Alternativy. Přátel přírody Z OBSAHU:

Alternativy Přátel přírody

Členský časopísek Přátel přírody, o. p. s.

Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami. (M. Gándhí)

Z OBSAHU: Jezy opět na stole (M. Páleník)

.............................................

2

Správní rada v šesti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 ................................

3

............................................

4

Změny v Kanceláři společnosti na druhou Auto jako droga (E. Hauserová)

.................................

5

....................................

7

....................................................

9

Co když bude Železný ve vládě? (J. Pehe) Podstata sporu o labské jezy (J. Kubec) Bobři na Labi (A. Vorel)

Třetí cesta pro řeku Labe (J. Šonka)

......................................

Elektrické světlo: dobrý sluha, ale špatný pán (J. Hollan)

..............

10 11

Spolchemie: Nebezpečná rtuť, kam se podíváte (M. Šuta) . . . . . . . . . . . . . . 12 ...............................................

14

.........................................................

16

Tyranie médií (M. Páleník) Globální stmívání

Život po ropném krachu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Velké slevy na zboží Přátel přírody! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

podzim 2005

Foto: Petr Berounský

Jezy opět na stole

Správní rada v šesti Správní radu naší společnosti rozšířili 8. září tohoto roku její zakládající členové (Libor Brož a Marian Páleník) o tři nové členy. Stali se jimi:

Marian Páleník Krátce po uzávěrce Alternativ jsem se dozvěděl, že byl ministerstvu ŽP oznámen záměr na výstavbu prvního z jezů na dolním Labi. Česky řečeno, bude zahájen proces „EIA“ (posouzení vlivů stavby na ŽP). „Jezaři“ byli v posledních 15 letech již 3x „vyhozeni“, naposled v prosinci 2004 obdrželi nesouhlas ministerstva ŽP s udělením potřebné výjimky (ze zákona na ochranu přírody). Kvůli Aubrechtovu paragrafu však nyní již výjimky neuděluje MŽP, nýbrž vláda. Jelikož se vládě, která loni jezy (pod bedlivým dohledem Přátel přírody a veřejnosti) asi 3x (ne)projednala, zdály investiční náklady příliš vysoké, bylo resortu dopravy uloženo navrhnout variantu za poloviční cenu. Betonáři nezakolísali. K poloviční ceně dospěli rozdělením původního návrhu. (Ten měl být realizován ve dvou etapách – nejprve Prostřední Žleb, pak Malé Březno.) „Kupodivu“ jim vyšlo, že jeden jez ze dvou má státní kasu přijít na polovinu peněz než oba. (Kdo by to řekl, že?) A nyní pro tuto první etapu téhož záměru požadují znovu povolení! Aby ještě víc zatemnili situaci, jez v Prostředním Žlebu (který je součástí Děčína) označují jako „plavební stupeň Děčín“. Jakoukoli faktickou změnu byste ovšem hledali marně. (Jez byl na 40km úseku posunut o 20 metrů!) Nemohu si pomoci, ale podle mne je toto jasný pokus o podvod. (Ostatně sami „jezaři“ se mezi čtyřma očima netají tím, že po schválení „kompromisní“ varianty přijdou s tím, že je nutno postavit i druhý jez v Malém Březně.) Smutné je, že jim ministr životního prostředí tento podvod víceméně dopředu potvrdil. A tak je to opět na nás – občanech, přátelích přírody. Nečekejme spásu z MŽP, EU ani nikde jinde. Osud Labe je jen a jen na nás.

Jiřina Bischoffiová z Lučního Chvojna, Karel Rubáček z Ústí nad Labem a MUDr. Džamila Stehlíková z Chomutova. Doplnili tak stávající tři členy, jimiž jsou: Zakládající člen Přátel přírody, o. p. s. Libor Brož (předseda správní rady), lobbistka ZK a bývalá náměstkyně ministra ŽP Ing. Eva Tylová (místopředsedkyně správní rady) a senátor Mgr. Zdeněk Bárta. Dozorčí rada naší společnosti zůstává ve složení Mgr. Pavel Doucha (Ekologický právní servis), Ing. Petr Kadaník a RNDr. Miroslav Patrik (předseda Dětí Země). Předsedou dozorčí rady je dr. Patrik. Čestným členem naší společnosti je senátor Martin Mejstřík. Na svém zasedání 8. 9. 2005 schválila správní rada Přátel přírody, o. p. s. statut společnosti, část statutu ředitele společnosti, zprávu o činnosti od vzniku Přátel přírody, o. p. s. 18. 2. 2005, zprávu o hospodaření a plán činnosti na další období. Další jednání správní rady by mělo proběhnout 18. 2. 2006.

Změny v Kanceláři společnosti na druhou 1. 9. 2005 nastoupila na místo asistentky péče o členy (správkyně databází) Marie Pospíšilová. Nahradila v této funkci Adélu Vaňhalovou, která odešla 30. 9. 2005 ze studijních důvodů. Sama však rovněž po Novém roce odejde, neboť nastoupí na mateřskou dovolenou (resp. rizikové těhotenství).

Spojení: Šárka Stehlíková – (po až pá 14 až 17 hod) 475 205 133, [email protected] Marie Pospíšilová – (po až pá 10:00 až 14:30) 475 205 132 [email protected] SMS: 602 963 556 Adresa: Přátelé přírody, o. p. s. – Masarykova 1493/78 – 400 01 Ústí nad Labem

(K tématu též články na str. 7 a 10.) K snímku na titulní straně: Bobřice Alice se probouzí z narkózy, během které jí byla k ocasu operativně připevněna vysílačka. Ta nyní bude sloužit k přesnému sledování aktivity bobrů evropských na „dolním“ Labi. Cílem projektu, jenž byl nyní zahájen, je výzkum pohybové aktivity těchto velkých hlodavců. Projekt je realizován Fakultou lesnickou a environmentální České zemědělské univerzity v Praze. (Foto: J. Korbel, text A. Vorel)

2

Auto jako droga Eva Hauserová jsem pochopila, proč různé moje kamarádky se sklonem k neurotičnosti mají v řízení auta takovou zálibu. Hojí to komplexy, uklidňuje to, dává to pocit jisté síly a moci, malé, ale naší. Nepochybuju o tom, že různí ti netrpěliví, troubící, nadávající, ohromnou rychlostí se řítící a chodce na přechodech srážející řidiči mají v zásadě podobné pocity zázračně nafouknutého ega. Je to prostě droga. Najednou je mi jasné, proč tolik lidí radši pročeká velkou část života v dopravních zácpách za volantem svého miláčka, než by jelo v ranní špičce do práce metrem. Je to úplně stejná droga jako alkohol nebo cigarety, a možná i heroin. Mám pocit, že kdyby se v centru Prahy vyhlásily rozsáhlé pěší zóny a tihle řidiči by opravdu byli nuceni jezdit tramvají, zažívali by silný absťák, trpěli by akutními záchvaty zuřivosti a útočili by kameny i pěstmi na příslušné úředníky, kteří by za regulaci byli odpovědní. Nakonec by museli chodit do terapeutických skupin Anonymních Automobilistů a svěřovat si v nich navzájem, kolik dní už jsou čistí a vydrželi bez auta.

Foto: archiv

Taky je mi teď úplně jasné, proč zhruba tisíc lidí ročně ochotně pokládá na našich silnicích své životy na oltář automobilismu při haváriích (respektive nepokládají je ochotně, ale my všichni to ochotně tolerujeme). Tolik lidských obětí nepřinášeli ani staří Inkové, ale nikomu to nepřijde. Tohle božstvo totiž stojí za to. S mým synem (dříve ekologickým aktivistou v oblasti cyklistických stezek a boje proti dálnicím) nyní v autě vedeme – samozřejmě jen žertem – hovory typu: „Ty strašný chodci se tady už zase pletou! Já bych je zlikvidoval!“ „Kdy už konečně povede dálnice až do Hradce, Drážďan a Budějovic? Člověk má přece právo všude dojet autem, ne?“ – „Sakra, už zase nám chtějí zdražit benzín! Nebudeme je volit!“ Přitom na sebe spiklenecky mrkáme se sebeironickou jiskrou v oku. Samozřejmě chápeme, že zeměkoule není dimenzovaná na to, aby všichni lidé mohli mít auto. Měli bychom začít u sebe a zpytovat vlastní svědomí. Musím přiznat, že to moje není tak úplně čisté. V hloubi duše se mě zmocňuje chuť razit požadavek na snížení počtu obyvatel zeměkoule natolik, aby každý člověk mohl jezdit autem. ■

N

ikdy v životě jsem ze zásady nechtěla mít auto. Jak známo, auta znečišťují životní prostředí a vůbec jsou symbolem konzumního způsobu života a sobectví naší doby. Dokonce i když jsem měla malé děti, vláčela jsem je i s balíky plenek a všemi zásobami hromadnou dopravou, aniž mi plně došlo, jak heroicky si vlastně počínám. Osud tomu chtěl, že jsme nedávno zdědili roztomilé pět let staré autíčko. Já a můj starší syn jsme si ho zkusili řídit – načež jsme rázem podlehli jeho kouzlu. Došlo mi, jak obrovský požitek může mít člověk z řízení. Motor si tiše vrní, všechny pedály, páčky i volant vás poslouchají se svůdnou snadností, hladce si kloužete po silnici a cítíte se silní, v bezpečí a pány nad hmotou, zakuklení a chránění v pohodlném světě ohraničeném vrstvou blýskavého plechu. Rázem

Autorka je čestnou členkou Přátel přírody, o. p. s.

3

Co když bude Železný ve vládě? Jiří Pehe

C

v ČSSD opřít se v podobě tiché či otevřené koalice o komunisty. Dá se ovšem předpokládat, že takový názor by mohl převážit jen v případě, že by ČSSD byla v takové koalici výrazně silnějším partnerem.

o by bylo, kdyby pět procent voličů dalo hlas Železného Nezávislým demokratům? Výčet hrozeb začíná trojkoalicí Topolánek – Kalousek – Železný a končí devastací televizního vysílání.

Spojenec nebo protivník? Mohou se ale naplnit i zcela jiné scénáře. Nedávno do domácí politické arény opět vstoupil bývalý šéf TV Nova Vladimír Železný, který se postavil do čela nové strany Nezávislí demokraté. Ať už si o osobních kvalitách Železného myslíme cokoliv, je jasné, že má charisma, je to velmi schopný řečník, a jistý okruh voličů oslovuje. Šance jeho strany, kterou už někteří pracovně pojmenovali NezDem, překonat pětiprocentní hranici a dostat se Sněmovny, tak nejsou zanedbatelné.

Foto: archiv

Průzkumy veřejného mínění zatím stále naznačují, že by se do Poslanecké sněmovny měly po příštích volbách dostat pouze čtyři strany: občanští demokraté, sociální demokracie, lidovci a komunisté. Po určitou dobu se zdálo, že dvě z těchto stran – ODS a KDU-ČSL – budou spolu schopny vytvořit většinovou koalici.

