ÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI GÉVÉČKA,

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

V

ÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI GÉVÉČKA,

také žijete v té šťastné euforii z toho, že pokud se dožijeme roku 2017, zvýší se naše důchodové apanáže o neuvěřitelných 10 korun českých, tedy 0,37 eura denně, v průměru. To se rozšoupneme. Ale vraťme se ze zářné budoucnosti do deštivého října. Přežili jsme, doufám že všichni, předvolební šílenství, kdy nám všichni slibovali všechno a někteří dokonce riskovali, že jim to v budoucnosti může být připomenuto a vytiskl své nereálné sliby na papíry, kterými denně zahlcovali naše poštovní schránky. Kladně to jistě ocenili především ti, kdo doma topí v kamnech. Jistě si vzpomenete, že Chameleon, takto nová reklamní divize, se za mrzký Jidášův groš v minulém GV aktivně zapojil do tohoto šílenství a tak nám nezbývá, než se objektivně podívat v dnešním Konečníku jak to dopadlo a kolik abonentů GV usedne do zastupitelstva kraje, který má nejnižší průměrnou mzdou v celé republice a také nejméně vysokoškolsky vzdělaných lidí. Pojďme nyní od marginálií k věcem mnohem podstatnějším. Pár minut poté, co abonenti přítomní na kolportážním dnu v Koruně budou v rukou třímat ještě teplé říjnové Gévéčko, dojde k té vpravdě historické události. Valda s Václavem se stanou prvními rytíři Řádu GV. Budiž jim čest a sláva!! Užívejte si oba této pocty ještě dlouhou řadu let. A hlavně, nezapomeňte, díky čemu jste získali tuto výjimečnou pozici. Ano, byly to vaše pravidelné příspěvky do tohoto seriózního lisutu a 100% docházka na kolportáže. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky (uzávěrkové úterý) už vím, že jsme opět dokázali zaplnit kvalitními texty více než 30 stran říjnového GV. Mám radost a jsem pyšný na své redaktory. Textem číslo jedna jsou ilustrované stránky Reklamní pohádky – díky Zuzano i Pavle, vydařilo se! A protože víme, že tradiční říjnovou výstavou škol odstartoval i lov na budoucí žáky Ústavu, dáváme tento marketingový nástroj panu řediteli zcela zdarma k dispozici. V národním obrození objížděl J. K. Tyl český venkov, aby pomocí vlasteneckých her rozhýbal národ k vlastenectví, tak proč neobjíždět s Reklamní pohádkou základní školy a když už v kraji není konzervatoř, přesvědčit deváťáky, že my jsme schopni provozovat i umění, natož pak technické učební a studijní obory.

i Bazárek, kde se snažil především Standa. Valda pokračuje ve své argentinské sérii a Miloš obrací pozornost čtenářů k přítomnosti. Klatovský „Newton“ je určen především mým bývalým studentům, ale doufám, že pro abonenty může sloužit jako výstraha před nástrahami, které je čekají na setkání s abiturienty. Udržet některé rubriky při životě je dosti obtížné, bez příspěvků externích dopisovatelů pak doslova nemožné (Díky Jiří!). MiniCéVéčko by si zasloužilo, aby se ta dlouhá řada abonentů, dosud dlužící svůj příspěvek (neplatí pro Vencu Frančeho, Františka Chamrů, Kytku a oba čerstvé Rytíře GV) zastyděla, napsala, poslala a nenutila tak majitele sepisovat Zlaté svatby. Na druhé straně se celkem slušně rozjíždí Šejkr a dá se očekávat, že s nastupující divadelní sezónou a dlouhými zimními večery lákajícími ke knize, by neměl mít o příspěvky nouzi. Sice až v závěru připomenu edukativní snažení našeho artdirektora o pozdvižení historického povědomí abonenstva rubrikou Trocha historie nikoho nezabije, přestože jsem přesvědčen, že její úroveň nám mohu závidět i měsíčníky tvářící se velice noblesně. Hezké a pohodové čtení přeji vám všem, zvláště pak čerstvým Rytířům GV KčS

**

K divadlu inklinuje tentokrát Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

3

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

4

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

CO V GÉVÉČKU Č. 2 NAJDETE? Mrkněte níže na obsah

Reklamní pohádka4 (ZoO).......................................................................................................... 06

MiniCéVé1 (Karel Černík) ....................................................................................................13 Školní výlet3 (Jiří Skála) ....................................................................................................14 Trocha historie nikoho nezabije1 (Pavel P. Ries) .............................................................15 ♦ O Richardovi a Albíně, Andělské Hoře, Janovi a Jitce a Šemnické skále .................... 15 Bazar opotřebených vzpomínek1, 4 – První a poslední (Standa Jedlička) ........................17 ♦ Divadlo a škola (StJ) ........................................................................................................... 17 ♦ Školní kinopředstavení (StJ) .............................................................................................. 18 ♦ Divadelní zájezd (StJ)................................................................................................. 19 ♦ Hledá se Zlatovláska (KčS)......................................................................................... 19 ♦ Valda novokřtěncem (Valda) ....................................................................................... 21 ♦ Třikrát deset na minus sedmou Newtona (KčS) .......................................................... 21 Máš-li cosi na duši, svěř se tetě Iluši – stížnost Majdy1 (Ilona Horáčková) .....................24 Pivničkovy limitované informace3 (Vladimír Pivnička) .................................................25 Minulost a přítomnost ve školství 3(Miloš Hubáček).........................................................26 Šejkr – jemný i ostrý kulturní mix GV1 .........................................................................28 ♦ Kdybych to měl zopakovat, udělal bych to v červnu (IhP) .............................................. 28 ♦ Ringo podruhé (KčS) .................................................................................................. 28 ♦ Autorské čtení (KčS)................................................................................................... 29 ♦ Poněkud pozdní recenze (PpR)......................................................................................... 30 Glosování1 (Karel Černík) ..................................................................................................32 Hlášení školního rozhlasu1 (Pavel Janus) ........................................................................34 Konečník aneb na poslední straně1 (KčS) .....................................................................35 ♦ Jak nám to nevyšlo a další ............................................................................................... 30 (1)

Stálé rubriky

(2)

Téma měsíce

(3)

Volné téma (4)Téma čísla

Tiráž Toto číslo GéVéčka vychází v elektronické podobě 17. 10. 2016 na internetu (http://fotovideo.ries.cz/fotogalerie/mesicnik-gv-2/) a v tento den jsou také abonenti upozorněni e-mailem na elektronické vydání. V tištěné podobě vychází pro členy rodiny a příbuzné 18. října 2016 a je rozdáno ve stejný den v restauraci Koruna v Sokolově. Majitel, vydavatel a šéfredaktor: Karel Černík Artdirektor: Pavel P. Ries Hlavní ilustrátorka: Zuzana Onderová Redakční rada: Karel Černík (KčS), Ilona Horáčková (IhP), Pavel Janus (PjŘ), Stanislav Jedlička (StJ), Zuzana Onderová (ZoO), Pavel P. Ries (PpR) Adresa redakce a kontakt: někde v Sokolově, [email protected]

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

5

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

REKLAMNÍ POHÁDKA

vv ššeessttii oobbrraazzeecchh aa bboohhaattěě iilluussttrroovvaannáá ssaam moottnnoouu aauuttoorrkkoouu

P

odařilo se nám pro GV získat unikátní kousek – scénář Reklamní pohádky sepsaný bez nároku na odměnu tvrdě pracující psycholožkou Ústavu, paní doktorkou Zuzanou Onderovou (takové má GV kvalitní redaktorky). Tento loketský Shakespearův ženský klon, stejně renesančně rozevlátý nad řadou uměleckých oborů, tímto vystupuje na prkna, která znamenají svět (rozumějte na stránky GV), když už premiéra odehraná a jednou reprizovaná zmizela v dávném zapomnění. GV to tak ovšem nenechá, ještě vás všechny překvapíme. Dnes vám nabídneme celé toto skvostné dílo. (KčS) Postavy hry: Pohádkový dědeček; Máma; Táta; Honza; Honza(2) - automechanik; Honza(3) – zkrachovalec; Sekretářka; Nevěsta zkrachovalcova

M

ÚVOD

oji milí diváci, velevážené obecenstvo, vítám vás na našem dnešním divadelním představení. Reklama je synonymem dneška, vládne celému světu a tak i my jsme si pro vás připravili krátkou reklamní pohádku, ve které vám ukážeme, jakého pohádkového bohatství, pohádkového štěstí a pohádkových úspěchů můžete dosáhnout, jestliže si vyberete některý z učebních nebo studijních oborů, které vám nabízí naše škola - Integrovaná střední škola technická a ekonomická Sokolov. Hlavní hrdinou našeho pohádkového příběhu je samozřejmě český Honza. Celým dějem nás bude provázet nefalšovaný pohádkový dědeček… (přichází pohádkový dědeček), kterého mezi námi vítám a předávám mu slovo.

OBRAZ PRVNÍ

že už umí držet lžíci.

Venkovský domeček, před ním lavička, na které sedí máma s tátou. Máma plete, táta čte noviny. DĚDEČEK Bylo, nebylo, dávno tomu. Za devatero horami, devatero řekami a devatero sídlišti žil chudý tatínek s chudou maminkou a se synkem Honzíkem. A měli se velmi rádi, máma tátu, táta máti. HONZA (vybatolí se z domku a před lavičkou si hraje s hračkami) MÁMA (naštvaně k tátovi) Táto, táto, ty máš asi v mozku bláto! Zatop přece v kamnech víc, vždyť dostane zápal plic! Je tak krásný, něžný, milý z tebe nemá vážně nic. (Rozněžněle) Zdravě čůrá, pěkně kaká, za dva jiné zdatně papá. Mozeček má čepkou krytý, genius je možná skrytý. Chtěla jsem ti ještě říci, Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

(Opět velmi přísně) Tak běž přece zatopit, sekeru máš jako břit. I když tady dítě jásá, ta zima mi srdce drásá. TÁTA (odkládá noviny) To víš, matko, že už běžím, stejně se ti nezavděčím. Pro uhlí teď budu fárat, synek nesmí zimou strádat, Uhlí, dřevo, to je fuk, bude chasník jako buk! (Odchází) MÁMA (sklání se k Honzovi) To je dost… 6

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

Nejsme tady na hádky, budu ti číst pohádky. Atˇse ti sny zdají, hají, hají, na peci se jen krásné zdají.

(Odvádí Honzu do domku) TÁTA (vrací se z domku, usedá na lavičku a čte noviny) MÁMA (vrací se, usedá na lavičku a plete) DĚDEČEK (vystoupí z portálu) Čas rychle plynul, ubíhala léta a z Honzíka vyrostl statný chlapík. HONZA (vylézá z chaloupky, protahuje se, zívá) Mámo, napeč koblížky! MÁMA Až si dojdeš na šišky. Už nemám čím topit synku, dělej něco pro maminku. HONZA (vyčítavě) Tobě se to řekne, mami, do té doby umřu hladyTÁTA (rozčíleně) Cože? Poslyš, mámo, co to mele? Vždyť jed včera! To je ale tedy hrozné, myšlenky mám z toho zlostné. HONZA (lítostivě) Vy se teda staráte…, ani jíst mi nedáte… TÁTA (přemýšlivě se vztyčeným prstem) Počkej, mámo, ještě chvíli, rozhodnutí ve mně sílí Půjde synek do světa. MÁMA (vyděšeně vyskočí, pletení ji upadne na zem) Táto, vždyť je to hrozný popleta! Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

Zabloudí tam, vždyť se ztratí, těžko se nám jednou vrátí. Uvědom si jasnou věc – on je zvyklý na svou pec. A pak, ten náš chlapeček, vždycky býval …hodný brach. TÁTA (k matce) Zbytečně máš, mámo, strach. (k Honzovi) Zbytečně se máma bojí, zbytečně má nahnáno, ty jsi po mně a tak máš předem vyhráno. Ty jsi přeci, Honzo, hlava, nevím proč se máma stará. To víš ženské, ty se bojí, světu vůbec nerozumí. HONZA (ukřivděně) Ale, táto! To jsou věci – tyhle vaše chytrý řeči. Máma se tak hezky snaží, vaří, pere, řízky smaží… Rodičové moji drazí, ve světě mě ještě zkazí. TÁTA (rázně) Tak dost, Honzo! Poslyš hochu, synku, hele – pošleme tě do … světa!! MÁMA (vzlykne a utírá si oči) To se přece nedělá! TÁTA (nesmlouvavě) Přestaň, mámo, žádné strachy, (pokračuje k Honzovi) Přines, Honzo, domů prachy! Ještě jeden úkol k tomu – nevěstu nám přiveď domů. (Stranou k divákům) Ať i pro oči je potrava – s mámou už je otrava. HONZA Máte pravdu. Čas se tady hrozně vleče, ať mi něco neuteče. Vyrazím teď ku městu, přivedu si nevěstu (nejraději princeznu) Taky spoustu zlatých prachů, kůži ze tří mrtvých draků – zbavím vás těch věčných strachů! TÁTA (k matce) Tak když je takový, dej mu, mámo, buchty makový. (k Honzovi) A ty si vem, Honzo, hůl a nestůj tady jako … tvrdé Y

7

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

MATKA (starostlivě) Abys neměl cestou hlad, než vyděláš první plat, zabalím ti Honzíčku, vypečenou buchtičku. Jenom jednu – jsme chudí! HONZA Už mě to tu vážně nudí… Sbohem, drahý otče, máti, na cestu se musím dáti. MATKA (vzlyká) Jestli se mi ztratí syn, tak si asi pustím plyn… HONZA (loučí se s rodiči a odchází směrem k rozcestníku, kde sedí pohádkový dědeček)

OBRAZ DRUHÝ

Odehrává se celý u stylizovaného rozcestníku HONZA (přichází znaveně k rozcestníku,utírá si pot z čela) To je dálka, běda, běda – a hele, tady sedí děda! Dobrého dne dědečku, mohu-li k vám na dečku? DĚDEČEK (sedí u rozcestníku, vlídně) Jen si sední, chlapče milý, co tu hledáš v tuhle chvíli? A copak ten uzlíček, není plný buchtiček?

