72_CZ
V den Památky zesnulých přináší MF DNES text dvou reportérek o jejich a také našem vztahu ke smrti.
Když smrt sluší Nos se špičatí, mění se výraz tváře. Přestane jíst a vzdálí se do vnitřního světa. Umírající jsou si podobní. Nakonec ztichnou. A my živí nevíme, co s tím. Magdalenina rodina babičku po smrti umyla, oblékla, rozloučila se na pohřbu. Pavlína viděla svou babičku umírat v nemocnici a pak už jen ve snu.
Proč se jedna z nás dvou bojí jen pomyslet na pohled do rakve, druhá své milé obslouží i po posledním vydechnutí? Pavlína je z města, Magdalena z vesnice. Která jsme ve smrti blízkých silnější? Která jsme na tom proto v životě líp? Proč první vůbec nechápe, k čemu je dobré blízkého zesnulého uvidět a pak se vydat mučit se na jeho pohřeb a ta druhá s úzkostí nechápavě zírá na veřeje krematoria, kam se zdráhá vkročit? „Tohle děláte s těmi, kteří vám umřou? K čemu to je? Jak potom můžete usnout?“ ptáme se jedna druhé. A po tolika otázkách se vypravíme na cestu mezi umírání a smrt.
Kapitola I: RAMBO
„Ten dekolt vám při pitvě zničí, tady do brady vám povedou řez, bohužel. Vy jste jednoznačně ten typ,“ přeměřuje si zjevně otřesenou Pavlínu pan Rambousek, majitel pohřební služby Auriga v Litoměřicích, v branži zvaný Rambo. „Ale jinak jste ideální - malá rakev, nízká váha,“ pokračuje a Pavlína neříká nic. V místnosti je lednice, v lednici rakev, v rakvi Eliška. Vypadá jako z ilmu, u kterého jsme se v dětství báli. Tajemný hrad v Karpatech. Na první pohled studená, na prsou bílé překřížené ruce, a protože Elišce tu už posmrtný make-up udělali, s nepřirozeně červenými rty vypadá tak, že se co nevidět posadí. První mrtvá v rakvi v Pavlínině životě, první Pavlínin dotyk s exkluzivní anglickou fólií, kterou je rakev vyložena. Magdalena už viděla desítky zemřelých, ale tuhle fólii, přiznává,
72_CZ
vidí taky poprvé.
Aby se živí nelekli
Vcházíme na operační sál. Tady se, jak z toho vtipu, už neoperuje, tady se pitvá. Vyjímají se vnitřnosti, odsávají nádory, aby v rakvi nepřekážely. Ona leží klidně na stole, oči má zavřené, tváře propadlé, je tu chladno, nazelenalé světlo. Díváme se na ni. Na starou, čtyři dny mrtvou ženu. Potřebujeme si ji najednou kdovíproč pojmenovat. Je to Princezna. Takže Princezna tu čeká na svůj vlastní pohřeb. A smrt prý není hezká - otevřená ústa, vyděšený výraz, křeč. Proto je třeba spojit rty, uvolnit křeče, zahnutou jehlou vést šití skrz mrtvou bradu do nosní přepážky a pak pečlivě schovat steh. A aby se na pohřbu naposledy líbila, tak Princeznu ještě vylepší. Pan Rambousek navléká bílé rukavice a bere do dlaní dvě průhledné vypouklé čočky. Nadzvedne špičatou špachtlí Princeznina víčka, vatou vyčistí slzy, co pod nimi ještě zůstaly. Pak vezme mezi prsty čočku a vloží ji do vyhaslého oka. Není to kontaktní čočka, jak se to nabízí, je to praktická podpěra propadlého víčka, aby se příbuzní své mrtvé nelekli. Pak udělá totéž v druhém oku s druhou čočkou. Smrti se, podle pana Rambouska, musí pomoct, aby ji živí esteticky vůbec skousli. Na důkaz toho tvrzení nám pak paní Rambousková v kanceláři ukazuje galerii portrétů zesnulých před a po.
