Analýza částí prezidentského volebního systému v USA

APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2007

IGOR VEČEŘ

Analýza částí prezidentského volebního systému v USA

Vývoj volebních kampaní Pod pojmem volební kampaň se rozumí organizovaná snaha přesvědčit voliče, aby upřednostnili jednoho kandidáta před ostatními, kteří se ucházejí o tutéž funkci. Pro konání efektivní volební kampaně je v současnosti zapotřebí získat informace o zájmech voličů a rozvinout strategie a taktiky, které na tyto zájmy mohou působit. Dříve hrály v USA hlavní úlohu ve všech stadiích volebního procesu volební strany, dnes se kandidáti o zájmech voličů dozvídají z průzkumů veřejného mínění, které si sami organizují a platí. Kandidáti se nespoléhají jen na své politické strany, úloha politických stran se tak postupem času přeměnila z výkonné na podpůrnou. Kandidáti si také sami najímají politické konzultanty, kteří jim vymýšlí tzv. „sound bites“,1) což jsou krátké, vtipné a poutavé fráze, kterými mohou upoutat voliče. Tato poselství kandidáti prezentují prostřednictvím volebních kampaní v médiích.2) Zřejmě nejdůležitější změnou týkající se volebních kampaní je skutečnost, že kandidáti nevedou volební kampaň pouze za účelem, aby byli zvoleni, ale musí vést zároveň kampaň za nominaci. Tuto volební kampaň dříve zabezpečovala stranická organizace. Do nejdůležitějších funkcí dnes již nejsou kandidáti nominováni v rámci stranické organizace, nýbrž v rámci politické strany. Tento stav znamená, že představitelé strany sami vybírají kandidáty dnes již velmi výjimečně. Kandidáty proto vybírají straničtí voliči. Představitelé strany pouze organizují a dohlížejí na průběh těchto voleb v rámci politické strany. Vzhledem k tomu, že většina kandidátů, kteří usilují o to být kandidátem strany na významnou funkci (včetně funkce prezidenta USA), musí nejprve zvítězit ve volbách o nominace, každý kandidát předtím, než vstoupí do volební kampaně, musí nejprve projít kampaní nominační.3)

1) Janda, K. – Berry, J. – Goldman, J. – Huff, E.: Výzva demokracie. Systém vlády v USA. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, s. 176. 2)

Tamtéž, s. 175n.

3)

Tamtéž, s. 177.


27

Nominace na úřad prezidenta USA Nejdůležitější části procesu nominace v americké stranické politice jsou volby uskutečňované stranickými voliči. Způsob, na základě kterého Demokraté i Republikáni nominují svého kandidáta na úřad prezidenta, se v jednotlivých státech liší, neboť každý stát má právo samostatně přijímat zákony upravující nominační proces. Zajímavostí je, že metoda výběru kandidátů je tedy závislá na zákonné úpravě nominačního procesu v konkrétním státě. Pro politickou stranu je tak zákonem upraven způsob výběru kandidáta, což je ve světě velmi vzácný jev.4) Kandidáti na prezidenta jsou nominováni delegáty na celonárodních sjezdech. Celonárodní sjezdy se konají v létě před prezidentskými volbami, které jsou uskutečňovány v listopadu (vždy první úterý po prvním listopadovém pondělí). Dříve se o nominaci rozhodovalo přímo na celonárodním sjezdu. V případě, že se tříštily hlasy a žádný kandidát nezískal většinu hlasů, konala se opakovaná volba. Podobná situace nastala naposledy v roce 1952, kdy o nominaci prezidentského kandidáta Adlaie E. Stevensona museli Demokraté hlasovat celkem třikrát.5) Změna nastala v roce 1968, odkdy nominační sjezdy pouze formálně potvrzují výsledky předchozích složitých procesů, které nastávají v rámci procesu výběru delegátů sjezdu.6) • Výběr delegátů sjezdu: Neexistuje žádná celonárodně platná legislativa, která by upravovala, jakým způsobem mají stranické organizace jednotlivých států vybírat delegáty na svůj sjezd. Proto zákony jednotlivých států zavedly značné množství různých procedur (v jednom státě jsou tyto procedury dokonce odlišné pro Demokraty a Republikány). Největší rozdíl ve výběru delegátů lze nalézt mezi místními caucusy (= schůzemi) a prezidentskými primárními volbami (= primárkami). • Prezidentské primární volby: Jedná se o zvláštní druh primárek, při kterých jsou vybíráni delegáti na celonárodní nominační sjezd strany. Rozlišují se dva druhy primárních voleb: a) preferenční prezidentské primárky, při kterých příznivci strany volí přímo osobu, kterou by rádi nominovali na post stranického kandidáta na úřad prezidenta. Při tomto typu primárek delegáti vyhrávají podle několika typů různých vzorců. b) Při primárkách pro výběr delegátů jsou voleni přímo delegáti pomocí stranických voličů. Delegáti se pak mohou, ale nemusí vyslovit pro jednoho z kandidátů na úřad prezidenta. • Místní caucus: Tento pojem znamená metodu výběru delegátů, která se skládá z několika fází. Začíná caucusem, což je místní schůze příznivců politické strany, na které jsou vybíráni delegáti na schůzi pro následující vyšší úroveň, nejčastěji okresní. Převážná část delegátů vybíraných na místní úrovni otevřeně podporuje některého z prezidentských kandidátů. Proces pak pokračuje na vyšší – okresní úrovni, kde jsou vybíráni delegáti na schůzi pro další vyšší úroveň

4)

Tamtéž, s. 177.