V tomto okamžiku má Železný rozhodně větší šance uspět než například rozhádaná Strana zelených nebo slepence malých středových stran, v nichž počet generálů výrazně převyšuje počet vojska. Jisté šance může mít i druhá formace nezávislých – Sdružení nezávislých kandidátů, vedené Josefem Zieleniecem coby volebním lídrem. Představme si ale, že by se do Sněmovny z těchto malých subjektů dostala pouze Železného strana. Takový výsledek by radikálně změnil nejen povolební aritmetiku, ale celou českou politiku. Nejde jen o to, že by pravicové strany (Železný se k této části spektra počítá, takže by jen těžko usiloval o vládní koalici s ČSSD) v takovém případě nejspíše daly dohromady sněmovní většinu, ale jde též o to, co Železný reprezentuje.

Vzestup ČSSD po nástupu Jiřího Paroubka do čela vlády ovšem těmito předpověďmi notně zamíchal. Pokud by totiž ČSSD získala okolo 25 procent hlasů a KSČM si udržela stejný počet voličů, který měla v minulých volbách, nestačilo by ODS ani slušné vítězství (okolo 30 procent) k tomu, aby s lidovci vytvořila většinovou koalici. I proto se již objevily analýzy možné většinové koalice mezi ODS a ČSSD, která by se v takovém případě nabízela jako nejschůdnější řešení. Možná by samozřejmě byla i jiná řešení: například menšinová vláda ODS nebo většinová koalice ČSSD a KSČM.

Nezávislí demokraté se od svého založení profilují jako výrazně nacionalistická, populistická strana, která svou rétorikou a stylem připomíná Sládkovy republikány. Železný, ač je poslancem Evropského parlamentu, nešetří kritikou na adresu EU, která si nijak nezadá s radikální protievropskou rétorikou prezidenta Václava Klause. Budeme-li hledat přesnější srovnání než bývalé sládkovce, podobají se NezDem nejvíce některým extrémně pravicovým stranám v Polsku.

Lze si též představit vítězství ČSSD, v kterémžto případě by složení vlády po volbách opět záleželo na tom, kolik stran se dostane do Poslanecké sněmovny. V případě, že by to byly strany jen čtyři, jeví se velká koalice jako nejpravděpodobnější řešení. Možná by ale také při takovém výsledku vzrostlo pokušení 4

povolební spojení s proevpropskou stranou, by mohlo Topolánkovi pomoci v tom, aby se emancipoval nejen od Klause, ale také případně oslabil některé z nejagresivnějších Klausových politických klonů v současném vedení ODS.

To může mít ve volbách samozřejmě negativní dopad na ODS, která opírá část svého programu o méně agresivní, nicméně výrazně euroskeptické postoje, kombinované s národnickou rétorikou. Na jedné straně by tedy Železný mohl ODS ubrat hlasy a vlastně způsobit, že ani v případě vstupu jeho strany do Sněmovny se ODS nepodaří spolu s NezDem a lidovci vytvořit většinovou koalici.

Pokud by ale Topolánek skončil v koalici s Železným, který je ve svých pohledech na EU stejně extrémní jako Klaus, a jehož politický styl je obecně dosti podobný Klausově politickému narcisismu, byl by naopak Topolánek spíše v defenzívě. Železného vliv by mohl též oslabit zatím poměrně proevpropskou linii lidovců, nemluvě o tom, že vliv lidovců na ODS by byl přítomností NezDem rozředěn.

Pokud by ale Železný přilákal spíše ty pravicové voliče, kteří ODS nevolí, nebo obvykle nevolí vůbec, pak může být pro ODS spíše spojencem než protivníkem. Kdyby se pak ODS, NezDem, a lidovci dohodli na většinové koalici, mělo by to celou řadu dopadů na další politický vývoj.

Jde mu o superimunitu

Zatímco většinová koalice ODS a lidovců, stejně jako velká koalice ODS a ČSSD, by nutily ODS ke zmírnění jejích euroskeptických postojů, koalice zahrnující Železného by naopak mohla přechýlit pomyslný jazýček na politických váhách směrem k většímu euroskeptismu. To by mělo samozřejmě dopady i na vnitřní vývoj v nejsilnější vládní straně, ODS.

Úspěch Železného by také měl nepochybně jisté dopady na mínění lidí o politice. Ti, kteří Železného nepodporují, většinou berou vážně nejrůznější obvinění, která proti němu byla vznesena, jakož i skutečnost, že je trestně stíhán. Část veřejnosti je už nyní rozladěna skutečností, že Železný uniká trestnímu stíhání tím, že ho potřebné množství voličů nejprve zvolilo do Senátu, a když ho Senát vydal k trestnímu stíhání, našlo se dostatečné množství voličů, kteří ho protlačili do Evropského parlamentu. Ten se též bude zabývat žádostí o to, aby byl Železný zbaven imunity, a českým úřadům by mohl vyhovět.

Ta, pokud by se ocitla v roli vůdce vládní koalice, v níž by měla za partnera proevpropskou stranu, by se postupně i vnitřně musela otevřít více těm politikům (například z regiónů), kteří EU vidí jako důležitou instituci a vnímají ji pozitivně. Euroskeptici klausovského ražení – Ivan Langer, Petr Nečas, Martin Říman, Vlastimil Tlustý, Jan Zahradil – by se ocitli pod tlakem i ve vlastní straně. Spojení se Železným by naopak mohlo v ODS povzbudit další euroskeptiky. Zároveň by pravděpodobně ještě zintenzívnilo nacionalistickou rétoriku, protože ODS by si uvědomila, že Železného voliči představují reálný potenciál, o který by měla usilovat. To by pro již beztak provinciální, národnictvím prolezlou českou politiku představovalo nebezpečný obrat.

V podobě své nejnovější iniciativy se tedy Železný pokouší dostat do další instituce, kde by požíval imunity, a celá anabáze s jeho vydáváním k trestnímu stíhání by začala znovu. Pokud by byl navíc jazýčkem na vahách, na jehož ochotě zůstat ve vládní koalici by mohla záviset vládní většina, je jasné, že by měl v rukách velmi účinné páky k ovlivňování svých koaličních partnerů k tomu, aby si s celou záležitostí „nějak poradili“.

Nejenže by se Česká republika stala raritou svého druhu v evropském kontextu, ale bezpochyby by tím byla dále posílena i pozice prezidenta Václava Klause. Ten by se v případě vytvoření koalice ODS například jen s lidovci – a tedy předpokládaného „poevropšťování“ politiků ODS – mohl dostat do určité politické izolace, protože už nyní jsou jeho názory na EU (například ve srovnání s názory Mirka Topolánka) dosti extrémní.

Kdyby byl navíc Železný například ministrem, jistě by využíval tohoto postavení k tomu, abychom si vyslechli mnoho slov o politických štvanicích, nespravedlivé arbitráži proti České republice ve věci nedostatečné ochrany amerických investic v TV Nova, apod. Otázkou také je, jak by se v takové situaci zachoval prezident Klaus, který může jediným podpisem kdykoliv, a navždy, veškeré trestní stíhání Železného zastavit. Zatímco nyní by si Klaus podobným zásahem u veřejnosti velmi ublížil, je možné, že při správné

Zatímco ODS Klause nyní potřebuje, protože se předpokládá, že nezanedbatelné procento lidí bude volit ODS kvůli Klausovi, dobrý volební výsledek, plus 5

mediální masáži ze strany ministra Železného a jeho vládní strany, by zastavení trestního stíhání prezidentovi prošlo jen s menším politickým šrámem.

zahraničním partnerem – a nikdy neuznali svou vinu. Je také symbolem zvláštní politické bezpáteřnosti.

Jak víme, Klaus udržoval v době, kdy Železný stál v čele TV Nova, s tímto televizním bosem zvláštní, nikdy zcela objasněné politické spojenectví, které začalo poté, co Klaus hrozil, že podá na TV Nova žalobu za její reportáž o údajné Klausově vile ve Švýcarsku. Co mezi sebou oba muži v rámci urovnání celé záležitosti dohodli, není známo. Jisté je, že Klaus se od té doby chová k Železnému přátelsky a dokonce neváhal, už v roli prezidenta, se objevit na oslavách narozenin tohoto trestně stíhaného politika.

Jeho jediným skutečným programem (a v tom se podobá Václavu Klausovi) byl vždy on sám. Své postoje pružně mění podle poptávky, je dokonalým ztělesněním populismu. Zároveň je příkladem nebezpečného demagoga, který má charisma, výřečnost i potřebnou vynalézavost k tomu, aby své nejrůznější politické i osobní přemety prodal jisté části veřejnosti. Železný se ve svém nejnovějším politickém převleku rozhodl ztělesňovat nacionalistický populismus. Je to postoj naprosto vykalkulovaný, který se neopírá o Železného skutečné postoje – pokud nějaké principiální postoje vůbec má. Stejně jako v případě některých dalších českých „nacionalistů“, například z okolí ODS, jde především o to zabránit větší integraci České republiky do evropských struktur, protože prostor pro politické a ekonomické šejdířství made-in-Czechia by tak byl výrazně zúžen. Jinými slovy, politici typu Železného usilují především o to, aby český prostor zůstal co nejvíce pod jejich vlivem. Taková politika je nebezpečnější, než kdyby se takové postoje opíraly o skutečné přesvědčení, protože politik, který jen chladně kalkuluje, má mnohem větší prostor k manipulaci.

Je také otázkou, jak by Železný využil svého vládního vlivu v oblasti médií. Zatímco se zdá, že boj o návrat do TV Nova už definitivně prohrál, zůstává i nadále jedním z nejvýraznějších kritiků a oponentů veřejnoprávní televize. Jeho vstupem do vlády, jakož i vlivem jeho strany ve Sněmovně, by nepochybně byli velmi posíleni politici, jako je Ivan Langer z ODS, kteří, jak se zdá, se již léta snaží Českou televizi buď oslabit, nebo zprivatizovat, nebo ekonomicky zničit. Železný by nejspíše Langerovi a dalším v tomto boji pomohl. Mohl by se ovšem také pokusit o něco jiného: o přivedení ČT pod svou kontrolu. Coby člověk, jehož apetit pro mediální vliv je téměř nekonečný, by mohl z pozice koaličního partnera žádat výměnou za stabilitu vládní koalice, aby koaliční přístup k Radě ČT, a potažmo ČT samotné, byl víceméně dirigován jím. Takové nepřímé ovládnutí ČT by pak velmi posílilo jeho šance uspět již ve zmíněné snaze o mediální masáž české veřejnosti, pokud jde o trestní stíhání jeho osoby.

