ALVAREZ potřeboval statečné a silné
Vzpomínky JUDr. Jiřího Navrátila na osudy skautů po únoru 1948
Skautem tělem i duší Jiří Navrátil vzpomíná:
JUDr. Jiří Navrátil Narozen 10. 6. 1923 v Lipsku (Německo) Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu v Bučovicích a na gymnáziu v Praze, Truhlářské ulici. Ze studia na Právnické fakultě UK v Praze byl vyloučen v roce 1948. V roce 1990 získal titul doktora práv. V letech 1949 až 1960 byl vězněn za odbojovou činnost. Po propuštění se živil mimo jiné i jako překladatel, zejména detektivek. Žije v Praze 6 – Dejvicích.
„Napřed jsem skautoval na Moravě, poté jsem se vrátil do Čech. Byl jsem přijat do II. oddílu Jaroslava Foglara. Jen co jsem tam vstoupil, tak nás nacisti zakázali. Na pět let. My jsme to ovšem nebrali na vědomí. Nejvíce vzpomínám na kroniky, které zůstaly zavřené v klubovně ve věži u Jiráskova mostu, kterou gestapo zapečetilo. A protože to byl starý oddíl, založený někdy roku 1912, byly tam také adresy a spojení na všechny tehdejší skauty, z nichž mnozí se dostali i do politiky. Někteří se později stali dokonce i ministry, konkrétně například dr. Prokop Drtina, poválečný ministr spravedlnosti. Za války působil jako tajemník prezidenta Edvarda Beneše v československé zahraniční vládě v Londýně. Odtud pod jménem Pavel Svatý vysílal své pravidelné rozhlasové týdenní komentáře k nám domů do protektorátu. Gestapo velice pátralo po jeho místních spolupracovnících, protože bylo jasné, že mu tady někdo obstarává zprávy. Jména a kontakty by bývalo našlo v těch kronikách. Kroniky potřeboval ale i sám Jestřáb – Foglar, protože tam byly zaznamenány drobné příběhy skautů, které se opravdu staly a byly předlohou pro jeho knihy. Museli jsme se jich tedy zmocnit. Povedlo se. Když se o pár let později dostali k moci komunisté, zakazovali Skaut postupně. Akční výbor nás nejdříve spojil se Svazem mládeže, teprve pak přišlo zrušení. Ve skutečnosti však skauti nikdy fungovat nepřestali, koneckonců je k tomu nedonutili ani Němci za války. Ilegální skautské oddíly v 50. a 60. letech existovaly neustále. Jakmile v roce 1968 přišlo Pražské jaro, skauti se okamžitě obnovili jako oficiální organizace a hned zpočátku nás bylo asi 70 tisíc. ‚Tábořili’ jsme ale jen do roku 1969. Pak byl skauting znovu zakázán až do 5. prosince 1989, kdy jsme se slavnostně obnovili.“
Slovo úvodem S JUDr. Jiřím Navrátilem jsme se seznámili na jedné z besed, které naše škola pořádá ve spolupráci s Klubem dr. Milady Horákové. Pan Navrátil je jeho členem. Vyprávění a vzpomínky nás tak zaujaly, že jsme se rozhodli některé jeho výpovědi zaznamenat. Přestože je mu již hodně přes osmdesát let, jeho vitalita, způsob vyjadřování a přístup k mladé generaci jsou ohromující. Je to zřejmě dáno i tím, že již v dětství se hlásil ke skautingu a zásady tohoto hnutí jsou v něm pevně zakořeněny. Členem této organizace je od roku 1935 a dodnes pracuje jako místostarosta Junáka. Nezahořkl ani poté, co kvůli členství ve skautu musel tvrdě trpět. Byl vězněn, dokonce dvakrát. Poprvé za druhé světové války, to jej zatklo gestapo za protifašistický skautský odboj. Po roce 1948 byl ve vězení za odboj protikomunistický.