5)–6)

28

Tamtéž, s. 179.


atd. Tento proces vrcholí státním konventem (sjezdem), na kterém jsou vybíráni delegáti na konvent celonárodní.7) Postupu pomocí caucusů bylo využito např. v roce 1992 přibližně v 15 státech, přičemž ho použili spíše Demokraté než Republikáni. Některé státy použily nejen caucus, ale také primární volby. Primární volby byly pro výběr delegátů na nominační sjezdy použity poprvé v roce 1912. Systém prezidentských primárních voleb dnes převažuje, spoléhají na něj téměř ve 40 státech a vychází z nich více než 80 % kandidátů na úřad prezidenta USA.8)

Nominační kampaň Nominační proces stranických kandidátů na úřad funkce prezidenta Spojených států je složitý a náročný. Ve stranické politice jiných zemí světa nemá svým obsahem obdoby. Uchazeči o křeslo prezidenta oznamují svou kandidaturu mnoho měsíců předtím, než jsou vybíráni delegáti sjezdů. V roce 1992 začal proces výběru kandidátů na úřad prezidenta již na počátku února v caucusech (= schůzích) ve státě Iowa a nedlouho poté následovaly primární volby ve státě New Hampshire. Tyto dva státy se tak jednou za 4 roky těší z přízně sdělovacích prostředků, protože představují první test možné úspěšnosti kandidátů na prezidentský úřad.9) Pro souboj v Iowě platí, že proseje prezidentské kandidáty a ve hře ponechá pouze ty, které věrní členové strany neodmítli. Naproti tomu primární volby konané o týden později v New Hampshire otestují, jakým způsobem se prezidentští kandidáti zamlouvají řadovým politickým voličům. Tento test naznačí, jakým způsobem si kandidáti pravděpodobně povedou ve všeobecných volbách.10) Pro zajímavost lze uvést, že v roce 1992 volilo v prezidentských primárních volbách v obou politických stranách zhruba 35 milionů voličů a zhruba 500 000 voličů se účastnilo caucusů. Z toho je patrné, že prezidentští kandidáti musejí vést kampaň před velkým počtem voličů ještě dříve, než dojde ke všeobecným volbám. Z této skutečnosti lze vysledovat několik závěrů: • Šance na úspěch přiláká obvykle zhruba 6 kandidátů, pokud strana nemá prezidenta, který se uchází o znovuzvolení. • Kandidáti nevyhrají nominaci, pokud se netěší všeobecné podpoře většiny stoupenců politické strany. • Kandidáti, kteří vyhrají, se o své vítězství z velké části zaslouží sami, protože celonárodní stranická organizace kandidáty nepropaguje.11) Kandidáti si sami vedou svou vlastní volební kampaň.

Charakteristika nominovaných kandidátů Kandidáti, kteří jsou nominováni na úřad prezidenta USA, jsou z hlediska svých dosahovaných úspěchů a politických zkušeností zajímavým statistickým 7)–8) 9)

Tamtéž.

Tamtéž, s. 179n.

10)–11)

Tamtéž, s. 180.


29

vzorkem. Zatímco v Evropě budoucí prezidenti většinou vykonávají před svým zvolením často povolání, ve kterých mohou získávat zkušenosti s fungováním vlády, v USA je nezbytným předpokladem pro zvolení do úřadu prezidenta správné vedení volební kampaně. I v USA je ovšem vítaným bonusem zkušenost kandidáta z úřadů, neboť na základě svých předchozích výsledků může snáz přesvědčit voliče o svých osobních kvalitách. Příležitostně se však stává, že v rámci nominací ve své politické straně uspějí i kandidáti, kteří předtím nepracovali dlouho ve státních službách (např. Jimmy Carter nebo Ronald Reagan). Další rozdíl mezi Evropou a USA lze spatřit v různých kariérních postupech týkajících se funkce prezidenta. V Evropě aspiranti na křeslo ministerského předsedy musí získat nejprve podporu své strany, např. ve Velké Británii musí kandidát na funkci premiéra strávit průměrně 12 let v čele nějakého ministerstva. Naproti tomu v USA nemají kandidáti na prezidenta většinou zkušenosti z vládního kabinetu, ale někteří z nich mají již předchozí zkušenost s výkonem funkce guvernéra.12)

Prezidentská volební kampaň Poté, co prezidentský kandidát úspěšně projde procesem nominace, nastává období, kdy je zapotřebí vést volební kampaň za účelem zvolení politickou stranou nominovaného kandidáta na úřad prezidenta USA. Každá volební kampaň má určité zákonitosti, které se pokusím objasnit. Z hlediska politického kontextu je nutné rozlišit, zda je kandidát na úřad prezidenta již jeho držitelem, vyzyvatelem, nebo jedná-li se o tzv. otevřené volby,13) kdy jsou vyzyvateli oba. Obecně lze říci, že v určité výhodě jsou zpravidla držitelé. Je třeba se také zabývat charakteristikou volebních oblastí. Ty se často liší svým voličským zázemím z hlediska lidnatosti, sociálního složení voličů a také velikostí území. Lze říci, že čím je elektorát rozmanitější, větší a lidnatější, tím nákladnější a složitější je vést účinnou volební kampaň. Dalším podstatným faktorem, který ovlivňuje volební kampaň, jsou politické tendence samotných voličů. Pro prezidentského kandidáta je mnohem snazší být zvolen ve státě, kde voliči dávají přednost politické straně, za kterou na tento post kandiduje. Zároveň je pro takového kandidáta jednodušší získat finanční prostředky sloužící pro vedení úspěšné kampaně. Prezidentská kampaň je poměrně izolovaná od jiných typů volebních kampaní v USA, neboť finanční prostředky, které slouží k prezidentské volební kampani, náleží do dispozice přímo prezidentského kandidáta, nikoliv strany.