Pro českou společnost tak 16 let po pádu komunismu představuje téma dalšího osudu Železného zásadní otázku. Je to otázka, zda naše demokracie už dostatečně dospěla, aby se zbavila politických šarlatánů, kteří prodávají jen ten nejkřiklavější populismus a osobní zájmy, anebo zda na to zatím nemá. Je to též otázka, jak hluboko je v české politice zakořeněn klientelismus a jiné zákulisní praktiky i vazby. ■

Železný by ale také mohl z pozice člena vládní koalice ovlivňovat dění v tzv. velké mediální radě. Vzhledem k jeho velké politické vynalézavosti by tak mohl mít za určitých okolností v rukou nitky, které vedou do soukromých televizí. Je otázkou, zda by v takovém případě například vlastníci TV Nova, z níž byl Železný vytlačen, raději neusilovali o nějakou dohodu s bývalým televizním bosem, než aby s ním zbytečně válčili. Železný – symbol doby Železný je jedním z nejpronikavějších symbolů všeho, čím by zdravá česká demokracie neměla být. Symbolizuje nejen éru vychytralých českých tunelářů, kteří neváhali ve vlastním zájmu porušit jakékoliv dohody – třeba i s prestižním

Vyšlo v Literárních novinách (12. 9. 2005). Tento a další texty autora naleznete na www.pehe.cz

6

Podstata sporu o labské jezy

Polemika:

Jaroslav Kubec

P

rosazování výstavby labských jezů v Prostředním Žlebu a Malém Březně Ministerstvem dopravy, či jeho podřízenými složkami a odmítání tohoto projektu ze strany Ministerstva životního prostředí i některých občanských iniciativ vytvářejí již mnoho let konfliktní situaci. Ta je vděčným námětem medií. Samotný konflikt je chápán jako rozpor mezi hospodářskými zájmy – tj. rozvojem vodní dopravy na Labi – a zájmy ochrany přírodního prostředí, zejména v chráněných krajinných oblastech Labské pískovce a České Středohoří. Dovolím si však tvrdit, že takový rozpor je účelově vykonstruovaný a odvádí zbytečně a zřejmě i záměrně pozornost od podstaty problému. Pokusme se formulovat některé základní otázky i odpovědi na ně.

a průmyslového registru se snížil v období 1991 až 2002 počet motorových nákladních lodí ze 131 na 85, remorkérů z 419 na 254 a člunů z 906 na 405 jednotek. Třetí otázka se nabízí sama. Je reálné tento krizový stav zvrátit? Přesněji řečeno: je reálné radikální zlepšení splavnosti německého Labe? Řeka Labe je v úseku po Magdeburg upravena pouze regulačními zásahy, jejichž účinnost je limitována několika faktory, zejména hydrologickým a splaveninovým režimem, ohledem na zachování nivních ekosystémů apod. Tuto účinnost není proto možno do nekonečna zvyšovat. Vzhledem k tomu, že kanalizování německého Labe je nereálné, a to nejen pro odpor environmentalistů, ale především pro neslučitelnost s požadavky ekonomické efektivnosti, je možno v budoucnosti počítat jen s doplňkovými regulačními zásahy a tedy jen s „kosmetickými“ změnami. Základní charakter vodní cesty, tj. kolísavé a často nedostatečné hloubky zůstane zachován. Splavnost regulované trati se dá charakterizovat přípustným ponorem při srovnatelné nízké plavební hladině (označované jako GlW), která je přesně definována. V současné době – podle měření v roce 2004 - je v jednotlivých úsecích německého Labe v úseku státní hranice–Magdeburg při GlW k dispozici ponor 92 až 121 cm. Dá se předpokládat, že v rámci soustavné údržby koryta se podaří v nejbližších letech zajistit na všech úsecích ponor alespoň 115 cm a v další budoucnosti – podle prohlášení německé strany – dokonce 140 cm po proudu od Drážďan, resp. 130 cm od Drážďan po hranici naší republiky. V suchých obdobích, jejichž délka může dosáhnout až několika měsíců v roce, nebude tedy zabezpečen ponor, při kterém by byl plavební provoz ziskový. Hranice ztrátovosti se totiž pohybuje v rozmezí ponoru 145–160 cm.

Otázka prvá: potřebuje Česká republika vůbec vodní dopravu, tj. spolehlivé a ekonomicky přijatelné napojení na zahraniční vodní cesty, zejména na síť EU? Odpověď musí být v tomto případě jistě kladná. Z 25 členských států EU disponuje 24 buď vlastními námořními přístavy, nebo říčními přístavy na dokonalých vodních cestách charakteru Dunaje, Rýna či západoevropské průplavní sítě. Výjimkou je Česká republika, která nemá ani jedno, ani druhé. To je nesporně naším hospodářským handicapem. Odpověď na prvou otázku vyvolává nutně námitku: vždyť na vodní cesty EU napojeni jsme, a to prostřednictvím německého Labe. Musíme se proto tázat: je německé Labe spolehlivou vodní cestou, na které je možno praktikovat ekonomický plavební provoz? Odpovědí může být především vývoj přeprav na německém Labi, který – přes výkyvy, dané střídáním vodných a suchých let – nezadržitelně klesá. Hraničním profilem u Hřenska prošlo např. v roce 1903 4,031 mil. t, po druhé světové válce se průvoz pohyboval pod hranicí 2 mil. t, v roce 1996 dosáhl již jen 1,677 mil. t a v roce 2004 pouze 0,694 mil. t. Největší podíl v tomto profilu mají plavidla s českou vlajkou, neboť pro zahraniční rejdaře jsou přepravy na Labi ekonomicky málo zajímavé. V nových ekonomických poměrech po roce 1989 začínají být problematické i pro české rejdaře. Hospodářské výsledky provozu na Labi nezabezpečují ani prostou obnovu lodního parku, který povážlivě stárne. Za posledních 15 let si čeští rejdaři nepořídili prakticky žádné nové plavidlo. Podle údajů Českého lodního

I přes popsaný pesimistický pohled na budoucnost německého Labe je samozřejmě nutno odpovědět i na otázku, zda naše regulovaná trať od státní hranice po Ústí nad Labem není ještě horší a nepředstavuje úzký profil. Aby byla odpověď přesná, musíme důsledně odlišovat dva rozdílné ponorové úseky, tj. úsek 2 (státní hranice–Děčín) a úsek 1 (Děčín–Ústí nad Labem). Při GlW poskytuje úsek 2 ponor 115 cm, takže je vlastně výrazně lepší než kritické 7

úseky v Německu. V dohledné době se však dá očekávat, že naši sousedé handicap „doženou“ a vyrovnají ponory v kritických úsecích na úroveň našeho úseku 2, zatímco v další budoucnosti dosáhnou podmínek dokonce lepších, byť jen nepatrně – tj. o 130 – 115 = 15 cm. Úsek 1 je ovšem horší, neboť v současné době nabízí při GlW pouze 100 cm a vyžaduje proto již dnes zlepšení až o 15 cm, později dokonce o 30 cm. Nelze tedy vyloučit, že určité zásahy na české trati budou potřebné.

Vyhoví však takové řešení, při kterém by investiční náklady klesly na necelou polovinu, podmínkám ekonomické efektivnosti? Nikoliv, neboť vykazuje ještě horší efektivnost než původně uvažované dva jezy. Prvou příčinou zhoršení ekonomické efektivnosti je skutečnost, že pro zlepšení situace na úseku 2 by nepřinesl daný jez v nejbližší budoucnosti nic a ve vzdálené budoucnosti jen nepatrný efekt, spočívající ve zvýšení ponorů o 15 cm. Naopak, situaci v kritickém úseku 1 vůbec nevyřeší.

Další otázka se nutně týká ekonomické efektivnosti takových zásahů. Investiční náklad na prosazované jezy má dosáhnout cca 7 mld. Kč. Roční hrubý přínos z jejich funkce za předpokladu, že se podaří zastavit pokles disponibilní tonáže a přepravy opět zvýšit alespoň na 1 mil. t/rok, by dosáhl podle výpočtů Ředitelství vodních cest ČR zhruba 59 mil. Kč/rok. Zdálo by se tedy, že návratnost investice by činila cca 120 let, což je samozřejmě nepříznivá a nepřijatelná hodnota. Skutečnost je však ještě horší, neboť nelze zapomínat na každoroční náklady na údržbu a provoz jezů, které dosáhnou asi 98 mil. Kč/rok a musí být odečteny. To vede ke každoroční ztrátě 98 – 59 = 39 mil. Kč/rok. To napovídá, že pro stát by bylo lépe, kdyby od výstavby jezů upustil a ztráty labské plavby v nepříznivých letech kompenzoval přiměřenou podporou. Luxus miliardové investice, generující každoroční ztráty v řádu desítek milionů, by si stěží mohl dovolit jakýkoliv podnikatel. To je tedy hlavní důvod, proč je výstavba jezů nesmyslem – dokonce důvod mnohem vážnější než nesoulad se zájmy ochrany přírody. I samotným rejdařům jezy vlastně škodí, a to hned dvakrát: jednak by pro ně byla pravidelná podpora v nepříznivých letech vlastně výhodnější a za druhé brání jednostranná orientace na přípravu jezů alternativním a zásadnějším krokům.

(pokračování na str. 9)

BOBŘI NA LABI

Existují jiné možnosti zlepšení plavebních podmínek, které by byly investičně méně náročné a vyhověly kriteriím ekonomické efektivnosti? Ano, existují a jsou dokonce z hlediska potřeb vodní dopravy podstatně účinnější, rychleji realizovatelné a z hlediska přírody méně konfliktní. Resort dopravy však již několik let brání jejich praktické přípravě tak usilovně, že přestává být jasné, má-li skutečně na zřeteli zájmy labské plavby nebo zájmy jiné. Teprve v těchto dnech vyšly organizace resortu s iniciativním návrhem na „úsporné“ řešení. Uvozovky jsou v tomto případě nevyhnutelné, jak vyplyne z dalšího. Řešení má spočívat ve výstavbě jediného jezu pod Děčínem.

Že jsou bobři adaptabilní a jsou schopni žít téměř kdekoliv, je vidět z následujícího snímku. Toto mládě se narodilo letos v květnu na soutoku Ploučnice a Labe v samém středu Děčína. (foto a text A. Vorel)

8

dou? Domníváme se, že i v tomto případě je odpověď záporná. Zachování souvislého proudného úseku řeky od Magdeburgu pokud možno až po současný prvý stupeň kanalizované trati v Ústí nad Labem-Střekově je nespornou hodnotou. Stupeň pod Děčínem takový souvislý úsek zbytečně zkracuje. Vyřazuje z tratí, vhodných pro reintrodukci lososa celé povodí Ploučnice. Je téměř na hranici oblasti Natura 2000. Má ustupovat příroda hospodářskému zájmu? Myslíme si, že může, je-li ovšem tento hospodářský zájem prokazatelný. U stupně pod Děčínem tomu však tak není, neboť zcela zbytečně škodí jak přírodnímu prostředí, tak i hospodářství republiky a strategickému rozvoji vodní dopravy. Navíc vytváří nebezpečí, že při havárii či opravách plavební komory (která nemá být zdvojena) bude přerušen přístup ke všem českým přístavům včetně Děčína.

