POSLEDNIDIVOCINA_sazba 8/19/13 8:40 AM Stránka 66
Holubi vyletí vyplašeně do větví, Generál odcupitá pod můj balvan, zatímco já se skutálím a shrábnu své oblečení. Krčím se a opatrně vykukuji. Najednou se vetřelec prodere houštinou a objeví se ve světle. Není to osoba. Nemělo by to ani existovat. Mělo to být mrtvé. Akorát že teď je to tady a dost blízko na to, abych viděl blýskající se oči a čtyři vysoké vratké nohy. Srst na hřbetu, hebké uši − to přece nemůže být, ale nejspíš je… Zvíře. Žijící a dýchající. Cokoliv to je, tak to není moc velké. Vlastně vypadá daleko nervózněji než my. Dívá se ostražitě kolem a pak sestoupí po svahu na okraj řeky. Zakopne v mokřině 66
POSLEDNIDIVOCINA_sazba 8/19/13 8:40 AM Stránka 67
a zhroutí se s lehkým šplouchnutím. Poté se vytáhne a pokračuje, než přijde k rozkodrcané překážce, která je tak devadesát metrů od nás. Větří a škube ušima − vyčkává. Je to první živá bytost, kterou jsem viděl ve skutečnosti a která nežije pod kamenem nebo se nekrmí odpadky. Generál se vynoří zpod kamene a posadí se na něj. *Podívej na něj, Generále!* zašeptám a ukážu na zvíře u jezera. *Hříbě!* *Ne tak docela, vojáku,* zasyčí. *Je to srnec a je to ona.* Po chvíli se ke kulhavé osamělé srnce přidá další a brousí si to kolem vodního okraje. Zanedlouho je břeh jezera plný těchto zvířat − promíchaná řada chlupatých červenohnědých hřbetů. Nevidím žádné červené oči. Jsou daleko a ani nefouká vítr, přesto si dám ruku přes ústa, v případě, že by byli nakaženi. Jako kdyby chtěli promluvit, ztuhnou do jednoho a dívají se. Radši zapluji za kámen. Nejsem to já, na koho se dívají. Dívají se na další stvoření, která se k nám prodírají skrz stromy. Nejradši bych pláchl, ale nemůžu z nových příchozích spustit oči. Vypadá to jako celá rodinka, zvířata s černobílými pruhy na hlavách a s bledě růžovými čumáčky, mrkající do světla. *Lasičky!* *Ne, jezevci.* Generál začíná kvůli mně znít opravdu rozmrzele. Jako kdybych měl být chodící encyklopedie. Jezevci následují vysokou zvěř. Část uklouzne a zakopne, jako kdyby 67
POSLEDNIDIVOCINA_sazba 8/19/13 8:40 AM Stránka 68
se jich bála. Jezevci ale nezaútočí, jen čmuchají kolem břehu a hledají jídlo, které tu není. Teď už tu nejsou jen oni. Kam až dohlédnu, celý břeh se plní zvířaty. Velcí bílí králíci k nám hopkají z druhého konce jezera. *Zajíci, opravdu,* odsekne Generál, než stačím cokoliv říct. Na nebi se k holubům přidají další ptáci. Ti největší, jejichž křídla zakryjí slunce, když ho míjejí, musí být orli skalní − to snad poznám. Také jsou tu nějací uřvaní ptáci, nejspíš racci, pak legračně vypadající modré a šedé vrány, i malí tlustí ptáčci, kteří vypadají jako hnědé tenisové míčky. Dokonce vidím, jak vypadá netopýr visící z větve, ale stejně si nemůžu být jistý. Blíž k zemi létají včely, vážky a motýli, kteří bzučí nad rákosím ve vodě. Řada rudých mravenců si to pochoduje přímo z kamene. Tohle místo, které se ještě před chvílí zdálo mrtvé a prázdné, je najednou stejně živé a hlučné, jako byl Dvůr v čase jídla. Jezevec říká druhému: *Tohle nevydrží, je to nepřirozené.* A já přemýšlím, o co se jedná. Víc a víc zvířat se přidává k davu. Jsou tu i kozy se zatočenými rohy, zanedbaně vypadající kočky, které jsou větší než jakýkoliv mazlíček, kterého jsem kdy viděl. Myslím, že jsem dokonce zahlédl i hada s klikatým vzorem, který si to šine mezi nohama a ocasy. Ale všichni mají jednu věc společnou. Jsou naživu. 68
