Irsko 2009 Obsah: Obsah:......................................................................................................................................... 1 Mapy: ......................................................................................................................................... 2 1. den – 7.8. pátek ...................................................................................................................... 4 2. den – 8.8. sobota..................................................................................................................... 7 3. den – 9.8. neděle................................................................................................................... 12 4. den – 10.8. pondělí ............................................................................................................... 14 5. den – 11.8. úterý................................................................................................................... 17 6. den – 12.8. středa.................................................................................................................. 19 7. den – 13.8. čtvrtek ................................................................................................................ 22 8. den – 14.8. pátek .................................................................................................................. 24 9. den – 15.8. sobota................................................................................................................. 26 10. den – 16.8. neděle............................................................................................................... 30 11. den – 17.8. pondělí ............................................................................................................. 33
strana 1
Irsko 2009 Mapy:
Mapa Irska se žlutě vyznačenou naší trasou
strana 2
Irsko 2009
Mapa části Severního Irska s vyznačenou naší trasou: žlutě trasy autobusem, zeleně trasy stopem nebo pěšky; Zdroj mapy: Lonely Planet - Irsko
Mapa části Irské republiky s vyznačenou naší trasou: žlutě trasy autobusem, zeleně trasy stopem nebo pěšky; Zdroj mapy: Lonely Planet Irsko
strana 3
Irsko 2009 1. den – 7.8. pátek Vstávání v 1:30 ráno! Ve dvě hodiny jsme vyráželi a procházeli nočními Řepy. Několik lidí jsme potkali, ale byli překvapivě klidní. Tramvají jsme dojeli na Bertramku, kde se podnapilý mladík se zájmem ptal, kdo tam může v tuhle dobu vystupovat. V autobuse do Ruzyně bylo několik lidí směřujících na letiště a jeden opilý, zpívající chlapík, který nám zpíval až na Petřiny. Na letišti jsme se odbavili. Bohužel můj batoh měl o dvě kila víc než povolený limit a nepomohlo ani to, že Hanka měla o osm kilo pod limit nebo to, že každý může mít dvanáct kilo příruční zavazadlo a my žádné neměli. Prý Click4Sky je nízkonákladová společnost a z toho plynou tato striktní pravidla. Takže jsem musel batoh vybalit z ochranné fólie, do které jsem si ho nechal na letišti zabalit, odebrat pár věcí a nechat to znovu odbavit. Těch pár věcí jsem nesl v ruce jako příruční zavazadlo. Těžko říct čemu to pomohlo.
Čekání na tramvaj, Praha
Hanka překvapivě prospala vzlet letadla, takže to proběhlo bez stresu. Let byl poklidný, bageta přišla vhod a přistání v Dublinu bylo měkké. Díky hodině zpoždění získané už v Praze, jsme nestihli první autobus do Derry (též nazývaným Londonderry) v 7:35. Posnídali jsme před letištní halou a odjížděli druhým autobusem v 9:35 (zpáteční lístek 27 euro). Autobus byl pohodlný a bylo v něm víc místa na nohy než v letadle. Krajina jen mírně zvlněná a viděli jsme mnoho krav a ovcí na okolních pastvinách. Jeli jsme nejprve po dálnici M1 vedoucí do Belfastu, z které jsme Hanka na letišti, Dublin odbočili na silnici N2 a později A5 vedoucí přes města Monaghan a Omagh. V polovině skoro čtyřhodinové cesty byla krátká pauza a tak se člověk mohl protáhnout a odskočit si. Je zajímavé, že zde jsou kruhové objezdy téměř všude a to včetně dálnice. Autobus jede po něčem co vypadá jako normální dálnice, najednou začne přibrzďovat, projede kruhovým objezdem a jede zas po něčem co vypadá jak dálnice. V Derry jsme byli v 13:15, tedy načas. První autobus do Portrushe jel hned v 13:40, což bylo ale brzo, jelikož jsme ještě potřebovali sehnat bombu na vaření. Časově jsme to tedy směřovali na další autobus v 15:40. Hned vedle autobusového nádraží je velký obchoďák, ale vypadal „butikově“ a tak jsme tam ani nešli. Policista, který tam zřejmě někomu zrovna psal pokutu za parkování, nám poradil obchod Argos v jiném obchodním domě. Cestou jsme se zastavili v Guildhall, strana 4
Guildhall, Derry
Irsko 2009 červeném „kostelu“, kde zasedají radní města. Obchod jsme po chvíli našli, i se v něm zorientovali, jelikož se tam objednávalo u přepážky a jen podle katalogu, ale bomby prodávali jen po čtyřech kusech a nedalo se to vyzkoušet. Šli jsme tedy dál a narazili zas na Argos. Opět nedovolili, abychom to vyzkoušeli, ale tentokrát jsme to po delším váhání stejně koupili (4 malé 250g bomby za 12 liber). Hned před obchodem jsme to vyzkoušeli a bohužel zjistili, že ty bomby jsou na jiný typ vařiče (bez závitu). Šel jsem to vrátit a kupodivu jsem slečnu přesvědčil, ať ten prodej vystornuje a dostal jsem peníze zpět. V obchoďáku Tesco takové věci vůbec nevedou, takže jsem nakoupil aspoň potraviny jenž se nemusí vařit a v poklusu jsme spěchali na autobusové nádraží. Ačkoliv jsme si koupili lístek z Derry až do Portrushe Zjištění, že jsme koupili (7 liber), tak jsme museli cestou přestupovat ve městě špatné bomby, Derry Coleraine. Přestup proběhl rychle a dokonce jsme chytili autobus jenž jel z Coleraine přímo do Portrushe a neobjížděl to přes Portsteward. Předpokládali jsme, že Portrush je konečná zastávka a že nebude problém poznat kdy vystoupit. Když jsme z okna viděli dům s nápisem Dunluce shopping center, tak jsme začali trochu plašit. Hrad Dunluce, ke kterému jsme měli namířeno, byl až za městem do kterého jsme jeli. Šel jsem za řidičem a ptal jsem se ho, zda nejsme už v Portrush. On že mi řekne až tam budeme. Autobus kličkoval městem a pomalu nabíral evidentně opačný směr než jsme potřebovali. Oceán jsme měli mít po levé ruce a místo toho jsme ho měli po pravé ruce. Jeli jsme podél pobřeží na evidentně druhou stranu, ale holt jsme akorát čekali až autobus dojede někam, kde se bude dát vystoupit. Když jsme dojeli do města, tak nám řidič pokynul, že jsme na místě a ať vystoupíme. Na místě jsme sice byli, ale jiném než jsme chtěli. Když jsme totiž viděli nápis Dunluce shopping center, tak jsme opravdu byli tam kde jsme chtěli být, ve městě Portrush, jenže řidič nám asi špatně rozuměl a dovezl nás do města Portsteward.
S Hankou v autobusu
Šťastná Hanka s jídlem - „fish and chips“
Celkově komunikace s Iry byla trochu deprimující. Už při dotazování se v Derry na to, kde by se dala koupit bomba, jsme se trápili. Skoro vůbec jsme jim nerozuměli a pochytávali jen občas slovíčka. Irská angličtina je prostě o dost jiná než britská angličtina. Což taky záleží na tom, z které části Irska ten člověk je, jelikož i v rámci Irského ostrova se ta angličtina dost liší. Na fakt, že jim nebudeme rozumět, jsme byli upozorňováni před cestou, ale ve skutečnosti to pak člověka stejně trochu překvapí.
strana 5
Irsko 2009 Každopádně jsme byli, kde jsme byli a navíc jsme měli hlad, jelikož už bylo pět hodin. Nechtěli jsme si moc komplikovat život a tak jsme se pro tentokrát rozhodli pro nějaké rychlé občerstvení. Hanka si dala rybu, hranolky a nápoj a já kuřecí hamburger, hranolky a nápoj (dvě menu za 11 liber). Když jsem to jídlo u pultu objednal, tak se mě prodavač ptal na dvě doplňující otázky. Ani jedné jsem nerozuměl, ale na první jsem odpověděl ano a na druhou ne. Když jsem to pak Hance vyprávěl tak jsme se tomu docela nasmáli. Ať už se ptal na cokoliv, tak jsme jídlo dostali a dobře se najedli.
Hanka na útesech - městečko Portsteward
Portsteward je docela pěkné městečko na pobřeží. U pláže byly nějaké atrakce pro děti, vyhrávala tam hudba z filmu Piráti z Karibiku, podél pobřeží byla promenáda a vládl tam klid. Po promenádě jsme došli na útesy a pak pokračovali dál za město směrem k Portrush, kde jsme původně chtěli vystoupit. Cesta do druhého města byla asi deset kilometrů, takže jsme po chvíli začali stopovat. Aut jezdilo kolem hodně, ale žádné nám nezastavilo. Asi po půl hodině jsme zvažovali, že toho necháme a postavíme stan na pobřeží vedle golfového hřiště. Řekli jsme si, že odpočítáme padesát aut a pokud žádné nezastaví jdeme stavět stan. Prvních dvacet pět aut jsem odstopoval já a pak mě vystřídala Hanka. Jelo jedno auto za druhým, takže odpočítávání šlo rychle.
