Alternativní způsob ţivota a výchova v nekonvenčním prostředí

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky

Alternativní způsob ţivota a výchova v nekonvenčním prostředí Diplomová práce

Brno 2017

Vedoucí práce:

Autor práce:

doc. Mgr. Radim Šíp, Ph.D.

Bc. Kristýna Popelková

Bibliografický záznam POPELKOVÁ, Kristýna. Alternativní způsob ţivota a výchova v nekonvenčním prostředí: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2017. 111 s. Vedoucí diplomové práce: doc. Mgr. Radim Šíp, Ph.D.

Anotace Diplomová práce se zabývá alternativním způsobem ţivota v porovnání s ţivotem v běţné konzumní společnosti. Teoretická část je zaměřena na dnešní konzumní způsob ţivota a naopak na skromný ţivot a na ţivot v souladu s přírodou. Do teorie je dále zahrnuto téma rodina, rodičovství a výchova v dnešní době. Výzkumná část se týká rodičů, ţijících alternativním způsobem ţivota ve srovnání s běţným konzumním způsobem ţivota a výchovou dětí vyrůstajících v takovém alternativním prostředí. Rozhovory jsou analyzovány prostřednictvím interpretativní fenomenologické analýzy.

Abstract Thesis considers alternative way of living compared to the life in ordinary consumer society. The theoretical part is focused on today’s consumerism in contrary to the modest life and to the life in harmony with nature. In theoretical part the topic of family, parenting and education nowadays is discussed. Practical part considers parents living alternatively compared to the ordinary consumerism. Practical part considers children education in the alternative

surroundings

as

well.

Interviews

are

analyzed

by

Interpretative

Phenomenological Analysis.

Klíčová slova ţivotní způsob, ţivotní styl, konzum, konzumní způsob ţivota, alternativa, alternativní způsob ţivota, nekonvenčnost, nekonvenční prostředí, nekonvenční způsob ţivota, skromnost, rodina, rodičovství, výchova, interpretativní fenomenologická analýza

Key words way of living, lifestyle, consumption, consumerism, alternative, alternative way of living, unconventionality, unconventional surroundings, unconventional way of living, modesty, family, parenting, education, Interpretative Phenomenological Analysis

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných pramenů. V Brně 30. 11. 2016 Kristýna Popelková

Poděkování: Děkuji mému vedoucímu Mgr. Radimovi Šípovi, Ph.D. za odborné vedení a cenné připomínky, které mi poskytoval. Děkuji respondentům za jejich spolupráci a otevřenost při rozhovorech. Děkuji rodině a svému příteli, kteří mě po celou dobu psaní diplomové práce byli velkou oporou.

Obsah Úvod..............................................................................................................................................9 I. TEORETICKÁ ČÁST .............................................................................................................. 10 1. Konzumní způsob ţivota ......................................................................................................... 10 1.1 Ţivotní způsob, ţivotní styl ......................................................................................... 10 1.2 Vymezení konzumního způsobu ţivota ....................................................................... 10 1.3 Důvody konzumentství ............................................................................................... 12 1.4 Projevy konzumního způsobu ţivota ........................................................................... 13 1.4.1 Více materiálna, méně štěstí ......................................................................... 13 1.4.2 Volný čas a práce ........................................................................................ 14 1.5 Model alternativní společnosti není ............................................................................. 15 2. Člověk a svět kolem ................................................................................................................ 17 2.1 Vztah člověka ke světu ............................................................................................... 17 2.2 Člověk a příroda ......................................................................................................... 18 2.2.1 Ţivotní prostředí ......................................................................................... 18 2.2.2 Vztah člověka k přírodě ............................................................................... 19 2.2.3 Láska k přírodě aneb ţít v souladu s přírodou ................................................. 20 2.3 Ţivot na venkově ........................................................................................................ 21 2.3.1 Venkov a jeho proměna ............................................................................... 22 2.3.2 Chataři a chalupáři ...................................................................................... 23 2.3.3 Alternativní jedinci na venkově .................................................................... 23 3. Skromnost a jednoduchý ţivot................................................................................................. 25 3.1 Alternativa jako dobrovolná skromnost ....................................................................... 25 3.1.1 Po deseti letech ........................................................................................... 28 4. Rodina, rodičovství a výchova ................................................................................................ 29 4.1 Rodina a domov.......................................................................................................... 29 4.2 Vztah dvou lidí a láska................................................................................................ 30 4.3 Proměna rodin ............................................................................................................ 31 4.4 Zaměstnaná matka ...................................................................................................... 32 4.5 Výchova ..................................................................................................................... 33 4.5.1 Výchova a hodnoty ..................................................................................... 34 4.5.2 Styly vedení dítěte....................................................................................... 35 4.5.3 Proč mít dítě ............................................................................................... 35 4.5.4 Citová výchova ........................................................................................... 36 4.5.5 Zásady správné výchovy .............................................................................. 37 4.5.6 Prostředí a výchova ..................................................................................... 40 II. VÝZKUMNÁ ČÁST............................................................................................................... 42 5. Reflexe vlastní zkušenosti s tématem na počátku výzkumu ...................................................... 42

6. Výzkumný design ................................................................................................................... 43 6.1 Výzkumná metoda ...................................................................................................... 43 6.2 Cíl výzkumu a výzkumné otázky ................................................................................ 44 6.3 Výzkumný vzorek ...................................................................................................... 44 6.4 Metoda sběru dat ........................................................................................................ 45 6.4.1 Průběh rozhovorů ........................................................................................ 46 6.5 Metoda analýzy dat - IPA ........................................................................................... 48 6.5.1 Východiska IPA.......................................................................................... 49 6.5.2 Fáze IPA .................................................................................................... 50 6.6 Postup při analýze dat ................................................................................................. 51 7. Analýza dat ............................................................................................................................. 54 7.1 Výsledky analýzy rozhovoru s Liborem ...................................................................... 54 7.1.1 Charakteristika Libora a jeho ţivota .............................................................. 54 7.1.2 Přehled hlavních témat................................................................................. 55 7.1.3 Popis jednotlivých témat .............................................................................. 56 7.1.3.1

Popis tématu: Těţká cesta za štěstím .................................................. 56

7.1.3.2

Popis tématu: Boj s léky ................................................................... 58

7.1.3.3

Popis tématu: Ţít a otevřeně proţívat ................................................. 59

7.1.3.4

Popis tématu: Dnešní doba ................................................................ 61

7.1.3.5

Popis tématu: Obyčejnost, příroda a svoboda ...................................... 62

7.1.3.6

Popis tématu: Společná výchova ........................................................ 67

7.1.4 Shrnutí výsledků analýzy rozhovoru s Liborem............................................... 71 7.2 Výsledky analýzy rozhovoru s Martinem .................................................................... 74 7.2.1 Charakteristika Martina a jeho ţivota............................................................. 74 7.2.2 Přehled hlavních témat................................................................................. 75 7.2.3 Popis jednotlivých témat .............................................................................. 76 7.2.3.1

Popis tématu: Touha vychovávat jinak ............................................... 76

7.2.3.2

Popis tématu: Výchova ..................................................................... 78

7.2.3.3

Popis tématu: Rodičovství v dnešní době ............................................ 80

7.2.3.4

Popis tématu: Špatný způsob ţivota v dnešní době ............................... 81

7.2.3.5

Popis tématu: Tohle není alternativa ................................................... 83

7.2.3.6

Popis tématu: Prostý plnohodnotný ţivot ............................................ 85

7.2.3.7

Popis tématu: Všechno je o svobodě .................................................. 88

7.2.4 Shrnutí výsledků analýzy rozhovoru s Martinem ............................................. 93 8. Interpretace podobností a rozdílů obou případů ....................................................................... 96 8.1 Společná témata .......................................................................................................... 98 8.1.1 Konzum versus současný ţivot jako cesta ke svobodě...................................... 98 8.1.2 Naplňující a skromný ţivot ........................................................................... 99

8.1.3 Příroda, víra a zdravý způsob ţivota ............................................................ 100 8.1.4 Vztahy ..................................................................................................... 102 8.1.5 Zrychlená doba versus pomalejší čas ........................................................... 102 8.1.6 Výchova .................................................................................................. 103 9. Reflexe vlastní zkušenosti s tématem během výzkumu .......................................................... 105 10. Diskuze k výzkumné části .................................................................................................... 106 Závěr ......................................................................................................................................... 107 Seznam pouţité literatury ........................................................................................................... 108 Seznam příloh ............................................................................................................................ 111

Úvod Diplomová práce se zabývá problematikou alternativního způsobu ţivota ve srovnání s ţivotem v běţné konzumní společnosti. Slovo alternativa můţe kaţdý chápat úplně jinak, ale já tím myslím lidi, kteří úmyslně ţijí netradičně, nekonvenčně, oproti většinové společnosti, a kteří se snaţí vyhýbat uspěchanému konzumnímu způsobu ţivota. Cílem teoretické části je objasnit hlavní témata, týkající se této problematiky. Teoretická část je rozdělena na čtyři hlavní kapitoly. První kapitola pojednává o konzumním způsobu ţivota, o tom, proč lidé konzumují, a co je pro dnešní konzumní společnost typické. Druhá kapitola se týká člověka a jeho vztahu ke světu a k přírodě, s ohlednutím na ekologické problémy a moţnosti jejich řešení. V této kapitole se zabývám také ţivotem lidí na venkově a proměnou venkova za poslední desetiletí. Ve třetí kapitole uvádím sociologický výzkum Hany Librové, týkající se dobrovolné skromnosti. Cílem této kapitoly je charakterizovat jedince, ţijící alternativně. V poslední kapitole se zabývám tématem rodina a rodičovství v dnešní době a uvádím zde hlavní aspekty správné výchovy. Cílem výzkumné části je popsat zkušenosti rodičů, ţijících alternativním způsobem ţivota v porovnání s běţnou konzumní společností. Mým cílem je, co nejvíce se dostat do hloubky proţívání daných respondentů a vidět svět z jejich úhlu pohledu. Pro lepší propojení se sociální pedagogikou jsem záměrně vybrala rodiče, kteří v současné době vychovávají minimálně jedno dítě. Mně samotné přišlo zajímavé zjistit, jak tito rodiče vnímají svou výchovu v rámci alternativního ţivota, kterým ţijí. Primárně je sice výzkum zaměřen na to, jak alternativní rodiče proţívají svůj ţivot, jejich proţívání a přístup k ţivotu se ovšem promítá také do výchovy a do proţívání jejich dětí. Věřím, ţe tato práce obohatí mě i čtenáře o nové pohledy na alternativní i konzumní realitu. Moţná tato práce inspiruje mě i čtenáře k tomu, změnit do budoucna svůj způsob ţivota, anebo se alespoň hlouběji zamyslet nad tím, ţe lze ţít i jinak, neţ konzumně.

9

I. TEORETICKÁ ČÁST 1. Konzumní způsob ţivota 1.1 Ţivotní způsob, ţivotní styl Neţ se začneme věnovat přímo konzumnímu způsobu ţivota, zprvu si vymezíme rozdíl mezi ţivotním způsobem a ţivotním stylem. Pojem ţivotní způsob se většinou pouţívá u větších společenských celků, postihuje kulturní, ekonomické, ekologické, technické, skupinové a celospolečenské procesy. (Kraus, Poláčková, 2001, s. 153) Duffková (2005, s. 80 in Kubátová, 2010, s. 13) vymezuje ţivotní způsob jako „systém významných činností a vztahů, ţivotních projevů a zvyklostí typických, charakteristických pro určitý subjekt (jedince či skupinu, eventuálně i společenství či společnost…).“ Oproti tomu ţivotní styl je konkrétnější. Můţeme ho dělit zaprvé na ţivotní styl jednotlivce, který se dá vymezit jako konzistentní ţivotní způsob, jehoţ jednotlivé části jsou ve vzájemném vztahu a mají společné jádro, tzv. jednotný „styl“, který ovlivňuje všechny podstatné zvyklosti, činnosti a vztahy jedince. Zadruhé je to ţivotní styl skupiny, kdy členové určité skupiny přijímají společné rysy ţivotního způsobu. (Duffková, 2005, s. 81 in Kubátová, 2010, s. 13) Mohapl (1992, s. 71 in Kraus, Poláčková, 2001, s. 153) definuje ţivotní styl jako „soubor názorů, postojů, temperamentových vlastností a návyků, které mají trvalý ráz a jsou pro kaţdého individuálně specifické – vystihují osobitost jeho chování.“ Ţivotní styl souvisí s ţivotními plány, kterých chce člověk v ţivotě dosáhnout, dále s ţivotními ideály a hodnotami, které člověk v ţivotě uplatňuje a v neposlední řadě je ţivotní styl také ovlivňován zvyklostmi a mravy dané kultury. (Kraus, Poláčková, 2001, s. 153)

1.2 Vymezení konzumního způsobu ţivota Dnešní společnost se vyznačuje konzumním způsobem ţivota. Jak tvrdí Lipovetsky (2008, s. 167, 173-174), z podstatných znaků ţádný nevystihuje moderní společnost lépe neţ spotřeba. Nakupujeme jídlo, oblečení, vybavení do bytu, pořizujeme si auta, kupujeme domy či platíme za dovolenou. Konzumujeme i v oboru kutilství, zdraví či různých rad. Útrţkovitě a ve velkých dávkách konzumujeme zprávy, pořady o zdraví, o historii nebo o technickém pokroku, klasickou nebo populární hudbu, turistické, kulinářské nebo psychologické rady, soukromé zpovědi, filmy atd. 10

Toto všechno jsou věci, které jsou pro člověka naprosto běţné a normální. Aniţ bychom si to uvědomovali, všichni jsme konzumenti. Všeho je dost, stačí si jen zajít do obchodu a vybrat si. Díky internetu je všechno ještě mnohem jednoduší a rychlejší. V určitém smyslu se dá se říci, ţe nám konzum umoţňuje pohodlí a usnadňuje ţivot. Avšak konzumní způsob ţivota je často kritizován. Důvodem můţe být např. to, ţe na konzumní hodnoty bývá nahlíţeno jako na materialistické, povrchní, nebo na ty, které postrádají hlubší význam. (Heath in Zahrádka, 2014, s. 323) Podle Krause a Poláčkové (2001, s. 158) v konzumu bývají hodnoty a celková orientace člověka řízená z vnějšku. Není to vlastní motivace. Spadají sem především lidé, kteří jsou povrchnější a nejisti sami sebou a svými hodnotami. V opozici stojí tvůrčí způsob ţivota, kdy si člověk nejen hodnoty, ale i pracovní náplň ţivota vytváří sám a uţívá si to. Lipovetsky (2007, s. 13, 27) nazývá konzumní společnost „civilizací touhy“, která se začala šířit od druhé poloviny dvacátého století. Začala doba spotřebního kapitalismu, doba hojnosti, který ovládl hospodářský systém výroby a nastolil dobu komercionalizace a nekonečného rozmnoţování potřeb. Dokázal výrazně pozměnit způsoby ţivota lidí, prosadil novou hierarchii hodnotové orientace, nový vztah k mravům, k sobě samému i k druhým, k věcem a k času. Podle Kellera (2003, s. 47) lze konzum chápat jako „takovou orientaci na materiální statky, která vytlačuje coby druhořadé hodnoty nemateriální, nepřipouští spokojit se s úrovní spotřeby předchozí generace.“ Keller rozlišuje dva výklady, jakým způsobem se dá na konzum nahlíţet. Za prvé je to politologický výklad, vysvětlující konzumní návyk jako realizaci práva na volbu. To, ţe si konzument můţe v módních vlnách vybrat to, co je pro něho nejlepší, je bráno za projev svobody. Za druhé je to výklad sociologický, zdůrazňující existenci vnějších tlaků, které určují konzumentovo jednání a které se nedají úplně ignorovat. Konzumní chování z tohoto pohledu je vlastně přirozeným úsilím o udrţení či zvýšení míry prestiţe ve společnosti uznávající konzumní hodnoty. Nechovat se konzumně by bylo nepřirozené. (Keller, 2003, s. 47) Kohák (2000, s. 79) pouţívá termín konzumerismus, coţ znamená spotřebovávat. Podle něho vyšší a vyšší spotřeba je smyslem lidského ţivota a společnosti. Díky zvyšující se spotřebě se mají zároveň vyřešit všechny osobní i společenské problémy. A to má být povaţováno za „pokrok“. Někteří autoři tvrdí, ţe zvyšování spotřeby neslouţí člověku samotnému, nýbrţ potřebám výrobců a prodejců, i za cenu devastace planety Země. Další pojem, který souvisí s konzumem, je spotřební kultura. Spotřební kulturou označujeme vztah člověka k věcem, to znamená způsob, jakým věci uţíváme a jak jim 11

rozumíme. Spotřeba a kultura se vzájemně nevylučují. Spotřeba je závislá na kultuře, protoţe právě ta jí propůjčuje významy. Na druhé straně ani kultura se neobejde bez spotřebních výrobků, protoţe jejich prostřednictvím se reprodukuje a nabývá výrazu. Výrobky v rámci spotřební kultury mají svou symbolickou uţitnou hodnotu, která postihuje skutečnost, ţe tyto výrobky spoluutvářejí naší identitu, pomáhají nám úspěšně zvládat naše sociální role, slouţí jako prostředky komunikace a jejich prostřednictvím vyjadřujeme příslušnost k určité sociální skupině. Dá se říct, ţe spotřební kultura utváří náš kaţdodenní ţivot. (Zahrádka, 2014, s. 8)

1.3 Důvody konzumentství Společnosti jsou čím dál bohatší a tím vyvstávají stále nové a nové spotřební touhy a čím víc člověk konzumuje, tím jsou jeho touhy větší a tím víc chce konzumovat. Čím víc toho člověk má, tím víc toho chce. Lidé se honí za stále novými slastmi, touţí po tom lépe ţít, ţít kvalitněji, v komfortu, nic si neodepírat a dopřávat si „nadbytek“. Lidé touţí po uspokojení v oblasti zdraví i vztahů, smyslů a estetiky, hry i rozptýlení, touţí po uspokojení po stránce tělesné i emocionální. Touţí po nových netradičních záţitcích a dojmech, touţí po nezávislosti, cestování, chtějí ţít dlouho a přitom být pořád krásní, mladí a zdraví. Jiným důvodem spotřebního chování můţe být touha po uznání a dobrém společenském postavení, kdy lidé mají potřebu prestiţe a úspěchu, slouţící jako důkazy společenského vzestupu a společenského začlenění. (Lipovetsky, 2007, s. 43-47) Avšak touhy nevznikají samovolně, ale jsou z velké části ovlivněny reklamami a médii, propagujícími ideál vlastního blaha a ideálních myšlenek trávení volného času. (Lipovetsky, 2007, s. 43-47) Náš kaţdodenní ţivot je do značné míry vţdy ovlivněn reklamou. Reklama vychovává členy společnosti k ţádoucí spotřebě. Vede je k pečlivosti, s níţ naprosto zodpovědně nakupují i takové věci, které by jinak mohly zůstat docela bez kupce. (Keller, 2003, s. 104) Výrobek, který si člověk koupí pod vlivem reklamy, nijak nezvýší jeho celkové blaho, protoţe by na tom byl stejně dobře, kdyby po daném výrobku vůbec nezatouţil. (Heath in Zahrádka, 2014, s. 321) Podle Lipovetského (2008, s. 167-170) ţivot člověka nemá vlastní váhu, neboť je ve vleku módy a zrychleného zastarávání, kdy je jedinec zaměstnán neustálou honbou za ţivotní úrovní. Hodnota a existence zvyků a tradic pomalu mizí a vzniká celostátní, vlastně se dá říci mezinárodní kultura zaloţená na podněcování potřeb a informací. (Lipovetsky, 2008, s. 167-170)

12

Kromě reklamy a médií člověka z velké části ovlivňuje společnost, která je všude kolem nás. Člověka ovlivňuje něco, čemu se odborně říká konformismus. Podle Hartla a Hartlové (2000, s. 269) je konformismus „obecná tendence přizpůsobovat své názory a jednání názorům a jednáním ostatních členů skupiny či společnosti.“ Sillamy (2001, s. 101) definuje konformismus jako „postoj, který udrţuje člověka ve shodě s jeho sociální skupinou.“ Konformismus často doprovází věrnost skupině, která můţe vést aţ k tomu, ţe její členové jednají proti svým vlastním zájmům. Konformní chování je ovlivněno mnoha faktory. Například tím, jak u jedince probíhal proces socializace, jaké měl sociální vztahy, jakým způsobem byl ovlivňován zvnějšku, a také tím, jaké mu byly ukládány sankce za jednotlivé činy apod. (Jandourek, 2012, s. 131) Podle Jandourka (2001, s. 129) má pojem konformismus v běţné řeči spíše negativní předznamenání, stejně jako pojem konzumní společnost. Jistá míra konformismu je však nutná pro vytváření a zachování sociálního řádu.

1.4 Projevy konzumního způsobu ţivota 1.4.1 Více materiálna, méně štěstí Uspokojování konzumních, především materiálních potřeb, je sice stále na vyšší úrovni, zato přímo úměrně k tomu se sniţuje i radost jedince ze ţivota a jeho spokojenost se sebou samotným. Pocit z pohodového ţivota mizí, většina lidí se cítí tak, jako kdyby jejich pravý ţivot měl být někde úplně jinde, jako kdyby neproţili to, co chtěli a druzí je nedokázali pochopit. Cítí se, jako kdyby ţivot byl jedno velké, neúnosné, chaotické břemeno. (Lipovetsky, 2007, s. 165) Lidé konzumují čím dál více, ale méně ţijí. Lipovetsky (2007, s. 174-176, 241) vidí příčinu v tom, ţe pohodlí a pocit štěstí se neslučuje. Podle něho má člověk od přírody dané, ţe nemůţe proţívat maximální potěšení v úplném pohodlí. Proto, aby člověk potěšení vnímal, je potřeba, aby pohodlí nebylo úplné. Sníţené pohodlí je totiţ podstatným předstupněm potěšení. Např. abychom si uţili jídlo, musíme mít nejdříve hlad, nebo abychom si cenili tepla v kamnech, musí nám nejdříve být zima. V dnešní společnosti je tento rozpor velkým dilematem, protoţe buď by člověk musel obětovat dokonalé pohodlí ve prospěch štěstí, nebo naopak. Materiální svět je sice z počátku naplňující, ale rychlým tempem se mění v běţnou věc, protoţe po kaţdém uţití ztratí kus své přitaţlivosti. Navíc dnešní doba plná chaosu, rychlosti a psychické zátěţe nutí člověka, aby místo hledání štěstí 13

se spíše vyhýbal utrpení. Lidé se pak snaţí nejen dosáhnout pohodlí, ale zároveň se i vyhnout útrapám, které by mohly pramenit ze ztráty pohodlí. Střádání majetku a mechanického i elektronického vybavení lidem usnadňuje ţivot, šetří čas, umoţňuje hygienu, poskytuje rozptýlení a odstraňuje tak veškeré překáţky, které by mohli bránit v pohodlí. Dá se říci, ţe pro moderního spotřebitele je pohodlí něco jako droga, bez které nemůţe ţít. Avšak nutno podotknout, ţe útrapy způsobené konzumem jsou velmi malé v porovnání s pracovními, citovými, rodinnými a vztahovými problémy. Rozvodů a rozchodů stoupá a tím narůstají i spory ohledně péče o děti, zhoršuje se komunikace mezi lidmi. Lidská nespokojenost v dnešní společnosti není způsobena ani tak materiálním světem a otročením v něm, jako zhoršujícími se vztahy člověka k sobě samému a k druhým. Lidé jsou nespokojení se svým ţivotem i se sebou samým. Mezi lidmi chybí vzájemný respekt, úcta i sebeúcta. (Lipovetsky, 2007, s. 187-188, 208) Podle Lipovetksého (2007, s. 225-226) se však nedá říci, ţe by lidé v konzumní společnosti zaţívali jen samé trápení. Na jednu stranu spotřeba a obrovská nabídka všeho způsobuje chaos, neklid a nespokojenost, na druhou stranu tato spotřeba probíhá ve světě neustálých změn a o to více změn zaţívá i sám jedinec. To způsobuje, ţe člověk sice chvíli zaţívá zklamání, ale za chvíli zase euforii. Člověk se chvíli cítí prázdný, a pak zase naplněný novými plány, chvíli je v depresích, a potom zase šťastný. Současný konzum mimo jiné také nabízí velké mnoţství příleţitostí, jak změnit svůj ţivot a začít od začátku. To znamená, ţe lidé mají více moţností neţ dřív, jak se z útrap vymanit. Moderní člověk je otevřen novinkám a můţe svůj způsob ţivota libovolně měnit. Všeobecná dostupnost všemoţného zboţí a nepřeberná spotřební nabídka zmnohonásobuje modely, vzory, umoţňuje člověku široký výběr. Člověk má plno moţností, jak obnovit své síly a splnit si své cíle a plány, které v něm probudí pocit štěstí. Jedině takový přístup můţe lidi v konzumní společnosti udělat spokojenými. Konzumní společnost není úplně ideální, ale ani to není místo naprostého neštěstí, ze kterého není úniku. Je to společnost plná útrap a chaosu, ale zároveň je to společnost plná nových příleţitostí a zajímavých podnětů. (Lipovetsky, 2007, s. 225-226; Lipovetsky, 2008, s. 168-170)

1.4.2 Volný čas a práce V dnešní společnosti je čas obvykle rozdělen na čas práce a výkonnosti, a na volný čas, coţ je čas zábavy, koníčků, cestování, odpočinku, čas na rodinný a citový ţivot či na 14

smyslové a estetické proţitky. Volný čas, to znamená čas mimo pracovní dobu, je v dnešní konzumní společnosti pro většinu lidí mnohem přitaţlivější neţ čas pracovní. Lidé značnou část peněz vynaloţí na jeho uţívání. Lidé netouţí jen po výrobcích a obyčejných sluţbách, ale především po dobrodruţných a adrenalinových záţitcích, po rozptýlení, které v nich zanechá netradiční vjem či emoci. Celkově je pro dnešní dobu charakteristická rychlost, výkonnost a nezadrţitelná potřeba neztrácet čas. Lidé potřebují urychlit kaţdodenní běţné úkony, osvobodit tělo od některých břemen, urychlit komunikaci a schopnost navazování vztahů. (Lipovetsky, 2007, s. 59, 69-71, 122-125) Kromě volného času však i práce má pro lidi velký význam. Práce, to je účelná lidská činnost, slouţící k ochraně a opatřovaní hodnot, které uspokojují lidské potřeby. A to, co lidé potřebují, jsou hlavně peníze. Potřebují dobře výdělečnou práci k zajištění lepší ţivotní úrovně. Nebo si potřebují potvrdit vlastní úspěšnost, která je podstatnou součástí jejich osobní identity, sebeúcty a ţivota ve společnosti. Anebo si jen potřebují zaplatit své aktivity ve volném čase. Práce je potřeba k tomu, aby si člověk svého volného času vůbec mohl váţit, bez práce by volný čas neměl smysl. Na odpočinek a zábavu má člověk právo aţ po práci. Z podstaty člověka jako přírodně kulturní bytosti však vyplývá, ţe práce a volný čas jsou rovnocenné ţivotní hodnoty. Volný čas nemusí slouţit pouze k bezstarostné zábavě, ale i ve volném čase člověk můţe konat různé povinnosti. Stejně tak jako práci nemusíme povaţovat za vnější nutnost, člověk můţe pracovat i z vlastní vůle, s velkým zájmem a láskou. (Kučerová, 1996, 182-184; Lipovetsky, 2007, 292-294)

1.5 Model alternativní společnosti není Podle Lipovetského (2007, s. 155-156) není znám ţádný vyhovující model alternativní společnosti. Nápady na revoluční změnu konzumní společnosti se dnes vyvíjejí bez úspěchů, naděje v lepší svět jsou mizivé. Existuje mnoho odpůrců konzumního způsobu ţivota, ale účinných praktických příprav na vytvoření alternativní nekonzumní společnosti uţ tolik není. Komerční svět se nezadrţitelně šíří dál a dál. Pravdou je, ţe konzum má mnoho proti, nicméně je to nejméně špatné řešení, které vyhovuje společnosti svobodných jedinců. Společnost poklesu a odmítání růstu výroby se mnohým zdá jako neţádoucí, odpudivý a zcela nerealistický model. Nelze vyhladit lidskou touhu po „zbytečných“ a povrchních potřebách a slastech, touhu po mnohdy aţ bezvýznamném ulehčováním si ţivota. Nelze vyhladit konzum, protoţe on právě reaguje na tyto touhy po jednoduché a odlehčené slasti. Konzumní společnost není jen špatná. 15

Snaţí se jen brát člověka takového, jaký je. Marnivého, plného rozporů, mnohostranného, touţícího po zábavě a moţnostech úniku. Nezní to, kdo ví jak působivě, ale patří to k ţivotu v této společnosti. (Lipovetsky, 2007, s. 380-381)

16

2. Člověk a svět kolem 2.1 Vztah člověka ke světu Podle Kučerové (1996, s. 26) člověk proţívá svět kolem sebe a vztahuje se k němu ve třech základních dimenzích. V dimenzi biologické neboli vitální, v dimenzi civilizační neboli společenské a v dimenzi kulturní neboli osobnostní. Podle dimenze biologické můţe člověk fungovat jen v přírodním prostředí, na přírodu je vázán a zároveň je její součástí. Jen za přítomnosti vody, slunce, vzduchu, rostlinstva, ţivočišstva a druhu sobě podobného se člověk můţe rozmnoţovat jako jedinec, jako druh. Podle dimenze společenské je člověk stále otevřený svým novým výtvorům, je tvůrcem i výtvorem kultury. On kulturu vytváří, a tím, jak se kultura mění, tak se i on sám vlivem vlastní činností mění. On přetváří přírodu a tím promítá své myšlenky, city, přání do světa kolem a tím rozvíjí i sebe sama. Člověk vytváří svět věcí, tzv. „druhou přírodu“, ve které poznává i sám sebe. Člověk potřebuje ţít v lidské civilizaci, neumí ţít jako zvíře bez ní. Problémem je, ţe v současnosti je člověk většinou vrţen do světa, který jiţ je předem dán. A lidé nemají odvahu aktivně se světem něco dělat, porozumět mu a měnit jej. Lidé se světu přizpůsobují, jsou jako pasivní nesamostatné jednotky bez vlastní vůle, které se nechají světem manipulovat. Nechají se řídit systémem zákonů, norem a institucí, hotovými hodnotovými koncepcemi, diktátem veřejného mínění a v neposlední řadě také sugescí komunikačních prostředků a masové zábavy. Svět je navíc velmi komplikovaný, plný rozporuplných hodnot, coţ způsobuje, ţe je člověk dezorientovaný, odcizený sobě samému, nucený přijímat velké mnoţství rolí a není pomalu ani schopný začlenit se do společnosti jako celistvá osobnost. Přestoţe ve spotřebním světě stoupá jeho rozmanitost, technizace a pohodlí, zároveň stoupá také pocit odcizení mezi lidmi, pocit prázdnoty. Spotřební ideály, touha po úspěchu a po vlastnění něčeho slouţí k tomu, aby člověk zapomněl na své tvořivé síly umoţňující měnit svět. Tvořit je v dnešní době čím dál těţší. Avšak jen úsilí o překonání předurčeného, překonávání sebe sama, dělá z člověka skutečného člověka, jen aktivní tvoření dává jeho ţivotu opravdový smysl. V dimenzi osobnostní se také hovoří o nutnosti tvořivých výkonů. Je totiţ potřeba si svoji vlastní existenci ve světě neustále potvrzovat tvořivými činy. V této dimenzi se však nejedná pouze o vnější vztah se světem, ale také o vnitřní vztah k sobě samému. Jedná se o velmi náročnou cestu k vlastní osobnosti, k vlastnímu já, k moudrosti a racionálnímu pohledu na svět. Člověk by se měl snaţit o tzv. „sebeotevření“ a „sebeuskutečnění“, měl 17

by vnitřně usilovat o dosaţení uvědomělé jednoty být sám sebou, to znamená být osobností svobodnou a autentickou, být v téţe myšlence, slově i skutku. Člověk by měl usilovat o vlastní ţivotní dovršení, to znamená realizovat své záměry a uspokojovat své opravdové potřeby. Člověk aby se mohl projevovat ve světě, musí být sám sebou. (Kučerová, 1996, s. 30-34)

2.2 Člověk a příroda 2.2.1 Ţivotní prostředí Člověk se vţdy nachází v nějakém prostředí. Kraus a Poláčková (2001, s. 99) vnímají prostředí jako „předměty, jevy existující kolem nás, nezávisle na našem vědomí.“ Je to prostor kolem nás a většinou se tento prostor spojuje s podmínkami pro ţivot. Tehdy tento prostor nazýváme ţivotním prostředím, kam kromě přírodního prostředí spadá také prostředí kulturní a společenské, jinak řečeno prostředí vytvořené člověkem. Tam zahrnujeme mezilidské vztahy, hmotný svět i svět duchovní, kam patří např. morálka, umění, věda atd. Člověk je s ţivotním prostředím ve vzájemném vztahu, kdy on sám toto prostředí svými aktivitami mění a zároveň je prostředím ovlivňován. Podle Krajhanzla (2014, s. 40-41) pod pojmem ţivotní prostředí si lidé nečastěji představí různé aktivity na ochranu ţivotního prostředí, jako např. boj proti znečištění a produkci odpadů, nadměrné spotřebě surovin či dramatickým změnám klimatu. Tyto jevy se týkají nejen mimolidského světa, ale také světa lidí. Jak uţ bylo řečeno, do ţivotního prostředí spadá nejen lidský svět, ale také příroda. Krajhanzl (2014, s. 40) definuje přírodu jako: „mimolidský svět spojený především s biosférou.“ Pro kaţdého člověka však příroda můţe znamenat něco jiného. Pro někoho je příroda městský park, pro někoho je příroda místo mimo město, pro někoho je to místo mimo lidský svět, a pro jiného existuje příroda jen někde úplně mimo civilizaci v divočině. Někdo do přírody zahrnuje jen ţivou přírodu, někdo i neţivou, a někdo i atmosférické jevy jako západy slunce či pozorování hvězd. (Krajhanzl 2014, s. 40) Člověk ţije jak v prostředí umělém, člověkem přetvořeném, tak i v prostředí přírodním. Nicméně, dá se říci, ţe i přírodní prostředí je člověkem přetvořené, protoţe netknutá krajina se nalézá uţ málo kde. Avšak i takto pozměněnou přírodu člověk ke svému ţivotu potřebuje. Dnešní městská civilizace u mnohých lidí můţe vyvolávat pocit ztráty kontaktu s přírodou. Proto si lidé ve městech přírodu nějakým způsobem 18

připomínají. Ať jiţ to jsou městské parky, truhlíky s květinami na balkónech, zahrádky u domů nebo kontakt s přírodou v chatových koloniích. (Kučerová, 1996, s. 177; Krajhanzl, 2014, s. 49-50)

2.2.2 Vztah člověka k přírodě Podle Krajhanzla (2014, s. 32-36) nelze jednoduše říci, ţe by někdo měl kladný nebo naopak záporný vztah k přírodě. Vztah k přírodě se nedá charakterizovat jedním slovem. A proto Krajhanzl uvádí pět charakteristik základních vztahů k přírodě, kam patří potřeba kontaktu s přírodou, adaptace na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Lidé mívají tyto charakteristiky v různé míře. U většiny lidí se objevuje alespoň jedna z těchto charakteristik, někteří dominují více charakteristikami, ale málo kdo má všech pět těchto charakteristik vztahů k přírodě. Člověk, který potřebuje kontakt s přírodou, se snaţí být v přírodě co moţná nejvíce, protoţe ho ta příroda láká. I doma mívá různé přírodní výrobky a materiály. Člověk, který se dokáţe dobře adaptovat na přírodní podmínky je ten, který má dovednosti, schopnosti i poznatky k tomu, poradit si s přírodou. Ví, jak si něco vypěstovat nebo jak chovat různá zvířata. Z přírody nemá strach, neštítí se jí a v přírodě se dokáţe o sebe postarat, např. zde přeţívat několik dní i za nepříznivých podmínek. Člověk s estetickým postojem k přírodě je citlivý ke krásám přírodního světa, přírodu hluboce proţívá, více ji vnímá a více si všímá různých detailů, neţ je obvyklé u ostatních lidí. Etický postoj k přírodě se týká morálního přesvědčení a emocí, práv a povinností spojených s přírodou, týkajících se např. kácení stromů, střílení zvířat, stavění dálnic apod. Člověk, který má environmentální vědomí, se chová odpovědně k ţivotnímu prostředí. Snaţí se chovat k přírodě co nejvíce ohleduplně. Ohroţení planety způsobené neţádoucím chováním člověka vnímá jako váţnou hrozbu. U lidí, kteří povaţují přírodu za podstatnou součást svého ţivota, můţe být vztah s přírodou součástí jejich identity. Vnímání vlastní identity znamená přemýšlet o sobě, o svých charakteristikách, o tom, kdo jsem. Jak člověk sám vnímá svůj vztah k ţivotnímu prostředí, to Krajhanzl (2014, s. 144-145) nazývá environmentální identitou. A proč vlastně lidé přírodu potřebují? Co jim dává? Podle různých studií, které Krajhanzl (2014, s. 51-52) ve své knize zmiňuje, má příroda mnoho příznivých účinků. Např. sniţuje stres a únavu, zlepšuje krevní oběh a celkově je pobývání v přírodě zdravé.