Upřímnou soustrast
Mezi nástroji, které známe ze seriálových piteven, je tu spousta chemikálií, aby to, čeho se štítíme -pach mrtvého těla, nepřebilo poslední dojmy z Princezny. Aby nám ještě chvilku vydržela. Kdyby měla vydržet déle než chvilku, stačilo by připlatit si. Zaměstnanci Rambouskova pohřebního ústavu by Princeznu za několik mnoho tisíc řádně nabalzamovali. Jako jediní v naší zemi na to totiž mají licenci. Vypadalo by to následovně: vyjmuli by Princezniny orgány z těla, dali by je do ždímačky (takové, jakou máte doma) a pak zase vyždímané vetkli zpátky.
72_CZ
Odsáli by jí krev a všechny tělní tekutiny dlouhou hadicí připojenou ke generátoru. Takovému, u jakého u pumpy hustíte pneumatiky, ale namísto doplnění v pitevně vysáváte. Pak by Princeznino tělo napustili pomocí desítek vpichů konzervační látkou - formalínem a vzali paletu s posmrtnými líčidly. To už by přišla dcera pana Rambouska Helena, která na to má mezinárodní diplom. Z velkého černého kufříku by vyndala sprej s make-upem, který mrtvolám sluší. A rtěnku (pestrý výběr odstínů) a zdravíčka (máte v toaletce stejná, jen na těch vašich není napsáno, že jsou pro posmrtné účely). V kosmetickém setu jsou pak bělostné labutěnky k pudrování - jako v divadelních maskérnách, štětce a řasenky.
Diskontní pozůstalí
Kdyby touhle procedurou prošla Princezna, bude krásná a dlouho. Jenže je to drahé a Čech šetří, konstatuje pan Rambousek. „Na pohřbech je to vidět nejvíc, jsme takový diskontní národ. Dobré služby, jaké my tu poskytujeme, něco stojí. Věrným klientům aspoň vycházím vstříc tak, jako to dělají podobné firmy ve světě. Po pohřbu nabídneme rodině slevové kupony na další pohřby, které si u nás v budoucnu objednají.“ Ale zpátky k Princezně: kdyby její příbuzní nebyli škrti, byla by v den pohřbu tak krásná, až by se nad otevřenou rakví ptali pozůstalí pana Rambouska: „Ona asi jen spí, ne?“ A on by jim s politováním odvětil: „Víte, ona jen vypadá, že spí. Ona spí, bohužel, na věky. Upřímnou soustrast.“ Ale tak jako tak jim ve smuteční síni samozřejmě pustí z kvalitního přehrávače muziku dle jejich volby. „Nejvíc letí Tučný a ten malý s tím knírem, Spálený. Ale divili byste se, při spouštění katafalku jsme tu už dvakrát hráli i lambadu.“
Kapitola II: MNICH NA PRKNĚ
Možná máme diskontní náturu, ale možná jsme jen zbabělci. O Polácích se taky ví, že šetří každou zlotku, ale když spadl ve Smolensku prezidentský speciál, druhý den vyšly obyčejné Polky do ulic ve funebrmódě. Černých kloboucích s černými závoji a síťovaných punčochách v botách s jehlovým podpatkem. Na čtyřicet luxusních pohřebních limuzín projíždělo obřadně Varšavou. Třeba jsme my Češi opravdu jen zbabělci.