Kostel, Portsteward
Pobřeží Severního Irska
Naše první stopování
U čísla třicet osm nám zastavilo auto. V autě byli dva dospělí, tři děti a celkově působilo docela plným dojmem. Vypadalo to špatně, ale oni ochotně že nás svezou. Dvě děti přešoupli do kufru, který byl uzpůsoben pro děti včetně bezpečnostních pásů, na děti jsme dali batohy a sedli si na sedačky s tím, že mezi sebou jsme měli třetí dítě na dětské sedačce. Byli hrozně pohodoví, bylo jim docela dobře rozumět, říkali že byli v Čechách a znali několik českých měst. Nakonec si kvůli nám zajeli a dovezli nás až k hradu Dunluce, který je asi pět kilometrů za městem Portrush. Hrad byl už zavřený, ale i tak se ho dalo pěkně prohlédnout. Bohužel všude kolem dokola byly ohrady a soukromé pozemky. Byl už podvečer a vypadalo to, že nebudeme mít kde spát. Jedněch opozdilých turistů, Ira a Kanaďana, jsme se ptali, zda v okolí neviděli z auta nějaké strana 6
Irsko 2009 místo bez ohrad. Bohužel neviděli. Říkal jsem jim, že se nám nechce jen tak přelézt ohradu a spát tam, aby na nás někdo nevyběhl s flintou. Pán mi s úsměvem řekl, že už tolik nestřílejí po lidech jako dřív, což bylo úsměvné a roztomilé, ale neřešilo to situaci. U jediného domku v okolí jsme zahlédli postavu a tak jsme za ní šli, zeptat se kde bychom mohli spát. Pani říkala, že neví, ale dovedla nás k pani, které prý patří ten hrad. Byla to dost stará dáma, velmi usměvavá a i docela upovídaná. Bohužel jsme jí však nerozuměli snad jediné slovo. Jako částečná překladatelka sloužila druhá pani, které jsme aspoň občas trochu rozuměli. Ačkoliv konverzace nebyla moc plodná, tak nás dovedli na trávník, perfektní dokonalý „anglický“ trávník, přímo před hradem a řekli, že tam můžeme přespat.
Hanka si čistí zuby, Dunluce hrad
Dunluce hrad při západu Slunce
Při nádherném západu Slunce nad oceánem za hradem jsme postavili stan. Prošli jsme se ještě kolem hradu, který jsme měli jen sami pro sebe. Naše první noc v Irsku se vydařila dokonale. Přímo u hradu, na pobřeží a za hezkého počasí. 2. den – 8.8. sobota Hanka mě ráno vzbudila se slovy, že jsem hrozný spáč. Zase jsem usnul. Později, když jsem se probudil, tak Hanka spala. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že je sedm hodin ráno. Nepochopil jsem, co před tím Hanka plašila. Nechal jsem jí spát a šel jsem se projít. Stejná idyla jako večer. Nikde nikdo, byl slyšet jen oceán jak narážel na pobřeží a vlny se tříštily o skály, všechno bylo lehce mokré po nočním dešti.
Dunluce hrad po ránu Když se Hanka probudila, tak jsme posnídali. Bylo sice časově po východu Slunce, ale teprve k snídani začali první paprsky Slunce dopadat na zem skrz mraky a trochu se začal ohřívat vzduch. Sbalili jsme stan a po silnici se vydali podél pobřeží. Zkoušeli jsme cestou stopovat, strana 7
Irsko 2009 ale naše cesta se brzo odklonila od hlavní trasy „Causeway coast“, po níž jezdí většina aut. Prošli jsme malou vesnicí Portballintrae a zjistili, že za ní začíná pěší trasa podél pobřeží. Přešli jsme malý mostek přes jeden z přítoků oceánu, po dřevěné cestě šli podél golfového hřiště, až jsme došli k jednokolejné železniční trati. Po levé straně jsme viděli Runkerry house, jenž byl dominantou pobřeží a byl to možná nějaký hotel. My jsme však sešli z pobřežní cesty a dál pokračovali podél železniční trati, která vede přímo k Giant’s Causeway. Toto místo, česky Obrův chodník (někdy také schody), jenž patří mezi památky UNESCO, je asi nejznámější památkou Irska. Než jsme se však dostali až k této památce, tak jsme si dali pauzu v kavárně na železniční zastávce. Dali jsme si horkou čokoládu (2.10 liber), poseděli na perónu a koukali na malý, ale hezký vláček, jenž zde jezdí zřejmě jen pro turisty.
Všudy přítomné ohrady a domácí zvířata
Písečná pláž a vesnice Portballintrae
Vlny tříštíci se o pobřeží
Rozkvetlé pobřeží
Nedaleko železniční zastávky je informační centrum, jenž je vstupní branou k Obrovu chodníku. Neplatí se žádný vstup, ale je zde obchůdek se suvenýry, velké parkoviště a výrazně víc lidí než jinde. Přesto těch lidí nebylo až tolik jak jsme původně očekávali. Od informačního centra vedou dvě cesty. Jedna horem, po kraji útesu, odkud člověk vidí Obrův chodník z ptačí perspektivy a druhá cesta vede dolů k pobřeží přímo k Obrovu chodníku. My jsme se vydali dolní cestou. Jen co jsme sešli dolů, tak jsme před sebou viděli rozpraskané pobřeží, které vypadalo díky turistům trochu jak mraveniště. Pobřeží poskládané z pravidelných hranolů, převážně šestibokých, vypadá opravdu jak vyskládaný chodník. Bylo poledne a tak jsme si na kraji pobřeží vybalili batohy a poobědvali. Měli jsme chleba, salám a okurku. Seděli jsme na Obřích schodech, jen pár metrů od vln tříštících se o pobřeží a kochali se pohledem na moře a útesy. Když jsme se najedli, tak jsme pokračovali spodní strana 8
Irsko 2009 cestou, až k vyhlídce, kde byla cesta uzavřena. Dříve se dalo jít touto spodní cestou mnohem dál, ale cesta se už asi patnáct let neudržuje, je nebezpečná a proto uzavřená. Kousek jsme se vrátili a vyšlápli si schody jenž nás dovedly na horní cestu na útesech. Z útesů je pěkný výhled na Obrův chodník jenž vypadá trochu jak včelí plástev.
Obrův chodník
Obrův chodník a Hanka
Obrův chodník – pohled od moře
Útesy na pobřeží
Obrův chodník a my – pohled na moře
Pěší stezka po hraně útesu vypadala zajímavě. Nevraceli jsme se tedy k parkovišti, kde jsme chtěli původně stopovat, ale šli pěšky podél útesů. Cesta, asi sedm kilometrů dlouhá, vede po hraně útesů k hradu Dunseverick. Za každým záhybem pobřeží se objevil nový útes na který jsme se zaujetím hleděli. Bylo to stále to samé a přitom pokaždé jiné. Zastavovali jsme se a pozorovali vlny narážející do pobřeží, ovce pasoucí se na velmi strmých svazích pod útesy i krajinu kolem. Po víc než dvou hodinách jsme se ocitli u malého zbytku jedné hradní místnosti. Název Hrad Dunseverick není už dávno správně popisný a i zřícenina by bylo asi nadnesené. Dostali jsme se také k silnici u které byla dokonce i zastávka autobusu. Podle jízdního řádu jsme zjistili, že autobus do Carrick-a-Rede, kam jsme měli namířeno, jede v 16:15, což bylo za chvíli. Při čekání jsme si doplnili vodu do láhve v domečku vedle silnice, kde bydlel postarší, ale ochotný pán. Když přijel autobus, tak jsme zjistili, že v autobusu euro neberou a my neměli dost liber. Zas jsme vystoupili a nechali autobus odjet. Na parkovišti jsem se ptal, zda nám někdo nevymění euro za libry, ale nebyl jsem úspěšný. Chvíli jsme stopovali, ale nikdo nezastavil. Jedna dodávka, která zastavila, aby si prohlédli hrad Dunseverick, měla strana 9
Irsko 2009 německou poznávací značku. Hned jsme viděli svoji šanci. Německý pár v důchodu cestoval po Evropě se svým psem v staré „hipísácké“ dodávce Volkswagen. Ptali jsme se jich zda by nám nemohli vyměnit nějaké eura, říkali jsme jim kam jedeme a že nám ujel autobus, jelikož neberou eura. Chvíli spolu diskutovali a řešili kam jedou versus kam chceme my. Potom nám pani nabídla, že nám může směnit dvacet euro nebo že nás tam svezou. Svezení jsme samozřejmě s povděkem přijali.