19

Příroda je také příjemným místem odpočinku, kde se člověk můţe věnovat sám sobě. Jak říká Librová (2003, s. 173) příroda je „příleţitostí, jak se uvolnit a oddávat se smyslům.“ Co však bývá přítěţí pro spoustu lidí, je to, ţe pokud by chtěli v přírodě pobývat delší dobu, museli by se rozloučit s pohodlím, na které jsou v běţné civilizaci zvyklí. Jako např. s tekoucí vodou, se stálým teplem a vůbec se střechou nad hlavou. V dnešní době se totiţ mnoho lidí brání i tomu, jednoduše vypnout telefon, počítač, vyndat sluchátka z uší a zkusit zpomalit a uţívat si klidu a ticha léčivé přírody. (Krajhanzl, 2014, s. 76, 94) A pokud lidé do přírody vykročí, jsou často omezeni diářovými rozpisy a časovými plány, musí mít přesně určené, jak dlouho mohou v přírodě pobýt. (Librová, 2003, s. 175)

2.2.3 Láska k přírodě aneb ţít v souladu s přírodou V dnešní době si hodně lidí myslí, ţe lásku k přírodě cítí. Málokdo řekne, ţe přírodu nemá rád. Neustále zhoršující se stav dnešní krajiny však není důkazem toho, ţe by se láska k přírodě objevovala u většiny lidí. Mnoho lidí totiţ zaměňuje pojem láska s potřebou, s reakcí na nedostatek. Potřeba kontaktu s přírodou však není to samé co láska. Láska nejspíš z potřeby vzniká, ale jde ještě dál. Jejím ztělesněním mohou být např. ochránci přírody nebo dobrovolníci pečující o přírodu. Ochráncem přírody můţe být však kaţdý, kdo se k ní chová šetrně a s úctou, komu záleţí na tom, aby své děti vychoval k citlivému vztahu k přírodě apod. (Librová, 1988, s. 125, 162) Je pravda, ţe ekologické problémy jsou značného rozsahu a stále rostou, příroda je a bude poškozována výrobou a samotná láska k přírodě nedokáţe tuto zkázu zastavit. Ale i tak jsou to drobné krůčky k tomu, vést společnost k šetrnějšímu přístupu k přírodě, a čím více lidí půjde takovou cestou, tím bude svět, který nás obklopuje, krásnější. (Librová, 1988, s. 125, 162) Proto by se lidé měli přestat orientovat na nekonečné rozšiřování výroby, měli by si uvědomit, ţe růst blahobytu není nekonečný. Měla by se obnovit láska k přírodě a nezištná péče o ni. Lidé by měli zlepšit kvalitu uţívání svého volného času, místo materiálních hodnot by se měli více zaměřit na morální hodnoty a na hodnoty svého duševního i tělesného ţivota. Globální ekologická krize by mohla být výzvou ke změně celkového způsobu ţivota, kam spadá ekologické smýšlení, trvale udrţitelný rozvoj, ale také vzájemné porozumění mezi lidmi. K tomu by bylo potřeba změnit hodnotové priority lidí, kam by spadalo především vytvoření harmonického vztahu člověka, kultury a přírody. (Kučerová, 1996, 179-180)

20

Podle některých výzkumů však existují lidé, kteří tvrdí, ţe není moţné ţít v souladu s přírodou, protoţe člověk sám překáţí uţ jen svým lidstvím. Proto nemá ani smysl usilovat o vytvoření způsobu ţivota v souladu s přírodou, o trvalou udrţitelnost, o skromnost a o veškeré ekologické úsilí, protoţe hlavním problémem je, ţe lidská kultura v zásadě není s přírodou slučitelná. Někteří dokonce tvrdí, ţe nemá smysl se přírodou vůbec zabývat. Ţe má smysl jen si uţívat, co to jen jde, a příroda sama si s námi nakonec nějak poradí. Proti tomuto tvrzení lze postavit starobylý ţidovsko-křesťanský mýtus, podle něhoţ Bůh stvořil člověka pro harmonický vztah s přírodou, který můţe člověk narušit teprve aţ svým jednáním. Nenarušuje tedy přírodu svou podstatou, ale aţ následkem svého chování a jednání. (Kohák, 2000, s. 71) Trvale udrţitelný způsob ţivota v souladu s přírodou je v principu uskutečnitelný. Příčina toho, ţe existují lidé, kteří s tím nesouhlasí, můţe být způsobena nejen obecným odcizením se přírodě, ale hlavně nárůstem lidské populace a neustálým „vylepšováním“ technických vymoţeností, s kterými si příroda jen stěţí poradí. Můţeme říci, ţe kdyţ bylo lidí na planetě méně, a byli skromnější a slabší, příroda si stačila s následky jejich činností poradit. V současnosti, kdyţ je planeta přelidněna, by bylo třeba více zodpovědnosti za důsledky svého jednání. A k tomu by právě mohl slouţit trvale udrţitelný způsob ţivota, coţ by bylo společenství lidí, kteří by byli schopni odstraňovat následky svého jednání, byly by skromnější, obešli se bez čím dál výkonnější techniky a smysl ţivota by nespatřovali v konzumu. Otázkou je, zdali je to opravdu moţné. Lidé jsou sobečtí a chamtiví, těţko se uskromní kvůli tomu, aby napomohli přírodě a ostatnímu lidstvu. Avšak stačilo by např. jen omezit leteckou dopravu, přemýšlet o méně náročných dovolených nebo alespoň u kaţdé spotřeby se zeptat sám sebe, zda je to opravdu nezbytně důleţité a zda to, co nabízejí reklamy, není úplně zbytečné a nepotřebné. Nejde však jen o to uskromnit se ve svých touhách. Bylo by potřeba naučit se soucítit a spoluţít nejen s přírodou, ale také s ostatními lidmi. V podstatě nejde ani tolik o to, „zachránit“ přírodu, ale spíše o to, zachránit lidstvo před následky vlastního nezodpovědného a sobeckého chování. A úplně zásadně jde o to, aby se lidé naučili ţít pospolu ve vzájemném harmonickém vztahu. (Kohák, 2000, 149, 163-167)

2.3 Ţivot na venkově Na začátek této kapitoly bych uvedla, jaký je hlavní rozdíl mezi venkovem a městem. Venkov je symbolem tradiční předmoderní společnosti a bývá spojen s pomalým ţivotním 21

tempem, nepřesným přírodním cyklickým časem, se zemědělstvím,

s přírodou,

romantikou, pospolitostí mezi lidmi atd. Město je ve srovnání s venkovem symbolem dnešní moderní společnosti, dominuje zde konzumní způsob ţivota, povrchnost mezilidských vztahů a výrazná anonymita. Je spojováno s rychlostí změn, s proměnlivostí v ţivotě, se spěchem, s přesným lineárním časem měřeným hodinami, s technickou civilizací, s velkou hustotou obyvatelstva, kdy ulice jsou přeplněné nejen lidmi, ale i dopravními prostředky. Mimoto pro město je typická velká kulturní rozmanitost, průmysl, sluţby a obchodní centra. (Kubátová, 2010, s. 160, 181; Pilch, 1995, s. 165-167 in Kraus, Poláčková, 2001, s. 126) Tradiční venkovský ideál se však pomalu vytrácí a městský způsob ţivota se stále více přenáší na venkov. K jakým změnám na venkově došlo, si ukáţeme v následující kapitole.

2.3.1 Venkov a jeho proměna Do venkova spadají nejen vesnická sídla, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale také krajina. Krajinou je myšleno nezastavěné místo, kde se nacházejí lesy, vodní plochy nebo obdělávaná a neobdělávaná půda. Od druhé poloviny minulého století krajina prošla zásadními změnami. Na konci dvacátého století krajinný ráz začaly narušovat např. satelitní městečka nebo nákupní a průmyslové zóny v okolí velkoměst. Dnešní způsob ţivota, ať uţ se jedná o chování ve volném čase či při výkonu práce, v různé míře přímo či nepřímo ovlivňuje krajinu. Rozvoj zemědělství zásadně zasáhl do přirozeného krajinného rázu. Konzum a touha po penězích narušily nejen přírodu, v níţ člověk po mnohá staletí ţil, ale také vztahy mezi lidmi a vztahy člověka se zvířaty. Harmonické souţití člověka s přírodou se nenávratně začalo čím dál více vytrácet. Způsob ţivota na vesnicích se za poslední desetiletí také mění. Venkov je ovlivňován městským způsobem ţivota, z velké části kvůli rozšíření médií, které zvýšily mnoţství podnětů a motivů. Zemědělství jiţ není typickým zaměstnáním venkovanů, tak jako dříve. Venkované se začali věnovat jiným profesím, za prací dojíţdějí do měst a zahrádkářské nebo zemědělské práce pro ně bývají uţ jen volnočasovou aktivitou. Díky rozšíření hromadné dopravy se zvýšily i moţnosti kulturního vyţití a společenských kontaktů. Sousedské vztahy a celková pospolitost lidí na vesnicích však slábne, venkovská populace stárne, „domorodců“ ubývá. Ve vesnicích se změnil i styl bydlení. Lidé začali bydlet např. v nájemních bytových domech, coţ se podobá spíše stylu bydlení ve městech. Také

22

romantický ideál venkovských chalup se proměnil v masový rozvoj chataření a chalupaření. Celkový rytmus ţivota se na venkově změnil. Venkovské prostředí se čím dál více začíná podobat městskému. Stále však zůstávají určité odlišnosti, např. moţnosti sluţeb a nakupování jsou zde niţší, lidové kultury se někde ještě zachovávají, blízkost přírody je tu výraznější a celkový způsob ţivota a bydlení bývá často odlišný neţ ve městech. (Válka, 2011, s. 43; Librová, 1988, s. 90, 125, 134; Kraus, Poláčková, 2001, s. 126-129)

2.3.2 Chataři a chalupáři Jak jiţ bylo řečeno, víkendových chatařů a chalupářů stále přibývá. A jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Chataření se účastní především rodiny – manţelé s dětmi, které na víkendy opouští města a jezdí na chaty, které bývají v chatových koloniích. Další výstavba chatových kolonií byla naštěstí zastavena, ale i tak jsou tyto kolonie značným zásahem do přirozené krajiny a velkým rušivým prvkem. Chybí zde přirozené sousedské vazby, kontakt s vesničany, přátelské vztahy jsou zde minimální, zato koncentrace lidí je vysoká, takţe tu chybí soukromí. Vládne tu anonymita podobně jako ve městech. A tito lidé, kteří jezdí na chatu, aby si odpočali od města a od velkého mnoţství lidí, se s takovým prostředím opět setkávají. Oproti tomu chalupaření je trochu něco jiného. Jsou to rekreační objekty městských obyvatel, které vznikly ze zemědělských usedlostí tehdejších „domorodců“. Chalupáři jezdí na chalupy budovat, natírat a zdokonalovat svůj příbytek, často se snaţí zachovat prostředí starodávného selského stylu a tím také přispívají k zachování původní lidové architektury. Různými manuálními pracemi se snaţí odreagovat od mentální práce a ţivota ve městě. Většinou mívají nějaké přímé vztahy s „domorodci“. (Válka, 2011, s. 95, 111113; Librová, 1988, 141-142)

2.3.3 Alternativní jedinci na venkově Kromě toho na venkovských samotách začínají ţít různí alternativní jedinci nebo i celé rodiny, které se snaţí vyhnout dnešní konzumní společnosti. (Válka, 2011, s. 95) Tito lidé se na venkově rozhodli ţít cíleně a dobrovolně, protoţe tento styl ţivota jim vyhovuje. Patří sem např. novodobí valašští pasekáři, kteří ţijí na horských samotách Bílých Karpat, bez moderní technické civilizace. Sami si pěstují různé potraviny, chovají zvířata a snaţí se 23

být co nejvíce soběstační, co se týče obţivy i výroby různých materiálů. Sociálně izolovaní však nejsou, udrţují přátelské vztahy se starousedlíky a s podobně smýšlejícími rodinami. Mezi jejich hlavní důvody, proč tak ţijí, patří touha po svobodě a čisté přírodě a odmítání konzumu. Zastávají ekologické hodnoty a hodnoty dobrovolné skromnosti. (Librová, 2003, s. 190-193; Válka, 2011, s. 113) Mnoho lidí přitahuje moţnost ţít v souladu s přírodou mimo civilizaci, ale většina lidí tuto svou touhu doopravdy neuskuteční.

24

3. Skromnost a jednoduchý ţivot V publikaci „Vlaţní a váhaví“ Librová (2003, s. 28) konstatuje, ţe: „O skromnosti má smysl uvaţovat tam, kde existuje moţnost mít více.“ Za skromnost Librová (2003, s. 28) nepovaţuje, je-li člověk ke skromnosti, jakoţto k bídě a hladu, donucen vnějšími okolnostmi. Skromnost musí být dobrovolná, skromní lidé většinou mají moţnost vydělávat a nakupovat víc, ale brání se tomu. Librová (2003, s. 28) také hovoří o skromnosti záměrné, kdy lidé cíleně sniţují spotřebu a mění vzorce svého chování z environmentálních důvodů, jde jim především o zlepšení stavu přírody. Dobrovolná skromnost je něco jiného. Není cílená, ale vyplývá z orientace člověka, který lne k jiným neţ konzumním hodnotám. Librová se zajímá právě o skromnost dobrovolnou. Dále také Librová (2003, s. 69-70) zmiňuje, ţe skromnost by se dala chápat jako jednoduchost nebo také ne-vlastnění. Kdo vlastní spoustu věcí, musí se o ně pečovat, opravovat je, skladovat a likvidovat. Hromadění majetku člověka svazuje, bere mu svobodu. Oproti tomu kdo nic nemá, je osvobozen od přízemních starostí, je svobodný. A opravdu svobodný a šťastný je ten, kdo se zbaví nejen majetku, ale také touhy po moci. Protoţe moc se zaplétá do komplikovaných vztahů a podezřelých protisluţeb, které výrazně ubírají na lidské morálce.

3.1 Alternativa jako dobrovolná skromnost Librová (1994, s. 49) se ve své knize „Pestří a zelení“ zabývá ekologickou krizí a tím, kde hledat řešení. „Zelení“ jsou lidé, kteří se účastní ochranářských a ekologických aktivit a „pestří“ jsou ti, jejichţ ţivot je ekologicky prospěšný zprostředkovaně, většinou skrze nízkou úroveň spotřeby. V této knize Librová uvádí sociologickým výzkum, kde zkoumá, zda v České republice existuje „zárodek, případně vzorec pro šíření ekologicky příznivého ţivota.“ (Librová, 1994, s. 95) Do výzkumného vzorku byli zařazení především tzv. „pestří“ respondenti, kdy hlavním kritériem výzkumu byla dobrovolná skromnost ve způsobu ţivota, bez ohledu na vykonávání ekologických aktivit. Autorka v tomto výzkumu pouţívá termín „alternativní“ jedinci, i přesto, jak široký pojem to je. Jandourek (2001, s. 20) vymezuje pojem alternativa jako: „Jeden ze zásadně, kvalitativně odlišných způsobů jednání, jedna z odlišných strategií k dosaţení určitého cíle….“ Patří sem např. různé skupiny, hnutí nebo organizace, které usilují o to, výrazně se odlišit od běţného fungování v rámci sociálního, politického, vzdělávacího či jiného 25

systému. Jednoznačné vymezení alternativního stylu ţivota však neexistuje. Jak uvádí Librová (1994, s. 49), alternativním stylem ţivota je myšlen takový způsob ţivota, který přináší alternativu ke stylu majoritnímu, který ve společnosti převládá. Do alternativních způsobů ţivota by tedy mohli spadat i bezdomovci, Romové, nebo např. různé skupiny lidí vyznačující se svou „alternativní kulturou“ se zaměřením na hudbu či umění. Ale jak uţ bylo řečeno, pod pojmem „alternativní“ autorka myslí dobrovolnou skromnost, která znamená vyznávání jiných hodnot, neţ jsou hodnoty směřující ke zvyšující se spotřebě, které převládají u většinové populace. Výzkum je sice z roku 1992, ale podle mého úsudku je většina výsledků z výzkumu stále aktuální, co se týče jedinců nebo rodin ţijících „alternativně“, protoţe kdyţ to srovnám s mým vlastním výzkumem, v mnohém se respondenti shodují. Na konci této kapitoly uvedu, k jakým změnám u „alternativních pestrých“ lidí došlo za deset let, kdy Librová (2003) znovu provedla výzkum s patnácti (to znamená asi s třetinou) stejnými rodinami z výzkumu prvního. K razantním změnám u nich však během deseti let nedošlo. Nyní se pokusím na základě výzkumu Librové shrnout, jak lze definovat jedince ţijící skromným způsobem ţivota. Hned na začátku Librová (1994, s. 99-101) uvádí takovou zajímavost, kterou byl nadprůměrný počet dětí v „alternativních“ rodinách, kdy pět nebo šest dětí nebylo výjimkou. Charakteristickým bydlištěm pro „alternativní“ obyvatele byla malá města nebo vesnice. Dobrovolnou skromnost by si spousta lidí mohlo spojit s úsporami – skromný člověk hodně ušetří, protoţe nemá velké výdaje. U respondentů v tomto výzkumu je však skromnost zaloţená hlavně na tom, ţe oni příjmů moc nemají, nemají tedy z čeho šetřit. Z těchto důvodů by mnoho lidí mohlo označit takový styl ţivota za chudobu. Nicméně tito jedinci se nepovaţují za chudé. Nakupování předmětu je jednoduše nezajímá, protoţe jsou orientovaní na jiné hodnoty. Bez potíţí si vystačí s tím, co mají. Materiálně jsou zajištění tak, ţe vlastní malý domek nebo pozemek. Charakteristické pro „alternativní“ rodiny je také to, ţe do zaměstnání chodí jen jeden z rodičů, zpravidla muţ, a ţena se stará o domácnost a děti. (Librová, 1994, s. 101-102) Z ekologického hlediska je důleţité to, ţe spotřeba „pestrých“ respondentů je velmi nízká. Nepřímo tak sniţují ekologickou stopu. Většinu svých finančních prostředků věnují na svou nemovitost, přičemţ vznikají předměty trvalé hodnoty. Nejde o spotřební princip „kup a zahoď“. Vybavení příbytku respondenti získali zděděním nebo tzv. z druhé ruky. Z běţného domácího vybavení tito lidé obvykle vlastnili vysavač, pračku a ledničku, nicméně přístroje ulehčující kaţdodenní práce, jako kuchyňský robot nebo mikrovlnná 26

trouba, se zde neobjevovaly. Velice běţný byl v rodinách bicykl, šicí stroj, základní vybavení domácí dílny, hudební nástroje nebo gramofony. Většina z „pestrých“ jedinců vlastní telefon a v zaměstnání rádi pracují s počítačem. Nedůvěru k technice nepociťují, jen zvaţují, zda je pro ţivot opravdu potřebná. Pokud jsou nějaké věci rozbité, jsou donekonečna opravovány, místo toho, aby se koupily nové. (Librová, 1994, s. 102-104) Věci na sebe shánějí z druhé ruky nebo si je sami šijí. Oděvy opět nosí a dokola opravují tak dlouho, dokud to jen jde. V odívání mají svůj vlastní styl a módním trendům nepodléhají. (Librová, 1994, s. 106-107) Tím, ţe tito lidé ničím zbytečně neplýtvají, nevlastní velké přístrojové vybavení, tak zároveň dochází k malé spotřebě elektrické energie a vody. Podobně hospodaří i s odpady, protoţe je zaprvé skoro neprodukují a zadruhé věci neustále dokola opravují, popř. je předají jiným lidem. (Librová, 1994, s. 107) Co se týče stravování, nebyli příslušníci tohoto výzkumu nějak vyhranění. Od běţné společnosti se liší tím, ţe se stravují velmi jednoduše. Většinou silně omezují maso, naopak upřednostňují obiloviny, luštěniny, brambory a hodně zeleniny. Ţivot „alternativních“ domácností je většinou spojen s menší či větší zahradnickou nebo zemědělskou činností. Tito lidé mívají poměrně velkou zahradu, kde si pěstují ovoce a zeleninu. (Librová, 1994, s. 105-106) Jak bylo zmíněno na samotném začátku, pro „pestré“ lidi má velký význam rodina. Zaloţení rodiny je chápáno jako podstatný a konečný ţivotní krok. Podle respondentů „ţivot plynoucí ve volném tempu a ve skromnosti rodině prospívá.“ Nikoliv škodí, jak by se mohlo z důvodu nedostatku finančních prostředků zdát. (Librová, 1994, s. 110) Pro „alternativní“ lidi je také typické to, ţe často dělají nějakou práci úplně nezištně, bez finanční odměny. Kromě normálního zaměstnání vykonávají různé, pro ně smysluplné práce. Výrazně se angaţují na ţivotě obce, dokáţou obětavě pracovat pro druhé lidi nebo se věnují činnostem souvisejících s přírodou. Běţně se začleňují do širokého sociálního okolí a do veřejných místních aktivit. (Librová, 1994, s. 110-111) „Pestří“ respondenti se často tolik zabývají rodinou, prací pro obec a přírodou, ţe nemají ţádnou zálibu, kterou by nazvali klasickým koníčkem. Nepřijímají ani sport, je to pro ně něco naprosto nesmyslného. I cestovaní do zahraničí je neláká. Spokojí se s dovolenou u nás. Ke klasické dovolené u moře a k cestovním kancelářím mají přímo odpor. (Librová, 1994, s. 108, 117) Skromný ţivot těchto lidí je neodlučitelně spjat s náboţenskými postoji, s nějakým typem víry. (Librová, 1994, s. 117) A také s uměním. Dospělí i děti provozují hudbu nebo různé druhy výtvarnického umění. Schopnost ocenit umění souvisí se schopností vidět 27

krásu a půvab v malých, nenápadných věcech. Tito lidé se umějí radovat z maličkostí a ze zdánlivě všedních kaţdodenních okamţiků. (Librová, 1994, s. 119) Na závěr tohoto výzkum lze říci, ţe i kdyţ všeobecný návod na to, jak ţít skromný a zároveň bohatý ţivot neexistuje, tak přesto jsou v naší republice rodiny i jednotlivci, kteří dobrovolně ţijí skromným a spokojeným způsobem ţivota a odolávají většinové orientaci na konzum. (Librová, 1994, s. 98, 109)

3.1.1 Po deseti letech Po deseti letech Librová (2003, s. 223-224) provedla další výzkum, kde se snaţila zachytit, jaké změny u „alternativních“ rodin a jedinců přinesl čas. Shrnu pár hlavních bodů, které Librová povaţuje za nejvýraznější. Jedna z prvních věcí je, ţe ţeny vystudovaly vysokou školu a našly si zaměstnání. Důvodem můţe být i to, ţe děti vyrostly a nepotřebují jiţ takovou péči matky. Některé matky zůstávají doma a působí jako učitelky v „domácí škole“ svých dětí. U respondentů se neobjevil ţádný náznak zklamání plynoucí z „alternativního“ způsobu ţivota. (Librová, 2003, s. 226, 228) Co se týče finanční stránky, respondenti se jiţ nepohybují na hranici existenčního minima, ale snaţí se i šetřit. Peníze jim slouţí na opravu nemovitostí a hlavně chtějí svým dětem dopřát moţnost vyššího vzdělání. Dobrou finanční situaci jim z velké části umoţňuje to, ţe dokáţou hospodařit a vyjít s málem. Jako dříve si i nyní dokáţou hodně věcí vyrobit, spravují si oblečení, pěstují si zeleninu a ovoce atd. Před deseti lety však míra hospodaření byla podstatně výraznější, protoţe finančních prostředků měli méně. Oproti minulosti si také respondenti pořídili auta a mnozí si našli zálibu v moderní technice, rádi pracují s počítačem a internetem a vlastní mobilní telefon. K technice však neměli odpudivý přístup ani dříve. (Librová, 2003, s. 226, 229, 232, 235) Také cestování do zahraničí se pro některé stalo přitaţlivé, avšak do vzdálenějších koutů světa nejezdí. (Librová, 2003, s. 238-239) Největší změnou bylo to, ţe děti začaly chodit do škol. Některé to měly velmi komplikované, hlavně na základní škole, kdy musely chodit delší vzdálenosti pěšky, a pak ještě autobusem. V současnosti tyto děti navštěvují internátní školy ve větších městech. Někteří rodiče se dokonce odstěhovali ze samoty, aby to děti měly do školy blíţ. Některé „alternativní“ děti ve školách zaţívají smutek z toho, ţe ostatní děti se chlubí značkovými věcmi a oni je mít nemohou. Nicméně podle většiny „alternativních“ rodičů jejich děti problém s tím, ţe nevlastní módní věci, nemají. (Librová, 2003, s. 226, 236, 237-238) 28

4. Rodina, rodičovství a výchova 4.1 Rodina a domov Rodina je základní jednotkou společnosti. Těţko lze najít definici, která by vystihla rodinu se všemi jejími typickými znaky. Zjednodušeně řečeno, je moţné rodinu povaţovat za „institucionalizovaný sociální útvar nejméně tří osob, z něhoţ část členů je vzájemně spojena pokrevním nebo adoptivním sociálním vztahem rodič-dítě, druhá část vztahem matka-otec…“ a třetí část vztahem sourozeneckým, který se nemusí vţdy objevovat, a všichni vztahem příbuzenství v méně či více stálém sociálním vztahu. (Geist, 1992, s. 344) Schaefer a Lamm (1995, s. 361 in Sekot, 2002, s. 23) definují rodinu jako „soubor lidí spojených krví, manţelstvím (či jinou formou souhlasného vztahu) či adopcí, sdílí základní zodpovědnost za reprodukci a péči o členy společnosti.“ Za nukleární rodinu, jinak řečeno za základ rodiny, se povaţuje partnerský nebo manţelský pár, ţijící ve společné domácnosti s vlastními nebo adoptovanými dětmi. Domácností je myšleno společenství lidí sdílející společné bydlení a věci důleţité k ţivotu, můţeme sem zařadit také společné starání se o finance. (Giddens, 2013, s. 308-309) Podle Matouška (2003, s. 9) hlavní náplní rodiny je odjakţiva péče o děti. Z biologického hlediska je významná pro zachování celého lidstva. Propojuje generace, vytváří mezi nimi pouto a určitou kontinuitu. Mezi hlavní hodnoty lidského ţivota patří mít děti a stálého partnera. O ně člověk opírá smysl svého ţivota. Rodič můţe se svými dětmi znovu proţívat vlastní dětství a má moţnost napravit chyby, které na něm páchali jeho rodiče. Rodina člověku rozšiřuje pole působení ve společnosti, protoţe díky kontaktům partnera a dětí potká spoustu nových lidí. Rodina má však také negativní charakter. Přináší stres, duševní vypětí a spoustu starostí. Děti musí poslouchat dospělé a rodiče musí být dětem stále k dispozici. Partneři se musí přizpůsobovat jeden druhému, plánovat musí s ohledem nejen na partnera, ale i na děti. To všechno však k rodině patří. (Matoušek, 2003, s. 10-11) Rodina je nezbytnou jednotkou pro výchovu dítěte. V rodině probíhá předávání hodnot a vzorů chování potřebných pro orientaci ve společnosti a ve světě, řešení ţivotních situací či navazování kontaktů. Probíhá zde příprava na vzdělávání, na budoucí profesi a získání určité společenské pozice. Z rodiny si dítě odnáší určité vzorce pojetí domova, rodinného ţivota a rodinného souţití. V rodině probíhá základ socializace neboli zespolečenšťování jedince. Rodinné prostředí je pro dítě zázemím na celý ţivot, i v jeho 29

dospělosti. Je jeho domovem, z kterého si do ţivota odnáší základ své osobnosti, společenského chování, vkusu a svého svědomí, které mu v ţivotě radí v tom, co je dobré a co špatné. Domov je místo, kde je dítěti dobře a kde se cítí v bezpečí. Je to místo, kde dítě zaţívá radostné proţitky, kde si můţe hrát, poznávat a učit se novému. Dobrý domov je základním kamenem pro proţití šťastného dětství. A šťastné dětství je zároveň základem pro vytvoření duševně i fyzicky zdravé lidské osobnosti. Domov je také místo, kam se člověk můţe kdykoliv vrátit, kde můţe celý ţivot proţívat pocity lásky, souznění, sympatie a důvěry. Je to místo, kam člověk patří, kde je ostatními přijímán. Domov není spojen pouze s citovými vazbami, ale také s určitou vazbou k věcem a k okolnímu prostředí domova. Je také spojen s určitým domácím řádem, který zahrnuje jistý ţivotní styl, hodnoty i určitý denní program. (Matějček, 1986, s. 175-176; Kučerová, 1996, s. 188)

4.2 Vztah dvou lidí a láska „O dvojici, jakoţto páru muţe a ţeny se tvrdí, ţe je to základní jednotka společnosti, zdroj reprodukce, hlava rodiny, nejčastější posvátné místo lásky, romantiky a sexuality.“ (Schaefer, Lamm, 1995, s. 361 in Sekot, 2002, s. 23) Nejsilnější pouto, které mezi muţem a ţenou můţe existovat, je láska: „Láska ke krásné duši je víc neţ láska ke krásnému tělu. A nejkrásnější je společné úsilí milujících o duchovní hodnoty. Láskou se duchovní ţivot umocňuje a zkrášluje, láska vede duši do světa idejí („věčných jsoucen“).“ (Kučerová, 1996, s. 186) Co se týče dnešního konzumního světa a lásky, dá se říci, ţe láska oproti minulosti nějak neochabuje. Moţná právě naopak. Jak uvádí Lipovetsky (2007, s. 163, 272, 326), představa dobrého sňatku se nikdy v dějinách tak výrazně nerozcházela s myšlenkou vzít se z rozumu, tak jako dnes. Nikdy v dějinách totiţ nebyl vztah dvou lidí tak jednoznačně zaloţen na citech jako v současnosti. Samozřejmě ţe v dnešní době je kaţdý den spojován s otázkou peněz, ale láska a city partnerů a rodičů k dětem zůstávají stále prioritou. Lidé v lásku věří, má pro ně nevyslovitelnou hodnotu. Lidé potřebují proţívat city v ţivotě i ve vztahu k druhému. Láska lidem často přináší smysluplný ţivot plný bohatých emocí. Člověk, který je milován, také zaţívá pocity štěstí z toho, ţe zrovna on je tím člověkem, kterého si partner vybral, po kterém touţí, kterého obdivuje takového, jaký skutečně je. Láska je něco, co se zcela vymyká komerčnímu světu, je to něco emocionálně silného a nesobeckého, je to něco, co vytváří naše očekávání a řídí náš ţivot. Nicméně pro dnešní dobu není typická láska na celý ţivot. Lidé nejsou schopni milovat jednoho člověka delší 30

dobu, a to bývá příčinou dočasných vztahů. Lidem však často nejde o nárůst sexuálních partnerů, ale o rozkvět milostných příběhů. Takové proţívání vztahů nepřináší dlouhodobé uspokojení, nýbrţ bývá doprovázeno pocity zranitelnosti, nedostatku a prázdnoty. Avšak opakované střídání štěstí a smutku je pro konzumní společnost běţným jevem.