Financování prezidentské volební kampaně Pro vedení řádné volební kampaně je mimo kvalitního kandidáta zapotřebí také určité finanční zázemí. Díky peněžním prostředkům lze najmout nejlepší organizátory pro vedení kampaně, poradce, získávat potřebné vybavení a přesné

12)

Tamtéž, s. 245.

13)

Tamtéž, s. 180.

30


průzkumy volebního mínění. Financování volebních kampaní v USA je dnes regulováno celonárodní vládou i vládami jednotlivých států. K této změně došlo roku 1971, kdy Kongres přijal „Federální zákon o volebních kampaních (FECA)“,14) který zpřísnil pravidla, jež nově požadují přiznávání výše příspěvků na kampaň včetně výdajů na ni. Novela tohoto zákona z roku 1974 vytvořila „Federální volební komisi (FEC)“,15) jejímž úkolem je zákon provádět. V rámci prezidentských voleb je od roku 1976 pod její správou také financování prezidentské volební kampaně.16) Prezidentské kampaně byly a jsou vždy velice nákladné. Před účinností Federálního zákona o volebních kampaních nebyly metody získávání finančních prostředků na prezidentské kampaně vždy plně transparentní. Proto je od roku 1974 možné, aby prezidentský kandidát, při splnění určitých podmínek, získal finanční příspěvek z veřejných finančních zdrojů za účelem financování prezidentských primárních voleb a všeobecných voleb.17) Uchazeči o nominaci na funkci prezidenta mohou obdržet finanční podporu z federálních zdrojů, pokud alespoň ve dvaceti státech získají 5 000 dolarů ze soukromých darů, které musí být jednotlivě nižší než 250 dolarů. FEC pak tyto příspěvky doplní, maximálně však do výše jedné poloviny výdajového limitu. Původně tento limit pro výdaje na prezidentské primární volby podle zákona z roku 1974 činil 10 milionů dolarů. Ustanovení o životních nákladech však umožňovalo postupné zvyšování těchto výdajů. Proto v primárních prezidentských volbách např. v roce 1992 tento limit činil již 27,6 milionů dolarů (+ 5,5 milionů dolarů na náklady spojené se získáváním těchto financí). Pokud se jedná o kampaň před všeobecnými volbami, mohou prezidentští kandidáti za Demokratickou i Republikánskou stranu obdržet z veřejných prostředků dvojnásobek limitu určeného pro primární volby (např. v roce 1992 tedy 55,2 milionů dolarů). Tato možnost však platí pouze za předpokladu, že prezidentští kandidáti použijí výhradně veřejné finanční prostředky. Obě majoritní politické strany obdrží také finanční podporu na své nominační sjezdy (v roce 1992 tato podpora činila 11 milionů dolarů).18) V roce 1996 činil grant Federální volební komise již 61,82 milionů dolarů na kandidáta pro kampaň před všeobecnými volbami. Prezidentský kandidát třetí politické strany může získat veřejné prostředky až po proběhlých prezidentských volbách, pokud obdrží alespoň 5 % hlasů ve všeobecných volbách.19) Obě hlavní politické strany také obdržely v roce 1996 z veřejných fondů každá částku 12,36 milionů dolarů na uhrazení výloh vzniklých v souvislosti s konáním Národních konventů. Ostatní politické strany získávají nárok na veřejné financování jejich Konventů, pokud jejich nominovaní kandidáti obdrželi alespoň 5 % hlasů při předchozích všeobecných volbách.20) Veřejné finanční prostředky obdrží přímo štáb, který vede kandidátovu prezidentskou kampaň, nikoliv národní rada strany. FEC zároveň omezuje také výši nákladů, které národní rady smí vynaložit za své nominované kandidáty. (V roce

14)–16)

Tamtéž, s. 181.

17)

Tamtéž, s. 181n.

18)

Tamtéž, s. 182.

Guide to Election 2000, Issues of Democracy. Electronic Journals of the U. S. Department of State, October 2000. 19)–20)


31

1992 činil tento limit 10,3 milionů dolarů). FEC zároveň omezuje i výši příspěvků, které mohou jednotliví občané (max. 1 000 dolarů) a organizace (max. 5 000 dolarů) věnovat jednotlivým kandidátům v jedněch prezidentských volbách. V 80. letech 20. století došlo ke zvýšení vlivu celonárodních i stranických organizací v rámci prezidentských kampaní, protože podle zákona nebyly finančně omezeny příspěvky od jednotlivých občanů či organizací, pokud se týkaly nákladů na poštovní zásilky strany, registraci voličů a kampaní za získání více hlasů pro celou kandidátku.21) Domnívám se, že důležitým faktorem v rámci prezidentských voleb může být i to, že FEC neomezuje výši nákladů, které vzniknou jednotlivým občanům nebo organizacím v souvislosti s tím, že sami propagují vybraného kandidáta.22)

