PROŽÍVÁNÍ A AFATIKŮ
SEBEREFLEXE
Markéta Heroutová K bližšímu studiu problematiky afázie mě inspirovaly přednášky odborníků, kteří se zmiňovanou tematikou zaobírají, a především četba děl prof. A. R. Luriji a prof. O. Sackse. V naší civilizaci pacientů trpících afázií výrazně neubývá a jsem přesvědčena, že veřejnost je stále o tomto problému málo informována. Především pohled psychosociální vnímám jako obohacující, a nabízím proto k nahlédnuti závěry výzkumu z pozorování a sebereflexe prožívání afatických pacientů spolu s teoretickým úvodem.
Vymezení pojmu afázie a symptomatologie V současné době zůstává stále naléhavou potřebou řešit problém všeobecně akceptovatelné definice afázie. Klasická definice, kdy je afázie vymezena jako porucha na již vybudovaném základu řeči s lim. že vzniká při ložiskovém poškozeni mozku jako následek systémového vlivu mozkové léze na vyšší psychickéfunkce člověka, není již, při faktech dnes známých, dostačující. Řešeni tohoto problému se odvíjí od rozdílných přístupů vyplývajících ze samotné rozdílnosti vědních oborů, jejichž předmětem zkoumání je afázie a s ni spojené poruchy vyšších psychických funkcí.
Davis uvádí, že afázie je současně poruchou lingvistickou, neurogenni a kognitivní. Lze konstatovat, že bylo dosaženo dohody při zdůraznění neurogenního charakteru afázie, a že se tedy jedná o poruchu funkčního systému jazyk-řeč a že je způsobena ložiskovými poškozeními mozku. Kromě toho se p r a c u j e s faktem, že jde o poruchu již vybudované řeči-jazyka s charakteristickými znaky (symptomy) afázie, které ji doprovázejí, např. parafázie, poruchy pojmenování (anómie), poruchy porozuměni, perseverace, agramatismy atd. Davis definuje afázii následovně: „Afázie je získaná porucha jazykových procesů, jeho receptivních a expresivních modalit, které vznikají při poškozeni těch oblasti mozku, které jsou primárně zodpovědné za jazykové funkce. " (Cséfalvay; Traubner 1996) Z. Cséfalvay k pojmu afázie napsal: „Podstatné atributy afázie možno podle našeho názoru charakterizovat jako získané narušení komunikační schopnosti zasahující všechny modality řeči (expresivní a receptivní, mluvenou i psanou řeč) a v různé míře i všechny roviny jazykového systému (foneticko-fonologickou, morfologicko-syntaktickou, lexikálně-sémantickou i pragmatickou). Afázie vzniká při
113
ložiskových poškozeních mozku jako následek systémového vlivu mozkové léze na vyšší psychické funkce člověka." (1996) A jako poslední, z mnoha existujících definic, bych ráda uvedla pojetí A. R. Luriji. Ten afázii vidí jako systémové narušeni řeči, které vzniká při organických poškozeních mozku, zasahujících v rozličné úrovni do organizace řeči. Toto poškození ovlivňuje vztah řeči k ostatním psychickým funkcím, vyvolává dezintegraci všech psychických sfér člověka s narušením především komunikační funkce řeči.
Etiologie afázie Vznik afázie a její příčiny mohou mít nejrůznější etiologii. K tomuto cituji: „Porucha fatických funkcí vzniká na základě organického postižení struktur, které jsou zodpovědné za tvorbu, tj. syntézu a analýzu řeči. Poškození, které vzniká v centrálním nervovém systému, muže být difúzni, nebo ložiskové. Příčiny poškození struktur, zúčastňujících se na normální funkci řečových procesů, mohou mit nejrozmanitějši etiologii." (Cséfalvay; Traubner 1996) Bezprostřední nejčastějši příčiny vzniku afázie: 1. Cerebrovaskulární (cévní mozkové) onemocněni: ischemické poškozeni mozku, spontánní mozkové krváceni, subarachnoidální krváceni většinou z fyzické námahy. 2. Úrazy mozku: otřes mozku, zhmoždění mozku, krvácení do obalů mozku.
114
3. Demence: Alzheimerova typu, multiinfarktová demence, Pickova choroba, idiopatická Parkinsonova nemoc, AIDS (přibližně polovina případů AIDS je postižena demencí). 4. Intrakraniální nádory.
