Absolventská práce. Jabok vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická. Eliška Strettiová. Motivace dobrovolníků v dobrovolné organizaci

Jabok – vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Absolventská práce

Eliška Strettiová

Motivace dobrovolníků v dobrovolné organizaci

Mgr. Eva Hernová 2016

Prohlašuji, že jsem absolventskou práci: Motivace dobrovolníků v dobrovolné organizaci zpracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok. Eliška Strettiová V Praze dne 25. 4. 2016

Podpis…………………

Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčněNezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/ nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA.

2

Anotace Absolventská práce Motivace dobrovolníků v dobrovolné organizaci se zaměřuje na konkrétní dobrovolnou organizaci - turistický oddíl Pochodeň Unhošť. V té autorka hledá možnosti zvýšení motivace členů organizace pomocí teoretických poznatků a výsledků z praxe - zúčastněného pozorování, vlastní zkušenosti a dotazníkového šetření. Tyto možnosti přetváří v návrhy a rady, které podrobně popisuje ve výstupech pro praxi. Práce se dělí na teoretickou a praktickou část.

Annotation The concern of my graduate work, "The motivation of volunteers in a volunteer organization", is one specific volunteer organization, a youth hiking club called "Pochodeň Unhošť". In this organization, the author is using her theoretical background and her fieldwork discoveries (participant observation, her own experience, questionnaires) in order to find possible ways to increase the organization’s members motivation. She is then using the results of her investigation to form advice and proposals, described in the work's outcomes for practice. The work consists of two parts, the theoretical and the practical one.

Klíčová slova Motivace, dobrovolnictví, dobrovolná organizace, turistický oddíl, kvalitativní výzkum

Key words Motivation, volunteering, voluntary organization, hiking club, quality research

3

Obsah Úvod 1. Motivace 1.1 Psychologické teorie motivace 1.1.1 Psychoanalytická teorie motivace 1.1.2 Behavioristická teorie motivace 1.1.3 Humanistická teorie motivace 1.2 Další motivy lidského jednání 2. Dobrovolnictví 2.1 Terminologie 2.2 Typy dobrovolné činnosti 2.3 Dobrovolníci v organizaci 3. Specifika práce s dětmi a mládeží ve volném čase 3.1 Právní a bezpečnostní ohraničení práce s dětmi a mládeží 4. Turistický oddíl jako dobrovolná organizace 5. Motivace dobrovolnictví 5.1 Má vlastní motivace a cesta k dobrovolné činnosti v turistickém oddíle 6. Kvalitativní výzkum 6.1 Soubor výzkumného objektu 6.2 Dotazníkové šetření 6.3 Shrnutí dotazníkového šetření 7. Výstupy pro praxi Závěr Seznam literatury Přílohy

4

Úvod Téma motivace lidského chování si pro svou práci rozkládám na dva oddíly, kde v prvním se soustředím na motivaci lidského chování, jak je chápána v psychologii, ve druhém pak na dobrovolnictví a jeho obecné charakteristiky. Tyto dva oddíly tvoří teoretickou základnu, ze které vychází následující praktická část, mapující okolnosti a motivy dobrovolníků pro činnost v konkrétní dobrovolné organizaci. Dedukcí z teoretického základu a praktických východisek docházím k výstupům pro praxi, které tvoří náměty a rady na změny v činnosti organizace. Cílem práce je zjistit, jak motivovat dobrovolníky k vedení družiny dětí a mládeže v turistickém oddíle Pochodeň. Cíl jsem stanovila na základě mé vlastní touhy vytvářet užitečné a smysluplné výtvory. Tato práce by tedy měla posloužit k případné změně v organizaci činnosti turistického oddílu Pochodeň Unhošť. Potřeba ovlivnit organizaci činnosti vychází z předpokladu vlastní zkušenosti, kdy nejsem spokojena s přístupem k dobrovolníkům v organizaci. Pro naplnění cíle jsem si zvolila metodu dotazníkového šetření v souboru kolektivu vedoucích v dané organizaci, dále jsem pracovala s reflexí vlastní zkušenosti a motivace, nedílnou součástí výzkumu bylo i zúčastněné pozorování dění v organizaci po dobu dvou let.

5

1. Motivace Tato kapitola slouží pro snazší pochopení praktické části, věnující se motivaci dobrovolníků v určité dobrovolné organizaci. Slouží jako obecný základ, ze kterého vycházím při formulaci výstupů pro praxi v závěru práce. Charakterizuji zde různé teoretické přístupy k pojmu motivace, ale také jednotlivé proudy psychologie, které se zabývají motivací lidského chování. Důležitý je i historický vývoj chápání lidského chování a jeho motivace, protože pomůže porozumět přístupům dnešním, které vycházejí ze směrů a teorií předešlých. Obecně se dnes považuje motivace za proces, který probíhá intrapsychicky neboli uvnitř lidské psychiky. Tento proces vychází z určité potřeby člověka a vede k žádoucímu stavu či reakci. Proces motivace může být vyvolán endogenně (vnitřní pohnutka) nebo exogenně (vnější pohnutka), v obou případech se jedná o interakci obou činitelů – vnitřních i vnějších. Vnější pohnutka může však vyvolávat lidské jednání jen v tom případě, že vyvolá nějakou vnitřní pohnutku. Tato vnitřní pohnutka jednání se nazývá motiv, navazující na dřívější zkušenost nebo způsob jednání, který poskytl nějaké uspokojení. 1

1.1 Teorie motivace

Teorie, jako jediné obecné popsání všech možných aspektů dané oblasti zkoumání, v případě motivace neexistuje. Odborníci se shodují pouze na velmi omezených zobecněních, která se mohou využít v praxi. „V klinicko-psychologické praxi, v psychologii řízení sociálních systémů organizace a v jiných oborech aplikované psychologie je koncept motivace nepostradatelný, protože umožňuje chápat psychologické důvody lidského chování, a tak je do jisté míry v žádoucím

1

NAKONEČNÝ, Milan. Motivace chování. Praha: Triton, 2014. ISBN 978-80-7387-830-6,

str. 15

6

smyslu usměrňovat či měnit.“ 2 Teorie motivace jsou spojovány v psychologii na jedné straně s teoriemi učení, a to protože motivace učení podmiňuje, a na straně druhé s teoriemi osobnosti. Jsou to hlediska, která rozdělují psychologii na analytickou a syntetickou neboli procesuální a dispoziční. Přehled základních teorií motivace je přejat od M. Nakonečného (1996) 3.

1.1.1 Psychoanalytická teorie motivace - Sigmund Freud Na Freudovu psychoanalytickou teorii měl velký vliv darwinismus a také H. von Helmholtz se svým mechanickým přístupem k fyziologii, teorie ale vychází především z psychiatrické praxe autora. Tato teorie předpokládá, že lidská podstata vychází z pudů, a tudíž se v duševním životě člověka protlačují nevědomé tendence a touha po slasti. Podle Freuda jsou pudy v rozporu s realitou a nutností přizpůsobit se společensky uznávanému chování. Pudy, realita společnosti a osobní morálka, to jsou tři základní pilíře vnitřního rozporu člověka. Pudy v sobě člověk má od narození, ale osobní morálka není člověku vrozená, člověk si ji během života osvojuje pomocí norem, které vznikaly v historii, a realita společnosti je daná, člověk se do ní narodí. Pro shrnutí Freud tedy předpokládá, že člověk v sobě má id zastupující pudy, ego reprezentující morálku společnosti a superego neboli nadjá, jakožto osobní morálku. Ve Freudově teorii hraje velkou roli energie a její vyváženost či její zadržování. Energie, která se neuvolní uspokojením ve vztahu k objektu, je po zadržování uvolněna jiným způsobem, například fantazií či sublimací původní tendence. Realita společnosti a morálka brání této energii uvolnit se a úkolem ega je zprostředkovat schůdnou cestu uvolnění této energie s takovou osobní morálkou, aby bylo společensky přijatelné. Freud rozlišoval dva základní typy pudů, pud po životě – eros a pud po smrti – thanatos. Pud po životě se projevuje jako získávání slasti, zachování sebe sama, který se projevuje především v sexualitě. Druhý pud je pud destruktivní nebo sebedestruktivní, jeho charakteristickým rysem je na sebe či na venek zaměřená NAKONEČNÝ, Milan, Motivace lidského chování. Praha: Akademie věd ČR, 1997. ISBN 80-200-0592-7, str. 148 3 NAKONEČNÝ, Milan. Motivace chování. Praha: Triton, 2014. ISBN 978-80-7387-830-6, str. 149-167 2

7

agresivita. Tyto dva pudy by se tedy měly vyrovnávat. Freudovi je vyčítáno, že zdroj všech neuróz vidí ve frustrované sexualitě. Autor této teorie však pojímá sexualitu velmi široce, člověk podle Freuda prochází vývojem libida od orálních činností k análním a až v pubertě se zaměřuje na genitálie. Podstata člověka je neměnná již od pravěku, podle Freuda na dnešního člověka působí pračlověk se svým egocentrickým pudovým hédonismem. Pouze zábrany vytvořené v člověku samém brání pudům se projevit v celé šíři, jsou to jen masky, které se snadno strhnou a ukazují animální povahu člověka. Vědomí je jen malá část lidské mentality, která obsahuje i podvědomí, a dále nevědomí. Energie proudící z nevědomí se v podvědomí transformuje na jinou, takovou, která je společností uznávaná. Vnitřní konflikty se tak mohou dostávat na povrch v podobě přeřeknutí, přehmátnutí či zapomenutí, vyjadřující jakési kompromisy mezi těmito konflikty. Podle Freudovy psychoanalytické teorie je tedy veškerá motivace pudová, ať už pro uspokojení slasti či destruktivních tendencí. 4

1.1.2 Behavioristická teorie motivace – C. L. Hull, I. P. Pavlov, N. E. Miller Zpočátku vycházel behavioristický přístup pouze z výzkumu chování laboratorních zvířat, z té doby pochází také pojem drive. Behavioristé jako I. P. Pavlov a G. A. Kelly odmítají pojem motivace a vnímají ho jako nadbytečný pojem. Drive je proces energetizace chování, což představuje behavioristické pojetí motivace. Pro behavioristy je klíčové, aby se pozorované dalo měřit, také pracují s přesně definovatelnými pojmy, které představují kontrolovatelné jevy. Drive výstižně popisuje změny intenzity chování. Behavioristé později rozlišili čtyři primární (neboli vrozené) popudy: hlad, žízeň, sex a bolest. Činnosti či objekty uspokojení byly nazývány primárními zpevňovači, redukcí se popud pak přemění v podmínku učení. Kritikové beahavioristů vyvrací pojetí popudu jako funkce v učení, které nemusí být spojené s uspokojením popudu. Po delší době přišel C. L. Hull 4

HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, s. 148

8

s přepracovaným původním konceptem a zavedl nový pojem sekundární motivační systém, který je souborem naučených popudů, objevených N. E. Millerem. Hull dále popsal sekundární zdroje popudu, popudem zde autor míní naučenou emocionální reakci. Hullova teorie je překonaná a jeho žáci se již zabývali více motivací jako produktem učení, jiní vyzdvihují a rozvíjejí Hullovu teorii zpevnění (Spence). 5

