šedé stránky obsažník šedostranný: … historická detektivka: Vražda nebo sebevražda … aneb jak to bylo s Rybovou smrtí?
01
… řádnej vejšlap: Tři „čimy“, křištál a brigáda … prostě paráda
05
… kulturní okénko: Šťastné a veselé v zemi nikoho
12
… historická detektivka: Vražda nebo sebevražda … aneb jak to bylo s Rybovou smrtí? V tematické části čísla jsme si přečetli krátký medailonek Jakuba Šimona Jana Ryby, autora nejslavnější české vánoční muziky, tedy České mše vánoční. V závěru článečku jsem slíbil, že se budu okolnostem smrti tohoto hudebního skladatele věnovat v tradiční historické detektivce. Nyní tedy svůj slib plním. Jak víme, podle tradiční oficiální verze spáchal Ryba sebevraždu. Když jsem si prostudoval relevantní informace, dospěl jsem k názoru, že to vůbec není jisté. Okolnosti totiž nejsou zdaleka jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát, a připouštějí i jiné možnosti … Expozice Jaké důvody, jež měly Rybu dohnat k sebevraždě, se obecně uvádějí? Podívejme se na ně: dlouhodobá vyčerpanost (taky jsem dlouhodobě vyčerpaný, a ač mám depresivní sklony, rozhodně se kvůli tomu nebudu podřezávat) depresích (ano, depku měl Ryba zřejmě setrvalou; je to stav, ve kterém žije mnoho lidí, určitý zlomek z nich si i vezme život … dobře, dejme tomu) obtížné ekonomické situaci rodiny (za kterou měl zodpovědnost, a sebevraždou by rodině ženě a dětem rozhodně nepomohl) trýznivém fyzickém onemocnění - trpěl zlatou žilou (to bylo jistě velmi nepříjemné, ale pokud se s tím potýkal celý život, proč by se najednou sebevraždil?) neutěšených vztazích nekonformního učitele k nadřízeným (to rozhodně nebyl důvod k sebevraždě, naopak, víme, že to Rybu intelektuálně stimulovalo!) ve vlivu stoické filosofie, která sebevraždu za jistých okolností schvalovala jako eticky žádoucí; Ryba patřil mezi vášnivé čtenáře Seneky (no dobře, ale na takto chatrném předpokladu není možno stavět hypotézu, že si Ryba vzal život jen proto, že si přečetl Seneku) a podle nedávno objeveného dokumentu mohl být poslední kapkou fakt, že rožmitálský farář pravděpodobně ustoupil od rozjednané opravy kostelních varhan, které byly tou dobou rozladěny a v žalostném stavu (tak tohle už mi připadá jako neskonalý nesmysl! Rozladěné varhany jsou velkou nepříjemností, ale sáhnout si kvůli tomu na život? To je opravdu hodně ujetá teorie, ale více o tom níže.)