Klasifikace afázie Dřívější dělení na afázie expresivní a receptivní (senzorické), nebo modifikace tohoto dělení na afázie neplynulé (přední) a plynulé (zadní) se nyní opouští. Nové třídění děli afázie na klasické a ostatní (mezi základní rozlišovací znaky klasických a neklasických afázií patří stále fluence řeči), případně na afázie korové a podkorové. Rozšířeni zkoumání afázie i do nemedicínských oblastí, jako jsou psychologie (neuropsychologie), psycholingvistika, lingvistika a neurolingvistika, je nejpodstatnější změnou po druhé světové válce. Tato skutečnost spolu s dalšími, jako např. používání moderních zobrazovacích metod v neurologii pro lokalizaci léze různých syndromů v afázii, spolupůsobí na rozšíření poznatků o postiženi. Má tudíž vliv samozřejmě i na zpřesňování klasifikačních koncepcí. Dodnes se ve světě používá hrubé třídění afázií do dvou skupin (dichotomické): 1. Skupina expresivní (výrazová), motorická, kódovací; 2. Skupina impresivní (prožitková, vnímavá), senzorická, perceptivni (vjemová), která příjem sděleni dekóduje.
Při dnešním stavu informaci a znalostí je však dichotomické pojímání afázií zjednodušením, které má pouze základni informativní charakter. Nejpoužívanější klasifikací v klinické afáziologii je kategorizace bostonské školy, která se v posledních letech rozšiřuje i u nás. Reprezentuje typologii afázie vycházející z opisu symptomatologie (podobně jako lingvisté), kterou váže na specifické oblasti poškození mozku (podle topiky mozku). Bostonskou klasifikaci zpracovalo Centrum výzkumu afázií v Bostnu. Zařazování podle detailně strukturovaného testu BDAE (Boston Diagnostik Aphasia Examination) vychází z lokalizační koncepce, že poškození určité části mozkové tkáně vyvolává určitý typ afázie. Při posuzování specifikace syndromu (typu afázie) vycházejí autoři z klasické neurologické klasifikace. Nutné je zároveň připomenout si, že bostonský systém se vztahuje na kortikální (korové) afázie. Základním orientačním kritériem (dominujícím symptomem) je plynulost či neplynulost řeči (fluence) a psaná řeč. (Cséfalvay; Traubner 1996) Autor uvádí děleni podle syndromu (typu afázie) dle Helmové, Estabrooksové a Alberta z r. 1992 na syndromy kortikální (korové) a subkortikální (podkorové). Do kortikálnich je zařazena afázie Brocova, Wemickeova, konduktivní, anomická, transkortikální motorická i senzorická a globální. Podle uvedených autorů je možno do některého kortikálního klinického syndromu zařadit zhruba 80 % afatiků. Do subkorti-
kálních afázií jsou zařazena poškozeni při lézích v níže uložených mozkových strukturách thalamu a bazálních gangliích.
Terapie afázie Cílem terapie poruch řečové komunikace je příznivě ovlivnit nebo kompenzovat řečový deficit. Při diagnóze již nevyjadřujeme pouze popis projevů a tíže poruchy s jejich dominantní příčinou, ale současně částečně nastiňujeme i prognózu a směřujeme terapii ke kladným výsledkům. Přitom odhalení primární poruchy a její odlišení od sekundární rozhoduje o spolupráci dalších odborníků. Proto je tak nesmírně důležitá, dnes velmi zdůrazňovaná, komplexní diagnostika i následná péče, na které se podílejí zainteresovaní odborníci. Existuje několik dělení intervenčních směrů terapie afázie; uveďme nejpoužívanější dle Chapeyové. (1986, in Lechtá 2000) • Stimulační přístupy (techniky kognitivní stimulace, funkcionálně orientované postupy, stimulační postup Schuellové) • Jiné přístupy (metodicko-intonační terapie, alternativní a augmentativní komunikace) • Obnovování specifických narušení (terapie poruch porozumění řeči, čtení) • Každý z uvedených postupů směřuje k jiné stránce komunikační schopnosti v celkovém cíli. Code a Miiller (1989. In Lechtá 2002) je charakterizuji podle základních přístupů k afázii: • Lingvisticky, respektive psycholingvisticky orientovaný
115
• • • •
Neuropsychologicky orientovaný Psychosociálně orientovaný Behaviorálně orientovaný Směry alternativní a augmentativní komunikace • Eklektické přístupy (Cséfalvay. In Lechtá 2002) V současné době existuji v afaziologii dva dominující terapeutické směry. Jsou jimi přistupy kognitivně-neuropsychologický a funkcionálně (pragmaticky) orientovaná terapie.
