ÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI GÉVÉČKA,

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

V

ÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI GÉVÉČKA,

po říjnovém „divadelním“ čísle GV, jehož dozvuky zaslechnete ještě i v dnešním Šejkru, budete dnes listovat v čísle inspirovaném řadou výročí spjatých s podunajskou monarchií. Jak obtížné je, jak k bývalému soustátí rakousko-uherskému přistupovat, to dokládají i dva citáty, jejichž autorem je Otec národa – František Palacký: „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom ho vytvořit“, ale také „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ Naštěstí má jasno zarputile monarchistický člen naší redakce Standa Jedlička (StJ). Jak jasno, poznáte z jeho chvalozpěvu na Franziho, jak familiérně nazývá Jeho Apoštolské Veličenstvo císaře Františka Josefa I., od jehož smrti uplyne 26. listopadu rovných 100 let. Toto pietní výročí nijak nebrání našemu znalci historie (PpR), aby nostalgické vzpomínání na France Josefa nedoplnil svým dokumentaristickým pohledem. Navíc nám ve své rubrice připomene dva významné vojevůdce monarchie a to Radeckého a Laudona a aby toho nebylo dost, pozve vás (KčS) k návštěvě Zemské jubilejní výstavy z roku 1891 (pěkně kulatých 125 let), která cosi vypovídá o tom, že to s tím „žalářem národů“ asi nebylo až tak hrozné. Takže jsme nelhali, když jsme abonenty prostřednictvím MeziGévéčka informovali, že Bazárek bude v listopadu potažen rakousko-uherským suknem. Pod tajuplným názvem „V+V=VICTORIA“ najdete virtuální trialog (když spolu hovoří dva, jde o dialog, takže, když si vzájemně skáčou do řeči tři, musí jít logicky o trialog, jak si snadno zjistíte u Klimeše na straně 744) mezi šéfredaktorem GV a Václavem rytířem Retem a Valdou rytířem Virtem, prvními v Koruně pasovanými rytíři GV. Snímky z této veleakce dodal promptně a velkoryse zdarma fotoateliér JARI z Buštěhradu, jejichž pořízení se ujala majitelka ateliéru osobně. Od FVS Jari je i dárek pro abonenty na poslední straně obálky GV. Především tento text se strefuje do záměru nežít jen ve vzpomínkách, ale věnovat se také žhavé současnosti. A současnosti rozhodně patří i 42. ročník Studentského pochodu. Pozvánka na něj vyvolala u StJ, když je ten týden neklidu, celkem logicky určitý neklid. Jeho Antivýzva ovšem míří zase do minulosti, jen to pruzení je současné. StJ dodal do tohoto GV i nadčasovou studii, která jistě pomůže zorientovat se Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

vysloužilcům z řad abonentů, jak přistupovat k případné pozvánce na sraz bývalých absolventů. A že jich za těch půl století sokolovského působení Ústavu je více než hafo. Poslední povinností úvodníkáře je připomenout ještě rubriku Blahopřání, tentokrát vyvolávající dojem smíšené čtyřhry. Na pomyslném kurtu totiž narazíte na 2 dámy a na 2 pány. Končíme, jak jinak, Konečníkem. Doufáme, že vás nepřekvapí, že se po prvních dvou rytířích řádu GV, stali na návrh majitele a s potřebnou kontrasignací Velmistra Řádu GV všichni redaktoři GV nositeli této pocty. Takže na Hrad nebo na Staromák mohli pořadatelé klidně pozvat čtyři rytíře GV a dvě dámy Řádu GV. Poznámka pod čarou napsaná v neděli 13. listopadu poté, co jsem měl poprvé možnost vidět toto číslo komplet. Opět 36 stran, proboha ještě si na to abonenti zvyknou, ale o tom žádná. Chci vás jen upozornit na to, že pokud máte možnost „číst si“ v digitální variantě GV, poslechněte si Radeckého marš prostřednictvím You Tube. Nabízí se vám v řadě variant. Valdu jistě potěší ta chilská komentovaná španělsky. Až si zítra přečtete digitální GV jsem přesvědčen, že poklepete PpR na rameno stejně jako já (jemně, ať mu nenaskočí hematomy jako Václavovi, prvnímu rytíři GV). (KčS)

3

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

4

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

CO V GÉVÉČKU Č. 3 NAJDETE? M rkněte níže na obsah

Bazar opotřebených vzpomínek1, 4 – V rakouských barvách (Standa Jedlička) .............06 ♦ O císaři a králi Franci Josefovi I. (StJ)............................................................................... 06 ♦ Bývali Čechové (KčS) ......................................................................................................... 10 ♦ Hudební vzpomínky na monarchii (StJ) ............................................................................13 Šejkr – jemný i ostrý kulturní mix GV1 .........................................................................16 ♦ Jakub Zindulka – Manželský čtyřúhelník (KčS) ............................................................... 16 ♦ Lépe pozdě, než nikdy(KčS) ..............................................................................................17 V+V=viktoria – trialog s rytíři Řádu GV 3(KčS) ...............................................................19 Trocha historie nikoho nezabije1 (Pavel P. Ries) .............................................................22 ♦ Laudon a Radecký ............................................................................................................ 22 Setkávání s bývalými žáky3 (StJ) ..................................................................................25 Hlášení školního rozhlasu1 (Pavel Janus) ........................................................................27 Antivýzva aneb jak prudič pochodovával3 (StJ) ..........................................................29 Glosování1 (Karel Černík) ..................................................................................................30 Máš-li cosi na duši, svěř se tetě Iluši – definice ampéru1 (Ilona Horáčková) ..................32 Okno do historie OU HDB 3 (Václav Ret)...........................................................................33 Konečník aneb na poslední straně1 (KčS) .....................................................................34 ♦ O nepravidelníku ............................................................................................................... 34 Okno do budoucnosti – stoletý Karel1 (StJ)....................................................................................35 (1)

Stálé rubriky

(2)

Téma měsíce

(3)

Volné téma

(4)

Téma čísla

Tiráž Toto číslo GéVéčka vychází v elektronické podobě 14. 11. 2016 na internetu (http://fotovideo.ries.cz/fotogalerie/mesicnik-gv-2/) a v tento den jsou také abonenti upozorněni e-mailem na elektronické vydání. V tištěné podobě vychází pro členy rodiny a příbuzné 15. listopadu 2016 a je rozdáno ve stejný den v restauraci Koruna v Sokolově. Majitel, vydavatel a šéfredaktor: Karel Černík Artdirektor: Pavel P. Ries Hlavní ilustrátorka: Zuzana Onderová Redakční rada: Karel Černík (KčS), Ilona Horáčková (IhP), Pavel Janus (PjŘ), Stanislav Jedlička (StJ), Zuzana Onderová (ZoO), Pavel P. Ries (PpR) Adresa redakce a kontakt: někde v Sokolově, [email protected]


5

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

BAZÁREK OPOTŘEBENÝCH VZPOMÍNEK Standy Jedličky

A

si bych měl opravdu vysvětlit, proč jsem zabrousil do vod naší starší historie, kde po pravdě nemám co dělat. Tuto část má v gesci Pavel (PpR), který je nepochybně v této oblasti vzdělanější než já. Ale možná právě to je ten důvod. Znaje jeho negativní vztah k domu habsbursko-lotrinskému, přišlo mi líto, že by se i GV mohlo eventuálně přidat k hanobitelům 1) naší historie. Vyžádal jsem si jeho souhlas, který mi velkoryse udělil, sedl jsem a vypsal se ze své úcty, náklonnosti a respektu, kteréžto pocity k našim 2) posledním císařům chovám. To bylo v září. Kdybych byl tušil, že se rakousk-uherská historie stane tak populární, že nelze otevřít noviny, časopisy, neřku-li televizi, aby na člověka nevypadl Franz, či Alžběta, asi bych se neopovážil. Připadá mi, jak se tak historie opakuje, že je to podobné jako v době nedávné, kdy listopadovému období vévodila všude oslava VŘSR. No a já chtěl jen Pavlovi vzít ani ne tak vítr z plachet, jako spíše plochu stránek GV a teď to mám. Čtěte mé další stránky v dnešním Bazárku, a nejen, v něm se shovívavostí. (StJ) no mohu potvrdit, že jsme se se Standou dohodli tak, jak píše výše. Upozornil jsem jej ale na to, že některá jeho polemická tvrzení (budou-li se vyskytovat) budu svými poznámkami uvádět na pravou míru. S tím zase souhlasil on. Samozřejmě, že by mi etika nedovolovala cpát své poz-námky přímo do Standovo textu a tak je profesionálně vsouvám jako očíslované poznámky pod ča-rou. Těm z vás, kteří budete případně naladěni na stejnou notu jako Standa, tedy na nekritický ob-div k habsbursko-lotrinskému domu, bude tak umožněno ignorovat mé poznámky a nenechat si tak kazit svůj idylický pohled na naše 300leté hebké spočinutí v náručí této dynastie. (PpR)

A

O císaři a králi Franci Josefovi I.

S

hodou náhod vychází na letošní rok kulaté výročí dvou panovníků na našem území. 700 let od narození prvního, 100 let od úmrtí toho druhého. V obou případech císařů, v prvním toho římského, ve druhém pouze císaře rakouského. Toho prvního obdařili letopisci přídomkem „Otec vlasti“, případně „Největší Čech“ a zobrazovali jej jako statného muže v nejlepším věku, pro toho druhého mají jen podobiznu stařičkého pána s licousy a přívlastek „Starej Procházka“. Jak se to historikům a jejich chlebodárcům hodilo do krámu (do učebnic).


Takový náhled na historii ovšem bývá zřídkakdy pravdivý, natož spravedlivý. Každý člověk má ve svém jednání své světlé i horší stránky. Pochopitelně, že se u císaře Karla nebude v jeho jubilejním roce zdůrazňovat řada jeho ne zrovna „košer“ činů. To, jak se elegantně zbavil svých dluhů, které měl u Židů (konec konců volba císařem něco stojí a korupce není vynález naší doby) a povolil německým měšťanům pogrom na Židy, ač je měl mít pod svou ochranou. Po jejich povraždění a rozchvácení jejich majetku nebylo věřitelů a městu mohla být uložena pokuta. Po svém závažném zmrzačení v rytířském turnaji, ze kterého si odnesl trvalé poranění páteře i dolní čelisti, zabránil (cenzurou?) jakoukoliv zmínku o incidentu a zobrazování své skutečné podoby, atd. Vše ovšem překrývají jeho nezpochybnitelné zásluhy. U císaře Františka letopisci vyzdvihují právě ty stránky horší. 6

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

Jistě, nebyl to žádný Alexandr, ani Napoleon, jako vojevůdce se neosvědčil3). Ale jako panovník byl podle mě příkladný. Rád uvedu proč je mi on sám, stejně tak jako řada jeho vlastností, sympatickými a proč jej pokládám za nejdůvěryhodnějšího šéfa státu, jakého jsme kdy měli. S mými názory nemusíte souhlasit, ale jak by řekl klasik (JC), to je jediné, co proti nim můžete dělat. Tak začneme. Na svou úlohu vladaře, kterou pokládal za danou od Boha, se F. J. velmi důkladně připravoval. Už od 6 let měl pevný studijní program 18 hodin týdně, ve 13 letech to už bylo 55 hodin týdně. Pod dohledem soukromého učitele a ctižádostivé matky se těžko mohl flákat. Aby se mohl ve své monarchii domluvit bez prostředníků, naučil se dalších pět jazyků. Francouzky, maďarsky, česky, italsky a řecky. Absolvoval vojenskou přípravu, naučil se velmi dobře jezdit na koni. Miloval svou armádu (jak (by také ne, vždyť potlačením vzpour a povstání v roce 1848 mu umožnila nástup na trůn). Důstojnický sbor pokládal za elitu, za šiřitele kultury po celé říši. Zakázal nacionální symboly v armádě. Byla to bez ohledu na nacionalitu armáda císařova. Důstojník musel mít velmi dobré vzdělání (minimálně maturitu), vzorné chování a vzhled. Nadevše miloval dodržování pravidel a disciplinu. V oblasti konfliktů a válek se spoléhal na názor generálního štábu, ale vždy se snažil konfliktům vyhýbat a monarchii udržet v míru. Někdy i za cenu ztráty osobní prestiže a územních ztrát. Byl skvělým tanečníkem, dodržoval vždy historické a panovnické zvyky. Ve své funkci byl neskutečně pracovitý a oddaný svým povinnostem. Vstával po čtvrté hodině ráno a po celý den se věnoval panování. Až tři hodiny denně pročítal všechny dokumenty (návrhy, petice, rozpočty, dopisy). Na každý den měl podrobný časový rozvrh audiencí, porad se štábem, s ministry a hodnostáři. Každý dokument musel projít jeho rukama a být opatřen jeho komentářem. Schvaloval všechny rozsudky smrti všech soudů v monarchii a velmi často uděloval milosti4). Osobně byl císař neobyčejně skromný. Spal na obyčejné vojenské posteli přikryt dekou z velbloudí srsti. Též skromně jedl - k snídani mléko, rohlíky, máslo. Dopoledne nic, oběd mu servírovali na podnose na jeho pracovní stůl, aby mohl pokračovat v práci. Nikdy neprojevoval žádné přání, jedl co mu předložili. Alkohol, mimo rakouské víno, nepil. Mezi 17. a 19. hodinou povečeřel s rodinou, nebo hosty. Vyhovoval mu stereotyp a jak jsem už uvedl, pravidla. Všechna rozhodnutí vydával písemně. Do jeho Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

pracovny nepronikly moderní vynálezy, jako psací stroj a telefon (jak sympatické). Bohužel, ani koupelna, jako vynález poslední doby, nepronikla do císařského paláce. Myl se v umyvadle. Není známo (alespoň mě), že by se v době svého vládnutí, jakkoliv osobně obohatil, nebo užil peníze pro svůj prospěch (s výjimkou peněz užitých na libůstky císařovny). Život se s ním rozhodně nemazlil, vládu nastoupil v turbulentních časech revolucí a vzpour