Za druhé je třeba brát v úvahu i využívání těchto úseků. Z uvedené přepravy 0,694 mil. t v roce 2004 bylo přeloženo v úseku 2, tj. v přístavu Děčín, jen 0,265 mil. t. Jen toto množství by – v případě zřízení jezu pod Děčínem - z nevelkého zlepšení úseku 2 profitovalo. U přepravy zbylého množství, tj. 0,429 mil. t (což je téměř 62 %) by byl efekt nulový, neboť tento podíl musí nutně procházet kritickým úsekem 1. Navíc není možno zapomínat na to, že v budoucnu bude nutno podíl přeprav, procházejících úsekem 1 do Ústí nad Labem a dále na kanalizovanou trať zvýšit na 90–95 %, má-li labská plavba plnit svou dopravně politickou a ekologickou roli. Současný stav je totiž zcela neúnosný. Těžiště zdrojů a cílů zahraničních přeprav je ve středních a východních Čechách a na Moravě (zemědělské produkty, krmiva, ocelové výrobky z Ostravy apod.), takže by se mohlo neinformovanému pozorovateli zdát, že nejvíce zatíženy budou přístavy nejbližší k těmto zdrojům a cílům, tj. přístav Kolín a přístavy v Praze. Skutečnost jistě překvapí: v Kolíně bylo v roce 2004 přeloženo jen 0,010 mil. t zahraničních substrátů a v Praze rovná nula. Pak je ovšem zcela zavádějící zdůrazňovat ekologické výhody vodní dopravy, spočívající v nižším zatěžování okolí exhalacemi a hlukem, či v nižší nehodovosti. Tyto výhody se u zboží, přeloženého hned v blízkosti státní hranice, v České republice vůbec neprojevují. Naopak: stále ještě nadměrná koncentrace zahraničního překladu v přístavu Děčín anuluje ekologickou výhodnost vodní dopravy na minimum, a to tím více, že při přísunu zboží do přístavů stále více dominuje silniční doprava. Kamiony – dovážející obilí např. z Moravy – křižují celou republiku a do děčínského přístavu mají jediný přístup: přes centrum města, či přímo přes náměstí. Má se výstavbou jezu pod Děčínem preference děčínského přístavu dále zvýšit? Pak by ovšem bylo nutno konstatovat, že takto chápaný rozvoj vodní dopravy povede paradoxně i ke zvýšení frekvence kamionů na českých silnicích a dálnicích a tedy i k ekologickým škodám. Povede také k degradaci miliardových hodnot, které vložily minulé generace do výstavby kanalizovaných úseků Labe a Vltavy či do přístavů na kanalizovaném úseku. Způsobí, že gravitační účinek vodních cest, v jehož důsledku se významní přepravci koncentrují na jejich březích či ve vnitrozemských přístavech a eliminují tak prostřednictví železniční a zejména silniční dopravy, se u nás i nadále (na rozdíl od západní Evropy) vůbec neprojeví.

Nakonec ovšem zbývá ještě otázka všetečná: proč prosazuje resort dopravy výstavbu nevýhodného a vlastně nepotřebného jezu? Není to jen taktika, aby bylo možno prohlásit (až bude jez ve výstavbě), že se tím situace neřeší a bude stejně nutno budovat i jez druhý? To je otázka neobyčejně významná, neboť jez u Malého Března v kombinaci s prohrábkou pod ním by naopak mohl – jako jediný – všechny problémy s nedostatečným ponorem na obou úsecích vyřešit beze zbytku a nutnost výstavby dalšího jezu by už nevyvolával. Tato koncepce byla ostatně zpracována již na konci osmdesátých let a promítla se i do tzv. marketingové studie, ze které vycházelo vládní usnesení č. 635/1996. Představovala by i rozumný kompromis strategických potřeb vodní dopravy s požadavky na zachování přírodního charakteru Labe, neboť by z celkové délky české regulované trati (40 km) významněji ovlivnila jen 13 km, a to navíc v intravilánu města Ústí nad Labem, resp. v oblasti průmyslových závodů ve Valtířově, Neštěmicích a Krásném Březně. Jak na všetečnou otázku odpovědět? Nejspíš jen tak, že jezová lobby se skutečně nechce zbavit možnosti, aby nakonec vybudovala jezy oba. Proto musí začít tím nepotřebným. V právním státě se takovému postupu říká podvod. Na dolním Labi skutečně existuje vážný spor. Na jedné straně pomyslné barikády je však jezová lobby a na druhé zájem vodní dopravy i zájem ochrany životního prostředí i přírody. Bylo by dobře, aby byl skutečný průběh frontové linie již konečně jasně vytyčen a nikoliv zatemňován. ■

Ptejme se však dále. Povede omezení programu na výstavbu jediného stupně k významnému odbourání konfliktů mezi zásahy do labské vodní cesty a příro-

Autor je projektantem vodních staveb a dlouhodobě se věnuje problematice lodní dopravy.

9

Třetí cesta pro řeku Labe Jaroslav Šonka, Berlín

O

dotace dobré projekty na logistiku kolem promyšlených říčních terminálů – opět šance pro menší firmy s vysokou technologickou úrovní. I když se betonářská lobby nad začátečními sumami potřebnými k tomuto řešení asi jen usměje, má technologický vývoj delší perspektivu než spotřeba tolika a tolika kubických metrů betonu, který je po svém ztuhnutí ekonomicky mrtvý, zvlášť když při regulaci řeky později narazí na nedostatečné využití. A to opravdu hrozí, jestli Labe nebude jednou řekou, nýbrž kanálem až ke hranici, ale přirozenou řekou od hranice k moři. Kdo zde vůči Německu, Labské komisi či EU chce argumentovat velmocensky či vybetonovaným objemem, si následné výdaje za překládání v Děčíně opravdu zaslouží. V bipolárním konfliktu mezi betonováním a ekologií je opravdu hříchem nevidět třetí cestu, která podpoří jak hospodářství, tak pomůže ochránit prostředí. Hranice a suverenita států jsou vedlejší. Dnes rozhoduje suverenita řeky a obyvatel na jejích březích. ■

strá česká debata o tom, zda Labe přizpůsobit rostoucím rozměrům říčních lodí, či ne, je vedena, jako by se Labe hned za Hřenskem vlévalo do Severního moře. Za Hřenskem je však Německo, které se rozhodlo zacházet s řekou jinak. Existují pro to dva důvody. Prvním je zkušenost z kanálu Rýn–Mohan– Dunaj. Regulace zničila části chráněného údolí řeky Altmühl. Stavba sice nejdřív politicky vyhrála, ale prognózy vytížení se ukázaly přehnané. Průplav s nejlepší technologií plavby se nezaplatí, pokud nevychází z pravdivé analýzy. Druhá zkušenost reflektuje labskou povodeň. Kroky k přizpůsobení koryta Labe lodím s větším ponorem byly zastaveny, neboť v prohloubeném korytě se povodňová vlna zkrátí a zvýší. Čeští stoupenci bagrování a betonování argumentují Versailleskou dohodou a chtějí Německo nutit. Tehdy zaručený „přístup ke světovým mořím“ však neříká nic o ponoru lodí. Tato formulace – za podmínek EU ostatně zbytečná – se může týkat i jiné dopravy k německým mořským přístavům. O Labe pečuje komise, jejíž činnost se odvíjí od směrnic EU. Labe má patřit k evropským dopravním koridorům. Jenže směrnice nejsou prováděcí předpisy, nýbrž cílové představy. Po tom, co regulace řeky prokazatelně zhoršila situaci během povodňové katastrofy, je otázka, jak splnit požadavky na zachování prostředí i na dopravní uplatnění řeky, opět aktuální. V Německu se občas objeví formulace „přizpůsobit lodě řece, a ne řeku lodím“. Zatím existují jen počátky technologické alternativy. V Británii byla vyvinuta plavidla, která se označují jako rozdělovací loď. Na větším toku pluje svazek s jednou posádkou a ten je možné na menším toku rozdělit. Každá část se pak pohybuje autonomně s vlastním řízením. V Německu se objevil projekt říční lodi s malým ponorem, který už obdržel z Bruselu dotaci na vývoj. A zde je česká šance. Prezident Braniborského úřadu pro ochranu prostředí Mathias Freude si nedávno postěžoval, že německé loděnice nemohou se svou drahou pracovní silou vývoj a výrobu takového technologického bonbónku zvládnout. Česko má výhodnější hospodářské prostředí a mohlo by se zde chopit iniciativy. Menší lodi s menším ponorem, ale s technicky moderními parametry, by mohly Labe a Vltavu obsluhovat i daleko výše, než to bude umět zatím plánovaná gigantická technologie. Loděnice by tímto způsobem nejen dosáhly na dotace EU, nýbrž by i mohly ovládnout poměrně široký trh. Podobně obdrží

Autor působí v Evropské akademii v Berlíně. (Zdroj: iHNed)

Střevlík rodu Carabus, hojně osídlující zachovalé břehy Labe. (Foto: L. Brož)

10

Elektrické světlo: dobrý sluha, ale špatný pán

Nesvítit jinam než dolů

Jan Hollan

Hlavní zásadou je svítit pouze potřebným směrem. Zpravidla tedy jen dolů, tak strmě, aby vzdálené lampy nesvítily do očí. Není to žádná novinka, staré lampy na železnici takové bývaly vždycky. Nové lampy k tomu přidávají směrování světla šité na míru i vysokou trvanlivost a účinnost. Se starými lampami mají obvykle společné, že z nich dole žádná část, kterou prochází světlo, nevyčnívá (nové lampy zpravidla končí dole vodorovným sklem). Existují ale i dekorativní lampy např. s válcovým sklem nebo ve tvaru „lucerny“, které rovněž nepouštějí žádné světlo směrem vzhůru – na běžné svícení jsou trochu luxusem, ale občas se mohou hodit. Jestli lampy nesvítí nahoru, prozradí noční pohled z výšky (z vysoké budovy či z kopce): pokud směrují světlo správně, je shora vidět pouze osvětlený terén pod nimi a samotné zdroje světla nikoliv.

D

vacáté století přineslo řadu převratných změn, které pořádně zatočily s kulturou i přírodou. Teprve na jeho sklonku se však začalo mluvit o tom, že jednou z těchto proměn s dalekosáhlými škodlivými důsledky je bezhlavé noční svícení. Dostupnost a klesající reálná cena elektřiny vedly během dvacátého století k tomu, že se lidé v bohatých zemích mnohdy odpoutali od závislosti na denním světle a místo, aby vstávali a uléhali v odvěkém kosmickém rytmu (denním i ročním, tj. v létě např. pracovali déle než v zimě), prodloužili si dle chuti a zvyku den i přes půlnoc. Některým elektrické světlo umožnilo nepřetržitou práci u drahocenných strojů, svědčí možná lecčemu a leckomu, jen ne lidem, kteří jsou nuceni pracovat v noci místo ve dne. Pravda, elektrické světlo naopak umožnilo studovat nejen za denního světla.

Krajinný ráz i v noci Obcí, v nichž bychom večer z kopce neviděli především spousty ostrých světelných bodů, u nás dosud příliš není. Na světě jich je však již celá řada a i u nás se místy začínají uplatňovat lampy, které nahoru vůbec nesvítí (ve Vídni jsou už zcela běžné). Až se jiné užívat nebudou, získá noční krajina s lidskými sídly zpět své ztracené kouzlo – z dálky budou nápadná jen okna, za nimiž ještě lidé nešli spát. Kdo se podívá nad ně nebo vedle, bude se moci kochat noční přírodou, aniž by musel zkoušet, jak zakrýt ty protivné výbojky pod sebou a čekat, až se jeho zrak přizpůsobí nočnímu prostředí.

Růst venkovního osvětlení Věnujme se pouze jedné oblasti umělého svícení: venkovnímu osvětlení. To jistě oživilo večery ve městech a ubralo na dobrodružnosti nočnímu cestování. Jak vznikaly stále účinnější světelné zdroje (od žárovek ke rtuťovým a pak sodíkovým výbojkám), světla přibývalo, tím spíše, že se osvětlovalo stále více věcí a oblastí. Nad nocí jsme tak konečně zvítězili. Je to bohužel Pyrrhovo vítězství – noční tmu totiž všichni potřebují. Řídí životní rytmy lidí i většiny organismů v přírodě, její nedostatek znamená nejen neklidný spánek, ale také více zhoubných nádorů. Živočichové, kteří jsou aktivní za tmy, jsou dezorientovaní a jejich populace vinou bezhlavého nočního svícení klesají. V neposlední řadě lidé v civilizovaných zemích přišli s rozvojem venkovního osvětlování o kontakt s vesmírem: přírodní nebe poseté hvězdami rozhodným způsobem ovlivnilo rozvoj kultury a bylo pramenem všech náboženství. Tento pramen na konci druhého tisíciletí prakticky vyschl. Hvězdy vídají dnes děti jen během titulků televize Nova či v reklamě na čokoládu Orion.