Hmmm…Kterou cestu vyberu? …Já se z toho… zblázním. DĚDEČEK (s povzdechem) Tak rád bych ti poradil, ale nemám, synku, sil. Věděl bych si zřejmě rady, v břiše mi však kručí hlady. Tak si říkám, dědku, dědku, potřebuješ něco k snědku. (Poklepe si na hlavu) Mozek začne lépe chápat a dostane jistě nápad. HONZA (krčí rameny) Jenom jednu buchtu mám, už ji z uzle vyndávám. Včera ještě plná bedna, dnes už zbyla jenom jedna. Sám mám sice z hladu křeče, nebudu však proto brečet. Odložím si tady hůlku, dám vám, dědo, rovnou půlku. Dělba je zde velmi nutná, ať vám, dědo, dobře chutná. (Oba jedí buchtu) DĚDA Ach to bylo pochutnání, už mi jde i vzpomínání. A že nechoval ses odporně, poradím ti odborně. (Vstane) Hleď – čtyři cesty tady jsou, ty si vyber jen tu svou. První, druhá, třetí cesta, překážek je na nich ze sta. Čtvrtá, rovná jako mlat, na tu se hleď vykašlat. Přes překážky musíš k cíli, organismus bojem sílí. HONZA (vrtí hlavou) Stejně pořád nevím kudy… Touhle cestou, nebo tudy?

HONZA (převelice ochotně) Že se ptáte dědečku, vyhnali mě z domečku. (Sedá si vedle dědečka) Na co bych si tady hrál, řekli: Přines kapitál! Velikej si, silnej, smělej, tak už klacku něco dělej! (Zadívá se na rozcestník) Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

8

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

DĚDA (ukazuje na rozcestník) Ať to vezmeš zleva, zprava, jedna z nich je jistě pravá. Jen po čtvrté nesmíš chodit, nebo budeš slzy ronit. HONZA (bručí) Čtvrtá se mi nejvíc líbí, nemám totiž žádnou píli. Líný jsem byl patnáct let a teď nechci naletět. (Mávne rukou) Ale, já vám uvěřím, přes překážky poletím. (K divákům) Poraďte! Řemeslo, maturita, management, doprava? Přemýšlet je otrava. DĚDEČEK (jde k diváků, ptá se diskutuje, diváci něco poradí).

(Honza odhaluje PC, bere do ruky telefon a telefonuje.) Studoval čtvrtý rok… (Sekretářka přináší sako, kufřík, desky a velké maturitní vysvědčení, Honza telefonuje.) A za pár let...

OBRAZ ČTVRTÝ

NENÍ PŘECE JENOM PRÁCE HONZA (telefonuje) Dodávka až z Alžíru?

OBRAZ TŘETÍ

MANAGEMENT HONZA (leze přes překážky a nespokojeně žbrblá) Překážky jsou vskutku značné, už teď se mi zdají strašné. Že jsem dědu poslouchal… no to jsem si tedy dal! DĚDA A tak Honza nastoupil na ISŠTE na obor management a začal studovat. HONZA (usedá k psacímu stolu, kde je hromada učebnic a zakrytý počítač. Bere jednu knihu za druhou, listuje jimi a odkládá je.)

DĚDA Studoval první rok… (Sekretářka nese Honzovi bílou košili, ten sundává kšandy a na tričko obléká košili, čte knihy.) Studoval druhý rok… (Sekretářka přináší kravatu, Honza si ji bere a stále studuje v knihách.) Studoval třetí rok…

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

to jsou kšefty na míru! Dovoz, vývoz, investice, už jsme z toho na palice! Ovšemže to vyřešíme, žádný problém, už to víme! (Zvoní další telefon) Ano, kolik? Kamión? Máme další milión!

SEKRETÁŘKA (přináší papíry) Přišla pošta, balík celý, šéfe, vy jste prostě skvělý! (K divákům nadšeně) On je vážně, vážně boží, lepší nežli všechno zboží! Je tak chytrý, pohotový, i když je tu teprv nový. Všichni o něm už to vědí 9

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

na všechno zná odpovědi. Já mu dávám jedničku – vždyť má na to školičku. (Se zdviženým prstem, významně) IN – TE – GRO – VA – NOU!! HONZA (opět telefonuje) Banky, burza, kapitál, všechno zvládnem, jedem dál! (Zase zvoní telefon, Honza mluví střídavě do obou) To jsou dobré zprávy přeci, zničili jsme konkurenci! Co je? Problém? Zas a zas? Žádné strachy, přijdu včas. (Utírá si čelo, pokládá telefon, sedá si za stůl, volá na sekretářku, která sedí na židli v pozadí.) Slečno sekretářko, prosím trochu kávičky, do té větší skleničky! SEKRETÁŘKA (přináší kávu) Kávu umím dělat skvělou, to ostatní nedovedou! (Sedá si na kraj stolu a naklání se k Honzovi) Umím také vařit, prát, o muže se postarat. Víte, pane řediteli, ta představa, co mě bolí, takhle že vás infarkt skolí. Do práce jste jako kat, to ví každý, to je fakt! (Šeptá mu důvěrně) Řeknu vám to ale krátce, není přece jenom práce. Zdraví visí na vlásku, myslete též na LÁSKU!

HONZA (vstává a bere ji za ruku) Holka zlatá, je to dáno! Chtěl jsem vám to říct už ráno: vemte si mě za může, líp už to znít nemůže! Obejmou se, odcházejí, společně nasednou do kulisy auta a jedou k rozcestníku) Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

OBRAZ PÁTÝ Odehrává se celý u stylizovaného rozcestníku. DĚDA (sedí pod rozcestníkem) Ahoj Honzo, to mám radost, copak si to vezeš za kost? Vidím eura, dolary, tvrdá měna, i nevěsta je ulovena! Jedeš domů? HONZA (vesele) Jedu, táta ten se bude divit, syn se pustil do aktivit. Už mám velký kapitál, jak si táta s mámou přál. Bude se nám jistě dařit, žena umí hospodařit. Copak asi řeknou tomu, že si ji teď vezu domů? DĚDA (přikyvuje) Jen jeď chlapče. S krásnou ženou, s tvrdou měnou určitě tě nevyženou! (Vstává a důrazně) Počkej! Ukážu ti, ještě než mi dojde dech, co by bylo, kdybys mě neposlech! (Změní se nasvícení scény) HONZA (zvědavě) Copak by se na mě sneslo, kdybych se dal na řemeslo? DĚDA Kdyby ses dal na řemeslo? Též by se ti dobře vedlo. Elektrikář zámečník, mechanik co spraví auto… Nalezl bys zlaté dno, kdybys ses dal cestou touto! (Kolem kutálí automechanik pneumatiku, tam a zpět, chvíli se zastaví, sune ji z podia, na 10

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

rukou má žluté rukavice, odchází, dědeček na něj ukazuje) Jen se dívej - že byl pilný zdravě dravý, dneska každé auto spraví. SEKRETÁŘKA Hm, mistr bude, je to tak, v kapse měl i šroubovák! DĚDA (významně) A to ještě není všechno! Narostly mu ještě k tomu bez veliké honičky zlaté české ručičky! HONZA No to je věru velmi hezké, tyhle zlaté ruce české. Ale teď už bez vytáček – co ta cesta bez překážek? Co ta cesta jinačí? Na tu rozum nestačí? Ta mě láká divnou mocí, myslím na ni dnem i nocí! Už těch záhad bylo dost! Copak je to za tajnost?! DĚDA (mává odmítavě rukama) Nechtěj se mě na to ptát, sic nebudeš v noci spát! Nezahmouříš oči hrůzou, až se setkáš s touhle lůzou! HONZA (tvrdě) Jen ať se pravda nalezne, Já mám nervy železné! (Během dědovy promluvy Honza se sekretářkou odchází, mění se nasvícení scény, ponuro.) DĚDA Já vím, že to není fér, nebyl bys dnes manažer. Konec nóbl známostem, nocoval bys pod mostem. Žádný luxus, rezidence zkrachovalá existence! Jen se chlapče podívej.

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

HONZA (přiopile a lítostivě) Ach dědečku přemilý, popláču si na chvíli. Už je se mnou asi ámen, nemáš, dědo, mlýnský kámen? Raději bych ale žil, otce s matkou potěšil! Že já jsem tě neposlech teď abych tu bídně zdech… DĚDA (s povzdechem) Osud divné nitě spléta, co jsi dělal celá léta?

HONZA No, do školy jsem nechodil, po hospůdkách pivo pil. Teď už ale nikdy více, bydlím totiž na záchytce. Nevěstu mám ale hodnou, snáší se mnou bídu trudnou. (Sedá si, hlavu v dlaních) Avšak osud žebráka dále mne už neláká. Tak si říkám na vše kašli, hoď si, brachu, radši mašli. DĚDA (naštvaně) I ty kluku, s touhle duševní polohou, zasloužil bys na holou! Co to tady stále meleš, tím mě tedy... rozčiluješ. Jednu radu přece vím, já ti, moulo, poradím. Nepodléhej svému bolu, zapiš se na integrovanou školu. Tvoje šance poslední studiu je večerní! A ta tvoje krásná víla aspoň by se vyučila. HONZA U sta hromů, to je nápad! Už začínám všechno chápat. Ještě nejsem tolik dobit, abych nemohl hlavu školit. (Popadne nevěstu za ruku a táhne ji ve směru ISŠTE.) Děkuji dědečku a teď uděláme sladkou tečku. 11

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

OBRAZ ŠESTÝ FINÁLE

(Stejná scéna jako v prvním obraze, optimisticky nasvícená, táta s mámou sedí před domečkem a pozorují přijíždějící auto) TÁTA (znepokojeně) Koho to k nám čerti nesou? Ruce se mi z toho třesou. Buďto zabloudili z hub, nebo hledaj noční klub. MÁMA (nespokojeně) To je, táto, zrádná chvíle, zapomněla jsem si brýle.

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

HONZA (rozpřahuje ruce) Táto! Mámo! Už jsem doma, úkoly jsem splnil oba! Peníze mám, ženu taky, marně bys však hledal draky! Drak v mé sbírce vážně není, místo něho – maturitní vysvědčení! (Objímá se s rodiči, všichni dávají na domeček ceduli „GENERÁLNÍ ŘEDITELSTVÍ“.) DĚDA (mluví k divákům) Ptáte se, co bylo dál? Honza se už jenom smál. Smál se s ženou, mámou, tátou, firmu má dnes už pátou, tučné konto, bourák druhý, zapomněl už, že byl chudý. Z toho plyne poučení, dejte se k nám do učení. Říkáme to zas a zas, holky, kluci přijďte mezi nás!

12

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

MiniCéVéčko Karel Černík

P

oučen naším dokumentaristou a artdirektorem v jedné osobě, že každou informaci jest si třeba ověřiti nejméně u dvou zdrojů, učinil jsem tak i v případě tohoto textu. Přiznávám ovšem, že prvním zdrojem byla ústní lidová slovesnost a druhým jakýsi webový server, jehož název jsem zapomněl.

ZLATÁ SVATBA

T

akže takto teoreticky poučen dávám nahlédnout i vám do přehledu oslavných svatebních výročí. Všimněte si, prosím, že do prvních patnácti let po svatbě je třeba slavit každý rok – to jsem bohudík prošvihl – poté se již to šílené slavící tempo sníží na přijatelné pětileté odskoky: 1. bavlněná svatba - 2. papírová svatba - 3. kožená svatba - 4. květinová svatba - 5. dřevěná svatba - 6. železná svatba - 7. vlněná svatba 8. bronzová svatba - 9. měděná (nebo hliněná) svatba - 10. cínová svatba 11. ocelová svatba 12. hedvábná svatba - 13. krajková svatba - 14. slonovinová svatba - 15. křišťálová (skleněná) svatba - 20. porcelánová svatba - 25. stříbrná svatba - 30. perlová svatba - 35. korálová svatba (nebo plátěná) - 40. rubínová svatba - 45. safírová svatba - 50. zlatá svatba - 55. smaragdová svatba - 60. diamantová svatba - 65. kamenná svatba - 70. platinová svatba (někde svatba milosti) - 75. nebeská či svatba korunovačních klenotů. Vzhledem k tomu, že na Ústavu jsem začal vyučovat jako učitel odborných předmětů 1. září 1966, je jasné, že termínově je vše v pořádku a že i titulek sedí. Tím však není problémům konec. Jde o svatbu, když Ústav je rodu mužského? Neměl bych raději hovořit o registrovaném partnerství? Faktem zůstává, že s některými vysloužilci, abych dodržel gévéčkovskou terminologii, se opravdu znám už padesát let. Vyjmenovávat je nebudu, paměť slábne a nerad bych někoho vynechal. Dovedete si představit, jak by mi to dal sežrat třeba ten známý prudič, kdybych vynechal jeho (což samozřejmě je pro mne nepředstavitelné)? A léta běžela. Mému nejstaršímu, Bobovi, je letos už také padesát. První rok pod Špačkem a Špetou, zástupcem šéfa pro teoretické vyučování. Místo bavlněné svatby (1967) překvapení Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

– Špeta, ač předseda ZO KSČ, zahnul do Německa. Špaček hledá nového zástupce. Proč to musím být právě já? Tehdy jsem se domníval, že díky svým skvělým pedagogickým dovednostem, abych brzy pochopil, že to bylo jen a jen díky tomu, že jsem byl vlastníkem toho správného průkazu – rudého. Papírová (1968) svatba už po 21. srpnu – uznejte, že nebylo co slavit. To koženou (1969) i květinovou (1970) jsem sice slavil ještě jako zástupce, ale jako zástupce, co to má čím dál více nahnutější. Dřevěnou svatbu (1971) už jsem slavil zase jako učitel. Dalo se to čekat, když jsem o vlastní vůli odevzdal ten průkaz, co byl podmínkou jmenování. Podivuji se, že to trvalo tak dlouho, než mi tehdejší vedoucí odboru na KNV předal dárek k té dřevěné svatbě v její předvečer – definitivní odvolání. Víte, že jsem si docela oddechl, že snad alespoň skončí to pravidelné čtvrtletní prověřování, které se dalo přežít jen díky tomu, že pan inspektor Čech byl opravdu slušný člověk. A léta běžela. Kdybych býval byl slavil železnou svatbu (1972), tak to již jako hrdý otec druhého syna, Honzy. Ale neslavilo se. Neslavila se ani vlněná, bronzová, měděná, cínová…, ale ani porcelánová (1986). Dokonce ani ta stříbrná (1991), i když jsem ji mohl slavit už jako ředitel Ústavu. A ani žádná jiná. O to usilovněji chci připomínat tu letošní zlatou (2016). A těšit se na ty další. Představte si, jaká to bude sláva, až budeme my všichni slavit na stránkách Gévéčka ty další. Smaragdovou a diamantovou a kamennou a … a….