4.3 Proměna rodin Od druhé poloviny dvacátého století se sniţuje počet dětí v rodině a zvyšuje se počet rozvodů a opakovaných manţelství. Příčinou můţe být to, ţe dříve byli lidé více věřící a sezdání před bohem se bralo jako nezrušitelné a doţivotní. Dnes je sňatek často brán jako právní kontrakt, občanská smlouva, a je tedy vypověditelný z obou stran. Často je zaloţený jen na sexuální přitaţlivosti a na elementu tak prchavém, jako je láska. Kromě zvyšujícího počtu rozvodů mizí také tradiční rodinné funkce, které v dnešní době přebírají specialisté a formální organizace. Péči o staré, nemocné a postiţené přebírají sociální a zdravotnická zařízení, vzdělávání dětí přebírají školy. Školy a specializovaná zařízení přebírají rodinám nejen vzdělání, ale i výchovu. V dnešní době jiţ rodiče nemají ani důvěru ve vlastní představy o tom, co je dobré a co špatné. Je to způsobeno za prvé zrychlujícím se tempem změn za poslední desetiletí a za druhé tím, jak moc se liší realita a hodnoty, vštěpované rodičům v jejich dětství, se současnou realitou a hodnotami, šířícími se médii. Hlavní funkce rodiny je v současnosti zajištění citového a hmotného bezpečí a uţívání si zábavy a konzumu. Dříve spočíval hlavní smysl rodiny ve výchově dětí, který naplňoval ţivot muţe i ţeny. Od druhé poloviny dvacátého století se však porodnost začala sniţovat, za hlavní příčinu je povaţováno masové rozšíření a dostupnost antikoncepce. Po změně politického reţimu roku 1989 se také nově nabídla moţnost cestování, zvýšila se moţnost vysokoškolského vzdělávání a podnikání a rozšířily se moţnosti konzumního vyţití. Rodičovství a sňatek přestaly být hlavní lákavou náplní ţivota. Mladí lidé začali rodičovství a sňatek čím dál více oddalovat. Čím dál častější je také narození dítěte bez uzavření sňatku. Oproti minulosti je v dnešní době běţné mít pouze jedno dítě. Dokonce neustále stoupá počet párů, které se dobrovolně rozhodli nemít děti vůbec. A pokud v rodině dítě či děti jsou, jiţ zcela nenaplňují ţivot muţe a ţeny, tak, jak tomu bylo v dřívějších dobách. Práce a kariéra bývá často na prvním místě, a to nejen pro muţe, ale také pro ţeny. Většina profesí jiţ není fyzicky náročná a menší fyzická síla ţen jim nebrání práci vykonávat. 31

Mnoho ţen také odkládá narození prvního dítěte aţ do doby, kdy dosáhnou předpokládaného profesního úspěchu. Ţeny tak opouštějí práci v domácnosti, mateřství se věnují sotva rok, jestli vůbec. Asi polovina vysokoškolsky vzdělaných ţen zůstává bezdětná, protoţe dá přednost kariéře před mateřstvím. Není to však jediný důvod, protoţe někdy bývá vůbec obtíţné najít stálého partnera a zodpovědného otce. I přes tyto skutečnosti však touha po šťastném a trvalém souţití dvou lidí a touha po dětech stále bývá pro většinu lidí základem ţivotního naplnění. Existuje mnoho párů, které dokáţou skloubit zodpovědnost za děti s náročným povoláním a stále většina mladých lidí pokládá manţelství za nejsprávnější formu rodinného souţití (Moţný, 2008, s. 20-24, 155, 187, 261-262) Namísto tradičních více generačních rodin se v dnešní době základem domácnosti stává dvougenerační rodina, to znamená pouze jeden pár obvykle se dvěma dětmi. V České republice se za rodinnou domácnost povaţuje sezdaný nebo nesezdaný pár, s dětmi nebo bez nich. Těchto domácností neustále ubývá, zato čím dál častějším jevem jsou tzv. singles – jednočlenné domácnosti, nebo jinak domácnosti jednotlivců. Patří sem ti, kteří ţijí sami ve vlastní domácnosti. Není však úplně jednoduché tuto skupinu přesně definovat. Nepatří sem vdovy či vdovci, ani staří rozvedení lidé. Je to označení pro samostatně bydlící mladé lidi, ať uţ svobodné nebo rozvedené. Od poloviny minulého století tento typ domácnosti roste nejrychleji ze všech druhů domácností. Další typ domácnosti, který se objevuje čím dál častěji, jsou neúplné rodiny, to znamená jeden rodič s minimálně jedním dítětem. (Moţný, 2008, s. 200-202, 258-260)

4.4 Zaměstnaná matka V padesátých letech dvacátého století bylo ţenám dáno právo na rovnocennou účast v placeném zaměstnání jako u muţů tím, ţe se vystavěly jesle, které se staraly o děti jiţ od tří měsíců. I mateřská dovolená byla tehdy tříměsíční. Nicméně od poloviny šedesátých let si pedagogové, pediatři a psychologové začali uvědomovat, ţe malé děti potřebují matku. Tím se mateřská dovolená začala opět prodluţovat a nastavovat rodičovskou dovolenou, a to aţ na čtyři roky. Jak dlouho by však matka měla být s dítětem doma, tak aby dítě nestrádalo, je stále otázkou. Podle některých výzkumů, pokud je matka v práci spokojená, potom dítě vidí zaměstnanost matky jako běţný cyklus rodiny. Zaměstnání matky a docházení dítěte do školky či školy má pro dítě neutrální vliv. To znamená ani ho neretarduje, ani ho nějak nestimuluje. Dobré předškolní zařízení dítě dokonce sociálně 32

rozvíjí. Děti, které chodí do školy a po návratu ze školy se o sebe musejí postarat, protoţe jejich rodiče oba pracují, se nějak v psychickém a sociálním fungování neliší od dětí, na které doma někdo čeká. (Moţný, 2008, s. 183, 192-193) Pokud se oba rodiče rozhodnou pro vysokou kariéru, rodičovství se stává obtíţnějším. Dneska existují však různé moţnosti, které rodičovství usnadňují. Patří sem např. práce v domácím prostředí u počítače, volná pracovní doba, nebo práce na částečný úvazek, vhodná pro matky malých dětí. Další moţností je také zastoupení matky v domácnosti a v hlavní péči o dítě otcem, který místo matky pobírá rodičovské dávky, a tím umoţní matce návrat do zaměstnání jiţ po několika měsících. (Moţný, 2008, s. 195, 197)

4.5 Výchova Výchova je: „Proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji.“ (Průcha, Walterová, Mareš, 2013, s. 345) Laca (2013, s. 56-57) vymezuje výchovu jako specifický druh lidské činnosti, zaměřený na cílevědomé utváření tělesných a duševních vlastností člověka, a to v souladu s cíli, které si společnost vytyčuje na určitém stupni historického vývoje. Výchova je s vývojem společnosti neodlučitelně spjata, protoţe se změnami ve společnosti se mění také obsah, cíle a podmínky výchovy. Jak tvrdí Komenda (1994, s. 39 in Kraus, Poláčková, 2001, s. 41-42): „Výchova je činnost ţivotem podmíněná a ţivot podmiňující.“ To znamená, ţe výchova vţdy vychází z podmínek konkrétní společnosti a zároveň se výchova podílí na utváření osobnosti, a tím i na spoluvytváření celé společnosti. Výchova dává člověku základ do jeho budoucího ţivota a má na člověka zcela určitě větší vliv neţ zákazy a příkazy, které jsou dané zákony. Velké mnoţství zákonů a práv není zárukou dobré společnosti. Moţností pro vytvoření lepší společností je právě výchova. Z hlediska antropologické pedagogiky výchovu definuje Kučerová (1996, s. 9, 20), která říká, ţe člověk nemá takové instinkty jako ţivočichové, kterým instinkty slouţí k poměrně jednoduchému a stálému ţivotu v přírodních podmínkách. Některé pozůstatky instinktů člověk má, ale pro ţivot jsou zcela určitě nedostačující. Proto: „Člověk musí být učen své lidskosti, musí být vychováván k své nové přirozenosti, aby mohl ţít v sloţitých a stále se měnících podmínkách lidské společnosti. Člověk má mezi všemi tvory na zemi zvláštní postavení. Přetváří přírodu a utváří svět nový, umělý, polidštěný, kulturní. Tomuto uměle vytvořenému světu se musí kaţdé lidské mládě včas naučit rozumět, aby v něm 33

mohlo smysluplně ţít, aby jej mohlo spolu s ostatními zachovávat a udrţovat i měnit a zdokonalovat.“ (Kučerová, 1996, s. 9) Člověk se nemůţe stát člověkem v pravém slova smyslu bez výchovy, to znamená bez působení druhých lidí. Protoţe člověk je tvor společenský. Díky výchově se „lidské mládě“ přizpůsobuje dané společnosti a kultuře, socializuje se. Některá „mláďata“ se socializují lépe, některá hůře. To záleţí na vnitřních předpokladech jedince a okolních vlivech. Při socializaci však jedinec vlivy pouze nepřijímá, ale některé také odmítá. Vytváří se tak jedinečný individuální jedinec. Podle Kučerové (1996, s. 20) si lze výchovu představit jako: „specifické směřování k cílům člověka, jako určitý společenský jev, jako praktický úkol.“ K tomu je potřeba, aby vychovatel věděl o vychovávaném co nejvíce. Ne proto, aby si ho přetvářel k obrazu svému a mohl ho ovládat, nýbrţ aby mu mohl pomoci s hledáním vlastní ţivotní cesty a vlastního způsobu své budoucí realizace v ţivotě.

4.5.1 Výchova a hodnoty Hodnotami mohou být základní kulturní kategorie, které člověk přijímá, které odpovídají jeho mravním, estetickým a sociálním normám, ideálům či vyšším tendencím. Z jiného úhlu pohledu hodnoty mohou být vším, co uspokojuje potřeby a zájmy člověka. Kaţdý člověk touţí po uspokojování svých potřeb a k tomu hledá ty pravé a pro něho pravdivé hodnoty. Základem hodnoty bývá obvykle nějaká potřeba. Z psychologického pohledu je potřeba neurčitá dynamická tendence hledající si svůj objekt, která vyvolává určitý neklid a napětí. Citové projevy jako radost, ţalost, strach a hněv jsou součástí hodnotového systému. Emočně člověk proţívá buď jejich přítomnost, ztrátu nebo ohroţení. Kladná hodnota vyvolává pocit libosti a uspokojuje určitou potřebu nebo potřeby. Záporná hodnota, anebo ztráta kladné hodnoty, vyvolává pocit nelibosti. Jedna hodnota můţe uspokojovat více potřeb a naopak jedna potřeba můţe být uspokojována vícero hodnotami. (Kučerová, 1996, s. 65, 70-71) Prostřednictvím hodnotového přístupu by si dítě mělo osvojit poznání týkající se vztahu k civilizaci, k duchovní kultuře a k přírodě. Dítě si zvnitřňuje hodnoty od útlého věku pomocí procesu identifikace, neboli ztotoţnění se. To znamená, ţe dítě opakuje a snaţí se napodobit způsoby jednání, postoje a ideály podle určitých vzorů. Těmito vzory jsou zprvu rodiče. Ti prostřednictvím výchovy předávají dětem do ţivota hodnotový

34

základ, který sami rodiče přijímají. Později si dítě integruje svůj hodnotový systém pomocí čím dál širšího okruhu společenských kontaktů. (Kučerová, 1996, s. 206)

4.5.2 Styly vedení dítěte Moţný (2008, s. 155-156) uvádí čtyři druhy stylů vedení dítěte. Tradiční, liberální, demokratický a zjemněle liberální. V tradiční koncepci rodiče přenášejí na dítě své hodnoty a představy o tom, co je dobré a svému dítěti mohou zakazovat seznámit se s těmi hodnotami a postoji, se kterými sami nesouhlasí. Dítě takto vychované má potom v ţivotě problém se samostatně rozhodovat a dobře volit. Lepším řešením je koncepce demokratická, která předpokládá, ţe se děti sice budou drţet hodnotové orientace rodičů, ale důleţité je zdůraznit, ţe děti by si měly tyto hodnoty dobrovolně zvnitřnit, neměly by k nim být donucené. Zároveň se v těchto rodinách otevírá prostor i pro jiné hodnoty. V liberální koncepci rodiče ovlivňují dítě svými hodnotami a představami o správném ţivotě co moţná nejméně, nechávají to na dítěti samotném. Nevýhodou je, ţe v této koncepci se rozvolňují rodinné vztahy, zaloţené na sdílených hodnotách. Vyváţenější je umírněně liberální koncepce, kde rodiče dětem předávají svou hodnotovou koncepci a představy o správném ţivotě a v určitém věku dítěte ho podporují v tom, aby se seznámilo i s jinými hodnotovými orientacemi.

4.5.3 Proč mít dítě Pokud se dva rozhodnou mít dítě, znamená to pro ně novou, vyspělejší etapu ţivota. Objevování světa dítěte od samého počátku je něco originálního a jedinečného, protoţe kaţdé dítě je jiné a proto výchova kaţdého dítěte je neopakovatelná. Mnohým lidem, nejen ţenám, ale i muţům, výchova dítěte přináší velké ţivotní naplnění. Mnoho dnešních párů se však rozhoduje pro celoţivotní bezdětnost, protoţe dítě by pro ně byla jen starost. Museli by změnit svůj způsob ţivota, přehodnotit plno věcí a hlavně se některých věcí vzdát. Děti by mohly matce bránit ve vzdělání a v zaměstnání, navíc by přinášely spoustu náročných chvil, nepořádek, zmatek, hluk a nedostatek času na odpočinek a volný čas. Některé ţeny mají dokonce strach, ţe těhotenství negativně ovlivní jejich tělesnou dokonalost. Některé páry se obávají nevděčnosti svých dětí, které je v dospělosti opustí a veškerá jejich snaha a obětavost bude nakonec k ničemu.

35

Tito lidé by ale neměli lpět na mladistvých radovánkách, ale měli by se přesunout do dalšího ţivotního období. Mít děti je přirozený běh ţivota, je to tvořivé ţivotní dílo, díky dítěti dochází k ţivotnímu vývoji a zrání člověka. Ten, kdo nechce ve svém ţivotě nic měnit, ať uţ hodnotový ţebříček, záliby, zvyky nebo chování, kdo se nechce vzdát svého pohodlí, tomu se ţivotní vývoj zastavuje a tím se velmi ochuzuje. Navíc mít dítě neznamená přestat dělat to, co jsme dřív dělali rádi. Člověk nemusí přestat sportovat, cestovat, chodit na společenské akce apod., musí jen své zájmy plánovat a podnikat s ohledem na dítě, nemůţe myslet jen na sebe. S dítětem člověk získává mnoho nového, proto by nikomu tato jedinečná příleţitost neměla ujít. (Matějček, 1986, s. 13-14; 78-79)

4.5.4 Citová výchova Většinou si rodiče přejí, aby jejich děti byly citově zaloţené, dokázaly dávat lidské city najevo a dokázaly se vţít do druhého, citlivě vnímat potřeby druhých a také být druhými přijímání. Dítě by mělo být zdravě citové, ne přecitlivělé. Mělo by se umět smát a mít radost ze ţivota i z radosti druhých. Mělo by být vychováváno k odpovědnosti, mělo by vyrůst v člověka, který bude umět ovládat sebe sama, a který bude schopen se uplatnit mezi ostatními lidmi. Tyto schopnosti a mnoho dalších se vytvářejí a rozvíjejí jiţ od prvního kontaktu s lidmi, u nichţ dítě vyrůstá, a kteří mu zajišťují citové zázemí. (Matějček, 2013, s. 90) Dítě potřebuje vřelý citový vztah, potřebuje lásku. Tím není myšleno rozmazlování a hýčkání. Tím je myšleno to, ţe dítě potřebuje dospělého člověka, který dítěti dopřeje hluboký pocit bezpečí a jistoty. Dítě potřebuje cítit, ţe k někomu patří, k někomu na koho se můţe spoléhat, kdo jej neopustí. Není to však jednostranný vztah. Pokud rodiče láskyplně vychovávají své dítě, musí cítit, ţe tato výchova uspokojuje jejich hluboké ţivotní potřeby. (Matějček, 1986, s. 15, 39) K tomu, aby člověk mohl mít rád své dítě, je potřeba mít rád i ostatní lidi, přijímat je a důvěřovat jim. A pokud člověk dokáţe „mít rád“, pak tomu lehce naučí i své dítě. U citové výchovy malých dětí je kromě lásky důleţité také posilování vztahů s ostatními dětmi. I přesto, ţe jsou v předškolním věku přátelství velice krátkodobá, jsou dobrým základem pro vytváření vztahů hlubších a trvalejších ve věku v pozdějším. K citové výchově také patří naučit děti proţívat radost z radosti druhých, protoţe kdo to umí, zaručeně si ve svém ţivotě spoustu radosti uţije. Vyrobit něco pro maminku a tatínka není jen záleţitost vánoc nebo narozenin. Mít rád také znamená v něčem se pro druhého obětovat, nezištně vykonat něco pro druhého, navzdory tomu, ţe mě to bude něco 36

stát. Znamená to, ţe rodiče by měli učit své děti tomu, aby nebyly lakomé a uměly se podělit, nejen o své věci či sladkosti, ale i o svůj čas, např. tím, ţe mamince pomohou s nákupem. U malých dětí by také neměla chybět pohádka na dobrou noc, protoţe takové pravidelné chvilky s milovanou osobou dávají dětem pocit jistoty citových vztahů, ţe jsou rodiče s ním a vše je tak, jak má být. K citovému vyspívání dítěte je v neposlední řadě velmi prospěšné pravidelné večerní rodinné posezení ve chvilce pohody a klidu, bez televize, povinností a jiných rušivých elementů. V těchto momentech bývají lidé nejvíce sami sebou. A kdyţ si v takové chvilce rodiče spolu povídají, co za ten den zaţili, tak dítě jiţ z pouhé intonace a zabarvení hlasu, nebo z proţívaných emocí, pozná radost či nespokojenost rodičů s určitými věcmi, jejich souhlas či nesouhlas, jejich postoje nebo hodnocení určitých situací. Taková chvilka je pro děti více výchovou neţ nějaké moudré pokyny o tom, co by dítě mělo, nebo nemělo. (Matějček, 1986, s. 181-183, 189) Řekli jsme si pár obecných doporučení, které mohou k lepší citově výchově přispívat. Jednoznačný návod na citovou výchovu však neexistuje. Protoţe kaţdé dítě je individuální osobnost, ke kaţdému se musí přistupovat jinak. Ta samá věc můţe jedno dítě rozveselit a jiné rozplakat. Stejně tak i kaţdý rodič se vyznačuje svou osobitou individualitou, kaţdý vychovává trochu jinak. Co jednoho rodiče zcela zaskočí, druhého to nemusí rozhodit vůbec. Do třetice, kaţdodenní ţivot přináší tolik rozličných situací, ţe se nelze na kaţdou z nich připravovat. K citové výchově dochází většinou nevědomě a nejúčinnější citovou výchovou je to, kdyţ se sami rodiče chovají citově a citlivě, do čehoţ by měla patřit také upřímnost a otevřenost. (Matějček, 2013, s. 91)

4.5.5 Zásady správné výchovy Kromě citové výchovy, která je pro zdravý vývoj jedince nezbytná, si nyní uvedeme pár zásad, které by bylo dobré při výchově dodrţovat. Jedna z prvních zásad je, ţe rodiče by své dítě měli jiţ od malička vést k samostatnosti. Nelze však děti učit samostatnosti tím, ţe je „hodíme do vody a necháme je plavat.“ Rodiče musí děti samostatnosti učit. K tomu je důleţité, aby děti rodičům věřily. Rodiče by jim tedy neměli lhát, dítě by mělo cítit, ţe je na rodiče spolehnutí. Ve třetím roce se u dítěte objevuje tzv. období: „já sám“, kdy chce samo něco tvořit, dělat a pomáhat dospělým. Rodiče by měli tohoto období vyuţít a dovolit dítěti dělat věci samostatně. Je ale potřeba mít čas a být trpělivý, protoţe kdyţ něco dělá dítě samo, trvá to déle, neţ kdyby to za něho udělal dospělý. Problémem je, ţe v dnešní uspěchané době rodiče toho času na děti moc nemají. Často také rodiče mají strach, ţe by 37

děti mohly něco zkazit nebo poničit, a potom od nich můţeme slyšet věty typu: „na to jsi ještě moc malý!“ nebo: „do toho se mi raději nepleť!“ Takovýto přístup k dítěti je neúčelný a sniţuje jeho samostatnost a odvahu něco udělat. (Matějček, 1986, s. 135-136) Při vedení dítěte k samostatnosti je dobré nechávat děti dělat běţné dospělé práce, protoţe to děti baví. Doma při uklízení či vaření, na zahradě, v dílně, jednoduše kdekoliv, kde to je moţné. Takový způsob výchovy bývá velmi účinný, a o to víc, pokud je to práce, která je účelná, a kterou rodič dělá s radostí. Samozřejmě, ţe děti mohou kde co pokazit, ale je to dobrá příleţitost k tomu, vést je k samostatnosti a moct je pochválit za snahu i za drobné úspěchy. (Matějček, 1986, s. 207) Se samostatností souvisí také volnost versus bezpečnost dítěte. Často můţeme slyšet věty jako: „nelez tam, spadneš!“ Rodič by neměl dítěti neustále něco zakazovat jen kvůli přehnanému strachu, ţe by se dítě spálilo, pořezalo nebo se nějak jinak zranilo. Je důleţité nechat dítěti „svobodnou ruku“, umoţnit mu, aby samo objevovalo svět, zjistilo, co je nebezpečné, aby získávalo vlastní zkušenosti. Ze zkušeností, jak kladných, tak i záporných, se dítě nejlépe učí, samo potom ví čemu se vyhýbat. Samozřejmě nemůţe rodič dát dítěti úplnou svobodu, vţdy to chce jít zlatou střední cestou. (Matějček, 1986, s. 144-145) Dítě by se také mělo vychovávat s ohledem na jeho individualitu, s ohledem na jeho přání, potřeby či tendence. Pokud rodiče chtějí u dětí dosáhnout harmonického rozvoje jejich osobnosti, pak musí ke kaţdému dítěti přistupovat individuálně, protoţe kaţdé dítě je jiné. K tomu je potřeba, aby nejen rodiče, ale také vychovatelé např. v mateřské škole nebo ve škole, znali dítě co nejlépe, aby se o něho aktivně zajímali a dokázali se do něho vţít. (Matějček, 1986, s. 189-190) Rodiče by dále měli být ke svým dětem důslední. To znamená, ţe rodiče i ostatní lidé, kteří jsou s dítětem denně ve styku, by se k dítěti ve stejných situacích měli chovat přibliţně stejně. Dítěti se potom svět stává lépe srozumitelným, coţ mu přináší pocit jistoty. Důslednost přináší dítěti oporu v jeho ţivotní cestě. Důslednost však není to samé jako přísnost. Důslednost není o tom, aby dítě poslouchalo rodiče na slovo, slepě a bez vlastního uváţení. Takový přístup by dítě omezoval v samostatnosti, nenaučilo by se samo myslet a rozhodovat. Pro důslednou výchovu je potřeba si zvolit jasné výchovné cíle a podstatné je, aby se v nich oba rodiče shodli. A úplně nejlepší je stanovit výchovné cíle podle moţností dítěte, ne naopak. (Matějček, 1986, s. 192, 194) Důleţité také je vést dítě ke skromnosti, coţ je v dnešní době plné hraček opravdu nelehký úkol. Pravdou je, ţe dříve hraček tolik nebylo. Avšak děti budou vţdy chtít něco, co vidí u druhých dětí, co je pro ně lákavé, co se jim líbí. A rodiče budou vţdy v rozpacích, 38

co dětem dovolit, a co uţ ne. Jde především o to, uvaţovat nad tím, co dítě opravdu potřebuje, co je dobré pro jeho vývoj, co mu dělá radost. Všechny tyto aspekty jsou pro dítě důleţité. Pokud však dítě chce něco „navíc“, jen pro bezprostřední uspokojení, pak rodiče musí říct „ne“. A toto rozhodnutí musí být konečné, samozřejmé, rozhodné, bez vymlouvání, kázání nebo rozčilování. Nesmí rodič říct „ne“ a za chvíli tu danou věc dítěti koupit. Nebo nesmí jeden rodič říct „ne“ a druhý „ano“. Úplně nejpodstatnější věcí v tomto ohledu je, umoţnit dítěti, aby se na danou věc mohlo nějakou dobu radostně těšit, touţilo po ní a pak ucítilo radost ze splněného „velkého přání“. Takových věcí si pak dítě bude víc váţit. Pokud však rodiče uspokojují kaţdé sebemenší přání dítěte hned po tom, co přání vzniklo, tak poté jsou dárky pro dítě samozřejmostí, vymáhá si je za kaţdou cenu, a pokud jednou nic nedostane, cítí se velice ublíţené. Malé dítě však nebude dobrovolně odkládat svou touhu po hračce. Tomu se dítě musí naučit, při čemţ je důleţité vést ho k citlivému zacházení s hračkami, které má. A rodiče by mu při tom měli jít příkladem. (Matějček, 1986, s. 137-138) A jak dítě naučit odepřít si okamţité uspokojení potřeby, v tom Matějček (1986, s. 253-254) vidí řešení, kterým je princip trojfázového hospodaření s penězi. První fází je pravidelné malé kapesné, s kterým můţe dítě naloţit podle své libosti. Druhou fází je zaloţení nevelkého pohyblivého fondu, kam ukládají peníze jak rodiče, tak i dítě. Např. peníze, které dostane za odměnu nebo od babiček. Z těchto peněz si také dítě můţe koupit, co chce, ale musí se na tom domluvit s rodiči a o peníze si říct. Třetí fází je fond závaţnější, větší, do něhoţ se ukládají peníze např. rok a průběţně se na něj nesahá. Je určen na nějakou větší, vzdálenější věc, na kterou se dítě dlouhodobě těší a poté ji jde za ušetřené peníze slavnostně s rodiči koupit. A tímto způsobem se také děti učí penězům porozumět a lépe si uvědomí, ţe spořit peníze přináší velké hodnoty. Proto by rodiče neměli děti před penězi chránit. K tomu všemu také, kdyţ děti mají moţnost si sami nakupovat, se učí samostatnosti a je to lepší, neţ kdyţ všechny touhy uspokojují pouze rodiče. Podle Lipovetského (2007, s. 132) je v dnešní době dítě bráno jako osobnost, která má právo si sama vybírat, posuzovat nákupy, vyjádřit své subjektivní touhy a přání. Dítě má právo na individualitu, štěstí a slast. A rodiče tyto práva dětí podporují prostřednictvím kapesného a nákupů. Spotřeba tedy není chápána jen jako nástroj k uspokojování tuţeb, ale také jako nástroj slouţící k probuzení a rozvinutí samostatnosti dítěte. Nicméně v dnešní společnosti je konzum často chápán jako prostředek k zajištění si klidu v rodině nebo k zajištění si odpuštění u dětí kvůli příliš dlouhým absencím. 39

4.5.6 Prostředí a výchova Výchovu dítěte značnou měrou ovlivňuje prostředí. Oproti výchově je to ovlivňování nezáměrné, má však často intenzivnější vliv na formování osobnosti dítěte neţ samotná výchova. (Laca, 2013, 56-57) Proces utváření osobnosti je však velice sloţitý a u kaţdého jedince jiný. Není jednoznačné, zda je v tomto procesu rozhodující dědičnost nebo vlivy prostředí a výchovy. Obecně se dá říci, ţe na začátku ţivota se u člověka více projevují vrozené znaky a později člověka čím dál více ovlivňuje výchova a prostředí. (Kraus, Poláčková, 2001, s. 103-104) Co se týče dětí a přírody, tak lze s jistotou říci, ţe příroda má na děti mnoho pozitivních vlivů. Příroda u dětí zlepšuje motoriku a dítě si při kontaktu s ní také vůbec zvyká na přírodu a přizpůsobuje se přírodním podmínkám, coţ je důleţité pro jeho budoucí ţivot. V dnešní době je však přizpůsobování dětí přírodním podmínkám poněkud problematické. Dříve lidé ţili a vychovávali děti v přírodním prostředí, kde bývaly děti běţně od bláta a lezly po stromech. Ale dnes většina dětí vyrůstá ve městech, kde rodiče děti od mala vodí za ručičku po asfaltových chodníčcích, aby se jim náhodou něco nestalo a často aţ přehnaně dbají o čistotu a hygienu svých dětí. Krajhanzl také uvádí několik šetření a autorů, kteří zmiňují důvody čím dál méně častého hraní si dětí venku, v kontaktu s přírodou. Za prvé je to způsobeno tím, ţe děti tráví čím dál více času u počítačů, mobilních telefonů a televize. Dalším důvodem je vzrůst hustoty dopravy a nebezpečí hrozící od cizích lidí, proto se rodiče bojí nechávat své děti volně venku. Coţ se týká hlavně měst. V dnešní době také děti často navštěvují mnoţství organizovaných volnočasových aktivit a jiţ jim nezbývá čas na obyčejné hraní si venku. Městské děti tedy často nejsou zvyklé na pohyb v přírodě a přírodní prostředí u nich pak vyvolává pocity nepohodlí nebo dokonce strachu, odporu a štítivosti. Tyto děti se ani v budoucím ţivotě neumí v přírodě pohybovat a všude vidí jen špínu. (Krajhanzl, 2014, s. 48, 52, 60, 67, 71) Rodiče, kteří chtějí, aby jejich dítě bylo na přírodu zvyklé, měli by ho seznamovat s přírodou od malička. Ale tak, aby to pro děti bylo zábavné. Proto by rodiče měli vědět, co je baví. Měli by vědět, ţe pro dítě je velice důleţitý např. krajinný detail. Ten dítěti umoţňuje proţívat drobné, nejlépe ţivé nebo něčím zajímavé krajinné prvky, kterých si dospělý většinou ani nevšimnou. Děti často chtějí vidět něco, co se hýbe, nějaké zvířátko v lesích či na louce. Děti v přírodě také potřebují mít moţnost aktivní činnosti. Zajímá je něco, co se dá sníst, jako jahody, maliny, houby. Zajímají je stromy nebo skály, po kterých se dá šplhat, kde se dají dělat skrýše, nebo různé zříceniny hradů, kam mohou chodit na

40

dobrodruţné výlety. Děti potřebují nějakou motivaci. Kontakt s přírodou ve formě turistiky, pouhé „pasivní“ procházky, to děti, především ty malé, příliš nezaujme. (Librová, 1988, 138)

41

II. VÝZKUMNÁ ČÁST 5. Reflexe vlastní zkušenosti s tématem na počátku výzkumu Dnešní společnost vnímám jako velmi uspěchanou a konzumní. Mě osobně tato společnost nenaplňuje a nikdy bych nechtěla ţít tak jako většina lidí, kteří vydělávají peníze jen proto, aby uspokojili své materiální potřeby. Já osobně si velmi cením lidí, kteří se dokázali odtrhnout od všedního konzumního způsobu ţivota a kteří se rozhodli ţít jinak, skromně, v souladu s přírodou. Váţím si lidí, kteří upřednostňují vnitřní hodnoty před materiálními, kteří neţijí z reklam a kteří nepotřebují nakupovat proto, aby se vyrovnali ostatním nebo aby měli co nejlepší auto. Cením si lidí, kteří věří v kouzlo přírody, protoţe příroda je něco velmi silného a mnoho lidí to nevnímá. A právě s takovými lidmi budu dělat rozhovory k mé diplomové práci. Musím se přiznat, ţe i já sama ţiji poněkud odlišně oproti ostatním lidem. Od mala bydlím s rodiči sice v normálním rodinném domě, ale na zahradě máme venkovní kuchyň a sprchu se solárním panelem, takţe v létě ţijeme prakticky venku. Bydlíme na kopci, kde je jen pár domů a do nejbliţšího města, vzdáleného tři kilometry, většinou chodíme pěšky nebo jezdíme na kole, protoţe k nám autobus nejezdí. Téměř celou naši zahradu obklopuje les, takţe jsem vyrůstala v pěkné přírodě a vţdy jsem k ní měla dobrý vztah. Rodiče mě od malička vedli ke skromnosti, nikdy mně nekupovali moc věcí, a mně to nevadilo, nikdy jsem ke konzumu neměla dobrý vztah. V současnosti sice převáţně ţiji v Brně, ale domů se vţdy ráda vracím a konzumu se co nejvíce straním. Toto téma jsem si vybrala z toho důvodu, ţe mě zajímá, a chtěla jsem se jím více zabývat. Má motivace k psaní diplomové práce byla ta, ţe jsem osobně chtěla poznat lidi, kteří ţijí alternativně, jinak neţ většinová společnost. Chtěla jsem si s takovými lidmi popovídat a zjistit, jaký jejich ţivot je a co jim přináší. Sama jsem jiţ ve svém ţivotě pár „alternativců“ potkala, ale nikdy se mi nepodařilo si s nimi promluvit více do hloubky. A právě tato práce mě motivovala k tomu, kontaktovat lidi, kteří budou ochotni mluvit o svém ţivotě, a za kterými se budu moc podívat osobně, vidět na vlastní oči, jak ţijí.

42

6. Výzkumný design 6.1 Výzkumná metoda Pro svou diplomovou práci jsem zvolila metodu kvalitativního výzkumu, který na rozdíl od kvantitativního přístupu umoţňuje detailní prozkoumání daného případu. Podle Miovského (2006, s. 13) neexistuje jasné a jednotné vymezení této metody. Disman (1993, s. 285 in Miovský, 2006, s. 16) tvrdí, ţe kvalitativní metoda je „…nenumerické šetření a interpretace sociální reality, jehoţ cílem je odkrývat význam podkládaný sdělovanými informacemi.“ Podle něho je také podstatné, ţe výsledkem by mělo být nové porozumění, nová hypotéza nebo teorie. Reichel (2009, s. 40) uvádí, ţe v rámci kvalitativního přístupu existuje celá řada různých postupů, jejichţ cílem je porozumět zkoumanému sociálnímu fenoménu (aspektu, procesu, jevu) a vytvářet jeho komplexní obraz, zahrnující i vztahy s dalšími jevy. „Předmětem kvalitativní metodologie je studium běţného, kaţdodenního ţivota lidí v jejich přirozených podmínkách.“ (Petrusek, 1993, s. 129 in Reichel, 2009, s. 40) Výzkumník zkoumá přímo v terénu a snaţí se vyhledat a analyzovat všechny informace, které by se mohly týkat výzkumných otázek. Sběr dat a jejich analýza probíhají v delším časovém úseku a badatel se snaţí ve svém zkoumání jít co nejvíce do hloubky věci. (Hendl, 2005, s. 50) Švaříček (in Švaříček, Šeďová, 2007, s. 13, 15, 159-160) uvádí, ţe v kvalitativním výzkumu se data sbírají prostřednictvím rozhovoru, pozorování nebo z dokumentů, jako jsou např. různé deníky. Nejčastěji pouţívanou metodou sběru dat je hloubkový rozhovor, jehoţ cílem je získat detailní a komplexní informace o zkoumaném jevu. Tento rozhovor probíhá skrze nestandardizované dotazování pomocí několika otevřených otázek. Díky otevřeným otázkám není pohled respondenta zkreslen přesně danými předurčenými otázkami, které jsou typické pro dotazník nebo strukturovaný rozhovor v kvantitativním výzkumu. Do hloubkového rozhovoru se řadí zaprvé polostrukturovaný rozhovor, kdy má výzkumník předem připravený okruh témat a otázek. Zadruhé je to nestrukturovaný rozhovor, neboli narativní rozhovor, který můţe být zaloţen jen na jediné předem připravené otázce a aţ během rozhovoru se výzkumník ptá na otázky plynoucí ze samotného rozhovoru.

43

6.2 Cíl výzkumu a výzkumné otázky Při

zpracovávání

dat

vycházím

z interpretativní

fenomenologické

analýzy

(Interpretative Phenomenological Analysis, dále jen IPA), jejíţ cíle směřují k lidským zkušenostem a k porozumění konkrétního fenoménu (zkušenosti, záţitku, události, procesu, vztahu). Výzkumná otázka obsahuje to, co předpokládáme, ţe se dozvíme z dat. IPA předpokládá, ţe nám data řeknou něco o tom, jaký lidé mají vztah ke světu a jaký smysl mu připisují. Výzkumná otázka je zaměřena na to, jak respondenti (účastníci výzkumu) rozumějí svým ţitým zkušenostem, a jaký smysl tato zkušenost pro ně má. (Smith, Flowers, Larkin, 2009, s. 46-47) Hlavním výzkumným cílem této práce je popsat zkušenosti rodičů, ţijících alternativním způsobem ţivota, v porovnání s běţnou konzumní společností. Dílčím výzkumným cílem je zmapovat vnímaní současného ţivota těchto rodičů v porovnání s běţnou konzumní společností a v porovnání s tím, jak svůj ţivot vnímali dříve. Dalším dílčím cílem je popsat, jak rodiče vnímají svou výchovu dítěte ve srovnání s výchovou v běţných rodinách. Na základě těchto cílů mi vyvstaly tři výzkumné otázky, které uvádím níţe. Cíle, ani výzkumné otázky neměly tuto finální podobu hned od samého počátku, musela jsem je upravit v průběhu výzkumu. Jak říká Hendl (2005, s. 50), tento postup je v kvalitativním výzkumu běţný. Výzkumné otázky: -

Jak rodič, ţijící alternativním způsobem ţivota, vnímá svůj ţivot oproti tomu, jak ho vnímal dříve?

-

Jak rodič, ţijící alternativním způsobem ţivota, vnímá svůj způsob ţivota oproti většinovému konzumnímu způsobu ţivota?

-

Jak rodič, ţijící alternativním způsobem ţivota, vnímá svou výchovu dítěte oproti výchově v běţných rodinách, ţijících konzumním způsobem ţivota?

6.3 Výzkumný vzorek Podle metody IPA jsou vzorky vybírány účelově, protoţe IPA se zaměřuje na konkrétní individuální zkušenosti. Proto IPA obvykle čerpá z malého homogenního počtu případů. Zaměřuje se na detail, nikoliv na kvantitu. Nelze však přesně říci, jak velký by měl vzorek být. Autoři obecně doporučují, např. pro studentské projekty pouţívající IPA, 44

tři aţ šest respondentů. Respondenti v rámci IPA se nejčastěji shání prostřednictvím doporučení na základě svých vlastních kontaktů nebo metodou sněhové koule, kdy účastníci výzkumu doporučí své známé, kteří by se mohli stát potencionálními respondenty. (Smith, Flowers, Larkin, 2009, s. 48-52) Já osobně jsem pro výzkum pouţila respondenty dva, protoţe data byla dostatečně bohatá a pro účely mého výzkumu takový počet bohatě postačil. Z počátku výzkumu jsem sháněla rodiny ţijící alternativním způsobem ţivota ve vztahu k běţné konzumní společnosti. Bylo těţké vzorek blíţe konkretizovat, protoţe jsem nemohla vědět, jaké respondenty přesně seţenu. Jako hlavní vodítko pro shánění respondentů jsem pouţila ţivot v nějakém netradičním, zvláštním příbytku, protoţe jsem předpokládala, ţe lidé, kteří budou ţít nějak nevšedně, oproti tomu, co je běţné, nebudou nejspíš přijímat konzumní způsob ţivota. Mým dalším kritériem bylo to, ţe tito lidé se museli rozhodnout takto ţít dobrovolně. Ptala jsem se kamarádů, jestli neznají nějaký pár, co ţije alternativně a vychovává dítě. Dítě jsem si vybrala jako důleţité kritérium pro výběr vzorku z důvodu většího propojení se sociální pedagogikou. Napadlo mě, ţe by bylo zajímavé sehnat lidi, kteří mají jiţ školní děti a zkoumat, jak děti vyrůstající v takovém alternativním prostředí to zvládají ve škole. Nakonec jsem však sehnala jen lidi s malými dětmi. A to pár, co ţije s roční holčičkou v maringotce, avšak z páru jsem pro analýzu vybrala jen otce dítěte. Druhým respondentem byl muţ, který vychovává předškolní dítě téměř na samotě a sám, s matkou dítěte mají střídavou péči. Výzkumný vzorek jsem tedy nenazvala rodinou, ale pouze rodičem, který ţije alternativním způsobem ţivota ve vztahu k většinové konzumní společnosti, a který nepřijímá konzumní hodnoty.

