Aconcagua. Sicílie. Írán. Red Rocks. Ama Dablam. Irsko. Hoek. Páleníček. Jak na expedici. Base Jump

Aconcagua . Sicílie . Írán . Red Rocks . Ama Dablam . Irsko . Hoek . Páleníček . Jak na expedici . Base Jump

EXKLI

WW W.M ONT ANA.C Z

2013.3

ČESKOSLOVE

EZ NSKÝ L

LD

VNĚ: A ZI

ON N

O

.H

ČAS ECKÝ

OPI

S

3.49 €

79 Kč

PŘEDPLATNÉ 400 Kč/16.9 € (SK) 1

KEYWORDS

Fair Head, Northen Ireland, rock climbing

Alex Honnold, Valley of Elbe, interview

OBSAH

Úvodník Roman Genčur

2

Anketa

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Fair Head Martin Fickweiler

4

Projekt za Xb a spánek v centru Prahy Stanislav Mitáč

4

8

8 Basejumping, Traunstein, Martin Trdla

Aconcagua, Punta de Vacas, Penitentes, Lhakpa Sherpa

Fontainebleau, poetry

Himalayas, mountaineering, Ama Dablam

Sicily, San Vito lo Capo, Monte Monaco, Cattedrale nel deserto

Wingsuit flying Petr Slavíček Aconcagua: dobrodružství mezi dvěma oceány Dora Vaňourková

14

16

Fontbáseň Tomaso Greksák

20

Kráska s náhrdelníkem – Ama Dablam Radek Moravec

24

Sicílie climbing trip Ondřej Petrů

28

Nikdy nevíš… David Pokorný

34

Red Rocks Roman Gencur

38

Na skialpy do země peršanů Petra Šoubová

42

16

Krásnější než hory jsou jen hory, kde jsem ještě nebyl Martin Krejsa, Leopold Páleníček Kletterführer Höllental Rax und Schneeberg omas Behm

46

20 52

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Competitions

Recall, via ferrata sets, equipment

Henry Hoek Pavel Roháček

56

Slovo předsedy Zdeněk Hrubý

58

Zajímavé knihy

59

Tatry Jozef Gurník

60

Na pultech

62

Závody Marie Dichtlová, Tomáš Beneš, Igor Haša

64

A zase ty sety! Tomáš Roubal, Jiří Hrdina

68

A jdi… Martin Stolárik, Petr Resch

70

Hovory z Montany Iva Šemberová

72

24

Gerke Hoekstra, The Brasser E3,5c, Fair Head, Severní Irsko foto: Martin Fickweiler Král a celé Království z nadhledu, Adršpach

38

foto: Petr Piechowicz foto: Petr Piechowicz

1

ÚVODNÍK

Roman Genčur Tak jsem se právě vrátil z Grand Canyonu. Trekking mě všeobecně dost štve, ale moje buchta chtěla mermomocí na nějaký pěší výlet, tak jsme se teda rozdělili a já si to dal na dno a pak zase na vrch, nějakých sedmadvacet kilometrů a tisíc šest set metrů převýšení za čtyři hodiny (spíš jsem běžel, než šel). Teď sedím před americkou modlou – mekáčem – a nemůžu chodit. Míříme teď do Bishopu, možná dáme trochu boulderingu, ale hlavně nás láká Owens

A N K E TA

diná volba. A tak ve šlépějích největšího frajera všech dob, Míry Šmída, kráčím dál po tom našem kulatém světě. Co se týká nějakých životních plánů, tak příští rok budu asi zase přes léto v  Kanadě, kvůli práci, nahrabat nějakou cash. Ale před nebo po (tedy na jaře nebo na podzim) bych zas rád jel do USA. Ale pochybuju, že moje holka Zuza se nechá zase přemluvit a pojede do Kanady potřetí. Anebo možná jo. Nebo polezu s  Čebrenem, Tomem, Tondou, Stanleym anebo třeba s Peterem Croftem, kterého jsem nedávno potkal. Nebo má snad někdo ze čtenářů Montany chuť na trochu dobrodružství v Ameru? Mějte se v té naší malé zemičce uprostřed Evropy dobře! Ze země za velkou louží váš světoběžník

Co ti v poslední době nejvíc vrtá hlavou?

Je to nový projekt stavebnice dalšího ultralightu pro mé létání. Jestli se to podaří, tak by mohlo být za 800 až 1.200 hodin čistého času hotovo. Josef Rakoncaj Prvovýstupy na písku i v Himálaji. Dvakrát (různými cestami) na K2. Vždy svůj. Prostě Sir Joseph

2

River Gorge, který nám všichni doporučují. Tak uvidíme, co z toho bude. Jo a kolik mi je? No mně je akorát čtvrtstoletí. Ale žádnej mladík už bohužel nejsem. Těch devět deset let, co jsem střídavě na cestách po celém světě, se na mně asi nějak podepsalo. Myslím, že dost devastačně. Zrovna včera mi nějaká místní buchta tipovala třicet sedm. No, co se dá dělat. To je holt daň za tenhle způsob života. Za to, že jsem se ještě ve světě  neztratil, vděčím létům stráveným v kroužku orientačního běhu. V šesti mě poprvé vyslali samotného do lesa, s buzolou na krku a mapou v ruce (ta mi opravdu nic neříkala). Po vzoru horolezců jsem si vylezl na nejvyšší pařez. Jenže ne proto, abych viděl dál, ale proto, abych brečel a volal maminku. Nepřišla. Tehdy jsem se z toho musel dostat sám. A tak je to od té doby – přes všechny průsery, které mě na mých cestách potkaly, jsem se dostal sám. A když jsem se někdy v  patnácti rozhodoval, co dál s  načatým životem, zevlařina pro mě byla jasná a je-

Vrtá mi hlavou, jestli se nakonec terorismus v  Pákistánu nerozšíří i  do Baltistánu, kde provozujeme  pod ledovcem Čhogo-Lungma naši jedinou českou himálajskou nemocnici... Dina Štěrbová První čs. horolezkyně, která vylezla na osmitisícovku – 1984. Od r. 1977 držela 17 let národní výškový rekord. Od r. 2006 spoluprovozuje v Karákóramu jedinou českou himálajskou nemocnici

Jak se vrátit k rytmu přírody a dokázat eliminovat zhoubný vliv toho blázince, co teď panuje.

Jiří „Šťáva“ Šťastný Známý pískovcový lezec, nyní člen VV ČHS

Fair Head Na pobřeží Severního Irska se nachází lezecká oblast, která je podle mého názoru jedním z nejlépe střežených lezeckých tajemství Evropy. Kvůli svému focení jsem během let procestoval stovky lezeckých oblastí po celém světě, a  přitom jsem něco tak kvalitního, jako je Fair Head se svou absolutně tradicionalistickou etikou, přehlédl. O oblasti jsem se dozvěděl teprve nedávno během přednášky právě o britském tradicionalismu. Popis pro mě do té doby neznámé oblasti nenechal nikoho na pochybách, že je třeba se přes La Manche vypravit: Jedná se o nejlepší skalní lezení v Irsku, vysoký strmý doleritický útes Fair Head, nabízející impozantní linie na dvě až tři délky. Jakmile se tam člověk dostane, může vidět podél oceánu pět kilometrů dlouhý a na mnoha místech až sto metrů vysoký útes bez jediné stopy po nějakém lezení.

4

Severní Irsko Nejlepší skalní lezení v Irsku, vysoký strmý doleritický útes Fair Head s impozantními liniemi na dvě až tři délky

Rogier Koppejan na vrcholu útesu Gerke Hoekstra v cestě Salango E3,5c

Silnice vedoucí k Fair Head v Severním Irsku jsou stále užší a  opuštěnější. Projíždíme kopcovitou krajinou, která je na první pohled náhodně rozčleněná ručně skládanými kamennými zdmi. Z lezeckého hlediska je krajina nezajímavá a  jen těžko se dá uvěřit, že se tady někde skrývá takový skvost, jakým Fair Head má být. Zastavili jsme s  autem mezi řídkou skupinou stromů u staré usedlosti a zno-

v  okolní krajině. V  blízkosti zchátralé usedlosti jsem nečekaně narazil na ženu, která mi vstřícně nabídla, že pokud chceme, můžeme si vedle ruin postavit stany a zbytky staré usedlosti využívat jako náš base camp. Pak nám paní McBrideová ukázala cestu k vrcholu útesu a s větrem v zádech, který si pohrával s jejími sluncem prozářenými šedivými vlasy, odešla. Zanedlouho jsme se konečně za pomoci průvodce z roku 1989 trochu našli a dostali se na vrchol útesu. Ovšem ani zde ještě nebylo vyhráno, protože bylo nutné se ve stěně zorientovat, dívali jsme se na ni z nezvyklé ptačí perspektivy, na rozdíl od běžného pohledu zpod skály. Pro nováčky tedy vcelku obtížný úkol. Ovšem hned s  koncem prvního lezeckého dne můžu konstatovat, že Fair Head se jeví jako opravdový lezecký ráj. Všechna má předchozí očekávání byla překonána. Kvalitní a náročné cesty, dobrodružství ryzího britského tradicionalismu a  neskutečně vzdušný pohled na oceán. To jsou všechno kvality, které vám útes Fair Head v Severním Irsku dopřeje. A pro mě jasný závěr. Fair Head řadím bezpochyby mezi první tři nejlepší lezecké oblasti v Evropě.

vu se nervózně dívali do mapy. Může to být majetek Seana McBridea, kde mají začínat značky vedoucí až na hranu útesu? Po další chvíli bloudění jsme zastavili na štěrkovém parkovišti vedle velké farmy. Psi štěkali na dvoře a stovky ovcí bečely na loukách kolem nás. Zatímco mí lezečtí partneři Gerke a Rogier začali energicky a  rozhodně třídit svou horolezeckou výstroj, já se snažil zorientovat Rogier a Gerke po úspěšném výstupu

5

První štand cesty Born to Run, E4,6a

Lezení ve Fair Head Kdy tam jet: Nejlepší roční období pro lezení ve Fair Head je léto, ale pokud nenastane delší období dešťů, dá se lézt také na jaře a  na podzim. Ovšem nezapomeňte, že jste v  Británii a  déšť je zde na denním pořádku, stejně jako od oceánu neustále foukající vítr. Jak tam jet: Ideální spojení je letem do Belfastu a pak si najmout auto a přes Ballycastle dojet k  jednomu z  parkovišť nedaleko útesu (trvá to asi 2 hodiny). Kde bydlet: Přenocování ve stanech za pět liber na noc je povoleno na pozemcích Seana McBridea. Pokud upřednostníte postel před karimatkou, můžete se obrátit na pana a paní McBrideovy a ti vás rádi za poplatek ubytují ve své zemědělské usedlosti.

najdete zde jediný nýt, vše je třeba si odjistit, ale to už samo o sobě vychází z  toho, že se jedná o  tradicionalistickou oblast. Skála samotná je krásně členitá a  k  zajištění nabízí nepřeberné možnosti. Ovšem je třeba dodat, že lezení zde je velice fyzicky i psychicky náročné.

Rogier Koppejan ve druhé délce Face Value, E4,6a

Co si přečíst: Ideální je průvodce Fair Head: Rock Climbing Guide (ISBN 0-902940-18-X). Jaké je lezení: Fair Head tvoří tmavě zbarvený dolerit a cesty jsou až 100 metrů dlouhé. Ne6

Jaký matroš: Dvě sady camalotů Black Diamond Dvě sady vklíněnců Stometrové lano na zřízení trvalé slaňovací trasy včetně chrániče na lano proti prodření Několik různě dlouhých kulatých i  plochých smyček Dvě lana půlky A rozhodně přilbu

Pozor: Uvědomte si, že se pohybujete na soukromých pozemcích a podle toho se také chovejte, majitel má nezpochybnitelné právo vás z  pozemku vykázat a  máte po lezení, protože se nedostanete k hraně útesu. Co další aktivity: Oblast kolem Fair Head je ideální pro celodenní túry. V  čase, kdy nepřeje počasí, ať už kvůli větru nebo dešti, doporučuji rybaření, návštěvu ostrova Rathlin Island a  samozřejmě místní whisku. V  některých kavárnách v  Ballycastlu se dá najít i wifi.

text a foto

Martin Fickweiler

Rogier a Gerke v druhé délce Born to Run E4,6a

Martin Fickweiler (Narozen v Nizozemsku v roce 1977.) „Již od dětství jsem vzdorovitě hledal různé cesty ke svobodě a  nikdy jsem se doopravdy necítil být součástí společnosti. Snil jsem o  cestování kolem světa a  objevování nových krajin. Protože žiji pod úrovní hladiny moře, na jednom z nejplošších míst naší planety, bylo pro mě logickým krokem stát se horolezcem. Když jsem trochu vyrostl, naučil jsem se, jak používat lana, a  začal jsem lézt po budovách. Poté, co jsem se v  lezení zdokonalil, jsem chtěl začít objevovat nové cesty a  vzdálené oblasti. Nejistota zažívaná při cestách do takových míst a duševní i fyzické výzvy mi daly intenzivní pocit svobody a přiměly mne, abych byl ostražitější k době, ve které žijeme. Naučil jsem se, že moderní společnost nám poskytuje hodně pohodlí, ale polyká náš čas, a  proto ovládá naše životy. Mým největším úspěchem v životě je mít tolik volného času, jak jen to je možné, abych mohl dělat to, co miluji ze všeho nejvíce: trávit čas s  rodinou, lézt po skalách a fotografovat. Během mé kariéry lezeckého fotografa se toho stalo mnohem víc než jen to, na co nakonec zůstanou dobré vzpomínky. Některé fotografie mám rád právě proto, že dokáží zastavit tu jedinečnou chvíli, která se už nikdy nevrátí. Pro mě je dobrá fotografie střípkem života, který nechává divákům prostor pro otázky a  fantazii. Aranžuji své fotografie co možná nejméně, to raději udělám obrázek, který nemusí nutně být nejdokonalejší. Vždy se pokouším fotografovat lidi tak, abych co nejméně zasahoval do toho, co právě dělají. Od loňského roku, kdy jsem začal fotografování studovat, se čím dál víc zaměřuji na fotografování v dokumentárním stylu. Věřím, že v  časech, kdy je s  tolika věcmi manipulováno, čímž se pak tyto věci stávají možnými, jsou dokumentární fotografie a skalní lezení dvě čisté aktivity, které pro mě vždy budou znamenat výzvu!“ Některé z  lezeckých úspěchů Martina Fickweilera: Prvovýstupy v  Alžíru, Kanadě, Grónsku, Itálii, Peru, Surinamu a USA. Sedm výstupů na El Capitana, z nichž stojí za zmínku: „The Nose“ v jednom dni, „Zodiac“ v zimě a „Lurking Fear“ sólo. Všechny tři věže v  masivu Torres del Paine (v  Patagonii) zdolal v  jedné sezoně. Podnikl sólo expedici na Sam Ford Fjord (na Baffinově ostrově, více Montana 2/2012) či výstup na Broad Peak. Sponzorován firmami: Bergans of Norway La Sportiva Více informací na adrese: www.martinfickweiler.nl

Přenocování u Seana McBridea

7

ROZHOVOR

8

Návrat krále Xa s Honzou Zbrankem

Projekt za Xb a spánek v centru Prahy Tak vypadá pracovní cesta podle Alexe Honnolda Americký horolezec Alex Honnold (*1985), který bez lana a za jediný den vylezl tři nejvýznamnější stěny v Yosemitech, se v dubnu objevil v Čechách a na Slovensku. Také u nás potvrdil, že toho za jediný den stihne opravdu hodně. Můžete se o tom přesvědčit v reportáži ze zákulisí jeho návštěvy Prahy a Labáku. Čtenářům Montany také poskytl exkluzivní rozhovor. V něm se například dočtete, co plánuje do budoucna, proč nejí maso nebo v jakých situacích si připadá nejvíce stupidně.

Stává se mi to celkem často. Před cvakáním prvního kruhu nebo nepříjemně vysoko nad ním. Představuji si, jak by se ve stejných místech v klidu procházel Alex Honnold, a  to navíc bez lana. Občas mi to pomáhá. Proto se docela divím jeho leknutí, když se ho po cestě do Labáku v autě ptá-

me, jestli chce zkusit tradiční cesty nebo sportovní. „Každopádně ty nový! Nemám rád strašidelný věci jako Adršpach!“ S  Alexem je legrace už při výjezdu z  Prahy. „Co to támhle máte za komunistický rakety?“ ukazuje na Žižkov. Tak si ho také dobíráme, jestli by raději nešel boulderovat na ošlapané kameny na

Petříně. Říkám, že by to bylo to nejhorší, co kdy viděl. „Blbost, nejhorší oblasti byly na Slovensku!“ tvrdí Alex a vypráví o „super znečištěných skalách“ a lezení za deště. Tenhle zážitek absolvoval během své návštěvy filmového festivalu Hory a město. V průběhu dubna bydlel osm dní v bratislavském hotelu a Bratislava se mu stala, jak říkal: „novým domovem“. Vzpomínal hlavně na večírky, z nichž některé trvaly do sedmi ráno. Kromě Bratislavy byl Alex Honnold ještě ve Vídni a v Budapešti. Rána trávil v  průběhu své tour po střední Evropě hlavně tím, že běhal a poznával tato města. „Běžím takhle v centru Prahy a najednou vidím svůj obličej na plakátu. Pane jo, to jsem já!“ směje se Alex. Odpoledne má autogramiádu v Rock Pointu na Národní třídě a přednášku v lezeckém centru SmíchOff. Do té doby ale stíháme pár cest v Labáku. Je krásně, zatím nejteplejší den v roce.

Polezu bez maglajzu. Nechci riskovat mezinárodní skandál Když se blížíme k Labské Stráni, všímá si Alex stolových hor v Německu. Přibližně před šesti lety byl v Sasku s americkou skupinou natáčet film Sharp End. „Tehdy jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Teď už to tady trochu znám. Už jsem vlastně skoro místňák, když bydlím v Bratislavě.“ Přicházíme pod Trůn na pravém břehu Labe. Už teď je docela teplo a ruce se potí. Vysvětlujeme Alexovi, že oficiálně je tu maglajz zakázaný, ale že většina lidí ho používá. „To zní stupidně,“ nechápe a dodává s úsměvem: „Polezu bez něj. Nechci riskovat mezinárodní skandál.“ Z  rozlezového IXb kvůli vlhkému chytu vypadává, ale je vidět, že mu to nijak nevadí. Já mezitím stoupám po jeho laně s brašnou

Poslední relikvie Xb

9

ROZHOVOR

objektivů u  pasu. Rozveseluji okolí svojí jumarovací technikou, ale beru to jako jediné dnešní posilování. Alexovo lano navíc hodně pruží, používá jednoduché o průměru 9,1 mm. Shora ze vzduchu si mohu parádně vychutnat Alexův precizní a tichý styl lezení. Jako by lezl spíš očima než silou. Po hodině ve visu se mi začínají odkrvovat nohy, škrtí mě prsák, brašna i foťák, ale pořád si to divadlo užívám. Občas prohodíme pár slov. Ve vrchní části Poslední relikvie (Xb) Alex vypadává ze zpoceného chytu. Linie ho ale zaujala, takže si ji nechává nacvakanou. V lezení se střídají s Honzou Zbrankem, stavěčem cest na pražské SmíchOffce. Pokud by se na ně díval někdo mimo obor, myslím, že by podle lezení nepoznal, kdo je větší hvězda. Těsně před odjezdem se Alex pouští do druhého pokusu. Kolem pravého poledne, při 30 °C na slunci přelézá Xb bez maglajzu! Jak už jsem napsal, zatím v  nejteplejším dni roku. „Poslal jsem projekt, takže už jsem spokojenej,“ hlásí nadšeně Alex a svižně se vracíme k dodávce. Za dvě hodiny začíná autogramiáda. „Fakt se omlouvám, že kvůli mně musíte odjet tak brzo.“ Je na něm vidět, že by v  Labáku nejraději ještě chvíli zůstal. Při příjezdu do Prahy usíná na zadním sedadle. Jeho program je nabitý a  času na odpočinek moc nemá. Říkal mi, že se často vůbec neorientuje v tom, co se kolem něj děje, kam ho kdo vozí a  podobně. Také v  Rock Pointu na něj čeká spousta nových lidí. Alex se probírá na Národní třídě a převléká se do košile na kraji přechodu pro chodce. Trochu hektický život. Na druhou stranu – nemusí chodit do práce. Po autogramiádě si kolem páté odpoledne Alex odskočil na vegetariánský oběd a přesunul se do lezeckého centra SmíchOff, kde vyzkoušel pár cest. V osm začala jeho prezentace. Vyprávěl o lezení na Borneu nebo v africkém Čadu a odpovídal na spoustu otázek z publika, kde se tísnily přibližně tři stovky lidí. V autě říkal, že už ho ty přednášky nudí, že je snad odprezentuje slovensky stylem: „Špára – lano, špára – no lano, špára – no lano...“. Myslím ale, že si nakonec svou poslední show před návratem do Ameriky užil. Nikdo se ho totiž nezeptal: „Co na to říká tvoje máma?“ Také pro mě byl den s tímto usměvavým borcem hodně inspirativní. Viděl jsem, že i jemu nebylo příjemné cvakat druhý borhák v šesti metrech nad zemí. Jeho yosemitská sóla tím pádem přestávám naprosto chápat. 10

Možná mě chytne cyklistika, prozrazuje Alex Honnold (Rozhovor vznikl dne 18. 4. 2013, při cestě z Labáku do Prahy. Hovorové výrazy byly ponechány pro větší autenticitu.) Jaký byl tvůj první dojem po příjezdu do Prahy? Řekl bych, že věže na domech a všechny ty malý katedrály. Prostě skvělý budovy, parádní město. Porovnával jsem to s Budapeští, Vídní a Bratislavou, kde jsem nedávno byl. Takže jsem si říkal, vypadá to tu podobně jako v Budapešti, kde se mi líbilo. Zcela jistě je Praha mnohem hezčí než Vídeň a Bratislava, tyhle města mi přišly docela nudný.

Před několika lety už jsi v Čechách byl, když jsi lezl v Adršpachu. Jak ses dozvěděl o Labáku? Poprvé jsem o  Labáku slyšel od Adama Pustelnika minulou sezónu v Bulharsku, říkal jsem mu, že se sem chystám na přednáškovou tour a on hned: „Tak to musíš jet do Labáku, tam je to úžasný. Jako v Red River Gorge, super kvalitní sportovní lezení!“ Sliboval mi taky, že to není právě jako Adršpach, ale že si to tam člověk užije a je to zábava. A jak se ti to teda dnes líbilo? Jo! Slušně mě to ohromilo! Ale zatím nemůžu soudit, lezli jsme jenom na jednom úseku masivu. Jak jsem viděl, je to pěkně velký údolí a já si vyzkoušel jen deset metrů širokej úsek.

Návrat krále Xa

Jinak to bylo nádherný lezení, dobrá skála, zřejmě by to bylo lepší s maglajzem, ale pořád to bylo „super good“!

Prostě miluju sladký Musím se zeptat na tvé sólování. Motivuje tě víc pohled na skalní linii, nebo je to od začátku něco uvnitř tebe? Myslím, že obojí. Asi je to něco uvnitř, nevím. Velká a  známá sóla pro mě znamenají hlavně nádherný cesty, který jsou historický, ikonický a tak podobně. A tyhle cesty vždycky nějakým způsobem upoutávaly moji představivost, například Moonlight Buttress nebo Half Dome, což jsou klasické, perfekt-

ní linie. Takže pro ně je velmi jednoduché se nadchnout a říct si: „To je přesně to, co chci lézt.“ Sportovní cesty podle mě tuhle představivost neupoutají. Například dnes, taky tam nebyla žádná cesta, která by vyloženě vyčnívala, abys mohl říct: „To je ta ohromující linie přesně uprostřed.“ V  televizním dokumentu od National Geographic tvrdili, že jsi talentovaný, dokonce jako Michael Jordan. Cítíš se tak? Ne, proboha. Vždyť jsi mě dnes viděl lézt.1 Určitě nejsem talentovaný, ale chodím lézt často, vlastně skoro pořád. A  tak to dělám už několik let. 1 Alex naráží na jeho pád v rozlezovém IXb. (pozn. autora)

Šéfredaktor Montany tvrdí, že musíš být pořád opilý, když tě vidí lézt. Piješ alkohol? Ne, ve skutečnosti vůbec nepiju. Ještě jsem nezačal, ale jsem si jistý, že jednoho dne začnu. Také jsem se dočetl, že nejíš maso. To je pravda, přestal jsem jíst maso kolem posledních Vánoc. Cítíš se po tom lépe? Je to docela zajímavé. Hodně jsem o tom četl a momentálně se cítím o hodně lépe, hlavně z morálního a etického pohledu. Jsem rád, že už nepodporuji ten systém.

11

ROZHOVOR

čiva, miluju čokoládu, koláče... Prostě miluju sladký. Počteš si raději v tištěném lezeckém časopise nebo na webu? V  tištěným. Sice většinou hledám novinky on-line, ale mám radši tištěný časopis, ve kterým si můžu listovat fotkama a  zjistit, co se děje. V pořadu 60 Minutes od stanice CBS říkali, že jsi ukradl rodinnou dodávku, abys mohl jezdit za lezením. Jak to teda bylo? Tu svoji první dodávku jsem si jenom půjčil. Postupně jsem ji teda zničil, ale neříkal bych tomu kradení. Taky jsi v tom pořadu tvrdil, že nebudeš sólovat donekonečna. Asi budu lézt bez lana pořád, ale už to nebude to nejtěžší „hardcore“ sólování. A kromě toho, co dál? Nějaké těžké vícedélky? Něco jako třeba v  únoru prvovýstup2 v Mexiku? To nebylo tak těžký, jen jedna délka byla 8a+/8b. Jinak nevím, záleží, kam mě to zanese. Letos se chystám na dlouhý, až 50délkový cesty na Ajašku. Pak taky plánuju s kamarádem cyklo-tour po nejvyšších horách Kalifornie. Takže mě možná chytne cyklistika.3

Bojím se úplně stejně jako každý jiný Takže bavit se o vzdálenější budoucnosti je zbytečné? Plánuješ se někdy usadit? Moc rád bych jednou měl domek, rodinu a takovýhle ty věci. Ale skutečně to nevidím v následujících pěti nebo deseti letech. Uvidíme. Člověk nikdy neví, třeba potkám tu pravou ženskou a řeknu si: „Peču na lezení! Chci mít rodinu.“4 A už jsi nějakou takovou potkal? Co slečna, která s tebou sdílela malý byt ve filmu Honnold 3.0? Ještě ne. Momentálně už zase nemám holku. Strašně moc cestuju, takže toho na ni bylo moc a tak.... Ale je bezvadná, takže možná někdy, třeba se to nějak znova otočí.

Návrat krále Xa

Nezeslábl jsi kvůli tomu? Od té doby, co jsem přestal jíst maso, jsem si stále udržoval svůj tréninkový deník. První dva měsíce jsem se fyzicky cítil fakt hodně dobře. Nejspíš ale nelezu nijak těžší cesty. Není to tak, že když přestaneš jíst maso, jde ti to hned líp. Ale lezl jsem vícekrát za týden, vydržel jsem víc hodin cvičení a byl jsem v pohodě. Fyzická výkonnost se mi po dobu tří měsíců zlepšila, ale po tomto období jsem se cítil

12

šíleně unavěně. Podle toho, co jsem četl, je to důsledek změny metabolismu, který člověk cítí po výrazné změně diety. Teď bych řekl, že se to zase vrátilo do normálu. Takže stručně: žádná výrazná výkonnostní změna, nicméně se cítím výrazně lépe. Máš nějaké zlozvyky? Jak vidíš (Alex si přidržuje igelitku s muffiny – pozn. autora), jím dost sladkého pe-

Jak se stavíš ke svým hektickým přednáškovým výjezdům? Tohle je poprvé, co dělám takovouhle velkou tour. Mám smíšené pocity, ale asi to příští rok udělám znova. Pokud se chci živit jako profesionální lezec a dělat podobné pracovní akce, tak tohle je pravděpodobně ten nejlepší způsob, jak se s  tím vypořádat. Tady poznávám nová nísta, nové lezecké oblasti a  je to pro mě mnohem lepší než dělat přednášku v podělanym Chicagu. Na druhou stranu, dě2 Cesta My Regalo Favorito (8b, 19 délek), s Joshem McCoyem v oblasti El Portero Chico. (pozn. autora) 3 Na zmíněné nejvyšší hory chce Alex lézt „lehkými“ sólovýstupy kolem 7+ UIAA. (pozn. autora) 4 „Fuck this climbing stuff! I want to have a family.“

lat velké množství podobných akcí už trochu leze na nervy.

dešti nedalo. Bylo to vtipný, toho dne jsem flashnul boulder 8A, lezl jsem lépe než normálně, protože jsem si vzpomněl na Adama a ty jeho skřeky. Prostě jsem taky zatnul a držel se na krev.

Co tě na tom nejvíc štve? Myslím, že to nejhorší je odpovídání na stále stejné otázky typu: „Cítíš strach? Co na to říká tvoje máma?“ Chápu, že lidi tyhle otázky napadají, ale já už nesnáším své odpovědi, protože odpovídám pořád tím stejným způsobem. Tím nudím sám sebe, jsem unavený z toho, jak to pořád opakuju. Pak se z toho stávají fráze a já si připadám stupidně, jako blbec.5

Jaká je podle tebe ideální proporce mezi technikou, sílou a  psychikou, třeba v  procentech? Myslím, že na tom tolik nezáleží. Někteří lidé mají děsnou techniku, jako třeba Chris Sharma. Jako mladej měl hrozivou techniku, ale byl tak moc silnej! Takže jeho výkon tvořila tak z  devadesáti procent síla a  z  deseti procent technika. A  kdo ví, co měl v  hlavě. Ale po tom, co zestrárnul, se jeho technika hodně zlepšila, je pořád super silnej a  teď už i psychicky.