**

13

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

ŠKOLNÍ VÝLET Jiří Skála

V

ědychtivá třída zámečníků M3A zatoužila zavítat na exkurzi do Výzkumného ústavu svářečského a do vojenské školy v Bratislavě v rámci školního výletu. Sdělila vše třídnímu učiteli Skálovi. Ten byl nadšen vytříbeným vkusem svých oblíbenců. Obratem se spojil s vychovatelem Milanem Kubíkem. Po dohodě obou vedoucích budoucí výpravy prověřil třídní učitel připravenost účastníků a vychovatel se telefonicky spojil s Bratislavou. Termíny odborných exkurzí byly potvrzeny v obou institucích. Vojáci v Bratislavě z telefonického rozhovoru vydedukovali, že místo učiliště strojírenského se jedná o učiliště vojenské, tedy o kolegy. Dokonce nám iniciativně zajistili nocleh na jejich koleji a to za velice mírný poplatek. Jako dopravní prostředek zvolen rychlík ČSD na trase Cheb – Bratislava. Poněvadž se jednalo o velkou událost, doprovázela mne ve stanovený den odjezdu celá rodina, tedy manželka, děti i náš pes. Na Horní nádraží v Karlových Varech postupně přicházeli jednotliví účastníci výpravy bydlící ve Varech a okolí. Manželka zpozorněla: „S těmi chceš jet na tak dalekou a dlouhou cestu?“ Já říkám ano. Účastníci byli na pohled dobře vybaveni, ale pozor, byli oblečeni módně. V té době vládla depeš móda (kůže, cvoky, řetězy). Říkám manželce: „To jsou ti klidnější, dávej pozor, až bude přijíždět vlak od Sokolova.“ Po příjezdu vlak zastavil. Zazněl velký jásot, z vagonu občas okny něco vypadlo. Vystoupivší sem tam něco vytrousili z rukou a kapes. Ale pozor, vzápětí několik mladíků odpadky rychle posbíralo a odhodilo do odpadkových košů. Všichni jsme rychle nastoupili do rychlíku. Zamávali jsme doprovázejícímu výpravčímu a odjíždíme směr Bratislava. Účastnící během jízdy hráli a zpívali. Náruživí čtenáři si četli. V Bratislavě jsme se hned ubytovali. Další den jsme navštívili výzkumný ústav. Učňové byli ve svém živlu. Směli si lecos vyzkoušet, tedy i svařit. Experti ústavu byli uneseni zručností a hlavně zájmem účastníků exkurze. Na závěr kluci obdrželi barevné křídy na měření teplot. Ve vojenské škole jsme byli uvítáni s plnou parádou. Na vrátnici nás přivítal zá-

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

stupce velitele dozorčího útvaru vyzdobený stříbrnými šňůrami. Ten nás provázel celým útvarem. Takže kluci viděli učebny s výpočetní technikou, mohli si zastřílet z malorážky na pohyblivé cíle – makety tanků. Střelnice byla dvě hodiny jen naše. Všichni si mohli na trenažérech vyzkoušet řízení tanku. Skutečný tank si mohli prohlédnout zdálky, zblízka i zevnitř. Bylo dovoleno vše kromě startování.

Prohlédli jsme si také pamětihodnosti Bratislavy a podnikli vyhlídkovou jízdu lodí po Dunaji. Ve zbývajícím volném čase jsme navštívili zábavní podnik. Přestože bylo zážitků mnoho, došlo k překvapení. Několik žáků vzneslo dotaz. Jel byste s námi do Maďarska? Třídní odpověděl, že jestli je to jejich přání on jejich touhu po poznání podpoří. Musíme ráno vyměnit koruny za forinty. Tak se také stalo. Nasedli jsme na MHD a dorazili jsme téměř k hranicím. Kousek jsme šli pěšky. Po odbavení na hranici ČSSR – MLR jsme zjistili odjezd vlaku do vnitrozemí. Zatím co skupina odpočívala na vlakovém nádraží, třídní vychovatel nakoupili svačinu. Nasedli jsme do vlaku, Skála a Kubík připravili, naporcovali a rozdali svačinu. Dobře jsme posvačili a dorazili jsme do Györu. Prohlídka města probíhala individuálně. Mládež nakupovala ve městě ve velkém placky s emblémem Gorbačova. Cesta domů proběhla pod vlivem spousty dojmů a zážitků každého jednotlivce. Bylo o čem hovořit, bylo na co vzpomínat.

14

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

TROCHA HISTORIE NIKOHO NEZABIJE Stálá vzdělávací rubrika Pavla P. Riese

P

o dvě čísla GV jsme se toulali v historii mimo krajské vody a tak se nyní pojďme zase vrátit do Karlovarského kraje. Zvu vás na návštěvu zříce-niny kdysi mohutného hradu nad Karlovými Vary, který se nazývá od nepaměti Andělská Hora (německy Engelsberg, nebo Annaberg, či Engelhaus). Za těch mnohých kapitol, z historie, které jsem už do vás vpravil víte, že nemusíte mít obavu z nějaké vědecké historie, ale že se vám jí často snažím podávat spíše přes příběhy a pověsti. Stejně tak to bude u Andělské Hory. Ponechám i půvabný lidový sloh, v jakém byl příběh vyprávěn Komu by některé historické údaje chyběly, tak je najde zde: http://1url.cz/ctN80.

O Richardov i a Albíně, Andělské Hoře, Janov i a Jitce a Šemnické skále

K

dysi dávno zachránil anglický král Tristan na lovu život malému chlapci, jehož matku zabil medvěd. Dítě dostalo jméno Richard Medvědí pracka a bylo vychováno na královském dvoře společně s královskou dcerou Albínou. Když Richard vyrostl v dospělého muže, zamiloval se do Albíny. Nenašel však odvahu požádat královské rodiče o její ruku. Přemluvil Albínu k útěku a spolu tajně uprchli až na místo poblíž dnešních Karlových Varů, kde na vysoké, daleko viditelné skále nechal Richard Medvědí tlapa zbudovat pevný hrad. Albína si svou dobrotou a laskavostí brzy získala všechen lid v kraji. Přezdívalo se jí Anděl a jejímu hradu dali lidé jméno Andělská Hora. Ani dobrotou a šlechetností, kterou ve svém okolí Albína šířila nemohla utišit špatné svědomí a pocit beznaděje. Stále častěji ji sužovala myšlenka na daleký domov a čím dál víc toužila po návratu do Anglie a smíření s opuštěným otcem a matkou. Richard však nechtěl o návratu a smíření ani slyšet, a proto jednal s andělskou hradní paní Albínou stále hruběji a krutěji. Po dlouhém pátrání objevil král Tristan s pomocí jasnovidce místo, kde oba uprchlíci přebývají. S početnou vojenskou družinou se vydal na cestu, aby dceru přivedl zpět do rodné Anglie. Zvědové jej zpravili o tom, že Albína si již dlouhou dobu přála návrat a usmíření s královskými rodiči, avšak krutý Richard Medvědí pracka jí v tom zabránil. Rozhněvaný král Tristan dorazil k Andělskému hradu a vyzval Richarda, aby se dobrovolně vzdal a Albínu propustil. (Vždycky mne pobaví ta krásná naivita pověstí, které si nedělají starosti s nějakou diplomacií, co na to třeba Přemyslovci, že se jim tady courá vojsko z Anglie, ale jak říká jedno Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

rčení: nekažme dobrý příběh pravdou.) To však krutý Richard neměl v úmyslu. Když uviděl, že

Tristan se svým vojskem oblehl hrad, a že nebude dlouho trvat, než hrad bude dobyt, rozhodl se svou ženu Albínu otrávit jedem. Nalil víno, jednu číši otrávil, ale ve válečné vřavě sklenice zaměnil, sám vypil otrávenou a padl mrtev k zemi. Albína pak dala otevřít bránu Andělského hradu a vyšla vstříc svému otci. Král Tristan jí ihned odpustil a spolu s jejími dětmi Albínu odvezl zpět do Anglie.

N

edlouho po Tristanově a Albínině odjezdu se na hradě usadil sice mladý a pohledný, ale velmi krutý hradní pán Roden. Byl postrachem všech svých poddaných i krajem procházejících kupců. Jednoho dne si zamanul, aby mu uhlíř, který pálil v milíři v lesích pod hradem dřevěné uhlí poslal na hrad svou dceru Jitku, o jejíž kráse se vyprávělo široko daleko. Uhlíř měl kromě dcery ještě syna Jana, velmi silného a zdatného mládence, který miloval nejen svého otce, ale i svoji sestru nade vše. Když se Jitka o přání zvrhlého hradního 15

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

pána dověděla, věděla co ji čeká. Kvapně se rozloučila s otcem i bratrem a uprchla do lesa. V uhlířově chalupě zavládl smutek a obava z pomsty hradního pána, kterému jeho přání nebylo splněno. Zatímco před chalupou dýmaly milíře, uhlíř se synem seděli u skromné večeře a přemýšleli, jak zachránit milovanou dceru a sestru Jitku a uniknout hněvu hradního pána. Toho večera nic nevymysleli a s velkými obavami ulehli na lože. Jitka zatím bloudila v lesích a hlad zaháněla lesními plody. Naštěstí objevila jeskyni, kde mohla složit hlavu a přečkat noc. Časně ráno řekl Jan svému otci. Hradní pán Roden se jistě vydá mou sestru hledat a jestli ji najde krutě naloží s ní i s námi. Mám nápad, jak Jitku zachránit. Odešel do světnice své sestry a vybral z truhlice šaty, o kterých věděl, že je měla Jitka na sobě když ji Roden viděl naposledy. Kvapně se rozloučil s otcem a spěchal do lesa. Sotva Jan opustil chalupu, stalo se jak předpověděl. Rozezlený Roden přijel na koni a uhodil na uhlíře. Ten mu po pravdě řekl, že Jitka v chalupě není a že již předešlého dne utekla z domova. Hradní pán z Andělského hradu vsedl na koně a vyrazil směrem k lesu. Věděl, že Jitka neuprchne daleko. Biřici zatím v poutech odvedli starého uhlíře na hrad a uvrhli ho do nejtemnějšího vězení. Uběhlo několik dní, než Jan objevil svou sestru v jeskyni. Věděl, že Roden, vášnivý lovec, dříve nebo později pojede okolo jeskyně na lov. Nemohl minout ani 50 sáhů vysokou skálu, od které nebylo příliš daleko na Andělský hrad. Jan vysvětlil Jitce svůj plán. Ty zůstaneš tady v jeskyni, já se převléknu do tvých šatů a půjdu do lesa směrem ke skále sbírat klestí. Pokusím se Rodena oklamat. Ty z jeskyně nevycházej a vyčkej až se vrátím zpátky. Jak řekl, tak udělal. Zanedlouho bylo slyšet lovecký roh, znamení, že Roden je se svou družinou na lovu, a že se blíží k jeskyni. Jan převlečený do dívčích šatů začal sbírat klestí a když viděl, že se Roden blíží, dal se do běhu směrem k vysoké skále, kterou místní nazývali Šemická. Hradní pán spatřil povědomé šaty a za-

slepen zlostí začal domnělou Jitku pronásledovat. Jan dosáhl vrcholu skály a věděl, že teď se rozhodne o jeho osudu i o osudu jeho milované sestry Jitky. Roden viděl, že jeho oběť je v pasti. Musí se buď nechat chytit nebo skočí z vysoké skály. Ďábelsky se zasmál, pobídl svého koně ostruhami a vyrazil k vrcholu skály. V tu chvíli Jan skočil. Protože však místo předem dobře prohlédl, věděl co činí. Svými silnými pažemi se zachytil za silný keř, který vyrůstal z výčnělku pod temenem skály. Mnohem hůře se vedlo Rodenovi. V zuřivosti bodl nebohého koně ostruhami do slabin tak divoce, že ten se splašil, tryskem se rozběhl ke skále a společně s hradním pánem se mohutným skokem zřítili do propasti. Po chvíli Jan bezpečně vylezl zpět na skálu, došel do jeskyně pro svou sestru Jitku, převlékl se do svých šatů a společně vyrazili na Andělský hrad. Tam všem oznámili novinu, že nenáviděný Roden se už na hrad nevrátí. Celý kraj byl od nenáviděného hradního pána osvobozen. Janův a Jitčin otec byl propuštěn z vězení a všichni se šťastně vrátili do chalupy k milířům. Na Šemickou skálu, kde odvážný bratr zachránil svou sestru, nechali postavit dřevěný kříž, který měl navždy připomínat místo, kde statečný Jan odvážným skokem zachránil svou sestru i otce.

Jak jsme tyto pověsti pojali v TV cyklu České televize Historické minipříběhy a kuriozity, a to v osmi minutách, se můžete podívat zde: http://1url.cz/Ht1hw. .

