• • • •
1. Patologie, uplatnění v praxi, zánik organismu 2. Příčiny nemoci a jejich prevence 3. regresivní a metabolické změny 4. zánět
•
5. progresivní změny
• • • • • •
6. nádory 7. Poruchy oběhu krve a mízy 8. Poruchy dýchání 9. Poruch trávicího systému 10. Poruchy tvorby a vylučování moče 11. Poruchy nervového systému, poruchy hormonální, malformace
charakteristika: jsou charakterizovány tvorbou nových tkání a jejich obnovováním (na rozdíl od regresivních změn, u nichž dochází k poškození až k úplnému zničení tkání) patří sem 1. regenerace 2. reparace 3. hypertrofie a hyperplazie 4. metaplazie a dysplazie 5. transplantace progresivní změny buňky a tkáně obnovují a nahrazují
charakteristika: obnova zaniklé tkáně tkání novou regenerační schopnost u člověka je omezená (živočichové na fylogeneticky nižším stupni vývoje mohou nahradit i končetiny - mloci, ještěrkám dorůstá odlomený ocásek dle regeneračních schopností rozlišujeme tkáně » neustále obnovované tkáně (obnovovací tkáně) » stabilní tkáně (stálé tkáně) » trvalé tkáně
1. obnovovací tkáně: jejich neustálá obnova je pro život nezbytná není-li zachována, je život vážně ohrožen (např. nemoc z ozáření, nádory kostní dřeně) typy obnovovací tkáně » krvetvorná kostní tkáň (kostní dřeň) » lymfatická tkáň » děložní sliznice » epitely, zejména krycí (buňky pokožky, střevní sliznice) za obnovu zodpovídá buněčný cyklus, který končí mitotickým dělením
2. stabilní tkáně: buňky těchto tkání jsou většinou v klidové fázi buněčného cyklu a jejich dělní nastává až po určitém podmětu (tzn. při poškození) tkáně se obnovují se pomaleji, obnova se zrychluje při poškození (játra, ledvinné kanálky), typy stabilní tkáně » buňky jater, ledvin, slinivky břišní a jiné význam po otravách, při infekční hepatitis
3. trvalé tkáně a buňky: neregenerují se vůbec buňky a tkáně které nemají schopnost regenerace » nervové buňky, buňky mozku a míchy (nekrózy nervových buněk při encefalomaláciích či krvácení do mozku způsobují smrt) » myokard » kosterní svalovina (nekrózy při IM způsobují smrt) jestliže buňky zaniknou, jsou nahrazeny vazivem - nepřebírá funkce původních buněk (v případě mozku a míchy)
charakteristika: napravuje poškození tkání tvorbou vaziva často se objevuje proliferativní zánět a vytvoří se granulační tkáň - nakonec zůstává bílá pevná vazivová tkáň - jizva » hojení ran » vhojování cizích těles » hojení zlomenin » organizace krevního výronu a trombu » hojení nekróz
1. hojení ran: závisí na rozsahu poškození typy hojení ran » per primam - na první pokus, následky jsou minimální » per secundam - je-li poranění rozsáhlejší, nebo rána obsahuje cizí předměty či je infikovaná
2. vhojování cizích těles: týká se » chirurgického šicího materiálu » injikovaných léků » těles zanesených náhodně (písek, štěrk, škvára apod.) objevují se produktivní změny Schlofferův tumor - nádorovitá hmoty s drobnými abscesy okolo šicího materiálu v zahojené jizvě
3. hojení zlomenin: je doprovázeno krvácením z cév, které probíhají přímo v kosti, periostu nebo v kostní dřeni v první etapě nastává organizace hematomu - výsledkem je granulační tkáň, která kost spojí a změní se ve vazivo - vazivový svalek vazivový svalek = callus ( spojuje úlomky kosti a je i v měkkých tkáních v okolí kosti) svalek se postupně přeměňuje v chrupavčitý svalek = kalcifikuje a poté následuje plynulé přetvoření v kostní tkáň - primitivní kostěný svalek postupným zatěžováním se primitivní kostěný svalek přestaví v definitivní kostěný svalek
3. hojení zlomenin: podmínkou úspěšného hojení fraktury je správné srovnání úlomků a jejich fixace při nedostatečné fixaci a při některých patologických procesech (hypokalcémie) se vazivový svalek nezmění v kostní tkáň, místo lomu zůstane trvale pohyblivé a vznikne pakloub při předčasném odstranění sádrové fixace svalek nevydrží zatížení, praskne a zlomenina se obnoví hojení správně ošetřených zlomenin se pohybuje kolem 4 - 6 týdnů, u starších lidí se doba výrazně prodlužuje patologická zlomenina vzniká v patologicky pozměněné kostní tkáni při fyziologickém zatížení (nádory, cysty, osteoporóza, osteomyelitida)
