. • U pedagogických pracovníků pak formou celoživotního vzdělávání se zaměřením na vývoj a aktuální trendy v kyberšikaně.
14
Zeptali jsme se lektorů, jak oni vidí projekt Nenech sebou zametat!? Vendula Svatošová, 18 let, Svitavy Jsem hrozně ráda, že jsem lektorkou a koodinátorkou Pardubického kraje v projektu Nenech sebou zametat!, protože ráda informuji mládež o jejich právech, jelikož ne všichni svá práva znají. Myslím si, že šikana a kyberšikana jsou témata rozšířená po celém světě a je nutné informovat veřejnost, jak se těmto problémům vyhnout a poprat se s nimi. Ráda informuji mládež o veškerých problémech a s radostí jim odpovím na otázky, u kterých doposud neznali či nedostali odpověď.
Jakub Laščák, 21 let, Otrokovice Projekt Nenech sebou zametat! pro mě představuje možnost podílet se na šíření nových informací mezi dětmi a mládeží o závažných tématech jakými jsou kyberšikana nebo šikana. Rovněž je pro mě projekt symbolem spojení skupinky lidí, kteří chtěli něco dokázat, a také to dokázali. V neposlední řadě pro mě projekt představuje možnost navázání nového přátelství s úžasnými lidmi. Na závěr bych chtěl, jako krajský koordinátor Zlínského kraje, poděkovat všem lektorům, které jsem měl pod sebou, a také projektovému týmu za úžasnou spolupráci.
Tereza Kynclová, 19 let, Most Projekt Nenech sebou zametat! je pro mě velkou zábavou, ale i objevením nových věcí. Při spolupráci s projektovým týmem jsem poznala spoustu skvělých lidí, na školeních jsme se všichni společně pobavili. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací, jak o projektových tématech, tak i o lidech se kterými jsem trávila čas. Informace teď mohu předat jako lektorka menším dětičkám na základní škole nebo studentům středních škol. Projekt mě velice oslovil a jsem ráda, že mohu být jeho součástí. A doufám, že takhle bude pokračovat ještě spoustu let a bude se mu dařit. :-)
15
POUŽITÁ LITERATURA BÁRTKOVÁ, P. Právo dítěte znát svůj původ v kontextu lidskoprávních standardů. Brno 2008/2009. BARTOŠOVÁ, M. Principy rodinného práva. Brno 2006/2007. Bezpečný internet WWW Krádež identity a jak se jí bránit [online]. [cit. 2013-4-21]. Dostupné z WWW: ČRDM WWW Ahoj úmluvo [online]. [cit. 2013-4-5]. Dostupné z WWW: E-Bezpečí WWW Co je kyberšikana? [online]. [cit. 2013-4-20]. Dostupné z WWW: E-Bezpečí WWW Co je sexting [online]. [cit. 2013-4-21]. Dostupné z WWW: E-Bezpečí WWW Co je stalking a cyberstalking [online]. [cit. 2013-4-21]. Dostupné z WWW: < http://www.e-bezpeci.cz/index.php/temata/stalking-a-kyberstalking/66-23> E-Bezpečí WWW Případy kybergroomingu I.[online]. [cit. 2013-4-21]. Dostupné z WWW: < http://cms.e-bezpeci.cz/content/view/112/35/lang,czech/> E-Bezpečí WWW Slovníček pojmů [online]. [cit. 2013-4-21]. Dostupné z WWW: Fanda WWW Mladá matka zabila své dítě [online]. [cit. 2013-4-21]. Dostupné z WWW: Hoax WWW Hoax [online]. [cit. 2013-4-21]. Dostupné z WWW: KREJČÍ, V. Kyberšikana. Kybernetická šikana. Olomouc 2010. Linka bezpečí WWW Linka bezpečí 116 111 [online]. [cit. 2013-4-5]. Dostupné z WWW: Management kybernetické bezpečnosti WWW Kybergrooming [online]. [cit. 2013-4-21]. Dostupné z WWW: Nebuď oběť WWW Happy slapping (spokojené fackování) [online]. [cit. 2013-4-20]. Dostupné z WWW: Nebuď oběť WWW Netholismus [online]. [cit. 2013-4-21]. Dostupné z WWW: PEŠLOVÁ, L. Práva dítěte – Filozoficko-právní analýza problému. Brno 2010/2011. VÁGNEROVÁ, K. a kol. Minimalizace šikany. Praktické rady pro rodiče. Praha 2009. Wikipedie WWW Vražda Johna Lennona [online]. [cit. 2013-4-21]. Dostupné z WWW: Autorkou obrázků k Úmluvě o právech dítěte je Pavla Machálková. Výhradní právo obrázky používat má projekt Nenech sebou zametat! a projekty jim pověřené.
16
Obrázky k Úmluvě o právech dítěte
Publikaci zpracoval Projektový tým: Renata Křížková, Tomáš Botlík, Barbora Sehnalová, Anna Gemelová
Vzniklo v rámci projektu „Nenech sebou zametat!“ v roce 2013
www.nenechsebouzametat.cz Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace odpovídá výlučně autor. Publikace nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejím obsahem.
Nenech sebou zametat! ISBN 978-80-260-6683-5