1.1.3 Humanistická teorie motivace- Maslow, Rogers Třetí směr teorie motivace vznikl po krizi behaviorismu na počátku padesátých let. Pojem humanistický zde vyjadřuje uskutečňování lidského potenciálu, pro tuto teorii je také charakteristický antropocentrizmus. Humanistická psychologie se snaží srovnávat psychologii s problémy společnosti, a tím se stává intelektualisticky abstraktní a je plná paradoxů, nicméně vystihuje současné pojetí humanizace společnosti. Maslow přišel s teorií hierarchie potřeb, kde za klíčový pojem považuje seberealizaci a sebeaktualizaci člověka. Potřeby rozlišuje na nižší deficitní potřeby a na vývojově vyšší potřeby růstu, které vedou až k seberealizaci. Dosud se nenašel nikdo, kdo by popsal motivaci jiným než subjektivním způsobem, tvrdí Maslow. Podle něj je základní vrozená povaha člověka taková, že pokud uspokojí své deficitní potřeby, tedy je zdráv, je existenčně zabezpečen, má pak tendenci uspokojovat další potřeby, transcendovat svou situaci a zaměřit se na své tvořivé schopnosti. Zdrojem těchto potřeb jsou kulturní hodnoty, Maslow tento druh transcendence popisuje jako metapotřeby, které značí lidskou potřebu růstu. Člověk má dvě základní potřeby - jistoty a růstu, podle Maslowa je mezi nimi základní rozpor, který se odehrává v každé situaci po celý život člověka, kde musí volit mezi radostí jistoty a růstu, mezi závislostí a nezávislostí, regresí a pokrokem. Obě potřeby, jak jistota tak růst, s sebou přináší radosti i úzkosti, tyto potřeby představují síly, které člověka táhnou dopředu, nebo dozadu a je zapotřebí obou sil. Na jednu stranu člověka brzdí síla jistoty, která ho ochraňuje, drží v pohotovosti, na druhou stranu existuje síla růstu, která ho žene do extrémních situací a vede 5

HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, s. 154

9

k seberealizaci a uspokojení ze sebe samého. Podmínkou sebeaktualizace či seberealizace je však schopnost rozlišovat od sebe chování vedoucí k růstu a chování, které vede k regresi. Podle Maslowa jsou zde další dvě potřeby, a to ocenění sama sebe a ocenění druhými, S těmito potřebami jsou spojeny základní otázky: „Kým jsem?“ a „Jak mohu být sám sebou?“ 6 Plný život podle autora teorie znamená poznávat skrze své cizí já důvěru ve vlastní organismus, proto kritériem duševního zdraví je vyváženost sebepojetí a zkušeností organismu. Naproti tomu stojí i přizpůsobení se cizím hodnotám a závislost na ocenění druhými. 7

1.2 Další motivy lidského jednání

V předchozí kapitole byly popsány psychologické přístupy k motivaci, tedy způsob nahlížení na motivaci z pohledu psychologie. V této kapitole popisuji, jaké druhy motivů byly kdy popsány a jak spolu souvisejí. Kapitola pojednává o motivech základních, jako jsou instinkty a emoce, dále přechází k cílům a postojům, které jsou motivy vyššími, dalším může být rozlišení na primární a sekundární motivy. V této kapitole vycházím z knihy od M. Homoly- Motivace lidského chování. 8

Instinkty Prvními zkoumanými motivy na zvířatech byly instinkty, kde hlavní roli hraje vrozená struktura, která se zkoumá především pozorováním. „Instinkty jsou způsoby chování, jehož základní rysy, příznačné pro jednotlivé druhy, jsou stálé a stejné u jedinců téhož druhu.“ 9 Dále Homola popisuje, že pro instinkty je charakteristické, že se řídí biologickými potřebami organismu, mají tedy biologický smysl, motivaci a projevují se ve stereotypních aktech. Podle Homoly existují dvě koncepce v teoriích motivace spojené s instinkty: 1) Cílová koncepce, kde je instinkt pouze zbytek účelového, cíleného chování, instinkt je v podstatě předchůdce inteligence 6

NAKONEČNÝ, Milan. Motivace chování. Praha: Triton, 2014. ISBN 978-80-7387-830-6,

str. 167 7

HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, s. 185 - 188 HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, 359 s. 9 HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, s. 40 8

10

v evoluci, skrze něj jsou uspokojovány základní potřeby. 2) Mechanická koncepce, kde se instinkt přetváří na reflexy a tropismy10, organismus je zde chápán, jako stroj používající jen reflexy, tropismy a jejich série. U instinktů však nemůže jít o strojové jednání, instinkty mají biologickou motivaci a slouží především k přizpůsobení se prostředí, ve kterém člověk žije, ano instinkty jsou vrozené, ale také se během evoluce dle prostředí mění. Dnešní lidé nemají všechny instinkty stejné, jako lidé před několika tisíci či miliony lety. Homola uvádí teorie motivace, založené na instinktech, například klasické teorie Freudova a McDougallova. Obě mají v podstatě stejné principy, na kterých se zakládají. Homola popisuje znaky spojující tyto dvě teorie, instinkt je pro ně základní energií pro lidské chování a podle obou autorů z něj vyplývají všechny formy projevu člověka. Na jedné straně Freud a jeho představa id, pojmenování zástupce či části podvědomí, obsahující základní instinkty a energii z nich proudící. Freud rozděluje instinkty na čtyři stránky – zdroj, tlak, směr a objekt. Naproti tomu stojí McDougall se schématem uzavřeného prostoru, ve kterém se stále uvolňuje plyn, který pohání motorický mechanismus organismu. Podstata obou teorií stojí na nějakém základním prvku, který je schopen dodávat energii chování či ji skladovat a uvolňovat. McDougall popisuje tři strany instinktu – poznávací, emoční a jednací. Přínos této teorie je v zahrnutí emocí do aspektů instinktů. Jak podle Freuda, tak podle McDogella je instinkty motivováno veškeré chování člověka, tyto instinkty jsou od pračlověka, který v člověku přebývá a podobají se zvířecím pudům, instinktům. Novější teorie o motivaci chování vycházejí z etologie, vědy o chování, jejíž poznatky čerpají především ze zkoumání chování zvířat, které po té aplikují na člověka.

Tropismus: směrovaný pohyb živého organismu vyvolaný vnějším impulsem (chemickými látkami, zemskou přitažlivostí, slunečním zářením, atd.), reagující na směr dokud podráždění přichází. Nepřímá citace z: ABZ.cz: slovník cizích slov - on-line hledání [online]. Česká republika, ©2006-2016 [cit. 2016-04-23]. Dostupné z: www.slovnik-cizich-slov.abz.cz 10

11

Emoce Některé teorie motivace podle Homoly předpokládají, že motivem jsou vždy emoce, tedy emoce dodávají energii i regulují chování. Síla motivu pak přímo závisí na intenzitě prožívané emoce, na trvání emočního procesu, na jeho frekvenci atd. Teorie Homola rozdělil na dva hlavní směry, podle toho, jak velkou úlohu v nich hrají emoce. Jeden směr teorií, které přisuzují emocím pouze funkci mobilizace energie, se nazývá aktivační teorie. Druhé teorie považují emoce za hlavní motivační kritérium, rozhoduje zde emoční kvalita příjemnosti a nepříjemnosti, jde o teorie hédonistické. Aktivační teorie emocí přisuzují emocím schopnost organizovat a posilovat chování,

odporují

tedy

běžným

definicím

emocí

jakožto

dezorganizující

prvky organismu. Základní rysy této teorie shrnují tyto body: „1) stimulace má senzorické i emoční účinky, 2) emoční (afektivní) vzrušení orientuje organismus k objektu stimulace (toto hledisko je již přechodem k hédonistickým teoriím), 3) afektivní procesy vedou k vývoji motivu, 4) síla získaného motivu koreluje s intenzitou, trváním a novostí dřívějšího afektivního vzrušení, 5) růst motivů je závislý nejen na učení, ale i na afektivním vzrušení, 6) zákon podmiňování platí i pro afektivní procesy, 7) afektivní procesy regulují chování ovlivňováním jeho volby (patří již do hédonistických teorií), 8) v hédonistickém pojetí působí princip maximalizace pozitivního a minimalizace negativního.“ 11 Poslední bod již vyjadřuje hédonistický přístup, přesto je v něm stále vidět přístup k emocím jako k mobilizátorům energie v organismu. Hédonistické teorie se zakládají na principu, že organismus vyhledává příjemné a vyhýbá se nepříjemnému. Jako nepříjemné se bere každé zesílení tenze (napětí, tlak) nebo drivu (nepříjemný stav napětí, aktivační činitel) a jejich redukce na příjemné. Předpokladem je, že každému organismu jsou příjemné a nepříjemné jiné stimuly a je motivován vyhledávat první a vyhýbat se druhým. Do hédonistických teorií patří i Freudova teorie o pudovém uspokojování slasti, tedy dosahování libosti. 11

HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, s. 112

12

Dále i Jung12 a jeho principy pojetí motivačního působení emocí se řadí do hédonistických teorií motivací, u jeho teorie jsou emoce jedním z kauzálních činitelů podmiňujících chování. Emocionální procesy mají tři vlastnosti, stránky 1) vzdálenost – pozitivní či negativní, 2) intenzita, 3) doba trvání. Všechny tři stránky mají hédonistické vlastnosti a to, že se mohou hodnotit od nejpříjemnějších (kladných) hodnot k nejnepříjemnějším (záporným) hodnotám. Emoční procesy se dají podle Homoly považovat za motivační, pokud splňují tyto podmínky: „1) jsou úzce spojeny s aktivací organismu, 2) regulují a řídí chování (např.

hédonistickým

principem

maximalizace pozitivního

a minimalizace

negativního), 3) mají specifickou úlohu v organizování souborů chování, tj. vedou k vytváření určitých způsobů chování nebo vyhodnocovacích dispozic, které se stávají relativně stálými determinanty chování. Řídící úloha afektivních procesů se pak vysvětluje tím, že determinují, zda se organismus naučí, nebo nenaučí určitému jednání.“ 13 Od emočních procesů se odvíjí i hodnotový systém člověka, výše hodnoty záleží na intenzitě a kvalitě prvotního emočního procesu. Homola vyvrací námitku o pouze dezorganizačním vlivu emocí na chování tím, že každá extrémní motivace působí stejně dezorganizačně. Pokud přesáhne síla emocí určitou hranici, začnou působit demotivačně. Autor knihy také zdůrazňuje, že emoce nemohou být jediným zdrojem motivace chování, protože některé lidské jednání je bez afektu, bez emocí, musí tedy existovat i další motivační prvky. Emoce se nemůže stát cílem, na rozdíl od motivu, ale může se stát motivačním prvkem, při překonávání překážek na cestě za cílem, (např. když člověk má při řešení překážky k cíli vztek, může mu znemožnit překonat překážku, nebo naopak může motivovat a pomůže ji člověku překonat).