Teď trochu obecněji. Co si myslíš o budoucnosti lezení, bude se ubírat spíš stylem Adama Ondry – etrémně těžké a bezpečné, nebo tvým stylem – těžké a psychicky náročné? Myslím, že lezení půjde všemi způsoby, že bude pokračovat v tom, jak se vyvíjí teď. Něco je víc šílený, něco je „super super hard“, což dělá Adam... Podle mě je spíš lezení jako kruh, který roste do všech směrů. „I take my work seriously“

Jak vidíš sám sebe? Síla je docela malá, nikdy jsem pořádně necampusoval. Technika dost velká a psychika dost velká. Nicméně moje mentální odolnost

Měl bys radost, kdyby se z lezení stal olympijský sport? Já bych to ocenil, bylo by to fajn. Už teď je obrovský rozdíl mezi venkovním lezením a soutěžním lezením. Jsou to dva odlišné sporty. Dokonce i Adam říká, že nemůže pořádně dělat závody, protože leze hodně venku. To je podle mě bláznivý, protože on je tak zatraceně silnej! A dokonce ani on nemůže bez speciální přípravy závodit. Mě tyhle závody moc nezajímají, i z důvodu, že nikdy nebudu schopný závodit. Už jsi Adama Ondru potkal? Jo, minulý týden. Moc jsem ho nepoznal, ale vypadá jako pohodovej týpek. Je pro 5 „I feel stupid, like a douchebag.“

S Honzou Zbrankem

mě šílený, že dokáže trénovat tak nabuzeně, v  každým kroku jde na krev. Přál bych si, abych to taky dělal, ale od přírody lezu tak na sedmdesát procent. Prostě v  klidu, vyrovnaně. Adam jde v  každým kroku na max. Dám příklad, bouldrovali jsme spolu vevnitř, což pro mě znamená sranda s  kamarádama a  tak... Adam tam vybuchoval na celou stěnu: „Faaa! Caaa!!!“ No, ale tím pádem je tak silnej. Další den po tom jsem byl na výletě po těch nejmarnějších6 slovenských oblastech. Mimochodem, i  oni říkali, že to jsou nejhorší oblasti, ale jinam se tou dobou kvůli 6 „the shitiest Slovakian crags“

není tak vysoká, jak si lidé mohou myslet. Když lezu špatně zajištěnou cestu s  lanem, bojím se úplně stejně jako každý jiný. Mám strach, že spadnu, vypárám všechno jištění a  skončím na podlaze. Děkuji lidem z Rock Pointu a lezeckého centra SmíchOff, kteří Alexe Honnolda pozvali do Prahy, speciálně pak Tomášovi, Vandě a Honzovi ze SmíchOffky za zorganizování výjezdu do Labáku a spolupráci při fotografování.

ptal se foto

Stanislav Mitáč autor

13

BASE JUMP

nšího z sebeme ? Šílenci be udu sebezáchovy p záchvěvu dní blázni, co vě Nezodpo ota? Fanatičtí živ o si neváží adrenalinu? Neb na závisláci k k odvěké touze kr o jen další t jako pták? ta člověka lé

To vše je

mp –

Base Ju

lu z vrcho

foto

ký

áče čes

ilerSKI

víček M

Petr Sla

1 m) sk

in (1..69 te Trauns

ying ee Trauns

erem la. Nad jez per Martin Trd m base ju

tfl Wingsui

14

TAK JAK PTÁCI LÉTAJÍ A RYBY PLAVOU, THORSTEN CHODÍ. PRˇ ECHOD ALP ZA 49,5 HODINY NONSTOP HANWAG ProTeam: Thorsten Hoyer ([WUHPQėQiURĀQpDGORXKpWUHN\

ALASKA GTX® | KATEGORIE TREK 9\VRFHVWDELOQtWUHNRYiREXYY\UREHQD]SHYQp YRVNRYDQpQXEXNRYpNśçH.RQVWUXNFHVUHGXNRYDQìP PQRçVWYtPåYś]DUXĀXMHGORXKRXçLYRWQRVWDQHMOHSåt WYDURYRXVWDELOLWX'tN\SRVN\WRYDQpSHYQRVWLSRKRGOt DVWDELOLWėMHWDWRREXYYKRGQiQDWėçNpWUHN\Y NDçGpPWHUpQXQHERYtFHGHQQtW~U\

vimeo.com/hanwag www.hanwag.de/cz

Like us on Facebook

DOBRODRUŽSTVÍ MEZI DVĚMA OCEÁNY

„JDU HNED ZA PHILEM. KROK, ŠEST HLUBOKÝCH NÁDECHŮ A VÝDECHŮ, DALŠÍ KROK, ŠEST HLUBOKÝCH NÁDECHŮ A VÝDECHŮ. VĚTŠINOU SE MI PŘI VÝSTUPECH VLOUDÍ DO HLAVY NĚJAKÁ PÍSNIČKA, ODPOVÍDAJÍCÍ RYTMU MÝCH KROKŮ, ALE TENTOKRÁT NE. ASI NIC TAK POMALÉHO NEZNÁM.“

Stojíme tváří v  tvář pomyslné vstupní bráně královny And – nacházíme se v  údolí Punta de Vacas, ve výšce 2.350 m n. m. Já, šest Američanů, jeden Kanaďan a  dva průvodci společnosti Alpine Ascents ze Seattlu. Cestou z  Mendozy jsme v  městečku Penitentes zanechali část našich věcí a  jídla. Do základního tábora nám je pomohou dopravit muly. Abychom se dobře adaptovali na nadmořskou výšku, máme padesátikilometrovou cestu do základního tábora rozdělenou do tří dnů. Cesta s trochou nadsázky přiNa zpáteční cestě

16

pomíná přerod amazonské nížiny v poušť Gobi. Během dne je příšerné vedro, ráno neuvěřitelná zima. Pro výstup na Aconcaguu jsou nejtradičnější dvě cesty. Méně náročnou variantou je normálka, „výšlap“ jihozápadním údolím, náročnější je pak takzvaná „polská cesta“ vyžadující i  slušné technické lezení. Naše trasa by měla být modifikací „polské cesty“, těsně pod ledovcem chceme traverzovat a  napojit se z  „polské“ na normálku, čímž bychom horu přešli i z východu na západ.

Cesta údolím Punta de Vacas, v dálce Aconcagua a Ameghino

PO CELÉ HOŘE JE POSCHOVÁVANÉ JÍDLO A PLYN EXPEDIC Mezi tábory Pampa de Lenas a Casa de Piedra, kde trávíme první dvě noci, nás zastihne místní obdoba písečné bouře. I  tady „dole“ umí být vítr hodně silný. Očima plnýma prachu co chvíli sleduju muly, které se bezhlavě řítí úzkou horskou stezkou. Okamžik nepříjemného vzruchu přinesla zanedlouho nehoda jedné z  nich. Pád muly do divoké řeky pod námi a mačeta v rukou honáka, která ukončila utrpení zvířete, tak nějak dokreslily narůstající drsnost okolní krajiny. Základní tábor Plaza Argentina ve výšce 4.200 metrů je domovem několika stálých posádek. Jde o  nájemné kuchaře, nosiče a  lékařský personál. Zásoby jim dováží pravidelně helikoptéra. Ta si

Západ slunce v základním táboře Plaza de Mulas

na oplátku odváží shromážděné výkaly a odpad. Když přicházíme, jedna právě odlétá, ale jde o nouzový převoz dvou horolezců s příznaky vysokohorské nemoci. Z nedalekého ledovce vede do tábora přívod vody, kterou je možné bez úpravy pít. Je třeba ji nabrat ještě večer, protože přes noc zamrzá. Nazítří nás čeká volný aklimatizační den a večer povinná lékařská prohlídka. Považovala jsem ji za formalitu, ale překvapil mě její rozsah. Sebemenší náznak problému týkajícího se nadmořské výšky by znamenal stop. Z naměřených hodnot si pamatuji jen kyslík: 94 % a tlak: 135 na 75. Prý je to fajn. Máme za sebou první cestu do výškového tábora číslo jedna, kam vynášíme část výbavy. Věci schováváme v  hromadách kamenů, zatěžujeme je a doufáme, že tam druhý den budou. Podobně jsou poschovávané věci po celé hoře, včetně jídla a plynu expedic, které nemohly ve výstupu pokračovat třeba kvůli nepříznivému počasí. V prvním táboře trávíme ještě zhruba hodinu, aby tělo zaregistrovalo zvýšenou nadmořskou výšku a lépe se aklimatizovalo. V základním táboře mě baví pozorovat rozdíly mezi lidmi z Evropy a ze zámoří. Ty jsou patrné na první pohled. Americký lezec oblečený do několika vrstev oděvů seriozních barev neúprosně vyhledává stín, kde si starostlivě pročítá návody ke všem svým solárním zařízením a s kolegy hovoří o kariéře, kterou zatím vybudoval. Jeho evropský protějšek si svléká pestrobarevné svršky s křiklavými vzory, zcela bezstarostně se opaluje a kouří cigarety. Dávám se do řeči se třemi Poláky. Před pár dny došli na vrchol, jak jinak než přes Polský ledovec. Na zpáteční cestě potkali skupinu záchranářů snášejících tělo amerického horolezce. Ten zahynul se svým kolegou předešlého dne. U prvního z dvojice Američanů se prudce zhoršily příznaky výškové nemoci a zůstal ležet ve stanu ve výšce 5.500 m n. m. Druhý cestou pro pomoc uklouzl a pád ukončil nejen jeho snahu, ale i  život. Jeho kolega mezitím upadl do bezvědomí a také zemřel. Ráno vyrážíme stejnou trasou jako včera. Když půjde vše dobře, tábor Plaza Argentina už neuvidím. Způsobem pokus omyl obracím v okolí prvního tábora jeden balvan za druhým a snažím se najít místo, kde se dá nabrat voda z tajících ledovců, protékající hluboko pod našima nohama. Jako výcvik trpělivosti to funguje výborně. Počasí nám zatím přeje. V noci je něco málo pod nulou, přes den teplo, dvacet stupňů. Usínám bez ponožek. O pár hodin později je usilovně hledám, spolu s dalším oblečením. Přituhuje.

Cestou do prvního výškového tábora

17

Cestou do druhého výškového tábora

Pohled ze střechy Jižní Ameriky

USMĚVAVÁ LEGENDA LHAKPA SHERPA Tábor číslo dvě – Ameghino Col leží ve výšce 5.250 metrů. Cestou zdoláváme Diarrhea Hill, zatím nejhůře schůdné místo. V  prudkém svahu pokrytém kamennou sutí se jde špatně a pomalu. Po každých dvou krocích sjedu o krok nazpátek. Zanecháme v táboře část věcí a hurá zpět. Cestou dolů běžíme. Je to na daném povrchu a v prudkém svahu pohodlnější. 18

Volný den trávím podrobnou prohlídkou penitentes. Jde o pozůstatky ledovce, které vypadají jako obří rampouchy otočené vzhůru nohama. Ze zimomřivého rozpoložení mě vytrhne zpráva, že dorazil Lhakpa Sherpa. Od počátku byl uváděn jako jeden z  průvodců, ale nebylo jasné, kde a  kdy se k  nám připojí. Lhakpa je velice skromný, plný optimismu, jeho dobrá nálada je nakažlivá. Je jed-

ním z nejúspěšnějších horolezců na světě a člověk si s ním připadá o dva stupně silněji a sebevědoměji. Tento nenápadný střízlík z Nepálu s americkým pasem je držitelem nejednoho titulu v  rychlosti výstupu na světové vrcholy. V roce 2003 překonal rekord v  rychlosti výstupu na Everest, na jehož vrcholu stál celkem čtrnáctkrát. Je rekordmanem i  zde na Aconcague. Navíc rád a dobře vaří, takže se máme na co těšit. Po ranní rutině vyrážíme k  Ameghino Col. Je pondělí. Pokud počasí vydrží, mohli bychom vrchol zvládnout už v pátek místo plánované neděle. Náš poslední výškový tábor měl být Black Rocks na severním hřebenu, ve výšce 6.279 m n. m. Lhakpa ale říká, že tam momentálně není žádný zdroj vody. Místo „falešné polské“ cesty se tedy napojíme na normálku ve čtvrtém táboře Plaza Colera ve výšce 5.970 metrů. Při přemístění do třetího tábora, kterým je Camp Guanacos v 5.500 m n. m., volíme opačný postup. Nejprve se přesuneme, přespíme a  další den se vrátíme pro zbytek věcí. Ve Guanacos je o poznání více lidí. Na lidskou „přítomnost“ narážím na každém kroku. A to i v podobě povalujících se pytlíků s výkaly. V noci mi byla velká zima, v  matraci asi zamrzl vlhký vzduch. Musím ji prohodit s karimatkou. Cestou pro zbytek věcí mi Lhakpa nadšeně ukazuje v dálce hory v Chile a Tichý oceán. Po návratu do Guanacos Mel a  Shaun zjišťují, že včera postavili stan na zamrzlém jezírku pokrytém sněhem, které přes den roztálo. Stan je plný vody, a tak mají o zábavu postaráno. Cesta do Camp Colera je náročná. Nejstarší člen výpravy Charles (61) dorazil se zpožděním a necítil se dobře. Jsem zvědavá, jak to zítra zvládne. Camp Guanacos byl hrozný, ale Colera je ještě o pár stupňů horší. Stany jsme postavili na relativně čistém místě, ale všude si musím dávat pozor, kam šlapu. Tady je lidem často opravdu zle a všechna pravidla hygieny tu ztrácí svou platnost. Na zítra mám vše připraveno. Ráno se jen podle počasí rozhodnu, kolik vrstev si obleču rovnou. Zatím mi nijak nedochází, že už zítřek je tím dnem, kvůli kterému jsem většinu volna za poslední rok trávila tvrdým tréninkem a přípravou. Trochu mě děsí očekávaná zima a obávaný silný ledový vítr. V Koflach botách mám přidanou izolační vrstvu a rukavice mám snad ty nejteplejší, co jsou. Tak snad to bude stačit.

EMOCE MAJÍ BĚHEM VÝSTUPU VOLNO Vzbudím se a kouknu na hodinky. Je teprve půlnoc. Nehybně ležím, ale usnout se

mi už nedaří. Vítr je silnější než kdy předtím a ze strany zpod stanu mi nadzvedává karimatku. Vyrazíme vůbec? Mé myšlenky přeruší poklepání na stan. Lhakpa mi přeje dobré ráno a hlásí, že připravil horkou vodu. Na nohy si obléknu čtyři vrstvy – termoprádlo, softshell, gore-tex a péřové kalhoty. Na tělo je toho ještě víc: termoprádlo, dvě mezivrstvy, softshell, gore-tex a  péřová bunda. Nasoukám se do bot a jdu snídat. Venku je minus pětadvacet stupňů. Najím se, péřové vrstvy si dám do batohu, připnu mačky a v tu chvíli už chci být na cestě! Zhruba po hodině a  půl prudkého stoupání máme první přestávku. Sundám si rukavice a je mi taková zima, že mi není jasné, jak se zvládnu najíst a napít. Dám si energetický gel. Ten při kontaktu s čímkoliv hned mrzne. Zamrzá mi na prstech i oblečení. Kathy, Charlesova manželka, se rozhodne výstup vzdát. Nezvladatelně se třese a za doprovodu Erica začíná sestupovat zpět.

Pro Aconcaguu charakteristické „pennitentes“

My ostatní vyrážíme dál. Následuje dvouhodinový traverz, který je kvůli silnému větru hodně náročný. Přes oblečení mi vítr sice neublíží, ale v momentech, kdy mám jednu nohu ve vzduchu, ztrácím rovnováhu. Hole v  rukou pomohou, ale místo jedné z nich jsem si asi měla sundat z  batohu cepín, který by mi pomohl v případě pádu na prudkém svahu. Lhakpa nás povzbuzuje, že brzy začne hřát slunce a dáme si pauzu v místě, kde to bude jako na pláži v Karibiku. Té pláži moc nevěřím, ale i představa tepla je fajn. Na slibované „pláži“ si dám další gel a zjišťuji, že mi zamrzla voda. Vrchol už je na dosah. Soustředím se na svůj rytmus, na pravidelné nádechy a výdechy. Jako bych šla s nastaveným autopilotem. Najednou Charles padá k  zemi. Asi tři sta metrů od vrcholu. Phil je vmžiku u něj. Charles je v bezvědomí a nedýchá. Lhakpa rychle spěchá na pomoc a  aplikuje mu steroid dexametazon. Za několik vteřin Charles začíná opět dýchat. Pár minut nato se malátný a dezorientovaný pokouší vstát a s pomocí Lhakpy zahajují okamžitý sestup. Je zajímavé, jak v této výšce funguje jinak i  myšlení – zážitek ve mně v danou chvíli nevyvolává téměř žádné emoce. Jdu hned za Philem. Krok, šest hlubokých nádechů a výdechů, další krok, šest hlubokých nádechů a výdechů. Většinou se mi při výstupech vloudí do hlavy nějaká písnička, odpovídající rytmu mých kroků, ale tentokrát ne. Asi nic tak pomalého neznám. Zahneme nepatrně vpravo, lezeme po velkých kusech skály a najednou vidím ten kříž označující vrchol. Dokázala jsem to! Po chvíli přijdou ostatní včetně Erica, který zavedl Cathy do tábora. Z vysílačky už i víme, že se Charlesův stav postupně lepší. Na vrcholu trávím zhruba hodinu. Není úplná zima, ale delší dobu bez rukavic bych být nemohla. Výhled je fantastický, viditelnost neomezená. Prý jsou vidět oba oceány na obou stranách kontinentu. To nedokážu posoudit, protože barvy nebe a vody mi splývají. Kochám se výhledem na okolní pětitisícovky a pozoruji radost ostatních. Na vrcholu Aconcaguy, nejvyšší hory Jižní Ameriky, jižní a západní polokoule, s nadmořskou výškou 6.962 m n. m., jsem stanula 18. ledna ve 13:25, léta Páně 2013. Výstup trval celkem třináct dní. Život je jedno velké dobrodružství!

text foto Na vrcholu Aconcaguy

Dora Vaňourková archiv autorky

Fontbáseň

Hovoríme o Fontainebleau, o tom raji šutrovom, kde sa lištár, plácač, skokan zničí každý na svojom. Vilka veľká sťa by slon privítala desať duší, ktoré si hneď víno načli a teraz ich z neho suší.

Môže sa to veru stať, že moja próza ľudí nudí, veď ako sa hovorí, koľko ľudí, toľko chutí. Tu je preto krátka báseň, ktorá dlhou sa stala, keď na výlet do Fontáča s nami putovala.

Nie však iba víno piť prišla parta veselá, ale aj čo to poliezť, zodrať prsty, kolená. Preto zas do auta sadli, do Cuviera je len skok, kým však piesok pochopili, zodrali si nielen bok.

Nástup trápil mňa aj Kozla, rukami tak opačne bolo treba zaťať zuby, naskočiť to reakčne.

Bola jedna výprava neveliká, nemalá, z východu aj zo západu trochu rýchla aj pomalá. Dohodli sa na výlete, objednali veľký dom, naplnili zo dve autá, v jednom Michal, v druhom Tom. Vyrazili proti noci, aby deň ich chytil tam, kde oni už roky dlhé zabouldrovať mali plán.

Dnes žiadna lišta ani stisk, len priemery veliké: obliny, mantle a plácačky a pilere hrubé, široké. Tak zničila sa výprava v prvý deň a hodinu, ešte pred tým, ako stihli prísť pod l’Abbé Ressinu. Druhý deň to mali ťažké bez kože a bez sily, ale to už všetci borci sedem áčka kosili.

Niektorí tam po balvanoch poliezli a poskákali, niektorí však o legende doteraz len počúvali.

20

Keď už išli ľahké věci, bolo treba pridať plyn, na vysoké sedem céčko zbiehalo sa mi už slín. Métropolis volala sa linka pyšná, vysoká, ktorá mi hneď po príchode padla rýchlo do oka.

Vo výleze bolo riedko nielen mne, aj chytačom, veď každý by radšej jak mnou dostal ranu krompáčom.

Letím hore, padám dole, aspoň že v tom nie som sám, Michal to tam prvý poslal, je to borec, je to pán!

Doletel som diaľku veľkú, nie je už len Michal pán! Teraz už len rýchlo na dom, na večer už máme plán. Do nočného Paríža sme prišli s plánom romantickým vlakom, metrom, ba aj pešo, s oblečením sporadickým. Dážď hlásili od polnoci, nás však chytil veru hneď, troch borcov hneď stratili sme, zostalo nás dva plus päť.

Keď všetci sme už pospali, prišli aj tí stratení. Z tých útržkov pamäte boli tiež dosť zmätení.

Strach však dáva krídla viac jak ten býk rudý, na tie trudné chvíľky bol som právom hrdý.

Erik je však frajer veľký, nosí foťák na pleci, Martin keď tie fotky videl, musel si dať pol deci.

Večer fľaška, možno dve, priplietla sa do cesty, ráno však už brúsili sme všetci zuby na resty.

Nech nikto viac mi netvrdí o Paríži také blbosti, tam romantiky veru niet, len čo sme zmokli do kosti.

Chalani do béčka s pluskom vydali sa odvážne, po nedlhej chvíli ale zbalili to prevažne. Kým však Vilda s Kozlom vytrvali odhodlaní, ostatní sme vydali sa pohľadať si previs skalný. Skokov dlhých v lese dosť je, niekoľko ich mám aj sám, k Rainbow Rocket keď sme prišli, sánka ale padla nám.

Vonku prší, vonku leje, zle nám začal nový rok, nikto nemôže nás viniť, že sme načli vínny mok.

Keď to púšťa, treba liezť, zavrieť oči, skočiť tam, chyt pod rukou zrazu cítim, je to pravda? je to klam?

Horná hrana v oblakoch je, skákací chyt pred nosom. Poradie, kto prvý pôjde, určili sme až losom. Zvažoval som chvíľku skákať, v adidaskách veselo, nakoniec som ale prezul, Rock Pillarsy nesmelo.

Na ohňostroj čakali sme, zrušili ho pre krízu, na Eiffelovke miesto toho zablikali reprízu.

Druhého už vonku znova svet pomaly obsychá, do prírody nás to ťahá, v prstoch nás už dosť pichá.

Na dom sme sa dosypali o pol piatej nad ránom, v ôsmi sme si šampus dali, štrngli sme si pohárom. Jak sa z siedmych ôsmi stali? Veru zázrak sa udial, keď z vlaku sme vystúpili, a Dejv tam stál opodiaľ. 21

Na pláne je ďalší skvost rozlezený z minula, keď minulý september v ňom sila rýchlo hynula.

Rýchly prieskum Bas Cuvieru zhášal iskru nádeje, vydáme sa preto na juh pod Nemourské aleje. Bál som sa ja veru mocne, že Tiger ma nekúsne, a tak jak po iné razy nezhodí ma nevkusne.

Teraz bolo sily dosť a odvahy viac, poslal som to druhou ranou, takmer ešte spiac. Ostatní sa vybláznili, popadali z vysoka, mohlo to byť zo šesť metrov aspoň takto od oka. Prebehli sme potom cestu do slonieho sektoru, kde sme našli ležať ďalšiu previsnutú potvoru. Andrejka tam ukázala chlapom, jak sa zhybuje, nejedna historka z toho do dneska tu koluje.

Tiger kúsal, nepustil som, zhodil ma až z chrbta Drak, keď na hrane vo výleze priplietol sa pod prst mach.

Srdcom sme to zavŕšili, chladným srdcom kamenným, nízkym to žial stále nešlo tým so vérom nemenným.

Ďalšie dni bol humus, nádej už len hynula, a tá há-dve-ó sa z neba furt len ďalej rinula. Je tu deň odchodu smutný, opúštame párty-dom, mierime to na diaľnicu, keď prestane pršať vtom.

22

Musia teda šutre počkať, vyschnúť aspoň trošička, na bouldrovke zatiaľ v zime bude sily ladička.

Do poslednej sa chvíle všetci obešli bez kvapky krvi, prečo to vždy ja musím byť, kto červenú pustí prvý?

Oblinka nedrží vždy. Zrazu cítim v hankách plameň, prsty luskli a ja letím miesto Ocúnky chrbtom na kameň.

Cesta dlhá, nudná, mokrá, za Fontáčom sa už cnie, občas človek ani nevie, či spí, a či stále bdie. Po pätnástich hodinách ma mali problém ukrutný vybrať z auta bez nehody, mechúr som mal mohutný.

Tak sa skončil ďalší trip. Však Dejvovi možno nie, pred sebou mal totiž vlakom nie moc priame spojenie. Komu poézie sa viac žiada, nech náladu si nekazí, do Fontainebleau s nami radšej nech nabudúce vyrazí.

text foto

Tomaso Greksák Martin Viazanko

Za podpory: Adidas TERREX, Ocún, Rock Pillars, Worknet s.r.o.

23 23

Překonání hřebene Mushroom Ridge

Kráska s náhrdelníkem

Ama Dablam

Ama Dablam (6.856 m n. m.) je považována za jednu z nejkrásnějších hor Himálaje. Tento majestátní vrchol leží v těsném sousedství Mount Everestu a za svůj název – v překladu Matka s perlovým náhrdelníkem – vděčí obrovskému séraku ležícímu v západní stěně. Prvovýstup se podařil v roce 1961 britsko-novozélandsko-americké výpravě, kterou vedl legendární sir Edmund Hillary. V současnosti se tato cesta využívá jako normálka, která je ovšem i přes úseky zajištěné fixními lany stále technicky náročná.

Naše čtyřčlenná expedice, vedená Karlem Roudnickým a  plánovaná na jaro roku 2012, se kvůli několika odpadlíkům a s trochu jinou sestavou účastníků nakonec odkládá na podzim téhož roku. Odlétáme 29. 9. z Ruzyně přes Dubaj do Káthmándú. Cestou z letiště za stálého troubení kličkujeme a  vyhýbáme se autům, motocyklistům, rikšám i chodcům.

Je jasné, že kdo víc troubí, má přednost. Po třech dnech vyřizování neodkladných věcí, jako je povolení pro výstup, doplacení expedice agentuře, která nám s tím pomáhala, a vyzvednutí karga, odjíždíme na letiště. Tam celý den čekáme, až se zlepší počasí v Lukle, ale protože k tomu nedochází, vracíme se do hotelu. I přesto, že jsme měli letenky zamluvené dopředu, se Západní stěna z BC – 4.600 m

24

Jako vlaštovčí hnízda jsou vidět stany v C1 na začátku hřebene

to opakuje další čtyři dny a nakonec odlétáme helikoptérou. Po příletu do Lukly (2.840 m n. m.) nám už počasí přeje po zbytek expedice. Nejdřív nás čeká nenáročný pětidenní trek. První zastávka je v Pakdingu (2.652 m), kde přespáváme v místní ubytovně, takzvané lodžii. Další den pokračujeme do Namche Bazaru (3.440 m). Tady zůstáváme o jednu noc déle, kvůli vyřizování nezbytných formalit a lepší aklimatizaci. Namche je jakési střediskové městečko a poslední místo, kde se dá sehnat opravdu vše. Kupujeme plynové bomby, posíláme e-maily, měníme peníze (kurz je všude stejný, za jeden dolar dostaneme třiaosmdesát rupií) a samozřejmě zajdeme do místní hospůdky, tam později také slavíme úspěšné dosažení vrcholu. Dále pokračujeme do Tengboche (3.860 m), kde se nachází největší a nejznámější klášter v údolí Solo Khumbu. Založil ho láma Gulu pocházející z Khumjungu a  budova byla dokončena v  roce 1919. Poslední noc na treku trávíme v  Pangboche (3.930 m), odkud se jde přímo

Cesta do C2

25

Orlí hnízdo v C2, 6.000 m Obřad Puja, v pozadí Taboche Peak, 6.367 m

pod západní stěnu do base campu. Do základního tábora jsme si nesli věci potřebné na trek a k tomu nám pomáhal jeden nosič. Ostatní materiál na lezení nám nesli jaci, které jsme viděli až po týdenním treku. Nic se neztratilo cestou tam ani zpět, i když některé tašky a vaky byly potrhané. Základní tábor se nachází na krásném místě, se zdrojem pitné vody a  s  výhledem do západní stěny. Druhý den přichází do tábora láma udělat obřad zvaný púdža. Téměř tři hodiny drmolí modlitby a my, kteří přitom popíjíme rýžové víno, máme díky tomu v této výšce pěkné odpoledne. Po třech dnech flákání vynášíme věci do C1 (5.750 m). Čeká nás šest až sedm hodin cesty a  1.150 metrů převýšení. Skály a  skalní plotny představují lezení o  obtížnosti až stupně IV, ale jedná se o  posledních dvě stě výškových metrů. Tady už výšku začínáme cítit a poslední metry nám berou zbytek sil. Místa je zde dost, tak zabíráme dvě plošiny a stavíme stany. Oba tu necháváme postavené a v nich zůstává materiál a jídlo na výstup. Druhý den odpoledne scházíme zpět. Po odpočinku vyrážíme na první a také poslední pokus o vrchol, protože rezervní dny jsme si vybrali v Káthmándú. Jde se S kabelkou nikdo nechodí

26

nám podstatně lépe, ale dřina je to stále. Stany v C1 stojí a o věci se nám nikdo nepostaral, tak začínáme rovnou vařit. Čeká nás další těžký den. Vycházíme s plnou polní až za sluníčka, dnes máme času dost. Do druhého tábora, C2 (6.000 m) se stoupá po exponovaném hřebenu s  mnoha věžemi. V  poslední části se překonává jedno z  nejtěžších míst, Yellow Tower, o  obtížnosti V–VI. Ve dvojce na orlím hnízdě máme obavy, aby tam byl dostatek místa, ale daří se odkopat zmrzlý sníh a postavit oba stany. Dopoledne pokračujeme v lezení do C3 (6.300 m). Čeká nás překonání věže Grey Tower, obtížnost V–VI, a přelezení hřebene Mushroom Ridge, kde jsou časté sněhové převěje. V C3 jsme my a jeden stan Norů, kteří dolézají pozdě za tmy, ale druhý den to otáčejí. Mezi pátou a šestou pokračujeme a posledním úsekem, dlouhým ledovým a sněhovým svahem o sklonu šedesát stupňů, vylézáme až na vrchol. Krásně to drží, sníh je tvrdý a  pevný. Před polednem jsme všichni na vrcholu. Podáváme si ruce a fotíme panoramata. Okolní dominanty, jako je vzdálená Cho-Oju, Pumori, Nuptse, Everest a Makalu, se nedají přehlédnout. Na vrcholu si to užíváme celkem dvě hodiny, jsme tady

Léňa krájí poslední metry

Konečně, dál už nemusíme

dnes jediní. Některým z nás ale mrznou prsty na nohách, jiným na rukách, a tak začínáme slaňovat. V C3 po chvilce odpočinku vše balíme a sjíždíme zase o kus níže do C2. Ráno nás čeká slanění posledních metrů do C1, kde máme stan s věcmi a zásobami a opět přebalujeme batohy. Ve finále jsou batohy tak velké, že jídlo ponecháváme u jednoho cizího stanu, který je momentálně prázdný. Po dlouhém sestupu docházíme do base campu skoro za tmy. Náš kuchař Kapur s naším sirdarem Prakasem nás vítají čajem a gratulují nám.

Stále popíjíme domácí slivovici, které stačí opravdu malé množství. Po výborné večeři dělá Kapur slavnostní oříškový dort. Je neskutečné, co zdejší lidé dokážou v těchto podmínkách a v této výšce vykouzlit. Do Lukly sestupujeme už druhý den dopoledne a za pouhé dva dny jsme v cíli. Počasí je stálé, tak odlétáme bez větších problémů. Za čtyři dny už stojíme v Praze, tentokrát ale na letišti Václava Havla. text foto

Radek Moravec archiv autora

o  si tak sedíme na bouldrovce, debatujeme nad obtížností jedné cesty a  najednou Nicky vyhrkne: „Hej, co kdybychom jeli na konci listopadu na Sicílii na týden lozit?“ A my na to: „Proč ne!“ A  tak se pouštíme do průzkumu a zjišťujeme co a jak. Sicílie je poměrně velká a lezeckých oblastí je tu více než dost. První oblastí je San Vito lo Capo, což je oblast ležící nedaleko Trapani, kam směřují přímé letecké spoje. Další oblast se nachází blízko města Palermo, kde je více frekventované letiště, třetí oblastí je okolí města Messina a relativně poslední oblastí jsou Syrakusy. Nějakou dobu váháme a porovnáváme, ale nakonec naše volba padne na severozápadní cíp ostrova, tedy okolí města Trapani, a  to městečko San Vito lo Capo. Ukázalo se totiž, že pár lidí už tam bylo a tuto oblast nám doporučili.

Alex a její typický výraz při lezení Lezení v jeskyni v oblasti Grotta

Tak a bylo rozhodnuto, Nicky zamluvil dva apartmány pro nás – deset nadšenců – v kempu El Bahira, ležícím asi pět kilometrů od městečka San Vito lo Capo, v  ceně 35 eur na osobu/týden (majitel vítá lezce a  pro větší skupinku lidí se s ním dá domluvit i velmi příjemná cena, tak jak se to podařilo nám). Devítimístnou dodávku jsme si také předem objednali, s vyzvednutím na letišti stála 28 eur na osobu/týden včetně benzínu. Zpáteční letenka nás stojí 40 eur a hurá – 28. 11. vyrážíme směrem San Vito lo Capo na pět dní skvělého lezení! Jediné, čeho se 28

SICiLIE

CLIMBING TRIP

AKA ROCKCLIMBING SAN VITO LO CAPO

trošku bojím, je počasí. Přece jen je konec listopadu. Ale zatím se to jeví docela dobře, a tak to házím za hlavu, uvidí se! Před odjezdem není od věci mít nějaké informace – průvodce jsme si koupili pěkně s anglickým překladem (kdo by luštil ty italské klikyháky, že?). Průvodce je dobře napsaný a  dohromady s  popisy nových cest z internetu (http://www. bolt-products.com/ClimbSicily.htm) jsme výborně vybaveni. V průvodci se píše, že místní materiál je spodní korálový vápenec stejně jako na spoustě okolních ostrovů Středozemního moře, čili čeká nás výborné tření, sice sem tam ostřejší, ale perfektní na lezení. Dvě stě cest se nachází jen za kempem El Bahira, další stovka pokračuje na druhé straně útesů směrem k  městečku San Vito. Hory Monte Monaco a Cattedrale nel deserto nabízejí další desítky jednodélkových cest včetně nádherných morálových vícedélkových cest, které stojí za to si zlézt. Avšak tady je třeba upozornit na to, že se nedá tak úplně věřit popiskům v průvodci a je po-

třeba vzít si s sebou vklíněnce a friendy, protože určité úseky vícedélkových cest jsou docela mizerně odjištěné. Místy jsou tu šesti- až sedmimetrové odlezy a  cesty nejsou sportovně odjištěny, jak uvádí průvodce! Západní stěna Monte Monaca dokonce nabízí nádhernou, dvanáctidélkovou, čtyři sta metrů dlouhou cestu obtížnosti 7b. Ale i zde je potřeba mít smyčky a vklíněnce! My jsme byli na náš výlet vybaveni minimálně šedesátimetrovým lanem, patnácti expreskami, smyčkami, karabinami, helmou a dobrou náladou!