01
Hmotná nouze se nepochybně podepsala na psychickém stavu stárnoucího nemocného kantora, to je jasné. Stejně tak jeho zdravotní stav. Propadal depresím, to víme. Za určitého stavu mysli lze tento komplex důvodů chápat jako relevantní motivaci pro sebevraždu. Ovšem není to, jak se říká na beton. Aby to bylo na beton, ohánějí se historici objevem listiny, jejíž datace je tak nápadná, až to vyvolává dojem, že to nemůže být samo sebou? O co jde? V příbramském státním okresním archivu byl mezi dokumenty starorožmitálské fary nedávno objeven nenápadný, německy psaný "Protokol o předběžném rozpočtu k opravě rožmitálských varhan", datovaný 7. dubna 1815, tedy v den před Rybovou smrtí (!). V přítomnosti kantora Ryby, faráře Česaného a plzeňského varhanáře Nolliho se konala prohlídka varhan, na něž Ryba poprvé hrál roku 1796 svou Českou mši vánoční Hej, mistře! (a děje se tak o Štědrém večeru hraje dodnes). Nástroj byl shledán v katastrofálním stavu a zcela rozladěný. Dle protokolu byla s varhanářem projednávána oprava na náklady farnosti za značný obnos 170 zlatých. Farář slíbil dát varhanáři i stravu a byt, a obec měla obstarat pouze podavače a šlapače měchů. Protokol však podepsal pouze varhanář Nolli, kdežto farář, coby správce farnosti, už ho podpisem nestvrdil; proto lze předpokládat, že od dohody ustoupil. Vzhledem k tomu, že se v účetních knihách fary ve Starém Rožmitále nenachází až do roku 1823 žádný údaj o opravě varhan, je nanejvýš pravděpodobné, že v roce 1815 z celé akce skutečně sešlo. Nápadná okolnost, že k nezdařenému jednání o opravě varhan došlo den před Rybovou smrtí, vede historiky ke křečovité konstrukci: pro Rybu, který měl absolutní hudební sluch a byl by nadále nucen hrát na falešně znějící nástroj, šlo o věc prvořadého významu, a také o příslovečnou kapku, kterou pohár jeho trpělivosti přetekl. A jeho úmysl ukončit pozemskou pouť prý uzrál. Ptáte se, jestli tomuto zdůvodnění Rybovy sebevraždy věřím? Ovšemže nikoli. Je to strašlivě přitažené za vlasy, a datace jednání o varhanách den před smrtí rožmitálského kantora vůbec nic nedokazuje. Je to jen nápadná indicie, ale nic víc. Den zúčtování Jak víme, J. J. Ryba zemřel 8. dubna 1815. Nalezen byl nedaleko Voltuše, na cestě z Rožmitálu na vrch Štěrbina. Příčinou smrti byla řezná rána, kterou měl přeťaté krční tepny. Následkem tohoto zranění vykrvácel. Krční tepny? Není to divné? Zkusme si to představit. Chcete si vzít život, vezmete břitvu – a přeřežete si krční tepny? To přece nedává smysl. Pokud se chce někdo podříznout, vždy si přetne cévy v zápěstí. Jednak na krku člověk sám sebe špatně řeže (nevidí tam, zatímco na zápěstí si vidí dobře), a jednak ten instinktivní strach ze strašlivé bolesti je v případě přeřezání krku daleko větší, než v případě paže. A dál – proč by proboha Ryba popadl břitvu, nakráčel několik kilometrů od domova, a pak se podřízl na celkem náhodném místě kdesi napůl cesty na Štěrbinu? Ano, dalo by se to vysvětlit tím, že nechtěl své rodině nachystat trýznivý pohled na mrtvého tatíčka v tratolišti krve, ale v tom případě se mohl uchýlit do nějakého křoví poblíž, a nemusel pořádat takový pochoďák. Navíc, Ryba nešel k Voltuši jen tak náhodou, jeho procházka měla jasný účel, a tím nebyla sebevražda. Hned se k tomu dostaneme. Další věc: Ryba