Volební strategie a taktika Pojem strategie v rámci volební kampaně znamená celkový přístup používaný k přesvědčování voličů, aby volili určitého kandidáta, zatímco pojem taktika znamená obsah poselství a způsob jejich sdělování. Existují tři základní strategie, které se v kampaních dají různým způsobem kombinovat:23) • Strategie zaměřená na politickou stranu. Počítá se při ní s tím, že je voličská obec identifikována s určitou politickou stranou. • Strategie zaměřená na otázky. Při ní existuje snaha získat podporu obyvatelstva v rámci řešení určité politické otázky. • Strategie zaměřená na image. Tato strategie zdůrazňuje kandidátovy osobní kvality, např. důvěryhodnost, nezávislost, bezúhonnost, zkušenosti apod. Strategie kampaně by měla být připravována přesně na míru každému kandidátovi a její složky by měly být vzájemně vyvážené v rámci celého volebního konceptu. Pro každou kampaň je důležité, aby jí byla věnována dostatečná pozornost ze strany sdělovacích prostředků. Projevuje se zde i aspekt psychologický, protože zpravodajství je považováno mnohými čtenáři a posluchači za objektivní. Zároveň je prezentace v médiích zdarma. Politické strany se snaží upoutat reportéry různými způsoby, nejčastěji pořádáním tiskových konferencí nebo spojováním výroků kandidátů s aktuálními událostmi. Držitel prezidentského úřadu je díky tomu v určité výhodě, protože pozornost médií může přilákat i pouhým ohlášením politického rozhodnutí.24) V USA existuje značné množství funkcí, které vycházejí z voleb. Proto je americký volič každé dva roky zván k volbám, neboť každé dva roky jsou voleni členové Sněmovny reprezentantů, část Senátu, část guvernérů (tzv. dvouletá kadence). Každé čtyři roky je volen prezident, guvernéři se čtyřletou periodou apod.25)

Janda, K. – Berry, J. – Goldman, J. – Huff, E.: Výzva demokracie. Systém vlády v USA. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, s. 182.

21)–22)

23)–24) 25)

Tamtéž, s. 183.

Blahož, J. – Balaš, V. – Klíma, K.: Srovnávací ústavní právo. Praha: ASPI, 2003, s. 265.

32


Některé principy volební strategie a taktiky lze tedy uplatnit nejen v rámci prezidentských voleb, ale také např. při volbách guvernérů. Mimo zpravodajskou složku je možné na voliče působit také pomocí placené reklamy. Zpravodajství totiž obvykle nesděluje mnoho informací týkající se otázek volební kampaně. Na základě studie analyzující televizní zprávy a placenou reklamu z roku 1984 bylo zjištěno, že „voliči získali převážnou většinu informací o kampani z politických reklamních šotů, ne z televizního zpravodajství.“26) Mezi hlavní cíle placené reklamy patří, aby se jméno kandidáta stalo známým. Dalším cílem placené reklamy je vyzdvihování kandidátových předností. Reklama může být vymezena jak pozitivně (líčení kladů kandidáta), tak negativně (propagace kandidáta napadáním protikandidátů). Nejpodstatnější složkou placené reklamy je však skutečnost, aby se kandidátovo jméno stalo známým. Na základě této skutečnosti se zvyšuje šance na dosažení úspěšného výsledku v prezidentských volbách. V rámci kontextu současného vývoje prezidentských voleb musím rovněž reflektovat skutečnost, že stále častěji se prezidentské volební kampaně odehrávají na bázi negativní reklamy. Jejich účinnost se ukazuje jako vyšší než účinnost pouze pozitivně laděné reklamy. Obecně mohu také říci, že prezidentské volební kampaně jsou stále více a více profesionalizované, neboť většina mediálních kroků je prováděná po konzultaci s politickými konzultanty. Na prezidentských volebních kampaních se také podílejí profesionální reklamní agentury. Tak tomu zůstane zřejmě i nadále. Prostor pro případné prohloubení profesionalizace kampaně spatřuji prakticky pouze na úrovni nominačního procesu, kde si kandidát sám vede reklamní kampaň za nominaci. Zde je však pravděpodobnost úspěchu stát se kandidátem na prezidenta citelně menší, zejména vzhledem k vyššímu počtu možných kandidátů i v rámci jedné politické strany. Složení sboru volitelů dává výhodu větším a konkurenceschopnějším státům. V důsledku toho se většina kampaní odehrává právě tam. V těchto státech pak nutí kandidáty zaměřovat se na skupiny lépe organizované, geograficky koncentrované a soudržnější ve svém volebním chování. Jejich hlasy jsou maximalizovány tím, že vítěz získává všechny hlasy volitelů za daný členský stát a že tento stát má větší podíl na sboru volitelů. Právě kvůli této výhodě velkých států kandidáti věnují mnoho prostředků a času ve své kampani právě jim, i když někdy nejsou jejich naděje na vítězství v nich příliš velké.