2
Ručně vyřezávaný skautský symbol Jiří Navrátil opatruje jako oko v hlavě už od roku 1935. Vždy mu připomíná zásady správného skauta.
tehdejšího režimu. Bohužel, jak tomu občas bývá, ono to na nás prasklo. Dodnes se pořádně neví, jak se akce prozradila. Asi někteří někde příliš mluvili.“ Vyšetřovací vazba na Pankráci byla poměrné krátká – pouhé 4 měsíce, snad proto, že tou dobou u nás ještě v takové míře nepůsobili sovětští poradci. Přestože se skauti stihli domluvit, že nic neprozradí a svou činnost budou vydávat za pouhou přípravu velké noční skautské hry, nebylo to nic platné. V soudním procesu zazněl ortel „velezrada“ a tvrdý rozsudek – 20 let těžkého žaláře. Jiřího Navrátila čekalo dlouhé putování československými kriminály. Jak dlouho vlastně trvalo?
Proč byl vlastně pronásledovaný?
skauting
za
totalitních
režimů
„Protože skauti – to je spousta chytrých kluků a holek. Dovedou si poradit a snaží se být za všech okolností slušní a poctiví. Totalitní režimy potřebují spíš lidi neslušné a nepoctivé. Když přišli nacisti, první, co udělali, bylo rozpuštění skautských oddílů. My jsme se ovšem nikdy rozpustit nenechali, pokračovali jsme dál. Sebevědomé, chytré a ještě k tomu poctivé lidi nemůže žádný teroristický režim potřebovat. Takže to je ta ‚nevýhoda’, to věčné ‚prokletí’ skautingu…“
Jedenáct let v kriminálech Únor 1948 dopadl na rodinu Navrátilových plnou vahou: „Můj otec jako úředník ministerstva zahraničí a spolupracovník prezidenta Beneše to měl spočítané. Z ministerstva ho rychle ‚vysypali’ a šel ‚bez penze do penze’. Protože měl vystudovanou obchodní akademii, živil se jako účetní. Také jsme přišli o krásný byt v Dejvicích. Rodiče vystěhovali z bytu do jedné místnosti bez sociálního zařízení na okraj Prahy. Přišli jsme nejen o byt, ale i o jeho zařízení, kde byly i historicky cenné věci. Všechno se zničilo, protože to bylo umístěno v nějakém nevhodném skladu. Někteří to měli ještě horší – vystěhovali je do pohraničí do pastoušky a byli zaměstnaní v JZD.“ Studium práv na vysoké škole Jiří Navrátil po únoru 1948 samozřejmě dokončit nemohl. Studovat a cvičit paměť však nikdy nepřestal. Ani v kriminálech. Své druhé zatčení si Jiří Navrátil pamatuje do nejmenších podrobností. Bylo to 17. května 1949, v Praze u Vítězného náměstí poblíž budovy Generálního štábu v Bachmačské ulici. A samozřejmě i tentokrát kvůli skautu. Jiří Navrátil vzpomíná na události, které na dlouhých 20 let ovlivnily život skupiny sedmi skautů: „Skauti měli bohaté zkušenosti už z války, například se velmi osvědčili při Pražském povstání jako spojky. Proto mě naši vedoucí požádali, abych si vybral několik starších kluků pro spolupráci s protistátní důstojnickou skupinou ‚Praha – Žatec’. Tato skupina měla za cíl svrhnutí
3