POSLEDNIDIVOCINA_sazba 8/19/13 8:40 AM Stránka 69
Živá zvířata přímo přede mnou, bez známky rudého oka. Podívám se na hodinky. Clona je naprasklá a umouněná od bláta z tunelu, ale stále fungují. Schovaný za kamenem se snažím vyfotit co nejvíc fotek těchto různorodých bytostí. Táta by tomuhle nikdy neuvěřil. Přestanu ostřit a mačkat, když zjistím, že se za mnou holubi shromažďují a podrážděně vrkají. *A teď mi musíte pořádně vysvětlit,* řeknu jim, *co je tohle za místo?* *Jsi na posledním místě, které zbylo,* řekne starý hlas. Nezní to jako holubi a ani jako Generál. Zní to spíš jako můj děda. *Nebyl tu žádný člověk, od té doby, co jsme to tu objevili. Jsi první.* Otočím se a vidím jelena mnohem většího než ostatní. *Náš Paroháč,* zašeptá Generál. Paroháč. Slyšel jsem o nich, ale vidět skutečného, přímo před sebou… Je obrovský, tmavohnědý, dvakrát větší než kterékoliv zvíře tady, má široké parohy, které se kroutí všemi směry. Vykročí ke mně a ostatní zvířata mu udělají cestičku, jako kdyby to byl král. Sklopí hlavu. Ucouvnu ke skále, snažím se nedýchat a nedotýkat se ho. Nenapíchne mě. Očichává mě. Čichá k mým vlasům, tváři, rukám, prostě ke všemu, vdechuje každý centimetr. Když znovu promluví, jeho hlas je jemný. 69
POSLEDNIDIVOCINA_sazba 8/19/13 8:40 AM Stránka 70
*Já, starý Paroháč, tě skromně žádám o odpuštění, neboť já jsem ten, kdo tě sem předvolal. Poslal jsem holuby, aby pomohli švábovi.* *Nechápu proč? Myslím, jak to, že jste…* Nemůžu říct ani slovo. Zní to hloupě. Jelen se vztyčí do své plné výšky. Je těžké číst v jeho tváři. Nevím, jestli se směje nebo mračí. *Naživu? Rozhlédni se, lidské dítě. Řekni, co vidíš.* *Vidím jezero a spoustu zvířat.* Polknu, ani se mu neodvážím podívat do očí. Další slova jen zašeptá. *Zvířata, která měla být mrtvá.* Z hrdla vydá zvuk, něco mezi kašlem a smíchem a přejede očima po davu. *Ano, měla být mrtvá. Ale nejsme. Alespoň prozatím.* Pohodí hlavou směrem k lesu, který jsme přeletěli, jeho parohy obepnou slunce. Jeho slova jsou divná a staromódní, jako kdyby mluvil odlišným jazykem. *Jsem Divoký a tato stvoření jsou má divočina – poslední skupina zvířat, která zůstala naživu. Dřív jsme se potulovali všude možně, ušli jsme dost kroků po celém Ostrově, dokud nepřišla ta vaše nemoc a nezničila většinu z nás. Ta stvoření, která jsi předtím viděl, jsou poslední − každý je tu za svůj druh, aby dal dohromady část divočiny, aby jeho krev přežila. Je to odpověď na moje volání. Vedl jsem nás daleko na sever a našel tohle skryté místo – Kruh stromů, bez lidí a nemoci. To jediné zbylo. Jsme poslední. Poslední divočina.* Zastaví se a vidí můj výraz ve tváři. *Jsi překvapen. 70