28. 11. 2012 – 4.30 ráno Zvoní mi budík, ó bože, to už je půl páté… Eh, tak jo, pomalu naházím vše do báglu a vykračuju si na zastávku, kde mě nabírá Nicky s Alex. Míříme na letiště a setkáváme se s ostatními. Procházíme kontrolou, kde je Alex vytažena k prohlídce – aneb není nad osobní prohlídku na letišti tak brzo po ránu. Vše jde ale dobře a v sedm už sedíme v  letadle a  míříme na Sicílii, na letiště u  města Trapani. Letadlo při-

stává kolem osmé, po vyzvednutí zavazadel si na přepážce bereme doklady od dodávky, naložíme do ní věci a  míříme do kempu El Bahira (www.elbahira.it), nedaleko městečka San Vito lo Capo. Cesta autem nám trvá něco kolem hodinky a půl, zhruba v deset dopoledne už jsme v  kempu, kde se zapisujeme a  pomalu ubytováváme. Počasí zatím vypadá tak nějak všelijak – sem tam sprchne, sem tam vysvitne slunko. Je skoro poledne, tak nemeškáme, složíme batohy do apartmánu, bereme věci na lezení a frčíme na skály, kterých je tu doslova milion. Jenom projíždět okolo všech těch vápencových útesů zbarvených do žlutooranžova mi bere dech. Jsem v ráji! Ale co se nestane – vítr přináší sprchu, a tak zastavujeme a  v  průvodci hledáme nějakou jeskyni. Za chvíli už si to ženeme k nejsevernější lokalitě útesů Scogliera di Salinella, a to lokalitě nazvané Grotta Del Cavallo. Je to nádherná, monumentální, pětatřicet metrů vysoká stěna s krásnou jeskyní, která v deštivých dnech poslouží k lezení. Auto

Lezci ve stěně za kempem a krásný oranžový vápenec

29

CLIMBING TRIP necháváme asi patnáct minut chůze od skály. Jakmile dojdeme do jeskyně, počasí se uklidní a začne se zlepšovat, což nás jedině těší. Koukám na jeskyni a přímo uprostřed se nacházejí dvě krásné, lehce převislé cesty v obtížnostech 6a, 6a+, které dávám on sight ke slaňáku. Ten je takticky umístěn ve stropu jeskyně. A už koukám po něčem záludnějším. Nicky se rozhoduje lézt cestu, která se „jeví“ jako 6b, ale po prvních dvaceti metrech a nástupu do stropní části mění názor. To ho ale nezastavuje a pokračuje stropem až na hranu jeskyně, kde cesta končí posledními osmi metry ven z jeskyně. Průvodce píše 7b+. Výborně, Nicky! Počasí se během našeho lezení zlepší, a tak si dovolíme lézt i mimo jeskyni. Rael a Verena vylézají on sight dvě krásné cesty napravo od jeskyně, „Asinello“ 6b+ a „Bue“ 6c. Bohužel, podzimní čas žene slunce k západu, tak se rychle střídáme v cestách a já nakonec tahám „Baldassare“ 6b+ nalevo od jeskyně. Slunce už se pomalu noří do oceánu, a tak děláme pár kýčovitých fotek, balíme věci a vracíme se k autu. Odtud směřujeme do supermarketu nakoupit si jídlo a pivo na následujících 5 dní. Večer nad těstovinovou večeří debatujeme o tom, co bude následovat, a jdeme kolem desáté spát.

29. 11. Budíme se v  osm ráno do dalšího pošmourného dne. Po obloze se honí mraky a je docela větrno, nás to ale nezastavuje – jsme přece horolezci! Po snídaLapsi

Cattedrale nel deserto

ni se proto balíme a  míříme tentokrát přímo za kemp, kde je asi dva kilometry dlouhý útes nesoucí jméno Salinella Camping a  sektor Pineta se spoustou cest různých obtížností, od 5b až po 8c. Já a Rael se rozehříváme na „In Summe Gelugen“ 6b+, což je krásná cesta obsahující jak silovou, tak technickou pasáž. Pak Rael tahá „Seltsam anmutende wols 30

paeken“ 7b, pěknou třicetimetrovou převislou cestu, a já si následně vylézám on sight „Cat walk“ 6c s  jedním velmi záludným technickým místem, ve kterém chvíli váhám, ale potom ho ladným pohybem překonávám. Dále jsou na řadě on sighty „Pilar“ 6a a „White Slab“ 6b +. Nicky a Verena se nevědomky pouštějí do cesty, která se po prvních patnácti metrech obtížnosti 6c mění na 8a, a tak ji po několika nezdařilých pokusech nakonec opouštějí. Během lezení nás lehce zkropí deštík, který ale později vystřídá slunce spolu s větrem, takže skála je rychle suchá a my můžeme pokračovat. Rael leze on sight bezejmennou 7b v takové malé jeskyňce. Já potom zakončuju on sightem cesty „Rosso e nerro“ 6a. Kolem druhé se balíme něco pojíst. Zastavujeme v San Vitu a ženeme si to do kavárny, kde se posilňujeme kávou a zákusky – jak zdravé! Poté míříme na místo zvané Cattedrale nel deserto – je to monumentální, téměř čtyřsetmetrová

skála čnějící nad městečkem San Vito lo Capo, plná obtížných, ale krásných vertikálních a  převislých cest. Neváháme a  pouštíme se do diagonální převislé spárové cesty „Calcarea“ 6b+ (osobně si ale myslím, že to bylo docela 6c). Nicky ji dává statečně on sight, já potom na druhém, protože během Nickyho výstupu nás zkropí průtrž a já si to na kluzké skále netroufám tahat! Cestu dolézám s nateklým předloktím, paráda! Během našeho výlezu Sean a  Danny přelézají on sight cestu „Piedi piede“ 6b, kterou průvodce označuje jako dobrý „warm up“ pro ostatní cesty. Rael s Verenou lezou „Nero d Avola“ 7a, ostatní jsou za rohem, ale k jejich nevýhodě je déšť zkropí víc, takže nelezou. Bohužel čas je k nám neúprosný, a tak balíme věci s tím, že se sem druhý den vrátíme. Po nákupu dalších zásob se rozhodujeme jít lézt na osvětlenou stěnu za kempem, ale opět přichází déšť, a tak radši vaříme večeři a pak jdeme spát.

30. 11. Danny společně se Seanem si ráno dávají kolečko kolem kempu, my, co si rádi přispíme, se povalujeme v postelích, zatímco jiní už pomalu připravují vydatnou snídani. Kontrolujeme počasí – předpověď hlásí ranní a noční déšť. Ten ranní se vzápětí přiřítí spolu s kroupami, a tak trávíme půl dne výletováním po okolí a zamíříme také do vesničky Erice na hoře Erice (750 m n. m.) s úžasnými výhledy na Trapani, San Vito lo Capo a jejich okolí. Nahoře je docela chladno, ale atmosféra nádherná, prochodíme památky – ruiny hradu Peponis a Venus jsou skvostné a stojí za to je navštívit. Uděláme pár fotek, stavíme se na kávičku, která v  této turistické destinaci není nejlevnější, ale tak co už, a později odpoledne frčíme zpátky na skálu. Jelikož slunce vykukuje, vydáváme se na stěny kousek od kempu. Já s Alex a Nicky se Simonem se pouštíme do dvoudélkové cesty Spigolo, která má na začátku obtížnost 5c, potom následuje nádherné šestatřicet metrů dlouhé technické lezení v obtížnosti 6a s názvem El Schuppo a pak lehce převislá Via della grotta za 6b, kdy po cruxu si to jdu po velkých oblých a převislých chytech až ke slaňáku. Je to nádherná cesta a já jsem úplně vyčerpaný. Víc už nestíhám, jelikož se stmívá, ach ten podzim (respektive zima). Míříme do

kempu, hlad nás dohání, a vaříme těstoviny. Hodinu nato jsme na osvětlené stěně a pouštíme se opět do lezení. Já si jdu pro dvě cesty za 5c+ („Roasting meat“, „Burning fat“) na snad nejostřejší skále, na které jsem dosud lezl. Na druhou stranu to mělo tu výhodu, že jsem věděl jistě, že daný chyt opravdu držím. Sean se pouští odvážně do cesty za 6c+ a s jedním pádem ji dotáhne do konce! Rael se pouští do cesty „Red alert“ 7c+, avšak nechává ji otevřenou. Nicky a Simon ještě lezou „Eastern sacrifice“ 5c. Pak to všichni balíme, přece jen se únava začíná už takto večer projevovat, a  míříme do kempu. Vaříme čaj, popíjíme pivko a jdeme spát. Zítra nás čeká další dlouhý den.

1. 12. Budíčeeeeek a po snídani už debatujeme nad tím, kam se dneska půjde lozit. Po pár minutách padá rozhodnutí na vícedélkové cesty na Cattedrale nel deserto v obtížnosti 6c (120 m, 4 délky: 6a, 6a+, 6a+, 6a, všechny jsou docela těžké 6a a v první a poslední délce je docela odfláknuté jištění, takže se to jevilo hodně mixově). Nahoru jdeme ve dvou týmech, Nicky vede a  Danny mu sekunduje, já a  Sean se střídáme, vedu první a  třetí délku, Sean druhou a poslední.

První délka začíná pěkně – třicet metrů a tři borháky, naštěstí se leze přes dvě věžičky a v cestě jsou relativně dobré chyty a „crux“ není zas tak obtížný, první délka je za námi. Na druhou jde Sean, skála se mění na kolmou stěnu s malými chyty nebo malými kapsičkami a pohyby zleva doprava a zpět. Borháků je tu mizerně málo, sem tam na mě Sean křičí, že by tomu, kdo to osazoval, namlátil, nicméně po dvaceti minutách je dalších třicet metrů za ním. Jdu na třetí délku – vzdušný traverz s malými chyty, ale naštěstí je to hezky odjištěné! Stejně ale jdu pomalu a s rozvahou dvacet metrů traverzuju a pak přelézám desetimetrovou kolmou stěnu ke slaňáku. Hurá, poslední délka před námi. Bohužel ještě nevím, co nás čeká! Nicky a Danny jsou na vrcholu asi za tři hodinky. Když už jsme ve výšce devadesáti metrů, Sean začne lézt čtvrtou délku a Nicky na mě křikne zpod skály: „The last pitch is a  bitch! Careful!“ (Poslední délka je mrcha, tak opatrně!) Tak to posílám dál Seanovi, ale ten mi po třech odlezených metrech po mini chytech jen odpoví „Všiml sem si!“. Cvaká první borhák a je rád, odpočine si a jde dál. K mé neradosti se cesta točí za roh a nahoru a já tím pádem

Až na konec cesty a ještě dál

Zůstaň venku dvakrát déle se stejným množstvím paliva. Neseš-li méně kartuší, snížíš si váhu svého batohu a přes to si uvaříš stejné množství jídla. Náš nový všestranný EtaPower je přenosný vařič, který Vás nezklame. Má téměř dvojnásobnou výhřevnost oproti běžně dostupným vařičům. Šetrný k životnímu prostředí a ještě lepší pro praktické užití. Nejbližšího prodejce Primus najdeš na www.primus.eu

A part of people’s adventures since 31 1892

CLIMBING TRIP ztrácím Seana z dohledu. Nicméně lano chce dál! Snažím se hlídat situaci a slyším jen, že ten další borhák je sakra daleko! Když už má kolem pěti metrů lana a já pořád neslyším cvaknutí expresky, trošku znervózním. Najednou se ozve „Aaaah fuck“, rychle se snažím dobrat lano, ale vše se děje tak rychle. Sean uklouzne a při desetimetrovém pádu (ten další nýt byl opravdu hodně daleko) nohama trefí polici, takže končíme pod čtvrtou délkou a  musíme dolů. Pomalu slaňujeme jednu délku za druhou, jsme trochu smutní, nicméně lezení to bylo nádherné. Těžké a nádherné! Já potom ještě na závěr tahám cestu „Piedi piede“, kterou před dvěma dny vytáhl Sean s  Dannym. Dva

Skalnaté pobřeží Sicílie a skupinka lezců mířící k oblasti Grotta

Cattedrale nel Deserto

metry pod slaňákem nevidím už skoro nic, naštěstí nosím čelovku vždy v kapse, a tak i když dolézám za tmy, mám světla dost! Sbalíme věci, pomáhám Seanovi a valíme dolů k autu a zpět do kempu. Na apartmánu děláme Seanovi pivní terapii a v jedenáct jdeme spát.

2. 12. Vstáváme velmi brzo ráno, jelikož je to náš poslední den, tak si ho chceme co nejvíc užít – děláme brzký ranní úklid a snídani v jednom. Jedna půlka týmu 32

Oblast Calamancia za kempem

naskáče do auta a  jede směr Cattedrale nel deserto, ta druhá včetně mě jde lézt na skály za apartmánem. Po lehké sprše, kterou nám přinesl a zase odnesl vítr, se pouštíme do cest za 6a – „Last Order“, krásná kolmá cesta s  lezením na sokola a finišem v podobě krásného boulderového pohybu do závěrečného chytu, a „Red Planet“, což je krásná červená kolmá stěna. Zakončujeme cestou na on signy, 6a+ s  názvem „Reohead“. Je to krásná cesta s  převislým topem a  délkou pětadvacet metrů. Víc už bohužel nestíhám, jelikož máme dvě lana a ostatní chtějí také lézt a následně musíme odjet, abychom byli ve dvě na letišti a stihli vrátit auto. Při cestě na letiště hodnotíme náš nádherný výlet – i přes nepřízeň počasí bylo cest zlezeno dost, i když s lepším počasím jich mohlo být podstatně víc. Peněz bylo utracených málo a  zábavy byla spousta – sečteno a podtrženo: Sicílie, respektive San Vito lo Capo je skvělé místo, kam si lze zajet na týden či dva zalézt, jelikož teplota se tu v tuto dobu pohybuje okolo patnácti stupňů, a  pokud moc neprší, je to paráda (a i když prší, vítr to rychle osuší). Cenově je to tu velmi přijatelné, a  po-

Nejnovějšího lezeckého průvodce po Sicílii koupíte na www.horokupectvi.cz

kud zrovna nemáte náladu na lezení, míst na výlety či výšlapy jsou tu mraky! San Vito je poměrně sezónní městečko, takže otevírací doby obchodů mimo sezónu jsou krátké, tak pozor na to! Kavárny a některé restaurace otevírají, ale není jich mnoho. Ceny jsou podobné jako v Itálii – káva 1 euro, zákusek 1 euro a tak dále. text foto

Ondřej Petrů Stephen Farrugia, Ondřej Petrů

10.2

lano s nulovým posuvem opletu, vyrobené unikátní patentovanou technologií lano s vyváženými parametry a příjemnou manipulací lano se sendvičovou konstrukcí pletených vrstev a speciálně upravenými vlákny - bezpečné i v případě značného poškození opletu

LANEX a.s. Hlučínská 1/96, 747 23 Bolatice, Czech Republic Phone: +420 553 751 111, Fax: +420 553 654 130 E-mail: [email protected], www.mytendon.com

N

ápad vyšlápnout si na nějaké himálajské šestitisícovky vznikl asi někde v hospodě mezi pátým a šestým pivem. Nejvyšší pohoří naší planety bylo v  tu chvíli placaté a  schůdně vypadaly kopce Mera Peak (6.476 m n. m.) a  Island Peak (6.189 m n. m.). Jedná se o dva trekové vrcholy v oblasti Solo Khumbu. Dva kopce jsme vybrali proto, abychom nechodili jako v Hobitovi k osamělé hoře tam a  zpět a  abychom se současně co nejvíce vyhnuli trase k  Mount Everestu, která je dnes už doslova znásilněná turisty. Mezi horami Mera Peak a Island Peak se dá projít přes sedlo Ambulapcha La (5.845 m n. m.). Plán vypadal tak, že celý trek i s dvěma výstupy bude jakýmsi okruhem se začátkem i koncem v Lukle. Nejdříve nás čekalo asi devět dní pochodu do základního tábora Mera Peaku, při kterém se dá dostatečně aklimatizovat. Pod Mera Peakem jsme měli v plánu si dát jeden den pauzu a pak se pokusit o  výstup. Poté pokračovat liduprostým údolím Hunku tři až čtyři dny k  sedlu Ambulapcha La. Není to sedlo, přes které by se často chodilo, cesta tam spíš není, než je a také jsou tam úseky, které je dobré zafixovat – i když vyloženě technická pasáž tam není. Po překonání sedla bychom to měli už jen „pár kroků“ k  Island Peaku, na který bychom v tu chvíli

měli být dostatečně aklimatizováni tak, abychom mohli rychle vystřelit na vrchol, a odtud se po oné turisticky exponované trase přes Namche Bazar vrátit do Lukly. I s hodně luxusní rezervou to celé vycházelo na dvaadvacet dní. Nebo aspoň na papíře to tak vypadalo. Ve skutečnosti to je ovšem dost často tak, že člověk míní a Manitou se směje. Na začátek bylo třeba udělat rozpočet akce, který spolehlivě proseje zájemce. Zůstanou ti, kteří to s odjezdem myslí opravdu vážně. Podstatné bylo najít osvědčenou nepálskou agenturu, která zařídí povolení k výstupu, zajistí nosiče a postará se o servis. Ten zahrnuje ubytování v  Káthmándú, letenky do Lukly, ubytování v lodžiích na treku tam, kde lodžie jsou, a tam, kde nejsou, tak zajistí stany. A samozřejmě jídlo a pití. Jediné, co si tam člověk musí zaplatit z vlastní kapsy, je pivko. Petr „Miska“ Mašek nám doporučil Ice Land Trekking, se kterou má mnoho let zkušenosti z expedic na osmičky. Cenu jsme usmlouvali na tisíc pět set eur za osobu. Asi bych měl trochu stažené půlky, kdybych měl komunikovat s agenturou, kterou mi našel strejda Google, poslal zálohu pět set eur a doufal, že na nás na letišti bude čekat usměvavý Nepálec s věncem kvítí v ruce. Co se týká pojištění, tak stačí běžný Alpenverein, který platí celosvětově, kryje náklady na záchrannou akci při expedicích do výšky 6.000 metrů a je platný i v případě jednodenního výstupu nad 6.000 metrů na vrchol označený jako trekový. Je ovšem potřeba myslet na to, že OEAV sice kryje záchrannou akci, ošetření v nemocnici a  případně transport do vlasti, ale horší je to s krytím dlouhodobé

Nikdy

nevíš… aneb Jak na expedici

34

léčby nebo trvalých následků – lépe je tedy sjednat si navíc i běžné pojištění léčebných výloh. Očkování je dobré řešit aspoň tři měsíce před odletem. Do hor v Nepálu stačí být očkován na tyfus, meningitidu a žloutenku (typu A, B) – vakcinace vyjde zhruba na tři tisíce korun a dělají ji v každé ordinaci cestovní medicíny. Fajn je také zajít si k zubaři, nechat si prohlédnout čelist, jestli tam náhodou není skrytý zánět. Stoupající nadmořská výška ho totiž docela spolehlivě rozvine a strávit měsíc v horách s nafouknutou pusou a sypat do sebe hrsti ibalginu by nevydržel ani Old Shatterhand. Řešením pak může být vyrazit si zub bruslí (pokud je k dispozici) nebo navštívit zubařskou ordinaci v Namche Bazaru. Ani jedno nepatří k věcem, které bych zařadil na svůj „Must Do List“. Víza do Nepálu se vyřizují až při příletu. Je to relativně bezproblémové. Stačí vyplnit formulář, vystát frontu k  imigračnímu úředníkovi a  zaplatit čtyřicet dolarů. Je 12. října 2011, máme za sebou jedenáct hodin čekání v tranzitní zóně na přestup v Dillí i veškerou úřední anabázi po příletu do Nepálu. Vycházíme z letiště a venku na nás opravdu čeká usměvavý Tendy Sherpa, majitel agentury. Pověsí nám na krk kvítí, odveze nás do hotelu a pozve nás na večeři. V Káthmándú pak máme strávit ještě jeden den a poté máme odletět do hor, směr Lukla, takže zbývá čas na klasickou návštěvu Tom & Jerry Pub. Je vidět, že poměry se trochu zpřísnily, protože vždy o  půlnoci spolehlivě naběhne vojsko, píšťalkou ukončí zábavu a oznámí hostům, že je čas přesunout se do hotelu. Káthmándú toho k vidění zase tak moc nenabízí, prohlídka památek vystačí tak na dva dny a pocit, že jsem na Marsu, také brzy odeznívá – přece jen, do Nepálu se jezdí kvůli horám. I když do Lukly letím už potřetí, nikdy mě nepřestane bavit navigace, kterou místní piloti používají: na palubní desce mají izolepou přilepenou GPS navigaci, se kterou se u nás běžně chodí na houby. Software v tom asi také ne-

bude úplně legální, ale jsou to mistři kniplu a dokázali by létat i s krabicí od rajčat. V sezoně se na tom malém letišťátku za den otočí klidně čtyřicet letadel, které chrlí davy turistů dychtících spatřit na vlastní oči nejvyšší horu naší planety. V Lukle na nás čekají nosiči, kteří ponesou všechno, co budeme potřebovat dalších dvacet dní. Je sice možné dokoupit nějaký proviant i po cestě, ale jedná se spíš o nějaké základní potraviny a samozřejmě vejce. Ta nám už po týdnu polezou nejen ušima.

Pohled na BC Mera Peak

Takhle si vykračovali i po ledovci

Těsně po příletu, ještě vymydlení

My se od živého hada turistů směřujících k  Mount Everestu odpojujeme na druhou stranu a  přes sedlo Zatrwa La (4.693 m n. m.) procházíme krajinou, která turistickým ruchem není výrazně poznamenaná. Hned na začátku treku docela rychle nabíráme výšku, ale hned po přechodu sedla zase klesáme dolů. Pak už je to pozvolna nahoru až do základního tábora Mera Peak. Aklimatizace by se měla řešit tak, že se jeden den

nastoupá maximálně pět set výškových metrů. Pak by se mělo zakempovat, dát si ještě odpoledne třeba dalších dvě stě výškových tam a zpět a přespat. S tímhle postupným nabíráním výšky by mělo být riziko výškové nemoci omezeno na minimum. I když se držíme této obecné poučky, stejně se projevují rozdíly v  tom, jak dobře kdo snáší výšku – a těsně na dohled base campu si stejně jeden člen expedice užene docela slušný náběh na výškovou nemoc. To je tak, když se to, co nejde silou, snažíš urvat ještě větší silou. Asi jsme měli postupovat ještě pomaleji a hlavně každý měl stoupat tak, jak mu to vyhovovalo. V sedle Mera La nasazujeme mačky a přes ledovec postupujeme do základního tábora. My, bílí sáhibové, jsme plně vyzbrojeni železem, náš kuchař jde v teniskách a s platem vajec v ruce. Další šerpík pochoduje v crocsech a s barelem petroleje na zádech. Cáká mu to na všechny strany tak, že kdyby křísl o  skálu, shoří jako papírový čert. V base campu nás potom

na dva dny zamyká chumelenice a  časový plán dostává první trhliny. Aspoň můžeme mezitím naučit kuchaře, jak se dělá smažák. Vajec mají spoustu, mouky také, zbývá vyřešit strouhanku a třicetiprocentní eidam. Na výrobu strouhanky poslouží starý toustový chleba podrcený cepínem a podpatkem pohorky. Eidam nahrazujeme po babicovsku originálním jačím sýrem – a smažák je jak z partesu. Po dvou dnech sněžení ustává a padne rozhodnutí – jde se na kopec. Mezitím ovšem přibylo šedesát centimetrů sněhu a  to, co mělo být původně absolutně bezproblémový choďák, se mění v prošlapávání stopy v hlubokém sněhu. Na „normálce“ Mera Peak žádné laviny

Někde za sedlem Zatrwa La scházíme do údolí

35

Přechod sedla Ambulapcha La

ani jiné objektivní nebezpečí nehrozí, jsou to dlouhé pláně, jedinou komplikací ve výstupu může být právě počasí a hluboký sníh. Ve výšce okolo 6.000 metrů je už každý krok docela znát. Výstup na Mera Peak znamená první den vystoupat z base campu (5.300 m n. m.) do takzvaného high campu (5.800 m n. m.) a další den se mezi třetí a čtvrtou ráno vyráží na vrchol ve výšce 6.476 m n. m.. Technicky nenáročným terénem by to mělo zabrat zhruba šest hodin. Teoreticky to lze zvládnout i bez přespání v high campu za jeden den. Chce to ovšem poměrně silnou vůli, vykopat se ze spacáku do mrazu hruPřechod sedla Mera La k BC Mera Preak

36

bě pod minus 20 °C a začít prohrnovat cestu k vrcholu. Tady někde asi začínají naše pozdější problémy s omrzlinami. Byť se na tento kopec normálně nechodí ve skeletech, kombinace podmínek dokáže udělat své. Než vyjde slunce, jsme na cestě už více než tři hodiny a boty stačily vymrznout natolik, že se prsty na nohou nedaří už zcela prokrvit. Poté, co vychází slunce, se podmínky razantně lepší – je relativně teplo a ne příliš silný vítr. Na vrcholu jsme okolo poledne. Fotíme nějaké vrcholovky, rozhlížíme se do arény, ve které je doslova na dosah hned pět osmitisícovek – Kančendženga, Makalu, Lhot-

se, Everest a Čo Oju – a pak rychle dolů. Snažím se neustále cvičit prsty u nohou, ale i když je cítím, nemám z toho dobrý pocit. Po návratu do základního tábora si sundávám boty a v tu chvíli je mi jasné, že to tady pro mě a nejspíš i pro další dva členy výpravy končí. I šerpové, když vidí nabíhající bílou barvu na prstech, svou „base camp ingliš“ vyjadřují obavy, že to není úplně košer. Takže následuje masáž v lavoru s teplou vodou, telefonát satelitem do Káthmándú, že bude nutný vrtulník, a ještě ten den sestup níže do osady Khare. Ta noc je opravdu pekelná, omrzliny přicházejí k sobě, vážně to docela bolí. Agentura ale zafungovala skvěle. Obvykle je nutné složit dopředu depozit ve výši tři tisíce dolarů, aby záchranný vrtulník vyletěl. Měli jsme dopředu domluveno, že kdyby se cokoliv stalo, majitel Ice Land Trekking se zaručí za naši pojistku a  my nemusíme skládat žádný depozit. A všechno běželo jak na drátkách. Hned ráno přiletěl vrtulník, přepravil nás do Káthmándú, kde už na ploše čekala sanitka, která nás s houkačkou odvezla do mezinárodní nemocnice – servis opravdu perfektní. Naštěstí to není tak vážné a bude stačit betadinová mast, antibiotika proti zánětu a klid. Prsty máme všechny, ale v tu chvíli to pro nás znamená, že místo výstupu na Island Peak nás čekají bary v  Káthmándú. Ideální je domluvit si s  českým prodejcem pojištění Alpenverein, že v  případě potřeby zařídí komunikaci s centrálou OEAV. Na kartičce pojištění je totiž jen obecný kontakt a je docela komplikované řešit přes e-mail

z Káthmándú s pojišťovnou medicínské záležitosti v němčině. Asi půl roku poté jsou pojišťovnou srovnány i všechny pohledávky vůči nepálským záchranářům – celkem to bylo asi deset tisíc dolarů. My jsme ale dopředu nic neplatili, vše si mezi sebou vyřídila OEAV a  Nepálci. Takže v tomto ohledu jsme naprosto spokojení. Otázku obuvi jsem před expedicí docela řešil – i s lidmi, kteří na tomto kopci už byli. Výsledkem debat bylo, že klasické pohorky nejvyšší kategorie (rozuměj, ty, co stojí tak šest tisíc a víc) jsou dostačující. Se svými dnešními zkušenostmi bych ale rozhodně doporučoval skelety. Rekonvalescence byla docela dlouhá, a  i  když mám všechny prsty, tak s léčbou omrzlin u nás nikdo nemá moc zkušeností. Někde bych ještě našel schovaný lístek od doktora, že si v rámci léčby mám dát každý večer dvojku červeného na dobré prokrvení. Druhá polovina výpravy se mezitím přesunula pod Island Peak. Pro výstup měli podobnou taktiku jako na Mera Peak. Jeden postupový výškový tábor s tím, že před vrcholem je exponovanější partie,

V BC Mera Peak potom, co přestalo dvoudenní sněžení

Vrcholovka na Island Peak s pohledem do jižní stěny Lhotse

která je zajištěná fixním lanem. Takže jeden den se jde po kamení do výškového tábora (5.700 m n. m.) a další den se přes ledovec a sněhové plató pokračuje až pod vrcholový hřeben. Potom asi dvě stě metrů docela strmým svahem nahoru za pomoci jümaru a fixního lana a po vzdušnějším hřebínku se vystoupá na vrchol. Z Island Peaku je nádherný výhled do jižní stěny Lhotse. I když to vím jen z doslechu, tak na tomto kopci bohužel naši parťáci viděli dva mrtvé – zemřeli kvůli výškové nemoci. Island Peak je totiž relativně snadno dosažitelný. Cesta z Lukly až pod kopec se dá zvládnout za čtyři dny. Snažit se ovšem vylézt na šestitisícový vrchol (byť technicky relativně nenáročný) s takto mizernou aklimatizací je docela spolehlivý způsob, jak se domů vrátit v zinkové rakvi. Pokud chce člověk jít pouze na Island Peak, je asi ideální dojít nejprve až do základního tábora Everestu

Stoupání k HC Mera peak, docela se to bořilo

(cca 5.400 m n. m.), udělat si turistický výstup na Kala Patthar (5.545 m n. m.) a poté se vrátit k Island Peaku a pokusit se o vrchol. Byť je nižší než Mera Peak, je „lezecky“ o něco zajímavější – nejsou to pouze nekonečné sněhové pláně. Zkušenosti, které jsme na těchto dvou kopcích nasbírali, jsou hodně cenné. I díky těmto zážitkům chceme pokračovat dál. Právě vyřizujeme víza na letní expedici do Číny na Muztagh Ata (7.546 m n.

m.). Tak snad to všechno klapne a v podzimní Montaně bude další report o tom, jak to vypadá na sedmě. Díky také těm, kteří nás začali podporovat v našem snu zkusit jednou osmitisícovku, jestli nám dá, jmenovitě firmám Tilak, Atex Sportswear, Napapijri, GoPro a  Travellunch – hodně si toho vážíme! text foto

David Pokorný Marek Nečas, Kamila Macháčová

37

RED D ROCKS R CKS Do amerického parku Red Rocks, který se nachází hned za branami proslulého Las Vegas, se stojí za to vypravit především kvůli tradičnímu vícedélkovému lezení. V parádním pískovci tu naleznete nespočet spár, koutů a komínů

Po pár měsících strávených v  Evropě a  předchozím dlouhém pobytu v  Kanadě jsme se rozhodli zavítat i  do země nejlepších hamburgerů, nejtlustších lidí, nejvíce vražd střelnou zbraní, do země s nejvíce herními automaty na osobu, ale hlavně do země s neuvěřitelnou škálou lezeckých terénů, úžasných přírodních scenerií – vyrazili jsme na trip po USA. V  tomto článku bych  vám proto chtěl přiblížit lezeckou oblast Red Rocks, která, ač neprávem, zůstává často ve stínu jiných amerických velikánů. Přitom v této oblasti najdete vše – od boulderingu až po zatraceně dlouhé bigwally. Red Rocks se nacházejí hned za branami města Las Vegas, což trochu negativně ovlivňuje návštěvnost. Pojedete jen pár mil od okraje města a ocitnete se u skal. Téměř celé Red Rocks jsou v chráněném území, takže pro vstup budete potřebovat permit. Ten není potřeba pro některá údolí. Jednodenní stojí sedm dolarů, tý-

38

Black Velvet Canyon, Frogland 5.9

denní třicet, ale jistě nepojedete do Améru jen kvůli Red Rocks a budete se chtít podívat i jinam, takže se vyplatí koupit takzvaný Anuall Pass za osmdesát dolců. Platí i ve všech ostatních národních parcích (Joshua Tree, Yosemite, Zion, Arches a mraky dalších) a dá se sehnat na eBay i  jinde i  za čtvrtinovou cenu. Park Red Rocks je otevírán a zavírán dle aktuálního rozvrhu (každý měsíc jinak) a není radno zůstávat déle. Po zavíračce totiž ranger objede všechna místa i  veškeré schovávačky (věřte, že za ta léta už je všechny

zná) a rozdá mastné pokuty. Každopádně, pokud víte, že budete ve stěně dlouho, dá se zdarma vyřídit late exit permit, který vám přidá pár hodin k dobru. S tou otevírací dobou to není až tak žhavé, při naší návštěvě (na začátku března) byla od šesti ráno do sedmi večer, takže jsme vždy všechna naše dobrodružství stihli. Co se týče ubytování, s  tím je to tu trochu komplikovanější. Počítám, že v hotelích nikdo z našinců zrovna chtít spát nebude, a se spaním načerno je to trochu na ostří nože. Na území parku to

ani nezkoušejte (pokuta 250 $ a více vás ponaučí) a jinde jsou soukromé pozemky obehnané ploty, jedinou variantou je snad parkoviště u nějakého kasína nebo supermarketu v Las Vegas. Že to zkrátka nejde, jsme se přesvědčili sami a historky místních, jak je naháněli rangeři, policajti (po pár pivech figuruje v historkách i FBI a CIA), mluví za vše. Naštěstí je tu ale jedna schůdná cesta, a to kemp ležící před branami parku. Stojí patnáct dolarů za noc, ale žádný luxus rozhodně nečekejte. Při delším pobytu je to celkem velký zásah do rozpočtu. Na jedno zaplacené místo v kempu jsou povoleny dvě auta, dva stany a  šest lidí. Místní lezci jsou v  pohodě, takže se s nimi dá vždy domluvit a místo (které je stejně tak velké, že by tam mohl probíhat dětský tábor) s nimi sdílet, čímž padají náklady hluboko dolů. Teď už ale k  samotnému lezení. Průvodce seženete v lezeckém obchodě na Charleston street a je naprosto perfektní. Jediné, co v něm nenajdete, jsou bouldery. Jak už jméno napovídá, skála je červená, někdy však i žlutá nebo černá, jedná se o parádní pískovec. Spousta našinců si Red Rocks spojuje jen se sportovním lezením. Odjištěné cesty se v drtivé většině nacházejí v oblastech First Pullout, Second Pullout a Sandstone Quarry. Sportovnímu lezení jsme věnovali několik dní, cesty byly vesměs pěkné, ale pro nás nikterak ohromující. Jsou poměrně krátké, často dost přelidněné a není jich mnoho. Stojí rozhodně za vyzkoušení, ale nepřišly mi tak bezvadné jako perfektní sportovní cesty v Siuraně nebo Ceuse nebo jiných světových oblastech. Do Red Rocks se stojí za to vypravit především kvůli vícedélkovému tradičnímu lezení. V  drtivé většině cesty sledují logickou linii spár, koutů a  komínů. Místní spáry ale mají často tak členité okolí, že se lezou za použití okolních chytů a do spáry se zakládá jen jištění nebo se využije na občasnou žábu. Dá se tu vybrat z linií jedno-, dvou- až dvacetidélkových, z linií na slunci, ve stínu nebo polostínu. Zkrátka na své si přijde opravdu každý. Nástupy zaberou od dvaceti minut do dvou hodin, většinou vedou po dobře vyšlapaných stezkách. Cesty mají obtížnost od 5.6 do 5.13, většinou jsou se štandy, v drtivé většině se leze po vlastním, občas je v těžkém nebo neodjistitelném místě nýt.