Vliv médií na volební proces Obecně lze říci, že většina občanů spoléhá při získávání informací o politice na hromadné sdělovací prostředky. I v této oblasti lze vysledovat určitý vývoj. Do počátku 60. let 20. století převažovaly jako hlavní zdroj informací noviny. Poté jako hlavní informační zdroj začala převažovat televize. Koncem 80. let 20. stol. jako hlavní zdroj informací označily televizi dvě třetiny Američanů, noviny necelá polovina Američanů a rozhlas jedna pětina Američanů. Důležité ale je, že televizní

26) Janda, K. – Berry, J. – Goldman, J. – Huff, E.: Výzva demokracie. Systém vlády v USA. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, s. 183.


33

zprávy jsou hodnoceny v poměru 2:1 jako důvěryhodnější zprávy než zprávy v novinách.27) Velká část Američanů také věří, že sdělovací prostředky mají značný vliv na vládní instituce země a téměř 90 % amerických občanů je přesvědčeno, že sdělovací prostředky silně ovlivňují i veřejné mínění.28) Míru vlivu sdělovacích prostředků na veřejné mínění však nelze jednoznačně změřit. Na základě studií bylo zjištěno, že televizní zpravodajství má systematický vliv pro utváření názorů obyvatel. Dotazovaným bylo kladeno na 80 otázek o různých záležitostech domácích i zahraničních. U téměř 50 % otázek byl zaznamenám posun názorů veřejnosti o cca 6 %. Změny názorů byly porovnány s postoji komentátorů televizních zpráv, prezidenta, členů různých politických stran a členů zájmových skupin. Jako názor s nejsilnějším vlivem byl vyhodnocen názor komentátorů televizního zpravodajství, neboť i jediný komentář může změnit názor populace až o 4 %.29) Význam televize jakožto podstatného média majícího vliv na spoluvytváření veřejného mínění procházel určitým historickým vývojem. Po ukončení druhé světové války v době prezidentského funkčního období Harryho Trumana (1945– –1953) televize stále ještě nehrála podstatnou roli v politickém životě. Dominantním médiem tehdejší doby bylo zejména rádio a tisk. Počty prodejů televizorů během světového konfliktu stagnovaly a byly stále nízké. Ještě v roce 1951 bylo v USA pouhých 1,5 milionů televizorů.30) Od této doby však prodeje televizorů začaly významně narůstat. Během prezidentského funkčního období Dwighta Eisenhowera (1953–1961) novináři a politologové již začali rozpoznávat, že televizní médium ovlivňuje veškeré dění v politickém životě včetně prezidentského úřadu a volby prezidenta USA. Politici si uvědomili, že televize bude hrát v politickém dění zřejmě stále větší roli.31) Prezident John F. Kennedy (1961–1963), který nastoupil do úřadu po prezidentu Eisenhowerovi, prokázal své schopnosti mimo jiné tím, že správně vystihl narůstající vliv televizního média. Lze říci, že to byl „první národní televizní prezident“.32) Z hlediska vizáže Kennedy splňoval předpoklady pro úspěšné vystupování před kamerou – byl vitální, mladý a s dobrým vzhledem.33) Kennedy byl také prvním americkým prezidentem, který dovolil živě vysílat zprávy z tiskových konferencí. Povolil také bez omezení nahrávat různá setkání a diskuze. Televize tak mohla bezprecedentně vysílat a publikovat informace a dění týkající se prezidentského úřadu zcela novým, dosud nepoznaným způsobem. Televizním kamerám také umožnil, aby do značné míry vstoupily i do jeho osobního života. Před Kennedym tak neučinil žádný z předcházejících prezidentů. Američtí občané poprvé spatřili svého prezidenta nikoliv pouze ve formální podobě, ale také např. jak řídí auto, plave v moři či hraje americký fotbal atd. Kennedy instinktivně tušil, že osobní a politická popularita spolu velmi úzce souvisí i v prezidentském

27)

Tamtéž, s. 122.

Janda, K. – Berry, J. – Goldman, J. – Huff, E.: Výzva demokracie. Systém vlády v USA. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, s. 124–125. 28)

29)

Tamtéž.

Guide to Election 2000, Issues of Democracy. Electronic Journals of the U. S. Department of State, October 2000.

30)–33)