Ovce nedaleko hradu Dunseverick
Útesy na pobřeží
Hanka si sedla dopředu vedle pána který řídil a já byl s pani a psem vzadu. Dodávku měli upravenou, aby v ní mohli spát a měli tam i několik skříněk. Vzájemně jsme si postěžovali, jak je špatně Irům rozumět a bylo fajn si popovídat s nerodilým mluvčím, kterému je dobře rozumět. Říkali nám, že v Irsku nejsou slevy pro důchodce a jak vstupy do hradů, tak parkovné na zajímavých místech je hrozně drahé. Hanka v rámci diskuze s řidičem, navigace a tak dále minula náš původní cíl a nasměrovala to do centra městečka Ballycastlu. Změna plánu nebyla na škodu, jelikož toto městečko bylo stejně dalším bodem programu a aspoň jsme se svezli o deset kilometrů dál. K lanovému mostu Carrick-a-Rede, kam jsme chtěli původně, zajedeme na zpáteční cestě. Plán, že vyměníme eura na libry tím, že v obchodě zaplatíme eurem a dostaneme zpátky libry nevyšel, jelikož v menších obchůdcích v menších městech to tak nefunguje. Banky měly zavřeno a tak došlo na bankomat z kterého jsem vybral osmdesát liber (bez poplatku s kurzem 30,98 kč = 1 libra). Nakoupili jsme jídlo a podle jedné rady jsme se vydali hledat obchod Jet, který prý prodává bomby na vařiče. Ulicí Castle road jsme šli nahoru a míjeli po levé straně obchůdek se zbožím, něco mezi železářstvím a barvami. Když jsme šli kolem, tak jsme se zeptali a kupodivu měli nejen malé bomby na vařič, ale bomby se závitem, tedy typ jenž jsme potřebovali. Koupili jsme tři bomby (bomba 170g za 1.40 libry) a měli tím vyřešený dost zásadní problém. Pán nám i ochotně poradil kde je přístav a že loď na ostrov Rathlin odplouvá v 18 hodin. Svižným tempem jsme šli do přístavu a po chvilce hledání našli lodě. Pán, který zrovna připlul do přístavu, nás nasměroval k jedné lodi, že prý akorát odjíždí. Nastoupili jsme na malou loď, asi jen tak pro šest lidí, aniž bychom tušili kolik to stojí. Jen nějaký mírně podnapilý cestující nám přikývnul, že jedou na strana 10
Na rychlé lodi cestou na Rathlin ostrov
Irsko 2009 ostrov Rathlin. Kapitán a pár cestujících bylo v kabině, aniž bychom je viděli. Sedli jsme si na záď lodi a už jsme vyjížděli z přístavu na moře. Hned od začátku loď plula svižně a jak jsme se dostali na otevřené moře, tak ještě zrychlil. Foukal vítr a lodička jen lehce přeskakovala vlny. Byl to „speed boat“. Hanka z toho byla úplně nadšená a říkala, že ještě nikdy nejela na moři na něčem tak rychlém. Míjeli jsme pěknou velkou plachetnici a dřív než jsme se pořádně rozkoukali, tak jsme po dvaceti minutách přistáli v přístavu na ostrově Rathlin. Trochu jsem měl obavy kolik to bude stát s ohledem na předchozí zkušenost s drahotou v Irsku. Když pán řekl, že chce 10 liber za osobu, tak jsem byl rád, Hanka na „lovu“ tuleňů Plachetnice na moři jelikož jsem to čekal horší. Z přístavu jsme se vydali na jih ostrova. Bohužel, tak jako snad v celém Irsku, i zde bylo mnoho ohrad a nevypadalo to dobře s místem na spaní. V jednom domě jsme se zeptali na nějaké veřejné místo a poslali nás na pobřeží, jelikož jinde asi těžko něco najdeme. Vedle cesty bylo několik travnatých míst, ale šli jsme ještě kousek dál. Měli jsme štěstí a našli místo kde bylo ohniště, popelnice a lavička. Byli jsme docela uťapaní a tak jsme s povděkem konečně složili batohy a usadili se na lavičku s výhledem na moře. Hanka se ptala, kde že jsou ti tuleni. Já jsem jí jen tak ze srandy řekl, že ráno až vstaneme, tak budou mít před stanem piknik. Seděli jsme, odpočívali a pozorovali mírné vlnky na moři. Po chvíli mě zaujala podivná „dřeva“ do oblouku, jenž se pohupovala ve vlnách nedaleko od nás. Připadalo mi to něčím divné, ale nevěděl jsem proč. Několikrát jsem se na to místo podíval a přemýšlel co to je. Zaujalo mě, že ty „dřeva“ trochu mění svůj tvar a tak jsem se pozorněji zadíval. S překvapením jsem zjistil, že to jsou tuleni! Když jsem to řekl Hance, tak jásala nadšením. Šli jsme k nim blíž a dlouho je pozorovali. Později jsme postavili stan, uvařili si k večeři těstoviny, potom jsme uvařili polívku a čaj. Měli jsme přeci bombu a tak jsme konečně mohli vařit. Byli jsme moc spokojení. Plnili jsme si bříška a při tom koukali na tuleně.
Tuleni kousek vedle našeho stanu
Západ Slunce na ostrově Rathlin
strana 11
Irsko 2009 Ráno to tak úplně nevypadalo, ale měli jsme úžasné štěstí a den se vydařil. Při krásném západu slunce nad západním cípem ostrova jsme psali deníky a kochali se okolím. Po setmění na moři blikala bójka, racci se pochechtávali a vlnky šuměly. 3. den – 9.8. neděle Ráno jsme měli před stanem jednoho tuleně. Se stejným nadšením jako předchozí den jsme kolem něho pobíhali, fotili ho a pozorovali. S odstupem času jsme se nasnídali a na lehko vyrazili k přístavu. Autobus jezdící k západnímu majáku jsme našli snadno, jelikož nápis „Puffin bus“ se nedal přehlédnout. Puffin je česky papuchalk, což je jeden z ptáků, kteří se dají pozorovat v přírodní rezervaci u západního majáku. Autobus byl opuštěný, tak jsme se zeptali v nedalekém penzionu v kolik jezdí autobus. Pani nám řekla, že autobus jezdí v 9:50, až přijede trajekt z pevniny. Bylo to za pouhých deset minut, tak jsme čekali.
Další „lov“ na tuleně
Přijel trajekt s víkendovými turisty a také další autobus s nápisem „puffins and seals" (papuchalci a tuleni). Druhý autobus měl řidiče, otevřel dveře a tak jsme nastoupili. Řidič prozatím nechtěl peníze a nevěděli jsme ani přesně kam jede. Když jsme vyjeli, tak řidič měl cestou výklad o tom co kde vidíme. Bylo to sice milé, ale vůbec jsme tomu nerozuměli. Irská angličtina je fakt děsná. U západního majáku „RSPB West Ligthouse Viewpoint“ všichni vystupovali a při tom se platil autobus. Zpáteční lístek k majáku vzdálenému 4.5 míle (1 míle = cca 1.6 kilometru) stál 5 liber a měli jsme 45 minut na prohlídku než pojede zpátky. Ptačí pozorovatelna, jenž je součástí majáku a také součástí přírodní rezervace Kebble National Nature Reserve, je zdarma a měli k bezplatnému zapůjčení dalekohledy. Na útesech bylo vidět mnoho ptáků, ale žádný papuchalk. Nakonec se přeci jen na nás trochu usmálo štěstí a viděli jsme na hladině moře skupinu asi dvanácti papuchalků. I s dalekohledem to byli jen trochu větší tečky, ale lepší něco než nic. Hanka by tam na ně koukala klidně celý den, ale náš čas vypršel a museli jsme jít.
Kvetoucí pobřeží
Hanka s papuchalkem
strana 12
Hanka na pobřeží ostrova
Irsko 2009 V půl dvanácté jsme nasedli do autobusu a stejnou cestou jeli k přístavu. Míjeli jsme několik jezer a projížděli zvlněnou krajinou. Chtěli jsme jít rovnou k jižnímu majáku a tak jsme řidiči řekli ať nám zastaví na křižovatce, jelikož jet do přístavu byla pro nás trochu zajížďka. S překvapením jsme zjistili, že autobus nezajel k přístavu, ale jel dál směrem k jižnímu majáku. Šli jsme podél pobřeží k našemu stanu. Po chvíli náš autobus jel proti nám. Jak jsme zjistili, tak autobus nejel k jižnímu majáku, ale jen si kousek zajel a vysadil některé turisty u našeho stanu na pozorování tuleňů.
Jižní maják na ostrově Rathlin
Hanka vedle tuleňů na jihu ostrova
Když už jsme byli u stanu, tak jsme si dali na lavičce oběd – šunka z konzervy s chlebem. Nechtěli jsme se dlouho zdržovat a pokračovali jsme na jižní cíp ostrova. Maják byl 2.5 míle vzdálený a vedl podobnou krajinou jakou jsme projížděli autobusem. Za jednou terénní vlnkou se objevil maják. Dřív než jsme však došli k majáku, tak jsme se s úžasem zastavili na pobřeží o něco dřív. Na kamenech se před námi válelo asi třicet tuleňů. Sedli jsme si na kameny kousek od nich a pozorovali je. Měli jsme je téměř na dosah. Občas se na nás podívali, převalili se na druhý bok nebo si jen tak poskočili a dál odpočívali. Na tomto místě by se dalo strávit celý den jen koukáním na tyhle roztomilé tuleně. Přesto jsme vyrazili dál k majáku. Cestou jsme viděli další tuleně válející se na pobřeží. Okolo majáku byla jen skála o níž se tříštily vlny. Byli jsme na druhém konci tohoto jedenáct kilometrů dlouhého ostrova. Maják byl fajn, ale tuleni kousek vedle byli větším lákadlem a tak jsme se k nim vrátili. Neměli jsme žádný jiný program na tento den a tak jsme si zas sedli k jiným tuleňům a dlouho se na ně dívali. Hanka během našich pozorování dva tuleně pojmenovala: Ploutvička a Sněhurka. Seděli jsme od skupiny tuleňů asi na deset metrů a oni
Relaxující tuleni na pobřeží ostrova Rathlin strana 13
Hanka s Guinnessem
Irsko 2009 si nás moc nevšímali. Občas se jen podívali, poposkočili na kameni nebo se obrátili na druhý bok a dál odpočívali. K večeru jsme se vrátili do přístavu a do místní hospůdky zašli na točenou pintu Guinnesse (1 pinta = 0,57 litru za 2.50 libry). V hospůdce bylo docela veselo, jelikož ten den probíhala nějaká slavnost. Na ostrově Rathlin žije prý jen něco málo přes sto lidí. Tento den se však na ostrov sjeli i lidé z pevniny, respektive z irského ostrova. Nedaleko od přístavu jsme si všimli pamětní desky na níž bylo zmíněno jméno Robert Bruce jenž tento ostrov navštívil v roce 1306. Tento, prý nejslavnější návštěvník ostrova, většině lidem asi nic neřekne. Ač jsem neznalec historie Anglie či Skotska, tak jméno Robert Bruce je mi povědomé. V mém oblíbeném filmu Statečné srdce s Melem Gibsonem v hlavní roli se rovněž vyskytuje postava Robert Bruce. Na konci filmu se Robert Bruce stává vůdčí osobností v boji Skotska za nezávislost na Anglii. U stanu jsme si uvařili k večeři boloňské těstoviny se sýrem. Tentokrát jsme od stanu mohli pozorovat jen jednoho tuleně. Pohodovou atmosféru dotvářel krásný západ Slunce. V noci opět pršelo. 4. den – 10.8. pondělí Tentokrát déšť vydržel až do rána a bylo dost zataženo. Takové počasí jsme si mysleli, že budeme mít většinu doby v Irsku. Krajina měla pošmurnou, ale při tom zajímavou a svým způsobem krásnou atmosféru. K snídani jsme si dali sušenky a pak vyrazili na výlet k východnímu majáku vzdálenému asi 1.5 míle.