5.10c na rozlezení, Pain Wall, Second Pullout

Z materiálu jsou potřeba dvě sady friendů, dostatek vklíněnců (včetně velkých) a  dvě lana. Tříhvězdičkové cesty bývají často dost narvané, a  tak je potřeba si trochu přivstat. My jsme zde strávili necelé dva týdny, přičemž na začátku bylo tak akorát teplo a na konci tak akorát vedro jako v pekle (na začátku března). Lezli jsme jen ty cesty, které měly v průvodci nejvíce hvězdiček, a hlavně ty, které nám někdo doporučil. Vím, jak jsou Američané emotivní, a tak když mi někdo doporučil cestu se slovy: „Crazy scary shit, but awesome and amazing!“ a vyklopil potom do sebe pivko, aby se uklidnil, věděl jsem, že to bude dobrý zážitek (pro neangličtináře: nádherná cesta, poměrně exponovaná s delšími nejištěnými úseky). Z toho, co můžu doporučit, bych rád zmínil tyto linie: 5.6 „Cat in the hat“, „Solar slab“

5.7 „Freebird“, „Olive oil“ 5.8 „Crimpson crystalis“, „Dark shadows Frogland“, „Lotta balls“ 5.9 „Tunnel vision“, „Epinephire“, „Black Orpheus“ 5.10a „Dream of wild Turkeys“, „Sour marsh“ 5.10b „The Nightcrawler“ 5.10c „Prince of Darkness“, „Out of Controll“, 5.10d „Adventure punks“ Musím říct, že místní klasifikace mi přišla poměrně vyrovnaná, ani podhodnocená ani nadhodnocená, zkrátka taková, jaká má být. Jako ideální období, kdy navštívit Red Rocks, se jeví říjen až duben s  tím, že v okrajových měsících se můžete pěkně seškvařit, a to i ve stínu. V lednu může naopak napadnout sníh. To se ale nestává často, a tak je zimní období pro návštěvu ideální. Absolutně nejlepší ale bude únor 39

a březen, kdy se dá lézt jak na slunci, tak i ve stínu.  Samozřejmě všem doporučuji návštěvu Las Vegas, uvidíte, co jste ještě neviděli… Po chodníku rovnou do kasína, tam se párkrát otočíte a nevíte kudy z té změti automatů ven. Lehké děvy tu mají dokonce svůj časopis, volně dostupný na kaž-

dém rohu. A že prý do kasína ve smokingu? Tak to asi ne… Tady spíš v žabkách a  bermudách, nejlépe s  celou rodinou. Las Vegas je zkrátka ta největší slátanina a nechutnost, na jakou v USA asi narazíte, mně tedy hodinová procházka bohatě stačila, abych si o tom udělal obrázek. Jestli má tohle reprezentovat Ameriku, tak tedy good luck! Každopádně lezení je tu parádní a neměl by si ho nechat ujít nikdo, kdo pojede kolem. Případné dotazy rád zodpovím na e-mailu [email protected].

text foto

Roman Genčur archiv autora Juniper Canyon, Cat in the Hat

40

Fotosoutěž

Hra stínů foto: Pavel Vrtík

Příroda a lezení Již 3. ročník fotografické soutěže webu Lezecká Revue a časopisu Montana je tady Svá fotografická díla můžete přihlašovat až do 31.11.2013 Pro 3. ročník vyhlašujeme tyto základní kategorie:

Hory a příroda (krajiny, panoráma) Lezení (člověk a hory, skály, bouldery…) Experimentální fotografie na lezecké téma (koláže, montáže)

Hodnocení fotografií Letos jsme se rozhodli, že to necháme především na vás.

Myslíš, že máš lepší fotku? Tak schválně, zkus to! Uzávěrka letošní fotosoutěže (viz M2/2013) je 31. 11., ale své fotky můžete poslat už nyní. Ze zatím zaslaných snímků přinášíme malé namlsání a inspiraci. Více na: foto.lezeckarevue.cz nebo montana.cz

1. cena: Olympus TG-2

1. V průběhu soutěže vypíšeme několik druhů cen. V hlasování pak vyberete ty ceny, kterými chcete odměnit autory nejlepších fotek. 2. Po 31. 11. 2013 ve fotogalerii na webu fotosoutěže rozhodnete hlasováním, které 3 fotky z každého tématu jsou podle vás nejzdařilejší a jejich autoři získají vámi vybrané ceny.

2. cena: Olympus TG-630

Výsledky budou zveřejňovány na webu LezeckaRevue.cz a v časopise Montana.

Více na webech foto.lezeckarevue.cz nebo montana.cz

3. cena: Gorilla pod (stativ)

Na skialpy DO ZEMĚ PERŠANŮ Pomalu začíná léto, všichni oprašují vercajk a těší se na vyhřátou skálu. Jen pravověrní skialpinisti se slzou v oku vzpomínají, jaké to bylo, když se všude kolem válel metr prašanu. Ale nezoufejte, v  horách je zima a  sníh pořád. Aspoň v  některých.

Chomejní a spol.

Necelých sedmdesát kilometrů na východ od hlavního města Teherán nedaleko jižního pobřeží Kaspického moře se v pohoří Elborz majestátně tyčí sopka Damavánd (5.671 m), nejvyšší vrchol Íránu i  všech zemí Blízkého východu. Sopka zaujímá význačné místo také v íránské mytologii. Právě zde totiž kdysi věznili nepřátele, čímž se z ní stal symbol íránského vzdoru proti

42

cizí moci. Na jejích svazích kousek pod vrcholem dýmají fumaroly, které produkují páru a plyny a neaktivní sopce tak propůjčují spíše opačný dojem. Nicméně poslední erupce se datuje do holocénu a ani to není jisté. Na vrchol se dá dostat z různých směrů a různými způsoby. Nejčastější je cesta z jihu z vesnice Polur, kde se vyřizuje povinné povolení pro výstup. Z Teheránu se sem dostanete pohodlně autem za necelé dvě hodiny. V létě se sem jezdí za pěší turistikou, ale v dubnu, kdy je sopka stále z velké části pokryta sněhem, lze její vrchol dobýt na skialpových lyžích. Z vrcholu je krásný pohled na protější pohoří Do’Berar a za dobré viditelnosti je možné spatřit i Kaspické moře.

Transport letadlem V dnešní době lze letecky přepravit veškerou výbavu potřebnou pro skialpinistickou činnost, a to včetně nafukovacích

lavinových batohů, pokud je nahlásíte letecké společnosti včas a budete se přesně držet bezpečnostních pravidel dané společnosti, abyste se vyvarovali zbytečných problémů. Jedním z nich je například přeprava bombičky, bez níž je lavinový batoh nefunkční. Ačkoli je z hlediska bezpečnosti logičtější odmontovat bombičku, a tím ji stoprocentně zajistit proti bouchnutí, bezpečnostní pravidla letecké společnosti Turkish Airlines naopak požadují nechat bombičku zašroubovanou v batohu, který je určen k odbavení. O batohy ani lyže se nemusíme starat až do Teheránu. Jen co přistaneme, ještě v letadle se zahalím do šátku, protože místní zvyky je třeba respektovat. Čeká nás poslední pasová kontrola, kterou projdeme bez problémů, ovšem přísný výraz íránských úředníků ve mně vyvolává zvláštní pocity. Nejradši bych se zmenšila, abych byla co nejmíň nápadná. S lyžemi a lavinový-

Pohoří Do’Berar – ráj pro skialpinisty

mi batohy jsme ale středem pozornosti a zvědavým pohledům se tak nevyhneme. Z letiště do města se jede přes hodinu. Jelikož Teherán leží uprostřed hor, pohledy na zasněžené vrcholky lahodí našim očím a už se nemůžeme dočkat, až nasadíme lyže a  vyrazíme na první aklimatizační výlet do jednoho z nedalekých středisek Tochalu nebo Dizínu.

Počasí je základ Stejně jako jinde v horách se musíte přizpůsobit vrtochům počasí, kterým bohužel neporučíte. Řídíme se serverem www.snow-forecast.com, který na příštích pět dní nevěstí nic dobrého. Jeden z místních průvodců, Reza Privaly, kterého navštívíme osobně u něj doma, se nás snaží uchlácholit historkou o  slav-

ném horolezci Messnerovi, že prý ani on nakonec vrchol nedobyl, protože mu nepřálo počasí. To je sice pěkné, ale my jsme sem přijeli hlavně kvůli kopci a této myšlenky se stále nevzdáváme. Nicméně v tuto chvíli do hor opravdu nemá smysl jezdit, a tak jsme nuceni změnit program a začít výletem za krásami perské architektury.

Sjezd

43

Peršané Kultura každé země je daná obyvateli, kteří v  ní žijí. Peršané vždy byli a  stále jsou hrdým národem, čehož si nelze nevšimnout, a  to ani u  místních dam, zahalených v čádoru. Jsou to nejen rození obchodníci, ale i  výborní lékaři či právníci. Navzdory mravnostní policii – jedná se tu přece o šíitské muslimy – je tu, alespoň ve větších městech, ve vzduchu cítit celkem uvolněná atmosféra. Mladé slečny nechodí sice odhalené jako na západě, pár odvážnějších lze však spatřit v  obepnutých džínách, přes které nosí stylové kabátky. Do dlouhých černých

dvořími domu Manouchehrie, žasnete nad rafinovaností tehdejších stavitelů. Promyšleně navržené vodní bazénky, ve kterých se odráží symetrické tvary domu, lemují pěstěné zahrady. Uvnitř naleznete barevné vitráže, které kontrastují s jemně laděnými fasádami. Íránští obchodníci se museli mít určitě dobře, když si mohli dovolit postavit taková honosná sídla. Aby ne, když tudy kdysi vedla hedvábná stezka. Dodnes tu kvete obchod s koberci, hedvábím a jinými látkami, ořechy a dalšími věcmi. Obchodní duch je cítit i  v  Esfahánu, a to zejména v hlavním bazaru a kolem

ší den. Ráno nás probudí sluníčko a nepřestane svítit až do večera, až se z toho některým z nás zapalují lýtka. Čeká nás převýšení 1.200 m nenáročným terénem, ale zato v pořádném horku a téměř bez vody, a navíc s naloženým batohem. Po čtyřech hodinách se před námi konečně objeví horská chata Baregah-e Sevom Shelter (4.200 m), kde dočerpáme síly. Za dvacet korun se tu dá koupit jeden a půl litru vody a ani jídlo tu není drahé, takže vaření jsme bývali mohli nechat doma. Po krátkém odpočinku se opět vydáme směrem k vrcholu, abychom nastoupali další výškové metry. Cestou potkáme skupinku

hlavního náměstí, které lemují modře zdobené mešity. Modrou barvou tu opravdu nešetřili a  používají ji doteď v jemně zdobené keramice.

rozjařených skialpinistů v čele s vůdcem, kteří dnes měli ideální podmínky pro dobytí vrcholu. Zítra už tak pěkně být nemá a hlavně odpoledne se to prý začne kazit, takže uvidíme, jak to půjde. Navíc dnešní noc už výšku cítíme víc, i když se zatím držíme statečně.

Damavánd

čádorů, ve kterých chodí většina Peršanek, mají opravdu daleko. Jelikož se tu moc turistů nepohybuje, jsme pro místní obyvatele raritou, a tak nás sami zastavují a ochotně se ptají slušnou angličtinou, zda nepotřebujeme pomoc. Jinde tu angličtinu ale moc nevyužijete, a pokud si chcete popovídat s místními, bez perštiny neboli fársí se neobejdete.

Kashan a Esfahán Írán nabízí spoustu zajímavých míst, která by stála za návštěvu. My se necháváme okouzlit krásnými kupeckými domy v Kashanu, nádhernými mešitami a pulzujícím bazarem v  Esfahánu. Všechny stavby si zakládají na detailní propracovanosti jednotlivých architektonických prvků a vzájemné harmonii, a dávají jim tak dojem naprosté dokonalosti. Když se například procházíte jednotlivými ná44

Konečně do hor Na následující dny hlásí příznivější předpověď a  nám svitne malá naděje, že se náš sen může splnit, i když v dobytí vrcholu příliš nedoufáme. Máme totiž pouhé tři dny a navíc nejsme aklimatizovaní. Necháme se tedy odvézt z Teheránu do Poluru, kde si vyřídíme a  zaplatíme povolení. Ještě ten den vyrazíme na botách do výšky 3.000 m k mešitě, kolem které někdo rozmístil pár přepravních kontejnerů, z  nichž některé slouží jako nouzové noclehárny. Odpoledne si ještě pro urychlení aklimatizace vyběhneme do necelých 4.000 m a pak si už jen zalezeme do spacáků a těšíme se na dal-

Pokus o vrchol Ráno nás doprovází opět sluníčko, ale tentokrát musí často ustupovat mrakům, až nakonec podlehne, a tak poslední výškové metry stoupáme v mlze. Tu a tam ještě vykoukne vrchol, ale špatné počasí nás bohužel nemine. Dýchání vedle výšky znepříjemňují i  sirné výpary, které vyvěrají z  povrchu zhruba dvě hodiny pod vrcholem. Kousek nad nimi sundáme lyže a pokračujeme na botách (mačky nejsou potřeba) až na vrchol, kde je prý krásný kráter s jedním z nejvýše po-

Z výstupu

ložených horských jezer na světě, který se nám ale bohužel schovává v čím dál hustší mlze. Nevidíme ani krásné protější pohoří Do Berar, natož pak Kaspické moře. Jsme rádi, že vidíme naše stopy, po kterých se vrátíme k lyžím a co nejrychleji sjedeme do 4.200 metrů. Při difuzním světle se motáme po kopci jako po pár pivech, ale terén není naštěstí ani technicky ani orientačně náročný, a tak jsme už zhruba za hodinu zpátky na chatě. Dočerpáme síly a  za odpoledního sluníčka, které prokresluje protější

masiv Do Berar, se ještě sklouzneme po parádním jarním firnu až k mešitě, kde strávíme poslední noc. Sami tomu, co se dnes odehrálo, nechceme uvěřit. Byla to opravdu „rychlovka“, a ačkoli jsme kvůli mlze přišli o vrcholové výhledy, rozhodně to za tu námahu stálo.

Odjezd domů Druhý den nás čeká už jen sestup v pohorkách na asfaltku spojující Polur a Reyneh, příjemná koupel v horkých sirných pramenech ve vesničce Reyneh a návrat

~‚‡ÜP<8IJÜ IFG<ÜD8B@E>Ü
do Teheránu. V neděli před odletem ještě okoukneme kupecký bazar a jeden z královských paláců, povečeříme v jejich stylu místní speciality a náš výlet zakončíme vodní dýmkou míru. Sponzoři: Namche, Alpsport a Ferrino Vybavení: lyže SKITRAB, boty SCARPA, lavinový batoh ABS, oblečení FERRINO Webové stránky: www.travelstar.cz text foto

Petra Šoubová archiv autorky

PORTRÉT

Krásnější než hory jsou jen hory, kde jsem ještě nebyl

Vladimir Vysockij

Portrét významného československého horolezce Leopolda Páleníčka (2. část) Vzpomněl jsi na své působení na skalkách. Musím se taky zeptat na váš prvovýstup v propasti Macocha1… Ano, kdysi jsme někdy v roce 1970 vylezli společně s Fernandelem, Pytlíkem a Hájou vůbec první cestu její spodní Klenbou. Vždycky jsme tam strávili čtyři pět dní a povylezli kus délky. Nýty jsme vrtali s kabelovou vrtačkou, měli s sebou i jeskyňářské žebříky. Dokonce jsem pak bivakoval i v jeskyni Eliška… Nemohu se nezeptat taky na otázku klasifikace tvých cest, která je považovaná za jednu z nejtvrdších… V té době byl člověk svázaný Welzenbachovou horskou klasifikací. Existovala představa, že šestka je krajní mez ne snad lidských možností, ale tak nějak se to tehdy spojilo. Jako že nic nemůže být těžšího. Když se pak člověk necítil, že by byl nejlepší, tak se neopovážil dát své cestě za šest. Já třeba vždycky licitoval s pojmem pět plus. Říkal jsem si: „Do prdele, někdo by to určitě přelezl snáz a někdo by určitě přelezl i těžší věci.“ Potom, když se někde v Alpách prolomily ty hranice, a vznikly cesty za sedm, bylo jasné, že když je cesta na písku označova1 Klenba, Macocha, klas. V A2e, spolulezci: Vladimír Pípal, Jiří Unger a Hana Myslivcová

46

ná stupněm VIIc, že asi budou i těžší. Jenomže písek se tak nesrovnával s horami. Hory byly hory a na písku to mohlo být jinak. Arnold si vymyslel klasifikaci, která pokračovala dál a dál. Později se ale začalo vše srovnávat, a že stupnice bude jen jedna. Horská klasifikace se rozšířila na další stupně. Furt z nějaké tradice se člověk neopovážil říct, že se nachází na hranici lidských možností, což bylo nastoleno zcela neoprávněně. Bylo přece jasné, že mladí chlapci taky polezou. A polezou třeba líp než ti dnešní. V každé činnosti můžeš mít nějakou představu o tom, co nastane za pár let. Musí se ale umět přiznat, že to může mít i vyšší kvalitu a větší hodnotu. Občas se někde dočtu, že třeba před pěti roky pojem francouzského devět áčka byl nepřekonatelný. A dneska je na světě snad devět béčko… Jenomže tvé cesty jsou náročné i z hlediska zajištění… S jištěním se to má následovně – na písku si člověk vždycky zvykl, že u tý prdele jištění neměl. A když si myslel, že to furt jde a je to na nějakém obtížnostně ne vyhraněném stupni, dovolil si pak při lezení i větší morál. Víš, nikdy jsem se nedopracoval k tvrdému tréninku. Snad jen když jsem bydlel Trutnově a lezl v Ádru, jezdíval jsem trénovat

k jedné opěrné zdi. Tato tradice byla položena v Bratislavě. Pamatuji si, že když jsem v šedesátém osmém, devátém chodil v Bratislavě do školy, dělal jsem tam postgraduál, tak se úporně lezlo na židovském cintorínu na zdi. Byla tam čtyři metry vysoká a sto metrů dlouhá opěrná zeď, na které trénovala spousta lezců. Pochylí nebo kluci Dieškové, hlavně Čombe, tam lezli velmi dobře. Pamatuji si, že když jsme pak měli nějaké soustředění v Sasku, Čombe tam úspěšně vylezl i hodně těžké cesty. Moje žena Anka třeba lezla, když to srovnám, na skalách líp než já. Počátkem sedmdesátých let totiž v okolí Bratislavy lezli furt závody, což bylo hlavně zásluhou Igora Kolera. Vůdčí osobností tam byl bezesporu Ivan Dieška, který myšlenku lezeckých závodů přivezl do Bratislavy z Ruska, z Krymu. Tehdejší mladá generace – Igor, Andrej Belica nebo i Anka chodili k Ivanovi na rozumy a on jim říkal, co je dobré a co by se mělo správně dělat. Sledoval, co se děje venku. Když se pak později přenesl trénink i do tělocvičen, vymakaly se celé tréninkové postupy, posilování, začala se vyvažovat rovnováha na lajnách... Dalo se pak očekávat, že za deset let přijde zase něco, k čemu se časem mladí dopracují, a co by starý klasik neočekával.

Lezl jsi v  Tatrách a  na písku některé cesty rád i  opakovaně? Když jsem hlavně od hruboskalských lezců slyšel, že sezónu začínali na té či oné věži, moc jsem jim nerozuměl. Asi to bylo dáno tradicí. V Ádru byl tradiční třeba novoroční výstup na Milence, což se nosí dodnes. Svým způsobem to je ničení skály, ale v Ádru jsou skály tvrdší a je to hlavně spára nebo komín, kde se toho moc neponičí. Pokaždé to ale bylo jiné díky počasí. Člověk vždycky očekával, jestli tam bude led nebo jen sníh. Člověk na Milence přicházel mnohokrát a často mu zůstaly silné zážitky, které předtím neměl. Byl to prostě novoroční výstup na Milence. Jinak jsem nějaké své oblíbené cesty, které bych musel lézt opakovaně, neměl. V Ádru těch skal bylo tolik, že doslova nebyl čas vylézt si něco oblíbeného. Třeba Letecká na Milence je dlouhá, pěkná cesta… Potřeboval jsi ale na ni půl dne lezení. Za tu dobu se člověk mohl podívat někde, kde to neznal, a mohl vylézt něco hezkého a nového. Křižák byl malý, na úrovni Prachova, tam se dala najít nějaká hezká stěnová cesta, třeba i nepříliš těžká, která by byla oblíbená a člověk by si ji vylezl i vícekrát. Ale aby to probíhalo tak, že každý rok začínáme sezónu na něčem konkrétním, tak jsem to položeno neměl. Patriotismus k Prachovu nebo Ádru v sobě nemám moc zarytý. V Tatrách to ale bylo jiné. Takové hezké cesty jako třeba Motyka na Širokou si člověk vylezl i vícekrát. Nebo Ošarpance či Batizovák, které jsou velmi známé. Tyto cesty se staly velmi oblíbenými a často lezenými. Dneska jsou některé z nich zajištěné nýty na stálo, jsou v nich udělané štandy… Terény na severu byly vždycky takové trošku nechutné. Když jsi v nich v létě narazil na nějaký kamenolom nebo mokré trávy, lezcům nějak zvláštní požitek nepřinášely. Naopak zima v těchto stěnách poskytovala víc zážitků. Na jihu Tater se ale vždycky taky našlo něco hezkého… Tvůj další horolezecký vývoj začal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let směřovat i do zahraničních velehor… Na řadu přišly nejprve Alpy, kam jsem se během mého tatranského období dostal dvakrát v době otevřených hranic. V roce šedesát osm jsem se dostal do Dolomitů se svazovým zájezdem, kterého se zúčastnila převážně pískařská lezecká parta. Byli jsme u Civetty, pak pod Cimami a něco se tam i vylezlo. O rok později byla možnost uskutečnit soukromé výjezdy, a tak jsme s Hankou Myslivcovou vyrazili na Cimy a přelezli třeba Direttissimu Hasse-Brandler, což v té době byla pěkná cesta. Pak samozřejmě ty klasiky – Comiciho, Cassina... Lezli jsme také v Rosengartenu a na Marmoladu Jižní pilíř nebo novější a vážnější cestu Scheffler-Uhner. Alpy jsem tedy trošku naťukl těmi Dolomity. Ukázal jsem se ale taky v Chamonix, které v té době bylo hnízdem všelijakých horských desperátů. Působil tam například Hemming2, který byl takovým beatníkem hor. Za hřbitovem se tam povalovala také kasta špinavých Anglánů... Něco jsme lezli na Chamonixké věže, protože na velkou cestu nebylo počasí. Mé působení v Západních Alpách tedy bylo slabé... V sedmdesátém devátém jsem se pak zúčastnil pokusu o prvovýstup v severní stěně Eigeru, což byla tehdy taková éra. Iniciátorem všech pokusů o Superdirettissimu, nebo lépe řečeno Cesty na památku Sedlmayra a Mehringera, 2 Gary Hemming (1934 – 1969) byl známý americký horolezec. Spolu s Royalem Robbinsem udělal v roce 1962 prvovýstup Americkou direttissimou na Aiguille du Dru v Chamonix. Ve Francii se proslavil zejména jako účastník záchranné akce na stejné hoře v roce 1966, což mu přineslo přezdívku „le Beatnik“. Hemming byl také účastníkem prvovýstupu v jižní stěně Aiguille du Fou (s Johnem Harlinem, Tomem Frostem a Stewartem Fultonem), která byla díky své strmosti dlouho považovaná za nelezitelnou. Hemming zemřel v roce 1969 po nešťastné události nedaleko tábora Jenny Lake v národním parku Grand Teton poté, co se sám postřelil.

byl Sam Pechouš. Byl tam se mnou také Franta Půlpán a Kodl Procházka. Namontovali jsme se do stěny, kterou už kluci znali z předchozího pokusu. Měli tam už i dobré kontakty a zázemí na Kleine Scheideggu. Se Samem jsem nastoupil zespodu a lezli jsme ke spodní štole. Přespali jsme v ní a pokračovali dále k jeskyni pod prvním prahem. Přelezli jsme jej jako vůbec první. Naše lana tam zůstala a později je použil i Pavol Pochylý. Překonali jsme druhé ledové pole a někde nad třetím měli další bivak. Počasí se ale pokazilo. Čekali jsme asi tři dny na zlepšení, ale stále jen sněžilo a začaly padat lavinky. Ve stěně jsme strávili čtrnáct dní a v lezení pokračovali nadvakrát. Jednou jsme vycouvali až do štoly, pak se zase vrátili… Skončili jsme někde na úrovni Bivaku smrti nad Třetím ledovým polem. Dále se už nedolezlo. O rok později se do stěny Sam vrátil. Bohužel tam tenkrát spadl…

služebnickou hrdost a na nově příchozí se dívali vždycky trošku skrz prsty. Seznámil jsem se tam tedy s řadou zajímavých chlapců. Bohužel, mnoho z těch mladých zahynulo při pádech vrtulníků – nejprve ve Velké Studené dolině, pak spadla helikoptéra v Mlynici. Tím, že jsem byl na chatě, přicházeli na ní kurzisti, pak lezci na víkendy… Měl jsem tedy možnost se s někým seznámit a stále bylo s kým lézt. Když se začaly organizovat státní expedice, Ivan Gálfy byl takový federalista. Našel lidi na Slovensku, ale i u nás. Dokázal obstarat peníze a od sponzorů naturálie. Sehnal vozidlo, protože potraviny a materiál se do hor vozily ještě po vlastní ose. Z federálu tak zorganizoval dvě výpravy na Makalu, které jsou, myslím, všeobecně známy. Co se ale týče mého postavení na těchto expedicích… Byla to reprezentační sešlost, ve které konkurenční vztahy nebyly tak vyhrocené jako u jiných závodních sportů. Ne-

Makalu a československý Jihozápadní pilíř

Když skončilo mé tatranské období, vrátil jsem se do Čech, kde už byla úplně jiná generace lidí – o deset, patnáct roků mladší. V Česku se vždy více preferovaly Alpy – možná kvůli tradici a jejich blízkosti. Většina lidí, která si chtěla něco vylézt, jezdila do Alp. Jednou jsme tak s docela fajn zájezdem jeli do Zermattu. S Petrem Schnáblem jsme tam trošku i lezli – třeba západní stěnu Matterhornu, která není zrovna často lezená. Také jsme udělali novou cestu na Dent Blanche… V tvé horolezecké kariéře byla zvlášť významná účast na československých výpravách do Himálaje, které organizoval Ivan Gálfy. Předpokládám, že při tvé nominaci sehrála důležitou roli i tatranská minulost… Určitě. Po prvních tatranských expedicích na Nanga Parbat v roce 1969 a 1971 jsme se už s kluky slovenskými znali, protože jsem v Tatrách přece jen už nějakou tu dobu působil. Se služebníky z Horské služby byly ale styky všelijaké. Když mladí kluci z horské viděli, že tam člověk leze a dělá nosiče, tak byli přátelští. Někteří starší ale měli svou

šlo tady o peníze, šlo spíše trošku o možnost vycestování a samotná realizace v horách byla pro každého prvořadá. Uvědom si, že když jsem se chytil v českém manšaftu, výjezdy po normalizaci byly možné jen do Sojuzu – na Kavkaz a na Pamír. Když nebyly peníze, nebyla pak ani závist. Snaha, aby ses kromě výkonnosti ještě někam podíval, nebyl tak silný důvod, aby dal podnět k závisti. Mezi lezci byly tehdy díky tomu vztahy víceméně dobré. Myslím si, že i dnes na překližkách musí být ty vztahy lepší než u jiných sportů. Jak se díváš s odstupem času na těžký expediční styl, kterým jste na Makalu postupovali k vrcholu nezlezeného Jihozápadního pilíře? Pravda, ráno se vyvařovalo, pak se vyrazilo do stěny mezi výškovými tábory. Do večera už se pak jen válelo ve stanech. Fyzicky jsme určitě mohli vynaložit větší nasazení. Jenomže v té době převládal komplex vysoké výšky. Když jsem pak později viděl kluky, jak vyrážejí o půlnoci a jdou přes čtyři tábory aklimatizovaní až na vrchol za jeden den,

47

PORTRÉT

třeba tisíc osm set metrů, tak jsem sám pochopil, že už je jiná doba s odlišným stylem. Jenomže někdo musel tu bariéru prolomit. Když už se ví, že to jde i bez výškových táborů a bez kyslíku, je to už o něčem jiném. Co bylo sraní třeba s tím kyslíkem… Co se tam třeba muselo natahat těch flaší! Pak se nakonec kyslík většinou „vyžahnul“ na spaní. Na chození už to nebylo nebo to ani nestálo za to. Bylo jasné, že by se Makalu dokázalo vylézt i bez kyslíku. Pak uplynuly dva roky a na Everestu se to definitivně prolomilo. Od té doby pak už chodili všichni bez kyslíku. V sedmdesátých letech jsem odebíral časopisy Alpinismus a Mountain, díky čemuž jsem se dovedl ve výškovém horolezectví zorientovat. Nějakých deset roků jsem byl v obraze. V té době ještě v himálajském lezení probíhalo období dobývání stěn. Chození na vrcholy tehdy ještě nebylo. Dnešní „paličkaření“, když jdou lidi s kyslíkem, jeden vůdce je táhne, druhý zase tlačí a ještě jim nesou flašku, to už není horolezectví ve výkonnostní podobě. Nemohu to ale odsuzovat.