Miklós Barabás, portrét mladého císaře Františka Josefa I., 1853, olej na plátně, Maďarské národní muzeum, Budapešť. (Vzhledem k tomu, že se narodil roku 1830, bylo mu při tomto portrétování 23 let - PpR)

jako osmnáctiletý mladík, zažil násilnou smrt svého bratra, svého syna, manželky, i synovce. I na něho byl spáchán atentát, po bodnutí ze zadu do krku krátkodobě oslepl, ale zotavil se. Ačkoliv chtěl vládnout jako laskavý a chápající autokrat, dobře chápal, že pro klid v zemi se bude muset rozdělit o vládu s volenými orgány. Monarchii změnit na konstituční. To sice zabránilo vzpourám a revolucím, ale přineslo nekončící politické potíže. Císař musel udržovat rovnováhu mezi národnostmi, aby ani jedna z nich neměla pocit, že druhá má postavení výhodnější. To byl úkol prakticky neřešitelný. Rakousko, Maďarsko, Čechy a Morava, Halič, Slezsko, Slovensko, Transylvánie, Bukovina, Chorvatsko, Slovinsko, Gorice, Istrie, Dalmácie, Lombardie a Benátsko, co jméno, to nároky. 7

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

Prostě taková malá evropská unie. A my dobře víme, jak i po sto létech, v době, o které si děláme iluze modernosti, se taková vláda dá těžko zvládnout. K tomu navíc problémy vnější. Srbové a jejich „Velikja Serbija“ (dodnes jsou příčinou válek), carské Rusko toužící rozšířit své území na Balkán, pruská rozpínavost a snaha o sjednocení německých států a totéž v Itálii. To šlo jen velmi těžko zvládnout. Franzi dělal co mohl a tančil mezi syrovými vejci. Kdo by mu co vyčítal? No přece Maďaři, co chtějí vlastní stát, Němci, co vyčítají, že nadržuje Čechům, když chtěl zrovnoprávnit češtinu, jako úřední jazyk, Češi, že se nenechal korunovat, taky Poláci, co chtějí to stejné jako Maďaři, atd. Stačí?5) Ani v osobním životě neměl moc štěstí. Matka Sofie byla velmi ctižádostivá. Zasahovala do jeho vlády i do rodiny a organizovala chod na císařském dvoře. Za manželku si vybral tu nesprávnou ze dvou sester. Alžběta byla velmi

podářství. Osobní svoboda jednotlivce, vymahatelnost práva a spravedlnosti může být vzorem, až do dnešní doby. Jak zkráceně řečeno, byla to doba, kdy zákon vládl nad státem, ne jako dnes, kdy stát vládne nad zákonem. Když se mu nehodí, tak ho prostě novelizuje, změní, nebo nahradí jiným. Já končím. Mohl bych ještě psát o spoustě argumentů dokazujících, že císař F. J. I. byl člověkem, na kterého může být naše historie hrdá, který mnoho let (68) usiloval o udržení míru, pořádku a spravedlnosti. Ironií osudu na sklonku svého života podepsal dokument způsobující vznik světové války. To mu sice můžeme vyčítat, ale naše dějinná úloha je také vše jiné, než zářná. Rozpad monarchie naší zásluhou8) nechal ve střední Evropě místo, které pak postupně zaplnily nejprve Německo, pak Rusko. Tím jsme zničili evropskou stabilitu. Churchil prohlásil, že druhá světová válka by nevypukla, kdyby pod tlakem Ameriky nebyli z Rakouska-Uherska vypuzeni Habsburkové... Ale kdyby neplatí v historii pranic.

Franz Xaver Winterhalter: Císařovna Alžběta ve věku 27 let

krásná, ale tvrdohlavý rebel. Odmítala se chovat podle pravidel, často dělala jen to, co se jí zachtělo. Nedokázala plnit své povinnosti císařovny, matky, a nakonec i manželky, raději mu odsouhlasila a podporovala známost s herečkou Schrattovou. Měla štěstí, že v císaři našla shovívavého, ochotného a milujícího manžela, který plnil její rozmary a povoloval její stálé cesty po světě. On měl smůlu, že si vybral svéhlavou a sebestřednou manželku.6) Přes všechny potíže a problémy byla CaK monarchie ostrovem svobody a stability7) umožňujícím nebývalý rozvoj dopravy průmyslu a hosMěsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

Franc Josef I. * 18. 8. 1830 - +21. 11. 1916

Resumé: Mám Franziho rád. Nejen proto, že můj děda bojoval za něj (a jeho rodinu) na italské frontě. Byl tam těžce raněn a nedočkal se vděku. Naopak. Kdyby byl zběhnul a přidal 8

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

se k vítězné straně, výhody by ho neminuly9). Ale to není náš styl. Mám ho rád i pro vlastnosti, o kterých si domýšlivě myslím, že jsou i mé. Jistě jste z mého článku vytušili, které mys-

lím. Jako on jsem i já přesvědčen, že res publica není nejvhodnější formou státního uspořádání10) Pro to všechno i pro další jsem se rozhodl k jeho výročí na něj vzpomenout.

Poznámky pod čarou

(PpR)

1) No, nevím, zda se dají fakta a nic, než doložitelná fakta, deklasovat na hanobení. Podobně odmítali komunisté kritiku poukazem na pomluvy imperialistických centrál, placených za mrzký dolar.

2) Nebyli to naši císaři! Nebyli císaři de jure vůbec. Byli samozvanci a na císaře nebyli nikdy korunováni. Proč tomu tak bylo, jsem vysvětloval v prvním čísle tohoto ročníku GV (září 2016) na str. 17.

3) To tedy opravdu ne! Pokud by měl někdo z čtenářů zájem o podrobnosti italského maléru France Josefa a utopení boje Italů za svobodu v krvi, tady je podrobný popis. Nemusíte jej ani číst, známou rozhlasovou relaci Toulky českou minulostí můžete poslouchat: http://1url.cz/ct2Rr.

4) No, fakta hovoří poněkud jinak. Při potlačení maďarského povstání v r. 1848 bylo celkem vykonáno 114 rozsudků smrti a 1765 vzbouřenců bylo uvězněno. V průběhu pouhých pěti let 1848 – 53 František Josef I. podepsal a potvrdil víc rozsudků smrti, než kterýkoliv evropský vládce během celého 19. století. Připadá mi tedy poněkud úsměvný Standův výčet negativ u Karla IV. v porovnání s Františkem Josefem I. (s tímto porovnáním neporovnatelného mi Standa krásně nahrál, což jsem graficky vyjádřil na obálce tohoto čísla). Ona ta neobliba Starého Procházky jak u nás, tak u Italů, Maďarů a dalších národů měla jisté konsekvence. Nedá se totiž říci, že by si ve stáří dělal s podpisy rozsudků smrti nějaké výčitky. Bez mrknutí oka podepsal trest smrti nad Masarykem, Kramářem a dalšími českými politiky, kteří si na rozdíl od něj mysleli, že každý národ má právo na sebeurčení a svobodu, kterou v laskavé náruči mocnáře jaksi nenacházeli. Nebylo mu ani cizí uplatňovat kolektivní vinu a tak ve vězení skončila Masarykova dcera Alice. Žena Masaryka byla věznění ušetřena pro špatný psychický stav (věčné pronásledování, odsouzení manžela k smrti a uvěznění dcery jí samozřejmě na zdraví nepřidalo). Představuji si, jak laskavý a pracovitý císař někdy v půl páté ráno krasopisně podepíše uvěznění Masarykovy dcery s dovětkem jejího převezení z Prahy do Vídně a je spokojen s vyřízením dalšího lejstra. 5) Ano, stačí. Standovo vzdychání nad starostmi mocnáře mi přijde stejné, jako když se někdo dnes a denně přežírá a

pak si stěžuje na zdravotní potíže. Takhle přežraní byly Habsburkové, pod jejichž vládu se od středověku dostalo (vesměs násilnou cestou) tolik národů. Vzpomeňme jen, jak křesťansky naložili s vůdci českého povstání po Bílé Hoře, Jak si bezostyšně podmaňovali Itálii a při trojím dělení Polska (http://1url.cz/et2Zj) si také přišli na své sousto. Jistě, Franc Josef toto vše zdědil, ale ani píď území nepustil dobrovolně. Strážil jako oko v hlavě takzvané dědictví svých předků získané často podvody a krvavě. Konečně choval se jako nejkatoličtější veličenstvo s příkladem církve: co církev schvátí, již nenavrátí.

6) No, já bych to viděl tak, že nádherná a romantická Alžběta měla smůlu, že si jí tenhle suchar vybral. 7) Jak to bylo se svobodou a stabilitou - viz poznámka č. 4. Na svobodu v Rakousku by měl jistě zcela jiný názor Havlíček, Neruda, Kościuszko, Garibaldi a mnozí další.

8) Ale kdeže! Rozpad monarchie nebyl vůbec naší zásluhou, ale dokonale na něm pracovala monarchie sama pod vedením právě France Josefa, takže docílila toho, že tato podunajská monarchie přestala být vnímána pozitivně – pokud tak kdy vůbec většinově vnímána byla – a stala se tím pověstným „Žalářem národů“! Škoda, že se k moci nedostal Karel I. dříve. Možná mohlo být vše jinak. 9) No, považovat 50 000 legionářů za zběhy – to je velmi odvážné tvrzení. Jen bych připomenul tu skutečnost, že vítěznými mocnostmi I. sv. války byly prohlášeny za regulérní armádu uznaného nového státu a to právem. To nebyli lidé, kteří se chtěli vyhnout boji! Bojovali dále a umírali za samostatný český stát. Prostě nechtěli umírat za samozvaného císaře a jeho rodinu. 10) Tak tady se se Standou naprosto shoduji, neboť i já považuji monarchii – tedy tu konstituční – za lepší zřízení, než je republika a rád bych se dožil toho, že bychom se k ní vrátili – ne ale pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie.


9

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

Bývali Čechové

S

tandův nápad věnovat listopadový Bazárek staré monarchii, známé pod zkratkou R-U, především proto, že před 100 lety v listopadu zemřel jeho oblíbenec František Josef I. mě přinutil podívat se na to, jaká ještě kulatá výročí spojená s R-U by se dala v letošním podzimu využít. Zjistil jsem, že hned z počátku listopadu, tedy přesněji druhého, by se dalo připomenout 250 let od narození maršálka Radeckého. To by samozřejmě bylo ještě před vznikem R-U v roce 1872, ale alespoň to Rakousko by tam bylo. A pak ten krásný marš, také ho slyšíte? A náš artdirektor by ho jistě dokázal přilepit k digitálnímu vydání listopadového GV. Ještě kdyby to tak napsal, třeba do té své Historie, která snad ani jeho nezabije. Protože já se chci věnovat výročí 125., v kteréžto akci se v roce 1891 angažoval i můj plánický krajan František Křižík.

A

proč ten titulek, když má být řeč o R-U, případně Starým Procházkovi (promiň Stando)? Mám totiž doma svázaný ročník Světozoru z roku 1891. Když jsem ho vydoloval z nejspodnějšího fochu knihovny a začal jsem jím listovat, nestačil jsem zírat. Ona totiž v tom roce 1891 byla otevřena nejen Zemská jubilejní výstava, o které chci psát, ale slavnostně otevřena i rozhledna na Petříně včetně lano-

vé dráhy dolů na Malou Stranu, další pozemní lanovka od Vltavy na Letnou a dokonce také I historická budova Národního nahoře na Václaváku. A to všechno ani ne rok poté, co v září byla v Praze velká povodeň, která pochroumala i Karlův most. Řeknete si, to je toho, však dneska se také staví. Já vám to neberu. Ale pojďte se mnou porovnat dobu výstavby tehdy a dnes. Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

Chtělo by se mi k titulku článku dodat vedle statní jonáci také rychlí stavebníci a výborní podnikatelé (ale to bych všechno prozradil příliš brzy). Nebo že by za to mohlo to R-U a jeho, tehdy ještě relativně neoražený úřední šiml? Na druhé straně pokrok nezadržíš, a proto my si přeci můžeme dovolit násobně více byrokratů, než byl ochoten živit Starej Procházka (promiň Stando). A to není řeč o současném tak transparentním právním systému, že už se v něm nevyzná vůbec nikdo, natož právníci. Ovšem kritika má být, zvlášť v době politické korektnosti, konstruktivní. A nevadí, že takhle to říkali už soudruzi. Takže srovnáváme Přítomnost: dnes jsme schopni postavit 9 km dálnice od zahájení stavby po dokončení za tři roky (viz D8 v úseku Zdiby – Úžice) a to nemluvíme o projektové a jiné přípravě. Tedy v průměru za rok celičké 3 kilasy. Minulost - nejdříve na Petřín (opisuji z webu): Psal se rok 1889, když se 363 členů Klubu českých turistů vypravilo na Světovou výstavu v Paříži. Paříž pro ně byla nezapomenutelným zážitkem a největší dojem na ně samozřejmě učinila Eiffelova věž. Možná to byl na počátku vtip nebo probuzená hrdost národní, ale ještě při cestě domů se ve vlaku smluvili, že Praze dají pocítit stejnou závrať, kterou zažili sami. Sen českých turistů byl na světě. Na první schůzi vybrali pro stavbu nejvyšší pražský vrch Petřín, odkud se dala přehlédnout větší část českého království, a do společné pokladny vložili 1031 zlatých. Stavba monumentu ale byla odhadnuta na celých 32 000 zlatých a tak byl mezi turisty vybrán ten nejvýmluvnější, Dr. Kurz, aby oslovil českou veřejnost a dostatečně ji pro rozhlednu nadchl. Dr. Kurz tedy sepsal vizionářský článek, který vyšel v předním německém listě Der Politik, pod titulkem „Rozhledna na Petříně, obrázek z blízké budouc10

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

nosti Prahy.“ Ve futuristickém tónu v něm Prahu vylíčil jako moderní město, jehož obyvatelé se budou procházet po vlastní velké české výstavě, načež si volným krokem moderních lidí zajdou na Petřínskou rozhlednu. Ve svém vizionářství se dal strhnout natolik, že Praze předpověděl i vlastní lanovku, která by je k roz-

hledně měla dopravovat a nakonec připojil I ďábelský termín: pouhý jeden rok! Dne 16. března roku 1891 byl učiněn první výkop a začal boj s časem. Pomocníci pod rozhlednou např. nahřívali nýty k sesazování dílů a házeli je nahoru konstruktérům, kteří je zachycovali kleštěmi. Práce byly ukončeny už 2. července, tedy za necelé čtyři měsíce. Porovnáno s dvěma roky, které zabrala stavba Eiffelovy věže, je to úctyhodný výkon. A to ani nesrovnáváme moderní elevátor s plynovým pohonem použitý na rozhledně s tehdy docela všedními hydraulickými výtahy, které fádně pumpovaly na pařížském kolosu. Rozhledna byla slavnostně otevřena 20. srpna roku 1891. Celý Petřín byl zahalen v národních barvách a na špičce rozhledny zavlál červenobílý prapor. O celých sedmnáct nadmořských metrů výše, než u Pařížské konkurentky! Sen českých turistů se naplnil. Spolu s rozhlednou byla dokončena i lanová dráha na vodní pohon a o rok později bylo na petřínský vrch instalováno magické zrcadlové bludiště. Ano, počítáte dobře – necelé dva roky od nápadu po uvedení do provozu. Myslím, že tenhle důkaz stačí. Začínám mít obavy, že mi následující text o Zemské jubilejní výstavě 1891 zabere více místa, než mně bude Standa v Bazárku ochoten uvolnit. Zkusím to. Když nám může Václav dlouhodobě slibovat svůj výlet do dějin prostituce (už to má dnes stejnou rychlost jako D8), tak využiji jím uvolněný prostor a případně mohu udělat z dokončení vánoční dárek pro abonenty v prosincovém čísle. Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

