NÁSILÍ A MLÁDEŽ V USA Dewey G. Cornell (Prednášku JAN
D. G. Cornella
a předmluvou
doplnil
ŠIŠKA)
Příspěvek Násilí a mládež v USA přednesl 2. června 1999 v Praze Dewey G. Cornell, klinický psycholog ze Spojených států amerických z univerzity ve Virginii. Dotýká se aktuálního celospolečenského problému Spojených států, hledá jeho příčiny a nabízí některá řešení. Je obecně známo, že po roce 1989 kriminalita i u nás stoupá. Stoupá také podíl nedospělých osob na registrovaných trestných činech a v poslední dekádě se snižuje průměrný věk pachatelů. Uváděné faktory nepochybně tyto negativní sociální jevy ovlivňují. Svoji roli sehrála také změna politického systému a uvolnění občanské kontroly. Zájem některých rodičů o svoje děti omezily nové možnosti v profesionálním, společenském a politickém uplatnění. Je však nutné neustále si uvědomovat rozdílnost americké a evropské perspektivy problému násilí mládeže. Americká společnost je společností násilí, které historicky souvisí se stále silným dobyvatelským individualismem. Vysoká míra násilí zde koresponduje s vysoce represivní trestní politikou. Z diskuse s Dr. Cornellem zřetelně vyplynulo, že například potrestání žáka vyloučením ze školy je motivováno především strachem, který problémový žák v okolí vyvolává. Americká 44
preložil
společnost trpí nejen násilím, ale také strachem z násilí. Příspěvek nelze považovat za objektivní a nezaujatý. Nejde však o prezentaci vědeckého výzkumu, ale o způsob aktivního působení proti narůstajícímu problému. Další informace o projektu vedeném D. G. Cornellem je možné získat na internetové adrese: http://curry.edschool.virginia.edu/go/youthvio. PŘEDNÁŠKA: Dámy a pánové, V amerických školách došlo v průběhu posledních let k celé sérii velmi medializovaných případů střelby. Tyto šokující kriminální činy vyvolaly velké znepokojení a diskusi. V loňském roce jsem například vyšetřoval čtrnáctiletého chlapce z malého městečka ve státě Kentucky obžalovaného z vraždy. Jednoho rána přinesl do školy několik zbraní, a zatímco se skupina žáků modlila, stál ve vestibulu. Po skončení modliteb začal do skupiny střílet. Zasáhl osm spolužáků, z toho tři dívky usmrtil. Poté zbraně složil a „vzdal se". Vyšetřoval jsem tohoto chlapce dlouhé hodiny. Hovořil jsem s jeho rodiči, učiteli, kamarády. Svědčil jsem u soudu, jenž chlapce odsoudil k doživotnímu trestu. Takových případů je
více. Nejvážnější se odehrál letos v dubnu v Coloradu. Dva chlapci ozbrojeni pistolemi a bombami usmrtili 12 žáků, učitele a nakonec sami sebe. Tyto případy vyvolaly napětí v celých Spojených státech. Mnoho žáků a jejich rodičů se začalo obávat možného střílení v jejich školách. Na problémovou mládež ve Spojených státech působí dramatické televizní zprávy o těchto případech. Ta se poté pokouší o totéž. Kvůli anonymním bombovým výhrůžkám musely být dočasně uzavřeny stovky škol. V našem školském systému se začíná zavádět školící program, který by měl učitelům pomoci identifikovat potencionálně násilné žáky. Pod dohledem vlády probíhá vyšetřování a soudní procesy.
Proč je mezi americkou mládeží tolik násilí? Souvisí násilí s demokracií a kapitalismem, či destruktivními kulturními faktory americké společnosti? A pokud ano, může násilí zasáhnout také Českou republiku? V uplynulých patnácti letech jsem se zabýval otázkou násilí mládeže jako soudní klinický psycholog. Jako ředitel projektu zaměřeného na násilí mládeže při pedagogické fakultě univerzity ve Virginii jsem se zabýval hledáním efektivních strategií prevence násilí a způsobů udržení bezpečnosti škol. Ve své dnešní přednášce se budu zabývat současnými americkými poznatky o problému násilí mládeže a podělím se s vámi o některá svoje doporučení týkající se prevence násilí.