Deštivé ráno
Východní maják na ostrově Rathlin
Stále poprchávalo a honily se mraky. Když jsme došli k majáku, tak přestalo pršet. Bohužel se nedalo jít až k majáku - soukromý pozemek. Také mi začala blikat baterka na foťáku. Krajina kolem byla porostlá květy v několika barvách a společně s honícími se mraky, zahalujícími kopečky, to vypadalo hezky. Na cestě zpátky jsme zašli na místní hřbitov, kde bylo několik typických irských křížů a malý kostelík. Přes přístav jsme šli v půl jedenácté a koukali jsme kdy jedou trajekty na irský ostrov. Nejbližší jel v jedenáct a další v poledne. Než se honit na první trajekt a pak komplikovaně řešit oběd, tak jsme se rozhodli až pro ten pozdější. V klidu jsme došli ke stanu, uvařili si k obědu polívku. Během toho začalo svítit sluníčko a uschnul nám stan. Po obědě jsme zabalili, cestou do přístavu u nějakých lidí doplnili zásoby vody a přišli do přístavu v době kdy už trajekt měl skoro odplouvat. strana 14
Irsko 2009 Trajekt (jedna jízda 5.30 liber) byl pro desítky lidí, byl pomalejší a stabilnější než rychlý člun kterým jsme jeli na ostrov. Na trajektu mi definitivně došla baterka v zrcadlovce, takže jsem začal fotit druhým foťákem kompaktem. Když jsme vystoupili z trajektu v Ballycastlu, tak jsme viděli reklamu na zmrzlinu a nalákala nás. Objednali jsme si (střední velikost zmrzliny 0.95 libry) a nějaký pán se dal se mnou do řeči. Prohodili jsme pár slov. Pak když jsem Hance podával zmrzlinu a chystal se zaplatit, tak pán s nímž jsem mluvil, ty zmrzliny zaplatil za nás. Popřál nám hezkou dovolenou a odešel. Byli jsme překvapeni a přemýšleli jsme zda vypadáme už tak sociálně. Možná jsme sice ještě nevypadali tak špatně, ale přeci jen lidé s velkým batohem tam nechodí a byli jsme jistou raritou. Každopádně to bylo milé. Irové jsou všeobecně milí a nápomocní lidé. Zatímco Hanka nakupovala Kostel na ostrově Rathlin jídlo, tak jsem šel do banky vyměnit dvacet euro za libry. Šli jsme z města směrem k Carrick-a-Rede. Míjeli jsme kostel a já jsem si ho chtěl vyfotit. Nějací lidé na mne zevnitř trochu divně koukali. Poté k nám přišel jeden pán a říkal, že tam má začít pohřeb a že někteří by mohli špatně vnímat, že tam fotíme. Omlouval se nám a my mu taky, jelikož jsme to nevěděli. Dali jsme se do řeči. Říkali jsme kam jdeme a on, že autobusy jsou hrozně drahý. Nakonec nám nabídl, že nás po pohřbu může svézt ke Carrick-aRede. Bylo to za dvě hodiny. Po chvilce váhání jsme to přijali a domluvili se, že se v půl čtvrté sejdeme před kostelem. Měli jsme dvě hodiny času a tak jsme si šli sednout do kavárny. Já si dal horkou čokoládu a Hanka espreso. Pani se mě ptala zda chci do té horké čokolády dát marshmallow (pěnové bonbóny Jojo, trochu jak žužu). Připadala mi to jako dost nezvyklá otázka a kombinace, ale přikývl jsem že ano. Hodila mi tam dva marshmallowny, které se postupně rozpouštěly. Překvapivě to bylo dobré i když hodně sladké. Požádal jsem ji zda bych si u nich nemohl dobít baterku do foťáku a ona souhlasila. Psali jsme s Hankou deníky a pohledy, usrkávali pití a relaxovali. Mezi tím se venku krásně vyjasnilo. Z okna kavárny jsme viděli projíždějící pohřební vůz za nímž bylo velmi dlouhé procesí. V procesí bylo mnoho mužů a šli v zástupu za vozem. Dle tradice ženy v procesí nejdou.
Na trajektu
Most Carrick-a-Rede
strana 15
Hanka na lanovém mostě
Irsko 2009 Ke kostelu jsme přišli podle dohody. Viděli jsme dlouhý zástup lidí jenž kondoloval pozůstalým. Sešli jsme se opět s pánem, jmenoval se David, a nastoupili k němu do auta. Bylo to malé autíčko, ale vmáčkli jsme se tam i s batohy. Cestou jsme si povídali a mluvil i o muži jemuž byl právě na pohřbu. Byl to prý dobrý člověk, proto tak velká účast na pohřbu a zemřel ve věku 82 let. David nás vysadil u Carrick-a-Rede a jel zase zpátky ke kostelu.
Zelenomodrý svět kolem Ovčího ostrova
Náš stan a v pozadí Rathlin ostrov
Bylo vidět, že tento most Carrick-a-Rede je velkou turistickou atrakcí a bylo zde hodně aut a lidí. Vypadalo, že je to turističtější i než Obrův chodník. To bylo asi dáno tím, že zde byli lidé koncentrování na menším místě. Prošli jsme bránou (vstup 4 libry) za níž vedla pěšinka k mostu. Tento provazový visutý most je 20 metrů dlouhý, 30 metrů nad zemí respektive oceánem, metr široký a spojuje pevninu s malým ostrůvkem jenž se jmenuje Carrick-a-Rede. Tento malý ostrůvek byl a je využíván především pro lov lososů. Rybáři si zde každý rok natahovali visutý most a později se z toho stala turistická atrakce. Na obou stranách mostu byla dlouhá fronta lidí a zhruba po půl hodině pouštěli lidi střídavě z jedné a druhé strany. Někteří se báli a šli velmi pomalu přes most, jiní se fotili a celkově tedy přejít most bylo na delší dobu. Na ostrůvku jako takovém nic není. Jen tráva a útesy. Což je hezké, ale je to i všude kolem, takže kvůli tomu je zbytečné platit vstup. Samotný most je hezký i když neřekl bych, že až tak vybočuje svojí výjimečností. Podobných a i o dost delších mostů je ve světě vícero. Například předchozí rok v Nepálu jsme si jich užili docela dost, ale i v Čechách jsou k vidění.
Ovčí ostrov při západu Slunce
Hanka při západu Slunce
Hanka měla trochu strach, jelikož se občas potýká se závratěmi, ale také pomalu přešla most. Obešli jsme ostrůvek kolem dokola a zas šli zpátky přes most. Zpáteční cesta byla již strana 16
Irsko 2009 svižnější a Hanka most přešla v pohodě. Vrátili jsme se k parkovišti a pak šli dál, kde jednak nebylo už skoro žádných lidí a dalo se tam sejít k oceánu na pláž. Tam jsme si bez pozornosti lidí uvařili k večeři polívku a potom těstoviny. Když se kolem sedmé večer zavřela brána k mostu a lidé odjížděli pryč, tak jsme vylezli zpátky na útesy a postavili si tam stan. Od stanu jsme měli krásný výhled na oceán, včetně ostrova Rathlin a všechny jeho tři majáky. Po straně jsme viděli visutý most jenž osiřel. Uvařili jsme si čaj a při západu slunce koukali na moře. Večer bylo úplně jasno a viděli jsme poprvé v Irsku oblohu plnou hvězd. 5. den – 11.8. úterý Budíka jsme měli nataženého na východ Slunce. Ráno bylo zataženo, takže nic nebylo vidět a spali jsme dál. Později po probuzení jsme za mírného deště balili stan. Nešli jsme rovnou k silnici na stopa, ale prošli se po pobřeží a stále se kochali útesy. Když jsme došli do vesnice Ballyntoy, tak jsme sice našli autobusovou zastávku, ale nic v nejbližší době nejelo.