**

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

16

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

BAZÁREK OPOTŘEBENÝCH VZPOMÍNEK Standy Jedličky

D

ivadlo a kino bylo pro žáky, studenty a přiznejme si, že i pro kantory, vítanou příležitostí se fláknout. Ta-kovýto pohled by byl ale velmi zkreslený a neúplný. Vždyť pro nás, v roli dítěte, nebo studenta, to byl důležitý kontakt se světem kultury, obohacující naše myšlení, fantazii a názor na svět. Vzpomeňte na návštěvy divadla loutkového, kdy jsme se naučili fandit Kašpárkovi za zesměšňování hlupáků a princům dřevěnou šavličkou porážejícím draky. Tak nám už v útlém věku věšeli na nos bulíky, jak dobro vítězí nad zlem a pravda nad lží, což si člověk v životě moc neužije. Divadlo skutečné nás naučilo nechat se vtáhnout do děje a v duchu se stávat jeho součástí. Kdo z nás by se ve své fantazii nestal rytířem Des Grieux, nebo Cyranem z Bergeracu. A ta hrdost učitelská na naše žáky, když nás (a hlavně kolegy) parodovali v drobných přestávkových scénkách (stáli jsme jim za to). A skutečná žákovská představení divadla na stupínku, nebo představení na náborových výstavách ve sportovní hale, to už byl projev skutečného talentu. O tom všem je tak trochu říjnové GV. (StJ)

Divadl o a škol a

D

ovolte pamětníku zašlých časů, aby opět zavzpomínal na dobu, kdy i Sokolov měl divadlo. Myslím divadlo a ne krcálek v kulturáku. Divadlo, kde se daly stavět kulisy na jevišti, s hledištěm pro spoustu lidí, s předsálím, s balkonem, prostě vším, co opravdové divadlo má mít. Tuto budovu, v nádražní čtvrti, si město do dnešních dní neuchovalo. Jednak tady chyběl stálý divadelní soubor a občasné zájezdy chebského divadla nemohly scénu dostatečně zaplnit, snad i tmavnutí okolí způsobilo, že ani kino, které prostor divadla užívalo, se neudrželo. Tehdejší otcové města měli v první řadě na paměti úkol od stranovlády těžit víc jak 10 milionů tun uhlí ročně, na což bylo potřeba hafo horníků a pro ně zase byty. Na jejich výstavbu pak šla většina peněz a na údržbu a opravy divadla se nedostávalo. Škoda. V tamních dobách chodil náš Ústav (tedy učňové a dozor) celkem pravidelně (a povinně) na zájezdová představení ZD Cheb. Samotná budova se pak pravidelně jednou měsíčně dostala na dopoledne do našich rukou. Pro nás něco extra, vítaná možnost, jak se vytrhnout z šedi školního režimu a prokázat organizační schopnosti. Tehdy se ještě hrálo hlavně klasické divadlo v kulisách a hry se nemodernizovaly. Proto nebyl valný problém udržet kázeň v hledišti, Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

hry naše svěřence dokázaly zaujmout. Jen zcela výjimečně jsme museli zasáhnout a lásku k divadlu do některých jedinců vpravit (mimo hlediště) lehkým násilím, popřípadě je vykázat s kázeňskými následky. Problémem však bylo, když se představení účastnily dívky z místní učňovské školy. Pak pochopitelně vznikla potřeba našich chlapců se náležitě předvést a nám se zvýšil počet pedagogických zásahů (mnohdy doslova). Někdy si ale problém způsobili herci sami. Utkvěla mi v paměti úvodní scéna, kdy v kulisách venkovské světnice zametala herečka podlahu a zvukový komentář to hlasitě doplnil úvodními slovy: „Bětuška šukala po světnici.“ Následný výbuch řevu a pískotu jsme nezvládali utišit. Prostě režisér nepochopil, že mládež poněkud posunula význam některých slov.

17

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

(Poznámka k šukání po světnici, které známe především z Babičky B. Němcové: http://1url.cz/SZ8b.)

Hezky naše divadelní návštěvy probíhaly do konce sedmdesátých let. Pak se objevili mladí a pokrokoví režiséři, co se rozhodli vnést moderní pojetí divadla i na oblast. Nejprve podpořili naši fantazii tím, že přestali zdobit jeviště kulisami. Tak například na Zeyerově „Raduzi a Mahuleně“ nechal režisér jeviště vyzdobit několika poloprůhlednými záclonami a uprostřed zavěsit pět lan (pro šplh). Herci se ukrývali za záclony a porůznu zavěšovali do lan (něco ve stylu tanec u tyče, bohužel v jiném drezu). Di-

váci si mohli představit zámek, skálu, les, kde se milenci odloučili, i další. Ale co my, dětinové a naši polodětinští žáci? A bylo i hůř. Divadelní klasiku a podívanou nahradily moderní, psychologické a problémové hry, kde šlo mnohdy těžko odhadnout, zda je autor úplný psychopat, nebo jen člověk nahlížející na svět novým moderním způsobem. To rozhodně naše svěřence nezaujalo a nám se dozor stal těžkou fuškou. I herci byli otráveni nezájmem hlediště a tak celá záležitost dost neblaze skončila. Zůstala jen vzpomínka na zážitky veselé a hezké. (StJ)

Školní ki nopředst avení

M

usí to být už dost dávno, co jakási chytrá hlava vymyslela jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Zvýšit návštěvnost filmů, na které se rozhodně nestály u pokladen fronty a udělat cosi pro uměleckou výchovu mládeže. I já jsem se v útlém školním věku rád a s nadšením účastnil. Byla to vhodná změna stereotypu školního života, kde se nic moc iniciativního dělat nedalo. Zato návštěva horního chebského kina „APOLO“, v létech padesátých překřtěného na „POHRANIČNÍ STRÁŽE“, to bylo něco jiného. V předsálí se daly nakoupit sladkosti, kdo urval místo na balkonu, mohl házet mince na spolužáky, nebo jim plivat na hlavu. Ti, co měli smůlu a seděli v přízemí, využívali sklonu podlahy kina a pouštěli při filmu v uličkách prázdné lahve, což zvukově obohatilo milostné scény na plátně (i takové, byť cudné se vyskytly) lépe, než výkřiky spolužáků „ta má ale kozy“. Umělecky jsem také nepřišel zkrátka. Shlédl jsem velkofilmy jako byly „Pád Berlína“, „Kamandir Čapajev“, „Timur i jevo kamanda“,

atd. Prostě veledíla, na která by mě má reakcionářsky založená rodina určitě nevzala. Ještě dnes si kladu otázku, proč taková díla nereprizují pro nás pamětníky v televizi. Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

Ale teď do pozdějších časů. Dobrý zvyk přetrval desetiletí a zachoval se do doby mé učitelské kariéry.Nelze mi nevzpomenout na mou úlohu pastýře vedoucího své ovečky od školy do kina „Karpinsk“ později přejmenovaného na „Alfa“. Vidíte, nic se od let padesátých nezměnilo,

všechny dobré zvyky byly (jsou ?) zachovány. Také výběr filmů by zaujal a překvapil snad jen venkovského prosťáčka, který poprvé navštívil Ponrepův kinematograf a užasl nad pohyblivými obrázky. A ač mi bylo kladeno na srdce, abych vhodně působil na své svěřence, byl to úkol podobný přelévání bazénu do sudu pomocí síta. Přiznávám, že jsem selhal. Jakmile se v kině zhaslo, vypukla epidemie zánětů močových cest a jiných vyměšovacích potřeb a řady sedadel se postupně vyprazdňovaly. Nezřídka po konci filmu zůstali jen žáci v řadě, na jejímž konci (nejlépe na obou) seděl dozorce. Samozřejmě, že nás to štvalo, i když učně a studenty chápu. Ale tady šlo o mou schopnost udržet organizaci a pořádek. Tak jsme hledali způsob, jak únikům zabránit. Nejprve jsme nutili svěřence odevzdat vrchní šat a batohy do šatny a zakázaly jejich vydání před koncem. Tímto geniál18

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

ním tahem jsme přenesli odpovědnost na ty hodné paní. Nepovedlo se. Šatnářky pravděpodobně věděly, o jaký film se jedná a tím jejich pochopení pro naše děti vzrostlo. Nezbylo, než vzít věci do vlastních rukou. Zavřít dveře ze sálu a hlídat je. Tím jsme se ale zavlekli do neustálých diskusí. „Já nutně musím na WC“. „Dobře, jdi ,ale bágl tady necháš." „Na mě čekají rodiče." „Tak ukaž jejich žádost o uvolnění!“ Otravné a beznadějné. Nové a nové finty se na nás valily a pokud měl člověk pro své svěřence pochopení, cítil se dost otráveně a blbě. Zřejmě jsme měli namísto Pedagogické školy studovat Vězeňskou akademii v Kroměříži (vysoká škola pro zaměstnance věznic). Podle své nátury to kolegové řešili šikovně: „Prosím tě, vzal bys mi

do kina taky mou třídu, musím si ještě něco zařídit". A zkuste odmítnout. Jiní třídu odvedli na místo a po anglicku zmizeli. Tak nás často bojovalo jen pár (troubů). Nejspíše se vše dělo s tichým souhlasem vedení, neboť nepamatuji, že by někdo z šéfů s námi kino navštívil, ať už byl film sebeumělečtější.(Nebo už má paměť slábne?) Trochu škoda, že už se nedovím, zda popsané zvyky přetrvávají. Vzhledem ke kvalitě některých filmů, které občas zahlédnu v televizi však věřím, že jinak, než ve školních představeních si své diváky těžko najdou. (StJ)

Divadel ní záj ezd

V

rámci zvyšování kulturní úrovně učňů zaplatila mimoškolní výchova autobus a čtyřicet lístků do jednoho pražského divadla. Těšili jsme se, já a jedna z mladých vychovatelek a sbor vybraných učňů (ovšem každý jak na co). Zážitkem bylo Horníčkovo představení „Dobře utajené housle“. Zájezd do Prahy má vždy volnější první část, procházka po pamětihodnostech, či po obchodech a pak sraz před divadlem. Kolegyně spoludozorkyně, snad v elánu svých mladých let, se rozhodla před představením navštívit Mistra v šatně a poprosit o autogram. Aby mu udělala radost, seznámila ho, z jaké dálky přijeli učňové naší školy lačni kulturního zážitku. Výsledek ji ale vyděsil. Namísto radosti na ni Mistr začal řvát, aby učně okamžitě z divadla odvedla, že před učni zásadně nevystupuje, jinak, že odchází on. Vzápětí se ale uklidnil, neb mu došlo, že zrušené představení by padlo na jeho vrub, nemluvě o ztrátě Mistrovy gáže. Výhrůžně ji sdělil, že ozve li se z hlediště během představení jakýkoliv šramot, neřku-li hovor, okamžitě končí své vystoupení a vedení naší školy zaplatí za zkažené představení plnou cenu. Uslzenou kolegyni jsem chvíli

uklidňoval svým názorem na některé umělce, přesto ale měla z představení strach. To však nakonec proběhlo bez problémů, ani jsme předem nemuseli našim svěřencům nic vysvětlovat (bylo by mi trapno). Doufám, že si obě strany odnesly svou zkušenost. Mistr, snad, že i učňové jsou slušní lidé a já, určitě, že ani národní umělectví nechrání člověka před tím, aby se v soukromí choval jako idiot (promiňte, myslel jsem jako hloupý Pražák). (StJ)

...hledá se ZLAT OVLÁSKA a nej en ona aneb DIVADLO ZE STUPÍNKU

M

íněna jsou samozřejmě prkna, co znamenají svět – tedy jeviště. Jen jsem si netroufl nazvat stupínek v učebně číslo 24 druhého podlaží budovy teoretického vyučování Ústavu jevištěm (proč mě tehdy nenapadlo nazvat soubor Divadlem na stupínku?). Vzpomínka na tuto dávnou skutečnost přišla spolu Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

s knihou, kterou jsem dostal darem ke svým, radši nebudu prozrazovat kolikátým, letošním narozeninám. Na další straně ji vidíte v celé její kráse. Navíc uvažovaný text sliboval přesně zapadnout do „divadelního pojetí“ říjnového Gévéčka. Dobrý úmysl ovšem ještě neznamená dobrý výsledek. Jako již poslední dobou 19

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

obvykle, vzepřela se mému dobrému úmyslu má vlastní paměť. Jediné na co jsem si byl schopen vzpomenout, byl zaprvé název kolektivně znásilněné hry, jejíž premiéra se u Cimrmanů odehrála 17. října 1974 – Dlouhý, Široký a Krátkozraký a za druhé jména dvou bývalých žáků Ústavu Romana Krohy a Petra Boora, kteří ve hře vystupovali. Musela tedy nastoupit u GV tak oblíbená investigace. Informace o vlastní hře jsem snadno našel nejen na síti, ale i ve vlastní knihovně. Cimrmani jsou má dávná láska a tak sbírám vše, co se jich týká;

a tak nebylo problémem zjistit datum premiéry

ani to, že Supraphon vydal desku s touto hrou v roce 1978 (ještě ji mám doma schovanou). Desku zmiňuji proto, že byla jediným zdrojem textu hry, který jsme měli k dispozici. Dalším investigativním krokem bylo zjistit si na webu Ústavu, kdy jmenovaní žáci absolvovali a tím vymezit i dobu, kdy se hra na stupínku realizovala. Objevil se rok 1984. Teď ještě zjistit, zda se to odehrálo ve druhém nebo ve třetím ročníku a jestli na podzim nebo zjara. Představitele obra - Romana jsem dostihl ve středu po zářijové kolportáži GV a požádal ho prostřednictvím nejdříve mobilu a poté mailu o spolupráci. Údajně mě v mobilu poznal po hlase a byl z toho evidentně tak překvapený, že mi přislíbil spolupráci. Snad se tak konečně dozvím kdo hrál Jasoně, kdo Drsoně, kdo Zlatovlásku, kdo byl u téhle třídy elektrikářů před těmi více než 30 léty tím hlavním hybatelem. Zatím to tipuji na Petra Boora. Nechám se překvapit. Sliby se slibují, blázni se radují. Uzávěrka byla včera a odhalení tajemství jsem se nedočkal. Tak je třeba chápat titulek. Nezahořkl jsem. Pořídil jsem si vstupenky do divadla na 27. říjen. Sokolovské Divadlo bez zákulisí dává hru Antonína Procházky „S tvojí dcerou ne.“ Hádejte, kdo nejen hraje, ale hru také režíruje – Petr Boor. Ano ten mnou tipovaný Petr Boor z předchozího odstavce. (KčS)

Valda novokřtěncem ivot je plný paradoxů. Když v třicátých létech šestnáctého století dal katolický biskup Tome

Ž Berleng sloužit poprvé, na oslavu téměř zázračné záchrany své lodní posádky při inspekční cestě z Panamy do Peru na jednom z ostrovů Galapág těsně pod rovníkem, sloužit na lodi slavnostní mši, založil tak nevědomky tradici oslav přeplutí rovníku – říkalo se tomu Berlengův křest. Osvícenecké 18. století se vrátilo k antické mytologii a přivedlo pro tuto slavnostní chvíli na palubu boha moří Neptuna. A tak, když dále dáme už slovo Valdovi, vidíme paradox v tom, že tenhle celoživotní ateista by pokřtěn na základě křesťanské tradice pohanským bohem. (KčS)

M

Čech. Přípravy trvaly takřka rok, než jsme konečně koncem září 1949 nastoupil na loď směr Evropa. Přesněji Rio de Janeiro - Evropa přes Kanáry, Lisabon a Itálii.