Carl Gustav Jung byl švýcarský lékař a psychoterapeut žijící v letech 1875 – 1961, byl žákem a později kritikem Sigmunda Freuda. Je zakladatelem analytické psychologie. Jeho největší přínos pro psychologii spočívá s nové interpretaci lidské psychiky z pohledu snů, mytologie a umění. Nepřímá citace z: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. San francisco, 2016 [cit. 2016-04-23]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Gustav_Jung 13 HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977 s. 119 12

13

Primární a sekundární motivy Klasifikace na primární a sekundární motivy je nejběžnější, lze však mluvit i o potřebách, což je již v širším slova smyslu. Používají se i jiné termíny k označení primárních a sekundárních motivů, například organické a duševní (sociální), viscerogenní a psychogenní potřeby, biogenní a sociální či materiální a kulturní motivy. Existují dvě kritéria, podle nichž jsou motivy děleny na primární a sekundární. Prvním je fyziologické hledisko, kde primární motivy jsou založeny na fyziologických dějích v organismu. Druhým hlediskem je srovnávací psychologie, kde jsou primární motivy spojené s vyššími živočichy. Sekundárními motivy jsou v obou případech pak všechny ostatní motivy. Přestože se většina odborníků shoduje v rozdělení na primární a sekundární motivy, vznikají značné rozdíly mezi jejich názory na mechanismy vzniku či formy vzájemné závislosti těchto typů motivů. Homola představuje stručný přehled jednotlivých přístupů ke vzniku primárních a sekundárních potřeb. 1) Behavioristé tvrdí, že sekundární motivy vznikají podmiňováním - tím, že sekundární motiv je v podstatě naučená odpověď, téměř nezávislá na primární potřebě. 2) V psychoanalýze má na svědomí vznik sekundárního motivu přenášení katexe 14. 3) Další názor (např. Murphy) je, že sekundární motiv je jen kanalizací primárního motivu. 4) Allport naopak staví sekundární motivy, jako naprosto samostatné. 5) Někteří odborníci považují určité motivy za vrozené, zatímco jiní tytéž motivy považují za sekundární. 6) U hédonistických teorií se všechny motivy považují za získané na základě emočního posilování. 7) Posledním přístupem ze jmenovaných je přístup autorů vysvětlujících vznik sekundárních motivů opět pomocí podmiňování, ale s velkým důrazem na jejich vznik a rozvoj v rámci sociální interakce. Těchto sedm stanovisek lze shrnout do tří základních skupin. 1) Instinktová – sekundární motivy popírají a považují je za vrozené, tedy primární. Tato skupina stanovisek vychází z řady výzkumů na primátech a lidech, které ukazují, že vždy se projeví potřeby: stimulace, informovanosti, znalosti, porozumění, explorace, orientační reakce atd. Zastánce této teorie byl také I. P. Pavlov, Skinner a další. Někteří autoři tvrdili, že potřeba sociálního kontaktu, statusu, souhlasu druhých je primární potřebou. Podle Homoly se dnes 14

Katexe – uvolnění psychické energie

14

instinktová teorie sociálně podmíněných potřeb zamítá. Většina odborníků zastává názor, že tyto motivy nejsou vrozené, ale získané. 2) Druhé stanovisko se opírá o svébytnost

nefyziologických

motivů, a zároveň

neuznává jejich

vrozenou

(instinktivní) povahu. Psychologové této skupiny považují motivy za vytvořené vlivem sociálního prostředí, za naučené, motivy podle nich nemají vztah k fyziologickým potřebám, ba naopak, mohou s nimi být i v konfliktu. 3) Genetická skupina je nejpočetněji zastoupená a určitým způsobem vztahuje sekundární motivy k primárním, tedy k fyziologickým potřebám. Podle této teorie jsou odvozené od biologických potřeb i všechny nefyziologické motivy. Ty motivy, které jsou evidentně nefyziologické, se vysvětlují tím, že se vyvíjejí jako asociace nebo nástroje primárně fyziologických cílů. Zásadní argument je: „že něco, co je instrumentální v dosahování

primárního

uspokojení

nebo

co

je

asociováno

s primárním

uspokojením v minulosti, získává posilující nebo dominující vlastnosti, a tak se může stát cílem.“ 15 Situace, které si člověk spojí s primárním uspokojením v minulosti, nabývají schopnosti motivovat chování člověka. Sekundární motivy pak nabývají účinnosti pomocí učení, proto jsou teorie, zastávající tento názor, nazývaný teoriemi učení. K pojmu motivace existuje, jak je vidět výše, mnoho teoretických přístupů, které z různých pohledů interpretují lidské chování, ať už jako především nebo převážně biologicky, psychicky nebo sociálně podmíněné, a vysvětlují proč, za jakým účelem, s jakým motivem se mohou lidé nějak chovat. Shrnutí teoretických přístupů k motivacím lidského chování je v této práci důležité pro to, jak rozumět zásadnímu rozhodnutí člověka věnovat se dobrovolně činnosti, která je pomocí druhým lidem bez očekávání jakékoli odměny, a volbě i způsobu jejího následného vykonávání. Pro tuto práci s tématem motivace dobrovolníků jsem si zvolila teorii učení, nahlížející na motivaci z hlediska uspokojování primárních a sekundárních potřeb. V tomto přístupu jsou zohledněny i potřeby sociální a kulturní. Dobrovolníků předpokládám, že se budou týkat především potřeby - uznání, sounáležitost, altruismus, pomoc druhým, potřeba někam patřit a další.

15

HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977 s. 96

15

2. Dobrovolnictví Následující kapitola vykládá druhý díl tématu této práce, jedná se o teoretickou charakteristiku dobrovolnictví. Kapitola zachycuje základní termíny užívané ve spojitosti s dobrovolnictvím, dále rozlišuje typy dobrovolnictví, popisuje také práci a přístup k dobrovolníkům v organizaci. Z této kapitoly získávám mnoho informací z přístupu k dobrovolníkům i z obecného vymezení dobrovolníka pro závěrečnou kapitolu. Kdo je považován za dobrovolníka a splňuje tedy požadavky jeho mezinárodně uznávané charakteristiky? „Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti.“ 16 Kde je hranice mezi dobrovolníkem a mezi občanskou dobrovolnou výpomocí? Dobrovolník má vymezenou svou roli ve vztahu s příjemcem pomoci, ten se na dobrovolníka v dohodnutém časovém rámci může spolehnout. Na dobrovolníka jsou kladeny nároky podobné, jako na placené zaměstnance, proto je jejich spolehlivosti připisován velký důraz. Slovník sociální práce od O. Matouška vymezuje dobrovolnictví tak, že: „dobrovolnictví je neplacená a nekariérní činnost, kterou lidé provádějí proto, aby pomohli svým bližním, komunitě nebo společnosti.“ 17 Matoušek se ve svém Slovníku sociální práce zmiňuje o dobrovolnících, kdo tuto skupinu tvoří: u nás v České republice jsou to převážně studenti, kdežto v zahraničí se často rekrutují dobrovolníci z řad nezaměstnaných lidí, žen v domácnosti či lidí v důchodu. Přestože dobrovolníci dělají svou činnost bez nároku na odměnu, je povinností organizace sdružující dobrovolníky, aby předešla jejich možnému stresu, vyplývajícímu z dané činnosti a nabízela jiné odměny než finanční, specifikuje dále Matoušek. Podle Slovníku je jednou z nejlepších forem nefinanční odměny projev uznání někým, kdo má v očích dobrovolníků vysokou prestiž.

TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002, ISBN: 80-7178-514-8. s. 35 17 MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Praha, Portál, 2008, ISBN: 978-80-7367368-0 16

16

2.1 Terminologie Některé pojmy znějí podobně, je proto dobré jejich vymezení, ujasnění. V první řadě jsou to obecnější pojmy jako dobročinost či filantropie, dárcovství a dobrovolnictví. Dále kapitola vymezuje užší, konkrétnější pojmy – občanská výpomoc, dobrovolnictví vzájemně prospěšné a dobrovolnictví veřejně prospěšné, vysvětluje také rozdíl mezi nejčastěji zaměňovanými adjektivy - dobrovolné a dobrovolnické. Nad pojmem dobrovolnictví se tyčí pojem dobročinnost, jinak se dá říci i filantropie. Filantropie se ve slovníku cizích slov popisuje jako „lidumilnost, dobročinnost, pomoc sociálně slabým.“ 18 V této práci budu používat výhradně pojem dobročinnost. Dobročinnost patří mezi základní občanské ctnosti, které u nás vycházejí z tradic křesťanské i původní židovské morálky. Dobročinnost má dvě formy, dárcovství a dobrovolnictví. Rozdíly mezi nimi jsou zejména v tom, čím a jakým způsobem je pomáháno. Dárcovská forma dobročinnosti se vyznačuje dary peněžními či nepeněžitými, určenými přímo potřebným či v rámci veřejných sbírek a prostřednictvím nadací. Naopak u dobrovolnictví je tou pomocí přímo člověk ve své fyzické podobě, jeho čas a energie, nápady, aktivity, osobnost, atd. Dobrovolnictví se odehrává na několika úrovních, první a nejnižší úroveň je ta, kterou zná každý člověk, občanská výpomoc, někdy se říká i sousedská výpomoc. Tato dobročinnost se mnohdy ani nenazývá dobročinností, protože je to vzájemná výpomoc v rodině, mezi známými či sousedy a funguje vlastně principiálně jako naturální směna služeb či zboží. Další úroveň je dobrovolnictví vzájemně prospěšné a nazývá se tak činnost v místní komunitě, ve farnosti, obci, sportovního klubu atd. Mezi těmito typy dobrovolnictví jsou jen neurčité hranice, a často se ani rozlišit nedají. Mají však společné rysy: spontánnost a neočekávání finanční odměny. Dobrovolnictví, které většinou organizují nevládní neziskové organizace, které je asi nejznámějším typem dobrovolnictví, se nazývá veřejně prospěšné dobrovolnictví, hlavním znakem je právě profesionální organizovanost bez toho, aby ztrácelo svou spontaneitu. Je organizováno především proto, aby příjemce dobrovolné pomoci se na ni mohl spolehnout.

18

KOLEKTIV, Slovník cizích slov. Praha: Encyklopedický dům, 1998

17

V rámci pojmů dobrovolnictví je velmi důležité držet se terminologie ohledně praxe dobrovolnictví. Pokud se bude nazývat dobrovolnou prací, je to v rozporu s definicí dobrovolnictví. Práce podle zákona je činností, za kterou náleží patřičná odměna, výdělek je pak spojený s daňovými a pojistnými povinnostmi. Proto se používá v dobrovolnické terminologii dobrovolná činnost či služba. Další pojmy, které se snadno zaměňují, jsou dobrovolnický a dobrovolný. Dobrovolnické

organizace

jsou

organizace,

které

se

zabývají

převážně

organizováním dobrovolné činnosti, například to jsou organizace INEX, VOLONTÉ, atd. Naopak dobrovolné organizace, pracující na principu dobrovolnosti, využívají dobrovolníky i v činnosti své organizace, například Hnutí DUHA, YMCA, Skaut či Pionýr. 19

2.2 Typy dobrovolné činnosti

Dobrovolnictví se podle slovníku sociální práce dá dělit na vzájemně prospěšné a veřejně prospěšné. Vzájemně prospěšné dobrovolnictví se odehrává v zájmových skupinách, kde lidé sdílejí osobní zájmy, naproti tomu veřejně prospěšné dobrovolnictví se vyznačuje poskytnutím části času a vlastních zkušeností, dovedností pro veřejně prospěšnou činnost. Činnost, kterou dobrovolník vykonává, může být formální, kdy uzavírá smlouvu s agenturou, prochází zaškolením, je supervidován a jeho činnost je hodnocena. Nebo může být dobrovolná činnost neformální, kde vztah s organizátorem je neformální, zakládá se převážně na osobních kontaktech a domluvách, tzv. model komunitní, převládající v Evropě. V neformálním modelu dobrovolnictví se sdružují dobrovolníci například v rámci církví, ekologických sdružení, organizací mládeže atd… 20 Vedle toho Tošner a Sozanská ve své knize zmiňují různé pohledy na dobrovolné činnosti a jejich třídění. Podle historického vývoje rozlišují starší, výše zmíněný, evropský model dobrovolnictví – komunitní a vývojově mladší americký model – manažerský. Komunitní model se vyznačuje společenstvím dobrovolníků, TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 36-38 20 MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Praha, Portál, 2008, ISBN: 978-80-7367368-0 s. 49 19