Graf 1: Vraždy ve školách v letech 1996-1999 19.2.96 20 4 99 Moses Lakc WA 12 5. 98 Onalaaka WA
21. S. 98
28. 4. 98
1. 12.97
P a d u c a h KY
19 2.97
19. S. 98
Belhel AL
Vybrané případy
45
vražd je v Americe v uplynulých desetiletích mnohem vyšší než v ostatních průmyslových zemích.
Míra násilné kriminality ve Spojených státech Ve Spojených státech je násilí vážným a bohužel ne novým problémem. Počet
Graf 2: Odhadovaný počet vražd na 100 000 obyvatel v některých zemích Unites States Spain Israel Canada Australia Sweden France West Germany Scotland Grcece Japan England/Wales
0
8
World Health Organization, 1987
10
Graf 3: Počty případů zatčení pro vraždu podle věkových skupin v roce 1997 v USA 25
č
KJ S
25
1 20 Q.
>ĺ! CL O 1
15
N
10
do 13 13 FBI Uniform Crime Reports, 1998
46
14
15
16
17
lí
19
20
21
22
23 24 vékové skupiny
Jak ukazuje graf č. 3, nejvíce vražd se dopouštějí mladí dospělí nejčastěji mezi 18. a 19. rokem. Chci však zdůraznit, že většina Američanů a americké mládeže se násilí či zločinů nedopouští. Za ně zodpovídá jen malé procento jedinců. V roce 1996 byl pro násilný trestný čin odsouzen 1 z 220 lidí ve věku 10 až 17 let (Snyder 1998). Je to vysoký podíl, avšak většina Američanů není nebezpečná nebo násilnická. Míra násilné kriminality je v amerických školách vysoká. V porovnání s kriminál-
ními činy mimo školu (Kaufman et al. 1998) je však nízká. Je-li násilný kriminální čin definován jako ublížení na zdraví tak závažné, že je třeba kontaktovat policii, je to přibližně 13 činů na 100 000 žáků ve věku rovnajícímu se věku žáků vašeho prvního stupně školy, 93 činů na 100 000 žáků druhého stupně a 103 činů na 100 000 žáků vašeho třetího stupně školy. Nejvíce se závažná násilná kriminalita vyskytuje ve velkoměstech, nejméně v menších městech.
Graf 4: Počty závažných násilných trestných činů ve státních školách v letech 1996-1997 Velkoměsta Předměstí Města Venkovslé oblasti 20
40 80 Počet na 100 000 žáků
100
1998 Nat Center for Educ Statistics National Survey of Principals
Ročně vykazuje asi 20 % státních škol jeden či více případů závažné kriminality. V 80 % škol se případ závažné násilné kriminality nevyskytuje. Je však třeba říci, že v tak velké zemi s 270 miliony obyvatel dochází k závažnému kriminálnímu činu denně. Těmto případům bohužel věnují velkou pozornost média. Každý den se v televizi hovoří o vraždách. Vytváří se tak mylná představa, že násilí se objevuje všude a že hrozí každému. Kromě toho orientace médií na násilí stimuluje k páchání podobných trest-
ných činů. Pak hovoříme o tzv. kriminalitě opičením. Některým případům kriminality je věnována příliš velká mediální pozornost. Například do školy v Coloradu dorazily televizní štáby ještě v době střelby. Celý národ se zastavil a v televizi pozoroval dění ve škole. Každý viděl vyděšené děti prchat ze školy a ozbrojenou policii v akci. Každý sledoval vynášení zraněných, krvácející děti a zhroucené plačící rodiče. Tyto záběry se vysílaly v televizi opakovaně po několik dní. Jsou to necitlivé 47
a senzacechtivé zprávy, které v lidech vyvolávají strach. Stovky amerických problémových dětí stimulují k podobným činům v jejich školách. Profil mládeže páchající násilí Kdo jsou tito mladí lidé? Nelze říci, že všichni mají stejnou motivaci, osobnost či rodinné prostředí. Ve svém výzkumujsem tuto mládež rozdělil do tří skupin (Cornell 1999). První jsou duševně nemocní mladí lidé trpící psychózou. Ty k vraždě motivují iluze, např. o pronásledování ďáblem či o hlasech, j e ž je nabádají k vraždě. Takových případů není mnoho -přibližně 5 % . Dále se jedná o antisociální mládež. Je to největší skupina, asi 2/3 mládeže, která spáchala vraždu. Tito mladí lidé mají za sebou zpravidla dlouhou historii narušeného chování projevujícího se od dětství. Učitelé u nich již na počátku školní docházky rozpoznávají nedisciplinovanost, impulzivitu, agresivitu. O učení nemají zájem a může se u nich objevit mentální postižení nebo porucha pozornosti. Za šikanování, krádeže, lhaní či ničení majetku se tyto děti často dostávají do problémů. Později začínají užívat drogy a mohou se začlenit do gangů. Páchají cílené kriminální činy, jako např. krádeže. Třetí skupina je největší hádankou. Jsou to emocionálně konfliktní mladí lidé, kteří se nezdají být násilnické povahy. Může se jednat o inteligentní, schopné mladé lidi, kteří ve škole dobře prospívají a nedostávají se do vážnějších problémů. Mají pár přátel, chtějí být ob48