6.4 Metoda sběru dat U IPA je důleţité sbírat data takovým způsobem, který výzkumníkovi poskytne bohatý a detailní popis respondentovi zkušenosti. Proto jsem si pro sběr dat vybrala polostrukturovaný rozhovor, který je u IPA nejčastěji pouţíván. Při tomto typu rozhovoru má výzkumník předem připravený okruh témat a otázek, které slouţí jako minimum k tomu, co je potřeba probrat. Pořadí otázek se však nemusí striktně dodrţovat. Výzkumník si během rozhovoru ověřuje, zda tomu, o čem respondent mluví, správně porozuměl, a klade různé doplňující otázky. Snaţí se o to, aby respondent šel ve svém vyprávění co nejvíce do hloubky. (Miovský, 2006, s. 160) Respondent hraje hlavní roli v tom, o čem se 45

mluví. Je potřeba mu dát dostatek volnosti, aby mohl rozhovor směřovat k tomu, co je pro něho významné, aby mohl volně mluvit o tématu, volně reflektovat svůj postoj k tématu a rozvíjet své myšlenky. Výzkumník pouze usměrňuje rozhovor tak, aby se neodchyloval od tématu. Sleduje, co je v rozhovoru pro respondenta důleţité, sleduje vynořující se témata, a pokud je to potřeba, ptá se na otázky, které by měly navazovat na respondentovo povídání. Rozhovor by měl směřovat od témat, která výzkumník povaţuje za významné, k tématům, které jsou významné pro respondenta, k tomu, co původně např. nebylo v plánu. Nečekané obraty v rozhovoru mohou být cennými momenty, protoţe nám mohou poukázat na něco, o čem jsme před tím ani nepřemýšleli. Téma rozhovoru však stále musí být v souladu s výzkumnou otázkou. (Koutná Kostínková, Čermák in Řiháček, Čermák, Hytych, 2013, s. 15; Smith, Flowers, Larkin, 2009, s. 4) Z počátku jsem udělala celkem pět rozhovorů. První rozhovor jsem provedla s Liborem (v polovině ledna 2016) a v ten samý den i s jeho přítelkyní Lenkou. Libor s Lenkou ţijí s roční holčičkou Eliškou v maringotce v malé vesničce v podhůří Bílých Karpat. Měsíc potom proběhl třetí rozhovor, a to s Martinem, který ţije prakticky mimo civilizaci, mimo vesnici, na Broumovsku (Královehradecký kraj), v „chajdě“, kterou si sám postavil. Vychovává tam pětiletou holčičku, taktéţ Elišku, vţdy asi 14 dní v měsíci. S bývalou ţenou, která od něho utekla, mají střídavou péči. Čtvrtý a pátý rozhovor jsem dělala s párem, který ţije na Liberecku, na vesnici v chalupě společně s druhým párem, a kaţdý pár vychovává dítě. Na všechny respondenty jsem získala kontakty přes kamarády. Rozhovorů jsem zpočátku udělala víc, protoţe mně přišlo rozumné, si potom vybrat dva nebo tři nejvhodnější. Vybrala jsem si Libora a Martina, protoţe ti toho o sobě dokázali říci nejvíce ze všech a hovořili prakticky sami od sebe. Zbylí tři respondenti nebyli tolik výřeční, proto jsem musela rozhovor více vést. A pro IPA je důleţité, aby si respondenti co nejvíce rozhovor vedli sami, aby mluvili o tom, o čem chtějí mluvit, a aby výzkumník rozhovor ovlivňoval co nejméně.

6.4.1 Průběh rozhovorů K rozhovoru jsem měla předem připravený okruh témat a k nim příslušné otázky. Vzhledem k tomu, ţe téma diplomové práce pro mě jiţ delší dobu není cizí, okruhy témat i otázky mě napadaly zcela samovolně na základě informací, o kterých jsem v minulosti slyšela nebo které jsou všeobecně známé. 46

Jak jiţ bylo řečeno, první rozhovor jsem vedla s párem, s Liborem a Lenkou, kteří společně ţijí s malou holčičkou Eliškou v maringotce. Rozhovory proběhly jak s Liborem, tak i s Lenkou, ale pro analýzu dat jsem vybrala jen rozhovor s Liborem, protoţe byl rozsáhlejší a obsáhlejší neţ rozhovor s Lenkou a také byl méně ovlivněn mými dotazy. Rozhovory jsem nemohla dělat odděleně, protoţe zde byla jen jedna místnost. Proto jsem oba musela poprosit, aby vţdy mluvil jen jeden. Rozhovor s Liborem probíhal jako první, proto nemohl být povídáním Lenky ovlivněn. Druhý rozhovor (kdyţ nepočítám Lenku) probíhal s Martinem. Respondenty jsem nejdříve kontaktovala přes internet, napsala jim něco o sobě a o mém výzkumném záměru. Pokud odpovídali mým kritériím a s rozhovorem souhlasili, sešla jsem se s nimi osobně v jejich přirozeném prostředí, coţ bylo jistě příjemné nejen pro ně, ale i já jsem na vlastní oči viděla, jakým způsobem ţijí, coţ bylo důleţité pro lepší vţití se do jejich situace. Rozhovory vţdy začaly představením a neformálním povídáním, coţ navázalo atmosféru důvěry, která je pro rozhovor podstatná.

Poté jsem jim připomněla, ţe

rozhovory budu nahrávat na mobilní telefon a ţe budou pouţity jen pro účel diplomové práce. Dále jsem je ujistila, ţe rozhovory budou anonymní, to znamená, ţe nebudu zmiňovat konkrétní bydliště ani celá jména. Respondenti však souhlasili s tím, ţe v diplomové práci můţu pouţívat jejich křestní jména a ţe můţu zmínit oblast Bílých Karpat u Libora a Broumovsko u Martina. Poté jsem jim zopakovala, čeho se má diplomová práce týká a řekla jim, aby se zaměřili hlavně na jejich vlastní subjektivní vnímání a proţívání a pokud se rozpovídají co nejvíce sami od sebe, budu jen ráda. Ještě jsem je upozornila na to, ţe pokud nebudou chtít o něčem mluvit, nemusí. Rozhovory s Liborem i Martinem probíhaly podobně. Oba rozhovory začaly velice nenuceně, na respondentech bylo vidět, ţe mají zájem o sobě vyprávět. Celé rozhovory probíhaly velmi spontánně a přirozeně. Respondenti hodně mluvili sami od sebe, coţ je pro IPA důleţité. Předem připravené otázky jsem kladla tak, abych navazovala na jejich povídání. Doplňujícími otázkami jsem si ověřovala významy jejich zkušeností nebo je naváděla k detailnějšímu popisu daného jevu. Občas se rozpovídali natolik, ţe jsem je musela přivést zpátky k tématu. Oba mluvili souvisle, v řeči se nezadrhávali téměř vůbec. Bylo vidět, ţe vědí, o čem mluví. Na všechny otázky odpovídali bez problému. Kdyţ byly zodpovězeny všechny mé otázky, rozhovor jsem ukončila. Na konci jsme opět přešli k neformálnímu povídání a domluvili jsme se na případném dalším setkání.

47

U respondentů jsem strávila několik hodin. U Libora byla po celou dobu přítomná malá Eliška, o to víc to bylo autentické. Bohuţel u Martina nebyla jeho dcera přítomna. Obě nahrávky byly asi hodinu a půl dlouhé. Především u prvního rozhovoru s Liborem byla nahrávka párkrát přerušena z toho důvodu, ţe si Libor potřeboval někam odskočit, nebo se na chvíli věnovat Elišce apod. Nejdříve jsem přepsala rozhovor s Liborem a postupně jsem začala s analýzou. Rozhovor jsem si opakovaně pročítala a dělala si poznámky. Vzešlo mně ještě pár otázek a nejasností, na které jsem se potřebovala Libora zeptat. Analýzu jsem tedy přerušila a rozhodla se, ţe udělám ještě druhý rozhovor, který se uskutečnil o čtyři měsíce později od prvního rozhovoru. Rozhovor probíhal podobně jako ten první, celkem jsem nahrála necelou hodinu a půl rozhovoru. Stejně tak to probíhalo i u Martina. I u něho mi po počáteční analýze vzešly ještě nějaké otázky, na které jsem se ho chtěla doptat. Druhý rozhovor s Martinem proběhl o pět měsíců později od rozhovoru prvního. Nahrála jsem téměř hodinu a půl dlouhý rozhovor. U obou případů v analýze nerozlišuji rozhovor první a rozhovor druhý, poněvadţ oba rozhovory se velice prolínaly a bylo by sloţité to nějakým způsobem rozlišovat.

6.5 Metoda analýzy dat - IPA Za zakladatele IPA je povaţován Jonathan A. Smith. IPA, neboli interpretativní fenomenologická analýza, je kvalitativní výzkumný přistup zaměřující se na detailní prozkoumání ţité zkušenosti člověka. IPA chce do detailu vědět, co daná zkušenost znamená pro konkrétního člověka, který se nachází v určité situaci, a jaký smysl daný člověk vyvozuje z toho, co zaţívá. IPA se snaţí porozumět jednotlivým fenoménům z perspektivy daného člověka a daného kontextu. Badatele zajímá to, co se stane, kdyţ kaţdodenní lidské zkušenosti dostanou pro člověka určitý význam. Výzkumník se snaţí porozumět tomu, jak se lidé dívají na svou ţitou zkušenost a také chce zachytit a popsat, jakým způsobem daný člověk připisuje své zkušenosti význam. IPA studie se většinou týkají nějaké neobvyklé skupiny nebo situace. Většinou mají menší počet účastníků a snaţí se odhalit podstatu zkušenosti kaţdého z nich. Součástí je, ţe studie můţe objevovat podobnosti a rozdíly mezi jednotlivými případy, sdílejícími podobnou zkušenost, a tím se posunout k obecnějším tvrzením. O dosaţení všeobecně platných závěrů se však IPA nepokouší, snaţí se spíše propojit výsledky s jiţ existujícími výzkumy

48

či literaturou. (Smith, Flowers, Larkin, 2009, s. 3, 29, 32; Koutná Kostínková, Čermák in Řiháček, Čermák, Hytych, 2013, s. 9-10, 14)

6.5.1 Východiska IPA IPA vychází ze tří teoretických východisek, a to z fenomenologie, z hermeneutiky a z ideografického přístupu. Fenomenologie se snaţí zachytit zkušenost v její čisté podobě, bez zatíţení zkušenostmi výzkumníka. O odhalení hlavních myšlenek se snaţí fenomenologická redukce, podle které je nutné tzv. „uzávorkovat“ všechny procesy myšlení, které nejsou primární. (Hendl, 2005, s. 75-76) IPA je fenomenologická v tom, ţe zkoumá zkušenost daného člověka z jeho pohledu a zabývá se zkoumáním zkušeností takových, jaké opravdu jsou. Oproti fenomenologii je v IPA podstatné to, aby výzkumník v analytickém procesu pouţívá i svou vlastní zkušenost, své postoje a přesvědčení, které jsou nezbytné k porozumění dané zkušenosti respondenta. V rámci IPA je sice hlavním cílem porozumění ţité zkušenosti účastníka výzkumu, avšak výsledná analýza této zkušenosti je společným dílem jak respondenta, tak i výzkumníka. (Koutná Kostínková, Čermák in Řiháček, Čermák, Hytych, 2013, s. 10-11) Hermeneutika, jako umění výkladu, někdy jako umění porozumění, je součástí interpretativních sociálních teorií. V souvislosti s IPA nám hermeneutika říká, ţe pro pochopení významu zkušenosti jedince je potřeba interpretace. Základní myšlenkou, která prostupuje celou hermeneutickou teorií, je hermeneutický kruh, neboli dvojitá hermeneutika, který je podstatnou součástí výzkumného procesu IPA. Dvojitá hermeneutika znamená, ţe se respondent snaţí porozumět své ţité zkušenosti a současně se výzkumník snaţí porozumět tomu, jak respondent k tomu svému porozumění přichází. Dále se hermeneutický kruh zabývá dynamickým vztahem mezi částmi a celkem na několika

úrovních.

Hermeneutický

kruh

začíná

základní

znalostí

textu,

tzv.

„předporozuměním“, které tvoří pozadí pro důkladnější analýzu jednotlivých částí. Výsledky analýzy těchto části zároveň napomáhají lépe pochopit zpětně celý text. (Hendl, 2005, s. 73; Smith, Flowers, Larkin, 2009, s. 21, 27-28; Koutná Kostínková, Čermák in Řiháček, Čermák, Hytych, 2013, s. 11) Idiografický přístup zkoumá vztah jedince ke světu, jeho chování a jeho vztahy s okolím a ostatními lidmi, na které nám můţe nabídnout svůj osobní, vnitřní, jedinečný a neopakovatelný náhled. IPA zdůrazňuje idiografický přístup v tom smyslu, ţe se snaţí 49

detailně prozkoumat konkrétní případ, který je vţdy jedinečný. IPA se zajímá o hloubkovou analýzu, proto musí být analýza úplná, vyčerpávající a systematická. K tomu jsou potřeba malé a důkladně vybrané vzorky lidí (Smith, Flowers a Larkin, 2009, s. 29)

6.5.2 Fáze IPA Při analýze rozhovorů jsem postupovala podle následujících fází, jak je shrnují Koutná Kostínková a Čermák (in Řiháček, Čermák, Hytych, 2013, s. 16-21). Nutno však podotknout, ţe tyto postupy jsou pouze doporučením autorů, neexistuje přesně daný správný postup vedení analýzy. Fáze analýzy: 0. fáze: Reflexe výzkumníkovi zkušenosti s tématem výzkumu 1. fáze: Čtení a opakované čtení 2. fáze: Počáteční poznámky a komentáře 3. fáze: Rozvíjení vznikajících témat 4. fáze: Hledání souvislostí napříč tématy 5. fáze: Analýza dalšího případu 6. fáze: Hledání souvislostí napříč případy Tito autoři také zmiňují, ţe rozhovory jsou analyzovány odděleně případ od případu, to znamená, ţe nejdřív proběhne analýza jednoho případu od začátku aţ do konce, a aţ poté se začne s analýzou dalšího případu. Tím zachováme idiografický, neboli individuální přístup ke kaţdému případu. K tomu je potřeba „uzávorkovat“ veškeré myšlenky spojené s předchozím případem. Samozřejmé je, ţe se nelze zcela vyhnout vlivům z předchozích analýz, nejdůleţitější však je, mít otevřenou mysl pro objevování nových témat. K tomu, abychom do analýzy nevnášeli své vlastní myšlenky, postoje a názory, je důleţité během výzkumu provádět reflexi svých zkušeností s tématem výzkumu. To výzkumníkovi pomůţe „uzávorkovat“ své prekoncepce (domněnky), spojené s daným tématem a díky tomu si lépe uvědomí svou interpretativní roli ve výzkumném procesu. Při této reflexi je také důleţité si uvědomit vlastní motivaci pro výzkum daného fenoménu. Tuto reflexi Koutná Kostínková a Čermák zařazují do nulté fáze analýzy. Smith, Flowers a Larkin (2009, s. 55) zmiňují ještě pár principů, které by výzkumník měl při výzkumu dodrţovat. Patří sem flexibilita, trpělivost, nezaujatost, empatie, ochota výzkum provádět a zodpovědnost za svět účastníka výzkumu. Výzkumník potřebuje 50

odhodlání, vytrvalost, a také zvědavost. Téma by ho mělo zajímat. Je také důleţité si pamatovat, ţe v IPA neexistuje nic jako „přesná“ data a ţádná verze událostí není „opravdovou“ pravdou.

6.6 Postup při analýze dat Jiţ přepisování dat pro mě bylo významné, protoţe jsem si pečlivě poslechla celý rozhovor. Pauzy, zdůraznění v mluvě, emoční reakce (jako např. smích, rozplynutí v hlase) jsem si do přepisu zaznamenávala. Z toho se pak při analýze dalo vyčíst, ţe daná pasáţ je pro respondenta nějak neobvykle významná. Nutno podotknout, ţe jsem nepřepisovala jednu pasáţ, kde se Martin rozpovídal o ekonomice v našem státu. Za nultý krok autoři Koutná Kostínková a Čermák povaţují vlastní reflexi tématu. První část reflexe jsem jiţ uvedla na začátku výzkumné části, druhou část uvedu na jejím konci. Nyní tedy začnu popisem postupu analýzy od prvního kroku. 1. krok: Potom, co jsem rozhovor přepsala, jsem si celou nahrávku poslechla ještě jednou, abych se lépe vţila do situace a emocí respondenta. Poté jsem si rozhovor několikrát četla, snaţila jsem se na respondenta naladit, vţít se do jeho kůţe a dívat se na svět jeho očima. (Koutná Kostínková, Čermák in Řiháček, Čermák, Hytych, 2013, s. 17) Snaţila jsem se nemyslet na nic jiného a „uzávorkovat“ své vlastní hodnocení, názory a myšlenky. První a druhý krok se mi prolínal, protoţe jiţ v prvním kroku jsem si některé důleţité části textu podtrhávala a poznámky, které mě napadaly, jsem si zapisovala zvlášť na papír. 2. krok: Rozhovor jsem si pomalu pročítala znovu a znovu a při tom si podtrhávala pasáţe, které mi přišly, ţe jsou pro respondenta důleţité. Tyto podtrhané části textu mně pak napomohly v další fázi, kdy jsem dělala poznámky na pravý okraj papíru. Poznámky jsem dělala ručně, protoţe je to pro mě přirozenější forma, neţ psaní na počítači. Zprvu jsem se zaměřila hlavně na poznámky deskriptivní, kdy jsem vnímala obsah, vypisovala jsem si, co a proč je pro respondenta důleţité z toho, co říká, vypisovala jsem jeho hlavní myšlenky a zkušenosti. Poté jsem se zaměřila především na poznámky lingvistické, kdy jsem vnímala, jaká slova respondent pouţívá, na jaká klade důraz, jaká slova se opakují, jaká zájmena respondent pouţívá, jestli pouţívá nějaké metafory apod. Poté jsem se zaměřila na poznámky konceptuální, kdy jsem se snaţila s téměř kaţdým řádkem vést dialog a zapisovat si otázky, úvahy a volné asociace, které se ve mně vynořovaly. Samozřejmě tyto druhy poznámek se mi částečně mísily, zapisovala jsem všechno, co mě 51

zrovna v tu chvíli napadlo. Pouţila jsem také dekonstrukci textu, kdy jsem rozhovor četla odděleně po odstavcích pozpátku, coţ mně umoţnilo zaměřit se opravdu jen na ty dané části, na slova a jejich významy, a vidět to z jiného úhlu pohledu, neţ kdyţ jsem text četla souvisle. (Koutná Kostínková, Čermák in Řiháček, Čermák, Hytych, 2013, s. 18) 3. krok: I třetí krok se mi mísil s druhým, protoţe uţ v druhém kroku se mi začala vynořovat témata, která jsem si vypisovala nebo jen podtrhávala v poznámkách. Témata vycházela z poznámek a vypisovala jsem je na levý okraj papíru. Snaţila jsem se zaměřit opravdu na to nejpodstatnější, abych text a detaily co nejvíce zredukovala, ale zároveň, aby témata stále byla propojená s původním textem. (Koutná Kostínková, Čermák in Řiháček, Čermák, Hytych, 2013, s. 19) 4. krok: V tomto kroku jsem hledala souvislosti mezi tématy. Udělala jsem to tak, ţe jsem témata vypsala na papír, ke kaţdému tématu jsem připsala číslo stránky a řádku a jednotlivá témata jsem vystříhala a poté je přiřazovala k sobě. Některá témata se vzájemně „přitahovala jako magnet“, ty jsem skládala pod sebe, z některých témat se zrodilo téma nadřazené, u některých skupin podtémat jsem nadřazené téma vymyslela. Nepouţila jsem úplně všechna témata. Výsledkem tohoto kroku byl seznam nadřazených témat s podtématy. (Koutná Kostínková, Čermák in Řiháček, Čermák, Hytych, 2013, s. 20) 5. krok: Po tom, co jsem dokončila čtvrtý krok analýzy s Liborem, pokračovala jsem v analýze rozhovoru s Martinem opět od prvního do čtvrtého kroku. Měla jsem tedy seznam nadřazených témat a podtémat jak Libora, tak i Martina. Poté jsem si na nějaký čas dala od analýzy pauzu a věnovala se části teoretické. Kdyţ jsem se opět vrátila k analýze, nejdříve jsem zcela dokončila analýzu rozhovoru s Liborem a aţ poté jsem přešla k dokončení analýzy rozhovoru s Martinem. Postupovala jsem tak, ţe kaţdé nadřazené téma se všemi podtématy jsem zařadila do jednoho textového dokumentu, kam jsem vloţila veškeré úryvky z rozhovoru, které byly v souladu s daným tématem. Tyto úryvky jsem si potom pročítala, znovu se navracela k poznámkám a vypisovala vlastní interpretace, vystihující mé porozumění respondentovi zkušenosti. Tak vznikl souvislý text doplněný doslovnými citacemi respondenta. Při interpretaci jsem se snaţila jít „za“ to, co se v textu bezprostředně objevovalo, to znamená za zjevný obsah textu. Snaţila jsem se myslet na princip hermeneutického kruhu, to znamená, ţe jsem neustále kooperovala mezi částmi a celkem. (Koutná Kostínková, Čermák in Řiháček, Čermák, Hytych, 2013, s. 22) 6. krok: Po dokončení obou analýz jsem hledala souvislosti napříč případy. Pracovala jsem s původními nadřazenými tématy a podtématy obou případů, která jsem 52

k sobě řadila podle podobností. Témata opačného významu jsem také dávala k sobě. Stejně jako ve čtvrtém kroku mi vznikl seznam nadřazených a podřazených témat, kdy jsem opět kaţdé téma s jednotlivými podtématy vloţila do textového dokumentu a přiřadila k nim odpovídající části textu z obou rozhovorů. Poté jsem se snaţila vyzdvihnout jen ty nejpodstatnější témata, jen nejdůleţitější aspekty společných znaků obou respondentů. Tuto část jsem jiţ nedoplňovala přímými citacemi respondentů. Některá tvrzení respondentů jsem však doplnila tvrzeními autorů, která byla uvedena v teoretické části.

53

7. Analýza dat 7.1 Výsledky analýzy rozhovoru s Liborem 7.1.1 Charakteristika Libora a jeho ţivota Liborovi je 40 let a v maringotce ţije tři roky (tři roky to byly v lednu roku 2016). V této vesnici, kde nyní ţije, trávil i své dětství. Většinu ţivota však ţil ve městě. V 16 letech se mu přihodil úraz, který málem nepřeţil. Dlouhou dobu potom trávil v nemocnici. Poté pracoval na stavbách jako zedník, ale od toho úrazu měl velké bolesti a špatné zdraví mu práci znemoţňovalo. Nyní nepracuje a pobírá invalidní důchod. Libor měl dvě neúspěšná manţelství. Jeho druhá ţena byla Ukrajinka, která od něho neustále utíkala. S ní měl syna Daniela. Kdyţ bylo Danovi pět let, manţelka se od něho definitivně odstěhovala. Libor čtyři roky vychovával syna sám, bydleli ve městě v bytě. Poté se odstěhoval se synem ke své matce, zpět do té vesnice, kde bydlí nyní. Po pár měsících si syna vzala do péče jeho bývalá manţelka, coţ bylo pro Libora velice bolestné, kdyţ se s ním musel rozloučit. (Nyní se však se synem stýká a má s ním dobrý vztah.) Libor tedy zůstal sám. Ale zanedlouho poznal Lenku, se kterou si pořídili maringotku a jiţ za tři měsíce od seznámení spolu začali v maringotce bydlet. Zde začal Liborův nový ţivot. Vesnice, kde Libor s Lenkou bydlí, je trochu divočejší neţ obvyklé vesnice. Je to poměrně daleko do města, dá se říci, ţe je to mimo běţnou civilizaci. Ale úplně mimo civilizaci neţijí. Elektřinu a tekoucí studenou vodu v maringotce mají, mají dokonce i notebook, mobilní telefony a internet. Mají ale jen suchý záchod venku, koupelnu ani pračku nemají. K maringotce však Libor nově staví dřevěnou přístavbu, protoţe přece jen maringotka pro ţivot s dítětem je hodně malá. V blízkosti jejich obydlí je několik stavení a je zde opravdu nádherná krajina. Vnitřek maringotky je velice útulný. Stěny jsou obloţené dřevem, topí se v kamínkách a vše je pěkně uspořádané a vymyšlené tak úsporně, aby se to do tak malé místnosti vešlo.

54

7.1.2 Přehled hlavních témat Z analýzy mně vzešlo celkem 6 hlavních témat a 14 podtémat. 1. Těţká cesta za štěstím a. Bolest a utrpení b. Aţ na dno c. Ţivotní změna jako cesta za svobodou 2. Boj s léky 3. Ţít a otevřeně proţívat a. Mít pro co ţít b. Otevřít své srdce 4. Dnešní doba a. Nesmyslnost dnešní konzumní doby b. Plout s davem 5. Obyčejnost, příroda a svoboda a. Proţívání štěstí díky přírodě b. Obyčejný společný ţivot v malém prostoru c. Alternativa jako svoboda d. Bez skromnosti to nejde 6. Společná výchova a. Jak vychovávat b. Láska – největší kredit do ţivota c. „Samovýchova“ v přírodě versus výchova ve městě

55

7.1.3 Popis jednotlivých témat 7.1.3.1 Popis tématu: Těţká cesta za štěstím Bolest a utrpení Libor měl v mládí váţný úraz a od té doby ho doprovázejí velké chronické fyzické bolesti, které se markantně odráţejí i na jeho psychice. O bolestech se Libor zmiňuje často, protoţe ho to pořád trápí.: „…a co se týče třeba počasí, to jsou stavy, kdy člověk je úplně ochromen, nemůţe dýchat, nemůţe chodit, nemůţe myslet, úplně na něho padne něco co je těţko popsatelné.“ K tomu ještě dělal a stále ještě dělá těţkou fyzickou práci, čímţ si bolesti ještě zhoršuje: „Já jsem byl třeba schopen dělat v nepřetrţitém dvanáctihodinovém provozu v noci, kde na osmičkách uţ jsem měl problém stát na nohách… …ta těţká práce mně ty bolesti prohlubuje….“ Jenţe manuální práce ho baví, on neví, co jiného by dělal. Pro něho je důleţité dělat právě to, co člověka baví a v čem je dobrý: „…nemám školu na to, abych seděl u počítačů, já su manuálně zručný, a pokud člověk nenajde vyuţití v tom, v čem je dobrý, tak potom je za trest v té práci. …lidi by měli dělat to, co je baví, protoţe v tom budou dobří…“

Aţ na dno Libor prošel dlouhou a náročnou cestou neţ poznal Lenku. Neustále se svým ţivotem musel nějakým způsobem bojovat. Jiţ samotné dětství měl velmi těţké, vyrůstal s pěti sourozenci, jeho rodiče se jenom hádali a nakonec se rozvedli. Otec jako hlava rodiny byl přísný a Libora dokonce bil: „…a otec byl dost tvrdý. …a jako za všecko jsem mohl, a on mě fakt moc bijával…“ K tomu všemu pro něho dětství znamenalo jen ukrutnou práci. Proto tu zůstat nechtěl a odešel do města: „…byl tady docela těţký ţivot…“ „…my jsme vlastně vyrůstali tady na té chalupě a všichni jsme chtěli pryč do města jo. Protoţe my jsme si tu jako děcka neuţily nic dobrého, jenom robotu a robotu a chtěli jsme jít trochu za kulturú a poznat i něco jiného.“ S bývalou ţenou, Ukrajinkou, zaţíval těţké období. Ona byla překáţkou k tomu, aby Libor mohl jít správnou cestou. On vţdycky touţil po tom, postavit si něco ze dřeva, s ní to však nešlo: „…vţdycky jsem s tim musel bojovat, několikrát jsme byli u soudu, ona byla utečená na Ukrajině, takţe jsem proţíval docela těţké chvíle. …a pořád jsem chtěl jít tou správnou cestou, ale nebylo to moţné.“ Ale on jí vţdycky odpustil, protoţe jí hrozně moc 56

miloval a: „…právě proto jsem byl schopen zajít do krajností, co se týče toho, ţe jsem jí to dokázal odpustit“ Libor to bez lásky ani neumí: „Protoţe to jinak není opravdové…“ On kaţdou ţenu, s kterou byl, vţdy miloval. O to víc bolestivé to bylo, kdyţ o ţenu přišel: „A já jsem zaţíval hluboké rány tady tohoto, po sedmi letech našeho společného manţelství…“ Libor zaţíval opravdu velmi těţké chvíle, kdyţ od něho ţena utekla a on musel syna vychovávat sám a k tomu řešil: „…svoje zdravotní problémy, řešil jsem svoju cestu, řešil jsem spoustu věcí, měl jsem velké deprese… Jsem po velice těţkém úraze, takţe jsem bojoval se systémem, který na mňa vlastně vůbec nebral ohled…“ Psychicky ani finančně to nezvládal, aţ se dostal, dá se říci na dno: …jsem jezdil stále po doktorech a vyšetřeních a léky jsem bral, takţe spousty peněz jsem musel dávat do systému, které jsem vlastně od něho dostal, takţe jsem neměl ani na ţivobytí. Pohyboval jsem se vlastně, jak bych řekl, na hranici sociální nouze…“

Ţivotní změna jako cesta za svobodou Kdyţ ještě Libor ţil ve městě, a byl na tom opravdu špatně, uvědomil si: „…ţe takhle ţít nechci, ţe tohle není moja cesta, ţe musím z tama jít pryč, ţe musím jít za svobodú, ţe to mně dokáţe pomoc.“ Ale sám nebyl schopen si to uvědomit a něco s tím udělat: „A ty neumíš si pomoc, to musí někdo ti pomoc…“ „…i kdyţ si najdeš jinou cestu jo, tak se nedokáţeš vymanit z těch starých zvyklostí, z těch obručí.“ O pomoc poţádal jednu vědmu, která mu dokázala otevřít oči, otevřít mu cestu za novým ţivotem: „…úplně super mně pomohla. Ona mně otevřela cestu.“ Dřív byl Liborův ţivot úplně beze smyslu: „…mně to vůbec nedávalo smysl, nic, a člověk sa v tom topil a všecko bylo špatné. … Hlavně člověk vůbec neměl sílu jako s tím něco udělat…“ A tu ţivotní sílu, kterou Libor potřeboval k tomu, aby mohl změnit svůj ţivot, mu dodala ona vědma, která mu týden posílala energii na dálku: „A bylo to velice intenzivní, já jsem to velice cítil, teplo po těle… … Já jsem byl v takovém napojení. Jo já jsem to moc potřeboval.“ Libor je velmi sensitivní člověk. V energii věří, protoţe to zaţil, velmi silně to cítil a: „…moc mě to pomohlo, udělat ten krok, odstěhovat se, tam jsem to úplně uřezal ten ţivot a prostě jsem se osvobodil. To bylo moc dobré.“ Všechno to do sebe pěkně zapadlo, konečně Libor začal pociťovat svobodu: „…hlavně to byla taková svoboda, já jsem cítil takovú úlevu, protoţe jsem věděl, ţe uţ to

57

trochu dává smysl.“ Libor je vědmě velmi vděčný, protoţe on neměl peníze a i přes to mu vědma energii posílala: „…ona to všecko udělala úplně zadarmo. Já jí za to fakt vděčím.“ Libor to vnímá tak, ţe základem pro nový ţivot je sám se rozhodnout a udělat první krok, coţ bývá nejtěţší. Vystoupit z davu a jít si svoji cestou: „Udělat ten první krok. To je právě o veliké odvaze, ţe člověk musí udělat ten krok do toho neznáma. …odhodlat se vykročit jinak neţ všichni ostatní. … No a tak to je velice důleţité. To je jenom na něm. To neřídí nikdo jiný, jenom on.“ Liborův nový ţivot začal tím, ţe se odstěhoval k mámě, za nějaký čas se tam seznámil s Lenkou a kompletně se změnil: „…já jsem naráz začal nosit fousy, dlouhé vlasy, stýkat se s jinýma lidma, s takovýma co se sem přistěhovali, ti alternativci, a začal jsem prostě jako ţít jiný ţivot…“

7.1.3.2 Popis tématu: Boj s léky Libor se v medicíně velmi zklamal: „…medicína nedokáţe vyléčit tyto stavy těţkých úrazů…“ Podle Libora lékaři neumí nic víc, neţ ho nadopovat silnými léky, které mu zaprvé moc nezabírají, za druhé mu ničí orgány a za třetí mu nabouraly celou jeho osobnost: „…tomu člověku to bere úplně identitu, bere mu to pocity, sexuální ţivot nemůţe vůbec proţívat…coţ je tak velké omezení v mladém věku, ţe to člověku nabourá absolutně všecko jo. Všechno.“ Po tom, co se Libor přestěhoval z města na venkov, a poznal Lenku, začal ţít kompletně nový ţivot a také se rozhodl, ţe skoncuje s léky i s lékaři. Rozhodl se, ţe začne: „…něco dělat se svým ţivotem sám, ţe to vezmu do svých rukou.“ Libor musel mít opravdu velkou vůli, velkou touhu po svobodě, protoţe i přes přísné varování lékařů si šel vlastní cestou: „…jsem cítil tu svobodu toho, ţe kdyţ to dokáţu, budu jinde jo.“ Libor léky tři roky nebral, tudíţ ví, ţe to bez toho jde. I v současnosti je brát nechce, několikrát to výrazně opakuje a zdůrazňuje: „…já s lékama nikdy nezostanu… …léky brát nebudu, jenom teď, kdyţ to bylo těţké…“ Ale bohuţel to poslední dobou bez léků úplně nešlo, protoţe pořád pracuje na dřevěné přístavbě, a práce mu bolesti zhoršuje. Libor se přemáhá a pracuje i přes bolest. Je to pro něho velké dilema a neustále pracuje na tom, jak se osvobodit od bolestí a přitom nebrat léky: „…protoţe já pokaţdé kdyţ si beru nějakú tabletku, proţívám těţké dilema, jestli ještě vydrţím tu bolest…anebo si tu tabletku vezmu a budu začínat zas ten těţký boj, kdy vím, ţe mně to ničí játra a ledviny…“ Nyní se alespoň snaţí s prací mírnit, protoţe má rodinu, která ho potřebuje: „…ale uţ se nepřemáhám tak, 58

protoţe si dávám fakt oddech… …musim si nastavit jiný vzorec, protoţe vím, ţe mě rodina potřebuje…“ Libor navenek vypadá jako silná osobnost, avšak to, ţe proţíval a stále proţívá těţké krize, to si uţ nikdo moc neuvědomuje. „A za mnou právě choděj bráši, a říkaj: „Tys byl vţdycky takový tvrdý, pevný jako skála.“ Jo ale oni nevěděli, ţe proţívám těţkou vnitřní krizi, ţe jsem úplná troska…“ Boj s léky je pro něho stále tolik těţký: „…bojovat s chemií…to je brutální, to opravdu, pokud se člověk nechá nastavit, ţe bere kaţdodenně dávky docela silné, tak potom jako není lehké cesty z toho.“ To, co Liborovi velmi pomohlo přestat s léky, byla marihuana: „…velkým prostředkem k tomu abych to přestal brát, tím přechodem, byla pro mě marihuana. Protoţe bez toho bych to určitě nedokázal.“ Ale i tak bez léků proţíval těţké bolesti a velké deprese. Tou dobou byl však jiţ s Lenkou, která pro něho byla (a samozřejmě stále ještě je) tou největší oporou: „…ale uţ jsem byl s Leničkú, takţe mně to dodávalo velkou sílu, coţ jsem potřeboval.“ Marihuana mu i nyní velmi pomáhá od bolestí.