Lampy, které nesvítí vzhůru, také neoslňují při pohledu z dálky. Řidiči a chodci díky nim vidí mnohem lépe na cestu – hlavně ti, jejichž zrak už není zcela čirý. Dobré lampy také nesvítí do oken v dáli či nad sebou – lidé tedy mohou klidně a zdravě spát. Nesvítit do očí Když člověk není oslňován spoustami lamp před sebou, jeho zrak se může přizpůsobit jasu prostranství před ním. A zrak se umí přizpůsobit velmi dobře, stačí mu i málo světla – například na čtení novin, ale i na to, aby viděl nerovnosti na cestě. Venku zkrátka není většinou potřeba svítit silně, pokud si svítíme skutečně jen na cestu, a ne do očí. K lepšímu pochopení tohoto problému si vzpomeňme na situaci, kdy vinou poruchy zhasne světlo. Při putování po vlast-

Je to nezbytná daň pokroku? Vůbec ne. Je to daň z hlouposti. Nežádoucí důsledky toho, že v noci mnohde opravdu potřebujeme venku svítit, se dají snadno snížit a vyplatí se to i finančně. 11

ním bytě se svíčkou v ruce, jejíž plamen nám hoří přímo před očima, máme problém s každým rohem či kusem nábytku.

Spolchemie: Nebezpečná rtuť, kam se podíváte MUDr. Miroslav Šuta

Svítit přiměřeně noční době

Rtuť ve Spolchemii

Málokde je potřeba svítit stejně silně celou noc. Leckde není potřeba pozdě v noci svítit vůbec, jinde stačí svítit jen velmi slabě – normy uvádějí vhodnost snížení množství světla na čtvrtinu. To vede nejen k úsporám, ale také k menšímu narušení nočního prostředí lidem, kteří spí (nebo hledí na nebe), nebo živočichům, co se právě pídí za potravou. Náprava je pomalá, ale jistá V 21. století nebudou obce vypadat v noci (ostatně ani ve dne) stejně jako ve století devatenáctém. Mohou ale vypadat za deset dvacet let znovu příjemně, i když jinak.

Foto: archiv

Pomoci jim k tomu může nový zákon o ovzduší schválený Parlamentem letos v únoru. Ten totiž chrání atmosféru nejen před jedovatými látkami (u nás nově i před skleníkovými plyny), ale také před světelným znečištěním, tedy před nežádoucími důsledky nočního umělého svícení. Na světě je už dost obcí a regionů, kde existují účinné zákony omezující světelné znečištění a plýtvání elektřinou na takové zbloudilé světlo. Zahrnout ale světelné znečištění do zákona, chránícího ovzduší vůbec, to se podařilo až České republice. Je pěkné, že se také někdy máme před světem čím pochlubit, natož v oblasti ochrany životního prostředí.

Spolchemie používala a nadále používá rtuť zejména k elektrolytické výrobě chlóru, kde obrovské množství tekuté rtuti slouží jako záporná elektroda. Lokalita „starého“ provozu elektrolýzy je dnes zamořena více než 350 tunami rtuti a ve stávající elektrolýze Spolchemie používá dalších 210 tun rtuti. Zemina je ve Spolchemi promořena rtutí nejen na povrchu, ale až několik desítek metrů pod zem! Nejvyšší koncentrace rtuti, která byla ve Spolchemii naměřena, dosáhla neuvěřitelných 386 gramů rtuti v kilogramu zeminy a byla zaznamenána pod současným provozem elektrolýzy.

Zamoření rtutí je ve Spolchemii tak závažné, že bylo rozhodnuto o sanaci (vyčištění) zemin kontaminovaných více než 70 miligramy rtuti/kg, a to do hloubly 5 metrů pod terénem. Projekt předpokládá odstranění znečištění cca 387 500 tun různých druhů zemin a stavebních materiálů, které bude trvat asi 10 let a který povede ke zvýšení množství rtuti v ústeckém ovzduší.

V zákoně samém není k ochraně před světelným znečištěním mnoho pokynů. Ty se mají objevit až v nařízení vlády. Lze doufat, že položí jasné mantinely pro budoucí osvětlovací praxi, aby přestala být jen v rukou institucí, které mají z neomezeného osvětlování zisky, a aby lampy na českém trhu byly už jen takové, které nenápadně a dobře slouží, místo aby na sebe zdálky „hlasitě“ upozorňovaly.

Rtutí zamořená Bílina Také koncentrace rtuti v sedimentech v okolí Spolchemie vysoce přesahují běžné hodnoty a mohou představovat ohrožení životního prostředí. Některé dokonce výrazně překračují limit ministerstva životního prostředí pro dekontaminaci zamořených území. Rtuť je přitom vysoce toxická látka pro vodní organismy, která může vyvolat dlouhodobé nepříznivé účinky ve vodním prostředí.

Peníze jsou až na prvním místě Snižování světelného znečištění má výhodu v tom, že je téměř vždy velmi rentabilní. Přesto lze doufat, že pro rychlejší rozběh nápravy současného velmi špatného stavu se najdou prostředky, které podpoří pilotní projekty v takových obcích, které budou mít chuť se do toho pustit velkoryse hned. Jaké technologie přitom používat, to už zájemci mohou najít na stránkách http://svetlo.astro.cz. Tam jsou rovněž odkazy na vlivy nočního osvětlení na zdraví, přírodu, bezpečnost dopravy, klamný pocit bezpečí před kriminalitou a na dobré příklady od nás i ze světa. ■

Velice nelichotivě hodnotí Spolchemii i oficiální materiály týkající se znečištění Labe a Bíliny rtutí. Z 1300 měření obsahu rtuti v plaveninách, které byly provedeny v letech 1999 až 2002 byla nejvyšší hodnota naměřena právě v Bílině 12

v Ústí nad Labem, která je považována z hlediska kontaminace rtutí za nejzatíženější. Všechny naměřené hodnoty zde přesahovaly referenční limit a polovina hodnot i limit pro rizikové koncentrace. Také v sedimentech byly nejrizikovější koncentrace rtuti (až 30 mg rtuti/kg) naměřeny právě v Bílině v Ústí nad Labem. Za původce kontaminace byla jednoznačně označena právě Spolchemie.

Ohrožení zdraví dětí rtutí v okolí závodů chlórové chemie Slovenská studie během 90. let porovnávala zdravotní stav a psychické funkce dětí ve věku 7 až 11 let z Novák (oblast znečištěná podnikem chlórové chemie) a z Nedožer (kontrolní skupina stejně starých dětí z čistější části okresu Prievidza). Studie u dětí žijících v okolí Nováckých chemických závodů (NChZ) prokázala významně vyšší koncentrace rtuti ve vlasech i nehtech a v postižené oblasti byl také vyšší výskyt některých onemocnění. Děti z Novák měly vyšší výskyt dýchacích a nervových onemocnění, ale i nemocí smyslových orgánů a trávicího traktu. Psychologická vyšetření zaznamenala i významná zhoršení pozornosti a paměti sledovaných dětí. Tyto děti měly dále zvýšený třes rukou, menší přesnost jemných pohybů či koordinaci očí a rukou.

Oficiální úniky rtuti ze Spolchemie Podle dostupných informací ČIŽP vypustila Spolchemie v roce 2003 do vody 84 kilogramů rtuti. V letech 1995 a 1999 udělil Oblastní inspektorát České inspekce životního prostředí v Ústí nad Labem Spolchemii pokuty za překročení povoleného množství rtuti v odpadních vodách. Chemička produkuje i značné množství odpadů s obsahem rtuti (v roce 2003 šlo o 114,5 tuny pevných odpadů), přičemž není přesně známo, kolik rtuti tyto odpady obsahují. Oficiální úniky rtuti do ovzduší z provozu elektrolytické výroby chlóru Spolchemie roce 2003 činily 45 kilogramů rtuti. Kolik činily neoficiální, neměřené úniky a kolik rtuti ze vypařilo do ústeckého ovzduší ze zamořených pozemků Spolchemie, není známo.

V ČR se podobná technologie na výrobu chlóru za použití rtuti jako v NChZ Nováky nachází právě ve Spolchemii Ústí nad Labem a ve Spolaně Neratovice. Evropská unie a její strategie týkající se rtuti Vzhledem k vážným zdravotním a ekologickým rizikům znečištění prostředí rtutí zahájila Evropská unie přípravu strategie eliminace rtuti, která má zahrnovat snížení emisí rtuti do prostředí, snížení vstupu rtuti do oběhu ve společnosti, řešení problému dlouhodobých přebytků rtuti, ochranu lidí před účinky rtuti a podporu mezinárodních akcí týkajících se rtuti. Připravovaná strategie by se měla dotýkat také sektoru nakládání s odpady. ■

Vlastnosti rtuti a zdravotní rizika Rtuť a její sloučeniny jsou vysoce toxické pro člověka, ekosystémy i volně žijící zvířata. Vysoké dávky rtuti mohou být pro člověka smrtelné, ale i relativně nízké dávky mohou velmi vážně poškodit nervový systém a jeho vývoj. V poslední době jsou spojovány i s možnými škodlivými účinky na kardiovaskulární, imunitní a reprodukční systém. Rtuť také zpomaluje mikrobiologické procesy v půdě a podle rámcové směrnice EU o vodě patří mezi nejvýznamnější nebezpečné látky. Rtuť je těkavý kov, který po vdechnutí může poškodit plíce, vstřebává se do krevního oběhu a hlavním cílovým orgánem jeho působení je mozek. Lidé vystavení dlouhodobému působení rtuti trpí únavou, bolestmi hlavy, nechutenstvím, poruchami trávení a hubnutím. Rtuť může poškodit nervový systém a vyvolat neovladatelný třes začínající na očních víčkách, jazyku, rtech a prstech. Objevují se též poškození paměti a poruchy chování, včetně depresí. U žen profesionálně vystavených rtuti některé studie nalezly zvýšené počty spontánních potratů, předčasných porodů a malformací plodů, případně nižší porodní hmotnost narozených dětí.

MUDr. Miroslav Šuta, odborný konzultant Přátel přírody o.p.s pro oblast toxických látek a člen Mezirezortní komise pro chemickou bezpečnost e-mail: [email protected]

13

rozumět. Zatímco smysly klamou, inteligence (mozek) je spolehlivější. Televize jako dominantní médium předkládá události specifické pro její oblast – bohaté na vizuální stránku. Abstraktní události (byť sebedůležitější) nemohou obstát. Jestliže média říkají, že je něco pravda, vnucuje se to jako pravda, i když je to lež.

Tyranie médií (Ignacio Ramonet) Marian Páleník Pokračování z minulého čísla.