Psychologické aspekty afázie M. Preiss souhlasí s F. Koukolíkem (1995)... „že právě duše je vhodné slovo pro popis rozdílu mezi stavem mozku mrtvého a mozku živého. Nejsme si jisti, zda tuto službu může stejně dobře splnit např. termín psychika." (Preiss 1998) V euro-americkém kulturním okruhu mají v současnosti na obnovení empatie, autentičnosti, individuality, vřelosti a lidské solidarity největší zásluhu kalifornští psychologové Rogers a Maslow. „Právě pro lidi středně těžce handicapované, není třeba ani šíře dokládat ... zdůraznění jedinečnosti a ceny člověka takového, jaký j e . . . " (Preiss 1998, s. 377) Poruchy poraněného mozku a poraněné duše se ... „projeví nejen v poruchách motoriky, fatických funkcí, myšlení, paměti, pozornosti atd., ale zejména a často v poruchách emocí, sebehodnocení, schopnosti tvořit a realizovat plány, v partnerských emočních a sexuálních vztazích, v rodině, v zaměstnáních, ve vnímáni a prožívání světa a způsobu exis-
116
tence člověka v tomto světě. Toto konstatování, zdánlivě zcela banální, je v praktické práci s lidmi s poškozením-poraněním mozku, někdy až nepochopitelně opomíjeno. A to zdaleka ne pouze u nás." (Preiss 1998, s. 377) V ČR se psychoterapie přednáší nejen v rámci psychologických oborů, ale i na lékařských fakultách a např. rogersovská metoda či logoterapie jsou zařazovány do širších duchovních souvislostí (humanistické a existenciální směry). Pokud, i přes intenzivní péči, dojde k trvalému postižení afatika, musíme se snažit o psychické vyrovnání pacienta s problémem. Je potřeba, aby jeho sebehodnota, stejně jako soběstačnost a integrace do rodiny i společnosti vůbec, byly co největší. Právě otázky po vnímání své nemoci a sebereflexe pacienta postiženého afázií byly předmětem mého výzkumu.
Subjektivní sebeposuzování Sebeposuzováni obvykle začíná lidskou zvídavostí a zvědavostí, touhou dozvědět se něco o sobě samém. Na povrch se vynořují otázky typu: Coje člověk? Kdo jsem já? Co vím a mohu věděl o sobě? Tyto otázky však nelze chápat jako gnozeologicky jednostranné, ale je nutno si uvědomit i jejich hluboký etický podtext. V tomto případě jde o relativně stabilní stav s u b j e k t i v n í c h p ř e d s t a v o možném optimálním naplňováni vlastního údělu. Ten je spojený s odhadem svých možností. Tato autoprognóza je budována s důvěrou ve správnost cílů a chuti je realizovat.
Z toho vyplývá, že vznik védomí já umožňuje svou sjednocující funkci subjektivně smysluplný přistup jak ke světu, tak i k sobě samému. Podle interpretace O. Čačky (1997) se jedná o úroveň racionálně-kognitivnich funkci, které jsou orientované na co nejobjektivnějši vystiženi a zpracováni podnětů rozumem. Uvedené chápeme v pojmech sebeuvědomováni a sebepoznávání. Tyto pojmy souvisejí také s pamětí, ve které se uchovávají zkušenosti. Zmíněné jevy podmiňují především neurofyziologické procesy a podnětnost prostředí. Do druhé úrovně funkcí imaginativněemotivnich, které reprezentují vnitřní subjektivní realitu a z ní vycházející mechanismy, patři sebepojeti a sebehodnoceni. Odtud vychází sebevýchova a charakterové kvality. Společně se pak obě úrovně podílejí na konativnich projevech, projevech sebeaktualizace a seberealizace vlastního já. M. Nakonečný (1993) k tomu komentuje, že ve struktuře ega jsou zahrnuty motivy sebe-ochrany, prestiže, výkonu, jakož i pocity související s potvrzením, zvýšením či ohrožením hodnoty ega. Motivy sdružené kolem vědomí Já (respektive sebepojeti) vytvářejí strukturu dynamiky ega, kde se uplatňuje vnimáni, cítěni a myšleni o sobě samém. Uvedené se nevztahuje pouze na jeho tělo, ale i na psychické vlastnosti a v neposlední řadě i na chování a jednání. Smyslem fungování motivů je udržování, zvyšování či znovunabývání hodnoty ega
a jeho ochrany. To má velký význam při nemoci, indispozici, úrazu obecně a taktéž při postižení afázií.