34


úřadu. Pro upevnění obou druhů popularity v prezidentském úřadu poprvé použil mocné médium – televizi.34) Dalším prezidentem USA, který dokázal efektivně využít televizního média, byl Ronald Reagan (1981–1987). Původní profesí byl filmový herec, proto se před televizními kamerami cítil velmi dobře. Někteří novináři ho dokonce nazvali „the great communicator“.35) V prezidentské kampani probíhající mezi republikánským kandidátem Georgem W. Bushem a demokratickým kandidátem Al Gorem měli oba kandidáti ve svých televizních upoutávkách momenty jak úspěšné, tak i neúspěšné. Nejdůležitějším klíčem k úspěchu v prezidentské kampani je však míra úspěchu jednotlivých kandidátů na úřad prezidenta USA při jejich velice sledovaných vzájemných televizních debatách. Při konečných výsledcích prezidentských voleb proto hraje televize jako médium roli důležitou, ne-li přímo kritickou.36) Právě televizní debaty mezi hlavními kandidáty na prezidentský úřad jsou klíčovým faktorem, který ovlivňuje veřejné mínění. Čas, ve kterém tyto debaty probíhají v televizi, je poskytován televizními společnostmi zdarma jako součást veřejné služby. Někteří analytici však soudí, že neméně důležitým faktorem, který ovlivňuje prezidentské volby, jsou placené reklamní spoty. Důvodem tohoto názoru je, že mnohem více Američanů častěji vidí 30sekundové nebo 60sekundové televizní reklamní spoty než televizní debaty prezidentských kandidátů a případné analýzy jejich volebních programů.37) První televizní reklamní spot sloužící k propagaci prezidentského kandidáta byl odvysílán v roce 1952. Prezidentský republikánský kandidát Dwight Eisenhower v něm odpovídal na otázky průměrného občana. Tento reklamní spot se v originálu nazýval „Eisenhower Answers America“.38) Vzhledem k faktu, že televizní přijímače nebyly v roce 1952 příliš rozšířené, byla cena reklamních spotů relativně nízká. Některé z reklamních spotů byly o mnoho delší než 30 či 60 sekund, jež jsou obvyklé dnes. Dosahovaly délky až 30 minut.39) V roce prezidentských voleb1960, kdy se o prezidentský post utkali John F. Kennedy a Richard Nixon, nastalo období, kdy již nebylo pochyb o tom, že televizní část prezidentské kampaně nabývá na významu. Stala se důležitější než kampaň tradiční – „kampaň od dveří ke dveřím,“40) novinová či rádiová kampaň. Televizi v této době vlastnilo již 90 % domácností. Později Theodore White, který vytvářel kroniku prezidentské kampaně probíhající roku 1960, řekl: „Television is the political process; it’s the playing field of politics. Today, the action is in the studios, not in the backrooms.“41) Stává se, že prezidentská kampaň obsahuje komponenty, které jsou kontroverzní. Nejznámější ranný příklad pochází z roku 1964, kdy Demokraté nechali odvysílat reklamní spot, ve kterém upozorňovali na to, že republikánskému kandidátovi Barry Goldwaterovi nemohou voliči důvěřovat ohledně možného použití jaderné zbraně. Demokratický kandidát Lyndon Johnson měl v tomto reklamním spotu komentář: „These are the stakes – to make a world in which all of God’s children can live.“42) Placená reklama v televizním vysílacím čase pro politické účely není v mnoha státech povolena, ale USA jako celek ji umožňují. Zastánci televizní reklamy pro 34)–42)

Tamtéž.


35

politické účely tvrdí, že je prakticky jedinou možností, jak se může méně známý prezidentský kandidát zviditelnit. Kritici namítají, že tento systém nutí politické strany k placení enormě vysokých peněžních částek, které stále narůstají. Během 90. let 20. stol. začali prezidentští kandidáti hledat nové příležitosti pro sdělování svých programů a cílů voličům, aniž by museli platit reklamní spoty. Například volební kampaň Billa Clintona v roce 1992 započala nový trend spočívající v navštěvování denních či jiných talk show včetně hudební stanice MTV prezidentským kandidátem. Kandidát třetí strany Ross Perot tehdy opakovaně navštěvoval „Larry King Show“ na CNN.43) Díky rostoucímu počtu kabelových a satelitních kanálů v USA vzrůstají i možnosti prezidentských kandidátů na důraznější a intenzivnější vedení své televizní kampaně v různých televizních společnostech. Nicméně efekt, který přináší prezidentským kandidátům tato aktivita, se rozptyluje mezi více než 500 kabelových televizí v USA. Vliv mnoha televizních stanic na politický systém USA je úměrný jejich počtu, tzn. s narůstajícím počtem stanic se zextenzivňuje. V nominační kampani pro volby v roce 2008 se objevily některé nové technické aspekty. Daly by se vyjádřit sloganem: „Natočte se na mobil, kandidát vám odpoví.“ Voliči mohli svůj dotaz nahrát na běžný mobilní telefon a zaslat jej stanici CNN. Ta potom ze zaslaných nahraných dotazů některé vybrala a odvysílala. Kandidáti na tyto otázky odpovídali. V této souvislosti se začalo hovořit o „alianci mezi televizí a internetem“ a o „občanské žurnalistice“. Očekává se, že tento způsob televizní komunikace se bude rozvíjet a že bude představovat významný mezník ve vztahu mezi voliči a prezidentskými kandidáty. Musím však zdůraznit, že televize není jediným médiem, které by mělo podstatný vliv na prezidentskou kampaň v USA. Dalšími nezbytnými složkami jsou tisk a rádio. Postupy televize, rádií a tisku při prezidentské kampani jsou upraveny v I. dodatku Ústavy:

DODATEK I. Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství, nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.44) I. dodatek Ústavy tedy garantuje svobodu tisku, rádií a televizních stanic v USA, proto mohou veškerá média velkoryse propagovat některého z kandidátů. V souladu s výkladem expertů však zůstává jedno pravidlo, na základě kterého je určitá regulace možná. Toto pravidlo se nazývá „Equal Time rule“.45) V překladu ho lze vyjádřit jako pravidlo stejného (vyrovnaného) času. Z opatření tzv. komunikačního zákona z roku 1934 vyplývá, že pokud rozhlasová stanice poskytne prostor

43)

Tamtéž.

Janda, K. – Berry, J. – Goldman, J. – Huff, E.: Výzva demokracie. Systém vlády v USA. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, s. 367. 44)

45) Guide to Election 2000, Issues of Democracy. Electronic Journals of the U. S. Department of State, October 2000.