nenechal dopis na rozloučenou. Jistě, není to povinnost, nikde není psáno, že každý sebevrah nutně musí pořídit listinu tohoto druhu, ovšem zároveň to znamená, že tento druh relevantního důkazu sebevraždy v Rybově případě prostě nemáme. K dispozici je pouze zpráva jeho tehdy dvacetiletého syna Josef Arnošta, který si do deníku napsal, že otec prý byl v předvečer onoho inkriminovaného dne zádumčivý, nemluvil, zůstal dlouho vzhůru a spálil mnoho písemností. Ano, to může vypadat podezřele. Ovšem spíš než o úmyslu vzít si život může záznam jeho syna svědčit o tom, že Ryba „zametal stopy“. O čem a proč, to nevíme. A neměla to vědět ani jeho rodina. K tomu se ještě dál dostaneme. A ta zmíněná zádumčivost a špatná nálada může mít velmi jednoduché a logické vysvětlení právě v onom nakonec neúspěšném jednání o opravě varhan. Znechucený kantor tím mohl být (a zřejmě skutečně byl) pořádně deprimován, ale proboha, jak by tento fakt mohl souviset s tím, že doma spálil nějaké nespecifikované písemnosti, a druhý den ráno se vypravil s břitvou k Voltuši a tam si podřízl hlavu? To nedává absolutně žádný smysl, z hlediska logiky je to neskonalá hloupost. Když zvážím všechny uvedené indicie, nejsem ani trochu přesvědčen o tom, že J. J. Ryba sešel ze světa vlastní rukou. Pokud to nebyla sebevražda, musela to být vražda (přirozená smrt nepřichází v úvahu; přece jen, tepny se nepřeřežou samy, že). Položme si otázku: máme nějakou stopu, která by mohla vést k osobě pravděpodobného pachatele? Odpověď zní: ale samozřejmě! Klíčem k ní je výše uvedená úvaha o tom, že Ryba možná „zametal stopy“, když v předvečer smrti pálil dokumenty. Jinými slovy, možná „jel“ v něčem tajném. V čem a s kým? Jak už jsem naznačil, Ryba nešel k Voltuši jen tak pro nic za nic na špacír. Měl tam schůzku, natolik tajnou, že o ní nevěděla ani jeho rodina. S kým se měl sejít? S člověkem, který jej pak údajně našel umírajícího. Kdo to byl? Co se stalo pod Štěrbinou? Tak dobrá, odhrneme závoj tajemství. Ryba měl pod kopcem Štěrbina schůzku se svobodomyslným intelektuálem (alespoň takto se o něm zmiňují historici) Nicholausem Riessem. Tento údajně politický emigrant původem z Porýní se v Rožmitálu 02
usadil po okupaci své země Napoleonem (někdy po roce 1800, přesně to ale nevíme). Všechno nasvědčuje tomu, že v Rybovi našel spřízněnou duši s podobným politickým smýšlením. Je možné, že spolu něco plánovali. Co, to nevíme. Je taky možné, že informace, jež by mohly vést k odpovědi na tuto otázku, Ryba spálil v předvečer smrti, spolu s těmi listinami, o jejichž likvidaci se rozepisuje jeho syn ve svém deníčku. Pořádně tedy netušíme, co byl Riess zač, a co měl s Rybou společného, jinými slovy, jaké povahy byly jejich styky, a tudíž také neznáme důvod jejich schůzky. Riess nebyl nijak významnou osobností, takže informace o něm se shánějí strašně těžko. Z toho mála, co se mi podařilo vyštrachat, vyplývá, že je otázkou, zda Riess uprchl ze své domoviny opravdu před Napoleonem … nebo spíš před důsledky svého podezřelého života. Dobrá, Ryba si tedy vyrazil na procházku, jejímž smyslem a cílem byla schůzka s Riessem. Podle tradiční verze přišel na domluvené místo, kde se měl se svým kumpánem sejít, vytáhl břitvu a podřízl se. Tento hypotetický průběh událostí se přece totálně příčí zdravému rozumu!