Po roce 1948 otec rozhodl, že se vrátíme do

Na lodi bylo mezi cestujícími dost dětí, ale v mých tehdy vrcholících telecích letech jen jeden kluk. Nemluvím o děvčatech, ta s námi nepekla. Vrstevník a maminčin mazánek, si se mnou moc často hrát nesměl, s malými prcky se hra, kterou jsem si na palubě oblíbil a kterou

ěl jsem to štěstí, asi jako jeden z mála z vás vysloužilců, že jsem při svém návratu z rodné Argentiny do Čech při přeplutí rovníku křtěn ne knězem, ale samotným bohem moří Neptunem. Už z mých předchozích vyprávění víte, že ač moji rodiče byli Češi, já jsem se jim narodil na jižní polokouli v Argentině, kam se ještě před druhou světovou válkou rodina vystěhovala.

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

20

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

vám za chvilku popíšu, hrát také nedala a tak jsem hledal někoho, kdo by si ji se mnou zahrál. Hra spočívala v tom, že jste se měli ze vzdálenosti asi 7 či 8 metrů s pomocí něčeho podobného hokejce trefit do namalovaného kosočtverce rozděleného na deset očíslovaných políček. Tuhle snahu hráčů nejvíce komplikovala hrací koule, která měla snad tucet plošek a tak se stávalo, že i při nejpečlivějším míření se koule vydala tam, kam sama chtěla. Mým nejčastějším spoluhráčem byl dospělák – kněz, který se často zdržoval na palubě. Hráli jsme spolu jako dva kamarádi, přestože jsem se s ním hned první den po vyplutí z Buenos Aires při večeři dostal u stolu do kontraverze, po které on od stolu odešel. Táta mi mé chování vyčetl a dnes bych to řešil jinak, ale mých tehdejších skoro 15, to vidělo jinak. Přesto nás později moře a hra daly dohromady. Když jsme se blížili k rovníku, tak už bylo veselo. Krásné počasí, teplo. Na přídi lodi byl bazén asi 6 x 6 metrů, kolem kterého se odehrávala spousta věcí. Já jsem se tam při nějaké soutěži prokousal jako první do středu koláče a vyhrál nějakého paňduláka. Dal jsem ho nějaké malé holčičce. I křest se tam odehrál. Uprostřed bazénu trůnil Naptun a my kluci naiv-

ní jsme stáli na té straně bazénu, kde bylo odstraněné zábradlí a za námi v řadě námořníci. Lodní orchestr spustil fanfáru, najednou rána jako z děla a páni námořníci nás bez milosti strčili do bazénu. Neptun nás jednoho po druhém chytil, potopil a prohlásil za pokřtěného. Děvčata a přítomné dámy oblečené do gala, na tom byly o poznání lépe. Neptun vystoupil z bazénu a pokropil je mořskou vodu.

Tenhle křest mně, ateistovi, vůbec nevadí, mám na něj krásné vzpomínky. Buďte zdrávi, vzpomínejte a piště do Gévéčka jako já. (Valda)

Třikrát deset na m inus sedm ou Newtona

J

sem skálopevně přesvědčený, že následující text je v absolutním souladu s nově zvolenou strategickou linií Gévečka pro ročník 2016/2017, neboť umně mixuje žhavou současnost se vzpomínkami. Ale k věci: nabízím vám emocionální reportáž ze setkání mé osoby (= bývalý třídní učitel) se studenty své úplně první třídy (3.C SPŠS Klatovy 1963/64). Stalo se v pátek poslední letošní zářijový den v salonku penzionu U parku v Klatovech.

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

21

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

T

akřka všechny jsem poznal, berte to jako důkaz mé příčetnosti. Jen Kabourek s Jandou nějak dost vyrostli a zesílili. Jitka byla bezkonkurenčně nejkrásnější ze všech přítomných dam. Tomáš mě zachránil od prokletí nejstaršího účastníka. Organizátoři Tomáš (ten mladší), Jirka a Honza museli mít radost. Sešlo se nás hafo a nic jsme nerozbili. Nepřítomní, až na Červeňáka, byli řádně omluveni. Největší radost mé elektrikářské pedagogické minulosti udělal plukovník v záloze Milan, který mě překvapil dokonalou znalostí definice ampéru. Navíc souhlasil s mým návrhem, že jako svobodník degradovaný těsně před odchodem do civilu na vojína, nebudu mít pro dnešek povinnost se při každém příchodu či odchodu hlásit a dožadovat se povolení vstupu či odchodu. Konec konců ani jeden z nás nebyl v uniformě a naši otcové se dobře znali. Ukázalo se to jako velmi prozíravé – zapomenul jsem doma Prostenal a pak ty časté odchody k výčepu… U vědomí toho, že tenhle text budou číst převážně penzionovaní učitelé (abonenti GV) a snad, jak optimisticky předpokládám, i někteří z mých minulých studentů, musím se velice kontrolovat, je mi jasné, že každá nedokonalost dopadne jen a jen na moji hlavu. Pokud by se vám zdála struktura textu chaotická, musíte si uvědomit, že je to úmyslné a že jde o to výše anoncované prolínání onoho současného TEĎ a minulého BÝVÁVALO. Začínám tím teď. Setkání zahájil Tomáš (ten mladší), který jsa slušně vychován a vysokoškolsky vzdělán přivítal nejprve paní profesorku Jitku Bradovou (bývávalo), které při jeho chvalozpěvu další z organizátorů Jirka předával obligátní kytici. Za tři přítomné bývalé profesory odpověděl Tomáš (ten starší), který svá slova ukonči taktol: „Nakonec vás žádám, na rozdíl od Karla, který prý už vám to přikázal, abychom si tykali.“ Jednohlasně přijato. Ovšem s naprostou nedůvěrou bylo přijato tvrzení autora tohoto reportu, že při vyučování elektrotechniky byl při svých vědeckých výkladech o tři stránky před svými žáky. Jednak věděli, že tehdy žádná učebnice nebyla k dispozici, druhak, dobře si vzpomínali na tu dobu a ochotni byli přiznat ne tři stránky, ale maximálně jednu a někdy ani tu ne. A nepomohly ani, mnohokrát během toho skvělého odpoledne opakované výkřiky páně plukovníkovy o tom, jak jsem ho skvěle naučil definici jednotky elektrického proudu. Nemohl jsem jinak, než ocitovat tuto Milanovu znalost přímo v titulku a tak mu nenápadně vyjádřit dík za jeho trvalou podporu mého profesorského statusu. Poděkovat musím i Kájovi Kučerů, to Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

je ten, co má na Plánicku více bratranců a sestřenic než já a co ví, kde jsou Kvasetice, Štipoklasy, Skránnčice i Zavlekov, za knížku, kterou mi dal darem a o jejímž autorovi tvrdil, že je to také jeho bratranec, však se také jmenuje Kučera i když Dušan. A to jistě netušil, stejně jako já, že je v knize nejen fotografie mého otce, ale dokonce i moje. Ano ten kluk v bílé čepici na americkém tanku v pětačtyřicátém, to jsem opravdu já, majitel, vydavatel, šéfredaktor Gévéčka a také autor této reportáže. Otec vlastenec, odbojář, plánický starosta a syn pouhopuhý učitel, to jsou ale pády. A když už jsem v tom děkování, nemohu vynechat Otu Tulačku. Už jsem ho chválil ve svém článku o téhle třídě, který vyšel pod názvem Milosrdná paměť v zářijovém Gévéčku. A to jsem netušil, že v době, kdy jsem mu dělal třídního, tak jeho otec… díky za „Kamen“ Oto, už v sobotu odpoledne jsem se díky němu pohyboval v době po vítězném únoru po Kdyni, Všerubech i Myslívě. Díky moc. Děkování už snad bylo dost. Další nezbytný akt, který musím provést je omluva. Omluva za to, že jsem své studenty vlastně vůbec neznal. Kde je to bláhové mládí, kdy si myslíme, že známe vše a snad i něco navíc a přitom vůbec netušíme, že… Jak to, že se teprve teď, po více jak půl století dozvídám, kolik že mých studentů před tím, než začali studovat průmku, už absolvovali když ne úplné vyučení, tak alespoň nějaký ten rok v učilišti, zřejmě proto, aby zís-

kali ten správný a tehdy tak žádoucí nátěr dělnického třídního původu. Dokonce i Jarda (ten od Centrálu, co jsem ho budil, aby byl včas ve škole). Jak to, že jsem až do tohohle pátku nevěděl, že provozoval hodinový hotel „Pec ohnivá.“ Jak se mi to mohlo v bývávalo hodit. Na druhé straně by svět přišel o ten skvělý logistický systém, který jsme se Standou vymysleli a provozovali ve svém polosuterenním podnájmu u pana Jelínka. Papírové hodiny s nastaveným časem vystavené v okně půl metru nad 22

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

chodníkem informovali toho z nás, kdo nebyl doma, že je čas odebrat se na Poprdu a tam vydržet do hodiny hodinami určené, aby ten, kdo měl právě návštěvu, nebyl zbytečně rušen. Výhodou bylo, pro toho méně šťastného, že ten více šťastnější měl za povinnost, samozřejmě po předložení účtenky, mu ji proplatit. Dnes už tak jistě nejsem přesvědčen, kde bylo to šťastnější místo. Promiňte, za stařeckou odbočku do bývávalo, vracíme se do teď Také jsem kouřil, dokonce několikrát. Venku na terase jsme se spolu s dalšími neustrašenci vysmáli nápadu dobroserů odstrašit kuřáky ohavnými obrázky zdevastovaných kuřáckých vnitřností na krabičkách cigaret. Nevím už, kdo tam pronesl ten skvostný vtip o tom, že on teď vždy v trafice žádá ty s tou rakovinou, protože ty s cirhózou jater mu tak nechutnají. Při tom jsem stihnul probrat s Vráťou (ti Chodové jsou racionalita sama) neutěšený úrokový stav ve všech bankách i obtíže kvalitního investování. Milan (plukovník mimo činnou službu, kde také jinak, když mu 11. září bylo 70) si ani při těchto chvílích, kdy jsme otužovali naše plíce, nedal pokoj se svými třemi ňůtny krát deset na minus sedmou. Čím dál častěji jsem se s překvapením našel u výčepního pultu. Chválím se pouze za to, že jsem se nenechal zlákat na všelijaké fernetové Jasoně či Drsoně vyžadované bývalými studenty (že by osobitý příspěvek k padesátce Cimrmanů) a zůstal u svého, léty prověřeného rumu (spolukabinetníku Stando, při každé další skleničce jsem si na tebe opravdu vzpomenul). Držel jsem se, alespoň to tak s odstupem dvou dnů vidím, statečně. Sebekriticky ovšem přiznávám, že nad itinerářem cesty jak se dostat do Jesení, jak jej v barvách předestřel Honza, mám trochu nejasností a budu si to muset vygůglovat. Ještě, že jsem stihnul s Jirkou Adamovičem probrat jeho domažlickou Bosnu a přepočítat s Vencou Hrabíkem, kolik je nám asi dohromady let a společně vydolovat z rezivějících pamětí jméno Majči Märzové za svobodna, ano ve druhém ročníku byla ještě Žílová. Navíc jsem Vencu zmermomocnil se žádostí velmi pozdravovat svého spolubojovníka z opravdu, ale opravdu elitní prostějovské jednotky PVOS, Láďu Pelnáře. První odešla směrem k Rokycanům za mohutného potlesku všech přítomných pánů Jitka. Jak přibývaly další hodiny, počet přítomných se zmenšoval a zmenšoval. Trochu to zachránil Milan, kterému se podařilo přesvědčit vlastní ženu, aby si pro něj z Žinkov přijela. Stav přítomných se na chvíli zvednul o jeden kus. Ale Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

krásnej. Už odjíždí i chodská parta. Zřejmě s narůstající migrační vlnou bude zase třeba vyrazit v sobotním ránu dělat ve všerubském průseku záseky. Zbyli jsme s Jardou Popelíkem sami dva a tak jsme se nechali vyhodit ze salonku do výčepu, kde jsme (hlavně já) ještě opruzovali nějaké domorodce, než nás vyhodili