72_CZ
„Slavnost rozloučení se zesnulým je rituální tečka. Počet pohřbů, ale i kremací v Praze klesá. Máme to racionálně, logicky zdůvodněné. Když někdo zemře, je mrtvý, takže už mu to je asi všechno jedno. Necháme ho spálit na státní útraty. Jsme přece dospělí lidé, není důvod nic ritualizovaně ošetřovat. Jenomže důvod je. Nemluvíme o náboženství, ale o evoluční minulosti našeho druhu. Nejsme totiž racionální bytosti, které občas používají emoce. Jsme emocionální bytosti, které občas používají rozum,“ říká Marek Vácha, přednosta ústavu etiky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a zároveň kněz, který na střídačku slouží farnostem v Praze a v malé moravské vsi Lechovice. „Budu vás dvě teď trochu moralizovat,“ varuje nás Marek Vácha. A pak nás sejme pěkně jednu po druhé: „Jung říká, že když člověk před čtyřicítkou často myslí na svou smrt, může to být patologické (koukne na Magdalenu). Pokud však po čtyřicítce na smrt nemyslí, pak to je patologické zcela jistě (otočí se na Pavlínu).“ A tak my mu na oplátku, za tu dobře mířenou podpásovku, vyprávíme o panu Rambouskovi, jeho ústavu a vylepšování mrtvých. A to se zase on diví. „Dnes, pokud nechcete, se nesetkáte se smrtí až do své vlastní. Všechno za vás udělají lékaři a pak havrani. Lidé, kteří přijmou smrt takovou, jaká je, by se s nějakým balzamováním nemuseli obtěžovat. Balzamovat někoho, aby vypadal, že spí? Zdá se mi to patologické!“
Vykopal jsem hrob
V přísném trapistickém klášteře ve Francii se rozléhají jen kroky mnichů v kapucích. Mlčí se tu, modlí, a pracuje. Marek Vácha tu pečoval o umírajícího mnicha, omýval ho, krmil, držel za ruku. Byl svědkem jeho posledního zápasu. „Pak v kapli, na prkně, ležela jeho mrtvola. Hořela tam jen svíčka a já u zesnulého hodinu seděl. Tak to tam chodí. Nebylo to děsivé, bylo to dobré. Hodinu jsem byl v temnotě se svíčkou a mrtvolou a pak tiše přišli mniši v průvodu. Děje se to rok co rok, po staletí. Mrtvého vezmou do kostela, tři dny tam pak leží na prkně. Tři dny sedmkrát vejdete do chrámové lodi a vidíte mrtvolu,“ vypráví Vácha. „Třetí den už se musí mrtvý mazat aromatickými látkami. Potom je pohřeb. Musel jsem mu sám vykopat hrob. Mniši do něj pak mrtvého položili, jen kapuci mu přetáhli přes hlavu. Ještě dnes, když zavřu oči, vidím, jak tomu chlapovi házím lopatou hlínu na obličej. Pak jsem hrob udusal.“ » Pokračování na
72_CZ
protější straně » Pokračování z předchozí strany Shrnutí? „Zdá se mi, že žijeme, jako bychom ani neměli umřít. Smrti se smějeme v reklamách:,Babičko, až ten plot budu natírat podruhé, tak vy už tady nebudete…‘ Žijeme, jako by smrt neexistovala, a pomocí invazivní kosmetiky se snažíme nestárnout. Smrt vyhazujeme dveřmi a ona se nám v noci vrací zpátky - na televizních obrazovkách. My, kdo jsme řekli, že smrt není, jsme jí přitahováni. A pak se s tou reálnou neumíme poprat. Přitom je nesmírně důležité zažít chvíli, kdy někoho držíte za ruku, on se nadechne… a nic,“ dodá Vácha.
Kapitola III: LOUČENÍ
Pavlína: „Jedu na cizí pohřeb. Představuji si, jak teď někdo v Hradci Králové, koho neznáme, k uzoufání pláče nad ztrátou blízkého. A do toho přijedeme my. Pozůstalí souhlasili, pozvali nás. Vědí, že jsme z Prahy a jedeme se podívat, jak takový pohřeb vlastně vypadá.“ „Pražáci jsou v tomhle speciální,“ řekl mi předtím hrobník David Stejskal z Říčan. „Pražáci pohřby nepořádají, chodí maximálně na obřady do krematoria. A když si svoje zpopelněné příbuzné eventuálně vůbec vyzvednou, tak je nechají rozptýlit. Pražáci na obřadu nepláčou. Pražáci pláčou až u notáře,“ dodává svérázný názor. Nikdy, až doteď, jsem nebyla na tradičním pohřbu, nikdy neoblékala mrtvého, nikdy nezapíjela ztrátu. Dařilo se mi tomu vyhýbat. Dnes jsem tedy pražská reprezentantka na maloměstském pohřbu, vyděšená voyeurka, která se všeho, co se smrtí souvisí, bojí. Vždyť já někdy pláču i při hymně.