Čelní místo v bezcharakternosti Stále žijeme pod vlivem aféry Watergate. (Byla pojmenována po sídle demokratů, do něhož nechali republikáni instalovat odposlouchávací zařízení, což patrně přispělo k vítězství jejich kandidáta. Ten po odhalení v listu Washington Post musel nakonec na úřad prezidenta USA rezignovat.) V řadě příběhů se novinář stal kombinací Supermana se Spidermanem. Napravoval bezpráví a zjednával průchod spravedlnosti. Tato koncepce 70. let se však zhroutila. Novinář postupně zaujal čelní místo v bezcharakternosti. Nyní je pravda to, co uznají za pravdivá média jako celek. I když to pravda není.

Pravda versus příběh Americký tiskový magnát Hearst říkával svým novinářům „Nikdy nedovolte, aby vás pravda připravila o dobrý příběh.“ Kniha Tyranie médií uvádí řadu příkladů zcela smyšlených reportáží a příběhů otištěných v novinách. (Za všechny jeden: Christopher Jones napsal v roce 1981 pro New York Times seriál srdceryvných a brilantních reportáží z bojů mezi Vietnamem a Rudými Khméry v Kambodži – přímo „z terénu“. Ta se ukázala falešná. Novinář si vše vymýšlel u svého bazénu ve španělské Marbelle.) V nové žurnalistice je důležité, aby scénář fungoval, ne aby byl podřízen pravdě a mnozí mladí novináři chtějí rychle vydělávat tolik, jako slavné osobnosti, o nichž píší. Systém televizního zpravodajství a redakce tlačí novináře k přehánění, příp. lžím – kvůli konkurenci. (Aktuální příklad: Hurikán Katrina měl podle největších „seriózních“ novin ČR v New Orleans zapříčinit „až“ 10 000 obětí. Nakonec jich nebyl ani 1 000. Stejně nepodložené se ukázaly „zaručené“ zprávy o rabování, střelbě na helikoptéry záchranářů, znásilňování a vraždění dětí. Zatímco nesmysly vévodily titulním stranám, uvádění na pravou míru šokující titulky postrádaly. Drtivá většina populace u nás tedy žije dál v omylu. To je ale přece jedno, hlavně když vzrostl prodej novin a tedy zisk vydavatele. Novinářskou etiku možná najdeme na smetišti.) Falšují se fotografie (často nesouvisí s článkem) i záběry v televizi. Ukázalo se, že mnozí „očití“ svědci nehod promlouvající procítěně v hlavních zprávách jsou placení herci. (Sám jsem se nedostal do jistého pořadu jisté televize, protože jsem režisérovi ani při pátém natáčení mé odpovědi nezopakoval doslova, co chtěl slyšet. S názorem „když si to nemyslím, tak to neřeknu“ se dnes do televize dostává špatně. A být v ní chce každý.)

Správný dojem důležitější než pravda V roce 1994 Hutuové vyvraždili ve Rwandě skoro milión Tutsiů. Tragédie vznikla za absence kamer v dubnu. První „obrázky“ se v televizi objevily až v květnu. Zmoření a znavení nešťastníci prezentovaní televizí jako oběti však byli ve skutečnosti původci genocidy Hutuové – kati Tutsiů! (Ty – před odplatou Tutsiů – chránili francouzští vojáci. Pro francouzskou veřejnost však bylo třeba vytvořit dojem, že francouzské jednotky jsou na správné straně!) Obrazy místo informací Dospěli jsme k víře, že událost, která není natočená (a kterou nemůžeme sledovat „v přímém přenosu“), nemůže existovat. Informace nám zaměnili obrazy. (Obrazy nahradily informace.) Novinářská cenzura Pravidlo č. 1: Novinář nesmí kritizovat praktiky kolegů. Aby se prodala, musí média podávat dobrý obrázek sama sebe; musí vytvářet pocit vlastní nestrannosti a bezúhonnosti. Nadnárodní koncerny pochopily, že média nejsou jen nástrojem propagandy, ale mohou rovněž přinášet zisk. Informace se staly zbožím.

Čas politický a čas mediální Čas „politický“ musí být pomalý. Je třeba uklidnit vášně, dát prostor všem názorům a názory vystavit veřejné oponentuře. Debata o uplatnění rezoluce Rady bezpečnosti OSN a následné svržení iráckého krutovládce diktátora Saddáma Husjana, které chtěly v Radě bezpečnosti zablokovat Francie a Rusko – jak se ukázalo kvůli vlastním obchodním zájmům v Iráku – trvá 3. rok a asi ještě nějaký rok bude. Stejně jako debata o „střetu civilizací“ – islámu se Západem.

Vidět = rozumět Moderní racionalita a osvícenství s vědeckou revolucí se od 18. století vyvíjely proti myšlence, že vidět = rozumět. Nejsou to smysly, ale rozum, co nám umožňuje 14

O jezech na Labi se vedou diskuse již 10 let. Zavraždění Kennedyho není vyjasněno ani po 40 letech. Koneckonců nové (a velmi zajímavé) pohledy se vnášejí do debaty o událostech starých leckdy i 2000 let. (Kdo četl Šifru mistra Leonarda, rozumí.) Mediální čas naproti tomu dosáhl krajní hranice – okamžitosti. Ignacio Ramonet opět uvádí řadu příkladů. Např. během olympiády v Atlantě 1996 vybuchla ručně vyrobená bomba (2 mrtví, 118 zraněných). FBI, ale zejména běsnící média označí rychle za viníka Richarda Jewella (který byl nejblíž a pomohl odsunout většinu lidí do bezpečí). Proběhlo mediální lynčování. Teprve o 4 měsíce později (kdy už média rozebírala jiná témata) byl zproštěn veškerého podezření.

Dojem nade vše Tomu se podřizují politici. Např. setkání Reagana s Gorbačovem v roce 1985 předcházely důkladné přípravy. Pomocí dvojníků, nákresů a objektivů se měsíc dopředu připravoval průchod prezidenta USA zahradou. Všechny detaily – kdy se zastaví, obrátí, jaké bude pozadí atd. byly zvoleny s ohledem na televizní kamery. Během oslav vylodění spojenců v Normandii studoval štáb Reaganových poradců okolnosti jako příliv, pozice slunce, „náhodou“ proplouvající křižník v pozadí atd. Posedlost přímým přenosem „Náš zvláštní zpravodaj se nám hlásí z místa události.“ Není důležité, co řeknou (co asi, když v zemi, kam byli pár minut před natáčením „vysazeni“, nikdy předtím nebyli, neznají řeč, poměry, historii, zkrátka nic?), důležité je, aby byli na místě.

Dezinformace v šatě pravdy Dezinformovat znamená odít lež do šatů pravdy. Dezinformace se stala královnou technik. (Viz snaha „prodat“ jez v Prostředním Žlebu jako „plavební stupeň Děčín“ coby úplně jinou stavbu s mnohem menšími dopady na místní ekosystémy. Této dezinformaci podlehl i ministr ŽP.) Pro média není podstatná pravdivost informace, ale kolika lidem ji mohou „prodat“. A díky konkurenčnímu prostředí co nejrychleji. Jenže v bezprostředním okamžiku nelze mít od události odstup – právě ten, který je nutný pro analýzu. Informace se ale staly zbožím.

Přesvědčivost nad argumenty Kvůli médiím už politika není střetem idejí, ale střetem osobností. (U nás Paroubek- Klaus, Klaus – Havel atd.) Ideje totiž nelze nafilmovat. U politiků proto hraje větší roli jejich „přesvědčivost“ než argumenty. To, na čem záleží, je jen logika filmové řeči; vizuální zdůraznění dramat, často krvavých a násilných obrazů. Cílem televize je říkat krásná, ale nepřesná slova.

Večerní mše Večerní televizní noviny (v půl osmé) se staly večerními mšemi. (Podle některých názorů média převzala společenskou roli, kdysi patřící církvi.)

Televizní lejna Týden před svatbou Diany s princem Charlesem byli královští koně krmeni speciálními granulemi, aby jejich lejna barevně ladila s barvami ženských rób a nepoutala pozornost.

Nové dětské vysílání: Vražda v přímém přenosu 30. dubna 1998 přerušila jedna losangeleská stanice vysílání pro děti, aby v přímém přenosu vysílala sebevraždu zoufalce. (Muž si za přítomnosti vrtulníků s kameramany prostřelil puškou hlavu.)

Silné obrazy, hlásné trouby Konkurence nutí novináře hledat za každou cenu senzace, být první na místě a okamžitě posílat silné obrazy. Reportéři nemají čas pátrat, uvažovat, pronikat k podstatě, uvádět fakta do souvislostí. Jednak nejsou odpovědní a jednak nemají na výběr. Čím více se komunikuje, tím méně se informuje a tím více se dezinformuje. Novináři se stali hlásnými troubami naléhavých fám, jež fascinují masy. (Pokud se právě nic neděje, aspoň „hrozí“ povodně, hurikány, tornáda, zmrzlá úroda apod. Je k neuvěření, jak velká část populace těmto virtuálním a smyšleným nebo nafouknutým hrozbám stále věří.)

Modla sledovanosti Televize nemá již žádné poslání kromě maximální sledovanosti. A ta je jen prostředkem pro co největší zisk. (Např. odvysílání filmu Titanic díky reklamám vysílaným během filmu vydělalo Nově asi 30 miliónů korun.)

Televize – médium prostých Záplava – často jalových – zpráv diváka podráždí a poskytne mu iluzi, že je informován. Je to ale léčka. ■

Estetická inscenace Podle přesvědčení vedoucích pracovníků televize je pravda těžko filmovatelná a dávají přednost falešnému a zinscenovanému, jež je (více) estetické.

Příště: Nová impéria

15

hodin) z odpařovací nádoby se za 30 let snížilo v průměru asi o 100 mm. Michael věděl, kolik slunečního záření je zapotřebí k odpaření jednoho mm vody. Tak obojí údaje dal dohromady: pokles odpařování vody i pokles slunečního záření. „100 mm vody znamená 250 MJ. A to skutečně Rusové změřili jako pokles slunečního záření za posledních 30 let.“

Globální stmívání Pokračování z minulého čísla.

Liepertová: „Mí přátelé mi říkali: Panebože, ty jsi opravdu extremista. Protiřečíš globálnímu oteplování. Víš, kolik miliard dolarů se vydává na výzkum globálního oteplování a ty a ten stařec v Izraeli jim odporujete?“ Takže práce Liepertové a Stanhilla byla odmítána. Avšak globální stmívání nebylo jediným jevem, který, jak se zdálo, byl neslučitelný s globálním oteplováním. V Austrálii byli jiní dva biologové, M. Roderick a G. Farquar, překvapeni dalším paradoxním výsledkem: tím, že celosvětově klesá množství odpařované vody na volném prostranství. Každý den, po celém světě lidé ráno kontrolují, kolik vody se odpařilo z otevřené nádoby a kolik vody musejí dolít, aby ji doplnili na stejnou úroveň, jaká byla 24 hodin předtím. Na některých místech této planety provádějí zemědělští vědci tento denní úkol už déle než 100 let. A právě dlouhodobá měření odpařování vody na volném prostranství jsou velmi cenná. V 90. letech si vědci povšimli něčeho velmi podivného. Množství odpařované vody začalo klesat. Vznikl zdánlivý paradox, protože množství odpařované vody klesalo, přestože globální teplota rostla. Byla to záhada. Většina vědců se domnívala, že zvyšování teploty na Zemi by mělo vést k zvyšování množství odpařované vody. Avšak Roderick a Farquar výpočty zjistili, že teplota není nejdůležitějším faktorem při odpařování vody. Zjistili, že k odpařování vody vede to, že energie fotonů naráží na povrch vody. Odpařování vodních molekul způsobuje sluneční záření. Takže i oni dospěli k pozoruhodnému závěru: Jestliže se voda méně odpařuje, možná klesá intenzita slunečního záření.