Pohled na oceán z Ballyntoy
Vstup do lihovaru v Bushmills
Vydali jsme se pěšky po silnici směrem do městečka Bushmills. Stále poprchávalo a až asi po třech kilometrech chůze se nám podařilo stopnout auto. Pani z Belfastu s dodávkou nás vzala. Bavili jsme se mimo jiné o tom, že Belfast je už klidnější a není to postrach jako býval za dob bombových útoků a podobných akcí před několika lety. Šest mil do městečka Bushmills uteklo rychle a pani nás vysadila přímo před Bushmills Distillery. Lihovar Bushmills Distillery je prý nejstarším oficiálním lihovarem na světě, který získal své povolení v roce 1608. Jelikož se spustil dost silný déšť tak jsme rychle vlezli do lihovaru. Vstupné za prohlídku lihovaru bylo 6 liber, ale problém byl, že není možné tam nikde nechat batohy. Nevím zda to je nějaké pravidlo z dob častých bombových útoků nebo to má jiný důvod. Chvíli jsme to řešili a pak Hanka říkala ať jdu sám a že zůstane u batohů. Pokud ta prohlídka bude stát za to, tak půjde potom taky a zas já zůstanu u batohů. Dostal jsem růžový lístek a s růžovou skupinou jsem odcházel na prohlídku v 10:50. Prohlídka trvala přibližně čtyřicet minut. Průvodkyně měla na Irku docela srozumitelnou angličtinu, ale přesto kombinace Irského přízvuku a neznalosti slovíček z oblasti destilace byl problém. Zachytával jsem jen slova jako: voda, cukr, destilace, alkohol, druhá destilace, více alkoholu, rozdíl mezi irskou a skotskou whisky, … celkově vzato jsem z výkladu nerozuměl nic. První část prohlídky byla v místnosti obrovských destilačních nádrží. Druhá část prohlídky byla ve skladu, kde whisky zrála v sudech. Jeden sud odzátkovala a mohli jsme si přičuchnout, zatímco ona vyprávěla o barvení se whisky z dřeva sudu a o tom kolikaleté whisky tu zrají. Třetí část prohlídky byla ve stáčírně a balírně. Byl hezky vidět proces balení. Od prázdné strana 17
Irsko 2009 láhve, lepení etikety, stáčení whisky, zavíčkování, balení do krabic, až po skládání krabic na palety a vše skoro plně automatické. Poslední část prohlídky byla v baru, kde každý měl panáka whisky zdarma. Vybral jsem si dvanáct let starou whisky. Já bohužel nepoznám rozdíl, takže pro mě whisky jako whisky. Hanka whisky taky zrovna nemusí a vzhledem k pro nás špatně srozumitelnému výkladu se rozhodla, že na prohlídku nepůjde. Ačkoliv stále pršelo, tak jsme šli na autobus. Měl jet ve 12:25, což bylo za patnáct minut. Když autobus přijel, tak jsme se ptali kolik stojí lístek do Derry. Řidič, že stojí 8 liber. Bohužel jsme měli dohromady jen 13 liber, tak jsme si koupili lístek jen do Coleraine (3 libry) s tím, že tam vyměníme další peníze.
Pěší zóna v Coleraine
Hanka šťastná u jídla ve fast foodu
V Coleraine jsme zjistili, že autobus do Derry jede v půl páté a tak jsme měli dost času. Zašli jsme nakoupit a vyměnit peníze. Celkem pěkné městečko s pěknou pěší pasáží vyzdobenou květinami. Bohužel stále pršelo. Když jsme míjeli turistické informace, tak jsme se tam zašli zeptat na nějaké spoje z Derry dál na poloostrov Inishowen, kam jsme měli potom namířeno. Pani v informacích nám poradila ať nejezdíme do Derry, ale jedeme do Magilligan Pointu, kde jezdí trajekt na poloostrov. Což je časově i finančně výhodnější. Byla to zajímavá varianta, která nás vůbec nenapadla, ale líbila se nám. Koupili jsme si tedy lístek na vlak do Bellarena (3.50 libry) a před čtvrtou hodinou odjížděli. Vlak byl pěkný, záchod měl kruhové automatické dveře a jen se mačkaly knoflíky otevřít/zavřít/zamknout a závěr cesty jsme jeli podél pobřeží s hezkým výhledem ačkoliv počasí moc nepřálo. Za dvacet minut jsme vystoupili na zastávce, kde nic nebylo. Kolem vedla jen silnice, ale žádné domy a ani lidi, kteří se rozutekli dřív než jsme se rozkoukali. Začali jsme stopovat a hned asi třetí auto nám zastavilo. Když jsme slečně řekli kam máme namířeno, tak nám řekla, že to je na druhou stranu než stopujeme. Nicméně slečna byla hrozně ochotná a řekla, že nás sveze k přístavu. Slečna se jmenovala Sara a pracovala ve vězení jako psycholožka. Cestou k přívozu jsme míjeli vězení ve kterém pracovala. Netrvalo to dlouho a Sara nás vysadila v Magilligan Pointu u trajektu, který zrovna ujel. Rozloučili jsme se a šli do místní kavárny. Já si dal pivo Harp a Hanka horkou čokoládu. Měli jsme čas čtyřicet minut do dalšího trajektu, tak jsme nespěchali a mohl jsem si zas trochu dobít baterku do foťáku. Byli jsme jediní pěší co nastoupili na trajekt a jinak samá auta. Docela foukalo a trochu i pršelo. Tento trajekt, jenž nás vezl ze Severního Irska do Irské republiky (2 libry nebo 2.20 euro), nás vysadil v městečku Greencastle. Jelikož jsme přes den moc nejedli, tak jsme hledali nějaké blízké místo, kde se nejen najíme, ale i budeme moci postavit stan. Bohužel opět jeden strana 18
Irsko 2009
Vlak z Coleraine
Na pobřeží Irské republiky
Vaření u hradu Greencastlu
soukromý pozemek vedle druhého. Původně jsme chtěli dojít k majáku, ale ten byl dál než jsme čekali. Cestou jsme šli kolem ruin hradu, vedle nichž byl pěkný trávník. Pohled dopředu nevypadal optimisticky a tak jsme se vrátili k ruinám hradu. Hned vedle bylo několik nově postavených řadových domů, ještě ne zcela obydlených. Na parkovišti u domů jsme si uvařili večeři a pak, malinko v zákrytu vysoké trávy, jsme postavili stan. Nebylo zřejmé zda ten pozemek patří k domům a je tedy soukromý nebo je veřejný. Vzhledem k tomu jak byl trávník udržovaný asi patřil k domům, takže jsme pohyb kolem omezili na minimum. Chvíli jsme se poflakovali na pobřeží a pak jsme zalehli do stanu a dělali mrtvé brouky. Malou zajímavostí městečka Greencastlu je, že hrad Green castle sloužil jako zásobovací stanice anglické armády v boji proti Skotům. Ve dvacátých letech 14. století skotské vojsko vedené Robertem Brucem na tento hrad zaútočilo. Druhá připomínka Roberta Bruce, postavy pro mě známé z filmu Statečné srdce, na naší cestě Irskem.
Pobřeží u Greencastlu
6. den – 12.8. středa Přes noc nebyly žádné problémy a ráno jsme opět posnídali na parkovišti. Cesta k majáku, který byl asi pět kilometrů vzdálený, vedla po silnici. Mimochodem v Irské republice se člověk spíš setká s kilometry, zatímco v Severním Irsku spíš s mílemi. Nedařilo se nám stopnout žádné auto a všichni zahýbali na golfové hřiště. Celkem pohoda jet ráno místo do práce na golf. Došli jsme k majáku pěšky a cestou viděli hodně domů na prodej. Zde je hodně prázdninových domů, jenž si lidé kupují na léto, ale zřejmě ekonomická krize stejně jako jinde poznamenala zájem o nákup nemovitostí. Vedle majáku byla pláž, kde bylo trochu překvapivě dost rušno. Mnoho dětí v neoprénech se cákalo ve vodě a veselilo. Já jsem zašel do jednoho domu poprosit o vodu do lahví a pak jsme vyrazili po pěší stezce.
strana 19
Irsko 2009
Nedaleko majáku, Dunagree point
Mapka pěšího okruhu u Dunagree pointu
Asi osm kilometrů dlouhý okruh po okolí majáku vedl krásnou, zvlněnou krajinou s výhledy na oceán. Opět se spustil déšť a tak jsme vytáhli pláštěnky. Krásné bylo, že jsme tam nepotkali téměř nikoho. Trochu jinou cestou jsme se vraceli od majáku zpátky k městu Greencastle. Snažili jsme se stopovat, ale moc se nedařilo. Nejezdilo tam moc aut, v pláštěnkách jsme vypadali jak bubáci a už jsme byli docela ušlapaný z chůze po asfaltu. Hanka šla přede mnou a pokaždé když viděla nápis „B&B“ (Bed and breakfast – penzion), tak po něm pokukovala. Mé nadšení jít po asfaltové silnici za deště bylo také dost nízko.
Nedaleko majáku, Dunagree point
Dva strašáci v pláštěnkách
Když jsme byli nedaleko města Greencastle, tak nám zastavilo auto. Pani přešoupla dítě do třetí řady sedaček a my se posadili za ní. Vzhledem k tom, že pani jela do Derry, tak jsme se s ní svezli do městečka Moville, kde se naše cesty rozcházely. Autem těch pár kilometrů uteklo rychle a navíc přestalo pršet. Chtěli jsme si trochu odechnout a tak jsme zalezli do baru. Já si dal Guinnesse a Hanka nealko. Byli jsme tam jediní hosté a pan barman nám ochotně zjistil na teletextu předpověď počasí. Vypadalo to, že ještě tak den bude relativně hezky a pak se to dost zhorší. Řešili jsme co dál. Hanka říkala, že toho má dneska docela dost a že se jí už nikam nechce jít. Navíc jsme si říkali, že dát si sprchu by taky neuškodilo. Na druhou stránku bylo ještě docela brzo. Závěr byl, že zajdeme nakoupit, najíme se a popojdeme kousek za město. Za městem se uvelebíme a budeme stopovat na místě, maximálně hodinu a pokud nic nestopneme, tak se vrátíme do městečka a ubytujeme se v penzionu.
strana 20
Irsko 2009 Obchůdek jsme našli rychle a na lavičce na náměstí jsme se najedli. Pak jsme šli asi sto metrů na kraj městečka a začali stopovat. Hanka sotva dosedla na zem a já si ještě nesundal batoh a už u nás zastavilo asi čtvrté projíždějící auto. Byli jsme dost překvapeni, že to jde tak rychle. Irský pár směřoval na západ poloostrova, zatímco my na sever a tak řekli, že nás můžou svézt do města Carndonagh. Rádi jsme to přijali a nasedli do auta. Pán byl učitel na střední škole a byl velmi milý. Jeho pani nemluvila. Řekli jsme jim, že jedeme na Malin Head, nejsevernější místo Irska. Pán vypadal, že ho náš plán zaujal.