líbení a chtějí být středem pozornosti. Jsou nadměrně senzitivní vůči kritice a někdy jsou terčem škádlení a šikanování. Jejich nenávist a negativismus se může postupně zvyšovat, neboť mají pocit nespravedlivého zacházení. Objevují se u nich vážné, většinou suicidáiní deprese. Svoji situaci vidí nerealisticky. Zpravidla v nic nedoufají nebo před sebou nevidí žádnou budoucnost. Nakonec ve zlosti napadnou ty, o kterých jsou přesvědčeni, že jim ublížili. Rizikové faktory Samozřejmě se snažíme nalézt příčinu kriminality mládeže. Je to však neřešitelný úkol, neboť vždy se jedná o více faktorů. Násilí nikdy nemá jen jedinou příčinu, a je proto lépe hovořit o rizikových faktorech. Rizikové faktory zvyšují pravděpodobnost násilí, ale samy o sobě násilí nezpůsobují. Zmíním se jen o několika nejdůležitějších a nejčastějších faktorech. Jedním z významných rizikových faktorů je absence pevné rodiny. Jak ukazuje graf č. 5, stále více dětí se rodí svobodným matkám. Navíc rozvodovost je tak vysoká, že mnoho dětí nakonec končí jen u jednoho z rodičů. Tento problém je rozšířen především mezi africko-americkými a hispánskými minoritními rodinami. Je to jeden z důvodů daleko vyšší míry kriminality u minoritních skupin. Ve Virginii pouze 30 % odsouzených mladistvých pochází z úplných rodin, přičemž úplných rodin je 72 % (Cornell - Loper - Atkinson - Sheras 1999).
Řada svobodných rodičů samozřejmě poskytuje dětem dobré rodinné zázemí, ale zároveň je tu množství potenciálních problémů. U rodin s pouze jedním z rodičů je vyšší pravděpodobnost chudoby. Svobodni rodiče nemohou dětem zajistit po-
třebnou péči. Někdy podléhají stresu, který jim brání být aktivními a milujícími rodiči. Problémem je i trávení volného času u televize. Americké děti tráví sledováním televize více času než pobytem ve škole nebo hovorem s rodiči.
Graf 5: Děti narozené svobodným matkám 1960-1996
1960
1965 1970
1975
1980
1985 1990
1996
Nat Ctr Health Stat, 1997
Graf 6: Děti v úplných rodinách 1980-1997
S "O £
100
80 60 40 20
0
1980
hispánská populace
1990
1997 |
bílá populace
černošská populace
Census Data
49
Násilí jako zábava Nejzávažnějším rizikovým faktorem je vystavení dětí násilí za účelem zábavy, jako je televize, film, videohry a další zdroje. Násilí v oblasti zábavy prorůstá americkou společností a v posledních čtyřiceti letech se značně zvyšuje. Když americké dítě dosáhne adolescentního věku, má již za sebou sledování tisíců vražd v televizi a filmech (Liebert - Sprafkin 1988). Násilí je stále brutálnější a méně realistické. Pro dítě se násilí stává přijatelným a účinným nástrojem řešení konfliktů. Děti se učí nebrat ohled na pocity jiných. Násilí je prostředkem k úspěchu, který se netrestá (Berkowitz 1993, Hughes - Hasbrouck 1996). V Americe je velmi populární kreslený seriál o Calvinovi a jeho tygříkovi. V jednom příběhu se tygřík obává, že Calvin v televizi sleduje příliš mnoho násilí. Calvin ale nesouhlasí a říká: „Dnes jsem viděl v televizi několik tisíc vražd. A co? Mám právo dívat se na televizi. Zásluhou takových lidí jako j á j s o u tyhle programy ziskové." Calvinův tygřík se ptá: „Nemyslíš si ale, že všechno tohle násilí otupuje city?" Calvin odpovídá: „Néé, nejradši bych zastřelil ty idioty, co si myslí, že tohle má na mě vliv." Stejně jako Calvin si mnoho Američanů neuvědomuje, že na ně televizní násilí působí. Ve Spojených státech však existují stovky vědeckých výzkumů, potvrzujících negativní působení televizního násilí na dítě (Hughes - Hasbrouk 1996). Mediální násilí působí na dítě ve čtyřech oblastech: 1. Negativně působí na citové vnímání 50