„Téměř na hodinu jedenáct let. Propuštěn jsem byl až v květnu 1960, při amnestii pro politické vězně. Až poté, co Chruščov odhalil Stalinova zvěrstva. Původní verdikt však zněl 20 let! A kolika vězeními jsem prošel? Nepočítaně. Od Ruzyně, Pankráce, přes ‚ústřeďák’ v Jáchymově do Rovnosti. Z Rovnosti zase na jiný ‚ústřeďák’ v Jáchymově. Pak jsem onemocněl, tak mě odsunuli do vnitrozemí do České Lípy. Dále to byl Mírov, pak do Chrudimi, znovu na Pankrác, do Jáchymova na Barboru, z Barbory na Nikolaj, z Nikolaje – to jsem zase onemocněl – znovu na Mírov, odtud do Ilavy, na Bory, do Leopoldova… Prošel jsem prakticky vším, co nám komunistický režim nabízel.“ Po roce 1948 československé uranové doly potřebovaly čím dál více pracovních sil, protože Sovětský svaz trvale vyžadoval vysoké dodávky uranu. Němečtí váleční zajatci byli odsunuti a civilních zaměstnanců ochotných ničit si zdraví v krutých podmínkách bylo málo. Proto byli do uranových dolů posláni vězni. Těch měl tehdejší režim víc než dost. Jedním z nich byl i Jiří Navrátil. Jeho vyprávění o Jáchymově, zvaném „jáchymovské peklo“, na nás silně zapůsobilo. V 50. letech tímto peklem prošly tisíce politických vězňů. Mizernou stravu, vyčerpávající práci, ozáření uranovou rudou, nevhodné ubytování v dřevěných barácích a psychický teror spousta lidí nepřežila. Jiří Navrátil zde dvakrát vážně onemocněl. Ale přežil. Na práci v dole vzpomíná:
„Víte, co bylo v dole obzvláště hrozné? Tma. Tehdy tam ještě nebyla elektřina, takže jsme měli kahany, které fungovaly na acetylén. V lampárně byli kluci, kteří nefárali. Ti lampy naplnili karbidem a do horní nádržky dali vodu. Pak se ta voda pouštěla na karbid, a tím se tvořil acetylén. V jádru lampy byl plamínek. Dávalo to celkem slušné světlo. Stačil však průvan a kahan zhasl. Když byl člověk ve štole sám, zažil opravdovou hrůzu. Takovou tmu, jaká je v dole, tu si nedovedete vůbec představit. To je OPRAVDOVÁ tma!“
Jiří Navrátil byl nejdříve zařazen do pracovního tábora Rovnost, který patřil spolu s dalšími (například Svornost, Bratrství, Nikolaj, Eliáš a Barbora) do komplexu „jáchymovského pekla“. Odtud měl i ty nejhorší zážitky: „Nejhorší byly nástupy. Třeba ráno nebo večer, kdy si dozorci přepočítávali, jestli jim někdo nechybí. Celý tábor musel nastoupit vždy do 20 řad v pětistupech – přesně podle sovětského vzoru – a dozorci počítali. Bohužel měli problém napočítat do sta, natož odečítat, kdo je zrovna na směně – v lágru se pracovalo na tři směny – nebo jinde. I když se všechny příchody a odchody přísně sledovaly na bráně, většinou se nepodařilo spočítat vězně napoprvé tak, aby to klaplo. Zkrátka, stálo se třeba hodinu. To ještě nebylo tak zlé, ale když třeba občas někdo utekl, to se stálo hodiny a hodiny ve dne v noci. A v Krušných horách, tam je opravdu krušné počasí. Už v říjnu tam padal sníh a stát hodiny v té zimě… Byla to každodenní… otrava.“ Kolem tábora plot s ostnatým drátem, hlídkové věže se strážnými a podél celého oplocení dokonale uhrabaný několikametrový pruh jemného písku, aby byla vidět každá šlápota. Mnozí vězni vstup do této „zóny smrti“ dokonce využili jako možnost sebevraždy. Přesto se občas někomu podařilo utéci. Většinou ne na dlouho. „Když někdo utekl, to se mohli dozorci zbláznit. Hned nařídili nástup, kde se stálo a stálo a stálo… Někdy přitáhli toho uprchlíka zpátky, byl celý strašně zkrvavený… Nebo ho přinesli na nosítkách mrtvého, zastřeleného na útěku… Museli jsme nastoupit kolem a celý tábor postupně v řadě kolem těch zastřelených defiloval a povinně se díval… Vidíte, tohle vás čeká, kdybyste se taky pokusili utéci.