Jdeme na fakta. Výstava byla slavnostně otevřena 15. května a trvala do 18. října 1981. Za těch pět měsíců ji navštívilo více jak 2 500 000 diváků. Jubilejní měla v názvu proto, že byla uspořádána na oslavu jubilea první průmyslové výstavy v Praze v roce 1781. Protektorát nad výstavou převzal v květnu 1890 císař František Josef I., který také přislíbil výstavu navštívit. Negativem byl bojkot výstavy německými podnikateli, což na druhou stranu přesvědčilo o té skutečnosti, že český průmysl a česká podnikavost se nemá v Evropě za co stydět. Návštěvníci jubilejní výstavy měli možnost seznámit se uceleně se stavem české průmyslové, zemědělské a lesnické výroby, s ovocnářstvím, vinařstvím, pivovarnictvím, včelařstvím a dalšími odvětvími českého hospodářství. Expozice obsahovala řady průmyslových odvětví: strojírenství, sklářství, průmyslovou chemii i hornictví. Byla zde ovšem i výstava umění a výstava retrospektivní. Pokusíme se vás alespoň zhruba provést přední částí výstavního areálu. Druhou polovinu už necháme na vás samotných. Vstoupíme, jak se na řádně platícího návštěvníka sluší samozřejmě hlavní branou s historickým 125 let starým plánem výstavy v ruce.

Ilustrativně máte plánek k dispozici na další straně (a tady si ho případně můžete zvětšit: http://1url.cz/Ct2TT, aby byl čitelnější i pro gerontický zrak - doporučujeme). Přímo před námi se v dálce tyčí Průmyslový palác. Přišli jsme ve vhodnou dobu, největší nával návštěvníku už na výstaviště vstoupil před námi. Takže jdeme! Hned za branou je na pravé straně budova administrativy a proti ní na levé straně budova pošty, telegrafu a telefonu a policie. Při pohledu na plánek je vám jistě jasné, že absolvovat na dvou či třech stránkách Gévéčka vše, co nám výstava nabízí je zhola nemožné. Vždyť na rubu plánku je seznam více jak stovky budov, pavilonů, prodejen či ochutnáváren. Takže nyní vám nabízíme to, co bychom mohli nazvat pohledem z dronu na přední část výstavy, 11

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

který můžete konfrontovat se zvětšeným plánkem a prověřit tak své orientační schopnosti.

před průmyslovým palácem minout s pavilonem Akciového pivovaru Smíchov. Kdyby vám po pivních návštěvách docházely many, máte hned naproti Smíchovu pavilon Živnostenské banky. Že už vás bolí nohy? To nejste příliš zdatní turisté. A zrovna ve chvíli, kdy jsme vám chtěli navrhnout, abyste se prosmekli podél východní strany průmyslového paláce k pavilonu Klubu českých turistů.

Takže již jsme minuli menší budovy administrativy a pošty a pokračujeme dál. Po levé straně je komplex určený pro výstavu umění (dnes

Restaurátorská škola AVU) a proti němu pak pavilon retrospektivní výstavy (dnes známé Lapidárium Národního muzea). Cestou k průmyslovému paláci míjíme vlevo pavilony zemského výboru, vpravo pak pavilon Prahy. Pokud se už cítíte znaveni, dovolíme si vám doporučit pavilon, který na plánku vidíte zcela vlevo před průmyslovým palácem. Nebudete litovat, je to pavilon Měšťanského pivovaru v Plzni. Pokud by se vám chtělo ochutnat i jiné než plzeňské, můžete vlevo od Křižíkovy fontány snadno objevit Třeboňskou pivnici pivovaru knížete Jana Adolfa Schwarzenberga. Pokud vás to táhne, nejen politicky, doprava, nemůžete se ještě Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

Tam si odpočineme a pořádně se rozmyslíme co dál. Že vám to spíše připomíná pohádkový zámek? Nevíme, kde se turisté inspirovali, ale faktem je, že co pavilon, to výron fantazie jeho tvůrců (inspirace u pavilonu KČT je známá, jedná se o kopii gotické brány Vyšehradu, které se říkalo Špička - po skončení výstavy byl pavilon přenesen na Petřín a instalováno do něj známé zrcadlové bludiště, které velmi baví turisty dodnes - PpR). Věžičky asi před těmi 125 roky letěly. Dokladem jsou i další pavilony, jejichž dobové snímky vám nabízíme na další straně. I když pavilony. Dnes bychom pavilon Národních listů nazvali nejspíše kioskem. Mohu vás ujistit, že podobných fotografií je v již výše zmíněném ročníku časopisu Světozor z r. 1891, abych se vyjádřil echt sokolovsky, opravdu hafo. Mám tedy za mnohem rozumnější, než vás honit od pavilonu k pavilonu, i když jen virtuálně, jak také po těch 125 letech jinak, vám prozradit 12

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

internetovou adresu, na které si můžete vyhledat i ty nejpodrobnější informace. Pokud budete mít zájem, samozřejmě. Na adrese najdete

vu, spatřují v ní teprve korunu podniku, jenž povolán jest, aby představil výkony širých kruhů na poli duševním i hmotném. A jako návštěva Vašeho Veličenství jest nejvyšší odměnou za to, co dosud bylo vykonáno, tak budiž i pobídkou ku další práci duševní.“

Výstavní pavilony, vpravo pavilon Národních listů

celou třídílnou monografii nazvanou Sto let práce, podávající detailní zprávu o výstavě, která byla ukončena 18. října 1891, tedy přesně 125 let předtím, než jsme pasovali v Koruně první dva rytíře Řádu GV. Zde je ona adresa pro digitální verzi GV: http://1url.cz/It2aX. A jako třešničku na pomyslném dortu si přečtěte jakými slovy byl přivítán Starej Procházka (promiň Stando): „Vaše Veličenstvo, nejmilostivější císaři a králi! Se srdcem plesajícím vítají Vaše Veličenstvo tisícové věrných poddaných na prahu výstavy. Všichni, kdož spolupůsobili při velikém to díle, stojícím pod protektorátem nejvznešenějším, hluboce jsou naplněni pocity nezlomné věrnosti a oddanosti k milovanému panovníkovi svému. Nejuctivější dík vzdávajíce za nejvyšší návště-

Posvátná osoba Jeho Veličenství, Starého Procházky, přichází na výstavu, čím dává tomuto podniku korunu. Českou ale zřejmě ne, tou se korunovat odmítl.

Tolik pronesl řečník česky, aby v podobných chvalozpěvech pokračoval německy a projev ukončil zvoláním: „Dávaje výrazu citům neskonalé vděčnosti, nezlomné věrnosti a oddanosti k posvátné osobě Vašeho Veličenství jménem veškerých vystavovatelův a generálního výboru volám: Bůh žehnej, Bůh ochraňuj, Bůh zachovej Vaše veličenství!“ Vidíte, že rituální tance kolem celebrit, nejsou nějakým současným fenoménem. Pravda, mají trochu jiný jazyk, ale podstata se zase až tak nezměnila. (KčS)

Hudební vzpomínky na monarchii

M

oc se mi líbilo, jak přítel Pavel (PpR) uvedl svůj historický exkurs o prusko rakouské válce zlidovělou písní o statečném kanonýru Jabůrkovi. Také můj oblíbený komentátor Kechlibar (tak nějak se ten čert nazývá) ve Psovi končí své úvahy hudební tečkou. I řekl jsem si, co bys chlapče neopisoval, vždyť tvému článku o Francjosefu by nějaký hudební nápad taky prospěl. Opisují všichni, tenhle nesmrtelný školní sport živí i některé slavíky, co si využíváním cizích nápadů založili svou slávu, o politicích ani nemluvě. A nemusíme chodit daleko, hudba naší rakousko-uherské hymny slouží, byť s jiným textem naším velkým sousedům dodnes, také za státní hymnu. O tom později. Je s podivem, že ač už jsme Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

třetí generace od doby našeho Kaisera, stále se setkáváme po hospodách se zlidovělými písněmi z té doby a každý z nás ví, kdo to jel skrz vesnici a co jsme museli vybojovat za císaře pána a jeho rodinu. Kdo z nás, co jsme si kazili mladý život občasným pobytem v restauracích IV. skupiny, by neslyšel od harmonikáře jak „Náš císař pán nás svolává a zlá vojna nám nastává“? O tohle všechno naši potomci vysedávající u počitačů a tabletů přijdou. Mě ten opsaný nápad navíc umožní ohřát si ještě jednou svou monarchistickou polívčičku. (StJ) Standy si velmi Vážím v mnoha ohledech a cením si stále toho, že jsem ho mohl mít kdysi za učitele, pak kolegu a dnes kamaráda a vlastně 13

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

opět za kolegu v redakční radě tohoto světového měsíčníku. Mé dokumentaristické srdce, ale opět nemůže jinak, než se ozvat k některým idealistickým představám Standy o rakouské, později, rakousko-uherské monarchii. Opět to budu řešit číslovanými poznámkami na konci Standovo textu. Doufám, že i poté zůstaneme se Standou kamarádi. (PpR) Jako na první skvost se zaměříme na naši bývalou hymnu. Hudbu slýcháváme dost často, tu si pamatujem. Horší je to s textem, většina (mě nevyjímajíc) zná jen začátek první věty, sluší se její slova uvést. Ostatně nestyďme se, kdo z nás zná dobře text hymny současné, kdo ví a umí obě její sloky? Tak tedy naše1) c. a k. hymna zněla: Zachovej nám Hospodine císaře a naši zem. Dej ať z víry moc mu plyne, ať je moudrým vladařem. Hajme věrně trůnu jeho proti nepřátelům všem. Osud trůnu habsburského Rakousku je osudem. Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej. Uměním i vědou silný duch se vzmáhej, jasně skvěj. Bože ráčej přízeň míti, žehnej vlasti milené. Slunce tvé nechť v míru svítí na Rakousko blažené.

Docela hezké, že. Když si odmyslíme církevní fráze, nebude problém ani pro ateisty. Druhou sloku by mohl schválit i PpR2). Český text se v zásadě neodlišuje od německého. Viz jeho počátek. Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

Gott erhalte Franz, der Kaiser, unser guten Kaiser Franz. Bože zachovej France císaře, našeho dobrého císaře France. Jaký rozdíl, když porovnáme s první verzí německé hymny, platné do roku 1945. Hudba je stejná. Deutschland, Deutschland, ueber alles, ueber alles auf der welt. Německo, Německo nade všechno, nade všechno na světě. Myslím, že sami cítíte rozdíl mezi námi a Němci (námi myslím Čechy a Rakušany). A teď nemohu nevzpomenout na to blažené Rakousko - viz poslední věta hymny. Ještě blaženější jsme mohli, jako jeho součást, být my (Češi), že jsme byli jeho částí. I když jsem jednou napsal, že v historii kdyby pranic neplatí, zkusme si představit, co by bylo kdyby. Kdyby před Vídní nebylo zastavené turecké vojsko, tak už jsme mohli skoro 400 let mluvit turecky a dvakrát denně klečet na koberečku hlavou k východu. Jiná možnost, mohli jsme už 200 let mluvit německy, k tomu by postačila místo Turků rozpínavost západního souseda. To, že jsme stále Češi, je zásluhou habsburské monarchie, která byla tolerantní k různým náboženstvím, zastávala se různých národních jazyků a kultur. Nejen tolerance, ale i podpora českého školství, vydávání českých knih a tisků, souhlas s provozováním českého divadla.To vše z nás udělalo to, co jsme. (Snad by se dalo říci, že si hřáli hada na prsou.) Za to jsme Rakousko otitulovali jako „Žalář národů“3). Ale zpět k písním té doby. Většinou jsou to texty dosti neumělé, jistě lidové, hospodské a líbivé. Někdy se prohřešují proti logice – Hercegovina je lautr rovina, což nevadí, aby v další sloce dole pod strání uháněl šnelcuk a schovávali se v ní mohamedáni http://1url.cz/pt24M. Na jedné straně umožňují používání sprostých výrazů - viz výslech patroly - na straně druhé jsou plné citů. Dost populármí píseň „Náš Císař pán" přetrvala po malé úpravě i dobu následující. Drobnou úpravou se z ní stala píseň legionářská. Náš Císař pán už nás svolává Masaryk nás svolává rozkazy nám vydává pojďte vy sem moje drahé děti vstávejte vy čeští legionáři vojna nám nastává. zlá vojna nám nastává. Moji drazí rodiče nespatříte mne více já zde ležím na bojišti, mám prostřelené srdce. 14

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

A je to. A další sloky už plynou beze změn až k té nejpopulárnější (o matičce): Každá česká matička má na vojně synečka, ta se musí každičkého rána podívat do sluníčka. Když je slunko červený, synáček je raněný, ale když to slunce jasně svítí synáček je veselý (zpívalo se ožralý). Celou píseň najdete spolu s dalšími na YouTube např. v tomto podání: http://1url.cz/Vt2d0. Případným čtenářům děkuji za trpělivost a slibuji, že se příště budu krotit. Jen ještě poznámka - slovo vojna mělo před 100 lety význam válka.