násilí. Z dlouhodobého hlediska přestávají brutální scény dítě zneklidňovat. Aby tyto scény dosáhly stejného efektu, musí se brutalita neustále zvyšovat. 2. Vytváří pocit očekávání násilí. Pro ty, kdo sledují mediální násilí, se svět stává nebezpečným a násilí očekávají. 3. Násilí v mediích je divákovi prezentováno bez skutečných následků. Děti nevidí hrůzy a zničující následky násilí na obětech a rodinách. Pachatelé násilí jsou prezentováni jako úspěšní a sympatičtí. 4. Vybízí k násilí jako způsobu řešení konfliktů. Omezit televizní násilí ve Spojených státech nelze, protože naše ústava zaručuje svobodu projevu. Toto právo je tak významné, že Američané a americké soudy nejsou ochotni podporovat jakékoliv omezení násilí v oblasti zábavy. Podle odpovědných činitelů televizního a dramatického vysílání násilí na děti nepůsobí, přestože řada výzkumu dokazuje opak. Tyto spory se v USA vedou více než třicet let. Při prezentaci výsledků výzkumů zákonodárcům odpovědní činitelé zábavného průmyslu slibují dobrovolné omezení násilí. Zákony proto nejsou nutné. Zákonodárci vždy těmto slibům uvěří, nakonec se nic nezmění a násilí vzrůstá. V současné době máme ještě působivější způsob zábavného násilí - videohry s násilím. Děti hrají extrémně brutální televizní nebo počítačové hry. Ty jim umožňují dopouštět se toho nejbrutálnějšího násilí, jako např. roztrhat člověka na kusy.
V nejvíce oblíbených hrách se děti učí postřílet desítky nepřátel. Děti, které ve škole střílely, byly experty v těchto videohrách. Jsou jimi posedlé a hrají je celé hodiny. V současné době se ukazuje, že prostřednictvím těchto her se děti učí, jak zabíjet. Firma, jež tyto nejvíce oblíbené násilné videohry vyrábí, produkuje také školící materiály pro americkou armádu. Toto školící video se velmi podobá dětským videohrám. Učí vojáky přesně mířit a střílet tak, aby usmrtili. Je nutné zajistit, aby rodiče pochopili nevhodnost násilných videoher pro děti. Přístup ke zbraním Posledním faktorem jsou zbraně. V Americe jsou miliony kusů zbraní dostupné téměř každému. Americká ústava občanům zaručuje právo držet zbraň pro vlastní potřebu. Existují zde vlivné skupiny, jako např. Národní střelecká asociace (NRA), která bojuje proti snižování a dostupnosti zbraní. Zbrojní firmy vyrábějí miliony zbraní a prodávají je po celých Spojených státech. Zbraně lákají mnoho teenagerů, protože se zbraní mají pocit moci a důležitosti. Mají k nim pozitivní vztah, neboť je znají z televize, z filmů a z videoher. Děti se se zbraní setkávají již v útlém věku a učí se je obdivovat. Národní střelecká asociace odmítá jakoukoliv kritiku namířenou proti zbraním. Pokud některý ze zákonodárců má snahu zbraně omezit, asociace vynaloží velkou finanční sumu na porážku příslušného zákonodárce v příštích volbách. Proto mají
politikové z NRA strach. Oblíbeným sloganem této asociace je: „Samotná zbraň člověka nezabije, zabije člověk člověka". Toto zavádějící prohlášení popírá zbraň jako významný rizikový faktor. V období od roku 1984 do roku 1994 ve Spojených státech dramaticky vzrostl počet vražd spáchaných mládeží (Snyder - Sickmund - Poe-Yamagata 1996). Během posledních deseti let se trojnásobně zvýšil počet vražd spáchaných lidmi mladšími 18 let. Zvýšil se však pouze počet vražd způsobených střelnou zbraní. Počet vražd nožem nebo jinou chladnou zbraní zůstal na stejné úrovni. Samotná zbraň není příčinou násilí, ale umožňuje ho. S násilím mládeže jsou spojeny další faktory. Jsem však přesvědčen, že nejzávažnějšími jsou slabá rodina, násilí v zábavě a přístup ke zbraním. Několik doporučení: 1. Vládní politika by měla podporovat institut manželství a zachování pevné rodiny. Je třeba zdůrazňovat společenský význam rodiny a bránit takovým politickým řešením, která rodinu oslabují. Například rodiče musí mít na děti dostatek času. Pracovní doba by měla být důsledně kontrolována. Je třeba sladit pracovní dobu rodičů s dobou školní výuky. Ve Spojených státech škola končí asi ve tři hodiny odpoledne, zatímco pracovní doba rodičů o dvě až tři hodiny později. Tím zůstává mnoho dětí bez dozoru. Nejvíce dochází ke kriminalitě mládeže v době po skončení školní výuky (Snyder Sickmund - Poe-Yamagata 1996). 51