úplně všechny. Mě naštěstí jen o patro víš do pokoje číslo 2. Ještě, že alespoň personál měl rozum, když už se ho hostům evidentně nedostávalo. Podařilo se mi i přes dosti silnou rumovou mlhu, která se mnou vstoupila do pokoje, vykonat potřebné předspánkové hygienické úkony, takže jsem se ráno probudil zutý a dokonce ve vlastním pyžamu. Ještě jednou musím všem poděkovat, bylo to krásné a bylo toho dost. A jako zvláštní bonus sobotní cesta vlakem in Falkenau. Klatovy i s Černou věží mizí v dálce, za nimi vykukuje Šumava a mně před očima běží řada tváří bývalých kolegů: profesor Hlaváček, ředitel Černý, Tonda Lávička, Standa Lener, Vašek Simbartl, Bohouš Jiříček, Božka Knopů i s Rudou, Jarmila Skřivanová, Hanka Matějků a samozřejmě mnou tentokrát trochu zrazený Standa s Majčou. Jistě se všichni znovu uvidíme, i když s některými až tam nahoře. Trochu mne, bývalého ajzboňáka s dosaženou hodností starší vozba překvapilo to, že vlakem to z Klatov do Plzně trvá stejnou hodinu, jako před půl stoletím, kdy jsem tuto trať absolvoval naposled. Mezi Točníkem a Valchou jsem přečetl řadu stránek z Ringovy Generace Beatles 2, kterou jsem propagoval už při kuřácké seanci v Klatovech. Ani jsem si nevšiml, že jsem Cestou do krematoria zase o kus blíže cíli a byla tu Plzeň. Když jsem se přemístil do rychlíku Karlštejn, informoval jsem pod tlakem blížící se ztráty svobody svoji ženu, že jsem vše ve zdraví přežil (nevím, zda k její radosti či zklamaní) a už hodinu po sobotním poledni jsem mířil ze sokolovského banhofu přes Ohři a kolem Ústavu domů. Všude dobře, doma nejlépe. 23

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

MÁŠ-LI COSI NA DUŠI, SVĚŘ SE TETĚ ILUŠI aneb O Orwelovi

P

amatujete? Dopisy pro Sally… Máš-li cosi na duši, svěř se strýci Artuši… Dopisy čtenářů… či přelomové Volejte řediteli… Tisk je nejstarší hromadně sdělovací prostředek, nebo-li médium, a na rozdíl od některých mladších, jakým je třeba film, umožňuje zpětnou vazbu… Nebo-li, můžete mu nadávat, lát, spílat… a on se může pokoušet bránit, nebo ho můžete chválit a on si může tahat tričko… I naše zcela mimořádné médium GV hodlá možnosti zpětné vazby využít a reagovat na vaše podněty, přání, poděkování, žádosti o dementi či pohrůžky soudním řízením…

Redakci GéVéčka, k rukám tety Iluše

Hele redakce, to neni žádnej Orwell, co nám vyprávěla učitelka ve škole, to mi vypočítala důchodová kalkulačka v mým novým tabletu s nakousnutým jabkem… Jo, 27. leden 2075, můj odchod do důchodu… Tak to píšu vám, pač jsem si vás jednou přečetla u tety, a počítám, na to nepotřebuju kalkulačku, že vás už to netankuje, vy už si důchodu užíváte, nebo hodně brzy budete… Ale co my, dyť nás pořád straší, jak ten pan Orwell, že na nás stejně žádný peníze nezbydou, tak si radši pustim Marťana (vo tom byste mohli napsat v tý vaší kultůře), abych věděla, kam emigrovat, až nás tady vyjí nebo i vyvraždí ty tři uprchlíci, co se k nám valí… Nebo pro mě máte ňákou lepčí motivaci k životu? Majda ze Slovanky, 13 let

Milá mladá čtenářko, jsme rádi, že náš kvalitní měsíčník opakovaně neušel pozornosti mladé generace. Rádi bychom tě uklidnili posledními zprávami o garantovaném fixním odchodu do důchodu ve věku 65 let, na kterém se shodla naše vláda „jednomyslně“, ach jak hezky to zní naší generaci, hned se cítíme tak nějak bezpečněji, když slyšíme či čteme „jednohlasně“… A věříme, že se můžeš spolehnout, že v roce 2075 už si budeš dávno užívat svého pravidelně přicházejícího důchodu na svém marťanském kontě a na svém nejnovějším tabletu s několika nakousnutými jablky („čím víc jablek, tím víc ajped“) pročítat twitrový účet nesmrtelného Bohuslava Sobotky.

https://twitter.com/slaveksobotka?lang=cs

Tvoje teta Iluše

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

24

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

PIVNIČKOVY LIMITOVANÉ INFORMACE NAJDĚTE SI CHVILIČKU A ČTĚTE PIVNIČKU

K

dyž jsme vám posledně slibovali dvě pivničkovské stránky „limitovaných informací“ vycházeli jsme z toho, že Vašek Ret má od autora svolení sem tam uvolnit do GV ze své bohaté sbírky Vladimírových futuristických koláží nějaký ten kousek. Konec konců to vlastník tohoto listu slyšel na vlastní (nedoslýchavé) ucho při rozhovoru na pánském pisoáru restaurace Koruna. Zatím je, alespoň podle šroubkařského velitele, jak Vláďa Vaška sám tituluje, všechno jinak. Že to tak opravdu, tedy jinak, bude, dokazuje i to, že Vladimír již zřejmě znovu ulehl k zimnímu spánku, který jak víme trvá až do přelomu jara a léta. V této době se setkání v Koruně nezúčastňuje a komunikuje se svým velitelem přes Kytkovu flaškovou poštu. (KčS)

K Koolláážž vv ppřřeeddssttiihhuu

K

oláž, kterou vidíte vlevo byla Václavem doručena v předstihu již před prázdninami a vlastník listu jejím reprintem vyjadřuje autorovi do jeho lázeňského ateliéru dík za to, že ho přiřadil mezi takové velikány, jako byl sám Otec vlasti, nebo je Božský Kája. Ne, že by si takové zařazení, při vší své příslovečné skromnosti nezasloužil, ale je příjemně překvapený, že si toho povšiml i Vladimír a proto mu ještě jednou děkuje. Že čas běží u Pivničků poněkud jinak, než u většiny z nás, toho dokladem je i další Vláďova koláž doprovázená břitkým veršem a doručená Kytkou v den zářijové kolportáže. Její tématem je brexit, tedy záležitost, která se odehrála už před měsíci. Jejím základem je obálka dvojčísla Reflexu a to je ten důvod, proč ji, pokud s tímto týdeníkem nechceme absolvovat soudní spor o autorská práva, nemůžeme otisknout. Verše, dokazující neutuchající autorův zájem o události globálního dění, jsou ovšem vlastnictvím Vladimírovým, tak ty vám nabídnout můžeme a také tak neprodleně níže činíme jako důkaz nebývalé šíře kulturních zájmů této renesanční esemeskové osobnosti.

B Brreexxiitt ooppoožždděěnněě Drahý Vašku veliteli / Evropa je zas v bruseli ? Kdo ji vlastně kočíruje / a co Merklin naznačuje? V Británii nové heslo / pro ty chudší lepší křeslo! Blahosklonně kyne mistr Bean / je teď šofér královnin? Ty postavy v pozadí / s Evropou si poradí.

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

25

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

MINULOST A PŘÍTOMNOST D Dvvaakkrráátt M Miilloošš H Huubbááččeekk kkee šškkoollssttvvíí

R

edakce se omlouvá autorovi, který nám svůj text zaslal již před koncem minulého školního roku za to, že jej zveřejňujeme až nyní. Chtěli jsme, aby naši abonenti strávili prázdniny v po-hodě a klidu. Ovšem nyní, kdy se rýsuje možnost, že pokud autor uspěje ve volební vřavě (psáno před uzávěrkou krajských voleb) by mohl zaujmout v krajské vládě třeba místi radního pro školství, už otálet nemůžeme. Navíc naše strategie pro tento ročník GV – mixovat vzpomínky s přítomností, přímo volá po tom, aby naši abonenti odpověděli na autorovu výzvu. Takže nyní má slovo Miloš Hubáček.

Poprvé: T ŘÍĎAS

K

amarádi, kamarádky, přátelé důchodového věku, ústavní vysloužilci, abonenti GV. Nejdříve jsem se rozhodl, že skončím v našem GV jako stálý dopisovatel. Důvodem je pasivita některých mých kolegů. Položil jsem si řečnickou otázku: Čte to ještě někdo? Zajímá ještě někoho, co jsem prožíval jako kantor? Nakonec na naléhání Karla, pokračuji v této činnosti externího dopisovatele. Moje příspěvky budou nejen vzpomínkami z minulosti, ale budou řešit i problémy přítomnosti. A to se týká již mého dnešního příspěvku.

S

tartovacím impulzem se stal článek Jana Kellera (Právo 5. října) Myslet na zadní kolečka. Hovoří o tom, že dnešním mladým lékařům se nebude započítávat doba studia do důchodu, kdežto například vězňům ano. V době, kdy jsem nastupoval do Ústavu jsem tento problém neřešil. Řešit jsem ale chtěl sumu peněz, které jsem ve škole dostával – moji mzdu. Ta se odvíjela od mého vzdělání a mé předchozí praxe. Délka denního vysokoškolského studia se tam nepočítala. A tak jsem si přivydělával v odpoledních hodinách a o svátcích jako kvalifikovaný učitel tance. A tady nastaly problémy. Jak jsem již řekl, učil jsem jako absolvent lidové taneční konzervatoře v několika střediskových obcích dospívající mládež tančit. A už tu byl problém. K této moji činnosti jsem musel mít povolení od své tehdejší vrchnosti a tou tehdy byl pro učitele učilišť, na rozdíl od mistrů odborného výcviku, odbor školství ZKNV (pro ty mladší Západočeský krajský národní výbor) v Plzni. Po ponižující žádosti jsem na příslušný školní rok povolení se značným zpožděním získal. Ale pouze pro město Sokolov v rozsahu 2 až 3 hodin týdně. Ale já potřeboval pro další kulturní zařízení povolení v rozsahu 10 hodin týdně. Co s tím? Tak se jednoduše toto povolení od mého chlebodárce falšovalo!!! A právě tato moje „nelegální“ činnost se přes komunistické donašeče na škole dostala k inspektorovi a přes něj k vedoucímu odboru školství Václavu Štemberovi. Shodou okolností byl tento Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

soudruh v době mého studia na plzeňské průmyslovce mým třídním a učitelem češtiny, takže jsem si velice dobře pamatoval jeho zajímavý přístup k žákům i způsob výuky. Netrvalo dlouho a soudruh Štembera mě telefonicky kontaktoval a žádal vysvětlení. Vysvětloval jsem mu, že vlastně jako tancmistr provádím v odpoledních hodinách další pedagogickou činnost. Nechtěl to chápat a trval na tom, abych taneční kurzy ukončil. To ovšem v již rozjetých kurzech nebylo možné. A tehdy jsem v rozčílení pronesl do telefonu neuváženou větu: „Vám se to mluví, vy to jako vedoucí odboru řídíte od zeleného stolu z Plzně, kdežto my tady na Sokolovsku pracujeme v terénu! A to jsem neměl dělat. Okamžitě jsem musel odjet do Plzně „na kobereček“. Zde došlo k další hádce, kdy jsem mu připomenul jeho „kvalitní“ působení na průmyslovce. A závěr? Zastavený platový postup na dva roky bez nároků

26

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

na odměny a osobní hodnocení. Ano i tak to vypadalo za komančů!

městnání na živnostenský list nebo na různé pracovní dohody.

Co říci závěrem? Vše se dá přežít. A dnešní mladí kolegové by si měli vážit, že mohou (bez povolení zřizovatele) pracovat v dalším za-

*

Podruhé: QUO VADIS?

A

no, kam kráčíš naše základní, střední a vysoké školství? K napsání tohoto textu mě vedly výsledky přijímacích zkoušek na střední školy, které se konaly v dubnu tohoto roku. Zkoušky absolvovali žáci 9. tříd základních škol. Citují z Práva slova ředitele Cermatu Jiřího Ziky: „Každá druhá úloha byla špatně vypracována, trápila je procenta, žáci nedokázali odvodit část z celku a podobně.“ A uvádí konkrétní příklad: Petr měl třicet korun, utratil 30% z této částky, kolik mu zbylo? Jedna třetina žáků odpověděla špatně. Zkusil jsem stejný příklad ve 2. ročníku maturitního oboru, kde učím základy elektrotechniky a dopadl jsem obdobně. Žáci neumí procenta, neumí vyjádřit neznámou z matematického výrazu! Jak mám učit látku, která mě nutí používat limity funkcí, derivace a integrály, exponenciální funkce, komplexní čísla ve složkovém, goniometrickém a exponenciálním tvaru? A upravovat výrazy, řešit rovnice? To je přímo katastrofa! Studenti neumějí řešit příklady mající slovní zadání! Co s tím mám dělat? Při slovních vyjádřeních neznají základy pravopisu, pletou si i/y, mě/mně, s/z. Došel jsem k závěru, že na látku střední školy prostě někteří studenti nemají! Ale mohu to veřejně říci? Raději ne. Vzpomínám si na svoje přijímací zkoušky, které jsem dělal přesně před padesáti léty. Na střední školu se tehdy nemohli hlásit žáci, kteří měli na základní škole trojku. Střední škola oboru elektro byla pouze v Plzni, Chomutově, Budějovicích a určitě v Praze. Převis u přijímaček byl minimálně 200%, takže se na školu dostali jen ti nejlepší. Letos máme setkání po letech. Studijní úmrtnost minimální, bohužel teď už nás začíná kosit úmrtnost přirozená. V šedesátých letech bylo asi 9% vysokoškoláků, 20% středoškoláků, zbytek vyučen a hlavně celá řada lidí měla pouze základní vzdělání.

Porovnejte s dneškem! A nic se nedělo, alespoň k nám neproudily davy dělníků z Ukrajiny, a jiných zemí. Vím, že vzdělanost se za 50 let musela nutně zvýšit, ale za jakou cenu? Dnešní studijní úmrtnost v maturitních třídách je neúnosná. A hlavně – technické znalostí se blíží k bodu mrazu! Rád bych otevřel diskusi – co s tím?! Zatím snižujeme nároky. Je toto řešení? Napište svůj názor na uvedeou problematiku.

Snad nás za naše názory na řešení tohoto problému nebudou lynčovat. Nejhorší vlastností mnoha našich současných studentů je totiž nezájem a lenost.