Mohyla na přibližném místě Rybova skonu a jeho hrob při zdi starorožmitálského hřbitova Kdo si přinesl břitvu, a co se s ní dělo? Podle zažitého líčení se Ryba na onu schůzku vypravil s břitvou v ruce (kterou se pak podřízl, místo aby si pokecal s Riessem – pitomost, že?), ale co když to tak nebylo? Co když si břitvu donesl Riess? A co když nenašel Rybu umírajícího, ale naopak při plném životě? Mohl se k němu lišácky přikrást zezadu, a podříznout mu krk. Ale je také možné, že si břitvu opravdu přinesl Ryba, protože očekával konflikt se svým kumpánem. Pak mohlo dojít ke rvačce, v níž neměl Ryba se svým chatrným zdravím žádnou šanci. Klíčovou otázkou totiž je, co mělo být předmětem jejich schůzky. Nelze vyloučit, že Ryba měl obavy o svůj život, a že tedy násilí ze strany Riesse očekával, proto se ozbrojil. Co mohlo být příčinou takto napjaté atmosféry mezi oběma muži? To už nikdy nezjistíme, ale vodítkem k úvaze o tomto scénáři je ona zmínka z deníku Rybova syna o spálených listinách. Napadá mě, že oba pánové spolu něco plánovali, Ryba od toho chtěl z nějakého důvodu ustoupit, a Riess ho tedy musel jako nepohodlného svědka umlčet. To už jsem se ve svých teoriích hodně rozběhl, takže přibrzdím, protože pomalu začínám psát romantický dobrodružný příběh, což není cílem tohoto článku . Nicméně, buď jak buď, nepřipadá vám scénář „Riess podřízl Rybu“ neskonale pravděpodobnější, než představa, že si někdo sám přetne krční tepny? Podříznutí krku je celkem běžný modus operandi vraždy, ale velmi neobvyklý způsob sebevraždy. Nález mrtvoly Při rozhodování o tom, zda se jedná o vraždu nebo sebevraždu, jsou vždy klíčová svědectví a další nezvratné důkazy, ovšem naprosto stěžejní jsou zpravidla okolnosti objevu mrtvoly. Jak to bylo v Rybově případě? V inkriminovaný den se ve Voltuši objevil podivně vypadající člověk, evidentně velmi rozrušený. Začal místním lidem zmateně sdělovat informaci, že nedaleko odsud našel podříznutého kantora Rybu, ještě živého. Sedláci se s ním hned vypravili na místo činu, ale rožmitálského učitele našli již mrtvého. Podle tradičního podání běžel Riess do Voltuše pro pomoc. Je však možné, že si tím chtěl pouze zajistit alibi. Daleko pravděpodobnější mi připadá následující scénář: Riess zavraždí Rybu, a pak se vypraví do Voltuše, kde předstírá, že celý zdrcený objevil umírajícího sebevraha. Poté, co přivede svědky na místo, je oběť samozřejmě již mrtvá. Takových případů zná historie kriminalistiky celé stovky, ne-li tisíce.
03
Srovnání pravděpodobnosti hypotéz Přichází ten správný čas pro argumentační část. Fakta už máme dostatečně popsaná, nyní zapojme logiku, a zkusme se zamyslet, jak pravděpodobné je, že se věci semlely tak či onak. Co objektivně víme? J. J. Ryba byl 8. dubna 1815 nalezen mrtev, s podříznutým krkem, a to na cestě ke kopci Štěrbina, nedaleko obce Voltuš Ryba nesepsal žádný „dopis na rozloučenou“ Ryba měl v inkriminovaný den na místě činu smluvenou schůzku s Nicholausem Riessem jako důvody k sebevraždě se uvádí zejm. hmotná nouze, zdravotní stav, celková vyčerpanost, zájem o stoickou filosofii, a rozladěné varhany. Dobrá, tohle všechno víme, a teď zkusme zcela objektivně odpovědět na otázku, jaká z toho vyplývají pro a proti obou teorií, tj. teorie sebevraždy, a teorie vraždy