7.1.3.3 Popis tématu: Ţít a otevřeně proţívat Mít pro co ţít Liborovi v těch jeho bolestech, v tom jeho trápení, hodně pomáhá Lenka a malá Eliška: „…vím, ţe mám krásnou hodnou ţenu a krásnou princeznu Elišku, která mě dodává velkou sílu…“ Libor sice proţívá velké bolesti, ale jeho odhodlání ţít pro rodinu je tak silné, ţe to všechno dokáţe překonat. Ţít pro rodinu a naplno to proţívat, to je pro Libora to nejdůleţitější: „…kdyţ člověk má proč, tak dokáţe nemoţné fakt. Dokáţe skály přenášet. Ta inspirace, to motto, to je tak moc důleţité. A kdyţ je to vlastně to, ţe člověk chce ţít se svou rodinou, chce to proţívat, tak to je prostě úplně já myslím to nejkrásnější.“ Libor těţce pracuje, dělá na té dřevostavbě, ale dělá to pro rodinu. Dokáţe se pro ni neskutečným způsobem obětovat: „…já jsem měl tak těţké bolesti, ale já jsem si to vzal úkolem, ţe já toto musim zvládnout…“ A po tom všem, co se mu v ţivotě přihodilo, uţ nyní dokáţe cokoliv. Úraz a všechno ostatní, co si zaţil, vnímá částečně i jako pozitivum ve svém ţivotě, protoţe mu to dodalo sílu zvládnout i takřka nemoţné: „…tím právě, ţe se mi stalo, to co se mi stalo, ten úraz, tím víc jsem schopen, bych řekl, nadlidských výkonů.“

59

Otevřít své srdce Kdyţ se Libor rozhodl mít rodinu, musí na to mít sílu. A k tomu mu velmi napomáhá, kdyţ otevře své vnímání, vnímání k bohu, vnímání k vyšším energiím, vnímání k druhým lidem. To mu dodává sílu a zároveň mu to ukazuje správnou cestu, správný ţivotní směr: „Já jsem se rozhodl mít rodinu, já musím být silný jo. …to je velká cesta. A tady taková cesta, kdyţ to člověk dělá s otevřeným srdcem, upřímně, s otevřeným vnímáním, tak si myslim, ţe to nemůţe nikdy špatně navádět. Nemůţe.“ Proto Libor chce: „…být otevřený k tomu duchovnímu vnímání a ke vnímání vztahů lidí“ Protoţe: „…ty vyšší energie, to napojení funguje…“ Pro Libora je důleţité být otevřený, naslouchat svému srdci a mít tzv. „zdravou duší“, protoţe věří, ţe to mu pomůţe i s těmi fyzickými bolestmi: „…kdyţ je zdravá duše, je zdravé tělo…“ To spojuje také se svobodnou duší a se svobodným tělem: „…to je tak důleţité, mít svobodnou duši, potom člověk má svobodné i tělo, je prostě spokojený, a nechce to nic, jenom otevřít se tomu, jo, a naslouchat.“ Kdyţ Libor jednou takto otevřel svou duši, své vnímání, tak mu to pomohlo uvolnit i celé tělo: „…mě tak moc pomohlo, tak mě to osvobodilo, já jsem tady večer leţel… …úplně uvolněný, úplně jsem proţíval euforii úţasnou, to jsou tak silné věci jo. …proţil jsem něco, co mi potvrdila totiţ i moja matka.“ Toto úţasné uvolnění v Liborovi prolomilo jakousi vnitřní zábranu, co se týče vztahu s jeho matkou. Konečně mohl dát najevo to, co cítil uvnitř uţ léta: „…já jsem moju matku nedokázal objat a říct ji, ţe ju mám rád, i kdyţ jsem po tom moc touţil. A tak šel jsem za matkou a řekl, mami, dal jsem ju pusu, objal jsem ji…“ Liborovi na jeho rodině velmi záleţí, proto pro něho bylo prolomení vztahu s matkou velmi významné. Libor nyní, co má druhé dítě, si uvědomil, jak moc je důleţité dát najevo to, co člověk cítí. Kdyţ má např. člověk někoho rád, tak mu to říct: „…jsem zjistil, ţe takto se ty bariéry dají prolomit, co to přináší člověku, ţe to přináší velkou svobodu tady toto, ţe člověk nechá to nitro vystoupit na povrch…“ Důleţité pro Libora je: „Dokázat odpustit, přijít za někym a říct mu: „Já tě mám rád.“ Schopnost odpustit je pro Libora jedna z nejdůleţitějších vlastností člověka. Uvádí to např. i v souvislosti se vztahem k otci, který byl na něho zlý, ale Libor mu to všechno dokázal odpustit. Libor vůbec není po otci. On sebe vnímá úplně jinak: „Ale já jsem byl vţdycky jiný, já jsem byl takový srdečný, ţe jsem se s ním za chvíli zas bavil, dokázal jsem mu odpustit, jo.“ S tématem odpuštění se Libor zmiňuje také v rámci ţití v tomto kraji, který je velmi „tvrdý“ a panují tu nepřátelské vztahy: „…ta tvrdost tohoto kraje, taková jako zapšklost těch lidí, zaťatost, ţe oni nedokáţou odpustit…“ Libor se však snaţí o to, aby ty vztahy 60

byly lepší: „…my tady s kaţdým se snaţíme dobře vycházat…to je základ, to dobré vědomí a být spíš tim kladným činitelem neţ tim záporným.“ A podle Libora je potřeba tyto nepřátelské vztahy prolomit: „A ničím jiným to nelze prolomit, jedině láskou, pravdou a odpuštěním. A nevzpomínat na staré křivdy… …toto je lék. Ne na jednu nemoc, na jedno srdce… Toto je lék na všecky bolesti, jo.“ Libor věří, ţe odpuštění člověku umoţní si vytvořit stav vnitřního klidu, který z člověka: „…vyzařuje. A můţe se lidem dívat do očí a usmívat se na ně a cítí se dobře, jo.“ Taková cesta, kdy je člověk vnitřně v klidu, je podle Libora cesta: „…vlastního vědomí, vlastní svobody, a co bude chtět mu bude otevřeno.“

7.1.3.4 Popis tématu: Dnešní doba Nesmyslnost dnešní konzumní doby Libor vidí dnešní dobu jako nesmyslnou, plnou lţí. Několikrát se zmiňuje o tom, ţe oproti minulosti jsou dnes věci nekvalitní: „Dneska je to nastavené tak, ţe se dělají šmejdy… lidi valí prachy a kupují si šmejdy.“ … „všecko, aby to byla kvantita a ne kvalita.“ Libor preferuje heslo nekupovat, ale vyrábět si věci sám, kvalitně, jako za starých časů. Nechce podporovat nějaké velké obchodní společnosti: „…nepodporuji tento nesmyslný byznys, který plní kapse velkejm společnostem a z lidí dělaj úplné chudáky jo. A lidi pak nehledí uţ vůbec na kvalitu, protoţe hlavně ţe je to levné…“ Velmi si váţí dřívější doby, kdy byli lidé poctivější a výrobky kvalitnější. V rozhovoru zmiňuje několikrát, ţe je zastáncem starých věcí: „…zastávám ty staré dobré řemesla, ty poctivé práce. Ty lidi to dělali srdcem.“ Libor si myslí, ţe lidé jsou dneska hrozně líní a pohodlní: „…je to v té pohodlnosti těch lidí jo. Ţe oni si radši všechno zaplatí neţ aby…“ si např. něco vyrobili sami. Podle Libora je dnešní doba hodně o penězích. „…lidi viděj ty peníze.“ Libor také vnímá dnešní dobu jako velmi urychlenou. Důsledkem toho lidé kromě práce nemají na nic jiného čas, na nic jiného neţ na práci ani nemyslí. V tónu hlasu bylo poznat, ţe tato skutečnost Liborovi opravdu vadí, protoţe pro něho je velmi důleţité mít čas především sám na sebe a na svou rodinu: „…se to odvíjí od té zrychlené doby, kdy po člověku je ţádáno čím dál víc a člověk nemá čas pomalu ani sám na sebe a lidi ani nehledí na to prostě. …jenom jít do té práce, lehnout si, vyspat se a jít znova.“ Libor říká, ţe vţdy byl proti konzumu: „…já sem nikdy nebyl takový jako měšťák, s tim konzumem takový jako za jedno. Já jsem měl vţdycky svoje.“ Kvůli úrazu, který se mu stal v brzkém mládí, neměl nikdy mnoho peněz: „Takţe u mňa ten konzum nikdy 61

nepřipadal v úvahu. Mě to nějak nelákalo, nebavilo jo.“ Libor není zastáncem konzumu, ale zároveň vnímá to, ţe většina lidí ve městech konzum zastává a dá se tedy říci, ţe město a konzum k sobě neodlučně patří: „Hlavně ten konzum je uspokojuje, protoţe v tom městě, já nevim, čím by to šlo nahradit jo.“ Dále jiţ neví, co více ke konzumu říci, protoţe do města jezdí málo. Zde je krásně vidět, ţe Libor vnímá konzum především v těch městech: „No jinak jako k tomu konzumu. Já teda, blíţ se nemůţu k tomu nějak vyjadřovat, protoţe já do města moc nejezdím.“

Plout s davem Libor vnímá jako problém dnešní doby mimo jiné to, ţe lidé se chovají, jako kdyby neměli vlastí mozek, vlastní rozum. Nechají se ovlivňovat a řídit ostatními, tzv. „plují s davem“. A kdyţ se jim něco nelíbí, tak to akorát svádí na druhé, ale sami nemají zájem s tím něco dělat. Ani si neuvědomují, ţe jen oni sami jsou tvůrci svých ţivotů, ne druzí lidé: „…spousta lidí si taky stěţuje. …ţe jsou nespokojení a tak, a třeba s tím nechtějí ani nic dělat a jenom si tak stěţují a prostě plují s davem jo.“ Lidé dokonce mají strach vzít ţivot do vlastních rukou. Mají strach odtrhnout se od davu, udělat něco jiného, neţ je obvyklé: „…Lidi se toho hrozně bojí vystoupit zodpovědně sám za sebe a jít si svoji cestou. Protoţe to je…velká odvaha a zodpovědnost.“ Libora nikdy nebavilo plout s davem, nevidí v tom smysl: „Mně to bylo vţdycky odporné. Mně připadalo, ţe je to totální výmaz jo. Ţe davy se valí tak se budu valit taky jo. Ale ten smysl tam není ţádný.“ Zároveň tvrdí, ţe dřív, jak ţil ve městě, tak si to ani neuvědomoval, ţe s tím „davem pluje“, ţe je ovlivňován ostatníma: „…dřív jsem to viděl jinak, protoţe jsem byl s tim davem. …to jsem to tak nevnímal jo. Protoţe prostě sem tam ţil, a ne ţe by mně to připadlo úplně normální, ale tak jako sem se musel přizpůsobit.“

7.1.3.5 Popis tématu: Obyčejnost, příroda a svoboda Proţívání štěstí díky přírodě Liborovi se velmi líbí místo kde ţije, pociťuje tady velkou svobodu. S emočním naladěním popisuje krásu tohoto kraje a krásu přírody, kterou tady proţívá: „…ten výhled, nádherný ty kopečky a tady ten baráček dřevěný… …tady ptáčci, káně mají hnízdo, srnky tady chodí… …člověk tady tu přírodu velmi silně proţívá…“ Citově svůj nynější ţivot a domov v přírodě silně proţívá, velmi ho to naplňuje. Několikrát opakuje jak je šťastný: 62

„…vím, ţe tady patřím a vím, ţe jedině tady já můţu být šťastný. …můţu říct, ţe mě takovýto ţivot hrozně naplňuje a nechtěl bych bydlet nikde jinde.“ Libor je šťastný a spokojený s tím, ţe ţije se svou rodinou na tak krásném místě. Jiţ ani netouţí po cestování, po kterém dříve touţil: „…já jsem zjistil, ţe vlastně tady su šťastný, ţe netouţim nikde cestovat, ţe tady mě to obklopuje tím, co potřebuju,“ Libor je rád, ţe ţije v přímém kontaktu s přírodou. Rád přírodu pozoruje, hlavně ráno, kdyţ má pěkně klid sám pro sebe. Velmi si uţívá takové obyčejné věci, jako např. východy slunce: „To je tak krásné, kdyţ člověk ráno se obudí… … A ráno svítá… pozoruju, jak pěkně to slunko vylézá… … tady je tak nádherně…“ Přírodu vnímá jako něco neskutečného a přenádherného. Libor si uţívá ţivot venku, ţivot v přírodě, kdyţ člověk: „…sedne si ven, venku svítí sluníčko, nasnídá se venku….“ Oproti tomu lidé ve městech jsou neustále zavření doma: „Kdeţto v těch panelákoch lidi zadělávajú ty okna, aby jim tam nesvítilo to slunce, a my právě jdeme ven… …dýchat ten čerstvý vzduch, vidět tu blízkou přírodu krásnou, to je paráda. Člověk dokáţe sedět celý den a nic nedělat. Tak pěkně se jen dívat.“ Podle Libora se člověk můţe chovat přirozeně, otevřeně, opravdově a vše naplno proţívat především pokud ţije na venkově, v blízkosti přírody, kde je klid. Ve městě se: „…člověk nechová přirozeně…“ V přírodě je to oproti městu: „…intenzivnější a tím pádem je tady člověk taky takový svobodnější…“ „…tady je to takové otevřenější všechno, jo. Opravdovější.“ Libor sice přímo nemluvil o tom, ţe by byl věřící, ale nějakým způsobem věřící určitě je. Vnímá nějaké spojenectví mezi přírodou a bohem: „…tady se víc člověku otevírá vědomí, je to tady takové řekl bych blíţ k tomu bohu.“ Podle Libora to tady na člověka více zapůsobí, kdyţ se otevře, protoţe: „…je tady větší klid a ta příroda, a ta čistota té přírody.“ Libor cítí, ţe kdyţ člověk ţije v blízkosti přírody, tak to na něho má velký vliv: „…to člověka fakt jako léčí, to ticho, tady ti ptáčci a to je úplně boţské fakt. …naplno to tady víc proţívá neţ v tom městě.“ Ve městě plného chaosu ani nelze něco proţívat: „…protoţe tam to je zmatek, moc chaos, hluk a tak.“

Obyčejný společný ţivot v malém prostoru Libora naplňuje obyčejný ţivot, kdy nemyslí na nějaké touhy a potřeby, ale jen proţívá kaţdodenní obyčejnosti: „Já su spokojený člověk s tím, ţe su naplněný tím, ţe si můţu jít v klidu lehnout a necítím ţádné tuţby a potřeby, ţe cítím takové naplnění a takovú radost z toho ţivota. Z toho obyčejného ţivota, kdyţ člověk proţívá ty obyčejné lidské 63

radosti a starosti kaţdý den.“ Kdyţ tento obyčejný ţivot proţívají dva lidé v maringotce, tak: „…o to víc je to vroucnější si myslím….“ Pro Libora je tento společný obyčejný ţivot plný lásky velmi naplňující a důleţité je, ţe ho proţívají teď a tady. To, ţe Libor s Lenkou ţijí v tak malém prostoru a ţe jsou téměř pořád spolu, vnímá Libor přínosně pro jejich vztah, protoţe: „…člověk proţívá úplně všechno s tím člověkem. …člověk ţije právě úplně jinýma pocitama jo. Právě tou přítomností a tím, ţe proţívá to vlastně vědomě.“ Jen to chce hodně tolerance: „…a ten prostor ztíţený, to ţádá jako docela velikou toleranci jo, co se týče čehokoliv.“ Vztah s Lenkou vnímá jako něco ne příliš obvyklého v dnešní době, protoţe lidé si nedokáţou představit být spolu kaţdý den. Coţ podle Libora není dobře: „…protoţe málo lidí by bylo třeba ochotno nebo schopno tady vůbec toto podstupovat. Protoţe dneska jsou lidi rádi, kdyţ se vidí raz za týden… Ale to nepřináší to vnitřní naplnění jo, opravdu. To přináší spíš takovú roztrţitost. Kdyţ se dva lidé rozhodnou ţít takovým alternativním způsobem ţivota, je podle Libora důleţitá hlavně láska, schopnost odpuštění a schopnost napojit se na druhého, vnímat ho. Libor to vypráví s takovým emočním zabarvením, ţe je vidět, ţe souţití a vzájemné napojení s Lenkou skutečně velmi silně proţívá: „…a je to úplně krásné kdyţ sa to snaţí vnímat a volně to nechat proudit a říct, co si myslí, a co cítí. To je tak energeticky silné. Ta symbióza ve vyšší úrovni je moc důleţitá. A to přinášá tak jako úţasné naplnění…“ Podle Libora se lidé v dnešní uspěchané době ani nedokáţou zklidnit a napojit se jeden na druhého: „…jako vţít se do jeho situace, aspoň na chvíli, aby necítili jenom sami sebe, svoje poţadavky, pohnutky a bolesti, ale i ty potřeby a prosby a tuţby toho druhého partnera.“ Ne vţdy však ten společný ţivot byl jednoduchý, protoţe to bylo něco úplně nového: „No samozřejmě, ţe jsme tady proţívali těţké chvíle, protoţe jsme nevěděli, jak to chodí na této lodi, kdyţ začneme ţít v maringotce.“

Alternativa jako svoboda Libor vnímá svobodu jako základ tohoto způsobu ţivota: „No já si myslim, ţe v té alternativě je právě ta úţasná svoboda.“ Alternativu Libor vnímá jako cestu svobody, která však vůbec není jednoduchá. Je to především o velké zodpovědnosti, protoţe: „…člověk nikde jako nemá ubezpečení, ţe třeba kaţdý chce ten materiální výsledek, to materiální ubezpečení nějaké nebo ţe jde správným směrem.“ A tady je to především o 64

tom věřit v sám sebe, věřit svému srdci, otevřít se svému vlastnímu vnímání: „…kdyţ člověk poţádá, aby šel správným směrem tak bude naveden. Bude. Kdyţ otevře své srdce a vnímání tak prostě to jde.“ Překáţkou je to, ţe: „…lidi nechtějí. Oni o tom chtějí mluvit a chtějí být druhými litováni. To jim nepomůţe.“ Libor opakuje několikrát, jak je tento alternativní ţivot zodpovědný a jak je důleţité si tu zodpovědnost uvědomovat: „…pokud člověk k tomu nebude zodpovědně přistupovat, tak se to můţe zvrhnout proti němu velice lehce jo.“ Dříve Libor plul s davem a cítil se nesvobodně. Dnes jiţ má svůj vlastní směr, a proto se cítí mnohem svobodněji neţ dříve: „…teď se cítím svobodněji, protoţe si jdu svoji cestou no.“ Dřív se Libor musel přizpůsobit, ale dnes se můţe naplno projevovat tak, jak chce, coţ je pro něho mnohem lepší, léčivější a svobodnější: „…tady člověk můţe myslet na cokoliv a plnit si ty svoje sny, samozřejmě ţe v rámci jako určitých norem.“ Dále svoboda pro Libora znamená, ţe je člověk takový, jaký je, nepřetváří se, chová se tak, jak to cítí, ne tak, jak by se měl chovat podle mínění ostatních: „…tady je člověk takový, jaký opravdu je. Berte mě, neberte, to je vaše věc.“ Libora také baví si věci vyrábět sám, podle sebe: „…to co v tom člověku je, nechat proudit. Jo a pak to má sílu, pak to má tu energii, je to krásné, člověk do toho dává své srdce, svoje všechno jo.“ Tyto pocity zaţívá i z budování společného příbytku s Lenkou: „…protoţe my jsme to tvořili s úţasným nadšením, s velkou láskou, a tvořili jsme to dohromady.“ To, ţe člověk tvoří něco ze sebe, to pro Libora znamená, ţe si jde svou vlastní cestou, směřující ke svobodě: „…ţe člověk nejde jak to stádo těch ovcí, ţe věci začne dělat… tak jak je cítí, tak jak je vnímá. Navzdory třeba tomu, jaké ohlasy to přináší třeba z okolí.“ I toto bydlení se úplně liší od ostatních: „…já nekopíruju nikoho, prostě dělám to tak, jak to cítím…“ Libor přiznává, ţe lidé ve městech mohou v konzumu také pociťovat určitý druh svobody spočívající v čím dál větší pohodlnosti a nabídce všeho. Libor to však nevnímá jako tu správnou svobodu. Libor tuto „nepravou svobodu“ spojuje s otroctvím a s tím, ţe je to opět o penězích. Např. lidé ţijí nezdravě a potom dávají spousty peněz na to, aby se uzdravili: „…ten konzum nedopřává tu svobodu bych řekl takovou, jaká ta svoboda má být. … Jo ten konzum ţe dokáţe člověka úplně zdegenerovat, zotročit jo. „Přeţrat sa a umřet.“ Ne to je jako sranda… Ale ty lidi kdyţ fakt tak ţerou neurvale tak mají zdravotní problémy a tak. Ale na tom je to zaloţené. Ta farmacie na tom profituje.“

65

Bez skromnosti to nejde Kromě svobody je pro Libora velice důleţitá také skromnost. Podle Libora ve městech lidé ţijí hlavně pro peníze a neustále něco nakupují. Oproti tomu tady na venkově, v přírodě, jsou lidé skromní: „Zbytečně neutrácejí peníze za to, za co nemusí, protoţe jich jednak moc nemají…“ a člověk kdyţ nemá moc peněz, tak ho to právě vede k té skromnosti. I on s Lenkou a Eliškou ţijí velmi skromně a těch peněz moc nemají. Ale ani po nich netouţí. Oni těch peněz totiţ moc nepotřebují, protoţe jsou právě skromní. Jsou šťastní s tím, co mají. A Libor byl vţdycky „kutil“ a spoustu věcí si dokáţe vyrobit sám, spoustu věcí dokáţe zuţitkovat: „…snaţím nekupovat věci ale vyrábět si je. … …člověk dokáţe z věcí, co někdo vyhodí udělat něco, co je řekl bych plnohodnotné. Já to uplatňuju i tady na té stavbě.“ Libor to vnímá tak, ţe kdyţ člověk nepotřebuje kupovat pořád něco nového, tak nepotřebuje ani tolik peněz, tím pádem nemusí tolik chodit do práce a zbude mu spoustu času na sebe, na svou rodinu, na svůj domov: „Můţe právě tu energii spíš věnovat doma, na ten svůj pozemek, nebo na to místo kde ţije, té rodině, a to je pak vidět, fakt, to je úplně něco jiného.“ Skromný ţivot Libor vnímá jako velmi smysluplný a zdravý: „…to má normálně i smysl jo. …kdyby byl člověk skromnější, byl by i zdravější jo. Já si myslim, ţe by úplně jinak přemýšlel.“ Skromný ţivot v přírodě je mnohem zdravější neţ ţivot ve městech také tím, ţe si člověk můţe něco vypěstovat sám: „A člověk si třeba uvědomuje co jí, jde si utrhnút paţitku na záhonek, to úplně jinak chutná jo, neţ kdyţ si to donesem v nějakém igelitu zapařeném z obchodu…“ Skromnost Libor spojuje také s přírodou a s ochranou planety. Libor se zmiňuje o tom, ţe konzum ničí celou planetu a ţe je to úplně zbytečné. Protoţe kdyby byli lidé skromní, víc by si váţili přírody a tudíţ by to i na celé planetě vypadalo lépe: „…tím ţe je člověk skromný, oproti tomu konzumu, tak si myslim, ţe vlastně je daleko víc spjat s tou přírodou a s tou planetou. Jo ta příroda, my jsme její součástí a nesmíme ju ničit.“ Libor z vlastní zkušenosti můţe říct, ţe kdyţ je člověk skromný, a nepotřebuje nové technologie, tak můţe být spokojený s tím co má a: „To k člověku právě samo přijde, kdyţ je skromný… …ţe tu skromnost na člověku lidi poznaj. Jo ţe to není nikdo, kdo je nějaký rozhazovačný, ale ţe je skromný. A rádi mu třeba kde co přinesou.“ … „…třeba kde jaká zelenina, nám někdo dá, co doma vypěstuje a tak jo. Nebo za něco vyměníme, coţ je dobré.“ Avšak Libor také vnímá to, ţe mnozí lidé právě nedokáţou být skromní a chtějí neustále jen nakupovat podle toho, co je právě moderní: „Ale někteří lidi prostě chtějí být tací. Protoţe ty trendy jsou takové no.“ 66

7.1.3.6 Popis tématu: Společná výchova Jak vychovávat Libor to vnímá tak, ţe výchova, ve smyslu nějakého vedení dítěte, teď teprve začíná, protoţe Eliška je ještě moc malá: „Ono sa to teprv začíná projevovat, začíná se sebeuvědomovat a teď začíná právě to vedení, ta zodpovědnost toho, jakým směrem to dítě povedeš.“ Ale přesně jakým směrem to dítě povedou, to je zatím ve hvězdách: „Já teď nekonkretizuju výchovu, jestli takovým směrem nebo takovým, protoţe samozřejmě to budeme řešit, aţ to nastane.“ Hlavní je, ţe to dítě musí vychovávat společně, vést ho stejným směrem. To je pro Libora velmi důleţité. Proto také Libor o výchově mluví většinou v mnoţném čísle, protoţe Elišku vychovávají společně. Je to o: „…společné domluvě. My si spolu promluvíme s snaţíme se, aby jsme to dělali oba dva společně… Nemůţe to jeden vést tím směrem a druhý jinak ţe. To musí být společný směr.“ Nějaké rázné vedení však Libor s Lenkou praktikovat určitě nebudou, protoţe oba upřednostňují volnější výchovu: „…tomu chceme nechat tak nějak volnější průběh…“ vychovávat: „takovým svobodnějším způsobem…“ Ale samozřejmě nic se nesmí přehánět. Libor vidí odstrašující případ u známých, kteří: „…dokáţí benevolentně přistupovat k dětem aţ tak, ţe oni ztratí sociální cítění, jo neumí pozdravit, neumí poděkovat, neumí vůbec nic, protoţe rodiče je na to ani neupozorní.“ Libor s Lenkou se snaţí vychovávat zlatou střední cestou, to znamená ne moc tvrdá a přísná výchova a naopak ne moc benevolentní a úplně volná výchova: „Eliška je docela velký ţivel, takţe někdy na ňu třeba musíme zvednout hlas jo… Ale je zas naopak velice vnímavá, takţe jako kdyţ se na to jde takovým střízlivým způsobem, ţádný extrém tam teda ne… …tak si myslím, ţe to vyhovuje i dítěti i rodině.“ Podle Libora nějaký recept na výchovu neexistuje: „Protoţe ta individualita těch dětí je tak různorodá…“ … „…víc dbát na ty potřeby dítěte je důleţité, na to jak se cítí.“ Pro Libora i Lenku je důleţité vychovávat nejen svobodným způsobem, ale také jít dítěti příkladem a vést ho k zodpovědnosti: „…příkladem mu jít je důleţité. Protoţe nemůţeme po dětech chtět aby dělaly něco, co vidí, ţe my děláme pravý opak ţe. A k zodpovědnosti sama za sebe, ţe ten člověk si uvědomuje sám sebe, svoje bytí, ví, kde patří…“ Výchovu v tomto alternativním prostředí Libor vnímá bez problémů, a je to hlavně tím, ţe Eliška zatím nechodí do školky, do školy a interakce se společností tam zatím není. Aţ tehdy nastává zásadní zlom. Libor to viděl u známých, u jiných „alternativců“, ţe problémy začaly, aţ kdyţ děti začaly chodit do školy: „…jak ty děti byly malé a 67

nenavštěvovaly školu školku, tak si ţily zlatým způsobem a svobodným. Jakmile děti musely chodit do školy, tak od nich to bylo jednak daleko a ti děti byly asocializované od té jejich svobody, kterou oni trošku podcenili jo.“ Libor si je vědom toho, ţe se svobodou ve výchově se to nesmí přehánět. Pořád člověk musí být hodně zodpovědný. Ale obavy z toho, aţ Eliška půjde do školky, do školy, nepociťuje, protoţe ví, ţe se to dá řešit i jinak: „…kdyby bylo potřeba alternativně to řešit, jako třeba učit doma, tak Lenka je toho schopná.“ Ale jestli to bude nebo nebude potřeba, to se uvidí, na to je zatím času dost: „Člověk to nemůţe plánovat moc dopředu takové věci.“ Jediné, v čem Libor vidí trochu problém, je nedostatek prostoru. Přiznává, ţe ţivot v maringotce je vhodný pro zamilovaný pár, ale s dítětem uţ je to komplikovanější. Proto také staví tu dřevěnou přístavbu: „…já si myslím, ţe maringotka k celoročnímu bývání nebo dlouhodobému s dítětem je moţná tak dobrá ze začátku jo. …proto jsem na tom pracoval. …je to důleţité co tady dělám, pro nás pro všechny, ţe aţ Eliška bude větší, bude potřebovat zázemí, aj se kde umýt jo, a nechci, aby byla ve škole odstrkovaná.“

Láska – největší kredit do ţivota Pro Libora je láska jedna z nejdůleţitějších hodnot. On sám byl v dětství o lásku ochuzen, protoţe v domácnosti převaţoval materialismus, jeho otec dával přednost penězům a majetku před rodinou: …on je těţký materialista… …materialismus tam byl těţký, ten barák, ale lásky tam v tom baráku nebylo nikdy. …ten přepych… …to bylo tak všecko studené.“ Jediné, na co má Libor příjemné vzpomínky, je dětství strávené u babičky: „já na to vzpomínám tak srdečně, to bylo tak něco jako nostalgicky příjemného, to dětství, takové svobodné jo.“ Protoţe Libor o tolik lásky přišel ve svém dětství, a přitom celý ţivot tolik touţil nejen po lásce, ale také po rodině, tak o to víc chce lásku proţívat nyní se svou milovanou rodinou. Ve výchově je pro něho láska na prvním místě. Lásku: „…povaţuju za největší kredit do ţivota pro děti. …chcu tomu svému dítěti, nebo kolik jich bude, dát tolik lásky, kolik jen budu schopen.“ Libor chce prostřednictvím výchovy Elišce dát nejen lásku, ale dále je pro něho důleţité: „…abych to dítě vychoval k úctě ke starším, jo…k úctě k přírodě… …a k lásce k přírodě.“ A: „…vychovávat děti v pravdě a lásce a nelhat jim.“ Pro Libora je velice naplňující vidět svou dcerku, kdyţ má radost, kdyţ je šťastná, a moct to naplno proţívat. A k tomu je právě potřeba láska: „…cítit jako tu radost toho dítěte, vnímat to, dávat mu co člověk můţe, tu lásku, a hrát si s ním. To je úplně vidět jak to 68

dítě je šťastné. …jak ona se rozesměje a přitulí. Ty pocity, kdyţ člověk zaţívá, to jsou tak silné pocity, které si nikdy od dětí nevynutí, pokud jim třeba nedá lásku…“

„Samovýchova“ v přírodě versus výchova ve městě Libor má velkou radost z toho, ţe jeho dcera nevyrůstá v uspěchaném městě, ale ţe vyrůstá právě tady v dřevěné maringotce, v přírodě, kde je boţský klid. Jako kdyby se tady zastavil čas. Tu dnešní zrychlenou dobu zde člověk ani nepociťuje. Libor toto místo srovnává s dřívější dobou, která byla úplně jiná neţ nyní: „…mňa to tak vnitřně naplňuje, taková krásná zdravá holčička, ţe vyrostla tady právě v té maringotce a v té zdravé přírodě, a není v tom uspěchaném městě. Ţe tady můţe proţívat naplno, to co proţívaly děti třeba před třiceti rokama, protoţe doba nebyla tak pohnutá, zrychlená a elektronická jak teď.“ Libor miluje dřevo, dřevěné věci, proto taky téměř všechno mají doma ze dřeva. Podle Libora má dřevo úplně jinou energii neţ např. nějaký beton ve městech, a i to dítě to vnímá: „…to dřevo to je magické…“ … „…dřevo, Eliška chodí, to pohlázá, prostě to dítě v tom vyrůstá, v něm to je. To je jiná energie opravdu, to je něco úplně jiného. A je to hrozně teplé.“ Libor vnímá tady tu výchovu v přírodě mnohem svobodněji a přirozeněji neţ ve městě, protoţe pobývat venku v přírodě s dítětem a vnímat zvuky přírody, to se nedá ničím nahradit: „…tady je ta výchova svobodnější, ţe je to takové jako fakt víc jak to člověk cítí. Ţe to dítě dá do té přírody, tady ho pohoupá, tady mu zpívají ptáčci…“ Libor vnímá, ţe tady dítě více vnímá přírodu, kdeţto ve městech se děti často zajímají jen o počítače a mobily. Tomu se Libor snaţí vyhýbat, co to jen jde: „To je úplně jiné, neţ kdyţ to dítě roste v tom městě. Tam je odsouzené pomalu jen na ty počítače, ty mobily. Já neříkám, ţe ty děti tady to neláká. To samozřejmě ano. Ale pokud to dítě nemusí mít, tak jim to nedáváme ţe.“ Avšak v dnešní době to bez moderní techniky úplně nejde: „Ale dneska ta škola to vyţaduje ty počítače. A tak no.“ Dítě kdyţ je venku, v přírodě, tak zde probíhá jakási „samovýchova“, kdy se podle Libora dítě učí prakticky samo, všechno si vyzkouší na „vlastní kůţi“, coţ je mnohem lepší neţ celá obrázková kníţka. Dítě je podle Libora i zdatnější neţ děti ve městech, protoţe chodí po různorodém terénu a ne po chodnících: „Tady ta výchova, tady to dítě se učí. … Jo ţe tady to funguje tak jako bych řekl samo ta výchova. … Protoţe tady je v té přírodě.