**

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

27

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

ŠEJKR JEM NÝ I OSTRÝ KULTURNÍ M IX GV

V

ěříme, že vás v minulém čísle GV zaujala naše nová rubrika a že se stanete pravidelnými čtenáři našich sice laických, ale o to upřímnějších recenzí, kterými jistě rozšíříte své kulturní obzory, popřípadě se necháte inspirovat tím, na co se jit podívat do kina, čemu v TV a jakému televiznímu kanálu dát přednost před informacemi z bůhvíjakých kanálů, co přečíst za knihu a s čím se radši vůbec nezahazovat, ať již jde o divadlo, film, výstavu, koncert či literaturu. Přejeme vám hafo těch nejlepších zážitků (kulturních). (KčS)

Kdybych to m ěl zopakovat, udělal bych to v červnu...

S

ully: Zázrak na řece Hudson

USA, 2016, režie Clint Eastwood, hlavní role Tom Hanks

lucí. Osobní hrdinství a neuvěřitelně rychlá a profesionální reakce jsou zpochybňovány a vy už opravdu nevěříte, že se vše v dobré obrátí…

Při naší první návštěvě New Yorku byly všechny trajektové lodě kroužící kolem Manhattanu ověšeny poutači – „Dostaneme vás ze všeho“ s fotografií letadla nořícího se do řeky Hudson… Byly to právě posádky těchto trajektů, které významně přispěly k záchraně 155 pasažérů letadla Airbus 320-214, jehož motory byly krátce po startu z letiště La Guardia zasaženy ptačím hejnem a vyřazeny z provozu. Tohle vše, včetně průběhu i výsledku akce víte, nebo můžete vědět, dávno před vstupem do kina. Proč tedy ztratit 96 minut koukáním na něco předem známého? To by se tématu nesměl chopit doslova ostřílený kovboj Clint Eastwood, abyste se unudili k smrti… Přes předem známé skutečnosti si okoušete nehty nervozitou a napětím, jak to dopadne s kapitánem Chesleym Sullenbergerem, přezdívaným Sully.

Profesionalita se ale projevuje na všech frontách, na předobrazech postav i na práci všech členů filmového štábu, jehož členy se stali i mnozí autentičtí účastníci této události z 15. ledna 2009. Váš čas ani peníze za vstupenku rozhodně nebudou ztracené! Více o filmu zde: http://1url.cz/vtNYr

Vyšetřovací komise nám připomene historky o takzvaných „potratových“ komisích před revo-

(IhP)

Ringo podruhé

F

rantišek Ringo Čech Generace Beatles aneb Rok stárnoucího rockera

Ikar 2012 „…nebylo ani slovo o tom, že recenzent musí knihu dočíst celou. Já ji ovšem rozhodně dočtu, pouze momentálně došlo ke střetu termínů uzávěrky zářijového Gévéčka a moji připravenosti recenzovat. Dokonce se takto veřejně zavazuji k tomu, že si přečtu i Generaci Beatles 2 hlavně kvůli pro mne tak lákavému podtitulu Cestou do krematoria…“. Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

Tak takto jsem se prsil ve své životní recenzentské premiéře, když jsem vám v září doporučoval knížku Františka Ringo Čecha. Nejdříve musím přiznat, že na Cestou do krematoria jsem si zatím netroufnul a současně si poklepat na rameno, protože Rok stárnoucího rockera mám úspěšně za sebou. Abych byl přesný: ze strany 105 jsem dorazil na stranu 442 a splnil tak polovinu svého závazku, 477 stránek druhého dílu na mne ještě čeká. Protože teď již vím, že recenze nemá být příliš dlouhá (viz poslední dva řádky té minulé), vynasnažím se 28

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

i o toto, přestože si tím zkrátím příjem. Hodlám zdůraznit především ty pasáže knihy, kdy jsem s Ringem ideově takříkajíc na jedné lodi. Jako příslušníkům jedné generace se nám to přihodilo dokonce několikrát. Nejdříve (už na straně 153) jsem zjistil, že mám s Ringem stejný názor na tetování a jeho termín, který používá pro výsledek této činnosti, totiž „nechat si zhovnit tělo“ mě připadne nejen jazykově velmi výstižný. Jako obvykle použiji citát, kterým Ringo tento svůj názor na tetování uzavírá: „Je to strašný, když to vidím. Něco tak neevropskýho. Jedině zločinci se můžou nechat tetovat. To je jejich doména a svaté právo, bylo to jejich výsadou už v minulým století. Označuje to příslušnost k určitý vrstvě. Ale normální člověk, kterej se nechá tetovat je kretén. Promiňte mi tu upřímnost, milý čtenáři a milá čtenářko, kteří teď mimoděk zakrýváte vytetovanou píčovinu na svém nyní už žel nevratně zkurveném těle!“ Já už se omlouvat nemusím, Ringo to udělal za mne. Potěšilo mě nadmíru, že Ringo je s námi „horňáky“ na jedné ideové palubě, když jsem narazil na tyto jeho řádky: „Musím říct, opakovat a znovu opakovat, že prsa jsou trojnásobné potěšení. Jejich smysluplnost naplňuje zaprvé

jídlo pro potomka, teda vydatné, chutné mléko ze dvou krásných trojek nebo čtyřek, zadruhé potěšení pro manžela nebo pro přítele, milence, jak kdo chce; zatřetí i potěšení pro dotyčnou, to sebeuspokojení, když se podívá do zrcadla a má co dělat, aby udržela rovnováhu, aby se nepřekotila dopředu. Co krásnějšího mohl bůh vytvořit.“

A ještě než skončím doporučením, abyste si knihu přečetli: už samotný přebal knihy (mrkněte laskavě) musí zaujmout každého pravověrného slávistu a což teprve čtení textu, kdy se autor mnohokrát ke Slávii hlásí. Skončím tak jak Ringo oslovuje Shortyho v každičkém dopise, který mu adresuje do nebe: „Předem mého dopisu přijmi ode mne srdečný pozdrav. Dnes jsme měli k obědu maso, všechno jsem to snědl a ještě jsem si přidal.“ (KčS)

Autorské čtení

R

udolf Macháček:

soudního lékařství v nemocnici Sokolov, byl dotlačen svým okolím.

2015

Na prvních dvaceti z celkových sto patnácti stran nám autor nejdříve vysvětlí rozdíl mezi patologií a soudním lékařstvím, přidá i stručnou historii forézní medicíny u nás, aby tuto úvodní část zakončil připomenutím dvacetileté historie soudního lékařství v Sokolově. A pak se již jak v kaleidoskopu střídají jednotlivé případy, se kterými se autor během své praxe setkal. Hubajda by měl jistě radost,

Střípky z práce soudního lékaře

V minulém Šejkru jsem se drze dopustil svého prvního pokusu o recenzi knihy, dnes to bude znovu o něčem pro mne poprvé. Poprvé jsem absolvoval „autorské čtení“ v sokolovské knihovně. Neděste se! Ne jako autor, ale jako posluchač. Důvodem pro mne byla osoba autora, se kterým se znám a kterého si vážím. Stejně jako si vážím každého, u koho jsem se osobně přesvědčil o tom, že něco opravdu zná a umí a v životě nedělá věci jenom jako, ale vážně a doopravdy. Pan primář mne (opět) nezklamal. Se skromností a upřímností sobě vlastní začal tím, že přítomným oznámil, že „autorsky“ čte poprvé a to na přání paní ředitelky knihovny a že i do sepsání knížky s podtitulkem Dvacet let Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

29

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

že v jednom z nich figuruje i „jeho“ Bochov. Já osobně nejsem daleko od toho domnívat se, že v něm mohl Miloš osobně figurovat – ne ovšem jako mumie. Elektrikáři si mohou vychutnat „Vraždu elektrickým proudem“. Mne zase oslovila „Krypta“ připomenutím doby, kdy jsem se, podobně jako autor ke své první knize, nechal dotlačit k přesunu z Ústavu na sokolovskou radnici. Nevím jestli jsem tehdy panu primáři poděkoval dost, pokud ne, činím tak dodatečně. Snad bych si jen dovolil připomenout, že silným hybatelem v akci Krypta byl tehdejší předseda kulturní komise, kolega učitel Pepa Bolen. Už z následujícího výčtu kapitol si jistě učiníte závěr, že své si v knížce může najít každý: Takový slušný pán, Veteráni, Loket, Vražda ma-

četou, Svíčky, Studna, Konec vraha… abych jmenoval alespoň některé. Odlehčení z nepříliš optimistické reality jednotlivých příběhů si můžete, stejně jako autor, dopřát v Perličkách – extra pro Vladimíra z nich cituji: Popis zraňujícího nástroje, tak jak ho uvedl poškozený při výpovědi – „Byl to takový jehlan ve tvaru komolého kužele.“ Ve skutečnosti se jednalo o baseballovou pálku. Jak mě autor potěšil, když mi do knihy vepsal – Jednomu z nejlepších starostů p. Černíkovi – tak mi zklamal, když jsem o stránku dál nalezl doma motto: „Soudní lékaři nejsou cynici, v práci nepijí rum a mají smysl pro humor.“ Příčinou je prostřední věta uvedeného souřadného souvětí. Tohle si rum nezaslouží. (KčS)

Poněkud pozdní recenze

B

abettina hostina Dánsko, 1987 Režie: Gabriel Axel Předloha: Karen Blixen (kniha)

K napsání této o 29 let opožděné recenze mne vedly dva důvody. Ten první je nabíledni - nikdo zde přeci netvrdí, že v Šejkru by se mělo psát jen o dílech nově vzniklých o premiérách či horkých novinkách. Proč tedy občas neupozornit na dílo, které je staršího data, ale někomu třeba mohlo uniknout? Druhý důvod se váže k jedné knize. Možná vám přišla do rukou kniha 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete od Stevena Jay Schneidera a kolektivu. Její internetová verze s odkazy jednotlivých doporučených filmů na ČSFD najdete zde: http://1url.cz/rtN6u. Já knihu získal před několika lety a vždy mě na ní vadilo to, že je sice hezké, že nám autor s kolektivem říká, jaké filmy musíme vidět, než zemřeme, ale už nám neřekne, jak to máme udělat u těch, které jsme neviděli a které jsou třeba naprosto nedostupné, protože vznikly ve filmové prehistorii. Jenže my žijeme v době internetu a tam najdeme skoro všechno. Pídil jsem se tedy po tom, zda se třeba některé doporučované filmy nedají na síti najít. Samozřejmě že ne všechny z těch 1001 (zatím), ale některé ano. Díky tomu vás tady nyní můžu upozornit na naprostou perlu, u které jsem přesvědčen, že většině z vás unikla a nikdy jste o ní neslyšeli, stejně jako já. Jedná se o dánský film Babetina hostina. A není to film jen tak ledajaký. V roce 1988 získal Oskara za nejlepší cizojazyčný film a z největší pravděpodobností o toho Oskara připravil náš film Vesničko má Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

středisková Jiřího Menzela. Ten byl na Oskara nominován ve stejném roce jako Babettina hostina, ale Oskara může získat každý rok jen jeden nejlepší cizojazyčný film. Babetinna hostina je geniálním převedením knižní předlohy na filmové plátno. Karen Blixen je slavná dánská spisovatelka a podle její knižní předlohy 2 roky

před Babettino hostinou byl realizován další oskarový snímek, Vzpomínky na Afriku s Meryl Streep a Robertem Redfordem v hlavních rolích. Babettina hostina je např. nejoblíbenějším filmem současného papeže Františka. A co je na tomhle filmu tak výjimečného? Jsou knižní předlohy, které se zdají být nezfilmovatelné a mne vždy znovu a znovu udivuje, když se to podaří. To že film může být výsostným uměním vím dávno, ale že jím může být i vaření je pro mne novým zjištěním a to především díky tomuto dílu. Samozřejmě, dílo není jen o jídle. Je do něj vnořeno mnoho poloh, 30

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

mžitě, prvním záběrem, vás tak film vtáhne do Dánské vesničky v 19. století a vy si tam pobudete až do konce filmu. Jen si myslím, že pro ty holky z pražského metra nebude tenhle film dost debilní, takže žádná prdel. Zbývá jen dodat, když jsem vás takto navnadil, kde můžete film shlédnout. V české verzi si jej můžete stáhnout (za mírný poplatek rovnající se asi desetině vstupného na některý současný film) na tomto webu: http://www.hellspy.cz/ stačí, když se zde zaregistrujete a pomocí SMS uhradíte poplatek za stažení.

které postupně rozkrýváte, ale jsem přesvědčen o tom, že k rozkrytí všech, vám nepostačí jen jedno shlédnutí filmu, zvláště, pokud jste nečetli předlohu. Jel jsem tuhle v Praze metrem, kde nádherná holka, jako obrázek pravila ke své kamarádce: „Neser mi a pojď s náma, bude to debilní, ale je to prdel." Bože, jak jiný, zřejmě dávno zaniklý, svět mladých dívek je možný vidět v tomto skvělém snímku, kde dokonale souzní vše, kamera, hudba, střih, kostýmy, herecké výkony a hlavně režie. A funguje to, dle mého názoru, především proto, že pan režisér a zároveň scénárista si nemyslel, že je lepší, než autorka předlohy a dokonale předlohu ctil, tedy samozřejmě, že ne lopaticky, ale jejího ducha. Oka-

Více informací k filmu najdete zde: http://1url.cz/gtN6K (PpR)