Aby Standa neřekl, že jen šťourám v jeho textech, tak tady přidávám ještě pár pěkných vojenských písniček z R-U, které se zachovaly a dodnes zpívají. Myslím, že v podání skupiny Šlapeto jsou obzvláště působivé a to i po obrazové stránce (doporučuji sledovat, ne jen poslouchat) Mě se samozřejmě nejvíce, coby rodilému Plzeňákovi, líbí ta o plzeňském legendárním regimentu č. 35. No a na konci si dejte i tu hymnu R-U, o které byla řeč na začátku: Válka na Itálii - http://1url.cz/Ht2dP Dopis ze zákopu - ttp://1url.cz/Zt2dc Kde je moje máma - http://1url.cz/Et2dY Pětatřicátníci - http://1url.cz/kt2dx Hymna R-U: http://1url.cz/ut2cQ

Poznámky pod čarou

(PpR)

1) Nebyla to žádná naše hymna a nikdy tak většinově nebyla vnímána! Národ si ji nahradil písní ze hry Fidlovačka od J. K Tyla a to od jejího prvního uvedení 21. 12. 1834, jejíž první sloka se stala po roce 1918 i hymnou České republiky a je jí dodnes. Poznámka Standy o nejrůznějším opisování, ale platí i u melodie naší hymny. Kde se František Škroup inspiroval, je více než zřejmé: https://youtu.be/3Skf2f9lBrc.

2) Ano, tady se Standou souhlasím, proti druhé sloce bych nic neměl, až na to Rakousko blažené! 3) Je až neuvěřitelné kolik nemožných tvrzení dokázal v tak krátkém odstavci Standa zplodit. Rozeberme si je po pořádku. 1.

Kdybychom si připadali pod Rakouskem blažení, jen těžko by dal Masaryk dohromady padesátitisícovou armádu těch, kteří si přáli obnovu samostatnosti českého státu a s nimi mnohem více dalších Čechů, Moravanů a Slezanů a také Slováků, které ta druhá část dualistické monarchie nepovažovala ani za národ, ale za Uhry z Horního Uherska. Lze jen litovat, že se nerozhodli pro samostatnou monarchii. Tu jim ale zhnusili právě Habsburkové a lví podíl na tomto znechucení měl právě Starej Procházka, který korunovaci českým králem starobylou Svatováclavskou korunou odmítal, ale samozvaný titul císaře rakouského mu nevadil.

2.

Kdyby nebylo před Vídní zastaveno turecké vojsko, jistě by si s ním tehdy silná křesťanská Evropa dokázala poradit jinde a jinak. Konečně i samostatné české království svojí vojenskou mocí často proti Turkům účinně zasáhlo.

3.

S rozpínavostí západního souseda si naši Přemyslovci vždy dokázali nějak poradit a český jazyk začal být silně ohrožen až pod Habsburky. Za to, že jsme stále Češi, nevděčíme habsburské monarchii, ale našemu národnímu obrození, které se naopak muselo vymezit proti totální snaze Habsburků nás poněmčit.

4.

A že byla tato monarchie tolerantní vůči náboženstvím? Až, když k tomu byla přinucena staletým tlakem a vývojem. Staroměstská exekuce byla zajisté dokonalou ukázkou náboženské tolerantnosti, stejně tak jako násilná rekatolizace českých zemí po Bílé Hoře a 30 let války katolíků (na jejichž straně byli Habsburkové) s protestantskou Evropou.

5.

Podpora českého školství a knih (ovšem těch nezávadných), také přišla až po pádu Metternichova a Bachova absolutismu a týká se až druhé poloviny 19. století a to se značnými omezeními. Josef Hlávka si zažil své, když chtěl ještě v roce 1889 založit Českou akademii pro vědu slovesnost a umění. Dva roky musel poníženě škemrat a prosit ve Vídni a kdyby na její založení nevěnoval desítky svých miliónů a nevsunul do jejího názvu jméno France Josefa, nikdy by povolení k založení České akademie nezískal!

6.

Uvědomuje si vůbec Standa, co napsal jako klad habsburské monarchie? Považte, dala nám souhlas s provozováním českého divadla!!! Copak to není hrozné, že Češi, kteří žili na svém území od dávných dob, kdy o Habsburcích nebylo ještě ani vidu ani slechu, museli mít milostivý souhlas Starého Procházky s použitím vlastního jazyka v divadle? Fuj! Opravdu úžasná velkorysost.


15

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

ŠEJKR JEM NÝ I OSTRÝ KULTURNÍ M IX GV

V

ěříme, že mnozí z vás jste se již stali pravidelnými čtenáři našich sice laických, ale o to upřímnějších recenzí, kterými jistě rozšíříte své kulturní obzory, popřípadě se necháte inspirovat tím, na co se jit podívat do kina, čemu v TV a jakému televiznímu kanálu dát přednost před informacemi z bůhvíjakých kanálů, co přečíst za knihu a s čím se radši vůbec nezahazovat, ať již jde o divadlo, film, výstavu, koncert či literaturu. Přejeme vám hafo těch nejlepších zážitků (kulturních).

Jakub Zindulka – Manželský čtyřúhelník

V

pořadí už druhé představení divadelního předplatného pro sezonu 2016-2017 v MDK v Sokolově. Sokolovský hlad po dobrém divadle dokumentuje i to, že každé z 10 představení je beznadějně vyprodáno. Hra mladého Zindulky, režírovaná autorem, nabídla skvělou konfrontaci mužského a ženského světa. Typická macha – inženýři Jukl (Daniel Rous) a Tupý (Martin Kraus) schopní debatovat o zakřivení času v blízkosti vesmírných černých děr, ale naprosto nepoužitelní v běžném provozu domácnosti a jejich protějšky, učitelky mateřské školy, Vlasta (Dana Homolová) a Růženka (Michaela Badínková) si představení očividně užívali. Stejně tak i vyprodaný sál. K dokonalosti konfrontace všech myslitelných mužských i ženských nectností výborně napomáhala sice jednoduchá, ale promyšlená scéna umožňující v podstatě filmové střihy do obou tak rozdílných světů. Navíc k základní konfrontační linii ženy versus muži nabídl autor i možnost porovnání rozdílných přístupů k řešení manželského provozu na lince staří – mladí. Neřešily se žádné kruciální manželské otázky, ale jen všem (zvláště pak sezdaným párům)

dobře známé marginálie: kam jsme dali lístky – zase přijdeme pozdě, ač inženýři nejsou schopni zvítězit nad pračkou, prkýnko na WC – nahoře nebo dole? Jsem přesvědčen, že všichni jak v hledišti, tak i ti aktivní na jevišti se skvěle bavili. Konce neberoucí závěrečný potlesk je toho jasným důkazem. Autor a režisér v jedné osobě dokázal, že jablko nepadlo daleko od stromu a jako typický zidulkovský gentleman nechal z této konfrontace vyjít vítězně krásnější polovinu lidstva. Poznámka recenzenta na závěr: musím přesvědčit Helenu Heráků, že z té první řady to má k hercům podstatně blíže než já ze sedmé a že by od ní tedy bylo ušlechtilé ujmout se í divadelní kritiky pro GV osobně. (KčS)

Lépe pozdě, než nikdy

T

itulek prosím chápejte jako moji omluvu Divadlu bez zákulisí za to, že jsem jejich první premiéru viděl až ke konci října letošního roku, přestože soubor existuje už více jak 13 let. Omluvy je třeba o to více, že v souboru působí absolventi Ústavu nejen jako herci, ale dokonce jako režiséři, že zakladatele a šéfa souboru Martina Volného přivedla na svět Eva, patřící mezi vysloužilce a že jednou z hereckých hvězd je s Ústavem rovněž spjatá Pavlína Šponiarová. Vazby na Ústav a tím i na Gévečko jsou jistě patrné i pro toho, kdo trpí šedým zákalem. Neberte hned do rukou pistoli. Za mou mnohaletou absenci v hledišti při premiérách Bezzákulisníků je zodpovědný můj (náš) nezodpovědný exodus směrem na západ, ke kterému došlo na samém počátku tohoto tisíciletí. Jako vždy jsem(jsme) v tom úplně nevinně.

U

ž si asi nevzpomenete na můj článeček z říjnového GV, ve kterém jsem pod titul-


kem Hledá se Zlatovláska a nejen ona, vyhlásil celostátní pátrání po hercích „Divadla ze stu16

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

pínku“ Dovolím si vám ho drze připomenout citací posledního odstavce: „Sliby se slibují, blázni se radují. Uzávěrka byla včera a odhalení tajemství jsem se nedočkal. Tak je třeba chápat titulek. Nezahořkl jsem. Pořídil jsem si vstupenky do divadla na 27. říjen. Sokolovské Divadlo bez zákulisí dává hru Antonína Procházky „S tvojí dcerou ne.“ Hádejte, kdo nejen hraje, ale hru také režíruje – Petr Boor. Ano ten

mnou tipovaný Petr Boor z předchozího odstavce.“ Dnes, den po premiéře mohu říci, že výše jme-

novaný absolvent Ústavu tuhle náročnou dvojí roli zvládl rozhodně na výbornou. Tu jedničku jsem mu napsal nejen já osobně, ale vyprodané sokolovské divadlo, potleskem, co potleskem, šlo přece o standing ovation. Znáte mne, já přeháním jen výjimečně a tentokrát to opravdu není ten případ. Ovace patřily nejen Petrovi, ale samozřejmě celému souboru. Bavil jsem se stejně dobře, ne-li lépe, něž před čtrnácti dny na Zindulkovi. Šejkr máme v GV proto, abychom svým abonentům doporučili dobrou knihu, nebo návštěvu koncertu či divadla, pokud jsme přesvědčení, že si takové doporučení zaslouží. A Procházkova komedie v režii Petra Boora si to ZASLOUŽÍ. Víc prozrazovat netřeba. Snad jen to, že příležitost budete mít zhruba za měsíc, přesněji v pátek 25. listopadu, kdy se hra v Sokolově poprvé reprizuje. A pro lístky si pospěšte, dlouho v Horňáku ležet nebudou. Navíc máte naději, že u vstupu vám, stejně jako mě včera, tentokrát ne v roli herce či režiséra, ale biletáře, utrhne vstupenku s nonšalantní elegancí další z absolventů Ústavu Franta Faust. (KčS)

Poněkud zvláštní internetová recenze na anonym ní dílko

D

o šejkru se může nalévat ledacos a je-li barman dobrý, pak vám z něj nalije třeba i něco zcela nečekaného, ale velmi, velmi chutného. Jistě vám po internetu chodí různé blbůstky, kterými vás chtějí přátele potěšit. Probíral jsem se zuhle mým elektronickým archlívem, abych jej, v marné snaze, poněkud utřídil a vypadla na mě jedna taková blbůstka, kterou mi kdysi poslal jeden můj kamarád, tehdy pracující v USA. Je to nádherné humoristické literární dílko - korespondence, kterou prý zaznamenali v jednom New Yorském hotelu a po několika letech zveřejnili. Dost mě to pobavilo a ke konci jsem už slzel smíchy a po připomenutí si tohoto textu po letech jsem se opět bavil. Vzhledem k tomu, že se tu nejedná o recenzi na dílo, které si můžete koupit v knihkupectví či shlédnout, tak vám je sem umístím celé. Dobrou zábavu a náladu. A při čtení nejezte, ať vám nezaskočí. nepřekážela. Dala jsem je na krabici s papíistý pan S. Berman, host jednoho nejmerovými kapesníčky, pro případ, že byste změnil novaného New Yorského hotelu, takto zanázor. Přidala jsem pouze 3 nova mýdla, protočal svoji korespondenci s personálem neže mám pokyny od vedeni nechávat na každém tuše, co nastane, když odmítne hotelová mýdla. pokoji 3 nová mýdla denně. Doufám, že nyní je Vážena slečno pokojská, prosím nenechávejte vše v pořádku. Kathy, pokojská. v mé koupelně žádná hotelová mýdla. Přivezl Vážená slečno pokojská – doufám, že jste moje jsem si své vlastni toaletní mýdlo zn. Dial. Odpravidelná pokojská. Zřejmě Vám Kathy neřekneste, prosím, těch šest nepoužitých mýdel la o mém upozorněni ohledně hotelových mýz poličky pod lékárničkou a také ta tři mýdla ze del. Když jsem se včera večer vrátil do svého sprchového koutu. Překážejí mi. Děkuji, S. Berpokoje, zjistil jsem, že jste přidala 3 malá mýdla man. Camay na poličku pod lékárničkou. Budu zde v Vážený pokoji 635, nejsem Vaše pravidelná hotelu bydlet 14 dní a přivezl jsem si své vlastni pokojská. Vaše pokojská má dnes volno a bude toaletní mýdlo zn. Dial. Nebudu tedy potřebovat zpátky ve čtvrtek. Odnesla jsem 3 hotelová mýtěch 6 malých mýdel na poličce. Překážejí mi, dla ze sprchového koutu, jak jste požadoval. když se holím, čistím si zuby atd. Odneste je, Těch 6 mýdel jsem odnesla z poličky, aby Vám prosím. S. Berman.