69

Ono jde, chytá trávu, ohmatá si to rukama, a neučí se to ve škole na papíře jo. To dítě se učí chodit v terénu od malička, je zdatné.“ Další rozdíl Libor vidí v tom, ţe ve městech rodiče dětem pořád něco nakupují, různé drahé věci: „…tam právě se chodí na nákup, a to je pro ty děti, mami to a to, jo… …to je hrozné. Tam právě je vidět, ţe ty rodiče nevědí co s penězma, jo.“ Není nic neobvyklého, ţe malé dítě má např. mobilní telefon s připojením na internet. Podle Libora je to zcela zbytečné: „…protoţe ty děti to nepotřebují, jednak je to kazí, bere jim to spoustu času, který by mohly věnovat něčemu jinému, co je v nich třeba rozvíjet, něco duchaplného jo.“ Libor s Lenkou nakupují, jen kdyţ je to nutné a na Elišku nekupovali vůbec nic. Lenka: „…jednou za čas zajede do takové charity, kam odnese oblečení, co uţ nenosí a s Eliškou si vybere nové. Nic to nestojí, a je to pěkné, zachovalé…“ Podle Libora „měšťáci“ neţijí jen ve městech, ale jsou i na vesnici. Vidí, v jakých autech tady ti lidé jezdí a vozí děti do školy. Ti pak neudělají uţ ani krok pěšky: A to uţ v těch dětech roste jo. Oni jsou potom líní, jenom by jedly, seděly u počítačů…“ Podle Libora by děti i dospělí měli víc chodit pěšky. Avšak tato vesnička je celkem daleko od města, proto ţivot bez auta tu můţe být komplikovaný. Libor s Lenkou dřív auto měli, ale teď zjistili, ţe lze bez auta ţít zcela bez problémů. Kdyţ bude třeba, tak si prý auto pořídí, avšak lepší by bylo, kdyby oni a v budoucnu i Eliška jezdili autobusem nebo chodili pěšky: „Kdyţ tady člověk nemá auto, tak je úplně odřezaný. Jo ale to je tolik peněz co člověk do toho auta vrazí. Ale kdyţ sa nad tím člověk zamyslí, ţe ho vlastně vůbec nepotřebuje.“ Libor si uvědomuje, ţe pro děti je velmi důleţitý kontakt s vrstevníky. Akorát ţe tady těch vrstevníků, s kterými by si Eliška mohla hrát, moc není. Přitom v dřívějších dobách si tady děti spolu hrávaly, ale tato doba uţ je dávno pryč: „…dřív toto tady tak fungovalo jo. …oni si spolu hrávaly na těch pastvách, kde jaké hry dělávaly, ohně dělaly, zpívaly si a tak. Ta pospolitost taková byla těch dětí, takţe to bylo velice dobré no. Teď uţ to vůbec není no.“ Z toho Libor cítí trochu obavy: „…aţ bude Eliška větší, aby si měla s kým hrát. Jako nějaké děti tady kolem jsou jo. Ale tady je to takové, ţe to nějak moc nefunguje.“ Co se týče výchovy v přírodě a výchovy ve městě, tak podle Libora nezáleţí jen na tom prostředí. Ţe i kdyţ Eliška bude vyrůstat v přírodě, tak stejně tu „zrychlenou dobu“ uţ má v genech. Libor si myslí, ţe: „…dnešní děti se rodí jiné, neţ jak se rodili dřív“ … „…je to tak všechno zrychlené, ţe je to poznat i na tych dětech. …genetika je ovlivněna i tím jídlem a vším, ţe ta zelenina je všeckým naspídovaná… Takţe to je všecko v nás no. A ţe to ovlivňuje i celkově jako vývoj si myslim.“ 70

7.1.4 Shrnutí výsledků analýzy rozhovoru s Liborem Nyní se vracím k výzkumným otázkám a na základě analýzy rozhovoru se pokusím na následující tři otázky odpovědět. Jak rodič, ţijící alternativním způsobem ţivota, vnímá svůj ţivot oproti tomu, jak ho vnímal dříve? Libor vnímal svůj dřívější ţivot jako těţké období, protoţe proţíval nešťastná manţelství, velice touţil po rodině, coţ se mu zcela nenaplnilo. Dnes tu rodinu má a konečně má pro co ţít. Ţít pro rodinu je pro Libora to nejdůleţitější. Libor téměř celý ţivot zaţíval silné bolesti a deprese, nyní je zaţívá také, ale Lenka s Eliškou jsou pro něho velkou oporou, navíc ţije v krásném prostředí, v krásné přírodě, líbí se mu stavení, ve kterém bydlí, proto se celkově cítí mnohem lépe neţ dřív a bolesti se dají překonat. Dřív byl Liborův ţivot úplně beze smyslu, ţivot ve městě mu nedával smysl, všechno bylo špatné. Dřív tzv. „plul s davem“, proto se necítil svobodně. Nyní se cítí svobodný, protoţe si jde svou vlastní cestou, a to mu dává smysl. Ani léky nechce brát jako dřív, protoţe má nedůvěru k lékařům a chce vzít svůj ţivot do vlastních rukou a léky nebrat, v tom vidí taktéţ tu svobodu. Dřív se musel přizpůsobovat ostatním, kdeţto dnes můţe ţít naplno, to co chce, můţe být tím, kým opravdu je, bez ohledu na to, co si myslí ostatní. A v tom je také ta svoboda. Je to mnohem lepší a zdravější ţivot neţ dříve. Tento ţivot Libora oproti dřívějšku velmi naplňuje, je tady šťastný. Velmi silně tady také proţívá kontakt s přírodou, coţ dřív ve městě nemohl. Dřív pociťoval samé trápení a dnes je spokojený s tím, ţe můţe proţívat obyčejný ţivot, plný kaţdodenních lidských radostí i starostí. Jak rodič, ţijící alternativním způsobem ţivota, vnímá svůj způsob ţivota oproti většinovému konzumnímu způsobu ţivota? Tento svůj ţivot Libor úzce spojuje s přírodou, člověk si tady přírody víc váţí, neţ lidé ve městech. Kdeţto město spojuje Libor právě s tím konzumem. Podle Libora je dnešní konzumní způsob ţivota hlavně o kvantitě, a ne o kvalitě. To znamená, ţe lidé pořád utrácejí spousty peněz za hromadu nekvalitních věcí. Libor se snaţí co nejvíce vyrábět si věci doma sám, dá se říci postaru. Je to kvalitnější a moc to nestojí. Libor vnímá dnešní dobu jako velmi zrychlenou, kdy má člověk čas jen a jen na práci, protoţe lidé potřebují vydělávat hodně peněz, aby mohli hodně nakupovat podle nejnovějších trendů. Kdeţto tady je ten ţivot skromný. Libor s Lenkou nakupují jen to

71

nezbytné, moc toho nepotřebují, protoţe hodně věcí vyrobí Libor sám, sami si něco vypěstují apod. Vyţijí si s tím, co mají. Proto nepotřebují ani tolik peněz, nemusí tolik vydělávat a mají čas především sami na sebe. Mít čas sám na sebe, na svou rodinu, a na svůj domov, to Libor vnímá jako podstatnou součást tohoto ţivota. A to, ţe je tady ten ţivot skromnější, tak je i zdravější neţ konzumní ţivot ve městech. V konzumní společnosti se většina lidí nechá ovlivňovat druhými, tzv. „pluje s davem“. Jsou jako stádo ovcí a nedokáţou být zodpovědní sami za sebe. Ţivot, který ţije Libor s Lenkou je sice zodpovědný, ale zato svobodný. A pocit svobody je pro Libora velice důleţitý. V konzumní společnosti lidé mohou proţívat svobodu moţná v tom, ţe si mohou dopřávat čím dál víc pohodlí a čím dál víc materiálních věcí. To však není ta pravá svoboda, kterou Libor zaţívá tady. Tady je ta svoboda právě v tom, ţe člověk toho má co nejméně, co nejméně toho potřebuje. Konzum člověka jenom zotročí, to není svoboda. Libor ten ţivot tady vnímá jako přirozenější, opravdovější, svobodnější, léčivější neţ je ţivot v konzumu, ve městě. Tady je člověk blíţ k bohu, lepé můţe otevřít své vědomí, protoţe je tu klid a krásná příroda. Člověk tady všechno víc proţívá. Ve městech nejde něco proţívat, protoţe tam je moc zmatek, chaos a hluk. Libor silně proţívá společné souţití s Lenkou, protoţe oni v tak malém prostoru spolu proţívají úplně všechno, v tu danou chvíli, v ten daný okamţik. A jsou téměř pořád spolu. Libor vnímá velké pouto mezi nimi, silné napojení, kdy jeden vnímá toho druhého. Podle Libora v běţné společnosti lidé nejsou schopni spolu takhle ţít, v malém prostoru a k tomu se vidět kaţdý den, protoţe v dnešní společnosti má kaţdý dost práce a na toho druhého nemá ani čas a není tedy schopen se na toho druhého napojit. Jak rodič, ţijící alternativním způsobem ţivota, vnímá svou výchovu dítěte oproti výchově v běţných rodinách, ţijících konzumním způsobem ţivota? Libor společně s Lenkou chtějí vychovávat volnějším, svobodnějším způsobem, kdy je třeba dbát především na potřeby dítěte, na to, jak se cítí. Celý tento svobodný způsob ţivota je hodně o zodpovědnosti, proto i k výchově musí přistupovat zodpovědně a i samotné dítě chtějí vychovávat k zodpovědnosti samo za sebe. Libor chce Elišku vychovat v pravdě a k lásce k přírodě a vůbec nejdůleţitější pro Libora je dát dítěti co nejvíce lásky. Výchova tady, v maringotce, v přírodě, je podle Libora mnohem lepší pro to dítě, neţ výchova ve městech, v konzumním prostředí. Protoţe oproti tomu uspěchanému městu tady Eliška vyrůstá ve zdravé přírodě, kde je klid, a alespoň částečně se tady vyhne pohnuté, zrychlené a elektronické době. Výchovu tady vnímá Libor jako svobodnější a 72

přirozenější neţ ve městech. Tady dítě vnímá hlavně přírodu, zato ve městech se děti zajímají hlavně o počítače a mobily. Rodiče běţně svým dětem pořád něco kupují, různé drahé věci, a děti mají tablety a mobily jiţ od útlého věku. S tím Libor nesouhlasí. Podle něho je lepší, kdyţ si Eliška bude hrát venku, v té přírodě. Výchova v přírodě probíhá z větší části sama. Kdy dítě se učí samo, v přírodě si vyzkouší mnoho věcí na „vlastní kůţi“, coţ je lepší neţ z kníţek. Eliška chodí od mala v různém terénu, tak je zdatnější neţ děti ve městech, které se setkávají hlavně s pohodlnými cestami. Podle Libora je také zdravější, kdyţ Eliška vyrůstá v maringotce, která je ze dřeva, neţ kdyby vyrůstala někde v paneláku. Děti ve městech jsou také hrozně líní, nedokáţou udělat ani krok pěšky, protoţe jejich rodiče je pořád vozí autem. Libor s Lenkou auto nemají a ani ho moc nechtějí, podle Libora bude lepší, kdyţ Eliška bude chodit pěšky, popř. autobusem. Jedinou nevýhodu, kterou tady Libor pociťuje, je to, ţe je tady málo vrstevníků, se kterými by si Eliška v budoucnu mohla hrát. Oproti tomu ve městech mají děti moţnost mít více kamarádů.

73

7.2 Výsledky analýzy rozhovoru s Martinem 7.2.1 Charakteristika Martina a jeho ţivota Martinovi je 50 let. Většinu ţivota ţil ve městě. Jeho způsob ţivota byl velice konzumní, hodně času trávil v práci, dělal manaţera, a vydělával mnoho peněz. S první ţenou měl dvě děti, kluka a holku. Kdyţ byly děti v pubertě, ţena od něho utekla, obě děti potom vychovával sám aţ do jejich dospělosti. S dětmi se dodnes stýká a má s nimi pěkný vztah. S druhou ţenou, kterou měl, se odstěhoval na vesnici, kde společně bydleli asi 2 roky. Měli tam kozy a vyráběli sýr, čímţ se i ţivili. Tou dobou jiţ manaţera nedělal. S touto ţenou čekali dítě a řekli si, ţe zkusí ţít ještě trochu jinak. Tak si pořídili pozemek kousek nad vesnicí, coţ byla jen louka a nic víc, a zde Martin postavil malou „chajdu“, kde za nějaký čas začali společně bydlet i s dítětem, s Eliškou, která se jim narodila. Po třech měsících společného souţití však i tato ţena od Martina utekla, Elišce byl tehdy rok. (Nyní bydlí v nedalekém městě a Elišku si střídají, Martin ji má průměrně asi 14 dní v měsíci.) Martin zde zůstal bydlet a k němu se nastěhoval jeden jeho kamarád, Honza. Začali to tu budovat společně, a za nějaký čas se k nim nastěhoval ještě třetí kluk. Kaţdý si postavil svoji vlastní „chajdu“. Tímto způsobem ţivota Martin ţije jiţ pátým rokem. „Chajda“, ve které bydlí, je ze dřeva a hlíny, vypadá velice obyčejně, přirozeně a útulně. Je tu jen suchý záchod, pračku ani ledničku Martin nevlastní a obejde se dokonce i bez tekoucí vody. Elektřinu získává jen prostřednictvím solárního panelu a vnitřní prostor vytápí pomocí kamen. Internet, mobilní telefon i notebook Martin má. Na zahradě společně chovají pár zvířat, psy, kočky, kozu a králíky a pěstují různé druhy plodin, které i prodávají a tím se ţiví. Martin mimo to pracuje jako převozník ve skalách na poloviční úvazek a pouze v sezóně. Dojíţdí tam autem, které mají jedno společné.

74

7.2.2 Přehled hlavních témat Z analýzy mně vzešlo celkem 7 hlavních témat a 17 podtémat 1. Touha vychovávat jinak a. Všechno kvůli dítěti b. Děti budoucnosti – mohou změnit svět 2. Výchova a. Vychovávat a vzdělávat doma b. Čas na dítě c. Dát dítěti tátu 3. Rodičovství v dnešní době a. Partnerství a rodina trochu jinak b. Kariéra nebo správný rodič 4. Špatný způsob ţivota v dnešní době a. Zdravý venkov, nezdravé město b. Mít se líp a líp – líp ale bylo 5. Tohle není alternativa a. Alternativa ke konzumu neexistuje b. Ţivot jako cesta 6. Prostý plnohodnotný ţivot a. V jednoduchosti a skromnosti je síla b. Ţivot má smysl c. Krajina, příroda a víra 7. Všechno je o svobodě a. Mít čas na své vnitřní já b. Omezit potřeby a být samostatný c. „Svoboda“ dřív a svoboda nyní

75

7.2.3 Popis jednotlivých témat 7.2.3.1 Popis tématu: Touha vychovávat jinak Všechno kvůli dítěti Martin začal ţít takovýto způsob ţivota kvůli Elišce: „Jsem tady vlastně kvůli tý malý holčičce.“ O tom, ţe by chtěl zkusit ţít nějak jinak, začal nejvíce přemýšlet v období, kdyţ otěhotněla jeho bývalá přítelkyně. Začal přemýšlet, kde v té předchozí výchově udělal chybu: „…celej tenhle alternativní způsob ţivota byl vlastně kvůli tomu, ţe jsem měl pocit, ţe jsem něco blbě udělal s těma dětma před tim.“ Protoţe Martin ţil hodně konzumním způsobem ţivota, který byl zaloţený na penězích: „…jsem podnikal a tohle a ty moje první děti byly spíš penězma takový poničený…“ Myslel si, ţe tak je to správné, ţe peníze dětem přinesou štěstí: „Jako první dvě děti, jsem si myslel, jak jsem jim všechno dal, ale fakticky jsem vydělával fakt jenom ty peníze.“ Elišku chtěl tedy zkusit vychovávat nějak jinak. Ale bylo těţké přijít na to jak, protoţe vychovávat dítě v dnešní společnosti není vůbec jednoduché: „…ona je to taková schizofrenie. Já ho budu učit…nesmíš lhát, podvádět, krást, a pak kdyţ se mě zeptá, vţdyť všichni kradou, tak co na to říct ţe jo. Nebo s poctivostí nejdál dojdeš, tak to uţ se mně v 10 asi vysměje to dítě. Tak řikám jako, to není moţný, přece nemůţu učit dítě, ţe má krást s noblesou…“ Proto Martin začal přemýšlet nad tím, jak vychovávat jinak, a přišel na to, ţe bude hlavně potřeba jít stranou od falešné společnosti, kde vládnou lţi a přetvářky. Přišel na to, ţe bude třeba se: „…od tý společnosti tak trochu trhnout, udělat si to fakt po svým. …jako ţe bysme šli z toho města.“ A tak se nejdříve odstěhoval z města na vesnici. Ale ani tam se dobře necítil, protoţe podobně jako ve městech: „…tam sou blbý prapodivný nějaký mezilidský vztahy.“ Na samotu se tedy Martin odstěhoval z toho důvodu, aby mohl Elišku vychovávat mimo špatnou společnost. Mimoto také potřeboval: „…větší ţivotní prostor. …to není o místě, nebo jako o prostoru v tom smyslu. Ţivotní prostor širokej můţeš mít v místnosti, kde je deset lidí a s kterýma si máš o čem povídat a oni tě obohacujou a ty obohacuješ je a cítíš se tam naprosto spokojeně a svobodně.“ Martin by tedy nepotřeboval ţít takovým způsobem ţivota, kterým nyní ţije, v případě, ţe by se k sobě lidé chovali lépe. Ne ţe by chtěl být pryč od lidí, Martin má lidi rád. Ale chce být stranou od těch špatných mezilidských vztahů, které nejsou jen ve městech, ale také na vesnicích.

76

Toto místo, kam se nastěhoval, mu umoţnilo nejen získat onen „ţivotní prostor“, ale: „Popravdě jsem chtěl mít především klid. A ten jsem tady získal, a to je to nejdůleţitější…“ A ten klid, to místo, ta nádherná krajina a příjemné bydlení, to všechno mu napomohlo změnit svůj ţivot. Zpomalit, zastavit se a udělat si čas sám na sebe. Mohl přemýšlet o tom svém ţivotě, co bylo dřív dobře a co špatně a co bude dál. Tento ţivot mu umoţnil: „Vidět to trochu z nadhledu, moc přibrzdit, jo. Nebejt tolik vtaţenej do toho mainstreamu, protoţe ze vnitř nevidíš chyby.“

Děti budoucnosti – mohou změnit svět Důvodem, proč Martin začal uvaţovat o změně ţivota, bylo moţná to, ţe začal přemýšlet víc o budoucnosti. Martin má velké sociální cítění a zajímá se o to, jaká je dnešní společnost a jaká by mohla být za pár desítek let. A vzhledem k tomu, ţe se mu dnešní společnost moc nelíbí, věří, ţe by ji mohli změnit jeho děti. A samozřejmě i další děti. Protoţe Martin věří, ţe pokud bude co nejvíce dětí vychováváno na podobné cestě, po které jde i on, tak: „…tím větší šance, ţe ten svět někam posunou…“ Podle Martina jedinou opravdovou zodpovědnost, kterou máme, je: „…jakmile se nám narodí dítě, tak jsme autoři příštích dnů.“ Podle něho by všichni lidé měli přemýšlet nad tím: „…jak budeme vychovávat děti…“ … „…jak to uděláme, co to přinese, jaký ty děti budou.“ Protoţe naše děti budou vytvářet budoucí svět. Rodiče jsou tedy zodpovědní za to, co z dětí vyroste. A děti často bývají odrazem právě svých rodičů. To, jak se rodiče chovají, má na dítě velký vliv: „Stejně jako dneska kdyţ plivu na svý děti, co dělaj blbě, tak si uvědomuju, ţe to je jenom odraz toho, co jsem udělal blbě já.“ Proto by chtěl Martin Elišku vychovávat trochu jinak. A nejen Elišku, ale moţná i další děti, které bude mít, protoţe: „Já tady chci bejt do sto padesáti, já jsem si vymyslel, ţe poslední plodící období budu mít mezi pětadevadesáti a stovkou… Ale ţe těch dětí bude třeba třicet kterejch nadělám za ţivot.“ Martin se chce doţít vysokého věku, a to je také nejspíš jeden z důvodů, proč přemýšlí o tom, jak to tady v budoucnosti bude asi vypadat.

77

7.2.3.2 Popis tématu: Výchova Vychovávat a vzdělávat doma Martin vnímá výchovu jako celoţivotní proces: „Výchova je, dokud dejcháš, a pokud máš děti, máš tendenci svý děti jakoby vychovávat.“ Ale obecně, co se týká výchovy a dnešní doby, Martin vidí velký problém v tom, ţe: „…výchovu nám sebrali. A to mně teda bytostně vadí!“ V této pasáţi je z Martinova tónu hlasu cítit velké zdůraznění a nesouhlas. Přijde mu zcela zbytečné, aby děti chodily uţ od mala do škol. Ptá se sám sebe, proč: „…číst, psát a počítat mě naučili nějaký imaginární lidi, kdyţ číst psát a počítat mě mohli naučit rodiče, protoţe to uměj taky.“ Podle Martina by děti měly být s rodiči co nejdéle, co to jen jde, protoţe by to: „…stmelovalo ty rodiny…“ Jenţe to by také rodiče museli mít moţnost se o děti tak dlouho starat, coţ nejde: „Nemůţem, musíme chodit do tý práce pro ty peníze.“ Martin mluví o své výchově obecně jako o výchově nás „otců alternativců“, jejichţ děti bývají dost vepředu oproti dětem chodících normálně do mateřských škol. Protoţe: „…ty rodiče na ně mají víc času, a protoţe číst psát a počítat všichni umíme…tak vlastně ty děti ţenem drtivě kupředu.“ Potom tyto děti kdyţ přijdou do školy, tak většinu uţ umějí a nudí se. Ale: „…nechat nám je doma, vůbec nepřipadá v úvahu. Proč? Tomu nerozumim. A vadí mně to.“ Nevychovávat děti je podle Martina nezodpovědné „Říkám, čím víc nám budou brát děti, tim menší zodpovědnost neseme za to, co z nich vyroste. To je špatně.“ Martin by rád vychovával a učil Elišku doma: „…aspoň do tý pátý třídy třeba.“ Ale nepůjde to, protoţe babička Elišky je učitelka a nesouhlasí s tím: „Ale ta kantorka, to vůbec nepřipadá v úvahu, nějaký alternativy.“ Martin má nedůvěru nejen ve školní systémy, ale také předškolní. Kdyţ je Eliška u maminky, tak do školky chodí, ale Martin jí dává do školky nerad, protoţe: „Nemám k nim vůbec, ale vůbec důvěru. Ta ředitelka je vysloveně úřednice, teď samozřejmě z toho hlediska obecního úřadu ona je úspěšná, dělá to dobře, protoţe prostě ty tabulky má vyplněný správně ţe jo. Ale jinak ne ne ne ne ne.“

Čas na dítě Podle Martina ani tolik nezáleţí na tom, jestli je dítě vychováváno ve městě nebo na venkově. Největší roli zde hraje čas: „To není o tom, kde vychováváš, ale jak. Je to úplně v zásadě o čase.“ Dřív tedy Martin chodil do práce, měl hodně peněz, ale na děti neměl

78

čas. Dnes má peněz méně, ale na dítě má plno času, coţ vnímá jako největší rozdíl mezi minulou a současnou výchovou. Vychovávat správně dítě, to pro Martina znamená: „Mít dost času na děti, to je celý. Nic dalšího k tomu není. Protoţe kaţdej jsme jinej, jo.“… „To dítě prostě potřebuje čas.“ Eliška kdyţ je u Martina, tak se jí od něho nikdy nechce a Martin si myslí, ţe je to tím, ţe on na ni má čas: „Sice u maminky má víc věcí, ale oni na ni nemaj tolik času jako já. Já nemám ţenskou, já nemám nic, a kdyţ tady to dítě mám…to je náplň mýho ţivota, těch dnů, kdy to dítě tady mám. Takţe se věnuju jenom tomu dítěti.“ Avšak nedá se říct jenom, protoţe Martin nechává Elišce docela dost volnosti.

Dát dítěti tátu Co je pro Martina ve výchově Elišky úplně nejpodstatnější věc, o co se snaţí, je: „…snaţim se jí dát tátu. Co nejvíc tátu. … A to si myslim, ţe v tý výchově dítěte, takhle malýho, je to nejpodstatnější, jo.“ Dát Elišce tátu pro Martina znamená např. povídat si s ní: „…ţe to co dělám, dělám pro to a pro to, jo. A chci ti tatínku pomoc. Tak fajn, tohle můţeš, ale tohle uţ nedělej.“ Martinovi se líbí, jak: „…takhle holka mně hrozně věří. … Takţe já ji nemusim aţ zas tak moc okřikovat. Já ji řeknu, prosim tě, tohle nedělej, vţdyť víš, ţe mně můţeš věřit. Tak fajn, zeptá se, kdyţ jí to není jasný, jo.“ To u předchozích dětí nezaţil, protoţe je vychovával jinak. Martin si také s Eliškou vypráví úplně o běţných věcech ze ţivota, nesnaţí se ji odclonit od problémů „dospělých“, aby věděla, ţe ţivot není pohádka. Jedním ze základních principů tohoto způsobu ţivota je podle Martina víra. Proto Elišku uţ od malinka vede k víře, k takové dá se říci alternativní víře: „…tak začalo to vílama a skřítkama, a kdyţ budeš chtít tak je uvidíš. Tak samozřejmě uţ je viděla. A já jsem je viděl s ní…“ Martin Elišku také učí samostatnosti, coţ vnímá jako velmi důleţité ve výchově: „A umí bejt sama, naučila se to. Vidí to u táty, ţe jo, a ţe je to příjemný.“ Mimoto Martin vede svou dceru k tomu, aby byla odolná a přizpůsobivá různým podmínkám: „Vstávat v mínus čtyřech třeba ráno, vůbec jí to nevadí.“ Martin je rád, ţe můţe Elišku vychovávat na tomto místě, kde on ţije. Zaprvé je to tady celkově zdravější neţ ve městech, coţ se mu uţ několikrát potvrdilo i u toho dítěte: „…dostávám ji pravidelně nemocnou a pravidelně ji zdravou vracim.“ Za druhé podle Martina je toto místo samotné nějakým způsobem magické, je to místo dobré energie, které má pozitivní

79

vliv i na výchovu: „Jsem věřící člověk. A zrovna tady o tom místě si myslim, ţe to je místo z kterýho skutečně prýští dobro. … gejzír štěstí.“ Co se týče výchovy a otcovství, existuje jedna věc, která by Martina opravdu mrzela. Nechtěl by, aby na něho jeho děti vzpomínaly jako na špatného tátu. Je si vědom toho, ţe výchova předešlých dětí nebyla úplně ideální, ale i přesto ho děti vnímají jako dobrého tátu: „…obě ty starší děti mi říkaj, ţe hrozně rádi vzpomínaj na to dětství, ţe bylo moc hezký. Takţe… i přes to ţe tam cejtim chyby a vidim chyby, tak to nebylo aţ tak zásadně mimo mísu. Tak si řikám ţe to asi není tak sloţitý udělat hezký dětství dětem.“

7.2.3.3 Popis tématu: Rodičovství v dnešní době Partnerství a rodina trochu jinak Problém dnešní doby vnímá Martin v tom, ţe: „60 % manţelství se rozpadne do 13 let. Takţe my vlastně nejsme schopni dochovat, jako v tradiční rodině, ani dítě do puberty.“ Martin by rád zaloţil klasickou rodinu, jenţe nevěří, ţe v dnešní době něco takového ještě existuje: „Proč mám vidět ten domek u toho lesa s tou hodnou paní mamkou v tý zástěře. Kdyţ nic takovýho není. Nemůţe bejt u domku ta mamka v zástěře a ty děti venku co lezou po těch stromech. Ne. Ty budou sedět s těma mobilama a u těch notebooků a paní mamka bude v dţínách a bude zrovna mít nalakovaný nehty, jo. A večeři si hoď do mikrovlnky. A to já nechci…“ Ale děti Martin chce, děti má rád, a tak chce rodinný ţivot praktikovat trochu jinak. Dalo by se to nazvat volným přístupem k partnerství. Ţe by si našel holku, která by to viděla stejně jako on, to znamená, ţe by s chlapem ţít nechtěla, ale děti by chtěla. S ní by si pořídil dítě: „A jestli chce, tak ať tady je, a jestli ne, tak ať si ţije někde jinde. Ale tak, abych na ty děti jako doviděl. … Nesmí bejt moc z daleka, ţe jo.“ Na dítě by Martin přispíval a občas si ho bral k sobě: „Zní to divně. Ale jako, je to naprosto přirozený. Je to vývoj. Dneska je to alternativa, a za 20 let…“ Vlastně stejně to praktikuje uţ teď s tou Eliškou. Původně počítal s tím: „…ţe na to budem jako rodina, coţ by se mně líbilo moc.“ Představa rodinného ţivota se mu však rozpadla hned v počátku. Nejdřív si myslel, ţe o všechno přišel. Ale nakonec se z toho vzpamatoval, začal ţít svůj ţivot, s maminkou od Elišky si dokázal vytvořit dobrý vztah, takový, ţe se bez problémů dokáţou domluvit. Vţdy měl moţnost si dcerku k sobě brát. Nějak takto by to Martin chtěl praktikovat i v budoucnu, protoţe na šťastný rodinný ţivot uţ nevěří. V současnosti dokonce dvojí styl výchovy vnímá docela pozitivně, protoţe Eliška má výchovu jak alternativní, tak i 80

klasickou, mainstreamovou, ve městě a: „Třeba aţ ji bude pětadvacet…si vytvoří určitou symbiózu, ţe jo. Nějakej třeba stravitelnej mezityp.“

Kariéra nebo správný rodič V dnešní době Martin vidí problém v tom, ţe rodiče nemají na své děti čas, protoţe dávají přednost kariéře před výchovou. Martin zmiňuje, ţe jeho maminka s ním byla na mateřské tři měsíce, coţ dříve bylo normální, ale dneska se k tomu matky opět vrací: „Vydobyli jsme si 2 aţ 3 roky mateřský, a teď zase zpátky budeme umoţňovat ţenskejm aby v půl roce jo dítě kopli někde do jeslí…“ Martin přímo netvrdí, ţe by ţenská neměla mít právo na kariéru, ale: „…kaţdá ţenská má bejt v první řadě správná máma…“ stejně tak jako: „…kaţdej chlap má bejt v první řadě správnej táta…“ Podle Martina „být správným rodičem“, to je hlavní smysl bytí na této planetě: „To je to nejpodstatnější, od čeho tady vůbec všichni jsme.“ … „…dneska všichni chtěj nejdřív kariéru, a nejdřív tohle, a tamto a tamto. A všem nějak uniklo, o co tady vůbec de.“ Martin jednoznačně vidí také svůj smysl ţivota hlavně v rodičovství, protoţe: „Bez rodičů bych nebyl, bez rodičů by nebyl můj rod, já jsem zodpovědnej za rod a pokračování rodu. Jako primárně je to posunout ten ţivot. To je jednoznačný.“ Podle Martina v dnešní době nejde jen o to být správným rodičem, ale v první řadě tím rodičem vůbec být: „…většina mladejch přemejšlí, jestli nějaký děti vůbec budou mít nebo ne ţe jo. No tak proč tady teda vůbec seš? Abys dělal kariéru?“ … „…obecně, člověk tady je z jednoho prostýho důvodu. Aby se zreplikoval. … A všechno ostatní je výstelka. Výmysly lidí.“

7.2.3.4 Popis tématu: Špatný způsob ţivota v dnešní době Zdravý venkov, nezdravé město Martin dnes pociťuje, ţe ţije zdravěji neţ dříve: „…všechno mě utvrzuje v tom, ţe takovejhle způsob ţivota je zdravější ve všech ohledech, neţ je materiální způsob ţivota.“ I kdyţ kouří cigarety, kouří marihuanu, coţ zdravé není, ale jeho celkový způsob ţivota je zdravější. Podle Martina celkový zdravý ţivotní styl a: „…jiný vlivy ty nezdravý části toho tvýho ţivota si myslim ţe do jistý míry eliminujou a v globále si myslim, ţe ţiju zdravějc, neţ jsem ţil.“

81

Podle Martina je to se zdravým ţitím na venkově a s nezdravým ţitím ve městě podobné jako kdyţ se lidé zeptají staré čiperné babičky z Moravy na recept na dlouhověkost a babička odpoví: „No kaţdý ráno tu štopičku.“ Ale: „…alkohol to je jed vţdycky, jo.“ … „Ta babička si nevzpomněla na to, proč ţila sto pět let. Protoţe jí to přišlo všecko normální, tak jak ţila.“ … „A co je pravidelný. Ahá štopička, tak to asi bude v tom.“… „Ale protoţe po tý štopičce se sebrala, a šla dát husám, a pak šla na pole…“… „Jakmile měla děti, tak přestala pracovat, věnovala se celej ţivot rodině, domu, zahradě jo. A teď neţili ve městě, ţili někde na venkově, a ta šťopička, to je jed, ale všechno to ostatní to vyeliminuje.“ Martin uvádí, ţe podobně je to i v tom městě, akorát naopak. Ţít nezdravě na venkově tolik nevadí, ale ţít zdravě ve městě člověku moc nepomůţe. Ve městě člověk můţe: „…jíst bio, kaţdý odpoledne půjdeš do fitka, kaţdej víkend vypadneš někam ven z města, jako na brusle, na kole… Ne. Stejně umřeš brzo. Jo, budeš zničenej, protoţe prostě ten celkovej ţivotní styl je naprosto nezdravej. Ţivot ve městě je nezdravej. Hotovo.“ Konkrétně je ţivot ve městě oproti venkovu nezdravý, protoţe: „Je tam špatnej vzduch, jsou tam špatný mezilidský vztahy… Přehřejvaj se ulice, ţe jo. …je to naprosto nepřirozený jo. Pak je jiná prašnost.“ Podle Martina na ţivotě ve městě není nezdravé jen to špatné ţivotní prostředí, smog apod., ale podle něho je úplně nejhorší rychlost, protoţe: „Lidi nemaj vůbec čas, aby zpytovali sami sebe. Tedy nemůţou ani rozlišovat jestli ţijou dobře nebo ne.“ Podle Martina jsou vzpomínky lidí jako místnosti, které je jednou za čas potřeba uklidit: „…do kaţdý vlíst, rozsvítit, a co tam je, dobrý to je? Špatný? Tak poklidit. A na to třeba lidi ve městech vůbec nemaj čas.“ Martin si myslí, ţe tito lidé ani neví, jestli jsou nebo nejsou šťastní, protoţe nemají čas nad tím uvaţovat. Pořád se věnují jen práci: „Takţe rodina, špatně. Nějaký vztahy, špatně. … Seš-li manaţer, nemůţeš ţít ani na venkově. Musíš bejt ve městě, musíš bejt dostupnej.“

Mít se líp a líp – líp ale bylo Podle Martina se v dnešní době oproti dřívějšku ţije velice nezdravě: …málo světla, málo pohybu, špatná strava, špatný návyky, ponocování. Tohleto, to je špatný.“ Příčina toho, proč je dnešní doba taková „poblázněná“ a nezdravá je v tom, ţe „…děláme kde co, ale nic, co by bylo jako normálního.“Dřív lidé běţně chodili spát po setmění a vstávali brzy jiţ za svítání. To Martin vnímá jako přirozené a normální. Dnes uţ nic takového není.