spáchané Nicholausem Riessem. Argumenty pro teorii o sebevraždě (a proti teorii o vraždě): neexistuje žádné svědectví ani přímý důkaz, který by jednoznačně sebevraždu vyloučil, nebo dokonce jednoznačně dokazoval, že se jednalo o vraždu Ryba měl dost důvodů uvažovat o tom, že si vezme život (hmotná nouze, deprese, chatrné zdraví) podle všeho byl v předvečer smrti Ryba zvlášť špatně naladěn, stejně jako rožmitálské varhany, o jejichž opravě se ten den neúspěšně jednalo. Argumenty pro teorii o vraždě (a proti teorii o sebevraždě): sebevražda podříznutím krčních tepen je velmi neobvyklá Ryba byl nalezen mrtvý na místě, kde měl v inkriminovanou dobu domluvenou schůzku – je dost těžké si představit, že by si zrovna v takové situaci vzal život nebyl nalezen dopis na rozloučenou Ryba měl schůzkou (kterou tajil, a jejíž smysl je nejasný) s poněkud podezřelým individuem s pochybnou minulostí. Takže argumenty pro a proti jsou pěkně na talíři, názor si udělejte prosím sami. Své pochybnosti o oficiální verzi Rybovy sebevraždy nikomu nevnucuji, ale nápadné nedostatky této verze člověka vedou k zamyšlení … Závěrem … Roku 1854 postavili lesní dělníci na místě Rybovy smrti kamenný křížek, který byl roku 1933 doplněn dosud stojící kamennou mohylou. Jako sebevrah byl Ryba pochován bez obřadu na zrušeném morovém hřbitově. Teprve čtyřicet let po tragickém skonu putovaly ostatky geniálního skladatele na rožmitálský hřbitov, kde i dnes najdeme jeho skromný náhrobek. Podle oficiální verze nesměl být Ryba pohřben do posvěcené půdy starorožmitálského hřbitova proto, že byl sebevrah. Toto zdůvodnění je zcela relevantní, pohřbívání sebevrahů mimo posvěcenou půdu bývalo běžnou praxí. Podrobným průzkumem starorožmitálských matrik zemřelých bylo však zjištěno, že Ryba byl jediným „sebevrahem“, který za mnohé roky před tím i potom takto špatně dopadl. V ostatních případech, kdy si někdo vzal život, vždy farář zapsal, že onen člověk se sice kupříkladu utopil, ale v pominutí smyslů, a tudíž vlastně nevěděl, co činí. Možná takové lidi pohřbívali až někam dozadu ke hřbitovní zdi, stejně jako novorozeňata zemřelá bez křtu, ale nikdy je nevyobcovali kamsi na vzdálený morový hřbitov – jako právě Jakuba Jana Rybu. Otázka, proč učinil farář Česaný zrovna v Rybově případě výjimku z běžné pokrytecké praxe, má vcelku jednoduchou odpověď. Rožmitálský kněz se s místním kantorem nesnášel, lezly mu na nervy věčné Rybovy provokace a rebelantské móresy. Ryba nebyl v žádném případě konformním katolíkem, který by úslužně činil vše, co uvidí svému církevnímu představenému na očích. Není divu, že na něj měl farář Česaný pořádně spadeno. Je také možné, že mezi nimi došlo právě v předvečer Rybovy smrti k další rozepři kvůli zmíněnému nezdařenému jednání o opravě varhan. A tak si kněz na svém neposlušném kantorovi zchladil žáhu alespoň in memoriam, a nepustil jeho ostatky na hřbitov. A přitom je možné, že právě v Rybově případě bylo podezření ze sebevraždy naprosto falešné. A tak tu máme zase jeden z historických paradoxů: zatímco všichni sebevrazi ulehli na hřbitově, tak Rybovi, který byl možná na rozdíl od nich obětí vraždy, spočinutí v posvěcené půdě církev odepřela. -jr-
04