J


17

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

Vážený pane Bermane, můj vedoucí, pan Kensedder, mě dnes ráno informoval, že jste mu včera večer telefonoval a nebyl jste spokojen s hotelovým servisem na svém pokoji. Přidělila jsem Vašemu pokoji novou pokojskou. Přijměte mou omluvu za způsobené nepříjemnosti. V případě dalších problému mě, prosím, kontaktujte, osobně vše vyřeším. Volejte linku 1108 mezi 8:00 a 17:00. Děkuji. Elaine Carmen, provozní. Vážená pani Carmen, není možné Vás telefonicky kontaktovat, protože odcházím z hotelu ráno v 7:45 a vracím se v 17:30 nebo 18:00. Proto jsem včera večer volal panu Kensedderovi. Vy jste již odešla. Jen jsem pana Kenseddera požádal, zda by mohl něco udělat s těmi hotelovými mýdly. Ta nova pokojská, kterou jste mi přidělila, si musela myslet, že jsem nový host, protože přidala 3 nová mýdla do lékárničky, spolu s pravidelnou dodávkou 3 mýdel do sprchového koutu. Za pouhých 5 dní zde jsem již nashromáždil 24 hotelových mýdel. Proč mi to děláte?! S. Berman. Vážený pane Bermane, Vaší pokojské, Kathy, bylo nařízeno, aby přestala dávat mýdlo do Vašeho pokoje a všechna přebytečně mýdla odnesla. V případě dalších dotazů, prosím, volejte linku 1108 mezi 8:00 a 17:00. Děkuji, Elaine Carmen, provozní. Vážený pane Kenseddere, moje toaletní mýdlo zn. Dial chybí! Všechna mýdla byla odnesena z mého pokoje, včetně mého vlastního toaletního mýdla zn. Dial! Včera večer jsem se vrátil později a musel jsem volat hotelového sluhu, aby mi přinesl 4 malá mýdla Cashmere Bouquet. S. Berman. Vážený pane Bermane, informoval jsem naši provozní, Elaine Carmen, o Vašem problému s mýdly. Nechápu, proč nebylo žádné mýdlo ve Vašem pokoji, protože naše pokojské mají každý den nechávat 3 hotelová mýdla v každém pokoji. Situaci okamžitě napravíme. Přijměte, prosím, mou omluvu za způsobené nepříjemnosti. Martin L. Kensedder, vedoucí odděleni. Vážená pani Carmen, kdo proboha dal 54 malých mýdel Camay do mého pokoje? Když jsem se včera večer vrátil, našel jsem 54 mýdel! Nechci 54 hotelových mýdel Camay. Chci mé vlastni jedno toaletní mýdlo zn. Dial! Uvědomujete si, že tu mám 54 mýdel?!! Jediné, co chci, je mé mýdlo zn. Dial. Prosím, vraťte mi mé mýdlo Dial!!! S. Berman. Važený pane Bermane, stěžoval jste si na příliš


mnoho mýdla ve Vašem pokoji, takže jsem je nechala odnést. Pak jste si stěžoval panu Kensedderovi, že nemáte žádné mýdlo, takže jsem je osobně vrátila. To znamená 24 hotelových mýdel Camay, která byla odnesena a 3 nova mýdla, která máte dostávat každý den. Nevím nic o 4 mýdlech Cashmere Bouquet. Vaše pokojská, Kathy, zřejmě nevěděla, že jsem Vaše mýdla již vrátila a také přinesla 24 hotelových mýdel Camay + 3 nová mýdla. Nevím, jak jste přišel na to, že náš hotel dává na pokoje velká mýdla zn. Dial. Podařilo se mi najit jedno velké mýdlo Ivory, které jsem nechala ve Vašem pokoji. Elaine Carmen, provozní. Vážena pani Carmen, rád bych Vás krátce informoval o nejnovějším stavu zásob mýdla na mém pokoji. K dnešnímu dni eviduji: na poličce pod lékárničkou – 18 mýdel Camay ve čtyřech sloupečcích po čtyřech a jednom sloupečku po dvou; na krabici s papírovými kapesníčky – 11 mýdel Camay ve sloupečcích po čtyřech a jednom po třech; na koši na prádlo – jeden sloupeček se třemi mýdly Cashmere Bouquet, jeden sloupeček se čtyřmi hotelovými mýdly Ivory a 8 mýdel Camay ve dvou sloupečcích po čtyřech; v lékárničce – 14 mýdel Camay ve třech sloupečcích po čtyřech a jednom sloupečku po dvou; ve sprchovém koutě – 6 mýdel Camay, velmi vlhkých; na severovýchodním rohu vany – 1 mýdlo Cashmere Bouquet, lehce použité; na severozápadním rohu vany – 6 mýdel Camay ve dvou sloupečcích po třech. Až bude Kathy uklízet můj pokoj, požádejte ji, prosím, aby všechny sloupečky mýdel byly pěkně vyrovnané a pečlivě oprášené. Dále ji upozorněte, že sloupečky s více než čtyřmi mýdly mají tendenci se kácet. Dovoluji si navrhnout, že parapet okna v ložnici je nevyužitý a může tedy být skvělým místem pro budoucí dodávky mýdla. A ještě jedna věc – obstaral jsem si nové velké toaletní mýdlo zn. Dial, které nyní uchovávám v hotelovém trezoru, aby nedošlo k dalším nedorozuměním. S. Berman. (PpR)

18

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

V + V = VIKTORIA G Géévvééččkkoo rroozzm mlloouuvváá ss pprrvvnníím mii rryyttíířřii Ř Řáádduu G GV V V á c l a v e m R e t e m a V a l d o u V i r t e m Václav em Retem a Valdou Virtem

M

usím se přiznat, podtitulek utajuje skutečnost, že naše rozmlouvání se neodehrává v pracovně vydavatele GV, obložené tmavým dřevem, že se nerozvalujeme v pohodlných kožených lenoškách a ani nepopíjíme žádné alkoholické nápoje. I když, pravda, by se to jistě nejen mně, ale i Václavovi a Valdovi jistě líbilo více, než tenhle virtuální rozhovor realizovaný díky telemostu pomocí satelitních komunikačních družic. Na druhé straně, protože nejen stát, ale i GV se dá řídit jako firma, tlačíme dolů výdajovou část našeho rozpočtu seč nám síly stačí (nemáme tedy žádnou dřevem obloženou a koženými lenoškami vybavenou pracovnu vydavatele a alkohol v pracovní době za firemní peníze už teprve ne). (KčS) GV: Pánové, dovolte abych vám znovu poblahopřál k vašemu životnímu úspěchu. Na celém světě ještě nikdo před vámi nebyl pasován na rytíře GV. Musel to být povznášející pocit, když jste byli dekorováni poté, co jste tak odvážně vkročili do druhé poloviny svého života. Valda: Díky za vyznamenání. Je skvělé a ještě krásnější je, že mi dáváte šanci, prožít ještě jednou tolik. To se máte lidi na co těšit. Asi je drzé, ale především krásné dožít se 81, konečně jsem plnoletý (když si ta čísla čtu v obráceném pořadí) a v hospodě už mi nedělají potíže a nechtěj občanku, když si poručím plzeňský. I když popravdě jsem v Koruně díky známostem neměl ani před plnoletostí žádné problémy. Václav: Pocit je to tak nádherný, že se nedá popsat, ale dá se o něm hodiny a hodiny mluvit. Přiznám se, že jsem předem oprášil své znalosti o tom jak historické dokumenty a středověké kroniky popisují tento akt. Technologický postup spočívá v tom, že pasující – obvykle král – uhodí lehce mečem pasovaného do obou ramen. GV: Pedagog se nezapře. Bez pečlivé přípravy ani ránu. A jaká byla realita slavnostního aktu? Václav: V mém případě byl pasujícím Velmistrem Řádu GV Pavel Přemysl rytíř Ries, který před tímto aktem, jak jsem se později dozvěděl, popíjel v hodovní síni Koruny místo tradiční staročeské medoviny, jak káže mrav a tradice, rum. Tím pádem měl značně těžší ruku, než bylo záhodno, a tím i snížený cit pro úder meče. GV: Jen klidně jdi do podrobností Václave, ať ti co do Koruny nepřišli, vidí, o co přišli. Václav: Hned po prvním poklepu jsem mírně poklesl v kolenou a lehce se mi orosilo čelo. Značně znepokojen jsem se zatnutými zuby čekal další ránu do druhého ramene. Úkosem Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

jsem pozoroval Velmistra, který byl v nejlepší náladě: pohrával si s mečem, usmíval se na přihlížející panny a ženy a provokován přihlížejícími dělal různé opičky. Vtom přišla druhá rána. To se mi už značně podlomila kolena a okamžitě jsem ztratil cit v ruce. Dav šílel. Připadal jsem si jak lapka, odsouzený k postupnému zpřerážení kostí. S nadlidským úsilím – hodným budoucího rytíře GV – jsem to ustál a neupadl. Byl jsem zalitý potem, košile se mi lepila na chvějící se tělo, které nebylo nikdy utužováno sportem. Valda: A ty tvé oči Václave. Stál jsem těsně proti tobě a viděl jsem, co se v nich zračí: radost z toho, že ještě vůbec žiješ i obavy, co s tebou udělá poslední Velmistrův poklep. Václav: Rána přišla jako blesk z čistého nebe a jako gigantický časostroj mě přenesla do středověku. Viděl jsem vytřeštěné oči a řvoucí otevřená ústa davu, který se těšil na další – konečnou fázi velkolepé podívané. Dav skládající se z bohabojných měšťanů, podkoních, podomků, služtiček, ale i kapsářů lovících v míšcích zvědavců, uprchlých vězňů i vždypřítomných čumilů. Ti všichni uzavírali sázky, jestli mě Velmistrova třetí rána složí či nikoliv. Na okamžik jsem zřejmě ztratil vědomí. Chvíli jsem se klátil, abych získal ztracenou rovnováhu. Začal jsem 19

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

jasněji vnímat, řev středověkého davu se plynule změnil v uznalý potlesk přítomných vysloužilců. Hřálo mě vědomí že jsem již navždy úplně prvním rytířem Řádu GV. GV: Valdo a jak jsi to prožíval ty, poté co ti Václav posloužil jako předjezdec. Tebe zoceleného životem s indiány na argentinské pampě asi nějaké pasování nemohlo rozhodit jako veskrze městského Václava, který už dávno zapomenul na sílu svých chodských předků. Valda: Měl jsem tu výhodu, že Vašek začínal. Tak jsem si řekl, když to přežil takovej osmdesátiletej smrad, tak ty Valdo, trenovanej gaučo, navíc už plnoletej, to dáš. A dal jsem to. I když jsem byl trochu naměko.

GV: Pánové. Nerad to připomínám, ale neměli bychom zapomenout, že jsem se ptal i na to, jak se vám žije ve druhé polovině života. Valdo, máš přednost, ty jsi byl na té osmdesátkové cílové pásce přece jen dříve, než Václav. Valda: Nikdy není tak dobře, aby nemohlo být líp. Jsem plnoletej, svéprávnej, ovšem kdybych byl třeba prezident, tak bych mohl byt i za nic zodpovědnej. GV: A co ty Václave? Václav: Mám se výborně. To je vzkaz i pro další kandidáty na osmdesátku a budoucí rytíře GV. Nemáte se čeho obávat. Přiznávám ovšem, že po pasování jsem se cítil zmlácený jako po bitce s opilci. Druhý den jsem navštívil chirurgickou ambulanci, kde lékař konstatoval, že oba ramenní klouby jsou značně zhmožděné, ale funkční a klíční kosti jsou v pořádku. Jen udiveně pozoroval hematomy na mých ramenou. „Od čeho to máte“, zeptal se lékař. „Pane doktore, byl jsem pasován na rytíře Řádu GV. Ty hematomy vznikly po úderu mečem.“ Zamyšleně si mě mlčky prohlížel, načež mi začal klást zajímavé otázky: řekněte mi celý datum vašeho narození - jaké je roční období - co je dnes za den atd. Pochopil jsem. Lékař nabyl dojmu, že má co do činění s bláznem. Co jej mátlo, byly moje bezchybné odpovědi. Abych učinil přítrž této eskapádě, stručně a jasně Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

s výřečností mi vlastní - jsem uvedl věci na pravou míru. Rytíři GV jsou pasováni i v 21. století. Společně jsme se zasmáli. Dostal jsem recept na mast na hematomy a slíbil jsem, že mu přinesu další nové číslo Gévéčka. GV: Jsem rád, že jsi zmínil to, že Gévéčku zřejmě přibude další čtenář. Oba patříte přímo mezi vzorné abonenty a externí autory, kteří víceméně pravidelně do GV přispívají a kteří mají 100% účast na kolportážních útercích, které se nám tak unikátně podařilo spojit s Roubasovým důchodcovským pivem. Vstoupilo vám GV do života pozitivně nebo spíš naopak? Václav: Na třetí úterý v měsíci se těším celý měsíc jako mimino na láhev sunaru. Také proto, že věřím na setkání ve zdraví s celým osazenstvem. A GV? Mám ho za trenažér s jehož pomocí se snažím prohánět své šedé mozkové buňky. Valda: Gévéčko je moc dobrá věc, člověk se dozví od lidí, které dobře zná, docela zajímavé věci. Myslím, že nás to více seznamuje. Vydržte a pokračujte redaktoři! Vždy se těším na to třetí úterý v měsíci, na další setkání s přáteli, co nového bude v Gévéčku, co nového se u každého stalo. GV: Slavnostně jste slíbili na Právo Ústavu mimo jiné i to, že budete doživotně přispívat svými texty do GV. Prozradíte nám, co se chystáte napsat ještě v tomto kalendářním roce? Václav: Dávám ti za pravdu v tom, že první polovina života je za mnou. I když by ti jistě nic neudělalo, kdybys mluvil o první třetině. Valda opravdu velmi podrobně, přímo umělecky vylíčil své CV. No a já, vzhledem ke zbývající druhé polovině života, si materiál šetřím, abych měl o čem psát. Další části svého CV budu odměřovat pomocí pipety postupně, ale nepravidelně. S tím se holt budeš muset, vážený šéfredaktore, smířit. Valda: Pokud můj stále menší mozeček to bude schopen plnit a pokud mi bude chutnat ten slavný český chmelový nápoj, tak jsem připraven svému slibu dostát. Zároveň doufám, že ti lenoši, kteří zatím nedodali ani řádku, se probudí. Protože, když někdy slyším, jak vypráví s pivem před sebou, tak je budu muset popíchnout, že mám teprve osmnáct a ještě mě učili v mládí psát jen španělsky a co už jsem toho do GV dodal. Mám v hlavě asi dvě další příhody, taky jsem chodil na zemědělský brigády a něco jsem tam zažil. Redakční radě bych chtěl vzkázat, ať pokračuje dál, tak jako doteď. Cestopisné články, historie i všelijaké úvahy jsou zajímavé. Každý si z Gé20

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

véčka může vybrat to, co ho zajímá. A pokud to tam nenajde, tak to tam může sám napsat. Takže ještě jednou, vysloužilci, všichni do ruky kus papíru a tužku, nezapomenout si nasadit brýle a jedem! GV: Valdo, díky za ten závěr. Začínám věřit, že

to argentinské základní školství, alespoň v době, kdy jsi jej na Pampě Floridě absolvoval, bylo rozhodně kvalitnější, než to, co absolvoval v Rakovníku Milan, ve Varech Roubas, Béďa někde u Kolína a o ostatních nepsavcích radši nemluvě.

A tady se můžete podívat na podrobnější fotoreportáž z pasování prvních rytířů Řádu GV objektivem Jarmily Karolíny Riesové


21

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

TROCHA HISTORIE NIKOHO NEZABIJE Stálá vzdělávací rubrika Pavla P. Riese

D

vojstranou mé stálé rubriky uzavřeme téma tohoto čísla GV, které se dotýkalo habsburské monarchie, jíž jsme byli po staletí, ne vždy rádi a dobrovolně, součástí. Tato velká středoevropská říše byla držena pohromadě převážně vojenskou silou. No a armádě musí někdo velet. Rakouská armáda nebyla nikdy příliš slavnou, ale občas se našli velké osobnosti, které stály v jejím čele. Jak už jsem psal v článku věnovanému bitvě u Hradce Králové, nemám zmíněnou monarchii nijak v oblibě, natož pak její vojenskou moc. Navíc mé sympatie měl, a stále má, vojenský génius přelomu 18. a 19. století Napoleon Bonaparte a jemu rovného vojevůdce jen těžko najdete. Nicméně v rakouské monarchii se v její historii, řídce, ale přeci, pár velkých vojáků objevilo, jako např. Albrecht z Valdštejna či princ Evžen Savojský. No a k nim můžeme směle přiřadit dvě jména, která bych zde chtěl připomenout.