Sebereflexe „ Člověk je největšim pro sebe."
tajemstvím sám Blaise Pascal
Setkávat se sám se sebou ve vnitřní zkušenosti a dívat se sobě zpříma do tváře, není vůbec jednoduché. Naopak vyžaduje nutnou dávku odvahy. Přesto je životní nezbytnosti, která nám pomáhá poznat a pochopit sám sebe a člověka vůbec. Jednou z možných cest k sobě a do sebe, která nám dává rozeznat rozdíl mezi slovesem být a slovesem jevit se, je cesta sebereflexe. Sebereflexi chápeme jako zrcadlení, odrazivost, přemýšleni, úvahu, rozjímáni, sebepoznáni, myšlení o myšlení samém atd. Jde o akt, kterým se myšlení vrací k sobě samému, odráží, zpytuje, a to zejména proto, aby prohloubilo znalost o sobě samém. Sebereflexi lze chápat jako cestu do vlastni psychiky různými, především vědomými prostředky s příměsi pocitů a citů na podkladě předchozích zkušeností a znalosti. Touto cestou hodnotíme své stavy, a to hlavně na základě introspekce. Sebereflexe má do jisté míry vlastnosti introspekce, ale není to jedno a totéž. Introspekcí rozumíme pozorování vlastních psychických prožitků, zkoumání vlastních duševních stavů, pochodů, tedy sebepozorováni.
117
Sebereflexí lze částečné nazvat odpovědi na otázky kladené v souvislosti s pocity profesní orientace, soukromého života, hodnotové orientace až etického kodexu. Někdo j i nazývá jednoduše životni filozofii, ale i to je pouze část pravdy. V procesu reflexe sebe sama jde i o zpětný pohled. Sebezpytování pomoci slov a pojmů, uskutečňovaných skutky. Je to hluboké pátrání o sobě a po sobě v minulosti, která souvisí s přítomností a směřuje k budoucímu. Často bolestně odhaluje skryté animální pohnutky, o kterých bychom raději nevěděli. Zbavuje nás,.růžových brýlí", které si tak často a rádi nasazujeme, ať již z pohodlnosti či ze strachu. Jedním z úkolů sebereflexe je, abychom se tímto pohledem do sebe vraceli zpět k sobě a tím očišťovali své vědomi (svědomí). Sebereflexí směřujeme k cíli, kterým je proměna, změna toho, co sám v sobě shledávám neuvědomovaným, nevyjasněným a nezdravým na své cestě životem. Je klíčem, který otvírá „třinácté komnaty" v nás samých. Není snadné odhalovat pečlivě utajovaná tajemství a vyrovnat se poctivě se zjištěním, ne vždy lichotivým, ale je „krokem kupředu". Je nezbytným předpokladem růstu při směřováni k životní moudrosti a smyslu naší existence.