18

kteří se setkávají spontánně v přirozeném prostředí na základě společných zájmů. Z některých komunit se pak stávávají dobrovolnická centra pracující profesionálně s určitou cílovou skupinou, přesto si drží komunitní charakteristiky a osobní, přátelské vztahy jsou zde základem. Druhý typ modelu – manažerský – funguje opačným směrem, sdružuje lidi, kteří mají zájem se angažovat v dobrovolné činnosti, vedení organizace se však skládá většinou z profesionálních pracovníků. Další možnost, jak charakterizovat dobrovolné činnosti, je hledisko „cesty, kterou se dobrovolník ubírá.“ 21 Jedna cesta vede „zdola nahoru“, kdy neformální skupina pracuje společně a vytvoří se z ní registrovaná nezisková organizace. Na druhou stranu „zvenčí dovnitř“ vede cesta strukturované organizace, v níž pracují profesionálové, kteří řídí nábor i činnost dobrovolníků. Také je možnost vnímat dobrovolnictví z hlediska časového vymezení, na jak dlouhou dobu se dobrovolník do činnosti zapojuje. Buď se dobrovolník zapojí jen jednorázově na příležitostných akcích, či dlouhodobě vypomáhá, to znamená pravidelně a opakovaně v určitý čas a po určitou dobu. Poslední možnost je dobrovolná služba, která je chápána, jako závazek se po nějakou dobu angažovat v dobrovolné činnosti většinou mimo svou zemi. Někdy se tato dobrovolná služba nazývá mise. Poslední rozdělení podle Tošnera a Sozanské, je dle role dobrovolníka, podrobněji o roli dobrovolníků v organizaci bude psáno v další kapitole, proto zde jen stručný přehled. Buď je na dobrovolnících přímo závislý chod organizace, nebo se dobrovolníci podílejí na činnostech spolu s profesionálními zaměstnanci. A třetí možnost je, že dobrovolnická činnost není pro organizaci nepostradatelná, jen pomáhá zkvalitňovat služby, které organizace poskytuje. 22

TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 38 21

TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 39-40 22

19

2.3 Dobrovolníci v organizaci

Tato kapitola probírá téma organizovaného dobrovolnictví, které funguje především ve větších organizacích, kde je to téměř nevyhnutelné, ale i v menších dobrovolných organizacích. Zkoumaného tématu se dotýká díky jinému pohledu na organizaci a koordinaci dobrovolníků v organizaci, než bude popisován v praktické části, lze tedy pohlížet na tuto kapitolu, jako na alternativní přístup k vedení dobrovolníků. Činnost dobrovolníka má jen málo omezení, mezi ně patří zásada, že by dobrovolníci neměli nahrazovat práci profesionálních pracovníků či dělat práci, do které se nikomu nechce. Dobrovolníci se dají rozdělit na dvě skupiny: na ty, kteří mají jasné, co chtějí v organizaci dělat a na ty, kteří to nevědí, ale chtějí tu a tam s něčím pomoci. 23 S těmi, kteří nevědí, s čím přesně chtějí v organizaci pomáhat, se pracuje hůře, snadno je odradí i malý neúspěch a nedá se s nimi pracovat pravidelně. Jejich pomoc se dá velmi snadno využívat v nárazových aktivitách, kam se mohou zapojit, a tím pomoci organizaci. U každé organizace, zabývající se dobrovolnictvím, se vyskytují oba typy dobrovolníků. Pro práci s dobrovolníky v organizaci je potřeba, aby se dobrovolníci měli na koho obrátit, aby je někdo koordinoval, zaučoval, tak nějak o ně celkově pečoval. Tuto funkci nazvali Tošner a Sozanská ve své knize koordinace dobrovolníků. Za kostru práce koordinátora dobrovolníků se dá považovat zajištění výběru dobrovolníků, dále výběru pro ně vhodných činností a zařazení dobrovolníků do chodu organizace. Koordinátor je průvodcem dobrovolníků v průběhu jejich spolupráce s organizací, je prostředníkem mezi organizací a dobrovolníky. Zajišťuje přípravu a vzdělávání dobrovolníků před i v průběhu výkonu dobrovolné činnosti. S prací koordinátora dobrovolníků jsou také spojeny administrativní povinnosti ohledně smluv s dobrovolníky či dohody o mlčenlivosti. Dohlíží nad plněním práv a povinností

dobrovolníků.

Funkci

koordinátora

může

obsadit

jak

jeden

z dobrovolníků, tak i řádný zaměstnanec, který si ke své profesi přibere tuto funkci, nebo koordinátorem může být i vedoucí organizace. Koordinátor by měl být součástí

TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 74 23

20

vedení organizace, pokud se jedná o větší organizaci, může mít k ruce několik asistentů. 24 Získávání dobrovolníků je nekončící, stále se opakující proces, který vyžaduje přizpůsobování se možnostem dobrovolníků. Pokud je program založen na dobrovolné činnosti studentů, je vhodné přizpůsobit harmonogram práce akademickému roku. S tím souvisí volba období, kdy je nejvhodnější dobrovolníky získávat. Pro mnoho lidí jsou letní prázdniny, tedy hranice akademického roku větším předělem než hranice kalendářního roku. Proto je často kladen důraz na získávání dobrovolníků právě v měsících září, říjen – na začátku školního roku, popřípadě leden, únor – začátek letního semestru, popřípadě kalendářního roku. Pro získávání dobrovolníků se nejčastěji používají tyto formy: - letáky, plakáty, vývěsky – je to často používaný však velmi málo úspěšný způsob - vysílání, tisk, média obecně – tato forma by měla být prioritou každé organizace, protože se informace dostanou přesně tam, kam potřebujete, jednak propagují činnost organizace a za druhé dochází k přímému kontaktu s potenciálními dobrovolníky - koncerty, výstavy, veletrhy – formy náborových akcí, kde je větší počet lidí, kteří mají pravděpodobně zájem o činnost organizace - spolupráce s dobrovolnickými centry – tato centra se v ČR objevují zatím jen ve vybraných větších městech, připravují se v nich projekty zaměřené na získávání dobrovolníků - návštěva vyučování či připravená náborová akce cílená přímo na studenty středních a vysokých škol - osobní kontakty – získávání dobrovolníků přes známé a příbuzné, tento způsob je časově náročný a brzy vyčerpá okruh potenciálních osob, ale je velmi efektivní, typický pro menší či začínající neziskové organizace. 25

TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 76-77 25 TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-514-8. s. 78 24

21

3. Specifika práce s dětmi a mládeží Tato kapitola mírně odbočuje od tématu práce, je však velmi obohacující pro praktickou část práce, která se zaměřuje na práci v dobrovolné organizaci pro děti a mládež, proto jsem ji zařadila do teoretické části, avšak jako samostatnou kapitolu. Kapitola definuje pojmy týkající se práce s dětmi a mládeží, dotýká se také právního rámce a bezpečnosti této dobrovolné činnosti. Kapitola je zde zařazena, aby souvislosti dobrovolné činnosti turistického oddílu Pochodeň byly kompletní i ze stránky právní a bezpečnostní. Jsou to aspekty, které také, mimo jiné, velmi ovlivňují motivaci vedoucích a jejich rozhodování při vykonávání dobrovolné činnosti. Pojem dítě je definován podle kontextu různě, jinak ho definuje občanské a rodinné právo, jakožto celoživotní rodinný poměr vůči rodičům, jinak trestní zákoník, kde je dítě kdokoli mladší osmnácti let. V zákoně o zaměstnanosti se hovoří o dítěti, jako o mladším patnácti let, případně starším patnácti let s nedokončenou povinnou školní docházkou. V zákoně o ochraně veřejného zdraví, kterým se řídí bezpečnost zotavovacích a jiných akcí pro děti, je definováno dítě jako osoba mladší patnácti let převzatá pod dozor fyzickými osobami, které jsou k tomu pověřeny pořádající osobou. 26 Práce s dětmi a mládeží obnáší dočasné převzetí části rodičovské odpovědnosti. „Rodičovská odpovědnost je souhrn práv a povinností: a) péči o zdraví dítěte, o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj b) při zastupování nezletilého dítěte c) při správě jeho jmění d) při důsledné ochraně zájmů dítěte, řízení jeho jednání a při dohledu nad ním, odpovídajícím stupni jeho vývoje e) rodiče mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj f) rodiče mají být svým osobním životem a chováním příkladem svým dětem g) dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat. KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 97880-87221-20-4 s. 32 26

22

h) rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není způsobilé i) žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi dítětem a rodiči nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů.“ Ze zákona o rodině je odpovědnost rodičů nadřazena odpovědnosti dětské organizace, státního orgánu, školy či oddílu. Aby se předcházelo nejasnostem v přebírání odpovědnosti, je možné si definovat již v přihlášce na danou akci, zda rodiče své děti svěřují dozoru či dohledu a v jakém rozsahu. Pokud však dítě podepisuje přihlášku samo, či přichází na akci samo bez přihlášky, organizace rodičovskou odpovědnost nepřebírá. Pokud kdokoli vykonává nad dítětem dohled, pak společně s dítětem odpovídá za jednání a důsledky jednání dítěte. Tato odpovědnost je částečně objektivní, to znamená, že odpovědnost dotyčný má, pokud neprokáže, že dohled nezanedbal. 27 Dále Kutý upozorňuje, že jeden vedoucí zvládne reálně uhlídat jen určitý počet dětí a jen určitou dobu, proto je potřeba na vícedenních akcích, aby na skupinu dětí byli minimálně dva vedoucí. Ve větších kolektivech se doporučuje rozdělit skupinu na menší družiny, oddíly, které budou více méně fungovat odděleně a samostatně, ideální počet dětí v takové družince je čtyři až osm dětí. V tomto počtu mají možnost vedoucí podnikat aktivity, které by byly pro větší kolektivy nemyslitelné, nebezpečné. Také je nutné, aby hlavní organizátor akce a alespoň jeden z dvojice vedoucích u družiny byl plnoletý. 28

KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 97880-87221-20-4 s. 33 27

KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 97880-87221-20-4 s. 39 28

23

3.1 Právní rámec a bezpečnost práce s dětmi a mládeží

Předpisy zahrnující právní ohraničení bezpečnosti práce s dětmi a mládeží vycházejí ze základních lidských hodnot vyjádřených již v mnoha deklaracích, jako například: Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakty o právech, Úmluva o právech dítěte, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Listina základních práv a svobod a další. V této době neexistuje v České republice žádná „speciální jednotná a obecně závazná právní úprava bezpečnosti práce s kolektivy dětí a mládeže a jejich ochrany před škodlivými vlivy v oblasti dobrovolné činnosti.“ 29 Bezpečnost práce s dětmi a mládeží předepisuje především trestní zákon, zákon o přestupcích, zákon o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, zákon o ochraně veřejného zdraví, zákon o dobrovolnické službě, zákon o rodině a v neposlední řadě zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Proškolení členů organizace o bezpečnosti práce se zajišťuje při vstupu do organizace. Pravidla pro proškolení bezpečnosti práce s dětmi a mládeží v dané organizaci si vytváří organizace sama. Dále probíhá školení opakovaně, každé tři roky u statutárního zástupce organizace, pro vedoucí dětských kolektivů je doporučováno toto školení opakovat častěji, aspoň každé dva roky. Také se doporučuje nejméně jednou za rok školit i samotné členy těchto kolektivů. Zákonem je tedy stanoveno, že školení musí probíhat, četnost a náplň školení si však určuje organizace sama. 30 Způsobilost pracovníků pro činnost v organizaci se skládá především: 31 1) z fyzického zdraví (pracovník je schopen z hlediska kondice a pozornosti dohlížet na děti, stačí svěřeným dětem, popřípadě fyzicky zvládne jinou činnost, ke které má být pověřen), dále pracovník není nosičem nemoci, kterou by mohl ostatní ohrozit. Pokud pracovník pracuje s jídlem, musí mít speciální posudek zdravotní průkaz. KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 97880-87221-20-4 s. 33 30 KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 97880-87221-20-4 s. 7-8 31 KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 97880-87221-20-4 s. 24 29

24

2) z psychického zdraví (pracovník netrpí duševní poruchou nebo poruchou chování, která by mohla ohrozit zejména děti) 3) ze schopností, psychických a morálních vlastností potřebných k činnosti. 4) pracovník musí být řádně proškolen, odborně kvalifikován a měl by umět základy první pomoci.