Laudon a Radecký

Z

ačněme Laudonem, jednak je starší a potom je mi značně sympatičtější, než Radecký. Ano, generál Laudon to je ten, co jezdí přes vesnici v bílé čepici, čímž jej jedna lidová píseň udělala nesmrtelným a pak ještě klení himmellaudon! Nesmrtelnost přes hudbu má ovšem s Radeckým podobnou, akorát Radeckého marš není skladbou lidovou, ale je od hudební legendy Johanna Strausse staršího. Představte si tuto situaci. V roce 1740 umírá císař Sv. říše římské Karel VI., otec Marie Terezie, který nemaje mužských potomků prosadil tzv. Pragmatickou sankci, kdy habsburské dědictví mohla převzít i žena. Tuto listinu si nechal ratifikovat od všech důležitých států v Evropě. Jenže, jak dobře víme, smlouvy se mnohdy stávají pouhým cárem papíru. To se stalo i po smrti Karla VI., kdy na se na mladičkou 23letou Marii Terezii vrhli ti ze všech stran jak supi ti, co dříve smlouvu uznali. Vše začal pruský král Fridrich Veliký. Marie Terezie byla navíc ve vysokém stupni těhotenství a modlila se, aby to tentokráte, po předchozích třech dcerách, byl konečně syn. To se nakonec povedlo a syn se skutečně narodil a byl to pozdější císař Josef II. Co se ale zpočátku války nevedlo byl boj s oněmi supy. Došlo to tak daleko, že Marie Terezie ztrácí Slezsko i České království, které za pomoci Francouzů dobyl bavorský kurfiřt Karel VII. Ten se poté nechal 26. 11. 1741 provolat Českým králem. O rok později, opět za podpory Francouzů, připravil o korunu římského císaře, manžela Marie Terezie a to až do roku 1745. Situace nemohla být horší a vypadalo to, že habsburská velmoc bude vymazaná z mapy Evropy. Marie Terezie měla ale dvě velké osobnosti ve svých službách a to skvělého vojáka Ernesta Gideona Laudona a neméně skvělého Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

diplomata Václava Antonína Kounice. Tomu se budu věnovat v některém z dalších čísel GV. Ve vzniklé situaci byl pro Marii Terezii nejdůležitější ten voják. Kde se vzal?

PŮVOD V VOJENSKÉ ZAČÁTKY LAUDONA Pocházel z baltsko-německého a lotyšského prostředí. Vyrůstal v chudé rodině v Livonsku, kde se 13. 2. 1716 nebo 1717 narodil. Po švédsko-ruské válce připadlo Livonsko Rusku. Své první vojenské ostruhy tedy Laudon získal v carské armádě, kde dosáhl ve svých jedenadvaceti letech v r. 1737 hodnost nadporučíka, když bylo jeho přispěním dobyto Moldavsko 22

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

v tažení proti krymským Tatarům. FRIDRICH JEJ NECHCE, MARIE T EREZIE ANO Po této válce byla jeho rodina v ještě větší finanční nouzi a tak se mladý nadporučík ucházel o službu ve švédské armádě a když jí nedostal, tak v armádě pruské při zahájení války o rakouské dědictví. V Berlíně žádal osobní audienci u pruského krále. Ten jej ani po čtyřech měsících čekání nepřijal. Během bojů s Marií Terezií musel zřejmě Fridrich Veliký mnohokrát litovat, že Laudona nepřijal a to zejména, když Fridrichovi vojáci vyděšeně na bojišti křičeli: „himmellaudon“, což v překladu zamená: Nebesa! Laudon! To ale trochu předbíháme v čase. Po neúspěchu v Berlíně, použil Laudon některá doporučení svých vlivných přátel ve Vídni a byl přijat do služeb Marie Terezie a 1. května 1744 se stal velitelem jedné setniny rakouské armády. Ve válce o rakouské dědictví tak významně zasáhl do bojů, ale daleko více se uplatnil v následné sedmileté válce proti Prusku. S jeho vojenským úspěchy strmě rostla jeho kariéra, kdy si v r. 1757 mohl připnout epolety generálmajora. O rok později ocenila Marie Terezie jeho zásluhy křížem svého nově založeného řádu a po úspěších v bojích s Prusy u Olomouce je povýšen na polního podmaršálka. S Daunovou armádou byl převelen do Dolní Lužice, kde zaznamenal v bojích s Prusy další úspěchy a získal za ně nejvyšší možné vyznamenání v Rakousku - velkokříž Marie Terezie. Drtivé vítězství nad Prusy v r. 1759 v bitvě u Kunowic, ve spojení s ruskou armádou, bylo především zásluho Laudona, který tím získal ještě větší přízeň Marie Terezie, což doložila tím, že mu darovala pluk, briliantový prsten a 5000 dukátů spolu se zlatou tabatěrkou s brilianty. Ani ruská carevna se nenechala zahanbit a poslala mu kord s pozlacenou pochvou a jílcem posázeným diamanty. V roce 1761 se mu povedlo obsadit část Slezska, což byl obrovský úspěch, ale do konce sedmileté války už nezasáhl, protože nesouhlasil s tím, jak se chovali Rusové jako spojenci a navíc se objevily jeho žlučníkové problémy, kterými trpěl celý život. Požádal Marii Terezii o zproštění služby a uchýlil se na svůj zámek do Bečvárek. VÁLKA O BAVORSKÉ DĚDICTVÍ A S T URKY Po vypuknutí války o dědictví Bavorské v roce 1777 je Laudon opět v poli a za úspěchy v této válce je povýšen na nejvyšší hodnost v rakouské armádě a to na polního maršála. Deset let pak opět tráví na odpočinku. Naposledy Laudon sedá na koně už ve věku 71 let a to ve válce s Osmanskou říší, kterou vítězně ukončí. Od Josefa II. získá velkokříž Marie Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

Terezie s briliantovou hvězdou, který byl v takovéto úpravě jediný na světě. Návrat od dobytého Bělehradu byl impozantní a Laudona vítali lidé z měst jimiž projížděl a ve Vídni jej přivítal osobně sám císař Josef II. V SEDLE AŽ DO SMRTI Ani poslední půlrok jeho života nemohl prožít v míru. Jako 74letý obdrží od císaře Josefa II. 4. ledna 1790 dopis, kde jej jmenuje vrchním velitelem armády v nové válce s Pruskem. 6. ledna vydává Laudon první rozkazy. 20. ledna však Josef II. umírá a jeho nástupce Leopold II. jmenuje Laudona generalissimem. Před ním měli v Rakousku tuto hodnost pouze dva vojevůdci a to Albrecht z Vladštejna a Evžen Savojský. Do této války však již Laudon nezasáhne, neboť umírá v Jičíně 14. 6. 1790. Jeho ostatky byly slavnostně převezeny do vídeňského Hadersdorfu, kde v roce 1806 pohřbili vedle něj i jeho ženu. Maršál a generalissimus Laudon není zvěčněn jen v oné lidové písni, ale jeho socha je součástí krásného pomníku Marie Terezie.

Jezdecká socha maršála Laudona (vpravo v popředí) na památníku Marie Terezie na náměstí Marie Terezie (Maria Theresien-Platz) ve Vídni.Sochař: Kaspar von Zumbusch.

A tady si můžete připomenout to lidovku o Laudonovi ve dvou verzích: https://youtu.be/tbIvXDY3iRE https://youtu.be/P719ZYkrA3A

23

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

JJO OS SE EFF V VÁ ÁC CLLA AV VR RA AD DE EC CK KÝ Ý ZZ R RA AD DČ ČE E Jak jsem již napsal výše v úvodu, Radecký není mým šálkem čaje. Nedivte se tedy, že mu zde budu zcela nevyváženě věnovat menší prostor, než Laudonovi. Ne že by Radecký nebyl skvělý vojevůdce, ale...

silou. Jen v jednom úseku jeho vojenského působení ho lze morálně srovnávat s Laudonem, a to když Radecký pod velením Laudona působil ve válce s Osmanskou říší. V této válce se prvně projevily jeho vojevůdcovské schopnosti, které dal poté do služeb špatné strany. Myslím tedy, že byl u nás po právu většinově zapomenut a nechápu snahu o obnovení jeho pomníku na Malostranském náměstí. Myslím, že k této obnově, o které se mluvilo již ke konci totality, se správně – a to s humorem sobě vlastním - postavilo divadlo Járy Cimrmana. Víceméně se této myšlence vysmáli připuštěním znovu postavení pomníku, ale vzhledem k trolejím od tramvají, které dnes přes náměstí vedou, navrhli variantu brod, tedy že by maršál vedl svého koně za uzdu a ten by byl po prsa zapuštěný v kamenném podstavci pomníku. Dodali ještě, že tuto variantu prodiskutovali s hlídačem parkoviště a ten, že proti tomu nic nemá. Pomník je nesporně kvalitním sochařským dílem, ale je zároveň vnímán jako symbol rakouské vojenské moci, která za Radeckého působení byla jednoznačně reakční utlačovatelskou silou.

2. 11. 1766 zámek Třebnice - + 5. 1. 1858 Milán

Na Malostranském náměstí stál až do roku 1919 monumentální pomník maršála Radeckého. Nebyl odstraněn z nějaké naší nenávisti vůči tomuto vojákovi, ale z důvodu protestu Italského velvyslanectví, které se usídlilo v nedaleké Nerudově ulici. Italové považovali Radeckého za nepřítele sjednocení Itálie, který snahy o toto sjednocení utopil v krvi, čímž byl Habsburky vynášen a uctíván jako zachránce trůnu rakouského. Habsburky lze pochopit. Mám na Radeckého podobný názor jako Italové. Vůbec nejásám, tak jako mnozí, že jsme měli v rakouských službách velkého vojevůdce, který pocházel z české šlechty. Svůj vojevůdcovský talent dal do služeb urputné snahy evropských monarchií potlačit revoluční Francii a následně silou působil proti sebeurčení a snaze národů osvobodit se od nadvlády Rakouska. Laudon bránil zemi proti útočníkům, kteří ji napadli a proti tureckému nebezpečí. Radecký si svoji slávu vydobyl především potlačováním revolučních myšlenek a udržováním nadvlády Rakouska nad Itálií a jinými zeměmi vojenskou Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

Myslím, že bude mnohem lepší, pokud si Radeckého chceme připomínat, tak to dělat pomocí geniální sklatby Johana Strausse st. s názvem Radeckého pochod či marš třeba v podání Herberta von Karajana: http://1url.cz/Yt2v9. 24

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

O SETKÁVÁNÍ S BÝVALÝMI ŽÁKY M Maalláá úúvvaahhaa zzkkuuššeennééhhoo kkaannttoorraa

Z

ase za to může Karel. Jeho setkání s bývalými žáky v Klatovech mě popudilo. Tedy ne to setkání, ale tvrzení, že je téměř všechny po 50 letech poznal. Já si nepamatuji jména ani obličeje z doby daleko čerstvější, taky jsem začínal v 1963 roce a bezpečně si na nikoho nevzpomínám. Však jsem si některé pletl i nedávno ve čtvrtém ročníku ač jsem je 4 roky viděl denně. Nechápu, jak to Kája dělá, mně se při každé příležitosti vymlouvá, že si nic nepamatuje. Mě navíc podobná skupinová setkání s bývalými spíše děsí. 1. Rozumný zločinec nenavštěvuje mejdany svých obětí. Co jizev na nevinné dětské duši jsem nadělal svými nevybíravými metodami, ironií a urážlivými poznámkami a teď, když všechno milosrdně zapomenuto, aby mi to někdo připomínal? Děkuji, bez toho můžu žít! 2. Jistě by mě zas nutili pít alkohol, což by se ode mě, díky nezasloužené pověsti, jistě očekávalo. Přitom následné účinky snáším čím dál více těžce a hůře. 3. Jako dojíždějící se nemohu účastnit mejdanů mimo bydliště. Od té doby co České dráhy i ČSAD zrušily spoje po 22. hodině, musel bych přespávat na lavičkách v parku, ze vzpomínek vím, jak je to nepohodlné. To nemluvím o následcích pozdního návratu k rodinnému krbu (váleček a tak). Každý rozumný člověk tedy z výše uvedených důvodů pochopí, že má setkání s bývalými žáky jsou pouze individuální, nahodilá a to pouze s těmi, co vlastní vinou nepřejdou včas na druhý chodník. Z této nahodilosti pak vyplývá, že jsou to ti absolventi, co vykonávají jiné, než studované povolání, na šachtách či v rozvodnách se nevyskytuji. Pro sebe jsem si je rozdělil do pěti následujících kategorií. 1. Setkání příjemná Jsou to setkání letmá, obě strany zapomněly na bývalé problémy, zeptají se na novinky ve škole, prozradí něco o vlastní současnosti a spěchají každý svou cestou. 2. Setkání pro bývalého učitele obtížná Začínají obvykle větou: „Pamatujete si...?!“ Samozřejmě, že si nic nepamatuji, a teď, jak to před tazatelem utajit? Vyžaduje značnou obratMěsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

nost jak změnit postup, aby se kantor zachránil a nezískal nálepku senilního dědka. Je štěstí, že každý nejradši mluví o sobě. Pomohou otázky na profesní kariéru, na rodinu, případně na bývalé spolužáky. Dá se vybruslit, ale je to fuška. Uff. 3. Setkání užitečná Bývalý žák pracuje v nějakém zajímavém obchodě - např. s elektronikou - ochotně poradí, poskytne slevu, zařídí dopravu zdarma a podobně. Nebo je zaměstnán na úřadě, na chodbě je hafo lidí s nižšími čísly pořadí. Potřebuji přepsat auto. Objeví se náš člověk, bere si papíry a bez pořadí jsem hotov, co by dup. Tato setkání jsou nejpříjemnější. 4. Setkání s trapností (mou) V kanceláři firmy Sauron, což je můj poskytovatel internetu, sedí pan Zajíček, můj bývalý žák. Ochotně se mnou řeší potíže růstu (mého) ve styku s tím krámem (notebook). Tak v samém počátku mé kariéry, coby vlastníka tohoto zázraku techniky, jsem se na něho obrátil s problémem, že se PC zasekl a nechce mi psát číslice. Nikdy nezapomenu, jak se na mě podíval. Já ten pohled znám, tak jsem se díval na žáky, kteří nevěděli něco elementárního. Doplnil jsem tento pohled vždy nějakou ironickou poznámkou. Ne tak pan Zajíček, laskavě mi vysvětlil, že existuje klávesa „Num Lock“ a že když jí stisknu, bude závada odstraněna. Děkuji a omlouvám se všem svým žákům. Ale je pozdě bycha honit... 5. Setkání nenáviděné Chodívám (chodíval jsem) s kamarády v pátek do hospody „na zpívanou" .Příjemný večer, člověk setřese ze sebe starosti problémy týdne. Ale to dokáže rychle zkazit setkání s naším bývalým žákem. Nějak bych překonal, když na celou hospodu řve „Pane učiteli“, spíše se totiž za své povolání stydím, než bych se s ním někde chlubil. Ale další: „Pojďte se se mnou napít" už je malá hrůza. Nepůjdu, piju jen za své a s tím koho si sám vyberu. Nestojím o poznámky: „je to inteligent, s dělňasy se nezahazuje, vys...r se na něj… “Čím je večer pozdější, tím je dotyčný vlezlejší. Je to sice výjimka, ale o taková setkání není opravdu co stát. Uvedl jsem možná mezní případy. Všeobecně mi ale, jako vám všem, dělá radost dovídat se 25

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

jak si naši bývalí svěřenci dobře vedou. Potěšilo mě i elektronické setkání (mailem) s absolventem, kterého jsem už za jeho docházky tipoval na budoucího učitele Fyziky. Sdělil mě, že už studium končí a že by se mu mé bývalé místo líbilo. Také mi poslal svou diplomovou práci.