Výzkum zaměřený na prožívání a sebereflexi afatiků Úkolem bylo provedení kvalitativního výzkumu prožívání a sebereflexe afatiků. Ke sběru potřebných informací jsem používala metod pozorování (nestrukturované
118
- terénní zápisky, participační pozorování), rozhovorů s afatiky i jejich ošetřujícími lékaři (interview řízené, volné, ale i nestrukturované etnografické interview), výzkum životního příběhu (narativní interview), záznamy byly pořizovány na magnetofonovou pásku s možností opakovaných analýz. Měla jsem k dispozici taktéž produkty činnosti jednotlivců a získaná fakta a údaje jsem odpovídajícím způsobem vyhodnotila. Zdůrazňuji, že tento výzkum byl realizován jako kvalitativní, původně formou kazuistik. Vzorek není dostatečně velký, aby bylo možno výsledky brát jako neochvějná fakta. Otázky, které jsem si položila, byly zacílené na subjektivní prožívání afatiků a jejich sebereflexi a závěry jsou pouze orientační - jakási pilotní verze šířeji pojatého kvantitativního výzkumu realizovaného pomocí dotazníků (t.č. ve fázi zpracování). Při výzkumu jsem zvolila postup konstantní komparace. Za otázky jsou bezprostředně zařazena shrnutí a možná doporučeni: /. Uvědomuji si pacienti rizikové faktory přičiň cévních mozkových přihod (dále též CMP) a velké ohroženi úmrtnosti i možnost recidivniho opakováni? Před CMP byla znalost rizikových faktorů na úrovni obecného povědomí většinou bez cílené prevence s vytěsněním ohrožení smrtí. Po CMP již pacienti vesměs dbají na prevenci, ale možnost smrti je nijak zvlášť neovlivňuje a pouze malé procento z nich si připouští možnost recidívy CMP.
Informovaní pacienti již vice (alespoň částečně) dbají prevence proti rizikovým faktorům. Je třeba zdůraznit, že ohrožení vzrůstá při současném působení dvou a vice faktorů ve vzájemné interakci. To proto, že pacienti si nepřipouštějí možnost smrti a podceňuji i fakt možnosti recidivy CMP. Je nutno upozornit na nebezpečí opakování a možnost zhoršení stavu při vynechání cvičení či zanedbání faktorů prevence.
3. Jak vidi afatici prognózu své nemoci a jejich obtíži a jak nazírají na empatii okoli? Před CMP většinou nezvažovali a neřešili svou tělesnou a psychickou kondici, ani nevyžadovali zvláštních pozorností od svého okolí. Po CMP očekávají návrat ztracených funkcí optimističtěji a také dřivé, než je časově reálné. Empatii a pomoc, především od rodiny, hodnotí vysoce a považují je shodně za naprosto nezbytné.
2. Jsou fatické obtíže pro pacienty po CMP překvapením? Před CMP měli postižení nepřesné informace o tělesném omezení pohyblivosti parézou a hemiplégií. Na možnost přidružení afázie s komunikačními obtížemi byli naprosto nepřipraveni a byli jimi zaskočeni. Pouze ti, kteří mají osobní zkušenost z vlastní rodiny, z okruhu přátel nebo se o problematiku zajímají, znají širší souvislosti onemocnění a vědí, že n a r u š e n á k o m u n i k a č n í schopnost může být jeho součástí. Po CMP znají rozsah svých ztrát, ale na jejich pozvolný, dlouhodobý ústup si zvykají pomalu a smiřují se s ním postupně po jednom roce, ale i po více letech.
Je nutné poukázat na pravdivost prognóz optimistickým, ale racionálním pohledem na příkladné úspěchy léčení i u jiných osob. Seznámit pacienty s průkaznou odbornou literaturou, která předchozí dokládá. Zdůraznit jim důvěru k odbornému personálu, který je léčí. Po propuštění do ambulantní péče doporučit zapojení do vznikajících svépomocných občanských sdružení či skupin s cílenou sociálně-psychologickou, technickou i odbornou pomoci. Zapojit a proškolit ochotné rodinné příslušníky pro péči o svého pacienta i pro jejich možnou spolupráci ve svépomocných organizacích.
Je třeba posílit j e j i c h sebedůvěru a zmírnit frustraci poučením o dynamickém vývoji afázie. Taktéž upozornit na objektivně zjištěné prognózy, které ukazují, že díky cvičeni a vhodně zacílené rehabilitaci pacient směřuje ke stále lehčím typům afázie.