4. Turistický oddíl jako dobrovolná organizace Kapitola vytváří náhled do oddílu Pochodeň, aby bylo možno pochopit dnešní situaci v kontextu jeho historie a fungování. Tato kapitola je v práci zařazena, aby bylo zřejmé, v jaké pozici a situaci se nacházejí nyní respondenti dotazníkového šetření. Text je převzat z oddílového zápisníku, který získá každé dítě, které je nové a poprvé se vydá s oddílem na celooddílovou výpravu. V zápisníku je popisována jak historie, charakteristické rysy oddílu, tradice, hesla, tak i ideály pionýra a fungování oddílu. Zápisník si každé dítě vozí stále s sebou, protože se v něm nachází i mnoho důležitých informací a rad především co si balit s sebou na výpravy, jak se staví stan či rozdělává oheň. Z oddílového zápisníku: „Oddíl Pochodeň byl založen 1. 1. 1967 na Krvavé Kótě skupinkou několika chlapců pod vedením Milana Kofláka.“ 32 Oddíl byl nejprve chlapecký, teprve později se začala do činnosti zapojovat i děvčata, a oddíl se také postupně stal věkově prostupným. Po několika letech působení začal oddíl pořádat své tábory, nejprve v okolí Unhoště, později i po celém území Československa. Záhy po založení oddílu narostl počet členů tak, že se muselo přejít na družinový systém práce, který funguje dodnes. Dokonce byl oddíl natolik rozrostlý, okolo dvě stě členů, že působil i v několika přilehlých obcích. „Milan Koflák vedl oddíl až do roku 1983, kdy ho vystřídal Petr Froněk.“

32

KOLEKTIV autorů, Oddílový zápisník, Pochodeň Unhošť, 2. Doplněné vydání, 2007. s. 7

25

Po listopadu 1989 řešil oddíl otázku, jak pokračovat dál, v Československu v té době obnovila svou činnost celá řada organizací pro děti a mládež. V roce 1990 se vedení oddílu rozhodlo přihlásit se k nově vzniklé organizaci Pionýr, která svým zaměřením i programem oddílu nejvíce vyhovovala. „Jméno Pochodeň si oddíl vypůjčil od partyzánského oddílu ΦΑΚΕΛ, který působil ke konci 2. Světové války na Brdech a podílel se na osvobozování naší vlasti.“ 33 Název Pochodeň má pro oddíl i vedlejší symboliku, kterou vystihuje heslo: Vicissim traditur – Po řadě se odevzdává. Oddílové heslo zní: Jeden za všechny, všichni za jednoho! Vyjadřuje hlavní hodnoty oddílu Pochodeň - vzájemnou pomoc a přátelství. Jelikož je oddíl Pochodeň členem Pionýru, má společné zásady a zvyklosti, kterými se řídí. Všichni členové oddílu se řídí Pionýrskými ideály: –„ Pravda – Pionýr chrání pravdu a plní dané slovo, k tomu se pojí i upřímnost a poctivost, ať v konání či při hře. – Poznání – Pionýr je pracovitý, učí se, poznává sám sebe, objevuje krásu a dobro, osvojuje si vědění, znalosti a dovednosti. – Přátelství – Pionýr je přítelem všech dětí, poznává názory druhých a přemýšlí o nich, chrání přátelství, dopřává sluchu druhým, je ohleduplný a kamarádský. – Pomoc - Pionýr je statečný a kamarádský, pomáhá ostatním, pomáhá nezištně a z přesvědčení, chrání bezbranné a slabší a pomáhá jim, zastává se utlačovaných, rozvíjí solidaritu se strádajícími a trpícími dětmi všech kontinentů. – Překonání – Pionýr je čestný a spravedlivý, překonává sám sebe, své špatné vlastnosti a návyky, učí se ovládat sám sebe, je tělesně zdatný, je statečný ve slovech i činech, překonává překážky. – Příroda – Pionýr chrání přírodu a život na Zemi, objevuje krásu a tajemství přírody, učí se žít v souladu s přírodou. – Paměť – pionýr zná svou zem, pamatuje osud a odkazy svého národa, chrání památky minulosti, poznává dějiny lidstva.“ 34 V posledních letech se ustálil model vedení družin pokud možno ve třech vedoucích a instruktorech, z nichž je alespoň jedna dívka. Družiny jsou v oddíle čtyři, KOLEKTIV autorů, Oddílový zápisník, Pochodeň Unhošť, 2. Doplněné vydání, 2007. s. 8 KOLEKTIV autorů, Oddílový zápisník, Pochodeň Unhošť, 2. Doplněné vydání, 2007. s. 12-13 33 34

26

pojmenované podle barev. Nyní je složení od nejmladších Modrá družina, Žlutá družina, Červená družina a Zelená družina. Aktivních vedoucích je tedy celkově okolo dvaceti. Družina mívá okolo patnácti dětí, čím jsou však družiny starší, tím jsou méně početné, děti v průběhu let odcházejí, ale jen výjimečně přicházejí. Družiny se scházejí každý týden na dvě hodiny, jako družina pak spolu jezdí na družinové táboření, v létě pod stan a v zimě do ubytovacích zařízení. Celý oddíl, tedy všechny družiny se svými vedoucími, k nimž se připojují i ti vedoucí, kteří zrovna nemají na starosti žádnou družinu, jezdí na výpravy do vnitřních prostor a tábořit pod stan. Těchto celooddílových akcí bývá pět za školní rok. V létě během velkých prázdnin jezdí oddíl na dva tábory, jeden pro menší děti - týdenní stálý tábor ve stanech s podsadou, a druhý - putovní tábor na čtrnáct dní pro starší děti. V nedávné době se ujal i třetí typ tábora, a to kočovný tábor, který je putovním táborem pro menší děti, je snazší v množství věcí, které si děti s sebou nesou a v počtu kilometrů, které ujdou. Také tento tábor, stejně jako stálý tábor, je jen na jeden týden. Kočovný tábor se stálým táborem se v průběhu let střídají, podle možností vedoucích, které je organizují.

5. Motivace dobrovolnictví V předešlé kapitole byla popsána historie a obecně nastíněné fungování organizace, nyní se zaměřuji na reflexi vlastní zkušenosti. Kapitola motivace dobrovolnictví je v podstatě úvodem do praktické části této práce, uvádí, co pro motivaci dobrovolnictví je důležité a jaká rozhodnutí dobrovolnictví obnáší. V dalších podkapitolách popisuji vlastní zkušenosti s oddíly a tábory od svého dětství do dospělosti a svou motivaci k dobrovolné činnosti v oddíle Pochodeň. Než se někdo rozhodne stát se vedoucím skupiny dětí a mládeže, měl by se zamyslet nad tím, z jakých důvodů o tuto činnost má zájem. Zpravidla to nebude jen jeden důvod, ale celá řada, tyto důvody by si měl dotyčný zvážit oproti rizikům, povinnostem a odpovědnosti, kterou obnáší práce s dětmi především v jeho volném čase. Měl by se zamyslet nad tím, zda se mu tyto pomyslné váhy nepřevažují na stranu povinností a odpovědnosti, v tom případě je na místě se zamyslet nad tím, zda

27

je to ten pravý směr a cíl, kde se seberealizovat. Odpovědnost za děti a mládež v takovéto skupině nenese vedoucí jen za fyzické zdraví a bezpečnost, ale i za jejich psychosociální rozvoj. Znamená to, že vedoucí je pro děti vzorem, předává jim hodnoty, podílí se na utváření nového člověka a předurčuje směr jeho dalšího života. Vedoucí je vzorem pro děti, jak v dobrých a příkladných vlastnostech, tak i v těch špatných návycích a vzorcích jednání. 35

5.1 Má vlastní motivace a cesta k dobrovolné činnosti v turistickém oddíle

Má vlastní zkušenost vysvětluje, co mě vedlo k výběru tohoto tématu pro absolventskou práci a jak jsem postupovala při plánování a vymýšlení cíle práce. Formulace mé vlastní motivace k dobrovolné práci dala vzniknout předpokladu (hypotéze) o motivaci ostatních vedoucích. Tento předpoklad, tedy mé domněnky a návrhy na změny, jsou základem později vytvořeného dotazníku. Tento text vznikal před zahájením tvorby práce i dotazníkového šetření. Od svých pěti let, kdy jsem byla poprvé na táboře, jsem jezdila na letní tábory každý rok, někdy i dvakrát během prázdnin. Tábory mě bavily, bála jsem se nočních bojových her, ale přes den se mi program líbil. Jezdili jsme se sourozenci dohromady, což bylo dobré, že jsme byli spolu, ale nemuseli jsme trávit čas pořád společně. Prvních asi pět let jsme jezdili na LT Střela, od města Buštěhrad blízko Kladna, kam jezdil bratr našeho souseda, v té době ještě jako instruktor. S ním jsme nadále jezdili na různé tábory, které on organizoval nebo se jich účastnil. Dvakrát jsme také byli na táboře s výukou angličtiny, který byl v chatkách, ne ve stanech s podsadou, jak jsme byli zvyklí. Poslední místo, kam jsme nějakou dobu jezdili na tábory, bylo u Kačležského rybníka v Jižních Čechách, kde jsem byla i poprvé jako instruktor. U těchto táborů byl „náš vedoucí z dětství“ hlavním vedoucím. Zde jsem se poprvé účastnila příprav na tábor a byla jsem překvapená, kolik se toho musí udělat před tím, než se vyjede na tábor. Mohla jsem pozorovat fungování asi KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 97880-87221-20-4 s. 37 35

28

desetičlenného týmu při organizaci programu na dva týdny. Nakonec to na táboře vypadalo trochu jinak, než si to všichni plánovali. Druhá paralelní zkušenost s dobrovolnictvím je zkušenost s turistickým oddílem, kam jsem chodila asi pět let. Bohužel jsem k oddílu přišla až v jedenácti letech, když jsem byla na osmiletém gymnáziu v Kladně. Tato zkušenost je mi velmi drahá, protože dokážu ocenit, jaký má oddíl vliv na dítě v pubertě. Byl to můj největší zájem, jaký jsem v pubertě měla. Parta, která v oddíle byla, mě bavila a já se těšila na každou víkendovou akci. Zlomový bod nastal, když se vedoucí oddílu rozhodli, že mě přijmou jako člena oddílu. Přijímání, jak tomu říkali, bylo formou rituálu, při kterém jsou stanovená pravidla, ale forma se liší u každého přijímaného. Já jsem během přijímání zažila velmi zvláštní pocity, na jednu stranu příjemné pocity, že budu někam patřit a že mě přijmou mezi sebe, na druhou stranu jsem se hodně vyděsila vážností rituálu a lidí, které jsem znala v jiném světle, najednou byli nesympatičtí, až jsem se jich bála. Také jsem se polekala povinností, které na mě naložili, už to, že předpokládali, že bych se následující rok měla stát instruktorkou, o čem jsem v té době rozhodně neuvažovala, chtěla jsem si užívat jako dítě, ne mít zodpovědnost a být dospělá. Tento rituál přijímání byl jedním z důvodů, proč jsem oddíl opustila a nestala se instruktorem a vedoucím. Během let, kdy jsem nikam nepatřila, neměla jsem „svůj“ oddíl, nevěděla jsem, kam patřím, co mám dělat a mé zájmy byly jen povrchní nebo kvůli někomu. Asi po třech letech jsem našla přítele, který mi začal vyprávět o oddíle, kam chodí on, jak to u nich funguje a co všechno podnikají. Byla jsem nadšená a pozorně jsem poslouchala vyprávění. Nakonec mě vzal mezi své kamarády do „svého oddílu“ a tam se mi tak zalíbilo, že už čtyři roky s nimi jezdím na víkendové akce a poslední tři roky i pomáhám při vedení družiny. Až během posledního roku jsem zjistila, že mě práce v oddíle naplňuje a baví, jako nic jiného. Mám sen, že bych si chtěla „odchovat“ svou družinku. To, co mě na té práci přitahuje, je asi především možnost pozitivně ovlivnit děti a jejich pohled na svět. Můžu jim ukázat, jak to vidím já a jak to vidí někdo jiný, můžu to srovnávat. Vztah vedoucího a dítěte není ani rodičovský ani pedagogický, tudíž se dá mnohem lépe pracovat s názory, hodnotami a postoji dětí. Podle mě je nejdůležitější, aby vedoucí šel dětem příkladem, byl jejich vzorem. Pokud po dětech bude chtít něco jiného, než sám dělá, nikdy to nebude fungovat, nezíská lásku a obdiv dětí. 29

Během čtyř let, která jsem v tomto oddíle strávila, mě celou dobu trápila atmosféra v týmu vedoucích. Většina vedoucích je otrávená, ale přesto dál s dětmi pracují. Přišla jsem na to, že vedoucí jsou otrávení díky vedení oddílu. Ale proč zůstávají? Naplňuje je tato práce? Mají pocit dluhu, který musí splatit tím, že si odpracují léta dobrovolné činnosti? Nebo se jen bojí odejít, aby neztratili kamarády, se kterými se vídají jen při těchto akcích? Proč si nechají líbit chování hlavního vedoucího? Nejsou sami iniciativní, i když by to uměli? V čem vidím prostor pro zlepšení v tomto oddíle: -

Není dávána plná odpovědnost vedoucím, už dopředu se předpokládá, že to vedoucí nezvládnou. Když se chýlí k datu, kdy něco musí být vyřešené, hlavní vedoucí to nakonec udělá za ně a vytvoří tím dusnou atmosféru. Když jsem o tom s ním mluvila, řekl, že tento postup má ozkoušený, že takto to dělá už dvacet let a funguje to. Nebere v potaz žádné pedagogické přístupy, ani je nezná, je to manažer, a tak vede i oddíl.