V Monument Valley v roce 1974 s Kodlem Procházkou během naší cesty po Spojených státech

V Campu 4 s tehdejším lezeckým vybavením…

Musím se zeptat i na smutnou příhodu, která se ti osobně přihodila cestou domů z druhé výpravy na Makalu… Zřejmě máš na mysli úraz mého oka. Jak k němu došlo? Transport výpravy probíhal náklaďáky, které z expedice odvážely domů jen zbytky věcí, protože jídlo bylo snězené a lezecký materiál byl buď zničený, nebo zůstal ve stěně. Na naší Tatře byla udělaná vrchní paluba z fošen, které cestou do hor ležely pod nákladem. Na zpáteční cestě se fošny zvedly a na této palubě pak všichni seděli na plechových expedičních bedýnkách. Valník měl rámy, přes které byla přetažená plachta jako na klasickém náklaďáku. Zastavovali jsme se v Pákistánu ve velkém městě Lahore. Když byl ještě Pákistán součástí britské Indie, u Lahore byly v Batapuru postaveny továrny od Bati, stejně jako v Bombaji. Jedni z původních zaměstnanců – rodina Jandova, která shodou okolností pocházela také z Napajedel,

48

Plotnové lezení ve spodní třetině cesty Salathé Wall na El Capitana v Yosemitském údolí v roce 1974

si nakonec vybudovala menší strojírenskou fabričku. Měli taky větší pozemky, kde pěstovali ovoce a obilí, nebo bungalov s bazénem, kde jsme se zastavili na zpáteční cestě. Ivan Gálfy se s nimi znal už z předchozích z expedic do Pákistánu na Nanga Parbat. Když jsme pak od nich odjížděli, seděl jsem na své bedničce na horní palubě, a najednou dostal obrovskou ránu do brýlí. Pandžáb je hodně osídlený kraj, a možná někdo z tamních obyvatel po nás hodil kámen nebo nějaký jiný předmět. Nad silnicí byla také rozsáhlá klenba košatých stromů, a mohl jsem tedy dostat i vyčnívající větví. Dodnes pořádně nevím, co se vlastně stalo. Rám korby kolizi nezabránil a já dostal ránu do skla brýlí, které se mi nasekalo do oka. Vrátili jsme se ihned zpátky k Jandům, odkud zavolali ke známému očnímu chirurgovi. Ihned mne převezl do své ordinace a oko prohlédl. Pak mne vzal na operační sál, kde mi střepy z oka postupně vytahal. Kluci mezitím odjeli domů a já zůstal asi týden na nemocničním pokoji společně s Juzkem Psotkou, který mi tam dělal ošetřovatele. Gálfy nám dvěma vyřídil letenky, takže jsme nakonec s Juzkem domů odletěli přes Karáčí a Teherán. V Praze mne pak doktor Volf poslal díky svým kontaktům za doktorkou, která dokonce ošetřovala Husáka. Operovali mne znovu, protože mi v oku našli ještě nějakou střepinku. Čočka se po tom všem zakalila, takže mi ji taky odoperovali. Nakonec mi dali kontaktní čočku, se kterou se mi to ale dobře nešlo. Když svítilo slunce, oko slzelo. Ze začátku mi dělalo problém, dívat se trochu plasticky, ale pak jsem si zvykl. Mám nějakých jedenáct dioptrií… Obrysy tě poznám. Dneska jsou operační možnosti sice lepší, oko je ale svraštělé, není hladké, takže

implantovat nějakou čočku zatím nelze. Ale nevadí mi to, zatím s tím žiju. To ti muselo dost vadit i při lezení… To víš, že jo. Hlavně na začátku. Nemám díky tomu úplně dokonalý orientační smysl v prostoru. S rukama se namakáš, ale u nohy potřebuješ, aby stála. Když s ní ale marně hrabeš o dvacet centimetrů níž nebo výš než je stup… Ze začátku to prostě bylo trochu blbý. V nějakém členitějším sněhovém terénu, kde jsou muldičky, hrby, to taky nezvládám perfektně. Pojďme se raději vrátit k lezení, kterého sis navzdory svému hendikepu užil víc než dost. Překvapilo mne například, že v období mezi oběma výpravami na Makalu jsi podnikl vcelku unikátní výstupy ve velkých skalních stěnách. Mám na mysli třeba první zimní výstup cestou Salathé Wall na El Capitana v Yosemitech… Byla to pro mne velmi zajímavá zkušenost. V Yosemitech není rozdíl mezi zimou, jarem a podzimem příliš velký. Hodně ale záleží na počasí, které nám tehdy vyšlo náramně. Jen jeden den sněžilo a trochu foukalo… Každopádně v lezení velkých stěn jsme byli naprostí zelenáči. Způsob lezení byl tehdy úplně jiný než dnes. Když se podíváš na naši fotku z legendárního Campu 4… Třeba ty bongy dnešní generace vůbec nezná. S sebou jsme měli staré klasické bágly. S mladickou houževnatostí jsme se ale do cesty s Jardou Obročníkem zakousli. Rozhodli jsme se, že za den vylezeme třeba jen tři, čtyři délky… V pětatřiceti délkové cestě to šlo opravdu pomalu, cesta se ale nakonec vylezla. Nahoře bylo sněhu po kolena, dole v údolí tak deset centimetrů.

Royal Robbins3, autor Salathé Wall4, ale také například další významné cesty ve stěně El Capitana – North America Wall, byl v té době velmi populární osobnost. Vlastnil sportovní obchod v kalifornském městečku Modesto5. Tehdy vydal brožurku o lezení velkých stěn v Americe. Ze zvědavosti, ale taky trochu z hrdosti, že jsme jeho cestu vylezli v zimním období, jsme se u něj zastavili. Něco jsme si u něj koupili a nechali si udělat i autogramy do jeho knížečky. Zimní výstupy se po těch letních považovaly v té

Později jsem toho ve Státech vylezl o trochu více s Kodlem Procházkou, který tam léta bydlel. V devadesátém druhém jsme tak tři měsíce lezli všude možně. Navštívili jsme všelijaké možné skalky od Colorada, přes Red Rock Canyon, Needles až po Yosemity, kde jsme přelezli Sentinel Rock, jednu cestu na Cathedrals a byli na Half Domu. S Ankou jsme přelezli pravé žebro na El Capa, což je taková kratší cesta na den. Pak jsme se také zastavili nahoře v Tuolumne Meadows a lezli na Fairview Dome, což je

Na vrcholu Ship Rock v Novém Mexiku s Kodlem Procházkou

velmi známý polárník. Spolu jsme pak později byli dokonce v zimě na Aljašce, na ledovci Kahiltna. Zaměstnal mne v podniku služeb mládeže, kde jsem dělal dispečera. Organizoval jsem pro studenty práci v rámci úklidových služeb. Pak jsem ale začal s kamarády dělat výškové práce. Tehdy jsem se také seznámil se skupinou horolezců z tělovýchovné jednoty Banka Praha. Působil tam například turistický nadšenec Honza Stránský6, který později figuroval ve všelijakých politických funkcích a dodnes dělá funkcionáře v Klubu českých turistů. U příprav expedice na Bhagirathi v roce 1979 měl chvályhodnou zásluhu. V jeho kanceláři se střídali všichni od ušmudlaných mladičkých horolezců až po všelijaké funkcionáře. Do Indie se nakonec vyjelo s Avií. Byl to částečně vlastivědný zájezd. Banka měla tehdy přístup k valutám, které byly realizovány přes nějakou pobočku banky v Dillí, kde sídlila ambasáda s velkým obchodním oddělením. Dostali jsme od nich rupie v hodnotě dva tisíce dolarů, za které se zaplatily šestitisícovky v oblasti pramenů Gangy okolo Gangotri, kterou Indové nedlouho předtím otevřeli. Dojeli jsme pod Shivling, což je Matterhorn Indie a vážná hora. Naše sestava výkonnostně za moc nestála. Vylezli jsme ale na dva z vrcholů v masívu Bhagirathi, z nichž jeden byl doposud dokonce nevylezený. Zlezli jsme jej po hřebeni, přičemž z druhé strany padaly dolů strmé stěny, které se v dalším desetiletí staly pro mladou generaci lezců vyhledávanými stěnovými cíli. V osmdesátém prvním roce pak ještě Banka zorganizovala výlet s avií do rovníkové Afriky, který ale neskončil dobře. Avie se přetáhla z Pirea do Alexandrie a část lidí se tam přepravila letecky. Dojeli jsme přes Egypt a Súdán na etiopskou hranici. Etiopie v těch letech byla červená se socialistickou vládou. Informace, které jsme získali o Etiopii u nás, příliš neodpovídali skutečnosti. Probíhala tam občanská válka. Na hranicích nám při přátelském posezení řekli, že dále jet nemůžeme, čímž skončil celý výlet a my se museli vrátit zpátky domů. Bylo to nedlouho po otevření Sinaje, a vzhledem ke skutečnosti, že se tam nacházejí velmi pěkné skalnaté hory, něco jsme tam cestou domů vylezli. Na Mojžíšově hoře sbíhají dolů skalní žebra, kde se dají najít pěkné lezecké linie

Na vrcholu El Capitana – když mi bylo skoro šedesát, tak jsme na něj vylezli se synem Tomášem

době za další krok v posloupnosti výkonů. Měli jsme proto pocit, že by nám třeba mohl k našemu zimnímu přelezení poblahopřát a poplácat po ramenou, k ničemu takovému ale bohužel nedošlo. 3 Royal Robbins (narozen v únoru 1935) je jedním z pionýrů amerického skalního lezení. Uskutečnil řadu významných prvovýstupů ve velkých stěnách Yosemitského údolí, ve Skalistých horách, na Aljašce, ale i v oblasti Mont Blancu Alpách (1962 – American Direct, Aiguille du Dru, s Gary Hemmingem; 1965 – American Direttissima, Aiguille du Dru, s Johnem Harlinem). 4 Prvovýstup Salathé Wall na El Capitana v Yosemitech přelezli v roce 1961 Royal Robbins, Tom Frost a Chuck Pratt. V té době nejtěžší bigwallový výstup na světě pojmenoval Yvon Chouinard na počest Johna Salathé, průkopníka skalního lezení v Yosemitech. První volné přelezení původně technické cesty uskutečnili v roce 1988 v devíti dnech po třiceti dnech nacvičování Todd Skinner a Paul Piana, kteří svůj výstup ohodnotili stupněm 5.13b. 5 Obchod Royala Robbinse stále funguje, viz http://www.royalrobbins.com.

taky taková větší a pěkná skalka. Ráno jsme se probudili a vše bylo pod sněhem… Pak jsme byli i ve Smith Rock v Oregonu. S Kodlem jsme vylezli na Ship Rock, což je skála v Novém Mexiku, která svým tvarem připomíná loď. Je to asi pět set metrů vysoká skála z vyvřeliny s velmi zajímavým lezením. Zatím ses nezmínil o výpravě do indického Gharwálu v roce 1979. Tehdy jsi podnikl taky zajímavé výstupy… Víš, s horolezectvím jsem vlastně začal pozdě – v nějakých dvaceti letech. Do Tater jsem přišel až v osmadvaceti. Do výkonnostního lezení jsem se prostě dostal strašně pozdě. Když jsem pak měl osmatřicet, už se na mě dívali přes prsty. Přitom jsem na vylezení čehosi hodnotného stále ještě měl. Když jsem se vrátil z Tater do Čech, tak jsem asi dva a půl roku pracoval v Praze jako úředník. Na Téryně jsem se seznámil s Jardou Pavlíčkem – Eskymákem, což je dnes

S Ankou v národním parku Black Canyon of the Gunnison v roce 2000

v pouštní a místy zvětralé žule. Bylo to ale docela dobré lezení. Pak jsme ještě zajeli do další lezecké oblasti s názvem Gebel Serbal. Nacházejí se tam skoro věžovité, ostré skalní masívy, na které vedou pěkné pilíře. Vyprávělo se, že tam snad dokonce lezl i Emilio Comici. 6 Jan Stráský (narozen 24. prosince 1940 Plzeň) – bývalý český politik, v roce 1992 poslední federální předseda vlády Československa, pak český ministr dopravy (1993-1995) a zdravotnictví (1995-1998), poslanec České národní rady a Poslanecké sněmovny, do roku 1998 člen ODS, pak politik Unie svobody, V letech 2011-2012 ředitel správy Národního parku Šumava.

49

PORTRÉT

V osmdesátých letech ses znovu vypravil do Himálaje s expedicí, kterou opět zorganizoval Ivan Gálfy… V roce 1984 se vycestovalo pod jižní stěnu Lhotse Shar, což byla taková dobrá expedice. Byli v ní mladí nabouchaní kluci o generaci za mnou. Já měl na starosti zajištění transportu, to znamená od nabalení všeho bordelu v Bratislavě, až po cestu pod kopec. Během expedice jsem měl trošku smůlu. V šestém táboře se ráno vstávalo a já tam zjistil, že nemám cepín. Přesto jsem vyrazil. Sníh byl ale strmý a nelezlo se mi v něm dobře, takže mi kluci utekli. Nejprve lezl Rak, pak Jaryk Stejskal s Petrem Božíkem, já se pohyboval asi 200 metrů za nimi. S ledovcovým kladivem mi to opravdu nešlo. Říkal jsem si: „Kurva, na sestupu to bude ještě horší…“, a tak jsem se asi v osmi tisících otočil. Tábor stál ve výšce asi 7.900 metrů a asi dvě stě metrů nad ním jsem to zabalil. Bylo to takové nešťastné… Nijak jsem toho ale nelitoval. Byl už jsem přece jen starý chlap. Na podzim roku 1984 pak vylezl na Everest Jožo Psotka se Zolo Demjánem. S Jožom jsme si velice rozuměli. Byli jsme spolu ve vrcholovém družstvu na Makalu, když spadl Honza Kounický. Jožo byl nesmírně vstřícný, obětavý, sympatický a nekonfliktní člověk. Já byl v té době spíše takový remcal. Furt se mi jevilo, že není nejdůležitější někde vylézt, ale aby ta cesta za tím cílem za něco stála. I za cenu obětavosti s vynášením věcí… Byli chlapci, kteří to tak ale nectili. S těmi jsme se občas dohadovali,

Lékařské vyšetření v základním táboře pod Pikem Komunisma v roce 1972

Během lezení na Mount Arapiles v Australské Victorii v roce 2003

50

Na Mount Aspiringu na Novém Zélandě

ale to už dneska není dobré se k tomu vracet a plést se do takových věcí… S Ivanem Gálfym jsem byl pak ještě na Everestu v osmdesátém sedmém. Ivan po Everestu velmi toužil. Měl představu, že se zkusí jihozápadní stěna. Původně se hovořilo o dosud nezlezeném pilíři mezi Ruskou cestou a Boningtonem, nakonec ale náš záměr nedopadl dobře. Nebyly dobré podmínky. V Himálaji je po zimě málo sněhu. Z Western Cwmu od dvojky do čtyřky byly prakticky vodní ledy. Přitom se jedná o terén se sklonem pětačtyřicet, padesát stupňů. Kdyby tam byly firny, mohli bychom se tam pohybovat bez lana. Celá rampa nahoře v Boningtonově cestě byla úplně černá… Ve výpravě bylo pořád nějaké dohadování, takové zákulisní žvanění. Pár kluků bylo ale naprosto perfektních – třeba Polda Sulovský. Nabalila se tam československá horolezecká špička, které to ale dohromady moc nesedělo, na rozdíl od Lhotse Sharu, kde všichni makali, a kde nebylo potřeba žádných nosičů. Na Everestu jsme ale všechny vykopali, takže zůstal jen jediný, což bylo za daných podmínek málo. Já se tam motal hlavně z organizačních a špeditérských důvodů. Přesto jsem se v pátém táboře taky pokusil nalézt do těch ledů, ale už to za moc nestálo. Myslím si, že sis ale vše vynahradil během svých výletů do hor bývalého Sovětského svazu… Do Sojuzu se začalo opět jezdit v druhé polovině osmdesátých let. Nejprve jsme byli na Kavkaze v Baksanu, což byl výlet opět s oddílem Banka Praha. Lezli jsme na Elbrus zezadu s dlouhým nástupem po ledovci. Celý výstup nám zabral asi tři dny. Lezl jsem se synem Tomášem. Taky jsme lezli na Ščurovák, pak ještě v sousední dolině… Nakonec jsme přes sedlo Dongus Orun sešli dolů do Mestie. Potkali jsme se tam s Olomoučáky v čele s Pepkem Kývalou, se kterými jsme se svezli až dolů do Suchumi. Oni pak letěli domů a my se museli přes „Kluhorski pereval“ dostat zase nazpět. Do Sojuzu se pak dalo vycestovat na takzvaný „abměn“. V praxi to znamenalo, že se napsalo pozvání do Ruska v Bance, kde byl psací stroj v azbuce. Úředník na pasovém oddělení to stejně nepřečetl, takže nám dal razítko a my mohli vycestovat. Byli jsme tak ve Fankách, což jsou moc hezké hory. Nejprve jsme vylezli na Zamok, pak na Adamtaš nějakou novou cestou. Zlezli jsme vrchol Čimtargy a byli i pod mohutnou Jagnobskou stěnou, která je dlouhá snad tři kilometry. Taky jsme na ní s Tomášem vylezli dva prvovýstupy… Pak jsme se přesunuli do Aksu v Kyrgyzstánu, kde byly vysoké skalní stěny s vážnými výstupy. Lezli jsme třeba na Pik Alexandra Bloka… V devadesátém roce jsem se znovu vrátil na Pamír na ledovec Moskvin. S Ankou a Tomášem jsme byli na Piku Vorobjeva i na Korženěvské. S Tomášem jsme pak vylezli

se dvěma bivaky na Pamírské Plató vážnější Bezzubkinovou cestou. Na Komunistu jsme už pak ale nešli a sešli zase dolů. O rok později se v Bance zorganizovala výprava na osmitisícovou Gasherbrum I v Karakoramu, ke které odcestoval Zdeněk Lukeš, Günter Koch z Mnichova a dva manželé. Co říct k počasí… Něco takového jsem v Himálaji nezažil. Tři dny dokázalo sněžit, takže v základním táboře napadlo metr a půl sněhu. Prakticky pořád se odhazovalo. Mezi stanem a kuchyní jsme chodili vyhrabaným rigolem ve sněhu. Když sněžení ustalo a sníh trochu slehl, vyrazili jsme nahoru. Výprav tam bylo hodně, nikdo ale nebyl ochotný šlapat stopu. Šli jsme tedy do jedničky sami. Bylo to příšerné. Trvalo nám to asi deset hodin, přitom jsme už byli aklimatizovaní… Nakonec jsme došli do druhého tábora, kde jsme měli stan, ze kterého trčelo jen asi patnáct centimetrů špičky. To bylo štěstí, jinak bychom jej ani nenašli. Dále jsme se už nedostali. Nebyl morál, já už měl padesát roků… Bylo to moje poslední horolezení ve vysokých horách. Následovaly různé výlety, které už s nějakými expedičními záležitostmi neměly nic společného… Sleduji, že jsi v synovi našel spolehlivého parťáka… Máš pravdu. S Tomášem jsme toho vylezli docela dost. Stoupal už jako malý chlapec. Na písku zopakoval Arnoldovy věci, všelijaké ty devítky… Líbí se mi, že jsi horám zůstal věrný dodnes. Snažíme se s Ankou ještě někde podívat, dokud slouží zdraví. Vždycky někam na tři týdny vyrazíme. Byli jsme tak v Malajsii, v Indonésii, v Číně, Etiopii… jezdíme do míst, kde jsou nějaké hory. Taky jsme navštívili Jižní Ameriku – Venezuelu, Kolumbii a Ekvádor, kde jsme chodili po sopkách. Vždycky cestujeme veřejnou dopravou, s levnými letenkami. Já měl k cestování odmalička vztah. Lezení a hory mne k tomu přivály nejenom dokazováním fyzické zdatností, ale i krásou pohledovou…

Se synem Tomášem na Devils Tower

text foto

Martin Krejsa a Leopold Páleníček Pepe Piechowicz a archiv Leopolda Páleníčka

Leopold Páleníček narozen 16. srpna 1941 v Uherském Hradišti významný český horolezec 60. a 70. let 20. století 1974 Mistr sportu 1977 Zasloužilý mistr sportu

1974 1975

Poznámka autora: V případě Poldy Páleníčka by bylo na tomto místě jednodušší uvést spíše seznam výstupů a oblastí, které Polda vylézt a navštívit nestihl. Jelikož jeho lezecké curriculum čítá několik stran a obsahuje výstupy od Nového Zélandu a Čínu přes Himálaj a Hindúkuš, Afriku, Norsko, Španělsko až po celou Jižní a Severní Ameriku, následující výčet je opravdu jen orientační. Přehled významných výstupů a prvovýstupů Skalky Moravský kras – 7 prvovýstupů 1970 Jednoskobová, Evropa, Sloup, klas. V A0, spolulezec: Vojtěch Gregor Klenba, Macocha, klas. V A2e, spolulezci: Hana Myslivcová, Vladimír Pípal a Jiří Unger 1971 Narovnaní Rorejsi, Beran a Rorejsi, klas. V+ A0, spolulezec: Hana Myslivcová Vysočina – 5 prvovýstupů 1972 Poldova plotna, Netopýří skála, Rybenské perničky, klas. V A2, 29. 5., spolulezec: Hana Myslivcová 1973 Nakloněný horizont, Černá skála, klas. V A3, 29. 7., spolulezci: Hana Myslivcová aj. Káles Zádielská dolina – 2 prvovýstupy 1971 Ave Mária, Cukrová homoľa, S stěna, klas. V+ A2 (4 délky), 30.10., spolulezec: M. Vargová ??? Pan American Express, Cukrová homoľa, klas. V A3, spolulezec: Jaryk Stejskal Pískovcové skály – více jak 170 prvovýstupů 1963 Vrácená, Princ, Adršpach, klas. VI, 21.7., spolulezec: J. Jílek Direttissima, Turnovská věž, Příhrazy, klas. VIIb, 3.11., spolulezec: František Půlpán 1964 Žlutá, Střídavě oblačno, Adršpach, klas. VIIb, 2.5., spolulezec: František Půlpán Kamenolom, Kobyla, Prachov, klas. VIIb, 14.6., spolulezci: František Půlpán a B. Půlpán Ptačí cesta, Kobyla, Prachov, klas. VIIc, 21.6., spolulezec: František Půlpán 1965 Cesta vzdechů, Hlavatá skála, Hruboskalsko, klas. VIII, spolulezci. Milan Ent a František Půlpán 1966 Večerní, Mok, Adršpach, klas. VIIb, 21.5., spolulezec: František Půlpán Údolní cesta, Bonbónek, Prachov, klas. VIIb, 24.7., spolulezci: František Půlpán, Petr Mocek a Rudolf Crha 1967 Kazalnica, Prachovská čapka, Prachov, klas. VIIc, 24.9., spolulezci: Milan Ent, František Půlpán a Zdeněk Koťátko 1968 Dědictví, Džbán, Adršpach, klas. VIIc, 20.4., spolulezci: František Půlpán a Petr Mocek Fisso Corda, Kleopatra, Adršpach, klas. VIIIa, 18.5., spolulezec: Jaroslav Poul MIG19, Májová věž, Prachov, klas. VIIc, 19.5., spolulezci: František Půlpán a O. Peroutka Bílá karavela, Babiččina lenoška, Adršpach, klas. VIIb, 15.6., spolulezci: I. Vojtek a Jiří Polák Žluté písky, Faraon, Adršpach, klas. VIIb, 23.6., spolulezec: Václav Hornych Jojojáda, Skopec, Adršpach, klas. VIIc, 1.7., spolulezci: Jiří Polák a I.Vojtek Babí léto, Král, Adršpach, klas. VIIb, 7.9., spolulezci: Jaroslav Houser a J. Jüptner 1969 Boží vůle, Řepa, Adršpach, klas. VIIIa, 1.6., spolulezec: Tomáš Gross Deštivé léto, Svině, Adršpach, klas. VIIc, 20.7., spolulezci: Ladislav Šolc, Jaroslav Houser a Jaroslav Poul Pomýlení, Balustráda, Drábské světničky, klas. VIIc, spolulezec: Petr Skalka 1970 Smutek a slzy, Chobotnice, Adršpach, klas. VIIIa, 20.6., spolulezec: Tomáš Gross Královská procházka, Filuta, Adršpach, klas. VIIc, 5.7., spolulezec: Jaroslav Houser Linka důvěry, Milenci, Adršpach, klas. VIIb, 26.9., spolulezec: Jaroslav Houser 1973 Klaunův návrat, Jestřáb, Adršpach, klas. VIIc, 26.8., spolulezci: Hana Myslivcová a Petr Blahna Hrana jeřabin, Stařena, Drábské světničky, klas. VIIc, spolulezec: Hana Myslivcová 1977 Italské léto, Květnová, Křížový vrch, klas. VIIIa, 24.7., spolulezec: Hana Myslivcová Poslední pomazání, Olymp, Křížový vrch, klas. VIIIb, 29.7., spolulezec: Hana Myslivcová 1978 Volání severu, Pižmoň, Křížový vrch, klas. VIIc, 18.6., spolulezec: Hana Myslivcová Jezerní stěna, Strážce jezera, Adršpach, klas. VIIc, 13.8., spolulezec: Miroslav Bena 1984 Větrné díry, Drábský sloup, Drábské světničky, klas. VIIc, 28.10., spolulezec: Tomáš Myslivec 1985 Rakovina, Měsíční, Teplice, klas. VIIIb, 12.10., spolulezci: Tomáš Myslivec a Hana Myslivcová Gymnazistická, Andromeda, Křížový vrch, klas. VIIIb, 13.10., spolulezec: Tomáš Myslivec 1986 Cesta mustangů, Strážce jezera, Adršpach, klas. IXa, 15.6., spolulezec: Tomáš Myslivec 1987 Hrochovina, Strážce jezera, Adršpach, klas. VIIc, 27.9., spolulezec: Tomáš Myslivec Hroší kůže, Tučňák, Drábské světničky, klas. VIIc, 11.10., spolulezci: Tomáš Myslivec, Martin Myslivec a Hana Myslivcová 1988 Hroší kůže, Odysseus, Adršpach, klas. VIIc, 15.7., spolulezec: Tomáš Myslivec 1989 Rodinná sexuální nevyváženost, Palcát, Prachov, klas. VIIIc, 23.4., spolulezci: Tomáš Myslivec a Milan Bureš Železné krajkoví, Bílá paní, Adršpach, klas. VIIc, 28.5., spolulezec: Tomáš Myslivec Maturitní elegie, Palcát, Prachov, klas. VIIc, 22.6., spolulezci: Tomáš Myslivec a Martin Myslivec 1990 Ent Memory, Svatý Václav, Prachov, klas. X, 26.5., spolulezci: Tomáš Myslivec a Martin Myslivec Vysoké Tatry – 65 prvovýstupů (25 v zimě), 30 prvních zimních přelezů 1966 Malý Kežmarský štít, S stěna, Chrudimská cesta, klas. VI, 8.9., spolulezec: František Půlpán 1967 Turnia nad Korytom, S stěna, zimní prvovýstup, spolulezci: Peter Dieška, Ivan Dieška a Rudolf Mock 1968 Široká veža, prvovýstup středem J stěny, klas. V+ A1-A2, 14.9., spolulezec: Tomáš Gross Malá Dračia hlava, prvovýstup pravou částí JZ stěny, klas. V A1, 28.9., spolulezci: Hana Myslivcová a J. Vlček 1969 Javorový štít, JZ stěna, prvovýstup, klas. V-, 6.7., spolulezec: M. Laco Javorový štít, S stěna, prvovýstup Černým pilířem, 5.8., klas. V+, spolulezec: František Půlpán Javorový štít, S stěna, prvovýstup Platňami, klas. V, 13.9., spolulezci: Hana Myslivcová, Tomáš Gross, Miloslav Neumann a Miroslav Šmíd Ostrý štít, JZ stěna, prvovýstup Vánoční chvěst od Herbika, klas. V A2, 26.12., spolulezci: Jaryk Stejskal a Tomáš Gross 1970 Javorový štít, S stěna, prvovýstup Čierna hlava, klas. V A2, 20.3., spolulezec: Jiří Holý Malý Ľadový štít, prvovýstup Červenou střechou na JZ hřeben, klas. V+ A2, 16.6., spolulezci: J. Boubín, P. Pšeničnikov a J. Vlček Lomnický štít, Z stěna, Čuňasova cesta, prvovýstup, klas. V+, 12.7., spolulezec: Čuňas – Z. Rosa 1971 Zadná Javorová veža, S stěna, středem stěny, 1. zimní výstup, klas. VI- A1, 12.-13.2., spolulezec: Tomáš Gross Malý Kežmarský štít, S stěna, prvovýstup SV žebrem na Ušatou věžičku, klas. VI- A1, 21.2., spolulezec: M. Švec Malá Žltá stěna, V stěna, prvovýstup Jochen Rindt memory, klas. V A2, 27.6., spolulezec: Hana Myslivcová 1972 Žltá stěna, SV stěna, Martinova cesta, 1. zimní přelezení, klas. VI, 7.2., spolulezci: Zdislav Drlík a Prokeš Velká Javorová veža – Riglové sedlo, S stěna, prvovýstup Komín návratov, klas. V-, 19.3., spolulezci: Peter Dieška a Ján Hazucha Prostredný Javorový štít, S stěna, prvovýstup Červená platňa, klas. V A1, 20.3., spolulezec: Jiří Holý Lomnický štít, Z stěna, prvovýstup Kopejkový pilier, klas. V A0, 7.4., spolulezec: Zdislav Drlík Široká veža, J stěna, prvovýstup Čerešňový pilier, klas. V+, 16.6., spolulezec: M. Vargová Lomnický štít, Z stěna, prvovýstup Barborkine slzy, klas. V+ A1, 17.6., spolulezec: Peter Dieška 1973 Galerie Ostrvy, Z stěna, Prostredná veža, prvovýstup Trojkráľové limby, klas. V A0, 6.1., spolulezec: Jaryk Stejskal Rohový hřeben, S stěna, Titanová pasca, klas. IV+ A0, led 80°, 12.-13.1., spolulezec: Peter Dieška

1977 1987

Lomnický štít, JV stěna, prvovýstup Mlhové ostří, klas. V A0, 18.8., spolulezci: Hana Myslivcová a Miroslav Šmíd Galerie Ostrvy, Z stěna, Pravá veža, prvovýstup Jesenné requiem, klas. V- A2, 5.10., spolulezec: Jaryk Stejskal Rumanov štít, SV stěna, cesta Bakoš-Petrík – pravou depresiou steny, klas. V+ A1, 1. zimní výstup, 28.-29.12., spolulezec: Peter Dieška Prostredná Slavkovská bašta, prvovýstup Tygrie očka, klas. V A1, 5.-6.1., spolulezec: Anka Ferancová Prostredná Javorová veža, S stěna, prvovýstup Zeleň leta, klas. V-, 21.6., spolulezec: Zdislav Drlík Velká Javorová veža, S stěna, prvovýstup Posledné dostihy pravým pilířem, klas. V A2, 16.-18.2. a 24.–25.2., spolulezci: Jaryk Stejskal a Vlado Tatarka Rohový hrebeň, S stěna, cesta Honowski-Wilczkowski, 1. zimní výstup , klas. V, 8.-9.3., spolulezci: Anka Ferancová a Jaryk Stejskal Kupola, SV stěna, prvovýstup Cez previsky, klas. V A2, 10.-11.3., spolulezci: Jaryk Stejskal a Vlado Tatarka Žltá stěna, SV stěna, prvovýstup Psotkov odkaz, klas. V A1, 13.6., spolulezec: Andrej Belica Zadná Javorová veža, S stěna, prvovýstup Komín Nižných Javorových vrátok, klas. V, 7.9., spolulezec: Andrej Belica Prostredný Javorový štít, S stěna, prvovýstup Hranou platně, klas. V+, 11.9., spolulezec: Miroslav Šmíd Lomnická kopa, Z stěna, prvovýstup Pravá cesta, klas. V A0, 28.9., spolulezci: Hana Myslivcová a Miroslav Šmíd Malá Žltá stěna, V stěna, Maturitná vychádzka, 1. zimní výstup, klas. V+ A0, únor, spolulezec: Anka Fernacová Predná Javorová veža, S stěna, prvovýstup, klas. V-, 7.8., spolulezec: Hana Myslivcová Lomnický štít, Z stěna, prvovýstup Růžové plameně, klas. 7+, 12.7., spolulezec: Tomáš Myslivec Lomnický štít, Z stěna, prvovýstup Šedá platňa, klas. 7-, 13.7., spolulezec: Tomáš Myslivec