Pod oltářem
Dřevěný kostelík u Hradce Králové, dveře jsou dokořán. Vcházejí jimi muži a ženy v černém, vbíhají děti. Za dveřmi blondýna v klobouku a její muž, děti, vítají za doprovodu zdejší dechovky příchozí. Každý, kdo vstoupí, pokloní se oltáři a rakvi pod ním. V rakvi pod víkem leží starý muž. Karel Páral. Byl statečný, bojoval s komunisty, byl v uranových dolech, politický vězeň. Dostal za to medaili od prezidenta republiky, třeba i proto, aby mohl v klidu umřít. Za co ale
72_CZ
medaili nedostal, bylo veliké, a tady pod tím oltářem mezi všemi těmi květinami a věnci se mi zdá, snad ještě větší hrdinství. Ten starý muž se roky staral o svou nemocnou ženu, opatroval ji až do konce, než se s ní rozloučil. Jeho mrtvé tělo v -rakvi leží tady pod umírajícím Kristem na kříži a v mých očích spolu ti dva zápasí, který z nich je obdivuhodnější.
Příležitost přeje připraveným
Když jsme sem odjížděli, mluvili jsme se spřáteleným hrobníkem Davidem a jeho ženou Marií. Říkali nám: „Víte, smrt ve víře je dveřmi do jiného způsobu existence, takže není děsivá jako u ateistů. Když umírá věřící, neslyšíte vojenský způsob mluvy: nikdy se nevzdám, budu bojovat do posledního dechu. Smrt není chyba, selhání lékařské vědy. Smrt není konec,“ a mně to přišlo logické. Teď jsem v kostele a obřad přání šťastné cesty na věčnost pro pána v rakvi začíná. Lidé sedí v lavicích, pak klečí, zase vstávají, modlí se, opakují slova modliteb a nikdo nepláče. Varhaník obrací noty, zpívá. „Karla pohřbíváme v naději, tohle není konec,“ řekne farář. A pak se všichni zvednou. „Velké náboženské systémy nejsou nic jiného než příprava na smrt,“ řekl kdysi Karl Gustav Jung. A příležitost zjevně přeje připraveným. Syn zemřelého zvedá spolu s pěti muži rakev s tátou na ramena. A jdou a za nimi průvod. Někdo pláče, někdo se umívá, dívá se do země nebo mhouří oči do slunce toho odpoledne. Syn a jeho druhové spouštějí rakev do hrobu. Ukloní se. Pak stojí a loučí se. „Jsme tak šťastní, že jsme u toho byli, když tatínek umřel. Že nebyl sám, že jsme se rozloučili,“ šeptá pozůstalá snacha. Syn a jeho žena se postarali. „Zasviť mi, ty slunko zlaté“ se jmenuje píseň, kterou hraje šraml stojící nad hřbitovem u kostelních vrat. Průvod se změní ve frontu. Každý hodí na rakev pár zelených snítek. Pláče se, ale tak nějak smířeně. Vzduch tady dusivě nestojí. Slunce svítí, vítr fouká, okýnkem ve věži je vidět, jak kostelník rozkmitává zvon. Vůbec to není smutné, je to neobyčejně obyčejné. „Měl to hezký,“ říkám si prvně v životě a najednou to skoro všechno chápu.