36


jednomu prezidentskému kandidátovi, musí poskytnout stejný prostor také jeho protikandidátům. Toto opatření – oddíl 315 tohoto zákona – je známo jako Equal time rule: „If any licensee shall permit any person who is legally qualified candidate for any political office to use a broadcasting station, he shall afford equal opportunities to all other such candidates for that office in the use of such broadcasting station.“46) Koncepce pravidla Equal Time rule je poměrně jednoznačná, nicméně i v tomto případě je patrný určitý posun výkladu tohoto pravidla v souladu s rozvojem technologií a politiky, přičemž se stále rozvíjí. Oddíl 315 tohoto zákona se proto neaplikuje na běžné zpravodajství a příležitostné programy, pokud se v nich prezidentský kandidát objeví na základě „dobré víry“. V tomto případě stanicím nevyplývá závazek poskytnout stejný prostor pro jiné prezidentské kandidáty. Otázkou tak zůstává vysvětlení pojmu „v dobré víře“, ve vztahu pro tyto případy. V praxi vznikla nová kategorie pořadů obsahujících politickou prezentaci kombinovanou se zpravodajstvím, jejíž základ je častým tématem debat v mediálním průmyslu.47) Od listopadu roku 1983 povolila FCC (Federal Communications Commission) debaty realizované na základě principu „bona fide news events“.48) Na základě tradičního pravidla tak mohou i ostatní prezidentští kandidáti požadovat stejný časový prostor v probíhajících politických debatách. FCC také nabádala rozhlasové stanice, aby nefavorizovali žádného z prezidentských kandidátů. V minulosti byl princip „Equal time rule“ zaměňován s „Fairness Doctrine“, která žádala po rozhlasových stanicích jednání ve veřejném zájmu a poskytování odůvodněných příležitostí pro diskutování konfliktů vyplývající z různých politických pohledů ve prospěch veřejného zájmu. Principy „Fairness Doctrine“ byly zrušeny roku 1987, i když části elementů „Fairness Doctrine“ přetrvávají i nadále. Kritici zrušení „Fairness Doctrine“ poukazují na fakt, že od doby jejího zrušení se rozhlasové stanice staly méně odpovědnými za své postoje. Odpůrci „Fairness Doctrine“ naopak namítají, že není nutné regulovat právě rozhlasové stanice, přičemž není zároveň regulován např. tisk. Od doby, kdy v USA existuje o mnoho více rozhlasových stanic než novin, vidí odpůrci „Fairness Doctrine“ dostatek příležitostí pro pestrost politických názorů i bez zákonné regulace.

Resumé V rámci analýzy částí prezidentského volebního procesu v USA lze vysledovat určité principy, které ovlivňují úspěšnost jednotlivých prezidentských kandidátů na vítězství při prezidentských volbách v USA. Dříve než prezidentský kandidát vstoupí do prezidentské volební kampaně, musí projít nejprve kampaní nominační. Samotné nominace kandidátů na úřad prezidenta probíhají formou prezidentských primárních voleb, případně místních caucusů. Prezidentské primární volby představují zvláštní druh primárek, při kterých jsou vybíráni delegáti na celonárodní nominační sjezd strany. Rozlišují se dva druhy primárních voleb:

46)–48)

Tamtéž.


37

a)

preferenční prezidentské primárky, při kterých příznivci strany volí přímo osobu, kterou by rádi nominovali na post stranického kandidáta na úřad prezidenta. Při tomto typu primárek delegáti vyhrávají podle několika typů různých vzorců, b) primárky pro výběr delegátů, při kterých jsou voleni přímo delegáti pomocí stranických voličů. Delegáti se pak mohou, ale nemusí vyslovit pro jednoho z kandidátů na úřad prezidenta. Caucus představuje metodu výběru delegátů, která se skládá z několika fází. Začíná caucusem, což je místní schůze příznivců politické strany, na které jsou vybíráni delegáti na schůzi pro následující vyšší úroveň, nejčastěji okresní. Převážná část delegátů vybíraných na místní úrovni otevřeně podporuje některého z prezidentských kandidátů. Proces pak pokračuje na vyšší – okresní úrovni, kde jsou vybíráni delegáti na schůzi pro další vyšší úroveň atd. Tento proces vrcholí státním konventem (sjezdem), na kterém jsou vybíráni delegáti na konvent celonárodní. Postupu pomocí caucusů bylo využito např. v roce 1992 přibližně v 15 státech, přičemž ho použili spíše Demokraté než Republikáni. Některé státy použily nejen caucus, ale také primární volby. Následné prezidentské volební kampaně se účastní pouze úspěšný prezidentský kandidát, který uspěje v kampani nominační. Tato kampaň má mnohá specifika a její charakteristika, na rozdíl od samotného volebního systému, se stále mění a rozvíjí. Stále více v ní rozhoduje osobní charizma prezidentských kandidátů, schopnost přesvědčivě vystupovat v médiích a zejména stále větší potřeba silného finančního zázemí. Otázka financování prezidentských volebních kampaní byla právně upravena až roku 1971, kdy byl Kongresem přijat „Federální zákon o volebních kampaních (FECA)“, který byl na základě novely z roku 1974 doplněn o „Federální volební komisi (FEC)“. Domnívám se, že význam otázky financování prezidentských volebních kampaní dobudoucna nepochybně poroste. V této sféře prezidentských voleb v USA lze očekávat určitý právní vývoj na základě přijímání nových zákonů, případně ústavních dodatků, neboť náklady na prezidentskou kampaň spirálovitě rostou s každými dalšími prezidentskými volbami. Zabýval jsem se také otázkou významu úřadu prezidenta USA v kontextu prezidentského volebního procesu v USA. Aktivita prezidenta USA se promítá do možnosti jeho opětovného znovuzvolení, neboť prezident USA může být na konci svého prvního volebního období po 4 letech zvolen do stejného úřadu znovu. Z tohoto důvodu také úřad prezidenta USA podstatným způsobem ovlivňuje institut prezidentských voleb. V neposlední řadě jsem reflektoval skutečnost stále rostoucího vlivu médií na prezidentský volební proces. Zejména televizní média mají schopnost utvářet veřejné mínění a tím ovlivnit výsledek jednotlivých prezidentských kandidátů. V této souvislosti je nezbytné zmínit pravidlo vyrovnaného času – „Equal time rule“, které vyplývá z oddílu 315 tzv. komunikačního zákona. Prezidentský volební proces v USA je tedy ovlivněn mnoha faktory, které mohou rozhodnout o úspěchu či neúspěchu jednotlivých kandidátů. Skládá se z kampaně nominační a z prezidentské volební kampaně, přičemž samotný postup v rámci kampaní je upraven zákony jednotlivých federálních států USA.