82

„Marasmus“ dnešní doby je podle Martina mimo jiné také způsoben tím, ţe v posledních sto letech kaţdá generace chtěla, aby se jejich děti měly lépe a lépe. Proto jsou lidi čím dál náročnější, protoţe si zvykají na to lepší a lepší. Jsou čím dál víc pohodlnější. Potřebují čím dál víc věcí, lepší jídlo, lepší všechno. A tím víc se musí vyrábět a produkovat. Martin uvádí jeden pěkný příklad: „…kaţdá ta generace, ty rodiče, vychovávali ty děti s hlavním pocitem, aby se ty děti měly líp. Tak jsme se dostali do tady toho totálního marasmu. To líp bylo. Hele abys měl…já jsem měl řízek jednou za měsíc, ale ty bys ho moh mít dvakrát za měsíc, a ty bys ho moh mít kaţdej tejden. A tak jsme na tom dneska tak, ţe sou farmy, kde je 20 tisíc krav… Aby jsme měli to maso.“ Martin si myslí, ţe příčina dnešní přehnaně konzumní doby je také v tom, ţe je nás na zemi moc: „…já si myslim, ţe je to kvůli tomu, ţe nás je sedm miliard.“ Co se týče např. zemědělství, Martin se nechce zmiňovat o tom, jestli je to dobře anebo špatně. Dělá se to tak, jak se to musí dělat: „…kdyţ se nás má nakrmit sedm miliard tak hold musíme mít traktor, kterej nakrmí sto tisíc lidí…“

7.2.3.5 Popis tématu: Tohle není alternativa Alternativa ke konzumu neexistuje Martin svůj způsob ţivota nevnímá jako alternativu k dnešnímu konzumnímu způsobu ţivota, protoţe alternativa ke konzumu ani neexistuje: „Ţádná alternativa k lidskýmu chtění, ke konzumu, není.“ Martin to vidí tak, ţe alternativa by měla být jakýmsi řešením pro celou společnost. Ale vzhledem k tomu, ţe není moţné, aby takto, jak ţije Martin, ţili všichni, tak to alternativa být nemůţe: „…z mýho úhlu pohledu to nemůţe bejt ţádná alternativa, protoţe není vhodná pro celek.“ Martin to myslí tak, ţe většině lidí by tento styl ţivota nevyhovoval: „…sytej hladovýmu nevěří. Kdyţ já budu tisíckrát říkat člověku, kterýmu se přiměřeně daří v tom mainstreamu, ţe mně je tady líp, a ţe je to lepší neţ ty prachy a auta a to teplo v tom paneláku, teplá voda furt… …tak mně stejně neuvěřej.“ … „Tedy to není ţádná alternativa.“ Podle Martina, i kdyby se všichni lidé rozhodli ţít tak jako on, a rozpustili se z měst po loukách, tak by to nevyšlo. Lidí je moc a pro kaţdého by alespoň ten hektar půdy nevystačil. A i kdyby to vyšlo: „…no mělo by to ještě ten půvab? …kdyţ bych měl tady souseda, támhle soused…“ Proto je Martin rád, ţe „alternativců“ není moc: „ …je dobře tak jak to je, ţe nás je hrstka.“… „…proto bych to jako alternativu obecně nikomu

83

nedoporučoval, a ani to moc nikomu nevnucuju, ţe takhle je nejlepší ţít… A ty který to tak cejtěj, tak stejně tak ţít budou.“ Navíc, i kdyby se většina lidí rozhodla ţít „alternativně“, tak se tato alternativa vlastně stane mainstreamem: „…kdyţ nás bude hodně, tak to přestane bejt alternativa.“ Podle Martina je kaţdá alternativa jen do času: „A ta alternativa bude tak dlouho alternativou, dokud se nestane standardem. … A v jistý fázi bude mainstreamem. A bude to taky špatně.“ Je to tedy takový začarovaný kruh, z kterého je jasně vidět, ţe alternativa ke konzumnímu způsobu ţivota v Martinově světě neexistuje. Nicméně alternativa se dá podle Martina doslova přeloţit také jako jedna z moţností. V tomto smyslu Martin uznává, ţe alternativně ţije: „Tak jedna z moţností, to jak tady ţiju, určitě alternativa je jo. Ale taky se dá ţít jinak. Těch moţností je prostě celá řada.“ Martin také mluví o tom, ţe: „…dneska se to tak jako říká. Alternativní způsoby ţivota. Lidi ţijou v teepee nebo nějak takhle.“ Tento termín „alternativní způsoby ţivota“ se však podle Martina pouţívají aţ v posledních letech. Protoţe si pamatuje, ţe jeho prarodiče měli: „…dřevěnej domek v borovým lese, na konci vesnice, na takový samotě.“ … „…my jsme v tý době bydleli v paneláku a vůbec mě nepřišlo, ţe mý prarodiče ţijou alternativně. Tenkrát se o tom ani takhle neuvaţovalo.“ Na jednu stranu Martin s konzumem nesouhlasí, nelíbí se mu, podle něho k ničemu dobrému nevede, ale alternativa k němu není. Na druhou stranu Martin nevěří, ţe je konzumní způsob ţivota jedinou moţností způsobu ţivota, přeţívání na této planetě. Věří, ţe by se dalo ţít i jinak: „Já jsem třeba přesvědčenej o tom, ţe se skutečně dá ţít z prány.“ Protoţe např.: „…mám za sebou tři měsíce úplně bez jídla, a u toho jsem úplně normálně fungoval.“ Martin si také myslí, ţe takto, jak ţije on, tak v principu by takto mohli ţít i lidé ve městech: „Já si myslim, ţe v první řadě by se fakt měly vypnout televize, lidi by měli vylíst na chodby a začít si mezi sebou povídat.“ Podle něho není největším problémem honba za penězi a materialismem: „Bída světa není ani tak v nějakým materiálním marasmu. Ale v morálním marasmu.“ … „Kdyby ty lidi ţili víc sociálně, kdyby se ulice měst proměnili ve vesnice.“ … „vesnice měla bejt vesnicí, ţe jo.“ … „…tak s největší pravděpodobností by taky bylo asi o něco líp, ţe jo.“ Problém Martin vidí také v tom, ţe lidí je moc: „Kdyby nás bylo míň, byli bysme si cennější. Byli bysme k sobě tolerantnější. Coţ je hodně neveselé zjištění.“

84

Ţivot jako cesta Jak jiţ bylo řečeno, Martin si nemyslí, ţe by ţil alternativně. On se jen snaţí najít moţnosti, jak ţít co nejméně konzumně: „…tady hledám, jak to můţe bejt nekonzumní.“ … „hledám alternativu k východisku z toho marasmu, do kterýho jsme se dostali.“ Nekonzumně se totiţ ani ţít nedá, protoţe konzum je úplně všude: „…99,9 % je konzum, vlastně všechno je konzum.“ Martin vnímá svůj ţivot do jisté míry také jako konzumní. Protoţe kdyby ten konzum nepřijímal, tak by nemohl mít věci jako: „…laminátovej stůl, můj telefon, tabák zabalenej v plastiku, jaká alternativa, kde ji vidíš?“ Martin tento ţivot vnímá jako: „Svoji ţivotní cestu. Ne jako alternativu.“ … „…je to cesta k něčemu. A ani pořádně ještě nevim k čemu.“ … „Tohle je jenom, já bych řek, takový zastavení. Ţe je čas.“ Ale určitě Martin nechce tento ţivot proţít jenom tak jednoduše, ţe by si jen v klidu seděl a uţíval si svůj čas a svoji pohodu. Martin se také snaţí díky tomuto způsobu ţivota přijít na nějaká uţitečná poznání. A kromě toho, ţe se snaţí z poznání, ke kterým tu dojde: „…vyvodit ňáký důsledky pro vlastní ţivot…“, tak se také snaţí přijít na to, jestli by tato poznání: „…se nedali aplikovat právě do tý společnosti nějak, aby to udělalo lepší klima společenský. Protoţe vţdycky budeme muset vedle sebe ţít a spolupracovat nějak ţe jo.“ Je vidět, ţe Martinovi nezáleţí jen na něm, ale hodně mu záleţí celkově na společnosti. Rád by, aby se měl líp nejen on, ale i celá společnost. Proto přemýšlí, jak by se společnost dala posunout k lepšímu. Tento způsob ţivota není jenom o jeho vlastním ţivotě, ale: „…je to cesta k tomu, najít nějakej smysluplněj systém ţivota jako nejen pro sebe, ale to sociálno je hrozně důleţitý. O tom je empatie. Mně vlastně sociálně musí jít o dobro těch ostatních, aby mně bylo dobře.“

7.2.3.6 Popis tématu: Prostý plnohodnotný ţivot V jednoduchosti a skromnosti je síla Martin charakterizuje tento způsob ţivota jako „velmi prostý“ a zároveň se snaţí o to, aby ten ţivot také prostý byl, protoţe: „Čím prostší, tím zdravější.“ I přes to, ţe Martin ţije skromně a obyčejně, tak nevnímá, ţe: „…bych byl o něco nějak extra ochuzovanej.“„…já bych řek, ţe vedu takovej docela pestrej ţivot.“ K tomu, aby měl tento způsob ţivota smysl, je podle Martina důleţitá hlavně skromnost, protoţe: „…takhle se dá ţít i z chudoby… …ţe tě to k tomu doţene. Coţ věřim tomu, ţe pak je to úplně o ničem jiným.“ Martin sice začal takto ţít dobrovolně, finančně

85

na tom dřív určitě špatně nebyl. Ale pravdou je, ţe díky nedostatku peněz se skromnosti naučil. Protoţe kdyţ začal ţít tímto stylem ţivota, tak první rok byl bez práce a ţil téměř bez příjmů. Proto se musel co nejvíce uskromnit. Skromný ţivot mu však dělal velice dobře. On ty peníze ani nechtěl, práci nehledal: „Seděl jsem, hulil jsem, přemejšlel jsem si. Hrozně se mi to tady všecko líbilo. Chodil jsem po nocích tady po loukách. Pozoroval zvířata takhle v noci za měsíčku. To byl pěknej ţivot.“

V tu dobu si Martin začal

uvědomovat, co jsou to opravdové potřeby, protoţe: „…nemáš ty příjmy…tak začneš slevovat z jednoho, z druhýho. Začneš si právě uvědomovat, co jsou potřeby, a co jsou touhy, začneš to hodně rozlišovat. V těch touhách se brzdíš a najednou zjistíš, ţe seš vlastně hrozně skromnej.“ (Omezení potřeb zároveň znamená větší svobodu. Tím se podrobněji budu zabývat v kapitole „Všechno o svobodě“.) Martin vnímá skromnost jako základ tohoto způsobu ţivota: „Je to furt o tom se uskromnit se. Bylo by fajn kdyby… a potřebuješ to? Ne. Tak deš od toho.“ Martin ţije skromně a zároveň je spokojený, nic mu nechybí: „…jako nemám hlad, není mi zima, neprší na mě, kdyţ něco chci, můţu si to jít koupit.“ Protoţe kdyţ naopak: „…toho hodně chceš, tak tě to hodně svazuje, zavazuje. Protoţe musíš jít, vydělat, tedy něco opustit… A dostaneš se do takovýho vleku.“

Ţivot má smysl Tento ţivot má pro Martina oproti dřívějšku smysl: „Ţe to konečně má nějakej smysl, to co člověk dělá. Ţe to není o tom vyhazovat lidi z práce, a za to bereš peníze, ţe jo, nebo takovýhle nějaký kraviny.“ Martinovi dělá dobře, ţe můţe ţít, tak jak ţije: „…kdyby mě to nedělalo dobře, nedělal bych to. Já to nedělám z nouze, ţe jo. Nejsem ani bezďák ani nic takovýcho.“ Nyní ţije nejšťastnější a nejspokojenější ţivot, co kdy ţil: „…je mi tady hrozně fajn.“ … „…takhle jsem si ještě neţil, jako si ţiju teď.“ Pro Martina je tento ţivot velmi naplňující: „Víš, ţe mě to hrozně naplňuje, tak jak ţiju.“ … „A teď jak jsem se k tomu dostal. Úplná náhoda. A všechno se mi poskládalo.“ Pro Martina má tento ţivot smysl, protoţe: „Konečně jdu po nějaký cestě. Není to od ničeho k ničemu.“ Dřív si to ale ani neuvědomoval, ţe ten jeho ţivot neměl ţádný smysl. Spoustu věcí si totiţ postupně začal uvědomovat aţ tady: „Vlastně jsem změnil ţivotní styl a změnil jsem náhled na většinu věcí, který jsem do tý doby nějak vnímal. Tak teď je vnímám jinak.“ Např. se tady Martin naučil pro něho úplně nejdůleţitější věc: „Ţe není ţádný práce, odpočinek, nic takovýho není.“ Stejně jako koníčky, sport, nic takového pro 86

Martina neexistuje. Uţ jen kdyţ o tomto tématu mluvil, tak to byla jediná pasáţ, kde se více zasekl, protoţe nevěděl, co říct. Bylo vidět, ţe nad koníčky vůbec nepřemýšlí. Povaţuje to jen: „…za výplod konzumní společnosti. Protoţe jsme přestali ţít zdravě, tak jsme museli jakoby začít nahrazovat určitý atributy toho zdraví koníčkama, sportem a podobnýma věcma.“ Dřív normálně: „…horolezil, potápěl se, sportoval jsem. Ale teprve tady mně došlo, ţe je to všechno špatně. Ţe je to vlastně náhrada za nezdravej způsob ţivota.“ Martin povaţuje za současné koníčky: „…můj ţivot. A to sou všechny mý koníčky.“ Pro Martina tedy existuje jenom ţivot. Nic jiného: „Ráno otevřeš oči, a dokud je večer nezavřeš, tak mezi tím všechno co je, je ţivot. A řikám, vţdycky je lepší kdyţ je hezkej. Neţ kdyţ je ošklivej.“ Co začal Martin ţít tady, tak nejenţe se tu cítí mnohem šťastněji neţ dříve, ale také: „V těch sociálních vztazích se mně to všecko jako velmi narovnalo.“ A vzhledem k tomu, ţe sociální potřeba je pro Martina jedna nejzákladnějších, tak dobré vztahy mají pro něho veliký význam: „Mám přiměřený a hezký vztahy s rodinou, s okolím. Mám přátele, na který se můţu spolehnout. Coţ jsem většinu ţivota neměl.“ Martin to nyní cítí tak, ţe dříve byly ty vztahy zaloţené hlavně na penězích. Protoţe byl poměrně dost úspěšný a: „Spousta lidi zdraví jenom pěkný auto.“ Ale on si to ani neuvědomoval. A dneska lidé, o kterých si Martin myslel, ţe to jsou kamarádi, ho sotva pozdraví: „…mně to ani nedocházelo, ţe to mezi lidma takhle je.“ A teprve co ţije tady, poznal, kteří lidé jsou jeho opravdoví přátelé: „…jako v chudobě jsme si všichni rovni. … Ode mě asi nikdo moc neočekává, ţe jo. To je dobře. A zůstali mi lidi, s kterýma si fakt rozumim. To je hrozně fajn.“ Hlavní důvod, proč je tady Martinovi tak duševně dobře a proč se mu celý ţivot tak pěkně urovnal, vidí Martin především ve zpomalení: „…kaţdopádně, pomalejší ţivot…“ V konzumní společnosti člověk neumí zpomalit, zastavit se. A tento ţivot má pro Martina smysl právě především v tom, ţe můţe zpomalit: „Tady jako důleţitý je, kdyţ tady zasadim strom…tak musim počkat, aţ se ve stínu toho stromu projdu. Jinak to nemá ţádnej smysl a význam. V normální společnosti, v tý konzumní, to nejde. To de opravdu jedině ţe se takhle zastavíš.“ Martin to vnímá tak, ţe kdyţ člověk něco vlastní, tak aby to mělo smysl, tak by si toho měl váţit a nějak dlouhodoběji si toho uţívat, nikam nespěchat. K tomu je potřeba čas, který ale lidé v běţné společnosti nemají. Pro to, aby měl ţivot smysl, je podle Martina důleţité: „Nenechat si sebrat čas. To nejcennější co máme je čas. Proč bych měl rychle zaţít, rychle zkonzumovat a aby uţ rychle byl konec. Ne chci ho co nejdýl a co nejpomaleji.“ Důleţité pro Martina je ten čas náleţitě proţívat a uţívat si ho: „…těšit se, a uţívat si, a proţívat, a bejt šťastnej.“ Ale 87

podle Martina je dnešní doba taková, ţe lidé neustále touţí po lepším a novějším zboţí a jakmile si něco koupí, tak uţ přemýšlí, co by chtěli dalšího. Z této pasáţe bylo cítit velké zdůraznění, protoţe Martin začal mluvit výrazně hlasitěji a rychleji: „…ne ţe se rok na něco těšíš, a pak si to půl rok uţíváš. Ale tři dny něco chceš, dostaneš to, hodinu se z toho raduješ a zase ten pocit zmizel. … Ani si to nedokáţem uţít.“

Krajina, příroda a víra Martinovi se velmi líbí krajina kolem. Kdyţ o tom mluvil, úplně se mu rozplýval hlas: „…je tady krásně.“ … „…východy slunce, západy slunce, mraky, rozhled, výhled. Nádhera. A ten kostelíček dole vykukuje, a ty červený střechy, to je jako od Lady… Krásná krajina.“ Martin intenzivně vnímá přírodu, díky které je to místo tak nádherné: „Jo je to tady příjemný, protoţe ta příroda… Vymodelovala tady to místo, dala tomu tu energii.“ K přírodě má Martin silný vztah. Co ţije tady, má více času neţ dřív a věci kolem, včetně přírody, vnímá jinak, intenzivněji: „…málo vzruchu a hodně volnýho času. Tak začneš vnímat věci jinak. A zjistíš, ţe vlastně…vylezeš před barák a na stromě rostou hlívy. Tak je obereš a máš jídlo jo. A takhle je to se všim.“ … „…ta příroda je tak štědrá… Má mě ráda. Já ji mám taky rád“ Podobě jako příroda má pro Martina velký význam také víra. Podle Martina je víra k takovému skromnému a nemateriálnímu způsobu ţivota nezbytná: „…uţ při těch myšlenkách, jestli ţít jinak, jsem dospěl k tomu, ţe to nepude bez ňáký víry.“ Martin si myslí, ţe kaţdý, kdo ţije alternativně, je nějakým způsobem věřící. Někdo můţe být křesťan: „…anebo sou vůbec alternativní moţnosti. Vymyslíš si svoje boţstva…to je celkem jedno. Ale bez víry to vopravdu nejde, si myslim teda.“ Martinova víra je velice přirozená a s přírodou úzce souvisí. Jeho víra je: „…ve čtyři elementy. Země, vzduch, voda, oheň…Pátej element je člověk.“

7.2.3.7 Popis tématu: Všechno je o svobodě Mít čas na své vnitřní já Jako nejdůleţitější hodnotu vůbec Martin vnímá svobodu, která však hodně souvisí se zodpovědností. Martin chce být svobodný, protoţe svoboda mu dělá moc dobře, ale zároveň si uvědomuje i zodpovědnost: „Vona je to velká zodpovědnost… To tak je. Kaţdá svoboda. Takţe svoboda je pro mě hrozně důleţitá. Svoboda s tou zodpovědností ruku 88

v ruce.“ A jak Martin svobodu vnímá? Určitě to není nic vnějšího: „To není ani cestování, ani peníze, ani nic. Je to…stav vnitřku člověka, je nějaká svoboda.“ Martin svobodu tady vnímá jako: „…vnitřní prostor, vesmír.“ … „…to je ta moje svoboda, uvnitř, můţu si ji uţít. Jo, ale potichu.“ Martin si např. tu svou svobodu uţívá tak, ţe několik hodin jen sedí a „čumí“. Ale nespí. Mnoho lidí by se ho zeptalo: „A na co myslíš?“ „A to je moje věc. To je můj vesmír vnitřní.“ Mnoho lidí by mu také řeklo: „…ty zevluješ, běţ něco rozumnýho dělat.“ Pod tím si Martin představí jít do práce a vydělávat peníze. Jenţe v tu chvíli člověk pro sebe nic nedělá, ale dělá to vţdy pro někoho jiného: „Jako ty sice dostaneš za to peníze, ale proč člověk opravuje ty auta, copak ty potřebuješ mít pro sebe opravenejch kaţdej den deset aut? No nepotřebuješ. Takţe co děláš. Slouţíš. Pořád slouţíš. Nemáš čas sám na sebe.“ A v tom Martin vidí ten rozdíl ţivota tady a konzumního ţivota dřív. Tady má čas sám na sebe a cítí se svobodně. Dřív měl peníze, zato neměl čas, coţ z dnešního úhlu pohledu Martin vidí jako nesvobodu: „Jo, i kdyţ tam jsem měl dost peněz, býval jsem šéf, tak jsem byl stejně nesvobodnej. Nebo míň svobodnej neţ jsem teďka tady.“ Nyní Martin sice také pracuje, ale jen na poloviční úvazek a jen v sezóně. Peníze vydělává jen na to, co potřebuje: „Na rozvoj.“ Na plný úvazek jít pracovat určitě nechce: „Protoţe nepotřebuju. Sice bych měl hafo peněz, ale k čemu by mě to bylo. Holky bych si vůbec neuţil, tady bych nic neudělal. Já si radši ten čas nechám pro sebe.“

Omezit potřeby a být samostatný Díky tomuto způsobu ţivota si Martin hodně začal uvědomovat: „Rozdíl mezi chtěním a potřebovaním…“ Podle Martina v konzumní společnosti převaţuje hlavně chtění nad potřebami, to znamená, ţe lidé nakupují spoustu věcí a ani si neuvědomují, ţe je doopravdy nepotřebují. A tady si Martin právě začal uvědomovat: „…co je potřeba, a co je víc neţ potřeba, jestli naučenost, touha…“ Začal si uvědomovat, jaké jsou jeho skutečné potřeby. Začal si uvědomovat, ţe spoustu věcí, o kterých si dřív myslel, ţe je potřebuje, tak nyní se bez nich bez problému obejde. Martin se snaţí míru svých nutných potřeb na sobě sám vyzkoušet tím, ţe se snaţí své potřeby omezit na minimum: „Svoboda je ţe seš schopnej ţít s minimem potřeb. Čím míň potřeb máš, tím větší máš svobodu, tím míň seš svázaná, ţe jo.“ Martin se snaţí omezovat své potřeby úplně nejvíc: „Jako co hloubějc si hrábneš, a vyzkoušíš si, co seš schopnej jakoby všechno oţelet…a řekněme nějak dlouhodoběji, bez ztráty nějakýho 89

glancu.“ Jako důleţité na tom Martin vidí to, ţe „hrábnout si co nejhlouběji“ neznamená vylézt např. na osmitisícovku, ale znamená to, ţe: „…něco na co seš zvyklá a prostě je to úplně normální, tak se nad tim zamyslet jestli je to nutná a nezbytná potřeba. A pokud vyhodnotíš, ţe to není nutná a nezbytná potřeba, a ty to děláš, tak říct si, já to zkusím měsíc vynechat.“ … „U holky třeba šminky, voňavka, deodorant….“ Martin si takto zkouší vypínat různé věci, na které je zvyklý. Např. být bez kouření, coţ ale neznamená přestat kouřit: „Budu bez kouření třeba 14 dní. To je něco jinýho. Jako svoboda je moc si zakouřit a moc si nezakouřit. To je svoboda. A ne nekouřit. To není svoboda.“ Martin si takto zkusil vypnout i potřebu jídla. Nejedl celé tři měsíce a při tom normálně fungoval a cítil se velice dobře: „Nejíst, mě to přišlo hrozně přirozený. Já jsem se díval na svět jako na to nejkrásnější a nejšťastnější místo pod sluncem. … …hrozně se mi to všechno líbilo. Zvláštní, takový, hrozně pěkný období to bylo.“ Martin si myslí, ţe v té době si uvědomoval, ţe kdyby opravdu nemusel jíst, tak by byl „šíleně“ svobodný: „Ne úplně svobodnej, to nejde. Ale ţe by ta svoboda nabyla úplně jakoby novejch rozměrů. To uţ by mě vlastně nikdo nedonutil k ničemu, nebo téměř k ničemu. Co tě ještě víc neţ hlad můţe donutit k tomu, ţe půjdeš do sluţby. Málo co ţe jo.“ Podle Martina by se celkově lidé změnili, kdyby nemuseli jíst. Přemýšleli by jinak. A také jídla by vypadala jinak: „Jen to nejvybranější, nejskvělejší, nejšetrnější.“ Martin tedy věří, ţe se dá ţít téměř bez jídla. Dále věří, ţe člověk umí hospodařit i s tepelnou energií. Přirovnává to k mnichům v Tibetu: „…ty mniši v Tybetu to uměj tak, ţe v 5 stupních se v hábitu vykoupe v potoce, sedne si tam na šutr a usmívá se, začne se z něj kouřit, po hodině vstane, suchej, nechraptí…“ Kdyby tedy lidé nemuseli jíst, a naučili se ovládat své tělo tak, ţe by jim nebyla zima, tak potom: „Ono by ti fakt nevadilo nic. Co bys byla? Naprosto nezávislá. Závislost bys vyhledávala jen sociální. Jenom interakci, která je nezbytná. Člověk to neumí bejt sám. Nebo málo kdo to umí.“ Pro to, aby mohl člověk v dnešní společnosti kvalitně svobodně ţít, je potřeba se nejen naučit ţít s minimem potřeb, ale také se naučit postarat se sám o sebe. „…v danou chvíli, pro zdravej vývoj, si myslim, ţe je docela rozumný, se pokusit naučit se postarat se skutečně sám o sebe, v rámci moţnosti tady na týhle planetě.“ Martin vnímá dnešní dobu jako takovou, ţe hodně lidí říká: „…umim se o sebe postarat a je to to, ţe chodim do dvou zaměstnání a přinesu dost peněz.“ Ale penězi se člověk nenají. Tohle Martin nevnímá jako samostatnost. Lidé by měli být samostatní v tom smyslu, ţe se dokáţou postarat sami o sebe tak, jak jen to jen jde, bez vymoţeností dnešní společnosti a s co nejniţšími finančními prostředky. Jako kdyby Martin počítal s tím, ţe moţná přijde nějaká krize a je 90

tedy třeba být připraven na všechno. I on sám se snaţí být co nejvíce soběstačný, např. není závislý na připojení k elektrickému vedení, pracuje na studně, uţitkových zvířat pravda moc nemá, ale vypěstuje si docela dost potravin, aţ 40% z toho co sní je vlastní produkce: „… vyrábět jídlo je důleţitý, kdyţ ho umíš vyrábět a seš na to zvyklej, ţe jo, kdyţ přijde nouze, tak ty peníze přestanou platit.“

„Svoboda“ dřív a svoboda nyní Martin dřív takovou svobodu jako nyní nepociťoval, ani si neuvědomoval, ţe člověk můţe takovou svobodu vůbec proţívat. Myslel si, ţe svoboda je úplně o ničem jiném: „…ţe svoboda je, ţe si budu moc pořídit to, na co nedošáhnu. Jo, to jsem si hodně dlouho myslel. … Tak jsem začal podnikat, zaměstnával jsem lidi…“ Teprve aţ tady si Martin uvědomuje, jak moc byl dřív nesvobodný. Jak moc byl konzumem ovlivňován a nucen dělat to, co nechtěl: „Vţdycky jsem byl tou konzumní společností nucenej v rámci určitý hierarchie úspěchu, nebo já nevim, nějakýho ţebříčku společenskýho, jsem byl vţdycky nucenej se ohejbat v určitých věcech. Dělat věci, který jsem nechtěl dělat, jo. A samozřejmě rodiče mě učili, tohle se nauč, a na vojně jsem byl, tak jsem se naučil poslouchat a to. Ale nikdy mě to moc nevyhovovalo. Vţdycky jsem měl jako problémy s autoritama.“ Tady si můţe dělat to, co chce, a to je pro Martina důleţité. V tom je také jeho pocit svobody: „…mně to vnitřně dělá dobře, takhle jak si ţiju, ţe mě nikdo do ničeho moc nekecá, nic moc nemusim, všechno si udělám po svým.“ Někdy Martina trochu trápí to, ţe nemá partnerku. Ale moc to neřeší, protoţe partnerka by zase znamenala menší svobodu, takţe to bere docela optimisticky, ţe ţije sám a můţe si dělat věci podle sebe: „na jednu stranu mně chybí, na druhou vim, ţe kdybych měl partnerku, tak bych se musel ve spoustě věcí omezit. Oproti dřívějšímu ţivotu tady Martin svobodu proţívá. Ale nemyslí si, ţe by ji proţíval díky tomu prostředí tady: „…to není tím prostředím.“ … „…všechno, jak vnímáme svět kolem nás, je náš subjektivní pocit. Tedy je to v nás.“ Martin to vnímá tak, ţe člověk je svobodný, pokud se tak cítí: „…vězeň ve vězení, kdyţ se tam narodí, cítí se tam doma, není to vězeň.“… „No tak my jsme všichni ve vězení nějakým.“ Martin sice říká, ţe to není o tom prostředí, ale o tom, jak se člověk cítí. Ale podle mého mínění i to prostředí má vliv na Martinově vnímání svobody, protoţe k tomu, aby se člověk uvnitř cítil dobře, k tomu mu můţe napomáhat i příjemné prostředí. Martin dokonce zmiňuje, ţe oproti ţivotu ve městě tady: „…mám čas a prostor jo. Nevotravuje mě hluk z ulice, bzučící 91

vedení… A mam čas jakoby nimrat se sám v sobě a tak jako to je v pořádku a to je fajn, jo.“ Tady má Martin větší klid neţ v tom městě, proto můţe lépe svobodu proţívat, a celkově ţije jinak a má víc času na sebe a uţívání si své svobody. Nyní si Martin také uvědomuje, ţe v běţné společnosti spousta lidí tu svobodu vlastně ani nechce: „…a chce se nechat víst. Protoţe svoboda je hrozně komplikovaná. Čím seš svobodnější, tím musíš bejt zodpovědnější, a to lidi nechtěj … I kdyţ maj plnou pusu těch svobod.“

92

7.2.4 Shrnutí výsledků analýzy rozhovoru s Martinem Nyní se vracím k výzkumným otázkám a na základě analýzy rozhovoru se pokusím, stejně jako u Libora, na tyto tři otázky odpovědět. Jak rodič, ţijící alternativním způsobem ţivota, vnímá svůj ţivot oproti tomu, jak ho vnímal dříve? Dřív byl Martinův ţivot hodně konzumní. Vydělával spoustu peněz, byl úspěšný, ale stejně nebyl tak šťastný a svobodný jako nyní, kdy ţije obyčejným a skromným způsobem ţivota, který povaţuje za mnohem lepší a zdravější, neţ ţivot v mainstreamu. Svůj současný ţivot však Martin nevnímá jako alternativní ve srovnání s konzumním způsobem ţivota. Martin vnímá svůj ţivot jako cestu. Martin jen zkouší najít moţnosti, jak ţít co nejméně konzumně oproti tomu, jak ţil dříve. Nyní Martin svůj ţivot do jisté míry vnímá také trochu jako konzumní, a to v tom smyslu, ţe přeci jen u sebe má věci, které si koupil, jako např. mobilní telefon, tabák apod. Ale je to úplně jiný konzum neţ dříve. Věcí má málo a peníze pro něho nemají hodnotu takovou, jakou měly dříve. V současné době má Martin větší „ţivotní prostor“, má větší klid, neţ měl dříve, coţ je pro jeho nový styl ţivota podstatné. Začal ţít skromně, omezil své potřeby, peníze vydělává jen na to nezbytné a v práci tráví minimum svého času. Díky tomu má moţnost ţít pomalejší ţivot a mít čas sám pro sebe, coţ dříve neměl, protoţe se hodně věnoval práci. To, ţe se dneska Martin cítí tak dobře, oproti tomu minulému ţivotu, je způsobeno především zpomalením. Hodnota času má pro něho v současnosti největší význam, dopřává mu pocit svobody. Dříve svobodu vnímal v tom, ţe si bude moc dopřát něco, na co nedosáhne. Dnes vnímá svobodu jako vnitřní pocit, kdy má člověk čas na to být v klidu a potichu sám se sebou. Dříve byl také konzumní společností hondě ovlivňován, byl nucen dělat to, co nechtěl. Oproti tomu tady má svobodu mimo jiné v tom, ţe je pánem svého ţivota a věci můţe dělat podle sebe. Oproti minulému ţivotu má pro něho tento ţivot konečně smysl, protoţe má pocit, ţe jde po nějaké cestě, ţe nejde od ničeho k ničemu. Martin cítí, ţe dnes ţije celkově zdravěji neţ dříve, protoţe zaprvé, duchovní ţivot povaţuje za zdravější neţ materiální, a za druhé, jeho celkový ţivotní styl je mnohem zdravější. Nejenţe ţije ve zdravé přírodě, a dříve ţil v nezdravém městě. Ale především je to zdravější ţivot právě díky zpomalení, které dělá Martina šťastným a spokojeným. Na základě toho začal také přírodu vnímat mnohem více, neţ dříve. Kromě přírody začal

93

vnímat i víru jako důleţitou součást tohoto duchovního ţivota. Zato dřív, v materiálním ţivotě, víru nepotřeboval. Dříve, kdyţ ţil v mainstreamu, tak ani neviděl ty chyby a nedostatky. Plno věcí si uvědomil aţ tady, většinu věcí nyní vnímá jinak neţ dřív. Velká změna ve vnímání jeho ţivota byla hlavně v tom, ţe si uvědomil, ţe pro něho neexistuje rozdělování času na čas práce, odpočinku či zábavy. Koníčky i sport z jeho ţivota vymizely, protoţe to všechno povaţuje za výplod konzumu, za náhradu za nezdravý způsob ţivota. Dříve sportoval, cestoval, ale dneska uţ pro něho existuje jen a jen ţivot. Jak rodič, ţijící alternativním způsobem ţivota, vnímá svůj způsob ţivota oproti většinovému konzumnímu způsobu ţivota? Většinový konzumní způsob ţivota Martin hodně spojuje s nezdravým městem. Martin vnímá svůj způsob ţivota jako mnohem zdravější neţ ţivot ve městě, protoţe i kdyţ např. Martin kouří, tak celkový zdravý ţivotní styl dokáţe eliminovat tyto nezdravé části ţivota. Oproti tomu ve městě, i kdyţ se lidé snaţí ţít zdravě, tak celkový ţivotní styl je tu nezdravý. Nejen špatný vzduch, špatná strava, špatné návyky, ponocování, špatné mezilidské vztahy, bydlení v paneláku apod., ale především je to rychlost. Lidé nedokáţou zpomalit, protoţe se honí za penězi a neustále touţí po něčem lepším a dlouhodoběji si ničeho nedokáţou uţít. Martin díky tomu, ţe ţije pomalejší ţivot, tak má čas, který si můţe uţívat, můţe proţívat kaţdou sebemenší věc. Lidé v dnešní době tráví většinu času v práci, protoţe potřebují hodně peněz. Tito lidé podle Martina jen slouţí a slouţí. Nedělají nic pro sebe a nemají čas ani sami na sebe, ani na rodinu. Oproti tomu Martin si raději nechá čas pro sebe, pro svou dceru nebo pro práci na svém pozemku, místo toho, aby slouţil někomu jinému. Tento způsob ţivota Martinovi také umoţnil lépe rozlišovat opravdové potřeby od chtění. Snaţí se přijít na to, co v ţivotě skutečně potřebuje a bez čeho se můţe obejít, a zároveň se snaţí své potřeby omezit na minimum. Podle něho v konzumní společnosti převaţuje chtění a touhy, které člověka velice svazují. Lidé si ani neuvědomují, co jsou to opravdové potřeby a proto nakupují plno „nepotřebných“ věcí. Pro Martina a jeho ţivot je velmi důleţitá svoboda, společně se zodpovědností. Je pro něho důleţité jednat sám za sebe, být sám sebou. Martin se také snaţí co nejvíce se umět sám o sebe postarat, být co nejvíce nezávislý na vymoţenostech společnosti. V běţné společnosti si však podle Martina hodně lidí myslí, ţe umět se o sebe postarat znamená

94

chodit do dobré práce a vydělat dost peněz, coţ Martin povaţuje za nesmysl. Podle něho také většina lidí nechce přijmout zodpovědnost a raději se nechá řídit ostatními lidmi. Jak rodič, ţijící alternativním způsobem ţivota, vnímá svou výchovu dítěte oproti výchově v běţných rodinách, ţijících konzumním způsobem ţivota? Martin obecně vnímá výchovu tak, ţe by děti měly být s rodiči co nejdéle a měly by se nejdříve naučit samostatnosti, a aţ poté se jít specializovat na nějakou školu. On sám upřednostňuje domácí výchovu před institucionální „výchovou“ ve školách a rád by své dítě vychovával a učil doma alespoň do páté třídy. Ve školní, ale ani předškolní systémy nemá důvěru. Učitelé berou rodičům zodpovědnost za výchovu dětí, coţ je podle Martina špatné. V názorech se však Martin střetává s babičkou od Elišky, která je radikálním zastáncem běţného vyučování ve školách. I většina rodičů ţijících konzumním způsobem ţivota zastává klasické vyučování ve školách, protoţe na to, aby mohli své děti učit doma, nemají ani čas. Největší rozdíl mezi svou výchovou a výchovou v běţných rodinách Martin vnímá v čase. Je moţné Martinovu současnou výchovu srovnávat s výchovou v běţných konzumních rodinách na základě jeho vlastní zkušenosti, protoţe on sám děti vychovával v konzumu. Martin chodil do práce, měl hodně peněz, ale neměl na děti čas. Myslel si, ţe všechno je hlavně o penězích, ţe kdyţ děti dobře zajistí z materiálního hlediska, tak jim nebude nic chybět. V dnešní době to Martin vidí zcela jinak. Peníze ani majetek nejsou důleţité, jediné, co je ve výchově opravdu významné, je čas. A ten nyní na Elišku má. Kdyţ srovnáme výchovu Martina a běţnou výchovu ve městech, tak výchova tady je mnohem zdravější. Jsou tu také drsnější podmínky, které ji dělají odolnější. Martin má dokonce i důkaz toho, ţe výchova dětí ve městech je nezdravá, protoţe kdyţ se Eliška vrátí od maminky z města, tak je skoro pokaţdé nemocná. U Martina se však pokaţdé uzdraví. Martinův hlavní smysl ţivota je ve výchově a rodičovství. Hlavní náplní jeho ţivota je mít a vychovávat děti. Oproti tomu v běţné společnosti se často touha po dítěti úplně vytrácí. Mnoho partnerů nebo jedinců přemýšlí, zda vůbec dítě mít, coţ je podle Martina úplně proti přirozenosti bytí člověka na této planetě. Jenţe v dnešní společnosti dá mnoho lidí přednost kariéře před rodičovstvím.

95

8. Interpretace podobností a rozdílů obou případů V této kapitole se budu zabývat společnými tématy obou respondentů a také uvedu, v čem se ţivot Martina a Libora liší. Jiţ nebudu pouţívat přímé citace respondentů, protoţe celá tato kapitola vychází z toho, co jiţ bylo řečeno. Pro to, aby se výsledky interpretace posunuly na obecnější rovinu, tak některá tvrzení respondentů potvrdím tvrzeními autorů zmíněných v teoretické části. Martin a Libor jsou kaţdý úplně z jiného koutu republiky, coţ je dobře vidět na jejich odlišném nářečí. V mnohém se jejich ţivoty liší, ale v mnohém se jejich ţivotní osudy prolínají. Kdyţ se zaměřím na jejich minulost, tak v jedné věci je patrný značný rozdíl. Martin ţil velmi konzumním způsobem ţivota a vydělával spoustu peněz. Oproti tomu Libor peněz nikdy moc neměl a vţdycky byl proti konzumu. Oba však většinu svého ţivota strávili ve městě. Martin ve srovnání s Liborem i své dětství proţil ve městě, protoţe mluvil o tom, jak ţil s rodiči v paneláku a na venkov jezdil jen za svými prarodiči. O dětství mluvil jen v pozitivním slova smyslu, s největší pravděpodobností nemá ţádné špatné vzpomínky, které by ho doprovázely celým ţivotem, tak jako Libora. Pro Libora bylo dětství těţkým obdobím, protoţe na vesnici, kde ţil, panovaly drsné podmínky a navíc mu doma chyběla citová výchova a láska, převaţovaly tu hodnoty materiální. Moţná proto má Libor jiţ od malička odpor k materiálnímu ţivotu, tím pádem i ke konzumu, protoţe ví, ţe mu to nepřineslo nic dobrého. V rodinném ţivotě si Libor i Martin proţili spoustu starostí. Oba zaţili nejeden rozchod, a to tím stylem, ţe od nich ţeny utekly. Martinovi zůstaly na krku dvě děti, o které se musel starat sám a Libor taktéţ musel sám pečovat o svého syna. Nyní oba mají se svými dětmi z předchozího manţelství dobrý vztah a stýkají se s nimi. Co se týče rodinného ţivota v současnosti, tak kaţdý ţije úplně jinak. Liborovi se podařilo splnit si svůj ţivotní sen šťastné a spokojené rodiny, kdy má krásnou a hodnou ţenu a dceru. Martin také touţil po takové rodině, bohuţel se mu přání nevyplnilo a na ideu klasické rodiny uţ zcela přestal věřit. S bývalou partnerkou má dceru ve střídavé péči, a protoţe má děti rád, má v plánu to takto provozovat i do budoucna s dalšími dětmi. Nyní přejdu k tomu, jaká byla jejich motivace k tomu, ţít jinak. Libor začal ţít v maringotce zcela neplánovaně. V jeho ţivotě se setkal s takovou bídou a nouzí, s psychickými, fyzickými i finančními problémy, aţ to sám nemohl unést. Proto o pomoc poţádal vědmu, která mu dodala sílu a tím mu otevřela cestu za novým ţivotem. Libor se 96

vrátil zpět na venkov za matkou, kde vyrůstal, tam potkal Lenku, s kterou začal ţít, a za dva roky se jim narodila holčička. Všechno byla jedna velká náhoda. Martinova cesta k „alternativnímu“ způsobu ţivota byla v určitém smyslu více naplánovaná, důvody, proč změnit svůj ţivot, byli mnohem promyšlenější neţ u Libora, protoţe příčinou nebyla nouze, která by ho nutila zamyslet se nad ţivotem. Příčinou byl pocit, ţe je společnost špatná, a ţe vychovávat další dítě v takové společnosti není dobrý nápad. A tak se rozhodl, ţe se od té společnosti distancuje a bude si ţít po svém. Všechno to šlo postupně. Martin sám to povaţuje za náhodu. Neměl v úmyslu jít z města rovnou na samotu. Nejdřív se odstěhoval na vesnici, a kdyţ mu ani to nevyhovovalo, začal bydlet na samotě. Martin také věří, ţe kdyţ po stejné cestě jako on půjde i jeho dítě, tak je moţnost, ţe aţ vyroste, přivede společnost k lepšímu. Jak zmiňuje Kučerová (1996), výchova vţdy vychází z podmínek konkrétní společnosti a zároveň se výchova podílí na utváření osobnosti, a tím i na spoluvytváření celé společnosti a moţností pro vytvoření lepší společností je právě výchova.