Graf 8: Výskyt násilné kriminality mládeže podle denní doby O 40 KJ _c o 30 c c E 20
J* -C o
10
>
o"
0 6-8
9-11
12-2
3-5 6-8 9-11 3hodinové intervaly
12-2
3-5
FBI data OJJDP 1996 Update
Dalším problémem je nedostatečná znalost rodičů, jak dítě ukáznit. Mnoho rodičů dětem dovolí dělat si, co chtějí, a za dohled nad nimi se necítí být zodpovědní. Jiní rodiče jsou vůči dětem příliš hrubí nebo děti fyzicky zneužívají. Neví, jak využívat pozitivní posílení a jak stimulovat motivaci dítěte. Často musíme rodiče učit efektivním výchovným metodám. Ve školách potřebujeme vyučovací hodiny, ve kterých se budou teenageři připravovat na úkoly rodičovství. K tomu máme k dispozici účinné programy (Brestan - Eyberg 1998, Webster-Stratton 1998). 2. Je třeba naučit žáky alternativám k násilí. Existují jiné způsoby řešení sporů než prostřednictvím násilí. Musíme žáky naučit vzájemně se respektovat a tolerovat kulturní a hodnotové odlišnosti. Některé děti začínají šikanovat menší děti již v nižších ročnících. Tento problém bychom neměli přehlížet nebo ho považovat za normální zkušenost. Výzkum dokazuje, že děti, které šikanují, páchají v pozdějším 52
věku závažnější trestnou činnost a že oběti šikanování trpí úzkostnými a depresivními stavy a mají horší školní výsledky (Olweus 1993). Učitelé musí být v identifikování a zastavení šikanování dostatečně rychlí. Jsme schopni naučit děti řešit konflikty. Ve Spojených státech se děti učí být prostředníky při řešení konfliktů. Jsou-li dva žáci ve vzájemném konfliktu, jiní dva žáci jim pomohou o neshodách hovořit a řešit je. Výzkumy potvrzují účinnost této metody zvané vrstevnické zprostředkování v eliminaci problémového chování ve škole (Bodine - Crawford 1998). 3. Je třeba působit proti extrémnímu násilí v televizi, videohrách, filmech a v jiných formách zábavy. Rodiče by neměli vystavovat děti mediálnímu násilí. Ve Spojených státech je téměř nemožné zabránit televizní společnosti vysílat násilné programy nebo zabránit firmám na výrobu videoher, aby tyto násilné hry produkovaly. Pokud se vám toto v České republice podaří, bude to pro váš prospěch. Jestliže se vám
to nepodaří, alespoň od výrobců požadujte označování příslušných produktů. Rodičům by se mělo dostávat jasného varování o nevhodnosti programů s násilím. 4. Konečně musíme mladým lidem zabránit v přístupu ke zbraním. Prodej zbraní by měl být důsledně kontrolován. Umožnění svévolnému přístupu dítěte ke zbrani by mělo být považováno za vážný trestný čin. Chcete-li se vyvarovat hrůzného střílení ve školách, jež známe my ve Spojených státech, nesmíte dát dětem zbraně. Pokud budete takové návrhy podávat, připravte se na kritiku. Kritici velmi často zdůrazňují, že mnoho dětí, které mají přístup ke zbraním, se nedopouštějí kriminálních činů a že miliony dětí hraje násilné videohry nebo sledují brutální filmy s násilím, aniž by se násilí samy dopouštěly. Tato kritikaje jen příkladem z celého proudu argumentů. Vždy se jedná o interakci vnějších a vnitřních faktorů. Některé děti
jsou k vnějším faktorům více vnímavé. Jsou-li například miliony lidí vystaveny chřipkovému viru, pouze malá část z nich onemocní a jen několik jich zemře. Pronikání násilí do naší kultury se podobá toxinu v prostředí, každý mu je vystaven, ale jen ti nejvíce zranitelní nebo ti, kdo mu jsou nejvíce vystaveni, jsou postižení. Nakonec je důležité neustále si uvědomovat, že děti se násilí učí (Eron - Gentry - Schlegel 1995). Děti se s ním nerodí a není to nemoc. Je to naučené chování. Děti se mu učí z mnoha zdrojů. Mohou se mu učit ve vlastní rodině, pokud tam existuje. Mohou se mu naučit od jiných dětí nebo od společnosti. Mohou se mu učit z televize, videoher a jiných médií. Nemusí se mu však učit vůbec. Můžeme je naučit alternativám k násilí. Proto je výchova jako reakce na problém násilí tak důležitá. Proto jsem chtěl k vám, budoucím pedagogům, hovořit. Zde je poslední graf.