Všudypřítomné ovce
Pošmurné počasí patří k Irsku
Když jsme dojeli do města Carndonagh, tak pán začal řešit co dál. Bylo zřejmé, že v něm hlodá zda nejet taky na Malin Head. Potichu to konzultoval s ženou a bylo zřejmé, že jeho žena je proti. Pán viděl na ukazateli, že to je 16 kilometrů a začal to obhajovat, že to není velké zdržení a že tam dojedou za patnáct minut a že to bude hezké. Pani pořád mrzutě trvala na tom, že na to nemají čas. Měli dovolenou jako my deset dní a chtěli objet celé Irsko. Tento druh dovolené, autem objet celé Irsko, plánuje poměrně dost lidí a mnozí nám to doporučovali před cestou. Každému vyhovuje něco jiného, ale jsem rád, že jsme na ta doporučení nedali. Autoturistikou sice člověk může opravdu objet celé Irsko, ale myslím, že toho nakonec vidí míň než když člověk je bez auta a vybere si jen malou část Irska.
Malin Head – nejsevernější místo Irska
Náš „kemp“ na konci Irska – Malin Head
Ačkoliv pán nezískal souhlas své ženy, tak pronesl, že se také podívají na Malin Head a že nás tam svezou. To bylo pro nás samozřejmě úžasné. Pani celou dobu mumlala, že nemají čas. Pán nejen že řídil, sám se navigoval a za jízdy koukal do mapy, ale také za jízdy fotil. Těžko říct k čemu tu pani měl a jestli si takovou dovolenou vůbec užil. Také nám vyprávěl o původních domech a slaměných střechách, které jsme míjeli. Viděli jsme ty domy na poslední strana 21
Irsko 2009 chvíli v zatáčce a jak pani stále připomínala tak neměli čas a tudíž pán řekl, že si ty domy vyfotí na cestě zpátky. Když jsme dojeli na Malin Head, tak pán říkal, že by se tam mohli také na chvíli porozhlídnout. Pani procedila skrz zuby opět, že nemají čas a zůstala sedět v autě. Pán vystoupil, udělal pár fotek a asi po půl minutě se s námi rozloučil a odjížděli. Myslím, že pán si to u své ženy zavařil a dost možná jsme byli poslední stopaři, které kdy vzali. My jsme se rozhlíželi po okolí a kochali se krásnými útesy o něž se tříštily vlny. Ačkoliv původní plán byl tuhle noc přespat pod střechou a dát si sprchu, tak jsme ho přehodnotili s tím, že přespíme na nejsevernějším místě Irska. Bylo tam dost větrno a tak jsme v závětří jedné ze tři ruin budov postavili stan a vařili večeři. Budovy byly využívány za druhé světové války, ale původně byly snad někdy z konce devatenáctého století. I v závětří bylo docela chladno a větrno, ale jinak tam bylo nádherně. Malin Head v podvečer
Po jídle, které se v tom větru vařilo docela dlouho, jsme vyrazili na procházku. Šli jsme podél pobřeží a na několika místech jsme se zastavili a pozorovali oceán a útesy. Člověk by se vydržel dívat na tříštící se vlny celý den. Po pěšině jsme došli ke skalní průrvě Hell’s Hole (Pekelná jáma) a dál k Devil’s bridge (Ďábelský most). Když jsme se vrátili ke stanu, tak intenzita přijíždějících turistů byla už skoro nulová. Osiřeli jsme na Malin Headu, nejsevernějším místě Irska a v dohledu nebyl žádný člověk. Jen jeden karavan stál o kus níž a také tam přespávali. Když jsme zalezli do stanu, tak se Hanka trochu obávala zda nás ten vítr neodnese. Plachta stanu se dost třepetala a dělala docela hluk, ale tyčky se moc neprohýbaly. Tak jsem Hance říkal, že to bude v pohodě. A to jsem tentokrát ani nekecal. ☺
Pozorování tříštících se vln
7. den – 13.8. čtvrtek Ráno bylo opět zamračené. Hanka po ránu prohlásila: „Dneska bude hodně jezení, málo chození a hodně relaxování“. Využili jsme opět liduprázdna, prošli se podél útesů a pozorovali vlnobití. Po snídani jsme vyrazili na cestu. Žádná auta tu tak brzo nejezdila a tak jsme šli po cestě pěšky. Po ujití asi pěti kilometrů jsme stopli auto. Pán, který nás vezl, byl spolumajitel hospůdky, již jsme míjeli a měla nápis, že je nejsevernější hospoda. Na odbočku k Five fingers (Pět prstů) to bylo asi jen dalších pět strana 22
Na útesech po ránu, Malin Head
Irsko 2009 kilometrů, takže jsme si ani moc nepopovídali a už vystupovali. Po deseti minutách chůze jsme se dostali na pěknou pláž. Na jedné straně velké písečné duny, prý největší v Evropě a na druhé straně trochu rozbouřené moře a přepadávající vlny. Na pláži jsme si uvařili oběd. Abychom dali trochu odpočinout chodidlům a navíc bylo potřeba umýt ešus, tak jsme si v moři osvěžili nohy. Bylo docela studené, ale když tam byl člověk po kolena, tak to bylo příjemné. Hanka si nenechala ujít příležitost seběhnout z velké písečné duny. Byli jsme trochu v zátoce a na protějším břehu bylo pět výběžků. Připomínalo to ruku respektive pět prstů a podle toho zřejmě vznikl název této pláže.
Domy se slaměnou střechou
Největší duny v Evropě
Mytí ešusu, Five fingers
Po pláži jsme šli dál, až jsme obloukem došli k silnici. Stopovali jsme v trochu nepřehledné zatáčce, ale hned nám zastavilo auto. Byly to dvě pani, sestry, jenž jsme míjeli na pláži. Vzali nás do města Carndonagh.
Procházka po pláži Five fingers
Pláž Five fingers
Na náměstí v Carndonagh byly turistické informace, tak nám poradili kde jsou B&B. Za docela intenzivního deště jsme se k jednomu penzionu vydali a s trochou nejistoty ho našli. Cena nás nemile překvapila (35 euro na osobu), ale bohužel žádná levnější alternativa nebyla. Po týdnu jsme si dali sprchu a zas na čas nesmrděli. V koupelně jsme si uvařili večeři na našem vařiči. Po jídle jsme vyrazili na procházku. Podívali jsme se na pěkný velký kostel, který dokonce měl uvnitř záchody. Zalezli jsme do jednoho baru a dali si každý Guinnesse. Kromě nás tam byli akorát chlapi a sledovali, stejně jako v jiných barech, dostihy. Interiér byl
strana 23
Irsko 2009 hezký, ale rozhodně to nemělo atmosféru jak z reklamy na Tullamore Dew. Vrátili jsme se na pokoj, snídani domluvili na osmou hodinu a ulehli do postele.
Stopli jsme rychle auto do Carndonagh
Po týdnu zas pod střechou
Večeře vařená na záchodě v B&B
Kostel v Carndonagh
Večerní Guinnesse
8. den – 14.8. pátek Před osmou hodinou jsme vstali a venku dost pršelo. Zašli jsme do jídelny a pani nám donesla typickou irskou snídani „Ulster fry“. Volný překlad do češtiny je „infarktová snídaně“. Měli jsme na talíři smažené klobásky, smažené vajíčko, smaženou slaninu, smažené rajče a smaženou palačinku. K tomu byl navíc možný toust, máslo, marmeláda, různé cereálie, džus, mléko, čaj, káva. Řekl bych, že to je snídaně šampiónů a dost velký protiklad k tomu co je možné vidět v obchodech. Koupit totiž například jiné než nízkotučné mléko nebo jogurt je docela problém. Každopádně musím říct, že to byla výborná snídaně a speciálně ta slanina mi moc chutnala. Po snídani jsme se spakovali a navlékli do pláštěnek, jelikož déšť neustával. Rozloučili jsme se a vyrazili stopovat směrem na město Buncrana. Déšť byl silný a tak jsme vypadali v pláštěnkách jak bubáci. Přesto nám kupodivu dost rychle zastavil jeden chlápek. Byl to pan Doherty, přičemž prý v dobách kdy se zem dělila podle klanů, tato oblast patřila Doherty
strana 24
Irsko 2009 klanu. Tento pán byl nějaký údržbář a celou dobu co nás vezl vyprávěl o Doherty klanu, ale moc jsme mu nerozuměli.
Z penzionu rovnou do deště
Vaření oběda, ostrov Inch
Ovce jako domácí mazlíček
V městě Bunkrana jsme popošli do informačního centra, kde nám poradili jak tady jezdí respektive nejezdí autobusy. Měli jsme alespoň štěstí, že zrovna jel autobus do Derry a tak jsme se s ním kousek svezli. Jeli jsme jen chvilku a už na nás řidič pokukoval, jelikož jsme byli u odbočky na ostrov Inch (krátké svezení 2.30 euro). Pěšky jsme šli k hrázi, která spojuje ostrov Inch s pevninou. Na jedné straně hráze byla slaná voda a na druhé sladká voda na níž plulo několik labutí a kachen. Vydali jsme se na jih ostrova a viděli, že zde je stejný problém jako všude jinde. Samé pastviny a žádné místo kde by se dal postavit stan. Míjeli jsme dělníky a tak jsme se jich zeptali na nějaké veřejné místo pro stan. Dělníci nás odkázali na pána v autě, jenž čekalo až dělníci uvolní silnici, s tím, že ten pán je místní a poradí nám. Pán v autě kroutil hlavou a říkal, že jsme divný, když v tom nečase tam vůbec lezeme a chceme kempovat. Pak nám řekl, ať jdeme po silnici pořád rovně na sever, přejdeme jednu křižovatku, pak dál rovně, až uvidíme kamennou zídku s nápisem STRAHACK a tam se ptáme po Boydovi, což je jeho křestní jméno. Říkal, že to je tak 1,5 míle vzdálené. V autě měl dva Kanaďany, které někam vezl. Později jsme zjistili, že ta Kanaďanka tam hledala své kořeny, jelikož její pradědeček žil na ostrově Inch.