-

Vedoucí, kteří jsou pod ním, jsou vychováni tímto oddílem, a tak neznají nic jiného a nebouří se. Možná se i hlavního vedoucího bojí.

-

Hlavní vedoucí nechválí upřímně, nemotivuje ostatní vedoucí k dobré práci. Na druhou stranu oddíl prospívá a děti do něj chodí, rodiče si chválí naši práci.

-

Hlavní vedoucí za sebe hledá náhradu, ale nemůže nikoho najít, nejen proto, že nikdo nechce, ale ani on jen tak někoho nepustí na své místo.

-

Vedoucí družin nevědí, co mají s dětmi dělat, neznají zážitkovou pedagogiku, která by byla velmi zajímavou formou pro vedení dětí v oddíle určitým směrem. Návrhy na řešení - z vybraných peněz od dětí (-co zbude z oddílových akcí)

by se zorganizoval „pracovní výjezd“, akce pro vedoucí s oddílem zdarma, jako odměna za celoroční práci. Otázka však je, zda by vedoucí ocenili či alespoň přijali takovouto formu satisfakce za jejich činnost v oddíle? Školení z pedagogiky a vedení kolektivu, práce se skupinou, nestačí kurz na vedoucího, kde se téměř neřeší, jak tvořit cílený program pro děti. Využít pionýrské materiály pro hodnocení dobrovolníků, atd.

30

6. Kvalitativní výzkum V práci jsem využila kvalitativní přístup výzkumu formou dotazníkového šetření, zúčastněného pozorování a reflexe vlastní zkušenosti – v závěru kapitoly popisuji tyto metody blíže. Proto zde přibližuji, co je v kvalitativním výzkumu důležité a charakteristické. Tím, že tyto informace zaznějí, bude lépe pochopitelné, proč a jaké metody zkoumání používám v dalších částech práce. Kvalitativní výzkum má i jiný přístup k získaným informacím a rozdílný pohled na danou problematiku než kvantitativní výzkum. V kapitole čerpám z odborné knihy Miroslava Dismana – Jak se vyrábí sociologická znalost. Miroslav Disman sociolog, který působil v USA, se narodil v Dobřušce dne 20. 7. 1925 a zemřel 22. 9. 1996. Dále napsal knihy Sborové recitace a Paprsek. Kvalitativní výzkum se zabývá především otázkami Proč?, Jak?, Co? A hledá odpověď přímo od zkoumaných na rozdíl od kvantitativního výzkumu, který předkládá již vytvořenou domněnku – hypotézu, kterou ověřuje, zda platí pro zkoumaný vzorek cílové populace. Kvalitativní výzkum v podstatě zjišťuje, jaké jsou v dané problematice možnosti, z tohoto výzkumu se může vytvořit hypotéza, která se ověří na větším, relevantním vzorku populace, zda opravdu platí. Kvalitativní výzkum tedy zkoumá dané téma jen na velmi omezeném zkoumaném vzorku populace, kdežto kvantitativní musí mít zkoumaný vzorek reprezentativní pro celou zkoumanou populaci. „Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem tu je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím.“ 36 Disman dále vysvětluje rozdíly mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem, výsledky kvalitativního

výzkumu

se

mnohdy

nedají

generalizovat

na

populaci.

Z kvalitativního výzkumu získáme mnoho informací o malém počtu jedinců, protože je nutná silná redukce počtu jedinců. K tomu, abychom mohli generalizovat zjištěná data, slouží kvantitativní výzkum, který naopak redukuje počet pozorovaných proměnných a jejich vztahů. Kvantitativní výzkum nám tedy ověří na mnoha jedincích jen pár zkoumaných proměnných, a tím můžeme získané informace DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 1993. ISBN: 80-7066-822-9 s. 285 36

31

generalizovat a validita této generalizace je měřitelná. Logika kvantitativního výzkumu je deduktivní, postupuje tedy od již známé hypotézy k jejímu potvrzení. Naproti tomu kvalitativní výzkum používá indukci a pomocí pozorování a hledání podobnosti v získaných informacích formuluje hypotézu. Sběr dat u kvalitativního výzkumu Disman rozděluje na tři podoby: zúčastněné pozorování, nestandardizovaný rozhovor a osobní dokument. Pomocí zúčastněného pozorování můžeme sbírat data různě, můžeme být úplný pozorovatel, kdy je pozorovatel spojen se zkoumanou skupinou pouze prostorem, pozorovaní o něm vědí, a je riziko, že se tedy zachovají jinak než běžně. Jiná možnost je, když je pozorovatel jako participant, v tomto případě je výzkumník v sociální interakci s ostatními členy skupiny, výzkumník přiznává skupině, že je výzkumníkem, stále má odstup od skupiny. Participant jako pozorovatel má již ztížené podmínky pozorování, hrozí totiž zkreslení sbíraných informací. Výzkumník zde plně participuje na životě skupiny, ale nezatajuje, že také dělá výzkum. Úplný participant již plně přijímá roli člena skupiny, jeho role výzkumníka není ve skupině známá nikomu. Zde výzkumník má jen omezený prostor pro pozorování, někdy bývá až nemožné, aby nebyl prozrazen jeho záměr. Pravděpodobnost going native, tedy splynutí se zkoumanou skupinou, je velmi vysoká. S touto rolí jsou spojeny etické problémy, výzkumník nesmí soudit, jen rozumět a popisovat. „Je tedy povinen respektovat etická kritéria skupiny, kterou se rozhodl studovat, i když jsou mimo hranice legality.“ 37 Nestandardizovaný rozhovor je podle Dismana rozhovor, který nemá žádné předem určené otázky, jen velmi obecný plán, který se týká hlavně témat, ne již určitých otázek ani jejich pořadí. Vše závisí na interakci s respondentem, následující otázka je vždy vytvářena v návaznosti na předešlou odpověď. Disman tvrdí, že osobní dokumenty jsou všechny dokumenty týkající se respondenta, či zkoumané skupiny -

mohou to být fotografie, deníky, dopisy,

záznamy na úřadech, místní statistiky, ale i nápisy na stěnách, anekdoty, kreslené vtipy na záchodcích, a tak dále. Důležité však je, že tyto dokumenty neslouží výhradně k vytváření hypotéz, ale pouze dokreslují respondentův příběh, situace, vztahy či iniciují další získávání informací.

DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 1993. ISBN: 80-7066-822-9 s. 307 37

32

Pokud se na výzkum, který jsem prováděla v turistickém oddíle Pochodeň, podívám z hlediska pana Dismana, mohu popsat použité metody následovně. Já jakožto výzkumník, jsem v oddíle byla členem již před zahájením výzkumu, byla jsem tedy úplný participant, avšak vedla jsem v patrnosti, že výzkum probíhá. Výzkum, který jsem presentovala před respondenty, se týkal především dotazníkového šetření, s tím se však kvalitativní výzkumník nespokojí, a tudíž jsem se stala i pozorovatelem a dělala si v průběhu výzkumu polní poznámky. Polní poznámky, jsou zápisky, i vzpomínky na vše, co jsem pozorovala či nad čím jsem uvažovala, jaké pocity ve mě vyvolávaly různé situace atd. Dalo by se říci: tím, že jsem součástí týmu, který jsem zkoumala, že jsem se i já stala jedním ze zkoumaných a mohu tedy své polní poznámky považovat za osobní dokument.

6.1 Soubor výzkumného objektu

Soubor výzkumného objektu – respondenti, kteří se zúčastnili dotazníkového šetření - lze charakterizovat, jako studenty od dvaceti do pětadvaceti let s výjimkou jednoho staršího pracujícího respondenta. Respondenty byli především mladí lidé s velkým množstvím volného času, kteří mají zájem o dobrovolnou činnost a pomoc druhým. Většina dotázaných pokračuje v členství již od svého dětství a všichni mají dobrého přítele či příbuzného v oddíle, díky kterému se stali členy oddílu. Ne všichni však pokračují ve své činnosti nepřetržitě, někteří vedoucí přerušili svou činnost po té, co skončila jejich vlastní družina, do které chodili jako děti. Rozložení žen a mužů mezi dotázanými je 4:7, celkově v oddíle je nižší zastoupení žen než mužů. Žádný z respondentů nemá zkušenost z vedení družiny v jiném oddíle. Všichni respondenti zodpověděli na všechny připravené otázky v dotazníku, odpovídali většinou obsáhle a zodpovědně. Bohužel se mi nepodařilo zastihnout hlavního vedoucího oddílu a vést s ním rozhovor nad tímto tématem. V tom vidím velký nedostatek tohoto výzkumu, který byl tímto ochuzen o pohled i z jiné strany, a to té z pozice větší odpovědnosti a s odstupem od přímé práce vedoucího družiny. Charakteristika respondenta z pohledu psychologie – člověk altruisticky založený - má potřebu pomáhat druhým, bez očekávání opětování, rád se obětuje pro

33

druhé. Altruistický člověk je odměňován uznáním či pochvalou od člověka, kterého si váží. Když budu vycházet z teoretické části motivace lidského chování, teorie primárních a sekundárních potřeb, budu považovat altruismus a jeho potřeby za sekundární potřeby. Pokud potřeby vnějšího uznání a pochvaly druhého člověka nejsou uspokojeny, tak altruistický člověk ztrácí motivaci pro danou činnost. Tyto motivy, potřeby jsou ale jediným důvodem, proč tuto činnost vykonává, pokud nejsou naplněny, z logického úsudku vyplývá, že činnost přestane dělat.