4. Jsou si afatici vědomi složitosti a komplikovanosti onemocněni i náročnosti dlouhodobé léčby a rehabilitace? Před C M P pacienti problematiku afázie s jejími příznaky téměř neznali. Po CMP, při současném postiženi afázií, si ji postupně začínají uvědomovat, protože rehabilitace a reedukace je aplikována vždy co nejdříve. Po ode-
119
zněni akutního stavu jc po pacientech nadále vyžadována nutná mobilizace jejich vůle ke spolupráci. Miru úspěšnosti a nutnost dlouhodobé léčby si uvědomuji až s časovým odstupem a těžce se s pomalým postupem terapie smiřuji. Dlouhodobost, komplikovanost a míru úspěšnosti terapie si pacient uvědomuje až s odstupem jednoho a více let. Proto je dobré, když pacient a jeho přibuzni vědí, že po propuštění z hospitalizace maji možnost požádat lékaře a jiné odborníky o terapeutickou, podpůrnou i osvětovou pomoc. K této pomoci Lékařská komora vyzývá všechny své členy. Velmi důležitá, často nezbytná, je s p o l u p r á c e r o d i n n ý c h příslušníků s rehabilitačním týmem. Ideální je přesvědčit pacienta svým přístupem, aby si uvědomil a uznal, že jeho úsilí o soběstačnost a integraci není izolováno, ale spojeno s maximálni pomocí jeho rodiny, odborníků i širšího okolí. 5. Hodnotí afatici racionálně pokroky a možnosti medicíny i finanční dostupnost? Zpočátku nikoliv, protože jejich očekávání a nereálným přáním je brzký návrat domů a do zaměstnání beze ztrát a v plném zdraví. Teprve později, poučeni ošetřujícími lékaři a konfrontaci se svým okolím, získávají potřebný náhled. Porozuměni možnostem medicíny i finanční dostupnosti léčby získávají pacienti teprve později. Je potřeba nedopustit rezignaci afatika ani při možných
120
komplikacích spojených s omezením medicínských postupů i financi optimálního léčení. Existuje možnost využit pomoci sociálních p r a c o v n í k ů a ošetřujícího lékaře pro komplexní i příspěvkové lázeňské léčení nebo stacionární rehabilitaci. Vhodná je psychoterapeutická péče. 6. Jaký postoj získávají afatici k ovlivnitelnosti následků afázie učením, cvičením a svou vůli? Pacienti se postupně přesvědčují, že je to jediná možná cesta k obnově ztracených f u n k c í (mimo spontánní zlepšení po akutním stádiu). Pak pochopi, jak důležitá je sila vůle a smysluplnosti životního stylu. Pravdou však zůstává, že často pociťuji neúměmost cvičebního úsilí vzhledem k dosaženým výsledkům. Velmi záleží na typu afázie a jejím individuálním průběhu i osobnosti člověka. Přinutit svou vůli k soustavnému cvičení a učení se novým znalostem a dovednostem i optimálnímu zdravému životnímu stylu není jednoduchá záležitost ani pro zdravého a mladého člověka. Přesvědčení afatika o pravdivosti uvedeného je základním předpokladem, jak čelit možné rezignaci, až apatii. Je potřeba co nejdříve pochopit uvedené souvislosti vedoucí ke zlepšení zdravotního stavu afatika, hledat své nové schopnosti a objevovat je. Vyzkoušet i zapomenuté, nebo dřímající automatické mechanismy a umělecké vlohy (zpěv, kreslení, koláž, psaní na psacím stroji či počítači atd.).
7. Čemu přičítají afatici zásluhy svého vědomostního a dovednostniho růstu při léčeni? Zásluhy přiznávají ošetřujícím lékařům a dalším odborníkům zúčastněných na léčebném procesu (logopéd, psycholog, rehabilitační pracovník atd.), kteří j i m poskytli první a základní informace a naučili je potřebné dovednosti. Dalši rozšíření vědomostí a dovedností získávají později při skupinové terapii, léčebném tělocviku, umělecké terapii, ergoterapii a psychoterapii. Ne ve všech oblastech je však tato komplexní nabídka služeb dostupná. Za další rozvoj všech uvedených znalosti a dovedností přičítají zásluhy svým blízkým v rodině při cvičení doma nebo přátelům a aktivitám ve svépomocných sdruženích v místě svého bydliště. Rozhovory s afatiky však často ukazují, že pořadí činitelů při zlepšování zdravotního i psychického stavu je nezřídka obrácené. Preference rodinného zázemí vítězí u pacientů nad odbornou péčí. Je třeba nezapomenout, že důležitou a hojivou složkou je uznání a pochvala afatikovi za vytrvalost a vůli vzdorovat svému postižení. Totéž pravidlo platí i pro členy rodiny, kteří jsou na problému zaangažovaní. 8. Jaký vztah zaujímají afatici k psychosomatickým souvislostem? Z neznalosti působeni psychogenních složek zaměňují někteři tyto za duševní onemocněni. Proto tyto psychosomatické souvislosti vytěsňuji a obávají se jich. Jsou