Doufám, že mi to nebude jednou vyčítat a neprokleje mě. No dělali jsme, co šlo, abychom do našich svěřenců dostali nejen nějaké vědomosti, ale i vzor. Jen nevím s jakým úspěchem. (StJ)

K

dyž mně v mailu, hned ve středu po kolportážním úterý, přistál tenhle Standův text, ve kterém se hned v úvodním odstavci, sice implicitně (ne na plnou hubu), snaží znevážit moji pravdomluvnost, nezbývá mně jiná možnost, nežli se ozvat. Má výběrová paměť je evidentně převážně vizuální. Pamatuji si ksichty, ale již obtížněji k ním přiřazuji jména. Musím přiznat, že v Klatovech jsem byl sám velice příjemně překvapen. K 80% obličejů se mi podařilo přiřadit to správné jméno. Kéž nám to Bůh zachovati hodlá. Ale k tomu podstatnému, ke Standovu textu. Jistě jste se všimli precizních formulací a přísně logické výstavby textu. Tak má vypadat vědecká práce. Na první pohled je patrné, že autor je talentovaný didaktik. Nedivím se mu, že nemiluje hromadná setkání absolventů. Maje jeho tělesnou výšku, také bych se nikam necpal. Na rozdíl od něj bych se nedovedl sám přesvědčit v pouhých třech pregnantně vyjádřených bodech, že se takový sraz bývalých žáků, kteří mě všichni přerostli přes hlavu, musí nutně obejít beze mne. Ovšem to, co zaslouží bezmezný obdiv čtenářův je pětibodová klasifikace setkání. Kam se hrabe Linné se svoji systematickou botanikou. Jsem poctěn, že můj text v minulém GV, zdá se (alespoň podle Standova vyjádření), inspiroval autora k práci tak zásadního významu. Dokládám to tím, že své neumělé řádky řadím v pokorném zástupu až za slova Mistrova. (KčS)


26

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

HLÁŠENÍ ŠKOLNÍHO ROZHLASU

aneb „kdo chce vidět Idiota, ať se dostaví do ředitelny“ R Reeppoorrttáážž ppssaannáá nnaa pprroocchháázzccee

V

ypůjčím si pro tento sychravý podzimní den název jednoho z pomalu zapomínaných diskutabilních motáků české válečné literatury. Kde hledat paralelu? Přeci na procházce, tedy na pochodu. Rozumíte slovu pochod? Ne? Wikipedie uvádí výkladové příklady, resp. příklady výkladu. „Dálkový pochod“ – rekreační nebo sportovní společenská akce; „Pochod smrti“ – přesun vězňů nebo válečných zajatců; „Protestní pochod“ – společenská akce organizovaná jako protest nebo demonstrace. Dost bylo Wiki. Jak to bylo letos doopravdy. Asi bych skutečnost hledal někde uprostřed „významosloví“. Trochu asi bylo od všeho. Dálka to pro mnohé rozhodně byla. Dokonce taková, že většina ani raději nešla. Přišli tak o skvělou rekreační a sportovní společenskou akci. Mají možnost zase celý rok mluvit o účasti na té další. Hrstka žáků to mohla pojmout jako „Pochod smrti“, ale v jejich prospěch mluvilo to, že už se k pomníku válečných zajatců nechodí. Už nějaký čas, rozhodně ne povinně. Zaujmout tematicky může jen nedaleká přebuzská nacistická továrna na cín Sauersack. „Protestní po-

chod“? Proč? Proti čemu? Proti domácímu televiznímu teplu a pohodlí? Proti obezitě, bulimii či kornatění tepen? Proti živočišným tukům? Pro živočišné tuky? Byla to tichá demonstrace upřímného přátelství, pohybu a spolupráce. Každý takový akt tradičně ovoněný lokem tu z domácí, tu z národní produkce. Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

Mám to tam rád a přiznávám, že pocit tohoto mi kompenzuje typické krušnohorské sychravé počasí. Proč procházka v listopadu? I takový dotaz byl pod skálou v Liščím údolí. Vysvětlení je jednoduché. Termíny jsou pevné, a byť už méně politické, pak jsou snadno zapamatovatelné.

Být onen špacír v létě, vzbuzoval by otázky: „Proč ne u moře, proč tady?“ Takto je to více než jasné. Říjnová revoluce přeci byla v listopadu. Proč by nemohl být Studentský pochod bez žáků. Motáky nemotáky, Fučík nefučík. Půl druhé stovky pochodníků vědělo, kam a proč jdou. Nejdříve tradiční ranní počítání nejvyšším skrutátorem na horním lázeňském nádraží. Sebemrskači, kteří mají v očích odhodlání vyrazit a pokořit prostor a čas na celé trase, netrpělivě vyhlíží vlak do Nejdku. Přehlíží i nesmělé turisty elévy, kteří snídají pivo a cigaretu. I lihovina je sem tam k vidění, pokud se sejdou dvě, i k slyšení. Pak seřadit, nastoupit. Vystoupit. Vyrazit. Srdeční tep se zvyšuje úplně všem. Těm nezkušeným složitým výstupem. Těm trénovaným pak vzrušením z chuti do dalšího polykání kilometrů. První zastávka. Očekávaný výhled do oparem sužované krajiny. První odhalené zásoby a charaktery. Má? Nabídne. Dá? Má dáti? Dal. Ukázal. Nabídl. Odešel. Čas a mlha krátí dobu obvyklou na dobu nutnou, téměř vedví. 27

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

Mží. Na zátky a špunty. Na alobaly i obaly. Na čepice, na vlasy, na pleše i polopleše. Raději rychle k nejmenšímu městu, kde mají už 71 obyvatel. Už pár dní. Ten jedenasedmdesátý se jmenuje Petr. Jeho přejmenovaný jmenovec je patronem papežů, církve, řezníků, sklářů, truhlářů, hodinářů, zámečníků, kovářů, slévačů olova, hrnčířů, zedníků, cihlářů, moštářů, motorkářů, kameníků, síťařů, soukeníků, valchařů, rybářů, obchodníků s rybami, lodníků, trosečníků, kajícníků, zpovídajících se a panen. Je i ochráncem proti hadímu uštknutí, proti krádeži a pomocníkem proti vzteklině, posedlosti, bolesti nohou. Zejména to poslední každý turista ocení. I já se těšil, jak těm svým nechám odpočinout, jen co obejmu kluky od vuřtů a te-

Nejkrásnější les, sem a tam chalupa. Tady nízký keř, tam Vysoká Pec. Pak kolem prvních zbytků sněhu zase nahoru. Ne na horu, ale na kopec. Hlavně pozor a nepoužít špatně rozcestí. Uf.

První „uf“ je výsledkem vidiny správné volby. Druhé „uf“ přijde na posledním velkém stoupání. Druhé občerstvení, druhý dech. Pak z kopce. A prudce doprava. Pod nohama pevno. Být ženy neukázněné, klapaly by podpatky o asfaltový koberec, plazící se vzornou a nápaditou krajinou prorostlou stromy jako bůček sádlem. I na to došlo. I na bůček. Na další zastávkou,

plého čaje. Pointa se nedostavila, hospoda byla zavřená. Ta přebuzská, je taková hospoda Na mýtince. Někdy mi připadá, že tam nás lidi asi nechtějí. Tak tedy ještě jednu topinku a vzbudit řidiče. Jeden autobus pro bolavé nohy a zlomená srdce teď, jeden za hodinu. A bylo. Povedlo se. Asi bych měl popsat i tu druhou a stejně hezkou cestu přes Špičák a dolů údolím Nancy, ale nechci pátrat v paměti. Druhou kapitolu příběhu dvou nohou, čistě hlavy a tvrdnoucích jater, ať popíše někdo druhý. Máme ještě tolik možností. Zdrávi došli.

pod ikonickou skálou, která si pamatuje víc, než by si sama přála. Kdyby mohla povídat, raději by mlčela.

U aparátu byl Pavel Janus (PjŘ)

**


28

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

ANTIVÝZVA

A AN NE EB B JJA AK KP PR RU UD DIIČ ČP PO OC CH HO OD DO OV VÁ ÁV VA ALL

P

oté,co jsem si. Karle, přečetl tvoji výzvu „Dvě mouchy jednou ranou" (mimochodem už asi třetí výzvu tenhle týden) nemohu dál mlčet. Jsi neodpovědný provokatér, co má na mysli jen své blaho, naplnění GV. Což si neuvědomuješ, že většina z nás nemá ve svém věku větší pochodové ambice, než zvládnout několikrát za noc trasu postel - porcelánová mísa? Chtít nás vyhnat na 35 km šourání neobydlenou krajinou, hodící se maximálně k natáčení kriminálních seriálů, znamená odsoudit nás k bídnému zhynutí hned těsně za Nejdkem. Téměř zločin proti lidstvu. Vím o čem píšu, sám jsem se účastnil, sice jen párkrát, ale tu bolest nohou jsem nezapomněl. Nazval bych jí svalovou kocovinou, ale kocovinu (byť jiného druhu) si mohu přivodit podstatně lehčím a příjemnějším způsobem. Ostatně neměl jsem to potěšení, spatřit tě na pochodu. Co ti říká „kázat vodu a pít víno“ (rum)? Samozřejmě mi zůstaly i milé vzpomínky na svůj první nerozum. Zúčastnil jsem se pochodu někdy před 40 léty, i se svým přítelem Filipem. (Můj pes). Už samotná doprava motorákem patřila k zážitkům. Rychlost vlaku překonávala všechny mépředstavy, osobák Plzeň - Klatovy se mi začal jevit jako Šinkanzen. (Kdo tam kdy jel, ví, o čem mluvím.) Ve vagonu vládla pohoda, mezi cestujícími pochodníky kolovala láhev rumu. Ač jsem Kynšperáky, kromě Jirky R. neznal, hnedle jsem se cítil mezi svými. Po vystoupení na Nejdeckém nádraží se Filip nutně věnoval hygienickým potřebám a než skončil, byla závodní část pochodujících pryč. Zařadili jsme se mezi zbývající, zanechavše myšlenek na vítězství, jsme vyrazili. Začal jsem mít obavy, co budu dělat, až Filipovi dojdou síly. Začal totiž běhat od zadního konce peletonu, kde jsem byl já, až na jeho špici. Tím mi dával najevo, že kdybych mu to nekazil, vítězem bude on. Opakováním si trasu pochodu jistě prodloužil nejméně o pět kilometrů. Představa, že ho budu muset nést, mě děsila. Nakonec musel chudák téměř nést mě, nebo alespoň táhnout na vodítku. Připojený snímek ukazuje nás oba na občerstvovací stanici Přebuz. Tehdy jsem si nechtěl nechat ujít svačinu zdarma a Filipa zlákaly buřty, bohatě mu nabízené. Tak jsme

zasedli a odpočívali, čehož jsem následující dvě hodiny litoval. Už postavit se dalo neuvěřitelné množství práce. Dalších 100 metrů bylo

nejtěžších v mém životě. No vzdát jsem nemohl, co by řekli žáci (natož kolegové). Další dvě hodiny jsem se přemáhal a došel. (Málem pošel). Štěstí, že tehdy byla na každém nádraží hospoda. Ve vlaku jsme se vzpamatovali, tedy já, a došli ve zdraví domů. V paměti jsem příhodu zařadil k zážitkům, které nemusím nezbytně opakovat. Tvá výzva, Karle, se mi tedy zdá nedůstojná a podlézavá k pořadatelům. Možná, žes i Čínomil. Budu muset organizovat týden abonentské neposlušnosti a dokonce zahájit podpisovou akci. Tak aspoň vidíš, co tě čeká, když nedostanu záslužnou medaili GV. On má k pruzení neovladatelné puzení. I Filipa zneužil, jen aby si sám užil. Evidentně se snaží o šéfovo zostuzení!. (StJ)


29

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

GLOSOVÁNÍ

vybraných událostí pomocí Černíkova publicistického limeriku

D

nes vám milí abonenti GV nabízím výběr tematicky zaměřených limericků, ve kterých glosuji radosti i obavy majitele, vydavatele a šéfredaktora GV související se snahou dodat vám domů GV v patřičném rozsahu, čtivém obsahu a v plánovaném termínu. Ještě, že na to nejsem sám. Dnes v části 589. patří poslední dva limeriky Pavlově odpovědi na mé trojčení. Vše jsme stihli a navíc jsme si cosi přidali – viz pasáž 593.