Pobřežní zátiší mušlí, kaménků a rostlin
Mušle které jsme si vzali domů jako suvenýr
strana 25
Irsko 2009 Šli jsme napříč ostrovem mezi ohradami a přišlo nám to už nějak dlouhé. U dvou domů jsme zazvonili a ptali se na nějaké místo pro kempování, ale o ničem nevěděli. Došli jsme ke křižovatce dvou asfaltových cest a zrovna na té křižovatce projelo auto s Boydem, který na nás mával, že jdeme dobře. Šli jsme dál a o něco později se pro nás vrátil Boyd a naložil nás do auta. Boyd nám ukázal svůj přístřešek, kde měl traktor a další harampádí. Nabídl nám to jako jednu možnost kde můžeme přespat. Pak nás dovezl na pláž, kde bylo docela pěkné místo pro kempování. Vzhledem k hustému dešti jsme dali přednost přístřešku. Na valníku jsme v suchu a závětří uvařili oběd. Mezi tím jsme se seznámili s dvěma psy, ovcí a jednou myší co tam proběhla. Boyd s traktorem odjel někam na druhý konec ostrova a říkal, že se vrátí až večer, takže kdybychom něco potřebovali ať klidně zajdeme k němu do domu, kde je jeho žena. Po obědě jsme v pláštěnkách vyrazili na pláž. Nikdo tam nebyl a bylo tam spousta mušlí, z nichž jsme některé posbírali. Viděli jsme také dvě mrtvé medúzy vyvržené na břeh a dva mrtvé kraby. Když jsme se vrátili do přístřešku, tak už nepršelo. Rozhodli jsme se proto vyrazit na pláž a postavit stan dřív než zas začne pršet. Přeci jen stan na pláži byl útulnější než přístřešek s harampádím.
Náš stan na pláži plné mušlí
Pláž plná mušlí
Postavili jsme stan a hledali mezi množstvím mušlí na pláži nějaké zajímavé. Zas začalo poprchávat a tak jsme si zalezli do stanu a hráli Carcassonne. Zatímco jsme hráli, tak se čas od času ozvaly nějaké zvuky, doléhající zřejmě od vzdálené silnice a které zněly trochu strašidelně. Potom šel někdo kolem stanu a zdravil. Ačkoliv jsme ho neviděli, tak jsem ho taky pozdravil. Pak něco proběhlo rychle těsně kolem stanu. Chvíli na to jsme slyšeli bečení. Vykoukl jsem ven ze stanu a viděl ovci jak běží po cestičce přímo proti mně. Koukal jsem na ni a ona stále rychle běžela a při tom bečela. Kousek přede mnou naštěstí přibrzdila, koukla na mne a obíhala stan. Při tom ovce zakopla o jednu šňůru od stanu, což celým stanem otřáslo. Hanka vyjekla leknutím v domnění, že to ta ovce narvala do stanu. Boyd po chvíli přijel na své čtyřkolce, hledajíc svého domácího mazlíčka a ovci si odvedl. Smáli jsme se tomu, jak bláznivá ovce se byla proběhnout a málem nám zbořila stan. Boyd nám nabídl, zda nechceme svézt do obchodu, což jsme s díky odmítli, jelikož jsme měli vše co jsme potřebovali. 9. den – 15.8. sobota Ráno jsme využili chvilky, kdy nepršelo a sbalili stan. Chystali jsme se posnídat, když k nám přišel Boyd se svými dvěma psy a ovcí. Pozdravili jsme se, podrbali pejska a ovci za ouškem strana 26
Irsko 2009 a Boyd se ptal zda chceme svézt na hlavní silnici. Rádi jsme to přijali a za deset minut jsme se sešli u jeho přístřešku. Nasedli jsme k němu a on nám ještě ukázal sever ostrova. Cestou nám povídal o ostrově i o své ovci, kterou měl jako domácího mazlíčka od jejího narození. Nakonec nás dovezl až na kraj města Derry, které bylo asi šest mil vzdáleno od odbočky na ostrov Inch. Ušetřil nám tím jednoho stopa a čekání. První věcí bylo najít ubytování. Podle mapy jsme měli vyhlédnuté čtyři možnosti. V prvním, Derry independent hostel, nám řekli, že dvojlůžkáč mají za 40 liber. Podle průvodce jsme měli info, že by to mohlo být i levnější tak jsme šli hledat dál. V druhém měli napsáno, že mají plno, třetí hostel už neexistoval a ve čtvrtém nám dva němečtí turisti řekli, že tam mají pokoj pro dva za 70 liber. Takže jsme se vrátili do prvního hostelu a ubytovali se. Respektive bylo půl jedenácté a pokoj ještě nebyl uklizený, takže jsme tam nechali batohy a šli najít něco k jídlu.
Náš oběd v Derry
Do centra města (83 000 obyvatel) jsme to měli opravdu jen kousíček a brzo jsme našli restauraci, kde měli jídla od tří liber, což je na místní poměry dost levné. Muselo se objednávat u pultu, ale jinak prostředí a obsluha byla příjemná. Po jídle jsme vyrazili do čtvrtě Free Derry, kde jsou velké obrazy výtvarné skupiny Bogside Artists na domech. Docela rychle jsme našli všech dvanáct nástěnných maleb, tématicky zaměřených na klíčové události politických nepokojů, včetně bitvy o Bogside, Krvavé neděle a hladovky v roce 1981. Hanka v nafukovacím hradu pro děti Malby „Operation Motorman“ – britský voják rozbíjející perlíkem dveře, „Bloody Sunday“ – skupina mužů pod vedením kněze otce Dalyho nesoucí tělo, „Petrol Bomber“ – mladý chlapec s plynovou maskou a zápalnou pumou, „Death of Innocence“ – dívčí postava čtrnáctileté školačky, která byla zabita 6.9.1971 a stala se stou obětí během přestřelky irské a britské armády a v pozadí jsou vybombardované budovy. Čtvrť Free Derry koncentruje lidi patřící k skupině chtějící nezávislost. Krom nástěnných maleb jsme našli také asi sedm metrů vysokou pyramidu z dřevěných palet a pneumatik, jenž byla ověšena britskými, anglickými a jinými vlajkami. Jednoho mladíka jsme se ptali co to je. On, že se tento den pořádá Pyramida na večerní oheň protest a že v půl jedenácté to budou zapalovat.
strana 27
Irsko 2009
Ukázka několika maleb z čtvrti Free Derry: Vpravo nahoře: Operation Motorman a The Runner
Uprostřed: Bernadette, Petrol Bomber, Bloody Sunday Memorial
Dolní řada: Bloody Sunday, Death of Innocence
strana 28
Irsko 2009 Vrátili jsme se do hostelu na jednu odpoledne a ubytovali se na pokoji. V hostelu pracoval jeden Němec a tak jsme se ho vyptávali na to, jaký je problém pracovat v Irsku. Díky tomu, že jsme všichni v Evropské unii, tak s tím není žádný problém a jen si stěžoval, že v Irsku jsou dlouhé čekací doby k doktorům. Odpoledne jsme se prošli po městských hradbách ze sedmnáctého století, jenž se dají dokola obejít asi za půl hodiny. Prohlídli jsme si město, nakoupili zásoby ať nemusíme nakupovat následující den v Dublinu a večeři jsme si dali na pokoji. Po večeři jsme zašli do hospůdky odkud se linula pěkná muzika. Muzika byla pouštěná původní s tím, že původní zpěv byl nahrazen živým zpěvem mladé irské zpěvačky. Znělo to hezky, dali jsme si pivo Guinnesse a nasávali atmosféru.
Pohled od hradeb na čtvrť Free Derry
Kostel v Derry
Když jsme odešli z hospůdky a šli zas po hradbách, tak jsme zahlédli kouř. Šlo to od místa, kde jsme viděli pyramidu a tak jsme tam šli. Oheň tam opravdu hořel, ale nikoliv ten hlavní. Nic významného se tam nedělo a tak jsme se šli ještě projít. Večer, když se již setmělo, tak bylo vidět jak se z víc míst ve městě valí černý kouř a na protějším kopci byly vidět obrovské plameny. Protest probíhal na několika místech. Lidé postupně přicházeli a to s malými dětmi a vládla celkově dobrá nálada. Když nastal správný čas, tak malá skupinka lidí s nějakými slovy zapálila pyramidu. Ze začátku to hořelo jen tak trochu, ale brzo se to rozhořelo pořádně. Plameny šlehaly vysoko nad sedmimetrovou pyramidu a valil se černý kouř. Kromě dřeva a pneumatik tam bylo zřejmě ještě něco dalšího dobře hořlavého. Byli jsme od ohně asi třicet metrů a byl cítit silný žár. Lampa pouličního osvětlení, která byla od ohně asi čtyři metry,
Děla na městských hradbách, Derry
Obrovský večerní oheň, Derry
strana 29
Irsko 2009 vzplanula jak sirka a zbyl tam jen betonový stožár. Pyramida byla postavena na silnici a auta kolem ohně projížděly. Vypadalo to, že to nikoho nepřekvapuje. Nějaká hořící pneumatika odlétla přes cestu k postávajícím lidem, ale všichni v klidu sledovali dál oheň. Na elektrickém vedení, vedoucím mezi lampami, hořela izolace a gejzír jisker létajících vzduchem dopadal na nedaleké domy. Na místě nebyla policie ani požárníci a vše probíhalo skoro jak u běžného táboráčku, jen ve větším rozměru. Kolem jedenácté večer jsme už šli do hostelu i když oheň stále neubíral na síle. Ulice a vlastně celé město, bylo nasáklé kouřem z ohňů. 10. den – 16.8. neděle Ráno jsme vstávali chvíli před sedmou hodinou, abychom stihli autobus do Dublinu jedoucí v 8:15. V hostelu jsme posnídali tousty s marmeládou, jenž byly v ceně, pobalili jsme věci a šli na autobusové nádraží. Ulice byly liduprázdné a rolety obchodů stažené. Velký kontrast s ruchem jenž vládnul předchozí večer. Docela by mne zajímalo jak vypadalo místo kde hořel oheň, ale bohužel, tam jsme se neměli možnost podívat. Cesta z Derry do Dublinu trvala čtyři hodiny. Kousek před městem byla dopravní zácpa z důvodu práce na silnici, ale zas tolik jsme se
Jedna z budov v areálu Trinity College
Dálkový patrový autobus nezdrželi. Na autobusovém nádraží v Dublinu jsme si dali batohy do úschovny zavazadel (10 euro za schránu pro oba velké batohy). Měli zde první veřejné záchody, za které se muselo platit. Bylo to však jen 20 centů, takže příznivá cena. Nevěděli jsme, kde se nacházíme, ale slečna na ulici nás nasměrovala do centra, kde jsme se už zorientovali. Jako první jsme řešili jídlo. Po prozkoumání cen, které ani ve fast foodech nejsou nijak příznivé, jsme skončili opět v Burger Kingovi a dali si Bacon double cheese menu. Cena 4.95 eura za malý nápoj, hranolky a burger se slaninou, dvěma plátky sýra a dvěma plátky masa je sice v Irskku cenový hit, ale jinak je to prostě drahé.