pro ně společensky neúnosné a stydí se za ně. Psychogenni původ možných konfliktů a stresů, spojených s frustrací, nepriznávaj i s odůvodněním, že takové situace patři k životu, již si na ně zvykli a získali potřebnou odolnost. Pomalu se ale tento postoj mění a při podrobnějším rozhovoru je patrné, že psychoterapie je plnohodnotnou složkou komplexní péče, která je afatiky hodnocena pozitivně. Fakt, že by stresový faktor mohl být jedním z rizik násobících příčiny onemocnění, často pacienti vytěsňují. Přitom psychosomatické souvislosti jsou již dnes odbornou veřejností běžně přijímány. Nadměrnou zátěží je ohrožena i afatikova rodina, která by měla být včas informována o možné psychoterapeutické péči (individuální i skupinové). V této souvislosti je vhodné připravit afatika na možné složité situace v cizím prostředí, které neni informováno o jeho postiženi. Pacienti mají právo na ohleduplnost a odmítnutí traumatizujících situací. 9. Jak prožívají afatici dynamický vývoj nemoci v čase? Obecně lze konstatovat, že netrpělivě a úměrně podle stupně úspěšnosti léčeni, aktivní adaptace a reálné odborné informace o prognóze vývoje nemoci a délce odhadované rehabilitace. Netrpělivost afatiků odeznívá až později po prokazatelném zlepšení celkového zdravotního stavu. Pacient neni často včas informován o vlastním typu
121
afázie a postupech při zmirňováni následku. Ne ojediněle není pacientovi dostatečně vysvětlena nutnost dlouhodobé péče a objasněna řada faktorů podílejících se na ovlivnění délky a úspěšnosti reedukace. Konkrétně obnova narušené komunikační schopnosti vyžaduje svůj čas a také vůli afatika ke vzdorování nemoci a rekonstrukci nebo výstavbě nových spojení poškozených fatických i tělesných funkcí. Mnohý pacient může projevovat svou netrpělivost s léčením „nepřijatelně pro okolí"- vztahovat ji na personál či jednotlivce, eventuálně na rodinné příslušníky atd. Buďme k afatikům ohleduplní a věnujme jim čas potřebný i k vysvětlení problematiky spojené s léčením. 10. Jak ovlivnilo onemocněni afázii pohled pacientů na životni styl a hierarchii hodnot? Můžeme říci, že názory na životní styl a hodnoty se u některých téměř nezměnily nebo pouze minimálně, ale u jiných naopak výrazně. Je to individuálni záležitost závislá na osobnosti pacienta, miře postižení a dosavadních uznávaných životních hodnotách. Určitě vedly všechny pacienty vzniklé obtíže ke kladení si otázek, ale ne u všech bylo výsledkem přehodnocení svého dosavadního života. Měnit životni styl je pro každého náročný úkol. Usilovat o zdravý způsob života, který byl dříve závislý na rizikovém faktoru, bývá ještě těžší a vyžaduje pevnou vůli i podporu okolí. Možným poruchám emocí, sebehod-
122
nocení, pocitům spojeným s vnímáním a prožíváním světa lze čelit vhodnou psychoterapií. Je proto potřeba začlenit psychoterapeuta (psychologa s výcvikem) do týmu pečujícího o afatika. Cílem je, aby soběstačnost a integrace afatika do společnosti byla co největší. Zároveň také, aby i jeho život byl pro něj samého smysluplný a hodnotný. Provedený výzkum, shrnutý podle deseti formulovaných otázek v jejich hodnocení, nám přibližuje prožívání afatiků s možností námětů k dané problematice. Jsou vyjádřeny doporučením z vyhodnocených otázek včetně uvedeni některých souvislostí. Při jejich zvažování si uvědomujeme, že existují i příčiny fatických a tělesných postižení, které nejsou ovlivnitelné. Jedná se o některé, již zmíněné, neovlivnitelné faktory cévních mozkových příhod, dále vrozené vývojové odchylky (aneurysma, arteriosklerózní malformace), nádory, nezaviněné úrazy a nehody, ale i války či společenské a přírodní katastrofy. Tolik jen pro úplnost.