6.2 Dotazníkové šetření

V této kapitole popisuji plánování a průběh dotazníkového šetření. Zda se mi podařilo být přesná v mém plánování, či zda jsem se odchýlila od původního plánu. V čem spočívaly hlavní příčiny odchylek od původního plánu a zda tyto odchylky ovlivnily výsledek dotazníkového šetření. Díky výše sepsaným myšlenkám jsem mohla formulovat cíl své práce: Zjistit, jak motivovat dobrovolníky k vedení družiny dětí a mládeže v turistickém oddíle Pochodeň. Cíl práce budu sledovat pomocí dotazníkového šetření na vzorku asi patnácti dospělých vedoucích v oddíle Pochodeň. Dotazníkové šetření bude probíhat formou vytištěného dotazníku s otevřenými otázkami, dotazník respondenti vyplní všichni najednou v klubovně, po schůzce vedoucích, kde mi dotazníky také odevzdají. Vyplňování bude probíhat hromadně pro případné nejasnosti v zadání, abych mohla zodpovídat dotazy a vyjasňovat případné nejasnosti. Dotazníkové šetření probíhalo odlišně od plánu, v průběhu dotazníkového šetření jsem narážela na různé neočekávané překážky. Prve jsem si nedokázala představit, proč by mohl být problém zastihnout všechny požadované vedoucí. Také s odevzdáváním vyplněných dotazníků nastaly pro mne nečekané obtíže. Schůzka vedoucích byla velmi slabě obsazena zúčastněnými vedoucími, a tudíž dotazník při té příležitosti mohlo vyplnit jen několik vedoucích. Ti si dotazník vzali s sebou domů, neměli čas vyplnit ho hned. Ostatním vedoucím jsem dotazník předávala při různých příležitostech, kdy jsme se setkávali. Vedoucí mi dotazníky vraceli také různými způsoby, někteří jen ofotili dotazník a poslali mi ho emailem, s jedním

34

vedoucím jsem naopak neměla příležitost se setkat, zaslala jsem mu tedy dotazník elektronicky, odevzdal mi ho však vytištěný. V konečném výsledku se mi sešlo jedenáct dotazníků, které jsem zpracovala. Dotazníkové šetření těmito okolnostmi poznamenáno nebylo, vzorek je dostačující a dotazníky jsou vyplněny poctivě. Dotazník (viz příloha) jsem vytvořila na základě výše zmiňované osobní zkušenosti a své motivace k práci v turistickém oddíle Pochodeň. Dotazník obsahuje jedenáct otázek otevřených i uzavřených. K vyplnění dostalo dotazník čtrnáct dobrovolníků v rámci jednoho konkrétního turistického oddílu Pochodeň Unhošť, vrátilo se mi jich jedenáct. Dotazník by mohl být rozložen na několik částí, první úvodní část, mapující situaci konkrétního vedoucího, zda již dříve někde pracoval, jako vedoucí, jak se dostal k této činnosti a zda má nějakého příbuzného či dobrého přítele v tomto oddíle. Druhá a hlavní část dotazníku se vztahuje k cíli práce, jsou zde kladeny otázky na motivaci vedoucích a na možné změny v organizaci a vedení oddílu, na názor, jak vidí jednotliví vedoucí fungování oddílu. Poslední část je zaměřena na perspektivu ukončení činnosti v oddíle, na to, proč a za jakých okolností plánují vedoucí ukončit svou činnost.

6.3 Shrnutí dotazníkového šetření

Doslovně přepsané odpovědi hlavních otázek, tedy otázek 4 – 10, se nacházejí v příloze č. 2. Zde se pokusím popsat svými slovy, co vyplývá z odpovědí dotázaných. Motivace vedoucích je převážně zaměřena na kolektiv vedoucích, kamarádů, díky kterým je dobrovolná činnost baví. Neméně často však byla zmiňována v dotaznících i motivace samotné práce s dětmi, tedy jejich vzdělávání, vztah s dětmi, jejich nadšení pro činnost. Z dotazníkového šetření vyplývá, že vedoucí povětšinou nejsou spokojeni s tím, jak svou činnost v oddíle dělají, domnívají se, že situaci nemohou změnit, protože nechtějí/nemohou investovat do činnosti více času než nyní. Rady a vzdělávání v oblasti vedení družin by většina vedoucích uvítala, zároveň si sami odpověděli, že tuto možnost nabízí přímo organizace Pionýr, pod kterou oddíl Pochodeň spadá. Touto možností je víkendové vzdělávání, semináře, workshopy Kamínka. Také většina vedoucích není spokojena

35

s organizací činnosti v oddíle. Vedení oddílu připadá vedoucím autoritářské, potřebovali by více autonomie a zodpovědnosti za své jednání. Prostor pro diskuse a prosazení nových nápadů a návrhů na změny vidí na oddílových schůzích, ale většina vedoucích se shoduje v neúspěšnosti prosazování a realizaci změn u hlavního vedoucího. Družinoví vedoucí vnímají hlavního vedoucího, jako konzervativního a autoritativního člověka s malou motivací přijímat změny. Vedoucí plánují ukončení své činnosti během několika let, u většiny záleží především v délce studia, zaměstnání a případné jeho nároky. Všichni se však shodují na časové náročnosti činnosti a na nedostatku volného času, který by chtěli do této činnosti investovat. Díky dotazníkovému šetření lze říci, že motivující okolnosti pro vedoucí v tuto chvíli jsou – především kolektiv vedoucích, přímá práce s dětmi, trávení volného času v přírodě, užitečnost, příprava programu. Naproti stojí demotivující prvky, kterými jsou – málo volného času na činnost, nedostatečná, ztížená komunikace s hlavním vedoucím, obtížné prosazování změn, nedostatečné vzdělání o vedení družiny a přípravě programu.

7. Výstupy pro praxi V této části porovnávám realitu neboli praxi s teorií, kterou zmiňuji výše a vyvozuji výstupy pro budoucí praxi. Realita zahrnuje nejen samotné dotazníkové šetření, ale i pozorování a polní poznámky, nemohu ani opominout svůj subjektivní názor a svou motivaci, kterou zmiňuji výše. Z těchto všech zdrojů vycházím a směřuji k svému cíli - Zjistit, jak motivovat dobrovolníky k vedení družiny dětí a mládeže v turistickém oddíle Pochodeň. Když budu vycházet z vlastní zkušenosti tak, jak jsem postupovala při vytváření dotazníku, je na první pohled zřejmé, že v oddíle převládají mladí vedoucí, studenti. Tento fakt je zajímavý i tím, že většina z těchto vedoucích pochází z jedné či dvou družin, jsou tedy jedna generace. Čím jsou tito vedoucí starší, tím více se ozývají a projevují své názory na vedení činnosti oddílu. Domnívám se, že tento fakt souvisí s osamostatněním a získáním vlastních názorů a postojů vůči okolní realitě,

36

začínají se tedy vymezovat i vůči autoritám, především těm výrazným, jakou je v tomto případě hlavní vedoucí oddílu. Jako v každé organizaci, kde vykonávají svou činnost dobrovolníci, i v oddíle jsou zastoupeny oba typy dobrovolníků, ti co vědí, s čím chtějí pomáhat, jakou činností se chtějí v oddíle zabývat i ti, kteří nevědí, ale někdy přijdou pomoct na jednorázové akce. Ti, kteří vědí, ti jsou vedoucími nebo zastávají jiné důležité funkce, jako je hospodář či hlavní vedoucí. Právě mezi dobrovolníky - vedoucími probíhalo dotazníkové šetření. S ostatními členy oddílu, kteří se nezapojují s takovou pravidelností či nemají přesně formulovanou funkci, se nedá pracovat systematicky, a existuje velké riziko, že je sebemenší nezdar odradí. Zmiňuji se nyní o typech dobrovolníků a o práci s nimi, protože v oddíle chybí zásadní funkce, a to koordinátor dobrovolníků. Ten by byl potřeba už proto, aby každý, kdo přijde do funkce vedoucího nově, věděl, co má dělat, jaké jsou jeho povinnosti a jeho práva. Tato pozice by umožňovala zaškolovat nové vedoucí a instruktory v rámci oddílu, nemyslím tím suplovat vzdělávání zřizované Pionýrem, jen vnitřní pravidla a fungování v Pochodni. Koordinátor by také mohl zprostředkovávat komunikaci mezi jednotlivými vedoucími, vedoucí by za ním mohli chodit s jejich návrhy a náměty na změny či s prosbami o pomoc. Tento koordinátor by měl funkci prostředníka mezi hlavním vedoucím a ostatními vedoucími, nyní je mezi nimi velký odstup a propast. Tato informace zazněla i v dotaznících, vedoucí mají pocit, že by se měla zlepšit komunikace mezi vedoucími družin a hlavním vedoucím oddílu. Tento koordinátor by měl za úkol také starat se o spokojenost dobrovolníků, organizovat různá setkání mimo pravidelné akce oddílu a bez povinností starat se o děti. Tyto akce by pomáhaly příjemné atmosféře v týmu vedoucích. Pokud se zaměřím na základ oddílu, na jeho tradici a hesla, předávání pochodně, Všichni za jedno, jeden za všechny, nezdá se, že by v oddíle byl na tyto hesla kladen takový důraz, jak by se zdálo. Předávání pochodně by mělo vypovídat o předávání tradice, to se děje, ne však předávání štafety ve vedení oddílu, ať už se to týká družin či celého oddílu. Pokud je předávání pravidelné, nemůže se stát, že by oddíl mohl zůstat stát na jednom místě a přestat se vyvíjet. Pokud by se vedení oddílu střídalo, ať už mezi vrstevníky či mezi generacemi, měli by různí lidé možnost přispět svými nápady k rozvíjení oddílu. Předání žezla neznamená ztrátu dědictví, či zničení tradice, pokud si vychovám nástupce podle ideálů a tradice oddílu, mohu mu s čistým svědomím předat tuto Pochodeň. Heslo: Jeden za všechny, 37

všichni za jednoho! je opakováno při každém nástupu, nezažila jsem však, aby bylo někdy dětem vysvětleno či příkladem ukázáno, co toto heslo znamená. Kdyby se na každém nástupu předneslo, co se někomu za ten den podařilo udělat pro ostatní a že mu za to děkujeme, byl by to důkaz trvání a úcty k tomuto heslu. I ideály Pionýra sepsané v oddílovém zápisníku jsou vedoucími přehlíženy a v některých případech i nedodržovány. V této oblasti bych dbala na důkladnější dodržování ideálů Pionýru, a to hlavně u vedoucích. Vedoucí jsou dětem příkladem, pokud vedoucí opravdu motivuje k této činnosti vidina dítěte vychovaného v dobrého člověka, který přijal právě tyto ideály za vlastní, měl by děti k tomu vést. Nejlepším způsobem je, být jim vzorem.

38

Závěr Práce popisuje ve své teoretické části motivaci lidského chování obecně, jaké jsou přístupy a teorie k motivaci lidského jednání v psychologii. Dále popisuje dobrovolnictví, co tím je v práci myšleno a jaké jsou jeho druhy, či jak se s dobrovolníky zachází v organizacích. Teorii a praxi spojuje kapitola o specifikách práce s dětmi a mládeží ve volném čase a její právní a bezpečnostní vymezení, které velmi ovlivňuje jednání vedoucího dětského kolektivu při jeho přímé činnosti. Praktickou část uvádí popis turistického oddílu Pochodeň, ve kterém se kolektiv zkoumaných vedoucích nachází. Kapitola organizaci vystihuje ho z pohledu historického, jeho tradice a zvyklosti navazuje dále vysvětlením jejího dnešního fungování. Motivace dobrovolníků, jako ústřední téma, je podloženo podrobně reflektovanou vlastní zkušeností autorky. Před samotným dotazníkovým šetřením je popsán obecně kvalitativní výzkum a soubor výzkumného objektu. Vyústěním práce je propojení teorie a praxe, zformulováním výstupů pro praxi . Z dotazníkového šetření kvalitativního výzkumu vyznívá, že motivační prvky dobrovolníků pro činnost v turistickém oddíle jsou - kolektiv vedoucích, přímá práce s dětmi, jejich vzdělávání a možnost ukázat jiný způsob trávení volného času. Avšak ukázaly se i demotivující prvky pro dobrovolníky, ty vidím v nespokojenosti s vedením a organizací činnosti oddílu, vedení je pro dobrovolníky příliš autoritářské v přístupu k dobrovolníkům, potřebovali by více autonomie a prostoru v rozhodování. Také dobrovolníky demotivuje konzervativní přístup vedení organizace v přijímání změn. V činnosti se vzdělávat většinou chtějí, ale nemají více volného času, který by chtěli či měli možnost do vzdělávání investovat. Z analýzy teoretické práce, vlastní zkušenosti, polních poznámek a dotazníkového šetření jsem vyvodila hlavní výstup do praxe. V oddíle chybí funkce koordinátora dobrovolníků, který by byl komunikačním mostem mezi hlavním vedoucím a kolektivem družinových vedoucích. Ten by zajišťoval i zaškolování nových vedoucích a instruktorů, byl by podporou družinových vedoucích, poskytoval by jim potřebou podporu a uznání. Mohl by organizovat setkání vedoucích mimo pravidelné oddílové akce. Navrhovaný koordinátor dobrovolníků by mohl a měl mít k dispozici tyto zpracované informace a navrhované 39

náměty, aby měl podklady pro svou činnost „vyjednavače“ a mohl dál můj přístup rozvíjet a aplikovat. Cíl - Zjistit, jak motivovat dobrovolníky k vedení družiny dětí a mládeže v turistickém oddíle Pochodeň. - se mi podařilo splnit částečně. Díky této práci jsem našla jeden z možných způsobů motivace. Zda bude tento návrh na změnu přijat členy organizace, zda bude efektivní a motivační pro dobrovolníky k přímé činnosti s dětmi a mládeží tak, aby byli se svou prací spokojenější, nevím. Nejprve se pokusím návrh prosadit.