Přehled společných témat: 1. Konzum versus současný ţivot jako cesta ke svobodě 2. Naplňující a skromný ţivot 3. Příroda, víra a zdravý způsob ţivota 4. Vztahy 5. Zrychlená doba versus pomalejší čas 6. Výchova

97

8.1 Společná témata 8.1.1 Konzum versus současný ţivot jako cesta ke svobodě Libor, kdyţ se řekne konzum, hned si představí ţivot ve městě, kde lidé pořád jen nakupují laciné nekvalitní věci, kde vládne pohodlnost a přetvářka. Martin také konzumní způsob ţivota spojuje s městem, ale především zdůrazňuje, ţe problém dnešní společností netkví tolik v materialismu, ale spíše ve špatném morálním chování. Jak zmiňuje Lipovetsky (2007), lidská nespokojenost v dnešní společnosti není způsobena ani tak materiálním světem a otročením v něm, jako zhoršujícími se vztahy člověka k sobě samému a k druhým. Libor povaţuje město za nepřirozené, kde člověk nemůţe ţivot naplno proţívat tak jako v přírodě, protoţe je tam zmatek, chaos a hluk. Martin vnímá ţivot ve městě jako velmi nezdravý a za nepřirozené povaţuje nejen města, ale celkově styl ţivota, protoţe lidé nedělají nic, co by bylo normálního. Ponocují, špatně se stravují, mají špatné návyky, málo pohybu apod. Libor i Martin povaţují konzumní hodnoty za nesmyslné. I přes to, ţe Martin dřív konzumním způsobem ţil a Libor byl vţdycky proti konzumu, dneska se oba shodují na tom, ţe konzum je špatný a k ničemu dobrému nevede. Avšak podle Libora lze konzum v dnešní společnosti horko těţko nahradit něčím jiným. Podobně jako podle Lipovetského (2007), který tvrdí, ţe není znám ţádný vyhovující model alternativní společnosti, tak i podle Martina alternativa ke konzumnímu způsobu ţivota neexistuje. Martin svůj ţivot nepovaţuje za alternativní vůči konzumnímu. On jen hledá způsob, jak ţít co nejméně konzumně. Svůj ţivot vnímá jako ţivotní cestu. To, ţe jde po nějaké cestě, mu dává konečně smysl. Protoţe dřív se pohyboval od ničeho k ničemu a nikam to nevedlo. Prakticky jen vydělával peníze, coţ ho velmi svazovalo. Konzumní společnost ho nutila dělat věci, které nechtěl. Dnes sice peněz tolik nemá, ale zato se cítí mnohem šťastněji a svobodněji. Můţe si všechno dělat po svém, můţe si dělat to, co on sám chce, coţ je pro něho znamením svobody. Svoboda pro Martina také znamená mít čas sám na sebe a uţívání si svého vnitřního klidu. Také Libor vnímá svůj ţivot jako velkou cestu svobody, kterou proţívá se svou rodinou. Dřív se musel ve spoustě věcí přizpůsobovat ostatním a ţivot mu přišel beze smyslu. Dnes se cítí svobodný, protoţe můţe naplno ţít tak, jak chce, můţe být člověkem, kterým skutečně je. Můţe jít svou vlastní cestou a to má pro něho smysl. Martin i Libor byli dříve hodně ovlivňováni ostatními, čemuţ se odborně říká

98

„konformismus“, který podle Hartla a Hartlové (2000) znamená, ţe lidé přizpůsobují své jednání a názory druhým lidem. Pro oba je svoboda základní hodnotou vůbec. Zároveň také oba pociťují, ţe ke svobodě patří zodpovědnost. Oba si také uvědomují, ţe i kdyţ spousta lidí o svobodě mluví, tak ve skutečnosti po ní netouţí, protoţe na sebe nechtějí vzít zodpovědnost a raději se nechají vést ostatními. Libor spojuje dnešní způsob ţivota s otroctvím, protoţe lidi sebou nechají manipulovat a nedokáţou o svém ţivotě rozhodovat sami. Stejně tak to vnímá i Martin, protoţe podle něho lidi v dnešní společnosti akorát slouţí pro někoho jiného.

8.1.2 Naplňující a skromný ţivot Libora i Martina současný ţivot velmi naplňuje, způsob bydlení jim zcela vyhovuje, oba se cítí šťastní a spokojení. Oba mají pro co ţít. Pro Libora je hlavním smyslem ţivota rodina – Lenka a malá Eliška. Ţivot s rodinou velmi silně proţívá, všechno co dělá je pro rodinu, dokáţe jí vše obětovat. Martin to má podobné, partnerku sice nemá, ale smysl ţivota vidí především v rodičovství, v tom, ţe můţe vychovávat své dítě. Kdyţ u sebe Elišku má, věnuje svůj čas jenom jí. Celkově se Martin cítí zodpovědný za svůj rod, smysl ţivota vidí v tom, posunout své geny dál. Také podle Matějčka (1986) je výchova dítěte něco naprosto jedinečného a neopakovatelného a nikdo by si tuto příleţitost neměl nechat uniknout. Zároveň Moţný (2008) tvrdí, ţe dříve sice bývala hlavním smyslem rodiny výchova dětí, ale dneska spousta jedinců dává přednost kariéře před rodičovstvím a mnoho mladých lidí se rozhoduje pro celoţivotní bezdětnost. S tímto tvrzením souhlasí i Martin, který je zastáncem toho, ţe by kaţdý člověk měl být v první řadě správným rodičem, protoţe smyslem bytí na této planetě určitě není kariéra. Stejně tak to cítí i „alternativní pestří“ respondenti z výzkumu Librové (1994), jejichţ hlavní náplní ţivota je rodina a výchova dětí. Podle Lipovetského (2007) pro to, aby člověk vnímal potěšení, je potřeba, aby pohodlí nebylo úplné. S tímto tvrzením se ztotoţňují i Martin s Liborem, protoţe oni sice toho klasického pohodlí moc nemají, jejich ţivot je velmi jednoduchý, ale zároveň oběma přináší velké naplnění a štěstí. Libor pociťuje velkou radost z obyčejného ţivota, z toho, ţe můţe proţívat kaţdodenní lidské radosti i starosti kaţdý den, ţe nemá ţádné touhy a potřeby, které by ho tíţily. Martin vnímá svůj ţivot jako velmi prostý, ale zároveň také pestrý. Snaţí si uţívat a vědomě proţívat veškeré chvíle. Podobně svůj ţivot vnímají také 99

„pestří“ lidé, kteří se umějí radovat z maličkostí a ze zdánlivě všedních kaţdodenních okamţiků. Tím, ţe jsou Martin s Liborem skromní, tak vedou ke skromnosti i své dítě, coţ Matějček (1986) povaţuje za velmi podstatnou součást výchovy v dnešní době. Stejně tak jako „pestří“ respondenti se i moji respondenti dají označit za dobrovolně skromné. Skromnost Libor i Martin vnímají jako velmi zdravou. Jsou skromní v tom smyslu, ţe neutrácejí peníze za to, za co nemusejí. Oba investují peníze především do svého stavení. Jinak toho k ţivotu moc nepotřebují, jsou šťastní s tím, co mají, a nakupují jen to nejnutnější, moderní trendy je nezajímají. Po penězích a hromadění majetku vůbec netouţí. Věci, které nosí, většinou od někoho dostávají zadarmo. Oba jsou navíc manuálně zruční a spoustu věci si dokáţou vyrobit sami. Tyto všechny aspekty se shodují s „pestrými“ respondenty a stejně tak jako oni, tak i Libor s Martinem mají nízkou spotřebu, produkují málo odpadů a tím šetří i přírodu. Stejně jako „alternativní“ lidé z výzkumu Librové i Martin s Liborem si sami pěstují různé druhy ovoce a zeleniny, čímţ také hodně ušetří. Libor i Martin vnímají skromnost tak, ţe kdyţ budou mít co nejméně potřeb, nebudou touţit po nových věcech, tak nebudou potřebovat ani tolik peněz, tím pádem nemusí tolik chodit do práce a zbude jim spousta času na sebe, na svou rodinu, na svůj domov, a tohle je právě to, co jim v ţivotě přináší smysl. Čím více jsou skromnější, tím více jsou svobodnější. Stejně tak i Librová (2003) spojuje skromnost se svobodou, říká, ţe kdo nic nemá, je osvobozen od přízemních starostí, je svobodný.

8.1.3 Příroda, víra a zdravý způsob ţivota Pro Libora i Martina je velice důleţitý vztah k přírodě. Oba se ztotoţňují s vymezením „ochránce přírody“, kterým je podle Librové (1988) ten, kdo se k ní chová šetrně a s úctou, komu záleţí na tom, aby své děti vychoval k citlivému vztahu k přírodě apod. Kdyţ se podíváme na charakteristiky vztahů k přírodě podle Krajhanzla (2014), tak se Libor i Martin nejvíce ztotoţňují s potřebou kontaktu s přírodou, protoţe přírodu ke svému ţivotu potřebují a i jejich stavení jsou z velké části z přírodních materiálů. Dále mají silný estetický postoj k přírodě, protoţe dokáţou přírodu vnímat do detailů a proţívat ji. Oba také mají celkem velkou schopnost adaptace na přírodní podmínky, protoţe v přírodě prakticky ţijí a jsou na ni zvyklí, vědí co si kde nasbírat k jídlu a sami si dokáţou

100

i něco vypěstovat. Environmentální vědomí se u nich také projevuje, protoţe oba se k přírodě chovají velmi šetrně a váţí si ji. Libor přírodu velmi silně proţívá, rád ji pozoruje a uţívá si, kdyţ můţe být venku v jejím přímém kontaktu. Martin vnímá přírodu jako svého nejlepšího přítele, který ho nikdy nezklame, nikdy ho např. nenechá o hladu. Proto si velmi váţí toho, jak moc je příroda štědrá. Podle Martina má také příroda takovou moc, ţe dokázala vytvořit tak krásnou krajinu, která nyní Martina obklopuje. Libor i Martin ţijí v překrásné krajině, oba dva s rozplynutím v hlase vyprávěli, jak je to tu nádherné, bylo vidět, ţe to skutečně silně proţívají. Kromě přírody je pro Libora i Martina důleţitá také víra. Oba svou víru spojují s přírodou. Martin věří ve čtyři elementy, kam patří země, vzduch, voda a oheň. K jakési alternativní víře vede také svoji dceru. Libor sice nemluvil o víře přímo, tak jako Martin, ale z jeho slov je zřejmé, ţe věřící je. Věří ve vyšší energie, ke kterým se můţe napojit, pokud o to poţádá. A kdyţ je Libor v přírodě a otevře svou duši, své vědomí, tak tím se dostane „blíţ k bohu“. Také „pestří“ lidé z výzkumu Librové spojují svůj ţivot s nějakým typem víry. Libor i Martin vnímají svůj současný ţivot mnohem zdravěji, v porovnání s ţivotem ve městě, kde i oni sami ţili. Podle Libora je to především tím, ţe ţije v kontaktu s přírodou, která člověka léčí a má na něho velmi kladný vliv. Stejně tak jako tvrdí Krajhanzl (2014), podle kterého má příroda mnoho příznivých účinků. Martin povaţuje za léčivé nejen zdravé prostředí, ale hodně zdůrazňuje celkový nemateriální styl ţivota, který je mnohem zdravější neţ konzumní způsob ţivota. Oba si cení toho, ţe jejich dcera vyrůstá ve zdravém prostředí. Martin k tomu ještě dodává, ţe místo, kde ţije, je nějakým způsobem magické, vyzařuje z něho štěstí a dobro, coţ má blahodárný vliv také na dítě. Něco podobného pociťuje i Libor v souvislosti se dřevem, protoţe věří, ţe dřevo je magické, a kdyţ v tom Eliška vyrůstá, tak to na ni má jistě dobrý vliv. Podle Libora je také pro zdravý vývoj dítěte důleţitý kontakt s přírodou, protoţe díky ní je dítě zdatnější, příroda přináší dítěti plno podnětů, které mu umoţňují se rozvíjet. Jak zmiňuje Krajhanzl (2014), příroda má na dítě mnoho pozitivních vlivů, např. zlepšuje jejich motoriku a umoţňuje jim zvykat si na přírodní podmínky. Martin v souvislosti se zdravím dítěte nezmiňuje přírodu, ale opět zdravější styl ţivota, díky kterému je Eliška odolnější a zvyká si na „nepohodlné“ ţivotní podmínky. Libor si mimo jiné velmi váţí toho, ţe Eliška nevyrůstá v uspěchaném městě, ale v místě, kde je boţský klid, kde se čas jakoby zastavil a kde moderní zrychlená elektronická 101

doba není tolik znát. Martin také vnímá současný pomalejší ţivot jako velmi prospěšný pro výchovu dítěte, protoţe má na dítě dostatek času, coţ dřív, kdyţ hodně pracoval, neměl. Martin celkově vnímá svůj ţivotní styl jako zdravý především díky zpomalení. Libor tedy vnímá, ţe jeho ţivot je zdravý hlavně díky přírodě a Martin spojuje zdraví hlavně s pomalejším časem. Tyto dva jevy se však hodně prolínají. Kdyţ Libor proţívá přírodu, jistě u toho nikam nepospíchá a zároveň si uţívá i pomalého času. A Martin díky tomu, ţe má moţnost zpomalit, můţe lépe vnímat a proţívat přírodu.

8.1.4 Vztahy Martin i Libor mají v nějakém smyslu sociální cítění, kdy jim nejde jen o sebe, ale také o to, aby se i ostatní lidé měli lépe. Protoţe kdyţ bude dobře druhým, bude dobře i jim samotným. Libor zmiňuje, jaké nepřátelské vztahy panují v jejich vesnici, místo toho, aby si lidé vzájemně pomáhali, tak se hádají. Libor by rád, aby se vztahy zlepšily, proto se snaţí s kaţdým dobře vycházet a nepřátelské vztahy prolomit. Martin také vnímá, ţe vztahy mezi lidmi jsou špatné, ale vnímá to na obecnější rovině. Uvědomuje si, jak špatné mezilidské vztahy panují ve městech i na vesnicích. Proto se odstěhoval na samotu, aby mohl mít klid od dnešní falešné a povrchní společnosti. Kdyby se k sobě lidé chovali lépe, nepotřeboval by ţít takto stranou. Zcela se distancovat však od společnosti nechce. Ba naopak. Snaţí se dokonce najít řešení, jak vytvořit lepší celospolečenské klima. Rád by, aby se měl líp nejen on, ale i celá společnost. Podobně to vidí i Kohák (2000), který v rámci ekologické krize zmiňuje, ţe ve své podstatě nejde ani o to, zachránit přírodu, ale především o to, aby se lidé naučili ţít pospolu ve vzájemném harmonickém vztahu. Co se týče vztahů, Martinovi i Liborovi se díky způsobu ţivota, kterým nyní ţijí, urovnalo plno osobních vztahů. Libor např. dokázal po mnoha letech prolomit vztah se svou matkou a také si vytvořit pěkný vztah se synem. Martin má oproti dřívějšku lepší vztahy nejen s rodinou, ale také poznal opravdové přátele, se kterými si rozumí, coţ většinu ţivota neměl, protoţe dřív byly jeho vztahy zaloţené hlavně na penězích.

8.1.5 Zrychlená doba versus pomalejší čas Podle Lipovetského (2007) je pro dnešní dobu charakteristická rychlost, výkonnost a nezadrţitelná potřeba neztrácet čas. Podobně to vnímají i Martin s Liborem. Podle nich je dnešní doba velmi zrychlená, lidé se honí za penězi, většinu času jsou v práci a čas na sebe 102

a na svou rodinu jim uţ nezbývá. Coţ je podle nich hodně špatné, protoţe pro ně má čas vysokou hodnotu a strávit ho v práci kvůli tomu, aby měli víc peněz, to pro ně nemá smysl. Oba svůj čas věnují především sobě, svým nejbliţším anebo práci na vlastním pozemku. Libor pobírá invalidní důchod, do práce ani nechodí a svůj čas věnuje především rodině. Je pro něho důleţité ţít ve vzájemném napojení s Lenkou a proţívat radosti i bolístky svého dítěte. V dnešní zrychlené společnosti však podle Libora lidé ani nedokáţou zpomalit, zklidnit se a vnímat jeden druhého. Podobně to vnímá i Martin, jen v tom smyslu, ţe lidé nedokáţou zpomalit a něčeho si dlouhodoběji uţívat, protoţe sotva si pořídí jednu věc, tak uţ přemýšlí, co dalšího by chtěli. A pro Martina je právě důleţité si čas vědomě a pomalu uţívat, proţívat ho a především ho věnovat Elišce, protoţe mít čas na dítě je podle něho základem výchovy. Pravdou je, ţe Martin chodí do zaměstnání, ale pracuje jen na poloviční úvazek, jen v sezóně, takţe času mu zbývá spousta. Svoji práci má navíc rád, skutečná práce to pro něho ani není. On vůbec nerozlišuje pojmy jako práce a volný čas. Pro něho existuje jenom ţivot.

8.1.6 Výchova Liborova holčička je ještě hodně malá, proto má Libor ještě čas přemýšlet nad tím, co bude, aţ Eliška půjde do školky, nebo do školy. S Lenkou přemýšlejí i o tom, ţe by Elišku učili doma, kdyby to bylo potřeba. Martin by také rád učil svou dceru doma, ale bohuţel to není moţné. Martin vidí domácí výchovu jako to nejlepší moţné řešení pro dítě, protoţe ve školní systémy nemá důvěru. Podle něho by děti měli vychovávat jejich rodiče a ne imaginární lidé ve školách. Hlavní problém ve výchově vidí Martin ten, ţe „výchovu nám sebrali.“ Podobně to vidí i Moţný (2008), který říká, ţe plno tradičních funkcí rodin, mezi něţ patřila i výchova a vzdělávání dětí, vymizela, protoţe výchovu dětí převzaly školy a specializovaná zařízení. Libor sice také nemá důvěru v systémy, a to nejen ve školské, ale domácí vyučování nepropaguje tolik, jako Martin, protoţe podle Libora nejvíce bude záleţet na tom, co bude vyhovovat samotnému dítěti, protoţe je třeba dbát na jeho individuální potřeby. O tom, ţe je potřeba vychovávat jedince s ohledem na jeho individualitu, přání, potřeby či tendence, se zmiňuje také Matějček (1986). Martin vidí výhodu domácí výchovy hlavně v tom, ţe dítě se díky ní naučí samostatnosti lépe, neţ kdyby chodilo do školy. A naučit dítě postarat se samo o sebe, to vidí Martin jako důleţitý vklad do budoucího ţivota dítěte. Stejně tak i Matějček (1986) 103

tvrdí, ţe rodiče by své děti měli vést k samostatnosti jiţ od malička, k čemuţ je podstatné být trpělivý a mít na děti čas, coţ se shoduje i s Martinovým náhledem na výchovu. Libor spíše neţ samostatnost zdůrazňuje, ţe je důleţité naučit dítě zodpovědnosti samo za sebe, coţ se samostatností úzce souvisí. Oba se však shodují na tom, ţe kaţdé dítě je jiné, a tak nedokáţou přesně říci, jaká výchova je ta nejsprávnější. V tom, co je ve výchově zcela nejvýznamnější, se jejich názory rozcházejí. Pro Libora je nejdůleţitější láska. Chce svému dítěti dát tolik lásky, kolik jen bude schopen. Jak zmiňuje Matějček (1986), aby se dítě mohlo zdravě vyvíjet, potřebuje vřelý citový vztah a lásku. Pro Martina je pojem láska špatně uchopitelný, avšak citovou výchovu svému dítěti zajisté poskytuje. Pro něho je však podstatné dát svému dítěti co nejvíce tátu. A aby mohl být správným otcem, musí mít na dceru především dostatek času. Oba chtějí dát dítěti hodně volnosti a vychovávat ho ve svobodnějším duchu. Myslím si, ţe ze stylů vedení dítěte podle Moţného (2008) Martin s Liborem nejvíce uplatňují umírněně liberální koncepci. Nedostatky ve výchově Libor ani Martin nevnímají. Jen si myslí, ţe by kolem jejich obydlí mohlo být více vrstevníků, se kterými by si jejich děti mohly hrát. Celkově se však Liborova a Martinova výchova zásadně liší v tom, ţe Martinova dcera má dvojí výchovu, jak alternativní, ze strany otce, tak i klasickou, ze strany matky. Ţije jak na venkově, tak i ve městě. Libor s Lenkou vychovávají svou dceru společně na venkově, Lenka však s malou Eliškou také jezdí do města, především kdyţ jede za svými rodiči, takţe kontakt s městem a s běţnou civilizací Liborova Eliška také má.

104

9. Reflexe vlastní zkušenosti s tématem během výzkumu V průběhu psaní výzkumné části jsem si sepisovala svou reflexi k danému fenoménu, která mně napomáhala uvědomit si své vlastní myšlenky související s tématem a při analýze jsem je potom mohla lépe „uzávorkovat“. Avšak při interpretaci dat jsem se nemohla zcela vyhnout tomu, abych k příběhům respondentů nevloţila něco ze svého vlastního ţivotního příběhu. IPA naštěstí s vlivem výzkumníka v analýze počítá. Nicméně abych se tomu co nejvíce vyhnula, ověřovala jsem si své porozumění danému fenoménu v kontextu s původními daty. Po kaţdém rozhovoru jsem si vţdy také sepsala své subjektivní pocity a různé poznámky, které mě k danému případu dodatečně napadaly. Tyto poznámky mi napomohly při samotné analýze znovu se vţít do situace, kdy jsem byla s respondentem, a vybavit si některé důleţité momenty. V průběhu psaní této práce mně alternativní způsob ţivota přirostl k srdci. Myslím si, ţe je to hlavně tím, ţe lidé, se kterými jsem vedla rozhovory, jsou mi sympatičtí. Musím říct, ţe za tak krátkou chvíli jsme se docela spřátelili. K tomu zajisté přispělo to, ţe hned od první chvíle mi nabídli tykání. Rozhovory s respondenty jsem nevnímala jen jako součást diplomové práce, ale především to pro mě byly příjemně strávené chvíle s dobrými lidmi. Cítila jsem se u nich velice příjemně, po celou dobu mé přítomnosti zde panovala dobrá nálada. Tyto všechny aspekty vedly k tomu, ţe jsem příliš nevnímala svou roli výzkumníka. Podle mě však přátelská atmosféra byla podstatnou součástí rozhovorů. Dokázala navodit atmosféru důvěry, která oběma respondentům umoţnila mluvit s ochotou a otevřeně. Jejich otevřenost mě velmi potěšila. Zajímalo mě vše, o čem mluvili. Samozřejmě jsem stále měla na mysli účel svého výzkumu a uvědomovala jsem si, ţe nemůţu respondenty nechat mluvit úplně o všem. Navíc po dokončení „oficiálního“ rozhovoru jsme měli ještě dostatek času na neformální povídání. Nakonec bych dodala, ţe poznat tyto lidi, popovídat si s nimi a vidět jejich způsob ţivota na vlastní oči pro mě bylo velkým přínosem a věřím, ţe se s nimi budu stýkat i nadále, po dokončení diplomové práce.

105

10. Diskuze k výzkumné části V této diplomové práci jsem došla k určitým výsledkům a nyní se zaměřím na to, jakým způsobem by tyto výsledky mohly být vyuţitelné pro sociální pedagogiku a k jakým účelům by mohly být dále pouţity. Dnešní společnost je na jednu stranu plná konzumu, na druhou stranu však existuje mnoho jedinců a rodin, kteří se snaţí ţít nekonzumně, a kteří chtějí své děti vychovat k jiným, neţ konzumním hodnotám. Existuje mnoho rodičů, kteří k výchově svých dětí přistupují jinak, neţ je běţné. Upřednostňují např. domácí vyučování, dávají své děti do lesních školek anebo jejich děti navštěvují různé alternativní typy škol (Waldorfská, Montessori, Daltonská). V rámci oboru sociální pedagogiky taktéţ existuje spousta sociálních pedagogů, kteří nejsou zastánci klasických školních zařízení a hledají jiná řešení. A pro ty, kteří se chtějí zabývat problematikou alternativní výchovy, by právě mohla slouţit tato diplomová práce, jako podklad pro nahlédnutí do ţivota rodičů, ţijících alternativně. Protoţe kdo chce pracovat s dětmi z takových rodin, měl by mít v první řadě představu, jak tito rodiče k dětem přistupují, jaké jsou jejich hodnoty a představy o ţivotě, protoţe to všechno mu napomůţe lépe poznat dané dítě a přistupovat k němu individuálně. Samozřejmě rodin ţijících alternativně je mnoho a kaţdá uplatňuje trochu jiný přístup k ţivotu a k výchově. Jak jiţ jsem zmínila, tato práce je pouhým nahlédnutím do daného fenoménu. V rámci sociální pedagogiky by také bylo zajímavé sledovat, jak se ţivot Libora a Martina proměnil v průběhu času. Jak by se změnil Liborův náhled na výchovu Elišky po tom, co by nastoupila do školky a do školy. Zda by Eliška vůbec do školy chodila, anebo by jí Lenka s Liborem učili doma. A jak by se změnilo vnímání výchovy u Martina, potom co by Eliška začala chodit do školy, a tím pádem by jí Martin s největší pravděpodobností nemohl mít u sebe tak často. Bylo by zajímavé také v určitém věku dětí udělat rozhovor i s nimi, zaměřit se na to, jak oni samy vnímají jejich způsob ţivota, jak vnímají školu, vrstevníky a svůj sociální ţivot. Bylo by zajímavé vypozorovat, jaké by se objevily rozdíly mezi Liborovou Eliškou, která vyrůstá pouze v alternativním prostředí a Martinovou Eliškou, která vyrůstá jak v alternativním prostředí, tak i ve městě. Dalo by se zkoumat, jak Martinova Eliška nahlíţí na skromný a obyčejný ţivot s otcem oproti konzumnímu ţivotu s matkou atd. Podnětů pro další výzkumy by bylo jistě mnohem více a myslím si, ţe jejich realizace by byla velkým obohacením celého mého výzkumu.

106

Závěr Diplomová práce se zabývá alternativním způsobem ţivota v porovnání s ţivotem v běţné konzumní společnosti. Hlavním výzkumným cílem této práce bylo popsat zkušenosti rodičů, ţijících alternativním způsobem ţivota, v porovnání s běţnou konzumní společností. V teoretické části jsem objasnila hlavní témata, týkající se dané problematiky. Vymezila jsem, co je to konzum a konzumní způsob ţivota, z jakých důvodů lidé konzum přijímají a jaké následky to pro jejich ţivot má. Dále jsem vymezila termíny týkající se ţivotního prostředí, zabývala jsem se vztahem člověka k přírodě a jeho ţivotem na venkově. Uvedla jsem charakteristiky dnešní rodiny a zabývala jsem se některými základními zásadami správné výchovy. V teoretické části jsem také uvedla výsledky ze sociologického výzkumu Hany Librové, a tím se mně podařilo definovat jedince vyznačující se dobrovolnou skromností. Ţivot těchto jedinců, především rodin, se ve velké míře shodoval s ţivotními zkušenostmi mých respondentů. Zajímavým poznáním je, ţe moji respondenti se v mnohém shodovali s výsledky z výzkumu, provedeného před dvaceti čtyřmi lety. Výzkumný cíl se mi podařilo naplnit prostřednictvím provedeného výzkumu a analýzy dat, díky které jsem zodpověděla na výzkumné otázky vycházející z hlavního výzkumného cíle. Součástí výzkumné části byla také interpretace společných témat obou respondentů, kde jsem na začátek uvedla, v čem se liší nebo podobají jejich dřívější ţivoty a jejich motivace ţít alternativním způsobem ţivota. U daných společných témat jsem se zaměřila nejen na samotné nejdůleţitější společné aspekty obout respondentů, ale také jsem se snaţila tuto část propojit s teorií. Výsledky z mého výzkumu se z velké části shodovaly s teoretickými poznatky, uvedenými v teoretické části. Myslím si, ţe jsem výsledky z výzkumu dokázala alespoň z části propojit s jiţ existující literaturou, čímţ jsem dosáhla obecnějších tvrzení. Pro hmatatelnější zobecnění této problematiky by bylo třeba provést výzkum s větším výzkumným souborem, to však nebylo mým cílem v rámci IPA. Mým cílem bylo dostat se co nejhlouběji do proţívání respondentů, vidět svět z jejich úhlu pohledu. Materiál, který jsem od respondentů získala, byl velmi obsáhlý a bohatý. Uvědomuji si, ţe by se s tímto materiálem dalo ještě nadále pracovat a jít více do jádra proţívání daných respondentů, avšak myslím si, ţe jsem dokázala vytáhnout hlavní proţitky týkající se zkušenosti respondentů a tím jsem cíl naplnila. 107

Seznam pouţité literatury 1. GEIST, Bohumil. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1992, 647 s. ISBN 80-85605-28-7. 2. GIDDENS, Anthony, SUTTON, Philip W. (ed.). Sociologie. 1. vyd. Praha: Argo, 2013, 1049 s. ISBN 978-80-257-0807-1. 3. HARTL, Pavel a Helena HARTLOVÁ. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, c2000, 774 s. ISBN 807178303x. 4. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, 407 s. ISBN 80-7367-040-2. 5. JANDOUREK, Jan. Slovník sociologických pojmů: 610 hesel. Praha: Grada, 2012, 258 s. ISBN 978-80-247-3679-2. 6. JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, 285 s. ISBN 80-7178-535-0. 7. KELLER, Jan. Abeceda prosperity. 2. rozš. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2003, 170 s. ISBN 80-7239-125-9. 8. KOHÁK, Erazim. Zelená svatozář: kapitoly z ekologické etiky. 2., přeprac. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000, 204 s. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 80-85850-86-9. 9. KRAJHANZL, Jan. Psychologie vztahu k přírodě a ţivotnímu prostředí: pět charakteristik, ve kterých se lidé liší. 1. vyd. Brno: Lipka - školské zařízení pro environmentální vzdělávání ve spolupráci s Masarykovou univerzitou, 2014, 198 s. ISBN 978-80-87604-67-0. 10. KRAUS, Blahoslav a Věra POLÁČKOVÁ. Člověk - prostředí - výchova: k otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido, 2001, 200 s. ISBN 80-7315-004-2. 11. KUBÁTOVÁ, Helena. Sociologie ţivotního způsobu. 1. vyd. Praha: Grada, 2010, 272 s. ISBN 978-80-247-2456-0. 12. KUČEROVÁ, Stanislava. Člověk - hodnoty - výchova: kapitoly z filosofie výchovy. 1. vyd. Prešov: vl. n., 1996, 231 s. ISBN 80-85668-34-3. 13. LACA, Slavomír. Výchova - rodina - hodnoty. Brno: Institut mezioborových studií, 2013. ISBN 978-80-87182-32-1. 14. LIBROVÁ, Hana. Láska ke krajině?. 1. vyd. Brno: Blok, 1988, 165 s.

108

15. LIBROVÁ, Hana. Pestří a zelení: (kapitoly o dobrovolné skromnosti.). 1. vyd. Brno: Veronica, 1994, 218 s. ISBN 80-85368-18-8. 16. LIBROVÁ, Hana. Vlaţní a váhaví: (kapitoly o ekologickém luxusu). 1. vyd. Brno: Doplněk, 2003, 313 s. Společensko-ekologická edice. ISBN 80-7239-149-6. 17. LIPOVETSKY, Gilles. Éra prázdnoty: úvahy o současném individualismu. 4. vyd. Praha: Prostor, 2008, 357 s. ISBN 978-80-7260-190-5. 18. LIPOVETSKY, Gilles. Paradoxní štěstí: esej o hyperkonzumní společnosti. 1. vyd. Praha: Prostor, 2007, 443 s. Střed (Prostor). ISBN 978-80-7260-184-4. 19. MATĚJČEK, Zdeněk. Co, kdy a jak ve výchově dětí. 6. vyd. Praha: Portál, 2013, 143 s. ISBN 978-80-262-0519-7. 20. MATĚJČEK, Zdeněk. Rodiče a děti. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1986, 335 s. 21. MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. 3., rozš. a přeprac. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003, 161 s. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 80-86429-19-9. 22. MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd.Praha: Grada, 2006, 332 s. Psyché (Grada). ISBN 80-247-1362-4. 23. MOŢNÝ, Ivo. Rodina a společnost. 2., upr. vyd. Ilustroval Vladimír JIRÁNEK. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2008, 323 s. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 978-80-86429-87-8. 24. PRŮCHA, Jan, Eliška WALTEROVÁ a Jiří MAREŠ. Pedagogický slovník. 7., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Portál, 2013, 395 s. ISBN 978-80-262-0403-9. 25. REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. 1. vyd. Praha: Grada, 2009, 184 s. ISBN 978-80-247-3006-6. 26. ŘIHÁČEK, Tomáš, Ivo ČERMÁK a Roman HYTYCH. Kvalitativní analýza textů: čtyři přístupy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, 192 s. ISBN 978-80-2106382-2. 27. SEKOT, Aleš. Sociologie v kostce. Brno: Paido, 2002, 142 s. ISBN 80-7315-021-2. 28. SILLAMY, Norbert. Psychologický slovník. 1. české vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001, 246 s. ISBN 80-244-0249-1. 29. SMITH, Jonathan A., Paul FLOWERS a Michael LARKIN. Interpretative phenomenological analysis: theory, method and research. Thousand Oaks: Sage, 2009, 225 s. ISBN 978-1-4129-0834-4. 30. ŠVAŘÍČEK, Roman a Klára ŠEĎOVÁ. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2007, 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0. 109

31. VÁLKA, Miroslav. Sociokulturní proměny vesnice: moravský venkov na prahu třetího tisíciletí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 224 s. Etnologické studie. ISBN 978-80-210-3908-7. 32. ZAHRÁDKA, Pavel. Spotřební kultura: historie, teorie a výzkum. 1. vyd. Praha: Academia, 2014, 438 s. ISBN 978-80-200-2372-8.

110

Seznam příloh Příloha A: Přepis 1. rozhovoru s Liborem Příloha B: Přepis 2. rozhovoru s Liborem Příloha C: Přepis 1. rozhovoru s Martinem Příloha D: Přepis 2. rozhovoru s Martinem Přílohy jsou uloţeny odděleně v archivu práce v IS MU

111