O stáří

P

ři prohrabávání starých novin jsem objevil rozhovor s panem profesorem Milošem Hoznauerem, který mě velmi zaujal. Rozhovor byl zřejmě reakcí na vydání jeho knihy Stařec na čekané a protože se mi zdá dokonale odpovídající požadavkům různých mladých intelektuálů a také Hubajdově touze po tématech současnosti (nebo i budoucnosti), rozhodl jsem se, i za cenu vykrádání cizích myšlenek, seznámit s ním čtenáře GV. Různé brožurky nás poučují jak stárnout. Například „Cesta do stáří“, „Stárnout pomalu“ a jiné podobné. Experti nám radí jak je nutné udržovat psychický, intelektuální a sexuální život až do vysokého věku. Ale jak to máme dělat? Hlavně k tomu třetímu životu instruktáž chybí. A tady pan profesor doplňuje. Nejdůležitější je zajistit si vhodného partnera, ideálně citlivou a trpělivou manželku. Při devastaci kyčlí, pokročilé artróze horních i dolních končetin, havarijním stavu krční páteře a chronické bolesti v zádech není vůbec snadné za-

ujmout vhodnou polohu. Předpokládejme však, že alespoň jeden loket a jedno koleno lze použít. V tu chvíli přichází jako problém otázka oněch klasických pohybů. Příliš pomalé by mohly ohrozit beztak křehkou erekci, příliš rychlé pohyby hrozí infarktem. Mám však zkušenost, že při správné frekvenci nastane s velkou pravděpodobností takzvaný orgasmus. Přesvědčivým důkazem je i náhlá ztráta erekce, kterou doprovází pocit velké úlevy. Tedy hlavně u partnerky, která už ví, že bude mít nějaký čas pokoj. Ale ještě nemáte vyhráno, protože po milostném aktu není snadné se zase postavit na nohy, vinou křeče, která je mimochodem mnohem intenzivnější, než ta předešlá. Tolik pan profesor. DOVĚTEK. Vážený pane profesore! Ač se neznáme a nikdy nesetkáme, bych se chtěl omluvit za nestydatou krádež vašeho duševního vlastnictví. Omluvou mi budiž snad jen to, že se vaše myšlenky dokonale kryjí s mými. Zprvu jsem byl na vás naštvaný, že jste se, bez pozvání, díval oknem do naší ložnice a pak naše nejintimnější tajemství prodal za mrzký peníz redaktoru MFD. Následně jsem však pochopil, že i jiní zápasí s podobnými problémy a sdílená starost je poloviční starostí. Obdivuji Vaši schopnost popisu problému a odvahu jít s kůží na trh. Smekám svůj pomyslný klobouk a klaním se. (StJ)

** Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

31

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

GLOSOVÁNÍ

vybraných událostí pomocí Černíkova publicistického limeriku

N

ový školní rok jsem zahájil glosou číslo 478 a zářijovou produkci limeriků skončil na položce číslo 554 v dnešním Glosování vám jich ze zářijových 76 nabízím jen 8, mám totiž oprávněné obavy, že větší příděl by se mohl podepsat na vašem duševním zdraví.

Sokolov Záříjové glosování 2016 478. Dnes v kalendáři nastaveno je 1. září. Prvňáčci se radují, na cestu za vzděláním startují. Tak děti i kantoři ať se vám daří. 481. Bída českých škol: chybí tisíce učitelů. V příštích letech bude situace ještě horší. To aby se děda exhumace obával, přestože s ním už věk zamával. Kdyby do toho šel i Standa, mohla by to bejt zase sranda. Vůbec by se toho děda neobával. 492. Snaha udělat ze škol ideologickou nalejvárnu pro děti a mládež – to není, že slyším trávu růst, nebo že trend je takový nebo makový. Současní vládci rezortu, dle pokynů svých evropských a neziskových „nadřízených“ do toho jdou skutečně prsama. Tahle školní GRTéčka, zdravá jsou jak v jídle éčka. Koordinátor pro školu naší servíruje je jak sladkou kaši. Máme splněno. Tečka! V každej správnej nalejvárně norimberskej trychtýř slouží zdárně. K hlavám se jen přiloží a dětem místo paroží evropské myšlení vyraší primárně.

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

32

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

501. Devizové rezervy ČNB v srpnu stouply o dalších 2,1 miliardy eur. Suma zahrnuje nákupy na trhu i příliv peněz z EU. V červenci centrální banka na boj proti posílení koruny vydala 8,3 miliardy korun. V srpnu to podle všeho bylo výrazně více, zřejmě kolem 30 miliard. Jen za poslední rok „v sejfech“ ČNB přibylo 16 miliard eur a rezervy v součtu činí 70 miliard eur. To bude na konci průšvih! Děda eura na koruny přepočítává, nul se mu na kalkulačce nedostává. Rusnok na bilionech sedí k zářné budoucnosti hledí. A penzista dvacky přepočítává. 515. Ředitel elitního pražského gymnázia: Valachová má tolik návrhů, až se mi točí hlava. Prostě ví, co je správné, a dostane to do nás, i kdyby se nám to nelíbilo. I Diensbierův kůn bílý však na ministerstvu bude jenom chvíli. Životnost ministra školství je 20 měsíců v průměru a k tomuto číslu můžete mít důvěru. Tenhle kůň bílý chvílemi fakt šílí. 531. Překážka se dá přeskočit či přelézt, zkrátka překonat. Nebo čekat až vám ji odnesou, odstraní. Vzdělávání, tedy příprava na úspěšné začlenění (mladých) lidí do společnosti je v jádru založeno na překonávání překážek. Vaškův „učitelský pondělník“ pro vysloužilce čtení jako fík. Škola už nepožaduje výkony, produkuje všelijaké dysklony. Se vším co napsáno souhlasí Černík. 537. Dnes od dvou v Koruně Gévečka kolportáž, děda se chystá o tom napsat reportáž. O tom jak tam bylo živo a jak proudem tekl rum i pivo. Dobře tam bude, žádná kamufláž. 538. Za prokrastinaci u velmi inteligentních a kreativních lidí může dle odborníků často nejasně definovaná pracovní doba a svoboda, kterou tito lidé při organizaci svého času mají. Včera v Koruně téma diskutováno, Standou i Pavlem obhajováno. Další důkaz jak ve firmě GV svoboda škodí, redaktoři dělají jen to, co se jim hodí. Ruším prokrastinaci a je vymalováno!

**

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

33

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

HLÁŠENÍ ŠKOLNÍHO ROZHLASU

aneb „kdo chce vidět Idiota, ať se dostaví do ředitelny“ P Poosslleeddnníí ddoobboouu m míívváám m ssnnyy Ne, že bych je neměl dříve a netěšil se na nějaké další, ale mám je. Barevné a až příliš konkrétní. Například dnes jsem byl ve snu v Brně. Ono to nebylo zase úplně Brno, ale vešel jsem do dveří jakési brněnské akademie múzických umění. Tam byl nějaký saxofonista a hrál jenom pro mne. Pak jsem dopsal v tamní kavárně článek a na skateboardu se pokusil dojet po D1 domů. Netuším, jestli to byla služební cesta, nebo výlet, nebo cokoliv jiného. Tak nějak to teď vypadá se školstvím, a tam nevím, jestli sním, či bdím. Barevné obrazy, iluze, plány, slepé uličky, žádné uličky. Žádné plány. Alegorie všehochuti. Jestliže nevím, kde je skutečnost. Zda sen není jen prodlouženým přesčasem času mého, pak bych měl možná vykazovat přesčasovou práci. Jestli ne, pak obrazotvornosti a nápodoby jsou kulturou mého jsoucna. Výpotkem mysli, která hledá, koho by oslovila a dostala na tu „svou stranu“. Stejně tak se chová i ta velká kultura, reprezentovaná literaturou čehokoliv, divadlem, expandujícími filmovými žánry a obrazy bobtnajícími až k třetí dimenzi. Kultura, kterou všichni školou povinní znají. Učitelé ji berou jako tyčku, která pomáhá rostlince vyrůst a žákovi dospět v sociálně zodpovědného, pokorného a vzdělaného absolventa. Žáci berou kulturní návaly a apendixy jako vytržení ze schémat rozvrhu. Co potěší žáka více, než návštěva kina. Dříve byla na druhé straně soudružka dojička a soudruh soustružník, ruku v ruce a zády k ostnatému drátu oddělujícího špatný svět kapitalismu. Prošli jsme na představením dobou Mementa i Kolji. Vyslechli jsme Kryla i Mozarta. Dnes objevujeme The Beatles a spousty revivalů Kultura je prostě červenou nitkou školy a vzdělávání vůbec. I ta kultura obecná, terminus technicus pro výtvor výhradně člověčí. Kultura projevu. Psaného i verbálního. Pozdrav „dobrý den“ vytlačuje obecně oblíbené „dobrej“. Co mi to dá práce učit správnému tvaru žáky. Někdy i dospělé.

Kulturní vzorce jsou odvislé od vzorů, od výchovy. Kultura řeči jde ruku v ruce s kulturou oblékání. Klobouky našich dědečků nahradily vytahané a špinavé tepláky. Kam až to půjde? Jak daleko chceme kulturu posouvat? Až na okraj? Pak jistě přepadne. Dolů. Možná na začátek. Aby bylo i dobrým kulturním novinkám učiněno za dost, pak rychlost komunikace, je předností přenosu kulturních schémat. Technologie umí zkulturnit i nekulturní prostředí. Umí jej samozřejmě i převážit na citlivé společenské váze na stranu odvrácenou. Ale to je v rukou těch s kulturou zacházejících. Vím, proč bychom měli žáky lákat do divadel, koncertních síní a slušných restaurací. Musí tam vnímat pokoru všeho lidského, protože naučit se být kulturním člověkem, to dá spousty práce. V divadlech je to slovo, gesta, emotivní kouzlo okamžiku, schopnost prezentace i reprezentace témat. Koncertní zázemí učí nás malé i velké naslouchat. Učí nás pokorné trpělivosti k něčemu, co nás přesahuje. Ticho uvnitř nás nahradit něčím, co rezonuje lidskou duší. A jak je to se slušnými restauracemi? Chceme tam, často. Máme i tam příležitost reprezentovat zejména sebe. Mít v ruce jen ty správné nástroje, sklo i porcelán. Komunikovat s obsluhou a cítit se jako partner. Prožít si tolik očekávaný okamžik, kdy na konci nemusí být třeba … utěrka. Učení nápodobou je důležité. U nás post opů je to základ utváření se. Dejme si záležet na tom, aby nás kultura v jakémkoliv množství, obklopovala. Třeba i ve snu. Raději však v životě. Kniha přeci není jen knihou, je mnohdy darem. Procesem, kdy prostřednictvím NÍ, umíme i mluvit. Někdy i mezi jejími řádky. Třeba i já a teď mluvím mezi řádky. Třeba i trochu nekulturně. Probrat to můžeme pátého dne letošního listopadu za mírně pochodového tempa někde mezi Nejdkem a Kraslicemi. Rozhodně nám při tom nevyschne v ústech. Slibuji. U aparátu byl Pavel Janus (PjŘ)

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

34

GÉVÉČKO 02 – 2016/17

KONEČNÍK aneb

NA POSLEDNÍ STRANĚ vyhrazeno pro pana šéfredaktora

Jak nám to nevyšlo

P

táte se co? Přece krajské volby. V nezřízené touze sáhnout si na peníze volebních stran, se náš Chameleon nechal zlákat a vyrobil několik volebních spotů. Dnes už ví, že tudy cesta nevede, proto se provinile krčí vpravo dole a slibuje a slibuje. Evidentně to pochytil při nadměrném sledování předvolebních debat. GV je ovšem seriózní tiskovina, a tak, když už jsme se smočili, musíme věc dotáhnout do konce. Pokročíme tím i v plnění strategického cíle letošního ročníku (jsem zvědav, jestli nás Miloš pochválí) o postupném pronikání současnosti do zatím ryze vzpomínkové tématiky našich rubrik.(I když letošní krajské volby jsou už také jen vzpomínka.) A to nemluvím o tom, že jsme i my měli i svá želízka v ohni a to jak z řad redaktorů, tak i abonentů. Asi jsme pod ten oheň málo přikládali. Pryč jsou naše naděje na čtyři dopisovatele GV, kteří jako členové zastupitelstva budou mít přístup i k těm superutajovaným informacím. Na druhé straně se teď, když nám to nevyšlo, mohu vydávat za naprosto objektivního, nikomu nestranícímu komentátora. Ukázalo se, jak dobré bylo nasadit na kandidátku ty, kteří patří mezi současné starosty či místostarosty. Vždyť třeba široká koalice v čele s karlovarským primátorem má svých 5 mandátů obsazených ze 100% takovými lidmi. Totéž platí i pro výsadek ašského výběžku, kde 2 ze 3 mandátů obsadili starostové Aše a Krásné a tím třetím do mariáše z této kandidátky je místostarosta Chodova. A nejinak jsou na tom i ostatní: u Pirátů 2 ze tří zvolených, u komunistů 3 z 6 a i socialisté posadí do svých lavic starosty Chebu, Sokolova i Ostrova. Má-li se někdo ujmout krajské vlády, potřebuje mít v pětačtyřicetičlenném zastupitelstvu nejméně 23 hlasů. Takže ten, v mnoha krajích při-

Měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov

pravovaný model: nepustit Andreje k lizu, se v našem minikraji s osmi stranami v zastupitelstvu bude realizovat obtížně. Vše nasvědčuje tomu, že mnohem reálnější je místní kopie současné vládní koalice. Počítejte se mnou: ANO má 13 hlasů, ČSSD 8, což dává dohromady už 21 a navíc uchovává pro současného hejtmana a dva jeho náměstky možnost podržet si svá dobře placená křesla uvolněných členů rady kraje a nehledat si nové zaměstnání. Potřebné dva hlasy může dodat kterákoli ze zbývajících stran a čím jich může přinést více, tím bude vřeleji přivítána. Nechám se překvapit, uvidím jak dobrý jsem prognostik. A překvapení karlovarských krajských voleb? Překvapivý sešup KSČM, vítěze minulých voleb, která přišla o více jak 50% mandátů. Tři mandáty Okamurovců a tři mandáty pro Piráty (ti za ně vděčí především Mariánským Lázním) potvrzují fragmentaci zastupitelstva obdobnou i v jiných krajích. Závěr: Gévéčko by se mělo vrátit domů z vandru do přítomnosti, přinejmenším do té politické. Vzpomínky jsou spojené s dobou, kdy jsme byli mladší a to, jak jistě uznáte …

**

35

CO TAKHLE ZAJÍT SI DO DIVADLA?

Hlediště Karlovarského divadla a exteriér Západočeského divadla v Chebu

GÉVÉČKO č. 2/2016-17 – měsíčník vysloužilců a zasloužilců ISŠTE Sokolov – vydáno v Sokolově v restauraci Koruna – 18. 10. 2016 v 15:00 SEČ