V Evropě a v USA to bylo stejné. Pokles odpařování vody přesně odpovídal poklesu slunečního záření, o němž psali Liepertová a Stanhill. Dva druhy naprosto odlišného pozorování dospěly k témuž závěru. Už nemohlo být pochyb, že ke globálnímu stmívání skutečně dochází. Avšak co to způsobovalo? Vědci věděli, že se Sluncem samotným se nic neděje. Viník musel být na naší planetě. A jak hledali příčiny, učinili další znepokojující objev: Globální stmívání zabíjí. Zřejmě způsobilo největší klimatickou katastrofu nedávné doby. Nese vinu za obrovský hladomor v Africe. Maledivy. Tisíce ostrůvků uprostřed Indického oceánu, nedávno postižených cunami. Právě tady V. Ramanthan, čelný světový klimatolog, začal objevovat tajemství toho, co způsobuje globální stmívání. Nejprve si povšiml, už v polovině 90. let, že slábne sluneční záření nad velkou částí Tichého oceánu: „My jsme tehdy nevěděli, že jde o součást daleko většího globálního problému, ale věděl jsem, že musíme zjistit, co se děje.“ Ramanthan věděl, že velký pokles slunečního záření musí mít něco společného se změnami v zemské atmosféře. Zjevným podezřelým bylo znečištění ovzduší. Spalování paliva nevytváří jen „skleníkové“ plyny, které způsobují globální oteplování, ale také viditelné znečištění ovzduší, miniaturní částečky sazí a dalších znečištěnin, které se pohybují vzduchem. Z toho vzniká opar, který zahaluje naše města. Maledivy byly příhodným místem ke zjištění, zda toto znečištění ovzduší způsobuje globální stmívání. Maledivy se zdají být čisté, ale po většinu roku jsou severní maledivské ostrovy uprostřed proudu špinavého vzduchu proudícího z Indie. Jen jižní část souostroví má čisté ovzduší, přicházející až z Antarktidy. Takže srovnáním ovzduší na severu Malediv a na jihu tohoto souostroví mohl Ramanthan s kolegy zjistit, zda znečištění atmosféry nějak ovlivňuje intenzitu slunečního záření, dopadajícího na Zemi. Ukázalo se, že znečištěný proud vzduchu, tři kilometry silný, oslaboval sluneční záření, dosahující k hladině moře, o více než 10 %.

Byl pokles odpařování vody důkazem globálního stmívání? Byli přesvědčeni, že někde ve vědeckých časopisech naleznou data, jejichž prostřednictvím se jim oba jevy podaří spojit. A pak jednoho dne, čirou náhodou, to jeden z australských vědců našel. V časopise Nature vyšel článek „Odpařování vody ztrácí energii“. V článku se uvádělo, že poklesla míra odpařování vody v Rusku, v USA i ve východní Evropě. Pravilo se tam, že množství vody odpařené (za 24 16

Znamenalo to, že znečištění ovzduší miniaturními částicemi má daleko větší vliv na oslabování slunečního záření, než si vědci uvědomovali. Do té doby se domnívali, že lidská činnost může vést k oslabení slunečního záření nanejvýš tak o 0,5 až 1 %. Ukázalo se, že je to 10x více.

gických modelů vyplývalo, že by to mělo mít jen mizivý vliv na monzunové deště. Pak však Rotstayn na svůj model aplikoval zjištění z Malediv. Potvrdilo mu to, že znečištěné mraky odrážejí i v této oblasti více slunečního světla zpět do vesmíru. To vede k ochlazování moří a pás tropických dešťů se na sever nepřesunul. „Je pravděpodobné, že sucha v Africe v 70. a 80 byla vyvolána znečišťováním ovzduší, šířícím se z Evropy a ze Severní Ameriky,“ konstatuje Rotstayn. Je-li to pravda, znečištění, které pochází z našich výfukových plynů a elektráren přispělo k úmrtí jednoho milionu lidí v Africe a postihlo dalších 50 milionů.

Z projektu vyplynulo, že částečky znečištění samy blokují určitou míru slunečního záření. Daleko důležitější ale je, co způsobují mrakům. Proměňují je v obří zrcadla. Mraky se skládají z kapiček vody. Ty vznikají, když dochází ke kondenzaci vodních par v atmosféře na povrchu přirozeně se vyskytujících částeček ve vzduchu – pylů nebo mořské soli. Kapky se zvětšují, a když jsou dost těžké, padají jako déšť.

Není vyloučeno, že je to teprve první ukázka toho, jak globální stmívání může narušit světový systém počasí. Kdyby došlo k zmizení monzunových dešťů v Asii, postihlo by to existenci 3,6 miliardy lidí.

Ramanthan zjistil, že znečištěný vzduch obsahuje 10x více částeček než čistý vzduch. Jsou to částice popílku, sazí a kysličníku siřičitého.

Podle Ramanathana neexistuje žádná volba – je třeba výrazně omezit, ne-li úplně zastavit znečišťování ovzduší.

Ve znečištěném ovzduší vznikalo na částečkách znečištění 10x více vodních kapek. Takže znečištěné mraky obsahují daleko větší množství kapek, daleko menších než za normální situace. Velké množství malých kapek odráží více světla než menší množství velkých kapek. Takže znečištěné mraky odrážejí více světla zpět do vesmíru, a tak dochází ke globálnímu stmívání.

Naštěstí odstranění znečišťování vzduchu by nemuselo být příliš obtížné. Stačilo by spalovat palivo čistším způsobem. V Evropě se s tím už začalo. Elektrárny byly vybaveny filtry, automobily katalyzátory, i když neredukují množství skleníkových plynů vypouštěných do ovzduší. V důsledku toho už klesá viditelné znečištění vzduchu.

Studiem satelitních fotografií Ramanathan zjistil, že se totéž děje po celém světě. Nad Indií, nad Čínou, až do Tichého oceánu, nad západní Evropou, až do Afriky, nad Británií. Ale teprve když vědci začali zkoumat důsledky globálního stmívání, zjistili nejvíce znepokojující skutečnost.

To by mělo být pro Sahel dobrou zprávou a v posledních letech tam nejsou sucha tak špatná. Avšak celá věc má děsivý háček. Přestože nás globální stmívání ohrožuje, zároveň nás chránilo před ještě větší hrozbou. Odstraníme-li globální stmívání, budeme čelit větší hrozbě.

Tato „zrcadlová“ oblaka byla schopna pozměnit vzorce deště po celém světě, a to s tragickými následky.

Byl to D. Travis, který poprvé uviděl známky toho, jak by svět mohl vypadat bez globálního stmívání. Došlo k tomu v oněch chaotických dnech po tragédii z 11. září 2001.

Hladomor v Etiopii v roce 1984 šokoval svět. Částečně ho způsobilo desetileté sucho po celé subsaharské Africe, v regionu známém jako Sahel. Po celou řadu let nedošlo k letním monzunovým dešťům. Ukázalo se, že to způsobilo globální stmívání. Po většinu roku je v Sahelu absolutní sucho. Ale každé léto zahřejí sluneční paprsky oceány severně od rovníku. To vede k tomu, že se dešťový pás, který se tvoří kolem rovníku, přesune více na sever. Tak přicházejí do Sahelu monzunové deště.

Travis studoval 15 let výpary, které za sebou nechávají tryskové motory letadel. I když se každý pruh výparů za letadlem zdá malý, když se všechny z nich rozšíří do stran, dokáží zakrýt celou oblohu.

Avšak po dobu 20 let, v 70. a v 80. letech, se tropický dešťový pás severně od rovníku v létě nepřesunoval. K africkým monzunovým dešťům nedocházelo.

Travis dokázal zjistit přesně, jak velký vliv na snižování slunečního záření tyto pruhy výparů mají teprve tehdy, když po 11. září byly v Americe zrušeny všechny lety. ■

Pro klimatology jako L. Rotstayn bylo zmizení dešťů dlouho záhadou. Viděli, že znečištění ovzduší z Evropy a severní Ameriky se šíří přes Atlantik, ale z klimatolo-

Dokončení v příštím čísle.

17

Jak to nedávno vyjádřil bývalý britský ministr životního prostředí Michael Meacher: „Představit si dopady radikálně sníženého přísunu dodávek ropy na moderní ekonomiku nebo společnost je nesnadné. Pomyšlení na tyto důsledky člověku doslova rozhlodává mysl.“ [5] Možná, že vážnost blížící se situace pomůže objasnit následující, i když značně zjednodušený výklad: Jak už jsme si vysvětlili, pokud byl rokem vyvrcholení produkce rok 2000, bude objem ropné produkce r. 2025 asi stejný, jako r. 1975. Světová populace dosáhne r. 2025 zhruba 8 mld. R. 1975 nás zde byly zhruba 4 mld. Protože se objem ropné výroby v podstatě rovná potravinovým výnosům, znamená to, že na planetě bude 8 mld lidí, jenže potraviny vystačí jen pro 4, nebo spíš méně. Už od r. 1975 nejsme schopni nakrmit všechny. Uveďme si malý příklad. Povězme, že vy, já a 6 dalších lidí budeme zazdění v místnosti, v níž bude dostatek jídla a vody pro 4 osoby. Přinejmenším 4 z nás čeká smrt vyhladověním. Další 1 nebo 2 pravděpodobně zemřou v boji o to málo jídla, které je k dispozici. Tak by to vypadalo, kdybychom se servali holýma rukama. Dát každému z nás zbraň, můžete si představit, jak by ta místnost vypadala, až bychom spolu skončili… Možná se teď v duchu ptáte: „A co kdybychom přešli k obnovitelným zdrojům energie a udrželi tak výnosy potravin?“ Čtěte dál – dostaneme se k tomu za chvíli.

Život po ropném krachu Pokračování z minulého čísla.

Ale lidé jsou přece chytřejší než bakterie, ne? No, někdo si to možná myslí, ale důkazy svědčí o opaku: První komerční ropný vrt byl vyvrtán r. 1859. Tehdy na světě žilo asi 1,5 mld. lidí. Za méně než 150 let explodovala populace na 6 mld. V tomto období jsme spotřebovali polovinu nenahraditelných celosvětových zásob ropy. Z poloviny, která tu ještě zbyla, je většina ropy vytěžitelná jen za cenu velmi vysokých nákladů. Mají-li experti pravdu, pak jsme méně než jednu generaci před konečným kolapsem. Přesto zde pro většinu z nás není ani náznak nějakých blízkých problémů. Abychom mohli předpovědět, k čemu dojde, nemusíme hledět do Petriho misky. Stačí se vrátit kousek zpátky do naší vlastní historie. Vezměme si například proslulý případ „irské bramborové nouze“. [4] Po více než století byla v Irsku rok po roku rozvíjena Brity podnícená téměř výhradní závislost na jediné potravině – bramborách. Počet obyvatel ostrova v tomto období vzrostl ze 2 na více než 8 miliónů lidí. Roku 1845 však došlo k neočekávané katastrofě: cizopasná houba změnila brambory na lepkavé, nepoživatelné slizké hroudy. Irský venkov během jediné generace zažil úplnou devastaci; více než polovina obyvatelstva zemřela hlady nebo emigrovala a ti, kteří zůstali, byli odsouzeni k životu v nesmírné nouzi, jíž začalo ubývat až o 100 let později. Příští budoucnost obyvatel planety Země pravděpodobně bude do jisté míry horší než osud tehdejších Irů. Krutost bramborového hladomoru nakonec kompenzovala skutečnost, že mnoho Irů tenkrát mohlo odejít do země překypující hojností, do Ameriky. To těm, kteří na ostrově zůstali, umožnilo zužitkovat sporé zdroje, které v zemi zbyly. Lidstvo však na rozdíl od Irů nemá kam odejít. Zato má spoustu zbraní hromadného ničení… A mimochodem… chcete vědět, co dělají baktérie, když se hroutí jejich populace? Požírají se navzájem.