Dolomity – 20 výstupů 1968 Civetta, Punta Tissi, SZ stěna, cesta Philipp-Flamm, spolulezec: František Půlpán Torre di Valgrande, cesta Carlesso-Menti, spolulezci: František Půlpán, T. Melichar a M. Machovič 1969 Marmolada, J stěna, cesta Scheffler-Uhner, spolulezce: Hana Myslivcová Cima Ovest di Lavaredo, S stěna, Cassinova cesta, spolulezce: Hana Myslivcová Cima Grande di Lavaredo, S stěna, Direttissima, spolulezce: Hana Myslivcová Cima Grande di Lavaredo, S stěna, cesta Camilotto-Pellisier, spolulezec: Hana Myslivcová 1985 Cima Picolla, Torre Venezia, Torre Trieste, Campanile di Brabante, Torre del Vajolet Julské Alpy, Prokletije, Pirin, Rila, Bucegi – 25 výstupů, několik prvovýstupů 1971 Šite, SZ stěna, cesta Zajeda, spolulezec: Hana Myslivcová Kavkaz 1971 Štít Ščurovského (4.259 m), SV hřeben, klas. 4 B, spolulezci: Stanislav Lukavský, Jiří Novák a Jaromír Soldán Nakratau (4.251 m), S stěna, pravé žebro, klas. 4 B, spolulezci: M. Binar, J. Hons, L. Jón, Jan Krch, Josef Kývala, Karel Procházka a Česlav Wojcík Ušba, S vrchol (4.694 m), z Ušbinského plata, klas. 4 A, spolulezci: Stanislav Lukavský a Jaromír Soldán Čatyntau (4.368 m), S stěna, „Romb“ – cesta Sněsareva, klas. 6, Stanislav Lukavský, Jiří Novák a Jaromír Soldán 1975 Krumkol (4.676 m), S pilíř středem, klas. 6, spolulezec: Miloš Nosek Mižirgi (4.928 m), Z vrchol, J stěna, prvovýstup, klas. 5A, spolulezec: Miloš Nosek 1986 Elbrus (5.642 m), Z hřeben, klas. 2B, spolulezec: Tomáš Myslivec Džan Tugan (3.911 m) , spolulezec: Tomáš Myslivec Pik Ščurovského (4.259 m), S stěna, cesta Přes hlavu sviště, klas. 5A, spolulezec: Tomáš Myslivec Pamír 1972 Pik Komunizma, výstup pilířem Burevestnika z ledovce Fortambek, 29. a 30.7., spolulezci: Miloslav Filip, Leoš Chládek, Jan Kounický, Milan Kriššák, Josef Kývala, Miloslav Neumann a Jaromír Soldán 1990 Pik Korženěvské (7.105 m), JZ hřeben, spolulezci: Anka Ferancová a Tomáš Myslivec Pik Vorobjeva (5.691 m), spolulezci: Anka Ferancová a Tomáš Myslivec Pik Komunisma, Pamírské plato, S stěna, pilíř Bezzubkina, klas. 6A, spolulezec: Tomáš Myslivec Himálaj a Karákóram 1973 Makalu (8.463 m), člen neúspěšné československé expedice, 19 účastníků, pokus o prvovýstup JZ pilířem, dosažena výška 7850 m 1976 Makalu (8.463 m), člen úspěšné československé expedice, 18 účastníků, prvovýstup JZ pilířem, na vrcholu 24.5. Milan Kriššák, Jorge Camprubi (Španělsko) a Karel Schubert 1979 Bhagirathi I (6.856 m), Z hrana, vrchol dosažen 4.10., spolulezci: Karel Jerhot a Zdeněk Lukeš Bhagirathi III (6.454 m), S hřeben, prvovýstup, vrchol dosažen 8.10., spolulezci: Karel Jerhot a Zdeněk Lukeš 1984 Lhotse Shar (8.400 m), člen úspěšné československé expedice, 18 účastníků, J stěna, 3000 m, prvovýstup bez použití kyslíkových přístrojů, vrchol dosažen 20.5. Zoltánem Demjánem, 21.5. vrcholu dosáhli rovněž Peter Božík, Josef Rakoncaj a Jaryk Stejskal 1991 Ogre umb, ledovec Biafo Hindúkuš 1974 Noshaq (7.492 m), výstup na všechny 4 vrcholy Gumbaz-e-Safed (6.800 m), J stěna, 2000 m, prvovýstup alpským stylem, 5.8. – 6.8., spolulezci: Rudolf Mock, Vlado Tatarka a Juraj Zaťko Štít čs.-afghánského přátelství, prvovýstup Yosemity 1974 El Capitan, Salathé Wall, 1. zimní výstup, klas. VI A4, 29.1.–5.2., 6 dní, spolulezec: Jaroslav Obročník 1992, 2000 El Capitan, East Buttres (klas. 5.10b), Triple Direct (klas. VI 5.9 A2) Half Dome, Snake Dike (klas. 5.7 R) Sentinel Rock, Steck-Salathé route (klas. 5.9) Fairview Dome, Regular route, Tuolumne Meadows (klas. 5.9) Alpy 1977 Eiger (3.970 m), S stěna, pokus o novou cestu mezi Harlinovou a Heckmairovou cestou – ideální direttissimu, sestup kvůli počasí 6.-23.3., spolulezci: Jiří Pechouš, Karel Procházka a František Půlpán 1980 Dent Blanche (4.357 m), JV stěna, prvovýstup, spolulezec: Petr Schnábl Matterhorn (4.478 m), Z stěna, prvovýstup, spolulezec: Petr Schnábl 1982 Aiguille du Blatiere (2.614 m), spolulezec: Brown 1985 Predigtstuhl (2.116 m), W Kante, Wilder Kaiser Fleischbankpfeiler (1.749 m), Wilder Kaiser 1989 Aiguille du Dru (3.754 m), Z stěna, American Direct route, klas. VI A2, spolulezec: Tomáš Myslivec Fanské hory 1988, 1989 Čimtarga (5.487 m), SV stena, klas. 4B, led 50 – 55°, 1.200 m, 11.-12.7., spolulezci: P. Zavacký, Tomáš Myslivec, Anka Ferancová, M. Štěpán a O. Štěpán Adamtaš (4.500 m), SV stena, prvovýstup, klas.VII, 14.-15.7., spolulezec: Tomáš Myslivec Zamok (5.075 m), S stěna, spolulezec: Tomáš Myslivec Jagnobská stěna, Z vrchol, S stěna, prvovýstup, spolulezec: Tomáš Myslivec Pik 4360, J stěna, prvovýstup, spolulezec: Tomáš Myslivec

51

LEZ!

Kletterführer Höllental Rax und Schneeberg 2.000 routen von 2 bis 11 Höllental – hluboký zářez, který odděluje Rax a Schneeberg, dvě nejvýchodnější dvoutisícovky alpského masivu, je jednou z  nejvýznamnějších oblastí Rakouska, jak pro sportovní, tak pro alpské lezce. Mnohé z nových cest v této oblasti v po-

Glory days klobenwand

Glory days klobenwand

sledních dvaceti letech udělal Thomas Behm, který je také už dlouho zachycuje ve svých průvodcích. Od šestého vydání lezeckého průvodce Höllental, Rax a Schneeberg už v řece Swarze odteklo hodně vody. A v údolí přibyla spousta nových cest. Nejnovější průvodce se čtenářům představuje v  osvědčeném stylu, ale ve více než dvojnásobném rozsahu. Průvodce tak představuje souborné dílo o Raxu/ Schneebergu a okolí. Celá obrovská lezecká oblast je představována názorně, a to včetně detailních popisů cest ve druhém až pátém stupni („Richterweg 5-“, „Stadlwandgrat 3“, „Akademikersteig 2+“ nebo „Gamsgartlgrat 4“) až po mnoho nových „klasických“ cest v doposud neznámých oblastech („Rohrbacher FischzuchtplatSpreu und weizen 8-, Lechnermauern

52

ten“, „Hainboden Südwand“, „Oberhofmauer“). V průvodci je mnoho nových vícedélkových cest v pohodových i extrémních stupních obtížnosti (například „Weichtaler Trachtenkirtag 7-“ na Wachthüttelturm, „Die letzte Phalanx 9“ ve stěně Wachthüttelwand, „Blechmauernpogo 7“ na Blechmaueru nebo „Gipfelsieger 8-“ na Falkensteinu, „Sturmzeit 6+“ v  Preinerwandu nebo náročné vícedélkovky v Oberen Klobenwandu). Na své si přijdou i rodiče s malými dětmi či úplní začátečníci. V  poslední době bylo otevřeno několik nových oblastí přímo pro ně (něm. Kletterngaten): „Oberthal“, „Hengstwandl“, „Skiwandl“, „Wasserloch“ a další. Pro lezce zaměřené spíše na alpské lezení se nabízí i nově sanované a volně

Cena na www.horokupectvi.cz: 860 Kč text foto

lezené extrémní klasiky jako: „Hochgang Südpfeiler 8-“ nebo „Königsschusswand-Direkte Westwand 7+“. Nová höllentalská bible má na čtyřech stech stranách popsáno více než dva tisíce cest, kromě nových cest tu najdete i přepracované a upřesněné popisy starších cest, fotky lezeckých stěn, a to včetně barevných, dále prolog věnovaný his-

omas Behm M. Preslmayer, archiv autora

torii lezení v oblasti… Je to zkrátka kniha, která reflektuje oprávněnou monumentálnost Raxu a Schneebergu. Autor Thomas Behm je místní výborný lezec s  duší umělce, a  proto se i sedmé vydání drží po vizuální stránce stejného konceptu jako starší Thomasova díla: celá kniha je napsána a nakreslena ručně.

ČELOVKA 3W

ČELOVKA

SADA TRAPPER

SADA YEN

HIGH POWER + ZOOM

630 g

JW CREE + ZOOM

680 g

X-TUBE

183x51x3,8 mm 760 g

CAMPING

198x66x7,5 mm 1780 g

www.yate.cz

Foto: Ale Zea

HORY MEZI SVĚTLY A STÍNY Kiku IMS Photo Contest 2013 V loňském roce se této fotosoutěže zúčastnilo přes tři tisíce fotografů z vice než stovky zemí. Letošní téma nese název Hory. Světla & stíny. Tam, kde je světlo, musí být stín. Hledáme proto takové snímky, na nichž je hora protagonistou ve vztahu mezi horou a stínem. Hledáme dechberoucí momenty odhalující fascinaci a krásu přírody ve vztahu světla a stínu… Své obrázky můžete nahrávat do 21. července na adrese www.IMS.bz, kde také získáte bližší informace o celé soutěži. Sto nejlepších snímků se nakonec vydá na putovní výstavu po největších evropských outdoorových akcích. Tři nejlepší fotografie budou odměněny celkovou částkou 6.000 €. Jejich autoři budou navíc pozváni na předávací ceremoniál, který se uskuteční 19. října v italském Brixenu v rámci festivalu IMS.

54

SALEWA alpineXtrem Není na světě mnoho firem, které by měly širší sortiment outdoorového vybavení než právě Salewa. Tradiční značka, která byla založena v Německu má dnes sídlo v jihotyrolské metropoli Bolzanu. Firma, která žije pro hory, musí pracovat s lidmi, kteří také žijí pro hory. Demonstrací této filozofie bylo založení týmu SALEWA alpineXtrem v roce 2005. Jeho členové patří k výrazným osobnostem v mezinárodním alpinismu. Při každé akci testují členové týmu nejen sebe sama, ale také produkty Salewy. Za nejtvrdších podmínek a bez kompromisů. Jejich zpětná vazba umožňuje odpovědným osobám stále zlepšovat výrobky značky s orlem ve znaku. Pokusíme se je ve stručnosti představit. Christoph Hainz Vůdčí osobnost Salewa alpineXtrem Teamu. Jeden z celosvětově nejlepších alpinistů v každém terénu. Jeho úctyhodný seznam alpinistických výstupů čítá více než 2.000 cest (z toho 20 sólovýstupů obtížnosti VI. až VIII. Proslavil se sólovým rychlovýstupem (9 hodin) v Patagonii „Via Franco – Argentina“ (VIII/A2, Cerro Fitz Roy) i legendárním sólovým výstupem severní stěny Eigeru v roce 2003 (1.800 výškových metrů), při kterém stanovil tehdejší rekord: 4,5 hodiny. Roger Schäli Horolezec jako z  učebnice. Otevřený, sympatický a  přitom velmi skromný. Jako jeden z mála alpinis-

Piuma Pro 230

tů na celém světě zvládl tento švýcarský horský vůdce pověstnou patagonskou trilogii Torre Egger, Cerro Torre a Cerro Standhardt, později přidal i  sousední Fitz Roy. V  roce 2008 pokořil šest velkých alpských severních stěn za pouhých šest týdnů. Každoročně zvládne několik náročných lezeckých akcí. Kinga Baranowska Poté, co úspěšně vylezla na osm osmitisícovek, má polská horolezkyně v hledáčku „Korunu Himálaje“, všech 14 osmitisícovek. Na cestách je nejraději s malým týmem, a pokud je to možné, bez pomoci šerpů nebo kyslíkových lahví. Florian Riegler Jako první zopakoval svého času nejobtížnější ledopád na světě, zdolal přes 130 klasických a  moderních horolezec-

One

Ergo Zip

kých cest, je italským mistrem v ledolezení, přelézá sportovní cesty do 8c+, je vinař, světoběžník… Ale vedle svých prvovýstupů a  dobrodružných výprav v  Dolomitech trénuje také jihotyrolský lezecký potěr a obhospodařuje ovocnářství a vinařství svých rodičů. Simon Gietl Začal lézt až v  osmnácti letech, ale pak nabral rychlé tempo. Za 17 hodin překonal všechny severní cesty Drei Zinnen a během šesti dnů zdolal stěny Matterhornu, Piz Badile a Eigeru. V listopadu 2009 dosáhl společně se svým týmovým kolegou Rogerem Schälim vrcholu Cerro Fitz Roy v Patagonii. Davo Karničar Davo je prvním člověkem, kterému se podařilo sjet na lyžích přes 3.400 výškových metrů z  vrcholu Mount Everestu až do základního tábora. No a také prvním mužem, který vystoupal s lyžemi na nejvyšší hory všech sedmi kontinentů (Seven Summits) a následně je sjel. Pracuje jako učitel lyžování a horský vůdce.

Guide 38 Pro

Eva Walkner Profesionální freeriderka a také sportovní novinářka ze Salzburgu. Sbírá úspěchy ve Freeride World Tour, což je světový pohár ve sjíždění náročným volným terénem. Martin „McFly“ Winkler McFly vede život v  mnoha dimenzích. Jeho jméno je jedním z  nejrenomovanějších na evropské freeski scéně, je rozhodčím na světovém turné Freeski World Tour, účinkoval ve filmech „Higher Ground“ a „Off the Grid“ od Warrena Millera, je filmovým producentem, pořadatelem rakouského Austrian Freeski Open, surfařem, zpěvákem… Ale když se někdo zeptá jeho babičky, co její vnuk vlastně dělá, uslyší stručnou odpověď: lyžuje. Glen Plake Absolutní ikona freeridingu. Tento Američan s  nezaměnitelným čírem praktikuje královskou disciplínu zimního horolezeckého sportu. „Climb to Ski, neboli vylez, abys sjel“. Nahoru s cepínem, v mačkách, v ledu a po skále. Dolů nedotčeným strmým terénem.

WS Wildfire GTX

-placená inzerce-

Koala II

HENRY HOEK

sportovec, básník a učenec

Dne 17. března 1878 přišel na svět člověk, kterého sudičky obdařily mimořádným citem pro krásno, poezii, prózu, ale také ho dokonale připravily pro neskutečně dobrodružný život, který Henry prožíval převážně na horských výpravách. Jeho život byl pro dobrodružství prakticky předurčen. Osudové seznámení jeho rodičů bylo i na tehdejší tvrdé poměry víceméně neobvyklé. Henryho otec byl Holanďan, který se nechával najímat střídavě na rybářské nebo obchodní lodě jako lodník. Při

Henry Hoek

H. Hoek ve stěně

Dobová rytina Wetterhorn

jedné z cest do oblasti Irského moře byl svědkem toho, jak irská šalupa narazila na mělčinu a  začala se rychle potápět. Hoek a všichni Holanďané sledovali zoufalý a marný boj irské posádky a pasažérů o život. Holandská přetížená loď se však nemohla přiblížit k pevnině, protože by mohli dopadnout podobně. Pár dobrovolníků, mezi nimi i Hoek, naskákalo do člunů a snažili se v rozbouřeném a studeném moři zachránit, co se dalo. Lidských životů bylo za takových podmínek 56

zachráněno poskrovnu. Nutno říci, že se Holanďané zachovali rytířsky a  loď nevydrancovali, jak bývalo zvykem, ale zachráněný majetek odevzdali irským úřadům. Námořník Hoek statečně zachránil několik lidských životů, ale na jednom si dal obzvláště záležet. Přepečlivě se staral o  půvabnou plavovlasou Irku, která veškerý svůj životní majeteček důkladně uskladněný v nevelké bedně pohřbila na věky na dně oceánu. Hoek byl statný urostlý blonďák s neposednýma, ale dobráckýma očima, a tak nebylo divu, že se do sebe oba mladí lidé zakoukali a brzy stvrdili své city sňatkem. Rozhodli se pro život v  Holandsku, kde se záhy narodil malý Henry, ale brzy začali mít oba moře dost a zatoužili po životě v horách. Rozhodli se proto odstěhovat do Švýcarska. A je nasnadě, co mohlo vzniknout skloubením dobrodružné povahy starého Hoeka a citově založené matky, která navíc pocházela ze sice chudého, ale o  to víc slavného rodu G. B. Shawa. A právě zde, ve švýcarském  Davosu, začala Henryho slavná éra, která posunula světové horolezectví nejen po sportovní, ale především i po morální stránce. Henry začal studovat lesnictví a  přitom pomáhal otci při cestářských pracích. Po nuceném odchodu k  dragounům, kde pobyl jeden rok, složil zkoušky a dostal svůj revír. Aby mohl objíždět co největší úseky, pořídil si lyže. A tento podivný předmět z něj učinil legendu. Své lyže neustále vylepšoval a zdokonaloval.

Právě u Henryho přišly na svět jako jedny z prvních železné hrany a brzdicí hole vyztužil ocelovou tyčí. Ocelové výztuhy však potřebovaly také jeho kosti, neboť patřil k častým návštěvníkům místní nemocnice, kde sešroubovávali jeho kosti stejně odvážně, jako on své lyže. Odvážným však štěstí přeje. Úsměvné přezírání však posměváčky záhy přešlo, když se Henry stal mistrem v lyžování nejprve ve své zemi a později také mistrem Rakouska a Německa. Na lyžích zdolal a také sjel Strahlhorn, Dammastock a Oberaarhorn. Velké štěstí měl při sjezdu Finsteraarhornu (4.274 m), kdy se s ním uvolnila lavina. Po Henryho úspěších na Piz Boe, Cadinsspitze, Seekogel a dalších vrcholech v Dolomitech přišlo také ocenění v tisku, a tak byly jeho návraty do Davosu stále slavnější. Skončilo blahosklonné přezírání a lidé začali kopírovat jeho lyže a vyptávat se na podrobnosti. Mnozí z nich viděli lyže poprvé v  životě. Na jeho populární kamaše ze psí kůže a mazání lyží psím sádlem byli ochotni přísahat i nejváženější lidé z davoského okolí. Proslavil se také svými neuvěřitelnými příběhy z cest, které byly vždy otištěny v mnoha časopisech. Některé měly i  nádech tajemna. Odpovídalo to však duchu doby, která dychtila po tajuplných okamžicích. Obsah svého deníku nabídl časopisu Schweizsport a  článek musel být otiskován znovu a  znovu. Henry psal: „Po krátkém odpočinku po sestupu z  Piz Boe jsme procházeli údolím, které se táhlo neuvěřitelně daleko. Celých šest hodin zabralo toto trápení v hustém dešti a  řídkém sněhu. Konečně jsme nalezli malinko příznivou jeskyňku, kde jsme se rozhodli přenocovat. Partner Franz Kostner usnul téměř okamžitě, aniž by počkal na blahodárné teplo ohně. Dřevo bylo mokré a kouř, který zahltil naši jeskyňku, dráždil ke kašli kupodivu jen mne. Franz spal jako pařez. Chtěl jsem připravit nějakou večeři a Franze vzbudit, ale když se kouř malinko rozestoupil, spatřil jsem ke svému úžasu postavu, která šla kolem naší jeskyně a nemohla nás nevidět. Vyšel jsem ven a sledoval tu postavu, která šla bez rozptylování za svým cílem. Rychle jsem přiložil do ohně a rozběhl se za ní, ale zmizela mi z dohledu. Po pár metrech jsem ji znovu uviděl, stoupala do prudkého svahu po úzké římse na skále. Vzdálenost mezi námi se zmenšila a já jsem postavu oslovil. Neznámý se jen otočil a pak pokračoval dále bez jedi-

ného slova. Nechtěl jsem na něho příliš spěchat, aby v už tak pokročilé době nedošlo k tragédii, protože neznámý očividně nebyl typem člověka, který se vyzná v horách. Současně jsem ale měl obavu o  Franze, aby se neudusil kouřem. Vrátil jsem se, v jeskyni bylo vše v pořádku. Opekl jsem slaninu, ulomil kus mokrého chleba a rozdělil se s Franzem. Do rána Franzovi otekla noha a my jsme marně přemýšleli proč. Rozdělal jsem znovu oheň a vyprávěl Franzovi příběh s neznámým chodcem. Franz nechtěl věřit, že by v tak pokročilé době mohl někdo lézt nahoru. Počasí se mezitím umoudřilo, dokonce začalo mezi mraky probleskovat slunce. S  přítelem jsme se dohodli, že zde strávíme ještě jednu noc a ráno rozhodne stav jeho oteklé nohy. Uvažovali jsme také o pomoci z údolí. Uložil jsem Franze do vystlaného lože a vymluvil se, že půjdu prozkoumat terén, po kterém se možná zítra budeme ubírat. Ve skutečnosti jsem se už viděl na římse, kde jsem naposledy spatřil neznámého. Terén byl sice příkrý, ale ne těžký. Neustále se tu nabízely skalní výstupky, po nichž se dalo stoupat jako po příkrých schodech. Nedalo se však nikde odbočit. Stoupal jsem velice rychle, protože jsem chtěl ještě dodržet slib a  prozkoumat terén. V duchu jsem měl připravenou řeč, neboť jsem doufal, že se s neznámým na cestě

rozhodl, že půjde dále sám, a pokud nebude moci, přenocujeme pod širým nebem, neboť slunce začalo opět prosvítat nad mraky. Když jsme míjeli nástup do římsy ve skále, pověděl jsem o svém pozorování Franzovi a po cestě jsem s ním pak o vrátkách rozmlouval. Asi za měsíc jsem s Franzem to místo znovu navštívil. Přítel si mě neustále dobíral, ale poslušně lezl za mnou. Několikrát jsem zaváhal, zda lezeme správně. Nebylo o tom však pochyb. Došli jsme až na konec cesty, kde jsem asi před měsícem viděl problematická vrátka, a tam k mému údivu vůbec nic nebylo. Mrzelo mě, že jsem tam nezanechal nějaký důkaz o své přítomnosti, protože situace byla nanejvýš trapná. Co si o tom myslel realisticky založený Franz, nevím, nedal to moc najevo. Slíbili jsme si, že terén někdy důkladně prozkoumáme, ale už nikdy k  tomu nedošlo.“ Tolik Henryho deník. Všechny jeho články byly vždy otiskovány s patřičnou publicitou v  Holandsku i  ve Švýcarsku a nabízí se otázka, zda si Henry s touto povídkou s nádechem sci-fi nechtěl přivydělat na další expedici, nebo zda opravdu viděl, jak později tvrdil, dvířka do Šambaly, podle pověstí zvláštního obydlí, které se nachází vysoko v horách a je proslulé týmem vědců, kteří zde žijí a kteří svou duchovní a  vědecko-technickou úrovní dávno předstihují úroveň vývoje součas-

nepovýšil na umění a nedal do nich kus svého srdce. Nejedno hlášení probíhalo v  básnickém duchu, jako například: „Černé mraky přijdou brzy, což mě dnes obzvláště mrzí. Chtěl jsem dolů do kvelbu jíti a cestou svoji špínu smýti.“ Jakou radost měl jeho nadřízený z  takových hlášení, není známo. Jisté je, že zprávu musel nutně přepracovat do přijatelného hlášení. Od roku 1901, kdy začal kloubit své zájmy s  horolezectvím, podnikl mnoho prvovýstupů v Plessurských Alpách, zlezl Maedrigerfluk západní stěnou, Strahlhorn a udělal řadu prvovýstupů ve švédských horách. V roce 1903 podnikl průzkumnou cestu do Bolívie a Peru. V doprovodu doktorů Steinmanna a Bistrauma se vydává – vybaven mapou s měřítkem 1 : 800.000 vytrženou z atlasu – na výpravu s geologickým zaměřením. Expedici chtěli využít také komerčně, projekt však dopadl katastrofálně. Ve výšce 5.200 m se na Cerro Tunari zřítili dva mezci a museli být usmrceni. Hoekovy zápisky z této události neodpovídají vážnosti situace. Napsal: „Naše batohy po pádu mají bizarní tvary. Konzervy otevřené, sklo rozbité a chleba na kaši. Přesto jsou to krásné hory.“ Členové expedice se za velkého utrpení o hladu a žízni vrátili s pokorou zpět. Většina Henryho literárních děl pojednává o  horách. Psal je s  velkým historickým nadhledem a mnohá jeho díla by se ještě dnes vešla do batohů současných sportovců. Ve svých osmdesáti letech podnikl výstup do výšky 3.600 m. Zde se svému doprovodu omluvil: „Lituji, ale dále už to nejde.“ Henry zemřel v  roce 1951 ve Vaduzu (v  Lichtenštejnsku) a i v této nejtěžší životní situaci neztrácel nadhled. Na otázku jednoho z příbuzných, zda cítí nějakou bolest, odpověděl: „Každý pionýrský čin přináší bolest.“

Holandské pobřeží, olej

uvidím. Cesta však skončila a pokračovat se dalo pouze s  horolezeckou výstrojí. Uviděl jsem však neuvěřitelnou věc. Na konci této římsy byla malá dřevěná vrátka, kterými by se dalo projít pouze vkleče. Byla širší než delší. Při pečlivém prozkoumání jsem zjistil, že vrátka nemohou jít otevřít, protože byla do předpokládané poloviny zanesena zeminou, na jejímž povrchu rostla bujně tráva. Kam tedy zmizel můj neznámý, pokud nešel v noci za deště zpět? Vrátil jsem se. Franz se

ného lidstva. Henryho další literární díla však byla zcela seriozní. Velkého nákladu se dočkaly publikace „Kniha sportu“, „Rychlé a  pomalé stoupání v  horách“ a  nesčetné články v novinách a odborných časopisech. V první světové válce byl Henry povýšen na poručíka a převelen na horu Feldberg, kde podával spolehlivé meteorologické předpovědi. Nebyl by to však Henry Hoek, aby strohá úřední hlášení, která podléhala určitým stereotypům,

Hřbitov

text foto

Pavel Roháček archiv autora

57

SLOVO PŘEDSEDY

MUŽ MEZI DVĚMA ŽENAMI Každý horolezec je bigamista. Přinejmenším. Ani není často jisté, která je tou první a která druhou. A kdyby se mu šláplo na krk, které by dal přednost? Bigamistou jest pravověrným, takže dámy o sobě celý život vědí a nějak spolu žijí. Ta jedna sice vzdychá, mračí se, mravokárné řeči utrousí, ale stejně přibalí buchty a čisté ponožky na cestu za tou druhou. Dokonce jakýsi zájem o ni jeví. Hlavně však chce být vždy znovu ujišťována o návratu. Ta druhá bývá občas tichá, občas hřmotná. Slova nevyžaduje, tváří se, že je jí to všechno jedno. Laskavě chlapa propouští, trošku nebo hodně zmuchlaného – běž, odpočiň si ode mne. Stejně však vynakládá všechnu krásu a svůdnost, aby se ten chlap zase brzy vrátil. Co by si vybraly, kdyby si mohly vybírat? Co si myslí ta doma, když on sedí, nevnímá ji, žmoulá v ruce fotografie té druhé a donekonečna na ně civí? Schovává se s nimi a nejraději by byl u ní. Ani to neumí příliš skrývat. Když konečně uteče k té druhé, reptá, stěžuje si, dělá, že trpí. Pořád mele, jak se těší zase domů. Sotva přijel, už by balil saky paky zase pryč. Srab, tak co vlastně chce? Proč za ní vůbec jezdí? Možná by chtěly jiného, ze vzorníku dokonalosti. Někoho, kdo patří jen jedné,

bez výhrad. Však také pravidelně přicházejí vážné pokusy to tak napřímit. Hra s ohněm, která nemá vítěze. Podlehne-li chlap a vybere si jen jednu či druhou, je nešťastný. Chřadne, vrčí, mění se rychle v  někoho jiného. Dámy nespokojeně zírají. Protože ony přece chtěly přesně toho původního, jen aby si vybral právě jednu. Nepodlehne-li, nastává rodeo, italská domácnost a další slasti. Ale hrdina zůstal svůj. I když si své švestky balí někde pod mostem. Kdyby byly alespoň jen dvě, napořád. Věrné naše milování jako z Prodané nevěsty. Leč dámy se občas mění, zvláště jedna z nich. Horolezec příliš věrnosti nepobral. Ale pořád je to láska, velká láska. Větroplašnosti jen, co vítr skučí. A tak v tom lítal, lítá a lítat věčně bude. Protože hora je rodu ženského a je krásná a miluje ji. Ve všech koutech světa. Dáma, která jej vítá doma, je krásná a miluje ji. Nelze odolat. Zaobírá-li se právě horou, těší se domů. Jen co přijede domů, myslí už na návrat k hoře. Není mu pomoci. Ubohý bigamista. P. S.: Horolezkyně prominou řádky zcela maskulinní.

text

Zdeněk Hrubý předseda ČHS

Hlavní partneři:

Český horolezecký svaz Máš rád Alpy? Díky kombinovanému členství ČHS a OEAV jsi tu jako doma.

Hlavní mediální partner:

Jezdíš do Tater? Člen ČHS bydlí na řadě chat za polovinu.

www.lezec.cz

Mediální partneři:

www.horyinfo.cz

Lezeš na skalách v tuzemsku? Jako člen ČHS podporuješ bezpečné jištění a vyjednávání povolení.

www.pohora.cz

ZAJÍMAVÉ KNIHY

DER ELBSANDSTEINFÜHRER Bernd Arnold 3. rozšířené vydání 2012, 352 stran K dostání na: www.knihynahory.cz a www.horokupectvi.cz 820 Kč

Nové, doplněné vydání po slovinských lezeckých oblastech. V knize najdete nákresy asi 4.500 cest (Osp, Mišja Peč,... až po Julské Alpy slovinského severovýchodu.

760 Kč

Lezení bez hranic. 25 vybraných lezeckých oblastí Itálie, Slovinska a Chorvatska. (Vše v oblasti Terského zálivu a Istrie.) Krom infa v  jazycích zmíněných třech zemí je přidána ještě němčina a angličtina.