Sokolov Říjnové glosování 2016 566 Říjnové Gévéčko se zvolna plní, děda spokojeností jen vrní. Buštěhrad už ve švech praská, Pavlík se se stránkami laská. Jen jestli nám kvalita nezakrní. 589. Dědovou Múzou je dnes nervozita, všimněte si jak bude využita! Všechny redaktory spojuje šňůra pupeční, už kvůli Gévéčku musíme být stateční! Snad naše krev nebude prolita. Děda nervózní je jak ten pes, podaří se Pavlovi poslat GV ještě dnes? Co se děje v Buštěhradu? Když za každého, tak za Pavla nemáme náhradu! Jistě na něj, na rozdíl od nás, Altzhaimer, ještě nevlez! Neděle se chýlí k věčeru, já se nervozitou snad poseru. Musím si naordinovat rum! Zmizel ten nervozity šum. Doufám, že nedošlo k žádnému maléru. Vždy jsem věřil, že si svůj plat zaslouží, tak proč se, sakra, dnes tak plouží? Pavel jistě dře jak kůň, jen aby GV vylovilo konkurenci tůň! Vždyť nás čtou už i za Velkou louží.


30

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

Ještě je tu pár hodin času, aby to nezasáhlo GV kasu. Glosy rozesílám pravidelně v šest, stále mám šanci zachovat si čest. Pavle, držíme s tebou basu! PpR odpovídá: Karle, zřejmě zažiji bezesnou noc, neb i když se snažím moc GV sešité tentokrát dříve nebude, než dvanáctá hodina pondělní odbude. 36 stran je opravdu moc. Pátý český král mi do sazby vlezl a už jsem se ve skluzu vezl. Mé PC je zavařeno a kouří se z něho. Ze židle jsem už dva dny neslezl. 593. Děda se dnes do Koruny fakt těší, pořád scénář pasování v hlavě řeší. A jak se hodina druhá blíží, už se k Ústavu plíží. Tady se vše reálně dořeší. Plášť, meč, právo, dokumentum i metály už aby v hodovní síni Koruny přistály. Panošové, oba osmdesátníci, se nedočkavě třesou, sláva jim, pocty už se nesou. Jen aby ve zdraví pasování přestáli.

Mám ho, Karle, tím Právem uhodit přes rameno, což by po ranách od Velmistra nemusel přežít, nebo Václav má dát ruku na Právo mnou držené? Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

31

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

MÁŠ-LI COSI NA DUŠI, SVĚŘ SE TETĚ ILUŠI ANEB O DEFINICI AM PÉRU

P

amatujete? Dopisy pro Sally… Máš-li cosi na duši, svěř se strýci Artuši… Dopisy čtenářů… či přelomové Volejte řediteli… Tisk je nejstarší hromadně sdělovací prostředek, nebo-li médium, a na rozdíl od některých mladších, jakým je třeba film, umožňuje zpětnou vazbu… Nebo-li, můžete mu nadávat, lát, spílat… a on se může pokoušet bránit, nebo ho můžete chválit a on si může tahat tričko… I naše zcela mimořádné médium GV hodlá možnosti zpětné vazby využít a reagovat na vaše podněty, přání, poděkování, žádosti o dementi či pohrůžky soudním řízením…

Redakci GéVéčka, k rukám tety Iluše Paní redaktorko, Přestože jsou údajně v redakční radě GV tři elektrikáří (ha,ha) obracím se na Vás, protože tam máte evidentně velké slovo, viz superrychle zavedení rubriky Šejkr jako reakce na dopis právě Vám. Jsem až neskutečně rozhořčen hrubou dezinterpretací definice ampéru v jednom článku říjnového GV. Jako důkaz, že technik je mocen poezie, kdežto poeta ne techniky, přikládám limerik, oblíbený to útvar Vašeho šéfa: Pan plukovník z ministerstva, dopustil se definičního zvěrstva! Gévéčko mu přikuluje definici deformuje. Opravte to hezky zčerstva! Abonent, vysloužilec, učitel ZE Vážený abonente Gévéčka. Vy jste svůj, mně adresovaný dopis, zakončil limerickem a tak jistě dovolíte, abych já jím svoji odpověď začala: Abonente, vysloužilče, učiteli, Miloši, co se divíš, když nadvládu v GV mají intoši. Znáš je, jsou to rumem zpití lotři, klidně udělají ze dvou Newtonů tři. Vidíš, že tvůj dopis neskončil v koši. Autor článku, jen nešťastnou shodou náhod náš pan šéfredaktor, se vymlouvá na nostalgické rozechvění a snaze nebrat studentovi a hlavně sobě přesvědčení o oboustranné vynikající paměti. Já dávám za pravdu Vám (snad na to nedoplatím) a níže jsem vyguglila zmiňovanou definici. Definice ampéru (podle soustavy SI): Ampér je stálý elektrický proud, který při průchodu dvěma přímými rovnoběžnými nekonečně dlouhými vodiči zanedbatelného kruhového průřezu umístěnými ve vakuu ve vzájemné vzdálenosti 1 metr vyvolá mezi nimi stálou sílu o velikosti 2×10−7 newtonu na 1 metr délky vodiče.

Vaše teta Iluše Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

32

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

OKNO DO HISTORIE OU HDB V CHEBU N NA AP PS SA ALL R RY YTTÍÍŘ ŘG GTT V VÁ ÁC CLLA AV VR RE ETT

Z

atímco na 3. straně obálky GV se můžete podívat do budoucnosti, zde vám novopečený rytíř Řádu GV přináší pohled do minulosti. Dokazuje tak svým dalším článkem, že Řád GV získal po právu a zaslouženě.

P

ři prohlížení listinných dokumentů, jsem objevil další kamínek do mozaiky historie OU HDB. Je to snímek třídy Z1A tedy 1. ročník zámečníků, včetně mne, z roku 1963 (tj. 53 roků). Na snímku je 25 učňů zámečníků před komendou v Křižovnické ulici

Vzhledem ke značnému hluku z dílen učiliště, což rušilo vyučování ve škole, bylo rozhodnuto o přestěhování školy do klidnějšího prostředí. Škola byla tedy přestěhována do komendy v Křižovnické ulici v Chebu. Zde bylo vedení učiliště a učebny pro teoretickou výuku. Komenda byla původně majetkem Rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Pro zajímavost: byl to jediný český rytířský řád. Další části učiliště byly umístěny v areálu ETI (elektrárna Tisová) a v „Horňáku“, tj. v Hornickém domě v Sokolově. V té době se dokončoval areál učiliště v Sokolově v ulici Jednoty. Po dokončení tohoto učiliště bylo vše přestěhováno do tohoto areálu. V roce 1968 byly přestěhovány z OU chemického z Meziboří třídy chemiků a tím OU HDB zajišťovalo nový učební obor - provozní chemik.

v Chebu, kam byla přestěhována teoretická výuka z letiště. Původně bylo celé učiliště, tj. škola i dílny umístěny v jedné budově v Chebu na letišti. Chybička se vloudila projektantům tím, že učiliště bylo hotové, ale nebyla dostavěna kotelna. S výstavbou se začalo velmi pozdě. Kotelna měla podle projektu vytápět učiliště a celý závod Sokolovských strojíren. Vyřešení provizorního zásobování teplem bylo z dnešního pohledu „RARITNÍ“. Projekční kancelář Báňských staveb SR vyřešila problém velmi lehce a elegantně: teplo zajišťovala parní lokomotiva BS 200 s rozchodem 900 mm. Lokomotiva byla přistavena vedle budovy učiliště. Bylo provedeno propojení s ústředním topením a obsluhu a údržbu zajišťoval topič. Tak to fungovalo několik roků.

Zájem o učební obory značně narůstal a byl tak velký, že bylo ve třídách permanentně kolem 40 učňů. Každý ročník měl 2 třídy. Dnes můžeme tyto počty učňů jen tiše závidět. S tím by jistě souhlasili i dnešní podnikatelé, kteří jsou nuceni importovat potřebné řemeslníky z Ukrajiny, Polska apod. Na tomto neutěšeném stavu se jistě podepsala i ta skutečnost, že byl před lety na základních školách zrušen povinný předmět „pracovní vyučování“. Dnes se opět mluví o jeho znovuzavedení na základní školy.

** Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

33

GÉVÉČKO 03 – 2016/17

KONEČNÍK aneb

NA POSLEDNÍ STRANĚ vyhrazeno pro pana šéfredaktora

O nepravidelníku

N

eřeknu vám jistě žádnou novinku, když se v dnešním Konečníku zmíním o nepravidelníku meziGÉVÉČKO, který občas přistane na obrazovkách našich abonentů, kterým se i přes jejich pokročilý věk podařilo zvítězit nad hydrou ohánějící se tajemnými symboly HW, SW, Ctrl… Mezigévéčko (MGV) vychází ve dvou mutacích. Ta, o které byla zatím řeč je určena abonentům. Tou druhou oblažuji své dobře placené redaktory. Poslední říjnové MGV určené redaktorům přineslo tuto zprávu: ŘÁDOVÝ DEN 20. ŘÍJEN V předvečer Řádového dne GV, kterým je 20. říjen pasoval Velmistr řádu GV Pavel Přemysl rytíř Ries za přítomnosti patrona Řádu GV v hodovní síni sokolovské KORUNY (1822) historicky první dva rytíře Řádu GV Valdu Virta a Václava Reta, kteří odpřísahali a podepsali příslušný Závazek celoživotní. V souvislosti s touto dějinnou událostí, naplněn nezměrnou hrdostí oznamuji všem členům redakce, že se dnešním dnem stávají: DÁMOU ŘÁDU Dr. Zuzana Onderová a Mgr. Ilona Horáčková RYTÍŘEM ŘÁDU Mgr. Pavel Janus a Mgr. Stanislav Jedlička

Chce se mně optimisticky věřiti, že všichni dostojíte mravnímu závazku plynoucímu z této nebývalé pocty. Uvědomte si, prosím, že se stáváte doživotním nositelem Řádu GV a že tato pocta se po Vašem skonu přenáší na nejstaršího Vašeho potomka v přímé linii. Je Vaší samozřejmou povinností ctíti a respektovati Velmistra Řádu a býti k Řádu bezmezně loajální. Tuto poctu nelze z pražádných důvodů odmítnouti. Při nejbližší možné příležitosti vám bude k podpisu předložen Závazek doživotní a po podpisu obdržíte i příslušné DOCUMENTUM.

Toto MGV vyšlo ve čtvrtek dne 2016-10-20 v Řádový den GV a je určeno všem členům redakce GÉVÉČKA Jak vidíte Gévečko je tak transparentní, že nic transparentnějšího býti nemůže !! Bohužel ti z abonentů, kteří se dosud neodhodlali investovat do moderních komunikačních prostředků a jsou tak odkázáni jen na tištěné GV, jsou o tyto aktuální informace ochuzeni, proto je dnes vkládáme do Konečníku. Blíží se doba vánočních dárků a vaši dobře situovaní potomci by se jistě nebránili pořídit pro vás třeba tablet. Stačilo by jen vyslovit přání a měli byste ke GÉVÉČKU zase o kus blíže.


34

OKNO DO BUDOUCNOSTI

Vědecká mentál ní prognosti ka Tak krásně to vypadalo, když redakce GV zásluhou svého geniálního šéfa získala možnost nahlédnout do budoucnosti. Bohužel ale hořké zklamání ochladilo naše nadšení. Nezájem našich čtenářů (ale i kolegů z RR) o to, co je v budoucnosti čeká a nemine, znemožnil další pokračování nadějné rubriky. Tedy ne, že by dotazy do redakce nedocházely, pohříchu se ale týkají budoucnosti velmi nedaleké typu: Jak s dvackou vydržím poslední týden do výplaty důchodu? Kdo by mi půjčil aspoň pětikilo? Kdy dostaneme v redakci konečně přidáno (když už i učitelé dostanou 6%)? A podobně. Zdá se, že budoucnost, která naše čtenáře a redaktory zajímá, nepřekračuje příštích čtrnáct dnů. Tak jistě chápete, že s takovými prkotinami se na komunitu senzibilů „In Futuro“ (pozor neplést s komunitou „na futro“, i když i tam máme své lidi) obrátit nemůžeme. I byl jsem nucen, s obavou o svou budoucí kariéru v RR, sdělit tuto skutečnost šéfovi. Všichni se bojí něco dozvědět a tak jeho obrovským výdobytkem zatím pohrdli. Šéf se zamračil a zamyslel. Nakonec pravil: „Když mají všichni kalhoty s hnědým vzadu, tak já ne. Když se nebál PpR ani ZoO, tak já nesmím být horší. Toho bohdá nebude, aby český majitel ......... ". A hbitě zaslal do komunity senzibilů svůj následující dotaz:

Jak budu v mých 100 letech vypadat já, i můj časopis GV? (StJ)

ODPOVĚĎ KOMUNITY SENZBILŮ „IN FUTURO“ Vážená redakce, zde je naše odpověď na otázku položenou majitelem GV. Zprvu jsme byli zklamáni tím, že vaše dotazy se opakují. Ale budiž. Ukázalo se však, že odpovědi jsou mnohem těžší. Tazatele nebylo možno v roce 2036 zastihnout v redakci. Jak dokládá přiložený snímek, tou dobou se věnoval kolportaci posledního čísla GV na centrálním sokolovském hřbitově. Na zádech ho tíží tlumok s posledním vydáním, které roznáší členům redakce i některým abonentům, na jejich současné působiště. Přes veškerý technický pokrok, není dosud vyřešeno spojení „in line“ se záhrobím. Co se vlastního časopisu týká, tak po neúspěchu audio verze, který byl způsoben nedoslýchavostí abonentů, je úspěšná verze tištěná (ovšem v Brailově písmu). Také obsah doznal změn. Pro chronický nedostatek redaktorů i přispěvovatelů, se po vzoru České televize (ČT) již dříve vytištěné články pravidelně reprizují. Však si stejně už nikdo nic nepamatuje. Z téhož důvodu byla zrušena rubrika „Bazárek“ a nahražena novými tituly, jako je: „Odešli“ nebo „Odkaz předků“. Vaše Senzibilis corporacion Na závěr Obávám se, že ani po statečném činu našeho šéfa se zájem o pohledy do budoucnosti nezvětší.

PRVNÍ PASOVÁNÍ RYTÍŘŮ ŘÁDU GV

GÉVÉČKO č. 3/2016-17 – měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov – vydáno v Sokolově v restauraci Koruna – 15. 11. 2016 v 15:00 SEČ

ÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI GÉVÉČKA,

Recommend Documents