Odkud máte tyto informace? Kdo se ještě zmiňuje o vyvrcholení ropné těžby? Jsou tito lidé kompetentní? Na konci článku najdete množství odkazů na zdroje, které může prostudovat, každý kdo má zájem. Jen na internetu najdete více než 50 článků o vrcholu těžby ropy; všechny pocházejí z velmi renomovaných zdrojů. Z toho, co se dočtete, budete zděšení stejně jako já; všechno, co zde říkám, je bohužel podloženo tvrdými fakty. Kvůli stručnosti si uvedeme jen výpovědi dvou vysoce spolehlivých osob. Jak uvidíte, není to typické volání zvěstovatelů „konce světa“… Dr. Goodstein, profesor fyziky, zástupce rektora Cal Tech University V právě vydané knize „Out of Gas: The End of Oil“ dr. Goodstein působivě dokládá, že celosvětová ropná produkce brzy, možná už v této dekádě, vyvrcholí. Následná klesající dostupnost fosilních paliv může uvrhnout svět do globálních konfliktů mezi národy, bojujícími o ukořistění svého kusu zmenšujícího se koláče.

Pořád ještě si nemohu představit takový počet mrtvých. To je příšerná představa. Jen 10% z nás to zvládne? To přece nemůže být možné! Vím jak se cítíte. Zvládnout to všechno emočně i intelektuálně je velmi obtížné. 18

A ve zprávě zveřejněné v dubnu 2001, jejímž sestavením byl Cheney pověřen radou USA pro mezinárodní vztahy: „Asi nejvýznamnější rozdíl mezi dneškem a situací před 10 lety představuje mimořádně rychlá eroze volných kapacit v kritických segmentech energetických řetězců. Toto manko se dnes jeví jako endemické. Mezi nejvýznačnější mezi těchto ztrátami patří oblast volných ropných kapacit.“

V nedávném rozhovoru na ABC řekl dr. Goodstein o konci ropy toto: „Nejhorší možný scénář vypadá takto: Po Hubbertově vyvrcholení veškerá úsilí dostatečně rychle produkovat, distribuovat a používat alternativní paliva, aby bylo možné vyplnit mezeru mezi klesajícími dodávkami a rostoucí poptávce po ropě, selžou. Prudká inflace a celosvětová deprese neponechá miliardám lidí jinou možnost, než pro teplo, vaření a primitivní průmysl spalovat v obrovských množstvích uhlí. To povede k výraznému zhoršení globálního oteplování, jehož vlivem se zemské podnebí nakonec odkloní do nového, životu nepřátelského stavu. Konec příběhu.“ [6]

A co lidé mimo Bushovu vládu? Poukazuje někdo na tuto vážnou otázku? Roku 1980 prezident J. Carter americké veřejnosti sdělil, že se v 80. letech bude muset začít připravovat na konec ropného věku v roce 2005. Dále je to například M. Moore, který v knize „Dude, Where‘s My Country?“ věnoval konci ropného věku celou kapitolu.

Poradce pro energii prezidenta G. W. Bushe, M. Simmons V nedávném rozhovoru M. Simmons názorům Dr. Goodsteina do značné míry přizvukoval. Na otázku, zda tedy není načase, aby se vyvrcholení ropné těžby stalo součástí veřejné politické debaty, odpověděl: „Na to je pozdě...Experti ani politici nemají žádný ´plán B´, k němuž by se mohli uchýlit. Jestliže naše možnosti získávat energii dosáhly vrcholu i za stavu, při němž 5 z 6,5 miliardy lidí na světě využívá moderní energii jen málo nebo vůbec, to bude děsivý úder našemu ekonomickému blahobytu a zdraví – větší, než si vůbec kdo dokáže představit.“

Co se bude dít, jakmile produkce jednou vyvrcholí? Vezmu-li jako vodítko historii, domnívám se, že následující časový přehled rozumně shrnuje to, co lze očekávat u vyvinutých národů, jako jsou Spojené státy: 1–5 let – (po vyvrcholení těžby) – Velká recese, porovnatelná s tou, již jsme zakusili v období uměle vytvořeného nedostatku ropy v 70. letech 5–15 let – Recese přejde do druhé Velké krize. 15–25 let – Společnost se začne hroutit. Podmínky ve USA se začnou podobat podmínkám v bývalém SSSR. 25–50 let – Propad společnosti se zhorší. Život ve USA se začne podobat životu v současném Iráku: zhroucení elektrické rozvodné sítě; nedostatek čisté vody; extrémně vysoká nezaměstnanost; vojenský policejní stát. Mnoho oblastí bude připomínat území v zemích třetího světa, jako je například Libérie. 50–100 let – Společnost se začne opět stabilizovat, ačkoli se bude drasticky lišit od čehokoli, co si většina z nás dovede představit. ■

Když byl tázán, zda je na dohled nějaké řešení, Simmons odpověděl: „Nemyslím, že tu nějaké je. Zbývají nám jen modlitby. Za nejlepších okolností, když všechny naše modlitby zůstanou vyslyšeny, nedojde možná v období dvou let k žádné krizi. Pak to ovšem už je jistota.“ Simmons nedávno udělal prezentaci pro Středisko pro strategická a mezinárodní studia, ve věci nastávající ropné krize. Můžete si ji prohlédnout. [7] Zmínil se kromě Simmonse o vyvrcholení těžby ropy, ještě jiný člen Bushovy vlády? Dick Cheney koncem roku 1999 uvedl: „Podle některých odhadů dojde v průběhu příštích let k průměrnému dvouprocentnímu každoročnímu globálnímu růstu poptávky po ropě, současně s mírným, tříprocentním přirozeným poklesem produkce z existujících zdrojů.“ (Jinak řečeno – jde o pětiprocentní schodek narůstající s každým rokem.)

[4] www.dieoff.org/page14.htm [5] www.energycrisis.com/uk/planNow.htm [6] www.abcnews.go.com/sections/SciTech/DyeHard/oil_energy_dyehard_040211-3.html [7] www.csis.org/energy/040224_simmons.pdf

Cheney skončil alarmující poznámkou: „…to znamená, že v roce 2010 budeme potřebovat o nějakých 50 miliónů barelů denně navíc.“ To je, při současné těžbě, ekvivalent více než šesti Saudských Arábií.

Dokončení v příštím čísle.

19

Několik dobrých důvodů, proč podporovat Přátele přírody:

OZNAMUJTE NÁM ZMĚNY!

Přátelé přírody − mají dobrý pocit, že pomáhají správné věci – měnit svět k lepšímu, − jsou podílníky úspěchů své organizace, − mají přístup k informacím o ŽP, které jinde těžko získají – nejsou závislí na novinách a televizi, − jsou v dobré společnosti.

PROSÍM: Sdělujte nám laskavě změny své adresy a dalších svých údajů. Vracejí se nám zásilky pro Vás s označením „odstěhován bez udání nové adresy“ (příp. „na uvedené adrese neznámý“).

Čestnými členy Přátel přírody se stali: Martin Bursík, Petra Buzková, Jiří Dlask, Jaroslav Foglar, Eva Hauserová, Erazim Kohák, Hana Librová, Martin Mejstřík, Vladimír Renčín, Jaroslav Svěcený, Lubomír Voleník, Neela Winkelmannová-Heyrovská, Jaroslav Zahálka a další.

Také z některých el. adres (členů a příznivců Přátel přírody) nám chodí hlášení, že uvedená adresa (již) neexistuje. Stačí poslat SMS na 602 963 556 nebo e-mail ([email protected]).

Staňte se Přítelem přírody i Vy!

Co získáte finanční podporou společnosti Přátelé přírody, o. p. s.?

Děkujeme!

Od 100 Kč členství ve společnosti na 12 měsíců a jako poděkování výroční zprávu a brožuru Konec přírody. Od 200 Kč navíc jako poděkování aktuální informace o dění (členský časopísek Alternativy Přátel přírody a JEZYnky – el. novinky nejen o jezech). Od 360 Kč, budete-li mít zájem, navíc barevnou brožuru Vraťme Labe lidem a přírodě. Od 1.000 Kč (v úhrnu) možnost odepsat dar ze zdaňovaného základu. Potvrzení o darech v roce 2005 Vám v případě Vašeho zájmu zašleme v lednu 2006, kalendář koncem roku 2005.

Prosím sdělte nám laskavě číslo svého mobilu. (Stačí SMS na 602 963 556, nezapomeňte ovšem prosím uvést své jméno a adresu; ideálně také své členské číslo.) Budeme Vám potvrzovat příjem každého Vašeho daru. Jelikož SMS vyjde podstatně levněji než dopis, budeme šetřit náklady. PŘEDEM DĚKUJEME! Připravujeme nové webové stránky www.prateleprirody.com (s virtuální výstavou „Divoká a krásná“) a rádi bychom co nejvíce komunikace převedli do el. podoby, abychom šetřili náklady. Svou elektronickou adresu nám sdělilo necelých 40 % Přátel přírody. Pokud jste tak ještě neučinili, prosím připojte se k nim! A pokud ještě internet nepoužíváte, zvažte prosím tuto environmentálně šetrnou (a levnou) formu komunikace.

VELKÉ SLEVY NA ZBOŽÍ PŘÁTEL PŘÍRODY! Chcete-li podpořit svou společnost a současně propagovat přírodu dolního Labe, můžete si u nás se slevou objednat: • sadu 10 pohlednic Příroda dolního Labe po 25 Kč, • publikaci Vraťme Labe lidem a přírodě po 65 Kč. • Na skladě je ještě několik posledních černých triček s logem (bohužel už jen velikosti S) po 100 Kč! • Objednat si lze také publikaci Konec přírody po 35 Kč. Poštovné a balné vyjde na 50 Kč. Poštovné a balné neúčtujeme u objednávek od 300 Kč. Objednávky od 1.000 Kč zasíláme na dobírku.

Alternativy Přátel přírody Členský časopísek společnosti Přátelé přírody, o. p. s. (IČ 27 26 14 17) Ročník I. (jako Alternativy pro Sever XV.) Číslo 2. (jako Alternativy pro Sever 66) Uzávěrka tohoto čísla 21. 10. 2005 Sazba, lito a tisk R&K Servis

Přátelé přírody děkují mnohokrát všem, kdo jejich činnost jakkoli podpořili! 20