72_CZ
Magdalena: „Pavlína mě bere do strašnického krematoria. V něčem takovém jsem byla naposled, když mi umřela v páté třídě spolužačka. Všechny děti plakaly, jen já s Máňou, dvě malé pohřební zpěvačky, jsme neuronily slzu. Jsme na smrt zvyklé.“Před branou krematoria ve Strašnicích parkuje sanitka. Při představě, že právě teď někomu profičí komínem máma nebo táta, bych se divila, kdyby tu nestála a nečekala dalšího kunčafta. Po stranách vstupního schodiště hoří louče, hned u nich popelník. Na vajgly. Prach jsi a v prach se obrátíš. „Prosíme o klid,“ rozsvítí se nápis nade dveřmi v předsálí. Štrúdly pozůstalých od paní Kadrnkové a pana Horala se mezi sebou mísí, rakvičky se tu zasouvají do pece jako na běžícím pásu. Pozůstalí na tu svou čtvrthodinu čekají v čekárně, kde na nástěnce visí momentky. Dan Hůlka v černé, zřejmě smuteční bundě na pohřbu Petra Muka. Apokalypsu dokresluje titulek: „Karel Gott šel ke konkurenci.“ Je to tragikomické, ať už to znamená cokoli. Pavlína mě vede ven a zrovna nás minou dva havrani v zelených montérkách. Zřejmě na znamení piety mají na zadcích černé výztuže. „Tak jak to bylo? Já jsem ho přece vyndával prvního…“ „… druhýho si ho vyndával, ne?“ diskutují. A moje fantazie pracuje: „Pavlíno, vědí oni, koho vůbec pálí, kdo je v těch urnách, které pak pozůstalým vydávají? Já fakt myslím, že ne.“
Soukromá Osvětim
Vždycky jsem si představovala, jak mě mí švagři v černých kalhotách a bílých košilích spustí do hrobu, jak k tomu mé sestry zazpívají soprány „Jako laň prahne po vodních bystřinách“, a pak si na mě - nebožku - dají panáka. Že by mi ale někdo mohl udělat tohle? Vysypat mě na rozptylovou loučku, pomocí zahradního rozstřikovače mě smíchat s docentem Karlem Zemanem a Jarmilou Paškovou, které jsem jaktěživa nepotkala? Takhle nás dát po smrti do kupy? Jak pak budem vstávat z mrtvých? Pavlíno? Byla bys schopná mě zavřít do kolumbária, do přihrádky malé jak
72_CZ
plovárenská skříňka na ručník? Nebo svoji mámu? Pavlíno? Takhle to v Praze děláte?Jak to, že mi tohle vadí? Možná to pojmenoval Marek Vácha: „Není to jen otázka náboženská, ale i psychologická. Ten kostel… Tam se život vítá, tam má člověk svatbu a tam se s ním pak loučíme. My jsme ale ta místa, kde se život vítá a kde se s ním loučí, rozpojili. Vystavěli jsme specializované budovy, které slouží jen k rozloučení. V nich je jen smutek. Když se kruh života začíná i uzavírá v jednom místě, je tam i jistý prostor pro naději.“ Může tu být ale ještě jedno, temnější, snad podvědomé, vysvětlení. Když se vrátíme do redakce, najdu v mailu odpověď od jednoho Poláka, jemuž jsem se omlouvala, že nemohu přijít na přednášku, protože jsem „pracovně v krematoriu“. „V Polsku se hodně píše o čtvrté říši Angely Merkelové, ale že by to šlo tak rychle? Pardon za morbidní konotace, ale v Polsku má slovo krematorium jen jednu asociaci...“ Proto ty Poláky tak šokuje náš vztah k mrtvým. Zdá se jim, že svým milým na závěr cynicky chystáme soukromou Osvětim.
Kapitola IV: POSLEDNÍ KAPITOLA
Na dálnici míjíme billboard s nesmrtelnou Helenou Vondráčkovou a „puberťákem“ v kšiltovce Michalem Davidem, interpretem nesmrtelného hitu Nesnáším loučení. Jsme na cestě do Čerčan, do hospice, kde krom jiných právě umírá i žena mladší než my. Zastavíme. „Je ti jasný, že to, co jsme viděly u Rambouska v márnici, čeká v řádu dnů a hodin ty lidi tady?“ podíváme se na sebe. Na parkovišti stojí dva lidi v černém. „Jak často tu někdo umře? I jednou za týden?“ Ptáme se pod dojmem toho setkání venku zdejší psycholožky Jany Ambrožové. „I několikrát týdně.“ Právě proto lidi z Čerčan hospic v obci vůbec nechtěli, věděli, že jí pak bude projíždět moc funebráků. „Nechtějí mít smrt na očích. Je to pštrosí politika. Hloupá. Ti lidé si myslí, že když strčí hlavu do písku, že tady ta smrt vůbec nebude. Přitom v průběhu pětadvaceti třiceti let života se s ní setká každý,“ říká lékařka Marie Svatošová, která v 90. letech založila v Česku první hospic - v Červeném Kostelci u polských hranic. Dnes je v Česku hospiců už 14 a Svatošová o nich mluví jako o „porodnicích pro věčnost“.