… řádnej vejšlap: Tři „čimy“, křištál a brigáda … prostě paráda aneb další nádherná lezecká expedice do Dolomit Na černošickém nádraží lze čas od času spatřit poněkud nezvyklou scénu. Z půlnočního vlaku od Prahy, který do Černošic přijíždí kolem 0:40, se vyvalí dva maníci s batohy na zádech. U křovíčka vedle nádraží se vyčůrají a než pořádně stihnou zapnout poklopec, přiřítí se z vršku stříbrná audina. Její řidič se s oběma přivítá, bágly bleskově letí do kufru, osádka naskáče do vozidla, už se ostře startuje, až štěrk odletuje od kol … Přesně takto probíhá začátek našich výprav do Dolomit. Díky PRD°ově dravé jízdě zvládáme přesun ze srdce Čech pod italské horské velikány v průměru za sedm hodin, takže už před osmou ranní obouváme pohorky a vyrážíme vstříc dalším nevšedním dobrodružstvím. Den první: Tre Cime di Lavaredo „Zastavíme zase u Walchensee, jako vždycky?“ zeptal jsem se PRD°a ještě trochu rozespalý, sotva jsem otevřel oči. „Ne. Kvůli tobě se tam rozhodně nebudeme vracet.“ „Vracet? Jak to? My už jsme to přejeli?“ PRD° se rozesmál. „Jo, a jak. Už jsme v Rakousku. Sjíždíme do Innsbrucku.“ Podíval jsem se z okénka a opravdu, přímo před sebou jsem viděl známou strmou skalní stěnu, do níž je zakousnuta železnice i silnice, a vpravo od ní, hluboko pod námi, se skrývalo údolí řeky Inn. Zrovna jsme byli na začátku ostrého sjezdu do centra rakouské části Tyrolska. No, takže jsem spal trochu déle, vlastně hodně déle, než jsem si myslel, to je dobře. Za chvíli budeme v Itálii. A pořád nevíme, kam vlastně jedeme. Návrhů byla spousta. PRD° se nás snažil několik týdnů dopředu přesvědčit, abychom si s ním vylezli obávaný Poessnecker. Naše námitky, že to jedna z nejtěžších ferát vůbec, která vyžaduje buď zkušenosti nebo fantastickou kondici nebo ještě lépe oboje, nebral vůbec v potaz. Nakonec ale ustoupil, hlavně asi kvůli počasí – dva dny před naším příjezdem totiž v Dolomitech napadlo několik desítek centimetrů sněhu, a za těchto podmínek by byl Poessnecker opravdu silné kafe.
„Kam vlastně pojedeme?“ hodil PRD° řečnickou otázku, úplně jako kdyby četl moje myšlenky, „hele, vzal jsem vás už někdy pod Tre Cime di Lavaredo?“ „Ne, co to je?“ ozval se ochrápaný KHC°. PRD° byl úplně konsternovaný. 05
„Cože? To si děláte srandu? Vy jste ještě nebyli na čimách? No tak tam musíme! To je největší ikona Dolomit, úplně nejvíc krásná věc, co se tu dá vidět!“ A bylo rozhodnuto, zamířili jsme do Sextenských Dolomit. Pod „čimy“ se jede nádhernou horskou silnicí, která je samozřejmě placená, 24hodinový vjezd s parkováním v cca 2.500 m n. m. přijde na 24 éček. Už samotný výjezd nahoru je zážitkem.
Přesně ve tři čtvrtě na osm jsme zaparkovali auto a mohli jsme se začít kochat neskutečnou scenérií. Přímo nad námi se tyčila nejzápadnější z „čim“, tedy Cima Piccola. Odtud nevypadala nic moc, prostě taková obrovská skála. Nádhera se však rozprostírala všude kolem. Sorapiss, Cristallo, Cima Rosa … atakdál atakdál, prostě kam se člověk podíval, všude se tyčily úchvatné útvary z dolomitického vápence. Takže jsme nasekali hromadu úvodních fotek, a vydali se horskou pěšinkou na okružní cestu kolem „čim“. Nahoru na ně jsme namířeno naštěstí neměli, to je terén pouze pro mucholapky. Naším úkolem bylo pouze projít se kolem, a přitom si vyběhnout dvě ferátky, které se nám postavily do cesty. Pořád bylo na co koukat, nemohli jsme se vůbec