Graf 9: Počty případů zatčení za vraždy spáchané mládeží 1984-1997 g
K->
|
•a
3500 3000
.1- 2500
'o. ~ o
2000 1500 1000
500
0 V letech
84
85
86
87
88
89
90
91
92
93
94
95
96
97
FBI Uniform Crime Reports
53
Ukazuje dramatický nárůst případů vražd spáchaných mládeží v první polovině devadesátých letech a pokles v posledních letech. Pedagogové, psychologové a další američtí odborníci se usilovně snaží reagovat na problém násilí mládeže prací s rodiči, dětským poradenstvím, vyučováním řešení konfliktů a omezováním přístupu dětí ke zbraním a k zábavě obsahující násilí. Vážný problém stále existuje, ale již máme některé pozitivní výsledky. Literatura: BERKOWITZ, L: Aggression: Its causes, consequences, and control. Philadelphia. Temple University Press 1993. BODINE, R. J. - CRA WFORD, D. K.: The handbook of conflict resolution education. A guide to building qualityprograms in schools. San Francisco, Jossey-Bass 1998. BRESTAN, E. V. -EYBERG, S. M.: Effective psychosocial treatments of conduct-disordered children and adolescents: 29 vears, 82 studies, and 5272 kids. Journal of Clinical ChildPsychology 1998, 27, p. 180-189. CORNELL, D. Child and adolescent homicide. In: Van Hasselt, V. B. - Hersen, M : Handbook of psychological approaches with violent criminal offenders: Contemporaiy strategies and issues. New York, Kluwer Academie 1999, p. 131-152. CORNELL, D. - LOPER, A. - ATKINSON, A. - SHERAS, P Youth violence prevention in Virgmia: A needs assessment. Richmond, Virginia Depart54
ment of Health 1999. ERON, L. D. - GENTRY, J. G. - SCHLEGEL, P.: Reason to hope: A psychological perspective on violence and youth. Washington, American Psychological Association 1995. HUGHES, J. N. - HASBROUCK, J. E.: Television violence: Implications for violence prevention. School Psychology Review 1996, 25, p. 134-151. KAUFMAN, P. - CHEN, X. - CHOY, S. CHANDLER, K. - CHAPMAN, C. RAND, M. - R1NGEL, C.: Indicators of school crime and safety. Washington, National Centerfor Education Statistics and Bureau of Justice Statistics 1998. L1EBERT. R. M. - SPRAFKJN: The early window: Effects of television on children and youth. New York, Pergamon 1988. OLWEUS, D.: Bully ing at school: What we know and what we can do about it. Oxford, Blackwell Publishers 1993. SNYDER, H. N.: Juvenile arrests 1996. Juvenile Justice Bulletin. Washington, Department of Justice, Office of Juvenile Justice and Delinquency Prevention 1998. SNYDER, H. N. - SICKMUND, M. - POE-YAMAGATA, E.: Juvenile offenders and victims: 1996 update on violence. Washington, Office of Juvenile Justice and Delinquency Prevention 1996. WEBSTER-STRATTON, C.: Prevention conduct problems in Head Start children: Strengthening parent competencies. Journal of Consulting and Clinical Psychology 1998, 66, p. 715-730.