38


Seznam použité literatury / References Balík, S. – Balík, S. ml.: Právní dějiny mimoevropských zemí (stručný nástin). Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003. Blahož, J.: Soudní kontrola ústavnosti – srovnávací výklad. Praha: ASPI, 2001. Blahož, J. – Balaš, V. – Klíma, K.: Srovnávací ústavní právo. Praha: ASPI, 2003. Guide to Election 2000, Issues of Democracy. Electronic Journals of the U. S. Department of State, October 2000. Janda, K. – Berry, J. – Goldman, J. – Huff, E.: Výzva demokracie. Systém vlády v USA. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. Klíma, K.: Teorie veřejné moci (vládnutí). Praha: ASPI, 2003. Klíma, K.: Ústavní právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004. Purvis, T. L.: Encyklopedie dějin USA. Praha: Ivo Železný, 2004. Sentenreich, R.: Ústavněprávní vývoj anglických kolonií v severní Americe. Právník č. 4/2005.

Klíčová slova Prezidentský volební proces v USA, nominační kampaň, primární volby, caucusy, volební kampaň, financování prezidentské volební kampaně, volební strategie a taktika, vliv médií na volební proces.

Keywords Presidential election process in the USA, nomination process, primary elections, caucuses, election campaigns, financing presidential election campaigns, election strategy and tactic, influence media on election process. ••• Igor Večeř Analysis of Part of the Presidential Election Process in the USA The author expounds on the nomination process of candidates for presidency in the United States and the presidential election itself. He states that when analyzing part of the presidential election process in the US, it is possible to trace certain principles which influence the success of the presidential candidates. Before the presidential candidate enters the presidential election campaign, they first have to go through the nomination campaign. Candidates for presidency are nominated by means of presidential primary elections or local caucuses. Presidential primary election is a special sort of primaries where delegates are selected for the national convention of the party. There’s two kinds of primary elections: A) Presidential preference primaries where the party adherents elect directly the person they would like to nominate as the party’s candidate for presidency. In this type of primaries, there are several types of formulas based on which the delegates succeed. B) Primaries where delegates are selected – delegates are elected directly by the party voters. The delegates then may or may not choose one of the candidates for APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2007

39

presidency. Caucus is a method of selecting delegates which comprises of several phases. It starts with a caucus which is a local meeting of the political party supporters where delegates are selected for the next higher level meeting, usually district level. Most delegates selected on the local level openly support one of the candidates for presidency. The process then continues on a higher – district level where delegates are selected for the next higher level meeting etc. This process culminates in a state convention where delegates are selected for the national convention. The caucus procedure was used for instance in 1992 in roughly 15 states, mostly by the Democrats rather than the Republicans. Some states used not only caucus but also primaries. Only the successful candidates for presidency who went through the nomination campaign participate in the following presidential election campaign. The nomination campaign has many specifics and its characteristics, as opposed to the electoral system itself, keep changing and developing. Personal charisma of the candidates, convincing media presentation skills and also the need for strong financial background become more and more important. The issue of financing presidential election campaigns was regulated legally as late as in 1971 when the Congress passed the Federal Election Campaign Act. Federal Election Commission was added based on an amendment from 1974. The author thinks the issue of financing presidential election campaigns will undoubtedly grow in importance in the future. Certain legal development may be expected in this area of presidential elections in the USA in terms of new laws or constitutional amendments since the costs of presidential campaigns are spiralling with every new presidential election. The author also tackles the issue of importance of the presidential post in the USA in context of the presidential election process. The activities of the US president influence the possibility of their being re-elected since the president of the USA may be re-elected after their first 4 years of office. Therefore the office of the President of the United States also significantly influences the presidential elections. The author also points out the increasing influence media have on the presidential election process. Especially the television media have the ability to shape public opinion and thereby influence the results of the individual presidential candidates. The Equal Time Rule which follows from Section 315 of the so called Communications Act must be mentioned in this context. The presidential election process in the United States is therefore influenced by many factors which may decide the success or failure of the individual candidates. It consists of the nomination campaign and the presidential election campaign, where the campaign procedures are regulated by laws of the individual federal states of the USA.

40


Analýza částí prezidentského volebního systému v USA

Recommend Documents