40

Seznam literatury: ABZ.cz: slovník cizích slov - on-line hledání [online]. Česká republika, ©2005-2016 [cit. 2016-04-23]. Dostupné z: www.slovnik-cizich-slov.abz.cz DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 1993. ISBN: 80-7066-822-9

HOMOLA, Miloslav. Motivace lidského chování. 2. vyd. Praha: SPN, 1977, 359 s. KOLEKTIV, Slovník cizích slov. Praha: Encyklopedický dům, 1998 KOLEKTIV autorů, Oddílový zápisník, Pochodeň Unhošť, 2. Doplněné vydání, 2007. KUTÝ, Jan. Bezpečně s dětmi a mládeží. Praha: Mladí ochránci přírody, 2013. ISBN: 978-80-87221-20-4 MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. Praha, Portál, 2008, ISBN: 978-807367-368-0 NAKONEČNÝ, Milan. Motivace chování. 3. Přepracované vydání, Praha: Triton, 2014. ISBN 978-80-7387-830-6 NAKONEČNÝ, Milan, Motivace lidského chování. Praha: Akademie věd ČR, 1997. ISBN 80-200-0592-7, str. 148 TOŠNER, Jiří. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2002, ISBN: 80-7178-514-8.

WIKIPEDIE: otevřená encyklopedie [online]. San Francisco, 2016 [cit. 2016-04-23]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_Gustav_Jung

41

Přílohy: Příloha č. 1 - Dotazník Zde Ti předkládám dotazník s cílem výzkumu: Pokusit se stanovit postup pro zvýšení motivace dobrovolníků v turistickém oddíle. Dotazník je anonymní, získaná data a informace budou použity pouze k vyhodnocení a stanovení možného postupu zlepšení situace dobrovolníků v tomto konkrétním oddíle. Konkrétní dotazníky se nedostanou žádné třetí straně, vyhodnocovat a zpracovávat informace bude pouze výzkumník tedy já. Vyplnění dotazníku je dobrovolné, odpovídat na otázky nemusíš, také nemusíš odpovídat na všechny otázky, jen Tě prosím, abys napsal, z jakého důvodu neodpovídáš, zda nevíš, či nechceš. Otázky jsou otevřené, kdyby Ti nestačil vynechaný prostor na odpověď, budou k dispozici další volné papíry. Neexistuje chybná odpověď, jde jen o vlastní názory, které pomohou porozumět potřebám nás vedoucích, je to pro nás, abychom byli spokojenější s tím, co děláme. Mnohokrát děkuji za poctivé vyplnění dotazníku. Eliška Strettiová 1) Co tě přivedlo k tomu, že jsi začal/a pracovat jako vedoucí dětského oddílu, konkrétně v turistickém oddíle Pochodni? 2) Dělal/a jsi někdy vedoucí/ho dětí v jiné organizaci/ skupině než v POCHODNI? 3) Věnují/věnovali se této činnosti také tvoji rodiče/ prarodiče/ sourozenci/ příbuzní/ dobří přátelé? 4) Co tě na tvé činnosti s dětmi v oddíle nejvíce baví, těší? 5) Máš nějaký důvod, proč tuhle dobrovolnou činnost děláš? Přináší Ti tato činnost něco? 6) Jsi spokojen/a s tím, jak tuto činnost děláš? Rád bys něco změnil/a, zlepšil/a?

42

7) Potřeboval/a bys nějakou odbornou podporu, konzultace, rady, náměty, vzdělávání, abys svou práci zlepšil/a tak, aby víc těšila tebe i děti? – prosím napiš co konkrétně by ti pomohlo, co bys uvítal/a. 8) Máš nějaké připomínky, návrhy, náměty co změnit, zlepšit v organizaci činnosti oddílu? 9) Máš prostor o těchto změnách promluvit, iniciovat diskusi nad nimi, eventuelně je prosadit? 10) Jak dlouho předpokládáš, že budeš dělat tuto činnost? Odhaduješ, kdy přestaneš být vedoucím a jaké k tomu budou důvody? 11) Pokud jsi již ukončil/a činnost v Pochodni, z jakého důvodu? Co by se muselo změnit, aby ses opět vrátil/a k této činnosti? Ještě jednou Ti mnohokrát děkuji za vyplnění dotazníku. Máš nějakou myšlenku, která v dotazníku nezazněla a máš potřebu ji napsat?

Příloha č. 2 – Odpovědi na otázky (4 – 10) Z dotazníkového šetření vyplývají různé výpovědi, přepsala jsem zde většinu odpovědí tak, jak byly napsány, nemělnila jsem v mnoha případech jejich znění. Jednotlivé odpovědi jsou stylizovány do vět, tím jsou odlišeny od sebe. Poté se vracím a shrnuji dotazníkové šetření obecněji a vyvozuji z něj závěry. (ot. č. 4) Na otázku, co dotázané na činnosti družinového vedoucího nejvíce baví a těší, odpovídali vedoucí přibližně následovně: - Příprava bojovek, výprav, učení novým věcem, čas strávený s přáteli, vše, co jsem dostával od svých vedoucích.

43

- Předávání vlastních zkušeností, ukazovat dětem další způsoby trávení volného času a budovat v nich vztah k přírodě, učit je hledat krásu v naší krajině. - Bavit se dětmi, ukazovat jim nové věci. - Dlouhodobá spolupráce, vidět vyrůstat děti, jak mění záliby, chování, vyjadřování. - To, že děti to baví, nadchnou se pro něco jiného než hry na počítači. - Baví mě aktivní a trochu jiné trávení volného času s přáteli, práce s dětmi – nepředvídatelné zážitky. - Doba elektroniky – ukázat praktické věci, lásku k přírodě. - Radost dětí z aktivit, vztah s dětmi. Příležitostné děkuji od rodičů. (ot. č. 5) Hlavní důvody, proč tuto dobrovolnou činnost dělají, jsou: -

Trávit čas s kamarády, služba veřejnosti, dítě přijme způsob trávení volného času a vztah k přírodě a lidem za svůj.

- Zkušenosti s dětmi, využití v životě. - Předávání zkušeností dětem, práce s dětmi nedává nyní tolik, jako přátelé (kolektiv vedoucích). - Dobře strávený čas užitečnou činností, vzdělávání dětí jinak než ve škole. Zábava. - Trávení času s dětmi, kamarády, a to v přírodě, kde poznává nová místa. -- Ještě nikdy jsem o tom nepřemýšlela, ale neumím si představit život bez oddílu. (ot. č. 6) Zda jsou spokojeni se svou činností, co by případně změnili: - Rezervy v přípravách na program, aby všechny bavil - Spokojená - Existují prostory pro zlepšení aktivity v oddíle a rád bych na tom zapracoval. - Částečně, ideálně věnovat oddílu více času, reálně to nejde. - Ne, chtěl bych pracovat s dětmi více koncepčně. - Mít víc chladnou hlavu aby řešila některé situace s chladnou hlavou. - Spokojen, více času investovat nechce.

44

(ot. č. 7) Zda by vedoucím pomohly konzultace, rady, náměty, vzdělávání či jiné formy odborné podpory, aby svou práci zlepšili a byli s ní spokojeni, vedoucí odpovídají: - Jo – příručky dle věku. - Rady jak připravovat program pro děti, jak vést děti. - Rad a námětů není nikdy dost, není čas. - Seminář – Kamínka. - Inspirace her - Školení k ničemu, praxe naučí jak se v dané situaci zachovat. - Scházet se s lidmi z jiných oddílů a sdílet s nimi své zkušenosti, scházet se s vedoucími mimo štáby a probírat své problémy a třeba i zkusit něco naplánovat. (ot. č. 8) Návrhy, náměty a připomínky, co změnit, zlepšit v organizaci činnosti oddílu: - Zapracovat na tom, aby se nerozpadaly družiny tak brzy. - Aby všichni vedoucí víc zabrali, místo mluvení o tom, jak by to mělo být. Buď to hodně lidí nebaví, nebo nevědí jak na to. - Oživit program, noční hry, výsadky, večery plné her. - Děti mají málo volnosti, ubrat z příkazů a zákazů. - Lepší komunikace s oddílovým vedoucím, méně diktátorství – více autonomie, změna ve financování akcí v našem oddíle, nereálná očekávání, že něco udělám, někam pojedu, jinak jsem sabotér a ignorant. - Jednoznačně decentralizovat. Oddíl je paralyzovaný autoritářským režimem. Bylo by velice přínosné zavést autonomní roverskou družinu, ze které by se teprve rekrutovali vedoucí a instruktoři. - Vedení oddílu je velmi autoritářské, těžké diskutovat. Vedoucí je od začátku zaškatulkován, těžké se z toho dostat. Tato pozice určuje, co je po něm požadováno. (ot. č. 9) Na otázku zda mají vedoucí prostor o těchto změnách promluvit, diskutovat či je prosadit odpovídali následovně: - prostor je na štábech, ale jen tak nějaká novinka neprojde, protože vše je podepřeno starými pravidly - necítím se na to, aby před hlavním vedoucím něco prezentovala

45

- promluvit ano, diskutovat ne! Přijde mi, že sebemenší nápad, který vzejde od vedoucích družin je oddílákem okamžitě zavrhnut. - Ano není problém. - Určitě ano, jednou za měsíc na oddílovém štábu – diskuse, prosazování nápadů, je to těžší, možnost ale je. Na štábech předkládat ano, úspěšnost malá. - Ano, ale občas to není jednoduché. O těchto problémech se s vedením těžko mluví, na diskusi musí mít člověk velkou odvahu a umět se prosadit. Myslel jsem si, že ano. - Ale čím dál tím víc mám pocit, že ne. (ot. č. 10) K poslední části dotazníku ohledně ukončení činnosti se vedoucí vyjadřovali následovně: - Dovést družinu do konce, není jisté, zda ale nepojede na ERASMUS. Neuvažoval o tom, důvody spojeny s časem, nebo způsobem vedení oddílu. - Do konce své družiny, dále pak formou pasivního vedoucího. - Do konce studia určitě, po té záleží na kombinaci času schůzek a práce. - Dovést družinu, v oddíle zůstat co nejdéle to půjde, i s vlastními dětmi. - Maximálně pět let, také hraje roli čas, škola a nervy. - O ukončení činnosti přemýšlím po každém štábu. - Poslední dobou uvažuju, že skončím. Pocit, že jsem pouze nástrojem a ve skutečnosti není moc možností, jak vtisknout činnosti svou tvář. Prostě vše záleží na konečném rozhodnutí hlavního vedoucího, co nechce, to se nestane. - Ještě neuvažovala o ukončení. - Co nejdéle, ale neví, jestli do konce družiny vydrží - ještě osm let, dítě rodina atd.

46