4
Někteří kluci se pokusili vzdát mrtvému kamarádovi poslední poctu, takže před těmi nosítky smekli. To se pak mohli bachaři zbláznit…“ Bachaři či dozorci byli zvláštní povahy, často sadisté. Do této služby se mnohdy hlásily různé prapodivné existence – mizerní dělníci, kteří se nemohli jinak uživit, neúspěšní studenti, rození násilníci… Masaryk jim říkal „patologická sedlina společnosti“. Líbilo se jim, když mohli někoho ponížit. Zejména jim vadili spisovatelé, básníci, vědci… I bankéři tam byli, například samotný guvernér Národní banky. Jiří Navrátil se setkal i s Josefem Palivcem, skvělým básníkem, o němž Jaroslav Seifert tvrdil, že je mnohem lepším básníkem než on sám. Vzpomínal i na „knížete české poezie“ Jana Zahradníčka nebo profesora Filosofické fakulty Zdeňka Kalistu, který byl před válkou asistentem slavného historika Josefa Pekaře. Když si na takových lidech mohli bachaři léčit svůj komplex, dělalo jim to velmi dobře. Přesto se, i když velmi zřídka, mezi bachaři našly i výjimky: „Ano, byli tam i slušní dozorci. Jako například jeden, kterému jsme říkali Émil. Když jsme jednou chystali útěk z Rovnosti, tak o tom věděl a mlčel. Ale zato na Borech, tam byli opravdu vyhlášení sadisti. Například takový Teska, Brabec a především Smrčka. To byl skutečně velký gauner. Když jednomu vězni zabavil malinkatý špaček tužky, slyšel jsem ho, jak řve: ,Vy jste měl tužku, k čemu potřebujete tužku? Vy už nikdy v životě nebudete potřebovat tužku! Tož tužka, to je nebezpečnější než kulomet!’ Takže to byl vlastně velmi osvícený bachař, když pochopil, jak i tužka může být nebezpečná.“
Světla ve tmě Ale proč vězni potřebovali tužku, když nesměli mít ani papír? Domů mohli psát jen jednou za půl roku, samozřejmě pod kontrolou bachařů. Jinak bylo psaní zakázané. K čemu tedy tužka? „Ona to v podstatě ani nebyla tužka, spíše jen kousek tužky. Rozřezávali jsme si je na malé kousky, aby se daly dobře schovat, například do krabičky od cigaret. Tužka musela být inkoustová, protože pouze s ní se dalo psát na cigaretový papír. I když vězni nemohli mít papír, věděli si
rady: použili cigaretové papírky. Za směnu jsme dostávali pět cigaret a další jsme si v lágru sami balili. Abychom cigaretových papírků měli co nejvíce, vyměňovali jsme je za vydolované vozíky smolince s civilními pracovníky dolů. Civilové byli totiž placeni podle množství vytěžených vozíků a toho se dalo někdy využít.“ Protože bylo třeba, aby nedobrovolní „horníci“ vytěžili co nejvíce uranové rudy pro Sovětský svaz, museli občas také odpočívat. Toho využívala i skupinka vězněných skautů, mezi kterými byl i Jiří Navrátil. Když zrovna nemuseli pracovat, tajně se učili anglicky. V lágru byli zavřeni a odsouzeni k nuceným pracím i bývalí čeští vojenští letci 311. a 310. perutě, kteří bojovali ve druhé světové válce ve Velké Británii proti Hitlerovi, což prý byla zrada… Tito letci byli pro své spoluvězně učiteli angličtiny. Právě tehdy přišla vhod tužka a zásoby cigaretových papírků. Z nich si vězni dělali „učebnice“ – minislovníčky anglického jazyka. Musely být malé, tenoučké, aby se daly dobře schovat a dozorci je nenašli. Vězni si tím cvičili paměť a odpoutávali se od každodenního utrpení v lágru. Pořádali zde – samozřejmě tajně – i různé přednášky, například již zmíněného historika profesora