Závěr Současná afáziologie potřebuje psychoterapii jako složku komplexní reedukace a je potřeba, při dlouhodobé a komplexní péči, zabývat se nejenom medicínskými, ale i psychosociálními problémy postižených. Velmi důležitá je spolupráce s rodinou a úkolem všech snaha o maximální znovunabyti soběstačnosti pacienta, jeho inte-
graci do společnosti a upevnéní vlastni sebehodnoty. Pacientovo sebevédomi a vědomi lidské důstojnosti je možno zvyšovat mírou informovanosti sociálního okolí nemocného a nutnou empatií spolu s cílenou psychoterapeutickou péčí. Je důležité uznat jedinečnost a autenticitu každého člověka, který je hodnotný v každém okamžiku svého bytí. Literatura: BALCAR, K. Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha : SPN, 1983. BOUCHAL, M. Psychologie v lékařství. Brno : MU (skripta), 1993. BRÁZDILOVÁ, N. Organicky podmíněné dysfunkce CNS. Brno : IDVPZ, 1996. CRICK, F. Věda hledá duši. Praha : MF, 1997. CSÉFALVAY, Z., TRAUBNER, P. Afaziológia pre klinickú prax. Martin : Osveta, 1996. ČAČKA, O. Psychologie vrstev duševního děni osobnosti a jejich autodiagnostika. Brno : Doplněk J. Šabaty, 1997. GANONG, W. F. Přehled lékařské fyziologie. Praha : Avicenum, 1976. HYHLÍK, F.; NAKONEČNÝ, M. Malá encyklopedie současné psychologie. 2. dopl. vyd. Praha : SPN, 1997 KOUKOLÍK, F. Lidský mozek. 2. aktual. a rozšířené vyd. Praha: Portál, 2002. K O U K O L Í K , F. Mozek a jeho duše. 2. přepr. vyd. Praha : Makropulus, 1997.
KOUKOLÍK, F. O vztahu lidského mozku a chováni - strukturální a funkční podklady některých neuropsychiatrických chorob. Praha: Karolinum, 1997. K O U K O L Í K , F. Vybrané přednášky o vztahu mozku a chováni. Praha: Karolinum, 1995. K U L I Š Ť Á K , P.; L E H E Č K O V Á , H.; M1MROVÁ, M.; N E B U D O V Á , J. Afázie. Praha : Triton, 1997. LECHTÁ, V. Diagnostika narušenej komunikačnej schopnosti. Martin: Osveta, 2002. LECHTÁ, V. Terapie narušenej komunikačnej schopnosti. Martin: Osveta, 2002. LURIJA, A. R. Neuropsychologie a vyšší psychické funkce - výběr stati z práci prof. A. R. Luriji. Praha : SPN (skripta), 1980. LURIJA, A. R. Ztracený a znovunavrácený svět. Praha : SPN, 1977. MAURER, H. Ch.; MAURER R. Náhlá mozková příhoda. Praha: Victoria Publishing, 1994. MIKULAJOVÁ, M.; RAFAJDUSOVÁ, I. Vývinová dysfázia. Bratislava : 1993. MRKVIČKA, J. Knižka o radosti - rozpravy o růstu a tvorbě osobnosti. Praha : Avicenum, 1984. NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie osobnosti. Praha: Management Press, 1993. PELIKÁN, V. Patogeneze afázie. Praha : Avicenum, 1970. PETRŽÍLKOVÁ, M. Rozdílné přístupy ke studiu afázie. Klinická logopedie v praxi. 1996, č. 4.
123
PREISS, M. a kol. Klinická neuropsychologie. Praha: Grada Publishing, 1998. Ŕ.EHULKA, E. Úvod do studia psychologie. Brno : Paido, 1995. SACKS, O. Muž. který si pletl manželku s kloboukem a jiné povídky. Praha : MF, 1993. SEARLE, J. R. Mysl. mozek a věda. Praha : MF, 1994.
124
SOVÁK, M. Logopedie. 2. vyd. Praha : SPN, 1981. VAŠINA, L. Klinická psychologie l-II. neuropsychologie. Brno: UJEP (skripta), 1985. VAŠINA, L. Klinická psychologie lil. Brno : MU (skripta), 1990.