nabažit, navíc sama cesta vedla malebným terénem. Netrvalo dlouho, a došli jsme k malé chatě Langalm. Vzhledem k tomu, že dosud neproběhlo kafe, bylo to jako na zavolanou. Odvážný PRD° si dal obrovskou sklenici úžasného mléka a k ní rovněž obrovskou sklenici rovněž úžasného jogurtu z tohoto mléka, ochuceného rovněž úžasnou zavařeninou z úžasných místních lesních plodů. Já a KHC° jsme se této bizarní kombinace zalekli s ohledem na možné následky jejího konfliktu s naším metabolismem, a raději jsme zůstali u klasického kafe, které nám ale nesmírně bodlo. Museli jsme ho však vypít rychle, protože PRD° už byl zase nervózní jak prvnička na ultrazvuku, a hnal nás dál, protože chtěl být „nahoře“ první. Nechtěl totiž připustit, aby nás na naší trase někdo předběhl. PRD° prostě chce být vždy a všude první. Cesta nás pak zavedla přes dvě poměrně hluboká údolí k chatě Locatelli. Poslali jsme tam s KHC° první dnešní pivo, a už nás PRD° znovu cepoval, ať sebou mrskneme. Z druhé strany (odkud je to kratší) mířili z parkoviště další turisté, a PRD° chtěl být … jak jinak, než první. A kde vlastně? No na ferátě, samozřejmě. Konkrétně se jednalo o výstup ferátou Leiternsteig na nádherně naježený skalnatý štít jménem Toblinger (italsky Torre di Toblin, tj. Toblinské věže, 2.617 m n. m.), vypínající se nedaleko chaty Locatelli. Cesta k němu byla totálně zasněžená, což dávalo tušit, že na severní stěně, po níž se feráta plazí, nalezneme vlhkou skálu, lano, žebříčky a vůbec všechno. A taky že ano. Dětská feráta, jak ji klasifikuje PRD° (oficiálně je uváděna obtížnost C, což rozhodně neodpovídá terénu pro děti), se tak proměnila v solidní „déčko“ až „éčko“. Nebyla nijak nebezpečná, jištění bylo perfektní, ale díky vlhkému terénu nám dala fyzicky pořádně zabrat (PRD°ovi ne, ten ji vyběhl s prstem v nose, jako vždycky všechno). Nicméně netrvalo dlouho, a už jsme se fotili u vrcholového kříže, a vstřebávali neskutečný výhled. Zejména Tre Cime odtud vypadaly naprosto úchvatně, a musel jsem dát PRD°ovi za pravdu, že to je doslova pohlednicový obrázek. Sestupová trasa Feldkurat-Hosp-Steig byla kupodivu veliká pohoda, skoro jsme si pohvizdovali, jak nás to bavilo. Za chvíli jsme byli dole, a kolem dvou ledovcových jezírek mazali zpátky na Locatelli, kde jsme doplnili energii skvělými špagetami 06
carbonara. Sotva jsme dojedli, už nás PRD° zase hnal jak dobytek na porážku, tentokrát vstříc výstupu na Patternkofel (2.744 m n. m.), což je ježatý kopec v těsném severovýchodním sousedství Cima Ovest. Šli jsme opačným směrem, než je obvyklé, tj. stoupali jsme sestupovou ferátou De Luca, a dolu lezli výstupovou ferátou Innerkofler. Nástup byl dlouhým, členitým, a místy velmi strmým (a občas hnusně nízkým a stísněným) tunelem, prokopaným do skály za první světové války. Sama feráta by byla opět skoro až dětská, nebýt toho sněhu a mokrých skal a lan. Lezlo se blbě, měli jsme toho s Mirkem dost, takže nám bohatě stačilo vyškrábat se do sedla. Tam jsme PRD°a s jeho úmyslem zdolat vrchol poslali do … no prostě rovně. Následoval sestup strašlivým, téměř neschůdným suťoviskem, jež nás dovedlo ke zmíněné krátké ferátce Innerkofler, která žertovně postrádala lana na poměrně úzké polici, pod níž se strměl příkrý a pořádně hluboký sráz. Zvrhlá záliba