Kalisty. I v těch nejkrutějších podmínkách se dokázali vzdělávat, udržovali se v psychické kondici a alespoň na chvíli mohli myslet i na něco jiného, než byl ubíjející život v lágru. Jiřímu Navrátilovi a jeho přátelům se dokonce po čase podařilo založit tajný oddíl „Skautská skupina Rovnost“. Pro vzájemné domlouvání se jim výborně hodila znalost morseovky, například vyťukáváním přes zeď. Zpracovávali si zde, stejně jako na svobodě, svoje kroniky, ovšem jen v miniaturních vydáních. Mnohé se dochovaly dodnes. Skautské zásady a morálka, na kterou byli zvyklí ze svých oddílů, jim pomáhaly překonat těžké dny v lágru. Věděli, že skauti se mohou spolehnout jeden na druhého, nezradí, nebudou věšet hlavu, budou bojovat… Přesně tak, jak praví dávné skautské zásady. Na co jste v kriminálech nejvíce vzpomínal? Na co jste se těšil? Bez naděje by se asi nedalo přežít, že? „Nevzpomínal jsem na žádné drahé věci, ale na věci docela obyčejné. Otec byl diplomat a díky němu jsem zažil i prázdniny v luxusním hotelu. Ale já nejvíc vzpomínal na vodácké túry, kdy jsme za měsíc utratili jen pár korun. Jsem vodák, vedl jsem skautský vodácký oddíl a nejvíc jsem se těšil, až jednou zase pojedu na vodácký kurz.“ Když jste šel do vězení, měl jste nějakou lásku? „Ne, ale svou milovanou bytost jsem našel díky Leopoldovu. V té době tam byl se mnou vězněn význačný pražský advokát JUDr. Válek. Po jedné návštěvě mi ukázal fotografii hezké dívky, byla to jeho dcera. Fotku si směl asi týden nechat a já si ji zapamatoval. Když mě pak propustili, šel jsem ho navštívit a nastojte, ta dívka tam byla. A jak už tomu bývá, naše srdéčka k sobě vzplála něžným citem. No a jsme spolu dodnes. A to už je nějakých let…“
5
Anglické slovníčky z cigaretových papírků Jiřímu Navrátilovi trvale připomínají naše vězněné zahraniční letce.
Ano, i láska byla důvodem, proč vězni snili, skládali básně, zapisovali si je, vázali a vytvářeli tak vlastně první samizdaty. Miniaturní knížečky, krásně vázané, které se používaly jako dárky pro příbuzné a milé. Z mnoha vězňů se časem stali šikovní knihařští „řemeslníci“. Jak ale dostat knížky ven z lágru, když je vše přísně kontrolováno? Způsob se našel. Vynášeli je horníci – civilisté, kteří mohli uranové doly opouštět, protože byly jejich běžným pracovištěm. Často to byli bývalí studenti, kteří byli po roce 1948 vyhozeni ze studií a museli jít pracovat do dolů. Pro vězně a jejich rodiny či přátele byli velmi cennou „tajnou poštou“. Kdy jste byl propuštěn? „Dožil jsem se té veliké amnestie, kdy se konečně čeští komunisté také na chvilku probudili a v květnu 1960 pustili většinu politických vězňů domů. Byly to hrozné doby. Buďme rádi, že jsou za námi…“ Prostými slovy končí Jiří Navrátil své zajímavé vyprávění. Děkujeme mu, že nám pomohl udělat si obrázek o dobách, které jsme naštěstí nezažili a známe je jen z doslechu. Jsme mu za to velmi vděčni.
Stará skautská kronika má co říci i dnes.
Alvarez potřeboval statečné a silné … vzpomínky JUDr. Jiřího Navrátila Redakce: Andrea Doležalová, Karolína Kloučková, Zora Novotná a Andrea Teissigová Fotografie a grafická úprava: Václav Hodina Vít Dobrý V dubnu 2009 vydala třída 9.A Základní školy s rozšířenou výukou matematiky a přírodovědných předmětů v Praze 4, Na Planině 1393 pod vedením Mgr. Jany Gabrielové.
6