Na ulici O’Connell Street, kde jsme obědvali, je hodně vysoký kovový kužel tyčící se vysoko nad střechy domů. Kužel je bez výzdoby a těžko říct k čemu slouží nebo zda to má být jen „ozdoba“ ulice. Po mostě přes řeku Liffey jsme došli k Trinity College. Kolej Nejsvětější Trojice je první irská univerzita a prý jedna z nejkrásnějších památek Dublinu. Nás nijak výrazně nezaujala. Největší zážitek z návštěvy téhle univerzity bylo zjištění, že některé odpadkové koše mají solární panel a blikala na nich nějaká kontrolka. Fascinovalo mě, že i odpadkový koš může projít takovou modernizací, že vyžaduje elektrickou energii, ačkoliv mě naprosto nenapadlo k čemu. Později jsem si na internetu vyhledal BigBelly solar compactor, abych si rozšířil znalosti a zjistil, k čemu odpadkový koš potřebuje elektřinu – stlačuje odpadky, čímž snižuje potřebu popelářů.
strana 30
Irsko 2009
Odpadkový koš na elektřinu
„Živá socha“
Socha z písku
Další naše kroky po Dublinu vedly k St Stephen’s Green, což je pěkný park s jezírkem, ptáky, fontánkami a je to příjemná zelená oáza klidu. Dublin se svým přibližně půl milionem lidí je celkově poměrně klidné město. Minimálně ve srovnání s dalšími hlavními městy jenž bývají mnohem větší a rušnější. Grafton Street, jenž byla z hlavní dopravní tepny přeměněna na pěší zónu, je plná obchůdků, nákupních center, ale i pouličních umělců. Míjeli jsme především hudebníky, malíře a „živé“ sochy. Dále jsme se přes tržnici George’s Street Arcade dostali k Dublin Castlu. Dublinský hrad byl postaven v 13. století jako symbol anglické nadvlády v Irsku. Z původního hradu se však dochovala již jen věž Record Tower. Prohlídka tohoto hradu je nejen drahá, ale také je potřeba si ji dopředu rezervovat vzhledem k velké vytíženosti. Když jsme se dívali na rozpis prohlídek, jenž se musí vměstnat mezi oficiální schůzky, tak již byly všechny prohlídky vyprodány. Na horním nádvoří byla výstava několika soch z písku, jenž byly moc pěkné.
Dublinský hrad
Odpočinek v parku u St Patrick’s Cathedral
Další naší zastávkou byla Christ Church Cathedral, jenž jsme si původně spletli s katedrálou svatého Patrika, ke které jsme směřovali. Prohlídky katedrál již nejsou zdarma jako dřív a platí se vstup. Na podruhé jsme přeci jen došli k St Patrick’s Cathedral. V pěkném parku vedle katedrály jsme si lehli na trávu a odpočívali. Při hledání, kde se najíme, jsme po delší době našli podnik, kde se dala koupit bageta a opečené brambory k tomu za 2.50 eura, což byla super cena. Podnik byl nedaleko Trinity College, tak jsme zašli zas do areálu univerzity a povečeřeli tam na lavičce.
strana 31
Irsko 2009 Jedna z nejstarších čtvrtí, Temple Bar, je po rekonstrukci a vládne tam velmi příjemná a živá atmosféra. Z hospůdek se line muzika a veselí lidí. Výzdoba uliček, společně s pouličními hudebníky, tvořila příjemnou atmosféru, ideální pro podvečerní procházku. Přes lávku jsme se dostali na druhý břeh řeky Liffey. Po nábřežní cestě vyzdobené mnoha květinami jsme šli podél řeky až k Four Courts, justičnímu paláci.
Prohlídka města ve „Vikingském“ autobusu
Pouliční hudebníci v čtvrti Temple Bar
Prošli jsme si v Dublinu vše co jsme chtěli a tak jsme se vydali na cestu zpátky k autobusovému nádraží. Cestou jsem se stále obdivoval double deckerům, patrovým autobusům, jenž zde jezdí jako městská hromadná doprava. Také mě potěšilo, že krom vícero Škod Octávek jsem zde viděl i jednu Škodu Felícii. Na autobusáku jsme si vyzvedli batohy a v půl desáté nasedali na autobus číslo 41 jedoucí na letiště. Je zajímavé, že autobus letištní expres stojí 6 euro, zatímco jízdenka na MHD stojí 2.20 euro a přitom oba autobusy tam jedou v podstatě stejně dlouho a i stejně často.
Chris Church Cathedral
Čtvrť Temple Bar
Vyřizování check-inu, letiště
Na letišti jsme si přes internet vyřídili check-in (internet 12 centů za minutu) a vytiskli palubní lístky. Pak jsme řešili, kde získáme horkou vodu na zalití našich čínských polívek. Bohužel jsme nenašli žádný automat na horkou vodu. I když se mi do toho moc nechtělo, tak jsem se nakonec šel zeptat do jedné kavárny, zda nám nedají horkou vodu. Pán řekl, že ano, ale za 30 centů. V kapse jsem měl asi 12 centů a nechtělo se mi mu dávat bankovku, abych pak neměl spoustu drobných. Hance jsem řekl, jak se věc má a tak jsme se smíchem šli pryč. Vypadali jsme asi jako hrozní sociálové, že nemáme ani pár centů na horkou vodu. Vyšli jsme strana 32
Irsko 2009 před letiště a jelikož pršelo, tak jsme si zalezli do jedné z autobusových přístřešků. Tam jsme vybalili vařič a Hanka uvařila vodu, kterou jsme si zalili naše čínské polívky. Původně opuštěná zastávka se začala plnit lidmi a někteří zvědavě koukali, co že to tam děláme. Nikdo ale nic neříkal a nebyl problém. 11. den – 17.8. pondělí Krátce po půlnoci jsme se přesunuli zpátky do letištní haly. Nedaleko naší přepážky jsme si „ustlali“ na podlaze, snažili se usnout a čekali až budeme moct nechat odbavit naše zavazadla. Se spánkem to sice nevyšlo, ale přepážka se otevřela a my mohli odbavit naše batohy. Hanka měla 12 kg a já 20,7 kg. Bylo to na hraně, ale tentokrát jsem nemusel nic odebírat z batohu kvůli nadváze. Popošli jsme k bráně číslo 23 odkud jsme měli odlétat. Bylo tam moc lidí a navíc tam byl ještě psaný let před tím do Rigy. Našli jsme si volné sedačky u brány 26 a opět se snažili usnout. Sedačky jsou bohužel velmi nepohodlné pro spánek a navíc, tak jako snad všude v letištních halách, tam byla docela zima z klimatizace. Když se přiblížil čas nástupu do letadla, tak jsme se vrátili k naší bráně, která byla stále zavřená. Naštěstí kousek vedle byl kus nějakého koberce, takže jsme si mohli pohodlně lehnout na podlahu. Samotná dlažba je jinak příliš studená. Když se brána otevřela a prošli jsme poslední kontrolou, tak jsme se po projití dveřmi ocitli na letištní ploše. Letadlo stálo nedaleko a tak neřešili autobus a šlo se pěšky po dráze ke schůdkům do letadla. Bylo 2:20 ráno, takže odlet probíhal podle plánu. Hanka byla dost unavená a v podstatě opět prospala start letadla. Když přinesli jídlo, tak jsem jí zbudil. Jelikož však ten sendvič byl s majonézu, tak jsem měl oba. Ke konci letu jsem konečně aspoň na chvíli zavřel oči. Vyzvedli jsme batohy a kolem půl sedmé jsme byli v Praze před letištěm. Nechtěl jsem si brát další den dovolené a tak jsem doma jen odložil batoh, oholil se, dal rychlou sprchu a o půl osmé vyrážel do práce. Hanka zůstala doma a s výjimkou probuzení na oběd spala až do doby než jsem přišel z práce. Člověk stárne a už to není co to bývalo, ale jsem rád, že vynechání jednoho spánku stále není až takový problém.
strana 33
Nastupování do letadla, Dublin