Italů v testování odolnosti turistů nejištěním takto krkolomných cest je nám dobře známá. Při každé výpravě do Dolomit prostě musíme počítat s tím, že se minimálně párkrát budeme obávat o holý život jen proto, že jsou Italové čtveráci. Nicméně nebylo to tak strašné, nakonec jsme zvládli i lehce sportovní závěr feráty, a kolem chaty Auronzo došli na parkoviště k autu. Sjeli jsme do Misuriny, našli si tam ne zrovna levné ubytování, a po krásné procházce kolem jezera zaparkovali do pizzerie, kde se odehrál kromobyčejně příjemný gastronomický závěr dne. Den druhý: Cristallino a cesta Ivano Dibona V italských horách se setkáte v zásadě se dvěma druhy lanovek: tzv. segovia je sedačková, zatímco funivie je kabinková. Pod masivem Cristallo jsme se setkali s třetím typem, zvaným „ovovia“, což se dá přeložit jako „vajíčko“. A přesně tak vypadala věc, do které nás na horní lanovce nacpali. Vaječná kabinka k stání je určena pro dvě osoby, ovšem jaksi se přitom nepočítá s tím, že tyto osoby sebou mají objemné batohy, jako já s KHC°. V této konstelaci jsme byli ve vajíčku jako sardinky, což v nás vyvolávalo vzpomínky na naši prenatální minulost. Ale nevyvolalo, protože si ji naštěstí nepamatujeme (btw, s podobnou kabinkou jsme se před lety setkali na lanovce na masiv Langkofelu, ovšem tam jsme měli vajíčko každý sám pro sebe). Vejce nás vyvrhlo ve 3.000 metrů nad mořem, přímo u horské chaty, v mělkém sedýlku mezi vrcholy Monte Cristallo (3.221 m n. m.) a Cristallino d´Ampezzo (3.008 m n. m.). Naším cílem bylo zdolat dlouhou zajištěnou cestu Ivano Dibona, která je vlastně sestupovou trasou z hřebene k mezistanici lanovky. Onen „sestup z hřebene dolů“ je ozvláštněn výstupem na Cristallino, to aby člověk měl pocit, že také něco slezl, a užil si aspoň jeden kříž.
PRD° dobře věděl, že absolutně není šance stíhat kromě této cesty i výstup na Cristallo, ale nechtěl si nechat ujít možnost alespoň kousek této feráty zdolat. Takže náš nechal na chatě, ať si dáme pivo, a zatím se rozcvičil slezením dvou tří skal směrem k nejvyššímu vrcholu masivu. Zabralo mu to slabou půlhodinku, vyblbnul se, zamachroval před lezkyněmi, my jsme si zatím vypili Forsta, nebo co to bylo, a mohlo se konečně vyrazit. Hned za chatou nás pobavil rozkošný lanový mostek a pak jsme bez námahy přeskotačili rozeklaným skalním hřebínkem na vrchol Cristallina, kde nám dělali společnost tři mladí Němci a jeden ne již mladý Američan. Bohužel byla totální mlha, takže jsme si dali vrcholový kříž bez výhledu, který by byl jistě nádherný. 07
No a začal sestup, místy hodně strmý, a díky sněhu občas i dost nebezpečný v místech, kde nebylo jištění nad obligátními strmými až kolmými srázy. V podstatě to probíhalo tak, že jsme vždy kus slezli do sedla, z něhož jsme pak museli zase kus vylézt, zpravidla po úzké polici bez jištění, abychom zase mohli kus slézt do sedla, a zase vylézt … a tak pořád dokola, snad čtyřikrát.
Při jednom takovém sestupu jsem zahlédl dvojici turistů před námi, kterak se ze sedla spouštějí do zcela evidentně neschůdného, krkolomně prudkého údolí, navíc zasypaného sněhem. „Hele, co to dělají, ti blázni!“ ukázal jsem PRD°ovi, „tam určitě cesta nevede, že ne?“ „Ne, to jsou idioti,“ ujistil mě PRD°, „tam to určitě nevede, to bych si rozhodně pamatoval.“
08