820 Kč Přehled 80 túr ve slovinských horách. Krom relativně lehkých zde najdete i vážné výstupy a přechody. To nejlepší, co najdete na nejvýchodnějším výběžku hlavního alpského hřebene. Anglicky.

260 Kč Jedna z mála map, která pokrývá celé Julské Alpy od Jôf Fuart v Itálii po jezero Blend.

www.horokupectvi.cz

WANTED BY

Kdo by neznal monumentální Labské pískovce Českosaského Švýcarska. Hned po převratu, v  roce 1990, vydal Bernd Arnold, legenda pískovcového lezení, prvního průvodce. V něm byl výběr toho nejlepšího a nejklasičtějšího, co Saské Švýcarsko může lezci nabídnout, a to včetně nákresů stěn, fotografií a příběhů z historie lezení v této úchvatné oblasti známé po celém světě. Současné vydání je nejen dotiskem toho původního, ale zároveň je výrazně doplněno o novinky s ohledem na ochranu přírody v  národním parku. Jako bonus je v  této knize popis celého Falkensteinu, který se dříve nacházel v  druhém díle. A  kdo vyrazí do této oblasti jednou za rok, ten rozhodně nepotřebuje vlastnit rozsáhlou sextalogii od Dietmara Heinickeho, kterou samozřejmě každý pravověrný pískař má. Zkráceně řečeno, v této knize je hodně písku za málo peněz. A  to vše v  krásném přehledu toho nejlepšího, co stojí za to, zpracovaném tím nejpovolanějším.

WILDER KAISER

RP Climbing je předním světovým výrobcem horolezeckého vybavení značek Rock Pillars a Ocún. Hledáme nadšence, kteří chtějí spojit horolezectví se svou kariérou, na pozice:

Grafik Marketing & Sales Manager Manažer prodeje Manažer kvality a IT specialista Pracovník Back Office

Markus Stadler 1. vydání 2012, 384 stran K dostání na: www.knihynahory.cz a www.horokupectvi.cz V  nakladatelství Panico vyšly během minulých let už čtyři vydání Genussklettern a  dvě vydání Extremklettern této velice oblíbené horské oblasti kousek za Mnichovem. Nyní nakladatelství konečně

vyslyšelo prosby lezců a  vydalo kompletního průvodce po Wilder Kaiseru. Najdete zde všechny vrcholy, všechny stěny a samozřejmě i všechny cesty, které stojí za to, včetně těch nejnovějších. Na téměř čtyř stech stranách je popsáno více lezení, než by jeden normální člověk zvládl přelézt za celý život. Vše je doplněno detailními nákresy, fotografiemi stěn, popisy a samozřejmě i řadou krásných a motivačních fotografií lezců a okolních scenerií. Nezbývá než doporučit ke koupi a pak už jen zabalit batoh a vyrazit!

KLETTERSTEIGFÜHRER ÖSTERREICH Axel Jentzsch-Rabl , Andreas Jentzsch, Dieter Wissekal Vydal: Alpinverlag ISBN: 978-3-902656-12-4 Hmotnost: 1.300 g Počet stran: 544 str., 22,0 x 15,4 cm Cena na www.horokupectvi.cz: 990 Kč Tak konečně! 5. vydání oblíbeného průvodce je tu. Všechny významné ferraty mezi Wienerwaldem a Bodamským jezerem. Předchozí, úplně vyprodané vydání je rozšířeno o další nové ferraty a podrobné DVD, jak už je v této edici zvykem. Asi 300 výstupů s  podrobnými nákresy, 1.350 barevných fotografií, podrobná topa. Kromě vlastního Rakouska, kde jsou některé nové cesty zpracovány úplně poprvé, jsou v knize výstupy i ve Slovinsku a Bavorsku. Na DVD potom najdete praktické listy k jednotlivým cestám, které si můžete podle právě plánované výpravy vytisknout nebo zkopírovat do smartphonu, GPS data a 14 filmů.

Podrobnosti najdete na www.ocun.cz CV posílejte na [email protected]

Foto z filmu Petra Kašpara Sandstone, který lze objednat na: www.twinstarfilm.com foto: Pepe

59

TAT R Y

VEĽKÝ GANEK JZ STENA 2.459 m Masív Ganku spadá do Rumanovej doliny dvoma stenami a jedným rebrom: je to sprava široký trojuholník JZ stena Ganku, ohraničený z ľavej strany západným rebrom, za ním je komín Prostrednej Gankovej štrbiny, potom rebro Prostredného Ganku, žľab Malej Gankovej štrbiny a zľava JZ stena Malého Ganku. Tieto steny rozdeľuje v dolnej časti široká trávnato-sutinová Gankova terasa. Tiahne sa od Východného Rumanovho sedla vo výške 100 m nad dolinou cez JZ steny Ganku a Rumanovho štítu a končí sa v Z žľabe Zlobnej bránky. Spodná časť steny pod terasou je horolezecky bezvýznamná. Prístup: Z  Popradského plesa do Zlomiskovej doliny neznačkovaným chodníkom. Chodníkom cez dolinný prah na prvú terasu (1 h). Prekročíme Ľadový potok a neznačkovaným chodníkom a  pomedzi skalne bloky dosiahneme trávnatý pás, z ktorého šikmo doprava k dolnej časti Rumanovej dolinky (1/2 h). Pravým okrajom dolinky ďalej až pod stenu Veľkého Ganku (1/2 h). Prehľad výstupov: Malý Ganek 1. „Koutova“ (klas. V-, 3 h, 3 skoby, sada hex.) M. Holčák, 5. 6. 1982 2. „Prostriedkom steny“ (klas. IV, 3 h, AP/V/108) S. Motyka, S. Siedlecki, 17. 7. 1931 zimný: B. Flegl, Z. Studnička, 28. 2. 1960 2. zimný: K. Cerman, O. Kopal, R. Kuchař, J. Mašek, 8. 3. 1960 3. „Satisfakcia – cesta na pamiatku Vaška Tumy“ (klas. V+ A1, 4 h, 9 skôb) Janoch, A. Rudolf, 12. 8. 1975 4. „Pravým pilierom steny“ (klas. IV, V, 2,5 h, AP/V/109) I. Gálfy, P. Vavro, 6. 10. 1962 Malá Ganková štrbina 5. do kotla A. Martin, vodca J. Franz st., 12. 8. 1907 (do kotla klas. II-III, ďalej V, 1 h, AP/V/80) Celým komínom I. Fabry, A. Huba, M. Šaradín, 6. 8. 1943 Variant horný, priamo na štrbinu I. Fábry, R. Roubal, 11. 8. 1943 Prostredný Ganek 6. „Pilierom steny“ (klas. V  j. m. VI, 4 h, AP/V/79) K. Pavlík, F. Plšek, 6. 7. 1952 zimný: M. Jaškovský, Kotásek, 7. 3. 1960 Prostredná Gankova štrbina 7. celým komínom Z. Brull, Š. Lux, 5. 7. 1937 (klas. miestami V, 2 h, AP/V/74) zimný: A. Gasiorowski, P. Kintopf, W. Wroź, S. Zierhoffer, 15. 3. 1965 Veľký Ganek 8. „Západným pilierom“ (klas. V, 3 h, AP/V/65)

60

J. Brandobur, F. Kele st., A. Puškáš, 30. 8. 1950 zimný: J. Kielkowski, A. Uznaski, 23. 4. 1968

12. „Variant horný, na západný pilier“ (klas. V, AP/V/71) J. Koršala, L. Šedivý, 28. 7. 1963

9. „Variant sprava na pilier“ Ľahšie, praktické, po 1950, často používané

13. „Napriamujúci variant“ (klas. V, AP/V/68) I. Gálfy, I. Urbanovič, 6. 7. 1952

10. „Prostriedkom steny“ (klas. VI, 4 h, AP/V/70) B. Kaufman, V. Suchý, 7. 8. 1954 11. „Pravá časť steny“ (klas. V, 2,5 h, AP/V/67) S. Motyka, J. Sawicki, 24. 7. 1931

14. „Letný monzún“ (klas. VI, 4 h) T. Hromádka, M. Trávníček, 16. 7. 1999 15. „Pravou časťou v zostupe“ (klas. III, j.m. IV, 1,5 h, AP/V/69) A. Puškáš a druhovia, 27. 7. 1953 text a foto

Jozef Gurník

Kriváň – doplnenie V Montane č. 6/2012 bol uverejnený Krivánsky hrebeň – III. časť. Na tento článok zareagoval Pavel Stříbrný – jeden z posledných žijúcich a známych z éry Pavúkov. V lete roku 1977 tam práve trojica lezcov v  zložení J.  Hradecký, O.  Pochylý a  P.  Stříbný vyliezla tri prvovýstupy, ktoré dosiaľ neboli publikované.

výstup č. 50 – J. Hradecký, O. Pochylý, P. Stříbrný – 24. VII. 1977, klas.V+, 6 hod. (6 skôb, 8 choks) výstup č. 19 – „Centrálny pilier“, kl. V., 7 hod. J. Hradecký, O. Pochylý, J. Stříbrný – 25. VII. 1977, (8 skôb, 12 choks) 2. priestup: J. Vestenický, L. Odstrčil – 8 hod., 29. VII. 1979

výstup č. 43. „Lepra ohavná“ klas. VI-, A2, 14 hod. J. Hradecký, O. Pochylý, P. Stříbrný – 27 a 28. II. 1977, (20 skôb, 15 choks, 2 jedničky ) text a foto

Jozef Gurník

www.phiten.cz

N A P U LT E C H

MAMMUT RescYou Inovativní záchranná pomůcka pro rychlou a efektivní záchranu z trhliny. Vhodná k sebezáchraně i k vytažení člena lanového družstva, který spadl do trhliny. T Pro vytažení již nevyžaduje žádné dodatečné kladky, karabiny či kladkostroje. T Umožňuje snadné vytažení či výstup po laně i přes uzly. T Systém s  dvěma kompaktními lanovými svěrkami, 6 kladkami a jednou malou zpětnou pojistkou na reep šňůře. T CE EN 567 (lanové svěry). Hmotnost: 400 g Cena: 1.990 Kč / s HUDY partner kartou 1.851 Kč www.hudy.cz

EXPRESKA SKYLOTEC CLIPZ-DYNA-WIRE

VIA FERRATOVÝ SET S DYNASTOPEM Kompletní ferratový set od firmy Rock Empire za výhodnou cenu, který vám zaručí bezpečný pohyb na zajištěných cestách. Obsahuje: T Sedací úvazek Speedy QB – uni velikost (pas 57 – 100 cm) T Prsní úvazek Eight Vario T Plochou smyčku – délka 150 cm, 15 kN T Dynastop – párací tlumič pádů T Transportní obal

Velice lehká expreska s  líbivým designem a  skvělými parametry. Barevně odlišené karabiny s  vysokou nosností, velkou světlostí zámků pro jednoduché cvakání a zámky bez náchylnosti na prach, písek, zamrzání a  samovolnému otevření při nárazu na skálu, jsou parametry nutné pro bezpečné lezení i těch nejnáročnějších cest! Expreska vyrobená ve fabrice SKYLOTEC v Německu, splňující normy EN a  UIAA je v  měsících červen a červenec dostupná i ve výhodném setu. Nosnost karabin: 25/9/9 kN Světlost zámků: 27 mm Smyčka Dyneema 11 cm nosnost 22 kN Hmotnost: 85 g Cena: 369 Kč Cena za set: 5ks 1.499 Kč Více na: www.summit-trade.cz

Cena: 1.999 Kč (původní cena 2.700 Kč) www.hudy.cz

LADY PACKET Jedinečný set pro všechny ženy, které lezou na umělé stěně nebo venku na skále. Lady packet za zvýhodněnou cenu obsahuje: T Dámský univerzální úvazek NARA s  nastavitelnými nohavičkami. T Černá šroubovací HMS karabina HYPNOS. T Lehký a  kompaktní jisticí kýbl SHUTTLE pro dvojitá, poloviční i jednoduchá lana o průměru 7,8 – 10,5 mm. T Pytlík na magnézium COMIC s rychlým uzavíracím systémem. Doporučená MOC: 1.790 Kč Více najdeš na: www.singingrock.cz

PHITEN – NÁPLAST PROTI BOLESTI

KLADKOSTROJ EQB MINIMA 

Náplast proti bolesti Phiten Titan PowerTape. Náplast uvolňuje ztuhlé a bolestivé svaly a zvyšuje prokrvení a  mírní bolest. Aquatitan Tape kruhová náplast s obsahem Aquatitanu v  odolném materiálu. Výhodný tvar umožňuje praktické použití přímo na body, lze aplikovat i  v  řadě. Zlepšuje průtok krve v  ošetřených oblastech, uvolňuje. Lze nechat nalepené až 3 dny, pak případně vyměnit za novou náplast. Průměr náplasti je 22 mm, v balení je 70 ks potažených náplastí karbonizovaným titanem. Vodotěsné, neelastické.

Extrémně kompaktní kladkostroj určený speciálně pro napínání slackline. Světově unikátní koncept kladek s  kuličkovými ložisky a  lanovou brzdou zajišťuje optimální poměr mezi účinností, hmotností a  cenou systému. Dodává se včetně statického lana.

Cena MOC: 249 Kč/70 ks www.phiten.cz

SIR JOSEPH TRISUL Při všech outdoorových aktivitách je stejně důležitá ochrana proti špatnému počasí i  rychlé odvětrávání tělesné vlhkosti pryč od těla. To beze zbytku splňuje nová technická nepromokavá bunda Sir Joseph Trisul s  lepenými švy a nepromokavými zipy vyrobená z  3vrstvého materiálu Exel Dry® TRIPLEX. Určená především, ale nejen, pro sportovní výkony v extrémních podmínkách, které nesnesou kompromisy. K dispozici ve velikostech S až XXL Hmotnost: 410 gramů Pouze v zelené barvě Cena: 5.690 Kč www.sirjoseph.cz

62

Hmotnost: 2,2 Kg WLL: 8 kN Cena: 3.990 Kč www.eqb.cz

ALPINEUP Nejkomplexnější a  nejuniverzálnější jisticí pomůcka, která kdy byla vyrobena. Možno použít pro jištění lezce na jednoduchém a dvojitém laně. Alpine-up vychází z CLICK-UP technologie. Použitelný pro sportovní lezení, dynamický režim pro horolezectví, bezpečné slaňování a  také pro jištění jednoho nebo dvou druholezců. Doporučená cena: 2.159 Kč včetně HMS karabiny Distribuce v ČR: www.climbingtechnology.cz Distribuce v SR: www.elcon.sk

SAMONAFUKOVACÍ KARIMATKA YATE X-TUBE Nový model, který zvyšuje komfort spaní při nezvýšené hmotnosti a  objemu po sbalení. Vzduchové trubice po stranách zabraňují sklouznutí z  karimatky a  zvětšují její plochu do stran o  7 cm. Odlehčené jádro s  WARM ZONE – prostor, kde je odlehčení provedeno pouze horizontálními kanálky, čímž se zvyšuje izolační schopnost karimatky. Jde o prostor mezi lopatkami a  pasem, který je nejvíc zatížen, s nejvyššími nároky na izolaci. Velmi lehká a malá po sbalení. Vhodná pro všechny, kdo jsou zvyklí nosit všechny věci s sebou. Rozměr: 183x58x3,8 cm (po sbalení 14x30 cm) Hmotnost: 690 g Cena: 1.800 Kč Vyrábí: YATE www.yate.cz

TIGER TOP Osvědčená technická lezečka pro extrémní sportovní lezení se zlepšenou konstrukcí v patní části se zvýšeným napínacím páskem. Výborný společník pro technicky náročné a dlouhé cesty s převislými prvky. Kombinované šněrování nabízí rychlé a bezpečné obutí. Doporučená MOC: 1.500 Kč www.triop.cz

ATTACK ACTIVE Velmi lehká a  skladná technická bunda z materiálu GORE-TEX(R) Active. Střihem a  konstrukčními detaily je určená zejména k  pohybově náročným aktivitám jako jsou skialpinismus, běh, cyklistika nebo běh na lyžích. Voděodolný WaterTight(T) přední zip podložený tepelně tvarovanou légou. Anatomicky tvarované rukávy. Stahování rukávů na suchý zip. Jedna hlavní kapsa na rukávu. Laminovaný štítek kapuce. 13mm páska „Micro Tape“. Stahování v bocích. Prodloužený zadní díl. Materiál: Třívrstvý GORE-TEXR Active Hmotnost (L): 320 g Cena: 6.590 Kč www.tilak.cz

TENDON HATTRICK 10.2 Lano vyrobeno unikátní patentovanou technologií Secure. Díky sendvičové konstrukci pletených vrstev a použití speciálně upravených vláken je Hattrick bezpečný i  v  případě značného poškození opletu. Upravené PA vlákno v  meziopletu zaručuje díky interakci s ostatními vrstvami lana nulový posuv opletu, po celou dobu nadstandardně dlouhé životnosti si zachovává kruhový průřez. Jednoduše paráda! Více na www.mytendon.cz MOC: 3.190 Kč / 50 m

ZÁVODY

TENDON CUP MÁ ZA SEBOU DVA ZÁVODY V KAŽDÉM SERIÁLU Jako každý rok touto dobou, tak i  letos jsou již v  plném proudu oba mládežnické seriály závodů v  lezení na obtížnost podporované firmou Lanex a.s. Jde o dvě nejvyšší české soutěže mládeže – Tendon Český pohár mládeže a nižší soutěž zaměřená na začínající a mírně pokročilé závodní-

níků – v  Olomouci to bylo sto dvacet devět dětí, a  v  Sobotce dokonce sto šedesát šest závodníků, kteří byli rozděleni do osmi věkových kategorií! Nutno podotknout, že jak pro organizátory, tak i pro účastníky to bývá často náročné, stěny jsou mnohdy poměrně malé nebo mají menší záJana Vincourková, dívky A, ČP, 2. místo

Eliška Adamovská, dívky C, kvalifikace, 1. místo

ky Tendon Cup regionální pohár mládeže. Firma Lanex a.s., které značka Tendon patří, již mnoho let podporuje soutěžní mládežnická klání. Díky její podpoře a díky nadšení a obětavosti pořadatelů má naše malá země systém závodů, které nám některé jiné země, větší jak lezecky, tak i rozlohou, mohou závidět. Zúčastnit se závodů mohou i  děti, které se soutěžením začínají nebo které se necítí na velké závody a boj třeba o reprezentaci České republiky v  mládežnických kategoriích. Mohou si bez jakýchkoliv omezení nebo povinnosti být někde zaregistrovaný vyzkoušet buď jednotlivé závody Tendon Cup regionálního poháru, nebo zkusit objet celý seriál jednodušších klání. Závodů Tendon Cup regionálního poháru je celkem šest, pro letošek už máme za sebou dva závody: první se uskutečnil už 2. února v Olomouci a druhý pak 6. dubna v Sobotce. Do obou měst dorazil mimořádný počet závod-

zemí, a  tak je při  takové účasti (a  přitom, jak jsou malí lezci aktivní a  neposední) na závodech pořádný mumraj! Ale co se týká vlastního soutěžení, jistě je pro děti cennější závod, při němž se mohou v  rámci jedné kategorie měřit třeba se dvaceti dalšími vrstevníky. Z toho důvodu je vítězství nebo úspěšné umístění cenné i v této nižší soutěži. Je ale třeba přiznat, že musíme do budoucna zapracovat na tom, abychom i  tyto závody pozdvihli – ne co do náročnosti, ale abychom pořadatele více podporovali. Tak, aby prostředí a stěny odpovídaly vzrůstajícímu zájmu o soutěžní lezení. I tak je ale atmosféra na závodech Tendon Cup regionálního poháru úžasná a  zejména malé děti soutěží s  nadšením a  vášní, kterou bychom čekali spíše na mistrovství světa. Pokročilejší závodníci, ale i minulí vítězové regionálního Tendon Cupu se pak společně potkávají a závodí ve vyšší soutěži, kde jsou

lezte bezpečně!

cesty už mnohem těžší a celý závod je náročnější. Ve starších kategoriích totiž závodí naši mladí reprezentanti – někteří z nich i finalisté a medailisté (vloni hlavně finalistky a  medailistky) ze závodů Evropské série mládeže. A to už je nějaká konkurence! Zatím se uskutečnily dva závody českého poháru – 20. dubna závod v Praze na Cibulce a těsně před uzávěrkou tohoto čísla i závod ve Svitavách. Obou klání se zúčastnila více než stovka závodníků, i zde tedy pozorujeme větší zájem o  tento typ závodů. Oba závody byly velmi vydařené, cesty přiměřeně těžké tak, aby si každý zalezl – ti nejlepší do topů, ostatní si aspoň vyzkoušeli, jak těžké cesty

V Á S

M A J Í

text foto

Marie Dichtlová Monika Brkalová

P Ř I P R A V E N O U

lezte bezpečně

A K C I

s lezeckým vybavením made in EU.

Přijďte si zalézt a něčemu se naučit: • vyzkoušíme novinky CT a Skylotec • procvičíme zásady bezpečného lezení, jištění… • vyladíme znalosti lanových technik • pošmákneme si na specialitách z grilu • zapijeme místním pivem • na neděli připraveny závody a hlavně výhry

Termíny:

15. – 16.6. - Valova skála, Vsetín spolupořadatel www.VodaHory.cz

22. – 23.6. - Drátník, Vysočina spolupořadatel Alpsport Brno

29. – 30.6. - Ostrov u Tisé spolupořadatel Adventure Company

20. – 21.7. - Studenecké skály, Mladkov spolupořadatel Rock Art Mountain Guide a Myzorliceoutdoor

27. – 28.7. - Alkazár, Srbsko spolupořadatel Sambar

Jedná se o dvoudenní akce, večerní občerstvení je zajištěno !!! Přihlášky a více informací na www.pohora.cz/leztebezpecne.

Akce je zajištěna horskými vůdci UIAGM

leztebezpeþnČ.indd 1

64

P R O

jsou jejich konkurenti schopni vylézt. Obě soutěžní klání byla skvěle připravená, Svitavy mají navíc výhodu v tom, že se stěna nachází ve velké tělocvičně, takže tu nebyl problém ani se zázemím. Na obou závodech se ve starších kategoriích bojovalo o místa v letošní reprezentaci mládeže, takže o emoce nebyla nouze. Tak uvidíme, jak si letos reprezentace povede. Do konce roku nás čeká ještě osm závodů obou seriálů nesoucích značku Tendon, doufejme tedy, že budou nejméně stejně vydařené jako ty, které už máme letos za sebou.

22.5.2013 8:36:42

NA PRVNÍ TŘÍSCUP DORAZILO PĚTAŠEDESÁT ZÁVODNÍKŮ! Makak – Lezecká aréna v Jablonci nad Nisou hostila dne 16. 3. 2013 první ročník amatérského boulderového závodu TŘÍSCUP. Příjemným překvapením byla hojná účast závodníků – soutěžilo celkem pětašedesát mužů, žen i dětí. V kvalifikaci bylo pro všech-

ny zúčastněné nachystáno dvacet boulderů široké škály obtížnosti, aby si závody užili opravdu všichni. Čas na jejich přelézání byl stanoven na čtyři hodiny, což snad uspokojilo i náročnější závodníky, kteří se pokoušeli topovat! Do finále postupovali lezci s  největším počtem přelezených boulderů. Dvě hodiny po poledni byli tito finalisté vyhlášeni a zároveň byli oceněni všichni dětští borci a borkyně. Finále začalo kolem patnácté hodiny. Sešlo se v něm pět kluků a stejný počet holek, na které čekaly v každé kategorii čtyři bouldery. Všichni začínali první pokus z  izolace a  poté se střídali v  pokusech po takovou dobu, jakou si na každý boulder sami určili. Někteří si zaslouží pochvalu za výdrž i za bojovnost. Na začátku finále jsem trochu panikařil ( jen ať se mi pořádně rozřadí!), ale vše dopadlo dobře. Postupně padaly zóny i topy, pokusů přibývalo, diváci se bavili a já si to konečně užíval s nimi.

Kolem páté hodiny odpoledne jsme vyhlásili výsledky a  rozdali ceny, které výherce jistě potěšily. Nebýt mé chyby při vyhlašování nejlepších žen ( ještě jednou se omlouvám, holky), byl bych s průběhem závodu spokojený. A  k  rautu, který po závodu následoval, se už musí vyjádřit někdo jiný. Nakonec bych chtěl ještě poděkovat všem, kteří mi pomáhali (díky, Jiří, Honzo, Mikrobe, Bambus) a velký dík patří samozřejmě všem sponzorům za dodání parádních cen. Tak snad zase za rok! text foto

Muži: 1.

Jiří Přibil

2.

Martin Tomášek

3.

Vilém Chejn

Ženy: 1.

Lenka Černá

2.

Štěpánka Šedková

3.

Daniela Kotrbová

Děti: 1.

Tomáš „Tříska“ Beneš archiv autora

Matěj Tvrzník

1.

Anna Šulcová

1.

Lukáš Skála

2.

Jakub Kudrlík

3.

Ondra Mázl

N OV Ý N DESIG Nejnovější projekt vývojové dílny ROCK EMPIRE. Zcela přepracovaná konstrukce a design lehkých karabin. Maximální poměr pevnosti, odolnosti a váhy. Modely setů pokrývají všechny druhy lezení. Novinkou jsou “gumičky“ Anti Slip, které jsou nyní v prodeji i samostatně ve variantách šířky pro popruhy 10, 13, 16 a 22 mm. Modely: Swift 10; Swift 13; Combi 16; Racer 16; Racer Flash 25/16; Racer Promo 25/16 Barva: orange/ caramel (elox) Váha: Swift 79 g, Combi 91 g, Racer 97 g (kompletní set)

NOVÁ KONSTRUKCE KARABIN ODLEHČENÉ TĚLO

R.E. set Swift 13 ANTI-SLIP OCHRANA A FIXACE

R.E. set Combi 16

I - PROFIL

R.E. set Racer 16

v pro de jní síti R.E. Anti Slip Velikosti: 10, 13, 16, 22 mm dle typu popruhu

ERGONOMICKÉ ZÁMKY

ZÁVODY

VSETÍNSKÝ POHÁR 2013 Ve chvíli, kdy se termín 9. března 2013 usadil do kalendáře, začala měsíc trvající hra s cílem sundat stovky chytů, stovku umýt, postavit cesty, domluvit rozhodčí, nachystat diplomy, plakáty, štítky, usmlouvat sponzory, zajistit podporu na radnici, navařit ve školní kuchyni gulášek, přeposlat pozvánky na oddíly a v noci se budit,

Markéta Janošová, 1. místo do 10 let

Lukáš Orság, 3. místo 11–14 let

zda jsem na něco nezapomněl. Naštěstí mám stěnu v práci, neboť učím ve škole, která nás v tomto podporuje, naštěstí mám Houbofky, kamarády, kteří jsou pro oddíl dětí i  pro stěnu stejně zapálení a po práci se přesouvají do tělocvičny, jež je na pár dní v roce druhým domovem nejen pro ně, ale i pro jejich malou Houbičku. Naštěstí mám milující a tolerantní ženu. Nakonec jsme do hry vtáhli i rodiče oddílových dětí a naše současné i bývalé členy. Baví nás to do té míry, že letošní závody byly už deváté v řadě. A tak jsme byli připravení na soutěž v lezení na obtížnost do osmnácti let pro začínající a pokročilé lezce.

66

Sobotní ráno trávím s  kávou z automatu a za okny ještě halekají páteční návštěvníci bowling centra. Ticho v  potemnělé hale protnou tóny skladby „Nebudeme se opakovat“ od Tatabojs. Nevím, jestli to kafe, nebo hudba nastartovaly už beztak utahané tělo, ale běhám jak motorová myš a chystám bannery, lana, poháry… a  pak už přichází brácha, další rozhodčí a  šum pod stěnou narůstá. První závodníci se ukazují brzy před spuštěním prezentace. Po půl desáté se poslední jméno v  tabulce zastavilo na pětapadesátém řádku. Na monitoru svítí jména lezců a lezkyň ve věku od pěti do osmnácti let, náležející do oddílů ze Vsetína, Valašského Meziříčí, Zubří, Rožnova pod Radhoštěm, Příboru, Lipníku nad Bečvou a Orlové. Představujeme náš soutěžní systém šesti kvalifikačních cest. Každá cesta je zhodnocena koeficientem obtížnosti. Lezci si volí sami pořadí cest, nejmladší nelezou nejtěžší cestu a  obráceně. Lezci jsou podle našich pravidel tradičně rozděleni do tří kategorií podle věku. Nejmladší do 10 let, prostřední kategorie 11 až 14 let a nejstarší 15 až 18 let. Cesty předlézáme a soutěž může začít. Nastává konečně představení, kvůli kterému to celé děláme. Pozorujeme všechny ty pavoučky, šikovné ruce a nohy. Rodiče fascinovaně pozorují své ratolesti a s rostoucím počtem odlezených cest se objevuje i úsměv a spokojenost. Lezení je čarovný pohyb a děti brzy strhnou k této hře i rodiče. Hlavně ti nejmenší, kteří se perou se svou výškou a  vzdáleností chytů. Neuvěřitelnými pohyby a bojovností burcují k aplausu. Nejvíce si podmanily tělocvičnu sestry Janošovy z Orlové. Mladší Mariánka nám i v pěti letech ukázala, že se máme při stavění cest stále co učit, a osmiletá Markéta, přelézající všech pět kvalifikačních linií, nás naopak ujistila, že výška lezce nebude nakonec rozhodujícím faktorem při hodnocení jeho výkonu. Samotné cesty představují základ úspěchu celé soutěže. Nechybí cesta na sílu do malého převisu, technický koutek, kolmá linie na rovnováhu se spárou, ukloněný sokolík, dětská po madlech, ale žádná „dávačka“ navíc s překvapením na konec. V kategorii do 10 let postoupili do malého finále čtyři kluci a čtyři

Štěpán Volf, 1. místo 15–18 let

za jejich výkony medaile, poháry, diplomy a  ceny. Celkově nejlepším oddílem a  vítězem Vsetínského poháru 2013 se letos stal Alpin Club z  Rožnova pod Radhoštěm. Děkujeme stálým partnerům za podporu a ceny: lezeckému časopisu Montana, Hudy sportu Zlín, Warmpeace, Quill.cz, LPT Vsetín, Indet safety systems, Městu Vsetín, firmě Jan Michalík – stavební sytémy a ZŠ Vsetín, Luh 1544. Velkou poklonu na závěr skládám rodičům a vedoucím oddílů, kteří tráví volný čas u  lezeckých stěn a dávají dětem příležitost aktivně sportovat s možností dalšího lezeckého růstu. Jen čas a vůle těchto dětí rozhodne, zda to bude právě horolezectví, které je chytne a nepustí.

dívky. Jako jediný topoval Ondra Slezák a  těsně za ním Markéta Janošová. Oba tímto výkonem ve své kategorii zvítězili. Do velkého finále postoupilo osm lezců a lezkyň. Jako předskokan se exhibičně představuje Markéta Janošová a  dolézá do sedmého chytu a  klíčového místa, které zastavuje i  Lenku Slezákovou, jež měla po kvalifikaci 1. místo v  kategorii 11 až 14 let již jisté. Také Annu Hejduškovou boulder problém zastavuje, přesto tímto získává prvenství v  kategorii 15 až 18 let. Sedmý chyt nakonec překonal jen Štěpán Volf s Víťou Kučerou, korunovaný přelezem velkého stropu až k topu. Musel rozhodnout rychlostní rozstřel na dvacetimetrovém boulderu, který v čase 75 sekund přelézá jako vítěz Štěpán Volf. Byly to vydařené závody a mladé lezce a lezkyně potěšily

text foto

Igor Haša archiv autora

1 – 10 kategorie 1.

Janošová Markéta

1.

Slezák Ondřej

2.

Svobodová Adéla

2.

Babača Čeněk

3.

Svobodová Kateřina

3.

Lukeš Štěpán

Slezáková Lenka

1.

Žůrek Michal

2.

Křížková Marie

2.

Konečný Jakub

3.

Štůsková Vanda

3.

Orság Lukáš

11 – 14 kategorie 1.

15 – 18 kategorie 1.

Hejdušková Anna

1.

Volf Štěpán

2.

Slavotinková Daniela

2.

Kučera Vítězslav

3.

Goláňová Natálie

3.

Dobiáš Ondřej

FRIEDRICHSHAFEN, GERMANY

2013

JULY 11 – 14

th 20 SUMMIT

Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS. Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu. Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz

MONTANA V MOBILU! Informace z lezeckého světa aktualizované každý pracovní den můžete mít i ve svých mobilech.