72_CZ
Miss exitus
Průměrná doba života v hospici je třiadvacet dní. Od chvíle, kdy se pacienti dozvědí diagnózu, se odpočítává čas. V něm, jak vyprávějí ti, kdo sedí u postelí umírajících, se chovají lidé blížící se k vlastní smrti podobně. Psychologové pro to mají škatulky: 1. fáze - šok, popírání, 2. fáze - agrese, hněv, 3. fáze - smlouvání, 4. fáze deprese, smutek, 5. fáze -smíření. „Pokud se umírající nesmíří se smrtí i se svými blízkými, budou to táhnout pozůstalí za sebou jako žvýkačku na botě,“ říká psycholožka Ambrožová. Když se umírající dožije poslední fáze, stane se něco, co jsme si asi my dvě pojmenovaly jménem „Princezna“, když jsme v pitevně čelily tělu zemřelé, poměrně hezké staré paní. Takovým, jako byla Princezna, říkají v některých hospicích lidé od fochu „miss exitus“. Takovým prý po smrti, byť by byla bolestná, jejich tváře zkrásní. Pokud člověk zemře v neklidu, zobrazí se mu ve tváři běsy. Co lze zkazit na smrtelné posteli? Nikdo z nás asi nechce ani po smrti vypadat jako z hororu. Co pro to můžeme udělat? Psycholožčin návod na dobrý konec: „Někdo chce vzít naposled k řece, někdo má chuť na řízek. Jednou jsme plnili poslední přání po Skypu, zprostředkovali umírající rozhovor se synem, který žil v Americe. Jindy jsme přivedli jedné paní na parkoviště koně. Chtěla si ho ještě jednou pohladit. Takoví, kdo tohle stihnou, umírají smíření.“ Že je smrt blízko, prý poznáte, ale ještě zbývá čas dát si své věci do pořádku. I když i v blížící se smrti můžete ještě poťouchle napáchat škody. A to z obou stran pelesti smrtelné postele. Magdalenin táta například dostal od své umírající matky za úkol oženit se s jinou ženou než s jeho dívkou. Pavlína zase lpěla na své umírající babičce tak, že nebožka kvůli ní smrt o měsíc „odložila“. Těmi pěti fázemi procházejí jak umírající, tak pozůstalí. A ti druzí bývají mnohdy o důležitý bolestný krok pozadu za těmi prvními. Pak se může dít i to, že manželka manželovi, který se se smrtí už smířil, do konce jeho dnů nadává, že ji tady nechá, jak si dovoluje umírat!
Na shledanou
72_CZ
Co máme my pozůstalí, pro které je odcházení mnohdy horší než pro odcházející, říkat těm, kteří jsou na odchodu? Jak jim pomoct aspirovat na titul „mister či miss exitus“? A co by měli naši blízcí říkat nám, abychom i my, Pavlína a Magdalena, jednou byly Princezny, když už to musí být? Abychom, nehledě na to, kdy a jak naše hodinka přijde, vypadaly jako ty babičky, jež jsme viděly a které - dle výrazu v jejich tvářích -umřít uměly? (Nechceme vypadat jako ten muž středního věku v márnici pana Rambouska, o němž jsme tu vůbec nenapsaly, protože toho zoufale a marně chceme jednou provždy vytěsnit z naší paměti.)„Potřebujete slyšet, že vás měli rádi a že vám všechno odpustili. Bylo by dobré, kdybyste vaše blízké pak také ujistily, že ani vy se na ně už nezlobíte. Měli by vám říct, že váš život měl smysl a že to tu bez vás zvládnou. A pokud věříte, že je nebe - tak že se zase potkáte,“ říká Marie Svatošová. Takže uzavíráme: základ je neumřít naštvaný, zoufalý a osamělý. Pak se nebudete tvářit v rakvi jako kakabus. Proč na tom záleží? „Protože nanečisto se lze vdát. Když to nevyjde, rozvedete se. Umřít nanečisto se nedá. Umíráme jen jednou. Naostro.“
The content of this article does not reflect the official opinion of the European Union. Responsibility for the information and views expressed therein lies entirely with the author(s).