4. organizace krevního výronu: je obdobou hojení ran v případě většího krvácená probíhá organizace jen na povrchu a hematom se opouzdří - postupem času se hematom rozloží a obsah pouzdra je téměř bezbarvý tento děj je významný hlavně při hojení poúrazového krvácení do subdurálního prostoru (do prostoru pod tvrdou plenu mozkovou = dura mater) a nad pavučnicí (arachnoidea) = subdurální krvácení vzniklý subdurální hematom nemusí být velký a nemusí se po úrazu projevit - až po určité době může zvětšovat svůj objem a tím zvyšovat tlak v lebeční dutině s mozkovými poruchami
charakteristika: hypertrofie - zvětšení buněk, orgánů a tkání hyperplazie - zvětšení v důsledku zmnožení buněk hranice mezi oběma kategoriemi je obtížné stanovit, protože se zvětšení buněk často kombinuje s jejich zmnožením příklady » pracovní hypertrofie - vzniká při dlouhodobém pracovním zatížení, např. kosterních svalů » kompenzační hypertrofie - orgány se adaptují na novou situaci, resp. přebírají funkci orgánů (částí orgánů), které jsou z činnosti vyřazeny (srdce, ledviny, prostata) » hormonální hypertrofie, hyperplazie - těhotenství, hyperplazie prostaty (nesprávně se používá hypertrofie), gigantizmus, akromegalie » další
1. metaplazie: přeměna jedné vyzrálé tkáně (normální tkáně dospělého člověka) v jinou vyzrálou tkáň » např. přeměna cylindrického epitelu DC na epitel vrstevnatý dlaždicový u kuřáků, způsobeno opakovaným drážděním při chronické bronchitidě » děložní hrdlo » dutina ústní » jiné
zvýšené riziko dlaždicobuněčného karcinomu představuje
vzniku
leukoplakie = rohovějící ložisko na slizničním povrchu (na sliznici, kde se normálně rohovění nevyskytuje), projevuje se jako bílá skvrna
2. dysplazie: výskyt nepravidelností ve tvaru, velikosti i prostorovém uspořádání buněk v hyperplastické tkáni bývá považována za prekancerózu častá v: » epitelu děložního hrdla, mléčné žlázy, tlustého střeva a žaludku na vzniku se krom jiného podílí: » virové infekce (HPV) » chronické dráždění » zvýšená regenerace » hormonální vlivy
charakteristika: přenos orgánů nebo tkání na jiné místo téhož organismu nebo na jiného jedince typy » autotransplantace » homologní transplantace » heterogenní transplantace největší problém při transplantacích je překonání tzv. imunologické bariéry - imunitní systém přijme pouze orgány, které se antigenním složením co nejvíce blíží tkáním příjemce vedle KS, podskupin a Rh faktoru se vyšetřují HLA antigeny (Human Lymphocyte Antigens) = typizace HLA (největší šanci na přihojení mají transplantáty jednovaječných dvojčat a blízkých příbuzných)
1. autotransplantace: přenos v rámci jediného organismu používá se při cévních a plastických operacích, např. přenos cévy, kůže transplantovaná tkáň nevyvolává imunitní odpověď - přihojuje se bez obtíží nevýhoda - omezený okruh orgánů, tkání, které jsou pro tento typ operace vhodné
2. homologní transplantace: přenos z jednoho jednice na druhého v rámci téhož živočišného druhu hrozí zničení, odhojení transplantátu - rejekce, imunitní systém příjemce reaguje na dárcovskou tkáň jako na cizí antigen prognóza závisí na antigenní příbuznosti dárce a příjemce antigenně shodná jsou jednovaječná dvojčata rodiče a jejich děti, či sourozenci, jsou zpravidla antigenně již odlišná imunitní reakce příjemce je potlačována podáváním imunosupresiv rizikem je snížená imunita a náchylnost ke vzniku infekcí a zhoubných nádorů obdobou homotransplantace je transfuze krve - je zde méně antigenních typů než u transplantací orgánů, proto je při důsledném zachování příslušných zásad vysoce úspěšná
3. heterogenní transplantace: přenos tkání ze zvířete na člověka užívá se výjimečně (velmi rychlá rejekce) užití » rozsáhlé popáleniny - rány se dočasně kryjí tenkými plátky vepřové kůže - omezuje exsudaci i nadměrnou tvorbu granulační tkáně, urychluje regeneraci pokožky