A nejen to! Prostě jen zadejte: www.waps.cz/ montana nebo vložte tento kód (Programy pro načtení QR kódů v mobilních tel. jsou k dostání zdarma)

A co na vás na zmíněné www stránce čeká? • Aplikace určená pro mobilní zařízení iPhone a Android (bez nutnosti instalace) • Denně aktualizované zprávy a informace • Přehled o aktuálním čísle v prodeji • Seznam trafik pro celou ČR • Funkce pro nalezení nejbližší trafiky s Montanou v místě, kde se právě nacházíte

FOR TRADE VISITORS ONLY

THE SUMMIT OF OUTDOOR BUSINESS

Servis poskytuje Straper, s.r.o.

WWW.OUTDOOR-SHOW.COM

foto: Pavel Nesvadba

A zase ty sety! Proč se stahují z prodeje ferratové sety? Proč jsou nejvýhodnější sety párací? Lze s  částečně rozpáraným tlumičem dokončit túru? Řeší se nějak ferratové sety u dětí? Jaká je historie jištění na ferratách?

U ferrat může dojít k pádovému faktoru, který dosahuje i dvojnásobné hodnoty, než jaká nastává u jakékoliv jiné lezecké techniky, při níž systém pracuje s dynamickým horolezeckým lanem a  maximálním pádovým faktorem 2. Proto se při výrobě pomůcek na via ferratu kladou větší nároky na veškeré prvky systému zachycení pádu. Popularita navíc přivádí do stěn i ne příliš zkušené hledače zážitků. …z oficiálních zpráv upraveno a odborně autorizováno pro čtenáře Montany Na začátku byla odsedka Jistě si většina z  nás pamatuje dřevní doby zájezdů do Dolomit s  vypůjčeným vercajkem, který v té době sestával z jednoduchého sedáku a odsedky s (ideálně)

zámkovou karabinou. Nutno říci, že tyto doby jsou pryč, jak z hlediska vybavení, tak i  z  hlediska obtížnosti via ferrat, které si dnes můžeme dopřávat. Tehdejší ferraty byly nezřídka pozůstatky z frontové linie první světové války, tudíž byly třeba i ve stylu: cestičkou nahoru, tunýlkem ve skále na druhou stranu kopce a  poslední výšvih po železech… Buďme rádi, že se tehdy nepadalo – čtyřmetrový pád do statické šedesáti- až osmdesáticentimetrové odsedky by generoval tak velkou rázovou sílu, při níž by selhalo vybavení, a  pokud ne vybavení, tak vaše vnitřní orgány zcela jistě. Ve firmě  Singing Rock zkoušeli, jaké rázové síly při takových

68

případech působí na člověka. Při pouhém šedesáticentimetrovém pádu do šedesáticentimetrové smyčky se generuje rázová síla přes 15 kN (to pro představu odpovídá hmotnosti jedenapůltunového auta). A teď si představte třeba dvoumetrový pád.

Testy a pádové faktory pro open slings

Open sling 60 cm / test č. 4 - použitý Open sling 60 cm - délka pádu 60 cm - použité závaží 100 kg - síla Fmax = 15 kN

Sety fungující na principu tření lana v destičce Naštěstí se objevily tlumiče pádu pro via ferraty, takzvané via ferratové sety, které umí velmi výrazně snížit rázovou sílu a přetížení působící na organismus a přetavit pádovou energii v  energii tepelnou. Tyto tlumiče fungují na principu tření lana v kovové destičce.

Nevýhodou tohoto řešení je velký vliv stárnutí a  opotřebení na funkčnost setu. Vzorek nového setu prochází podle EN normy zkouškou, při které je vystaven pětimetrovému pádu s  80kg závažím a musí utlumit pád do 6 kN na 120 cm délky. Nový set je toho schopen, ale s tím, jak se lano postupně špiní a „tvrdne“, se zvyšuje i síla potřebná k rozpohybování lana v destičce. A tím i rázová síla v  případě pádu. Ovšem stále je toto řešení několikanásobně bezpečnější než obyčejná „odsedka“. Párací tlumiče Nakonec přišly sety založené na párání dvou setkaných popruhů. Škarohlídi okamžitě vyrukovali s argumentem, že zatímco destičkový set je možné znovu přena-

stavit a dokončit bezpečně túru, u  páracího máme problém. Na to existuje jednoduchá odpověď – žádný výrobce neumožňuje opětovné použití setu (ani destičkového ani páracího) po zachycení pádu. Každý set je po pádu nutno okamžitě vyřadit. Proto by mělo být v  družstvu vždy krátké lano na dojištění, případně náhradní ferratový set na dokončení túry. Toto však v  praxi bohužel nebývá příliš časté, a tak by po pádu mohly teoreticky nastat následující situace: T V případě malého pádu, kdy se párací tlumič nevypáře celý, by teoreticky bylo možné nouzově dokončit túru. T V  případě většího pádu, kdy se vypáře větší část tlumiče, nouzové dokončení túry již prakticky není možné, protože, upřímně, po takovém pádu už bez záchranářů neuděláte ani krok.

Aktivovaný párací tlumič

Aktivovaný versus neaktivovaný tlumič

Destičkové sety

Párací tlumiče

Ještě důležitějším argumentem ve prospěch páracích tlumičů je stabilita funkčnosti během životnosti. Tlumič je většinou schovaný v obalu, který ho

Lezecké stěny Boulder Systém zaplavují Brno a okolí V Montaně číslo 6/2012 jste si mohli všimnout zprávičky o venkovní lezecké stěně v Brně-Kníničkách, která však v současné době není ojedinělou. Také v lanovém centru Jungle Park v Brně – Pisárkách nebo na Trávníkách v Bílovicích nad Svitavou si kreativně zaboulderujete sami, s přáteli nebo klidně s celou rodinou. Boulder Systém, jak ho vývojáři a výrobci nazývají, je například v Bílovicích nad Svitavou komponován jako netradiční hřiště, které má spolu s  originálními balančními prvky ambice překonávat současný trend pasivního trávení volného času dětí a  mládeže. Jak se dílo daří, lze vidět na stránkách www.bouldersystem.cz. Komentáře můžete psát přímo na adresu: [email protected]. Daniela Schön

Test – párací tlumič

chrání proti nepříznivým vnějším vlivům. Naše testy opět prokazují, že téměř není rozdíl mezi setem novým a  tři roky používaným, pokud jde o  chování při zachycení pádu. Ačkoliv to teď kvůli stahování různých typů setů z trhu vypadá, že většina výrobců neví, co dělá, je to právě naopak – bezpečnostní charakteristiky těchto pomůcek se neustále zvyšují s  tím, jak se zvyšují nároky uživatelů na bezpečnost. Každé léto vzniknou v  sousedním Rakousku desítky nových ferrat, Rosťa Tomanec vyhlíží další kousky ve stupni E a oblíbené cesty už je pro celkové opotřebení nutné přejišťovat. To, co bylo před pouhými pěti lety považováno za dostačující, už je dnes passé, a někdy je to dokonce považováno za nebezpečné. Výrobci tak nejvíc doplácejí na dynamický vývoj ferratového lezení. Je to stejné, jako kdybyste vyráběli auta, garantovali jejich životnost a během doby, kterou garantujete, by se začaly měnit podmínky pro crash testy těchto aut. Stahování výrobků z trhu je logickým důsledkem vysvětlení péče o zákazníka. Nutno podotknout, že na poli CEN i  UIAA právě teď probíhají revize příslušných bezpečnostních norem s cílem zohlednit dnes tolik probíraná témata – vývoj vybavení pro zachycení pádu, ale i  velmi diskutovanou funkčnost setu v případě používání dětmi.

text foto

Tomáš Roubal, Montana Jiří Hrdina, Singing Rock Pavel Nesvadba a archiv SR

Bílovice H. Lipenská v Jungle Parku

PF ferrata

PF lezecká technika

69

A JDI... &¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

K  velikému překvapení došlo při letošním udílení prestižního ocenění Piolets d’Or. Jak také jinak uvést ročník 2013? Ono se totiž stalo něco, co by nikdo nečekal. Poprvé za historii Zlatých cepínů, která mimochodem sahá do roku 1991, kdy si jako první tuto cenu odnesli Andrej Štremfelj a  Marko Prezelj za výstup jižním pilířem Kančendžengy, nedošlo tento rok k výběru jednoho či dvou výstupů z  šesti nominovaných. Letos si ceny prostě odnesli všichni. Asi aby se nehádali. Ne, vážně. V Courmayeur, kde udílení cen probíhalo, to předseda komise, ve  které seděli ještě Gerlinde Kaltenbrunnerová, Silvo Karo a Katsutaka Yokoyama, britský alpinista Stephen Venables vysvětlil následovně: „Rok 2012 byl absolutně mimořádný a přinesl řadu průlomových výstupů, které by byly hodny tohoto prestižního ocenění. Ať už se jednalo o prvovýstup na odlehlý šestitisícový vrchol nebo o  přechod nejdelšího hřebenu na osmitisícovce. Všechno to jsou velice odvážné a  neskutečně obtížné výstupy, které byly uskutečněny čistým alpským stylem. Navíc je jejich společným jmenovatelem i přechod vrcholu dané hory, to znamená výstup a sestup jinou cestou.“ A  o  které výstupy se tedy vlastně jednalo? O většině (možná dokonce o všech) jsem tady už psal, tak pouze heslovitě. A vezmeme to podle výšky. Nanga Parbat (8.125 m), Pákistán. Přelezení jedné z největších horolezeckých výzev – hřebene Mazeno. V číslech je to třináct kilometrů a osmnáct dní. Tuto torturu absolvovali dva britští horolezci Sandy Allan a Rick Allen. Ogre (7.285 m), Pákistán. Prvovýstup jihovýchodním hřebenem na jednu z  nejnebezpečnějších hor světa. Kdo jiný by do něčeho takového šel než Kyle Dempster spolu s dalšími dvěma Američany Haydnem Kennedym a  Joshem Whartonem. Muztagh Tower (7.284 m), Pákistán. Sedmnáct dní trvající prvovýstup severovýchodním, 2.000 metrů vysokým pilířem a neplánovaný sestup severní stěnou. A že by Rusové? Kdo tipoval Ivany, měl pravdu. Něco takového by snad ani nikdo jiný nezvládl. Dmitrij Golovčenko, Alexander Lange a Sergej Nilov.

70

Kamet (7.756 m), Indie. Prvovýstup „Spicy Game“ a pět dní v dosud neprostoupené, dva tisíce metrů vysoké jihozápadní stěně. Do této výzvy se pustila čtveřice Francouzů Sébastien Bohin, Didier Jourdain, Sébastien Moatti a Sébastien Ratel. Kyashar (6.770 m), Nepál. Japonci Tatsuya Aoki, Yasuhiro Hanatani a Hiroyoshi Manome po šesti dnech úspěšně přelezli jižní pilíř. Stalo se tak po předchozích sedmi neúspěšných pokusech. Byla to teprve druhá expedice, která vystoupila na vrchol. Last but not least. Shiva (6.142 m), Indie. Velmi odlehlé pohoří Pangi District. Sedm dní strávili na exponovaném severním hřebenu dva Britové Mick Fowler a Paul Ramsden, aby pak sestoupili dosud nevylezenou jihovýchodní stěnou. Tak to bychom měli. A kdo že si letos odnesl ocenění za celoživotní přínos, které je udělováno od roku 2009? Tento rok to byl jediný doposud žijící prvovýstupce na dvě osmitisícovky (Broad Peak – 1957 a Dhaulágirí – 1960), legendární rakouský horolezec, fotograf, spisovatel a filmař Kurt Diemberger. Teď koukneme na Aljašku. Tam jsme už dlouho nebyli. A  vydal se tam i David Lama. Ale až poté, co se v  téměř domácích Zillertalských Alpách pořádně připravil. Spolu s  Hansjörgem Auerem a  Peterem Ortnerem se vydali do údolí Valsertal, nad kterým se vypíná monumentální stěna Sagwand. Tuto poprvé prostoupili už v roce 1947 Hias Rebitsch a Roland Berger po linii známé jako Schliefer Riss. Prvního opakování se cesta dočkala až po devětadvaceti letech v podání Heinze Mariachera a  Hanse Petera Brandstättera Hölzla. A teď konečně po šestašedesáti letech přišlo první zimní opakování v  mrazech až minus 22 °C a s jedním bivakem v obtížnosti VI, M7, 80° a  délce 800 metrů. Takže přípravu měl David za sebou a  mohl vyrazit přes moře. Za parťáka si náš mladý a talentovaný Rakušan vybral obdobného šílence ze Švýcarska Daniho Arnolda. Připomeňme jen, že je to ten, co má na svědomí například rekord v severce Eigeru (2 hodiny 28 minut). Spolu se vypravili do národního parku

Z ČESKÝCH LUHŮ A HÁJŮ Výkony české lezecké špičky navázané na lano jsou takovou směsicí stálic s více i méně křížky, ale i „nové krve“. „Mladou krví“ je bezesporu (zatím) méně známý – zejména pískař – Ondra Ďoubal. Jako poněkud předčasný dárek k pětadvacátým narozeninám si přelezl své první 8c, cestu „Strelovod“ ve slovinském Ospu. Stálicí českého lezení je Simona Ulmonová, která potvrdila návrat z „mateřské“ do české špičky. Po sedmileté odmlce přelezla v květnu svou další čistou desítku, tentokrát frankenjurskou cestu „Primeur de Luxe“. Za stálici lze jistě označit i ve Francii prakticky trvale žijícího Petra Bláhu. Ten v oblasti Gorges du Blavet přidal další zářez za 8c, vytrvalostní kombinaci ve stropě „D1 + Acidogene“. A Adam Ondra? Ten nezklame nikdy. Z jeho řádění vybírám čerstvý přelez dalšího, v pořadí již patnáctého 8c+ stylem OS: „Cambao“, oblast Baltzola, Baskicko. Adam Ondra řádil i  na největší boulderingové akci v  tuzemsku – Beal petrohradském padání. Mezi dešti se mu povedl přelez nádherného dlouhého stropového boulderu „Rámájana“ za boulderových 8B+. Beal petrohradské padání se letos konalo již po jedenácté a navzdory nepřízni počasí se ho zúčastnilo na čtyři sta lezců z šesti zemí Evropy. Přineslo skvělé výkony, mnoho radosti, zejména té dětské, příjemnou atmosféru, zbrusu nového průvodce po Petrohradu a okolí (pět tisíc boulderů a pět set cest na lano) a zúčastněným určitě touhu přijet příští rok znovu. A na závěr do velkých hor, kde se konečně podařil opravdu velký výstup. Mára Holeček měl od roku 2004 „pytel“ na panenském SZ pilíři na Talung (7.343 m). Od té doby se pilíř neúspěšně pokoušelo zdolat několik silných lanových družstev. Pilíř jako první prostoupilo české družstvo Marek Holeček a Zdeněk Hrubý!

Denali, do oblasti Central Alaska Range, kde si už doma vyhlédli severozápadní stěnu Moose s Tooth, jejíž centrální část dosud nebyla prostoupena. Téměř dokonalou novou direttissimu s názvem „Bird of Pray“, která má na 1.500 metrů převýšení obtížnost 6a, M7+, A2, sklon 90° zvládli otočit za neuvěřitelných čtyřicet osm hodin! Na aljašskou premiéru docela dobrý výkon.

To pro Američany je Aljaška něco jako pro Evropany centrální oblast Alp. Jen to tam mají rozlehlejší a je tam větší zima. Oni tam za tou velkou louží mají všechno větší. Do oblasti Kichatna Range se vypravili Ben Erdmann a Jess Roskelley a přizvali na lano Dána Kristoffera Szilase. Jejich cílem byla Citadel a  její východní stěna. Původním plánem bylo zopakovat cestu „Supa Dupa Cou-

P O D P U LT Y

STINK SKUNK! Unikátní lezecká voňavka s odérem jetých lezeček. Hubuje tě tvá žena či družka za časté lezení? Snadné řešení. Denně po ránu aplikuj jedinečný Stink Skunk! a nikdo doma nepozná, že se právě vracíš z tréninku. Při dlouhodobé pravidelné aplikaci všichni doma uvítají, že na víkend zase mizíš někam pryč. Unisex. 99,-/100 ml Více zkuste najít na: www.google.cz

loir“, kterou v  roce 2003 vylezli Mike „Twid“ Turner, Stu McAleese a  Olly Sanders. Ovšem po průzkumu stěny zjistili, že nalevo od Turnerovy cesty je druhý kuloár, který se jevil schůdný. Nastoupili do něj tedy o půlnoci hned dvanáct hodin po přistání a další dva dny ve velkých mrazech až minus 30 °C vzlínali vzhůru, aby následně slanili třetí den s lehce omrzlými prsty severní stěnou. Nechali za sebou 1.100 metrů dlouhou cestu „Hypa Zypa Couloir“ v obtížnosti ED: AI5+, M6+, 5.10R, A3. A  teď něco v  obtížnosti pro normální lidi. Nooo. Při minus 30 °C to až tak pro normální lidi nebude. Samuel Johnson se vypravil s Ryanem Johnsonem do oblasti Eastern Alaska Range, kde měli i přes kruté mrazy v plánu vylézt novou, technicky náročnou cestu ve východní stěně Mount Hayes. Ryan ale onemocněl. Samuel se ovšem nechtěl vzdát a sám se vydal do východní stěny. Zvolil si směr nalevo od cesty Bauman – Walter z roku 1988. Do základního tábora to stihl otočit za osmnáct hodin a obtíže cesty dosahovaly maximálně AI3, M3. A  když pořád tak mrzneme, tak bychom měli zmínit i  nekorunovanou zimní královnu Ines Papertovou z Německa. A teď malá podpásovka. Ines nám totiž vyjela spolu s  Rakušankou Lisi Steurerovou a Švýcarem Patrikem Aufdenblattenem do Maroka. A  co že tam dělala v  těch afrických teplotách? V pohoří Atlas si podle fotografií Kurta Alberta vybrala úchvatnou soutěsku Taghia. Tady naše germánské trio tvrdě pracovalo deset dní ve stěně, aby za sebou zanechalo sto metrů napravo vedle Albertovy cesty „Antro. po.cene“ novou, čtyři sta metrů dlouhou linku „Azazar“ (8a). Devět délek je sice jištěno nýty, ale s  patřičnými odlezy, takže o  typickou skalkařinu se prý nejedná. No a na závěr koukneme na Alexe Honnolda, když už je s  ním v  tomto čísle rozhovor. Na tom jejich americkém písku, v národním parku Zion, zase řádil s tím svým free sólem. A že to nebyly žádné dávačky, dokládá následující výčet: „Moonlight Buttress“ (5.12d), „Monkeyfinger“ (5.12b) a „Shune’s Buttress“ (5.11+). Celkem je to nějakých sedmadvacet délek a dlouhé sestupy. A to vše za dvanáct hodin! text

Martin Stolárik

Návrat legendy Když v  roce 1959 spatřil světlo světa fotoaparát Olympus PEN, těžko někdo mohl tušit, s jakým obrovským ohlasem veřejnosti se setká. Přední konstruktér a  designér Yoshihisa Maitani, který stojí za slávou zmíněného fotoaparátu, vstoupil do společnosti Olympus v roce 1956. Jen o tři roky později navrhl a světu představil fotoaparát, který fotil na polovinu filmového políčka (na film o 36 snímcích se tak vešel dvojnásobný počet fotek). Jeho cílem bylo vytvořit fotoaparát, který by dokázal používat úplně každý. Tak, jako každý uměl psát a  používat pero (anglicky Pen), tak by měl každý dokázat ovládat jednoduchý fot o a p a rá t . A   t a k spatřil světlo světa první fotoaparát PEN. Během několika následujících let se PEN vyvíjel a přicházel v různých zdokonalených verzích. Psal se rok 1963, kdy se PEN výrazně proměnil. Stala se z něj na svou dobu nejmenší zrcadlovka s  výměnnými objektivy na světě. V  roce 1963 navrhl Y. Maitani legendární fotoaparát PEN F s  výměnnými objektivy. Jeho hlavní předností, kromě různých technických vymožeností, byla především kompaktnost celého systému. PEN F tak byl extrémně skladný, snadno přenosný a lehký. O 50 let později si společnost Olympus připomíná legendární PEN F jeho digitálním nástupcem, modelem PEN E-P5. Byť se nejedná o  první digitální PEN v  historii, tím byl Olympus PEN E-P1, představený v  roce 2009, nese se design nového PENu zcela v  duchu historického modelu PEN F. Nový model E-P5 nese známky mistrovského zpracování a typické japonské preciznosti. Na celokovovém těle tak nenajdete ve vizuálně dostupných místech žádné šroubky či jiné spoje. Horní linie a zakřivení kopírují legendární PEN F. Útroby přístroje jsou pak do posledního milimetru napěchovány tou nejmodernější technikou. Ne neprávem se novému PENu přezdívá „vylepšené OM-D“. (Co to je OM-D jsme si řekli v  čísle 5/2012). Ve placená inzerce

zkratce – OM-D je vlajkovou lodí všech kompaktních fotoaparátů s  výměnnými objektivy. Čtenáři serveru dpreview.com jej dokonce vyhlásili absolutním vítězem fotoaparátu roku 2012. Ale vraťme se k novému PENu E-P5, který přijde na náš trh koncem června. Kromě identického 16mpx snímače a  rychlého procesoru převzal z  OM-D také unikátní 5osý stabilizátor obrazu, jehož výkon oceníte při focení, ale zejména pak při natáčení vi-

Vlajková loď fotoaparátů PEN

dea. Rychlost zaostřování je plně srovnatelná s  jakoukoli digitální zrcadlovkou a v sekvenci dokáže tento příruční foťák nasekat až 9 snímků za sekundu. V  čem je tedy E-P5 lepší než OM-D? Není toho ani málo, ani moc, ale stačí to na to, aby si jej člověk zamiloval. Jednou z  novinek je rychlost závěrky, která zde dosahuje úctyhodné 1/8000s. Ne že byste nedokázali pohyb zmrazit i  při 1/4000s., ale těžko docílíte malé hloubky ostrosti při focení portrétů za jasného slunného dne při cloně F1.8. Sluníčko vám totiž nedovolí clonu tak moc otevřít a budete se muset uskrovnit se clonou 2.8 nebo horší. A  je přece škoda nevyužít světelnosti objektivů, když ji nabízí. (Můžete to samozřejmě řešit i neutrálními filtry, ale pak je nesmíte zapomenout doma.) Druhou vychytávkou je vestavěné Wi-Fi. Máte-li chytrý telefon, v  něm staženou aplikaci O.I.Share, dokážete z fotoaparátu nejen stahovat fotky bez kabelu, ale zároveň můžete mobil použít i  jako dálkovou spoušť s obrazovkou. Fotoaparát postavíte pod skálu na stativ, sami si vylezete pár metrů nad zem, na displeji mobilu přitom sledujete, jestli nalepeni na skále vypadáte dost efektně a pak už jen stisknete spoušť na mobilu, nebo necháte odpočítat samospoušť. To proto,

Poznáte, který je 50 let starý a který pochází z 21. století?

abyste stihli mobil strčit do kapsy a ruku rychle umístit do spáry nad sebou. (Ono bude asi jednodušší, když vás na skále někdo vyfotí, ale k  pořízení skupinové fotky se dá funkce velmi dobře využít.) Jinou funkcí je časosběrné snímání. I zde stačí fixovat fotoaparát na stativu pod skálou, nastavit interval např. každých 30 sekund a jít lézt. Když se vrátíte, máte cestu nafocenou pěkně metr po metru (záleží jen na vás, jak rychle lezete). Za zmínku stojí rozhodně i nový EVF hledáček. Ne každý jej potřebuje, někdo fotí prostě přes displej (i ten má vyšší rozlišení – přes 1 milion pixelů), ale člověk zvyklý na zrcadlovku se bez něj obejde jen těžko. Rastr hledáčku s rozlišením 2.36 mpx je natolik jemný, že ho lidský zrak již nedokáže rozpoznat. Navíc vestavěná zvětšovací optika z něj dělá hledáček, který směle konkuruje hledáčkům FULL Framových zrcadlovek. A  nakonec nelze zapomenout na ergonomii ovládání. PEN E-P5 je prvním PENem, který má na těle dva kruhové voliče, tak jako je tomu na OM-D nebo lepších zrcadlovkách. Rychlé nastavení, to je oč tu běží. Clona, čas, ISO, vyvážení bílé, to vše nastavím bleskově otočením jednoho z voličů a nemusím přitom vstupovat do menu a hledat konkrétní funkci. Nový PEN je svým retro designem návratem ke kořenům klasické fotografie, byť v moderním digitálním pojetí. Skládá hold panu Maitanimu, návrháři prvních PENů. E-P5 je jednoznačným důkazem o nadčasovosti jeho designérských kousků. Budete-li někdy hledat kompaktní fotoaparát s  výměnnými objektivy a kvalitami digitální zrcadlovky, vzpomeňte si na fotoaparáty řady PEN. placená inzerce

71

HOVORY Z MONTANY

Čtenářská soutěž Přední evropský výrobce specializovaného slackline vybavení, firma Equilibrium Slacklines, ve spolupráci s Montanou vyhlašuje soutěž o nový slackline set EQB BALANCE 20m!

Stačí, když nám napíšeš na adresu  soutez@ eqb.cz,  jak se jmenuje produktová řada profesionálních kotvítek určených speciálně pro slackline. Indicie najdeš na našem facebooku facebook.com/eqb.cz.   Nerozhoduje rychlost odpovědi, takže šanci má každý! Jméno šťastného výherce vylosujeme a  poté otiskneme v  příštím čísle. Výhry rozesíláme pouze na území ČR. Uzávěrka soutěže je 30. června 2013. Držíme palce!

UIAA 3 4 4+

STUPNICE OBTÍŽNOSTI JPK FR USD IV V

55

VI

5+

3

5.2

4a

5.3

4b

5.4

4c

5.5

5a

5.6

5b

6-

VIIa

6

VIIb

5c

6+

VIIc

6a

6-

VIIIa

6a+

VIIIb

7+

VIIIc

8-

IXa

8

IXb

8+

IXc

5.15a

10-

XIa

10

XIb

10+

XIc

11-

XIIa

11

XIIb

11+

XIIc

9a+

Xa Xb

9+

Xc

Chris Sharma Adam Ondra

5

5.8

7

9

4

5+

7-

9-

3

5.7 5.9 5.10a 5.10b 5.10c 5.10d 5.11a 5.11b 5.11c 5.11d 5.12a 5.12b 5.12c 5.12d 5.13a 5.13b 5.13c 5.13d 5.14a 5.14b 5.14c 5.14d

6b 6b+ 6c 6c+ 7a 7a+ 7b 7b+ 7c 7c+ 8a 8a+ 8b 8b+ 8c 8c+ 9a

NOK

„Kamaráde, tak jsem si říkal, že by to chtělo nějakej líf. Musíme si to prostě zmenežovat a využít oportunitu, která se nám nabízí. Tak sem si čeknul pár oblastí, abych věděl, vo čem že to je, zejtra si to v kanclu nabrífuju, najdu nějakej friendly flek, vykomunikuju s nima dvě postele, a až to budu mít zvalidovaný, tak si zprocesuju džob tak, abysme mohli v pátek valit. Ale ne, že z toho budeš mít ve čtvrtek zase nějakej divnej fílink a skrečuješ mi celou akci! Znáš to, nejdůležitější je fokus.“ Ačkoli měly tyto Hovory být v první řadě o přechylování (ať žije náš jazykový koutek!), nedalo mi to, abych se s  vámi nepodělila o  jednu z  podob novodobé češtiny. Pokud pracujete na  account, executive, junior, senior, sales či jiné manažerské pozici, jistě vám nedělalo problém předchozímu odstavci porozumět. My ostatní si význam můžeme domyslet a být šťastní jak blechy, že nepracujeme v „byznysu“, kde by něco tak ohavného po nás někdo skutečně vyžadoval. Přejímání a  uzpůsobování cizích slov není v  češtině nic nového, funguje prakticky od jejích počátků a  bylo vždy způsobeno mnoha faktory. Jedním z  nich byl i  obchod. S  tím, jak se ve středověku rozvíjely obchodní stezky, dostávala se do našich zemí spousta výrazů z ciziny, které se u nás postupně zabydlely. Ale čeho je moc, toho je příliš. Vážně bych nechtěla, aby mi jednou nějaký PM (project manažer nebo také pablb motivovaný) určoval, jak s ním mám mluvit. Nebo patřím mezi vykopávky, které neumí ocenit jazykové inovace nadnárodních korporací? Co vy na to? Jaké články v Montaně chcete číst? Abych nezapomněla – z lásky k českému jazyku a tak trochu natruc všem těmto jazyk devalvujícím způsobům vyjadřování (protože co jiného to je než vyjádření názoru, že čeština nedokáže tyto anglosaské výrazy nahradit) jsme se v Montaně rozhodli, že budeme ctít gramatický a stylistický systém češtiny a budeme přechylovat všechna ženská jména. Tedy téměř všechna, Lynn Hill bude mít podobně jako Marilyn Monroe výjimku (už jsme si na ni prostě zvykli). Pokud se to někomu nelíbí, pak vězte, že přechylování je pro jazykovou praxi velice výhodné: jednoznačně vyjadřuje pohlaví pojmenovávané osoby, které nemusí být u některých cizích jmen jasné, a pak také umožňuje toto jméno skloňovat. Například ve větě: „Ines Papert jistila Elizabeth Revol.“ budeme mít díky skloňování jistotu, kdo koho jistil a kdo lezl: Ines Papertovou jistila Elizabeth Revolová. A  komu se přechylování stále nelíbí, může to s námi „vykomunikovat“ například na facebooku... Krásné léto!

6

7-

7+

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů.

88 8+ 99 9+ 10-

3/13 (č. 145) ročník XXIV (Hotejl XLVII)

Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Šéfredaktor: Martin Stolárik, tel.: 777 950 376, e-mail: [email protected] Kontakty pro Slovensko: P.O. BOX 2, 908 01 Kúty č. ú: 3002850301/3100 – Volksbank Texty posílejte na: [email protected] Textový editor: Iva Šemberová Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Vilém Pavelka, Libor Machata, Mike Jäger, Štěpán Cháb, Petr Piechowicz, Vincent Belej, Martin Krejsa, Christian Core Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová grafi[email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: Tiskárna Didot, spol. s r.o.

Vychází 6x ročně 79 Kč, 3,49 € (Sk), roční předplatné 400 Kč, 16,9 € (Sk) ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913.

6+

7

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333. T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 777 950 376. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261 390, +420 775 261 390.

Bankovní spojení: č.ú. 169897423, kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Číslo 1 2 3 4 5 6

Uzávěrka 4. ledna 8. března 7. května 4. července 6. září 1. listopadu

Vyjde 4. února 4. dubna 11. června 9. srpna 8. října 2. prosince

Uzávěrka inzerce po domluvě.

72

To nejlepší z pískovcové klasiky! aneb Vyhrajte s Montanou výstup s horským vůdcem! Napište nám o svém silném lezeckém zážitku a vyhrajte den lezení v Adršpachu s horským vůdcem. „Guide“ vás vezme do nějaké klasické cesty, na které se spolu předem domluvíte. Soutěž je záměrně určená opravdu pro každého, šlo nám o to, abychom někomu pomohli překonat počáteční strach z pískovcových věží a trochu ho pošťouchli v uskutečnění jeho tajného lezeckého snu. A proto je jen na vás, jak se k celé věci postavíte – můžete usednout k počítači, chopit se brku nebo mobilu a psát dlouze, krátce, jemně nebo drsně, spisovně či slangově, zkrátka jak jen uznáte za vhodné. Své výtvory posílejte na adresu: [email protected] Horští vůdci z  HUDYmountainguide vyberou vítěze – ani ne tak podle velkoleposti výstupu či útrap během něj, jako spíše podle celkového dojmu ze zaslaného textu. Takže ještě jednou: Nebojte se! Nejde o to, jak dobře lezete, ale jak se umíte podělit o radost, kterou z toho máte! Výhra bude „vyplacena“ koncem srpna během teplického „Fesťáku“. Více informací na adrese: www.hudymountainguide.cz Hodně zážitků, jakož i tvůrčí inspirace přeje redakce Montany ve spolupráci s HMG

MONTANA

foto: CK Rajbas